OBSAH 9/2004 ROČNÍK XXVIII STR. spolustrůjce teroristického útoku na správní budovu v Oklaho-ma City, při němž v dubnu 1995 za-hynulo 168 lidí. 9. – velení mezinárodních

1MEZINÁRODNÍ POLITIKA 9/2004

VYDÁVÁ ÚSTAV MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

ŘÍDÍ REDAKČNÍ RADA / PŘEDSEDA OTTO PICK

ŠÉFREDAKTORZDENĚK ZBOŘIL

ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORAROBERT SCHUSTER

ODPOVĚDNÁ REDAKTORKA MILENA STREJČKOVÁ

SEKRETÁŘKA REDAKCEIRENA KREJČOVÁ

GRAFICKÝ NÁVRH PETR TĚŠÍNSKÝ GRAFICKÁ ÚPRAVA MILENA BOUČKOVÁ

AUTOR OBÁLKY FILIP SOJKADISTRIBUCE DAGMAR ČERVINKOVÁ

REDAKČNÍ RADA:LADISLAV CABADA, MILOŠ CALDA,

ADAM ČERNÝ, PETR DOSTÁL,MARTIN EHL, JIŘÍ FÁREK,

JOSEF FUČÍK, RADEK KHOL,MIROSLAV KUNŠTÁT, KAI-OLAF LANG,

KRISTINA LARISCHOVÁ, PETR LEBEDA,PAVEL MÁŠA, ALOIZ NEUSTADT,

KAREL PEZL, OTTO PICK,MILOŠ POJAR, PAVEL PŠEJA,

RICHARD SEEMANN, JIŘÍ SCHNEIDER,IVO ŠLOSARČÍK, JIŘÍ ŠTĚPANOVSKÝ,KVĚTA ŠUBRTOVÁ, FRANTIŠEK ŠULC,

FILIP TESAŘ, JOSEF VESELÝ,TOMÁŠ VESELÝ

Jednotlivé příspěvky vyjadřují názory autorů, nikoli vy-davatele. Nevyžádané rukopisy redakce nevrací.

All rights reserved. Copyright under the InternationalCopyright Convention. No part of this publication maybe reproduced, stored in retrieval systems or transmit-ted in any form or by any means without the prior per-mission of the International Politics editorial office.Reprints are available upon request. Reprints and per-missions: Write to International Politics, Nerudova 3,118 50 Praha 1.

Redakce a administrace: Nerudova 3, 118 50 Praha 1. Telefon 251 108 107; fax: 251 108 222;e-mailová adresa [email protected]ávky a předplatné přijímá administraceredakce. Vychází měsíčně. Cena výtisku 29,50 Kč.Předplatné na rok činí 294 Kč, pro studenty a důchodce 244 Kč, ve Slovenské republice 584,40 Sk.

Registrováno MK ČR E 5210Tiskne ProKonzult s. r. o., závod Vrútky,Švermova 8, 038 61 Vrútky.Rozšiřuje redakce a další distributoři v drobnémprodeji. Ve Slovenské republice rozšiřujeProKonzult, s. r. o., závod NADAS, Švermova 8,038 61 Vrútky, tel.: 00421/43/4281434, fax:0042143/4281696. Informace o MP a edičníčinnosti ÚMV na www.iir.czPodávanie tlačoviny povolené SsRP BanskáBystrica č. j. OPč-3215/B-96 zo dňa 12. 9. 1996.

ISSN 0543-7962 INDEX 46911

VYJDE V PŘÍŠTÍCH ČÍSLECH MP

Současný antisemitismus ➤ Aktuální projevy antisemitismu ve střední Evropě➤ Náboženský a národnostní antisemitismus na Rusi a v Rusku ➤ Stát Izraela „palestinizace“ antisemitismu ➤ Konflikt americké touhy a postmoderní morál-ky ➤ Historické alternativy evropské integrace ➤ Terorismus a jeho prevence➤ Francouzské hledání evropské identity

OBSAH 9/2004 ROČNÍK XXVIII STR.

Světozor 2Indie a Čína v 21. století / -zz- 3

INDIE A ČÍNA V 21. STOLETÍEKONOMIKA INDIE: PO VÁHAVÉM STARTU IMPOZANTNÍ NÁSTUP / Jiří Fárek 4ČÍNA, INVESTICE A RŮST EKONOMIKY / Pavel Kohout 9KONEC IZOLACIONISMU V ČÍNĚ A JEJÍ NOVÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA / Rudolf Fürst 11INDICKÁ DEMONSTRACE DEMOKRACIE / Václav Štor 14TICHÁ REVOLUCE: INDIE V OBDOBÍ GLOBALIZACE / Jan Filipský 16

VZTAHY A PROBLÉMYZMĚNY NA SLOVENSKÉ POLITICKÉ SCÉNĚ A JEJICH VLIV NA ČESKO-SLOVENSKÉ VZTAHY / Vladimír Leška 18VNĚJŠÍ VZTAHY EU A PREVENCE KONFLIKTŮ / Jan Karlas 22

ZEMĚMI SVĚTANOVÁ RUSKÁ VOJENSKÁ DOKTRÍNA A JEJÍ MEZINÁRODNĚPOLITICKÝ A REGIONÁLNÍ KONTEXT / Miloš Balabán 25ZÁPADNÍ SAHARA – PŘÍBĚH NEKONEČNÉHO REFERENDA / Ondřej Beránek 29

EKONOMICKÝ OBZOROTŘESY RUSKÉHO BANKOVNÍHO SEKTORU / Karel Svoboda 30

VOLNÁ TRIBUNAOZBROJENÉ SÍLY EVROPSKÉ UNIE V MÍROVÝCH MISÍCH / Jan Závěšický 32ZAHRANIČNÍ POLITIKA RONALDA WILSONA REAGANA / Petr Anděl 34

RECENZEOPOZICE V NDR V LETECH 1949–89 / Ivona Řezanková 37BALKÁN POD LUPOU / Filip Tesař 39

MEZINÁRODNÍ POLITIKA 9/2004

SRPEN 2004

1. – německý spolkový kancléř Ger-hard Schröder ve Varšavě jménemspolkové vlády a politických sil v ze-mi striktně odmítl požadavky odsu-nutých na odškoadnění. Nabídl Pol-sku „Pakt budoucnosti“ k prospěchuobou zemí a k užitku sjednocujícíse Evropy. Odsunutí projev odmítlia někteří z nich hodlají podat prvnížaloby kvůli odškodnění, které jsouvšak podle expertů bez naděje naúspěch.1. – televize CBC oznámila, žeamerické tajné služby získaly přes-né informace o plánech útoku al-Káida v New Yorku a ve Washing-tonu. Útok by měl být veden proti finančním centrům. Bílý dům zvýšilbezpečnostní pohotovost.2. – oznámeno, že pákistánští agen-ti objevili v počítači v červenci za-drženého esa al-Káida TanzánceAhmeda Khalfama-Ghailaniho plá-ny nových útoků proti USA a VelkéBritánii. Později bylo zveřejněno, žešlo vesměs o staré údaje.3. – velení súdánské armády pro-hlásilo, že považuje rezoluci RBOSN přijatou 30. července a žádají-cí, aby byla do 30 dnů ukončenazvěrstva páchaná v Dárfúru arab-skými milicemi, za vyhlášení války.Na súdánsko-čadských hranicíchbylo 1. srpna rozmístěno 200 fran-couzských vojáků, aby zajistili bez-pečnost uprchlických táborů a pří-sun potravin.4. – do rukou britské policie padl šéftamní buňky al-Káida Abú MúsaHindí a dalších 11 teroristů. K dopa-dení údajně vedly údaje z počítačeMuhammada Naíma Núra Chánazatčeného v Pákistánu v poloviněčervence. Díky zatčení tohoto tero-risty dostaly zpravodajské službymožnost rozklíčovat způsob, jakýmse buňky al-Káida dorozumívají.4. – dánský ministr obrany SörenGade odvolal velitele dánskéhokontingentu v Iráku a další vysokévelící důstojníky, čímž nepřímo po-tvrdil spekulace o účasti dánskýchvojáků na týrání vězňů.4. – příměří mezi americkými jedno-tkami a milicemi radikálního duchov-ního Muktady Sadra se zhroutilo.5. – v šíitských oblastech Iráku vy-pukly po dvou měsících relativníhoklidu boje na několika místech. Jenv Nadžafu bylo za dva dny hlášeno300 zabitých povstalců.5. – saúdskoarabská bezpečnostdopadla islamistického radikála Fá-rise Zahráního, který byl 11. polož-kou na seznamu 26 nejhledanějšíchteroristů v zemi.5. – podepsáno prohlášení mnoho-národních sil v Iráku (32 zemí), vekterém se praví, že výhrůžkám anivydírání v případě únosů civilistůnebudou ustupovat.6. – zveřejněno, že Saúdská Ará-bie uspořádá v listopadu první volby

v historii. Půjde o obecní volbya rozhodne se v nich o složení polo-viny městských rad.7. – irácká prozatímní vláda vyhlási-la 30denní amnestii pro ty, kdo sesice ozbrojili a přidali k odboji, avšakzatím nebyli z ničeho obviněni a ni-koho nezabili. Netýká se těžkýchdeliktů. Vláda zastavila na měsíc vy-sílání katarské televize Al-Džazíraz Iráku s tím, aby tato stanice pře-hodnotila svou informační politikuv zemi.9. – zveřejněno, že teroristické hnu-tí Abú Músy Zarkávího vydalo počí-tačové CD s pokyny pro muslimy,aby se zapojili do boje proti zemím„okupujícím“ Irák a proti prozatímnívládě.9. – okresní soud v Oklahomě od-soudil k doživotnímu trestu bezmožnosti omilostnění Terryho Ni-cholse, spolustrůjce teroristickéhoútoku na správní budovu v Oklaho-ma City, při němž v dubnu 1995 za-hynulo 168 lidí.9. – velení mezinárodních stabili-začních sil v Afghánistánu (ISAF)formálně převzalo od Kanady vojen-ské sdružení evropských států tzv.Eurocorps.9. – Liga arabských států odmítlasankce proti súdánské vládě, který-mi pohrozila RB OSN.10. – americký prezident George W. Bush navrhl do čela CIA republi-kánského člena Sněmovny PorteraGosse (65). Má mít zvýšené pravo-moci a tajné služby budou reorgani-zovány.10. – dva lidé zahynuli při sérii pu-mových útoků na dva menší hotelya plynárnu v Istanbulu.10. – po šesti dnech bojů Američa-nů s milicemi radikálního šíitskéhovůdce Muktady Sadra v Nadžafu vy-zvala americká armáda civilisty, abyopustili město.11. – britský vládní úřad pro dohlednad záležitostmi bioetiky oznámil,že dal poprvé souhlas k tomu, abyvědecký tým přistoupil ke klonovánílidských zárodků k terapeutickýmvýzkumům. Jde o první povolení to-hoto druhu v Evropě.12. – skupina napojená na meziná-rodní muslimskou teroristickou or-ganizaci al-Káida pohrozila, že po-kud Itálie nestáhne do 15. srpnaz Iráku všechny své vojáky, stane seterčem útoků.13. – životy nejméně 147 konžskýchutečenců si vyžádal útok nezná-mých útočníků na uprchlický táborOSN v Burundi.13. – gruzínský parlament schváliltéměř jednomyslně rezoluci žádajícízastavení mandátu ruských míro-vých sil a jejich stažení z konfliktníoblasti.14. – za účasti představitelů Gruzie,Jižní a Severní Osetie a Ruska bylapodepsána dohoda o klidu zbraní,demilitarizaci zóny konfliktu na jiho-osetských hranicích a vytvoření ná-

razníkového pásma. Přestřelky nahranicích pokračovaly.14. – v Nadžafu ztroskotal pokus irác-ké vlády vyjednat příměří s Mukta-dou Sadrem, který se skrýval v po-svátné mešitě imáma Alího. Sadrvyzval premiéra Alávího a jeho vlá-du k odstoupení, protože byla dosa-zena Američany. Obnoveny bojovéoperace.15. – 58 venezuelských voličů v re-ferendu vyhlášeném opozicí dalosouhlas k tomu, aby levicový pre-zident Hugo Chávez dokončil svůjdruhý prezidentský mandát.16. – americký prezident George W.Bush oznámil, že z Evropy a Asiebude během deseti let staženo 60až 70 tisíc amerických vojáků. Větši-na bude převelena do USA, dalšíbudou rozmístěni na nové posty,odkud budou moci lépe reagovat nanečekané hrozby.16. – celostátní konference jednají-cí v Bagdádu o dalším politickémuspořádání v Iráku vyzvala vůdcešíitských rebelů Muktadu Sadra,aby ukončil povstání na jihu země.Klerik se má raději se svou armá-dou zapojit do politiky.16. – rwandští vojáci začali chránitpozorovatele Africké unie, kteří do-hlížejí v Dárfúru na dodržování pří-měří mezi povstalci a vládou.16. – nový šéf mise OSN v KosovuDán Sören Jessen-Petersen na-stoupil do úřadu. Vyzval Srby, abyse aktivně podíleli na budoucnostiKosova.18. – ústřední výbor strany Likudodmítl návrh premiéra Šarona po-sílit menšinovou vládu o levicovou Stranu práce.18. – hlášeno pokračování srážekv oblasti jihoosetského Cchinvali.Gruzínský prezident Michail Saa-kašvili poslal vládám Velké Británie,Německa, Francie, generálnímu ta-jemníkovi OSN a vedení OBSE do-pis, v němž vyzval k mimořádnémuzasedání stálé rady OBSE kvůli vy-pjaté situaci v Jižní Osetii.19. – maďarský premiér Péter Med-gyessy rezignoval poté, co ztratil dů-věru koaličních partnerů ve vládě.21. – polský ministr obrany JerzySzmajdzinsky navštívil Irák. Prohlá-sil, že Polsko chce své jednotkyz Iráku stáhnout co nejdříve, ale ažse v zemi vytvoří spolehlivá bezpeč-nostní struktura.21. – zveřejněno, že američtí vojen-ští lékaři se v irácké věznici AbúGhrajb podíleli na mučení vězňů.Zakrývali stopy po bití, oživovaliz bezvědomí k dalšímu mučení,maskovali vraždy a vystavovali lživéúmrtní listy.22. – žhářský útok proti židovskémuspolečenskému centru v Paříži. Při-hlásila se k němu skupina mladýchmuslimských ozbrojenců.23. – zástupci súdánské vlády za-hájili v Nigérii rozhovory se zástup-ci povstaleckých skupin v Dárfúru.

24. – maoističtí rebelové oznámilizastavení blokády nepálské metro-pole Káthmandú. Pohrozili, že měs-to za měsíc znovu odříznou od zbyt-ku země, nevyhoví-li vláda jejichpožadavkům.24. – na americké základně Guan-tánamo na Kubě začaly procesys prvními čtyřmi zahranaičními za-jatci.25. – v Rusku se zřítila dvě dopravníletadla. Zahynulo 89 lidí.Ve zbytcíchletounů byly nalezeny zbytky výbuš-niny hexogen. Podezřelé jsou dvěČečenky, tzv. černé vdovy, a k útokuse přihlásila Brigáda Islámbulího.Má to být odplata na vraždění v Če-čensku.25. – Maďarská socialistická strananavrhla na funkci premiéra bývalé-ho ministra mládeže a sportu Fe-rence Fyurcsánye.26. – do Nadžafu přijel nejvyšší šíit-ský duchovní v Iráku ajatolláh AlíSistání a začal jednat s MuktadouSadrem o příměří.27. – v Nadžafu skončily třítýdenníboje. Milice Muktady Sadra opustilyhrobku imáma Alího a Sadrův mluv-čí předal klíče od mešity zástupcůmumírněného ajatolláha Sistáního.Podle uzavřené dohody by se z Na-džafu a Kúfy měli stáhnout všichniozbrojenci včetně amerických vojá-ků, Sadrovi stoupenci by měli ode-vzdat zbraně a na bezpečnost byměla dohlížet irácká policie.28. – prezident George W. Bushv rozhovoru pro The New York Ti-mes poprvé přiznal, že se přepočí-tal v odhadu situace, která měla za-vládnouot v poválečném Iráku. Trvalna tom, že sedmnáctiměsíční po-vstání v Iráku je „vedlejším produk-tem rychlého vítězství“.28. – Islámská armáda, která předdeseti dny unesla dva francouzskénovináře, pohrozila, že oba mužezabije, pokud nebude do 30. srpnazrušen zákaz nošení muslimskýchšátků ve školách. Francouzský pre-zident Jacques Chirac a vláda ulti-mátum odmítli.29. – izraelská vláda znovu popře-la, že pro ni v Pentagonu pracuješpion, jak krátce předtím oznámilaamerická televize CBC.29. – v předčasných prezidentskýchvolbách v Čečensku byl zvolen do-savadní čečenský ministr vnitraa Kremlem favorizovaný kandidátAlu Alchanov.30. – vůdce šíitských rebelů Mukta-dá Sadr vyzval své milicionáře, abydodržovali příměří v celém Iráku.Prostřednictvím svého mluvčího dalnajevo, že se chce zapojit do politic-kého procesu v Iráku.30. – ruský prezident Vladimir Putinpovolil ruským společnostem pro-dávat zbraně a vojenské vybaveníirácké prozatímní vládě. Podle pre-zidentova dekretu mají zbraně slou-žit k naplnění červnové rezoluce Ra-dy bezpečnosti OSN.

SVĚTOZOR

2

Psát o budoucnosti dvou starověkých zemí a kultur, které sesetkaly s Evropou nebo Západem, je smělým a odvážným po-kusem. Smělým proto, že se dost obtížně hledají typické zna-ky nebo kritéria hodnocení místní sociální skutečnosti, kteréby byly v Evropě srozumitelné. Odvaha je pak nezbytná proto,že zabývat se tak četnými projevy čínské nebo indické identitys jistotou nabízí buď lpění na povrchu věcí, nebo svádí k hlu-bokému až slepému zaujetí.

Začneme-li od toho nejbanálnějšího, od zkoumání demogra-fického vývoje v obou zemích, lze říci, že už ani nepřekvapuježonglování s pojmy a čísly, které nemají téměř žádnou vypoví-dací hodnotu. Vilémovské žluté nebezpečí je stejně nic neříka-jícím označením, byť emocemi přeplněným, něčeho neznámé-ho, jako úvahy současných demografů o tom, jak budou Indiea Čína vypadat v roce 2050. Indů prý tehdy už bude víc než Čí-ňanů asi o dvě stě milionů a počet obyvatel obou zemí se budepohybovat okolo 1,5 miliardy duší.

Hned druhý, stejně zdánlivě jednoduchý problém s tím prv-ním úzce souvisí. Kde vlastně ti Indové a Číňané budou v roce2050 žít? Na území Indické republiky nebo ČLR či v USA ne-bo EU, kde se dá dosahovat poměrně nejrychleji čistých ziskůa kde se také dá stále ještě relativně nejčistěji investovat? Ne-bo to bude v jihovýchodní Asii, kde žijí etničtí Číňané po sta-letí a kde indický vliv je stále ještě kulturně a ekonomicky vel-mi významný? Nebo v subsaharské Africe, Latinské Americe,Austrálii a třeba východní Evropě, kde čínští obchodníci jsoupovažováni za jakési nájezdníky, kteří se po nějaké době, ažzde zbohatnou, vrátí někam zpět na Východ, přestože z Indie,Číny a dalších asijských zemí jsou zde navždy, a že kromě svédvacetičtyřhodinové ekonomiky přinášejí i své zvyky, kulturu,náboženství.

Patří tedy Číňané jen do Čung-kuo, nebo dokonce jen Čung-chua žen min kung-che-kuo nebo do Spojených států a Indo-néské republiky, kde žijí po generace a jejich výkonnost je součástí tamějších národních ekonomik? A jsou Indové rovno-právnými spolutvůrci ekonomického úspěchu německého ná-rodního hospodářství nebo ekonomiky Singapuru? A jsou In-dové skutečně jen Indy, jak jim někdy trochu hanlivě od antikyříkáme v Evropě, nebo jsou to Bhárátovci, Arjávarthové či Sindhové (ti za řekou Indus), které se musíme trochu víc na-učit, abychom je mohli také uznat za oběti 11. září, přestože veWTC v té době jen uklízeli?

Problémem je, že masivní data o populačním růstu nebo vý-konnosti ekonomiky jsou srozumitelná také jen částečně a v re-laci vůči jiným podobně nepřesným. K údajům o 1,6 miliardyIndů v roce 2050 nám chybí dost podstatný odhad, zda tito li-

ÚVODNÍK

Indie a Čínav 21. století

dé budou ještě moci žít ve stále více přeplněných megapolisnebo zabydlí relativně prázdný venkov a zda se nerozhodnouodcestovat za svými příbuznými někam jinam.

Informace o významném hospodářském růstu Číny v po-sledním dvacetiletí (pravidelně přes 8 procent), o růstu přebyt-ků čínského zahraničního obchodu a díky tomu mimořádnémurůstu devizových rezerv ČLR jsou jen podobně na první po-hled udivující a zasluhují si pozornost právě proto, že je obtíž-né tyto mezinárodně uznávané indikátory a statistiky dát dosouvislosti s životem jediného obyvatele ČLR, kterého vyhna-la z jeho domova stavba mega-hydro-elektrárny. Je mu to kuprospěchu a spokojenosti, nebo je jen další obětí fetiše výrobypro výrobu?

Indie získala svou nezávislost 15. srpna 1947 a Čínská li-dová republika 1. října 1949, tedy na počátku studené války,a snad právě proto stále přežívá představa o demokratické Indii,dědictví to britského ducha evropského kolonialismu a indivi-dualismu, a o komunistické Číně, která se – i se svými stranic-kými aparatčiky a rudě zbarvenými stranickými legitimacemi –jen jakýmsi zvláštním omylem dotkla novodobého kapitalismu.A nějakým záhadným způsobem přeměnila partyzánské železoa rýži produkující komuny šedesátých let na finanční rodiny, zá-kladní prvek své ekonomiky, který se tak dobře snáší se sou-časnou globalizací.

Tento extrémně eurocentricky zaujatý model světového po-řádku je ovšem mimořádně rozostřeným pohledem a vlast-ně předem rezignuje na jakoukoli snahu popsat, analyzovat,reflektovat a pochopit cokoli z indické nebo čínské budouc-nosti.

Také po vypuknutí ropné krize v sedmdesátých letech 20. století byla tato modelová situace podobná. Indie a Čína seběhem ní stále víc a více utvrzovaly v potřebě spoléhat se navlastní síly a v politické a ekonomické spolupráci začaly pre-ferovat evropské outsidery před dvěma největšími světovýmivelmocemi. Nová industrializace přišla do obou zemí jen zazdánlivě rozdílných podmínek, a právě na tom je založena na-še představa o tom, jak se budou vyvíjet v 21. století.

Indická republika se na začátku devadesátých let 20. stoletínacházela v těžké finanční krizi, prakticky bez jakýchkoli fi-nančních rezerv. Ministr financí Mánmóhan Sing zahájil radi-kální reformy, kterým jsme začali říkat liberalizace ekonomiky,ale které dostaly v Indii přesnější pojmenování disinvestment –odinvestování, tj. snížení státních aktivit v podnikatelské sféře.K tomu přidal reformy státní správy a ekonomický růst seustálil na 5–7 procentech. V letech 1994–2004 se podstatněsnížilo to, čemu se v Indii říká chudoba, když počet žijícíchpod statisticky oficiální hranicí chudoby klesl z 36 na 26 pro-cent.

Od tohoto spoléhání se na vlastní síly v globalizovaném svě-tě bychom mohli začít své úvahy o budoucnosti Indie a Čínyv 21. století. Od nových technologií a air-space projektů k vy-sokým rychlostem předávání a rozlišování informací, až po ně-jakou novou variantu Velké asijské sféry společné prosperityumístěnou spíše v kyber-prostoru než provinciích, ať už jakko-li pojmenovaných nebo zalidněných.

[email protected]

MEZINÁRODNÍ POLITIKA 9/2004 3

Vedle Číny se tato druhá nejlidnatějšízemě planety vynořuje, byť stále se znač-ným odstupem, jako nový světový megatrh(viz tabulka č. 1) s reálným potenciálempokračovat v linii východoasijských hos-podářských zázraků. Má k tomu předpo-klady, vůli i dědictví demokratických tra-dic. Cílem tohoto příspěvku je nejprvezrekapitulovat okolnosti a mezníky hospo-dářského vývoje, pokusit se o identifikacidlouhodobě působících růstových faktorůi překážek a nastínit východiska další ex-panze. Předmětem zájmu bude i kompara-ce ekonomického rozvoje Indie a Číny.

Silný stát, centrální plánování a náznaky transformace od 80. let

Ve třech dekádách po získání nezávislos-ti v roce 1947 byl rozvoj Indie svírán vyso-kým stupněm státního plánování a regulacehospodářských procesů (striktní kontrolyzahraničních investic, dovozní licence, vy-soká cla apod.). Odráželo se to v pomalémzvyšování ekonomické úrovně s růstemHDP na obyvatele v období 1951–1979o pouhých 1,5 procenta ročně.1) Podstatu

INDIE A ČÍNA V 21. STOLETÍ

indického přístupu ke státnímu a soukro-mému sektoru formuloval tehdejší minis-terský předseda D. Néhrú: „Pokud se týkávelkého průmyslu, nehodláme dopustit roz-voj soukromých monopolů… Považujemeza účelné, aby základní průmyslová odvět-ví byla pod kontrolou státu… Velmi by-chom uvítali, kdyby byla ostatní odvětvíorganizována na družstevním základě –soukromá, ale družstevní. Dokonce i jenomsoukromá – ovšem za předpokladu, že stra-tegická odvětví nejsou v soukromých ru-kou. To je naše koncepce.“2)

V roce 1950 vznikla ústřední plánovacíkomise a následujícího roku byl předloženprvní pětiletý plán ekonomického rozvo-je s deklarovaným záměrem aktivní úlohystátu a regulace ekonomické aktivity sou-kromého sektoru. Od té doby přetrvává tra-dice pětiletého plánování (desátý pětiletýplán byl zahájen v dubnu 2002 se základ-ním záměrem docílit průměrný roční růst 8 procent potřebný k tvorbě pracovních místpro rostoucí počet obyvatelstva). Cíle a zá-sady státní politiky doznaly ovšem znač-ných modifikací. Přispěly k tomu nepří-

liš uspokojivé výsledky prvních pětileteka těžkosti indického hospodářství, k nimžse řadily deficity státních rozpočtů, problé-my platební bilance, nevyužité kapacity,neefektivnost státních podniků, zaostávánízemědělství a závislost na zahraniční po-travinové pomoci.

Nehledě na využívání sofistikovanýchrůstových modelů a plánovacích technik(druhý pětiletý plán nesl pečeť prosluléhoekonoma prof. Mahalanobise) nedařilo sepřekonávat řadu bariér a komplikací, kterébránily realizaci vytyčovaných úkolů. Ve-dle populační exploze je třeba zmínit vlivcelkového sociálního, ideologického a mo-tivačního kontextu, v němž se ekonomic-ké procesy odehrávají. Ke specificky in-dickým sociálním institucím patří jednakhinduistické společné rodiny, přispívajícík existenci rozsáhlé skryté nezaměstna-nosti v zemědělských oblastech, a jednaksystém kast, jenž předurčoval společenskýstatus a povolání jejich členů. V roce 1956byl sice přijat zvláštní zákon k odstraněnídiskriminace osob podle kastovní přísluš-nosti, avšak i přes rychlý pokrok zůstáva-jí zejména na venkově obyvatelé mnohdypřipoutáni pomyslnými pouty ke své kas-tě či vesnickému společenství. To se pakzprostředkovaně projevuje v poměrně níz-ké mobilitě pracovních sil a v prestižníchzvycích, respektive v postojích k formámbohatství a ke spoření.3)

S prvními, dá se říci váhavými či ne-smělými reformními kroky začala IndiraGándhíová, dcera Džavahárlála Néhrúa(zemřel 1964). Až do jejího návratu dofunkce ministerské předsedkyně roku 1980(poprvé již v roce 1966 po náhlém skonupremiéra L. Šástrího) dominovala v hospo-dářské politice socialistická linie, jejímžvýrazem bylo i znárodnění velkých bank.Rozvojová filosofie se odvíjela od indu-strializace se substitucí dovozu, což napo-máhalo k vysokým prémiím na černém trhu, k nízké efektivnosti vlastního prů-myslu a k omezení exportní výkonnosti.Od počátku 80. let byla utlumována socia-listicko-populistická rétorika a představi-telé vládnoucí kongresové strany více usi-lovali o získání politické podpory voličůz řad podnikatelů a středních tříd.


V posledních dvou dekádách dvacátého století se Indie za-řadila mezi nejrychleji rostoucí ekonomiky světa. Uvážliváhospodářská politika s reformním tlakem umožnily Indii nejenom poměrně ús-pěšně přestát asijskou finanční krizi let 1997–1998, ale i zrychlovat pochodk prosperitě. Pokrok ovšem zdaleka není rovnoměrný a přetrvává značná úro-veň chudoby, zaostávání venkovských oblastí, málo rozvinutá infrastruktura,vysoké veřejné zadlužení a přežívání osobitých hodnot a institucí, které de-terminují ekonomickou aktivitu. Skutečností však je, že Indie se výrazně zvi-ditelňuje.

4

JIŘÍ FÁREK

Ekonomika Indie:po váhavém startuimpozantní nástup

USA EU* JAPONSKO ČÍNA INDIE

2000 2003 2000 2003 2000 2003 2000 2003 2000 2003

Agregátní HDP 21,9 21,1 20,3 19,9 7,6 7,0 11,2 12,6 4,6 5,7

Export zboží a služeb 14,0 11,0 39,3 40,6 6,7 5,7 3,1 5,0 0,7 0,9

Obyvatelstvo 4,6 4,7 6,3 6,1 2,1 2,1 21,8 20,8 16,6 17,2

Tabulka č. 1

Světová ekonomická centra: podíly na světovém HDP, obchodu a obyvatelstvu v letech 2000 a 2003 (v %)

Poznámka: * 15 zemí Evropské uniePrameny: World Economic Outlook. IMF, Washington, May 2000, s. 192 a April 2004, s. 177

hovaly k východní Asii. Nejprve to byloJaponsko, pak „asijští tygři“ a nedávno Čí-na, která se nečekaně rychle vymanilaz chudoby obdivuhodně rychlým tempemrůstu přesahujícím 8 procent ročního prů-měru. Indie zůstávala jaksi stranou a jejívyhlídky byly posuzovány spíše rezervo-vaně. Přispěl k tomu i dosti osobitý modelrozvoje, kdy v ekonomické struktuře akce-leroval sektor služeb, a nikoli – jak tomutypicky bylo u rozvojových zemí – těžebníči zpracovatelský průmysl. Indii se podaři-lo rozvinout síť sofistikovaných servisníchcenter pro operace transnacionálních kor-porací (software, call centra, back-office,výzkum, design, vedení různých databázíapod.) a učinit z exportu služeb výnosnýzdroj příjmů, které v roce 2003 dosáhlyvýše 15 mld. USD.10) Vznikají a prosperu-jí desítky středisek výzkumu a vývoje glo-bálních technologických firem. První sezrodilo v Bangalore, kde již pracuje kolem150 tisíc odborníků informačních techno-logií, což je asi o třicet tisíc více než v pro-slulém Sillicon Valley.11)

Podíl sektoru služeb na tvorbě HDP pře-sahuje jednu polovinu a pokud Indie setr-vá na cestě nastoupené růstové trajektorie,stane se zřejmě první velkou rozvojovouzemí, kde k „odstartování“ rozvoje vedlamobilizace intelektuální či mozkové kapa-city spíše než těžba surovin anebo levnápracovní síla ve zpracovatelském průmys-lu. Ve svérázné kombinaci impozantníhorozmachu služeb a poměrně nevýraznéhorozvoje průmyslu se promítá několik fak-torů.

Za prvé, velký počet vysokoškolskyvzdělaných odborníků technického směru,kteří ovládají angličtinu (vedle hindštiny jeoficiálním jazykem). Uvádí se na 300 tisíckaždoročně vystudovaných inženýrů a dal-ších přes 2,5 milionu absolventů vysokýchškol různého zaměření. Školy mají uzná-vanou úroveň a jejich absolventi se velmi dobře uplatňují i v rozvinutých tržníchekonomikách (zejména v USA, kde žije1,8 milionu indických imigrantů). V tétosouvislosti je třeba upozornit, že jde v prvé

Tyto proměny postojů byly všeobecněvnímány jako určitý signál pro domácí vý-robce i zahraniční investory, že Indie uvol-ňuje více prostoru pro fungování tržníhomechanismu a pro kapitalistické komerčnípodnikání. V polovině dekády začala mír-ná liberalizace dovozu a omezování pro-dukčních kontrol a regulací. Tržně přívě-tivější přístupy přinesly celkově dobré výsledky. V období 1980–1990 bylo za-znamenáno dynamičtější tempo ekonomic-kého růstu v ročním průměru 5,9 procentaa v přepočtu na hlavu obyvatele 3,8 pro-centa.4) Zjevný pokrok posílil pozice za-stánců výraznějších strukturálních reforemindického hospodářství. Nic na tom ne-změnila ani tragická smrt I. Gándhíovév roce 1984, po níž vzápětí převzal pre-miérskou funkci její starší syn RádžívGándhí a pokračoval v reformním kursu.K letošnímu dvacátému výročí si v po-známce dovolím připojit několik osobníchpostřehů přímého účastníka.5)

Nástup liberálních reforem v 90. letech

V roce 1991 kulminovaly dlouhodobéproblémy exportu a obchodní bilance a naIndii dolehla celková platební krize, kte-rá zvýraznila potřebu zásadnějších změnekonomického systému. K tomu se kon-gresová vláda odhodlala. Za reformního„architekta“ je považován tehdejší ministrfinancí Mánmóhan Singh (ve funkci v le-tech 1991–1996), jemuž jsou přičítány zá-sluhy, že vyvedl zemi z finanční krize a na-směroval socialistickou ekonomiku nadráhu tržně orientovaných reforem (po vol-bách v roce 2004 se dostal do čela nově se-stavené vlády jako vůbec první nehinduis-tický ministerský předseda Indie). V rámciprogramu reforem nastartovaných po kri-zové situaci roku 1991 a odklonu od dřívější politiky substituce dovozu byla realizována řada významných hospodář-sko-politických opatření. Zejména liberali-zace udělování dovozních licencí a schva-lovacího režimu v oblasti výroby a investic,redukce počtu průmyslových oborů vyhra-zených veřejnému vlastnictví (např. tele-komunikace a zemědělství), uvolnění cel-ních bariér, postupná privatizace státníchpodniků, omezení kontrol přílivu zahranič-ních investic a podpora rozvoje kapitálové-ho trhu.

Reformy přinesly úspěch a indická eko-nomika se překvapivě rychle vzpamatova-la. Průměrný roční růst produkce na oby-vatele činil v letech 1992–1996 rekordních4,7 procenta při akceleraci tempa ekono-mického růstu ze 4,2 procenta roku 1991až na 7,5 procenta v roce 1996.6) Přímé za-hraniční investice stouply z téměř nulovéhodnoty na 2,3 mld. USD koncem dekády.Zvětšil se rovněž podíl Indie na světovémexportu (z 0,4 procenta roku 1980 na 0,7 procenta v roce 2000), přičemž zvlášťpozoruhodných výsledků dosáhl sektor obchodovatelných služeb. Příznivý vývoj


INDIE A ČÍNA V 21. STOLETÍmakroekonomických veličin (viz tabulkač. 2) byl provázen zlepšováním sociálníchstandardů, ať již jde o očekávané dožití,kojeneckou úmrtnost, gramotnost aneboo snižování podílu obyvatelstva pod ofi-ciální hranicí chudoby (méně než 1 USDna osobu denně) z více než jedné polovinykoncem 70. let na asi 26 procent v roce2000.7)

Razantnost reformního úsilí byla sicepostupem doby v různých ohledech roz-mělňována, nicméně základní liberálníkurs nebyl opuštěn a trvá až do současnos-ti. Nehledě na střídání politických garniturse Indie zřetelně transformuje z centrál-ně plánované uzavřenosti do ekonomikyotevírající se světovému hospodářstvía mezinárodnímu trhu. Stále má ovšem codohánět, neboť dosud zaostává za svýmiasijskými protějšky jak poměrně vysokouúrovní celních sazeb, tak i svíráním dovo-zu zboží předivem rozličných netarifnícha administrativních bariér.

Překážkou pro průkaznější pokrok re-forem je přetrvávající zaostalost venkova,kde žije 70 procent populace. Přibližně 65 procent obyvatelstva závisí na zeměděl-ství,8) které se podílí zhruba jednou čtvrti-nou na tvorbě HDP, avšak trvale zápolís výkyvy počasí a s nedostatečným zavla-žováním. Výsledkem je relativně slabý vý-kon tohoto sektoru (irigace pokrývá jen asi čtvrtinu obdělávané půdy), jehož pro-dukce se v 90. letech zvyšovala v průměruo dvě procenta ročně, tzn. jen nepatrný před-stih před růstem počtu obyvatelstva. K do-kreslení situace lze uvést, že asi 160 milio-nů lidí nemá dosud přístup k nezávadnévodě9) a jen asi 60 procent domácností jeelektrifikováno. Toto je ovšem pohled víceméně statický a důležitější je dynamikazměn a schopnost setrvale je podporovat.V tomto směru je Indie vnímána jako na-stupující hospodářská mocnost.

Atypický rozvoj sektoru obchodovatelných služeb

Tradované postřehy o asijském hospo-dářském zázraku se dosud implicitně vzta-

Tabulka č. 2

Indie: Změny vybraných ukazatelů v letech 1991–2003

Poznámka * Přepočet podle parity kupní sílyPramen: The Economist, June 12, 2004, s. 68

1991 2003

Obyvatelstvo (mld.) 0,87 1,06

Agregátní HDP (bil. USD)* 1,23 2,86

HDP na obyvatele (USD)* 1420 2690

Oficiální míra nezaměstnanosti (%) 9,8 9,5

Objem exportu zboží a služeb (v mld. USD) 17,7 56,0

Objem dovozu (mld. USD) 20,4 71,0

řadě o vyšší vzdělávací instituce. Základníškolství je silně poddimenzované a podílnegramotných přesahuje třetinu obyvatel-stva.

Za druhé, rychle postupující globalizaceslužeb ve světovém hospodářství a s tímspojený outsourcing, respektive všeobecnýposun k intenzivnějšímu využívání nákla-dově úspornějšího znalostního a vzděla-nostního potenciálu některých rozvojo-vých zemí k podpůrným kvalifikovanýmčinnostem pro transnacionální korporace.Zejména se to týká zemí jako Indie, kte-ré nabízejí dobré telekomunikační spojení,vstřícnost vůči investorům a hojný početjazykově vybavených absolventů vysokýchškol a v neposlední řadě i solidní ochranuduševního vlastnictví.

Za třetí, rigidní pracovní trh a dalšízvláštnosti historického vývoje indickéhohospodářství. V zájmu ochrany a udrženípracovních míst nemohou například pod-niky s více než 100 zaměstnanci propou-štět bez svolení místních vládních autorit(viz Industrial Disputes Act). Podle nedáv-né studie Světové banky je souhlas zřídkaudělován a typická společnost má o 17 pro-cent více zaměstnanců, než potřebuje.12)Velké podniky ve zpracovatelském prů-myslu spoléhají při expanzi své výrobyspíše na automatizaci a kontraktní zaměst-nance než na kmenové pracovníky. Napro-ti tomu ve službách nemusejí zaměstnava-telé složitě překonávat restrikce a mohoupružněji zeštíhlovat. Z původního záměruchránit zaměstnance se paradoxně stalabrzda přílivu zahraničních průmyslovýchinvestic, které se houfně hrnou do Číny,přestože úroveň mezd i dostupnost kvali-fikované pracovní síly jsou v obou přípa-dech srovnatelné.

Zaměstnanecká politika s nepružným tr-hem práce tvoří jednu z klíčových překá-žek všestranného hospodářského vzestupu,neboť masovější vstřebávání pracovních siluvolňovaných ze zemědělství a z venkov-ských oblastí je bez současného rozmachuzpracovatelské produkce stěží reálné. Prů-mysl sice vykazuje strmý růst, nicméněstále ještě z poměrně nízkého základu a seznačným odstupem za Čínou.13) Z oborů,které se již úspěšně rozvinuly, lze jmeno-vat hlavně výrobu vozidel, oceli, hliníkua v neposlední řadě farmaceutický prů-mysl. Na příkladu Indie je zjevné, že zpra-

covatelství má v podmínkách rozvojo-vých zemí nezastupitelnou úlohu. Zvláš-tě v těch, kde většina lidí je činná v země-dělství, anebo v sektoru, který se eufemis-ticky nazývá „neorganizovaným“ a jenž jepro indické poměry příznačný.14)

V indickém volebním klání v první po-lovině roku 2004 vynesly opozici do čelaprávě slibované programy tvorby pracov-ních míst, pozvednutí venkova z chudo-by a větších výdajů na základní vzdělání,zdravotnictví a irigace. Kongresová stra-na mohla opět sestavit vládu, avšak nevý-razný mandát pouhých 27 procent celko-vého počtu poslanců (z 545 křesel získalkongres 145) ji přinutil vstoupit do koali-ce s 18 levicovými a regionálními stra-nami, které rovněž nešetřily s obdobněobecnými sliby. Jejich plnění bude kom-plikováno jednak opakovanými fiskální-mi deficity na úrovni kolem 10 procentHDP a jednak velkým objemem veřej-ného zadlužení. Naproti tomu základníhospodářsko-politické směřování nebylozpochybňováno a některé (zatím jen na-značené) reformní kroky jsou v odbor-ných kruzích příznivě vnímány (např. za-vedení daně z přidané hodnoty namístonejrůznějších prodejních daní, akcízů a celzdražujících indické zboží uvnitř i v za-hraničí).

Indie versus Čína – rivalita a sbližování ekonomických systémů

Porovnávání výsledků reforem v kon-textu se zvláštnostmi ekonomických sys-témů Indie a Číny se stalo tématem pro odborné kruhy i pro obyvatele těchto nej-lidnatějších zemí světa. Čínský „zázrak“ je až dosud prakticky ve všech hospo-dářských ohledech úspěšnější. Připomeň-me alespoň, že ještě v roce 1980 bylau obou zemí životní úroveň zhruba stejná,příliv zahraničních investic zanedbatelnýa obrat zahraničního obchodu srovnatelněnízký. Od té doby se Čína začala svémuprotějšku vzdalovat (viz komparaci růsto-vých temp Indie, Číny a Japonska v tabul-ce č. 3) a podle údajů Světové banky vy-kazovala v roce 2001 téměř dvojnásobnýdůchod na obyvatele, jenom 5 procent po-pulace pod hranicí chudoby (v Indii vícenež jedna čtvrtina) a pouhých 15 procentnegramotných, zatímco v Indii přibližně35 procent. Čínský vývoz zboží a služeb

v dolarovém vyjádření je čtyřnásobnýa příliv přímých investic ze zahraničí vícenež desetinásobný. Důvodů čínského „roz-letu“ je jistě řada, nicméně některé se jevíjako podstatné. Za zmínku stojí zejménanásledující.

Za prvé, časový předstih nastartováníčínských reforem koncem 70. let, kdy sepo destruktivním dopadu „kulturní revo-luce“ otevřel prostor pro hospodářskoureorientaci založenou na pragmatickýchpřístupech a postupném, experimentál-ně ověřovaném řazení reformních kroků.Byl vytyčen program tzv. čtyř moderni-zací (zemědělství, průmysl, armáda a vě-da a technika) a prioritou se stávaly eko-nomický růst, efektivnost, uvolňováníindividuálního podnikání a kultivace ob-chodních a kapitálových vazeb s ostat-ním světem. V roce 1992 byl přijat kom-plexní program urychlování hospodářsképřestavby, decentralizace hospodářskopo-litického rozhodování, uvolňování podmí-nek vstupu zahraničních investorů a širšíhouplatňování tržních prvků v socialistickéekonomice. V důsledně transformační li-nii byl posléze koncipován i desátý pě-tiletý „Plán národního a ekonomickéhorozvoje na léta 2001–2005“, jenž identifi-kuje hlavní ekonomické strategie. K nimse řadí zrychlení rozvoje informačníchtechnologií, pokračování politiky oteví-rání se světu a aktivnější participace vesféře multilaterální a regionální koope-race.15)

Za druhé, schopnost setrvale přitahovatvelké objemy přímých zahraničních inves-tic, jejichž roční přírůstky se zvyšovaly ze40 mld. USD v letech 1999–2000 až na té-měř 53 mld. v roce 2003, což představova-lo první místo ve světě a podstatně většíhodnotu než 4,7 mld. uváděných pro In-dii.16) V základu spočívala exportně orien-tovaná industrializace (v Indii se prosazo-vala spíše politika soběstačnosti), účinněpodpíraná budováním zvláštních ekono-mických zón, v nichž se uplatňují nejrůz-nější podnikatelské úlevy a lepší podmínkypro vstup zahraničních investorů. Vedle li-cenčních, celních, administrativních apod.jde hlavně o výhodnější zdanění zisků spo-lečností v těchto zónách, které činilo pou-hých 15 procent (v Indii 45 procent).17)Svou roli zřejmě sehrává i vysoký stupeňetnické sounáležitosti zámořských Číňanů,

6 MEZINÁRODNÍ POLITIKA 9/2004


1982–1991 1992–2001 1999 2000 2001 2002 2003 2004*

Indie 5,4 5,8 6,7 5,4 4,0 4,7 7,4 6,8

Čína 9,5 9,9 7,1 8,0 7,5 8,0 9,1 8,5

Japonsko 4,1 1,1 0,2 2,8 0,4 –0,3 2,7 3,4

Tabulka č. 3

Indie, Čína a Japonsko: Komparace temp ekonomického růstu za období 1982–2004 (HDP v %)

Poznámka * Odhad Mezinárodního měnového fondu.Pramen: World Economic Outlook, IMF, Washington, May 2000 a April 2004

kteří do mateřské země transferují velkésumy kapitálu (podstatně více než In-dové, přestože indické komunity v řadězemí ekonomicky prosperují). Významnýpodíl na přílivu přímých zahraničních i port-folio investic do Číny připadá právě na ka-pitál pocházející z Tchaj-wanu, Hongkon-gu, Singapuru a dalších zemí jihovýchodníAsie.

Za třetí, adaptabilita podnikatelskýchsubjektů spolu s flexibilitou v pracovní ob-lasti a s konformním chováním odboro-vých organizací. Pasivita místních odborů(v daném politickém prostředí pochopitel-ná) ve spojení s příslovečnou skromnostía disciplinovaností pracovních sil vytvářípříznivé zázemí pro podnikání v průmyslo-vě rozvinutých enklávách. Rychlý rozvojzpracovatelského průmyslu, jehož podíl naHDP činí zhruba 35 procent ve srovnánís 15 procenty v Indii,18) tlumí sociální pnu-tí i tím, že poměrně plynule vstřebává pra-covní síly uvolňované z venkovských ob-lastí.

Dynamická industrializace Číny je –zvláště v kontrastu s Indií – pozoruhodná,avšak má i svou „odvrácenou tvář“ a v po-slední době již u pozorovatelů nevyvolávátak spontánní obdiv, jako tomu bylo ještěpřed několika lety. Přináší totiž nezane-dbatelné problémy i kontroverzní situace.V odborných kruzích se množí diskuseo výzvách a rizicích, které pro Čínu před-stavuje „přehřátost“ hospodářských, hlav-ně průmyslových aktivit. Vedle termínů ja-ko „overheating“, anebo „overindustriali-zation“ se objevují úvahy typu „hard ver-sus soft landing“ a nechybějí ani poukazyna varovné ekologické škody, respektivesilné znečišťování životního prostředí v ob-lastech s vysokou koncentrací těžkého prů-myslu. Velmi stručně řečeno jde o to, žerůst a export „za každou cenu“ již zřejměnepůjde tak hladce jako dosud a že Čína bypři současných růstových tempech a stáva-jících trendech mohla mít vážné těžkosti sezabezpečováním potřebných surovinovýcha energetických zdrojů (výpadky dodávekproudu elektřiny jsou již dnes častým je-

vem). Ve spotřebě energie zaujala ve světědruhé místo (za USA) a zařazuje se k nej-větším dovozcům ropy.19) Ve srovnání s In-dií spotřebovává asi trojnásobek energie(patnáctinásobek u oceli) a zvyšuje svouzranitelnost vůči vývoji cen na světovémtrhu.

Nadějné změny nejenom v indické ekonomice

Příznivý vývoj prakticky všech makro-ekonomických ukazatelů Indie se od 90.let prolínal u tak obrovské země (zahrnu-je 28 svazových států a 7 samosprávnýchúzemí s menší autonomií) s imponující-mi výsledky ve zmírňování nejrůznějšíchpnutí etnické, religiózní, regionální, so-ciální či separatistické povahy. Již sámo sobě fakt, že novým ministerským před-sedou je příslušník sikhské náboženskémenšiny, je svědectvím hluboce zakoře-něných sekulárních tradic. To přirozeněneznamená, že nedochází k excesům, ne-boť potenciál jejich občasného vzedmu-tí nezmizel. Setrvávají především značnéregionální disparity ekonomických úrov-ní, tenze náboženské, ale i nevyřešenáotázka Kašmíru a s tím spojené dlouholeténapětí se sousedním Pákistánem. Předčas-ná se zatím jeví představa, že by Kašmírdíky únavě všech zúčastněných z patnác-tiletého konfliktu přestal být ohniskemnapětí a místem obětí na životech (podleindických údajů na 1000 osob v období le-den až květen 2004).

Ve vztahu k Pákistánu je nicméně patrnýoboustranný příklon k mírovému dialogu.Proběhly první kontakty se zástupci novéindické vlády (červen 2004) a bylo vydánoi společné prohlášení o krocích k posílenídůvěry v souvislosti s jaderným arzenálemobou zemí. Indický ministr zahraničí Nat-war Singh se vzápětí stačil sejít se svýmpákistánským protějškem K. Kasurim,stvrdit zřízení telefonické „horké linky“a formalizovat přijaté moratorium na ja-derné výbuchy i ujednání o vzájemné noti-fikaci zkoušek raketových systémů. Spolus uvolněním tradičního napětí se vytvářejí

příznivější podmínky i pro pokrok ve vy-tváření regionálně integrovaného celku.Odrazilo se to i v průběhu nedávného jed-nání Jihoasijského sdružení pro regionál-ní spolupráci (South Asian Association forRegional Co-operation – SAARC), kdedošlo ke shodě se zřízením oblasti volnéhoobchodu od roku 2006.

K nezanedbatelným průvodním rysůmdnešní Indie se řadí ústup vládního poruč-níkování na mikroúrovni, rušení devi-zových restrikcí, osvobozování bank odzávazků půjčovat do zemědělství a prote-žovaným státním podnikům (širší dostup-nost úvěrů podněcuje spotřebitelskou po-ptávku) a celkové posilování svobody pod-nikatelů investovat dle vlastního uváženía výběru. Patrná je atmosféra soutěživostii sebedůvěry, neboť nové generace již ne-jsou tak v zajetí bezútěšné bídy a mlha-vých perspektiv. S přispěním již zmíně-ného outsourcingu služeb z rozvinutýchtržních ekonomik (především z USA) doIndie se vytváří silná střední vrstva sestoupajícím politickým vlivem a zájmemna rozšiřování prostoru pro standardnípodnikání nenarušované vnějšími konflik-ty ani vnitřní hospodářsko-politickou de-stabilizací.

Nová kongresová vláda zdědila poměr-ně příznivý makroekonomický rámec protěsnější integraci do světového hospodář-ství. Fiskální deficity se zdají být pod kontrolou (zaznamenán je mírný pokles), export zboží i služeb roste, běžný účet pla-tební bilance je od roku 2001 v přebytkua devizové rezervy se vyšplhaly na rekord-ní úroveň (viz tabulka č. 4). Za zmínku stojí i zjevná snaha pozvednout celkovouinformačně technologickou úroveň neje-nom ekonomiky, ale i agend státní či municipální správy.20) Setrvalým se jevízájem o získání zahraničních investic. Vý-znamným počinem bylo již snížení cel (le-den 2004) na dovoz počítačů o polovinu(na 18,5 procenta), jejich úplné zrušeníu mikroprocesorů a snížení stropu pro za-hraniční investice do akcií indických bankz původních 49 procent na 74 procent. Ny-


Tabulka č. 4

Indie a Čína: salda běžného účtu platební bilance a objem devizových rezerv v letech 1998–2004 (v mld. USD)

Poznámka * odhad Mezinárodního měnového fonduPramen: World Economic Outlook, IMF, Washington, April 2004


1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004*

Indie

Běžný účet platební bilance -6,9 -3,2 -5,1 -0,8 4,8 3,0 1,3

Devizové rezervy 27,9 33,2 38,4 46,4 68,2 99,9 131,3

Čína

Běžný účet platební bilance 31,5 15,7 20,5 17,4 35,4 29,6 25,0

Devizové rezervy 149,8 158,3 168,9 216,3 292,0 409,1 547,1

11) Business Week, December 8, 2003, s. 41.12) Business Week, October 20, 2003, s. 33.

V dané souvislosti je třeba poznamenat, že výšezmíněný zákon (Industrial Disputes Act) z roku1947 byl v únoru 2002 novelizován a společnos-tem s méně než 1000 zaměstnanců operujícíchv tzv. „special economic zones“ bylo umožněnopropouštět zaměstnance bez předchozího oficiální-ho povolení. Odborům se ukládá avizovat stávkus předstihem 45 dnů.

13) Průmyslová výroba v Indii zaznamenala ro-ku 2003 růst přes 9 procent, avšak v Číně došlo kezvýšení téměř o 18 procent. Srov. The Economist,June 19, 2004, s. 106.

14) Neorganizovaný sektor (někdy též označova-ný jako sektor domácností – household) je stáleještě rozsáhlý a nalézají v něm obživu asi dvě pěti-ny celkového počtu pracovních sil. Lze do něho za-hrnout drobná zemědělská hospodářství, domác-kou výrobu spotřebního zboží, podniky s méně než10 zaměstnanci, opravárenské a pomocné služby,maloobchod a lichváře. Velkou část tvoří naturálníhospodářství. Ekonomické jednotky v tomto sek-toru se vyznačují technickou zaostalostí, finančníslabostí a jejich aktivita je poznamenána totalitouužitých hodnot, postojů, sociálních institucí a zdě-děných tradic.

15) World Economy and China, 2001, č. 4, s. 7.16) Publikované údaje přílivu přímých zahranič-

ních investic do Indie se pohybují v rozmezí 2,3 –4,7 mld. USD roku 2003, avšak tato částka je ně-kterými ekonomy považována za dosti podhod-nocenou, neboť nezahrnuje reinvestované zisky,eventuálně i další finanční toky (srov. The Econo-mist, February 21 a June 21, 2004). Naproti tomuobdobná veličina pro Čínu (přes 50 mld. USD)může být zase nadhodnocena přeléváním investič-ních toků z Hongkongu, který je administrativněsamostatnou zónou Číny.

17) Business Week, March 11, 2002, s. 34.18) The Economist, June 21, 2003, s. 59.19) Srov. Fárek, J.: Ropa ve světové ekonomice

a politice. Mezinárodní politika, 2003, č. 9.20) S velkou pozorností se setkává rozjezd

programů komputerizace agend státní či muni-cipální správy ve venkovských oblastech (e-go-vernment, někdy i digital village) prostřednic-tvím počítačových středisek (computer kiosks).Ta by měla sloužit k evidenci vlastnických titu-lů (obdoba katastrálních úřadů), ručení půjček,zdravotnických záznamů, jakož i k poskytováníinformací pěstitelům a ke zprostředkování ná-kupů osiv a prodeje produkce bez tradičnícha mnohdy parazitujících mezičlánků. Nadějnýmaspektem se jeví signály o komerční soběstač-nosti některých z těchto projektů a zájem riziko-vého kapitálu (tzv. venture capital zaznamenalv Indii v posledních letech explozivní růst) donich vstoupit.

21) Srov. The Economist, February 21, 2004,a Business Week, December 8, 2003.

nější vládní garnitura sice musí „balanco-vat“ nalevo i napravo, nicméně přišla s ná-vrhy (červen 2004) na pokles limitů zahra-ničního vlastnictví i v dalších oborech(telekomunikace, pojišťovnictví a leteckádoprava).

Zvláštní pozornost upoutala prognózadlouhodobého vývoje předních světovýchekonomik, kterou v říjnu 2003 zveřejnilaamerická společnost Goldman Sachs. ProIndii vyzněla předpověď vysoce příznivě(viz tabulka č. 5). Přisoudila jí robustnívzestup a postavení třetí ekonomické moc-nosti v polovině století. Zatímco v šestirozvinutých tržních ekonomikách (USA,Japonsko, Velká Británie, Německo, Fran-cie a Itálie) a v Brazílii, Rusku a Číně semá růstová dynamika zřetelně zpomalit,v Indii by naopak měl po roce 2005 eko-nomický růst pokračovat průměrným roč-ním tempem okolo 7,5 procenta a celkovýHDP předstihnout v roce 2032 úroveň Ja-ponska. Do roku 2050 očekává zmíněnázpráva zvětšení agregátního produktu naobyvatele v dolarovém vyjádření až na35násobek.

Fundamentální důvod k uvedenémuoptimistickému hodnocení růstových per-spektiv Indie je demografický. Více než po-lovina populace je mladší než 25 let a podlecenzu z roku 2001 stoupal počet obyva-telstva v uplynulé dekádě asi o 2 procentaročně, což znamenalo přírůstek 181 milio-nů osob (více než populace v Brazílii). Pro-jekce Goldman Sachs vychází z toho, že In-die je jedinou z velkých zemí, kde budezalidnění setrvale růst po dalších padesátlet a kde se podíl obyvatel v aktivním věkumá cca po dvě dekády zvětšovat.21)

Probíhající hospodářská transformaceIndie a její celkový rozvojový potenciálumožňují vyvodit více než nadějnou pro-gnózu. Prokazuje schopnost přizpůsobo-vat se soudobým nárokům světového hos-podářství, zejména pokud jde o tržně orientované reformy, zvládání informač-ních technologií a vstřícnost k mezinárod-ní ekonomické spolupráci. V rámci glo-bálního posilování významu kvalifikačníúrovně, jazykové vybavenosti a intelek-tuálně tvůrčích faktorů v ovlivňování pro-sperity má nesporné předpoklady dalšíhodynamického růstu ekonomické úrovně.Vykročila na cestu stát se hospodářskoumocností (s příslušnými politickými impli-kacemi) a být podle toho i respektována.Právem lze Indii vnímat jako další světové

INDIE A ČÍNA V 21. STOLETÍekonomické centrum a je lépe si to uvědo-mit dříve než později.

❍

1) World Economic Outlook, IMF, Washington,May 2000, s. 117.

2) Mende, T.: Conversations with Mr. Nehru,London 1956. Citováno z Fárek, J. a kol.: Indie,ČTK Pressfoto, Praha 1974, s. 68.

3) Podle UNESCO například „praxe odstupňo-vaného sestavování obřadů pohlcuje podstatnoučást důchodu nebo minulých úspor, které by jinakmohly nalézt efektivnější uplatnění… kdyby pro-středky vynakládané na svatební a pohřební obřa-dy na indickém venkově byly vynaloženy na pro-duktivní kapitál, zvýšily by se kapitálové investiceo více než 50 procent.“ The role of savings and wealth in southern Asia and the West. UNESCO,1963, s. 397.

4) World Economic Outlook, May 2000, s. 117.5) Shodou okolností jsem byl v Dillí u reziden-

ce I. Gándhíhové (s níž jsem se již dříve setkal)v době, kdy ji zasáhly výstřely sikhského členaosobní ochrany. Došlo k tomu dne 31. října 1984krátce po deváté hodině ráno (přesně v 9.18 hod.)místního času. Premiérka skonala po převozu donemocnice již kolem druhé hodiny odpoledne,avšak rozhlas a televize přinášely do večera pou-ze informaci o pokusu o atentát (zřejmě se čekalona urychlený návrat prezidenta ze zahraničí).Úmrtí bylo oficiálně přiznáno teprve v šest hodin.Spolu s oznámením, že funkci ministerskéhopředsedy převzal Rádžív Gándhí, bylo avizovánojeho televizní vystoupení. Přinášeny byly poslézeprojevy soustrasti světových politiků a osobností.Na prvním místě sovětský Černěnko a dále pak R. Reagan, britská královna a ze živého záznamuM. Thatcherová. Na řeč R. Gándhího se čekalo aždo půlnoci, kdy oslovil národ nejprve v hindštiněa vzápětí i v angličtině. Zajímavé je, že před tím-to projevem byl na televizní obrazovce poměr-ně dlouhou dobu indický katolický biskup, který četl rozsáhlé – i uklidňující – pasáže z bible (uve-deno jako „holy bible“). V průběhu večera a nocipo atentátu vypukly silné nepokoje, kterým padlyza oběť stovky lidí, téměř výhradně sikhů. Druhýden (ale i další) panovala vypjatá atmosféra s po-žáry a srocováním (přes zákaz skupin početněj-ších než 5 osob), umrtvenou dopravou a zavřený-mi obchody a státními úřady. Od šesti hodin večerplatil zákaz vycházení. Smuteční obřad probíhaldne 3. listopadu od 12.30 hod. a ve 14 hod. skon-čil zapálením hranice s ostatky zesnulé minister-ské předsedkyně. Během dalšího dne se situacezačala stabilizovat.

6) World Economic Outlook, May 2000, s. 211a September 2002, s. 175.

7) World Economic Outlook, October 2001, s. 36.8) Business Week, May 31, 2004, s. 27.9) The Economist, June 12, 2004, s. 68.

10) Business Week, May 31, 20004, s. 26.


1. Čína 44,45 4. Japonsko 6,67 7. Británie 3,78

2. USA 35,16 5. Brazílie 6,07 8. Německo 3,60

3. Indie 27,80 6. Rusko 5,87 9. Francie 3,15

Tabulka č. 5

Prognóza pořadí největších ekonomik v roce 2050 (HDP v bilionech USD)

Pramen: Goldman, Sachs & Co., převzato z Business Week, October 27, 2003, s. 53

Věnujme pozornost těmto otázkám: 1. Kdy se Čína vyrovná USA a vyspělé Ev-ropě? 2. Do jaké míry ovlivňuje obrovský ob-chodní přebytek zbytek světa? 3. Vyplatí seinvestovat do Číny kvůli jejímu dynamické-mu hospodářskému růstu? 4. Je tento růstskutečný anebo jde o dílo kreativní statistiky?

Obchodní přebytek a jeho umístěníV červnu 2004 držela Čínská centrální

banka devizové rezervy v hodnotě 470 mili-ard dolarů. Ještě v březnu 2001 dosahovalytyto rezervy hodnoty „pouhých“ 176 miliardUSD. Dalších 120 miliard dolarů evidovalav červnu 2004 centrální banka Hongkongu(přičemž tato suma roste poměrně pomalu).Celkově tedy během tří let vzrostly čínskédevizové rezervy v důsledku sumy přebytkůzahraničního obchodu o 300 miliard USD.

Tento vývoj mnohé pozorovatele znepo-kojuje. Americký tisk varovně píše o náklad-ních lodích, které připlouvají naplněny čín-ským zbožím do přístavu Seattle a vracejí sezpět naložené americkým senem, aby bylyalespoň nějak zatížené. Řada pozorovatelůtaké s jistým pohoršením tvrdí, že Spojenéstáty se stávají závislými na čínském kapi-tálu. Každým měsícem koupí čínské úřadydluhopisy americké vlády v hodnotě něko-lik desítek miliard dolarů. ČLR se tak stává významným věřitelem federální vlády. Čímhlubší je americký obchodní deficit, tím vět-ší jsou čínské investice. Vývoz kapitálu z Čí-ny převyšuje příliv přímých zahraničních in-vestic do země.

Část obav pochází z představy, že mezi-národní kapitálové toky mohou významněovlivnit americké úrokové míry. Tento procesvšak Spojeným státům spíše pomáhá. Vysokápoptávka po dluhopisech způsobuje jejichvysokou cenu, a tudíž nízké úrokové míry.Výnosová křivka amerických dluhopisů jev historickém srovnání položena velmi nízko,což zlevňuje podnikatelské i osobní úvěry,zejména hypotéky. Hypoteční boom pomohlv letech 2002–2004 zachránit americkouekonomiku před recesí. Americká soukromáspotřeba i nízká úroveň nezaměstnanosti(5,5 procenta podle posledních údajů z počát-ku srpna 2004) je tedy podpořena čínskýmzájmem o americké dluhopisy.

Co by se stalo, kdyby Čí-na z nějakých důvodů na-jednou přestala Amerikuúvěrovat? K tomu nedojde,protože kromě USA exis-tuje na světě jen jediný trhdluhopisů, který přicházív úvahu: dluhopisy států Eu-rozóny. Jedině tento trh jedostatečně bezpečný a zá-roveň likvidní. Vzhledemk diverzifikace rizik všakČína nemá důvod Ameri-ku vynechat. Proto se USAnemusejí strachovat. Čínské peníze v USAjsou důkazem síly americké, nikoli čínskéekonomiky, jak poznamenává David Mal-pass, hlavní ekonom investiční banky Bear,Stearns & Co.

Výnosy akciových indexů a růst HDP

Čína dlouhodobě patří mezi nejrychlejirostoucí ekonomiky na světě. Podle údajůserveru NationMaster.com se umístila naprvním místě v růstu HDP během období1980–2000, když celkový růst dosáhl hodno-ty 382 procenta (8,2 procenta per annum).Za stejné období vzrostly ekonomiky USAo 56 procent, Francie o 40 procent a Švýcar-ska jen o 18 procent. V prvním pololetí 2004byl růst čínské ekonomiky natolik rychlý, ževláda musela kvůli obavám z přehřátí přikro-čit k nestandardním opatřením – uvalila úvě-rové moratorium na některé banky.

Povrchně uvažující ekonom by usoudil, žezhodnocení čínských akcií bude výrazně pře-vyšovat růst amerických akcií, o akciích spo-lečností ze stagnující Evropy ani nemluvě.Vždyť přece zisky akciových společností jsousoučástí HDP, a měly by tedy úměrně růst.

Skutečnost je poněkud šokující. Akciovýindex MSCI China, který byl v prosinci 1992nastaven na hodnotu 100 bodů, měl kon-cem července 2004 hodnotu jen 22,37 bodu. Znamená to průměrnou roční ztrátu ve výši12,1 procenta v dolarovém vyjádření. Na-proti tomu index MSCI USA za stejné obdo-bí posiloval tempem 10,4 procenta per an-num, index MSCI Europe 10,3 procenta p.a.a MSCI Switzerland dokonce 12,5 procenta

p.a., vše v dolarovém vyjádření. Švýcarskáekonomika přitom během let 1980–2000 rost-la pouze o 0,8 procenta p.a.

Co bylo příčinou tohoto dlouhodobéhopropadu čínských akcií? A jak je možné, žestagnující švýcarská ekonomika se můžechlubit tak skvělými výnosy svého akciové-ho indexu?

Odpověď spočívá v pochopení principufungování čínské ekonomiky. Jediným moto-rem jejího růstu je obrovská zásoba levnépracovní síly a levných materiálů a polotova-rů ze státních podniků.Ty jsou udržovány

při živo-tě z velké části ze so-ciálních důvodů. Jsou dotová-ny ve formě měkkých úvěrů poskytovanýchvelkými státními bankami. Ztráty těchto bankjsou sanovány ze zmíněných obrovských de-vizových rezerv Čínské centrální banky. Odroku 1998 až doposud čínská vláda „napum-povala“ do bank kolem 200 miliard dola-rů. Zatím poslední velká injekce v hodnotě45 miliard USD přišla začátkem ledna 2004.Přesto se objem špatných úvěrů stále odha-duje na 300–400 miliard dolarů.

Vzhledem k tomuto „úvěrovému dumpin-gu“ řada čínských výrobců prodává zbožípod cenou, která by odpovídala podmínkámrovnovážné ekonomiky. Nízkým cenám na-hrává i nízký stupeň koncentrace trhu. Jdeo dědictví maoistické ekonomiky, jejímž cí-lem bylo dosáhnout soběstačnosti i na úrov-ni jednotlivých měst a komun. Jak uvádíGordon Chang v knize „The Coming Col-lapse of China“, Čína má 8000 výrobců ce-mentu, zatímco zbytek světa jen 1500. Po-dobná situace existuje i v jiných odvětvích.Vzhledem k výraznému posílení dopravníinfrastruktury během 90. let vznikla na čín-ském vnitřním trhu nesmírně ostrá konku-rence. Ziskové marže, pokud o nich lze vů-bec hovořit, jsou pranepatrné.

Proto nelze od čínských akciových indexůočekávat skvělé výnosy. Tím spíše, že se pře-vážně skládají z akcií velkých polostátníchpodniků, které jsou často ztrátové a mnohdyna pokraji krachu. Na burzách v Šanghajia v Šen-ženu jsou předmětem obchodovánítituly málo dynamických společností. Do-mácí podnikatelská sféra je slabá, převážněse omezuje na soukromé obchody, řemesl-nické dílny, restaurace. Kapitálový trh nepl-



Nikdo nepochybuje, že Čína je významným hráčem ovlivňujícímmezinárodní ekonomické vztahy. Mnozí se dokonce přiklánějík hypotéze, že Země Středu (Žong-guė, neboli Čung-kuo, jak seČína nazývá ve svém jazyce), jednou bude ekonomickou super-velmocí. K tomuto cíli ale ještě vede dlouhá cesta.

Čína,investice a růst ekonomiky

PAVEL KOHOUT

10

INDIE A ČÍNA V 21. STOLETÍní svou funkci – burzy jsou státem používányjako „trychtýř“ pro dotování polostátníchpodniků. Neslouží soukromým podnikůmjako nástroj pro získávání kapitálu. Úvěrářive státních bankách jsou trestáni, pokudpůjčí soukromému podniku, který násled-ně nesplácí; nečelí však žádným sankcím,pokud poskytnou špatný úvěr státnímu pod-niku.

Velký růst zaznamenávají výrobní poboč-ky zahraničních společností. Jejich ziskyovšem plynou do mateřských společnostív USA a v Evropě. Proto ceny akcií americ-kých a evropských firem rostou mnohemrychleji než HDP západních států. Po celéAsii se například setkáváme s billboardypropagujícími výrobky firmy Nestlé. Tatofirma ve svém „rodném“ Švýcarsku realizu-je jen asi jedno procento tržeb, avšak vyka-zuje zde své globální zisky. Její akcie jsouobchodovány převážně na západních bur-zách.

V současné ekonomice je rutinní a ma-nuální práce velmi levnou komoditou. V ná-kladech na spotřební zboží vyráběné v Čínězápadními společnostmi představují nákladyna pracovní sílu nepatrnou položku. Cení seknow-how a intelektuální vlastnictví, což jedůvodem, proč Západ klade tak velký důrazna jeho ochranu. Někomu to možná přijdenespravedlivé, ale je nutno si uvědomit, coČínu přivedlo do této situace: utopická sna-ha maoistů o vybudování autarkní ekonomi-ky postavené na marxistických základech.

O věrohodnosti čínského HDPAž doposud jsme předpokládali, že ofi-

ciální údaje o růstu čínského HDP jsou věro-hodné. To nemusí být pravda. Existuje řadaindicií systematického nadhodnocování sta-tistik. Profesor Lester Thurow z MIT uvádív časopise The Banker (srpen 2004), že úda-je o růstu jsou vnitřně nekonzistentní. Úřadypřipouštějí, že venkov, kde žije 70 procentpopulace, zaznamenal prakticky nulový růstza posledních 15 let. Jak rychle by muselarůst města, aby výsledný růst činil oněchbezmála 10 procent oficiálně vykazovaných?Odpověď: 32 procenta. Toto je samozřejměabsurdně vysoké číslo.

Nekonzistence je i ve srovnání s fyzický-mi statistikami. Běžná ekonomika potřebujedvě procenta nárůst ve spotřebě elektrickéenergie. Z čínských statistik by ovšem vy-plývalo, že stačí 0,8procentní růst spotřebyna jednoprocentní růst HDP. Čínská ekono-mika nedrží světový rekord v energetické še-trnosti. Je tedy zřejmé, že růst HDP je nad-sazený.

Thomas Rawski z University of Pitts-burgh uvádí řadu dalších podobných sta-tistik, například počet cestujících na do-mácích linkách. Dochází k závěru, že čínská ekonomika pravděpodobně zazna-menala recesi v letech 1998–99. Během let1997–2000 spotřeba energie dokonce po-klesla o 12,8 procenta. Zřejmě tedy nenípravda, že se Číny nedotkla pověstná asij-ská krize.


Závěr Pokud se vrátíme k zodpovězení otázek,

které jsme položili v úvodu článku, pak se dákonstatovat, že bude trvat desítky let, než Čí-na dosáhne úrovně vyspělých světovýchekonomik. Nesmírně zaostalý je čínský fi-nanční sektor, bez něhož tržní ekonomikanemůže být plně funkční.

Přebytek čínské obchodní bilance pomáháudržovat vysoké ceny dluhopisů v západnímsvětě, čímž stimuluje hospodářský růst, ze-jména v USA.

Hospodářský růst Číny nemá žádnou sou-vislost s vývojem tamních akciových indexů.

Existují závažné materiální nesrovnalostiv čínských statistických výkazech, které signa-lizují, že oficiálně vykázaný hospodářský růstje pravděpodobně významně nadhodnocen.

❍[email protected]

Literatura a zdrojeChang, Gordon G.: The Coming Collapse of

China. Arrow Books, London, 2002.Malpass, David: Their Money, Our Strength.

The Wall Street Journal, August 5, 2004, p. A10.Thurow, Lester: China’s Statistics Don’t Add

Up. The Banker, August 2004, pp. 16–17.Rawski, Thomas: Measuring China’s Recent

GDP Growth: Where Do We Stand? Working pa-per, University of Pittsburgh, August 2002.

rmm.TheMarketServer.comwww.Economist.comwww.MSCIdata.comwww.NationMaster.com

VVýýnnoossyy iinnddeexxůů MMSSCCII ((vv UUSSDD))

ŠVÝCARSKOEVROPA A ŠVÝCARSKOUSA

ČÍNA

Obrat ve vidění sebe samýchPojetí mezinárodních vztahů maoistické

éry v Číně vycházelo jednak z konkrétnízkušenosti ozbrojeného komunistického po-vstání v duchu „proti všem“,2) a také z jehoteoretické výbavy, dané kombinací leninis-mu a konzervativního proudu čínského na-cionalismu.3) Po smrti Mao Ce-tunga už me-zinárodní kapitál neničí a nevykořisťuje čínský lid, ale naopak jej živí. Bez zahranič-ních investic a otevřených trhů pro čínskéexporty by nebyly možné ekonomické refor-my a ČLR by z vlastních zdrojů neudrže-la vysoký růst HDP 7–8 procent. Na export orientovaná ekonomika se strukturálně při-způsobila natolik, že přerušení obchodnícha investičních vazeb se zahraničím by způso-bilo hospodářský kolaps s nedozírnými so-ciálními důsledky. Čína je v současné dobězávislá na dovozu energetických surovina již také potravin, reformní proces tedy cha-rakterizuje jeho nezvratnost.

Je pozoruhodné, jak se přitom mění vztahČíny vůči zahraničí, kde tradičně nemělaspolehlivé spojence. Od 50. let minulého sto-letí se ČLR orientovala na východní blok(kromě rozvojových zemí) z prosté nutnos-ti vlastní industrializace, z deficitu kapitálu,technologií a moderní kvalifikace. Zkratko-vitý pokus obejít se bez těchto předpokladůa nahradit je způsobem triviální vesnické ko-operace a vlasteneckého zaujetí vyústil nakonci 50. let minulého století v nezdařenýexperiment tzv. velkého skoku. S postupnýmvymíráním staré gardy se vedení komunis-tické strany nebrání tomu, co se osvědčilo ve všech nově industrializovaných asijských zemích. Cesta ke kapitalismu tedy v tomtosmyslu není experimentem, ale znovuobje-venou cestou, kterou se sama Čína ubírala odsklonku poslední dynastie a o co usilovala zavlády Kuomintangu (dále jen KMT).4)

Zahraniční politika patřila za éry vládyKMT (1928–1949) spíše k jejím zdařilejšímčinnostem, současný autoritativní režim mátedy na co navazovat, stejně se od Čankaj-škovy diktatury liší čím dál méně. Je histo-rickým paradoxem, že právě ti nejostřejší nacionalisté v politickém spektru Číny dva-cátého století – komunisté – zemi otevřeli

světu a ukončili éru převažujícího izolacio-nismu (kromě období KMT), kterou lze vy-stopovat od 15. století z doby dynastieMing.5) Normalizace vztahů Číny s USAv 70. letech minulého století byla počátkemcesty z izolace.

Co činí současnou zahraniční politiku Čí-ny sebevědomější a aktivnější, je předevšímvědomí vlastní ekonomické a politické sílypo zániku bipolárního systému. Pocit ohrože-ní západním a japonským kolonialismem –spojený s uraženou hrdostí v důsledku „ná-rodní potupy“, jež byly ústředním motivemnacionalistické rétoriky (od tzv. Májovéhohnutí v roce 1919)6) – se pomalu mění v dů-věru ve vlastní síly a ve smělé ambice (vizpříklad vesmírného programu).

Nová velmoc a dilema zaangažováníversus zadržování

Vzestup mezinárodní váhy reformní Čínybyl na Západě vnímán pozitivně až do roku1989, kdy prodemokratické demonstrace naNáměstí nebeského klidu rozehnaly tankya na místní poměry liberální tajemník ČaoC’-jang skončil v domácím vězení. Peking seocitl dočasně v mezinárodní izolaci a okolnísvět se léčil ze šoku, že Čína odmítla demo-kracii. Leč izolace neoautoritářské Číny vy-držela jen do války v Perském zálivu (akceNATO „Pouštní bouře“ – 1991),7) kterou ČLRjako člen Rady bezpečnosti OSN nevetovala.

Protidemokratický obrat v Číně poněkudzastřel skutečnost, jak na konci 80. let Pe-king výrazně zlepšil své vztahy se SSSR.Kreml ukončil podporu Vietnamu a SeverníKoreje, umožnil řešení situace v Kambodži,stáhl vojska z Mongolska a redukoval početvojsk na hranicích s ČLR. Po rozpadu Sovět-ského svazu pokračovalo oteplování čínsko-ruských vztahů až na úroveň strategickéhopartnerství (1996), které dokončilo demi-litarizaci čínsko-ruských hranic a dospělok jejich vzájemnému uznání. Čínsko-ruskévztahy přerostly až do stadia vojenské spo-lupráce, díky které ČLR získává nákupemmj. moderní stíhačky typu Su (včetně výrob-ní licence), křižníky Sovremennyj, ponorkyKILO, letecké a námořní řízené rakety. Promodernizaci čínských vojenských sil je vý-

znam importů z Ruska zásadní – se zřetelemna pokračující zbrojní embargo USA a EU.Rusko se navíc stalo významným dodavate-lem ropy a zemního plynu do ČLR.

Dalším úspěšným projektem kontinentál-ní politiky Pekingu bylo v roce 1996 usta-vení tzv. Šanghajské pětky, tj. ČLR, Ruskaa tří postsovětských středoasijských států –Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu(později přistoupil také Uzbekistán). Totospolečenství dosáhlo dohody o společné de-militarizaci pohraničí (1997). Čína má tímtood konce 90. let vyřešeny své vztahy se se-verními a západními sousedy a je zbavenakontinentální vojenské hrozby, kromě přetr-vávajícího – avšak nijak akutního problémuspolečných hranic s Indií.

Dalším libě znějícím úspěchem čínské za-hraniční politiky bylo navázání strategickéhopartnerství se samotnými USA v roce 1997.V roce 2001 se Čína stala členem Světové ob-chodní organizace (WTO), ačkoliv si tím při-vodí řadu ekonomických a snad i vnitropoli-tických problémů. Kromě USA a Ruska sejako významný partner Číny objevuje takéEvropská unie, která je pro Peking politickyméně obtížná v některých sporných otázkáchohledně lidských práv a Tchaj-wanu než Spo-jené státy a která skýtá ČLR významné hos-podářské možnosti (možná i zruší embargo navývoz zbraní do ČLR).

Tím, jak ČLR v 80.–90. letech sílila, vzbu-zovala v zahraničí podezření, zda ve svémnezadržitelném vzestupu nepůjde cestou no-vě se rodící mocnosti, podobající se historic-kému příkladu expanzivních států typuNěmecka a Sovětského svazu. Ne příliš sym-patií si také Čína vydobyla svým příklonemk protizápadně postulovaným teoriím „asij-ských hodnot“, které srovnávaly dekadentní,licoměrný a vojensky agresivní Západ s mí-rumilovnou a vlastní kulturní tradice horlivěpěstující Asií.

Argumentů potvrzujících obavy z čínskérozpínavosti byla celá řada: jaderný a rake-tový potenciál Číny, hrozby vůči Tchaj-wa-nu, obsazení části neobydlených ostrovů Spratley v Jihočínském moři (útes Mischief),nárůst vojenského rozpočtu a jeho netrans-parentnost, strategické pronikání do prostoruAndamanského moře a Bengálského zálivuprostřednictvím vojenské spolupráce s Bar-mou, jednostranná prosrbská politika na Bal-kánu, špionáž proti USA zaměřená na zís-kání strategických vojenských technologií,8)šíření raketové techniky do problematickýchstátů (Írán, Pákistán).

Kritický pohled na čínskou zahraniční po-litiku vycházel zejména z USA, které jakodominantní supervelmoc cítily v sílící Číněprotiváhu vůči dosavadnímu poměru silv asijsko-pacifické oblasti, navíc se americ-ko-čínské vztahy neobešly bez občasnýchkolizí, jako bylo zničení čínské ambasádyv Bělehradě v době bombardování silamiNATO (květen 1999), či střet americkéhošpionážního letounu EP-3 s čínskou stíhač-kou poblíž ostrova Chaj-nan (2001) a jehovynucené přistání na území ČLR. Proto senelze divit, že americká strana byla zaujatadilematem – zda Čínu vpustit do světovéhospolečenství a vystavit ji působení sil vedou-cích k obroušení ostří (obchod, diplomacie),



RUDOLF FÜRST

Tak, jak se z ideologického zakletí postupně vymanila čínská ekonomika ažk nastolení de facto tvrdého kapitalismu,1) proměňuje se i zahraniční politikaPekingu. Jeho chování se stává sebevědomější, vůči okolnímu světu otevře-nější, a tím i efektivní. Stabilní mezinárodní prostředí a vyvážené mezinárod-ní vztahy umožňují Číně více, než kdyby setrvala v představě o svém obklíče-ní nepřáteli.

Konec izolacionismuv Číněa její nová zahraniční politika


zejména z Afghánistánu, ale i nově vzniklýchstředoasijských republik, se kterými má ČLRspolečné hranice. Účast v tažení proti teroris-mu jednak zvýšila mezinárodní prestiž státua také legitimizovala jeho vlastní řešení tohotoproblému, v krajním případě i zneužití v po-době kriminalizace např. ujgurských organiza-cí, které nejsou jenom teroristické, podobněi v případech tibetských aktivistů a jiných.12)

Obavy z vojenské síly ČLR přicházejí ze-jména z USA, které jako mocnost ochraňujícíTchaj-wan před případnou invazí z pevninskéČíny nesou riziko konfliktu. Vzhledem kekomplikacím vojenského a politického cha-rakteru ovšem zůstává střet gigantů kvůli se-paratistickému Tchaj-wanu pro obě strany ne-úměrným rizikem, pro Peking ještě více.

Pokud by Čína chtěla být agresivní mocnos-tí, usilující o dobytí světa, chybí jí k tomu řadapředpokladů. Nemá univerzální, expanzivníideologii, uplatnitelnou mimo vlastní hranice,nemá pro tyto účely dostačující vojenskou ka-pacitu, srovnání s úrovní moderní výzbrojeUSA a NATO vyznívá pro Čínu tristně. ČLR jez bezpečnostního hlediska velmi zranitelná(viz neúměrná koncentrace obyvatelstva ve vý-chodních přímořských provinciích, nedostateč-ná infrastruktura), ekonomika státu je příliš zá-vislá na dodávkách surovin (viz společnýzájem s Japonskem a Jižní Koreou na stabiliza-ci poměrů v Iráku) a finanční systém je přílišzatížen nevratnými dluhy státních podniků.

Čínský potenciál není dostačující k celosvě-tové expanzi, která by musela jít proti jedinédominantní supervelmoci – USA. O mnohologičtěji vyznívá výhoda strategie kooperativ-ního a seriózního partnera, který využívá pří-stupu na trhy, láká investory, může zaujímatpozice v mezinárodních organizacích, naku-povat a všemi možnými způsoby (i nezpů-soby) získávat moderní patenty a technologie,trpělivě si budovat lobby a osobní konexe,uvolnit migraci z vlastní země do světa a vy-užívat krajanských komunit pro vlastní účely.Čínský postupný a trpělivý vzestup je jakostvořený pro mírové soužití s ostatními náro-dy, vyhlásit jakémukoliv mocnému státu válkuby v Číně mohl jen největší hlupák.

Jiná je situace ve vztahu ČLR a soused-ních států, které se nacházejí v gravitačnímpoli, daném historickou tradicí v rámci býva-lé sinocentrické soustavy. Tchaj-wan o sjed-nocení s Čínou na principu „jedna země-dvasystémy“ nestojí, jeho demokraticky zvolenápolitická reprezentace i veřejné mínění jasněupřednostňují zachování daného stavu, při-čemž ostrovní země stále posiluje své nezá-vislé postavení, aniž by je oficiálně dekla-rovala. Hongkong si zachoval svůj paralelnísprávní systém, ale ekonomicky si sjednoce-ním nijak zvláště nepomohl, propekingskáspráva je nepopulární a obyvatelé masově de-monstrují na podporu demokratické reformyvoleb do legislativního orgánu (LEGCO).

Japonsko a Jižní Korea by vzestupem mociPekingu příliš nadšeny nebyly, proto je vyva-žující vojenská přítomnost USA zárukou po-kračující stability, ačkoliv obě země upřímný-mi city k Washingtonu neplanou.

Některé státy sousedící přímo s ČLR se jižstaly jeho závislými satelity. Platí to zejménao Barmě, kde je vojenská junta SLORC eko-nomicky a politicky spjata s podporou Pekin-

INDIE A ČÍNA V 21. STOLETÍnebo omezit prostor pro rodící se asijskouvelmoc (containment), zejména vojenskýmiprostředky. Nejeví se vlastně americká poli-tika vůči Číně jako kombinace obojího?

Nejen americkým pozorovatelům mohlapřipadat čínská zahraniční politika podezřelájiž jen z důvodu existence nedemokratickéhorežimu uvnitř i v jeho projevech navenek –v podobě podpory vojenské kliky v Barměa Severní Koreji nebo Rudých Khmerů (resp.od 50. let veškeré militantní levice) v Indočí-ně. V akademických kruzích na Západě bylav 90. letech čínská zahraniční politika hod-nocena jako realistická, sebestředná, oriento-vaná na tradiční využívání osobních kontak-tů, nacionalistická, ne příliš kooperativní.9)Peking byl vždy nekompromisní v odmítánímezinárodních intervencí, ve kterých spatřo-val porušení zásad mezinárodního právaa vnucování západních civilizačních hodnotpod záminkou humanitárních akcí – v obavě,aby se v budoucnu nestaly precedentem prořešení problému v periferních obastech ČLR(Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang, Ti-bet, vnitřní Mongolsko) zdůvodněným ob-dobným způsobem.10) Zajímavé však je, žeČLR souhlasila s mezinárodní mírovou misíOSN v Kambodži od konce 80. a v průběhu90. let, dokonce se sama personálně podílelana složení mise. Peking ovšem nepřestávaltvrdit, že problém Rudých Khmerů je vnitřnízáležitostí státu Kambodže.

11. září a nástup nové (čtvrté) stranické garnitury v ČLR

Přijatelné, avšak nijak vřelé vztahy Čínyse Západem se zajímavě měnily od počátkusoučasné dekády, kdy se po tragických udá-lostech v USA 11. září 2001 zformovalo me-zinárodní tažení proti terorismu. Pro Pekingbyla tato mezinárodní kampaň příležitostí,jak spojit své vnitřní problémy s formounadnárodní kooperace. Čína podpořila rezo-luci OSN proti terorismu, aktivně spolupra-cuje s USA a zeměmi NATO formou vý-měny informací a monitoringu finančníchtransakcí spojených s teroristickými organi-zacemi, dokonce neprotestovala proti inter-venci NATO v Afghánistánu (později bylsymbolicky vyslán jeden čínský policista domezinárodního sboru), ani proti podpůrnéúčasti japonského námořnictva v Indickémoceánu (poprvé od druhé světové války)a strpěla rozmístění amerických vojenskýchsil ve Střední Asii. Díky dobrým vztahůms Pákistánem také stoupla prestiž čínské di-plomacie v USA. Společný boj proti teroris-mu se také rozvíjí na platformě uskupeníŠanghajské pětky, resp. šestky.

Když Spojené státy v roce 2002 vyhlásilysvou Národní bezpečnostní strategii (Natio-nal Security Strategy – NSS), v ČLR se prá-vě schylovalo k důležitému 16. sjezdu Ko-munistické strany Číny, jemuž předcházelyzvěsti o významných personálních změnáchve vedení. Těsně před sjezdem a na sklonkusvé státnické kariéry čínský prezident ŤiangCe-min navštívil USA a přijal prestižní po-zvání na texaský ranč prezidenta G. W. Bus-he. V projevu čínského prezidenta se zmín-ka o NSS neobjevila, oficiální čínská médiai přes kritické komentáře přešla bez větší po-zornosti fakt, že si USA vyhradily právo

předběžného zásahu v zájmu své bezpečnos-ti před mezinárodním terorismem. Stát seněco takového ještě v polovině 90. let, čín-ská média by hřímala hněvem nad americ-kým hegemonismem. Během důležitéhostranického sjezdu v Pekingu se pak tomutotématu nevěnovala podstatná pozornost, aninepadla zmínka, do jaké míry se NSS dotýkáčínských bezpečnostních zájmů.

Jako další překvapení se jeví postoj Pe-kingu vůči intervenci v Iráku. Čína jakovždy v takových případech kladla důraz namírové řešení a záštitu OSN, dokonce pod-pořila rezoluci OSN o zbrojní inspekci doIráku. Ačkoliv nesouhlas ČLR s vojenskýmzásahem se dal předpokládat, překvapovalstřízlivý a věcný tón čínských médií prezen-tujících místo dříve obvyklých ideologic-kých klišé věcné zpravodajství a komentářepozvaných specialistů z vědeckých ústavů.

Pozoruhodným diplomatickým úspěchemPekingu bylo v souvislosti s novou jadernoukrizí v roce 2003 uspořádání mírových roz-hovorů mezi USA a Severní Koreou, kterouk účasti u jednacího stolu donutil. Výsled-kem byla řada jednání „dva plus čtyři“, zaúčasti obou korejských států, ČLR, USA, Ja-ponska a Ruska.

Proměnu čínské diplomacie reflektuje člá-nek E. V. Medeirose a M. T. Fravela „China’sNew Diplomacy“ ve Foreign Affairs. Autoři sivšímají, jak se dříve nekooperativní styl čínskédiplomacie – s minimem úsilí dosáhnout ma-xima – nyní jeví aktivnější, sofistikovanějšía více angažovaný v mezinárodních otázkách,s větším smyslem pro kolektivní řešení. Po-ukazují také na více decentralizovaný systémtvorby zahraniční politiky, méně závislý na vů-li jednoho stranického vůdce, a na větší míruprofesionalizace, danou podílem vládních i ne-vládních odborných pracovišť. Patrný je takévěcnější a otevřenější styl odborných debato zahraniční politice v akademických kru-zích a v médiích, posílila také profesionál-ní úroveň diplomatického personálu, danávzděláním na amerických a evropských uni-verzitách.11)

Ani hrozba světu, ani soused k pohledání

Vyhneme-li se zjevně kýčovitým úvahám,vycházejícím z nekritického ulpění na kraj-nostech, jeví se čínská zahraniční politika ja-ko kompromis vůle a možností. Svůj národ-ní zájem si Číňané definují jako národyostatní, nyní už moderněji, sofistikovanějia bez ideologického balastu. Současná za-hraniční politika ČLR zůstává ve vlekuvnitřních problémů, spojených s reformamia jejich dopady. V nárocích na území, kterájsou pokládána za součást teritoria současné-ho státu, zůstává Peking nekompromisní, ač-koliv při pohledu zvenčí se ČLR jeví jako defacto pokračování imperiálního státu z dobymandžuské dynastie Čching. Tento původněmultietnický a multikulturní útvar ovládanýMandžuy byl přetvořen v národní stát čínskýs nečínskými minoritami, které se nyní hlásío autonomii (Ujguři, Tibeťané, Mongolové).

Současné globální tažení proti terorismudává Pekingu příležitost vypořádat se s proje-vy radikálního islamismu na území vlastníhostátu (především Sin-ťiang), kam se rozšířil

12

INDIE A ČÍNA V 21. STOLETÍgu. Čína je dodavatelem zbraní pro barmskouarmádu (stíhačky, lodě, tanky, rakety, elektro-nika), poradenského personálu z ČLR, jež naoplátku získala možnost k monitorování stra-tegicky důležitých oblastí u ústí do Indickéhooceánu a Malackého průlivu. Čína disponujeprávem využívat barmských přístavů pro svéobchodní a vojenské lodě (viz mimo jiné na-př. základna na ostrově Hainggyi poblíž deltyřeky Irawaddy, dále Thillawa u Rangúnu, Vel-ký Kokosový ostrov, asi 300 km od pobřežíBarmy a jiné). Z provincie Jün-nan bylo vy-stavěno silniční a vlakové spojení až k barm-skému pobřeží. Tímto koridorem se otevírácesta z této jihozápadní čínské provincie proobchod a migraci. Vydržováním barmské ar-mády a soukromých milicí Wa si Čína udržu-je strategický vliv v Zlatém Trojúhelníku naúkor zájmů Thajska.13)

Vedle Barmy bývá zmiňována Kambodžajako další sousední stát, mající s ČLR nad-standardní vztahy (vojenská dohoda o spolu-práci – 2003). Nepál v roce 2004 podepsals ČLR dohodu o příhraniční spolupráci, po-dle zpráv BBC ztěžující průchod Tibeťanůpřekračujících nepálskou státní hranici nacestě do Dharamsaly, kteří jsou vraceni čín-ským úřadům.14)

Vztah zemí ASEAN s Čínou je pozname-nán respektem, ačkoliv například ekonomicképostavení Japonska vůči tomuto společenstvíje stále dominantní (objem obchodu třikrátvyšší než ASEAN s ČLR, investice dokoncečtrnáctkrát).15) Teritoriální spor ČLR o souost-roví Spratley se zeměmi ASEAN (zejména Fi-lipínami a Vietnamem /viz anexe Paracelskýchostrovů poblíž Vietnamu, r. 1975/) je dlouho-dobého charakteru. Čína usiluje o vytvoření„nového bezpečnostního konceptu“ v rámciASEAN (2002) „na základě vzájemné důvěry,výhodnosti a rovnosti“, který by nahradil bila-terální dohody „v duchu studené války“ me-zi některými jednotlivými zeměmi ASEANa USA. Ve vlastních nárocích na sporné ostro-vy v Jihočínském moři setrvává Peking na dosavadním stanovisku, společnou výzvuASEAN „bedlivě studuje“, zatímco se pokou-ší o individuální dvoustranné dohody napří-klad s Filipínami, kterým Peking nabízí vojen-skou spolupráci v době, kdy USA v rámci bojeproti terorismu posilují své bezpečnostní vaz-by s Manilou.

Respekt je znát i v chování Vietnamu, kte-rý v roce 1999 přistoupil na dohodu o spo-lečných hranicích s ČLR za podmínek, kterépředstavovaly ústupky Hanoje.16)

Ekonomická spolupráce Číny a zemíASEAN slibuje podíl na ekonomickém boo-mu asijského kolosu. Mezi ČLR a ASEANmá vstoupit dohoda o společném trhu(ASEAN China Free Trade Agreement –FTA). Na první pohled výtečná zpráva všakv detailech ztrácí na lesku. Čína má nižší vý-robní náklady než část zemí ASEAN s vy-spělejší ekonomikou, šest z nich proto vá-há se souhlasem pro liberalizaci obchodu.Rovněž úsilí Pekingu o vytvoření společnébezpečnostní architektury (ASEAN SecurityCommunity) vyjadřuje spíše čínské úsilí in-tegrovat se do společné bezpečnostní poli-tiky ASEAN a oslabit její vazby na Západ.Země ASEAN však současně setrvávají nasvém zájmu neztratit vazbu na vnější moc-

nosti, USA a Japonsko (viz např. posílení vo-jenských kontaktů Singapuru s USA).17)

Ekonomický boom Číny kromě slibnýchšancí pro menší sousedy leckdy přináší spíšepotíže v podobě obchodních deficitů (Bar-ma, Thajsko, Laos, Kambodža), zdrcujícíhokonkurenta pro domácí výrobce (produkcetropického ovoce a zeleniny) a také nepří-jemného soupeře v soutěži o zahraniční in-vestice. Čína jako rostoucí ekonomický obrexportuje do okolí kromě potenciální neza-městnanosti zejména také své ekologicképroblémy. S těmi jsou například spojoványproblémy s výstavbou série přehrad na řeceSalween (v ČLR řeka Nu) s dopady pro úze-mí Barmy a Thajska, kde dochází k narušeníekosystémů a je ohroženo hospodářství a ži-votní styl místních komunit.18)

Zdá se, že v mezinárodních vztazích Čínyse vedle bezpečnostních témat, časem poně-kud zprofanovaných, budeme v budoucnuvíce setkávat s problémy méně nápadnými,ale v důsledcích akutnějšími, jako je bojo surovinové zdroje, přetahování investorů,obchodní deficity, migrace, terorismus, eko-logie, či šíření epidemií (SARS, „ptačí“chřipka atd.). Peking se naučil své národnízájmy formulovat sofistikovaněji, v otevře-ném mezinárodním prostředí si díky zdatnédiplomacii bude umět čím dál více prosaditsvou.


1) Podfinancovaný sociální systém, zanedbanáekologie, placení zdravotní péče a školného jednot-livci, liberalizace cen základních potravin, oděvůa paliv.

2) Zejména proti kuomintangské vládě, ale také Ja-poncům, Američanům, Britům, Francouzům; podporaSSSR byla evidentní, ale nikoliv prosta oprávněnýchpodezření na obou stranách.

3) Po pádu poslední dynastie (Čching; 1644–1911)existovala liberálnější a světu otevřenější varianta čín-ského nacionalismu, reprezentovaná Kuomintangema jeho finančním a intelektuálním zázemím z východ-ního pobřeží. Komunisté přejali radikálnější proud čín-ského nacionalismu, bližší mentalitě vnitrozemí, ne-mající konkrétní znalost zahraničního prostředía zkušenost s ním a zatížený tradiční nedůvěrou kon-fuciánských učenců a čínského venkova vůči cizincůma světu podnikání. Viz např. Unger, Jonathan, ed., Chi-nese Nationalism, Contemporary China Papers, AnEast Gate Book, M.E.Sharpe, Armonk, New York,London, 1996.

4) Viz „hnutí za sebeposílení“ (1861–1890). Kuo-mintang, Národní strana (v anglicky psané literatuřejako Nationalist Party), nejvlivnější politická stranav republikánské Číně, která vznikla po pádu mandžus-ké dynastie Čching (1912), existuje dodnes na Tchaj-wanu.

5) Dynastie Ming (1368–1644J; jedná se ze-jména o restrikce uvalené na zahraniční ob-chod, ukončení zámořských výprav a zničenípříslušné dokumentace, strach z mongolskéinvaze, konfuciánský konzervativismusa kulturní sebestřednost, specifický sino-centrický systém mezinárodních vztahůorientovaný jen na tehdy známý svět, vy-mezený dosahem čínského kulturního vli-vu a politické moci. Viz např. Fairbank,John F., Dějiny Číny, Nakladatelství Lido-vé noviny, 1998, str. 161–168.

6) Viz také tzv. Hnutí 4. května, vlna po-bouření v roce 1919 nad rozhodnutím mí-rové konference ve Versailles, kterým bylypostoupeny bývalé německé koncese v Číně(v provincii Šan-tung) Japonsku. Toto vzedmutíveřejného mínění proti křivdě přerostlo do širšího hnu-


tí za přehodnocení krize ve společnosti a vlivu tradič-ního vzdělání a kultury.

7) A nejen do té, viz např. v r. 1989 neoficiální ces-ta bývalého prezidenta Nixona do Pekingu, setkání mi-nistrů zahraničí Jamese Bakera a Čchien Čchi-čchena,návštěva japonského premiéra Tošiki Kaifua v Pekin-gu, v r. 1991 návštěva britského premiéra Johna Majo-ra (jednání o navrácení Hongkongu).

8) Viz např. špionážní aféra ve vývojovém střediskuv Los Alamos (1999), vědec čínského původu Wen HeLee obviněn z předání utajovaných dat o vývoji minia-turních hlavic pro balistické rakety W-88 do ČLR.

9) Viz např. Yahuda, Michael, How Much Has Chi-na Learned about Independence?. in: Goodman, Davidand Segal, Gerald, ed., Routlege, London, New York,1997.

10) Lze srovnat s jinými asijskými státy, např. Ja-ponskem, Jižní Koreou, Thajskem, které mezinárodníintervence podporují (viz např. současná válka v Irá-ku). Postoj ČLR je tedy i v asijském prostředí specific-ký. Vedle ČLR patří k zemím neuznávajícím principomezené státní suverenity Barma, Severní Korea, Viet-nam a Malajsie.

11) Medeiros, Evan, S., a Fravel, M. Taylor, China’sNew Diplomacy, Foreign Affairs, Vol. 82, No. 6,Nov/Dec. 2003, str. 22–35.

12) Viz série zpráv Amnesty International,www.amnesty.org , viz též v r. 2003 únos a soud akti-visty Wang Ping-čanga, exilového organizátora zaká-zané Čínské demokratické strany, obviněného z poku-su o teroristický útok na čínskou ambasádu v Thajsku.

13) Soukromá armáda z řad národnosti Wa (UnitedWa State Army, UWSA), čítající asi 25 000 členů, ovlá-dá obchod s narkotiky a tranzitní cesty do Laosua Kambodže, údajně disponuje materiální a vojenskoupodporu z ČLR. UWSA kontroluje oblast naproti seve-rozápadní thajské provincie Chiang Rai. Národnost Wažije u barmsko-čínských hranic v severovýchodní částistátu (regionu) Šan. Jejich ozbrojené složky se člení nafrakce, ČLR podporuje severní kliku, v jejímž vedeníjsou etničtí Číňané, potomci kuomintangské armády,kteří se v této oblasti v minulosti usadili. Severní frak-ce si drží svůj vliv u SLORC díky příjmům z obchodus drogami. Pramen: Al Santoli, China’s New War Fighting Skills, Emerging Threats to the U.S., India,Taiwan and the Asia/Pacific Region, An American Foreign Policy Council Investigative Report, September20, 2000. www.comw.org Autor se odvolává na konzulta-ce s thajskými vojenskými a bezpečnostními experty.

14) Nepal and China in Boreder Deal, BBC News, 25. 5. 2004, www.bbc.co.uk

15) Lim Robyn, Can Japan Counter China’s GrowingInfluence in Southeast Asia?, The Jamestown Foundation,6. 1. 2004, www.jamestown.org/publications

16) Ustanovení námořních hranic zůstalo otevřené, vietnamští domácí a exiloví disidenti považují dohody zanevýhodné. Viz Beijing Pushes „Asia for the Asians“, Pa-cific Forum CSIS, 2002, www.csis.org., přístup leden 2003.

17) Vatikiotis, Michael, A Diplomatic Offensive, FarEastern Economic Review, 5. 8. 2004, str. 28–30, viz dálenapř. Beijing Pushes “Asia for Asians“, 3rd Quarter 2002:China-Southeast Asia Relations, Pacific Forum CSIS,www.csis.org, přístup leden 2003.

18) Viz např. Vatikiotis, Michael, A Too-Friendly Embrace, Far Eastern Economic Review, 17. 6. 2004, str. 20–22.

13

14

množstevních restrikcí na dovoz většiny po-ložek (včetně spotřebního zboží a potravin)a snížením celních sazeb sice vláda v určitémíře otevřela vnitřní trh, ale připravovanouprivatizaci státních podniků, bank a vstup ci-zího kapitálu do informačních médií radějiodložila na neurčito. Viditelně se zlepšilo po-stavení indických podnikatelů a posílil vlivstřední třídy obyvatel, zejména zaměstnancůpodniků vyrábějících pro export a rostoucívrstvy odborníků v oblasti informačníchtechnologií. Nárůst životní úrovně předevšímměstského obyvatelstva se projevoval inten-zivní bytovou výstavbou, růstem počtu moto-rových vozidel i například stále větším po-čtem Indů cestujících do zahraničí za účelemturistiky. Negativní stránkou tohoto vývojebyla rostoucí diferenciace příjmů a životníúrovně mezi obyvateli měst a vesnic a mezijednotlivými státy Unie. Je známo, že třetinaIndů (kolem 350 milionů) žije pod hranicí bí-dy s příjmem nižším než 1 USD/den.

Na úseku zahraniční politiky vláda NDA(BJP) promyšleně prosazovala po celéfunkční období dlouhodobé zájmy Indie na mezinárodním poli. Krizovou situaci poútoku teroristů (údajně podporovaných Pá-kistánem) na indický Parlament v prosinci2001, která vedla k eskalaci napětí v indic-ko-pákistánských vztazích až na ostří váleč-ného střetnutí, se podařilo ke konci roku2002 přivést k mírovému ukončení, aniž byutrpěla národní prestiž. Normalizace vztahůse sousedním Pákistánem pak pokračovalaoboustranným obsazením míst velvyslanců,částečným otevřením hranice pro soukromécesty, povolením přeletů civilních letadeldruhého státu nad vlastním územím, vyslá-ním indického národního kriketového druž-stva k utkání v Pákistánu (kriket je indickýnárodní sport číslo 1) atd. Mezinárodní vo-jenskou intervenci v Iráku na jaře roku 2003indická vláda neodsoudila, vyzvala všakk jejímu rychlému ukončení a odmítla pří-mou účast indických vojáků. Udržovat ak-tivní zahraničněpolitické vztahy z poziceasijské regionální velmoci se dařilo Indiii v dalších relacích. S Čínou pokračovalyrozhovory o narovnání hraničních sporůa po delší době došlo k obnovení styků nanejvyšší úrovni, postavení strategickéhopartnera si Indie udržuje ve vztahu k USA,zajímavá je iniciativa o mezikontinentální

ekonomické a politické spolupráci v troj-úhelníku Indie – JAR – Brazílie. Úspěchemtaké bezesporu bylo získání oficiální pod-pory řady důležitých zemí (Německo, Spo-jené království, Japonsko) aspiracím Indieobsadit místo stálého člena Rady bezpeč-nosti OSN po její reformě a rozšíření.

Řadou úspěchů se mohla vláda NDA(BJP) vykázat i na vnitropolitické scéně.Počet skandálů (více či méně prokázané ko-rupce) vládních a stranických funkcionářůnevybočoval z mezí pro veřejnost přijatel-ných norem, koalice po celé období 6 letprokázala pozoruhodnou vnitřní soudržnost(za celé období vlády vystoupila z NDA jenjedna politická strana). K dobru lze vláděpřičíst i její vedení boje proti terorismu.Kromě složité situace v západní části státuDžammú+Kašmír a severovýchodě unie sevládě a jejím bezpečnostním složkám po-dařilo zabránit dalšímu šíření terorismu dovelkých měst a dalších oblastí.

Jediný vážný konkurent vládní koalicea strany BJP – Indický národní kongres(INC – Indian National Congress) vstupo-val do předvolební kampaně v nevýhodnémpostavení. Většina politických komentátorůa sdělovacích prostředků označovala INC,nejstarší politickou stranu Indie,3) za his-torický anachronismus, založený na tradici rodiny Nehrú–Gándhí, která v současnostinemůže nabídnout přijatelnou alternativuk úspěšné pragmatické politice NDA – BJP.Vůdkyně opozičního Kongresu Sonia Gán-dhíová4) je navíc původem cizinka (Italka)a po tragické smrti populárního předákaKongresu Madhavrao Scindia nemá tatostrana další výrazné, charismatické osob-nosti, které by dokázaly oslovit indickou ve-řejnost. Všechny průzkumy tisku a televiz-ních stanic přisuzovaly Kongresu drtivouvolební porážku a další ústup z politickéhoživota Indie. Kongresová strana se však po-učila z porážky v parlamentních volbáchv roce 1999, kdy šla do souboje s koalicí

Všechny průzkumy volebních preferencípotvrzovaly, že koalice NDA složená z 23politických stran, v čele s nejvlivnější stra-nou BJP může ve volbách získat až 300míst (z celkového počtu 539 volebníchokresů, kde se konaly volby), nejnižší odha-dy se pohybovaly kolem 270 mandátů (z to-ho samotná BJP počítala se ziskem 190 man-dátů). Při celkovém počtu 539 poslaneckýchmíst by to pro NDA znamenalo parlament-ní většinu, nebo alespoň postavení nejsil-nější politické formace na půdě Parlamentu,a tím i zajištění vlády na další volební ob-dobí. Současně v anketách popularity jed-notlivých politiků měl podstatně více příz-nivců premiér A. B. Vádžpejí (Vajpayee)oproti vůdkyni opozice Sonie Gándhíové(Sonia Gandhi).

Proto představitelé NDA začátkem roku2004 usoudili, že situace, pokud jde o veřej-né mínění a náladu indické společnosti, jepro ně výhodná, a rozhodli stanovit termínkonání voleb na duben – květen 2004, i kdyžplné období 13. Poslanecké sněmovny Indiekončilo až na podzim. Jedním z důvodů ta-kového načasování byla zřejmě snaha využítefektu spokojenosti indických zemědělců podobrém průběhu monzunových dešťů v létě2003, neboť v případě podzimních voleb bynedostatečné monzunové srážky v létě 2004mohly nepříznivě ovlivnit jejich náladu.Hlavní příčinou optimismu NDA koalicevšak bylo sebevědomí a obecně sdílenéuspokojení nad způsobem vládnutí i nad po-krokem, který pod vedením vlády NDA In-die dosáhla. Vláda v čele s premiérem Vádž-pejím vedla Indii již od března 1998 a šestlet je dostatečně dlouhé období k hodnoceníjejí schopnosti řídit stát.

Je nutné konstatovat, že vládě NDA vysta-vovali dobré vysvědčení jak domácí polito-logové a komentátoři sdělovacích prostřed-ků, tak i zahraniční politici a ekonomové.Ekonomika země rostla stabilně a v letech1998–2004 nekleslo tempo růstu HDP podhranici 5 procent. Po dobré úrodě v roce 2003dosáhl nárůst HDP dokonce hodnoty 8 pro-cent. Devizové rezervy Indie dosáhly koncemroku 2003 rekordní výše 100 miliard USDa při nízké míře inflace si indická rupie držela stabilní kurs vůči světovým měnám.V otázce proklamované ekonomické reformypostupovala vláda raději obezřetně. Zrušením


Indickádemonstrace demokracieZačátkem roku 2004 se zdálo být vše dopředu jasnéa rozhodnuté. Předvolební průzkumy dávaly tehdejšívládní koalici NDA1) a nejsilnější indické politické straně BJP2) v nadcházejí-cích volbách do celoindické Poslanecké sněmovny Parlamentu (House of thePeople / Lok Sabha) zcela zřetelnou převahu nad jejím hlavním rivalem, opo-zičním Indickým národním kongresem (INC – Indian National Congress).

VÁCLAV ŠTOR

Počet obyvatel (2003) 1, 060 mld.

Rozloha 3, 287 mil. km2

Růst počtu obyvatel (za rok) 1,5 %

Ukazatel lidskéhorozvoje (HDI)* 0, 59

Hrubý domácí produkt(HDP) na obyvatele a rok, 497v USD (2002)

Průměrná délka života 61 let(při narození)

Gramotnost 57, 2 %obyvatelstva (2000)

Tabulka č. 1

Základní ukazatele Indie

* Indie v tomto ukazateli zaujímá 124. místo na světě.



NDA jako samotná strana, a do voleb v roce2004 šla v čele United Progressive Allian-ce – koalice tvořené 14 stranami levicového,sekulárního zaměření. Jak se později ukáza-lo, bylo toto rozhodnutí pro měření sil oboupolitických formací jedním z rozhodujících.

Často se připomíná, že Indie je největšískutečnou demokracií na světě. Je to beze-sporu pravda a všechna čísla spojená s orga-nizací voleb do Lok Sabha jen potvrzovalagigantický rozsah celé akce. Voličskou zá-kladnu Indie tvořilo dohromady 675 milionůoprávněných voličů. Pro ně bylo ve všech35 státech a unijních teritoriích připraveno700 tisíc volebních místností. Průběh volebzajišťovalo 3,5 milionu volebních úředníků,a o obsazení 539 poslaneckých míst v LokSabha usilovalo 5435 kandidátů. Nákladyspojené s organizací voleb se předem odha-dovaly ve výši 11 miliard INR (asi 240 mil.USD). Volební systém do indické LokSabha je většinový a jednokolový, tzn., žev každém volebním obvodě je zvolen jedenkandidát, který obdrží nejvíce hlasů. Dobatrvání mandátu zvolených poslanců je 5 let.

Pozoruhodná byla i stránka technické-ho zabezpečení voleb. Volby probíhaly vevšech obvodech Indie pomocí elektronic-kých volebních přístrojů (EVM – Electro-nic Voting Machine), kterých bylo použito1, 075 milionu kusů, místo klasických hla-sovacích lístků. Tyto přístroje byly vyvi-nuty a vyrobeny v Indii. Použití EVC zna-menalo, že sečtení hlasů z celé Indie bylomožné provést během jednoho dne. Kromějiného, ve srovnání s tradičním způsobemvoleb se ušetřilo 7000 tun papíru. Volbyproběhly postupně ve čtyřech volebníchdnech (etapách) – první etapa byla 20. dub-na, poslední pak 10. května. V průběhu vo-leb bylo zakázáno dělat volební průzkumy,nebo oznamovat dílčí výsledky.

Výsledky parlamentních voleb oznámi-la Volební komise Indie dne 13. května2004 a pro celou Indii a světovou veřejnostznamenaly velké a nečekané překvapení.V příkrém rozporu s předvolebními prognó-zami ve volbách do 14. Poslanecké sně-movny Parlamentu Indie (Lok Sabha) zví-tězila koalice UPA, vedená Kongresovoustranou. Nyní (od května 2004) již vlád-ní koalice UPA má v Lok Sabha celkem 219 poslanců a k tomu může počítat s pod-porou dalších levicových stran, které obsa-dily 61 poslaneckých křesel (z nich nej-silnější strana CPI(M)5) zaujme 43 míst).Volební účast počítaná ze všech etap byla57,9 procenta oprávněných voličů. KoaliciNDA (BJP), nyní opoziční, bude ve sně-movně zastupovat 189 poslanců.

Rozhodnutí voličů se stalo ihned po vy-hlášení výsledků předmětem odborných po-litických a sociologických úvah a analýz.Selhání průzkumů předvolebních preferencíse klade na vrub malému vzorku responden-tů a jejich málo reprezentativnímu výběru,možná i snahou o promítnutí vlastních oče-kávání a přání bez ohledu na profesionálníobjektivitu. Volební výsledky ukázaly, že vo-liči nerespektovali základní poučky z učeb-nic politiky a jejich hlasy se nedají vtěsnat dopředem nastavených přihrádek. Předpoklá-dalo se, že BJP odevzdají hlasy občané z vel-kých měst a bohatých států unie, kde životníúroveň rostla v posledních letech nejvyššímtempem, a Kongresová strana na sebe strhnepřevahu v zaostalých, chudých oblastech. Veskutečnosti například v hlavním městě Delhia v Mumbai zvítězil Kongres, a naopakv jednom z nejchudších států Orissa drtivěvolili BJP. Ani náboženská prohinduistickáorientace nepomohla BJP k rozhodujícímuvítězství ve státech, kde by se to dalo vzhle-dem k demografickému složení obyvateločekávat, např. ve státech Uttarpradéš (UttarPradesh), Maháraštra nebo Gudžarát. Feno-ménem zůstávají dva jihoindické státy Kéra-la a Západní Bengálsko, kde tradičně vlád-nou komunistické strany, které svou pozicive volbách 2004 ještě posílily. Při pohledu namapu Indie s vyznačenými výsledky voleblze snad zjednodušeně říci, že koalice NDA(někdy označovaná jako pravicová) vyhrálave střední části, zatímco levice (UPA) získa-la sever a jih země. Ani takový pohled všaknemá velkou vypovídací hodnotu.

Povolební průzkumy veřejného mínění,které jsou pravděpodobně spolehlivější než typředvolební, přičítají volební úspěch Kongre-sové strany několika faktorům. Již tradičněvolí Kongres více ženy, příslušníci nižšíchkast, chudá až velmi chudá část obyvatelstva,náboženské menšiny (muslimové, křesťané).V letošních volbách přistoupila k těmto hle-

diskům i otázka obav z dalšího pokračováníekonomických reforem. Kromě indických elita inteligence si široké vrstvy obyvatel – ná-mezdních zaměstnanců – radikální ekonomic-ké reformy, spojené s privatizací, ztrátou pra-covních míst, přílivem zahraničního kapitálu,konkurencí dovozového zboží, a vznikem so-ciálních nejistot nepřejí. Od levicové vlády seproto předpokládá zpomalení reforem a jejichzavádění jen s ohledy na sociální dopady.

Poznatky a poučení z letošních celo-indických parlamentních voleb, které by mě-ly alespoň částečnou platnost i mimo Indii,je možné shrnout do následujících postřehů:

• ani dobrý způsob vládnutí, úspěšně fun-gující ekonomika a celkový pocit spokoje-nosti občanů nezaručují, že vláda v příštíchvolbách obhájí své postavení;

• růst ekonomiky a bohatství země neníznamením úspěchu a pokroku v demokratic-ké společnosti, pokud z nich má prospěch jenurčitá vrstva obyvatel, a ne většina národa;

• ve volebním soupeření se nevyplácísrážet způsobilost politického protivníkanekorektním způsobem. Uměle vyvolanákampaň BJP zaměřená proti Sonie Gánd-híové a založená na jejím cizím původu po-pularitu předsedkyně Kongresu v tolerantníindické společnosti neohrozila, spíše se ob-rátila proti těm, kteří kampaň vyvolali.

Patrně nejlepší známkou vyspělosti in-dické demokracie byl způsob, s jakým při-jala svou porážku dosud vládnoucí stranaBJP. Její vůdce a dosavadní předseda vládyVádžpejí přiznal volební porážku a po vy-hlášení výsledků předal prezidentu Indickérepubliky rezignační dopis vlády. V televiz-ním veřejném prohlášení řekl: „….snad mástrana a koalice prohrála, Indie ale vyhrá-la“. A je snad možné dodat, že vyhrála pře-devším indická demokracie.

❍Srpen 2004

[email protected]

1) National Democratic Alliance (Národní de-mokratická aliance).

2) Bharatiya Janata Party (Indická lidová strana).3) Strana Indický národní kongres byla založena

28. 12. 1885.4) Sonia Gándhíová je vdovou po zavražděném

Rádžívu Gándhím – synovi předsedkyně vlády In-die Indiry Gándhíové. Sonia Gándhiová byla sna-chou Indiry Gándhíové.

5) Communist Party of India (Marxist).


Tabulka č. 2

Tempa růstu HDP Indie v letech 1998–2002

1997/8 1998/9 1999/00 2000/01 2001/02

Nárůst HDP meziročně(ve stálých cenách 93/94) 5 % 6,9 % 6,4 % 5,2 % 5,4 %

Pozn.: Údaje jsou vždy za období finančního roku duben – březen

1998 1999 2004

NDA koalice 297 187

Z toho jen BJP 182 182 138

UPA koalice 219

Z toho jen INC 141 114 145

CPI(M) Komunistická strana Indie (marxist.) 32 33 43

Tabulka č. 3

Výsledky voleb do Lok Sabha v letech 1998–2004

Pozn. V Lok Sabha zasedá 543 poslanců

Rozvojová strategie zaměřená na urych-lenou industrializaci, diverzifikaci průmy-slové základny a podporu výrobních odvět-ví umožňujících minimalizovat závislost nadovozech ze zahraničí rozšířila ekonomic-ký potenciál a politickou i hospodářskounezávislost Indie, jež se již během prvníchdvou dekád svobodné existence objememprůmyslové výroby zařadila mezi první de-sítku zemí na světě. Současně postup „zele-né revoluce“ spojené se zaváděním vyso-ce výnosných odrůd obilnin, rozšiřovánímosevních ploch, zvyšováním spotřeby stro-jených hnojiv a intenzifikací zemědělskévýroby Indii do konce 70. let zajistil sobě-stačnost v produkci základních potravin.

V průběhu 80. let se však počaly proje-vovat dlouhodobé neblahé důsledky pro-tekcionistické hospodářské politiky, za-měřené na budování domácí průmyslovézákladny, uzavřené mezinárodní konkuren-ci, restriktivním systému výrobních kvóta licencí, rozšiřování seznamu zboží vyhra-zeného pro oblast řemeslné malovýroby. Tovedlo ke snižování efektivity, technologic-kému zaostávání a klesající konkurence-schopnosti indických výrobků na světovýchtrzích. Vážným zdrojem neefektivnosti sestala i většina podniků veřejného sekto-ru, trpících přezaměstnaností, byrokratic-kým způsobem řízení a nehospodárností,jejichž trvale ztrátové hospodaření bylonutno dotovat na úkor daňových poplatníkůze státního rozpočtu. Navíc byla řada stát-ních korporací v důsledku populistickýchkroků ústřední vlády i regionálních vláddonucena prodávat své produkty za cenypokrývající sotva zlomek vynaložených ná-kladů, anebo stát ceny klíčových komoditpřímo dotoval. Jen v letech 1980–81 pře-sáhly přímé dotace z ústředního rozpočtuvynaložené na podporu exportu a na udrže-ní regulovaných cen průmyslových hnojiv

a potravin 15 miliard rupií, tedy částku odpovídající polovině ročního objemu hru-bé tvorby kapitálu ve státním zpracovatel-ském průmyslu. Tato rozpočtová nekázeňměla za následek prudký nárůst deficitu ve-řejných financí: jeho podíl na hrubém do-mácím produktu, který ještě v roce 1974–75činil 4,1 procenta, se v roce 1984–85 ví-ce než zdvojnásobil na 9,7 procenta a v ro-ce 1991 dosáhl znepokojivých 10,4 pro-centa.

Sílící nerovnováha poznamenala rovněžplatební bilanci země a negativně se pro-mítla do vývoje její vnitřní i vnější zadlu-ženosti. Zatímco v roce 1977–78 vykazovalběžný účet platební bilance přebytek ve vý-ši 1,5 mld. dolarů (1,4 procenta HDP), odroku 1980–81 je možno zaznamenat scho-dek, který se trvale zvyšoval – na 3,5 mld.dolarů (1,8 procenta HDP) v roce 1984–85,na 5,5 mld. dolarů (2,2 procenta HDP) ve druhé polovině 80. let a posléze až na9,9 mld. dolarů (3,2 procenta HDP) v roce1990–91. Ve stejné době vzrostl podíl in-dického domácího dluhu na HDP z 31,8 pro-centa v roce 1974–75 na 45,7 procentav roce 1984–85 a na neudržitelných 54,6 pro-centa v roce 1989–90.

Hrozivých rozměrů dosáhl rovněž zahra-niční dluh, který se zvýšil z 23,5 mld. do-larů (12 procent HDP) v roce 1980–81 na37,3 mld. dolarů v roce 1985–86 a v roce1990–91 činil 83,8 mld. dolarů (41 procentHDP). Splátky, jež spolu s dluhovou služ-bou v roce 1980–81 pohlcovaly 10,2 pro-centa exportních příjmů, v roce 1990–91dosáhly nebezpečného podílu 35 procenta dramatický pád zaznamenal objem indic-kých devizových rezerv – z 5,85 mld. dola-rů v roce 1980–81 na 4,1 mld. dolarů v ro-ce 1989–90 a v roce 1990–91 na pouhých2,24 miliard dolarů, částku postačující sot-va k úhradě dvou- až třítýdenního importu.

Země se ocitla na pokraji insolvencea k okamžitému překlenutí krize likviditybyla v březnu 1991 nucena odprodat 20 tunzlata ze svých měnových rezerv.1)

Za této nepříznivé makroekonomické si-tuace se v červnu ujala moci menšinovákongresová vláda v čele s premiérem P. V.Narasinhou Ráem, jenž spolu s ministremfinancí Mánmóhanem Singhem (* 1932),držitelem doktorátu z ekonomie z Oxford-ské univerzity, prosadil program na míst-ní podmínky dosud nevídaných hospodář-ských reforem. Reformní kroky zahrnovalyobnovení fiskální rovnováhy, přizpůsobenísměnného kurzu rupie reálným tržním pod-mínkám (v první fázi došlo k devalvaci indické měny zhruba o 20 procent), libe-ralizaci zahraničního obchodu, podstatnéuvolnění systému průmyslových kvót a li-cencí (byl zrušen zákon o monopolech a re-striktivních obchodních praktikách), zahájenípostupné privatizace (v místní terminologii„odinvestování“) stažení investovaného ka-pitálu z vybraných státních podniků, refor-mu kapitálových trhů a vytvoření příznivéhopodnikatelského prostředí s cílem přilákatdo země co nejvíce přímých zahraničníchinvestic.

Počáteční série ozdravných opatření, za-hrnujících hlavně strukturální změny ve fiskální oblasti, proběhla poměrně rychlea s relativně nízkými sociálními náklady –aniž odstartovala dlouhodobý cyklus rece-se spojený s masovým růstem nezaměstna-nosti a nepříznivými dopady na sociálněnejslabší vrstvy obyvatel, jak k tomu došlov mnoha jiných reformních ekonomikách.Daleko podstatnější však byla skutečnost,že Singhovy reformy znamenaly radikálnízvrat v dosavadním ekonomickém myšlenía nastartovaly proces nejdalekosáhlejšíchstrukturálních změn indické ekonomiky oddosažení nezávislosti, který někteří pozoro-vatelé označují za historický přelom ve vý-voji země, jakousi „tichou revoluci“.2)

Otevření země zahraničnímu kapitálua odstranění hlavních překážek svobodnéhopodnikání a obchodu se promítlo v rychlémoživení hospodářského rozvoje – hrubý do-mácí produkt, jehož růst se v krizo-vém roce 1991–92 téměřzastavil (dosáhl 0,8procenta), vzrostlv následujícímroce o 5,3 pro-centa, o rokpozdějio 6,2 procentaa v dalších le-tech v průmě-ru o téměř7 procent. Tem-po růstu průmys-lové výroby, ježv roce 1991–92 ne-dosáhlo ani 1 procento(ve zpracovatelskémprůmyslu byl zaznamenándokonce negativní růst), o rokpozději vzrostlo na 2,3 procenta,



Na počátku 90. let, poznamenaných zrychleným nárůstemmezinárodní ekonomické aktivity, označované nejednoznač-ným termínem globalizace, Indie nastoupila proces dalekosáhlých hospodář-ských reforem, jež znamenaly radikální rozchod s dosavadním ekonomickým kur-zem, který indické vlády sledovaly od dosažení politické nezávislosti v roce1947, tedy bezmála 45 let. Tento kurz byl založen na néhrúovské koncepci „smí-šené ekonomiky“, spojující soukromokapitalistické podnikání se socialistickýmiprvky, s důrazem na budování silného veřejného sektoru, plánovité řízení národ-ního hospodářství, jeho přísnou státní regulaci, soběstačnost a protekcionismus.

JAN FILIPSKÝ

Tichá revoluce:

Indievobdobí globalizace


INDIE A ČÍNA V 21. STOLETÍv dalším roce na 6 procent a v roce 1995–96se více než zdvojnásobilo (na 12,8 procen-ta). Zotavil se i sektor zemědělské výroby,kde pokles zaznamenaný v roce 1991–92vystřídal stabilní růst každoročně o více než3 procenta. Rozpočtový schodek ústřed-ní vlády, který v roce 1990–91 dosahoval8,3 procenta HDP, se od roku 1992 poda-řilo snížit zhruba na 6 procent, v roce1996–97 dokonce na 5,2 procenta, z čehožovšem 4,7 procenta připadalo na splátkyúroků, takže primární deficit poklesl napouhých 0,5 procenta HDP.

K výraznému oživení došlo rovněžv oblasti zahraničního obchodu; indickývývoz si v letech 1993–96 udržoval sta-bilní dvacetiprocentní tempo růstu a podílexportních příjmů na výdajích za import,který v 80. letech dosahoval v průměru 60 procent, se do poloviny 90. let podařilozvýšit téměř na 90 procent. Díky rostoucíexportní výkonnosti se tak podařilo zre-dukovat neudržitelný schodek platební bilance ve výši 3,2 procenta HDP na pouhých 0,4 procenta v roce 1993–94a v následujících letech jej udržovat nastabilní výši kolem 1,1 procenta HDP.Devizové rezervy země koncem ledna1999 dosáhly 30,4 mld. dolarů odpoví-dajících zhruba sedmiměsíčnímu impor-tu. Poměr indického zahraničního dluhuk HDP poklesl z rekordních 41 procentv roce 1991–92 do roku 1995–96 na 28,7 procenta a podíl dluhové služby naHDP se snížil z 35,3 procenta na19,5 procenta v roce 1997–98.Přímé zahraniční investice vy-kazovaly od roku 1991–92každoročně téměř sto-procentní růst –z počátečních129 mil. dolarů na2,1 mld. dolarův roce 1995–96.

Vládu Indic-kého národní-ho kongresu

v roce 1996 vystřídala koalice středo-levých a regionálních stran vystupujícípod názvem Sjednocená fronta, mimo-řádné parlamentní volby na jaře 1998 při-vedly k moci koaliční seskupení vede-né pravicovou Indickou lidovou stranou(BJP) a na podzim 1999 se ujala vládyNárodní demokratická aliance, v níž opětpřevládli pravicoví „hinduističtí demo-kraté“ v čele s BJP. Přes tyto změny vlád-ní garnitury, jež nezbytně přinesly dílčíposuny v prioritách, však zůstala základníorientace hospodářské politiky na budo-vání tržní ekonomiky prakticky nezměně-na a indická „tichá revoluce“ zaznamena-la další úspěchy: tempo hospodářskéhorůstu v průměru ročně přesahovalo 6 pro-cent, devizové rezervy v prosinci 2003překročily 100 mld. dolarů, platební bi-lance v uplynulých čtyřech letech vyka-zuje namísto schodku povzbudivý pře-bytek, výrazně poklesly dluhová službai podíl zahraniční zadluženosti na HDP.V indickém vývozu zaujímají vedle ze-mědělských produktů stále významnějšípostavení průmyslové výrobky s vyso-kou přidanou hodnotou a pronikavě rostepodíl služeb souvisejících s rozvojem in-formačních technologií (v roce 2001–2002se na exportu služeb podílely 34 procen-ty) a biotechnologií. Zatímco podíl ze-mědělské výroby na tvorbě HDP klesl na

25 procent, sektorslužeb se

na ní v současné době podílí 50 procen-ty. Dramaticky roste satelitní, internetovéa mobilní spojení Indie s okolním světem(měsíčně přibývají téměř 2 miliony mobil-ních telefonních linek a přístup k telefo-nu má každý čtrnáctý Ind). Nejdynamič-těji se rozvíjí oblast vývoje počítačovéhosoftwaru a tzv. outsourcingu (poskytová-ní externích administrativních služeb) proevropské a americké firmy – daňové po-radenství, zavádění, převod a přenos dat,správa databází, vyřizování pojistných udá-lostí, vedení lékařských záznamů apod.3)

I když rozloha Indie činí jen 2,4 pro-centa plochy Země, žije zde 16,7 procen-ta světové populace (podle sčítání z roku2001 dosáhl počet obyvatel 1 027 015 247)a každoročně přibývá více než 19 milionůlidí, představujících celkový počet obyvatelAustrálie či Srí Lanky. Pokud se toto tem-po nezpomalí, předežene Indie v roce 2035Čínu a stane se s 1,49 mld. obyvatel nejlid-natější zemí světa.4)

Téměř 40 procent Indů je mladších než 15 let a počet práceschopného obyvatelstvaroste rychleji (2,3 procenta ročně) nežli tem-po přirozeného růstu obyvatel (1,8 procen-ta). Narozdíl od řady zemí OECD, kde sepodíl lidí starších 65 let oproti lidem v pro-duktivním věku znepokojivě zvětšuje a tytoekonomiky čelí tzv. „krizi šedivění“ – ros-toucím nákladům na penzijní systém a zdra-votní péči pro seniory, indická pracovní sílazůstává mladá a podle demografických pro-jekcí se bude ještě nějaký čas omlazovat.

Aby bylo možno této relativní výhodyplně využít, musí se další směr indickýchhospodářských reforem zaměřit na tvor-bu nových pracovních příležitostí, zvyšo-vání produktivity, budování infrastrukturya rozvoj lidských zdrojů. K nejpříznivějšímsociálním dopadům indické hospodářské reformy patří postupný pokles procentaobyvatel žijících pod hranicí chudoby; za-tímco v roce 1977–78 přesahoval jejich po-díl 51,3 procenta a do roku 1993–94 kleslna 36 procent, do konce desetiletí se dálesnížil na současných 26 procent. I když při-jmeme tyto optimistické odhady, jež někte-ré domácí i zahraniční studie zpochybňují,znamená to, že stále kolem 350 milionů Indů žije za méně než jeden dolar denně.Podle parity kupní síly se však indické hos-podářství řadí mezi pět největších světo-vých ekonomik a do roku 2025 by Indiemohla dosáhnout třetího místa za Spojený-mi státy a ČLR.


1) Chandra, Bipan aj.: India After Independen-ce, 1947–2000. Penguin Books India, New Delhi2000, s. 362–364.

2) Viz např. Das, Gurcharan: India Unbound:A Personal Account of a Social and Economic Re-volution From Independence to the Global Infor-mation Age. Alfred A. Knopf, New York 2001.

3) Bajpai, Nirupam – Sachs, Jeffrey D., India inthe era of economic reforms. The Hindu BusinessLine, 28. 1. 2004, s. 1–3.

4) Yahoo! India News, 19. 7. 2004.

vědomí značné části společnosti. Extrémnínacionálně orientované politické strany –SNS a PSNS1) – se po posledních volbáchpro osobní třenice mezi lídry různých proudů do parlamentu nedostaly. Avšak poměrně vlivné postavení nejen v opozič-ních stranách, ale i v některých politickýchsubjektech vládní koalice, nadále zaujímajíumírnění stoupenci přepjatého vlastenectví,kteří by mohli dosavadní trend ve vývojičesko-slovenských vztahů v budoucnu při-nejmenším korigovat, ne-li zcela změnit.Z opozičních stran národní kartu při prosa-zování stranických zájmů nejčastěji použí-vají politici ĽS–HZDS a KSS. Při vhodnépříležitosti ji vytáhnou i představitelé HZDa ĽÚ a vůči Maďarům i SMER-u, jenž jepodle dlouhodobých volebních preferencínejpopulárnějším politickým subjektem naSlovensku.2) Přepjaté vlastenectví u stranvládní koalice3) je nejzřetelněji patrnov praktické politice KDH a ve vztahu k ma-ďarství u SMK.

Přijetí Slovenska do Evropské unie sestalo určitým katalyzátorem snah některýchslovenských politiků o obranu národní su-verenity v tradičním pojetí a o záštitu práv-ní nezávislosti státu, jež pokládají za hod-noty naprosto nezpochybnitelné. Podlejejich mínění jsou ohrožovány nejen unijnílegislativou a pravomocemi bruselských or-gánů a jejich byrokratickými rozhodnutími,ale i pokusy o další prohloubení integrač-ních procesů v rámci EU.4) Politici SMKočekávají, že členství SR v Evropské uniipřispěje k dalšímu posílení nadstandardníchpozic maďarské menšiny ve vztahu k majo-ritnímu národu a k upevnění jejích vazebs Budapeští.5)

Ačkoli programové cíle politických sub-jektů vládní koalice se v mnoha bodechprolínají, bezprostředně poté, co přistoupilyk praktické realizaci vládního prohlášení,začaly se mezi nimi projevovat různé roz-pory nejen taktického, ale i strategickéhocharakteru. V první třetině volebního obdo-bí docházelo z koncepčního hlediska k nej-ostřejším střetům mezi představiteli liberál-ní ANO a konzervativního KDH.6) Chlad vevztazích mezi jejich lídry však v podstatěi nadále přetrvává. Svědčí o tom též soudnípře, kterou vede KDH s ANO a jeho před-sedou P. Ruskem, jenž prý křivě obvinilkřesťanské demokraty z využívání finanč-ních prostředků zkrachovaného podílovéhofondu.

KDH se často dostává do konfliktus ostatními koaličními partnery i kvůlisvým postojům k integračním seskupením,jejichž členem je Slovensko od počátku ro-ku 2004. Dva z jeho ministrů jako jediníz vlády nesouhlasili v únoru 2003 s vy-sláním slovenských vojáků do Iráku. Jak jižbylo výše vzpomenuto, vedoucí politiciKDH dávají svůj negativní postoj okázalenajevo rovněž k přijetí evropské ústavnísmlouvy. Nesouhlas s některými principy,které jsou v ní zakotveny, zdůvodňují tezío nutnosti zachovat „národní identitu v kul-turně-etických záležitostech,“ již v tomtoznění prosadili do programového prohláše-

Specifikum česko-slovenských vztahů

Téměř dvanáctiletá historie česko-slo-venských vztahů potvrzuje, že jejich úroveňa kvalita jsou podstatně více závislé navnitropolitických poměrech v obou zemíchnež jakákoli jiná bilaterální mezinárodně-politická relace. Je to způsobeno jednakspolečnými historickými kořeny a důsled-ky dlouhodobého soužití obou republik vespolečném státě, jednak nedostatečně hlu-bokým zakotvením demokratických tradica standardů ve vědomí značné části jejichobyvatelstva, ale i politických elit. ČlenstvíČR a SR v obou integračních seskupeních –EU a NATO – má pro další pozitivní rozvojtěchto vztahů velký význam. Avšak okol-nosti, za kterých do nich vstoupily, stejnějako výchozí podmínky v době jejich při-jetí, byly značně rozdílné. Tyto diferencemají hlubší sociálně-ekonomické a jiné pří-činy. Za nepříznivých vnitropolitických po-měrů zejména na Slovensku by se mohly dotěchto vztahů v budoucnu negativně pro-mítnout především tím, že by v nich zača-la převládat tendence k tvrdému soupeřenía do pozadí by ustoupily principy solidaritya kooperace. Tím by se zhoršily podmínkypro prosazování českých národních zájmů ne-jen ve středoevropském regionu, ale i v rám-ci EU a částečně i celého kontinentu.

Jak při upevňováníčesko--slovenských vztahůpostupovat?

Taková situace by mohla s velkou prav-děpodobností nastat tehdy, kdyby součas-nou slovenskou vládní garnituru vystřídalynacionalisticky a populisticky orientovanéa mezinárodně izolované politické síly, je-jichž hodnoty nejsou zcela nebo vůbeckompatibilní s principy, na nichž jsou oběintegrační seskupení vybudována. Z analý-zy aktuálního politického vývoje na Sloven-sku vyplývá, že pravděpodobnost vznikutakové situace je téměř nulová. Není všakzcela vyloučeno, že se k moci nedostanoupolitické síly, které v zájmu ochrany národ-ní suverenity v tradičním pojetí budou k pl-nění závazků vyplývajících z členství v Ev-ropské unii a NATO přistupovat rezer-vovaněji než současná vláda a proces har-monizace právních norem a plnohodnot-ného včleňování do organizačních strukturobou svazků budou komplikovat. To byzřejmě vedlo k menší předvídatelnosti slo-

venských přístupů při řešení jednotlivýchproblémů ve vztahu k EU a NATO, ztěžo-valo by to dosavadní česko-slovenskou spo-lupráci v této oblasti a vnášelo by to do vzá-jemných vztahů nervozitu a jisté napětí.

Orgány decizní sféry českého státu byměly s možností takového vývoje počítat.I v situaci, kdy jsou obě země plnohodnot-nými členy Evropské unie a NATO, by za-chování a rozvoj nadstandardní úrovně čes-ko-slovenských vztahů měly nadále patřitmezi nejvyšší priority české zahraniční po-litiky. To vyžaduje bedlivě sledovat vnitro-politický vývoj na Slovensku s důrazem nazahraničněpolitickou linii relevantních poli-tických subjektů, zejména v otázkách pří-stupů k plnění závazků v rámci EU a NATOa v oblasti vztahů k sousedním zemím, s dů-razem na Českou republiku a Maďarsko.Vláda České republiky by měla mít dosta-tek informací o postojích jednotlivých po-litických stran a hnutí SR k otázce tzv. Benešových dekretů, regionální spoluprácea o jejich pojetí transatlantického spojenec-tví a východní politiky. Měla by se zajímato zprostředkované důsledky reformníchkroků současné vlády M. Dzurindy na čes-kou ekonomiku a na situaci ve školství,zdravotnictví a na trhu práce České republi-ky. V souladu s těmito poznatky by mělahledat optimální řešení, jejichž smyslem bymělo být předcházení stavům, jež by mohlydosaženou úroveň nějakým způsobem po-škodit.

ZMĚNY V POMĚRU SIL NA SLOVENSKÉ POLITICKÉ SCÉNĚ PO PARLAMENTNÍCH VOLBÁCHV ROCE 2002

Vztahy mezi lídry politických stran– zdroj permanentního napětí vevládní koalici

Ačkoli se slovenská politická scéna poposledních parlamentních volbách v roce2002 jevila poměrně stabilizovaná, s převlá-dající tendencí ke standardizaci vztahů me-zi relevantními parlamentními politickýmisubjekty, další vývoj tento trend zcela nepo-tvrdil. Proces ideové a programové profila-ce politických stran a hnutí a jejich vnitřníkonsolidace nebyl zcela dokončen přede-vším kvůli absenci vlastních apodiktickýchdemokratických tradic, nevyzrálosti politic-kých elit, jakož i v důsledku nedostatečné-ho zakotvení demokratických principů ve

VZTAHY A PROBLÉMY

Změnyslovenské politické scény a jejich vliv na vývoj česko-slovenských vztahů


VLADIMÍR LEŠKA

to strany. Po výrazném oslabení poslanec-kého klubu ĽS–HZDS a odchodu jednohoposlance také z klubu KSS, a za stavu, žeposlanci SF se jako opoziční síla jedno-značně nedefinovali, vznikla ve slovenskémparlamentu patová, přitom ale málo čitelnásituace. Koncem června 2004 opozice ne-disponovala dostatečným počtem mandátůk prosazení rozhodnutí, jež by činnost vlá-dy podstatným způsobem ochromila. Na-víc, ani lídři obou nejvýznamnějších opo-zičních stran (ĽS–HZDS a SMER-u) ne-byli s to v řadě otázek politiku svých strandostatečně koordinovat. Tím vytvářeli pro-stor, jejž vládní koalice využívala k prosa-zování některých reformních kroků, i kdyžv omezeném rozsahu a s použitím ne vždyzcela standardních postupů. Prý si hlasy ne-závislých poslanců „kupovala“. (Aktuálnípoměr politických sil ve slovenském parla-mentu ukazuje tabulka č. 1.)

Promítne se změna ve funkci prezidenta do poměru sil na slovenské politické scéně?

Napjaté vztahy ve vládní koalici a jejíoslabené pozice v parlamentu ztěžovalyčinnost kabinetu a omezovaly jeho výkon-nost, zhoršovaly podmínky pro dosahováníkonsensu v důležitých otázkách a při hle-dání kompromisních řešení. Nepřehlednásituace v Národní radě Slovenské republikykomplikovala přijímání legislativních opat-ření v souladu s programovým prohlášenímvlády a zvyšovala možnosti opozice pro-sazovat své modifikace zákonů. Na druhéstraně usnadňovala koordinaci postupů na-příč politickým stranám mezi poslanci blíz-ké názorové orientace, např. v otázkáchvztahu k Evropské unii a NATO, jež bylyznačně nebo zcela v rozporu s představaminejsilnější vládní strany a jejího předsedy.Pozice parlamentu ve vztahu k vládě se po-sílila.

Nízká úroveň vnitrokoaliční soudržnostipodstatným způsobem přispěla rovněž k to-mu, že si občané ve druhém kole prezident-ských voleb poprvé vybrali za hlavu státuopozičního politika. Ačkoli k tomu, že seprezidentem stal I. Gašparovič, zakladatela bývalý předseda HZD, významně přispělSMER, je málo pravděpodobné, že by senechal vmanipulovat do role patrona či po-litického spojence této opoziční strany. Nic-méně lze očekávat, že při výkonu své funk-ce bude postupovat v souladu se sloganem„Myslím národně, cítím sociálně“, s nímžse v předvolební kampani obracel k voli-čům. Z dosavadních prohlášení a postojůnové hlavy státu je však zřejmé, že její pojetí „národního myšlení“ není poplatnépřepjatému národovectví, či dokonce nacio-nalismu. Vyplynulo z nich, že začleněníSlovenska do EU a NATO pokládá za his-torickou nezbytnost, odpovídající životnímzájmům země. Zdá se však, že bude důsled-ným odpůrcem modelu federalizace Evrop-ské unie a kritikem M. Dzurindy za jehohorlivou obhajobu americké zahraniční po-litiky, zejména v otázce použití vojenské sí-

ní vlády. Nejvíce jim přitom překáží Char-ta základných práv v ústavní smlouvě EUa absence odkazu na Boha a křesťanské ko-řeny Evropy v její preambuli.

Napjaté vztahy jsou i mezi premiéremDzurindou a předsedou SMK Bugárem, je-jichž spolupráce a vzájemná důvěra v před-cházejícím volebním období byly na vy-soké úrovni. Předseda SMK zdůvodňovalradikální obrat v poměru k dřívějšímu příte-li tím, že šéf slovenského kabinetu prý ne-dodržel vzájemný dohovor o způsobu apli-kace Zákona o zahraničních Maďarech veslovenských podmínkách, jenž přijal parla-ment MR v roce 2001. Několikrát prohlásil,že největší díl odpovědnosti za oslabení po-zic vládní koalice nese právě M. Dzurindaa v zájmu řešení latentní politické krize byměl z funkce premiéra odstoupit.

Štěpení politických subjektůPozice vládní koalice však neoslabovaly

pouze spory mezi jednotlivými politickýmisubjekty, nýbrž i uvnitř dvou z nich – SDKÚa ANO. Alianci nového občana po konflik-tu s předsedou P. Ruskem opustili dřívěj-ší členové vládního kabinetu R. Nemcsicsa B. Opaterný. Z podobného důvodu jižv květnu 2003 se s ní rozloučil i bývalý mí-stopředseda A. Danko. V období příprav navolby do Evropského parlamentu z ANOodešel poslanec J. Banáš. Tyto změny všakkromě odchodu B. Opatrného vládní koa-lici příliš nepoškodily. Zbývající renegátihlasováním v parlamentu o vládních před-lohách zákonů soustavně dokazovali svouloajalitu vůči premiérovi.

Významnější důsledky z tohoto pohleduměl však odchod skupiny poslanců z ve-doucí strany vládní koalice – z SDKÚ. Sporjejího předsedy se spoluzakladatelem unieI. Šimkem o odvolání J. Mojžíše z funkceředitele NBÚ vyústil nejen do odchodu bý-valého místopředsedy a jeho šesti stoupen-ců ze SDKÚ, ale i do vytvoření nového po-litického subjektu – SF (Slobodné fórum).Na ustavujícím sněmu, který zvolil za před-sedkyni Z. Martinkovou, se SF definovalojako středové opoziční politické seskupení,ochotné podpořit reformní kroky vlády zapředpokladu, že budou sociálně únosné prostřední vrstvy. Hlasování o zákonu, zavádě-jícím institut školného pro vysokoškoláky,však potvrdilo, že vládní koalice s pod-porou SF v klíčových momentech počítat nemůže. Ačkoli se politici SMK a KDHvšemožně snažili stanoviska SDKÚ a SFsblížit a dojednat pravidla spolupráce vlád-ní koalice se SF, míra animozity mezi pre-miérem a vedoucími politiky odštěpenecké-ho seskupení však přijetí jakékoli dohodytohoto druhu znemožňovala.

Mikuláš Dzurinda spoléhal na to, ževládní koalice, jež se po odchodu Šimko-vy skupiny ocitla v parlamentu v menšino-vém postavení, získá při schvalování zákonůnezbytnou ad hoc podporu části nezávis-lých poslanců, kteří opustili řady nejsilněj-šího opozičního parlamentního subjektu –ĽS–HZDS,7) resp. i některých dalších z té-

ly. To by v kritických situacích mohlo býtna jedná straně zdrojem určitého napětí mezi ním a premiérem (a také předsedouSMK), na druhé straně by to mohlo při-spívat k upevňování jeho vztahů s politikyKDH, a především s relevantními opoziční-mi stranami – SMER-em a ĽS–HZDS.

Nezbytný soulad mezi ústavními činiteliby mohly narušovat snahy I. Gašparovičeo naplňování druhé části sloganu – „myslímsociálně“. Ačkoliv ujišťoval, že reformy,které zahájila Dzurindova vláda, pokládá zanezbytný předpoklad prosperity Slovenska,netajil se názorem, že s rozsahem jejich so-ciálních dopadů na obyvatelstvo nesouhla-sí. Bude-li v této otázce setrvávat na svýchpředvolebních prohlášeních, jeho vztahys vládou a částečně i s parlamentem se mohou brzo dostat na nežádoucí úroveň.Úspěšnost jeho úsilí o relativně bezkon-fliktní dialog s představiteli vládní koali-ce však bude podmíněna především pomě-ry uvnitř vládního seskupení a vztahy meziní a opozicí.

Ačkoli většina sdělovacích prostředků,jakož i politici vládní koalice a části opozi-ce pokládali I. Gašparoviče za „menší zlo“ve srovnání s V. Mečiarem, kvůli poměrnědlouhodobému působení v jeho blízkosti,první dny ve funkci prezidenta naznačily, žejeho minulost asi nebude rizikovým fakto-rem politického vývoje SR a jejího me-zinárodního postavení. Dosavadní praxe potvrzuje, že jeho prohlášení o nutnosti kooperace všech ústavních činitelů v zájmuslovenských občanů byla myšlena upřímněa hodlá se podle nich také řídit. I když lzes velkou pravděpodobností očekávat, že svéústavní postavení k ovlivnění poměru sil naslovenské politické scéně nezneužije, nenívyloučeno, že v krizových situacích nezů-stane zcela neutrální. Přestože deklaruje zá-jem o zachování dobrých vztahů jak s pre-miérem, tak i s předsedou parlamentu, jehopolitické myšlení má více styčných bodůse zahraničněpolitickými koncepcemi KDHa dvou nejsilnějších opozičních stran nežs politickou strategií představitelů SDKÚ.

Perspektivy vývoje poměru sil na slovenské politické scéně a doporučení pro českou zahraniční politiku

Zvolení opozičního politika hlavou státu,rekordně nízká účast slovenských občanůna volbách do Evropského parlamentu, zne-pokojivé výsledky různých průzkumů ve-řejného mínění, jež zpravidla odrážejí ne-gativní hodnocení současného politickéhovývoje v zemi, jakož i první významnějšíprojevy sociální nespokojenosti naznačují,že vládní koalice ztratila důvěru velké částiobčanů, kteří ji v září 2002 volili. Přestožejiž nemá v parlamentu většinu, ani opozi-ce nedisponuje dostatečným počtem hla-sů, aby jí vyslovila nedůvěru. SMER, jenžv průzkumech veřejného mínění zaujímá na žebříčku volebních preferencí dlouhodo-bě první místo,8) se společně s KOZ a zavlažné podpory dalších opozičních stran

VZTAHY A PROBLÉMY


20

(ĽS–HZDS a KSS) pokusil cestou refe-renda9) prosadit konání předčasných parla-mentních voleb. Jelikož se mu to nepodaři-lo a další pokus části opozice o vyslovenínedůvěry kabinetu M. Dzurindy, jejž inicio-vala ĽÚ, byl rovněž neúspěšný, nelze aniv dohledné budoucnosti očekávat, že byvláda přičiněním politických protivníkůpadla.

Mohlo by k tomu dojít pouze za význam-ného přispění některé ze stran vládní koa-lice. Kromě SMK, jejíž volební preferencejsou stabilní, žádná jiná by však z obavyo volební výsledek požadavek předčasnýchvoleb zřejmě nepodpořila. Prezident I. Gaš-parovič, jenž jako předseda HZD referen-dum o předčasných volbách podporoval, pozvolení prohlásil, že téma zkrácení volební-ho období ztratilo po neúspěchu plebisci-tu na aktuálnosti. Ale ani SMK by zřejměpředčasné volby nepodpořila, protože by senebyla s to na případné koaliční spoluprácis předpokládanými vítězi asi dohodnout.Pád současného kabinetu však přesto nenízcela vyloučen. Stalo by se tak v případě, žeby se v důsledku poměrů v parlamentu jeholegislativní činnost na dlouhou dobu zmra-zila.

Ačkoli premiér Dzurinda má dosud sil-nou podporu v jednotné SDKÚ, z koalič-ních partnerů se může opřít pouze o loa-jalitu předsedy ANO P. Ruska. Volební preference aliance jsou však velmi nízkéa osobnost jejího předsedy je snadno zkom-promitovatelná. Lídři SMK a KDH by se vesnaze o obnovení většiny parlamentu mohli

pokusit předsedu vlády z funkce odstranit,aby tím vyhověli hlavní podmínce SF pronávrat do koalice. K tomu by však došlopouze za předpokladu, že se premiéroviv dohledné době nepodaří dohodnout s ně-kterými nezávislými poslanci, resp. s po-slaneckým klubem ĽS–HZDS, o spolupráciči tiché podpoře vládní koalice. Mečiarovastrana by s takovou nabídkou – ve snaze ob-novit svůj koaliční potenciál – zřejmě sou-hlasila.

Významným faktorem, jenž může poměrsil na slovenské politické scéně rozhodují-cím způsobem ovlivnit, je ekonomická si-tuace,10) zejména však její dopady na so-ciální postavení převážné většiny občanůSlovenska. Bude-li mít pozitivní obrat vevývoji reálné mzdy, který neočekávaně na-stal již v prvním čtvrtletí roku 2004,11)dlouhodobější charakter, promítne-li se re-forma daňového systému příznivě do příj-mové části státního rozpočtu, přinesou-lirekordně velké přímé zahraniční investiceočekávaný efekt rovněž do oblasti zaměst-nanosti a projeví-li se zřetelně též zvýše-ním konkurenceschopnosti slovenské eko-nomiky,12) vládní koalice bude mít silnéargumenty v boji s opozicí a s největšípravděpodobností se do řádných parla-mentních voleb nerozpadne. Kromě tohomůže získat významné spojence v politi-cích pocházejících z podnikatelského kříd-la ĽS–HZDS, kteří v jejích reformách spat-řují významný prostor pro uplatnění svýchekonomických zájmů. Patovou situaci v par-lamentu se zřejmě podaří překonat tím, že

vládní koalice buď získá některé opozič-ní politiky za příslib lukrativních funkcí vestátní správě pro spolupráci, anebo učiníSF takové ústupky, které uznají jeho politi-ci za dostatečné pro návrat do vládního se-skupení.13)

Nečitelné postoje většiny nezávislýchposlanců umožňují jednotlivým stranámvládní koalice hledat případ od případupodporu pro své návrhy a prosazovat je,i když s nimi někteří z jejich partnerů ne-souhlasí. KDH se například s využitím hla-sů opozice, ale proti vůli premiéra, minis-tra zahraničních věcí a SDKÚ, podařilo 24. června 2004 prosadit ústavní zákono spolupráci Národní rady SR a vlády SRv záležitostech Evropské unie. Zavazujekabinet a jeho členy, aby při projednáváníunijních právních norem respektovali sta-noviska parlamentu zprostředkovaná Vý-borem pro evropské záležitosti.14) Tentopříklad naznačuje, že změněný poměr silna slovenské politické scéně, přestože zřej-mě nepovede k radikálním změnám v ob-sazení funkcí ústavních činitelů, přispějek posílení vlivu politiků, kteří k začleněníSlovenska do EU přistupují z pozic euro-skeptiků a zdůrazňují nezbytnost ochranynárodní suverenity v tradičním pojetí. Osla-bení dominantního postavení M. Dzurindya jeho SDKÚ ve vládní koalici by mohlovést k zúžení prostoru pro neoliberální po-litiky při koncipování dalších reformníchkroků a k zvýšení tlaku na důslednější zo-hlednění sociálních dopadů vládní politikyna obyvatelstvo.


VZTAHY A PROBLÉMY

Tabulka č. 1

Poměr politických sil v národní radě SR

Vysvětlivka: *) Z toho bylo k 25. červnu 2004 osm poslanců v KNP, zbývajících třináct bylo nezařazených. KNP vytvořilo původně 11 poslanců, kteří opustili ĽS–HZDS.

Jeden z nich se vzdal poslaneckého mandátu a jeho náhradník opět posílil PK ĽS–HZDS. I když se hlásili k opozici, někteří z nich projevili ochotu selektivně pod-porovat zákony předkládané vládní koalicí. Později se počet členů KNP snížil na devět. Předseda vlády M. Dzurinda je chtěl získat na svou stranu a zavázat je k ti-ché smluvní podpoře vládní koalice. S tím naprosto nesouhlasil předseda ĽÚ a KNP V. Tkáč, který se po neshodách se stoupenci spolupráce s vládní koalicí 14. června 2004 vzdal funkce předsedy ĽÚ a z KNP vystoupil. Za necelé dva týdny jej následovali G. Krajči a R. Žiak. Po jejich odchodu neměl KNP dostatek členů (jednací řád NR SR stanovuje jako minimum pro založení PK osm poslanců), a proto jej předseda parlamentu P. Hrušovský 30. června 2004 s platností k 25. června zrušil. K 1. červenci 2004 měli všichni nezávislí poslanci statut nezařazených.

Mezi nimi je k 1. červenci 2004 pět poslanců, kteří byli původně členy klubu SDKÚ a hlásili se k SF. Připojil se k nim ještě poslanec B. Opatrný, který spolus R. Nemcsicsem opustil PK ANO. Poslanec, který odešel z PK KSS, deklaroval, že se bude při hlasování řídit pouze svým svědomím. Dva bývalí poslanci ANO(R. Nemcsics a A. Danko) zachovávají loajalitu vůči vládní koalici, zejména ve vztahu k premiérovi M. Dzurindovi. Poslankyně, která PK SDKÚ opustila indivi-duálně, slíbila lídrům vládní koalice, že bude hlasovat v souladu s programovým prohlášením vlády. Zbývajícími nezařazenými jsou bývalí poslanci ĽS–HZDS.Dřívější místopředseda ANO J. Banáš na protest proti nezařazení na první místo kandidátky do eurovoleb z aliance vystoupil, požádal o členství v SDKÚ a stal sečlenem jejího PK.

Po parlamentních volbách v září 2002 K 1. červenci 2004

Vládní koalice Opozice Vládní koalice Opozice Nezařazení

Strana Mandáty Strana Mandáty Strana Mandáty Strana Mandáty Původně Mandátyhnutí hnutí hnutí hnutí

SDKÚ 28 HZDS 36 SDKÚ 22 ĽS–HZDS 26 HZDS 10

SMK 20 SMER 25 SMK 20 SMER 25 SDKÚ 6

KDH 15 KSS 11 KDH 15 KSS 10 KSS 1

ANO 15 ANO 11 ANO 4

CELKEM 78 CELKEM 72 CELKEM 68 CELKEM 61 CELKEM 21*)

Česká politická reprezentace by s těmitomodifikacemi politického kursu vládní koa-lice měla počítat. V zahraniční politice SRby se mohly promítnout především formousnížené ochoty zapojovat své ozbrojené sílydo operací v rámci misí EU, NATO, resp.i OSN. Při řešení otázek vzájemných česko-slovenských vztahů by se změna v akcen-tech zřejmě projevila tím, že by Slovenskozaujímalo vůči návrhům a požadavkům ČRtvrdší postoje, vycházející ze snahy o jed-nostranné prosazování svých stanovisek.Změny ve vnitřní politice Slovenské repub-liky by tyto vztahy asi významněji neovliv-nily. V případě, že by se i přes nízký stupeňpravděpodobnosti prosadila varianta před-časných voleb, v nichž by podle volebníchpreferencí patrně zvítězil SMER, také novávláda SR by k česko-slovenským vztahůmpřistupovala zřejmě obdobně.

Doporučení:Exekutivní orgány českého státu by měly

i v případě naznačených změn v poměru silna slovenské politické scéně a za podmínek,

kdy jsou obě země plnohodnotnými státyEU a NATO, nadále:

• pokračovat v rozvoji vzájemných čes-ko-slovenských vztahů formami a metoda-mi, které se zejména v posledních šesti le-tech v praxi plně osvědčily;

• včasnými a kvalifikovanými konzulta-cemi na příslušné úrovni předcházet zbyteč-ným konfliktním situacím mezi orgány mi-nisterstev vnitra při zabezpečování ochranyspolečné hranice, jakož i mezi funkcionářidalších ministerstev, do jejichž kompetencespadají otázky různých sfér a úrovní česko-slovenských vztahů;

• prohlubovat spolupráci příslušných or-gánů obou zemí v boji proti hrozbám mezi-národního terorismu, narkomanii a jinýmformám přeshraniční kriminality;

• iniciovat jednání o společných stano-viscích v rámci visegrádské čtyřky ve vzta-hu k ostatním členským státům a orgánůmEU a NATO;

• kooperovat s kompetentními sloven-skými orgány, včetně nevládních organi-zací, při řešení různých aspektů romsképroblematiky, a to nejen těch, které bezpro-

středně souvisejí s migrací romských rodindo ČR;

• bedlivě nadále sledovat vývoj na slo-venské politické scéně, přičemž vést smys-luplný dialog nejen s představiteli vládníkoalice, ale i relevantních opozičních sil;

• analyzovat důsledky reformních krokůslovenské vlády zejména z hlediska:

– konkurenceschopnosti české ekonomi-ky při vytváření příznivého prostředí prozahraniční investory;

– zájmu a úsilí sociálních skupin, posti-žených restrikcemi některých reformníchkroků, o využívání příznivějších podmínekv ČR pro uplatnění na trhu práce, v sociál-ním zabezpečení, ve zdravotnictví a škol-ství;

– možné aplikovatelnosti některých osvěd-čených postupů slovenské vlády v podmín-kách české společnosti;

– možností dlouhodobých dopadů narozvoj a prohlubování ekonomické koope-race v oblastech nejmodernějších techno-logií;

– předpokladů pro realizaci projektů za-měřených na prohloubení česko-slovenskéintegrace v oblasti obrany a bezpečnosti, jakož i vědy, výzkumu a školství, s cílemzvýšit efektivitu využívání lidských a mate-riálních zdrojů a snížit provozní a režijnínáklady.


1) Zkratky použité v tomto dokumentu: SNS –Slovenská národná strana, PSNS – Pravá Sloven-ská národná strana, ĽS–HZDS – Ľudovástrana–Hnutie za demokratické Slovensko, KSS –Komunistická strana Slovenska, HZD – Hnutie zademokraciu, ĽÚ – Ľudová únia, ANO – Aliancianového občana, KDH – Kresťanskodemokratickéhnutie, SDKÚ – Slovenská demokratická a kres-ťanská únia, SMK – Strana maďarskej koalí-cie/Magyar Koalíció Pártja, SF – Slobodné fó-rum, KOZ – Konfederácia odborových zväzov SR,KNP – Klub nezávislých poslancov, PK – Posla-necký klub.

2) Viz Příloha č. 2.3) Ve vládní koalici jsou zastoupeny: SDKÚ,

SMK, KDH a ANO.4) NR SR 14. června 2004, tj. tři dny před od-

jezdem M. Dzurindy na summit EU, který měl naprogramu projednávání evropské ústavní smlouvy,schvalovala mandát, podle něhož měl premiér natomto grémiu postupovat. Místopředseda KDH V. Palko označil návrh připraveného dokumentu zanepřijatelný. „Kdyby bylo na mne, já bych jej ne-podepsal, a to je i názor celého KDH.“ (Pravda,roč. XIV, č. 137, Bratislava, 15. 6. 2004, s. 7.) Je-ho starší kolega, poslanec F. Mikloško, varoval, žeeuroústava spouští „utopistický sen sjednocené Ev-ropy, který se nebude zakládat násilím rasovýma třídním, ale legislativním a ekonomickým.“ (De-ník SME, roč. 12, č. 139, Bratislava, 17. 6. 2004, s. 14.) Politici KDH evropskou ústavní smlouvu pojejím schválení jednoznačně odmítli se zdůvodně-ním, které tlumočil předseda poslaneckého klubuP. Minárik: „…vývoj jednoznačně směřuje k tomu,aby se charakter EU změnil ze smluvního vztahuna superstát“. (Viz: http://www.hnonline.sk/1-10022230-21927895-k00000_detail-80.)

5) Předseda SMK ve své knize „Žijem v takejkrajine ...“, jejíž prezentace se uskutečnila v dubnu2004, např. píše: „Musíme dosáhnout, aby stát re-


VZTAHY A PROBLÉMY

Tabulka č. 2

Volební preference politických stran a hnutí na Slovensku(podle průzkumů veřejného mínění, které provedla dvě renomovaná pracoviště v době odbřezna do června 2004)

OMV – Odbor mediálneho výskumu Slovenského rozhlasuÚVVM – Ústav pre výskum verejnej mienky pri ŠÚ SR*) – výsledky pod úrovní 1 % agentura neuvádí

Politický subjekt OMV SRo ÚVVM

Březen 04 Květen 04 Duben 04 Květen 04 Červen 04

(údaje v %)

SMER 25,1 25,1 23,2 24,8 30,2

ĽS–HZDS 17,0 17,5 20,1 21,3 18,0

SMK 11,0 10,2 9,5 11,5 11,1

KDH 9,3 9,6 7,6 8,8 9,3

SDKÚ 6,6 7,9 11,1 10,2 7,9

ANO 5,2 7,3 4,4 3,9 4,8

SNS 6,7 4,8 4,1 2,6 4,7

KSS 8,5 7,6 6,6 4,5 4,4

HZD 4,3 3,8 7,1 6,0 4,3

SF 3,0 4,3 3,6 3,4 3,4

DS *) * 0,9 0,3 0,6

SDĽ *) *) 0,7 1,3 0,5

ĽÚ *) *) 0,4 0,1 0,4

SDA *) *) 0,1 0,7 0,1

jiné strany/hnutí 3,3 1,9 0,6 0,6 0,3

22

spektoval...též kolektivní výběr identity..., aby státnemohl zabránit uplatnění práv souvisejících s výběrem identity v oblasti politiky, veřejné sprá-vy, hospodářství, kultury či vzdělávání.“ (Viz:http://www.bleskovky.sk/index?cid=15584&sid=1.)

6) Meritorně se jednalo o uplatňování či noveli-zaci zákona o interrupcích, o antidiskriminační zá-kon a částečně i o dohody s Vatikánem o výuce ná-boženství na základních školách.

7) Štěpení HZDS začalo již před poslednímiparlamentními volbami v roce 2002, když pro ne-shody s předsedou V. Mečiarem z něho odešel jehoblízký spolupracovník I. Gašparovič. Později zalo-žil středolevě orientované HZD. Po parlamentníchvolbách v září 2002 proces fragmentace ĽS–HZDSpokračoval. V únoru 2003 ji opustil V. Tkáč, jedenz místopředsedů a do té doby blízký spolupracov-ník V. Mečiara. Spolu s ním z této strany odešlii další poslanci, kteří později vytvořili ĽÚ a v par-lamentu prosadili založení KNP. Po neshodáchs některými členy KNP v otázce podpory vládníkoalice, a zejména osobně M. Dzurindy, předsedaa zakladatel ĽÚ a KNP obě seskupení v poloviněčervna 2004 opustil. Koncem června se ke stejné-mu kroku odhodlali další dva bývalí funkcionářiĽS–HZDS. Po té byl KNP kvůli nedostatečnémupočtu členu zrušen.

8) Viz Příloha č. 2.9) Referendum o předčasných volbách („o zkrá-

cení III. volebního období NR SR tak, aby se vol-by do ní konaly v roce 2004“) se uskutečnilo3. dubna 2004. Vzhledem k nízké účasti voličů(35,86 %) bylo však neplatné. Podle Ústavy SRk jeho platnosti je nezbytná účast alespoň 50 %oprávněných voličů.

10) Růst HDP SR za první čtvrtletí 2004 v po-rovnání se stejným obdobím roku 2003 představo-val ve stálých cenách 5,5 %. (Viz: Hospodárskenoviny, č. 124, Bratislava, 28. 6. 2004, s. 26.)

11) Reálné mzdy v hospodářství se v prvnímčtvrtletí 2004 zvýšily o 2,7 %. (Viz: Tamtéž.)

12) Slovensko zaujalo mezi státy visegrádskéčtyřky v roce 2004 podle indexu globální konku-renceschopnosti švýcarského Institute for Manage-ment Development (IMD) první místo a předstihloi Slovinsko. Viz Slovenský mesačný spravodaj,Máj 2004, M. E. S. A. 10, Bratislava, květen 2004,s. 7.

13) V důsledku vztahů ve vládní koalici, změnv poměru politických sil v NR SR a po zvolení ně-kterých zákonodárců, kteří byli předsedy parla-mentních výborů, za poslance EP, zůstaly dvěfunkce místopředsedy NR SR a několik míst před-sedů parlamentních výborů neobsazeny. Pro ne-schopnost lídrů koaličních a opozičních stran do-hodnout se skončily dosavadní pokusy o zvoleníscházejících funkcionářů neúspěšně. Další hlaso-vání o obsazení klíčových postů v NR SR budoudůležitým testem reálného poměru politických silnejen v parlamentu, a zřejmě naznačí tendenci je-ho budoucího vývoje.

14) Politický zápas o obsazení funkce předsedyVýboru pro evropské záležitosti, o niž usilovali jakpředstavitelé KDH, SMER–u a ĽS–HZDS, taki SDKÚ, potvrzoval domněnku, že zejména euro-skeptičtí politici chtěli s využitím tohoto nástrojeurčovat postoje Slovenska ke klíčovým otázkámdalšího rozvoje EU. Podle zavedených pravidel přiobsazování vedoucích míst v parlamentu by před-sedou tohoto výboru měl být poslanec SMER–u.Předseda NR SR P. Hrušovský nakonec požadavek,aby předsedou výboru byl reprezentant KDH, jakonezdůvodněný, odvolal. Prosadil však, aby se v taj-ném hlasování rozhodlo mezi kandidáty SMER–ua ĽS–HZDS. Kandidát Mečiarovy strany zřejmělépe odpovídal kritériím euroskeptika než kandidátSMER-u.

Prevenci konfliktů jako oblast meziná-rodněpolitického dění je možno popsat jakosnahu řešit konflikty předtím, než dospějí dofáze násilného střetu. Podle jedné z četnýchdefinic je smyslem prevence konfliktů „za-bránit tomu, aby vnitrostátní a mezistátnínapětí a spory přerostly v rozsáhlejší násilía použití ozbrojených sil.“1) Tato definicepokračuje, že při prevenci konfliktů jde dáleo „posílení schopností potenciálních účast-níků násilného konfliktu vyřešit zmiňovanéspory mírovým způsobem a o postupnézmírnění problémů, které jsou podstatoua zdrojem těchto záležitostí a sporů“.

K určitému zakotvení snahy o prevencikonfliktů v mezinárodní politice docházelojiž v poměrně vzdálené minulosti (viz např.kapitoly VI. a VII. Charty Organizace spo-jených národů, OSN). Explicitní používánímyšlenky předcházení konfliktů v rozsáhlejšímíře, jakož i podstatnější institucionalizacetéto myšlenky, však nastává až v 90. letechminulého století. V té době se předcházeníkonfliktů stává jasně definovaným cílem celéřady globálních a regionálních organizací (naglobální úrovni kromě OSN např. G-7, Orga-nizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj– OECD nebo Světová banka).

Pokud jde o strategie využívané pro pre-venci konfliktů, je důležité rozlišit různédruhy úsilí o předcházení konfliktů, napří-klad podle toho, na jakou úroveň zdrojůkonfliktů se zaměřuje. Jednou z možností je odstraňování bezprostředních příčin kon-fliktů, při kterém lze vsadit zejména na po-litická či diplomatická jednání. Další mož-ností je snažit se odstraňovat hlubší příčinykonfliktů, kterými mohou být mimo jiné po-rušování politických, lidských nebo národ-nostních práv, chudoba či absence politickédůvěry. Nástrojem takových snah pak mo-hou být podpora budování mezinárodníchinstitucí, ekonomického rozvoje nebo de-mokratizace či ochrany lidských práv.

Problematika přístupů využívaných k pre-venci konfliktů nás v samotném úvodu to-hoto článku přivádí k upozornění, že výšeuvedená odlišnost mezi mírou institucionál-ního zakotvení a praxí v oblasti prevencekonfliktů týkající se EU je paradoxem pou-ze do určité míry. Ačkoliv totiž existují

i specifické nástroje k předcházení konflik-tů, jako např. nástroje pro analýzu konfliktů,úsilí o prevenci konfliktů může do určité mí-ry spoléhat a často spoléhá na cíle a zdrojeexistující v jiných oblastech politické spolu-práce. Potom může ovšem docházet k situa-cím, kdy je prevence konfliktů motivem jed-nání aktérů v určité politické oblasti, alev rétorické rovině této politické oblasti jsouzastoupeny pouze ty cíle, které jsou této ob-lasti vlastní, a předcházení konfliktů nenízmiňováno.2) V takových případech je pakvelmi obtížné přesně zhodnotit, do jaké mí-ry byla nebo je záměrem příslušných aktérůprávě prevence konfliktů. Názorným příkla-dem tohoto analytického problému je právěpřípad Evropské unie.

Evropská integrace a prevence konfliktů v době studené válkyPřestože tématem tohoto článku je vztahmezi evropskou integrací a prevencí vněj-ších konfliktů, je na počátku třeba zmínit, žeza důležitý záměr evropského integračníhoprocesu od jeho samotného počátku je mož-né považovat předcházení konfliktů mezi je-ho vlastními členskými státy. Prevence kon-fliktů byla jedním z cílů již v roce 1951vytvořeného Evropského společenství uhlía oceli (ESUO). Jak uváděla preambule zakládající smlouvy ESUO, záměrem jehočlenských států bylo „vytvořit založenímhospodářského společenství základ pro širšía hlubší společenství lidí, kteří byli po dlou-hou dobu rozděleni krvavými konflikty“.3)Zde je možné dodat, že teze o snaze zabrá-nit opakování dalšího válečného konfliktumezi evropskými státy jako o základní po-hnutce nebo alespoň jedné z pohnutek ev-ropského integračního procesu se vskutkuv akademické literatuře, ale i v politické ré-torice, objevovala a objevuje poměrně často.

V oblasti zahraniční politiky se předchá-zení vnějších konfliktů stalo předmětem ev-ropské integrace se vznikem mechanismuEvropské politické spolupráce (EPS) na po-čátku 70. let.4) Na jednu stranu je nutnéupozornit na to, že k prevenci konfliktův podstatě nebyly v rámci EPS schválenyžádné explicitní cíle a rovněž nebyly vytvo-řeny ani žádné instituce nebo nástroje, které


Vnější vztahy EUa prevence konfliktůJedním ze základních rysů prevence konfliktů jako jed-noho z cílů Evropské unie (EU) v jejích vnějších vztazíchbyla přinejmenším do nedávné minulosti určitá odlišnost mezi politickou pra-xí a institucionální rovinou. Pokud jde o praktickou úroveň, snahu předchá-zet vnějším konfliktům je možné označit za součást působení institucí evrop-ské integrace existující již po několik desetiletí. Vymezení tohoto cíle v jehoobecné rovině a rozvoj k němu sloužících specifických struktur a nástrojů jevšak nedávnou záležitostí.

JAN KARLAS

VZTAHY A PROBLÉMY

by byly primárně určeny pro předcházeníkonfliktů. Na druhou stranu je možno pova-žovat prevenci konfliktů za základní nebodůležitý motiv řady kroků, které byly v rám-ci EPS učiněny. Za příklad je možné označitaktivity EPS týkající se demokratizace a do-držování lidských práv, jelikož hlubší poru-šování politických a lidských práv je jednímz možných strukturních zdrojů konfliktů.Působení v této oblasti bylo zřetelným cílemEPS od roku 1973, kdy bylo v Kodaňské de-klaraci o evropské identitě zdůrazněno, žedemokracie, právní stát, sociální spravedl-nost a lidská práva jsou hodnotami, na nichžby měly být aktivity EPS založeny.5) V roce1986 pak EPS vydala konkrétněji zaměře-nou Deklaraci k lidským právům. Za kon-krétní příklad uplatnění této politiky obsa-hující rozměr prevence konfliktů bychommohli považovat zavedení sankcí proti JižníAfrice v druhé polovině 80. let.

Lze se domnívat, že prevence vnějšíchkonfliktů se již v době studené války stalarovněž jedním z předmětů činnosti Evrop-ského společenství (ES).6) Od 90. let jepředcházení konfliktů jednoznačným cílemES a základem tohoto úsilí z jeho strany jezejména jeho rozvojová politika. Tato politi-ka se však začala podstatnějším způsobemrozvíjet přinejmenším od 70. let, a to přede-vším ve vztahu ke státům Afriky, Pacifikua Karibiku (Africa, Pacific, and Caribbean –APC) na bázi tzv. Dohody z Lomé (1975).Lze proto předpokládat, že prevence kon-fliktů mohla být záměrem ES spojenýms rozvojovou politikou ještě předtím, nežvývoj dospěl do 90. let. Spojitost mezi roz-vojovou pomocí a předcházením konfliktůje zjevná, jelikož tato pomoc může zmírňo-vat nebo odstraňovat strukturní zdroje kon-fliktů. V rámci rozvojové politiky ES tímtozpůsobem dochází ke snaze podporovat bu-dování takových ekonomických, politickýcha sociálních struktur v rozvojových zemích,od kterých se očekává posílení stability.

Devadesátá létaV 90. letech, především v jejich druhé po-

lovině, došlo již k určitému institucionální-mu zakotvení prevence konfliktů jako cíleEvropské unie, ale konkrétnější závazky by-ly omezeny na specifické oblasti vnějšíchvztahů EU či na určité geografické oblasti.7)

V rovině zahraničnípolitiky se formálnípodepření předcháze-ní konfliktů vztahovalok dění v Africe. Prv-ním ze dvou základ-ních dokumentů přija-tých v této oblasti bylyZávěry k preventivní di-plomacii, řešení konflik-

tů a udržování míru v Af-rice přijaté Evropskou

radou v Madridu v prosinci1995. Dalším klíčovým do-

kumentem pak byl Společnýpostoj k prevenci a řešení kon-

fliktů v Africe, schválený RadouEU v červnu 1997. K určité formali-

zaci předcházení konfliktů jako záměru EUdošlo i na úrovni ES a jeho rozvojové politi-ky, především na základě závěrů Role rozvo-jové spolupráce pro posílení budování míru,prevenci a řešení konfliktů schválených Ra-dou EU v listopadu 1998.

V obecné rovině předcházení konfliktů ja-ko cíle Evropské unie nicméně k přijetí hlub-ších závazků nedošlo, a to navzdory značné-mu institucionálnímu rozvoji vnější dimenzeevropské integrace spojenému s vytvářenímSpolečné zahraniční a bezpečnostní politi-ky (SZBP) vznikající od počátku 90. let. Maastrichtská smlouva prevenci konfliktůvýslovným způsobem jako cíl SZBP nezmi-ňovala, když hovořila pouze o tom, že cílemEU je ochraňovat mír a posilovat mezinárod-ní bezpečnost. Změnu v tomto směru nepři-nesla ani Amsterodamská smlouva (1997),která včleněním tzv. Petersberských úkolůpřijatých Západoevropskou unií (ZEU) napočátku 90. let rozšířila a konkretizovalabezpečnostní dimenzi SZBP. Podstatou těch-to úkolů však bylo spíše řešení konfliktůa krizí než jejich prevence.8) Dokumenty při-jaté jak Evropskou radou, tak Radou EUv 90. letech – vyjma výše uvedených doku-mentů věnovaných Africe a rozvojové politi-ce – podrobnější obecné cíle, které by se tý-kaly předcházení konfliktů, nestanovovaly.

Je ještě třeba zmínit, že novým prvkem,který se v rámci institucionálního rozměruprevence vnějších konfliktů ze strany EUv průběhu 90. let objevil, byla první institu-ce Evropské unie, mezi jejíž primární funk-ce náleželo předcházení konfliktů. Jednalose o Jednotku politického plánování a včas-ného varování (Policy Planning and EarlyWarning Unit – PPEWU), která byla zřízenav rámci Rady EU Amsterodamskou smlou-vou. PPEWU je v podstatě až do současnos-ti primárním expertním orgánem EU v ob-lasti analýzy konfliktů a včasného varování.Teze o dlouhodobé absenci institucionál-ního vymezení předcházení konfliktů jakoobecného cíle se však potvrzuje i v tomtopřípadě, neboť deklarace o ustavení PPEWUpřipojená k Amsterodamské smlouvě pre-venci konfliktů výslovně nezmínila (na-vzdory tomu, že včasné varování je ze svépodstaty předmětem prevence konfliktů).

V praktické rovině 90. léta přinesla znač-ný nárůst snah Evropské unie o prevenci

konfliktů. V oblasti zahraniční politiky zů-stala jedním z přístupů předcházení konfliktůpolitika týkající se demokratizace a lidskýchpráv.9) Tato dimenze prevence konfliktů byla posílena skutečností, že upevňování demokracie a lidských práv byla defino-vána jako jedna z explicitních snah SZBPv Maastrichtské smlouvě. Jedním z nejvý-znamnějších počinů v této oblasti bylo přije-tí společného postoje EU k demokratizaciv Africe v roce 1998.

V podstatě novou strategií předcházeníkonfliktů, kterou EU zvolila v oblasti zahra-niční politiky, byla podpora budování regio-nálních institucí a patrně nejvýraznějším pří-kladem této skutečnosti byla její aktivita vestřední a východní Evropě. Za prvé, Evropskáunie podporovala instituce, které mezi sebouvytvářely přímo státy této oblasti jako spolu-práci v oblasti tzv. Visegrádu, Baltského mo-ře, Černého moře, nebo mezi bývalými státySovětského svazu. Za druhé, Evropská uniejako taková se snažila iniciovat a budovat re-gionální instituce v oblasti zahraniční politiky,které by zahrnovaly státy zmiňované oblasti.Tato snaha začala již v roce 1992 ustavenímmechanismu multilaterálního politického dia-logu zahrnujícího jak státy EU, tak státy střed-ní a východní Evropy, a sloužícího k výměněinformací týkajících se zahraniční politikya bezpečnosti. Později byl v letech 1993–1995vytvořen mezi státy dané oblasti tzv. Pakt sta-bility, zaměřený především na otázky územ-ních hranic a menšin. Vzhledem k intenzitěkonfliktů v oblasti západního Balkánu bylyrovněž podnikány snahy předcházet konflik-tům prostřednictvím institucionalizace speci-ficky ve vztahu k této oblasti. Výrazem těchtoúsilí bylo ustanovení tzv. Royamountskéhoprocesu (1995) nebo Paktu stability pro jiho-východní Evropu (1999).

Na úrovni ES byla v průběhu 90. let důle-žitým přístupem používaným při prevencikonfliktů již zmiňovaná rozvojová a hospo-dářská pomoc.10) Vedle rozvojových zemí, nakteré se tato pomoc vztahovala již v době stu-dené války, se však v této době tato aktivitaES rozšířila i na bývalé komunistické státy vestřední a východní Evropě. Konkrétními pro-gramy, v nichž byla pomoc realizována, by-ly program Pomoc Polsku a Maďarsku proekonomickou obnovu (PHARE) a programTechnická pomoc Společenství nezávislýchstátů (TACIS).

Neméně důležitou aktivitou ES v oblastiprevence konfliktů se však vedle rozvojovépomoci jako takové staly pokusy o prosazo-vání demokratizace a ochrany lidských právv rámci poskytování rozvojové pomoci. Klí-čovým okamžikem zde byla Rezoluce o lid-ských právech, demokracii a rozvoji, přijatáRadou ministrů ES v listopadu 1991. Tentodokument zřetelným způsobem označil de-mokracii a lidská práva za hodnoty, jejichžupevňování patří k poslání rozvojové politi-ky ES, a napomohl otevření cesty pro využí-vání kapacit ES pro upevňování demokraciea lidských práv. Klíčovým nástrojem v tom-to úsilí se stala tzv. kondicionalita jako sta-novování politických podmínek ze stranyEU vůči jiným aktérům pro vytváření užších

VZTAHY A PROBLÉMY


V rámci budování EBOP došlo i k rozvojiinstitucí, mezi jejichž základní úkoly patříi prevence konfliktů. Vedle již existujícíhoPPEWU se tato činnost stala i jednou z nápl-ní dvou institucí vzniklých v rámci EBOP –Společného situačního střediska (Joint Situa-tion Centre – SITCEN) a Vojenského štábu(Military Staff – EUMS). Je však třeba záro-veň znovu připomenout, že tyto instituce ne-vznikly jako součást úsilí Evropské unieo prevenci konfliktů, ale na základě obecněj-šího úsilí o posílení bezpečnostního rozměruEU, a předcházení konfliktů je pouze jednímz předmětů jejich působení. Instituce, mezi je-jíž základní funkce patří prevence konfliktů,funguje od roku 2000 v podobě Jednotky propředcházení konfliktů a zvládání krizí (Con-flict Prevention and Crisis Management Unit– CPCMU) také v Komisi, konkrétně v rámciGenerálního ředitelství pro vnější vztahy (DGExternal Relations – DG RELEX). Tento vý-voj byl z určitého pohledu logický, neboť – jakbylo zmíněno – důležitým pilířem předcháze-ní vnějších konfliktů ze strany EU jsou vnějšípolitiky ES a Komise je přitom klíčovým ak-térem v těchto politikách.

V neposlední řadě vedla snaha Evropskéunie o vytvoření silnější bezpečnostní di-menze také ke vzniku specifických kapa-cit nutných pro efektivní fungování úsilío předcházení konfliktů. Jak bylo zmíněno,snaha o prevenci konfliktů obecně do znač-né míry spoléhá na nástroje existující v ji-ných politických oblastech. Nicméně fungu-jící úsilí o předcházení konfliktů potřebujetaké vlastní nástroje, kterými jsou přede-vším kapacity pro analýzu konfliktů a včas-né varování. Právě takovými kapacitami byměly disponovat uvedené instituce vznikléna přelomu minulého a současného desetile-tí jako PPEWU, SITCEN nebo EUMS. Dal-ší takové nástroje má od zhruba stejného ob-dobí Komise. V tomto případě jde hlavněo tzv. Country/Regional Strategy Papers ma-pující konfliktní situace.

Současné otazníkyCelkově je tedy možné shrnout, že v ob-

lasti prevence konfliktů jako jedné z oblastívnějších vztahů EU proběhlo během 90. leta na počátku tohoto desetiletí několik pod-statných posunů. V průběhu 90. let došlopředevším k nárůstu snah EU o předcháze-ní konfliktů v její politické praxi. Stranouzde musíme ponechat otázku, do jaké míryse jednalo o snahy dostatečné nebo úspěš-né, ale ve srovnání s působením evropské-ho integračního procesu na tomto poliv předchozím období šlo v každém případěo zvýšení aktivity. Prevence konfliktů jakoobecný cíl Evropské unie se v 90. letechvyznačovala nízkou mírou institucionální-ho zakotvení, ale na počátku tohoto deseti-letí došlo k určité výraznější formalizacitohoto cíle.

Přesto je institucionalizace prevence kon-fliktů v rámci EU stále poměrně nízká, cožvyvolává otázku, jaký význam této politiceaktéři evropské integrace skutečně přisuzu-jí ve srovnání s celou řadou dalších přístupůa možností, které se nabízejí pro mezinárodní

působení EU. Problém dále existuje v oblastiinstitucí a kapacit, které má Evropská unie jako aktér usilující o předcházení konfliktůk dispozici. Na jednu stranu zvyšuje poten-ciál EU na poli prevence konfliktů to, že dojejího působení je zde zapojena celá škála je-jích institucí (Rada i Komise a jejich aparáty)a prostředků. Na druhou stranu je pravděpo-dobné, že stávající podoba zapojení tak velké-ho množství institucí snižuje efektivitu EUv této oblasti. V neposlední řadě není zřejmé,zda má EU dostatečné kapacity pro analýzua plánování spojené s prevencí konfliktů. Ač-koliv existuje několik institucí sloužících k to-muto účelu (PPEWU, SITCEN, EUMS, DGRELEX), prevence konfliktů je pouze jednímz předmětů jejich agendy.


1) Viz Lund, Michael S.: Preventing Violent In-trastate Conflicts: Learning Lessons from Experien-ce. In: Paul van Tongeren, Hans van de Veen and Juliette Verhoeven (eds.). Searching for Peace in Eu-rope and Euroasia: An Overview of Conflict Pre-vention and Peace Building Activities. Boulder,CO., 2002, s. 117.

2) Viz Olsen, Gorm Rye. Promoting Democracy,Preventing Conflict: The European Union and Afri-ca. In: International Politics 39, 2002, s. 312.

3) Cit. dle Keukeleire, Stephan. The EuropeanCommunity and Conflict Management. In: WernerBauwens and Luc Reychler (eds.). The Art of Con-flict Prevention. Brassey’s Atlantic CommentariesNo. 7. London, New York, 1994, s. 172, 139.

4) Pro EPS a prevenci konfliktů viz např. Hill,Christopher. The EU’s Capacity for Conflict Pre-vention. In: European Foreign Affairs Review 6(3),2001, s. 315–333.

5) Viz King, Toby. Human Rights in EuropeanForeign Policy: Success or Failure for PostmodernDiplomacy? European Journal of International Law10(2), s. 313–337.

6) Pro ES a prevenci konfliktů v době studenéválky zejm. Pinder, John. Community Against Con-flict: The European Community’s Contribution toEthno-National Peace in Europe. In: AbrahamChayes and Antonia H. Chayes (eds). PreventingConflict in the Post-Communist World: MobilizingInternational and Regional Organizations. Washing-ton, DC., 1996, s. 147–196.

7) Následující zhodnocení institucionálního zakot-vení předcházení konfliktů v rámci vnějších vztahůEU je založeno na výzkumu primárních zdrojů pro-vedeném autorem tohoto článku. Rozbor rozhodnutíRady EU byl založen na Bulletinu EU. Závěry Ev-ropské rady viz http://www. europa. eu.int/europe-an–council/conclusions/index–en.htm.

8) Podle některých interpretací objevujících sev odborné literatuře byla prevence konfliktů součás-tí Petersberských úkolů. Autor tohoto článku všakpovažuje za určující, že předcházení konfliktů neby-lo mezi těmito cíli explicitně uvedeno.

9) Pro SZBP a předcházení konfliktů viz např.Hill, Christopher, cit. d. Dále Rummel, Reinhardt.The European Union’s Politico-Diplomatic Contri-bution to the Prevention of Ethno-National Conflict.In Abraham Chayes and Antonia H. Chayes (eds),cit. d., s. 197–235. Dále Smith, Karen E. The Makingof European Union Foreign Policy: the Case of Eastern Europe. London, 1999.

10) Pro ES a předcházení konfliktů v 90. letechviz např. Hill, Christopher, cit. d. Dále Olsen, GormRye, cit. d. Dále Pinder, John, cit. d. Dále Smith,Karen, cit. d.

11) Proces institucionalizace prevence konfliktův rámci EBOP byl podrobněji rozebrán v Karlas,Jan.: The Process of the Institutionalisation of theCFSP’s Conflict Prevention Policy. Příspěvek před-nesený na 2004 Epsnet Plenary Conference, Praha,19. června 2004.

vztahů s Unií, případně poskytnutí členstvív Evropské unii.

Evropské společenství využilo kondicio-nalitu například při svých snahách o preven-ci konfliktů ve střední a východní Evropě.Posilování demokracie a lidských práv zdebyly deklarovány jako podmínky pro uzavře-ní asociačních dohod i pro členství v Evrop-ské unii. V roce 1992 byly články týkající selidských práv stanoveny jako povinná částvšech asociačních dohod uzavíraných se stá-ty střední a východní Evropy. Evropská radazasedající v Kodani v roce 1993 navíc ozna-čila demokracii, právní stát a dodržovánílidských práv a práv menšin za podmínkypro případné členství postkomunistickýchstátů v EU. Obdobným způsobem postupo-vala Unie i k rozvojovým zemím. ČtvrtáDohoda z Lomé z roku 1989 stanovila de-mokracii, právní stát a dodržování lidskýchpráv jako požadavky kladené na účastníkydohody. Dohoda z Cotonou uzavřená roku2000 a nahrazující čtvrtou Dohodu z Lométuto dimenzi partnerství mezi Evropskouunií a rozvojovými zeměmi ještě více po-sílila (dohoda výslovně zmiňuje prevencikonfliktů jako jeden ze svých cílů).

Rozvoj na počátku současného desetiletí

K podstatnějšímu zakotvení prevencekonfliktů jako obecného záměru vnější poli-tiky EU v institucionální rovině došlo až napočátku tohoto desetiletí.11) Je však možnéříci, že tento proces nezačal a neproběhl sámo sobě, ale byl spíše součástí jiného, širší-ho procesu, kterým bylo budování Evropskébezpečnostní a obranné politiky (EBOP).Zmínky o prevenci konfliktů jako cíli Ev-ropské unie byly obsaženy již v usneseníchEvropské rady z Kolína nad Rýnem z červ-na 1999, která položila základy EBOP, a ta-ké v usneseních následujících Evropskýchrad, na kterých byla rozhodnutí týkající sevytváření EBOP schvalována. Klíčový po-sun však nicméně přineslo až přijetí Progra-mu EU pro prevenci násilných konfliktů (dá-le Program), který byl přijat v červnu 2001nejprve Radou EU (na úrovni ministrů za-hraničních věcí) a poté rovněž Evropskouradou konající se v Göteborgu. Jednalo seo první samostatný dokument přijatý Evrop-skou unií na úrovni Evropské rady nebo Ra-dy EU a primárně věnovaný prevenci kon-fliktů jako obecnému cíli EU netýkajícímuse pouze určité oblasti. Dalším posunem by-lo také to, že program definoval předcháze-ní konfliktů nejen jako cíl vnějších vztahůEU, ale také jako jednu z jejich priorit.

Pokud jde o obsah programu jako tako-vý, jeho jádrem byla výzva k vyšší efektivi-tě a soudržnosti stávajících kapacit a akti-vit EU na poli prevence konfliktů. Programzdůraznil nutnost vymezit priority Evropskéunie v oblasti předcházení konfliktů a zlep-šit a rozvinout kapacity a aktivity v oblastivčasného varování. Program dále zdůraznilnutnost věnovat pozornost odstraňováníbezprostředních i dlouhodobých zdrojů kon-fliktů a rovněž spolupráci s dalšími meziná-rodními organizacemi na tomto poli.

VZTAHY A PROBLÉMY


ní použití síly, pokud si to budou vyžadovatzájmy Ruska nebo jeho spojenecké závaz-ky. V praxi to zřejmě začalo být prověřová-no v únoru letošního roku na strategickémvelitelsko-štábním cvičení, jehož hlavní cílbyl formulován jako odražení hypotetickéagrese hypotetického nepřítele usilujícíhoo zničení vojensko-ekonomického poten-ciálu Ruska. Podle slov zástupce náčelní-ka Generálního štábu genplk. Balujevskéhobylo cílem cvičení též prověřit „strategic-kou mobilitu opírající se o jaderné zadržo-vání“, což v praxi mj. znamenalo, že v prů-běhu cvičení došlo i k vypuštění několikamezikontinentálních balistických raket.4)

Ruský přístup by přitom měl být chápánbez emocí, které uvedené cvičení doprová-zelo v řadě západních, ale i ruských médií,jež ho neváhala označit jako „přípravu Rus-ka na jadernou válku“ nebo „vyhrožováníZápadu“. Tyto argumenty ale příliš neob-stojí v konfrontaci se střízlivým pohledemna řadu politických reálií. Mezi ně mimo ji-né patří bezprecedentní dubnová návštěvafrancouzského prezidenta Jacquese Chirakav dosud přísně tajném hlavním centru říze-ní kosmických vojsk v Krasnoznamenskuu Moskvy, v jejímž rámci se měl francouz-ský prezident možnost seznámit s nejnověj-šími výsledky v oblasti vývoje strategic-kých jaderných zbraní. Podle mínění řadybezpečnostních expertů dokonce Ruskopředložilo Francii návrh na spolupráci přibudování evropského systému protiraketovéobrany, což v mnohém vypovídá o pohleduRuska na jeho bezpečnostní priority v rám-ci vztahů s Evropou.

Ruské politické i vojenské vedení seovšem v konfrontaci s nestabilní vojensko-politickou situací ve světě a v okolí Ruskasnaží formulovat i další nové přístupy a vý-chodiska k zajištění bezpečnosti země, procházející – jak řada ruských politikůa analytiků zdůrazňuje – stále složitým„přechodným obdobím“, jehož cílem je do-sažení její politické, a především ekonomic-ké stabilizace. Jasný časový a kvalitativnírámec této stabilizace přitom představujehlavní cíl vývoje Ruska zformulovaný pre-zidentem Putinem v jeho poselství Federál-nímu shromáždění Ruské federace v květnu2003: do roku 2010 dosáhnout zdvojnáso-bení hrubého domácího produktu. Zhoršenívojenskopolitické situace by přitom dosaže-ní těchto cílů mohlo výrazně narušit. K to-mu přistupuje stále silněji i faktor demo-grafické a geografické (a tím i vojenské)zranitelnosti Ruska.

V rozhovoru pro Vojenský informačnívěstník ministerstva obrany uvedl náčelníkGenerálního štábu Anatolij Kvašnin, žeRusko, které zabírá jednu sedminu země-koule, má na tak obrovském území pouze145 milionů lidí, přičemž z demografickéhoi teritoriálního hlediska by měl být tento po-čet minimálně o řád větší. Pro Rusko takstále více roste význam postsovětského pro-storu, který můžeme z hlediska zajištění je-ho bezpečnosti vymezit územím členskýchzemí Společenství nezávislých států (SNS).

tické, vojenskopolitické a ekonomické sfé-ře stejně jako ve sféře strategické stability.Přesto stojí za pozornost podívat se po-drobněji na možné důvody, které vedly rus-ké politické a vojenské vedení k zaujetí ci-tovaných stanovisek.

V případě hodnocení NATO se zřejmějedná o výraz nespokojenosti ruské politic-ké elity především s dalším rozšiřovánímNATO na východ a také pociťovaným zne-výhodněním Ruska v souvislosti s velkýmrozšířením Evropské unie. Elita to považujeza zřetelné signály jisté nedůvěry Západuvůči Rusku, přičemž nabývá přesvědčení,že Západ je sice pro Rusko zdrojem moder-nizace, spolu s tím ale také zůstává zdrojemgeopolitických výzev, jimž je nutno čelit.Tento přístup, který zástupce ředitele mos-kevského Carnegieho centra Dmitrij Treninoznačuje jako „nový izolacionismus“, sezřejmě promítá i do ruské bezpečnostní po-litiky. Otázkou ale je, zda tento přístup ob-stojí v konfrontaci s konkrétními potřebamiruské bezpečnostní politiky. Adresáty hod-nocení Severoatlantické aliance v doku-mentu je ovšem možno hledat v mnohaohledech i mezi ruskými „hard-liners“, kte-rým pragmatičtější ruští politici dokazují,že i oni myslí na ochranu ruských národ-ních zájmů.

V dokumentu se též reaguje na ty fakto-ry vývoje vojenskopolitické situace ve svě-tě, které mohou být nebezpečné z vojenské-ho hlediska i pro Rusko. Velká pozornost jenapříklad věnována tendencím vrátit jader-né zbraně mezi přijatelné nástroje používa-né v rámci vojenských operací. V této sou-vislosti se hovoří mj. o vývoji jadernýchzbraní v řadě zemí a následně o tendenci„snížení prahu použití jaderných zbraní“,což je považováno za faktor, který může na-rušit globální i regionální bezpečnost. Jezřejmé, že se přitom v mnoha případechjedná o země ležící v přímé blízkosti, nebodokonce přímo v sousedství Ruska a státůSNS. Odpovědí Ruska má být přestavbasystému řízení vojsk a přístupů k zadržová-ní hrozeb různých úrovní.

Ministr obrany Ivanov na říjnovém shro-máždění dokonce nevyloučil ani preventiv-

Dynamika a změny bezpečnostního vý-voje ve světě, které se bezprostředně dotklyi Ruska, pak přispěly k tomu, že i v samot-ném závěru prvního Putinova prezidentské-ho období byl přijat další významný doktri-nální dokument Aktuální úkoly ozbrojenýchsil Ruské federace.1) O jeho významu svěd-čí skutečnost, že byl představen 2. října2003 na reprezentativním shromáždění rus-kého politického a vojenského vedení na mi-nisterstvu obrany za osobní prezidentovyúčasti.2) Dokument, který lze v mnoha ohle-dech považovat za fakticky novou ruskouvojenskou doktrínu, přichází s některýminovými přístupy k zajišťování bezpečnostiRuska. Je možné předpokládat, že doku-ment je též reflexí Národní bezpečnostnístrategie Spojených států (září 2002) a jehozveřejnění může v bližší perspektivě sig-nalizovat i možnost přijetí nové Koncepce národní bezpečnosti Ruské federace, jejížpotřeba byla zmíněna v politických a odbor-ných diskusích bezprostředně po útoku če-čenských teroristů na moskevské Divadlo naDubrovce v říjnu 2002.

Nové priorityNejvětší pozornost vyvolalo zesílení od-

mítavého hodnocení Severoatlantické ali-ance oproti stále platné Koncepci národ-ní bezpečnosti Ruské federace.3) Doslovase uvádí: „Jestliže NATO zůstane aliancís útočnou vojenskou doktrínou, vyžádá tozásadní přestavbu ruského vojenského plá-nování, včetně změny ruské jaderné strate-gie.“ Bezprostřední reakce na citovanoupasáž dokumentu především ze strany zá-padních a ruských bezpečnostních expertůbyly poměrně pesimistické. Dokonce bylomožné zaznamenat vyjádření o začátku no-vé „studené války“ mezi Ruskem a Zá-padem. Takto kategorický závěr je ovšemzřejmě za současného stavu politickýcha ekonomických vztahů mezi Ruskema Západem příliš vyostřený. Svým způso-bem to paradoxně potvrzuje sám citovanýdokument, který na rozdíl od hodnoce-ní NATO podtrhuje význam strategickéhopartnerství se Spojenými státy s tím, žeRusko počítá s rozvojem spolupráce v poli-


ZEMĚMI SVĚTA

Nová ruská vojenská doktrína

a její mezinárodněpolitickýa regionální kontext Nebylo zřejmě pouhou shodou okolností, že právěpřed čtyřmi roky na samotném začátku prvního pre-zidentského období ruského prezidenta Vladimira Putina byly publikoványdva zásadní doktrinální dokumenty – Koncepce národní bezpečnosti Ruskéfederace (leden 2000) a Vojenská doktrína Ruské federace (duben 2000)stanovující hlavní priority ruské bezpečnostní politiky na začátku nového de-setiletí.

MILOŠ BALABÁN

ZEMĚMI SVĚTA

Konkretizovaná neurčitostUvedený fakt vystupuje do popředí pře-

devším v první polovině této dekády, kdybylo Rusko nuceno z politických a ekono-mických důvodů skončit se svým bezpro-středním vojenským angažmá předevšímmimo hranice bývalého SSSR. Po stažení zezákladen na Kubě (Lourdes) a ve Vietnamu(Cam-Ranh) následovalo i stažení ruských„peacemakingových“ jednotek z Kosovaa Bosny a Hercegoviny, snížil se i profil rus-ké přítomnosti na Blízkém východě. Post-sovětský prostor se tak stává de facto po-sledním významným regionem ve světěz hlediska zajištění bezprostředních bez-pečnostních zájmů. To se také odrazilo v jižzmiňovaném dokumentu „Aktuální úkolyozbrojených sil Ruské federace“, v němž sekonstatuje, že sice neexistuje přímá vojen-ská hrozba Ruské federaci, ale že ruské vojenské plánování musí počítat s řadou fak-torů neurčitosti, což je „taková situace, kon-flikt nebo proces politického nebo vojensko-politického charakteru, jehož vývoj můžepodstatně změnit geopolitickou situaciv prioritním regionu zájmů Ruska nebo vy-tvořit přímou hrozbu bezpečnosti Ruska.“V této souvislosti je příznačné, že za „fak-tory neurčitosti“ je kromě vývoje vnitřní si-tuace v klíčových zemích světa5) považováni vývoj situace v zemích SNS a vývoj v re-gionech hraničících se státy SNS.

Nikoliv náhodou je proto v dokumentuzmíněn význam dvou regionálních vojensko-politických uskupení: Organizace smlouvyo kolektivní bezpečnosti (OSKB) a Šang-hajské organizace spolupráce (ŠOS). V pří-padě OSKB je na místě zdůraznit, že vznikla transformací Smlouvy o kolektivníbezpečnosti uzavřené v květnu 1992 v Taš-kentu. Jejími členy se nyní vedle Ruska sta-ly Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyr-gyzstán a Tádžikistán. Všechny země sepřitom nacházejí v regionech, jež mají proRusko nepominutelný bezpečnostní vý-znam (na dotyku s NATO, resp. v Zakav-kazsku a Střední Asii). Význam OSKB proRusko vyplývá i z faktu, že neváhá financo-vat polovinu jeho rozpočtu.6) Strategickoudůležitost pro Rusko má i ŠOS, jejímiž čle-ny jsou Rusko, Čína, Kazachstán, Kyrgyz-stán, Tádžikistán a Uzbekistán a jejímžhlavním úkolem je boj proti terorismu, ex-tremismu a separatismu zvláště ve středo-asijském regionu. V lednu 2004 došlo otev-řením stálého sekretariátu ŠOS v Pekingunejen k posílení institucionálního charakte-ru organizace, ale i k potvrzení skutečnosti,že Čína hraje vedle Ruska nejsilnější roliv této organizaci.

Obě organizace mají pro Rusko svůj vý-znam i při možné reakci na nový typ hro-zeb, které jsou v citovaném dokumentu kla-sifikovány jako „hrozby přeshraniční“, tj.takové, jež svou formou a projevem majívnitřní charakter, ale díky příčinám vzniku,aktérům apod. mají zároveň charakter hroz-by vnější. V daném případě se předevšímjedná o aktivity teroristických a separatis-tických skupin a skupin organizovaného


zločinu, jejichž operační rádius zahrnujejak teritorium Ruské federace nebo jehospojenců, tak i teritorium jiných zemí (po-dle dikce dokumentu jednoznačně zemíbezprostředně sousedících s Ruskem a spo-jenci Ruska). V této souvislosti vystupujeaktuálně do popředí především nebezpeč-nost situace v Afghánistánu.

Přes značné úsilí Spojených států a NATOústřední moc v čele s prezidentem Karzáímnení schopna plně kontrolovat situaci v ze-mi, která je fakticky rozdělena na samostat-né celky pod kontrolou místních kmeno-vých vůdců. To je i jedna z příčin dosud nezcela úspěšných vojenských operací protizákladnám organizace al-Káida a dalšíchmilitantních islámských skupin na afghán-ském území. Vážným bezpečnostním pro-blémem se stává stále vzrůstající ilegálnítransport drog z Afghánistánu do západníEvropy, přičemž hlavní transportní cestyvedou přes středoasijské země, zejména Tá-džikistán. Ruské bezpečnostní scénáře vý-voje v této zemi dokonce předvídají v per-spektivě rozpad Afghánistánu, což by mělove spojitosti s aktivitami militantních isla-mistů ve středoasijských republikách (jejichpotvrzením byly i silné březnové a dubnovéteroristické útoky v Uzbekistánu) destabili-zující vliv na celý region. Hlubší bezpeč-nostní nestabilita v tomto regionu by ná-sledně mohla podnítit nestabilitu i v dalšíchkonfliktních a nestabilních oblastech, jaký-mi jsou Čečensko nebo celý region Zakav-kazska.

Pragmatismus na pozadí soupeřeníOtázka možností spolupráce Ruska

a Spojených států při řešení a prevenci kon-fliktů na jižních hranicích SNS je proto vel-mi důležitá. V praxi se to naplňuje právě vestředoasijském regionu, kde jsou již rozmís-těny americká i ruská vojska a vojenské základny (Uzbekistán resp. Kyrgyzstán).I přes nespokojenost částiruské politické elitys americkou vo-jenskou přítom-ností na územíbývalých so-větských re-publik jemožné na-opak

zaznamenat na ruské straně názory, že prá-vě společná ruská a americká vojenská pří-tomnost ve středoasijském regionu zabra-ňuje potenciální eskalaci napětí v tomtoregionu. Někteří ruští bezpečnostní expertidokonce dodávají, že pokud by tomu tak nebylo, sama ruská vojska by v případnémsilnějším konfliktu mohla mít problémy hozvládnout.

Přesto nelze možnosti a formy rusko-americké spolupráce jakkoliv idealizovat.Vždyť především Zakavkazsko, (a zvláštěÁzerbájdžán a Gruzie), je polem střetu rus-kých a amerických strategických zájmův regionu, který je bohatý na energetickézdroje a má svůj význam jako týl a nástu-piště do dalších regionů, jež jsou důleži-té z hlediska amerických ekonomickýcha bezpečnostních zájmů v celé Eurasii. Klí-čovou roli zde hraje především kaspická ropa a její přeprava na západní trhy. Pláno-vané otevření nového ropovodu Baku–Tbi-lisi–Ceyhan v letošním roce, postavené-ho mezinárodním konsorciem s podporouamerické administrativy, bude mít v tétosouvislosti značný význam. Tento první ro-povod transportující kaspickou ropu mimoruské území má roční kapacitu přepravy 50 milionů tun, což zmenší závislost oboujmenovaných republik na Rusku. Právě exis-tence a provoz ropovodu je jedním z důvo-dů silného amerického zájmu o stabilituGruzie, kde v listopadu minulého roku do-šlo k nenásilnému svržení Ševardnadze-ho režimu, jehož po parlamentních a prezi-dentských volbách v čele země vystřídalvíce proamericky orientovaný Micheil Saa-kašvili.

Dosažení stability a celkové „řiditelnos-ti“ země je ale nemyslitelné bez vlivu Rus-ka, neboť bez jeho angažovanosti se nemů-že dosáhnout politického řešení konfliktův těch oblastech Gruzie, které se dlouhodo-

26

v postsovětském prostoru. Bulletin Back-grounder vydávaný Heritage Foundationve svém březnovém čísle věnovaném sou-časným rusko-americkým vztahům9) i přesvelmi kritickou pozici k ruské politice vů-či Ukrajině, Bělorusku, Gruzii, Moldáviiapod. jednoznačně konstatuje, že bez sta-novení společných zájmů a principů spolu-práce by mohlo dojít k nechtěné kolizi me-zi Ruskem a USA v prostoru od Černéhomoře po Pamír. Proto je jakákoliv konfron-tace s Ruskem za situace, kdy jsou Spoje-né státy soustředěny na boj s terorismem,primárně na Blízkém východě a v jižníAsii, kontraproduktivní.10) Dalším silněpragmatickým důvodem je americký zá-jem o bezproblémové rozvíjení spolupráces Ruskem v oblasti těžby ropy a tím i di-verzifikace amerických ropných zdrojů vesvětě.

Bezprostředně v popředí může stát ame-rická úvaha o potřebě stability v regionutěsně přiléhajícím k „velkému Blízkémuvýchodu“, která je potřebná za situace, kdySpojené státy musejí koncentrovat své úsilína stabilizaci situace v klíčových bodech:především v Iráku, ale i v izraelsko-pales-tinském konfliktu, Saúdské Arábii, Afghá-nistánu a Pákistánu. V této souvislosti stojíza zmínku, že Rusko a prezident Putin seprávě v případě Iráku zachovali vůči Spoje-ným státům zdrženlivě, a to i přes možnost,že americká okupace země poškodí rozsáh-lé ruské zájmy na jejím teritoriu.

Americká vojenská operace proti Irákupostavila Rusko před těžkou volbu. Opustitsvou dlouhodobou pozici proti používánísilových přístupů v mezinárodní politicebez požehnání OSN Rusko nemohlo. Opač-ný přístup by znamenal problémy s těmistáty, které s americkou politikou nesou-hlasily – především pak s Francií, a hlav-ně s nejvýznamnějším ruským partneremv Evropě – Německem. Na druhé straně sibylo Rusko v daném případě vědomo ne-produktivnosti antiamerických pozic, cožby mohlo přinést problémy v celé řadě klí-čových oblastí mezinárodní politiky, jakojsou boj proti mezinárodnímu terorismu,rozšiřování jaderných zbraní, řešení problé-mu jaderného potenciálu KLDR a v nepo-sledním případě výbušná situace v izrael-sko-palestinských vztazích.

Rusku se v konečném důsledku podaři-lo dosáhnout velmi vybalancované pozice.Zachovalo svou linii nesouhlasu s americ-kou politikou v Iráku, ale na druhé straněnepřipustilo, aby byl nastolen antiamerickýkurs v zahraniční politice. Zároveň došlok zintenzivnění vztahů s dalšími velkýmihráči v mezinárodní politice: Evropskouunií, Německem, Francií, Čínou a Indií.Právě pružná ruská politika v iráckém pří-padě neuzavřela Rusku jeho případné aktivnější angažmá ve zřejmě složitéma dlouhodobém procesu stabilizace situacev Iráku. Celá „irácká“ kauza byla a stále jepříkladem Putinovy pragmatické politikyzaložené, jak neopomněl několikrát v po-sledních dvou letech zdůraznit, na respek-tování ruských národních zájmů.

bě nepodřizují centrální moci Tbilisi. Nepo-chybně to potvrdily i okolnosti květnovéhonekrvavého převratu v Adžárii, což by moh-lo být předobrazem dalšího vývoje situacev Abcházii a Jižní Osetii. Za zmínku stojíi fakt, že ještě před listopadovou změnou re-žimu v Gruzii Spojené státy po ostrém rus-kém odmítnutí zastavily výzvědné letyamerických špionážních letadel nad gruzín-sko-ruskými hranicemi, které byly odůvod-něny potřebou boje proti terorismu. Ve sku-tečnosti ale měly zřejmě sloužit k mo-nitoringu ruského území až do oblasti Po-volží.7) Nicméně tato „kolize“ opět ukázala,že bez ohledu na deklarované „strategicképartnerství“ mezi Ruskem a Spojenými stá-ty jednou z konstant americké politiky stálezůstává snaha zužovat Rusku jeho sféru vli-vu v postsovětském prostoru.

Američané jistě pozorně sledují problé-my, s nimiž se Rusko v poslední době stře-tává zvláště v evropské části. Nejedná sepouze o rozšíření NATO (a EU) o tři po-baltské republiky, s čímž se Rusko více čiméně již smířilo, ač to ještě před sedmi letyv souvislosti s první vlnou rozšíření Alian-ce bylo pro ruskou politiku zcela nemysli-telné. Konfliktní potenciál je dnes ale příto-men i ve vztazích se slovanskými zeměmiSNS. Rusko vnímá politickou nestabilitu naUkrajině před říjnovými prezidentskýmivolbami, ve kterých může dojít k oslabenísil příznivě nakloněných spolupráci s Rus-kem, a naopak k posílení sil, které budou ví-ce usilovat o západní orientaci země naúkor Ruska. Rusové to rozhodně nepodce-ňují i přesto, že Ukrajina stále zůstává naRusku silně ekonomicky závislá. Otevře-ný rusko-ukrajinský spor ohledně budováníhráze v pohraničním pásmu Azovského mo-ře pak jen ilustroval složitost současnýchrusko-ukrajinských vztahů. Nevídaný jei spor s dosud nejbližším spojencem Ruska– Běloruskem, kdy došlo ke konfliktu týka-jícího se výše plateb za dodávky ruskéhoplynu, který následně vyústil v požadavekběloruské strany na kompenzace za existen-ci ruských vojenských základen na bělorus-kém území. Neúspěšný byl i ruský plán naurovnání dlouholetého konfliktu v podněs-terské oblasti Moldávie.

V celém kontextu situace v postsovět-ském prostoru je nutné vnímat i americképostoje, které v koncentrované podobě za-zněly ve vyjádření amerického ministra za-hraničí Colina Powella v jeho známém led-novém článku pro Izvěstije, ve kterémuvedl, že „[Spojené státy] uznávají územnínedotknutelnost Ruska a též přirozený zá-jem o země, které s ním hraničí. Zároveňv nikoliv menší míře uznáváme suverenitua nedotknutelnost sousedů Ruska a jejichprávo na mír a úctu ve vzájemných vzta-zích s těmi, kdo s nimi mají společné hra-nice“.8) Takové vyjádření naznačuje svýmzpůsobem obojakou americkou pozici vevztahu k uznání zájmů Ruska a zároveňpodpoře těch zemí, které se z této sféry zá-jmů chtějí více či méně vymanit. Američa-né jsou si ale zároveň zřetelně vědomi li-mitů politiky obhajoby nezávislých zemí

ZEMĚMI SVĚTA


Bez přátel a nepřátelPřední americký odborník na Rusko – pro-

fesor politologie na Stanfordské univerzitěMichael McFaul – na otázku, co považuje zanejvětší úspěch a neúspěch Putinovy zahra-niční politiky, uvedl, že je to fakt, že Ruskonemá skutečné nepřátele, takové, jako majídnes Spojené státy. Rusko ale také nemá sku-tečné, upřímně oddané přátele. Možná, že prozemi, která prošla v posledních zhruba 15 le-tech tak dramatickým politickým a ekono-mickým vývojem, to nemusí být tak málo.Pro svět, a pro Spojené státy zvláště, je v po-lovině Putinova prezidentství nejdůležitějšíto, že na rozdíl od hodnocení amerických zá-konodárců vyřčených v devadesátých letech20. století již Rusko není „rozkradenoua zbankrotovanou zónou jaderné anarchie“(Dick Armey, lídr republikánů ve Sněmovněreprezentantů), „nejnebezpečnější kleptokra-cií ve světě“ (James Leach, předseda bankov-ního výboru téže Sněmovny) a nakonec zemí,jejíž ekonomické výsledky představují „tra-gédii historických rozměrů“ (kongresmanBernard Sanders).

Pokud by mělo mít Rusko takovou podo-bu i dnes, mohli bychom si zřejmě k největ-ší bezpečnostní hrozbě současnosti, kteroupředstavuje militantní islámský terorismus,ještě přiřadit hrozbu nestabilního, nekontro-lovatelného a nepředvídatelného Ruska, cožje jistě znepokojující představa. Opak jednes pravdou. Přes všechny stále existujícípolitické, sociální a ekonomické problémydnes Rusko představuje více stabilizovanouzemi, přispívající ke globální bezpečnostnístabilitě, kterou Andrei Shleifer a DanielTreisman dokonce neváhali ve svém velkémanalytickém článku v letošním druhém čís-le Foreign Affairs na základě velkéhomnožství argumentů označit za „a normalcountry“.11)

Máme ale dnes také před sebou – promnohé možná trochu překvapivě – nově se utvářející „liberální impérium“ (AnatolijČubajs), které hledá odpovědi na rostoucímožnosti a požadavky nového ruského ka-pitalismu a zároveň za ním (a nad ním) sto-jícího státu. To je spojeno s nutností no-vě definovat a řešit politické, ekonomickéa bezpečnostní zájmy, s čímž bezesporusouvisí nová vojenská doktrína. Druhé Puti-novo prezidentské období tím bude zcela ji-stě silně ovlivněno.


1) Text dokumentu je k dispozici na http://www.mil.ru

2) Doba konání shromáždění měla v sobě jistousymboliku, neboť se konalo po deseti letech od po-kusu protijelcinovských sil o převrat v Moskvě,jejž se podařilo zlomit až útokem vojenských jed-notek věrných prezidentu Jelcinovi na sídlo tehdej-šího Nejvyššího sovětu Ruské federace. Shromáž-dění v roce 2003 mělo tak zřejmě symbolizovatodlišnost situace „deset let poté“ – jednotu ruskéhopolitického a vojenského vedení.

3) V Koncepci národní bezpečnosti Ruské fede-race se uvádí, že mezi hrozbami pro bezpečnostRuska je „upevnění vojenskopolitických blokůa svazů především rozšíření NATO na východ“

si ale zachovalo kontrolu nad fosfátovýmizdroji, udržovalo Španělsko úzké vztahys novým západosaharským lídrem Uld Raší-dem a jeho stranou Partido de la Unión Na-cional Saharaui (PUNS). Marocké výhrůžkyale nakonec donutily Španělsko referendumodložit.

POLISARIO a „Zelený pochod“V dalším vývoji sehrálo klíčovou úlohu

několik faktorů. Madrid i Rabat v touze vy-tvořit si vlastní politické elity, jejichž pro-střednictvím by území Západní Sahary ovlá-daly, dovolily stovkám dětí významnýchkmenových vůdců dosáhnout univerzitní-ho vzdělání v Maroku a ve Španělsku. Tyto nové vzdělané elity se ovšem staly jádremvznikajícího Saharského nacionalistickéhohnutí. Během studií v Maroku se kolem stu-denta jménem al-Walí Mustafá Sajjid3) zača-la formovat skupina, která se nejdříve hlásilak marockým opozičním sdružením, ale na-konec v květnu 1973 oficiálně založila hnutís názvem POLISARIO (akronym z FrentePopular para la Liberación de Saguia elHamra y Rio de Oro).

V květnu 1974 uspořádala nacionalistickáopozice v Maroku masové demonstrace, nakterých požadovala navrácení Sahary. Králv reakci na to oznámil, že rok 1975 bude věnován „územnímu osvobození Maroka“.Španělská vláda ale i nadále trvala na vypsá-ní referenda, v němž by se rozhodlo o pří-padné nezávislosti Západní Sahary. S tímovšem král Hasan nesouhlasil a tajně uzavřeldohodu s mauretánským prezidentem UldDaddáhem na rozdělení sporného území. Ve-řejně pak požádal OSN, aby celou otázkupředala Mezinárodnímu soudnímu dvoru.Ten ovšem mohl vydat pouze své vyjádření,ne pravomocný rozsudek, protože španělskávláda neuznávala jeho jurisdikci. Místo tohovyzvala OSN, aby vyslala misi, která by mě-la za úkol zjistit nálady mezi obyvatelstvem.Madrid ani Rabat ale nepočítaly s Polisa-riem. Mise OSN byla přivítána zástupy de-monstrantů a výkřiky: Fuera Espańa! (Pryčse Španělskem!). A tak se 14. října 1975 mi-se OSN nakonec přiklonila k požadavku Po-lisaria na nezávislost.

Názor Mezinárodního soudního dvora při-šel o dva dny později. Byly mu položeny dvě

ZEMĚMI SVĚTA


a že přechod NATO ke Strategické doktríně „silo-vých (vojenských) akcí mimo zónu odpovědnostibloku a bez mandátu Rady bezpečnosti OSN můžedestabilizovat celou strategickou situaci ve světě“(viz Koncepcija nacionalnoj bezopasnosti Rossij-skoj feděraciji, Nězavisimoje vojennoje obozreni-je, 14. – 20. 1. 2000).

4) V této souvislosti stojí za zmínku, že v prů-běhu cvičení došlo i k neúspěšným startům někte-rých raket. Jednalo se o neúspěšný start dvou ba-listických raket RSM-54 z atomové ponorky„Novomoskevsk“ a řízenou likvidaci téže balistic-ké rakety v 98. sekundě letu, která startovala z ato-mové ponorky „Karélie“. I přes tyto neúspěchynicméně prezident Putin na tiskové konferenci vě-nované cvičení, jehož části se osobně zúčastnil, zá-roveň oznámil, že do výzbroje raketových vojskstrategického určení budou dodány úplně nové ty-py „technických komplexů, které jsou schopny za-sáhnout cíle v mezikontinentální hloubce hyper-zvukovou rychlostí s vysokou přesností a jež majímožnost hlubokého manévrování jak ve výšce, taki v kurzu“.

5) Dokument zde zjevně kalkuluje i s určitou„katastrofickou“ variantou pro Rusko, když počítái s možností, že klíčové demokratické země světase vzdají jednotlivých komponentů demokracie,principu maximální předvídavosti zahraničněpoli-tických rozhodnutí a jejich souladu s mezinárod-ním právem. Rusko na to bude nuceno reagovatpřehodnocením vztahů s těmito zeměmi a perspek-tivně změnami jednotlivých komponentů vojensképolitiky.

6) Dalším potvrzením ruského vlivu je sku-tečnost, že generálním tajemníkem Organizacesmlouvy o kolektivní bezpečnosti se stal NikolajBordjuža, mj. dřívější vedoucí administrace prezi-denta RF a ředitel Federální pohraniční služby.

7) Jak nepřímo vyplynulo z velkého interviewprezidenta Putina listu New York Times z října2003, po ruské demarši o tom osobně rozhodl pre-zident Bush.

8) Viz „Powell, C., Partnerskyje otnošenija: ra-bota prodolžajetsja, http://www.izvestija. ru/world/articles43464

9) Recent changes in Russia and their impact onU.S. – Russian relations, Backgrounder, No.1734,March 9, 2004.

10) Příkladem je i zřetelný pokles významu re-gionálního bezpečnostního seskupení na teritoriuSNS tzv. GUUAM (Gruzie, Ukrajina, Uzbekistán,Ázerbájdžán, Moldávie), které bylo v době svéhovzniku (1998–1999) podporováno Spojenými státyjako bezpečnostní a ekonomická protiváha Rusku.

11) Viz Schleifer, A., Treisman, D., A normalcountry, Foreign Affairs, March/April 2004. Auto-ři v uvedeném článku mj. konstatují, že „Ruskovstoupilo do 90. let jako země s deformovanoua dezintegrovanou plánovanou ekonomikou, ob-rovským deficitem spotřebního zboží a velkýmmnožstvím vojáků. Desetiletí zakončilo jako nor-mální kapitalistická země s průměrnými příjmy(autoři uvádějí, že HDP na hlavu dosahuje podleúdajů OSN podle nákupní parity 8000 dolarů, cožje srovnatelné s Argentinou v roce 1991 nebo Me-xikem v roce 1999). Bez ohledu na to, že ekono-mická produktivita po rozpadu SSSR se silně sní-žila, přesvědčivé výpočty dokazují, že v roce 2003je tendence opačná.“ (…) „To, že je s Ruskem všev pořádku, může rozladit ty, kteří čekali více, a má-lo utěšit ty, kteří nemají volbu a kteří jsou nucenivydržet nestabilní život v zemi. Ale pro zemi, kte-rá byla pouze před 15 lety ‚impériem zla‘, ohrožo-vala vlastní národ a další země, je to samo o soběznačným úspěchem, zasluhujícím obdiv.“ (…) [Zá-pad] získal místo výbojného protivníka s tisíci jadernými raketami, které byly na něj zacíleny,partnera připraveného ke spolupráci v oblasti od-zbrojení, boje s terorismem a zadržování občan-ských válek.

KolonizaceŠpanělé založili své první usedlosti v zá-

toce Rio de Oro již v roce 1884. Vnitrozem-ské oblasti jim ale odolávaly až do 30. let 20. století. Ještě na začátku padesátých letnebyla španělská přítomnost nijak značná,jednalo se pouze o několik vesnic při pobře-ží s řádově stovkami usedlíků. Situace se alezměnila poté, kdy byly v zemi objeveny roz-sáhlé zásoby fosfátů. V roce 1962 si zde Špa-nělé založili první továrnu na jejich zpraco-vání a na začátku sedmdesátých let už územíZápadní Sahary patřilo mezi šest největšíchproducentů fosfátů na světě. Během těchtolet se zde usadilo na 20 000 španělských děl-níků a úředníků.

Španělsko okupovalo Západní Saharu me-zi lety 1884 a 1976. Obě sousední země –Maroko a Mauretánie – si na ni začaly činitnárok ihned po získání vlastní nezávislosti.V případě Maroka se tak stalo v roce 1956.S podporou Alžírska, největšího marockéhorivala v boji o politickou dominanci v oblas-ti Maghribu, si území nárokovala i Mauretá-nie, která byla francouzskou kolonií v letech1920–1960.

Maroko zastávalo stanovisko, že bude sku-tečně nezávislé až tehdy, budou-li „všechnajeho území“ – tzn. části Alžírska, Mauretániea Španělské Sahary – znovu sjednocena.1)V roce 1965 král Hasan dokonce jmenovalsvého bratrance Muláje Idrís bin Hasana mi-nistrem pro saharské a mauretánské záleži-tosti. Mauretánie byla v té době chudá, téměřbez infrastruktury, v čemž se jí ŠpanělskáSahara velmi podobala. V polovině 70. let,kdy končila španělská nadvláda, zde by-lo pouze 480 km vyasfaltovaných silnic.V hlavním městě El Aaiúnu žilo 28 010 oby-vatel z celkového počtu 73 497, gramotnostse pohybovala okolo 5 procent a nezaměst-nanost činila téměř 60 procent.

Zároveň OSN i Organizace africké jedno-ty (OAJ) začaly od poloviny šedesátých letusilovat o právo obyvatel Západní Sahary nasebeurčení.2) Španělsko s tím souhlasilo, alepotřebné kroky stále odkládalo s odůvodně-ním, že si saharský kočovný lid není schopenvytvořit soběstačné vládní struktury. Nako-nec souhlasilo s tím, aby se požadované referendum uskutečnilo v roce 1975. Aby

Západní Sahara – příběhnekonečného referendaV západní Africe, na samé západní výspě arab-ského světa, leží Západní Sahara, dějiště nejdel-ší africké postkoloniální války. Odehrává se zde zdánlivě neřešitelný konflikt,v němž nemalou roli začala hrát ropa a v němž obě strany, Maroko i Sahar-ská arabská demokratická republika, nehodlají ustoupit ani o krok. ÚzemíZápadní Sahary bylo odpradávna obýváno nomády. Vzhledem k drsným poušt-ním podmínkám je nepočetné obyvatelstvo (233 000) roztroušeno na územío velikosti přibližně 160 000 km2. Veškerá populace se hlásí k islámu a hlav-ní kmenoví vůdci se již tradičně prohlašují za přímé potomky proroka Mu-hammada. Nikdy zde nicméně nevznikla žádná nadkmenová vláda.

ONDŘEJ BERÁNEK

otázky: V době, kdy bylo sporné území ko-lonizováno Španěly, opravdu nepodléhaložádnému státu (jednalo se tedy o terra nulli-us)? A jestliže ne, jaké legální vazby ho po-jily s obyvateli Maroka a Mauretánie? Ma-ročtí právníci argumentovali tím, že zde existovala historická náboženská loajalitasultánovi, a využívali historický termín biládas-sibá. Mauretánská vláda zase vyzdviho-vala společné historické vazby mezi kmenyobou území. Tribunál se nicméně usnesl natom, že obyvatelé Západní Sahary mají prá-vo na sebeurčení.

Marocký král zareagoval okamžitě a vy-hlásil tzv. „Zelený pochod“, během kteréhona 500 000 marockých dobrovolníků vyrazi-lo na území Západní Sahary. Krále podpořilyi opoziční strany, OOP a mnohé další arabskézemě. Vláda USA, které se nelíbila levicovárétorika Polisaria, nečinně přihlížela. Kdyžpak oddíly překročily hranici, španělská ar-máda se jednoduše stáhla. Španělští důstoj-níci tehdy odmítli nechat střílet do civilistůa stejně nebyl nikdo, kdo by jim to přikázal,18. října generál Franco totiž zkolaboval.Vlády Španělska, Maroka a Mauretánie sepak 14. listopadu dohodly na tom, že budouúzemí společně spravovat až do 28. února1976 a poté že území připadne Marokua Mauretánii. Na začátku ledna pak vojskaMauretánie a Maroka obsadila dohodnutéoblasti. Španělsko nakonec svou koloniálnínadvládu ukončilo o dva dny dříve, 26. úno-ra. O dva dny později Polisario vyhlásilo Sa-harskou arabskou demokratickou republiku(SADR), se zbrojní pomocí Alžírska založi-lo Saharskou lidově-osvobozeneckou armádua zahájilo guerillovou válku.

SADR versus MarokoMauretánie byla poměrně snadným pro-

tivníkem. Jen v roce 1978 na svou přítom-nost v Západní Sahaře vynaložila 60 procentsvého rozpočtu, a ačkoliv získávala finančnípodporu z bohatých arabských států (přede-vším Saúdské Arábie a Kuvajtu), pohybova-la se na hraně bankrotu. V dubnu 1979 pakbyla mauretánská vláda donucena uznat Po-lisario za „jediného legitimního reprezentan-ta saharského lidu“ a stáhnout svou armádu.

V případě Maroka, které disponovalo jed-nou z nejlépe vyzbrojených armád v severníAfrice, to nebylo tak snadné. Mezi lety 1978a 1982 se saharské armádě podařilo ovlád-nout devět desetin území, neustálými útokyochromit fosfátový průmysl a vytlačit ma-rockou armádu z většiny jejích postů. Maro-

ZEMĚMI SVĚTA


ko následně změnilo takti-ku a podél většiny osídle-ného a ekonomicky klíčo-vého teritoria vystavělo dvametry vysoké obranné pí-sečné valy obehnané ost-natým drátem, obklopenéminovými poli a vybavené

radary a těžkými zbraněmi.Podél tohoto opevnění umísti-

lo téměř polovinu své armády.Tato taktika slavila úspěch, sa-

harským guerillám se za tyto valynedařilo pronikat a průmysl s fosfáty

se v porovnání s předchozím obdobímještě rozrostl. Nicméně většina zisků padlana udržování kontingentu o síle přibližně 150 000 mužů.

Během osmdesátých let nabyl konflikt cha-rakteru vyčerpávající války. Polisariu se navícdařilo bodovat na diplomatickém poli, do roku1984 uznalo SADR 73 států a ta se tak stala plnohodnotným členem Organizace africkéjednoty. Maroko na protest tuto organizaciopustilo a pustilo se do zákulisních bojů.4)

Polisario se pak stalo plně závislé na alžírské vládě, jíž ovšem rychle docházelypeníze, a navíc byla pod silným tlakem Saúdské Arábie. Alžírsko nakonec donutiloPolisario souhlasit s návrhem generálního tajemníka OSN Javiera Péreze de Cuéllarohledně snížení počtu vojáků a vypsání refe-renda. V únoru 1989 pak pět hlavních zemíseverní Afriky (Alžírsko, Libye, Maroko,Mauretánie a Tunisko) vytvořilo Maghrib-skou unii, jejímž deklarovaným záměrembyla sice politická a hospodářská spoluprá-ce, nicméně její hlavní důsledek spočívalv naprosté izolaci Polisaria. Přestože Al- žírsko vzhledem k vlastním problémůms ozbrojenými skupinami islamistů muselosvou podporu omezit, napětí mezi ním a Ma-rokem ohledně Západní Sahary pravidelněpoznamenává atmosféru všech summitůMaghribské unie.

V dubnu 1991, po předchozím vyjedná-ní míru, vyslala OSN do Západní Saharyzvláštní misi MINURSO (Mission for theReferendum in Western Sahara), která měladohlížet na zastavení bojů. Rovněž se mělastarat o průběh referenda a zajistit repatria-ci uprchlíků.5) Referendum ale bylo zásahyobou znepřátelených stran neustále odkládá-no. Časový harmonogram byl pozměňována misi byl stále prodlužován mandát.

Kdo je Západní Sahařan?Klíčovým problémem se ukázala být otáz-

ka: kdo je vlastně oprávněn volit?6) Obě stra-ny souhlasily s tím, aby se základním měřít-kem pro sestavení voličských listů stalyvýsledky sčítání obyvatelstva, které v roce1974 provedlo Španělsko. To rozdělilo oby-vatele do 10 kategorií, označených písmenyA až J. Písmena A až G zahrnují příslušníkysedmi hlavních saharských kmenů – Raqíbataš-šarq, Raqíbat as-sáhil, Izarguien, Ait Lah-sen, Arosien, Wilád Delim a Wilád Tidrarin– a písmena H, I a J označují „severní kme-ny“, „šurafá‘“ (kmeny odvozující svůj původod náboženských vůdců) a „kmeny jižnía pobřežní“. Z 88 kmenových frakcí měli být

vybráni dva šejchové, jednoho mělo navrh-nout Maroko, druhého Polisario, kteří by do-hlíželi na vytváření voličských listů a po-tvrzovali identitu jednotlivých obyvatel usi-lujících o volební hlas. Tento kvazisoudnípostup se samozřejmě zvrhl do podoby, kdyšejchové uznávali pouze žadatele navrženévlastním kmenovým svazem. Dalším bodemsvárů se staly vágně definované kategorie H,I a J. Maroko pod jejich hlavičkou navrhlopřes 60 000 kandidátů, z nichž pouze 2582se účastnilo sčítání z roku 1974, s čímž Poli-sario přirozeně nesouhlasilo.

Referendum tak bylo opět neustále odklá-dáno. V roce 1997 podepsaly obě strany do-hodu, kterou pomáhal vyjednat zvláštní zá-stupce generálního tajemníka OSN JamesBaker7) a ve které se obě strany zavázalyuskutečnit referendum v prosinci 1998. Dal-ší odložení pak stanovilo „konečné“ datumna červen 2000 atd. Jen v roce 2001 pak by-lo referendum odloženo dvanáctkrát.

Dne 31. července 2003 přijala Rada bez-pečnosti OSN Bakerův plán, který počítás pětiletým obdobím omezené autonomie.Po této přechodné fázi by mělo dojít k refe-rendu, ve kterém se rozhodne, zda se územíplně přičlení k Maroku, stane se autonomníoblastí v rámci Maroka, anebo získá plnounezávislost.

„Nezajímavý konflikt“Prodlužování patové situace v Západní

Sahaře je způsobeno několika faktory. Kon-flikt, který je na první pohled prost ozbroje-ných střetů a násilností vůči civilnímu oby-vatelstvu, i když k porušování lidských právna území Západní Sahary samozřejmě do-chází,8) nepřitahuje pozornost světovýchmédií. OSN rovněž nemůže (a ani nechce)tlačit na Maroko pomocí hrozby uvalenísankcí, protože MINURSO získalo svůjmandát na základě kapitoly VI („Pokojné ře-šení sporů“) charty OSN, nikoli kapitoly VII(„Akce při ohrožení míru, porušení mírua činech útočných“). Nehledě na to, že Ra-du bezpečnosti stejně vetují USA a Fran-cie. Vážné pochyby se týkají i samotnéhoMINURSO.9) Už v roce 1992 byli někteříčlenové této mise obviněni londýnským lis-tem The Independent z promarockých po-stojů, nemluvě o tom, že někdejší generál-ní tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí bylosobním přítelem krále Hasana.

A tak je mandát MINURSO rok od rokuprodlužován a celkové náklady spojené s je-jím udržováním už za čtrnáct let její existen-ce dosáhly přibližně 700 milionů dolarů.10)

Nezanedbatelnou roli v pokračování kon-fliktu mají i některé světové či lokální moc-nosti. Pro Maroko byla životně důležitá,hlavně na začátku 80. let, kdy POLISARIOkontrolovalo většinu území, finanční a jinápomoc poskytnutá USA, Francií a SaúdskouArábií. Mnozí odborníci zároveň upozorňujína křehké postavení marockého trůnu. Kdy-by se Západní Sahara osamostatnila, mohloby to v tomto království vést k velkým nepo-kojům, vyloučit se nedá ani převrat.11) Navícmnoho evropských států vystavených ros-toucímu riziku islámského radikalismu v se-verní Africe nahlíží na Maroko jako na stra-

29

vztahů než na komerční bázi. Banky místotoho, aby zkoumaly schopnost klienta úvěrsplatit, poskytovaly spřáteleným firmámúvěry bez kontroly.

Problematickým jevem se zdá také to, žetři největší ruské banky (Sběrbank, Vněš-torgbank a Gazprombank) jsou státní. V pří-padě Sběrbanku se dá mluvit o monopolu(celkově má asi 62 procenta bankovního tr-hu, v třetině z 89 ruských regionů dokoncenemá pobočku žádná jiná banka).3) Pro-střednictvím těchto bank stát řeší problémybank menších (Vněštorgbank převzala ponátlaku vlády a díky úvěru od Centrálníbanky ve výši 700 mil. dolarů Guta banku),což je velmi nežádoucí cesta, neboť problé-my sektoru neřeší, pouze odkládá. Pro kli-enty a věřitele této banky jde jistě o zprávuvýbornou, nicméně nelze spoléhat na to, žese tak stát zachová i u ostatních bank. Vel-kou tržní výhodou oproti soukromým ban-kám je potom pro tyto instituce také to, žedíky vlastnictví ze strany státu jsou vkladyv nich prakticky garantované i pro institu-cionální vkladatele. Z toho důvodu z po-dobných krizí spíše těží nežli naopak.

Základní přehled o dnešní situaciPodle údajů Ruské centrální banky bylo

na ruském trhu zaregistrováno 1595 úvěro-vých organizací, z toho 1552 bankovní po-vahy.1) Zároveň ale pouze 1327 úvěrovýchorganizací (1276 bank) má licenci k pro-vozování bankovních služeb. Rozdíl potomtvoří organizace, které již ukončily svoučinnost, nicméně jejich zánik nebyl dopo-sud zaregistrován, nebo o licenci nepožá-daly.

Již z velkého počtu různých bankovníchinstitucí vyplývá, že ruský bankovní systémje velmi roztříštěný. Banky trpí do značnémíry podfinancováním, což má samozřej-mě nepříznivý vliv na jejich stabilitu. Na-víc, tak jako jsou malé banky, je v poměruk velikosti Ruska malý i celkově sektor. Tennení schopen přitahovat vklady obyvatel aniinstitucí, navíc nabízí pouze omezenou šká-lu produktů.

Snad všichni analytici se shodují, že rus-ké banky neplní svou základní funkci –zprostředkování pohybu finančních pro-středků mezi jednotlivými ekonomickýmisubjekty. Využívání úvěrů je v Rusku velmimalé, a to i ve srovnání například s Českourepublikou. Pouze 5 procent nových inves-tic je realizováno pomocí bankovních úvě-rů, zatímco ostatní jsou financovány ze zis-ku.2) Tato statistika se zdá sice do určitémíry výhodnou, neboť nedochází k zadlu-žování podniků, na druhé straně ale signali-zuje oslabený růst. Úvěry jako zdroj kapitá-lu jsou důležité hlavně pro malé a střednípodniky, zatímco hlavní role reinvestic vedeke konzervování postavení dominantních fi-rem. Ty totiž jako jediné disponují dosta-tečným kapitálem. Banky potom raději in-vestují volné prostředky do akcií a obligací,což v případech rychlého propadu jejichcen (viz Jukos) znamená velké nebezpečí.

Jako velké nebezpečí se jeví provázanostbank s průmyslovými podniky do takzva-ných průmyslově-finančních skupin. Kolembank se točí tyto struktury, kde banky fun-gují jako úschovny peněz pro okolní podni-ky. Typickým příkladem byla Guta banka,do jejíž finanční skupiny patřilo kolem stafirem z různých oborů. Úvěry jsou potomposkytovány spíše na základě přátelských

tegického partnera, který může toto rizikosnižovat.

Celou otázku pak ještě komplikuje fakt, žena území Západní Sahary se nacházejí určitéropné zásoby.12) Maroko začalo s prospek-torskými pracemi již v 70. letech, ale byloschopno najít pouze omezené množství zá-sob. V posledním desetiletí pak jak Maroko,tak SADR začaly prodávat těžební práva mezinárodním ropným společnostem. SADRspolupracuje s anglo-australským konsor-ciem, Maroko s americkou společností Kerr-McGee, která má úzké vazby nejen na G.W.Bushe a jeho administrativu, ale rovněž i naosobního zmocněnce generálního tajemníkaOSN Jamese Bakera,13) saúdskoarabskouDallah Albaraka a francouzskou TotalFina-Elf.14) Francouzský prezident Jacques Chiractak od té doby vždy hovoří o Západní Sahařejako o marockých „jižních provinciích“.

Kofi Annan dává ve svých výročních zprá-vách opakovaně najevo své zklamání a po-chybnosti ohledně možného dosažení vše-obecně přijatelného řešení. Annanův pe-simismus je pochopitelný, důvěryhodnostOSN v případě konfliktu v Západní Sahařeutrpěla již mnoho trhlin a situace se za dlouháléta nikterak nepohnula z místa. Žádná zestran konfliktu navíc neukazuje sebemenšíochotu přijmout jiný výsledek, než že „vítězbere všechno“.


1) Blíže k tomu viz Pennel, C. R.: Morocco Since1830. London: Hurst, 2000, str. 333 a násl.

2) Základní literaturou k dějinám konfliktu v Zá-padní Sahaře je Damis, John: Conflict in Northwest Af-rica. The Western Sahara Dispute. Stanford University,California, 1983 a Hodges, Tony: Western Sahara: Roots of a Desert War. Lawrence Hill, 1983.

3) Zahynul 9. června 1976 během ozbrojených stře-tů s mauretánskou armádou.

4) Král Hasan se tak například dohodl s Kaddáfím,který souhlasil s tím, že přestane Polisario podporovat,pokud Maroko nebude kritizovat libyjskou invazi doČadu. Obě země pak 13. srpna 1984 dokonce podepsa-ly dohodu o vytvoření unie!

5) Dodnes žije přibližně 170 000 saharskýchuprchlíků v několika táborech na území Alžírska okoloměsta Tindouf.

6) K tomu podrobněji viz Dunbar, Charles: „Saha-ran Stasis: Status and Future Prospects of the WesternSahara Conflict“, Middle East Journal, No. 4, Fall2000, s. 522–545.

7) Baker sloužil za Bushe seniora jako ministr za-hraničí a poté dlouhá léta pracoval jako konzultanta právník firmy Carlyle, jejíž dceřiná společnost Vin-nell se mimo jiné zabývá výcvikem saúdskoarabskéNárodní gardy.

8) Viz webové stránky organizace ARSO (Associa-tion de soutien á un référendum libre et régulier au Sa-hara Occidental) – www.arso.org

9) Viz Zunes, Stephen: „Western Sahara: Peace De-railed“, Current History, May 1996, s. 230.

10) Jen na období mezi červencem 2003 a červnem2004 dosáhly schválené náklady na mírovou operaciv Západní Sahaře výše 43,4 milionu dolarů. Viz Hos-podářské noviny, 2. března 2004.

11) Už okupaci Západní Sahary v roce 1975 před-cházely dva vážné atentáty na krále Hasana.

12) K otázce ropy na území Západní Sahary vizwww.wsahara.net/02/razon050102.html

13) Ten v poslední době vyhrožuje rezignací, pokudRB OSN nepřijme jím navrhovaný plán autonomie.

14) Viz Badcock, James: „Three Steps Forward …“,The Middle East, March 2004, s. 23.

30

ZEMĚMI SVĚTA

Otřesyruského bankovního sektoruAčkoli se od roku 1998, kdy proběhla poslední vel-ká krize finančních trhů v Rusku, situace poněkudzlepšila, má dnes daleko do ideálního stavu. O vnitřních problémech v tom-to odvětví nejlépe vypovídají otřesy, kterých jsme byli svědky v červnua červenci 2004. O bezprostředních důvodech se pouze spekuluje (škála teorií sahá od pokusu zestátnit banky, přes konkurenční boj až po přirozenéčištění trhu). Tento článek se zaměří spíše na dlouhodobější projevy a nazpůsob jejich řešení.

KAREL SVOBODA


Chabá důvěraV Rusku dlouhodobě panuje nedůvěra

vůči bankám. Vklady soukromých subjektůdo ruských bank tvoří pouhých 12 procent,zatímco v zemích Evropské unie dosahujetato hodnota 55 procent HDP. Ruští občanétak raději ukládají své peníze pod polštář(většinou v dolarech) než do bank.4)

Ačkoli ruské bankovnictví trpí velkýmistrukturálními problémy, zdá se, že právěnervozita na trhu je hlavním katalyzátorempádu několika institucí. Od roku 1998 se za-tím neměla důvěra šanci obnovit a zdá se,že po určitou dobu ani nebude mít. Praktic-ky jakákoli informace, byť i ta nejneuvěři-telnější, je schopná se stát sebepotvrzujícípředpovědí a způsobit krach finanční insti-tuce.5) V nedávné době zdravá instituce sevzhledem k pověstem o finančních problé-mech skutečně do problémů dostane. Na tr-hu kolují informace o různých „černých se-znamech“ nedůvěryhodných institucí, cožsituaci také neprospívá.

Státní zásahy do ekonomiky nezpůsobujípouze nedůvěru ze strany střadatelů, ale i zestrany institucionálních investorů. Dalšíotřes důvěry může potom nastat již v srpnu,kdy budou známy výsledky hospodařenía vliv červnových otřesů na ně. Tato krizedůvěry se projeví hlavně u institucionálníchvkladatelů.

Otřesy z června 2004Prvními příznaky hrozících problémů

byly neschopnosti bank „Sodbizněsbank“(byla odebrána licence už 13. 5.), „Pavelec-kij“, „Kreditrast“ a několika dalších dostátsvým závazkům. Další na řadě potom bylabanka „Dialog-Optim“. Jelikož šlo o ves-měs malé banky, celá situace nepřitahovalaprakticky žádnou pozornost ze strany do-zorčích orgánů. Vše bylo hodnoceno – celkem adekvátně situaci – jako banálníproblémy malých bank.6) Nicméně pani-

EKONOMICKÝ OBZOR

31

ka zachvátila nejen drobné střadatele, alei mezibankovní trh. Jakmile se ocitla v pro-blémech i poměrně velká Guta banka,7) začalo se mluvit o další ruské finanční krizi (po listopadu 1994, srpnu 1995, a srp-nu 1998). Postupně se v nebezpečí vyvola-ném spíše než objektivními faktory iracio-nální panikou ocitla i největší soukromábanka – Alfa banka. Za pouhé dva dny sesnížila cena euroobligací Alfa banky ze101,5 procenta na 97 procent nominálníhodnoty. Podobným vývojem potom pro-šly i obligace další z velkých soukromýchbank, „MDM“.

Ukončení krize důvěry, alespoň na krát-kou dobu, pomohla i vláda a Státní duma,které ve velmi krátkém čase schválily zákonpojištění vkladů soukromých osob v čer-venci 2004. Centrální banka potom pomo-hla zajistit bankám dostatek prostředků navýplatu klientů. Celkově se dá o tomtootřesu říci, že šlo spíše o subjektivní panikunež o opravdovou krizi.

Další vývojPokud se chce Rusko zbavit své závislos-

ti na vývozu surovin, musí přikročit k dal-ším reformám a učinit bankovní sektorfunkčním. Uplynulý rok nebyl příliš pro ty-to kroky příznivý. V prosinci roku 2003 sekonaly volby do Státní dumy, v březnu2004 potom prezidentské volby. Ochota ja-kékoli vlády za těchto okolností přistupovatk bolestivým reformám je vždy sníženáa ruská vláda (jak Kasjanovova, tak Fradko-vova), stejně jako prezidentská administra-tiva, v tomto netvořily žádnou výjimku. Zdáse, že k provádění nepopulárních kroků sebude přistupovat až v tomto, pravděpodob-ně posledním, funkčním období prezidentaPutina.

V Rusku působí v současné době na-prosto neuvěřitelné množství finančníchinstitucí ať už bankovního, či nebankov-ního typu. Je zřejmé, že bude muset dojítk výrazné koncentraci. Naprosto zásad-ní problémy očekávají především maléa střední banky, které jsou citlivější navývoj důvěry než velké instituce. Podleslov Jonathana Schiffera, viceprezidentaagentury Moody’s: „Do roku, dvou, tří,pěti až deseti let se staneme svědky vý-razného snížení počtu bank v Rusku. Sta-ne se tak buď cestou odhalení podvodůa porušení zákonů, nebo cestou slučová-ní a pohlcování finančních institucí na-vzájem. Pro ruský bankovní trh bude lep-ší, když bude menší počet bank.“ Jednímz prvních signálů trendu slučování drob-nějších finančních institucí je sloučeníbanky „Russkij geněralnyj bank“ se spo-lečností „Investsběrbank“. Celkově po-tom instituce ponese název druhého sub-jektu.

Proces snižování počtu bank bude takézajištěn přechodem na západní standardv podobě minimálního základního jměníbanky ve výši 5 mil. EUR. Tohoto kritériadnes mnohé ruské banky nedosahují. JelenaDžumajeva z ruské ratingové agentury Ex-

pert.ru odhaduje, že na trhu zůstane asi jed-na třetina ze současného počtu bank a ostat-ních finančních institucí.

Důsledkem krachů drobných bank,o kterých nelze pochybovat, bude zesílenídohledu nad finančními institucemi, cožlze jedině přivítat. Zároveň by mohlo dojíti k rozvolnění vazeb mezi průmyslovýmipodniky a bankami tak, aby mezi nimi fun-govaly standardní komerční vztahy. Zdáse, že již některé společnosti pochopilyškodlivost této provázanosti a očišťují ban-ky od nefinančních aktivit, jako byly na-příklad v případě skupiny Guta továrny nacukroví (zatímco finanční skupiny, kterév sobě kombinují různá odvětví finančníhotrhu, jako jsou pojišťovny, podílové fon-dy, banky, leasingové společnosti, stavebníspořitelny a jiné, jsou běžnou věcí, proni-kání do průmyslového sektoru je znakemspíše nedostatečně vyspělého prostředí).Tyto vztahy byly navíc velmi nejasné (popřevzetí Guta banky Vněštorgbankem ne-bylo úplně jasné, co všechno vlastně ban-ka vlastnila).

Jde především o rozvinutí systému stá-tem garantovaného pojištění vkladů. Na-rychlo přijatým zákonem ze dne 10. 7.2004 jsou vklady do 100 000 rublů garan-továny státem stoprocentně, nad tuto výšiuž nebudou nijak chráněny. Toto opatřeníse týká všech bank, tedy i těch, které ne-byly schopny vstoupit do systému povin-ného pojištění. To pomůže zvýšit důvěruhlavně u soukromých střadatelů, zatímcoinstitucionální vkladatelé budou i nadálesetrvávat v nejistotě. I proto se očekává, žedalší krize nastoupí v srpnu, kdy budouznámy dopady červnových událostí. Státtak na sebe bere riziko namísto samotnýchvkladatelů z řad občanů. Od roku 2005 po-tom bude platit systém povinného pojiště-ní vkladů, což sníží počet bank, neboť nevšechny budou schopny splnit kritéria da-ná zákonem.

Dalším opatřením, které by mělo zvýšittransparentnost bankovního sektoru, je pře-chod na mezinárodní účetní standardy. Do-posud jsou používány odlišné, ruské, cožby se mělo od 1. 1. 2007 změnit. Ten-to krok bude přínosný hlavně směrem dozahraničí. Navíc se tím sjednotí kritéria,podle kterých jsou banky porovnávány.V současné době jsou tato srovnání lehcezavádějící, neboť pobočky zahraničníchbank a zhruba 200 ruských bank pracujívýhradně podle západních účetních stan-dardů.

Hlavním problémem je po dlouhou do-bu nízká důvěra ruských občanů vůči bankám. Kirill Tremasov, vedoucí analy-tického odboru banky „Bank Moskvy“,oponuje názoru, že se ruští občané obrátína státní banky: „Všichni si pamatují narok 1998. Sběrbank tehdy sotva dostálsvým závazkům vůči vkladatelům.“ Podlejeho mínění se tedy část střadatelů radějiobrátí na dceřiné společnosti západníchbank. Tento trend se již postupně začínáprosazovat a pobočky zahraničních bankse již začínají prosazovat i do dříve poně-


EKONOMICKÝ OBZOR


kud opomíjených regionů. Zahraničníspolečnosti disponují dlouhou tradicí po-skytování bankovních služeb, jsou kapitá-lově silné a v neposlední řadě fungujei méně racionální argument v podobě je-jich neruskosti. Bezpečnost je hlavní proinstitucionální vkladatele, zatímco drobnístřadatelé se zajímají spíše o výši úroků.Problémem ale je, že existují vážné obavyo další směřování ruské ekonomiky, zvláš-tě v souvislosti se zvýšenou ochotou rus-kého státu zasahovat do ekonomickýchprocesů.

Dominance státních bank by potom mělabýt omezena a institut státních komerčníchbank by měl zcela vymizet z ruského pro-středí. Tento krok je plánován na rok 2007.Pokud totiž vlastní banku stát, dochází tímk vytváření nerovnosti na trhu, navíc je státv pokušení prostřednictvím těchto bank za-sahovat do volné soutěže bank. Vedle majo-ritních podílů v největších bankách potomstát drží podíly také v mnoha soukromýchústavech (zhruba 200). Stejně tak by se mělstát i postupně zbavovat svých podílů v nicha namísto toho se plně soustředit pouze nadohled.

Ruský bankovní systém je i přes některáopatření stále slabý a hlavní reformy ho za-tím čekají. Dá se očekávat, že i nadále budedocházet ke krachům menších ústavů. Ten-to jev, byť nepříjemný, není škodlivýa v ruském prostředí dokonce žádoucí. Státpotom musí zajistit, aby ukončení činnostitakového ústavu proběhlo s co nejmenšímdopadem na klienty.


1) Údaj se vztahuje k 1. 6. 2004. Je nutné alezároveň upozornit na úskalí této statistiky. Po-dle ruských zákonů totiž jako banky vystupujíi například leasingové společnosti.

2) Běžnou mírou krytí investic pomocí úvěrůje zhruba 15 procent až 30 procent.

3) Chowdhury Abdur, Banking Reform inRussia: Winds of Change?, Policy Reform, Vol.6 (2), p. 89–103.

4) Podle průzkumu Ruského centra pro vý-zkum veřejného mínění /VCIOM/ 70 % občanůnevyužilo za posledních 7–8 let služeb žádnébanky.

5) Krizi v Guta bance způsobila jeden rok sta-rá zpráva o tom, že je proti vedení banky vede-no trestní řízení, rozeslaná v průběhu červnaelektronickou poštou bankéřům a ruským mas-médiím. V ovzduší obecné nedůvěry v bankov-ní sektor potom i tato stará informace způsobilapaniku.

6) Největší podle aktiv z těchto bank byl Kre-ditrust, který byl k 1. 1. 2004 na 70. stupni žeb-říčku. Používám zde žebříček časopisu Expertze dne 22. 3. 2004 podle ruských účetních stan-dardů. Podle světových by byl potom poněkudodlišný, nicméně jde pouze o orientační údaje,pro které je tento žebříček plně dostatečný.http://www.expert.ru /expert/ratings/banki/04-11-14/t01.htm

7) Guta banka má asi 500 000 klientů a 350bankomatů na celém území Ruské federace,podle velikosti aktiv patřila mezi 15 největšíchbank v Rusku.

Evropské síly rychlé reakce a NATOResponse Force

Evropská unie buduje síly použitelnév celosvětovém rámci a schopné čelit veške-rým druhům hrozeb. Evropské síly rychlé re-akce (European Rapid Reaction Force –ERRF) měly být plně operační do konce ro-ku 2003. Perimetr jejich bojového nasazeníje stanoven na čtyři tisíce kilometrů od hra-nic Evropské unie. Evropské síly rychlé re-akce nejsou v žádném případě základem„evropské armády“. Struktura Evropskýchsil odpovídá struktuře Sborů rychlé reakceNATO (Allied Command Europe Rapid Re-action Corps – ARRC).1) Mezi oběma struk-turami působí styčné velitelství a jednotkyzúčastněných států budou v případě potřebyvyhrazeny pro Evropské síly rychlé reakce.V rámci projektu dominují jednoznačněčlenské státy Evropské unie, ačkoli má býtotevřen i evropským spojencům stojícím mi-mo struktury Unie. Největší příspěvek naúrovni pozemních sil poskytlo Německo –18 000 příslušníků ozbrojených sil. Následu-je Velká Británie (12 500), Itálie (12 500),Francie (12 000), Španělsko (6000), Nizo-zemsko (5000), Řecko (4700). Další státyEU, s výjimkou Dánska, a to včetně někte-rých nečlenských států Unie z řad spojencůposkytly menší kontingenty, jako napříkladFinsko (1500), Česká republika (1000), Pol-sko (1500), Irsko (850). Logistická podpo-ra, strategický transport, mechanismy velení,průzkumu, kontrola a komunikace jsou ob-lastmi, kde se Unie bude muset spoléhat naNATO, respektive svého amerického spojen-ce. Konečně s platností od 17. března roku2003 byl založen v praxi fungující vztah me-zi NATO a EU.2) Evropské síly rychlé reak-ce jsou perspektivní zejména z hlediska na-sazení v konfliktech střední a nižší intenzity.

Konflikty většího rozsahu a vyšší intenzi-ty budou úkolem spíše pro Síly rychlé reak-ce NATO (NATO Response Force – NRF),které oficiálně zahájily činnost 15. října2003 a plně operativní mají být v roce 2006,kdy by se jejich početní stav měl pohybovat

okolo 20 000 příslušníků ozbrojených sil.3)Síly rychlé reakce Severoatlantické aliancejsou podobně jako Evropské síly rychléhonasazení tvořeny pozemními, námořními a le-teckými silami schopnými nasazení v celémspektru vojenských operací, včetně operacímimo teritorium členských států. Možnos-ti nasazení Sil okamžité reakce NATO jsouvedle Evropských sil rychlé reakce srovna-telné, nicméně je zřejmé, že v jejich nasa-zení bude panovat vyšší míra konsensu nežv případě Evropských sil. Charakter nasaze-ní ozbrojených sil je rovněž poněkud odliš-ný. Operační pohotovost jednotek NRF sepohybuje od pěti do třiceti dnů a nezávisleby měla působit do třiceti dnů. Systém rota-ce je založen standardně na šestiměsíčníchfázích.4) Hlavním úkolem Sil rychlé reakceNATO je působit při řešení krizí kdekoli vesvětě, zejména v jejich počátečních fázích.Již do podzimu 2003 se předpokládalo vy-tvoření jádra o síle 5000 až 6000 vojáků.Nejvíce se na projektu podílí Španělsko se2200 vojáky, Francie se 1700, Německos 1100, Velká Británie se 700, Turecko a Itá-lie se 600, Řecko s 300, Belgie s 250, Nizo-zemsko s 200, Dánsko se 100 a Polsko s 20vojáky. Ze strany zúčastněných států budoujednotky vybaveny odpovídajícími prostřed-ky strategického transportu, což je vzhledemk určení NRF velmi důležité.5) Projekt Silokamžité reakce NATO má urychlit zdoko-nalování vojenských schopností Aliance –podobně by mohl působit i projekt Evrop-ských sil rychlé reakce. „Přesto ale ani kom-plexní realizace NRF do podzimu roku 2006neřeší významný problém zatěžující a ovliv-ňující transatlantické bezpečnostní vztahy,totiž výraznou a zvětšující se disproporcimezi vojenskými schopnostmi Spojenýchstátů a evropských členů NATO. Dosavadnívýsledky byly totiž získány většinou restruk-turalizací již existujících vojenských kapacita evropské členské státy NATO nové vojen-ské kapacity de facto nezískaly, přestože seo to velmi intenzivně snaží, o čemž svědčíprobíhající reformy takřka všech význam-

Ozbrojené síly Evropské uniev mírových misíchUplynulý rok 2003 byl z hlediska Evropské unie klíčo-vým v mnoha zahraničněpolitických a bezpečnostníchaspektech. Evropská bezpečnostní a obranná politika (European Securityand Defence policy – ESDP) získala obsahové naplnění v podobě tří evrop-ských misí. V úvodu se článek ve stručnosti zabývá budovanými Evropskýmisilami rychlé reakce a podobnými silami v rámci Severoatlantické aliance.Stěžejní část předkládaného textu se zaměřuje především na problematikuvojenských i civilních evropských mírových misí, kterým by rozhodně mělabýt věnována větší pozornost, než jak tomu v současnosti bývá.

JAN ZÁVĚŠICKÝ

VOLNÁ TRIBUNA


ných evropských armád.“6) Síly okamžité reakce NATO a Evropské síly rychlé reakcese mají vzájemně posilovat a doplňovat, při-čemž má být respektována nezávislost a au-tonomie obou organizací.7) Evropská uniedoposud svých jednotek rychlé reakce ne-použila, ačkoliv se s jejich využitím v bu-doucnu počítá. Do té doby Unie realizovalaEvropskou bezpečnostní a obrannou politikujiným způsobem.

Ozbrojené síly Evropské unie v terénu

Pod hlavičkou Evropské bezpečnostnía obranné politiky (ESDP) byly doposud za-hájeny celkem tři mírové mise Evropské unie.První operací Unie v rámci ESDP se stala po-licejní mise (European union Police Mission– EUPM) v Bosně a Hercegovině. Dne 1. led-na 2003 nahradila dosavadní policejní misiOSN (United Nations International PoliceTask Force – UN IPTF). Jejím hlavním úko-lem je pomoci místním orgánům s vytvářenímvlastních policejních sil.8) EUPM zahrnujepřes 500 policistů a policistek, má civilní charakter a nevyužívá prostředků a kapacitNATO. Podobně jako v případě angažmá Evropské unie v Makedonii se i v tomto pří-padě jedná o postkonfliktní operaci.

Vyslání konkrétních jednotek, které mělymít možnost použít předem definované pro-středky NATO, bylo znemožněno chybějícídohodou mezi Aliancí a Evropskou unií. Ažteprve odblokování vztahu mezi oběma or-ganizacemi umožnilo rozvinout další ope-raci, jež proběhla poprvé s využitím pro-středků a kapacit Severoatlantické aliance.V Bývalé jugoslávské republice Makedoniibyla v rámci Evropské bezpečnostní a obran-né politiky ustanovena první vojenská miseEU – operace „Concordia“. Oficiálně začalapo 31. březnu 2003 – poté, co skončila ope-race Severoatlantické aliance „Allied Har-mony“, když převzala působení a mandátvojáků armád NATO. Podle smlouvy s Ali-ancí využívají síly Evropské unie vojen-ských plánovacích a velitelských prostředkůa kapacit NATO. Operačním velitelem bylschválen DSACEUR (Deputy Supreme Alli-ed Commander Europe) a operačním velitel-stvím se stalo SHAPE (Supreme Headquarters Allied Powers Europe).9) Cíl kon-tingentu, který čítá zhruba polovinu před-chozího počtu 700 vojáků, spočívá v za-jištění stabilního a bezpečného prostředía v pomoci makedonským institucím ve vy-tváření vlastních fungujících bezpečnost-ních složek.10) Mandát mise byl prodloužen

21. července a později na žádost ma-kedonské vlády až do 15. prosince

2003. V září téhož roku pak Ev-ropská unie schválila vyslání

policejní jednotky do Make-donie, která měla zahrnovatasi 200 policistů a po vy-pršení prodlouženého man-dátu operace Concordia na-hradit původní vojenskou

misi.11) Evropská unie prová-dí v Makedonii znovu postkon-

fliktní operaci, zatímco problé-mové odzbrojení provedlo NATO.

Dne 15. prosince 2003 navázala na čin-nost EUPM další policejní mise vyslaná Ev-ropskou unií, která měla kódové označení„Proxima“ a oficiální název (European Uni-on Police Mission in the former YugoslavRepublic of Macedonia, EUPOL).12)

Prozatím třetí zemí, kde působila miseUnie v rámci její bezpečnostní a obrannépolitiky, je Demokratická republika Kongo.V rámci operace „Artemis“ se jednotky sou-střeďovaly na stabilizační, peacekeepingo-vou činnost v městě Bunia – centru provin-cie Ituri, na severovýchodě země. Jednalo sezároveň o první autonomní operaci svéhodruhu realizovanou Evropskou unií mimoteritorium Evropy, při níž se nevyužívalozdrojů NATO. V zásadě jde také o ověření,zda je Evropská unie schopná rozvíjet a na-sazovat své vojenské síly i mimo Aliancia s použitím vlastních prostředků.13) Ve sku-tečnosti ovšem nebylo NATO o pomoc přizmíněné operaci vůbec požádáno, neboť ze-jména Spojené státy americké nejevily vůlise do mise zapojit. Vytvořil se tak nový pre-cedens, kdy bylo Alianci upřeno „právo prv-ní volby“ – fakticky se tedy potvrdilo opuš-tění principu „NATO first“.14)

Mise byla Evropskou unií schválena 4. června a jednalo se o kladnou odpověď naodpovídající žádost OSN. Operace se zúčast-nilo 1400 mužů včetně mechanizovanýchjednotek a v terénu jí velel francouzský ge-nerál Jean Paul Thonier. Operačnímu velitel-ství v Paříži velel generál Bruno Neveuxa Francie poskytla také nejvíce vojáků – cel-kem přes 850 mužů. Druhý nejpočetnějšíkontingent o síle 350 mužů vyslalo do Kon-ga Německo. Kromě těchto dvou zemí ještěna zmíněné operaci participovaly Velká Bri-tánie, Švédsko a některé nečlenské státy Ev-ropské unie, jako například Jihoafrická re-publika či Kanada. Cílem operace Artemisbylo zajištění bezpečnosti pro pracovníkyhumanitárních organizací, dvou uprchlic-kých táborů a místního letiště a obecně cel-kové zlepšení zoufalé humanitární situa-ce. Operaci Artemis vedli Evropané v těsnésoučinnosti s misí OSN MONUC (Missiond’Observation des Nations Unies au Con-go).15) Dne 1. září 2003 předala Evropskáunie misi oficiálně nově posíleným silámOSN, čítajících 2500 příslušníků ozbroje-ných sil Bangladéše, Indie, Nepálu, Pákis-tánu a Uruguaye. Poslední jednotky Unieopustily Kongo o dva týdny později. Evrop-ská unie se však v Kongu nadále angažuje,když pomáhá při výcviku místních policej-ních sil a poskytuje podporu misi MONUC.Při únorovém setkání předsedy Evropské ko-

mise Romana Prodiho a konžského prezi-denta Josepha Kabily nabídla Evropská uniepomoc s organizací a provedením voleb, kte-ré se v zemi mají uskutečnit v roce 2005.16)

Na jednu stranu je operace Artemis hod-nocena pozitivně, protože přispěla ke stabili-zaci situace a posílila mír v oblasti. Byla důležitým krokem na cestě ke vzniku plno-hodnotné Evropské bezpečnostní a obrannépolitiky a důkazem pro posilování evropské-ho pilíře v rámci NATO. Na druhou stranu jemožné vnímat operaci Artemis také jinaknež jako skutečnou mírovou misi EU. Fran-couzské jednotky tvořily většinu z nasaze-ných příslušníků ozbrojených sil a Francie,která operaci vedla, má v Africe své dlouho-dobé zájmy. Nabízí se otázka, zdali se jedna-lo o faktickou operaci Evropské unie, anebozda šlo o pouhé vztyčení unijní vlajky nadfrancouzskou misí a aktivitami OSN v De-mokratické republice Kongo. Operace Arte-mis je příkladem zvláštní shody mezi zahra-ničněpolitickými zájmy zúčastněných státůa zájmem EU v téže oblasti. Ať tak či onak,Evropská unie se jasně vyslovila pro kon-cepci mezinárodního systému založeného namultilateralismu a podporu posilování vlivumezinárodních institucí a mezinárodníhopráva. Nic jiného jí ani ve světle převahySpojených států a jejich schopnosti vést uni-laterální akci nezbývá.

Všechny tři mírové operace spojuje velmiomezený mandát. Typickým příkladem je prá-vě operace v Demokratické republice Kon-go, která se omezila pouze na oblast městaBunia, a síly pod vedením Evropanů působilypřevážně jako odstrašující prvek. Mimo teri-torium města síly EU nedokázaly efektivnězabránit násilí mezi znepřátelenými frakce-mi kmenů Hema a Lendu, neboť k dostateč-nému pokrytí celé oblasti by bylo zapotřebíasi třiceti až padesáti tisíc vojáků, což by bylnesnadný úkol i pro OSN.

Pokud bychom měli tři zmíněné operacesrovnat, došli bychom k závěru, že všechny třizahájila Evropská unie v rámci Evropské bez-pečnostní a obranné politiky. Policejní misev Bosně a Hercegovině, stejně jako operaceConcordia se od operace Artemis odlišují pře-devším geografickou blízkostí. O charakteruobou balkánských misí, jedné vojenské, druhépolicejní, je ve srovnání s vojenskou ope-rací Artemis možné prohlásit, že se jednaloo postkonfliktní peacekeepingové operace.Zatím nejpočetnější mise EU v konžskémBunia je oproti tomu peacekeepingovou ope-rací v ještě probíhajícím konfliktu, ačkoliv jesituace v samotném městě pod dohledem mí-rových sil a je více méně konsolidovaná.

Budoucnost a limity evropských misí

V současnosti Evropská unie dále plánujepřevzetí mise SFOR (Stabilisation Forces),a to v průběhu roku 2004. Současný početnístav SFOR bude v červnu redukován na 7000vojáků s tím, že rozhodnutí o předání miseUnii definitivně padlo na červnovém sum-mitu NATO v Istanbulu. Vedle operací Con-cordia a Artemis tak půjde v pořadí o třetívojenskou mírovou misi v unijní režii. Ev-ropská unie také jedná o možném vyslánímise do Moldávie. Účast EU pod případným


VOLNÁ TRIBUNA

mandátem OSN v Iráku je pak další ambicí,jejíž naplnění se však zdá vzhledem k sou-časné situaci nejvíce problematické. Evrop-ská unie dala jasně najevo, že myšlenku Evropské bezpečnostní a obranné politi-ky hodlá naplňovat nejen v institucionálnía proklamační rovině, ale je ochotna vyslati konkrétní vojenské či civilní síly. Válkaa následná okupace Iráku, která podle mno-hých měla znamenat rozpad doposud křehkéa nefungující ESDP, působila spíše jako ka-talyzátor evropské integrace v oblasti bez-pečnosti a obrany.

Jsem toho názoru, že mírové mise Evrop-ské unie jsou i přes svá dosavadní omeze-ní věcným naplněním původního programuESDP a posilují nejen schopnost vzájemnékomunikace a vojenské spolupráce zúčastně-ných zemí, ale i povědomí o společné zahra-ničněpolitické identitě Evropanů. V součas-né geostrategické situaci se nabízí několikregionů, kde může Unie efektivně a realistic-ky uplatnit své schopnosti vést mírovou mi-si. Oblasti působení evropských sil determi-nují priority a definice zájmových oblastínejdůležitějších aktérů současného systémumezinárodních vztahů. Jinými slovy, pokudchce Evropská unie realizovat svou doposudvelmi křehkou bezpečnostní a obrannou po-litiku v nějakém prostoru, nemohou se jejíaktivity křížit především se zájmy Spojenýchstátů anebo Ruska, popřípadě se zájmy Číny.V prvé řadě se proto nabízí oblast Afriky, neboť Evropa má nenahraditelné zkušenostia vazby na celou oblast afrického kontinen-tu. Afrika disponuje výrazným ekonomic-kým potenciálem a také geografická blíz-kost černého kontinentu předurčuje Afrikujako prioritní oblast zájmu Evropské uniea Evropské obranné a bezpečnostní politi-ky. Z pohledu Evropanů se jedná i o nutnost,protože kombinace populační exploze a po-kračující exploatace přírodních zdrojů,zvláště sladké vody v Africe, dál zvyšuje tla-ky na migraci obyvatelstva afrických zemído Evropy. Toto musí být chápáno jako jed-na z bezpečnostních hrozeb, kterým budeEvropa v blízké budoucnosti muset čelit.Čím dříve se bude Unie v Africe efektivněangažovat, tím bude situace v Africe stabili-zovanější a předvídatelnější. Pokud jde o Af-riku, působí negativní i pozitivní motivacesoučasně jako faktory ve prospěch intenziv-nějšího angažmá Unie. Domnívám se tedy,že Unie by svou příležitost rozhodně nemělapromarnit.

Nicméně kromě Afriky existují v těsnémsousedství Evropské unie i jiné konfliktníoblasti a regiony, kde může Unie – a ne-pochybně by ve svém vlastním zájmu mě-la – uplatňovat svou bezpečnostní dimenzi.Jmenovat lze oblast Pobaltí, Kaliningrad,Kypr, Moldávii, Bývalou jugoslávskou re-publiku Makedonii a Balkán jako celek.V ostatních oblastech se EU bude potýkatse zahraničněpolitickými a bezpečnostnímizájmy jiných aktérů. Společně s americ-kým spojencem je možné společně postu-povat v oblasti Blízkého a Středního vý-chodu, Střední Asie, Kaspického mořeapod. Ne všechny státy ovšem Evropskéunii poskytují své ozbrojené síly pro misepod hlavičkou Evropské obranné a bezpeč-

nostní politiky ochotně. V této oblasti za-tím převládá úsilí Francie a Velké Británies podporou jiných zemí, jakou je napříkladNěmecko. Tvrdím, a je to pravděpodobné,že operace Evropské unie mimo její teri-torium budou stále běžnější. Operace EUbudou nejčastěji probíhat v souladu s dok-trínou „efektivního multilateralismu“, a tov podobě, v jaké ji předkládá unijní bez-pečnostní strategie vypracovaná generál-ním tajemníkem/Vysokým představitelemEvropské unie pro Společnou zahraničnía bezpečnostní politiku – Javierem Sola-nou: a sice, že přetrvávající podmínkou zů-stane mandát daný rezolucí Rady bezpeč-nosti OSN.


1) Dále ACE Rapid Reaction Corps (ARRC),http://www.arrc.nato.int. Srov. Karásek, T.: Evropskáarmáda: realita, projekt, fikce?, Mezinárodní politika,8/2003, s. 25–27.

2) Podle Supreme Headquarters Allied Powers Eu-rope (SHAPE): Berlin Plus agreement, http://www.na-to.int/shape/news/2003/shape–eu/se030822a.htm Srov.Khol, R.: Bezpečnostní a obranná politika EU: ambicea realita na počátku roku 2003, Mezinárodní politika,3/2003, s. 7–8 a dále také Khol, R.: Vztahy EU-NATOpřed pražským summitem – gordický uzel, Mezinárod-ní politika, 11/2002, s. 21–23.

3) The Prague Summit and NATO’s Transformation,A Reader’s Guide a Frank, L.: Náročné úkoly zvládne-me, http://www.natoaktual.cz/na–analyzy.asp?r=na–analyzy&c=A031210–100005–na–analyzy–m00

4) Questions & Answers on the NATO ResponseForce (NRF) http://www.arrc.nato.int/brochure/q–a.htm.

5) Kříž, Z.: Rok po pražském summitu NATO,http://www.natoaktual.cz/na–analyzy.asp?r=na–analy-zy&c=A031127–083149–na–analyzy–m00&l=1&t=A031127–083149–na–analyzy–m00&r2=na–analyzy.

6) Kříž, Z.: Rok po pražském summitu NATO.7) Prague Summit Declaration, in The Prague Sum-

mit and NATO’s Transformation, A Reader’s Guide, s. 72 a s. 106–107.

8) Bosnia and Herzegovina – EU Police Mission(EUPM), http://ue.eu.int/eupm/homePage/index. asp.

9) Viz Khol, R.: Bezpečnostní a obranná politikaEU: ambice a realita na počátku roku 2003, s. 8.

9) Abele, A., B.: Armed Conflict and Military Inter-vention, The EU Rapid Reaction Force and the Opera-tion „CONCORDIA“ in Macedonia, http://www.juri-dicum.at/forschung/abele/macedonia.pdf.

10) Southeast European Times: EU Extends Mace-donia Mission, http://www.setimes.com/html–text–only2/english/030722-IVAN-003.htm a EU ApprovesPolice Mission in Macedonia, http://www.balkan-times.com/html2/english/ 030 930-IVAN-002.htm.

11) Srov. EU schválila první mírovou misi mimo Evropu a bez pomoci NATO, http://eu.ihned.cz/1-10009720-12894450-H00000–detail-3a.

12) Srov. Keohane, D.: EU defence policy: Beyondthe Balkans, beyond peacekeeping?, July 2003,http://www.cer.org.uk/articles/keohane–weltpolitik–jul03.html. Princip „NATO first“, který znamená, žeEvropská unie bude zasahovat jedině tam, kde se NATOneangažuje jako celek. The Reader’s Guide to theNATO Summit in Washington 23–25 April 1999, s. 66.

13) Srov. Informační server SCOOP: Armed forces ro-le in EU-Congo peacekeeping mission, http:/ /www.sco-op.co.nz/mason/stories/WO0306/S00263.htm.

14) EU offers to help Congo’s transition to democra-cy, MONUC, 12 February 2004, http://www.monuc.org/News.aspx?newsID=1903.

15) EU peacemakers to take over in Bosnia, EUob-server, 22 January 2004, http://www.euobserver.com/index.phtml?sid=13&aid=14176.

16) Srov. např. Pachta, L.: Role Evropské unie připrevenci a řešení konfliktů v Africe, Mezinárodní poli-tika, 11/2002, s. 25–26.

Dne 5. června 2004 se definitivněuzavřela životní dráha jedné z nejvý-značnějších osobností, které se za-sloužily o nečekaně rychlý konecstudené války rozdělující svět dodvou nepřátelských táborů. Ve věku93 let zemřel Ronald Wilson Reagan,v pořadí čtyřicátý prezident Spoje-ných států amerických, muž, kterývstoupil do úřadu ve věku 69 let jakonejstarší z prezidentů. Tento bývalýrozhlasový sportovní komentátor, fil-mový herec a posléze i vlivný kali-fornský guvernér sehrál jako prezi-dent USA klíčovou roli při ukončenístudené války, a tím i při procesu po-zvolného jaderného odzbrojování.

Hlavní rysyReaganova politika byla ve své době hod-

nocena často rozporuplně a zdrcující kritikouji zahrnula zejména intelektuální elita americ-ké společnosti. Hlavním terčem kritiky bylpokus o oživení ekonomiky spojený s radikál-ním snížením daňové zátěže (a následně paki státní sociální podpory) obyvatel. Jednalo seo součást tzv. Reaganovy revoluce, která spo-čívala v obnovení vitality americké společ-nosti, jež se měla jen minimálně spoléhat na pomoc státu a sama řešit své problémy. Razantní ekonomická obnova však oprotipředpokladům nepřišla. Nedošlo k restruk-turalizaci a modernizaci výroby a ve spojenís velkými náklady na zbrojení došlo k enorm-nímu nárůstu státního dluhu.

Zahraniční politika Ronalda Reagana bylatéž podrobena silné kritice zejména pro velmitvrdý přístup k Sovětskému svazu, spojenýs intenzivním zbrojením. Kritici se obávali, žetaková politika může vést SSSR ke konfronta-ci, jež by mohla vyústit v použití jadernýchzbraní. Dnes však bývá na rozdíl od předchá-zející domácí hospodářské politiky hodnoce-na převážně pozitivně.

Hovořit obsáhle o osobnosti Ronalda Rea-gana a o období jeho života, které předcháze-lo zvolení prezidentem USA, by bylo zbyteč-né. Relevantní informace lze nalézt v mnohaknihách věnovaných jeho životu. Považuji všakza vhodné zmínit jeho zájem o americko-so-větské vztahy, a to v souvislosti s kritikou, ježRonaldu Reaganovi vyčítala nezájem o otáz-ky zahraniční politiky i to, že rozhodovánío mnoha důležitých záležitostech přenechalsvým poradcům. Beth Fischerová ve své kni-ze The Reagan Reversal: Foreign Policy andthe End of the Cold War (Columbia, MO:Universitty 1997), uvádí, že již od 70. let mů-žeme sledovat řadu Reaganových rozhlaso-vých projevů a čtrnáctidenních příspěvků donovin, které jsou záznamem jeho politickýchanalýz, bohužel často přehlížených kritiky.Jen málokdo ví, že v letech 1974–1981 se Reagan intenzivně zabýval úvahami o tvorbětzv. Grand Strategy USA vůči SSSR. Při srov-nání Reaganovy politiky s jeho staršími proje-vy je pak i podle názoru Dineshe D‘Souzyjasné, že Reagan byl skutečně oním hybate-lem, který stál v pozadí událostí americko-so-větských vztahů. Se svými úvahami se však


VOLNÁ TRIBUNA

přežití. Tato obrana měla jednou provždyukončit hrozbu jaderné války.

Jeho strategie přístupu k SSSR se opíralao čtyři základní hypotézy: První z nich vyjad-řuje přesvědčení, že jaderné zbraně ani strachz jejich použití nejsou samy o sobě hlavnímdůvodem pokračování studené války mezioběma supervelmocemi. Pokroku při jedná-ních o omezení jaderných zbraní může protobýt dosaženo až tehdy, pokud SSSR ustoupíod své agresivní expanzionistické politiky,která je prvotním zdrojem napětí. Až do té do-by nemá jednání o jaderném odzbrojení vel-kou cenu. Druhou hypotézou bylo to, žeSSSR je zcela abnormální stát, který nemápodporu vlastního obyvatelstva, a proto můžebýt velmi zranitelný vnitřně díky nespokoje-nosti lidu. Třetí hypotéza tvrdí, že Spojenéstáty jsou ve srovnání se Sovětským svazemzcela výjimečnou zemí, která se stala „stráž-cem svobody“ ve světě. Čtvrtá hypotéza kon-statuje, že ekonomicky neefektivní a technickyi politicky zaostalý SSSR nemůže dlouhodo-bě obstát v soutěži se Spojenými státy. Tatoslabost SSSR by se měla projevit předevšímv oblasti závodů ve zbrojení.

Reaganova zahraniční politika, přestože sedůsledně držela svých výchozích předsevze-tí, prošla dvěma zásadními výkyvy. Do roku1983, kdy se tato politika ještě formovala, lzehovořit o katastrofálním úpadku vztahů USAse SSSR. V období následujícím lze hovořito pokusech o opětovné navázání dialogu a ponástupu Michaila Gorbačova do funkce gene-rálního tajemníka ÚV KSSS dokonce o po-stupném zlepšování vzájemných vztahů s vel-kým nasazením Reaganovy osobní diplo-macie, které vrcholilo nabídkou úplného ja-derného odzbrojení učiněnou Michailem Gor-bačovem v Reykjavíku.

Ronald Reagan chtěl čelit cynismu a pora-ženectví elit americké společnosti přetrvávají-címu od dob nevyhlášené války ve Vietnamua chtěl obnovit prestiž Spojených států jakovelmoci. Jeho zahraniční politika snad právěproto započala řečnickým útokem na SSSR,který ukončil prezidenty Nixonem a Carterempracně budované období uvolnění vztahů me-zi SSSR a USA, nazvané détente. Pomyslný-mi vrcholy tohoto útoku byl projev v britskémparlamentu 8. června 1982 (nazývaný častovyhlášením křížového tažení za demokracii čiza svobodu) a projev z 8. března 1983 keshromáždění evangelických duchovních –National Association of Evangelicals, známýpod označením projev o říši zla. V tomto vy-stoupení Reagan ztotožnil SSSR se ztělesně-ním zla ve světě, s nímž je nutno bojovat. Ro-nald Reagan kombinoval slovní útoky na

zřejmě v pozdějších údobích nikomu příliš ne-svěřoval.1)

Reagan a jeho tým byli často charakterizo-váni jako skupina nezkušených a nepraktic-kých pravicových ideologů. To však nic ne-mění na skutečnosti, že Reagan sledoval plán,který si už předem po celá léta promýšlel.Tento plán byl jednoduchý. Stručně lze říci, žešlo o pokus nahradit dosavadní Trumanovudoktrínu zadržování komunismu doktrínouzúčtování s komunismem. Spojené státy mělypřestat hrát roli země, která pouze reaguje nakroky sovětské zahraniční politiky ve světě,a měly se chopit rozhodující iniciativy tak,aby mohly aktivně formovat americko-sovět-ské vztahy.

Schematičnost a jednoduchost Reaganovypolitiky měla své klady i na domácí scéně.Prezident Ronald Wilson Reagan měl po ce-lou dobu obou svých funkčních období ši-rokou veřejnou podporu. (Výjimkou byla jenekonomická krize v letech 1982–1983.) Jehopodpora mezi veřejností dosahovala až do do-by vypuknutí aféry Írán-kontra 66 procent.Výjimečné je i to, že 70 procent Američanův období jeho vlády dokázalo vyjmenovatčtyři základní priority Reaganovy administra-tivy.2)

Ronald Reagan nevstoupil do úřadu s ko-herentní zahraničněpolitickou vizí. Namístotéto vize měl jen několik základních principů,v něž pevně věřil. Jednal se Sovětským sva-zem dle svého přesvědčení, že SSSR není sil-ný, ale slabý stát. Věřil, že zdánlivá síla SSSRspočívá pouze v politice teroru vůči vlastnímuobyvatelstvu doma a na jaderném vydíránív zahraničí. Tento stav považoval za nepřiro-zený, a tudíž i dlouhodobě neudržitelný. Jehoústředním výchozím předpokladem ve vztahuk SSSR bylo to, že demokracie a tržní ekono-mika jsou základy světové prosperity a míru.Reagan proto miloval čtení svodek rozvědkyo katastrofální hospodářské situaci v SSSRa snažil se využít vnitřní slabosti Sovětskéhosvazu a přimět jej k reformám.3) Dalším jehostěžejním přesvědčením byl názor, že jadernézbraně jsou špatné, amorální, a měly by býtzakázány a zničeny. Reaganova vize světa by-la vizí světa bez jaderných zbraní.

Ve svých pamětech, v českém překladu na-zvaných Život jednoho Američana, bývalýprezident tvrdí, že jeho největší politický senbyl především snem o bezjaderném světě.Protože však armádní činitelé argumentovalitím, že tento sen je příliš nereálný a příliš ris-kantní, vysnil si prezident Reagan ještě druhýsen, sen o obraně, která změní dosavadní stra-tegii vzájemně zaručeného zničení obou su-pervelmocí ve strategii vzájemně zaručeného

SSSR s ujištěními, že nehodlá zatáhnout Zá-pad do války. Hovořil o míru, ale za jeho vlády přicházely (dost možná že záměrně)„uniklé“ informace o plánování americkéhovítězství v „limitované jaderné válce“.4) Prosovětské vůdce musel bezesporu tento prezi-dent představovat velký problém. KGB prýdokonce očekávala v období let 1983–84 ná-hlý americký útok na SSSR.

Reaganova politika se zaměřila na několikoblastí, v nichž zahájila ofenzivu proti SSSR.Byla to oblast hospodářské politiky, v níž seUSA snažily omezit přístup SSSR k levnýmúvěrům ze západoevropských zemí, umělésnižování cen ropy na světových trzích s cí-lem poškodit Sovětský svaz jako vývozce tétokomodity a sankce spojené s přísnou kontro-lou moderních technologií, dovážených doSSSR. Šlo především o to, zabránit využitímoderních technologií v sovětském průmyslua ve vojenství. Tato politika byla propojenas ideologickou podporou dodržování lidskýchpráv v socialistických zemích a s tlakem najejich postupnou demokratizaci. Sovětskýsvaz byl trestán sankcemi za vměšování se dovnitřních záležitostí ostatních socialistickýchzemí, což můžeme dokumentovat v případěPolska. Další podstatnou snahou zahraničnípolitiky bylo zabránit rozšiřování komunis-tického vlivu ve světě a snaha zvrátit ziskySSSR všude, kde to bylo možno učinit. Zapříklad postačí uvést invazi na Grenadu roku1982. Následovat může pomoc povstalcůmv Afghánistánu či pomoc antikomunistickýmsilám ve Střední Americe. Tato politika, na-zvaná v roce 1985 po přečtení prezidentovyzprávy o stavu unie Reaganovou doktrínouzatlačování komunismu (Roll Back), úspěšněobnovila myšlenku používání síly v americkézahraniční politice, zdiskreditovanou vojen-skými operacemi ve Vietnamu. Spočívala pře-devším ve snaze podvracet klientské zeměSSSR a škodit sovětským zájmům všude, kdeto bylo možné.

Ronald Reagan si přál dosažení dohodyo redukci jaderného zbrojení i normalizacivztahů se SSSR. Tyto kroky se ale podle jehopřesvědčení mohly uskutečnit jen tehdy, po-kud USA budou se SSSR jednat z pozice sil-nějšího, protože komunisté dle názoru, kterýpřevzal Reagan „přímo“ od Lenina, mohouuznávat jen tu morálku, která upřednostňujezájmy pracující třídy. Z toho Reagan vyvodil,že komunisté mohou lhát, krást a dopouštět sejakýchkoliv amorálností, pokud to posloužíjejich úmyslům. Plyne z toho i přesvědčení,že SSSR by nemusel dodržovat uzavřenésmlouvy, pokud by k tomu nebyl donucenamerickou vojenskou převahou. Praktickékroky Reaganovy politiky tedy směřovalypředevším k posílení armády jako celku, sou-středily se však zejména na oblast jadernýchstrategických sil.

Reagan kritizoval předchozí jednání o ome-zení růstu strategických jaderných sil SALTza to, že uvalila limity na americké jaderné sí-ly v situaci, kdy Sověti měli dle jeho názorustrategickou výhodu.5) Tyto názory se zřetel-ně projevily v jednáních o kontrole zbro-jení, která Reaganova administrativa vedla. Stěžejní byly rozhovory o skutečném sníženípočtu strategických útočných zbraní Strate-gic Arms Reduction Talks (START) v letech

Zahraniční politikaRonalda WilsonaReagana PETR ANDĚL

1982–83 a rozhovory o kontrole raket střed-ního doletu v Evropě, Intermediate-RangeNuclear Forces (INF) Talks v období let1981–83. Tato série rozhovorů o kontrolezbrojení mezi USA a SSSR dosáhla jen mizi-vých výsledků, ale pomohla připravit půdupro rozhovory, jež následovaly. Když prezi-dent Reagan nemohl „zajistit“ větší míru bez-pečí pro USA a jejich spojence jednánímo omezení počtu strategických zbraní, rozhodlse pro zadání podnětu k vypracování plánů na vybudování obrany proti nejnebezpečněj-ším strategickým útočným zbraním, jimižSSSR disponoval. Dne 23. března 1983 vy-hlásil program Strategické obranné iniciativy(SDI) proti mezikontinentálním balistickýmraketám. Tato iniciativa svým významem za-stínila v očích sovětského vedení zcela vý-znam předcházejících řečnických výpadů naadresu SSSR, neboť měla být alespoň podleReaganových prohlášení krokem, který mělučinit sovětské jaderné zbraně neškodnými.Nepřímo tak útočila na samou podstatu vel-mocenského postavení Sovětského svazu, ježspočívala především na vojenské síle, zejmé-na pak v oblasti strategických zbraní.

V jiných oblastech nemohl SSSR anizdánlivě konkurovat velmocenskému posta-vení USA. Důvodem pro přerušení prvníhokola jednání START se však nestala SDI, kte-rá by musela být nákladně budována po dlou-hou řadu let, měla-li se stát účinnou obranouproti sovětským mezikontinentálním rake-tám. Šlo o Reaganovo rozhodnutí vyrovnatnáskok v Evropě, který získal SSSR rozmís-těním nejmodernějších raket středního doletuSS-20, vybavených vícečetnými jadernýmihlavicemi. Reagan vyzval SSSR k zastavenírozmisťování těchto zbraní a navrhl takzva-nou nulovou variantu, tedy řešení, kdy byUSA i SSSR stáhly všechny jaderné zbraněstředního doletu z Evropy. Na to SSSR od-mítl přistoupit, a tak USA ve shodě se svýmizápadoevropskými spojenci přistoupily k roz-misťování amerických raket Pershing IIa střel s plochou dráhou letu Tomahawk vy-bavených jadernými hlavicemi v západní Ev-ropě. Tento krok měl za cíl obnovení rovno-váhy taktických jaderných zbraní v Evropě,pro sovětskou stranu byl však nepřijatelný.Poté, co dorazily do Evropy první raketyPershing, Sověti v prosinci odešli ze ženev-ských jednání INF a přerušili i jednání START.Vídeňská jednání o konvenčních zbraníchmezi NATO a Varšavskou smlouvou takéuvízla na mrtvém bodě. Poprvé po patnáctiletech spolu Spojené státy a SSSR přestalyjednat na všech těchto fórech.

Stalo se tak proto, že Ronald Reagan za-vedl zcela nový druh vyjednávání. Jeho vlast-ní návrhy kontroly zbrojení byly založeny napřístupu „ber, a nebo nech ležet“. Předkládalje Sovětům k souhlasu, ale nehodlal o nich dis-kutovat. Námitkám čelil hrozbami rozpoutánízávodů ve zbrojení a posilováním americkýchpozic, jednalo se o tzv. „dvojkolejnou“ politi-ku jednání spojeného s hrozbami dalšího zbro-jení. Není divu, že za těchto podmínek nebylSSSR ochoten jednat. Alespoň ne dříve, než se stal roku 1985 generálním tajemníkem ÚVKSSS Michail Gorbačov, který pod vlivem ka-tastrofální ekonomické situace v SSSR umož-nil oživení původních Reaganových návrhů.

Nevýhodou Reaganovy zahraniční politi-ky bylo, že prezident osobně rozhodoval jenv závažných principiálních otázkách, jinakpřenechával rozhodnutí svým poradcům, kte-rým delegoval pravomoci, šlo o tzv. „handsoff management“. Velké důvěře se těšili jehoosobní poradci z tzv. President’s National Se-curity Group, s nimiž se dělil o tíži odpověd-nosti prezidentské funkce. Patřili mezi ně i vi-ceprezident George Bush, ministr zahraničíGeorge Shultz, ministr obrany Caspar Wein-berger a Robert McFarlane, jenž byl porad-cem prezidenta pro otázky národní bezpeč-nosti v letech 1982–1985.6) Negativa tohotopřístupu tkvěla v tom, že se na přípravě za-hraniční politiky podíleli lidé, kteří k tomuneměli potřebný mandát, a tudíž postrádalii patřičný díl politické odpovědnosti. Zahra-niční politika tak byla často nekoordinovánaa její tvorba byla uzavřená a neprůhledná. Na-příklad ministr zahraničí George Shultz se do-zvěděl o prezidentově iniciativě SDI až bez-prostředně před jejím zveřejněním v tisku.Tato situace vyústila roku 1986 ve skandálnízjištění, že pod záštitou prezidentova poradceRoberta McFarlana byla prováděna zahranič-ní politika, která obcházela rozhodnutí SenátuSpojených států, instituce, která se podle ústa-vy podílí spolu s prezidentem na tvorbě, alepředevším na schvalování a financování za-hraniční politiky USA. Ba co více, tato politi-ka byla prováděna i bez vědomí ministerstvazahraničí a ministerstva obrany a celkově vy-užívala spíše spikleneckých praktik než stan-dardních politických procesů. Vypukla takaféra Írán-kontra, která těžce poškodila po-věst Reaganovy administrativy i Spojenýchstátů jako celku. Spojené státy pozbyly v očíchzahraničních státníků důvěry, protože nebylozcela jasné, kdo vlastně reprezentuje zahra-niční politiku země. Byl to Kongres, prezi-dent, ministerstvo zahraničí či ministerstvoobrany?

Uzavřenost procesu vytváření zahraničnía bezpečnostní politiky však na druhé straněumožnila Reaganovi neakceptovat paritustrategických sil jako základ nových vztahůse SSSR. Věděl o katastrofální hospodářskésituaci v Sovětském svazu a snažil se využíttéto slabosti stupňováním závodů ve zbrojení.Kladl přitom velký důraz na vývoj strategic-kých obranných zbraní. Sovětský svaz byltímto novým kolem závodů ve zbrojení za-hnán do kouta. Svým rostoucím odporemproti SDI odhalil citelnou slabinu. Doznal, žepravděpodobně není schopen odpovídajícímzpůsobem zareagovat na přenesení velmo-censké soutěže do oblasti vývoje moderníchtechnologií. „Nůžky“ rozdílu vědecko-tech-nických možností obou zemí se začaly proSovětský svaz nebezpečně rozvírat. RonaldReagan, který byl mnohokrát charakterizo-ván jako muž vynikajících politických in-stinktů, musel tuto slabost rozpoznat a vy-užít ji.

Neschopnost reagovat na SDI přiměla Sovětský svaz k obnovení jednání s USA.V roce 1986 vyvinul SSSR enormní snahuzakázat vývoj vesmírných útočných zbranía omezit podstatně i výzkum SDI. Tato snahavyvrcholila při setkání generálního tajemníkaGorbačova s prezidentem Reaganem v Reyk-javíku, kde Gorbačov nabídl dne 12. října

1986 USA úplné jaderné odzbrojení výmě-nou za zastavení projektu SDI. Zde došlok zásadnímu zvratu ve vztazích obou velmo-cí. Reagan sice výměnu odmítl s poukazemna to, že SDI je věc, o které nelze s nikýmjednat (důvodem však mohla být i sovětskápočetní převaha v oblasti konvenčních ozbro-jených sil), ale otevřely se zde dveře k uza-vření odzbrojovací smlouvy, která poprvév historii zlikvidovala v Evropě celou jednukategorii zbraní. V prosinci 1987 byla pak veWashingtonu podepsána smlouva likvidujícízhruba 2300 jaderných raket středního doleturozmístěných v Evropě.

I přes neúspěch týkající se celkového ja-derného odzbrojení se vztahy mezi oběmavelmocemi zásluhou osobní diplomacie obouvůdců zlepšily do té míry, že SSSR ustoupilod své konfrontační politiky a stal se part-nerem USA. Opět byly zahájeny rozhovorySTART. Rok 1988 pak přinesl oficiální ohlá-šení odchodu sovětských vojsk z Afghánistá-nu i výrazné jednostranné snížení stavu kon-venčních sil SSSR. Sovětský svaz již nebylochoten zasahovat do nepokojů, které v tu dobu vypukly v Polsku. Studená válka takv podstatě skončila, neboť pominul její hlavnízdroj, konfrontační výbojná zahraniční poli-tika Sovětského svazu. Velký podíl na tomměla mimo jiné i zahraniční politika RonaldaReagana, která prostřednictvím nátlaku veformě závodů ve zbrojení dosáhla urychlenípříchodu hospodářské i celkové systémovékrize vrcholící rozpadem SSSR.

Dnes bývá Reaganova zahraniční politikahodnocena pozitivně převážně proto, že uspí-šila konec studené války. Kritici však namíta-jí, že tato politika byla příliš riskantní, a po-kud by býval měl Sovětský svaz jen o trochuvíce sil, mohla by jej podnítit ke konfrontaci,která by měla neblahé následky.

❍petr–[email protected]

1) Dinesh D’Souza, Ronald Reagan: How an Or-dinary Man Became an Extraordinary Leader, NewYork: Free Press, 1977 (Kiron K. Skinner, Rea-gan’s Plan, Recenze tří knih o R. Reaganovi, TheNational Interest, Summer 1999).

2) U Johnsonovy, Nixonovy, Fordovy a Cartero-vy administrativy to bylo jen 15–45 procent. (PaulKengor, Comparing Presidents, Reagan and Eisen-hower, Presidential Studies Quarterly 28, no 2, Spring, Center for the Study of Presidency 1998).

3) Paul Kengor, Comparing Presidents, Reaganand Eisenhower, Presidential Studies Quarterly 28,no 2, Spring, Center for the Study of Presidency1998 / Ronald Reagan, Život jednoho Američana:Paměti prezidenta, Praha, Prostor 1997, str. 503.

4) Jednalo se o přísně tajné vládní dokumentyNSDD-13, NSDD-32 (detail vojenského rozpo-čtu plánovaného pro období 1984–88), NSDD-85a SIOP-6. Tyto dokumenty možná záměrně „unikly“na veřejnost a byly publikovány Robertem Schee-rem v Los Angeles Times 15. srpna 1982 a Richar-dem Halloranem v New York Times dne 30. května1982 a 24. srpna 1982. Ohlašovaly změnu vojenskédoktríny USA, z Mutually Assured Destruction naNuclear Target Selection, počítající s možností ome-zené jaderné konfrontace.

5) Názory se liší. Dnes odborníci zastávají názor,že strategická výhoda byla na straně USA, protožejejich ponorky s jadernou výzbrojí zaručovaly většíschopnost odvetného úderu.

6) Alexandr M. Haig, JR., Caveat: Realism, Rea-gan, and Foreign Policy, New York, Macmillan Pub-lishing Company 1984, str. 221.

VOLNÁ TRIBUNA


Ehrhart Neubert: Geschichte der Opposi-tion in der DDR 1949–1989 – 2. Aufl. –Bonn: Bundeszentrale für politische Bil-dung; Berlin: Links, 2000 – 969 s. – ISBN3-89331-294-3.

Práce Ehrharta Neuberta1) může napo-moci pochopit zhroucení moci vládnoucíJednotné socialistické strany Německa(SED) v Německé demokratické republiceroku 1989 a poté i kolaps celé NDR. Za-chycuje, jak silně působí konkrétní kulturněduchovní, sociální a politická situace na vy-tváření teorie. Čerpá z bohaté základny do-kumentů, materiálů a literatury k výzkumudané problematiky. Nejdůležitější událostijsou výborně zdokumentovány, dobře se dáodvodit jejich kontinuita a politické funkcev historickém kontextu. Samozřejmě přitomstále zbývá pro vědecký výzkum stále dostotázek týkajících se tématu k dořešení. Kro-mě toho nezpracovaná zůstává i oblast mé-ně známého odporu proti režimu SED. Pro-tože značná část opozičních aktivit bylaspojena s církvemi, představují církevní ar-chivy nezastupitelný pramen. Autor napří-klad ve své práci uplatnil materiály „Do-kumentations- und Informationsstelle derEKD“2) v Berlíně. Pro regionální procesybude ještě nutno využít sbírky materiálů ob-cí. Důležitou úlohu hrají také materiályopozičních představitelů samotných – např.vzpomínky významných činitelů. Cennýmzdrojem je samizdat opozice. Autor praco-val i s rozsáhlými sbírkami dokumentůk dějinám opozičního hnutí v NDR. S jakdůležitými prameny autor pracuje, dokazujípísemné materiály ministerstva pro státníbezpečnost (Stasi) a SED, zvláště prvnízveřejněné dokumenty „Stasi“ k dějinámopozičního hnutí, které zajistili roku 1990Armin Mitter a Stefan Wolle. 3) Jsou v nichzdokumentovány státní akce při narušovánía rozkládání opozice.

Při sledování tématu v historiografii au-tor upozorňuje na často nedostatečnou diferenciaci mezi ideologickými a politic-kými funkcemi církví, mírových či ekolo-gických hnutí i řady levicových skupinv NDR i ve staré SRN. Vývoj mírovýchhnutí nebyl na západě ani na východěNěmecka bez konfliktů. Zároveň tato hnu-tí plnila odlišné myšlenkové a politickéfunkce. Po roce 1989 zveřejnili mnozí bý-valí opoziční činitelé své vzpomínky, jed-notlivé skupiny vydaly dokumentaci. Roz-sáhlý nástin dějin opozice od roku 1986předložil Wolfgang Rüddenklau – jedenz vůdčích činitelů berlínské Umwelt-Bibli-othek – v knize „Störenfried –ddr – oppo-sition 1986–1989“.

Co se týče způsobu zpracování – celko-vého pohledu na politické střety ve vyme-zeném období – zdůrazňuje autor nutnostoprostit se od všeho „bolestivého a ris-kantního“.4) Připomíná, že historiografiek dané tematice si většinou všímá známěj-ších událostí a často přitom opomíjí obtíž-nou práci mnoha osob i skupin. Proto au-tor do své práce začlenil některé události,jež by bylo možno pokládat za typické, alenejsou ještě tak známé a zdokumentované.Upozorňuje, že řada opozičních činitelůnení uváděna, málo zpracováno je půso-bení regionálních center opozičního hnu-tí – například v Drážďanech, Chemnitzu(Karl-Marx-Stadt) či v Meklenburgu. ProLipsko však existuje vynikající a velmidobře zdokumentované zpracování opo-zičního hnutí, na němž se podílel Chris-tian Dietrich.

Při stanovení cílů této nové publikacemusil autor přistoupit k důležitému vymeze-ní. Chce v ní zachytit spíše dějiny opoziční-ho hnutí v NDR než dějiny odporu. Mnoho-tvárný odpor jednotlivých skupin, jenž seobráží i v mnoha politických procesecha velkém počtu politických vězňů, nebyl za-ložen na kontinuitě, a v publikaci je zachy-cen jen na některých příkladech. Hlavní zá-jem publikace byl soustředěn na kořeny,rozvoj a účinnost vnitřní opozice v NDR,pozornost je věnována procesům její spole-čenské organizace, jejich ideologickým, teo-logickým a kulturním souvislostem a identi-tám. Především je zřejmá kontinuita opozicepřes všechny reformy a změny orientace.Proto bylo důležité seřadit politické střety vevytyčených obdobích dějin NDR.

V předkládané publikaci použitá perio-dizace odpovídá dělení často používanémuve výzkumu NDR. Představuje politickésouvislosti, které působily i na formováníprotivníka. Podrobnější časové vymezenívychází z hlavních událostí ve vývoji poli-tických střetů. Patří sem například 17. čer-ven 1953, postavení zdi rozdělující Berlínna západní a východní část apod. až ke krizi vlády SED roku 1989. Autor chtělv každém období charakterizovat nejdůle-žitější politické události, konflikty dotýka-jící se osob, vývoj prostředí prostoupenéhokonfrontací, vznik organizačních struktur,střety v myšlenkové a kulturní sféře – a tovše v souvislosti se vztahy mezi Spolko-vou republikou Německo a Německou de-mokratickou republikou. Snaží se vysvět-lit, z čeho čerpaly opoziční síly energiia jaké to byly prameny, jež se nepodařilovládním představitelům zlikvidovat. Bezpovšimnutí nezůstala ani intenzivní disku-se týkající se výkladu dějin NDR. Autor

zpochybňuje existenci pro všechny platnéidentity NDR, jako by všichni občané NDRtvořili společenství rovných, stejně zodpo-vědných a stejným dílem se na všem podí-lejících lidí.

Při zpracování dějin opozice autor zdů-razňuje nutnost zbavit historii ustálenýchmýtů a zároveň je nelíčit jako dějiny vítězů,řídících se vždy správnými politickými teo-riemi. Zajímavosti a životnosti zpracovánídosahuje i pomocí úzkých kontaktů s pří-slušníky opozičního hnutí v NDR.

První část publikace zachycuje národníodpor a demokratickou opozici v letech1945–1953 – tj. v období, kdy po druhésvětové válce na území pozdější NDR by-la sovětská okupační zóna a kdy po rozdě-lení Německa vznikla vedle Spolkové re-publiky Německo Německá demokratickárepublika a začala s výstavbou socialismu.Osvětluje poválečnou situaci v Německu,sovětský přístup k otázkám demokratiza-ce a denacifikace Německa, promítá dovnitropolitického vývoje vliv studené vál-ky. Zajímavý je analytický pohled na for-mování demokratické opozice již v rámcisovětské okupační zóny, k níž se zařazova-li i komunističtí funkcionáři z minulýchlet, kteří „aktivně působili proti nacistické-mu režimu nebo přišli ze západního exilu.Měli bohaté zkušenosti a byli zároveň zvy-klí na větší samostatnost. Naproti tomu no-vým členům – zvláště po vytvoření SED –chyběla komunistická tradice, dostala semezi ně i řada bývalých členů NSDAP.Bez jakýchkoli otázek či námitek se připo-jovali k vládnoucí straně. I zde bylo všakdost přesvědčených komunistů, z jejichžřad se rovněž formoval kritický poten-ciál.“5) I uvnitř ostatních povolených poli-tických stran – těch, jež měly antifašistickézaměření (CDU, LDPD – tj. u křesťan-ských demokratů a liberálů) – začalo do-cházet k rozporům a štěpení na část v „zá-padních okupačních zónách“ a v sovětskéokupační zóně. Souběžně je dokumento-ván rostoucí odpor ke stalinským metodámv Sovětské vojenské okupační správě(SMAD). Sovětská nenávist ke kulakům sepromítala do vztahu k německým sedlá-kům. Zvláštní postavení měly církve. Pro-tože vystupovaly proti nacistickému režimu,byly zpočátku do značné míry tolerovány,ale postupně i v jejich případě narůstalkonflikt se SED.

Po vytvoření NDR roku 1949 jsou cha-rakterizovány opoziční projevy v buržoaznědemokratických stranách – Křesťansko-de-mokratické unii a Liberálně demokratic-ké straně Německa (CDU, LDPD). Autorukazuje, jak mohl pasivní odpor přejít dootevřené opozice například při povstání 17. června 1953. V souvislosti s těmito udá-lostmi jsou analyzovány sociální a politicképožadavky povstání i jeho následky. Autorsi všímá i rozporů uvnitř SED, vysvětluje ne-spokojenost v masách obyvatelstva – včetnědělníků, rolníků a inteligence, útěky na Zá-pad. Mezi příčinami neopomíjí ani záměr-né zásahy SED do kulturního života a vy-tváření atmosféry strachu. Pozornost věnuje

RECENZE


Opozice v NDRv letech 1949–1989

i církvím a jejich opozičním stanoviskům,hlavně pak jejich zprostředkovatelské rolimezi obyvatelstvem a SED.

Ve druhé části publikace jsou osvětlová-ny konflikty ve společnosti NDR v letech1953–1961, jejich příčiny spočívající vestrohé centralizaci a v autoritářsky založe-ném systému a v potlačování projevů ob-čanské společnosti. Systém NDR koncen-troval moc v rukou W. Ulbrichta – v tétosouvislosti je např. rozebíráno vylučovánídomnělých Ulbrichtových protivníků zestrany (SED) – docházelo k procesům s „re-vizionisty“ apod.

Politický vývoj v NDR je kladen do his-torických souvislostí s vývojem v Sovět-ském svazu, ohlasem XX. sjezdu KSSS.SED se začala od poloviny 50. let opírato novou vrstvu mladších funkcionářů a od-borníků. „Represivní postupy SED bylyrozpracovány pro nejrůznější eventuali- ty. Trpět opozici bylo označováno za zlo-činné.“ 6) Přesto – jak publikace ukazuje –bylo působení opozičních sil velmi mno-hotvárné a rozmanité, představované nej-různějšími společenskými silami – mládeží,inteligencí, dělníky, rolníky ad. Zvláštnízpůsob odporu představovaly útěky do zá-padního Německa.

Třetí část publikace sleduje období 1961až 1972, hlavně snahy spojit socialismusse svobodou a demokracií. 13. srpen 1961znamenal zlom, hranice se Západním Berlí-nem byla uzavřena. Narůstaly politické pro-testy. Šedesátá léta se pak vyznačovala tím,že se začalo šířit přání prosazovat v rámcisocialismu svobodu, utvářet demokratickýsocialismus. Co se týče osobností v tomtodemokratizačním hnutí, publikace věnujepozornost Stefanu Heymovi, Robertu Have-mannovi, Wolfu Biermannovi ad. Autor sipak v zahraničněpolitických souvislostechvšímá zvláště vývoje „Pražského jara“ v Čes-koslovensku. „Roku 1968 se Českosloven-sko stalo pro občany NDR svobodnou zemí,určitou náhradou za nepřístupný Západ.V Praze bylo možno se setkat se západoně-meckými přáteli, navštívit divadla a kabare-ty, o nichž se v NDR vědělo, že obzvláštěstojí za návštěvu.“7) I v tomto období hrálycírkve důležitou úlohu, což se obráží opětv publikaci. Charakteristické jsou jejich mí-rové aktivity spojené s nezávislým míro-vým hnutím.

Ve čtvrté části publikace představuje ob-dobí let 1972–1978. Autor analyzuje hle-dání alternativ v opozičním hnutí, pro-ces pluralizace v komunistickém hnutí,vliv uvolňování napětí mezi Západema Východem, proces KBSE a řešení otáz-ky lidských práv. V rámci společnostiNDR je mimo jiné osvětlována i úloha spi-sovatelů. Značná pozornost je věnovánamarxistickým alternativám, např. působeníRudolfa Bahra a jeho práci „Die Alterna-tive. Zur Kritik des real existierenden So-zialismus“.8) Zajímavá je charakteristikaopozičního hnutí v oblasti kultury – v di-vadlech a na hudebních scénách, stejně ja-ko zachycení církevní diskuse o lidskýchprávech. Výrazně je nastíněn proces politi-

zace otázek životního prostředí, opatrnénadnášení politických problémů. V hnutíodporu nechyběly – jak autor uvádí – anipříklady sebeobětování – například když se18. srpna 1976 veřejně upálil evangelickýkněz Brüsewitz v Zeitzu. Autor upozorňu-je, že „při hodnocení tohoto činu je nutnorozlišovat mezi Brüsewitzovými úmyslya motivy i následky. Šlo o akci odporu…proti totálním ideologickým nárokůmSED…zaměřeným na veřejné i církevněpolitické působení…Následky překračova-ly Brüsewitzovy záměry…a dokumentují,jak se nejrůznější orientace odporu spojo-valy do celkové systémové opozice.“9) Po-dobně vyznívá i působení skupiny Die Jun-ge Gemeinde Jena-Stadtmitte kolem knězeThomase Auerbacha, jež se stala jednímz nejdůležitějších center opozice, stejně ja-ko církevní mírové hnutí, které rovněž tvo-řilo opoziční základnu. Důležitou složkouopozice se pak staly i skupiny prosazujícílidská práva. Publikace sleduje také reakcea reflexi na opoziční hnutí NDR v západ-ním Německu, a to opět v souvislosti s po-litickým uvolňováním napětí pod heslem„proměna přibližováním“.

Pátá část publikace charakterizuje v rám-ci opozičního hnutí především mírová hnu-tí v období let 1979–1983, zasazuje je dopolitických souvislostí i do celkového vý-voje opozice v NDR. Přibližuje působenía postavení významných osobností (R. Ha-vemann, R. Bahro), neoficiální kultury, pro-testantismu v církevní sféře apod. Doku-mentuje tehdejší působivost kritiky tota-litarismu. Od prosince 1981 zpracovávali R.Havemann a R. Eppelmann text Berlínskévýzvy (Berliner Appel), jež měla být „jenjednotlivou akcí, ale měla zapojit co nejšir-ší počet lidí“.10)

V samostatné kapitole autor analyzujesociální základnu opozice i rozmanitost je-jího působení – ať již jde o oblast kultury,životního prostředí, veřejného působeníapod., seznamuje s činností konkrétníchosob či skupin. V jiné kapitole osvětluje po-litické vztahy opozice NDR do SRN i do za-hraničí.

Šestá část publikace představuje formo-vání opozice v NDR v letech 1984–1986jako demokratického hnutí. Nadále sle-duje přitom kontinuitu opozičního hnutí –opět v oblasti kultury, církevního působení,ekologických aktivit – a to vše v souvislos-ti s vnitropolitickým vývojem v NDR, Ho-neckerovou mírovou politikou, s vývojemněmecko-německé problematiky – tj. tzv.německé otázky – vztahů NDR a SRN. Au-tor poukazuje na sílící vliv uplatňování lid-ských práv a demokracie a na úlohu Berlín-ské skupiny, jež bojovala za jejich prosazenív praxi. Zároveň dokumentuje, jak se tentovývoj odrazil na jednání XI. sjezdu SEDa v celé společnosti. Podrobně charakteri-zuje vnitropolitickou situaci v NDR v tom-to období a rozebírá politické aspekty so-ciálních hnutí včetně okolností mobilizacedemokratizačního hnutí v roce 1986, a tov souvislostech s mezinárodněpolitickýmvývojem – zvláště s vývojem v Sovětském

svazu, s procesem perestrojky, glasnostia nového myšlení.11)

Zajímavý je i pohled na západoněmec-kou politickou scénu, veřejné mínění vyjad-řující solidaritu s opozicí usilující o demo-kratizaci socialismu ve východní Evropěi na vědecký výzkum zabývající se proble-matikou NDR. „Převládající názor ve vý-zkumu NDR konstatoval stabilitu systému,i když někteří, jako Hartmut Zimmermann,viděli roku 1984 možnost, že nahromadě-ná nespokojenost se může rozrůst v širokýa všeobecný protest…“12)

Sedmá část publikace charakterizujeopoziční hnutí v NDR od roku 1987 dosrpna 1989, narůstající vnitropolitickoukrizi, jež se začala projevovat v ideologic-kém a politickém odklonu od bývalé sovět-ské ochranné moci. Ukazuje, jak SED kon-cem 80. let už neměla k nabídnutí žádnouspolečenskopolitickou koncepci, kterou bymohla prosadit. Také ztrácela schopnostkontroly společenského a kulturněpolitické-ho života v zemi. Stále významnější se stá-valy vztahy mezi NDR a SRN. Autor před-stavuje německou otázku jako ústřednítéma uvnitř opozice v NDR. Můžeme sle-dovat, jak vnitroněmecké kontakty meziopozičními silami v NDR a jejich západo-německými partnery od roku 1987 výraznězesílily. Šlo například o kontakty s před-staviteli různých politických stran, se žur-nalisty, zástupci mírových hnutí, intelektuá-ly a umělci. Rozvíjely se však i kontaktys opozicí jiných východoevropských zemí.Paralelně je analyzována krize SED a státuNDR.

Závěrečný osmý díl publikace vysvětlu-je okolnosti konce diktatury a úlohuopozice v NDR od září 1989 do ledna1990. „Od konce července 1989 začal pro-ces nového formování opozice, což se pro-jevilo v osamostatňování od hlavního or-ganizačního působení církví a v utvářenínových organizačních forem – občanskýchhnutí jako například Neues Forum a De-mokratie jetzt, politických uskupení jakonapř. Demokratischer Aufstand, VereinigteLinke ad.“ 13) Autor analyzuje tento procesve vnitropolitických i zahraničněpolitic-kých souvislostech, osvětluje krizi SEDi NDR jako státu až k rozpadu politickéhosystému řízeného SED, dokumentuje řaduotevřených vystoupení opozice proti reži-mu (například v Lipsku) a všímá si i vývo-je v jiných zemích sovětského bloku. Hod-nocení opozičního hnutí v NDR autorkončí shrnutím hlavních příčin rozpaduNDR, rozborem nové politické situacei nové situace ve společnosti.

Publikace významně doplňuje pohledodborné veřejnosti na situaci předcházejí-cí konec NDR a na následné sjednoceníNěmecka, na charakter a úlohu opozičníchsil v NDR, na jejich konkrétní působení.Zajímavost a výpovědní hodnotu do značnémíry zajišťují aktivní praktické zkušenostiautora.

Ivona Řezanková

1) Autor je teolog, v letech 1984–1992 působil

RECENZE


jako referent pro sociologii obcí v Teologickémstudijním oddělení při Svazu evangelických církvív NDR. Od roku 1997 byl spolupracovníkem Od-dělení pro vzdělávání a výzkum (Abteilung Bil-dung und Forschung) u Spolkového pověřence propodklady Ministerstva bezpečnosti (Bundesbeauft-ragter für die Unterlagen des MfS) bývalé NDR.Spolupracoval s různými opozičními skupinami

a byl spoluzakladatelem uskupení „Demokratis-cher Aufbruch“.

2) EKD: Evangelische Kirche in Deutschland.3) Viz: Erhart Neubert: Geschichte der Opposition

in der DDR 1949–1989, 2. Aufl., Bonn: Bundeszentra-le für politische Bildung; Berlin: Links, 1997, s. 13.

4) Tamtéž, s. 14.5) Tamtéž, s. 39.

6) Tamtéž, s. 105.7) Tamtéž, s.163.8) Tamtéž, s. 230.9) Tamtéž, s. 275.

10) Tamtéž, s. 408.11) Tamtéž, s. 635.12) Tamtéž, s. 642.13) Tamtéž, s. 825.

Glenny, Misha: Balkán 1804–1999. Naci-onalismus, válka a velmoci. Přeložili Olgaa Martin Kovařovi. Praha, Jiří Buchal –BB Art, 2003, 548 stran, ISBN 80-7257-976-2.

České vydání této knihy je zajímavé jaktématem, tak autorem. Dotyčný opus je prv-ním pokusem o velkou syntézu novodobýchbalkánských dějin, vydaný v češtině. MishaGlenny není historik, nýbrž novinář, kterýsi získal jméno jako jeden z mála západníchreportérů zasvěcených do souvislostí hnedna počátku krize v bývalé Jugoslávii.

Autorovi je rozhodně nutno přiznat dobrouvůli, a nadto neobvyklou kajícnost, kdyžv úvodu přiznává, že „začal svou cestu Bal-kánem obtížený balastem četných předsud-ků“. Jako pozorovatel jugoslávských konflik-tů v 90. letech se snažil poznat jugoslávskouhistorii, a k napsání tohoto díla ho prý vedlopřesvědčení, že pro pochopení jugoslávskéhistorie je nezbytné pochopit dějiny celéhoBalkánu. Prostudoval k tomu solidní množ-ství literatury, v několika jazycích (převážněovšem v angličtině a srbochorvatštině), nevy-hnul se však bohužel několika úskalím. Jakolaik neměl možnost se opřít o patřičné odbor-né porovnání – a tak vedle solidních autorůjsou tu i autoři sporní i vysloveně obskurní,aktuální vedle zastaralých. Nemá přehledo odborných diskusích, proto také v biblio-grafii scházejí odborné články, zato převláda-jí přehledové, shrnující práce. To znamenáomezení, není to však ještě chybou.

Práce je však zatížena třemi základnímichybami, danými autorovým přístupem.Jednak nezvolil úplně šťastnou strukturu.Vykládá historii Balkánu separátně, podlejednotlivých států, resp. národů. Jestliže tomá snad určité oprávnění na počátku výkla-du, kde popisuje formování národních hnu-tí v různých koutech poloostrova, celkově jeto chyba. Dějiny Balkánu, především ty no-vodobé, nejsou dějinami stabilních národ-ně-státních celků, jako je Francie, Anglienebo Španělsko. Pokud Glenny píše dějinyBalkánu, měl se pokusit o více komparativ-ní přístup. Mnohé jevy jdou Balkánem na-příč, nejsou omezeny hranicemi, stanovený-mi ostatně v určitých historických obdobíchpoměrně libovolně. Navíc chybí i kompara-ce s okolními regiony, jako by Balkán exi-

stoval jako nějaká danost, oblast konfliktůbez spojitosti s ostatní Evropou, ačkoli seautor hned v úvodu proti něčemu takovémurázně ohrazuje (což je chvályhodné). Kdyžse Glenny vzdal možnosti postihnout určitézákonitosti, a začal psát mozaiku, ve kterépřeskakuje od jednoho k druhému, vzdal se i nejlepší možnosti dosáhnout toho, cov úvodu označuje za své cíle: pochopit ději-ny Balkánu jako celku a zbavit jej balastupředsudků. Glenny se snaží o to, aby kapi-toly na sebe plynule navazovaly, aby po-slední odstavec jedné evokoval obsah násle-dující, ale řadí je jako jednání ve hře. Píševelkolepý příběh, fresku, ale čtenáři podsta-tu dění přibližuje jen okrajově. Některé ob-lasti mu navíc z děje náhle vypadnou: Ma-kedonie, které věnuje tolik pozornosti dříve,se po druhé světové válce zcela ztratí, vracíse k ní až zcela na závěr až krátkou po-známkou v souvislosti s UÇK a válkou naKosovu. Také další cíl, načrtnout vztah vel-mocí a Balkánu v uplynulých dvou stale-tích, se mu vzhledem ke zvolené struktuřerozpadá do nesouvislé tříště, což ještěumocňuje jeho vypravěčský styl.

Glenny v sobě nezapře reportéra. Jdeo dobrý popis, vykreslení postav a vystiže-ní atmosféry. Samozřejmě, ani v historic-kém díle by se neměla ztrácet ze zřetele čti-vost. Zvláště ne v díle určeném širokémuokruhu čtenářů, jako je Glennyho Balkán.Jenže Glenny se přespříliš soustřeďuje nadetaily, a to je druhá chyba. Velice ho napří-klad přitahují osobní příběhy, a tak místyvlastně nepíše ani dějiny států, jako spíš dě-jiny osobních režimů, nebo ještě spíše – dějiny diktátorů. Přiblížení jejich osobníhoživota (občas jejich výstředností) věnujespoustu místa, zato třeba o předpokladecha překážkách hospodářského rozvoje se do-čteme jen stěží. Někdy ho zřejmě peripetieosobního života silných osobností vtáhnoudo sebe natolik, že ho to svádí k přeceňová-ní jejich úlohy v dějinách. Charakter komu-nismu v Albánii tak vysvětluje osobní zvrá-ceností Envera Hoxhy, podobně je tomuu Tita nebo u meziválečného albánskéhoprezidenta a pozdějšího krále Zoga.

Glenny bohužel často přehrává ve snazeo dramatičnost. Pro dokreslení obrazu na-příklad klidně cituje z literární fikce (z And-rićova románu Omerpaša Latas), jako by to

byl popis současníka, ale hlavně ho asi svá-dí podvědomá snaha stále udržovat napětí.Pak mu samozřejmě obraz Balkánu vyvstá-vá věčně rozbouřený, ale také v jednotli-vostech nepřesný. A nepřesný je kupodivui v popisu událostí, kterých byl sám součas-níkem. Podléhá dramatickému jazyku, kte-rý pak událost v jeho očích formuje: podleněj zahájila v létě 1995 bosenská vládaofenzivu s cílem uniknout z obleženého Sa-rajeva. Vytváří to dojem strhujícího víruudálostí (tato – poslední – kapitola knihy sejmenuje Balkánský vír), ale je to bohuželnesmysl. Členové vlády podle potřeby Sa-rajevo opouštěli tunelem dokončeným v lé-tě 1993. Vláda mohla od té doby „uniknout“kdykoli, ale od počátku války neopouštělaSarajevo jako své sídlo kvůli jeho symbo-lickému významu. Ofenziva byla zahájenas cílem dosáhnout velkého vítězství, kteréby se dalo propagandisticky využít.

Glenny podléhá smyslu pro dramatičnostčasto a rád používá expresivní výrazy. Takwehrmacht je podle něj „nejnemilosrdnější,nejvýkonnější a nejlépe vyzbrojená síla v dě-jinách“. Nechci snižovat kvality wehrmachtu,ale jistě to neplatilo ani v době, kdy wehr-macht bojoval, natožpak dnes. Reportérv Glennym rád popisuje akci, a proto podleněj srbská armáda na podzim 1915 „prchala“,i když ve skutečnosti pomalu za neustálýchobranných bojů ustupovala (proto se „prchá-ní“ protáhlo na měsíc). Zbytečná emotivnostje přitom na škodu hlavně proklamované au-torově snaze vyrovnat se s předsudky.

Protože Glennymu místy očividně záležína textu víc než na přesnosti, nedává si po-třebnou práci s dohledáním detailů. Jednot-ky bosenských Srbů skutečně vstoupily doSrebrenice 11. července odpoledne (s. 498),avšak nezačaly ihned s vražděním muslim-ských mužů, jak uvádí. Zajatce totiž začalybrát až následujícího dne a až pak přišlovraždění. Podobné nepřesnosti se vyskytujív textu průběžně, jak v událostech z 90. let,kdy si Glenny budoval jméno reportážemiz bývalé Jugoslávie, tak kdekoli jinde. Je-nom namátkou, stačí listovat: Kréta se přiřeckém povstání roku 1822 nevymanilaz osmanské nadvlády prostě proto, že tamžádné povstání nevypuklo, a město Meso-longi bylo obleženo až roku 1825, nikoli1824 (s. 43). Ali-paša Rizvanbegović nemělpevnost v Buně (Buna je řeka – s. 80), Řec-ko roku 1881 nepřevzalo kontrolu nad So-luní, ale nad Thesálií, a Černá Hora v prvníbalkánské válce neusilovala o přístup k mo-ři (měla v té době už třicet let dva přístavy),ale o rozšíření do úrodné nížiny (s. 196).

RECENZE


Balkán pod lupou

Bc. Petr Anděl, nar. 1977; student oboruAmerická teritoriální studia na Fakultě sociál-ních věd Univerzity Karlovy v Praze, kde roku2000 získal titul Bc. (str. 34)

Ondřej Beránek, nar. 1980; v současné doběna FF UK dokončuje magisterské studiumoborů Arabistika a Dějiny a kultura islámskýchzemí. (str. 29)

Prof. Ing. Jiří Fárek, CSc., narozen 1937; vy-studoval VŠE a pracoval na VŠE, v EU ČSAVa v IPB. Zabývá se světovou ekonomikoua mezinárodními financemi. Je členem Světo-vé federace studií o budoucnosti (WFSF)a edičních rad časopisů Politická ekonomiea Prague Economic Papers. V současné doběvyučuje na Technické univerzitě v Liberci. Členredakční rady MP. (str. 16)

PhDr. Jan Filipský, CSc., nar. 1943; vědeckýpracovník Orientálního ústavu AV ČR. Vystu-

doval indologii a anglistiku na Filosofické fa-kultě UK. Zabývá se studiem politických a kul-turních dějin jihoasijského subkontinentu sezvláštním zřetelem k současnému vývoji Indiea Srí Lanky. (str. 16)

Pavel Kohout, nar. 1967; vystudoval VŠE, jeekonomickým analytikem ve společnosti PPF.Specializuje se na kapitálové trhy, aplikacemoderní teorie portfolia, matematické mode-lování výnosových křivek, ekonomickou a fi-nanční historii, asijské ekonomiky, retailové fi-nanční trhy a systémy. Publikuje v odbornýchčasopisech a denním tisku. (str. 9)

Mgr. Jan Karlas, MA., nar. 1978; absolventoboru mezinárodní vztahy a evropská studiana Central European University (CEU) v Bu-dapešti a oboru mezinárodní vztahy na Insti-tutu politologických studií Fakulty sociálníchvěd Univerzity Karlovy (IPS FSV UK) v Praze.V současnosti je doktorandem IPS FSV UKa vědeckým pracovníkem Ústavu mezinárod-

Faktografické nepřesnosti doplňují chybyve vlastních jménech (Ghegové místo Gego-vé, Malasorové místo Malisorové, DemeterAtanacković místo Dimitrije, Artur Artuko-vić místo Andrija, řeka Korane místo Kora-na, přezdívka „Babo“ neznamená „Děde-ček“, ale „Táta“), a autor si stejně jakov minulosti plete geografické oblasti (pohoříEpirus není Chamuria, Kordun není Banijaa okres Cazin v Bosně není Bihaćská kapsa;oblast, o které Glenny hovoří, je Cazinskákrajina, prostírající se na čtyřech okresech,a kvůli obklíčení se jí ve válečných letech1992–95 říkalo Bihaćská kapsa).

Někde se Glenny nepochybně projevujejako bystrý analytik. Týká se to jak událos-tí, kterých byl současníkem, tak událostíhistorických. Všiml si například, že na Bal-káně se za druhé světové války za jistýchokolností nemuselo vůbec válčit, že válkasem byla zanesena zvenčí, a podobně, že zaprvní světové války balkánské státy neválči-ly proto, že by sympatizovaly s Dohodounebo ústředními mocnostmi, nýbrž kvůlivlastním sporným územním otázkám. Jepřitom lhostejné, zda jde o jeho vlastní zá-věry, nebo o názory převzaté, protože jdeo jejich hodnotu pro čtenáře.

Glennyho zpětné hodnocení západní poli-tiky v bývalé Jugoslávii, jíž byl sám svědkem,a dalších jevů z retrospektivního pohledu, třeba postoje Miloševiće k bombardovánív Bosně, Daytonské mírové dohody nebo od-strašovací role NATO po válce na Kosovu,jsou realistická a zbavená jak iluzí, tak před-sudků. Ale jeho realismus bere za své, kdyžpohlíží do budoucna. Tvrdí (v době psaníknihy, 1999), že válka v Bosně znovu vypuk-ne, jakmile se stáhnou mezinárodní jednotky,nebo že se Srbsko potácí na pokraji občanskéválky – to bychom mohli tvrdit o kterémkolistátě s autoritativním režimem, kde docházík veřejným protestům, třeba o Číně neboo Československu v roce 1989. Glennyho tuvede nutkání ukázat varovný prst, takže sesnad ani nesnaží o nějakou analýzu.

RECENZE


AUTOŘI TOHOTO ČÍSLA ních vztahů v Praze. Zajímá se o teorie mezi-národních vztahů. (str. 22)

Karel Svoboda, nar. 1979. Absolvent Výcho-doevropských studií se zaměřením na rusi-stiku na FF UK Praha. V současné době je interním doktorandem Ruských a východoev-ropských studií UK FSV. Zabývá se moderní-mi dějinami a současnými problémy Ruska.(str. 30)

Ing. Václav Štor, nar. 1945; absolvent ČVUTPraha v Praze. Dlouhodobě pracoval v sekto-ru zahraničního obchodu. Zahraniční pobyty:1978–83 Nigérie, 1989–90 Bolívie. Od roku1994 pracovníkem MZV ČR.V letech 1994–99pracoval jako diplomat na Velvyslanectví ČRv Ghanské republice, v současnosti půso-bí na Velvyslanectví ČR v Indické republice.(str. 14)

Údaje o ostatních autorech tohoto čísla vizMP 1–8/2004

Český překlad je vcelku solidní, vy-tknout lze drobnosti, jako např. přepis al-bánských slov a jmen (podivnou směsicislovanské a albánské hláskové transkripce),nebo zbytečné zavádění některých zkratek,s nimiž se čtenář jinde nesetká (např. KOApro Osvobozeneckou armádu Kosova, kdyžse běžně používá albánská zkratka UāK,případně anglická KLA).

Pokud bylo smyslem knihy přiblížit běž-nému čtenáři moderní dějiny Balkánu, ob-lasti, která je v lidovém povědomí známahlavně konflikty z 90. let, pak Misha Glen-ny tento cíl naplnil jen částečně. Kdo seprokouše stohy nejrůznějších osobních zá-pletek, které jsou zpočátku zajímavé, ale posto stránkách už jenom unavující, získá –nehledě na občasné chyby – přece jenompřehled o dění na poloostrově od přelomu18. a 19. století. Tento přehled však budeomezený. Autorova koncepce, která přílišrozmáchle, ve stylu Paula Johnsona s ex-trémním zaujetím přibližuje a hromadí de-taily, totiž neumožňuje podívat se na věciz odstupu. Čtenář si proto jako v klasickémškolním dějepise osvojí znalost základníchosob a událostí; zákonitosti, kterými se tytoudálosti řídí, ho spíše minou.

Ve srovnání s některými jinými kolegy –novináři, kteří se rozhodli sepsat populárnídějiny tématu, kterým se zabývají, např.Timem Judahem1) nebo Marcusem Tanne-rem, 2) kterým lze samozřejmě ledacos vy-tknout, ale kteří si stanovili méně ambicióznícíle, vyznívá Glennyho dílo poměrně rozpa-čitě. Český čtenář si bude muset počkat naněco dalšího.

Filip Tesař[email protected]

1) Judah, Tim: Kosovo: War and Revenge, YaleUniversity Press, New Haven, London 2000.

Judah, Tim: The Serbs: History, Myth and theDestruction of Yugoslavia, Yale University Press,1997.

2) Tanner, Marcus: Croatia. A Nation Forced inWar.

Bulhaři se roku 1915 mohli chtít Srbům po-mstít za zradu v první balkánské válce neboza porážku v druhé, ale ne za zradu v druhé(s. 265). Albánský král Zogu se v listopaduneobrátil na Řím s žádostí o pomoc, nýbržbyl nucen souhlasit s mezistátní smlouvou,vnucovanou od jara, kterou Itálie odůvod-ňovala snahou „pomoci“ Albánii (s. 330).Do Bleiburgu na jaře 1945 zdaleka nevyra-zili jen ustašovci a jejich stoupenci, alei mnoho Chorvatů, kteří nebyli stoupenciustašovců, slovinští gardisté a některé oddí-ly srbských četniků (s. 410). Komunistickástrana Albánie nečerpala zdaleka podporujen od rolnictva (s. 434), životně důležitápro ni byla finanční podpora pravoslavnéburžoazie, a Memorandum Srbské akade-mie věd a umění nesepsal anonymní tým (s.481), konkrétní autoři pouze nebyli pode-psáni pod jednotlivými statěmi a text podá-val autorský kolektiv jako celek. Osvobo-zenecká armáda Kosova nevznikla v roce1996, ale o tři roky dříve (s. 501).

Místy text budí dojem, že Glenny nevípřesně, o co vlastně jde. Mluví o „dvou po-litických sponzorech“ řecké partyzánské armády ELAS za druhé světové války, Ná-rodněosvobozenecké frontě (EAM) a Komu-nistické straně Řecka (s. 414), takže zřejměneví, že ELAS byla vojenským křídlemEAM, jejíž hlavní součástí byla komunistic-ká strana – šlo o přesně stejný systém jakov sousedních okupovaných zemích, Jugo-slávii a Albánii. Pod mlhavým označením„princip Leku“ myslí evidentně zvykovéprávo albánských horalů, v určité oblastinazývané Kánon Leky Dukagjiniho (s. 434).Mlhavé ponětí jako by však Glenny měli o některých událostech z nejnovější doby.Popisuje srbskou ofenzivu v Drenici na po-čátku roku 1998 jako izolovanou událost,ačkoli to byla systematicky připravená ak-ce. Jako počátek uvádí datum 5. března, cožbyl ve skutečnosti závěr; ve velkém se veskutečnosti bojovalo od 28. února – zatouvádí, že 5. března byl čtvrtek.

Documents

OBSAH 9/2004 ROČNÍK XXVIII STR. spolustrůjce teroristického útoku na správní budovu v Oklaho-ma City, při němž v dubnu 1995 za-hynulo 168 lidí. 9. – velení mezinárodních