Obsah

1. Úvod do studia dějin hudby 1.1 Co jsou dějiny hudby 1.2 Etapy ve vývoji hudby 2. Pravěk 2.1. Nejstarší hudební projevy 3. Starověk 3.1. Charakteristika starověku, Indie a Čína 3.2. Mezopotámie, Egypt 3.3.. Antické Řecko a Řím 4. Středověk 4.1. Charakteristika středověku 4.2. Vokální tvorba církevní 4.3. Tvorba světská ve středověku 4.4. Ars antiqua 4.5. Ars nova 5. Renesance 5.1. Charakteristika renesance 5,.2. Vokální polyfonie v renesanci 5.3. Hlavní představitelé renesance – Palestrina, Lasso 5.4. Instrumentální hudba v renesanci 5.5. Renesanční hudba v Čechách 6. Barok 6.1. Charakteristika baroku 6.2. Vznik opery – Florencie 6.3. Vývoj opery v Benátkách a Neapoli. Její šíření dál do Evropy. 6.4. Barokní hudba vokální 6.5. Barokní hudba instrumentální 6.6. Georg Friedrich Händel 6.7. Johann Sebastian Bach 6.8. Barokní hudba v Čechách 7. Klasicismus 7.1. Charakteristika klasicismu 7.2. Vídeňská škola – Josef Haydn 7.3. Wolfgang Amadeus Mozart 7.4. Ludwig van Beethoven 7.5. Klasicismus v Čechách 8. Romantismus 8.1. Charakteristika romantismu 8.2. První romantici – Franz Schubert, Carl Maria Weber 8.3. Rozvoj romantismu – Fryderyk Chopin 8.4. Novoromantismus – Franz Liszt 8.4.1. Hector Berlioz 8.4.2. Richard Wagner 8.5. Klasicko-romantická syntéza – Johanes Brahms 8.6. Vznik národních škol – ruská, česká 8.6.1. Bedřich Smetana 8.6.2. Antonín Dvořák 8.7. Operní tvorba Giuseppa Verdiho

9. Hudba přelomu století 9.1 Charakteristika doby, impresionismus 9.2. Claude Debussy, Maurice Ravel 9.3. Konec romantismu – Richard Strauss 9.4. Gustav Mahler 10. Hudba 20. století 10.1. Charakteristika doby 10.2. 1. polovina 20. století – vývoj stylů 10.2.1. Arnold Schönberg, Igor Stravinskij 10.2.2. Paul Hindemith, Béla Bartók 10.2.3. Sergej Prokofjev, Dmitrij Šostakovič 10.2.4. Základy české moderní hudby 10.2.4.1. Leoš Janáček 10.2.4.2. Bohuslav Martinů 10.3. 2. polovina 20. století – charakteristika období 10.3.1. Nové proudy a osobnosti 10.3.2. Jazz a rock

1. Úvod do studia dějin hudby 1.1. Co jsou dějiny hudby Milí studenti,

dostávají se vám do rukou texty, které by vám měly být průvodcem po dějinách hudby. Máte se stát dobrými řemeslníky, umělci, z jejichž rukou vzejdou hudební nástroje, které budou nejen krásné, ale budou splňovat i přísné požadavky hudebníků na zvukové parametry nástrojů, a tak se o nich i o jejich účelu musíte co nejvíce dovědět. K tomu vám mimo jiné poslouží i předmět dějiny hudby.

Dějiny zkoumají vývoj lidské společnosti, jednotlivosti řadí chronologicky a snaží se nacházet mezi nimi vztahy příčin a následků. Hledají odpovědi na základní otázky – kdo, kde, kdy, jak a proč.

Hudba je disciplína založená na zvucích probíhajících v čase. Je spjata s člověkem a lidskou společností. Vyvíjela se v těsné spojitosti s obecným vývojem lidstva, a tak k pochopení jejího vývoje musíme chápat i dějiny obecné.

Dějiny hudby zařazujeme mezi společenské vědy, přesto hudba tyto hranice překračuje. Můžeme ji totiž zkoumat i z hlediska fyzikálního, zejména v oboru akustika. Dějinám hudby nadřazenou disciplínou je muzikologie (hudební věda). Ta se kromě dějin zabývá i hudební estetikou a hudební teorií. Nově sem přibyly i etnomuzikologie, hudební pedagogika, hudební psychologie.

Základní zvukové prvky života jsou ticho, hluk a hudba. Ticho totální, absolutní nemůžeme slyšet nikdy. Předpokládalo by totiž svět bez lidí, zvířat, předmětů, svět bez pohybu. Takový svět neexistuje. Přesto však si ticho můžeme prožít v hudbě. Tam může být součástí harmonie, je tedy hudebním prvkem. Představte si třeba pauzu v orchestrální skladbě nebo ticho, když dirigent zvedá taktovku před prvním taktem skladby. Toto ticho umocní zážitek ze skladby. Opakem ticha jsou zvuky. Ty mohou být pouhými hluky, nebo se jako tóny mohou nějak logicky seskupovat a pomocí různých výšek a rytmů vytvářet melodii.

Pro vytvoření hudby jsou nutné dva záklaní předpoklady – hmota (třeba lidské hlasivky nebo ruce hráče) a idea. Hudba musí mít myšlenku a citovou hloubku. Musí mít tedy obsah. Ten nesmíme zaměňovat s programem. V hudbě programní pomáhá skladateli často text ( báseň, zpěv, nebo alespoň název skladby – například u Smetanovy Mé vlasti). Hudba, která není programní, se nazývá absolutní. Tam je obsah vyjádřen jen hudebními prostředky.

Pro rozlišení hudby absolutní si můžete poslechnout například 4. část Fantastické symfonie Hectora Berlioze (Marche au supplice) a druhou část Symfonie č.9 e-moll op.95, Z nového světa. Jestlipak poznáte, která skladba je hudbou absolutní a která je programní?

Hudba v nás vzbuzuje city. Může evokovat něhu, veselí, smutek, hrdinství, rozjímání, přesto však nestojí jen na emocích . V hudbě fungují jasná pravidla, řád. O tom nás může přesvědčit třeba pohled na partituru skladby.

obr.1. partitura – převzato z knihy J.Pilka, Hudební kaleidoskop, Panton 1983 Úkoly: 1. Vyhledej v partituře: a) jak se dílo jmenuje b) která je to věta c) kdy zemřel autor skladby d) kolikáté v pořadí je to jeho dílo e) co znamená označení Poco sostenuto f) co znamenají značky p,f,fp 2. Muzikologie pracuje s řadou termínů. Pokus se v osmisměrce nalézt deset z nich.

A K O R D T

L Á R I E A T N F O L K B O N U K T A N P E G I L S Í E Z A A B S O R A D L E S E M A C Ń D F T

1.2. Etapy ve vývoji hudby

Ke stanovení etap ve vývoji hudby můžeme používat několik hledisek. 1. Hledisko obecně historické.

Podle něj členíme vývoj na pravěk, starověk, středověk, novověk a moderní dobu. Za hranice mezi nimi považujeme určité klíčové události. Dělítkem mezi pravěkem a starověkem je vznik starověkých států, mezi starověkem a středověkem rok 476 – pád říše západořímské. Jako konec středověku chápeme rok 1492, tedy Kolumbovo objevení Ameriky. Moderní doba podle tohoto členění začíná rokem 1789 – počátek Velké francouzské revoluce. Toto hledisko není zdaleka uspokojivé, protože nebere v úvahu nerovnoměrnost vývoje v jednotlivých oblastech světa. Navíc se hranice těchto období nekryje s rozhodujícími momenty slohových změn v hudbě. 2. Hledisko kulturně – historické.

Podle tohoto hlediska dělíme obecně dějiny umění, tedy například dějiny literatury, malířství, architektury. Pak tedy mluvíme o hudbě antické, kterou dál dělíme na dobu mytickou, klasickou a helénistickou. První období středověku nazýváme románské, následuje gotika a renesace. Ta stojí na prahu novověku. Je pak vystřídána barokem, klasicismem a romantismem. Konec 19. století je ve znamení vzniku množství nových směrů. Mluvíme o secesi, impresionismu, verismu, realismu, expresionismu. 3. Hledisko podle stupně hudebního myšlení.

Evropské hudební myšlení prošlo ve svém vývoji čtyřmi základními slohovými etapami. Sloh monodiální je charakterizován používáním jednohlasého hudebního vyjadřování. Je vývojově nejstarší a končí zhruba kolem roku 1000. Po něm přichází sloh vokálně polyfonní. Ten využívá více samostatných melodií, které nechává zaznít současně. Třetím je sloh melodicko-harmonický. Rozvíjí možnosti vícehlasu a objevuje harmonické cítění. Čtvrtý a poslední styl je někdy nazývaný sónický. Je to doba hledání nových cest, překonávání dosavadních tonálních hudebních představ.

Úkol: Podle informací z textu se pokus doplnit prázdná místa v tabulce. (Čas plyne zdola nahoru.)

rok obecně historicky kulturně historicky hudebně 2000 moderní doba verismus, expresion. 1900 secese, impresionismus só - - - - ý 1800 n - - - - - k - - - - n - - - mus 1700 kl - - i c - smus 1600 - - r - k mel -- icko-ha-- - nick- 1500 - - ř - - - - - k 1400 r - - - s - - - e 1300 1200 g – t - - - 1100 1000 vok - - ně poly - - nn - 900 období ro - - - - é 800 700 600 500 400 300 200 100 0 100 př.n.l. 200 př.n.l. 300 př.n.l. 400 př.n.l. 500 př.n.l. 600 př.n.l. an - i - a 700 př.n.l. 800 př.n.l. 900 př.n.l. 1000 př.n.l. 1100 př.n.l. 1200 př.n.l. 1300 př.n.l. 1400 př.n.l. 1500 př.n.l. 1600 př.n.l. 2000 př.n.l. 2500 př.n.l. sta - - - ě - mo - - d - á - - í

2. Pravěk

2.1. Nejstarší hudební projevy

Nejstarší hudební projevy jsou zřejmě tak staré jako lidská řeč. Desítky tisíc let se rozvíjely společně a jak řeč tak první hudební projevy měly znakovou funkci, tedy úlohu signálů. Jimi si pravěcí lovci předávali informace i na velkou vzdálenost v terénu. To vyžadovalo vyšší polohy hlasového rozpětí i větší sílu zvuku, což je typické pro zpěv. O hudbě z doby kamenné se můžeme jen dohadovat. Předpokládáme však její existenci už ve starší době kamenné (paleolitu). Z této doby totiž pocházejí nalezené umělecké předměty. Jsou to sošky a kresby, nalezené v jeskyních Lascaux, Altamira nebo na Sibiři či na Sahaře. Předpokládáme, že hudební projevy patřily k souboru magických obřadů. Jimi si lidé chtěli naklonit mocnou a mnohdy nevysvětlitelnou přírodu. K magii se však určitě přidávala i složka estetická – rituální soška, obraz, píseň nebo tanec se musely tehdejšímu člověku líbit. První hudební projevy se nedaly zhmotnit tak jako projevy výtvarné, a tak jejich existenci můžeme jen předpokládat. Jasným důkazem, že hudební projevy jsou staré minimálně 40 000 let, je vyobrazení kouzelníka, které bylo objeveno v jeskyni Tří bratří ve Francii. Kouzelník je oblečen ve zvířecí kůži a hraje na nástroje. Počátky hudby tedy spojujeme s rituály, jimiž se lidé snažili zajistit si úspěšný lov, přízeň počasí, odvrácení hladu, nemocí, plodnost vlastního rodu. Prostřednictvím rituálů a magie mohli hovořit s duchy. Přitom se dostávali do napětí a vzrušení, které měnilo výšku a barvu jejich hlasu a ovlivňovalo pohyby těla. Ty se stávaly rytmickými a rytmickou pulzaci přenášly i do hudebních projevů. Rytmus byl zřejmě důležitější než melodie. Ta měla malý tónový rozsah (2 – 3 tóny), intonace byla kolísavá, bez přesných intervalových vzdáleností.

Prvními hudebními projevy mohlo být tleskání, dupání, vzrušená mluvy, výkřiky, napodobování zvuků přírody a hlasů zvířat. Pak se začaly používat první hudební nástroje. V archoelogických sbírkách můžeme vidět nástroje z doby kamenné. Jedná se o chřestítka, primitivní několikadírkové píšťaly, zvířecí rohy, hudební luk atd. Na přelomu pravěku a starověku, v době bronzové, se objevují kovové bicí a dechové nástroje. Zde zaznamenáváme první výskyt strunných nástrojů. Jsou to harfa, lyra, loutna. Jak vypadaly projevy našich pravěkých předků můžeme odhadovat z projevů dnešních domorodých kmenů, které žijí na úrovni doby kamenné. Domorodci na Nové Guinei, v Amazonii, Africe nebo Austrálii používají dosud staré hudební nástroje a rytmus u nich jasně převažuje nad jednoduchou melodií. Úkol: Hudební nástroje ze seznamu umístěte správně do tabulky škrabky, hudební luk, chřestítka, bubínky, zvířecí rohy, lyra, xylofon, píšťaly, metalofon, harfa

ideofony membranofony chordofony aerofony

3. Starověk

3.1. Charakteristika starověku, Indie a Čína

Nejstarší starověké státy vznikaly už od 4. tisíciletí před naším letopočtem. Jejich ustavování souviselo s dřívější změnou klimatu – oteplením. To umožnilo rozvoj zemědělství. V teplých oblastech v okolí velkých řek byly pomínky pro zemědělství příznivé, tam se soustřeďovalo větší množství lidí. Jejich práce – například stavba zavodňovacích kanálů – vyžadovala organizaci. To byl jeden z důvodů vzniku státu. Mezi nejvýznamnější starověké státy patřily Indie, Čína, Mezopotámie, Egypt, Palestina. Pro hudbu evropskou se východiskem staly kultury v Egyptě a Mezopotámii, které zásadně ovlivnily starověké Řecko a Řím. Přesto se alespoň okrajově zmíníme o Indii a Číně.

V Indii byla hudba spojována s náboženstvím. Byla pokládána za prostředek vhodný k pozdvihnutí ducha a prostředek k dorozumívání s vyššími mocnostmi. To můžeme vyčíst z vyobrazení nejvyšších představitelů a duchovních vůdců. Vždy je vidíme při hře na nějaký hudební nástroj. Indická hudba se vyvíjela v odlišném duchovním ovzduší než naše, proto se od naší liší. Přesto může najít i nějaké podobnosti. Indická stupnice měla sedm tónů. Sa – Ri – Ga – Ma – Pa – Da – Ni jsou názvy tónů podobně jako naše do – re mi... Tady však podobnost končí. Dál byl jejich systém velmi složitý. Pro ilustraci: skládal se přinejmenším ze sedmdesáti dvou stupnic, oktáva se dělila na dvacet dva částí tónu, nazývaných mikrotóny. I dnes se indický zpěv řídí původními pravidly. Ve starověké Indii se používaly i nástroje – bambusové flétny(murali), píšťaly, do kterých se foukalo nosem, strunný nástroj vina (dvě svázané bambusové hůlky na koncích s dvěma hlavicemi v úloze rezonančních skříněk, na hůlkách nataženo sedm strun, na něž se hrálo plektrem).

V Číně se hudba spolu s tancem uplatňovala hlavně v divadle. To ostatně můžeme vidět při představení tradičního čínského divadla i dnes. V hudbě spatřovali Číňané hlavní prvky života : zemi, kov, dřevo, oheň a vodu. S jejich počtem zřejmě souvisí i stupnice složená z pěti tónů – pentatonika. Běžná byla víra, že hudba má kouzelnou moc a že umí obměkčit lidské srdce. Mezi nejznámější nástroje tehdy patřila čchin – sedmistrunná loutna, mu – jo, což byl obřadní buben, jung –luo neboli chrámové gongy, také flétny nebo šalmaje. Úkol: Na stránce http://en.wikipedia.org/wiki/Veena se pokus vyčíst, do jaké rodiny nástrojů patří vina. (Pozn. Na obrázcích uvidíte už novější typ nástroje.) 3.2. Mezopotámie, Egypt

Vzdálené prameny orientální hudby indické a čínské se kupodivu dají vypátrat snáze, než prameny hudby egyptské a mezopotámské. Je to proto, že kulturní vývoj v těchto orientálních zemích nebyl nijak přerušen a trvá do dnešních dnů. Egypt a Mezopotámie se ale odedávna stávaly terčem útoků svých sousedů, často byly dobyty a původní kultura byla ničena a nahrazována kulturou vítězů. Zde nám v pátrání opět přichází na pomoc archeologie. Ve vykopávkách se totiž objevují i zachované hudební nástroje. Doklady o hudebním životě můžeme vidět i na úlomcích váz nebo na malbách. Zdrojem informací jsou i písemné památky.

V Egyptě hudba sloužila převážně náboženským účelům. Oslavovala bohy, a protože faraón byl pokládán za vtělení boha, sloužila i k jeho uctívání. Byl to kult boha, panovníka, kult posmrtného života, kult převtělení, co bylo hlavním ideovým zdrojem staroegyptské hudby. Kromě toho měla zde ale hudba i zcela světské určení. To můžeme zjistit z literárních památek, například z milostné poezie nebo výpravných próz. Na fresce v hrobce faraóna Meniho lze vidět člověka, který odpočívá po práci. U něho stojí

hudebník a hraje na flétnu. V Egyptě se rytmická hudba používala při otrocké práci, kdy svým rytmem měla pobízet zástupy k činnosti. To ale není případ zmíněné fresky. Tam měla hudba vést k uvolnění. Dnes tomu říkáme muzikoterapie.

V Mezopotámii byl vývoj podobný řeckému. Přečtěte si pro představu ukázku z knihy francouzského spisovatele L.N.Lavolla Stopa v poušti. Líčí se v ní události z let 2131 – 2125 před naším letopočtem, kdy moc v Království uruckém uchvátil král Utuchegal. Ukázka líčí oslavy svátků jara. 1

„Když se usadil výš než velekněz, dal pokyn, že je ochoten přihlížet slavnosti. Z chrámu vyšel průvod mladých tanečnic; pohyboval se pomalu a s obřadnou důstojností. Děvčata byla velice půvabná; oči měla sklopeny a a paže volně zdviženy nad hlavami. ...

Po tanečnicích přišel průvod zpěváků a hudebníků; provázela jej melodie, v níž se střídaly ostré tóny s tlumenými a táhlými, připomínajícími bzučení křídel hmyzu. Lyry napodobovaly hukot vzdouvajících se vln.

Objevila se Nina. Měla slavnostní účes, jaký nosily princezny. Zdobila jej čelenka ze zlatých tepaných listů, které se střídaly s kroužky a barevnými perlami. Ve vlasech měla široký zlatý hřeben, z něhož vybíhaly vysoké štíhlé stonky květů se zlatými listy a pestíky z drahokamů.

Několik řad širokých náhrdelníků jí splývalo až po pás, velké zlaté náušnice se leskly a harfa se šesti strunami, kterou měla v rukou, se třpytila zlatem a modrým lazuritem... Byla skutečně krásná. Zdálo se, že je ztělesněním půvabu, že v její osobě sestoupila na zem sama bohyně.“ V ukázce se dočítáme o harfě, víme ale, že jak v Egyptě, tak v Mezopotámii byly užívány i píšťaly, flétny a bicí nástroje. Hudba zůstala v zásadě jednohlasá. Otázky: 1. Proč je složité sledovat hudební vývoj v Egyptě a Mezopotámii? 2. Jakým účelům sloužila hudba? 3.3. Antické Řecko a Řím

Řekové přinášejí ve starověku úplně nový model uspořádání společnosti. Na rozdíl od východních despocií se zde vytváří společnost s vládou založenou na demokratických principech, proto i umění zde má daleko širší působnost. Harmonie, krása, dokonalost – to vše přináší řecké antické umění a stává se vzorem nejen pro Římany, ale po mnoha staletích i pro následovníky v obdobích renesance nebo klasicismu.

Řeckou kulturu ve starověku lze rozdělit na tři období. Nejstarším je období archaické. Je to doba mezi 8. až 5. stoletím před naším letopočtem. Tehdy vznikly například Homérovy eposy Illias a Odyssea. Pak následuje klasické období. S tím můžeme spojit tvorbu významných dramatiků Aischyla, Sofokla, Euripida nebo Aristofana. Toto je doba největších filosofů a umělců, doba rozkvětu řecké demokracie. Posledním je období helénské. Datujeme jej mezi 4. stoletím př. n. l. a 4. stoletím n. l. Je to doba, v níž vzniká mnoho uměleckých děl, mnohde řemeslně virtuózních, avšak bez

1 L.N.Lavolle, Stopa v poušti,SNDK Praha, 1967

hlubších idejí. Tady se objevuje vliv Římanů, kteří Řecko dobyli, jeho kulturu přejali, ale jaksi povrchně, spíše jako užitnou dekoraci.

V Řecku v nejstarších dobách působili pěvci, nazývaná aiódové, kteří přednášeli písně o hrdinských činech a doprovázeli se přitom na kitharu, lyru nebo aulos. Používaly se i další nástroje harfové a bicí. Řekové jsou zakladateli olympijského soupeření. Na hrách se závodilo nejen v disciplínách sportovních, ale i v umění. V 6. století před naším letopočtem zvítězil na Pýtických hrách Sakadas z Argu. Ve skladbě pro aulos vylíčil boj Apollóna s drakem. Byla to vlastně první programní hudba, protože znázorňuje děj, program. Další autoři programní hudby se objevili až v 19. století.

Lyrikou dnes rozumíme text vyjadřující stav duše, cit, pocit, náladu. V antickém Řecku to ale znamenalo poezii – zpočátku recitovanou, posléze zpívanou – doprovázenou hrou na lyru. Nejvýznamnější její představitelkou byla básnířka Sapfó z ostrova Lesbos.

Hudba provázela i pravidelné oslavy boha Dionýsa. Tehdy se konaly nevázaně veselé průvody masek, v nichž si tanečníci a zpěváci v kozlích kůžích, doprovázení hrou na píšťaly, snažili zajistit přízeň boha plodnosti „kozlím zpěvem“, který se nazýval tragos. Zde můžeme spatřovat počátky řeckého dramatu (a kořeny slova tragédie). Matematik Pythagoras zase položil základy hudební nauce. On poprvé vytváří osmitónovou stupnici, když k původním sedmi tónům – podle sedmi strun na lyře, přidává k prvnímu tónu opakující se osmý tón. Starořecké stupnice se staly základem středověké hudby.

Římané byli více vojáky než umělci. Hudba byla považována spíše za přepych vhodný pro boháče. Od Řeků přejímají flétnu i lyru. Pro zábavy nebo vojenské účely používají ryčné plechové nástroje, nástroje bicí nebo vodní varhany. Filosof Boethius o ní napsal: „Kdysi byla hudba jednoduchá, skromná a hodná úcty, dnes je vyfintěná, zmatená, ztratila svou důstojnost a hodnotu, klesla na hanebné řemeslo.“

Boethius byl filosof stojící na křesťanských pozicích. Křesťanství se zrodilo na základech židovského náboženství. Židovská hudba se odrazila v zpěvech křesťanských, neboť křesťané převzali texty i způsob přednesu. Jednohlasý zpěv židovských žalmů přešel do křesťanského chorálního jednohlasu a měl zásadní vliv na formování gregoriánského chorálu. Úkol: Popiš nástroje – kithara a aulos. Můžeš použít rejstřík pojmů v učebnici nebo http://en.wikipedia.org/wiki/Aulos a http://en.wikipedia.org/wiki/Kithara

4. Středověk

4.1. Charakteristika středověku

Charakterizovat středověk není snadné, protože toto období trvalo tisíc let a za tu dobu Evropa prošla významnými změnami jak ve způsobu života, tak v nahlížení na svět. V jeho půběhu se měnily hranice i vládci. Dělíme jej na období raného středověku a středověku vrcholného. Společným rysem je vítězství křesťanství. Církev získává všeobecnou nadvládu v oblasti kultury a vzdělávání, a proto má toto období výrazně duchovní charakter.

Raný středověk je dobou po pádu západořímské říše (r. 476 n.l.). Pod útoky barbarských kmenů zaniká vyspělá civilizace a přichází dlouhé období nestability a úpadku kultury. Evropou se přelévají barbarské kmeny germánské, pak i slovanské. Vojensky působí i Keltové, Hunové, Avaři, Maďaři. Nové státy vznikají a zanikají. Prvním stabilním státním útvarem se stala francká říše. Vojenskými akcemi zabránila Arabům proniknout z Pyrenejského poloostrova dál do Evropy a zahájila spolupráci s křesťanskou církví. Karel Veliký se papežem roku 800 nechal korunovat za římského císaře. Jako by tento akt byl návratem k spolupráci moci církevní a světské, která byla započata roku 313. Tehdy se ještě ve starověkém Římě ediktem milánským stalo křesťanství státním náboženstvím. V 10. století se začínají utvářet další raně feudální evropské státy a ve všech dochází k přijetí křestanství. V umění mluvíme o románském slohu. Umělci hledají inspiraci v troskách římských antických památek. Křesťanské knihy i obřady v sobě rovněž nesou velmi staré tradice. Jsou mostem mezi kulturou starověkého židovstva, ranými křesťany římské říše a raně feudálními umělci a vzdělanci.

Vrcholný středověk je obdobím od 11. století. Vznikají velké středověké státy Francie, Anglie, Německo, Polsko, Čechy, Uhry. Základem hospodářství je zemědělství. Panovník a šlechta jsou vlastníky půdy. Rozvoj řemesel a obchodu způsobí vznik a rozvoj měst. Církev je nezávislým feudálem a rozšiřuje síť svých institucí i svůj majetek. To se stává terčem kritiky „kacířů“. Krize v církvi vyvrcholí na konci 14. století papežským schizmatem – tedy stavem, kdy má papežů více. Tehdy církev významně ztrácí svou morální autoritu. Vrcholný středověk je obdobím gotického umění.

O tehdejších představách, jak má být společnost uspořádána, vypovídá názor středověkého myslitele Williama Caxtona: „Pracující mají živit kněze a rytíře, rytíři mají bránit kněze a pracující, kněží mají učit a vychovávat rytíře a pracující k lidským způsobům a prosit za ně Boha.“ Úkol: Podle obrázků charakterizuj základní stavební prvky slohu románského a gotiky: obr 4. Románský sloh obr.4. Gotika 4.2. Vokální tvorba církevní

Křesťanství vzniklo už v dobách antického Říma. Z židovské provincie Palestiny se jeho utopické myšlenky rovnostářství, bratrství a víry v konečnou spravedlnost rychle šířily do celého impéria. Křesťané byli několik staletí krutě pronásledováni a museli se skrývat, přesto jich stále přibývalo. Své náboženské obřady museli provádět tajně, často pro ně používali římské katakomby. Obřady probíhaly jednoduše a neokázale. Pro jejich zpěvní doprovod sloužily původní židovské náboženské zpěvy, které se hudebně pozměňovaly pod vlivem antické kultury. Po svém uznání za státní náboženství na

začátku 4. století n.l. se křesťanství dále rozšiřuje a promítají se do něj další vlivy. V liturgii vzniká anarchie, kterou se poprvé pokusí usměrnit milánský biskup Ambrož. Díky němu už ve 4. století získává liturgická hudba určitý systém. Liturgický zpěv té doby je tedy nazýván ambroziánský chorál.

Kromě liturgie milánské existovaly i další, například mozarabská na Pyrenejském poloostrově, byzantská na Balkáně nebo římská. Ta v dobách jejich vzájemné řevnivosti získávala postupně vrchu a stala se později jedinou platnou pro západní křesťanské obřady. Významnou byla škola pěvců – Schola cantorum – založená pro účely církevního zpěvu. Za papeže Řehoře Velikého došlo k redakci církevních zpěvů (žalmů, hymnů a atifon), které se pod názvem gregoriánský chorál dál šířily po Evropě. Tak jak se jednotlivé země pokřesťanšťovaly, postupoval i gregoriánský chorál.

Byl to jednohlasý zpěv, který se uskutečňoval buď prostým recitačním způsobem (accentus, což znamenalo, že na jednu slabiku připadal jeden tón), nebo koloraturním způsobem (concentus, kdy na jednu slabiku připadalo více tónů). Rytmus přirozeně plynul z deklamace slov.

Základním obřadem katolické církve je mše. Jeho jádrem je připomenutí Poslední večeře Páně a proměna chleba a vína. Některé zpěvy, které se při mši zpívaly, se měnily podle liturgické doby. Jiné zůstávaly trvalou součástí obřadu. Nazývají se Ordinárium a patří tam Kyrie (Pane), Gloria (Sláva), Credo (Věřím), Sanctus (Svatý) a Agnus Dei (Beránku Boží).

Gregoriánský chorál nezůstával neměnný, ale vyvíjel se díky pozdějším postupným zásahům. Tak do něj byly vkládány tropy ( úvahy, vysvětlivky textu), které rostly a později se i osamostatnily. Sekvence byly zase dodatky, které vznikly postupným otextováním dlouhých koloratur v Alleluja. Sekvencí přibývalo, a tak jejich povolený počet stanovil v 16. století papež Pius II. na pět. Dnes nejznámější, které inspirovaly i pozdější skladatele, jsou Stabat Mater (Sedmibolestná Panna Maria) a Dies Irae (ke mši za zemřelé – k rekviem).

Texty a zpěvy doprovázející bohoslužby se zpočátku šířily ústním podáním. Postupně však byly zaznamenávány do knih, texty například do sakramentářů nebo evangeliářů, melodie do misálů nebo graduálů. Úkol: Rozděl pojmy do tabulky: Stabat Mater, Credo, Agnus Dei, misál, evangeliář, Dies Irae, Kyrie, graduál

pevná součást mše kniha sekvence

4.3. Tvorba světská ve středověku

Staletí stěhování národů vedla k bohatým kontaktům mezi mnoha národy a kmeny. Potkávaly se národy staré, původní, s těmi novými, s kmeny barbarských dobyvatelů. Jejich setkávání je ovlivnilo i po stránce kulturní. Ranou středověkou tvorbu můžeme sledovat ve třech základních liniích. Je to tvorba keltská, germánská a slovanská.

Keltové sídlili v Evropě už před naším letopočtem. Znali kulturu řeckou i římskou. Byli dobrými řemeslníky, obchodníky i vojáky. Žili v opevněných oppidech, jejichž pozůstatky nalézáme po celé Evropě. Ostatně název Bohemia, užívaný odedávna pro naši vlast, je odvozen od názvu keltského kmene, který zde žil. Keltové se pod tlakem Germánů stahovali na západ, a tak pozůstatky jejich kultury nalézáme dnes hlavně na Islandu, v Irsku, Skotsku, Walesu či v severní Francii. Jsou to ságy, tedy prozaická vyprávění, trochu kroniky a trochu romány. Vyprávějí o králích, legendárních hrdinech z mytických dob i o význačných rodech a jejich sporech. Jejich šíření obstarávali bardové, národní pěvci. Typickým keltským hudebním nástrojem byla chrotta - strunný nástroj a kovová rovná trubka zvaná karnyx.

Germáni byli převážnou měrou zaměstnáváni výboji, a tak je jejich kultura hrubší než ta keltská. Tak jako Keltové i oni se setkali antickou kulturou, znali tedy také píšťaly, bicí i drnkací nástroje. Zvláštností jejich hudebního projevu bylo využívání nástroje zvaného lura. Byl to bronzový roh ve tvaru mamutího klu. Měl délku 1,5 až 2,5 metru a dosahovalo se jím mocného zvuku.

Slovanská kultura byla mnohotvará. Slované osídlili rozsáhlá území ve střední, jižní i východní Evropě. Působily na ně tedy různé vlivy podle toho, v které oblasti slovanský kmen nalezl domov. Na západě to byly kontakty s keltskou a germánskou kulturou, na jihu s Byzancí a Orientem, na východě s Dálným východem. Nejznámější staré hudební projevy měly podobu zpěvů o hrdinských činech v bylinách. Doprovod obstarával strunný nástroj gusli. Slované znali také flétny, trubky, píšťaly i Panovu píšťalu a bicí nástroje.

Jak se šířilo křesťanství, stávalo se provozování hudby, tak jako všecho další pěstování kultury, záležitostí církve. Světští zpěváci a hudebníci ztrácejí na vážnosti a postupně se dostávají až na spodní příčky společenského žebříčku. Jsou nazýváni joculatory (šašky) i minstrely (sluhy). Od 12. století se jejich postavení lepší. Ve městech vytvářejí cechy podobně jako řemeslníci. Kandidát, který se chtěl stát členem cechu, musel prokázat, že umí sepsat vlastní melodii i text a píseň pak sám interpretovat. Po úspěšně složené zkoušce se stal mistrem pěvcem, tedy meistersingerem. Nejznámějším z nich byl Hans Sachs (1496-1576). Jeho osoba nepochybně inspirovala Richarda Wagnera k napsání opery Mistři pěvci norimberští.

O stupeň výše stál tzv. rytířský zpěv, tedy tvorba trubadúrů a minnesingrů. Inspirací pro jejich tvorbu byly hrdinské činy z dob křižáckých válek i láska k paní svého srdce. Minne znamenalo ve staré němčině láska, gesang zase zpěv. Rytířské ctnosti – věrnost, statečnost, zbožnost i láska a dvornost – se objevovaly v chansonech (lyrických písních), v serenádách (večerních vyznáních), v albách (svítáníčkách), pastoritech (pastýřských písních) či ennuitech (písních křižáckých). Tématy hrdinských textů, pomineme-li křižáky, byly často příběhy o Karlu Velikém nebo Alexandru Makedonském. Hudební stránka byla pod vlivem gregoriánského chorálu i melodií lidových. Největšími představiteli trubadúrského umění byli ve 13. století Raimbault de Vaqueiras a Peire Vidal, truvérského Adam de la Halle. Mezi mistra minnesangu vynikli Walther von der Vogelweide nebo Wolfram z Eschenbachu. Na dvoře českého krále Václava II. působil pěvec Heinrich von Meissen, zvaný Frauenlob.

Z raného středověku zůstala zachována i tvoba zběhlých kleriků a studentů. Texty jsou latinsko-německé a známe je pod názvem Carmina burana. Ve 20. století je použil pro svou hudbu německý skladatel Carl Orff.

K nejstarším písním u nás patří Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave nebo milostná Dřěvo se listem odievá.

Úkol: Námětem Wagnerovy opery Tannhäuser bylo první zápolení pěvců na německém území. Odehrálo se roku 1207 na jednom německém hradě. Jeho jméno je v tajence, kterou najdeš ve čtvrtém sloupci. X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X - představitel minnesangu, byl z Eschenbachu - keltská kovová rovná trubka - germánský bronzový roh - pastýřské písně - milostné písně ranní - křižácká píseň - keltský strunný nástroj - strunný nástroj východních Slovanů 4.4. Ars antiqua

Název tohoto směru – staré umění- vznikl jako protipól názvu ars nova – umění nové. Ars nova se chtěla označit za nositele nové tvorby. Názvem ars antiqua označuje umění, od nějž se chce lišit. Oba směry pracují s raným vícehlasem, v jeho užití jsou však rozdíly.

Vícehlas se objevil v minulosti už v orientální hudbě. I v tvorbě lidové se užívalo současné zaznívání dvou i více tónů. Bohatý rozvoj vícehlasu se stal záležitostí ryze evropskou. První dvojhlasy nebo trojhlasy by nám dnes připadly přinejmenším nezvyklé, možná i falešné. Hlasy byly vedeny souběžně v kvartách nebo kvintách. To je pro nás dosti nelibozvučné a drsné. Za příjemnější dnes pokládáme dvojhlas v terciích nebo sextách.

První zmínka o raném dvojhlasu pochází z knihy Musica enchiriadis (Hudební rukověť) z 9. století. Z 11. století pochází Winchesterský tropář a ještě pozdější je Magnum liber organi. Nejstarší notové záznamy byly neumy. Tyto značky zachycovaly průběh melodie. Notace bez linek byla ale nepřesná, a tak byla asi v polovině 10. století zavedena jedna linka pro notu f. Neumy se psaly nad nebo pod ni. Brzy přibyla linka pro c1. Tyto linky se značily červeně a žlutě. Pak přibyly další dvě linky černé a základní linky se začaly označovat písmeny F a c1. Z těchto označení se vyvinuly hudební klíče. Neumy postupně nabyly čtyřhranného tvaru. Ve 12. století se notace ustálila a přispěla ke sjednocení hudebního vývoje. Nejstarší podoba vícehlasu byla nazývána organum nebo diaphonia. V něm byl vedoucí hlas (vox principalis) doprovázen v kvartovém nebo kvintovém odstupu spodním hlasem (vox organalis). Organum přísné vyžaduje zachování přesného odstupu mezi hlasy. Postupem času se z něj vyvinulo organum volné, které začínalo i končilo unisonem hlasů, ty se ale v průběhu skladby mohly pohybovat souběžně či v protipohybovém diskantu. V 11. století se uvolnilo další přísné pravidlo punctum contra punctum, tedy nota proti notě.

Horní doprovodný hlas se osvobozuje a květnatě se vznáší nad melodií základního hlasu, proto se nazývá discantus floridus – květnatý discant.

V Anglii se používá gymel. Název pochází z latinského označení cantus gemellus, tedy blíženecký zpěv. Pod vlivem tvorby lidové používá souběžných tercií, které byly jinde v Evropě pokládány v té době za disonantní.

Několik desetiletí na přelomu 12. a 13. století v chrámu Notre Dame v Paříži funguje místní kůr jako centrum vícehlasého zpěvu. Jeho hlavními představiteli byli kapelníci notredamští Leonidus a Perotinus. Jejich tvorba je veskrze náboženská. Píší tří až čtyřhlasá organa s obrovskými koloraturami, které dodnes fascinují posluchače. Následující generace se snaží o uvolnění a oživení skladeb. Nejznámějšími autory jsou zde Frank Kolínský a Petruso de Cruce. Objevují se conducty a motety.

Conductus byla zhudebněná báseň s latinským textem. Nebyly to texty k bohoslužbě, spíš k vážným či slavnostním příležitostem. Tyto skladby nepřejímaly melodii z gregoriánského chorálu – cantus firmus. Conductus byl vlastně prvním středověkým vícehlasem, který nevznikl z převzaté melodie.

Motetus měl opět tři hlasy a každý hlas měl nejen vlastní nezávislou melodii a rytmické tempo, ale i text. Základní hlas je převzat z gregoriánského chorálu, ostatní hlasy jsou komentáři, vysvětlivkami, parafrázemi k němu. V motetu je vše “pomotané, posplétané“. Rytmická soustava se kolem roku 1200 ustaluje a vede k tvorbě přísně promyšlené konstrukce hudby. Rytmické modely byly převzaty z rytmických schémat antické poezie. Základem se stalo šest modů. Ty se opakovaly po pravidelných, pauzami oddělených skupinkách . Úkol: V tabulce si prostuduj názvy a ukázky jednotlivých rytmických modů a pokus se vytvořit vlastní příklady modů. Modus Ukázka Trochej Pána Jána, pláče Nána - bú Jamb Naší paní sluší ranní - spěch Daktyl Nábřeží nad Temží ptáky se zahemží - nám Anapest Prokleté století, zajetí v podsvětí – hrozné Spondej Láká, plácá, mává, jásá – sám Tribrachys Es ta ta, es ta ta. Co to je? Kaťata - ta 4.5. Ars nova Ars nova byl název traktátu teoretika a skladatele Filipa de Vitry (1291-1360). Traktát se stal programem nové hudby, hudby 14. století, hudby stojící jednou nohou v gotice a druhou v renesanci. Umění získává nový vztah ke světu a k životu. Je radostnější, lidovější, šťavnatější. Používání církevních tónin sice dává hudbě stále archaický ráz, častější používání tercií a sext nám však zní daleko přirozeněji. Vícehlasost si vyžádala přesnější notaci. Nešlo jen o zaznamenání výšky tónu, ale i o vyznačení délky tónu. Protože tato notace měří přesně délku tónu, nazývá se menzurální notace.Skladby ještě nebyly rozděleny na

takty. Partitury v našem smyslu neexistovaly a skladatel komponoval a zapisoval každý hlas zvlášť. Nejvýznamnějším představitelem francouzské ars novy byl remešský kanovník Guillame de Machaut (1300-1377). Ten byl člověkem všestranného nadání. Kromě skladatelské činnosti byl také básníkem a diplomatem. Působil třicet let na dvoře Jana Lucemburského jako jeho sekretář, poslední třetinu svého života však strávil ve své rodné Francii. Jako básník se hojně věnuje lyrice, jako hudebník se věnuje hudbě světské i církevní. Ve světské tvorbě jsou to poměrně jednoduché písně jako lais. Tato píseň vychází ze staré formy, která se jmenuje kyriamina. Základem bylo zvolání Kyrie eleison. V Čechách nazýváme tento typ písně lejch a jistě si vzpomenete na píseň Hospodine, pomiluj ny s jeho zvoláním (invokací) Krleš. Věnuje se ale i složitějším útvarům – kontrapunktické dvou až tříhlasé chasse (honba) a populární dvou až čtyřhlasé balladě. Chasse (fr.) nebo také caccia /kača/(it.) znamená lov, hon. Náměty těchto skladeb byly tedy lovecké, přírodní. Byly většinou tříhlasé, dva vrchní hlasy tvořily kánon, třetí hlas byl instrumentálním doprovodem. Ballata (ballada) byla původně jedno až dvouhlasá skladba. Byla určena ke společenské zábavě a tanci. Ve 14. století se prosazuje tříhlasá vokálně – instrumentální podoba. Oblíbenou se stala kantiléna, vícehlasá zhudebněná světská poezie pro vysoký mužský hlas s doprovodem jednoho až tří nástrojů. Guillame de Machaut je také autorem slavné čtyřhlasé Notredamské mše. Její výraz je daleko archaičtější, než je tomu u jeho světských děl. Nejtypičtější formou celé italské renesance se stal madrigal, dvou až tříhlasá skladba s přírodními nebo milostnými náměty. Madrigaly a ballaty psal i Francesco Landini, slepý florentský varhaník, skladatel, filosof i básník, významný představitel italské hudby 14. století. Období ars nova, tedy doba v Itálii zvaná trecento, je prahem, přes který historie vstupuje do renesance. Úkol: Pozoruj rozpis hlasů u forem založených na výměně hlasů. Jedná se o tzv. kánonické formy, které známe pod názvy kánon (1), kruhový kánon (2) a rondellus (3). Přiřaď rozpisy A,B,C k číslům, označujícím formy. A: 1. hlas: a b c 2. hlas: b c a 3. hlas: c a b B: 1. hlas: a b /:c a b:/ 2. hlas: a /:b c a:/ 3. hlas: /:a b c:/ C:

1. hlas: a b c d e f ... 2. hlas: a b c d e ... 3. hlas: a b c d ...