Literatura

IV. díl

(Od starověku do preromantismu)

Gymnázium Velké Meziříčí 2016

2

Četba k danému období (platí pro všechny, první dva tituly zadány již v 1. ročníku):

Bible. Části ze Starého zákona: stvoření světa a člověka, vyhnání z ráje, Kain a Ábel, babylonská věž, potopa, Noe, Abraham - Sodoma a Gomora, obětování Izáka, příběh Josefův, Mojžíš vyvádí Židy z Egypta, Desatero, David a Goliáš, Šalamoun, část Písně písní. Části z Nového zákona: Lukášovo evangelium, 1. Pavlův list Korintským. Nezapomenout na obecně kulturní přesahy – viz níže u tématu bible!

Rudolf Mertlík: Starověké báje a pověsti. Oddíly a části: O bozích, Prométheus, Potopa, O nejkrásnějším z bohů, O nelaskavější bohyni a její dceři, královně podsvětí, Afrodíté, Faëthon, Hloupý král Midás, Perseus, Héraklés, Daidalos a Íkaros, Dobrodružná plavba Argonautů za zlatým rounem, Příhody Théseovy, Oidipús, Amor a Psýché, Orfeus a Eurydiké, Damoklův meč, Trojská válka + Odysseova dobrodružství, Aeneovo bloudění, Romulus a Remus. Nezapomenout na obecně kulturní přesahy – viz níže u tématu antická mytologie!

Sofokles: Král Oidipús (in Řecká dramata)

Aisopos (Ezop): Bajky. Stačí 10 bajek.

Alois Jirásek: Staré pověsti české. Část: Pověsti nejstarších dob.

Život sv. Václava

William Shakespeare: 1 tragédie a 1 komedie

Molière: Tartuffe Tipy na četbu (tituly označené hvězdičkou nejsou ve školní knihovně): 1. Epos o Gilgamešovi – převyprávění Vojtěcha Zamarovského 2. (Homérova Ilias - převyprávění Jana Pilaře) 3. Homérova Odyssea - převyprávění Jaroslava Huláka 4. Sofokles: Antigona (in Řecká dramata) 5. Euripides: Medeia (in Řecká dramata) 6. Jiří Žáček: Ptákoviny podle Aristofana 7. Titus Maccius Plautus: Komedie o hrnci (in Amfitryon a jiné komedie) 8. Gaius Valerius Catullus: lyrika 9. Rudolf Mertlík: Příběhy lásky nebo Věra Adlová: Proměny lásky 10. Publius Ovidius Naso: Umění milovat 11. Publius Vergilius Maro: Aeneis - převyprávění Vojtěcha Zamarovského 12. Lucius Apuleius: Proměny (Zlatý osel) 13. Jarmila Loukotková: Není římského lidu nebo Pod maskou smích 14. Ferdinand Stočes: Písně a verše staré Číny nebo František Hrubín: Nefritová flétna 15. Verše psané na vodu – výbor japonské poezie 16. Václav Cibula: Cid a jeho věrní nebo Vladimír Hulpach: Příběhy kruhového stolu nebo Píseň

o Rolandovi (přeložil Jiří Pelán) 17. (Život sv. Konstantina (in Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské)) 18. Vladislav Vančura: Obrazy z dějin národu českého – část Kosmas 19. František Kožík: Kronika života a vlády Karla IV., krále českého a císaře římského* 20. Jacobus de Voragine: Legenda aurea (jen část věnovaná sv. Kateřině, sv. Prokopovi, sv.

Vojtěchovi) 21. Satiry Hradeckého rukopisu – část Satiry o řemeslnících a konšelích (in Staročeské satiry) nebo

Podkoní a žák 22. Giovanni Boccacccio: Dekameron 23. (Navštívení krásy - italská renesanční poezie nebo Zpěvy sladké Francie) 24. Francois Villon: Balady 25. Jarmila Loukotková: Navzdory básník zpívá nebo John Erskine: Nezbedný mistr balad 26. Příběhy Dona Quijota – podle Cervantesa vypráví Jaromír John 27. William Shakespeare: Othello nebo Hamlet

3

28. William Shakespeare: Zkrocení zlé ženy nebo Sen noci svatojánské 29. Emanuel Frynta: Moudří blázni 30. Barokní poezie nebo České lidové balady nebo Měl tatíček, měl tři dcery (České a slovenské

balady) 31. Miloš Václav Kratochvíl: Život Jana Amose 32. Pierre Corneille: Cid 33. Molière: Lakomec 34. Jean de La Fontaine: Bajky a Ivan Andrejevič Krylov: Bajky 35. Voltaire: Candide neboli Optimismus 36. Jonathan Swift: Gulliverovy cesty 37. Johann Wolfgang Goethe: Faust – 1. část 38. Friedrich Schiller: Loupežníci nebo Úklady a láska* Pro nastudování českých historických reálií zájemcům doporučuji: Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí 1, 2

VZNIK LITERATURY

1. Připomeňte si, proč a jak se vyvinula u lidí schopnost řeči.

2. K čemu řeč sloužila a slouží? Jak souvisí řeč s myšlením?

3. Co znamená, že řeč má magickou funkci? Jak se to projevovalo v životě lidí?

4. Jaké zkušenosti si lidé začali předávat z generace na generaci?

5. Co je to ústní lidová slovesnost, jaké jsou její znaky a dokdy trvá její historie?

6. Jaké byly nejstarší žánry orální tradice?

7. Kde bylo vynalezeno písmo, jaké jeho druhy znáte a na jaké materiály se psalo?

8. Co znamená pojem literatura, jak ji dělíme?

9. Jak asi vznikly nejstarší literární památky světa?

STAROVĚK

1. Mimoevropské (orientální) literatury - mýtus - předhistorický výklad světa a jeho původu

- bohové, polobozi - ústní tradování

- hymnus - píseň či báseň na oslavu bohů - didaktické (= naučné) texty 1. 1. Mezopotámie (Sumer, Akkad, Asýrie, Babylon) - klínové písmo Epos o Gilgamešovi (asi 2000 l. př. n. l.) - epos = žánr velké epiky, rozsáhlá báseň s dějem zvolna probíhajícím, se zevrubnými popisy, četnými

epizodami, rozsáhlými přirovnáními, s božskými a polobožskými hrdiny - vznik na území mezi řekami Eufratem a Tigridem; jádro dnešního Iráku, Sumerové, Akkaďané,

Asyřané, Babyloňané - obrazové doklady orální tradice z 1. třetiny 3. tis. př. n. l., jednotlivé epizody nevznikaly současně

a existovaly původně samostatně, později došlo k jejich propojení, písemná kanonická podoba eposu z 2. tis. př. n. l., nejstarší známý epos světa

- nejstarší tabulky – klínovým písmem ze Sumeru z 2. tis. př. př. n. l., další nálezy z 18. – 12. a 7. st. př. n. l.

- největší část zlomků a nejucelenější verze pochází z Aššurbanipalovy knihovny z Ninive ze 7. st. př. n. l., město r. 612 př. n. l. dobyto vojsky Babylóňanů, Médejců a Peršanů

- objev tabulek r. 1846 britským archeologem Austenem M. Layardem, r. 1872 promluvil poprvé o existenci tohoto eposu G. Smith v přednášce pro Britskou společnost biblické archeologie

- po rozluštění klínopisu se mohlo přikročit k překladu textů; do Ninive se jezdilo pro další zlomky - žádné souvislé a úplné zpracování jako Ílias a Odyssea - původně 3600 – 3800 veršů, dnes jich máme objeveno a rozluštěno 2000 - ve verších, určen k přednesu za doprovodu lyry a bubnů - postavy:

o Gilgameš = polomytický král města Uruku (pravděpodobně skutečně existoval) v jižní Mezopotámii, nutí své poddané stavět obrovskou hradbu kolem města, ze 2/3 bůh, z 1/3 člověk, je tedy smrtelný, má velkou sílu, je vytrvalý, důvtipný, ale i tvrdý, neústupný, milovník žen, vykoná mnoho hrdinských skutků a cest; hledá nesmrtelnost

o Enkidu = polodivoký člověk stvořený bohy, má ohrozit Gilgameše, ale Gilgameš v něm najde přítele, jenž se mu vyrovná schopnostmi a silou, vykonají spolu mnoho hrdinských skutků, a když zemře, uvědomí si Gilgameš svou smrtelnost a začne se jí bát

o Šamchat = krásná nevěstka, která „zkrotí“ Enkidua o Chuvava = obr, který pustoší zemi a ohrožuje lidi o bůh Šamaš = jeden z nejvýznamnějších mezopotamských bohů o bohyně Ištar = bohyně krásy a lásky, zamiluje se do Gilgameše, ale když ji ten odmítne a Enkidu

urazí, sešle na Enkidua kletbu a nechá onemocnět a zemřít o Utanapišti = polobožský člověk, který přežil potopu světa a získal nesmrtelnost, Gilgameš u něj

hledá radu a pomoc - kompozičně se dílo dělí na krátký prolog a 4 části (nejmladší, ninivská verze) - Gilgameš tvrdě vládne obyvatelům města Uruku, které nutí pracovat na hradbách; obyvatelé prosí

bohy o pomoc a ti stvoří polodivokého člověka Enkidua; lovci přivedou Enkiduovi nevěstku Šamchatu, která jej promění v člověka; Enkidu přichází do Uruku, v zápase přemůže Gilgameše a spřátelí se s ním; společně se vypraví do libanonských hor přemoci obra Chuvavu; po návratu se do Gilgameše zamiluje bohyně Ištar, ale je Gilgamešem odmítnuta; za trest na zemi přichází nebeský býk, avšak Gilgameš s Enkiduem jej zabijí; Enkidu bohyni urazí a ta na něj sešle kletbu, Enkidu

5

onemocní a zemře; Gilgameš hluboce truchlí a uvědomí si vlastní smrtelnost; touží po věčném životě a vydá se jej najít; cestou zažívá spoustu dobrodružství; nakonec se setkává s Utanapištimem, který přežil potopu a získal nesmrtelnost; Gilgameš však neobstojí ve zkoušce, která mu má přinést nesmrtelnost, a ani neuhlídá kouzelný květ dlouhého života; při setkání s duší Enkidu a se dozvídá o chmurném záhrobním životě; při cestě domů však vidí hradby města Uruku a uvědomuje si, že nesmrtelným se stane svým dílem

- jednotlivé epizody jsou spjaty v poměrně pevný celek tématem tragicky přervaného přátelství a hledání věčného života

- epizoda o potopě světa pochází už ze 4. tis. př. n. l. a dochovala se např. i v bibli - člověk nemůže dosáhnout nesmrtelnosti svým životem, ale svými činy - ukázky:

1) Překlad z originálu (tabulky)

„Kam běžíš, Gilgameši? Život, jejž hledáš, nenalezneš! Když bozi lidstvo stvořili, lidstvu v úděl smrt dali, život však v rukou svých si ponechali. Naplň si žaludek, Gilgameši, ve dne i v noci se raduj! Denně pořádej slavnosti, tancuj a vesel se ve dne i v noci! Nechť čisté jsou tvé šaty, hlavu svou umyj, ve vodě se koupej! Starej se o dítko, jež tě za ruku chytá! Ať manželka se raduje na tvém klíně. Neb toto je údělem lidstva.“ „Ze strachu před smrtí utíkám na step, neb událost s přítelem těžce dolehla na mne. Teď utíkám daleko na step. Jak jen mám mlčet? Jak jen mohu být tiše? Přítel můj, jehož jsem miloval, v hlínu se změnil. Enkidu, přítel můj, jehož jsem miloval, změnil se v hlínu. Mám snad i já jako on ulehnout a nevstat na věky věkův?“ „Což na věky dům stavíme? Což na věky pečetíme? Což na věky bratři o podíl se dělí? Což na věky hněv trvá v zemi? Což na věky řeka se zvedá a přináší záplavu? Kuklu svou opouští vážka, aby líce její zřely tvář slunce. Od pradávna nic stálého není. Spící i mrtví – jak sobě se podobají! Což obojí obraz smrti nevytvářejí?“ 2) Převyprávění Vojtěcha Zamarovského

„Pohlédni, příteli, na velké město Uruk na březích svatého Eufratu! Projdi se po jeho širokých třídách a náměstích, prohlédni si jeho výstavné chrámy! Zastav se před Eannou, svatyní bohyně lásky Ištary,

6

a doktni se jejího prahu! To všechno z dávných pochází dob a nic podobného nevytvořil jinde žádný člověk.“

To řekl Gilgameš Urašanabimu, když byl na dohled cíl jejich cesty. (…).

„Velké jsi dokázal dílo, Gilgameši!“ odvětil Uršanabi. „Nesmírnou hradbou jsi zabezpečil svůj lid před vojákem z jiného města a před lupičem z pouště. Budeš žít v paměti všech pokolení příštích, dokud bude stát tato urucká hradba, kterou nepřítel nedobude, ani čas nezničí!“

„Život, který jsem hledal, jsem nenašel,“ řekl na tato slova Gilgameš. „Marně jsem vykonal víc než jiní lidé, marně jsem také víc vytrpěl. Nemůže najít věčný život, kdo je z lidského plemene!“

„Nemůže najít věčný život člověk,“ ukončil tuto řeč Uršanabi, „může si však zachovat věčné jméno. Svým dílem ses stal nsemrtelným, hrdino Gilgameši.“

- doporučuji přečíst v prozaickém převyprávění V. Zamarovského 1. 2. Egypt - hieroglyfy, démotické písmo Kniha mrtvých (3. - 2. tis. př. n. l.) - důležité náboženské texty psané na papyrus

- vkládáno do sarkofágu s mumií, jakýsi průvodce podsvětím Vlastní životopis Sinuhetův (2000 l. př. n. l.) - autobiografická povídka Mika Waltari: Egypťan Sinuhet Hymnus na Slunce (14. st. př. n. l.) - lyrický text

- —> egyptský faraon-reformátor Amenhotep IV. - Achnaton Philipp Vandenberg: Nefertiti

1. 3. Indie védy (1500 - 800 př. n. l.) - soubor posvátných náboženských textů Rámájana Mahabharáta rozsáhlé eposy (4. stol. př. n. l. - 4. stol. n. l.)

1. 4. Čína Kniha písní (11. - 6. st. př. n. l.) - sbírka nejstarší poezie

- s náměty zemědělské práce a milostnými motivy

1. 5. Palestina Bible – zdroj evropské kultury, jako literární památku by měl znát každý Evropan - bible (τα βιβλία = knihy), Písmo svaté, Písmo, kniha knih (SZ 1200-200 př. n. l., NZ 50-120 n. l.)

= soubor historických, právnických, liturgických a literárních textů, které považuje za posvátné křesťanství (a judaismus), původně psáno na papyrových svitcích

- nejčtenější, nejpřekládanější a nejinterpretovanější dílo světa, dodnes má obrovský vliv na duchovní a literární vývoj

- obrovské množství loci communes, tedy motivů, frazeologismů, témat, metafor ovlivnilo světovou i českou literaturu, ale i umění obecně, proto je třeba se s biblí seznámit

- ovlivnila hagiografii, legendistiku, alegorické putování, duchovní epos, biblické drama, mystérium, „karnevalová literatura“, barokní literatura, romantismus, symbolismus, katolicky orientovaná literatura, adaptace, filosofické romány, eseje, …

- kompozice 1) Starý zákon (12. – 2. st. př. n. l.)

- napsán hebrejsky (a aramejsky) - Pentateuch = 5 knih Mojžíšových = tóra (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri,

Deuteronomium) - historické knihy, královské knihy (David, Goliáš, Šalomoun)

7

- Žalmy, Přísloví, Píseň písní, Proroci - stvoření světa a člověka, vyhnání z Edenu, Kain a Ábel, Noe a archa, Abrahám, Lot, Izák,

Jákob, Ezau, příběh o Josefovi, Mojžíš, 10 ran egyptských, 40 let na poušti, Desatero, pád Jericha

- Ivan Olbracht: Biblické příběhy, Roark Bradford: Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti, film Stvoření světa, muzikál Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, píseň Řek jednou Mojžíš lidu svému, Stará archa, píseň David a Goliáš ze hry Těžká Barbora V+W, spirituály, …

2) Nový zákon (50 – 120 n. l.) - napsáno řecky - 4 evangelia (Matouš, Marek, Lukáš, Jan) – pojednávají o životě, učení, smrti a vzkříšení Ježíše

Krista - Skutky apoštolů – vznik prvotní křesťanské církve, Listy (Epištoly) – 21, nejstarší část NZ,

základy křesťanské věrouky, Apokalypsa (Zjevení sv. Jana) – poslední dny světa - K. Čapek: Apokryfy, M. A. Bulgakov: Mistr a Markétka, muzikál Jesus Christ Superstar,

gospel… - dějiny Izraele podány jako události řízené Bohem (Hospodinem, Jahvem, Jehovou), nejde o pouhou

historickou zprávu, ale i její etický a náboženskovýchovný výklad - text umožňuje množství nejrůznějších interpretací a pohledů - množství nejrůznějších žánrových postupů - myšlenkový a kulturní vliv okolních kultur – mezopotamské, babylonské, egyptské aj. - jednotlivé části se též odlišují individuálním autorským stylem - 3. st. – Septuaginta (překlad do řečtiny) - 4. st. – sv. Hieronymus (Jeroným) – Vulgáta (překlad do latiny) - apokryfy - biblický kánon, křesťanský kánon = „kánon alexandrijský“, katolický – 1546 na tridentském koncilu

(řešil mj. katolictví a protestantismus) - nejstarším překlad některých částí bible pořídili do staroslověnštiny Cyril a Metoděj (9. stol.),

nejdůležitější pak je Bible kralická (1576 – 1594) – členové zakázané jednoty bratrské, kompletní překlad bible z originálních jazyků s komentářem, 6 knih (Šestidílka, „Jednodílka“), vysoký typografická úroveň, vytříbený jazyk, základ pro novodobou normu českého jazyka vzniklou za obrození (konec 18. stol., J. Dobrovský)

- český ekumenický překlad (1961 – 1979) - dělení na knihy, kapitoly + verše (od 13. – 16. stol.) - ukázky: viz samostatný papír

Bible - opakování

1. Jak se to má s pravopisem slova?

2. Co znamená slovo „bible“?

3. V čem tkví její význam obzvlášť pro Evropany?

4. Z kterých základních částí se bible skládá, kdy tyto části vznikly a jakým jazykem byly napsány?

5. Jak dále „vnitřně“ tyto celky dělíme?

6. Co znamená, že text bible byl kanonizován, a kdy se tak stalo?

7. Která část bible je zároveň nejposvátnějším textem judaismu?

8. Jaké žánry v bibli najdeme?

9. Kde byla ve starověku oblast Judska a kde (Severního) Izraele?

8

10. Slovník pojmů:

Starý zákon - stvoření světa a člověka, začít od Adama, ráj/eden, strom poznání, prvotní hřích,

vyhnání z ráje, Kain a Ábel, Kainovo znamení, Metuzalém, potopa světa, archa Noemova,

babylonská věž a zmatení jazyků, Abraham a Sára, Sodoma a Gomora, sodoma a gomora, Lot a jeho

rodina, zůstat jako solný sloup/Lotova žena, Izák a Rebeka, Jákob a Ráchel, Josef a jeho bratři,

putifarka, Mojžíš a Áron, deset ran egyptských, přechod přes Rudé moře, mana nebeská, archa

úmluvy, Desatero božích přikázání, země zaslíbená, David a Goliáš, goliáš, Šalamoun, šalamounské

rozhodnutí, stavba chrámu v Jeruzalémě, Jób, trpět jako Job, babylonské zajetí Židů, žalmy, přísloví,

Píseň písní, prorok

Nový zákon - evangelium, evangelista, Alžběta, Jan Křtitel, Betlém, Josef a Marie, Ježíš, Anna

a Jáchym, Herodes a vraždění neviňátek, Salome, útěk do Egypta, počet učedníků, apoštol,

podobenství, návrat ztraceného syna, kázání, ležet jako lazar, farizej, samaritán, poslední večeře

Páně, modlitba Páně, Jidáš, jidáš, Petr, Pilát, dostat s někam jako Pilát do Kréda, mýt si nad někým

ruce, ukřižování, vzkříšení, nevěřící Tomáš, letnice (naplnění Duchem svatým), jak se ze Šavla stal

Pavel, epištoly, Apokalypsa (Zjevení Janovo), apokalypsa, Armaggedon, armagedon, sedmá pečeť

11. Jak se nazývá překlad bible do řečtiny a latiny? Kdo přeložil bibli do latiny?

12. Kdo a kdy pořídil první překlad bible do slovanského jazyka?

13. Který český překlad bible měl kulturně a společensky největší význam? Proč, čím?

14. Co je to apokryf?

15. Co znamená slovo ekumenický?

16. Koho a jak inspirovala bible ve světové literatuře? V české? A v dalších druzích umění?

2. Antická literatura - literatura starého Řecka a Říma - základ evropské kultury a vzdělanosti (myšlenkové a etické principy, společenské instituce, vědní a umělecké obory)

2. 1. Řecká literatura (9. st. př. n. n. - 529 n. l.) - různé dialekty - jónské (attičtina - koiné = obecný jazyk), dórské, aiolské - písmo - lineární písmo B v mykénském období

- od 9. - 8. stol. př. n. l. - písmo od Foiničanů, po úpravě —> řecká alfabeta - 4 období: archaické (9. - 6. st. př. n. l.)

attické (5. 4. st. př. n. l.) helénistické (4. st. př. n. l. - 1. př. n. l.) římské (1. st. př. n. l. - 529 n. l.)

- ~ rozvinutým náboženstvím a mytologií, je nutno se s ní obeznámit

- Robert Graves: Řecké mýty I a II - Rudolf Mertlík: Starověké báje a pověsti - Vojtěch Zamarovský: Bohové a hrdinové antických bájí - (Eduard Petiška: Staré řecké báje a pověsti) - Slovník antické kultury

9

Vysvětlete tato spojení pocházející z antické historie a mytologie: roh hojnosti, olympijské hry, Tantalova muka, sisyfovská práce, odysea, Achillova pata, jablko sváru,

Paridův soud, pythijská/pythická odpověď, danajský dar, trojský kůň, osedlat Pegasa, Damoklův meč,

panický strach, Ikarův pád, Ariadnina nit, Pandořina skříňka, oidipovský komplex, herojský/heroický

výkon, deus ex machina, Augiášův chlév, Thespidova kára, Pyrrhovo vítězství, hérostratovský syndrom,

drakonické zákony, platonická láska, lesbická láska, gordický uzel, překročit Rubikon, Elektřin komplex,

lukulské hody, lakonická odpověď, maraton, slavit triumf, ovace, nektar, ambrózie, herkules, hektor

Přehled základních řeckých a římských bohů a hrdinů

řecky latinsky (atribut), „resort“

Afrodite Venus bohyně krásy a lásky

Apollon Apollo (slunce), bůh umění, věštectví, lékařství, vůdce Múz

Ares Mars bůh války a válečného vraždění

Artemis Diana (měsíc), panenská bohyně lovu, ochranitelka lesů a zvěře

Athéna Minerva panenská bohyně moudrosti, řemesel, umění, rozvážně vedeného boje, ochránkyně práva, statečnosti a spravedlnosti

Bakchos, Dionýsos Bakchus, Liber (thyrsos + břečťan), bůh vína a nevázaného veselí

Demeter Ceres bohyně plodnosti země, úrody

Persefone Proserpina manželka Hádova, vládkyně podsvětí

Erinye Furiae 3 bohyně pomsty a kletby (špatného svědomí)

Eros Amor, Cupido (luk a šípy), okřídlený bůh lásky

Hades Pluto vládce podsvětní říše mrtvých, bratr Diův

Helios Sol (zlatý vůz), bůh životodárného slunce

Hera Iuno manželka a sestra Diova, bohyně manželství

Hermes Mercurius okřídlený posel bohů, patron obchodníků, pocestných, zlodějů a podvodníků, průvodce zemřelých do podsvětí

Múzy Musae 9 bohyň umění

Poseidon Neptunus vládce všeho vodstva

Zeus, gen. Dia Iuppiter, gen. Iova

nejvyšší bůh, vládce bohů a lidí, dárce života a lidských osudů, vládce hromu a blesku, ochránce pohostinství, státu a rodiny

Aineias Aeneas Trójan, který po mnoha peripetiích doplul do Latia a stal se praotcem Římanů

Agamemnon řecký vojevůdce, který stál v čele vojsk x Tróji, manžel Klytaimnestry bratr Menelaa, švagr Heleny, otec Ifigenie, Elektry a Oresta

Achilleus Achilles největší řecký hrdina u Tróje, zranitelný na patě

Antigone dcera Oidipova, tragická hrdinka, která se vzepřela svému strýci Kreontovi a proti jeho zákazu vedena morálkou pohřbila bratra, potrestána zemřela

Argonauté skupina řeckých hrdinů vedená Iasonem plavící se na lodi Argo za zlatým rounem do Kolchidy

Ariadne věnovala Theseovi klubko s nití, které mu pomohlo najít cestu z labyrintu, opuštěna Theseem na ostrově Naxu

Daidalos athénský řemeslník, vynálezce, který se pokusil uprchnou z Kréty pomocí křídel, otec nešťastného Ikara

Elektra dcera Agamemnonova a Klytaimnestry, sestra Orestova, která jej přiměla zavraždit matku

Eurydike partnerka Orfeova, uštknutá hadem, Orfeus se ji neúspěšně snažil vyvést z podsvětí

Gorgony 3, ošklivé obludy, nejznámější Gorgona Medúza, pohled na ni měnil v kámen

Hektor nejslavnější trojský hrdina v trojské válce, syn Priamův

Helena manželka Menelaova, švagrová Agamemnona, sestra Klytaimnestry, unesena Paridem, příčina trojské války

Herakles Hercules nejslavnější řecký hrdina, musel splnit 12 úkolů

Iason vůdce Argonautů, řecký hrdina s osudem „jednou dole, jednou nahoře“

Ifigeneia Ifigenia dcera Agamemnona a Klytaimnestry, obětovaná před vyplutím řeckých lodí do Tróje

Iokaste matka a manželka Oidipova

Ikaros syn Daidalův, zřítil se do moře, protože se mu rozpustil vosk na křídlech, na nichž se pokoušeli prchnout z Kréty

Klytaimnestra manželka Agamemnona

Kreon bratr Iokasty, tyran v Thébách

Laios manžel Iokasty, otec Oidipův

10

Medeia Médea zhrzená manželka Iasonova

Minos krétský král

Minotaurus syn Pasifae (manželky Minoa) a býka, netvor v labyrintu

Odysseus Ulixes lstivý bojovník u Tróje, složitý návrat domů

Oidipus tragický hrdina marně prchající před strašným osudem

Orestes bratr Elektry, syn Agamemnona a Klytaimnestry, pronásledován Erinyemi

Orfeus geniální hráč na lyru, partner Eurydiky

Paris únosce Heleny, trojský princ, původce války, „Paridův soud“

Patroklos věrný druh Achillův, padl v trojské válce

Penelope věrná Odysseova manželka

Perseus Zeus + Danae, výrazně kladný hrdina, měl donést hlavu Medusy, + Andromeda

Priamos starý trojský král, otec Parida, Hektora,…

Prométheus Titán, který měl rád lidi, donesl jim oheň, a proto byl potrestán

Romulus zakladatel Říma

Remus zakladatel Říma

Teiresias slepý věštec v Thébách

Telemachos syn Odysseův

Theseus athénský hrdina (porazil Minotaura, zradil Ariadnu, několik manželek, vláda v Athénách)

2. 1. 1. Archaické období (9. - 6. st. př. n. l.) - —> městských států (poleis), velká řecká kolonizace - ústní lidová slovesnost - epika

- —> tzv. homérské eposy (nejstarší v Evropě)

podávají přehled řecké mytologie

hlavními hrdiny - héroové, tj. lidé obdaření mimořádnými schopnostmi

veršované, pomalý spád děje, epická šíře, epizody, popisy, užívání ustálených přívlastků (epiteta constantia), vypravěčský odstup

daktylský hexametr

vznikly zapsáním a zpracováním ústní lidové tradice

jejich autorem pravděpodobně není jediný člověk (tzv. homérská otázka)

Ilias (8. st. př. n. l.) - líčí posledních 51 dní z 10 let trvající trojské války - jádrem spor mezi vůdcem Řeků Agamemnonem a nejudatnějším řeckým hrdinou Achillem - boje u Tróje, představováni přední řečtí i trojští bojovníci, líčeny také předchozí válečné události

i různé mytologické příběhy - Trójané získávají v bojích převahu, protože uražený Achilles odmítá bojovat, na řecké straně

umírá Achillův přítel Patroklos => Achilles vyzve na souboj hlavního hrdinu Trójanů Hektora a zabíjí jej

- trojský král Priamos jde do řeckého tábora pro Hektorovu mrtvolu a důstojně ji pohřbí - vyvrácení Tróje díky lsti (trojský kůň) - převyprávění Jana Pilaře Odyssea (7. st. př. n. l.) - líčí obtížnou cestu hrdiny Odyssea z trojské války domů

- na ostrově Faiáků Odysseus vypráví o útrapách svého 10letého bloudění po skončení trojské války (mořská bouře, boj s Kyklopem Polyfémem, čarodějka Kirké, sestup do podsvětí, nástrahy Sirén, …)

- po návratu na rodnou Ithaku pobije nápadníky své ženy Pénelopé, pomáhá mu syn Telémachos - ukázka: Bohyně jiskrooká, ctná Pallas tu mluvila první: „Zchytralý Odyssee, ty Láertův vznešený synu, uvažuj, kterak vztáhneš pak na chlípné ženichy ruce, kteří tři roky v tvém domě si vedou jak páni a dary snaží se za ženu získat tvou manželku bohyním rovnou;

11

ona však napořád v srdci jen po tvém návratu teskní, všem tam naději dává a slibuje každému muži; posílá vzkazy, však srdce se užírá po něčem jiném.“ Odysseus, důvtipný muž, jí na to zas v odpověď pravil: „Běda, já opravdu tedy měl žalostným osudem zhynout. Tak jako Agamemnón, syn Áreův, ve vlastním domě, kdybys mi, bohyně, ty vše patřičně nevylíčila! Nuže, teď zosnuj i plán, jak měl bych ty ženichy ztrestat; sama však při mně stůj a odvážnou sílu mi vdechni, jako když skvostný vínek jsme snímali z dobyté Tróje. Kéž bys mi přispěla teď tak horlivě, Jiskrooká! Pak bych i s třemi sty muži šel zápasit, budeš-li při mně, mocná bohyně, stát, a chceš-li mi ochotně přispět.“ Bohyně jiskrooká, ctná Pallas, mu odpovídala. „Zajisté budu ti já stát po boku, na očích mít tě, až pak tenhleten boj nás zaměstná. Leckterý, myslím, z oněch ženichů všech, co zpupně tvůj majetek tráví, bude pak prostornou zem svou krví a mozkem tu třísnit. Teď ale pro všechny lidi tě učiním nepoznatelným. Tuto tvou krásnou pleť ti svraštím na hbitých údech, z hlavy ti rusé pak vlasy odejmu, obléknu v hadry, aby se štítil, kdo uvidí člověka v takových cárech; také ti zakalím oči, jež dřív byly nesmírně krásné, aby ses ohyzdným tvorem všem ženichům jevil a rovněž manželce své i svému synu, jejž tady jsi zanechal v domě. (…)“ Překlad R. Mertlík

- doporučuji přečíst převyprávění Jaroslava Huláka

- —> bajky Aisopos (Ezop) (6. st. př. n. l.) – prozaické, inspirovaly pozdější evropské bajkáře

- Svět ezopských bajek, Ezopovy bajky - ukázka: Liška a hrozny

Když uviděla hladová liška, jak z révy pnoucí se po stromě visí hrozny, chtěla se k nim dostat, ale nebylo to možné. Šla od nich pryč a pro sebe si povídala: „Jsou nezralé.“

Tak i mezi lidmi někteří, když nejsou schopni dosáhnout úspěchu, protože jim chybí síla, svádějí vinu na okolnosti.

Žena a slepice

Jedna vdova měla slepici a ta jí každý den snášela vajíčko. Žena se domnívala, že bude-li jí dávat víc žrát, slepice bude snášet dvakrát denně. A tak to udělala, ale slepice ztloustla a nesnášela pak už ani jednou denně.

Bajka ukazuje, že mnozí lidé toužící po přílišném zisku ztrácejí i to, co měli. Úkoly: 1. Vyhledejte na internetu, odkud se do Evropy žánr bajky dostal. 2. Jaké znaky má bajka? 3. Jaká další témata a ponaučení z Ezopových bajek znáte? 4. Kteří světoví i čeští autoři se inspirovali Ezopovými i dalšími starověkými bajkami a přepracovali je po

svém? Kdo psal osobité bajky v rámci české literatury 20. století? 5. Pokuste se za domácí úkol napsat vlastní bajku na vybrané mravní ponaučení.

12

- —> lyrika

- zpívaná - sólová - Sapfo (7. - 6. st. př. n. l.) - milostná a svatební poezie Anakreon (6. st. př. n. l.) —> „anakreontskou poezii“ oslavující víno, lásku, přátelství

Václav Kubín v úvodu ke knize Sapfo: Písně z Lesbu: Někdy slavíkem, někdy desátou Múzou bývala zvána Sapfo, rozená na Lesbu, největší básnířka starověku. Jistě nikoli neprávem. Prudký tep jejího srdce, neustále hledajícího, ale nenalézajícího skutečnou lásku, srdce kojícího se touhou, všechny básnířčiny trýznivé vášně a strasti dýchají na nás doposud horce ze zlomků jejích veršů (…). Afrodíto na zdobném trůně, věčná, dcero Dia předoucí lsti, ó prosím, nepokořuj trudy a útrapami,

paní, mé srdce! Sem přijď, jakos jindy už vyslyšela hlas mé prosby znějící k tobě z dálky, vystrojila zlatý svůj vůz a přišla

z otcova domu. Krásní rychlí vezli tě opeřenci, z nebe středem ovzduší zářivého, svými křídly víříce hbitě v letu

nad černou zemí.

Mžikem byli u cíle. Ty, ó božská, mělas úsměv na tváři nesmrtelné, a ty ses mne tázala, co mě bolí,

cože tě volám, po čem opět vášnivým srdcem toužím, co bych ráda. „Koho má Peithó zase přivést tvému přátelství? Kdo ti, Sapfó,

působí bolest? Prchá-li ti, brzy tě stíhat bude, nechce-li tvých darů, však dávat bude, a když nemiluje, však rychlost vzplane,

třeba i nechtíc!“

Přijď i nyní ke mně a vysvoboď mě z těžkých dům a vše, co si přeje míti splněno mé srdce, mi splň: ty sama

pomoz mi v boji! Překlad F. Stiebitz Víno Přines číši, chlapče, hola! Jedním douškem vyprázdním ji, naliv vína jenom zpola, tolik, kolik vody vliji. Nechť jak jindy, bez hlučnosti s Bakchem krásně rozprávím si. Hrubých pijatik už dosti, v nichž se řvaní s křikem mísí jak u barbarských kmenů. My jen lehce upíjejme, hovořme a krásně pějme, jak je zvykem u Helénů. Překlad V. Jestřáb

- sborová - Pindaros (6. - 5. st. př. n. l.) - texty k poctě aristokratů a samovládců

- —> filosofie: Anaximenos, Pythagoras, Thales, Herakleitos - hledali pralátku, z níž vznikl svět a jeho řád

13

2. 1. 2. Attické období (5. - 4. st. př. n. l.) - centrum - Athény, zvl. za Perikla (500 - 429 př. n. l.) - —> klasické attické drama - tragédie, komedie - tragédie

spojuje vystoupení sboru (chóru), mluvené slovo, zpěv, tanec

původní spjata s náboženstvím, kultem boha Apollona a Dionýsa

zpracovává všeobecně známý námět, základem je konflikt hlavního hrdiny se silou, která jej přesahuje - osud, moc, mravní norma, …

příběhy z mytologie, částečně z historie

vznešený styl řeči, ve verších, aiólština

i ženské role hráli muži, velkolepá výpravy, kostýmy, speciální boty, masky

přírodní amfiteátry, účast povinná (pocta bohu)

účelem katarze (očista) = vnitřní účastí s osudy hrdinů se v divácích měly uvolnit kladné psychické síly

vývoj: k sboru se jako protipól oddělil 1. herec (Thespis) => možnost dialogu, základ dramatična, později přibyl 2. a 3. herec (dialogy, jinak na jevišti byly i tzv. němé postavy), jeden herec mohl hrát víc rolí, pokud se na jevišti nepotkaly

stavba: expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa

odehrává se často v takřka reálném čase, často trojdílné cykly + satyrské drama

o smrti hrdinů se referuje, smrt není nikdy předváděna na jevišti

možnost využít principu deus ex machina

Aristoteles: Poetika, F. Nietzsche

Aischylos (6. - 5. stol. př. n. l.) - skládal trilogie dle schématu vina, trest, smír Oresteia (458 př. n. l.)

- 1. část: Agamemnon - Agamemnon se vrací po 10 letech jako vítěz z trojské války, je však zabit svou ženou

Klytaimnestrou mstící smrt dcery Ifigenie, vlády se zmocňuje Klytaimnestřin milenec Aigisthos

- 2. část: Oběť na hrobě - do Argu přichází Agamemnonův a Klytaimnestřin syn Orestes, aby pomstil otcovu smrt,

v myšlence ho podporuje i jeho sestra Elektra - svůj záměr Orestes uskuteční, zabije Klytaimnestru i Aigistha, prchá šílený pronásledován

bohyněmi pomsty Erinyemi (Líticemi) - 3. část: Usmířené Lítice

- štvaný Orestes hledá pomoc v Apollonově delfské věštírně - Pallas Athéna zakládá pro rozhodnutí o míře Orestovy viny novou soudní instituci - areopag - Orestes je při soudu osvobozen, Erinye jsou usmířeny - in Řecká dramata

Sofokles (5. st. př. n. l.) - člověk x osudu, morální konflikty

Král Oidipus (asi 430 - 425 př. n. l.) - jedno z nejvýznamnějších antických dramat, dodnes inscenováno

- mýtus o Oidipovi, veršovaná forma, jak bylo zvykem, vznešenost námětu i formy - tragédie osudu, nemožnost člověka uniknout svému předurčení, věštba musí být

naplněna, jeho zápas je marný, ale to nezmenšuje jeho hrdinství - postavy: Oidipus, Iokasté, Kreon, Teiresias, Korinťan

14

- Iokasté + Laios = Oidipus - zatížen strašnou věštbou, pohozen, nalezen vychováván u sousedního královského manželského páru, dozvídá se o věštbě, odchází, nevěda zabíjí Laia, Sfinga a její hádanka, manželem Iokasté = děti Antigona, Isména, Eteokles, Polyneikes

- monology, dialogy, archaismy, poetismy, metafory, přirovnání, symbolika, inverzní slovosled

- dramatičnost netkví v akci, ale v postupném odkrývání skutečností - maximálně 3 jednající postavy + „němé postavy“, jeden herec mohl hrát víc rolí - chór = obyvatelé Théb - expozice: thébský lid přichází k Oidipovi bědovat nad morem, z věštírny dojde

zpráva, že nemoc bude hubit lidi i zvířata tak dlouho, dokud nebude potrestán vrah krále Laia

- kolize: střet Oidipa se slepým věštcem Teiresiou - krize: střet Oidipa se švagrem Kreontem - peripetie: rozhovor Oidipův s královnou Iokastou a Korinťanem - katastrofa: po rozhovoru s pastýřem shledává Oidipus pravdu, oslepí se, Iokaste se

oběsí, Oidipus svěřuje vládu a své děti Kreontovi a odchází do vyhnanství - Oidipus = mužský princip, aktivita, racionalita, statečnost x Iokasté = ženský princip,

pasivita, únik před nepřízní osudu v sebevraždě - retrospektiva, vlastně detektivní odkrývání minulosti, indicií - první a poslední scéna jsou v protikladu: Oidipus – mocný vladař x Oidipus – ubohý

slepec a vyhnanec - in Řecká dramata - ukázka:

Výstup 5 Teiresias Tys vládce, mám však stejné právo slovem ti stejně splatit: v tom jsem pán i já. Vždyť Foibův sluha sluha jsem, tvůj nikoli; nač Kreontovy záštity mi třeba? Žes nadal mi slepců, tedy slyš: Jsi vidomý, a přec nevidíš své hanby, ani kde se usadil,

s kým obcuješ – či víš snad, čí jsi syn? – (…) Nuž tup si Kreonta i ústa má: vždyť není smrtelníka na světě, jenž bude zničen bídněji než ty!

Oidipus Toť příliš, to už nelze poslouchat! Hleď pryč z mých očí! Obrať kroky své a kliď se rychle odtud do paláce! (…) Teiresias Chci jít; však řeknu dřív, proč přišel jsem. Tvé tváře nedbám: ty mne nezničíš. Nuž poslyš: Onen člověk, kterého tak dlouho hledáš, Láiovu smrt zde hlásaje a hroze, ten je zde! Host cizí, zdá se, čas však ukáže, že thébský rodák jest, a štěstí to

15

ho nepotěší. Z vidomého slepcem se stane, z bohatého žebrákem, v zem cizí o holi bude se brát. A ukáže se, že je spolu s otcem i bratrem dětí svých, že matky své jest manželem i synem, otcovým že vrahem jest i v loži nástupcem – Oidipus odchází Jdi, dumej o tom! Chytíš-li mne ve lži, pak říkej si, že věštit neumím! Překlad F. Stiebitz Jan Skácel Teiresias čte zprávu o králi Oidipovi napsanou Braillovým slepeckým písmem Jsme vydluženi půjčil si nás čas komu nás jednou vrátí nevíme tak jako nikdo neví kdo splatí úrok z našich životů A nikdy není záhy ani přespříliš zato však často pozdě Oidipus chtěl poznat pravdu ano po celý život o ni usilujeme nechtějme ji však mít dokonce vlastnit jako sandály a dům Nepatří nikomu a všichni oslepli kterým se podařilo prohlédnout Takový byl i případ Oidipův a bozi pokud o ně jde nejenom oni nám i my máme co bohům odpouštět A promiňte že tak přerývaně čtu úryvky ze slepecké knihy života Mám poraněný prst a písmena mne bolí (Kdo pije potmě víno – 1988) Antigona (asi 442 - 441 př. n. l.) - střet morálky s mocí

- Kreon odmítá nechat pohřbít Oidipova syna Polyneika, protože se postavil x Thébám, Eteokla, bojujícího v thébských hradbách, však pohřbít dal

- Antigona vedená mravním cítěním bratra pohřbí, ráno je však na Kreontův příkaz Polyneikova mrtvola znesvěcena

16

- přes varování sestry Ismeny Antigona bratra znovu pohřbívá, je přistižena a předvedena před Kreonta

- Kreon je rozezlený, že nebylo uposlechnuto jeho, byť bezbožného příkazu, nechá Antigonu zazdít, ta se oběsí, u ní se usmrtí Kreontův syn Haimon, její snoubenec, poté Kreontova manželka, která neunese smrt svého syna, Kreon zůstává sám, což je jeho trest

- in Řecká dramata - ukázka:

Prolog Ismena: Já ctím své bohy, jenže nemám tolik sil, abych se postavila vůli občanů. Antigona: Máš plno výmluv. Ale já jdu za bratrem a vlastní rukou mohylu mu nasypu. (…) Dějství II Kreon: Byl ti znám zákaz, který jsem dal vyhlásit? Antigona: Byl, zajisté byl, tak dobře jako všem. Kreon: A ty ses opovážila ho překročit? (…) Antigona: (…) A nepřipouštím, že by zákon, ten či onen, vydaný tebou, člověkem, směl platit víc než nepsaný a nevývratný věčný řád. Jen to jsou totiž pro mne platné zákony, a ty se nezrodily včera nebo dnes – jsou z hlubin času, do nichž nikdo nedozří. Ty nikdy nepřestoupím pro strach z člověka. (…) Kreon: Ta už se jednou proti králi vzbouřila, když překročila zákaz, jejž jsem dal; a druhá vzpoura, když spáchala už ten čin: že se svým činem vychloubá, mně na posměch. To učinila žena! Já bych nebyl muž, kdybych ji nechal, aby prosadila svou. (…) Překlad V. Renč

Euripides (5. st. př. n. l.) - propracovává psychologii postav, zvláště ženských hrdinek

- s mýtem pracuje volněji, používá méně obvyklé verze mýtu Médeia (431 př. n. l.)

- družka hrdiny Iasona (ten se plavil s Argonauty do Kolchidy pro zlaté rouno a Médea mu k němu svými kouzly pomohla, on si ji za to odvezl s sebou jako manželku), s nímž má dvě děti, sleduje, jak ji Iason opouští a chystá se oženit s Glaukou

- v nitru hrdinky se sváří uražená pyšná žena toužící pomstít se Iasonovi za zradu a nevděk a milující matka, rozhodne se totiž zranit Iasona tím, že zabije jeho děti

- svůj záměr nakonec uskuteční a odletí na slunečním voze svého božského děda - in Řecká dramata

17

Výstup 4 Médeia: Ach, děti, děti, proč se na mě díváte a usmíváte něžně, proč – ach, naposled?! (Odvrací se od nich.) Ó hrůza! Co mám činit? Prchla odvaha,

jak v jasné oči dětí svých jsem pohlédla. Ó ne, já nemohu! – Pryč, vy hrozné myšlenky! Já odvedu své děti s sebou ze země. Což musím sama sebe potrestat dvojnásob, bych zkázou dětí jejich otce ranila? Oh nikdy, nikdy! Pryč, vy hrozné myšlenky! –

Však co to dělám! Chci tak výsměch utržit svých nepřátel, jež nechám trestu ujít? Ne, musím jednat! Hanba, jak jsem zbabělá, že v slabosti jsem klesla k slovům změkčilým! Mé dítky, jděte! Pevná bude ruka má! –

Óh, óh! Ó ne, ach ne, mé srdce, nečiň toho, ne! Ó nech je, nešťastnice, šetři synů svých! Ač budeš v dáli, přec ti budou útěchou! – Však při bozích pomsty, v říši smrti sídlících, to nestane se nikdy, abych vydala své drahé děti potupě svých nepřátel! je rozhodnuto, nelze, nelze ustoupit! teď již jistě zdobí vínkem mladá nevěsta svou hlavu, spíná řízu – aby zhynula. Nuž musím se už vydat na svou krutou pouť a tyto poslat – na pouť ještě krutější. Nuž řeknu jim své sbohem.

(Obrací se opět k dětem.) Děti, podejte své matce ručky, ať se s vámi polaská! Ty milá ruko, ty milá hlavinko, ty sličné dětské líčko, krásné tělíčko – ach, buďte šťastny – tam kdes v dáli: o vše zde vás oloupil váš otec. Sladký polibku, ty teplý dechu dětský, měkká tvářinko – ach, jděte, jděte! (Odstrčí je, děti odcházejí do domu.) Nemohu již hleděti zde na vás, klesám přemožena tíhou zla! A chápu, chápu, jaký zločin spáchat chci; však silnější je vášeň než hlas rozumu, ach, vášeň, kořen hříchu, bídy na světě.

Překlad F. Stiebitz

18

- komedie (stará řecká (attická) komedie)

náboženský původ, zesměšňuje a kritizuje společnost i konkrétní osobnosti veřejného života, spjata se svou dobou => pro dnešního recipienta „neprůhledná“

komický účinek, smírný konec

hrály i ženy, kratší než tragédie, masky, výprava

Aristofanes (5. - 4. stol. př. n. l.) Ptáci (414 př. n. l.) - komedie upozorňuje na úpadek athénské demokracie

- fantastický příběh athénských občanů uskutečňujících svou vidinu lepšího života v ptačím státě - Jiří Žáček: Ptákoviny podle Aristofana - ukázka:

Literatura I (Výbor textů, Scientia, Praha 2002): Žáčkovy Ptákoviny jsou parafrází Aristofanovy komedie. Z originálu zůstalo zachováno např. téma ptačího města, některé postavy a motivy, změnila se však základní idea: v původním textu šlo o nalezení klidu a míru v lepší zemi. Sup Celý svět bude náš! Jih, sever, východ, západ… Dudek Tak vidíš, příteli – lid je třeba chápat! Sup omluvně Mám štábní náturu – byl jsi král, tak to znáš. A zvlášť si potrpím na kontrašpionáž! Dudek s výčitkou Ty vidíš spiknutí i tam, kde žádné není… Sup Tak už se nehněvej za mé podezření! Dudek Vždyť já se nezlobím… Máš těžkou profesi: výslechy, mučení, popravy, procesy… (…) Sup Rovnost je hlavní z našich zásad. Ať žije demokracie! A ten, kdo nechce vroucně jásat, ten si to za trest vypije! Sbor Vzhůru, ptáci, psanci celé Země! Budoucnost náš národ povznese! Sup Ktož jsú ptačí bojovníci, ke mně! Sbor Pernatci všech zemí, spojte se! Poručíme větru, dešti! Sláva! Hurá! Čelem vpřed a zadkem vzad! Uhájíme naše svatá práva!

Sláva! Vivat Mrakoptakohrad!

Lysistrata (411 př. n. l.) - ženy se rozhodnou odmítat styk s muži, dokud ti budou vést válku Žáby ( 405 př. n. l.) - hrdiny Sofokles a Euripides

- autor straní Sofoklovi, vyřizuje si účty s Euripidem

- —> dějepisectví - nemělo vědecký ráz, sloužilo nejen k poučení, ale i k pobavení a poučení

Herodotos (5. st. př. n. l.) - „otec dějepisu“ Thukydides (5. - 4. st. př. n. l.) - kriticky zkoumá prameny, příčiny událostí

- —> řečnictví Sokrates (5. - 4. st. př. n. l.) Demosthenes (4. st. př. n. l.) - útočné řeči x makedonskému vládci Filipovi (—> filipiky)

- —> filosofie

19

Sokrates - problematika morálky, státu, … Platon - listy, dialogy Aristoteles - filosofická škola, shrnul vědění starověku

2. 1. 3. Helénistické období (4. - 1. st. př. n. l.) - období od vlády Alexandra Makedonského do ovládnutí Egypta Římany - řecká kultura se rozšiřuje do východního Středomoří na Blízký východ, sama přijímá orientální vlivy - odvozená od řecké literatury —> synkretismus (prolínání kultur) - kosmopolitismus - centry kultury velká města

- —> nová komedie

nereaguje na aktuální politická témata jako stará attická komedie, ale zabývá se nadčasovými náměty (lidskou povahou, vztahy mezi lidmi, motivy z běžného života)

rafinované zápletky, vykreslení povah, vtipná konverzace Menandros (4. - 3. st. př. n. l.)

- —> idyla - krátká báseň s náměty převážně z pastýřského prostředí, —> bukolická poezie

Theokritos (3. stol. př. n. l.)

- —> filosofie Epikuros - epikureismus Zenon z Kytia - stoicismus

2. 1. 4. Římské období (1. st. př. n. l. - 529 n. l.) 2. 2. Římská literatura (3. st. př. n. l. - 5. st. n. l.) - odvozená od řecké literatury - psaná latinkou - v literatuře klasická latina x mluvené vulgární latině - 3 období: staré (3. - 2. st. př. n. l.)

klasické (1. st. př. n. l. - 14. n. l.) postklasické (14 n. l. - 5. st. n. l.)

2. 2. 1. Staré období (3. - 2. st. př. n. l.) - období římské republiky - před vznikem písemných památek existovala ústní lidová slovesnost - mezníkem r. 240 př. n. l. - překlad řecké Odyssey do latiny Liviem Andronikem

- —> komedie - ovlivněna novou řeckou komedií, Menandrem

Titus Maccius Plautus (3. - 2. st. př. n. l.) - velmi úspěšný - řecké vzory přizpůsoboval římskému prostředí - tvůrce ustálených lidských typů (chlubivý mluvka, chytrý otrok, hloupý, lakomý pán,

zamilovaný mladík, …) - rodinné historky, milostné příběhy, intriky, zvraty, literární triky - jadrný, hovorový jazyk, nevyhýbá se vulgarismům

Komedie o hrnci (přelom 3. a 2. stol. př. n. l.) - postava lakomce, který našel poklad a bojí se o něj - milostnou zápletky dodává jeho dcera, její svůdce a jeho strýc - nedochoval se konec - ukázka:

20

Dějství III, výstup I Strobilus Chceš vědět, co to znamená? Ten chlap má srdce tvrdší nežli diamant. Anthrax Co říkáš? Kongrio Je to tak? Strobilus No na to vezmi jed! Křičí a stále bere všechny za svědky bohy i lidi, že je zničen, na dně, když mu kamna jenom trochu zakouří. A když jde chrápat, uvazuje si vždy k ústům měch. Anthrax A pročpak? Strobilus Aby mu přec neunikal dech, když spí. Anthrax A nezacpává si snad proto i ten dolní otvor, aby mu nic neušlo? Strobilus Musíš mi věřit tak, jak já zas naopak bych musel věřit tobě. Anthrax … věřím … Strobilus Mimoto ti povím ještě něco. Když se umývá, tak lituje, že plýtvá vodou. (…) Strobilus Požádej ho, aby ti dal hlad, a uvidíš, že hlad ti odepře. Tak lakomý je tenhle chlap. Vždyť když mu holič stříhal nehty na rukou, posbíral všechny odřezky a odnes je. Dějství IV, výstup 6 Euklio Jsem ztracen a zničen! Kam mám teď jít, kam nejít? Držte ho! Koho a kdo? Nic nevím a vůbec nic nevidím, jsem jako slepý a bloudím sem a tam a nemohu se dopátrat, kam vlastně jdu, kde jsem a kdo vůbec jsem. Tak pomozte mi, lidé, beru vás za svědky, slyšte, slyšte můj hlas a ukažte mi toho, kdo ukrad můj hrnec. Povězte to, prosím tě, ty! Jsi přece dobrý. Poznávám to podle tváře. Věřím ti, mluv! Tak co je? Proč se mi smějete všichni? Ovšem, znám vás. Vím, že je zde i veliká spousta zlodějů. Ti všichni mají parádní šat. Tím chtějí zakrýt všechnu svou hanebnost a klamou ubohý lid, vždy sedí mezi počestnými lidmi. Řekněte mi, kdo to má, kdo? Z vás nikdo? Tak ty tam? Přiznej se mi, sic je to tvůj poslední den. Tak řekni, kdo má ten poklad? Co? Že nevíš? Ach běda, já nešťastný muž, je konec, jsem úplně zničen, ouvej! Co bídy mi přinesl tenhleten den, co nářku a smutku a jaký hlad a jakou chudobu! Všecko je pryč!

Jsem ze všech nejnešťastnější. Nač ještě žít, když nemám už nic, když nemám ani zlato, které jsem tak pečlivě hlídal. Já ubožák, žel, jsem sám sebe okrad a oklamal a teď se radují všichni z mých běd, z mých pohrom a ztrát. To nemohu snést.

21

Překlad Jan Šprincl Pseudolus (191 př. n. l.) - postava chytrého otroka, který pomůže svému pánovi k milence

Publius Terentius Afer (2. st. př. n. l.)

- zachovával řecké prostředí jako v předlohách - více prokresluje psychologii postav - uhlazenější vyjadřování, intelektuálnost => nebyl tak úspěšný jako Plautus

Dívka z Andru (166 př. n. l.) - Jarmila Loukotová: Pod maskou smích

- —> satira - jediný původní literární žánr Římanů

Lucilius (2. st. př. n. l.) - zakladatel římské satiry - satira = text zesměšňující se záměrem kritiky nezdravé rysy života jednotlivců a společnosti

2. 2. 2. Klasické období (1. st. př. n. l. - 14 n. l.) - —> důležité pro středověk, renesanci i novou dobu - období pozdní republiky a vzniku císařství

- —> řečnictví

Marcus Tullius Cicero (1. st. př. n. l.) - řečník, politik, filosof, epistolograf - vytříbený sloh, vrchol klasické latiny, politické a soudní řeči (např. Proti Catilinovi)

- —> historická díla Gaius Iulius Caesar (1. st. př. n. l.) - politik, vojevůdce, spisovatel

Zápisky o válce galské (52 - 51 př. n. l.) - v er-formě podané, propagandisticky propracované vzpomínky na boje v Galii, popis zvyků keltských kmenů, vojenské strategie

Titus Livius (přelom letopočtu.) Dějiny od založení Města (= Říma) (přelom letopočtu) - „starověký Jirásek“, ve službách Augustových

- srovnává soudobé upadlé mravy se zidealizovanými mravy prvních Římanů - velmi čtivé dílo

- —> poezie

Gaius Valerius Catullus (1. st. př. n. l.) - verše věnované milence, již nazývá Lesbie, přátelům a nepřátelům - básně vyjadřují autorovy subjektivní pocity, přestože jsou psané podle řeckých vzorů, autor

milostných veršů (Odi et amo), ironických textů, hříček, žertů - upřímná vášeň, zápal i sžíravý sarkasmus - básně dodnes čtivé - ukázka: Nenávidím a miluji. Proč? – tak možná se tážeš. Nevím, leč, že je to tak, cítím a mučím se tím. Překlad Josef Stáhlík Carmen XLIII Vítám tě, dívko s nosem ne zvlášť malým – nožku nemáš ladnou ni oči černé, ani protáhlé prsty, rty ne suché, ani jazyk ne příliš uhlazený, bankrotáře z Formií milostnice –

a to tebe zve provincie krásnou? S tebou že mou Lesbii srovnávají?! Ó, ten nejapný věk a vkusem zvrhlý! Překlad Otakar Smrčka

Ahojtě, holka s nosánkem jak hrom,

22

s kukadly šejdrem, s nožkou jako tlapa, s prsty jak suky, s uslintaným rtem, s výmluvností – kruci – hodnou chlapa, ty štětko honimíra z Formií!

Balíkov má tvé krásy plnou pusu? S mou Lesbií chtějí tě srovnávat? Ta dnešní doba nemá špetku vkusu! Překlad Jiří Žáček

Publius Vergilius Maro (1. st. př. n. l.)

- své nadání dal do služeb Octaviana Augusta a jeho politických cílů Bucolica (Zpěvy pastýřské) (39 př. n. l.) - 12 eklog (= útvar bukolické poezie)

- alegorie na aktuální politická témata, oslava Augusta Georgica (Zpěvy rolnické) (29 př. n. l.) - didaktická poezie, rady rolníkům

Aeneis (19 př. n. l.) - latinský epos inspirovaný homérskými eposy, 12 knih - epos měl být vyvořen jako lat. protějšek Homérových eposů, zároveň měl oslavit císaře

Augusta a jeho rod (julskou dynastii) a také římskou minulost vůbec - předmětem eposu jsou počátky římského národa v Itálii: Trojský hrdina Aeneas, syn

Anchísův a Venušin, po pádu Tróje prchá do bezpečí se svým synkem Iulem. Na podnět bohů má Aeneas založit nový národ. Čeká ho dobrodružná plavba po Středomoří, setkání s různými národy a lidmi, prožije lásku ke kartaginské královně Dido a nakonec se usazuje u ústí řeky Tibery v Latiu v Itálii, kde se potomci Trójanů spojují s Latiny a zakládají Albu Longu.

- epos se dělí na 2 části, první (zpěv I. – VI.) vypráví o Aeneově cestě do Itálie – odkazuje k Odysseji, Trójan Aeneas se vydává na pokyn bohů na obtížnou cestu, aby nalezl novou vlast, prožívá různá dobrodružství (bouře, vztah ke královně Dido, sestup do podsvětí, …), druhá část (zpěv VII. – XII.) pak líčí boje v Latiu – odkazuje k Iliadě, Aeneas přistane v Latiu, bojuje s rutulským králem o Lavinii, vyhraje, usazuje se v Latiu, zakládá město Alba Longa

- Vergilius začal pracovat na eposu r. 29 př. n. l. po pilných přípravných studiích různých materiálů s historickou tematikou; námět nejprve zpracoval prózou, teprve pak jej začal zbásňovat

- autor pracoval velmi pomalu a pečlivě, doslova vybrušoval každý verš - verše piloval, zdokonaloval, promyšlená kompozice - retrospektivy brzdící děj střídají

dramatické epizody, postavy zachyceny v momentech velkého citového napětí, ideologický podtext

- skladba má promyšlenou kompozici, autor se vyhýbal odbočkám, zhušťoval děj, vedený v jednotné linii a pevně učleněný, protože však dílo nemohl dokončit, najdeme v něm i stopy neucelenosti

- Vergilius zemřel nečekaně r. 19 při návratu z cesty do Řecka, kterou podnikl spolu s Augustem, a před smrtí projevil přání, aby dílo, jež nebylo úplně hotovo, bylo zničeno, Augustus však vůle umírajícího neposlechl

- převyprávění Vojtěcha Zamarovského - ukázka:

Aeneas a Dídó Avšak Dídó tu lest – kdo mohl by milenku klamat? – pozná, záhy zví, jak brzký nastává odjezd, věcí, i jistých, se bojí. A opět jí bezcitná Pověst, vzrušené, donese zprávu, že loďstvo se k odplutí chystá. Zuří jak rozumu prostá a městem, vznícena vášní, běží, jak bakchantka činí, když ozve se nářadí svaté,

23

kdykoli po dvou letech ji opět volání Bakcha vzbudí a nočním křikem ji blízký Kithairón volá. Konečně Dídó začne a praví k Aeneu takto: „Tak tys, nevěrný muži, měl naději ještě mi ztajit čin svůj zlý, když ze země mé chtěls tajně se vykrást, aniž tě zdržuje láska a pravice kdysi mi daná, ani tě nepoutá Dídó, jež zahyne krutou smrtí! Dokonce v zimní čas chceš s úsilím vypravit loďstvo, spěcháš po moři plout, když doba je bouřlivých větrů! Kdybys měl, ukrutný muži, se vydat – nikoli v cizí zemi a neznámý domov, a dosud stála ti Trója – do Tróje s loďmi bys plul, když bouří hladina mořská? Ode mne utéci chceš? Skrz tyto mé slzy, tvou ruku – když jsem se jiného všeho, já ubohá, zbavila sama – při našem spojení lásky a počatém manželském štěstí, jestliže zásluhu jakou mám o tebe, jestli jsem tobě bývala nějak milá – ó slituj se nad pádem domu, odlož ten úmysl svůj – ač je-li teď ještě čas k prosbám! (…)“ Rek však Iovových slov byl poslušen, nehnul ni brvou, ze všech možných sil svou bolest ve hrudi dusil. Konečně pravil stručně: „Tvých velkých nezapřu zásluh, které jen vyčíst můžeš a jež máš, královno, o mne. Vzpomínat na Dídónu já nerad nebudu nikdy, dokud jsem vědom sebe a duše má hýbe mi údy. O sobě jen málo jen slov: já nechtěl zakrývat odjezd pokradmu – nevěř tomu! – a nikdy jsem nepředstíral, že si tě za choť vezmu, a nepřišel jsem za touto smlouvou. (…) Když tebe tu, Foiničanku, Karthágó v Africe poutá a pohled na vlastní hradby, copak nepřeješ nám, když chceme si v italské zemi vyhledat sídlo – též já smím jinde si hledati říši. (…) Překlad Otmar Vaňorný

Publius Ovidius Naso (přelom letopočtu) - svůj vlastní životopis psaný formou básně zanechal v díle Žalozpěvy IV, 10 - 3 témata:

a) milostná lyrika - hravé verše o tom, jak si naklonit druhé pohlaví, jak postupovat ve věcech lásky Umění milovat (2 př. n. l.) - populární kniha, zajímavý překlad Jiřího Žáčka

1) Čistotou má vzbuzovat libost sportem osmahlá postava, toga ať skvrnám dá výhost a s elegancí povlává. Noha ať neplave bezprizorně ve vyčvachtané obuvi,

24

jazyk ať netrčí vzdorně a rzí ať háčky nemluví. Nedopusť špatný zástřih vlasů, budící dojem houštiny: účes i vous a jejich krásu svěř pouze mistru rutiny. Nehty nesmíš mít dlouhé, se závějemi nečistot, a z nosní dírky i pouhé chmýří se musí vytrhnout. 2) Kolik se z půdy probuzené vylíhne kvítků, když v jarních dnech réva vlaze do oček žene a mrzutá zima ztrácí dech – tolik šťáv (nebo ještě více) vstřebává vlna, ty však si vem pár vybraných z té míchanice nemůže slušet všechno všem. Tmavá se hodí k bílé pleti (I Brísově dceři slušela: i tehdy, když padla do zajetí, v temném oděvu kráčela), bílá se k tmavé pleti hodí (Andromedo, jak ses líbila, když bíle oděna z lodi

na pevnou zem jsi vkročila). Málem jsem přidal varování před kozlím pachem z podpaží a před strništěm ochlupení,

jež pichlavě z holení vyráží… Já však neučím mladé dámy

pocházející z kavkazských hor a sklánějíc se nad vodami, z nichž upíjí mýsský tvor. Musím klást důraz na to, aby vám nedbalostí nežloutl chrup? že se ráno máte dát zvábit vodou a opláchnout každý zub? Překlad Dana Svobodová

Listy heroin (20 př. n. l. - 2 n. l.) - vystihuje psychologii ženských hrdinek, známých z mytologie, které píší dopisy svým vzdáleným mužům a milencům

b) mytologické náměty Proměny (asi 8 n. l.) - vrcholné básnické dílo

- = rozsáhlý svod 250 řeckých a římských bájí v 15 knihách zpracovaný v časoměrné prozódii (daktylský hexametr), uspořádaných chronologicky od vzniku světa po proměnu C. I. Caesara v kometu

- název díla vznikl podle toho, že si autor vybral takové příběhy, v nichž se vypráví o proměnách živých bytostí i neživých věcí

- báje jsou sloučeny do větších a menších cyklů podle rozmanitých kritérií, často využívá rámcového vyprávění, zasazuje jednu báji do druhé, nebo celý cyklus do jediné báje

- náměty zpracoval samostatně podle svého nadání a umění, zlidštil je - dílo je pestré tematicky i provedením, ukazuje skvělé vypravěčské umění, úžasnou

představivost, jasnost, názornost, živost, pestrost stylů, psychologické prokreslení postav, zvl. ženských, lehké, přirozené plynutí jazyka, tvárný, plynný, hudební verš

- ukázka: Daidalos a Íkaros Krétu a vyhnanství dlouhé si mezitím znechutil zcela Daidalos; po rodné zemi ho vroucí pojala touha, byl však uzavřen mořem. „Nechť zahradí země a moře Mínós,“ dí, „však vzduch jest otevřen: půjdeme tudy! I kdyby v moci měl vše, pláň nebeskou nemá on v moci!“ Takto pravil a v neznámý um se zahloubav duchem

25

jak se přírodu měnit. On pokládal do řady pera počav nejmenším, tak, že delší šlo za kratším vždycky, jako by na svahu vzrostla. Tak pastýřské varhánky druhdy z rourek nestejné délky se zdvíhají drobnými stupni. Uprostřed lněnou nití je upevní, dole pak voskem, a když spořádal tak a spjal, pak zahnul je mírně, aby jim dal tvar skutečných perutí. Íkaros mladý u něho stál a netuše nic, že s vlastní si zkázou pohrává, s úsměvem tváří tu pírka schytával čile zvířená těkavým vánkem, tu měkčil hravým zas palcem žlutý vosk a v díle tak překážel podivuhodném otci svou hrou. Když naposled už svou dovednou ruku přiložil umělec k dílu, pak vyvážil na obou křídlech tělo své sám, i rozvířil vzduch a ve výši utkvěl. Poučí potom i syna: „Hleď středem, Íkare, letět, slyš mou výstrahu,“ dí, „sic půjdeš-li přespříliš nízko, křídla ti zatěžká voda, a vysoko – ožehne oheň! Uprostřed obého leť! A nezírej na Vozataje, na Óriónův tasený meč, ni Heliku jasnou: za mnou přímo se ber!“ Též návod letu mu přitom podá a neznámá křídla mu k pažím připevní vhodně. Za té práce a výstrah se zrosily starcovy tváře, rozechvěl otcovy ruce strach. I zulíbal syna, jehož mu nebylo přáno už políbit, zdvihl se křídly, kupředu spěl a strach měl o druha, tak jako starý pták, jenž do vzduchu z hnízda svá mláďata vyvádí útlá: tak jej za sebou lákal a cvičil v tom umění zhoubném, perutmi mávaje sám a za synem zíraje nazpět. Nejeden muž, svým prutem třeslavým lovící ryby, pastevec opřený o hůl neb oráč spolehlý na kleč viděl je letět a žasl a myslel si, že jsou to bozi, kteří se mohou ovzduším brát. Již nalevo měli Júnonin ostrov Samos (dřív minuli Délos a Paros), vpravo pak Lebinthos byl a Kalymné úrodná medem; a tu se hoch jal radostně vypínat odvážným letem, opustil vůdce svého a zlákán po nebi touhou namířil do výše let. Však blízkost prudkého slunce změkčila vonný vosk, jenž poutal pospolu pera. Vosk se mu roztavil hned, on holými pažemi mává, avšak nemaje křídel, již nemůže nabrati vzduchu. Chlapecká ústa jeho, jež volala otcovo jméno, přijala blankytná voda: té jména se dostalo po něm.

Nešťastný otec jeho (však nebyl již otcem), ten volá: „Íkare můj, kde jsi, můj Íkare? Ve kterém směru hledat tě mám?“ Tak volal; tu spatřil na vlnách pera. Proklev vynález svůj i umění, uložil tělo do hrobu. Ostrov ten dle mrtvoly pohřbené nazván.

26

Překlad Ferdinand Stiebitz - prozaické převyprávění Rudolf Mertlík: Starověké báje a pověsti, Příběhy lásky, Věra

Adlová: Proměny lásky c) verše z vyhnanství

Žalozpěvy (9 - 12 n. l.) - stesk po Římě, zážitky z života ve vyhnanství

- Miroslav Slach: Já básník Naso

Quintus Horatius Flaccus (1. st. př. n. l.) - hlavními tématy obyčejný život, filosofické a přírodní úvahy, hlásá „zlatou střední cestu“ - autor satir, veršů opěvujících krásu přírody i drobné prožitky - uvedl do římské literatury různá řecká metra, zabýval se teoreticky básnickou tvorbou

Ódy (23 - 13 př. n. l.) - = oslavné patetické básně opěvující vznešené hodnoty (vlast, láska, přátelství)

2. 2. 3. Postklasické období (14 n. l. - 5. st. n. l.) - —> filosofie

Lucius Annaeus Seneca (1. st. n. l.) - stoicismus Marcus Aurelius (2. st. n. l.) - císař, dílo Hovory k sobě

- —> historie

Publius Cornelius Tacitus (1. - 2. st. n. l.) - výborný historik - dramatický styl, kritický přístup k pramenům, vhled do psychologie jednotlivých osobností - nepodařilo se mu být zcela objektivní Dějiny (100 - 110 n. l.), Letopisy (po r. 110)

- —> satira

Gaius Petronius (1. st. n. l.) - „arbiter elegantiarum“ Satiricon (1. pol. 1. stol. n. l.)

- dílo zobrazuje společnost v době raného císařství - zachovala se jen část, nejznámější oddíl se jmenuje Hostina u Trimalchiona, což je

satirický příběh o zbohatlém propuštěnci - ukázka:

Hostina u Trimalchiona Již syti obdivování jdeme za nimi a přijdeme s Agamemnonem k vratům, kde byla na veřejích přibita tato vyhláška: Který otrok vyjde bez pánova dovolení, dostane sto ran. U samého vchodu stál vrátný v zelených šatech s pásem třešňové barvy a přebíral na stříbrné míse hrách. Nad prahem visela zlatá klec se strakou, jež vítala příchozí. (…) Zatímco Trimalchio při hře vyčerpal celý slovník klení a hloupých vtipů a my jsme dosud byli při zákuscích, přinesen byl tác s kukaní, v níž seděla dřevěná slepice s křídly dokola roztaženými jako kvočna na vejcích. Ihned přiskočili dva otroci, za hlomozné hudby prohrabávali slámu, vybírali znova a znova paví vejce a rozdělovali je hostům. Trimalchio se zadíval na tento výjev a pravil: „Přátelé, dal jsem slepici podložit paví vejce a věru se bojím, že již budou nasezená. Zkusme však přece, zda se dají ještě srkat.“ Vezmeme lžíce aspoň půl libry těžké a poťukáváme vejce se skořápkou udělanou z hodně maštěného, tuhého cukrářského těsta. Byl bych málem svůj díl zahodil, neboť se mi zdálo, že se již líhne páveček, ale když jsem zaslechl poznámku starého hosta: „Tohle bude jistě něco dobrého,“ zalovil jsem rukou do skořápky a našel v ní velmi tučnou sluku obalenou pepřeným žloutkem. Překlad Karel Hrdina

- Jarmila Loukotková: Není římského lidu - Henryk Sienkiewicz: Quo vadis

27

Marcus Valerius Martialis (1. st. n. l.) —> epigramy = krátký epický literární Decimus Iunius Iuvenalis (1. - 2. st. n. l.) žánr satirického ladění, skládající se z expozice a pointy Dialus lékařem býval – a dneska je z něho hrobník. Hrobařil ovšem už dřív; to ještě lékařem byl! Překlad Rudolf Kuthan Thaida je hubená samá kost a kůže každý Flakka obdivuje – jak ji vidět může. On však vidí nejen věci zřetelné nýbrž také věci neviditelné. Překlad Radovan Krátký

- —> román Lucius Apuleius (2. st. př. n. l.) - vzdělaný římský rétor a advokát

Proměny (Zlatý osel) (2. stol. n. l.) - dobrodružný děj, epizodický charakter textu, epizoda o Amorovi a Psýché

- magie, ohlasy orientálních kultů - ukázka:

(…) A jak je (údy) tak mírně vlní, vyráží na nich hebounké prachové peří, vyrůstají i mocné letky, zakřivený nos tvrdne v zobák, zahnuté prsty se smrsknou v drápy: Pamfile se stane sovou! (…) Tak se tedy proměnila Pamfile podle svého přání pomocí svého čarodějnického umění. Ale já, nejsa nijak začarován, prostě jen ohromen úžasem nad tím výjevem, připadal jsem si čímkoli jiným spíše než Luciem duchem nepřítomen, úžasem všecek omámen, snil jsem s otevřenýma očima. I mnul jsem si dlouho oči a ptal jsem se, zda opravdu bdím? Konečně jsem si zase uvědomil přítomnou situaci, uchopil jsem Fótidu za ruku, přitiskl ji na své oči a zvolal: „Dovol mi, prosím tě, pokud se k tomu naskýtá příležitost, abych použil velkého, jedinečného zisku, který mi slibuje tvá náklonnost: dej mi trochu z té masti, zapřisahám tě při těchto tvých ňadrech, mé děvčátko sladké! Zavaž si takto svého otroka navždy dobrodiním, za něž se není možno odplatit! A učiň hned, abych tu stál vedle tebe, své Venuše, jako okřídlený Kupido!“ „Jakže?“ zvolala ona, „ty poťouchlý milenče! Ty mě máš k tomu, abych si sama vrazila sekeru do kolena? Tak bych tě bezbranného sotva uchránila před thesalskými ježibabami! A až by ses stal ptákem, kdepak tě najdu, kdypak tě zase uvidím?“ (Lucius nakonec Fótidu přesvědčí, aby mu umožnila mast si na sobě vyzkoušet. Fótis od své paní mnohé odkoukala, takže umí člověka začarovat i vrátit mu původní vzhled.)

Takto mě opětovně ujišťujíc, vplíží se u velkém rozechvění do té světnice a vyjme krabičku ze skříňky.

Já jsem ji nejprve objal, zlíbal a poprosil, aby mi dopřála milostivě šťastného letu, potom jsem odhodil kvapně všechen oděv, vnořil své ruce dychtivě do masti a nabrav z ní pěknou dávku, potřel jsem si všechny údy svého těla.

A už jsem dychtivě očekával, jak se proměním v podobného ptáka, a mával jsem střídavě oběma pažemi. Ale po peří ani památky!

28

Zato však mé chloupky zesílily v hrubou srst, jemná pokožka ztvrdla v tlustou kůži, prsty na rukou i na nohou se ztratily a všechny srostly v kopýtko, po jednom na každé končetině, a z mého zadku vyrazil dlouhý ocas. Obličej nadmíru vzrostl, ústa se protáhla, nozdry rozevřely, pysky svěsily a uši se zježenými chlupy se náramně prodloužily.

A v této žalostné proměně nevidím pro sebe žádné jiné útěchy, leč tu, že mi zůstalo velké přirození – ale já jsem už Fótidu ve svém náručí mít nemohl.

A jak jsem tak zoufale pozoroval celé své tělo, vidím, že jsem se stal nikoli ptákem, nýbrž oslem! (…)

Ale ona, jakmile mě spatřila v takové podobě, udeřila rukama prudce do obličeje a zvolala: „Já nešťastnice, jsem ztracena! Bázlivé rozčilení a spěch mne popletl a podobnost krabiček zmátla! Dobře však, že je proti této proměně po ruce snadný lék: jak jen sníš růže, vyjdeš z oslí podoby a staneš se hned zase mým Luciem. A kéž bych dnes byla dnes večer podle svého zvyku připravila nějaké vínky, abys nemusil ani jednu noc takto stráviti! Ale jakmile se jen ráno rozbřeskne, ihned ti rychle zaopatřím záchranný lék.“ Překlad Ferdinand Stiebitz

- —> patristika (1. - 8. st. n. l.) = tvorba formulující křesťanské učení

Aurelius Augustinus (4. - 5. st. n. l.) - významný představitel patristiky Confessiones (Vyznání) (398 - 400) - autobiografie, život před obrácením a po něm, úvahy

- ukázka:

Hlava V. Nikdo nehřeší bez příčiny.

Jsou věci, které mají svůdný zevnějšek jako hezké tělo, zlato, stříbro a podobné; hmat velmi dráždí vnadnost a na ostatní smysly působí tělesa zvlášť přizpůsobeným dojmem. Také časná čest, moc rozkazovati a vládnouti má své kouzlo; odtud také povstává touha po nezávislosti. A přece k dosažení toho všeho nemusí člověk opustiti Tebe, Pane, aniž uchýliti se od Tvého zákona. I náš pozemský život má svůj půvab pro zvláštní ráz své příjemnosti a soulad se vším, co jest zde na světě krásného. Také přátelství jest sladké, spojujíc drahým svým poutem mnoho duší. Pro tyto a jim podobné věci páše se hřích, když z nezřízené náklonnosti k nim, ač jsou to nejnižší dobra, opouštíme lepší, ano nejlepší dobro, totiž Tebe, Pane Bože náš, Tvou pravdu a Tvůj zákon. Majíť i tyto pozemské věci svůj půvab, ale ne jaký má Bůh můj, jenž stvořil všecko, neboť spravedlivý raduje se z Pána a On sám jest rozkoší těch, kteří mají přímé srdce. Překlad Mikuláš Levý

De civitate Dei (O obci boží) (413 - 426) - zdroj křesťanské filosofie (scholastika)

STŘEDOVĚK

1. Mimoevropské literatury - nemůžeme u nich mluvit o středověku v evropském smyslu - orientální písemnictví Indie, Persie, arabská literatura měly vliv na středověkou evropskou kulturu - Čína, Japonsko

Indie - sanskrt

Kálidása: Oblak poslem lásky (5. století) - cituplná lyrická báseň Bidpajovy bajky - u nás Ivan Olbracht: O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách

Persie Pětice (12. - 13. stol.) - 5dílný epický cyklus o zmoudření lehkovážného mladíka

29

Arabská literatura - islám, korán

Tisíc a jedna noc (14. stol.) - soubor různých textů původu indického, perského, iráckého a egyptského spojených rámcovým příběhem o Šahrazád a králi Šahrijárovi

- Příběhy tisíce a jedné noci - František Hrubín: Tisíc a jedna noc

Čína Li Po (8. stol.) nejznámější a nepopulárnější básníci čínské středověké literatury Tu Fu (8. stol.)

- přírodní scenerie: lotosy, voda, hory, noc, motivy přátelství, pití vína, vzpomínek, smutku nad ubíhajícím časem, stářím, milostné náměty

- zachycení chvějivých okamžiků - vybroušená forma, svou roli hrála i kaligrafie - Bohumil Mathesius: Zpěvy staré Číny - Ferdinand Stočes: Písně a verše staré Číny - František Hrubín: Nefritová flétna - Li Čching Čao: Květy skořicovníku

Nefritová flétna – verše přebásnil František Hrubín Píseň o řece Lu Li Po V řece Lu chvěje se podzimní luny lesk. Na jižním jezeru je lotos něžný, bílý. Trhám jej, čekám, že promluví každou chvíli. A lidi na člunech ubíjí těžký stesk. Obdarování Tu Fu Město Ťin celý den hudbou a zpěvem žije, o hudbu dělí se oblaky, vítr, řeka. Jistě jen v nebesích zní její melodie. Kdy pak ji zaslechneš zde mezi námi lidmi. Zpěvy staré Číny - přebásnil B. Mathesus Perly a růže Li Po Když jsem ráno růže v hedváb vyšívala, trošku jsem si vzdychla. Do prstu mě jehla píchla: bílá růže zčervenala. Ve válečné dáli dlí můj milý. Krev snad roní. Slyším dusot koní? Jeho koní? Ne - to srdce mi jak mladé hříbě zvoní.

Slzy v hedváb kanou bez konce a cíle: ruka má je vetká tam jak perly bíle. Květy skořicovníku - verše Li Čching-čao přebásnil F. Stočes Z ošatky prodavače květů Z ošatky prodavače květů vybírám jarní ratolest sotva v rozpuku, zamženou drobnými kapkami rosy, v nichž dosud se odráží svěží nach červánků. Co když tě ale napadne, že má tvář není tak půvabná jako ta větévka? Šikmo ji vetkávám do hustých černých vlasů: Teď jediným pohledem můžeš nás porovnat. Všude jen sníh Všude jen sníh, a přece již cítím jarní náladu. Chladné krůpěje matně se lesknou na křehkých pupencích švestkových květů. Sotva rozvité, jemně vonící, jímavé půvabem, uprostřed zahrady září jak krásky, jež s novou svěžestí

30

z lázně vycházejí. Dnes večer Stvořitel si nejspíš usmyslel požádat lunu o její nejkrásnější třpyt. Naplňme po okraj zlaté poháry vlahým vínem a pijme bez obav. Vždyť dnešní noc slavíme krásu květů, jež s jinými květy nelze porovnat.

Květy skořicovníku Květy skořicovníku jsou tak drobné, průsvitně žlutavé, něžně nadýchané, jakoby s odleskem jiného světa. Jen jejich vůně s námi zůstane. Jim netřeba zeleně smaragdů a nachu rubínů, aby byly nejkrásnější z květů. Švestkové snítky jistě jim závidí a hlavy chryzantém studem se sklánějí. V rozkvětu před malovanou terasou září jak královny o svátku podzimu. Jak jenom básníci jejich půvabu mohou odolat? Zmínku o nich ve sbírkách veršů marně jsme hledala po celý rok. Kdo to tam sedí sám…? Kdo to tam sedí sám v záři u okna? Můj stín a já, jen my dva. Ale když sporý lampy svit pohltí temnota, můj stín mě opouští a v slzách nechá tu jenom mě nebohou, jenom mě nebohou a moji samotu

Japonsko

Manjóšú (8. stol.) sbírky staré japonské poezie Kokinšú (11. stol.) Vyprávění o Gendžim (11. stol.)

- Verše psané na vodu

Setkání po roce Ariwara no Narihira Měsíc dnes svítí jako tenkrát, loni jak bylo, jaro je zas: Jenom já nejsem

tím, co jsem býval, jenom já nejsem, co loni ten čas. Lidé o nás povídají… Ariwara no Motokata

31

Lidé o nás povídají – já a vy máme se rádi potají: Nevím, jak vy – mně je však smutno, pravdu že nemají. Přijde dnes ke mně? Neznámý Teď nevím jistě: Přijde dnes ke mně, či mám jít za ním zkrátka? Och, jak jsem zmatena: Na lože lehnu a nezavřu vrátka. Sníh Óšikoči no Micune Na pustou cestu napadal sníh, zavál už stopy po kročejích. Já jsem ta cesta, smutek je sníh, kdo půjde kdy v mých šlépějích. Pomíjivá láska Neznámý Na břehu Suma rybářův oheň – zběsilý vítr rve z něho dým: Neprchne jednou náhle tak láska? – Což vím! Vlasy dnes ráno nesčešu Kakimoto no Hitomaro Vlasy dnes ráno nesčešu – ruko má – stůj! Čelenka slíbat by chtěla stopy tvých prstů, milý můj! Měsíc na vodě Ki no Curajuki Měsíce odraz hladinou vodní chvěje se, mihotá: Chyť si ho – je tu!

Chyť si ho – kde je? Měsíci, nejsi obraz ty života? Psát na vodu Neznámý Marno je na vodu plynoucí psát, písmena začnou tancovat: Marnější ještě na duši psát muže, jenž nechce tě milovat. Nepřítomný Neznámý Po tobě vzdychá kapradí zarostlé do naší stařičké vesnice, po tobě křičí cvrček tak teskně: Po tobě stýská se našemu cvrčku a mně s ním. Velice. Ledový květ Neznámý Hleďte, jak ve větru táhnoucím nad řekou taje led: Vlna, jež tryská mřežovím ledu – není to první jarní květ? Jsem zapomenut Neznámý Jsem jako lávka, zborcená lávka v Udži, jež k vodě se kloní: Léta jdou nad ní a nikdo po ní. Spát sám Otomo no Jakamoči Lehký a měkký sníh zavál celičkou zahradu, noc chladí: Těžko se spí, když člověk je sám – podušku nikdo mu nepohladí.

2. Evropská literatura (6. - 15. stol.) - náboženství - křesťanství (Řím x Byzanc), bible - filosofie - patristika —> scholastika - umění:

1. předrománské umění (6. - 9. stol.) - důležitá hlavně tzv. karolinská renesance (Karel Veliký, 8. - 9. stol.), latina

32

2. románské umění (9. - 13. stol.) - v architektuře: rotunda, bazilika - v malířství: fresky, iluminace, náboženské náměty - ideál: světec - mučedník, poustevník - centry vzdělanosti: kláštery - hlavní literární žánry: legenda, modlitba, náboženské drama - nepůvodnost, anonymita děl - latina, u nás také staroslověnština

3. gotické umění (pol. 12. - 15. stol.) - v architektuře: katedrály, hrady - v malířství: modelování tvaru světlem a stínem, psychologizace postav, zlaté pozadí - v sochařství: madona s dítětem (esovité prohnutí těla), ukřižování - ideál: šlechtic - rytíř a jeho ctnosti (věrnost pánu, šíření víry, úcta k ženě, ochrana vdov

a sirotků) - centry vzdělanosti: dvory šlechticů - latina + literatura v národních jazycích - hlavní literární žánry: rytířský a hrdinský epos, kronika, dvorská (kurtoazní) milostná

poezie, hrdinská píseň - ukázka:

Bernartz de Ventadorn (12. stol.) Je div, že lépe zpívat znám Je div, že lépe zpívat znám než pěvci velké pověsti? Víc láskou dám se unésti a její vůle více dbám. Cit, srdce jsem jí zasvětil, ctí, myslí jsem v ni pohřížen. Tak jařmu lásky podřízen, kam jinam bych se obrátil? (…) Z žen nejkrásnější uctívám, na víru svou a beze lsti. Je s újmou tolik vroucnosti! Mám v očích pláč a v srdci lkám – jat láskou, co mám za podíl? Žalář, kam jí jsem uvržen, otvírá klíčem milost jen, tu nezřel jsem však do těch chvil. (…) Ctná paní, za víc nežádám než v poddanství se uvésti. Vám sloužit měl bych za štěstí a po mzdě se vás netázám. Jen zbožně bych se ponížil,

tak dobrým pánem poroben; což medvědu je podoben, či lvu, aby mi ublížil? Ozdobě žen v dáli zpěv ten buď přednesen. Kéž vyslyšen jev přízni, ač se opozdil. Přeložila Ota Nechutová Raimbautz de Vaqueiras (12. stol.) „Paní, srdce ve mně sténá, že jsem vámi přezírán, neboť jste můj pravý pán, paní moudrá, urozená, z výše daná našim tmám. Toužím sloužit pouze vám, že jste čestná, dvorná, čistá, v duši své k vám poklekám před paními všeho města. Vaši lásku mít, tak mám víc než celý Janov sám, neboť celý svět je klam, Vy však, Vy jste drahokam, skvost Janova.“ (…) Překlad Emanuel Frynta

- literatura se dělí na duchovní a světskou Anglie Beowulf [bejovulf] (asi r. 1000) - epos, podle germánských pověstí, hlavním hrdinou král Král Artuš a rytíři kruhového stolu - Vladimír Hulpach: Příběhy kruhového stolu

ostrov Avalon Uther Pendragon

33

Morgana Le Fay Igraine rytíř Gawain Jezerní paní Artuš meč Excalibur hrad Camelot Svatý grál kruhový stůl, Rytíři kruhového stolu Giunevere Lancelot Merlin Percival Tristan a Isolda

Španělsko Píseň o Cidovi [sidovi] (asi 1140) - hrdinský epos

- hlavní hrdina udatně bojuje za křesťanství a svého krále, je starostlivým manželem a otcem - podle osudů skutečné historické osobnosti 11. stol. - Václav Cibula: Cid a jeho věrní

Německo Píseň o Nibelunzích (asi 1200 - 1210)

- od 13. stol. německá tvorba výrazně ovlivňovala rozvoj česky psané tvorby - zprostředkovávala i díla francouzského písemnictví - kurtoazní poezie (minnesang)

Severské země

- —> ságy = prozaická vypravování o králích (královské ságy) a rodech (rodové ságy) na historickém základě Edda (7. - 13. stol.) - Island

Francie

- —> chanson de geste [šanson de žest] = francouzská hrdinská písňová epika Píseň o Rolandovi (kolem r. 1100)

Hlavním tématem je epizoda z tažení krále Karla Velikého do Španělska proti Saracénům (Arabům). Ješitný Ganelon nemůže snést urážku a intrikou jmenuje svého nevlastního syna Rolanda velitelem zadního voje v předem ztracené bitvě. Roland v udatném boji s mnohonásobnou přesilou nakonec umírá. Francouzské vojsko se však vrací, poráží Saracény, křesťanstvo vítězí. Ganelon je odsouzen ke kruté smrti. LVII Divný sen opět jeho mysl zajal: Byl ve Francii, ve své kapli v Cáchách. Zuřivý medvěd rameno mu drásal. Od Arden spatří hnát se leoparda: též, zběsilý, chce jeho tělo sápat. Tu v hloubi síně hbitý chrt sem chvátá, skokem se blíží, zaštítit chce Karla. V medvědí ucho ostré zuby zaťal, pak s leopardem do boje se dává. Francouzi praví: „Jak hrozný zápas.“ Kdo bude vítěz, každý říci váhá. Král neprocitne, dál ho spánek zmáhá.

LXXXV „Zatrubte na roh, pro dobrého Boha! Udatný Karel uslyší vás v horách; příteli, věřte: obrátí svá vojsla.“ „Nedopusť Bůh,“ tak odpovídá Roland, „aby kdo o mně řekl tato slova: zatroubil na roh, bázeň v srdci choval. Čest svého rodu takto nezaprodám. Až bude vůkol zuřit bitva hrozná, tisíc a pět set ran svým mečem rozdám: pohanskou krví zrudne čepel ostrá. Franci jsou smělí, nic jim neodolá: ty ze Španělska čeká smrt a zhouba.“

Překlad Jiří Pelán

34

Jiří Pelán v doslovu ke knize Píseň o Rolandovi (upraveno): V atmosféře křížových tažení proti Španělským Saracénům vykrystalizoval ideál, jemuž daly výraz hrdinské písně, ideál křesťanského rytíře, božího bojovníka, milujícího svého pána a věrně mu sloužícího – a ve vyšším plánu osvědčujícího touž vazalskou oddanost samotnému Bohu -, bezmezně statečného, neschopného zbabělosti ani zrady, jehož smrt mívá rysy mučednictví. Alexandreis (1178 - 1182) Gautiera de Chatillon [gótjera de šatijon]

- —> kurtoazní lyrika - trubadúři, truvéři Itálie Francesco d´Asissi [frančesko dasízi] (1181/2 - 1226): Píseň bratra Slunce Jacobus de Voragine: Legenda aurea (kolem r. 1260) - rozsáhlý soubor legend Rusko

- —> byliny = hrdinská epika s postavami bohatýrů (udatných bojovníků) Slovo o pluku Igorově (12. stol. nebo novodobé falsum)

3. Česká literatura (9. - 15. stol.) Období: 1. raný a rozvinutý středověk - románský styl - 9. stol. - staroslověnská literatura 10. a 11. stol. - latinská a staroslověnská lit. 12. a 13. stol. - latinská a česká literatura 1097

I I I I I I I I I 800 863 900 1000 1100 1200 1300 1400 staroslověnské písemnictví latinsky psaná literatura česky psaná lit.

2. vrcholný a pozdní středověk - gotika - 14. - 15. stol. - latinská a česká literatura (doba Karla IV., Jan Hus, husitství, doznívání husitských ideálů)

3. 1. Staroslověnské kořeny našeho písemnictví (9. stol.) - v 9. století —> Velká Morava, křesťanství, misionáři z Bavorska, latina => moravský kníže Rastislav (846 - 870) se

snažil zamezit vzrůstajícímu vlivu východofranské říše orientací na Byzanc (Michail III.) - r. 863 přicházejí na Velkou Moravu Konstantin s Metodějem - Konstantin a Metoděj - Řekové ze Soluně (dnešní Thessaloniki), znali slovanský jazyk

- významní vzdělanci své doby - Konstantin - misionář, filosof, geniální filolog, spisovatel - přinesli písmo - hlaholici, později —> cyrilice a z ní časem —> azbuka - jazyk - staroslověnština (jazyk jižních Slovanů) - překlad části bible a bohoslužebných textů, právní texty - na Moravě pobyli 3 roky, vyučili si žáky - vydali se za papežem do Říma, staroslověnština schválena jako bohoslužebný jazyk - Konstantin-Cyril v Římě zemřel, Metoděj se vrátil na Moravu, konflikty s franskými kněžími a knížetem

Svatoplukem - původní velkomoravská staroslověnská tvorba

Proglas (stsl.,, 60. léta 9. stol., nejstarší dochovaný opis ze 13. stol.) - veršovaná předmluva k evangeliu napsaná Konstantinem

- vysvětluje význam vzdělání v národu srozumitelném jazyce Radoslav Večerka – Počátky písemnictví v českých zemích do poloviny 13. století:

35

Z velkomoravských vzdělanostních center pronikla slovanská gramotnost, znalost písma a staroslověnský spisovný jazyk skoro do celého slovanského světa. Staroslovanštiny (…) užívala už během následujících dvou až tří století celá východní a jihovýchodní Evropa, staroslověnština hrála na těchto rozlehlých prostorách stejnou úlohu velkého mezinárodního jazyka knižní vzdělanosti jako v západním světě třeba latina, ale na rozdíl od ní byla v slovanském prostředí všude srozumitelná.

Proglas Jsem předzpěv k svatému evangeliu. Jak dříve předpověděli proroci, Kristus přichází shromáždit národy, neboť jsou světlem tohoto světa. Splnilo se to v tisíciletí tomto sedmém. doba počítána od stvoření světa Oni totiž řekli: Slepí prohlédnou a hluší uslyší slovo Písma. Neboť jest třeba poznati Boha. Proto slyšte, Slované, toto: (…) slyšte nyní svým rozumem, slyšte, všechen lide slovanský, slyšte Slovo, přišlo od Boha, slovo krmící lidské duše, slovo posilující srdce i rozum, slovo toto, připravující k poznání Boha. Jako bez světla se nepotěší oko patřící na všechno stvoření boží, nýbrž vše není ani krásné ani viditelné, tak je to i s každou duší bez knih, jež nezná zákona božího, zákona knižního a duchovního, zákona zjevujícího ráj boží. Neboť který sluch, jestliže rachot hromu neslyší, může se báti Boha? Dále chřípí, nečichají-li vůni květu, kterak pochopí zázrak boží? Vždyť ústa, jež necítí sladkosti, činí člověka jako kamenným. Ještě víc však duše bez knih zdá se být v lidech mrtva. Bratři, to vše jsme my uvážili a povíme vám radu výbornou, která všechny lidi zbaví života zvířeckého a žádostivosti, abyste, majíce mysl nerozumnou a slyšíce slovo cizím jazykem, neslyšeli je jak hlas zvonce měděného. Neboť svatý Pavel uče toto řekl, modlitbu svou napřed vzdávaje Bohu:

36

Chci raději pět slov pověděti, a svým rozumem je říci, aby i všichni bratři rozuměli, nežli deset tisíc slov nesrozumitelných. (…) Nahé jsou zajisté všechny národy bez knih bezbranné, slabé a nemohou bojovati bez zbraní s protivníkem našich duší, nepřímé pojmenování pro ďábla uchystáni za kořist věčné muky. Národové, kteří nemáte rádi nepřítele a hodláte zápolit s ním mocně, otevřete pozorně dveře rozumu, když jste přijali nyní zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Hospodinovy, hlavu ďáblovu mocně potírající. neboť kdo přijme knihy tyto – Moudrost-Kristus jimi mluví a duše vaše posiluje – Apoštoly pak se všemi Proroky, všechny knihy NZ kromě evangelií; celý SZ kdo zajisté jejich slova zvěstují, budou schopni zabít nepřítele, ďábla dobré vítězství Bohu přinášejíce, (…) Jemu přísluší všeliká sláva čest a chvála, boží Synu, vždy s Otcem i svatým Duchem na věky od veškerého tvorstva. Amen. Překlad Josef Vašica

Život Konstantinův (stsl., 60. - 80. léta 9. stol., nejstarší dochovaný opis až z 15. stol.)

- rozsáhlejší, zdobný styl - symbolika, zázračné prvky - oslava života a skutků Konstantina

Filosofa

Život Metodějův (stsl., 80. léta 9. stol., nejstarší dochovaný opis z 12. stol.)

- stručnější, prostší styl - věcnější, větší prostor misi na

Moravě

(2. kapitola) V městě Soluni byl jeden muž, urozený a bohatý, jménem Lev, (…). Byl zbožný a zachovával vesměs všechna přikázání boží jako kdysi Job. Žil se svou chotí a zplodil sedm dítek, z nichž nejmladší, sedmý, byl Konstantin Filozof, náš vychovatel a učitel. (…).

(3. kapitola) V sedmi letech dítě vidělo sen a vyprávělo jej otci a matce a pravilo: „Náčelník shromáždil všechny dívky našeho města a řekl mi: ,Vyber si z nich, kterou chceš za ženu a pomocnici věkem ti rovnou. Já jsem se na všechny podíval a prohlédl si je a uviděl jsem jednu krásnější než všecky ostatní, její tvář se skvěla a byla ozdobena hojně zlatými šperky a perlami a všelikou nádherou. Jméno její bylo Sofia, tj. Moudrost: Tu jsem si vyvolil.´“ (…)

(14. kapitola) Zatímco se filozof veselil v Bohu, naskytla se opět jiná věc a úkol ne menší prvních. Neboť Rostislav, kníže moravský, z vnuknutí božího a po úradě se svými knížaty a s Moravany, vypravil poselství k císaři Michaelovi, v němž pravil: „Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám pravou křesťanskou víru

37

vyložil, aby též jiné kraje nás napodobily. Pošli nám tedy, pane, takového biskupa a učitele, neboť od vás se vždy dobrý zákon šíří do všech krajů.“

Císař shromáždil poradní sbor a povolal Konstantina Filozofa, sdělil mu tuto věc a pravil: „Vím, filozofe, žes unaven, ale je třeba, abys tam šel, neboť tuto věc nemůže nikdo vykonat tak jako ty.“ Filozof odpověděl: „Ač jsem unaven a tělesně churav, půjdu tam s radostí, mají-li písmo pro svůj jazyk.“ Císař mu pravil: „Můj děd i můj otec i mnozí jiní hledali to a nenašli, kterak to já mohu nalézt?“ Filozof řekl: „Kdopak může psát řeč na vodu a získat si jméno kacíře?“ Odpověděl mu opět císař se svým strýcem Bardou: „Chceš-li ty, může ti to Bůh dát, který dává všem, kdo o to prosí bez pochybování, a otvírá tlukoucím.“ Šel tedy filozof, a jak bylo jeho dávným obyčejem, oddal se modlitbě i s jinými pomocníky. Krátce nato zjevil mu to Bůh, který slyší modlitby svých služebníků, a ihned složil písmena a začal psát slova evangelia: Na počátku bylo slovo a slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo, a tak dále.

Císař se zaradoval a velebil Boha se svými rádci. I odeslal jej s mnohými dary, přičemž napsal Rostislavovi takovýto list: (…). „I poslali jsme ti (…) muže ctihodného a zbožného, velmi učeného a filozofa. Nuže přijmi dar větší a vzácnější nad všecko zlato a stříbro i drahé kamení a pomíjivé bohatství a hleď s ním rychle upevnit tu věc a veškerým srdcem hledej Boha a nezanedbávej spasení všech, (…), abys po sobě zanechal památku příštím pokolením podobně jako veliký císař Konstantin.“ (…).

(16. kapitola) Za jeho pobytu v Benátkách shromáždili se proti němu biskupové, kněží a mniši jako havrani na sokola a vytasili se s trojjazyčným kacířstvím, když řekli: „Člověče, pověz nám, jak to, žes ty nyní Slovanům pořídil knihy a učíš jim, předtím však nikdo jiný jich nevynalezl, ani apoštol ani římský papež ani Řehoř Veliký (Theolog) ani Jeroným, ani Augustin? My známe jen tři jazyky, kterými lze Boha v knihách slavit: hebrejský, řecký a latinský.“ Filozof jim odpověděl: „Zdaž nepadá déšť od Boha na všechny stejně? Nebo slunce také nesvítí na všechny? Nedýcháme na vzduchu všichni stejně? Jak se tedy vy nestydíte připomínat jen tři jazyky a chcete, aby všechny ostatní jazyky a národy byly slepé a hluché? Povězte mi, pokládáte Boha za bezmocného, jako by to nemohl dát, či za závistivého, jako by nechtěl? My známe přece mnoho národů, kteří mají své knihy a vzdávají Bohu slávu každý svým jazykem. Jsou to, jak známo, tito: Arméni, Peršané, (…), Egypťané, Arabové, Syřané a mnozí jiní.“ Překlad Josef Vašica

(5. kapitola) Stalo se v ty dny, že Rostislav, kníže slovanský, se Svatoplukem vypravili poselství z Moravy, k císaři Michaelovi a pravili takto: „Jsme Bohu díky zdrávi. Přišlo k nám mnoho křesťanských učitelů z Vlach, z Řecka a z Němec, a ti nás rozličně učili. My Slované však jsme lid prostý a nemáme, kdo by nás vedl k pravdě a její smysl vyložil. Nuže, vznešený pane, pošli takového muže, který nám pořídí ,všecku spravedlnost.´ “

Tehdy císař Michael řekl filozofu Konstantinovi: „Slyšíš, filozofe, co praví? Jiný to nemůže vykonat leda ty. Hle, tu máš hojné dary, vezmi si svého bratra opata Metoděje a běž. Vy oba jste Soluňané a Soluňané všichni mluví čistě slovansky.“ Tu neodvážili se odříci ani Bohu, ani císaři podle slov svatého apoštola Petra, jenž dí: „Boha se bojte, krále mějte v úctě“, - ale když vyslechli tu velikou věc, jali se modlit i s jinými, kteří byli téhož ducha. A tehdy zjevil Bůh filozofovi slovanské knihy. A on ihned sestrojil písmena a zhotovil překlad a vydal se na cestu na Moravu. Metoděje si vzal s sebou, a ten opět s pokorou se mu podroboval a jemu sloužil a s ním učil. A po uplynutí tří let, když vyučili žáky, vrátili se z Moravy. Překlad Josef Vašica Petr Hora, Toulky českou minulostí:

38

Při vstupní bráně do našich národních dějin shledáváme dva vynikající učence. Nikoli tyrany, nikoli dobyvatele, ale muže osvíceného ducha. To je fakt opravňující k troše hrdosti. (…) Vždyť tento národ měl vlastní písmo a knihy dřív než většina ostatních evropských národů.

Úkoly literatura – středověk

1. Charakterizujte románské období: a) časově:

b) v architektuře:

c) v malířství:

d) centra vzdělanosti:

e) autoři literatury:

f) hl. lit. žánry:

g) jazyk literatury:

h) charakter literatury, náměty:

2. Charakterizujte gotické období: a) časově:

b) v architektuře:

c) v malířství:

d) centra vzdělanosti:

e) autoři literatury:

f) hl. lit. žánry:

g) jazyk:

h) charakter literatury, náměty:

3. Uveďte jednu románskou architektonickou památku nacházející se v České republice: 4. Uveďte jednu gotickou architektonickou památku nacházející se v České republice: 5. Na vynechaná místa podle kontextu doplňte správné informace:

Roku ………… byli na Velkou Moravu povoláni z …………………………… říše z města ………………………

věrozvěstové …………………………… a ………………………. Stalo se tak za vlády moravského knížete

………………………, který se snažil čelit vlivu kněží z ……………………… říše, kteří jako bohoslužebný jazyk

používali ………………………. Bratři s sebou přinesli písmo zvané ………………………… a jazyk nazývaný

………………………. Do tohoto jazyka přeložili před příchodem na Moravu některé texty. Jednalo se

především o …………………… texty. Důležitost vlastního jazyka a písma pro každý národ byla

zdůrazněna v původní památce s názvem ……………………….

39

3. 2. Vztahy staroslověnské a latinské literatury (10. - 11. století) - 10. století —> raně středověký stát v přemyslovských Čechách - kultura: existence stsl.a lat. písemnictví, od konce 10. stol. stsl. liturgie potlačována, definitivní zánik stsl. literatury na

konci 11. stol.

- literatura: - —> duchovní píseň

Hospodine, pomiluj ny (10. stol., nejstarší dochovaný opis ze 14. stol.) - nejstarší duchovní píseň, stsl. původ, funkce hymny Hospodine, pomiluj ny!

Jezu Kriste, pomiluj ny!

Ty Spase všeho míra,

spasižny i uslyšiž,

Hospodine, hlasy našě!

Daj nám všěm, Hospodine,

žizň a mír v zemi!

Krleš! Krleš! Krleš!

- —> legenda

- vývoj od vypravování spíše historického k typické středověké legendě

= prozaický epický žánr zobrazující život a zpravidla mučednickou smrt výjimečného člověka - světce

obsahuje nereálné motivy (zázraky), čerpá ze symboliky biblických motivů

tématem osudy českých světců - Ludmily, Václava, Vojtěcha a Prokopa - nejhojněji zastoupeny svatováclavské legendy - legenda x „život“ Život svatého Václava (10. stol., nejstarší dochovaný opis ze 14.-15. stol.) - staroslověnsky, historicky věrné vypravování (1. kapitola) (…) Žil v Čechách kníže slávou veliký, jménem Vratislav, a jeho žena Drahomíra. A zplodili prvorozeného syna, a když ho křtili, nazvali ho jménem Václav. A dítě vyrostlo, takže bylo třeba postřihnout mu vlasy. I pozval kníže Vratislav jednoho biskupa se vším duchovenstvem. A když vykonali bohoslužbu v kostele svaté Marie, vzav chlapce, postavil [ho] na stupeň před oltářem a požehnal mu, pověděv toto: „Pane Ježíši Kriste, požehnej toto dítě požehnáním, jímž jsi požehnal všechny své spravedlivé.“ A postřihli [ho] i jiní velmožové. A tak se domníváme, že pro požehnání tohoto biskupa, ale i pro zbožné modlitby začal chlapec růst, jsa chráněn milostí boží.

A jeho bába Ludmila ho dala vyučovat knihám slovanským podle návodu knězova; a dobře si osvojil [jejich] smysl. Odvedl [jej] pak Vratislav na Budeč, a chlapec se začal učit knihám latinským. A vyučil se dobře. (…)

(5. kapitola) A když nastalo ráno, zazvonili na jitřní. Václav pak, uslyšev zvon, řekl: „Sláva tobě, Pane, žes mi dal dožít tohoto jitra!“ A vstav, šel na jitřní. A Boleslav [jej] zastihl jej ve vratech. A Václav se ohlédl a řekl: „Dobrý náš hostitel byls večer…“ Boleslavovi se však k uchu sklonil ďábel a rozvrátil jeho srdce, takže vytasiv meč odpověděl: „ Takhle k tobě chci být [ještě] lepší.“ A udeřil [ho] mečem po hlavě. Václav se však otočil a řekl: „Co sis [to] usmyslil?“ A popadl ho a srazil a padl na něho a řekl: „To ti Bůh, bratře.“ Přiskočil Tuža [a] ťal [Václava] do ruky; a Václav pustil bratra a běžel ke chrámu. Ale dva ďáblové, Česta a Tira, [jej] v chrámových vratech zabili.

40

A přiskočiv Hněvysa, probodl mu mečem hruď. I vypustil svého ducha říkaje: „Do rukou tvých, Pane, odevzdávám ducha svého.“

Překlad Emilie Bláhová a Václav Konzal Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu (11. stol.) - zdůrazněny motivy zázraků Kristiánova legenda (10. stol., nejstarší dochovaný opis okolo r. 1340) - latinsky, vytříbený jazyk a sloh Vita et passio sancti Venceslai et sanctae Ludmilae aviae eius (Život a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily – tzv. Kristiánova legenda) (5. kapitola) Neboť stále jmenovaný vévoda Václav, staraje se o zjednání pokoje, pojal vnuknutím Ducha svatého úmysl matku svou, která byla příčinou veškeré zloby, z vlasti vypuditi, aby vyhnáním jejím a všech jejích bezbožných přívrženců byla utišena zuřivost rozbrojů a mír v církvi Kristově se vzmohl, tak aby všichni dokonale poznali, majíce jednoho a téhož pána, pravé učení Kristovo, a až bude všechno zařízeno, co by se zdálo sloužiti míru v knížectví, a až po vypuzení a vyhnání synů nesvornosti bude upevněn pokoj, povolati zase matku se ctí do vlasti. A to všechno s pomocí Boha Stvořitele vskutku vykonal. (…)

(6. kapitola) (…) Žaláře a šibenice za dřívějších časů postavené a až do jeho doby stojící kácel, sirotky, vdovy, chudé, lkající a raněné neúnavně utěšoval, hladové sytil, žíznivé napájel, nahé odíval, nemocné navštěvoval, mrtvé pohřbíval, cizince a pocestné jako nejbližší příbuzné přijímal, kněze, kleriky a mnichy jako Pána ctil, bloudícím cestu pravdy ukazoval, pokoru, trpělivost, mírnost a lásku, jež nade všecko vyniká, zachovával, násilím a lstí nic neodnímal a svou družinu nejen zbraněmi nejlepšími, ale i šatem opatřoval. (…) Překlad Jaroslav Ludvíkovský

- —> texty pro duchovní a liturgické účely 3. 3. Vítězství latiny a první literární užití češtiny (12. - 13. stol.) - —> kronika

- měla také funkci beletristickou, čerpala nejen z faktů, ale i z mýtů, pověstí, ústní tradice apod.

Kosmas: Chronica Bohemorum (Kronika česká) (1045 - 1125) - nejvýznamnější latinsky psaná památka na našem území - zachycuje české dějiny od počátku do své současnosti - biblické a antické motivy, charakteristika postav - vypravování se mísí s popisem a časoměrnými verši, humor, ironie, přísloví - protipohanská pozice, straní Přemyslovcům, ignoruje stsl. vzdělanost - autor - vzdělaný s širokým rozhledem, slovesný mistr - první koncepce národních dějin - ukázka:

(1. kapitola, kniha první) Po vylití potopy a po změtení lidí, kteří se zlým úmyslem stavěli věž, pokolení lidské, skládající se tehdáž asi z dvaasedmdesáti mužů, bylo za takovou nedovolenou a nerozvážnou opovážlivost rozptýleno božskou mstou v tolik různých jazykových rodů, kolik bylo hlav mužských. (…).

(4. kapitola) a/ Z nich nejstarší se jmenovala Kazi, jež Medeji z Kolchidy nic nezadala v znalosti bylin u věšteb ani Asklepiovi v lékařském umění, poněvadž často způsobila, že se sudičky vzdaly své práce, konce nemající, a

41

přiměla kouzlem i osud, by její vůlí se řídil.

Proto i obyvatelé naší země, když se něco ztratí a vzdávají se naděje, že by to mohli zase dostati, mají o ní pořekadlo: „To nedovede ani Kazi navrátiti.“ (…).

b/ Ctihodná byla i Tetka, co do věku byla však druhá, žena to jemného citu, a bez muže svobodně žila.

Ta vystavěla a svým jménem nazvala hrad Tetín, polohou velmi pevný, na vrcholu strmé skály u řeky Mže. A navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl vílám, jež vládnou horami, lesy a stromy, a ctil je; zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům; a tak dosud mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně (…).

c/ Třetí, věkem nejmladší, ale moudrostí nejstarší, nazývala se Libuše; (…). A poněvadž lidu pravdivě předpovídala mnoho budoucích věcí, celý ten kmen sešel se po smrti jejího otce k obecné radě a ustanovil ji sobě za soudce.

Toho času vznikl mezi dvěma obyvateli, kteří vynikali bohatstvím i rodem a byli jaksi správci nad lidem, nemalý spor o mez sousedních polí. I pustili se do takové hádky mezi sebou, že jeden druhému vjel nehty do hustých vousů, a tupíce se hanebně nevybíravými nadávkami a luskáním pod nosem, hřmotně vejdou do dvora, s velikým hlukem předstoupí před svou paní a snažně žádají, aby spornou věc mezi nimi rozhodla po právu a spravedlnosti. (…).

Na to paní, svou pohanu tajíc a bolest v srdci ženským studem zastírajíc, usmála se a pravila: „Tak jest, jak díš; žena jsem, jako žena žiji; ale snad proto si myslíte, že málo mám rozumu, že vás nesoudím metlou železnou, a poněvadž žijete bez bázně, právem mne nedbáte. Neboť kde je bázeň, tam je i kázeň. (…). Jděte nyní domů, a koho vy si zítra vyvolíte za pána, toho si já vezmu za manžela.“ (…)

(6. kapitola) d/ Zatím byli určeni poslové, aby tomu muži přednesli vzkaz své paní i lidu. Když paní viděla, že jaksi, neznajíce cesty, váhají, pravila: „Co váháte? Jděte bez starosti, sledujte mého koně, on vás povede pravou cestou a dovede zase zpět, neboť tu cestu nejednou šlapal.“

Lichá šíří se pověst a zároveň mínění křivé,

že paní sama vždy za nočního kuropění tu bájnou cestu na koni tam konávala a před kuropěním se vracívala; tomu však

„ať Žid Apella věří.“

(…)

e/ A jako mají sedláci ve zvyku, že jim nestačí jednou říci, plnou hubou opakují:

„Zdráv buď, kníže, buď zdráv, tys oslavy nad jiné hoden, vypřáhni od pluhu voly, změň roucho a na koně vsedni!“ Přitom mu ukáží roucho i na hřebce, který vtom zaržál.

„Paní naše Libuše i všechen lid vzkazuje, abys brzy přišel a přijal panství, jež je tobě i tvým potomkům souzeno. Vše, co máme, i my sami jsme v tvých rukou; tebe za knížete, tebe za soudce, tebe za správce, tebe za obránce, tebe jediného sobě volíme za pána.“ Při té řeči se ten muž moudrý, jako by předvídal budoucnost, zastavil, otku, kterou držel v ruce, vetkl do země a pustiv voly zvolal: „Jděte tam, odkud jste přišli!“ Ti, ještě než to dořekl, z očí zmizeli a nikdy více se neobjevili. Ale líska, kterou do země vetkl, vyrazila tři velké ratolesti, a to což jest ještě podivnější, i s listím a ořechy. A muži vidouce, co se tu děje, stáli zaraženi. On je vlídně jako hostitel pozval k snídani, vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra, mošnu položil na

42

trávník místo stolu, na to režný ubrus a tak dále. Zatímco svačili a vodu ze džbánu pili, dvě ratolesti neb odnože uschly a opadly, ale třetí velmi rostla do výše i šíře. To naplnilo hosty ještě větším podivem a bázní. A on dí: „Co se divíte? Vězte, že se z našeho rodu mnoho pánů zrodí, ale jeden pokaždé bude panovati. Ale kdyby vaše paní nebyla s tou věcí tak spěchala, nýbrž na krátký čas byla vyčkávala běhu osudů, že by nebyla pro mne tak brzy poslala, měla by vaše země tolik pánů, kolik by příroda vydala na svět knížecích synů.“ (…) A kdo mě, starce, haníš, když sám jsi moudrý, poklad své učenosti vynes na světlo a tento můj neumělý spis pokládej za pouhou látku. Překlad Karel Hrdina

- —> liturgické drama

spjato s velikonočními a vánočními náboženskými obřady

novozákonní evangelijní motivy

hráno mnichy a jeptiškami, akce minimální Visitatio sepulchri (Návštěva božího hrobu) (12. - 13. stol.) - latinsky (Maria Magdalena a druhá Maria nesly na úsvitě masti, hledajíce Pána v hrobě.) Sestry: Kdo nám odvalí ode dveří kámen, jenž, jak vidíme, kryje svatý hrob? Na to andělé: Koho hledáte, ó bázlivé ženy, v tomto rovu plačíce? Sestry: Ježíše Nazaretského ukřižovaného hledáme. Sedící (andělé) u hrobu: Není tu ten, jehož hledáte, ale rychle jdouce, povězte učedníkům jeho a Petrovi, že Ježíš vstal z mrtvých.

Rovněž sedící (andělé): Pojďte a vizte místo, kde Pán byl položen, aleluja, aleluja. Potom setry (přicházejíce ke kůru), nechť zpívají:

Přišly jsme lkajíce k hrobu, uviděly jsme anděla Páně sedícího a řkoucího, že Ježíš vstal z mrtvých.

Kůr: Aleluja, neplač, Maria. Při příchodu první sestry nechť kůr zpívá. (Maria stála venku plačíc. Jak plakala, naklonila se a nahlédla do hrobu.) Řečená sestra nechť se po nahlédnutí obrátí ke kleru a zpívá:

Vzali Pána mého a nevím, kam ho položili. Anděl (Ježíš): Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš? Sestra: Pane, jestliže jsi jej vzal ty, pověz mi, kam jsi ho položil, a já jej vezmu. On (Ježíš): Maria. Ona (uklánějíc se): Rabboni. On pak (ustupuje maličko nazad): Nedotýkej se mne, Maria. Ale jdi k bratrům mým a pověz jim: Vystupuji k Otci svému a Otci vašemu. Kůr: Maria přišla zvěstujíc učedníkům. Sestra: Viděla jsem Pána a toto mi řekl.(…) Kůr: Vstalť zajisté. (Po dozpívání <antifony> se začne hymnus Te Deum laudamus.) Překlad Jan Vilíkovský

- —> 1. české literární památky

Svatý Václave (konec 12. stol.) - umělecky vyspělejší než Hospodine, pomiluj ny - asonance, epiteta

Svatý Václave, vévodo České země, kněže náš, pro za ny Boha,

svatého Ducha! Kyrieleison! Nebeskéť jest dvorstvo krásné,

43

blazě tomu, ktož tam pójde: v život věčný, oheň jasný svatého Ducha! Kyrieleison! Pomoci tvé žádámy, smiluj sě nad námi, utěš smutné, otžeň vše zlé,

svatý Václave! Kyrieleison! (…) Ty jsi dědic České země, rač pomnieti na své plémě, nedajž zahynúti nám i budúcím, svatý Václave! Kyrieleison!

3. 4. Počátky rozvoje česky psané literatury (konec 13. - polovina 14. stol.) - gotika - doba vlády Václava II., Václava III. a Jana Lucemburského - hospodářský a společenský rozvoj - tzv. zesvětšťování literatury (autory vedle duchovenstva také šlechta a měšťanstvo)

a) latinská literatura

- —> dějepisectví - —> legendistika

b) česky psaná literatura - —> duchovní lyrika

Kunhutina modlitba (asi 1300) Jezu Kriste, ščedrý kněže (asi 1300) Spor duše a tělem

- —> duchovní epika = legendy

Legenda o Jidášovi (poč. 14. stol.)

- —> světská epika

Alexandreis (před r. 1300) - předlohou lat. a něm. Alexandreis - příběh o Alexandru Makedonském, jeho životě, válečném tažení, úspěších, pýše a smrti - vychovatelem filosof Aristoteles, který udílí důležité rady - alegorie na Přemysla Otakara II., středověkého rytířství - motiv zrady, negativní vztah k neurozeným - gnómy, obrazná vyjádření - pravidelný osmislabičný verš - autorem příslušník vyšší šlechty - ukázka:

(ARISTOTELOVY RADY) (…) Z chlapieho řáda nikoli i jednoho v čest nevoli; nebo chlap, když jest povýšen, nesnadně bývá utišen: zlé kolo najvice skřípá, malý had najviece sípá a chlápě najviece chlípá.

(…) Buď lehek proti chudému, protiven buď protivnému: nenieť nikde jako tuhý, chceš-li, budeš jemu druhý.

Před zástupem první bývaj svých sě lidí nepokrývaj; a když ti to uzřie tvoji, tu rád každý tobě sstojí.

44

Když pastýř přěd vlkem srší, toho sě stádo rozprší, ten jest nehoden své vrši.

Potom, mój kněžiče, věz to: ač kde dobudeš město, (…). Uč sě v tom rady chovati: když dobuddš, tehdy dávaj, a když nejmáš, oběcévaj. Lékař vždy jmá čáku k sěči, pták rád slyší, kdežto skřěčí, sluha věří slibný řěči.

To ti naposled povědě, jenž k tvéj čsti najlepšie vědě: v rozkoši sě neobložij, u panosti neumnožij; ač sě v tom dvém neostřěžeš, sám sě tiem najviec sviežeš. Plodu nedá moklé pole, a čest i v rozkoši vóle nesedí na jednom stole.

Juž ti všicku řadu kráci, v jedno slovo sě navrací; milosrden buď k nevinnému, najviece k člověku svému.

Chovajž tvrdě moje slova, budeť služba vždy hotova a ve cti vždy obnova. (…) (ALEXANDR VZOREM ČESKÉMU KRÁLI) (…) A s právem sě jmu to dálo, což sě jmu jest čsti kde stalo, že sě vybrav s málem ľuda hi pojměv mnoho nekluda, svú věcú tak snažně pílil, až sě jmu veš svět pochýlil. By Bóh uslyšěti ráčil své křestěnstvo hi to zračil, by takýž byl českým králem: (…). Hi to by sě státi mohlo, ač by to co juž pomohlo, že Němci, již sú zde hoscie, chtie doždaci, by na moscě Prazě, jehož Bóh snad nechá, nebylo viděti Čecha: hi mohlo by sě birž státi, by jich bylo nevídati. (…)

Kronika třč. Dalimila (poč. 14. stol.) - autor neznámý

- oblíbena - úplně dochována - bezrozměrný verš - vybrané události našich dějin do r. 1310 - silné nacionální vyznění - autor měl blízko k nižší šlechtě - ukázka:

O sedlské knieni Bořeně Kněz Oldřich o Postoloprtech lovieše. Sta sě, že když srzě jednu ves jědieše, Uzřě, že sedlská dievka na potocě stáše, Bosa i bez rukávkóv rúcho práše. Sedlka velmi krásna bieše, K tomu ovšem stydlivé nravy mějieše. Počě sě jejich krásě diviti stojě A inhed ju sobě za ženu pojě. Ta knieni šlechetna bieše, Jmě Bořena mějieše. Páni mu z toho za zlé mějiechu, Kněz vece: „Páni neradi slyšiechu,

Z chlapóv šlechtici bývajú, A šlechtičí syni chlapi bývajú, Neb ostaralé střiebro šlechtu činí a často šlechticě chudoba chlapstvem viní. Vyšli smy šickni z otcě jednoho, A ten sě čte šlechticem, jehož otec měl střiebra přěmnoho. A když jest tak šlechta s chlapstvem smiešena, Bude Bořena má žena. Radějí sě chcu s českú sedlkú snieti, než královnu Němkyňu za ženu mieti. Vřeť každému srdce po jazyku svému,

45

Proto Němkyně bude přětiti jazyku mému. Němkyně bude němečskú čeleď mieti, Němečsky bude učiti mé děti, Proto bude jazyka rozdělenie A ihned země jisté zkaženie. Páni, neviete dobra svého, Lajíce mi z mantelstva mého. Kde byšte řečníky brali, Když by přěd knězem stáli?“ Když s Bořenú syna měl, Tomu byl Břěčislav vzděl. (…)

O selské kněžně Boženě Když v postoloprtské stráni lovil Oldřich, znenadání za jednou vsí nad říčkou spatřil selku mladičkou, jak v košili bez oplecka, bosa, umáčena všecka, pere. Byla krásná, milá, Oldřichu se zalíbila, že tvář měla čistou, něžnou. A tak učinil ji kněžnou. Ona kněžna dokonalá Božena se jmenovala. Oldřich nedbal nic, že páni to manželství jemu haní. Řek: „Tak už to v světě chodí, že se z chlapa šlechtic rodí

a že sedlák neřídce za otce má šlechtice. Stříbro poctu rodu vrací, chudý šlechtic jméno ztrácí. Pán i kmán jsou jedna krev, proto potlačte svůj hněv, že jsem si vzal za ženu prostou dívku Boženu. Ve mně každý pána hledá. Na Přemysla, na praděda nejdřív však pomyslete, jenž z oráče na knížete povýšen byl. Všichni stejně počati jsme byli v ženě, ač pokládán za šlechtice je ten, kdo má stříbra více. Chci žít s českou selkou skrovnou spíš než s Němkou, s císařovnou. Pouto krve vždy je silné, Němka k Čechům sotva přilne. Vale utrhačné řeči o hlouposti jenom svědčí. Jak u Němky byste, páni, chtěli prosit o zastání? Čeleď z Němec, z Němec mistři, Němkyně je na koni a mé děti, synáčci bystří, německy jen švadroní. Vidím, jak zem vadne, chřadne, jak Čech nemá právo žádné. Novočeský převod

3. 5. Vrchol středověké literatury v době Karla IV. a Václava IV. (pol. 14. stol. - poč. 15. stol.) - doba vlády Karla IV. - titul českého krále a římského císaře

- povýšení pražského biskupství na arcibiskupství - kamenný most přes Vltavu, Nové Město pražské, Karlštejn, … - založení univerzity (1348) - posílení české samostatnosti, Praha centrem feudální Evropy - roste hospodářská moc církve => krizové společenské jevy - literatura mohutní žánrově, rozvoj česky psané tvorby

- doba vlády Václava IV. - král hledá oporu v nižší šlechtě - konflikt s církevními představiteli - —> reformního hnutí usilujícího o nápravu církve, —> husitského hnutí

a) latinská literatura

- —> kroniky - mají zachytit skutky Karla IV. Karel IV.: Vita Caroli (1371) - vlastní životopis psaný latinsky

- ukázka:

Nyní o marném a nemoudrém životě svém psáti vám žádám a o počátku běhu svého světského, aby vám to mohlo býti příkladem. Milosti pak od Boha mně vlité a lásku k učení, kterou měla vytrvalost mé hrudi, nezamlčím, aby tím více doufali v pomoc boží, že vám v úsilí vašem

46

pomůže, čím více otcové a předchůdci vaši vám zvěstují. Neb i psáno jest: Otcové naši zvěstovali nám.

Protož žádám, aby vás tajno nebylo, že Jindřich Sedmý, císař římský, zplodil otce mého, jménem Jana, z Margarety, dcery vévody brabantského, Ten pojal ženu jménem Eliška, dceru Václava Druhého, krále českého, a obdržel s ní království české, neb pohlaví mužské v pokolení králů českých bylo zahynulo. (…).

Zplodil pak týž Jan, král český, s Eliškou královnou prvorozeného svého jménem Václav léta Páně 1316 čtrnáctého máje v první hodinu v Praze.

Překlad Jakub Pavlata

A odtud přijedechom do České země, v nížto sme nebyli jedenácte let, a zvěděli sme, že mátě našeho několiko let před naším vrácením byly umřela, jížto jmě bylo Elžběta. A dokudž ona ještě žíva byla, sestra naše mlazšie (mladší) jménem Guta byla poslána do Frankricha (Francie) a oddána za Jana, prvorozeného syna Filipova, krále franského, jehož setru měli sme za ženu, jménem Blance. A pak třetie naše sestra, jménem Anna, bieše v ty časy s dřéveřečenú svú a naší sestrú u Francii. A protož když přijedechom do Čech, nenalezli sme ani otce ani mateře ani bratra ani sestry ani kterého známého, a řeči české ovšem zapomenuli bychom, jížto potom sme se znova naučili, tak že sme mluvili i rozuměli jakožto jiný Čech. A z boží milosti netoliko česky, ale fransky, vlasky (italsky) i lampartsky (severoitalsky), německy a latinsky také mluviti, psáti i čísti uměli sme, že jeden z těch jazykóv jako druhý ku psaní, čtení a mluvení i rozumění byl nám obecen (přístupný, běžný). Staročeská ukázka

- František Kožík: Kronika života a vlády Karla IV., krále českého a císaře římského

- —> nauková literatura

- slovníky - komentáře děl - —> terminologie - souvisí s latinským univerzitním vzděláním slovníky Bartoloměje z Chlumce (Claret)

b) česká literatura

- —> světská zábavná literatura - rytířský epos, povídka apod. Tristram a Izalda (2. pol. 14. stol.) - veršovaný rytířský epos

- zpracovává starofrancouzskou legendu keltského původu - vypravování o osudové moci lásky - starý král Marek uvidí zlatý vlas dívky, po níž zatouží, vyšle pro ni mladého Tristrama, který splní určité

úkoly a princeznu Izaldu si odváží - po cestě oba omylem vypijí nápoj lásky, připravený Izaldinou chůvou, a propadnou hluboké a vášnivé

lásce - Izalda Zlatovlasá si musí vzít Marka, ale stále miluje Tristrama - když se to Marek dozví, posílá Tristrama plnit úkoly pryč od dvora - Tristram se snaží zapomenout po boku Izaldy Běloruké, ale nakonec umírá marnou touhou a po jeho

boku přichází zemřít i Izalda Zlatovlasá - u nás přežilo jako pohádka o Zlatovlásce

(NÁPOJ LÁSKY) (1) K jednomu ostrovu sě tu přistavichu a tu odpočinutie sobě učinichu. Jidechu ti všichni lidé z lodie, aby učinili svú potřebu, to vědě. Tristram jide tu chvíli ku panně,

k níž učiniti takové otázanie, zdali by již chtěla jeti. I počě Tristram velikú žízeň mieti i káza sobě dáti pitie. Neby tu šenka na to neščestie. Tu vece jedna panenka: „Pane, teď stojí jedno málo vínka.“

47

On je sobě přinést káza. Panenka sě s nižádným nepotáza i přinese to pitie jisté; neb jest mněla, by bylo čisté. Tristram o tom nic nevěda, že mu sě o tom má státi sváda, napi sě jeho mnoho, mněl, by bylo něco dobrého, poskyte jeho také panně.

A jakž sě ona napi nelestně, tak sě jim zdáše oběma, jako by byla na smysle něma. I musichu sě tak milovati, a z nich toho i žádný nemoh rozuměti, kterak tak v krátkém časě byla sta laskavi na sě. Než zdá mi sě, že jsú zvěděli potom, kterak je mohlo býti o tom. Tristram a ta jistá panna byli jsú mezi svýma očima též bledý jakžto ona črvena, mnichu, by jě nastúpila žalost smrtedlná.

(2) Tak je bylo veliké milovánie mezi nimi bez jich chtěnie. To sě ot přijetie toho pitie salo, jehožto sě panna styděla nemálo, že j´ tak velice milovala Tristrama a po něm milostí mřěla. Tristram pro milovánie také měl jes túženie všelikaké. Jechu sě takto spolu obchoditi a obyčějnějie s sebe býti, nežli jsú kdy dřieve činili; k tomu jsú jě veliké milosti nutily. Velikú jsú měli tesklivost a nejednu túžebnú žalost, bojíce sě oba toho, aby jeden nemiloval jiného někoho. A když jeden druhého spatřil, ihned žalost jměl toho a velikú tesknost, jenž sě smrti přirovnávala, ot ježto nemoc rozličná přicházela. (…)

Trojánská kronika (2. pol. 14. stol.)

- zpracování antické látky vychází z latinské středověké předlohy => Trója pojata jako středověké město - první česká tištěná kniha

- —> světské drama Mastičkář (40. léta 14. stol.) - fraška, vychází z velikonočního liturgického dramatu

- Marie jdou na trh koupit mast pro balzamování těla Kristova - děj se soustřeďuje kolem nabízení mastí na trhu, odhaluje šarlatánství prodavače,

vydávajícího se za lékaře, a jeho pomocníka - česky + latinské části - ve verších, lidový jazyk, vulgarismy, komika, nadsázka, ironie - ukázka:

Mastičkář říká verše: Pověz mi to, Rubíne, co chceš vzieti ote mne: Rubín praví: Mistře, ot tebe chcu vzieti hrnec kysělicě a k tomu tři nové lžícě. Móž-li mi to ot tebe přijíti, chcu jáz ovšem tvój rád býti. Mastičkář praví: Rubíne, to ti vše jáz rád dám, co jsi potřěboval sám. Jedno na to všdy ptaj a těch miest pýtaj, kde bychom mohli svój krám vyklásti a své draho prodati masti. Rubín praví: Mistře, hyn jsú miesta sdravá a v nich jest krásná úprava. Tu rač své seděnie jmieti a své drahé masti vynieti!

48

(…) Potom ať s Postrpalkem zpivá píseň takto: Seď, vem přišel mistr Ypokras de gracia divina,

nenieť horšieho v tento čas in arte medicina. Komu která nemoc škodí a chtěl by rád živ býti, on jeho chce usdraviti, žeť musí dušě zbýti.

- —> duchovní veršovaná epika = legendy

Legenda o sv. Prokopu (60. léta 14. stol.) - prostší styl, aktualizace, přístupnost - domácí námět - vypráví o zakladateli Sázavského kláštera - paralela: za života vyhání Prokop čerty, po smrti se zázračně zjevuje a vyhání Němce - vlastenecké vyznění - původně určeno k hlasitému přednesu - ukázka:

(1) Slyšte, staří, i vy, děti, co jáz vám chci pověděti o dědicovi slovenském číš o Prokopovi svatém, jenž sě jest v Čechách narodil, svój zákon dobřě rozplodil, zákon svatý věrně plnil a veliké divy činil. (…) (2) Svatý Prokop jest slovenského roda, nedalo ot Českého Broda. Tu ves dobřě Buoh rozplodil, v niejž sě ten svatý urodil. Avšak dobřě pověděti směji: téj vsi jmě Chotúň dějí, (…). (3) Ješče vám viece povědě, co o svatém Prokopě vědě. Sta sě to pak v jedny časy, uslyšěvše všaké hlasy, ande črtie volajíce, mezi sobú to mluviece: „Český člověk nad námi jest, o němž jsmy dávno kladli lest, chtíc jeho otsud vyhnati. Již sě to nemóže státi,

nebo jsa závisti plný, jmajě k nám nevěrné činy, vše proti našemu sboru obsědl zde nad námi horu. Nuže, Prokope, věz to, breč, pro tebe musímy jíti preč.“ (…) (4) Byl jest člověk urozením vysokým, u plecí i v těle stavem širokým, v hnáty byl velmi silný, ve vše těloovšem plný. Hlavu dosti velikú jměl, a tváří ovšem bieše biel; čelo jměl dosti veliké, brádka bieše črná také. Vlasy črné střědnie jmějieše, a vezřěnie jasného bieše. Promluvenie jměl milostivé a srdce k každému nelstivé. Rúcha nemnoho jmějieše, jedno sukni a kápi nosiče, škapuléř jmějieše pro deielo, toť jest rúcho bylo, a na nohách nohavicě, a k tomu lehké črěvícě. (…) (5) Když prvú noc na jitřní vstachu

49

a do kostela sě brachu, svatý Prokop u dřví stáše, těm Němciem porokován: „Povězte mi, kde jste sě zde vzěli, co-li jste na tomto miestě sděli?“ (…) Svatý Prokop, vida jiného jazyka, povědě jim a takto řka: „Ba, Boží mocí kazuji vem, náhle, soci, odtudto ven;

pakli toho neučiníte, Boží kázeň nad sobú uzříte!“ (…) To mluvě, v rucě berlu držiče, jíž nemilostivě Němcě tpieše. Němci ijedné otpovědi nejmiechu, jedno druh přěd druhem běžiechu; nic na cěstu netázánu, jedno jako kozlové skákáchu. (…)

Legenda o sv. Kateřině (60. léta 14. stol.)

- umělecky nejnáročnější text české středověké literatury, vyšší styl, výlučnost - zpracovává exotický námět - o pohanské princezně Kateřině, která se ve snu zamiluje do Krista, a proto přijímá křest,

stává se Kristovou nevěstou - její láska líčena světsky, vliv kurtoazní dvorské lyriky - v učené disputaci přesvědčí pohanské učence o významu křesťanství a obrátí je - umučena pohanským králem Maxentiem - vrcholné scény: Kateřinino zasnoubení s Kristem a její bičování - složitá symbolika barev - snaha o pravidelný osmislabičný verš - přesahy - ukázka:

Ježíši, kterak tvá nevěsta žalostně stála obnažena k větší slávě tvého jména, jakž ti přislíbila kdysi, mimo tebe nechtějíc si vyvolit jiného chotě. Proto těžká muka pro tebe ráda pokorně trpěla, neb hebkosti toho těla katané nelitovali, tu žádoucí kůži drali svými biči ze vší síly, takže zřels od každé žíly stopu v kůži krví psánu a nejednu krutou ránu na jejím přečistém těle. Tak nesla pro svého přítele na znamení věrné lásky z šesti barev čisté pásky, jako milá pro milého nosí věrně barvy jeho. První barvu v obličeji nesla, neboť líčka její, jež kvetla v bílé a v červeni změnivše se z utrpení

krve sice nepozbyvše, ale svou krásu ztrativše, zelenala se teď studem, že před tím pohanským bludem stála donaha svlečena. Vroucí láskou naplněna, sepjavši své ruce k sobě, zavřevši své oči obě, mlčky nachýlila hlavu. Tak ji pohané, únavu neznajíce, bičovali a od jejich ran stékaly jí zářné slzy z očí jasných v horkých krůpějích po krásných tvářích pro bolest zběsilou. Druhou barvu nesla bílou za naději pro svět zdejší. Ba, které kdy byl milejší který choť nežli té drahé, když její bílé tělo nahé skvělo se tu před pohany a na něm zakvítaly rány svatou krvavou červení, jíž pacholci zlořečení zkropili tu bělostskvoucí.

50

Mezi tím mnohou kvetoucí krví orosenou růži bylo zřít v mase i v kůži, jak se háčky v tělo vťaly a ji od kosti vyrvaly a na povrchu zůstavily: uvadnuvši pak za chvíli, černala se bolestivě. Pátou barvu žalostivě nesla kvůli své věrnosti svému ženichu v libosti jako služba Boha Syna. Nejedna zlá podlitina mukou k srdci jí dolehla, pod kůží krví naběhla, temněmodře zbarvila se a mezi rány rozlila se, kamkoli akt mířil bičem. Neuvěřím tomu v ničem, že by nyní která panna byla tak choti oddána, tak věrna v milostné touze, by proň čelila pouze jedné z ran, jichž Kateřina, milá dcera mateřina, mnoho set na sobě měla. V šestou barvu pak dospěla a týž význam připjala si, v němž její líbezné vlasy

také zde muka trpěly, vlasy, jež se dráže skvěly nežli všechno zlato země. Ty pocuchány daremně chvěly se po její šíji a tam, kde ty biče bijí, mezi žíně zapleteny, i s kůží byly vytrženy, a když biče švihly zase, zůstávaly vbity v mase a tu v krvi se blýskaly. Tak ty svaté barvy plály na té panně zbičované v mase i v podlité ráně, bíle, černě a zeleně, modře, žlutě a červeně, každá v své vlastní podstatě. Ach, to láska tu bohatě všechny stany své rozbila, že ta panna Bohu milá může strpěti to bití! Drahé Izoldy napití předtím bylo jí podáno, když ve snách bylo dokonáno její snoubení s Tristanem, jenž je nad vší věcí pánem a nad nějž není druhého. Překlad Jiří Pelán

- —> světská lyrika - milostná, ale i alegorická s plánem duchovním, zpívaná

- —> kurtoazie, dvorská milostná poezie = nerovnocenná láska mezi pěvcem (v Evropě, truvéři, trubadúři, minnesängři) a vznešenou dámou, hra, galantnost a služba

- u nás se objevují jen základní motivy: smutek z neopětovaného citu, oslava ženské krásy, sok - —> alby (svítáníčka) - téma loučení milenců ráno po společné noci - —> rozmanitá milostná poezie

Stratilať jsem milého Otep myrrhy Dřěvo sě listem odievá (2. pol. 14. stol.) - ironie vůči kurtoazii Závišova píseň (konec 14. stol.) - vyšší styl, metafory, symboly

- motivy spjaté s kurtoazií - přesně vybudovaná kompozice - ukázka:

Jižť mne vše radost ostává, opouští jižť mé vše útěchy stanú, přestanou srdce v túžebné krvi plavá, toužící to vše pro mú milú žádnú. žádoucí Svýma zraky skrzě očko silněť střielé v mé srdéčko,

51

bydlímť u plamenné túze. Muoj život v túhách nemáhá, chřadne to vše jejie krása drahá silněť mě k tomu připúzie. nutí Srdce bolí, silně v krvi plavaje, žádaje, žádná, tvé milosti, ač sě móže státi. žádoucí; jestliže Jáť nikoli živ nebudu na dlúzě v té túzě, kdyžť sě zmilitká neráčí smilovati. milá Túhať mě po nie, kdyžť na ni zpomanu, toužím po ní div, žeť kdy nesplanu, omdleje v túhách stanu, zahynu já pro ni u mé mladosti žalostivě zahynu. (…)

- —> satira - autory často univerzitní studenti (= žáci) Píseň veselé chudiny (2. pol. 14. stol.) - satirická píseň, sarkastický humor

- —> makarónská poezie = texty, v nichž se střídají verše v národním jazyce s verši latinskými nebo německými

- —> tzv. satiry Hradeckého rukopisu

- Staročeské satiry Desatero kázanie božie (60. léta 14. stol) - veršovaná satira

- u jednoho přikázání po druhém se uvádějí 3 skupiny hříšníků, kteří je nedodržují - motivy společenské kritiky - osmislabičný verš - ukázka:

ŘEZNÍK (…) Třetieť jáz vědě do ňeho: ktož masa kúpí u ňeho, že jmu prodává kozinu za najlepší skopcěvinu, a častokrát býkovinu za najlepší hovědinu. Čtvrtéhoť sě rád přijímá: kdyžtoť jest najvěčšie zima, budeť vodú oblévati maso, rožny rozpierati, aby jemu zmrzli v noci hovědina i ti skopci. Takť po jeho vóli bude, tři čiesti jemu ho přibude; mnohoť lidu oklamává, když on to maso prodává. (…)

Satiry o řemeslnících a konšelích (60. léta 14. stol.) - veršovaná satira

52

- kritika 7 profesí, zvláště toho, jak se jejich příslušníci obohacují a jak šidí ostatní - osmislabičný verš - břitkost, humor, satira - ukázka:

SEDMÉ KÁZANIE (1) Sedmé jest kázanie božie: Nekraďte cuzého sbožie. Trój lid toto přěstupuje, jímž sobě peklo kupuje. Prvý, jenž cuzé otjímá, toho črt u pekla pojímá. Ten sě zlý lid velmi rozmohl, bezmála vše dobré přěmohl: Zlá kniežata i zlé hrabie, vévody i zlé nakrabie, vládyky, kupci i chlapstvo, biskupi, mniši, žákovstvo, zlé jeptišky, křižovníci, a k tomu zlí kanovníci, panošicě i vladaři, vyvržení z pekla ohaři, všichni cuzé otjímají, a proto těžký hřiedh jmají. (…) Kniežata i zákonníci, jěptišky i kanovníci, i vy, páni, znamenajte a své chudiny nechajte! Což na nich viece žádáte, nežli uložené jmáte, proti Bohu to činíte a svú duši tiem viníte. Vizte, kak jste smyslem hlúpi, že činíte jako trúpi: Trúp zjiedá cuzé úsilé, líbo málo, líbo velé; a když sě léto skonává, tehd sě zle trúpóm stává, že jě včely ven vypudie, s sobú bydliti nedadie. (…)

(2) Ješčě kradú viece toho, a těch jest mnichóv přěmnoho, kdyžto koho zpoviedají a čie tajenstvie zviedají. Když mnichu die, který dercě a cuzého sbožie bercě: „Daj mi dobrú radu z toho, učinil jsem zlého mnoho: desět sem kostelóv vybil, kněží oblúpil i přěbil, kradl sem, při vedl i přěbíjal, žehl sem, svú rukú vybíjal. Toť pravím, otčíku milý, byl sem ke všiej zlosti čilý. (…) Proto za vše zaviňenie, proši, bratr, daj mi pokánie. Nemohuť sě nic postiti, ani na kterú pút jíti, na jutřní vstáti nemohu, učiniž, což líbo Bohu; a páteřiev v nerad pěji a jiných modlitv neuměji.“ „Snadno, synku, toho zbudeš, ač mne poslúchati budeš: my jsmy bratřie veli chudí, nám jinak nic nepřichodí, jedno což vy pomáháte, svú almužnu nám dáváte. Zbavuji tě hřiechu toho, což si kdy učinil, všeho; Daj mi za tři hřiechy jednu k mému oděníci hřivnu.“ Takť činie zlí zpovědníci, mnohých lidí přěludníci, (…)

Podkoní a žák (konec 14. stol.) - veršovaná satira

- parodie na univerzitní spor - hádka sluhy a studenta, kdo se má lépe - odhaluje se bída postavení i perspektivy obou - ironie, světské motivy, názornost

Smil Flaška z Pardubic: Nová rada (90. léta 14. stol.) - veršovaná skladba

- alegorie: zvířata radí lvu, jak vládnout

53

- rady vážné i ironické, představa šlechty o ideálním panovníkovi - kritické narážky na Václava IV. - didaktické vyznění

- —> alegorický spor

Tkadleček (asi r. 1407) - Tkadleček (spisovatel) obviňuje Neštěstí, že zavinilo nevěru jeho milé Adličky - Neštěstí vysvětluje, proč je ho na světě třeba - spor rozsoudí Bůh, neštěstí vyhrává - otázka, zda člověk může ovlivnit svůj osud - složitá symbolika barev a květin - náročná filosofická a teologická problematika => text určen úzkému, velmi vzdělanému okruhu čtenářů

- —> cestopisy - nejednalo se o literaturu faktu v dnešním smyslu, zábava, fantastičnost

- —> překlady do češtiny Mandevillův cestopis Marco Polo: Milion - poměrně realistické líčení vlastních zážitků při cestě do Číny a pobytu v ní (1274 - 1288)

- —> první úplný český překlad bible (70. - 80. léta 14. stol.) 3. 6. Počátky reformního hnutí - Husovi předchůdci (poslední čtvrtina 14. stol.) - církev bohatým světským pánem (vlastnila polovinu veškeré půdy) => snaha o nápravu, reformu společnosti - Konrád Waldhauser - německý mnich, kterého do Prahy pozval Karel IV. - Jan Milíč z Kroměříže - česká kázání pro chudinu, charitativní činnost, velký radikál - Matěj z Janova - vzdělanec píšící latinsky, kritika papežského schizmatu

Tomáš Štítný ze Štítného (asi 1333 - 1401/9)

- studoval na pražské univerzitě, ovlivněn Milíčem - —> traktáty = poučení o závažných společenských otázkách, především teologicko-filosofických, psaná

vytříbenou uměleckou formou Knížky šestery o obecných věcech křesťanských (1376) - sborník

- náboženské otázky vzhledem k běžné denní praxi Řeči besední (80. léta 14. stol.) - forma otázek a odpovědí Řeči nedělní a sváteční (90. léta 14. stol.) - úvahy na motivy evangelia Knížky o šašiech (= o šachách) (90. léta 14. stol.)

- alegorický traktát o postavení jednotlivých stavů ve společnosti v jejich ideální podobě - ukázka:

TŘETIE STRANA (oddíl)

(…). Pieškové (pěšci, sedláci) hru šachovú počínají a všickni jednostajné trhnutie (stejné tahy) mají, že u prvé (při prvním tahu), doniž (dokud) nepočnú bráti sobě, kažý móž na třetie pole, ale potom jedno s jednoho na druhé upřiemo (vpřed); jedno (jenom), ač by kteerý šach byl na kosu (úhlopříčně) jemu, na úhel u pole jeho, na pravú stranu neb na levú, tak móž každý šach vzieti. A dojde-li do konce dcky (šachovnice), též bude právo mieti jako králová, po takých jezdě polích jakožto poslednie bylo, na něž jest vysedl (dosedl).

(…). To pak, že piešek, všecku dcku projda jako královna jezditi bude, ukazuje, že stateční i z obecného lidu přicházejí k dóstojenství. Aj, David robotný (poddaný) byl člověk; došel toho, že dal jemu král svú dceru, až pak došel i královstvie. Takť i piešek, když všicku dcku projde, bude jako zet královi a po královně právo jejie bude mieti.

Král v šachové hře prvním trhnutím móž vyjeti, jakož který šach vyjieždí, jest-li, že nemá stráže na se; avšak vyjede-li jako roch (věž), dále nemá jeti, jedno na třetie pole. (…). A to, že král, když najprv vythne s miesta, pojme královú s sebú, ukazuje, že kamž chce muž, chce-li tomu, má žena s ním jíti. Bývá i to v šachové hře, že šach dadie králi i pohnú jím a jako hanbu učinie jemu; a někdy ztratí některého svého sám utiekaje, nebude-li dobře ohrazen (ochráněn) svými. A pakli dadie mat královi, ztracena jest hra. Pakli ječmu všecky poberú, také jest hru ztratil. Protož,

54

králi, chovajte (hleďte si) svých, aby mohli s nimi kralovati a hledajte (žádejte) na nich toho, ať by vás rádi ostřiehali; a také obec (lid) chovaj a ostřiehaj krále svého! Neb i včelyť zhynú, jakž nemají krále svého.

Královna neb králová vždy jedno jezdí na kosu, nejezdí nikdy jako rytieř (jezdec, kůň), ale jako pop (střelec) móž někdy u prvé vytrhnúti. Neb móž někdy králová neb paní poraditi užitečně, ale nemá choditi jako rytieř s dékú (dýkou), má se tíše mieti, neb stud a tichost lépeť ženy ozdobuje nežli mužský chod. To pak, že jedna královna vždy jedno po bielých polích jezdí a druhá po černých, ukazuje, že dvoje sú panie a oboje dobré a ctné; jedněm jest tak míla ctnost čistoty, že ji vesele držie; druhým, ač nenie od myslí (z předsevzetí) čistota, ale stud mají k tomu, kdyby slúly nečistými, držie čistotu. Obéť jest dobré a šlechetné, jediné střezte se všech takových, leč (ať) mužóv, leč žen, ještoť zlé slovo (špatná pověst) mají, anebo ješto sú které skrze ně překlamovány (v posměch uvedeny)! Styďte se obierati s nestydlivými a strachujte se všech nečistých!

- možnost nápravy společnosti vidí v plnění povinností každým jednotlivcem zvlášť - jako laik psal česky, srozumitelným, ale vytříbeným jazykem => —> náročná filosoficko-teologická

problematika byla zpřístupněna lidovým vrstvám

3. 7. Jan Hus Jan Hus (asi 1371 - 1415)

- pocházel z jižních Čech, vystudoval pražskou univerzitu, stal se jejím rektorem - podílel se na prosazení Dekretu kutnohorského (1409) - ovlivněn myšlenkami anglického reformátora Johna Wicliffa - kázal v Betlémské kapli, konkrétní kritika společenských nedostatků, snaha o jejich nápravu, kritika prodávání

odpustků - rozpor s církevní mocí => musel opustit Prahu - předvolán před kostnický koncil, své názory neodvolal => upálen - jeho smrt vyvolala bouřlivé reakce v Čechách a na Moravě

-—> latinské spisy: De ecclesia (O církvi) (1413) - církev = neviditelné společenství, hlavou Kristus

- popírá autoritu papeže De sex erroribus (O šesti bludiech) (1413) - traktát

- „Neb (člověk) má více poslouchati pána Boha než kterého člověka v tomto světě.“ - ukázka:

Kapitula čtvrtá Blud čtvrtý, o poslušenství, jest tento, že mnějí (domnívají se) druzí lidé, by měli svých starších (představených), jakožto biskupóv, pánóv, otcóv a jincýh vladařóv duchovních i světských, ve všem poslúchati, což přikáží, buď zlé nebo dobré. A toho sě zvláště kněžie chápají, nechtíce srozuměti (vzíti na vědomí), že všelikú zlost Bóh jest zapověděl a že on jest najvyšší pán. Protož když který kolivěk člověk přikáže komu, aby učinil kterú zlost, to věz (totiž) hřiech, nikoli, nemá toho učiniti. Neb má viece poslúchati pána Boha než kterého člověka v tomto světě. František Šmahel – Husův proces v Kostnici: „Mistře Jene,“ pravil kardinál Zabarella s odvoláním na evangelistu Matouše, „víte přece, že v ústech dvou tří svědků stojí každé slovo. A hle, tu jest proti vám dvacet svědků, prelátů, doktorů a jiných velikých a znamenitých lidí, z nichž někteří svědčí jen z doslechu a obecné pověsti, jiní však z vlastního poznání, udávajíce rozumové důvody. Co tedy ještě chcete proti všem popírat?“ Ne-li již dříve, pak po této otázce bylo i Husovi zřejmé, do jaké pasti dobrovolně vlezl. Dále se však proti nepřátelům dovolával Boha i vlastního svědomí, jen svým přátelům si na malém lístku posteskl, že od koncilu očekával větší kázeň i uctivost. Také zlovolnému smíchu a jízlivým výkřikům z pléna čelil s trpělivou pokorou.

55

-—> české spisy: Knížky o svatokupectví (1413) - radikální spis

- kritika nespravedlivého obohacování se duchovenstva přerůstá v kritiku společnosti - konkrétní způsob nápravy: trestání „svatokupců“, volba kněží z nejspravedlivějších lidí,

veřejná kontrola církevní správy - dialogická forma výkladu, řečnické otázky - ukázka:

Hus začal text psán ještě v r. 1412. Svědčí o tom také zmínka o odpustcích (vyhlášených papežem Janem XXIII. v květnu téhož roku) a o popravě tří mladíků, kteří proti prodávání odpustků protestovali, jako o „letošních“ událostech. Kapitola I.

Svatokupectví (nespravedlivé obohacování se – v Husově pojetí především „svaté věci prodávání a kupování“), jenž se rozmnožilo, aby věrní tupili, od něho se ostřiehali, a také zda by kteří svatokupci se pokáli, chci s Boží pomocí o svatokupectví psáti kniežky. (…).

Kapitola II.

Kacieřství má najprvé tři kmeny, takže jest troje kacířství; (…). Třetí kacířství jest svatokupectví (…). Kapitola III.

Pro lepší poznání svatokupectví hodné jest ještě položiti, odkud se počalo (…).

Kapitola IV.

Ohledajme, muož-li (může-li) papež býti svatokupcem? A zdá se, že nemuož, protože on jest pán všeho světa, jemuž sluší bráti, jakž chce, a činiti, jakž chce; a také že jest otec najsvětější, jehož se hřích nemóž chopiti. Tu věz, že mnohí papežové byli sú kacieři a jinak zlí, a jsú s papežstva sesazeni; a ty bylo by dlúho psáti. Protož neměj v tom pochybení, byť papež nemohl svatokupcem býti. A ktož by to držel řka, že papež nemóž svatokupčiti nebo jinak smrtelně hřešiti, ten by ho mínil nad Petra i nad jiné apotoly vznésti. (…).

Ale snad díš (ve významu říkáš, tvrdíš): „Zde na světě papež jest otec najsvětější!“ Tu diem, že když dovedeš, že on najsětějí jest živ, následuje Krista v chudobě, v pokoře, v tichosti, v nesmilství a v práci, tehda tobě puojčím, že jest najsvětšjší; ale očitě lakomství, pýcha a jiní hříchové činí lidem domnění, že on není otec najsvětější! Ale dieš: „Vešken svět nazývá ho otcem najsvětějším, a ty sám nic; kterak má tobě viece věřeno býti?“ Tu diem, že příliš tu saháš (přeháníš) řka: „Vešken svět,“ a jedva snad stý díl lidu má ho za římského biskupa. (…).

Kapitola V.

Hodné jest již spatřiti, kterak biskup muož v svatokupectví upadnúti. (…).

Kapitola VI.

Zákonníci (mniši) kterak mohú svatokupci, v zákon vstupujíce, v něm přebývajíce a třetí z něho vystupujíce. (…).

Kapitola VII.

Kterak faráži a třídníci (kněží ustavení trfvale za nepřítomného faráře, kteří plnili všechny jeho povinnosti, tj. administrátoři) také svatokupectvím hřeší, z prvních řečí a z jich skutkuov muož shledáno býti. (…).

Kapitola VIII.

56

Po dokázání svatokupectví duchovních již také sluší se dotknúti svatokupectví světských. (…).

Kapitola IX.

Aby lidé na všechny strany svatokupectví se vystřiehali (vyvarovali), ještě máme věděti, že každý, jenž přivoluje k svatokupectví, že ten hřeší a jest účasten svatokupectví. A to přivolení bývá šesterým obyčejem: pomocí, obranú, radú, povrzením, nepomocí a netrestáním (nepotrestáním). (…).

Pak potvrzením nebo potvrzováním šimonstva (svatokupectví) jsú účastni všickni, kteří potakají řkúce: ,Tak jest dobře!´ A zvláště jsú tím vinni mocní králi, knížata a páni, biskupové i jiní povýšení, kteří by měli to rušiti; a tak potvrzují aneb netbají, jako by jim do toho nic nebylo! (…).

Kapitola X.

Ještě o tom hřiechu zuostává položiti, kterak by najlépe se mohli ho vystřieci. A nenie podobnější cesta, než aby bylo volení k biskupství neb k farářství (…).

A že by měla obec voliti, píše k tomu sv. Jeronym řka: „(…) že který najstatečnější jest ze všeho lidu, který nejučenější, který najsvětější, který také ve vší ctnosti najpovýšenější, ten buď vyvolen k kněžství, a to s svědectvím lida“ (…).

Proβmež miloβtiwe<h>o pana Boha, ať racži βwu mocij krzieβtainβtwo βwe zpoβobiti a tiemito obyčegi neb ginymi, ktermi on racži, to βwatokupeczβtwij poraziti.

Tyto sem knižky napsal, věda, že ani chvály, ani milosti, ani úžitka tělestného od kněží lakomých i od druhých světských neobdržím; neb těch věcí od nich nežádám, ale od Boha odplaty a jich spasenie. (…).

Výklad Viery, Desatera a Páteře (1412) - vysvětleny texty Vyznání víry, desatera božích přikázání a Otčenáše Postila - (postila = post illa verba = pův. kázání) - soubor traktátů Dcerka listy z Kostnice

- srozumitelný, názorný jazyk - zavedení diakritického pravopisu - Toulky českou minulostí 2

3. 8. Literatura období husitských bojů (1415 - 30. léta 15. stol.) - Čechy vypověděly poslušnost jak církevní moci, —> vlastní program (4 pražské artikuly), tak moci světské - Zikmundovi

Lucemburskému - v literatuře se zužuje počet žánrů, do 30. let 15. stol. dominují: kázání, píseň, satira, kronika, manifest, spor - literatura složila jak k propagaci myšlenek husitství, tak katolické straně k zesměšnění protivníka - důraz na přesvědčivost, působivost, ideologický podtext, agitaci, argumenty, více vážných textů, texty humorné mají

politický a útočný charakter

- —> písňová tvorba

Jistebnický kancionál (pol. 15. stol.) - nejúplnější sborník husitských písní - obsahuje text chorálu Ktož jsú boží bojovníci - ukázka:

Ktoz gβu bozi boyownici a zákona geho, proβtez od Boha pomoczi a vffyte w nyeho, ze konecznye wzdicki β nym βwytiezite.

Kristusť vám za škody stojí, stokrát viec slibuje, pakli proň život složí věčný meiti bude; blaze každému, ktož na pravdě sende.

57

Tenť pán velíť se nebáti záhubcí tělesných, velíť i život složit pro lásku svých bližních. (…) Protož střelci, kopiníci řádu rytířského, sudličníci a cepníci lidu rozličného, pomněte všichni na pána štědrého! Nepřátel se nelekajte, na množstvie nehleďte, pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte a před nepřátely neutiekajte! Dávno Čechové řiekali a příslovie měli,

že podlé dobrého pána dobrá jízda bývá. (…) Vy pakosti a drabanti, na duše pomněte, pro lakomstvie a lúpeže životóv netraťte a na kořistech se nezastavujte! Heslo všichni pamatujete, kteréž vám vydáno, svých hauptmanóv pozorujte, retuj druh druhého, hlediž a drž se každý šiku svého! A s tiem vesle křikněte řkúc: Na ně, hr na ně! Bran svú rukama chutnajte, Bóh pán náš, křikněte.

xhusitský tábor Viklefice (poč. 15. stol.) - satira na husitské ženy Stala se jest příhoda nynie tohoto hoda, že jedna viklefice pozvala k sobě panice, a chtíc ho vieře naučiti a řkúc: - Pro Ježíše, přiď ke mně velmi tiše! Chci tě vieře naučiti, ač ty mne chceš poslúchati, chciť Písmo otevříti. Panic viklefice odpovědě a na ni velmi míle hledě řka: - Já chci rád vše učiniti, ač ty mne chceš naučiti v tvém zákoně býti. Vece viklefka: - Zezři na mě, paniče, přiď ke mně až po klidu, když tu nebude lidu; chciť Písmo zjeviti. Panic bez meškánie učini jejie kázanie.

Po večeři v neděli, když uhlédal svú chvíli, přišel jest k ní tiše. Vece viklefice bez lenosti: - Vítaj, mój milý hosti, co sem dávno žádala, po němž má duše prahla! Rač ke mně vstúpiti, se mnú málo poseděti, chciť Písmo vyložiti, biblí i také čtenie; s námať žádného nenie, budeš sám obierati. Tuť mu bába bibli vyloži, dvě kapitole vyloži pěkné, velmi okrúhlé; k hruškám byšta podobné a tak velmi bílé. Panic vece bez strahu: - Podáš jich sem, milá brachu. Jě se biblí rozkládati a kapitol vykládati

58

s večera až do světu. A když počě svítati, panic se chtieše pryč bráti. Viklefice se ho chváti a řkúc: - Zdeť jest ostati, se mnú jitřni dokonati.

(Vynechána porušená sloka)

Když sú jitřni skonala, pěkněť se míle objašta, v boží lásce i v milosti. Nebylo tu nemilosti, což mohu znamenati. Nuž, vy mladí jinoše

i vy nádobné panoše, kteří chcete Zákon uměti, máte se k bekyniem ptáti, od nich se účiti. Svědomyť sú Zákona, Regum knih i Šalomúna, tak Davida v žaltáři viece než někteří faráři. Muožte jim rádi sežiti. Sladkéť mají výklady, úplné, beze všie vady. Komuť jich dadí požiti, muož dobřě vesel býti. Rač je, Bože, ploditi!

Nuž, vy ševci viery nové (asi 1420) - parodie na husitskou píseň Nuž, křesťané víry pravé, jež vysvětluje desatero přikázání Tato piesen zní vo Desateru přikázaní božiem a skládal ji kněz Čapek.

Nuž křesťané viery pravé Nuž, křesťané viery pravé, pilnost již přiložme, ač jsme dřieve nic nedbali, ale již se snažme Boha báti! (…) Taktoť jset popsam Mojžieš v knihách menovaných Exodus a řka: „Nebudeš mieti bohóv jiných.“ Toť jest prvé.

(…) Šest dní abychom dělali, Pán Bóh jest ustavil, protož každý „pomni, aby den sváteční světil.“ Toť jest třetie. „Cti otce svého, matku svú,“ a také „nezabieš, nesesmilníš, nepokradeš“ pro otplatu věčnú. Již jich máš sedm.

Nuž, vy ševci viery nové Nuž, vy ševci viery nové, vámtě přikázáno, aby kuože zuby táhli nechajíce sváru. Toť jest prvé. Jiné budem spravovati, sami sebe nechámy:

toť jest písmo anlezeno za mastnými krámy. Toť jest druhé.

V pátek budem maso jiesti a v sobotu také, v neděli chodiec páliti, toť jest dielo svaté.

Toť jest třetie. Vezmúc cepy a palice budem lidi bíti:

nebesa nám připravena v satanový řiti. Toť jest čtvrté. (…)

- —> alegorický spor Hádání Prahy s Kutnou Horou (v Budyšínském rukopise) (pol. 15. stol.) - veršovaný spor

59

- Praha = husitství, krásná, vznešená a šlechetná žena, symbolizuje husitské postoje x Kutná Hora = shrbená, ošklivá žena, protihusitský tábor

- soudce Kristus soudí jejich ideologický spor, vítězí Praha - ukázka:

(2. kapitola) V této kapitule (kapitole) Praha porokuje (kárá) Hoře z jejích nevděčností, kteréž okazuje jí rozličné proti jejímu mnohému dobrodění. Vzemši sobě rok určený, hádala sě Praha s Horú před ctným sborem všeho tvoru, při němž Kristus pán sedile, právě činy vše sčeše. Praha stáše na pravici, Hora v kútě na levici. Praha slušné, ctné postavy, žena krásná boz ohavy, jasných očí, modré řeči, v zlatohlavě ctně sě rděci. Hora, ženka pohrbilá, k zemi heděc a blíkavá, šeplíc řečí ulyzavú, otmlúváše, vrtlíc hlavú, jenž mějieše i v té době kuklík s kytlí sšit na sobě. (29. kapitola) V této kapitule Pan Kristus treskce (kárá) Prahu z některých nedostatkóv, i Horu, a velí jim polepšiti, obak (jinak však) chtě mstíti (trestati) etc. (atd.) Chtieše Hora viec mluviti, súdce káza všem mlčeti. Praze pře jejie pochváli řka: „(…) Musiliť by králi, páni, k tobě zjeti, věz to, Praho, byloť by tvé jméno draho všemu světu bez proměny. Ale máš zlé mnohé syny, ještoť pravdy málo dbají, ziskuť v pravdě zle hledají tělesného v mém zákoně, v němž usty jedno stojie. Tiť již pro mě nepracují, ziskem práci nahrazují, mú sě pravdú zastěrují, kořist nad mě zle milují. Nenieť v nich žádné lítosti, tepúť, Apie bez milosti. (…)“ Pak, vzhléd přísně Pán na Horu, vece tudíž všemu sboru:

„Vizte této hříšné ženy, jenž zlost páše bez proměny, pýchu, smilstvie i lakomstvie, ukrutenstvie i koférstvie, jenž mój zákon zjevně tupí a mé věrné lítě hubí, jsouc poslušna sboru zlého, zúfalého Kostnického, jenž sě lživě směl nazvati a řka: ,Jáť jsem sbor ten svatý duchem Božím i sebraný, v svých otsudciech ovšem pravý!´ “ (…) Když ten porok uslyšesta, obě sě tu zamútišta. Pak sě obě pokloništa, do svých bydlišť sě vrátišta, súdci svému děkujíce, jehož řeč přežívajíce. A když bieše po tom súdě, jidech domóv a neblúdě.

- —> kronika

60

Vavřinec z Březové: Husitská kronika (10. - 30. léta 15. stol.) - latinsky, aby bylo přístupné po celé Evropě, snaha obhájit husitské hnutí

- —> básnické skladby

Vavřinec z Březové: Píseň slavné koruny české (Píseň o vítězství u Domažlic) (30. léta 15. stol.) - oslava vítězství husitů v bitvě u Domažlic, obhajuje a propaguje husitský program

- r. 1434 vyvrcholily boje mezi husitskými radikály a umírněným křídlem porážkou táborsko-sirotčího

seskupení pražany a panskou jednotou v bitvě u Lipan => —> tzv. basilejských kompaktát, Zikmundovi umožněn nástup na trůn

3. 9. Doznívání husitských ideálů (30. - 70. léta 15. stol.) - po smrti Zikmunda zvolen českým králem Jiří z Poděbrad, snaha uklidnit poměry, smír - v literatuře rozvoj polemické literatury, —> hlavně traktáty

Petr Chelčický (asi 1390 - před r. 1460) - navazuje na program táboritů (radikálních husitů)

- mnoho toho o něm nevíme - byl to laik, žil v jižních Čechách, vzdělaný - tvořil výhradně v češtině, přísné mravní zásady O boji duchovním (1421) - traktát

- člověk nemá právo čelit zlu skutečným, nýbrž duchovním bojem O trojiem lidu (1425) - traktát

- zdůrazňuje společenskou rovnost, polemizuje s oficiálním středověkým dělením společnosti na 3 stavy (duchovní, panský, poddanský)

Siet viery pravé (40. léta 15. stol.) - uvažuje o četbě bible - prapříčinu zla vidí ve světské moci církve - ukázka:

Protož tu jest siet Petrova velmi zedrána, když jsta ta dva velryby veliká v ni vešla (ty dvě veliké velryby v ni vnikly), tj. kněz najvyšší s panováním královským a se ctí nad ciesaře, a druhdy velryb ciesař s panováním, s úřady a s mocí pohanskú pod kóži viery uvalil se (vevalil se). A když jsta sa ta dva velryby hrozná v té sieti již obracela, tehdy jsta ji tak zedrala, že jest jie málo co v celosti ostalo. A od tú dvú velrybú tak odpornúsieti Petrově narodilo se rot šibalských (podvodných) přieliš odporných té sieti, od nichž jest tak velmi zdrána ta siet, že jediné ji znamení (vnější znaky) jsú ostala a jména křivá (falešná). A najprvé roty šibalské mnichové, mnohotvárného kroje a peřestiny (strakatiny), potom roty školnie kolejátské (kolejní, univerzitní), potom roty farářské, pak z neučených mnohé tváři erbové (urození, šlechta), potom roty a šibalstvie městská; a s těmi rotami šibalskými všel jest všecek svět v siet viery Petrovy se vším zlosynstvem, což jeho muož ten svět mieti v sobě. A že ta všecka šibalstvie těch rot mnohých všecka sobě osobují panovánie pohanské a světské a táhnú (tíhnou) se k němu všemi silami, chtiece každý panovati. Což nejdále muožkto z nich zem osáhnúti (podmaniti si), o to usilují, jakúžkoli mocí neb lstí neb násilím sobě osobují panství mdlejších (slabších), anebo koupením, anebo po dědictví, chtiece vždy panovati, což najšíře muožkto. Protož v tom panování dělé se: jedni jsú páni duchovní a druzí světští. Páni duchovní: papež, pán nad pány, kardinál pán (nejvyšší hodnost po papeži), legát pán (papežský zmocněnec), arcibiskup pán, biskup pán, patriarcha pán (biskup nebo arcibiskup s vedoucím postavením v určité zemi), farář pán, opat pán (představený některých druhů klášterů), probošt pán (představený sboru duchovních – kapituly v určitém kostele) a těch opatuov a proboštuov tak mnoho jest pánuov, jakož mnoho jest klášteruov a zákonuov (řeholí, mnišských řádů) nadaných panstvím; jest provinciál (představený řádové provincie včetně v ní zahrnutých klášterů) pán, převor (představený kláštera u některých mnišských řádů) pán, mistr universitatis (univerzitní mistr – učitel) pán. Pak světský pán ciesař, král pán, knieže pán, páni korúhevní (vyšší šlechtici, kteří měli vlastní jednotku vojska, bojující pod jejich korouhví),

61

pán purkrabie (správce a vojenský velitel hradu), pán rytieř, pán panoše (příslušník nejnižší šlechty), pán rychtář, páni konšelé, pán purgmistr, páni měšťané. A ti všickni páni tak k sobě ta panování táhnúce, že netoliko jsú tak zedrali vieru mezi sebe, ale i království zemské tak jsú rozsápali mezi se, že hlavní pán, král nemá nad kým panovati, aniž zbožie muož k tomu dosti mieti, aby se živil s svú čeledí. nebo páni opatové osáhli jsú zemi šorice, kanovníci, jeptišky města, hrady, krajiny, vsi, a páni krúhevní a panoše na druhú stranu, že zde v celém kraji ve mnoha mílech jediné vsi nemá král k svému panování.

- vliv na L. N. Tolstého - —> jednota bratrská (1467) - nová církev, vedená Řehořem Krajčím

- —> kázání (Jan Rokycana) - —> cestopisy

cestopis Václava Šaška z Bířkova (60. léta 15. stol.) - z mise po Evropě - Alois Jirásek: Z Čech až na konec světa

Test – husitství a husitská literatura 1. Nejvýznamnějším předchůdcem Jana Husa z hlediska literární působnosti na lidové

vrstvy u nás byl: a) Jan Milíč z Kroměříže b) Matěj z Janova c) Tomáš Štítný ze Štítného d) John Wicliff (Viklef)

2. Husovi předchůdci usilovali především o: a) výstavbu Betlémské kaple b) nápravu církve a společnosti c) řešení papežského schizmatu d) vydání bible v češtině

3. Traktát je:

a) poučená polemika s názory jiných lidí b) epický žánr středního rozsahu, z jehož závěru vyplývá poučení pro naše jednání c) odborné pojednání o náboženských a filozofických otázkách psané uměleckou

formou d) soubor kázání v zapsané (písemné) formě

4. Jan Hus psal svá díla: a) česky b) latinsky c) česky a německy d) česky, německy a latinsky

5. Jan Hus usiloval o:

a) vytvoření nové, „nezkažené“ křesťanské církve (protestantské) b) zajištění bezvýhradné poslušnosti věřících církvi c) ozdravění poměrů ve stávající křesťanské církvi

62

d) mravní obrodu a nápravu společenských nedostatků

6. Dekret kutnohorský, vydaný r. 1409: a) měnil poměr hlasů na pražské univerzitě ve prospěch cizinců b) měnil poměr hlasů na pražské univerzitě ve prospěch Čechů c) prosadil Jana Husa za rektora pražské univerzity d) umožnil česká kázání v Betlémské kapli

7. Svatokupectví podle Husa je:

a) tolerance k prodávání odpustků b) obchody s biblí c) prodávání a kupování odpustků d) prodávání církevního majetku světským osobám e) kupování světského majetku církevními osobami

8. Za Husův(ovy) nejútočnější spis(y) (byl proto také stíhán papežem) se považuje(í) dílo(a):

a) Postila b) Knížky o svatokupectví c) Dcerka d) Výklad Viery, Desatera a Páteře e) O šesti bludiech

9. Koncil, který byl svolán k vyřešení papežského schizmatu, se konal v: a) Basileji b) Avignonu c) Římě d) Kostnici

10. Jan Hus byl upálen roku:

a) 1415 b) 1514 c) 1315 d) 1409

11. Období husitských bojů je vymezeno letopočty:

a) 1409 – 1415 b) 1415 – 1434 c) 1434 – 1460 d) 1409 – 1460

12. V době husitské se objevovaly ponejvíce žánry: a) román b) píseň c) bajka d) kronika e) polemika

f) milostná báseň g) satira h) alegorický spor i) legenda j) drama

13. Nejznámější skladbou z Jistebnického kancionálu je píseň: a) Nuž, křesťané viery pravé b) Píseň slavné Koruny české c) Nuž, vy ševci viery nové

63

d) Ktož jsú boží bojovníci

14. Hádání Prahy s Kutnou Horou je: a) alegorický spor stranící protihusitské straně b) protihusitská satira c) alegorický spor stranící husitské straně d) drama stranící husitům

15. Autorem nejznámější husitské kroniky je: a) Jan Žižka b) Petr Chelčický c) Vavřinec z Březové d) Jan Čapek

16. Dobou doznívání husitských ideálů (pohusitskou dobou) nazýváme časové období mezi léty:

a) 1415 – 1434 b) 1434 – 70. léta 15. stol. c) 60. – 70. léta 15. stol. d) 1421 – 60. léta 15. stol.

17. Petr Chelčický ve svém díle O trojiem lidu: a) dělí křesťany do tří skupin podle jejich chování b) zdůvodňuje středověké rozdělení společnosti na tři stavy c) polemizuje se středověkým rozdělením společnosti na tři stavy d) navrhuje nové dělení společenských stavů podle dodržování morálních a náboženských

zásad

18. Na základě spisů a učení Petra Chelčického vznikla: a) panská jednota b) zelenohorská jednota c) jednota bratrská d) táborská jednota

NOVOVĚK

RENESANCE

1. Renesance v Evropě (14. - 16. stol.) - renesance = znovuzrození - návrat k principům antiky - humanisté studovali a vydávali antická díla, návrat k vytříbené latině, zásada „ad fontes“ - soustředění k reálnému životu s jeho radostmi (hlavně Itálie), člověk chápán jako individualita - v Německu, Švýcarsku, Francii v 16. stol. —> reformace, důraz na mravní kázeň, ne světské radosti - směřuje k rozumovosti, x autoritě církve, důraz na vědu - x středověkému poznávání Boha („studia divina“) se zdůrazňují „studia humana“ (poznání člověka)

=> humanismus - období zámořských plaveb a objevů nových zemí + objevy přírodní a astronomické

64

- v pol. 15. stol. v Německu Johanes Gutenberg - vynález knihtisku - posílení účasti národních jazyků v literatuře - architektura: kopule, palác, venkovský zámek, sgrafita, kamenné portály, … - malířství a sochařství: objev perspektivy, zobrazení krásy lidského těla, Michelangelo Buonarroti, Rafaelo Santi, Sandro

Botticelli, Leonardo da Vinci, Tizian, Albrecht Dürer, Pieter Brueghel st. - hudba: mše, madrigal - filosofie: utopické představy o uspořádání světa (Thomas More, Tommaso Campanella), pokus o sloučení antiky

s křesťanstvím (Erasmus Rotterdamský)

1. 1. Renesance v Itálii - města Benátky, Milán, Florencie, Janov zbohatla ve 13. stol. námořním obchodem a ruční velkovýrobou => změna

života a názorů jejich obyvatel

Dante Alighieri [dante aligjéri] (1256 - 1321) - florentský rodák

- v jeho díle najdeme renesanční prvky - sny o sjednocení Itálie, aktivní politická činnost => vyhnanství, zemřel v Ravenně - láska k předčasně zemřelé Beatrici

Božská komedie (1307 - 1321) - rozsáhlá básnická skladba o 100 zpěvech - alegorický duchovní epos, prvky středověké i renesanční - komedie = lidské jednání vedoucí ke spáse - básník postupně cestuje peklem, očistcem a rájem, provází ho Vergilius a v ráji Beatrice - na pouti se setkává s dušemi různých osobností - kritika poměrů své doby - složitá struktura, symbolika - ukázka:

„Ó ty, v němž ctím i umění i vědu, kdo oni jsou, jimž dopřáno je práva, že žijí zvlášť, ne v oněch druhých středu?“ A on: „Že dosud pochvala a sláva ve světě tvém se jejich dílům splácí, proto i zde se výsada jim dává.“ Vtom slyším hlas, jenž mocně zaburácí: „Čest nejvyššímu básníku buď dána! Zaniklý jeho stín se opět vrací.“ Když slova zmlkla, tichem překonána, blíž čtyři stíny přišly, krásné hlavy. Strast ani slast jim není v tvářích psána. Tu dobrotivý mistr můj mi praví: „Viz toho, který meč tu drží v pěsti, jda před druhými jako velmož pravý: To Homér, pěvec svrchovaný jestli, satirik Horác kráčí druhý za ním, Ovid a Lukán jím se dají vésti. Spojeni se mnou jménem, povoláním, jak hlas ti zjevil, ctí mne všichni spolu a pravdu mají se svým uctíváním.“ Překlad O. F. Baber

Francesco Petrarca [frančesko petrarka] (1304 - 1374) - Florenťan

- současník a obdivovatel Karla IV. - touha po sjednocení Itálie

65

- láska k provdané ženě, kterou nazývá Laura, a její smrt

Zpěvník (Sonety Lauře) (1327 - 1370) - básnická sbírka, milostné verše - forma sonetu = báseň o 4 strofách (2x4 + 2x3 verše, střídavý nebo obkročný rým, teze,

antiteze, synteze) - Laura ideálem ženy, láska jako osudový vztah, vášnivý prožitek citu - ukázka:

MÍR NENACHÁZÍM, k válce síla není A bojím se a doufám, žhnu, jsem led. Nad nebe vzlétám, ležím na té zemi; a v dlaních nic, objímám celý svět. Vězní, kdo neotevře, nezamkne mi; nechce mi vlást, nesundá smyčku zpět. Smrt Amor nedá, pouta nesejme mi; nechce mě živého, nezprostí běd. Bez očí vidím, křičím bez jazyka; po zmaru prahnu, pomoc zaklínám: Nenávist k sobě, lásku k jiné zas. Pasu se v bolestech a v smíchu vzlykám. K životu, k smrti stejný odpor mám – a v tomto stavu, paní, jsem jen z vás. Překlad Jaroslav Pokorný

Giovanni Boccaccio [džovani bokáčo] (1313 - 1375)

Dekameron (1348 - 1353) - soubor novel spojených rámcem - novela = epický žánr středního rozsahu, poutavé vypravování s přehlednou kompozicí

a výraznou, až překvapivou pointou - rámcem vypravování o tom, jak ve Florencii vypukl mor => 7 urozených žen a 3 šlechtici

se vydávají na venkov, kde si krátí chvíli vypravováním příběhů po dobu 10 dní - 10 vypravěčů x 10 dní = 100 novel (proto název Dekameron) - milostné až erotické motivy, vítězství rozumu nad hloupostí, smutné příběhy,

anekdotická vyprávění, kritika církve, … - svěžest, čtivost - ukázka zvlášť

Niccolò Machiavelli [nikolo makiaveli] (1469 - 1527)

Vladař (1513) - traktát o typu ideálního panovníka, účel světí prostředky

1. 2. Renesance ve Francii

François Villon [fransua vijon] (asi 1431 - po r. 1463) - básník - pocházel z chudých poměrů, jeho bohatý příbuzný jej dal vystudovat na Sorbonnu - žil v prostředí pařížského podsvětí, konflikty se zákonem => měl být oběšen, ale vlivem přímluv jen vyhnán - život i tvorba plny rozporů - považován za moderního básníka

-—> villonskou (francouzskou) baladu = báseň o 4 strofách, 3x se 7 - 12 verši a se závěrečným posláním o 4 - 6 verších, refrén, 2 - 3 rýmy

- ukázka: Balada mravoučná

66

Ať falešně znáš v kostky hráti či odpustky-li prodáváš, znej lhát a křivě přísahati, v šejdířů oleji se smaž, padělej minci, špatně važ či lupičem buď sakramentským – kam děje se, co vyděláš? Všechno jen do putyk a ženským! Frašky a kouzla zdáš se znáti, v kuželky hrej a mariáš, hrej na cimbál, uč rýmovati, na flétnu pískej, dardu maž, snad vandrovati s kumštem znáš, ať laickým či náboženským – tak se jen přiznej, kam to dáš? Všechno jen do putyk a ženským! Těm svinstvům chceš se vyhýbati? Tak půdu vzdělávat se snaž a koně uč se zapřahati, ač studovat-li nehodláš. Však ti to stačí, uhlídáš. Ale kam dáváš groše – ven s tím! – co v konopí si naděláš? Všechno jen do putyk a ženským! Co parády a botek máš, co šatů se švihem cizozemským, jdi promazat, ať nastrkáš všechno jen do putyk a ženským! Balada, kterou Villon napsal léta Páně 1458 na námět, jejž u svého dvoru v Blois určil vévoda Orleánský Já u pramene jsem a žízní hynu; horký jak oheň, zuby drkotám; dlím v cizotě, kde mám svou domovinu; ač blízko krbu, zimnici přec mám; nahý jak červ, oděn jak prelát sám, směji se v pláči, doufám v zoufání; mně lékem je, co jiné poraní; mně při zábavě oddech není přán; já sílu mám a žádný prospěch zu ní, srdečně přijat, každým odmítán. (…) Překlad Otokar Fischer

Balada přísloví Tak lehneš, jak si usteleš, tak s džbánem chodíš, až máš střepy, tak vybíráš, až přebereš, tak sklidí kdo, jak uměl seti, tak Boha ctí, až církev světí, tak vtipkuje, až smích ho přejde, tak kope hrob, až sám v něm dřepí, tak ďábla zveš, až k tobě vejde. (…) Tak plníš pytel, až se třepí, tak seješ svár, až hněv ti vzejde, tak hlídáš sad, až shnijí štěpy, tak ďábla zveš, až k tobě vejde. Přeložila Jarmila Loukotková

Závěť (Velký testament) (1461 - 1462) - zamýšlí se nad svým životním osudem - hříšné jednání omlouvá chudobou a krutým údělem - vzpomíná na své lásky - mravokárně nabádá hříšníky, aby mysleli na smrt - ukázka:

Žil jednou jistý Diomed, když Alexandr kraloval. Ten jako násilník si ved a cizí lodi raboval. Konečně chytli ho a král s ním arci naložit chtěl zle: když lupič před ním v poutech stál, měl potrestán být na hrdle. I táže se ho panovník: „Proč pirátství se oddáváš?“ I odpoví mu loupežník: „Proč, pane, pirátů mi láš? Že vyjíždím – jak dobře znáš – jen s kocábkou, ne s dvojstěžníkem? Mít výzbroj, jako ty ji máš, byl bych, čím ty jsi: panovníkem! Co dělat! Člověk nemá viny! Co naložil ti osud, nes! Osud je vinen, nikdo jiný; a já, já zkusil jako pes!

Když můžeš, odpusť mi! a věz: kde chudoby je víc než dost – to ví už každé dítě dnes –, tam nerodí se samá ctnost.“ Vrtalo mozkem knížecím, co Diomed mu pověděl, až: „Tak ti osud zaměním: z neštěstí na šťastný,“ mu děl. Tu do sebe ten zbojník šel, žil poctivě a podle práva. Z latinsky dochovaných děl je tato historická zpráva. Mne kdyby Bůh tam postavil a kdyby král v svém dobrodiní mne statky světa obdařil a pořád já bych roven svini ved hříšný život, který špiní – tak ať mě k špalku vleče kat! Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad. – Přeložil Otokar Fischer

Odkaz (Malý testament) (1456) - osmiveršové básně ironického a satirického obsahu

- Jarmila Loukotová: Navzdory básník zpívá - John: Erskine: Nezbedný mistr balad - V + W: Balada z hadrů - Vítězslav Nezval: 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida

François Rabelais [fransua rablé] (asi 1494 - asi 1553) - prozaik, mnich, lékař

Gargantua a Pantagruel (1532 - 1562) - 4dílný satirický román - historie královského rodu obrů, od středověkého k renesančnímu přístupu k světu, ideálu svobodného

člověka - humor, satira, fantazie, x asketismu, zaostalosti, klášternímu životu, školství, soudnictví - prolínání vysokých a nízkých témat, parodie, různé styly, pro dnešního čtenáře poměrně náročné

Michel de Montaigne [mišel de monteň] (1533 - 1592)

- —> esej - o odborném tématu pojednává uměleckým, vytříbeným stylem, zdůrazňuje vlastní názory Eseje (1580) - zakladatelský soubor esejistických textů

- problematika lidského poznání - ideální člověk je klidný, přemýšlivý, moudrý, rozvíjí tělesné i duševní síly, sebekritický, velkorysý k ostatním - ukázka:

(1) Abych se vrátil k svému předmětu, není nad to, navnadit zálibu a lásku; jinak naděláte jen oslů zatížených knihami.

68

(2) Spíš bych si ve veřejných záležitostech nechal zakroutit krkem, než abych kroutil svou víru podle okolností. Co se totiž novodobé ctnosti předstírání a pokrytectví týče, která je v tuto chvíli v tak silné vážnosti, tu nenávidím na nejvyšší míru; a mezi všemi neřestmi nenalézám druhou, aby tolik svědčila o zbabělosti a nízkosti srdce. Je projevem povahy zastrašené a otrocké, přetvářet se a skrývat za maskou, a bát se ukázat, jaký vskutku jsem. Touto cestou se lidé cvičí v úskočnosti: navyknou si pronášet falešná slova a nedělají si pak svědomí z toho, nedostojí-li jim. Srdce šlechetné zapírat své smýšlení naprosto nesmí; chce dát nahlédnout až do hlubin vlastního nitra. Buď je v něm všechno dobré, anebo je v něm vše alespoň lidské…

(3) Nebýt schopen snést povahu lišící se od mé vlastní, je přece vždy znakem tyranské zavilosti.

(…). Mějme vždy na jazyku výrok Platonův: „Nalézám-li něco nezdravého, není-li pak to proto, že sám jsem nezdravý? Nevězí-li pak vina ve mně samém?“ (…). Toť moudrá a božská písnička a káře nejobecnější a nejběžnější omyl nás, lidí.

(4) Lidé se mýlí: od krajnosti ke krajnosti s pouhým vodítkem příležitosti chodí se snáze než (…) přirozeně, ovšem také méně vznešeně a méně náležitě. Velikost duše nezáleží ani tak v tom, aby usilovně spěla vzhůru a vpřed, jako v tom, aby se uměla omezit a zavést v sobě řád.

(5) Zdravý názor na štěstí má za následek zdravý názor na neštěstí. Bolest, když se rodí zlehka, obsahuje cosi nevyhnutelného, a rozkoš, když svou mez přesahuje, zase cosi, čemu se vyhnout lze. Platon je zdržuje a požaduje, aby úkolem mravní síly bylo bránit se stejně bolesti jako přehnaným a okouzlujícím svodům rozkoše. To jsou dvě zřídla, z nichž je pro stát, člověka i zvíře štěstím čerpat pouze, když je třeba a pokud je třeba. Z jedné z těchto studen nutno nabírat jen pro zdraví a z nutnosti, po lžičkách; a z druhé jen pro zahnání žízně, ale nikoliv až k opojení. Bolest, rozkoš, láska, nenávist – první věci, které je dítě schopno cítit; když se vyvine rozum a tyto věci se mu dovedou podřídit, říká se tomu ctnost…

(6) Postupem věku, kterým má povaha stále víc hořkne, hledám způsoby jak hněvu klást odpor, a dosáhnu, stačím-li na to, že budu napříště tím méně mrzutý a nevlídný, čím víc budu náchylný takový právem být, ačkoliv jsem dříve býval nepřístupným mrzoutem i vůči těm, kde takoví vůbec nejsou.

(7) Žádám, aby slušnost vnějšího chování, společenská obratnost a péče o osobní vzezření byly vybrušovány zároveň s duší. A jak praví Platon, nesmíme cvičit jedno bez druhého, nýbrž řídit je zároveň, jako pár koní zapřažených k téže oji. A nezdá-li se pak vůbec, když mu nasloucháte, že více času a více péče věnuje cvičením tělesným? Soudí totiž, že cvik tělesný posiluje i duši, nikoliv však duševní cvik tělo.

Překlad Václav Černý

1. 3. Renesance ve Španělsku Miguel de Cervantes y Saavedra [migel de servantes] (1547 - 1616)

- dramatické životní osudy, v zajetí pirátů, bojoval s Turky, 2x vězněn

Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha [kichote de la manča] (1. díl 1605, 2. díl 1615) - parodie na rytířské romány, jeden z prvních moderních románů - hlavním hrdinou zchudlý zeman, který propadne četbě rytířských románů do té míry, že

se rozhodne obnovit zašlou slávu rytířstva - za dámu svého srdce si zvolí Dulcineu z Toboly a najde ji v prosté děvečce - na dobrodružných cestách ho provází vesničan Sancho Panza - bitva s větrnými mlýny a další příhody, tragikomické boje

69

- kontrast směšného zevnějšku (přilba z holičské misky, vychrtlý kůň Rosinanta) i jednání a opravdové touhy po lásce, dobru, ušlechtilosti, svobodě => donkichotismus, naráží na nepochopení a neúspěch

- Sancho Panza je praktický, přízemní, bez hrdinských ambicí, vlivem svého pána morálně roste

- po návratu domů don Quijota vystřízliví ze svých fantazií, ale tím ztrácí smysl života a brzy umírá

- námět inspirací pro řadu dalších umělců - ukázka:

KAPITOLA LXXIV o onemocnění dona Quijota, jeho závěti a smrti. (…). „Mluvím, neteři,“ nato don Quijote, „o milosrdenství, které mi v tomto okamžiku prokázal Bůh, jemuž, jak jsem pravil, nepřekážejí mé hříchy. Už mám rozum svobodný a jasný, prostý temných stínů nevědomosti, kterými mi jej zastínila neblahá stálá četba ohavných rytířských románů. Už uznávám jejich nesmyslnost a šalbu a trápí mě jen, že jsem vybředl z bludu tak pozdě, že nemám kdy na nápravu četbou knih jiných, které by osvítily mou duši. Cítím, neteři, že umírám, a chtěl bych zemřít způsobem, jenž by projevil, že můj život nebyl tak špatný, abych zanechal pověst blázna (…). Byl jsem blázen a nabyl jsem rozumu, byl jsem don Quijote de la Mancha a nyní jsem, jak jsem řekl, Alonso Quijano Dobrák.“ Překlad Václav Černý

Lope de Vega (1562 - 1635) - zakladatel moderního dramatu, 1800 děl

- různé formy, různá témata Fuente Ovejuna [ovechuna] (1619) - umělecky úspěšná historická hra

- obyvatelé vesnice F. O. se kolektivně vzbouří x tyranovi a zabijí ho - otázka práva na lidství

1. 4. Renesance v Anglii Geoffrey Chaucer [džofry čósr] (asi 1340 - 1400)

Canterburské povídky (1400) - rámcový sborník povídek, veršová forma

William Shakespeare [viljem šekspír] (1564 - 1616) - snad nejlepší dramatik všech dob

- * v Stratfordu nad Avonou, kde strávil i konec života, r. 1585 odešel do Londýna, hrál v různých divadelních společnostech, spolumajitelem alžbětinského divadla Globe

- —> básně ve formě anglického (alžbětinského) sonetu (3 x 4 verše + závěrečné dvojverší, nečleněno do strof) - —> dramata (37 her) - různé náměty, kompozice her, smysl pro jevištní realizaci

- hry psány převážně blankversem (= 5stopý nerýmovaný jamb) - diferencuje jazyk postav podle jejich společenského postavení, různé lidské typy - psychologicky propracované postavy, které na rozdíl od antických hrdinů nejsou oběťmi

předem daného osudu, ale samy svůj osud vytvářejí, jejich názory a činy vyrůstají z jejich charakterů

- výrazné emoce - překlady: J. V. Sládek, E. A. Saudek, nově M. Hilský, J. Josek, A. Přidal, …

1. komedie (8) Zkrocení zlé ženy (1593) - vtipná, dynamická komedie

- proměně svárlivé, nesnášenlivé a nedbalé Kateřiny v milující manželku - živé dialogy, dobře vypracované zápletky - hra je přitažlivá vtipná i pro současného diváka - ukázka:

PETRUCHIO Buďte tak laskav, pošlete ji sem.

70

Odejdou všichni kromě Petruchia. Namluvím si ji hned a pěkně s vervou. Když bude nadávat jak špaček, řeknu, že zpívá půvabně jak slavíček. Když bude po mně metat blesky, řeknu, že září jako růže v jitřní rose. Když bude mlčet jako zařezaná, vychválím velmi její výřečnost a její prudce pronikavý vtip. Když řekne „Táhni!“, já jí poděkuju, jak zvala by mne, abych týden zůstal. Když mi dá košem, hnedka se zeptám, kdy budou ohlášky a kdy že svatba. Pozor, už je tu. Drž se, Petruchio.

Vystoupí Kateřina. Dobrý den, Katko – to je tvoje jméno, jak se mi doneslo:

KATEŘINA To jméno, pane, je nedonošené. Jsem Kateřina. Vyřiďte to svým donašečům, ano?

PETRUCHIO Jakápak Kateřina! Katka jsi, Kačenka milá, někdy rozkacená, Katka, co umí řádit jako kat, pro mě jsi prostě Katka nebo Káča, ta nejkrásnější Káča ze všech Káč. teď poslouchej, ty moje kočičko, všude tě tolik chválí pro tvou mírnost, tvou ctnost a krásu, pro něž není slov, že napadlo mne pojmout tě za ženu.

KATEŘINA Případný nápad hodný nápadníka! Když vás to mohlo, pane napadnout, můžete zase hezky vypadnout!

PETRUCHIO Šoupeš tu se mnou jako s nábytkem! KATEŘINA Já šoupat s vámi? Odsuňte se sám,

vy trojnožko! PETRUCHIO Já? Já a trojnožka! Sedni si na mě! KATEŘINA Na to jsem moc těžká. PETRUCHIO Nebo já na tebe? KATEŘINA Nejsem lehká, pane. PETRUCHIO Neboj se, já tě neobtěžkám, zlato. KATEŘINA Obtěžujete. Už mi dejte pokoj! PETRUCHIO I s postýlkou, má holubičko, vrkú. KATEŘINA Prosím vás, pane, aspoň nevrkejte! PETRUCHIO Ty přímo sršíš vtipem. Jako sršeň. KATEŘINA Dejte si, pane, pozor na žihadlo. PETRUCHIO Nejlepší bude, když je vytrhnem. KATEŘINA Nevíte, kde ho mám. PETRUCHIO Kde ty ho máš?

71

Kde vosa má svůj orgán bodavý? KATEŘINA Tak pozor, pane! Já vás popíchám! PETRUCHIO A čím, čarára, čím, čím, čím? KATEŘINA Vy jste mi ale pěkný ptáček! Jazykem. PETRUCHIO Jazykem? To mě teda podrž!

Vosím jazykem na pěkného ptáčka! Fuj! Jsem přece šlechtic, urozený pán!

KATEŘINA Uhozený pán! (Uhodí ho) PETRUCHIO Že já ti jednu šlehnu! KATEŘINA To by vás zrovna nešlechtilo, pane.

Když ušlechtilý šlechtic šlehne dámu, v tu ránu je z něj hulvát bez titulu.

PETRUCHIO Já nechci titul, já chci tebe, Káčo. KATEŘINA Narost vám hřebínek. Váš erb je to? PETRUCHIO Staň se mou slepicí, ty moje Káčo? KATEŘINA A co by kapoun dělal se slepicí? PETRUCHIO Tak už dost, Káčo, nač ta kyselost? KATEŘINA Kousla jsem právě do kyselého jabka. PETRUCHIO Kde je? Já žádné nevidím. KATEŘINA Dejte mi zrcadlo a uvidíte. PETRUCHIO Ty myslíš mou tvář? KATEŘINA Tak mladý a tak důvtipný! PETRUCHIO Pro tebe jsem mladý dost! KATEŘINA Nějak jste sešel. PETRUCHIO Trápíš mne. KATEŘINA Jak trapné! PETRUCHIO Mně neutečeš, máš to marné, Káčo! KATEŘINA Pusťte mě, pane, jdu vám na nervy. PETRUCHIO Mně? Vůbec ne. Jsi učiněný anděl.

Říkali, že jsi protivná a hrubá, byla to ovšem bohapustá lež. Neboť jsi jemná, rozverná a milá, na slovo skoupá, něžná jako květ. Neumíš odmlouvat a mračit se či pohrdavě ohrnovat nos a s nápadníky promlouváš jen vlídně. přátelsky, mile, pokorně a skromně. Proč všichni říkají, že Káča pajdá? Pomluvy pusté! Káča je jak proutek lískový, rovná, štíhlá, snědolící jak oříšek. A zrovna tak je sladká. Nepajdáš, že ne, ukaž mi, jak chodíš!

KATEŘINA Táhni, ty šašku, poroučej svým slouhům! PETRUCHIO Což Diana snad zdobila háj

víc než Káča pokoj vznešenou svou chůzí? Buď Dianou a ona ať je Káča, ona ať cudná je, ty milostná.

KATEŘINA Kde sebral jste ty vzletně krásné řeči?

72

PETRUCHIO Jsem velmi nadán. Mám to po matce. KATEŘINA Pomát se po matce. Sám by to nesved. PETRUCHIO Vtip bych měl, což? KATEŘINA Tak trochu zamrzlý. PETRUCHIO Ohřeju si ho u tebe v postýlce.

Dost bylo řečí, přejděme teď k věci: tvůj otec souhlasil, že si tě vezmu, věno je dohodnuto. Vezmu si tě, ať chceš či nechceš, Káčo, budeš má! Lepšího muže nemůžeš si přát. A při slunci, v němž vidím tvoji krásu, tě zapřísahám: jiného si neber! Já jsem se zrodil, abych si tě zkrotil a z Káči, téhle šelmy kočkovité, udělal Káču, kočku domácí, co bude mile v jedno kuse příst! Vystoupí Baptista, Gremio a Tranio. Otec jde, tak ne, abys řekla ne. Musím a budu tě mít za ženu!

Překlad Martin Hilský

Sen noci svatojánské (1594) - pohádkové prvky

- několik úrovní: svár mezi vládci přírody Oberonem a Titánií sňatek athénského vládce Thésea s Amazonkou Hippolytou hledání lásky mezi mladými athénskými šlechtici Hermií, Helenou, Lysandrem

a Demetriem nácvik představení o Pyramovi a Thisbě v podání athénských řemeslníků

- hybatelem a autorem zápletek skřítek Puk, který se zmocní kouzelné květiny - jednotlivé vrstvy se liší i způsobem vyjadřování (verš, próza, vznešený jazyk, prostý jazyk) - ukázka:

ELF (…) Na ducha, koukám, kapánek jsi velký, teď uhni, jde sem královna i s elfy.

PUK Nechodil bych sem, na jejím být místě, král elfů bude hodovat tu jistě. Svou paní choť teď nemá zrovna v lásce, vzteká se na ni pro jistého chlapce. Až v Indii prý ukradla ho ona a žárlivost hned jala Oberona. Ten hoch je, pravda, přímo k nakousnutí a Oberon svou paní marně nutí vzdát se ho – ona nedá svého hocha, kvítím ho zdobí a jen s ním se kochá. Když královnu teď potká v lese král, je z toho hnedle kravál nad kravál. Elfi se strachy, líčit to nebudu, schovají v miskách ze spadlých žaludů.

73

ELF Co? Vidím dobře, anebo se mýlím? Nejsi ten rošťák, rarach škodolibý? Vtipálek Robin někteří ho zvou! Vesnické holky leká s oblibou, smetanu krade, v mlýně tropí divy a maří práci každé hospodyni. Když kvůli němu pivo ztratí pěnu či zbloudí poutník, k smíchu je to jemu. Stačí však zvolat: „Skřítku, milý Puku,“ a hned vám podá pomocnou svou ruku.

PUK Tos řekl pěkně, nesved bych to líp. Jsem tulák noci, samý žert a vtip. Mým kouskům Oberon se směje rád: jak vilná klisna umím zařehtat, a napálit tak kdejakého hřebce, sousedce do džbánu se schovám lehce, v podobě dobře pečeného jabka, a když chce pít ta pomlouvačná babka, pivo jí chrstnu rovnou na podbradek. Když svěří mi svůj úctyhodný zadek tetka, co moudře má mě za trojnožku a vážný příběh chystá, cuknu trošku, bác! – kecne na zem, než bys řekl švec, a všichni kolem z toho mají hec, řehní se, řičí, smíchy se hned válí, v životě prý se tolik nenasmáli. Oberon jde! Teď pozor, elfíku!

ELF A královna! To bude povyku! Vystoupí Oberon, král víl, s družinou a Titanie, královna víl, také s družinou. OBERON No ne! Jak milé! Schůzka při měsíčku! TITANIE Cože, ten žárlivec? Pryč elfíci! Ten na lože a na oči mi nesmí! Překlad Martin Hilský

2. historické hry (6)

Richard III. z anglických dějin Jindřich VI. Julius Caesar antická látka Antonius a Kleopatra

3. tragédie (7) Romeo a Julie (asi 1596) - o milencích ze dvou znepřátelených rodů

- rodovou nenávist odstraní až smrt obou milenců - proslulá „balkónová scéna“ - ukázka:

Dějství I, výstup 2 Romeo: Kdo nemá šrámy, vysmívá se jim. (Julie se objeví nahoře v okně.) Co to však zasvítilo tam v tom okně? Slunce tam vychází – má Julie. Vstaň, jasné slunce, uhas bledý měsíc, beztak už zmírající závistí,

74

že záříš víc než on – ty, v jeho službách! Nesluž mu, závidí. Ten jeho svit se hodí do komůrek nešťastnic, jež zmeškaly svůj den. Ty se ho zbav! je, ano, je to ona – moje láska! Kéž by už sama věděla, že je. Třebaže mlčí, mluví. Proč se bát – očima mluví, odpovím jí tedy. Příliš si troufám, nepatří to mně. Dvě nejjasnější hvězdy, které musí odejít jinam, prosí její oči, ať načas v nebi září místo nich. Což až se její oči octnou v nebi a hvězdy v její tváři? Krásou tváře

zahanbí hvězdy jako úsvit lampu a v záři jejích očí na nebi budou si ptáci myslet, že je den, a začnou zpívat. – Podpírá si tvář! Být na těch prstech rukavicí, abych se jí směl dotknout! Julie: Bože! Romeo: (stranou) Mluví! Mluv dál! Jsi anděl. Záříš do noci nad mojí hlavou jako posel nebes, kterého zrakem obráceným v sloup s užaslou bázní lidé sledují, jak osedlává líná oblaka a zvolna plyne širým ovzduším. Julie: Ach, Romeo! Proč, pro jsi Romeo! Zřekni se otce, zavrhni své jméno, nebo když nechceš, stačí tvůj slib lásky, a já se zřeknu jména Kapuletů. Romeo: (stranou) Mám ještě naslouchat či mluvit hned? Julie: jen tvoje jméno je můj nepřítel. Ty bys byl ty, i kdybys nebyl Montek. Není to ruka, noha, paže, tvář není to nic, co z muže dělá muže. Co sejde na jméně? I kdyby růži nazvali jinak, bude vonět stejně. A Romeo, i když mu Romeo přestanou říkat, bude stejně vzácný. Tvé jméno, Romeo, to nejsi ty – odhoď je; vezmi za své jméno mne. Romeo: Beru tě za slovo. Jen co mi řekneš, že jsem tvá láska, budu nově pokřtěn. A nechci být už nikdy Romeo.

75

(…) Překlad Zdeněk Urbánek

Hamlet, kralevic dánský (1601)

- příběh hrdiny rozpolceného mezi touhou po naplnění vznešených ideálů a pocitem povinnosti trestat zlo

- hlavní hrdina prožívá těžké duševní stavy, uvažuje o smyslu lidské existence, naplněn ideály humanismu, trpí současně pesimismem

- ukázka: Hamlet: To be, or not to be, - that is the question:

Whether ´tis nobler in the mind to suffer the stings and arrob of outrageous fortune, or to také arms against a se of troubles, and by opposing end them? Top die, - to sleep: No more; and, by a sleep, to say we end the heart-ache, and the thousand natural shocks. That flesh is hier to, - ´tis a consummation. Devoutly to be wish´d. To die, - to sleep: To sleep, perchance to dream: - ay, there´s the rub; (…)

Dějství III, výstup 1 (…) Hamlet: Žít, nebo nežít – to je, oč tu běží: zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat se vzpourou. Zemřít – spát nic víc – a vědět, že tím spánkem skončí to srdcebolení, ta sterá strast, jež patří k tělu, to by byla meta žádoucí nade všechno. Zemřít – spát – Spát! Snad i snít? Á, v tom je právě háček! (…) Překlad E. A. Saudek

Othello, mouřenín benátský (1604)

- ukázka: Dějství II, výstup 1 Jago: (…)

Že Cassio ji miluje, to vím. Že ona jeho, dá se snadno myslit, Maur – jak ho nesnáším – je něžný chlap, šlechetně oddaného milování, a tak bych řek, že bude Desdemoně manželem k pohledání. Nu, a já, já ji mám taky rád. Ne, že bych po ní bažil – ač, možná dost, by to byl menší hřích -,

76

leč hlavně, abych nakrmil svou pomstu, (…). A nic mě nezhojí a zhojit nesmí, než vyrovnat ten dluh: za ženu ženu! Či, nesvedu-li toho, naočkovat mu aspoň žárlivost tak prudce zhoubnou, že rozum ho z ní nevyléčí. Pročež – vydrží-li ten psík, co za obojek jsem si ho přived z Benátek, ten hon – popadnu Michala Cassia za slabiny, Maurovi očerním ho jako svůdce – beztoho, že mi taky loudí o mou – a Maura dojmu tak, že ještě hýčkat, odměňovat a ctít mě bude za to, jak si ho osedlám, a klid a mír mu rozvrátím, až bude šílet. Jaksi, sám nevím jak – leč to se poddá v praxi. (Odejde.) Překlad E. A. Saudek

Král Lear (1606) - problém generačních vztahů

- tragédie osamoceného člověka, který udělal chybu Macbeth (1606) - touha hlavního hrdiny po absolutní moci, neštítí se ani zločinu

4. pohádkové hry Bouře Zimní pohádka

2. Renesanční humanismus v českých zemích (70. léta 15. stol. - 20. léta 17. stol.) - za vlády Jiřího z Poděbrad (od r. 1471), Jagellonců, Habsburků (od r. 1526)

- architektura: pozdní, jagellonská gotika

(Vladislavský sál na Hradě, Prašná brána v Praze, chrám sv. Barbory v Kutné Hoře)

- renesance (letohrádek královny Anny = Belveder, Schwarzenberský palác na Hradčanech, zámek v Litomyšli)

- malířství: portrét, renesanční manýrismus - hudba: polyfonie (Kryštof Harant) - zápas měst a šlechty o hospodářská a politická privilegia - názory různých náboženských skupin - rozvoj knihtisku => vzrůstá vzdělanost, zvětšuje se čtenářská základna (1. tištěná česky psaná kniha: Trojánská kronika

z r. 1479) - rozdíl mezi renesancí u nás i ve světě: jen v malé míře se u nás projevuje oslava pozemských radostí, lidské

individuality, naopak velmi se objevují naléhavé otázky veřejného života, zejména náboženské - renesanční humanismus: a) raný (70. léta 15. stol. - 20. léta 16. stol.)

b) zobecněný (20. léta 16. stol. - 70. léta 16. stol.) c) popularizovaný (70. léta 16. stol. - 20. léta 17. stol.)

2. 1. Raný humanismus (70. léta 15. stol. - 20. léta 16. stol.) - Jiří z Poděbrad, Jagellonci - inteligence se vzdělává v Itálii, většina se vzdělává doma - latina + čeština - národní (český) humanismus (měšťané, utrakvisté) x latinský humanismus (šlechtici, duchovenstvo, katolíci)

2. 1. 1. Latinský humanismus

Jan Mladší z Rabštejna (1437 - 1473): Dialogus (1469)

77

Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (asi 1461 - 1510)

Žaloba k sv. Václavu (1489) - latinská veršovaná satirická skladba

2. 1. 2. Národní (český) humanismus Viktorin Kornel ze Všehrd (asi 1460 - 1520)

- velmi vzdělaný měšťan, povýšil do šlechtického stavu - úředník zemského soudu => znalec práva, snaha o zlepšení veřejných poměrů

O právech, súdiech i dskách země české knihy devatery (1494 - 1499) - češtinu kladl na roveň klasické latině a řečtině - překladatel, překlady doplňoval o své předmluvy

Knihy o napravení padlého od Jana Zlatoústého (1495) - důležitá předmluva obsahující program národního humanismu - povinnost tvořit literaturu v národním jazyce, čeština se vyrovná latině i řečtině - obětování vlastního blaha ve prospěch celku - ukázka:

(1) Viktorin ze Všehrd, na miestě najvyššieho písaře Královstvie českého, ctnému a nábožnému knězi Jírovi, faráři kostela Matky božie na Lúži, pozdravenie.

Uložil jsi mi, kněže Jíro, abych knihy Zlatoústého, velikého učitele viery křesťanské, „O napravení padlého“ v náš jazyk český přeložil. Já, kterýž jsem přivykl ne sobě, ale jiným živ býti, tvému uložení, ačkoli dosti tvrdému a nesnadnému, všeho jiného však odloživ, k tomu jsem mysl svú obrátil a o to jsem se pokusil, (…), aby netoliko Řekové a Latiníci, ale také Čechové a Slováci řecké učitele k vzdělání viery křesťanské a upevnění moci mohli čísti, čtúc rozuměti, rozumějíc po tom naučení choditi, až by k nesmrtelnosti, kteráž jest viery odplata, došli.

(2) Ale nynie o vieře širšího mluvenie zanechám, k Zlatoústému se navrátím, kterýž ode mne nynie jest vyložen. Kteréhož jsem i z té příčiny rád vyložil, aby se jazyk náš český i tudy šířil, šlechtil a rozmáhal. Neb nenie tak úzký, ani tak nehladký, jakož se některým zdá. Hojnosť a bohatstvie jeho z toho móž povědieno býti, to též i česky. A nenie těch knih žádných řeckých ani latinských (leč bych se já, milostí jazyka svého pojat jsa, mýlil), aby v český jazyk obráceny (přeloženy) býti nemohly.

(3) To jsem já v těchto i jiných knihách, kteréž jsem nejedny již vyložil, zachovával, za práci svú ne cti, ne jména rozšířenie, ne peněz, ne chválenie zde od lidí čekaje, ale užitku obecného toliko nynie a vděčnosti od dobrých, a potom od Boha jakéž takéž odplaty. (…).

(4) Nechť jiní knihy nové latině píšíc skládají a římský jazyk , vody do moře přílévajíc, šířie (ač i těch velmi málo u nás jest), já knihy a sepsánie starých a právě dobrých lidí v českú řeč překládaje, chudého chci raději obohatiti, nežli se k bohatému špatnými dárky a jemu nevděčnými lísaje, pohrdán a potupen býti. To jsú i staří Římané činili: řeckému jazyku se v Athenach vyučiec, svój jsú, nic řecky než všecko latině píšíc, velebili, šířili, vzdělávali. A jest bez pochyby, na jich samých seznánie, jazyk řecký lahodnější, ozdobnější i na slova bohatší než latinský! Učinil to také nedávno i Dantes Vlach, kterýž velikým filozofem času svého jsa, a výborně jazyk latinský znaje a dokonale jej uměje, však proto múdrost svú v knihy, k věčné potomním paměti, svým vlastním přirozeným vlaským jazykem raděje nežli latinským sepsal jest. (…).

(5) Neb uměnie všecka od počátku byla jsú mezi lidmi prvními v jich vlastniem a přirozeném jazyku: (…) Homerus Řek své knihy oboje řečí řeckú přirozenú sepsal; Sokrates, Plato, Aristoteles tiem jazykem, v kterémž se zrodili, filozofovali; a jiní, jichžto nečíselné množstvie jest, Řekové, jako Demosthenes, Izokrates, i jiní výmluvní též. Staří Římané nebo Latiníci,

78

dokudž z jednoho jazyka dvú nebylo, též jsú filozofí (filozofii) svú svým jazykem učili; tak Kato, tak Cicero, tak (…) Virgilius, Ovidius, Tibullus, Katullus, Propercius, Lukanus, Juvenalis, Marcialis, (…) a jiných všecko množstvie. A abych, daleké a staré věci vyčítaje, toho, což před rukama jest, neminul: náš učitel, tento Zlatoústý znamenitý, jazykem svým řeckým psal, mluvil, učil i kázal; (…).

(6) A sami my ze všech národóv budem, kteříž svój jazyk přirozený, (…) nám od Boha daný, potupíc, latinský nebo německý, obojím nevděk, sobě k posměchu, vzdělávati budem! Já pak jiných nechaje, o sobě nynie mluviti budu, z jiných se ne všetečně vytrhna: ačkoli také bych mohl latině snad, tak jako jiný mně rovní psáti, ale věda, že jsem Čech, chci se latině učiti, ale česky i psáti i mluviti; aniž mi se zdá tak svú řeč přirozenú v nenávisti mieti (ačkoli někteří se za ni stydie) a tak jie nemilovati, abych všeho, což bych koli psáti chtěl, českým jazykem raděje nežli latinským nepsal. (…). Ale již se k Zlatoústému obraťmy, a dobře-li česky mluviti bude, pozorujmy.

Léta vykúpenie našeho MCCCCXCV, XII die Marcii. Ex Aula Reginae.

Hynek z Poděbrad (1452 - 1492) - syn Jiřího z Poděbrad

- český překlad 11 novel z Boccacciova Dekameronu + 1 vlastní vypravování, tematika nevěry - jeden z mála příkladů renesanční zábavné literatury u nás

Frantova práva (1518)

- satira, lidový humor, optimistický vztah k pozemským radostem - parodie na tradiční hodnoty a konvenční morálku - —> nový typ hrdiny - sedlák Paška - ukázka:

(1) Item (tedy) žádný aby nechodil spat deset hodin raněji (dříve než), pak když jdete spat, nestelte sobě, leč k velcenoci (jenom na Velikonoce), ale lehněte tak v sukni, v kabátě i v nohavicech, a někdy lehněte napřieč lože, druhdy ke hlavú, tu nohami, a tak vždycky proti obyčeji, a to proto, abyšte zítra práce neměli, obláčeje se (když se budete oblékat). (2) Item žádný z našeho cechu nedávejte mnoho pro buoh, nebo jsme my chudí prvé a naše by mělo být království nebeské. Jakož se jest přihodilo v Puklicích. Byl jeden kovář, kterému říkali Paška. Ten jakživ nedal nic pro buoh, krom jednomu chudému pacholku dal z lásky zástěru kovářkú, a tak kdy umřel, vzel (vzal) perlík a šel k nebi. Vida nebe zavřené, zatloukl jest perlíkem na vrata nebeská. Uslyše to vrátnej, přiběh k vratóm a zavolá: „Kto tu tluče?“ Ten odpoví: „Já jsem, kovář Paška.“ I řekl k němu vrátný: „Co chceš a proč tlučeš,“ a přihodil se k tomu svatý Matúš, vece k němu: „Co chceš sem, a ty nic dobrého na onom světě neučinil.“ Tak se Paška rozhněvav tloukl opět horlivěji, až se po nebi rozléhalo. Slyše to pán buoh, řekl: „Kto tak nezbedně tluče na nebe, kde jest svatý Petr, že mu neodevře?“ A svatý Petr polapiv sudlici i přiběhl k vratóm řka: „Kto tu tak nezbedně tluče?“ ten odpověděl: „Já jsem, Paška.“ Sv. Petr: „I co tlučeš, však nebudeš puštěn.“ I řekl Paška: „Mnoho se píše o vašem milosrdenství a káže, teď slyše téci nechcete odevřít. A byšte mne pak nechtěli pustiti, ale proto byšte měli otevrúc nějaké rozmluvenie se mnú jmíti, abychom viděli a znali, že j´ u vás láska.“ Tehdy sv. Petr slyše tu řeč, pootevře drobet brány nebeské. A Paška pohleděl do nebe i uzřel svú zástěru, kterú dal pro buoh, ano leží v nebi, i vidě, věčí (větší) se žádostí zapálil, aby byl v nebi, i vece k sv. Petrovi (neb je s sebú přinesl lahvičku vína): „Na, napí se, svatý Petře,“ a svatý Petr mlčel. Tehdy Paška vece: „Ty se snad bojíš, abych tě neotrávil, nechť já se předse ale napiem,“ a tak napie se, a zachovav něco v ustech, i poskytne sv. Petru, a když sv. Per pil, tehdy mu Paška zaprskne v oči a vskoči do nebe i vsede na tu zástěru, kterú je na tomto světě pro buoh dal, a sv. Petr, protřev sobě voči, i nuž se na Pašku, počne se s ním hanebně trhati, nutě jeho, aby zase šel ven z nebe. I řekl jest k němu Paška: „Pomni, sv. Petře, že jsem já ještě nikdá

79

nezapřel boha, jakos ty ho třikrát zapřel. I také slýchal jsem jakživ, že na svém mouž seděti, by bylo prostřed moře.“ Tehdy sv. Petr vida, že ho dotýká, i zastyděl se a vece: „Milý bratr, mlč, bohdáť já víc žádnému hříšníku nebudu protiven ani tobě.“

2. 2. Zobecněný humanismus (20. léta 16. stol. - 70. léta 16. stol.) - myšlenky humanismu pronikají do širších vrstev (i díky jednotě bratrské) - Ferdinand I. Habsburský - podpora katolíků, pronásledování jednoty bratrské - členové jednoty bratrské méně omezováni na Moravě => těžiště kultury a vzdělanosti se přesouvá tam - latinské písemnictví - básně, české písemnictví - vzdělávací tvorba + duchovní píseň

2. 2. 1. Latinská tvorba

Jan Dubravius (1486 - 1553): Rada zvířat (1520) - básnická skladba v lat. časomíře

2. 2. 2. Česká tvorba

Václav Hájek z Libočan (zemřel 1553) Kronika česká (1541) - velmi oblíbený a čtený titul do 18. stol.

- umělecky výrazná, ale vymýšlí a domýšlí pověsti - autor katolík => x luterství

Jan Blahoslav (1523 - 1571) - nejvýraznější představitel této etapy českého humanismu - pocházel z Přerova z měšťanské rodiny, nadaný, získal vysoké vzdělání - člen a později biskup jednoty bratrské se sídlem v Ivančicích, dozor nad bratrskou tiskárnou, péče o archiv

jednoty bratrské - zabýval se literaturou, hudbou, řečnictvím, historií a filologií

Musica (1558) - text o hudební teorii a praxi Šamotulský kancionál (1564) - reprezentativní soubor písní

- autor písně upravila přidal i vlastní - písně měly funkci lyrické poezie => ovlivnily duchovní básnictví

Filipika proti misomusům (1567) - v působivém řečnickém projevu útočí x nepřátelům vyššího vzdělání - překlad Nového zákona (1564), který se později stal součástí Bible kralické - ukázka:

Ale již tuto snad někdo dí, že já učené a učení chválím. Ano, tak jest, že chválím to obé, i učení neb umění, i umělé (vzdělané) lidi: ale nechválím těch, ježto učení nebo umění zle užívají. Příkladně dím: Chválíme víno a chválíme i pití neb užívání vína, ale opilství a opilých nechválíme, a sumou nechválíme zlého užívání dobrých od Boha daných věcí, abusus non tollit rem (zneužití neruší věc). Dobrý jest meč, avšak někomu dobře, jinému zle posloužit může. (…). Jakož pak na oko se to vídá, že takéž mládenci (mladí muži jednoty bratrské, kteří se připravovali na kněžství) někteří mnohem jsou umělejší v řeči a výmluvnější, latině nic neumějíce, nežli někteří dosti učení latiníci. Ačkoli jisté jest, kdyby k tomu ještě i latině uměli, dialektiky a rétoriky povědomi byli, žeť by mnohem bystřejší, způsobilejší a ke všemu hotovější, a tak i užitečnější byli. Příklad suď! Kámen drahý nebo perla, křtaltovně (ozdobně) a mistrovsky řezaný a vypulérovaný (vybroušený), jak jest velmi rozdílný od toho, kterýž není řezán ani hlazen nebo pulérován. Item (tedy) sekera nejprv udělaná nebroušená a nehlazená. A jaký by to byl meč nevybroušený a nevyměřovaný? K smíchu podobné jest některých našich marné mudrování, těch totiž, kteříž chtí, aby hned člověk to, čemuž se neučil, pojednou dělal, jako hloupá sekta mikulášencův nejraději těch poslouchá kazatelův, kteříž netoliko nejsou učení, ale hned ani čísti neumějí; neb prý ti ne z litery, ale z ducha káží. Ale těmť není divu; nebo pokrm beránkův a oveček božích nevelmi se trefuje sviním: svině radše mláto aneb cosi nevonného jedí než trávu.

80

Kdož uměním a učením pohrdá, jest podoben k tomu, kterýž by chtěl sukně, kabáty etc. (atd.) sobě i jiným šíti, avšak krajčovského řemesla by neuměl, jemu se učiti nechtěl, ale je haněl a potupoval. Mnoho-li by takový mudrák provedl? Kdo tomu nerozumí? A ten, kdož by tomu nekrajnímu dal šaty dělati, pohrdna jinými krajčími dobrými a umělými, jak by na tom mnoho získal?

Gramatika česká (1571) - požadavek vytříbeného vyjadřování - reakce na starší mluvnické příručky - jazykovědná studia souvisela s přípravou úplného překladu bible z hebrejštiny a řečtiny

Bible kralická (1579 - 1594) - měla 6 dílů („Šestidílka“), později —> tzv. Jednodílka

- překlad přímo z hebrejštiny a řečtiny - kolektiv překladatelů SZ, NZ přeložil Jan Blahoslav, který také vydávání bible řídil - vytříbená čeština, vliv na ustálení spisovné jazykové normy, vzor pro novodobou češtinu

(J. Dobrovský) - vysoká typografická úroveň - text bible opatřen poznámkami komentáři, projev velké vzdělanosti - vydávána tajně v bratrské tiskárně v Kralicích na Moravě - vrcholná památka české renesance

Kralická tiskárna - Památník Bible kralické - fungovala 40 let, vydáno 200 titulů (vzdělávací a náboženská tvorba, sborníky písní),

patřila jednotě bratrské - pracovalo se na jediném tiskařském lisu, tisky dodatečně ručně kolorovány => knihy

velmi drahé => půjčovaly se - značka „beránek v kruhu“, protože místo tisku muselo být utajeno, stejně jako

jména autorů, tiskařů, …

1. Jaké organizaci patřila tiskárna v Kralicích?

2. Jak se nazýval moravský šlechtický rod, který tiskárnu na svém panství podporoval?

3. V kterém století byla vydána Bible kralická?

4. Kolik mělo původní vydání Bible kralické dílů?

5. Kolik dílů mělo následné vydání Bible kralické?

6. Z jakých jazyků byla Bible kralická přeložena?

7. Uveďte jméno alespoň jednoho člověka, který se na vydání Bible kralické podílel.

8. Co jsou to literky?

9. Z čeho se vyráběla tiskařská čerň?

10. Na jaký materiál se knihy tiskly a odkud se tento materiál dovážel?

81

11. Co jsou to glosy a marginálie?

12. Jaké další žánry se v tiskařské produkci kralické tiskárny objevovaly? Uveďte alespoň dva.

13. Přes které místo během své historie tiskařský lis neputoval: a) Přerov, b) Ivančice, c) Brno, d) Kralice, e) Lešno

14. Co se s původním tiskařským lisem nakonec stalo?

15. Jak dlouho tiskárna v Kralicích působila? a) 20 let, b) 30 let, c) 40 let

16. Jakou značku používali tiskaři pro knihy vydávané v Kralicích a proč neuváděli místo vydání?

17. V jakém uměleckém stylu byl postaven zámeček (tvrz) v Kralicích?

18. Komu je zasvěcen kostelík v Kralicích?

19. Jakou výzdobu mají stěny kralického kostelíka?

20. Jakou podobu má pult pro kněze v kostele v Kralicích?

21. Který moravský šlechtic je v kostelíku pohřben?

22. Co je napsáno na monumentu znázorňujícím otevřenou knihu, který stojí před památníkem? 2. 3. Popularizovaný humanismus (70. léta 16. stol. - 20. léta 17. stol.) - velké množství a velká úroveň humanistických děl, široký okruh příjemců - panování Rudolfa II. (1576 - 1612) - kulturní centrum na císařském dvoře v Praze, Praha měla v Evropě výsadní

postavení, r. 1609 vydán Rudolfův majestát zajišťující náboženskou svobodu, x opozice vedená Rudolfovým bratrem Matyášem

- —> manýrismus - opakování témat a formálních postupů, obohacování uměleckých způsobů vyjadřování

Daniel Adam z Veleslavína (1546 - 1599)

- vystudoval pražskou univerzitu, přednášel historii - převzal tiskárnu po svém tchánovi Jiřím Melantrichovi - neusiloval o původní tvorbu, soustředil se na překladatelství s cílem povznést úroveň

čtenářstva - vybraná díla jazykově upravoval, opatřoval předmluvami - —> 80 spisů, vytříbený jazyk i sloh, historické a filologické zaměření děl

Silva quadrilinguis (1598) - čtyřjazyčný slovník

82

- Veleslavín k ekvivalentům latinským, řeckým a německým připojil i česká slova, aby dokázal bohatost a různorodost češtiny, kterou lze mluvit, umělecky i vědecky psát

- ukázka: Napodobil jsem H. Emmela (Silva quinquelinguis, 1592) (Emmelius, gramatik a lexikograf konce 16. stol.), ale se zvláštním úmyslem jsem se vynasnažil přidati ke třem ostatním jazykům (latině, řečtině a němčině) souznačná úsloví našeho českého jazyka, aby bylo každému snadno zřejmé i srovnání jeho s ostatními jazyky i jeho hojnost, uhlazenost a zvučnost, v čemž před žádným neustupuje. Neboť nesouhlasím s těmi, kteří jej pomlouvají jako barbarský, kteří jej jako chudý a nuzný do těsných hranic uzavírají a pohrdavě zanedbávají jako nezpůsobilý a k výkladu věcí nevhodný. Čeština, jak ji nyní máme vypěstovánu, je vybraná, bohatá, příjemná, pádná, vznešená, velmi způsobilá a vhodná k výkladu veškeré látky jak v bohosloví, tak ve filozofii. Překlad František Jílek

- cit pro jazyk, výchovné zaměření - veleslavínská, „zlatá“ čeština - vrchol humanistické češtiny

- na počátku 17. stol. —> tzv. knížky lidového čtení = poutavé vypravování vznikající z tradovaných

příběhů + výchovná funkce - oblíbené příběhy o Palečkovi, šaškovi krále Jiřího z Poděbrad

- jemný humor, motivace k ušlechtilému jednání - Paleček nositelem bratrského humanismu - pomoc chudým - ukázka:

„Víš-li, bratře králi, že jsem se tebe, když jsme byli na projížďce okolo Prahy, nedávno ptal, čí by to ves dobrá s rybníky a lukami velikými byla? A tys mi pověděl, že jest ubohých lidí ze špitálu svatého Ducha. A protož jsem já tam k nim musil jíti a přezvěděti, kterak takového panství užívají za svými stoly; a tak jsem k nim šel k obědu dnes tejden a jedl jsem s nimi, kdežto ubozí pánové neměli než polívku, kroupy a ty nemastné rybičky z rosola. A dnes také byl jsem u jejich služebníka, špitálského mistra; tu měli všeho dobrého dosti: ryby několikery, s kořením smažený, pečený, víno dvoje, i také paní mladé. Protož, bratře králi! Pošli se mnou hned pro toho jejich služebníka a šafáře, a rozkaž mu, aby svým pánům také z koření ryby dával a lépe choval z takového jejich panství, ať již více tak hladu a nouze netrpí, aby tebe král nebeský, pro takovou šafářů nepravost a neopatrování těch ubohých pánů, netrestal.“ A tak jest král Jiří s bratrem Palečkem ihned svého hofmistra do toho špitálu poslal a nařídil, aby jim dávali v pátek dvoje ryby z rosola a z koření, jakž to podnes tak jest.

- Emanuel Frynta: Moudří blázni - Třikrát rozprávky s jedním hrdinou - František Kupka: Palečkův smích i pláč

- —> cestopisy Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564 - 1621) - dvořan Rudolfa II.

- všestranný umělec, typická renesanční osobnost, popraven na Staroměstském náměstí Putování aneb Cesta z království českého do města Benátek, odtud po moři do země Svaté, země Júdské a dále do Egypta (1608)

Václav Budovec z Budova Karel st. ze Žerotína

BAROKO

83

1. Baroko v Evropě (2. pol. 16. stol. - polovina 18. stol.) - od poloviny 16. stol. —> nový životní pocit - pocit člověka otřeseného tím, kam bylo lidstvo

přivedeno „rozumem“ (války, náboženské spory mezi katolíky a protestanty, mor, mravní úpadek, chudoba => malá míra svobody a spokojenosti), proto hledí, k čemu by se mohl upnout, a nalézá Boha a vlastní nitro

- mysticismus, erotická mystická lyrika, fascinace smrtí, naturalistické líčení hrůzy - umění má vzbuzovat pocit pokory => pompéznost, smyslové působení (slavnosti, optické iluze,

kontrast, v malbě zobrazováno vnitřní napětí figur), proti tomu se má všední jevit jako malicherné, životní útrapy mají vést k uvědomění životních hodnot

- expresívnost uměleckého sdělení, v dílech dvouvrstevnaté sdělení - jedna složka odkazuje na skutečnosti vnímané smysly, druhá napovídá, jak chápat skryté významy na první pohled nepostřehnutelné => bohatá košatá mluva, složité obrazné obraty, citově zabarvené výrazy, alegorie, podobenství, hyperboly, symboly

- převažuje duchovní tematika - hlavně v poezii, žánry světské méně výrazné, složité vyjadřování - barokní manýrismus - nepůvodnost obsahu a samoúčelné tříbení formy - vedle vyššího stylu existuje i baroko lidové - jednodušší vyjadřování a mírnější kontrastnost - architektura: kolonáda chrámu sv. Petra v Římě od L. Berniniho, Invalidovna v Paříži, zámek Schönbrunn ve Vídni od

architekta B. Fischera z Erlachu - malířství: Petrus Paulus Rubens, Rembrandt van Rijn, Diego Velázquez, El Greco - hudba: Johann Sebastian Bach, Georg Friedrich Händel, Antonio Vivaldi - závěrečné vývojové období = rokoko (porcelán, selanky, …)

1. 1. Baroko ve Španělsku - nejstarší projevy literárního baroka - —> v 16. stol. jezuitský řád (založený Ignácem z Loyoly)

- —> erotická mystická lyrika = alegorické zachycení touhy lidské duše po splynutí s Bohem - dívka

duše bloudí pustinou = životem a hledá milého = Krista Terezie z Ávily (1515 - 1582) - karmelitánka, autorka mystické lyriky

- vroucné, vytříbené verše vyznívající prostě

POHNUTKOU K TOMU, abych Tě milovala, není mi příslib Tvého nebe, Pane, ba ani peklo, tolik obávané, mě nepudí, abych se hříchu bála. Ty sám jsi, Bože, pohnutka má stálá: když zřím, jak na kříži krev z ran Tvých kane, když vidím Tvoje tělo zbědované, Tvou smrt a ona muka neskonalá. Pohnutkou největší je láska Tvoje, takže bych ctila Tě a milovala, i kdyby pekla nebylo a nebe. Odměny nežádá si láska moje: i kdybych v to, več doufám, nedoufala, stejně jako teď bych milovala Tebe. Překlad Jiří Pechar Jan z Kříže (1542 - 1591) - karmelitán, tvůrce vrcholné španělské mystické lyriky, využívá alegorie

84

MILOSTNÝ PLAMENI (asi 80. léta 16. stol.) Milostný plameni, jenž spaluješ tak sladce, v nejhlubším nitru duši závratí, když žár tvůj neraní, kéž skončí tvoje práce a vlákno zpřetrhá se něžných splynutí. Ó přesladké ty jho, ó něžné poranění, ó jemná ruko, křehký doteku života věčného, všech dluhů odškodnění, když zabíjet nás chceš, vracíš nás životu. (…) Jsi jako sladký stín, jenž v ňadrech mých se vzbouzí, kde s tebou potají pak zajat je a dechem omamným se marně poutům vzpouzí, v nichž nejjemnější cit si vždycky libuje. Překlad Gustav Francl

-—> světská lyrika

Luis de Góngora y Argote (1561 - 1627) - autor rozsáhlých básnických skladeb - antická mytologická tematika - —> góngorismus = využívání bohaté metaforiky, kryptogramů a dalších efektů, jazyková výlučnost => velmi

náročné na rozkrytí všech významů

-—> drama

Pedro Calderón de la Barca [kalderon de la barka] (1600 - 1681) - navazoval na Lope de Vegu - napsal přes 200 her, dodnes hrané jsou jeho komedie (Zalamejský rychtář) - v duchovních hrách předvádí svár mezi předurčením k jistému osudu a svobodnou vůlí, již může člověk

uplatnit a rozhodnou se pro dobro či zlo Život je sen (1636)

1. 2. Baroko v Itálii

Torquato Tasso (1544 - 1595) Osvobozený Jeruzalém (1580) - veršovaný duchovní epos, obdoba antických eposů

- spletitý děj popisuje dobytí svatého města křesťany, muslimové jsou podání jako nástroj ďábla - dobrodružné a milostné zápletky - neobvyklá jazyková vyjádření

Giambattista Marino [džambatysta marino] (1569 - 1625)

- —> marinismus = italská obdoba góngorismu, vyznačuje se též milostnou tematikou, většinou však postrádá hlubší záběr => projev manýrismu

1. 3. Baroko ve Francii

85

- pod vlivem marinismu —> ve Francii tzv. preciózní styl, který se projevoval zejména v 1. pol. 17. stol. hlavně v poezii, typická je pro něj jazyková výlučnost, idealizace aristokracie, šíření v literárních salonech, preciózky

1. 4. Baroko v Anglii

John Milton [džon miltn] (1608 - 1674) - básník Ztracený ráj (1667, 1674) - 12dílný duchovní epos psaný blankversem

- mnohovrstevnaté filosofické dílo vychází z biblického námětu vyhnání Adama a Evy z ráje a vytváří rozvětvený apokryfní příběh

- zachycuje důležité momenty duchovní historie lidstva, kterou zobrazuje jako střet dobra a zla, v alegorické rovině až do současnosti

- význam práce pro smysluplné žití, polemika s Kalvínovým učením o predestinaci - složitý a obrazný styl

MONOLOG SATANŮV Ty, které skvělou září věnčeno Kéž ustanovil mě svou mocnou sudbou vyhlížíš ze své říše jako Bůh jen andělem, pak šťastný býval bych; nového světa: hvězdy před tebou bezuzdná naděje by nehnala mě skrývají chabé hlavy; volám tě ke ctižádosti. Či snad jiná mocnost ale ne přátelsky, ty, Slunce slyš, by vzpínala se a mne sprostného já nenávidím tvoje paprsky, přitáhla k sobě; ale mocnosti jsou připomínkou stavu, kdy jsem já se nezhroutí a stojí nezdolně nad světem zářil, nežli přišel pád; před vnějším nebo vnitřním pokušením. to pýcha, ctižádost mě srazily, (…) když v nebi s králem nebe válčil jsem: Nemůže dojít k poctivému smíru, on nezasloužil tuhle odplatu když rány záští jsou tak hluboké: ode mne, jehož stvořil, obdařil pak bych to vše tím hůře opakoval hodností, avšak nikdy nekáral; pro horší pád a draze zaplatil nebyla těžká služba u něho. přestávku vykoupenou růstem muk. Co snadnější než ho velebit To trestající ví, a proto nedá a děkovat mu, což by bylo správné, mi mír, a já zas o něj neprosím. však jeho dobro ve mně rodilo Tož nehleď na nás, beznadějné psance, jen zlobu a zlobu; příliš povznesen ale hleď na to, co ho těší teď: v poddanství, doufal jsem, že mě jen krůček stvořil jsi lidstvo, pro ně stvořil svět. vynese nejvýš, a hned zapomněl jsem Buď sbohem, naděje, a s ní i strach na nesmírný dluh věčné vděčnosti, a výčitka; vše dobré ztratil jsem; tak obtížně být dlužen, stále splácet; zlo, buď mým dobrem, a když pomůžeš mi, nedbaje na to, co jsem dostával, s nebeským králem moc si rozdělím jsem nechápal, že vděčná mysl dlužíc a ovládnu snad víc než půlku říše, nedluží nic, jen splácí, zároveň jak brzo svět a člověk poznají. zavázaná i volná, bez břemene Překlad Jiří Valja

1. 5. Baroko v Německu

Friedrich von Spee [frídrich fon špé] (1591 - 1635) - jezuita, představitel duchovní poezie Vzdoroslavíček (1649) - posmrtně vydaná sbírka duchovní poezie

- opěvování Krista, téma duchovních zásnub po vzoru Písně písní, pastýřské motivy - vliv Jana z Kříže

Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen [kristofl fon grimlzhauzen] (1622 - 1676)

Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1668) - rozsáhlý románový cyklus - líčí hrůzy 30leté války - hrdina-vypravěč je prosťáček, který události vnímá jinak než ostatní, zhnusen nad špatností světa po

různých prožitých dobrodružstvích uniká do samoty a stará se o spásu své duše

86

I. Simplex vypravuje o svém selském rodu; za jaké mravy vděčí tomuto původu. IV. Simpliciovo sídlo je nelítostně vyplněno, aniž v tom někým vojákům bylo zabráněno. (…). Zkrátka každý z vojáků měl svůj vlastní nápad, jak sedláky trýznit, a tak také každý sedlák měl svá zvláštní muka. Jen můj tatík byl podle mého tehdejšího soudu nejšťastnější, protože vyznal se smíchem to, co druzí byli nuceni říci v bolestech a žalostném bědování; a té cti se mu dostalo patrně proto, že tam byl domácím pánem; posadili ho totiž k ohni, svázali ho tak, že nemohl hýbat rukama ani nohama, a natírali mu chodidla vlhkou solí, kterou mu naše stará koza musila zase slízat a tím ho lechtala tak, že mohl smíchem prasknout. To se mi zdálo tak pěkné a milé (neboť dosud nikdy jsem svého tatíka neviděl a neslyšel tak vytrvale a hlasitě se smát), že jsem z ohledů společenských nebo prostě proto, že jsem jinak nemohl, byl nucen smát se od srdce s ním. A v tom hlučném smíchu se přiznal k svému majetku a otevřel skrytý poklad, který byl zlatem, perlami a šperky bohatější, než by byl člověk u takového venkovana hledal. O zajatých ženách, služkách a dívkách nevím nic zvláštního, protože vojáci mi nedovolili dívat se, jak s nimi zacházeli. Jen to vím, že je bylo tu a tam v koutech slyšet, jak žalostně křičí; myslím si, že mé mamce a Uršule se nevedlo o nic lépe než ostatním. A v té vší spoušti jsem já otáčel pečeni a nestaral se o nic, protože jsem ještě nevěděl, co to všecko znamená; pomáhal jsem odpoledne také napájet koně a tak jsem přišel do stáje k naší děvečce, která vypadala až podivně rozvalchovaně; nepoznal jsem ji, ale ona ke mně promluvila rozbolestněným hlasem: „Chlapče, uteč, jinak tě rejtaři seberou; hleď, ať zmizíš, vidíš přece, jak je to zlé…“ Více nemohla říci. X. Simplex se zázračně učí číst a psát: chce u poustevníka stále zůstávat. XXIII.Simplex se guvernérovým pážetem stává, o poustevníkově neštěstí zprávu dává. XXV.Simplex se nemůže se světem smířiti a svět zase nechce jeho pochopiti. KNIHA II VIII.Simplex se najednou bláznem stává, pán jeho příteli nasázet dává. IV. Simplicissimus přidáno k Simplicius, když přijel královský pan komisarius. VII.Simplex předstírá tak znamenitě tele, že si získá pochvalu i pana velitele. XIX.Simplex se znovu bláznem stává, vesele si žije, na loutnu hrává. XXI.Simplex známost s mladým Herzbruderem naváže, a ten jeho nejlepším přítelem se ukáže.

87

XXX.Simplex jako voják statečně slouží, přitom nepřítele zle a krutě souží. KNIHA III VIII. Simplex myslil beze všeho žertu, že propadl za své hříchy čertu. XXII.Simplex se slavně oženil, s tchánem se smířit nelenil. KNIHA IV I. Simplex je chytrácky poslán do Francie, ale hned zpočátku tam nějak divně žije. III. Simplex také jako herec vystupuje, a nejedna panna se do něho zamiluje. VIII.Simplex se stává potulným mastičkářem a přitom ovšem podvodníkem a lhářem. KNIHA V I. Simplex obléká poutnickou halenu a jde s Herzbruderem do Einsiedlenu. IV. Simplex a Hezbruder se zase k vojsku dali, k hrdinským činům se bohužel nedostali. VIII.Simplex se podruhé žení, doví se, že sedlák není. XII.Simplex se spouští do středu země, pozná přitom Sylfů divné plémě. XX.Simplex z Černého lesa až do Moskvy jede, nedobře se mu ale v Ruské zemi vede. XXIV.Simplex ve světě radosti nenachází, a proto zase v samotu poodchází. KNIHA VI IV. Simplex slyší Mamon a Marnotratnost; oba v nemilý spor přivedla hrozná zloba. X. Simplex, dav se k cechu žebráckému, propadne životu tuláckému.

88

XVII.Simplex se plaví po Středozemním moři, je však zajat k velikému svému hoři. XXIII.Simplex ukončuje tento výklad o svém žití, umíniv si až do smrti zbožným mnichem býti. XXIV.Jam Cornelissen, holandský lodní kapitán, na ostrov přijde, kde Simplex jediný je pán. XXVII.Simplex lodníkům sbohem dává, sám však na ostrově zůstává. Překlad Jaroslav Zaorálek

2. Baroko v českých zemích (20. léta 17. stol. - 70. léta 18. stol.) - politická situace: stavovské povstání (1618 - 1620, bitva na Bílé hoře) - poraženo, r. 1627/8 —> Obnovené zřízení

zemské, rekatolizace (jezuité) => početní oslabení české inteligence emigrací, totéž postihuje i adresáty náročněji pojaté literatury

- literatura exulantská - navazuje na humanismus a reformaci předbělohorského období, časem však odumírá

domácí oficiální - jezuité, rekatolizace, prohabsbursky orientovaná neoficiální --- rukopisná, lidová --- pololidová - architektura: chrám sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze (Dientzenhoferové), autorem barokní gotiky Jan Blažej

Santini-Aichl (Zelená hora u Žďáru nad Sázavou) - sochařství: Matyáš Bernard Braun (Kuks, sochy na Karlově mostě) - malířství: Karel Škréta, Petr Jan Brandl, Jan Kupecký - hudba: Adam Michna z Otradovic, Jan Dismans Zelenka, Josef Mysliveček

2. 1. Domácí literatura 2. 1. 1. Domácí literatura oficiální - spjata s rekatolizací, jezuitským řádem, zúžená čtenářská základna - náboženské zaměření - agitační spisy, životopisy svatých, postily, kázání, náboženská rozjímání, náboženská lyrika (velká umělecká náročnost,

bohatý slovní výraz) - v dnešní době nový pohled na tuto literaturu – docenění

Vita B. Joannis Nepomucení (Život bl. Jana Nepomuckého) (tisk z r. 1680) Když z Boleslavi v hodinách večerních do Prahy se vracel, zpozoruje ho císař Václav, tehdy asi jak už byl zahaleč, z okna vyhlížející. Tu rázem přepadají vzteklého knížete všechny ony neblahé domněnky o králové Johanně, jeho manželce, mrzí ho, že tolikrát od blaženého Jana utržil odmítnutí, a není již s to, by sebe ovládl. Ne tedy člověkem, nýbrž zlým démonem dýše, posílá rychle, by Jana přivedli. A jak byl v prudkém vzkypění hněvu, nemnoha užil slov: „Slyš, kněže“, pravil, „smrt tebe čeká; nepovíš-li mi již v té chvíli zde jak náleží zpovědi mé manželky a s čímkoliv kdy tobě se svěřila vyznávajíc se, veta jest po tobě. Při sám Bůh, vodu budeš píti“, pravil císař, utopení v řece tím naznačuje. Překlad Alfons Sauer a Antonín Stříž

Felix Kadlinský (1613 - 1675) - mystická lyrika, bohatá obraznost

- v kráse přírody spatřuje boží přítomnost, bukolické náměty Zdoroslavíček (1665) - převod německé skladby F. von Spee adaptovaný na české prostředí

89

PÍSEŇ MILOSTNÁ NEVĚSTY JEŽÍŠOVÉ V PODLETÍ (…) Kvítičko již se rozvíjí a polehoučku rozkvětá, již ostrý vítr pomíji, již jest po zimě veta. Již hojnější potůčkové od hor se dolu zpouští, již ustydlí pramínkové do konce se rozpouští. Již se pozorní lesové, od zimy obnaženi oblíkají v šaty nové, nádherně přistrojeni. Dyána, lesní bohyně, zas nabývá své krásy, již i její přítelkyně dryades mění vlasy.

Bedřich Bridel (1618 - 1680) - mistrně zvládnutá mystická lyrika, sklony k úvahovosti

Co Bůh? Člověk? (1658) - rozsáhlá reflexivní skladba - vyhrocuje konflikt mezi boží dokonalostí a nicotou člověka - kontrast ty (= Bůh) x já (= člověk), naturalismus, metafory - ukázka:

Tys propasti dno, svršek, Já kvílení, bublání, já nejmenší krůpějička, tys zpěv, zvuk, pěkné varhany, ty jsi slunce okršlek, toužení, naříkání, já jeho malá jiskřička, pronikáš na všecky strany, ty jsi květu samý květ, tys světlem, já temností, já jsem jen pejří polední, já bláto, a tys čistota, rosý´s rosa. nový´s svět, tys milost, já tesknosti, já pak bublinka večerní. tys bezpečnost, a já psota. (…) Já mlha, mráz, kruh ledu, Ó Bože můj, ach, co jsem? tys radosti neskončenost, Zdali se mně jen něco zdá? náchylný k bídám, k pádu, Že jsem, jsem-li? Neb co jsem? tys pak pevná trvánlivost. Nevím, jsem-li, čili se zdá; Já jsem kroužek bolesti, jsem, jsem než od samého, ty jsi stalostálá pevnost, jsem, Bože, jsem než od tebe, já jsem kolo žalosti, ne od sebe samého, ty jsi neskončená radost. ot tebe, jenž stvořil nebe. Adam Michna z Otradovic (asi 1600 - 1676) - jindřichohradecký varhaník

- ovlivněný španělským a italským rokokem, autor mystickoerotických textů Loutna česká (1653) - hudební skladba

- autor dodnes oblíbených písní na ježíškovské a mariánské téma - lidový pohled na svět, „důvěrné“ pojetí duchovních postav

PANENSKÁ LÁSKA (…)

90

Nikoliv se zavozuje, jenž mně se oddává, skutek moudrý provozuje, jenž mě sobě dává! Ó, vy šlechetní mládenci, hledatelé kvítí, já, Panna, k vašemu věnci chci přístupu míti. Já jsem ta běloučká růže, kterou každý trhat může. (…)

Svatoroční muzika (1661) - kancionál PÍSEŇ ČASU MÁJOVÉHO (…) Travička vzchází, Veliké zboží zima ucházi, toto podnoží skřivánek se pozdvíhuje. zem člověku ukazuje. Slavíček spívá, Ale pěknějí, slunýčkoshřívá, mnohem krásnějí všecek se svět obnovuje. Bůh zahradu svou maluje. (…) (…) Nebeští ptáci, andělští žáci, tam velmi pěkně spívají. Nikdy slavíček ani stehliček tak zde líbezně vrzají. (…)

Česká mariánská muzika (1647) - sbírka duchovní poezie SVATÉ LÁSKY LABYRINT PANENSKÉ NAROZENÍ (…) Přešťastný den narození Zdaliž mezi fialou blahoslavené Panny, skrýváš tvář svou přemilou? radujme se bez prodlení Má lásko, ó Kriste můj, pošla Maria z Anny. má lásko, ó Kriste můj! (…) Fialo, ach fialo, Vitej to lilium bílé vydej ho, ó fialo! aneb bílou růžičkou. Má lásko, ó Kriste můj, Chovej, milůj roztomile má lásko, ó Kriste můj! tuto svou Mařenčičku. (…) (…)

Bohuslav Balbín (1621 - 1688)

- jezuita vlastenecky smýšlející => pronásledován představenými - učitel, kazatel, historik (vlast + národ = hodnoty nezávislé na ideologii) - vytříbený styl, psal pouze latinsky - rozsáhlé dílo

Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého (= Balbínova Obrana) (1672 - 3) - traktát, vzor pro obrozence

91

- řečnické otázky, zvolání (emocionalita) - reakce na ohrožení svébytnosti českého národa, jazykové vlastenectví - kritika vrstev, které se odnárodňují, x vídeňskému dvoru - ukázka:

(1. kapitola)

Okolnosti a příčiny vzniku tohoto textu.

(2. kapitola)

Hlavní příčinou, proč se starobylý jazyk měnil a musil měnit, je, že se do vlasti nerozvážně přijímalo množství cizinců a přistěhovalců; píše se též o skromnosti a snášenlivosti českého lidu.

(5. kapitola)

Hromadí se mnohé jiné příčiny, které umožnily německému jazyku přístup do Čech. Slovanský jazyk nedávno utrpěl v Čechách újmu. (…). Druhy lidí nedbajících o rodný jazyk. Láska není nezřízená, dává-li se domácím přednost před cizinci.

(6. kapitola)

Týž důkaz dále se rozvádí. (…). Záměry pojaté ke zkáze vlasti. Podvodný důvtip politiků. Ne každé rozmnožení důchodů je panovníkovi prospěšné. Chudoba a nedostatek mocněji pobízejí ke vzpouře než velký nadbytek.

(9. kapitola)

Jak velkým doporučením pro ušlechtilé lidi je znalost co největšího počtu jazyků, dále také jak velmi slovanský jazyk usnadňuje učení se evropským jazykům.

(11. kapitola)

Jak všechny národy pečlivě chrání a upřednostňují svůj jazyk.

(12. kapitola)

Starobylost a rozšířenost slovanského jazyka.

(15. kapitola)

Dřívější sláva slovanského jazyka plynoucí z jeho starožitné šlechty, ze zasloužilosti mocných lidí a z vojenské proslulosti, což vše se zběžně zaznamenává.

(16. kapitola)

Změna jazyka je v každém státě čin plný nebezpečenství a zvláště v Čechách se projevuje jako nespravedlnost. (…). Ustanovení Karla IV. Ve prospěch slovanského jazyka. Václav, král velmi lhostejný, popudil nerozumně proti sobě jazyky národů. Velmi těžká chyba téhož krále. (…). Zázrak jakýsi: mnoho cizích rodů v Čechách vymřelo.

(18. kapitola)

Závěr rozpravy k témuž muži nejznamenitějšímu.

Co musí očekávat ti, kdo ke zničení vlasti přispívají radou nebo podporou.

Ať se honosíš jakýmkoli jménem, ať se proslavuješči ses proslavil titulem (…), jestliže jsi slovy a skutkem k tomu přispíval, aby chudí byli utlačováni, aby z nešťastných sedláků vysávali, ba srkali pot a krev, aby některým se ulevilo, jiným zase přitížilo, a jestliže jsi pro dosažení přízně, vyhnutí se panovníkovu hněvu nebo pro patolízalství, strach či odměnu mlčel, když jsi mohl mluvit a vystupovat ve prospěchvlasti naprosto zubožené, anebo jestliže jsi to všechno přímo podporoval

92

úplatnýmjazykem či perem: krev ubohých lidí padne na tebe a na tvé syny! Utlačovatelům chudých nikterak neprospívá přijímání nejsv. svátosti.

(…). Bůh ať každému odplatí podle zásluh o vlast buď dobře, nebo zle!

To je moje obžaloba. Objevuje-li se opožděně, je určitě pravdivá a nikdy nepřestane být spravedlivou.

Ty, ó nejváženější a největší z patronů české země, Václave! Buď Vratislavem a svým Čechám navrať svou slávu! Postav nás zase na to místo, odkud jsme vlastní zbabělostí a zločinnou nenávistí jiných nebo podlízavostí mnohých neprávem klesli, oddáni až do konce nejvěrněji Tobě a přesvaté víře i panovníkům! Ty ochrano a posilo našeho národa! Zanikneme-li, Tobě zanikneme! Od nových obyvatelů bys marně očekával tu úctu, s níž Tě česká země po tolik staletí následuje a miluje. Proto naléhavě opakujeme:

NEDEJ ZAHYNOUTI NÁM I BUDOUCÍM!

Nechceš-li snad slyšet nezdárné syny, slyš a vyslyš prosící předky, kteří se přimlouvají za své potomky a Tebe v nebi vidí! Svatý Václave, mučedníku Kristův, jediný dědici české země, oroduj za nás!

- záměr —> 30dílnou vlastivědu Čech, uskutečněno jen z 1/3 Rozmanitosti z historie Království českého - část Bohemia docta (1679 - 1687) Výtah z českých dějin (1677) - nacionalismus, x habsburské smýšlení

- autor epigramů - navázal na něj Tomáš Pěšina z Čechorodu a Jan František Beckovský

Svatováclavská bible (1677 - 1715) —> povědomí o literárním jazyce vyššího stylu

- —> purismus (jazykové brusičství) = snaha o „očistu“ jazyka, snaha čelit náporu cizích, zejména německých výrazů, vytvářením českých ekvivalentů, často neorganicky a neodborně, ztráta povědomí o spisovnosti, 18. stol. Václav Jan Rosa: Čechořečnost (1756) - latinsky psaná gramatika

2. 1. 2. Domácí literatura neoficiální a) pololidová - známe její autory, ti vycházeli z lidu, tradic

Václav František Kocmánek (1607 - 1679) - autor interludií = krátké frašky, jednoduchý děj ze selského života, obhroublá komika Lamentatio rusticana (1644) - obsahuje tzv. selský otčenáš

- zachycuje válečné útrapy venkovských lidí - specifická stavba skladby

Písmáci = autoři pamětí, např. milčický rychtář František Jan Vavák (1741 - 1816) Vánoční a velikonoční hry, hry o svatých „Hanácké zpěvohry“ Prozaické a veršované texty s didaktickým zaměřením Kramářská píseň - suplovala zprávy, černou kroniku, zpěv + dramatizace textu, lístky s textem, obrázky, rozvleklé vypravování s poučením Knížky lidového čtení - témata ze středověku i z humanismu

b) lidová - neznáme její autory, anonymní, vychází z lidových tradic, ústní slovesnosti Ústní lidová slovesnost: pověsti, pohádky, proroctví, přísloví, hádanky, písně, balady (Utonulá, Sestra travička, Osiřelo dítě), lidové drama, lidová zpěvohra

- České lidové balady, Měl tatíček, měl tři dcery (České a slovenské lidové balady)

2. 2. Exulantská literatura

Jan Amos Komenský (lat. Comenius, 1592 - 1670) - nejvýznamnější spisovatel pobělohorské emigrace - poslední biskup jednoty bratrské - * pravděpodobně v Nivnici u Uherského Brodu v českobratrské rodině, vzdělání nabyl na bratrských školách

na Moravě, dále na protestantských vysokých školách v Německu, po Bílé hoře se musel skrývat, zemřela mu

93

1. žena a 2 děti, zničena knihovna, celkem 3x ženat (1. žena - Magdalena, 2. žena Dorota, 3. žena - Jana), po vydání Obnoveného zřízení zemského odešel do exilu do polského Lešna (pobyl tam 28 let), cesta do Švédska (1641 - 1648), Anglie a Uher (1650 - 1654), r. 1656 mu v Lešně shořely rukopisy, 40 let sbíraný materiál na slovník Thesaurus (Poklad jazyka českého), knihovna, od r. 1656 žil v Amsterodamu, návrat do vlasti mu znemožnil vestfálský mír, pohřben v Naardenu, kde má dnes muzeum spravované ČR

- Miloš Václav Kratochvíl: Život Jana Amose - biografický román - autor gigantického díla, v němž doznívá humanismus a ohlašuje se baroko

„Kdo se chce stát vzdělaným, musí si nad zlato a stříbro vážit knih.“ „Vystupuji s touhou přinésti světu buď novou pochodeň nebo alespoň nové jiskry k rozžetí nové pochodně (…), jest vpravdě čas, abychom po všech minulých staletích doufali ve věci větší a o větší věci se pokoušeli.“

- - umělecká oblast:

Listové do nebe (1619) - 5 fiktivních dopisů - sociální tematika - vztah chudých a bohatých, které rozsuzuje Kristus

Labyrint světa a ráj srdce (1623) - alegorie, 2 části - poutník = člověk (autor) putuje po městě = svět - doprovází ho 2 společníci: Vševěd Všudybud = lidská zvídavost, radí nekritizovat

a spokojit se s viděným + Mámení Mámil - zkresluje vidění pomocí brýlí zvyku, které poutníkovi nasazuje, ale poněkud křivě

- město - bludiště se hemží různými lidmi, poutník si má vybrat, čím by chtěl být, všude však vidí jen klam a nepravost, dokonce i na hradě královské Moudrosti

- poutník se uzavírá před světem ve svém nitru a v náboženském rozjímání, nachází Boha jako zdroj pravého klidu

- kontrast, hyperbola (princip lupy), grotesknost, satira - diferencovaný jazyk postav, psychologický prvek - text v nové době často dramatizován (např. Ludvík Kundera: Labyrint světa a lusthauz

srdce) - ukázka:

Kapitola XIX

Poutník stav vrchností spatřuje

Vrchností rozdílní stupňové

(1) Přišli jsme tedy do jiné ulice, kdež po všech stranách plno vidím vyšších a nižších stolic: na nichž sedícím „pane rychtáři, pane purgmistře, pane uředníče, pane regente, pane purkrabí, pane kanclíři, pane místodržící, páni soudcové, milostivý králi, kníže, pane“ etc. (atd.) říkali. I dí mi tlumočník: „Nu, tu máš ty lidi, kteří soudy a výpovědi (rozsudky) v rozepřích konajíce, zlé trescíce, dobrých přichraňujíce, řád v světě zdržují.“ „Toť jest ovšem pěkná, a mám za to nevyhnutedlná, v lidském pokolení věc,“ řekl jsem. „Odkud se pak takoví lidé berou?“ Odpověděl mi: „Někteří se k tomu rodí; jiní od nich, aneb od obce vybráni bývají, tí, kteříž by za nejmoudřejší ze všech a nejzkušenější a spravedlnosti a práv nejpovědomější uznáni byli.“ „I to pěkně,“ dím já.

(2) Vtom mi se pohleděti udá (naskytne), a spatřím, an se někteří do stolic (do úředních hodností)vkupují, jiní vprošují, jiní vpochlebují, jiní sami sázejí: a vida to, „Hle, hle, neřád!“ zkřikl jsem. „I mlč, všetýčko,“ dí tlumočník, „zlým toho zaživeš(zle to odpykáš), uslyší-li.“ „A proč nečekají,“ dím já, „až by zvoleni byli?“ Odpověděl: „Herež (nuže), oni sebe bezpochyby povědomi jsouc, s tu práci se býti znají (vědí, že tu práci zastanou): když je za ty jiní přijímají, co tobě do toho?“

(3) Já tedy umlknu, a přiopravě sobě brylí, hledím pilně po nich, a uzřím věc nenadálou, že jmenovitě řídko který z nich všecky oudy měl, každému téměř nětčeho potřebného se nedostávalo. Někteří neměli uší, jimiž by stížnosti poddaných vyslýchati; jiní očí, jimiž by neřády

94

před sebou znamenati; jiní nosu, kterýmž by šibalů proti právu uklady čenichati; jiní jazyku, kterýmž by za němé utištěné promlouvati; jiní rukou, kterýmiž by usudky spravedlnosti vykonávati mohli; mnozí ani srdce neměli, aby, co spravedlnost káže, konati směli.

(4) Kteří pak všecko to měli, viděl jsem je trápené lidi býti: nebo na ně ustavičně nabíháno, ani pojísti, ani pospáti pokojně nemohli. Ježto ti druzí víc než odpolu zahálivý (zahálčivý) život vedli. I řekl jsem: „Ale proč pak takovým těmto soudy a práva svěřují, kteří potřebných k tomu oudů nemají?“ Odpověděl tlumočník, že toho není, než že se mně tak zdá. Nebo prý: Qui nescitsimulare, nescitregnare(kdo se neumí přetvařovat, neumí vládnout): kdo jiné spravuje, musí často neviděti, neslyšeti, nerozuměti, byť i viděl, slyšel a rozuměl. „Čemuž ty, jakožto v věcech politických neprošlý, nerozumíš.“ „A vždyť já vidím na mou věru,“ řekl jsem, ,,že při nich toho, což by býti mělo, není.“ „A já tobě radím,“ dí on, ,,mlč: slibujiť sic, nepřestaneš-li mudrování, octneš se, kde by nerád. Co nevíš, že soudce poříkati k hrdlu sahá (soudce pomlouvat je hrdelní zločin)?“ Takž jsem umlkl a tiše se na všecko díval. Než nevidí mi se, co jsem na které stolici obzvlášť spatřil, všecko vyčítati (vypočítávat): dvojího toliko dotknu.

Soudů obecních častá nespráva a křivdy

(5) Zastavil jsem se nejpilněji při soudu senátorském, kdež jsem jména pánů soudců tato spařil: Atheus (Neznaboh), Svárurád, Sluchosod, Stranobij, Osobolib, Zlatomíl, Darober, Nezkus, Malověd, Nedbal, Kvapil, Ledabyl; všech pak prezident a nejvyšší sudí neb prímas pan Takchcimiť. Z kterýchž jmén hned jsem se, jací tu soudové bývají, dovtipovati začal: avšak příklad se v mé přítomnosti trefil. Sprostnost (Upřímnost) obžalována byla od Soka (odpůrce), že by v některé dobré lidi zhaněla, lichevníkům lakomců, pijanům ožralců spílající a nevím co víc přemluvivši (namluvivši). Svědkové vedeni byli Kleveta, Lež, Podhled (Podezření); prokurátorem ku právu byl Pochleba z jedné strany, z druhé Darmotlach, kteréhož však Sprostnost pravila se nepotřebovati: a tázána byvši, zná-li se k tomu, co na ni prožalování, řekla: ,,Znám, milí páni soudcové,“ a přidala, ,,teď (zde) stojím, jinák mluviti nemohu; Pán Bůh mi pomáhej!“ Tu soudcové shlukše se, sbírali hlasy. Atheus řekl: „Takť jest sic, jak to žensko praví: ale co ona to třápati(tlachat) má? Necháme-li ji tak, pokusí se i o nás třeba hubou tlouci, přimlouvám se, ať jest ztrestána.“Svárurád řekl: „Ovšem. Nebo kdyby to jednomu prošlo, jiní by také chtěli, aby se jim promíjelo.“Sluchosud řekl: „Já sic nevím vlastně, jak to bylo: než poněvadž sobě Suk tu věc tak vysoce vede (pokládá za tak důležitou), rozumím, žeť ho opravdu bolí; nechť jest ztrestána.“Stranobij řekl: „Já jsem již prvé věděl, že ta drchta (klepna) všecko, co ví, vypleští(vyžvaní): potřebí ji hubu zacpati. „Osobolib dí: ,,Uražený jest můj dobrý přítel, mělať ho pro mne aspoň ušetřiti a ne tak špincovati(špičkovat): hodná jest potrestání.“Zlatomíldí: „Však víte, jak se onen štědře ukázal, hoden jest zastání.“ Darober: „Tak jest, nevděční bychom byli, kdyby pře jeho zespod měla zustati(měla zůstat nepovšimnuta).“ Nezkus dí: ,,Já podobného příkladu nevím: co zasloužila, nechť trpí.“ ,,Malověd: ,,Já tomu nerozumím, jak usoudíte, dávám své povolení.“Ledabyl: „Jakkoli, já ke všemu přistupuji.“ Nedbal: „Pakli té pře odložiti chceme? Snad se to dále potom samo ukáže?“ Kvapil: „Nic, za chuti (rychle) ať jest ortel!“ Pan sudí: „Ovšem: na koho se to nám třeba ohlédati? Co právo chce míť, to se musí jíť.“ A vyvstav, učinil výpověď: ,,Poněvadž ta štěbetná žena v tak neslušné věci se dává, že všelijak o lidi dobré se otírá, k zkrocení nevážného jejího jazyka a na příklad jiným ať se ji 40 pokličků bez jednoho dá, ta se jí výpověď činí.“ Tu Sok s prokurátorem a svědky poklonivše se, z spravedlivého nálezu (za spravedlivý rozsudek) poděkování učinili: a Sprostnosti to též poručeno. Ale ona v pláč a spínání rukou se vydala. Protož, že práva neuctila (právu neprokázala čest, tj. nepoděkovala za rozsudek), přiostřiti (naložiti s ní ostřeji) ji rozkázali, a pochytíc k kázni (k potrestání) vedli. Kterouž ji stalou křivdu já vida a zdržeti se nemoha, zkřikl jsem hlasem: „Ach jestliže takoví všecko v světě soudové bývají, pomoziž mi, Bože všemohoucí, ať já ani soudcem nejsem, ani se s žádným nesoudím!“ „,I mlč, ztřeštěnce,“ řekl, vlože mi na usta pěst, tlumočník: ,,přísahámť, že se téhož, ne horšího-li něčeho domluvíš.“ A aj, Sok s Pochlebou

95

svědky proti mně obváděti začnou: a já to znamenaje a lekna se, nevím, jak jsem odtud, sotva ducha popadaje, vyletěl.

Prokurátorů převrácenost

(6) Když pak sobě tu před tou soudnicí (soudním domem) vydychuji a oči protírám, vidím mnohé s rozepří k soudu přicházeti, an každému ihned prokurátoři (Darmotlach, Pochleba, Křivoved, Právotah a jiní) vstříc běžíc, ku posloužení se ofěžovali(nabízeli se), ne jakou kdo má při nejprve, než jaký vaček, nahlédajíce. Každý pak svůj zákon (čehož jsem mezi teology nebyl spatřil) při sobě pilně nosil a do něho tytýž(opakovaně)nahlédal. Na nichž na některých exemplářích nápis jsem viděl: Žravá hryzení zemská; na některých zase: Dravá šizení zemská. Ale se již více na to hleděti nechtělo, šel jsem vzdychaje odtud.

Kšaft (= závěť) umírající matky, Jednoty bratrské (1548)

- víra, že dědicem myšlenek jednoty bratrské se stane celý národ

Odkaz národu českému Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již dokonalém s tebou se loučení. Nýbrž k tobě nejpředněji se obracejíc, tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, nápadníkem a dědicem nejpřednějším činím: příkladem některých bohatých měšťanů římských i králů pomezných: kteříž umírajíce, dědicem věcí svých obec římskou, vládu okršlku (ve významu okrsku) zemského umírající, kšafty svými nařizovali, Věřímť i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český! A pro tuto naději tebe dědicem činím všeho toho, co jsem koli po předcích svých byla zdědila a přes těžké a nesnadné časy přechovávala: nýbrž i v čem koli dobrém skrze práci synů mých a požehnání boží rozhojnění jsem přijala, to všecko tobě zcela odkazuji a oddávám, a zejména: Zejména napřed milost k pravdě boží čisté, kterouž nám před jinými národy prvé službou mistra Jana Husa našeho ukazovati začal Pán. (…). Páté, odevzdávám také tobě a synům tvým snažnost v pulérování, vyčišťování a vzdělání milého našeho a milostného otcovského jazyka: (…) Ale což více mluviti? Přestati mi přijde a rozžehnati se s tebou, vlasti milá! Ale jakž pak? Tak, jako Jákob patriarcha, na smrtelné posteli své žehnaje se s syny svými, dával jim požehnání: jako i Mojžíš, odcházeje od lidu svého. Z jejichž úst já vezmouc slova, tobě, národe český, na rozžehnanou požehnání vyhlašuji od Hospodina Boha tvého: Aby ty přece byl a zůstával ratolestí rostoucí, ratolestí rostoucí podle studnic, ratolestí rostoucí nad zed. Ačkoli hořkostí naplnili tebe a stříleli na tebe, v tajné nenávisti měvše tě střelci: zůstaniž však v síle lučiště tvé a zsilte se ramena rukou tvých. (…). Požehnání mé silnější při tobě buď nad požehnání předků mých až ke končinám pahrbků věčných.

Kancionál (1659) - sbírka české duchovní lyriky O poezii české (1620) - teoretický spis, uvažuje o zavedení časomíry

- pedagogická oblast - nedozírný význam z celoevropského hlediska, česky i latinsky - základní pedagogické principy: možnost vzdělání pro každého

učit s porozuměním výchova = celoživotní vědomý proces

Didactica magna (1657) - teorie vyučování, návod ke zřizování školy - 4 stupně vzdělání: 1. mateřská škola

2. národní (obecná) škola 3. latinská škola 4. univerzita

Informatorium školy mateřské (1630) - předškolní výchova

96

- klade důraz na estetickou výchovu dítěte Janua linguarum reserata (1631) - jazyková učebnice Orbis pictus (1657) - jazyková učebnice s ilustracemi - pansofické spisy - úsilí —> vševědné (pansofické) encyklopedie shrnující veškeré lidské poznání

Všeobecná porada o nápravě lidských věcí (1644 - 1670) - nedokončený 7dílný spis - základní myšlenka, že umění a věda mají člověka povznášet a vést ho k harmonickému životu

v míru

KLASICISMUS

Klasicismus v Evropě (17. stol.) - —> ve Francii za vlády Ludvíka XIV., utužení feudalismu, —> absolutismu, nejvyšší autoritou ne Bůh, ale panovník,

který dává státu řád (Ludvík XIV: „Stát jsem já.“)

- rysy: 1. racionalismus (filosof R. Descartes: „Myslím, tedy jsem.“) 2. kritériem krásy pravdivost, střídmost, uměřenost 3. zájem o antiku - studium antických uměleckých pravidel, antika - závazným uměleckým vzorem

=> přísná nápodoba 4. řád - je třeba podrobit se normám 5. přísné druhové a žánrové rozdělení literatury (Aristoteles: Poetika)

=> žánry vyšší - tragédie, epos, óda - hlavním hrdinou šlechtic (ušlechtilý, mocný, mravný) nižší - komedie, humoristické a satirické žánry, bajky - hlavním hrdinou měšťan (přízemní zájmy, směšné klopocení, obchod, podnikání) hranice žánrů jsou nepřekročitelné (Nicolas Boileau [nykola bualó]: Umění básnické)

- klasicistní umění: 1. fáze = klasicismus (architektura: Versailles, zahradní architektura - „francouzský park“, hudba: Franz Joseph Haydn, Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven), 2. fáze = empír - sloh období Napoleonovy vlády, zdobnější než klasicismus (užité umění), termín novoklasicismus pro umění let 1800 - 1830 (sochařství: Antonio Canova, Jacques Louis David)

- klasicistní tragédie

užití alexandrinu (= 12-13slabičný rýmovaný verš, v češtině verš s jambickým rázem)

přísná pravidla: jednota místa (1 místo), času (24 hodin), děje (žádné odbočky)

často náměty z antiky

konflikt ušlechtilých hrdinů volících mezi ctí, povinností, mravními normami a láskou, vášní a osobním štěstím

Pierre Corneille [pjér kornej] (1606 - 1684) - zakladatel klasicistního dramatu Cid [sid] (1637) - hrdinský středověký námět

- don Rodrigo mstí urážku svého otce soubojem s otcem milované Ximény [chimény], zabije jej, vyznamenává se v boji s Maury

- Xiména, ač Rodriga stále miluje, musí žádat pomstu za otcovu smrt => souboj, Cid zvítězí, po roce si může Ximénu vzít

- hluboké psychologické boje mezi povinností a osobním štěstím, vítězí povinnost, hrdiny ušlechtilí hrdinové z vyšších kruhů

- není dodrženo pravidlo 3 jednot, smírný konec => sporně přijato, velké diskuse - ukázka:

97

Dějství I, výstup 6 (…) Don Rodrigo (Cid): Ó, jaký boj mám podstoupit! Mé cti se zpečeťuje má láska vší svou váhou: Mám pomstít rodiče – a ztratit nad vše drahou. Můj otec má můj meč, má milenka můj cit. Mám buď žít beze cti, buď zradit svoji lásku. Co vydat volbou v sázku? Jsi, běda, bez východu z obou stran, ty moje sudbo stinná! Mám potupný čin nechat neztrestán? Mám za něj ztrestat otce Ximenina? (…) Je líp dát život na pospas. Jsem dlužen milence i otci stejně díků. Mstou vzbudím její hněv a záští v okamžiku. Nemstěním jeho zlost a pohrdání zas. Tím budu nevěren své naději a spáse (uhodí na svůj meč) - tím nehoden jí zase. Mé bědy rostou napravováním, ó, jaká sudba stinná! Když třeba, zemřu, šťasten aspoň tím, že neurazím citu Ximenina.

A zemřít bez vyrovnání? Chtít smrti, která je mé slávě na úhonu? Snést, aby Španělsko mi vytklo po tom skonu, že zle jsem obhájil čest rodu se zbraní? Dbát lásky, ztracené již stejně pro mou duši, jak sama v zmatku tuší? Nuž, nedávejme se už ničím svést! Má sudba je vždy stinná. Vpřed meči, zachraňme si aspoň čest, když nám již mizí láska Ximenina. Můj slabý duch se klamal, žel! Víc nežli milence jsem vázán otci díkem. Ať zemřu žalostí, ať v boji s protivníkem odevzdám čistou krev, jak jsem ji obdržel. Mám věru výčitky pro tolik nedbalosti. Vpřed, k pomstě bez milosti! Ach, rdím se hanbou nad svým váháním. Byť jsi, má sudbo, stinná, když byl dnes jako otec zraněn na cti jím, pak ztrestám jeho – otce Ximenina.

Dějství IV, výstup I Ximena: (…) Ach, ano, vzchopme se a vraťme se k své zlobě! Mám pro strach o něho se zpronevěřit sobě? Je lidem veleben a mne to blaží, žel! Má čest se ztišila, hlas povinnosti zmdlel.

98

Má lásko, umlkni a nech svůj hněv plát dále! Mně, byť zmoh Maury dnes, je vrahem otce stále. Čerň šatů, z které čtu svůj úděl neblahý, je prvním ovocem té mužné odvahy, a byť ho všude dnes má každý za hrdinu, mně vše tu mluví jen o jeho krutém činu. Vy, které křísíte mou zlobu bez zloby, vy šláře, závoje a chmurné ozdoby, do kterých oděl mě ten první triumf jeho, podpořte boj mé cti s mou láskou, podpořte ho! A kdyby zmáhala má vášeň moji ctnost, připomínejte mi mou smutnou povinnost, stíhejte, přes věhlas, tu ruku bez váhání. Překlad Svatopluk Kadlec

Jean Racine [žán rasin] (1639 - 1699) - dodržuje přesně pravidla žánru

Faidra (1677) - patetická klasicistní tragédie - o zhoubné vášni ženy athénského vládce Thésea Faidry k nevlastnímu synovi a o důsledcích jejích činů

- klasicistní komedie

vychází z komedií Menandrových, Plautových a Terentiových

—> ustálené lidské typy (lakomý měšťan, rozmařilý šlechtic, …) => —> charakterová komedie

Molière (vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin [žán-batist poklén]) (1622 - 1673) - herec a režisér kočovné společnosti, dostal se na královský dvůr - kritika dobových nešvarů církve a dvorské šlechty => konflikty

Tartuffe [tartyf] (1664) - hra odhalující svatouškovství a pokrytectví - x církvi a donašečskému systému jejích institucí

Lakomec (1668) - —> typ chamtivého měšťáka Harpagona - Harpagon terorizuje i vlastní rodinu - hybatelem obratu chytrý sluha Čipera - vychází z Plautovy Komedie o hrnci - ukázka:

Dějství IV, výstup 7 Harpagon: (už ze zahrady je ho slyšet, jak křičí) Chyťte zloděje! (Vběhne prostovlasý.) Chyťte zloděje! Chyťte zloděje! Chyťte vraha! Stráž! Panebože na nebi! Je po mně! Zabili mě! Podřezali mě! Ukradli mi moje peníze! Kdo to mohl být? Kam se propad? Kde se skrývá? Kam se vrtnout, abych ho našel? Kam běžet? Kam neběžet? Není tamhle? Nebo tady? Kdo je to? Stůj! Vrať mi mé peníze, padouchu! (Popadne sám sebe za ruku.) Fuj, to jsem já. Jsem z toho celý tumpachový: už nevím, kdo jsem, ani co dělám. Ach, peníze, penízky, vy moji zlatí drahouškové! Vzali mi vás! Jste pryč, a pryč je má opora, má útěcha, má radost! Pro mne je všemu konec! Nemám už, co bych na tomto světě pohledával! Bez vás nemohu žít! To je hotová věc, prostě nemohu! Umírám, jsem nebožtík, jsem pod drnem. Copak se nenajde někdo, kdo by mě vzkřísil? Kdo by mi vrátil mé drahé peníze nebo aspoň mi řekl, kdo mi je vzal? Cože? Říkal jste něco? Nic. Nikdo ani muk! Překlad E. A. Saudek

Zdravý nemocný, Don Juan, Misantrop

Jean de La Fontaine [žán de lafonten] (1621 - 1685): Bajky

99

Srovnání slohů

BAROKO

2. pol. 16. – pol. 18. století

vznik v Itálii

z franc. baroque = nepravidelný, z port. barocco = perla s kazem

období válek motivy nicoty, bezmoci, naturalistická konkrétnost, zvýraznění tématu smrti

odklon od racionálního a kritického myšlení

k vlastnímu nitru expresivita, dynamičnost, dramatičnost

protiklad duše a těla = svár a dvojznačnost zásada kontrastu

duchovní a mystický charakter umění

monumentalita, patos, nadsázka, zdobnost

subjektivní individualismus (člověk a jeho nitro)

vyhovuje církvi

KLASICISMUS

2. pol. 17. – 18. století (vznikl za vlády Ludvíka XIV.)

vznik ve Francii

z lat. classicus = vynikající, vzorový, dokonalý

vcelku klidný vývoj absolutistického státu

racionalismus, rozumová kázeň a střídmost, cit rozumu podřízen

symetrie, harmonie, klidná, až chladná pravidelnost

krása je v pravdě a v obrazu přírody

uměřenost ve výrazu, tvůrčí kázeň, pevně stanovená estetická pravidla, vzor v antice

podřízenost soukromých cílů zájmům veřejnosti (člověk ve vztahu ke společnosti)

vyhovuje šlechtě

OSVÍCENSTVÍ

Osvícenství v Evropě (18. stol.) - —> ve Francii v 18. stol., projevuje se ve filosofii, politice, literatuře, … - rysy:

1. důraz na lidský rozum (vzdělání činí člověka lepším, brání manipulaci s ním) 2. optimismus vyplývající z víry, že věci je možno poznat rozumem 3. důvěra ve společenský pokrok 4. humanita 5. společenská kritičnost (x církvi, x absolutismu, x společenským špičkám, …) 6. osvícenec je schopen obsáhnout filosofii, literaturu, vědu, politiku 7. myšlenky se šířily prostřednictvím divadla, publicistiky, v literárních salonech

1. Francie - —> encyklopedisté = okruh vzdělanců vydávajících 17svazkovou Encyklopedii (1751 - 1772), která měla shrnout

veškeré poznatky (např. D. Diderot, J. d´Alambert atd.) Denis Diderot (1713 - 1784): Jeptiška (1760 - 1782) - román útočící na praxi v klášterech

Ještě jsem vám neřekla, že jsem se setkala s otcem a s matkou, že jsem úpěnlivě prosila, aby se nade mnou slitovali a že zůstali neoblomní. Abbé Blin s doktorským diplomem ze Sorbonny měl při obřadu kázání a biskup d´Alep mi oblékl roucho. Ten obřad nikdy nebývá veselý; toho dne byl snad nejsmutnější. Přestože se jeptišky kolem mě shlukly a podpíraly mě, podlomily se mi aspoň dvacetkrát nohy, div jsem nepadla na oltářní stupně. Nic jsem neslyšela, nic neviděla, byla jsem jako tělo bez duše; vedle mě a já šla; dávaly mi otázky, odpovídaly za mě. Konečně ten hrozný obřad skončil; všichni odešli a já zůstala uprostřed stáda, k němuž mě připojili. Mé družky mě obklopily; objímaly mě a volaly jedna přes druhou: „Jen pohleďte, sestro, jak je hezká! Jak vynikla v černém závoji její bílá pleť!(…).“ Výňatek ze záznamů Podle Diderota měla znít odpověď sestra Zuzany takto: Vážený pane, děkuji vám za vaši laskavost; ale ničeho už není třeba, je se mnou konec. Zanedlouho stanu před milostným Bohem; a tam si na vás vzpomenu. Radí se tu, mají-li mi potřetí pouštět žilou; ať dělají, co chtějí. Sbohem, drahý pane. Doufám, že na onom světě budu šťastnější; setkáme se tam. (…).

100

Tak končí příběh nešťastné sestry Zuzany Saulierové, zvané v této knize a korespondenci Simoninová. Škoda, že její vzpomínky nebyly dopsány, mohla to být zajímavá četba. Koneckonců markýz de Croismare vděčí proradnosti svých přátel za to, že mu dali příležitost zachránit nešťastnou dívku, a to tak šlechetně, soucitně a prostě, jak je hodno jen jeho: jeho úloha v této korespondenci není z nejméně dojemných celého románu. Bude nám asi vyčteno, že jsme nelidsky uspíšili konec sestry Zuzany, ale bylo to nutné, neboť ze zámku Lasson jsme dostali upozornění, že se tam zařizuje byt pro slečnu de Croismare, kterou chtěl otec vzít z kláštera, kde byla od smrti své matky; (…). Překlad Věra Smetanová

Voltaire [voltér] (vlastním jménem François-Marie Arouet [fransua-marí arue], 1694 - 1778)

- filosof, autor filosofických spisů - zajímavé životní osudy, šíření osvícenských idejí po Evropě

Candide neboli Optimismus [kandyd] (1759) - proslulý satiricko-filosofický román - Candide cestuje se svými přáteli po světě a zažívá různá dobrodružství, na další

dobrodružství postavy vzpomínají retrospektivně - Candide nakonec dochází k tomu, že světové zlo je možno překonat činorodou prací - filosof Panglos ztělesňuje falešný optimismus, říká, že tento svět je nejlepší možný,

román je polemika s tímto názorem - Martin představuje bezvýchodný pesimismus - ukázka:

I. Jak Candida vychovali na krásném zámku a jak ho odtud vyhodili. Ve Vesfálsku, na zámku pana barona Thunder-ten-Tronckha žil mladík, kterého příroda

obdařila neobyčejně jemnými mravy. Jeho duševní hodnoty mu bylo možno vyčíst z obličeje: myslel prostince, své názory vykládal bez oklik – mám takový dojel, že právě pro ty vlastnosti mu začali říkat Candide. (…).

„Je dokázáno,“ říkával /Panglos/, „že nic na světě nemůže být uspořádáno jinak, než tak, jak to uspořádáno je. A jelikož všecko bylo stvořeno za nějakým účelem, musí mít všechno účel ten nejlepší. Jen si všimněte: nosy byly zřejmě stvořeny tak, abychom na nich mohli nosit brýle. A hle, zde je důvod, proč máme brýle. Nohy jsou dole zahnuté proto, abychom na nich mohli nosit boty. Proto máme boty. Kamení bylo stvořeno proto, abychom je otesávali a stavěli z něho zámky. A jelikož největší baron v kraji musí nejlíp bydlet, má náš milostpán nejhezčí zámek. Vepři byli stvořeni k tomu, abychom je jedli. Jíme tedy vepřové celý rok. Z toho vyvozuji, že lidé, kteří razili názor: Všecko je dobré, neřekli nic jiného než hloupost, poněvadž měli prohlašovat, že všecko na světě je nejlepší.“ (…). XVIII. Co všechno viděli v Eldorádu.

(…) Candide byl rád viděl soudní dvůr. Odpovědi mu, že tady nic takového nemají, protože se lidí nesoudí. Zeptal se, zda tu mají kriminály. Odpověděli mu, že ne. Ale nejvíc ho překvapil a nejvíc se mu líbil palác věd a v něm dva tisíce kroků dlouhá galérie plná matematických a fyzikálních nástrojů. Chodili celé odpoledne a prošli jenom asi tisícinu města. Pak je zavedli ke králi. Candide se posadil mezi krále, svého sluhu a mnoho dam. Nikdy se nepoměl lépe a nikdy nebyl na tak duchaplné večeři, jaká byla večeře u Jeho Veličensta. Kakambo vykládal Candidovi královské šprýmy, a třebaže byly přeloženy, neztratily nikdy svůj vtip. To Candida velmi udivovalo. Ne méně než ostatní věci. (…). XX. Co zažil Candide s Martinem na moři.

101

(…). „Ještě nikdy jsem neviděl /řekl Martin/ město, které by si nepřálo vidět na hromadě město sousední, nebo rodinu, která by neměla zálusk na krk jiné rodiny. Všude mají slabí v žaludky silné. Ale hrbí se před nimi a mocní s nimi zacházejí jako se stádem, jehož vlna a maso je na prodej. Z jednoho konce Evropy na druhý se honí regimenty vrahů. Je jich na miliony a ukázněně vraždí a plení, aby si vydělali na živobytí, poněvadž nemají počestnější řemeslo. Nebo lidé ve městech. Řeklo by se: Radují se z míru, kvete tam umění – ale lidi za tím sžírá zášť, starosti a takový neklid, jaký nevznikne ani v městě obleženém pohromami. (…).“ XXII. Co se přihodilo Candidovi a Martinovi ve Francii. Candide se v Bordeaux dlouho nezdržel. Potřeboval jen prodat několik oblázků z Eldoráda a zakoupit pohodlný kočárek pro dva, poněvadž se už bez filozofa Martina nemohl nikterak obejít. Ale velmi ho mrzelo, že se musel rozloučit s rudou ovcí. Dal ji na akademii věd v Bordeaux a ta navrhla jako námět pro cenu za onen rok práci: Proč je vlna této ovce rudá. Cenu dostal jeden severský učenec, poněvadž dokázal pomocí A plus B minus C děleno Z, že ovce musí být rudá a že chcípne na ovčí neštovice. Všichni cestující, s nimiž se Candide sešel v hostincích, říkali: „Jedeme do Paříže.“ (…). Ale sotva si našel hospodu, lehce onemocněl. Patrně z únavy. Protože však měl na prstě veliký diamant a mezi zavazadly náramně těžkou skříňku, hned tu byli bez poznání dva lékaři, několik důvěrných přátel, kteří se od něho nehnuli, a dvě jeptišky, které mu vařily polévky. „Tak si vzpomínám,“ řekl Martin, „jak jsem onemocněl, když jsem byl v Paříži poprvé. Ale tenkrát jsem neměl ani přátele, ani jeptišky, ani lékaře – neměl jsem totiž ani vindru. Nicméně jsem se uzdravil.“ (…). „/Spisovatel/ má znát lidské srdce a má ho nechat mluvit (…). Má dokonale ovládat jazyk, mluvit čistě a správně, rýmovaně, a rým nemá být nikdy na újmu smyslu. Kdokoli nezachovává tato pravidla, může napsat jednu nebo dvě tragédie. Tleská se jim, ale autor se nikdy nemůže vřadit mezi dobré spisovatele. Dobrých tragédií je velmi málo. Některé jsou jen idylky s dobře napsanými a dobře rýmovanými dialogy. Některé jsou uspávací politická mudrování nebo odporné rozvláčnosti, jiné zase sny potřeštěnců. Mají barbarský sloh, nedokončené věty a autor mluví neustále k bohům, protože nedovede mluvit k lidem. Jsou tam falešné mravní názory a otřepané fráze.“ (…) XXX. Závěr (…). „ Pracujme a nechme mudrování,“ řekl Martin. „To je jediný prostředek, jak učinit život trochu snesitelný.“ A celá malá společnost se jala plnit tento chvályhodný záměr. Každý se pustil do toho, nač stačil, a malá zemička začala hodně vynášet. Pravda, Kunhuta byla velmi ošklivá, ale naučila se znamenitě dělat cukrovinky. Paquetta vyšívala, stařena se starala o prádlo. Všichni kromě bratra Bonifáce uměli nějakou užitečnou práci. Leč bratr Bonifác se za čas stal truhlářem a dokonce pořádným člověkem. A Panglos říkal Candidovi: „Tento nejlepší svět ze všech možných světů tvoří události, jež spolu navzájem souvisí, neboť venkoncem vzato, kdyby vás nebyli vyhodili z jednoho překrásného zámku a nenakopali vás do zadku, protože jste miloval Kunhutu, kdyby vás nebyla dostala do drápů inkvizice, kdybyste neprošel pěšky celou Ameriku, kdybyste byl nenapíchl barona z Eldoráda, nepochutnával byste si zde na citronech a pistáciích naložených v cukru.“ „To jste řekl velmi dobře,“ odpovídal Candide, „nicméně musíme obdělávat svou zahradu.“ Překlad Radovan Krátký

Charles-Louis de Montesquieu [šárl-lui de monteskjé] (1689 - 1775) Perské listy (1721) - satirický román zesměšňující povrchnost života vyšší francouzské společnosti

102

2. Anglie

Daniel Defoe [denjel dyfou] (1660 - 1731) - anglický žurnalista, spisovatel, politický myslitel Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku (1719)

Jonathan Swift [džoneten svift] (1667 - 1745) Gulliverovy cesty [galivr] (1726) - fiktivní cestopis kapitána Gullivera, prvky fantasy

- Gulliver navštěvuje zvláštní národy, studuje jejich zvyky a mravy - kritika anglické společnosti - navazuje na utopická díla - ukázka:

(1) Díl III, kapitola IX. Spisovatel se vrací do Maldonady. Plaví se do království luggnagského. Pošlou pro něho ode dvora. Jak byl přijat v slyšení. Králova veliká mírnost k poddaným.

(…). Protože jsem byl cizinec, postarali se o to, aby byla /podlaha/ umetena, takže mi prach tolik nevadil. Byla to však vzácná přízeň a dostává se jí toliko nejurozenějším osobám, když požádají o slyšení. Když má ten, kdo se uchází o slyšení, mocné nepřátele u dvora, bývá dokonce podlaha schválně posypána prachem. Viděl jsem velmože, který měl tak ucpaná ústa, že když dolezl až k trůnu, nevypravil ze sebe ani slova. Proti tomu není pomoci. Kdo je přijat v slyšení, dopustil by se hrdelního zločinu, kdyby se před jeho Veličenstvem vyplivl nebo si utřel ústa. Je arci zaveden ještě jiný zvyk, který naprosto neschvaluji. Když se králi zachce odpravit nějakého šlechtice mírně a nenásilně, dá posypat podlahu jakýmsi hnědým práškem smrtonosného složení, a kdo ten prášek slízne, za čtyřiadvacet hodin je jistě po něm. Ale abych nekřivdil velké dobrotivosti panovníka a jeho péči o život poddaných (a bylo by si jen přáti, aby ho v tom evropští mocnáři následovali), nutno k jeho cti uvésti, že po každé takové popravě přísně nařídí, aby se otrávená část podlahy dobře umyla; když to sloužící opomenou, vystavují se nebezpečí, že upadnou u krále v nemilost. Sám jsem slyšel, jak kázal zmrskat jednoho panoše, který měl hned po popravě dát umýt podlahu, ale svévolně to opominul; následkem té nedbalosti byl při slyšení otráven malý slibný velmož, ačkoliv král tehdy proti jeho životu nic neobmýšlel. Ale ten dobrý panovník myl tak milostiv, že odpustil panoši mrskání, když slíbil, že to už po druhé bez výslovného rozkazu neučiní.

(2) Díl IV, kapitola VIII. Spisovatel vypráví o některých zvláštnostech Jahuů. Veliké ctnosti Hvajninimů. Jak vychovávají a cvičí svou mládež. Jejich valný sněm.

(…). Střídmost, přičinlivost, pohyb a čistota se ukládá stejně přísně za úkol mládeži obojího pohlaví. Můj pán pokládal za ohavnost, že kromě několika málo věcí z domácího hospodářství poskytujeme ženským jinačí vzdělání než mužským. Tím, jak správně podotkl, jedna polovina našich domorodců se nehodí k ničemu jinému než přivádět na svět děti. A že svěřujeme své děti takovým neužitečným tvorům, je prý ještě větší známkou zvířecí tuposti.

(3) Hvajninimové pěstují u mládeže sílu, rychlost a otužilost. Učí ji běhat o závod strmě s kopce, do kopce po hrubé kamenité půdě. Když se zapotí, kážou jim skočit střemhlav do rybníka nebo do řeky. Čtyřikrát za rok se schází mládež určitého kraje, aby ukázala své pokroky v běhu a skoku a v jiných projevech síly a hbitosti. Vítěz je odměněn písní, složenou na jeho počest. O těch slavnostech vyženou čeledíni na pole stádo Jahuů s nákladem sena, ovsa a mléka na hostinu Hvajninimů; hned potom zaženou ten dobytek zpátky, aby nekazil shromážděným chuť. Překlad Aloys Skoumal

3. Itálie

103

Carlo Goldoni (1707 - 1793) - —> hry vycházející z commedie dell´arte commedia dell´arte = druh lidového, ale profesionálního divadla

- vznikla v Itálii v 2. polovině 16. stol. - založená na improvizaci podle nastíněného obsahu - masky, komické výstupy - ustálené typy postav, jež představovaly různé společenské vrstvy a v karikatuře

různé lidské vlastnosti (harlekýn, kolombína, doktor, Pantalone, Capitano, …) - kočovné soubory jezdily po celé Evropě, velký ohlas měly ve Francii - zanikla v polovině 18. stol., žije v cirkuse, pantomimě, …

- texty písemně zafixoval Sluha dvou pánů (1746) Poprask na laguně (1762)

4. Německo

Gotthold Ephraim Lessing (1779 - 1781) - —> měšťanské drama = drama realisticky zachycující osud jedince v širším společenském kontextu Mína z Barnhelmu (1767)

5. Rusko

Ivan Andrejevič Krylov (1769 - 1844) Bajky (1788 - 1834) - kritika individuálních vlastností i ruské absolutistické moci

DVA SUDY Dva vinné sudy spadly s vozu. V prvním je víno, v druhém nic než vzduch. Ten první kutálí se bez lomozu, ten druhý o to víc hřmotí a rachotí, až lidem slábne sluch, a mračna prachu víří. Chodci se v strachu krčí pod arkýři, prchají slečny, utíká houf kluků. Tak prázdný sud natropil plno hluku. Plný byl tichý – ale užitečný. Překlad Hana Vrbová

Srovnání slohů

KLASICISMUS

17. století

umělecký směr

navazuje na antiku

rozumová kázeň

cit podřízen rozumu a povinnosti

krása je v pravdě a obrazu přírody

umění se přizpůsobuje absolutistickému státu (poměrně jednotná opora absolut. státu)

loajální vůči církvi

vyhovuje šlechtě

OSVÍCENSTVÍ

18. století

myšlenkový proud

navazuje na renesanci (rozvíjí tradice racionalismu, optimismu)

důvěra v „osvícený“ rozum

svoboda myšlení a rovnost

poznaná pravda

umění míří proti feudálně absolut. státu

kritický vůči církvi

vyhovuje měšťanstvu

PREROMANTISMUS

104

Preromantismus (sentimentalismus) v Evropě (18. stol.) - —> v polovině 18. století v Anglii jako reakce na klasicismus - znaky:

1. zdůraznění citu pro lidský život, základ morálky, x chladnému rozumu => zobrazování ideálního světa a prostředí lišícího se od současnosti => inspirace dávnověkem, exotickými prostředími, kulisou příroda, svět neporušený civilizací

2. smysl pro vznešenost, původnost, starobylost, lidovou kulturu, mytologii => sběratelství lidové slovesnosti

3. míšení žánrů, do popředí se dostávají dříve podceňované žánry - povídky, román, cestopis, romance, balada

4. záliba v antických autorech, hlavně řeckých 5. obliba některých motivů, které přešly do romantismu (postavy mnicha, poustevníka, vězně,

poutníka, noční scenérie, měsíc apod.) 6. preromantický básník se často stylizuje do postoje barda = mluvčího lidu 7. literární mystifikace

1. Anglie - kolébka preromantismu

Laurence Sterne [lorens stern] (1713 - 1768) Život a názory blahoslaveného pana Tristama Shandyho (1759 - 1767) - román

- cit chápán jako prostředek k lepšímu porozumění sobě i světu - skutečnost ukázána jako nejednoznačná - vnitřní svět vypravěče, příběh prokládán kontakty se čtenáři a odbočkami na základě asociací - považováno za předchůdce moderní prózy 20. století

- sběr staré a lidové poezie - —> literárních mystifikací (James Macpherson - Básně Ossianovy (1765), vydávány za dílo keltského barda ze 3. st.)

2. Francie

Jean-Jacques Rousseau [žan-žak rusó] (1712 - 1778) - filosof, myslitel, pedagog - samouk, v 16 letech odešel z rodné Ženevy, 30 let žil z podpory mecenášů a z psaní článků, dožil se uznání

a velkého ohlasu

- názor, že člověk je v podstatě dobrý, pokud jej nezkazí civilizace (=> společenská nerovnost, války, touha po penězích)

- otázka, jak vychovávat mravného člověka O smlouvě společenské (1762) Zbývá náboženství člověka neboli křesťanství, nikoli křesťanství dnešní, nýbrž křesťanství evangelické, které se od něho úplně liší. V tomto svatém, vznešeném, opravdovém náboženství se všichni lidé, děti téhož Boha, považují za bratry; (…).

Emil čili O výchově (1762) - pedagogický román

(1) Stanovme si za nepopiratelnou zásadu, že první popudy přirozenosti jsou vždy správné: v lidském srdci není zkaženost od prvopočátku; (…).

Vytvořili jsme bytost činnou a myslící: zbývá nám ještě, abychom člověka dovršili, vytvořit bytost milující a cítící, tj. zdokonalit rozum citem.

(…). Emil nemá rád svár a hádky, a to nejen mezi lidmi, nýbrž dokonce ani mezi zvířaty. (…). Ta touha po míru je výsledkem jeho výchovy, která nikdy nepodněcovala jeho samolibost a přeceňování jeho vlastní osoby a tak ho odvrátila od toho, aby hledal zábavu v nadvládě nebo v cizím neštěstí. Emil trpí, když vidí trpět; to je cit přirozený. (…).

105

Chceme-li vytvořit přirozeného člověka, nemusíme z něho proto udělat divocha a zahnat ho do hloubi lesů; stačí jen, kdy tento člověk uzavřený ve společenském víru, nedá se do něho strhnout ani vášněmi, ani cizím míněním; když vidí svýma vlastníma očima, když cítí svým srdcem a když se nedá ovládnout jinou autoritou než vlastním rozumem.

(2) Člověče, nehledej již původce zla; vždyť jsi jím ty sám. Není jiného zla, než to, které ty konáš nebo které ty trpíš – a obojí pochází od tebe. (…). Mluv pravdu a konej dobro; důležité pro člověka je, aby plnil své pozemské povinnosti, a pro sebe pracujeme právě tehdy, když na sebe zapomínáme.

Julie neboli Nová Héloisa (1761) - sentimentální román v dopisech - příběh lásky mezi šlechtičnou Julií a jejím domácím učitelem Saint-Preuxem, jíž brání

nerovný původ obou lidí - důležitou roli hraje příroda - smírný konec - vývoj jednotlivých postav a jejich zrání k ideální ctnosti - typ hrdinky přechází do romantické literatury - ukázka:

(1) Opravdová láska je svazek ze všech nejčistší.

(…) to ona nás chrání před pokušenímí a působí, že kromě té jediné osoby neznamená jedno pohlaví pro druhé vůbec nic.

(…) Opravdová láska, vždy skromná, nedomáhá se projevů přízně odvážně, nýbrž plaše si je ukrádá (…).

(2) Pravá odvaha má více stálosti a méně uchvátanosti;

(…) slušný člověk ji nosí všude s sebou: v boji s nepřítelem, ve společenském kroužku, když se zastává nepřítomných a pravdy, ve svém loži, kdy se brání útokům bolesti a smrti. Duševní síla (…) nezáleží v tom, aby se člověk bil, nýbrž v tom, ay se ničeho nebál.

(3) Nejde-li však o to, abychom byli Catonem (…), přece má každý z nás milovat vlast, být bezúhonný a statečný a držet slovo i za cenu svého života. Soukromé ctnosti jsou často tím vznešenější, že neusilují o lidské uznání, nýbrž jedině o dobré vědomí vlastní, a vědomí, že jednal správně, znamená pro takového člověka víc než chvála celého světa. (…) nikdo nemůže být šťasten, netěší-li se vlastní sebeúctě.

(4) Opravdová láska má stejně jako ctnost tu výhodu, že nás odškodňuje za vše, co jí obětujeme, a že se člověk jaksi těší i z odříkání, jež si ukládá, právě pro vědomí, co znamená a jakými motivy je k němu veden.

(5) Není jen v zájmů manželů, nýbrž ve společném zájmu všech lidí, aby čistota manželství nebyla porušena. (…). Veřejnost je jakousi ručitelkou úmluvy, vykonané v její přítomnosti; a lze říci, že čest bezúhonné ženy je pod zvláštní ochranou všech slušných lidí. Kdokoli se odváží svésti takovou ženu, hřeší předně proto, že ji svedl k hříchu, a protože sdílíme každou vinu, jejíž jsme příčinou; a hřeší dále přímo on sám, neboť porušuje posvátný a veřejný manželský slib, bez něhož nemůže nic setrvat v zákonitém řádu lidských věcí.

(6) Mrzí tě žít a říkáš: „Život je zlo.“ Dříve nebo později se utěšíš a budeš říkat: „Život je dobro.“ To bude blíže pravdě, ačkoli tvé uvažování nebude o nic lepší, protože nic nebude změněno vyjma tebe. Změň se tedy již dnes; a protože všechno to zlo pochází ze špatného rozpoložení tvé duše, ukroť své nezřízené touhy a nezapaluj svůj dům proto, aby sis ušetřil námahu s jeho uspořádáním.

106

(7) „Bohatství nečiní člověka bohatým,“ praví Román o Růži. Bohatství člověka není v jeho truhlicích, ale v tom, jak svého majetku užívá: (…).

Vyznání (1782) - posmrtně vydaná autobiografie - četné úvahy - důraz na zodpovědný vztah k vlasti

Abych své postavy umístil do rámce, který by jim vyhovoval, zkoumal jsem postupně všechna nejkrásnější místa, která jsem na svých cestách kdy viděl. (…). /řece však jsem potřeboval jezero, a tak jsem si nakonec vybral to, okolo něhož mé srdce nikdy nepřestalo bloudit. Rozhodl jsem se pro onu část jezera (Ženevského), kam již dávno má přání umístila mé sídlo ve smyšleném štěstí, které jediné mi osud popřál. Usídlil jsem své mladé schovanky ve Vevey. (…). Nejprve jsem zachytil na papír několik roztroušených dopisů (…).

Překlad Eva Hirschová a Jan Skála

3. Německo Johann Gottfried Herder (1744 - 1803) - filosof, spisovatel, literární vědec Myšlenky k filosofii dějin lidstva (1784 - 1803)

- názor, že vývoj lidstva spěje k humanitě - jednotlivé národy se střídají ve vedoucí roli v dějinném procesu, předpokládal, že budoucnost patří

Slovanům - silně posílil naše národní sebevědomí, —> obrození

Sturm und Drang (bouře a vzdor) - hnutí —> v poslední 1/3 18. stol. v Německu

- odmítání společenských konvencí - posuzování tvůrčí svobody pro umělce - typický hrdina utrpí tragickou porážku

Johann Wolfgang Goethe [géte] (1749 - 1837) - umělec, myslitel, přírodovědec, politik

- * v měšťanské rodině, vystudoval práva, krátce advokátem - většinu života prožil ve Výmaru, ministrem na dvoře vévody - podněty z cesty do Itálie - vztah k Čechám Utrpení mladého Werthera (1774) - sentimentální román v dopisech

- dílo vyvolalo společenskou senzaci - neopětovaná láska citlivého muže k dívce Lottě končí sebevraždou

- —> Bildungsroman (= výchovný román, v němž na osudech hlavních hrdinů zachycují autoři vývoj a zrání lidské osobnosti, hledající smysl existence)

Faust (1. díl 1808, 2. díl 1832) - dvoudílná filosofická tragédie, drama ve verších - kompozičně složité dílo, myšlenkově velmi hluboké, námět ze starší lit. tradice - dr. Faust je člověk toužící po vědění, hledá smysl života a neváhá se upsat ďáblu

Mefistofelovi, pohybuje se mezi dobrem a zlem - Mefistofeles mu plní každé přání, Faust okusí vše, co život nabízí, poznává lásku

(Markétka, Helena) a dospívá k poznání, že smyslem života je práce pro druhé => Faust dochází spasení

- dílo inspirovalo mnoho dalších autorů k zpracování faustovského námětu, —> i loutkové hry

- ukázka: Díl I Faust: (…) Kdybych se lenochem kdy za pecí měl státi, v tu chvíli, libo-li, mě sraz! Když obelžeš mě lichotkami,

107

bych sebou sám byl spokojen, když tvoje rozkoše mě zmámí – to poslední buď pro mne den! Toť sázka má.

Mefistofeles: Já přijímám. Faust: A ještě druhou ruku dám! Und Schlagauf Schlag! Když okamžik mě zvábí ke slovu: Werd´ zum Augenblickesagen: Jsi tolik krásný! prodli jen – Verweiledoch! dubist so schön! pak jsi mě sevři do okovů, Dannmagstdumich in Fesselnschlagen, ó, pak chci rád být utracen! dannwillichgernzu Grunde gehen! Pak nechať umíráčkem zvoní, DannmagdieTodtenglocke schallen, čas tvé služby dobíhá, dann bist du deines Dienstesfrei, stůj orloj, rafije se skloní, die Uhr magstehn, der Zeigerfallen, to uplynula doba má! es seit die Zeit mic hvorbei! (…)

Mefistofeles Faustovi navrátí mládí se všemi radostmi. Láska k měšťanské dívce Markétce a její tragické vyvrcholení je základním obsahem prvního dílu.

Ve druhém dílu je Faust pokoušen mocí, vysokým postavením (je favoritem na císařském dvoře) a znovu láskou – k nejkrásnější ženě starověku Heleně, kterou si vyprosí z podsvětí. Mefistofeles se ho však marně snaží odvést od touhy uskutečnit prospěšné činy.

Díl II, dějství 3 Faust: Věz jedno: ze srdce to musí jít. A tvoje hruď-li touhou přetéká, pak ptej se, rozhlížej –

Helena: - kdo stejně plá.

Faust: Duch nezří zpět, o zítřku sotva ví; nám v přítomnosti jen-

Helena: - je blaženství.

Faust: Zisk, jmění, poklad, záruka v ní jsou. A čím že se to stvrdí?

Helena: Rukou mou. (…)

108

Helena: Jsem zcela blízko, byť tak vzdálena. Jsem tu! jsem tady, šeptám nadšena.

Faust: Já sotva dýši; vázne, chví se hlas. Je to jak sen a zmizel kraj i čas.

Helena: Byť vše už znám, jsem znovu zrozena, cizímu věrna, v tebe předena.

Faust: Hloubáním neruš nejmocnější den! Žít, to je povinnost; byť chvilce jen.

Také tento vztah končí tragicky (smrtí Heleny i jejich syna), přesto přináší Faustovi nové poznání krásy a zušlechťuje ho v dalším konání. Závěrečným dominantním místem textu je Faustův monolog, který reaguje na císařovu nabídku, že si může za svou pomoc přát cokoliv.

Díl II, dějství 5

Faust: Močál se táhne pod horstvem a zamořuje, čeho dosaženo. Zlých výparů smět zbavit zem, pak teprv je mé dílo dovršeno! Chci milionů mnoho usídliti, ne v bezpečném, leč volném, činném žití. Zelená úroda… Jak v domovině, člověk i zvěř se ciť tam na novině, až usadí se těsně za hrází, již zástup, směle sdružen, vyhází. Zde uvnitř bude krajina jak ráj. Nechť příboj burácí až na sám kraj: jak chtěl by, mlsný, násilně se přelít, sbratřené přijdou obce otvor scelit.

Ba tímto smyslem proniknout chci býti, poslední závěr moudrosti je ten: jen pak si hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den. A takto, nebezpečím obepjat, hoch, muž a kmet zde bude bojovat. To hemžení bych zřít chtěl rád, na volné hroudě s volným lidem stát. Okamžik směl bych osloviti: jsi tolik krásný, prodli jen! Nemůže ohlas mého živobytí být věky věků přehlušen. -

109

Té strmé slasti předtuchu teď mám a nejvyšší svou chvíli prožívám.

Všimněte si, že závěr úryvku je opakováním veršů ze smlouvy s Mefistofelem. Andělé se však pouštějí do zápasu o Faustovu duši – a vyhrávají. Předchozí monolog i následující text (ve kterém promlouvá zástup nebešťanů) vyjadřuje, proč byl Faust spasen.

(…) kdož k činům se vzchopí, těch uchovat stopy - to proud váš vznítí, jenž zvolna jde vpřed!

Překlad Otokar Fischer a Jiří Hájek -—> balady

Friedrich Schiller [fridrich šiler] (1759 - 1808) - básník, dramatik, Goethův přítel -—> poezii, vznešenost myšlenek a ideálů (Óda na radost) Loupežnící (1781) - drama

- protest x tyranii vlády nad lidem i x osobnímu bezpráví - konflikt mezi dvěma bratry (Franz a Karel Moorovi), Karel se krutě mstí za křivdy, které

na něm spáchal bratr Franz - ukázka:

(1) Dějství I, výstup 1 Franz: (se za ním se smíchem dívá) Utěš se, starochu, nikdy už ho nepřivineš k hrudi, ta cesta je mu zatarasena jak peklu cesta do nebes. – Byl ti vyrván z objetí, dříve než jsi tušil, že bys tomu dovedl dát souhlas. – To bych byl ubohý břídil, kdybych nedokázal ani odtrhnout syna od otcova srdce, třebaže ho k němu váží pouta ze železa. – Obelhal jsem tě magickým kruhem prokletí, a přes něj on nepřeskočí. – Mnoho štěstí, Franzi! Mazánek je pryč. – Už svítá. Jen pozor, ty kousky papíru všechny sebrat, jak snadno by poznali můj rukopis! (sbírá roztrhané kusy psaní) – A zármutek brzy sprovodí i starocha ze světa – a jí musím toho Karla vyrvat ze srdce, i kdyby ji to mělo půl života stát. Mám plné právo horšit se na přírodu, a na mou čest, že se s ním vytasím. – Proč jsem z mateřského lůna nevylezl já první? Proč ne já sám? Proč na mne příroda vložila takové břímě ošklivosti? (…). (2) Dějství II, výstup 3 Moor: Ruce pryč! Nikdo ať se ho ani nedotkne! – (páterovi, tase svůj kord) Pohleďte, pane pátere! Zde jich stojí devětasedmdesát a já jsem jejich hejtman. Nikdo z nich neumí látat na povel a komando a nikdo z nich neumí tancovat podle muziky kanonů, a venku jich stojí sedmnáct set, kteří zešedivěli ve vojenské službě – ale teď poslyšte! Tak mluví Moor, hejtman paličů: Je pravda, zabil jsem říšského hraběte, zapálil jsem a vydrancoval dominikánský kostel, vhodil jsem smolnice do vašeho bigotního města a shodil prachárnu na hlavy dobrých křesťanů – ale to ještě není všechno. Udělal jsem toho ještě víc. (vztáhne pravou ruku) Pohleďte na tyto čtyři drahocenné prsteny, které zdobí mou ruku – jděte a vyřiďte bod za bodem pánům od soudu, kteří rozhodují o životě a smrti, co uvidíte a uslyšíte. – Tento rubín jsem stáhl s prstu ministra, kterého jsem skolil na honu k nohám jeho knížete. Patolízalstvím se vyšvihl z luzy až k místu prvního knížecího milce, pád soupeřův byl podnoží jeho povýšení – slzy sirotků ho vyzvedly. Tento diamant jsem stáhl finančnímu radovi, který prodával hodnosti a úřady těm, kdo je nejvíc nabízeli, a truchlící vlastence vyhazoval ze dveří. – Tento achát nosím na počest kněžoura, jako jste vy, kterého jsem zardousil

110

vlastní rukou, když se na kazatelně rozplakal, že prý inkvizice upadá. – Mohl bych vám vypravovati ještě víc historek o svých prstenech, kdyby mi nebylo líto už těch několika slov, které jsem s vámi promarnil. (…). (3) Dějství V, výstup 2 Loupežník Moor: Byl jsem blázen, který se domníval, že svět učiní krásnějším ohavnostmi a že zákony udrží tím, že je ruší. Říkal jsem tomu pomsta a právo. – Osoboval jsem si, věčná Prozřetelnosti, právo vybrušovat zuby tvého meče a napravovat tvou nespravedlnost – ale – ó prázdné dětinství – teď tu stojím na konci strašlivého života. (…). Ale přece mi ještě něco zbylo, čím mohu zase usmířit uražené zákony, čím uzdravím pohaněný řád. Považuje oběti – oběti, která celému lidstvu dokáže jeho neporušitelná majestát – tou obětí jsem já sám. Já sám za něj musím dát život. (…). Vzpomínám si na chuďasa, s kterým jsem cestou mluvil; je to nádeník a má jedenáct dětí. – Vypsali tisíc dukátů tomu, kdo prý vydá velkého loupežníka Moora soudu živého. – Tomu člověku mohu pomoci. (Odchází) Překlad Otokar Fischer a Jiří Hájek

Úklady a láska (1784) - měšťanská tragédie

- láska hudebníkovy dcery a syna šlechtice naráží na odpor a intriky - mravně čistí hrdinové, kteří nemohou obstát v pokryteckém světě

Valdštejn (1798) - monumentální dramatická trilogie z českých dějin