Vybrané kapitoly

z kulturní antropologie

Luďka Hrabáková

Technická univerzita v Liberci, Fakulta pedagogická

2002

Vyobrazení na titulní straně: První drak, s nímž bojoval Marduk, Babylón

- 5 -

OBSAH

ÚVODEM ................................................................................................................................................. 8

1. ZÁKLADNÍ POJMY .......................................................................................................................... 10

1.1 POJEM KULTURA ......................................................................................................................................... 10 1.2 DĚLENÍ KULTURY ........................................................................................................................................ 11 1.3 DVOJÍ VÝZNAM POJMU KULTURA ................................................................................................................ 11 1.4 PROCES ENKULTURACE ............................................................................................................................... 12 1.5 RŮST KULTURY ........................................................................................................................................... 12 1.6 DIFÚZE KULTURNÍCH PRVKŮ ....................................................................................................................... 13 1.7 STŘET KULTUR ............................................................................................................................................ 13

1.7.1 Akulturace .......................................................................................................................................... 13 1.7.2 Důsledky střetů různých kultur .......................................................................................................... 13

2. ANTROPOLOGIE A KULTURNÍ ANTROPOLOGIE JAKO VĚDA ................................................... 15

2.1 ANTROPOLOGIE JAKO VĚDA ........................................................................................................................ 15 2.2 KULTURNÍ ANTROPOLOGIE JAKO VĚDECKÁ DISCIPLÍNA............................................................................... 15

2.2.1 Souvislost kulturní antropologie s ostatními vědeckými obory ......................................................... 16 2.3 VZNIK A VÝVOJ KULTURNÍ ANTROPOLOGIE JAKO VĚDECKÉ DISCIPLÍNY ...................................................... 16

2.3.1 Evolucionismus v kulturní antropologii ............................................................................................ 16 2.3.2 Difuzionismus v kulturní antropologii .............................................................................................. 17 2.3.3 Funkcionalismus v kulturní antropologii .......................................................................................... 17 2.3.4 Konfiguracionismus v kulturní antropologii ..................................................................................... 17

2.4 GENETICKÝ A KULTURNÍ DETERMINISMUS .................................................................................................. 17 2.5 VLASTNOSTI KULTURY ................................................................................................................................ 18 2.6 KULTURNÍ ROZMANITOST, ETNOCENTRISMUS, KULTURNÍ RELATIVISMUS ................................................... 19

2.6.1 Etnocentrismus, evropocentrismus .................................................................................................... 19 2.6.2 Kulturní relativismus .......................................................................................................................... 20

3. MAGIE ............................................................................................................................................ 21

3.1 PŮVOD A VÝZNAM TERMÍNU MAGIE ............................................................................................................ 21 3.2 PŮVOD A PODSTATA MAGICKÉHO UVAŽOVÁNÍ ............................................................................................ 21 3.3 JAMES GEORGE FRAZER (1854-1941) A MAGIE ........................................................................................... 22

3.3.1 Vztah mezi magií a náboženstvím podle Frazera .............................................................................. 22 3.3.2 Vztah mezi magií a vědou podle Frazera ........................................................................................... 22 3.3.3 Dělení magie podle Frazera ............................................................................................................... 23

3.3.3.1 Sympatetická magie ....................................................................................................................................... 23 3.4 MAGIE NAPODOBIVÁ ČILI IMITATIVNÍ (TÉŽ HOMEOPATICKÁ) ...................................................................... 24

3.4.1 Napodobivá magie a umění ................................................................................................................ 24 3.5 MAGIE KONTAKTNÍ , DOTYKOVÁ.................................................................................................................. 25

3.5.1 Kontaktní magie a dar ........................................................................................................................ 26

4. RITUÁL ........................................................................................................................................... 29

4.1 POJEM RITUÁL ............................................................................................................................................. 29 4.2 VZTAH MEZI RITUÁLEM A MAGIÍ A MEZI RITUÁLEM A MÝTEM ..................................................................... 29 4.3 PŘECHODOVÉ RITUÁLY, INICIAČNÍ RITUÁLY ................................................................................................ 30

4.3.1 Rituály poprvé ..................................................................................................................................... 31 4.3.2 Sňatek ................................................................................................................................................. 31 4.3.3 Pohřeb ................................................................................................................................................. 31

4.4 CYKLICKÉ RITUÁLY - SVÁTKY ..................................................................................................................... 32 4.5 DOPLŇOVÁNÍ A NAHRAZOVÁNÍ TRADI ČNÍCH OBŘADŮ OBŘADY MODERNÍMI ............................................... 33 4.6 OBŘAD A SYMBOL ....................................................................................................................................... 33

4.6.1 Společné požívání potravy a nápojů ................................................................................................... 34 4.6.2 Očista .................................................................................................................................................. 34 4.6.3 Rituál a umění .................................................................................................................................... 34

4.7 RITUÁL , SPORT A HRY.................................................................................................................................. 35

- 6 -

4.8 RITUÁL A POLITIKA ..................................................................................................................................... 35 4.9 VYTRÁCENÍ RITUÁLU, ZNEUŽITÍ RITUÁLU ................................................................................................... 35

5. MÝTUS ............................................................................................................................................. 37

5.1 POJEM MÝTUS .............................................................................................................................................. 37 5.2 FUNKCE MÝTU ............................................................................................................................................. 37 5.3 MÝTUS A RITUÁL ......................................................................................................................................... 38 5.4 KATEGORIZACE MÝTŮ ................................................................................................................................. 39

5.4.1 Mýty kosmogonické ............................................................................................................................. 39 5.4.2 Mýty teogonické ................................................................................................................................... 40 5.4.3 Mýty antropogonické .......................................................................................................................... 41 5.4.4 Mýty etiologické, též mýty původu...................................................................................................... 41 5.4.5 Mýty heroické (hrdinské) ................................................................................................................... 41 5.4.6 Mýty eschatologické ........................................................................................................................... 42

5.5 MYTOLOGIE JAKO VĚDA .............................................................................................................................. 42 5.5.1 Výklad mýtu podle J. J. Bachofena .................................................................................................... 42 5.5.2 Sigmund Freud a mýtus ..................................................................................................................... 42 5.5.3 Výklad mýtu v díle Carla Gustava Junga .......................................................................................... 43

5.6 SROVNÁVACÍ MYTOLOGIE ........................................................................................................................... 44 5.6.1 Některá častá mytologémata .............................................................................................................. 44

5.7 MÝTUS A UMĚNÍ .......................................................................................................................................... 45

6. VZNIK A VÝVOJ PARTNERSKÝCH VZTAHŮ ...................................................................... 47

6.1 ENDOGAMIE ................................................................................................................................................ 47 6.2 EXOGAMIE................................................................................................................................................... 48 6.3 MATRILINEARITA ........................................................................................................................................ 48

6.3.1 Párové manželství ............................................................................................................................... 49 6.4 PRAVIDLA REZIDENCE ................................................................................................................................. 49

6.4.1 Matrilokalita ....................................................................................................................................... 50 6.4.2 Patrilokalita ........................................................................................................................................ 50 6.4.3 Bilokalita ............................................................................................................................................ 50 6.4.4 Avunkulokalita ................................................................................................................................... 50 6.4.5 Duolokalita ......................................................................................................................................... 50 6.4.6 Neolokalita .......................................................................................................................................... 50

6.5 ZMĚNA MATRILINEARITY V PATRILINEARITU .............................................................................................. 50 6.6 FORMY MANŽELSTVÍ ................................................................................................................................... 51

6.6.1 Monogamie ......................................................................................................................................... 52 6.6.2 Polygynie (mnohoženství) .................................................................................................................. 52 6.6.3 Polyandrie (mnohomužství) ............................................................................................................... 52

6.7 LEVIRÁT A SORORÁT ................................................................................................................................... 52

7. PŘÍBUZENSTVÍ ........................................................................................................................... 54

7.1 POJEM PŘÍBUZENSTVÍ .................................................................................................................................. 54 7.2 ZÁKLADNÍ PŘÍBUZENSKÉ VAZBY ................................................................................................................. 54 7.3 NUKLEÁRNÍ RODINA .................................................................................................................................... 55 7.4 PŘÍBUZENSTVÍ JAKO KULTURNÍ KONSTRUKT ............................................................................................... 55 7.5 TYPY PŘÍBUZENSTVÍ .................................................................................................................................... 56 7.6 VELKORODINA, VYTVÁŘENÍ RODŮ .............................................................................................................. 56 7.7 TERMINOLOGIE PŘÍBUZENSKÝCH VZTAHŮ................................................................................................... 57

7.7.1 Stupně příbuzenství ............................................................................................................................ 57 7.7.2. Typy příbuzenských terminologií ...................................................................................................... 58

7.8 PŘÍBUZENSTVÍ V MINULOSTI A DNES ........................................................................................................... 59

8. SYMBOL ....................................................................................................................................... 61

8.1 POJEM SYMBOL, JEHO OBSAH A JEHO VÝZNAM PRO KULTURU ..................................................................... 61 8.2 SYMBOLY UNIVERZÁLNÍ A ARBITRÁRNÍ ...................................................................................................... 62 8.3 SYMBOLICKÉ FIGURY .................................................................................................................................. 63

8.3.1 Kruh .................................................................................................................................................... 63 8.3.2 Čtverec ................................................................................................................................................ 64 8.3.3 Kříž ...................................................................................................................................................... 64 8.3.4 Symboly planet.................................................................................................................................... 66 8.3.5 Symbolika středu ................................................................................................................................ 66

- 7 -

8.3.6 Symbolika plodnosti ........................................................................................................................... 67 8.3.7 Symbolika čísel ................................................................................................................................... 68 8.3.8 Symbolika barev ................................................................................................................................. 68

ZÁVĚR ................................................................................................................................................... 70

POUŽITÁ LITERATURA ....................................................................................................................... 71

- 8 -

ÚVODEM KULTURNÍ ANTROPOLOGIE (dále pouze KA) je v současné době v západních zemích jednou

z nejprogresivnějších věd o člověku, společnosti a kultuře. Přesto byla donedávna u nás ve

společenských vědách značně opomíjena. Je to věda, která se mimo jiné orientuje na

srovnávání různých lokálních kultur: pomáhá nám pochopit, že příslušníci jiných kultur

odlišně vnímají a interpretují svět, čímž umožňuje objektivněji pochopit náš náhled na realitu,

která nás obklopuje.

První badatelé v oboru kulturní antropologie se zaměřovali především na analýzu kultur

přírodních národů, neboť problémy současné společnosti lze někdy nejlépe vysvětlit v

konfrontaci s jinými myšlenkovými a kulturními systémy. Často také vycházeli z

předpokladu, že na základě studia zvyků tzv. "přírodních národů" lze nalézt kořeny řady

kulturních jevů, které mají v moderní západní společnosti již velmi komplikovanou podobu.

Následující text je koncipován jako studijní materiál určený pro získání základního vhledu

do některých oblastí studovaných kulturními antropology. Vzhledem k tomu, že je určen

budoucím pedagogům, je teoretická část záměrně redukována a větší prostor je věnován

rozboru několika základních kulturních fenoménů, jejichž výskyt je univerzální. Jejich

analýza by měla studentům napomoci lépe porozumět jednak vlastní kultuře, ale především s

větším porozuměním přistupovat k odlišným kulturám a jejich projevům. Hlavním

metodologickým stanoviskem tohoto textu je kulturní relativismus s důrazem na multikulturní

přístup.

Určitý prostor v textu je věnován doplňujícím informacím označeným kurzívou, které

přesahují rámec znalostí, jež by si studenti měli nezbytně osvojit. Uvádějí však základní fakta

do hlubších souvislostí a umožňují studentům jejich zařazení do širšího kontextu. Snahou

bylo především dokumentovat popisované vlastnosti kulturních fenoménů na konkrétních

příkladech a umožnit studentům aplikovat nabyté vědomosti na svých konkrétních

zkušenostech.

Vzhledem k rozsahu kursu bylo množství informací limitováno a omezeno pouze na

základní výběr, tento text lze tedy pojímat pouze jako stručné uvedení do problematiky, které

je dále rozvíjeno v navazujících kursech.

- 9 -

- 10 -

1. ZÁKLADNÍ POJMY KULTURA, DĚLENÍ KULTURY, PROCES ENKULTURACE, KULTURNÍ ZMĚNA, KULTURNÍ DIFÚZE, STŘET KULTUR A JEHO MOŽNÉ DŮSLEDKY

1.1 Pojem kultura Pojem kultura je jednou z centrálních kategorií společenských věd a ústředním pojmem kulturní antropologie. Cicero asi v r. 45 př.n.l. nazval filosofii kulturou ducha, čímž položil základy pojetí kultury jako charakteristiky lidské vzdělanosti.*

Etymologicky pochází slovo kultura z latinského colere, což znamená pěstovat a původně bylo spojováno s obděláváním půdy (agri cultura - odtud anglický termín agriculture označující zemědělství). S termínem kultura ve významu pěstování nebo pěstění se setkáváme i v dalších spojeních: zemědělské monokultury, kultury kvasinek, kultura mluveného projevu, politická kultura nebo kulturistika jako pěstování svalstva. Na antické pojetí pojmu kultura navázal humanismus, kdy byla kultuře přisouzena funkce vést dělící čáru mezi člověkem a přírodou. V tomto pojetí člověk prostřednictvím kultury vystupuje z přírody. V době osvícenství byla kultura vnímána jako proces, v němž dochází k zušlechtění tělesných a duševních sil člověka.

Sám pojem kultura bývá definován nejrůzněji, což závisí především na pozici definujícího. Nejobecněji a také nejčastěji bývá charakterizován přibližně následovně:

KULTURA JE SOUBOR MIMOBIOLOGICKÝCH, TYPICKY LIDSKÝCH PROSTŘEDKŮ PŘIZPŮSOBENÍ ČLOVĚKA JEHO PROSTŘEDÍ, TEDY PŘÍRODĚ.

Abychom si tuto pracovní definici osvětlili, podíváme se na člověka jako na živočicha. V porovnání s ostatními příslušníky živočišné říše se jeví k přežití v přírodě i k rozmnožení velmi nedostatečně vybaven, jako by se k němu příroda zachovala dosti macešsky. Člověk nemá hustou srst ani kožich, který by ho dostatečně chránil před chladem a vlhkostí, nemá drápy ani tesáky, není chráněn krunýřem před útočníky, není dostatečně rychlý, aby dohonil svou kořist ani nedovede dost obratně šplhat po stromech. Navíc na svět přivádí v poměrně dlouhých intervalech většinou jediného potomka, který ještě velmi dlouho po narození není schopen samostatné chůze a ještě déle samostatného života.

Přes všechna tato omezení člověk dokázal přežít a rozmnožit se v nebývalé míře téměř po všech kontinentech. Dokázal totiž tuto svou nevýhodu změnit v přednost. Poprvé se přírodě vzbouřil ještě jako první hominid Australopithecus přibližně před čtyřmi milióny let tím, že opustil chůzi po čtyřech, přičemž si vzpřímenou chůzí uvolnil přední končetiny. Ruka takto osvobozená od chůze se v průběhu dalších milionů let stává stále dokonalejším nástrojem schopným stále citlivějších a přesnějších úkonů. Tak postupně získal již předchůdce člověka možnost nahradit a doplnit nedostatečné biologické přizpůsobením mimobiologickým, především zhotovenými nástroji. (Nejranější kamenné nástroje, které se našly v afrických nalezištích, jsou staré téměř 2,5 milionu let.) Jestliže tedy člověk nemá dost ostré zuby a chybí mu drápy, nahradil je pazourkovým nožem, škrabadlem, pěstním klínem, rydlem apod. Jestliže není dost odolný proti chladu a vlhku, zhotovil si kožešinový nebo později látkový oděv, využil k ohřevu ohně a našel nebo vytvořil si obydlí. Jestliže nebyl schopen vyhlédnutou kořist dohonit, nahradil rychlost svých nohou rychlostí šípu, vrženého kopí nebo oštěpu.

Veškeré toto mimobiologické přizpůsobení se podmínkám již můžeme v souladu s naší předchozí definicí nazvat kulturou . Kultura pomáhá a mnohdy umožňuje člověku přizpůsobit

* pasáže psané kurzívou obsahují doplňující a rozšiřující informace

- 11 -

se podmínkám. Navíc má oproti biologickému přizpůsobení, kterou využívají ostatní živočichové, obrovskou výhodu: biologické přizpůsobení se vytváří nesrovnatelně pomaleji a tudíž při změně podmínek daleko pomaleji mizí.

Zatímco velicí živočichové dokonale přizpůsobení mrazivým podmínkám, které vládly na severní polokouli v době ledové jako mamut, jeskynní medvěd nebo srstnatý nosorožec, konec doby ledové nepřežili, pro člověka nebyl příliš velký problém přizpůsobit se oteplení - odložil teplý oděv daleko snadněji, než zvíře huňatý kožich. Zhotovování nástrojů neznamenalo však pouze zdokonalení zručnosti rukou - především přinášelo rozvoj centrálního orgánu lidské nervové soustavy - lidského mozku. Jeho rozvoj následně inicioval další zdokonalování nástrojů.

1.2 Dělení kultury Zatím jsme ovšem hovořili pouze o jedné části kultury: o kultu ře hmotné, materiální, která je představována lidskými materiálními výtvory, neboli artefakty. Kromě toho hovoříme o kultu ře duchovní, nemateriální, která je stejně důležitá jako kultura materiální. Do ní zahrnujeme všechna pravidla a normy chování v dané společnosti, tabu, omezení, ideje (např. náboženství, humanismus, nacionalismus), symbolické systémy (např. jazyk, řeč, písmo, gesta, umění nehmotné povahy) a společenské instituce organizující lidské chování (např. manželství, rodina, církve, soudnictví atd.). Tab. 1: Dělení kultury

NEHMOTNÁ = DUCHOVNÍ HMOTNÁ = MATERIÁLNÍ Sociokulturní regulativy (normy, hodnoty, pravidla, omezení, tabu, zákony)

Lidské výtvory - artefakty

Ideje a symbolické systémy (náboženství, mýty, jazyk, písmo, umění nehmotné povahy: hudba, literatura, tanec…)

Instituce organizující lidské chování (manželství, rodina, rodové vztahy, církve ad.)

V rozsahu tohoto pojetí kultury pak paradoxně můžeme konstatovat, že do kultury můžeme

zahrnout nejen pohádky, lidové kroje nebo Michelangelova Davida, ale také zbraně hromadného ničení, koncentrační tábory a teroristické útoky, neboť jsou to specificky lidské výtvory. Jestliže připustíme, že kulturním artefaktem je pazourkový nůž nebo pěstní klín, musíme zároveň připustit, že je jím i atomová bomba.

1.3 Dvojí význam pojmu kultura Kulturu lze chápat minimálně na dvou úrovních: a) kultura je univerzální lidský fenomén, specificky lidská činnost, která není vlastní

jiným biologickým formám života. Kultura z univerzálního hlediska je tedy nejvýznamnější znak, jímž se druh Homo sapiens sapiens odlišuje od ostatních živočichů. Tato univerzální všelidská kultura se manifestuje (projevuje) v nesmírném množství dílčích - lokálních kultur.

b) kultura je vnímána a studována jako zvláštní způsob života různých skupin lidí.

- 12 -

Studium kultury na úrovni jednotlivých sociokulturních systémů akceptuje fakt kulturního pluralismu a metodologicky se opírá o zásadu kulturního relativismu. V tomto významu jednotlivé lokální kultury představují jedinečné a unikátní konfigurace artefaktů, sociolkulturních regulativů, idejí, symbolických systémů a kulturních institucí, typických pro určitou společnost nebo sociální skupinu.1

1.4 Proces enkulturace Velmi důležitým rysem kultury je, že její prvky musí přijmout a osvojit si většina příslušníků daného kulturního společenství. Charakter kultury určitého společenstva tedy určuje většina jeho členů. Proces, v němž dochází k osvojování kulturních prvků se nazývá enkulturace. Podstatná část kultury je předávána jedinci v době dětství a dospívání v procesu výchovy - předávány jsou především normativy, regulativy a ideje. Artefakty, které jsou součástí hmotné kultury samozřejmě na jedince trvale působí, nejintenzivněji v době jeho formování (hračky, nábytek, dopravní prostředky, knihy, atd.). Proces učení se kultuře, enkulturace, probíhá především prostřednictvím rodiny, školy, vrstevníků a médií.

To, co člověka odlišuje od ostatních živočichů není jen schopnost učit se, ale především rozsáhlé sociokulturní dědictví, z něhož se učíme (zkušenosti a znalosti nejsou předávány pouze z jedince na jedince, je předávána zkušenost celé skupiny pomocí jazyka a písma atd.).

Velká část enkulturace, učení se kultuře, probíhá neformální cestou v přirozených situacích, v tradičních společnostech formou mýtů, legend, podobenství a osobních příkladů, kolektivních her a rituálů, v moderní společnosti podobně, zde sehrává v dětském věku roli pohádka, hračky, prostředí, v němž se jedinec pohybuje, zpravidla bez konkrétního časového vymezení. V industriálních společnostech v enkulturaci navíc sehrává významnou roli systém formální výchovy, zpravidla reprezentovaný školou, která má jedinci zprostředkovat společností stanovené penzum znalostí. Záměry formální i neformální výchovy jsou stejné: zformovat jedince v duchu dané kultury a potlačit ty prvky v jeho chování, které nejsou slučitelné s danou kulturou.

Žádný jedinec si ovšem kulturu svého společenství neosvojuje beze zbytku: mnohé vědomosti jsou ryze odborné a učí se jim zejména v industriálních společnostech pouze specialisté. Základní část kulturních prvků si tedy musí osvojit všichni členové společnosti a část nich si osvojují pouze někteří podle specifického společenského postavení (statusu) - (např. lékaři, specialisté v určitých oborech atd.).

1.5 Růst kultury Kultura se udržuje a vytváří předáváním z generace na generaci prostřednictvím tradice. Jedinec, nebo skupina jedinců ovšem prvky kultury nejen přijímá, ale zároveň je určitým způsobem přetváří, rozvíjí. Na kulturu je nutno tedy pohlížet nejen jako na soubor kulturních prvků a jevů zděděných po předchozích generacích, ale jako na výsledek tvořivé činnosti lidí, kteří rozvíjejí kulturní dědictví minulosti. Tak ve vývoji kultury neustále vzniká situace, kdy prvek, který v původní kultuře byl zcela zanedbatelný, se v průběhu vývoje kultury stane pro danou kulturu velmi důležitým nebo dokonce určujícím (křesťanství, emancipace žen, rozvoj gramotnosti, sekularizace, automobilismus, počítačová gramotnost atd.). Stejně tak prvky zásadní pro určitou kulturu se mohou postupně vytrácet (otroctví, koňská doprava, telegraf, apod.).

1 Sociální a kulturní antropologie. Praha, SLON 1994, ISBN 80-901424-1-9, s. 23-4.

- 13 -

1.6 Difúze kulturních prvků Žádná lokální kultura není uzavřeným systémem a celá řada kulturních prvků do ní proniká zvnějšku, z jiných kultur, jak prostřednictvím běžných kulturních kontaktů (obchod, cestování, zámořské plavby), tak násilím při mocenských střetech, kdy poražení jsou nuceni akceptovat kulturu vítězů.

Průnik kulturních prvků z jedné kultury do druhé se nazývá DIFÚZE KULTURNÍCH PRVKŮ. Podmínkou k tomu, aby se kulturní difúze uskutečnila je: a) užitečnost přijímaného kulturního prvku (existuje-li v dané kultuře potřeba příslušného

prvku) b) kompatibilita (slučitelnost) přijímaného prvku s přijímající kulturou (je-li v ní pro něj

prostor).

Jinými slovy, cizí prvky jsou v kultuře obvykle přijímány či odmítány na základě potenciální užitečnosti a kompatibility . Kompatibilita je slučitelnost nového prvku s existujícími kulturními vzorci.

Součástí difúze kulturních prvků je zpravidla jejich modifikace. To znamená, že prvky přijaté difúzí nejsou většinou přejaty bez jakýchkoliv změn, ale jsou modifikovány, pozměněny a přizpůsobeny novému kulturnímu kontextu. (Příkladem modifikace je kuchyňské zpracování brambor u nás na bramborák či bramborovou polévku, nebo tabáku na cigarety).2 Proces difúze je v kultuře velmi důležitý, neboť ve vyspělých kulturách jeho výsledkem je přes 90% kulturních jevů a prvků.3

Jako příklad difúze kulturního prvku mohou posloužit brambory, původně hlízy pěstované jihoamerickými indiány, které v důsledku zámořských objevů obohatily náš jídelníček. Podmínku užitečnosti splnily tím, že vhodně doplnily obiloviny a luštěniny, které do té doby ve stravě našich předků převládaly (dokonce se staly řešením jejich nedostatku), podmínku kompatibility splnily dobrou kombinovatelností s potravinami, které se již v evropské stravě používaly. Jako příklad modifikace užití této plodiny v evropské kuchyni můžeme uvést přípravu bramborových hranolek, lupínků, bramborového salátu, bramborových placek atd.

1.7 Střet kultur

1.7.1 Akulturace Intenzivnějším pronikáním kulturních prvků se vyznačuje takzvaná akulturace. Jedná se o proces, který nastává tehdy, kdy jsou dvě kultury v tak intenzivním vzájemném kontaktu, že se zásadně ovlivní a pozmění. Narozdíl od prosté difúze dochází při akulturaci v jedné z kultur nebo v obou z nich k výrazné reorganizaci kultury. Tento proces je starý tisíce let a probíhal již od doby neolitické revoluce, kdy začalo docházet k větším koncentracím lidí na společném území. Lze konstatovat, že dnešní moderní státy a jejich kultury jsou výsledkem dlouhodobě probíhajícího procesu akulturace.

1.7.2 Důsledky st řetů různých kultur a následně probíhajícího procesu akulturace mohou být různé. Lze z nich vyčlenit tři následující modelové situace: a) jedna kultura se při střetu začlení do druhé a ponechá si svou omezenou identitu jako

subkultura (příkladem může být subkultura severoamerických indiánů v rezervacích) 2 Podrobněji viz MURPHY, R.F.: Úvod do kulturní a sociální antropologie.Praha, SLON 1999, s. 34. 3Viz tamtéž s. 34-35.

- 14 -

b) dojde k propojení obou kultur a vytvoření nové integrované kultury obohacené o prvky obou kultur původních (příkladem je rozšíření řecké vzdělanosti na územích dobytých Alexandrem Makedonským v době helénismu, nebo islámská kultura a vzdělanost na indickém subkontinentu v říši Velkých Mughalů) - tento proces se nazývá kulturní synkretismus (někdy též kulturní asimilace).

c) určitá kultura není s to unést důsledky kulturního střetu, zhroutí se a podlehne.Tento důsledek kulturního střetu je bohužel v historii velmi častý a většinu těch, které jsou historicky popsány, mají na svědomí Evropané (např. domorodé kultury zničené v karibské a tasmánské oblasti, částečně též zhroucení kultur Střední a Jižní Ameriky). Je nutné si uvědomit, že ve střetu kultur podléhá ne horší z daných kultur (takovou terminologii kulturní antropologie nepoužívá), ale ta, která je hůře materiálně vybavena (zejména zbraněmi). Výsledkem je zánik kultury . Tato třetí modelová situace zpravidla nastává, setkají-li se dvě zásadně odlišné, tedy těžko slučitelné kultury.

Doporučená literatura: HAVILLAND, W.A.: Cultural Anthropology. New York, CBS College Publishing 1987. KOTTAK, C.P.: Cultural Anthropology. Fifth Ed. McGraw Hill, Inc. 1991. LAWLESS, R.: Co je to kultura. Olomouc, Votobia 1996. MURPHY, R.,F.: Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha, SLON 1999. Sociální a kulturní antropologie. Sociologické pojmosloví. Praha, SLON 1994. Otázky a úkoly: 1. V jakých významech se setkáváme se slovem kultura? 2. Vyjmenujte alespoň 5 kulturních prvků nebo jevů, které byly v minulosti pro evropskou

kulturu důležité a jejichž význam je dnes jen okrajový (nebo již neexistují) a opačně (alespoň 5 prvků nebo jevů v minulosti neexistujících, dnes velmi významných).

3. Dokumentujte proces kulturní difúze na konkrétních příkladech (viz příklad uvedený v textu) prvků přijatých do naší kultury difúzí. Pokuste se u nich uvést jak splnily podmínku užitečnosti a kompatibility a jakou modifikací prošly.

4. Najděte příklady střetů kultur v dějinách. Jaký měly výsledek? 5. Která z kultur zapříčinila v dějinách nejčastěji zánik jiné kultury?

- 15 -

2. ANTROPOLOGIE A KULTURNÍ ANTROPOLOGIE JAKO VĚDA ETNOCENTRISMUS A KULTURNÍ RELATIVISMUS, KULTURNÍ A GENETICKÝ DETERMINIMUS

2.1 Antropologie jako věda

TERMÍN ANTROPOLOGIE VZNIKL SPOJENÍM DVOU ŘECKÝCH SLOV: ANTROPOS = ČLOVĚK; LOGOS = SLOVO, ROZUM, NAUKA, VĚDA

Termín antropologie se objevuje již ve starověku v Aristotelových pracích ve významu komplexního studia člověka. V tomto pojetí byla antropologie vnímána až do 19. století a dodnes je tento termín nejčastěji ztotožňován se somatickou antropologií jako vědou o vzniku a vývoji člověka, která studuje lidské tělesné znaky a tělesnou stavbu. Tak je vnímána antropologie v tradičním evropském pojetí, kdy je zařazena spolu se zoologií a botanikou mezi tři hlavní přírodovědné obory studující živou přírodu: Tab. 2: Antropologie v systému věd o živé přírodě ANTROPOLOGIE Studium tělesných znaků člověka ZOOLOGIE Studium živočichů BOTANIKA Studium rostlin

Antropologie jako přírodovědná disciplína se dále člení na: a) antropologii prehistorickou (zkoumá kosterní pozůstatky člověka) b) antropologii etnickou (zkoumá fyzické rozdíly mezi jednotlivými lidskými etniky) c) antropologii fyzickou (zkoumá fyzickou stavbu těla současného člověka)

2.2 Kulturní antropologie jako vědecká disciplína Ve Velké Británii a USA byl však tradičně kladen zvýšený důraz na společenský a kulturní rozměr člověka, proto byla snaha o širší vymezení antropologie nejen jako vědy biologické, ale obecně jako vědy o člověku zahrnující nejen jeho biologický, ale i kulturní a sociální rozměr. Ke třem původním disciplínám antropologie tedy přistoupila kulturní antropologie, která si dala za cíl zkoumat člověka jako tvůrce a zároveň produkt kultury, studuje tedy vztah mezi člověkem a kulturou. KA si klade otázku, jakým způsobem člověk kulturu vytváří a do jaké míry se kultura podílela a podílí na utváření člověka. Jak již bylo několikrát zdůrazněno, příslušníci druhu Homo sapiens sapiens se rozšířili téměř do všech částí naší planety (od pouští přes deštné pralesy a umrzlou tundru). Předpokladem přežití v nejrůznějších přírodních podmínkách byla kultura, která se projevuje u lidstva jako celku obrovskou rozmanitostí zvyků, hodnot, morálních zásad a náboženských představ, které jsou pro různé kultury typické a přenášejí se prostřednictvím tradic z generace na generaci. Právě tyto zvyklosti pramenící původně z odlišných přírodních podmínek jsou hlavním materiálem, se kterým pracuje kulturní antropologie. Úkolem KA je hledání zákonitostí tohoto širokého spektra rozdílností a jejich vysvětlení. KA si klade za cíl porozumět lidské situaci prostřednictvím studia všech jejích projevů a obměn. V ideálním případě by nám měla KA napomoci porozumět vnit řní logice kultury cizích a odlišných společenství a zároveň získat odstup a potřebný nadhled vůči našemu vlastnímu životu a kulturním

- 16 -

zvyklostem.4 "Kultura je tím, co formuje naše osobnosti a osudy. Studium lidské kultury a jejího fungování je tedy zkoumáním nás samotných."5 Jádrem práce kulturních antropologů je shromažďování velkého množství údajů o kultuře všech dostupných společenství. Přes neuvěřitelnou rozmanitost způsobů chování a hodnot v různých kulturách nachází KA v této pestré škále určité shodné prvky, jevy, tradice a zvyklosti. Hlavní metodou KA je tedy srovnávací analýza odlišných a shodných kulturních prvků a vyvozování obecnějších závěrů a souvislostí z jejich výskytu za určitých okolností.

2.2.1 Souvislost kulturní antropologie s ostatními vědeckými obory Kulturní antropologie je úzce spjata s řadou dalších vědeckých oborů a částečně využívá jejich poznatků (a naopak). Zejména má úzkou souvislost s následujícími: � ETNOGRAFIE: věda zabývající se sběrem, popisem a klasifikací antropologických dat

prostřednictvím terénního výzkumu určité kultury � ETNOLOGIE: věda provádějící zobecnění etnografy získaného materiálu � SOCIOLOGIE: věda zabývající se společenskými strukturami � FOLKLORISTIKA: věda zabývající se lidovou kulturou � RELIGIONISTIKA: věda o náboženství � dále je KA úzce spjata např. s psychologií a historií, také s fyzickou antropologií (na poli řešení otázek přírodního výběru, dědičnosti, vlivu prostředí na jedince apod.)

V literatuře se zájemce o KA může též setkat s termínem SOCIÁLNÍ A KULTURNÍ ANTROPOLOGIE.

Dnes se oba termíny buď směšují nebo používají zároveň - původně byla snaha odlišit antropologii sociální (zaměřenou na společenské struktury) a kulturní (studující kulturu), ale neboť sociální a kulturní systémy jsou těžko odlišitelné a protože každé společnosti je vlastní kultura, upustilo se od jejich odlišování a došlo k tomu, že oba názvy jsou volně zaměnitelné. Dnes spíše registrujeme příklon pouze k názvu KULTURNÍ ANTROPOLOGIE.

2.3 Vznik a vývoj kulturní antropologie jako vědecké disciplíny Kulturní antropologie byla ustavena ve druhé polovině 19. stol. jako věda, která se na základě etnografických a etnologických výzkumů začala zabývat srovnávacím studiem kultury tzv. předliterárních6 společenství. Základní metodou byl systematický sběr antropologických dat během dlouhodobých pobytů vědců v těchto malých lokálních společnostech.

2.3.1 Evolucionismus v kulturní antropologii Vznik KA je spjat se zrodem jednoho z nejvlivnějších vědeckých proudů 2. poloviny 19. stol. evolucionismem. Ten byl ovlivněn zejména vystoupením Charlese Darwina a jeho teorií evoluce v oblasti biologie, tedy vývoje života od nejjednodušších forem k nejsložitějším a nejdokonalejším. Inspirováni touto teorií se představitelé evolucionistické antropologické školy domnívali, že všechny lidské společnosti procházejí stejnými stadii vývoje od nejjednodušších forem k nejsložitějším a kulturní vývoj považovali za jednoznačně progresivní proces. Kulturní evoluce je považována za nárůst lidských znalostí a dovedností eliminací chyb a omylů. Rozdíl mezi civilizovanými a primitivními národy tedy podle této teorie tkví pouze ve stupni kulturního vývoje.

4 Viz MURPHY, R.F.: Úvod do sociální a kulturní antropologie. Praha, SLON 1999, ISBN 80-85850-53-2, s. 15. 5 Tamtéž s. 22. 6 tzn. těch, která neznají či nepoužívají písmo

- 17 -

Zvláštní důraz byl kladen na studium evoluce různých kulturních institucí a prvků (manželství, právo, tradice, mytologie). Významně se uplatnil výzkum tzv. přežitků jako živých zbytků dávno zmizelých kultur, který umožňoval rekonstruovat kulturní dějiny i historický původ a genezi kulturních jevů. Již na sklonku 19. století bylo zřejmé, že evolucionistická teorie není schopna ve všech aspektech vystihnout kulturní realitu, nicméně její stoupenci jako první vypracovali globální pojetí kultury.

2.3.2 Difuzionismus v kulturní antropologii Na začátku 20. století přichází ke slovu nová generace antropologů nesouhlasících s evolucionistickou teorií. Nastává etapa difuzionismu, který přichází s představou šíření kulturních prvků srovnatelnou s fyzikálně-chemickými procesy. Ústředními pojmy se staly: a) DIFÚZE - proces šíření kulturních prvků z jedné kultury do druhé b) MIGRACE - přesun obyvatelstva z jedné geografické oblasti do druhé

Zastánci difuzionistické teorie označovali shodné kulturní prvky které nalézali v různých společnostech za důkaz vzájemných historických kontaktů příslušných kultur. V rámci difuzionismu byl také vymezen důležitý pojem KULTURNÍ OKRUH (KO) jako geografická oblast, pro kterou je charakteristický výskyt společných kulturních prvků. Kultura každého KO vykazuje zvláštní rysy, jimiž se liší od ostatních KO (náboženství, tradice, zvyky a obyčeje, sociální život).

Přehnané zdůrazňování difúze vedlo mnohdy ke zpochybňování tvůrčích schopností příslušníků jednotlivých kultur a redukci kulturního vývoje na pouhé přemisťování kulturních prvků a převrstvování několika základních kulturních okruhů. Odpůrci těchto názorů se nazývali izolacionisté, jejichž nástup a nástup dalších nových škol KA vedl k odmítnutí tradičních difuzionistických modelů kultury.

2.3.3 Funkcionalismus v kulturní antropologii Ve 20. a 30. letech 20. stol. se prosazuje v KA nový směr FUNKCIONALISMUS. Funkcionalisté již nestudují kulturu jako neuspořádanou změť prvků a institucí, ale jako funkční celek. Kulturní jevy posuzují ne již z hlediska jejich vývoje, ale z hlediska jejich funkce v dané kultuře. To znamená, že každý prvek kultury vzniká a funguje proto, aby uspokojoval konkrétní lidské potřeby.

2.3.4 Konfiguracionismus v kulturní antropologii byl směrem, který podstatu každé kultury spatřoval v konfiguraci (uspořádání) hodnot, norem, idejí a vzorů chování charakteristických pro danou společnost. Této konfiguraci se členové společnosti učí a ona určuje jejich sociální chování. Ústředním pojmem konfiguracionismu je KULTURNÍ VZOREC - souvislý systém institucí, hodnot a norem charakteristický pro danou kulturu.7

2.4 Genetický a kulturní determinismus Od 30. let se vedle konfiguracionismu rozvíjí v KA směr zkoumající vztah mezi osobností a kulturou, který stál u zrodu moderní psychologické antropologie. Na poli těchto výzkumů se rozvinula diskuse, během níž se vědci rozdělili na dva protichůdné tábory:

7 viz BENEDICT, R.: Kulturní vzorce. Praha, Argo 1999.

- 18 -

a) zastánce tzv. genetického determinismu, kteří tvrdí, že vlastnosti a chování člověka jsou v první řadě podmíněny dědičností, tedy tím, co si člověk přinese na svět ve své genetické výbavě po předcích

b) zastánce kulturního determinismu , kteří tvrdí, že rozdíly v chování a vlastnostech lidí jsou především důsledkem rozdílné výchovy a rozdílného kulturního prostředí. Kulturní determinismus převládá u většiny kulturních antropologů.

Genetický determinismus získává v současnosti celou řadu stoupenců zejména zásluhou nového směru, který se nazývá sociobiologie, jehož zakladatelem je Američan E.O. Wilson. Tento směr používá biologické principy k vysvětlení sociální činnosti všech živočichů včetně člověka a snaží se dokázat, že lidské chování je dominantním způsobem ovlivněno genetickou výbavou jedince, tedy jeho biologickou přirozeností.8 Polemiku mezi oběma tábory lze zřejmě uzavřít pouze tak, že dospějeme k syntéze genetického a kulturního determinismu s tím, že na vývoji osobnosti se stejnou měrou podílí jak genetická výbava, tak kulturní prostředí a bylo by chybou jednu z těchto složek absolutizovat a druhou naopak podcenit nebo dokonce pominout.

2.5 Vlastnosti kultury Různá pojetí kultury zdůrazňují její různé aspekty. Zaměříme se na některé její nejdůležitější vlastnosti: a) kultura je naučená, není tudíž jedinci vrozená (narozdíl od instinktů). Kulturu si jedinec

osvojuje učením v přímém důsledku života v určité soc. skupině, k níž přísluší, v nejširším pohledu v lidské společnosti obecně. Dítě, které vyroste v izolaci nebo mimo lidskou kulturu se nestane skutečným člověkem (je jím biologicky, nikoliv duševně): neumí řeč, nemá citové vazby k jiným lidem, neprošlo tzv. socializací (sociologové v tomto procesu vidí přizpůsobování se společnosti) a procesem enkulturace (učení se kultuře a zacházení s jejími symboly).

b) kultura je sdílená v tom smyslu, že člověk si ji osvojuje stykem s lidmi náležejícími ke stejné kultuře, kteří mají stejné vzorce chování. Tak je např. velkým množstvím jedinců sdílen jazyk, mýty, pohádky apod. Kultura nás v mnohém omezuje, ale jedině díky ní a díky tomu, že ji sdílíme s ostatními členy skupiny s nimi můžeme vejít ve vzájemnou a smysluplnou interakci. Díky tomu, že kultura je sdílená, je pro nás chování lidí kolem nás do značné míry předpověditelné a tudíž jsme schopni se ve společnosti orientovat (řidič autobusu zastaví na zastávce, pojede tou trasou, kterou má předepsánu, nevjede do křižovatky na červenou atd.).

Z faktu, že kultura je sdílená, vyplývá její další významná charakteristika, že kultura je

systém symbolů a významů. Lidé v mnohem větší míře než jiní živočichové užívají symboly k předávání ohromného množství vědomostí, názorů a očekávání - základním symbolickým systémem v lidské kultuře je jazyk, bez něhož se v komunikaci neobjedeme.

Lidská řeč ovšem jako taková je pouhou řadou zvuků, které samy o sobě nemají žádný smysl, musejí být sdíleny a jejich symbolický smysl jim připisuje až příslušná konkrétní kultura, je tedy kulturně podmíněn (příklad: slovo "dort" v češtině a němčině má zcela odlišný význam, podobně „list“ v češtině a angličtině apod.). Nejen jazyk, ale i význam vůní, zvuků, a gest je kulturně podmíněn (říhání u stolu apod.).

Právě proto, že je sdílená, má kultura pro společnost jednotící charakter, neutralizuje sobecké chování jedinců a podřizuje je všeobecným pravidlům. Bez kultury by všechny

8 Viz např. WILSON, E.O.: O lidské přirozenosti. Praha, Lidové noviny 1993.

- 19 -

sociální kontakty skončily konfliktem. Kultura snižuje jejich riziko tím, že nám předepisuje nejen to, jak máme v určitých situacích jednat, nýbrž také to, co můžeme očekávat od ostatních. c) kultura je integrovaná a vnitřně propojená

V každé kultuře panuje vnitřní souvztažnost a spojitost - každý prvek v ní má své místo a logické opodstatnění: budí v jedincích zdání smysluplného řádu. V tomto smyslu se hovoří o tom, že každá kultura vytváří tzv. kulturní vzorce. KULTURNÍ VZOREC je systém institucí, forem chování, hodnot a norem charakteristických pro danou společnost, který je jedinci přijímán v procesu enkulturace, reprodukuje se v kulturních výtvorech a stabilizuje ve zvycích a obyčejích.9,10

2.6 Kulturní rozmanitost, etnocentrismus, kulturní relativismus Jednotlivé kultury jsou nesmírně rozmanité, což vyplývá z toho, že kultura v původním významu je adaptačním procesem. Protože se lidé přizpůsobovali velmi odlišným prostředím, vytvořila se v procesu kulturního vývoje nesmírná bohatost a rozmanitost kulturních rysů. Příkladů je nespočet: západní kultura vnímá zabití novorozence jako zločin, v celé řadě společenství je to ovšem legitimní nástroj regulace porodnosti.V Evropě jsme zvyklí jíst vepřové maso, což je nepřijatelné jak pro Židy tak pro muslimy, navíc konzumujeme hovězí, které zase nejedí hinduisté. Naopak psí maso, které je jinde považováno za pochoutku, se nám oškliví, což není dáno jeho nepoživatelností, ale kulturní odlišností. Líbání, které je v západní kultuře považováno za běžný projev náklonnosti, je v jiných kulturách neznámé nebo je považováno za něco odporného, podání ruky při pozdravu je v asijských zemích vnímáno jako nehygienické atd.

2.6.1 Etnocentrismus, evropocentrismus Z toho plyne, že každá kultura má své jedinečné vzorce chování, které často lidem pocházejícím z jiného kulturního prostředí připadají podivné. Při posuzování cizích kultur se velmi často dopouštíme ETNOCENTRISMU, což je postoj, kdy cizí kultury jsou hodnoceny a interpretovány podle měřítek naší vlastní kultury. To, co je s nimi ve shodě, vnímá jako kladné, zatímco k projevům, které jsou s nimi v rozporu zaujímá postoj záporný. Etnocentrismus tedy odmítá a odsuzuje všechny kulturní projevy, které jsou odlišné od těch, s nimiž se ztotožňuje vlastní kultura daného jedince nebo skupiny, a zaujímá k nim pohrdavý postoj. Je veden snahou potvrdit nadřazenost vlastní kultury nad kulturami jinými, jejichž projevy jsou vnímány jako odchylky od toho co je "normální" (přičemž normální je to, co je běžné ve vlastní kultuře).

Přesto, že se jedná z hlediska psychologie a sociologie o přirozený postoj (to, co známe je kritériem pro hodnocení dosud neznámého), je etnocentrismus přístupem k jiným kulturám, který KA odmítá a pokouší se od něj distancovat. Etnocentrismus se běžně projevuje například tím, že lidé odmítají připustit podobnost mezi svým chováním a svými postoji a mezi chováním příslušníků jiných "primitivních" kultur. Typickým projevem etnocentrismu je nadřazování vlastní kultury nad kultury ostatní; jeho zvláštním případem se stal EVROPOCENTRISMUS, který nadřazuje evropskou a dnes již evropsko-americkou kulturu a její projevy kulturám ostatním. Zejména evropská, případně západní kultura se do značné míry vymezila právě prosazováním svých vlastních kulturních projevů jako univerzálních a kvalitativně převyšujících projevy ostatních kultur.

9 Podrobněji viz LAWLESS, R.: Co je to kultura. Olomouc, Votobia 1996, s. 45. 10 Viz HAVILLAND, W..A.: Cultural Anthropology. New York, CBS College Publishing 1987, s. 27-37.

- 20 -

2.6.2 Kulturní relativismus Opačným přístupem k odlišným kulturám je tzv. KULTURNÍ RELATIVISMUS, který je jedním z nejvýznačnějších ale i dosti problematických přínosů KA k myšlení 20. století. Jedná se o názor, že jednotlivé kultury představují jedinečné a neopakovatelné sociokulturní systémy, které je možno pochopit jedině v kontextu jejich vlastních norem, hodnot a idejí. Kulturní relativismus představuje nový postoj k jiným, především mimoevropským kulturám. Vnímá je jako unikátní, jedinečný a neopakovatelný fenomén, který není možno hodnotit z antropologova subjektivního hlediska.Tento názor je jedním z postulátů moderní KA.11 Ten, kdo stojí na pozicích kulturního relativismu nemůže považovat žádný kulturní projev za nesmyslný, primitivní nebo hloupý a jiný za přiměřený a civilizovaný. Takové "známkování" v KA nemá místo. Vzdělaný jedinec chápe různé kulturní projevy jako součást rozdílných kultur. Tento názor přináší ovšem určitá morální dilemata, protože znemožňuje k některým kulturním projevům zaujmout etické stanovisko (příkladem je porušování lidských práv v Číně, podřízené postavení žen v islámských zemích atd.). Může nás ovšem vést k obezřetnosti, pokud budeme chtít formulovat kritické stanovisko vůči pro nás nepochopitelným kulturním jevům a zvykům jiných kultur. Jinými slovy, než se kriticky vyjádříme o kanibalismu, pojídání hmyzu či zabíjení nemluvňat, vzpomeňme na některé produkty západní kultury: koloniální války, zbraně hromadného ničení, koncentrační a pracovní tábory apod. Doporučená literatura: GIDDENS, A.: Sociologie. Praha, Argo 1999, ISBN 80-7203-124-4, s. 37-39.

HAVILLAND, W.A.: Cultural Anthropology. New York, CBS College Publishing 1987. LAWLESS, R.: Co je to kultura. Olomouc, Votobia 1996. Sociální a kulturní antropologie. Sociologické pojmosloví. Praha, SLON 1994. SOUKUP, V.: Dějiny sociální a kulturní antropologie. Praha, UK 1996. Otázky a úkoly: 1. Z jakých slov byl utvořen termín antropologie? 2. Co je předmětem studia kulturní antropologie a co je její hlavní metodou? 3. Uveďte alespoň tři vědecké disciplíny, s nimiž kulturní antropologie úzce souvisí. Co je

předmětem jejich studia? 4. Charakterizujte evropocentrismus. Domníváte se, že u nás v obecném povědomí převládá

kulturní relativismus nebo etnocentrismus? 5. Pokuste se charakterizovat kulturní vzorec západní (evropsko-americké) kultury.

11 Sociální a kulturní antropologie. Sociologické pojmosloví. Praha, SLON 1994, s. 87.

- 21 -

3. MAGIE

3.1 Původ a význam termínu magie Slovo "magie" pochází z řeckého slova "mageia" ve významu čarodějnictví, kouzelnictví, ve starořečtině také nacházíme slovo „magos“ označující kněze, kouzelníka nebo kněze - čaroděje, obecně někoho, kdo má schopnost vcházet v kontakt s nadpřirozenými silami, případně je ovládat. Kořen slova je pak pravděpodobně odvozen ze staroperského označení osoby nadané nadpřirozenými schopnostmi.12 V současném obecném povědomí je obsah pojmu magie vedle provozování čarodějnictví a kouzelnictví velmi často vnímán v poněkud nelichotivém kontextu jako provozování kouzel, triků, klamů či šarlatánství. Obsah pojmu magie z hlediska kulturní antropologie je ovšem daleko širší a bohatší. Kulturní antropologie považuje totiž magii za významný kulturní fenomén, který patří k nejstarším kulturním projevům lidstva vůbec a lze jej nalézt u nejrůznějších časově i zeměpisně vzdálených kultur, proto je považován za univerzální kulturní jev. Je nepochybné, že magické myšlení se od počátku významně podílelo na utváření kultury a podílí se na něm dodnes.

MAGIÍ ROZUMÍME V NÁSLEDUJÍCÍM KONTEXTU VÍRU V NADPŘIROZENOU SÍLU NEBO SÍLY PROSTUPUJÍCÍ VŠÍM A S NÍ ÚZCE SOUVISEJÍCÍ PŘESVĚDČENÍ, ŽE TATO SÍLA NEBO SÍLY MOHOU BÝT ZVLÁŠTNÍMI ÚKONY EVOKOVÁNY A DONUCENY PLNIT VŮLI ČLOVĚKA NEBO JEDNAT V JEHO PROSPĚCH.

3.2 Původ a podstata magického uvažování Nalézt prvopočátky magického uvažování našich dávných předků a důvody jeho vzniku je velmi obtížné. V následujícím textu se budu opírat především o teorie, které tvrdí, že magické uvažování pramení z obav a úzkosti, neboť člověk byl od počátku své existence konfrontován s pocitem fyzické nedostatečnosti a bezmoci: proti nepřízni počasí, nedostatku potravy, přírodním katastrofám, nehodám, zraněním, nemocem postihujícím jedince samotného nebo jeho blízké, ale především bezmoci vůči smrti. Cítil se tedy nejspíše obklopen nepřátelským světem naplněným neznámými silami určujícími běh událostí v celém kosmu, přírodě i v lidském životě. Z tohoto pocitu pravděpodobně pramenilo také přesvědčení, že existuje způsob, jak tyto vše prostupující magické síly ovládnout a donutit, aby se člověku podřídily. Magické myšlení pomáhalo snížit strach a obavy z existence, z těch jevů, na něž člověk nemá vliv, překonávat krizové situace a v neposlední řadě čelit strachu ze smrti. Podstatou magického myšlení je tedy: a) předpoklad existence napřirozených sil b) přesvědčení, že magické síly lze donutit, aby se člověku podřídily a jednaly v jeho

prospěch.

Nástrojem domnělého ovládnutí nadpřirozených sil se stal systém magických rituálů a úkonů, tedy kouzla. A přesto, že postupem času a s rozvojem vědění lidé stále hlouběji pronikali k podstatě přírodních zákonitostí, nikdy nebyli a dodnes nejsou s to ovlivnit všechny

12 Sociální a kulturní antropologie. Sociologické pojmosloví. Praha, SLON 1994, s. 123.

- 22 -

události svého života, navodit ty, po kterých touží, a odvrátit ty, jichž se obávají. Proto se vždy obraceli a dodnes se obracejí k magii často v touze ovlivnit realitu.

Podle antropologa Bronislawa Malinowského je kořenem magického konání tendence k expresi vzniklá ve stavu úzkosti. Hypotézu o vzniku magie z pocitů bezmoci a úzkosti potvrzuje také fakt, že k častějším projevům magického myšlení a konání spojeným s nárůstem pověrčivosti a pověrečných praktik (pověra je zjevným pozůstatkem a projevem magického myšlení) dochází zcela prokazatelně zejména u lidí vystavených extrémním podmínkám nebo u lidí, výsledek jejichž činnosti je do velké míry závislý na náhodě (hráči, lovci, rybáři, námořníci, sportovci, válečníci, ale také studenti před zkouškou, herci apod.).

3.3 James George Frazer (1854-1941) a magie Objektem seriózního vědeckého bádání se magie stala až v souvislosti se vznikem etnologie a kulturní antropologie a jednou z prvních a nejvýznamnější prací o magii bylo dílo britského etnologa a antropologa Jamese George Frazera nazvané Zlatá ratolest (1890). V této práci podal Frazer první ucelený výklad magie a jejího významu v životě pravěké, primitivní i novodobé společnosti a vytvořil v kulturní antropologii dnes již klasickou teorii založenou na srovnávací analýze projevů magického myšlení v různých kulturách.

J.G. Frazer je řazen mezi kulturní antropology reprezentující tzv. "evolucionismus". Zastánci tohoto proudu v KA se klonili k názoru, že lidská kultura se vyvíjela postupně od nejjednodušších k nejsložitějším projevům bez ohledu na to, v které části světa k tomuto vývoji docházelo.13

3.3.1 Vztah mezi magií a náboženstvím podle Frazer a V duchu této teorie Frazer tvrdí, že magie stojí u kořenů nejprimitivn ějších náboženských představ, že je tedy vývojově starší než náboženství a že toto se z ní na určitém stupni vývoje lidstva vyvinulo.

Jaký je ovšem podle tohoto vědce rozdíl mezi magií a náboženstvím? Základní princip magie i náboženství je stejný: spočívá v přesvědčení, že existují síly nadřazené člověku, které řídí chod přírody a lidského života. Podstata náboženství pak podle Frazera tkví v úsilí tyto síly si naklonit, usmířit je sliby, praktickou činností jim činit potěšení, přinášet jim oběti a zalíbit se jim. Magie na rozdíl od náboženství nenaléhá na vyšší moc prosbami, spíše se jí pokouší vnutit vůli toho, kdo magický úkon provádí.

3.3.2 Vztah mezi magií a v ědou podle Frazera Frazer v duchu evolucionismu nachází také souvislost mezi magií a vědou. Magie je založena na víře v jednotu a řád přírody - snaží se odhalit (samozřejmě po svém) příčiny dějů a jevů a na základě jejich znalosti ovlivnit impulsy, které určují řád světa. Stejně postupuje také věda, proto podle Frazera v magii jsou obsaženy zárodky vědeckého myšlení, z alchymie se zrodila chemie. Podle Frazera si magicky uvažující člověk počíná obdobně jako vědec - hledá, na jakém principu fungují zákonitosti přírody. Jeho úroveň poznání je v porovnání s moderní vědou ovšem ještě nízká a proto souvislosti, které nalézá, jsou mylné. Provozování magických úkonů je silně emocionální záležitost, což hraje roli v posílení soudržnosti společenství, či sebedůvěry jedince v případě riskantních akcí, zejména ovšem ovlivňuje výsledek léčebných postupů. Právě psychologický mechanismus - silný emocionální náboj společně provozovaných magických úkonů je zdůvodněním toho, proč magické úkony mohly stmelit členy určité komunity, posílit jejich pocit sounáležitosti a dát jim společnou sílu.

13 Podrobněji viz SOUKUP,V.: Přehled antropologických teorií kultury. Praha, Portál 2000, s. 24-38.

- 23 -

Podle Frazera byl ovšem magicky uvažující člověk stále častěji konfrontován s neúspěchem magických úkonů a postupně došel k přesvědčení, že nadpřirozené síly jsou příliš mocné na to, aby se daly ovládnout, že tedy nezbývá, než se jim kořit, vlichotit se do jejich přízně a tak podle tohoto vědce vznikly nejstarší formy náboženství.

3.3.3 Dělení magie podle Frazera Tab. 3: Dělení magie podle Frazera MAGIE PODLE VÝSLEDKU MAGIE ZALOŽENÁ NA VNITŘNÍM SOULADU

(SYMPATETICKÁ MAGIE) Magie pozitivní (návod k určitému jednání), cílem je vyvolat žádoucí výsledek

Magie napodobivá (imitativní, homeopatická)

Magie negativní (zákaz určitého jednání), cílem je zabránit nežádoucímu výsledku -TABU

Magie dotyková (kontaktní)

Ve Zlaté ratolesti Frazer předkládá své dělení praktické magie podle výsledku na dvě větve: a) pozitivní magii, která je návodem k určitému jednání s cílem vyvolat žádoucí výsledek b) negativní magii provozovanou se záměrem zabránit nežádoucímu výsledku tím, že určité jednání bude zakázáno nebo mu bude nějak zabráněno. Tuto větev nazval Frazer TABU .

Významný vídeňský psychoanalytik Sigmund Freud byl Frazerovými pracemi a zejména jeho vymezením negativní magie natolik zaujat, že se sám nechal podnítit k intenzivnímu zkoumání jevu tabu v lidské kultuře a psychice a věnoval tomuto problému samostatnou studii.14

3.3.3.1 Sympatetická magie Frazerovi se v citované práci především podařilo vystihnout základní moment, na němž je magické myšlení založeno, a tím je víra v tzv. "sympatetii", skrytý vnitřní soulad, který panuje mezi určitými jevy, věcmi nebo ději, na jehož základě se mohou či dokonce musí navzájem ovlivňovat. Magie založená na tomto předpokladu byla Frazerem nazvána magií sympatetickou.15 Sympatetickou magii Frazer dále dělí na: a) magii napodobivou, imitativní, též homeopatickou b) magii kontaktní, též dotykovou

Abychom pochopili, jak vůbec domněnka sympatetického vlivu mohla vzniknout, zaměřme se na jeden obecně známý a nesmírně důležitý duševní pochod, jímž je asociace, neboli sdružování představ. Naprosto běžně nám pohled na určitou věc, jev, předmět nebo člověka na základě větší či menší podobnosti či dokonce jen nepatrného shodného detailu připomene jev či osobu zcela jinou ovšem v něčem se shodující s pozorovaným objektem. Tato schopnost naší mysli je nesmírně důležitá, neboť na jejím základě člověk začal používat symboly, mluvit a posléze v některých kulturách také psát a číst. Zřejmě už ve velmi dávných dobách lidé zaregistrovali tuto schopnost našeho myšlení a rozvíjeli ji a na poli magie a magického myšlení to vedlo k předpokladu, že jestliže podobné vyvolává podobné v naší mysli, mělo by tomu tak být i ve skutečnosti. 14 Viz FREUD, S.: Totem a tabu. Praha, Práh 1991. 15 FRAZER, J.G.: Zlatá ratolest. Magie, mýty, náboženství. Praha, MF 1994, s. 18-48.

- 24 -

3.4 Magie napodobivá čili imitativní (též homeopatická) Vychází z předpokladu, že jevy a objekty, které jsou si navzájem podobné, na sebe musí navzájem působit podle zásady, že podobné vytváří podobné. Napodobivou magii lze nalézt ve většině kultur v dosti podobných projevech. Nejznámější je zřejmě proslulé malajské kouzlo hojně provozované i v karibské oblasti pod názvem woodoo založené na přesvědčení, že lze zranit či zničit nepřítele tím, že je rituálně poškozeno nebo zničeno jeho zpodobení.16 Příklady napodobivé magie:

Praktiky napodobivé magie jsou našemu racionálnímu uvažování poněkud vzdálené, přesto překvapivě nacházejí ohlas i v mysli moderního člověka: velmi často je součástí různých protestních shromáždění demonstrativní ničení podobizen politických odpůrců, upalování jejich figurín apod., nebo se nahromaděné vášně davu zejména v době revolučních převratů vybíjejí na symbolech nenáviděného režimu - portrétech, sochách i pomnících jeho představitelů, vlajkách apod.

Existenci pozůstatků víry v napodobivou magii v myšlení současného člověka lze také dokumentovat na vztahu, který má celá řada lidí k vyobrazením, nejčastěji fotografiím svých nejbližších. Je běžné, že lidé nosí fotografie svých blízkých a milovaných osob při sobě. Tyto podobenky pak nabývají obzvláštního citového významu v době odloučení či v krajních životních situacích, v případě živelných katastrof, válečných či revolučních událostí apod. Samozřejmě že lze namítnout, že taková podobenka je pouze připomenutím, symbolem drahé osoby, stěží bychom ovšem našli někoho, kdo by vyobrazení milované osoby dobrovolně zohavil, propíchal mu oči či je jinak znehodnotil, pokud je s touto osobou v láskyplném vztahu. Naopak je běžné, že pociťuje-li člověk k jisté osobě zášť, přinese mu určité uspokojení, jestliže může její vyobrazení zesměšnit, zohavit nebo zničit. Pokud je takto veřejně zohaven či zničen portrét vládce či jinak společensky významné osobnosti, jako např. papeže, má takový čin značný emocionální náboj, který vyvolává ve veřejnosti silnou odezvu a může být v některých právních systémech i trestně stíhán.

3.4.1 Napodobivá magie a um ění S velkou dávkou pravděpodobnosti, i když zcela nepochybně to tvrdit nelze, stála víra v napodobivou magii také u zrodu dnešního výtvarného umění. Malby, kresby, sochy a plastiky totiž původně nejspíše sloužily jako magické objekty a odborníci se domnívají, že jejich estetická funkce byla druhotná. Proslulé kresby a malby objevené zejména v jeskynních komplexech v jižní Francii a severním Španělsku (Lascaux, Le Trois Fréres, Rouffignac, Montespan, Altamira, Castillo a další) měly zřejmě magický charakter. Vyobrazení pravěkých zvířat, která se na nich vyskytují, byla patrně v představách paleolitických lovců totožná se svými objekty a měla domnělou magickou moc na ně působit. Jestliže bylo vyobrazeno velké množství lovných zvířat, měla být zajištěna hojnost stád a potravy, která byla podmínkou přežití společenství. Bylo-li zvíře na vyobrazení zraněno, probodnuto nebo zabito, proběhl lov v magické rovině úspěšně: zvíře již bylo "předsmrceno" a ve skutečnosti pak již nemělo být zdaleka tak obtížné lov úspěšně realizovat. Tato tzv. "lovecká magie" mohla skutečně docela dobře fungovat, protože působila jako "psychický doping" - dávala příležitost zbavit se strachu z velkého a nebezpečného zvířete a uvěřit v úspěch lovecké akce. Právě psychologický mechanismus - silný emocionální náboj magických úkonů byl důvodem, proč magické rituály měly schopnost stmelit členy určité komunity a dát jim společnou sílu i odvahu čelit nebezpečí. Zdá se, že estetický prvek měl v malbách, rytinách a jiných

16 Konkrétní příklady viz FRAZER, J.G.: Zlatá ratolest. Magie, mýty, náboženství. Praha, MF 1994, s. 20-21.

- 25 -

vyobrazeních původně pouze druhořadý význam: důraz byl kladen zřejmě na přesnost a věrohodnost zobrazení, protože na něm závisela jeho magická působivost.17

Se stejnou pravděpodobností lze předpokládat, že napodobivá, imitativní magie stála u zrodu sochařství. Nejstarší nalezené sošky bizonů a slavné postavy žen ironicky nazvané "Venuše" se zdůrazněnými pohlavními znaky a malou hlavičkou zpravidla bez obličeje, byly s velkou pravděpodobností kultovními předměty nesoucími v představách našich prapředků magickou sílu, možná jakési "fetiše", jimž byly přisuzovány nadpřirozené vlastnosti. Svůj "magický" význam převyšující účel estetický si v mnoha ohledech podrželo výtvarné umění ještě u starověkých civilizací.

Podobně jako u výtvarného umění lze předpokládat shodné kořeny vzniku i u dalšího významného druhu umění, u tance. Zde není příliš velkých pochyb, že se tanec, dnes ve většině případů vnímaný jako úkon naprosto neposvátný, vyvinul z rituál ů provozovaných k magickým účelům. Mnohdy byl jeho prostřednictvím napodobován určitý děj, např. jako v již zmíněné lovecké magii úspěšný lov. Často byl tancem znázorňován nadcházející boj nebo zápas, významnou roli hrály tance magicky vyvolávající úrodu nebo plodnost, z nichž část se dodnes uchovala ve folklóru.

Od tance je pak velmi blízko k dramatickému zpodobení určitých událostí (úspěšného porodu, vítězného boje, uzdravení pacienta či mytické události), které stálo u zrodu divadla. Je zřejmé, že zejména v imitativní, napodobivé magii našly hojné uplatnění symboly.

3.5 Magie kontaktní, dotyková je založena na předpokladu, že objekty nebo osoby, které byly jednou ve vzájemném kontaktu, navzájem se dotýkaly či se po určitou dobu vyskytovaly společně, zůstávají i po oddělení v takovém vztahu, že cokoliv se stane jedné, musí nutně ovlivnit i druhou z nich. Pokud bychom opět v lidské psychice hledali opodstatnění takovéto domněnky, zjistíme, že skutečně věci, jevy nebo osoby, které se po určitou dobu vyskytovaly společně, nám asociují jedna druhou nebo se nám vybavují v paměti současně, i když jsou již v současnosti odděleny.

Tak se automaticky v kontaktní magii předpokládá vztah mezi osobou a věcmi, s nimiž byla v kontaktu, zejména ovšem věcmi, které byly v jejím vlastnictví: oděvem, šperky, zbraněmi, psacími potřebami apod. Pro potřeby praktik kontaktní magie mají ovšem obzvláštní význam jakékoliv oddělené části fyzické bytosti jako např. vlasy, chlupy, nehty, krev, sliny, tělesné výměšky apod. Kdokoliv se jich zmocní, může podle magického uvažování uplatňovat svou vůli na člověku, jemuž původně patřily. Právě při provozování již zmíněného kouzla woodoo se pozorovatel zpravidla setkává dokonce s kombinací napodobivé a kontaktní magie za účelem zesílení kýženého magického účinku. Při provozování magických praktik tohoto typu je zhotovena nejčastěji figurka, která je magickým zpodobením osoby, na niž je kouzlo zaměřeno, do jejíž hmoty jsou vpraveny její vlasy, nehty, chlupy či jiné části, jež se podařilo kouzlícímu získat. Manipulací s takovouto figurkou pak má být příslušná osoba nejčastěji fyzicky zničena, poškozena, zraněna či ovládnuta. James George Frazer ve svém již několikrát zmíněném díle "Zlatá ratolest" nashromáždil obdivuhodné množství příkladů praktikování napodobivé i kontaktní magie v nejrůznějších kulturách.18 Většina z těchto příkladů nám může připadat příliš exotická a málo související s naším současným životem. Abych ovšem doložila úvodní tvrzení o neustálé přítomnosti magie v našem myšlení, pokusím se v následujícím textu poukázat spíše na příklady týkající se našich běžných každodenních zkušeností. Příklad kontaktní magie:

17 Viz PIJOAN, J.: Dějiny umění. Praha, Knižní klub, Balios, sv. 1, 2000, s. 21-25. 18 Viz FRAZER, J.G.: Zlatá ratolest. Magie, mýty, náboženství. Praha, MF 1994, s. 27-48.

- 26 -

Rozsáhlým polem, na němž nacházíme projevy magického myšlení, jsou přirozeně lidové tradice, nám dnes ovšem již dosti vzdálené. Jednou z výjimek je slavení pro naše předky velmi významných svátků jara - Velikonoc, v nichž pod nánosem křesťanské tradice nacházíme prastarý pohanský základ. Právě známá velikonoční pomlázka představuje jeden z nejtypičtějších příkladů víry v kontaktní magii: dotek pružného proutku plného jarní mízy má přenést životodárnou sílu a tím i plodnost na ženu, které je pomlázka určena, doslova ji "omladit". Právě z toho důvodu, že magický význam pomlázky vymizel z obecného povědomí, stal se tento zvyk v dnešní době někde až sadisticky pojímaným výpraskem provozovaným často "pomlázkami" spletenými z proužků plastické hmoty či jiných materiálů. V takovém případě se původní magické poslání aktu zcela vytrácí.

V případě Velikonoc se setkáváme v rámci tradice také s projevy víry v magii napodobivou a to v podobě tradičního velikonočního pečiva: jidášů a mazanců, jejichž hojné nakynutí symbolizovalo rašení a plození v rostlinné a živočišné říši.

3.5.1 Kontaktní magie a dar Víra v kontaktní magii také s velkou dávkou pravděpodobnosti stála u kořenů tak významného kulturního jevu, jakým je instituce daru a aktu obdarovávání. Podle vyjádření uznávaného odborníka na tuto problematiku, sociologa a antropologa Marcela Mausse "Přijatý, vyměněný dar zavazuje tím, že přijatá věc není pouhým nezúčastněným objektem. Třebaže už nepatří dárci, nadále si z něho něco uchovává. Jejím prostřednictvím je obdarovaný napojen na dárce…"19 a dále "Z toho vyplývá, že tím, co nabízíme, dáváme něco ze sebe sama. … přijmout něco od někoho znamená přijmout něco z jeho duchovní podstaty, z jeho duše."20

Zejména dar pocházející z osobního vlastnictví darujícího měl zajistit magické propojení s osobou obdarovávanou. Zvláště silný magický účinek byl připisován daru, který darující osoba nosila dlouho při sobě, ať už to byl medailon, ochranný fetiš, zbraň nebo šperk, zejména pak prsten. Právě prstenům byl tradičně připisován obzvláštní význam, takže jejich výměna se stala v našem kulturním okruhu symbolickou při zasnoubení a při uzavření sňatku. Obecně vzato i dnes emocionálně ztotožňujeme darovaný objekt s osobou dárce a náš vztah k darovaným předmětům je do značné míry odvozen od vztahu k tomu, kým nám byly darovány. Nejen v soukromém, ale i v oficiálním životě sehrává předávání darů či jejich vzájemná výměna velmi významnou roli odvozenou od (podvědomě) předpokládaného magického působení daru. Oficiální návštěvy politiků a představitelů států se zpravidla neobjedou bez patřičného daru, jehož původním účelem bylo magicky propojit obdarovávanou osobu s dárcem, dnes symbolicky stvrdit a posílit přátelské vztahy.

Kontaktní magie předpokládá, že určitou část osoby vlastníka obsahuje nejen dar, ale prakticky jakýkoliv předmět z osobního vlastnictví určité osoby, což pak v magických představách dává prostor k domnělému ovládání původního vlastníka prostřednictvím tohoto předmětu. Přestože tyto domněnky již v moderní společnosti zpravidla vymizely, překvapivě přetrvává a je zcela racionálně přijímán předpoklad určitého fluida, troufám si přímo říci magického kouzla věcí, které byly ve vlastnictví či jen po krátkou dobu v kontaktu s určitou osobou. Obzvláště zřetelný je tento fakt v případě osob nějak společensky významných a proslavených, ať již ve sféře politické, umělecké, na poli sportovním, v oblasti zábavy či dokonce zločinu. Obdivovatelé známých sportovců či hvězd zábavního průmyslu jsou mnohdy ochotni zaplatit nemalé částky právě za drobnosti z vlastnictví svých idolů; obecně 18 MAUSS, M.: Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech. Praha, SLON 1999, s. 22. 19 Tamtéž s. 23.

- 27 -

známé jsou příklady aukcí, na nichž se cena např. obrouček brýlí či popelníku z pozůstalosti slavné osobnosti vyšplhala do závratné výše. Tento poněkud kuriózní společenský jev má ovšem svou pozitivní stránku: domnělé "magičnosti" předmětů, jež byly ve styku s významnou osobností využívají hojně organizátoři dobročinných aukcí, jejichž výtěžek putuje zpravidla na charitativní účely.

O přežívání víry v kontaktní magii v současné společnosti svědčí také častý výskyt a obliba muzeí významných osobností, v nichž značnou část exponátů představují předměty, které dotyčná osoba po určitou dobu vlastnila a užívala, tedy s nimi byla v kontaktu. Je nepochybné, že tyto vystavené předměty mají mnohdy svou uměleckou a historickou hodnotu a pomáhají vytvořit plastičtější a názornější obraz života dané osobnosti, přesto se většinou od "obyčejných" psacích stolů, kávových servisů, dýmek nebo vycházkových holí své doby odlišují pouze tím, že byly "dotýkány" příslušnou významnou osobností. Příklady pozůstatků magického myšlení - pověry:

Pověry, ať už jim už přikládáme váhu či nikoliv, tvoří součást našeho kulturního prostředí, odkazy a narážky na ně se vyskytují v našem běžném vyjadřování, aniž si to vůbec uvědomujeme. Jak už jsme upozornili, je možno zaznamenat větší míru pověrčivosti a víry v účinnost magických praktik zejména u těch činností a profesí, u nichž je výsledek aktivity závislý spíše na náhodě a vnějších okolnostech než na úsilí jednotlivce samotného.

Drtivá většina pověr má co do činění se získáním a udržením štěstí, případně s odvrácením neštěstí či s domnělým výskytem neštěstí v souvislosti s určitým neblahým úkonem. Takovýmto neblahým úkonem může být např. známé rozbití zrcadla, jehož střepy na rozdíl od střepů běžných mají přinášet sedm let neštěstí. Vysvětlení nalezneme celkem spolehlivě v napodobivé magii: zatímco běžné střepy svou mnohostí evokují hojnost, která je příznivá, zrcadlo ve své původní, neporušené podobě je odrazem podoby příslušné osoby - jeho rozbitím je domněle narušen i její obraz, což může mít pro danou osobu neblahé následky. Víra v napodobivou magii v tomto ohledu je dodnes v mnoha kulturách natolik silná, že vede k odporu k jakémukoliv zachycení podoby živé osoby, tedy i k fotografování.

Pro všechny jsou dobře známým příkladem pozůstatků magického myšlení pověry provozované jako součást tradice o Štědrém večeru: krájení jablek souvisí s magií napodobivou, kdy vybrané jablko je obrazně ztotožněno s danou osobou, stejně jako v případě pouštění lodiček se svíčkami; v napodobivé magii je zakotveno i lití olova a známé házení střevíce. Stěží bychom mohli tvrdit, že těmto pověrám většina lidí skutečně přikládá váhu, přesto jejich praktikování již patří k tradici a přináší určité psychické uspokojení.

Stejným způsobem se projevuje velké množství profesních pověr vázaných na výkon určitého povolání, přičemž, jak již bylo uvedeno, jsou tím četnější, čím více je toto povolání závislé na náhodných faktorech, které jedinec může jen stěží ovlivnit.21 S potřebou alespoň domněle si zajistit štěstí při různých činnostech souvisí také velká obliba talismanů pro štěstí, které mají nositele ochránit před následky nešťastné náhody.22 Z tohoto pohledu vzdálenost mezi duchovním světem příslušníků tzv. "přírodních" národů a našich moderních, vzdělaných současníků není tak veliká, jak si mnohdy namlouváme.

Magické praktiky se tradičně nejčastěji objevovaly v souvislosti se snahou zajistit jedinci či skupině zdroj potravy , u zemědělských národů tedy především úrodu, která byla do značné míry závislá na přízni počasí. Proto se velmi často setkáváme se snahami ovlivnit počasí prostřednictvím jak kontaktní, tak imitativní magie, nejčastěji ovšem kombinací obou. Jednalo se o přivolávání nebo naopak zadržování deště a pokusy o ovládání slunce a větru.

21 HILL, D.: Magic and Superstition. London, Hamlyn Publ. 1968, s. 93-122. 22 Při zběžném průzkumu mezi posluchači prvního ročníku pedagogické fakulty TUL lze zjistit, že drtivá většina

z nich takový předmět (nebo předměty) vlastní a dokonce důvěřuje v jejich účinnost.

- 28 -

Magie stála také v celé řadě společenství u zrodu společenské organizace. Ti jedinci, kteří nejdokonaleji ovládali magické praktiky, nebo k nim měli domněle nejlepší předpoklady, získávali totiž v daném společenství také největší autoritu. Osoba mága, šamana či kouzelníka se stala také pravděpodobně první osobou, kterou dávná společenství vyčlenila z povinnosti obstarávání potravin za účelem provozování jiné činnosti. Autorita pak takovéto osobě mnohdy zajistila výsadní postavení spojené s akumulací bohatství a tak se za určitých okolností stávali mágové náčelníky, vládci a králi. Frazer uvádí, že u řady afrických kmenů existují důkazy o tom, že náčelník se vyvinul z kouzelníka.23

K čemu lze tedy na závěr kapitoly věnované magii a tvrzení v ní uvedených dospět? Jedním z možných závěrů je zjištění, že naše uvažování je ve své iracionální oblasti daleko bližší myšlení našich dávných předků nebo příslušníků předliterárních národů, než si obecně připouštíme a vůbec chceme připustit. A právě z iracionální složky naší osobnosti pramení řada pozoruhodných podnětů, které inspirují zejména výtvory umělecké a mají svůj podíl na jakékoliv tvůrčí činnosti člověka. Bylo by proto nerozumné se jí zříkat nebo se od ní distancovat, protože její poznání nám může pomoci lépe porozumět sobě samým i projevům lidí příslušejících k jiným kulturním okruh ům a náboženstvím a mnohdy lépe pochopit pohnutky jejich chování a jednání. Doporučená literatura: Člověk ve světě magie. Praha,Unitaria 1992. FRAZER, J.G.: Zlatá ratolest. Magie, mýty, náboženství. Praha, MF 1994. FRAZER, J.G.: Zlatá ratolest. Druhá žeň. Praha, Garamond 2000. FREUD, S.: Totem a tabu. Vtip. Praha, Práh 1991. MAUSS, M.: Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech. Praha, SLON 1999. MURPHY, R.F.: Úvod do sociální a kulturní antropologie. Praha, SLON 1999, s. 180-182. Sociální a kulturní antropologie. Praha, SLON 1994. Otázky a úkoly: 1. Z čeho pramení magické uvažování a co je jeho podstatou (jaké jsou dva jeho hlavní

předpoklady)? 2. Jaký je podle J.G. Frazera vztah mezi magií a náboženstvím a magií a vědou? 3. Co je předpokladem napodobivé a kontaktní magie? Dokumentujte na příkladech. 4. Jaká je vazba mezi magií a uměním? 5. Uveďte některé známé pověry a pokuste se odhadnout, zda pramení z víry v kontaktní či dotykovou magii.

23 FRAZER, J.G.: Zlatá ratolest. Magie, mýty, náboženství. Praha, MF 1994, s. 70-71.

- 29 -

4. RITUÁL

4.1 Pojem rituál Pojem rituál je odvozený z latinského slova "ritus" značícího řád, obřad nebo obyčej. Kořen tohoto slova nacházíme ve staroindickém jazyce posvátných textů sanskrtu, v němž se vyskytuje slovo "rita", jímž je označováno vše, co se děje ve shodě s vesmírným řádem nebo co je shodné s řádem obecně. Velká většina obřadů má svůj původ v dávnověku a některé z nich prošly tak složitými proměnami, že jejich původní význam uniká i těm, kteří je dnes provozují.

V NEJŠIRŠÍM SLOVA SMYSLU LZE RITUÁL CHARAKTERIZOVAT JAKO USTÁLENÝ ZPŮSOB JEDNÁNÍ PŘI VYKONÁVÁNÍ URČITÝCH ČINNOSTÍ. RITUÁL NAVÍC CHARAKTERIZUJE SILNÝ A NEZANEDBATELNÝ DUCHOVNÍ NÁBOJ, KTERÝ PŘINÁŠÍ HLUBOKÝ PROŽITEK JAK TOMU, KDO OBŘAD PROVOZUJE TAK TOMU, KDO SE JEJ ÚČASTNÍ.

4.2 Vztah mezi rituálem a magií a mezi rituálem a mýtem Mezi rituálem a magií existuje úzká souvislost, neboť rituály se často vyvinuly jako přísně dodržovaná soustava složitých symbolických úkonů majících svůj význam při vykonávání magických nebo náboženských obřadů. Stejně blízká je souvislost mezi rituálem a mýtem, neboť velká skupina rituálů vznikla jako dramatické zpodobení mýtického děje a některé mýty jsou zase vysvětlením toho, co se odehrává během rituálu.24 Jazykem rituálu jsou především symboly a symbolická gesta. Francouzští sociologové a antropologové Henri Hubert a Marcel Mauss nazvali proces, jehož prostřednictvím se účastníci dostávají do rituálního stavu "sakralizací" a považovali jej za jeden ze společných rysů všech rituálů. Přeměna ve stav rituální čistoty je pouze jedním z aspektů změny identity, k nimž dochází v mnoha náboženských zvyklostech - při šamanském transu nebo při kněžském pomazání. Rituálního stavu může být dosaženo přísným půstem nebo koupelí a omýváním, modlitbou nebo pohlavní abstinencí, případně požitím látek, jež způsobují přeměnu identity. Součástí všech rituálních stavů je potlačení sebe sama a přechod do změněného, posvátného stavu.

Historik náboženství Mircea Eliade v této souvislosti zdůrazňuje skutečnost, že v archaických společnostech má každý rituál svůj božský vzor, tedy archetyp.Obřad je pak vlastně opakováním činnosti boha, hrdiny nebo mýtického předka "na počátku věků".25

Postupujeme-li dějinami kultury proti proudu času k jejím počátkům směrem k archaickým a předliterárním společenstvím, zjistíme z útržků informací zkonstruovaných etnology, archeology a historiky, že v těchto dávných nebo méně rozvinutých společenstvích úkony z dnešního hlediska zcela všední souvisejí s posvátnem a jsou spjaty se zvláštními obřady.

Svět archaického člověka neznal téměř žádné všední úkony: získání, obstarávání a příprava potravy, lov, orba, setba i sklizeň, očista, pozdrav i boj - každý zodpovědný úkon, který propojuje jedince se světem jeho předků i potomků, který jej začleňuje do proudu času, má posvátný charakter a pojí se s příslušnými obřady. Všedními činnostmi jsou pouze ty, které nemají vzorový model, které nejsou opakováním činů mýtických předků či hrdinů. V průběhu dlouholetého kulturního vývoje potom řada původně posvátných úkonů prošla procesem odposvátnění a zevšednění, tedy desakralizace. 24 blíže viz podkapitola 5.2 Mýtus a rituál. 25 srv. ELIADE, M.: Mýtus o věčném návratu. Praha. OIKOYMENH 1993, s. 21-23.

- 30 -

4.3 Přechodové rituály, iniciační rituály

ZA PŘECHODOVÉ RITUÁLY JSOU POVAŽOVÁNY TY, KTERÉ SE KONAJÍ PŘI PŘECHODU JEDINCE Z JEDNÉ FÁZE ŽIVOTA DO DRUHÉ.

Přechodové rituály představují velmi početnou a rozsáhlou skupinu rituálů týkajících se zejména jedince jako individua, i když mají často kolektivní povahu.

Život jedince jak v tradičních, tak v moderních společnostech je ohraničen narozením a úmrtím. Tyto a další klíčové životní události jsou pak zvýrazněny nebo přímo určeny právě obřady a to tím více, čím hlouběji dané společenství spočívá ve svých tradicích. Lze tedy říci, že život jedince v tradiční a do jisté míry i v moderní společnosti byl a je "rozfázován" absolvováním určitých obřadů nebo jejich náznaků, ať se již jedná o pojmenování, oslavy narozenin a svátků, vstup do školy, ukončení školní docházky, dosažení plnoletosti, případně maturitu. U některých jedinců je to také imatrikulace, tedy přijetí do akademické obce při zahájení vysokoškolského studia, a slavnostní promoce při jeho ukončení, jimž je z hlediska škol, studentů i jejich příbuzných přiznávána značná vážnost.

Přechodové rituály dělí přední světový badatel v této problematice Arnold van Gennep dále na rituály preliminární (rituály odloučení), prahové (rituály pomezí) a postliminární (rituály sloučení, přijetí).26

Tlak k ritualizaci má sociální podstatu. Většina společností soustřeďuje mnoho náboženských obřadů kolem narození dítěte, neboť do skupiny vstupuje nový člověk, kterému je třeba udělit sociální totožnost a přijmout jej do společenství. Často je při tomto obřadu dítěti uděleno jméno, u chlapců dochází k obřízce: jde o první ze zkoušek, jimiž lidé musejí projít v průběhu různých stádií života. Další zkoušky v době dospívání slouží k rozvíjení odvahy a mění jedince v kulturní bytost. Často jsou přechodové rituály označovány jako RITUÁLY INICIAČNÍ - počáteční, které

řadíme k obřadům přechodovým, provázejícím přechod z jedné životní fáze do jiné. Dokonce i tam, kde náboženská víra nehraje žádnou roli, si určité události v životě jedince, které souvisejí se změnou jeho statusu, jako např. promoce nebo svatba, vyžadují uspořádání určitého obřadu. Iniciační obřady obecně uskutečňují přechod adepta z jednoho životního stavu do jiného. Nejčastěji se odehrávají v souvislosti s dospíváním jedince - v tom případě je jejich účelem odloučit dospívajícího ze společenství dětí a často prostřednictvím absolvování určité zkoušky jej začlenit do společenství dospělých příslušného pohlaví, tedy žen nebo mužů. Zejména chlapci ve většině tradičních společenství musejí prokázat svou způsobilost stát se dospělými podstoupením někdy dosti tvrdých zkoušek: jsou podrobeni tetování, bičování nebo fyzickému zraňování, často jsou nuceni splnit určitý obtížný úkol nebo překonat nějakou překážku. Tyto rituály bývají spojeny s předchozím dlouhým půstem nebo odloučením od společenství. Mnohdy se jedinec do společenství začleňuje právě určitým druhem tělesného zmrzačení (např. obřízkou) a teprve pak získává stejná práva jako ostatní jeho členové. Dívenky při iniciačních obřadech často obětují své dětské hračky.

V literatuře se dokonce můžeme setkat s názory, že vzdálenými ozvuky brutálních zkoušek adeptů při iniciačních obřadech jsou projevy šikany na školách a v prostředí vojenských kasáren. Tento názor je skutečně diskutabilní, ale mohl by být jednou z odpovědí na otázku, proč jsou tyto zavrženíhodné praktiky tak obtížně vykořenitelné a proč se najde množství lidí, kteří je dokonce schvalují.

Iniciační obřady neuskutečňují pouze přechod jedince z jedné fáze života do druhé, nejen přechod dítěte do světa dospělých, ale i vstup jedince do určitých společenství, případně 26 viz GENNEP, Arnold van: Přechodové rituály. Systematické studium rituálů. NLN 1996.

- 31 -

vyřazení z jiných. Na tomto místě lze jako příklad uvést již zmíněnou imatrikulaci, ale také obřady spojené se vstupem do různých spolků, skupin a organizací, uvedení do určitých funkcí a úřadů, udělení určitých hodností a titulů, vstup do armády provázený vojenskou přísahou, či vstup do církevních řádů.

4.3.1 Rituály poprvé Mezi přechodovými rituály hrají výjimečnou roli v životě jedince rituály poprvé , neboť první úkon, dosud neprovozovaný, nebo první krok v neznámém prostředí je pro jedince vždy zvláště významný. Proto první stříhání vlásků dítěte doprovázel významný obřad zvaný postřižiny dodnes udržovaný v islámských zemích. Podobně tomu bylo i s obřady spojenými s objevením prvního zoubku, s prvními krůčky dítěte, prvním zasnoubením či prvním sňatkem. Při dalším sňatku rozvedeného či ovdovělého jedince byly provozovány obřady podstatně méně okázalé, což ostatně platí i v moderní společnosti. Narození prvního dítěte v rodině je mimořádně významné stejně jako pohřeb dítěte, které v určité rodině zemře jako první.27 Tradičně nejvíce ceněnými obětinami byly první plody z úrody a prvorozené kusy zvířat.

4.3.2 Sňatek Svůj výjimečný charakter si až do současnosti podržely především svatební obřady, jimž je připisován obzvláštní význam snad právě proto, že svatba je podvědomě úzce spojena s reprodukcí života, s plodností, která má přinést společenství hojnost, štěstí a zachování existence rodu. Proto je také svatba důvodem k radosti a mimořádnému veselí, neboť jejím prostřednictvím dochází k regeneraci života celého společenství. Sňatku vždy byla a je věnována mimořádná pozornost a to zvláště tehdy, pokud jej uzavírají osoby ve společenské hierarchii výše postavené. Čím vyšší je jejich pozice, tím většímu zájmu se těší, čehož dokladem jsou například sňatky příslušníků šlechtických a panovnických rodů i významných osobností politického a společenského života.

4.3.3 Pohřeb Pohřby jsou ve všech kulturách na světě předmětem rituálu - jsou příležitostí pro uvolnění pocitů lítosti a viny pozůstalých, jsou příležitostí pro setkání pozůstalých při společné hostině, pro semknutí a regeneraci společenství pozůstalých otřeseného ztrátou jednoho ze svých členů. Pohřební rituály měly odedávna v tradičních společnostech klíčový význam - patří k nejstarším kulturním projevům vůbec, stopy po jejich konání prokázali archeologové dokonce již u člověka neandrtálského. Hlavním posláním pohřebních obřadů bylo zřejmě oddělit svět mrtvého od světa živých, proto byly často provázeny okázalým truchlením a smutkem, mnohdy i sebetrýzněním, z čehož se také vyvinulo označení pro zádušní hostinu -"tryzna". Po provedení pohřebních obřadů následuje různě dlouhé období smutku, při němž je společenský život truchlících utlumen na minimum, ne-li zcela ochromen, a to na dobu, která svou délkou odpovídá blízkosti pouta, jež pozůstalé se zemřelým pojilo. Podobně jako u sňatků zde platí, že zemře-li osoba vysoce postavená, dotýká se toto úmrtí celého společenství, což se i dnes projevuje vyhlašováním státního smutku při úmrtí významných politických činitelů. Zejména k pohřebním rituálům se váže silný emocionální náboj, který dává pozůstalým možnost dát průchod svému zármutku, mají tedy svůj nezastupitelný psychologický význam, stejně jako období smutku, po něž mají pozůstalí možnost psychicky se vyrovnat se svou ztrátou 27 Tamtéž, s. 161-164.

- 32 -

a distancovat se od společnosti. Samozřejmě, že mnohdy období smutku stejně jako rituály samotné mohly a mohou být pouhou formalitou, vnějším gestem bez hlubšího prožitku.

4.4 Cyklické rituály - svátky Nyní se zaměřme na život společenství, který podobně jako život jednotlivce je ohraničen určitými významnými událostmi zpravidla spojenými s obřady. Život společenství není prvotně určen narozením a úmrtím jednotlivce, i když tyto události v něm hrají významnou roli. Život společenství je daleko spíše rytmizován událostmi, které se cyklicky opakují a tím mu dávají určitý pevný řád, strukturu a stabilitu. Instituce svátků přerušuje jednotvárný a všední běh času. Prostřednictvím sdružování svátky zvyšují společenskou solidaritu a jsou nástrojem ke zdůraznění a oslavě důležitých společenských, ekonomických a politických aspektů života. Podle Edmunda Leache posvátnost a vážnost jsou mnohdy zvýrazněny blízce propojenými obdobími rituálních výsad. Výroční rituály činí určitý čas posvátným. Význam rituálů lze pochopit pouze v jejich celkovém kulturním kontextu - symbolizují společenské vztahy, odrážejí obavy a naděje lidí, sakralizují28 každodenní činnosti, umožňují zastavení času.

Základní rytmus života společenství je jednoznačně dán přírodními ději: střídáním dne a noci, jednotlivých fází měsíce, pravidelnými záplavami, střídáním ročních dob, především však vegetativními cykly - obdobími rozpuku, růstu, zrání a odpočinku neustále probíhajícími v přírodě. Není tedy divu, že všechny tyto významné přírodní děje byly doprovázeny určitými obřady, které hrály (a dodnes hrají) v životě společenství prvořadou roli. Jeden ze základních rytmů našeho života je odvozen taktéž z rituálu, jehož původ si většina lidí běžně vůbec neuvědomuje: židovsko-křesťanský sedmidenní týden zakončený původně jedním, v moderní době dvěma dny odpočinku, imituje mýtus o stvoření světa Hospodinem v šesti dnech - sedmý den Bůh "odpočinul ode všeho díla svého, kteréž byl dělal."(Gn 2,2)

Začátek roku připadal v různých kulturách na dosti odlišná data, ovšem zpravidla byl vždy spojen s obřady významnými pro osud společenství po celé nadcházející období. Dosti často se při takovýchto slavnostech vyskytuje motiv připomínající mytickou představu prvotního chaosu panujícího před vznikem uspořádaného kosmu. Tento chaos je charakterizován symbolickým porušením stávajícího pořádku a zavedených pravidel a norem. Ohlas těchto dávných rituálů dodnes nacházíme v nevázaném silvestrovském veselí. Nový rok pak přichází jako kontrast oproti poslednímu dni v roce - přináší nastolení důstojnosti, řádu a disciplíny, což je mnohdy charakterizováno přijímáním novoročních závazků a předsevzetí a vystoupeními hlav států ve sdělovacích prostředcích.

Další rytmus života společnosti je pak v průběhu roku určen významnými svátky odrážejícími děje v přírodě nebo připomínajícími významné události z dějin společenství. Řada těchto svátků jednoznačně souvisí s pohybem kosmických těles, zejména Slunce a Měsíce po obloze - nejvýznamnější svátky většiny kultur připadaly zpravidla na dny slunovratu nebo rovnodennosti, případně na dny novoluní nebo úplňku. Významnou osu roku zejména u zemědělských národů tvoří rituály vegetativní spojené se setbou, vzcházením úrody či se sklizní. V našem kulturním okruhu představují takovýto významný svátek Velikonoce.

Velikonoce v sobě spojují prvky obřadů doprovázejících oslavy jarní rovnodennosti a obřadů vegetativních, jež měly předznamenat bohatou úrodu a plodnost zvířat i lidí. Známá velikonoční pomlázka pramení z představ našich předků o magickém účinku kontaktu pružného, mízou napojeného proutku s ženským tělem, ale i s dobytkem, který měl zajistit jejich omlazení a plodnost. K tomuto motivu pak o Velikonocích přistupuje křesťanský mýtus

28 činí posvátnými

- 33 -

o Ježíšově smrti a vzkříšení, který je jednou z obměn často se vyskytujícího blízkovýchodního mytologématu umírajícího a znovu se navracejícího boha nebo hrdiny.29 Zároveň však nelze zapomenout, že rámcem tradice křesťanských Velikonoc je židovský svátek Pesach, v němž je obsažena každoroční připomínka významné události v dějinách židovské komunity, odchod židovských kmenů z Egypta.

Stejně i další pravidelně se opakující cyklické svátky vytvářely a dosud vytvářejí významné předěly v plynutí času - čas moderní společnosti, lineárně se ubírající stále kupředu, je tak konfrontován s cyklickým vnímáním času archaických společenství, přičemž je prokázáno, že tento pravidelný rytmus a cyklické opakování svátků a obřadů s nimi spojených koresponduje s potřebou rytmu zakódovanou v lidské psychice. Nejvýrazněji se u moderního člověka v našem kulturním okruhu projevuje tato potřeba v niterném vztahu k vánočním svátkům, v němž jako by bylo až přehnaně kompenzováno vytěsnění celé řady dalších významných svátků, které ještě před několika desítkami let tvořily osnovu roku našich předků.

4.5 Doplňování a nahrazování tradičních obřadů obřady moderními Právě v případě obřadů ohraničujících jednotlivé fáze života jedince si lze povšimnout jedné zajímavé skutečnosti: v našem kulturním okruhu byly zároveň s christianizací Evropy předkřesťanské rituály částečně vytlačeny a částečně nahrazeny rituály křesťanskými: základní mezníky života většiny našich předků tedy tvořily křest, biřmování, církevní svatba a církevní pohřeb.

V období sekularizace moderní společnosti byly tyto křesťanské obřady postupně odstraňovány, ovšem ukázalo se, že není možné je ze života jedince vytlačit bez náhrady. Proto se na jejich místě objevují obřady občanské - např. vítání občánků, předávání občanských průkazů, civilní sňatek, civilní pohřební obřad apod. Tato skutečnost vypovídá o tom, že obřady nejsou bezpodmínečně vázány na náboženský obsah a že i moderní člověk má silnou potřebu rituálů a jejich provozování, i když v méně okázalé podobě než dříve. Objevují se i zcela moderní rituály, které jsou modifikacemi rituálů starších - v dnešní době jsou nejvíce zastoupeny slavnostním uváděním určitého výrobku na trh, např.hudební nahrávky či knihy, což je často spojeno s jejich "křtem".

4.6 Obřad a symbol Již jsme se zmínili o tom, že obřad je z velké části sledem symbolických gest - symbol je totiž jazykem obřadu a má v něm své nezastupitelné místo. Jedním z takovýchto tradičních symbolických úkonů vyskytující se prakticky ve všech kulturách je pozdrav. Původní význam tohoto gesta vlastního i jiným živočišným druhům je dát najevo následné úmysly setkávajících se, u lidí zejména ovšem úmysly přátelské. Odtud pramení gesto ruky při pozdravu nebo vzájemné podání rukou ujišťující, že partneři se nehodlají vzájemně napadnout, že neskrývají v ruce zbraň nebo útočný předmět. Podání a stisk ruky následně v našem kulturním okruhu zobecněly jako gesto přátelství.

Podobně kývnutí hlavy na pozdrav je nepatrným zbytkem úklony stejně jako v evropském kulturním okruhu donedávna běžné smeknutí pokrývky hlavy při pozdravu (mnohdy již jen naznačené jejím pozvednutím) symbolizovalo v malém rituálu vyjádření úcty nebo podřízenosti zdravícího.

29 viz podkap. 5.6.1 Některá častá mytologémata

- 34 -

4.6.1 Spole čné požívání potravy a nápoj ů Velké množství obřadů se odedávna pojilo s požíváním potravy a nápojů, ale také naopak: lze říci, že konzumace nápojů a poživatin samotná byla vždy určitým rituálem. Posvátnost konzumace úzce souvisí s vynaloženou námahou a mnohdy i nebezpečím, jež bylo nutno podstoupit při obstarání potravy. V mnohých rodinách je společné jídlo významným rituálem doposud - nejvýrazněji se tato skutečnost vyjevuje v případě Štědrovečerní večeře. Stejně tak oslavy rodinných svátků, jubileí, svateb i pohřbů se stejně jako kdysi i dnes zpravidla pojí s hostinou. U řady přírodních národů není zvykem jíst s cizincem. V případě, že je učiněna výjimka, je jídlo požité společně s hostem významným symbolem přátelství minimálně po dobu, kdy tato potrava dlí v útrobách.30 Tento prastarý kulturní jev nachází svůj odraz i v moderní politice a v diplomacii, kdy nedílnou součástí oficiálních kontaktů jsou právě společné obědy, večeře nebo slavnostní recepce.

Velmi významně se tento prvek "rituální hostiny"uplatňuje ve většině náboženství, na tomto místě lze zmínit např. křesťanskou mši, jejíž jádro je připomínkou a opakováním Poslední večeře. Podobný význam jako požívání potravy má v obřadech i konzumace nápojů - slavnostní přípitek je nedílnou součástí nejen klasických obřadů, ale i obchodních jednání, uzavírání dohod a dalších společenských událostí. Do této skupiny lze zařadit také požívání tabáku a drog, které, jak víme, mělo také původně především rituální charakter.

4.6.2 Očista Další významnou oblast rituálních úkonů představuje očista těla: s rituální koupelí a rituálním omýváním se lze setkat v celé řadě kultur a náboženství, jmenujme např. hinduismus, judaismus, islám a samozřejmě také křesťanství, kde křest je nedílně spojen s dnes už alespoň symbolickým kontaktem s vodou, přičemž původně byl ponořením celého těla do vody.31

4.6.3 Rituál a um ění Povšimněme si ještě, jak úzce souvisí provozování rituálů s uměním, zejména s tancem, hudbou, zpěvem a divadlem. Ovšem i kresba, zejména vytváření krásného písma, tedy kaligrafie, je v zemích Dálného východu tradičně považována za obřadní činnost.32 Právě tanec, který dnes již vnímáme jako činnost zpravidla neposvátnou, byl původně úzce spojen s rituálem. Historik náboženství Mircea Eliade tvrdí, že „Původně byly všechny tance posvátné, jinak řečeno, měly mimolidský vzor: tímto vzorem mohlo být např. totemové nebo emblémové zvíře... Cílem tance bylo například získat potravu, uctít mrtvé, zajistit správný chod Kosmu..."33 Tanec je tedy ve své původní podobě rytmicky provozovaným rituálem pohybů, často doprovázený zpěvem nebo hudbou.

Zvláště díky folklóru, tedy lidovému umění, se uchovalo množství obřadů spojených s narozením, svatbou, úmrtím, příchodem jara, sklizní apod. Od tanečního zpodobení určitých dějů pak již není daleko k divadlu, které stejně jako má rituál kořeny v magických obřadech. Evropské drama se ostatně vyvinulo z rituálů provozovaných při dionýských slavnostech ve starověkém Řecku, které imitovaly mytický příběh o Dionýsově utrpení, smrti a vzkříšení.34

30 viz FRAZER, James George: Zlatá ratolest. Magie, mýty, náboženství.Praha, Mladá fronta 1994, s. 182. 31 srv. WATTS, Allan W.: Mýtus a rituál v křesťanství. Brno a Praha, Nakl. Tomáše Janečka 1993, s. 125. 32 BÖTTGER, Walter: Kultura ve staré Číně. Praha, Panorama 1984, s. 174. 33 ELIADE, Mircea: cit. op. s. 25. 34 viz Trencsény-Waldapfel, Imre: Mytologie. Praha, Odeon 1967, s. 162.

- 35 -

4.7 Rituál, sport a hry Také další, dnes už v našem kulturním okruhu téměř zcela odposvátněná lidská činnost má své kořeny v rituálu, a tou je sport a provozování sportovních i jiných her. I když jádrem sportovních klání bylo odedávna cvičení síly a obratnosti, mívala silně rituální charakter, který si například východní bojové sporty podržely dodnes. Starověké řecké olympijské hry byly původně náboženským obřadem konaným na počest vítězství nejvyššího boha Dia nad jeho protivníky. Součástí her byla celá řada rituálů, především známý posvátný mír, zdržení se od zbraní. Dokonce i novodobé olympijské hry jsou více než ostatní sportovní klání prodchnuty značnou obřadností, která je provází od slavnostního přenesení a zapálení olympijského ohně přes udílení medailí až k oficiálnímu zakončení.

"Moderním ekvivalentem hromadné oběti jsou sportovní zápasy - fandění přerůstající v nenávist je součástí očistného rituálu. Symbolická oběť je vždy prostředek, s jehož pomocí se lidé očišťují od strachu a viny ve vzájemných vztazích." (H.D. Duncan)

4.8 Rituál a politika Rovněž v politice a veřejném životě vůbec se i dnes setkáváme s moderními rituály. Setkání významných státníků a jejich oficiální návštěvy mají vedle projednání více či méně závažných otázek také význam určitého rituálu, jsou gestem pro veřejnost. Politický život je upředen z rituálů, ať už jsou to oslavy různých výročí, zahájení rozličných akcí nebo staveb, kladení věnců a kytic nebo předávání vyznamenání, medailí, řádů a pod. Tyto obřady mají ovšem pro společnost nezastupitelnou hodnotu a nesou významný emocionální náboj. I z tohoto důvodu je ovšem rituál v politice snadno zneužitelný.

4.9 Vytrácení rituálu, zneužití rituálu Přesto že jsou rituály nedílnou součástí našeho života, jsme svědky dlouhodobého procesu odposvátnění, jiným slovem desakralizace většiny z nich. Skutečný rituál s oním hlubokým citovým prožitkem, který byl samozřejmostí pro naše předky, se z našeho každodenního života postupně vytrácí. Ukazuje se však, že toto vytrácení rituálu je záležitostí psychologicky nebezpečnou, neboť v lidské psychice je bezpochyby zakódována určitá potřeba posvátného prožitku vytrhujícího jedince z všednosti a každodennosti, mnohdy i z vnímání reálného času. Čím je totiž prožívaný obřad sugestivnější, tím intenzivnější je iluze zastavení nebo změny času a tím silnější je katarze, kterou následně přináší. Rituál se pak stává reálnější než realita sama.35

Právě pro neobyčejně silný emocionální náboj, který se na provozování rituálu a přítomnost při něm váže, mohou být různé formy obřadů snadno zneužitelné. Stávají se pak nástrojem manipulace s lidmi zpravidla ze strany politických i různých pseudonáboženských ideologií a skupin (připomeňme nacismus, fašismus, komunismus). Velmi často se obětí těchto praktik a manipulací stávají právě jedinci, kterým se v jejich běžném životě rituálů a hlubokých zážitků s nimi spojených nedostává. Čím více slavnostních, výjimečných, nebo posvátných okamžiků jsme tedy s to dopřát sami sobě, svým dětem nebo lidem, kteří nás obklopují, tím lépe budeme my i oni s to odolávat různým tlakům a manipulacím a tím plněji též prožijeme vše, co nám život poskytuje.

"Odmítnutí jakékoliv účasti na rituálech osvobozuje člověka od společnosti v tom smyslu, že ho odsuzuje do naprosté sociální izolace." (H.D. Duncan)

35 srv. ELIADE, Mircea: cit.op. s. 31.

- 36 -

Doporučená literatura: AUGÉ, M.: Antropologie současných světů. Brno, Atlantis 1999, s. 59-90. BURKERT, W., GIRARD, R., SMITH, J.Z.: Violet Orgins. Ritual Killing and Cultural Formation. Stanford, Stanford University Press 1987. COPANS, J.: Základy etnologie a antropologie. Praha, Portál 2001. ELIADE, M.: Mýtus o věčném návratu. Praha. OIKOYMENH 1993. GENNEP, Arnold van: Přechodové rituály. Systematické studium rituálů. NLN 1996. TURNER, V.W.: The Ritual Process.London, Routledge 1969. Otázky a úkoly: Charakterizujte přechodové rituály. Uveďte některé příklady přechodových rituálů. Proč je právě sňatek v centru pozornosti většiny společenství a je důvodem k veselí? Rozhodněte, zda se jedná o přechodový nebo cyklický rituál v následujících případech:

a) vojenská přísaha b) maturita c) vinobraní d) svatba e) masopust f) Vánoce g) promoce h) pohřeb

Jaký je vztah mezi rituálem a uměním? Dokumentujte na příkladech. Za jakých okolností a proč je rituál zneužitelný?

- 37 -

5. MÝTUS

5.1 Pojem mýtus Mýtus je slovo řeckého původu pocházející z tvaru "mythos", ve významu báje, legenda, pověst nebo pohádka - obecně historicky nepodložený příběh. Protože však žádné z těchto synonym nevystihuje tento termín beze zbytku, zůstaňme během výkladu u pojmu mýtus. Kromě toho, že se s tímto slovem setkáváme jako s odborným termínem označujícím významný kulturní prvek, který bude předmětem zájmu následujícího textu, nalezneme je i v běžném hovorovém jazyce, kde označuje nejčastěji nějaký nepodložený názor, výmysl nebo smyšlenku. Následující text bude ovšem mýtus popisovat především z hlediska kulturní antropologie, neboť se jedná o významný kulturní fenomén univerzální povahy vyskytující se ve všech kulturách bez rozdílu.

MÝTUS LZE CHARAKTERIZOVAT JAKO POSVÁTNÉ VYPRÁVĚNÍ ZACHYCUJÍCÍ MYŠLENKOVÝ SVĚT NAŠICH ARCHAICKÝCH PŘEDKŮ ODRÁŽEJÍCÍ ZÁKLADNÍ ZÁKONITOSTI LIDSKÉHO ŽIVOTA, ZPŮSOB, JAKÝM LIDÉ VNÍMALI A CHÁPALI SVĚT PO TISÍCILETÍ. MÝTUS JE VÝSLEDKEM PŮSOBENÍ KULTURNÍ TRADICE A KULTURNÍ KONTINUITY A ZÁROVEŇ JE NÁSTROJEM, KTERÝ PŘENOS TRADICE A UDRŽENÍ KULTURNÍ KONTINUITY ZAJIŠŤUJE.

5.2 Funkce mýtu Mýtus je vždy nedílně spjat s určitou kulturou (je zajímavé sledovat, jak se v mýtech odráží krajina lokality, v níž vznikly a šířily se), je jejím odrazem a zároveň se podílí na jejím utváření. a) mýtus jako odraz prožívané skutečnosti, jako odpověď na základní existenciální

otázky Základní funkce mýtu spočívá ve faktu, že mýtus po dlouhá tisíciletí pomáhal jedinci i celým společenstvím pochopit prožívanou skutečnost a zorientovat se ve světě. Dávno před zrodem filosofie právě mýtus obsahoval soubor odpovědí na základní otázky lidské existence typu "kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme".

b) mýtus jako odraz etických principů a nástroj výchovy Francouzský sociolog Émile Durkheim a britský etnolog J.G. Frazer se shodují v chápání mýtu jako důležitého prvku hrajícího roli v organizaci sociálního života - mýtus podle nich obsahuje určitý systém, v němž je ukryt normativní řád určité kultury, zdůvodnění norem a tradic panujících v určité kultuře a společnosti. Mýtus je z tohoto hlediska základem společenské organizace, morálky i práva.

Mýtus sehrával a dodnes sehrává významnou roli také v morálce jedince a celého společenství, neboť řada mýtů je odrazem základních etických norem a mezilidských vztahů v příslušné kultuře. Mýtus tedy sloužil jako významný nástroj výchovy a působil při začleňování dětí, dospívajících nebo nově příchozích do společenství. Tuto roli dodnes v našem kulturním okruhu plní pohádka jak transformace mýtu obsahující základní obrazec dobra a zla, mravného a nemravného jednání a obsahující poučení, že dobro bude odměněno a zlo potrestáno.

c) mýtus jako odraz sounáležitost člověka s přírodou a společností

- 38 -

Význam mýtu spočíval a stále spočívá v tom, že propojuje jedince s přírodou a se společenstvím. Od nejstarších dob člověk vkládal do mýtů zobrazení svého pocitu sounáležitosti s přírodou, protože v nejstarších mýtech příroda a člověk nejsou odděleni, ale tvoří jediný celek.

d) mýtus jako nástroj předávání tradice, propojovací článek mezi generacemi

Mýtus dále poukazuje ke kořenům existence jedince i celého kulturního společenství – je v něm obsažena konkrétní návaznost na život a zkušenost předchozích generací, ale i propojení s generacemi budoucími. Hodnota a bohatství mýtu jsou tedy určeny návazností kulturní tradice, schopností nových generací vnímat sdělení a moudrost mýtu. Právě z toho důvodu mýtus v průběhu kulturního vývoje prochází neustálými proměnami a mimo jiné i proto se setkáváme se stále novými obměnami určitých mytických námětů.

e) mýtus jako odraz historie kulturního společenství Význam studia mýtu při studiu dějin kultury je nedozírný. Je nutno si uvědomit, že dějiny zachycené v písemné podobě představují jen nepatrný zlomek kulturního vývoje lidstva, navíc příslušníci řady tzv. předliterárních kultur nikdy své dějiny v písemné podobě nezaznamenali. Právě do mýtů ukládali lidé povědomí o klíčových událostech z dějin svého společenství, v mýtech jsou zachyceny významné mezníky a společenské převraty ještě z doby předhistorické, o níž neexistují písemné záznamy. Poselství mýtu je tedy ve faktické rovině mimo jiné významným sdělením obsahujícím informace z prehistorie společenství, jež mýtus vytvořilo. S mýty ovšem samozřejmě není možno zacházet jako se seriózním historickým pramenem, protože jejich poselství je zamlženo a různě zkomoleno (což je dáno mimo jiné i zmíněnými dalšími funkcemi, které mýtus plní). Přesto a právě proto, že mýtům byla přiznána určitá historická věrohodnost, došlo zejména v 19. a 20. století k celé řadě významných archeologických objevů. Díky tomu, že Heinrich Schliemann byl skálopevně přesvědčen, že homérské eposy mají reálné historické jádro, což do té doby vědecká veřejnost zpochybňovala, byla objevena Trója, na mykénské Akropoli stejný badatel objevil šachtové hroby, na Krétě, zejména v Knóssu byly objeveny složité palácové komplexy a díky zmínkám v bibli byla nalezena asyrská města zavátá po tisíciletí pískem pouště. Zajímavou otázkou zůstává vztah mezi mýtem a zapsanou historií, kterým se zabýval např. strukturalistický antropolog Claude Lévi-Strauss36. Podle něj každý historiograf zůstává v zajetí své mytologie (tedy svého výkladu popisovaných faktů), proto různí historikové popisují stejné historické situace různě.

5.3 Mýtus a rituál Mýtus má velmi úzkou spojitost s rituálem, jejich hranice je někdy těžko rozlišitelná. Mýtus byl podle odborníků mnohdy převyprávěný rituál rozvedený do epizod příběhu (např. mýtus o zplození Mínotaura královnou Pásifaé s posvátným býkem na Krétě37 nebo mýtus o založení Říma)38. Rituál je opačně velmi často zpodobením děje mýtu, mnohdy se přímo konal jako

36 LÉVI-STRAUSS, C.: Mýtus a význam. Bratislava, Archa 1993, s. 38-46. 37 Viz GRAVES, R: Řecké mýty I. Praha, Odeon 1982, s. 304-306. 38 Motiv bratrovraždy Rema Romulem bývá srovnáván se starozákonním příběhem o Kainu a Ábelovi, zde je ovšem zarážející, že příběh nemá morální dopad. Removu smrt lze tudíž vysvětlit jako mytický obraz krvavé oběti spojené s posvěcením zakládaného města. Remus se stal součástí městských základů, což se ovšem po oddělení mýtu od rituálu stalo těžko pochopitelným. Viz PUHVEL, J.: Srovnávací mythologie. Praha, NLN 1997, s. 326-328.

- 39 -

připomínka mytické události (řecké dionýsie39, křesťanské Vánoce, křesťanské Velikonoce, postní měsíc Ramadán, křesťanská mše, olympijské hry, sedmidenní týden atd.).

5.4 Kategorizace mýtů Podle hlavního námětu jsou mýty rozdělovány do jednotlivých kategorií, z nichž některé nejdůležitější budou uvedeny v následujícím textu. Velmi často jeden mýtus splňuje podmínky pro zařazení do více jak jedné z následujících kategorií, neboť se v nich určité náměty kombinují, existují ovšem i mýty, které nelze zařadit do žádné z uvedených kategorií vzhledem ke specifičnosti jejich námětu. Tab. 4: Hlavní kategorie mýtů podle námětu MÝTY KOSMOGONICKÉ Popisují a vysvětlují původ a vznik světa MÝTY TEOGONICKÉ Vyprávějí a původu a zrození božstev MÝTY ANTROPOGONICKÉ Obsahují popis stvoření člověka nebo vzniku

lidstva MÝTY ETIOLOGICKÉ - MÝTY PŮVODU Vyprávějí o příčinách, původu a podstatě

některých zvyků a jevů, o založení sídel, měst nebo států, příchodu národů do určité lokality

MÝTY HEROICKÉ - MÝTY HRDINSKÉ Popisují hrdinské skutky, bitvy, války, v nichž vystupují mytičtí předkové a hrdinové

MÝTY ESCHATOLOGICKÉ Přinášejí vizi zániku světa nebo daného společenství

5.4.1 Mýty kosmogonické (kosmos = řec. vesmír, svět; genesis = lat. zrod) Jedná se o mýty popisující a vysvětlující původ a vznik světa vyskytující se v různých podobách u všech kultur. Zajímavé je zjištění, ke kterému lze dospět na základě srovnání různých kosmogonických mýtů: ve velké části z nich se objevuje představa prvotního Chaosu (stavu neuspořádanosti), tmy nebo prvotního Oceánu, z něhož vzešel nebo byl stvořen svět. V kosmogonických mýtech je tedy velmi často přítomna jednak představa prvotní neuspořádanosti, která byla vystřídána nastolením pořádku a řádu v okamžiku stvoření, za druhé se v nich často setkáváme s představou, že život vyšel z vody.

Je zajímavé, že obě tyto archaické kosmogonické představy korespondují s moderními vědeckými hypotézami o možném vzniku vesmíru a života na naší planetě. Příklady kosmogonického mýtu:

Pravděpodobně nejstarším známým nebo jedním z nejstarších kosmogonických mýtů je babylónský, mezopotamský (území dnešního Iráku) mýtus o stvoření nazvaný podle dvou počátečních slov Enúma eliš = Když nahoře. Popišme jeho stručný děj podle Jaana Puhvela40: Na samém počátku příběhu se setkáváme s dvojicí bohů, která reprezentuje základní životní principy: sladká voda Apsú reprezentuje mužské pohlaví, slaná voda Tiámat zastupuje ženské pohlaví. Jejich smísením se zrodí generace božstev, z nichž vyniká bůh Ea, bůh moudrosti a magie. Tito bohové se brzy začnou chovat zpupně a Apsú se rozhodne je zničit, bůh Ea je však rychlejší a otce zabije. Pak zplodí boha Marduka, který zatlačí otce do pozadí. Mezitím Tiámat usiluje o pomstu a s jedním ze svých synů, bratrem Eaovým zvaným Kingu, zplodí 39 Viz TRENCSÉNYI-WALDAPFEL, I.: Mytologie, s. 174-176. 40 Viz PUHVEL, J.: Srovnávací mythologie. Praha, NLN 1997, s. 38.

- 40 -

pokolení netvorů a chce se ujmout vlády. Mocný Marduk v nastalé bitvě netvory vyhubí a rozpůlí tělo Tiámat, čímž vznikne nebe a země. Z krve démona Kingu pak Marduk stvoří prvního člověka a Mardukova vláda je poté stvrzena navěky. Motiv střídání tří generací bohů a božské otcovraždy se objevuje například i ve starořecké mytologii, viz Hésiodova Theogonie.

Evropskému kulturnímu okruhu je díky křesťanské tradici nejbližší kosmogonický mýtus o stvoření světa převzatý křesťanstvím od starých hebrejců, zaznamenaný v první knize Mojžíšově zvané Genesis (Starý zákon, Kniha Genesis, kap. 1., odst. 1-31, kap. 2., odst. 1-3.). Opakováním tohoto mýtu se stal židovsko-křesťanský sedmidenní týden zakončený dnem odpočinku (v křesťanství nedělí - dnem Kristova vzkříšení, u hebrejců sobotou), je ovšem také možné, že tento mýtus vznikl ve snaze vysvětlit dodržování sedmidenního týdne a zavedení sedmého dne jako dne odpočinku41.

5.4.2 Mýty teogonické (theos = řec. bůh; genesis = lat. zrod) Tyto mýty vyprávějí o původu a zrození božstev, často tvoří nedílnou součást mýtů kosmogonických. Řadu mýtů o zrození bohů nacházíme např. u starých Řeků. V epické básni zvané

Theogonia je zachytil řecký básník Hésiodos. Shromáždil zde zřejmě různé verze podobných mytických příběhů, uspořádal je v určité návaznosti v epos a vytvořil tak příběh o několika po sobě následujících generacích řeckých bohů, který je považován za předstupeň řecké historiografie.42 Příklad teogonického mýtu:

Na počátku všech věcí se vynořila matka Gaia (Země) z Chaosu a ve spánku porodila syna Úrana (Nebesa). Spolu pak zplodili storuké obry Hekantocheiry a jednooké obry Kyklópy. (Úranův sňatek s Gaiou je někdy vysvětlován jako raný vpád Helénů do severního Řecka.) Úranos svrhl Storuké a Kyklópy do propasti Tartaru a zplodil s Gaiou pokolení sedmi Titánů. Nejmladší z nich byl Kronos, pod jehož vedením se Titáni proti otci vzbouřili.

Pomohla jim Gaia, která ze sebe zrodila kov a vyzbrojila Krona kovovým srpem, jímž Kronos ve spánku otce vykastroval. Levou rukou, která od té doby nosí smůlu jej přitom uchopil za varlata a spolu se srpem je odhodil do moře. Tři kapky Úranovy krve dopadly však na Zemi a ta pak porodila Erínye - Lítice, které v řecké mytologii mstily vraždu rodičů a křivé přísahy. Jejich jména jsou Alektó, Tisyfoné a Megaira (původně zřejmě ztělesnění kněžek Velké Matky, předhelénské trojjediné bohyně). Titáni pak vysvobodili Kyklópy z Tartaru a Krona odměnili vládou nad zemí. Kronos si vzal za ženu jednu ze svých sester, Titánku Rheiu, umírající Úranos mu však předpověděl, že jeden z jeho synů jej svrhne. Proto Kronos každý rok spolkl jedno dítě, které mu Rheia porodila. Nejdříve to byla Hestia (později ochránkyně rodinného krbu), potom Déméter (bohyně obilí a úrody), potom Héra, Hádés a Poseidon. Když Rheia porodila nejmladší šesté dítě, třetího syna, jímž byl bůh Zeus, rozhodla se zabránit jeho pozření a svěřila jej matce Gaie, která dítě ukryla na Krétě v jeskyni Dikté. Místo syna zabalila do plenek podlouhlý kámen a podala jej Kronovi ke spolknutí. Když Zeus dospěl v muže, předložil za pomoci matky Rhei Kronovi dávidlo a donutil jej vyvrhnout své sourozence. Nastal deset let trvající zápas, kdy si Kronos pozval na pomoc Titány, ale nakonec Zeus srazil Krona (Saturna) bleskem a stal se definitivním vítězem. Kronos přišel o moc a stal se otcem času s jeho nemilosrdným srpem (jeho jméno zaznívá ve slovech jako kronika, chronogram, chronometr, synchronizace).

41 Viz Mýtus a rituál, podkapitola 5.3 42 Viz GRAVES, R.: Řecké mýty I., s. 28-41.

- 41 -

5.4.3 Mýty antropogonické (antropos = řec. člověk; geneze = lat. zrod) Tyto mýty popisují představu vzniku lidstva nebo stvoření člověka. Často jsou součástí mýtů kosmogonických nebo teogonických. Nejčastěji se v těchto mýtech objevuje představa, že lidé byli uhněteni z hlíny a život jim vdechlo božstvo. Podle představ antických Řeků lidi uhnětl z hlíny Prométheus a dal jim podobu bohů - život jim pak vdechla bohyně Athéna. 43 V našem kulturním okruhu nejznámější antropogonický mýtus pochází ze Starého zákona, knihy Genesis, kde je součástí mýtu o stvoření světa.

5.4.4 Mýty etiologické, též mýty p ůvodu Mýty spadající do této kategorie vyprávějí o příčinách, původu a podstatě některých jevů a zvyků, o založení sídel, měst nebo státních útvarů, o příchodu národů do určité lokality apod. Příkladem etiologického mýtu je např. mýtus o založení Říma, o založení Kartága, založení Prahy, příchod Čechů pod vedením praotce Čecha na horu Říp atd. Ukázkou etiologického mýtu je staroegyptský mýtus Usíre a Éset (Osiris a Isis)44:

V dávných dobách, kdy lidé neznali ani nástroje ani oheň, vládl v Egyptě dobrý bůh Usíre se svou manželkou a zároveň sestrou Éset. Naučil lidi zhotovovat si příbytky, ukázal jim, jak mají pěstovat rostliny a ovocné stromy a jak zužitkovat úrodu z nich. Putoval se svou ženou a sestrou Egyptem, pomáhal, radil a učil. To vše pozoroval s velkou závistí Usírevův bratr Sutech (Sethos). Byl pravým opakem svého bratra: silný a krutý, utrpení lidí mu působilo radost, a proto je rozmnožoval. Nastražil tedy léčku. Pozval nic netušícího bratra na velkolepou hostinu, uprostřed níž nechal přinést překrásnou truhlici zdobenou zlatem a drahokamy. Lstí přesvědčil Usíreva, aby do ní ulehl, nechal ji důkladně uzavřít a poslal ji po Nilu. Věrná Éset však manželovo tělo po mnoha dobrodružstvích vypátrala a důstojně je pohřbila. Sutech ovšem našel hrob svého bratra a jeho tělo roztrhal na kousky, které rozesel po celé zemi. Nešťastná Éset se opět vydala hledat a všude, kde nalezla část manželova těla, zřídila svatyni aby Sutecha zmátla. Třináct částí našla, čtrnáctou však Sutech odhodil do řeky a nasytily se jí ryby (a byla to část, bez níž se muž neobejde). Tehdy pomohl Éset bůh balzamování Anúpev (Anúbis), který chybějící díl zhotovil ze slonové kosti, přiložil jej k ostatním a celé tělo pomazal čarovnými mastmi, načež všechny kusy Usírevova těla srostly. Tak se stal Anúpev učitelem balzamování a po jeho příkladu začali i lidé pečovat o tělesné pozůstatky svých zemřelých. Podle některých verzí tohoto mýtu potom nakrátko oživený Usíre zplodil s Éset boha Hóra a odebral se do říše mrtvých jako její vládce. Když Hór dospěl, pověděla mu matka o křivdě, kterou na jeho otci spáchal Sutech. Oba bohové spolu svedli krutý boj, v němž byl Sutech poražen, i když nebyl zcela zničen. Stal se bohem pouště a zla, rozséval zemětřesení a mor. Ale jeho síla nikdy nemůže překonat Usírevovo dobro.45

Kromě vysvětlení původu zemědělství, řemesel a balzamování zdůvodňoval tento mýtus zvyk uzavírání sourozeneckých sňatků v egyptských panovnických dynastiích, neboť jeho předobrazem bylo spojení božských sourozenců Usíreva a Éset.

5.4.5 Mýty heroické (hrdinské) Jedná se o nejpočetnější skupinu mýtů popisujících hrdinské skutky, bitvy, války, válečné výpravy, v nichž vystupují mytičtí předkové a hrdinové (Píseň o Gilgamešovi, Rámajána, Mahábharáta, Illias, Odyssea, Argonauté, Píseň o Beowulfovi, příběhy o králi Artušovi a

43 podrobněji viz GRAVES, R.: Řecké mýty I. Praha, Odeon 1982, s. 23-34. 44 v závorkách jsou uvedeny řecké varianty jmen egyptských božstev 45 Viz KRAMER, S.N.: Mytologie starověku. Praha, Orbis 1977, s. 29-37.

- 42 -

rytířích jeho kulatého stolu, Lohengrin, Robin Hood, Bivoj, Bruncvík atd.). Pro heroické mýty nachází každá doba vlastní ztvárnění - heroické příběhy procházejí dějinami v téměř neměnné podobě přes rytířské romány a dobrodružné příběhy až po comics a akční filmy.

5.4.6 Mýty eschatologické Mýty spadající do této kategorie přinášejí vizi zániku světa nebo daného společenství. V mýtech tohoto typu se často setkáváme s představou vesmírného požáru, který vše pohltí, případně potopy zaplavující vše živé. Příkladem eschatologického mýtu je např. popis potopy světa v Bibli (Gn,7) nebo novozákonní Zjevení Janovo známé též jako Apokalypsa.

5.5 Mytologie jako věda Mýty jsou nedílnou částí každé kultury. Během vývojového procesu se pak určité mýty spojovaly v celé cykly a ucelené systémy, spojené s určitou kulturou nebo geografickou oblastí, které nazýváme mytologie. Termín mytologie v jiném významu označuje vědu, která se zabývá studiem, analýzou a výkladem mýtů. Mytologie je tedy: a) cyklus mýtů spojený s určitou kulturou nebo geografickou oblastí b) věda zabývající se studiem, analýzou a výkladem mýtů V průběhu 17. a počátkem 18. století byla vlivem řady zámořských plaveb evropská kultura stále častěji konfrontována s kulturami jiných kontinentů, mnohdy kultur předliterárních s velmi silným vztahem k mýtu. V této době se prosadil názor, že právě mýtus je klíčem k pochopení myšlení přírodních národů i archaických společenství, který do té doby evropským učencům chyběl. Mytologie jako věda zabývající se mýtem vzniká v 18. století, kdy začaly být nahromaděné poznatky vzdělaných misionářů, cestovatelů a obchodníků ze zámořských cest postupně tříděny a vyhodnocovány. V době romantismu začal být mýtus přijímán nadšeně a mnohdy až s nekritickým obdivem. Zejména němečtí filosofové hledali v mýtu vyjádření národní povahy a podvědomí národa. Byly zkoumány i báje, pohádky a další projevy lidové slovesnosti. Význam těchto snah spočíval především v tom, že pozornost badatelů byla poprvé obrácena k jiným než antickým mýtům. Tím byla také vyvolána vlna zájmu a sběratelských aktivit při shromažďování národních literárních památek, které byly díky nim zachovány i pro další generace. I u nás byli touto vlnou ovlivněni Němcová, Čelakovský, Erben, v německých zemích bratři Grimmové. Nebýt jejich snahy, řada lidových pohádek by upadla v zapomnění.

5.5.1 Výklad mýtu podle J. J. Bachofena Obsah mýtu byl romantickými badateli považován za zcela pravdivý odraz reality v archaických kulturách a takto byl i vykládán. Tímto způsobem přistupoval k mýtu i basilejský právník Johann Jakob Bachofen, který vyložil řecký mýtus o Orestovi zpracovaný v Aischylově tragické trilogii Oresteia jako symbolické zobrazení střetu sil matriarchátu a patriarchátu v egejské oblasti s následným vítězstvím patriarchátu. Obdobně si ve svém výkladu řeckých mýtů počínal ve 20. století britský vědec Robert Graves.46

5.5.2 Sigmund Freud a mýtus Do jisté míry se některými kulturními fenomény zabýval i slavný vídeňský psychoanalytik Sigmund Freud. V antickém příběhu o králi Oidipovi nalezl předobraz pokušení dopustit se incestu s vlastní matkou a zabít otce jako svého soka. Podle Freuda tento pocit v době

46 viz GRAVES, R.: Řecké mýty I.II. Praha, Odeon 1982.

- 43 -

dospívání zakouší každý mužský jedince. Tento jev pak nazval podle antického hrdiny příběhu Oidipovým komplexem a použil jej jako klíč k řešení neuróz u řady svých pacientů.

5.5.3 Výklad mýtu v díle Carla Gustava Junga Velmi osobitý přístup k problematice mýtu nacházíme u Freudova pokračovatele a později i odpůrce C.G. Junga. Podobně jako Freud i on je názoru, že lidské chování lze vysvětlit pouze analýzou hlubší vrstvy mysli, kterou shodně s Freudem nazývá nevědomí. Celistvá osobnost člověka je podle Junga tvořena integrací vědomé i nevědomé složky lidské psychiky. Zatímco Freud v nevědomí hledal pouze potlačený sexuální pud, podle Junga jsou v nevědomí zahrnuty potlačené, zapomenuté nebo podprahově vnímané zkušenosti jedince. Kromě tohoto nevědomí, které označil jako individuální zavádí pojem kolektivní nevědomí, které je odrazem vývoje a historické zkušenosti lidstva. V nevědomí jsou kromě jiného obsaženy i určité univerzální symboly, vrozené motivy, pravzorce, které Jung nazval archetypy. Archetypální obrazce se pak podle něj objevují jak v mysli jedince, tak v produktech kolektivního nevědomí, jimiž jsou například mýty, ale také náboženské představy nebo ideologie. Uveďme některé z těchto archetypů: ANIMA - archetyp ženy v nevědomí muže, souborná představa o ženské podstatě usídlená v mužském nevědomí. Podle ní si muž volí svou partnerku, zároveň je to komplex ženských vlastností v povaze muže. Předobrazem tohoto archetypu je zpravidla matka, během života se přenáší na různé ženy. V mýtech se anima vyskytuje jako ideální ženská postava, bohyně, princezna nebo víla, v záporné podobě též jako čarodějka; zlá, přesto magicky přitažlivá žena. ANIMUS - archetyp reprezentující mužskou přirozenost v nevědomí ženy, vystupuje jako symbolický ideál mužství, komplex mužských vlastností v povaze ženy (agresivita, touha po moci a dominanci). Animus mýtech se nejčastěji vyskytuje jako neohrožený hrdina, silák, dobrodruh, princ bojující s drakem a překonávající síly zla, bůh, mnohdy ovšem též svůdce. STÍN - archetyp temnoty a potlačení. Jedná se o souhrn negativních vlastností, které byly v důsledku neslučitelnosti se společenskými normami zatlačeny do nevědomí. Je komplexem vzdorné energie nacházející zalíbení v negaci a ve zmaru, obsahuje potlačené sobectví, nenávist, agresivitu, závist, chamtivost, proradnost, zbabělost apod. Stín se v mýtu objevuje jako negativní postava či postavy: čaroděj, duchové zla a zmaru, ďáblové, čarodějnice, obludy, draci, postavy nepřátelské hrdinovi apod.

Tohoto archetypu často využívají náboženské a politické ideologie, které určitou skupinu lidí ve společnosti označí za nositele negativních vlastností. Přispěním archetypálních představ může takováto manipulace v náboženských nebo ideologických střetech, případně v etnických konfliktech vyvolat iracionální destruktivní psychickou energii, jejíž zneužití je nesmírně nebezpečné.47 Podle Junga se v náboženských, ideologických a etnických válkách nebo davových hnutích uvolňuje destruktivní psychická energie vázaná na archetypy. 48 Pro úplnost uveďme některé další Jungovské archetypy: VELKÁ MATKA (Magna Mater) - archetyp plodnosti a plodivé síly, zosobněný v mýtech v postavách bohyň plodnosti (v Řecku např. Déméter, matka Příroda apod.). MOUDRÝ STAŘEC (Senex) - archetyp, který je ztělesněním životní moudrosti a duchaplnosti. V mýtech a příbězích vystupuje jako nejvyšší božstvo, moudrý král, mudrc, učenec nebo duchovní učitel - guru. PERSONA (maska antického herce) - archetyp, který je výrazem sociální adaptace na kulturu, archetyp konformity. Je určen ke skrytí vlastní individuality, je protikladem Stínu. Každý

47 Viz JUNG, C.G.: Duše moderního člověka. Brno, Atlantis 1994, s. 192-199, s. 321-322. 48 Viz též BUDIL, I.T.: Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha, TRITON 1992, s. 73-77.

- 44 -

jedinec v průběhu života hledá rovnováhu mezi svou individualitou a Personou, mezi tím, jakým dojmem chce působit na ostatní a tím, jaký skutečně je.49

5.6 Srovnávací mytologie Stále větší množství mytologického materiálu, který poskytlo objevení literárních pokladů Mezopotámie, Egypta, Indie a Dálného východu a sběratelské úsilí výzkumníků mezi indiánskými kmeny v Americe umožnilo v rámci zkoumání mýtů vznik nové vědecké disciplíny srovnávací mytologie. Podstatou této disciplíny, jak už napovídá její název, je hledání společných motivů a prvků objevujících se v mýtech různých národů a také vysvětlení jejich výskytu. Při srovnání většího množství mytologického materiálu je totiž zcela zjevné, že určité náměty se v nich různých podobách jednoznačně opakují. Pro označení základního motivu mýtu byl použit termín mytologéma.

MYTOLOGÉMA JE ZÁKLADNÍ NOSNÁ MYŠLENKA MÝTU, S NÍŽ JE MOŽNÉ SE SETKAT NEJEN V MÝTECH, ALE I V LEGENDÁCH, BÁJÍCH, POHÁDKÁCH A POVĚSTECH, KTERÉ JSOU TRANSFORMACÍ MÝTU.

5.6.1 Některá častá mytologémata Jedním z nějčastějších mytologémat je souboj dobra a zla. Dobro bývá ztělesněno kladným mytickým hrdinou, zlo jeho soupeřem, protivníkem a nepřítelem (např. dvojice Usírev - Sutech50 v egyptské mytologii, v bibli David - Goliáš) nebo obludou či nebezpečným zvířetem. Často se tento model vyskytuje v podobě hrdiny, který zabíjí draka nebo jiné bájné či obávané zvíře (Gilgameš s přítelem Enkiduem v sumerské mytologii zabíjejí obra Chumbabu, Apollón hada Pythóna, Théseus Mínotaura, Héraklés zabíjí Hydru, Perseus Medúsu, sv. Jiří draka, Mithra nebeského býka atd.). Dalším významným mytologématem vyskytujícím se zejména na Blízkém východě a ve středomoří je motiv boha nebo hrdiny, který je zabit, často velmi drastickým způsobem, a který je následně oživen, tedy vstává z mrtvých. Tento motiv je obsažen v egyptském příběhu o bohu Usírevovi, tentýž motiv nacházíme v příběhu o Dionýsovi, který byl roztrhán Titány a následně oživen bohyní Athénou, o Adónidovi, Tammúzovi a je též dobře čitelný v křesťanském příběhu o ukřižování a zmrtvýchvstání Krista. Podle Mircey Eliada mělo zobrazení utrpení boha nebo božského hrdiny při každoročních slavnostech vyskytujících se u řady kultur poskytnout přihlížejícím útěchu, připomenout, že žádné utrpení není definitivní a že po něm následuje vzkříšení. Utrpení jedince je takto relativizováno, je naplněno určitým smyslem, má východisko a tudíž je snesitelnější.51 Mezi srovnávacími mytology existuje hypotéza, že tento umírající hrdina byl symbolizací osiva, které muselo v době setby obrazně "zemřít" a být pohřbeno do země, aby po čase vyklíčilo a vzešlo, čímž došlo k hrdinově obraznému "vzkříšení". Proto se toto mytologéma objevuje zejména v mýtech zemědělských národů. Další časté mytologéma reprezentuje příběh o hrdinovi nebo bohu, který je v době dětství a bezbrannosti buď ohrožen, nebo je mu dokonce ukládáno o život, ovšem přispěním náhody, osudu či nadpřirozených sil z nebezpečí vyvázne, aby se z něj v dospělosti stal významný kulturní hrdina. Příkladem takovýchto postav mohou být Oidipus, Romulus a Remus, Mojžíš, Sargon Akkadský (v evropských pohádkách např.

49 Viz STEVENS, A.: Jung. Praha, Argo 1996, s. 65. 50 Viz podkapitola 5.4.4 Mýty etiologické 51 Viz ELIADE, M.: Mýtus o věčném návratu. Praha, OIKOYMENH 1993, s. 66-69.

- 45 -

Plaváček), Zeus, Paris, Héraklés, a opět Ježíš (útěk svaté rodiny před Herodovým vražděním neviňátek do Egypta). Velmi častým mytologématem je motiv bohyně-matky (viz Jungův archetyp Magna Mater), který patrně z dávných dob přežíval mnohde pod nánosem patriarchální kultury. Např. v Řecku byla jako bohyně-matka uctívána bohyně obilí a úrody v tajemných eleusínských mystériích Déméter.52 Objevuje se dokonce i v křesťanství, v němž se po počáteční absenci mateřského motivu rozmáhá kult bohorodičky panny Marie (zobrazované často s dítětem v náručí v modrém rouchu posetém hvězdami a stojící na půlměsíci podobně jako palestinsko-syrská Aštarté ), který nakonec málem zastínil Boha otce samotného. Kde se ale vzaly tyto shodné prvky v různých mýtech, co je příčinou toho, že určitá mytologémata se vyskytují tak často? Na to existují ve srovnávací mytologii různé názory: jedna možná odpověď je ta, že se určité mytické náměty šířily difúzí z jediného centra vzájemným předáváním mezi kulturami. Další teorie zastává názor, že obdobná témata se vyskytla nezávisle na sobě spontánní tvorbou vzhledem k podobnosti podmínek života a obživy v určitých kulturách a také vzhledem k univerzálnosti lidské psychiky. Nejblíže k pravdě bude ve většině případů kombinace obou přístupů.

5.7 Mýtus a umění Při studiu mýtů je též nutno povšimnout si vztahu mezi mýtem a uměním, který je jednoznačně velmi úzký. Mnozí badatelé považují mýtus za základní zdroj a inspiraci veškerého umění. Mytické motivy sloužily od nejstarších dob umělcům jako inspirace a mytické náměty byly zobrazovány zejména výtvarným uměním. Námětem výtvarných děl jsou mytické náměty po celý starověk, také v evropském středověkém, renesančním a barokním umění najdeme nepřeberné množství děl inspirovaných Starým a Novým zákonem i životy svatých.

Významný je vztah mýtu a řecké starověké tragédie. Jak již víme, řecké drama se vyvinulo ze zpodobení utrpení boha Dionýsa - tento námět byl postupně doplňován a nahrazen dalšími náměty čerpajícími z řeckých klasických mýtů zpracovaných předními řeckými dramatickými básníky (Aischylos, Sofokles, Euripides). Klasická antická dramata měla aktuální podtext a obsahovala určité morální poselství. Řecká tragédie měla též úlohu kultovní, rituální a její sledování a spoluúčast na ní přinášely divákům určité očištění, doslova katarzi, kterou jim poskytlo spoluprožívání silných vášní spolu s herci na jevišti. Tuto vlastnost si drama podrželo dodnes. Mýtus se stává základem všech vyprávění epického rázu, stojí tedy u kořene všech epických žánrů. Navíc v literatuře nalézáme velké množství mytologických námětů či děl inspirovaných různými epizodami mýtů či mytickými hrdiny (např. J. Joyce - Odysseus), mytické náměty se hojně vyskytují v dramatu (např. J.W. Goethe - Ifigenie v Tauridě, P. Corneille - Médea, J. Racine - Faidra, F. Dürrenmatt - Herkules a Augiášův chlév, u nás J. Vrchlický - Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie) a samozřejmě též v libretech oper (R. Wagner inspirující se germánskou mytologií v dílech jako např. Lohengrin, Tannhäuser, Tristan a Isolda, Parsifal, u nás Smetana - Libuše, Dalibor), operet (J. Offenbach - Krásná Helena) i v námětech dnešních muzikálů (Jesus Christ Superstar, Dracula, Krysař atd.). Podstatnou část mytických námětů zpracovává výtvarné umění, především malířství a sochařství, mytické motivy se také hojně uplatňují v uměleckých řemeslech a zdobí keramiku, porcelán, sklo, zbraně, textilie, nábytek apod.

52 Viz GRAVES, R.: Řecké mýty I. Praha, Odeon 1982, s. 89-97.

- 46 -

Doporučená literatura: BUDIL, I. T.: Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha, TRITON 1992. DUMÉZIL, G.: Mýty a bohové Indoevropanů. Praha, OIKOYMENH 1997. ELIADE, M.: Mýtus o věčném návratu. Praha, OIKOYMENH 1993. GRAVES, R: Řecké mýty I. II. Praha, Odeon 1982. KRAMER, S.N.: Mytologie starověku. Praha, Orbis 1977. PUHVEL, J.: Srovnávací mythologie. Praha, NLN 1997 Otázky a úkoly: 1. Vyjmenujte funkce mýtu. 2. Jaký je vztah mezi mýtem a rituálem? Jmenujte některé rituály, které jsou opakováním

mýtu. 3. Uveďte některé druhy mýtů. Které heroické mýty znáte? 4. Co je to mytologéma? Dokumentujte na konkrétních příkladech mytologéma hrdiny

zabíjejícího obludu. 5. Jmenujte alespoň pět známých uměleckých děl inspirovaných mytologickým tématem.

- 47 -

6. VZNIK A VÝVOJ PARTNERSKÝCH VZTAHŮ

Individuální rodina ve významu trvalého soužití otce, matky a jejich dětí je zřejmě výsledkem dlouhého společenského vývoje stejně jako manželství ve významu dlouhodobého či trvalého partnerského soužití muže a ženy. Zdá se, že nejsou spojeny s životem lidské společnosti od samotného počátku a že také nejsou jedinou myslitelnou formou partnerského soužití. Předchůdci člověka žili pravděpodobně v „prvotních stádech“ - hordách, které zřejmě uvnitř zpočátku nebyly dále diferencovány a ve styku pohlaví navzájem panovala prvotní promiskuita, v důsledku čehož příčinná souvislost mezi sexuálním aktem a početím dítěte nebyla po dlouhou dobu známa. V průběhu starší doby kamenné si složitější lovecké podniky našich dávných předků vynutily dokonalejší organizovanost skupiny než tomu bylo v prvotní hordě - kolektivy se stmelují nejspíše na základě povědomí o společném původu - vznikají rody - skupiny pokrevně příbuzných osob spojených hospodářskými pouty. Rody jsou pevné trvalé skupiny skládající se z nejméně tří generací, což je činí odolné času. Navíc jejich členové z nich odvozují důležitou sérii postavení, jakož i podstatnou část své celkové společenské identity53. Uvnitř rodů již existuje diferenciace na základě fyziologických rozdílů jejich členů tedy stáří a pohlaví, dochází tedy k dělbě práce.

RODY JSOU SKUPINY POKREVNĚ SPŘÍZNĚNÝCH OSOB SPOJENÝCH POVĚDOMÍM O SPOLEČNÉM PŮVODU SKLÁDAJÍCÍ SE NEJMÉNĚ ZE TŘÍ GENERACÍ, UVNITŘ NICHŽ DOCHÁZÍ K DIFERENCIACI A DĚLBĚ PRÁCE.

6.1 Endogamie Existuje předpoklad, že uvnitř rodů se jejich členové navzájem sexuálně stýkali, ovšem v rámci menších skupin a na základě určitých pravidel - vzniká manželství skupinové, snad podle příslušnosti k určité generaci. Soužití muže a ženy za těchto okolností se ovšem omezovalo na aspekt sexuální - ekonomické a výchovné funkce zajišťovala nadále vyšší jednotka jako celek. Předpokládá se, že v těchto společenstvích byla pravidlem pro výběr partnera endogamie.

ENDOGAMIE JE PRAVIDLO, KTERÉ PŘIKAZUJE JEDINCI VYBRAT SI PARTNERA UVNITŘ VLASTNÍHO SPOLEČENSTVÍ.

Endogamie, která za určitých podmínek přežívá dodnes, má za následek vznik poměrně nepružných společenských systémů. Endogamní komunity jsou většinou uzavřené a rozdělené vazbami založenými na rodovém původu. Cenou za úplnou integraci členů, případně udržení půdy a majetku v rukou rodu je poněkud imobilní populace a minimální možnost navázat kontakt s okolními skupinami prostřednictvím vytvoření příbuzenských svazků. Příkladem je situace příslušníků šlechtických rodů - jejich minimální ochota propustit do systému člověka nešlechtického původu vedla ke stagnaci a mnohdy i úpadku šlechty. Jiným příkladem jsou náboženské komunity, které udržují svou identitu striktním požadavkem na své členy, aby zavírali sňatky pouze s příslušníky daného náboženství, nebo kastovní systém

53 Viz MURPHY, R.F.: Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha, SLON 1999, s. 111-112.

- 48 -

v Indii založený na neprostupnosti jednotlivých kast, tedy také na přísné endogamii ústící ve společenskou stagnaci.

6.2 Exogamie Za jakých okolností byla ve většině rodů postupně vystřídána starší endogamie modernější formou výběru partnera exogamií, není zcela zřejmé.

EXOGAMIE JE PRAVIDLO, KTERÉ PŘEDEPISUJE VÝBĚR PARTNERA Z JINÉ SKUPINY, NEŽ JE VLASTNÍ.

Vznik exogamie pravděpodobně souvisí s ve většině kultur rozšířeným a tvrdě prosazovaným zákazem incestu, tedy zákazem sexuálních styků mezi příbuznými. Mezi antropology existuje rozsáhlá diskuse o tom, zda odpor k incestu pramení z biologických nebo kulturních důvodů. Celá řada okolností nasvědčuje tomu, že se jedná o záležitost kulturní. Z historie například víme, že sňatky mezi nejbližšími příbuznými byly uzavírány zejména mezi královskými sourozenci v dávném Egyptě, u Inků v Peru a na Havaji. Není známo, že by z těchto svazků někdy vzešli poškození potomci. Takové sňatky však byly přísně zakázány mezi prostými lidmi, z čehož plyne, že zákaz incestu je vysvětlitelný spíše důvody kulturními.

Na tomto poli existuje hypotéza, že exogamie se stala nástrojem výměny partnerů mezi spřátelenými rody a tím i nástrojem uzavírání spojenectví a rozšiřování vlivu rodu stejně jako získávání nových informací a technologií. Uzavírání partnerství tedy přesáhlo svůj biologický rámec a stalo se kulturním výtvorem s dalekosáhlým významem. Podle antropologa Leslieho Whitea ty skupiny našich předků, které důsledně uzavíraly sňatky pouze mezi svými členy navzájem se postupně opevnily a uzavřely před ostatními skupinami, zatímco ty, které měly tendenci hledat si partnery mimo své vlastní řady, uzavřely s těmi tlupami, z nichž pocházeli jejich manželé či manželky, spojenectví. Ty skupiny, v nichž byly sňatky uzavírány pouze mezi vlastními příslušníky, tedy skupiny endogamní, se stávaly čím dál tím izolovanější a slabší, zatímco skupiny exogamní prostřednictvím svých spojenců sílily. Časem tyto silné exogamní tlupy vyhnaly endogamní seskupení z nejúrodnějších oblastí nebo je válce vyvraždily a samy podle zákona přirozeného výběru přežily.

U řady skupin se ustálilo pravidlo vybírání partnerů z určitých blízkých rodů, které později na základě povědomí o příbuzenské blízkosti vytvářejí vyšší jednotku - kmen nebo klan.

Klan je podobný rodu tím, že jeho členové věří, že mají společného předka, ovšem nejsou s to jej doložit genealogickými údaji. Zatímco rodoví předkové bývají považováni za obyčejné smrtelníky, zakladatelé klanu mají nadlidské vlastnosti a mnohdy jsou ztotožněni s určitou rostlinou nebo zvířetem, které jsou označeny jako „totem“. Tento systém antropologové nazývají „totemismus“.

6.3 Matrilinearita Existuje předpoklad, že jak v období prvotní promiskuity, tak v době skupinového manželství neexistovaly stálé partnerské svazky, proto nebyl s určitostí znám otec dítěte. Výchovu a výživu dětí zajišťoval celý rodový kolektiv a příbuzenství se tudíž udržovalo v mateřské linii - rody byly matrilineární, zvané též matrilinie.

V MATRILINEÁRNÍM RODU JSOU UZNÁVÁNY PŘEDNOSTNĚ RODOVÉ VAZBY MEZI ŽENAMI. LZE SE OPRÁVNĚNĚ DOMNÍVAT, ŽE RODOVÝ SYSTÉM SE VYVINUL JAKO MATRILINEÁRNÍ. MATRILINIE JSOU KOLEKTIVY OSOB PŘÍBUZNÝCH V MATEŘSKÉ LINII - PŘÍSLUŠNÍCI

- 49 -

TAKOVÝCHTO SESKUPENÍ ODVOZOVUJÍ SVŮJ PŮVOD OD SPOLEČNÉ PRAMÁTI A DĚTI NÁLEŽEJÍ KOLEKTIVU SVÉ MATKY.

Této soustavě založené na mateřské linii se někdy nepřesně říká matriarchát (odvozeno ze slov mater = matka a archiá = moc). Proti tomuto termínu se staví řada antropologů, neboť jeho použití evokuje patriarchát s opačným znaménkem, protiklad mužské nadvlády nad ženami tak, že ženy vládnou mužům a ti se podřizují jejich vůli. V matriliniích se spíše jedná o partnerský systém organizace spol. života, kde muž není zatlačen do podřízeného postavení, naopak veřejný život se realizuje na principu spolupráce obou pohlaví. Muži v matriliniích svých žen nehrají většinou prioritní úlohu, protože sem přišli jako cizinci, přesto jim v nich náleží určitá autorita.

6.3.1 Párové manželství Právě v systému exogamie, která sloužila jako nástroj uzavírání spojenectví, se pravděpodobně ustálilo manželství párové, u něhož se předpokládala určitá trvalost. Párové manželství ovšem zpočátku nijak významně neoslabilo úlohu velkorodin - pár nadále realizoval základní funkce rodiny uvnitř rodu, neboť z ekonomických důvodů nemohl být soběstačný. Z toho vyplývala relativní volnost takovéhoto párového svazku - zpočátku nebyla snad ani striktně vyžadována věrnost, děti nadále náležely matčině velkorodině. Lze předpokládat, že zpočátku v tomto systému existovala do jisté míry rovnoprávnost mužů a žen, kteří společně rozhodovali o záležitostech rodu. Ženy ovšem požívaly značné vážnosti a autority jako dárkyně života a zaujímaly význačné postavení jako kněžky a věštkyně. Ve sběračských i zemědělských společenstvích ženy vykonávaly řadu životně důležitých prací, okopávaly pole, zhotovovaly oděv a nádoby, případně sbíraly plody. Navíc majetek, pokud nějaký vůbec byl, se dědil v ženské linii. Příklad matrilinearity:

Morgan popsal skupinové manželství u Irokézů: manželský pár měl vykázáno místo ve velkém společném domě ženina rodu, nevedl však samostatnou domácnost - žena pracovala s ostatními ženami na rodové půdě, muž nosil potravu, kterou získal lovem do domácnosti své ženy a jejích sester. Stravu připravovali společně, co nesnědli, společně skladovali. Muž, o kterém příbuzní ženy usoudili, že přináší málo potravy, byl vyhnán zpět ke svému rodu. Žádný z manželů v ničem nezávisel na druhém.

6.4 Pravidla rezidence Dostáváme se k velmi důležité otázce, která je rozhodující pro charakter příbuzenského

soužití, a to je pravidlo usazování nově vzniklého partnerského páru, tedy pravidlo rezidence určující místo bydliště.54 Bydliště a fyzická blízkost jsou hlavními faktory, které rozhodují o pevnosti příbuzenských vazeb. Ve velmi dávných dobách neměl mladý pár příliš na vybranou, neboť bez podpory rodu by nepřežil, proto zde existovaly pouze omezené možnosti výběru bydliště. Tak je tomu dodnes ve většině primitivních společností, kde novomanželé žijí se svými příbuznými, neboť od nich mohou očekávat podporu a spolupráci.

Přísnost pravidel pro usídlení se v jednotlivých společnostech liší - někde jsou pouze mírnými doporučeními, jindy se jedná o striktní příkazy. Tato pravidla pro usídlení vytvářejí tlak na to, aby se určité druhy příbuzných držely spolu pohromadě, čímž je hluboce ovlivňována struktura místních skupin.

54 Viz též podkapitola 7.6

- 50 -

6.4.1 Matrilokalita V případě, že novomanželé se usadí v rodu manželky, jedná se o matrilokalitu , která zřejmě v nejstarších dobách převládala. Na světě dnes ovšem existuje poměrně malé množství matrilokálních společenství - většina z nich je založena na provozování jednoduché zahradnické činnosti za použití motyk: práce žen je zde více ceněna a je důležitější než práce mužů. To platilo pro indiánské kmeny na východě USA, např. pro Irokézy, také pro národy žijící na jihovýchodě Afriky.

6.4.2 Patrilokalita Další možností je usadit se v rodu manžela, což se nazývá patrilokalita . Patrilokalita je rozšířena v mnoha světových společnostech: nevěsta přichází do ženichovy domácnosti, aby žila s jeho rodem. Výsledkem je seskupení mužů spřízněných v otcovské linii, kteří si přivádějí ženy zvnějšku. Často se patrilokalita vyskytuje v loveckých společenstvích, neboť pro spolupráci při lovu je výhodnější udržovat společenství mužů, kteří vyrostli společně.

6.4.3 Bilokalita Ve většině společenství pro usazování novomanželského páru panují přísná pravidla, jestliže však je výběr ponechán na manželském páru, hovoříme o bilokalit ě.

6.4.4 Avunkulokalita označuje pravidlo usídlení nového páru u bratra manželovy matky, tedy jeho strýce z matčiny strany.

6.4.5 Duolokalita znamená, že každý z partnerů zůstane bydlet u své vlastní rodiny a stýkají se jen občas (např.Ašantové v Ghaně nebo obyvatelé Torrského ostrova v Irském moři).

6.4.6 Neolokalita V současné Evropě a Americe je nejběžnější neolokalita, což znamená, že mladý pár si vytváří vlastní nezávislou domácnost.55

6.5 Změna matrilinearity v patrilinearitu Není zcela zřejmé, za jakých okolností došlo k narušení původního matrilineárního rodového systému, který po dlouhou dobu zřejmě u našich předků převládal. Jedna z teorií hovoří o zlomu, který nastal v okamžiku, kdy v důsledku domácího chovu zvířat lidé odhalili roli samce při plození mláďat. Dalším důvodem změny vzájemného postavení pohlaví ve společenství mohl být objev a využití kovů (ve střední Evropě počátkem 2. tis. př .n.l.), s tím související zdokonalení zemědělských postupů (orba kovovým pluhem) a zdokonalení zbraní. V této době získává činnost mužů ve společnosti prudce na významu, zatímco ženy jsou stále více zatlačovány k podružným domácím pracím. V důsledku zdokonalení zbraní se množí válečné výboje a vzrůstá osobní majetek jednotlivců. Díky postupně převládajícímu párovému manželství bylo také možno alespoň s určitou pravděpodobností určit otcovství potomků.

V důsledku těchto změn začínali mít muži stále větší zájem na tom, aby jejich majetek přešel na jejich vlastní děti, a ne též na děti sester jejich manželek, jak tomu v matrilineárních systémech bylo zvykem. Domáhali se tedy významnějšího postavení a vzhledem k tomu, že 55 Viz podkapitola 7.6 Velkorodina, vytváření rodů

- 51 -

rostla jejich autorita ve společenství, zřejmě si vynutili změnu mateřského dědického práva v právo otcovské.

Matrilineární uspořádání rodů se mění v patriarchát , v němž potomek náleží k rodu otce, po svém otci zpravidla přijímá i jméno a dědí majetek. Patrilinie je založena na vazbě mezi otcem a synem, po této ose se přenáší rodový původ a zachovává autorita. Autorita muže v tomto systému prudce stoupá. Jednalo se obrovský zvrat, který výrazně ovlivnil charakter společností, v nichž k tomuto obratu došlo. Matrilokální manželství se vesměs mění v patrilokální, což znamená, že muž si odvádí ženu do svého vlastního rodu, přičemž ženina pozice je tím horší, čím dále žije od svého rodu.

Postupně sílí tendence k podrobení ženy mužově nadvládě: především si muž činí stále větší nároky na ženinu věrnost, protože ta je jedinou zárukou legitimity potomstva. Tento tlak v přísně patriarchálních systémech vrcholí ve striktním požadavku nevěstiny nedotčenosti, tedy panenství. Ženino postavení v těchto systémech je obecně nízké, postavení manželky někdy téměř otrocké. Na počátku doby bronzové se rozvinuly podmínky pro to, aby rodiny mohly fungovat v menších kolektivech než byly kmeny nebo rody - elementární rodina se postupně stává samostatně hospodařící jednotkou pod nadvládou otce. Žena je na muži bezvýhradně existenčně závislou a stává se součástí mužova majetku. Zatímco v mateřském rodu o společných záležitostech rozhodovali všichni dospělí, muži i ženy, v otcovské velkorodině ženy ustupují stranou a obecná tendence směřuje k vytváření jediné hlavy rodiny a posilování jejího postavení.

K problematice změny matrilinearity v patriarchální systém není bez zajímavosti poznamenat, že podle řady archeologických nálezů a z rozboru nejstarších evropských mýtů lze usuzovat, že pravěká Evropa byla matrilineární a bylo pro ni typické uctívání ženského božstva často v trojjediné podobě (dívka, žena, stařena), čemuž by odpovídaly nálezy v Egejské oblasti zejména na Krétě či předhelénský kult řeckých bohyň, např.bohyně obilí Déméter a jejích mystérií v Eleusíně. Tato kultura byla zničena patriarchálními kulturami indoevropských nájezdníků od 5. do 3. tis. př. n.l. (teorie Marji A. Gimbutasové a Elisabeth Eislerové).

6.6 Formy manželství Manželství je pozoruhodná instituce, která v současnosti existuje ve všech společnostech, byť v různých podobách a jeho existence s sebou v různých kulturách nese různé závazky a povinnosti. Struktura a praktický obsah manželství se kulturu od kultury liší, ale základní obsah je téměř univerzální.

MANŽELSTVÍ JE TRVALÝ SVAZEK MEZI MUŽEM (MUŽI) A ŽENOU (ŽENAMI), KTERÝ PARTNERŮM DÁVÁ VZÁJEMNÉ VÝHRADNÍ SEXUÁLNÍ A EKONOMICKÉ PRÁVO A UDĚLUJE SPOLEČENSKOU TOTOŽNOST DĚTEM, KTERÉ Z TOHOTO SVAZKU VZEJDOU.

Manželství vytváří prostředí pro základní dělbu práce mezi mužem a ženou, omezuje jiné než partnerské pohlavní styky a zajišťuje rámec pro výchovu dětí. Existuje několik modelů soužití partnerů v rámci manželství. Základním a pro nás nejběžnějším typem spojení je: � MONOGAMIE - sňatek jednoho muže s jednou ženou. � POLYGAMIE - soužití příslušníka jednoho pohlaví s více než jedním partnerem pohlaví

opačného. Ta pak může mít dvě formy: a) POLYGYNIE - mnohoženství, jíž se rozumí svazek jednoho muže s více jak jednou ženou b) POLYANDRIE - mnohomužství, manželství jedné ženy s více než jedním mužem

Uzavření manželství za trvání manželství dosavadního v kulturách, jež praktikují monogamii, se nazývá bigamie a je zde považována za trestný akt.

- 52 -

6.6.1 Monogamie Mnoho společností povoluje některou z forem polygamie, ale většinou jsou polygamní vztahy daleko méně časté než monogamní. V moderní společnosti se pak setkáváme s jevem, který je nazýván sériová monogamie, kdy jedinec v průběhu života projde několika monogamními partnerstvími, což ovšem není nic neobvyklého dokonce i u některých afrických domorodých kmenů (např. Tuaregové). Monogamie je biologicky účelná, protože odpovídá demografickým procesům, ale je zřejmě v rozporu s biologickou podstatou lidské sexuality, proto je ve všech kulturách součástí partnerských vztahů nevěra.

6.6.2 Polygynie (mnohoženství) Pokud jde o polygamii, daleko běžnější je polygynie, která byla odjakživa výsadou bohatých a mocných a privilegiem horní vrstvy ve společnosti. V našem obecném povědomí je spojována zejména s islámem, ale zdá se, že byla běžná po celý starověk; v biblických dobách např. král Šalamoun měl údajně 700 žen. Muslimové udávají jako horní hranici počet čtyř žen, což je pravidlo schválené Prorokem. Zároveň bylo stanoveno, že muž se ke svým ženám musí chovat spravedlivě a musí být schopen je uživit. Dodatky ke Koránu bylo ovšem toto číslo doplněno o libovolný počet žen vedlejších. Polygynie se často vyskytovala u pasteveckých společenství nebo u společenství aktivně provozujících válku, kde byl přebytek žen (důvodem bylo velké množství padlých bojovníků, ale i množství žen získávaných jako válečná kořist).

6.6.3 Polyandrie (mnohomužství) je pro většinu lidí neobvyklá a vyskytuje se jen ve velmi málo společnostech: známé jsou příklady nevadských Šošonů, některých horských kmenů v Indii, z Markézských ostrovů v Polynésii a z Tibetu. Důvodem k ní je většinou život v nehostinných podmínkách na hranici existenčního minima, kdy je polyandrie formou kontroly porodnosti, přičemž je zajištěno sexuální vyžití všech mužských členů společenství. Specifickou formou partnerského soužití je bratrská polyandrie vyskytující se právě v Tibetu, kdy manželka nejstaršího bratra je partnerkou i jeho mladším bratrům do té doby, než se mohou osamostatnit a založit vlastní rodinu.

6.7 Levirát a sororát Nyní se dostáváme ještě k jednomu aspektu partnerského soužití a totiž k tomu, že manželství je především smlouvou uzavřenou mezi dvěma skupinami, rody nebo rodinami. Proto u řady kultur existovalo pravidlo, že v případě úmrtí manžela se vdova stala manželkou nejbližšího rodového příbuzného manžela, nejčastěji mladšího bratra. Děti narozené v tomto svazku byly považovány za potomky zemřelého prvního manžela. Toto pravidlo hojně rozšířené u dávných Hebrejců se nazývá levirát. Na stejném principu je založena podobná zvyklost známá jako sororát, na jehož základě se v případě úmrtí ženy musí zpravidla její mladší sestra provdat za ovdovělého muže. Účelem obou těchto zvyků je udržet v platnosti již jednou uzavřenou smlouvu mezi dvěma rody. Existuje též vztah zvaný sororátní polygynie, což je sňatek muže s dvěma či více sestrami najednou, někdy je to právo muže stýkat se sexuálně i se sestrami své ženy. Někde toto právo zaniká tehdy, kdy se mladší sestry provdají a založí vlastní rodiny (např. kmeny na horním toku řeky Xingú v Brazílii).

Pro každý manželský svazek je charakteristická směna věcí a služeb mezi partnery: partneři si v různé míře činí nároky na práci a výsledky práce toho druhého. V primitivních společnostech přinese manžel svůj úlovek ženě, která jej uvaří, také pro něj vykoná další

- 53 -

práce, jako např. zhotoví oděv či uplete houpací síť, on pro ni zase vyrobí košík nebo lžíci. V moderní průmyslové společnosti stoprocentní dělba práce mezi mužem a ženou neexistuje, neboť ženy často chodí do zaměstnání a muži by se měli zapojit do domácích prací a výchovy dětí, ovšem tradice je natolik silná, že mnoho žen má kromě zaměstnání na svých bedrech 90% domácích prací.

Podstatou manželství je právo partnerů činit si jeden na druhého sexuální nároky. Přesto, že partnerská věrnost je ideálním stavem, v každé kultuře a každé společnosti dochází k podvádění, nevěře a cizoložství, tedy k sexuálním stykům mimo partnerský svazek, což je vždy považováno za nežádoucí. Ve většině společností se pak věrnost vyžaduje daleko více od manželky než od jejího partnera. Jednou ze zvláštností sexu je to, že je vždy určitým způsobem kulturně kontrolován a v každé známé kultuře je regulován pomocí norem pro sexuální morálku a pravidel pro fungování manželství.

Sex v rámci manželství je považován za správný a žádoucí, protože jeho výsledkem jsou legitimní potomci, pokračování rodu. Právě manželství je nástrojem, jak dětem udělit legitimní totožnost. Jádrem manželství tedy není pouze svazek mezi dvěma lidmi, ale jeho oficiální veřejné schválení a uznání. Je to právní a smluvní záležitost, což je v mnoha společenstvích zdůrazněno přesuny značného majetku, buď věna nevěsty nebo výkupného za nevěstu. Doporučená literatura: GIDDENS, A.: Sociologie. Praha, Argo 1999. KOTTAK, C.P.: Cultural anthropology. N.Y. McGraw-Hill, Inc. 1991, s. 220-238. MORGAN, L.H.: Společenské zřízení amerických Indiánů. Praha, Rovnost 1954. MURPHY, R.F.: Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha, SLON 1999, s. 73-99. Otázky a úkoly: 1. Charakterizujte matrilinearitu a patrilinearitu, jaké byly důsledky vzniku patriarchátu? 2. V jakých společenstvích se vyskytuje matrilokalita a jaká upřednostňují patrilokalitu? 3. V čem spočívá polyandrie, u jakých společenství se vyskytuje a proč? 4. Pokuste se nalézt v historii, literatuře nebo z jiných zdrojů příklady endogamie. Jaké jsou

její výhody a nevýhody? 5. Rozhodněte, zda současná česká společnost stanovuje nějaká pravidla pro výběr partnera

nebo jestli tato volba nepodléhá žádnému omezení. Jedná se o endogamii nebo exogamii?

- 54 -

7. PŘÍBUZENSTVÍ

7.1 Pojem příbuzenství

PŘÍBUZENSTVÍ JE CELEK VZTAHŮ, KTERÉ POKREVNĚ NEBO SŇATKEM SPOJUJÍ MEZI SEBOU URČITOU SKUPINU JEDNOTLIVCŮ. PŘÍBUZENSTVÍ JE ZALOŽENO NA UZNÁNÍ SOCIÁLNÍCH VZTAHŮ MEZI RODIČI A DĚTMI A MEZI SOUROZENCI NAVZÁJEM.

Dnešní společnost můžeme v antropologickém významu chápat jako určitou organizovanou skupinu lidí, která se vyvinula na základě dlouhodobého soužití na určitém teritoriu. Takovéto společenství je přitom faktem vyššího řádu než jednotlivec - jeho rysy a chování není možno zredukovat na chování jednotlivce v množném čísle. Základem prvních společenství byly s největší pravděpodobností příbuzenské systémy, které vytvářely mezi členy společenství užší pouta. Co vlastně život ve společenství našim předkům poskytoval a proč u lidí univerzálně převládl? Tab. 5: Výhody života ve společenství � v extrémních podmínkách byl předpokladem přežití � umožnil snadnější, protože společné získávání potravy � usnadnil styk s ostatními příslušníky druhu a tím i vyhledání partnera � chránil jej v případě indispozice či choroby před smrtí hladem � byl fyzickou ochranou před nebezpečím � umožnil postupnou specializaci činností, tedy dělbu práce a tím i lepší podmínky života

Toto byly zřejmě nejdůležitější důvody, proč naši předkové dávali přednost životu v určitých skupinách před životem osamělým - v průběhu tisíciletí se tento typ soužití u rodu Homo zcela prosadil. Jak již bylo uvedeno, jeví se nanejvýš pravděpodobné, že základem nejstarších organizovaných lidských společenství byly příbuzenské systémy, proto se různé formy příbuzenství staly objektem vědeckého zájmu řady kulturních antropologů a etnologů. Důsledky příbuzenství v čase a v prostoru vedou ke spojenectví mezi sousedy a často jsou nástrojem pro budování spojenectví mezi celými oblastmi. Příbuzenství dále utváří pouto mezi generacemi, každého jednotlivce spojuje s jeho předchůdci. Dokonce v naší současné individualizované a atomizované společnosti zůstává příbuzenství nadále hlavním zdrojem našich nejbližších svazků. Příbuzenství má ovšem daleko důležitější úlohu než poskytovat jednotlivcům podporu a zázemí - tvořilo či tvoří samotnou základní strukturu celých společností.

PŘÍBUZENSTVÍ JE UNIVERZÁLNÍM KULTURNÍM JEVEM, JE POVAŽOVÁNO ZA NEJSTARŠÍ FORMU SPOLEČENSKÉ STRUKTURY UMOŽŇUJÍCÍ LIDEM ŽÍT A SPOLUPRACOVAT V URČITÉ SKUPINĚ. PŘÍBUZENSKÉ SOUSTAVY JSOU UNIVERZÁLNÍM ZNAKEM LIDSKÉ KULTURY.

7.2 Základní příbuzenské vazby Příbuzenství je založeno na třech vazbách spojujících jedince a celé skupiny: a) rodičovství (filiace) - přenos příbuzenství tím, že jedna osoba pochází z jiné. Váže se

ke skutečným biologickým vztahům mezi jedinci, ale může být i sociálním a kulturním výtvorem (v případě adopce). Ve schématu příbuzenských vztahů se značí │.

- 55 -

b) manželství (aliance) - vytvoření příbuzenského svazku mezi dříve nepříbuznými jedinci pomocí sňatku. Ve schématu se tento vztah označuje ═ .

c) sourozenectví (germanita) - ve schématu označeno —.

7.3 Nukleární rodina Těmito vazbami je zpravidla tvořena základní jednotka příbuzenské struktury. Je to skupina sestávající z otce, matky a jejich dětí a nazýváme ji elementární nebo také nukleární rodina. Elementární rodina jako společenství rodičů a jejich dětí se vyskytuje u většiny lidských společenství a kultur a plní 4 základní funkce: � sexuální � ekonomickou � výchovnou � reprodukční

V okamžiku, kdy jedinec v dospělosti založí vlastní rodinu, stává se členem dvou nukleárních rodin: v rodině svých rodičů figuruje jako potomek, případně jako sourozenec, v rodině vlastní jako partner a jako rodič. Původní rodina z hlediska jedince je nazývána orientační, nově založená rodina je rodinou prokreační. Všude na světě je nukleární rodina považována za základní jednotku vzájemné solidarity a odpovědnosti. Navíc je považována za jedinou legitimní jednotku plodící potomky (dítě narozené v legitimním sňatku je automaticky považováno za dítě manžela matky, za jiných okolností je nutné formální stanovení otcovství dítěte) a zodpovědnou za jejich výchovu.

V různých kulturách je pak různě řešena základní dělba práce mezi mužem a ženou v rámci nukleární rodiny. NR je také základní ekonomickou jednotkou, primární jednotkou spotřeby a distribuce životních potřeb a důležitou jednotkou primární ekonomické produkce. Nukleární rodina existuje na každém kontinentu a na každé úrovni složitosti, od loveckých a sběračských skupin až po vyspělé průmyslové národy. Proto považovali antropologové nukleární rodinu za počáteční bod analýz příbuzenských a obecně společenských systémů. V okamžiku, kdy jedinec v důsledku rozvodů a nových sňatků proplouvá řadou nukleárních rodin, jsou jeho vztahy k ostatním rodinným členům mnohdy značně spletité.

7.4 Příbuzenství jako kulturní konstrukt Přesto, že se příbuzenství týká biologických skutečností párování a rozmnožování, jeho předmětem je manželství a legitimita potomků, které více než do biologie spadají do oblasti kultury. Příbuzenské systémy obsahují nejen pravidla pro určení toho, kdo je čí příbuzný, ale také normy, které brání ostatním ve stupu do této kategorie. Příbuzenství odráží společenskou realitu, je kulturním konstruktem. Příbuzenství je daleko více kulturní konstrukcí než biologickou daností, což nejvýrazněji vystupuje v případě vztahu mezi nebiologickými rodiči a jejich adoptovanými dětmi. Zde je příbuzenství založeno na právním vztahu jedinců a kupodivu je tento typ příbuzenského vztahu velmi starobylý, nacházíme jej u přírodních národů a rozvinut byl zejména ve starověku v republikánském a císařském Římě, kde byla adopce mnohdy již i dospělých osob nástrojem prosazování majetkových a mocenských zájmů56. Starý Řím pak právě v důsledku toho rozlišoval mezi níže uvedenými pojmy: � genitor - biologický otec � pater - otec uznaný společensky, který měl společensky vyšší váhu.

56 Adoptivním potomkem svého předchůdce byli císař Augustus, Tiberius i Nero.

- 56 -

Příbuzenství tedy vyplývá nejen z biologického vztahu, ale především ze sociálního vztahu mezi jedinci. Také náš současný právní řád upřednostňuje vztah adoptivní před biologickým.

7.5 Typy příbuzenství Z výše řečeného vyplývá, že každý jedinec je součástí celého systému příbuzenských vztahů. Jedním z typů příbuzenství je příbuzenství v přímé linii spojující předky a jejich potomky (rodiče a jejich děti, prarodiče a jejich vnuky). V tomto typu příbuzenství hraje roli princip rodičovství (filiace).

Dále rozlišujeme příbuzenství v linii pobočné, které vytváří tzv. pokolení, což je skupina osob, které odvozují svůj původ od společného předka (sourozenci, bratranci, apod.) Takto se vytváří kritérium generace, což je soubor potomstva rodičovských jedinců žijící ve stejném časovém období. Tento typ příbuzenství je založen na principu sourozenectví (germanity). Časový úsek dělící jednotlivé generace je dán dobou, kdy příslušníci jedné generace sami začnou přivádět potomky na svět - založí generaci novou, což v západní společnosti odpovídá době 25-30 let.

Sociologicky je pak generace vnímána jako soubor osob, které se narodily a dospívaly v téže době. Příslušníci jedné generace ve společenství nemusejí mít k sobě příbuzenský vztah. V chování příslušníků různých generací jsou rozdíly dané společenským vývojem a odlišnou historickou zkušeností.

7.6 Velkorodina, vytváření rodů Kromě elementární rodiny existuje ovšem ještě širší nebo rozšířená rodina zvaná též velkorodina, která zahrnuje příbuzné rodičů, sourozenců, partnerů dětí apod. Rozšířené rodiny se skládají z několika spřízněných nukleárních rodin (mnohdy mají stejné bydliště a věnují se stejné ekonomické činnosti). Rozšířená rodina (velkorodina) mnohdy v jednodušších společenstvích zastiňuje význam nukleární rodiny: přejímá funkci ekonomickou i funkci výchovnou. Velkorodina umožňuje jednotlivým nukleárním rodinám v ní sdruženým lépe odolávat nepříznivým okolnostem a vyrovnávat se s nimi. Z tohoto hlediska může jedinec patřit minimálně do dvou takovýchto širších rodin: do rodiny svého otce a do rodiny své matky. Rozšířené rodinné formy se utvářejí na základě princip ů rezidence 57 tedy pravidla pro usídlení nově vzniklého manželského páru. Pevnost příbuzenských vazeb ovlivňuje především místo usídlení, tedy fyzická blízkost jednotlivých rodin. Pravidla stanovující místo usídlení vytvářejí tlak na soudržnost určitého druhu příbuzných, což zásadně ovlivňuje strukturu velkorodiny.

Pravidlo patrilokality (též virilokalita) vytváří skupiny pokrevně spřízněných mužů v otcovské linii, jejich manželek a dětí. Patrilokální pravidlo spojené s exogamií stanoví, že dospělí synové si musí přivést partnerky z jiné skupiny a dospělé dcery sňatkem rodinu fyzicky opouštějí. Patrilokalita je rozšířena v mnoha kulturách, podle antropologů se vyvinula zejména tam, kde hlavní činnost k zajištění obživy je prováděna muži a je závislá na koordinaci jejich činností (společný lov, rybolov, kočovné pastevectví, obdělávání půdy pluhem, válečnictví).

Jádrem matrilokální (též uxorilokální) rozšířené rodiny jsou pokrevně spřízněné ženy, které zůstávají ve společném sídle se svou matkou a sestrami, zatímco jejich partneři přicházejí žít do jejich rodu. Dospělí mladí muži v tomto systému odcházejí do bydliště svých manželek, kde budou vyrůstat jejich děti jako příslušníci rodu své matky. Existuje předpoklad, že rodový systém se vyvinul jako matrilokální.58 Matrilokální zůstala ta společenství, v nichž

57 Viz podkap. 6.4. 58 Viz MURPHY, R.F.: Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha, SLON 1999, s. 114.

- 57 -

je hospodářsky výhodné udržovat pohromadě společenství matek a jejich dcer. Je jich ovšem daleko méně než patrilokálních. Jedná se často o společenství lovecko-sběračská, kde je pro přežití daného společenství důležitý především sběr divoce rostoucích plodů a kořenů, nebo o společenství, v nichž je obživa založena na obdělávání půdy motykami, což je převážně ženská práce. Příkladem jsou indiánské kmeny na východě USA, konkrétně Irokézové, nebo Zuńiové v Novém Mexiku, či kmeny žijící ve střední Africe či na jejím jihovýchodě.

Pokud se nově vzniklý pár usídlí v rodině manželky či manžela, ale volba není stanovena konkrétním pravidlem, jedná se o bilokalitu . Vyskytuje se v případě, kdy není silný vnější tlak na udržování společenství pokrevně spřízněných žen nebo naopak mužů a umožňuje pružnější reakci na různé okolnosti a situace. Novomanželé se v tomto systému pro místo bydliště rozhodují na základě výhodnějších podmínek existence. Existuje také možnost, že mladý pár vytvoří nezávislou domácnost v novém bydlišti. Toto pravidlo se nazývá neolokalita. V jednodušších společnostech je tato možnost málokdy uskutečnitelná (výjimkou jsou Eskymáci a Západní Šošoni v Nevadě, obecně tam, kde omezené zdroje potravy stačily na daném území k uživení pouze malého počtu osob59), protože novomanželé by bez podpory rodu v novém sídlišti nepřežili. V moderní západní společnosti se naopak neolokalita prosadila, protože příbuzenství zde vesměs ztratilo svůj obranný a ekonomický význam, což vedlo k výraznému oslabení vlivu velkorodiny. Neolokalita je zároveň základním požadavkem moderní průmyslové společnosti, protože izoluje nukleární rodinu, umožňuje prostorovou a profesní mobilitu pracovníků, omezuje a potlačuje vliv příbuzenských systémů a nahrazuje je závislostí jedince na zaměstnavateli a státu. Tento proces má i svou negativní stránku: postupné oslabování příbuzenských vazeb vede k tomu, že nukleární rodiny (často oslabené rozvody) a jedinci samotní se s životními obtížemi musejí vyrovnávat sami bez opory svých příbuzných.

7.7 Terminologie příbuzenských vztahů Příbuzenské svazky v každé rodině jsou dvojího druhu: a) pokrevní (rodič, dítě, sourozenci, prarodiče, atd.) b) afinitní (manžel, manželka, zeť, snacha, tchán atd.). Všechny příbuzenské vazby vzniklé

sňatkem jsou vazby afinitní. Tyto vazby v případě rozvodů zanikají, jinými slovy, příbuzenství založené sňatkem v případě rozvodu zaniká.

Základem spleti příbuzenských vztahů je kombinace pokrevních a afinitních svazků, přičemž vznikají různé úrovně příbuzenství. Nejsme fyzicky schopni obsáhnout a zapamatovat si všechny jedince, s nimiž jsme v příbuzenském poměru (jinými slovy, příbuzenství nemá hranice), proto každá kultura prostřednictvím terminologie příbuzenství označuje jedince, kteří pro dotyčného mají mít určitý statut příbuzného. Jedinci vymykající se této terminologii jsou našimi "vzdálenými příbuznými" a z příbuzenského systému se vzdalují.

PŘÍBUZNÍ NEJSOU TEDY PŘESNĚ STANOVENÝM OKRUHEM LIDÍ, ALE NAOPAK VELMI NEJASNĚ VYMEZENOU SKUPINOU, JEJÍŽ HRANICE NEJSOU PŘESNĚ STANOVENY A V JEDNOTLIVÝCH KULTURÁCH SE ZNAČNĚ ODLIŠUJÍ. PŘÍBUZENSTVO NENÍ STÁLOU SKUPINOU JEDINCŮ - NEUSTÁLE SE PROMĚŇUJE SE SŇATKY, ROZVODY, NAROZENÍMI A ÚMRTÍMI.

7.7.1 Stupn ě příbuzenství Primárními příbuznými jsou: otec-matka, manžel nebo manželka, bratr-sestra, syn-dcera.

59 Blíže viz tamtéž, s. 106.

- 58 -

Od primárního se pak odvozuje sekundární příbuzenství, které je tvořeno primárními příbuznými primárních příbuzných jedince. Patří sem: děd-babička, strýc-teta (jedná se pouze o sourozence rodičů, ne jejich partnery), švagr-švagrová, synovec-neteř (děti sourozenců jedince), tchán-tchyně, zeť-snacha, vnuk-vnučka.

Další úroveň příbuzenství představují terciární příbuzenské vztahy, které tvoří primární příbuzní sekundárních příbuzných, kteří mohou být zároveň sekundárními příbuznými příbuzných primárních (např. matka babičky je babičkou matky, nebo sestra babičky je zároveň tetou otce), případně primární příbuzní primárních primárních příbuzných. Sem patří bratranci, sestřenice, manželky a partneři sourozenců našich rodičů(nepokrevní tety a strýcové) apod.

Ještě vyšší úroveň představují příbuzní kvartérní, kteří jsou primárními příbuznými terciárních (např. manžel sestřenice), sekundárními příbuznými sekundárních (tetin zeť) nebo zároveň terciárními primárních (bratranec manžela). A tak by bylo možno pokračovat do dalších a dalších úrovní (kvintérní, sextérní, septérní, atd). Je jistě zajímavé si uvědomit, jak rozsáhle a složitě jsme příbuzensky propojeni s množstvím dalších lidí, přičemž je přirozené, že ve vzdálenějším příbuzenství vazby slábnou, ovšem napříč generacemi vzhledem k věkové blízkosti bývají někdy dosti silné.

7.7.2. Typy p říbuzenských terminologií Terminologie používaná pro označení příbuzenství v různých kulturách vymezuje spíše určité kategorie společenského postavení označovaných osob vůči jedinci než skutečné biologické vazby. (Např. bratranec může být synem bratra nebo sestry otce, stejně jako synem bratra nebo sestry matky: z terminologie není zřejmé, o jaký vztah se jedná, což vypovídá o tom, že důležitější je zařazení jedince do kategorie, než podstata vztahu.) Proto systémy názvosloví užívané pro označování příbuzenství jsou v ohnisku zájmu kulturních antropologů a etnologů. Příbuzenské systémy a jejich názvosloví odrážejí společenské struktury, jichž jsou součástí a tak podávají o společenství cenné informace.

Různorodost a důležitost příbuzenských vztahů v lidské kultuře poprvé zhodnotil a rozlišil americký průkopník antropologie Lewis Henry Morgan ve svém díle „Systémy pokrevenství a sešvagření lidské rodiny“ z r. 1871. Dále se jimi zabýval v díle „Pravěká společnost“ z r. 1877, které spolu s dílem Bachofenovým inspirovalo B. Engelse k sepsání knihy „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu (1884). Od té doby se příbuzenství stalo jedním z hlavních námětů etnografických a antropologických studií. Ve zmíněném díle se L.H. Morgan zaměřil také na terminologii příbuzenství, přičemž byl přesvědčen, že ona je odrazem okolností uzavírání manželských svazků, budování rodové linie a typu rodiny. Antropology bylo vymezeno šest základních typů terminologických systémů příbuzenství označených podle kmene nebo národa, u nichž byly poprvé zjištěny. Eskymácká terminologie: tato terminologie je dosti podobná té, která se používá v moderním světě. Označení matka, otec, syn, dcera, nejsou použitelné pro jiné příbuzné, zatímco u příbuzenství typu teta, strýc, neteř, synovec, bratranec, sestřenice, není zcela zřejmé, ke které straně rodiny patří. Tyto osoby mohou být definovány různě (např.strýc může být bratr matky nebo otce, ale také to může být manžel otcovy sestry nebo matčiny sestry), což je důkazem stejné vazby na rodovou linii matky jako otce (bilateralita). Omezení základní terminologie na nejbližší příbuzné odráží menší důležitost ostatních rodových vazeb. Súdánská terminologie: v tomto systému je každý z příbuzných označován specifickým termínem, např. tety a strýcové z matčiny a otcovy strany a jejich partneři jsou označeni odlišnými názvy. Předpokládá se, že tento systém převládal v dávných dobách i v Evropě, ale

- 59 -

postupně vymizel v důsledku urbanizace a industrializace. Existuje v kulturách, kde příbuzenství hraje důležitou roli a rozlišuje se příbuzenství z matčiny a otcovy strany.

Havajská terminologie: rozlišuje příbuzné podle generace a pohlaví, takže např. všichni muži v generaci otce jsou označeni "otec", ženy v generaci jedince jsou označeny "sestra", všechny děti v příbuzenském systému jsou "dcera" a "syn". Morgan tento systém považoval za pozůstatek doby, kdy v lidských společenstvích existovala skupinová manželství. Irokézská terminologie: odděluje mateřskou linii od otcovské - otec je označen stejně jako jeho bratr, matka a její sestry jsou všechny označeny jako matka, děti matek i otců jsou v tomto systému bratři a sestry, děti bratrů jsou synové a dcery, zatímco děti sester mají zvláštní označení jako neteř a synovec atd. Tyto uvedené systémy příbuzenské terminologie se vyskytují nejčastěji, méně častý je systém omaha a crow, proto se jimi na tomto místě zabývat nebudeme.60

7.8 Příbuzenství v minulosti a dnes V příbuzenských vztazích většinou hrálo velkou úlohu samotné uzavření sňatku, protože jedině jeho prostřednictvím bylo zajištěno legitimní postavení dítěte ve společnosti. Děti z nelegitimních svazků mívaly život zpravidla dosti svízelný. Příbuzenství sehrávalo velmi důležitou roli v izolovaných společenstvích, jakými byly např. šlechtické rody nebo řemeslnické cechy. Vždy mělo zásadní význam při projednávání dědických záležitostí a často také v politických vztazích. Příbuzenské vztahy a z nich vyplývající nároky na dědictví případně na trůn bývaly velmi často příčinou nebo spíše záminkou válečných konfliktů (příkladem je stoletá válka mezi Anglií a Francií /1337-1453/, v níž sehrála významnou roli Jana z Arku).

Zvláště u šlechtických rodů se pro stanovení příbuzenských linií vytvořila složitá pravidla a důraz byl kladen na linii rodu - rodokmen, tedy genealogii. Nejvýznamnějším vztahem v těchto genealogiích bylo příbuzenství v otcovské linii - agnátský vztah nazývaný po meči. Jestliže rod neměl mužské potomky, hovořilo se o tom, že vymřel po meči (meč představoval atribut šlechtice). Příbuzenský vztah v mateřské linii se nazývá po přeslici.

Jakýkoliv příbuzenský pokrevní vztah je vztahem kognátským. Mnohdy se ve šlechtických rodech pro udržení rodové linie uzavíraly sňatky mezi blízkými příbuznými - privilegované byly sňatky mezi tzv. křížovými bratranci a sestřenicemi, tedy mezi dětmi sourozenců opačného pohlaví (bratra a sestry), zatímco za nežádoucí (někdy i zakázané) byly mnohdy považovány sňatky mezi tzv. paralelními bratranci a sestřenicemi, což jsou potomci sourozenců stejného pohlaví (dvou sester nebo dvou bratrů). Toto pravidlo je obecně rozšířeným sňatkovým pravidlem. Naopak v islámském kulturním okruhu se upřednostňují sňatky mezi paralelními sestřenicemi a bratranci, tedy mezi potomky sourozenců stejného pohlaví.61

Rozsáhlé příbuzenské systémy začínají degenerovat s nástupem moderní industriální společnosti. Tam, kde sociální zabezpečení jedince na sebe přejímá stát, přechází tvorba většiny sociálních vztahů na jiné společenské instituce než je příbuzenství. Náš právní řád uznává pouze nejužší příbuzenství, to znamená, že za osoby blízké jsou považováni pouze prarodiče, rodiče, děti, vnuci, manželé a sourozenci (s výjimkou manželů jsou právě mezi nimi právně zakázány sňatky). Příbuzenství v rozvětvené formě v moderní společnosti ztrácí na významu, větší důležitost mají mnohdy pracovní a přátelské vztahy, přesto je stále nositelem často nejsilnějších emocionálních vazeb jedince a jeho citovým zázemím.

60 Viz MURPHY, R.F.: Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha, SLON 1999, s. 125-6. 61 Viz tamtéž s. 119.

- 60 -

Doporučená literatura: COPANS, J.: Základy antropologie a etnologie. Praha, Portál 2001, s. 47-57. KOTTAK, C. P.: Cultural Anthropology. N.Y. McGraw-Hill, Inc. 1991, s. 201-219. MORGAN, L.H.: Systems of Consanguinity and Affinity of the Human Family. Washigton, Smithsonian Institution 1871. MURPHY, R.F.: Úvod do kulturní a sociální antropologie.Praha, SLON 1999, s. 100-127. WOLF, J.: Úvod do studia člověka a kultury. Praha, UK 1991, s. 66-72. Otázky a úkoly: 1. V jakém typu společenství se udržela matrilokalita a jaká společenství upřednostňovala

patrilokalitu? 2. Co se rozumí po pojmem nukleární (elementární) rodina? Na schématu příbuzenských

vztahů vyhledejte všechny nukleární rodiny. 3. Na schématu příbuzenských vztahů vyhledejte všechny afinitní příbuzné jedince,

označeného jako ego. Jaké jiné afinitní příbuzné jste schopni vyjmenovat? 4. Vyhledejte na schématu příbuzenských vztahů všechny primární příbuzné ega, sekundární

příbuzné ega a najděte zástupce terciárního příbuzenského vztahu. 5. Nakreslete podle vzorového schématu schéma vlastních příbuzenských vztahů. U kolika

z uvedených osob jste schopni uvést jméno i příjmení? Znáte jména a příjmení všech svých pradědečků a prababiček?

- 61 -

8. SYMBOL

8.1 Pojem symbol, jeho obsah a jeho význam pro kulturu Slovo symbol etymologicky pochází z řeckého symballein (spojovat dohromady). Předchůdce slova symbol "sumbalon" bylo ve starém Řecku poznávací znamení, předmět rozříznutý nebo rozpůlený na dvě části (často rozlomená mince), z nichž každá připadla jednomu z účastníků smlouvy. Toto znamení často figurovalo při uzavírání smluv, sjednávání dlužních úpisů či vojenských taženích jako poznávací značka posla.

V NEJOBECNĚJŠÍM VÝZNAMU JE SYMBOL PŘEDMĚT, ZNAK NEBO JEV SLOUŽÍCÍ K OZNAČENÍ JINÉHO PŘEDMĚTU, ZNAKU ČI JEVU. JEHO PODSTATOU JE TEDY ZÁSTUPNÁ ROLE - SYMBOL STOJÍ MÍSTO PŘEDMĚTU NEBO JEVU, KTERÝ JE OZNAČOVÁN.

V jiném pojetí (např. u Eugena Finka62) je takto obecně charakterizován znak, zatímco symbol je považován za entitu, která odkazuje k hlubšímu významu než pouze k tomu, co přímo označuje. Přestože tento druhý přístup má své opodstatnění, rozdíl mezi znakem a symbolem je v tomto pojetí určován subjektivně pozorovatelem či skupinou pozorovatelů. Z tohoto důvodu se v následujícím textu budu držet širšího a obecnějšího vymezení symbolu jako nesmírně významného kulturního fenoménu. Symbol v tomto významu není něco vzdáleného, odtrženého od naší každodennosti, ale naopak její významná a nedílná součást. Symbol je spojovacím elementem mezi realitou a naším vědomím. Bez účasti symbolu není možné cokoliv pochopit nebo sdělit, neboť celé naše myšlení se odehrává v symbolech. Symbol je nedílným průvodcem lidského duševního vývoje a nejvýrazněji do něj zasáhl při utváření řeči. Každý artikulovaný zvuk má v řeči úlohu symbolu, z těchto zvuků se skládají slova přičemž každé z nich je symbolem. Podstatná část slov pak symbolizuje (zastupuje) jevy nebo předměty, ne ovšem jednotlivě, ale vždy celou třídu jevů, neboť jednotlivosti nelze pojmenovat. Každé slovo a následně mluvená řeč je tedy výsledkem složitého procesu abstrakce, je symbolizací myšlenkových pochodů člověka. V některých kulturách byl vyvinut specifický systém symbolizace jazyka, písmo, které je zachycením jazyka v grafických symbolech. Jestliže tedy myslíme, hovoříme či píšeme, neustále používáme symbolů. Nasloucháme-li hovořícímu či čteme, přiřazujeme symbolům jejich dohodnutý význam. Učíme-li se např. cizímu jazyku, osvojujeme si systém symbolů a jejich významů v příslušném jazyce. Totéž lze říci o používání číslic, matematických symbolů, chemických vzorců atd. Pro kulturní antropologii je symbol jedním z centrálních kulturních jevů. Nehmotná kultura 63 je chápána jako systém symbolů a jejich významů. Magie, mýtus a rituál jsou hlavními součástmi tzv. "symbolické kultury", která je na symbolech založena a je bez nich nemyslitelná. Na symbolech a jejich významech je založeno lidské chápání kultury a světa a jejich interpretace. Symbol je v kultuře především základem komunikace. Především vyvinutá schopnost přijímat informace od ostatních jedinců prostřednictvím symbolů zásadně zvýšila šance příslušníků rodu Homo na přežití. Předpokládá se, že rozvinutí schopnosti komunikovat ve skupině kompenzovalo biologickou nedostatečnost lidí. Podle některých autorů se právě schopnost používat symbolů k rozvinuté komunikaci stala základem lidské kultury. Lidská forma komunikace umožňuje díky symbolům získávat informace o událostech prostorově či časově vzdálených, čímž se násobí objem lidského vědění. Člověk se tak díky

62 Viz FINK, E.: Hra jako symbol světa. Praha, ČS 1993. 63 viz podkapitola 1.2 Dělení kultury.

- 62 -

symbolům dokáže učit z minulosti, představovat si budoucnost a chápat přítomnost pomocí abstrakce. Je zjevné, že problematika symbolu je natolik rozsáhlá, že bude nezbytné ohraničit oblast, kterou se budeme v této kapitole zabývat. Zaměříme se zejména oblast symbolů grafických, smyslově názorných či fyzicky ztvárněných. Symboly jsou niterným vystižením lidské podstaty. O nejstarších z nich se vědci domnívají, že jsou odrazem struktury duševních pochodů člověka. Grafické symboly provázely celý vývoj kultury, znaly je a využívaly všechny známé kultury světa. Nalezeny byly jak na nejstarších jeskynních malbách a rytinách, tak na megalitických stavbách pravěké Evropy, na prehistorických nádobách, zbraních a špercích, ve starověkých svatyních a chrámech, na obrazech středověkých mistrů a nalezneme je také v nejnovějších videoklipech, v reklamách a na billboardech. Ne všechny staré symboly jsou s to nás dnes ještě oslovit, ale značné množství z nich, je-li použito v správném kontextu, na nás může zapůsobit velmi naléhavě prostřednictvím našich emocí. Symboly se hojně vyskytují v mýtech, je na nich založena i magie, rituály a náboženské úkony jsou bez symbolů nemyslitelné. Se symboly pracovalo a pracuje od pradávna výtvarné umění, hudba i divadlo stejně jako poezie i próza. Symboly od nejstarších dob sloužily k mocenským a politickým účelům a jako nástroj ideologického působení a tak je tomu dodnes. Obrovské síly a všudypřítomnosti symbolu v našem duševním životě si povšiml švýcarský psychoanalytik Carl Gustav Jung, který hledal a nacházel spojitost mezi mytickými obrazy a snovými představami svých pacientů. Ve své teorii archetypů odhalil obrovskou sílu symbolů a jejich důležitost, neboť je na ně vázána naše vnitřní energie. Tato teorie vysvětluje až magickou přitažlivost symbolů i to, proč některé symboly tak uchvacují a vzbuzují zájem až k fascinaci. Vztahují se totiž k lidskému nevědomí; hovoří ne k lidskému rozumu, ale k emocím.

8.2 Symboly univerzální a arbitrární Některé symboly jsou univerzální, to znamená, že se s nimi setkáváme ve všech kulturách přibližně ve stejném významu. Velmi často jsou to symboly graficky zachycující přírodní jevy nebo objekty, např. symboly Slunce, Měsíce, hvězd, vlnovka znázorňující vodní živel atd. Arbitrární symboly se vyskytují v různých kulturních okruzích, přičemž je jim připisován odlišný význam. Příkladem je bílá barva, která je na Dálném Východě barvou smrti a smutku, zatímco v evropském kulturním okruhu barvou nevinnosti a čistoty. Největší množství symbolů je vázáno pouze na určité kultury a jejich význam lze odvodit pouze na základě znalosti dané kultury. Tyto symboly vytrženy ze svého kulturního kontextu pozbývají své síly, případně jejich význam musí být znovu objevován. Mezi sílou symbolů a jejich stářím existuje zpravidla přímá úměra - symbol na dopravní značce není ani zdaleka tak působivý jako např. pentagram nebo kříž. Velmi staré jsou především symboly spojované s planetami, často vyjadřované základními geometrickými obrazci (kruhy, čtyřúhelníky, trojúhelníky, spirálami, rovnoběžkami atd.). Takovéto velmi starobylé symboly lze nalézt např. na paleolitických jeskynních malbách starých až 30 tisíc let. Častým motivem ve výzdobě keramiky, šperků i jiných předmětů byly spirály a vlnovky pravděpodobně symbolizující vodní živel. Symboly měly zpravidla magický význam a odrážely základní vzorce lidské psychiky. Symboly provázely kulturní vývoj všech národů. Přitažlivost a působivost výtvarného umění je zeloženo na tom, že vyjadřovalo archetypální obsahy, které pak prostřednictvím symbolů, sdíleli všichni členové společenství.

- 63 -

V průběhu dalšího kulturního vývoje do symboliky pronikaly tvary, s nimiž se člověk setkával v rostlinné a živočišné říši. Nejdůležitější symboly zpravidla souvisely se základními životními pochody, především s plodností jak člověka samotného, tak od doby neolitu s plodností člověkem chovaných zvířat a pěstovaných rostlin. Za nejvýraznější symboly plodnosti jsou považována především vyobrazení (nejčastěji plastiky) žen se zdůrazněnými pohlavními znaky nazývané dnes Venuše. Později se objevuje též falický symbol v podobě vztyčeného mužského pohlavního údu symbolizující mužskou plodnost.

8.3 Symbolické figury Jak již bylo uvedeno, nejstarší symboly vycházejí ze základních geometrických tvarů, přičemž tvary pravidelné, s rovnými nebo zaoblenými okraji vyjadřují harmonii a vnitřní klid, zatímco okraje zubaté nebo roztřepené vyjadřují disharmonii, neklid, hněv, něco obecně znepokojujícího. Psychologicky je prokázáno, že některé geometrické tvary jsou člověku příjemnější než jiné: zpravidla jsme přitahováni tvary symetrickými a harmonickými více než nepravidelnými a nesouměrnými.64 Touha po souměrnosti, symetričnosti a pravoúhlosti se projevila u lidí především v architektonických výtvorech.

8.3.1 Kruh Již od pradávna je kruh symbolem dokonalosti. Nemá začátek ani konec a tudíž symbolizuje nekonečnost, dokonalost a věčnost, tedy božské vlastnosti. V křesťanské ikonografii se objevuje se ve formě svatozáře nad hlavami andělů a světců, je symbolem Boha a Nebes. Do kruhu je vepisováno starobylé znamení Úroboros objevující se již ve starověkém Egyptě, Fénicii a Řecku v podobě hada požírajícího vlastní ocas ve významu alegorie věčného cyklu, představující znovuzrození, nesmrtelnost, stav bez konce a počátku. Do tvaru kruhu je také vepsán velmi přitažlivý symbol Tai-či (též Tchai-ti ) pocházející z čínské kultury známý též jako „diagram nejzazší krajnosti” , který vyjadřuje dokonalou harmonii a symetrii protikladů energie Kosmu. Celá starověká čínská moudrost je prodchnuta učením o dvou základních principech veškerého bytí jin a jang, které rozvedl zejména jeden z tradičních čínských myšlenkových směrů - taoismus. Všechny projevy života jsou taoisty považovány za výsledek dynamické souhry těchto protikladných principů. Princip jang je charakterizován jako silná mužská tvořivá síla spojovaná s Nebesy, symbolizující vlastnosti jako pohyb, nahoře, světlý, vládnoucí, tvrdý. Princip jin je chápavý ženský a mateřský, spojovaný se Zemí, symbolizuje vlastnosti jako klid, dole, tmavý, poddajný, měkký. Ve sféře myšlení je jang racionálním mužským intelektem, jin je komplexní ženskou intuitivní silou. Jin je klidem mudrce, jang je silným tvořivým činem vládce. Toto polární vidění světa v protikladech není nijak cizí našem západnímu způsobu myšlení. Geniální na čínské filosofii je v tomto případě fakt, že tyto dva protiklady jsou spojeny v jeden celek. Právě vztah a dynamická povaha jinu a jangu jsou zachyceny ve zmíněném obrazci Tai-či.

64 Tato zákonitost se projevuje pravděpodobně v celé živočišné říši a zřejmě se touto cestou ubíral přirozený výběr: souměrní jedinci jsou u párových živočišných druhů úspěšnější především při výběru sexuálního partnera; jsou sexuálně přitažlivější, proto mají šanci na větší množství potomků.

- 64 -

Diagram je symetrickým uspořádáním tmavého jinu a světlého jangu, tato symetrie ovšem není statická. Je rotační, což působivě naznačuje esovitá křivka jejich předělu znázorňující nepřetržitý cyklický pohyb; jakmile jeden z principů dosáhne svého maxima, uvolňuje místo svému protikladu a cyklicky se vrací ke svému počátku. Dvě tečky umístěné uprostřed protikladných principů symbolizují, že každý z nich obsahuje část svého protikladu. Celý obrazec je pak nutno si představit ne pouze v ploše, ale v prostoru jako rotující kouli symbolizující Kosmos. Jeden z klasických taoistických mistrů Čuang-C’ říká: "Život je harmonická směs jinu a jangu."

8.3.2 Čtverec Tento geometrický útvar navozuje představu spolehlivosti, přístřešku, bezpečnosti, vyváženosti protikladů. Symbol čtverce je spojován s vladařským trůnem a také s chrámem. Je-li kruh symbolem Nebes, pak čtverec je symbolem Země. Do čtverce byl vpisován keltský ochranný uzel - tradiční znak slavnosti Samhain. Stejný tvar má "nekonečný uzel", symbol užívaný v Číně, Indii a Tibetu jako pomůcka k meditaci.

8.3.3 Kříž Dvě osy procházející středem a svírající navzájem pravý úhel vytvářejí jeden z nejstarších symbolů vůbec, kříž. Kříž vytváří Slunce krajními body své dráhy (sever, jih, východ, západ), což Zemi rozděluje na čtyři myšlené části. S křížem v různých podobách se setkáváme u většiny kultur. Často symbolizuje člověka a rozpětí jeho osobnosti všemi směry. V kříži je zachycena rovnováha protikladných principů, je chápán jako symbol vesmíru a harmonie jeho složek. Ústředním bodem celého symbolu je křížení obou os, kde dochází k vyrovnání všech protikladných sil. Symbol kříže je často kombinován s kruhem. S jejich spojením se setkáváme např. na keltském kříži, který je o mnoho set let starší než je latinský kříž symbolizující křesťanství. Zřejmě souvisel se symbolikou plodnosti; kříž zde charakterizuje mužský princip, kruh ženský. Tento symbol přejalo křesťanství ve významu spojení nebe a země.

Ještě starší než kříž keltský je kříž starověkých Egypťanů, prastarý symbol věčného života ankh (též anch). Podobně jako v předchozím případě symbolizuje spojení nebe a země, zároveň je spojením symbolu mužského a ženského (kříž symbolizuje boha Usíreva, též Osirida, ovál bohyni Isis, též Éset, jeho věrnou manželku a milující sestru). V egyptském výtvarném umění je ankh často nesen bohy jako symbol nesmrtelnosti. Také v indické kultuře se setkáváme se symbolem kříže spojeného s kruhovým principem. Jedná se o tzv. svastiku, posvátný symbol uctívaný hinduisty, džinisty i buddhisty. Původně se jednalo o vyobrazení rotujícího ohnivého kříže, jehož ramena jsou na koncích zalomena tak, aby symbolizovala proud světla vznikající při pohybu zářícího předmětu na sítnici oka. Svastika představuje původně blahodějný symbol štěstí a zdaru, symbol slunečního kotouče. V buddhismu je svastika pečetí Buddhova srdce a charakterizuje koloběh zrození. V džinismu představují jeho ramena čtyři roviny lidské existence. Toto prastaré znamení se objevovalo i v Persii, u semitských národů Mezopotámie i ve starém Řecku. Svastika se vyskytovala také na skandinávských runách jako symbol dobra, pravdy a vítězství, v germánské mytologii byla válečným kladivem boha vzduchu, hromu a blesku Thora. U starých

- 65 -

Germánů byla svastika symbolem slunce a ohně, též štěstí. Byla ovšem nalezena i ve svatyni jednoho z hlavních slovanských božstev Svantovíta na Rujáně.65 V podobě černého hákového kříže v bílém kruhu umístěném na červeném poli se levotočivá svastika stala ústředním symbolem nacistické ideologie (jako symbol árijství) a v této podobě se ocitla i na vlajce nacistického Německa. Z toho důvodu je dnes hákový kříž (svastika) v evropském kontextu považován za symbol krutosti a nenávisti. V západním kulturním okruhu je kříž spojován především s křesťanstvím. Křesťanský kříž se vyskytuje v různých obměnách: � zejména kříž zvaný latinský je pro křesťany symbolem utrpení Krista a řady jeho

následovníků. � obrácený, zvaný petrský, neboť na něm byl podle pověsti ukřižován sv. Petr, je užívaný též

satanisty � ondřejský do X, na němž měl být umučen sv. Ondřej � řecký, jehož ramena jsou stejně dlouhá a setkáváme se s ním ve znaku Červeného kříže � maltézský, osmihrotý, znak rytířského řádu Johanitů (jeho 8 vrcholů mělo symbolizovat

8 rytířských ctností), je stříbrný na červeném štítu � tlapatý, který má do oblouku rozšířená ramena používali jako svůj znak rytíři templářského řádu (červený na stříbrném štítu) � ve tvaru dělového kříže byla často udělována vojenská vyznamenání � patriarší se dvěma příčnými rameny byl znakem arcibiskupů a patriarchů � papežský má 3 příčná ramena a je znakem hlavy katolické církve � pravoslavný má 3 příčná ramena, přičemž spodní je vychýleno

65 Viz BUBEN, M.: Encyklopedie heraldiky. Praha, Libri 1997.

- 66 -

8.3.4 Symboly planet Nebeská tělesa hrála v lidských představách vždy klíčovou symbolickou roli už proto, že byla spojena s nebesy. Jednoznačně nejvyšší postavení ve většině kultur bylo přisuzováno Slunci pro jeho velikost a sílu jeho záře. Slunce bývalo většinou ztotožňováno s mužským principem a velmi často bylo symbolem nejvyššího božstva i vládce. Slunce bylo uctíváno prakticky všemi starověkými kulturami. Kult Slunce se nejvíce rozvinul ve starověkém Egyptě, kde byl nejvyšší bůh ztotožňován se slunečním kotoučem (Ré), podobně tomu bylo i ve Střední a Jižní Americe. Inkové zdobili chrámy boha Slunce zlatem a přinášeli mu četné oběti. Symbol slunce v podobě červeného kotouče na bílém poli nalezneme na japonské vlajce, neboť Japonsko se nazývá Zemí vycházejícího slunce. Sluneční princip doplňuje Měsíc vykládaný většinou kultur jako princip ženskosti. Měsíční srpek se velmi často vyskytuje jako symbol ženské bohyně (např. Artemis, Seléné, Aštarté, Ištar, v křesťanské ikonografii na půlměsíci stojící Panny Marie s dítětem). Pro své neustálé přecházení z fáze do fáze je Měsíc připodobňován k ženskému cyklu, v mnoha jazycích se jeho označení shoduje s jednou ze základních kalendářních jednotek času rovnající se zhruba 28 dnům, během nichž projde Měsíc všemi svými fázemi. Také hvězdy od nepaměti zaujímaly a dodnes zaujímají v symbolice významné místo. Hvězda s pěti cípy zvaná pentagram byla tradičním symbolem lidského mikrokosmu. Pentagram byl také tajným poznávacím znamením Pýthagorejců. V magii se pentagramu přisuzovala schopnost spoutat nebo zapudit zlé síly: čtyři vrcholy představovaly čtyři živly, pátý duchovnost, proto byl zvláště oblíben u mágů pod označením "muří noha". Šesticípá hvězda, hexagram, zvaná též Davidova hvězda (též Davidův štít) je složená ze dvou rovnostranných trojúhelníků. Davidova hvězda je emblémem judaismu, figuruje modrá v bílém poli i na státní vlajce Izraele. Je znamením míru a rovnováhy. Trojúhelník obrácený vrcholem vzhůru je symbolem ohně a mužské energie, obrácený trojúhelník symbolizuje vodu a ženskou energii. Vyskytuje též jako Šalamounova pečeť (která je tvořena dvěma do sebe vpletenými trojúhelníky).66 Symbolika nebeských těles byla rozsáhle propracována především v astrologii, jež byla založena na přesvědčení, že postavení nebeských těles má bezprostřední vliv na osud člověka.

8.3.5 Symbolika st ředu Představa světového středu je velmi silně zakořeněna v kultuře řady národů: Čína se prohlašovala za Říši Středu, naše země si zakládá na svém centrálním postavení v Evropě, přičemž její metropole Praha je hrdá na své označení "srdce Evropy" atd. Představa, že stojíme ve středu uspokojuje naši touhu po symetrii a zároveň nás činí důležitějšími než jsou ti, kteří stojí mimo střed, na okrajích. Do symboliky všech kultur a národů se promítla lidská touha po symetričnosti. Základem symetrie světa se stala pradávná představa středu světa, jímž prochází světová osa. Za takovýto střed bývala často považována vysoko položená místa, zejména vrcholy hor.

66 Viz SCHOLEM, G.: Davidova hvězda. Praha, Nakladatelství Franze Kafky 1995, s. 53-59.

- 67 -

Výstup na horu má dodnes rituální charakter, je psychicky spojován s určitou očistou ducha srovnatelnou s meditací, stoupání k vrcholu jako by bylo výstupem k lepšímu "já" jedince. Řada kultur se upínala k vrcholu určité hory buď jako k dějišti významných mytických událostí navíc byla hora často vnímána jako ochránce kraje rozkládajícího se pod ní. Zároveň se tak vrchol hory stával myšleným středem určité geografické oblasti či země.

Takovýchto vrcholů, které měly svůj symbolický význam pro danou kulturu bychom našli velké množství: např.hora Sinaj, na níž Mojžíš podle Bible přijal Desky Zákona, hora Sión, kolem níž se rozkládá Jeruzalém, Fudžisan Japonců, Potala Tibeťanů, Méru hinduistů, Olymp Řeků, Ararat křesťanů, u nás Říp či např. Ještěd (nazývaný německy Vater Jeschken). Tam, kde hora chyběla, byla její symbolika v rovině nahrazována megalitem, mohylou, obeliskem, zikkuratem v Mezopotámii, pyramidou v Egyptě, Střední či Jižní Americe, stúpou v Indii atd. Stejně tak zvonice či kostelní věže odpovídají potřebě myšleného středu a vytvářejí pocit bezpečí plynoucího z jím poskytované ochrany. Od představy světového středu lze přejít k představě osy světa procházející zpravidla myšleným středem jako spojnice mezi Nebem a Zemí. Tato myšlená osa je představována v různých kulturách řadou symbolů: nejčastěji sloupem, stromem, holí, stožárem, již zmíněnou zvonicí, nebo též vztyčeným falem. Ze všech symbolů osy je ovšem nejtypičtější a nejrozšířenější hůl: od pastýřské přes poutníkovu až k maršálské znamená důstojnost a autoritu. Nacházíme ji jako dirigentskou taktovku, biskupskou berlu nebo jako magickou hůlku čaroděje či kouzelníka. Nejvýznačnější specifikací hole je žezlo - královský atribut symbolizující královu zprostředkující úlohu mezi nebem a jeho poddanými. Podobnou symbolickou úlohu má např. kopí (sv. Jiří), nebo meč rytířů a hrdinů (např. Excalibur, meč krále Artuše, či světelný meč rytířů řádu Jedi z Hvězdných válek). Další variantou myšleného osového středu je strom, uctívaný zejména předkřesťanským obyvatelstvem Evropy (Kelty, Germány i Slovany). V Galii to byl dub, u Slovanů v našich zemích lípa, u východních Slovanů bříza, v islámských zemích požívá úcty olivovník, ve středomoří cedr nebo fíkovník, v Japonsku bambus. Vertikálnost stromu a jeho obnovující se zeleň, případně úroda plodů představuje významnou symboliku života. Dnes se objevuje jak v májkách stavěných na začátku května, tak především ve vánočním stromku, v němž pokračuje biblická představa rajských stromů života a poznání .67

8.3.6 Symbolika plodnosti Velmi silná symbolika je tradičně spojována s ženským a mužským principem, neboť člověk přinejmenším od neolitických dob chápal, že jejich spojení je základem plodnosti a obrody života. Často se jako symbol ženské plodnosti objevuje lastura připomínající ženské genitálie; již v nálezech z doby paleolitu se na kultovních místech a v hrobech vyskytují mušle "kaurí" (schránka zavinutce) pravděpodobně symbolizující plodivou sílu a snad i víru ve znovuzrození. Symboly ženských a mužských pohlavních orgánů spojovaných s plodností jsou hojně rozšířeny u všech pěstitelských a pasteveckých kultur. Zjevné sexuální symboly se objevují jak v magii, tak ve výtvarném umění, ostatně dodnes jsou nejoblíbenějším námětem záchodkové lidové tvořivosti. Téměř všechny kultury je považovaly ze nesmírně důležité; s extrémním zdůrazněním významu sexuálního aktu se ovšem setkáváme zejména v indickém tantrismu.

67 Viz BENOIST, L.: Znaky,symboly a mýty.Praha, Victoria Publishing 1995, s. 36.

- 68 -

V něm je chápání vesmíru založeno na sjednocení mužského principu reprezentovaného bohem Šivou (symbolizován lingamem - často přímým zpodobením vztyčeného mužského pohlavního údu, jemuž je projevována posvátná úcta) a ženského principu reprezentovaného bohyní Šakti (symbolizována jóní - zobrazením ženského pohlavního orgánu). Prostřednictvím sexuálního styku má zasvěcený v tantrismu možnost dosáhnout duchovního osvícení. Keltská mužská božstva bývala někdy zpodobena dokonce s trojitými pyji zdůrazňujícími jejich plodivou schopnost. V evropském kontextu byl symbolem plodnosti zajíc, s nímž se setkáváme v symbolice Velikonoc. Symbolem života spolu s červenou barvou (barva krve) je vejce, které se v mnoha mytologiích objevuje jako zdroj života. Symbolika označující v biologii samičí a samčí, ženské a mužské je odvozena z astronomických symbolů pro označení planet Venuše ♀ a Marsu ♂.

8.3.7 Symbolika čísel � jedna - je číslem počátku,bytí a stvoření, symbol nejvyššího božstva, v křesťanství Boha � dvě - vyjadřuje polaritu, dualitu, sexualitu, pár, mužský a ženský element � tři - triáda, představuje tvořivý aspekt, dítě duality. V řadě náboženství se setkáváme

s hlavní trojicí bohů (v hinduismu Brahma, Višnu, Šiva, ve starověkém Řecku bratrská trojice Zeus, Poseidón, Hádés, v Římě Jupiter, Junó, Minerva, v křesťanství Bůh otec, Syn, Duch svatý). Trojka se objevuje i v mýtech a pohádkách jako symbol jednoty v různosti: dívka, žena, stařena (v řecké mytologii Persefoné, Déméter, Hekaté), etapy života: dětství, dospělost, stáří; zrození, život, smrt; etapy času: minulost, přítomnost, budoucnost. Ježíškovi se přicházejí poklonit tři králové (mudrci), v řecké mytologii nalezneme tři Erínye,v řecké mytologii a později v evropských v pohádkách vystupují tři sudičky, hrdina plní tři úkoly, může mít tři přání, vysvobozuje tři princezny atd.

� sedm - je součtem božské číslovky tři a číslovky člověka čtyři, významné symbolické číslo. Je sedm dní v týdnu, sedm planet, sedm tónů stupnice, sedmý den je dnem odpočinku, křesťanství zná sedm smrtelných hříchů (lenost, hněv, závist, obžerství, smilstvo, lakomství a pýcha), sedm svátostí, ve středověku se studium dělilo do sedmi svobodných umění. V pohádkách a mýtech má sedmička nespočetné množství výskytů (např. sedm trpaslíků, sedm kůzlátek, sedm Simeonů).

� dvanáct - násobek čísel 3 a 4. Dvanáct je znamení zvěrokruhu, dvanáct hlavních olympských bohů v řecké mytologii, 12 apoštolů, 12 rytířů svatého Grálu, 12 izraelských kmenů, 12 měsíců v roce, den je dělen na dvakrát 12 hodin atd., dvanáctka byla jednotkou počítání u starých Babylóňanů.

� šedesát - dokonalé cyklické číslo (dělitelné dvanácti, desíti i šesti) bylo základem číselného systému u Babylóňanů, který je dodnes zachovaný v našem dělení kruhu na 360˚ a měření času na hodiny a vteřiny.

8.3.8 Symbolika barev Barvy na naše city působí bezprostředně, jejich psychologický účinek je nesporný. Mají schopnost nás povzbudit, uklidnit, znervóznit i deprimovat. Jejich účinky na naši mysl se odvozují především z asociací na přírodu: modrá obloha, zeleň rostlin, červená krev, zlaté slunce atd. � červená je především barvou života (Adam znamená stvořený z červené hlíny),

symbolizuje energii proudící tělem, je to barva války, mužství a činorodosti, barva erotiky a lásky (rudé srdce)

� modrá je barva intelektu, míru, rozjímání, oblohy, nekonečna, vody. Je barvou hvězdného roucha Panny Marie, bohyně Venuše i Ištar.

- 69 -

� žlutá je čínskou národní barvou určenou císaři, pro buddhisty symbolem pokory (odtud šafránově žlutá mnišská roucha). V evropském kontextu je symbolem zrady, nevěry, nestálosti, cizoložství (ve středověku barva oděvu prodejných žen).

� bílá je na západě symbolem čistoty, panenství (bílé lilie), na východě pak barvou truchlení (odvozeno zřejmě od bledosti tváře zemřelého)

� zelená obecně symbolizuje vegetaci, přírodu, posvátná barva islámu � fialová je barvou mučedníků a smutku vdov, barva půstu, pokory a pokání � purpurová (nachová) - barva, v níž měli zálibu vládcové, oblékali se do ní římští

patriciové, byzantští císaři i kardinálové a králové � černá je spojována s temnotou počátku, na západě symbolizuje smrt, noc a zlo.

Egypťanům však symbolizovala znovuzrození Doporučená literatura: BENOIST, L.: Znaky,symboly a mýty.Praha, Victoria Publishing 1995. BUBEN, M.: Encyklopedie heraldiky. Praha, Libri 1997. FONTANA, D.: Tajemný jazyk symbolů. Praha, Paseka 1994. KASTOVÁ, V.: Dynamika symbolů. Praha, Portál 2000. Kulturní symboly a etnické vědomí. Praha, Bohemia 1995. MYSLIVEČEK, M.: Panoptikum symbolů, značek a znamení. Praha, Horizont 1992. NUSKA, B.: Symbolonika speciální neboli aplikovaná. In: Souvislosti. Scholé filosofia, Liberec 2001, s.166-182. ROYT, J., ŠEDINOVÁ, H.: Slovník symbolů. Praha, Mladá fronta 1998. Symbol v lidském vnímání, myšlení a vyjadřování. Sborník příspěvků. Praha, Filosofický ústav ČSAV 1992. Otázky a úkoly: 1. Charakterizujte univerzální a arbitrární symboly a dokumentujte je na příkladech. 2. Přiřaďte principům jin a jang následující dvojice: mladý-starý, pomalý-rychlý, noc-den,

nahoře-dole, nebe-země, voda-oheň, vládnoucí-poddajný. 3. Jmenujte alespoň pět hor, které mají pro určité kultury symbolický význam. 4. Uveďte příklady podlouhlých předmětů (specifikací hole), které slouží jako symbol

autority či určitého úřadu. 5. Uveďte typy křížů, které nejsou spojeny s křesťanstvím. Pro které kultury jsou typické?

- 70 -

ZÁVĚR

Tento text je určen ke stručnému uvedení do problematiky kulturní antropologie. Neklade

si za cíl vyčerpat všechna témata, jimiž se tento obor zabývá, ani podat zevrubný přehled jeho

dějin, škol a hlavních představitelů.

Cílem bylo umožnit studentům pohlédnout na důvěrně známou realitu své vlastní kultury

z jiného úhlu pohledu a objevit dosud netušené souvislosti. Pokud se jim skutečně podaří je

objevit, mohou jim napomoci jednak lépe pochopit svou kulturu a její projevy, ale především

přistupovat s větší dávkou tolerance k odlišným kulturám a jejich nositelům. V tom spočíval

hlavní záměr této práce a jedná se o hlavní důvod, proč je tento předmět zařazen do studijního

programu budoucích pedagogů.

- 71 -

POUŽITÁ LITERATURA 1. AUGÉ, M.: Antropologie současných světů. Brno, Atlantis 1999. 2. BENEDICT, R.: Kulturní vzorce. Praha, Argo 1999. 3. BENOIST, L.: Znaky,symboly a mýty.Praha, Victoria Publishing 1995. 4. BÖTTGER, Walter: Kultura ve staré Číně. Praha, Panorama 1984. 5. BUBEN, M.: Encyklopedie heraldiky. Praha, Libri 1997. 6. BUDIL, I.T.: Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha, TRITON 1992. 7. BURKERT, W., GIRARD, R., SMITH, J.Z.: Violet Orgins. Ritual Killing and Cultural

Formation. Stanford, Stanford University Press 1987. 8. COPANS, J.: Základy etnologie a antropologie. Praha, Portál 2001. 9. Člověk ve světě magie. Praha,Unitaria 1992. 10. DUMÉZIL, G.: Mýty a bohové Indoevropanů. Praha, OIKOYMENH 1997. 11. ELIADE, M.: Mýtus o věčném návratu. Praha. OIKOYMENH 1993. 12. FINK, E.: Hra jako symbol světa. Praha, ČS 1993. 13. FONTANA, D.: Tajemný jazyk symbolů. Praha, Paseka 1994. 14. FRAZER, J.G.: Zlatá ratolest. Magie, mýty, náboženství. Praha, MF 1994. 15. FRAZER, J.G.: Zlatá ratolest. Druhá žeň. Praha, Garamond 2000. 16. FREUD, S.: Totem a tabu. Vtip. Praha, Práh 1991. 17. GENNEP, Arnold van: Přechodové rituály. Systematické studium rituálů. NLN 1996. 18. GIDDENS, A.: Sociologie. Praha, Argo 1999. 19. GRAVES, R: Řecké mýty I., II. Praha, Odeon 1982. 20. HAVILLAND, W.A.: Cultural Anthropology. New York, CBS College Publishing 1987. 21. HILL, D.: Magic and Superstition. London, Hamlyn Publ.1968 22. JUNG, C.G.: Duše moderního člověka. Brno, Atlantis 1994. 23. KASTOVÁ, V.: Dynamika symbolů. Praha, Portál 2000. 24. Kulturní symboly a etnické vědomí. Praha, Bohemia 1995. 25. KOTTAK, C.P.: Cultural Anthropology. Fifth Ed. McGraw Hill, Inc. 1991. 26. KRAMER, S.N.: Mytologie starověku. Praha, Orbis 1977. 27. KRATOCHVÍL, Z., BOUZEK, J.: Od mýtu k logu. Praha, Herrmann & synové 1994. 28. LAWLESS, R.: Co je to kultura. Olomouc, Votobia 1996. 29. LÉVI-STRAUSS, C.: Mýtus a význam. Bratislava, Archa 1993. 30. MAUSS, M.: Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech. Praha,

SLON 1999. 31. MORGAN, L.H.: Společenské zřízení amerických Indiánů. Praha, Rovnost 1954. 32. MORGAN, L.H.: Systems of Consanguinity and Affinity of the Human Family.

Washington, Smithsonian Institution 1871. 33. MURPHY, R.F.: Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha, SLON 1999. 34. MYSLIVEČEK, M.: Panoptikum symbolů, značek a znamení. Praha, Horizont 1992. 35. NUSKA, B.: Symbolonika speciální neboli aplikovaná. In: Souvislosti. Scholé filosofia,

Liberec 2001. 36. PIJOAN, J.: Dějiny umění. Praha, Knižní klub, Balios, sv.1., 2000. 37. PUHVEL, J.: Srovnávací mythologie. Praha, NLN 1997. 38. ROYT, J., ŠEDINOVÁ, H.: Slovník symbolů. Praha, Mladá fronta 1998. 39. Sociální a kulturní antropologie. Sociologické pojmosloví. Praha, SLON 1994. 40. SOUKUP, V.: Dějiny sociální a kulturní antropologie. Praha, UK 1996. 41. SOUKUP, V.: Přehled antropologických teorií kultury. Praha, Portál 2000. 42. STEVENS, A.: Jung. Praha, Argo 1996. 43. Symbol v lidském vnímání, myšlení a vyjadřování. Sborník příspěvků. Praha, Filosofický

ústav ČSAV 1992. 44. TRENCSÉNYI-WALDAPFEL, I.: Mytologie, Praha, Odeon, 1967. 45. TURNER, V.W.: The Ritual Process. London, Routledge 1969. 46. WILSON, E.O.: O lidské přirozenosti. Praha, Lidové noviny 1993. 47. WOLF, J.: Úvod do studia člověka a kultury. Praha, UK 1991.