ned ěle 2. kv ětna 2010 poslední aktualizace 30. 4. …...druhé stran ě m ěsta vybudován rozsáhlý vyhlazovací tábor Auschwitz II – Birkenau (B řezinka) a menší tábor

KČT SLOVAN PARDUBICEKČT SLOVAN PARDUBICEKČT SLOVAN PARDUBICEKČT SLOVAN PARDUBICE Strana 1 (celkem 22) www.kct-slovan-pardubice.info

sobota 1. května – neděle 2. května 2010 poslední aktualizace 30. 4. 2010

Odjezd: 1. května 2010 od nádraží ČD (před restaurací La Rocket) v 6.00 hod. autobusem do Osvětimi a Krakova. Zastávky v Holicích (6.20 h.) a Litomyšli (7.00 h.) na autobusových nádražích. Příjezd do Osvětimi (320km) v cca 12.00 hod.

Zpět: 2. května 2010 autobusem z Krakova v cca. 15.00 hod. do Pardubic (410km). Příjezd v cca 21.00 hod.

Trasa:

1den: Odjez přes Litomyšl, Olomouc …(viz mapa na poslední straně), kde překročíme hranice s Polskem. Okolo 12h příjezd do Osvětimi [1] zde nejprve prohlídka KC tábora Osvětim I [2], zde samostatná nebo kolektivní prohlídka. V cca 14h odjezd autobusem do nedalekého KC tábora Osvětim II – Březinka [3]. Zde opět rozchod a v 16h odjezd do Krakova [5]. Příjezd a ubytování v hotelu Alf. V 19h bude možnost si projít starou židovskou čtvrť Kazimierz [6]. Odsud návrat ve večerních hodinách pěšky na hotel – cca. 4km.

2den: Ráno po snídani odjezd autobusem do centra Krakova [7] kde bude kolektivní program. Možnost je také navštívit židovské ghetto [8] , KT Plaszów [9], a nebo továrnu Oskara Schindlera [10]. V 15h bude sraz na předem dohodnutém místě a odjezd směr ČR a Pardubice.

Informace k Osvětimi a Krakovu m ůžete najít na adrese:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Osvětim

www.krakow.pl

Přihlášky: přijímá Dagmar Ehrenbergerová, e-mail do zaměstnání: [email protected], telefon do práce 466 050 217, mobil 739 569 070. Při odhlášení 1 měsíc až 1 týden před odjezdem uhradí každý 50% z ceny zájezdu, poté 100% - viz „Podmínky odhlášení“ v sekci „Výlety“ na webových stránkách klubu www.kct-slovan-pardubice.info. (Případné místo nástupu na trase autobusu uveďte při přihlášce! - viz mapa na poslední straně).

Trasu připravil a výlet vede: Ondřej Valášek (mobil 775 999 769, operátor O2).

Ubytování v Krakově - Hotel Alf: Ul. Klimeckiego 24; tel. +48 12 656 19 42

S ohledem na ubytování celého autobusu proběhla jednání za snížení ceny za ubytování na jednotných 70 zl/os. Cena je včetně snídaně (tzv. švédské stoly). Klub zaplatí na místě ubytování. Po obdržení faktury za autobus bude provedeno rozúčtování nákladů na zájezd a cena oznámena jednotlivým účastníkům. Prosíme o následnou co nejrychlejší platbu na klubový účet č. 131627997/0300. (Předpokládaná cena zájezdu cca 1000 Kč pro členy klubu.) Individuální pojišt ění léčebných výloh v zahraničí je pro tento zájezd povinné. (viz „Pojištění na výletech“ v sekci „Výlety“ na webových stránkách klubu www.kct-slovan-pardubice.info).


Každý účastník výletu si hradí vstupy a ostatní výdaje sám v polské měně! (viz níže)

Vstupy a ceny :

Kurz: 1zl/cca 6,5 czk

Osvětim - zadarmo

Wawel:

reprezentační komnaty – 17 zl

soukromé královské komnaty – 24 zl

Pokladnice, zbrojnice – 17 zl

umění východu – 8 zl

katedrála – 12 zl

Jídlo oběd/večeře: 20 – 40 zl


Historicko - vlastivědný text:

[1] OSVĚTIM - (polsky Oświęcim [ošvěnčim], německy Auschwitz [aušvic], slovensky Osvienčim, romsky Aušvica nebo Osvěnčim) je polské čtyřicetitisícové okresní město v Malopolském vojvodství ležící při ústí řeky Soly do Visly. První písemné zmínky pocházejí z roku 1179. Město je dnes významným turistickým cílem, což se odráží na jeho průmyslu, který se zaměřuje převážně na poskytování ubytovacích a pohostinských kapacit. Ve městě se nachází železnice a v okolí několik výrobních závodů, které zde zbyly jako smutný pozůstatek po II. světové válce.

Koncentrační tábor - Za druhé světové války bylo město přičleněno k Německé říši a byl zde postaven nejprve koncentrační tábor Auschwitz I v areálu bývalých kasáren. Později, roku 1942, byl na druhé straně města vybudován rozsáhlý vyhlazovací tábor Auschwitz II – Birkenau (Březinka) a menší tábor Auschwitz III – Monowitz u blízké vesnice Monowice.

Stručná historie tábora a jeho poboček: Původní koncentrační tábor Osvětim (Osvětim I.) byl založen roku 1940 v nehostinném bažinatém místě nedaleko historického města Osvětim. Základem se pro něj stala polská jezdecká kasárna. Hlavním důvodem vzniku ještě nebylo masové vyhlazování, ale potřeba uvěznění velkého počtu Poláků. Kapacita tohoto tábora byla asi 15-20 tisíc vězňů.

Roku 1941 začal být realizován plán tzv. "konečného řešení židovské otázky", tedy plán vyvraždění židovské rasy jako takové. Za tímto účelem byl u 3km vzdálené vsi Březinka vybudován tábor Osvětim II. (Březinka=Birkenau). Jeho kapacita v roce 1944 dosáhla 90 tisíc vězňů. Stavět jej byli nuceni pomáhat sovětští váleční zajatci.

Roku 1942 bylo zahájeno masové vyvražďování, běžící denně po tisících obětí. V táboře se nacházely 4 plynové komory s krematorii. Denně bylo možné zavraždit a spálit až 10 000 lidí. V táboře byli vražděni nejen Židé, ale prakticky všechny národnosti okupované Evropy. Tábor se stal místem působení neblaze proslulých lékařů SS, zejména Josefa Mengeleho. Tito lékaři prováděli pokusy na lidech a nově příchozí na rampě tábora rozdělovali na ty, kteří jsou určeni k okamžitému zabití, na ty, kteří jsou určeni k utýrání otrockou prací a zabití později a nakonec na ty (zejména děti), kteří se hodí na jejich pokusy.

V letech 1942-1944 bylo vybudováno dalších 40 podtáborů osvětimského komplexu. Nejvýznamnějším z nich byl tábor Osvětim III. - Buna, který byl zřízen ve spolupráci s podnikem IG Farbenindustrie AG. Tato firma vyráběla granulovaný plyn Cyklon B určený k použití v osvětimských plynových komorách.

Když se blížila Rudá armáda, odvezli nacisté většinu přeživších vězňů do jiných KT, plynové komory a krematoria vyhodili do vzduchu a snažili se zničit i písemné důkazy jejich vraždění. I tak ale zůstalo dost nezvratných důkazů o těchto zločinech proti lidskosti. KT Osvětim byl osvobozen Rudou armádou dne 27. ledna 1945, jež tímto zároveň dala svobodu 7 tisícům vězňů, kteří v táboře zůstali i po evakuaci jednotkami SS.

[3] Auschwitz I (Stammlager) - Tábor byl založen na základě rozkazu Heinricha Himmlera ze dne 27.

dubna 1940 v bývalých kasárnách rakouské a později polské armády. O dva dny později byl post velitele svěřen Rudolfu Hössovi. 30. dubna přijel Höss do Osvětimi a 4. května byl oficiálně jmenován velitelem tábora. Od osvětimského starosty Grünwellera získal k dispozici pro přípravné práce několik civilních pracovníků a tři stovky Židů.

Dne 20. května dorazil první transport třiceti kriminálních vězňů německého původu z KL Sachsenhausen. Byli označeni táborovými čísly 1 – 30 a stali se prvními funkcionáři ve vězeňské samosprávě, která udržovala dohled nad vězni v táboře a v pracovních oddílech. Ve stejný den přijelo i patnáct členů SS, kteří se ujali funkce dozorců.


Budova bývalého Polského Tabákového Monopolu (Polski Monopol Tytoniowy), v němž byli dočasně umístěni první vězňové KL Auschwitz. Dnes sídlo Vyšší odborné školy

Pro vybudování prvního provizorního oplocení tábora využilo vedení pracovní oddíl 39 polských vězňů z koncentračního tábora Dachau. Pracovali tam až do 14. června 1940, kdy byli deportováni zpět do Dachau. Ve stejný den se počet vězňů rozšířil o 728 lidí z prvního transportu z Tarnova. Dostali táborová čísla 31 – 758. Současně byla posílena posádka SS o 100 osob. Jelikož budovy budoucího tábora ještě nebyly připraveny, byli tito vězňové dočasně ubytováni v nedaleké budově bývalého Polského Tabákového Monopolu (Polski Monopol Tytoniowy). Na nádvoří budovy, které bylo obehnáno plotem z ostnatého drátu a v rozích byly vystavěny provizorní strážní věže, se konal první apel (nástup) v historii tábora. Po odstěhování vězňů do kmenového tábora byly v této budově nazvané Stabsgebäude nejprve zřízeny kanceláře táborové administrativy a později ubytovny pro dozorkyně SS, sklad zbraní a prádelna pro SS (dnes je sídlem Vyšší odborné školy). Druhý transport 313 osob, který do tábora přijel 20. června 1940 byl již ubytován přímo v táboře v bloku č. 2.

19. června začalo první vysidlování polského obyvatelstva z bezprostředního okolí tábora. V následujících měsících a letech byla vystěhována většina populace z oblasti mezi řekami Visla a Sola, čímž byl vymezen tzv. zájmový prostor (Interessengebiet) koncentračního tábora o rozloze asi čtyřicet čtverečních kilometrů.

Většina vězňů z prvních transportů zpočátku pracovala zejména na výstavbě a rozšiřování tábora. Do března roku 1941 jich bylo v táboře internováno na 10 900, převážně Poláků.

Auschwitz I. fungoval převážně jako mužský tábor. Od října 1941 do března 1942 v něm byl zřízen oddělený tábor pro sovětské válečné zajatce (Russisches Kriegsgefangenen Arbeitslager). Konkrétně šlo o 9 bloků v levé části tábora (bloky 1, 2, 3, 12, 13, 14, 22, 23, 24). Sovětští zajatci žili v horších podmínkách než ostatní vězni a dozorci s nimi zacházeli obzvláště surově. V březnu 1942, kdy z původních 10 000 zajatců zůstalo naživu už jen 945, byli přestěhováni do nově vznikajícího tábora v Birkenau. Krátce po jejich odchodu byla vymezena část tábora pro ženský koncentrační tábor (Frauenkonzetrationslager). Tento úsek (tvořený bloky 1-10) byl od mužského tábora izolován vysokou zdí a měl i samostatný vchod. Po přestěhování žen do Birkenau (v srpnu 1942) byly bloky opět včleněny do mužského tábora.

Auschwitz I. byl původně plánován pouze jako tranzitní tábor s kapacitou 10 000 osob, z něhož měli být polští vězňové dále transportováni do koncentračních táborů uvnitř Říše. Po návštěvě Heinricha Himmlera 1. března 1941 bylo rozhodnuto tuto kapacitu zvýšit na 30 000, přičemž měla být ještě zahájena výstavba nového tábora v Březince s kapacitou 100 000.

Původně se tábor skládal z 22 zděných budov - 8 patrových a 14 přízemních. Postupně se však začal rozrůstat. Během roku 1940 zasypali vězňové sutí bývalou jízdárnu, která se nacházela uprostřed tábora, vystavěli kuchyň, krematorium I., strážnici při vstupní bráně (Blockführerstube). Bývalé stáje byly přestavěny na dílny, dřevěné sloupy oplocení byly nahrazeny betonovými. Stavební práce pokračovaly i v následujících letech. V květnu 1941 byla zahájena výstavba 8 nových bloků (č. 4-7 a 15-18) na místě bývalé jízdárny. Jako první byl předán k užívání blok 18 (srpen 1941), následovaly bloky č. 4, 5 a 7 (listopad 1941), zbytek v první polovině roku 1942.

Nad vstupní bránou do tábora byl umístěn nápis Arbeit macht frei (Práce osvobozuje). V tomto nápisu vytvořeném vězni (pod vedením Jana Liwacze) je jedno z písmen ("b" ve slově Arbeit) obráceně. Podle některých pamětníků tak bylo učiněno úmyslně jako malý akt odboje. Jiní uvádějí, že to byl prostě jen omyl.


[4] Auschwitz II – Birkenau - Popudem ke stavbě druhého tábora byl pravděpodobně rozkaz Himmlera, který místo navštívil v březnu 1941. Jeho výstavba byla zahájena v říjnu roku 1941 na území vesnice Březinka (pol. Brzezinka, něm. Birkenau), ze které bylo v dubnu 1941 vysídleno její obyvatelstvo a domy byly přestavěny nebo rozebrány a použity pro potřeby tábora.

V nacistické dokumentaci měl tábor až do jara 1944 status zajateckého tábora (Kriegsgefangenenlager), i přes to, že tuto funkci nikdy neplnil.

1. října 1941 byl vytvořen speciální stavební úřad pro výstavbu Březinky (Sonderbauleitung für die Errichtung eines Kriegsgefangenenlagers der Waffen SS in Auschwitz O/S), jehož vedoucím byl jmenován SS-Sturmbannführer Karl Bischoff. Do poloviny října byl vypracován první plán výstavby tábora. Podle něj měl tábor na rozloze 81 ha (720 x 1130 m) pojmout 100 000 vězňů. Měl být rozdělen na tři hlavní části: karanténní tábor (Quarantänelager, budoucí úsek BI), tábor I a tábor II (Lager I, Lager II, budoucí úsek BII) s celkovým počtem 174 zděných baráků. Hlavní táborová cesta měla vést mezi karanténním táborem a tábory I a II. Počítalo se také s výstavbou železniční vlečky až do tábora.

Práce zahájili sovětští váleční zajatci společně s pracovními oddíly složenými z ostatních vězňů na podzim roku 1941. Nejprve byli zaměstnáni při rozebírání budov z bývalé vesnice a shromažďování materiálu pro výstavbu baráků (Abbruchkommando Birkenau). Další oddíly měly na starost melioraci bahnitého terénu, vytyčení budoucího tábora, stavbu cest a dočasné úzkokolejky pro přivážení materiálu a mostu přes železniční trať, oddělující Birkenau od mateřského tábora. Výstavba vlastního tábora byla zahájena od budoucího úseku BIb. Po vzniku několika zděných budov byl tento úsek v únoru 1942 obehnán provizorním plotem z ostnatého drátu. Instalovány byly také jednoduché strážní věže a osvětlení. 1. března sem byli natrvalo umístěni sovětští váleční zajatci z mateřského tábora. Od té doby až do srpna 1943 fungoval tento úsek jako mužský tábor (Männer Konzentrationslager). Jedním z prvních transportů, které sem přijely přímo (tedy ne z mateřského tábora), byl transport 1 112 francouzských Židů z Compiègne 30. března 1942.[21] Vězni umístění v táboře pracovali při dokončování výstavby tohoto úseku, stejně jako budoucích úseků BIa a BII.

Druhý plán výstavby tábora byl schválen Karlem Bischoffem 15. srpna 1942. Podle něj se měl tábor skládat ze čtyř stavebních úseků (Bauabschnitte) BI - BIV o celkové rozloze 170 ha (720 x 2340 m). Tyto úseky se měly dále vnitřně členit na 6 oddělených částí (kromě již postaveného úseku BI, který měl tyto části pouze 2). Úsek BI (v prvním plánu nazýván jako Quarantänelager) byl plánován pro 20 000 osob, úseky BII-BIV každý pro 60 000, celkem tedy 200 000 vězňů. Úsek BII měl vzniknout sloučením původně plánovaných částí Lager I a Lager II. Úsek BIII byl později znám jako Mexiko, stavba úseku BIV nebyla nikdy zahájena. V tomto plánu již bylo počítáno také s dvěma krematorii umístěnými na konci železniční vlečky mezi tábory BI a BII. Celkem mělo být na území tábora vybudováno asi 600 baráků, na nových úsecích měly stát pouze baráky dřevěné.

Plán výstavby tábora z srpna 1942 byl realizován pouze částečně. Výstavba úseku BIV nebyla nikdy zahájena, úsek BIII byl postaven pouze z části. Navíc vznikla 2 krematoria (IV a V), úsek BIIg s 30 baráky-sklady a budova tzv. "Sauny" určená převážně pro příjem nových vězňů. Do konce války byla zastavěna plocha o rozloze okolo 140 hektarů. Celkem bylo postaveno asi 300 budov - vězeňské baráky, hospodářské a kancelářské budovy, latríny, umývárny, lázně, sklady, 4 krematoria s plynovými komorami. Vzniklo také 13 km odvodňovacích kanálů.


Celý prostor byl obehnán ostnatým drátem nabitým elektrickým napětím. Stejným způsobem byly ohrazeny jednotlivé sektory tábora (Bauabschnitt):

• BIa a BIb (Bauabschnitt Ia, Ib) - ženský tábor • BIIa - karanténní tábor • BIIb - Terezínský rodinný tábor (Familienlager Theresienstadt) • BIIc - maďarský tábor • BIId - mužský tábor • BIIe - cikánský tábor • BIIf - nemocniční tábor • BIIg - tzv. Kanada

• BIII - tzv. Mexiko - nedokončený, sloužil jako depozitní tábor během tzv. Akce Höss - likvidace maďarských Židů, byly zde umisťovány Židovky, které nestačily projít selekcí a čekaly na smrt v plynových komorách.

Jako první byl dostavěn v polovině roku 1942 úsek BIb. Celkem v něm vzniklo 27 vězeňských baráků (15 zděných a 12 dřevěných), kuchyně, sklad oděvu, lázeň a 5 baráků s latrínami a umývárnami. V první polovině srpna byl také dokončen úsek BIa, do něhož byly umístěny ženy z mateřského tábora (vznikl tak Frauenkonzentrationslager - FKL).

Tento úsek byl téměř stejný jako BIb, pouze zrcadlově obracený (chyběl zde pouze sklad oblečení, místo kterého zde byly 3 obytné baráky navíc), přičemž osu tvořila cesta mezi oběma tábory, na jejímž konci stál sklad chleba.

V roce 1943 byly postupně dostavěny tábory v úseku BII - v únoru tábor BIIe, v červenci BIId a BII f, v srpnu BIIa, v září BIIb a ke konci roku také tábor BIIg společně s budovou tzv. Sauny (nová budova pro příjem vězňů). Tábor BIIc byl dokončen až v červnu 1944. Ke konci roku 1943 byla zahájena výstavba úseku BIII, který však nebyl nikdy dokončen.

Vchod do tábora je tvořen vstupní branou, kterou byly do tábora v květnu 1944 přivedeny koleje, po kterých do tábora přijížděly transporty s lidmi. Nad vstupní branou byla vystavěna věž, ze které byl rozhled na celý areál tábora a na rampu, kde probíhala selekce vězňů na schopné a neschopné práce.

První stavby, které na území tábora vyrostly, byly cihlové domy. S následujícími transporty se ale tábor rychle rozrůstal a vyvstala potřeba rychle stavět další a další „ubytovací“ kapacity, což vedlo nejprve k využití koňských stájí a poté k výstavbě dalších dřevěných staveb. Dřevěné baráky byly extrémně nevhodné pro život, mezerami mezi prkny v zimě prostupoval chlad a v létě se stávaly výhní. Tábor se dělil na několik menších částí - mužský, ženský, terezínský rodinný, maďarský židovský a cikánský tábor.

Po okraji obytných bloků se nacházela hygienická zařízení, která se sestávala z latrín a umýváren. V zadní části tábora byly vystavěny 4 plynové komory, ve kterých byly hromadně zabíjeni lidé z příchozích transportů, ale také nemocní vězni, u nichž se nepředpokládal rychlý návrat do práce.

Krematorium II a III mělo převlékárny a komory umístěné pod zemí. Po schodech sestupovaly oběti do převlékárny, kde odložily oblečení a nahé pak vstupovaly do plynové komory. Jednalo se o betonovou kobku, která byla propojena větracími komíny s povrchem, kam vhazovali vojáci SS vraždící plyn - cyklon B. Další místnosti se pak zaměřovaly na zužitkovávání mrtvých (odebírání zlatých zubů, vlasů atd.) a jejich likvidaci ve spalovacích pecích tzv. krematoriích. Během času se pro uklidnění vězňů přidaly ke vchodu nápisy uvádějící, že se jedná o sprchy, v komoře byly atrapy sprch a vězňům bylo vojáky SS dokonce rozdáváno mýdlo před vstupem do komory.


Vedle krematoria se nacházely jámy, do kterých se vysypával popel spálených lidských těl.

Krematorium IV. bylo zapáleno a následně zničeno během povstání Židů ze Sonderkommanda 7. října 1944, kteří nedaleko krematoria zakopali zápisky z povstání a důležité dokumenty zachycující situaci v táboře, jež byly později využity v soudních procesech proti důstojníkům SS. Krematoria II. a III. byla demontována na rozkaz SS již v listopadu roku 1944 členy Sonderkommanda.

Zachovalo se 45 zděných a 22 dřevěných baráků. Patrné jsou také zbytky plynových komor a kremačních jam na pece. Dobové je také oplocení, komíny a základy nedochovaných baráků. Dnes je objekt koncentračního tábora KL Auschwitz II - Birkenau památníkem připomínající celému světu odpornost nacistického režimu a utrpení miliónů lidí z celé Evropy. Památník je volně přístupný bez poplatků a je možné zakoupit tištěného průvodce v češtině.

Auschwitz patřil k táborům s poměrně vysokým počtem uprchlých vězňů. Z ostatních nacistických koncentračních táborů před ním v počtu uprchlíků stojí pouze KL Buchenwald (1876 mužů a 91 žen, z toho však 831 osob až v roce 1945).

Z KL Auschwitz se podle dostupných pramenů za dobu od založení po likvidaci tábora pokusilo o útěk celkem 802 osob (757 mužů a 45 žen). Z tohoto počtu bylo:

144 útěků úspěšných (a většině se také podařilo přežít válku)

327 útěků neúspěšných (chyceni během útěku nebo zatčeni po zdařilém útěku)

331 útěků o kterých nejsou žádné další informace

Ke konci války bylo jasné, že postupující Rudá armáda během svého postupu osvobodí i oblast okolo Osvětimi, což přimělo nacisty jednat a pokusit se zahladit stopy zločinů. Před jejich odchodem byly krematoria a plynové komory vyhozeny do vzduchu. Obytné bloky byly i s lidmi uvnitř zapáleny [zdroj?] a podle celkového plánu měl být celý tábor srovnán se zemí. Díky rychlému postupu Rudé armády však nebyl celý záměr uskutečněn a tak byly vypáleny jen některé části tábora.

27. ledna 1945 byl tábor osvobozen vojáky Rudé armády (60. armáda 1. Ukrajinského frontu). V kmenovém táboře, Březince a Monowicích se osvobození dočkalo přibližně 7 000 vězňů, dalších asi 500 se nacházelo v okolních pobočných táborech. Nacisté před osvobozením tábora odeslali přes 58 000 lidí na nucené práce do Říše.

Ve všech táborech KL Auschwitz-Birkenau zemřelo nejméně 1,1 miliónu osob, z nichž bylo:

960 000 Židů (865 000 nezaregistrovaných, 95 000 zaregistrovaných)

70-75 000 Poláků (asi 10 000 nezaregistrovaných, 64 000 zaregistrovaných)

21 000 Cikánů (2 000 nezaregistrovaných, 19 000 zaregistrovaných)

15 000 sovětských válečných zajatců (3 000 nezaregistrovaných, 12 000 zaregistrovaných)

10-15 000 vězňů jiných národností (mj. Bělorusů, Rusů, Ukrajinců, Čechů, Slováků, Jugoslávců, Francouzů, Němců, Rakušanů atd.)

27. června 2007 Výbor pro světové dědictví UNESCO zasedající na Novém Zélandu rozhodl na základě žádosti Polska a Izraele o změně názvu na Auschwitz-Birkenau. Německý nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor (1940-1945). Původní název: Koncentrační tábor Osvětim-Březinka navrhli Poláci změnit poté, co se mnohokrát v zahraničním tisku a médiích objevilo spojení „polský vyhlazovací tábor“ (Anglie, Francie, USA, Německo, Itálie, Bulharsko, Rusko, Kanada a další), které mohlo naznačovat, že za holocaust a zvěrstva v Osvětimi byli zodpovědní Poláci.


[5] KRAKOV - (polsky Kraków, výslovnost ['krakuf] IPA, německy Krakau), je metropole Malopolského vojvodství v jižním Polsku, v historické zemi Malopolsku. V roce 2008 mělo 756 583 obyvatel (druhé největší polské město podle počtu obyvatel)Rozloha města činí 326,8 km². Krakov leží na řece Visle, v nejužším místě tzv. Krakovské brány, která spojuje Sandoměřskou kotlinu s kotlinou Osvětimskou.

Podle legend pochází jméno města od jména knížete Kraka , který je v Polsku považován za Slovana. Velmi pravděpodobně však jména pochází od Keltů, kteří tuto oblast obývali, což je známo z archeologických nálezů a z římských pramenů. Tehdy by název zněl Carragh nebo obdobně. Možná je však i souvislost se jménem legendárního iberského (keltiberského) krále Crocco. V českých legendách se také vyskytuje postava knížete Kroka.

Nejstarší část města se nachází na opevněném Wawelském návrší. Bylo to jedno z nejdůležitějších opevnění v kmenovém knížectví Vislanů. To ovládla za vlády knížete Svatopluka Velkomoravská říše. Pravděpodobně v roce 999 se Krakov stal součástí polského státu Boleslava Chrabrého. První zmínka o Krakově (a to jako o důležitém obchodním hradišti) pochází z roku 966. Od roku 1000 se v Krakově nacházelo biskupství. Roku 1038, za vlády Kazimíra I. Obnovitele, se Krakov stal polským hlavním městem.

V období rozpadu státu na jednotlivé úděly (polsky rozbicie dzielnicowe) byl sídlem hlavního knížete (ksiąŜę senior) - principa. Za Tatarského vpádu v roce 1241 bylo město takřka úplně zničeno. Začala obnova Krakova a kníže Boleslav Nesmělý, jeho matka Grzymisława a manželka bl. Kunhuta dali 5. června 1257 městu lokátorská práva podle magdeburského práva.

Tehdy také vzniklo charakteristické šachovnicové uspořádání města, kam byly zasazeny dochované dřívější prvky (ul. Grodzka, Mariánský kostel). Mezi Krakovem a Wawelem ještě existovala osada Okół, která byla nezávislou tvrzí do vzpoury fojta Alberta, kdy král Vladislav Lokýtek zbořil její zdi a začlenil ji ke Krakovu. Proto má také staré město protáhlý severo-jižní tvar a táhne se až k Hradu.

V roce 1320 se ve wawelské katedrále konala korunovace Vladislava Lokietka na polského krále, čímž skončilo období rozpadu Polska na jednotlivé části. Až do roku 1734 byl Krakov místem korunovace polských králů.

Ve 14. století vznikla na předměstí Krakova dvě další města: na jihu Kazimierz (1335) a na severu Kleparz (1366).

Krakov se jako hlavní město jednoho z významných evropských států v 15. a 16. století rozvíjel v každém směru – architektonickém, obchodním, řemeslnickém, kulturním, vědeckém. Hradní komplex na Wawelu byl přestavěn a rozšířen v renesančním slohu. V roce 1364 byla založena univerzita. Také byl zbudován Barbakan (obranná bašta, části se dodnes dochovaly). Novou tvář dostal Krakovský rynek. Za vlády Zikmunda II. Augusta (polovina 16. století) měl Krakov asi 30 tisíc obyvatel.

Po polsko-litevské unii a vzniku Republiky dvou národů (Rzeczpospolita Obojga Narodów) se Krakov ocitl na okraji velkého státu, Sejmy a volby monarchů se konaly ve Varšavě, která ležela víceméně v polovině cesty mezi hlavními městy Koruny polské a Litvy. Definitivně král Zikmund III. Vasa v roce 1609 přenesl hlavní město Polska (bez formálního právního aktu) do Varšavy. Avšak katedrála na Wawelu zůstala i nadále korunovačním místem polských králů.

Zároveň s úpadkem Rzeczpospolity začal také úpadek samotného města. Válečné ztráty silně poškodily jeho pozici a zbrzdily i rozvoj. Poprvé byl Krakov zničen cizími vojsky v roce 1655 během švédské „potopy“. V 18. století byl dobýván vojsky pruskými, švédskými, rakouskými a ruskými.


Po třetím dělení Polska obsadili Krakov Rakušané. V letech 1809-1815 náležel do Varšavského knížectví jako hlavní město departamentu. V letech 1815-1846 byl hlavním městem maličké, formálně nezávislé Krakovské republiky. Tehdy začala celková modernizace města, které stále tkvělo ve středověku. Byla zbourána většina městských hradeb, byl zasypán příkop a na jeho městě byly vybudovány rozsáhlé městské sady, obepínající staré jádro. Po „krakovské revoluci“ v roce 1846 byl Krakov opět začleněn do Rakouska, jehož součástí zůstal až do roku 1918. V roce 1850 zničil velký požár téměř půl města.

Po roce 1918 a rozpadu Rakousko-Uherska byl Krakov přičleněn k nově vzniklému Polsku. V letech 1939-1945 byl hlavním městem tzv. Generálního gouvernementu.

V roce 1951 bylo ke Krakovu připojeno socialistické město Nová Huť (Nowa Huta, založena v roce 1949 na území vesnic Mogiła, Płaszów a Krzesławice).

Krakov je považován za hlavní město polské kultury. Žije v něm nositelka Nobelovy ceny za literaturu Wisława Szymborska a žil zde i držitel stejné ceny Czesław Miłosz. Je jedním z nejdůležitějších turistických, kulturních a historických center v Evropě. V porovnání s metropolí Varšavou Krakov navštěvuje mnohem více turistů (3-4 milióny). Kompaktní oblast starého města spolu s historickou zástavbou byla v roce 1978 zařazena na seznam světového kulturního dědictví OSN.

[6] Kazimierz (jid. Kuzmir) - je jedna ze čtvrtí Krakova, která dnes administrativně spadá pod Městskou část I Stare Miasto. Od 14. do začátku 19. století byla samostatným městem ležícím na jih od Krakova, v jeho bezprostřední blízkosti. Po mnoho staletí se zde prolínali dvě významné kultury - židovská a křesťanská.

Kazimierz je místem, kde se prolínají židovské a křesťanské tradice. Někdejší Kazimierz se dělil na část křesťanskou a židovskou. Židovská část zahrnovala současné ulice Miodowa, Starowiślna, Św. Wawrzyńca, Wąska, Józefa a Nowa, které byly oddělené parkánem a kamennou zdí, jež stála až do roku 1800. Na křižovatce ulic Jakuba a Józefa byla jedna ze tří vstupních bran. Centrem byla dnešní ulice Szeroka. Na ní a v sousedních uličkách vznikal hřbitov, četné židovské modlitebny a domy.

Na ulici Szeroka se nachází pět synagog. Nejstarší z nich - Stará synagoga, byla během války zničena, později obnovena a dnes jsou v ní umístěny sbírky Historického muzea města Krakova. Jediná dnes činná synagoga je synagoga Remuh (na ulici Szeroka č. 40). U ní leží jeden z nejstarších evropských židovských hřbitovů, na němž byly židé pohřbíváni od poloviny 16. do poloviny 19. století. Avšak první a nejstarší židovský hřbitov se nacházel vedle již neexistujícího rybníku za městskými hradbami na severo-východní straně města, poblíž dnešní ulice Dajwor. V roce 1800 byl založen nový hřbitov na ulici Miodowa 55.

Stará synagoga - je nejstarší zachovalá synagoga v Polsku. Byla postavena v 15. století v pozdně gotickém slohu a přestavěna mezi lety 1557 - 1570. Dispozičně odpovídá tato budova už jen Staronové synagoze v Praze. Další synagogy této dispozice ve Wormsu a v Řezně se nedochovaly. V současnosti patří k „Muzeu historie města Krakova“.

Postavena byla v letech 1860 až 1862, navrhl ji architekt Ignacy Hercok. V dobách druhé světové války, která byla k židům obzvláště krutá, sloužila jako sklad. Po osvobození země však začala opět fungovat tak, jak byla navržena. Modlitby se zde konaly pravidelně až do roku 1985. Mezi lety 1995 a 2000 prošla synagoga rekonstrukcí. I v dnešní době slouží věřícím, avšak již v nesrovnatelně menším rozsahu, než v časech předválečných.

Popperova synagoga - , nazývaná také Malá synagoga se nachází ve čtvrti Kazimierz v Krakově, na ulici Szeroka 16. Synagogu založil v r. 1620 bohatý židovský kupec a finančník Wolf Popper, jehož jméno bylo v obchodních kruzích ve střední Evropě dobře známé. Měl přezdívku čáp, protože měl ve zvyku stát na jedné noze, když přemýšlel. Díky Popperově štědrosti se synagoga mohla pochlubit nejbohatším vybavením interiéru mezi všemi krakovskými temply.


Jeji nákladné udržování připravilo následné dědice synagogy o značný majetek a přivedlo je až na pokraj bankrotu. Synagogu následně převzala krakovská židovská obec, která si s udržením její majestátnosti mnoho starostí nedělala. Poprvé je synagoga zmíněna daňovém soupisu z r. 1653.

Východní zeď byla původně součástí městského opevnění. V r. 1827 byla synagoga přestavěna: byl dostaven přístavek, ve kterém byla umístěna ženská část, byla přestavěna střecha, schody a ochozy spojující ženské galerie v patře. Směrem do ulice Szeroka byla postavena třídílná brána vedoucí do synagogy.

Během II. světové války fašisté dopustili značnou devastaci interiéru synagogy a nevratné poničení jejího cenného vybavení. Po válce byla synagoga ve velmi špatném stavu. Střecha se zřítila po zásahu bombou a zeď přiléhající k ulici Dajwór byla poškozena. Díky péči Kongregace mojžíšovského vyznání v Krakově byla synagoga rychle opravena.

V pozdější době přebývali v prostorách někdejších ženských galerií po několik let židovští repatrianti z SSSR. V r. 1956 Městská národní rada vydala příkaz k vystěhování kongregace, aby synagoga mohla být přeměněna na dům kultury pro hluchoněmé. Proti tomuto plánu se vehementně ohradila Kongregace mojžíšovského vyznání v čele s předsedou Maciejem Jakubowiczem, která nechtěla připustit přeměnu synagogy na zábavní podnik. Mezitím vedení Polského svazu hluchoněmých v Krakově dospělo k závěru, že synagoga není vhodná pro dům kultury a zřekla se nároku na ni. Protest kongregace z r. 1956 byl největším protestem židovských organizací v poválečném Polsku.

V letech 1965-1967 proběhla generální oprava budovy, v jejímž rámci byl zazděn výklenek pro aron ha-kodeš, vchod z ulice Dajwór byl přestavěn na okno a byly rozebrány dřevěné ochozy a přístavby. Od dokončení oprav sídlí v synagoze se souhlasem Židovské náboženské obce v Krakově pobočka Staroměstského kulturního střediska mládeže.

V r. 2005 proběhla další oprava synagogy, během níž byla budova omítnuta a byla vyměněna okna za typ, který se podobá typu použitému v předválečné době. Od r. 1996 se konají v synagoze během Festivalu židovské kultury v Krakově umělecké dílny „Objevujeme Kazimierz“, během nichž účastníci skrze umění, poznávají historii a kulturu Kazimierze – bývalé židovské čtvrti Krakova.

Zděná budova synagogy v barokním slohu se zdmi podepřenými mohutnými oporami byla postavena na pravoúhlém půdorysu. Interiér tvoří pravoúhlý sál hlavní modlitebny s valenou klenbou, do níž se vchází přes malou předsíň. Před vchodem do synagogy se nachází malé nádvoří uzavřené ažurovanou bránou. Nad bránou se nachází tabulka s nápisem v hebrejštině.

Do dnešního dne se zachovalo původní umístění modlitebny a místností pro ženy v severní části, k nimž vedou zvenčí schody na severozápadním rohu budovy. Na stěnách a klenbě se dochovaly zbytky polychromie od Schoenkera, které jsou v současnosti zamalovány tenkou vrstvou bílé křídové barvy.

Z původního vybavení se zachovala pouze dubová, basreliéfem zdobená a polychromovaná barokní dvířka od aron ha-kodeš z 18. století, která se v současnosti nacházejí ve sbírkách soukromého Muzea Isaaka a Edith Wolfsonových v Jeruzalémě. Jsou na nich postavy lva, orla, jelena a levharta, které symbolizují lidskou dovednost a sílu. Dveře jsou ověnčeny korunou Tóry a nápisem v hebrejštině.

[7] Centrum Krakova: Rynek Główny - je hlavní náměstí polského města Krakov, ležící v části Stare

Miasto. Jde o největší krakovské náměstí a současně největší středověké náměstí v Evropě.

Náměstí vzniklo v 3. čtvrtině 13. století, kdy byl Krakov, zničený při tatarském nájezdu v roce 1241, znovu lokován na základě magdeburského městského práva Boleslavem Stydlivým (5. června 1257). Rynek byl vytyčen na základě charakteristického šachovnicového půdorysu fojty Gedkem, Jakubem z Nisy a Gedkovi, Dytmarem Wolkem. Strany náměstí nepatrně přesahovaly


200 metrů, přičemž do jeho plochy byly zahrnuty pozůstatky bývalého osídlení (Mariánský kostel a kostel sv. Vojtěcha - to je důvodem, proč stojí "nakřivo" vůči okrajům náměstí).

Rynek byl nejprve majetkem panovníka a teprve v roce 1358 se Kazimír III. Veliký zřekl práva na většinu objektů na náměstí a předal je městu. Název Rynek (Ring) byl poprvé zaznamenán v roce 1300, současný název je používán od roku 1882.

Z každého boku náměstí vybíhají 3 rovnoběžné ulice. Výjimkou je ulice Grodská, která pravděpodobně existovala již před lokací náměstí. Čtyři ulice vybíhající z centra náměstí (Św. Jana, Sienna, Bracka, Szewska) dělily náměstí i střed města na 4 administrativní části (Sławkowski, Rzeźniczy, Grodzki a Garncarski).

Rynek byl centrem obchodu a vznikaly zde krámy nejrůznějších řemeslníků a obchodníků. Od 2. poloviny 13. století začaly vznikat první budovy vystavěné z kamene - Sukiennice (obchody se suknem), Kramy Bogate (obchody s luxusním zbožím). Ve 14. století vznikly budovy tzv. Velké a Malé váhy. Sukiennice jsou jedinou z těchto budov, která se dochovala až do dnešních dní.

Hlavní krakovské náměstí se stalo také magnetem pro šlechtu, bohaté měšťany a královské úředníky. Vlastnictví nemovitosti na Rynku bylo považováno za prestižní záležitost. Začaly zde proto vznikat četné domy a paláce (kamienica Margrabska, pałac Pod Krzysztofory, pałac Zbaraskich, Szara Kamienica, kamienica Hetmańska, kamienica Montelupich atd.)

V 2. polovině 14. století bylo náměstí poprvé vydlážděno. V roce 1373 bylo vydáno nařízení o povinnosti vlastníků domů udržovat čistotu před svými nemovitostmi. Na počátku 16. století bylo sjednoceno dláždění náměstí (přibližně v dnešní výšce a asi o 2 metry výše než byl původní povrch Rynku v 13. století) a přízemní části domů začaly být využívány jako obchody, sklady nebo směnárny.

Krakovské náměstí bylo v průběhu dějin místem mnoha slavností a historických událostí. Dne 10. dubna 1525 zde pruský kníže Albrecht Braniborský složil lenní hold polskému králi Zikmundovi I. Starému. V roce 1791 zde proběhla vojenská přísaha na ústavu 3. května. 24. března 1794 zde Tadeusz Kościuszko složil přísahu a vyhlásil tak protiruské povstání (později známé jako Kościuszkovo povstání).

V roce 1882 byl v Krakově zahájen provoz úzkorozchodné koněspřežné tramvajové dráhy, jejíž trasa vedla přes Rynek. Tramvaje jezdily na krakovské náměstí až do roku 1952, kdy byl její provoz přenesen na nově vybudovanou trasu vedoucí kolem parku Planty.

V roce 1940 bylo náměstí během nacistické okupace přejmenováno na Adolf-Hitler Platz. Po osvobození města dne 18. ledna 1945 byl náměstí vrácen jeho původní název.

Rynek leží na někdejší Královské cestě, která vedla ze čtvrti Kleparz přes Floriánskou bránu, Rynek, ulici Grodskou k Královskému hradu na Wawelu.

Barbakán - je brána městského opevnění a jedna z mála zachovaných částí někdejšího městského

opevnění Krakova. Jde o nejsevernější část krakovského fortifikačního systému.

Krakovský barbakán je gotická stavba kruhového tvaru o vnitřním průměru 24,40 m, tloušťka zdí je více než 3 m. Původně byl spojený s Floriánskou bránou a městským opevněním. Byl obehnán příkopem 24 m širokým a 3,5 m hlubokým.

Barbakán byl postaven za vlády krále Jana Olbrachta v letech 1498-1499 v obavě před valašsko-tureckým nájezdem, který Krakovu hrozil po porážce polských vojsk po bitvě u Koźmina.

Na východní stěně je pamětní deska připomínající krakovského občana Marcina Oracewicze, který podle legendy zachránil město před Rusy tím, že při nedostatku munice nabil do své zbraně knoflík a zastřelil nepřátelského velitele Panina.


Dnes je barbakán součástí Historického muzea města Krakov. Je využíván pro nejrůznější výstavy a jiné akce (např. mistrovství Polska v šermu, vystoupení skupin historického šermu a tance)

Floriánská brána - (pol. Brama Floriańska nebo Brama św. Floriana) je městská brána v Krakově a jedna z nejvýznamnějších gotických věží v Polsku. Je jednou z mála dochovaných částí bývalého středověkého opevnění města, jehož výstavbu inicioval v roce 1285 polský kníže Lešek Černý.

Výška Floriánské brány po špičku věže činí 34,5 m. Místo nad branou bylo dříve ozdobeno orlem který byl v roce 1882 nahrazen orlem piastowským , kterého na základě projektu Jana Matejki zhotovil Zygmunt Langman. Na straně otočené k městu se nachází reliéf z 18. století zobrazující sv. Floriána. U portálu se dodnes dochovalo vodítko mříží.

Přesné datum založení brány není známo, existovala však již v 1. polovině 14. století. Někdy v té době vznikl čtyrstěnný základ z hrubého kamene, na nějž byla v 15. století dostavěna horní cihlová část. V letech 1565-1566 vznikla poblíž brány městská zbrojnice. V 16. století byly v bráně městské stáje. Barokní střecha Floriánské brány byla zhotovena v roce 1660. V roce 1694 proběhla celková rekonstrukce brány, při níž byla střecha zvýšena o 1 m.

V letech 1810-1814 byly na příkaz císaře Františka I. zasypány příkopy bývalého opevnění a rozebrány městské hradby společně s baštami a branami. Zachován byl pouze malý fragment hradeb kolem Floriánské brány. Dodnes se dochoval předsunutý Barbakán a tři středověké bašty: Baszta Ciesielska (Tesařská bašta), Baszta Stolarska (Stolařská bašta) a Baszta Pasamoników (Prýmkařská bašta).

Přes Floriánskou bránou vedla krakovská Královská cesta - ze čtvrti Kleparz (položené na sever od brány) přes Stare Miasto na Wawel.

Kostel sv. Vojtěcha - (polsky Kościół św. Wojciecha) v Krakově je jedním z nejstarších kostelů v Polsku. Nachází se v jiho-východním rohu největšího středověkého náměstí v Evropě - Krakovského rynku. Jeho základy jsou pravděpodobně nejstarší stavbou ve městě.

Podle tradice na místě dnešního kostela konal kázání svatý Vojtěch. Na jeho památku zde byl postaven malý kamenný kostel. Archeologické průzkumy odhalily ve zdech kostela zbytky drobného románského kamenného zdivo a portálu z 11. nebo počátku 12. století. První dřevěný kostel na tomto místě však vznikl pravděpodobně už kolem roku 1000. První zmínka o kostelu pochází z roku 1250.

V letech 1611-1618 byl kostel přebudován v barokním stylu (přestavbu inicioval profesor a rektor Jagelonské univerzity Walenty Fontany). Tehdy byly kostelu zvýšeny stěny, loď byla přikryta barokní kopulí a byl vytvořen nový portál ze západní strany. V roce 1711 byla přistavěna zákristie, v roce 1726 dřevěná kaple sv. Jana Nepomuckého (v roce 1778 přebudována na zděnou, v roce 1781 změněn název a patronem kaple se stal Wincenty Kadłubek).

Jelikož se úroveň náměstí od 13. do 17. století zvýšila,[4] je současný vstup do kostela asi o 2 metry výše než původní.

Pozice kostela narušuje symetričnost Krakovského rynku, protože jeho budova při lokaci náměstí v roce 1257 již stála. Kolem kostela procházela krakovská Královká cesta, jež vedla ze čtvrti Kleparz, přes Floriánskou bránu a náměstí až ke Královskému hradu na Wawelu.

Radniční věž - (polsky WieŜa ratuszowa) je gotická věž z 14. století, která leží na Krakovském rynku. Je pozůstatkem někdejší radnice zbořené v roce 1820. Věž je vysoká 70 metrů .

Radnice byla postavena na přelomu 13. a 14. století v gotickém slohu. První zmínka o radnici pochází z roku 1313, zmínka o věži z roku 1383. Součástí komplexu byla kromě radnice a věže také městská sýpka.


Radniční věž byla vybudována na čtvercovém půdorysu z kamenných bloků a cihel. Tři stěny byly ozdobeny kamenným obkladem dokončeným v roce 1444 (slepá kružba). Po dokončení těchto prací byla věž mnohem zdobnější než je tomu dnes, neboť se nedochovala kamenická výzdoba (poupata, kraby, sošky, baldachýny atd.). Důvodem, proč není severní stěna věže ozdobená, je ten, že z této strany stála až do poloviny 19. století budova radnice. Současný vchod do věže vedl tehdy z nádvoří. Na tomto portálu se zachovaly erby Rzeczypospolité a Krakova.

Původně byla věž zakončená gotickou helmicí. Ta však dvakrát vyhořela, nejprve v roce 1556 a později v roce 1680. Následnou přestavbu provedl Piotr Beber. Věž byla tehdy zvýšena o 6 metrů a zakončena novou barokní helmicí . V roce 1702 již byla helmice opět ve špatném technickém stavu . Nová helmice, která již vydržela až do dnešních dní, byla postavena letech 1783-1784.

Radnice přiléhající k věži byla kvůli špatnému technickému stavu rozebrána v letech 1817-1820.

Poslední rekonstrukce proběhla v letech 1961-1965, při níž byly chybně zrekonstruovány arkýře v prvním patře. Před schody byly umístěny dva klasicistní kamenní lvi.

Pod radnicí a částí dnešního náměstí se dochovaly rozlehlé sklepní prostory, které byly dříve využívány mj. i jako mučírna (dochované mučící nástroje jsou dnes k vidění v domu Jana Matejki na Floriánské ulici).

Kostel svatého Ondřeje (pol. Kościół świętego Andrzeja) je kostel v Krakově. Patří mezi nejstarší budovy v Polsku, které se dochovali do dnešních dní. Podle polského kronikáře Jana Dugosze byl jedinou budovou ve městě, která přestála tatarský nájezd v roce 1241.

Kostel se nachází v centru města, v Grodzké ulici. Vznikl v románském slohu (později byl však jeho interiér barokně přestavěn) v druhé polovině 11. století; jeho výstavba byla zahájena roku 1079 a skončila zhruba o dvacet let později, v roce 1098. Odolal mnoha útokům, například velkému mongolskému vpádu do Evropy v první polovině 13. století. Od roku 1320 patří kostel Řádu svaté Kláry.

Kostel svatého Františka z Assisi - (polsky Kościół św. Franciszka z AsyŜu) je jedním z kostelů v polském Krakově. Ke kostelu patří i přilehlý františkánský klášter.

Kostel s klášterem nechal založit polský kníže Boleslav V. Stydlivý, který je zde i pohřeben. Stavba kostela byla zahájena v roce 1237 (příchod františkánů, do Krakova je z Prahy přivedl Jindřich II. Pobožný). Dokončena byla pravděpodobně v roce 1269 (pohřbena zde byla blahoslavená Salomea - sestra Boleslava Stydlivého), nicméně práce na kostele pokračovali i nadále. 15. února 1385 byl v kostele pokřtěn litevský velkokníže a budoucí polský král Vladislav II. Jagello [1]. V 15. století došlo k dalším gotickým úpravám a v 17. století k úpravám barokním. V roce 1850 byl kostel silně poškozen požárem.

Kostel má tři kaple - kapli blahoslavené Salomei, kapli Utrpení Páně a kapli Bolestné Matky Boží.

Nejzajímavější je kaple Utrpení Páně, v níž je umístěna socha Bolestného Krista a na stěnách visí obrazy zachycující utrpení Páně, které jsou dílem Józefa Mehoffera (mj. žák Jana Matejki). Je zde také hrob blahoslavené Anieli Salawové, beatifikované v roce 1991 papežem Janem Pavlem II. Dále je v kapli vystavená replika Turínského plátna

V kapli blahoslavené Salomei se nacházejí ostatky této blahoslavené. V 2. polovině 17. století byl v kapli vybudován nový oltář z mramoru a alabastru se soškami mj. knížete Boleslava V. Stydlivého a jeho matky kněžny Grzymisławy a také s obrazem s vizemi blah. Salomei. Ve nice vedle oltáře je umístěna truhla s kostmi knížete Boleslava V. Stydlivého.

V kapli Bolestné Matky Boží je umístěn obraz Bolestné Matky Boží obklopené anděli, kteří drží insignie utrpení Páně.


Interiér kostela je zařízen v neogotickém stylu. Zvláštní pozornost zasluhují polychromie a vitráže, které jsou dílem Stanisława Wyspiańského. Nejvýznamnější je vitráž nad hlavním vchodem, nazvaná "Bůh Otec - Staniž se" , zobrazující Boha v okamžiku stvoření světa.

V klášteře nějaký čas působil i svatý Maxmilián Kolbe.

Jagellonská univerzita - (polsky Uniwersytet Jagielloński) se nachází v polském Krakově a řadí se mezi nejprestižnější univerzity ve střední Evropě.[zdroj?] Byla založena v roce 1364 a je tak druhou nejstarší univerzitou ve střední Evropě (po Univerzitě Karlově v Praze). Univerzita byla po většinu své historie známa pod jménem Krakovská Akademie, ale v 19. století byla přejmenována na Jagellonskou univerzitu podle dynastie polských králů.

Univerzita byla založena na popud krále Kazimíra III. Velikého 12. května 1364 pod oficiálním názvem Studium Generale. Po pražské univerzitě se tak stala druhou vysokou školou ve střední Evropě. Krátce poté vznikly další středoevropské univerzity: Vídeň (1365), Pešť (1367) a Heidelberg (1386).

Krakovská univerzita byla zformována podle vzoru nejstarší evropské univerzity v Bologni. Výuka byla zahájena až v roce 1367 na třech fakultách:

• fakulta svobodných umění (1 katedra) • lékařská fakulta (2 katedry) • právní fakulta (8 kateder, z toho 5 práva římského)

K založení nejprestižnější fakulty - teologické nedal souhlas papež Urban V. (stejně tak se stalo i v případě univerzit ve Vídni, Pešti a Erfurtu).

Sídlo univerzity bylo v té době pravděpodobně na Wawelu, v blízkosti samotného krále. Jeho náhlá smrt v roce 1370 a nezájem nástupce Ludvíka I. Uherského způsobily, že univerzitní aktivity byly postupně utlumeny.

K obnovení činnosti došlo teprve za vlády Hedviky z Anjou a Vladislava II. Jagelly (asi kolem roku 1390). Bulou z roku 1397 udělil papež Bonifác IX. škole právo založit teologickou fakultu. V prvních letech pomohla univerzitě výrazně královna Hedvika, která jí ve své závěti zanechala veškerý svůj osobní majetek. Navíc dne 22. července 1400 věnoval král Vladislav univerzitním profesorům budovu Collegium Maius, která se stala hlavním sídlem k krakovského vysokého učení.

Celé 15. a počátek 16. století bývá v dějinách univerzity označováno jako „Zlatý věk“. V té době došlo k jejímu největšímu rozvoji a stala se známou po celé Evropě. O významné pozici Krakovské Akademie v evropském měřítku svědčí mj. i fakt, že v letech 1433-1510 pocházelo celých 44% studentů ze zahraničí.

V roce 1402 také jako první v Evropě založila samostatnou katedru astronomie a matematiky. Mezi slavné absolventy této katedry patří např. Marcin Bylica z Olkuše, jež byl jedním ze zakladatelů první slovenské univerzity (známé pod názvem Academia Istropolitana, fungovala v letech 1465/1467- cca. 1491) a později také dvorním astrologem uherského krále Matyáše Korvína (v letech 1472–1490), ale především jeden z nejvýznamnějších evropských astronomů Mikuláš Koperník (studoval zde v letech 1491-1495.)

Významná byla také delegace členů Krakovské Akademie na kostnickém koncilu (1414-1418). Pozdější rektor Paweł Włodkowic se zde zastával Jana Husa a vystoupil rovněž s traktátem o papežské a císařské moci (Tractatus de potestate papae et imperatoris respectu infidelium), v němž vystupoval proti šíření křesťanství mečem a obhajoval možnost mírového soužití křesťanů a pohanů.

V první polovině 16. století se Krakovská Akademie postavila proti reformaci. Vědecké práce příslušníků jiných vyznání podléhaly cenzuře a zastánci reformace opouštěli univerzitu i město. Škola tak ztrácí většinu zahraničních studentů, kteří odcházejí jinam (zejm. Padova, Bologna).


Zůstávají pouze Poláci a Litevci (VKL), mezi nimiž k nejslavnějším patří: Jan Kochanowski, Andrzej Frycz Modrzewski, Marcin Kromer nebo Mikołaj Rej.

V 17. století se rozhodující vliv na univerzitě pokoušeli získat jezuité, podporovaní králem Zikmundem III. Jezuitská scholastika byla uplatňována na úkor moderních vyučovacích metod a škola tak zcela ztratila bývalou mezinárodní prestiž.

V 18. století pomalu končí kritické období. Zavádí se systematická výuka němčiny a francouzštiny, polského práva, geografie a vojenského inženýrství. Další reformy pak přineslo v období osvícenství působení Huga Kołłątaje a organizace Komisja Edukacji Narodowej (osvícenská obdoba ministerstva školství). V té době byla založena univerzitní hvězdárna, botanická zahrada, vznikaly rovněž první laboratoře a fakultní nemocnice. Polština se stává hlavním vyučovacím jazykem.

Krakovská Akademie se také aktivně účastnila v Kościuszkově povstání (1794). Vedení univerzity uvolnilo pro účely povstání téměř všechny své finanční zdroje.

Po třetím dělení Polska v roce 1795 a vstupu rakouských vojsk do Krakova hrozilo univerzitě úplné zastavení činnosti. Teprve intervence některých profesorů ve Vídni umožnila škole další působení, i když dosti omezené. Situace se příliš nezměnila ani po porážce Rakouska ve válce s Francií v roce 1809, kdy se Krakov stal součástí Varšavského vévodství. Velkého významu nabyla univerzita v době tzv. Krakovské republiky v letech 1815-1846 (1848). V tomto období měla velký vliv na státní politiku (mj. měla právo jmenovat 3 zástupce do parlamentu a 2 do senátu). V roce 1817 byl oficiální název univerzity změněn na Jagellonská univerzita.

Po opětovném přičlenění Krakova k Rakousku v roce 1846 nastalo další období germanizace. Určité ulehčení přišlo teprve po roce 1861, kdy získala Halič v rámci Rakouského císařství autonomii, jež se ještě více rozšířila po vzniku Rakouska-Uherska v roce 1867. V 70. letech 19. století se opět stala hlavním vyučovacím jazykem polština.

Od roku 1897 mohly na univerzitě studovat také ženy, nejprve pouze farmacii. V roce 1918 jim byla zpřístupněna jako poslední i fakulta právní.

Po získání nezávislosti Polska v roce 1918 se začalo kromě krakovské Jagellonské univerzity a lvovské Univerzity Jana Kazimíra znovu vyučovat také na Varšavské univerzitě a Univerzitě Stefana Báthoryho ve Vilně. Nově vznikly také Katolická univerzita v Lublinu a Univerzita Adama Mickiewicze v Poznani. Pracovníci těchto nových vysokých škol pocházeli převážně z krakovské a lvovské univerzity.

V letech 1931-1939 byla vystavěna nová budova Jagellonské knihovny, jinak však růst školy zbrzdila hospodářská krize. Vzestup antisemitismu vyvrcholil ke konci 30. let, kdy bylo v akademickém roce 1937/1938 zavedeno omezení pro studenty židovského původu (univerzitu smělo navštěvovat maximálně 10% Židů).

Wawel - je nízký vrch (výška 228 m n. m.) v Krakově na levém břehu Visly, na němž stojí Královský hrad a katedrála sv. Stanislava a Václava. Spolu s centrem města Krakova je zanesen na Seznamu světového dědictví UNESCO. Ve vrchu z jurského vápence se směrem k Visle nachází Smocza Jama (Dračí sluj): Podle legendy zdejšího nebezpečného draka lstí přemohl rytíř Krak, jehož jméno město nese dodnes.

Lidé obývali wawelské jeskyně od starší doby kamenné a opevnění zde bylo již v raném středověku. V 9. století bylo území dnešního Krakova pravděpodobně po nějakou dobu podrobeno Velkomoravské říši, a z té doby pocházejí zbytky dřevěného kostela, které zde byly nalezeny. Z 10. století pocházejí základy dvou předrománských kostelů, asi nejstarších kamenných staveb na Wawelu. Roku 1000 zde vzniklo biskupství a poté byla vystavěna kamenná katedrála, tzv. Katedrála Boleslava I., z níž se dochovaly pouze základy.

Roku 1038 byly nejstarší stavby na Wawelu těžce poškozeny povstáním pohanů a vpádem českého knížete Břetislava I., roku 1080 je zpustošil požár.


Kazimír I. Obnovitel kolem roku 1040 poprvé učinil z Krakova sídlo polských panovníků. Na Wawelu pak během středověku vznikla celá řada dalších sakrálních a světských staveb, ovšem dodnes již často zničených nebo přestavěných. Na konci 11. století vznikla v románském stylu druhá katedrála namísto zničené Boleslavovy, zvaná Hermanowska, z níž se dochovala věž a krypta. Byla zčásti zničena požárem na počátku 14. století. Vladislav I. Lokýtek ji roku 1320 nařídil strhnout a nahradit dnešní gotickou stavbou, jež byla vysvěcena roku 1364. Vladislavův nástupce Kazimír III. Veliký nechal na Wawelu vystavět gotický hrad, základ současného Královského hradu.

Zlatý věk Wawelu nastal v době vlády Jagellonců. Královské sídlo bylo v letech 1507 – 1536 důkladně přestavěno, hlavními architekty byli Italové Francisco z Florencie a Bartolommeo Berrecci, po jejich smrti pak Benedykt ze Sandoměře. Vznikly zde první příklady renesančního umění v Polsku. Obohaceny byly i umělecké poklady katedrály, roku 1520 byl pro ni ulit zvon Zikmund, nejznámější polský zvon, používaný jen při nejvýznamnějších příležitostech.

Roku 1595 byl zámek poškozen požárem a obnoven, avšak již roku 1609 bylo polské královské sídlo přeneseno do Varšavy a hrad na Wawelu začal upadat. Byl několikrát poškozen vpády cizích vojsk a byl využíván již jen jako pevnost a opěrný bod. Katedrála na Wawelu si však nadále uchovala svůj význam nejdůležitějšího polského chrámu a i nadále v ní probíhaly korunovace a byli zde pohřbíváni členové panovnického rodu. Po zániku Polska r. 1795 Krakov připadl Rakousku. Hrad se změnil ve vojenskou posádku a stavební úpravy zničily mnoho historicky a umělecky významných částí hradního komplexu. Polští vlastenci však Wawel nadále považovali za symbolicky mimořádně významný bod a v katedrále začali opět pochovávat významné Poláky počínaje maršálem Poniatowskim roku 1815. Roku 1905 František Josef I. nechal místní vojenskou posádku zrušit a byla provedena rekonstrukce hradu jako historické památky.

V době meziválečného polského státu byl hrad povýšen na oficiální sídlo prezidenta republiky. Během nacistické okupace odtud Hans Frank řídil tzv. Generální gouvernement. Po druhé světové válce byl královský hrad změněn na muzeum. Katedrála sv. Stanislava a Václava si i nadále uchovává svou významnou roli v životě polské katolické církve a národa.


Katedrála na Wawelu - plným názvem Katedrální bazilika svatého Stanislava a svatého Václava, je arcidiecézní kostel na Wawelském pahorku v Krakově. Jde o polské svaté místo národního historického významu a je i polskou kulturní památkou. Má tisíciletou historii a jde o tradiční místo korunovací polských králů. Mnozí jsou tu i pohřbeni (19 z nich), jako i svatí (sv. Stanislav) nebo další významné osobnosti polského národa.

1. Zikmundova věž 2. Pokladnice 3. Kaple Czartoryských u základů Hodinové věže 4. Síň 5. Kaple Maciejowského 6. Kaple Lipských 7. Kaple Skotnických 8. Kaple Zebrzydowského 9. Zákrystie 10. Kaple Gamratova 11. Kaple Mariacka 12. Kaple Tomického 13. Kaple Załuského 14. Kaple Jana Olbrachta 15. Kaple Zadzika 16. Kaple Konarského 17. Kaple Zigmundova 18. Kaple Wazů 19. Kaple Szafrańců u základů Wikaryjské věže 20. Kaple Potockých 21. Kaple Svatého kříže 22. Kaple Svaté trojice 23. Zpovědnice sv. Stanislava 24. Hlavní oltář

Hrobky - Polští králové:

• Vladislav I. Lokýtek • Kazimír III. Veliký • Hedvika z Anjou • Vladislav II. Jagellonský • Kazimír IV. Jagellonský • Jan I. Olbracht • Zikmund I. Starý • Zikmund II. August • Štěpán Báthory • Anna Jagellonská • Zikmund III. Vasa • Vladislav IV. Vasa • Jan II. Kazimír Vasa • Michał Korybut Wiśniowiecki • Jan III. Sobieski • August II. Silný

Polští svatí

• Stanisław I. ze Szczepanowa • Hedvika z Anjou


Další osobnosti

• Adam Stefan Sapieha • Tadeusz Kościuszko • Józef Piłsudski • Władysław Sikorski • Józef Poniatowski • Adam Mickiewicz • Juliusz Słowacki • Cyprian Kamil Norwid (zem z jeho hrobu ve Francii)

[8] Krakovské ghetto - ghetto vytvořené nacisty v Krakově pro obyvatele židovského původu. Patřilo

mezi jedno z pěti největších, které Němci Generálním gouvernementu během 2. světové války založili.

Založeno bylo na základě nařízení gubernátora krakovské oblasti Otta Wachtera ze dne 3. března 1941. Podle tohoto nařízení mělo být ghetto otevřeno 21. března.

Ghetto vzniklo ve čtvrti Podgórze, v níž do té doby žilo asi 3 000 osob. Mělo rozlohu 20 ha a zahrnovalo 15 ulic (nebo jejich částí). Asi 320 domů (s 3167 pokoji) bylo ohraničeno plotem z ostnatého drátu. V dubnu 1941 byla zahájena výstavba vysoké zdi v podobě židovských náhrobků (macev).

Do ghetta vedly 4 brány, které byly v těchto místech:

• Plac Zgody (dnes Plac Bohaterów Getta) • ulice Lwowská • ulice Limanowského • Rynek Podgórski

Všechna okna, která vedla na "árijskou" stranu města byla zazděna nebo zamřížována.


Do ghetta bylo přestěhováno obrovské množství lidí - tam, kde dříve žilo asi 3 tisíce osob, jich bylo naměstnáno 16 tisíc. Pro jednu osobu tak zůstávál prostor pouhé 2 m².

Od 15. října 1941 bylo ghetto oficiálně uzavřeno. Projít na árijskou stranu města bylo možné pouze se speciální propustkou. Za nepovolené opuštění ghetta hrozil trest smrti.

Ghettem vedly dvě tramvajové linky, avšak pouze jím projížděly. V ghettu nebyly žádné zastávky.

Od 30. května 1942 začalo systematické vyvážení osob do koncentračních táborů. V následujících měsících byly vyvezeny tisíce osob.

27. října 1942 bylo 5 tisíc osob (včetně nemocných a dětí ze sirotčince) odvezeno do vyhlazovacího tábora v BełŜci. O den později bylo dalších 6 tisíc osob odvezeno nebo odvedeno do koncentračního tábora v Płaszowě.

Ke konci roku 1942 bylo ghetto rozděleno na dvě části - část A - určenou pro osoby schopné práce a část B - pro děti, nemocné a staré. Mezi oběma částmi se dalo pohybovat pouze na propustku, kterou bylo velmi obtížné získat. V březnu 1943 byly osoby z části A na příkaz velitele koncentračního tábora v Płaszowě Amona Götha převedeni do jeho tábora.

Ke konečné likvidace ghetta došlo 13. - 14. března 1943. Operaci řídil SS-Sturmbannführer Willi Haase. Asi 8 tisíc Židů, kteří byli uznáni jako práceschopní, bylo převedeno do tábora v Płaszowě. Přibližně 2 tisíce osob bylo zabito Němci přímo při likvidaci ghetta, zbytek byl transportován do KL Auschwitz - Birkenau.

Krátce před zahájením druhé světové války žilo v Krakově asi 64 tisíc osob židovského původu. Konce války se dožilo necelých tisíc z nich.

[9] Koncentrační tábor Płaszów - byl nacistický koncentrační tábor, který fungoval od podzimu 1942 jako pracovní tábor (něm. Zwangsarbeitslager Plaszow bei Krakau des SS und Polizeiführers im Distrikt Krakau) a v období od 11. ledna 1944 do 15. ledna 1945 jako koncentrační tábor (něm. Konzentrationslager in Plaszow bei Krakau). Byl jedním ze tří "židovských pracovních táborů" (něm. Judenarbeitslager) založených v okolí Krakova s označením Julag I (Julag II byl vytvořen ve čtvrti Prokocim a Julag III ve čtvrti BieŜanów).

Byl vystavěn na jižním předměstí Krakova na území obcí Płaszów, Podgórze a Wola Duchacka (dnes všechny součástí Krakova). Výstavba začala na podzim 1942 na území dvou židovských hřbitovů z let 1887 a 1932, které se nacházely u ulic Abrahama (nový hřbitov) a Jeruzalémské (starý hřbitov) - náhrobky z těchto dvou hřbitovů byly později použity k vydláždění cest v táboře. Zpočátku měl tábor rozlohu přibližně 5 ha, později se rozrostl až na 80 ha. Položen byl v blízkosti vlakového nádraží Kraków-Płaszów, což umožňovalo dobré napojení na mezinárodní železniční síť (zejména na trať do podkarpatské oblasti, trať do Osvětimi i na tratě vedoucí z Maďarska).

Zpočátku měl Płaszów fungovat pouze jako sběrný tábor (Stammellager), v němž měli být shromažďováni Židé před deportací na východ. Ke konci roku 1942 však byla v souvislosti se změnami nacistických plánů, které počítali s co největším využitím židovské pracovní síly, zahájena intenzívnější výstavba pracovního tábora (Zwangsarbeitslager). Velitelem tábora se v té době stal SS-Oberscharführer Müller, který za účelem rychlejší výstavby zřídil v krakovském ghettu speciální oddíl (tzv. Barrackenbau), který byl každý den vysílán do Płaszowa a pracoval tam na výstavbě tábora.

Tábor byl obehnán dvěma ploty z ostnatého drátu, mezi nimiž byl hluboký příkop naplněný vodou. V několikasetmetrových odstupech byly rozmístněny strážní věže (celkem 13) vybavené reflektory a kulomety. Na území tábora se nacházelo 9 rybníků a 2 kamenolomy. V vezeňské části tábora (Schutzhaftlager) byly baráky pro vězně, sprchy, kuchyň a místo pro konání apelů.


Oddělen od této části byl tzv. Wachblock(ve východní části tábora) , v němž byly kanceláře a kasárna SS, vila velitele tábora, sklady, nemocnice SS. Celkem měl tábor kolem 180 baráků.

Vstupní brána do tábora vedla od ulice Jeruzalémské v severovýchodní části tábora. Hned u ní byla strážnice, budova velitelství a dům s telefonní centrálou (před jejím zřízením zde bydlel Amon Göth, než se přestěhoval do vily asi o 300 m jižněji). V zimě na přelomu let 1943-1944 byla do tábora prodloužena železniční trať. Končila kousek za vstupní bránou, přímo před budovou velitelství. V tomto období byla zahájena také výstavba plynových komor a krematorií, které však nebyly nikdy dokončeny.

Od léta 1943 se Płaszów stal pobočným táborem KL Lublin-Majdanek a od dubna 1944 se stal samostatným koncentračním táborem.

V prvním období existence tábora do něj byli přiváděni převážně obyvatelé blízkých ghett (Poláci židovského původu). V únoru 1943 bylo v Płaszowie asi 2 000 vězňů, po likvidaci krakovského ghetta v březnu téhož roku, se jejich stav zvýšil na 10 000. V době svého největšího rozmachu měl tábor kapacitu pro přibližně 25 000 vězňů .

V červenci 1943 vznikl samostatný tábor pro Poláky, kteří byli pochytáni během razií nebo sem byli přemístěni ze zrušených pracovních táborů. Zpočátku jich v táboře bylo kolem 1 000, v pozdější době až 6 000 .

Když se v roce 1944 stal Płaszów samostatným koncentračním táborem, zvýšila podstatným způsobe i migrace jeho vězňů. Začaly přicházet transporty z likvidovaných ghett a menších pracovních táborů. Z Płaszowa naopak byly vypravovány transporty do jiných koncentračních táborů.

V září 1944 již byl počet vězňů v Płaszowě pouze kolem 5 000 a ke konci roku pobývala v táboře už pouze skupina asi 600 osob, jejichž hlavním úkolem bylo zahladit stopy po existenci tábora - rozebírali baráky a různá táborová zařízení, vykopávali těla z masových hrobů a pálili je.

Odhaduje se, že táborem v Płaszowě prošlo asi 150 000 lidí, převážně z Polska, ale také z Rumunska, Maďarska, Slovenska a z okupovaných území SSSR. Asi 80 000 z nich se nedožilo konce války.

[10] Fabrika Oskara Schindlera – v ul. Lipowa 4. v lednu r.1937 byla založena Pierwsza Małopolska Fabryka Naczyń Emaliowanych i Wyrobów Blaszanych "Rekord" Sp. z o.o., založená Izraelem Kohnem, Wolfem Luzernem Glajtmanem a Michałem Gutmanem. V červnu r.1939 r. společnost upadla v krach. Po okupaci se firma stala německým úřadem a v listopadu r.1939 r. ji převzal Oskar Schindler, 30-letý moravský Němec.

Schindler se narodil ve Svitavách v německé rodině pojišťovacího agenta Hanse Schindlera a jeho manželky Franzisky, rozené Luserové. Po ukončení školní docházky pracoval převážně jako cestující obchodní zástupce různých firem, občas se pokoušel podnikat. Dne 6. března 1928 se oženil s Emilií Pelzlovou. Manželství zůstalo bezdětné, ale Schindler měl údajně ve Svitavách dvě nemanželské děti. Kvůli Velké hospodářské krizi v 30. letech 20. století firma, pro kterou pracoval, zkrachovala a Schindler musel několikrát změnit zaměstnání. V roce 1935 vstoupil do Henleinovy SdP. Ač byl československým občanem, začal Schindler za peníze pracovat pro německou rozvědku Abwehr. V červenci 1938 byl odhalen a zatčen, ale zanedlouho byla přijata Mnichovská dohoda a Schindler byl jakožto politický vězeň propuštěn. Po okupaci Československa vstoupil do NSDAP.

Schindler byl údajně povrchní člověk a oportunistický obchodník. Po německé invazi do Polska byl mezi prvními, kteří se snažili kořistit z okupované země. Schindler se stal arizátorem krakovské továrny na smaltované výrobky, zkonfiskované židovským majitelům, kterou pojmenoval Deutsche Emailewaren-Fabrik. DEFA vyráběla vojenské jídelny, pojistky pro dělostřelecké granáty a bomby a smaltované nádobí - hlavně pro armádu, a pravděpodobně i "černý trh". V jeho továrně pracovalo okolo 1000 dělníků, z toho asi polovina byli Židé z


krakovského ghetta, kteří v jeho továrně pracovali otrockým způsobem. Tvrdí se, že původně byly jeho jedinou motivací peníze, ale později se stále více snažil bránit své dělníky, mezi jiným tzv. „investory“ - zámožnější Židy, kteří mu na koupení a provoz továrny půjčili peníze (postavení zaměstnaných Židů bylo všeobecně lepší; za daných poměrů byla taková spolupráce oboustranně výhodná). Měl například tvrdit, že i nekvalifikovaní dělníci (např. investoři s rodinami) byli pro továrnu nepostradatelní a pokud by jim někdo způsobil újmu, stěžoval by si a žádal náhradu od vlády. Schindler vyráběl zejména pro armádu a tím se vyhnul tomu, aby jeho továrna byla jako jiné „válečně nedůležité“ provozy uzavřena.

V březnu 1943 došlo k likvidaci krakovského ghetta a jeho obyvatele vojáci násilím přesunuli do nového koncentračního tábora v Płaszowě. Schindler byl údajně svědkem tohoto teroru. V létě 1943 se domluvil s Amonem Göthem, velitelem Płaszowa, na přesunu cca 600-700 Židů do pobočného tábora u továrny, kde mohli být v relativním bezpečí před vykořisťujícími esesáky. Podle německých zákonů veškerý majetek, který měli věznění Židé při příchodu do tábora, náležel Říši. Bylo však velmi rozšířeným jevem, že dozorci a stráže SS si spoustu zabavených cenností ponechali pro sebe, nebo že se dokonce od vězňů nechávali uplácet výměnou za různé výhody. Schindler dozorcům (zejména veliteli Göthovi), ale také přímo vězňům, pomáhal směnit uvedené cennosti (peníze, šperky atd.) na černém trhu za potřebné nedostatkové zboží (potraviny, alkohol, cigarety, ošacení atd.). Byl dvakrát zadržen pro podezření z rozkrádání majetku a černého obchodu, ale ani v jednom případě nebyl uvězněn. Schindler velmi často uplácel bezpečnostní orgány, aby bránil vyšetřování. Vyráběl zde až do roku 1944 kdy byla továrna evakuována do České republiky.

Transport do Brněnce proběhl na etapy v říjnu až listopadu 1944, přes koncentrační tábory Gross-Rosen (muži) a Osvětim (ženy), kde byli „Schindlerovi Židé“ doplněni o požadovaný počet dělníků. Počátkem ledna 1945 ještě Schindlerovi poskytli útočiště asi 110 promrzlým vězňům z transportu, který v Brněnci zastavil. Předpokládaný počet 2000 vězňů-dělníků však kvůli válečnému vývoji naplněn nebyl; včetně několika dalších menších skupinek se počet vězněných pohyboval kolem 1100. Číslo zachráněných Židů nebude nikdy zcela přesné, protože např. některé děti nebyly nikdy zapsány v žádném seznamu, někteří z vězňů opustili tábor ihned po odchodu stráží a naopak někteří (tzv. kápové) byli bývalými spoluvězni zlynčováni. Nicméně často uváděný počet 1200 zachráněných Židů je pravděpodobně nadsazený. Poslední dochovaný seznam vězňů z dubna 1945 zahrnuje 1098 osob a také zpráva Komitétu osvobozených vězňů z 12. května 1945 zmiňuje „okolo 800 mužů a okolo 300 žen“

Od roku 1948, objekty továrny využívalo studio pro telekomunikační komponenty (TELPOD). V současné době je bývalý tovární komplex znovu opraven pro kulturní akce. Cílem zde je, aby tu vzniklo jakési "muzejní místo" s expozicí současného umění.


Mapy:

Documents

ned ěle 2. kv ětna 2010 poslední aktualizace 30. 4. …...druhé stran ě m ěsta vybudován rozsáhlý vyhlazovací tábor Auschwitz II – Birkenau (B řezinka) a menší tábor