Obr. Vojta Heller, 6 let

Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni,

naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni

k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíj i-

telnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smr-

telné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!

(1Kor 15,51-54)

Milí přátelé, sestry a bratři,

tento text patří spíše do doby velikonoční, ale v každém čase je v něm pro nás

velká naděje vzkříšení a věčného života, kterou většinou vyjadřujeme jen velmi cudně

a nesměle – protože nevíme, jak to bude. Důležité je pro nás, kdo bude – že tam bu-

de Bůh, že Kristus přijde znovu a povolá nás k nepomíjitelnosti. Apoštol Pavel měl

zřejmě takovou vizi, vidění, která mu umožnila napsat tento text, který představuje

jeden z obrazů o posledních věcech, které v Bibli nacházíme, a zároveň je mezi nimi

asi tím nejodvážnějším a nejkonkrétnějším popisem toho, jak to bude.

Přípravná skupina Týdne modliteb za jednotu křesťanů, která měla na starosti

letošní ročník, tento text vybrala jako motto – jako základní text, a sice pro apoštolovo

vyznání, že zatímco mrtví budou vzkříšeni

k nepomíjitelnosti, my živí budeme proměněni.

Princip proměny byl tedy hlavní myšlen-

kou letošních ekumenických setkání. A proč

nechávat proměnu až na poslední čas? Vždyť

můžeme být proměněni i v tomto životě, Boží

království je přece něco, co je už zde (Lk

17,21), co náš život prorůstá (Mt 13,31-33), co

už se prolamuje do naší reality. Proměna je

jiný význam slova pokání, vyzývali k ní (či k

němu) proroci, Jan Křtitel i Ježíš. Myslím si, že

proměna či změna je právě to, do čeho se

nám v životě nechce. Leckdy jsme ochotni ně-

co udělat, i když nás to stojí velké úsilí, udělat

něco navíc, ale něco změnit, myslet jinak?

Stejně jako loni a předloni, i letos jsem

NÁŠ ČASOPIS

Únor 2012 / 132

2 č.132 Únor 2012

byl pozván do Kelče, abych tam kázal v katolickém kostele na ekumenické bohosluž-

bě. Vážím si toho obzvlášť, protože to je něco mimořádného, když se někde katolíci

chtějí setkat a modlit s jinými křesťany, přestože tam skoro žádní takoví nejsou, aspoň

nejbližší evangelický kostel je až ten náš. Počet lidí v tamním kostele, přestože už

jednou tu neděli v kostele byli, mi napověděl, že nejde jen o aktivitu jejich milého a

ekumenicky otevřeného faráře. Připadlo mi kázat na téma „Proměněni pokojem

zmrtvýchvstalého Pána“ – podle textu z Janova ev. 20,19-23: Téhož dne večer – prv-

ního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavře-

nými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl,

ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl:

„Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a

řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu

je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

Vidím zde několik zdrojů proměny: Pokoj, kterým Ježíš učedníkům zdraví -

když se tolik báli, že si pro ně přijdou (i my se tak často v životě bojíme!). Duch svatý

je to první, co Ježíš po pozdravení pokoje učedníkům dává. Duch svatý není jen dob-

rá atmosféra (že je nám spolu fajn), je to moc (Lk 4,14 1Te 1,5 aj.). Ale není to moc k

ovládání někoho, ve smyslu: moc druhému odpustit nebo neodpustit. Ježíš říká, že na

tom našem vzájemném odpuštění záleží, nemůžeme to nechat na Pánu Bohu – spíš

než moc v tom tedy máme velikou odpovědnost! Duch svatý je možnost, kterou mů-

žeš využít, nebo nemusíš. Odpuštění je zde prvním darem Ducha svatého – Ježíš

věděl, jak velmi je budeme potřebovat.

Myslím, že jednota vyvěrá právě z odpuštění. Možná také máte ten pocit, že už

jsme si (jako církve) všechno odpustili. Tváříme se, že je mezi námi vše v pořádku,

a jistě je to lepší, než kdybychom na veřejnosti dávali najevo, kolik je mezi námi pře-

kážek, nebo dokonce, že se nemáme rádi. Ale ono nejde jen o to, co jsme si udělali.

Tím, co dál děláme, jak v církvích žijeme, jak se o jiných křesťanech vyjadřujeme a co

„držíme“, se stáváme pro druhé těžko přijatelnými, štveme je svými postoji, a také se

nejednou hněváme na druhé křesťany pro jejich způsob vystupování apod. Máme si

tedy stále co odpouštět. Připusťme si to, abychom to také mohli vědomě zpracovat.

Odpustit druhému, že je takový, jaký je, že říká to, co říká, tedy přijmout jej, to nemusí

být nic snadného. Ale je to potřeba, pokud bereme Krista vážně.

Navrhuji, abychom prosili Pána o proměnu našeho postoje – abychom byli

ochotni ustoupit ze svých nároků, abychom si ani v jednání s jinými křesťany nekladli

podmínky, na které buď přistoupíme, nebo ne: Aby evangelíci neříkali katolíkům:

„když slevíte ze svých dogmat, tak se s vámi budeme bavit“; nebo aby katolíci neříkali

evangelíkům: „až přijmete apoštolskou posloupnost, tak s vámi budeme slavit eucha-

ristii“, apod. Myslím, že ta kýžená proměna by mohla znamenat to, co apoštol Pavel

píše na jiném místě: Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal

vás. (Ř 15,7)

Kdybychom četli dál z evangelia podle Jana (20,24-31), slyšeli bychom vzkříše-

ného Pána, jak říká nevěřícímu či pochybujícímu Tomášovi: „Nepochybuj a věř!“

Únor 2012 č.132 3

Jestli je pro tebe těžké uvěřit, tak si sáhni, dotkni se mých ran. Možná si vzpo-

menete, že jsem už jednou citoval z výkladu prof. Tomáše Halíka: »Všechny bolestné

rány, všechny bídy světa a lidstva jsou „rány Kristovy“. Věřit v Krista, smět zvolat „můj

Pán a můj Bůh“, to mohu jen tehdy, budu-li se dotýkat těchto jeho ran, jichž je dnes

náš svět plný.« T. Halík říká, že rány se mohou stát dokonce perlami, že člověk může

svou zraněnost využít k dobrému, může být díky své zraněné zkušenosti citlivější ke

zraněním druhých. A dále píše: »Nemůže-li někdo najít Krista v tradičním prostředí,

nabízeném církvemi, má ještě vždy otevřenu tuto možnost: setkat se s ním

v otevřených ranách našeho světa.« My Krista hledáme i v tradičním prostředí církví,

počítáme zde s jeho přítomností. Troufám si říci: Jestliže se nebojíme dotýkat těch ran

na těle Církve, tedy těch bolestných rozdílů, můžeme být Bohu blíže, než když se bu-

deme diplomaticky usmívat a tvářit se, že je všechno v nejlepším pořádku a přitom

zůstaneme v sebespokojenosti svých církví. Právě s rozhovory o tom, co nás dělí,

mám velmi kladnou zkušenost – za předpokladu, že mi nejde o to druhého přesvědčit,

ale že mám touhu mu porozumět: pak si uvědomím, co je pro mě i pro druhého důle-

žité, kde se já i jiný křesťan setkáváme s Kristem – takové rozhovory jsou to pro mne

chvílemi Boží blízkosti.

Nebojme se společně slavit, i když u toho prožijeme bolest rozdělení. Zkusme

něco společně dělat (v tom nejsou zdaleka takové překážky). Když spolu dva lidé tře-

ba vyklidí kůlnu, sblíží je to, i tehdy, když si nemají mnoho co říci a na oslavě by spolu

dlouho nevydrželi. Ježíš nás volá k tomu, abychom byli tvůrci pokoje (Mt 5,9). Zamys-

leme se nad tím, jak mluvíme o druhých, co kolem sebe šíříme, jaké e-maily přeposí-

láme, apod. Postavme se třeba jako křesťané společně proti násilí i proti jakékoli for-

mě rasismu. Srdečně Váš Dan Heller

Jubilanti ———————————————————————

Ludmila Kovářová Oldřiška Volková

Milada Vrajová Milan Keizlar

Jiřina Besedová Jan Sláčik

Devadesátiny Bohuslavy Bradbrookové

Bohuslava Bradbrooková, rozená Nečasová, se narodila

v roce 1922 ve Valašském Meziříčí, sestra spisovatele Jaroslava

Nečase, je česko-anglická spisovatelka a literární historička.

Odešla do exilu v roce 1952, krátce po doktorské promoci

na Karlově Univerzitě v oboru anglistika – slavistika. Do Rakouska

se dostala přes ruskou zónu, prošla třemi spojeneckými zónami a

dvěma uprchlickými tábory v Innsbruku. Při manuálním zaměst-

nání měla možnost studovat na tamní univerzitě (listopad 1952 až

srpen 1953). Na prázdninové stipendium byla v Cambridgi, pak jeden školní rok

v jižním Irsku jako profesorka církevní střední školy. Přes prázdniny 1954 pracovala

jako vychovatelka v anglické šlechtické rodině. Od října 1954 získala stipendium v Ox-

4 č.132 Únor 2012

fordu, kde získala po dvou letech doktorát. V roce 1956 se vdala za I. W. Bradbrooc-

ka, docenta anglického oddělení univerzity v Bangoru. Bangor je v Severním Walesu

a byl asi tak velký jako Val. Meziříčí. Od této chvíle, jako britská občanka, měla mož-

nost korespondence s matkou v ČSSR.

Následovalo několik let v domácnosti. Na malém městě nebylo dost vhodných

pracovních míst, ale sestře Bradbrookové vycházejí první anglické publikace, články

a recenze o české literatuře. Čeština se bohužel v Anglii skoro nevyučovala, ani na

univerzitách. Po několika letech však dostala Bohuslava Bradbrooková nabídku místa

docentky na téže univerzitě jako manžel, a to na anglistice. Přednášela, ač cizinka,

anglickou literaturu až do roku 1983, kdy odešla do penze a kdy jí náhle zemřel man-

žel. Odstěhovala se do Cambridge, kde je větší knihovna než v Bangoru, aby tam do-

končila knihu o Karlu Čapkovi (první úplnou monografii o Karlu Čapkovi v Anglii). Ná-

sledovaly knižní publikace další – anglicky psaný memoár o útěku z ČSSR. Ten pak

vyšel i česky, když už po roce 1985 bylo možné zajet domů do Prahy.

Mezitím v Cambridgi dobrovolně vyučovala 22 let anglickou literaturu na Uni-

verzitě třetího věku a tamtéž založila kroužek literatury české. Z exilu se vrátila natrva-

lo do Prahy v roce 2008.

Po roce 1989 jezdila často z Cambridge nejen do Prahy, ale i do Olomouce,

kde na univerzitě 13 let dobrovolně přednášela o anglické literatuře.

Poslední publikace „Británie – můj osud“ uvádí též řadu dopisů, korespondenci

mezi B. Bradbrookovou a významnými anglickými i českými osobnostmi z doby, kdy

hledala materiál o Karlu Čapkovi pro první monografii. Zprostředkovala Růžena Šmotková

O čem jedná naše staršovstvo ————————————

Staršovstvo souhlasí s dovolenou bratra faráře Hellera ve dnech 20.-22. února.

Sestra Tyralíková a bratr Heller informovali o plánovaném slučování středisek Dia-

konie ve Val. Meziříčí. Na toto téma proběhla schůzka obou správních rad středisek

se Správní radou Diakonie ČCE z Prahy 25.1. 2012 ve Val. Meziříčí. Bratr Heller

přečetl k tomuto tématu stanovisko Dozorčí rady střediska Domácí péče.

Sestra Janírková zaslala finanční informace k 29. lednu 2012:

Pokladna: 71 870,- Kč, účet: 213 228,- Kč

Saláry hotově - leden: 27 800,- Kč

Saláry bankou - leden: 104 585,- Kč

Sbírky celkem - leden: 18 652,- Kč, z toho účelová 1 580,- Kč a z ekumenických

bohoslužeb 8 790,- Kč

Hospodářské záležitosti:

- Bratr Zajíček vypracoval přehled nákladů na stavbu krytého stání a posezení ve

dvoře fary. Celkem bylo dosud vynaloženo 397 569,- Kč (viz nástěnka v kostele),

rozpočet činil 800 000,- Kč. Malá část prací se bude dokončovat na jaře. Staršov-

stvo děkuje bratru Zajíčkovi za velmi úsporné vedení stavby.

- Bratr farář Heller informoval o situaci kolem bytu paní Bulové v Horním Slavkově.

Staršovstvo děkuje br. Hellerovi za návštěvu bytu a dovoz obrazů a dalších věcí.

Únor 2012 č.132 5

Různé: Bratr Kurátor Košťál přečetl zprávu pro sborové shromáždění, která byla

členy staršovstva připomínkována a doplněna. Ze zápisu Tomáše Jelínka

Děti, dorost, mládež —————————————————

Malý tábor

Termín tábora: 8.-14. července 2012. (POZOR! Tentokráte se konáme až druhý čer-

vencový týden!) Místo konání: chata Nivka, Semetín.

Více informací u Michaely Valčíkové: michaela.valcikova@seznam.cz

Malá víkendovka: 30.3.-1.4. 2012

Velký tábor

Termín tábora: 1.-14. července 2012. Místo konání: Hošťálková. S případnými dotazy

se obracejte na hlavního vedoucího Daniele Bosáka bosak.dan@volny.cz

Událo se ve sboru ——————————————————

Práce vězeňského kaplana

Na sborový den 22.1.2012 přijeli z Pardubic hosté manželé Daniela a Daniel

Ženatí. Bratr farář Ženatý dopoledne kázal a odpoledne povídal o své práci vězeň-

ského kaplana. Jako kaplan pracuje v pardubické věznici na úvazek 0,2 vedle práce

faráře v místním sboru a na Synodní radě v Praze. Do pardubické mužské věznice

dochází již 6 let.

Co zde Daniel Ženatý dělá? Stručně řečeno, přináší trestaným mužům evan-

gelium. Snaží se, aby dokázali přijmout svou vinu a byli jednou na svobodě schopni

normálního života. Je to těžké, ale občas se to podaří.

Co je to věznice? Věznice je zařízení, kde se provádí to, co řekl soud. Odnímá

se svoboda lidem, kteří něco provedli. Prohřešky vězňů jsou velice různé a jejich pů-

vod také. Často se jedná o lidi bez jakéhokoli zázemí, lidi v dětství týrané, zloděje,

6 č.132 Únor 2012

drogové dealery, a mezi těmito se objeví třeba lékař, který špatně odhadl léčivo. Pro

některé je to tu snesitelné, jsou zde zajištěni, pro druhé je to hrůza, především trpí

ztrátou soukromí.

Odsouzení si musí návštěvy kaplana objednávat vyplněním žádanky, nebo je-

jich vychovatel vyrozumí kaplana přes email. Kaplan je povinen vždy při nástupu do

věznice a těsně před odchodem z věznice zkontrolovat došlou emailovou poštu a je

povinen reagovat. Každý kaplan dostává pověření od své církve a svého sboru. Tím

se předchází vlivu různých sekt. V pardubické věznici pracuje ještě jeden kaplan - ka-

tolík. Mají společnou místnost, počítač apod. Kaplani musí být široce ekumeničtí.

V této věznici je ze staré tělocvičny nově zbudovaná kaple podle návrhu výtvarnice

Barbory Veselé. Důležité je, aby to byl jiný prostor než všude jinde. V pátek tu má bo-

hoslužby Daniel Ženatý, v sobotu katolický kaplan. Na bohoslužby přijde od tří do tři-

ceti vězňů. Kaplan nejčastěji poskytuje pastorační rozhovory. Při nich se neptá na vy-

znání. Někdy to vyjde najevo během rozhovoru. Důležité je, nechat vězně vyjádřit, co

je tíží, a neřešit případné neshody v jejich výpovědích. Po čase se sami dostanou

k jádru. Rozhovory trvají většinou půl hodiny až 50 minut. Kaplan přináší mezi odsou-

zené odpuštění. Někteří vězňové se snaží navazovat kontakty s postiženými. Často

s nimi nechce mít druhá strana nic společného. Partneři se s nimi rozvádějí. Kaplan

smí mluvit s rodinami odsouzených. Občas se snaží zprostředkovávat kontakt mezi

odsouzeným a jeho rodinou, případně postiženými. Někteří vězni se snaží navazovat

kontakt přes Bílý kruh bezpečí, který se naopak věnuje obětem trestných činů. První

stupeň setkání může být anonymní mezi více lidmi. Modlitby odsouzených lidí bývají

často vroucí a upřímné. Ve věznici měl Daniel Ženatý dva křty. Jeden z pokřtěných po

polití křestní vodou řekl: „Konečně někam patřím.“ Pokřtění jsou členy pardubického

sboru, jeden posílá pravidelně měsíčně 100,- Kč na salár.

Jde také o obnovu vztahu vězňů vůči sobě. Jedná se o lidi, kteří byli stále srá-

ženi a nemají úctu k sobě. Zvěst o tom, že Bůh je má rád, jim v této situaci pomáhá.

Mohou si sami sebe začít vážit a tím zakotvit.

Co odsouzeným nejvíce vadí? Když je lidé házejí všechny do jednoho pytle.

Jsou zde za různé prohřešky, různé činy.

Je krize, tak proč investovat do vězeňství? Věznice jsou přeplněné. Někde

musejí ráno vstávat z postelí ve dvou várkách, aby se v uličce mohli obléci. Nikde

nemají soukromí.

Věznice se sedmi sty obyvateli je v podstatě jedna vesnice, ve které se střetá-

vají tři světy. Svět odsouzených, kteří tu jsou uzavřeni v přísném režimu, svět dozorců

a zaměstnanců, kteří mají velice těžké postavení. Často jsou považováni za blby. Mů-

že se stát, že mají dohlížet na nějakého známého z ulice či ze stejného paneláku, se

kterým se po ukončení výkonu trestu budou zase stýkat. Také nesmí podlehnout eko-

nomickému tlaku. Někteří odsouzení nabízejí vysoké úplatky. Pokud by dozorce pod-

lehl, hned se to mezi vězni rozšíří, nároky vězňů se zvyšují a dozorce se stává obětí

vydírání a končí. Zaměstnanec věznice také nesmí dát najevo strach. To vězni hned

vycítí a jsou na to velice citliví. Dozorců a strážných je třeba si vážit, je to dobrá práce

Únor 2012 č.132 7

i pro evangelíky! Třetí svět, který se zde střetává, je svět lidí z venku. Mezi ty se počí-

tají zaměstnanci, návštěvy i kaplani – přijdou, odejdou.

Objevuje se zde šikana? V Pardubicích se ji snad daří hlídat, ale má tendenci

stále vznikat.

Jaká je zde kultura? Na televizi se mohou dívat do 21 hodin, mají tu knihovnu,

terapeutické centrum. Mohou absolvovat jazykové kurzy, počítačové kurzy, vyučit se

kuchařem… Každý má osobní program, který se s ním vybere a on jej pak musí dodr-

žovat. Na vybrané kurzy musí chodit. Mobil a internet je zakázaný.

Vězňové musí pracovat, ale nesmí je zaměstnávat stát, jen soukromý sektor.

V Pardubicích pracuje 60% vězňů a to v šicí dílně, další možnost je výroba heverů

a poslední dílnou je tiskárna.

Na závěr nám Daniel Ženatý představoval osud jednoho muže, který si zničil

život alkoholem. Ve vězení uvěřil. Říkal: „Mám tu čas, abych si to v hlavě poskládal.“

Zpočátku chodil asi tři roky i ke svědkům Jehovovým. Jednou hlásil, že to s nimi

skončil: „Jehovisti mě zotročují, vy mi dáváte svobodu.“ Studuje bibli, nechal se po-

křtít, mění své spoluvězně, stává se světlem a solí. Rozmlouvá s nimi a neshody řeší

láskou. Anna Jelínková

Událo se ve městě ——————————————————

Ekumenická setkání

Mají alianční shromáždění význam? Mají! Žalm 131

Přivádějí nás ve svobodě Pravdy a Ducha k vzájemnému poznávání!

Minulý měsíc proběhly v našem městě tři alianční shromáždění, které měly dob-

ré i méně dobré ekumenické rysy. Hodnocení přenechám vám čtenářům, jenom chci

podotknout, že mohou být dvojího charakteru, buď z přání Hospodina, nebo z přání

a pohnutek člověka. Obojí tendence se během těch třech setkání projevily.

Co je myšleno oním řeckým výrazem „oikúmené?“ Ve starém Řecku to byla

známá, obývaná část světa, někdy jen svět hustě zabydlený Řeky, nikoliv zem obýva-

ná lvy, jak se nazývala neobydlená pustina. V duchovní oblasti je ekumena společen-

ství příslušníků různých křesťanských církví, kteří usilují o překonání rozdílů ve víře.

Tedy na první podhled šlechetné pohnutky, ale jenom ty nestačí! Jdeme-li Boží úzkou

cestou, pak nás vede vždy k oslavení našeho Pána, nikoliv naší denominace. Podí-

váme-li se do Písma, pak Ježíš přišel na tuto zem, aby oslavil svého Otce, a Ježíš

seslal Ducha, který v nás oslavuje Syna!

Musím se přiznat, že letos jsem se poctivě zúčastňoval s touhou v srdci po vzá-

jemném poznávání, a s prosbou o jednotu, která je spolu s Ježíšovou sebeobětavou

láskou nutným předpokladem, ba dokonce podmínkou k tomu, „…aby uvěřil svět!“

(J17,21; „…aby poznali, že jste moji učedníci!“ (J 13,35). V Novém zákoně není mno-

ho takových poznávacích znamení, snad u Marka (16,17.18) bychom našli ještě jedno

místo, které hovoří o nadpřirozených projevech moci Boží, jež nejdou imitovat ani uta-

jovat. Prostě jsou nebo nejsou!

Skutečná Boží ekumena je především o síle jednoty Ducha, který není z tohoto

8 č.132 Únor 2012

světa. Není produktem církevních grémií, výborů či staršovstev, protože tento Duch

přichází od Otce i Syna shůry a je dáván těm poslušným, jak vyznává Petr před Vele-

radou (Sk 5,32). – A jak je to s naší poslušností? Ta je vždy úzce spojena s vírou. Ni-

koliv s vírou v to, „co církev k věření předkládá“ – v dogmata a články, ale s vírou

v transcendentního živého a mocného Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista!

Dittrich Bonhoeffer kdysi vyslovil jednoduchou biblickou rovnici, bez jejíhož

zdárného vyřešení není duchovního pokroku: „Poslušný věří – a věřící poslouchá.“ Je

to Duch Otcův i Synův, který pomíjí často dobře promyšlené a zaběhnuté hierarchické

systémy, aby obdaroval prostého Ježíšova učedníka autoritou k rozvazování či sva-

zování hříchů (J 20,22). Čteme-li pozorně předchozí verše, zjistíme, že s apoštoly tam

byli i učedníci, když na ně Ježíš dechl svého Ducha a uvedl je v tu nejvyšší autoritu.

Bůh nám dal plnou svobodu k poddání se jemu, ale i ke vzepření se jemu. Když

se mu však v hlubokém a niterném vztahu lásky poddáváme, což je nikdy nekončící

proces, pak nás naplňuje a s naším souhlasem i pročišťuje od všelijakých jiných tužeb

a přání, aby k nám mohl přijít Otec i Syn, a vstoupit do našeho každodenního života,

aby si udělali u nás svůj příbytek, své „trvalé bydliště“ (J 14,23). To je ta nejkrásnější

Jednota, která vůbec může na tomto světě existovat!

Církev se svojí neposlušností, vzpourou a odklonem od Písma, za dobu 2000

let svého trvání ocitla v děsivém schizmatu, ze kterého hledá již desetiletí cestu ven.

Někteří bibličtí vykladači a věřící historikové přišli s názorem, že štěpení církve spusti-

lo již první oddělení se, odřezání mohutné větvě uvěřivších pohanů od Izraele, lidu

Smlouvy, lidu Božího vlastnictví, od hodnotné výživy biblického kmene tučné hebrej-

ské olivy, po němž následovalo postupné chřadnutí a pohanské helenizování, které

započalo již někdy koncem 2. st. n. l.

Je-li tomu tak, potom opačný proces může přinést naše uzdravení! V činnosti

Mezinárodního křesťanského velvyslanectví (ICEJ) jsme často svědky, kdy hledání

společných kořenů víry, které jdou až k Abrahamovi, navodí téměř pokaždé ducha

bezděčné ekumeny, bez mentorování a ponižujícího handlování. Lidé začínají spolu

komunikovat, vzájemně se poznávat a učit se z historie, co bylo dobré a co bylo špat-

né. Takovým malým zázrakem jsou i modlitební setkávání představitelů církví ve Va-

lašském Meziříčí, která vzešla ze společných Dnů přátelství s Izraelem zvaných Cha-

verut. 4. dubna 2012 tomu budou čtyři roky, kdy jsme se poprvé a neformálně setkali

na katolické faře, a co je zvláštní, úplně první impulz vzešel asi tři týdny před tím od

jednoho bratra pastora – nekatolíka! – Proč nám to tak dlouho vydrželo? – Nuže, zře-

jmě proto, že když žehnáme Abrahamovi a jeho potomkům, jsme od Hospodina po-

žehnáni! (1M12,2.3) Neděláme to pro samotné požehnání, ale proto, že si to přeje

náš Pán a Bůh!

Na závěr bych chtěl vyslovit i jisté znepokojení – nepodnikejme nikdy žádné

bohoslužby či „ekumenu“ s jinými náboženskými směry, které nevyznávají Ježíše

Krista přišlého v těle na tuto zem! To je duch Assisi, duch synkretismu a duch antikris-

ta! (1J 4,3). – Taktéž se nedomnívejme, že „nový Jeruzalém“ či „duchovní Izrael“ jsou

synonyma pro církev. Jeruzalém je reálné město, ve kterém dílo spásy započalo

Únor 2012 č.132 9

a bude dokonáno! Izrael je reálný Boží lid, který sehraje důležitou úlohu v závěru plá-

nu spasení – tak to rozhodl svrchovaný Hospodin! (Ez 37.; Iz 2,1-5; Mich 4,1-3; Zach

8,13.23). Jindřich Kimler

Zemřelí ———————————————————————

Bratr Daniel Popelář se narodil 25.5. 1937 v Novém Městě nad Metují rodičům

Bohumíru Popelářovi a Adéle, roz. Říčanové. Jeho tatínek byl tehdy farářem v Šono-

vě u Nového Města nad Metují. Tam žil Dáňa do svých devíti let. Byla to ta šťastná

část jeho dětství, na kterou velmi rád vzpomínal, protože tehdy byli Popelářovi ještě

všichni spolu jako rodina.

V životopise, který psal zřejmě kvůli svému zaměstnavateli v roce 1972, uvádí:

Do Základní školy jsem začal chodit v roce 1942 v Provodově. Po přestěhování rodičů

do Jablůnky nad Bečvou jsem začal chodit do obecné školy v Jablůnce. 6. třídu jsem

absolvoval v Petrovicích u Šumperka, poněvadž v této době matka těžce onemocněla

tuberkulózou a byl jsem proto přes rok v Dětském domově v Sobotíně. Školní do-

cházku jsem ukončil opět v Jablůnce roku 1952.

Kdo si to srovná, vidí, kolikrát musel Dáňa měnit Základní školu, a leckdo z nás

ví, jaké to je, přijít do třídy jako nový žák. Kromě pobytu v Sobotíně byl také nějaký

čas u různých příbuzných, protože maminka byla stále nemocná. Ironií osudu bylo, že

poté, co se vrátil na dokončení školy do Jablůnky, dostal od tamních školních soudru-

hů to nejhorší doporučení, jaké mohl dostat – přestože měl samé jedničky, jako syn

faráře byl vyloučen z možnosti studia.

Vyučil se na Odborném učilišti v MEZu na Vsetíně, kde získal kvalifikaci elek-

tromechanika. I tam musel bydlet na internátě a domů jezdit jen na víkendy, přesto, že

to ze Vsetína do Jablůnky je jen 6 km.

Když jsem o Dáňovi Popelářovi přemýšlel, říkal jsem si, kolik mu toho v životě

chybělo, především v dětství, ale kolik dokázal rozdat lásky, když dospěl.

Na úmrtním oznámení čteme Ježíšova slova: Blahoslavení čistého srdce, nebo

oni Boha viděti budou. Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou. (Mt

5,1-9) Myslím si, že ten, kdo život v jeho nenaplněnosti přijme, nehněvá se na Boha,

ale své trápení přijímá a proměňuje, ten dokáže život s Boží pomocí naplnit. Mám za

to, že kdo přijímá život takový, jaký je, a nenárokuje si plnost všeho, tomu ji Bůh dá:

A uzří Boha, říká Ježíš, považte, člověk čistého srdce uvidí neviditelného Boha!

Daniel Popelář měl další tři sourozence: Nejstarší Jan žil v Heidelbergu

v Německu a loni v květnu zemřel. Sestra Hana, o tři roky starší, sloužila celý život

dětem a zemřela před 24 lety v Brně v 62 letech života. Nejblíže si byl Dáňa se svým

dvojčetem, bratrem Bohumírem (který se jmenuje po tatínkovi), který teď zůstal jako

poslední, se kterým byl 1,5 roku v sirotčinci v Sobotíně a u příbuzných v době, kdy

byla maminka nemocná. Dáňa říkal, že to, že na tento úděl byli dva, jim ulehčilo tu

těžkou dobu.

Se svým osudem se Dáňa obdivuhodně vyrovnal. Nikdy neřekl, že měl hrozný

nebo blbý život. I ve chvílích daleko od domova a od maminky rozdával úsměvy,

a lidé ho proto měli rádi. Když Popelářovi po 25 letech navštívili jednu paní vychova-

10 č.132 Únor 2012

telku z Domova v Sobotíně, tak Dáňu objímala jako vlastního syna.

Po vyučení nastoupil Dáňa na umístěnku k Uhelnému průzkumu v Ostravě, kde

pracoval až do roku 1970. V letech 1957-60 absolvoval formou večerního studia jede-

náctiletku a ve 20 letech odmaturoval. Vzápětí však utrpěl úraz na motorce a strávil tři

měsíce v nemocnici. Jen co se uzdravil, už musel narukovat na dvouletou vojnu.

Na svou milou manželku Miládku myslel už dlouho, a dlouho na ni také čekal.

V roce 1960 se vzali, ale ač byli manželé, nemohli zprvu bydlet spolu, protože to

dlouho trvalo, než získal Dáňa v Ostravě služební byt. Miládka bydlela u Dáňových

příbuzných v Suchdole nad Odrou; na víkendy spolu jezdili do Jablůnky. Přes všech-

na úskalí spolu prožili krásné manželství a dobře vychovali tři syny: Daniela, Pavla

a Martina. Před dvěma lety oslavili v Jablůnce zlatou svatbu.

Jeden z textů, který mi „naskočil“ po Dáňově smrti a který při pohřbu četla jeho

snacha Renata, je Pavlův slavný hymnus z epištoly Fp (2,1-11), a především jeho

úvod: V pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na

mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v

Kristu Ježíši. (3b-5)

Dáňa se držel zpátky, nikdy si nešel sobecky za svými zájmy. Až nyní jsem se

dozvěděl, že jako výborný maturant měl několik nabídek studia, že dokonce začal

dálkově studovat v Brně a dokončil dva semestry – ale viděl, kolik to stojí času, a roz-

hodl se dokončit jen tříleté dálkové studium střední elektrotechnické průmyslovky

v Brně. Ne proto, že by na to neměl, v práci si pak nechal zaregistrovat dva patenty

a na třetím byl spolutvůrcem, ale proto, aby mohl být s rodinou – spočítal si, že při

práci a studiu už by nestihl být s dětmi. Děti měl moc rád, a právě pro svou zkušenost

z dětství chtěl být s nimi, a stal se jim životním vzorem – a to nejen jim.

Další moment té pokory, která vidí druhého jako přednějšího sebe, vidím

v okamžiku, když byl pak jako energetik v geologickém průzkumu poslán na stáž do

Itálie; mohl tam zůstat, i Miládka s dětmi byli za ním, ale pro něj bylo nepřijatelné ne-

chat tu rodiče.

V Ostravě prožili Popelářovi šťastná léta. Dáňa se tam cítil doma. Od roku 1970

pracoval na Hornicko-geologické fakultě Vysoké školy báňské. Na důchod se Popelá-

řovi přestěhovali do Valašského Meziříčí, kde zůstal volný byt po Dáňovu tatínkovi,

resp. jeho druhé manželce Anně, kterou si vzal, když ovdověl.

Z toho zmíněného Pavlova textu by Dáňa jistě podtrhl jeho druhou část - pohled

na Ježíše Krista, na jeho ponížení, vyvýšení i vzkříšení. O sobě nerad mluvil. Bude mi

chybět na biblických hodinách – řekl bych s nadsázkou, že to byl poslední písmák ve

Valašském Meziříčí. Velmi jsem si vážil toho, že byl v Písmu kovaný a přitom laskavý.

Nejen že znal Bibli téměř nazpaměť, ale znal souvislosti a v debatě nikdy slova Bible

nevyužil ve svůj prospěch. To, co řekne Hospodin, je protříbené, říká žalmista (Ž 18).

Ty mi rozsvěcuješ světlo, Hospodine. Můj Bůh září do mých temnot. Dáňa dobře vě-

děl, že Bůh je ten, kdo rozsvěcuje světlo – ale on také rozdával: Myslím na to, že roz-

svěcoval, rozžíval nefungující lustry, televize a rádia. Nikdy prý neodmítl druhého člo-

věka, který přišel třeba 24.12. s prosbou, aby spravil jeho sporák, nebo na Silvestra,

Únor 2012 č.132 11

aby oživil jeho televizor. Ale myslím i na světlo, které rozdával lidem kolem sebe, na

radost a pokoj, které z něj vyzařovaly. Vnímal jsem to v našem sboru silně. Kromě

setkání, kterých se Popelářovi pravidelně účastnili, to bylo i ve službě v kanceláři, kdy

byl lidem k dispozici a kterou ocenil sbor především v době uprázdnění; tuto službu

Dáňa vždycky začínal umytím všech hrnků po nedělní sborové kávě. A nemohu za-

pomenout na brigády – Dáňa s námi ještě v říjnu kopal kanalizaci na dvoře!

Bratr Daniel Popelář byl na pohled nenápadný a neprůbojný, a přesto měl

v sobě ohromnou přirozenou autoritu. Byl noblesní, ryzí a čestný; laskavý a přitom

pevný, uměl dodržet slib, druhé nezklamal. To všechno neříkám proto, že by potřebo-

val pochvaly, že by mu to mělo pomoci do nebe – to je Boží věc a v tom máme

k Bohu důvěru, ale jde mi o to, uvědomit si, jaké hodnoty druhý člověk nese, čím žil,

co pro něj bylo důležité, čím nás může jeho život inspirovat.

Po Dáňově smrti jsem si ještě více uvědomil, jak hlubokým člověkem byl. Našly

se věci, které napsal a nikdo o nich nevěděl: Třeba nad kterými věcmi přemýšlel už ve

20 letech… Jeho víra byla pevná, ale neokázalá; nemluvil o ní, ale žil ji – a osvědčil ji

hlavně v době pro každého člověka zásadní, v době umírání. Nechtělo se mu odejít,

netěšil se na smrt, ale nenechal se jí pohltit a nakonec ji dokázal přijmout jako všech-

no ve svém životě – s pokorou a vděkem za to, co bylo, a s nadějí v to, co bude. Přál

si, aby mohl zemřít doma, a to se mu splnilo. Miládka, statečná a obětavá, o Dáňu

laskavě pečovala, a umožnila mu, že mohl dožít doma obklopen těmi, které miloval

a kteří milovali jeho. Pravdivost a realismus Dáni a Miládky umožnily, aby se Dáňa

rozloučil s lidmi, které měl rád.

Bratr Daniel Popelář zemřel po krátké a těžké nemoci v neděli 22. ledna 2012

ve věku nedožitých 75 let. Na oznámení stojí, že nás předešel do Boží slávy. S br.

Danielem Popelářem jsme se rozloučili v našem kostele v sobotu 28.1. Zpívali jsme

písně, které měl rád: nejvíce píseň Krásná je modrá obloha (178), ale také Někdo mě

vede za ruku (176); píseň Tak, jaký jsem, ač nemám nic (504) jsme zpívali při společ-

ném domácím slavení večeře Páně 26.12. Na závěr bohoslužby slova jsme zpívali

píseň Tvá, Pane, láska nám sílu dává (635) a před kostelem Mocný Bože (419).

Krátkou vzpomínku na Dáňu Popeláře jako na presbytera svého prvního sboru

v Ostravě-Vítkovicích přednesl br. Petr Firbas, farář v Praze-Horních Počernicích.

Vděčně vzpomínal na to, jak mohl on i jeho rodina mít u Popelářových duchovní do-

mov a přátelské zázemí. „Takového presbytera, jako byl Daniel Popelář, bych přál

každému začínajícímu faráři.“ Petr Firbas navázal také na Ježíšova Blahoslavenství

a podtrhl v. 5. a 9.: Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo

působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Řekl, že o těchto zaslíbeních se

dá dlouho mluvit; br. Popelář však ty vlastnosti či postoje, které Ježíš blahoslaví,

zhmotnil. Tyto verše mají různé výklady, avšak br. Popelář a jeho osobnost je sám

jejich výkladem. Měl jsem z toho vyjádření radost; mnohdy totiž pochybujeme o tom,

že Bůh zasahuje do našeho života – ale když se taková krásná vlastnost, jako je ti-

chost nebo pokora „vtělí“, stane se v někom skutečností, je to přece úžasné svědectví

o Boží blízkosti. Daniel Heller

Úřední hodiny:

kdykoli dle dohody

Farář Daniel Heller

mobil: 777 342 910

pevná linka: 571 161 561

daniel.heller@evangnet.cz

Pastorační pracovnice

Věra Tyralíková

mobil: 723 981 253

Pokladník Eva Janírková

mobil: 777 344 994

Adresa sboru:

Blahoslavova 3

757 01 Val. Meziříčí

telefon do kanceláře:

571 161 560

e-mail: valasske-

mezirici@evangnet.cz

číslo účtu

u Poštovní spořitelny:

190 396 260/0300

http://valasske-

mezirici.evangnet.cz

NÁŠ ČASOPIS

Vydáno 5. 2. 2012

Příspěvky, ohlasy

a připomínky přijímá:

Anna Jelínková

Palackého 420/21

757 01 Val. Meziříčí

mobil: 721 935 185

anna@jelinek.eu

Bohoslužby:

12.2. neděle 9.30 pravidelné bohoslužby

19.2. neděle 9.30 pravidelné bohoslužby

26.2. neděle 9.30 bohoslužby s Večeří Páně

14.00 host ing. Alexandra Hurtová:

Rekonstrukce zámku v Lešné

a ochrana kulturních památek

4.3. neděle 9.30 sborové shromáždění

Pravidelný měsíční program

13. února 2012 - 18.00 hod sborový večer

promítání vánoční hry 2011 z Braníku a Valmezu

úvodní pobožnost: br. Zajíček

Pravidelný týdenní program:

Středa 18.00 biblická hodina

Čtvrtek 16.00 náboženství

Pátek 18.00 setkávání rodin

v únoru u Fuksů, tel. 777 693 124

16.30 dorost

18.00 mládež

Neděle 8.45 nácvik sborového zpěvu

9.30 bohoslužby

Bohoslužby v domově důchodců v Podlesí:

Neděle co 14 dní ve 14.00

farář Daniel Heller 19. 2., 4.3.

- pro zájemce sraz u kostela ve 13.30