JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ZEMĚDĚLSKÁ FAKULTA

Studijní program: B4106 Zemědělská specializace

Studijní obor: Pozemkové úpravy a převody nemovitostí

Katedra: Krajinného managementu

Vedoucí katedry: doc. Ing. Pavel Ondr, CSc.

Bakalářská práce

Možnosti ochrany přírody a krajiny v ČR a v Evropě

Vedoucí bakalářské práce: Ing. Monika Koupilová, Ph.D.

Autor bakalářské práce: Pavel Moravec

České Budějovice, 2015

Prohlášení

Prohlašuji, že v souladu s § 47 zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění

souhlasím se zveřejněním své bakalářské práce, a to v nezkrácené podobě vzniklé

vypuštěním vyznačených částí archivovaných Zemědělskou fakultou elektronickou

cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou

v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách, a to se zachováním mého

autorského práva k odevzdanému textu této kvalifikační práce.

Souhlasím dále s tím, aby toutéž elektronickou cestou byly v souladu

s uvedeným ustanovením zákona č. 111/1998 Sb. zveřejněny posudky školitele

a oponentů práce i záznam o průběhu a výsledku obhajoby kvalifikační práce. Rovněž

souhlasím s porovnáním textu mé kvalifikační práce s databází kvalifikačních prací

Theses.cz provozovanou Národním registrem vysokoškolských kvalifikačních prací

a systémem na odhalování plagiátů.

V Českých Budějovicích …………….

. . . . . . . . . . . . . . . . . .

Pavel Moravec

Poděkování

Děkuji vedoucí bakalářské práce paní Ing. Monice Koupilové, Ph.D. za cenné

rady a odborné vedení mé práce.

Abstrakt

V bakalářské práci se zabývám možností ochrany přírody a krajiny v ČR

a v Evropě. Nejdříve popisuji a charakterizuji ČR včetně stavu přírody a krajiny. Dále

uvádím historický vývoj ochrany přírody a zpracovávám legislativní nástroje obecné

a zvláštní ochrany přírody a krajiny. Zmiňuji státní program a změnu legislativy

ochrany přírody a krajiny po vstupu ČR do EU. Zabývám se strategií Evropské unie

v oblasti biologické rozmanitosti. V poslední části popisuji nejdůležitější úmluvy

a spolupráci o ochraně přírody a krajiny, do kterých se ČR zapojila.

Klíčová slova: ochrana přírody, ochrana krajiny, státní program, legislativa,

mezinárodní úmluva, biologická rozmanitost

Abstract

The Bachelor thesis addresses possibilities of nature and countryside protection

in Europe and the Czech Republic. At first, it describes and characterizes the Czech

Republic including nature and countryside condition. Furthermore it presents

historical development(evolution) of nature and countryside protection and processes

general and special legal tools. It mentions the state program and the change of nature

and countryside protection legislative after the Czech Republic entred the EU. It deals

with European Union´s strategy in biodiversity area. In the last part it describes the

most important conventions and cooperation on nature and countryside protection

which the Czech Republic participated in.

Key words: nature protection, countryside protection, the state program, legislative,

international convention, biodiversity

Obsah

1 Úvod ............................................................................................................. 10

2 Příroda a krajina České republiky ................................................................ 11

2.1 Charakteristika České republiky .................................................................. 11

2.2 Příroda a krajina České republiky ................................................................ 12

2.2.1 Krajina.......................................................................................................... 12

2.2.2 Příroda .......................................................................................................... 13

2.3 Historie ochrany krajiny a přírody ............................................................... 13

3 Legislativní nástroje ČR v ochraně přírody a krajiny .................................. 18

3.1 Obecná ochrana přírody a krajiny ................................................................ 18

3.1.1 Obecná ochrana území ................................................................................. 18

3.1.2 Obecná ochrana druhů ................................................................................. 19

3.1.3 Obecná ochrana neživé části přírody a krajiny ............................................ 20

3.2 Zvláštní ochrana přírody a krajiny ............................................................... 20

3.2.1 Zvláště chráněná území................................................................................ 20

3.2.2 Zvláštní druhová ochrana ............................................................................. 22

4 Změna legislativy v ochraně přírody a krajiny po vstupu ČR do EU .......... 23

4.1 Evropská soustava chráněných území – Natura 2000 .................................. 24

4.1.1 Evropsky významné lokality - EVL ............................................................ 24

4.1.2 Ptačí oblasti - PO ......................................................................................... 25

5 Státní program ochrany přírody a krajiny ČR .............................................. 27

5.1 Státní politika životního prostředí České republiky 2012 – 2020................ 29

6 Strategie Evropské unie v oblasti biologické rozmanitosti .......................... 31

6.1 Cíle a opatření .............................................................................................. 32

6.1.1 Cíl 1: Naplnění směrnice o ptácích a stanovištích ....................................... 32

6.1.1.1 Opatření 1: Dokončení tvorby soustavy Natura 2000 a zajištění správné

péče. ............................................................................................................. 32

6.1.1.2 Opatření 2: Zajištění přiměřeného financování území soustavy

Natura 2000 .................................................................................................. 33

6.1.1.3 Opatření 3: Zapojení a zvýšení informovanosti zúčastněných stran a

zlepšení prosazování právních předpisů ...................................................... 33

6.1.1.4 Opatření 4: Zlepšení a harmonizace monitoringu a podávání zpráv ........... 33

6.1.2 Cíl 2: Zachování a obnovení ekosystémů a jejich služeb ............................ 34

6.1.2.1 Opatření 5: Zlepšení znalostí o ekosystémech a jejich službách

v EU ............................................................................................................. 34

6.1.2.2 Opatření 6: Stanovení priorit obnovy a podporování zelené infrastruktury 34

6.1.2.3 Opatření 7: Zajištění čisté nulové ztráty biologické rozmanitosti a

ekosystémových služeb ................................................................................ 34

6.1.3 Cíl 3: Zvýšení podílu zemědělství a lesnictví na udržení a posílení biologické

rozmanitosti.................................................................................................. 35

6.1.3.1 Opatření 8: Posílení přímé platby za environmentální veřejné statky v rámci

společné zemědělské politiky EU ................................................................ 35

6.1.3.2 Opatření 9: Zlepšení rozvoje venkova na zachování biologické

rozmanitosti.................................................................................................. 36

6.1.3.3 Opatření 10: Zachování zemědělské genetické rozmanitosti

v Evropě ....................................................................................................... 36

6.1.3.4 Opatření 11: Podpoření majitelů lesů při ochraně a posílení biologické

rozmanitosti lesů .......................................................................................... 36

6.1.3.5 Opatření 12: Zahrnutí opatření biologické rozmanitosti do lesních

hospodářských plánů .................................................................................... 37

6.1.4 Cíl 4: Zajištění udržitelného využívání rybolovných zdrojů ....................... 37

6.1.4.1 Opatření 13: Zlepšení nakládání lovených populací .................................... 37

6.1.4.2 Opatření 14: Odstranění nepříznivých dopadů na rybí populace, druhy,

stanoviště a ekosystémy ............................................................................... 38

6.1.5 Cíl 5: Boj proti nepůvodním invazním druhům ........................................... 38

6.1.5.1 Opatření 15: Zesílení režimů EU v oblasti rostlinolékařské a veterinární ... 39

6.1.5.2 Opatření 16: Vytvoření cíleného nástroje proti nepůvodním invazním

druhům ......................................................................................................... 39

6.1.6 Cíl 6: Odvrácení úbytku celosvětové biologické rozmanitosti .................... 39

6.1.6.1 Opatření 17: Snížení nepřímých příčin ubývání biologické rozmanitosti ... 39

6.1.6.2 Opatření 18: Mobilizace dostatečných zdrojů pro ochranu celosvětové

biologické rozmanitosti ................................................................................ 40

6.1.6.3 Opatření 19: Rozvojová spolupráce EU neohrožující biologickou

rozmanitost ................................................................................................... 40

6.1.6.4 Opatření 20: Regulace přístupu ke genetickým zdrojům a spravedlivé

a vyvážené sdílení přínosů plynoucích z jejich využívání ........................... 40

7 Česká republika a mezinárodní úmluvy v ochraně přírody a krajiny .......... 42

7.1 Ramsarská úmluva ....................................................................................... 42

7.2 Úmluva o biologické rozmanitosti ............................................................... 43

7.3 Bonnská úmluva........................................................................................... 45

7.4 Bernská úmluva ........................................................................................... 46

7.5 CITES – Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně

žijících živočichů a planě rostoucích rostlin ................................................ 47

7.6 Karpatská úmluva – Ochrana životního prostředí a udržitelný rozvoj

v karpatském regionu ................................................................................... 48

7.7 Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví................... 50

8 Mezinárodní spolupráce ČR v oblasti ochrany přírody a krajiny ................ 51

8.1 Evropské tematické středisko biologické rozmanitosti (ETC/BD) .............. 51

8.2 Federace Europarc ....................................................................................... 51

8.3 Eurosite ........................................................................................................ 52

8.4 Evropská agentura životního prostředí (EEA) ............................................. 52

8.5 Evropské středisko ochrany přírody (ECNC) .............................................. 52

8.6 Program OSN pro životní prostředí (UNEP) ............................................... 53

8.7 Světový svaz ochrany přírody (IUCN) ........................................................ 53

9 Závěr ............................................................................................................ 54

10 Přehled použité literatury a internetových zdrojů ........................................ 55

Použité zkratky ........................................................................................................... 60

Seznam tabulek a příloh ............................................................................................. 61

10

Úvod

Příroda a krajina, která nás obklopuje nebo kterou vyhledáváme z důvodu

rekreačních, vědeckých, relaxačních či jen z prosté zvědavosti, je prostředí, ve kterém

žijeme. Méně si už uvědomujeme, že příroda svými ekosystémy a funkcemi

je základem našeho bytí a předpokladem pro udržení přijatelných podmínek života,

zdrojem materiálů, potravy, spirituality, prazákladem ekonomiky a prosperity. Víme,

že příroda se stále mění a přece ji považujeme ve svých změnách za stálou a zaručenou.

Člověk využíval a studoval přírodu od nepaměti. Nejprve člověk předával nabyté

zkušenosti ústním podáním a později formou písemných záznamů.

Do našeho národního bohatství patří všechny součásti přírody a krajiny. Toto

bohatství zahrnuje faunu, floru, neživou přírodu a krajinný ráz. Aby bylo bohatství

zachováno příštím generacím, musíme poznat jeho hodnoty. Na základě tohoto

poznávání je potřeba zabezpečit jeho účinnou ochranu před nepříznivými vlivy.

Těmito vlivy jsou různé druhy lidské činnosti související s lidským rozvojem

civilizace. Ochrana přírodních hodnot již není jen naší morální povinností,

ale je zakotvena v právních předpisech České republiky a EU.

Cílem práce je popis ochrany přírody a krajiny v České republice a v Evropě.

Na začátku práce nalezneme charakteristiku přírody a krajiny se základními údaji

o stavu druhů rostlin a živočichů v ČR. Práce seznamuje se stručným historickým

vývojem ochrany přírody a krajiny do současnosti. Dále je zde zmíněna legislativa ČR,

státní a evropský program na ochranu přírody a krajiny. Na konci se zabývá

nejvýznamnějšími mezinárodními úmluvami s EU i s ostatními evropskými státy

a jejich spoluprací v oblasti ochrany přírody a krajiny.

11

Příroda a krajina České republiky

2.1 Charakteristika České republiky

Česká republika se rozkládá ve středu Evropy na ploše 78 866 km2 v mírném

podnebném pásu severní polokoule. Sousedícími státy České republiky

jsou Slovensko, Rakousko, Polsko a Německo s celkovou délkou hranic 2 290,2 km.

Tvar země je protáhlý podél padesáté rovnoběžky v maximální délce 452 km, šířka

v poledníkovém směru činí 276 km. Nejvyšší bod 1602 m n. m je hora Sněžka

v Krkonoších a nejnižší bod 115 m n. m. leží v místě, kde opouští Labe Českou

republiku. V Česku žije 10,5 mil. obyvatel a z toho 1,2 mil. v hlavním městě Praha

(Tolasz a kol., 2007).

Rozlohou patří Česká republika k malým evropským zemím, ale příroda nám

mnohé vynahrazuje. Naše příroda je tak rozmanitá, že nám ji mohou závidět i daleko

větší státy. U nás máme opravdu od všeho něco. Nalezneme zde mírně zvlněné

pahorkatiny, širé, úrodné nížiny, rozlehlé rybniční oblasti, krásné hory, místy pokryté

hlubokými lesy a středohory. Nachází se tu i krasová území s ponornými říčkami,

hlubokými propastmi a jeskyněmi, nížinná a vrchovištní rašeliniště, slatiny, skalní

města, barvité stepní oblasti a mnoho dalších krajinných zvláštností. Svět živočichů,

rostlin a hub je stejně rozmanitý jako krajina. Je to dáno složitým vývojem, který

probíhal v dávné minulosti a polohou v samém srdci Evropy (Čihař a kol., 2002).

Z fyzicko-geografického pohledu je Česká republika na rozhraní dvou

horských soustav, navzájem se od sebe lišící geologickým, geomorfologickým

vývojem a stářím. Střední i západní část České republiky tvoří Česká vysočina vzniklá

na konci prvohor, která má hlavně charakter pahorkatin a středohor. Patří sem

Krkonoše, Orlické Hory, Jeseníky, Šumava, Český les. Část území na východě Česka

vyplňují Západní Karpaty, které vznikly ve třetihorách. Od České vysočiny

jsou odděleny pásmem úvalů (Patzelt a kol., 2008).

Podnebí ČR se vyznačuje mísením a pronikáním kontinentálních, oceánských

vlivů. Intenzivní cyklonální činnost a západní proudění způsobuje časté střídání

vzduchových hmot a poměrně hojné srážky. V Čechách, na Moravě

a ve Slezsku se nejvíce projevuje přímořský vliv a přibývá podnební kontinentální vliv.

Nadmořská výška a reliéf krajiny má velký vliv na podnebí v České republice.

V nadmořské výšce do 500 m leží 67 % plochy z celkového území, mezi 500 až 1000

12

m n. m. je 32 % a jenom 1 % území ve výšce nad 1000 m n. m. V ČR je střední

nadmořská výška 430 m n. m. (www.cittadella.cz).

Česká republika je významnou evropskou pramennou oblastí, která se rozkládá

při hlavním evropském rozvodí. Vzhledem k charakteru georeliéfu a geologické stavbě

jsou zásoby podpovrchových a povrchových vod rozloženy nerovnoměrně. Hlavní

evropské rozvodí tvoří rozvodnice úmoří Černého, Baltského a Severního moře,

přičemž dělí území Česka na tři hlavní povodí, a to povodí Dunaje, Odry a Labe.

Největší území s 63 % náleží k povodí Labe, k povodí Moravy 27 % a povodí Odry

9 %. Celková délka všech vodních toků je 76 000 km, které ročně odvedou 15 mld. m3

vody. Nejdelší řekou u nás je Vltava s délkou 430 km (Tolasz a kol., 2007).

2.2 Příroda a krajina České republiky

Mnozí lidé si nepřipouští možná ani neuvědomují, že každý z nás je součástí

přírodního prostředí, ze kterého pocházíme a které nás obklopuje. Naší snahou je toto

prostředí chránit a udržovat. Ochrana přírody je přirozená společenská aktivita, která

odráží jistou míru vyspělosti společnosti (Kolář a kol., 2012). Pokud chceme hovořit

o stavu české přírody, nesmíme zapomenout na její obecné zasazení do prostoru.

Proto je nezbytné začít na úrovni krajiny, která je jakýmsi celkovým rámcem pro naše

vnímání přírody (Miko a Hošek, 2009).

2.2.1 Krajina

Podle zákona č. 114/1992 Sb., krajina je část zemského povrchu

s charakteristickým reliéfem, tvořena souborem funkčně propojených ekosystémů

a civilizačními prvky (114/1992 Sb.). Cílek (2004) uvádí, že krajina je určitý výsek

souše, který má nějaký střed, určitou hranici či okraj. Uvnitř této hranice leží pole

nějakých víceméně jednotných vlastností. Víme, že existují různé krajiny, ale rozdíly

mezi nimi spíše cítíme, než abychom je uměli pojmenovat. Procházíme-li po rozhraní

středních a jižních Čech, na první pohled spatříme změnu krajiny. Cestou z jižní

Moravy směrem na sever rozeznáme končící sušší a slunnější Znojemsko a poté

si povšimneme začínající Vysočiny se sněhovými závějemi na silnicích,

bramborovými poli a smrky. Krajinu vnímáme nejen celkově, ale také jak vypadá

a jak na nás působí.

13

Na území České republiky jsou zastoupeny pouze dva krajinné megatypy

evropského významu. Za prvé otevřené krajiny kolektivizovaných polí zhruba

do 3. vegetačního stupně. Za druhé polouzavřené krajiny, které jsou zemědělsky

marginální s členitým reliéfem a vyšším podílem lesní i rozptýlené zeleně

(Machar a Drobilová, 2012). Mapu krajinných typů ČR nalezneme v příloze č. 1.

2.2.2 Příroda

Česká republika se vyznačuje velkým bohatstvím rostlinných i živočišných

druhů a jejich společenstev. Nalezneme zde velkou rozmanitost druhů, a to díky své

geografické poloze, pestrosti přírodních podmínek i kulturně historickému vývoji

jednotlivých částí území. Celkem bylo u nás zaznamenáno 50 000 druhů bezobratlých,

380 druhů obratlovců, více než 2 700 druhů vyšších rostlin a 2 400 druhů nižších

rostlin. V současné době podle Červených seznamů, které vyjadřují míru ohrožení

jednotlivých druhů, je v České republice ohroženo 52 % druhů hnízdících ptáků,

34 % druhů savců, 50 % druhů plazů, 43 % druhů ryb a obojživelníků, 60 % druhů

vyšších rostlin a 43 % mechorostů (www.mzp.cz).

2.3 Historie ochrany krajiny a přírody

Člověk byl součástí biologické rovnováhy od doby, kdy vznikl. Měl vliv

na přirozená společenstva jako ostatní živočichové. Byl zároveň predátor i konkurent.

Lidé se přizpůsobili podmínkám prostředí, zákonům a klimatu. První lidé byli součástí

přírody stejně jako každý jiný živočišný druh. Tento stav byl neudržitelný, protože

přibývalo lidí, kteří se sdružovali do společností se stále dokonalejšími sociálními

strukturami. Postupně rostla jejich moc s rovnoměrným rozvojem technických

prostředků (Dorst, 2007).

Ve všech částech světa, kde jsou různé přístupy k přírodě a přírodním jevům,

můžeme konstatovat jeden společný znak, že je příroda vlivem člověka na ústupu.

Poruch v přírodě si člověk začal všímat již ve starověku. Už antičtí autoři se zmiňují

o problémech přírody, například kácení lesů, eroze půdy a nadměrná pastva.

Pravděpodobně v tehdejší době nebyla realizována konkrétní opatření. Naopak

v té době filozoficky a nábožensky zaměřená Indie byla více nakloněna k přírodě

a již měla vytvořeny zákony na ochranu lesů, zvířat a ryb. Z období kolem roku

242 př. n. l. došlo k vyčlenění zvláštních území, tzv. rezervací. Doklady z Číny

14

ze 14. století našeho letopočtu ukazují, že v době rozmnožování zvířat byl zakázán

jejich lov (Kostkan, 1996).

Právní ochrana přírody se teoreticky začala vytvářet ve středověku, kdy měla

především kulturní, estetické a historické důvody. Začaly první vědecké pokusy

o odůvodnění ochrany zejména krajiny a jejího vzhledu. První právní ochrana se týkala

především majetku, přírodních zdrojů a zvěře (www.cittadella.cz). Panovníci

a majitelé pozemků začali zjišťovat, že se díky kolonizaci zmenšuje plocha divoké

přírody. Také některé druhy lovených divokých zvířat začaly nenávratně mizet,

například medvědi, divocí koně, vlci a zubři. Na územích s dostatkem lovné zvěře

se panovníci snažili o její zachování, a proto byly některé části země chráněny. Počet

lidí, kteří měli povolení lovit zvěř, se snižoval a pytláctví bylo trestáno propadnutím

hrdla. Byl zakázán vstup do královských a šlechtických lesů, aby nedocházelo k rušení

divoké zvěře (Kostkan, 1996).

Již ve 12. – 14. století vznikly první právní normy. Statuta Konrádova českého

knížete Konráda Oty byla vydána roku 1189 a Kniha rožmberská roku 1360, obě

opatření zahrnovala ochranu lesů, i když jen v podobě proti krádeži dřeva. Návrh císaře

Karla IV. Maiestas Carolina obsahoval prvky pro ochranu přírody, kde byl

propracovaný systém správy lesů. Pro jeho nedodržování stanovil přísné tresty. Návrh

císaře ale nenabyl platnost pro velký odpor šlechty (www.cittadella.cz).

První celoplošné pohnutky zaměřené na ochranu přírody a přírodních prvků

vznikají na začátku 19. století při nástupu romantismu po celé Evropě. Básníci, malíři

a spisovatelé se stávají hlavními představiteli ochrany územních celků. V roce 1853

je skupinou malířů vyhlášeno 624 ha uměleckých partií lesa ve Fontaineblau u Paříže

a uzákoněno císařským dekretem roku 1861. Navázali na to dalšími aktivitami okolo

Paříže. Význam aktivit můžeme ocenit hlavně dnes, protože v hustě zastavěné Paříži

vznikly zelené ostrovy, jako určité přírodní prvky, využívané pro odpočinek a rekreaci

(Kostkan, 1996).

Na českém území vzniklo první chráněné území, nazvané Žofínský prales,

který založil dne 28. srpna 1838 na svém panství Nové Hrady Jiří Augustin

Langueval–Buquoy. Ve stejném roce vzniklo další chráněné území Hojná voda.

Obě tyto chráněná území existují dodnes. Žofínský prales je vyhlášen národní přírodní

rezervací a Hojná voda národní přírodní památkou. Další národní přírodní rezervací,

která existuje dodnes, je Boubínský prales. Založil ji kníže Jan Schwanzerberg roku

1858. Začínají se také objevovat první snahy státních úředníku ve správních aktech

15

a v obecně právních normách, například Prügelpatent z roku 1854, který byl vydán

na ochranu přírodních památek (www.cittadella.cz). Další historický vývoj ochrany

přírody a krajiny v ČR od roku 1800 do roku 2000 naleznete v tabulce č. 1.

Na území České republiky se do roku 1918 podařilo prosadit pouze dílčí

vyhlášky. Skutečná státní ochrana začíná teprve po první světové válce. Ochrana

přírody se stává součástí ministerstva školství a národní osvěty (Kostkan, 1996).

Roku 1933 bylo zřízeno na 30 chráněných území a do roku 1938 bylo vyhlášeno

celkem 148 přírodních rezervací. První chráněná krajinná oblast Český ráj vznikla

roku 1956 a první národní park na území České republiky – Krkonošský národní park,

byl vyhlášen roku 1963 (www.cittadella.cz). Vznikl systém konzervátorů

a zpravodajů ochrany přírody, které vedl Rudolf Maximovič, zakladatel naší moderní

státní ochrany přírody. Prosazoval velmi moderní názor: „Ochranu přírody je možno

nyní definovat jako snahu pro realizaci zásad účelného hospodaření s hmotami

a silami přírody se zřetelem k potřebám a zájmům i pokolení budoucích a k zachování

obrazu pokud možno neporušené přírody živé i neživé z důvodu veřejného blaha.“

(Kostkan, 1996). Maximovič se podílel i na přípravných pracích k založení

mezinárodního svazu na ochranu přírody (IUCN). V jeho díle pokračoval

v poválečných letech Dr. Jaroslav Veselý, který se stal prvním ředitelem Státního

ústavu památkové péče a ochrany přírody. Dr. Veselý se dále zasadil o kontinuitu naší

účasti v rámci mezinárodního dění v ochraně přírody a o udržení vysoké kvality oboru

(www.cittadella.cz).

Zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody byl schválen roku 1956. Zákon

byl hlavně zpracován na úseku zvlášť chráněných částí přírody. V tomto směru

pak byly v následných letech vydávány prováděcí vyhlášky a výnosy. Ve větším

rozsahu přírodních zdrojů a krajiny byl zákon stručný a obecný, tudíž málo účinný.

Ve federální ústavě z roku 1960 byla i zmínka o ochraně přírody, ve které byl tento

článek: „Stát pečuje o zvelebování a všestrannou ochranu přírody a o zachování

krajinných krás vlasti, aby tím vytvářel stále bohatší zdroje blahobytu lidu a vhodné

prostředí, které by prospívalo zdraví pracujících a umožňovalo jejich zotavení“

(Machar a Drobilová, 2012).

České ochraně přírody na začátku druhé poloviny 20. století citelně chyběly

dobrovolné organizace, které velmi dobře fungovaly v celé řadě evropských států.

Takovým snahám nebyly nakloněny rozhodující státní a stranické orgány. Chybějící

organizaci se od roku 1958 snažil vytvořit s přáteli Otakar Leiský. Vytvořit organizaci

16

se podařilo až roku 1969 pod názvem Svaz pro ochranu přírody a krajiny (TIS).

Organizace vykonala mnoho užitečné práce, i když v období normalizace mohla jen

živořit (Machar a Drobilová, 2012). Roku 1981 byl založen Český svaz ochránců

přírody (ČSOP), který byl oficiální organizací, ale nikdy se nestal součástí Národní

fronty. Hnutí Brontosaurus se výrazně prezentovalo v praktické ochraně přírody.

Organizace původně vznikla jako jednorázová aktivita Českého úředního výboru

socialistického svazu mládeže a časopisu Mladý svět a pokračovalo formou hnutí.

Nejvýznamnější roli v údržbě maloplošných chráněných území sehrál ČSOP

a hnutí Brontosaurus v letech 1980 – 1990. Díky jejich práci existuje řada zvláště

chráněných území a některé druhy živočichů a rostlin. Význam práce dobrovolníků

se neztratila ani dnes (Kostkan, 1996).

Neutěšený stav přírody, který byl i ve zvláště chráněných územích, dokazoval,

že je třeba chránit přírodu nejen na vybraných územích, ale i na celém území státu.

Za špatný stav přírody a krajiny mohl i socialistický stát, který dával přednost

hospodářským zájmům. Proto po roce 1989 bylo přikročeno, v souvislosti s rozsáhlými

politickými, hospodářskými a společenskými změnami, k přijetí nové právní úpravy

ochrany přírody a krajiny. Roku 1992 byl přijat zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně

přírody a krajiny (www.cittadella.cz), který ve značné šíří i hloubce pojednává

o veškeré péči o přírodní prostředí. V době svého vydání patřil k nejlepším

v celosvětovém měřítku. Zákon platí dodnes, ale byl jednou novelizován a k němu

vydána řada prováděcích norem dotýkající se ochrany přírody

(Machar Drobilová, 2012).

17

Tabulka č. 1: Výběr významných dat z historie ochrany přírody v ČR

Historický vývoj ochrany přírody a krajiny v ČR 1800 – 2000

Výběr významných dat

1838 první chráněná území Žofínský prales a Hojná voda

1858 ochrana Boubínského pralesa na Šumavě

1861 založen první okrašlovací spolek v Kutné Hoře

1904 založen Svaz českých okrašlovacích spolků

1914 V. sjezd českých přírodozpytců, lékařů a inženýrů projednává

ochranu přírody

1922 Rudolf Maximovič – první profesionál státní ochrany přírody

v MŠANO

1923 vznikl Svaz na ochranu přírody a domoviny na Moravě a ve Slezsku

1926 – 27 první významné knižní dílo J. S. Procházky Ochrana přírody a

přírodních památek

1933 výnos MŠANO uvádí seznam 138 přírodních rezervací v ČSR (108

v dnešní ČR)

1946 začal vycházet časopis Ochrana přírody

1955 první chráněná krajinná oblast v ČR – CHKO Český ráj

1956 schválen první český zákon na ochranu přírody

1958 založen Státní ústav památkové péče a ochrany přírody

1962 ČSAV zakládá Ústav pro tvorbu a ochranu krajiny

1963 vyhlášen první národní park v ČR – KRNAP – a největší CHKO

Šumava

1969 ustaven TIS – Svaz pro ochranu přírody a krajiny

1974 vznik mládežnického hnutí Brontosaurus na ochranu životního

prostředí

1977 vyhlášeny první dvě biosférické rezervace UNESCO v ČR

Křivoklátsko a Třeboňsko

1979 vznikl Český svaz ochránců přírody

1983 ekologická sekce ČSAV (zal. 1976) vydává zprávu o stavu životního

prostředí u nás

1988 vychází první díl Červené knihy ČR a SR (Ptáci), pětidílná série

ukončena 1999

1990 státní ochranu přírody přebírá nově vzniklé Ministerstvo životního

prostředí ČR

1991 vyhlášeny dva nové národní parky: Podyjí a Šumava

1992 přijat nový (dosud platný) český zákon na ochranu přírody a krajiny

1996 ustanoveno sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina

1998 vláda ČR přijala Státní program ochrany přírody a krajiny ČR

1999 vyšel první díl Edice Chráněná území ČR

(poslední, 14 díl vyšel 2009)

2000 ČR státním členem IUNCN, vyhlášen čtvrtý národní park v ČR

České Švýcarsko

Zdroj: Machar a Drobilová, 2012

18

Legislativní nástroje ČR v ochraně přírody a krajiny

3.1 Obecná ochrana přírody a krajiny

Obecná ochrana přírody a krajiny představuje ochranu krajiny, rozmanitosti

druhů, přírodních hodnot a estetických kvalit přírody, ale i ochranu a šetrné využívání

přírodních zdrojů. Týká se nejširších zájmů, největší plochy území státu a největšího

okruhu subjektů. Ochrana je zajišťována prostřednictvím zákona č. 114/1992 Sb.,

o ochraně přírody a krajiny, který rozlišuje obecnou ochranu přírody a krajiny ve třech

úrovních – obecná ochrana územní, obecná ochrana druhová a obecná ochrana neživé

části přírody a krajiny (www.mzp.cz).

3.1.1 Obecná ochrana území

Obecná ochrana území poskytuje zákonnou ochranu celému území České

republiky a využívá k tomu několik nástrojů – územní systém ekologické stability,

významné krajinné prvky, krajinný ráz, přírodní park a přechodně chráněné plochy

(www.mzp.cz):

a) Územní systém ekologické stability krajiny je vzájemně propojený soubor

přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují

přírodní rovnováhu (114/1992 Sb.).

b) Významný krajinný prvek je malé území obvykle s rozlohou od 1 aru do 10 ha.

Má stejnorodé podmínky zahrnující většinou jen jeden typ společenstva. Mezi

významné krajinné prvky například řadíme mokřadní louku s prameništěm

uprostřed polí a luk, zbytek listnatého porostu uprostřed jehličnatých

monokultur, malý rybník s pobřežními společenstvy, skupinu stromů,

izolovanou skálu s přirozenou vegetací, samostatný solitérní strom v bezlesé

zemědělské krajině (Kender, 2000).

c) Krajinným rázem je zejména historická, kulturní a přírodní charakteristika

určitého místa či oblasti. Je chráněn před činností snižující jeho estetickou

a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména povolování

a umisťování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování

významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant

krajiny, harmonického měřítka a vztahů v krajině (Löw a Míchal, 2003).

19

d) Přírodní park je zřizován nařízením kraje, který jednak vymezí území

se zvýšenými estetickými a přírodními hodnotami a také stanoví omezení

ve využívání tohoto území. Podle omezení se stanoví ochrana přírodních

a estetických hodnot krajinného rázu (Borovičková a Havelková, 2005).

e) Přechodně chráněné plochy jsou území s nepředvídatelným nebo dočasným

výskytem živočišných druhů, významných rostlin, nerostů nebo

paleontologických nálezů. Orgán ochrany přírody je může svým rozhodnutím

vyhlásit za přechodně chráněnou plochu. Přechodně chráněnou plochu

lze vyhlásit též z jiných vážných důvodů, zejména studijních, vědeckých

či informačních. Přechodně chráněná plocha se vyhlašuje na předem

stanovenou dobu, popřípadě na opakované období, například dobu hnízdění.

V rozhodnutí o jejím vyhlášení nalezneme omezení o využití území,

které by znamenalo poškození, zničení nebo rušení vývoje předmětu ochrany

(114/1992 Sb.).

3.1.2 Obecná ochrana druhů

Obecná ochrana druhů chrání všechny druhy živočichů a rostlin

před poškozováním, zničením a dalšími činnostmi, které by mohly vést k ohrožení

existence těchto druhů. Dalšími neméně důležitými nástroji obecné ochrany druhové

je ochrana volně žijících ptáků a ochrana dřevin rostoucích mimo les (www.mzp.cz).

Ochrana volně žijících ptáků je v zájmu ochrany druhů ptáků, kteří volně žijí

na evropském území členských států Evropských společenství. Je zakázáno jejich

úmyslné usmrcování nebo odchyt jakýmkoliv způsobem, úmyslné poškozování,

odstraňování nebo ničení jejich hnízd a sběr vajec ve volné přírodě, a to i prázdných.

Úmyslné vyrušování těchto ptáků, zejména během rozmnožování a odchovu mláďat,

je zakázáno z hlediska cílů směrnice o ptácích (Miko a kol., 2005).

Dřeviny jsou chráněny podle ustanovení § 7 zákona 114/1992 Sb.

před poškozováním a ničením, pokud se na ně nevztahuje přísnější ochrana. Péče

o dřeviny je povinností vlastníků, zejména jejich ošetřování a udržování (114/1992).

Ochrana dřevin rostoucí mimo les spočívá v ochraně veškerých keřů a stromů

rostoucích mimo lesní pozemky. Ty jsou chráněny podle ustanovení § 7 až 9, pokud

nepodléhají přísnější nebo jiné ochraně. Ochrana dřevin rostoucích mimo les

je založena na třech principech. První je princip ochrany, jež spočívá v zákazu ničení

20

a poškozování těchto dřevin. Druhý princip je péče, která je povinností vlastníků,

a třetí princip zakazuje kácení bez povolení, pokud zákon nestanoví výjimku

(Stejskal, 2006).

3.1.3 Obecná ochrana neživé části přírody a krajiny

Obecná ochrana neživé části přírody a krajiny poskytuje ochranu

paleontologickým nálezům, jeskyním a přírodním jevům na povrchu, které

s jeskyněmi souvisejí (www.mzp.cz). Jeskyně jsou podzemní prostory vzniklé

působením přírodních sil, včetně jejich výplní a přírodních jevů v nich. Ničit,

poškozovat, upravovat jeskyně nebo měnit jejich dochovaný stav je zakázáno.

Výjimku z tohoto zákazu může udělit orgán ochrany přírody pouze v případě zájmu

ochrany jeskyně, kdy jiný veřejný zájem, chráněný tímto nebo jiným zákonem výrazně

převažující nad zájmem ochrany jeskyně. Stejné ochrany jako jeskyně požívají

i přírodní jevy na povrchu, jako jsou krasové závrty, škrapy, ponory a vývěry

krasových vod, které s jeskyní souvisejí (Miko a kol., 2005).

3.2 Zvláštní ochrana přírody a krajiny

Zvláštní ochrana přírody je přísnější než ostatní a obsahuje obzvláště cenné

části přírody a krajiny. Ochranu dělíme na územní a druhovou (Kolář a kol., 2012).

3.2.1 Zvláště chráněná území

Zvláště chráněná území jsou jedním z nejvýznamnějších nástrojů ochrany

přírody. Podle zákona o ochraně přírody a krajiny se vyhlašují přírodovědecky

či esteticky významná nebo jedinečná území. Za taková území se považují nejčastěji

lokality s unikátní nebo reprezentativní biologickou rozmanitostí a to na úrovni druhů,

společenstev i populací. Území s jedinečnou geologickou stavbou, území

reprezentující charakteristické prvky krajinného rázu kulturní krajiny a významná

území z hlediska vědeckého výzkumu také patří pod zvláště chráněná území. Cílem

ochrany je zlepšení, udržení a ponechání dochovaného stavu území nebo jeho části

samovolnému vývoji (Miko a kol., 2005).

Zákon o ochraně přírody a krajiny vymezuje šest kategorií zvláště chráněných

území, která se liší kvalitou chráněných hodnot a rozlohou. Zákon podle

rozlohy rozeznává velkoplošná a maloplošná chráněná území. Do velkoplošných

chráněných území patří národní parky (NP) a chráněné krajinné oblasti (CHKO).

21

Mezi maloplošná chráněná území patří národní přírodní rezervace (NPR),

přírodní rezervace (PR), národní přírodní památky (NPP) a přírodní památky (PP),

(Málková a Lacina, 2001). Všechna vyhlášená zvláště chráněná území jsou evidována

v ústředním seznamu ochrany přírody, který má na starosti Agentura ochrany přírody

a krajiny ČR. Na území České republiky jsou nyní evidovány 4 národní parky,

25 chráněných krajinných oblastí a cca 2300 rezervací a památek všech kategorií

(Miko a kol., 2005). Mapu NP a CHKO naleznete v příloze č. 2.

Tabulka č. 2: Přehled a rozlohy CHKO v ČR

CHKO Rok vyhlášení Rozloha ha

Beskydy 1973 116 000

Bílé Karpaty 1980 71 500

Blaník 1981 4 000

Blanský les 1989 21 235

Broumovsko 1991 41 100

České středohoří 1976 107 000

Český kras 1972 13 200

Český les 2005 47 300

Český ráj 1955 181 152,3

Jeseníky 1969 74 000

Jizerské hory 1968 35 000

Kokořínsko – Máchův kraj 2014 41 043,334

Křivoklátsko 1978 63 000

Labské pískovce 1972 24 500

Litovelské Pomoraví 1990 9 600

Lužické hory 1976 27 000

Moravský kras 1956 9 200

Orlické hory 1969 20 000

Pálava 1976 7 000

Poodří 1991 8 150

Slavkovský les 1974 64 000

Šumava 1963 99 400

Třeboňsko 1979 70 000

Žďárské vrchy 1970 71 500

Železné hory 1991 38 000

Zdroj: http://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/zchru/index.php?frame

22

Tabulka č. 3: Přehled a rozlohy národních parků v ČR

Národní park Rok vyhlášení Rozloha v ha

Krkonošský národní park 1963 36 300

Národní park Podyjí 1991 6 300

Národní park Šumava 1991 69 000

Národní park České Švýcarsko 2000 7 900

Zdroj: http://www.ochranaprirody.cz/uzemni-ochrana/velkoplosna-chranena-uzemi

3.2.2 Zvláštní druhová ochrana

Zvláštní druhová ochrana je založena na zpřísněném režimu nakládání

s vybranými zvláště chráněnými druhy živočichů a rostlin. Jejich seznam a stupeň

ohrožení určuje Ministerstvo životního prostředí ČR. Vědeckým podkladem

pro zvláštní ochranu jsou Červené knihy a Červené seznamy. Červené seznamy

představují soupisy ohrožených druhů živočichů a rostlin, které jsou rozděleny

do jednotlivých kategorií podle stupně ohrožení. Většinou jsou dány k určitému

geograficky vymezenému území. Jsou sestavovány v měřítku celosvětovém,

kontinentálním, regionálním, národním i lokálním. Vedle Červených seznamů existují

také Modré seznamy. Jsou to soupisy zachráněných druhů a existují ještě Černé

seznamy, které sepisují vyhynulé druhy (Damohorský a kol., 2003). Červené knihy

na rozdíl od seznamů neposkytují kompletní výčet ohrožených druhů, ale popisují

pouze jejich reprezentativní výběr. U každého zapsaného druhu jsou podrobně

popsány informace nezbytné pro další ochranu. Popsané informace obsahují význam

zapsaného druhu, biologii, rozšíření či důvody ohrožení. Dalším cílem Červených knih

je poskytnutí informací široké veřejnosti o našich přírodních vzácnostech

(Kolář a kol., 2012). Zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů jsou rozděleny

do tří kategorií – kriticky ohrožené, silně ohrožené, ohrožené (Stejskal, 2006).

Mezi zvláště chráněné části přírody patří i památné stromy. Rozhodnutím

místních orgánů ochrany přírody jsou tímto způsobem chráněny stromořadí, skupiny

stromů a významné stromy. Obvykle se jedná o stromy výjimečné svým stářím,

vzrůstem a některé jsou chráněny pro svojí zajímavou historii. Každý památný strom

má ochranné pásmo, ve kterém je zakázáno provádět činnosti poškozující strom

(Kolář a kol., 2012).

23

Změna legislativy v ochraně přírody a krajiny po

vstupu ČR do EU

Zásadní novelu ve vztahu ke komunitárnímu právu nalezneme pod zákonem

č. 218/2004 Sb. Hlavním cílem zákona bylo začlenění habitatové a ptačí směrnice

do komunitárního práva na úseku ochrany přírody. Na základě této právní úmluvy bylo

možno v České republice zřídit českou část evropské soustavy chráněných území

Natura 2000. Tím se doplnila v patřičné míře požadovaná druhová ochrana

(Prchalová, 2006). Transpozice evropského unijního práva v oblasti územní ochrany

přírody je založena na následujících východiscích. Prvním východiskem je právní

úprava územní ochrany přírody v celoevropském kontextu, která nenahrazuje

ani nevylučuje národní územní ochranu přírody. Existuje současně, vhodně ji doplňuje

a jednotlivá chráněná území se často překrývají. Rozdíly nalezneme v oblastech

úpravy a to v kritériu vymezení předmětu ochrany a režimu vyhlášení ochrany. Druhý

bod zahrnuje členské státy, které mají právo chránit i další území podle svých potřeb,

hodnot, zachovalosti své přírody a tradic. Ve třetí zásadě nalezneme, že ochrana

přírody v členském státě je součástí systému ochrany přírody v celé Evropské unii.

Projevem této zásady je ochrana lokalit celoevropsky významných z hlediska jejich

stavu. Kontrola, opatření a vyhlášení předmětu ochrany je také projevem zásady

ochrany ze strany unijních států. V oblasti druhové ochrany má transpozice unijního

práva obdobná východiska. V prvním bodě se sjednocuje právní oblast ochrany druhů,

na kterých má EU zájem z hlediska odvrácení nebezpečí vyhubení. EU se snaží

o zachování a zajištění ochrany jejich přírodních stanovišť i stavu populace. V druhém

bodě mají možnost členské státy zavést přísnější ochranná opatření, než stanoví

příslušné unijní předpisy na ochranu přírody, pokud to není v rozporu s evropským

unijním právem. Třetím bodem je ochrana druhové biodiverzity v členském státě,

která je součástí ochrany přírody v celé Evropské unii. Česká republika musí chránit

i takové druhy, které jsou na jejím území běžné, ale v západní Evropě se tyto druhy

už moc nevyskytují. Mezi ně například patří sojka, datel a bobr (Stejskal, 2012).

24

4.1 Evropská soustava chráněných území – Natura 2000

Natura 2000 je soustava chráněných území, které vytvářejí všechny státy

Evropské unie podle jednotlivých principů. Cílem je zabezpečit ochranu druhů rostlin,

živočichů a typů přírodních stanovišť, které jsou z evropského pohledu nejcennější

a nejvíce ohrožené nebo omezené svým výskytem jen na určitou oblast

(Pokorný a Roth, 2001). Vytvoření soustavy Natura 2000 vychází ze směrnice

2009/147/ES o ochraně volně žijících ptáků, která nahradila směrnici 79/409/EHS.

Dále vychází ze směrnice 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť volně žijících

živočichů a planě rostoucích rostlin. Směrnice ve svých přílohách vyjmenovávají,

pro které druhy živočichů, rostlin a typů přírodních stanovišť mají být vymezeny

lokality soustavy Natura 2000. Některé druhy nebo typy přírodních stanovišť mohou

být označené jako prioritní. Pro prioritní druhy a typy přírodních stanovišť platí

přísnější kritéria ochrany něž pro ostatní. Požadavky směrnic jsou implementovány

do národní legislativy hlavně prostřednictvím zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně

přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (www.nature.cz). Podle směrnice

o stanovištích jsou vyhlašovány evropsky významné lokality (EVL) za účelem

ochrany přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Podle

směrnice o ochraně volně žijících ptáků jsou vyhlašovány ptačí oblasti (PO).

Dohromady evropsky významné lokality a ptačí oblasti tvoří soustavu chráněných

území Natura 2000 (Málková a Lacina, 2001).

4.1.1 Evropsky významné lokality - EVL

Jsou to lokality, které významně přispívají k udržení nebo obnově příznivého

stavu evropských přírodních stanovišť nebo alespoň jednoho evropsky významného

druhu. Na rozdíl od zvláště chráněných území nemají evropsky významné lokality

určené základní ochranné podmínky. Nedojde-li k poškození předmětu ochrany,

potom je možné na jejich území hospodařit (www.utok.cz). V České republice

je realizována ochrana evropsky významných lokalit trojím možným způsobem.

První možností je zajištění smluvní ochrany, kde je mezi vlastníkem pozemků

a orgánem ochrany přírody uzavřená smlouva, ve které jsou specifikovány podmínky

ochrany a péče evropsky významných lokalit. Druhou možností je vyhlášení evropsky

významných lokalit za zvláště chráněná území. U velkých území přicházejí v úvahu

hlavně CHKO a u menších přírodní památky. Některé evropsky významné lokality

25

se překryly s vyhlášenými zvláště chráněnými územími a automaticky proto spadla

do jejich režimu ochrany. Třetí možností je základní ochrana, kdy je jenom jedna

podmínka pro hospodaření na území EVL, která stanovuje, že nesmí dojít k závažnému

nebo nevratnému poškození, zničení předmětu ochrany. Jedná se o pasivní ochranu

území, která je nejméně vhodným způsobem ochrany. Na ochranu dlouhého toku řeky

s evropsky významným druhem ryby dostačuje řeku neznečistit. Ochrana tak dlouhého

toku řeky by byla nemyslitelná. Vždy je nutné předem pořídit souhlas orgánu ochrany

přírody pro zásahy, které by mohly zničit nebo poškodit předmět ochrany evropsky

významných lokalit (Kolář a kol., 2012). Mapu EVL v Český republice nalezneme

v příloze č. 3.

4.1.2 Ptačí oblasti - PO

Ptačí oblasti jsou chráněná území, která se vyhlašují za účelem ochrany ptáků.

Vytváří se na základě směrnice 2009/147/ES. Jednotlivá ptačí území jsou v České

republice vyhlašována samostatně formou nařízení vlády (www.nature.cz).

Díky přípravě návrhu ptačích oblastí pro Českou republiku v roce 2000 vznikla

spolupráce mezi Českou společností ornitologickou a Agenturou ochrany přírody

a krajiny ČR. Během tří let shromáždili aktuální údaje o početnosti a rozšíření druhů,

které nalezneme v druhé příloze směrnice o ochraně stěhovavých druhů a volně

žijících ptáků. Začaly se postupně prověřovat navržené lokality, ale většina z nich

nesplňovala stanovená odborná kritéria. Výsledkem třech let práce byl návrh ptačích

oblastí obsahujících 41 území, který se předal v říjnu 2002 Ministerstvu životního

prostředí ČR (Hora a kol., 2002). Během roku 2003 byla spuštěna druhá fáze vytváření

soustavy ptačích oblastí. Příprava podkladů pro jejich vyhlášení, umožnila očekávaná

novela zákona o ochraně přírody a krajiny v podobě samostatného zákona č. 218/2004

Sb., platný od dubna 2004. Zákon ustanovil ptačí oblasti jako novou kategorii

chráněného území a stanovil, že ptačí oblasti budou zřizovány nařízením vlády.

Směrnice o ptácích neuvádějí žádná kritéria pro výběr lokalit. Členské státy Evropské

unie mají volnost při výběru vhodných míst, ale musí být výběr proveden podle

platných ornitologických kritérií (www.nature.cz). Předmětem ochrany ptačích oblastí

je například orel mořský, čáp černý, tetřívek obecný a slavík modráček. Mezi největší

ptačí oblasti patří Šumava, Krkonoše a Doupovské hory. Důvodem proč jsou ptáci

chráněny zvlášť, je jejich velká pohyblivost a popularita. Zejména v západní Evropě,

kde část obyvatelstva propadla v zálibě v jejich pozorování a prosadila zvláštní přístup

26

v jejich ochraně. Ochranou ptačích stanovišť také ochráníme i jiné druhy. Ptáci fungují

jako deštníkové druhy. Deštníkové druhy jsou chráněny, včetně svého biotopu,

a tím zajišťují ochranu i dalším druhům žijících na stejných místech

(Kolář a kol., 2012). Mapu ptačích oblastí naleznete v příloze č. 4.

27

Státní program ochrany přírody a krajiny ČR

V České republice se ochrana biodiverzity v rámci státní environmentální

politiky přijímá ze strategických dokumentů. V zájmu nápravy stavu přírody přijala

vláda ČR systémové řešení a to usnesením č. 415 ze dne 17. 6. 1998. Tento strategický

dokument je zaměřený na ochranu přírodního prostředí a udržitelného využívání

jeho složek. Tento Státní program ochrany přírody a krajiny ČR není právně závazný.

Zahrnuje souhrnnou analýzu stavu krajiny a přírody, zhodnocení příčin a vyhodnocení

účinnosti dosavadních nástrojů ochrany. Státní program ochrany přírody a krajiny ČR

obsahuje akční a programové úkoly, prioritní opatření a úkoly v ochraně přírody

a krajiny ve vztahu k lesnímu hospodářství, regionální politice, územnímu urbanismu

a plánování, zemědělství, vodnímu hospodářství, rekreaci a turistice, těžbě nerostných

surovin, dopravě a dále plní právní, ekonomické a informační úkoly. Tento program

se orientuje na přírodní složky životního prostředí, zvláště na půdu, vodu, les

a pak na vlastní přírodu a krajinu. Hodnotí se účinnost nástrojů ochrany a vlastní stav

ekosystémů. Ze strategického hlediska se stanoví cíle a principy státního programu.

A na závěr se určují prioritní opatření a úkoly na úseku legislativy, programů,

informací a ekonomiky (Stejskal, 2006).

V roce 2002 se vláda ČR zavázala Státní program aktualizovat. V době

v platnosti Státního programu se přidala Česká republika do Evropské unie. Přineslo

to řadu změn v ochraně přírody a krajiny. Ministerstvo životního prostředí začalo

v roce 2004 připravovat Strategii ochrany biologické rozmanitosti ČR jako reakci

na Strategii ochrany biologické rozmanitosti Evropských společenství. Jednotlivé cíle

Strategie ochrany biologické rozmanitosti ČR rozpracovává aktualizace Státního

programu. Smluvní strana Úmluvy o biologické rozmanitosti je základním resortním

a meziresortním dokumentem. Úmluva naplňuje základní meziresortní a mezioborový

dokument jako cíl Strategie ochrany biologické rozmanitosti ČR. V tomto dokumentu

se zrcadlí i požadavky Evropské úmluvy o krajině, jako je plánování, péče a ochrana

krajiny. Zpráva o vývoji stavu 2009, Analýza přírody a krajiny České republiky

se stala dalším z východisek pro aktualizaci Státního programu. Tato zpráva podrobně

analyzuje vývoj a stav přírodního prostředí. Zájemce v ní nalezne řadu aktuálních

údajů o změnách, stavu a vývojových trendech krajiny ČR. Aktualizovaný Státní

program, na rozdíl od zmiňovaného podrobného dokumentu, se omezuje na základní

popis vývoje a stavu přírody a krajiny (Ministerstvo životního prostředí ČR, 2009).

28

Další strategické dokumenty byly vzaty v úvahu při zpracování aktualizace Státního

programu ČR. Přihlíželo se zejména ke Státní politice životního prostředí ČR, Plánu

hlavních povodí ČR, ke Státnímu programu environmentálního vzdělávání,

výchově a osvětě ČR, k Národnímu programu snižování emisí ČR,

ke Strategii udržitelného rozvoje ČR, k Národnímu lesnickému programu ČR

pro období do roku 2013, k Politice územního rozvoje ČR 2008, ke Strategii

regionálního rozvoje České republiky 2007 – 2013, ke Koncepci státní politiky

cestovního ruchu v ČR na období 2007 – 2013, ke Strategii vzdělávání pro udržitelný

rozvoj 2008 – 2015 a k Surovinové politice v oblasti nerostných surovin a jejich zdrojů

i ke Státní energetické koncepci České republiky (Pokorný a Vanžura, 2011).

Stav přírodního a krajinného prostředí stručně analyzuje aktualizovaný

program. Tento program formuluje dlouhodobé opatření a cíle, nezbytná k jejich

opatření. Předložený státní program zpracovává problematiku ochranu krajiny obecně

(Pokorný a Vanžura, 2011). Dále rozepisuje problematiku i podrobněji a to podle

jednotlivých typů krajinných ekosystémů, chráněných území a druhové ochrany.

I předkladatel si uvědomuje, že moderní ochrana přírody se může uskutečnit pouze

promyšlenou kombinací legislativních, odborně – výzkumných, ekonomických

a osvětových nástrojů. Aktualizace Státního programu vychází ze současně platných

právních předpisů ČR. Také bere v úvahu ustanovení mezinárodních mnohostranných

úmluv, kde je ČR smluvní stranou. Aktualizace státního programu respektuje princip

udržitelného rozvoje a závazky ČR jako členského státu Evropské unie

(Ministerstvo životního prostředí ČR, 2009).

Mezi cíle ochrany krajiny patří udržení a zvyšování ekologické stability krajiny

s mozaikou vzájemně propojených biologicky funkčních částí a prvků odolávajících

vnějším negativním vlivům včetně změn klimatu. Udržování a zvyšování estetické

a přírodní hodnoty krajiny. Zajištění udržitelného využívání krajiny jako celku.

Především omezujeme zástavbu krajiny zachováním její prostupnosti a snížením další

fragmentace s přednostním využitím ploch v sídelních útvarech a případné vazby

na ně. Dále se snaží zajistit odpovídající péči o optimalizovanou soustavu ZCHÚ

a vymezený ÚSES jako nezastupitelný základ přírodní infrastruktury krajiny,

která zajišťuje zachování biologické rozmanitosti a fungování přírodních, pro život

lidí nezbytných, procesů. Tyto cíle poukazují na dlouhodobě neudržitelný způsob

využívání složek krajiny, zejména na zhoršení životních podmínek a poklesu

rozmanitosti druhů i jejich stanovišť. Převládá znehodnocený ráz a vzhled krajiny,

29

snižuje se její životaschopnost a omezují se následné schopnosti krajiny

(Pokorný a Vanžura, 2011).

5.1 Státní politika životního prostředí České republiky

2012 – 2020

Nová Státní politika životního prostředí České republiky 2012 – 2020

vymezuje plán na realizaci ochrany životního prostředí v ČR do roku 2020. Hlavním

cílem je zajistit kvalitní a zdravé životní prostředí pro občany žijící v České republice.

Minimalizuje negativní dopady lidské činnosti na životní prostředí, výrazně přispívá

k efektivnímu využívání veškerých zdrojů, včetně dopadů přesahujících hranice státu

a přispívá tak ke zlepšování kvality života v Evropě i celosvětově. Státní politika

životního prostředí je zaměřena na tyto tematické oblasti (www.mzp.cz). Mezi tyto

oblasti patří ochrana a udržitelné využívání zdrojů včetně ochrany přírodních zdrojů,

předcházení vzniku odpadu a jeho maximálního využití i omezení negativního vlivu

na životní prostředí. Patří sem zajištění ochrany vod a zlepšování jejich stavu i ochrana

udržitelného využívání půdního a horninového prostředí. Další tematickou oblastí

je ochrana klimatu a zlepšení kvality ovzduší s cílem dosáhnout snížení emisí

skleníkových plynů a omezit negativní dopady změny klimatu na území ČR. Do tohoto

cíle patří i snížení úrovně znečištění ovzduší a podpora efektivního, vůči přírodě

šetrného využívání obnovitelných zdrojů energetických úspor i energií. Další oblast

je ochrana přírody a krajiny vyznačující se především v ochraně a posílení

ekologických funkcí krajiny, zlepšení kvality prostředí ve městech, zachování

přírodních a krajinných hodnot. Poslední tematickou oblastí je bezpečné prostředí,

do kterého patří předcházení následků přírodních nebezpečí (sucha, eroze, povodně,

svahové nestability, apod.), a tak i předcházení antropogenních rizik

(Ministerstvo životního prostředí ČR, 2012).

Jako člen EU bude ČR v oblasti životního prostředí klást důraz na plnění

závazků plynoucích ze schválené environmentální legislativy EU. Česká republika

bude nadále důvěryhodným a aktivním partnerem při projednávání nových

legislativních, nelegislativních a strategických dokumentů EU. Česká republika bude

aktivně rozvíjet jak multilaterální i bilaterární environmentální spolupráci, která bude

napomáhat k řešení globálních, národních a regionálních problémů, ale i uplatňovat

zkušenosti českých odborníků a podporovat vývoz českých technologií souvisejících

30

s ochranou životního prostředí. Vzhledem k omezenému finančnímu zdroji ze státního

rozpočtu se předpokládá využití prostředků z fondu EU na realizaci navržených

opatření (www.mzp.cz).

31

Strategie Evropské unie v oblasti biologické

rozmanitosti

Dne 4. května 2011 zveřejnila Evropská komise sdělení, ve kterém představila

novou strategii EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2020. Dokument

obsahuje celkem šest cílů a dvacet konkrétních opatření, která by měla pomoci

při dosažení hlavního cíle EU přijatého na jednání Evropské rady ve dnech

25. 3 – 26. 3. 2010. Hlavní cíl je zastavit úbytek biologické rozmanitosti a degradaci

ekosystémových služeb v EU do roku 2020. V maximálním možném rozsahu obnovit

a současně zvýšit příspěvek EU k zabránění úbytku biologické rozmanitosti

v celosvětovém měřítku (www.mzp.cz). Vize do roku 2050 je taková, že biologická

rozmanitost Evropské unie i ekosystémové služby, které poskytuje, jsou jejím

přírodním kapitálem. Do roku 2050 budou oceňovány, chráněny a odpovídajícím

způsobem obnovovány, vzhledem k vnitřní hodnotě biologické rozmanitosti i jejímu

zásadnímu příspěvku k blahobytu lidstva a hospodářské prosperitě tak,

aby se zabránilo katastrofickým změnám způsobeným ubýváním biologické

rozmanitosti (Evropská komise, 2011).

Biologická rozmanitost je mimořádná rozmanitost ekosystému, druhů i genů,

které nás obklopují. Je naší životní pojistkou, protože nám dává potraviny, čistou vodu

a čistý vzduch, poskytuje přístřeší a léčiva, zmírňuje následky přírodních katastrof,

pohrom způsobených škůdci, chorobami a přispívá k regulaci klimatu. Naším

přírodním kapitálem je přírodní biologická rozmanitost, protože poskytuje

ekosystémové služby, na nichž je založena naše ekonomika. Její úbytek a poškozování

ohrožuje stanoviště, druhy, bohatství a pracovní příležitosti, které získáváme z přírody,

a tím ohrožujeme náš blahobyt. Nejvážnější celosvětovou environmentální hrozbu

představuje úbytek biologické rozmanitosti spolu se změnou klimatu. Ke zmírňování

změny klimatu velkou měrou přispívá biologická rozmanitost. Pro odvrácení hrozby

úbytku biologické rozmanitosti je zároveň podstatné dosáhnout cíle ve spojení

s adaptačními opatřeními na zmírňování nevyhnutelných dopadů změny klimatu.

Současné rychlé tempo vymírání druhů nemá obdoby. Hlavně lidské činnosti vedou

k mizení druhů 100 až 1000krát rychleji, než je přirozené (Alexandratos, 1995).

Pouze 17 % stanovišť a druhů je v Evropské unii v příznivém stavu. Jenom

klíčových 11 % ekosystémů je pokrytých právními předpisy EU a to i přes opatření

32

přijaté s cílem zabránit ubývání biologické rozmanitosti. Nad přínosy těchto opatření

převládají rostoucí a nepřetržité tlaky, které zůstávají beze změny nebo neustále

rostou. Biologická rozmanitost v Evropě je vystavena šíření nepůvodních invazních

druhů, nadměrnému využívání biologické rozmanitosti a jejich složek, změnám

využívání území, znečišťování a změně klimatu. Mezi nepřímé příčiny patří růst počtu

obyvatel, malá informovanost o biologické rozmanitosti a skutečnost, že se nepřihlíží

k ekonomické hodnotě biologické rozmanitosti. Cílem této strategie je zvrátit trend

ubývání biologické rozmanitosti a urychlit přechod EU k efektivní ekonomice

z hlediska používání přírodních zdrojů, tzv. zelené ekonomice. Jedná se o nedílnou

součást „Strategie Evropy 2020“ a hlavně stěžejní iniciativy nazývané „Evropa

účinněji využívající zdroje“ (Evropská komise, 2011).

6.1 Cíle a opatření

6.1.1 Cíl 1: Naplnění směrnice o ptácích a stanovištích

Zastavit zhoršování stavu všech druhů a stanovišť, na které se vztahují právní

předpisy EU upravující ochranu přírody. Dochází ke snaze docílit významného

a měřitelného zlepšení stavu do roku 2020 tak, aby ve srovnání se současným stavem

bylo o 100 % víc hodnocených stanovišť a o 50 % víc hodnocených druhů podle

směrnic o stanovištích, které vykážou lepší stav z hlediska ochrany. Nebo o 50 % více

hodnocených druhů podle směrnic o ptácích vykáže bezpečný nebo zlepšený stav

(www.biodiversity.europa.eu).

6.1.1.1 Opatření 1: Dokončení tvorby soustavy Natura 2000 a zajištění správné

péče.

a) Komise a členské státy zajistí, že do roku 2012 bude z velké části dokončena fáze

vytvoření soustavy Natura 2000, včetně mořského prostředí

(Evropská komise, 2011).

b) Komise a členské státy budou stále začleňovat ochranu stanovišť a druhů a podávat

požadavky na management klíčových politik, které upravují využívání vodních

zdrojů a území, a to jak v oblastech v soustavě Natura 2000 i mimo ně

(www.biodiversity.europa.eu).

33

c) Členské státy zajistí včasné vypracování a realizaci plánu péče i rovnocenných

nástrojů u všech lokalit soustavy Natura 2000, kde se stanoví opatření pro aktivní

obnovu a ochranu (Evropská komise, 2011).

d) Členské státy společně s Komisí do roku 2012 zavedou postup na podporu sdílení

osvědčených postupů, zkušeností a přeshraniční spolupráci v managementu

soustavy Natura 2000. To vše v rámci biogeografických oblastí,

které jsou stanoveny ve směrnici o stanovištích (European Union, 2011).

6.1.1.2 Opatření 2: Zajištění přiměřeného financování území soustavy

Natura 2000

Podle příštího finančního víceletého rámce poskytne Komise s členskými státy

finanční zdroje a pobídky pro soustavu Natura 2000, včetně finančních nástrojů EU.

V roce 2011 Komise zveřejní víceletý finanční rámec financování soustavy Natura

2000 (Evropská komise, 2011).

6.1.1.3 Opatření 3: Zapojení a zvýšení informovanosti zúčastněných stran

a zlepšení prosazování právních předpisů

a) Do roku 2013 členské státy společně s Komisí zahájí a připraví rozsáhlou

komunikační kampaň o soustavě Natura 2000 (www.biodiversity.europa.eu).

b) Členské státy i Komise připraví metodické příručky a zlepší spolupráci s klíčovými

resorty, aby klíčové sektory lépe pochopily požadavky právních předpisů EU

v oblasti ochrany přírody a jejich význam při podpoře hospodářského rozvoje

(Evropská komise, 2011).

c) Prosazování směrnic v oblasti ochrany a přírody usnadní členské státy a Komise

tím, že pro státní zástupce a soudce připraví specifické školící programy k soustavě

Natura 2000, jejich lepší propagace a dodržování právních předpisů

(European Union, 2011).

6.1.1.4 Opatření 4: Zlepšení a harmonizace monitoringu a podávání zpráv

a) Komise společně s členskými státy do roku 2012 vypracuje nový systém EU

pro podávání zpráv podle směrnice o ptácích. Dále zpracuje systém podávání zpráv

podle 17 článku směrnice o stanovištích a zlepší přístupnost, tok a relevanci údajů

o soustavě Natura 2000 (www.biodiversity.europa.eu).

34

b) Komise vytvoří speciální nástroj ICT do roku 2012 jako součást Evropského

informačního systému o biologické rozmanitosti za účelem lepšího využití a snazší

dostupnosti údajů (Evropská komise, 2011).

6.1.2 Cíl 2: Zachování a obnovení ekosystémů a jejich služeb

Do roku 2020 se posílí a zachovají ekosystémy s jejich službami vytvořením

zelené infrastruktury a obnovením nejméně 15 % poškozených ekosystémů

(www.chm.nature.cz).

6.1.2.1 Opatření 5: Zlepšení znalostí o ekosystémech a jejich službách v EU

Členské státy na svých územích s pomocí Komise do roku 2014 posoudí

a zmapují stav ekosystémů a jejich služeb. Dále posoudí ekonomickou hodnotu služeb

a budou propagovat zařazení těchto hodnot do účetních systémů a systémů podávání

zpráv na úrovni EU i vnitrostátní úrovni do roku 2020 (European Union, 2011).

6.1.2.2 Opatření 6: Stanovení priorit obnovy a podporování zelené

infrastruktury

a) Komise pomůže vypracovat členským státům do roku 2014 strategický rámec

na úrovni EU, vnitrostátní a místní úrovni, který stanový priority pro obnovu

ekosystémů (www.biodiversity.europa.eu).

b) Do roku 2012 Komise vypracuje strategii zelené infrastruktury na podporu

zavádění ve venkovských a městských oblastech EU a také pobídek k zálohovým

investicím do projektu zelené infrastruktury včetně zachování ekosystémových

služeb. Například lepším cíleným využíváním finančních toků Evropské unie

a partnerstvím veřejně-soukromých investic (Evropská komise, 2011).

6.1.2.3 Opatření 7: Zajištění čisté nulové ztráty biologické rozmanitosti

a ekosystémových služeb

a) Komise vyvine ve spolupráci s členskými státy do roku 2014 metodiku

o biologické rozmanitosti pro posouzení dopadu programů, projektů a plánů,

které Evropská unie zafinancuje (www.biodiversity.europa.eu).

35

b) Komise do roku 2015 podnikne kroky, aby navrhla iniciativu pro zajištění toho,

že bude vznikat čistá nulová ztráta ekosystémů a jejich služeb. Například pomocí

vyrovnávacích nebo kompenzačních programů (European Union, 2011).

6.1.3 Cíl 3: Zvýšení podílu zemědělství a lesnictví na udržení a posílení

biologické rozmanitosti

a) Zemědělství

Maximalizovat rozlohu zemědělsky využívaných ploch jako je orná půda, travní

porosty a porosty stálých plodin do roku 2020. Na tyto plochy se budou vztahovat

opatření v rámci SZP týkající se biologické rozmanitosti, aby se dosáhlo

měřitelného zlepšení stavu stanovišť a druhů. Z hlediska ochrany se to dotýká

všech, kteří jsou závislí na zemědělství nebo jsou jím ovlivněny. Státy poskytovaly

ekosystémové služby ve srovnání s referenční úrovní EU k roku 2010 a přispěly

k posílení udržitelného hospodaření (Evropská komise, 2011).

b) Lesy

Členské státy zavedou lesní hospodářské plány a nástroje do roku 2020 v souladu

s dokumentem udržitelného hospodaření v lesích. Platí to pro všechny lesy

ve veřejném vlastnictví a pro lesnické podniky nad určitou velikost. Členské státy

nebo regiony jsou zapojeny do programů rozvoje venkova. Menším lesnickým

podnikům mohou stanovit členské státy doplňující pobídky na podporu

schvalování hospodářských plánů a jiných nástrojů, které budou v souladu

s požadavky SFM. Hospodářské plány a nástroje jsou financovány v rámci politiky

rozvoje venkova EU. Dochází ke snaze měřitelného zlepšení stanovišť a druhů

z pohledu ochrany u těch, které závisejí na lesnictví nebo jsou jím ovlivňovány

i při poskytování souvisejících ekosystémových služeb ve srovnání s referenční

úrovní EU k roku 2010 (www.biodiversity.europa.eu).

6.1.3.1 Opatření 8: Posílení přímé platby za environmentální veřejné statky

v rámci společné zemědělské politiky EU

a) Komise navrhuje, aby díky přímým platbám v rámci společné zemědělské politiky

bylo odměňováno poskytování environmentálních veřejných statků, které

přesahují rámec podmíněnosti. Patří sem trvalé pastviny, střídání plodin, uvedení

půdy do klidu z ekologických důvodů a Natura 2000 (European Union, 2011).

36

b) Komise je pro zjednodušení a zlepšení norem podmíněnosti v oblasti dobrého

ekologického a zemědělského stavu. Komise dále zváží zařazení rámcové

směrnice o vodách. Po naplnění směrnice se stanoví provozní závazky zemědělců,

aby se zlepšil stav vodních ekosystémů ve venkovských oblastech

(Evropská komise, 2011).

6.1.3.2 Opatření 9: Zlepšení rozvoje venkova na zachování biologické

rozmanitosti

a) Členské státy a Komise přidá kvantifikované cíle biologické rozmanitosti

do strategie a programů rozvoje venkova a přizpůsobí činnost místním

a regionálním potřebám (www.biodiversity.europa.eu).

b) Pro zjednodušení spolupráce mezi lesníky a zemědělci zavedla Komise a členské

státy mechanismy, aby se dosáhlo kontinuity krajinných prvků a ochrany

genetických zdrojů a vytvoření dalších mechanismů za účelem ochrany biologické

rozmanitosti (European Union, 2011).

6.1.3.3 Opatření 10: Zachování zemědělské genetické rozmanitosti v Evropě

Členské státy s Komisí podpoří zavádění zemědělsko-environmentálních

opatření, jejichž cílem bude podpora genetické rozmanitosti v zemědělství.

Opatření také prověří prostor pro vypracování strategie zachování genetické

rozmanitosti (Evropská komise, 2011).

6.1.3.4 Opatření 11: Podpoření majitelů lesů při ochraně a posílení biologické

rozmanitosti lesů

a) Komise a členské státy podpoří přijetí plánů řízení, prostřednictvím programu

LIFE+ a rozvoje venkova (www.biodiversity.europa.eu).

b) Členské státy s Komisí zavedou inovační mechanismy na financování zachování

a obnovy ekosystémových služeb poskytovaných multifunkčními lesy

(European Union, 2011).

37

6.1.3.5 Opatření 12: Zahrnutí opatření biologické rozmanitosti do lesních

hospodářských plánů

Členské státy zařídí, aby lesní hospodářské plány a obdobné nástroje

zahrnovaly co nejvíce následujících opatření:

a) Snaha o udržování správné míry mrtvé dřevní hmoty s přihlédnutím k regionálním

podmínkám, jako je riziko požáru či možné propuknutí kalamit způsobených

hmyzem (www.biodiversity.europa.eu).

b) Ochrana volné přírody (Evropská komise, 2011).

c) Opatření založená na ekosystémech pro zvýšení odolnosti lesů proti požárům jako

součást režimů prevence v souladu s činnostmi prováděnými v Evropském systému

informací o lesních požárech (www.biodiversity.europa.eu).

d) Sítě Natura 2000 musí vypracovat specifická opatření pro lesní lokality

(European Union, 2011).

e) S celoevropskými hlavními zásadami udržitelného hospodaření s lesy se zajistí

zalesňování, rozmanitost druhů a potřeby přizpůsobení se změně klimatu

(Evropská komise, 2011).

6.1.4 Cíl 4: Zajištění udržitelného využívání rybolovných zdrojů

Do roku 2015 naplnit úroveň maximálního udržitelného výnosu. Podpora podle

rámcové směrnice o strategii pro mořské prostředí vyžaduje do roku 2020 dosažení

rozložení populace ryb podle velikosti a věku svědčícího o jejich zdraví,

a to prostřednictvím provádění rybolovu bez výrazného negativního vlivu na jiné

populace ryb, druhy a ekosystémy. Značí to dobrý environmentální stav mořského

prostředí. (www.chm.nature.cz).

6.1.4.1 Opatření 13: Zlepšení nakládání lovených populací

a) Členské státy s Komisí budou obnovovat a udržovat rybí populace na úrovni,

při které lze dosáhnout maximálního udržitelného výnosu ve všech oblastech,

ve které působí rybářské flotily EU. Také oblasti regulovaných regionálními

organizacemi pro řízení rybolovné činnosti a ve vodách třetích zemích, s nimiž EU

uzavřela dohody o partnerství v oblasti rybolovu (Evropská komise, 2011).

38

b) V rámci společné rybářské politiky členské státy s Komisí vypracují a budou

realizovat dlouhodobé plány péče s pravidly kontroly odlovu na základě

maximálního udržitelného výnosu. Plány by měly být vytvořeny tak,

aby odpovídaly specifickým časově určeným cílům, které mají být založeny

na vědeckých poznatcích a zásadách udržitelnosti (www.biodiversity.europa.eu).

c) Komise a členské státy znatelně zvýší svou činnost při shromažďování údajů

na podporu dosažení maximálního udržitelného výnosu. Dosažením tohoto cíle

se vyžádají vědecká doporučení, jak začlenit do roku 2020 ekologické požadavky

do definice maximálního udržitelného výnosu (European Union, 2011).

6.1.4.2 Opatření 14: Odstranění nepříznivých dopadů na rybí populace, druhy,

stanoviště a ekosystémy

a) Evropská unie navrhne opatření na postupné zrušení výmětů na zachování

zranitelných mořských ekosystémů v souladu s právními předpisy EU

a mezinárodními závazky, které zamezí vedlejším odlovům nechtěných druhů.

(www.biodiversity.europa.eu).

b) Členské státy s Komisí budou podporovat plnění rámcové směrnice o strategii pro

mořské prostředí. Také budou poskytovat finanční pobídky pro chráněné mořské

oblasti včetně území soustavy Natura 2000 a oblasti zřízených regionálními nebo

mezinárodními dohodami v rámci budoucích finančních nástrojů pro mořskou

politiku a politiku v oblasti rybolovu. Zahrnuje to úpravu rybolovných činností,

obnovu mořských ekosystémů a podporu zapojení těchto odvětí do alternativních

aktivit. Například monitorování mořské biologické rozmanitosti a péče o ni,

ekoturistiku nebo boj s odpady v mořích (Evropská komise, 2011).

6.1.5 Cíl 5: Boj proti nepůvodním invazním druhům

Nepůvodní invazivní druhy a cesty jejich šíření budou do roku 2020

identifikovány a stanoví se priority v této oblasti. Prioritní druhy a cesty jejich šíření

budou pod kontrolou nebo eradikovány, aby se zabránilo introdukci a zdomácnění

nových nepůvodních invazních druhů (www.chm.nature.cz).

39

6.1.5.1 Opatření 15: Zesílení režimů EU v oblasti rostlinolékařské a

veterinární

Začlenění doplňkové otázky ochrany biologické rozmanitosti do fytosanitárních

a veterinárních režimů chce Komise do roku 2012 (www.biodiversity.europa.eu).

6.1.5.2 Opatření 16: Vytvoření cíleného nástroje proti nepůvodním invazním

druhům

Komise vypracováním cíleného legislativního nástroje do roku 2012 zaplní mezeru

ve strategiích v boji proti nepůvodním invazivním druhům

(European Union, 2011).

6.1.6 Cíl 6: Odvrácení úbytku celosvětové biologické rozmanitosti

Evropská unie zvýší do roku 2020 svůj příspěvek k odvrácení ubývání

celosvětové biologické rozmanitosti (www.chm.nature.cz).

6.1.6.1 Opatření 17: Snížení nepřímých příčin ubývání biologické rozmanitosti

a) Iniciativa EU v oblasti účinnosti využívání zdrojů přijme opatření ke snížení

dopadů spotřebních zvyklostí v EU na biologickou rozmanitost zejména u zdrojů

s negativními vlivy (European Union, 2011).

b) Komise posílí příspěvek obchodní politiky k ochraně biologické rozmanitosti

a bude se zabývat případnými negativními dopady. Daná problematika

se systematicky zařadí do obchodních jednání a dialogů se třetími zeměmi. Bude

docházet k identifikaci a vyhodnocování případných dopadů na biologickou

rozmanitost plynoucí z liberalizace obchodu a investic. Poté se posoudí dopad

obchodu na udržitelný rozvoj ex-ante a hodnocení ex-post. Dále se bude usilovat

o to, aby do všech nových obchodních dohod byla zahrnuta kapitola o udržitelném

rozvoji obsahující zásadní environmentální ustanovení významná v obchodním

kontextu, včetně ustanovení o cílech ochrany biologické rozmanitosti

(www.biodiversity.europa.eu).

c) Členské státy s Komisí a s klíčovými zúčastněnými subjekty budou spolupracovat

při stanovení správných tržních signálů pro ochranu biologické rozmanitosti

a činnosti v oblasti reformy, postupného vyřazování nebo eliminace škodlivých

40

subvencí na úrovni EU i členských států při stanovování pobídek pro ochranu

biologické rozmanitosti a jejího využívání (Evropská komise, 2011).

6.1.6.2 Opatření 18: Mobilizace dostatečných zdrojů pro ochranu celosvětové

biologické rozmanitosti

a) O podstatném zvýšení zdrojů na ochranu celosvětové biologické rozmanitosti jako

součásti mezinárodního procesu se budou významně podílet členské státy

s Komisí. Cílem bude odhadnout potřeby financování ochrany biologické

rozmanitosti. Na konferenci smluvních stran Úmluvy o biologické rozmanitosti

pořádané v roce 2012 došlo k přijetí cílů mobilizace zdrojů

(www.biodiversity.europa.eu).

b) Komise zlepší financování ochrany celosvětové biologické rozmanitosti ze strany

EU. Mimo jiné bude podporovat provádění a zhodnocení přírodního kapitálu

v přijímacích zemích. Vytvářením aktualizací vnitrostátních strategií a akčních

plánů v oblasti ochrany biologické rozmanitosti se zlepší koordinace v rámci EU

s klíčovými dárci mimo EU při poskytování pomoci a realizaci projektů v oblasti

ochrany biologické rozmanitosti (European Union, 2011).

6.1.6.3 Opatření 19: Rozvojová spolupráce EU neohrožující biologickou

rozmanitost

Komise bude stále prověřovat aktivity v oblasti rozvojové spolupráce s cílem

minimalizace všech negativních dopadů. U akcí, které mohou mít významný

dopad na biologickou rozmanitost, budou provádět strategické posuzování vlivů

na životní prostředí (www.biodiversity.europa.eu).

6.1.6.4 Opatření 20: Regulace přístupu ke genetickým zdrojům a spravedlivé a

vyvážené sdílení přínosů plynoucích z jejich využívání

Právní předpisy budou navrženy Komisí k vypracování Nagojského protokolu

o přístupu ke genetickým zdrojům a spravedlivém i vyváženém sdílení přínosů

plynoucích z jejich využívání v Evropské unii. EU chce co nejdříve, ale nejpozději

do roku 2015, ratifikovat protokol, jak to požaduje celosvětový cíl

(European Union, 2011).

41

Strategie o biologické rozmanitosti stanoví rámec akcí Evropské unie,

které jí umožní dosáhnout cílů do roku 2020 a pomohou jí posunout se k vizi stanové

na rok 2050. Na začátku roku 2014 bude strategie předmětem střednědobému

přezkumu, aby bylo možné zpracovat jeho výsledky při přípravě páté národní zprávy

za EU, jak to vyžaduje Úmluva o biologické rozmanitosti. Opatření a cíle budou znovu

přezkoumány, až budou k dispozici nové informace a dojde k pokroku u cílů

stanovených ve strategii. Ještě dlouho potrvá, než mnohá opatření pro posílení našich

přírodních zdrojů a zajištění ochrany biologické rozmanitosti přinesou reálná zlepšení.

S naplňováním této strategie je třeba začít teď, aby EU mohla splnit své stanovené cíle

pro rok 2020 (Evropská komise, 2011).

42

Česká republika a mezinárodní úmluvy v ochraně

přírody a krajiny

Konvence chránící biotopy a úmluvy o ochraně druhů definují jedinečné

vlastnosti ekosystémů na mezinárodní úrovni. V rámci chráněných stanovišť můžeme

pečovat o velké množství jednotlivých druhů. Mezi nejdůležitější dohody patří

Úmluva o mokřadech, která má mezinárodní význam zejména pro biotopy vodního

ptactva. Je také známá pod názvem Ramsarská úmluva o mokřadech. Další úmluvy

jsou o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, též Úmluva o světovém

dědictví a programu UNESCO (Primack, 2001), Úmluva o biologické rozmanitosti,

Bonnská úmluva, Bernská úmluva, Karpatská úmluva a CITES - Úmluva

o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin

(www.aopk.cz). Země, která souhlasí se zařazením svých chráněných území pod tyto

úmluvy a programy, přijímá řízení podle přijatých pravidel. Státy, které přijaly

úmluvy, se nevzdávají suverenity nad svými oblastmi, ale ponechávají si nad nimi

plnou kontrolu (Primack, 2001).

7.1 Ramsarská úmluva

V roce 1971 organizace UNESCO předložila k podpisu v íránském městě

Ramsar mezinárodní Úmluvu o mokřadech majících mezinárodní význam především

pro biotopy vodního ptactva. Od roku 1975, kdy vstoupila v platnost, se více

než 160 státu celého světa stalo jejími členy. Bývalá Československá federativní

republika se přidala k této úmluvě v roce 1990. ČR jako nástupnický stát

se automaticky stal členskou zemí úmluvy dnem svého vzniku, který byl 1. ledna 1993.

Ramsarská úmluva jako jediná chrání určitý typ biotopu – mokřady. Z původního

zaměření na ornitologicky významné mokřady se dospělo k současnému stavu po více

než čtvrt stoletém vývoji. Prostřednictvím této úmluvy se po celém světě zajišťuje

ochrana stále vzrůstajícího počtu mokřadních území bez ohledu na rozlišování

specifických skupin organismů, které je obývají (Machar a Drobilová., 2012).

Mokřady se často zasypávají, odvodňují, vysouší a původní meandrující koryta

vodních toků se svedou do umělých kanálů, zaplavují se přehradami a budují

se zde meliorační zařízení. Znečišťování chemickými látkami včetně nebezpečných

odpadů je jedním z hlavních negativních faktorů ohrožení a má negativní dopad

43

na populace vodních ptáků, protože se v mokřadech rozmnožují, hnízdí, zimují, mají

tahové zastávky a pelichaniště. Povinností každého členského státu Ramsarské

úmluvy je zařazení alespoň jednoho mokřadu do seznamu mokřadů mezinárodního

významu. Konference smluvních stran Ramsarské úmluvy stanoví kritéria

pro určování mokřadů. Členské státy podle čl. 2 vybírají mokřady do seznamu na

základě jejich mezinárodního významu z hlediska botaniky, ekologie, zoologie,

limnologie a hydrologie. Nyní je v seznamu mokřadů mezinárodního významu

zaznamenáno 2185 mokřadů. Seznam se pravidelně aktualizuje a rozesílá všem

smluvním stranám (Stejskal, 2006).

Závazky v rámci zvláštní ochrany jsou garantovány dvojím způsobem,

a to poskytováním ochrany ohrožených druhů živočichů i vodních ptáků a vytvářením

sítí v chráněných území též mokřadních. V jednotlivých kategoriích se chrání několik

desítek mokřadních a vodních ptáků ve všech jejich vývojových stádiích. Mezi ně patří

velké množství druhů kachen, brodivých ptáků, hus či dravců, kteří jsou vázáni

na vodu, například při hnízdění jako je orlovec říční či moták pochop.

V § 50 odst. 1 zákona se deklaruje vedle vlastní ochrany druhů i ochrana biotopů těchto

druhů (Hora, 1998).

Česká republika zatím zařadila do seznamu světově významných mokřadních

lokalit 14 území. Patří sem Šumavská rašeliniště, Třeboňské rybníky, Novozámecký

a Břehyňský rybník, Lednické rybníky, Litovelské Pomoraví, Poodří, Krkonošská

rašeliniště, Třeboňská rašeliniště, Mokřady dolního Podyjí, Mokřady Liběchovky

a Pšovky, Podzemní Punkva, Krušnohorská rašeliniště, Horní Jizera, Pramenné vývěry

a rašeliniště Slavkovského lesa (www.aopk.cz).

7.2 Úmluva o biologické rozmanitosti

Úmluva o biologické rozmanitosti byla přijata v Rio de Janeiru v červnu 1992

a pro Českou republiku je platná od 3. 3. 1994 (Hora, 1998). V oblasti životního

prostředí patří k nejvýznamnějším mezinárodním úmluvám. Ministerstvo životního

prostředí ČR a Ministerstvo zemědělství ČR je pověřeno plněním úmluvy. Vzhledem

k tomu, že úmluva se dotýká i dalších resortů, byl pro zajištění meziresortní spolupráce

založen Český výbor pro Úmluvu o biologické rozmanitosti v listopadu 1996, později

doplněný o zástupce nevládních organizací. Pro řešení odborných otázek byl

ustanoven v Českém výboru poradní sbor. (www.chm.nature.cz).

44

Úmluva si klade tři základní cíle:

a) ochrana biologické rozmanitosti, která je chápaná jako rozmanitost všech

živých systémů a organismů

b) udržitelné využívání jejich složek

c) spravedlivé a rovnocenné rozdělování přínosů plynoucích z genetických

zdrojů včetně biotechnologií (Málková a Lacina., 2001).

První zásadou úmluvy je, že se formy života mají uchovávat tam,

kde se vyskytují přirozeně. Je to zásada ochrany přírody in situ neboli na místě samém.

V případě, kdy z nějakého důvodu nelze uchovat na místě samém cenné organismy

s jejich prostředím, nastupuje druhotná zásada ochrany ex situ, tedy ochrana

a záchranná opatření mimo místo přirozeného výskytu nejčastěji realizovaná

v botanických a zoologických zahradách, arboretech, akváriích, genových bankách,

záchranných stanicích, ale i záchranný přenos v rámci volné přírody z jedné lokality

do druhé (Damohorský a kol., 2003).

Řešení široké problematiky vedlo k tomu, že když v prosinci 1993 smlouva

vstoupila v platnost, tak v jejím rámci vzniklo pět programů zabývající

se biodiverzitou některých typů ekosystémů. Jsou to mořské a pobřežní ekosystémy,

vnitrozemské vodní ekosystémy, lesní ekosystémy, travinné ekosystémy,

agroekosystémy a ekosystémy s nedostatkem srážek. Činnosti naplňující úmluvu

zahrnují dalších dvacet průřezových témat. Klade se důraz v ochraně biodiverzity

na ochranu území, která jsou zahrnuta v seznamech akčních plánů a národních strategií

vyžadovaných čl. 6 Úmluvy. Navíc čl. 8 vyžaduje od signatářů ustanovení systémů

chráněných území a území, kde jsou prováděna zvláštní opatření k ochraně

biodiversity. Seznam významných ptačích území sestavený na základě vědeckých

kritérií a harmonizovaný s požadavky Ramsarské úmluvy i směrnice o ptácích

je vhodnou součástí takového systémového území (Málková a Lacina., 2001).

Cartagenský protokol o biologické rozmanitosti byl přijat k Úmluvě jako první

protokol po složitých mezinárodních jednáních v lednu 2000. Hlavním cílem

protokolu je zajistit bezpečnost a ochranu při zacházení, přenosu a využívání živých

modifikovaných organismů především přes hranice států. Při 10. zasedání konference

smluvních stran Úmluvy v japonské Nagoji byl přijat Nagojský protokol o přístupu

ke genetickým zdrojům a spravedlivém a rovnocenném sdílení přínosů plynoucích

45

z jejich využívání. Protokol podepsala Česká republika v červnu 2011

(www.chm.nature.cz).

7.3 Bonnská úmluva

V Bonnu roce 1979 v rámci Programu OSN pro životní prostředí byla sjednána

Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů a jedná se o jednu

z nejdůležitějších úmluv o ochraně živé přírody. V České republice se stala závaznou

1. května 1994. Cílem je ochrana ohrožených druhů ptáků a ostatních migrujících

pozemních a mořských živočichů v celém areálu jejich výskytu a hlavně na tahových

cestách. Cíle Úmluvy o ochraně stěhovavých druhů a jejich stanovišť se naplňují

pomocí hlavních nástrojů zejména podporou, spoluprací a propagací výzkumu,

zajištěním bezprostřední ochrany druhů a uzavíráním dílčích dohod (Hora, 1998).

Podle Bonnské úmluvy existují dvě kategorie ochrany migrujících živočichů.

První jsou druhy stěhovavých volně žijících živočichů, kterým hrozí vyhynutí

a vyhubení v celém areálu rozšíření nebo v jeho významné části. Jestliže o tom existují

spolehlivé vědecké důkazy, tak patří do přílohy I úmluvy. Areálem rozšíření se podle

smlouvy rozumí všechny suchozemské a vodní plochy, které stěhovavý druh

překračuje či přelétá v kterékoli době na své migrační trase, nebo kde se po určitou

část roku běžně vyskytuje. Smluvní strany jsou povinny učinit opatření, které Úmluva

stanoví. Hlavně se jedná o zákaz lovu těchto druhů. Lovem se rozumí nejen tradiční

lov, odchyt, sběr, rybolov, pytláctví, ale také plašení a rušení živočichů. Další závazky

spočívají v ochraně, případné obnově stanovišť a tahových cest ohrožených druhů

z přílohy I úmluvy, a také odstraňování překážek v jejich migraci a zabránění působení

faktorů, které stanoviště a tahové cesty ohrožují. Druhá kategorie jsou druhy

stěhovavých živočichů s nepříznivým stavem z hlediska jejich ochrany, pro jejíchž

ochranu a využívání je žádoucí uzavírat mezinárodní dohody. Druhy stěhovavých

živočichů se stavem z hlediska jejich ochrany, kterému by výrazně prospěla

mezinárodní spolupráce prostřednictvím mezinárodní smlouvy, jsou zařazeny

do přílohy II. Bonnské úmluvy. Nevylučuje se, že by některé druhy nemohly

být zařazeny do obou příloh. Stavem z hlediska jejich ochrany se rozumí souhrn vlivů

působících na stěhovavé druhy, které se mohou projevit na jejich dlouhodobém

rozšíření a početnosti. Druhům zařazené v příloze II. úmluva ponechává aktivity

na smluvních stranách, aby se ve prospěch druhů z přílohy II. uzavíraly dohody s cílem

obnovy či zachování příznivého stavu těchto druhů (Stejskal, 2006).

46

Ochranu stěhovavých druhů podle požadavků Bonnské úmluvy v České

republice zajišťuje zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Obnova

a zachování stanovišť, zlepšení podmínek stěhování a podpora příznivých činitelů

je uskutečňována prostřednictvím národních parků, národních přírodních rezervací,

zvláště chráněných rezervací a národních přírodních památek (Hora, 1998).

7.4 Bernská úmluva

Bernská úmluva je úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních

stanovišť, která byla uzavřena v roce 1979 v Bernu (Damohorský a kol., 2003). Česká

republika přistoupila k dohodě 1. června 1998 a ve Sbírce mezinárodních smluv, byla

vyhlášena pod č. 107/2001 (Stejskal, 2006). Úmluvu převážně podepsali evropské

státy. Základním cílem je podpora a spolupráce států při ochraně planě rostoucích

rostlin a volně žijících živočichů včetně míst jejich přirozeného výskytu, a to i těch

druhů a lokalit, které přesahují hranice států. Zvláštní důraz se dává na stěhovavé,

zranitelné a ohrožené druhy. Součástí úmluvy jsou čtyři přílohy se seznamy

ohrožených druhů živočichů, rostlin a nedovolených způsobů lovu

(Damohorský a kol., 2003).

Všichni, kdo podepsali úmluvu, se zavázali k úpravě vlastní legislativy

a praktického použití tak, aby se zajistila ochrana stanovišť volně žijících živočichů

a planě rostoucích rostlin (Málková a Lacina., 2001) Týká se to též zákazu

nehumánních prostředků lovu a zabíjení živočichů (Stejskal, 2006). Součástí celostátní

politiky je ochrana přírody, ke které se přihlíží při řízení a plánování hospodářského

rozvoje. Podporuje se vzdělání a rozšiřování informací o potřebě zachování druhů

planě rostoucí flóry a volně žijící fauny i jejich stanovišť. Zároveň se smluvní strany

zavázaly, že budou podněcovat a podporovat všestrannou mezinárodní spolupráci

zejména v místech, kde je potřeba posílení ochrany přírody z celoevropského hlediska

v příhraničních oblastech (Hora, 1998).

Stálý výbor Bernnské úmluvy doporučil v roce 1979, aby signatáři na svém

území vytvořili soustavu celoevropsky významných lokalit s výskytem cílových druhů

a podruhů volně žijících živočichů, planě rostoucích rostlin, biotopů a typů přírodních

stanovišť, označovanou jako soustava Smaragd, která je totožná pro členské státy EU

soustavou chráněných území Natura 2000 (Málková a Lacina., 2001).

Součástí Bernské úmluvy jsou čtyři přílohy se seznamy ohrožených druhů

živočichů, rostlin a nedovolených způsobů lovu. Do přílohy I patří základní cíl

47

Bernské úmluvy, tj. přísná ochrana druhů a podruhů a planě rostoucích rostlin.

Do přílohy II patří přísná ochrana druhů a podruhů volně žijících živočichů včetně

míst jejich přirozeného výskytu. V příloze III nalezneme seznam druhů a vyšších

taxonomických jednotek živočichů, které se nemusejí přísně chránit. Jejich využívání

by mělo probíhat udržitelným rozumným způsobem tak, aby nebyla ohrožena další

existence těchto organismů. Například do tohoto seznamu patří bobr evropský či ryba

hlavatka podunajská (Stejskal, 2006). Příloha IV popisuje a zakazuje některé

nehumánní způsoby lovu či zabíjení a odchyt (Málková a Lacina., 2001), např. střílení

zvířat na hnízdech nebo používání ok, smyček, lepů, výbušnin, trávení a oslňování

umělým světlem. V době svého vzniku v západní Evropě představovala Bernská

úmluva jednu z pověstných vlaštovek hnutí proti týrání zvířat (Stejskal., 2006).

Zajímavý a v tomto ohledu ojedinělý je kontrolní mechanismus Bernské

úmluvy. Občanské sdružení, organizace, občan ze země, která podepsala Bernskou

úmluvu, může upozornit její sekretariát, že vláda dané země v určitém konkrétním

případě dle jejich názoru nedodržuje závazky, které přijala. Podanou stížnost předá

sekretariát Stálému výboru úmluvy. Je-li stížnost oprávněná, tak jí výbor vyslechne

a požádá vládu příslušného státu o oficiální stanovisko. Pokud se zjistí, že stěžovatel

je v právu, navrhne se danému státu konkrétní doporučení na nápravu a vyzve se k jeho

naplnění. Zástupce vlády uvedeného státu na příštím zasedání podá zprávu o průběhu

realizace. Případ se uzavře teprve tehdy, pokud dojde Stálý výbor k závěru, že dotčená

strana naplnila konkrétní doporučení dostatečným způsobem. Většina účastníků

zasedání Stálého výboru jsou zástupci odborných sdružení a nevládních organizací

(Stejskal, 2006).

7.5 CITES – Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými

druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin

Dne 3. 3. 1973 ve Washingtonu byla podepsána Úmluva o mezinárodním

obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. ČSFR

přistoupila k úmluvě v roce 1992 a platila pro ni od 28. 5. 1992. Úmluva platí i pro ČR

na základě sukcese (Láznička, 2005). V rámci organizace je CITES globální

mezinárodní dohodou a považuje se za jeden z významných nástrojů světové strategie

ochrany přírody (Damohorský a kol., 2003).

48

Úmluva je prováděna jednotlivými stranami prostřednictvím zmocněných

úřadů. Mezi ně patří výkonné, kontrolní a vědecké orgány. CITES kontroluje

mezinárodní obchod s ohroženými planě rostoucími rostlinami a volně žijícími

živočichy, díky povolení, které doprovázejí většinu zásilek dotyčných exemplářů.

Exempláře tvoří živé organismy nebo jejich části či výrobky z nich. CITES takto

vytvořila celosvětovou síť. Povolení s označením „CITES permity“ jsou vydávány

výkonnými orgány jednotlivých stran. CITES permity, která uskutečňují obchod,

jsou kontrolována orgány všech členských zemí. Potvrdí-li vědecký orgán, že odběrem

živočicha nebo rostliny z přírody nedošlo k ohrožení druhu vyhubením, povolení může

být vydáno. CITES permity dokládá i to, že dovoz nebo vývoz určité zásilky obsahující

exempláře živých živočichů je v souladu s Úmluvou CITES. Povolení je důležité nejen

z hlediska ochrany přírody, ale i ochrany zvířat proti týrání. V zásilce, kde jsou živé

živočišné exempláře, je povinnost zajištění dobrých životních podmínek a pohody

zvířete během přepravy, zastávek a podobně (Müllerová a Stejskal, 2013).

V současné době je předmětem ochrany Úmluvy asi 25 000 druhů rostlin

a 5 000 druhů živočichů. Ochrana se však nedotýká kulturních rostlin

a domestikovaných zvířat. Podle stupně ohrožení své existence v přírodě jsou

rozděleny do tří kategorií. První kategorie zahrnuje všechny druhy ohrožené

vyhubením. Ve druhé kategorii nalezneme druhy, které nejsou bezprostředně ohrožené

vyhubením, ale mohly by se jimi lehce stát. Proto je mezinárodní obchod s exempláři

těchto druhů podřízen přísným opatřením a týká se to i druhů velmi podobných

z kategorie jedna. Do kategorie třetí patří druhy, o kterých alespoň jedna smluvní

strana prohlásí, že jsou předmětem opatření majících preventivně zabránit jejich

exploataci nebo omezení. Při kontrole obchodu s těmito druhy je potřeba spolupráce

ostatních smluvních stran (Damohorský a kol., 2003).

7.6 Karpatská úmluva – Ochrana životního prostředí a udržitelný

rozvoj v karpatském regionu

Na summitu o udržitelným rozvoji a životním prostředím v dunajském

a karpatském regionu v Bukurešti roku 2001 devět prezidentů dunajsko-karpatského

regionu a vysocí představitelé dalších pěti zemí podpořili ochranu přírody

v oblasti Karpat a odhodlali se přispět k udržitelnému rozvoji regionu. Návrh

textu Rámcové úmluvy o ochraně a udržitelném rozvoji Karpat byl připraven díky

49

iniciativě Ukrajiny (Stejskal, 2006). V roce 2001 vyvolala Ukrajina jednání

se Slovenskem, Českou republikou, Rumunskem, Jugoslávií, Maďarskem a Polskem.

V Kyjevě v květnu 2003 na páté ministerské konferenci Evropské hospodářské komise

OSN byla snaha o přijetí Úmluvy. V Kyjevě s výjimkou Polska podepsaly Rámcovou

úmluvu o ochraně a udržitelném rozvoji Karpat všechny výše uvedené státy. Polsko

se připojilo až v listopadu 2003 (www.chm-nature.cz).

Karpaty se rozkládají na území střední a východní Evropy na ploše více

než 200 000 km2. Nalezla zde útočiště řada ohrožených a endemických druhů, planě

rostoucích rostlin a volně žijících živočichů. Zároveň se zde uchovaly rozsáhlé

přirozené lesy, prameny, mnoho řek, nenarušená povodí a nalezneme zde tradiční

způsob hospodaření (www.chm-nature.cz). Karpaty z pohledu zachovalosti

biodiverzity jsou ojedinělým pohořím celoevropského významu. Na druhou stranu

Karpaty mají obrovskou zásobárnu nerostného bohatství. Z toho důvodu je třeba

vyvinout úsilí na ochranu karpatské přírody a udržitelnou péči o přírodní zdroje

v oblasti mezinárodní spolupráce. Úmluva o ochraně Alp se stala vzorem jako úspěšný

příklad podpory ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje horských

oblastech. Poskytuje kvalitní základ pro nové partnerské iniciativy a další posílení

spolupráce mezi karpatskými a alpskými státy (Stejskal, 2006).

Smluvní strany se zavázaly, že budou prosazovat integrovanou politiku

a spolupracovat na ochraně a udržitelném rozvoji Karpat. Mezi cíle také patří i zlepšení

kvality života tamějšího obyvatelstva, posílení místního hospodářství a komunity,

ochrana přírodních hodnot a kulturního dědictví. K dosažení těchto cílů přijímaly

strany náležitá opatření a budou podporovat tyto principy a přístupy - princip prevence,

princip předběžné opatrnosti, princip znečišťování, účast veřejnosti a zapojení

zainteresovaných subjektů, integrované plánování a péče o suchozemské a vodní

zdroje, přeshraniční spolupráce, programový a ekosystémový přístup. Ochrana

a udržitelné využívání biologické a krajinné rozmanitosti patří také k dohodě.

Vyjadřuje závazek smluvních stran úmluvy podporovat strategie, koncepce

a programy usilující o ochranu a udržitelné využívání i obnovu krajinné a biologické

rozmanitosti na celém území Karpat (Stejskal, 2006).

V České republice se Úmluva vztahuje pouze na horská pásma, tedy

na Středomoravské Karpaty, Jihomoravské Karpaty, Moravsko-slovenské Karpaty,

Západní Beskydy a podhůří. Součástí Karpat jsou vněkarpatské nížiny, Vyškovská

50

brána, Hornomoravský úval, Dyjskosvratecký úval, Ostravská pánev a Moravská

brána (www.ch-nature.cz).

7.7 Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví

Úmluva byla podepsána v rámci UNESCO v Paříži v roce 1972. V platnost

vstoupila na konci roku 1975. ČSFR podepsala Úmluvu v listopadu 1990 a v únoru

1991 se pro ní stala závaznou. Od 1. 1. 1993 platí v České republice. Formy

a prostředky ochrany mají povahu národní i mezinárodní. Jedná se o povahy odborné,

výchovné, politické, ekonomické, osvětové a jiné. Cílem dohody je chránit přírodní

oblasti a kulturní památky výjimečné hodnoty. Povinností je tyto hodnoty ochraňovat,

protože jsou prohlášeny za součást světového dědictví lidstva. Rada rozhoduje

o zařazení lokality na Seznam. Signatáři úmluvy nominují dané lokality a mají

povinnost zajistit těmto součástem světového přírodního dědictví ochranu

(Damohorský a kol., 2003).

V rámci Úmluvy se předmětem ochrany stalo přírodní a kulturní dědictví.

Úmluva zařazuje do kulturního dědictví památníky, skupiny budov a kombinovaní díla

přírody a člověka v oblasti archeologických nálezů výjimečné světové hodnoty.

Do přírodního dědictví se řadí přírodní jevy, geologické a fyziografické útvary tvořící

přirozené místo výskytu ohrožených druhů, volně žijících živočichů a planě rostoucích

rostlin výjimečné hodnoty. Dále sem řadíme přírodní lokality jako jsou přírodní oblasti

světové hodnoty z hlediska vědy, péče a zachování přírody nebo přírodní krásy.

Úmluva neobsahuje na rozdíl od ostatních mezinárodních úmluv žádné druhové

seznamy a jednotlivé ohrožené druhy, které nejsou považovány za předmět světového

dědictví. V rámci Úmluvy byla nově zavedena třetí kategorie takzvané smíšené

dědictví, které zahrnuje lokality významné, jak z kulturního, tak přírodního hlediska

(Stejskal, 2006). Na Seznamu světového dědictví v roce 2015 bylo 1007 položek.

Ve 161 státech světa nalezneme 779 položek kulturního dědictví, 197 přírodního

a 31 smíšeného. Česká republika má 12 lokalit zapsaných v Seznamu světového

a kulturního dědictví (whc.unesco.org).

51

Mezinárodní spolupráce ČR v oblasti ochrany přírody a

krajiny

Česká republika se zapojila během devadesátých let minulého století do řady

environmentálních aktivit mezinárodních organizací. Po vstupu do Evropské unie

sehrává v mezinárodních environmentálních procesech vedoucí úlohu. Získala

příležitost zapojit se do mezinárodního dialogu o ochraně životního prostředí

a udržitelném rozvoji. Vše je založeno na mechanismech mezinárodní spolupráce.

Dochází k podpoře aktivit na našem území i na území v jiných oblastech světa. Tímto

se Česká republika podílí na řešení existujících problémů v širším kontextu

(www.cittadella.cz).

Česká republika spolupracuje s následujícími mezinárodními organizacemi:

Evropské tematické středisko biologické rozmanitosti - ETC/BD

Federace Europarc

Eurosite

Evropská agentura pro životní prostředí – EEA

Evropské středisko ochrany přírody - ECNC

Program OSN pro životní prostředí - UNEP

Světový svaz ochrany přírody – IUCN (Machar a Drobilová, 2012)

8.1 Evropské tematické středisko biologické rozmanitosti

(ETC/BD)

ETC/BD je odborná instituce Evropské unie zřizovaná a financovaná

evropskou agenturou životního prostředí. Tvoří ji mezinárodní nevládní organizace

a instituce členských států EEA. Zabývá se otázkami související s biologickou

rozmanitostí včetně naplňování příslušné legislativy EU. Jedním z devíti partnerů

ETC/BD se stala Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (www.bd.eionet.europa.eu).

8.2 Federace Europarc

Federace Europarc patří mezi mezinárodní nevládní organizace, které sdružují

ostatní organizace pečující o významná evropská chráněná území. S Europarcem

spolupracuje 36 evropských zemí a 440 členů. Zachování jedinečné rozmanitosti

52

evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů, biotopů a krajiny

je hlavním cílem organizace. Podporuje praktické vzdělávání v péči o chráněná území.

Vyhlašuje nová chráněná území a zdůrazňuje jejich význam jako důležité složky

evropského krajinného a přírodního dědictví. Z České republiky patří mezi členy

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Správa Krkonošského národního parku,

Národní park Šumava, Správa Národního parku České Švýcarsko.

(www.europarc.org).

8.3 Eurosite

Mezinárodní nevládní organizace Eurosite je zaměřena na praktickou péči

chráněných území v Evropě. K roku 2015 bylo členem 57 státních, 21 nevládních

a soukromých organizací evropských zemí. Eurosite podporuje výměnu zkušeností

z praktické péče o chráněná území ve vodním a suchozemském prostředí. Za ČR

se účastní Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a Správa KRNAP

(www.eurosite.org).

8.4 Evropská agentura životního prostředí (EEA)

Evropská agentura životního prostředí patří mezi odborné instituce Evropské

unie. Kromě členských států Evropské unie patří do EEA také Turecko, Island,

Švýcarsko, Lichtenštejnsko a Norsko. V roce 2002 se ČR stala oficiálně členským

státem EEA, ale spolupracuje s ní od jejího založení. Úkolem EEA je poskytovat

institucím a členským státům EU, ale také ostatním evropským zemím a evropské

veřejnosti nezávislé, aktuální a věrohodné informace o vývojových trendech a stavu

životního prostředí. Mimo jiné má na starosti informovat o příslušných politických

rozhodnutí. (Machar a Drobilová, 2012).

8.5 Evropské středisko ochrany přírody (ECNC)

ECNC je mezinárodní nevládní organizace zabývající se ochranou

a udržitelným využíváním evropské biodiversity. Propojuje využívání vědy

s praktickou činností. Zvláštní pozornost věnuje začleňování ochrany a udržitelného

využívání biologické rozmanitosti do činností ostatních resortů než je životní

prostředí. Mezi členy ECNC patří vědecko-výzkumná pracoviště, evropské instituce

53

státní ochrany přírody, univerzity a nevládní organizace. Partner z České republiky

je Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (www.ecnc.org).

8.6 Program OSN pro životní prostředí (UNEP)

UNEP je jediný odborný program OSN, který je zaměřený na ochranu

životního prostředí. Vznikl v roce 1974 na základě doporučení z Konference OSN

o životním prostředí člověka ve Stockholmu. K hlavním cílům patří podpora rozvoje

mezinárodní spolupráce v oblasti životního prostředí a koordinace činností OSN.

Zabývají se životním prostředím, sledováním jeho stavu ve světě a předkládáním

návrhů řešení nejdůležitějších problémů. Dále podporují výzkum a technický rozvoj.

Zajišťují šíření a výměnu informací o životním prostředí. Mezi současné priority

programu patří změna podnebí, péče o ekosystémy, omezování přírodních pohrom

a společenských střetů souvisejících s životním prostředím, redukce škodlivých

sloučenin v prostředí. Česká republika podporuje činnost UNEP (www.unep.org).

8.7 Světový svaz ochrany přírody (IUCN)

Největší a nejvýznamnější nezávislá mezinárodní nevládní ochranářská

organizace s celosvětovou působností je IUCN. Sdružuje státní instituce, nezávislé

státy a mezinárodní nevládní organizace. Jejím posláním je v celém světě podporovat,

ovlivňovat a pomáhat lidem chránit rozmanitost přírody a její celistvost. IUCN

zajišťuje, aby vyžívání přírodních zdrojů bylo udržitelné a rovnoměrné. Uskutečňuje

řadu projektů a prosazuje ochranu přírody na vědeckých základech. Dlouhou dobu

IUCN do značné míry určovala vývoj ochrany krajiny a přírody ve světě. Přišla

s myšlenkou červených knih a seznamů, navrhla kategorie pro klasifikaci chráněných

území a iniciovala vznik většiny mezinárodních mnohostranných úmluv na ochranu

přírody (www.iucn.org). Jako první rozpracovala do praxe ekosystémový přístup,

prosadila vedle přísné ochrany i koncepci udržitelného využívání vybraných složek

biologické rozmanitosti. Stála u základů moderního koncipovaného

environmentálního vzdělávání, osvěty a výchovy. Od roku 2000 je státním členem

IUCN i Česká republika, kterou zastupuje Ministerstvo životního prostředí ČR. Mezi

další členské organizace patří Český svaz ochránců přírody, Agentura ochrany přírody

a krajiny ČR, Unie českých a slovenských zahrad a přidruženým členem je Správa

Krkonošského národního parku (Machar a Drobilová, 2012).

54

Závěr

První lidé byli součástí přírody stejně jako každý jiný živočišný druh. Tento

stav byl neudržitelný, protože přibývalo lidí, kteří se sdružovali do společností se stále

dokonalejšími sociálními strukturami. Postupně rostla jejich moc s rovnoměrným

rozvojem technických prostředků.

Čím je člověk vyspělejší, tak se snaží chránit a napravovat chyby, kterých se

dopustil na živé a neživé přírodě. Po celém světě nejsou lidé jednotní v ochraně přírody

a krajiny. Na jedné straně ji chrání a na druhé ji bez ohledu ničí kvůli přírodním

zdrojům, ze kterých mají zisk. Tito lidé si vůbec neuvědomují, že přírodu s krajinou

zdevastují jenom jednou.

Člověk byl součástí biologické rovnováhy od doby, kdy vznikl. Měl vliv

na přirozená společenstva jako ostatní živočichové. První doložené zmínky o ochraně

přírody a krajiny v Evropě jsou z 12. století. Už tehdy si panovníci začali uvědomovat

důležitost přírodního bohatství.

Dnešní Evropa v čele s EU si klade za cíl do roku 2050, že bude chránit

a obnovovat odpovídajícím způsobem biologickou rozmanitost. Součástí této strategie

je zvrátit trend ubývaní biologické rozmanitosti a urychlení přechodu EU k efektivní

ekonomice z hlediska používání přírodních zdrojů, tzv. zelená ekonomika. K dosažení

hlavního cíle vypracovala EU strategii do roku 2020 v oblasti biologické rozmanitosti,

která obsahuje 6 cílů a 20 opatření. Česká Republika přijala státní program ochrany

přírody a krajiny v zájmu nápravy přírody už roku 1998, který pravidelně aktualizuje.

Po přijetí do Evropské unie se stala ČR smluvní stranou několika významných úmluv

na ochranu přírody a krajiny.

Během devadesátých let minulého století se Česká republika zapojila

do environmentálních aktivit řady mezinárodních organizacích. Po vstupu do EU

má možnost ČR spolupracovat na mezinárodní úrovni a řešit existující problémy

ochrany přírody a krajiny.

V dnešní době začínají být lidé čím dál více uvědomělí v rámci ochrany přírody

a krajiny, která se neustále rozvijí. Ochrana přírody a krajiny není jen závislá na

mezinárodních a státních programech, organizacích, ale stává se i součástí běžného

života.

55

Přehled použité literatury a internetových zdrojů

Literatura

ALEXANDRATOS, Nikos. World agriculture: towards 2010 : an FAO study. New

York: Wiley, 1995, xxvi, 488 p. ISBN 92-510-3590-3.

BOROVIČKOVÁ, Hana a Svatava HAVELKOVÁ. MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO

PROSTŘEDÍ. Nástroje ochrany přírody a krajiny. Praha, 2005, roč. 2005, č. 8. ISSN

1213-3393.

ČIHAŘ, Jiří, Martin ČIHAŘ, Jiří FORMÁNEK, Zdenka HODKOVÁ, Helena

KHOLOVÁ, Zdeněk MORAVEC, Václav PFLEGER, Anna SKALICKÁ a Jan

TOMAN. Příroda v Ceské a Slovenské republice. 4. opravené a rozšířené vyd. Praha:

Academia, 2002, 429 p. ISBN 80-200-8.

DAMOHORSKÝ, Milan, Jaroslav DROBNÍK, Martin SMOLEK, Michal SOBOTKA

a Vojtěch STEJSKAL. Právo životního prostředí. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2003,

xxxiv, 511 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 80-717-9747-2.

DORST, Jean. Ohrožená příroda. 2. vyd. Praha: Panorama, 1985. ISBN 11-098-85.

EUROPEAN UNION. The EU Biodiversity Strategy to 2020. Luxembourg:

Publications Office of the European Union, 2011. ISBN 978-92-79-20762-4.

HORA, Jan, Pavel MARHOUL a Tomáš URBAN. ČESKÁ SPOLEČNOST

ORNITOLOGICKÁ.Natura 2000 v Ceské republice: Návrh ptačích oblastí. Třeboň,

2002.

HORA, Jan. Legislativa EU a ochrana přírody. 1. vyd. Praha: Česká společnost

ornitologická, 1998.

KOLÁŘ, Filip, Jan MATĚJŮ, Magdalena LUČANOVÁ, Zuzana CHLUMSKÁ,

Kateřina ČERNÁ, Jindřich PRACH, Vojtěch BALÁŽ a Lukáš FALTEISEK. Ochrana

přírody z pohledu biologa: proč a jak chránit českou přírodu. 1. vyd. v českém jazyce.

Praha: Dokořán, 2012, 213 s., 16 s. obr. příl. ISBN 978-807-3634-148.

56

KOSTKAN, Vlastimil. Územní ochrana přírody a krajiny v Ceské republice. 1. vyd.

Ostrava: Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, 1996, 138 s. ISBN 80-

707-8366-4.

LÁZNIČKA, Vladimír. Ochrana přírody a krajiny. Vyd. 1. V Brně: Mendelova

zemědělská a lesnická univerzita, 2005, 84 s. ISBN 978-80-7157-886-4.

LÖW, Jiří a Igor MÍCHAL. Krajinný ráz. 1. vyd. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická

práce, 2003, 552 s. ISBN 80-863-8627-9.

MACHAR, Ivo a Linda DROBILOVÁ. Ochrana přírody a krajiny v Ceské republice:

vybrané aktuální problémy a možnosti jejich řešení. 1. vyd. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, 2012, 416 s. ISBN 978-802-4430-416.

MACHAR, Ivo a Linda DROBILOVÁ. Ochrana přírody a krajiny v Ceské republice:

vybrané aktuální problémy a možnosti jejich řešení 2. 1. vyd. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, 2012, 416 s. ISBN 978-80-244-3041-6.

MIKO, Ladislav, Hana BOROVIČKOVÁ, Svatava HAVELKOVÁ, Petr ROTH, Petr

STLOUKAL a Alena VOPÁLKOVÁ. Zákon o ochraně přírody a krajiny: komentář.

Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2005, xvii, 526 s. Beckovy texty zákonů s komentářem.

ISBN 80-717-9904-1.

MULLEROVÁ, Hana a Vojtěch STEJSKAL. Ochrana zvířat v právu: Protection of

animals in law. 1. vyd. Praha: Academia, 2013, 490 pages. ISBN 80-200-2317-8.

PATZELT A KOLEKTIV. Ochrana přírody a krajiny v České republice. Praha: AOPK

ČR, 2008.

POKORNÝ, Jiří a Petr ROTH. AGENTURA OCHRANY PŘÍRODY A KRAJINY.

Natura 2000: Otázky a odpovědi. Praha: Refos, 2001. ISBN 80-86064-57-3.

POKORNÝ, Ondřej a Jan VANŽURA. TECHNOLOGICKÉ CENTRUM AV

ČR. Rešerše resortních strategických a koncepčních dokumentů: Zaměření

strategických cílů a priorit v dokumentech spravovaných na vládní a resortní úrovni.

2011.

57

PRCHALOVÁ, Jana. Zákon o ochraně přírody a krajiny a Natura 2000. 1. vyd. Praha:

Linde, 2006, 431 s. ISBN 978-80-7201-806-2.

PRIMACK, Richard B. Biologické principy ochrany přírody. Vyd. 1. Praha: Portál,

2001, 349 s. ISBN 80-717-8552-0.

Příroda a krajina Ceské republiky: zpráva o stavu 2009. Vyd. 1. Editor Ladislav Miko,

Michael Hošek. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2009, 102 s. ISBN

978-80-87051-70-2.

STEJSKAL, Vojtěch. Prosazování právní odpovědnosti v ochraně biodiverzity.

Beroun: IFEC, 2006. ISBN 80-903-4095-4.

STEJSKAL, Vojtěch. Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou

rozmanitost právní stav k 1.1.2006. Praha: Linde, 2006. ISBN 80-720-1609-1.

STEJSKAL, Vojtěch. Vývojové tendence právní úpravy ochrany přírody:

Evolutionary tendencies in legislation on nature protection. 1. vyd. Praha: Eva

Rozkotová, 2012, 301 pages. ISBN 80-871-4665-4.

Teoretické a praktické aspekty ekologie krajiny. Editor Jan Kender. Praha:

Ministerstvo životního prostředí, 2000, 220 s. ISBN 80-721-2148-0.

TOLASZ, Radim, Rudolf BRÁZDIL, Otto BULÍŘ, Petr DOBROVOLNÝ a Martin

DUBROVSKÝ. Atlas podnebí Ceska: Climate atlas of Czechia. 1. vyd. Praha: Český

hydrometeorologický ústav, 2007, 255 s. ISBN 978-80-86690-26-1.

Významná ptačí území v Ceské republice. Editor Petra Málková, David Lacina. Praha:

Česká společnost ornitologická, 2001, 143 s. ISBN 80-902-2165-3.

Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

58

Internetové zdroje

Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky. Natura 2000 [online]. 2006 [cit.

2015-03-03]. Dostupné z:http://www.nature.cz/natura2000-design3/hp.php

BIODIVERSITY INFORMATION SYSTEM FOR EUROPE. BIODIVERSITY

INFORMATION SYSTEM FOR EUROPE [online]. 2010, 10. 3. 2015 [cit. 2015-03-

10]. Dostupné z: http://biodiversity.europa.eu/policy/target-1-and-related-aichi-

targets

ECNC [online]. 2015 [cit. 2015-03-24]. Dostupné z: http://www.ecnc.org/about-ecnc/

EIONET: European Topic Centre on Biological Diversity [online]. 2015

[cit. 2015-03-24]. Dostupné z: http://bd.eionet.europa.eu

Europarc federation [online]. 2015 [cit. 2015-03-24]. Dostupné z:

http://www.europarc.org/

Eurosite [online]. 2015 [cit. 2015-03-24]. Dostupné z: http://www.europarc.org/

EVROPSKÁ KOMISE. SDĚLENÍ KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ,

EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU

REGIONŮ: Naše životní pojistka, náš přírodní kapitál: strategie EU v oblasti ochrany

biologické rozmanitosti do roku 2020

[online]. 2015 [cit. 2015-03-5] Brusel, 2011, 14 s Dostupné z:

http://www.mzp.cz/cz/strategie_eu_biologicka_rozmanitost

Informační systém Úmluvy o biologické rozmanitosti. Informační systém Úmluvy o

biologické rozmanitosti [online]. 2015 [cit. 2015-03-10]. Dostupné z:

http://chm.nature.cz/strategicke-dokumenty/evropska-strategie-pro-biodiverzitu-

2011-2020/

IUCN: International Union for Conservation of Nature, helps the world find

pragmatic solutions to our most pressing environment and development challenges

[online]. 2015 [cit. 2015-03-24]. Dostupné z: http://www.iucn.org/

59

MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ ČESKÉ REPUBLIKY. Aktualizace

státního programu ochrany přírody a krajiny Ceské republiky. Praha, 2009, 65 s

[cit. 2015-02-23]. Dostupné z: : http://www.ochranaprirody.cz/o-aopk-cr/strategicke-

dokumenty/statni-program-ochrany-prirody

MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ ČR. Státní politika životního prostředí

Ceské republiky 2012-2020. Praha, 2012, 89 s [cit. 2015-02-23]. Dostupné z:

http://www.mzp.cz/cz/statni_politika_zivotniho_prostredi

Ministerstvo životního prostředí: Příroda a krajina. Ministerstvo životního prostředí

[online]. 2008 - [cit. 2015-02-20]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/cz/priroda_krajina

UNEP: United Nations Environment Programme [online]. 2015 [cit. 2015-03-24].

Dostupné z: http://www.unep.org/

UNESCO World Heritage Centre 1992-2015. UNESCO World Heritage [online].

2015 [cit. 2015-03-15]. Dostupné z: http://whc.unesco.org/en/list

Ústav inženýrských staveb, tvorby a ochrany krajiny [online]. 2015,

[cit. 2015-04-07]. Dostupné z: http://www.utok.cz/node/235

60

Použité zkratky

AOPK – Agentura ochrany přírody a krajiny ČR

ČR – Česká republika

ČSAV – Československá akademie věd

ČSFR – Československá federativní republika

ČSOP – Český svaz ochránců přírody

ECNC – Evropské středisko ochrany přírody

EEA – Evropská agentura pro životní prostředí

ETC/BD - Evropské tematické středisko biologické rozmanitosti

EU – Evropská unie

EVL – evropsky významné lokality

CHKO – chráněná krajinná oblast

ICT – informační a komunikační technologie

IUCN – Mezinárodní svaz na ochranu přírody

KRNAP – Krkonošský národní park

MŠANO – Ministerstvo školství a národní osvěty

NP – národní park

NPP – národní přírodní památky

NPR – národní přírodní rezervace

OSN – organizace spojených národů

PO – ptačí oblasti

PP – přírodní památky

PR – přírodní rezervace

SFM – udržitelné hospodaření v lesích

SR – Slovenská republika

SZP – státní zemědělská politika

TIS – Svaz pro ochranu přírody a krajiny

UNEP – program OSN pro životní prostředí

UNESCO – Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu

ÚSES – územní systém ekologické stability

ZCHÚ – zvláštní chráněná území

61

Seznam tabulek

Tabulka č. 1: Výběr významných dat z historie ochrany přírody v ČR ................... 17

Tabulka č. 2: Přehled a rozlohy CHKO v ČR .......................................................... 21

Tabulka č. 3: Přehled a rozlohy národních parků v ČR ............................................ 22

Seznam příloh

Příloha č. 1: Mapa základních typů krajin v ČR

Příloha č. 2: Mapa NP a CHKO v České republice

Příloha č. 3: Mapa evropsky významných lokalit v České republice

Příloha č. 4: Mapa ptačích oblastí České republiky

62

Přílohy

Příloha č. 1: Mapa základních typů krajin v ČR

Zdroj: Miko a Hošek, 2009

63

Příloha č. 2:Mapa NP a CHKO v České republice

Zdroj: http://ucebnice.enviregion.cz/userFiles/chko-a-np-v-Cr.gifa [cit. 2015-03-12]

64

Příloha č. 3: Mapa evropsky významných lokalit v České republice

Zdroj: http://www.nature.cz/natura2000-design3/sub-ext.php?id=1805

[cit. 2015-03-15]

65

Příloha č. 4: Mapa ptačích oblastí České republiky

Zdroj: http://kvmuz.cz/typ/priroda-karlovarska/coje-natura-2000-a-ptaci-oblasti

[cit. 2015-02-20]