Upload
others
View
3
Download
0
Embed Size (px)
Citation preview
( 71 )
INtErMEZZO
V zimě roku 2010 Arnošt rozhodnul, že pojedeme do Izraele. Měl k tomu několik důvodů. Jednak mi chtěl představit Magdu, ženu, která se jednou nocí stala pro něj nezapomenutelnou a která také byla podnětem k napsání knihy Miláček. Chtěl se projít v Tel Avivu po ulici Diezengov, kterou miloval a kde pokaždé nakoupil boty, chtěl projít Jeruzalém a hlavně chtěl zajet k Erbenovým do Aškelonu. Potřeboval od Petra zjistit nějaké vojenské podrobnosti z izraelskoarabské války v roce 1948, a to bylo možné jen z archívů a novin. Věděl, že mu Petr pomůže. Také se chtěl něco víc dozvědět o smrti svého kamaráda, letce Joe Plačka, kterého zastřelili před domem ve Washingtonu v roce 1972. Evy se chtěl zeptat na podrobnosti o skutečném citovém životě Dity Sachslové, románové předloze jeho knihy Dita Saxová. Eva ji osobně dobře znala. Tenhle příběh mu nedal spát, ačkoliv poprvé vyšel už v roce 1963. Já jsem mu měla na podzim vydat v Praze poslední upravenou, doplněnou verzi.
A také si přál, abychom si odpočinuli. „Budeme si dělat, co budeme chtít. A ty budeš jen tak le
žet u moře v písku,“ říkal. Ale když dnes o tom přemýšlím, myslím, že se jel s Izraelem rozloučit. Věděl, že už se tam nikdy nepodívá. Byl vážně nemocný.
Náš dvanáctidenní pobyt, při kterém jsme stihli potkat báječného kamaráda Petra Mothejla s jeho kamarádkou, hluboce věřící křesťankou Františkou Goodenough, žijící v Jeruzalémě, jíž se nepodařilo Arnošta ani umravnit, co se týče vtipů, ani obrátit ve víře; dále absolvovat přednášku u Davida Stechera v Českém centru v Tel Avivu, druhou na našem velvyslanectví a třetí v Národní knihovně v Je
Zivoty_Evy_L.indd 71 14.1.13 9:03
( 72 )
ruzalémě, jsme končili u Erbenových v Aškelonu. Byl to nezapomenutelný týden.
S Evou jsme si hned padly do oka. Povídali jsme o všem možném každý den až do noci, koupali se, jedli její pověstné kuře a saláty a jezdili na výlety.
Aškelon leží nedaleko od pásma Gazy. Když létají rakety, chytnou to první. Bylo pro mě neuvěřitelné, že se místo tohoto překrásného zeleného města na břehu moře před šedesáti lety rozprostírala poušť. Že tu kdysi žili Židé i Palestinci ve vzájemném souladu. Jedni pěstovali, druzí kupovali, jedni chtěli stavět město, druzí měli šikovné ruce, jedni pracovali v nemocnicích a druzí jim hlídali děti atd. Ještě dnes tam stojí osamělé prázdné arabské domy.
Mnoha věcem jsem nerozuměla. Navštívili jsme kibuc Jad Mordechaj. Je pojmenován
podle Mordechaje Anielewicze, jednoho z vůdců povstání ve varšavském ghettu, a je nejbližší vesnici k pásmu Gazy.
V červnu 2010 s Arnoštem u Erbenových v Aškelonu. Zleva: Eva Erbenová, Arnošt Lustig, Markéta Mališová, David Stecher a Petr Erben.
Zivoty_Evy_L.indd 72 14.1.13 9:03
( 73 )
Při vjezdu jsem měla pocit, že jsem se ocitla v JZD před čtyřiceti lety. Kovové sochy zemědělců, stroje, jídelna a dřevěné domky. Ale to je jen zdání. Lidé tu žijí velmi skromně, kibuc je neokázalý, zato šetrný k přírodě i zvířatům. Na kopečku stojí muzeum s Památníkem varšavského povstání, před nímž leží rezavá palestinská rozbuška vyrobená z lešenářské tyče, která tu nedávno přistála. Ředitelka památníku nás vzala na kibucnické pozemky blízko Gazy, které jsou normálně nepřístupné. A najednou vidím, jak krásná zelená zem končí vyprahlou pouští a zdí, za kterou se tyčí paneláky. Čekala jsem chatrče a střelbu. Nic. Klid. Dozvídám se, že Izraelci posílají denně tři kamiony jídla do Gazy, ale Palestinci je tam nepouštějí, a tak se zkažené potraviny vezou zpět na skládku. Proč? Snížily by se ceny obchodníkům v Gaze. „Proč se o tom nepíše?“ ptám se. Ortodoxní Židé to zakázali, zní odpověď. „Jak to, že jejich děti nechodí do válek a ty se strachuješ o své syny?“ ptám se Evy. Jak to, že o všem rozhodují? Proč je volíte? Na to vše jsem dostala vysvětlení, že to tak je, nelze to změnit, protože mají velkou podporu v ruských imigrantech. Jak to, že se na vás po válce dívali jako na zbabělce, kteří se neuměli bránit? Jsi tu šťastná? A mnoho a mnoho otázek jsme probraly. Každá mince má dvě strany. O této zemi se nedá psát, to musíte prožít. Na jedné straně nezdolná vůle, vlastenectví, pracovitost, lidská soudržnost, na druhé mnoho pro nás nepochopitelných věcí.
Když jsme odjížděli, dala mi Eva výborný med a k tomu červené desky se spoustou papírů. „Tady ti dávám všechno, co jsem napsala. Dělej si s tím, co chceš,“ a v očích měla otázku: Vydáš to? Arnošt zavětřil.
„Můžu si to přečíst?“ „No jistě,“ řekla Eva. A tak jsem o rukopisy přišla. Ar
nošt je přečetl a zašantročil ve velké hromadě spisů vedle svého psacího stolu, kam všechno odkládal a kde už nikdy nic nenašel.
Byl konec června 2010 a my jsme v noci odjížděli z Aškelonu, z našeho „hotelu Hilton“ odpočatí a šťastní na letiště. Byly to nádherné dny.
Osm měsíců nato Arnošt zemřel.
Zivoty_Evy_L.indd 73 14.1.13 9:03