22 23

OPRAVDOVÝ OTEC

Náhle Ježíš vzhlédl k nebi a promluvil: „Otče, odpusť jim, vždyť oni neví, co činí.“

Ježíš oslovuje Boha „Otče“, jako by byl Synem Božím, jako by byl sám Bůh. Dysmasovo srdce se svírá, on nikdy nepoznal svého otce. Táta, to zní něžně. Být tak dítětem a moci se tak schovat v náručí toho, kdo je něžný a zároveň silný, kdo vás vede, radí vám, povzbuzuje vás, pokárá, když je třeba. Vědět tak, že pro někoho něco znamenáte. Ale vlastně je tu někdo, kdo s ním počítá. Zeitan, jediný otec, kterého v životě potkal. A toho on, Dysmas, zradil. Dysmas by chtěl být otcem, mít syna nebo dceru, aby jim mohl dát všechno, co sám nikdy nedostal. Ale nemá ani ženu, ani děti, je zločinec. Provází ho jen bída a místo potomka má jen prašivého psa.

A tento Ježíš, který oslovuje Boha „Otče“, tento nevinný Ježíš, kterého ukřižovali, žádá svého Otce, aby odpustil těm, kdo ho ukřižovali. Aby člověk odpustil tomu, kdo ho zranil, musí mít opravdovou

24 25

víru. Dysmas má víru, ale sám sobě ještě neod-pustil. Způsobil tolik zla, zranil tolik lidí. Teď už si ho nikdo neváží, ví to. Ti, co ho přijali, mu často připomínali: „Nestojíš ani za to, co sníš!“

Všechno se mu v myšlenkách vrací: jeho bídný život, krátké chvíle štěstí, bloudění až k osudné chybě. Také jeho hledání a obrácení, setkání s Ježíšem a všechny naděje, které se v něm pro-budily. Dysmasovo srdce se najednou naplňuje pokojem a on neví, co se děje. Dívá se na Kristův kříž a pláče.

V agonii na kříži si Dysmas vzpomene na jedno-ho muže, který žil na poušti. Místo pláště a tuniky nosil oděv z velbloudí kůže. Říká se, že se živil jen kobylkami. V očích měl oheň, když mluvil, i ptá-ci mu naslouchali. Dysmas se neodvážil k němu přiblížit. Jmenoval se Jan a jednou, když mluvil k zástupu, uprostřed kterého stál také Dysmas, ohlašoval příchod Spasitele, který bude odpouštět všechny hříchy. Dysmas tenkrát zatoužil po křtu, ke kterému Jan vybízel, ale pak si to rozmyslel. Proč křtít někoho, kdo za nic nestojí? Raději se vzdálil.

Usadil se u brány nejbližšího města, aby se vy-hnul svým společníkům. Když si chtěl odpočinout pod fíkovníkem, zaslechl hlas zvonečků, jak se po-malu blíží k hradbám města. Malomocní takto museli dávat signál, aby se ostatní mohli včas vzdálit. Pozoruje, jak se k němu ti ubožáci přibli-

24 25

žují, někteří bez končetin, s tvářemi znetvořenými. Bloudili od města k městu, žili z potravin, které jim soucitní lidé připravili za městskými branami a které našli v noci, kdy je nikdo nepotkal.

Dysmas se cítil jako oni. Je také vyloučen ze společnosti „normálních“. Rozhodl se zůstat v blízkosti těch nešťastných lidí, a tak se vzdálit z dohledu římských vojáků a zlomyslných lidí.

Zdržoval se ve větší vzdálenosti od skupiny malomocných, ale postupně se s nimi i přes ten-to odstup sbližoval. K jeho velkému překvapení dostal od nich večer trochu jídla, které vyžebrali. Dysmas už dřív poznal, že ti nejchudší a nejvíc opuštění jsou nejštědřejší, jako by ponížení vedlo k větší lásce. Na oplátku, když jídlo nebylo, i on přinesl svým novým přátelům to, co se mu poda-řilo ukrást.

Dysmas se velmi sblížil s jedním starším mu-žem, který už neměl levou ruku, ale stále měl krásný usměvavý obličej. Odvážil se ho oslovit, a tak se stalo jejich dobrým zvykem, že spolu velmi dlouho rozmlouvali na vzdálenost několika metrů, každý opřený o kmen jednoho stromu. Muž se jmenoval Zeitan, což znamená „olivovník“. Měl velmi dobré židovské vzdělání a obchodoval se sta-ny. Lepra, malomocenství, z něj udělala žebráka, ztratil práci, musel opustit ženu a děti, aby je uchránil před svou nemocí. Dysmase překvapilo, že v jeho srdci, tolik zkoušeném, nikdy nezahlédl hořkost. Zeitan se stále obracel k Bohu a u něj

26 27

nacházel veškerou útěchu, kterou potřeboval. V Dysmasovi poznal dobrého člověka, kterého život těžce poznamenal a začal ho vyučovat. Vyprávěl mu, jak Bůh od počátku vedl židovský národ, jak ho osvobodil od všech nepřátel, jak zůstal věrný svému slibu a nepřestal odpouštět svému lidu. Dysmas už předtím slyšel o naději ve vzkříšení. Věděl, že židé věří v život po smrti a žijí s nadějí ve věčné štěstí pro každého člověka. Až do této chvíle mu tato slova zněla prázdnotou, neviděl jejich realitu. Když ale poslouchal Zeitana, ucítil ve svém srdci živou naději. Poznal, že vzkříšení nebylo pro židy předmětem víry. Některé žalmy ukazují, jak moc se obávali smrti, konečného návratu v prach: „Jaký bude zisk z mé krve, když padnu do hrobu? Bude tě chválit prach, bude hlásat tvou věrnost?“ (Ž 29,10) Poznával, jak víra Izraele rostla a zbavovala se strachu, jak se píše ve druhé knize Makabejské: „Je radostné skonat lidskou rukou, když máme v Bohu jistou naději, že jím budeme znovu vzkříšeni.“ (2 Mak 7,14) Dysmas se zachvěl nad tajemstvím, které Bůh slíbil a které v sobě nese tolik krásy, velikosti a hloubky. Zei-tan mu také vyprávěl o Mesiáši, na kterého židé netrpělivě čekají, který se stane Králem, zachrání Izrael a vytvoří nový národ.

Dysmas se ho jednou zeptal, jak si vysvětluje své neštěstí: „Bůh tě potrestal?“ Avšak stařec k němu obrátil svou krásnou tvář: „Bůh nikdy netrestá takto.“ Jeden z našich otců, Job, napsal moudrá

26 27

slova: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Job 1,21)

Dvacátý druhý žalm recitoval nejraději, líbila se mu lidská vášeň, s jakou byl napsán, a naděje, jíž vrcholí:

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?Daleko jsi od mých proseb,od mého hlasitého nářku. Bože můj, volám ve dne – a neslyšíš, v noci – a nevšímáš si mě.Ty však trůníš ve svatyni, chloubo Izraele!V tebe doufali naši otcové,doufali a zachránils je.K tobě volali a byli vysvobozeni, v tebe doufali a nebyli zklamáni.Já však jsem červ a ne člověk,na pohanu lidem, na potupu chátře.Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí,šklebí rty, pokyvují hlavou:‚Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí,ať ho zachrání má-li ho rád!‘ Ano, tys mě vyvedl z matčina lůna a dávals mi bezpečně spočinoutna jejích ňadrech. Na tebe jsem byl odkázán od narození,od klína mé matky jsi ty mým Bohem. Nevzdaluj se ode mě, neboť jsem v tísni,buď blízko, vždyť nemám pomocníka.

28 29

Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu, Uprostřed shromáždění budu tě chválit.‚Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho, slavte ho, všichni z Jakubova potomstva,boj se ho, celé Izraelovo plémě!Nezošklivil si ubožákovu bídu, nepohrdl jí,Neskryl před ním svou tvář, Vyslyšel ho, když k němu křičel.‘Pro něj ho budu chválitve velkém shromáždění, Své sliby splním před těmi, kdo ho ctí.Chudí se najedí do sytosti, Kdo hledají Hospodina, budou ho chválit:‚Navěky ať žije vaše srdce?‘Rozpomenou se,k Hospodinu se obrátí všechny končiny země, Před ním se skloní všechna lidská pokolení, Protože Hospodinu náleží vláda, On sám panuje nad národy.“

(Ž 22,1–12.23–29)

„Bůh nás nikdy neopouští,“ dodával Zeitan. „V nebi odmění své věrné a nevěrné potrestá.“

„Na této zemi trpíme jen dočasně a často ne-spravedlivě,“ namítl Dysmas.

„To je pravda,“ souhlasí jeho přítel, „myšlenky Boží nejsou myšlenkami našimi. My někdy špatně chápeme, proč Bůh dopouští tato utrpení. Přesto jsem vnitřně přesvědčen, že žádné utrpení není v očích Božích zbytečné. Bůh odpustil přátelům