Úvod

Kniha byla poprvé vydána roku 1935 ve Velké Británii, jako přepracovaná verze původní

Bloomfieldovy publikace Introduction to the Study of Language (1914). Autor v ní nabízí

komplexní dobový strukturalistický pohled na jazykový systém. Jednotlivé gramatické jevy se

snaží v maximální možné míře dokládat konkrétními příklady z různých indoevropských

jazyků. Nicméně přesto je z některých kapitol silně patrné, že hlavním jazykovým modelem je

angličtina a kniha že je adresována především rodilému anglicky mluvícímu čtenáři. Proto

jsem se ve svém referátu zaměřil především na věci obecně lingvistické, na popis jednotlivých

rovin jazykového plánu a na terminologii, kterou autor v knize užívá. Kapitoly věnující se

pouze anglickému jazyku nebo zabývající se analýzou gramatických konstrukcí ve flektivních

jazycích (i.e. především slovanských) jsem buď vynechal, nebo zmínil jen okrajově. Celou

práci jsem pak rozdělil do šesti hlavních tematických okruhů.

1 Historická jazykověda versus Bloomfieldův přístup

V první kapitole nazvané The Study of Language se autor zaměřuje na dějiny jazykovědy,

respektive historický vývoj přístupů k jazyku. Začíná od prvních proto-lingvistických pohledů

na řeč a mluvu v podání starověkých Řeků, Platóna a jeho dialogu o povaze vztahu mezi

slovy a věcmi. Pokračuje přes spor mezi Analogisty a Anomalisty, zda je jazyk svou

podstatou přírodní a tudíž pravidelný a logický nebo zda je jeho struktura povahy

nepravidelné. Nastiňuje mimo jiné otázku „motivovanosti“ jazykového znaku. Například ve

složenině breakfast lze sice vyčlenit 2 slova se samostatným významem, break a fast, která

indikují situaci, při které doslova „přerušujeme svůj půst“, tedy „break our fast“, neexistuje

však přímá spojitost mezi zvukovou či grafickou podobou výrazu breakfast a reálným jevem,

který označuje. Obdobné relace lze najít i v jiných jazycích: slov. raňajky, ita. la prima

colazione, přestože tyto výrazy indikují význam jako „první oběd, jídlo“, je to opět bez

jakkoli motivovaného vztahu signifie – signifiant.

Autor dále popisuje počátky etymologického bádání. V této souvislosti vyzdvihuje, že již

staří Řekové si uvědomovali změny řečových forem v závislosti na čase, nicméně často se

v etymologii uchylovali k hádání a výsledkem jejich snažení tedy nebyly příliš seriózní studie

o jazykových změnách.

Pokračuje obdobím dominance latiny jako jazyka vzdělanců, jenž podle dobových

středověkých učenců představoval „ztělesnění univerzálně platných logických zásad“. A

1

dostává se konečně až k Franzi Boppovi, rozkvětu srovnávací lingvistiky a vědeckému

přístupu k etymologii, k propojení dvou jazykovědných směrů, historicko-srovnávacího a

filosoficko-deskriptivního.

Cílem této úvodní kapitoly však zřejmě není touha seznámit čtenáře dopodrobna

s dějinami lingvistiky, ale spíše vytvořit půdu pro samotnou autorovu teorii přístupu

k jazyku: jak Bloomfield uvádí, k popisu jazyka není třeba žádná znalost jeho historie, neboť

přesnost historického popisu je limitována množstvím dostupných historických dat. Popis

jazyka tedy musí být bez předsudků (i.e. historických dat). Jediný užitečný postup je

induktivní zevšeobecnění (inductive generalizations). Pokud máme určité jazykové rysy

(například rozlišení sloves od jmenných tvarů), které jsou vlastní mnoha jazykům, ale

v některých tato divergence chybí, je třeba snažit se vysvětlit proč tomu tak je, s přihlédnutím

k něčemu jako „obecná gramatika“. Takováto studie pak není spekulativní, nýbrž induktívní.

Obecné procesy jazykových změn jsou podle Bloomfielda stejné v mnoha jazycích a vyvíjejí

se stejným směrem, tudíž jde především se o hledání obecných principů, které, jak autor

předpokládá, budou jednoho dne odhaleny.

Následující kapitoly již nabízí popis jednotlivých jazykových plánů.

2 Zvuková stránka jazyka

Lingvistiku autor dělí do dvou hlavních úrovní zkoumání: na jedné straně je rovina

fonetická, jež představuje studium zvukové stránky řeči bez přihlédnutí k významu, (což by

v dnešním, modernějším pojetí zahrnovalo akustickou, artikulační a auditivní fonetiku); na

straně druhé stojí sémantika. Ta se zabývá vztahy fonetických a významových jednotek

jazyka. Určitý zvukový kód (speech-sound) je použit v určité situaci a vede nutně adresáta

k určitému typu odpovědi.

Bloomfield dělí fonetiku na fyziologickou (pohyby mluvčího vedoucí k produkci

zvukového signálu, i.e. dnešní artikulační fonetika) a fyzickou neboli akustickou (studium

vyprodukovaných zvukových vln). Fonetik nicméně nedokáže určit, které zvuky jsou

z hlediska komunikace nositeli významu a které nikoliv. Některé části zvukového proudu jsou

distinktivní a jiné ne-distinktivní. Jejich rozlišení závisí čistě na zvyku a schopnostech

adresáta a mluvčího. Abychom je rozeznali z lingvistického hlediska, je třeba opustit čistě

fonetický plán jazyka a přejít do fonologického, který autor též označuje termínem

„praktická fonetika“, či fonologie, (oba tyto pojmy jsou však v dalších kapitolách od sebe

odděleny). Předmětem zkoumání jsou zde zvuky relevantní pro významovou rovinu řeči,

2

které jsou co do počtu omezené. Foném je minimální distinktivní zvuková jednotka jazyka.

V knize je klasifikován na jednoduché primární, složené primární a sekundární fonémy.

Jako základní model autor používá fonologický systém angličtiny, nevyhýbá se však ani

příkladům z jiných jazyků. Počet primárních fonémů uvádí pro většinu z nich v rozmezí 15-

50 jednotek. Složené charakterizuje jako kombinaci jednoduchých, které se chovají jako 1

jednotka. Jestliže do výčtu primárních zahrnuje jednoduché konsonanty + dlouhé a krátké

vokály, v jeho výčtu složených fonémů lze najít diftongy a kombinace vokál + polovokál

nebo polokonsonant. Sekundární fonémy bychom z dnešního pohledu klasifikovali jako

prozodické prostředky řeči, ve výčtu je uveden akcent (3 úrovně) a tón (5 úrovní). Autor

v této souvislosti zmiňuje „silnější výslovnost“ některých částí slova nebo slabik ve větě

a jejich tónickou diferenciaci (i.e. intonace).

Kapitola VI. je věnována výše zmíněné „praktické fonetice“. Určování zvukových

jednotek v rámci daného jazyka a jejich typologii. Jako základní model je opět použita

angličtina (americká, z oblasti Chicaga). Výslovnost jejích vokálů je stavěna do konfrontace

se samohláskami některých indoevropských jazyků (němčina, nizozemština, švédština,

francouzština) a autor si všímá rozdílů ve znění a výslovnosti. Na základě toho jsou vokály

rozděleny do struktur, na nichž není z dnešního pohledu nic nestandardního, tedy na

vysoké - středové - nízké; přední - indiferentní - zadní, ecc.. Jak ovšem uvádí v kapitole VIII.,

praktická fonetika je „užitečné řemeslo (zejména) pro studenty jazyků, ale má nízkou

vědeckou hodnotu, je vágní a nepřesná“. Z toho důvodu je mimo naše síly analyzovat obecný

akustický jev jazyka. Důležitost jazyka nespočívá v jeho zvukové stránce, ale v propojení

„stimulu mluvčího“(speaker’s stimulus) a „reakce mluvčího“ (hearer’s response), která je

motivována nikoliv veškerým zvukem vyprodukovaným mluvčím, ale jen několika

jednotkami/rysy akustické formy, které nazýváme fonémy.“ Pro fungování jazyka je

nezbytné, aby každá z těchto jednotek byla jasně odlišena od všech ostatních. Inventář

fonémů daného jazyka je možné strukturovat do určitého schématu například podle způsobu

nebo místa artikulace. Jedná se však jen o rozdělení jednotek podle jejich fyziologického

charakteru, což nám neříká nic o tom, jakou roli hraje který foném v konkrétním fungování

jazyka (například že /l,n/ můžou být slabičnými konsonanty, proč jsou polovokály

samostatnými fonémy nebo distribuce /ə/ versus /r/ v angličtině). Proto jsou nezbytné další

informace, jako např. již výše uvedené dělení na primární a sekundární fonémy a jejich

další vnitřní stratifikace. Autor uvádí např. dělení konsonantů na šumové a sonanty, ty dále na

„consonantoids“ (n,l), „vocaloids“ = polokonsonanty (r - ə), polovokály /j,w/, /i,u/ ecc.

3

Následně zmiňuje distribuci jednotlivých konsonantů v rámci slabiky a slova v angličtině

a jejich percentuální frekvenci výskytu.

Jak je v knize uvedeno, každý popis jazyka tedy v zásadě začíná fonologií, jež definuje

inventář fonémů a zjistí, ve kterých kombinacích se mohou vyskytovat.

3 Významový plán, vztah formy a funkce

Jazykový význam Bloomfield předběžně definoval jako situaci, v níž mluvčí vysloví

zvukový signál, který vyvolá nějakou reakci v posluchači/adresátovi. Situace v níž se nachází

mluvčí a ohlas posluchače jsou vzájemně pevně provázány podle schématu:

situace mluvčího promluva reakce posluchače

Jednou z možností jak určit přesný význam zvukových forem jazyka (speech-form),

je definovat je pomocí vědeckých poznatků, které máme o věcech, k nimž tyto formy

odkazují. Například sůl lze takto popsat jako NaCl. Tento postup je však v praxi nepoužitelný,

neboť vědecká klasifikace se často neshoduje s jazykovým významem. Tak například whale

se německy řekne Der Walfisch, česky velryba, ecc. Určování takovýchto významů je,

jak autor uvádí, slabinou studií o jazyce a zůstane jí, dokud úroveň lidského vědění

nepostoupí vysoko nad současný stav. Kde je to možné, užívá se pro vyjádření jazykového

významu poznatků z jiných vědních oborů. Jednou z metod je demonstrace – pokud někdo

dejme tomu neví co je „jablko“, můžeme mu jablko jednoduše fyzicky ukázat. Další je

„circumlocution“ (i.e. slovní popis dané věci). Poslední uvedenou variantou je překlad, jako

příkladem jsou bilingvní slovníky.

Je nicméně třeba rozlišovat mezi významem jazykovým a mimojazykovým. A stejně tak

mezi distinktivními a ne-distinktivními rysy jazykové situace. Pokud například mluvíme

o „jablku“, dejme tomu ve větě „Každé z dětí snědlo jedno jablko“, je z jazykového hlediska

redundantní například barva či velikost každé konkrétní materie. Ty jsou předmětem

mimojazykového zkoumání. Relevantní je v tomto případě lingvistický význam, čili

sémantické rysy daného objektu. Ty jsou společné všem situacím, v nichž je daná jazyková

forma vyslovena a zahrnují všechny distinktivní rysy, které si každý rodilý mluvčí vybaví

právě při slově „jablko“. Jazyková forma tedy vyjadřuje jazykový význam.

Je zmíňen rozpor mezi mentalisty a mechanisty. První jmenovaní tvrdí, že se lze vyhnout

problému „definování významu“, neboť před vyslovením lingvistické formy uvnitř mluvčího

4

existuje něco jako „ne-tělesný, nehmotný“ proces (myšlenka, pocit, akt vůle, mentální obraz),

který se následně po vyslovení a recepci zvukového signálu objeví v nezměněné podobě

i v mysli adresáta. Jinými slovy, jazyk je vyjadřování idejí, pocitů a vůle. Mechanisté naopak

hlásají, že takové mentální obrazy jsou jen označením pro různé tělesné aktivity/pohyby,

jež lze rozdělit do několika málo kategorií. Například procesy velkého rozsahu, společné

mnoha lidem, vyjadřované obvyklými formami jako „mám hlad“…

Autor i nadále pokračuje ve vymezování vztahu forma – význam a vyvrací prvotně

nastolený předpoklad, že každá jazyková forma má stálý a specifický význam. Na řadě

příkladů uvádí, že 1 forma neznamená nutně 1 význam (i.e. homonymie) a stejně tak jeden

význam nemusí být nutně vyjádřen pouze jedinou formu (i.e. synonymie).

Dalším bodem zkoumání je dělení slov do formálních tříd, v nichž každá forma obsahuje

element „třídní význam“, který je jednotný pro všechny jednotky dané třídy. Např. všechna

substantiva, jak je uvedeno, mají atribut „objekt“.

Jazykový význam se může u řady slov dělit na hlavní (normální) a okrajový

(metaforický, přenesený) Tak lze například konfrontovat věty: „Přes cestu přeběhl lišák.“

vs. „Starý pan Červinka je lišák.“ecc. Podobně rozlišuje užší význam od širšího. První

uvedený je v promluvách častější, jak dokládá například věta: „Zavolejte doktora!“ (míněn

doktor medicíny).

Jazykové formy dělí na volné a vázané. Mezi druhé jmenované se řadí například

sufix -ing ve slově „playing“. Ze dvou volných se skládá například věta John ran.

Jazyková forma nesoucí částečnou foneticko-sémantickou podobnost k jiným formám se

nazývá komplexní forma (např. John ran, John fell, Bill ran, Bill fell ecc.) . Každá komplexní

forma se skládá s jazykových forem označených jako konstituenty (Bill, John, ran, -ing, ecc.).

Jazyková forma, která nenese žádnou foneticko-sémantickou podobnost k jiným formám

je označována jako morfém (jednoduchá forma). Například výrazy jako bird, play, cran-, -y,

-ing jsou morfémy. Mohou vykazovat určitou fonetickou podobnost, nebo dokonce

homonymii, ta ale nezasahuje jejich významovou stránku. Každá komplexní forma je tudíž

zcela tvořena morfémy. Jejich počet může být velmi vysoký, věta „Poor John ran away“ čítá

5 morfémů.

Morfém se skládá z jednoho nebo více fonémů, jeho významová stránka se nazývá

sémém. Předpokladem je, že každý sémém je neměnnou a jednoznačnou jednotkou významu,

odlišnou od všech ostatních významů.

Jazyk se skládá z omezeného počtu signalizujících jednotek (signaling units = fonémů)

tvořících signály. Nejmenším signálem je morfém. Každé takové komplexní jednotce je

5

libovolně přidělen nějaký rys/znak praktického světa, čili sémém. Kompletní výčet morfémů

jazyka tvoří lexikon. V případě morfému a sémému mluvíme o lexikální formě.

4 Gramatické formy, syntax

Část významu jednotlivých morfémů záleží na jejich formálním uspořádání. Takové

smysluplné uspořádání tvoří gramatiku.

Autor rozlišuje 4 typy takového uspořádání1:

1. pořadí v jakém jsou konstituenty řazeny v komplexní formě. Př. John hit Bill a Bill hit

John mají jiný význam. (…co flektivní jazyky)???????

2. modulace je použití sekundárních fonémů (akcent, vykřičník, otazník, ecc.)

3. fonetická úprava – změna formy primárních fonémů. Př do + not don’t

4. selekce - změna formy v určitém uspořádání zapřičiňuje změnu významu. Př. John!,

Boy! apelují na „pozornost“, Run!, Jump! Mají význam „příkazu“.

Samostatná jednotka gramatického plánu se nazývá taxém. Je to nejmenší formální

jednotka na této úrovni, stejně jako foném nenese žádný význam. Kombinace taxémů tvoří

taktické formy, které svým významem tvoří gramatické formy. Nejmenší významové

jednotky gramatické formy jsou tagmémy a jejich izolované významy episémy. Např. Run!

Je tvořeno dvěma taxémy, infinitivem a modulací (vykřičník). Každý z těchto taxémů je

taktickou formou, mající gramatickou formu a tedy i tagmém s gramatickým významem

(episémem) „silný stimul“. Infinitiv má zde episém s třídním významem „akce“.

Každá promluva může být plně popsána pomocí lexikálních forem doplněných

o gramatické rysy.

Gramatické formy jazyka mohou být rozděleny do tří velkých tříd:

1. forma je vyslovena samostatně: př. John!

2. dvě nebo více forem jsou vysloveny společně, tvoří konstrukci: př. Poor John ran

away.

3. substituce (náhražky, zástupné výrazy): jedna forma je obecnou náhradou za třídu

forem. Př. „he“ zahrnuje třídu forem John, poor John, the man I saw yesterday, ecc.

V každé promluvě se tedy jazyková forma projeví buď jako konstituent, nebo jako

samostatná forma, nezahrnutá do žádného vyššího komplexu. Pokud vystupuje jako součást

1 Co platí v angličtině, nemusí nutně platit v jiných jazycích. Užití jednoho jazyka jako hlavního modelu v sobě

vždy skrývá určité nevýhody.

6

větší formy, je v „obsažené pozici“(included position), v ostatních případech je v „absolutní

pozici“ (absolute position) a konstituuje větu.

Řeč (utterance)2 může sestávat z několika vět, které na sebe z gramatického hlediska nijak

nenavazují: „Jak se máte? Dnes máme pěkný den. Půjdete dnes odpoledne hrát tenis?“

Z hlediska mimojazykového tvoří tento text něco jako jeden významový celek, z pohledu

gramatiky však spojuje tři samostatné věty. Větu je třeba definovat jako „nezávislou

lingvistickou formu“. Její distribuce je řízena výše zmiňovanými sekundárními fonémy

(„pitch mark“, tóny, i.e. intonací). Autor dělí větnou intonaci do tří základních typů, které

jsou signalizovány těmito znaky [.],[?],[¿]. Přidáním zvolacího sekundárního fonému [!] ke

každému z těchto typů dostáváme šest hlavních variant intonace. Užitím sekundárního [,] lze

dosáhnout parataxe: „Je 10 hodin[.] Musím jít domů[.] → „Je 10 hodin[,] musím jít domů[.]

Autor rozlišuje 3 hlavní způsoby větné modulace:

přízvuk (důraz) „Teď je řada na mně!

slovní pořádek „Pryč jsou ty doby, kdy..“

speciální výrazy (v češtině například „ale“ ve funkci částice

„To se dnes ale udělalo hezky“)

Rozlišeny jsou 2 základní typy vět: Věta úplná a věta neúplná

Věta úplná je tvořena a) spojením „actor – action“, což by bylo možné parafrázovat

jako konatel – děj: „John utekl“, „Kdo utekl?“ ecc.

b) příkazem „Pojď!“, „Nezlob!“ ecc.

Význam úplné věty je charakterizován jako „kompletní vyjádření se“. Mluvčí dává najevo,

že to co vyslovuje, je plnohodnotná událost nebo pokyn a že to nějakým způsobem ovlivňuje

situaci adresáta. Tím se opět dostáváme k Bloomfieldem zdůrazňované provázanosti mezi

situací mluvčího a reakcí posluchače.

Běžná větná forma je v angličtině tvořena dvěma „slovy“ (co Bloomfiel chápe pod

pojmem slovo je uvedeno níže) „I sing.“ ecc.V řadě jazyků však může být tvořena

samostatným výrazem: „ita. Canto., čes. Zpívám. ecc. V takových případech se jedná, jak

autor uvádí, o „větné slovo“.

Některé jazyky, příkladem je ruština, mají více typů běžných větných forem. Kromě již

uvedeného typu „[po'jot] „zpívá“ ecc., má i konstrukce jako [o'tets doma] „otec doma“, [i'van

2 Pro překlad anglického slova „utterance“ používám ve většině případů český výraz „řeč“. Vzhledem k tomu

jak autor chápe jazykový význam a vztah mezi mluvčím a adresátem, by bylo možná příhodnější v této

souvislosti používat překlad „vyjádření se“.

7

durak] „Ivan blázen“ ecc. Jedná se o predikace. (Jeden člen je rozvíjen druhým členem,

je mu přisuzována určitá vlastnost). V prvním případě jde o narrative predication, ve druhém

o equational predication. I když je pojem predikace v některých jazycích , například

v angličtině, redundantní, přesto se používá: „John ran.“, kde John je actor, subjekt a ran je

akce, neboli predikát.

Promluva jež není tvořena běžnou větnou formou, se nazývá „minor sentence“, neúplná

věta. Charakteristickým příkladem jsou citoslovce či různá zvolání. „au!, madam,

proboha!..ecc.) V zásadě mají povahu buď

a) completive (doplňující) Př. toto, dnes ráno, s potěšením, pan Smith (při

představování) ecc..

b) zvolací (au!, zatraceně! ecc)

Volná forma skládající se ze alespoň ze dvou menších forem (John ran) je fráze. Volná

forma, jež není frází, je slovo. Slovo je tedy minimální volná forma a je minimální jednotkou

řeči. Nicméně, jak autor poznamenává, slovo není v první řadě fonetickou jednotkou a ne

vždy je možné jej jednoznačně vyčlenit v proudu řeči. Avšak může být vysloveno v absolutní

pozici a je tedy předmětem (či spíše subjektem) fonetické šablony daného jazyka.

Gramatika většiny jazyků se tradičně dělí na syntax a morfologii. Syntaktické konstrukce

jsou ty, v nichž žádný z přímých (immediate) konstituentů není vázanou formou. Hranici

mezi syntaxí a morfologií lze nalézt především v oblasti složených slov a frází. Ty jsou

tvořeny volnými formami (slovy a menšími frázemi) a jsou řízeny taxémy modulace,

fonetické modifikace, selekce a slovního pořádku. Například ve větách

John ran.

Bill fell.

Bill ran.

Bill fell.

vidíme taxémy selekce: John, Bill patří do třídy nominative expressions (jmenných

výrazů), ty zbylé do třídy finite verb expressions (určitých slovesných tvarů). Taxém slovního

pořádku (například v angličtině) znamená, že jmenné výrazy stojí před slovesnými tvary, ecc.

Ze syntaktických forem uvedených v knize stojí za zmínku parenteze, což je druh

parataxe, při níž jedna forma přeruší druhou: „Viděl jsem toho kluka[,] myslím Smithova

kluka[,] jak běží přes ulici[.]

Dále je to kupříkladu sandhi, kdy slovo nebo fráze stojící o samotě je vysloveno ve své

absolutní formě, ale v řečovém proudu se projeví v redukované, v tomto případě sandhiové

podobě. V (americké) angličtině je to například neurčitý člen „a“, samostatně vyslovený jako

8

[ej], ale ve spojení „not a house“ jako neutrální vokál. Pro příklad z flektivního jazyka

nemusíme chodit daleko, v sanskrtu bylo sandhi silně rozvinutým fenoménem: př. devyāha

(devī#āha)

Vzájemnou interakci větných konstituentů dělí Bloomfield na 3 typy:

A) shoda neboli kongruence: pokud „actor“ patří do podtřídy A, „action“ musí též patřit

do podtřídy A. Podtřídami je míněno to, co bychom dnes nejspíš označili jako

gramatické kategorie. Př. Tento chlapec, tito chlapci jsou gramaticky správné

formulace, zatímco kombinace tito chlapec je defektní.

B) government (řízenost), kdy druhotný taxém selekce je ovlivňován syntaktickou pozicí

formy

I know, oproti watch me (Já vím, ale sleduj mě. ecc..)

C) třetím typem je cross-reference, kdy podtřídy obsahují aktuální zmínku o formách

k nimž jsou připojeny. Taková zmínka je ve formě substituční formy. Př. John he ran

away, kde he reálně odkazuje na „actora“ (agens) mužského rodu, který je více

explicitně zmíněn v doprovodné „polo-absolutní“ formě John.

Každá syntaktická konstrukce sestává ze dvou (nebo více) volných forem

kombinovaných do fráze, kterou můžeme nazvat „výsledná fráze“.

Ta může být exocentrická nebo egocentrická

A) Exocentrická je kupříkladu anglická fráze actor-action, neboť nepatří do téže formální

třídy jako její přímé (immediate) konstituenty. (John ran není ani jmenný, ani

slovesný výraz, jako jsou samostatně stojící John a ran)

B) Endocentrická fráze spadá do stejné formální třídy jako jeden (nebo více) jejích

konstituentů. Poor John, ecc…

Tyto konstrukce se dále dělí na dva typy:

1. co-ordinative (spojité, souřadné), kde výsledná fráze

patří do téže formální třídy jako dva nebo více jejích

konstituentů. („dámy a pánové“…)

2. sub-ordinative (atributivní, podřadné), v nichž výsledná

fráze patří do téže formální třídy jako jeden její

konstituent, který je označován jako head (hlava). Př.

Poor John patří do stejné třídy jako John (head).

Pokud jsou všechny syntaktické struktury ve frázi exocentrické, pak fráze obsahuje

slovo, které je stejné formální skupiny jako sama fráze. To tvoří centrum fráze. Př. all

this fresh bread and sweet bitter bread a bitter tvoří centrum fráze.

9

Autorovu terminologii týkající se jednotlivých jazykových rovin jsem se odvážil shrnout

do následující tabulky:

lexikální gramatický

nejmenší jednotka jaz. signálu, nenese

význam

foném foném taxém

izolovaný význam - - -

nejmenší jednotka jaz. signálu nesoucí

význam

glosém morfém tagmém

izolovaný význam noém sémém episém

významová jednotka jaz. signálu, nejmenší

nebo komplexní

lingvistická

forma

lexikální

forma

gramatická

forma

izolovaný význam lingvistický

význam

lexikální

význam

gramatický

význam

5 Morfologie

Morfologií autor rozumí konstrukce vázaných forem mezi konstituenty. Z hlediska

jazykového plánu se týká slov, nikoli frází.

Jazyky dělí z pohledu morfologie na analytické (užívají minimum vázaných forem) a na

syntetické (velký počet vázaných forem). Zmiňuje i další schéma, které dělí jazyky na 4 typy:

izolační, aglutinační, polysyntetické a flektivní. V následující kapitole kapitole nazvané

„Morphologic types“ se zabývá především jmennou flexí a derivací, což například pro

mluvčího některého ze slovanských jazyků či zdatného latiníka není co do obsahu nic

neznámého.

Každá lexikální forma je dvěma způsoby spojená s gramatickou formou:

A) Lexikální forma, i když stojí samostatně, představuje smysluplnou gramatickou

strukturu. Jako komplexní forma vyjadřuje nějakou morfologickou nebo syntaktickou

strukturu (vévodkyně, chudák John, ecc.). Pokud je morfémem, má jisté morfologické

rysy („muži“ v Bloomfieldově terminologii jako modifikovaný morfém, oproti tvaru

„muž“, který je nemodifikovaný, čili bezpříznakový (řekli bychom s nulovým

morfémem).

10

B) V každé konkrétní promluvě je pak vždy doprovázena určitou gramatickou formou

a je tak nositelem určité gramatické funkce.

Funkce lexikálních forem jsou určovány taxémy selekce, které pomáhají vytvářet

gramatické formy. Lexikální formy které mají jakoukoliv společnou funkci, patří do stejné

form-class, formální třídy. Daná lexikální forma se vyskytuje v určitých typech vět, na

určitých pozicích. (pozice pro jednotlivé lexikální formy mohou být určovány metodou

substituce, jíž autor věnuje celou jednu kapitolu, číslo 15).

Formální třídy, tak jako každý jiný lingvistický fenomén, mohou být definovány

nikoli z hlediska významu (smyslu, materiálního významu.. viz. velryba), ale pouze

prostřednictvím lingvistických rysů (lexikálních, gramatických).

Formální třídy nejsou izolované ani uzavřené, mohou se překrývat nebo přijímat nové

prvky. Například spojení „v případě, (že) .. je předložka + substantivum, ale společně

působí v syntatické struktuře jako spojka. Formální třídy (substantiva, adjektiva, ecc.) jsou

kategoriemi daného jazyka. (Asi by bylo namístě použít přesnější termín lexikální

kategorie). K nim autor přidává další kategorie, čísla, jmeného rodu, pádu, času,

slovesného rodu, a vidu. Zde bychom opět použili spíše výstižnější označení gramatické

kategorie. Bloomfield těmto věcem věnuje ve své knize poměrně dost prostoru, což je

pochopitelné, neboť řada těchto gramatických aspektů (například vid, pád) je pro rodilého

Angličana něčím neznámým, avšak z pohledu uživatele slovanského jazyka se nejedná o

nic nového.

Dále se zabývá větným způsobem, na bázi angličtiny rozlišuje mezi reálným a nereálným:

he is here – if he were here.

6 Jazykové změny

V kapitolách 23 a 24 se zabývá analogickými a sémantickými změnami v jazyce. Uvádí,

že ne všechny jazykové formy jsou výsledkem určitého historického hláskového vývoje. Jako

příklad nabízí anglické slovo cow „kráva“, které mělo ve staré angličtině tvar plurálu „kye,

respektive „kine“. Ze začátku 17. století už jsou doloženy varianty „kine“ a „cows“, přičemž

„cows“ v žádném případě nelze považovat za fonologickou alternaci starších výrazů. Jiná

dobová substantiva měla plurál tvořený pravidelně pomocí sufixu –s a nepravidelně tvořený

plurál byl postupně ze systému vytlačován:

sow - sows

cow – (x + kine) cows + kine cows + x

11

Jedná se tedy o změnu analogickou.

O sémantické změny jde v případech, kdy dochází k variacím v lexikálním významu dané

formy. Jedná se často o výrazy vzniklé ze stejného základu, které však během historického

vývoje získaly v různých jazycích odlišné sémantické hodnoty.

Např. anglické chin „brada“se významově shoduje s německým Kinn, holandským kin, avšak

gótské kónus a formy vzniklé ze staroseverského kinn (moderní norština má též výraz kinn),

nebo lat. gena, označují „tvář“. Původní význam byl tedy v řadě případů pozměněn.

Sémantické změny lze klasifikovat podle logického vztahu mezi původním a následným

významem. Jedná se například o:

zúžení významu: stangl. mete „jídlo“ meat „jedlé maso“

v češtině třeba slovo nábytek (původně „všechny nabyté věci“

rozšíření významu: např. slovo „limonáda“ (původním významem pouze

citrónový nápoj)

metafora, čili rozšíření nebo přenesení významu na základě podobnosti:

původní germ. [‘bitraz] „ostrý, jedovatý“ bitter „chuťově drsný“

Mezi další sémantické změny patří například, metonymie, synekdocha, hyperbola ecc.

Závěr

Lonard Bloomfield byl hlavním představitelem americké strukturální jazykovědy ve 30. a

40. letech 20. století. Jeho kniha Language přesně zapadá do tohoto období a nabízí

komplexní prezentaci jednotlivých aspektů a specifik tohoto lingvistického směru. I když je

hlavním aparátem užitým v knize synchronní pohled na jazykovědu, dává autor náležitě

najevo svou znalost sanskrtu, latiny nebo historického vývoje germánských jazyků, což

potvrzuje jeho pověst coby vynikajícího indoeuropeisty. Během své kariéry byl mimo jiné

značně ovlivněn Wundtovou psychologií a jeho přínos byl tedy i v oblasti

psycho-lingvistického bádání.