bokých, avšak iracionálních duchovních záitk.
1.
Kadému, kdo upe své poznávací schopnosti na prvky, z nich so skládá smysly daný svt, bude po nejnutnjší filosofické pr­ prav patrné, e se skládá z ady poitk a vjem, je zachycují jeho djství. Uvedeným prostým smyslovým zachycením toku vnj­ šího svta nelze však naprosto vystihnouti našeho ducha v jeho nejhlubší podobí'1. Hlubší rozbor poznávacích schopností našeho ducha pouí nás, e náš duch není toliko nádr, jí by proudil bystrý tok poitk a vjem, nýbr e jest té aktivní mohutnost, je onen byste proudící materiál zpracovává za pomoci forem a funkcí, je naprosto nepocházejí z uvedené smyslové zkušenosti. Konen ješt další rozbor upozorní nás na existenci zcela zvláštních, nedaných pravidel neb norem, hodnot, je naprosto nelze posteh- nouti smyslovou zkušeností, je tedy vlastn neexistují a je — jak usuzují nkteí myslitelé — toliko platí ve zvláštním, smysly nevnímatelném svt pomyslném.
Jak patrné, stýká se v našem rozboru svt fysický, daný empirickými našimi poitky a vjemy, s transcendentálním svtem metafysickým, jen usoustavuje a tídí proudící a prchavý mate­ riál, obsaený v našich vjemech a poitcích. Náš duch není tedy naprosto cele vystien povrchovým omezením na vnímání prosted­ nictvím zkušenostních dat: naopak, jeho vlastní úloha se poíná, a svým pedzkušenostním zasaením roztídí, co jest prchavého a co jest trvalého na skladb svta.
Smyslová zkušenost nevyerpává tedy veškeré naší duševní zkušenosti; zvlášt však není s to, aby nám dala pedlohu k jed­ nání. Z toho dvodu jest nevyhnutelné, aby ml lovk, vyzbrojený
6
promn tohoto svta, v jednotném nepromnném principu, který by ídil labilní a promnlivou zkušenost smyslovou. Naše pozná­ vací schopnosti poukazují moností se rozhodnouti ajednati podle pevných a zmnám nepodléhajících zásad na zasahování nadindivi- duálního, transcendentálního subjektu, jen jest však — jak ji Kant ukázal — skryt našim poznávacím schopnostem.
Takto jest zachycován prchavý tok duševních kvalit, jak jest dán našimi poznávacími schopnostmi, do pedzkušenostních forem, kadlub, je zpsobují, e se nám za jejich pomoci stává svt po- znatelným a obrábitelným. A nejen to, mravní normy a hodnoty umoují nám vystupovati pevn a bezpeno na základ pedzku- áenostní jistoty pi spoleenských stycích.
Avšak podobné roztídní dat poznání v prchavé a nestálé kvality a ve stálé formy chová v sob nco nebezpeného. Podob­ ným roztídním jsme toti vedeni k svdné, avšak násilné a tedy nesprávné domnnce, jako by materiál, zpracovaný transcendentální oblastí našeho ducha, tedy pedzkušenostními jeho formami a funk­ cemi, byl nutn toliko rozumového, racionálního pvodu a jako by citové a volní prvky byly pi podobném pojetí naprosto nezúast­ nny. Podobná domnnka, je vyznauje písný r a c i o n a l i s m , zakládá se na zásadním omylu. Jak jsme ji dostaten dokázali ve svém spise „ P í r o d a a v d a " , vda sice abstrahuje od prcha­ vých dojm pozorovatelových, aby získala pevná objektivní data, je by byla pokud mono nezávislá na smyslové zkušenosti, avšak i ve vdeckém výkladu zstalo nco kvalitativního hodnocení. Energie jest výše cenna ne pouhá pasivní hmota, vykonaná práce výše ne energie, je má onu práci vykonati. Takto ani ve vd není úpln abstrahováno od kvalitativních rozdílu, je poukazují na zasaení našeho kvalitativního citového poznání. Zvlášt však hierarchie vd svdí o tom, e kvalitativní prvky nebyly z vdy úpln vyloueny. Obory badání fysikálního, chemického a biologic­ kého se odvolávají ásten té k našim kvalitám a citm, i kdyby posledním a nejvyšším cílem vlastního vdeckého badání byla snaha pevésti djství svta na zákony pohybu.
Ob poslední vdy v hierarchii vd, jak p s y c h o l o g i e , tak i s o c i o l o g i e , jako i normativní nauky, e s t e t i k a a m r a v o-
I
u k a , nemohou se vzdáti zasaení i r a c i o n á l n í c h , k v a l i t a t i v ­ n í c h initel, jeto by se práv podobným vylouením zbavily pedmtu svého badání, take by na konec nezb3-la ne strohá a ztrnulá forma bez vlastního proudícího obsahu. Estetika bez estetických dojm jest práv tak nemyslitelná jako mravouka bez mravních in. Pes to, e platí na zkušenosti nevybudovaná nad- individuální pravidla mravní a estetická, pece jest nutno pipustit i existenci individuí, je/ prakticky proívají jednotlivé pípady jak estetického vkusu, tak i mravního konání. Jak patrné, ím výše stoupáme v hierarchii vd, tím jest nám patrnjší zasáhnutí iracio­ nálních kvalitativních initel, je nám nelze dobe vylouiti, ne- chceme-li z onch vd vylouiti, co jest na nich zvláštního a speci­ fického: toti jejich iracionální, nepodmínný obsah.
Filosofie odpovdla na poadavek s m y s l o v d a n é h o s v t a e m p i r i c k é h o a n e d a n é h o , avšak p l a t í c í h o s v t a p o m y s l n é h o vybudováním dvou soustav svt, je nazvala ústy P l a t o n o v ý m i : xóafiog aio&r\tos a xóa/j,og vorjróg. K a n t se pi­ klání k Platonovu odlišení dvou svt v podob m u n d u s s e n s i - b i l i s a m u n d u s i n t e l l i g i b i l i s . Avšak ji u Kanta je patrné, e svým pojmem „ S o l l e n " zavádí vlastn tet í druh oblasti. Filosofie však nese trvala u soustavy dvou svt, nýbr objevila myslitelem L o t z e m t e t í í š i h o d n o t , je platí v dosud ne­ uskutenném duševním kosmu. Hodnoty platí, ani je teba, aby existovaly, prohlašuje jedna ást uenc; druhá se však naprosto nespokojuje uvedeným agnostickým krédem, jsouc pesvdena, e hodnoty náleejí k oblasti pímých záitk
1 K túmto úvahám srovnej: H. Rickert: Der Gegenstand der Er- kenntnis. i>. vyd. 1915 a E m i l Lask: Die Logik der Philosophie und die Kategorienlehre. Tbingen 1911. — Max Scheler kritisuje úsudek, e hod­ noty platí, ani existuji, takto: „Geltung" kommt Satzen zu, die in sich selbst wa.hr sind, sofern diese Siitze, diese Bedeutungsinhalte auf ein mogliches Be- haupten bezogen werden. Naturlich ist dies aneb. richtig von Satzen, die einen Wert einer Sache zusprechen. Aber darm sind nicht die Werte selbst bloBe „Geltungen", als gingen sie in diesem „gelten" auf. Werte sind Tatsachen, ge- hiirig zu einer bestimmten Erfahrungsart, und es gehórt zum Wesen der Wahrheit eines solchen gultigen Satzes, daB er mit diesen Tatsachen iiber- einstimmt." Der Formalismus in der Ethik und die materiále Wertethik, Halle. 2. vyd. 1021, str. 189.
Vybudovala-li filosofie s jedné strany t r o j í oblast pedmt poznání, je postupují od smyslov vnimatelného svta k racionál­ nímu svtu pomyslnému, aby pak konen oblastí nedaných, tedy iracionálních hodnot postoupila k svtu, jen má býti teprve vytvoen: nezstává filosofie s druhé strany stati u pouhého empi­ rického subjektu, jen vnímá svt, daný našimi smysly. Jak jsme ji podotkli, nutno pi poznání pihlíeti k zasahování transcen- dentální oblasti ducha, je formuje materiál, dodávaný mu našimi smysly. Pes to tedy, e kadý z nás získává smyslový materiál, jen jest vdy subjektivn zabarven, pece jsme jen nuceni pijmouti hypothesu „ v š e o b e c n é s u b j e k t i v i t y " v podob t r a n s c e n - d e n t á l n í h o , n a d i n d i v i d u á l n í h o v d o m í , je uruje pravidla vkusu, uruje normy mravního konání a vytyuje kriterium pravdy neb klamu.
Sahají-li pedpoklady svta, jen jest smysly vnimatelný do transcendentálního iracionálna, nelze-li omeziti oblast subjektu na empirický, smyslovou zkušeností ohraniený subjekt, nýbT pouka­ zuj e-li tento empirický subjekt na úzký styk se subjektem transcen- dentálním, jest patrné, e se nelze zastaviti pi # poznání u omezeného stanoviska pouhého racionalismu, nýbr e j e s t n u t n o p i e d - p o k l á d a t i e x i s t e n c i e m p i r i c k y n e e x i s t u j í c í h o , neda­ n é h o s v t a i s u b j e k t u . Co díve existovalo v duši našich pedk jakoto pání neb denní sen, spatujeme dnes uskutenno. Není pochyby, e i naše tuby, sny a ideály splní jednou naši potomci. Takto poukazuje racionalismus na zasaení nejen iracio­ nálních prvk v podob vytvoení t u b y , d e n n í h o s n u neb i d e á l u , nýbr i n a m o n o s t i n t u i t i v n í neb k o n t e m p l a - t i v n í m e t o d y , jí se ona neskutená, zázraná vidina stává po- strehnutelnou. ivot lze povaovati teprve tehdy za dokonale vyitý, a dosáhneme kadodenního styku s transcendentální po­ myslnou oblastí, je jest jakoby kolébkou budoucnosti. Takto duševní ivot, itý ve své pravé tvoivé podob, obsahuje mnohem více ne pouhá data vdomí, jeto me býti pedvdomým myšle­ ním — je spíše nazírá v obrazech ne myslí v abstraktních pojmech — ve styku se skuteností, která dosud není, nýbr je se teprve tvoí.
Kdeto objektivní pojmové poznání ukládá své poznatky do
9
hrob abstraktních ztrnulých pojm, je mají nkdy spolený toliko jeden nepatrný znak s ivou proudící skuteností, ím ne­ pedstavuje ne její prázdné slupky a pouzdra, p o z n á n í i r a c i o ­ n á l n í , v nm neskládáme útu z pouhých dat našeho vdomí, pipouští monost pímého záitku skutenosti na základ sympatie, na základ vcítní. Ú k o l e m t c h t o s t a t í j e s t p r á v v y ­ š e t i t ] , co a k o l i k d k u j e m e z a p o z n á n í ve z t r n u l ý c h p o j m e c h s v é h o r o z u m u a k o l i k z n a š e h o p o z n á n í p o c h á z í z o n é z v l á š t n í o b l a s t i ne ú p l n v d o m é h o i r a c i o n á l n a , je nepracuje toliko strohými vdomými pojmy, nýbr spíše umouje vcítním pekroiti hranice a demarkaní áru racionálna; plastické obrazy a vidiny budoucí skutenosti kráejí v patách aktu sympatického vcítní. Monost pouiti našich iracionálních schopností pedvádí nám takto v tubách, snech a obrazech iracionální skutenost, po ní bychom marn pátrali svým ztrnulým, abstraktním pojmovým poznáním. O podobném po­ znání lze nám prohlásiti, e jsme jím u vlastního koene reality; zde tedy jest myšlení zárove tvoením svta. Jest však nutno ustavin zdrazovati, e podobné myšlení není myšlení v abstrakt­ ních pojmech, nýbr myšlení afektivní o pedstavivé a dynamické form.
Ve svém spise „ P i r o z e n é a d u c h o v n í z á k l a d y s v t a a i v o t a " vytýkám K a n t o v i , e definuje filosofii, jako by byla rozumovým poznáním na základ pojm. Pojmové poznání nás však nejen odvádí od byste proudící reality, jí nelze zachytiti všeobecnými schématy, nýbr ona skutenost, zdánliv do nich zachycená, jest tím okamikem dokonale umrtvena; a nejen to, jest zárove naprosto anulována. Tam toti, kde se rozhostí ztrnulé relace mezi jevy, nastoupí vláda nejen smrti, nýbr i nieho. F i lo­ sofie, je by se snaila vybudovati svtový názor na základ pesných, pojm, byla by nejen akosmismem, nýbr i soustavným nihilismem, je/to by se neodvolávala k pvodním záitkm skutenosti a k ped­ stavám o nich, nýbr toliko k pouhým ztrnulým schématm, je nemají s vlastní, byste proudící skuteností tém nic spoleného. Takto nám není filosofie rozumovým poznáním na základ abstrakt­ ních a ztrnulých pojm, nýbr musickým umním vyslechnouti vnitní popudy neb zíti vzory a pedlohy, vyvolané citovým za-
10
sazením v dosud neuvdomlé oblasti osobnosti 1. Filosofie není a neme býti pesnou a písnou vdou na základ abstraktních pojm: jinak by degradovala pedmt poznání na pouhé empirické konstato­ vání toho, co ji jest, a nemohla by se t é v ý š i n o u t i k p o j e t í toho , co by m o h l o neb m l o b ý t i , kteráto nepodmínná oblast hodnot a cíl jest vlastním pedmtem filosofie; podobná filosofie by znehodnotila i tvoivé schopnosti našeho ducha na pouhé úkony logického stroje, v nm by byla moná zámna jednotlivých pojm, o nich by se pedpokládalo, e jsou u veškerých lidí tée rozumové hodnoty bez jakéhokoliv citového a tedy iracionálního zabarvení.
S c h o p e n h a u e r kárá H e g 1 a na etných místech svých spis za to, e pouívá pojmového, tedy ztrnulého abstraktního myšlení tam, kde jde o iracionální obsah skutenosti, je pro svou plynulost a vývoj onomu statickému pojmovému znázornní uniká. Dnešní pes­ njší badání rehabilitovalo Heglv zpsob filosofování v tom smyslu, e nachází, e Heglv pojem není toliko racionální, nýbr pedevším iracionální veliina. Pojem není Heglovi „ n i c j i n é h o n e j á neb s e b e v d o m í " 2 . Z toho dvodu navrhují anglití badatelé, aby Heglv výraz „pojem" byl pekládán slovem „Self-activity" : l .
Takto se stává jeden z nejvtších racionalist, 11 e g e l , "v oích moderních badatel iracionalistou. Velmi správn podotýká k Heglovu zpsobu filosofování nmecký myslitel R i c h a r d K r o n e r : „Heglovo myšlení jest práv tak racionální, jako jest iracionální, nadracionální a protiracionální; jest práv tak myšlením jako jeho opakem. Jediná, a to nejvelejší snaha veškerého jeho myšlení zálesí v tom, aby nastolil negativitu myšlení (tedy vlastn jeho opak). Kdo vrhl toliko jeden jediný pohled do „ F e n o m e n o l o g i e d u c h a " , kdo proetl v tu : „Pravda jest takto bakchantické vy­ trení, v nm není ádná souást stízlivá; a je/to kadá souást t ím, e se odluuje, zárove se pímo rozkládá — jest ono vytrení práv tak prhledný a prostý k l id" — ml by se pesvditi, e není nic eeno tím, je-li nazván pvodce podobných vt „raciona-
1 Vlad. Hoppe: Pirozené a duchovní základy svutu a ivota. Praha 192o, str. 98—103, 101.
1 Hegel: Logik, str. 14. 3 W. Wallace: Prolegomena to the study of Hegel's Philosophy.
2. vyd., str. 305.
11
lištou". — „Jest pravda, e ped Heglem vbec neexistoval iraci­ onalista, jen by byl iracionalistou na filosofický, myšlenkový a vdecký zpsob, jako j ím byl práv Hegel; e nebylo nikoho, jen by byl povaoval za nutné a moné vyzvednouti motiv veškerého iracionalismu jakoto vládnoucí a rozkazující. Hegel jest beze vší pochyby nejvtší iracionalista, jeho znají djiny filosofie. ádný myslitel ped ním nebyl s to, aby jako Hegel iracionalisoval pojem, a aby to nejiracionálštjší prozáil pojmem, jako to on u i n i l . . . Hegel jest iracionalista, jeto práv uplatuje iracionálno v myšlení, jeto iracionalisuje m y š l e n í . . . Jest iracionalistou, jeto uí, e se pojem pohybuje a e samohyb pojmu uzavírá ji v sob zárove své sebezniení. Jest iracionalista, jeto jest dialektik; jeto dialek­ tika jest vlastn metoda, iracionalismem upravená na racionalistický zpsob — jeto dialektické myšlení jest racionáln-iracionální myšlení. Heglova filosofie byla nazvána , r a c i o n á l n i m y s t i k o u ' 1 , ím jest vskutku pípadn vystiena její dvojitá povaha. Není pi tom zapotebí se dovolávati Heglových vlastních výrok; kadá strana jeho spisu podává o tom dostatená svdectv í" s .
Heglova sláva, jak dokazuje správn italský myslitel B e n e - 1 L. Feuerbach: Zu Kritik der Hegelschen Philosophie Sámtliche
Werke vyd. Bolinem a Jodlem, II. sv., str. 195. - Richard Kroner: Von Kant bis Hegel. Tubingen 1924, II. sv. str.
271—2. Srv. str. 3l2—!il3. V duchu Heglovy filosofie dodává pak R. Kroner (str. 266) tato slova, jimi zdrazuje iracionalitu myšleni: „Denn das Denken ist immer mehr als bloBes Denken, es ist mchr als bloC „es selbst", und es ist gerade in diesem „Mehr" nur „es selbst", denn es ist Denken von etwas, das nicht „es selbst" ist, das ihm seinen Inhalt gibt, das es erst zum Denken macht. und das daher doch es selbst oder ein Teil von ihm — mit dem zu- sanimen es crst „es selbst" ist. Indem das Denken denkt, geht es uber sich hinaus und eben dadurch mit sich zusammen, es transzendiert sich selbst und bleibt gerade nur dadurch bei sich, sich immanent; es entzweit sich in sich selbst und aktaalisicrt sich, indem es sich wieder vereinigt, es transzendiert seine eigene Transzendenz und kehrt dadurch zu sich zurck; es reflektiert sich in sich selbst. Indem das Denken spricht, muB es sich daher im selben Augenblicke, im selben Momente widersprechen, es muC sich selbst entgegnen und kann nur durch dieses Sich-Widersprechen, durch dieses Sich-Entgegncn sich betatigen und sich vollenden." — Uvedenými slovy Kronerovými jest vy­ jádena nejen iracionalita myšlení, nýbr i jeho dialektický pochod k celistvosti a nadrozporovosti. Delikátní otázkou ovšem zstává, zda lze dosáhnouti nadrozporovosti dialektickým pohybem pojmu.
12
d e t t o C r o c e , záleí práv v tom, e zniil nesprávný pojem loginosti, který jest stotonn s úmyslnou abstraktností, a e pro­ pjil logickému pojmu povahu, ji lze oznaiti názvem „ i n t u i t i v n í " , aby tím naznail, e se filosofie nutn rodí v lun boské poesie, matre pulchra, filia pulchrior 1 .
Za podobných okolností filosofie, spíznna s poesií, vstupuje do stadia, je lze oznaiti v Nietzschov terminologii jakoto dio- nysovské nadšení. Tam však, kde lze postehnouti iracionální prvky, jest domovem m y s t i k a .
Nejpádnjším dokladem uvedených slov jest nejvtší raciona­ lista H e g e l . V p r v n í m svazku své velké E n c y k l o p e d i e (str. 160) dochází k pesvdení, e „vše rozumné jest nutno oznaiti jakoto mys t i cké" s .
H e g l o v a „ F e n o m e n o l o g i e d u c h a " , je jest jakoby programem a nástinem jeho filosofie, jest srozumitelná toliko tomu, kdo neuzavírá svých poznávacích schopností mystickým záitkm, na jejich základ splývají naše poznávací schopnosti s pedmtem poznání v nedílnou jednotu. Zvlášt charakteristické místo „feno­ m e n o l o g i e d u c h a " (str. 605), jím vyznauje Hegel absolutní poznání, nese zejmé stopy silných mystických záitk, jimi do­ spl Hegel k svému panteistickému mysticismu, jím vyvrcholil svou filosofii3.
1 B. Croce: Lebendiges und Totes in Heges Philosophie. Heidelberg 1909, str. 23.
- Alles V e r n n f t i g e ist somit zugleich auch als Mystisch zu bezeichnen, womit jedoch nui soviel gesagt ist, tlafi dasselbe liber den Verstand hinausgeht, aber keineswegs, daB es berhaupt als dem Denken un- zuganglich und unbegreiflich zu betrachten sei." Srv. Herrmann Glockner: Der Begriff in Hegels Philosophie. Tiibingen 1924. — Iracionalitu poznání na základ pojm charakterisuje moderní myslitel Nik. Hartmann takto: „Der Begriff als solcher deckt sich inhaltlich zwar niemals mit dem, was er begreift; sein Begreifen bleibt immer ein Hinansgreifen; aber um so mehr gilt von ihm, daB er immer schon auf ein Seiendes bezogen ist, daB er begreifen will, und von dem er immer wirklich mehr oder weniger begreift. Er entsteht berhaupt nur in dieser Bezogenheit des BewuBtseins uber sich selbst hinaus." — Grund- zge einer Metaphysik der Erkenntnis. Berlín 192., str. 280—1.
:) „Es muB aus diesem Grund gesagt werden, daB nichts gewuBt wird, was nicht in der Erfahrung ist, oder wie dasselbe auch ausgedrckt wird, was nicht als g e f h l t e Wahrheit, als innerl ich geoffenbartes Ewiges,
13
Takto podle výstiného rení E . B o u t r o u x a „Heglova lo­ gika chce, aby iracionálno i s antinomiemi, jim dává vzniknouti, bylo podmínkou, otcem pojmu".
Avšak iracionálno s nemoností býti determinováno, není a ne­ me býti podmínkou véd}', nýbr jest, jak se vyjaduje J . B u r n e t , jakýsi druh „ s e b e v r a d y " r o z u m u 1 . Pes veškeru však snahu racionalisovati skutenost, pokud to jen lze, budou védy ustavin rozšiovati oblast iracionálna-.
als geglaubtes Ileiligei oder welche Ausdrcke sonst gebraucht werden — vorhanden ist. Denn die Erfahrung ist eben dies, da der Inhalt — und er ist der Geist — an si cli, Substanz und also Gegenstand des BewuBtseins ist. Diese Substanz aber, die der Geist ist, ist das Werden seiner zu dem. was er an sich ist, und erst als dies sich in sich reflektierende Werden ist er an sich in Wahrheit der Geist. Er ist an sich Bewegung, die das Erkennen ist. — die Verwandlung jenes Ansichs in das F r s i c h , der Substanz in das Subjektdes Gegenstandes, des BewuBtseinsin Gegenstand des S e 1 b s t- bewuBtseins d. h. in ebenso sehr aufgehobenen Gegenstand oder in den Begriff. Sie ist der in sich zuriickgehende Ereis, der seinen Anfang voraus- setzt und ihn nur im Ende erreicht."
1 Burnet: Early Greek Philosophy. Londýn 1892, str. 191. '- K ustavinému pibírání iracionálních prvk, jich nelze zdolati
a zpracovati pouhou rozumovou metodou, k budov vdy, poznamenává pi­ padnu Emile Meyerson: „La science dans son effort patient et incessant vers la racionalisation du réol, se heurte continuellement a de 1'irrationnel; mais ce n'est pas toujours de l'irrationnel de la mCme espoce ou, si l'on veut Ie mOme irrationnel. L'irrationel tel que le concoit Hegel ne suffirait, stricte- ment parlant, qu'á édifier les mathématiques." — „Cest précisément parce que. par une operation préalable, il avait dcpouillé rirrationel de toute compléxité que comporte reéllement ce concept, que Hegel a concu 1'idée de le soumettre emblée a cette raison. Or, c'était lá tenter impossible. Sans doute la raison doít-elle tendre a se soumettre tout ce qui ne vient pas elle; c'est sa fonction propre, puisquo c'est la ce que nous appelons raisonner. Nous avons vu ailleurs, que la science explicative n'est tout entire qu'une operation pour- suivie selon ce schéma. Mais la pénétration tentée par la science est lete et graduelle. Que si, au contraire, on essaie de brusquer les choses, comme doivent le faire évidemment tous ceux qui construisent des systómes de déduction globále, on est sftr aboutir á un echec. Cet échec constitue justement une démonstration qu'il n'y a pas la issue possible. que 1'irrationnel ne se laisse pas régenter, deviner oonstruire totalement par déduction. Si l'on essaie de le contraindre, il se venge, en faisant dévier la déduction sur des routes qui n'ont rien de commun avec celles que suit la nátue: et jamais, certes, il ne
14
Naprostá racionalisace, úplné pohlcení petváející se sku­ tenosti našimi rozumovými pojmy a úsudky jest nemoné; kde však tkví ona iracionalita stále se petváející skutenosti? Od­ kryti její zdroj nedovedeme, jeto se práv na zpsob Prótea ob­ jevuje tu i onde. Velmi správn podotýká E m i l e M e y e r s o n k' nemonosti ohraniiti jen ponkud oblast iracionálna:
„Víme, kde jest nemoná naprostá racionalisace, t. j . , kde pestává soulad mezi naším rozumem a vnjší skuteností: tam sídlí ji odkrytí iracionální initelé. My však nevíme — a nikdy nezvíme —, kde existuje onen soulad, jeto nikdy nezjistíme, zda se nevyskytnou v budoucnosti njací noví iríícionální initelé, je bude nutno pivtliti k pedchozím. Na tom se práv zakládá fakt, e nám nebude nikdy mono odvoditi pírodu v její reální podstat, i kdybychom pihlíeli ke všem daným, avšak ncpevoditelným prvkm, ke všem iracionálním initelm, je známe v daném oka­ miku; vdy nám bude zapotebí nových zkušeností a vdy nám tyto zkušenosti budou klásti nové problémy; ty dají podnt podle pípadného rení Duhemova k novým rozporíim mezi našimi teori­ emi a našimi pozorováními 1 . "
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, e jest skutenost ve velmi sloitém djství, plném nepedvídaných moností a anomálií, take j i není mono vystihnouti prostým a jednoduchým poznáním pojmovým. I kdybychom obdaili své pojmy iracionální hodnotou, jak to iní Hegel, pece jen bychom nemohli doufati v naprostý soulad svých myšlenek se skuteností, v a d u e q u a t i o r e i et i n t e l l e c t u s . Velmi vhodn charakterisuje aproximativní hodnotu našeho poznání C o m t e , praví-li, e není radno postupovati ve vystihování pírodního djství a k nejmenším detailm jevu, ím nám zmizejí známé; zákony, ani jsme schopni stanovití pro ony individuální detaily zákony nové". H e n r i P o i n c a r é dokazuje dokonce, e kdybychom mli smysly mikroskopicky pesné a detaily zachycující, nedospli bychom k odkrytí vtšiny pírodních zákon.
c'est vengé plus crnellement qne dans le cas de Jlegel." (De 1'expjication dans les sciences. Pai 1921. II. sv., str. 59, 69—70.)
1 E. Meyerson: De 1'explication dans les sciences. Paí 1921. I. sv., str. 225.
2 Comte: Conrs de philosophie positive, VI. sv., str. 690— 692.
Po této stránce mono charakterisovati m e t o d u v d y ja­ koto snahu racionalisovati iracionální skutenost. F i l o s o f i e na rozdíl od vdy postehuje iracionálno, nepodmínné a jeho ne­ zbytnost pro ivot: snaí se tedy zavsti vhodnou metodu, jí bychom mohli vejiti s iracionálnem, s nepodmínným do úzkého styku. Iracionálno a nepodmínné zstává neuritelnou neznámou, ji sice nedovedeme pesn vymeziti, je však má zvlášt v mravní a estetické oblasti nepopiratelný vliv na naše smyslové a rozumové poznání, jako i rozhodování.
2.
Jakého druhu jest tedy i r a c i o n á l n o , je není podmínno racionálními dvody? Vztahuje se pojem iracionálna toliko k ped­ mtu poznání i se vztahuje zárove k poznávajícímu subjektu?
Je-li nám poznávaný pedmt záhadnou veliinou, k jeho petváejícím detailm náš duch nepronikne, jeto bude zachyco- vati toliko stálé a nepromnné znaky na petváejících se jevech, je pak spojí ve vdecké zákony, n e n í n á š v n í m a j í c í a po ­ z n á v a j í c í s u b j e k t o n i c m é n n e z n á m á v e l i i n a . Jak jsem dostaten dokázal ve svém spise „ P i r o z e n é a d u c h o v n í z á k l a d y s v t a a i v o t a " (str. 7.Ó—82), p o z n á v a j í c í sub­ j e k t j e s t a z s t a n e n á m v d y n e z n á m o u v e l i i n o u . Antická devisa , , P o z n e j s a m a s e b e u ukáe se vdy nesplni­ telným poadavkem, jeto nelze vypátrati pvodce pochodu poznání. Naše duševní realita není toti celá schopna dospti k stavu na­ prostého uvdomní. Velká ást jest ponoena do podvdomého stavu, kdeto vtšina jest ve stavu naprostého nevdomí. Takto zstane nepodmínné, je jest jakoby zdrojem a podkladem naší mravní bytosti a našich mravních rozhodnutí, skryto rozumovým poznávacím schopnostem.
Z toho dvodu jest patrné, e n a š e d u š e v n í r e a l i t a , je jest nevyhnutelnou podmínkou poznání, j e s t v á z á n a n a i r a c i o n á l n í p r v k y , je naprosto nejsou vdomého a racionál­ ního pvodu. Podle psychologa R i b o t a naše vdomí, kdy se utváí, kdy vzniká, jest hlavn afektivního rázu a neme té býti jiným. — „Vdomí vyjaduje — dokazuje tento psycholog — s j e d n é s t r a n y stav tkání a organické práce, dojmy, pocházející z ú t rob
16
jakoto z vyivující dutiny, s orgány k ní píslušejícími: orgány dýchacími, pohlavními a jinými vnitními souástkami; se s t r a n y d r u h é zase dojmy, je pocházejí ze svalových vazeb, z pohybu 1 ."
Podle psychologa R i b o t a 1 ' jest cítní staršího pvodu ne roz­ umové poznání. Vdomí jest viscerálního, vnitního pvodu. R i b o t ukazuje na názorných píkladech, jak afektivní vdomí bylo pvodním vdomím pírody, ijící v pírodním stavu, a jak rozumové schopnosti zvolna pistupovaly a se vyvíjely v celkovém rozvoji ivoišstva.
„Avšak poznávací schopnost (vdomí nepocházející z útrob j . s poátku ádná aneb velmi slabá, roste a smuje k tomu, aby pedila svého soka. Zárove jej petváí, rozšiuje své psobišt, podncuje nové formy vdomí na citovém podkladu, druící se nikoliv k poitkm, nýbr k pedstavám a pojmm. Tyto vyšší formy citové se objevují ji u nejvyšších ivoišných druh. — U lovka pevládá vdomí na citovém podkladu bhem dtství, pozdji u lidí popudlivých, citov rozpoloených a u tch, jim schází duševní Tovnováha. Ve svém vývoji vyvrcholujc v nejvyšší výkvt u nkterých mystik, pedevším však s nkterými svými básníky a umlci, kteí svou vytíbenou citlivostí, svou nestálostí a svými rozmary poskytli oporu proslulému uení o geniu, zaloe­ ném na nervovém rozpoloení, a o nich se mohlo íci, e „jsou nadlidmi v citové oblasti".
Není zapotebí opravovati ponkud biologicky zabarvené pojetí R i b ot o v o, pokud jde o znázornní pvodu našeho rozumového vdomí, je má koeny v afektivním ivot. Nezvratným faktem zstává, e r o z u m o v ý i v o t r e k u r u j e k c i t o v ý m p r v k m a e j e s t n a n i c h z a l o e n , by se pak pozdji naprosto od nich odvrátil, aby na konec zakotvil jenom v abstraktním pojmovém myšlení.
Avšak lovk nepestává toliko na abstraktním poznání v ztrnu- lých pojmech. Jemu zstává jeho pvodní pirozená schopnost v c í t i t i se v i n d i v i d u á l n í d e t a i l y p e d m t u : jeho tuby a sklony prozrazují nevdomé instinktivní pohnutky, je se n<j-
i Th. Ribot: Problmes de psychologie affective. Paí 1910, str. 7, 8 3(>. 4 Th. Kibot: Op. cit., str. 36—37.
17
odnášejí k abstraktnímu všeobecnu, jak jest dáno pojmovým po­ znáním, nýbr k individuálním a speciálním detailm buto ped­ mt neb k záitkm duševního ivota. T u t o p v o d n í s c h o p n o s t p r o n i k n o u t ] " v c í t n í m i n d i v i d u á l n í a i r a c i o n á l n í d e t a i l y p e d m t v j e j i c h n e d e f i n o v a t e l n é p o d o b z v e m e i n t u i c í . Jak zvíme ješt v dalším svém rozboru, pojí se vdy k afektivnímu pedvdomému myšlení monost plastického pedstavování v denním snu; i n t u i t i v n í p o c h o d se s k l á d á t e d y ze d v o u á s t í : v proniknutí individuálních detail pedmt procítním a v doplnní scházejících partií tvoivou obrazivostí neb denním snem.
Takto tedy nejsou pojmy a k nim se pojící rozumové úsudky ne pvodní zeslabené, uhaslé city, je se odvolávají k subjektu, jen je proil. Z toho dvodu nepovauji za šastné, vybudovati po vzoru W i n d e l b a n d o v , R i c k e r t o v nebo novokriticist absolutní, na niem nezávislý svt hodnot1. Hodnoty se nutn od­ volávají k subjektu, jen je vytvoil, a k subjektm, pro n platí. I kdy se stal onen subjekt, jen hodnoty vytvoil a k nmu se hodnoty odvolávají, subjektem transcendentálním, pece jen neme býti ignorován a vylouen z našich úvah, je by se tím staly ne­ osobním postulováním neho, k emu nemáme zcela ádného vztahu.
Z á k l a d e m v e š k e r é d u š e v n í i n n o s t i j s o u a z ­ s t a n o u a f e k t i v n í p r v k y , zvlášt kdy bylo R i b o t e m a jeho pokraovateli dokázáno, e neexistují, jak se pvodn myslilo, city
' K Windelbandovu pokusu, vybudovati na niem nezávislý svt hodnot, poznamenává pípadn E. Oesterreich: „Windelband hat den emi- nent geistreichen Versuch gemacht, durch Einfhrung des Begriffs des Sollens und der „Regel" auch dann noch den Wahrheitswert dieser Satze zu retten, ja er hat es berhaupt als das cigentliche Verdienst Kanta angeaehen, jedeš Abbildverhaltnis des Erkennens zur Wirklichkeit geleugnet zu haben." „Windel­ band macht hier auf logischem Gobiete denselben Feliler, den der Nenkritizismus oft auch auf dem Gebiete der Werte macht. Er postuliert ein absolutes, frei schwebendes auf sich selbst ruhendes Sollen." „Ein solches schlechthin sinn- loses Sollen gibt es nicht. Auch auf dem Gebiete des Denkens nicht." —• „So geistreich diese neukritizistische Theorie des reinen Sollens auch ist, so . . . logisch- widersinnig ist das Sprechen ron einem absoluten Sollen. Auch das Sollen hat seine logischen Grunde." (Die Phanomenologie des leh, str. 163.)
2
a emoce, radost, bolest, láska a nenávist, nýbr e existují i city poitk, tedy poitk zrakových, sluchových, ichových, hmatových, chuových, pohybových; city vjem, pamti , asociací, soud, úsudk; city reflex, instinktivních pohyb, ádostí, chtní, mravních úvah i skutk. Veškerý náš ivot jest tedy vybudován na citovém pod­ kladu, jen jest pvodní a spontánní, kdeto ivot rozumový se vyvíjí zvolna na citovém podkladu teprve na vyšším stupni kultur­ ního vývoje. Vývojem moderní, pedevším však francouzské psy­ chologie jest pedpoklad, e není duševních stav neb pochod, je by nemly citového neb afektivního zabarvení. 1
Úkolem pedchozího díla „ P i r o z e n é a d u c h o v n í zá­ k l a d y s v t a a i v o t a " (str. 244—24G) bylo dokázati, e jsme jakoby protknuti dvojím vdomím: t r a n s c e n d e n t á l n í m v­ d o m í m , zakládajícím se na citovém a afektivním podklad, je nám poskytuje monost vcítním pekroiti demarkaní áru, ji vytyilo našim poznávacím schopnostem poznání, omezené na vztahy mezi jevy a r o z u m o v ý m v d o m í m transcendentálním, je se sice odvolává ped vdomými formami a funkcemi, jako i pedzkušenostními podmínkami mravnosti a estetického vkusu k pedzkušenostní oblasti, je však erpá pedevším látku k poznání z dat smyslové zkušenosti. Kdeto v d o m í t r a n s c e n d e n t á l n í na citovém podklad dovoluje nám moností vcítiti se v pedmt neb v bytost postoupiti k jejich vlastní podstat tím, e nám j i ontologicky pedvede v plastické podob, v d o m í r o z u m o v é zstává omezeno na úzká data smyslové zkušenosti a na vdomá data naší pojmotvornosti.
Odlišení v transcendentální vdomí na afektivním podklad od rozumového vdomí transcendentálního mohlo by vésti k ne­ správné pedstav, jako by se tato vdomí vyskytovala odlouen v lidské duši bez jakéhokoliv moného styku. To by byl ovšem zásadní omyl. Jeden z pedních moderních fysiolog nahrazuje bývalé topografické hledisko, pokud jde o lokalisaci duševních funkcí, hlediskem dynamickým". Jak jde najevo z prací pedních fysiolog, nelze rozeznati centra rozumových faktu od center fakt
' Viktor Basch: Hlavní problém estetiky. Praha 1924, str. 4(i. - Monak o w: Die Lokaliaation im GToBhirn 1914. — Srov. W. II. Thom-
aon: Daa Gehirn und der Menach, Lipsko Langewiesche. Rok neudán.
19
citových. Proto jest nutno pikloniti se k hypothese o koordinaci a vikariátu duševních funkcí, z nich mají pednost ony podle toho, jak jich jest pouíváno. Dnešní racionalistická, na pojmovém poznání vybudovaná vzdlanost zatlauje ustavin afektivní a intuitivní ráz poznání do pozadí, a má práv pi mravních roz­ hodnutích dleitou úlohu.
Ze veškerá naše rozumová innost jest prostoupena citovými prvky, o tom svdí K a n t o v o zdraznní citového usuzování proti usuzování vo form pouhého íibstraktního a diskursivního myšlení v „ K r i t i c e s o u d n o s t i " . Zde dokazuje Kant, e se ono usuzo­ vání nedje v jasných, nýbr v temných principech, je nelze roz- vinouti v návstí, nýbr je lze toliko vycítiti. Podobné temné principy úsudk z istého citu nazývá té „nevyvinuté pojmy"
Na otázku: K a m n u t n o u m í s t i t i p v o d c i t , nutno odpovdti: do p e d v d o m é a n a d v d o m é p e d z k u š e - n o s t n í p o d s t a t y n a š e h o d u c h a , ji blíe nedovedeme ana- lysovati, jeto práv zstává skryta našim pesným a vdomým logickým úsudkm.
Jedna z nejzávanjších výtek, je postihovala jakékoliv teorie poznání, je se snaily odkryti v poznání i citové prvky, záleela v tom, e poznání na základ citovém jest peván s u b j e k t i v n í povahy. Vyplývá-li z našich pedchozích vývod, e nelze odlouiti centra rozumových fakt od center fakt citových, vyplývá z toho té, e n e l z e o d l o u i t i p e s n m y š l e n k y od c i t u , nýbr
1 Kant: Kritik der Urteilskraft, § 39. — Srov. té Rudolf Otto: Daa Heilige, 8. vyd., líWíí, str. 181. — Kant nebyl pívrencem psychologie jasného vdomí, je nám zjevuje náš duševní ivot jako jasn osvtlené jevišt. Ve svých pednáškách o psychologii, je byly vydány r. 1889, pikládá Kant velký význam t e m n ý m p e d s t a v á m (dunkle Vorstellungen): „Leibniz sagte: Der gróBte Schatz der Seele besteht in dunklen Vorstellungen, welche nur durch das BewuBtsein der Seele deutlich werden. Wenn wir uns aller unserer dunkeln Vorstellungen und des ganzes Umfanges der Seele mochten auf einmal unmittelbar durch ein bernatrliches Verhaltnis bewuBt werden; so mochten wir uber uns selbst, und uber den Schatz in unserer Seele erstaunen, welchen Reichtum sie von Erkenntnissen an sich en thá l t . . . . Es liegt also im Felde der dunkeln Vorstellungen ein Schatz, der den tiefen Abgrund der menschlichen Erkennt- nisse ausmacht, den wir nicht erreichen kónnen" (str. 10—11). — Srov. té Kantovy „ A n t h r o p o l o g i e u § 5.
2*
20
e k a d á m y š l e n k a j e s t j i v y b u d o v á n a na c i t o v é m p o d k l a d u , by tento podklad byl skryt aneb nemohl dospti k uvdomení. Odvolává-li se kadá myšlenka k svému citovému pozadí, je z ní postupn vyprchalo, vyplývá z toho, e nelze oznaiti citové poznání za subjektivní a rozumové za objektivní a e nelze také odluovati prost citový ivot od ivota rozumového. Výbojem francouzské psychologie 1 (Eibot, Godfernaux) jest práv to, e povauje ob tyto základní funkce za konsubstanciální. I prostý kadodenní ivot pouuje nás o faktu, e nelze postupovati ivotem, v nm nás eká toliko strádání, strast a bída, nýbr e rozumová innost najde nový smr, co bylo ped tím temným cito­ vým pízvukem oznaeno za bolest a strast.
Objektivnji zabarvený rozum a subjektivnji zabarvený cit jsou tedy v tom pomru, e rozum dostihuje všeobecného uplatnní jen potud, pokud ztrácí na znalosti individuálních detail pedmt v jejich ustaviné promn. Kdybychom nemli schopnosti, pronik- nouti s d r u h é s t r a n y vcítním za kulisy djství, zstali bychom se svými zt rnulými pojmy v naprosté bezradnosti proti sloitosti petváejících se individuálních detail pedmt. Obého jest za­ potebí : jak ztrnulých všeobecných pojmových schémat, je bez zetele na promnlivý citový pízvuk nás vedou vyteným smrem ivota, tak i monosti vcítním odkryti petváející se individuální detaily vlastních pedmt. Takto jest subjektivita citového, intuitiv­ ního postehu úeln doplnna objektivními rozumovými pochody.
Není pochyby, e rzné lidské typy budou rzn zabarveny: u jednch pevládnou znan prvky rozumové, u druhých zase prvky c i tové ; nkteí lidé jednají na podkladu rozumovém, jednání
1 K. Oesterreich konstatuje, e francouzská psychologie stojí výše ne nmecká, jeto práv neabstrahuje od emocionálního prostedí a teleologického podkladu, jako to iní asto psychologie nmecká: „Da steht die franzósische Philosophie weit hóher. wenn sie, statt nach bewuflten Zwecken zu fragen, nach einer immanenten teleologischen Struktur auch im psychologischen Leben sucht, wie es Bergson in geistreicher Weise tut. — Die volle Einsicht auch in die intellektuellen Vorgange wird nur erreicht werden, wenn man ihre emotionale Mitbedingtheit in Rechnung zieht." (Die Phánomenologie des leh. Lipsko 1910.) K. Oesterreich chválí H. Maiera za to, e ve své „ P s y c h o l o g i i emo­ c i o n á l n í h o m y š l e n í (1908) dokazuje, e veškeré prvky myšlení nelze pe- vésti toliko na motivy pouhého poznání.
21
jiných bude naproti tornu zabarveno více citov a subjektivn. Jedno jest však jisté, e nebude nikdy rozumového jednání bez citových popud. I zdánliv nejrozumovjší jednání má mocné citové pozadí, je však bývá obyejn skryto. A e i jednotlivci bývá jeho jednání skryto, pokud jde o citové zabarvení, o tom svdí hluboká slova P a s c a l o v a : „Le coeur a ses raisons que la raison ne connaít pas." —
Kantovo rení: „Myšlení jest poznání prostednictvím pojm," nutno tudí doplniti názorovým dodatkem: Kadý pojem se však odvolává k svému citovému podkladu, jen nezstává bez úinu na naše jednání. Myšlení v praktickém ivot se neskládá toliko z racionálních, písn vymezených prvk, nýbr i z etných iraci­ onálních citových initel, je v n zasahují a k nim nutno pihlíeti, nemáme-li podati toliko mrtvé schéma svého myšlení. Nábhem k uvedenému programu pipojiti k racionálnu iracionálno jest K a n t o v a „ K r i t i k a s o u d n o s t i " .
Jak a pokud zasahují iracionální citové a volní prvky do poznání, aby pak souvisely ve svém definitivním stadiu s aktem víry, o tom svdí hluboké úvahy amerického psychologa W i l - l i a m a J a m e s e , jen dokazuje pádným zpsobem, jak a pokud pekrauje vle, viti stupni víry, pouhé rozumové ú v a h y : „Do­ kázal jsem," tak dokazuje americký psycholog, „e jest zde nco, co se naprosto rzní od sorit logické rukovti, pes to, e se formy obou pochod zdají analogické. Popíši vám duševní pochod, jemu dávám toto jméno ; jsem pesvden, e vaše osobní zkušenost umoní vám poznati jej pímo v sob samých."
„Jakési pojetí svta povstane ve vás njakým zpsobem; nezáleí na tom, jakým. Vy se otáete : Jest pravdivé i n ikol i?"
„ M o h 1 o by býti pravdivé nkde, podotknete, nebo si ne­ odporuje."
„ M e býti pravdivé, pokraujete, dokonce zde a od nynjška." „Jest vybaveno vším, co umouje, aby b y l o p r a v d i v é ;
bylo by dobré, kdyby bylo pravdivé; mlo by býti pravdivé; to jest konen váš pocit."
„Jest teba, aby bylo pravdivé, brzo šeptá ve vás nco pe­ svdujícího."
22
„Mlo by býti povaováno za pravdivé, rozhodnete se, pro sebe. Toto pojetí bude pro vás míti hodnotu, jako by bylo pravdivé."
„A tento zpsob usuzování bude moci býti v uritých zvlášt­ ních pípadech prostedkem k dosaení konené jistoty."
„V uvedeném pochodu není ani jediného stupn, který by ml jakoukoliv logickou hodnotu, ale pes to všichni, a ji monisté neb pluralisté, postupují takto, pokud jde o vdní; to dosáhne od nich opravdového pitakání. Zde lze postehnouti, jak a pokud ivot postupuje za logiku; zde mono zí t i , jak se teoretický rozum snaí nalézti dvody pro rozum praktický a kterak ospravedluje úsudek, s ním se pozdji setkáme jakoto s definitivním. 1"
Uvedené vty amerického psychologa dokazují výmluvným zpsobem, e rozumové dvody nejsou s to, aby nás pesvdily o pravdivosti njaké zásady, nýbr, e k tmto dvodm nutn pi­ stupuje nco, co sahá z a n a n a d n . Tímto posledním stupnm evidence jest afektivní jistota víry, je není toliko rozumového druhu, nýbr je poukazuje na citový podklad.
Pokud jde o e v i d e n c i pi nacházení kriteria pravdy, dv školy se stejným úspchem hájí svého pesvdení: p r v n í vyznává, e jest evidence nutn doprovázena c i t e m (Sigwart, Volkelt, R. Richter) 3 , kdeto d r u h á jest naprosto neuspokojena t ímto
1 William James: A Pluralistic Universe. Londýn 1909, str. 328—329. * Sigwart: Logik 1873, I. sv., str. 15. — Velmi správn rozeznává
J. Volkelt mezi i n t u i t i v n í j istotou a jistotou citu. Jestlie j istota citu (= Gefíihlsgewiflheit) záleí v taktu, vkusu, pohledu, v cítní a ve fantasii, i n t u i t i v n í j is tota (= intuitive GewiBheit) naproti tomu shrnuje v sob zá­ rodky, zkratky, zhuštní, pipodobnní myšlení citm (=--Gefhlsveráhnlichungen des Denkens); je to druh nevyvinutého myšlení. Jistota citu se spíše vzta­ huje k osobnímu initeli, i n t u i t i v n í j istota jest synthesa osobního a vc­ ného initele. Ob jistoty pihlíejí však k citu jako k rozhodujícímu faktoru. Volkel t praví pípadn: „Die intuitive GewiBheit ist ein sich in Deckung mit der Sache fhlender Glaube. Um dieses sachlichen Verbíirgtseins- willen darf die intuitive GewiBheit mit einer gewissen Ebenbiirtigkeit neben die Denknotwendigkeit gesetzt werden. Zugleich liegt hierin der letzte Grund dafúr, daB sich gewisse Wissenschaften, besonders die Wertwissenschafton, zu Rechtfertigung ihres Aufbaues der intuitiven GewiBheit bedienen drfen. Ich halte es fr eine Ubersteigerung der Forderung des Begrifflichon, wenn von radikalen Logizisten und von naturwissenschaftlich gerichtcten Philosophen (Schlick) alle intuitive GewiBheit aus der Wissenschaft ausgeschlossen wird."
23
kriteriem pravdy, vzatým domnle z empirické oblasti (W. Wundt, H . Rickert, J . Geyser) l. Druhá škola se odvolává k pedzkušenost-
(Die Gefhlsgewiflheit. Mnichov 1922, str. 106.) Srov. Gewiflheit und Wahrheit 1918, str. 558 a 540 a n. — K námitce, e jest cit pedstavitelem dosud ne­ ujasnného a temného obsahu duše, odpovídá Volkelt takto: „Das Unbe- stimmte in sich Ununterschiedene und Dunkle des Gefuhls bildet.... kein Hindernis fiir die Eignung des Gefuhls zur GewiBheitBgrundlage. Im Gegenteil: gerade im Gefuhlsdunkel scheint so recht zum Aasdruck zu kommen, daB ge- drangte Flle, ungeteilte Ganzheit, in sich flutende Lebendigkeit das Wesen des Gefuhls ausmacht. Und so scheint gerade in dem dichten Gefhlsdunkel die Gewáhr dafiir zu liegen, daB das Gefhl so recht dazu bestimmt sei, die lebens- volle Wirklichkeit zu erfassen." (Die GefiihlsgewiBheit, str. 3.)— R.Richter dokonce dovozuje: pDie Anzeichen der Wahrheit bestehcn im letzten Grande darin, in einem jeden geistig gesunden Menschen ein vóllig eigenartiges unaus- rottbares G e f h l zu erregen. Dieses Gefhl von der Wahrheit oder das Uber- zeugungsgeftihl tritt berall notwendig und unausrottbar a auf, wo wir uns bewuBt sind, daB eine bestimmte Aussage im Einklang mit unsern eignen Denkgesetzen und allen uns gegebenen Erfahrungstatsacben sich befindet. Das Gefhl von der Unwahrhcit oder das Falschheitsgefhl tritt berall notwendig und unausrottbar da auf, wo wir nnbewuBt sind, daB eine bestimmte Aussage im Widersprucli mit nur einem unserer Denkgesetze oder nur mit einer uns gegebenen Erfahrungstatsache sich befindet." — „Da das letzte Kriterium der Wahrheit, das unmittelbare, nicht weiter zu beschreibende, sondern nur auf- weisbare Uberzeugungsgefhl, notwendig und unausrottbar allein bei der voll- endeten Erfllung der genannten Bedinguogen und bei vollem Bewufitsein von dieser Erfllung auf tritt, so ist damit schon gesagt, daB es móglicherweise und berwindbar auch des ófteren sich dort einstellen wird, wo nur ein kleiner, vielleicht nur ein sehr kleiner Teil dieser Bedingungen erfllt und man sich des Grades dieser Erfllung nicht klar bewuBt ist. Hier ist das psychologische Kriterium ebunso unvollstandig wie das logische. Zwar braucht die Intensitat des Uberzeugungsgefhls keine geringere zu sein; aber die Úberwindbarkeit desselben bei klarer Selbstbesinnung und die Moglichkeit, sich eines besseren belehron zu lassen, ist ein unverkennbarer und jederzeit nachprfbarer Tren- nungspunkt von jenem u n b e r w i n d l i c h e n Gefhl, an dem wir letzten Endes eine wahre Einsicht allein erkennen konnen." (Der Skeptizismus in der Philosophie. Lipsko 1904, I. sv., str. 153 a 156.)
1 W. Wundt: Logik, 4. vyd. 1919, 1. sv., str. 84—85. — Wundt definuje takto evidenci: „Die Evidenz ist die durch das vergleichende Denken ver- mittelte Beziehung der in auBerer wie innerer Wahrnehmung gegebenen Er- fahrungsinhalte zu einander." — II. Rickert ponechává stranou úsudek, zda jest i cit zúastnn pi zjištní evidence: „Wir brauchen irgend ein faktisch vorhandenes Kri ter ium fr die Wahrheit, um sinnvoll bejahen zu konnen, und dies Kriterium muB beim Urteilen in irgend einem psychischen Zustand
24
ním rozumovým podntm v podob pedzkušenostních forem a funkcí. — Otázka evidence není prostý logický problém, jak by se mohlo zdáti na první pohled.
Pi diskusi o problému evidence jest nutno si uvdomiti pede­ vším, kterou teorii duše zastáváme. Teprve po vyjasnní tohoto tkého problému lze nám pejiti k ešení problému evidence a kriteria pravdivosti.
Pokud jde o teorii duše — kterou nám zde nelze rozvinovati v celém rozsahu — , pikláníme se k pesvdení, e poslední její radikál, z nho vyplývá pesvdení pravdy neb omylu, není
uns unmittelbar ao gegeben sein, daB an ihm der Wert zu finden ist, dem wir bejahend zustimmen." (Gegenstand der Erkenntnis, 3. vyd.. 1915, str. 202.) — Joaef Geyser vychází od názoru, e lze v lidsko duši postehnouti d v o j í druh vnímání: smyslové a duševní. Smyslové vnímáni jest voltni nespolehlivé a asto nás uvádí do klamu a omylu, duševní vnímání však núm poskytuje evidentních úsudk na základ duševního, nesmyslového vidní. Geyser odvoduje svj pojem nesmyslového názoru tmito slovy: „Wir besitzen auch eine unsinnliche Anschaunng, ein geistiges SchaueD. Scbon das Bewufltsein, das wir z. B. von der Veisohiedenheit zweier von uns walugenommener Farben haben, ist kein „sinnliches"; denn die von uns im Vergleichungsakt der einen Farbe mit der andern wahrgenommene Verschiedenheit ist nichts Farbiges oder sonstwie sinn- liches." — „Bei dem geistigen Schauen kommen die Augen nicht in Frage. Das geistige Schauen ist vielmehr ein Erkennen und Wissen: es ist geistiges Schauen, weil die Sinnesorgane an diesem Erkennen keinen Anteil haben, und wir nennen es ein ,Schauen', weil es seinen Gegenstand unmittelbar er- kennt." — „Das unsinnliche Schauen ist die eigentliche Heimat der evidenten Erkenntnisse." (Auf dem Kampffelde der Logik 192G, str. 241—243.) Geyser odmítá energicky význam evidence na základu cit: „Gefhle sind nnn aber, das mBte auch der Skeptiker wissen, ein wetterwendisches und ziemlich unberechenbares Ding. Darm folgt ans der Sachlage, daB jomand sich nicht gezwungen f ú h l t , einen gewissen Satz zu glauben, niclits fr die logische Gewiflheit oder DngewiCheit dieses Satzes; denn ein Gefhlszwang ist kein logischer Grund fr die Wahrheit eines Satzes, weder pro noch centra." (Str. 247.) — K vývodm J. Geysera lze citovati slova N. Hartmanna, který hájí iracionality našeho poznáni: „Man muB sich nun darber klar sein. da objek­ tive Evidenz niemals als solche gegeben, niemals sicher feststellbar ist. Denn „gegeben" kann sie immer nnr in der Form der Úberzeugtheit, d. h. der subjektiven Evidenz sein. In dieser aber liegt ja die Gewiihi- der Objekti- vitát gerade nicht.... So viel ist klar, daB objektive Evidenz selbst jedenfalls kein Kriterium ist." ( G r u n d z g e einer Metaphysik der Er­ kenntnis, 2. vyd., 1925, str. 487.)
naprosto rozumový, nýbr c i tový 1 . Dále jest nutno íci, e u duše musíme rozeznávati citovost e m p i r i c k o u a t r a n s c e n d e n t á l n í , chceme-li obhájiti nedotknutelnost a istotu pohnutek svého jed­ nání, nezávislou na pouhých empirických prvcích. Transcendentální oblast osobnosti v podob podvdomých a nevdomých duševních pochod patí ji k definitivním poznatkm psychologie.
Jde nyní o to, vydobyti transcendentální citovosti místa pevného a ukázati o ní, e je to naprosto bezpené kriterion pravdy a zvláštního logického taktu, j ím bývá doprovázeno naše poznání 2 .
Zvlášt v prostém ivot nesetrváme v oblasti pojmové logiky: kdybychom se snaili v prostém ivot spokojiti jednoduchými logickými úsudky, setrvávali bychom takto na pouhých statických rozumových operacích, je by nás nedovedly pohnouti k inu; k inu jest pece zapotebí iracionálních prvk dynamických, a to jsou
1 Srov. té 2. oddíl tohoto díla a XXIV. oddíl spisu: „ P i r o z e n é a d u c h o v n í z á k l a d y s v t a a i v o t a " (str. 237).
- Velmi pípadné uvauje myslitel Volkelt o zvláštním citu pro sou­ vislost faktu, kterou nazývá logickou jistotou citu: „Das logische kommt sonach in zwei Formen vor: erstens in der Weise des begrifflichen Denkens, das sich in Erwágen, Eiórtern, Begrnden, Beweisen bewegt; und zweitens in einer gleichsam verdichteten, verdunkelten, abgekrzten, unbegrifilichen Form, eben in der Weise eines logischen Gefiihls, eines logischen Taktes. Was ich vorhin als Anpassen, Abtasten, Einschmiegen bezeichnet habe, das ist ein Sichsetzen in logische Fllung mit dem Zusammenhang der Sachverhalte." — „Was es von Denken in strengern Sinne trennt, das ist sonach die Unent- faltetheit. Das Denken ist klares Sichauseinanderfalten nach Grund und Folge: und ebendamit ein Sichentfalten in der Form des Begriffs. Auch die Gefuhls- gewifiheit bewegt sich im Element des Logischen. aber sie Iegt sich nicht nach Grund und Folge auseinander und spitzt sich nicht zu Begriffen zu. So hat also die logische GefhlsgewiGheit einen irrationalen Einschlag: dieser besteht in dem Unbegrifflichen und in dem Fehlen der Einstellung auf Be- grúnden; positiv gesprochen: in dem Dunkel-Einheitlichen, in dem verdichteten Zusammen. Auch der Zusammenhang nimmt die Farbung des Ungeteilten, des Individuellen, des Zusammengeschmolzenen an." — „Der logische Takt tritt als Vorbereiter, Anreger wissenschaftlicher Úberlegungen in viel weiterem Dmfange auf denn als Mitbestimmer, M i t b e g r n d e r wissenschaftlicher Ergebnisso." — „Was vorliegt, ist eine logische Leistung; genauer: eine Leistung, die gegehenes logisch zarechtlegt, logisch verarbeitet. Nur ist es nicht eine Leistung des bewuflt-verknpfenden, diskursiven, begrifflichen Denkens, sondern eines gefíililsgeahnelten Denkens. Und dieses darf logischer Takt heifien." (Die Gefhlsgewifiheit, str. 24, 28, ,r)2.)
26
city. Toliko city, které psobí pímo, dovedou nás uvésti do blízkého styku se skutenými pedmty. Pokud však dlíme u všeobecných pojm a abstraktního myšlení, nedovedeme se Tozhodnouti k inu. H e g e l správn vytušil, e, má-li míti jeho „ l o g i k a " dynamické rozptí, jest nutno obdaiti pojem iracionálními prvky, je by umonily vývoj od these a antithese k synthesi.
Znamenitým zpsobem vystihuje W i l l i a m J a m e s aktivis­ tické a praktické jádro naší osobnosti, je jest zárove jádrem svta: „Nejvniternjší jádro vcí odpovídá silám, je má lovk k své disposici 1 ." — N e n í pochyby, e odvoláváním se k našemu praktickému zasahování rekurujeme zárove k citovým a intuitiv­ ním schopnostem zdravého rozumu, je umoují naše jednání. Naše rozumové schopnosti a logické usuzování jsou nám v praktic­ kém ivot málo platný. Skutenost jest svým vývojem iracionální veliina, a toliko naše iracionální schopnosti dovedou j i ásten zachytiti.
Americký psycholog W i l l i a m J a m e s uí, e njaký pedmt rozeznáváme podle toho, jaké hledisko k nmu zaujímáme aneb jakým zpsobem odpovídáme na reakce njakého pedmtu. A práv úkolem J a m e s o v a díla „ V l e v i t i " jest plasticky znázorniti, e rozumové dvody stojí vlastn teprve na posledním míst, aby v daném pípad rozhodly o našem j e d n á n í 2 .
V zdrazování toho, e pouhé rozumové schopnosti zasahují do našeho rozhodování a jednání, záleí práv jeden ze zásadních omyl lidského ducha. Podstata našeho ducha není, jak jsme ji dostaten zdraznili, rozumová, zaloená na ztrnulých pojmech, nýbr citová a instinktivní, schopná vcítním nejen pizpsobiti se kadé situaci, nýbr vytvoením plastických obraz j i t i za pouhou danou skutenost. Skladba svta jest toti spíše zaloena na ira­ cionálních datech ne na racionálních. Racionálními úvahami není mono se orientovati v iracionálnu. Tím, co jest, ili daty svého vdomí, nememe se orientovati o tom, co býti má. Zde jest tedy nevyhnuteln nutné, aby zasáhly naše iracionální schopnosti.
Hledisko, k nmu smujeme, vybudoval klasicky francouzský 1 William James: Der Wille zum Glauben. Stuttgart 1899, str. 94. 2 Srov. W. James: Der Wille zum Glauben, Stuttgart 1899, str. 92—93,
24, 12.
27
myslitel P a s c a l , a to v tom smyslu, e zdraznil význam citového ádu — ordre du coeur — pi lidském rozhodování a jednání . P a s c a l jest pevn pesvden, e pouhá abstraktní myšlenka se svým pojmovým aparátem odvádí nás od vlastního iracionálního citového zdroje poznání, který nám umouje procítní prvních a vlastních základ skutenosti. Hluboké pesvdení P a s c a l o v o , e „ p r v n í p r i n c i p y p r o c i u j eme" a e „ s r d c e m á s v é d v o d y , j i c h r o z u m n e z n á " , svdí o tom, e tento myslitel sestupuje k pedzkušenostním lidským schopnostem, ale e j ich nehodnotí toliko po jejich rozumové stránce, nýbr e dovede odkryti jejich iracionální citové jádro.
První principy, jimi vykládáme pírodu neb lidskou spolenost, nejsou nám dány jako hotové rozumové pravdy, nýbr jako záro­ dená tušení, k nim se pojí bezdn obrazy naší pedstavivosti. Pravda, ji nám lze získati o svt, jest v nás uloena ped mo­ ností zkušenosti. Jde jen o to, najiti metodu, jí bychom onu pravdu mohli odhaliti.
Pouhým rozumovým poznáním, je není s to, aby sestoupilo všeobecnými úvahami k individuálním, petváejícím se detailm jev, nepronikneme k vlastní, iracionální vazb skutenosti. Zde bude zapotebí ješt jiného poznání a tím jest i n t u i c e a k o n t e m p l a c e . Oba tyto druhy poznání neignorují hlubokých citových podnt, je nám dovolují vstoupiti jakoby za kulisy njakého djství a odhaliti jeho vlastní motivy.
I n t u i c e a k o n t e m p l a c e poskytují vnitní, duševní zení pedpoklad, je v nás dímaly ped moností smyslové zkušenost i ; jejich zení bylo umonno navodním transcendentálního citu, tím, e v empirické vdomí proniklo vdomí trauscendentální. Bez této mocné páky, bez tohoto mocného hybadla, jím se ne­ vdomé a neujasnné ideje stanou pozvolna vdomými a jasnými, není intuitivního poznání neb kontemplativního vdomí. Abychom odlišili i n t u i t i v n í zpsob poznání od zpsobu k o n t e m p l a ­ t i v n í h o , pipomínáme, e k intuitivnímu pochodu n e n í t eba zvláštního oistného pochodu, který by nás uinil píslušníky duchovního ádu, jak toho vyaduje kontemplativní postup. Intui­ tivním poznáním se vymaujeme z objetí smyslového poznání v asov - prostorových vztazích, abychom pak vcítním zachytili
28
na pedmtech to, co mají jedineného, co nelze definovati, krátce, co mají iracionálního. Jak intuice, tak i kontemplace jsou iracio­ nální poznávací pochody; neváí se k strohé a ztrnulé logice rozumové, nýbr pedevším k iracionální logice ci tové 1 .
Mono-li oba iracionální pochody intuice a kontemplace po- kládat i za pochody tvoivé, neme býti o tom pochyby, e jsou vázány na zdroj a nádr veškerého iracionálna; t ímto zdrojem jsou podvdomé a nevdomé duševní pochody.
Podobná afektivní, iracionální innost podvdomí o dyna­ mické form me se zdáti ním démonickým, jeto zde pracu­ jeme s mohutnostmi a silami, jejich pvodu a dosahu dobe ne­ známe. S druhé strany zase se nesmíme lekati zasahování afektivní logiky, je se váe k vlastní podstat našeho ivota: bez afektivní, iracionální logiky nebylo by tvoivosti a innosti, jeto práv toliko afektivní logika vyznamenává se disposicemi o dynamické form. Idea, je by pestávala toliko na pouhých rozumových prvcích, nedovedla by nás pohnouti k inu: idea me psobiti, jestlie jest procítna, jestlie jest provázena zárove afektivním stavem a jestlie vzbuzuje v nás obraz cíle, t. j . pohnutky k inm. Správn podotýká R i b o t , e veškerý cit ztrácí na své síle v té míe, jak se „intelektualisuje". Ideje nemají v sob psobivých podnt, jestlie nejsou provázeny afektivními prvky 3 .
Význam afektivní logiky pro ivot a její nadvládu nad lo­ gikou rozumovou líí psycholog R i b o t výmluvnými slovy: „Afek­ tivní logika jest ve slubách naší afektivní a inorodé pirozenosti a nemohla by vymizeti jinak, ne kdybychom sáhli k chimérické hypothese, e se stane lovk bytostí, toliko na roznmovém pod­ klad zaloenou. Ostatn lze tvrditi bez jakýchkoliv obav, e v oby­ ejném prbhu individuálního nebo sociálního ivota jest afektivní usuzování daleko astjší ne usuzování na rozumovém podklad" 3 .
V ivot se však nesetkáváme ani s usuzováním ist roz­ umovým, ani citovým, nýbr s usuzováním s m í š e n ý m neb s l o ­ e n ý m . Význam obou logik, pokud se uplatují ve smíšeném
1 Srov. Vlad. Hoppe: Pirozené a duchovní základy svota a ivota, str. 354-56.
'- Ribot: Psychologie des sentiments, Paí, Alcan, str. 19. 9 Ribot: La logique des sentiments, 5. vyd., Paí. str. IX.
29
usuzování, charakterisujc R i b o t tmito slovy: „Pokud se týe zá­ kladu, rozumová logika dodává pravidla. Rád a uspoádání dvod, a je hromadíme nebo zeslabujeme, jsou zaloeny na dvodech pesn uváených". — „Pokud však jde o formu, tu jsou pochody tém vdy vypjeny ze zdroj logiky c i tové 1 . " Za píklad uvádí zde Ribot psychologii eníka, jen psobí na své posluchastvo spíše citovými ne rozumovými dvody. Citové dvody jsou toti mocní buditelé plastických obraz, je psobí pádn na obrazo­ tvornost poslucha.
Pesné logické usuzování by mohlo existovati zcela nezávisle na všem ostatním, kdyby v ivot nezasahovaly do nho afektivní prvky, je jsou nejen tvoivým a podncujícím principem, nýbr i prvkem, který rozšiuje a zjemuje náš duševní ivot. Asociace, sdruování ideí se nedje tedy podle písných logických pravidel, nýbr, jak dokázal G o d f e r n a u x a , jsou dsledkem afektivního stavu: „Afektivní, citový stav jest tvrce asociace ideí. Myšlenka nepsobí na cit, nýbr cit, který povstává v hlubinách organismu, zvedá myšlenku v její šíi, rozpíná j i a dává jí vyprchati."
C l a u d e B e r n a r d vyslovuje dokonce pesvdení, e pi empirickém badání pináleí „iniciativa vdy ci tu; cit jest pvodcem a p r i o r n í ideje aneb intuice"; rozum rozvine uvedenou ideu, zkušenost však povuje úsudky a vývody rozumu uvedenou ideu. Pipomenutá ji apriorní idea jest zvláštní „intuitivní anticipace rozumu, je vede k šastnému nálezu". Vynouje se „jako nová a neoekávaná relace mezi pedmty, je jsou postehnuty roz­ umem". Genialitu charakterisuje C l a u d e B e r n a r d na základ uvedeného zjemnlého citu (sentiment délicat), „qui presse u n e manire juste les lois des phénomnes de la n á t u e " ; tento cit však podléhá kontrole metodických pozorování a exper iment 3 .
1 Ribot: La logique dea sentiments, 5. vyd., Pai 1920, str. 121. 2 Godfernaux: Le sentiment et la pensée, 3. vyd., Pai 1907, str. 104,
128 a n. 193 a n. -1 tená nech si pete klasický II. § Bernardovy knihy: „Intro-
duction a. 1'ótudc de la m é d e c i n e e x p é r i m e n t a l e " , který má název: „I/intuition ou le sentiment engendre 1'idée expérimentale". Experimentální idea vzniká z citového tušení, e vci probíhají uritým zpsobem: „L'idée expérimentale résulte une sort de pressentiment de 1'esprit qui juge que les choaes doivent se passer une certaine manire. On peut dire aous ce rapport
30
Pesná, rozumová logika, je v sebe nepojímá afektivních prvk, jest tedy velmi vzdálena od ivota; jest jakýmsi mrtvým schématem neho, co ji bylo. Kde však zstává to, co by m o h l o neb m l o b ý t i , ili kde zstává iracionálno a nepodmínné, je formální logika neme pojmouti do svých prostých soud a ú sudk? — Výstin charakterisuje H . V a i h i n g e r formální logiku jako systém fikcí, tedy oprávnných a úelných pekroucenin skutenost i 1 . — Velmi vhodn charakterisuje N i e t z s c h e dvody, které vedou ke vzniku pesného logického usuzování. Podle N i e t z- s c h e h o odpovídá prbh logických myšlenek a úsudk v našem nynjším mozku pochodu a boji pud, je jsou všechny, pojaty jednotliv, velmi nelogické a nesprávné; my zvíme obyejn toliko výsledek onoho boje: tak rychle a tak skryt se odehrává v nás tento prastarý mechanismus 2.
•> #•>.
Kdyby lovk zstal toliko malou a úzkou empirickou osob­ ností, nebylo by vyváznutí z tohoto dilemmatu; lovk by podléhal j e d n a k nestálosti citové oblasti, j e d n a k by byl v podruí pes-
que nous avons dans esprit 1'infuition ou le sentiment des lois de le nátue, mais nous n'en connaissons pas la form. L'expórienoe peut seule nous l'ap- prendre." (Op. cit., str. 5G.) — Nik. Losskij správnú podotýká, e u Cl. Ber­ narda nejde o intuici ve smyslu moderního intuitivismu, nýbr spíše o intuici pedkantovského racionalismu, který pedpokládal existenci vrozených idel. (Nik. Losski j : Handbuch der Logik, str. 225.) U nás hluboce zdraznil vý­ znam citu pro kriterium pravdy Frant. M a r e š ve spise: Pravda v citu.
1 H. Vaihinger: Die Philosophie des Als Ob, 2. vyd., 1!>13, str. 411 2 F. Nietzsche: Die fróhliche Wissenschaft, § 111. — Srov. Der Wille
zur Macht, I. sv., Af. 512.
31
ného logického usuzování, take by se pohyboval v jeho tauto- logickém okruhu, maje jenom zájem na tom, co ji nastalo. Uve­ dený ztrnulý logický pochod neusmrcuje toliko petváející se sku­ tenost, nýbr jest vázán svou statickou formou na ztrnulou logiku hmoty, take se mu vývoj tvoivé skutenosti stává neznámou veliinou. lovk však není toliko v podruí svého malého a úz­ kého já, nýbr jest schopen pozvednouti se k vtším a širším obzorm, ne jsou ony, jich mu poskytuje jeho osobnost empirická.
Kadá, i sebemenší filosofická erudice pouuje nás zde, e se veškeré naše poznání odvolává, rekuruje k formám a funkcím, je zde jsou ped moností smyslové zkušenosti. Z ponkud hlub­ ších filosofických úvah vyplývá, e naše e m p i r i c k á o s o b n o s t jest toliko ást, nepatrný fragment velké a nedostiné o s o b n o s t i t r a n s e en d e n t á l n í , k ní se odvolává svými myšlenkovými a rozumovými formami, svými ideálními tubami a cíli. A nejen tento druh abstraktních filosofických úvah potvrzuje nám existenci transcendentální osobnosti. Transcendentální oblast osobnosti zjiš­ ujeme daleko plastitji pi estetických záitcích, pi nich se, splyneme-li s krásnou krajinou, nebo s umleckým dílem, zbavu­ jeme zatujících pout v podob asov-prostorových vz tah ; po­ dobné splynutí s obdivovaným neb milovaným pedmtem umo­ uje nám pak zírati objektivním, odcizeným, neinteresovaným po­ hledem na dje a události svta, vnímaného smysly. Kadé hlubší poznání jak rozumových a estetických, tak i mravních forem a funkcí uvede n&