JEŽíš – KřESťANSTví – SPIRITuAlITA BlízKého …jiný svět / 9 za samozřejmost, zde zcela mizí. když ježíš učinil slavné prohláše-ní o mluvení či hřešení

Skryté evangeliumJak dešifrovat duchovní poselství

aramejského Ježíše

Neil Douglas-KlotzR

elig

io sv

. 6

N. D

ougl

as-K

lotz

SKRy

té

eva

Ng

eliu

m

DharmagaiaKnížky pro přemýšlivé lidi

Neil DouglaS-Klotz, Ph.D., je mezinárodně známý badatel v oboru religionistiky a psycholo-gie. Původně pracoval jako vedoucí fakulty kom-parativních studií na kalifornské Koleji svatých jmen a nyní přednáší po celém světě. Je členem Americké náboženské akademie a Společnosti pro biblickou literaturu a vede práci Sesterstva/Bratr-stva při Mezinárodní federaci súfijského poselství.

Žije ve skotském Edinburghu, kde spoluřídí Institut pokročilého učení a vědomého života. Česky mu vyšel Aramejský Otčenáš, připravují se Meditace o Genezi a Moudrost pouště.

Skryté evangelium nezasypal písek, ani ho neukrývají zaprášené regály tajné knihovny, nepřinesl ho ani „nový mesiáš“. Nalezne-me ho v Ježíšových vlastních slovech, v jejich novém překladu z aramejštiny, Ježíšova původního jazyka. Nové pojetí spirituality aramejského Ježíše v díle známého badatele přináší jedinečný blízkovýchodní pohled na otázky našeho duchovního života a víry. Autor ve své studii o aramej-ském Ježíši zkoumá různá témata vyjádřená v Ježíšových slovech a příbězích, nikoliv aby definitivně rozhodl o jejich platnosti, ale spíše aby odhalil jejich hloubku a schopnost posunout nás k „hledání naší vlastní duše“, jak lze původní mystickou moudrost aplikovat v běžném životě.

„Tato kniha je darem pro všechny, kteří chtějí porozumět duchu historického Ježíše a mystického Krista. Tím, že oslavuje Ježíšovu zemi a její poetický jazyk, nastoluje potřebnou a hravou rovnová-hu k dějinným podobám Ježíšova hnutí. Napravuje rigidní a dua-listické překlady křesťanských písem, a tím nás probouzí, přináší nám výzvy a činí svěží onu Radostnou zprávu, která ani po stale-tích nepřestala být aktuální.“

matthew Fox, autor knihy Příchod kosmického Krista

JEŽíš – KřESťANSTví – SPIRITuAlITA BlízKého výchoDu

knížky pro přemýšlivé lidiwww.dharmagaia.cz

Přeložil adam Borzič

kaTaLoGIZaCe V kNIZe – NÁroDNí kNIhoVNa ČrDouglas-klotz, neil

skryté evangelium : jak dešifrovat duchovní poselství aramejského ježíše / Neil Douglas-klotz ; [přeložil adam Borzič]. – 1. vyd. – Praha : DharmaGaia, 2009.

(religio ; sv. 6)název originálu: Hidden gospel

Přeloženo z angličtiny

2–236.5 * 2–474 * 2–58 * 22/24–587 * 165.24 * 27–234 * 811.411.17 * 801.73 * (5–15)– ježíš kristus– Bible. n.Z.

– biblické postavy– biblické události

– biblická interpretace– spiritualita – Blízký východ

– mystika – Blízký východ– meditační techniky– biblické překlady

– aramejština– textová analýza

– populárně-naučné publikace2 – Náboženství [5]

copyright 1999 by neil Douglas-klotz. all rights reserved. this book is publi-shed by arrangement with the theosophical publishing House, 306 West gene-va road, Wheaton, il, 60187, u.S.a. no part of this work may be reproduced without written permission from the theosophical publishing House except for

quotations embodied in critical articles or reviews.Translation © by adam Borzič, 2009

czech edition © by Dharmagaia, 2009iSBn 978–80–86685–97–7

/ 5

obsah

chvála Skrytého evangelia neila Douglase-klotze . . . . . . . . . 7Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

1. Skryté evangelium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18

Část první – Nový adam: zážitek původního stvoření . . . . . . . . . 332. alaha: improvizace v klíči k jednotě . . . . . . . . . . . . . . . 353. Dech: duch života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 474. svatost: vytvoření prostoru pro posvátno . . . . . . . . . . . . 595. Podoby světla: vibrace a vedení . . . . . . . . . . . . . . . . . 716. vláda jednoty: vize plus „mohu“ . . . . . . . . . . . . . . . . . 84

Část druhá – Nová sofia: přijetí širšího společenství . . . . . . . . . . 977. mezi nebem a zemí: svatá moudrost sjednocuje rozdílnost . . . 998. Duše, já a život: oblast vnitřní práce . . . . . . . . . . . . . . 1149. Dokonalé a dobré: završení a načasování . . . . . . . . . . . 12710. Podoby lásky: lůno, semeno a potěšení . . . . . . . . . . . . 14011. Ješua bar alaha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153

Doslov – skryté evangelium a historický ježíš . . . . . . . . . . 166

Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172Slovník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191o autorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197rejstřík biblických citací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201

8 / Úvod

Úvod

Úvod

„Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce.“ (Matouš 7,17)

když ježíš vyslovil tato slova – pokud je vyslovil – pronesl je v jazy-ce Blízkého východu: v aramejštině. V aramejštině, tak jako v ostat-ních semitských jazycích, má slovo „dobrý“ prvotně význam „zralý“ a slovo „zkažený“ či „zlý“ znamená v prvé řadě „nezralý“.

„Zralý strom dává zralé ovoce, nezralý strom dává ovoce nezralé.“

To samozřejmě vrhá na věci nové světlo. Dotyčný strom není špatný z morálního hlediska, spíše je dosud nevyvinutý. Jinými slovy, toto není příhodná doba a místo, aby strom nesl ovoce. Uvedené podo-benství poskytuje příklad z přírody. spíše než s velkolepými vnějšími normami „toho, co je správné“ má toto učení co do činění s místem a časem, se setím a okolnostmi, se zdravím a nemocí. a obdobně platí, že kdykoli čteme, že ježíš v podobenstvích mluví o duchu, je třeba mít na paměti, že užíval hebrejského či aramejského slova. V obou těchto jazycích znamená jedno a totéž slovo ducha, dech, vzduch i vítr. Takže „svatý Duch“ může být rovněž „svatý Dech“. Dualita mezi tělem a duší, kterou v západních jazycích pokládáme

jiný svět / 9

za samozřejmost, zde zcela mizí. když ježíš učinil slavné prohláše-ní o mluvení či hřešení proti Duchu svatému (viz například Lukáš 12,10), pak v tomto prohlášení bylo přítomno i blízkovýchodní po-jetí dechu. Skryté evangelium zkoumá tyto drobné, leč radikální odlišnosti, jež odhalují duchovní tradici Blízkého východu, která stojí v pozadí ježíšových slov. odlišnosti pocházejí jak ze samotné podstaty blíz-kovýchodních jazyků, tak ze světonázoru, který za nimi stojí, tj. ze způsobu, jak se rozcházejí a jaký smysl dávají skutečnosti. Tato kniha rovněž láká čtenáře, aby se na moudrosti zjevené tímto přístupem podílel přímou, osobní zkušeností.

jINý sVěTrakouský filosof Ludwig Wittgenstein jednou poznamenal: „hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa.“ To platí obzvlášť pro pře-klad a výklad ježíšových slov. U jednoho výroku proroka či mysti-ka připouštějí blízkovýchodní jazyky mnoho odlišných interpretací, a dokonce i odlišných doslovných překladů. Pokud bych psal o mojžíšovi nebo Izajášovi, židovské publikum by to, co v této knize provádím, snadno pochopilo jako midraš. Mi-draš je způsob spirituálního překladu-výkladu, v němž se využívá možných významů hebrejských slov jako základu k rozjímání, zbož-nosti a duchovní praxi. v midraši se člověk pokouší skrze rozjímání učinit z biblické pasáže nebo z výroků svaté osoby živoucí zkuše-nost, díky níž se může setkat s výzvami přítomnosti. Podobně by mnoho muslimských súfijů chápalo mé úsilí jako tawil, což je druh překladu -výkladu, který opět bere v potaz více možných významů posvátného textu, aby se tak poznání mohlo kultivovat v každodenním životě člověka. jak si později vyložíme, v obou tradicích má každý svobodu vykládat texty svým vlastním způsobem. V křesťanství, zvláště pak ve formě, v jaké se vyvinulo na Západě, se stalo důležitějším přesně stanovit, kým ježíš jako kristus neboli mesiáš byl, nežli se zabývat jeho slovy v duchu tradice Blízkého východu. k tomu ještě před padesáti lety mnoho západních církví

10 / Úvod

vinilo z ježíšovy smrti lidi, kteří byli ztotožněni se „židy“ evangelií. Přinejmenším pro západní církve nebyla otázka ježíšova židovství na pořadu dne. v odborných kruzích zatím západní badatelé v posledních sto le-tech hledali textové a historické důkazy, kým ježíš byl a co vlastně řekl. Podle některých extrémních stanovisek byla ježíšova faktická existence pouhým mýtem a nepředpokládala se žádná jiná existen-ce vyjma existence textové. V jiných případech došlo k tomu, že představy o povaze raného křesťanství zkreslily názory odborníků na otázku, které vrstvy textu jsou nejstarší, a tudíž historicky nej-přesnější. Navíc vzhledem k tomu, že základní texty západních i vý-chodních církví byly v řečtině, neshledávali odborníci žádný důvod, proč nahlížet do aramejských nebo hebrejských verzí. To by totiž zdůraznilo ježíšovo židovství. mnohem častěji odborníci vykládali ježíše vzhledem k řeckému či helénskému vlivu v jeho době spíše než ve vztahu k Blízkému východu. „historický ježíš“ se vynořil jako zástup vzájemně si protiřečících postav, lišících se podle dispozicí toho kterého odborníka a faktů, které si vybral. V poslední generaci se však mnohé z toho změnilo. V některých částech církve vzniklo společné úsilí znovu posoudit a vyložit ta evangelijní místa (zvláště v janovi), která jak se zdálo, démonizovala lid nazývaný „židé“. jeden křesťanský badatel přinesl přesvědčivý důkaz, že v biblických časech nelze dokonce ani hovořit o odlišných skupinách, které se nazývají křesťané nebo židé.1 jak později uvidíme, nejranější tzv. ježíšovo hnutí se vyznačovalo rozmanitostí praktik i přesvědčení. a totéž platí pro to, čemu dnes říkáme judaismus, který původně rovněž neměl organizovanou podobu, jak ji známe od doby, kdy byl roku 70 n. l. zničen jeruzalémský chrám. Tudíž slovo překládané v evangeliích jako „židé“ bychom měli přesněji překládat jako „judejci“, tj. obyvatelé oblasti, již Římané nazývali judea. ještě i deset let poté, co jsem publikoval Aramejský Otčenáš ( Prayers of the Cosmos), což je můj interpretační překlad ježíšových výroků z aramejského hlediska, roste počet biblistů, kteří potvrzují, že nejvhodnějším pozadím, na kterém je možné sledovat rané křes-ťanství, je to, které může být nazváno židovským – či ve skutečnosti

jiný svět / 11

blízkovýchodním. Například mnoho odborníků se dnes domnívá, že Tomášovo evangelium odráží ranější fázi židovsko-křesťanské spiri-tuality než pozdější zdeformovaná podoba ortodoxního křesťanství.2 a mimo to vstoupila daleko výraznějším způsobem do náboženských a odborných kruhů diskuse o spiritualitě neboli o zakoušení posvát-ného. Aramejský Otčenáš, obsahující tyto pohledy, zaznamenal feno-menální úspěch po celém světě. Největší protestantská denominace dokonce zařadila části této knihy do školicí příručky pro své duchov-ní, aby jim rozšířila obzor, co se týče spirituality modlitby Páně. odborníci v posledních letech rovněž rozpoznali, že rané křesťan-ské kořeny nesahají zpátky pouze k židovské spiritualitě, ale rovněž směrem k islámu. Podle hanse künga a dalších odborníků se některé nejranější pohledy na ježíše (například to, že byl ježíš Bohem přijatý, spíš než aby byl výlučným „synem Božím“) uchovaly právě v islá-mu. küng napsal, že islám představuje v tomto ohledu pro křesťany výzvu jako „připomínka jim jejich vlastní minulosti“.3

Tato hlediska nám nyní snad poprvé v západních dějinách umož-ňují začít ježíše vnímat nikoli jako ortodoxního křesťana nebo žida, ale především jako učitele ovlivněného duchovní tradicí Blízkého východu – tedy jako osobu, již bych označil za „domorodého oby-vatele Blízkého východu“. Není pochyb, že zkoumání historického ježíše mělo značnou hod-notu. a kromě toho, co bylo řečeno výše, pomohlo, přinejmenším teoreticky, určit nejstarší možné jádro ježíšových mudroslovných výroků. V některých případech jsou nicméně soudy o autenticitě stále založeny na předpokladech o raném křesťanství. jak ještě později proberu, je kromě objevu některých starověkých rukopisů neprav-děpodobné, že by odborníci dospěli k základní shodě na téma ježí-šových slov, a přitom stále používali metod výzkumu „historického ježíše“. Tato kniha doplňuje zkoumání historického ježíše tím, že se hlásí k vykladačským metodám spirituality Blízkého východu. objevil jsem hodnotu obou přístupů – jak toho, jenž je založen na víře, tak přístupu odborného. Do celé této knihy i stručného doslovu jsem se pokusil vložit, co je bytostně dílem duchovního výkladu a inspirace

12 / Úvod

v kontextu současných biblických studií. Nechávám otevřenou otáz-ku, co ježíš s konečnou platností řekl a udělal. když shrneme vše, co víme ze svědectví kanonických evangelií, z nekanonických knih, jako je Tomášovo evangelium, a z různých hypotetických texto-vých vrstev určených odborníky, je toho hodně, co ježíš možná řekl a udělal. Tato kniha přichází s prostým tvrzením, jež se zakládá na násle-dujícím faktu: vše, co ježíš řekl (jestliže to řekl) z toho, co je mu připisováno v jakémkoli z těchto textů, řekl aramejsky (nebo možná hebrejsky, když citoval Písma). když se tedy díváme na ježíšova slova v aramejštině, odhaluje se nám spiritualita celého jeho učení ve světle tradice Blízkého východu. ježíš byl možná ovlivněn helé-nistickou kulturou, přítomnou v některých oblastech Palestiny, avšak drtivá většina těch, kteří mu naslouchali, řecky nemluvila. jejich mateřským jazykem byla aramejština, která se na konci 3. století před naším letopočtem stala společným jazykem nejen Palestiny, ale i celého Blízkého východu.4 a kromě toho lidé ježíšova slova nečetli, nýbrž jim naslouchali. V ústní tradici, která vznikla po něm, lidé opakovali jeho slova a meditovali nad jeho výroky a příběhy cyklickým, spirituálním způsobem, a nikoli lineárně, teologicky či západním historickým způsobem.

textyžádný rukopis evangelií nevlastníme v aramejštině, tj. v dialektu, kterým ježíš hovořil. Překladem, který jsem používal ke svému stu-diu, je Bible východních křesťanů. Nazývá se Pešita a je napsána západním aramejským dialektem, jemuž odborníci ze Západu často přezdívají syrský. mnoho aramejsky mluvících křesťanů různých denominací dnes považuje tuto formu jazyka za původní podobu ježíšových slov. aby toto tvrzení ospravedlnili, poznamenávají, že mnoho idiomů (jako například „chudí v duchu“) dává dokonalý smysl v aramejštině, ale v řečtině zůstávají nesrozumitelné. Na druhé straně západní odborníci jsou přesvědčeni, že Pešita byla zpětně přeložena z řečtiny do západní aramejštiny.5

texty / 13

Z mého pohledu na tom nezáleží. Platnost toho, co ježíš mohl říct nebo udělat, neurčuji na základě Pešity. rovněž se nepokouším na jejím základě znovustvořit původní aramejský text.6 Co ježíš řekl či udělal, zůstává na rozhodnutí jednoho každého a lze přitom vycházet z uváděných důkazů, filosofických předpokladů a vlastních přesvěd-čení, jež určují, co dotyčná osoba rozpoznává jako skutečnost. To platí, ať už je takový člověk agnosticky smýšlejícím vědcem nebo fundamentalistickým křesťanem. Ze všech raných verzí Nového záko-na je Pešita nejsemitštější, či chcete-li, nejžidovštější. Přinejmenším nám nabízí pohled na ježíšovo myšlení, jazyk, kulturu a spiritualitu očima velmi rané komunity východních židokřesťanů. žádný řecký text takový pohled poskytnout nemůže. Výběr témat, která jsem zvolil pro tuto knihu, zůstává hodnotný nezávisle na tom, jaký dialekt aramejštiny ježíš užíval. Podobně jako slovo „dobrý“ nese význam „zralý“, pokouším se svými výklady od-halit též myšlenkové pozadí ježíše a jeho posluchačů, tak aby z něho vyplynula praktická moudrost. Proto pracuji s původním kódem pří-tomným ve všech semitských jazycích. aramejská verze mi rovněž dovoluje užívat obdobného způsobu výkladu jako u židovských mi-drašů. Tento styl se mnohem více blíží způsobu, jak byly tyto výroky slyšeny a zakoušeny – mnoha rozličnýma ušima, na mnoho různých způsobů. kromě kanonických verzí uvádím rovněž Tomášovo evangelium, o kterém je dnes řada odborníků přesvědčena, že jeho text shromáždili a sestavili východní židokřesťané v 1. století v sýrii. Nejzachovalejší opis Tomášova evangelia je v koptštině, což je forma staroegyptské-ho jazyka zapsaného převážně řeckými znaky. Při citaci tohoto textu jsem kombinoval několik odborných překladů tohoto koptského ru-kopisu. o tom ale povím více v první kapitole. když jsem porovnával aramejský překlad se standardním anglic-kým překladem, užíval jsem jeho autorizovanou verzi neboli Verzi krále Jakuba (king James version, kJv).* Nečinil jsem tak proto, že

* Biblické citace v českém překladu jsou převzaty z Českého ekumenického překladu, ČeP (pozn. překl.).

14 / Úvod

by to byl ten nejpřesnější překlad z řečtiny, ale protože je pro anglicky mluvící čtenáře psychologicky nejvlivnější. je velice často citován i v literatuře a v příslovích, které přesahují hranice náboženství. když zmiňuji řeckou verzi evangelií, užívám standardní odborné verze textu, v Nestle-alandově edici.

UsPoŘÁDÁNí TéTo kNIhyTémata zkoumaná v této knize pocházejí z mého studia ježíšových aramejských slov za posledních sedmnáct let. Něco z tohoto bádá-ní sloužilo jako základ mých předchozích knih: Aramejský Otčenáš (prayers of the cosmos) a Pouštní moudrosti (Desert Wisdom). tyto knihy jsou sbírkou víceúrovňového překladu s poznámkami a me-ditacemi, jež ilustrují různorodost témat či pasáží. Aramejský Otče-náš se soustřeďuje především na víceúrovňové čtení modlitby Páně a Blahoslavenství založené na aramejském textu. Pouštní moudrost je rozsahem širší a zahrnuje různé texty z Blízkého východu. Tato kniha je uspořádaná tak, aby ukázala různorodé hlasy komentující klíčové životní otázky: jaký je smysl mého života? jak mohu poznat sebe sama? jaký je můj vztah k ostatním? sestavil jsem tuto knihu, tak aby čtenář mohl probírat, hledat nebo vybírat z mnoha různých přístupů vzhledem ke svým okamžitým potřebám. Tímto přístupem jsem se pokusil přiblížit k ústní vypravěčské tradici, tak jako kdysi člověk přijímal moudrost od duchovního učitele na Blízkém východě. Skryté evangelium je poněkud odlišné, což znamená, že má být čteno od začátku do konce. každá kapitola představuje esej o tom, co považuji za nejpodstatnější rysy ježíšova blízkovýchodního vidění světa. Ve většině kapitol jsou srovnávány západní a aramejsko-heb-rejské významy klíčových slov v zaznamenaném ježíšově učení. V každé kapitole objasňuji blízkovýchodní pohled na ježíšovo učení a poskytuji příklady přeložené z výroků a podobenství obsaže-ných v aramejské verzi zapsaných evangelií. V úvodních kapitolách rovněž přemýšlím o pozadí, které mi vyjevilo „skryté evangelium“, o způsobech, jak je můžeme odhalit, a o důsledcích těchto přístupů pro vztah lidských bytostí k přírodě a k božskému. Také postupně

Uspořádání této knihy / 15

shromažďuji podklady pro vykladačské metody, které užívám a jež jsou součástí dlouhotrvající tradice na Blízkém východě. Zároveň s reflexí jednotlivých témat se pokouším do té míry, jak je to jen možné, odkrýt významy každého klíčového slova v aramej-štině. Čtenáři si tak mohou začít vytvářet vlastní překlady a výkla-dy podle toho, jak meditují nad těmito i dalšími ježíšovými slovy. Nepokládám svoji interpretaci za jedinou správnou. mám v úmyslu demonstrovat metodu reflexe a meditace vlastní Blízkému východu, která snad pomůže oživit osobní život a víru člověka. jelikož jsem nashromáždil určitý materiál, který je pro ježíšovo učení ústřední, v některých případech jsem přidal nové čtení míst, jež jsem přeložil v předchozích knihách. k doplnění svých vlastních převodů přidávám výkladový slov-níček na konci knihy. V něm jsou uvedena anglická slova, která se nacházejí v obvyklých překladech evangelijních textů, jimiž jsem se zabýval, spolu s jejich aramejskými protějšky uvedenými v Pešitě a případnými dalšími významy. s pomocí těchto nástrojů si může čtenář začít sestavovat vlastní překlady a interpretace a používat při tom stejných metod jako já. ke komentářům a převodům textů jsem přidal i příklady jednodu-chých „modliteb těla“ neboli meditací inspirovaných danými tématy. Tyto meditace využívají tradičních blízkovýchodních metod modlit-by jako například intonování slov, rozjímání, uvědomování si dechu a uvědomování si těla. Neučinil jsem tak v žádném případě proto, abych se přiřadil k „new age,“ nýbrž abych podtrhl skutečnost, že blízkovýchodní způsob interpretace, překladu je zároveň duchovní praxí a je obvykle doprovázen modlitbou a meditací. v této tradici nejsou slova proroka či mystika mrtvým textem, předmětem exis-tujícím mimo nás, ale spíše živoucí, dýchající realitou, kterou pak člověk v sobě ztělesní tím, že ji slyší, připomíná si ji, opakuje si ji a medituje o ní. Pokusil jsem se minimalizovat poznámkový aparát, protože jsem chtěl, aby tato kniha byla především inspirativní a zaměřená na zku-šenost. Lze ji snadno číst, aniž by se přihlíželo k odkazům. Nicméně čtenáři, kteří si přejí sledovat vlákna tohoto díla spojující ho s jinými

16 / Úvod

biblistickými a psychologickými výzkumy, tak mohou učinit pomocí odkazů, které se nacházejí v bibliografii. Poznámkový aparát obsahuje rovněž formální transliteraci všech aramejských slov, jež překládám či vykládám, tak aby byl k užitku těm, kteří si přejí podniknout vlast-ní komparativní výzkum semitských jazyků. V některých případech jedna poznámka poskytuje transliteraci hned několika slov, předklá-daných pasáží a výrazů, aby se tak snížil počet poznámek. Tam, kde to bylo nezbytné, jsem i v samotném textu užil přibližné transliterace aramejských či hebrejských slov, tak aby je čtenáři mohli použít jako součást modliteb těla nebo pochopit jejich vztah k jiným klíčovým slovům. a dále, poznámkový aparát obsahuje také odkazy na příbuz-né biblické či jiné blízkovýchodní texty, jež mohou ukojit hlad po dalším bádání. a tak lze tuto knihu číst stejně jako i mé předchozí knihy na mnoha různých úrovních.

oSoBní HiStorieabych zachoval styl blízkovýchodního výkladu, který zdůrazňuje osobní zkušenost, bude nanejvýš vhodné, když se pokusím vylíčit svou osobní historii. Přestože část mé rodiny pochází ze židovského prostředí, já jsem byl vychován jako křesťan a posledních dvacet tři let jsem studoval obě tyto tradice stejně tak jako různé mystické tradice islámu včetně súfismu. Pokládám se za praktikujícího súfije, protože věřím, že tato duchovní cesta mi umožňuje přijímat moudrost ze všech tří tradic zároveň. Z akademického hlediska se mé základní a doktorské studium týkalo religionistiky (speciálně hermeneutiky, vědy zabývající se výkladem) a psychologie (psychologie nábožen-ských tradic světa orientované na tělo). Přes deset let jsem tuto kom-binaci – interpretaci textů a psychologii – přednášel na universitní úrovni. Co se týče zkušenostního základu, měl jsem tu čest se učit od mnoha židovských, křesťanských a súfijských mystiků, známých i neznámých, a od mnoha lidí napříč blízkovýchodním světem. Podobně jako oni i já věřím, že ježíš byl živou bytostí z masa a krve. jeho blízkovýchodní jméno bylo ješua, což je forma bib-lického jména jošua, což znamená „Jah – Svatý Život – spasí nebo

osobní historie / 17

ochrání“. v této knize střídám jména ježíš a ješua, přičemž to dru-hé užívám, když kladu důraz na jeho blízkovýchodní kořeny. ať již ješua svému poslání rozuměl jakkoli, inspiroval hnutí, které hluboce ovlivňuje svět ještě po dvou tisících letech. Důraz na ježíšův blízkovýchodní původ nejen zpřístupňuje náhle-dy, které představuji v této knize, ale rovněž umožňuje křesťanům porozumět, že uvažování a poselství proroka, jehož uctívají, vyrůstá ze stejné půdy jako tradice jejich židovských a muslimských sester a bratří. V rozpoznání této skutečnosti leží síla překonávající staletí nedůvěry a tragédií. V této knize se nebudu zabývat tím, před jak dávnou dobou toto tragické rozdělení nastalo. mým záměrem bylo stavět významové mosty, jež mohou pomoci propojit lidi všech tradic, kteří milují a vyznávají ježíše, stejně jako všechny, jež inspiroval svými slovy a příkladem. jestliže je toto úsilí nějak záslužné, nechť jsou zásluhy připsány mým učitelům. jestliže přináší prospěch, ať ho přinese vzhledem k příštím dvěma tisíciletím, v nichž z vůle jediného moudrost blíz-kovýchodního ježíše zaujme právoplatnou pozici v diskusích a ak-tivitách, jež ovlivní budoucnost naší planety.

18 / Skryté evangelium

/ 1 . kapi to la /

Skryté evangelium

Kdesi v Judské poušti… Nebo v kopcích nad Mrtvým mořem… Nebo v zelených horách Galileje…

potulující se beduín narazil na jeskyni. v jeskyni našel drolící se urnu, která obsahovala starobylý rukopis napsaný na kožených svitcích. okamžitě si uvědomil, že takový nález by mu mohl vynést slušnou sumu peněz. sebral tedy rukopis, vzal ho domů a později ho prodal neblaze proslulému obchodníkovi se starožitnostmi na černém trhu. obchodník se opatrně pustil do otevírání rukopisu, který jen stěží udržel v třesoucích se rukou. Částečná znalost starobylých jazyků včetně aramejštiny mu umožnila rozluštit slova „ješua bar alaha“ na prvním řádku: „ježíš, syn Boží.“ V tomto bodě našeho příběhu se různí církevní představitelé, učen-ci a armádní důstojníci doslechnou o existenci dokumentu a započnou hon za rukopisem. a jak pokračuje komplikovaná podvodná hra, roste věhlas rukopisu. Říká se o něm, že obsahuje dosud neobjevené evangelium židovského proroka a reformátora z 1. století. Ti, kdo po něm slídí, si zoufají stále více. Začínají lhát a krást, jen aby dokument získali. Ti, kteří ho drží ve vlastnictví, počítaje v to i vědce, ho ukryjí tak, že ho nikdo živý nemůže spatřit.

Tři století rozmanitosti / 19

Tento příběh se víc než polovinu století vyprávěl v bezpočtu vari-ací. objev svitků od mrtvého moře z roku 1945, právě tak jako objev knihovny poblíž Nag hammádí v egyptě, se odvíjel podle stejné osy příběhu. ještě dnes existuje v místech, kterými ježíš a jeho první učedníci možná putovali, mnoho neobjevených jeskyní. Zítřek může přinést objev, který revolučně změní náš pohled na ježíše a prvotní křesťanství. Nebo možná k nálezu již došlo a rozhodující rukopis zůstává v soukromých rukou. Všechny tyto úvahy jsou i nadále před-mětem obrovských a velice oblíbených spekulací. Tímto příběhem a různými jeho variacemi protéká silný spodní proud: podezření, že ježíš řekl a učinil jiné věci než ty, které byly zahrnuty do čtyř kanonických evangelií schválených ortodoxním křes-ťanstvím. Například Tomášovo evangelium, objevené jako součást knihovny Nag hammádí, ukazuje ježíše, který hovoří jako židovský mystik:

Člověk, který hledá, ať nepřestává hledat, dokud nenajde. Když najde, bude otřesen, a jakmile bude otřesen, bude se divit a stane se králem veškerenstva. (Logion 2)

jsou tato slova prostě jen padělkem, který vyrobila skupina prakřes-ťanů, jimž odborníci obvykle přezdívají gnostikové? Do jaké míry odrážejí skutečná ježíšova slova? Početná skupina badatelů časově umísťuje sestavení Tomášova evangelia do 1. století n. l. Tak by bylo Tomášovo evangelium jedním z nejstarších textů. má se za to, že tento text sesbírali židokřesťané v oblasti východní sýrie, tj. ob-lasti, o které se v dějinách takzvaného západního křesťanství právě často nemluvilo. a tak záhady týkající se ježíšových autentických slov pokračují a vedou nás stále víc do minulosti.

TŘI sToLeTí roZmaNITosTIPodle nejaktuálnějších výzkumů bylo bezprostředně předkřesťan-ské období ohromně rozmanité. možná nás napadne, že moderní křesťanství se také dělí na mnoho větví, jako jsou protestantská,


římskokatolická nebo východní pravoslavná. avšak v průběhu dvou set let od doby ježíšova života existovalo v prvotním ježíšovském hnutí mnohem víc skupin. mnoho lidí mělo velice odlišné názory na to, co ježíš udělal nebo řekl. mohli bychom všechny tyto lidi nazývat židokřesťany nebo křesťanožidy, ale jak bylo poznamenáno v před-mluvě, ani jeden z termínů v 1. či 2. století neoznačuje samostatnou ortodoxní skupinu nebo soubor skupin. Dle jednoho zdroje existovaly v prvních třech stoletích po ježíšově smrti stovky odlišných verzí jeho slov, stovky „evangelií“.7

jak byly zapamatované ježíšovy výroky a činy postupně zapi-sovány, začalo této rozmanitosti ubývat. součástí procesu, v němž ústní tradice přechází v psanou podobu, je vždy zároveň i výběr a tato selekce prováděná každou skupinou následovníků určuje její postoje ohledně podstatných otázek. Navíc ti, kteří neuměli číst, byli z toho-to rozhodovacího procesu8 do značné míry vynecháni. Při existen-ci mnoha těchto existujících zapsaných evangelií rozmanitost uvnitř prakřesťanství pokračovala ještě dalších tři sta let, do doby, než si římský císař konstantin, právě konvertovavší k jedné z forem víry, uvědomil, že stabilní impérium nelze vybudovat na stovkách proti-kladných výkladů ohledně toho, kdo vlastně ježíš byl. V roce 325 n. l. přikázal, aby se shromáždil koncil biskupů a teologů do Niceje (ležící v dnešním Turecku), aby bylo jednou a provždy stanoveno, co ježíš řekl a vykonal. Teologická část debaty se soustředila na to, zda byl ježíš člověk, božstvo nebo kombinace obojího. Údajně byl v Niceji vyvíjen na všechny zúčastněné určitý nátlak v tom smyslu, že pokud konstantin neobdrží souhlasné stanovisko, které si přeje, může stáhnout svoji podporu křesťanství jako takovému.9

Vzhledem k takovému nátlaku bylo učiněno množství kompro-misů. Například – jelikož v římské kultuře bylo velmi oblíbené slu-neční božstvo – koncil prohlásil římský „den slunce“ křesťanským svátečním dnem. Tento den v týdnu neměl pro ježíše a jeho první následovníky žádný zvláštní význam.* obdobně koncil přejal dobu

* Zde je ovšem třeba připomenout obecně známou skutečnost, že „den slun-ce“, neděle, doslovněji například v němčině a v angličtině Sonntag a Sunday,

Tři století rozmanitosti / 21

tradiční oslavy narození slunce v období zimního slunovratu jako da-tum ježíšova narození. koncil rovněž převzal tradiční symbol slunce, světelný kříž, jako oficiální symbol křesťanství. Předtím figuroval kříž v křesťanském umění či ve výzdobě katakomb jen zřídkakdy. stejně tak se do té doby neobjevovalo příliš často ježíšovo vyobrazení vzhle-dem k opatrnosti židokřesťanů, aby se nedopustili modloslužby. Na teologické úrovni sestavil koncil Nicejské vyznání víry, jež představovalo další kompromis, jež řada účastníků koncilu nemohla ani plně podpořit, a mnohdy ani plně pochopit. Pod toto vyznání se však „podepsali“, aby se zalíbili císaři. Nicejské vyznání vyřešilo otázku, zda byl ježíš člověkem nebo Bohem, nesrozumitelnými slovy popisujícími ježíše jako „zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s otcem“. krédo rovněž ustanovilo jednu z verzí toho, čemu se říká trojice – víru v Boha jako otce, Syna a Ducha svatého – jako orto-doxní věrouku západní církve.* Nicméně početná, a snad dokonce převážná část křesťanů té doby věřila, že Bůh je jeden a neviditel-ný, jak učí židovská Písma a jak o tom jasně vypovídá Boží jméno Alaha (jež znamená jednotu) v ježíšově jazyce, aramejštině. Z toho důvodu bylo v následujících letech po koncilu v Niceji a po nava-zujících koncilech ve efezu a Chalcedonu zavražděno kvůli svému přesvědčení10 zhruba milion těchto „unitářských“ křesťanů. Dále koncil v niceji zakázal všechny verze a varianty evangelií s výjimkou matouše, marka, lukáše a Jana. podle jedné tehdejší,

je zároveň prvním dnem židovského, a tudíž i prvotněkřesťanského týdne, a že během tohoto prvního dne v týdnu došlo k události zcela zásadní pro křesťanskou víru, totiž ke Vzkříšení. Toto „načasování“ by jen stěží bylo možné označit za „náhodné“; naopak je významově velice výmluvné od počátku, a nejde tedy jen o konstantinovo „nábožensko-politické opatření“. Navíc platí, že „tematické“ shody mezi různými světovými náboženskými tradicemi nejsou jen příležitostí je politicko-strategicky zneužít, nýbrž poukazují na jednotnost řekněme „Pra-tradice“ (pozn. red.).* autor zřejmě západní církví míní celé ortodoxní křesťanství. Trojiční učení o Bohu není vlastní pouze západním křesťanům, ale stejně tak křesťanům vý-chodním. Ve východním pravoslavném křesťanství hrají trojiční motivy ještě podstatnější roli než v křesťanství západním. V současné době z širšího křesťan-ského společenství toto dogma odmítají pouze unitáři a kvakeři (pozn. překl.).


avšak spíše apokryfní zprávy, bylo rozhodnutí učiněno následujícím způsobem: jednoho dne byly stovky evangelií a zpráv o ježíšově učení, jež byly v tom čase dostupné, umístěny pod stůl ve shromaž-ďovacím sále. Na sklonku dne, když všichni odešli, byl sál zamčen a všichni shromáždění biskupové byli vyzváni, aby se modlili za to, aby se opravdová evangelia zázračně zjevila příští ráno nahoře na stole. Příští den se objevily na stole pouze knihy matouše, marka, Lukáše a jana. Ve zprávě se už neříká, kdože měl u sebe přes noc klíče od místnosti. ať už je toto svědectví pravdivé či nikoli, od tohoto okamžiku dále byly alternativní verze ježíšova příběhu buď ukryty (jako Tomášovo evangelium), nebo zničeny. o některých z nich, například evangeliu podle židů, víme pouze díky tomu, že jsou zmíněna v textech představitelů rané církve, kteří s nimi polemizovali. Nepochybně každé náboženství obsahuje ve svých dějinách prvky, jež mohou zatemnit učení proroka, na němž jsou založena. Některá z těchto zatemnění lze prostě vysvětlit lidskou přirozeností: prakřes-ťané byli například mnoho let římským impériem perzekvováni a na-jednou zahlédli příležitost získat imperiální sponzorství. To pokušení bylo prostě neodolatelné.11 Nicméně jelikož víme, kolik svědectví bylo průběžně zničeno, a protože náboženství, jež uplatňuje nárok na ježíšovo jméno, bylo v západní kultuře tak vlivné, výzkum zabývající se definitivní podobou ježíšových slov pokračuje dále.

skryTější eVaNGeLIaV uplynulých sto letech hledali odborníci „skryté evangelium“ ještě i jinými způsoby. Na základě zkoumání různých textových vrstev v knihách marka, matouše, Lukáše a jana předpokládali existenci hypotetických pramenů, jež autoři těchto knih při psaní používali. Nejznámější pramen, nazývaný Q (z německého slova Quelle, které v překladu znamená pramen), sestává v zásadě z duplikátních částí matouše a Lukáše, jež se však neobjevují u marka. hypotéza zní přibližně takto: mnoho odborníků považuje marka za nejstarší evan-gelium, jehož opis máme k dispozici. Pokud autoři matouše a Lukáše

skrytější evangelia / 23

nebyli informováni o práci toho druhého, pak ty části těchto dvou knih, které nepoužívají jako svůj zdroj marka a které se překrývají, museli použít jiný zdroj: Q. Tak jako u Tomášova evangelia se i zde předpokládá, že Q je sbírkou výroků, aforismů a podobenství plus několika zde zazname-naných událostí. mnoho odborníků v současné době považuje tyto rané textové vrstvy za plody různých rozvíjejících se společenství ježíšova hnutí. Nicméně je důležité si uvědomit, že všechny tyto teo-retické struktury jsou založené na výše zmíněných předpokladech. jakkoli tito vědci chápou svoji práci jako historickou, jedná se stále jen o teorii, se kterou by všichni teoretici nesouhlasili.12

avšak existuje i jiný příběh skrytého evangelia, vyprávěný jen zřídkakdy. V době koncilu v Niceji byly východní oblasti, kde se dnes rozkládá Turecko, sýrie a Irák, pod správou perské říše. Na tomto území, v době po zničení jeruzalémského chrámu r. 70, vznikla v bezpečí skupina prvotních křesťanů. raní židokřesťané na perském území byli převážně semitského původu a všichni mluvili aramejsky. jelikož Peršané byli nepřáteli Římanů a jelikož Římané pronásledova-li křesťany, rozhodli se Peršané dovolit těmto křesťanům, aby v míru praktikovali své náboženství (další příklad staré zásady, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel). Tito prvotní křesťané vybudovali v říši s podporou Peršanů13 školy, knihovny a bohoslužebné prostory. a to ve stejné době, kdy Římané v evropě a oblasti středozemního moře křesťany pronásledovali. Během prvních čtyř století křesťanské éry vlastnili aramejsky hovořící křesťané na těchto územích opisy nejstarších spisů, jež mohli ve svých domovech svobodně studovat a nad nimiž mohli rozjímat bez jakéhokoli strachu z represí. v nejstarším období pa-třilo k těmto opisům i Tomášovo evangelium, které bylo s největ-ší pravděpodobností sestaveno na území dnešní sýrie a odráží se v něm pohled na ježíše jako na postavu mudrce spíše než jako na Spasitele. Verze spisů, jež užívali tito židokřesťané, pocházely z okolí edessy, tedy z místa, které se nachází ve východní části dnešního turecka, a staly se známými pod názvem pešita, který znamená


něco, co je jednoduché, přímé a pravdivé. Pešita zahrnovala základ-ní evangelia marka, matouše, Lukáše a jana, nicméně zapsaná ve formě aramejštiny, která byla bližší dialektu, jímž mluvil samotný ježíš.14

Protože tito aramejští křesťané mluvili a uctívali Boha stejným jazykem jako Ješua, domnívali se (a jejich potomci se stále domníva-jí), že Pešita je původním zněním aramejských ježíšových slov, a že tudíž zůstali velice blízko duchu původního poselství. Přestože někteří aramejsky mluvící židokřesťané se ubírali stejnou cestou jako koncil v Niceji, přerušili později kontakty jak s římským, tak s východním ortodoxním křesťanstvím kvůli stále se zvyšující komplikovanosti vyznání víry a kvůli mocenským pokusům vnutit všem křesťanům pouze jednu teologii. Během následujících patnácti století se o nich do evropy dostalo jen málo zpráv. Západní křesťanství zatím prošlo vlastním politickým a teologickým vývojem. jak poznamenává současný asyrskokřesťanský spisovatel abraham rihbany:

Syrští křesťané semitského původu mají jen máloco společného s rozvo-jem „věrovyznání křesťanstva“. Způsobu myšlení východních křesťanů je cizí teologické uspořádání podle politického vzoru. Vždy byli spíše vy-znavači nežli teology, věřícími nežli systematickými mysliteli… Křesťan-ská církev pocházela ze skupiny prostých židovských následovníků Ježíše Krista v Palestině… Vyznání víry teologů sestávají z množství článků, Kristovo vyznání víry pouze ze dvou: „Miluj Boha z celého svého srdce a bližního svého jako sebe sama.“15

jiný aramejský křesťanský učenec George Lamsa ironicky pozna-menal, že většině křesťanů v evropě ve středověku nebylo vůbec dovoleno číst Písmo až do příchodu knihtisku; do té doby směli do Písma nahlížet pouze kněží. Dokonce i vlastnit překlad evangelií do místního jazyka, řekněme do angličtiny, se považovalo za zlo-čin trestaný smrtí. Na druhé straně aramejsky mluvící křesťané měli o celé tisíciletí dříve ve svých domovech kopie evangelií v aramej-štině volně k dispozici.

Duch blízkovýchodní spirituality / 25

DucH BlíZkovýcHoDní Spiritualityjak si všimli Lhamsa a rihbanny, myšlení člověka hovořícího semit-ským jazykem se podstatně liší a dává skutečnosti jiný smysl, než jak se to děje v myšlení člověka hovořícího řecky nebo latinsky. jako západní lidé jsme vyrůstali s mnoha řeckými a evropskými jazyko-vými modely. Učili nás, že tyto modely utvářely podstatu civilizace a vědy, takže je bereme za samozřejmé. avšak existují i jiné, stejně hodnotné způsoby, jak nazírat svět. aramejština i hebrejština, jak si později vyložíme, mají například pouze jednu předložku, jež musí popsat jak vztah „v“, „uvnitř“ (myš-leno „v mém vnitřním, citovém životě“), tak „mezi“, „uprostřed“ (tj. „mezi/uprostřed mé vnější sociální komunity“). když „uvnitř“ a „uprostřed“ jsou stejným slovem, potom způsob, jak přistupuji k různým hlasům v sobě – ke svým vnitřním „já“ – je vždy spojen se způsobem, jak přistupuji ke svým přátelům, sousedům a nepřáte-lům – svým vnějším já. kromě toho, řecké rozdělení života na „mysl“, „tělo“, „emoce“, „psýché“ a „ducha“ podtrhuje moderní západní po-stoj. semitské jazyky takto skutečnost nedělí. Používají víceznačná slova pro podvědomé já, jež je cele provázané s já společenství. Vy-plývá z nich kontinuita mezi tím, čemu říkáme duch a tělo, a nikoli oddělení. můžeme to považovat za mystiku, avšak s tím dodatkem, že rozlišování mezi mystickým a profetickým je rovněž výsledkem pozdějších spekulací a myšlenek vycházejících z řečtiny. akade-mici obvykle mluví o mystice jako o esoterním učení předávaným jen malému množství vyvolených nebo pěstovaným v odloučení askety. Proroctví pak definují jako exoterní, sociálněkritické myš-lení, jež usiluje o změnu událostí. Toto rozdělení však neexistuje ani v hebrejštině, ani aramejštině nebo v arabštině. Podobně je také západní pohled na to, co zakládá „dějiny“, ovlivněn jazykem, jenž odděluje vnitřní od vnějšího. Západní pohled odděluje kosmologii, která představuje způsob, jak nahlížíme své místo v kosmu, od psy-chologie, jež představuje způsob, jak nahlížíme svůj vnitřní život. Západní pohled nebere ohled ani na historická nebo vědecká fakta. semitský jazykový postoj se od západního úplně odlišuje. odráží


poznání, že existuje jediné společenství zahrnující všechno od planet až po hlasy podvědomí. ježíš se narodil jako aramejsky mluvící, podobně jako drtivá vět-šina jeho posluchačů. aramejská podoba ježíšových zaznamenaných slov nám poskytuje přinejmenším svědectví o tom, jaký pohled měla raná skupina židokřesťanů na ježíšovo učení. ale ještě více nám umožňuje podílet se na bohatství aramejské myšlenkové soustavy se všemi jejími dvojznačnostmi a paradoxy, jež jsou přítomny v její spiritualitě, to znamená v zakoušení posvátného.

roZLUšTěNí skryTého eVaNGeLIajestliže se zabýváme ježíšovými slovy v aramejštině, můžeme se podílet na významné semitské jazykové tradici: na překladu a vý-kladu jako osobní duchovní praxi, a nikoli jako na předmětu pouze akademického bádání. Praxe má sama o sobě mnoho úrovní a nuancí. V příštích několika kapitolách se postupně zvětší naše obeznámenost s touto praxí. Pro začátek řekněme, že jednoduché slovo v aramejštině nebo heb-rejštině může často znamenat několik zdánlivě úplně odlišných věcí. Například aramejské slovo šema (stejně jako jeho semitský kořen š-m nebo šem) může znamenat světlo, zvuk, jméno nebo ovzduší. když se zabýváme ježíšovým napomenutím, abychom se modlili „s mým nebo v mém šema“ (obvykle překládaném „v mém jménu“), který význam byl zamýšlen? Podle blízkovýchodní tradice ve slovech svatého Písma či ve slovech proroka mohou být přítomny všechny významy naráz. Čtenář se pak musí dívat na překlad několika různý-mi způsoby. Navíc aramejština a hebrejština samy o sobě umožňují bohatou a poetickou hru se slovy, jako například vnitřní rýmování samohlásek, opakování konsonantních zvuků a souběžných frází. Tyto prostředky dále zvyšují možnosti překladů a výkladů předkládaného tvrzení. když například upravíme kořen slova šem, mohou se jeho významy dále rozšiřovat. Například první řádek modlitby obvykle nazývané modlitba Páně obsahuje slovo šem-aja, obvykle překládané jako „nebesa“. koncovka, jež byla přidaná k šem, naznačuje, že jeho

rozluštění skrytého evangelia / 27

smysl se rozšiřuje bez omezení. aby čtenář slyšel další možnosti prvního verše, musí převzít tuto větu z aramejských evangelií, Abun de-bašamaja, a uslyší několika různými způsoby – asi něco na tento způsob:

Ó Ty Jediný, jehož dech proniká veškeré bytí ve všech oslnivých podobách. Ó Původce universa, z tvé hlubiny nejhlubší přichází další vlna zářícího života. Ó oplodňující a vyživující Dárce života! Tvůj hlas se rozléhá celým kosmem. Otče-Matko, dávající život Jednotě, vibrací uvádíš v život novou formu v každém okamžiku.16

Ve standardním překladu (v angličtině je to kjV) nacházíme „otče náš, jenž jsi na nebesích“. o tři století později Nová jeruzalémská bible tento překlad vylepšuje pouze mírným zkrácením na „otče náš na nebesích“. V obou případech dodatečné nuance a návrhy plynoucí z aramejštiny, jež mohly být slyšeny semitským posluchačem, zcela chybí. To neznamená, že by tyto překlady byly špatné, jsou jen velmi omezené. Nedokážou zachytit všechny spirituální možnosti aramej-ského originálu – a jejich mnohem víc, dokonce i v tomto jediném verši modlitby. obrazně řečeno, jsou jako pomerančový džus pře-ceděný přes velmi jemný filtr a převařený, zbavený všech cenných vitaminů, minerálů, stopových prvků a dužiny. každý verš mého poetického překladu zmíněné modlitby je ne-úplný, nicméně směřuje k jednotě, která je vyjádřena v samotných aramejských slovech: Abun de-bašamaja. Navíc platí, že když se čte


modlitba nahlas, může někdo vzhledem ke svým životním zkuše-nostem slyšet jednu linii verše mnohem jasněji než jinou. vzhledem k blízkovýchodní tradici spirituálního výkladu se může tato linie pro tuto osobu stát okamžitým překladem. slova proroka či mystika – příběhy, modlitby, vizionářské vý-povědi – v této tradici překladu a výkladu vyzývají čtenáře, aby jim porozuměl na základě vlastní životní zkušenosti. Tyto tradice předpokládají, že můžeme zachytit význam posvátného textu pouze v jedinečném čase a na jedinečném místě ve vztahu ke své vlastní životní zkušenosti. Tento způsob překladu-výkladu nejen přemosťuje jazyky, nýbrž rovněž propojuje to, co může být řečeno slovy, s tím, co obsahuje nevyslovitelnou zkušenost. jedná se o „překlad“ mezi naším vnějším žitím a žitím vnitřním stejně jako mezi naším bytím jako jednotlivců a naším bytím jako členů komunity. a jak zkoumá-me hlavní témata ješuova učení, musíme přitom pamatovat na to, že tento výzkum podnikáme pro své vlastní duše, a nikoli pro nějakou takzvanou objektivní představu, kým ježíš vlastně byl. V blízkový-chodním smyslu slova by tato kniha mohla být slyšena jako řada příběhů a poučení směřujících k tomuto cíli.

náStroJe výZkumuV této knize poskytnu prostředky, jež zpřístupní význam ježíšových slov a umístí tato slova rozhodně do kontextu jeho vlastního jazyka, životního prostředí, kultury a spirituality. souhrnně tyto prostředky jsou:

– aramejský jazyk a jeho kulturní pozadí;– sdílený světonázor, psychologie a kosmologie příbuzných semit-

ských jazyků, zahrnujících i hebrejštinu a arabštinu;– tradice mystického překladu a výkladu související s těmito

jazyky;– duchovní praxe vyrůstající z tohoto světonázoru a tradice

výkladu;

nástroje výzkumu / 29

– různorodá raně křesťanská podání ježíšových slov včetně čtyř kanonických evangelií (v aramejské verzi) a tomášova evangelia (v koptštině a ve zlomkovité řecké verzi).

shromážděním všech těchto nástrojů máme k dispozici vynikající prostředky k tomu, abychom spatřili ježíše blízkovýchodním objek-tivem. obrazně si nasazujeme brýle, jež nám umožní přijímat sku-tečnost spíše hlubinně nežli jen dvojrozměrně. Doufejme, že tím, jak budeme v této knize postupovat kapitolu za kapitolou, hlubina se pro pozorovatele naplní a zvětší tak, že skutečné evangelium skrývající se za obvyklými překlady se samo vyjeví. Tento proces je náročný, protože o ježíši bylo v uplynulých dvou tisíciletích napsáno velice mnoho. abychom užili jiného obrazu, po-koušíme se obnovit původní plané květiny, rostliny a stromy v určité oblasti poté, co byly přešlechtěné nebo vypasené. současný velmi oblíbený akademický postoj tvrdí, že jediné, co můžeme ve skutečnosti udělat, je zrekonstruovat si obrázek raně křesťanských komunit, v nichž vznikly texty, které máme k dispozi-ci.17 Vše ostatní je hypotéza a my za těmito texty nemůžeme nalézt žádného „skutečného“ ježíše. Bezpečně lze říct jedině, že pravda je relativní. ale život bezpečný není. soustavně nás vyzývá k tomu, abychom činili rozhodnutí založená na našem vlastním, často intui-tivním smyslu pro to, co je v dané situaci dobré. toto intuitivní pojetí moudrosti si s sebou neseme stále. Lze je rozšířit a obohatit praxí a kontemplací. mým skutečným záměrem zde je odhalit skrytý zdroj toho, jak to praktikovat: ježíšovu moudrost. Ve vztahu k raným křesťanským komunitám vycházím z jedno-ho podstatného předpokladu: tyto skupiny nepadělaly nic, co by si bývaly přály, aby ježíš řekl. Není pochyb, že k různým textům byly přidány různé dodatky. avšak k přirozenému procesu přenášení ma-teriálu z ústní tradice do písemné patří jak rozpomínání, tak selekce. různé skupiny sesbíraly podobenství a výroky, jež si je pamatovaly z ústního podání a které vnímaly jako důležité. Vynechaly jiné vý-roky a utkaly kolem nich vlastní interpretace, tak jak by to vypravěč učinil i dnes. a dokonce také ve světě dnešní žurnalistiky, která si


takzvaně zakládá na faktech, zjišťujeme, že reportéři vybírají fakta, jež považují za důležitá a jež jsou často přepsána editory a někdy i vydavateli, kteří vůbec nebyli svědky událostí. když v prvé řadě hledíme na výroky a příběhy ježíše, tak jak jsou uvedeny v Tomášově evangeliu a v raných Q vrstvách matouše a Lukáše, spíše než na pozdější teologická tvrzení o jeho osobě, oci-táme se tváří tvář původnímu mystikovi Blízkého východu. Dokonce i janovo evangelium (které mnoho odborníků chápe jako mnohem více teologické dílo) vyjevuje mnohé aspekty ze židovského mys-tického zázemí.18 Přestože existuje mnoho spekulací, že ježíš mohl základ svého učení obdržet jinde, například v Indii nebo v Řecku, já nenacházím v jeho prorockém a mystickém učení nic, co by moh-lo pocházet z oblastí mimo šířeji pojaté tradice Blízkého východu. k nim patří nejen různé židovské tradice, ale rovněž moudrost egypta a další místní lidové tradice, živé v dané době.

ProČ se VyDaT Na LoV?má něco z toho význam ještě pro něco jiného než pro naši osobní spirituální zkušenost, i když ta je sama o sobě velmi důležitá? Jsem přesvědčen, že to má obrovský význam pro způsob, jak vnímáme sebe navzájem i své místo ve světě přírody. ješua žil ve světě, kde posvátné a přírodní bylo vzájemně propojené, a nikoli oddělené ši-rokou propastí. jak ještě uvidíme, rozdělení nebe a země, které po-kládáme za samozřejmé, je výsledkem špatného překladu a výkladu velice hlubokého židovského příběhu stvoření. když západní křesťanství učinilo rozhodnutí, které před přibližně patnácti stoletími učinilo, nevytvořilo pouze teologická vyznání víry, která zmenšila prostor pro vlastní duchovní zkušenost, ale rovněž tak oslabilo spojení mezi lidským, přírodním a božským. Tendence zmenšovat různost duchovních zkušeností s sebou přinesla i tendenci omezovat a kontrolovat svět přírody, a to z důvodů postupující civi-lizace, jak tomuto procesu dnes říkáme. Nyní si mnozí z nás začali klást otázku, co je to za druh civilizace, jenž nás dovedl na pokraj ekologické katastrofy.

Proč se vydat na lov? / 31

Z pohledu Blízkého východu platí, že jestliže božství znamená skutečnou jednotu, pak musí mít specifický vývoj západního křes-ťanství specifický cíl. To se týká i nesnází, když se setkají původní, zemitě orientované blízkovýchodní kořeny a tragické následky těchto nesnází. až do nynějška leželo „skryté evangelium“ hluboko zasuté v západní psychice, čekající snad právě na tento okamžik, až bude od-haleno. Věřím, že tím, jak vynášíme na světlo tento skutečný poklad, objevíme chybějící propojení s naší kolektivní západní duší a nalez-neme řešení potíží, se kterými se v současném světě potýkáme.

Dech: duch života / 47

/ 3 . kapi to la /

Dech: duch životaBůh je dech. Vše, co dýchá, přebývá v Jediném bytí. Od mého dechu až ke sdílenému vzduchu, k větru, jenž vane kolem planety Země: posvátná Jednota inspiruje všechno. – alternativní čtení Jana 4,24 z aramejštiny (ČEP: „Bůh je duch.“) Zralí jsou ti, kdož spočívají v dechu, těm náleží království jednoty. Blahoslavení jsou ti, kteří si uvědomili, že dech je jejich prvním i posledním vlastnictvím, jejich bude „já mohu“ kosmu. – alternativní čtení Matouše 5,3 z aramejštiny (ČEP: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“)

ježíš odkazuje na „Ducha“ ve čtyřech kanonických evangeliích více než stokrát. Užívá tohoto slova ve vyjádřeních podobných tomu výše citovanému jakož i ve výroku, že rouhat se Duchu svatému je neodpustitelný hřích (ČeP): „... kdo by řekl slovo proti Duchu

39

48 / Dech: duch života

svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím“ (matouš 12,32). Jak aramejský výraz rucha,40 tak hebrejský ruach – které se pře-kládají obvykle jako „duch“ – znamenají hned několik věcí najednou: ducha, vítr, vzduch i dech.* Překlady, jež vzešly z evropského křes-ťanství, předpokládají, že pouze jedna z těchto možností je vhodná pro všechna místa v Písmu. Nicméně jak jsme již viděli, platí, že rozvažujeme-li o mystikových či prorokových slovech v blízkový-chodním smyslu, musíme vzít v potaz všechny možnosti zároveň. Takže svatý Duch musí zároveň být i svatým Dechem. To je mnohem víc než jen hraní se slovy a vyžaduje to změnu našeho vědomí. oddělení ducha a těla, lidství a přírody, které často považujeme v angličtině za samozřejmé, se začne ztrácet. mnoho západních vědců se obdivuje ježíšově profetické posta-vě i jeho zaznamenaným výrokům. Předpokládají však, že skutečná prorokova moudrost a mystika jsou pohřbeny pod staletími, kdy do-šlo k přizpůsobení jiné kultuře a dokonce i k úpravám křesťanských písem jako takových. mnozí vědci cítí, že když některé církve ve jménu ježíše vylučují vědecké teorie, jako například evoluci nebo teorii relativity, staví tak neproniknutelnou hradbu mezi vědou a ná-boženstvím. jak teologové, tak vědci se však pokoušejí vytvořit v této hradbě okna.41

rozdíly nemají možná ani tolik co dočinění s vědou a nábožen-stvím jako se dvěma odlišnými přístupy ke vztahu mezi Bohem, člověkem a přírodou: západním a blízkovýchodním. když začala zá-padní církev zdůrazňovat, že definicí spásy je víra v ježíše, byla z této definice vyloučena příroda. Příroda a divočina byly chápany spíše jako místa konfliktu než kontemplace. To vedlo k touze – téměř po-vinné – si přírodu podrobit a ovládnout ji. Ve východní církvi nicméně zůstala příroda oporou duchovního života a účastnicí „spásy“.42

jsem přesvědčen, že západní kultura má podvědomě tako-vé chápání ducha a duchovna, jež je vlastně jakýmsi přehnaným

* Podstatná je zde rovněž skutečnost, že v semitských jazycích jde o slovo rodu ženského (pozn. red.).

Duch a pravda jsou dechem a harmonií / 49

zmaterializováním ježíšova velmi hlubokého a symbolického pojetí světa. Tento pohled sdílel ježíš s židovskými proroky, kteří byli před ním, a je obsažen v jeho jedinečných výrocích a příbězích, kterými chtěl v srdcích svých posluchačů vyvolat radikální změnu. mnoho jeho výroků o dechu a dýchaní odhaluje „domorodou“ moudrost, kterou až v tomto století znovuobjevili různí badatelé zaměřeni na práci s tělem.

DucH a pravDa JSou DecHem a HarmoniíPodívejme se nyní na celý výrok z jana 4,24, jak se objevuje v úvodu této kapitoly. obvykle se překládá jako „Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v duchu a v pravdě“ (ČeP). již jsme viděli, jak se první část výroku v aramejské verzi liší: Z hlediska posvátné jednoty je můj dech propojen se vzduchem, který dýcháme všichni. je přítomen ve větru i v atmosféře, jež obklopuje celou planetu. toto ovzduší se poté spojuje s duchem-dechem a pro-niká viditelné i neviditelné světy. aramejské slovo „uctívat“43 užité v této pasáži může též zname-nat „sklonit se“ či „odevzdat se“. slovo šerara,44 překládané jako „pravda“, má v aramejštině i hebrejštině hned několik významů: to, co osvobozuje a otevírá možnosti, to, co je silné a intenzivní, a to, co jedná tak, aby byla zachována univerzální harmonie. Je to smysl pro správný směr v jedinečném čase, který u člověka oživuje jeho smysl života a ve stejný okamžik ho uvádí do souladu se vším ostatním. Na základě načrtnutí těchto dalších významů může druhá část verše 4,24 v janově evangeliu být čtena i takto:

Ti, kdož se odevzdávají Jednotě, sklánějíce se v nejhlubší oddanosti, nechť tak činí v dechu a harmonii, s vědomím správného směru, jenž ovládá světové větry.


v širším významu nás tento verš sjednocuje se všemi ostatními dý-chajícími bytostmi v jedné společné melodii. a v praktickém význa-mu – tady a teď – nás propojuje s mnoha rozdílnými světy, vnitřními i vnějšími.

DeCh VsTUPUje Do TěLamyšlenka, že dech vstupuje do těla, progresivně a s různými násled-ky, odkazuje zpět k hebrejskému Písmu, jmenovitě ke knize Genesis, a snad i k samotnému utváření hebrejštiny jako takové.45 Dle jednoho židovského mystického výkladu čtyři odlišné hlásky „h“ v hebrejšti-ně (což jsou čtyři odlišná písmenka) představují stupně vzájemného prostoupení hmoty a dechu a jeho důsledků:

– písmeno hej, velice rafinovaný zvuk, podobný anglickému h ve slově „hear“, „slyšet“. odkazuje k dechu, jenž je uvolněný a ne-zatížený a ještě není přitahován k jednotlivému tělu.

– písmeno chet, podobné ch ve skotskému slově loch (žádný ang-lický ekvivalent) odkazuje k dechu, který začíná vstupovat do těla a oživovat ho.

– písmeno chaf podobné jako ch v německém slově „Bach“; je to tvrdší ch než v předchozím chet a vztahuje se k již plně vtělenému dechu.

– písmenko ajin nemá žádný anglický ekvivalent, ale jedná se o hr-delní hlásku podobnou e v anglickém slovu they („oni“), ovšem bez koncového y, představuje dech, který se přespříliš nechal po-lapit a uvěznit.

V posledním bodě člověk nevypadává pouze ze spojení s posvátným, ale i s ostatními živými tvory. Tato hláska je například i ústředním kořenem aramejského46 výrazu pro nepřítele. Tento výraz můžeme přeložit také tak, že se jedná o někoho, kdo ve vztahu k někomu či něčemu vypadne z rytmu. Dýchat s výlučnou zaměřeností na vlast-ní omezené já – individuální „já“ odpojené od posvátného „Já“, od jediného bytí – je zároveň definicí egoismu.

„hřích proti Duchu svatému“ / 51

„hŘíCh ProTI DUChU sVaTémU“Pojem egocentrického dechu dává též smysl výroku o „neodpustitel-ném hříchu“ v matoušovi 12,31 (ČeP),47 kde ježíš říká:

Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno.

aramejské slovo překládané jako „hřích“48 může též znamenat to, co postrádá cíl, nebo upadnutí v omyl stejně tak jako neúspěch či chybu. jeho kořen též míří obrazně jak k zmařeným nadějím, tak k vláknům, jež se zašmodrchala. stejný kořen může také znamenat vykopat stud-nu nebo žlab či něco sešít, ucpat nebo zalátat. Takže v tom, co je zkažené, se zároveň skrývají tak říkajíc semena nápravy. aramejský výraz pro rouhání může rovněž znamenat zlořečení nebo doslovněji, budeme-li vycházet z kořenů slova, odřezávání, naříznutí, vniknutí, brázdu nebo rýhu. rouhat se může znamenat být odříznut od předmětu rouhání. „odpustit“ může též znamenat propustit na svobodu, nechat ode-jít, uvolnit, opustit, zapomenout nebo od kořenů něco obnovit do původního stavu. Na základě těchto možností můžeme sestavit následující rozšířený převod matouše 12,31, přinášející některé nuance, jež mohli ježíšovi posluchači slyšet:

Všechny typy zamotaného jednání, chybování a pády, trhliny a slzy – všechny způsoby, kterými se odřezáváte, kterými přerušujete spojení nebo narušujete vzor – mohou být a také budou napraveny. Dříve či později budete vysvobozeni z omylů, vaše poklesky do sebe přijme nicota, vaše nerytmické činy se vrátí zpět k původnímu tlukotu.


Avšak váš stav nemůže být zahojen či napraven, jestliže se odřezáváte od Zdroje všech rytmů, nadechování a vydechování veškerého vzduchu, větru a atmosféry, viditelného i neviditelného, jestliže se oddělujete od svatého Dechu.

když „hřešíme proti Duchu svatému“, můžeme být uzdraveni pouze bezděčným odevzdáním, jež nás navrátí zpět do posvátného spole-čenství jednoty. samozřejmě, ve skutečnosti nemůžeme zapomenout dýchat. můžeme nicméně přestat dýchat ve smyslu spojení s ostatními lidmi a naším okolím. Naše nynější západní kultura nás ve skutečnos-ti nepovzbuzuje, abychom si byli vědomi svého společenství dechu se svým prostředím. Pokud bychom si toho vědomi byli, měli bychom pravděpodobně zcela odlišný svět, než jaký máme dnes. Přesto se můžeme učit hojit naše vztahy skrze hlubší zkušenost s dýcháním.

veleBení SvatéHo DecHujak řekl ježíš: „kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (matouš 6,21). můžeme začít tak, že budeme věnovat nějaký čas objevování jedinečného daru vlastního dechu, jaký nemá žádná jiná lidská bytost. každý máme vlastní rytmus, svůj vlastní způsob, jak vnímat vlnu svého dechu, jak stoupá a zase klesá.

Pohodlně si na pár minut lehněte nebo sedněte a opět si položte zlehka ruce na srdce. Nesnažte se nic měnit, prostě jen pozoruj-te dech. Na putování dechu existuje mnoho rozmanitých okamži-ků: pocit, který máte, když začíná vstupovat dovnitř, když nabývá plnos ti a rychle se obrací a potom když začíná vycházet ven, když se blíží vyprázdnění a když se opět obrací. Na každé otočení a ob-rat v putování dechu reaguje naše tělo. Můžeme rovněž na každém jednotlivém stupni zaznamenat přítomnost či nepřítomnost smyslo-vého vnímání, myšlení nebo emocí. Můžeme cítit, že chceme zůstat v některé části cesty déle než v jiné – na počátku, uprostřed nebo na konci.

usídlit se v dechu / 53

Prostě pár minut zaznamenávejte všechny tyto pocity bez ja-kéhokoli posuzování. Přejete-li si, postupně se vraťte do běžného vědomí tak, že zakreslíte volně na papír křivku vlastního dechu. Nejedná se o vědecké zadání ani umělecký projekt, ale intuitivní momentku vašich pocitů z dýchání v tomto okamžiku. Možná se objeví i nějaké obrazy a slova. Toto cvičení je dobré provádět pravidelně měsíc i déle. Vaše kresby a slova se stanou jakýmsi deníkem dechu a na konci měsíce vám mohou povědět o vašem vztahu k dýchání víc než jakákoli kni-ha. Tak jako v zápisníku, kam si zapisujete sny, začínáte rozpozná-vat své vlastní symboly a znamení, můžete i tyto ukazatele své de-chové cesty začít interpretovat ve světle vlastní životní zkušenosti. Dýchání se tak může stát orákulem či barometrem, jenž nám poví, jaké emocionální „počasí“ v našem životě nastane. Takové zkoumání, stejně jako moudrost odvozená z Ježíšových slov, přímo souvisí s vhledy mnoha terapeutů a psychologů tohoto století orientovaných na tělo. Hlavní zásada všech nových tera-peutů a tzv. nových psychologů může být shrnuta jednoduše. Míra flexibility dechu v těle poukazuje nejen na psychické či emocionální zdraví, ale rovněž na míru propojení s ostatními.49 Z tohoto hledis-ka může být mnoho potíží našeho světa prostě souviset se selháním správného dýchání. Nebo, jak by řekl Ježíš, jedná se o hřích proti Duchu svatému.*

uSíDlit Se v DecHuNicméně, umožnit si dýchat prostě, v neomezeném spojení s posvát-ným, není tak snadné. jakmile začneme dýchat vědomě, narazíme na všechny subtilní způsoby, kterými zadržujeme dech. Například v matoušově verzi Blahoslavenství ježíš vyhlašuje ně-kolik podmínek, jak může jedinec nalézt sebe sama, a ukazuje, jak

* To je zjevně dovození argumentačně sporné a z hlediska důsledků dosti matou-cí, vezmeme-li v úvahu, že o hříchu proti Duchu svatému je v evangeliu řečeno, že na rozdíl od jiných hříchů/pochybení/netrefení se cíle atd., nebude odpuštěno (pozn. red.).


mohou tyto podmínky vést k harmonii s universem. Jak uvidíme v pozdější kapitole, slovo „požehnaný“, kterým začíná každý vý-rok, může být rovněž přeloženo jako „zralý“. aramejské čtení prv-ních tří blahoslavenství odhaluje toto poselství jako intimně propo-jené s dýcháním a s tím, co se stane, když začneme dýchat hlouběji a vědoměji. Například, překlad prvního blahoslavenství na počátku této kapi-toly poukazuje k prvnímu kroku hlubinného léčivého procesu, totiž k uvědomení, že v posledku nemáme žádný jiný domov nebo majetek než svůj dech. když říkáme o nějaké jednotlivé události, že „nám vyrazila dech“, zakoušíme právě toto. když to nastane, tak přinejmen-ším aspoň na chvíli začneme dýchat hlouběji. hlubší dýchání nám umožní vnímat i pocity a emoce, které jsme do té doby nevnímali. Ve skutečnosti můžeme poněkud zadržovat dech právě proto, abychom se těmto pocitům vyhnuli. Podržíme-li si toto v mysli, můžeme se podívat i na druhé blahoslavenství, jež zní v ČeP takto: „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.“ Být těmi, „kdo pláčou“,50 může v aramejštině znamenat kromě toho zmatek, nepokoj, bloudění, a to doslova nebo obrazně. mnozí z nás docela jistě zažili zmatek, když začali hlouběji dýchat – například, když stojíme tváří v tvář své smrtelnosti. „Být potěšeni“ může v ara-mejštině rovněž znamenat být sjednoceni zevnitř, vrátit se z putování nebo spatřit tvář, kterou jsme doufali, že spatříme. s těmi dodatečnými významy můžeme začít s překladem Blaho-slavenství asi takto:

Dozráli již ti, kteří se nemají čeho chytit, záplatujíce záplaty holého života, neboť oni budou opět setkáni, vlákna opět spojena. Blahoslavení jsou ti, kdož se octli ve zmatku a nepokoji, oni budou zevnitř sjednoceni.

usídlit se v dechu / 55

jsem přesvědčen, že podobně jako i v následujícím výroku o dechu z Blahoslavenství se doporučuje nezbytnost setrvat ve zmatku, který můžeme prodýchat, a uvědomit si tak příležitost k mnohem větší-mu uvědomění si Posvátné jednoty. Podobně obhajuje ježíš v citátu z první kapitoly tomášova evangelia hledání, nacházení a pocit zne-klidnění kvůli možnosti později žasnout a pak „vládnout nade Vším“. V jiném oddílu Tomášova evangelia ježíš říká:

Blahoslavený člověk, který se namáhal: našel život. (Logion 58)

Třetí blahoslavenství posouvá toto téma o krok dále. aramejský smysl slov zde zaráží v porovnání s obvyklým překladem: „Blahoslavení pokorní, neboť oni zdědí zemi.“ V aramejštině značí slovo „pokor-ný“51 ty, kdož zjemnili to, co je tvrdé, rigidní. Zjemnění předpokládá to, co je v nás i kolem nás. Věta „zdědí zemi“ neznamená v aramej-štině nabytí pozemku. slovo „zdědí“ znamená také přijmout sílu, moc a živobytí. slovo pro „zemi“ (ar’a) se vztahuje k celé přírodě stejně tak jako k přírodní síle, jež se manifestuje v různosti tvorstva ve vesmíru. Takže pravděpodobný otevřený překlad tohoto výroku z aramej-štiny, doplněný aramejskými nuancemi, by mohl znít asi takto:

Zralí jsou ti, kdož zjemnili to, co ztvrdlo, uvnitř i vně, oni se otevřou, aby přijali sílu a moc – své přirozené dědictví – od přírody.

První tři blahoslavenství nám říkají, že přirozeným důsledkem vědo-mého dýchání je nejprve jistý zmatek a nepokoj. poté se zklidníme, zjemníme a můžeme začít vstřebávat univerzální energii ze všeho kolem sebe. a opět můžeme tyto vhledy porovnat s odborníky, kteří se v tomto století zabývají terapií orientovanou na tělo. Ti přesvědčivě ukázali, že představa těla jako mechanismu je nevhodná. Pohyb těla není au-tomatickým systémem pák a kladek, ale spíše živoucím proudem ce-lého organismu, ve kterém hraje nezanedbatelnou roli uvědomování.


Například člověk si může uvědomovat pocity z postavení v prostoru, které mohou zaujímat klouby, svaly, tkáně a orgány, na té nejnepatr-nější úrovni. Tyto vjemy mohou být vnímány a ovlivňovány jemným naladěním uvědomování. V tomto kontextu může mít uvědomování dechu a křivky dýchání mocný terapeutický účinek.52

ješTě jeDNoU ZNoVUZroZeNíkdyž se teď vrátíme k závěrečné fázi ježíšova rozhovoru s Nikodé-mem, zjistíme, že obsahuje nádhernou formulaci duchovního života jakožto života naplněného vědomým dýcháním. Narodit se znovu z dechu, tím, že sledujeme jeho vnímání uvnitř a jdeme přitom do zdánlivé temnoty a z ní zase ven, je základem mnoha západních de-chových terapií. Člověk vstupuje do neznáma, do místa, jež se zdá temné a zlověstné, do vlastního vnitřního života. je-li člověk vytrvalý, přejde tak na novou úroveň bytí. Poslední část ježíšovy rady Nikodémovi, nádherně vyjádřená (ač-koli nesprávně přeložená), k takovému duchovnímu probuzení, zdá se, míří. Toto probuzení nás vyvádí ze světa duality do společenství se vším, co je:

Vítr vane, kam chce, a jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. (Jan 3,8)

s užitím jemných rozlišení dechu a ducha, jež jsme až dosud zkou-mali, můžeme překlad rozšířit následovně:

Dech, vítr a duch jsou poslušni vlastních tajemných nálad a svých vlastních harmonických zákonů. Když slyšíš jejich hlasy a cítíš jejich doteky, víš beze všech pochyb, že jsou. Nechápeš však, jak se spojují,

Činný dech / 57

jak se pozvedají a jak klesají, když křižují skrz na skrz celou zemi.

Jak tajemný se zdá být smysl a pohyb každého z lidí, již se navrátilo až ke Zdroji, znovuzrodili z Veliké temnoty skrze moc dechu a ducha.

V jednom z nejstarších židovských mystických cvičení se praktikující snaží znovu zakusit sestoupení ducha a dechu do formy a poté zažít vzkříšení a vzestup na cestě návratu k trůnu jediného. Toto duchovní cvičení se vztahuje jak k mysteriu stvoření, tak k vizím různých pro-roků.53 aramejský ježíš poukazuje zřetelně na linii této tradice. jak uvidíme v dalších kapitolách, ježíš se pokoušel soustavně propojovat semitské pojetí svatosti, světla, království, nebe a země s osobními, často mystickými zkušenostmi svých posluchačů. Pojímal své po-sluchače spíše na základě těchto zkušeností nežli na základě jejich postavení, příslušnosti k společenské třídě, bohatství nebo rituální čistotě – jak byly vymezeny politickými a náboženskými struktura-mi jeho doby. Zastávat takový postoj bylo právě tak revoluční jako nebezpečné.

ČINNý DeChPokaždé, když cítíme, jak se vítr prohání po naší kůži, můžeme si připomenout dobu, kdy jsme byli jen pouhým dechem. můžeme se rovněž rozpomenout, jak celá planeta byla jen zárodkem v mysli jedi-ného. V každodenním životě mohou být takové otázky příliš náročné. avšak v přírodě, v klidu jsme někdy inspirováni k takto hlubokému rozjímaní. Nicméně dokonce i ve městě se můžeme naučit rytmicky dýchat. Tak se můžeme začít osvobozovat od vzorců zadržovaného dechu, který nám brání odkrýt dokonalost našeho lidství. Předkládám zde jednu na tělo orientovanou modlitbu:


Zatímco kráčíte po ulici, slaďte rytmus svých kroků s rytmem svého dýchaní. Nejprve se pokuste nadechovat na čtyři doby a vydecho-vat rovněž na čtyři. Užijte tohoto rytmu k harmonizaci dýchání a chůze. Jak budete pokračovat, začnete cítit dech víc a víc uprostřed hrudi, v oblasti blízko srdce. Pociťujte, jak vás dech vede a pomá-há vám připravit se na to, co je před vámi. Zároveň vám uvědomění dechu umožní být více přítomnými vzhledem k výzvám okamžiku. Můžete si na pomoc soustředění říkat aramejská slova a-la-ha ru-chau (Jednota je Dech) na čtyři doby. Po pěti až deseti minutách, nebo až dojdete k cíli své cesty, se zastavte. Prociťujte, jak se vaše dýchání vrací zpět k přirozenému rytmu. Během jednoho či dvou nádechů oslavte spojení svého dechu s dechem všeho ostatního, včetně posvátného Dechu samotného.

sVaTosT: VyTVoŘeNí ProsTorU Pro PosVÁTNo

o autorovi / 197

o autorovi

NeIL DoUGLas-kLoTZ je nezávislý badatel v oblasti náboženství a psy-chologie. Vyrostl v multikulturní rodině, prarodiče z obou stran pocháze-li z evropy a v jejich žilách kolovala německá, židovská, polská a ruská krev — od malička slýchával němčinu, jidiš i polštinu. Byl vychován v křes-ťanském prostředí, rodiče mu vyprávěli příběhy o ježíšovi a jeho zázracích, vychovávali ho v úctě k tělu a zázraku přírody samé. Začal se zajímat o ja-zyky, spiritualitu, tělo a ekologickou spravedlnost. Zabýval se mystický-mi a rozšířenými stavy vědomí a společnými kořeny judaismu, křesťanství a islámu. Tato témata dále rozvíjel na akademické úrovni při kalifornské universitě v Berkeley, avšak to, co hledal, nalezl především u rodilých du-chovních učitelů z Blízkého východu, Indie a Pákistánu. Na začátku roku 1976 měl tu čest studovat v první skupině žáků amerického židovsko-sú-fijského mystika samuela L. Lewise, který ho inicioval do tělesných medi-tací a modliteb, kterým se říká Tance univerzálního míru. součástí tohoto intenzivního období studia byla v roce 1979 i tříměsíční pouť do Turecka, Pákistánu a Indie, v rámci níž navštívil posvátná místa a duchovní učitele z těchto oblastí. V roce 1982 založil mezinárodní organizaci zabývající se Tanci univerzálního míru. V letech 1986 a 1996 působil jako pedagog na Institutu pro kulturu a spiritualitu stvoření. od března 1999 žije v edinbur-ghu ve skotsku, kde založil Institut pro vyšší vzdělávání. V roce 2004 spolu s Neilem Walkerem stál u zrodu mezinárodního festivalu, jehož tématem je mír a spiritualita na Blízkém východě a který každoročně v březnu přitahuje tisíce návštěvníků. aktivně vede vzdělávací výměnné programy a občanské diplomatické mise spojené s Tanci univerzálního míru, vydal řadu článků, knih a přednáší na konferencích po celém světě.

Skryté evangeliumJak dešifrovat duchovní poselství

aramejského Ježíše

Neil Douglas-Klotz

Rel

igio

sv. 6

N. D

ougl

as-K

lotz

SKRy

té

eva

Ng

eliu

m

DharmagaiaKnížky pro přemýšlivé lidi

Neil DouglaS-Klotz, Ph.D., je mezinárodně známý badatel v oboru religionistiky a psycholo-gie. Původně pracoval jako vedoucí fakulty kom-parativních studií na kalifornské Koleji svatých jmen a nyní přednáší po celém světě. Je členem Americké náboženské akademie a Společnosti pro biblickou literaturu a vede práci Sesterstva/Bratr-stva při Mezinárodní federaci súfijského poselství.

Žije ve skotském Edinburghu, kde spoluřídí Institut pokročilého učení a vědomého života. Česky mu vyšel Aramejský Otčenáš, připravují se Meditace o Genezi a Moudrost pouště.

Skryté evangelium nezasypal písek, ani ho neukrývají zaprášené regály tajné knihovny, nepřinesl ho ani „nový mesiáš“. Nalezne-me ho v Ježíšových vlastních slovech, v jejich novém překladu z aramejštiny, Ježíšova původního jazyka. Nové pojetí spirituality aramejského Ježíše v díle známého badatele přináší jedinečný blízkovýchodní pohled na otázky našeho duchovního života a víry. Autor ve své studii o aramej-ském Ježíši zkoumá různá témata vyjádřená v Ježíšových slovech a příbězích, nikoliv aby definitivně rozhodl o jejich platnosti, ale spíše aby odhalil jejich hloubku a schopnost posunout nás k „hledání naší vlastní duše“, jak lze původní mystickou moudrost aplikovat v běžném životě.

„Tato kniha je darem pro všechny, kteří chtějí porozumět duchu historického Ježíše a mystického Krista. Tím, že oslavuje Ježíšovu zemi a její poetický jazyk, nastoluje potřebnou a hravou rovnová-hu k dějinným podobám Ježíšova hnutí. Napravuje rigidní a dua-listické překlady křesťanských písem, a tím nás probouzí, přináší nám výzvy a činí svěží onu Radostnou zprávu, která ani po stale-tích nepřestala být aktuální.“

matthew Fox, autor knihy Příchod kosmického Krista

JEŽíš – KřESťANSTví – SPIRITuAlITA BlízKého výchoDu

knížky pro přemýšlivé lidiwww.dharmagaia.cz

Documents

JEŽíš – KřESťANSTví – SPIRITuAlITA BlízKého …jiný svět / 9 za samozřejmost, zde zcela mizí. když ježíš učinil slavné prohláše-ní o mluvení či hřešení