1. kapitola

(Pracovní verze)

Autor: Vojtěch Scriptor Ţák

Ilustrátorka: Jessie Loarn

Chci celou knihu

Bál teprve začínal, kdyţ jsme s lordem Marco Ornetem přijíţděli k

Paláci vědy a umění. Ani jsem nevěděl, co tu dělám. Zrovna jsem

dokončoval katalog levého křídla jeho rozsáhlé knihovny, kdyţ za

mnou přišel, ať se slušně obleču, ţe mu budu dělat doprovod na

Večeru květinového umění pořádaném cechem zahrádkářů.

2

„Já ale nic pěkného nemám,“ namítl jsem. Jako chudý student

Arasykovy univerzity jsem byl rád, kdyţ jsem si po hospodách,

knihovnách, továrnách, prodejnách a trzích vydělal na měsíční školné

a ještě mi něco zbylo na večerní chléb a půlnoční víno. Hlavně to

víno, ačkoliv donedávna jsem volil radši chleba, kdyţ mi hlad svíral

útroby jako katova smyčka krk, aţ jsem měl pocit, ţe se samou

slabostí pozvracím. Spolubydlící Tomasso říkal, ţe to je dobře, ţe se

pak dřív opiju, ale Tomasso na rozdíl ode mě nikdy neměl problémy s

penězi – jako pohledný syn obchodníka šel v nejhorším ţebrat k

tatíčkovi, i kdyţ se raději nechával vydrţovat osamělými, ale dosud

roztouţenými vdovami. Poslední dobou to byla velká móda, kterou se

řídili všichni bohémové a dandyové z Vinegie, největšího svobodného

města světa. Já po svém otci elektrikáři nezdědil ţádný majetek, zato

příliš velký nos a nepěknou vejčitou tvář. Snaţil jsem se ji ukrýt pod

dlouhými hnědými vlasy, které se nemohly rozhodnout, jestli mají

barvu vadnoucího listí, anebo hnijící slámy. Na nějaké vydrţování

nemohlo být ani pomyšlení, takţe kdyţ na fakultu přišel lord Ornet s

tím, ţe potřebuje někoho, kdo by aktualizoval obsah jeho knihovny,

bylo to pro mě jako dar z nebe. Nemám tušení, proč si vybral zrovna

mě; jak mi kandidát věd Bornos Zachater alias Kundí ksicht s

odporem sdělil, doporučovali mu celou řadu lepších a ukázněnějších

studentů.

3

Snad tedy lord Ornet předpokládal, ţe jsem jeden z těch, kteří

utáhnou milost slečinky na pěkné oblečení, kdyţ uţ ne na pěknou tvář,

a musel jsem ho vyvést z omylu. Jeho odpověď mě překvapila: „V

pracovně na tebe čeká smoking. Alice ti pomůţe s oblékáním.“ S tím se otočil a odkráčel dřív, neţ jsem stačil něco namítnout.

Takţe já ho mám doprovodit na slavný Večer květin…

Večer květin! Ano!

Byl jsem tak vzrušený, ţe jsem na rozpracovaný katalog převrhl

kalamář s inkoustem a zničil si celotýdenní práci. Zlostně jsem zaklel.

Ten týden práce navíc mi lord nezaplatí. Jenţe Večer květin! Jenom

vstup na něj by mě přišel na měsíční plat a to mi Ornet platí víc neţ

štědře. Rychle jsem setřel rozlitý inkoust v marné snaze zachránit z

katalogu, co se jenom dalo,a do své pracovny, písárny po Ornetově

posledním knihovníkovi, skoro běţel.

Alicia, Ornetova posluhovačka, drobná rusovláska s vlasy

spletenými do desítek copů, na mě uţ čekala. S prázdným úsměvem

čichala k váze s květinami, sotva mě ale zahlédla, v očích jí zahrály

potměšilé jiskřičky. Vyšplíchla mi vodu do obličeje.

4

Zalapal jsem po dechu. „Co to děláš?“ vyjekl jsem, spíš překvapeně

neţ rozzlobeně. Na Aliciu se nešlo zlobit, ve svých šestnácti byla víc

dítětem neţ většina těch, které jsem za svého ţivota poznal. „Ty

jedna,“ vykřikl jsem a začal ji honit po pokoji. Schovala se za písařský

stolek v prostředku místnosti a pak se mi pokusila proklouznout pod

napřaţenou paţí. Chtěl jsem ji sevřít a přivinout k sobě, ale v tom

jsem něco uviděl. Na skříni na pergameny, brky, tuše a jiné psací

potřeby, visel frak. Přesně takový, jaký nosí velcí páni, stará šlechta a

zbohatlíci, jaký nosí Marco Ornet, kdyţ jde ven, a jaký nosí regent na

veřejných proslovech – černý jako noc, s dlouhými špičatými šosy,

barevně sladěnou vestičkou, zářivě bílou košilí, kterou určitě při

nejbliţší příleţitosti poliju vínem a pak budu muset lordovi splácet

celou tu drahou nádheru a moje brigáda vyjde vniveč. Aţ jsem se z té

představy rozklepal.

„Nádhera, ţe?“ otřela se o mě Alice.

„Co kdyţ ho zničím?“ zakňučel jsem.

„Tak si zničíš nejdraţší dárek, jaký jsi kdy dostal.“

„Dárek?“ podivil jsem se.

5

„Ano. Ornet říkal, ţe si ho můţeš nechat.“

„Skutečně?“

„Ne, asi tě vodím za nos. Copak někdy lţu?“

„Ale proč mi ho jeho lordstvo dává?“ Na chvíli mě napadlo, jestli mi

jím nechce zaplatit, kdyţ jsem si uvědomil, ţe cena smokingu moji

mzdu značně převýší. Moţná by nebylo marné ho později prodat? Ale

to uţ říkám hop, dokud jsem nepřeskočil, všechno pěkně popořádku.

„Kdo ví,“ zatrylkovala. „Proč jeho lordstvo chce, abys s ním jel na

bál?“ Pak se zamračila a trochu ukřivděně dodala: „Mě nikdy nikam

nepozval.“

„Asi ví proč. Nikdo nemá zapotřebí, abys mezi smetánkou

zadrţovala dech tak dlouho, neţ ti někdo podá sklenku vína.“

„Hej, to není fér. Jako dámě by mi měli podat víno jako první.“

„Jako dáma bys víno vůbec pít neměla, jenom ho zdvořile zdvihat ke

rtům a zase odkládat.“

„To je blbost.“

6

„Věř mi, o etiketě něco vím. Asi proto jedu s Ornetem já a ne ty.“

Vyplázla na mě jazyk. „Pospěš si, ty zlobidlo,“ ohnal jsem se po ní, „a

pomoţ mi se obléct. Nesmím nechat jeho lordstvo čekat.“

„To tě mám jako svléknout?“ přitočila se ke mně.

„No…“ zrozpačitěl jsem. „Jestli chceš?“

„Nechci,“ zase na mě vyplázla jazyk. „Jen to ze sebe pěkně sházej

sám.“

„Tak se otoč.“

„Ještě abych se na něco takovýho dívala,“ otočila se na patě.

Zahanbeně jsem si rozepnul vestičku, sundal reţnou košili a pak

přistoupil k fraku. Vůbec jsem nevěděl jak začít. Abych ho nestačil

zašpinit ještě dřív, neţ ho vůbec vezmu na sebe? „Alí?“ zavolal jsem

na posluhovačku.

„Co je?“ otočila se.

„Máš mi pomoct, ne?“

„To ale nevím, jestli chci,“ odsekla.

7

„Prosím…“

„Tak dobře. A s čím ti mám pomoct? Potřebuješ rozepnout kalhoty?“

„Ale ne,“ plácl jsem se dlaní do tváře, a pak zalitoval, ţe jsem neřekl

ano. „Nevím, jak to obléct. A jak z toho mám vyndat jednotlivé

kousky, abych je nepomačkal?“

„To nepomačkáš. Ach jo. Tak počkej,“ přistoupila k obleku, sejmula

frak z ramínka a řekla: „Tohle podrţ.“ Přebíral jsem ho stejně opatrně,

jako by to byl milánský porcelán. Alicia sundala i vestičku a poté mi

podala košili se stejnou grácií, jako by mi podávala kus hadru. „Na,“

řekla, a kdyţ jsem se neměl k tomu ji přebrat, hodila mi ji na hlavu.

Neţ jsem stačil začít nadávat, sebrala mi z ruky frak, pověsila ho, a

potom mi začala rvát košili přes hlavu. „Asi bych měla nejdřív

rozepnout knoflíky,“ zamyslela se.

Proč si lord Ornet vydržuje zrovna tohle nemehlo? pomyslel jsem si.

Pak mě napadlo, ţe si Alice na motovidlo jenom hraje. Alespoň

knoflíky rozepnula rychle jako zkušená kurtizána. Kdyţ mi ale

přidrţela košili, abych do ní strčil ruce, začala mi uhýbat rukávy.

Myslel jsem, ţe jí praštím! Bál jsem se nechat svého chlebodárce

8

čekat. Navíc jsem byl příjemně vzrušený. Večer květin! Už abych tam

byl!

Kdyţ došla řada na kalhoty, zmocnily se mě rozpaky. „Teď se otoč,“

vyzval jsem Aliciu.

„A proč?“ zašvitořila sluţka.

„Přece se na mě nebudeš dívat?“

„A pročpak ne?“

„No… protoţe jsem muţ a… a ty jsi ţena.“

Ve Vinegii zuřila nebývalá vedra, snad nikdo nenosil podvlíkačky.

„No a?“ A uţ váţněji dodala: „Myslíš, ţe bys byl první chlap, který

přede mnou stáhnul kalhoty?“

Musel jsem přiznat, ţe mé rozpaky byly poněkud směšné. S nahotou

jsme se setkávali na kaţdém kroku. Byť se to na lepších místech

nenosilo, v odlehlých uličkách kaţdá povětrná holka odhalovala svoje

vnady, aby rychleji sehnala neukojeného zákazníka. Kdyţ člověk volil

ty rychlejší z cest, které prorůstaly celou Vinegií a spojovaly hlavní

9

dopravní tepny, často narazil na páry odhalující více, neţ by mu bylo

příjemné. Většinou jsem sklopil zrak a zrychlil krok, ale čas od času

jsem zůstal stát a představoval si sebe na místě toho muţe, který

zrovna utrhl některou z hezčích květin hříšného pole. Hned jsem se

však za takové myšlenky hanbil a pokračoval v cestě.

Proč by tedy mělo záleţet na tom, ţe mě Alice uvidí? Snad proto, ţe

jsem na své tělo rozhodně nebyl hrdý. Byl jsem vychrtlý a dlouhý jako

kopí. Můj otec vţdycky říkal, ţe co nemám ve svalech, to se mi

schovalo do hlavy, takţe „musím bejt chytrej jako podělanej Larinči.“ Tím myslel renesančního umělce a vynálezce Pornela la Rinčiho, asi

jediného svého druhu, kterého znal jménem.

Neměl jsem na vybranou. Váhavě jsem zatahal za šňůrku kalhot – a

v ten okamţik se nade mnou Aliceslitovala a otočila se. „Ty ho ale

musíš mít malýho, ţe se přede mnou tak stydíš,“ odfrkla si. S ulehčením jsem si sundal kalhoty, vyměnil je za ty od smokingua

urychleně se do nich nasoukal. Kdyţ jsem zapnul poslední knoflík,

oddechl jsem si.

„Viděla jsem všechno,“ otočila se Alicia a smála se jako čertisko. V ruce drţela zrcátko. Zmocnily se mě rozpaky, a kdyţ prohlásila:

„Tak malýho ho nemáš,“ ještě zesílily, i kdyţ s nimi přišlo i něco jako

10

hrdost. „A teď uţ si pospěš, víš, jak dlouho jsi nechal našeho pána

čekat?“ začala mě vytlačovat z místnosti. Měla pravdu, přišlo mi, ţe

jsem se oblékal snad půl hodiny, ale jak ukazovaly kyvadlové hodiny

na chodbě, trvalo to sotva polovinu té doby. Přesto příliš dlouho – lord Ornet na mě uţ čekal v kočáře.

„Omlouvám se,“ chystal jsem se jako obvykle všechno shodit na Alici, pak se ve mně ale zvedla vlna rytířskosti a já pokorně dokončil:

„nechtěl jsem… nechtěl jsem vás zdrţovat.“

„To je v pořádku,“ řekl, zabušil na dvířka a zvolal: „Jedeme.“

Kočár se vydal na drkotavou cestu.

„Lady s námi nepojede?“ podivil jsem se.

„Ne,“ odvětil lord Ornet. Neřekl proč a já neměl odvahu se vyptávat.

Kočár vjel na Stezku Brachova pádu a roztřásl se na kočičích

hlavách jako stařec zmítaný horečkami. Pod kopcem cesta

pokračovala Městskou třídou, kde plynové lampy nahradilo poruchové

elektrické osvětlení. Můj otec je pomáhal instalovat a často nadával,

jak strašná je to věc: kaţdou chvíli se něco pokazí a pak celé čtvrti

tonou ve tmě. Na Městskou třídu, nejdůleţitější ulici táhnoucí se

11

napříč celým městem, přitom museli elektrikáři z Továrny světla,

první továrny toho druhu na světě, dávat největší pozor. Světlo vrhané

scientistickými lampami bylo pokroucené a protkávané stíny, jak

kovové zdobení bránilo paprskům proniknout tam, kde jich bylo

zapotřebí. Asfaltová cesta připomínala černou řeku a plynulý,

kolíbavý pohyb kočáru evokoval pocit, ţe pluji v gondole.

Celou dobu jsem házel pohledy po lordu Ornetovi. Bez zájmu

vyhlíţel z okna a po chvíli vytáhnul z kapsy kníţku a začal si číst. V mihotavém světle lampy se mi podařilo rozluštit název – O lásce. Bylo to pro mě příjemné překvapení. Kdysi jsem tohle roztomilé dílko

nedávno zesnulého básníka Moseta četl. Jednalo se o filozofickou

rozpravu nad povahou toho těţko definovatelného citu, protkané

kupou květnatých slov a přirovnání. Ačkoliv jsem z něj byl trochu

zklamaný – doufal jsem, ţe v něm najdu nějaký návod, jak zapůsobit

na ţeny – zpětně se mi vybavovaly mnohé myšlenky tohoto velikána.

V tom jsem si všimnul, ţe mně lord Ornet pozoruje, a bleskem

obrátil zrak do ulic – k pokrouceným balustrádám balkonů, kruhovým

oknům lemovaných dovnitř stočenými paprsky, k úzkým uličkám

vedoucím do riskantního světa spodiny, k vytáhlým věţím, kostelům a

12

opuštěným chrámům, ke kamenné změti velkoměsta, jakým Vinegia

zajisté byla.

„Znáš tu kníţku?“ promluvil lord Ornet.

Rozpačitě jsem se usmál a dal mu za pravdu. „Omlouvám se, nechtěl

jsem zírat, to jen…“

Odbyl mě mávnutím ruky. „Co na ni říkáš?“

„No… já nevím…“ Ornet se zamračil; neměl rád mlhavé odpovědi.

„Je v ní plno zajímavých myšlenek,“ napravil jsem svoji chybu.

„Hlavně se mi pořád vrací slova: ‚Láska je jako útok proti ďáblu

vedený rukou zkušeného šermíře: plný emocí a přesto s jasným

úmyslem, který se před druhým tak špatně snaţí skrývat. A stejně jako

útok proti ďáblu má i stejný výsledek: neodvratnou prohru, k níţ vede

dlouhá stezka plná bolesti.‘“

„Strana?“

„Netuším. Bylo to někde před koncem.“

Ornet chvíli listoval a poté mi kníţku podal. Byla zabalená v jemné

modré látce, vydavatel vyvedl slova na líci velkými šarlatovými

13

písmeny obkrouţenými srdíčky a květinkami, přesně v módě

stylistického minimalizmu, který panoval v Mosetově době a který se

po svém nedávném úpadku ke kýči znovu vracel ke slovu. Po chvíli

náročného pátrání, kdy mi stíny poskakující lampy rozmazávaly

drobná písmena kníţečky, jsem objevil příslušnou pasáţ. Lord Ornet

byl trpělivý. „Přečti ji,“ rozkázal, a dodal: „Celou.“

Zabrousil jsem očima na začátek třinácté kapitoly a dal se do čtení:

„‚Láska je horoucím citem, rozechvělou touhou i tělesnou ţádostí, je

ale i chladným rozhodnutím mozku, ţe někoho mám rád. Láska, tak

jako přátelství, je rozhodnutí zaloţené na logickém, pevném základu

ilogického citu. Argumentem pro lásku je iracionálno. Láska je jako

útok proti ďáblu vedený rukou zkušeného šermíře: plný emocí a

přesto s jasným úmyslem, který se před druhým tak špatně snaţí

skrývat. A stejně jako útok proti ďáblu má i stejný výsledek:

neodvratnou prohru, k níţ vede dlouhá stezka plná bolesti. A přesto

nikdo nepřestane bojovat – kaţdý touţí bojovat – protoţe stejně jako

boj proti ďáblu, i láska je nám lidem vlastní.‘“

Zvedl jsem oči. Stačilo? Lord se tvářil spokojeně. „Teď uţ tu

myšlenku chápu,“ řekl a vzal si kníţku zpátky. Pak se zamyslel a

znovu na mě upřel své pichlavé oči: „Souhlasíš s tím?“

14

„Prosím?“

Lord jenom nahnul hlavu ke straně, trochu jako udivený pes. To

gesto působilo skoro sympaticky.

Nejdřív jsem málem zopakoval: „Já nevím,“ ale pak mi došlo, ţe

bych tím lorda jenom rozezlil, tak jsem si dal načas s odpovědí a

pořádně se nad ní zamyslel. „To není lehká otázka,“ řekl jsem, abych

získal trochu času. „Vím, ţe se mi ta myšlenka líbí, ale jestli s ní

souhlasím…? Částečně určitě ano. Všichni se ţeneme za láskou, ale

proč vlastně? Co jí získáme kromě krátkého pocitu štěstí a spousty

bolesti? Protoţe ţádné dvě bytosti nejsou stejné, nikdy si nebudou

plně rozumět, a proto se budou nevyhnutelně zraňovat. Moţná bych

nehledal našeho soupeře v duchovním čertovi. Náš partner je tím

soupeřem, a my se mu snaţíme zasadit ránu, která ho odzbrojí,

abychom ho k sobě mohli připoutat. Jenomţe nikdo si nechce druhé

pustit příliš k tělu, a proto kolem sebe nepřestává mávat mečem.

Moţná jej na čas skloní, kdyţ ho ukolébá zdánlivý klid soupeřovy

zbraně. Ale nakonec jím vţdycky bodne v tom nejméně očekávaném

okamţiku.“

Lord na mě chvíli zíral. Z jeho výrazu jsem nedokázal vyčíst zhola

nic. „To je moc pěkná myšlenka,“ řekl potom. „Na tu jsi přišel sám?“

15

K vlastnímu překvapení jsem si uvědomil, ţe ano.

„V tom případě jsem ještě radši, ţe jsem si vybral zrovna tebe.“

„Myslíte na práci?“

Uchechtl se. „Ano, na práci,“ řekl, ale za těmi slovy se skrývalo něco

víc. Neměl jsem z toho dobrý pocit.

„A vy s tou myšlenkou souhlasíte?“ odhodlal jsem se.

„Spíše s tvojí neţli s Mosetovou,“ odpověděl rychleji, neţ jsem

očekával. „I kdyţ je mi blízké přirovnávání ţen k ďáblu, nemám pocit,

ţe přirozeností lidí je bojovat proti němu. Podle mě jsou sami lidé

ďábly. Nezáleţí jim na dobru, všechno dělají jen pro svůj vlastní

prospěch.“

„I milují?“

„Hlavně milují. Nemilujeme pro druhé, milujeme hlavně pro sebe,

pro to, abychom se cítili hezky. Jenom proto jsme schopni a ochotni

udělat pro lásku vše. Vţdyť i já jedu na ten nudný ples pro lásku.“

16

Nudný ples? Jak mohl Večer květin, moji vysněnou modlu zábavy,

nazvat nudným plesem? Asi už podobných akcí zažil desítky…napadlo

mě. Spíš stovky… anebo tisíce a miliony, protože po stovkách by se mi

něco takového rozhodně neomrzelo. Prý se tam víno servíruje v

mořských lasturách…!

Kdyţ jsem se vyrovnal se svou dotčeností, dobral jsem se konečně

podstaty věci. „Jedu na ples pro lásku.“ Co to mělo znamenat? Vţdyť

svoji paní nechal doma. Znamená to, ţe ho na plese čeká milenka? Ţe

bych se stal součástí nějakého společného tajemství? Je ze mě teď

spoluspiklenec? To pomyšlení bylo příjemné a nepříjemné zároveň.

„Moset se tvářil jako idealista, se sklony k sacrumismu, víře

v absolutní dobro, a augusticismu, k víře ve věčné pokoušení ďáblem,“ pokračoval lord ve svých úvahách. „Já jsem spíš pragmatik.

Ale ne tak zkostnatělý, jako většina dnešní společnosti. Řekl bych, ţe

jsem pragmatik s duší. A ty?“

„Já? Já budu asi… bohém. Věřím ve svobodu. A lásku.“

„Skutečně? Ačkoliv cituješ Moseta?“

„Moset byl básník.“

17

„A ze své podstaty stejný pragmatik jako já. Vţdyť zradil svého

přítele policii. Svoji ţenu vyměnil za bohatou paničku, jen aby mohl ţít spokojený ţivot a nerušeně skládat svoje básně. Také to byl pijan,

feťák a zpustlík. Pravda, to mi zní dost bohémsky.“

„Nesouhlasíte s bohémou, můj pane?“

Lord se uchechtnul: „Můj pane? Kaspiáne, teď zníš jako kurva

čekající, aţ mě bude moci udělat.“ Ta uráţka zabolela, ale Ornet se

dobrácky rozesmál: „Ber si to osobně, ale neber si to špatně. Já mám

kurvy rád.“

Byl jsem na rozpacích, ale chtěl jsem kout ţelezo, dokud bylo ţhavé,

vyuţít té prapodivné chvíle, abych získal odpověď alespoň na jednu z

mnoha otázek, které mě tak pálily. Jenţe v tom okamţiku lord

prohlásil: „Jsme tady.“

Skutečně. Kočár zpomaloval, aţ skoro zastavil. Kdesi vepředu

prorachotil paromobil a pak se vozka vydal do dvora, aby zaparkoval

droţku a obstaral koně. Kdyţ jsme objeli Palác vědy a umění, otevřela

se přede mnou rozlehlá zahrada, kterou jsem dosud viděl jenom za

vysokou zdí. Jako bychom se dostali do drobného loveckého lesíka.

Byla to třetí největší zahrada ve městě, hned po té Cechu zahrádkářů a

18

té v guvernérově paláci na Hradčanech. Nemohl jsem se jí nabaţit,

všech těch vysokých borovic a bříz, kaktusových skleníků i směsky

okrasných květin, z nichţ jsem byl schopen poznat jenom růţe a

tulipány.

Lord mě nenechal kochat se tou nádherou dlouho. Sotva nám vozka

otevřel dveře, popadl mě a donutil zařadit se po jeho boku. Přitom mi

do ruky vrazil vycházkovou hůl, dlouhou jako polovina mého těla, s

leštěnou cínovou koulí na konci. Byla těţká a nepohodlná, nebyl jsem

na ni zvyklý, a přesto jsem si s ní připadal jako velký pán. Jako by mi

společně se smokingem propůjčovala status někoho důleţitějšího, neţ

jsem byl. Společně s lordem Ornetem jsem se zařadil do dlouhého,

ukázněného davu hrabat, rytířů, vévodů a zbohatlických kupců, který

se šinul ke schodišti zdobenému barevnými ţárovičkami. Připomínaly

mi pentle nevěstek na 17. říční. Nahoře stáli dva lokajové a majordomus, který kontroloval pozvánky.

Lord Ornet kaţdou chvíli zdvihal cylindr k pozdravu. Já ten svůj

raději sňal z hlavy a zdvořile se ukláněl, jen hlavou, a přesto pokorně. Pomalu jsem si uvědomoval, ţe sem nepatřím, a zmocňovala se mě

nervozita.

19

Majordomus na vévodovy lístky sotva pohlédl. Poznal ho. S úklonou

a slovy: „Vítejte, vaše lordstvo,“ mu ustoupil z cesty. Pochopil jsem

rčení, ţe lordovo jméno otvírá všechny dveře. Sluhové k nám

přistoupili, aby nám odebrali cylindry a hole, lord Ornet jim ale hůl

odmítl vydat. Zachoval jsem se tedy stejně a přemítal, proč se chce

dopustit tak těţkého překročení protokolu. S vycházkovou holí se

přece nedá tančit, zato se jí dá zlomit noha nebo rozbít lebka, proto

bylo její vnášení do sálu povaţováno za neţádoucí. Lord Ornet dnes

tedy tančit nehodlá. Pokud jel ale za ţenou, tak… ţe by mě bral sebou

právě proto? Abych mu drţel hůl, kdyţ toho bude zapotřebí? Byl jsem

z toho zmatený.

Myšlenky ve mně hlodaly jak myši v ementálu, ale kdyţ jsem

vstoupil do sálu, rozprchly se do všech stran. Stanul jsem jako

opařený. Sál, táhnoucí se na padesát metrů do stran, byl prozářený

obrovskými lustry posetými stovkami ţárovek. Celou jednu stěnu

tvořily stoly s pochoutkami. Na pódiu v pravé části místnosti vyhrával

orchestr jakousi táhlou píseň, kterou jsem neznal. Hned pod ním se

točily páry udrţující mezi sebou cudnou vzdálenost nataţených paţí. Mezi děrovanými podpěrnými sloupy se proplétali hosté, tvořily se

debatující hloučky, padaly zdvořilostní fráze, zazníval upřímný smích

i neupřímné pochlebování. Levou část místnosti tvořil jakýsi

20

amfiteátr, na jehoţ dně se točilo sluţebnictvo a mizelo ve dveřích,

které musely vést do kuchyně. Další dveře byly na druhé straně sálu,

ale ty zůstávaly zavřené. Všude se nacházely myriády květin, pro mě

naprosté mysterium propletené v trilionu barev, světel, odstínů i vůní,

které celou místnost halilo do opojného parfému. Květiny visely z

lustrů, proplétaly se mezi sloupy, stály na stolcích, byly rozestaveny

podél zdí. Některé rostliny rodily plody, které si hosté mohli utrhnout

a sníst. Vytvářely malou rajskou zahradu pro všechny, kteří sem dnes

zavítali. Nemohl jsem to všechno ani obsáhnout pohledem, lord Ornet

do mě musel dloubnout, aby mě přiměl k pohybu.

„Myslel jsem, ţe jste vzdělaný člověk, Kaspiáne,“ začal mi lord

zničehonic vykat. „Copak vás matka nenaučila, ţe stát ve dveřích s

pusou tak otevřenou, jako byste chtěl kaţdého sníst, není zrovna

zdvořilé?“

„Omlouvám se, pane.“

„Říkejte mi Marco. Vystupujete tu jako můj dobrý přítel, kadet z

Arasykovy univerzity, který doučuje třídu literárních věd, pamatujte

na to.“

„Budu.“

21

„Chovejte se přirozeně a alespoň ze začátku nechte mluvit mě, je

vám to jasné? A usmívejte se. Lidé jsou rádi, kdyţ se na ně někdo

usmívá.“

Sebevědomě zamířil za první skupinkou. „Paní Pertová,“ zdvořile jí

políbil rukavičku, „slečno Veronová,“ zopakoval gesto, pak se

napřímil a kývl na zbylé muţe: „vévodo Strobe, pane Arite.“ Pak se

otočil ke mně a řekl: „Dovolte, abych vám představil svého drahého

přítele, pana Kaspiána Speculatora.“

Zdvořile jsem se jim uklonil.

„Lorde Ornete,“ přivítala ho vřele slečna Veronová, „takţe jste mezi

nás přece jenom zavítal?“ Byla drobounká a štíhlá jako tuţka, trošku

křečovitá, ale s úsměvem tak širokým, aţ jsem se bál, ţe jí přepůlí

hlavu. Nos měla trošku delší, neţ bylo pěkné, ale pokaţený výraz

zachraňovala zlatými vlásky kadeřenými do sloţitého účesu.

Připomínal klubko nití, ale vypadalo to elegantně.

A neměla ţádná prsa, to, co jí nadouvalo dekolt, byly bezpochyby

vycpávky.

22

„Zajisté, má drahá, přece bych si nenechal ujít takovou příleţitost,“

odpověděl lord Ornet. „Jak se daří panu bratru?“

„Dobře, moc dobře. Před dvěma týdny jsem od něj dostala dopis,

přišel aţ z Krajin ledu na jihu. Prý mezi místními našel jakýsi

prapodivný kov a teď ho od nich skupuje. Slibuje si velký zisk.“

„Skutečně? To zní jako skvělá zpráva. Doufám, ţe na počest jeho

návratu uspořádáte velkou oslavu.“

„O tom nepochybujte, milý lorde, přece bych nezklamala svého

bratra chladným přijetím.“

Lord se usmál.

„Pche. Prý příleţitost, říkáte?“ odfrkl si pan Arit. Byl skoro dvakrát

vyšší neţ slečna Veronová a tvář mu křivil arogantní výraz člověka,

který věří, ţe je lepší neţ všichni kolem, přestoţe očividně neměl

šlechtický titul. Odhadoval jsem ho na bohatého obchodníka, jemuţ

byla většina místní smetánky zadluţena. Jeho jméno jsem ale slyšel

poprvé. „Aţ budu mít touhu obdivovat květiny, zamířím do Cechu

zahrádkářů, rozhodně bych nevolil tenhle přeplácaný skleník.“

23

„Mě uchvátil,“ řekl jsem si, a teprve po chvíli si uvědomil, ţe jsem

promluvil nahlas.

„Skutečně?“ podivil se pan Arit a z hlasu mu kapalo pohrdání.

„I na mě velice zapůsobil,“ přidala se paní Pertová. „Ta souhra barev

je úţasná a zabíjela bych pro jejich růţe,“ kývla k jedné stěně, kde se z

květináčů zvedal celý růţový keř.

„Ale ten podivný odér, který se tu všude vznáší,“ pokračoval pan Arit s haněním výstavy.

„Slyšel jsem, ţe květiny byly vybrány tak, aby souhra jejich vůní

lahodila nosu. Takový ţivý květinový parfém,“ nadhodil vévoda

Strob, postarší pán, který mi svým pupkem a vrásčitou tváří skoro bez

vlasů připomínal mého dobráckého děda. Uţ jen tím, ţe řekl celou

větu, ale prokázal, ţe je mnohem hovornější neţ on. Navíc měl velice

libozvučný hlas.

„Pěkně odporný parfém,“ odfrkl si pan Arit.

„Jedná se o exhibici,“ řekl lord Ornet. „Je pochopitelné, ţe se

zahrádkáři chtěli vytáhnout s co největším mnoţstvím květin, a

skutečně to působí trošku přeplácaně. Osobně bych nikdy neumístil

24

slunečnice hned vedle růţí a tamto rozloţení pinií se zdá být bezmála

vulgární. Souhlasím ale s tím, ţe kdyţ se člověk oprostí od

puntičkářství, shledá tuto výstavu okouzlující. A ta vůně je skutečně

příjemná, skoro mám chuť zjistit, jestli podobný parfém neexistuje, s

radostí bych o něj rozšířil svoji malou sbírku.“

„Pořád tak dandyovský,“ zasmál se vévoda Strob.

Skutečně, lord Ornet byl dandy. Netušil jsem, kolik je mu let, ale

vypadal sotva na třicet. Měl pevnou postavu, široké lícní kosti a vlasy

černé jako noc, vţdy pečlivě ulízané dozadu přesně podle současné

módy. Bezesporu to byl fešák.

„Kéţ by bylo víc takových,“ zastala se ho slečna Veronová, a paní

Pertová se přidala:

„Pravdu díte, má drahá. Dnešní doba se mi zdá hrozně odpudivá.

Všechno tak strašně smrdí. Pokaţdé, kdyţ se ke mně přiblíţí nějaký

sluha, musím si krýt nos kapesníčkem. Ta zvířata se snad nikdy

nemyjí.“

Najednou jsem byl rád, ţe mi lord Ornet přikázal koupat se kaţdý

večer.

25

„Ať jim váš pan manţel nařídí, ať se kaţdý večer vykoupou,“

doporučil jí lord Ornet.

„Kdo by to všechno platil?“ zhrozila se paní Pertová.

„Pravda,“ přidal se vévoda Strob, „ani já se tak často nemyju.“

„Váš pan manţel si přece nemůţe stěţovat na nedostatek peněz,“

drţel se lord Ornet tématu. „To spíš na nedostatek zdraví. Daří se mu

dobře?“

„Podle toho, kolik denně spořádá těch svých buchtiček, nepochybně

ano. Kuchyně uţ mu je ani nestačí péct.“

„Pořád ještě si stěţuje na migrény?“ starala se slečna Veronová.

„Myslím, ţe to jen simuluje. Asi mu vyhovuje být pořád zavřený na

pokoji. Jak jinak si vysvětlit, ţe doktoři netuší, co s ním je?“

„Doktoři nikdy nic nedokáţou vysvětlit,“ durdil se pan Arit. „Je to

sebranka podvodníků, která neumí neţ pouštět ţilou.“

„A to nejen vašemu tělu, ale i vaší peněţence,“ přisadil si lord Ornet

s úsměvem.

26

„Přesně tak.“

„Říká se to,“ přidal se i vévoda Strob. „Sám to nemůţu potvrdit.

Ještě nikdy jsem doktora nepotřeboval.“

„Skutečně?“ podivila se slečna Veronová.„To snad ani není moţné.“

„Ale je. Já byl vţdycky zdravý jako petrţel. A řeknu vám, čím to je.

Ţiju řádný a spořádaný ţivot. Nikdy jsem nepil alkohol, nikdy jsem

nezačal kouřit, zato pravidelně jím ovoce a zeleninu, také ryby, hodně

piju vodu, pohybuji se na čerstvém vzduchu, vydatně spím, rád se

směju a věřím, ţe nikdy není nic tak horké, aby to nemohlo počkat,

neţ si dopiju svůj čaj.“

Lord Ornet se dobrosrdečně zasmál. „Perfektní recept, drahý příteli.

Sice bych shledával takový ţivot poněkud nudným, ale třeba ho ve

vašem věku docením.“

„Vy se se svým ţivotním stylem takového věku nedoţijete,“ opáčil

vévoda Strob. Řekl to konverzačním, skoro dobráckým tónem, a

přesto atmosféra na okamţik zhoustla. Ta slova v sobě nesla hrozbu:

pokud nezazněla v hlase, mezi řádky byla psána velkými rudými

písmeny.

27

Ale lord Ornet se zasmál a řekl: „Doufám, ţe se mýlíte,“ a

společnost se vrátila k druţnému rozhovoru. Přesto jsemse měl na

pozoru. Zkusil jsem se na vévodu Stroba podívat jinak, ale… ne,

pořád jsem v něm viděl toho dobráckého staříka.

„Místní ovzduší je strašné,“ spustil zase Arit.

„Povězte, pane Arite, proč jste sem vlastně přišel, kdyţ to tu

shledáváte tak otravným?“ řekl jsem a snaţil se o pokud moţno

bezelstný tón. Ten chlap mě štval, pořád mu něco vadilo.

„Kvůli obchodu, samozřejmě, pane… pane…“

„Speculator,“ připomněl lord Ornet.

„Ach, zajisté, Speculator. Nuţe, přišel jsem kvůli obchodu, pane

Speculatore. Asi se na podobných místech často nepohybujete, jinak

byste věděl, ţe nejvíce kontraktů se dohodne u sklenky whisky a

dobrého doutníku.“

„To přece neví ani vévoda Strob,“ podpořila mě slečna Veronová, a Strob dobrácky přikývl: „Máte pravdu, to jsem skutečně netušil. Ale

zaslechl jsem nějaké pověsti.“

28

„Moţná ţe kdybyste se rozhodl ověřit si tuto pověst na vlastní kůţi,

tak by vás moji loďaři nevytlačili z přístavu,“ usmál se pan Arit drze. Přišlo mi, ţe opět překročil protokol, ale vévodu Stroba očividně jen

tak něco nerozházelo:

„Ano, to byl od vás mistrovský tah. Pořád nechápu, jak se vám

podařilo získat monopol na lodní dopravu.“

„A jen tak to ani nepochopíte,“ Arit se samolibě usmál.

„Ale nemyslete si, ţe jste vyhrál, pane Arite,“ pokračoval Strob.

„‚Zlámané kopí ni ohnutý meč nám nezabrání vstoupit v seč‘, traduje

se v naší rodině uţ po generace a věřte mi, ţe je to pravda. Dravě se

tlačíte kupředu, ale ptáky, kteří příliš rychle vyletí ke slunci, mohou

brzy rozbolet křídla, a pád z výšky bývá o to tvrdší.“

„Co chcete tou záplavou přísloví říct, pane?“ zamračil se obchodník Arit.

„Nechci tím říct vůbec nic, můj drahý. Lidová moudrost je prostě

lidová moudrost. Jen hloupé průpovídky. Občas přemýšlím, proč se

vlastně začaly říkat.“

29

Strob Aritovi vyhroţoval, nebylo o tom pochyb. Atmosféra zhoustla

s rychlostí, s jakou zkušený šermíř tasí meč.

„Z nudy,“ ozval se lord Ornet. „Staří lidé nemají, co dělat, a tak

vymýšlí hloupá přísloví. No, nevím jak vy, ale já mám chuť si zapálit,

připojíte se?“ obrátil se k Aritovi. „Pozval bych i zbytek společnosti,

ale obávám se, ţe vás bych tím jen pohoršil,“ řekl Strobovi. Ţeny do

kuřáckého salonku samozřejmě nesměly.

„V pořádku,“ usmál se vévoda Strob, „rád si popovídám s dámami.

Mohu vám donést sklenku šampaňského?“ otázal se jich. S tím jsme

se rozešli. Ornet s Aritem vyrazili k salónku a já je následoval.

„To nebylo moudré, uráţet Stroba,“ řekl Ornet, sotva jsme splynuli s

davem.

„Ten starý šašek mi pije krev,“ durdil se Arit. „Má pocit, ţe je víc

neţ guvernér a ţe se mu nikdo nepostaví.“

„Asi ví proč,“ odtušil Ornet. Jejich konverzace byla přerušovaná, jak

rozdávali poklony a pozdravy na všechny strany. Cesta k salónku

vedla kolem stolů s jídlem. Palčivě mi zakručelo v ţaludku. Ornet to

nemohl slyšet, přesto přistoupil k jednomu stolečku, vzal talířek,

30

umístil na něj několik delikátně vyhlíţejících zákusků a podal mi je se

slovy: „Zkuste tyhle. Jsou vynikající.“ Pak se ke mně ještě naklonil a

výhruţně dodal: „Neopovaţuj se cpát si něco do kapes.“

Jak věděl, na co myslím?

Zakousl jsem se do prvního bochánku pomazaného světle ţlutou

pomazánkou, zdobenou barvenými kousky čehosi (snad jakési

zeleniny) do podoby královské koruny, a zatetelil se blahem. Bylo to

mírně pikantní a naprosto báječné. Začal jsem do sebe hrnout jeden

zákusek za druhým, aţ mi došlo, ţe jsem ve společnosti a měl bych

zachovávat dekorum. V ţivotě mi nic nepřipadalo tak těţké.

Pánský salonek byl zabydlený desítkou kuřáků. Lord Ornet jim

pokynul, ostatní mu odpověděli stejně. Cestou do rohu podlouhlé

místnosti, ke knihovničce za kulečníkovým stolem, prohodil několik

zdvořilostních frází. Pak opřel hůl o zeď, z vnitřní kapsy vytáhl

pouzdro na doutníky a nabídl Aritovi i mně.

Doutník. Často jsem pozoroval Thomase a ostatní, jak se oddávají

této slasti. Pošťuchovali mě a smáli se mi, kdyţ jsem slintal nad jejich

lahůdkou a hrdě odmítal hořké milodary. Ale tento jsem přijal, přišlo

mi to správné. S potěchou jsem ho promnul mezi prsty, jak jsem to

31

často vídal u ostatních, aniţ bych věděl, k čemu je to dobré. Ornet

vypůjčeným perořízkem odkrojil jednu špičku. Pozorně jsem sledoval,

jak to dělá, dával si na čas. Kdyţ mi pak perořízek podal, bezchybně

jsem ho napodobil. Připálil mě i Aritovi. Hned s prvním potáhnutím se

mi zamotala hlava. Doutník měl hutnou dřevitou chuť, která mě na

okamţik přinutila věřit, ţe budu lítat. Raději jsem ruku s doutníkem

spustil a věnoval pozornost tomu, o čem Ornet s Aritem mluví.

„Gratuluji k získání Dornského přístavu,“ řekl lord.

„Není proč gratulovat, vţdyť jste na tom měl nemalou zásluhu.“

„Vskutku. Uvědomujete si ale, ţe jste si tím udělal ze Stroba

nepřítele? Není moudré tomu starci zkříţit cestu. Kdyţ vás nebude

moci zničit ekonomicky, prostě vás nechá zabít.“

„Toho by se neodváţil.“

„To si Haveorus myslel taky a stejně jsme mu minulý týden šli na

pohřeb.“

„Haveorus? Jak ten se dostal do sporu se Strobem?“

32

„Vy jste to nevěděl? Jeho textilka se chystala rozšířit svoji činnost i

na obuvnictví. Strob Haverouse varoval, ţe nestojí o konkurenci, a on

to nepochopil. Teď je mrtvý a jeho dcera si bere Strobova synovce.“

„To je strašné. Chcete říct, ţe teď se bude snaţit zabít mě?“

„Pokud zjistí, ţe vás neporazí jiným způsobem. Máte strach?“ do

hlasu se mu vloudil stín pohrdání.

„Strach? To nikdy! Pane, já bojoval ve válce s Darmontem, mě jen

tak nějaká výhruţka nevyděsí.“

„To bylo dávno.“

„Bylo to před patnácti lety, to není ţádné dávno. Ještě dnes vím, jak

těţký je kyrys a ţe meč musí být tak ostrý, aby se jím dalo oholit. A

pořád ještě vím, který konec se vráţí do nepřítele.“

„To rád slyším, příteli.“

Znovu jsem si potáhnul z doutníku a porval se s pocitem, ţe se mi

podlomí kolena. Nenápadně jsem se opřel o kulečníkový stůl a v

duchu zaklel, ţe mi protokol neumoţňuje sednout si na něj.

33

„Co tedy podniknete?“ vyptával se lord.

„Seţenu si nejlepší stráţce ve městě a –“

„Ts, ts, ts,“ můj pán nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Ne? Tak co byste radil?“

„Nejlepší obrana je útok. Nejlepší stráţci vás neochrání, pokud je

druhý skutečně rozhodnutý zabít. Můţete se buď vzdát – nebo ho

musíte zabít první.“

„To nepřipadá v úvahu! Nedopustil bych se tak zbabělého činu.“

„To uţ je na vás. Váš ţivot je v ohroţení, ne můj.“

S tím mu lord pokynul, odloţil doutník a vyzval mě k odchodu.

Naposledy jsem si potáhnul – i kdyţ mě to zabíjelo, musel jsem si tu

pochoutku uţít, jak jenbylo moţné. Přesto jsme v popelníku zanechali

skoro celé doutníky. Aţ se mi nad tím chtělo plakat, takové plýtvání!

Smutně jsem se za nimi ohlédnul. „Nech je být, nějaký ti pak dám,“

zašeptal lord Ornet. Začínal jsem si říkat, jestli mi nečte myšlenky.

„Pane, jakou přesně – “

34

„Říkal jsem ti, ať mi říkáš Marco.“

„Marco,“ bez zaváhání jsem se opravil, „jaká je vlastně má úloha?

Proč jsem tady? Čeho mám dosáhnout?“

„Ničeho. Jen měj oči otevřené a pozoruj.“

„Co?“

„Všechno.“

Orchestr přestal hrát, páry vyklidily parket, lidé se utišili. Na pódium

se škrabal jakýsi muţ; měl fotrovské břicho, ale nevypadal tlustě,

spíše majestátně. I se dvěma bradami působil spíše dojmem zkušeného

světáka uţívajícího zaslouţeného odpočinku neţ domácího povaleče

ţijícího z plodů práce svých otroků. Poznal jsem ho, často se

objevoval na veřejných akcích. Nejslavnější vinegijský rétor. Jeho

hlas zněl jako zvon, dokázal rozesmát, pohladit, ukonejšit i

vyburcovat k činu. Jmenoval se Otello a byl to mistr nad mistry.

Vyučoval na Arasykově univerzitě, ale zatím jsem neměl to štěstí

setkat se s ním osobně.

„Drazí a milí – vím, ţe bych měl začít slovy ‚dámy a pánové‘, ale na

to vás mám všechny příliš rád,“ rozmáchlým gestem opsal celý sál a

35

donutil přítomné ke zdvořilému smíchu. „Drazí a milí, byl jsem svým

váţeným přítelem Sebastianem Okstiusem, hlavou Cechu zahrádkářů,

poţádán, abych vás tu dnes večer všechny přivítal. Určitě uţ jste si

postačili všimnout místní výzdoby. Jak mi Sebastian vysvětlil, jedná

se o miniaturní kopii Sel-zahadských zahrad, které Okstius navštívil

před dvěma lety. Váţe se k tomu milá historka: Sel-zahaďané mají

zvláštní zvyky v oblasti milování. Přijme-li někoho osamělá ţena pod

svoji střechu, je vhodné se s ní téţe noci pomilovat. Nejenom ţe dnes

má Sebastian v Sel-zahadu spoustu příbuzných, ale navíc je na mnoha

místech více neţ vítaným a očekávaným hostem. Sel-zahaďané jsou

totiţ spíše drobného vzrůstu.“

Jak jsem poznal z některých rozpačitých výrazů, ne kaţdému ta

naráţka došla. Všichni se ale zdvořile rozesmáli a někteří starší páni

se museli opřít, aby vůbec ovládli své bránice.

„Kromě mnoha krásných vzpomínek si Sebastian ze Sel-zahadu

odvezl i spoustu skvělých semen. Poslední dva roky pak strávil jejich

šlechtěním a rozmnoţováním. Leč přípravy jsou u konce a on pro vás

připravil tuto překrásnou prezentaci. Můţete se tedy potěšit pohledem

na exotické květiny dálného jihu, přivonět k jejich květům a na závěr

večera si můţete kteroukoli květinu odnést domů. Pokud na vás

36

zbydou. Majordomus si zapíše, kterou květinu kdo dostane darem. Budete-li mít smůlu a vaše vytouţená květina na vás nezbude,

netruchlete, jistě víte, kde najdete Cech zahrádkářů.

Správný proslov má být krátký a já vás proto nebudu déle zdrţovat.

Uţijte si večer za doprovodu naší skvělé kapely. Naši zahradníci,

všichni ti skvělí muţi s baretem na hlavě, jsou tu pro vás, aby vám

osvětlily veškeré taje svého řemesla, případně vás poučili o místních

květinách. V půli večera nás čeká ohňostroj, pak vystoupí skupina

akrobatů a moţná přijde i kouzelník. Uţijte si večer.“

Hosté ho odměnili zdvořilým potleskem. Hudba znovu spustila,

poznal jsem v tom trojitý witz. Najednou mi lord vytrhl z ruky hůl.

„Támhle, vidíš?“ pokynul k jednomu stolku, kde seděla osamělá

dívka. „To je slečna Moorová. Běţ za ní a vyzvi ji k tanci.“

Cože?!

Nedovolil jsem si zpanikařit. „Pak se mám vrátit za vámi, pane?“

zeptal jsem se.

„Ţádný pane, Marco, říkám ti to naposledy. A dělej, jak uznáš za

vhodné.“ Pak mě holí dloubl do zad. „Běţ.“

37

Klopýtl jsem, pak se zastavil, upravil a mnohem sebevědomějším

krokem vyrazil za slečnou Moorovou. Cestou jsem ještě zvládl sebrat

sluhovi z podnosu sklenku whisky, obrátit ji do sebe a ještě mu ji

vrátit. S tímto tvrdým ţivotabudičem, či spíše odvahorodičem, jsem

pokračoval v cestě k dokonalému trapasu – byl jsem si jistý, ţe to

nemůţe dopadnout dobře.

Hlavně si věř, opakoval jsem si. Buď sebevědomý, klidný, nenucený.

Moc o tom nepřemýšlej, jednej intuitivně, a když už tě nic nenapadne,

tak se hlavně usmívej. Tohle mi kdysi řekl Mathyas, přičemţ to

poslední byla hodně špatná rada. Kdyţ jsem ji zkoušel naposledy,

jenom jsem se na slečnu půl hodiny tlemil jako debil, aţ se naštvala a

znechuceně odešla.

„Smím vás poprosit o tanec?“ uklonil jsem se slečně Moorové.

Zvedla ke mně udivená očka. Byla štíhlounká, průměrně vysoká, s

dlouhými hnědými vlasy nakadeřenými do podoby labutě. Velké

modré oči zvýraznila líčidly, na tváře nanesla růţ, aţ připomínala

pivoňku, v dlouhých rudých šatech byla svůdná, ale tvářila se hrozně

nejistě. Upíjela koňak a vypadala, ţe se nudí.

38

„Já ale moc tančit neumím,“ odvětila. Výborně. „Doufám, ţe dobře

vedete.“ Kruci.

„Zajisté,“ zalhal jsem. Na škole jsme sice měli lekce společenského

tance a v barech jsem pochytil hodně z těch nespolečenských, faktem

ale zůstávalo, ţe mi ty i ty připadaly nepřirozené. Navíc mi v cestě

stála vrozená plachost. Jakákoliv komunikace se ţenou pro mě byla

nemoţná, nevěděl jsem, o čem se s nimi bavit. Většinou jsem stočil

řeč na Rosea s Noitzsem, dva z mých oblíbených filozofů, a pak se

divil, ţe neví, o čem mluvím. Musíš hlavně poslouchat, říkal mi Mathyas. Každý je rád, když se o něj druhý zajímá, a hlavně holky.

Milují, když mohou žvatlat o něčem tak zoufale nezajímavém, jako

jsou ony samy. Hodně se jich ptej. Můžeš je shazovat, ale nesmíš je

urážet. A za žádnou cenu je nesmíš nechat, aby urážely tebe. Dej jim

najevo, že máš svoji hrdost.

Nabídl jsem slečně Moorové rámě a vyvedl ji na parket. Tam jsme

zaujali obrácený postoj vzdávajícího se vojáka a tváře otočili k sobě.

Začala hrát hudba. Vydali jsme se po pravotočivé obrátce, pak otočka

a na druhou stranu. Od sebe, k sobě, vytvořit bránu, dokola.

Přibliţovali jsme se k sobě a oddalovali jako dva magnety, z nichţ

jeden rotuje po vlastní ose. Docela mi to vyhovovalo, nebyl to

39

nejvhodnější tanec k rozhovoru. Pak mě ale napadlo, ţe právě proto

mě za ní lord Ornet poslal: abych z ní dostal nějaké informace. Musel

jsem tedy začít přerušovaný rozhovor.

„Řekněte mi něco o sobě, má paní,“ vyzval jsem ji.

„A co byste o mně chtěl vědět?“

„Mohli bychom začít vaším jménem.“

„Ach. Vyzval jste mě k tanci a ani jste nevěděl, za kým jdete? Jak

troufalé.“

„Omlouvám se, jestli jsem vás tím urazil.“

„Řekla jsem snad něco takového?“

„A řeknete mi teď své jméno?“

„Jsem Zita Moorová Ivrejská.“

„Jste tedy kněţna.“

„Ano.“

40

„Krásná, mladá kněţna,“ řekl jsem.

„Děkuji.“

„Vaše rodina není odsud, ţe?“

„Naše panství se nachází na den jízdy od města. Je to horská osada.“

„U Průsmyku slzí?“

„Ano.“

„Jste tedy jedním z rytířských rodů, který se staral o obranu říše,“

vzpomněl jsem staré impérium, které se později rozdrolilo na

autonomní města.

„Je to tak. Víte toho hodně o historii.“

„Je to jeden z mých oborů.“

„Nepovídejte. A co ještě je vaším oborem?“

Bacha, stáčí se tu řeč na tebe, uteč! „Ţeny,“ řekl jsem a v náhlém

návalu troufalosti jsem se k ní přitisknul blíţe, neţ jsem měl, aţ jsem

41

se rty skoro dotkl jejího čela. „Povězte,“ řekl jsem, kdyţ jsme se

znovu oddálili, „co vás přivádí sem do města?“

„Svatba,“ řekla. „Budu se vdávat.“

„Skutečně? To je škoda.“

„Ach, vy jste tak neomalený.“

Nedovolil jsem si plácnout ţádnou hloupost, musel jsem zůstat v

roli. Sám jsem se ve svém odhodlání nepoznával. „Spousta muţů

včetně mě tak přijde o nejkrásnější květinu dnešního večera,“ řekl

jsem. „Váš nastávající je šťastný muţ a doufám, ţe i vy jste šťastná

ţena.“

„Ne tak docela.“

„Jak to?“

„Můj nastávající je baron Krom.“

Baron Krom. Uţ jsem o něm slyšel a kdo taky ne. Obchodník s

otroky, tabákem a opiem, jeden z nejbohatších muţů města. Titul si

42

koupil od guvernéra za podíl ve své firmě. Zbohatlík, který se tlačil

mezi šlechtu, bylo jasné, ţe stará krev se na něj nedívá s úsměvem.

„Baron Krom je přece krásný, mladý a bohatý,“ připomněl jsem jí.

„Krása není všechno,“ odsekla slečna Moorová. Pak ztišila hlas a

dodala: „Říká se o něm, ţe má podivné choutky. Bezcitné a kruté. Ţe

prý pořádá monstuózní,“ zkomolila expresivní slovo, „sexuální orgie,

při nichţ se vyţívá v ubliţování ţenám.“

„A vy máte strach, ţe vám ublíţí také?“

„Ano,“ řekla.

„Nebojte se,“ vyuţil jsem kontaktní fáze tance a přivinul ji k sobě.

„Kdyby se mělo cokoliv stát, přijďte za mnou, a já uţ dohlédnu na to,

aby baron došel spravedlivého trestu.“ Jak jí vůbec dokážeš tak

bezostyšně lhát? napadlo mě a odpověď byla: Nevím. Dokážu. Proti

baronu Kromovi bych nemohl hnout ani prstem.

„Ach. Ale jak byste to dokázal? Kdo vlastně jste? Jak bych vás

našla?“

43

„Jsem blízký přítel Marca Orneta. Kdyţ mě budete potřebovat, jděte

za ním. Můţete tvrdit, ţe si chcete vypůjčit nějakou knihu. Má velmi

rozsáhlou knihovnu, některé z jeho knih uţ dneska jinde neseţenete.

Řekněte, ţe si jdete pro Bardovy Zápisky stínů. Zapamatujete si to?“

„Ano,“ špitla.

„Pak mi můţete říct, co se stalo, a já s Marcem uděláme všechno

proto, aby vám baron uţ nikdy nemohl ublíţit.“

„Jak jste šlechetný,“ rozplývala se nade mnou slečna Moorová.

„Kaspián,“ doplnil jsem své jméno. „A prosím, tykejte mi.“

„V tom případě vy mě také, Kaspiáne,“ přerušila tanec, podala mi

ručku a já ji zdvořile políbil. Poté jsem ji odvedl ke stolu s aperitivy a

nalil nám oběma koňak. Nenápadně jsem se rozhlíţel po lordu Ornetovi, ale nikde jsem ho neviděl, nabídl jsem tedy slečně Zitě rámě

a společně jsme vyrazili na obhlídku vystavených květin. V jiţním

rohu sálu se proplétalo velké mnoţství pestrobarevných popínavých

rostlinek, k nimţ jsem nedokázal přiřadit ţádná jména, ačkoliv na

cedulce v jejich stínu stálo pabilis sectoris, rectutu nores, obecně

romělka novošatá, karbaretka planá. Voněly podmanivě jako zpocená

44

ţenská kůţe podbarvená špetičkou sladkého parfému; trochu se mi z

toho zatočila hlava, i kdyţ to mohlo být i tím tancem, anebo moţná

doutníkem.

Slečna Zita ke mně zvedla své pomněnkové oči s dlouhými řasami a

zamrkala na mě. V jejím výrazu bylo něco, co mě zneklidňovalo.

Raději jsem ji odvedl k dalšímu stolku a cestou ji vyzval, aby

pokračovala ve vyprávění o svém nastávajícím. Proč vůbec došlo k

jejich zasnoubení? Chápal jsem, jaký zájem na tom mohli mít

Ivrejové: jediné rozumně vysvětlení bylo prudké zadluţení, z něhoţ

jim mohla pomoci právě Kromova pokladna. Jaké důvody k sňatku

měl ale baron? Šlechtický titul uţ přeci měl…

„Baron Krob se jednoho dne nečekaně objevil u nás doma,“ vyprávěla

Zita. „Prý vyrazil na lov, ztratil se své skupině a zabloudil. Půl dne hledal cestu z divočiny a byl nám moc vděčný za pomoc,

kterou jsme mu nabídli. Sliboval, ţe se nám za naši pohostinnost

bohatě odvděčí, a navrhoval, abychom přijeli na oplátku na jeho letní

sídlo u Ronských pastvin vedle Širokého potoka,“ Zita pouţila

prastaré jméno, jaké dali barbarští náčelníci Jaderskému moři. „Před

půl rokem jsme za ním s matinkou přijeli, otec se k nám připojil o

něco později. Sotva se objevil, baron ho poţádal o moji ruku. Překvapilo mě to.

45

Nikdy o mě neprojevil více neţ zdvořilý zájem, i kdyţ mě často

zahrnoval drobnými dárky. Ve skutečnosti byl chladný jak

rampouch…Zřídka se smál, jeho vtipy byly kruté, ale nejvíc ze všeho

mě děsily jeho oči. Byly takové prázdné, jako by ho nic na tomhle

světě nezajímalo – a já ze všeho nejmíň. Otec s ním ale uzavřel

výhodnou dohodu. Zrušil moje zasnoubení s Marianem Dothem

z Askánska, mým vzdáleným bratrancem z matčiny strany, výměnou

za tučnou rentu od mého snoubence. Připadám si jak koza pro

výminkáře,“ dodala trpce.

„Kdy se máte brát?“

„Za dva týdny. Přijela jsem dřív, abych se naučila, jak to ve velkém

městě chodí. Hostí nás tetička,“ dodala, „lady Esten, támhle je,“ ukázala

na ţenu, která očividně věnovala valnou část svého stáří tomu, aby

vypadala mladší, neţ byla. Nutno podotknout, ţe se jí to dařilo.

Co pro mě bylo důleţitější, s lady Esten se zrovna bavil lord Ornet.

„Pojďte, má drahá,“ oslovil jsem slečnu Zitu familiérněji, neţ bylo

vhodné, ale nezdálo se, ţe by jí to vadilo, „pozdravíme vaši tetičku a

vy se aspoň seznámíte s lordem Ornetem.“

46

Došli jsme aţ ke skupince, kterou kromě lorda a tetičky Esten tvořili

ještě dva mládenci, nejspíše bratři, a jakýsi cizinec. Chlapci měli

kulaté, pohledné tváře, černé vlasy a byli tak mladí, ţe jim sotva

začínalo růst chmýří pod nosem. Oblečeni byli méně formálně, v

černých livrejích jako nějací sluhové, ale o to zdobenějších vestách a

honosných pásech. Cizinec byl menší neţ většina lidí kolem, měl

tmavší kůţi, mandlové oči a na hlavě prazvláštní taburetku, byť jinak

se přidrţel formálního společenského obleku.

„Marco,“ kývl jsem na lorda; pochybná hra se slečnou Zitou mi

dodala nejisté sebevědomí, „madam, gentlemani, mé jméno je

Kaspián Speculator, Drahý příteli, chtěl jsem vás seznámit s touto

křehkou bytůstkou. Je to slečna Zita Moorová z Ivreje,“

„Vlastně se známe,“ řekl Ornet a políbil jí ručku. „Tedy, znám se s

vaším otcem, slečno, a ostatně i tady s vaší tetičkou, která je stejně

okouzlující jako vy sama. To je neuvěřitelné, jak jste vyrostla.

Naposledy jsem vás viděl, kdyţ vám bylo deset let. Měla jste na sobě

bílé šatičky umazané od trávy. Běţela jste za psíkem a okázale

ignorovala hubování své dobré paní matky.“ Zita se začervenala. „Ale

povězte,“ pokračoval lord, „jak se daří vašemu otci? A co panu

bratru?“

47

„Umřel,“ řekla Zita. „Uţ před dvěma lety. Na souchotiny.“

„Ach… to je mi líto. Odpusťte mi mou neomalenou otázku.“

„To je v pořádku. Stalo se to dávno. Slzy smyl čas.“

„Jste tedy jediná dědička Ivrejského panství?“ zdálo se mi divné, ţe

to Ornet tak zdůraznil.

„Bratříčka či sestřičku očekávám kaţdou chvílí,“ usmála se.

„Tak to je skvělé, gratuluji.“

„Dost toho tlachání,“ zmrazila ji její teta. „Vy jste kdo?“ upřela na

mě pohled, který by mi vyřízl srdce z těla, kdyby se dal nabrousit.

„Vţdyť jsem vám to řekl,“ zrozpačitěl jsem, „Kasp – “

„Ne, neřekl. Řekl jste nám jméno. Já chci vědět, kdo jste.“

„Kaspián je můj přítel z Arasykovy univerzity,“ zachránil mě Ornet.

„Doučuje dějiny literatury.“

Tetička Esten po něm loupla vzteklým pohledem. „Jak se profesůrek

jako vy,“ nevědomky mě místo degradování povýšila o mnoho úrovní

48

výš, „dostane na Večer květin?“ Pak vytrčila prst a umlčila lorda

Orneta. „Psst. Já chci slyšet odpověď od něj.“

Proč jí na tom tolik záleží? napadlo mě a po pravdě jí přiznal, ţe

jsem se sem dostal díky „Marcovi“.

„A proč jste sem vůbec zamířil?“

„Proč ne?“ odvětil jsem. „Číst si můţu zítra.“ A zářivě jsem se na ni

usmál.

„Tetinko,“ zastala se mě Zita, „proč toho muţe tak týráš? Celou

dobu byl velice zdvořilý a dělal mi velice příjemnou společnost.“

„To proto, ţe jsi zaslíbená jinému,“ utrhla se teta.

„Ale to já přece dobře vím, madam,“ ujistil jsem ji, „a nehodlal jsem

jakkoliv poskvrnit posvátnost takového závazku.“

„Váţně ne?“ řekly tetička i neteř unisono, jenom kaţdá trochu jinak:

tetička podezřívavě, Zita zklamaně. Všichni ostatní se rozesmáli a

začali se mě zastávat:

49

„No tak, babičko,“ spustil jeden z mladíků, „nemuč toho mládence,

nevidíš, ţe jeho úmysly jsou stejně čisté jako naše?“

„V tom případě bych ho měla nechat vsadit do okovů, aby zaţiva

shnil v podzemí,“ odfrkla si Lady. „Vaše úmysly jsou nevinné asi jako

pouliční pasák.“

Mládenci se rozchechtali a onen třetí muţ se lámanou sel-

zahadštinou optal: „Co to být pasák?“

„To je muţ, který se stará o nevěstky,“ vysvětlil mu Ornet.

„Aha, Whualrnot.“

„Ano, Whualrnot,“ usmál se lord. Vyřknul to sloţité slovo bez jediné

chybičky. Cizinec se rozesmál. „Právě pochopil já vaše přirovní,

dámo, vy pravdu máte! Ti dva jsou jako Kaknot a Domneta, jako

Kaknot a Domneta.“

Zírali jsme na něj a nikdo kromě lorda Orneta ho nechápal.

„Pane Serpesothiane, dovolte mi, abych naše přátele zasvětil do

vašeho folklóru. Pan Serpesothian je z Korkonistánu,“ vysvětlil lord. Korkonistán bylo polobarbarské království leţící asi tisíc kilometrů na

50

východ. „Kaknot a Domneta jsou součástí místní báje. Byli to

dţinové, tedy jacísi démoni, a zrovna tito dva se vyznačovali

nezvyklou potměšilostí. Dělali lidem samé naschvály – například jim

splnili dvě přání a při třetím jim k zadku přičarovali prasečí hlavu,

která hlasitě chrochtala pokaţdé, kdyţ potřebovali na záchod. Jakési

ţeně zase přidali muţství a jednoho krále přivázali jeho vlastními

vlasy k městskému chrámu. V noční košili. Hlavou dolů. No, i já

musím přiznat, ţe to pan Serpesothian a lady Esten vyjádřili přesně,

mladí bratříčci Estenovi, Luca a Mattia, jsou výlupky všech

nectností.“ Oba „výlupci“ se s úsměvem uklonili.

„Jak to dopadlo s těmi démony?“ zeptal jsem se. Příběh mě zaujal.

„Nakonec doplatili na vlastní potměšilost,“ vysvětlil Ornet. „Asi

bych měl zmínit, ţe Kaknot a Domneta byli sourozenci a milenci

zároveň.“

„Och, to je strašné,“ slečna Zita se zatvářila pohoršeně, lady Esten

pohoršila spíše neteřina reakce. Chlapci se ušklíbli a pan Serpesothian

byl zvyklý. Mě to nepřekvapilo; znal jsem hodně bájí ze všech

moţných folklórů, věděl jsem, jak to v podobných příbězích chodí.

51

„V Korkonistánu to tak neobvyklé není,“ poučil ji Ornet. „Ale abych

pokračoval… Jeden mudrc uzavřel dohodu s jiným dţinem. Nabídl

mu svoji duši, pokud sourozence zničí. Třetí dţin ale neměl takovou

moc, aby je dokázal zahubit.Mudrc ho tedy poprosil, aby svedl

Domnetu. Dţin se zeptal jak, a mudrc odvětil: ‚Řekni jí, ţe to bude

skvělý ţert na Kaknotův účet.‘ Dţin souhlasil a Domnetě se nápad

vyvést bratříčkovi nevinný ţertík zalíbil.

Dţin tedy svedl Domnetu a zařídil to tak, aby je Kaknot přistihl.

Kaknot se rozzuřil a pokusil se jej zničit, ale mudrc mu pomohl

uprchnout. Jediný, kdo zůstal, aby čelil bratrovu hněvu, byla

Domneta. Nejprve na sebe vrhali svá kouzla a proměnili se do mnoha

pitoreskních podob. Pak pochopili, ţe to nikam nevede, a usmířili se.

Stáhli své kletby a navrátili si původní podobu. Kaknot ale nikdy

nezapomněl na své poníţení a při nejbliţší příleţitosti Domnetě její

škodolibost vrátil. Ta se zase pomstila jemu a on jí, a tahle spirála

naschválů se táhla dál, aţ oba dovedla ke vzájemné nenávisti.

Nakonec se střetli podruhé a tentokrát se zničili definitivně. Na světě

po nich nezůstalo nic neţ ozvěny větru, který občas skučí tak, aţ

připomíná něčí smích.“

52

„A jak to dopadlo s tím mudrcem?“ zeptal se jeden z mladíků,

netušil jsem, který je který.

„Démon si vzal duši, kterou mu mudrc přislíbil,“ pokrčil lord

rameny.

„A jaké z toho plyne ponaučení?“ zahalekal jeho bratr.

„Ţe kaţdý dobrý skutek bude po zásluze potrestán…“ pokračoval

první a druhý dokončil:

„… a ţe kdyţ někomu dluţíš mentolky, netahej ho z bláta.“

Pan Serpesothian se zase tvářil zmateně, příliš chlapcům nerozuměl.

„Co soudíte vy?“ zeptala se mě teta Esten. „Jaké se v příběhu skrývá

ponaučení?“

Zamyslel jsem se. „Primárně, ţe zlomyslnost plodí jen další

zlomyslnost. Respektive ţe bolest vede jenom k bolesti.“

Tvář tety Esten se začala kroutit do škodolibého úsměšku. „To je

všechno?“ zeptala se.

53

„Ne. V tom příběhu je ještě něco.Něco, co zůstalo skryté pod

povrchem. Něco moralizujícího. To, ţe stařec zachránil onoho démona – dţina, ačkoliv mu sám pak musel dát duši? Udělal to pro čest? Ten

příběh by nás nejspíš chtěl přesvědčit, ţe ano. Já si ale myslím, ţe

realita by vypadala jinak. Myslím, ţe mudrc dţina zachránil proto, ţe

kdyby ho tam zanechal a Kaknot si na něm vybil zlost, uţ by neměl

důvod zlobit se na Domnetu. Vztek by v něm vychladl jako ranní

popel.“

Tetička uznale pokývala hlavou, Serpesothian zahalekal:

„Výborně!“, Zita Moorová se do mě zavěsila a zvolala: „Ty jsi tak

chytrý,“ a bratři na sebe mrkli.

„A ţili šťastně aţ do smrti,“ řekl jeden.

„Aţ na to, ţe uţ byli mrtví,“ přidal se druhý.

Jenom lord Ornet se zdrţel hlasitých projevů chvály. Teprve kdyţ

odezněly, do rtů zformuloval: „Bravo,“ a to tiché, skoro nevyslovené

slůvko pro mě znamenalo víc, neţ všechno ostatní.

„Doufám, ţe se vám ten příběh líbil,“ chopil se Ornetslova, „teď se

vám ale musím omluvit, volají nás pracovní povinnosti.“

54

„Kaspiána nám tu ale necháte,“ přivinula se ke mně Zita tak blízko,

jak jen bylo moţné. Tetin pohled šlehl jako bič.

„Je mi líto, slečno Moorová, ale to není moţné,“ řekl Ornet, „budu

potřebovat, aby mě doprovodil.“

Díky Bohu. Díky Bohu!

„Snad se setkáte ještě později,“ dodal.

Ne, nesetkáme. Teda doufám, že nesetkáme!

„Co je to za hloupý nápad, pracovat na Večeru květin?“ utrhla se

slečna Moorová.

„Zito, chovej se slušně,“ zpraţila ji tetička.

Lord Ornet se však rozesmál. „To je v pořádku, drahá Rimie. Vaše

neteř má pravdu, je to hloupý nápad, kazit si prací takový skvostný

večer. Bohuţel, občas se nedá jinak. Kaspiáne, půjdeme?“

„Bylo mi potěšením,“ vyvinul jsem se slečně Moorové, políbil jí

ručku, pak se uklonil zbytku společnosti a po slovech: „Madam,

gentlemani,“ zamířil za lordem.

55

„Ty uţ zase chceš jít kolem jídla?“ oznámil mi lord. Znělo to

otráveně.

„Jak to víte?“

„Vidím, kam se díváš. Měl sis ty zákusky pořádně vychutnat. Další

ti vybírat nebudu.“

„Kdyţ on na ně nebyl čas, sotva dvakrát jsem si kousnul a vy jste mi

nabídnul doutník.“

„Měl jsi odmítnout.“

„Doutník? Ani omylem.“

„Ten sis ale taky nevychutnal.“

„Byl silnější, neţ jsem předpokládal.“

To uţ jsme došli k jídelnímu stolu a já si začal na talíř nakládat, co

se na něj vešlo. „Radil bych ti nepřehnět to,“ varoval mě lord.„Teď

rozhodně ne.“

„Proč?“ zeptal jsem se dřív, neţ mi samotnému došla drzost takové

otázky.

56

„Protoţe se blíţí finále. Co ses dozvěděl o slečně Moorové?“

„Ech?“ moji první reakci přešel a já se zatím stačil vzpamatovat.

Tohle byla další zkouška. „Její rodina má finanční problémy,“ spustil

jsem, „proto si Zita Moorová musí vzít barona Kroma. Té svatby se

ale děsí. Baron Krom má údajně sadomasochistické choutky. A taky

pořádá sexuální orgie.“

„Chtěl by ses účastnit?“ zašklebil se Ornet.

„Ne.“ Pak jsem zaváhal a řekl: „Inu, vlastně ano.“ Ornet se upřímně

rozesmál a začal mě odvádět od jídelního stolu.

„Nabídl jsem slečně Moorové, aby za vámi přišla, Marco,“ tentokrát

jsem si dal na oslovení pozor, „kdyby jí Krom něco provedl.“

„Výborně. Ještě něco jsi zjistil?“

„Vím, ţe mají sídlo v průsmyku, ţe patří ke staré pohraniční šlechtě

a ţe Krom má letní sídlo u moře.“

„Dobře. Co soudíš o její tetičce?“

57

„Zdá se být zámoţnější neţ její pan bratr. Myslím, ţe je vdova, která

si ráda vydrţuje mladé zajíčky, ale jenom ty, kteří projeví opravdový

talent. Taky myslím, ţe není ochotna dát svému bratrovi peníze – není

lakomá, spíš si myslí, ţe by mu tím uškodila. Předpokládám, ţe sám

pan Moore udělal chyby, kvůli kterým o jmění přišel. Taky myslím, ţe

mu teta chce doopravdy pomoc, a věří, ţe sňatek jeho dcery s

hrabětem Kromem bude pro rodinu výnosný. Myslím, ţe teta je

inteligentní, poněkud prudérní, ale rozhodně ne bigotní.“

„Výborně,“ lord Ornet vypadal potěšeně. „Co vévoda Strob?“

„Šlechtic s rodokmenem dlouhým jako hlavní třída. Zdědil po

předcích velký majetek, který zdařile investuje. Nevím, jak zručný je

obchodník, spíš bych řekl, ţe preferuje kriminální metody, díky nimţ

se zbavuje veškeré konkurence. Jeho největší devízou je nevinnost, s

níţ působí na své okolí. Je takový dobrý dědeček, od kterého byste

v nejmenším nečekali, ţe vám vrazí kudlu do zad.“

„A pan Arit?“

„Muţ, který měl vţdycky odpor k šlechtě. Moţná k ní zahořkl po

válce. Je to tvrdý muţ, který má uţ ale nejlepší léta za sebou, jenom si

to neuvědomuje. Vlastní pílí se vyškrábal nahoru a je jedním z těch,

58

co si připadají lepší neţ šlechta, protoţe si všechno vydobyl vlastní

silou. Teď ale sílu vyměnil za aroganci. Ta je také jeho největší

slabostí. Arogance mu nedovolí ustoupit před Strobem a ten ho zničí.“

„Přesně. To se nejspíš stane. Pokud mu nepomůţeme.“

„A pomůţeme?“

„Pokud z toho něco budeme mít.“ Najednou prudce vykročil vstříc

jakémusi donjuanovi, černovlasému, vysokému slizounovi s ostrou

bradou a pohledem, který donutí jeptišky vlhnout a puritánky

odhazovat šaty. „Cesare, příteli,“ podal mu Ornet ruku, „jak se ti

daří?“

„Není to špatné, Marco, ale mohlo by být líp. Mohlo by být líp.“

„Andrea pořád leţí v horečkách?“

„Uţ je to tak. Někdy je jí líp, někdy hůř. Teď zrovna hůř.“

„Jak uţ je to dlouho? Půl roku? Hned po tvém návratu z Hexagone,

nemýlím-li se. Je to tak?“

59

„Ano. Je to smutné, ţe jsme byli tak dlouho odloučení, a sotva jsem

se za ní vrátil, nemoc ji upoutala na lůţko.“

Cesara doprovázeli dva muţi. První z nich mi připomínal starého

myslivce, kterého někdo donutil vysvléct se ze své špinavé kamizoly

páchnoucí hlínou, vymydlit se, oholit a učesat. Ošíval se ve svém

obleku jako malý kluk, kterého navlékli do námořnického oblečku.

Druhý z nich zase působil jako emocí prostá socha, kterýţto pocit

ještě umocňovala holá hlava a tělo gladiátora.

Gladiátoři…

Měl jsem pocit, ţe toho muţe odněkud znám.

Cesar nikoho z nich nepředstavil, stejně jako Ornet nepředstavil mě.

Místo toho se naklonil kupředu a spiklenecky zašeptal: „Mít ţenu

upoutanou na lůţku – já myslel, ţe to sis vţdycky přál?“

„Upoutanou snad. Ne nehybnou.“

„Ne. Nehybnou asi ne…“ Marco to chvíli nechal viset ve vzduchu.

„V tom případě máš o důvod víc vyrazit do ulic za děvčaty.“

60

Cesar udělal odmítavé gesto a naoko se zatvářil pohoršeně: „Ale no

tak, Marco… Víš přece, ţe mé srdce patří jenom jedné ţeně.“

Ornet chvíli mlčel. „Ano, příteli. To vím,“ řekl. „Inu, myslím, ţe se

pomalu blíţí čas na ohňostroj. Lidé se začínají přesouvat ven. Myslím,

ţe pokud chceme dobré místo, měli bychom si pospíšit.“

„Nemyslím, ţe budu koukat ohňostroj,“ řekl Cesar. „Spíš se půjdu

podívat do Růžového bludiště. Dlouho jsem v něm nebyl. Poslední

zima byla pro růţe dost krutá, jsem zvědavý, jak se s tím zahrádkáři

vypořádali.“

„V tom případě si uţij zahradu, příteli. Měj se hezky a pozdravuj

ţenu.“

„Ty také.“

Pokynuli si a kaţdý se vydal jiným směrem. Lord Ornet se uţ dlouho

nezdrţoval; zamířil rovnou k východu. Ve dveřích luskl na jednoho

sluhu a ten mu podal obě vycházkové hole, které mi Marco sebral,

kdyţ jsem vyrazil za Zitou. Pak zamířil do zahrady.

Blíţila se půlnoc. Léto bylo v rozpuku a přes den zuřila taková

horka, ţe noviny kaţdý den přicházely se zprávami o lidech, kterým

61

se ze samého vedra zastavilo srdce. Venku se rojily mouchy, uličky

Příkopů páchly močůvkou a lejny a procházka podél hlavní třídy

znamenala riskovat udušení. Kaţdou chvíli se některá fajnová panička

zlomila do mdlob. Uţ týden nepršelo. Zahrádkáři měli plné ruce práce

se zavlaţováním městského porostu, stromy přesto ztrácely listí a

květiny se měnily v hnědé mátohy připomínající světu

všudypřítomnost smrti. Ani večer nepřinášel úlevu; mezi vysokými

zdmi velkoměsta vítr skoro nefoukal a mrtvý vzduch jako by neustále

věštil bouřku. Jenomţe ţádná nepřišla. Modlili se za ni kněţí všech

náboţenství, kterých bylo v ateistickém centru světa překvapivě velké

mnoţství; obětovali za ni úrodu, zvěř, parfémy a vonné látky, zlato, šperky i bankocetle. Nebylo to k ničemu.

Blíţící se půlnoc s sebou přece jenom přinesla mírnější ovzduší,

takţe se člověk mohl nadechnout i bez toho, aby se zalykal prachem.

Zahrada Paláce umění byla navíc dobře zavlaţovaná, plodila chladivé

mikroklima ne nepodobné jarnímu vzduchu prosycenému ranní rosou.

Do zahrady se trousily malé skupinky lidí. Některé z nich byly jistě

zamilované páry touţící po chvilce soukromí, jiné se moţná rozhodly

pokochat krásou zahrady nebo se ukrýt v jejím chladivém deštníku,

další se vydaly pozorovat ohňostroj. Večer se pomalu chýlil ke konci.

62

Přišlo mi to líto; ještě jsem si nestačil nevychutnat všechny poklady,

které mi nabízel.

Zahrada se táhla do hloubky. Vstupní bránu tvořily nízké topoly,

které vzápětí rozkvétaly do záhonků pestrobarevného kvítí. Neznal

jsem jediný lístek, botanika byla jednou z mých mnohých slabin.

Písčitá cesta lemovaná černými kameny se rozvětvila do několika

směrů. Na okolních stromech a keřích visely lucerničky. Na

křiţovatkách byly zatlučeny rozcestníky stylizované do podoby

ukazujících prstů s nápisy jako Borovicová alej, Náměstí soch či Růžové bludiště. Plesová hudba sem doléhala jenom z dálky, spolu s

řečí cvrčků ale tvořila příjemnou večerní kulisu. Lord Ornet mlčel a já

neměl odvahu promluvit jako první; ačkoliv jsem byl přinucen shodit

ze sebe velkou část své stydlivosti, strohost, s jakou mi vrazil do ruky

hůl, i to, jak mě od setkání s Cesarem ignoroval, mi připomněly, kým,

respektive čím jsem. Sluhou. Plebsem. A jako takový jsem se měl i

chovat, teď kdyţ kolem nebyl nikdo, před kým by se musela hrát

komedie. Byl jsem z toho smutný a nejspíš i poněkud dotčený. Zrovna

kdyţ se mi můj pán začínal líbit…

Ornet se vydal k Růţovému bludišti, na další křiţovatce ale odbočil

k Vycházejícímu slunci. Pak prohodil přes rameno: „Ať uţ zabočím

63

kamkoliv, ty pokračuj v cestě,“ a v další zatáčce, za jedním rozloţitým

keřem, vběhl mezi stromy. Během dvou vteřin mi úplně zmizel z očí.

Co to mělo být?

Zanechal mě tam naprosto šokovaného, bez potuchy, co bych měl

dělat. … pokračuj v cestě. Tak ne úplně bez potuchy. Váhavě jsem se

vydal kupředu. Asi mi došlo, co po mě lord chce: mám předstírat, ţe

se nic neděje, a pokračovat v procházce. Hraju takové divadlo.

Jenomţe… divadlo přece potřebuje obecenstvo.

Někdo mě sleduje.

Při té myšlence jsem se málem ohlédnul přes rameno. Nesmíš,

prozradil by ses, zarazil jsem se v půli pohybu. Lord Ornet ho chtěl

zmást. Já teď nevím, jestli se mu to povedlo. Takže dojdu k

Vycházejícímu slunci, rozhlédnu se tam, a pak se pomalu vydám

zpátky a pokusím se lorda najít. A přitom se samozřejmě budu snažit

zahlédnout toho špióna.

Měl jsem co dělat, abych se neohlíţel. Kaţdý stín, kaţdý list, kaţdá

větévka pohybující se v záchvěvech větru se mi měnila v obrysy

nepřítele, jako bych byl zase vystrašené dítě, které věří víc na duchy

64

neţ v racionální svět. Křupání štěrku mě znervózňovalo. Skrývá kroky

mého pronásledovatele? Zastavil jsem se a dělal, ţe si prohlíţím

dvoubarevně vykreslenou květinku. Nezaslechl jsem nic. Znovu jsem

se vydal na cestu; mé kroky zněly jako křupání skla.

Je za mnou vůbec? Co když si všimnul, že lord zmizel, a vydal se za

ním? A nevysnil jsem si toho pronásledovatele úplně? Třeba je to

další z Ornetových zkoušek, třeba je to on sám, kdo mě teď

pronásleduje a čeká, jak se zachovám.

Zabránil jsem si v takových myšlenkách; problém byl neřešitelný,

mohl jsem jen pokračovat v cestě.

Vycházející slunce bylo náměstíčko tvořené záhonky sloţenými do

symbolu evokujícího název místa. Procházel jsem mezi paprsky aţ k

slunečnímu půlkruhu, obdivoval se modročerným kvítkům, a kdyţ

jsem obešel náměstíčko kolem dokola, pomalu se vydal zpátky.

Paranoidní pocit pronásledované kořisti ze mě spadl. Nikdo tu nebyl,

byl jsem si tím jistý. Nikdo, to znamená ani lord Ornet. Kde ho ale

hledat? Nejdřív mě napadlo, ţe bych se mohl přidat k davu čekajícímu

na ohňostroj a pořádně si přitom vychutnat nejrůznější lahůdky, které

roznášejí pinglové. Vím, ţe všichni mí přátelé, Agapeto, Lorenzo,

65

Giovanni a další, by to udělali. Cítil jsem se ale Ornetovi povinován,

nemohl jsem zneuţívat jeho štědrosti. Kde ho tedy hledat? Vzpomněl

jsem si, jak Cesar mluvil o Růţovém bludišti, zamířil jsem tedy k

němu.

Bludiště mělo sotva dva metry na výšku. Růţové keře se obsypaly

překrásně vybarvenými květy, zahrádkáři se s krutou zimou

vypořádali s grácií. Vstup dovnitř otvírala nevelká slavobrána, abych

jí prošel, musel jsem se sehnout. Udělal jsem pár kroků k nejbliţší

křiţovatce, a pak se bezradně rozhlédl. Doleva? Doprava? Rovně?

Nevěděl jsem, co a jak, tak jsem si povyskočil a nahlédl nad okraj

bludiště. Támhle! Zahlédl jsem jakýsi cylindr a cylindr musí nosit něčí

hlava. Vydal jsem se doprava a rychle se proplétal k vytouţenému cíli.

Na kaţdé křiţovatce jsem znovu vyskakoval, abych se ujistil, ţe jdu

správně a ţe mi cylindr nemizí, ale zůstával na stejném místě. Zatáčky

mě zaháněly do nepravděpodobných pastí; končily, nečekaně se

lomily, nebo úplně měnily přepokládaný směr. Říkal jsem si, jestli

bych nemohl podlézt pod keři, ale bál jsem se o svůj nový oblek,

nechtěl jsem ho zničit.

Konečně jsem byl v uličce hned vedle klobouku a po překonání dvou

zákeřných křiţovatek se ocitnul na malém náměstíčku. Byl tu,

66

poloţený na hlavě jakési busty na vysokém podstavci. No aby to čert

spral, takové zbytečné nahánění duchů! Hlasitě jsem zaklel – a v ten

okamţik, za hlasitého syčení, prskání a hvízdání, vykvetly na nebi

první purpurové linky ohňostroje. Rozeběhly se do všech stran, aţ

vytvořily kříţové pole, z něhoţ začínaly růst květiny. Pyromanceři si

dali na dnešním představení záleţet.

Vpravo se cosi pohnulo. Stočil jsem k tomu zrak – a strnul. Stál tam

jeden z muţů, kteří doprovázeli Cesara, ten, co mi připomínal

myslivce. V ruce drţel malinkou kuši a mířil jí na mě.

Mozek mě zradil. Zasekl se a s ním i celé tělo a já nedokázal nic, jen

zírat na hrot šipky. V tom se za myslivcem kdosi vynořil a přetáhl ho

po hlavě. Cesarův muţ šel k zemi – ale přesto zmáčknul spoušť.

Vyjekl jsem! Šipka se zabořila do země jen pár centimetrů od mého

chodidla. Zíral jsem na ni a třásl se.

Muţ, co sloţil myslivce, byl v okamţiku u mě. Ornet. Do půli těla

nahý, v rukou vycházkovou hůl. Přiloţil si prst ke rtům, popadl mě za

rukáv a odtáhnul mě z náměstíčka. Po pár metrech mě donutil přikrčit

se za podstavec s medvědí bustou – takové se ve velkém sochaly před

67

dvěma stoletími. Ornet mi znovu ukázal, ať zůstanu zticha. Dřepl si

přede mě, přičemţ mě natlačil do trní a roztrhl mi smoking.

Přes jeho záda jsem skoro nic neviděl, jen velké skvrny tmy rozpité

v keřích pableskujících barvami z nebe. Nad námi pořád kvetly

plameny. Zelené, červené, modré. Zahrada ráje. Eden.

Najednou se Ornet zvedl. Chytl hůl oběma rukama, protisměrně jimi

otočil – a pak obnaţil ocel skrytou v holi. Vrhnul se kupředu jako

útočící pták. Neţ jsem mrknul, byl zpátky na náměstíčku. Sprintem

jsem ho následoval, ale zarazil se v ústí uličky. Přede mnou stál Cesar

a tři další muţi. Ornet se mezi nimi míhal jako svištící vrbový proutek.

Kdyţ vystříkla první krev, přitiskl jsem si ruce na ústa a zadusil v sobě

výkřik. Stejně mi to nepomohlo – kdosi si mě všimnul. Byl to ten

holohlavec, který připomínal gladiátora. Sjel mě pohledem, odfrkl si a

skočil na lorda. Přistál mu na zádech, srazil ho k zemi a přimáčknul

pod svým těţkým tělem.

Boj skončil. Na zemi se válel jeden mrtvý, z otevřeného hrdla mu s

bubláním vytékala krev – při tom pohledu jsem se málem pozvracel.

Druhý sténal vedle něho, drţel se za rozříznutou ruku. Gladiátor leţel

na lordovi a Cesar tasil od pasu kord. Nedíval se na mě, měl oči jenom

pro Orneta, snad o mě ani nevěděl.

68

Jenom jsem stál a zíral na ně. Nedokázal jsem se pohnout, ale v

hlavě mi vířily myšlenky:

Není to tvoje věc, nepleť se do toho… zabijou tě… je to tvůj pán,

musíš ho zachránit… zabil všechny kolem… zachránil ti život… co se

to kruci děje?… otoč se a utíkej… udeř…!

Zkusil jsem ze své hůlky tasit kord, ale nepodařilo se mi to. Cesar uţ

stál nad lordem a rozpřáhl se k úderu, kdyţ jsem vyrazil kupředu a

udeřil ho holí jako kyjem. Hlava mu odskočila. Udělal krok kupředu,

zavrávoral, a pak se pomalu poroučel k zemi.

Můj pohled se střetl s pohledem posledního muţe, hromotluka, který

zalehl mého pána. Znovu jsem udeřil – a on hůl chytil jednou rukou,

vytrhnul mi ji a zahodil. Pak lorda popadl za hlavu a udeřil s ní do

země, aţ jsem měl strach, ţe pukne. Hbitě vyskočil na nohy a vrhl se

na mě.

Reflexivně jsem ho kopnul mezi nohy, ale jen stisknul kolena a

snadno útok odrazil. Vzápětí mi mezi očima přistála pěst, a pak uţ

jsem leţel na zemi a špinil Ornetův překrásný prezent. Chtěl jsem se

postavit, ale nešlo to, a kdyţ se nade mnou vztyčila hora svalstva,

dokázal jsem jenom zírat. Poklekla ke mně, skoro něţně mě stiskla

69

kolem krku a začala mě škrtit. Pokusil jsem se ruce odtrhnout, ale

stejně tak jsem mohl chtít vytrhnout ze země tříleté stromky.

Naprázdno jsem mávl kolem sebe, ruce se mi zadrhly o trnité keře.

Vyškubl jsem jeden šlahoun, hodil ho muţi kolem krku jako

švihadlo a říznul. Gladiátor zasténal, jeho stisk na okamţik povolil,

ale pak ještě zesílil. V zoufalství jsem mu zabořil ruce do tváře, a pak

mi spásná myšlenka přinesla vzpomínky na Příkopy a na moje dětství – a já ho bodl prstem do oka. To ho asi naštvalo. Třískl mnou o zem,

zvedl se a chtěl na mě dupnout. V ten okamţik jsem mu vrazil

podpatek mezi nohy.

Muţ zmizel. Slyšel jsem řev, ale co se děje, jsem netušil. Stěţí jsem

dýchal, z rukou mi trčely krvavé trny, ale bolest jsem z nějakého

důvodu necítil. Nedokázal jsem se zvednout, i kdyţ jsem věděl, ţe

jestli zůstanu leţet, bude to můj konec. Nějak se mi podařilo převalit

se na bok. Šátral jsem kolem sebe, ale nacházel jenom štěrk. Zlé

tušení mě donutilo se obrátit. Gladiátor se uţ zase řítil na mě! Mrsknul

jsem mu štěrk do očí a dal se na útěk.

Támhle! Ornetův rapír. Válel se na zemi kousek od svého

bezvědomého pána. Sotva jsem ho stačil zvednout a muţ byl u mě.

Kopnul mě do ramene, aţ jsem v něm ztratil cit a svalil se na zem.

70

Překulil jsem se a vytrčil před sebe hrot. Gladiátor kopnul do čepele a

zaútočil. Seknul jsem a on se stáhnul. Škrabal jsem se na nohy a drţel

si muţe na vzdálenost čepele.

„Chtěl jsem ti dát milosrdnou smrt,“ řekl. „Teď se postarám o to, aby

ti smrt byla milosrdenstvím.“

Naprázdno jsem polknul, srdce aţ v krku, mozek mi ale napovídal, ţe by bylo chybou ukazovat strach. Raději šílenství. „Neser mě, nebo

ti začnu přednášet Noitzseho teorii nadčlověka a do té ty ani v

nejmenším nezapadáš!“ křikl jsem.

„Věř mi – teprve to by byla agónie,“ řekl lord Ornet.

Stál za muţovými zády, a kdyţ se gladiátor otočil, vzduchem se

mihla čepel. Pableskovala odlesky nebeského ohně. Gladiátor

zavrávoral a chytl se za krk. Pak padnul na kolena, pak na zem. Pak uţ

bylo po všem.

Konečně jsem si uvědomil, jak slabé mám nohy. Proti své vůli jsem

se sesunul k zemi. Hůl mi vypadla z ochromených prstů. Zvedl jsem je

před oči. Byly obarveny do ruda, jako by mi je nějaké dítě upatlalo

barvičkou, a pulzovaly tupou bolestí, která se teprve teď hlásila ke

71

slovu. Třásly se. V levé ruce jsem napočítal dva trny, v pravé tři. Chtěl

jsem je vytrhnout, ale měl jsem příliš nejisté prsty. Zkusil jsem to

zuby. Šlo to, ale těţko, trny byly hluboko. Hrozně to bolelo.

Zaslechnul jsem hlasy a zvedl hlavu. Lord Ornet stál na Cesarem a

dloubal do něj nohou. „Prober se, ty starý mizero,“ volal. „Tak

vstávej.“

Cesar zasténal, převalil se, zarazil, upřel pohled na Orneta, přejel

pohledem okolí a znovu se podíval na Orneta. „Ty vraţedná svině,“

zasyčel.

„Alespoň v tom nejsi sám,“ odtušil lord.

„Tak dělej, zabij mě. Na co čekáš?“

„Kdybych tě chtěl mrtvého, zabil bych tě uţ dávno. Kdepak, takhle

je to mnohem zajímavější. Pověz mi, jaké to bylo, poslat na Lilith

svého překrásného bratránka? Jaké to je vědět, ţe se k ní můţeš dostat

jenom přes cizího ptáčka? Jaké to je, představovat si, jak do její vlhké

zahrádky vráţí svůj poklad někdo cizí, aţ je celý zpocený a udýchaný,

a ona řve touhou a slastí? Pověz, jaké to je?“

„To mi řekni ty,“ odsekl Cesar.

72

„Chceš to říct? TAK CHCEŠ TO ŘÍCT?“

V prvním okamţiku mi lord připadal dokonale klidný, ve druhém uţ

pozbyl veškeré příčetnosti. Rozeřval se na celé kolo a jako by mu bylo

jedno, kdo ho uslyší.

„JE TO STRAŠNÝ POCIT! JE TO JAKO BY TI NĚKDO SDÍRAL

KŮŢI Z TĚLA! JAKO BY TI PLIVAL DO OBLIČEJE A TYS MU ZA TO MĚL DĚKOVAT! JE TO NEJHLUBŠÍ POHANA A

NEJPALČIVĚJŠÍ BOLEST, JAKOU SI DOKÁŢEŠ PŘEDSTAVIT,

A NĚCO TAKOVÉHO – JÁ – NESNESU!“

S posledním slovem bodnul. Bodnul ho do ramene a do druhého

ramene a na nebi hořely ohně a v dáli jásal dav a Cesar řval, řval a

krvácel, a kdyţ ho Ornet pětkrát zasáhnul do břicha, vydal se i cestou

umírání.

„Nikdo – nikdy – nesáhne – na – moji – Lilith,“ drtil Ornet mezi

zuby a s kaţdým slovem bodnul. „Ani ty, můj drahý příteli. Prohrál jsi

ji uţ před lety. Měl jsi to pochopit. Měl ses s tím smířit.“

Nechal ho vykrvácet. Cesarovo sténání uţ odumíralo.

73

Ornet se otočil a ve mně zatrnulo. Vypadal děsivě, zakrvácený od

hlavy aţ k patě, ale tvář měl opět dokonale klidnou, takřka bez výrazu.

Vlastně ne, ne bez výrazu, pomalu se na ní rodil ošklivý úšklebek. Teď zabije i mě, napadlo mě a hned mi došlo, jak bláhová je to

myšlenka. Pak mě napadlo, ţe se potřebuje zbavit svědků, a uţ mi tak

bláhová nepřipadala, ale stejně jsem neudělal nic, jenom seděl a čekal,

co se stane.

„Máš strach?“ zeptal se Ornet.

„Ne,“ odpověděl jsem a nevěděl, jestli lţu. Byl jsem podivně

otupělý.

„Moţná bys měl mít,“ řekl lord.

„Moţná…“

„Měl bych tě zabít.“

„Moţná.“

„Nebudeš se bránit, ţe ne.“

74

„Myslete si, co chcete,“ řekl jsem. V jeho chování jsem poznal další

hru. Kdyby mě chtěl zabít, byl bych uţ mrtvý. Ale on se mnou mluví.

To znamená, ţe jsem v bezpečí.

Tak jako Cesar? sám sebe jsem usvědčil z logické chyby, ale

nedostal jsem čas nad tím přemýšlet. Ornet nečekaně změnil téma:

„Zemřel bys pro mě?“

„Moţná ano.“

„Zemřel bys mojí rukou?“

„Dobrovolně ne.“

„Dobře,“ řekl lord a zahodil meč. „Moc dobře.“ Usednul vedle mě.

„Ukaţ,“ řekl a vzal mou ruku do své. Opět se ozvala bolest; při

popravě jsem na ni úplně zapomněl. Ornet si ruku pozorně prohlíţel, a

pak z ní začal vytahovat trny. „Dochází ti, co jsi tady viděl?“ spustil.

„Moc ne.“

„Tak mi pověz alespoň to, co ti došlo.“

75

„Došlo mi to, ţe Cesar se vás pokusil zabít. Asi jste na to byl

připraven – a tak jste zabil jeho.“

„Ah, to. Nechtěl jsem to udělat. Ale rozzuřil mě. Stejně by k tomu

jednou došlo. Pokud ne dnes, tak později.“

„Proč?“

„Proč? Proč si myslíš, ţe se on pokusil zabít mě?“

„Kvůli penězům?“

„Ani omylem. Vzpomínáš, co říkal na plese? ‚Moje srdce patří jen

jediné ţeně‘? Jeho srdce patří – patřilo – mé ţeně. Lilith. Ale já bych

nikdy nedopustil, aby byla jeho.“

Najednou všechno začalo dávat smysl. Důvod, proč jel na tenhle

„nudný ples“. Proč svoji paní nechal doma. Proč říkal, ţe sem jede pro

lásku. Proč si s sebou bral vycházkové hole.

Takţe zůstávala jediná otázka: „Proč jste s sebou bral mě? Věděl

jste, ţe se to stane. Měl jste si přivézt osobního stráţce. Tak proč jste

si s sebou vzal knihomola?“

76

Usmál se. „Byla to zkouška.“

„To vím. Ale co jste zkoušel? A proč jste to zkoušel?“

Ornet vytrhl poslední trn, z kapsy vytáhl čistý kapesník a vtiskl mi

ho do dlaně. Pak si povzdechl. „Víš, proč jsem si ze všech studentů

vybral právě tebe?“

„Ke katalogizaci vaší knihovny?“

„Ano.“

„Ne. Ne, to nevím.“

„Kdyţ jsem se procházel po kampusu, zahlédl jsem na nádvoří

zvláštní představení. Tři kluci z vyšších ročníků obstoupili nějakého

nováčka a začali ho šikanovat. Sebrali mu kníţky, natrhli mu

uniformu, zesměšňovali ho.“ Uţ mi docházelo, kam míří. „Kolem

bylo přesně patnáct lidí. Někteří jen procházeli, další se spolu bavili,

někteří si četli. Sedm z nich se tomu představení od srdce zasmálo,

dva z nich ho ignorovali a pokračovali v diskuzi, pět z nich se tvářilo

nesouhlasně. Jenom jeden z nich se zvednul na chlapcovu obranu. Nebyl to ţádný silák, ani hromotluk. Byl příliš vysoký, příliš hubený,

taková karikaturka z násad od košťat pospojovaných dohromady. A

77

přesto se tato karikaturka postavila třem tyranům a logicky jim

vyargumentovala, ţe to, co dělají, je naprosto hloupé a zbytečné. Ani

na okamţik neztratila nervy, ani tehdy, kdyţ jeden z nich vytáhnul od

pasu nůţ. Nakonec kluci vrátili nováčkovi učebnice a odkráčeli.“

Ornet se na mě dlouze podíval. „Zachránil jsi toho kluka jenom silou

svých slov. Neprojevil jsi přitom ani stín strachu.“

„Byl jsem posraný strachy,“ přiznal jsem. Všichni to byli aristokraté,

i kdyby mi ublíţili, prošlo by jim to.

„Jenţe jsi to nedal najevo. V krizové situaci jsi zůstal klidný. Alespoň navenek.“

„To, ţe to vyšlo, byl malý zázrak. Šel jsem pak na záchod a málem

se pozvracel.“

Ornet pokrčil rameny. „Na nebezpečí si člověk musí zvyknout.“

„Takţe to jste chtěl? Abych si zvykal?“

„Ne. Ano, ale ne. Kdyţ jsem šel na fakultu, potřeboval jsem nového

písaře. Toho ale mohl dělat kdokoliv. Písař ale není jediným

člověkem, kterého se mi nedostává. Potřebuji taky nového zvěda.

Kdyţ jsem tě viděl, rozhodl jsem se zabít dvě mouchy jednou ranou.

78

Dnešní večer byla zkouška. Zkouška tvého šarmu, inteligence,

postřehu, znalostí, schopností… A ke konci, ke konci to byla i

zkouška tvé loajality – k níţ jsi zatím neměl ţádný důvod –, stejně

jako tvé odvahy. Prošel jsi na výbornou. Zachránil jsi mě.“

Začal se mě zmocňovat vztek. Zbytečně ohrozil můj ţivot!

„Proč takhle riskujete?“ opřel jsem se do něj. „Kvůli čemu? Všechno

by šlo vyřešit jinak. Proč jste si nenajal osobní stráţce? Proč jste to

nenechal na gardistech?“

„Nerozčiluj se. Všechno má svůj důvod. Věřím, ţe některé věci by

měl člověk řešit osobně. Jenom tak si plně uvědomí jejich váhu.

Navíc… docela mě to baví,“ jeho tvář se zkroutila do děsivého úsměvu. „Konečně v tom byla jistá symbolika. Cesar byl mým

přítelem uţ od dětství. Hrávali jsme si v podobném parku. Dokázali

bychom ho projít zpaměti. Jako malí jsme zboţňovali příběhy o

velkých muţích ţelezného věku. Chtěli jsme být jako oni. Já měl

nejradši Rolanda, mladého bouřliváka. Zemřel po boku svých přátel,

kdyţ ho jeho kamarád, Oiger Labuť, taky velký hrdina, vlákal do pasti

v bludišti květů. Často jsme spolu hráli ten příběh a Cesar mě vţdycky

hrdinně zabil v souboji na klacky. Inu, teď jsem zabil já jeho a

rozhodně to nebylo hrdinské.“

79

„Smrt je jenom jedna,“ zašeptal jsem. „Ať uţ hrdinná, nebo ne. Hrdinové umírají mladí.“

„To přece i bohémové.“

„Ano, bohémové taky.“

„Čímţ se dostáváme k podstatě věci. Nebudu se ptát, jestli pro mě

chceš pracovat, protoţe to uţ děláš. Chci se ale zeptat, jestli chceš

smlouvu ukončit po dokončení katalogizace mé knihovny – nebo jestli

kontrakt se mnou prodlouţíš a rozšíříš.“

Dlouze jsem se na něj zadíval. „A co bych z toho měl?“

„Jestli jde o peníze – ty dostaneš stejně. Zaslouţíš si je. Tvůj jazyk si

je zaslouţí za to, ţe se zauzluje, a tvoje paměť za to, ţe zapomene. Uţ

jsi někdy dostal peníze za neznalost, Kaspiáne?“ usmál se a plynule

pokračoval: „Kdyţ pro mě ale budeš dělat dál, získáš toho mnohem

víc. Například ty doutníky, co ti tak hrozně chutnaly. Vybrané

zákusky, pravidelný plat větší, neţ jaký má většina Vinegiţanů, volný

přístup do mé knihovny… A taky mocného přítele. Získáš ale i mnoho

nepřátel. Tvůj ţivot začne být nebezpečný a moţná se dostaneš i do

80

blízkosti smrti. Řečeno jednoduše: tvůj ţivot se stane zajímavějším. Tak co říkáš, Kaspiáne – chceš být můj člověk?“

81