Embed Size (px)
Citation preview
HUDEBNÍ ROZHLEDY 122007 | ročník 60 | cena 40 Kč
jiří koutBerlínští filharmonikovés Jiřím BělohlávkemIlja Hurník: Verba sancta
Kontakt:
P.M. Investment, a.s.Českomoravská 21190 00 Praha 9tel.: 296 645 405
D ů s t o j n é m í s t o p r o k r á l o v s k é n á s t r o j e
d i g i t á l n í p i a n a • s t o l i č k y • p ř í s l u š e n s t v í
obsah �
���
ROZHOVORY3 · Jiří Kout8 · Pavel Trojan o 200. výročí založení Pražské konzervatoře
UDÁLOSTI10 · Jiří Bělohlávek, Má vlast a Berlínští fi lharmonikové11 · Japonská opera v Opavě
FESTIVALY, KONCERTY12 · Moravský podzim13 · Nekonvenční žižkovský podzim14 · Dvakrát Česká fi lharmonie – Praha konečně slyšela koncertně Krále Rogera – Korteho Příběh fl éten16 · Král David v FOK
HORIZONT20 · Skvělý bluesrock starých pánů20 · MOFFOM přinesl málo klasiky
DIVADLO – OPERA · BALET · MUZIKÁL22 · Vincenzo Bellini: Norma23 · Nová čardášová princezna versus stará operetní dáma
ZAHRANIČÍ26 · Světová operní divadla II. XII. Opera v Budapešti28 · Trpělivý Sokrates na festivalu v Innsbrucku30 · Boris Godunov a Opera Wrocławska33 · Walter na stupínku, Beckmesser na kole
STUDIE, KOMENTÁŘE38 · Zlatá éra české opery II. XII. Aby se nezapomnělo – Zdeněk Jankovský44 · Novinky soudobé hudby XII. Ilja Hurník: Verba sancta
KNIHY50 · Rudolf Pečman: Hudební kontexty staré Itálie
SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ52 · Firma Petrof a klavíry P 210 Pasat a P 194 Storm54 · Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách II. XII. Dalibor Bzirský
REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ56 · Od fi rmy k fi rmě58 · Recenze CD
Obsah ročníku
� Jiří Kout, který se zejména svými janáčkovskými a straus-sovskými kreacemi proslavil na nejprestižnějších operních scénách světa, patří k osobnostem, o nichž se – alespoň ve světě vážné hudby – prostě ví. Díky svým mimořádným umě-leckým kreacím se zařadil k nejvýznamnějším dirigentským veličinám posledních let a mezi umělci – ať už jsou to pěvci či instrumentalisté – se těší autoritě jako málokdo. Přitom se chová velice skromně a na publicitu si příliš nepotrpí. Když mu nedávno oznámili, že ho Václav Klaus vybral mezi čty-řiadvacet výjimečných osobností, jimž předá 28. 10. ve Vla-dislavském sále Pražského hradu ta nejvyšší státní vyzname-nání, chtěl se dokonce této pocty vzdát… → strana 3
Přes šest tisíc návštěvníků se v průběhu tří zcela vypro-daných koncertů v sále Berlínských fi lharmoniků stalo ve dnech 18.–20. 10. svědky v zahraničí zřídkakdy uváděného kompletního provedení Smetanova cyklu Má vlast. Ve vzor-ně vypravené programové brožuře s obsáhlou životopisnou statí o Smetanovi a jeho cyklu z pera Wolfganga Stähra, řadou dobových rytin, Plickovou fotografi í „stověžaté“ Prahyči faksimilií žofínského plakátu prvního souborného uvede-ní díla, v ní samozřejmě nechyběl ani podrobný profi l hos-tujícího dirigenta Jiřího Bělohlávka. Rovněž se tu dovídá-me, že Berlínští fi lharmonikové celý cyklus naposledy uvedli před dlouhými sedmnácti lety s Jamesem Levinem…→ strana 10
� Slavná opera Modesta Petroviče Musorgského, Boris Go-dunov, psaná na autorovo vlastní libreto, neměla vůbec leh-ký osud. Její první verze, kterou skladatel nabídl carskému divadlu v St. Petěrburgu v prosinci 1869, byla údajně kvů-li absenci ženské hlavní role odmítnuta stejně jako druhá, tzv. defi nitivní – rozšířená a zčásti pozměněná verze s dopl-něným ženským partem. Skladatel tak v létě roku 1872 pře-pracoval ještě instrumentaci polonézy a dal vzniknout třetí, tzv. revidované podobě opery. Teprve ta byla konečně přijata a navíc při své premiéře slavila mimořádný úspěch. Nicmé-ně po Musorgského smrti se kolotoč změn a úprav roztočil znovu… → strana 30
� Skladatele – a také klavíristu a spisovatele – Ilju Hurníka kdysi někdo označil za renesanční osobnost. Blíží se však spí-še typu anglického gentlemana, a to nejen kvůli nerozlučné dýmce, kterou má společnou se svým oblíbeným Sherlockem Holmesem, ale i pro svůj bohorovný klid, či úsečně břitké soudy o umění a o životě. Ke své pětaosmdesátce (25. 11.), před jejíž oslavou byl 28. října oceněn na Pražském hradě i státním vyznamenáním, mohl nabídnout hned několik pre-miér. A to včetně skladby Verba sancta, tedy Svatá slova, kte-rá měla v provedení sólistky Iny Kanchevy a Pražské komor-ní fi lharmonie řízené Kasparem Zehnderem premiéru na závěrečném koncertě letošního Janáčkova máje… → strana 44
ed itor ial�
�eské vánoce
Hana Jarolímková, šéfredaktorka
HUDEBNÍ ROZHLEDYčíslo 12 | 2007 | ročník 60Měsíčník pro hudební kulturu
Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za fi nanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA
Šéfredaktorka: Hana Jarolímková
Tajemnice redakce: Marcela ŠlechtováRedakční rada: Jan Baťa,Lucie Dercsényiová, Roman Dykast,Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus,Jan VičarExterní spolupráce: Jitka SlavíkováVýtvarné řešení: František Štorm
Adresa redakce:Radlická 99, 150 00 Praha 5tel. šéfredaktor: (+420) 251 554 088tel. redakce: (+420) 251 550 208(+420) 251 552 425tel. sekretariát: (+420) 251 554 089fax: (+420) 251 554 088e-mail: [email protected]žádané rukopisy se nevracejí.
Distribuci a předplatné v Českérepublice provádí v zastoupení vydavatele fi rma SEND Předplatné, P. O. Box 141140 21 Praha 4 tel.: (+420) 225 985 225fax: (+420) 225 341 425SMS: (+420) 605 202 115e-mail: [email protected], www.send.czCena jednoho výtisku: 40 KčCena výtisku pro předplatitele: 30 Kč
Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o.Šustekova 8, P. O. Box 169830 00 Bratislava tel.: (+421) 67 20 19 21,-2 – časopisy(+421) 67 20 19 31,-3 – předplatné fax: (+421) 67 20 19 10e-mail: [email protected]@press.sk, www.press.skCena jednoho výtisku: 60 SKCena výtisku pro předplatitele: 50 SK
Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o.administrace vývozu tiskuSazečská 12, 225 62 Praha 10tel.: (+420) 271 199 255fax: (+420) 271 199 902
Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřed nic tvím internetového serveru www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČRtel.: (+420) 266 038 714
Sazba: studio Togga, PrahaTisk: Petr Dvořák, tiskárna Dobříš
Odevzdáno do sazby: 15. 11. 2007Evidenční číslo MK ČR E1244ISSN 0018-6996
Na titulní straně Jiří Kout Foto Jiří Skupien
www.hudebnirozhledy.cz
Vážení a milí čtenáři,opět jako každého roku se v běhu našeho mnohdy uspěchané-ho a hektického života přiblížil jedinečný a zvláštní, poetický i magicky tajuplný čas Vánoc. Svátků, které patří k nejvýznač-nějším obdobím křesťanského liturgického kalednáře. České slovo Vánoce má zajímavý původ. Nepochází totiž z lati-ny (nativitas), jak je tomu obvyklé u celé řady jiných evrop-ských národů, ala má svůj kořen ve staroněmeckém výrazu wihnahten (wiha = světit, nacht = noc).Oslavy Vánoc v našem prostředí se vyznačují celou řadou spe-cifi ckých rysů, z nichž výrazně vystupují do popředí přede-vším barokní prvky, a není to jen stavění jesliček a betlémů v kostelích i v domácnostech, které se k nám rozšířilo z Itá-lie koncem 18. století, ale jsou to zejména vánoční zpěvy, lyri-ka a lidové divadelní hry. A tak stejně jako je běžně používán v dějinách umění výraz český barok, tak se v dějinách lidové kultury hovoří o českých vánocích. A právě české vánoční lido-vé hry, provozované v 18.–19. století zejména v Podkrkonoší a Pojizeří, stejně jako jesličky, nebo betlémy, patří k k nejcha-rakterističtějším vánočním symbolům. Opomenout nelze ani jímavé melodie vánočních zpívaných mší, do nichž vkládali svá srdce nespočetní venkovští kantoři, a jejichž symbolem se stala Česká mše vánoční nešťastného rožmitálského kantora Jakuba Jana Ryby.Celé generace českých dětí, ale i jejich rodičů, ovlivnily neza-pomenutelné vánoční obrázky malířů, jako byli Antonín Chit-tussi (* 1. 12. 1847), malíř krajinář, který zachytil poetickou atmosféru české krajiny na obrazech s motivy jihočeských ryb-níků a Českomoravské vysočiny, Josef Lada (* 17. 12. 1887), tvůrce jímavých, barevně kolorovaných kreseb s motivy jesli-ček, vánočních koled, tříkrálových obchůzek či vodníků v zi-mě, nebo Adolf Kašpar (* 27. 12. 1877), který spolu s Miko-lášem Alšem patřil k nejvýznamnějším ilustrátorům počátku 20. století a jehož vnuk – náš „dvorní” fotograf Pavel Horník – mu letos na podzim ke 130. výročí jeho narození uspořá-dal krásnou výstavu ve fi rmě Zentiva, jejíž vernisáž proběhla 20. září na jednom z tzv. fi remních Salonů. Jistě jste si povšim-li, milí čtenáři, že všichni jmenovaní umělci se narodili v čase předvánočním či vánočním a kouzlo vánoc jakoby pozname-nalo i jejich tvorbu.Vánoční období bývalo ovšem bohaté i na hudební počiny, a to nejen místního, ale i celonárodního významu. Jeden z nich se například odehrál 21. prosince 1834 na premiéře zpěvohry Fid-lovačka ve Stavovském divadle, kde poprvé zazněla píseň sle-pého mládence Mareše Kde domov můj. Ve výčtu událostí, kte-ré zanechaly v hudební historii nemalou stopu, bychom mohli samozřejmě pokračovat, my se však v následujících řádcích přeneseme k novému – letos již poslednímu, prosincovému čís-lu Hudebních rozhledů, které alespoň stručně prolistujeme.
Podzim se každý rok nese ve znamení udělování nejrůznějších ofi ciálních ocenění, která tentokrát získala i řada osobností z oblasti vážné hudby jako např. Zuzana Růžičková (Cena Čes-ké hudební rady), Ilja Hurník nebo Václav Hudeček (medai-le Za zásluhy) či jazzový mág Jiří Stivín, jehož jsme opět po dlouhé době viděli při ceremoniálu na Pražském hradě (kde mu medaili Za zásluhy předával prezident Václav Klaus) bez jeho typické kšiltovky. Pouze jediný oceněný však získal v tom-to roce hned ceny dvě: a to současný šéfdirigent Pražských symfoniků oslavující v prosinci svoje sedmdesátiny, Jiří Kout, který kromě medaile Za zásluhy získal i Cenu ministra kul-tury a s nímž vám, milí čtenáři, přinášíme v úvodu tohoto čís-la obsáhlý rozhovor. Povídat si budeme ale i na následujících stranách, a to s ředitelem Pražské konzervatoře (po hudeb-ních školách založených v letech 1795 a 1807 v Paříži a Milá-ně nejstarší instituci tohoto typu v Evropě), Pavlem Troja-nem, který nás seznámí s průběhem oslav 200. výročí jejího založení, či v rubrice Svět hudebních nástrojů s houslařem Daliborem Bzirským, jehož můžeme zastihnout buď v jeho ateliéru na Letné, nebo v ateliéru proslulého Claudea Lebeta v Římě, kam za svými zakázkami odlétá každý měsíc.Do rubriky Události jsme tentokrát zařadili dva články: první o úspěšném vystoupení Jiřího Bělohlávka v čele Berlínských fi lharmoniků, s nimiž prodvedl v jejich proslulém sále Sme-tanův cyklus symfonických básní Má vlast, který tu naposledy zazněl před sedmnácti lety, a druhý o české premiéře japon-ské opery Yuzuru, nastudované Janem Snítilem ve Slezském divadle v Opavě.Samozřejmě jsme nezapomněli ani např. na refl exi brněn-ského festivalu Moravský podzim, kritiku premiéry Bellini-ho Normy uvedené v pražském Národním divadle či zhodno-cení některých zajímavých operních projektů zahraničních, z nichž určitě stojí za pozornost festival v Innsbrucku, Boris Godunov ve Vratislavi či Mistři pěvci norimberští v Drážďa-nech a Budapešti. Nezklameme ani příznivce seriálu Zlatá éra české opery, který pokračuje vzpomínkami Zdeňka Jan-kovského, či čtenáře, jež se zajímají o novinky soudobé hudby, tentokrát reprezentované kompozicí Verba sancta letošního jubilanta, Ilji Hurníka.Poslední články svého dvanáctidílného cyklu pak nabízejí seri-ály Duchovní píseň v českých zemích, Prameny živé hudby či České muzeum hudby, o jehož nástrojových sbírkách jsme si celý rok četli zasvěcené informace z pera Bohuslava Čížka.
Hezké počtení a krásně pohodové české vánoce vám, milí čte-náři, přeje za celou redakci
rozhovory �
ji�í kout� Hana Jarolímková
„Umělci mají ukazovat, jak nádherný je život. Bez jejich tvor-by bychom o tom totiž mohli pochybovat.“ Anatol France
Jiří Kout – mezinárodně uznávaný dirigent, který stanul během své úspěšné kariéry i před těmi nejlepšími orchest-ry světa a svými zejména janáčkovskými a straussovskými kreacemi se proslavil na nejprestižnějších operních scénách Evropy i dalekého zámoří, patří k osobnostem, o nichž se – alespoň ve světě vážné hudby – prostě ví. Svými schop-nostmi se řadí k nejvýznamnějším dirigentským veličinám a mezi umělci – ať už jsou to pěvci či instrumentalisté – se těší autoritě jako málokdo. Přitom mediální hvězda typu Karajana či Bernsteina se z něho nikdy nestala a pokud se s ním setkáte osobně, asi byste v něm muže „velkého světa“ nehledali. Chová se skromně až plaše, na publicitu si příliš nepotrpí a když mu nedávno oznámili, že ho Vác-lav Klaus vybral mezi čtyřiadvacet výjimečných osobností, jimž předá 28. 10. ve Vladislavském sále Pražského hradu ta nejvyšší státní vyznamenání, chtěl se této pocty vzdát. Po letech emigrace, k níž byl vzhledem ke svým nesmlouva-vým politickým názorům a následné neudržitelnosti svého postavení v pražském Národním divadle v podstatě donu-cen, a která mu nejen leccos vzala, ale samozřejmě o mno-hé, čeho by tehdy doma těžko mohl dosáhnout, ho i oboha-tila, se do Čech poprvé vrátil v roce 1993 na tři koncerty v rámci Pražského jara (21. a 22. 5., Mahlerova symfonie č. 8 Es dur, FOK a 1. 6., Bernsteinovy Chichester Psalms a Beethovenova Symfonie č. 9 d moll, Česká fi lharmonie) a podruhé v roce 1995, kdy jsme na prknech Zlaté kaplič-ky měli možnost v jeho nastudování slyšet skvělé koncertní provedení Straussovy Elektry. Od té doby následovaly na našich předních divadelních scénách či s čelnými domácí-mi symfonickými orchestry již desítky nejrůznějších pro-jektů – od Straussova Růžového kavalíra, přes Wagnerovo nesmrtelné dílo Tristan a Isolda, Janáčkovu Její pastorky-ňu, Smetanovu Mou vlast, s níž se představil před třemi lety na Pražském jaru, až po Verdiho Requiem – na jejichž konci momentálně stojí první ofi ciální post, k němuž se Jiří Kout po svém návratu do rodné vlasti uvázal: místo šéf-dirigenta Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK. Náš rozhovor tedy nemůže začít jiným tématem, než právě tímto nejaktuálnějším.
pražští symfonikové
Máte za sebou, pane šéfdirigente, téměř polovinu již dru-hé sezony u Pražských symfoniků. Jak byste toto období zhodnotil?Myslím, že jednou z nejdůležitějších věcí, které se nám poda-řilo během mého dosavadního působení dosáhnout, je sku-tečnost, že orchestr začal hrát s chutí – a je to slyšet. Slyším to já, slyší to i publikum, a to je pro mě nesmírně důležité. Pocity, které tak díky Pražským symfonikům v poslední době zažívám, jako např. na včerejším koncertě (10. 10.), kdy hráli jako o život, s nesmírným muzikantským zápalem – jsou pro mě tou největší odměnou. Samozřejmě, že ještě stále existu-je celá řada problémů ve sféře neumělecké, ale i ty, doufám, postupně společnými silami nějak zvládneme.
A odkdy jste měl možnost plně se podílet na dramaturgii jednotlivých abonentních řad?Hned od té první, tedy loňské sezony, kdy jsem si nemohl pouze vybrat všechny sólisty, protože někteří již měli smlou-vy. Na zahajovací koncert, pořádaný ke 100. výročí narození Václava Smetáčka, jsem si však např. přivezl vynikající hous-
listku Arabellu Steinbacher, s níž jsme dělali první Šosta-kovičův koncert a moll – podobně jako na včerejší, v letošní sezoně již druhý koncert, mladého, nesmírně talentované-ho německého klavíristu Martina Helmchena, jenž se před-stavil ve čtvrtém koncertě G dur Ludwiga van Beethove-na. Sezonu jsme však otevřeli již 12. 9. se sólisty orchestru FOK, fl étnistou Václavem Michálkem a hobojistou Jurijem Likinem, kteří svoje umění předvedli v Salieriho Koncertu C dur pro hoboj, fl étnu a orchestr, vedle něhož ještě zazněly Noc na Lysé hoře Modesta Petroviče Musorgského a Stra-vinského suita z baletu Pták Ohnivák…
Kromě jiného se letos můžeme v rámci abonentní sezony Pražských symfoniků těšit i na Mahlera, a sice na jeho Devátou… Já se kvůli tomu trošičku zlobím, protože když jsem byl naším dramaturgem tázán, zda bych neudělal nějakou sym-fonii Mahlera, tak jsem říkal, že rád a rozmýšlel jsem se, kterou. Nakonec jsem se rozhodl pro Devátou. Posléze jsem se ale dozvěděl, že na konci minulé sezony v červnu ji dělal Jiří Bělohlávek se SOČRem a tento týden (tedy 11. a 12. 10.) Devátou uvádí Zdeněk Mácal s Českou fi lharmonií, a to není dobré… Orchestry by měly své plány mezi sebou koor-dinovat.
Do jednoho z programů jste zařadil i Haydna a pokud si dobře vzpomínám, před svým nástupem jste se nechal sly-šet, že díla tohoto skladatele chcete v rámci abonentních koncertů dávat mnohem častěji, než tomu bylo doposud. Je to kvůli souhře a přesnosti hry?Absolutně. Haydn je pro orchestr důležitější než Mozart. Právě na něm se naučí orchestr té správné kultuře hraní – a to nejen rytmické a muzikální, ale i kultuře v oblasti frá-zování – to je velmi obtížné, díky tomu však úroveň orches-tru roste. Já si vzpomínám, že Rafael Kubelík, když začínal v Rozhlasovém orchestru v Mnichově, tak Haydnem zaha-joval každý z abonentních koncertů, ať se vedle něho hrá-lo cokoliv – a dělal to z téhož důvodu. Od něho jsem se to vlastně naučil.
A jak byste charakterizoval rozdíly mezi partiturami Mo-zarta a Haydna, proč je Haydn pro orchestr důležitější?Já to neumím přesně vysvětlit, ale praxe mi ukázala, že tomu tak opravdu je. On je Haydn ve své struktuře ještě nějak prů-hlednější a jasnější a tím pádem i muzikantsky těžší a nebez-pečnější.
Jiří Kout
Fo
to P
rok
op
So
uč
ek
rozhovory�
A máte ho i rád?Mám. Některé jeho symfonie jsou mi dokonce bližší než Mozartovy. Samozřejmě nemluvím o posledních Mozarto-vých symfoniích, ty jsou geniální, ale on jich má přece přes čtyřicet… Haydnovy symfonie jsou dokonalé snad všechny.
Co považujete za nejpodstatnější při samotné práci s orchestrem? Sestavujete nejprve celky a pak směřujete k detailům, nebo opačně, podle typu díla, nejdříve cizelu-jete detaily a pak přistupujete k celkům… To se takhle dá těžko říci, až s prvními tóny člověk slyší, co je potřeba udělat. Samozřejmě, že nejdříve přehraji větší celek, je lépe si zpočátku udělat celkový obrázek (např. pře-hrát expozici u symfonie, což je tak pět šest stránek parti-tury), a pak se teprve vrátit a začít pracovat na detailech, většinou to tak dělám.
saint françois d’ assise oliviera messiaena Na program včerejšího koncertu jste vedle zmíněného Beethovena a Brahmsovy První symfonie zařadil i 4 sym-fonické meditace L’Ascension Oliviera Messiaena. Vzhle-dem k vašim ostatním hudebním láskám předpokládám, že na Messiaenových kompozicích obdivujete zejména jejich barevnost… Barevnost a rytmičnost, protože dílo tohoto skladatele jsem měl možnost poznat více než dobře. Před lety jsem totiž dělal v Lipsku německou premiéru jeho opery Svatý František z Assisi, zkomponovanou pro naprosto gigantické obsaze-ní, které se nevejde do žádného operního domu. Je tam šest fl éten, šest klarinetů, šest hobojů, dvacet bicích, no neuvě-řitelné, a k tomu ještě např. troje Martenotovy vlny… Zcela zodpovědně mohu říci, že něco tak těžkého jsem v životě ani před tím ani potom nedirigoval. Zvláště obraz, který se jme-nuje Velký ptačí koncert. Nenajde se tam totiž jediný takt, který se opakuje. Je to tak nesmírně rytmicky obtížné, že se často angažují dva dirigenti, protože každá strana orchest-ru má zcela odlišné rytmy a takty… Ona báječná barvitost, kterou jsou jeho díla tolik proslulá a kterou díky této neuvě-řitelné pestrosti ještě ozvláštňuje, navíc dokonale odpovídá obrazům, jež se dějí na jevišti: a to ať vzbuzuje pocit religióz-nosti, který tu převládá, nebo ať plní funkci čistě dekorativ-ní, pokud bych to tak mohl nazvat. Jak víme, Messiaen byl vedle své geniality hudební i geniální ornitolog, který znal snad každého opeřence na světě. Ptáky, jejichž zpěvem se ve svých dílech inspiroval, dokonce v partituře vždy ne jenom pojmenoval, ale rovněž u každého z nich doplnil i název mís-ta, odkud pochází…
A rozšířil jste si tak díky tomuto náročnému studiu parti-tury i svoje znalosti ornitologické?Ne, těch ptáků jsou tam snad tisíce. Pamatuji si však na jed-nu úsměvnou příhodu, spojenou právě s oním zmíněným 10. obrazem, během něhož jsem opravdu pomalu nevěděl, kam dát dřív ruce. Na jedny z oné trojice Martenotových vln hrála i Messiaenova manželka Yvonne Loriod, která mě tehdy prosila: „Tady v tom taktu potřebuji dát nástup, pro-tože musím napodobit zpěv ptáka, který je nesmírně důležitý, na tom můj muž trval. Kvůli tomu, abychom ho slyšeli,jsme museli vstávat ve tři hodiny, protože on zpívá jen od půl čtvrté do čtyř“. Tak jsem si říkal, ještě tohle kvůli jednomu ptákovi…
A jak jste dával takové obrovské dílo vůbec dohromady?To byl naprosto ojedinělý projekt, na který jsem měl výjimeč-ně mnoho zkoušek – a hrál ho zatraceně dobrý orchestr jako je Gewandhaus. Musel jsem pracovat samozřejmě formou dělených zkoušek, takže jsem měl např. šest zkoušek pouze se smyčci atd., atd. Je tam ale i trojice dřevěných laděných
bicích nástrojů – xylofon, marimba a xylorimba, které ne u-stále (podobně jako trojice kovových bicích – vibrafon, cro-tali a zvonkohra) hrají sólově, tak jsem zkoušel několik dnů hodiny a hodiny pouze s nimi. Jejich party jsou tak nesmírně technicky náročné, že je musejí hrát pouze opravdoví virtuó-zové… Teprve po této mravenčí práci přišlo asi jedenáct zkou-šek dohromady. Ale to je mimořádně náročné dílo, opravdu mimořádně náročné…
opera
Vaší další láskou, ne-li ještě vášnivější, než jakou cho-váte k hudbě symfonické, je opera. Zcela zřejmé to je i z vašich předchozích řádků, kde jsme se jí dotkli už pro-střednictvím Messiaenova veledíla. Pojďme si ale o ní teď popovídat trochu podrobněji. Vy jste prošel celou řadou prestižních scén, kde jste buď zastával ty nejvyšší posty jako např. v Německé opeře na Rýnu v Düsseldorfu, v ope-ře v Saarbrückenu, v Německé opeře v Západním Berlíně či v opeře v Lipsku, nebo jste jimi procházel jako stálý host, a to Vídeňskou státní operou či londýnskou Covent Garden počínaje a operami v San Francisku, Chicagu (Lyrická opera) či New Yorku (MET) konče. Díky tomu jste nasbí-ral mnoho zkušeností, a tak máte možnost i objektivního srovnání. Kde se vám pracovalo nejlépe a proč?Báječné to bylo například v Los Angeles s orchestrem mla-dých, velmi nadšených lidí, jež v životě Káťu Kabanovou, kte-rou jsme spolu studovali, nehráli. Na zkoušky však chodili tak neuvěřitelně připraveni, že to bylo až neskutečné a ješ-tě mě třeba houslisté požádali, jestli bych nepřišel další den o půl hodiny dříve a neprobral to jenom s nimi! Samozřejmě skvěle se mi pracovalo v Metropolitní, v níž mají vynikající orchestr, a nezapomenu ani na svoji první Káťu v Pařížské opeře, kde tehdy hrál orchestr doslova „o život“. Jako nový šéfdirigent tam měl totiž v té době nastoupit Daniel Baren-boim, který chtěl však v podstatě založit nový orchestr, a tak sto lidí najednou nevědělo, co s nimi bude. Byly naplánová-ny přehrávky jednotlivců, už tak stísněná atmosféra houst-la, podepisovaly se petice, denně se chodilo k ministrovi – a v tomto ovzduší my zkoušeli Janáčka. Samozřejmě, že všichni chtěli ukázat, co v nich skutečně je a že ještě umějí hrát – a taky to tehdy ukázali! Mám doma asi třicet kritik typu – „Neváhejte, jestli ještě dostanete lístek, tak se běžte podívat na zázrak, jak hraje orchestr Pařížské opery… “
A zůstali tam nakonec všichni?Jistě, zůstali…
Jste považován za specialistu na Janáčka, Wagnera, Strausse… proč?Nejsem specialista, to slovo nemám rád. Specialistu uzná-vám např. v oboru staré hudby, hrané starými nástroji, to vyžaduje moře času a spoustu práce, na což dneska symfo-nické orchestry nemají čas a bylo by to i zbytečné – tak tam uznávám slovo specialista. Jinak si myslím, že buď je někdo dobrý muzikant a pak umí dirigovat různé styly, nebo není a nedokáže to, ani kdyby se rozkrájel.
Dobře, ale autoři, které jsem jmenovala, jsou vašemu srd-ci velmi blízcí… To ano. Strauss, Wagner jistě. Můj vztah k těmto sklada-telům vychází ze stejných základů – obdivu nad nesmírnou orchestrální barevností, rozvíjenou zejména v symfonických básních, které mně, jako bývalému opernímu dirigentovi, jemuž – neskromně řečeno – nechybí smysl pro dramatič-nost, plně vyhovuje… tak potom je toto spojení logické…
Snad pouze však s tím rozdílem, že Janáček vše řekne v ně-kolika taktech a Wagner k tomu potřebuje tři hodiny…
Jiří Kout
Fo
to a
rch
iv
rozhovory�
Jistě, jistě… Jednou mi řekl ve spojitosti s Janáčkem inten-dant jednoho západoněmeckého divadla, kde jsem dělal Rusalku a pak Janáčka: „Těch pět taktů Janáčka mi poví víc, než třicet taktů Dvořáka.“ Mně se to zrovna nelíbilo, ale něco na tom je…
Když se řekne Wagner, tak se samozřejmě člověku hned vybaví Zelený pahorek a Bayreuth. Co si o tomto slavném festivalu – o jeho prestiži, smyslu apod. myslíte?Já osobně jsem tam už dlouho nebyl. Dříve jsem ale poměrně pravidelně navštěvoval tamější generální zkoušky. Je samo-zřejmě báječné, že se takový festival dělá. Vždyť každý rok se tam sejdou tisíce lidí z celého světa, v podstatě jakýsi celý wag-nerovský národ, jehož zástupci přijedou z Austrálie, Japon-ska a Číny zrovna tak jako z Německa. Já nejenom, že mám pro to pochopení, já to i nesmírně obdivuji. Nevím sice, jestli bych se dnes šel jako posluchač posadit např. na Götterdäm-merung, kde trvá I. jednání dvě hodiny, ale jako dirigent – to je báječné, protože ten čas nevnímáte. A to ani přesto, že v době, kdy končí teprve I. jednání Parsifala, má už sym-fonický orchestr na klasickém koncertě odehranou např. jednu velkou předehru, jeden Beethovenův klavírní koncert a jednu velkou symfonii a odchází spokojeně a šťastně domů – a před vámi je teprve první pauza.
A Schlingensiefova režijně kontroverzního Parsifala jste viděl?Ne. Já jsem v poslední době četl pouze obsazení a viděl kou-sek Mistrů pěvců a zjistil jsem, že pěvecká úroveň v Bayreu-thu poněkud klesá. Leckdy se tam objeví jména, která mne překvapují.
A myslíte, že je to z nedostatku wagnerovských pěvců?Absolutně. Absolutně. To je jediný důvod. Ono sehnat dnes-ka Sachse není žádný med, když jsou na světě, dejme tomu, pouze tři pěvci, kteří jsou schopni se tohoto partu zhostit se ctí. A ti také objíždějí celý svět. Můžete je slyšet třeba v Cury-chu a za týden totéž zpívají v New Yorku.
Přemýšlel jste někdy o Wagnerovi jako o člověku? Jehohudba je nádherná, o tom není vůbec sporu. Ale často se o něm mluví dost kontroverzně – jako o antisemitovi,
o skladateli, organickou součástí jehož děl je teorie o nad-řazenosti a podřazenosti některých ras, přemýšlíte o něm někdy v tomto smyslu, nebo vás tohle absolutně nezají-má? Já o tom přemýšlet nechci. Já jsem některé věci četl – teď nemluvím o Wagnerově antisemitismu – ale jeho teoretické studie – v nich jsou nesmírně zajímavé myšlenky. Byl to pro-stě génius, který psal báječnou muziku, a ostatními otázka-mi se nijak nezabývám.
A oslovují vás podobní fi losofové, kteří okoulili Wagnera? Čtete například Nietzscheho?Ne jako celek, ale jsou tam myšlenky – a to i v Nietzschem, které mě oslovují.
Máte nějakou hranici, kterou při spolupráci s režisérem nedokážete překročit? Kam jste až ochoten zajít a vstříc-ně akceptovat jeho pojetí, názory, aktualizaci, o níž se snaží? Ona se ta hranice, bohužel, ještě více v poslední době posu-nula. Před takovými pěti šesti lety jsem si myslel, že už to tímto způsobem dále nepůjde, ale ono to předhánění se lec-kdy v hrůzných nápadech, které s dílem absolutně nemají nic společného a kterých neustále přibývá, snad nemá kon-ce. Já se tak dnes ocitl v situaci, kdy vlastně operu nediriguji – teď budu dělat ve Švýcarsku Čarostřelce a pro příští roky jsem neslíbil nikomu nic, protože se tomu z těchto důvodů vyhýbám…
Je to pouze kvůli režii?Převážně, více než ze šedesáti procent. Samozřejmě určitý podíl hraje i můj zdravotní stav, protože přece jenom opera dá víc zabrat, pohltí mnohem více času, musíte nejméně měsíc před premiérou zkoušet se sólisty, s orchestrem, s inscenátory – prostě je to velice náročné. Jednu věc jsem ale vlastně ještě slíbil, a to v polovině roku 2009 v Kodani Tristana.
A v tomto případě už víte, kdo ho bude režírovat?Vím a umím si docela dobře představit, jak to bude vypadat. Režisérem bude totiž bývalý zpěvák – vynikající bayreuth-ský tenorista Stick Andersen, který sám Tristana nesčetně-krát zpíval. Pochází přímo z Kodaně, a bude to jeho první
Zleva Jiří Kout, sir Charles Mackerras a Serge Baudo v krásných secesních prostorách Obecního domu, sídla Pražských symfoniků.
Fo
to a
rch
iv
rozhovory �
režie. Svoji účast jsem ale přislíbil především kvůli míst-nímu Královskému orchestru, s nímž jsem nedávno dělal Čtvrtou Brucknerovu symfonii a kterou hrál naprosto báječ-ně. A navíc – to se musím pochlubit – mě tak jeho členové milovali, že když skončil koncert a šel jsem se děkovat, tak povstali a zahráli mi fanfáru.
A kdy vás uvidíme v pražském Národním divadle?Zatím ne. Před časem vyšel krátký článek, v němž stálo, že z uměleckých důvodů jsem se s Národním divadlem rozešel – a to vůbec není pravda. Jednalo se tehdy o otázku špatného plá-nování, kdy na představení Janáčkovy Její pastorkyně, dávané v loňském roce v rámci Pražského jara, byl nasazen člověk, kte-rý tu operu vůbec neznal, ani ji se mnou nezkoušel, hrál tam jiné noty a dokonce se ztratil. To mě urazilo. V žádném přípa-dě ale nešlo o umělecké důvody, protože já jsem s orchestrem Národního divadla zrealizoval již celou řadu báječných před-stavení: Růžového kavalíra, Tristana, Elektru…
Ale není to vyloučeno, že se tu s vámi opět setkáme… No, není to vyloučeno. Já jsem již několikrát se současným šéfem opery, panem Jiřím Heřmanem, mluvil, samozřejmě si také neumím představit, že bych svůj život – který už nebu-de trvat zase až tak dlouho – skončil tím, že jsem se rozešel s Národním divadlem, to nelze. Ale v příštích dvou letech není můj návrat možný. Mám velké úvazky ve FOKu včet-ně časově náročných zahraničních zájezdů, kdy budeme pryč celé měsíce, tak snad až se vše zklidní…
Existuje nějaká opera, kterou jste ještě nedirigoval, ale máte ji v srdci a přál byste si ji nastudovat?Ale to víte že jo, je jich ještě moc – a to i od mého oblíbené-ho Strausse. Nechci ale předbíhat.
A co například Bergův Vojcek?Berga jsem ještě nedělal a určitě bych ho dirigoval velmi rád. I k Šostakovičovi bych se chtěl někdy vrátit.
V opeře je několik složek, které by měly být relativně – podle Wagnerova vzoru jako jakýsi Gesamtkunstwerk, tedy jed-notné všeumělecké dílo – v rovnováze. Pominu-li poslední dobu, kdy se vše podřizuje diktátu režie, není ta hudba přece jenom o něco důležitější?No, aby ne! Podívejte se, dneska se hrají opery pouze v origi-nále. Zavádějí se sice titulky, ale pro mnoho lidí jsou rušivým faktorem. Síla hudby je prostě větší, než cokoliv jiného.
emigrace
O důvodech vaší emigrace v roce 1978 toho bylo již napsá-no poměrně hodně, tak tedy pouze stručně: můžete s odstu-pem téměř třiceti let říci, co konkrétně jste emigrací získal a naopak, co jste ztratil?Já jsem emigrovat nechtěl. V Národním divadle jsem byl velmi spokojen, vedení mi vycházelo maximálně vstříc, měl jsem báječný repertoár a mohl jsem dělat krásná představe-ní… Byl jsem však k emigraci donucen. Emigrace není ně-co, co by každý člověk vydržel. Je to těžká zkouška, zvláště ty první roky, nic jiného mi však nezbývalo. Takzvanou kariéru jsem však dělat vůbec nechtěl. Myslím, že jsem ani nevěřil, že bych něco takového mohl dokázat! Jestli si to tak ale Pán Bůh přál, tak já mu za to děkuji.
Čili ten odchod vám dal něco, po čem jste ani, dejme tomu, v danou chvíli netoužil.Absolutně ne. Ale jsem přesvědčený, že kdybych zůstal, tak bych dneska byl zatrpklý člověk bez šancí… zcela bez šan-cí. Bohužel, je to smutné, že člověk musí odejít do zahrani-čí, aby se směl zase vrátit domů a mohl dirigovat báječné
orchestry. Myslím si totiž, že kdybych zůstal, tuto šanci bych nedostal, ani v minulém režimu, ani v tomto.
Dnes už si tedy můžete s klidným svědomím říci, že jste se rozhodl správně.Ano, rozhodli to za mě správně.
A našel jste ve svém novém domově nějakou natolik umě-lecky i lidsky spřízněnou duši, že se z vás stali blízcí přá-telé?Našel a byli to hned dva lidé. Intendant düsseldorfské ope-ry, dr. Grischa Barfus, který mě tehdy vlastně k odchodu z Československa pomohl. Viděl mě v Praze dirigovat a od té doby mě do Düsseldorfu zval, kvůli čemuž psal neúnavně dopisy několil let, až mě tam Přemysl Kočí nakonec opravdu pustil. Barfus mi tak změnil vlastně celý můj život. Hned od počátku mě po umělecké stránce nesmírně vycházel vstříc a nakonec jsme se i velice spřátelili. A to dokonce až do té míry, že mě chtěl adoptovat za vlastního syna. Druhým tako-vým člověkem byl intendant Berlínské opery, prof. Götz Fri-edrich, který mě zase náhodou viděl dirigovat ve Stuttgartu a přetáhl mě potom do Berlína. I on velice pozitivně ovlivnil můj rozhled, jako první mě vzal např. do Paříže a posléze i na další zahraniční turné. Byl nesmírně vzdělaný, napsal mnoho knih o Wagnerovi a divadle vůbec, učil režii… A co se týče angažmá, tak mně to bylo až trapné, jak byl ke mně velkorysý, protože já jsem byl ve stálém úvazku, čili napevno angažovaný dirigent s pravidelným měsíčním platem a když se hovořilo o příští sezoně, tak jeho první otázka byla: „Jiří a kdy tady jsi, kdy mně můžeš udělat premiéru?“. Čili ne, aby řekl, v červnu budeš v Berlíně a budeš dirigovat! Bylo to jako v pohádce. Když zemřel, moc jsem nad jeho hrobem plakal…
A dr. Grischa Barfus ještě žije?Bohužel, ne! Spáchal sebevraždu, protože nedokázal unést svůj odchod z divadla. Byl to smysl jeho života, o který najed-nou přišel, a ztratil tak všechno. Přitom za jeho éry měla düs-seldorfská opera v repertoáru asi 85 děl! Celého Wagnera, celého Strausse, celého Verdiho, celého Mozarta, šest oper Janáčka! Jednalo se o obrovský ansámbl, v němž byla ve stá-lém angažmá celá řada světových hvězd!
Vy jste nedávno v Praze převzal dvě významná ocenění. Cenu ministerstva kultury a medaili Za zásluhy, kterou vám předal prezident, Václav Klaus. Co pro vás taková ohodnocení vaší práce znamenají?Já si samozřejmě obou cen nesmírně vážím, v případě oceně-ní medailí Za zásluhy mám ale pocit, který jste již naznačila v úvodu našeho rozhovoru, že mezi tu plejádu významných představitelů našeho zahraničního odboje nebo skvělých čes-kých vědců, kteří tuto cenu obvykle dostávají, nepatřím…
Jiří Kout mluví zvolna a tiše, jako člověk poněkud odtržený od reality, žijící si ve svém vlastním světě, když se ale pro něco nadchne, hlas mu ožije a oči zajiskří. Kromě mnoha „hudebních“ témat, v nichž jsme se dotkli děl, která jsou jeho srdci blízká, lidí, s nimiž se řízením klikatých cest osu-du setkal a kteří jeho život obohatili či životních etap, na něž rád vzpomíná, tak na něho zapůsobilo i téma týkající se výtvarného umění. Jiří Kout je totiž nejen jeho velkým obdivovatelem, ale i vášnivým sběratelem. A protože milu-je zejména české malíře, našli bychom ve sbírce, kterou vlastní, nejen Antonína Hudečka, Ludvíka Kubu či Otaka-ra Nejedlého, ale i jednoho z nejkrásnějších Bauchů, obraz s názvem Kalvárie, či Otu Janečka a jeho Starý strom. Snad i díky této své další schopnosti – dokázat plně vnímat zároveň krásu jiného druhu umění, než pouze hudby, jsou jeho umělecké kreace tak působivé a strhující… •
rozhovory�
pavel trojano ���. výro�í založení pražské konzervato�e� Miloš Pokora
V příštích čtyřech letech se určitě bude hodně hovořit o Pražské konzervatoři, protože uplyne 200 let od doby, kdy se tato prestižní umělecká škola v čtyřletém intervalu let 1808 až 1811 rodila. Tato ojedinělá příležitost k bilan-cování, hodnocení i defi nování vizí do budoucna jistě nebu-de nevyužita, proto jsem vybídl ředitele Pražské konzerva-toře Pavla Trojana, mimochodem rovněž absolventa této školy a také úspěšného skladatele (vzpomeňme např. na oceněnou Houslovou sonátu, Houslový koncert, orchest-rální Poctu trentské katedrále nebo dětskou operu Bylo nás pět), aby nám v souvislosti s nadcházejícím výročím odpověděl na pár otázek.
Jak vnímáte dnešní postavení Pražské konzervatoře v domácím kulturním životě?Samozřejmě mohu odpovědět jen velmi stručně. Jsem pře-svědčen, že každá umělecká škola je uměleckou institucí svého druhu. Pokud hovořím o Pražské konzervatoři, kaž-dý rok vyprodukujeme včetně interních přehrávek a jevišt-ních představení na 300 uměleckých akcí, takže se opravdu chováme jako kulturní instituce. V našem systému vzdělá-vání představují konzervatoře zvláštní subjekt, což má své historické důvody. V zahraničí se konzervatoře většinou
transformovaly nebo dosud transformují na vysoké školy, ať už nějakého nižšího stupně nebo přímo magisterského typu, zatímco u nás zůstávají na stupni středním, a to nejen s posláním připravovat talenty na budoucí uměleckou drá-hu, ale – teď zůstanu u instrumentalistů – především s cílem vychovávat kvalitní orchestrální hráče.
Změnilo se něco podstatného v systému výuky a vůbec v postavení vaší školy po roce 1990?Pominu – li spíš drobné organizačně – personální retuše, zdůraznil bych zejména tu skutečnost, že jsme si ostřeji začali uvědomovat obklopující konkurenci. Nejen v zahra-ničí, kam mohou naši absolventi kdykoli vycestovat, ale pří-mo doma. V této souvislosti bych rád poznamenal, že na Pražskou konzervatoř se hlásí hodně už v zahraničí vyško-lených hudebníků, aby u nás pokračovalo ve studiu a získa-lo certifi kát naší školy, byť jde třeba o odchovance nějaké americké univerzity. Nápadné posuny nastaly i v učebních plánech, například jsme zvládli specifi ckou výuku historic-ky poučené interpretace staré hudby a podobné cíle máme i v oblasti hudby soudobé, a to nejen té populární, v níž u nás, mimochodem řečeno, probíhá specifi cká výuka už dvacet let. Sám jako skladatel o něco takového usiluji, protože jsem – na rozdíl od mínění některých pedagogů, že studium složité soudobé hudby je pro naše žáky předčasné – přesvědčen, že by se na Pražské konzervatoři, která byla v tomto směruvždy spíš trochu konzervativní, měla důkladně vyučovat hud-ba od starších období až po současnost.
Pavel Trojan
Fo
to a
rch
iv
Studenti by ale měli mít možnost to, co se naučili, také předvést. Obávám se, že v tomto směru vhodnými prosto-ry zrovna neoplýváte…Dnes je u každé instituce moderní dělat analýzy jejich sil-ných a slabých stránek a u nás je skutečně slabou stránkou právě nedostatek prostor. S lecčím jsme už pohnuli dopředu, například s adaptováním půdních prostor na další učebny, co jsme si však předsevzali jako prioritní úkol, je výstavba orchestrálního sálu. Není možné si donekonečna k našim orchestrálním produkcím a dalším akcím sály pronajímat, je to příliš drahé a navíc je žádoucí, aby například orches-tr mohl s tím, co se naučil, vystupovat opakovaně, ne pouze jednou. Proto jsme velmi uvítali, když nám byly schváleny plány na výstavbu důstojného orchestrálního sálu v dvorních prostorách našeho objektu (mezi konzervatoří a Fakultou jaderné fyziky). Magistrát nás v tom podporuje. Teď už tedy záleží jenom na konečné realizaci, o jejíž zdar jsem se osob-ně zasadil.
Příští rok uplyne 200 let, kdy několik příslušníků české vlastenecké šlechty vydalo prohlášení o potřebě organiza-ce hudebního života v Čechách, hlavně pokud jde o výcho-vu výkonných umělců, jež vyústilo v roce 1810 k založení tzv. Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách. Tato insti-tuce pak byla zakladatelem Pražské konzervatoře, která začala s výukou 24. dubna 1811. Jak budou oslavy nejstar-ší konzervatoře ve střední Evropě, jejíž zrod se protáhlv nemalé míře vinou napoleonských válek na celé čtyři roky, probíhat?Oslavy zahájíme 29. dubna příštího roku slavnostním kon-certem ve Dvořákově síni, v jehož první půli zazní jeden z instrumentálních koncertů Antonína Dvořáka, samozřej-mě v podání některého z našich studentů (konkurz na ten-to koncert se uskuteční letos 7. prosince) a v druhé půli Missa solemnis. Poslední koncert oslav je plánován na kvě-ten roku 2011, kdy bude Symfonický orchestr Pražské kon-zervatoře zahajovat Pražské jaro. Mezi tím se pochopitelně uskuteční celá řada dalších akcí, na níž se budou podílet stu-denti, pedagogové i známí absolventi jednotlivých oddělení konzervatoře a pro něž máme přislíbenou další dvojí účast České fi lharmonie i opakované partnerství FOKu, přičemž obě tělesa budou opět spolupracovat s našimi studenty nebo renomovanými absolventy. Po repertoárově-dramaturgické stránce se budeme snažit sledovat jak historickou linii, tak současný tvůrčí potenciál školy, od čehož si slibujeme i urči-tý dramaturgický přínos. Některá neprávem opomíjená díla připomeneme například tím, že zařadíme do programu kon-certů kromě vybrané hudby z našeho bohatého archivu také skladby bývalých ředitelů školy (a to nejenom A. Dvořáka, ale i D. Webera, J. B. Knittla, J. Krejčího, K. Knittla a dal-ších). Jinou historickou linii, týkající se památných vystou-pení, na nichž se studenti konzervatoře podíleli, připome-neme například Lisztovou symfonickou básní Tasso, kte-rou autor při své návštěvě Prahy provedl právě s orchestrem Pražské konzervatoře. V druhé linii se budeme snažit o to, aby se do oslavných akcí promítly i některé vybrané kom-poziční práce našich studentů, a to zejména na koncertech konzervatorních komorních souborů, pro jejichž vystoupení jsme nalezli prostor v Kostele sv. Šimona a Judy.
Jakým způsobem budou oslavy podepřeny dokumentačně a zachyceny pro budoucnost?Kromě toho, že se počítá s jejich zařazením do kalendá-ře světových výročí UNESCO, budou uspořádány speciální výstavy ve spolupráci s Českým muzeem hudby. Navíc se při-pravují různé fi lmové dokumenty, rozhlasové relace s hlasy pamětníků, výstavy obrazů, fotografi í a podobně a publika-ce o historii školy. Přípravy nekončí, stále se objevují nové a nové nápady. •
Zahájení sezony Přítomnosti� Vojtěch Mojžíš
Koncertní sezonu 2007–2008 zahájila Přítomnost komorním koncertem souboru In modo camerale 1. listopadu. Byli jsme svědky výkonu mimořádné interpretační úrovně. V netypickém čase a na neobvyklém místě (v neděli v kostele sv. Salvátora na Starém Městě) se konal 4. 11. v rámci našeho abonentního cyklu koncert Kühnova dětského sboru pod vedením Světlany Tvrznické a Jiřího Chvály (Otakar Jeremiáš, Václav Trojan, Jiří Teml).
Jen o několik dní později, ve středu 7. 11., se uskutečnil v sále Galerie v Lichtenštejnském paláci komorní koncert Přítomnosti, zařazený nejen do abonomá, ale i do festivalu Dny soudobé hudby, který každoročně pořádá Společnost skladatelů. Zazněly na něm skladby Ilji Hurníka, Josefa Marka, letos v létě zesnulého Jindřicha Felda, Václava Kučery, Ivo Bláhy, Pavla Trojana a Zdeňka Zahradníka. Náhlou změnou v dramaturgii této sezony je zařazeníTnuri Ensemblu na termín 28. 11. v Galerii Lichtenštejnského paláce s programem sestaveným z komorních děl současných nejen českých, alei britských skladatelů. Prosincový termín je v Přítomnosti již tradičně stylizován v duchu blížících se vánočních svátků. Na koncertě 12. 12. v Sále Martinů nám vánoce prostřednictvím skladeb Františka Xavera uriho,Johanna Sebastiana Bacha, Otomara Kvěcha,Jiřího Laburdy, Francise Poulenka, Bohuslava Martinů a nedávno zesnulého Petra Ebena připomene Cor Piccolo a Orchestra Piccolo.
První koncert v novém roce (9. 1. 2008 v Komorním sále Pražské konzervatoře v Pálff yho paláci na Malé Straně) bude věnován kolegům z Ostravy. Zazní na něm díla skladatelů Aleše Pavrolka, Edvarda Schiff auera, Vladimíra Svatoše, Milana Báchorka, Jana Grossmanna, Markéty Dvořákové a Leona Juřici. Skladby soudobých skladatelů z Plzně jsou přichystány na další termín našeho abonentního cyklu.
Paní Ivana Goldsteinová, dlouholetá zkušená a spolehlivá pracovnice našeho sekretariátu na začátku této sezony předala svůj úřad paní ing. Věře Kratochvílové. Tím pozbývá platnost naše adresa v Českém muzeu hudby. Paní Ivance děkujeme za vše, co pro obnovenou Přítomnost za uplynulých více jak 15 let vykonala; paní Věře přejeme, ať se jí u nás líbí a daří.
O aktuálním dění ve Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost, jeho koncertech a představeních či záměrech do budoucna se tedy můžete na stránkách Hudebních rozhledů pravidelně seznamovat i v tomto roce. Rovněž tentokrát se necháváme rádi inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na adresu [email protected] [email protected].
událost i�
ji�í b�lohlávekmá vlast a berlínští filharmonikovéBerlín, Koncertní sál Berlínské fi lharmonie
� Antonín Matzner
Přes šest tisíc návštěvníků se v průběhu tří předem zcela vyprodaných koncertů v pověstném sále Berlínských fi lhar-moniků ve dnech 18.–20. 10. stalo svědky výjimečného hudeb-ního zážitku v podobě v zahraničí zřídkakdy kompletního provedení Smetanova cyklu Má vlast. V českém účastníkovi podtrhl jedinečnost této události už samotný příchod ke slav-né budově, lemovaný špalírem dalších dychtivých zájemců, opatřených cedulkami s prosbami o lístky. Se stále ještě doznívajícími pocity národní hrdosti z předchozího „koncer-tu“ českých fotbalistů, kteří právě reprezentantům Němec-ka uštědřili v jejich vlastním prostředí v mnichovské Alianz Aréně výmluvnou porážku 0:3, jsme listovali ve vzorně vypra-vené, zdarma poskytované programové brožuře s obsáhlou životopisnou statí o Smetanovi a jeho cyklu z pera Wolfgan-ga Stähra, řadou dobových rytin, Plickovou fotografi í „sto-věžaté“ Prahy, faksimilií žofínského plakátu prvního soubor-ného uvedení díla a v neposlední řadě s profi lem hostujícího dirigenta Jiřího Bělohlávka. Ve shrnujícím výčtu umělcovy kariéry připomenul jeho operní produkce v Glyndebourne, MET i místní Komické opeře, současný post šéfdirigenta BBC Symphony Orchestru a samozřejmě také několikeré hostování u pultu Berlínských fi lharmoniků od roku 1986 (naposledy v předloňské sezoně s díly Martinů, Mozarta a Dvořáka). Rovněž se tu dovídáme, že Berlínští fi lharmoni-ci pod taktovkou Richarda Strausse přišli nejdříve do kon-taktu už v roce 1895 s Šárkou, ale celý cyklus naposledy uvedli před dlouhými sedmnácti lety s Jamesem Levinem.Vlastní koncert se pro mne, ale nejspíše také pro počet-nou delegaci českých kolegů (s „rozhlasáky“ dokonce přijel téměř každodenní průvodce ranní vltavskou Mozaikou Pavel Ryjáček) čímsi, na co zřejmě budu vzpomínat po celý zbytek života. Navzdory tomu, že nás všechny právě toto Smetanovo dílo provází od mládí a díky Pražským jarům se s ním setká-váme v realizaci nejrůznějších dirigentů každoročně. Přes-to nám Bělohlávkovo pojetí, jemuž nejlepší světový orchestr vyšel nejspíš ve všem vstříc, zprostředkovalo notoricky zná-mou hudbu v téměř nových obrysech, zbavených nepatřič-ných nánosů přehnaně sentimentálně patetického národo-veckého výkladu. Především zcela jednoznačně prokázalo omyl, jemuž někdy podléháme, když zdůrazňujeme nedostiž-nost provedení cyklu českými hudebníky a orchestry. Ostat-ně ani berlínské těleso není už dávno jen zdaleka němec-kým, v přítomné době ho tvoří hráči 17 různých národností. K svým způsobem dokonalé interpretaci Smetanovy hudby stačilo, aby Jiří Bělohlávek svojí důvěrnou znalost partitu-ry i osobní zaujetí dílem přenesl během zkoušek a vlastních koncertů na hráče a ti jeho koncepci respektovali a naplni-li svými výkony. Bělohlávkově příslovečně zdrženlivějšímu přístupu jakoby v kontaktu s tímto přímo vzorově discipli-novaným kolektivem narostla křídla, jeho jindy uměřenější gesta byla o poznání rozmáchlejší, z reakcí každého z hráčů po celých pětasedmdesát minut bez přestávky (!) provozo-vané skladby sálala nejenom soustředěná pozornost, nýbrž takřka živočišná radost a nadšení. Tento obraz by byl patr-ně stejně přesvědčivě vemlouvavý, kdybychom stejnou kreaci sledovali v televizi při vypnutém zvuku. Jestliže jedna z těch bez výjimky nadšených recenzí v čes-kých denících byla nadepsána titulkem „Objevná Má vlast v Berlíně“, sluší se dodat, že tomu tak nebylo díky nějakým převratným novotám, nýbrž spíše právě naopak – vícemé-
ně návratem k urtextu původní Smetanovy partitury počí-naje obsazením bez zdvojených dechů až ke skladatelovým poměrně podrobným agogickým, tempovým a dynamickým návodům. Jakkoli jsou pochopitelně všichni současní čeští dirigenti Vlasti dotčení mnoha trvale zaznamenanými výko-ny svých předchůdců, z nichž Bělohlávek má podle mého mínění asi blíže k pojetí Talichově než k pozdějším provede-ním Ančerla a zejména tempově živější koncepci Neuman-nově, on sám považuje tuto svoji „berlínskou“ verzi „za inter-pretaci nezatíženou tolik tradicí předcházejících provedení, ale založenou na velmi věrném čtení textu partitury, které ve spojení s nepopsanými Berlínskými fi lharmoniky umožnilo nasvítit řadu detailů z tohoto nového úhlu pohledu“. Už v úvodním Vyšehradu jsme si tentokrát mohli doslova vychutnat měkkými akcenty podtrženou vláčnost jeho hlav-ního tématu, po vzrušeném vrcholu působivé zvolnění v kla-rinetech i následné ztišení jímavého kantabilního trojhlasu fl éten s klarinetem v Ces dur před důstojnou uměřeností závěrečného Largamente. Obdobným intonačním perfek-cionismem, precizní souhrou s důrazem na kulturu zvuku a optimální barevné proporce vyzněla rovněž Vltava v jed-nolitém proudu bez oněch vlnových nárazů, která občas slý-cháváme u tuzemských orchestrů s neuspěchanou svatební scénou analogicky k druhé polkové epizodě cyklu v pozděj-ších Luzích. Jakkoli následující Smetanův obraz českých Amazonek v Šárce v Bělohlávkově přetlumočení nikterak nepostrádal žádoucí dramatické vzruchy ani rudimentární smyslnost, dostalo se v patřičné míře také na ony lyrické pře-děly jako je tklivý zpěv primů po prvním klarinetovém sólu (Pochettino meno) či v druhém z těchto vstupů excelentní-ho sólo-klarinetisty orchestru Karl-Heinze Steff ense. Počá-teční díl Z českých luhů a hájů ((Molto moderato) měl onen autorem zamýšlený maestosní záběr stejně jako zhruba od druhé třetiny věty obdařil dirigent každou z jejích jednotli-vých epizod podmanivou šíří zpěvných kantilén, ať už v hym-nickém motivu triové části L’ istesso tempo poco meno vivo či při dvojím opakování tria po fugovém provedení a těsně. Aby dosáhl tohoto účinu a vyhnul se tempovým švům, musel Bělohlávek ovšem ještě předtím zvolit ono možná jediné ide-ální, střízlivě odměřené tempo ústřední fugové části Luhů, které poté umožnilo scelit veškerý proud této mnohovrstev-naté hudby do přesvědčivého epického vyznění včetně závěru už zmíněné polky v G dur. Návratem k originálnímu obsaze-ní a tudíž oproštěním od monstrózního zvuku navzájem se slévajících nástrojových skupin zde čitelně vynikla také její dvoudobá melodie v dřevech oproti triolám smyčců (možná i tohle měl na mysli svým tzv. autentickým provedením Nor-rington, ale chyběl mu hráčský potenciál, o který mohl svojí koncepci opřít Bělohlávek). Konečně veskrze průkazného vyznění s patřičnou mírou napětí se dostalo i oběma závě-rečným básním cyklu, kterým Bělohlávek v dokonalé jedno-tě s orchestrem propůjčil jen málokdy slýchanou naléhavost a podobně sugestivní účinek. V ideální akustice sálu Philharmonie se tak odehrál velký muzikantský svátek, nadšeně přijatý už na místě nejen poslu-chači, ale také samotnými členy orchestru a jejich přítomným šéfdirigentem sirem Simonem Rattlem s manželkou Magda-lenou Koženou. Hostujícímu dirigentovi se od něho dostalo okamžitého pozvání k dalším vystoupením s doslovným přá-ním, že by to mělo být častěji než dosud. Příště Jiří Bělo-hlávek s Berlínskými fi lharmoniky údajně uvede Schuman-na a Brahmse, ale ještě předtím zazní pod jeho taktovkou Vlast znovu při jejich hostování na festivalu v Aix-en-Pro-vence 3. července 2008. Mezitím jí na jaře nastuduje v Lip-sku s orchestrem Gewandhausu a proslýchá se o jejím prove-dení také s „jeho“ domovským orchestrem BBC v Londýně. Záznam berlínských koncertů vyjde také na CD a poslucha-či Českého rozhlasu budou mít příležitost seznámit se s touto nahrávkou už během novoročního večera na stanici Vltava. •
událost i ��
japonská opera v opav�Opava, Slezské divadlo
� Lenka Šaldová
Leckteré opavské operní inscenaci podle mě v posledních letech chyběly základní profesionální parametry. Na dru-hé straně ale rozhodně nelze jednomu z nejmenších oper-ních domů v České republice upřít, že na sebe čas od času dokáže výrazně upozornit – a přijít s opravdu pozoruhodným operním projektem. Po Poulenkových Dialozích karmeli-tek, Hurníkově Oldřichovi a Božence, Verdiho Loupežní-cích či Belliniho Normě je nyní takovou událostí česká pre-miéra japonské opery Yuzuru. Se zmíněnými staršími inscenacemi spojuje tento projekt, o který se zasloužili především dirigent Jan Snítil a jeho žena, klavíristka a korepetitorka Masako Nakajima, nejen dramaturgická originalita, ale právě také profesionalita a pečlivost, se kterou je dílo nastudováno. A to v japonštině! Obdiv patří všem čtyřem sólistům za to, jak se s ní (a v pří-padě ústřední dvojice i s vypjatými party) vyrovnali.V komorní opeře, která měla světovou premiéru v roce 1952 v Ósace a v Evropě se poprvé hrála o pět let později v Cury-chu, se střetává japonský duchovní svět s evropskou hudební tradicí. Dramatik Džundži Kinošita totiž zpracoval dávný japonský symbolický příběh o zachráněném jeřábovi, kte-rý se promění v krásnou ženu – a skladatel Ikuma Dan se naproti tomu nechal inspirovat především Puccinim (jeho hudební jazyk má přitom logicky nejblíže k Madame But-terfl y). Tedy hudba pro evropského posluchače velmi dob-ře pochopitelná. A také japonský režisér Tokio Kenneth Ohska (který mimochodem vystudoval kromě operní režie též fyziku a věnuje se mezinárodnímu výzkumu vysokoener-getických urychlovačů) vychází především z evropského tra-dicionalistického náhledu na inscenování opery – nádech
exotiky dodává inscenaci především kostýmy a líčením odka-zujícím k japonskému divadlu. Krásná žena Cú (Katarína Jorda Kramolišová), jež je oním zachráněným jeřábem, ze svého peří pro milovaného muže Johjó (Michal Vojta) utká krásnou látku. Peněz chtiví kama-rádi (Unzu – Zdeněk Kapl a Sódo – Peter Soós) ho přesvěd-čí, aby chtěl další, kterou dobře prodají ve městě. Cú nechá-pe, k čemu jsou potřeba další peníze, ale ze strachu, aby ji Johjó neopustil, za velkých bolestí utká další dvě látky. Ale nakonec přeci jen sama smutně odchází ze světa, kterému nerozumí – to když Johjó poruší slib, že se na ni při tkaní nebude dívat. Režisér v programu píše o „konfl iktu mezi mírumilovným životem a kapitalismem“ – Yuzuru v sobě jis-tě takové symbolické téma má, na jevišti nicméně není nik-terak akcentováno: prostě se tu velmi přehledně odehrává dojemný příběh. Inscenace tak vlastně po všech stránkách počítá s konzervativním operním divákem, ale zároveň mu nabízí něco neobvyklého a šikovně apeluje na jeho zvídavost do budoucna.Tentokráte má projekt ovšem ještě další, neméně důležitý rozměr: je významnou společensko-politickou událostí, kte-rá rozhodně zvyšuje prestiž opavského operního domu. Pre-miéra se odehrála v rámci Japonských kulturních dní v Opa-vě, které byly součástí oslav 50. výročí navázání diplomatic-kých styků mezi Japonskem a naší zemí – a to za přítomnosti mnoha čestných hostů, včetně velvyslance Japonska v České republice. Kromě toho byly v Opavě v říjnu k vidění japon-ské fi lmy, výstavy japonských předmětů, fotografi í a litera-tury atd. Jde tedy o komplexnější a velmi užitečné setkání s odlišným světem, odlišnou kulturou.
Opava, Slezské divadlo – Ikuma Dan: Yuzuru. Dirigent Jan Snítil, režie a kostýmy Tokio Kenneth Ohska, scéna a kos-týmy Alexander Babraj, sbormistryně Ivana Kleinová. Čes-ká premiéra 14. října 2007. •
Michal Vojta (Johjó) a Katarína Jorda Kramolišová (Krásná žena Cú)
Fo
to J
iří K
risti
an
fest ivaly , koncerty��
moravský podzim $%%&Brno, Besední dům, Špilberg,
Janáčkovo divadlo, „Červený kostel“,
Městské divadlo, Nová radnice, chrám
sv. Augustina, Hudební fakulta JAMU
sladký dech p�írody' Alena Borková
Podtitul tohoto již tradičního mezinárodního festivalu (konec září a začátek října v Brně) Sladký dech přírody ote-vřel prostor pestrosti programů jak ve výběru stylů, tak žánrů či obsazení. Převažovala hudba artifi ciální; byla však doplně-na prezentací folkloru (Vojenský umělecký soubor Ondráš) a novodobým žánrem nonartifi ciálním, doplňujícím některá vystoupení. Festivalový repertoár dal nahlédnout do různos-ti zpracování přírodních inspirací – od vysoce stylizovaných barokních zvukomaleb k vyššímu stupni zobecnění v roman-tismu a impresionismu (Smetana, Debussy).Na realizaci se podíleli výborní interpreti domácí – hobojista Vilém Veverka ve spolupráci s cembalistkou Marií Barba-rou Willi, kteří okouzlili nejen živým přednesem historic-ké hudby, ale nadchli publikum také soudobými skladbami, zejména kompozicí Song of fi xed Accord Petera Grahama s rytmicky sugestivně zahranými jazzovými cembalovými mezihrami (5. 10.) či světoznámý sedmasedmdesátiletý pia-nista Ivan Moravec, jehož výkon v Besedním domě svědčil o neustálém výrazovém zrání (24. 9.). Technickou virtuozi-tu i vitalitu uplatnil ve velkolepém Preludiu, chorálu a fuze Césara Francka, malířsky sugestivních skladbách Debus-syho a asentimentálním a zároveň niterném Chopinovi. Bez únavy oblažil nadšené publikum několika přídavky.Mladé publikum zaujal vokální soubor Aff etto (J. Miku-šek, V. Richter, M. Olbrzymek, A. Procházka, klávesy – M. Jakubíček) ve vstupních prostorách kasemat na Špil-berku (29. 9.) s důmyslně sestaveným programem, jenž stá-le upoutával pozornost – zpočátku libozvučným historickým vícehlasem, pak soudobou hudbou (Pärt, Štědroň, Jakubí-ček) a v závěrečném bloku humorem a odlehčenými žánry, na něž nadšeně reagovala nejmladší část posluchačů. Pouze pokus o souběžnou prezentaci obrazů nevyšel přesvědčivě pro nedokonalost promítací techniky. Atraktivním reprezentantem hostů byl Velšský národní orchestr BBC se švýcarským dirigentem � ierry Fischerem v Janáčkově divadle (23. 9.). Nejdříve provedl s brněnským, světově proslulým houslistou Františkem Novotným a rus-ko-francouzským pianistou Sergejem Milsteinem Mendels-sohnův Koncert d moll. Noblesní, kultivovaný a citem pro-zářený tón houslí byl místy zastíněn dravým zvukem klavíru, rozsáhlý celek však vyzněl s jímavou líbezností. Následující Berliozovu Fantastickou symfonii jsme už dlouho neslyšeli v tak plastické a strhující podobě – měla k dispozici tech-nicky i tónově skvěle vybavené instrumentalisty i dirigenta mimořádné umělecké erudice. Jednotlivé věty výmluvně tva-rovaly autorův fantazijní příběh.Ne všichni byli spokojeni s vystoupením Chasidské kapely ve středu 26. 9. v „Červeném kostele“, přímo zaplaveném masami zájemců (kteří byli ochotni vzít i místa na stání). Mužský sbor z Moskvy se sbormistrem Alexandrem Boriso-vičem Caljukem zde prezentoval židovskou hudební kulturu a zejména chasidské zpěvy, blízké lidové tvorbě. Zpěváci dis-ponovali krásnými nosnými hlasy, jež většinou obdivujeme u východních národů, avšak mnohdy zpívali příliš „naplno“ – neškodila by plastičtější dynamika. Mezi sólisty kraloval sólista Velkého divadla v Moskvě Leonid Bomštejn. Ruši-vě však působily časté slovní vstupy dirigenta, překládané
ještě do češtiny a těžko srozumitelné v rozplývavé akustice kostela.Velký zájem diváků vzbudilo vystoupení dvou tanečních sou-borů na Soudobé hudební scéně Městského divadla s názvem Příroda v tanečním pohybu. Členové Tanečního divadla Maximus (choreografi e a scéna David Strnad) a Compa-ny ProART a baletu Městského divadla Brno (choreogra-fi e a scéna Martin Dvořák, kostýmy Roman Šolc) baletně ztvárnili nejdříve Apalačské jaro Aarona Coplanda a Kar-neval zvířat Camilla Saint-Saënse – na jednoduché scéně vynikly baletně pantomimické kreace tanečníků, doslovené odpovídajícími kostýmy. Apalačské jaro dýchalo půvabem melodické hudby v rozpětí mezi lyrikou a hravou rozpusti-lostí, protkanou humornými prvky tak, aby celek dějově spěl k vyvrcholení na podkladě hudební nahrávky. Konkrétnost Karnevalu zvířat se naštěstí nepromítla do názornosti kostý-mových proměn. K dobrému výsledku přispěl výkon Orches-tru Městského divadla Brno s dirigentem Jiřím Petrdlíkem a výbornými sólistickými vstupy pianistů Radima Pančochy a Martina Procházky. Následná baletní adaptace Botticelliovského triptychu a kompozice Ptáci Ottorina Respighiho vycházela z maleb-né představy oživlých obrazů; Ptáci byli pojati humorně až ironicky; závěrečná scéna s homosexuály vyzněla poněkud lacině.S potěšením lze konstatovat, že Moravský podzim je stále hojně navštěvován a přes některé kritické výhrady zaujímá jako celek čestné místo mezi kulturními akcemi dneška.
mezinárodní interpreta�ní sout�ž –varhany � Alena Veselá
Ve dnech 16.–22. 9. proběhl v rámci Mezinárodního hudeb-ního festivalu Brno – Moravský podzim 12. ročník Meziná-rodní interpretační soutěže. Ta se koná v pravidelním cyk-lu pěti oborů (lesní roh, varhany, kontrabas, bicí nástro-je a tuba). V letošním roce přivítalo Brno mladé varha-níky z Polska, Maďarska, Slovenska, Jižní Koreje a České republiky. Také porota soutěže pracovala v mezinárodním složení: předsedkyní byla Gillian C. Weir (Velká Británie), místopředsedkyní Alena Veselá (Česká republika) a členy poroty Helmut Deutsch (Německo), Irena Chřibková (Čes-ká republika), Julian Gembalski (Polsko), Kamila Klugaro-vá (Česká republika) a Peter Planyavsky (Rakousko). Prv-ní kolo soutěže se konalo na varhanách v Rytířském sále Nové radnice a druhé v chrámu sv. Augustina. Finále mělo dvě části; první se uskutečnila na varhaním positivu v kon-certním sále Hudební fakulty JAMU, závěrečná část v sále Besedního domu. Do fi nále soutěže postoupili čtyři kandidáti. S ohledem na vysokou úroveň soutěžních výkonů se porota rozhodla udě-lit jednu první a dvě druhé ceny. První cenu a titul laureá-ta získal dvacetiletý student pardubické konzervatoře Pavel Svoboda a druhá cena byla rozdělena mezi Annu Pikulskou z Polska a Drahoslava Grice z České republiky. Čestné uzná-ní obdržela Young Eun Jang z Jižní Koreje. Anna Pikulska dále obdržela Cenu za nejlepší interpretaci skladby Burlesca Zdeňka Pololáníka, kterou udělila Nadace Český hudební fond. Vysokou úroveň svých výkonů předvedli laureáti sou-těže i na koncertě vítězů 22. 9. v sále Besedního domu. •
fest ivaly , koncerty ��
nekonven�ní žižkovský podzim po jedenáctéPraha, Žižkovská radnice, Církev bratrská
na Žižkově
dechové kvinteto academiaa dominika hošková� Jiří Teml
Dne 13. září proběhlo v obřadní síni žižkovské radnice zahá-jení 11. ročníku Nekonvenčního žižkovského podzimu, který se díky nevšední nápaditosti v oblasti dramaturgie i vynalé-zavé nabídce koncertních prostor těší mimořádnému zájmu publika, takže ještě před jeho zahájením jsou již dvě třetiny koncertů vyprodány. Slavnostního zahájení i tiskové konference se zúčastnily osobnosti z kulturní oblasti, zástupci významných institu-cí i podnikatelské sféry, která festival každoročně podpo-ruje, přičemž hlavními sponzory jsou Městská část Pra-hy 3 a Grant hl. m. Prahy. Po sympatickém úvodu starost-ky Městské části Prahy 3, Mileny Kozumplíkové následoval příspěvek profesorky Zuzany Růžičkové a uvítací projev doc. Jiřího Hoška., hlavního iniciátora a organizátora festivalu, který připomněl osobnosti, které se na festivalu významně podílejí i dramaturgické záměry 11. ročníku svým vtipným, bezprostředním projevem. Slavnostní zahájení pak prová-zel komorní soubor Dechové kvinteto Academia a violon-cellistka Dominika Hošková. Ve výtečném podání zazně-ly Mozartovy Kontrdance, vtipná Malá komorní hudba pro dechové kvinteto, op. 27 Viktora Kalabise, nástrojově a zvu-kově zajímavá Musica spingenta pro violoncello a dechové kvinteto Zdeňka Pololáníka a závěrem Beethovenových 12 variací F dur na Mozartovo téma z opery Kouzelná fl étna ve zdařilé úpravě Jiřího Hoška pro violoncello a dechové kvinteto. Závěrečná skladba ostatně předznamenala hlavní dramaturgický pilíř, jímž je jubilejní Beethovenův rok, kte-rý v závěru festivalu vyvrcholí jubilantovým Trojkoncertem C dur pro housle, violoncello a klavír, op. 56 v Nové aule Vyso-ké školy ekonomické. Festival přináší celou řadu objevných dramaturgických nápadů i významných interpretů v širo-kém žánrovém spektru.Uplynulých deset úspěšných ročníků Nekonvenčního žiž-kovského podzimu svědčí o tom, co dokáže obdivuhodné nadšení, pracovitost a cílevědomost především zakladatele a garanta Jiřího Hoška a jeho nevelkého kroužku spolupra-covníků v nesnadných podmínkách dnešního života, zejmé-na v oblasti kulturních aktivit. •
novinka otomara kv�cha� Anna Šerých
9. smyčcový kvartet Otomara Kvěcha premiéroval festival Nekonvenční žižkovský podzim v koncertu Ódy na radost. Zněly 2. 10. modlitebnou Církve bratrské na Žižkově. Tu nej-známější, jubilanta Ludwiga van Beethovena (1770–1827), zapěla Musica Oeconomica Pragensis nadšeně rovnou na-dvakrát, rekonstruovaný náčrtek z roku 1812 i známé zně-ní z 9. symfonie. Svou hlavní kvalitu, čistou intonaci a hla-sovou vyváženost, však ukázal mladý sbor (funguje od roku 2001, sbormistři Martina a Kryštof Spiritovi), především v oblíbeném motetu Lodovika Viadany, žalmu Exultate jus-ti – Zaplesejte spravedliví Hospodinu a chorálech Michae-la Haydna a J. S. Bacha. Centrem koncertu byl Smyčcový kvartet č. 9. Otomara Kvěcha. Možná jej autor psal přímo do bloku ód, každopádně premiéra byla skvěle nastavena. Pražákovo kvarteto (Václav Remeš, Vlastimil Holek, Josef Klusoň a Michal Kaňka) zahájilo Beethovenovou Velkou fugou B dur. Příliš vervně, hráčská preciznost její monumen-talitě více prospívá, zato obezřetná koncentrace na novin-ku dala pravý výsledek. Svůj poslední kvartet pojal Otomar Kvěch jako opus magické devítky. To stigma z času Beetho-venovy 9. symfonie (možná fatálněji 9. symfonie Gustava Mahlera) skladatelé idealisticky tradují a Otomar Kvěch je přenesl do kvartetu. Jeho Smyčcový kvartet č. 9 je víc kon-templační než bilanční a je vtipný. Tři věty, trojí Invokace. Jaká zvolání? Mohutné, chorálové Veni creator spiritus, cita-ce gregoriánského chorálu. Přijď duchu stvořiteli. Impozant-ní začátek, staletími prověřený modul, působí muzikantsky, působí posluchačsky. „Zoufalé volání jedince, který nena-chází vnitřní klid na vlastní tvůrčí práci“, říká autor. Prvá Invokace (Allegro, ma non troppo, un poco maestoso) není niterná modlitba k Duchu svatému, je to kumštýřské zvolá-ní a dostává kumštýřské echo: trojí minikoláž z citací všech možných devátých symfonií. Pietní tónový zdroj, zpracova-ný bravurně do působivé odpovědi. Osobitá sugesce opřádá vysoké, fl ažoletové tóny střední věty (Allegro duro. Adagissi-mo). Tato druhá Invokace zní intimně, nese zpověď i strach a přitom vypovídá jakoby za každého z nás, subjektivní vzde-chy a výkřiky jsou sdílné a výstižné jako popěvek, je všech. Poslední zvolání, Invokaci třetí věty, nasadí sólo druhých houslí a v jakémsi postludiu dořekne viola. Zde nejzřetelněji resonuje autorův neoneoromantismus – a romantismus, jak víme, stál na ideálu metafyziky; tam někam se autor dobý-vá, ať je to meditační ponor, nebo vysněná budoucnost. Ať jde cestou nitra, nebo širočinou hudební představivosti, obě Otomaru Kvěchovi zpívají, to ukázal jeho 9. smyčcový kvar-tet zřetelně. •
Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brněve spolupráci s Nadací Leoše Janáčka
pod záštitou Ing. Stanislava Juránka, hejtmana Jihomoravského krajeRomana Onderky, primátora Statutárního města Brna
vypisuje
15. ročník Mezinárodní soutěže Leoše Janáčkačlen EMCY - Evropská unie hudebních soutěží pro mladé, Mnichov
Soutěž se uskutečňuje Statutární město Brnoza finanční podpory Jihomoravský kraj
Ministerstvo kultury ČR
Hlavní mediální partner Opus Musicum
v oboru klavír8. – 13. září 2008
Podrobné informace na: http://hf.jamu.cz/mezinarodni-soutez-leose-janacka/
fest ivaly , koncerty��
malá strana žije hudbouPraha, Valdštejnský palác
� Michal Matzner
Bilance nad letošními Malostranskými komorními slav-nostmi, které pořádá sdružení občanů Česká kultura v čele s violoncellistou a neúnavným organizátorem Janem Pále-níčkem vyznívá velice příznivě. Oproti prvním třem roční-kům, které byly situovány do prostor Plodinové burzy ČNB, se tento festival konal již podruhé v Rytířském sále Vald-štejnského paláce. Kromě příjemného sálu posluchači mají tak možnost navštěvovat tyto koncerty zdarma. To se ruku v ruce s vysokou kvalitou programu promítlo do masové účasti publika – koncerty byly vždy zaplněné.V úvodním večeru (2. 10.) vystoupilo Smetanovo trio. Razantní úder Jitky Čechové výborně konvenoval s nála-dou Brahmsova Tria c moll op. 101. Vynikající kvality všech protagonistů, z nichž se každý ve své umělecké praxi věnuje i sólové tvorbě, se promítly do bravurního provedení toho-to náročného díla. Poměrně osvěžujícím dojmem v ustále-ném repertoáru Smetanova tria působilo Klavírní trio Karla Janovického (1930). U nás ne tolik známý skladatel strávil po komunistickém puči prakticky celý život ve Velké Britá-nii, kde se kromě kompoziční činnosti věnoval propagová-ní tvorby Janáčka a Dvořáka. Kromě jiného také deset let řídil české oddělení BBC. Jeho uvedené Klavírní trio bylo řemeslně velice hezky napsané – nechyběla gradace a celko-vě dobrý spád díla. Otázka přesahující formát tohoto článku však vyvstává při pohledu na jeho klasickou formu a verti-kální strukturu: Je potřeba v dnešní době psát hudbu, která se tolik podobá Janáčkovi a Bohuslavu Martinů?Vynikající souzvuk, porozumění celku a naprostá umělecká zralost. Tak by se dalo stručně zhodnotit provedení Dvo-řákova raného Tria B dur op. 21 v podání Smetanova tria. Nadšené publikum bylo ještě po ofi ciálním konci programu odměněno II. větou z Fibichova Tria f moll a briskním Fina-le z Tria e moll Bohuslava Martinů.Program pátého koncertu festivalu 17. 10. nesl název Máme rádi jazz. Zařadit takovýto koncert mezi klasickou drama-turgii se i s ohledem na nejazzové publikum ukázalo jako dobrý počin. „Nádražní“ akustika Rytířského sálu se dá v tomto směru přirovnat k akustice sálu Španělského, kde se pořádají některé koncerty z prezidentského cyklu Jazz na Hradě. V rámci tohoto koncertu si muzikanti dobře zvolili hru bez ozvučení – amplifi kovaný byl pouze kontrabas. Z ad hoc sestaveného bandu: Radek Zapadlo – saxofon, Matěj Benko – klavír, Petr Dvorský – kontrabas a Martin Novák – bicí naprosto vyčníval mladý klavírista Matěj Benko. Dob-ře vystavěná koncepce jeho sól potvrdila, že je jedním z nej-perspektivnějších talentů české jazzové scény. Václav Luks, který se svým Collegiem 1704 patří mezi nej-lepší středoevropské realizátory staré hudby, vystoupil na závěrečném koncertě v neděli 21. 10. Program s vystihujícím názvem Combattimento Veneziano zahájil pečlivým prove-dením Vivaldiho Sinfonie in G. Vynikající a pro domácí pub-likum poučný byl výkon německé hobojistky Xenie Löffl er. V technicky náročných a virtuózních koncertech � oma-se Albinoniho a Alesandra Marcella podala bravurní výkon, který charakterizoval barevný tón, vybroušená technika a citlivý přednes. Jen nás musí mrzet, že u nás nepůsobí více takových specialistů na dobové dechové nástroje. •
dvakrát �eská filharmoniePraha, Rudolfi num
praha kone�n� slyšela koncertn�krále rogera� Vladimír Říha
Přestože základní polská opera 20. století Král Roger Karo-la Szymanowského se hrála v Národním divadle v Praze již v roce 1932, museli jsme velice dlouho po válce čekat na je-jí další uvedení. A díky švýcarskému dirigentovi Charlesi Dutoitovi, České fi lharmonii, polským a slovenským sólis-tům a dvěma našim sborům jsme se ve dnech 25. a 26. 10. dočkali alespoň koncertního provedení ve Dvořákově síni Rudolfi na. Historii díla i jeho námětu podrobně v minulém čísle Hudebních rozhledů popsala v souvislosti s vynikající insce-nací Wroclavské opery Jana Vašatová. Praha by si ji nemě-la nechat ujít, přímo volá po pozvání do Prahy na některý z festivalů. Zopakuji jen stručně, že přestože obsah díla je historický a vychází z 12. století na Sicílii, je to typické dílo symbolismu a secese a hudební jazyk obsahuje vlivy Wagne-ra, Ravela a Debussyho, ale hlavně génia samotného autora zavádějícího posluchače i do světa byzantské hudby. Hlav-ním znakem je vypjatost citů dosahujících až dionýsovského vytržení, čemuž často odpovídají i vysoké nároky na prove-dení jak sólistů, tak orchestru i sborů.Tři dějství zazněla v Praze v jednom nepřetržitém prou-du bez rozdělení přestávkou. Švýcarský dirigent Charles Dutoit, u nás dobře známý mj. i z letošního hostování na Pražském jaru, si to tak přál, aby dosáhl většího působení
Charles Dutoit
Fo
to Z
de
ně
k C
hra
pe
k
fest ivaly , koncerty �
na posluchače. To byl snad jediný omyl celého provedení, které klade na posluchače – hlavně na toho nepřipraveného – vysoké nároky, a tak by jistě menší přestávka k načerpání sil nebyla od věci.Dutoit dílo uvádí dost často, a tak jsme museli ocenit, že se v něm orientuje velice dobře. Místy by však přece jenom neškodilo poněkud ubrat na síle, která v tak malém prosto-ru a při tolika účinkujících někdy přesahovala mez. V tomto případě by méně bylo určitě více.Celkově však musíme provedení pochválit, protože při poměrně střídmém času na nastudování zvládla Česká fi l-harmonie vedená Charlesem Dutoitem složitou kostru obrovské architektury skladby bez potíží, a tak publiku – které ke své škodě sál nezaplnilo, přestože měly oba večery i svou reprezentativní stránku s účastí význačných polských hostů včetně ministryně zahraničí Anny Fotygové a spolu-pracoval na nich i Polský institut v Praze – připravila silný zážitek.Koncertu vévodila polská sopranistka Iwona Hossa, jejíž Roxana byla vrcholnou ukázkou těžké role s vypjatostí výra-zovou i hlasovou, přitom zvládanou s nespornou lehkostí. Barytonista Adam Kruszewski v titulní roli byl rovněž vyni-kající a bylo znát, že ji má z mnoha uvedení na jevišti důklad-ně zažitou. Slovák Ľudovít Ludha svým tenorem dal Pastýři požadovanou míru vytržení, snad jen místy bychom si přáli větší průraznost. Ostatní – Wojciech Maciejowski jako uče-nec Edrisi (tenor), Piotr Nowacki jako Arcibiskup (bas) a Jadwiga Rappé jako Diákonka (mezzosoprán) měli men-ší prostor, ale plně ho využili a doplnili vynikající sólistický soubor.Výborný výkon odvedl i chlapecký sbor Boni Pueri z Hrad-ce Králové umístěný z nedostatku místa vlevo na balkoně, a rovněž Český fi lharmonický sbor z Brna (sbormistr Petr Fiala) tuto příležitost, která se mu nečekaně naskytla po odřeknutí Pražského fi lharmonického sboru, nezmarnil. Bylo smutným a absurdním faktem večera, že ve chvíli obou koncertů jsme již věděli, že celý spor ohledně zrušení toho-to vystoupení ze strany Pražského fi lharmonického sboru byl nakonec vinou rozbouřených přírodních živlů naprosto zbytečný, protože z jeho zahraničního závazku sešlo. Zase si jednou osud s někým až nehezky zahrál!Výborně vybavený byl i tištěný program ke koncertům, jehož samozřejmou součástí byla příloha s textem opery v češtině, polštině i angličtině.Letošní výroční rok Karola Szymanowského ( 70 let od smrti skladatele, jenž měl velmi úzký vztah k české hudbě a Praze) tedy Česká fi lharmonie oslavila na odpovídající úrovni! •
korteho p�íb�h fléten� Jiří Pilka
Česká fi lharmonie nabídla 18. a 19. 10. abonentní koncer-ty s riskantní dramaturgií, tj. bez jediné ověřené repertoá-rové skladby, přesto oba večery u posluchačů velmi uspěly. Úvodní dílo, Příběh fl éten Oldřicha F. Korteho, staré skoro 50 let, bylo přijato nadšeně a autor byl opakovaně vyvolá-ván. Tohoto opusu se v minulém století ujali Martin Tur-novský, Miroslav Bervíd, Karel Ančerl a v roce 1968 Lovro von Matačič, který skladbě dodal největší proslulost a pod-pořil její cestu i na zahraniční pódia (Německo, Švýcarsko, Japonsko aj). První dirigenti měli s uvedením potíže: Kor-te byl několikráte politickým vězněm v době totality, nebyl tedy vítaným autorem. Pamatuji se na Matačićovo provede-ní a na manifestační úspěch, který musel dobové pohlavá-ry hudebního nebe notně rozčilovat. Příběh fl éten má sděl-nou hudební dikci, opomenul jak tehdy vyžadovaný optimis-mus, tak i postoje avantgardy, má v sobě mnoho romantic-kého. Je to symbol dramatických střetů individuality (fl étny)
s osudem, což bylo pochopitelně vykládáno (správně) jako střet s režimem. Skladba končící ve smutném, meditativ-ním ztišení si zachovala sugestivní působivost dodnes. Dal-ším dílem 20. století byl melodram Viktora Ullmanna Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka (podklad báseň R. M. Rilka), který autor vytvořil v červenci 1944 v koncentračním táboře v Terezíně, těsně před svou smrtí v Osvětimi. Původ-ní klavírní verzi rekonstruoval pro orchestr Hennig Bradel. Je to hudba emotivní, přístupná, dobře dramaticky vystavě-ná. Hvězdou provedení byla recitující Soňa Červená. Doslo-va šokovala zvládnutím textu 40 minutové skladby zpaměti. Text podala s velkým emotivním nasazením, i když by si bylo možno představit u provedení činohercem více barevných valérů. Posluchače však naprosto okouzlila. Rozlehlá Sym-fonie č. 3. Sergeje Rachmaninova večer uzavírala. Nebyla to šťastná dramaturgická volba, skladba je rozvleklá a mno-homluvná. Orchestr hrál na dobré úrovni. Vynikající výkon podal dirigent Leoš Svárovský, byl maximálně angažován, partitury ovládal dokonale a nechyběla i jeho pověstná ele-gance. Vedle něj a Soni Červené byla však špičkou večera právě Korteho skladba. Potěšení nabídl i mimořádně doko-nalý a odborně zasvěcený text programu z pera dr. Vlasty Reittererové. •
O. F. Korte po provedení své skladby Příběh fl éten
Fo
to Z
de
ně
k C
hra
pe
k
fest ivaly , koncerty��
král david a fokPraha, Obecní dům
� Petr Veber
Dirigent Serge Baudo zopakoval po letech s Pražskými symfoniky jednu ze svých stěžejních kreací, jimiž se už před lety trvale zapsal do dějin tuzemského koncertního dění – uvedl (2. a 3. 10.) ve Smetanově síni Honeggerovo oratorium Král David. Obdobně Baudo v minulosti opakovaně sezná-mil pražské publikum s Honeggerovým ještě oblíbenějším oratoriem Jana z Arku na hranici. Pokaždé šlo v tuzem-ském koncertním dění o výjimečné okamžiky, tehdy ostatně doprovázené vynikající nahrávkou. V Králi Davidovi použí-vá autor střídmější výrazové prostředky než v Janě z Arku, dílo je dramaticky méně vyhrocené a v souladu se starozá-konním, tedy starobylým námětem zní záměrně archaičtěji. Přesně v tomto duchu dirigent Baudo také celý večer vědo-mě koncipoval a vedl. Přesto, že Král David patří k okruhu děl ostražitě se vymezujících vůči romantickému velikášství, a tedy děl zdrženlivě věcných, patosu se ve sborových částech Honegger nevyhýbal a nevyhnul – a je to dobře. Koncert-ní skladba trochu kaleidoskopickou sestavou sice přece jen prozrazuje, že v původní verzi měla podobu scénické hudby, ale je emocionálně plně uspokojivá a její vnitřní harmonie v sobě má něco, co navozuje pocit duchovní opravdovosti. Pražský komorní sbor i sopranistka Sophie Marin-Degor, mezzosopranistka Jana Štefáčková a tenorista Philippe Talbot se zapojili ve stejných intencích, výrazný literárně-dramatický i autenticky „francouzský“ vklad přinesli rodilí mluvčí a zkušení vládci nevšedního mluveného slova Michel Favory a Frederika Smetana. Při všem tom souladu, který panoval na jevišti, je jen zvláštní, proč tento dramaturgicky i interpretačně mimořádný projekt přilákal tak málo poslu-chačů, že si toho nebylo možné v sále nevšimnout. •
b�lohlávek uvedl miroslava ambroše Praha, Rudolfi num
� Rafael Brom
První koncert Orchestrálního cyklu Pražské komorní fi l-harmonie (24. 10.) uvedl dirigent Jiří Bělohlávek ve velkém stylu. Jako úvodní skladbu večera vybral Tre ricercari pro komorní orchestr Bohuslava Martinů, který svou instrumen-
tací dal příležitost hned sedmi hráčům na dechové nástroje, dvěma klavírům a skromné (oproti originální partituře posí-lené) skupině smyčců. Dokonale organizovaný celek s gus-tem uplatnil autorův formálně volný průběh a z hustého ple-tiva hlasů vzlétla osvobozená poetika typické martinůovské melodie rodné Vysočiny nesené fl étnou a obligátní něhou hoboje s dopadajícími kapkami klavírních úderů. Dynamic-ky výrazněji modelovaný a svižný fi nální ricercar zakončil opus s bezprostřední výrazovou jistotou.Druhou skladbou večera –Koncertem pro housle a orchestrD dur, op. 35 Petra Iljiče Čajkovského – významnou pro debutujícího sólistu Miroslava Ambroše, předložil dirigent orchestru náročný koncertantní úkol, kterým prověřil při-pravenost tělesa k velkým výkonům i za velmi střídmých zkouškových podmínek. Stejnou mincí bylo měřeno i sólis-tovi, jehož nástup po okouzlujícím orchestrálním úvodu byl srdnatě jistý a třebaže orchestr nešetřil dynamikou, měl dostatek prostoru k uplatnění velkého romanticky zabar-veného tónu moderní světové houslové školy, který na vzác-ném italském nástroji z dílny Camilla de Camilliho (1734) směle pronikal i orchestrálním forte. Velkou šancí zaujmout publikum byly nejen sólové melodické pasáže, ale zejména kadence. Miroslav Ambroš této příležitosti využil a s vyso-kou technickou připraveností provedl výstavní části nejen s bravurou, ale také s velmi dobře vygradovaným napětím, tajícím dech publika až do jejich vítězného vyústění.Ve snivém úvodu pomalé věty povýšil působivost koncertu skvěle využitý, medově plný a barevně široký tón nástroje, který Ambroš zplna smyčce vložil do zvoleného tempa zvý-hodňujícího sólistu. Jeho chvíle přišla opět v nástupu do fi nální věty, který se stal takřka tónovou demonstrací sólisto-vy smyčcové techniky. O tom, že Miroslav Ambroš svůj debut v pražském Rudolfi nu nepromarnil, svědčil mnohanásobný aplaus, který po čtvrtém návratu přerušil houslista bezchyb-ně provedeným přídavkem – variací na melodii cikánského čardáše s názvem Dža more současné české skladatelky Syl-vie Bodorové. Další opakovaný potlesk pak první půli kon-certu uzavřel. Finální hudbou koncertu Pražské komorní fi lharmonie s dirigentem Jiřím Bělohlávkem byla Symfonie č. 39 Es dur Wolfganga Amadea Mozarta, KV 543. Orches-tr byl v tomto díle naprosto uvolněný a uvědoměle praco-val s dynamickými kontrasty, volné části obdařil jemným kouzlem smyčců a skvělým přednesem fagotové melodie z orchestru, jakož i serenádově důvěrnými klarinety v závě-ru fi nální věty, kterou orchestr zopakoval v přídavku. •
Mluveného slova se v Honeggerově oratoriu skvěle ujali francouzští hosté, Frederika
Smetana a Michel Favory.
Fo
to J
iří S
ku
pie
n
Miroslav Ambroš se představil v Čajkovského Houslovém koncertu D dur F
oto
Zd
en
ěk
Ch
rap
ek
fest ivaly , koncerty ��
koncert student(pražské konzervato�e Praha, Rudolfi num
� Zdeněk Šesták
Pražská konzervatoř vyvíjí v poslední době velice bohatou koncertní činnost, kterou vstupuje svérázným způsobem do pražského koncertního života. Nejde jen o vystoupení talentovaných studentů, ale i dramaticky podnětné koncerty pedagogů. Podobný koncert se uskutečnil i 31. 10. ve Dvořá-kově síni Rudolfi na. Profesorka Miriam Němcová předsta-vila pražskému publiku „svůj“ Symfonický orchestr Pražské konzervatoře. A nutno říci, že výsledky jejího působení jsou více nežli uspokojivé. Přes zákonnou každoroční výměnu členů takového typu školního ansámblu se orchestr před-stavil jako těleso schopné si klást tak vysoké úkoly, jako byl tento náročný program. Kromě Dvořákovy Symfonie č. 8 G dur zahrané – jak jinak – s půvabným mladistvým elá-nem a poezií jsme slyšeli I. koncert pro violoncello B. Mar-tinů a s napětím očekávanou Symfoniettu letošního jubilan-ta Ilji Hurníka, někdejšího profesora konzervatoře. Sólový part Martinů koncertu byl svěřen absolventu školy ze třídy prof. Vladana Kočího a posluchače AMU u doc. Jiřího Hoš-ka Jakubu Mayerovi. Byla radost poslouchat toto invenč-ně nabité dílo v tak přesvědčivém podání mladého uměl-ce, jehož jméno bychom si měli do budoucna dobře zapa-matovat. Se ctí se vyrovnal orchestr i s interpretací nároč-né Symfoniety Hurníkovy, skladby vytříbeně strukturované invence a působivých výrazových obsahů. Zvlášť se podařila interpretace závěrečné věty ztvárňující v jakési melancho-lické reminiscenci a nostalgii autorův zážitek z mládí, kdy k němu doléhá z velké dálky zvuk lidové dechovky. Mladí instrumentalisté ze skupiny dechových nástrojů se podrobili požadavku partitury, odešli ze svých míst a zahráli celou tuto orchestrální partii spoza scény, aby tak navodili onu neopa-kovatelnou pocitovou atmosféru. A to se opravdu podařilo. Že šlo přitom i o choulostivý a komplikovaný dirigentský problém, je nabíledni. Prof. Němcová osvědčila nejen zde, ale i v celém večeru svůj smysl pro precizní rytmický obraz a pevný koncízní tvar. Orchestr pod jejím přesným pevným gestem hrál s plným mládí odpovídajícím zaujetím. Studen-ti, krátce řečeno, se chtěli ukázat a to bylo velice sympatické, však také jejich výkon byl celou síní nadšeně oceněn.Blíží se 200. výročí založení Pražské konzervatoře. Tento koncert ukázal, že je vše na dobré cestě a že oslavy ústa-vu s tak bohatou a cennou uměleckou tradicí budou vel-kou událostí nejen naší hudební kultury. Proto jsem chápal tento koncert jako jistou anticipaci toho, co vedení ústavu k tomuto výročí připravuje. Mě jako někdejšího absolven-ta této školy vždy těší výsledky, jichž tento ústav dosahuje. A navíc – abych si ohřál svoji „citolibskou polívčičku“ – mám velkou radost z tak dlouholeté 200 let trvající práce institu-ce, u jejíhož zrodu stál v roce 1810 ve skupince šlechtických intelektuálů i synovec citolibského Arnošta Karla Pachty (1718–1803), Jan Pachta z Rájova. •
hv�zdy klasické kytary v praze Praha, České muzeum hudby
� Rafael Brom
Cyklus čtyř koncertů, který se v letošním roce opakovaně odehrává ve skutečně akusticky příznivém a architektonic-ky štastném prostoru Českého muzea hudby v Karmelitské
ulici v Praze na Malé Straně, připravilo občanské sdružení ProGuitarra. Sérii recitálů naplnil pořadatel vynikajícími sólisty reprezentujícími nastupující generaci. První z nich byl francouzský kytarista Judicaël Perroy, absolutní vítěz jedné z nejprestižnějších a také největších mezinárodních kytarových soutěží světa Americké kytarové nadace. Násle-doval ho polský umělec Marcin Dylla, nositel ceny kriti-ků „Zlatá kytara“ pro nejlepšího světového kytaristu za rok 2002; v říjnu jsme slyšeli famózní a strhující Duo Melis a koncem roku očekáváme chorvatskou kytarisku Anu Vido-vičovou, absolventku Peabodyho konzervatoře a nositelku ceny soutěží ve španělském Benicássimu, Římě nebo ang-lickém Bathu; dále získala cenu Eurovize nebo Mezinárodní soutěže pro mladé umělce v New Yorku. Uměleckou zášti-tu nad projektem převzali profesoři pražské AMU, Milan Zelenka a Štěpán Rak. Koncert, který proběhl 17. října tohoto roku, patřil komorní-mu souboru Duo Melis, který hraje ve složení Susana Prie-tová (Španělsko) a Alexis Muzurakis (Řecko) od roku 1999 a hned v tomto roce zvítězil v řadě soutěží – v německém Frenchenu, ve francouzském Montelimaru, v Lipsku a v ital-ském Bari. Oba jmenovaní jsou profesory na konzervatoři ve Štrasburku, účastní se mezinárodních festivalů a jsou zváni do porot mezinárodních soutěží, nahrávají pro vydavatelství, rozhlas a televizi. Program svého koncertu v atriu Českého muzea hudby zahá-jili hudbou Manuela de Fally – tanečními částmi ze tří scé-nických opusů, které sestavili do kontrastní a působivé sui-ty. Neomylná technika, s níž duo dokázalo fantasticky imi-tovat orchestrální zvukové trsy z opery Vita breve vystřídala líbezná hudba Tance sousedů z baletu Třírohý klobouk laho-dící průzračnou souhrou a suitu uzavřely rychlá hudba tan-ce Mlynářky se stejného díla. Perlivé pasáže a mistrovsky zvládnutý taneční příběh proložený zvolněnou částí se vzru-šující dynamikou byly nad očekávání strhující. Následovala hudba Antoina de Lhoyera z jehož brilantně provedeného Dua č. 1 op. 31 bylo střední přitažlivé Adagio cantabile koru-nou. Poslední hudba před přestávkou – Podzim v přístavu od Astora Piazzolly – přímo parádní kus kytarového repertoá-ru, hudba proměnlivých nálad s kouzelnými piany – byla pro-myšleným fi nále zkušeného dramaturgického citu. Druhou půli koncertu zahájilo Duo Melis čtyřdílnou suitou z poměr-ně známých cembalových kusů Jeana Philippa Rameaua. V tomto případě, jakož i v případě hudby de Fally a Argentin-ského tance Ginastery upravilo originální předlohy pro dvě kytary samo Duo Melis a dokonale využilo celé škály tech-nických a výrazových možností svých nástrojů včetně perlo-vé zvukomalby, v níž nezanikaly čisté a jasné tóny obzvláště pak půvabné v cantabilních pasážích. Starou hudbu vystří-dala kompoziční vize argentinského skladatele 20. století Alberta Evaristy Ginastery. Jeho čtyři tance přinesly ruš-nou hudbu, z nástrojů tryskaly barevně opalizující souzvuky v dráždivé harmonii, jakož i pomalé části básnivé síly dopro-vázené výstižně vyváženou dynamikou. Skvělé dispozice sou-boru potvrdila famózní Mallorka Isaaka Albénize – slavný hit kytarové literatury zazněl v okouzlujícím provedení. V dalším programu Dua Melis, došlo k drobným úpravám. Očekávané Tríptico Lea Brouwera nezaznělo a místo inze-rované skladby In modo Esperanto soudobého českého skla-datele Milana Zelenky, nastudoval soubor Sonátu Dušana Bogdanoviće. Soudobý hudební jazyk proložený balkánský-mi rytmy působivě využíval možností kytarového dua. Pro-stor sálu publikum zcela zaplnilo a navzdory této skutečnosti přijalo více než sympatické Duo Melis velmi srdečně. Za to bylo odměněno i dvěma brilantními přídavky – kouzelným Intermezzem, jehož autorem je Manuel Maria Ponce a Tan-gem Astora Piazzolly. •
fest ivaly , koncerty��
cyklus v synagogách úsp�šný i pošestéPlzeň, Stará synagoga,
� Miroslav Mrázek
Šestý ročník festivalu Hudba v synagogách plzeňského regi-onu měl vynikající uměleckou úroveň. Jarním vrcholem byl dvořákovský recitál houslisty Josefa Suka ve Velké synago-ze v Plzni. Také na dalších koncertech se představili naši přední interpreti, Haasovo kvarteto, Duo di Basso, harfi stka Jana Boušková a další. Cyklus koncertů se uzavřel koncertem v akusticky vynikající Staré synagoze v Plzni. Výtěžek ze sed-mi programů bude věnován právě na opravu této památky.Z tohoto důvodu byla plná polovina koncertu v plzeňské Staré synagoze vyhrazena judaistické hudbě. Zastupova-ly ji především vroucí modlitby hudebních romantiků, a to Kol Nidrei (Všechny sliby) Maxe Brucha a Eli, Eli (Bože, Bože) J. K. Sandnera v úpravě Mischy Elmana, kdysi slav-ného amerického houslisty se židovskými rodovými kořeny na Ukrajině. Orientálně zbarvenými intonacemi zapůsobi-la Hebrejská meditace Ernsta Blocha a upoutaly i ukázky z hudby Johna Williamse k fi lmu Schindlerův seznam.Na oddané interpretaci zmíněných skladeb, jakož i hudby dalších skladatelů, se spolu s uměleckou dvojicí manželů Jarmily Vlachové (akordeon) a Davida Niederleho (violon-cello) výrazně podílel houslista Miroslav Vilímec, koncertní mistr České fi lharmonie. Z románské tvorby vzbudilo pozornost zpěvné Lento fran-couzského gambisty 18. století Louise Caixe d´Hervelois v přepise pro violoncello s akordeonem. Ze španělských autorů pak zaujal zvukově barvitý koncertní kus A. E. Gra-nadose a Španělská suita Manuela de Fally v houslové verzi někdejšího věhlasného polského virtuosa Pawla Kochańské-ho. Překvapivě zapůsobily Paganiniho proslulé Variace na téma z Rossiniho opery Mojžíš, zaznívající v pietním přepisu Pierra Fourniera důsledně na violoncellové struně a. Spolu se Sarasateovými Cikánskými melodiemi v brilantním podá-ní Miroslava Vilímce znamenaly virtuózní vrchol programu, nadšeně oceněný početným publikem.Houslistu i violoncellistu po celý večer znamenitě doprová-zela akordeonistka Jarmila Vlachová, autorka nástrojových
úprav. Vkusně a s porozuměním nahrazovala střídavě kla-vír, varhany či orchestr. Sama jako sólistka skvěle přispěla Scarlattiho Sonátou h moll a Sonátou pro akordeon, jejímž autorem je soudobý dánský skladatel Vagn Holmboe.Dramaturgicky mimořádně zajímavý koncert poskytoval účinkujícím příležitost k uplatnění všech druhů vysoké nástrojové techniky umocněné vytříbeným hudebním cítě-ním. Jako přídavky umělci zvolili dvě skladby Dmitrije Šosta-koviče ve společném triovém provedení. •
premiéra t�í malých lásek josefa vejvodyPardubice, Dům hudby
� Jiří Štilec
Úvodní koncert sezony (17. 9.) 2007 byl v Pardubicích (Suko-va síň Domu hudby) zahájen slavnostními projevy primátora statutárního města Pardubice ing. Jaroslava Demla a ředite-le orchestru dr. Ludvíka Kašpárka. Je dobře, že město Par-dubice, které je zřizovatelem orchestru, projevuje o činnost „svého“ tělesa skutečný zájem a vytváří mu dobré podmínky pro jeho uměleckou práci. Po slavnostním úvodu se již moh-la představit Komorní fi lharmonie Pardubice se svým šéfdi-rigentem Leošem Svárovským a souborem sólistů – jazzma-nů – Josef Vejvoda trio. Zahajovací koncert sezony v první polovině zajímavým způsobem konfrontoval dvě kompozice inspirované jazzem. Ta první vznikla v roce 1921 a je dílem Ervína Schulhoff a – autora, jenž na „svoji dobu“ stále ještě čeká a který se svojí skladbou zařadil do tehdejšího „módního“ evropského proudu podobně orientovaných a jazzem inspiro-vaných kompozic – patřil sem Igor Stravinskij, řada autorů Pařížské šestky, ale i náš Bohuslav Martinů a další. Orchestr zahrál tuto Suitu pro komorní orchestr rytmicky přesně a s pat-řičným vtipem, bylo zřejmé, že členům orchestru i dirigen-tu Svárovskému se podařilo předat správnou náladu dvacá-tých let, byť to nebyla nálada zcela bezstarostná a měla v soběi přídech grotesky a sarkastické ironie.Tři malé lásky pro komorní orchestr Josefa Vejvody zazněly v Pardubicích jako premiéra. Jejich autor, pocházející ze slav-ného českého muzikantského rodu potvrdil, že je skvěle dis-ponovaným hudebníkem (nejen bicistou, ale i tvůrcem) a že při podobné syntéze nebo „crossover“ kompozici postupuje odlišným způsobem než jeho předchůdce – Schulhoff .Kompozice pro trio sólistů – bicí, které hrál sám autor, kla-vír, kontrabas a orchestr měla tři věty s podtituly Dovádivé děti, Ťapání kolem mého srdce a Nevinný žert – Lumpárna. V řadě pasáží se kromě autorovy melodické invence a určité laskavosti (v tom byl asi zásadní rozdíl ve srovnání se sklad-bou Ervína Schulhoff a) osvědčila i bigbandová zkušenost, tyto pasáže dokázaly navíc „rozhýbat“ celý sál, zejména mla-dé posluchače konzervatoře, kteří koncert navštívili.Tři malé lásky pro komorní orchestr, které věnoval Josef Vejvoda svým vnoučatům, návštěvníky zahajovacího abo-nentního koncertu zaujaly a ukázaly na jednu z možných cest, kterou lze přitáhnout a přesvědčit posluchače koncert-ních sálů. Zároveň je zřejmé, že i takový způsob syntézy má na počátku 21. století stále svoje důležité místo. Za nastudo-vání patří orchestru i dirigentovi velká pochvala.V druhé polovině koncertu zazněla Schubertova Symfonie č. 1 D dur. Tato hudba byla pro orchestr a zejména pro diri-genta Leoše Svárovského příležitostí k dokonalé exhibici technických a výrazových schopností a je třeba konstato-vat, že tuto příležitost jak orchestr, tak jeho energický šéfdi-rigent, dokonale využili. Zahajovací koncert v Pardubicích měl tak správně vygradované fi nale. •
Miroslav Vilímec a Jarmila Vlachová
Fo
to a
rch
iv
fest ivaly , koncerty ��
kouzelný strome�ek� Věra Lejsková
Musím předeslat, že nevěřím na zázraky, i když jsem v rám-ci své umělecké činnosti pověrčivá, bez té trochy víry ve štěstí a v příznivá či nepříznivá znamení se asi žádný kumštýř ne-obejde. Nicméně stalo se – několik dní před Štědrým dnem…Jako člověk ukázněný a dbalý zákonů nechodím řezat vánoč-ní stromek do lesa, ačkoliv to tam mám jen skok, ale chodím si jej kupovat za lesovnu; je jich tu vždy celý stoh, některé leží na hromadě, jiné jsou zabodnuté do sněhu, všechny velikos-ti, člověk si opravdu může vybrat. Chodívám vždy až v pod-večer: na sněhu zabarveném do růžova světly zářivek to má svou zvláštní poezii. Na obloze se třpytí hvězdy, na silnici neposkvrněný sníh – kdypak tu jel naposledy pluh ? – jdu tou tichou nádherou a najednou se prudce zastavím a nevěřím svým očím: těsně u mých nohou, vprostřed silnice leží vánoč-ní stromeček. Přísahala bych, že tu před minutou nebyl, ale zrak mě neklame: když se k němu skloním, zavoní čerstvým jehličím. Rozhlížím se, jestli z některé chalupy nevyjde někdo, kdo si ho zde odložil – i když je to směšné, uprostřed silnice! – a pak si říkám, třeba spadl z nebe, třeba je to nějaký kouzel-ný stromeček… Opatrně jej stavím do svislé polohy, je krásně rostlý, ale takový maličký! – všichni u nás chtějí vždycky velký strom, s tímhle by mě vyhodili! Nicméně se jaksi od něj nemo-hu odloučit a váhavě se i se stromkem vracím domů. „Ten je krásný!“ – říká můj muž, který na všem vždycky vidí nějakou chybu – „kdes k němu přišla?“ „Spadl z nebe!“ – odpovídám a myslím si, tak vida, první zkoušku absolvoval, ale co děti? Zkrátím to: kouzelný stromeček zvítězil na celé čáře, učaro-val všem, kteří vždy toužili po velkých stromech, a děti si jej vyzdobily tak, že byl ze všech stromečků nejkrásnější. Ale ještě jedna věc byla zajímavá: jakoby s ním přišlo do rodiny zvlášt-ní kouzlo: nikdo se nehněval, že byla třeba trochu připálená ryba, nebo že nedostal právě ten dárek, který si přál, všichni byli se vším spokojeni, usmívali se na sebe, prostě byla u nás po celé svátky ta nejkrásnější vánoční pohoda. Ale všechno jednou končí, i ty sváteční dny pominuly a bylo nutno stromeček odstrojit. Jak neradi to všichni dělali! A nako-nec jej – už zase jen zelený – spustili opatrně s terasy do sněhu, že si jej děti zasadí někam na zahradě do závěje. A teď přišel ten další zázrak: ač nebyl žádný vítr, ani nikdo v zahradě po sněhu neprošel – musel by zanechat stopy – stromeček nebyl k naleze-ní, prostě zmizel. Tak, jak se tajemně objevil, tak se stejně tajem-ně opět ztratil – že by z nebes spadlý byl vzat zpátky na nebesa? Každopádně až půjdu letos kupovat v předvánoční podvečer stromeček za lesovnu, budu s napětím očekávat, zda mě opět nebude někde vprostřed silnice očekávat ten „náš“…
doporu�ujemeBRNOFilharmonie Brno6. a 7. 12. 2007A. S. Arenskij.: Variace na Čajkovského téma pro smyčce, op. 35aR. Strauss: Koncert pro hoboj a malý orchestrL. van Beethoven: Symfonie č. 2 D dur, op. 36Sólista: V. Veverka – hobojDirigent: P. Altrichter
Janáčkovo divadlo13. a 14. 12. 2007G. Fauré: Masques et Bergamasques, op. 112L. van Beethoven: Symfonie č. 8 F dur, op. 93J. Brahms: Symfonie č. 2 D dur, op. 73Dirigent: D. Joeres
HRADEC KRÁLOVÉFilharmonie Hradec Králové
Sál Filharmonie12. 12. 2007V. Trojan: Sinfonietta armoniosaJ. B. Foerster: Romance štědrovečerní (J. Neruda), melodram op. 155A. Honegger: Vánoční kantáta Recitace: A. StrejčekSólo: I. Kusnjer – barytonDětský pěvecký sbor JitroPražský fi lharmonický sborDirigent: O. Kukal
OLOMOUCMoravská fi lharmonie Olomouc
Reduta13. 12. 2007L. Hurník: Dívka a strojD. Šostakovič: Koncert pro klavír a orchestr č. 2H. Berlioz: Fantastická symfonieSólistka: A. Vavrušková – klavírDirigent: P. Vronský
OSTRAVAJanáčkova fi lharmonie Ostrava
Společenský sál DK Města Ostravy13. a 14. 12. 2007G. Enescu: Rumunská rapsodie č. 2 D dur, op. 11B. Bartók: Koncert pro housle a orchestr č. 2R. Schumann: Symfonie č. 2 C dur, op. 61Sólista: J. Buswell (USA) – housleDirigent: Th. Kuchar
PARDUBICEKomorní fi lharmonie Pardubice
Sukova síň domu hudby7. 12. 2007Adventní koncertSólisté: A. Hlavenková, J. Březina – zpěvČeský chlapecký sbor Boni PueriSbormistr: P. Horák a J. MartinecDirigent: J. Krček
PRAHAČeská fi lharmonie
Rudolfi num20. a 21. 12. 2007V. Trojan: Sinfonietta armoniosaJ. B. Foerster: Romance štědrovečerní, melodram na verše J. Nerudy, op. 155 Tři králové, melodram na verše J. V. SládkaA. Honegger: Vánoční kantáta pro baryton, dětský sbor, smíšený sbor, varhany a orchestrSólo: I. Kusnjer – barytonRecitace. A. StrejčekKühnův dětský sborPražský fi lharmonický sborDirigent: O. Kukal
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Obecní dům19. 12. 2007Ch. Ives: Central Park in the DarkA. Piazzolla: Tres tangoB. Britten: Průvodce mladého člověka orchestrem, op. 34Recitace: M. EbenDirigent: L. Pešek
Kostel sv. Šimona a Judy4. 12. 2007G. F. Händel: Concerto grosso D dur, op. 6 č. 5, HWV 323J. S. Bach: Koncert E dur pro housle a orchestr, BWV 1042A. Vivaldi: Koncert pro dvoje housle a smyčce d moll, RV 514A. Corelli: Concero grosso g moll „Vánoční“, op. 6 č. 8Pražští komorní sólistéSólisté: A. Jírovcová, B. Matoušek – housleUmělecký vedoucí: B. Matoušek
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Rudolfi num17. 12.2007G. Ph. Telemann: Koncert pro tři trubky a orchestrP. J. Vejvanovský: Sonata vespertinaF. X. Briti: Koncert pro varhany a orchestr D durJ. J. Ryba: Česká mše vánočníSólisté: M. Volánek, J. Houdek, M. Vajo, I. Vasil,A. Kinkal – trubkaK. Chroboková – varhanyE. Dřízgová, J. Štefáčková, V. Doležal, J. Sulženko – zpěvČeský fi lharmonický sbor BrnoDirigent: V. Válek
Pražská komorní fi lharmonie
Rudolfi num10. 12. 2007J. Brahms: Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 77B. Martinů: Kytice – Cyklus skladeb na lidové texty pro sóla, sbor a malý orchestr, H 260Sólisté: J. Fišer – housleI. Jiříková, J. Štefáčková, A. Voráček, M. Bárta – zpěvČeský fi lharmonický sborDirigent: J. Hrůša
Státní opera Praha4 . 12. 2007Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezeroChoreografi e: Lev Ivanov, Marius Petipa,Pavel Ďumbala, Hana VláčilováScéna: Martin ČernýKostýmy: Ludmila VárossováHosté: Sólisté Anglického národního baletu, Daria Klimentová a Dmitri Gruzdyev
Fillharmonie Bohuslava Martinů Zlín
Dům umění6. 12. 2007M. I. Glinka: Ruslan a LudmilaC. M. von Weber: OberonG. Verdi: Síla osudu La traviataJ. Off enbach: Orfeus v podsvětíL. van Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll, op. 37Sólista: I. Moravec – klavírDirigent: J. Hrůša
Kre
sb
a J
an
Bla
žíč
ek
hor izont�
skv�lý bluesrock starých pán(Praha, Divadlo Archa
� Vladimír Říha
Jednou z největších událostí října byla první návštěva Čes-ké republiky další legendy amerického bluesrocku, dlouho-letého spolupracovníka Boba Dylana a dalších hvězd úrovněB. B. Kinga a jiných velikánů a hlavně spolutvůrce kapely Blood, Sweat and Tears – kytaristy, klávesisty, skladatele a producenta Al Koopera. Ten kromě změny podoby Dy-lanovy kapely v druhé půli 60. let, poté založením skupiny Blood, Sweat and Tears a zavedením dechové sekce zcela změnil tvář bluesrocku i tehdejší pop music té nejkvalitněj-ší úrovně, o níž se dnešním posluchačům uměle vyráběných idolů ani nezdá.Evropské turné zcela věnoval České republice a po Hrad-ci Královém a Ústí nad Labem vystoupil 22. 10. v ne zcela zaplněné pražské Arše.Ve svých 63 letech je Al Kooper, jedna z nejvýznamnějších bluesrockových postav 60. let, mnohem více než „dohrávají-cí“ legendou. Kytarista, který ještě před Jimmi Hendrixem přivedl bluesrock do sportovních stadiónů a hal, by určitě mohl – zejména po překonání mozkové příhody před lety a ztrátě části zraku – užívat hudební penze a věnovat se rodi-ně. Ale Kooper to vše překonal, začal učit na Berklee a vedle doktorátu si našel ještě čas na sestavení kapely � e Funky Faculty ze svých spoluučitelů a absolventů. S nimi vydal CD Black Coff ee a s nimi přijel i do Prahy, aby užaslému publiku generačně spojených pamětníků předve-dl, že bluesrock se dá hrát v jakémkoli věku, když se umí. A šestice s dvoučlennou dechovou sekcí (trubka a saxofon) připomínající místy nejslavnější Kooperův projekt Blood, Sweat and Tears v téměř dvouhodinovém koncertu ukázala, že toho umí stále dost. Kooper ji vedl od hammondek (kyta-ru vzal do ruky jen třikrát), večer uváděl a zpíval. Podobou určitě učitele ze ctihodné Berklee nepřipomíná (bílé vlasy, černé brýle, fl itry) a i jeho pěvecký projev je stále úctyhodný s bluesrockovou duší, výborným feelingem a frázováním… Po závěrečné „dvouskladbě“ svých velkých hitů I Love You More � an You’ ll Ever Know a Caddilac se publikum ale přídavku nedočkalo, stále zpívající Kooper totiž odešel hle-dištěm rovnou ze sálu do blízkého hotelu. •
moffom p�inesl málo klasikyPraha, kina Světozor, Evald, Lucerna
� Vladimír Říha
Určitě záslužnou akcí několika pražských Američanů společ-ně s pár českými přáteli je mezinárodní festival hudebních fi l-mů MOFFOM (Music on Film - Film on Music). V tradič-ním říjnovém termínu mezi 18. a 22. 10., tedy vlastně během jednoho delšího víkendu, ho Praha viděla již po třetí, takže je možno i trochu hodnotit jeho dosavadní směřování.Třetí ročník přinesl ale spíše náměty k zamyšlení nad dalším osudem akce a zejména nad dramaturgií, která je dost volná a přestože z úst prezidenta festivalu Johna Caulkina slibuje stylovou šíři, letos to tak nebylo. Ano, snímků z jazzu, rocku, folku, alternativy bylo dost, ale klasika z více než 60 snímků byla zastoupena dvěma (!) snímky. Sice skvělými, ale pouhý-mi dvěma a to ještě nešikovně promítnutými ve stejný čas, jakoby se chtěli organizátoři „zbavit“ rychle tohoto břeme-na a dále pokračovat v někdy až podbízivé nabídce mladým a jednostranně zaměřeným divákům.
Přitom festival se snaží působit profesionálně a po prvních ročnících, které místy připomínaly obskurní a amatérské akce, byly letos jeho parametry i díky kvalitnímu sponzo-ringu již někdy téměř „králíkovské“ (dle J. Králíka z LFŠ Uherské Hradiště) úrovně.Ruské centrální téma ročníku přineslo tři dokumenty, kte-ré patřily k tomu nejlepšímu – fi lm o Lvu Těreminovi, vyná-lezci unikátního stejnojmenného nástroje, další dva byly ony „klasické“ – Elegie života: Rostropovič a Višněvská (režie Alexander Sokurov) a Putování Dmitrije Šostakoviče (režie Oksana Dvorničenko a Helga Landauer). Sokurov, zná-mý spíše z hraných fi lmů, podal skvělý obraz obou velkých postav ruské hudby s mnoha cennými vstupy obou protago-nistů, jejich přátel a členů rodiny. Ve druhém zase tvůrci využili událostí kolem jedné cesty Šostakoviče přepychovou zaoceánskou lodí po Západní Evropě a do USA těsně před skladatelovou smrtí k podání obrazů celého života Šostako-viče s mnoha střihovými doplňky neskrývajícími žádnou ze stránek jeho rozporné postavy.Festivalovou událostí se stalo premiérové promítnutí irské-ho snímku Once (režie John Carney), jenž účastí irského folkrockového písničkáře Glena Hansarda a naší talento-vané Markéty Irglové ukázal zcela jiný obraz skutečných osobností než ty, co známe z komerčních médií. Živý koncert obou a diskuse s nimi byly zároveň živou vodou pro mnohé, kteří v programu plném problematických a drogami či jinak nahlodaných osobností (Blondie, Chat Baker, Kurt Cobain, Joe Strummer aj.) marně hledali záchytný bod.Závěrem zmiňme ještě dvě fakta: letošní první soutěžní roč-ník vyhrál španělský dokument Nomádi TX (režie Raul de la Fuete) o hráčích na baskický starý nástroj a festival uza-vřel – jako loni, což se stává dobrou tradicí – koncert orches-tru Berg s fi lmovou hudbou Arthura Honeggera (Mermoz), se směsí témat z fi lmů legendárního Zdeňka Lišky a nových skladeb Jana Duška a Zbyňka Matějů pro starší němé sním-ky Louise Buňuela Mechanický balet a Andaluský pes. •
12/0
76. 12. 2007 | čtvrtekKostel sv. Šimona a Judy v 19.30 hodin
Wolfgang Amadeus Mozart: Smyčcový kvartet C dur „Disonantní“, KV 465 Leoš Janáček: Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“ Alexander Zemlinsky: Smyčcový kvartet č.1 A dur, op. 4
ZEMLINSKÉHO KVARTETO Pavel Mrkus | vizuální umělec
19. a 20. 12. 2007 | středa a čtvrtek Smetanova síň Obecního domu v 19.30 hodin
Charles Ives: Central Park in the Dark Astor Piazzolla: Tres tangos Benjamin Britten: Průvodce mladého člověka orchestrem
SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK
Dirigent: Libor Pešek
Ladislav Horák | akordeonMarek Eben | recitace
25. 12. 2007 | úterý Kostel sv. Šimona a Judy v 16.00 a 19.30 hodin
Vánoční koncertJaroslav Krček: Vánoční mše č. 6Vánoční písně české i evropské
MUSICA BOHEMICA
Umělecký vedoucí: Jaroslav Krček
P Ř E D P R O D E J V S T U P E N E KPředprodejní pokladna FOKU Obecního domu 2 (naproti hotelu Paříž), Praha 1Po – Pá: 10.00 – 18.00Tel: 222 002 336, Fax: 222 322 501E-mail: [email protected]
Vstupenky je možné zakoupit rovněž 1 hodinu před začátkem koncertu v pokladně příslušného sálu
NOVINKA: rezervace vstupenek on-line na www.fok.cz
S Y M F O N I C K Ý O R C H E S T R H L. M. P R A H Y F O KP R O S I N E C 2 0 0 7 v ý b ě r ko n c e r t ů
klikněte si pro klasikuwww.rozhlas.cz/d-dur
Klasická hudba v nejvyšší kvalitě 24 hodin denně.Vysíláme digitálně na internetu, v kabelových sítích a v systémech DVB-T a DVB-S.
Wolfgang Amadeus
Mozart
divadlo – opera · balet · muz ikál��
vincenzo bellini: normaPraha, Národní divadlo
� Josef Herman
Hodně nevydařenou Hubičku následovala v opeře Národní-ho divadla ještě horší inscenace Belliniho málo hrané opery Norma. Snad obě přesvědčily o škodlivosti bývalého vedení opery Národního divadla i ty, kteří dosud neprohlédli, byť za Normu už nelze zcela šanovat ani současné vedení opery, jenž mělo již na inscenaci vliv. Počátek špatného však tkví v obou případech v samotném projektu, v Dvořákově (a Nekvasilově) typickém upřednost-ňování pragmatických cílů nad cíle umělecké. Což ovšem ve zdejších krajích není nic neobvyklého, naopak to dlouhá desetiletí bylo a je považováno za zcela normální. Ale dovol-te ke konkrétnímu případu Normy začít osobně: Je to prá-vě rok, co „podzimní“ ředitel Jan Mrzena odvolal šéfa Jiří-ho Nekvasila a já patřil mezi několik oslovených, kteří měli přispět radou, co s dramaturgickým plánem na příští sezo-nu. Norma v něm fi gurovala jen s trojicí současných insce-nátorů, a zvláště režisér Bruno Berger-Gorski se projek-tu nehodlal vzdát. Ale proč právě Norma právě teď a právě v Národním divadle, a hlavně - kdo bude zpívat titulní part, se netušilo! Přitom jistá renesance této opery přišla před skoro půlstoletím nikoli náhodou s Marií Callas, Belliniho hudba a postavy se rozzáří jen mimořádnou interpretací, která kromě krásy belcanta dá prožít sílu emocí. Proto pří-běh po italském vzoru konstruuje emocionálně vypjaté situa-ce, vášnivé střety, tužby, zoufalství. Režisér Berger-Gorski se však zřejmě domnívá, že diváci jsou zvědavi hlavně na novou logiku příběhu přeloženého do Mussoliniho Itálie za 2. svě-tové války, jenže nová logika už ani nekulhala, spíše ji vezli na invalidním vozíku, a hlavně totálně zlikvidovala emocio-
nalitu všeho!! Neobratnost při výstavbě situací a hereckých akcí byla v dnešních parametrech až neuvěřitelná, počína-je operetně uniformovanými vojáky, kteří se vzájemně pro-následovali s partyzány. Proč ti byli zakrvácení z bojů, když Norma jim okázale brání bojovat a právě tím se závěrečná výzva k boji stává vůbec nejsilnějším gestem opery? Těžko najít odpověď. Milostný trojúhelník chvíli slibovala ozvlášt-nit do mužských šatů a chování převlečená Adalgisa posedá-vající u klavíru s cigaretou a časopisem, ale když měla podle nové identity konat, zase z toho nic nebylo. Ale i ryze tech-nicky: Chudáky děti Normy, která na ně bere nůž způsobem hodně legračním, ženy stěhovaly po jevišti jako kus nábytku. Naturalistické milování Normy s Polionem bylo směšné až trapné jako všechno na operním jevišti, čemu chybí důvtipná stylizace - natož když chudáka Valentina Prolata v roli Polio-na přivázali k lůžku, aby se sám osvobodil a dokutálel Normě k nohám! Spolu měli uhořet na hranici připomínající obří plynový hořák na sporáku (inspirace z düsseldorfské Valký-ry?), ale pro jistotu je zastřelili partyzáni nejspíš podle pravi-dla, že když se objeví puška na scéně, má vystřelit. A tady jich bylo, jedni je schovávali do zhola zbytečného klavíru a druzí je při šťáře jako hledali, herecky zase pěkně názorně. Scé-na principem přes kopírák z dílny Daniela Dvořáka, který v poslední době ztratil invenci - řešit proměnu pádem dalších součástí stavby už připomíná trapnost opakovaného vtipu. Zpěvačkám sluší elegantní róby proslulého módního návr-háře Osmana Laffi ty, vůbec se však nemají k příběhu, ani k situacím. A už vůbec se mi nechce věřit, že by z jeho dílny pocházely ony operetní uniformy a další oblečení sboru.Jiří Heřman sice neměl moc lavírovacího prostoru, nicmé-ně přinejmenším za obsazení z něho zodpovědnost nikdo nesejme – ostatně je otázkou, zda nebylo lépe projekt zru-šit nežli dopustit takovou inscenaci, dokonce dramaturgicky podepsanou Ondřejem Hučínem. Orchestr zahrál Oliverovi
Miloslav Podskalský (Oroveso) a Olga Makarina (Norma)
Fo
to H
an
a S
me
jka
lov
á
divadlo – opera · balet · muz ikál ��
Dohnányimu rozhodně lépe, nežli bylo v poslední době sly-šet, v souhře, v pokorném doprovodu zpěváků, v příjemném tempu, žestě se blýskly i přesnými sehranými fanfárami. Také sbor zaslouží uznání, zvláště při té spartakiádě, kterou cvičil. Hlavní magnet inscenace, Olga Makarina v titulní roli, však premiéru věru nepodržela, zpívala hodně pod své možnosti a part jejímu jemnému, krásnému, leč spíš koloraturnímu hlasu a drobnému osobnostnímu projevu asi nesvědčí. Stej-ně jako nepříjemně položený part Polliona Valentinu Pro-latovi, který si tlakem na hlas přivodil nevyhnutelné karam-boly. Dobrou premiérovou kreaci nabídla Carmen Oprisanu coby Adalgisa, své odvedli i Miloslav Podskalský (Orove-so), Stanislava Jirků (Clotilde) a Václav Lemberk (Flavio). Pocta belcantu se však nekonala.Už by bylo na čase v Národním divadle skončit projekty postavené na vnějškových atrakcích a navazování výhod-ných známostí – za práci tady práci tam! Kam tahle strate-gie předchozích kapitánů operu Národního divadla dovedla, lze názorně vidět právě na inscenaci Normy. Bylo by dobré tu ostudu stáhnout, jak jen to trochu půjde.
Národní divadlo Praha – Vincenzo Bellini: Norma. Dirigent Oliver Dohnányi, režie Bruno Berger-Gorski, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Osmany Laffi ta, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Ondřej Hučín. Premiéra 1. 11. 2007. •
nová �ardášová princezna versus stará operetní dámaÚstí nad Labem, Severočeské divadlo opery
a baletu
� Barbora Dolejšová
Uvedení Čardášové princezny maďarského skladatele Emme-richa Kálmána je jedinou letošní operetní premiérou Seve-ročeského divadla opery a baletu Ústí nad Labem. K loni premiérované Polské krvi tak přibyl do repertoáru divadla další titul, řadící se mezi klasická díla tohoto žánru.Každý režisér, postavený dnes před úkol nastudovat operet-ní kus, musí řešit zásadní problém: opereta je menšinový žánr, jehož dřívější popularitu přebyl muzikál nebo hudeb-ní komedie. Je tedy na inscenátorech, jak se s věcí pope-rou a zda se jim podaří z daného díla vytěžit pro dnešního diváka maximum. Režisér a choreograf Gustav Skála se vydal jakousi střední cestou (zda je vždy zlatá, to je otázkou). Nepokoušel se o žádnou vnější ani vnitřní aktualizaci pří-běhu a vystačil si s klasicky pojatým milostným čtyřúhelní-kem: mladý hrabě Edwin, zamilovaný do varietní zpěvačky Sylvy Varescu, je rodiči nucen do sňatku se sestřenicí Stázi, jíž se dvoří Edwinův kumpán, hrabě Boni. To vše zabaleno do decentních secesních kulis Evy Brodské a kostýmů Jose-fa Jelínka, které dobře korespondují s interiérem divadla, postaveného jen pár let před vznikem Kálmánovy operety.Pokud přijmeme tento přístup ve stylu „nic proti ničemu“, nemá celá věc výraznější režijní nedostatky. Samozřejmě úspěch i kvalita inscenace do značné míry stojí a padá s výko-ny představitelů hlavních rolí. Gabriela Kopperová pěvecky vévodí inscenaci, byť její lehký a jasný soprán, bez problé-mů zvládající nejvyšší polohy partu, v nižších polohách zani-kal v orchestrálním doprovodu. Její Sylva je důstojná, hrdá a krásná, možná jí chybí trochu víc vřelosti. Michal Klamo se s nelehkým tenorovým partem a s rolí seladonovitého milovníka vyrovnává vcelku úspěšně, pohybuje se i mluví při-rozeně a nepateticky. Jevištní mluva naopak působí značné problémy Martinu Matouškovi. Navíc tak herecky vděčné
roli jako je Boni, by slušelo mnohem více uvolněnosti a ležér-nosti, i když ani toto poněkud ztřeštěné pojetí nepůsobilo vysloveně nepřípadně. Jen ten mluvený projev tahá za uši. Sympatickou, trochu dětinskou Stázi, spíš Edwinovu kama-rádku z dětství než nevěstu (vždyť spolu hrají kuličky a ská-čou panáka), vytvořila Eva Boháčková.Režisér Skála se snažil všechny aktéry rozpohybovat, což se mu docela dobře podařilo u sólistů, hůř už u sboru. Naštěstí to se sborovými tanci nepřeháněl a jinak slušně zpívající sbor (sbormistr Pavel Baxa) nechal spíše přihlížet ději. Orchestr hrál pod vedením Pavla Baxy (hudební nastudování Tvrtko Karlovič) přes některá zaváhání vcelku stylově. Spornější bylo obsazení některých zpěváků na hranici jejich hlasových oborů (M. Matoušek, P. Matuszek). Uznávám, že tenorů není nazbyt, a dokonce si myslím, že poslouchat všechny hlavní mužské role v podání tenoristů může být i trochu nu-da, neměl by to však být důvod nechat dotyčné barytonisty zdolávat pro ně nepřirozené polohy. Z hudebního hlediska však považuji za nejproblematičtější amplifi kaci některých výstupů, respektive některých sólistů. Netuším, co k tomu-to kroku inscenátory vedlo, ale pokud to byl pouze fakt, že Miroslava Kalašová, jinak pěkně hrající Edwinovu matku, bývalou zpěvačku Cecílii, svůj part neuzpívá, pak by ho zpí-vat neměla.Jak dělat dnes operetu? Stejnou otázku, nadnesenou už v úvodu této recenze, si pokládá v programu k inscenaci i sám režisér, označující operetu za „starou dámu“, jež se snaží zaujmout mladé nápadníky, tedy diváky. Jako odpo-věď předkládá divákům řemeslně vytvořenou inscenaci, kte-rá sice interpretačně nepřináší nic nového ani nedosahuje nejvyšších uměleckých kvalit, která ale přesto neurazí a má šanci stát se oblíbeným repertoárovým kusem.
Ústí nad Labem, Severočeské divadlo opery a baletu – Emmerich Kálmán: Čardášová princezna. Režie a choreo-grafi e Gustav Skála, hudební nastudování Tvrtko Karlo-vič, výtvarník scény Eva Brodská, výtvarník kostýmů Josef Jelínek, sbormistr Pavel Baxa. Premiéry 5. a 7. 10. 2007, psáno z reprízy 16. 10. 2007. •
Gabriela Kopperová (Sylva Varescu)
Fo
to P
etr
Be
rou
nsk
ý
zprávy z domova��
hudba v prazeDirigent Jiří Kout, skladatel, pianista a spi-sovatel Ilja Hurník, houslista Václav Hudeček a fl étnista Jiří Stivín byli mezi 24 osobnost-mi, které (28. 10.) vyznamenal na Pražském hradě prezident Václav Klaus. Čtyřem hudeb-níkům, stejně jako například spisovateli a pře-kladateli Ludvíku Kunderovi, fotografovi Ladi-slavu Sitenskému či rozhlasovému režiséru Jiřímu Horčičkovi, byla propůjčena medaile Za zásluhy. * Jiří Kout, který v prosinci slaví sedmdesátiny, rovněž obdržel (23. 10.) Cenu ministerstva kultury; spolu s ním ji z rukou ministra Václava Jehličky převzali režisér Jan Antonín Pitínský a malíř a sochař Karel Malich. Kout cenu symbolicky předal třem orches-trům, s nimiž v Česku pracuje – Symfonic-kému orchestru hlavního města Prahy FOK, jehož je šéfdirigentem, orchestru Národního divadla a České fi lharmonii. Kout u poroty zví-tězil mezi 11 kandidáty, a to díky interpretaci Janáčkových, Wagnerových a Straussových oper a celoživotní umělecké práci a propa-gaci operního díla Leoše Janáčka v zahrani-čí. * Poprvé letos byla mezi nominovanými na toto ocenění za přínos v oblasti divadla, hud-by a výtvarného umění a architektury institu-ce: Stanice Český rozhlas 3-Vltava dostala při hlasování třetí nejvyšší počet hlasů.
Přenosy představení z Metropolitní opery budou moci sledovat na fi lmovém plátně v nej-vyšší možné obrazové i zvukové kvalitě (HD – High Defi nition) také čeští diváci. Pražské ki-no Aero se zapojilo do projektu, kterého se od loňska zúčastní několik set kin po celém svě-tě. Česká republika je tak prvním místem na východě Evropy, kam se satelitní přímé pře-nosy z New Yorku dostanou. První termín je celosvětově 15. prosince a na programu má být Gounodova opera Romeo a Julie s Annou Nětrebko a Robertem Alagnou pod taktov-kou Plácida Dominga. Na programu jsou do
PETR EBEN22. 1. 1929 – 24. 10. 2007
Přední osobnost evropské hudby a do středy 24. října, kdy v kruhu svých blízkých zemřel, nejhranější z českých žijících skla-datelů. V osobním styku charismatický, nevšedně srdečný člověk s mile rozmách-lými gesty, rychlou chůzí a pronikavým pohledem výrazných hnědých očí. Jeho svět tvořily tři hlavní pilíře – víra, rodina a hudba, jež se navzájem prolínaly, vážný přístup k životu vyvažoval smyslem pro humor, úsměvem a vřelostí. Od konce 50. let se profi loval zprvu jako výrazný před-stavitel vokální hudby, jíž sice zůstal po celý život věrný, oblíben a ctěn pěvecký-mi sbory i sbormistry, avšak jeho význam v rámci evropského kontextu se postup-ně přesouval především do oboru varhan-ní tvorby (cykly Nedělní hudba, Laudes, Okna, Faust, Job, Biblické tance, Laby-rint světa a ráj srdce), varhanní improvi-zace a do oblasti závažných duchovně laděných koncepcí (1. varhanní koncert, mše Missa adventus et quadragesimae a Missa cum populo, oratoria Posvát-ná znamení a Anno Domini, Pražské Te Deum 1989, opera Jeremias).Rozloučení s Petrem Ebenem v úterý 30. října v kostele sv. Jakuba na Starém Městě pražském v podobě zádušní mše bylo poctou skladateli a hlubokým zážit-kem pro všechny přítomné. Celebroval kardinál Miloslav Vlk, spolu s ním dále P. Mgr. Oldřich Prachař (konvent koste-la sv. Jakuba), biskup plzeňský František Radkovský, biskup litoměřický Mgr. Pavel Posád, Prof. PhDr. Tomáš Halík, � . D., Mons. Ing. Josef Mixa a další. Obřad se stal i symbolickým posledním koncertem za přítomnosti autora – v podání I. Chřib-kové zazněly dvě krajní části z Ebenova varhanního cyklu Labyrint světa a ráj srd-ce, dvě části Missy adventus et quadra-gesimae přednesl soubor Schola gregori-ana Pragensis pod vedením syna Davida. Vedle rodiny, přátel, široké české hudeb-ní a kulturní veřejnosti přijeli skladateli vzdát hold přední evropští varhaníci (R. Forsbach, S. Landale, J. Landgren, H. Schiager, D. Titterington), mezi smuteční-mi hosty byl i předseda Dvořákovy společ-nosti v Londýně Graham Melville-Mason. Po skončení liturgie zaznělo z kůru bazili-ky sv. Jakuba Requiem z varhanního cyk-lu Faust v přednesu I. Chřibkové, které při-mělo odcházející auditorium zastavit se a v naprostém tichu naslouchat naléha-vosti Ebenova hudebního sdělení. Tento, slovy skladatele, „dotek věčnosti“ si pří-tomní odnášeli s sebou, ač vykročení do vnějšího – a v tu chvíli prazvláštně cizí-ho – světa za dveřmi chrámu bylo proto možná tím těžší. Umocnilo pocit ztráty, která se dotýká nejen všech blízkých, ale i české hudební kultury. Kateřina Vondrovicová
JOSEF RUT21. 11. 1926 – 7. 10. 2007
Krátce před svými 82. narozeninami opustil tento svět Josef Rut – sklada-tel, hudební teoretik a do poslední doby nadšený a neúnavný návštěvník koncertů soudobé hudby. Kutnohorský rodák absolvoval houslo-vé oddělení Pražské konzervatoře ve tří-dě profesora Bedřicha Voldána a třicet let byl houslistou Symfonického orches-tru Českého rozhlasu, z toho tři roky v Pražském komorním orchestru bez dirigenta. Kompoziční discipliny studoval soukromě u Jaroslava Řídkého a pozdě-ji ještě u Emila Hradeckého, který Ruta získal i pro oblast hudebněvědnou. Trvalý zájem o tento obor dal později vzniknout řadě teoretických prací, z nichž zejmé-na Dvanáctitónová tonální teorie a rela-tivistická teorie hudebního pohybu byly publikovány ve vydavatelství Panton. V těchto kompozičních systémech také postupně vznikalo téměř veškeré Rutovo dílo, završené řadou čtyř symfonií a ora-toriem Kazatel na texty Starého zákona, které bylo provedeno v rámci Pražských premiér 2007. V Rutově odkazu najde-me dále čtyři smyčcové kvartety, instru-mentální koncerty a řadu skladeb pro různá komorní seskupení. Josef Rut byl zásadním zastáncem a reprezentantem neprogramní hudby. Jeho život byl kru-tě zasažen nečekanou ztrátou manžel-ky, k níž ho pojila láska k hudbě a příklad-né citové a rodinné pouto. Pozorovalijsme, že tato osudová rána silně ovlivnila jeho zdravotní stav a patrně uspíšila jeho odchod. Uzavřené dílo Josefa Ruta nám bude připomínat nadšeného muzikanta, přítele a dobrého člověka. Jiří Teml
Česká hudební rada udělila za celoživotní uměleckou práci a propagaci českého interpretačního umění
v zahraničí cembalistce Zuzaně Růžičkové svou cenu. Akt se uskutečnil (17. 10.) při koncertě soubo-
ru Guarneri Trio v pražském Rudolfi nu. Podle prezidenta České hudební rady Lukáše Hurníka přispěla
Růžičková k interpretaci staré hudby, ale má zásluhy i o soudobou českou hudbu a její propagaci v zahra-
ničí. Zuzana Růžičková byla v roce 2003 oceněna prezidentem za zásluhy o stát v oblasti umění. * Cenu
publicistiky letos získalo od České hudební rady sdružení Talent, vydávající stejnojmenný časopis pro
učitele hudební výchovy. * Na fotografi i zleva tajemnice České hudební rady Lenka Dohnalová, Zuzana
Růžičková a Lukáš Hurník.
Fo
to Z
de
ně
k C
hra
pe
k
zprávy z domova �
dubna dále opery Perníková chaloupka, Mac-beth, Pucciniho Manon Lescaut, Peter Gri-mes, Tristan a Isolda, Pucciniho Bohéma a pak Dcera pluku. * HD obrazovou kvalitou převyšuje kvalitu DVD a je spojeno s prosto-rovým pětikanálovým zvukem. * Iniciátorem přenosů v ČR je Jednota hudebního diva-dla. Podrobný program a další informace na www.metinhd.cz
Komorní orchestr Quattro uvedl v cyklus koncertů „Quattro hraje Quattro“ během čtyř programů (15. 5., 26. 6., 11. 9. a 4. 12.) díla celkem 14 autorů. V každém z koncertů konaných ve strahovské Galerii Miro fi guru-je jméno jednoho člena skladatelské skupiny Quattro (Otmar Mácha, Zdeněk Lukáš, Luboš Fišer, Sylvie Bodorová) a dále hudba J. Suka, J. V. Stamice, D. Šostakoviče, G. F. Händela, O. Respighiho, A. Vivaldiho, G. Mahlera, P. I. Čajkovského, J. S. Bacha a B. Bartóka. Diri-gentem souboru je Marek Štilec.
Sdružení pro provozování hudby Harmo-nia uspořádalo letos již potřinácté podzimní cyklus komorních koncertů v Praze, tentokrát nazvané Souvislosti II. Ve spolupráci s Čes-kým muzeem hudby, Klubem přátel Pražské-ho jara a Společností Antonína Dvořáka se konalo (17. 9.-15. 10.) celkem pět koncertů, v nichž se podle mnohaletého dramaturgic-kého záměru pořadatelů spojovala součas-ná generace skladatelů (Filas, Trojan, Dou-ša, Gemrot, Kopecký, Kubička, Kurz, Kvěch, Riedlbauch, Tichý, Lukáš) s osvědčenými titu-ly jejich domácích i zahraničních předchůd-ců. Mezi interprety byli basista Josef Škarka, violoncellista Tomáš Jamník, houslistka Sil-vie Hessová a pianisté Daniel Wiesner, Mar-kéta Janáčková, Ivo Kahánek, Richard Pohl a Marie Schwarzbacherová, dále student-ský smíšený pěvecký sbor Besharmonie se sbormistrem Liborem Sládkem a Saxofono-vé kvarteto Bohemia.
Cyklus čtyř předvánočních koncertů v Pra-ze-Radotíně proběhne letos již podruhé a to vždy v neděli od konce listopadu do Vánoc. Myšlenka založit každoroční cyklus koncertů vznikla z iniciativy klavíristy Jana Novotného a na její realizaci se podílí Městský úřad Prahy 16 v čele se starostou Karlem Hanzlíkem ve spolupráci s farním kostelem sv. Petra a Pav-la v Radotíně. Sponzorem akce je podnik Čes-komoravský cement. Koncerty se konají vždy v 17:00 hodin, dva v sále Kulturního střediska a dva v kostele sv. Petra a Pavla. V minulém roce vystoupili v rámci tohoto cyklu houslista Ivan Štraus, varhaník Jan Hora a řada dalších významných umělců. Pro velký zájem publi-ka se pro příští rok počítá s rozšířením počtu koncertů na pět s tím, že se poskytne prostor i pro mladé začínající umělce.
Mezinárodní konference na téma Mýtus dona Juana v baletu se uskutečnila 26.–27. 10. 2007 se v prostorách HAMU. Sou-částí programu byl i praktický seminář na téma slavné plesové scény v Mozartově ope-
ře Don Giovanni. Pořadatelem konference, byla katedra tance HAMU a Evropská asocia-ce tanečních historiků. hk
hudba v �echáchMezinárodní Festival varhanní hudby pod-porovaný z Česko-německého fondu budouc-nosti se uskutečnil v říjnu v Chodově v západ-ních Čechách. Tamní obnovené vzácné varha-ny z roku 1848, postavené v kostele sv. Vavřin-ce varhanářem Ignácem Müllerem z Chebu, se rozezněly poprvé recitálem Jana Doležala(4. 8.) po restaurování a opravě, která přišla město na 150 000 korun. Chodov je vlastní-kem celého kostela, který mu bezúplatně pře-vedla katolická církev. Tuto památku Chodov obnovil nákladem přes 8,7 milionu korun.
První ročník Festivalu zakázané hudby se konal v neděli 7. 10. v Terezíně. Zaměřen na hudbu autorů zakázaných nacisty předsta-vil nejen naše tzv. terezínské skladatele, ale i skladatele spojené s Francií, kde byl rovněž velký koncentrační tábor u Marseille. Koncert v terezínském kostele Vzkříšení Páně uvedl pod názvem Slova z exilu díla Hanse Krásy, Norberta Glanzberga a Kurta Weilla, hrála Severočeská fi lharmonie Teplice, řídil Charles Olivieri-Munroe a sólisté byli z Francie a Čes-ké republiky. vla
Třetí ročník Mezinárodního houslařského festivalu V. Metelky s houslařskými soutěžemi se uskuteční 23.–26. 4. 2008 v Náchodě. Cílem soutěže je možnost kon-frontace světového houslařského umění a setkání všech, kteří mají rádi housle. Soutěž se koná v Náchodě, ve městě, kde se zakladatel české krkonošské houslařské školy Věnceslav Metelka (1807–1867)v roce 1829 učil. Soutěž proběhne v his-torickém secesním objektu hotelu adivadla Beránek za osobní přítomnosti soutěžících, protože spočívá v předložení kompletního nového nástroje – houslí (model Antonio Stradivari) a v soutěži ve zručnosti – tj. v řezbě hlavice na místě, která je pro soutěžící povinná. Cena pro absolutního vítěze je?3000.00. Podrobnosti, soutěžní řád a přihláška jsou na www.metelkacompeti-tion.cz
hudba na morav�a ve slezskuDirigent Tomáš Hanus se jako nový umě-lecký šéf Janáčkovy opery Národního diva-dla v Brně představil (11. 11.) při slavnostním koncertě, pro který s orchestrem, sborem a Adrianou Kohútkovou, Janou Sýkorovou, Ľudovítem Ludhou a Peterem Mikulášem nastudoval Dvořákovu Stabat mater. Zahájil tak volný cyklus koncertů, které bude brněn-ská opera uvádět. Další z plánové řady progra-mů se uskuteční 29. ledna; pod názvem Virtu-os v opeře se s orchestrem Janáčkovy opery
představí klavírista Ivan Moravec (Beethoven, Dvořák, Čajkovskij).
Janáčkova fi lharmonie Ostrava uzavřela (19. 10.) v Dómu sv. Václava Podzimní festi-val duchovní hudby v Olomouci, a to Němec-kým requiem J. Brahmse. Dirigoval St. Macu-ra, zpívali Simona Houda-Šaturová a Jiří Sulženko a Pěvecký sbor polského rozhlasu Krakov.
r(znéPodvečer k poctě naší slavné pěvkyně Milady Šubrtové, připravený PhDr. Milosla-vem Pospíšilem, uspořádala v Divadle hudby Společnost Antonína Dvořáka (8. 10.). Zpě-vačka spojená v myslích veřejnosti přede-vším se svou rolí Dvořákovy Rusalky se pro nemoc nemohla účastnit. Byl však přítomen její nevšední hlas, jenž si mohli příznivci pěvec-kého umění vychutnat z četného množství velmi hodnotných, často unikátních, nahrávek vybraných s nadšením a porozuměním před-nášejícího. Zmíněný pořad Dvořákovy společ-nosti měl být alespoň malým poděkováním této význačné – nejen dvořákovské – inter-pretce za její mnohaletý přínos do pokladnice světové hudby.
Koncert k 10. výročí úmrtí Jarmila Burg-hausera, bývalého dlouholetého předsedy Společnosti Antonína Dvořáka, skladatele, muzikologa a sbormistra, se konal 22. 10. v kostele sv. Vavřince. Pořad dramaturgicky připravil současný předseda SAD Prof. Rado-mil Eliška, jenž také vzpomněl na svého před-chůdce v úvodu večera a předal prostor pro další vzpomínku na skladatele jeho vrstevníku a příteli prof. Ilju Hurníkovi dr.h.c. Na koncertu zazněla výhradně Burghauserova díla: Kasace pro fl étnu, hoboj a klarinet, Čtyři písně „V slez-ském tónu“ pro tenor a klavír na slova Pet-ra Bezruče, Sonáta pro violu a klavír, „Deset skic“pro fl étnu sólo, dvě písně z cyklu „Zvěro-kruh“ pro mezzosoprán a klavír, „Pět barev-ných střepin pro harfu“ a Smyčcový kvartet č. 3 v podání Jana Riedlbaucha, Jana uriho, Petra Čápa, dále Miloše Gutha, Jana Pěruš-ky, Jarmily Kosinové s vynikajícími – nároč-nými – doprovody Jaroslava Šarouna, dále Jany Dohnalové a Stamicova kvarteta. S kon-certem byl spojen též křest nově vydávané knihy Jarmila Burghausera „Antonín Dvořák“ – poprvé v anglické mutaci (překlad upravené-ho vydání původně v nakladatelství Horizont) od dalšího předního dvořákovského badatele Dr. Davida Beveridge – který připravilo nakla-datelství Koniasch Latin Press. Obou akcí se účastnili i zájemci zahraniční, kteří speciálně na uvedené pořady přijeli.
Zpracoval Petr Veber
Dlouholetý autor Hudebních rozhledů, pro-fesor dějin hudby v. v., skladatel a hudebníkritik, s chotí hledají nájem bytu bez nábyt-ku cca 80–100 m2 v klidném prostředí Pra-hy 5, 4, 6. Telefon 731 832 499
zahran i� �
sv�tová operní divadla ii.xii. opera v budapešti� Jan Králík
Prehistorie opery v Uhrách začíná v 17. století ve šlechtic-kých sídlech a vrcholí díky Haydnovi a Salierimu v Esterhá-ze a Budíně (1784). První zpěvohru na maďarské libreto Pik-kó hertzeg és Jutka Perzsi (1793) zatím složil Slovák Jozef Chudý. Když pominulo nebezpečí válek s Napoleonem, pre-historii uzavřelo Německé operní divadlo v Pešti. Hlediště nabídlo 3500 míst, v úctě k dějinám se hrálo drama Král Ště-pán, ale hudbu zkomponoval Beethoven. Ani nejúspěšnější maďarská opera té doby Béla futása (Vojtěchův útěk, 1822) ještě neměla vše žádoucího původu: skladatelem byl Josef Růžička („Ruzitska József“) a premiéra se konala v sedmi-hradské Kluži (dnes Rumunsko). Historie stálého maďarského Národního divadla počíná srp-nem 1837. První do maďarštiny přeloženou operou zde byl Lazebník sevillský, řízený mladým, ale již zkušeným sedma-dvacetiletým Férencem Erkelem. V budově na rohu pešťské Rákocziho ulice a Okružní třídy se pak odehrály i premiéry Erkelových vlastních děl od zakladatelské maďarské opery Bátori Mária (1840) přes zralé dramatické fresky Hunyadi László (1844) a Bánk bán (1861) po pozdní díla Brankovics György (1874) a Névtelen hösök (Neznámí hrdinové, 1880). Vedle dobového repertoáru – Němé z Portiči, Viléma Tella, Náměsíčné a Hugenotů – se začali objevovat maďarsky také Verdi a Wagner. Mezi angažovanými pěvci zářila Marie Des-tinnová von Dreger, učitelka božské Emy.Rozmach politického i národního života a význam divadla se všemi jeho žánry přerostly časem možnosti jediné scény. V červnu 1873 proto byla vypsána soutěž na novou budovu, v níž zvítězil architekt Miklós Ybl. Místo se zprvu nezdá-lo šťastné, nemělo dobrou pověst. Stavba je však změnila: divadlo se stalo první dominantou na budoucí impozantní městské třídě, pod níž byla vybudována vůbec první konti-nentální podzemní dráha. Miklós Ybl koncipoval vznosný divadelní palác s reprezen-tačními prostorami foyerů, širokých schodišť a ochozů, s par-terem ve zvýšeném podlaží a s odděleným vstupem na gale-rie. Jevištní vybavení nabídlo vše, co si doba přála. Hrubá stavba si vyžádala tři roky, zařízení a výzdoba (štuky, obkla-dy, fresky, mramorování, zlacení atd.) zabraly dvojnásobek. Hlediště pod stropem olympského nebe pojme 1320 diváků včetně hostů ve středové královské lóži přes dvě patra tří lóžových podkov. Šíře jeviště dosahuje bezmála 13 metrů a hloubka téměř dvojnásobek. Vše včetně salonků a králov-ského schodiště působí honosně. Maďarské Královské operní divadlo bylo slavnostně otevře-no 27. září 1884 za přítomnosti císaře Františka Josefa I. prvním aktem Bánk bána a třetím aktem Lohengrina. Elsu zpívala česká sopranistka Irma Reichová (poté i Markét-ka a Carmen), obor lyrického tenoru současně posílil český tenorista František Broulík – na plná dvě desetiletí (také Lohengrin a Bánk). Před divadlem a v ulicích panoval diva-delní rej, neboť s novým divadlem získala Budapešť sym-bol, který propojil město se světem: na předsunutém vjezdu v úrovni prvního patra ozdobily fasádu řecké múzy čtyř umě-ní a na horní římse sochy světových skladatelů. Původně od Palestriny po Meyerbeera, dnes od Monteverdiho po Sme-tanu. V nikách přízemí střeží hlavní vchod Erkel a Liszt. Další domácí komponisté jsou uvnitř: Mosonyi, Doppler, Hummel a Goldmark, znovu Erkel a konečně osu schodiš-tě zdobí busta architekta Ybla. Význam divadla ovlivnil jeho okolí tak silně, že budovu nakonec – bohužel – urbanisticky utlačily bloky příliš blízkých domů.Již v první sezoně se hrálo 37 oper a sedm baletů, doplňu-jících kratší díla (Lazebníka sevillského, Lucrezii Borgio-
vou, Ernaniho). Některé světové novinky zněly v Budapešti dříve, než v Praze (Otello, Sedlák kavalír, Jolanta, Manon Lescaut, � aïs, Andrea Chénier, Louisa, Madame Butterfl y aj.) V březnu 1885 zde měl premiéru Erkelův operní epilog István király (Král Štěpán). Skladatelův význam umocnily zakladatelské zásluhy: umělecké vedení opery mu nebráni-lo založit také fi lharmonické koncerty, vybudovat Zemskou hudební školu a zkomponovat národní hymnu. Divadlo ofi -ciálně řídil až do svého skonu roku 1893, ale k závěru, od roku 1886 zde dirigoval jeho syn Sándor, v letech 1888–1891 Gustav Mahler a 1893–1895 Artur Nikisch. Roku 1893 se tu dávala maďarsky Prodaná nevěsta.Ozdobou každé scény, která usiluje věhlasem proniknout za hranice, jsou i slavní hosté. V Budapešti o ně brzy nebyla nouze. Už v říjnu 1895 zde řídil Mascagni Sedláka kavalíra, svá díla zde dirigovali také Leoncavallo, Kienzl a Goldmark. Puccini se zde osobně podílel na nastudování Madame But-terfl y a Děvčete ze zlatého Západu. Hvězdnou galerii tvořili pěvci Lehmannová, Caruso, Destinnová, Slezák, Tetrazzini-ová, Feinhals, Kurzová, Ruff o, Hempelová atd. Významnou část své kariéry věnoval Budapešti Karel Burian („Burián Károly“), který zde od června 1902 zpíval maďarsky postup-ně Lorise ve Fedoře, Lohengrina, Siegmunda, Lenského, Josého, Tristana, Stolzinga a Tannhäusera. Prosadil dokon-ce nastudování Dalibora (1909), byť pro rozepři s divadlem nakonec titulní roli zpíval Dezsö Arányi. Ještě početnější stopu zde zůstavil Julius Bochníček („Bochnicsek Gyula“), v Praze nedoceněný, a vzápětí v Budapešti v letech 1902-1907 zpívající Lenského, Fausta, Josého, Lohengrina, Siegfrieda, Erika, Froha, Siegmunda, Stolzinga a Tristana; podílel se také na původních premiérách maďarských oper Toldi sze-relme, A kunok, Moha Rózsa, Berlichingen Götz i operety Mária a ve světovém repertoáru zde byl partnerem Italie Vas-quezové, Louisy Kirkbyové-Lunnové a Emmy Calvé. Roku 1902 pronikl z Prahy do Budapešti Weisův Polský žid.Repertoár maďarských oper rozmnožovali skladatelé Ádám, Buttyhay, Dohnányi, Farkas, Hubay, Mihalovich, Rékai, Szabados, Szeghó a Zichy. V závěru první světové války, v květnu 1918 odtud vyšel do světa Bartókův geniální operní Hrad knížete Modrovouse. Maďarská národní kultura však neméně cení světové premiéry vlastních úspěšných témat, zejména Kodályova Jánoše Háryho (1926) a Přástek (1932). Sebevědomí operního souboru zvýšily úspěšné zájezdy: 1929 do Norimberku a 1938 do Florencie, kde se dokonce dával výhradně maďarský program (Liszt, Hubay, Dohnányi, Bar-tók, Kodály). Roku 1930 se v Budapešti zpíval maďarsky Weinbergrův Švanda dudák.Meziválečné období opět ozdobili prvotřídní pěvečtí hosté: Gigli, Jeritza, Kiepura, Cignová, Pertile, Canigliová, Tauber, Müllerová, Kubla a hostující dirigenti: Beecham, Furtwän-
Královské operní divadlo v Budapešti, dnes Maďarská státní opera
Fo
to a
rch
iv
zahran i� í ��
gler, Kleiber, Weingartner a Knappertsbusch. Naopak do světa z Budapešti vyšli vynikající pěvci Némethová, Pata-ky a Osváthová. Ještě v roce 1940 mohl soubor budapešťské opery hostovat v milánské Scale s Respighiho operou La fi amma.Po válce otevřely divadlo symbolicky dva akty Bánk bána a Kodályův Psalmus hungaricus. Kvalitativnímu růstu vel-mi napomohlo angažování proslulého německého dirigenta Otto Klemperera, za jehož tříletého působení byly obnove-ny wagnerovské a založeny mozartovské cykly. Pěveckými oporami nové éry se stali Simándy, Gyurkovicsová a Melis, naopak mimo divadlo se připravil ke světové kariéře Sán-dor Konya. Roku 1951 přibyla další, ještě větší operní scéna v moder-ní budově (od 1953 Erkelovo divadlo). Betonem zastřešený dvojitý amfi teátr se strohými schodišti a vysokým foyerem pojme 2400 diváků. Vzhledem k velkorysým rozměrům jeviš-tě je zde doma především balet v klasické podobě, nejčastěji Louskáček a Labutí jezero. Nad úrovní choreografi í a jejich provedení bděli často přední ruští umělci, soustavně Olga Lepešinská.Také opera svou silnou vazbou na režijní a výtvarnou tradici zpřístupňovala četná hostování. V Budapešti tehdy vystupo-vali i nejproslulejší světoví pěvci. V prvé vlně po roce 1959 například Taddei, Adam, Aragal, Simionatová, di Stefa-no, Scottová, Christoff , Cappuccilli, Domingo a Pavarotti. V druhé vlně po roce 1966 se Budapešť stala doslova kři-žovatkou pěveckých hvězd. Účinkovali zde Gobbi, Cossot-tová, del Monaco, Caballéová, King, Silja, Bergonzi, Dvo-řáková, Gedda, Obrazcovová, Dvorský, Kniplová, McInty-re, Suliotosová, Atlantov, Rysaneková, Přibyl, Beňačková, Carreras… Na oplátku do světa vyjížděla plejáda maďarských pěvců: Némethová, Ilosfalvy, Réthyová, Svéd, Komlóssyová a diri-genti, kteří zde debutovali: Friscay, Solti, Kertész, Doráti. V Budapešti za ně dirigovali po určitou dobu Lamberto Gar-delli a Giuseppe Patané, díky nimž vznikly i četné gramo-fonové záznamy světového repertoáru s maďarským pěvec-kým a orchestrálním obsazením: Lazebník sevillský, Mojžíš v Egyptě, Médea, Lombarďané, Ernani, Attila, Macbeth, Rigoletto, Simone Boccanegra, Mefi stofeles, Andrea Ché-nier, Fedora, Gioconda, Manon Lescaut, Madame Butterfl y, Sestra Angelica, Semirama, La fi amma… Na scéně ze světo-vého repertoáru nejčastěji zněla Carmen, Madame Butter-fl y, Tosca a Aida, z domácího Bánk bán a Hunyadi László. Díky větší politické volnosti – především však díky výtečným kvalitám – mohli maďarští pěvci doslova zaplavit světové scé-ny: Solyom-Nagy, Kinscesová, Gáti, Sassová, Gulyás, Toko-dyová, Kelen, Martonová, Miller, Rostová, Polgár… Inovace v repertoáru jen zvolna přinášely odvážnější insce-nační řešení. Pro svou dobu byl překvapující už titul sám – Vojcek, Lulu, Porgy a Bess, Láska ke třem pomerančům, Albert Hering, Peter Grimes, Vzestup a pád města Maha-gony, Kateřina Izmajlova, Káťa Kabanová (1961), Jenůfa (1974), Příhody lišky Bystroušky (1979), Chytračka, Tele-fon. Příležitostným obohacením se stala hostování operních souborů z Berlína, Bologně, Drážďan, Kolína nad Rýnem, Moskvy, Prahy a Sofi e. Z nových děl odtud vyšla do světa nejúspěšněji Szokolayova Krvavá svatba (1964).Od roku 1973 zvolna divadlo pohlcoval kritický čas. Uza-vřela se čtyřicetiletá spolupráce s dirigentem Jánosem Ferencsikem, řada pěvců zůstala v cizině a mladí přestá-vali stát o službu vlasti. K odlivu sil, zájmu, kvality a státní podpory se přidal zub času na historické budově: roku 1980 ji bylo nutno uzavřít a provoz opery omezit na méně než polovinu.Zmrtvýchvstání nákladnou rekonstrukcí ke stoletému jubi-leu domu 1984 bylo zásluhou ředitele Andráse Mihá lye. Pokračovat však nesměl a poměrně rychlé střídání dal-
ších šéfů dosud neumožnilo vytvořit novou celistvou éru. Opernímu divadlu v Budapešti se přesto leccos daří (HR 1997/9), z repertoáru nemizí Parsifal ani Prsten Nibelungův (HR 1998/9), objevila se pozoruhodně zdařilá Jenůfa (HR 2004/5) a původní maďarskou tvorbu úspěšně rozmnožily nové opery Mario a kouzelník, Vina a hřích, Za dveřmi, Spolu a sami, C´est la guerre atd. Nejnovějšími úspěchy jsou pozoruhodné nastudování Prstenu Nibelungova a Andrea Chénier se skvělým tenoristou Attilou Feketem v titulní roli.Zatímco DVD dokumentují budapešťskou operu jen výji-mečně (Bánk bán), gramofonové záznamy jsou příkladně početné. Vedle již zmíněných kompletů a základních děl Er-kelových, Bartókových a Kodályových jsou na CD dostupné opery Krvavá svatba (Szokolay), Mario a kouzelník (Vajda), János Vitéz (Kacsoh), Zlato a žena (Kenessey), Tři sest-ry (Eötvös), Císařovy nové šaty (Ránki) a Lót (Madarász). Aktuální nabídku recitálů více než tří desítek operních pěvců na CD můžeme jen tiše závidět: vedle hvězd výše uvedených mají své portréty na CD také Ágayová, Buddaiová-Batkyová, Fried, Gonzálesová, Gregor, Hamariová, Házyová, Ivánová, Kukelyová, Lehoczkyová, Lukácsová, Misurová, Moldová-nová, Molnár, Pittiová, Réti, Székely, Temésiová… •
velká soutěž hudebních rozhledů
Vážení čtenáři,máme tu poslední měsíc v roce a s ním i poslední letošnísoutěž, ve které jste dostali za úkol napsat, od kterého rokustojí v čele Bayreuthského festivalu Wolfgang Wagnera v jakém příbuzenském vztahu je se slavným skladatelem?Většina z vás odpověděla správně, že do čela tohotosvětoznámého festivalu se Wolfgang Wagner postavil poboku svého bratra Wielanda již v roce 1951 a setrval v němi po jeho smrti v roce 1966 – a to až dodnes. Téměř všichnijste také věděli, že se jedná o vnuka Richarda Wagnera.Za odpovědi děkujeme a našim dnešním třem vítězůmnavíc i moc blahopřejeme.
otázka na prosinec:Jaké dílo a kterého autora uvedl poprvéJiří Kout po svém návratu v 90. letechminulého století v Národním divadle?
Své písemné odpovědi zasílejte do 16. prosince 2007 na adresu redakce Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebona e-mailovou adresu [email protected] .
Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webovýchstránkách www.hudebnirozhledy.cz, kde je zkrácená verzekaždého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodejinebo ve vašich schránkách.
� Libuše Mertlíková, Kladno
Jiří Sitta, Kroměříž
Anna Šebestová, Hodonín
zahran i� �
trp�livý sokratesna festivalu v innsbruckuInnsbruck, Dóm sv. Jakuba, zámek Ambras,
Jezuitský kostel, Tyrolské zemské divadlo
� Jana Vašatová
Innsbrucker Festwochen der Alten Musik, jak zní celý název etablovaného mezinárodního festivalu, mají dlouhou tradici. První ročník festivalu se konal už v roce 1976, ale do Innsbrucku našich dnů patří stará hudba už víc jak 40 let. Tak dlouho se objevuje v sérii koncertů, konaných každoroč-ně v létě v překrásném prostředí zámku Ambras nedaleko za městem. Ale Innsbruck jako hudební centrum bychom našli už v renesanci a baroku. Tehdy působili jako dvorní kapel-níci tohoto alpského města např. skladatelé Paul Hofhai-mer, Heinrich Issac nebo Pietro Antonio Cesti. V Innsbru-cku se tehdy také provozovala řada operních produkcí, pro-tože zde bylo první, volně přístupné, vlastně městské divadlo v německy mluvících zemích. V té době zde také existoval instrumentální ansámbl, který představoval jakýsi předob-raz pozdějšího mannheimského orchestru.Ti, kteří se ve 20. století rozhodli znovuoživit v Innsbrucku starou hudbu, měli tedy skutečně na co navazovat a inspira-ce z minulosti zde je víc než silná. Probudit se ji rozhodl prof. Otto Ulf v roce 600. výročí připojení Tyrolska k Rakousku – bylo to v roce 1963 a tehdy se také zrodil první zámecký koncert na Ambrasu. Festival Innsbrucker Festwochen pak rozšířil tyto koncerty do prostor v celém městě a přivedl do Innsbrucku mezinárodní společenství těch, kteří se této hudbě věnují a těch, kteří ji mají prostě rádi. Za léta exis-tence festivalu zde hostovali například dirigenti Nikolaus Harnoncourt, John Eliot Gardiner nebo Alan Curtis, zpí-vala zde Jennifer Larmore, hrál Jordi Savall a mnoho dal-ších předních světových interpretů staré hudby. Víc jak pat-náct let je pod operním programem festivalu podepsán diri-gent René Jacobs, který se tu poprvé objevil už r. 1979 ještě jako kontratenorista a roku 1995 se stal uměleckým šéfem celého festivalu. Za tu dobu v Innsbrucku realizoval nesčet-ně koncertů a více jak dvacet originálních operních pro-dukcí – uvedl zde neznámé, nebo málo známé opery Pietra Antonia Cestiho, Claudia Monteverdiho, Franceska Caval-liho, Georga Fiedricha Händela, Franceska Contiho, Geor-ga Philippa Telemanna, Johanna Adolfa Hasseho, Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta či Floriana Leopol-da Gassmanna. Letos byl celý festival (12.–26. 8.) víceméně věnován hudbě německého baroka – ale na programu se samozřejmě obje-vily koncerty i s hudbou jiné provenience. Například výbor-ný francouzský ansámbl Doulce Mémoire ovládá celé rodi-ny pumortů, dulciánů a fl éten, kytaru, loutnu a bicí nástro-je a přivezl s sebou renesanční tance a šansony, zaznívající v 16. století na dvoře francouzských králů (M. Praetorius, J. Mangeant, P. Attaignant, P. Phalése, C. de Sermisy, P. Cer-ton atd.) a půvabnou zpěvačku Véronique Bourin, která zau-jala nejen svým lehkým, znělým sopránem, ale také přiroze-ným šarmem, vtipem a dokonalým pochopením toho, co zpí-vá. Podobně mohlo publikum v innsbruckém Dómu sv. Jaku-ba podniknout společnou cestu do renesance se souborem Huelgas Ensemble, který tvoří 4 ženské hlasy, mužský alt, 4 tenory, 2 barytony a 2 basy, jehož umělecký vedoucí Paul van Nevel vybral mešní části, moteta a šansony z doby fran-couzského krále Františka I. (P. de la Farge, J. Mouton, P. de Villiers, P. Regnault aj.). Jeden z festivalových koncertů na zámku Ambras byl na Francii zaměřen zcela programově už svým titulem – „Viva la France!“ Trio Hantai (příčná fl étna, viola da gamba, cembalo) na něm vedle sebe (nebo proti sobě?) postavilo skladby J.-M. Leclaira, M. Maraise,
J.-P. Rameaua a J. S. Bacha. Bachova Sonáta pro příčnou fl étnu a obligátní cembalo zněla i v rámci vystoupení inn-sbrucké specialistky na starou hudbu Linde Brunmayr-Tutz, která s Larsem Ulrikem Mortensenem u cembala přednes-la ještě fl étnové sonáty G. P. Telemanna, G. F. Händela, C. P. E. Bacha a neprávem zapomenutého J. F. Kleinknech-ta, rodáka z Ulmu a člena bavorské dvorní kapely. Linde Brunmayr-Tutz hraje na barokní fl étnu (originální instru-menty nebo jejich kopie jsou v Innsbrucku pravidlem) oprav-du virtuózním způsobem, podobně jako Mortensen na cem-balo. S innsbruckým festivalem byla také léta spojena jako umělecká vedoucí Letní akademie staré hudby, která se teď ve spolupráci se salcburským Mozarteem proměnila na dvě jakési tvůrčí dílny: sborovou a orchestrální, v nichž spolu hráli a zpívali mladí lidé z různých zemí a výsledky jejich práce mohlo sledovat i festivalové publikum. Orchestru pat-řil závěrečný koncert a sbor se zapojoval do festivalových oratorních a operních produkcí – např. v Jezuitském koste-le při koncertě (řízeném Konradem Junghänelem) z víces-borových skladeb, které kdysi zněly nejen v Benátkách, ale také na drážďanském kůru a které psali autoři zvučných i méně známých jmen (H. Schütz, G. Gabrielli, M. Neri, M. G. Peranda, F. Usper, J. Rosenmüller). Na jejich prove-dení se vedle sboru podílel i Marini Consort Innsbruck, složený z tyrolských a zahraničních hudebníků. Tyrolské ansámbly, zaměřené na starou hudbu, vystupují ostatně na festivalu zcela pravidelně.Součástí festivalu byla vedle zmíněných „dílen“ také všem volně přístupná hudebně-renesanční slavnost na zámku Ambras, prohlídky bohatých sbírek i budovy tohoto krásné-ho objektu včetně procházky po střechách, promítání zázna-mu operního představení v parku u Ho� urgu, bohosluž-by provázené hudbou (i našeho Jana Zacha či Gottfrieda Fingera, spojených se zdejším prostředím), akce pro děti či pohledy za operní kulisy a vědecké sympózium, zaměřené na G. P. Telemanna. Dílo tohoto předního německého skla-datele je velice rozsáhlé a z valné části málo známé či pod-ceňované. Přitom ve své době patřil Telemann k nejúspěš-nějším a nejuznávanějším autorům a osobnostem německé-ho hudebního života, obdivovali ho prostí posluchači, vlivní bohatí mecenáši i hudební odborníci a kolegové. Letošní festival v Innsbrucku v plné míře rehabilitoval nejen Tele-mannova komorní díla, ale také operní a oratorní tvorbu. (Ta představuje 15 mší, 46 zhudebněných pašijí, asi 1500 kantát a 50 oper.) V sále tyrolského Kongresu tak bylo uvedeno Telemannovo pašijové oratorium Pro hříchy světa trpící a umírající Ježíš (Der für die Sünde der Welt leidende und sterbende Jesus), tzv. Brockovy pašije z r. 1716, tedy poměrně rané dílo skla-datele, které zaznělo poprvé ve Frankfurtu n. Mohanem, kde Telemann řídil hudbu v letech 1712-1721. Podle svědec-tví současníků s tak obrovským ohlasem, že byli na provede-ní vpuštěni jen návštěvníci, kteří si předem zakoupili kníž-ku s libretem – tedy pašijovým textem Bartholda Hinricha Brockese, a dílo pak záhy zaznělo v dalších německých měs-tech včetně Hamburku (kde byl Telemann od r. 1721 ředi-telem hudby nejprve v pěti chrámech a pak až do své smrti 1767 v celém městě včetně opery na Gänsemarktu). Na inn-sbruckém provedení, které připravil a řídil René Jacobs, se podílel Festivalový sbor a orchestr Akademie für alte Musik z Berlína spolu s mezinárodním sólistickým ansám-blem (Birgitte Christensen, Lydia Teuscher, Marie-Clau-de Chappuis, Donát Havár, Magnus Staveland a Johan-nes Weisser, úspěšný Don Giovanni z loňské festivalové produkce). Hlavní pozornost však byla soustředěna jako vždy na oper-ní produkci festivalu. Letos byly výjimečně inscenovány dvě opery – obě autorů, působících ve své době v Hamburku: jednak Händelův Acis a Galatea v hudebním nastudová-
zahran i� í ��
ní Larse Ulrika Montersena (se sólisty, Festivalovým sbo-rem a dánským orchestrem Concerto Copenhagen) a v režii Stephena Lawlesse na scéně Gideona Daveye, jednak Tele-mannova opera Trpělivý Sokrates. Tu pro Innsbruck připra-vil René Jacobs spolu s inscenační dvojicí Nigela Loweryho a Amira Hosseinpoura, kteří vytvořili úžasně živou režii, nápaditou a barevnou scénu i kostýmy a působivou choreo-grafi i. Zkrátka spolu s Jacobsovým tradičně perfektním hudebním nastudováním a šťastnou rukou při výběru sólis-tů dokonalý zážitek. Také dílo si umí Jacobs vybrat perfekt-ně: Trpělivý Sokrates je tříaktová komedie plná omylů, a tím největším jsou dvě Sokratovy ženy – Xantipa a Amitta, his-toricky proslulé svými věčnými půtkami a vádami, charak-terizované v opeře Sokratovými slovy „Muž, který se zaslíbil dvěma ženám, si postavil vlastní žalář“. Sokratův „žalář“ je zpestřován výukou nezdárných adeptů fi losofi e Pitha, Plata, Alcibiada a Xenophona i návštěvami prince Melita, které-ho chce jeho otec rovněž oženit se dvěma ženami. Zájemky-ně by byly, dokonce dvě – Rodisette a Endrinica, ale potíž je v tom, že princ si z nich může vybrat jen jednu, protože další, třetí princezně je už od otce zaslíben. Zápletka se už téměř šťastně vyřeší, když je princ zproštěn předchozího sli-bu – zase však zatrucují zamilované princezny, protože se o prince nechtějí dělit. Opera nakonec končí dvěma svatba-mi – jedna z princezen se dostane i na dříve oběma odmíta-ného prince Antippa. Dvě ženy zůstanou jen chudáku Sokra-tovi, a hádají se vesele dál, přestože jim na scéně patří dvě zcela identické kuchyňské linky, navíc zrcadlově postavené. Převážnou část scény však k jejich nelibosti tvoří knihovny a Sokratovy knihy… Text Johanna Ulricha von König je veli-ce vtipný a Telemann toho ve svém zhudebnění využil k hříč-
kám při charakterizaci postav a situací. Jacobs je přesvěd-čen, že Telemann patří i v oblasti opery k největším nejen německým, ale evropským autorům a mj. si vybral jeho dílo i proto, že o německou barokní operu jako žánr je málo pečo-váno. Trpělivý Sokrates navíc patří k ranějším Telemanno-vým dílům, takže se tu prostě nestřídají jen da capo arie a recitativy, ale jsou zde také dueta a ansámbly. V původní verzi bylo 36 sólových árií, 10 duet a čtyři ansámbly a sbory – Jacobs podle vlastních slov vynechal 7 sólových árií a výraz-ně zkrátil recitativy. I tak trvalo představení 4 hodiny, které ale utekly jak voda – někdejší představení hamburské ope-ry na Gänsemarktu začínala už odpoledne, trvala do noci a návštěvníci si sebou nosili košíky s jídlem a pitím. Nejinak tomu bylo určitě i v případě Trpělivého Sokrata, uvedeného zde poprvé v lednu 1721. Zajímavá je dvoujazyčnost tohoto díla – recitativy jsou v němčině, stejně jako některé árie; jiné árie jsou ale v italštině, ve které bylo původní libreto. Různé jazyky také Telemann různými styly zhudebnil. Titulní postavu Sokrata v tóze a občas s knihou v ruce doko-nale ztvárnil barytonista Marcos Fink, s perfektní intona-cí a výslovností a měkkým, spíše laskavým témbrem hlasu. V Xantipě a Amittě pěvecky i herecky excelovaly sopranist-ky Inga Kalna a Kristina Hansson, princezny v jednotných modrých „letuškovských“ kostýmcích zpívaly sopranistky Sunhae Im a Birgitte Christensen, dva prince tenorista Donát Havár a skvělý altista Matthias Rexroth, otce Nicia barytonista Maarten Koningsberger, všichni za doprovodu René Jacobsem připraveného Innsbruckého festivalového sboru a Akademie für alte Musik Berlin, hrající na dobové nástroje. Innsbruck vždy přesně ví, co si může dovolit, nikdy nejde za hranici dobrého vkusu a dokáže využít v podstatě
Z inscenace Telemannova Trpělivého Sokrata
Fo
to a
rch
iv
zahran i� í�
ne příliš velkého prostoru jeviště a divadla k navázání úzké-ho kontaktu s diváky. Zdejší inscenace také tradičně kom-binují historizující a soudobé prvky na scéně, v kostýmech i v režijním vedení postav. Vše je také do detailů promyšleno a dotaženo. A jestliže se diváci v průběhu představení skvě-le bavili a nahlas se smáli, byla to zásluha všech, kteří se na této festivalové produkci podíleli – a samozřejmě Teleman-novy opery!Letošní Innsbrucker Festwochen se mohou pochlubit 93,5% prodaných vstupenek, René Jacobs prodloužil svou smlouvu do r. 2012 a příští rok zde scénicky uvede Händelovo orato-rium „Belshazzar“ ze skladatelova anglického období.
Insbrucker Festwochen – G. P. Telemann: Der geduldige Sokrates (Trpělivý Sokrates). Dirigent René Jacobs, režie Nigel Lowery a Amir Hosseinpour, scéna a kostýmy Nigel Lowery. Premiéra 12. 8. 2007 v Tyrolském zemském diva-dle, psáno z reprízy 16. 8. 2007. •
boris godunov a opera wrocławskaVratislav, Hala století
� Hana Jarolímková
Slavná opera Modesta Petroviče Musorgského, Boris Godu-nov, psaná na autorovo vlastní libreto podle dramatické kro-niky Alexandra Sergejeviče Puškina O caru Borisovi a Griš-kovi Otrepěvovi, neměla vůbec lehký osud. Její první verze, kterou nabídl Musorgskij carskému divadlu v St. Petěrbur-gu hned po dokončení v prosinci 1869, byla údajně kvůli absenci ženské hlavní role odmítnuta, druhé, tzv. defi nitivní – rozšířené a zčásti pozměněné verzi s doplněným ženským partem se však posléze opět nedostalo sluchu, a tak sklada-tel v létě roku 1872 přepracoval ještě instrumentaci polonézy a dal vzniknout třetí, tzv. revidované podobě opery. Teprve ta byla konečně přijata a při své premiéře slavila i mimořád-ný úspěch. Nicméně po Musorgského smrti se kolotoč změn a úprav roztočil znovu. Jako první se do díla pustil skladate-lův přítel Nikolaj Rimskij-Korsakov, který operu nejen nově zinstrumentoval, ale zároveň přehodil její dvě poslední scé-ny, díky čemuž končila Godunovovou smrtí. Tato poněkud pochybná úprava, která vše, co bylo u Musorgského nové a originální (vedení melodie, charakteristickou harmonii, provázanost melodiky a rytmiky či mnohem syrovější instru-mentaci), „uhlazuje“ a potlačuje, byla poprvé uvedena roku 1896 v St. Petěrburgu a po dalším přepracování v roce 1908 v Paříži. I když sovětskému muzikologovi Pavlu Lammovi se v roce 1928 podařilo původní Musorgského verze (tzn. verzi Pra-Borise, defi nitivní i revidovanou verzi) opětovně zrekon-struovat, většinou se s oběma zmíněnými úpravami Rimské-ho-Korsakova – i všechny mezi sebou – dodnes kombinují.Pod dosud poslední úpravu, aby toho experimentování s Borisem Godunovem nebylo málo, se pak v letech 1939–40 podepsal ještě Dmitrij Šostakovič, který opět všechny části dochované po Musorgském, nově zinstrumentoval… Vratislavská opera, do jejíhož repertoáru se toto mimořádné dílo vrátilo po plných 35 letech, sice ve své realizaci podle slov Ewy Michnik, která operu nastudovala, vycházela z noto-vých materiálů zmíněného Pavla Lamma vydaných v roce 1931, opět však v kombinaci s verzemi Rimského-Korsakova z let 1896 a 1908! Přesto, že jsme tedy vzhledem k tomu ani tentokrát, bohužel, Musorgského originál neslyšeli, jednalo se o velkou událost, která přitáhla doslova tisíce lidí. Opera se totiž dávala v Hale století (dříve Hale lidové, jejíž původní označení je dodnes užíváno mnohem častěji), která na oper-ní představení pojme až 3500 diváků, a kde by na premié-
ře mezi návštěvníky nepropadl ani špendlík, jak bylo plno. Slavnostní ráz však dodávala večeru i další skutečnost: Boris Godunov byl totiž stým představením, jež se za 10 let pořá-dání těchto velkolepých operních projektů ve zmíněné Hale (využívané především k různým akcím sportovním, velet-ržním, či kongresovým a obsazené až do roku 2012) konaly a které celkem navštívilo již 300 000 nadšených operních fanoušků! Třistatisící návštěvník se očekával na druhém ze šestice plánovaných představení, tedy následující večer, kdy Hala opět určitě praskala ve švech! Nejen samozřejmě však pouze kvůli těmto zmíněným okolnostem, protože opravdu bylo na co se těšit! Režie se totiž chopil jeden z nejvýznam-nějších ruských inscenátorů Jurij Alexandrov, který dodnes na operních scénách zrealizoval na 200 inscenací (připo-meňme např. jeho originální režii Čajkovského opery Maze-pa, kterou v loňském roce připravil pro newyorskou MET), scénu vytvořil Pawel Dobrzycki, jenž se představil i zajíma-vou výstavou ze své dosavadní tvorby ve foyeru Haly, náklad-né kostýmy, odpovídající až na výjimky době, o níž děj vyprá-ví, navrhla Małgorzata Słoniowska a hlavních rolí se ujaly hvězdy polských i světových operních scén v čele s Janus-zem Monarchou (Boris Godunov), sólistou Vídeňské státní opery, který shodou okolností před lety ve Vratislavi začínal, a Leonidem Zakhozhaevem (Dimitrij), jehož můžeme slyšet v Mariinském divadle v Sankt Petěrburgu.Inscenace, realizované v takovýchto netradičních podmín-kách velkých nedivadelních prostor, mívají sice punc výji-mečnosti, díky čemuž většinou netrpí nouzí o diváky, nic-méně sebou nesou i řadu komplikací, ozvučením počínaje a nestandardní režií a scénou konče. V případě Borise Godu-nova však jako by tyto problémy neexistovaly. Ozvučení bylo vesměs na vysoké profesionální úrovni a režie s nápaditou efektní scénou, která z řady omezení, provázejících obrovský prostor jeviště bez opony, naopak dokázala udělat přednost, inscenaci dodala nejen potřebnou velkolepost, ale i pohyb a pestrost stále se měnících částí kulis. Jurij Alexandrov vyšel totiž v těsné spolupráci s Pawlem Dobrzyckim pouze z jedné konstantní části scény - honosné mramorové stav-by Kremlu v její zadní části a fragmentů soch, umístěných na jevišti i na jedné z kremelských zdí: vše ostatní obstara-ly koleje vedoucí napříč scénou, po nichž vagony bez loko-motiv přivážely všechny kulisy, které byly vzhledem k ději zapotřebí.Příběh samotný vychází ze skutečných událostí, zpra-covaných ruským spisovatelem a historikem Nikolajem M. Karamzinem v Dějinách ruské říše, z nichž posléze čer-pal ve svém dramatu i Puškin. Jeho základní osou je bouř-livý vývoj v Rusku po korunovaci Borise Godunova carem v roce 1598, kdy se novic čudovského kláštera Grigorij Otre-pjev od kronikáře mnicha Pimena dozví o zavraždění mla-dého careviče Dimitrije v Ugliči, z něhož je podezírán právě Boris Godunov. Otrepjevovi (ve věku Dimitrijově) se neu-stále ve snu zjevuje scéna, v níž je vyveden na vysokou věž nad Moskvou a lid mu nejdříve provolává slávu, pak se ale proti němu obrátí a on se za posměšků davu z věže zřítí. Po probuzení z této vize se rozhodne utéci do Polska, kde se prohlašuje za careviče Dimitrije a začne vznášet nároky na trůn. Tato hlavní dějová osa je samozřejmě doplněna dílčími událostmi, jejichž plynulému běhu vychází nápad s již zmí-něnými příjezdy vagonů skvěle vstříc. Již Prolog opery, ještě před Godunovovou korunovací, je otevřen příjezdem dvou jakýchsi „drátěných“ vagonů, násilně přivážejících do dvora Novoděvičího kláštera u Moskvy lid, který je stráží donu-cen prosit o nového cara. Vagony však v průběhu děje vytvá-řejí přesvědčivé kulisy i pro další scény jako např. hospodu u litevských hranic, kde se šenkýřka, nejprve představující obchodnici s dámským prádlem (kterým má napěchovány dvě obrovské tašky dnes tak typické pro přenášení zboží na vietnamských tržištích), po příchodu hostů – Grigorije Otre-
zahran i� í ��
pjeva (Leonid Zakhozhaev) a mnichů Misaila a Varlaama (stylizovaných do postav potetovaných rockových kytaristů,oblečených do černé kůže) – změní na vyzývavou barmanku v červených lakovaných kozačkách. Či místo dostaveníčka Otrepjeva s Marinou, kde zámecký park v polské Sandoměři znázorňuje pouze jeden strom, jinak je to vlastně místnost s prosklenou zadní stěnou, koženým sofa a TV, nebo pro-stor před chrámem Vasilije Blaženého, kde byla vyhlášena klatba na Grigorije Otrepjeva a odkud mezi hladovějící lid vychází (nebo spíše je opět přivezen na vagoně) Boris Godu-nov, po němž se na jevišti objeví i Jurodivý (vynikající Rafal Majzner): režisér ho na něj nechal přijet podél první řady na jakési drezíně, aby tu v nádherné árii opěvoval Měsíc… Díky tomuto jistě nevšednímu nápadu je vše ústrojně pro-pojeno, nikde nejsou žádná hluchá místa, a děj tak ubíhá svižně vpřed. Osvěžující (byť někdy možná poněkud disku-tabilní) jsou i další režisérovy nápady: do krásně zdobeného dobového oděvu oblečený violoncellista, který se objevuje při každém slavnostním příchodu Borise Godunova na scénu jako např. při jeho korunovaci, během níž hraje na vrcholku Kremlu či při opouštění chrámu Vasileje Blaženého – odkud přijíždí s Godunovem na vagoně, z něhož jsou posléze místo chleba rozhazovány mezi prostý lid bohatě zlacené šaty… Jurij Alexandrov, ať už přijde s jakoukoliv myšlenkou, vždyplně respektuje hudbu i děj, byť leckdy s velkou nadsáz-kou. Jeho režie má spád, hýří spoustou nápadů, je živá, ale nikdy směšná – je vidět, že vše, s čím se v Borisi Godunovovi setkáme, Alexandrov důkladně promyslel a všemu přisoudil naprosto přesný úkol. Zodpovědnost režisérova přístupu ke každému dílu nakonec vyjadřuje i jeho odpověď na otázku, kterou operu má nejraději: „Mám jich ve svém srdci více, ale každá ode mne vyžaduje něco jiného. U milovaných Donizet-tiho oper odpočívám, u Borise Godunova tvrdě pracuji a při realizaci Šostakovičova Nosu trpím.“
Ruku v ruce s vydařenou režijní koncepcí kráčelo i hudeb-ní nastudování tohoto Musorgského obtížného díla. Ewa Michnik, někdejší žačka Hanse Swarowského, která stojí v čele Vratislavské opery od roku 1995, realizovala v Hale století za oněch deset let, jež jsou letos oslavovány, již celou řadu operních projektů, kde bychom vedle Verdiho Aidy, jíž sérii těchto představení zahajovala, našli např. i Straš-ný dvůr Stanislava Moniuszka či prubířský kámen všeho a všech - kompletní Wagnerův Prsten Nibelungův, jehož jednotlivé části byly v Hale po sobě uvedeny v letech 2003 až 2006 jako první poválečné provedení tohoto díla ve Vrati-slavi vůbec. Zkušeností má tedy tato sympatická blondýnka s prostorem Haly více než dost a bylo to vidět již od první-ho taktu. Orchestr Vratislavské opery pružně reagoval na každé její gesto, a tudíž vše – včetně skvělé žesťové sekce – znělo i v těchto ne zcela regulérních akustických podmín-kách velmi plasticky, s bohatým dynamickým odstíněním a v bezvadné souhře. Obzvláště působivě pak vyzněly zejmé-na zvukově mohutné sborové scény, kde Sbor Vratislavské opery posílili ještě členové Sboru poznaňské polytechniky Cantamus a během kterých se často uplatňoval i vynikají-cí zdejší balet.Umělecky velice vyrovnané výkony podali i všichni sólis-té, kterých účinkuje v Borisi Godunovovi plných osmnáct! Podrobněji se tedy zmíním pouze o těch, kteří na tomto představení podali výkony mimořádné: a to byl především představitel hlavní role – Borise Godunova, Janusz Monar-cha, zvučnost jehož basu obdivuhodného rozsahu plně odpo-vídala charakteru vládce, výborný byl ale rovněž již výše zmíněný tenorista Leonid Zakhozhaev (Grigorij Otrepjev, Lžidimitrij) či Elżbieta Kaczmarzyk-Janczak, která roli Mariny Mníškové, dcery knížete sandoměřského, zazpívala nejen ohebným měkkým sopránem, ale i s velkou přesvěd-čivostí svého hereckého výkonu. Role jezuity Rangoniho se
Hvězda představení, Janusz Monarcha (Boris Godunov)
Fo
to a
rch
iv
zahran i� �
rovněž výtečně zhostil téměř démonicky vyhlížející Stani-slaw Kufl uk, a postavy Jurodivého Rafal Majzner (který se ujal i role mnicha Misaila), jehož nádherná tenorová árie o Měsíci dojímala až k slzám. Za pozornost ale stojí i skvělý výstup Wiktora Gorelikova jako mnicha – alias tvrdého roc-kera Varlaama a Sebastiana Kaniuka, jemuž byla přidělena mezzosopránová role careviče Fjodora.Shrnuto s podtrženo, jednalo se vskutku o mimořádné oper-ní představení, nad jehož kvalitou i bohatou návštěvností si v současnosti můžeme u nás zatím jen povzdechnout.
Wrocław, Opera Wrocławska – M. P. Musorgskij: Boris Godunov. Dirigent Ewa Michnik, režie Jurij Alexandrov, scéna Pawel Dobrzycki, kostýmy Małgorzata Słoniowska, choreografi e Vladimir Romanovsky, sbormistr Małgorzata Orawska, světla Pawel Dobrzycki. Premiéra 19. 10. 2007, Hala stulecia •
mrtvý muž p�ichází...Vídeň, Divadlo na Vídeňce
� Vlasta Reittererová
Joseph De Rocher není první zločinec, který se stal hrdinou divadelního jeviště. Drama negativní charaktery potřebuje jako nutný kontrast k ušlechtilým postavám, staví na nich zápletky – zjednodušeně řečeno: bez intrikánů a padouchů nelze pořádné drama vytvořit. Málokdy se však přihodí, aby divákovi byl takový hrdina sympatický, aby s ním vzdor vlast-nímu přesvědčení i obecně platným etickým zákonům soucí-til, a především – aby vyvolání takových pocitů bylo dokonce autorovým záměrem. Jake Heggie chtěl přimět svou operou Dead Man Walking k zamyšlení, a – abychom se vyjádřili „po americku“ – setsakra se mu to podařilo. Joseph De Rocher je násilník a vrah, zabil dva mladé lidi jen proto, že se chtěl „pobavit“ s děvčetem, které ho odmítlo. Byl odsouzen k smrti a čeká ve vězení na vykonání rozsudku. Na jiném místě v tutéž dobu učí řádová sestra Helen děti gospel „He will gather us around“ – Bůh chce mít všechny kolem sebe. Varianta Dostojevského a Janáčkova „v každém tvo-ru jiskra boží“ je leitmotivem i této opery; je to jiný příběh a jiný operní tvar, ale asociace na Mrtvý dům se vnucuje (je přiznána i v průvodním textu bookletu kompletní nahráv-ky opery ze světové premiéry, která byla 7. 10. 2000 v San Francisco Opera). Sestra Helen má Josephovi poskytnout duchovní útěchu před smrtí. Chce jej smířit s Bohem, proto musí zatrvzelce (který byl odsouzen na základě nepřímých důkazů, nikoli doznání) přimět, aby svůj čin přiznal a proje-vil pokání. Joseph do posledního okamžiku obvinění odmítá a jsme ochotni mu dokonce věřit, když tvrdí, že vrahem je jeho bratr, který ovšem měl „šikovnějšího advokáta“ a vyvá-zl jen s doživotím. Joseph tvrdošíjně zatlouká při posledním setkání se svou matkou, s rodiči zavražděných, i před Hele-nou. Až nadejde den, kdy se chodbami věznice hlásí „dead man walking“ a Josepha odvádějí do popravčí kobky. Helen je s ním do poslední chvíle: oba si přiznají, že se jejich pro-tichůdné osudy setkaly ve vzájemné lásce. Joseph prosí za odpuštění, a smířen dostává smrtící injekci. Reálnou předlohou je kniha sestry Helen Prejean. Je to je-jí příběh, který skutečně zažila. Roku 1995 vznikl podle její knihy fi lm amerického režiséra Tima Robbinse, za použi-tí hudby Davida Robbinse, Bruce Springsteena, Suzanne Vegy, Toma Waitse, Johnnyho Cashe a dalších, sestru Helen v něm hrála Susan Sarandon, Matthewa Ponceleta (tak se jmenuje hlavní hrdina ve fi lmu) ztělesnil Sean Penn. Pří-běh Josepha De Rochera a sestry Helen Prejean má tedy již svou literárně a fi lmově zpracovanou reálnou předlohu. Bylo riskantní chtít mu dát ještě operní dimenzi – pro téma samo, které se snáze „vypráví“ slovy, i pro větší možnosti fi l-
mové kamery vytvářet sugestivní obrazy. Může opera nabíd-nout něco navíc? Jakemu Heggiemu a jeho libretistovi Ter-rence McNaillymu se to podařilo: operní prostředky posílily „melodramatickou“ rovinu, o to silnější je procitnutí v oka-mžiku, kdy si absurdně uvědomíme, že bychom si vlastně přáli happyend. Jake Heggie napsal hudbu, již by asi bylo nejvýstižnější pojmenovat jako „fi lmově symfonickou“. Chová se tak, jak se fi lmová hudba chovat má, je přítomna, ale nevtírá se, natolik koresponduje s obsahem děje a slov, že ji chvílemi nevnímá-me, a zaútočí v okamžicích zlomů, kdy zůstává ve vzduchu cosi nedořečeného. Má tonální základ, prostou melodiku, tu v minimalistické sazbě, tu v široce rozvinutých plochách, psychologické momenty jsou podporovány instrumenta-cí („fi lmové“ smyčce patří Helen, ostré rytmické přeryvy s nárazy žesťů jejímu protějšku). Do obou hlavních partů jsou citlivě integrovány „americké“ intonace: nejen Helenin gospel, jímž se opera (v prologu a písni s dětmi) otevírá a do naprostého ticha také uzavírá, ale zejména bluesové rytmy, melismata a harmonie Josephova partu dodávají přístupné a nekomplikované hudbě osobitý ráz. V prologu je použito fi lmových dotáček, které videoklipovým způsobem reprodu-kují prehistorii příběhu za doprovodu písně „Watching you, every day“ v rockové úpravě z rozhlasu. A rock zazní výraz-ně ještě jednou ke konci opery, když Helen a Joseph při svém posledním sezení zavzpomínají na Elvise – právě v tom okamžiku mezi nimi přeskočí jiskra souznění. V životopi-se Jakea Heggieho dnes stojí informace o rozpracovaných projektech pro Metropolitní operu, operu v San Francisku, Houstonu, Austrálii, Kanadě. Před několika lety pracoval v tiskovém středisku opery v San Francisku a nikdo nevěděl, že se pokouší kompononovat (jak na něj prozradila předsta-vitelka matky Josepha De Rocher, Frederica von Stade). Neobyčejně úspěšná evropská premiéra opery se uskuteč-nila 7. 5. 2006 v drážďanské Semperově opeře. Divadlo na Vídeňce dílo uvedlo v rakouské premiéře 26. 9. 2007 (zprá-va je z 1. reprízy 29. 9.). Představitel Josepha De Rocher ze světové premiéry, barytonista John Packard, přijel i do Víd-ně. Svou roli studoval nanejvýš zodpovědně, dokonce navští-vil vězení Angola v Louisianě, kde se děj odehrává. Vězni-ce, pojmenovaná po africkém státu, odkud přicházela vět-šina amerických otroků, existuje od 90. let 19. století; v 60. letech našeho století dostala v důsledku vzpour proti prud-kému zhoršení podmínek, vyvolaných striktním zkrácením rozpočtu, přízvisko „nejkrvavější věznice Jihu“ (vězni si pak postavili arénu pro americké rodeo, aby pro věznici získali peníze, a stali se tak „novodobými gladiátory“). V rozhovo-ru, který se uskutečnil v rámci „Dne otevřených dveří“ 29. 9., svěřil John Packard své osobní dojmy z otřesné návštěvy – od té doby se stal aktivistou boje za zrušení trestu smrti, myšlenku vyslovenou operou: smrt pachatele život obětem nevrátí a nepomůže ani bolesti pozůstalých na obou stra-nách, člověk nemá za žádných okolností právo brát život druhému člověku. Zůstává tak větší otazník, než jak zločin trestat – totiž proč k podobným zločinům dochází. S tím-to otazníkem zde stojí sestra Helen, jedinečně ztvárněná Kristine Jepson, mezi rolí nevěsty Kristovy a ženy, v níž se při setkání s Josephem ozvou sesterské, mateřské a nako-nec milenecké city. A Josephova matka, vynikající herec-ko-pěvecká studie Frederiky von Stade. Její pokus o synovu obhajobu je naivní a ona to ví – až příliš podobné obhajo-by známe z nejrůznějších sociologických studií –, ale matka nemůže jednat jinak: „Život mého syna nebyl snadný. Jeho otec nás opustil, když mu byly dva roky. Se svým otčímem nevycházel dobře. Byli jsme chudí. Špatně se učil: dy – neu-mím to vyslovit: dy-slexie… “ Cesta ke zločinu tím vysvětlena není, stejně jako není možno zločin odčinit. Na scéně Raimunda Bauera, využívající účelně točnu, ve skvělé světelné režii Jense Klotzsche a Duane Schulera,
zahran i� í ��
s níž korespondují kostýmy Stephana von Wedela, vede režisér Nikolaus Lehnhoff postavy nenápadně cestou jejich myšlenek – víc není třeba, stačí vztahy mezi aktéry; poda-řilo se mu tak, že i každá epizodní role má v příběhu své přesné místo, jako kostka ve stavebnici. Hudební nastudo-vání patřilo anglické dirigentce Sian Edwards, která vedla Rozhlasový symfonický orchestr Vídeň s neomylným citem pro vícežánrové prolínání partitury (ve Vídni již dirigova-la v uplynulé sezoně operu André Previna podle Tennessee Williamse A Streetcar Named Desire).
Wien, eater an der Wien – Jake Heggie: Dead Man Walking. Libreto Terrence McNally. Koprodukce se Sas-kou státní operou, Dráždany. Dirigentka Sian Edwards, režie Nikolaus Lehnhoff , scéna Raimund Bauer, kostýmy Stephan von Wedel. Rakouská premiéra 26. 9. 2007, psá-no z 1. reprízy 29. 9. 2007. •
walter na stupínku, beckmesser na koleBudapešť, Maďarská státní opera, Drážďany,
Saská státní opera
� Vít Dvořák
„Stále nová překvapení. Třeba lahodná závěrečná píseň Han-se Sachse, Beckmesserova serenáda, scéna pranice, bohatá na drastické jednotlivosti i orchestrální efekty, všeobecně překva-pivá neobvyklá svěžest. Člověk tak zcela zapomněl na poně-kud široké založení posledního aktu.“ – To jsou slova, napsa-ná před bezmála sto čtyřiceti lety jedním z kritiků mnichov-ského prvního uvedení Wagnerovy monumentální historic-ké komické fresky Die Meistersinger von Nürnberg. Slova, která dnes rozhodně není třeba měnit ani v nejmenším. Co však prošlo zásadní proměnou, to je scénická interpretace Wagnera. Mistři pěvci norimberští ale jako by dnešnímu věku režisérů dlouho odolávali. Ale ani to už neplatí (jak ostatně ukázala i letošní bouřlivě diskutovaná bayreuthská inscenace Kathariny Wagner). O dvou dalších ze současných produkcí podrobněji: Buda-pešť a Drážďany. Maďarská státní opera je svou wagnerov-skou tradicí pověstná. Slyšet to bylo už z prvních tónů pře-dehry, že zdejší orchestr Wagnera skutečně umí. (Tuto sezo-nu dávají v maďarské metropoli také Tannhäusera a Parsi-fala.) Pod loňskou květnovou premiérou byl podepsán Jurij Simonov, letošní říjnovou sérii repríz řídil Ádam Medvecz-ky. Tempy o něco rychlejšími, ale hlavně s neomylným citem pro hloubku Wagnerovy partitury. Údiv při pohledu do pro-gramu: Z ryze domácích sil Maďaři sestaví hned dvě vzá-jemně se nepřekrývající obsazení početných a veskrze hodně náročných partů. Pravda, budapešťský říjnový Hans Sachs Jánose Gurbána nebyl to pravé ořechové, sólistův technic-ky dobře vedený basbaryton se možná hodí na Mozarta, ale rozhodně ne na Wagnera. Často prostě nebyl slyšet. Škoda. Naopak ale na Waltera mohou být Maďaři pyšní: Sytý tenor Istvána Kovácsháziho (též budapešťský Don Carlos nebo Don José) má pro tuhle roli tolik potřebnou výdrž a suverén-ně zdolává všechna nemalá úskalí náročného partu. Škoda jen, že nejvyšší tóny provází znatelnější vibrato. Evou byla Eszter Wierdl, snad až příliš lyrická, o to ale vroucnější. László Szvétek jako rozšafný Veit Pogner se stal svým jadr-ným basem další ozdobou vcelku velmi vyrovnaného maďar-ského ansámblu.Také v drážďanské Saské státní opeře mají jeden zásadněj-ší problém v obsazení: Waltera. Američan Raymond Very (zpívající většinu říjnových repríz) na tenhle obzvlášť nároč-ný úkol objemem svého hlasu nestačil. (Však má také po světě úspěchy hlavně s Mozartem, umí i Smetanova Jeníka
a Janáčkova Borise i Števu). Je to škoda o to větší, že jinak lze drážďanské obsazení označit jako skvostné. Alan Titus jakoby se Hansem Sachsem už narodil. Jeho hutný a při-tom výrazově velmi tvárný basbaryton je radost poslouchat (a myslím bez rozpaků možné porovnávat i s takovým mis-trem, jako Bryn Terfel). Coby Beckmesser se v Drážďanech představil Dán Bo Skovhus. Pro mne asi největší překvape-ní. Skovhus je úplně jiný Beckmesser, než jakým byl třeba legendární Hermann Prey (anebo náš Karel Berman). Jis-tě, není to typický wagnerovský hlas (byť má už za sebou Wolframa, Kurwenala a Amfortase). Ale když je třeba, umí předvést potřebnou razanci a hlasovou mimiku má skuteč-ně exceletní. A jeho strhující herectví se v opeře hned tak nevidí. Zmínit je určitě třeba i suverénního Matthiase Hen-neberga coby Fritze Kothnera. Stále výborná je Ute Sel-big (při reprízách vystřídala premiérovou Camillu Nylund) – jako Eva se blýskla hlavně ve vypjatých částech druhého dějství. Nový hudební šéf Sächsische Staatsoper Fabio Luisi potvrdil jen to, co ukázal už minulou sezonu, když přebral otěže drážďanského Ringu. A totiž, že si s Wagnerem výbor-ně rozumí (označován byl přitom ještě donedávna hlavně za specialistu na italský repertoár). Jak neobyčejně plasticky dokáže složitou partituru Mistrů pěvců tvarovat. Kolik skry-tých valérů v ní dokáže najít, vzájemně propojit a působivě naservírovat. Však také i samotná Sächsische Staatskapelle má už hodně dlouho vynikající renomé.Mezi scénickým pojetím obou Mistrů, drážďanským a buda-pešťským, je přímo propastný rozdíl. V Budapešti vsadili na
Mistři pěvci norimberští v Drážďanech: Alan Titus (Hans Sachs) a Bo Skovhus
(Beckmesser)
Mistři pěvci norimberští v Budapešti
Fo
to V
. Éd
er
Fo
to M
att
hia
s C
reu
tzig
er
zahran i� �
v mnohém už překonanou klasiku, režisér Attila Vidnyán-szky jako by se větších experimentů bál. A ani to málo, na co si troufnul, zdaleka ne vždy vyšlo. (Paradoxně inscenaci místy spíš uškodilo.) Jako třeba když do realisticky pojaté scény nechal přinášet dvanáct velkých průhledných koulí, na které mistři (často s velkými potížemi) usedali. Doce-la působivý byl naopak nápad se zvedáním plošiny, na kte-ré stál Walter při své zkušební písni. Bohužel, jen popr-vé. V závěrečném dějství ji odzpíval na starém dobrém dře-věném stupínku… To ovšem režisér drážďanské inscenace, čím dál tím víc respektovanější Němec Claus Guth, udělal z Mistrů bezesporu událost sezony, o které se určitě ještě dlouho bude mluvit. Co jen nových pohledů na řadu jednot-livostí téhle opery objevil. Ani minutu z těch bezmála šesti hodin se člověk nenudí. Jakoby šlo snad o úplně jiný příběh, než jaký očekává. Příběh, přenesený prakticky do součas-nosti. Příběh nejen o lásce, za kterou je třeba bojovat, ale i o lásce osudové, která pokaždé nemusí skončit dobře. Pří-běh nejen směšného, ale obratně úlisného soka. Až obludně ambiciózního a tím i pro všechny kolem nebezpečného, kte-rý pro to, co si zamane, je schopen udělat prakticky coko-li. Příběh, ze kterého jde až mráz po zádech. Jak nesmírně působivá a Beckmesserovu tady až zrůdnou nenávist k Wal-trovi přesně popisující je scéna, kdy se Walter snaží mistry přesvědčit o svých kvalitách. Kdy při jeho písni Beckmesser vztekle škrtá v hodnotícím formuláři a schizofrenní tahy jeho tužky se zvětšené promítají nad jevištěm. Jak je třeba vygradováno druhé dějství, kdy Eva Beckmesserovi v závě-ru jeho trapného producírování pod okny nasazuje oslí hla-vu a přihlížejícímu Sachsovi naopak hlavu býka. A kdy po karnevalovém mumraji (v němž rozpálený dav Beckmessera svlékne donaha a sváže) přichází mezi zmožené a po zemi se válející norimberské namísto ponocného metař, ve známé oranžové uniformě. Jak je napínavě vystavěna i následující předlouhá (a tak často vinou režisérů k nepřečkání nudná) scéna, Wagnerem situovaná do Hansovy dílny. V drážďan-ské inscenaci naopak zůstáváme dál na ulici – Hans Sachs rozjímá o nevyzpytatelnosti života mezi neskutečným nepo-řádkem, který po bujarém veselí zbyl. Ležet tu zůstali i Wal-ter, Eva, David a Magdalena – jen o přestávce vyměnění za hadrové fi guríny. Hans je při svém přemítání oslovuje, laská se s nimi, ale i pohlavkuje. Aby nakonec zmíněná živá čtveři-ce své dvojníky vzala do náručí. Prostě podobných nesmírně působivých scén je v drážďanské inscenaci celá řada. Prostě úžasně moderní divadlo!Hned vedle Semperovy opery bylo o pouliční lampu opře-né jízdní kolo. Docela brzy po představení se u něj objevil nenápadný muž, svou nohu lehce přehodil přes štangli a na kole zmizel ve tmě. Beckmesser. Bo Skovhus. Škoda jen, že k pražskému Národnímu se na kole nejezdí.
Budapest, Magayar Állami Operaház Budapest – Richard Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg. Dirigent Ádám Medveczky, režie Attila Vidnyánszky, scéna a kostýmy Ale-xander Belosub. Premiéra 20. 5. 2006, psáno z reprízy 14. 10. 2007.
Dresden, Sächsische Staatsoper Dresden - Richard Wag-ner: Die Meistersinger von Nürnberg. Dirigent Fabio Lui-si, režie Claus Guth, scéna a kostýmy Christian Schmidt. Premiéra 14. 10. 2007, psáno z reprízy 27. 10. 2007. •
mrtvá na varšavské jeseniVaršava, Ochota Sport Centre
� Jan Kavan
Na slavnou Varšavskou jeseň opět po letech pronikla masiv-něji česká hudba. Vedle světové premiéry festivalem přímo objednané skladby Haiku Martina Smolky pro sólové cem-balo v interpretaci světoznámé polské cembalistky Elzbíety Chojnacke zazněla na tomto prestižním světovém festivalu celovečerní komorní opera MrTvá? z dílny skladatelské dvo-jice Markéta Dvořáková a Ivo Medek. Byla provedena v roz-lehlé prostoře sportovní haly Ochota Sport Centre, kam pořadatelé vestavěli celou divadelní scénu včetně obřího pro-jekčního plátna a hlediště pro více než tři sta diváků. Opera, která volně pracuje s námětem Arnošta Dvořáka, byla v ČR premiérována ve Stavovském divadle na podzim 2005 a poté reprízována v dalších městech u nás i na Sloven-sku. Na Varšavské jeseni byla přijata velmi pozitivně, a to jak publikem, tak i odborníky. Určitě k tomu přispěla i humor-ná složka díla, u děl soudobé hudby tak zřídkavá. Za všechny lze uvést dva názory na MrTvou?. První je od předního polského skladatele a předchozího ředitele festi-valu Krzysztofa Knittela:„MrTvou? jsem před provedením na Varšavském podzimu slyšel dvakrát – v Brně ze záznamu a poté živě v Trstěnicích. Živé provedení mne doslova nadchlo! Není totiž vůbec možné přenést mysteriózní atmosféru představení do videa. Považu-ji MrTvou? za jeden z nejzajímavějších divadelních zážitků v oblasti komorní opery současnosti – téma, konstrukci díla, ztvárnění tří hlavních postav a – samozřejmě – hudbu, která byla autory zdařile napsána na hraně mezi klasickou formou a jazykem soudobých technik.“ Druhý pak od Zsolta Nagy, renomovaného maďarského diri-genta specializujícího se na soudobou hudbu, který letos na festivalu řídil velmi úspěšnou Aperghisovu loutkovou operu Zeugen a koncert vynikajícího souboru Israel Contempora-ry Players:„Provedení opery MrTvá? Markéty Dvořákové a Ivo Med-ka jsem měl příležitost živě slyšet již v Brně, na podzim 2005. Abych byl upřímný, byl jsem zpočátku trošku skeptický, neboť opera byla v češtině – a já česky vůbec neumím… Ale jak ope-ra začala, zcela jsem ztratil pojem času a hodina a půl byla najednou pryč, aniž jsem si výše zmíněný fakt uvědomil… Skladatelům se podařilo vytvořit s minimálními prostředky jak scény, tak i světel překvapivě strhující představení na vyso-ké hudební úrovni, navíc plné humoru. Nechci ho popisovat do detailu, stejně to chce prostě vidět na vlastní oči.“ Přitom na „Jeseni“ není přízeň publika nijak automatická – pokud se dílo nelíbí, čeká je i bučení a pískot – a to včetně děl celebrit. Letos se takového přijetí dočkala např. skladba Kápote Gyii Kančeliho. K vrcholům festivalu naopak patřilo provedení Lachemannových Schreiben, skladby Hayagriva Parama Vira nebo FAMA-Szenen Beata Furrera v podání „jeho“ souboru Klangforum Wien.Jako každoročně byl zájem o koncerty festivalu obrovský. Na vstupenky neprodané v předprodejích stály každodenně dlouhé fronty. Vedle celé řady zahraničních hostů byli pře-važujícím publikem mladí lidé. Soudobá hudba má v Polsku prostě jiné postavení, než je tomu u nás… •
thomas quasthoff a michael schadeBerlín, Koncertní sál Berlínské fi lharmonie
� Anna Šerých
Praha zná barytonistu omase Quasthoff a z bachov-ského koncertu s Helmuthem Rillingem a z provedení Mahlera Českou fi lharmonií. Recitál zde nedával. Měla jsem štěstí slyšet jeho písňové umění v Berlíně, kde 21. 10. vystoupil s tenoristou Michaelem Schadem. � omas Quasthoff má obrovskou popularitu. Svůj osud, vrozené a nezvratné postižení conterganem, medikamentem, který zabránil vývoji končetin a vzrůstu, čelí ohromujícím přijetím života a úžasným nasazením svého pěveckého umění. Pub-liku okamžitě odebere rozpaky, úsměvem a žertem, zpěvem si je pak naplno podmaní. Koncertní pěvci zařazují duety vzácně. Schade s Quasthoff em zpívali nejprve Felixe Men-delssohna-Bartholdyho, písně vytrysklé z lidových melodic-kých a terciových základů, dotvořené do salonního muzicí-rování. Fascinovali nádherou hlasů, mužnou lyrikou. Také duety Roberta Schumanna z populárního opusu 43, rovněž Intermezzo op. 74 a Blaue Augen op. 138 zněly podmanivě, souhrou, souladem. Romantika pravdivě zpívaná, evident-ní potěšení pěvců, natož posluchačů. Duetům z Mozartovy opery Così fan tutte, domluvám Ferranda a Guglielma dali humornou nadsázku. Blok vídeňských písniček o vídeňské eleganci, fi akrech a Pratru nebylo cukrátko na rozchodnou. Pěvci ukázali v koncertu všechny fasety krásné písně, tedy i koketní a vykouzlili nostalgii města snů v melodiích Rudol-fa Sieczynskeho, Gustava Picka, operetního Roberta Stolze a kapelníka Conradina Kreutzera. Sólová vystoupení teno-risty s barytonistou se dramaturgicky doplňovala. MichaelSchade zpíval svého Mozarta, An Chloe, KV 524, Komm lie-be Zither, KV 351 a naplno romanticky a pěvecky precizně Fialku, KV 476 na text Goethův a také Abenempfi ndung, KV 523. Quasthoff ova návaznost písněmi Franze Schuber-ta zvýšila napětí. Nejen Heidenröslein, D 257, hlavně v pís-ni Im Frühling, D 882 ukázal nuanční škálu svého hlasu, vášnivost, jas i lehkost, s jakou stoupá k tónovým výškám. Quasthoff ův zpěv je nabitý výrazem a zejména Schubertův Normans Gesang, D 846 sršel silným baladickým napětím. Bravo a obdiv patří neméně i Michaelu Schademu za pís-ně Roberta Schumanna, zvláště Mondnacht, op. 39 (text Eichendorff ův) dostává v jeho interpretaci dráždivě hebký třpyt a jemný cit. Ukázat intimní krásu slova a tónů je umě-ní vlastní oběma pěvcům. U klavíru měli Justa Zeyena, kte-rý s koncertním křídlem jedná jako s perutěmi, cit i čarov-ná kouzla meziher mu plynou samozřejmě. S � omasem Quasthoff em spolupracuje dlouhodobě. Nezapomenutelný večer jedinečného koncertního umění! •
Luboš Fišer Sonáta V pro klavír (1974)H 7757, ISMN M-2601-0298-9 20 stran, 220 Kč
Sonáta VII pro klavír (1985)H 7766, ISMN M-2601-0297-2 20 stran, 220 Kč
Jindřich Feld Trio pro housle (fl étnu), violoncello a klavírH 7962, ISMN M-2601-0347-4 partitura a hlasy 48/12/12/12 stran360 Kč
Jiří Teml Alchymisté pro varhany (1984)H 7976, ISMN M-2601-0379-5 24 stran, 180 Kč
OBJEDNÁVEJTE NA ADRESE:Editio Bärenreiter Praha, Zákaznické centrumBěchovická 26, 100 00 Praha 10tel.: 274 001 932-3, 739 599 085, fax: 274 001 920, e-mail: [email protected]á prodejna: www.noty-knihy.cz, www.ebp.cz
Novinky soudobé hudby
zprávy ze zahran i� í��
divadloNorská národní opera v Oslu, která v dub-nu 2008 zahájí provoz v nové budově poblíž přístavu, zná již svého nového ředitele. Sta-ne se jím dvaačtyřicetiletý skotský operní režisér Paul Curran. Čtyřleté období zahá-jí v září 2009, kdy bude představen i nový organizační model opery. Ten zahrne místo administrativního ředitele, jímž byl jmenován Tom Remlov, a jím řízené tři ředitele (opera, balet a koncerty). Paul Curran je mezinárod-ně uznávaný operní režisér. Kariéru nicmé-ně zahájil jako tanečník, absolvent tanečních škol v Londýně a Helsinkách a mj. působil ve Skotském baletu. Po zranění studoval oper-ní režii na National Institute of Dramatic Art v Sydney a později v Helsinkách. K jeho nejvý-znamnějším režiím patří Tannhäuser v milán-ské La Scale, Daphne v benátském Teatro La Fenice a Peter Grimes v Santa Fe Opera. V minulé sezoně režíroval Tosku v petrohrad-ském Mariinském divadle a Bohému v Santa Fe. Nadcházející umělecké závazky ho zave-dou do Chicagské Lyrické opery, Velšské národní opery a newyorské Metropolitní ope-ry. „Norsko a Skotko mají mnoho společné-ho, jako národ i v kulturní sféře. Se svou vášní k opeře a láskou ke skandinávským zemím si nemohu přát lepší místo – jako umělec i jako člověk…“, řekl Curran.
Městské divadlo v Modeně, rodišti slavné-ho italského tenoristy Luciana Pavarottiho, ponese od prosince 2007 jeho jméno. Návrh na pojmenování prestižního modenského divadla podle operního pěvce, který 6. 9. zemřel na rakovinu slinivky, vzešel od zdej-šího starosty Giorgia Pighiho. Pavarotti se v Modeně narodil 12. 10. 1935. Spolu se slav-nostním obřadem u příležitosti nového názvu divadla zde bude otevřena výstava věnovaná umělcovu životu. Příští rok v září, kdy uplyne rok od Pavarottiho smrti, uvítá Modena prv-ní ročník mezinárodního konkurzu mladých pěvců, který uspořádá společně s milánskou La Scalou. Pavarotti se na vrcholu své karié-ry nevyhýbal podpoře mladých umělců a před několika lety dokonce prohlásil, že po ukonče-ní své kariéry bude učit.
James Conlon po dokončení mimořádně úspěšné první sezony v roli hudebního ředi-tele Losangeleské opery prodloužil svůj kon-trakt do sezony 2010/11, jak oznámil gene-rální ředitel Plácido Domingo začátkem září, tři dny před zahajovacím představením této sezony, kdy Conlon řídil Beethovenova Fide-lia. Původní smlouva byla na tři roky, od červ-na 2006 do června 2009. Toto prodloužení umožní Conlonovi připravit kompletní Wag-nerův Prsten v létě 2010 a rovněž Tristana a Isoldu v sezoně 2009/10. Před příchodem do Los Angeles byl Conlon 10 let šéfdirigen-tem Pařížské opery a předtím Generalmusik-direktorem města Kolín. V roce 2005 se stal hudebním ředitelem Ravinia Festival, od roku 1979 stál v čele Cincinnati May Festival.
osobnostiDaniel Barenboim získal japonskou cenu Pra-emium Imperiale. Dirigent, klavírista a mírový aktivista Daniel Barenboim se narodil v Argen-tině, vyrůstal v Izraeli a kromě občanství obou těchto zemí je také španělským občanem; trvale bydlí v Berlíně. Čtyřiašedesátiletý diri-gent byl hudebním ředitelem a šéfdirigen-tem Orchestre de Paris, Chicago Symphony, Staats oper Berlin a Staatskapelle Berlin. Vloni byl jmenován hlavním hostujícím dirigentemmilánské La Scaly. Obdivuhodná je i jeho do-dnes trvající kariéra klavírního virtuosa a ko-morního hráče. Japonská cena zdůrazňuje zejména Barenboimovu kampaň proti zákazu provádění Wagnera v Izraeli, jeho mírové akti-
vity v izraelsko-palestinském konfl iktu a půso-bení West-Eastern Divan Orchestra, soubo-ru mladých arabských a izraelských hudeb-níků, který Barenboim založil v roce 1999 se svým přítelem, palestinsko-americkým věd-cem Edwardem Saidem. Cena, kterou udělu-je Japan Art Association, byla založena v roce 1989 a obnáší 15 milionů jenů (cca 129 000 dolarů) pro každého nositele z oborů, které nepokrývá Nobelova cena: hudba, malířství, sochařství, architektura a divadlo/fi lm. Letoš-ní cenu za architekturu získal švýcarský tým Jacques Herzog a Pierre de Meuron, který navr-hl novou budovu Elbe Philharmonie v Hambur-ku, jež má být otevřena v roce 2010.
Dirigent Ivor Bolton bude v čele Salzburg Mozarteum Orchester do roku 2012. Kon-
Musical America Award 2008 byly vyhlášeny 6. 11. 2007 a předány 13. 12. na slavnostním večeru v newyorském Lincoln Center. Hudebníkem roku byla jmenována ruská sopranistka Anna Netrebko, skladatelkou roku Kaija Saariaho z Finska, dirigentem roku Robert Spano z USA, instrumentalistou roku klavírista Charles Rosen z USA. Musical America byla založena v prosinci 1898 jako týdeník, od té doby se její podoba několikrát proměnila a posléze vznikl i mezinárodní adresář hudebních institucí a umělců celého světa s názvem Musical America International Directory of the Performing Arts, aktualizovaný každý rok. Poprvé vyšel v roce 1960, v němž byl také vyhlášen poprvé Hudeb-ník roku (stal se jím tehdy americký dirigent a skladatel Leonard Bernstein). Od roku 1992 se datují stejné ceny v kategoriích dirigentů, instrumentalistů, skladatelů a pěvců, v roce 1995 k nim přiby-ly také soubory. Letos byl titulem Soubor roku poprvé v historii cen vyznamenán vokální soubor, a to americký mužský pěvecký sbor Chantecleer ze San Franciska. Letos slaví 30 let své existen-ce, během nichž uskutečnil opakovaně turné do Paříže, Londýna, Vídně, Tokya, Taipei, pravidelně hostuje na festivalech v Tanglewoodu, Ravinii a Verbier, objednal si 60 nových děl od 40 skladate-lů a natočil přes 30 nahrávek, z nichž dvě získaly prestižní ceny Grammy. Příležitost seznámit se s vynikajícím sborem Chantecleer budete mít 7. 2. 2008 ve Státní opeře Praha.
Fo
to a
rch
iv
zprávy ze zahran i� í ��
trakt na místo šéfdirigenta tak prodloužil o 3 roky s tím, že v jeho pracovní náplni již nebu-de dirigování operních představení v salcbur-ském Landestheater.
Klavírista Leon Fleisher byl jmenován nosi-telem Ceny Kennedy Center Honors za rok 2007. Dalšími nositeli jsou herec Steve Mar-tin, pop zpěvačka Diana Ross, fi lmový režisér Martin Scorcese a Brian Wilson z Beach Boys. Cenu všichni obdrží 1. 12. na slavnostní večeři za přítomnosti Condoleezzy Rice. Následující večer pak budou laureáti pozdraveni na gala představení v Kennedy Center Opera House. Děvětasedmdesátiletý Leon Fleisher debu-toval v Carnegie Hall v 16 letech s Newyor-skou fi lharmonií a v roce 1952 zvítězil jako první Američan v Queen Elisabeth Compe-tition v Bruselu. Stal se jedním z největších světových klavíristů. V roce 1965 mu ochr-nula pravá ruka, Fleisher se nicméně nevzdal a stal se významným interpretem repertoá-ru pro levou ruku a uznávaným pedagogem. V roce 2000 mu byla diagnostikována neuro-logická porucha a po následné léčbě se mu vrátila schopnost hrát oběma rukama. Doku-ment o jeho vyléčení s názvem Two Hands (Dvě ruce) byl vloni nominován na cenu Aca-demy Award. Cena Kennedy Center Honors založená v roce 1979 je udělována za „celo-životní přínos pro americkou kulturu v oblas-ti interpretace – hudby, divadla, tance, opery, fi lmu a televize“.
r(znéRiccardo Chailly a Filarmonica della Sca-la uskutečnili v říjnu své první severoame-rické turné. Stalo se tak na počest 25. výro-čí založení orchestru, který od 6. do 14. 10. vystoupil ve městech Detroit, Washington, Chicago, Urbana (Illinois), Toronto, Phila-delphia a New York City. Program zahrnul mj. předehru k Rossiniho opeře Vilém Tell, Respighiho Římské pínie a Římské fontány a suitu z hudby Nina Roty k Felliniho fi lmu La Strada. Na pěti koncertech zpíval teno-rista Ben Heppner Wagnerovy Wesendonck--Lieder a árii Siegmunda „Siegmund heiss ich“ z Valkýry. Závěrečný koncert se uskutečnil ve Winter Garden v newyorském Financial Cen-ter, v těsném sousedství Ground Zero.
�eská hudbav zahrani�íBasista Zdeněk Plech hostoval v říjnu v kanadském Torontu (Canadian Opera Com-pany Toronto), kde zpíval roli Velkého inkvizi-tora ve Verdiho opeře Don Carlos. V listopa-du vystupoval v Berlíně a ve Phoenixu a na konci prosince 2007 se opět vrací do Toronta, kde bude zpívat v inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu. Od 1. 10. 2007 je Zdeněk Plech zastupován agenturou ArcoDiva.
Čeští komorní sólisté dobyli jako první brněnský soubor Jižní Ameriku. 21. 9. se vrá-
til dvanáctičlenný komorní orchestr Českých komorních sólistů pod vedením Ivana Maty-áše z úspěšného třítýdenního turné po Již-ní Americe. Soubor vystoupil ve vyprodaných koncertních sálech deseti význačných jiho-amerických metropolí, jejichž kapacita čas-to přesáhla i 1200 míst. V Limě (Peru) se orchestr dvěma koncerty podílel na oslavách stoletého výročí založení nejstaršího jihoa-merického pořadatele koncertů vážné hudby Sociedad Filarmonica, pak pokračoval do rov-níkové Brazílie, kde v katedrále města Olin-da vystoupil v rámci Mezinárodního festiva-lu MIMO, podél pobřeží Atlantského oceánu směrem na jih koncertoval v patnáctimiliono-vém městě São Paolo, dále ve světoznámém koncertním sále Cecília Meireles v Rio de Janeiru a nevynechal ani města jako Vitoria a Ribeirăo Preto. Argentina přivítala umělce v krásných kolosálních divadlech miliónových měst Rosario, Cordoba a Tucumán. Program koncertů byl koncipován se zřetelem na pre-zentaci české hudby, velký ohlas u publika pře-kvapivě sklidil Sextet pro smyčce Bohuslava Martinů či Janáčkova Idyla, umělecky i poslu-chačsky vydařeným kusem byla i Brittenova Simple Symphony. V sólových partech hobo-jových koncertů J. S. Bacha a G. Ph. Teleman-na zazářil mladý talentovaný sólista, vítěz mezinárodní světové soutěže v Tokiu 2003, Vilém Veverka.
Moravská fi lharmonie se v průběhu října rozdělila: část odcestovala do Španělska, část do Japonska. Ve Španělsku (15. 10. – 5. 11.) vystoupila s houslistou Ivanem Ženatým v 16 městech (např. Malaga, La Coruňa, Bar-celona). Na koncertech zazní díla J. S. Bacha, W. A. Mozarta, A. Dvořáka, H. Wieniawského a dalších autorů. V Japonsku (25. 10. – 3. 11.) zazněla v provedení Moravské fi lharmonie na 4 koncertech v Nagoji, Ósace a Tokyu pod tak-tovkou francouzského dirigenta a skladatele Michela Legranda fi lmová hudba, mj. ke slav-nému fi lmu Tři mušketýři režiséra Richarda Lestera.
Quartetto con fl auto (Václav Slivanský – fl étna, Ada Slivanská – housle, Jana Matějko-vá – violoncello a Monika Pecikieviczová – kla-vír) vystoupilo 5. 11. na vernisáži výstavy z děl Alfonse Muchy v Sakai, provincie Ósaka, v Hi-gashi Bunka Kajman. Soubor hrál skladby K. Stamice, J. G. Albrechtsbergera, B. Martinů, W. A. Mozarta, J. Haydna a J. J. Quantze.
Mezzosopranistka Jana Sýkorová, sólistka Státní opery Praha, se po úspěšném debutu v londýnské Covent Garden představila v roli Maddaleny z Verdiho Rigoletta také ve fran-couzské Opéra de Nice. Obnovené nastudo-vání opery v režii Paul-Emila Fournyho, ředi-tele operního divadla v Nice, bylo uvedeno 31. 10., 2. 4. a 6. 11. 2007. Titulní roli ztvár-nil mexický barytonista Carlos Almaguer, v roli Gildy vystoupila italská sopranistka Valeria Espósito, host berlínské a vídeňské Státní opery, v roli mantovského vévody ital-ský tenorista Andrea Cesare Coronella. Diri-
goval Marco Guidarini, hudební šéf operního divadla a fi lharmonického orchestru v Nice.
Státní opera Praha sklidila mimořádné ova-ce při hostování v Salcburku, kde 12. a 13. 10. 2007 představila svou inscenaci Rossiniho Lazebníka sevillského v režii Martina Otavy, na scéně Jána Zavarského a v kostýmech Bettiny Kirste. Obě představení řídil bulhar-ský dirigent Vladimir Ghiaurov (syn slavného basisty Nikolaje), účinkoval orchestr a sbor SOP a Pražský komorní sbor se sbormistry Lubomírem Mátlem a Adolfem Melicharem, v hlavních rolích se představili Vladimír Chme-lo a Václav Sibera (Figaro), Jaroslav Březina (Almaviva), Pavla Vykopalová (Rosina), Jiří Sulženko (Bartolo) a Jana Levicová (Berta). Roli Basilia zpíval mladý talentovaný basista Adam Plachetka, který v srpnu 2007 s úspě-chem hostoval na Salzburger Festspiele v roli Pompea v inscenaci Berliozovy opery Benve-nuto Cellini pod taktovkou Valerije Gergieva. Obě představení se konala v Haus für Mozart, jehož skvělá akustika, ale i skvělé publikum (po oba večery byl sál s 1571 místy zcela zapl-něný), které spontánně reagovalo na všechny vtipné režijní nápady a tleskalo po všech ári-ích a ansámblových výstupech, měly nespor-ně zásluhu na tom, že soubor Státní opery Praha podal nadprůměrný výkon. Vystoupení pražských hostů ocenila na recepci po před-stavení i prezidentka Salzburger Festspiele Dr. Helge Rabl-Stadler. V Salcburku hosto-vala Státní opera Praha poprvé v roce 2005 na pozvání Salzburger Kulturvereinigung s inscenací La traviaty, vloni zde slavila zce-la mimořádné úspěchy s inscenací Pucciniho Tosky s Andou-Louisou Bogzou v titulní roli. V příštím roce představí Státní opera Pra-ha ve Velkém festivalovém domě v Salcbur-ku svou inscenaci Pucciniho Turandot.
Prezentace festivalu Pražské jaro se sta-la součástí poměrně velkorysých Dnů Prahy v Moskvě, při kterých se Praha představova-la jako vhodný partner investorů, ale i jako velký potenciál kulturní. Vedle řady koncer-tů byly otevřeny i dvě výstavy a představena řada nových českých fi lmů. Hudební festival Pražské jaro je v Rusku velmi známý a zna-losti návštěvníků prezentace byly na překva-pivě vysoké úrovni. Vždyť také tento festival byl v padesátých a šedesátých letech jedinou možností pro řadu ruských umělců představit se v zahraničí.Prezentace 16. 10. na půdě českého velvysla-nectví byla zahájena i zakončena vystoupením dvou častých hostů Pražského jara, varhaníka Jaroslava Tůmy a houslisty Bohuslava Matouš-ka. Účastníky byli i velvyslanec České republiky v Ruské federaci Miroslav Kostelka a radní hl. m. Prahy Petr Štěpánek. Celkem bylo přítom-no kolem šedesáti návštěvníků z řad noviná-řů a odborníků z hudební oblasti, jak již bylo zmíněno, velmi dobře vybavených znalostmi o historii festivalu a velmi zvídavých. Diskuse po skončení prezentace byla mnohem delší, než jsme zvyklí zde v Praze.
Zpracovala Jitka Slavíková
stud ie , komentá�e��
zlatá éra �eské opery ii.xii. aby se nezapomn�lozden�k jankovský� Daniel Jäger
Pěvecké umění tenoristy Zdeňka Jankovského (*1922) je spjato s plzeňským divadlem, kde byl v angažmá v letech 1954–1974 a vytvořil zde na osmdesát velkých tenorových rolí, a poté s Národním divadlem, kde ke svým rolím z před-chozího angažmá přidal ještě řadu charakterních postav. Jako profesor zpěvu na Pražské konzervatoři vychoval řa-du úspěšných zpěváků – za všechny jmenujme například Daniela Hůlku nebo Jaroslava Březinu.
Moji rodiče si přáli, jak to ostatně bylo v jejich generaci zvykem, abych se věnoval „něčemu pořádnému“ a umění si nechal jako vedlejší zálibu. Tatínek byl obchodník, měl na Vinohradech živnost a předpokládal, že po něm zavedenou fi rmu převezmu. V deseti letech jsem začal chodit do Küh-nova dětského sboru a zpěvu jsem doslova propadl. Bylo roz-hodnuto. Po maturitě na vinohradské reálce jsem absolvoval ještě abiturientský kurz na Obchodní akademii a poté jsem byl totálně nasazen do Reichu. V západoněmeckém Cobur-gu jsem se setkal s prof. Höfl insbergem, někdejším pěvec-kým pedagogem berlínské Musikhohschule, který mne celé dva roky učil zadarmo zpívat. Po návratu domů v roce 1945 si rodiče přáli, abych se věnoval vysokoškolským studiím. Získal jsem ale úřednické místo v Československém rozhla-se a zároveň se věnoval studiu zpěvu u pana profesora Kade-řábka. Na rozdíl od jeho nejslavnějšího žáka Beno Blachuta jsem se nejprve trochu trápil s výškami. Následně jsem se dostal k paní prof. Langové-Svobodové. Spolupráce s ní byla mimořádná – vše jsme společně probírali a byla mi obrov-ským a laskavým rádcem. V roce 1948 jsem v rozhlase podal výpověď – náročná úřednická práce se se zpíváním zkrátka nedala skloubit. Zanedlouho jsem se ale do rozhlasu vrátil jako redaktor a člen pěveckého sboru, jehož sbormistrem byl Jiří Pinkas. Začal jsem také navštěvovat ochotnický operní soubor Pražská zpěvohra, kde jsem si postupně ozpíval něko-lik základních tenorových rolí – Lukáše v Hubičce, Jeníka v Prodané nevěstě, Jiřího v Jakobínovi a další. Pro mladé pěvce to tehdy byla obrovská škola a je škoda, že dnes již něco podobného neexistuje. Takzvaně jsme se tam otrkali, z ničeho jsme neměli strach a pokud se něco nepovedlo, byla to výzva pro příště. Je ale pravda, že o představení byl velký zájem, podnikali jsme řadu zájezdů, zejména po východních Čechách. Celou dobu jsem toužil se dostat někam do diva-dla jako sólista. Nejprve jsem měl možnost zpívat v Ústí nad Labem, ale zanedlouho přišla možnost předzpívání do Plz-ně. To dopadlo úspěšně a dostal jsem nabídku na hostování v roli Hraběte Almavivy z Rossiniho Lazebníka sevillského. Vzhledem k mým dalším tehdejším pracovním závazkům jsem ji ale musel odmítnout, čímž jsem si Plzeň na urči-tou dobu uzavřel. Netrvalo to ale dlouho a v Plzni onemoc-něl tehdejší velký sólista Viktor Kočí a já za něj zaskako-val Lukáše ve Smetanově Hubičce. Následovala nabídka na hlavní tenorovou roli v Křičkově opeře Záhořanský hon, kte-rou jsem se za sobotu naučil a hned druhý den jsem absolvo-val generální zkoušku a premiéru. Vzápětí jsem byl do Plzně angažován. Psal se rok 1954.
V angažmá v plzeňském divadle Začátky v Plzni byly krásné a mám na ně řadu vzpomínek. Začínal jsem si tam postupně budovat repertoár – nejprve lyrické role, ale velmi brzy mne začali obsazovat i do těch dramatičtějších. Stále jsem byl pod odborným dohledem mo-
jí paní profesorky, která mně například rozmlouvala, abychpřijal hned v druhém roce svého angažmá roli Heřmana v Čajkovského Pikové dámě. Snažil jsem se jí vysvětlit, že na oblastní scéně zkrátka nelze vzhledem k provozním důvo-dům tento úkol odmítnout. Tehdy mi ale řekla, že mám vede-ní opery vzkázat, že nebudu zpívat Heřmana, ale Heřmánka, že to zkrátka budu zpívat lyricky. Tímto způsobem jsem poté zpíval i Smetanova Dalibora, uspěl jsem u diváků i u kritiky a hlas si ušetřil. Velká výhoda oblastních scén tehdy byla, že mladý zpěvák měl výborné podmínky k uměleckému růstu. Pokud byl dostatečně hlasově i herecky disponován, mohl se rozvíjet. Naším kmenovým režisérem byl Bohumil Zoul, se kterým js-me byli přátelé. Byl to výborný člověk, jako režisér připomí-nal svým přístupem Ferdinanda Pujmana – byl velmi preciz-ní, vycházel z partitury a vše dokázal do detailu neobyčejně vystavět. Vedle Zoula jsme se ale setkávali s dalšími režiséry, kteří v Plzni často hostovali – s Hanušem � ei nem, Karlem Jernekem a dalšími. Rád vzpomínám například na Sedláka kavalíra v � einově režii, která byla založena na civilním herectví a přirozenému projevu. Jernek zase obrovsky cítil muziku a jeho inscenace byly založeny na dokonalém a při-rozeném splynutí času a hudby. Ladislav Štros měl velký cit pro psychologii postav a pro vedení sboru. Václav Kašlík měl pokaždé jasnou vizi, kterou v průběhu zkoušek mistrně modi-fi koval k dokonalému vyznění celku, které mělo vždy osobi-tou divadelní poezii. Občas se můžete setkat s názorem, že na oblasti se nedělá a nedělala dobrá opera, není to ale úpl-ně pravda – z vlastní zkušenosti vím, že i na mimopražských scénách se mnohdy podařila opravdu krásná inscenace, na které se všichni podíleli s velkou láskou a pokorou. Nelze zapomenout na obohacující práci například s dirigenty Liš-kou a Vašatou nebo na setkání s řadou vynikajících kolegů. V Plzni jsem tehdy zpíval vlastně úplně všechno a za dva-cet let tamního angažmá můj repertoár čítal na osmdesát velkých tenorových rolí, mimo jiné také Arriga ve vzácné
Zdeněk Jankovský
Fo
to a
rch
iv
inscenaci Verdiho Sicilských nešpor nebo Rudolfa ve Verdi-ho Luise Millerové. V Plzni jsem také poznal svoji budou-cí manželku, sopranistku Helenu Cihelníkovou – 19. led-na 1969 jsme spolu poprvé zpívali Rusalku a do roka jsme byli svoji.
V Národním divadle v PrazeV roce 1974 jsem zpíval na záskok – opět Lukáše v Hubič-ce – na scéně pražského Národního divadla. Po představení, které výborně řídil Jan Hus Tichý, mi tehdejší ředitel Pře-mysl Kočí nabídl angažmá. Nejprve jsem se ale zdráhal tak krásnou nabídku přijmout, protože v Plzni jsem přece jen měl za sebou již dvacet let života, řadu krásných rolí i nedo-cenitelných zkušeností i svoje diváky. Kočí mne ale ujistil, že i v Praze si hodně zazpívám, a tak jsem nakonec přijal. V Praze jsem záhy dostal důvěru, abych zpíval pražskojar-ní představení Smetanova Dalibora, které jsem i přes počá-teční obavu z předchozí indispozice dané těžkou chřipkou úspěšně odvedl. Tím jsem se zavedl jako sólista a dostával jsem postupně řadu krásných příležitostí – Prince v Rusal-ce, Kalafa v Turandot a řadu dalších. Do Národního diva-dla jsem tehdy přišel skoro jako padesátník a bylo mi jasné, že po stěžejních rolích přijdou postupně na řadu i charak-terní menší role. Věděl jsem, že v určitém věku už nemohu hrát krásného prince, ale že je třeba zazpívat také Michál-ka v Čertově stěně, že v Manon Lescaut už nebudu mladým rytířem, tak jsem si zazpíval Lampáře. Že není malých rolí, potvrdila tehdy i odborná kritika, která v mém Lampáři oce-nila výslovnost a kantilénu. Když porovnám atmosféru na oblastní scéně a v Národním divadle, musím říci, že v Plz-ni bylo všechno více přátelštější, fungovala i silná přátelství mezi jednotlivými soubory. Praha se svými velkými divadly a početným ansámblem pro mne byla zpočátku spíše tako-vou „továrnou“, která ale produkovala opravdu krásná umě-lecká díla. Myslím si, že dnešní opera nesmí nikdy ztratit to nejpodstatnější – hlas. Pokud vidím i moderní inscenace, ve které se ale nastolí adekvátní podmínky, že může vyniknout, je vše v pořádku. •
Nadace Český hudební fond
vypisuje grantové řízeník získání příspěvku
na vydávání hudebního periodikav roce 2008
s uzávěrkou 15. 1. 2008.
Do grantového řízení jsou přijímány výhradně čitelně vyplněné formuláře „Žádost o příspěvek NČHF”, doplněné o příslušné přílohy (soupis obligatorních příloh je součástí
formuláře).
Formulář žádosti je k dispozici na internetových stránkách nadace
www.nchf.cz, případně jej na požádání zašleme poštou (adresa
kanceláře: Nadace Český hudební fond, 118 00 Praha 1, Besední 3,
tel.: 257323860, 257326975, e-mail: [email protected]).
Dny Bohuslava Martinů 2007
Před třemi lety se Nadace Bohuslava Martinů rozhodla změnit pojetí svého každoročního prosincového festivalu. Jeho základem je od té doby koncert laureátů Soutěže Nadace B. Martinů a slavnostní koncert České fi lharmonie (letos s dirigentem Jiřím Bělohlávkem a pianistkou Jarmilou Pěchočovou 14. a 15. 12.). Mezi tyto dva koncerty vkládáme podle možností speciální akce, jakými byly zejména pocta skladateli V. Kalabisovi v roce 2005 a pocta O. F. Kortemuv roce 2006. V tomto prosinci se součástí Dnů Martinů stávají hned dvě pocty dlouholetým příznivcům hudby Bohuslava Martinů. V případě letošního osmdesátníka Zdeňka Zouhara, skladatele a sbormistra, se jedná o osobní kontakt dvou přátel, který vyvrcholil objednávkou a světovou premiérou kantáty Otvírání studánek, snad nejpopulárnějšího díla B. Martinů. Koncert k jeho poctě se uskuteční 5. 12. a bude věnován sborovému dílu obou skladatelů. Koncert 7. 12. v Pálff yho paláci bude věnován Guy Erismannovi, nejvýznamnějšímu francouzskému propagátorovi Bohuslava Martinů a české hudby vůbec. Své monografi e všech čtyř českých klasiků završil v roce 2004 syntetickou prací o dějinách české hudby. Když v září tohoto roku zemřel, zanechal za sebou výborně fungující Mouvement Janáček, jehož byl zakladatelem a předsedou. Koncert se koná ve spolupráci s Francouzským institutem a vystoupí na něm francouzský ansámbl Le Dumky Trio a domácí Smetanovo trio. Kromě těchto dvou mimořádných koncertů vystoupí na Dnech Martinů4. 12. ještě vynikající kanadské klavírní duo Kanton – Anagnoson s repertoárem, jehož osou je kromě Bohuslava Martinů, George Gershwin a Igor Stravinskij. Jedním z vrcholů festivalu bude koncert dne 10. 12. v rámci abonentní řady Pražské komorní fi lharmonie, který fi nančně podpořila Nadace Bohuslava Martinů. Kantátu Kytice Bohuslava Martinů provede Český fi lharmonický sbor Brno pod taktovkou Jakuba Hrůši.
Podrobný program Dnů Martinů 2007 naleznete na internetové adrese www.martinu.cz
Festival je organizován ve spoluprácis Institutem Bohuslava Martinů, o.p.sKontakt:[email protected], tel: +420 257 320 076
stud ie , komentá�e�
duchovní píse0v �eských zemíchxii. duchovní píse0 vesv�tské roli� Vlasta Reittererová
Jak již bylo uvedeno v jednom z předchozích dílů, byly podle svědectví etnografů historické duchovní písně ještě ve dru-hé polovině 20. století součástí živé tradice lidového reper-toáru (viz stať Tomáše Slavického v č. 8/2007). Od konce 18. století získávala hudba určená původně k liturgickému obřadu světskou funkci také jinými cestami; stávala se sym-bolem a šifrou jiné, nenáboženské religiozity. Devatenác-té století bylo stoletím národního uvědomování, provázené-ho nástupem historického vědomí, a počátků moderní vědy, jejíž metodologie ovlivnila pochopitelně i vědy humanistic-ké. Paralelně s tímto procesem však také docházelo k novo-dobé mytologizaci historických skutečností. V romantickém osvětí získalo samo umění sakrální funkci, vlastenecká idea byla rovna náboženské vizi, k níž se upínaly všechny touhy a naděje. Národ se stal subjektem i objektem modliteb, byl vzýván jako spasitel a ochranitel, prosby o ochranu národa se staly zároveň součástí volání k Bohu. Proměnu funkce církevní hudby ovlivnilo také konstituování moderního kon-certního života. Velká i menší chrámová díla se postupně dostávala do koncertní síně a přestávala být součástí liturgic-kého obřadu, a posléze začala vznikat díla církevního obsa-hu, která již nebyla určena pro chrám, nýbrž přímo pro kon-certní provádění.
Modlitba za národČeské národní vědomí po roce 1816 výrazně posílilo „nale-zení“ několika údajně starobylých českých rukopisů. Moti-vy z Královédvorského a Zelenohorského rukopisu vstoupi-ly do výtvarného umění, do literatury, a konečně i do hud-by, úspěšněji nejprve v německém překladu, jehož veršová struktura a metrum nečinily skladatelům takové potíže jako „stará čeština“. Když Bedřich Smetana vložil do úst pohan-ské kněžně Libuši slova: „Ó bohové, slyšte modlitbu mou, můj národ vezměte v ochranu svou!“ a na konci opery spojil její vizi s hudebním motivem husitských božích bojovníků, překlenul tím zároveň nejen složitou historickou cestu čes-kého národa, ale také neméně složitou historii křesťanství v Čechách. Od kompozice symfonických básní Tábor a Bla-ník, vzniklých šest a sedm let po Libuši, se stal motiv jed-né z konkrétních husitských písní nejčitelnějším hudebním symbolem, srozumitelným i mimo Čechy. Hovoří se o husit-ském chorálu, je to však vojenská píseň, ovšem bez vojácké obhroublosti, která je pro podobné písně typická. Naléha-vost této písně se rovná naléhavosti žalmů, v nichž je rovněž často zmínka o boji a vítězství. Doslovně vzato jsou tedy již husitské písně těmi, které si zachovávají charakter úpěnlivé žádosti, prosby, modlitby, ale liturgickou funkci překračují. Nejstarší zápis písně „Kdož jsú boží bojovníci“ je obsažen v Jistebnickém kancionálu. Ten byl sice nalezen roku 1872, Bedřich Smetana jej však ještě neznal a vstupní motiv pís-ně převzal ze zápisu boleslavského tisku z roku 1530, jehož incipit se od autentického zápisu liší. Právě onen pozměně-ný vstupní interval však dodává motivu onu burcující ener-gii, podobnou vstupním úderům Beethovenovy Osudové, a umožňuje svěřit jej bicím nástrojům. Roku 1904 napsal Josef Suk symfonickou báseň Praga, v níž motiv dotyčné husitské písně zaznívá s „tvrdošíjnou neústup-ností“, jakou mu Smetana přisoudil v jednom ze svých vlast-ních výkladů Tábora. Především si byl Suk vědom, že užitím husitského motivu vyvolá srovnání. Před pražským provede-
ním prosil Mojmíra Urbánka, aby nedělal dílu „velkou rekla-mu, to dráždí vždy k odporu, [prý jsi] to porovnával nějak se Smetanovými symf. básněmi! Jména Dvořák a Smetana jsou nám svatá (nebo mají aspoň býti); – s nimi nemá se nic porov-návati.“ Stejný motiv cituje Vítězslav Novák v opeře Zví-kovský rarášek, ovšem v ironizujícím kontextu, v okamžiku, kdy Mikuláš Dačický prohlásí: „Moji předkové dobré paměti byli moudří páni, že se přidrželi religionu podobojí.“ Tako-vé „zneuctění“ husitského zpěvu ovšem popudilo Zdeňka Nejedlého a ještě po mnoha letech si obě autority vyřizova-ly účty vzájemně adresovanými pamfl ety (také Leoš Janáček „znevážil“ husitství ve Výletech pana Broučka citátem písně Povstaň, povstaň, veliké město pražské, ten však Nejedlého provokoval i jinak). Ve významovém kontextu hrdinské his-torie použil Novák variantu husitského pochodu v Jihočes-ké suitě z roku 1937, kde hudba „vyvstala v mé mysli jako přízrak z minulých dob, a také z povědomého strachu z dob budoucích,“ napsal ve svých vzpomínkách. Velmi početná je duchovní tvorba Josefa Bohuslava Foerste-ra, ať již liturgického či neliturgického charakteru. V souvis-losti s tradicí duchovní písně zmiňme alespoň Symfonii č. 4 „Veliká noc“ z roku 1905, v jejíž čtvrté větě, „Vítězství Bílé soboty“, cituje Foerster velikonoční píseň „Třetího dne vstal Stvořitel“. Českému patronu sv. Václavovi věnoval roku 1928 stejnojmenné oratorium.
Citace a šifry… V době ohrožení nacismem se skladatelé upnuli k podobným zdrojům, které posilovaly národní sebevědomí v obrozenec-kých dobách. Vlastenecká výpověď Mé vlasti a Libušina pro-roctví byla jednoznačná; tato díla byla také v období nacistic-ké okupace mezi prvními obětmi cenzurních zákazů. Nejstarší české duchovní písně „Hospodine, pomiluj ny“ a svatováclavský chorál se spolu s písní „Kdož jsú boží bojov-níci“ a národní hymnou „Kde domov můj“ staly nejčastě-ji užívanými citáty. Smetanovský husitský motiv nevyužili v tomto období pouze skladatelé čeští. Citát jeho jistebnické verze otevírá Concerto funebre německého skladatele Kar-la Amadea Hartmanna (1905–1963) z roku 1939. Tentokrát nemá charakter vzdoru a odboje, v sólových houslích zní jako žalobná píseň, melodie písně je dále varírovaná v temných tónech orchestru.Ve stejném roce 1939, kdy vzniklo Hartmannovo Concer-to funebre, použil husitský citát Miloslav Kabeláč v kantátě Neustupujte. V době vzniku skladba být provedena nemohla, k premiéře došlo až ve výroční den Československé repub-liky, 28. října 1945. Citaci závěru husitského chorálu použil Jaroslav Doubrava v oratoriu Poselství na slova Komenské-ho, komponovaném rovněž roku 1939. Husitský motiv se objevuje v 2. klavírní sonátě Karla Reinera (1942), v Chorál-ní (1940) i Stalingradské symfonii (1944) Jaroslava Doubravy a dalších dílech. Bohumír Štědroň, který po válce rekapitu-loval tvorbu v období protektorátu, nepovažoval tyto citace za projev zvláštního hrdinství, vždyť skladby nemohly být tak jako tak provedeny. Upírá tím ovšem tvůrčímu umělci potře-bu projevit dílem vlastní postoj, projektovaný do budoucnos-ti. Štědroň také odmítal v té době časté spojení husitského a svatováclavského chorálu, neboť vede „k nejasnosti symbo-lů, zvláště drobí-li se oba chorály v několik úryvků“. V případě citací svatováclavského chorálu však přineslo období protektorátu zásadnější problém. Tím bylo zneužití české svatováclavské tradice a její instrumentalizace nacisty. Dne 19. listopadu 1941 převzal Reinhard Heydrich od prezi-denta Háchy klíče k českým korunovačním klenotům. Heyd-rich považoval tento akt za „podnět ke vzpomínce na hlubo-ký historický význam vztahu tohoto prostoru k Říši v minu-losti, současnosti i budoucnosti,“ neboť to byl (podle jeho slov) svatý Václav, kdo „rozpoznal dějinnou nutnost podvo-lit se s konečnou platností Říši“, a Háchův čin tak „odpoví-
stud ie , komentá�e ��
dá duchu skutečné václavské tradice“, jak Heydrich při této příležitosti prohlásil. Tradice českého knížete Václava byla nicméně tak pevně zakořeněná, že ji nenarušilo ani protek-torátní vyznamenání Svatováclavskou orlicí, udělované za příkladnou spolupráci s Říší. Již během první světové války plnil svatováclavský chorál symbolickou funkci. Tak jej použil Josef Suk v Meditaci na staročeský chorál „Svatý Václave“ (1914), uplatnil jej také Vítězslav Novák v opeře Karlštejn (1916). Ve třicátých a čty-řicátých letech se svatováclavský chorál objevil ve skladbách Rudolfa Karla (Revoluční předehra resp. Předehra, 1941), Pavla Bořkovce (Nonet, 1941), Otakar Jeremiáš jej využil ve Fantazii pro nonet z roku 1938, především však se stal základem varhanního Novákova Svatováclavského triptychu z roku 1941 (1942 instrumentovaného). Karlova Předehra i obě verze Novákova Svatováclavského triptychu zazněly ješ-tě během války. Novákovou nejpůsobivější skladbou tohoto období však je pravděpodobně symfonická báseň De profun-dis (1941). Úvodnímu čtyřtónovému motivu mohou být pod-ložena počáteční slova 129. žalmu, Novák jej však zároveň spojoval se dvěma českými slovy – „národ trpí“. Také toto dílo mělo premiéru v napjaté době, několik týdnů po nástupu Reinharda Heydricha, v listopadu 1941 v Brně. Provedení děl skrývajících podobné jinotaje měla neobyčejný ohlas, který zcela vyvracel mínění zastávané např. Zdeňkem Nejedlým, že by v době okupace měla veškerá hudba mlčet. Ladislav Vycpálek zkomponoval v období „heydrichiády“ roku 1942 České rekviem. Použil v něm texty Starého zákona, sekvenci Dies irae ve vlastním překladu, a závěr tvoří píseň „Jezu Kris-te ščedrý kněžě“ z Jistebnického kancionálu. Dílo mělo pre-miéru roku 1943, jako Novákovo De profundis rovněž v Brně, a publikum pochopilo. Zásadní roli měla stará česká duchov-ní píseň v díle Pavla Haase. Svatováclavský chorál se stal jakousi motivickou konstantou jeho tvorby, jeho citaci najde-me v Dechovém kvintetu, ve Suitě pro hoboj a klavír i – jen zdánlivě jako cizí prvek – v cyklu Čtyř písní na čínskou poezii, napsaném v Terezíně. Zdánlivě, neboť symbolizuje ukradený domov, k němuž se upíná veškerá skladatelova touha. Také v souvislosti s dalším z tzv. „terezínských skladate-lů“ se objevuje v alegorické roli husitská píseň. Viktor Ull-mann použil citát „Kdož jsú boží bojovníci“ již na počátku třicátých let ve scénické hudbě, kterou napsal pro uvedení dramatu Franze Werfela Říše boží v Čechách pro divadlo v Curychu, kde tehdy působil. Werfelova hra líčí posled-ní dny Prokopa Velikého. Ullmannova hudba se sice nedo-chovala, víme však, že se v ní zmíněný citát objevil. Roku 1935 dokončil celovečerní operu Pád Antikristův, v jejímž hymnickém závěru se ozývá citát naplno. Síla umělcovy vůle porazila Antikrista a člověk znovu nachází cestu ke Kristovi. A po třetí se u Ullmanna s tímtéž citátem setkáváme v jeho Klavírní sonátě č. 7 napsané v Terezíně, ve spojení s citací Lutherova chorálu „Ein feste Burg ist unser Gott“ a židov-skou písní „Rachel“ – tedy ve spojení tří elementů, jež se v Čechách historicky protínaly – prvku českého, německé-ho a židovského, či jinak také křesťanského, protestantské-ho a židovského, ve spojení, které nacisty rozpoutaná válka nenávratně zpřetrhala. Události doma se týkaly i těch, kdo zatím Hitlerem přímo ohroženi nebyli (ovšem jak dlouho?). Polní mše Bohuslava Martinů na text Jiřího Muchy z roku 1939 byla skladate-lovou reakcí na nacistické ohrožení. Mše vznikala původ-ně pro konkrétní vojenskou jednotku, k účelu, který měl spojovat funkci liturgickou s aktivní hudební účastí vojáků. Události však měly rychlejší spád a tak k jejímu provedení došlo až v únoru roku 1946 v Praze. „Není to vlastně mše, je to jakási modlitba za vlast a touha po domově, kterou tlu-močím v tónech za nás za všechny,“ napsal Martinů pro list Československý boj.
… a další jinotajeTaké v padesátých letech se ukrývaly v hudbě jinotaje. Pod tlakem dogmatismu často dostávala ještě další významovou rovinu, s níž skladatel ani původně nepočítal. Petr Eben byl již od mládí okouzlen gregoriánským chorálem, který byl ovšem v době jeho studií označen za součást nábožen-ského tmářství, a Ebenovy oblíbené varhany údajně tmář-ství podporovaly. Přesto věnoval svou absolventskou skladbu z roku 1954 právě tomuto nástroji a dal jí podtitul Sympho-nia gregoriana. Alois Hába zašifroval do Smyčcového kvar-tetu op. 73 vánoční píseň „Narodil se Kristus Pán“; úhyb-ný manévr, že se vlastně jedná o folklor, skladbu před ide-ologickou cenzurou uchránil (premiéra se ostatně konala mimo Vánoce, v únoru 1954 v Hradci Králové). Do svého Violového koncertu z roku 1955 Hába zařadil lidovou píseň o sv. Michaelovi ze sbírky Františka Sušila, že je ovšem arch-anděl Michael jedním z hlavních symbolů antroposofi cké-ho učení, které Hába vyznával (sv. Michael dokáže ukovat z meteoritického kovu meč, který porazí nositele zla), věděli jen někteří. Tak se Hába po několika letech komponování budovatelských masovek vrátil sám k sobě. Politický zvrat na konci šedesátých let a potlačení humanis-tických svobod přivedly skladatele znovu ve zvýšené míře k duchovním námětům. Tehdy vzniklo například Rekviem Luboše Fišera, Stabat mater Iva Jiráska, vracejí se starozá-konní náměty a také prvky židovské, jako například vůbec v posledním díle Miloslava Kabeláče, Kadiš pro hlubo-ký mužský hlas, recitátora a sbor. Pro tvorbu Petra Ebe-na zůstal gregoriánský chorál často využívaným východis-kem (Nedělní hudba pro varhany, 1958; Laudes pro varha-ny, 1964, koncertantní symfonie Noční hodiny, 1975; Job pro varhany aj.). Z nekonečné variabilnosti gregoriánské-ho zpěvu čerpal také Miloslav Kabeláč (8. symfonie pro sop-rán, smíš. sbor. bicí a varhany, 1969), pracovali a pracují s ním Jan Novák, Svatopluk Havelka, Alois Piňos, Jan Klu-sák, Milan Slavický, Ivana Loudová, Sylvie Bodorová, Petr Pokorný, Marek Kopelent a další. Pro ateistickou ideolo-gii byla duchovní tvorba tmářstvím, o to spíše její výpověď působila. Stala se také součástí protestu i hudebníků žánru, který se obvykle s oním „důstojně vážným“ neměří a jde si zcela svou nepodvolující se a svébytnou cestou. A tak se nako-nec citát z Komenského Kša� u Jednoty bratrské „věřím i já Bohu, že pro přejití vichřic hněvu vláda věcí tvých se k tobě zase navrátí, ó lide český“, kterým Tomáš G. Masaryk zaha-joval svůj první prezidentský projev roku 1918, stal s hud-bou Jindřicha Brabce a v podání Marty Kubišové novodo-bou celonárodní modlitbou, a Pašijové hry velikonoční Mejly Hlavsy a Vratislava Brabence při své premiéře na Hrádečku u Václava Havla roku 1978 jedním z kamínků, uvolňujícím pozvolna, ale vytrvale lavinu navršené nesvobody. •
stud ie , komentá�e��
prameny živé hudby xii. skladatel a jeho text v divadelním p�edstavení� Alena Jakubcová
Neznámý výtvarník, autor leptu vytištěného roku 1779 v hes-senském Off enbachu, unikátně zachytil jeden z dramatic-kých okamžiků melodramu Jiřího Antonína Bendy Ariadna na Naxu tak, jak jej mohl někdejší návštěvník představení herecké společnosti principála Abela Seylera vidět např. ve Frankfurtu, Mohuči nebo Mannheimu. Zároveň nám zpro-středkoval nevšední a vzácné setkání se dvěma herci, kteří ve druhé polovině 18. století významně působili také v Praze. Představitelka Ariadny Marie Anna Borchersová (1752 až 1786) hrála v sedmdesátých letech v Divadle v Kotcích pod jménem Francková spolu se svým prvním manželem. Při druhém pražském angažmá jí principál Karl Wahr svěřil titulní roli v představení Lessingovy Emilie Galotti, jímž byl 21. 4. 1783 zahájen provoz nového Nosticova divadla (podle hesla Adolfa Scherla v Biografi ckém slovníku českých zemí, 6. sešit, Praha 2007). Věrolomného řeckého hrdinu � e-sea, který navzdory slibům zanechal svou zachránkyni Ari-adnu bez pomoci na pustém ostrově, představuje Christian Wilhelm Opitz (1756-1810), dlouholetý člen privilegované kurfi řtské saské herecké společnosti Pasquala Bondiniho a Franze Secondy, s níž od roku 1782 pravidelně hostoval v � unovském divadle na Malé Straně až do jeho požáru v roce 1794. Dobový ikonografi cký materiál je výmluvným divadelněhisto-rickým pramenem. O vizuální složce inscenací, které se ode-hrály před více než dvěma sty lety, vypovídá sice řada docho-vaných kreseb a rytin, ale povětšině jsou to návrhy dekora-cí a kostýmů nebo výtvarné doklady o divadelních akcích konaných ke slavnostním událostem jako byly korunovace, svatby, narozeniny a svátky panovníků. S vyobrazením scény z běžného představení se setkáváme méně často, i když právě melodramy jsou v tomto ohledu světlou výjimkou.Využívání kombinace hudby a mluveného slova je sice známo i z dřívější doby, ale jako hudebnědramatický druh se melo-dram zformoval až v poslední čtvrtině 18. století v prostředí jazykově německých divadelních společností. Jednoaktový útvar se zpravidla soustřeďoval na klíčový moment děje vět-šinou obecně známého tragického syžetu, zdrojem námětů byla často antická mytologie a historie. V centru pozornos-ti tvůrců i publika se ocitl psychický stav jedince v mezní životní situaci a lidské emoce, vylíčené v plném vypuknutí, síle a účinnosti. Vyhrocené momenty, v nichž jsou postavy melodramů předváděny (Pygmalion, Sophonisbe, Medea, Circe, Dido, Andromeda a Perseus, Andromache, Kleopa-tra, Cephalus a Prokris, Armida a Rinaldo, Diana a Endy-mion, Cora a Alonzo, Elektra, Pyramus a � isbe, � eone a Siegberth, Zelmor a Ermide, Emma a Edgar, Lenardo a Blandine, � eoderich a Elisa a mnohé další), lákaly beze-sporu k výtvarnému zobrazení, zvláště když se v ději zároveň malebně uplatňovala příroda a nadpřirozené jevy a před-stavy (bouře, skály, mořské vlny, divá zvěř, plameny, zjeve-ní Fúrií a božstev). Soustředění na hereckou osobnost a její výkon plně odpovídalo dobovému způsobu vnímání divadla. Melodram vyžadoval od herce mimickou a deklamační vir-tuozitu a zároveň umožnil její pěstování a využívání.Hudba není v melodramu pouhým přídavkem, ale vytváří jeho podstatu. Herecký projev, realizovaný v pevném sepětí hudby a deklamace, se rozpadá na jednotlivé, psychologic-ky propojené momenty, do sebe uzavřené, často protiklad-né emoce. Jejich sled a spád řízený hudbou nedává možnost poklesu psychického napětí. Hudební faktura důsledně sle-duje schéma přednesu textu, a opouští tak logiku motivic-
ko-tematického hudebního rozvíjení. Příkré změny tempa v úzkém prostoru vytvářejí nezvykle bizarní a zároveň str-hující proud jevištního dění, v němž se obě těsně provázané složky, hudba a řeč, vzájemně stimulují a podporují v pohy-bu, zpomalení, zrychlení či pozastavení. Historicky velmi nápadný úspěch melodramu na středo-evropských jevištích sklonku 18. století lze konstatovat na základě dobové publicistiky, která je základním a mnohdy také jediným pramenem evidence připravených a realizova-ných inscenací: zatím je známo na sto titulů, některé z nich byly ovšem zhudebněny vícekrát různými skladateli. Kromě Gothajského divadelního kalendáře, který v letech 1775-1800 každoročně publikoval základní údaje o složení hereckých společností a jejich repertoáru, vycházela už v tomto obdo-bí celá řada specializovaných divadelních periodik, která podrobně referovala o jednotlivých představeních a zachy-tila také svědectví autentických účastníků prvních prove-dení Bendových melodramů Ariadny a Medey. Svěřují se, že prožívali dění na jevišti jako u vytržení a bez dechu od začátku až do konce, a oceňují melodram, který překonal všechny dosud známé zážitky. Denní tisk a lokální kritic-ké časopisy odkrývají naproti tomu místní tradici, a tak se z časopisu Ueber das Prager � eater dozvídáme o neuvěři-telném úspěchu Rousseaova Pygmaliona na počátku října 1772, dobře volených dekoracích a kostýmech a kvalitním
J. A. Benda – J. Ch. Brandes: Ariadna na Naxu
Re
pro
arc
hiv
stud ie , komentá�e ��
hereckém výkonu Johanna Baptista Bergobzooma v titulní roli. Schönfeldské c. k. pražské noviny referovaly v prvním srpnovém týdnu roku 1789 o provedení melodramu Rein-hold und Armida s hudbou Petera Wintera v Nosticově diva-dle: „… s velikou stkvostností a nákladem provozena byla bal-letmi promíchaná hudební hra, …která se hojně shromáždě-nému lidu tak zalíbila, že ji všeobecnou pochvalou obdařil, a hlasytě na outerý k opáčení žádal, což se i stalo, a na zna-mení spokojenosti po skončené hře Pán Wahr, Paní Körner, a pak Pán Balletmistr Rolland s náramným všech diváků kři-kem vyvoláni byli.“ (podle publikace Jiřího Berkovce Musi-calia v pražském periodickém tisku 18. století, Praha 1989). Také almanachy a divadelní cedule jednotlivých společností často informují o hudbě a způsobech jejího zaznívání. Např. cedule herecké společnosti pražského rodáka Františka Jin-dřicha Bully, tehdy bádenského dvorního divadelního ředite-le, k představení Rousseauova melodramu Pygmalion, aneb: Oživená socha s hudbou vídeňského dvorního koncertního mistra Franze Aspelmayra v Norimberku v srpnu 1784, uvádí kromě obsazení (titulní postavu hrál sám principál a Galatheu jeho manželka Edmunda) popis scény, komen-tář k ději a důležitou poznámku, že hudba začíná přibližně jednu minutu před vytažením opony. Nejčastěji dochovaným svědectvím o vytvoření, popř. pro-vedení melodramu bývá tištěný text, popř. libreto, vydané přímo ke konkrétnímu provedení, které zpravidla přináší i herecké obsazení a dedikaci podporovatelům divadla. Spo-lečnost principála Romana Waitzhofera věnovala např. své představení Bendovy Ariadny publiku města Brna k nové-mu roku 1779, baletní mistr Albonico Rolland napsal uctivou předmluvu k libretu baletního melodramu Cora und Alonzo pro uvedení v Nosticově divadle 1788, v němž objasňuje svůj záměr napomoci vyjádření vznešené hrůznosti děje tancem a pantomimou. Básníci vkládali do textů vlastní představu o hudbě for-mou podrobných poznámek ke konkrétním textovým mís-tům. Libreto melodramu Diana a Endymion, provedeného v Brně v roce 1775, obsahuje dokonce časové údaje o před-pokládaném trvání hudebních úseků v minutách a sekun-dách. Jedna ze scénických poznámek libreta dvorního básní-ka pruského královského dvora Antonia von Filistri o Venu-šině kněžce Hero a jejím milém Leandrovi, jež se dochovalo v křimické zámecké knihovně, vyžaduje dokonce souhru hud-by a scény: „Zatímco orchestr hraje v pomalejším tempu har-monickou a líbeznou hudbu, je vidět, jak se oblaka protrhávají a postupně mizí, až se nebe úplně vyjasní.“ Dramatický vrchol melodramu Ino skladatele Johanna Friedricha Reichardta, jehož libreto vytištěné v Lipsku 1790 se dochovalo v zámec-ké knihovně z Radenína, je svěřen hudbě: „Furioso provází průběh děje, narůstající úzkost prchající Ino, její strach, odpor a hrůzu, když zuřící Athamas dostihne Learcha, uchopí jej za vlasy a mrští jím o skálu, hlasitý výkřik matky v tomto oka-mžiku a její strnutí, nakonec úzkostnou snahu zachránit sebe a svého druhého syna.“Klavírní výtahy, popř. úpravy známých a oblíbených melo-dramů pro domácí muzicírování a amatérská nebo impro-vizovaná provedení, se dochovaly v celé řadě dobových tis-ků. S rukopisnými nebo tištěnými partiturami a provozní-mi divadelními materiály se setkáváme méně často, i když řada hudebních sbírek, archivů a knihoven ještě čeká na své objevitele a interprety. Pro dějiny divadla konce 18. století je zcela unikátním pramenem dochovaná autografní partitura melodramu Circe pražského hudebníka Václava Praupnera (1745-1807), hudebního ředitele společnosti Karla Wahra (obr. 2). V tomto případě je pramenná situace natolik příz-nivá, že můžeme zkoumat i rukopis libreta, které bylo nezná-mým básníkem vytvořeno „pro pana Praupnera, v Praze19. října 1789“, jak se výslovně uvádí na titulní straně. Z ukázky textu (obr. 3) je možné rozpoznat, že skladatel pod-
robil předlohu vlastním úpravám. Ústřední monolog kusu tvoří zaklínání boha Plutona, který má Circe umožnit poms-tu na nevěrném Odysseovi. Podle textové předlohy mělo na tento monolog bezprostředně navázat zjevení Plutona sedící-ho na trůně z hlubin podsvětí. Skladatel však doplnil do tex-tu jevištní poznámku: „Na tomto místě Circe pomalu klesá k zemi objímajíc oltář a zůstává ležet s obličejem obráceným k nebi až do chvíle, kdy Fúrie dotančí. ¾ takt ballabile, piano pro 3 Parky, potom forte pro Fúrie, 4 – 5 minut po osmi tak-tech. Koda na konci decrescendo až do pianissima, potom se objeví Pluto.“ Tento obraz a následný tanec Fúrií skladatel s jistotou dramatické intuice včlenil mezi ukončený mono-log a nástup Plutona. Vznikla orchestrální plocha o rozsahu téměř 200 taktů, jíž jsou vlastní specifi cké zvukové kouzlo a afektivní výraz, dosažené rafi novanou kombinací prostých postupů (rytmická a zvuková komplementarita diferencova-ných hlasů smyčcové skupiny i orchestrálního pléna, postup-né obohacování opakovaného smyčcového základu dalšími hlasy, promyšlené využití dynamiky jako prostředku napětí, gradace i do krajnosti vyplněné zvukové dimenze, harmo-nicky alternativní opakování a přeskupování melodicko-ryt-mického materiálu, pečlivě vypracovaná bohatá instrumen-tace). Skladateli se tímto dramaturgickým zásahem podařilo na okamžik zastavit probíhající jevištní dění. Nechal Circe jakoby u vytržení klesnout do malebné pozice u oltáře a vznik-lý prostor spoluprožívání přízračné atmosféry tance duchů naplnil hudbou. Pouze propojením výpovědí četných různorodých prame-nů postupně odhalujeme a rozpoznáváme děje minulosti, pokoušíme se rekonstruovat umělecké činy a kulturní pro-žitky našich předchůdců. Některé prameny mohou sice stát delší dobu osamoceně, než je doplní nové nálezy a interpre-tace (paradoxem je dobový leták s básní, opěvující sklada-tele Praupnera po provedení melodramu Circe, které zatím není jinak doloženo), i přesto jsou i takové dokumenty pra-meny kdysi živé hudby. •
Re
pro
arc
hiv
Re
pro
arc
hiv
V. Praupner: Circe (Národní muzeum – České muzeum hudby, signováno XVI A 263)
stud ie , komentá�e��
novinky soudobé hudbyxii. ilja hurník: verba sancta, p�tidílný cyklus písní pro soprán a komorní orchestr na biblické texty. ave maria – de profundis – benedicite – in salutari ano – cantate amen� Josef Herman
Nemohu, bohužel, říci, že bych dobře znal veškerou hudbu Ilji Hurníka (1922). Ostatně nebude mnoho takových, kteří to o sobě mohou bez uzardění tvrdit. Ilja Hurník je mimo-řádně psavý a zkouší tak rozdílné věci, že je těžké všechno sledovat. Dokonce ho kdosi označil za renesanční osobnost. Nemyslím, že je to přesné, renesanční bohatýry si alespoň představuji v honbě za světskými požitky a úspěchy, což mi ke skromnému, trpělivému a přemýšlivému klavíristovi, spi-sovateli a skladateli věru nejde. Sám pro sebe jsem si Ilju Hurníka zařadil mezi anglické gentlemany, pro jeho dým-ku, společnou s jeho oblíbeným Sherlockem Holmesem, pro jeho bohorovný klid, alespoň tak jsem ho poznal, pro úsečně břitké soudy o umění a o životě. Moudré, protože vědoucí, a proto zároveň skromné, pronášené s vědomím relativity veškerého bytí, poznání, a nakonec i tvorby.Ilja Hurník zůstal pracovitý dodnes a ke své pětaosmdesát-ce (25. 11.), oceněn i státním vyznamenáním, mohl nabíd-nout hned několik premiér. Verba sancta, tedy Svatá slova, měla premiéru na závěrečném koncertu letošního 31. roč-níku Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj (9. 6. 2007) v provedení Pražské komorní fi lharmonie říze-né Kasparem Zehnderem se sólistkou Inou Kanchevou. Pražská premiéra skladby proběhla na jubilejním autor-ském večeru 29. listopadu (Komorní orchestr Pražské kon-zervatoře, dirigent František Pospíšil, sólistka Lívia Véno-sová), Pražská komorní fi lharmonie cyklus v Praze zopakuje na jaře, tentokrát se sólistkou Martinou Jankovou.První píseň je především líbezná, zpěvná, pohrává si s půso-bivými melodickými postupy a cituje některé zavedené obra-ty – zaslechl jsem, nebo si domyslel i jemnou připomínku vánočních koled. Mariánská hudba je přebohatá, skladatel tuto tradici dobře zná a ctí a pracuje s ní. Doprovod jen v měkkých smyčcích. Druhá píseň De profundis je samozřejmě vážná, dá se mož-ná napsat osudová, plyne důstojně a zvláště v koncích frází zase připomíná modely církevní hudby.Až třetí část je kontrastní, dynamická a dramatická. Začí-ná vzrušenými skoky celého orchestru, které trochu uklidní zpěvní part, takže i orchestrální dohra už není tak vypjatá. Čtvrtá skladba je tak trochu bukolická zejména v prostin-kém nástrojovém doprovodu, který, opačně k předchozí skladbě, malinko vzruší vysoké kroky zpěvního partu. Ze skladby vyzařuje vnitřní klid, vyrovnání, setrvání, jistota.Poslední skladba je nejdelší, skoro dvojnásobná oproti ostat-ním, ovšem různě dlouhým, a je šelmovsky hravá, žertovná, vtipná, také trochu sršatá, ale s milým úsměvem v pozadí. Jakoby hudební i myšlenková tresť nejpodstatnějšího z před-chozích čtyř písní, která dodává cyklu vědomí jednoho pev-ného celku. Kompozice rozhodně nemá charakter nějakého shrnutí autorovy tvorby, nějakého poslání. Naopak připomíná skla-datelova mladistvého ducha velmi konkrétním, ryze muzi-kantským úkolem, a sice upřednostnit melodii, který ovšem nepostrádá duchovní rozměr. Což je pro Ilju Hurníka typic-
ké, jeho kompozice považuji za povídky v hudebním mate-riálu, stejně jako jeho povídky považuji za hudební skladby v materiálu literatury. Společná stručnost vyjádření, přesně vypointovaný drobný útvar, vtipný, elegantní. Z obecně for-málního hlediska až jakési epigramy, anekdoty, skoro sar-kasmy, kdyby jim ovšem nechyběl člověčí cit. Veselost lome-ná smutkem, či lépe řečeno myšlenkový konstrukt lomený vědomím přirozenosti, která ohlazuje a relativizuje konfl ik-ty, tak bych nejobecněji charakterizoval Hurníkovu hudbu. Řečené tvoří myšlenkové, řekněme fi lozofi cké zázemí pětice skladbiček, a dá se to opět dobře zobecnit na celou Hurní-kovu vokální tvorbu. Písně jsou určeny sopránu, ale part se většinou pohybuje v „moudré“ nižší poloze, skladatel nepíše hudbu coby trenažér technické ekvilibristiky, nechce prově-řovat fyzické dispozice zpěvačky extrémními tóny, ale jde mu především o výraz onoho duchovního zázemí. V tomto případě podloženého významovým textem, atomizovaným ovšem na jednotlivá slova, „svatá“ slova, nicméně nakonec nejpodstatnější je právě ono vědoucí vedení melodie a posa-zení partu. Mimotextové vyjádření základního gesta této hudby, které je racionálně uchopitelné, nicméně pro vyzně-ní skladby rozhodující právě v rovině neracionální, v rovi-ně konkrétních hudebních prostředků. Ostatně skladatel si výslovně přál, aby posluchač nebyl zatížen významem textů, tedy literárním sdělením, ale jen významem, a podle mne kontexty, jednotlivých klíčových slov.A ještě v jednom ohledu lze řečené tematizovat. Převážně střední poloha partu, kdy hlas nenaráží na hranice fyzických dispozic, posiluje vědomí svobodného pohybu ve svobodném prostoru. Dodává skladbám pocit bezpečí, jistoty, tolerance. Možnost kdykoli a snadno přesáhnout určené, kdyby toho bylo třeba. V tom volném prostoru se melodie volně vzná-ší, nechybí sice obtížné kroky a skoky, technicky to nakonec není vůbec snadná záležitost, zejména v požadavku na přes-nost intonace, nicméně při poslechu jsou jakoby odstraně-ny umělé kompoziční překážky přirozeného zpívání – a jak vyplývá z autorovy poznámky ke skladbě, zcela v souladu s jeho úmyslem.Ostatně můžeme tematizovat v ještě o patro vyšší významově-kompoziční rovině. Cyklus písní se až okázale hlásí k tradič-nímu pojetí tonální hudby a harmonie, ovšem uvnitř tohoto přesně defi novaného prostoru, s využitím obecně srozumi-telného hudebního slovníku, se Hurník melodicky i harmo-nicky pohybuje zase zcela svobodně a přirozeně. Pevné hra-
Ilja Hurník
Fo
to a
rch
iv
Vstupte do nového roku
s Moravským klavírním triem
V reprezentativních prostorách Besedního domu, Komenského náměstí 8, je 1. 1. 2007 v 17 hodin pro všechny příznivce operního a operetního žánru již tradičně připraven slavnostní novoroční kon-cert renomovaného Moravského klavírního tria a jeho hostů.
Spolu s oblíbeným tenoristou Richardem Samkem, který na koncertě vystupuje pravidelně, se letos představí uznávaná oper-ní pěvkyně, sopranistka Yvetta Tannenbergerová. Jako sólistka Vídeňské státní opery spolupracovala s umělci jako Plácido Do-mingo (Parsifal), Seiji Ozawa a Mirella Freni (Piková dáma), vystu-povala v pařížském � éatre Champs Elysées a vídeňském Konzer-thausu, účinkovala pod taktovkou věhlasného dirigenta Serge Bau-da v Honnegerově oratoriu Jana z Arku. V Janáčkově opeře se s úspěchem zhostila řady titulních rolí a v současné době mohou její hlas obdivovat zejména návštěvníci Státní opery Praha.
Moravské klavírní trio vzniklo v roce 1997 a za dobu svého působení získalo pevné místo na naší koncertní scéně. Soubor účinkuje v tom-to obsazení: Jiří Jahoda – housle, Miroslav Zicha – violoncello, Ja-na Ryšánková – klavír. Všichni tři instrumentalisté jsou vynikajícími reprezentanty svého oboru a pojí je muzikantské i osobní přátelství. Výkony ansámblu jsou vždy přijímány s vřelým ohlasem u koncert-ního publika i odborné kritiky, která hodnotí znamenitou souhru, muzikálnost, technickou a interpretační jistotu.
Program bude opět čerpat ze známých operních a operetních děl světového repertoáru. Zazní slavné árie z opery Rusalka Antonína Dvořáka, La Traviata Giuseppa Verdiho, Evžen Oněgin Petra Iljiče Čajkovského, operet Veselá vdova, Giuditta a Země úsměvů Fran-ze Lehára, Cikánský baron Johanna Strausse a mnoho dalšího. Pořadem budou provázet herci Městského divadla Brno Eva Jedličková a Jiří Zmidloch.
U příležitosti koncertu bude ve foyer Besedního domu exkluzivně uvedena výstava z děl…..
O přestávce jsou všichni hosté zváni ke slavnostnímu novoročnímu přípitku.
Vstupenky je možné zakoupit v předprodejích Brněnského kul-
turního centra, Běhounská 17, tel. 542 210 863, Filharmo-
nie Brno, Besední ulice, tel. 542 211 463 a Domu pánů z Lipé,
nám. Svobody 17, tel. 532 292 122.
Hromadné objednávky na fakturu a více informací o koncertu na
www.globart.cz.
Členové Moravského klavírního tria: Jiří Jahoda (housle),Jana Ryšánková (klavír), Miroslav Zicha (violoncello)
nice jasně defi novaného hudebního jazyka skýtají paradox-ně svobodný prostor vlastní kreativnosti, vlastního vyjádření. Není třeba defi novat umělý hudební jazyk, není účelné zne-jisťovat vědomí tonality a tematičnosti, neboť to v důsledku volný prostor tvorby omezuje – i tak se dá číst Hurníkovo hudební přesvědčení, v pětici písní Verba sancta pak zvláště názorně. K tomu patří připomínky hudebních idiomů, které zpravidla nesou i přesné myšlenkové odkazy, například zmí-něné názvuky církevních chorálů, bukoliky, pramodelů lido-vé hudebnosti, které možná jen se znalostí autorova života a díla přičítám zrovna Moravě a zejména Slezsku. A možná, že ne, že jsou v jinak ryze umělé, tedy autorem specifi cky konstruované hudby opravdu přítomny. Ostatně žádné umě-lecké dílo nevnímáme mimo kontext, mimo naši empirickou zkušenost, vzdělání, vychování, zkrátka osobnostní ustroje-ní jednoho každého coby součásti společenství. A Hurníkova hudba je na kontextech přímo postavena. Nelze nakonec nekonstatovat něco takřka samozřejmé-ho, a to příbuznost těchto písní s party Hurníkových oper, které autor také formuluje jako hudebně i obsahově věcné promluvy, podobné jeho literárnímu vyjadřování, a příbuz-né tradičnímu dramatu podle starých dobrých aristotelov-ských zásad.Hudba Ilji Hurníka je prolnutím myšlenkové racionality a duchovního rozměru s hudební spontaneitou. Pětice písní Verba sancta je toho kabinetním dokladem. Ilja Hurník o skladbě Verba sancta pro soprán a komorní orchestr na biblické texty Přál jsem si napsat skladbu, v níž by nad všemi prvky domi-novala melodika. V předchozích slozích byla upozaďována. Zvolil jsem biblické texty a osamostatnil jsem z nich jednot-livá slova nebo věty. Všechny mají hluboký duchovní smysl, ale jsou obecně známy. Takto nebude posluchač zaměstnán pozorností, o čem se zpívá a oddá se melodii. •
Verba sancta – 1. část Ave Maria
Re
pro
Jo
se
f H
erm
an
stud ie , komentá�e��
�eské muzeum hudbyxii. sta�í housla�i a loutna�i, píšt�lníci a truba�i� Bohuslav Čížek
Staří houslaři a loutnařiPočínaje květnem jsme se v letních číslech letošních Hudeb-ních rozhledů postupně zabývali strunnými smyčcovými a drnkacími, dechovými dřevěnými a žesťovými nástroji, vystavenými v nové expozici Českého muzea hudby v Pra-ze v Karmelitské ulici na Malé Straně. Při výčtu hudebních nástrojů jsme zmínili řadu jmen jejich tvůrců, k nimž máme nyní možnost se ještě podrobněji vrátit.Zdůraznili jsme tehdy, že nejstarší housle vznikaly v 16. sto-letí v loutnařských a řezbářských dílnách starých mistrů v jižní Francii a zejména v severní Itálii, kde rozkvetly nej-starší a nejslavnější houslařské školy, bresciská a cremon-ská. Bresciskou založil Gasparo Bertolotti, řečený „da Saló“, když přesídlil roku 1562 ze svého rodiště na Gardském jezeře do většího města Brescie. Proslul jako uznávaný stavitel viol a gamb, z houslí se podle údajů literatury dochovalo jen osm pravých kusů. Žádný z nich, ani nástroje dalších význam-ných příslušníků této školy, jakými byli např. Maggini, Obici nebo Pasta, se nevyskytují v Českém muzeu hudby ani jinde v našich sbírkách.Její nástupkyní se stala v 17. století škola cremonská, založená Andreou Amatim (1535–1611). Rod Amatiů patřil k nejstar-ším a nejváženějším rodinám města. Houslařské umění v něm dále rozvíjeli Andreovi synové Antonius a Hierony-mus (Girolamo I.), kteří pracovali po dlouhá léta společ-ně a také většinou signovali své nástroje etiketami s oběma jmény. V Českém muzeu hudby je jejich vzácná práce, viola z roku 1592, a také housle ze začátku 17. století. Za největší-ho umělce této rodiny, jenž dovršil její houslařskou slávu, je však považován vnuk zakladatele Andrey a Girolamův syn Nicola(us), který žil v letech 1596–1684. Jeho špičkové hous-le z doby kolem roku 1650 jsou chloubou pražské nástrojové sbírky: obě desky jsou vyrobeny vždy z jednoho kusu vysoce kvalitního dřeva, dvojité vykládání na víku i dnu tvoří pásky z velrybí kosti s perleťovými ozdobami. Luby i hlavice nástro-je jsou zdobeny krásným motivem rostlinného charakteru v provedení ebenovým tmelem, na patce nástroje je umístě-na perleťová růžice. Transparentní žlutohnědý lak přechází na spodku víka až do červena.Dalším význačným cremonským rodem byl rod Guarneriů, z jehož dílen vlastní muzeum jednak housle od Pietra I. („mantovského“), a dále dva nástroje, které jsou součástí vyčleněného souboru špičkových nástrojů tzv. Státní sbír-ky hudebních nástrojů Národního muzea, jimiž jsou hous-le s etiketou Joseph Guarnerius a také slavné housle z roku 1744 od Giuseppe Guarneriho del Gesù (1698–1744). Tento mistr patří spolu s N. Amatim a A. Stradivarim k trojici nej-geniálnějších houslařů všech dob. Méně než sto houslí a viol se dochovalo z toho, co vytvořil za svůj krátký a rozháraný život; ty však dokládají jeho strmý a stále vzestupný vývoj. Pražské housle, zvané „Princ oranžský“, pocházejí z posled-ní periody jeho činnosti, nejsou-li vůbec jeho prací poslední. Dobou vzniku i svými rozměry jsou blízké proslulým houslím Il cannone, jimiž upoutal znovu pozornost k tehdy zapomí-nanému cremonskému mistrovi téměř sto let po jeho smrti Nicoló Paganini.Antonio Stradivari (kolem 1644–1737) je podnes vůbec nej-významnější a nejslavnější postavou světového houslařského umění. V jeho dlouhém životě se rozlišuje několik tvůrčích období, během nichž vytvořil na tisíc nástrojů, z toho asi 500 houslí. Jediné housle u nás, které jsou ve Státní sbírce, pocházejí z roku 1729. V devadesátých letech 18. století je
užíval tehdy velmi mladý a později proslulý španělský hous-lista Philippe Libon. Odtud název těchto houslí „Ex Libon“. Jsou Stradivariho typickým dílem z pozdního období.Zajímavé a poučné mohou být i údaje o dalších mistrech, jejichž nástroje vlastní České muzeum hudby, avšak vzdě-laný čtenář odborného časopisu je mnohdy zná anebo si je nepochybně dovede v případě potřeby opatřit sám. Zde tedy spíše připomeneme některé zajímavosti, třeba že napří-klad vystavené housle milánského Carla Giuseppa Testo-reho (1660–1720) pocházejí z pozůstalosti českého virtuó-za Františka Ondříčka (1857–1922). Ten obdržel na závěr svých úspěšných studií na Pařížské konzervatoři v roce 1879 také nyní rovněž vystavený nástroj od společné fi rmy hous-lařů Ganda & Bernardela s věnováním napsaným zlatým písmem na lubech.V průběhu 17. století vystoupilo loutnařství a houslařství také ve Střední Evropě a u nás z anonymity. Tehdejší mis-tři, vesměs přistěhovalci z Německa, své umění dokazovali více na loutnách a kytarách, které bohatě umělecky zdobili, než na houslích a violách, jejichž význam jakoby v té době nebyl ještě plně doceněn. Tak jsme již v červnovém textu o nové expozici Českého muzea hudby zmínili dvě překrás-né barokní kytary Ondřeje Otta, z jehož prací známe jinak jen dvě violy běžného tyrolského typu, anebo chitarrone Martina Schotta, které je dodnes uchováno jen v umělec-ké kopii houslaře K. B. Dvořáka. Skutečným zakladatelem staré pražské houslařské školy se tak stal až Tomáš Edlin-ger (II., 1662–1729), rodák z Augšpurku, který se do Prahy
Housle, Jan Kulík (Praha, 1852)
Fo
to a
rch
iv
stud ie , komentá�e ��
přistěhoval asi v roce 1690 nebo 1691 a brzy zde vynikl nad všechny houslaře. Je pravděpodobné, že byl v mládí tova-ryšem v dílně Jakoba Stainera (1621–1683), vůdčího zjevutzv. tyrolské školy, jehož model ovlivnil stavbu houslí v kra-jích na sever od Alp po celé 18. století. Také Edlinger pra-coval obdobným způsobem, i když Steinerův model po svém upravil. Zhotovoval také gamby a loutny, které sám stavěl anebo též barokně upravoval práce starší. Jeho jménem jsou označeny dvě loutny v majetku muzea, jménem jeho syna a žáka Josefa Jáchyma další loutna a také housle z roku 1742. Významným Edlingerovým žákem byl Jan Oldřich Eberle (1699–1768), rovněž rodák z Bavorska, a opět jeho žákem první rodilý Čech mezi starými pražskými mistry Tomáš Ondřej Hulínský (1731–1788). O množství Eberleho docho-vaných nástrojů včetně pozoruhodné kolekce viol d’ amour, jakož i o významu Hulínského a jeho smyčcových i drnka-cích nástrojích, vystavených v expozici Českého muzea hud-by, jsme psali již dříve. Dalších významných houslařů 18., 19. i 20. století, jejichž práce jsou zastoupeny v Českém muzeu hudby, je celá řa-da: od Hellmerů přes Strnada, Bubeníka, Willera, Kulíka, až po členy rodů Homolků a Dvořáků, Sitta, Špidleny, Váv-ry či Pilaře. Za zmínku stojí i podkrkonošské houslařství s rodinou Metelků a zejména také František Vitáček (1854 až asi 1894), mistr s podivně a předčasně ukončeným živo-tem, jehož dochované nástroje svědčí o vysoké úrovni jeho houslařské práce, projevující se nejen ve vzhledu a zpraco-vání, ale i ve výborných tónových vlastnostech, jak to nedáv-no potvrdily k novému uměleckému životu probuzené hous-le z roku 1881.
PíštělníciO zhotovitelích dechových hudebních nástrojů, a překvapi-vě právě tzv. dřevěných, je ve srovnání s houslaři nebo třeba i varhanáři dochováno žalostně málo zpráv. Skrývají se čas-to pod jiným označením, než by se očekávalo – např. jako soustružníci dřeva. Pozoruhodné je ve staré češtině slovní odlišení: píštělníci a trubaři bylo označení výrobců, zhoto-vitelů, zatímco jako pištci a trubači byli označování hráči, interpreti. Pomineme zde nejisté středověké zprávy o někte-rých takových zhotovitelích, které nejsou samozřejmě pod-loženy žádnými dochovanými hudebními nástroji, ale při-pomeneme ojediněle a o to vzácněji se vyskytující nástro-jaře z doby renesance, kdy bylo zvykem označovat výrobky nikoliv jmény, nýbrž vypálenými znaky. A tak již v našem dubnovém textu o renesančních nástrojích v muzeu jsme zmínili jednoho ze třinácti dnes známých členů proslulé nástrojařské rodiny Schnitzerů z Norimberka a Mnichova, jménem Arsazius, jemuž novodobý výzkum přisoudil autor-ství dřevěných dechových nástrojů s vypáleným nahoře dvo-jitě přeškrtnutým písmenem A, které se jako vzdušnicové šalmaje (a jeden pumort) vyskytují také v Českém muzeu hudby v proslulém souboru tzv. rožmberské kapely. Tento Schnitzer působil v Mnichově a zemřel v roce 1557. (Pro pořádek uvádíme, že v témže roce zemřel v Norimberku jeho bratr Sigmund (I.), jenž značil své nástroje podobně – pís-menem A s jednou stříškou nahoře.) V pražské sbírce je zastoupen v témže souboru svým unikátním velkobasovým zakřiveným rohem také další mistr této epochy, Jörg Wier (II.) z Memmingenu (asi 1485–1549), jenž značil své výrob-ky jakýmsi obráceným německým ff . Připomněli jsme také již dříve autora naší altové zobcové fl étny ze slonové kosti Jacoba Dennera nebo londýnského mistra zobcových fl éten italského původu Petera (PuI) Bressana, jakož i pražské-ho blíže neznámého nástrojaře doby Bachovy J. (Johanna?) Fridricha. Na sklonku 18. století vynikl v Praze nad průměr František Dolejš (Doleisch), narozený patrně v roce 1749, zemřel 9. 6. 1805. Již současníky byl chválen jako nejlepší a velmi progresivní výrobce dřevěných dechových nástrojů
v Praze. Své práce značil kromě jména většinou také vypále-nou hvězdičkou s českým lvem. Známe více než dvacet jeho dochovaných nástrojů, a to hobojů, klarinetů a fagotů, jakož i basetových rohů. Jeho současník eodor Lotz se narodil asi v roce 1748 ve Vídni a jeho prvními působišti byla Ester-haza a Pressburg, dnešní Bratislava, kde hrál původně na violu. V roce 1784 přesídlil zpět do Vídně a začal působit jako výrobce dřevěných dechových nástrojů, především kla-rinetů, fagotů a basetových rohů. Zejména ony jsou považo-vány za mistrovské kusy a Lotz si jejich zdokonalováním vysloužil velmi dobrou pověst. Získal titul dvorního nástro-jaře a prostřednictvím klarinetisty Antona Stadlera upoutal i pozornost samotného W. A. Mozarta, jenž je použil v řadě svých komorních i orchestrálních skladeb včetně Kouzelné fl étny a Requiem. Ale i skica prvních asi dvou set taktů poz-dějšího Koncertu pro klarinet byla původně určena baseto-vému rohu. Lotz svého mistra přežil jen o půl roku: zemřel ve Vídni 26. června 1792. České muzeum hudby vlastní dva jeho basetové rohy a jeden fagot.
TrubařiSrpnové pokračování našich textů o expozici Českého muzea hudby bylo věnováno žesťovým nástrojům a jejich výrobcům, z nichž jen některé připomeneme i na tomto místě. U sta-rých mistrů platí vesměs totéž, co jsme pověděli o výrob-cích dřevěných dechových nástrojů: většinou jsou známa jen některá životní data či údaje o činnosti. Muzeum se může chlubit pracemi příslušníků norimberské nástrojařské ško-ly 17. a 18. století, jako byli Jacob Schmidt (trompeta asi z let 1670–1700) či hned tři příslušníci slavného rodu Ehe (trompety a pozouny ze 17. a 18. století), dále Hieronymus Starck (pozoun z roku 1684) či Johann Wilhelm Haas (alto-vý pozoun let 1700–1723), jakož i drážďanský Carl Fried-rich Riedel (trompety z roku 1753). V Praze máme i dvojici loveckých rohů vídeňského Antona Kernera (1769 a 1777) či přirozené rohy Bachova současníka Johanna Heinricha Eichentopfa (Lipsko 1735). Z našeho území jsme jmenova-li kraslické nástrojaře Angery (práce otce cca 1750, syna ze čtvrté čtvrtiny 18. století), pražské mistry Jana Jiřího Fra-tische (dva přirozené orchestrální rohy z roku 1752) a poz-ději Eduarda Bauera (19. století). Dosti místa jsme již v srp-nu věnovali dvěma čelným osobnostem českého žesťového nástrojařství 19. století, jejichž větší soubory nástrojů jsou rovněž chloubou Českého muzea hudby: Václavu Františku Červenému (1819–1896) a Josefu Šedivovi (1853–1915). •
Hudební nástroje Václava F. Červeného (zleva):
Klapkový roh (kolem 1850) a dvouplátkový Tritonikon (cca 1860-1875)
Fo
to a
rch
iv
Fo
to a
rch
iv
stud ie , komentá�e��
Dne 27. 12. 1927 byl v Ziegfeldově divadle na Broadwayi uveden muzikál Show-boat (Loď komediantů) autorů Jero-ma Kerna a Oscara Hammersteina II. podle stejnojmenné-ho románu Edny Ferberové. Obrovský úspěch způsobil, že inscenace měla 575 repríz a některé písně – např. Ol´Man River v podání černošského zpěváka a herce Paula Robeso-na se staly hitem také zásluhou fi lmové verze z roku 1936. Divadelní uvedení Lodi komediantů bývá někdy pokládáno za počátek muzikálu jako žánru. Nebyl to však jistě skuteč-ný počátek divadla, které mluví, zpívá a tančí. Jen v Ameri-ce existovaly předtím žánry musical play a musical comedy. Velký vliv měla lidová černošská hudba, zvláště spirituály a na ni navazující jazz. Koncem 19. století pozornost publika vyvolávaly extravagance, burlesky a minstrel-show, spojení kabaretu s estrádou, kde načernění bílí hudebníci imitovali černochy a večer vyplňoval program, složený z čísel. Před-chůdcem muzikálu byla revue, vaudeville (fraška se zpěvy a tanci) i opereta, pro jejíž začátky bychom se museli vrá-tit do Francie k Off enbachovi do roku 1855. Pokud bychom chtěli hledat genezi divadla, kde se i tančí a zpívá, museli bychom dokonce sestoupit až k antické komedii a jí počínaje bychom v historii našli skoro v každé době nějaký typ synte-tického divadla, které vyžadovalo pěveckou a pohybovou vše-strannost (srv. M. Gáspárová: Nezbedné dieťa múz, Bratisla-va 1966 či B. Grun: Dejiny operety, Bratislava 1980).V Čechách od roku 1927, kdy dva studenti, Jiří Voskovec a Jan Werich, uvedli svou Vest Pocket Revui v Osvoboze-ném divadle, které později se skladatelem Ježkem promě-nili v bulvární revuální scénu a počínaje Caesarem (1932) je zaměřili k politické satiře, bylo toto divadlo prubířským kamenem svobody slova v demokratickém státě a dávalo politikům možnost poznat v hledišti veřejné mínění pokro-kové části národa. Roku 1948 Voskovec a Werich uvedli v Hudebním divadle v Karlíně svůj překlad a úpravu ame-rického muzikálu Lanea a Harburga Divotvorný hrnec, kte-rý se hrál s velkým úspěchem, ale politický vývoj po komu-nistickém puči v únoru 1948 nadlouho přerušil slibný vývoj. Vždyť ani jazzu doba náhle nepřála. Znovu se muzikál dočasně objevil v 60. letech v Karlíně či Městských divadlech pražských. Skutečný a jak se zdá trva-lý návrat a nebývalý rozvoj muzikálu na české scéně však nastal až po roce 1989. Některá divadla se na muzikál přímo specializovala, objevila se řada úspěšných sériových produk-cí, provázených snahou, aby vstupné alespoň zčásti pokrylo nemalé náklady.Mladé interprety začalo po hudebně-dramatickém odděle-ní Pražské konzervatoře školit od září 2002 nové muziká-lové oddělení Konzervatoře Jaroslava Ježka, která už dřív v pěveckém oddělení věnovala pozornost šansonům, jazzu a pop-music vůbec. Roku 1998 nastudovali posluchači pěvec-kého oddělení českou premiéru ruského muzikálu Vozně-senského a Rybnikova Juno a Avos, která se stala v násle-dující divadelní sezoně událostí Prahy. Studentky Tereza Slouková a Radka Fišarová alternovaly mimo školu titulní roli muzikálu Evita v inscenaci Petra Novotného. Také řada dalších absolventů školy našla uplatnění v muzikálech jako Jesus Christ Superstar, Vlasy, Bídníci, Pěna dní, Dracula, Krysař, Starci na chmelu, Pomáda, Romeo a Julie, Johanka z Arku, Kleopatra, Rebelové, Miss Saigon, Lucrezia Borgia, Edith Piaf aj. a podílela se též na uvedení Dobře placené pro-cházky Suchého a Šlitra v režii Miloše Formana v Národ-ním divadle. Výhodou muzikálového oddělení Konzervato-ře J. Ježka je, že se na ně mohou hlásit nadaní žáci už po ukončení základní devítileté školy. Během 6 let studia zde mohou plně rozvinout své herecké, pěvecké a taneční vlo-
hy. K rozvíjení všestrannosti přistupuje snaha o výběr sku-tečných osobností, kterým škola zprostředkuje i širší teore-tické a humanitní vzdělání. Mnozí z posluchačů volí téma diplomové práce ze své jevištní muzikálové praxe. O zdár-ném výsledku výuky svědčí nejen další uplatnění poslucha-čů v muzikálových inscenacích po celé České republice, ale dávají o nich dobrou představu též absolventské koncerty jednotlivců a zejména každoroční oblíbený vánoční koncert, jako ten letošní, chystaný na 11. 12. 2007 v Hudebním diva-dle v Karlíně. •
Česká komorní fi lharmonieumělecký vedoucí Zdeněk Adam
Hudební čtvrtky s Českou komorní fi lharmonií
Kongresový sál, Hotel Crowne Plaza Prague 6. 12. 2007 ve 20:00
Rokokové vánoce
Vojtěch Spurný dirigent, cembalo
Jiří Ignác Linek Sinfonia pastoralis C Dur
(1725–1791) Allegro-Adagio-Presto François Joseph Gossec Suite de Noëls
(1734–1829) Josef Fiala Sinfonia in F
(1748–1816) Presto-Andante-Menuetto-Finale. Presto Michel Corrette Noëls
(1709–1759) Svita z francouzských vánočních koled
přestávka
Joseph Friebert: Sinfonia pastoralis
(1723–1799) Allegro-Pastorale. Adagio-PrestoChristoph Wilibald Gluck Tanec blažených duší
z opery Orfeus a EurydikaFrantišek Vincenc Krommer-Kramář Sinfonia pastoralis
(1759–1831) Allegro-Adagio-Allegro
Směs českých vánočních koled
Introduction / Štědrej večer nastal / Hurá, Panna porodila / Já bych rád k Betlému / Bratři, já jsem slyšel / Syn Boží se nám narodil / Nesem Vám noviny / Pásli ovce Valaši /Jak jsi krásné neviňátko / Dej Bůh štěstí tomu domu / Byla cesta ušlapaná / Veselé vánoční hody / Narodil se Kristus Pán
Příští koncert komorního cyklu „Hudební čtvrtky s Českou komorní fi lharmonií“ se koná dne 28. 2. 2008 ve 20:00 hod.
v sále Boccaccio Grand hotelu Bohemia pod názvem„Tereziánské rokoko ve Vídni“.
osmdesát let muzikálu a konzervato� jaroslava ježka� Jaromír Kazda
Tomáš Beroun (Juan Borgia) z muzikálu Lucrezia Borgia
Fo
to a
rch
iv
kn ihy
rudolf pe�manhudební kontextystaré itálie� Roman Dykast
V tomto roce Rudolf Pečman vydal paměti muzikologa (Z hlubin paměti. Vzpomínky muzikologa. Masarykova Uni-verzita, Brno 2007). Z přiloženého soupisu jeho knih a stu-dií je zřejmé, že se během uplynulého půlstoletí své vědec-ké činnosti věnoval neuvěřitelné šíři témat, která sahají od hudebněhistorických pojednání k dějinám české a evropské hudby až po oblasti hudebně estetické. Jako dlouholetý orga-nizátor mezinárodních hudebněvědných kolokvií při brněn-ském Mezinárodním hudebním festivalu inicioval v české muzikologii celou řadu podnětných tematických okruhů, které současně ve funkci editora dotáhl do podoby desítek vydaných sborníků. Recenzovaný knižní titul je tak z tohoto pohledu vlastně jakousi výsečí Pečmanových celoživotních odborných zájmů. Je sestavený ze studií a článků, které vznikaly v horizontu uplynulých více jak čtyř desítek let, ať již jako konferenč-ní příspěvky, nebo jako výkladové texty pro gramodesky či koncertní cykly, a jejichž sjednocujícím motivem je italská hudba v kontextu italsko-českých hudebních vztahů. Cent-rem knihy, ne umístěním, ale významem, je kapitola Okouz-lený poutník objevuje hudební bohemica. Zde Pečman čte-náři sděluje, „kterak se propálil k italské tematice“. Osnova knihy je tak založena na velmi osobním popisu intenzivní-ho prožitku studijní cesty po Itálii na přelomu let 1973/74. A je současně i podrobnou zprávou o nálezech hudebních bohemik v celé řadě italských archivů a knihoven; autor uvá-dí číslo 1782 – tolik hudebních kompozic původem českých skladatelů zde nalezl v rozpětí tří měsíců. Podrobné sdělení o badatelské cestě se nakonec i v onom detailním líčení ces-tovních a pobytových komplikací stává cenným dokumen-tem o době, kdy se výzkum uskutečnil a pro mladší genera-ci i svědectvím, kterým může poměřovat relativní snadnost a zejména rozměr svobody v uskutečňování dnešních výjez-dů za poznáním. Současně Pečman svoji osobní badatelskou zanícenost v italské tematice hrdě spojuje s tradicí výzkumných aktivit „brněnské muzikologické školy“, zejména jeho předchůdců na brněnské katedře Vladimíra Helferta, Bohumíra Štedro-ně a Jana Racka. Jako pokračovatel této tradice v knize
několikrát zdůrazňuje, že se ve výzkumech nelze omezovat pouze na historické a tedy faktografi cké skutečnosti, ale že je třeba vždy současně sledovat i otázky slohové, umělecké a tvůrčí – „od faktografi e k dílům, od archivních dokumentů k umění, tedy k artefaktům – to budiž naše budoucí cesta“. V tomto smyslu se také v úvodní kapitole obdivně vyjadřu-je k nedávno vydanému sborníku Baroko v Itálii – baroko v Čechách (Filosofi a: Praha 2003) a shrnuje obsah a zejmé-na přínos obsažených příspěvků. Oceňuje pramenný základ studií jako jeden z pilířů poznání skutečností, které dosud nebyly známy. Autor knihu po dvou vstupních kapitolách dále člení na čty-ři oddíly. První – Hudební Itálie od renesance k rokoku – je tematicky zaměřený na druhové a institucionální pilíře roz-voje italské hudby: vliv obnoveného antického ideálu pěsto-vaného starými akademiemi, vznik opery, koncertu, sonáty. Na „případu Pergolesi“ je poukázáno na stále aktuálnější estetickou problematiku hodnocení uměleckého díla, kte-rá často souvisí s určením autorství skladby – jaké metody použít, abychom odlišili originál a falzum. Pečman navr-huje jako klíč k určení pravosti srovnávání autografů a pak onu „černou“ muzikologickou práci, tedy časově náročné podrobné analýzy a opět neustálé komparace dosažených výsledků. Právě na základě této analytické a současně hod-notící práce s prameny Pečman dospívá k závěrům, které posouvají některá dílčí hodnocení skladatelů, případně skla-datelských škol i hlediska jejich místa ve slohovém a formo-vém vývoji evropské hudby. Zmiňme alespoň některé závě-ry: v souvislosti se zkoumáním tzv. rokokového stylu v hudbě je konstatováno, že již u Corelliho se lze setkat s mnohými antibarokními kompozičními postupy, které zejména z hle-diska melodického anticipují mannheimský typ melodiky, že v neapolské škole lze vystopovat jeden z proudů vývoje sonátové formy. Ve stránkově nejrozsáhlejším oddílu, Pramenné sondy do staré hudby, opery a baletu, se Pečman podrobně věnuje nově nalezenému libretu Apostola Zena o králi Václavu II. v řím-ské Biblioteca di S. Cecilia a okolnostem jeho zhudebňování, Vivaldiho si všímá zejména jako autora operních a duchov-ních kompozic, srovnává kompoziční styl učitele Fuxe a jeho žáka Zelenky, popisuje vývoj tzv. vážné opery, opera seria ve skladatelské škole neapolské, krátce se zastavuje u Hel-fertovy hypotézy o kontinuitním vývoji benátské a neapol-ské opery a oddíl uzavírá analýzou choreografi e Koželuhova heroického baletu na Muzzarelliho libreto La Ritrovata fi g-lia di Ottone II do (Dcera Oty II,. znovu nalezená) na zákla-dě v Římě nalezených, anonymních a francouzsky psaných choreografi ckých poznámek. Třetí oddíl je zcela věnován Josefu Myslivečkovi, tedy tématu, které již Pečman zpra-coval v několika knižních publikacích (např. Josef Mysli-veček, Editio Supraphon, Praha 1981). Závěrečný oddíl se dotýká problematiky hudební interpretace, neboli: Jak hrát starou hudbu? Celá kniha je protkána Pečmanovým apelem na to, aby naše soudy o vývoji evropské hudby byly verifi ko-vány aktuálním rozezněním, živým provedením hudebních děl. A právě poslední kapitola shrnuje požadavky, které by měl mít vždy na paměti interpret, pokud chce i dnes při-spět k adekvátní znějící prezentaci múzického díla dnešní-mu vnímateli. V samotném úvodu autor vyslovuje přání, aby kniha měla vnitřní rytmus. Na konci knihy mu jako čtenář mohu potvr-dit, že tento mimořádně poučný český příspěvek k italské hudební problematice je i skvělým literárním výkonem se správně odměřenými tempovými zvraty.
Rudolf Pečman: Hudební kontexty staré Itálie. VydalaMasarykova univerzita, Brno 2006, Spisy Filozofi cké fakul-ty č. 359, vydání první, 326 stran, ISBN 80-210-4118-8. •
sv�t hudebn ích nástroj! �
bohemia piano –c. bechstein a jeho pianosalon – d(stojné místo pro královské nástroje� Martina Bočanová
Jako detašované obchodní oddělení českého výrobce klaví-rů a pianin Bohemia Piano funguje fi rma P. M. Investment, a. s. již od roku 1993. Hlavní činností fi rmy bylo a je zajiš-tění odbytu pro pianina a klavíry „Bohemia“. V době nej-většího ekonomického růstu, kdy roční produkce pian byla až 3.500 ks ročně, se odbytiště lehce nacházela v zahraničí. Prostřednictvím sítě spolehlivých distributorů a dealerů ve všech kontinentech světa se podařilo vybudovat dobré reno-mé nové značky Bohemia Piano, takže i v době ekonomic-ké recese v mnoha zemích světa jsou nástroje Bohemia stá-le vyhledávané pro jejich vysoký standard kvality, příjemné herní vlastnosti a typický kulatý a vyrovnaný tón. Povědomí o nové značce na českém trhu bylo výrazně podpo-řeno zahájením výroby klavírů v roce 1995 ve zbrusu novém výrobním závodě v Hradci Králové, která doplnila do té doby tradiční výrobu uceleného sortimentu pianin v Jihla-vě. Postupně se sortiment rozšířil na plnou paletu od délky 156cm až po koncertní délku 272cm. Zákazníky jsou jak pri-vátní osoby jako pianisté či studenti konzervatoří, tak hlav-ně kulturní instituce jako divadla a koncertní sály a hudeb-ní školy všech stupňů v České a Slovenské republice. S tím jsou spojeny časté účasti ve výběrových řízeních, prezentace, přehrávky a výběry z více nástrojů pro konkrétní zájemce, což je organizováno v prostorách koncertního sálu, který je součástí hradeckého provozu. Čím více se daří prosazovat klavíry Bohemia českým subjek-tům, tím více sílí tlak na vytvoření důstojného zázemí neje-nom v Hradci Králové. To se konečně, po delším hledání vhodných prostor, daří v létě roku 2006 v Praze. V nově zre-konstruované budově bývalého ČKD v Praze Libni je zakou-pen prostor, který dokonale splňuje téměř všechny požadav-ky – plocha se 150 m2, s prosklenými výlohami a klimatiza-cí, dobrá dopravní dostupnost, bezproblémové zaparkování. Ve spolupráci se studiem architektů A6 je navržen vzdušný prostor, který nádherně snoubí prvky moderního interiéru, kde nechybí sklo, kov či moderní osvětlení, s mírně „kon-zervativním“ ale krásným designem královských hudebních nástrojů.
V novém Pianosalonu je permanentní přehlídka téměř kom-pletní řady pianin a klavírů Bohemia tak, aby bylo možné nabídnout výběr ze široké škály nástrojů jak pro začáteční-ky, tak i pro profesionální pianisty. Jsou zde pianina výšek od 109cm, která se už v Čechách jinak přestala vyrábět, přes 120cm a 125cm až po koncertní pianino výšky 132cm. Své místo zde mají klavíry téměř všech délek. Pestrá nabídka je obměňována tak, aby ukázala možné varianty povrchového zpracování a designu. Za zvláštní zmínku stojí nabídka digitálních pian „Bohe-mia“, která vhodně doplňuje sortiment akustických nástro-jů. Současné modely digitálního piana BDP-880 a digitál-ního klavíru BGP-1000 dokonale imitují herní vlastnosti akustických nástrojů – jsou vybaveny kvalitní vyváženou klá-vesnicí s 88 klávesami, mají 128 GM zvuků, 128-hlasou poly-fonii. Jsou MIDI kompatibilní a nabízejí nesčetně funkcí a doprovodů. Navíc mají dva vstupy na sluchátka, což umož-ňuje neomezené hraní a cvičení bez ohledu na čas i přípo-slech učitele či rodiče.V roce 2006 získal stoprocentní podíl ve fi rmě Bohemia Pia-no německý výrobce C. Bechstein, Berlin. Nová fi rma nese název C. Bechstein Europe s. r. o. se sídlem v Jihlavě. Teh-dy nabídla P. M. Investment své prostory i pro prezentaci exkluzívních německých nástrojů „C. Bechstein“, „Bechs-tein“ a „W. Hoff mann“, které patří ke světové špičce mezi klávesovými nástroji a jsou symbolem extra kvality a doko-nalého řemeslného zpracování. V Pianosalonu jsou k dispo-zici nástroje těchto tří řad. Široké spektrum nabídky nedávno doplnil i ekonomický model „Hofmann & Czerny“, 118B. Jedná se o pianino vyro-bené v Číně pod technickým dohledem fi rmy C. Bechstein. Nástroj je dokončený zkušenými klavírníky v Jihlavě. Zají-mavé je jeho porovnání cena-kvalita. V Pianosalonu je tento nástroj nabízen v černém lesku za 49 990,- Kč.Pianosalon spolupracuje s hudebními školami a nabízí své prostory pro přehrávky či komorní koncerty. Je velmi milé poslouchat malé i velké pianisty, kteří jsou překvapeni kva-litou vystavovaných nástrojů. Salon je otevřen denně od pondělí do pátku od 10 do 18 hod. (po dohodě i déle) a nachází se na adrese: Českomoravská 21, 190 00 Praha 9 – vedle Sazka Arény. Tel.: 296 645 405. Více informací najdete na www.pianosalon.cz . •
Pianosalon Praha
Fo
to a
rch
iv
Přehrávka Mezinárodní hudební školy
Fo
to a
rch
iv
sv�t hudebn ích nástroj!�
firma petrof a klavíryp $1% pasata p 123 storm � Ivan Vaculík
Vývoj hudebních nástrojů, jak je známe dnes, prošel celými staletími. Každá generace hudebních nástrojařů vždy hle-dala způsob jejich zdokonalení. Touto cestou prošel nejen vývoj klavírů a pianin, ale i lidí okolo nich. Také se změnil charakter výrobního procesu, který prošel cestou od výroby řemeslné k výrobě průmyslové. Již více než 53 let existen-ce oddělení vývoje fi rmy PETROF je pouze krátký časový úsek v tomto úsilí, ale přesto představuje etapu, kterou nel-ze v historii vývoje klavírů a pianin opomenout.V prvopočátcích, sám zakladatel fi rmy – pan Antonín Petrof – vnesl technická řešení klavírů a pianin PETROF jako své vlastní myšlenky do první řemeslné výroby. V dalším prů-běhu rozvoje fi rmy následovalo období, kdy veškeré změny a novinky v oboru realizoval opět sám, nebo se svými nej-bližšími spolupracovníky. Technický um se předával z gene-race na generaci. Významná změna nastala po znárodnění, kdy byl tento přirozený proces přerušen. Došlo ke spojení všech výrobců klavírů a pianin v tehdejším Československu a nastala situace, kdy bylo potřeba řešit přechod od výroby převážně řemeslné na výrobu průmyslovou. Zároveň bylo třeba unifi kovat konstrukce a technologie takovým způso-bem, aby umožnily zvýšit produkci, která po druhé světové válce nestačila poptávce. Také bylo nutné utřídit charak-teristické konstrukční a designové prvky tak, aby se staly typickými pro jednotlivé značky, pod nimiž se tehdy nástroje vyráběly. Proto bylo rozhodnuto tehdejším národním podni-kem „Továrny na piana“ zřídit vývojové oddělení. Jeho čin-nost byla zahájena v roce 1954 v Hradci Králové. Konkrét-ním úkolem bylo po roce 1954 vytvoření sortimentu nových modelů klavírů a pianin značek PETROF, WEINBACH, FÖRSTER, RÖSLER a SCHOLZE.Prvním cílem bylo vybudovat oddělení, v němž by konstruk-téři spolu s vysoce kvalifi kovanými dělníky zabezpečili, aby vyráběné nástroje byly vynikající nejen po stránce akustic-ké, ale měly rovněž zdokonalenou konstrukci a vynikající tónové vlastnosti. Vývojovým oddělením postupně prošla řa-da nadaných pracovníků, kteří konstrukčně a technologicky vytvářeli prototypy nových nástrojů, ať už jako konstruktéři a technologové, nebo jako dělníci. Za všechny je třeba zmí-nit alespoň některé z nich: zakladatele a prvního vedoucího oddělení Josefa Pracha, konstruktéra Miroslava Tauchma-na a posléze pokračujícího vedoucího Milana Klímu. V roce 1993 nastoupil do vývoje jako konstruktér Ing. Ivan Vaculík, který je od roku 1996 zároveň vedoucím oddělení. V současnosti tedy činnost vývoje zahrnuje především vývoj a stavbu prototypů nových nástrojů, dílčí inovace, konstrukč-ní úpravy, stavbu mistrovských klavírů PI Mistral, ale také například montáž elektronických doplňků do pianin a klaví-rů. Významnou součástí práce vývoje je v současné době také výroba exkluzivních a ojedinělých nástrojů. V nedávné době to bylo například pestrobarevné hravé pianino pro děti ve tvaru stromu, pianobar s vnitřním osvětlením a posezením pro 9 osob, nebo designérsky ojedinělý, mírně avantgard-ní „Jubilejní klavír“, vyrobený v roce 2004 při příležitosti 140 let založení fi rmy. V letošním roce vývoj Petrof posta-vil luxusní originální klavír P 210 pro Petera Kršáka, podle jeho vlastního architektonického návrhu. Ihned po instalo-vání klavíru v jeho bratislavské residenci byl nástroj hrán několika významnými slovenskými klavíristy. Do dnešního dne vyrobilo oddělení vývoje od svého založení v r. 1954 cca 250 prototypů pianin a klavírů.
Nejaktuálnějším produktem vývojového oddělení jsou kla-víry P 210 Pasat a P 194 Storm, o kterých je třeba se zmínit podrobněji.
Klavír PETROF 210 PasatV roce 2006 byl představen nový klavír PETROF 210 Pasat. Tento klavír reprezentuje nový design klavírů PETROF, byl vytvořen jako první z řady nově připravovaných koncertních klavírů, v jejichž konstrukci jsou použity nové prvky, vychá-zející z nashromážděných zkušeností, získaných při posuzo-vání vlastností stávajících mistrovských klavírů. Pracovníci vývojového oddělení navrhli a zrealizovali v tradiční kon-strukci klavírů Petrof mnoho novinek. Výzkumné oddělení provedlo zkoušky mnoha různých materiálů a jejich kombi-nací, výpočty menzur a jejich optimalizaci, vývojové oddělení pak navrhlo vlastní detailní konstrukci a zrealizovalo stav-bu klavíru. Klavír má především novou akustickou rozlohu (menzuru), zvětšila se délka basových strun i jejich dimenze směrem k většímu akustickému výkonu. V požadavku kla-vírních techniků se často vyskytovalo přání zavést do výroby nástroj s jednotlivým zavěšením strun. Nakonec byl postaven a používá tento způsob spolu s předními a zadními duple-xy jako první na světě. Je to umožněno extrémně širokým polem pro závěsy strun na litinovém rámu. V diskantu jsou použity přední duplexy a zadní duplexy. Jsou to části strun před a za vlastním aktivním úsekem struny, které přiznívají v harmonických intervalech k hlavní části struny. Tón nástroje je potom velmi bohatý, barevně zajíma-vý. Na nerezových podložkách jsou přesně rozmístěny bron-zové pražce, které pro jednotlivé strunové chóry defi nují dél-ku přiznívajících alikvotních úseků strun. Jejich povrchová úprava „antracit“ koresponduje s povrchem kobylky, který je v celé své délce grafi tován. Kobylka je provedena tradičním způsobem Petrof, avšak jsou na ni použity nové materiály. Výběr materiálů byl podřízen výsledkům a zkušenostem zís-kaným akustickým výzkumem a subjektivními poslechovými testy nástrojů, díky čemuž se dosáhlo perfektního přenosu vyšších a vysokých frekvencí strun do rezonanční desky.Rezonanční deska je vyrobena rovněž tradičním způsobem Petrof, avšak nově bylo řešeno její tvarování, které přispívá k lepší tvorbě tónů. Spolu s tloušťkou rezonanční desky bylo řešeno nově také její klenutí, které je teď společně se žebry
P 210 Pasat
Fo
to a
rch
iv
sv�t hudebn ích nástroj! �
asymetrické a nejen že lépe odolává tlaku strunového potahu, ale vytváří i lepší podmínky pro akustický projev klavíru. Rovněž kostra nástroje je řešena poněkud odlišně od běž-ných klavírů Petrof. Přestože zespodu se bude zdát kon-strukce na první pohled stejná, došlo opět ke změně materi-álů. Na částech v diskantu je použito javorového dřeva, nově přidaná další vzpěra v diskantu je zhotovena z tzv. LIGNA-MONU®, což je plastifi kované a následně zhuštěné bukové dřevo, zpracované speciální CZ technologií. Tento materiál dosahuje vysoké měrné hustoty a jí úměrně vysokých fyzi-kálních a mechanických vlastností a vysoké tvrdosti. Přední část kostry (tzv.prsní kus), je vyztužena vloženým ocelovým profi lem, do kterého je ukotvena speciální seřiditelná vzpě-ra, opírající se o litinový rám, která přenáší část zatížení liti-nového rámu strunami do mohutné kostry klavíru. Litinový rám je potom méně zatížen, což podporuje stabilitu ladění. Obvodová hrana lubů kostry klavíru, je řešena bez ostrých přechodů a ostrých koutů, což má vliv na lepší chvění des-ky. Umožňuje to snadnější dosažení potřebného sklonu lubů a deska se v přechodových plochách méně namáhá.Vzhledově je tento nový model snadno rozeznatelný zejmé-na při pohledu dovnitř nástroje, především jasnou barvou litinového rámu s diamantovým efektem ve vysokém lesku. V kontrastu s rámem dominuje vnitřní plocha ovinutí, na kterou je použita dýha eben macassar s fl ádrovou kresbou. Tím připomíná historické koncertní klavíry Petrof, které dříve mívaly vnitřek ovinutí v černém provedení. Použití vzácného exkluzivního ebenového dřeva umocňuje jedineč-ný dojem z nástroje. Upoutá rovněž provedením menzu-ry, jednotlivým zavěšením strun a kombinací černé a čer-vené plsti. Z vnějšího pohledu zachovává nástroj střídmý design koncertních nástrojů Petrof, nijak na sebe neupozor-ňuje, neprovokuje, přesto však působí ušlechtilým dojmem robustního nástroje.Klavír PETROF 210 v sobě uplatňuje poznatky nashromáždě-né za mnoho let výzkumu a vývoje pian. Jeho stavba v roce 2005 byla realizována za rekordně krátkou dobu tak, aby kla-vír mohl být předveden na začátku roku na NAMM show 2006 a mohl tím avizovat novou éru koncertních klavírů Petrof, které se tímto krokem posunuly opravdu mezi abso-lutní světovou špičku.
Klavír PETROF 194 StormTento klavír je, dalo by se říci, menším sourozencem již představeného klavíru P 210 Pasat. V každém případě je designem shodný litinový rám a provedení skříně včetně použitých materiálů.Především stejně jako u klavíru 210 je i v tomto nástroji použito jednotlivé zavěšení strun spolu s použitím duple-xů ve stejném provedení. Samozřejmě vše je propočteno na strunové délky modelu o délce 194 cm a také přizpůsobe-no prostorovým možnostem litinového rámu, zejména šířce pole pro závěsy strun. V diskantu jsou opět použity před-ní duplexy a zadní duplexy. Jejich provedení je stejné jako u klavíru 210 z nerezu a bronzu. Povrch kobylek je rovněž grafi tován v celé své délce, přičemž kobylky jsou provedeny tradičním způsobem Petrof, v dis-kantu je však také použito kvalitního ebenového dřeva.Spolu se změnou tlouštěk rezonanční desky bylo nově řeše-no její klenutí, obdobně jako u klavíru Pasat. Systém je vel-mi odolný tlaku strun a vytváří lepší podmínky pro tvorbu tónu, než tradičně klenutá rezonanční deska. Kostra nástroje je řešena obdobně jako u dosavadních kla-vírů Petrof. Přestože se bude zdát konstrukce opět stejná, přední část kostry je vyztužena stejným ocelovým profi lem jako u modelu 210, avšak bez spojení s litinovým rámem. Ocelový nosník zpevňuje příčnou konstrukci a tím podpo-ruje stabilitu regulace mechaniky, která je velmi citlivá na jakékoliv, byť i minimální deformace.
Nový klavír PETROF 210 Pasat vzbudil po svém uvedení na trh velkou pozornost odborníků z oboru konstrukce a výro-by klavírů ve světě. Na internetovém Piano Foru v rámci Piano World se v létě 2006 strhla diskuse o konstrukci kla-víru, do které se zapojil také známý australský konstruktér originálních klavírů Ron Overs, který ve svých klavírech používá některé shodné konstrukční prvky s klavírem Petrof Pasat. Ron v září roku 2005 prezentoval svůj nejlepší klavír umístěný v koncertním sále Sydneyské konzervatoře pro-duktovému managerovi fi rmy Petrof ing. Martinu Kobzovi a v internetové diskusi potom prohlásil, že se patrně Petrof nechal inspirovat jeho konstrukcí. To pro fi rmu Petrof neby-la lichotivá situace. Není příjemné být v pozici zloděje myš-lenek. Ale Petrof snadno prokázal, že v době návštěvy jeho pracovníka v Austrálii byl již návrh nového klavíru dávno na světě a rozhodující části již v tu dobu byly dokonce 4 měsíce vyrobeny. Inspirací pro nový klavír byly kromě jiného velmi staré prameny. Některá konstrukční řešení nového klavíru Petrof Pasat byla již v roce 1872 publikována v Německu v publikaci „Bildatlas zum Lehrbuch des Pianofortebaues“, podobné detaily použila ve svých nástrojích německá fi r-ma Schimmel v roce 1870, francouzská fi rma Gaveau také na konci 19. století, věhlasný Ital Paolo Fazioli v roce 1993, ale také Petrof ve 30. letech minulého století. Inspirací byly také některé současné principy využívané v audioprůmyslu. Nové klavíry Petrof Pasat a Storm jsou opravdu koncentrá-tem nejvyspělejších známých konstrukčních řešení, využí-vajících specifi ckých vlastností některých speciálních mate-riálů. Po krátké výměně názorů, kterou na internetu sledo-vala odborná veřejnost z celého světa, tak přátelství s pa-nem Oversem zůstalo zachováno a prestiž nových nástrojů PETROF díky tomu ještě vzrostla. Tímto osvětlením disku-se o původu konstrukčních detailů nového klavíru skončila a zůstalo pouze konstatování, že nový klavír se konstrukčně vydařil a má opravdu nádherný a velmi osobitý tón. •
P 194 Storm
Fo
to a
rch
iv
sv�t hudebn ích nástroj!�
pohled do sv�ta housla�ského �emesla v �echách ii.xii. dalibor bzirský� Rafael Brom
Od roku 2005 pracuje houslař Dalibor Bzirský ve svém ateliéru v Ovenecké ulici na Letné v Praze. S manželkou Petrou mají dvě dcery – patnáctiletou Anežku a devítimě-síční Valentinu.
Houslařské příběhy mají společný cíl, rozličná je ovšem podoba každé individuální cesty – byla ve vašem mládí nějaká pobídka k pozdějšímu výběru povolání – modelář-ství, práce se dřevem či hudba?Za mého mládí jsme bydleli na pražském Smíchově a jedno patro pod naším bytem žil soused jménem Jakub, který byl řezbářem. Víc o něm nevím, ale byl jsem u něj, jak se říká, pečený vařený každý den. Vyřezával loutky a různé plastiky a já jsem mu „v uvozovkách“ pomáhal s jeho řezbářským řemeslem. Nesmírně mě to bavilo a sám jsem si zkoušel vyrá-bět i nějaká drobná dlátka, například z deštníku a podob-ně, abych mohl sám produkovat nějaké ne přímo loutky, ale třeba hlavičky nebo nějaké dřevěné části. Jakub se v našem domě zdržel jen několik let a zase se odstěhoval.
Muzicírovali jste doma, hrál jste na housle nebo na kyta-ru?Na obojí, ale začal jsem s houslemi, protože tatínek také hrál na housle a maminka zpívala ve sboru. U nás i u sou-sedů, protože tam probíhaly pěvecké zkoušky, jsem potká-val spoustu muzikantů. K nám chodili tatínkovi kolegové z orchestru, tehdy Brixiho akademického souboru, dnes Brixiho komorního orchestru, takže s hudebníky i s nástro-ji jsem se setkával už odmalička.
Kdy jste poprvé housle „otevřel“, myslím, kdy jste se sezná-mil s vnitřkem nástroje?První housle, kvůli opravě, jsem otevřel asi až v učení, ale já jsem nejdříve samozřejmě nezačal opravou, ale výrobou nových houslí. To mně bylo možná deset a byla to tehdy ona doba, kdy jsem navštěvoval pana Jakuba o patro níž. Tehdy jsem si řekl, že by bylo hezké, kdybych zkusil udě-lat housle. Vyvrátil jsem dvířka ze skřínky, která už k niče-mu nesloužila, a ze smrku těch dvířek jsem vyrobil svrchní i spodní desku (tehdy už jsem věděl, že desky jsou dlabané) a luby jsem tehdy ohnul snad nad svíčkou nějakým napros-to zoufalým způsobem. No a ty housle samozřejmě vypada-ly asi tak jako lidový nástroj někde z hor, kde výrobce má jednu kudlu, se kterou vyřezává v zimě koníky a pak se s ní rozhodne vyřezat housle.
Chtěl jste už tehdy být houslařem nebo řezbářem? U mě to bylo tak, že tatínek velmi pozorně sledoval, co mě baví, a pokaždé když zjistil, že by mi něco i mohlo jít, tak mě to u někoho nechal dělat serióznějším způsobem. Zabý-val jsem se tak např. i nějakou drobnou elektrotechnikou a podobně, až jsem přišel k houslařině, která navíc tatín-ka zaujala. Tehdy mi bylo asi třináct let, když jsme navští-vili pana houslaře Bohuslava Langera, který pracoval na Petrském náměstí v opravně hudebních nástrojů a k němuž jsem potom chodil asi dva roky. První skutečné housle jsem částečně vyrobil u něj v dílně, částečně doma na židli. Žád-né velké umění to nebylo, ale dodneška na ně hraji. Později, když jsem se učil v Náchodě řemeslu, jsem tam hrál v komor-
ním orchestru, vedle toho jsme měli kvarteto hrající baroko a lidový soubor, který hrál valašskou muziku. Při valašské veselici se samozřejmě hraje i venku, a tak mi housle také zmokly, všechno ale zvládly a přežily.
Po základní škole jste šel na průmyslovku, na kterou?Byla to Strojní průmyslová škola v Praze na Smíchově a nastoupil jsme tam z toho důvodu, že tatínek je inženýr. Byla to schůdnější cesta ke vzdělání, a pod rodičovským dozorem jsem také zdárně dostudoval. Vedle toho jsem pro-vozoval samozřejmě muziku a dál jsem se trošičku zajímal o houslařinu. Teprve po maturitě bylo zřejmé, že ta stroja-řina nebo technický obor tohoto typu pro mě asi nebude to pravé ořechové. Nastoupil jsem tedy do učení jednak k panu Jaromíru Joo do Náchoda a zároveň jsem se dálkově učil v Lubech u Chebu. Tam jsem dojížděl několikrát za rok sklá-dat zkoušky z teoretických předmětů a zároveň jsem přivážel práci – části houslí, které jsem zhotovil právě u pana Joo.
Takže chronologie letopočtů vašeho studia je tato: v roce 1986 jste začal studovat Strojní průmyslovou školu v Pra-ze, maturitu jste udělal v roce 1990 a hned na podzim tohoto roku jste se začal učit houslařinu v Lubech u Che-bu a u pana Jaromíra Joo v Náchodě.V Lubech jsem absolvoval učební obor v letech 1990–92 a to hlavně kvůli tomu, abych si mohl otevřít živnost. Proto jsem potřeboval výuční list, který mi pan Joo samozřejmě dát nemohl, ale u něho jsem dostal velmi kvalitní základy řemes-la. Byl jsem u něho až do roku 1996. Byla to nesmírně cen-ná zkušenost. Já jsem k němu nastupoval s podmínkou, že budu mít velmi přísný pracovní režim, kterého jsem se nej-prve lekl, pak jsem poznal, že pan Joo je přísný učitel, ale nesmírně vlídný člověk. Škola u něj byla vynikající. Během času jsem přemýšlel o tom, že bych odjel do italské Cremo-ny, ale oženil jsem se, přišla na svět dcerka a samozřejmě jsme zůstali v Náchodě. Ale vůbec toho nelituji, protože ta italská škola je sice vynikající, ale základy řemesla, které mi tak skvělým způsobem dal pan Joo, ani v těch nejlepších svě-tových školách nenajdete.
Svou dílnu jste si otevřel v roce 1996 v Praze?Ano, to jsme se odstěhovali do Prahy, ale předtím bylo něko-lik časových období, ve kterých se prolínalo více událostí. Rok 1996 znamenal úplné osamostatnění, otevřel jsem si dílnu v Praze na Smíchově. Nastěhoval jsem se s rodinou do bytu vedle rodičů, který se shodou okolností uvolnil. Bylo to ve Štefánikově ulici č. 95, vedle divadla Labyrint. Během práce u pana Joo se mi v roce 1994 naskytla možnost vyjet na zkušenou do Švýcarska, a to díky tomu, že můj otec, který
Dalibor Bzirský
Fo
to a
rch
iv
sv�t hudebn ích nástroj!
se staral o koncertní a nahrávací aktivitu Brixiho orchestru, spolupracoval s panem Meistrem ze švýcarského Bielu. Ten ho upozornil na to, že jeden švýcarský houslař hledá někoho do svého ateliéru. Využil jsem toho a hned jsem se na něko-lik dní vydal do Švýcarska, do města La Chaux-de-Fonds ve francouzském kantonu k houslaři, který se jmenuje Claude Lebet. Tam jsem pracoval v letech 1996–97, kdy už jsem měl samostatnou dílnu, nejprve čtyři týdny jednou za dva měsí-ce a pak jsme se do Švýcarska s celou rodinou nastěhova-li. Žili jsme tam celý rok. Po návratu jsem ale v návštěvách pokračoval a to už v kratších termínech. Tehdy už jsem však nepracoval pouze v La Chaux-de-Fonds, ale i v Lebetově ate-liéru v Římě. Nebyl to vůbec pohodlný život, ale získal jsem nesmírně cenné zkušenosti, protože Lebetův ateliér je stá-le plný vzácných nástrojů. Právě zde se koncentruje mnoho oprav, prodejů, expertíz a dalších činností. Zhruba v roce 2001 se pan Lebet rozhodl, že opustí Švýcarsko, prodal pře-krásný pětipodlažní dům z roku 1805, který byl plný houslí, a odstěhoval se do Říma. Systém mé práce dnes tedy spočí-vá v tom, že každý měsíc létám na jeden týden až deset dní do Říma, kde dělám opravy a také nové housle pro dílnu pana Lebeta. Ta nejenže vypadá, jako by byla z 18. století, ale v podstatě zachovává i princip výroby charakterisetický pro tuto dobu. Pracuje v ní více lidí, a tak se pan Lebet, jako mistr, zabývá už víceméně jenom různými detaily. Zabezpe-čuje však práci pro dílnu, dělá expertízy, píše odborné člán-ky a knihy, pořádá různé konference a výstavy (například nástrojů římské školy), ať už je to s nástroji z vlastní sbír-ky nebo z majetku kolegů. V dílně je nezbytná sekretářka, která mluví pěti jazyky, pracuji tam já a v mém případě to znamená mluvit minimálně anglicky, italsky a francouzsky, protože pan Lebet má stále množství klientů ze Švýcarska a z Francie. Dalšími pracovníky v ateliéru pana Lebeta je další houslař z Francie, který tam už takové tři roky pracuje nastálo, a dalším spolupracovníkem fi rmy je smyčcař, kte-rý pochází také z Francie, kde má svůj ateliér. Ten dojíždí a dělá pro fi rmu „Claude Lebet a Roma“ opravy, restaurová-ní a nové smyčce. Tento fi remní systém, který vždycky fun-goval, ať už se jednalo o Stradivariho nebo kohokoli jiného, funguje i v ateliéru pana Lebeta.
Z vašich internetových stránek vysvítá, že se účastníte sou-těží, co vám přinášejí ? Většinu svých nástrojů stavím jako kopie nebo volné imita-ce a abych si ověřil svou schopnost koncentrace, vůle a přes-né práce, tak se účastním čas od času i některé mezinárod-ní soutěže. Je také důležité vidět nové nástroje a potkávat se s lidmi a pak, zcela jednoduše jsem si říkal: moji přátelé byli na soutěži, tak půjdu také. Časem došlo k poznání, že je důležité vědět, kdo zasedá v porotě a podle toho upravit vzhled houslí, je tedy třeba znát zvyklosti. Soutěže v Polsku jsou striktní, v Paříži je svobodnější přístup k individualitě, tam jsem se vedle Jana Špidlena umístil na dobrém místě. V ateliéru J. a P. O. Špidlenů jsem formou konzultací zís-kal hodně podnětů a v této souvislosti musím zmínit i ateliér Vladimíra Pilaře. Pro mne je důležité orientovat se i v orga-nizaci soutěží, protože jsem členem společnosti Věncesla-va Metelky, která pořádá mezinárodní houslařské soutěže v České republice.
Přehled dosavadních soutěžních výsledků Dalibora Bzir-ského:Náchod 1997: cena polské asociace houslařů za nejosobitější zpracování, Paříž 1999: 9. místo za housle a rovněž 9. místo za violu, Poznaň 2001: 2. místo za houslařskou práci, cena maršálka velkopolského vévodství za nejlepší řezbu hlavič-ky, Moskva 2002: 4. místo za housle
Uchováváte si údaje o svých nástrojích, kdo na ně hraje?V poslední době si schovávám fota a údaje jen u některých nástrojů. Dodnes jich mám hotových 91 a to počítám jak ty, které postavím v pražském ateliéru, tak ty, které jsem udě-lal pro fi rmu Claude Lebeta. Mám nástroje v České fi lhar-monii, Pražském komorním orchestru, orchestru Národní-ho divadla a tak dále.
O nástroji Dalibora Bzirského může podat svědectví i houslová virtuózka Gabriela Demeterová: Je to menší viola, kterou při recitálech snadno měním za housle. A protože mám ráda model Guarneri del Gesù, postavil Dalibor Bzirský violu právě podle jeho slohu, a to přesto, že se nedochovala žádná viola tohoto mistra. Veli-kost korpusu je menší, ale co se týče klenby desek, je zacho-ván charakter vrcholných Guarneriho nástrojů. Vzhledem k menšímu korpusu je obdobně menší i hlavička nástroje. Povrchová úprava je podobná stavu laku na houslích z roku 1737, které nesou jméno King Josef. •
Volné zpracování houslí G. Guarneri del Gesù 1737
Fo
to a
rch
iv
revue hudebn ích nos i�!�
Slavnostní prezentace nového kompakt-ního disku společnosti ARCODIVA, UP 0101 Duchovní skladby W. A. Mozar-ta, se uskutečnila v neděli 21. 10. v Brně v rámci prvního abonentního koncertu Českého fi lharmonického sboru. Simo-na Houda-Šaturová, Čeští komorní sólis-té (Ivan Matyáš) a Český fi lharmonický sbor se sbormistrem Petrem Fialou spolu oslavili zároveň i významné mezinárodní ocenění sboru prestižní evropskou cenou ECHO KLASSIK, kterou získal hned ve dvou kategoriích. Za nahrávku kompletu Brucknerových motet a za nahrávku roz-sáhlého oratoria Ference Liszta Christus – v obou případech společnost MDG. Udí-lení ceny ECHO KLASSIK Českému fi l-harmonickému sboru a Petru Fialovi pro-bíhalo v mnichovském Gasteigu paralelně s prezentací kompaktu společnosti Arco-Diva. Zástupci Deutsche Phono-Akade-mie přijeli v listopadu ještě do Brna pře-dat tuto cenu Petru Fialovi a všem členům Českého fi lharmonického sboru osobně.
V těchto dnech vychází i unikátní CD cem-balistky Edity Keglerové se čtyřmi koncer-ty pro cembalo a orchestr J. A. Bendy. Jedná se o koncerty C dur a D dur, které již v 70. letech nahrál soubor Ars rediviva, a kon-certy G dur a F dur, jež jsou v podání Edity Keglerové a souboru Ensemble Hipocond-ria nahrány ve světové premiéře. CD, kte-ré vydává společnost ARTA RECORDS, bylo slavnostně představeno 30. 10. v rámci vystoupení tohoto souboru a sólistek Ivany Bilej Broukové (soprán) a Markéty Cukro-vé (mezzosoprán) v Barokním sále Štern-berského paláce Národní galerie v Praze.
Nové CD Jana Pěrušky s názvem Nezná-má česká viola (ARTESMON) nabízí kon-certy pro violu J. K. Vaňhala, F. X. Brixiho
a J. Puschmanna – všechny v C dur, z nichž díla Brixiho a Puschmanna jsou nahrány ve světové premiéře. Sólistu doprovází Orchestr členů České fi lharmonie, řízený Andreasem Weiserem.
Kytarista Jan-Matěj Rak během koncertu v Mánesu 25. 9. pokřtil své nové CD s pís-němi Jaroslava Ježka. Pod názvem Ježkovy vwoči mu ho vydal AMOS a vwoči v názvu zcela úmyslně připomínají oba protagonis-ty Osvobozeného divadla Voskovce i Weri-cha. V Mánesu Rak zahrál všechny písně z alba a přídavky a několikrát ho podpo-řili i bratři Zpěvákové (Martin – kontra-bas a Michal – klarinet). Kmotrem alba byl herec Alfred Strejček, jenž je zároveň majitelem vydavatelské fi rmy Amos a kte-rý místo šampaňského připil novince čer-stvou dešťovou vodou. Rak vyjádřil radost nad tím, že křest se konal právě v Mánesu, který Ježek se svými přáteli často navštěvo-val, a v den, kdy se před 101 lety narodil. CD nelze, bohužel, koupit v obchodech a lze si ho pouze objednat u interpreta či jeho manažerky Mileny Kratochvílové (www.janmatejrak.cz). Shodou okolností ve stej-ný den byly o Jaroslavu Ježkovi spuštěny webbové stránky. www.jaroslavjezek.info. Připravila je Společnost přátel Jaroslava Ježka a lze na nich najít veškeré informa-ce o skladateli, jeho životě a tvorbě. vla
Krátká jednoaktová opera slavného fran-couzského fi losofa a skladatele Jeana Jacqu-esa Rousseaua (1712–1788) – Le Devin du Village (Vesnický věštec, 1752) – zosobňuje jedno z hlavních hesel 18. století: zpět k pří-rodě. Jedná se v podstatě o intermezzo – reakci na Pergolesiho dílo La serva pad-rona. V této i jiných komických operách navázal Rousseau na italskou operu buf-fu (tři sólisté + tři drobnější pantomimic-
ké role). Dílo pro zbrusu novou nahrávku s použitím dobových nástrojů nastudovali Gabriela Bürgler – soprán, Michael Feyfar – tenor, Dominik Woerner – baryton, Can-tus Firmus Kammerchor a Cantus Fir-mus Consort v čele s Andreasem Reizem. Titul vychází pod objednacím číslem CPO 777260 u fi rmy CPO (CLASSIC). Dopo-ručujeme!
Melodická invence a přesný cit pro okamži-tě fungující ústřední témata učinily Karla Svobodu častým spolupracovníkem fi lma-řů a televizních tvůrců. Na novém výběru fi rmy SUPRAPHON, opatřeném objed-nacím číslem SU 5871-2, najdete jak hud-bu z hraných pohádkových fi lmů, tak také nejzajímavější části soundtracků k animo-vaným seriálům často celosvětové popu-larity. Celkem 36 různě dlouhých ukázek vás tak provede československými fi lmy Tři oříšky pro Popelku, Jak se budí prin-cezny a Sol´nad zlato, patřící mezi klasiku nejen u nás, ale i v zahraničí, a to zejmé-na v německy mluvících zemích. Navíc vám toto cédéčko dává premiérovou šanci hudebně si připomenout kreslené hrdiny Wickieho, Nilse Holgerssona a Pinocchia, v televizní podobě známé i z našich obra-zovek. Kolekci nápaditých a atraktivních skladbiček uzavírá včelka Mája, bez které by výčet byl docela určitě nekompletní. Pro děti všeho věku, fi lmové fanoušky i vyzna-vače hudebního kumštu Karla Svobody je tu tedy mimořádná příležitost podělit se s podobně naladěnými posluchači v zahra-ničí o další barevné střípky do mozaiky odkazu Karla Svobody, oprávněně uzná-vaného pro desítky velkých popových hitů, muzikály i scénickou hudbu.
Till Eulenspiegel je známým hrdinou lidových pověstí. Jeho příběh zhudebnil např. Richard Strauss a vytvořil tak zají-mavý hudební portrét tohoto hrdiny. Dra-matické oratorium na námět Enšpígla složil v letech 1937-1938 také žák Busoni-ho, Wladimir Vogel (1896-1984), který byl německo-ruského původu. Oratorium pro soprán, dva recitátory, sbor a orches-tr vychází v těchto dnech na 2 CD u fi rmy CPO (CLASSIC) ve švýcarské interpreta-ci (Eveline Didi, Jean Winiger, Marie-� e-rese Letornay, Choeur des XVI, Orchestra della Svizzera Italiana v čele s Lukou Pfaf-fem), která je zároveň světovou premiérou (CPO 999960).
Angela Hewitt se velice rychle stává jed-nou z nejuznávanějších pianistek naší doby – její bachovské nahrávky považují někteří muzikologové za referenční. V srpnu 2007 zahájila tato vynikající kanadská klavírist-ka bachovské turné, při kterém publiku ve více než 25 zemích 6 kontinentů předve-de Dobře temperovaný klavír, 48 preludií a fug, BWV 846-893. Při této příležitos-ti vydává fi rma HYPERION (CLASSIC) v limitované edici box s nahrávkou kom-pletní verze tohoto rozsáhlého díla (CDS 44291/4), mnohými kritiky označenou za zcela bezkonkurenční. Doporučujeme!
Před sto lety byl Nikolaj Metner považo-ván spolu se Sergejem Rachmaninovem a Alexandrem Skrjabinem za jednu z nej-
Dne 3. 10. v Hotelu Crowne Plaza Prague proběhl v rámci koncertu komorního cyklu Hudební čtvrtky
s Českou komorní fi lharmonií s názvem Hudba na dvoře Josefa II., kde pod taktovkou Vojtěcha Spur-
ného zazněla díla W. A. Mozarta, J. Haydna, L. Koželuha, A. Salieriho, J. Haydna a Ch. W. Glucka, křest
dalšího CD tohoto orchestru. Jedná se již o třetí nahrávku z cyklu Čeští mistři baroka a klasicismu,
která pod labelem ALTO vychází ve Velké Británii a na níž najdeme díla J. A. Bendy, J. Bárty, F. X. Rich-
tera, J. V. Stamice a J. K. Vaňhala. Na snímku zleva kmotra CD paní Ester Janečková, hlavní dirigent
Vojtěch Spurný a umělecký vedoucí České komorní fi lharmonie Zdeněk Adam. F
oto
arc
hiv
revue hudebn ích nos i�! �
větších nadějí ruské hudby, a to i přesto, že byl v kompozici samoukem. Po Velké říjnové revoluci byl ale nucen Rusko opus-tit a odejít do západní Evropy. Nahrával na válečky pro společnost Welte-Mignon a během 30. let zrealizoval řadu nahrávek pro Columbii a EMI. Klavírista Severin von Eckardstein nahrál pro fi rmu DAB-RINGHAUS UND GRIMM (CLASSIC) několik jeho významných skladeb, které se nesou v pozdně romantickém duchu, při-pomínajícím Rachmaninova (Sonáta op. 25, č. 2, Canzona matinata op. 39, č. 4, Sonata tragica op. 39, č. 5 ad.). Titul vychá-zí pod objednacím číslem MDG 6041465.
V edici Salzburg Festspieldokumente vychází speciální verze Mozartovy slavné opery Idomeneo, král krétský. Jejím auto-rem je Richard Strauss, který ji připravil v letech 1930-1931. Živou nahrávku kon-certního představení z roku 2006, na němž se podílejí sólisté Robert Gambill (tenor), Britta Stallmeister (soprán), Camilla Nylund (soprán), Iris Vermillion (mezzo-soprán), Christoph Pohl (baryton), Jacqu-es-Greg Belobo (tenor), Rainer Büsching (bas) a orchestr a sbor Saské státní ope-ry v Drážďanech, řídí Fabio Luisi. Titul(2 CD, 116 minut) vychází u fi rmy ORFEO (CLASSIC) pod objednacím číslemC 701072. Doporučujeme!
Když Leopold Stokowski zahájil svou diri-gentskou kariéru, byla to právě Wagnero-va hudba, které se věnoval nejdříve. Lás-ka k Wagnerovi mu pak zůstala po celý život a předával ji posluchačům několika generací orchestrálními úryvky, které sám zaranžoval a nazval „Symfonické syntézy“ (Tristan a Isolda, Parsifal, Prsten Nibelun-gův). U fi rmy NAXOS (CLASSIC) vychá-zejí v podání José Serebriera a Bournemou-th Symphony Orchestra (8.570293), kteří již natočili mj. album Stokowského aranž-má Obrázků z výstavy M. P. Musorgského.
Dalším přírůstkem edice Salzburg Fest-spieldokumente je digibox obsahující dosud nevydané nahrávky mozartovských matiné z let 1988-1993 (Klavírní koncer-ty KV 413, KV 246 a KV 415; Divertimen-ta KV 136 & 113; Aria KV 582, CassationKV 63 & KV 99; Symfonie KV 183; Malá noční hudba KV 525). U fi rmy ORFEO (CLASSIC) vychází u příležitosti desáté-ho výročí úmrtí Sándora Végha, který řídí orchestr Camerata Academica Salzburg, na klavír hraje András Schiff , dirigentův oblíbený sólista, zpívá sopranistka Daph-ne Evangelatos. Sándor Végh byl v mnoha aspektech velmi významnou postavou sal-cburského hudebního života – jako sólista, komorní hudebník, orchestrální dirigent i učitel. Jeho působení na Salcburských hudebních slavnostech je dobře zdoku-mentováno na četných nahrávkách u vyda-vatelství Orfeo. Nabízený titul vychází pod objednacím číslem C 741073 (3 CD, 228 minut).
Charles Valentin Alkan (1813-1888) byl jedním z největších skladatelů-klavíris-tů v historii, jeho tón byl stejně originál-ní jako např. Chopinův či Lisztův. Kon-cert pro sólový klavír op. 9 č. 8-10, který
společně s kompozicí Troisième recueil de chants, op. 65 vydává fi rma HYPERI-ON (CLASSIC), patří k jeho umělecké-mu vrcholu a je technicky značně nároč-ný. Vychází pod objednacím číslem CDA 67569 v neodolatelném podání kanad-ského klavíristy Marka André Hamelina, jehož průkopnické alkanovské nahrávky získaly již mnohá ocenění (� e Guardi-an, BBC Music Magazine, Fanfare USA, International Record Review aj.).
Série sólových recitálů edice Orfeo d´Or (ORFEO – CLASSIC) pokračuje live nahrávkou maďarského pianisty žijícího ve Švýcarsku, Gézy Andy, který byl rov-něž úzce spjat se Salcburskými hudebními slavnostmi. V průběhu dvaceti let se Anda objevil prakticky na každém ročníku. Pro svůj poslední recitál v roce 1972 zvolil bar-vitý a stylově velmi rozmanitý program, který respektuje jeho noblesní umění (J. S. Bach: Partita BWV 826; F. Chopin: Soná-ta op. 35; M. Ravel: Valses nobles et senti-mentales; R. Schumann: Carnaval op. 9). Doporučujeme!
Čtvrtý a zároveň poslední díl dlouhodo-bého projektu, který zahrnuje všechny Brahmsovy symfonie v podání špičkových interpretů současnosti – London Philhar-monic Orchestra, řízeného skvělou ame-
rickou dirigentkou Marin Alsopovou, jejíž nahrávky Adamse, Bernsteina a Glasse (vše Naxos) nasadily velmi vysokou laťku pro interpretaci soudobé hudby, vydává fi r-ma NAXOS (CLASSIC). Titul obsahuje Symfonii č. 4 e moll, op. 98 a 21 Uherských tanců WOO 1 (výběr v aranžmá P. Breine-ra pro orchestr) a vychází pod objednacím číslem 8.570233. Doporučujeme!
David Dorůžka, jazzový kytarista a sklada-tel, zhudebnil básně Jiřího Ortena a Emily Dickinsonové a začátkem října je nahrával v Praze spolu se švédskou zpěvačkou Josefi -ne Lindstrandovou. Ta na něm zpívá ang-licky, švédsky a česky, CD by mělo vyjít na jaře 2008 u ANIMAL MUSIC a v Dorůž-kově triu na něm účinkují i dva polští jaz-zmeni, bubeník Lukasz Zyta a kontraba-sista Michal Baranski. vla
Nahrávka plná kontratenorových árií z hrdinských baletů a lyrických tragédií (Platée, Dardanus, Castor et Pollux, Zoro-astre aj.) Jeana Philippa Rameaua (1683–1764) vychází u fi rmy NAXOS (CLASSIC) v podání renomovaného lyrického tenoris-ty Jeana Paula Fouchécourta (8.557980), jednoho z největších současných specia-listů na francouzský barokní repertoár. Doporučujeme!
Zpracovala Hana Jarolímková
Vydavatelství ARTESMON ve spolupráci s Českou fi lharmonií pořádalo křest CD Jiří Pospíchal a Col-
legium českých fi lharmoniků (Sarasate: Carmen Fantasy, Op. 25, Massenet: Méditation ze skladby
aïs, Saint-Saëns: Introduction a Rondo capriccioso, op. 28, Rachmaninov: Vocalise, op. 34, č. 14,
Čajkovskij: Valse-scherzo, op. 34, Fauré: Après un rêve, op. 7/1, Sarasate: Zigeunerweisen, op. 20).
Křest, kterého se v roli kmotra zúčastnil Karel Holas, člen skupiny Čechomor, se konal pod zášti-
tou generálního ředitele České fi lharmonie Václava Riedlbaucha 29. 10. ve foyeru balkonu Rudolfi na.
V rámci podvečera představilo Collegium českých fi lharmoniků i svoje další CD, které uvádí fi rma ARC
MUSIC na japonský trh. Obsahuje nejslavnější japonské lidové písně (Solan Busch, Sakura ad.) a vedle
Collegia českých fi lharmoniků na ní účinkuje Joji Hirota s japonským dětským sborem. Na snímku zleva
Jan Šimon, zástupce vydavatelství Artesmon a protagonista jeho nového CD, Jiří Pospíchal.
Fo
to J
iří S
ku
pie
n
Fo
to J
iří S
ku
pie
n
revue hudebn ích nos i�!�
HÄNSLER CLASSIC LC 6047Robert Schumann: Fantazie C dur, op. 17, Ludwig van Beethoven: Sonáta Es dur pro klavír č. 13, op. 27, č. 1, Ludwig van Beethoven: Sonáta cis moll pro klavír č. 14, op. 27, č. 2, Robert Schumann: Toccata C dur, op. 7Eugene Mursky – klavírNahráno na koncertní křídlo Kauter Omega 220 v sále Filharmonie Filderstadt 12.–14.května 2007, hudební režie Chrispoh Herr, ladění a příprava klavíru Hermann Kaufmann. Celkový čas 66:51
� Miloš Pokora
Mladý klavírista Eugene Mursky, rodák z Uzbekistánu, školený v Taš-kentu, Moskvě a Badeb-Wüttem-bergu, se vyhoupl na výsluní před dvanácti lety, kdy zvítězil na svě-tové pianistické soutěži v Londýně a od té doby plní prestižní koncertní sály světa. Na tomto CD pro vyda-vatelství Hänsler Classic, pro něž nahrává, nabízí vesměs repertoá-rové dominanty, takže si poslucha-či mohou spolehlivě ověřit, v čem jeho kvality spočívají. Schuman-novu Fantazii C dur hraje ve vstup-ní části něžně a vzhledem ke své-mu mládí až s překvapivě vemlou-vavým přídechem melancholie, ale současně lehce, a to i v takových partiích (oblast 2. tématu prová-zeného staccatově fi gurovaným basem), které svádějí k robustnější-mu pianistickému projevu. Marcia-le 2. části dává úžasný spád, aniž by zploštil jakýkoliv detail nebo vnitřní kontrast, což dokládá zejména v je-jím druhém díle, kde zajímavě roz-krývá zvukový prostor mezi svrchní a spodní linkou. I ve volné třetí čás-ti, s obzvlášť přesvědčivě vypointo-vaným vyústěním do závěrečného rozkladu, cítíme silný prožitek - celé toto zvláštní pásmo, které předjí-má Lisztovu fantazii, jako by v jeho podání dostávalo jakýsi proteple-
ný náboj. Schumannova virtuózní Toccata C dur se Murskému odvíjí ve strhujícím motorickém tahu, až na místa, kde si pianista ve snaze rozestřít co nejplastičtější obraz proplétajících se hlasů, pomáhá až příliš rozvrásněnou agogikou. Je to zajímavé pojetí, technicky svrcho-vané, a zároveň ve srovnání s vět-šinou vrcholných interpretací této skladby, o poznání lyričtější, při-pomínající slavné schumannnov-ské kreace Richterovy. Zvlášť pře-svědčivě se Murskému daří prosa-dit první z Beethovenvných sonát „Quasi una fantasia“ (Es dur op. 27,č. 1), v níž nás okouzluje krajně rozvířeným pohybem, s vychut-náním každičkého klíčového hla-su a protihlasu. Ve vstupní partii 1. věty jako by o něčem vyprávěl, zatímco v následujícím Allegru před námi otevírá obraz nejprudší smrš-tě. V Allegru molto vivace dokona-le vystihuje autorovu tvrdošíjnost i hravost. Adagio pianistovi zpívá a jeho fi nální fi gurativní kadence v diskantech zvoní. Allegro vivace vychází Murskému brilantě, v poz-dějších fázích však ale v trochu ruši-vě rozkolísaném tempovém plánu. Zážitkem je poslouchat v Murské-ho podání Beethovenovu Soná-tu cis moll „Měsíční svit“, rozkry-tou v 1. větě asentimentálně, ale přitom měkce a něžně (nikoli jako preludium, jak se stalo módou), a v Allegrettu opět úchvatně hra-vě, coby ideální protiváhu k oběma zatěžkaným krajním větám. Kapito-lu samu pro sebe pak představuje Rondo - výbušné, na doraz rozví-řené, umocněné pravou beethove-novskou akcentací. Logickou sou-částí tohoto znamenitého a pro-fesionálně realizovaného snímku je stejně profesionálně vybavený buklet.
ROSA RD 1639Jacobus Handl Gallus: MUSICA NOSTER AMOR (Moralia High-lights)Societas Incognitorum – Yvetta Fendrichová, Kateřina Šujano vá, Daniela Tomaštíková, Eduard To-maštík, Martin Šujan Barbara Maria Willi – loutnové cembaloHosté: Jan Mikušek, Lukáš Krejčí Nahráno 2.–4. 7. (Gallus) a 9. 7. 2007 (loutnové cembalo) v kapi-tulní síni bývalého premonstrát-ského kláštera (dnes Vojenská nemocnice) v Brně, hudební režie Libor Mathauser, zvuková režie Václav VlachýCelkový čas: 73:52
� Miloš Štědroň
Dlouho už jsem neslyšel tak inspi-rativní nahrávku, jakou je spojení Societas Incognitorum a Barba-ry Marie Willi na disku nazvanémpříznačně Musica noster amor podle moralia Jakoba Handla Galla se stejným textem. Umě-lecký vedoucí vokálního souboru Societas Incognitorum Eduard Tomaštík na ní představil výběr z moralit a morálních harmonií jed-noho z největších skladatelů druhé poloviny 16. století Jakoba Handla Galla. Slovince z Ribnice, odchova-ného hudebně v prostředí vídeň-ského dvora a putujícího rakous-kými a moravskými kláštery až do již císařské Prahy za vlády Rudolfa II., prosadili postupně muzikologo-vé Ciril a Dragotin Cetkové, úzce spojeni s českou kulturou. Pokus o Galla vyšel více než stoprocent-ně. Zaalpský Palestrina je dnes čím dál tím více považován za excelentní zjev středoevropského manýrismu – skladatele velikosti Monteverdiho. K jeho prosazení přispěla významně česká nahrávka Pražských madrigalistů pod Miro-slavem Venhodou pro Supraphon.Ta je dodnes vysoce podnětná a často si ji připomínáme. Tomaštík
má po 40 letech těžkou úlohu jak nově po Venhodovi přečíst a vysvět-lit zhruba sedm shodných skladeb. Tomaštík pracuje s perfektně sla-děným ansámblem, zva žuje fi gu-ričnost Handla, o které se už hodně analyticky pojednává za posledních třicet let a vymýšlí vlastní a zce-la nová pojetí toho, co již dávno ústrojně vešlo do širšího thesauru hudby v našich zemích. Tak třeba: ve známé Currit parvus lepulus chápe obdobně jako Miroslav Ven-hoda před 40 lety, že tato morální harmonie volá po ubíhavém a pravi-delném rytmickém podkresu – Ven-hoda používal tamburinu, Societas Incognitorum vymyslela dechový, přesně pulzující témbr běžícího zajíčka, do kterého se augmentova-ně promítá občas psí štěkot (… quid feci nobilibus, quod me fugant cani-bus …). Tyto témbrové improvizace jsou časté, ale vždy přicházejí jako uvolnění pevné a přesně interpreto-vané faktury. V záhadné Barbara, celarent, Darii, ferio atd. dirigent spojil celou formu do jednotného rychlého běhu na rozdíl od Venho-dy, který nechá v polovičním tempu pedantsky slabikovat sylogismy. Obě interpretace mají své oprávně-ní. Hlasy kmenového souboru i hos-tů se skvěle pojí, akcenty vycházejí do drobných detailů, je slyšet, jak se zpěváci sami bavili při interpretaci těchto skvostných textů, o nichž už víme, že jsou kolážemi Vergilia, Ovidia, Horatia, Archipoety, různých přísloví vesměs z okruhu Proverbia dicteria a nových nebo spojovacích textů od samotného Galla.Zcela zvláštní kapitolu na tomto disku tvoří Hasslerovy a tabulatu-rové skladby, interpretované na loutnové cembalo Barbarou Marií Willi. To je dokonale vyvážený blok naplněný zajímavou, známou a při-tom objevně zahranou hudbou, k níž se bude interpretka i poslu-chači evidentně navracet.Jedním slovem: CD Musica noster amor je disk, který by neměl chybět v žádné lepší diskotéce.
revue hudebn ích nos i�! �
SUPRAPHON MUSIC a. s., Vác-lav Talich Special Edition 16, SU 3836-2 ADD MONOJiří Antoním Benda: Sinfonia B dur (1-3), Antonín Dvořák: Smyčcová serenáda E dur, op. 22 (B 52) (4-8), Josef Suk: Smyčco-vá serenáda Es dur, op. 6 (9-12), Petr Iljič Čajkovskij: Andante cantabile ze Smyčcového kvar-tetu č. 1 D dur, op. 11, orchest-rální verze (13), Píseň beze slov F dur, op. 2 č. 3, orchestrální ver-ze (14)Česká fi lharmonie (1-3, 9-12), Orchestr pražských sólistů (4-8),Komorní orchestr Slovenské fi l-harmonie (13, 14), řídí Václav TalichNahráno ve studiu Domovina v Praze, 30. 3. 1954 (1-3), Dvo-řákova síň Rudolfi na v Praze,12.–21. 2. 1951 (9-12) a 28. 4.1951 (4-8) a Velký sál vládní budovy v Bratislavě 18. a 20. 6. 1950 (13, 14), hudební režie Ladislav Šíp (1-8), Jan Seidel (9-12) a Rudolf Vanek (13, 14), zvuková režie František Burda (1-12) a neznámý asi slovenský zvukař (13, 14), digitální remas-tering z původních magnetofo-nových pásů (96 khz/24 bit) Sta-nislav Sýkora a Jaroslav Rybář SR Studio, Praha 2007 Celkový čas 73:36
� Jaroslav Smolka
Ve speciální edici nahrávek diri-gentských výkonů Václava Talicha letos zachycuje toto CD zejména skladby pro smyčcový orches-tr (jen v Čajkovského Písni beze slov postřehnete i dechy). Jádrem jsou Smyčcové serenády Antoní-na Dvořáka a Josefa Suka. Před ně je předsunuta Sinfonia B dur Jiřího Antonína Bendy a za nimi v roli obdobné koncertním přídav-kům jsou dvě jednotlivé věty Pet-ra Iljiče Čajkovského. Je to tedy dramaturgie, připomínající vzorný koncertní program z oblíbených
skladeb. Z tohoto rámce se zdán-livě vymyká jen vstupní Bendova Sinfonie B dur. Ale skutečně jen zdánlivě: když s ní Václav Talich při-šel, doslova oslnila. Vzpomínám, v jak velké oblibě ji měl např. Václav Neumann, v prvních poválečných letech Talichův violista v Českém komorním orchestru i v České fi l-harmonii. Vrcholné orchestry tehdy starší českou hudbu příliš nehrály a takové skvosty se tu nepředpo-kládaly. Tři jemné a svěží prskavky, které z této hudby Václav Talich vykouzlil, jsou kabinetní ukázkou jeho interpretační fantazie. Díla Antonína Dvořáka i Josefa Suka ovšem patřila k Talichovu základ-nímu repertoáru a nesou všechny znaky jeho zralého a objevného umění, mají přímo magickou moc dostávat posluchače do ušlech-tile vznešené nálady, zmocnit se jeho duše. Přesto je mezi nahráv-kami obou děl rozdíl. Dokonalejší a imaginativnější je dílo Sukovo: Talichova Česká fi lharmonie je hraje dokonale. Jako těleso, jež Talich řídí v Dvořákově Serenádě, je u nahrávky z roku 1951 uveden Orchestr pražských sólistů. Ani jeden ze dvou článků, otištěných v bookletu (kde zcela chybí i výklad o skladbách), se o tomto souboru nezmiňuje a jeho název nenajdete ani v Čs. hudebním slovníku. Prav-děpodobně to byl krycí název pro soubor z hráčů tehdy už dávno rozpuštěného Českého komorní-ho orchestru (někdo z pamětníků by si na to snad ještě mohl vzpo-menout). Kvalita instrumentálního zvuku tu však zřetelně není tak dobrá, jako v díle Sukově, jež hraje Česká fi lharmonie. Neuvěřitel-ně dobře Talichovi hraje Komorní orchestr Slovenské fi lharmonie v obou větách Čajkovského, i když není srovnatelně technicky kvalit-ní původní bratislavská nahrávka. Přes tyto drobné nedostatky však CD přináší skvěle restaurované obrovské Talichovo umění.
SUPRAPHON MUSIC a. s. SU 3895-2Petr Iljič Čajkovskij: Romeo a Julie, předehra-fantazie pro velký orchestr podle Shakespea-ra (1), Symfonie č. 1 g moll „Zim-ní sny“ op. 13 (2-5), Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK řídí Václav SmetáčekNahráno ve Dvořákově síni Rudol-fi na v Praze 29. 4. 1963 (1) a 22. – 24. 6. 1961 (2-5), hudební režie Miroslav Venhoda (1), Miloslav Kuba (a Eduard Herzog?) (2-5), zvuková režie Miloslav Kulhan.Celkový čas 61:07
� Jaroslav Smolka
Je dobře, že dramaturgie CD Supra-phonu přistoupila k vydání moderně remasterovaných nahrávek Symfo-nického orchestru hl. města Pra-hy FOK s legendárním, po třicet let (1942-72) jej řídícím šéfdirigentem Václavem Smetáčkem. Ouvertu-ra-fantazie Petra Iljiče Čajkovské-ho Romeo a Julie a Symfonie č. 1 g moll „Zimní sny“ téhož skladate-le je k takovému počinu – doufejme systematickému a bohatému, jako tomu bylo před lety s edicí sním-ků Karla Ančerla a nedávno Vác-lava Talicha – velmi vhodnou pří-ležitostí. Především ovšem proto, že jsou to skvělé nahrávky, a to ze všech hledisek. Václav Smetáček hrál díla Čajkovského často a zřej-mě velmi rád. Jeho hudba vyhovo-vala nejen Smetáčkově základní dramaturgické koncepci, ale i jeho osobnímu uměleckému naturelu. Jako šéf si uvědomoval, že posta-vení jeho orchestru má určité spe-cifi cké místo v pražské hudebním životě. Lákala-li Česká fi lharmonie publikum především na mimořádné repertoárové události a zvala čas-to vzácné dirigentské i sólistické osobnosti z výběru světových špi-ček, odlišoval se od jejího reprezen-tačního poslání Smetáčkův FOK jako městský orchestr důrazem na populárnější repertoár. K tomu
ovšem patřil Čajkovskij prvořadě. Jeho hudba však mimořádně vyho-vovala i osobnímu naturelu dirigen-ta. Vyrostl sice v atmosféře kvasící moderny 20. a 30. let a jako řeme-slně znamenitě vybavený dirigent byl schopen hrát na vysoké úrov-ni cokoliv; v jeho nitru však pře-ce jen bilo především romantic-ké srdce. To je zřetelně patrné na snímcích obou skladeb. Jsou skvě-le vystavěny a orchestr hraje se znamenitou kázní, kvalitně v tém-brech, a vzorně v souhře i dynamic-kém vyvážení. Zejména na podání Romea a Julie je patrné, že to bylo Smetáčkovo oblíbené a často pro-vozované dílo. Vystavěl je velmi plasticky a položil hlavní důraz na tragickou zápletku a zauzlení; na kantabilní hudbě, líčící lásku milen-ců, je zřejmá snaha nepřehnat ani trochu její sentimentální vyznění; cítil bych ji možná v trochu mírněj-ším tempu. Petr Iljič Čajkovskij žije především jako skladatel tří symfo-nií na úrovni vrcholného světového repertoáru: Čtrvrté, Páté a Šesté. V jejich stínů zůstávají a méně se hrají první tři. Symfonie č. 1 g moll, se i dnes hraje méně, v 60. letech se u nás prakticky neprovozovala. I v této situaci z ní Václav Smetá-ček s FOK dokázal vytěžit mnoho půvabů. Mezi údaji o vzniku těchto snímků mne udivuje, že se u tohoto díla, nahraného roku 1961, jmenu-je jako hudební režisér vedle Milo-slava Kuby i Eduard Herzog. Ten přece nastoupil do Supraphonu až někdy na sklonku roku 1962 nebo ještě o něco později; mohl snímek hned nezpracovaný (takové se teh-dy v Supraphonu hromadily) nanej-výš jen stříhat v situaci, kdy Kuba byl nemocen a nahrávku bylo nut-né připravit k vydání. CD je skvělou vizitkou zvukařského umění Milo-slava Kulhana i novodobého remas-teringu Stanislava Sýkory.
revue hudebn ích nos i�!�
Každé nezpracované téma je živá látka, rádo se skrývá a zároveň ros-te pod rukama. Během roku, kdy Hudební rozhledy daly prostor čes-kým operám v gramofonovém svě-tě, se objevily nové tituly, ale i odka-zy zasuté v katalozích, neznámých v době uzávěrek. O nálezy a nápravy mají zásluhu také pečliví čtenáři.Nejprve nápravy chyb, za něž náleží omluva všem, jichž se dotkly: 1. za zkomolené příjmení Seny Jurina-cové (HR 2007/06) již byla omluva otištěna (HR 2007/07), 2. v Rusalce řízené dirigentem Schneiderem (HR 2007/03) je správné jméno Prince Werner Götz, 3. ve Věci Makropulos z Met (HR 2007/07) zpíval Pruse Hakan Hĺgegĺrd, v jehož jméně má být kroužek nad prvním a posled-ním „a“, 4. v Řeckých pašijích říze-ných dirigentem Schirmerem (HR 2007/08) je správné jméno Grigo-rise Esa Ruuttunen, 5. název Mar-tinů opery Les trois souhaits (HR 2007/08) má česky znít Tři přání.Nálezy v katalozích doplňují do výčtů zvukové snímky, jejichž poslech zůstával a někdy zůstal nedostup-ný:Nejstarší ze sledovaných děl, Ben-dův melodram Ariadna na Naxu je také na CD MDG 3350740 z roku 1996 z Wuppertalu s dirigentem Carstenem Zündorfem a se Salo-me Kammerovou v titulní roli. Na trhu ale není.Nejvíce doplňků je k Prodané nevěs-tě. První pražský komplet Ostr-čilův (původně HMV 1933) došel v Praze pečlivého přepisu pro ruské 2CD RCD 70041 a má i dvě reedice německé: 2CD Membran 221730-31 a 2CD Cantus Classics CACD 5.00252. Domnělou ztrátu prvního přenosu z newyorské Met z květ-na 1937 vyvrací internetový zdroj (www.omegaoperasite.net) překva-pivě kvalitním záznamem, poněkud svévolně řízeným Wilfredem Pel-letierem: Mařenku zpívá zněle Hil-da Burkeová, Jeníka sladce bez vý-šek Mario Chamlee, Kecala Louis D´Angelo a přehnaně ukoktaného Vaška George Rasely. Obecenstvo se skvěle bavilo. O dva roky mlad-ší, známý přenos z Londýna říze-ný sirem � omasem Beechamem byl znovu vydán také v Německu na 2CD CACD 5.00386 a v Itálii na 2CD Urania URN 22.286, tedy celkem již pětkrát. Pražský rozhlasový kom-plet Ančerlův z roku 1947, původ-ně na pražském Multisonicu, tech-nicky vyčistily italské 2CD Grammo-fono 2000 AB 78756/57, převzaly německé 2CD CACD 500683 a do plného zvuku rekonstruovaly ame-rické 2CD OPD 1354. Dříve nevyda-ný komplet dirigenta Karla Elmen-dorff a, pořízený hessenským roz-hlasem s okouzlující Elfridou Tröt-schelovou a zněle lyrickým Richar-dem Holmem roku 1953 vyšel ve vzorné zvukové rekonstrukci na švý-carských 2CD Relief CR 1916 a na německých 2CD CACD 500675. Pražskou nahrávku Chalabalovu
z roku 1959 nabízí také hambur-ská 2CD CACD 500015. Druhého vydání se letos dostalo právem oblí-benému kompletu dirigenta Rudol-fa Kempeho z roku 1962 s Pilar Lorengarovou a Fritzem Wunder-lichem na 2CD EMI 3 818722. V březnu 1963 nahrál scény z Pro-dané nevěsty v londýnských studi-ích na Abbey Road dirigent James Lockhart: ve vtipném překladu Joan Crossové a Erica Croziera zpívají se zjevnou chutí Ava Juneová a Donald Smith a další sólisté souboru opery Sadler´s Wells; vše je dostupné na CD EMI 7243 5 85010 2 5.K zahraničním smetanovským edi-cím lze připsat dvě hamburská vydá-ní Braniborů v Čechách řízených Ja-nem Husem Tichým na 2CD CACD 800123 a znovu na CACD 500017. Krombholcův Dalibor s Blachutem a Podvalovou je též na 2CD CACD 500597 a s Přibylem a Abrahámo-vou na 2 CD Praga PR 250050/51. Francouzská Praga vydala také Krombholcovy Dvě vdovy na 2CD PR 250022/23.K Rusalkám lze doplnit reedi-ci vůbec prvního kompletu z roku 1948 s Josephem Keilbertem a křehkou Elfridou Trötschelovou také na 2CD Cantus Classics CACD 500431 a díky téže činorodé spo-lečnosti vydání Chalabalova výteč-ného supraphonského kom pletu s Miladou Šubrtovou z podzimu 1961 i na 2CD CACD 500007. Živý, velmi citový záznam Rusalky řízený Bohumilem Gregorem v Scheve-ningen v listopadu 1976 s Teresou Stratasovou se nově objevil také na amerických 2CD Allegro OPD 1446 (2006).Čert a Káča v supraphonské nahráv-ce Chalabalově s Ludmilou Koman-covou a Přemyslem Kočím byl pře-vzat také pro 2CD CACD 500018. Na CD Profi l Hänssler PH 07031 se nyní (2007) poprvé objevil záznam scén z Jakobína, dokumentují-cích drážďanské provedení v květ-nu 1943: s porozuměním řídil Karl Elmendorff , Terinku zpívala lehce Elfride Trötschelová, Jiřího Lorenz Fehenberger, Bohuše Mathieu Ahler-smeyer, Julii Margarete Teschema-cherová. Schází školní scéna.Novým dvořákovským nálezem je ži-vý záznam Svatebních košil z New Jersey z října 2001 s Oksanou Kro-vytskou, Johnem Alerem a Ivanem Kusnjerem za řízení Zdeňka Máca-la na CD Delos DE 3296. Přes akus-tické nedostatky má provedení celistvost a tah.Nabídku janáčkovských komple-tů doplnil hamburský Cantus Clas-sics třemi dalšími vydáními již zná-mých kompletů Její pastorkyně: ze srpna 1949 s dirigentem Richar-dem Krausem a Trudou Eipperleo-vou v úloze Jenůfy na 2CD CACD 500677, z května 1953 s dirigen-tem Paulem Schmintzem a opět s Trudou Eipperleovou na 2CD CACD 500803 a z téhož roku s diri-gentem Jaroslavem Voglem a se
Štěpánkou Jelínkovou jako Jenů-fou na 2CD CACD 500599.Nejnovější položkou katalogu spo-lečnosti Cantus Classics je rovněž již vydaná Káťa Kabanová z roku 1949 s dirigentem Ernstem Rich-terem a s dojemnou Elfridou Tröt-schelovou na 2CD CACD 500963. Pro letošní předvánoční trh 2007 byla právě ohlášena také zcela nová, první anglicky zpívaná nahráv-ka Káti Kabanové s Velšskou národ-ní operou řízenou Carlem Rizzim a s Cheryl Bakerovou v ti tulní roli na 2CD Chandos CHAN 3145.Kdybychom k operám (jistě právem) počítali i komorní drama Zápisník zmizelého, přibyla by další janáč-kovská kapitola (Válka, Blachut, Haefl iger, Přibyl, Frydlewicz, Schre-ier, Gedda, Hirst, Langridge, Vodič-ka, Bostridge, Straka, Ng -??- a dal-ší).Také k Martinů přibyly doplňky, byť jen domácí: na nekomerčním CD Promo NBM 09 byl zvěčněn roz-hlasový záznam torza Žaloby pro-ti neznámému, pořízený roku 1980 v Brně Václavem Noskem s pěv-ci Novákem, Barovou, Hladíkem a Krejčíkem. Podobně nekomerč-ně vydalo pražské Národní divadlo na 2CD ZRDISC 4422 své Řecké pašije z dubna 2006 v nastudová-ní Jiřího Bělohlávka s pěvci Velem, Janálem, Černým, Hundelingovou a Vacíkem.Televizní zvuk Krásova Brundibára (1990) v nastudování Maria Kle-mense a Bohumila Kulínského byl vydán na CD Romantic Robot RR 1941. Podle katalogů by mohl výčet Brundibárů pokračovat. Již dříve (1988) vznikl pro LP Christo-phorus 74047 ve Freiburgu snímek s hudebníky Koleje sv. Uršuly za řízení Marie Veroniky Grütersové: Brun-dibára zpívala Vera Fliegaufová. Dal-ší (1993) přinesl CD Koch 37151-2 z Prahy se sborem Bambini di Pra-ga a souborem Van Leer Chamber Music Players za řízení Bohumila Kulínského: Brundibárem byl Pro-kop Saidl. Poslední dosud nezmíně-ný Brundibár (1996) je na CD Ara-besque Z6680 s dětským sborem z anglického hrabství Essex a s Ver-mont Symphony Orchestra za řízení Roberta DeCormiera: Brundibára zpíval Todd Lyon.Poslední z nálezů nic neuzavírá, ale naopak otevírá záhadu: opera byňka Vostřáka Rozbitý džbán, oceněná v soutěži UNESCO 1962 v Paříži, má nejen svou pražskou rozhlasovou nahrávku (SLP Supra-phon 92002), ale údajně také německy zpívaný komplet pořízený dirigentem Horstem Neumannem v Lipsku 1976 pro gramofonovou společnost Eterna. Katalogům je třeba věřit, stejně jako nekonečnos-ti příběhu českých oper v gramofo-novém světě.
�eské opery v gramofonovém sv�t�xii. nálezy a nápravy� Jan Králík
��
STUDIE, KOMENTÁŘE, DOKUMENTY, ROZHOVORY,KONFERENCE, MEDAILONY, UDÁLOSTI
Březina A.: Medaile Nadace Bohuslava Martinů 2006 1/45Cikánek M.: Marketing německých orchestrů je stále na začátku 2/52Čenský P.: e Angels: Mezižánrová hříčka, kočkopes, nebo postmoderní umění? 5/6Dercsényiová L.: Měla jsem opravdu štěstí – Adéla Pollertová 6/30~ Eva Šeneklová – Moderní tanec mi dává větší volnost 8/29Dušková V.: České hudebníky mám v oblibě (Manuel Hernandez Silva) 7/30~ Nejraději vystupujeme tam, kde je příjemné publikum (New York Voices) 7/31~ Anna Maria Popescu v Českém Krumlově 8/3Faltus L.: Zdeněk Mácal Čestným doktorem Janáčkovy akademie múzických umění 3/8~ Leoš Janáček: Zápisník zmizelého 4/48~ JAMU šedesátiletá – a co dál? 9/6Herman J.: Festival Opera 2007 5/8Hrbotický S.: Nechodím s nosem nahoru (Jan Fousek) 6/31~ Ivana Jeličková – Primabalerína na kolečkových bruslích 8/30Hůlek J.: Milan Zelenka a jeho láska – kytara 10/6Jarolímková H.: Vážení a milí čtenáři 1/2~ Pražští symfonikové s Jiřím Koutem a Evou Urbanovou 1/9~ Hudba je sladká líbezná mluva, každému srdci srozumitelná… 2/2~ Hudba a vlast 3/2~ Michaela Fukačová 3/3~ Vážení a milí čtenáři 4/2~ Skvělý večer s ČF a Manfredem Honeckem 4/9~ Květen mystický, mýtický a kulturní 5/2~ Pražské jaro 2007 5/3~ Vážení a milí čtenáři 6/2~ Symfonický orchestr Pražské konzervatoře pod taktovkou Serge Bauda 6/8~ Festus, festivus, festival 7/2~ Srpen, koněspřežka a Saliery 8/2~ Kouzliti hudbou, kouzliti slovem 9/2~ I časopisy mají své osudy 10/2~ Hudební rozhledy jubilující 10/8~ Pomluva je jako vítr, rozletí se a nikdy ji nezastavíš 11/2~ České vánoce 12/2~ Jiří Kout 12/3Jäger D.: John Fiore, Wagner a další projekty 6/3Johanovská L.: Semjon Byčkov – Někdy se prostě musíme vrátit zpět, abychom mohli jít kupředu! 9/3Kašpar O.: Z hudebních pokladů Rakouské národní knihovny ve Vídni 2/50Kazárová H.: Když se řekne balet 3/54Kazda J.: Osmdesát let muzikálu a Konzervatoř Jaroslava Ježka 12/48Králík J.: Jubileum Jarmily Novotné 9/54Matzner A.: Jiří Bělohlávek, Má vlast a Berlínští Symfonikové 12/10Mihule J.: Státní hymna a zákonodárci 1/50Nekvasil J.: Bohuslav Martinů: Tři přání 9/50Ondrašíková V.: Současný tanec a originální hudba 4/51Poledňák I.: Juan Allene Blin aneb zvláštní případ multikulturalismu 1/46Pokora M.: S Markem Kopelentem nejen o přehlídce Třídení 2/7~ Lubomír Malý o Přehlídce koncertního umění 9/22~ S ředitelem Pavlem Trojanem v předvečer oslav 200. výročí založení Pražské konzervatoře 12/8Riedlbauch V.: Pražské premiéry 2007 2/18Ruml I.: Ivan Klánský o Chopinově festivalu 8/20Říha V.: Mozartovské gala s největší návštěvou 1/8~ Alison Balsomová – Okna Petra Ebena jsou skvostem pro trubku 7/17~ Do Prahy se rádi vracíme, říká Jonathan Nott, šéfdirigent Bamberských symfoniků 11/11Slavíková J.: Eva Urbanová – Věřím v předurčení životní dráhy 1/3~ Česká premiéra Poulenkova díla ve Státní opeře Praha 2/20~ Formanův Amadeus Rolando Villazón 4/8~ Aprilè Millo ve Státní opeře Praha 5/25Slavíková J.:, Ruml I.: Kompletní Griegův Peer Gynt ve Státní opeře 11/5Smugalová Z.: Tanec Praha 8/8Šaldová L.: Japonská opera v Opavě 12/11Šmolík J.: Rudolf Riedlbauch 8/5~ Třiačtvrtkrát Hudební rozhledy 10/12Štilec J.: Zpěvák je zpěvák, říká omas Hampson 4/3~ Jiří Stárek – Miluji vždy to, na čem pracuji 10/3Tomaštík E., Willi B. M.: Musica noster amor – Jacobus Handl Gallus 11/3Veber P.: Mozartův rok 2006 1/7~ Smetanovo trio 2/3~ Pár slov s Karin Renqvistovou 5/12~ Murray Perahia – hvězda mezi klavíristy 6/6~ Čtyři otázky Sakarimu Oramovi 7/7~ Pražské jaro 2007 7/8~ Mezinárodní interpretační soutěž Pražského jara 7/9~ Několik otázek Zdeňku Mácalovi 7/10~ Chvíle s Charlesem Dutoitem 7/15~ Svět Andreje Gavrilova 7/22~ Basista Štěpán Kocán 7/24Vičar J.: Čtyři léta v Hudebních rozhledech 10/11~ Centenarium Václava Trojana 11/52Vičarová E.: Přežije opera digitalizaci? 11/52Vilímec V.: František Ondříček – Zlatá struna napjatá mezi nebem a zemí 8/53Zapletal P.: Tomáš Jamník – Chci být interpretem, chci hlavně hrát a později i učit 7/3Žáček I.: Gennadij Rožděstvenskij 5/6
SERIÁLY
České muzeum hudbyČížek B.: I. Malé ohlédnutí za minulostí 1/44~ II. Nové sídlo a nové úkoly 2/48~ III. Klávesové chordofony a aerofony 3/52~ IV. Hudební renesance v muzeu 4/52~ V. Nejvzácnější smyčcové nástroje 5/50~ VI. Drnkací nástroje v expozici 6/54~ VII. Dřevěné dechové nástroje 7/54~ VIII. Žesťové nástroje v expozici 8/54~ IX. Idiofony, membranofony, automatofony a nástroje lidové hudby ve sbírkách muzea 9/48~ X. Výrobci klavírů staré doby – vídenští mistři 10/54~ XI. Výrobci klavírů staré doby – klavírníci v Čechách a na Moravě 11/50~ XII. Staří houslaři a loutnaři, píštělníci a trubaři 12/46
Duchovní píseň v českých zemíchBaťa J.: I. Úvod 1/40Horyna M.: II. Duchovní písně českého středověku 2/42Kroupa J.: III. Nejstarší duchovní písně pohledem literární vědy 3/44Tesař S.: IV. Od husitství do Bílé hory – poznámky k procesu jejích proměn 4/40Malura J.: V. Literární a konfesijní spektrum předbělohorské duchovní písně 5/44Sehnal J.: VI. Několik myšlenek o vývoji české katolické duchovní písně 6/48Škarpová M.: VII. Staré nové písničky aneb poznámky k textovému repertoáru českých katolických pobělohorských zpěvníků 7/48Slavický T.: VIII. Proměny lidového duchovního zpěvu v 19. a první polovině 20. století (1. část) 8/46~ IX. Proměny lidového duchovního zpěvu v 19. a první polovině 20. století (2. část) 9/42Esteriová E.: X. Duchovní píseň v dnešním životě církví – Českobratrská církev evangelická 10/48Cikrle K., Šmíd F.: XI. Duchovní píseň v dnešním životě církví. Katolická církev 11/44Reittererová V.: XII. Duchovní píseň ve světské roli 12/40
Novinky soudobé hudby Herman J.: I. Adam Skoumal: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 1/42~ II. Sylvie Bodorová: Koncert pro klavír a orchestr „Come d´accordo“ 2/46Haase M.: III. Jan Klusák: Axis temporum pro velký orchestr 3/50Herman J.: IV. Tomáš Hanzlík: Lacrimae Alexandri Magni (Slzy Alexandra Velikého) 4/46Haase M.: V. Ivana Loudová: Sinfonia numerica pro komorní orchestr 5/48Herman J.: VI. Vladimír Franz: Zářící noc, Měšťák šlechticem 6/52Štilec J.: VII. Otmar Mácha: Symphonia Bohemorum 7/52~ VIII. Zdeněk Lukáš: Dies natalis – skladba pro housle sólo a smyčcový orchestr 8/50Herman J.: IX. Ondřej Kyas, Pavel Drábek: Loupežnická nevěsta a jiné miniopery 9/46 Štilec J.: X. Luboš Fišer: VIII. sonáta pro klavír sólo 10/52Haase M.: XI. Hanuš Bartoň: Symfonický obraz pro velký orchestr Po západu slunce 11/48Herman J.: XII. Ilja Hurník: Verba Sancta 12/44 Prameny živé hudbyČerný J.: I. Úvod 1/41Eben D.: II. Liturgická hudba středověku 2/44Tichota J.: III. Tabulatury jako prameny starší instrumentální hudby 3/46Horyna M.: IV. Hudba pozdního středověku 4/44Mráčková L.: V. Sbírka nebo provozovací materiál? 5/46Baťa J.: VI. Inventář jako pramen k poznání hudebního života minulosti 6/50Žižková J.: VII. Poznámky k podobě a obsahu českých rukopisných kancionálů 16. století 7/50Černý J.: VIII. Archaický vícehlas české reformace 8/48Černý J.: IX. Renesanční polyfonie (jako) z partesů 9/44Daněk P.: X. Tisk vokální polyfonie v předbělohorských Čechách 10/50Kapsa V.: XI. Barokní koncerty a co z nich zůstalo 11/46Jakubcová A.: XII. Skladatel a jeho text v divadelním představení 12/42
Zlatá éra české opery II.Hrdinová R.: I. Aby se nezapomnělo – Jan Hlavsa 1/38Šaldová L.: II. Aby se nezapomnělo – Libuše Márová 2/40Jäger D.: III. Aby se nezapomnělo – Inge Švandová-Koutecká 3/43Jäger D.: IV. Aby se nezapomnělo – Daniela Šounová-Brouková 4/38Jäger D.: V. Aby se nezapomnělo – Miloslava Fiedlerová 5/42Hrdinová R.:VI. Aby se nezapomnělo – Marcela Machotková 6/46Jäger D.: VII. Aby se nezapomnělo – Marta Cihelníková 7/46Hrdinová R.: VIII. Aby se nezapomnělo – Richard Novák 8/44Jäger D.: IX. Aby se nezapomnělo –Věra Soukupová 9/40Bělohradská D.: X. Aby se nezapomnělo – Karel Hanuš 10/46Klajblová M.: XI. Aby se nezapomnělo – Milan Macků 11/42 Jäger D.: XII.Aby se nezapomnělo – Zdeněk Jankovský 12/38
FESTIVALY, KONCERTY, SOUTĚŽE
BrnoBártová J.: Studenti oslavili jubileum JAMU 8/16~ Moravské klavírní trio oslavovalo 8/17Borková A.: Velikonoční festival duchovní hudby 6/10~ Věnováno Vlastimilu Lejskovi 8/17~ Moravský podzim 12/12Lejsková V.: Dny mladých interpretů 1/18~ Amadeus po čtrnácté 4/20
obsah ro�n íku
��
~ Velikonoční festival duchovní hudby 6/9~ Amadeus 6/17Lepilová L.: Zpěv je krásnější mluva 3/18Veselá A.: Brněnský varhanní festival 2007 9/16~ Mezinárodní interpretační soutěž 2007 – varhany 12/12
Český KrumlovHůlek J.: Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 10/14Štípková M.: Festival komorní hudby Český Krumlov 9/12
Hradec nad MoravicíHanousek P.: 46. Beethovenův Hradec rozepjal křídla 8/15
ChrudimDoubravová J.: Chrudimské hudební pátky 3/16
JeseníkLejsková V.: Jeseník po patnácté 6/18
JihlavaDobrodinský J. M.: Padesát let festivalu sborového umění v Jihlavě 9/13 Karlovy VaryJáchymovský V.: Karlovarští v projektu ČR 5/18Pachovský Z.: Dvořákova pěvecká soutěž 1/16Štilec J.: Šavlový tanec pod taktovkou Stanislava Vavřínka 6/16Veber P.: Slavnostní koncert Dvořákova karlovarského podzimu 11/18
KuksKopecký J.: Festival Teatrum Kuks 10/24
LounyKouřilová V., Kouřil V.: Ohlédnutí za 14. setkáním KPH 8/13
Mariánské LázněRuml I.: Chopinova hudba u pramenů 10/16
OlomoucKopecký J.: K životnímu jubileu Ivana Poledňáka 3/19~ Ženatý a Šporcl vyprodali olomouckou Redutu 4/19~ Dvořákova Olomouc pošesté 7/26
OpavaHanousek P.: Hudba v bráně času 11/20Heřmanová V.: Mladá varhanní Opava popatnácté 1/19
Osek Kábrt T.: Festival uprostřed Evropy 9/11
OstravaAdámková H.: Světové klavírní duo koncertovalo v Ostravě 6/17Matzner A.: Ostravské dny 2007 10/17
PardubiceHofericová M.: Antonín Tučapský na návštěvě v Pardubicích 4/18Kopecký J.: Hudba severu a jihu na Mladém pódiu 11/15Kulík V.: Trojnásobně „rodinný“ Mozart 2/16Štilec J.: Premiéra Tří malých lásek Josefa Vejvody 12/18
PlzeňBokůvková V.: Roman Janál a Karel Košárek v Plzni 3/16Kuhn T.: Smetanovské dny v Plzni 4/10Mrázek M.: Cyklus v synagogách úspěšný i pošesté 12/18Smetáčková M.: Dvě úspěšné premiéry v Plzni 4/10Teml J.: K poctě Jana Sedláčka 8/14Ulrychová M.: Mistr Josef Suk ve Velké synagoze 8/14
PoličkaMánek M.: Romantická violoncella v Poličce 1/18
PrahaBaťa J.: Stará hudba na Pražském jaru 7/18~ Camerata Bern tentokrát příliš nepřesvědčila (PJ) 7/20~ Česká fi lharmonie, Michel Swierczewski a Jana Brožková (PP) 11/6~ Svět inpresionismu s Orchestre National d´ile de France (PP) 11/7~ Svatováclavské slavnosti 11/12Brom R.: Meditativní večer s Virtuosi di Praga, Bouškovou a Macurou 3/14~ Akordeonistka Jana Bezpalcová 4/17~ Bělohlávek uvedl Miroslava Ambroše 12/16~ Hvězdy klasické kytary 12/17Clar V.: Profesoři Pražské konzervatoře Václavu Trojanovi 4/14Dobrodinský J. M.: Pražská komorní fi lharmonie – Objevy a oratoria 5/14~ Dvořákovo Stabat mater 6/13Douša E.: Duo BeNe, Bona Fide a hosté 3/16~ Skladatelské setkání na Pražské konzervatoři 5/17Freemanová M.: Letní slavnosti staré hudby 9/9~ Svatováclavské slavnosti 11/14Haase M.: Pražské premiéry 2007 5/11~ Svatováclavské slavnosti 11/13Hrdinová R.: Šimon a Helena Veisovi v Atriu 4/16Hůlek J.: Matiné Tria Artemiss se Šostakovičem a Dvořákem 2/13~ 30 let Kvarteta Martinů 3/15~ Obdivuhodný Lukáš Klánský 6/15
~ Komorní fi lharmonie Pardubice (PJ) 7/18~ Collegium Marianum (PJ) 7/19~ Monika Knoblochová (PJ) 7/25~ Roman Patočka a Silvie Ježková (PJ) 7/25~ Jitka Čechová úspěšně zahájila řadu nokturen (PJ) 7/25Jarolímková H.: Min Lee, SOČR a Christopher Seaman 3/13~ Finský rozhlasový orchestr poprvé na Pražském jaru 7/6~ San Francisco Symphony a Michael Tilson omas (PJ) 7/11~ Adam Skoumal s Pražskými symfoniky a Sergem Baudem (PJ) 7/13~ Murray Perahia opět ve dvojí roli (PJ) 7/16~ Bamberští symfonikové a Frank Peter Zimmermann (PP) 11/10~ Festival uzavřeli Skoti s Ilanem Volkovem (PP) 11/10 ~ Koncerty pro Prahu 5 11/17Jíra M.: Dny soudobé hudby 1/13Kašpárek L.: Mistrovské housle v synagoze 10/22Kolář J.: Gratulační koncert k životnímu jubileu sbormistra Vladislava Součka 6/15Kudlák M.: Pražské hudební slavnosti – letos již počtvrté 10/20Králík J.: Večer dvou hvězd (PJ) 7/23Matzner A.: Dny soudobé hudby 1/13~ Pražští symfonikové umějí jen pod šéfovským drilem? 2/12 Matzner M.: Ateliér ´90 plný vtipu 2/13~ Malá Strana žije hudbou 12/14Pilka J.: Ivan Štraus sedmdesátník 4/14~ Korteho příběh fl éten 12/15Pexider K.: Skladatelé dětem – děti skladatelům 5/18Pokora M.: Dny Bohuslava Martinů 1/10~ Adam Skoumal, Jakub Hrůša a Šostakovičova čtrnáctá 1/14~ Novoroční koncert věnovali fi lharmonici opět Akademii věd ČR 2/8~ Faustovo prokletí – nezapomenutelný zážitek 3/9~ Mácalův Kodály a Berlioz 3/10~ Pražské premiéry 5/10~ Absolutorium Ondřeje Vrabce a Stanislava Gallina 6/15~ Mácalova Má vlast (PJ) 7/10~ Leila Josefowicz a Česká fi lharmonie 10/20~ Zahájení patřilo Rozhlasovým symfonikům z Vídně (PP) 11/6~ Dva orchestry BBC (PP) 11/8~ Česká fi lharmonie, Alexander Lazarev a Ivan Rudin (PP) 11/9Poledňák I.: Projekt basklarinet – pocta Josefu Horákovi (PJ) 7/21Říha V.: Českoamerický Mácalův Silvestr s Gershwinem 2/13~ Rakouskou klasiku umí Blomstedt skvěle 3/10~ Stravinského večer v Rudolfi nu byl svátkem 4/11~ Rožděstvenskij s rodinou a FOK opět oslnil 4/12~ Známý i neznámý Max Brod 4/16~ Tenis s bicími 4/17~ Dny evropského fi lmu s fl amenkem 4/18~ Pražské premiéry 5/11~ Dvakrát Česká fi lharmonie 6/11~ Godarova Mater i koncertně vítězí 6/14 ~ Polský večer s „ekologickou“ premiérou Pendereckého (PJ) 7/12~ Stravinského večer uspokojil jen částečně (PJ) 7/15~ Večer kouzelné trubky i trumpetistky (PJ) 7/17~ Převážně fi lmové Prague Proms plnily sály 9/8~ Rotterdamští s Gergijevem přivezli skvělé sólisty (PP) 11/8~ Byčkov přivezl výborný orchestr se skvělou sólistkou (PP) 11/10~ Bostridge skvěle zahájil Struny podzimu 11/16~ Praha konečně slyšela koncertně Krále Rogera 12/14Smetáčková M.: Koncertní melodram 1/16~ Svatováclavské slavnosti 11/13~ Musica Florea, J. B. Lully a Čechy barokní 11/17Smolka J: Garrick Ohlsson s ČF a Zdeňkem Mácalem 1/11~ Recitál Garricka Ohlssona ve Dvořákově síni 1/15~ Pražský fi lharmonický sbor a premiéra Vladimíra Franze 4/13~ Radoslav Kvapil a česká klavírní tvorba 5/15~ FOK s Jiřím Koutem v Takemitsu a Brucknerovi 6/12~ Baborákův skvělý návrat 6/12~ Symfonické pocty Williamu Shakespearovi a Richardu Wagnerovi (PJ) 7/13~ Bravo Severočeské fi lharmonii Teplice (PJ) 7/14~ Rýnská cesta Johna Fioreho (PJ) 7/14~ Dva první koncerty v Plodinové burze (PJ) 7/20~ Kun Woo Paik a Andrej Gavrilov – pocty Svjatoslavu Richterovi (PJ) 7/22~ Výňatky z ruských oper pod taktovkou V. Poljanského (PP) 11/7~ Hudba Sergeje Proko� eva (PP) 11/7Someš J.: Praha přivítala Ruxane Donose 2/13~ Dobří tenoři se vracejí 3/11~ Recitál jediný a jedinečný (PJ) 7/24Šerých A.: Novinka Otomara Kvěcha (NŽP) 12/13Šesták Z.: Krásné nálezy Jana Pěrušky 9/19~ Fagoty okouzlily Bertramku 10/21~ Koncert studentů Pražské konzervatoře 12/17Štraus I.: Soutěž Bohuslava Martinů 1/12Teml J.: Dny soudobé hudby 1/13~ Pocta Vitu Clarovi 1/16~ Sylvie Hessová a Daniel Wiesner 3/16~ 12. Mezinárodní varhanní festival 11/15~ Dechové kvinteto Academia a Dominika Hošková 12/13Veber P.: Český komorní orchestr a hosté z Mnichova 3/13~ Operní gala před Pražským jarem 6/9~ S houslistkou Alinou Pogostkinou (PJ) 7/7~ Copland, Strauss a Hampsonův Mahler (PJ) 7/11~ Charles Mackerras dirigoval Elgara a Janáčka (PJ) 7/12~ Král David a FOK 12/16Zapletal P.: Poněkud opožděný křest 8/12Žáček I.: Emersonovo kvarteto hrálo Beethovena 5/16
obsah ro�n íku
��
~ Závěr s Pražskými symfoniky a Gennadijem Rožděstvenským (PJ) 7/16
TřeboňHorník P.: Třeboňská zastavení 9/19
Ústí nad OrlicíŠtraus I.: Kocianova houslová soutěž po čtyřicátédeváté 8/12
Zlaté HoryPohlová J.: Zlaté Hory letos bez kurzů 9/21
ZnojmoBrom R.: Hudební festival Znojmo 2007 9/17
HORIZONT
Benda A.: Tomasz Stańko Quartet 3/22~ Večer mladých jazzových zpěvaček na Hradě 4/22Herman J.: Dobře placená procházka 6/25Kašpar O.: In xóchitl in cuícatl – Květ a píseň O vztahu poezie, hudby a rituálu v předkolumbovském Mexiku 4/24~ Nepostižitelnost osudu – portugalské fado 10/26Latislav M.: Tomasz Stańko Quartet 5/22~ Glastonbury Festival 2007 8/25Matzner A.: Jazz na Hradě do čtvrtého roku 3/23Poledňák I.: Stivínův Zvěrokruh 7/33Říha V.: Struny podzimu vrcholily jazzem 1/22~ Prokop oslavil šedesátku koncertem 1/23~ Filmová Francie s hudbou 1/23~ Nestárnoucí americké legendy nezklamaly 5/23~ Jazzové i bluesové veličiny nezklamaly 9/24~ Hudba a fi lm v Karlových Varech 9/25~ Mariachi vyvolali mexickou bouři 11/22~ Skvělý bluesrock starých pánů 12/20~ MOFFOM přinesl málo klasiky 12/20Vlachová V.: Mladé jazzové zpěvačky ovládly Hrad 6/24
DIVADLO, OPERA, BALET, MUZIKÁL
BrnoLejsková V.: Drama vášně v Redutě 1/26~ Triumf brněnského baletu – Chačaturjanův Spartakus na scéně brněnského Národního divadla 3/27~ Sen noci svatojánské 6/29Šaldová L.: Idomeneo aneb ušlechtilá nuda v Brně 1/25~ Návrat Nabucca 8/28
České BudějoviceHerman J.: Zemlinský jinak a jinde (Křídový kruh) 3/25
Český KrumlovHůlek J.: La Comtessa de Numi 9/27
GrabštejnHerman J.: Grabštejn po patnácté (Don Giovanni) 10/27
LiberecHerman J.: Opera v dobrém i ve zlém (Girofl é-Girofl a) 3/27~ Holanďan v Liberci zabloudil 11/24Šaldová L.: Další Manon Lescaut tentokrát v Liberci 6/26~ Teatrální liberecký Faust 8/27
OlomoucŠaldová L.: Temperamentní Attila v Olomouci 2/27
OpavaŠaldová L.: Weinbergerův Švanda dudák 5/27
OstravaDerscényiová L.: Romeo a Julie v Ostravě 5/31Herman J.: Jakobín v Ostravě aneb líbeznost nám stále nejde 2/26~ Uhlazená tragédie Carmen 8/28Šaldová L.: Zampieriho Cyrano z Bergeraku 6/27
PlzeňHerman J.: Rusalka stále pobledlá 1/24~ Práce kvapná (Manon Lescaut) 3/25~ Figarova svatba na rozcestí 8/26
PrahaBenoniová M.: Česká baletní symfonie 11/24Dercsényiová L.: Miniatury v Národním divadle 6/28Genzerová G.: Roztančené šansony v Národním divadle 7/37Herman J.: Je mi líto, ale není to ono aneb Martinů Ženitba 6/26~ Vincenzo Bellini: Norma 12/22Reittererová V.: Česká operní premiéra Francise Poulenka (Lidský hlas, Prsy Tirésiovy) 4/26Someš J.: Labutí jezero v duchu tradice 5/29~ Manon se vrátila i do Prahy 7/34~ Michèle Cride jako Tosca 8/26
Šaldová L.: Samson a Dalila bez energie 2/24~ Inspirativní setkání baroka s minimalismem (Slzy Alexandra Velikého) 3/24~ Povrchní a liduprázdné Děvče ze Západu 5/26~ Uspávající Orfeo 7/34~ Obdivuhodná Figarova svatba 8/27~ Cituprázdná Hubička v Národním divadle 11/23
Ústí nad LabemDolejšová B.: Nová Čardášová princezna versus stará operetní dáma 12/23Herman J.: Vášnivý Holanďan 2/26~ Carmen podle tradice 6/27
TELEVIZE
Říha V.: Inovovaná televizní Zlatá Praha na dobré cestě 9/26
Z DOMOVA, NEKROLOGY, GLOSY, DISKUSE, FEJETONY
Adamcová K.: František Kupka / Piet Mondrian 7/32Binarová V.: Marie Houňová 3/30Berná L.: Dny Bohuslava Martinů 12/39Blatný P.: Sny 2/17~ Nový soused 3/21Dolejšová K.: Spolupráce studentů Pražské konzervatoře a Jedličkova ústavu 5/1Douša E.: Přítomnost na rozhraní let 2006/07 2/21~ Jak dál v Přítomnosti a možná nejen tam … 4/35~ Přítomnost ve fi nále 6/7~ Koncertní sezona 2007/08 v Přítomnosti 10/41Dušková V.: Za hvězdami a lákavými koncerty do Českého Krumlova 7/29Dercsényiová L.: Jaromír Petřík 3/31Hora J.: Bedřich Janáček 7/44Horák L.: Pražská konzervatoř a její úspěchy v první polovině školního roku 2006-07 1/20~ Aktuality Pražské konzervatoře 3/49~ K přípravě 200. výročí založení Pražské konzervatoře 11/55Hrdinová R.: V hudebních nominacích na Cenu álie bodovala Praha a Brno 3/29Hurník I.: Jindřich Feld 9/29Jahoda J.: Vstupte do nového roku s Moravským klavírním triem 12/45Javůrek J.: Janáčkův máj – hudební perla Severní Moravy 5/20Johanovská L.: Mezinárodní hudební festival Pražský podzim 8/18Kaňka A.: Aktuality z Pražské konzervatoře 7/5Kopecký J.: Mladé pódium 2007 8/23Korda J.: Festival na dvanácti strunách 4/35~ Festival na dvanácti strunách 5/19 Králík J.: Jaroslav Kachel 11/27Lejsková V.: O tancích 1/21~ Jiří Skovajsa 3/31~ Josef Pukl 3/32~ Filharmonici 4/21~ PhDr. Jiří Majer 4/29~ Fenomén klavír 5/21~ Hudba a vojenská terminologie 6/21~ Touha po nesmrtelnosti 7/27~ Nedostatkové zboží 8/24~ Zavržená planeta 9/23~ Sním, či bdím 10/25~ Pády nikoliv gramatické 11/21~ Kouzelný stromeček 12/19Matzner A.: Návrat Rudolfa Firkušného 11/18Miketa K.: Hudební festival Znojmo 2007 6/22Mojžíš V.: Zahájení sezony Přítomnosti 12/9Pilka J.: Vladimír Bor 3/32Poledňák I.: Zbyněk Mácha 7/38Red.: Josef Heriban 11/26Říha V.: Ladislav Rychman 5/32Sládek M.: Prague Proms 7/28Slavíková J.: Gian Carlo Menotti 3/40~ Herbert omas Mandl 4/37~ Mstislav Rostropovič 6/44~ Andrej Kurylewicz 7/45~ Luciano Pavarotti 10/44~ Beverly Sills 11/40~ Jerry Halley 11/41~ Régine Crespin 11/41Svobodová A.: 62. Mezinárodní hudební festival Pražské jaro 4/7Šaldová L.: Svátek hudebního divadla 2/22Šmolík J.: Petr Růžička 10/29Štilec J.: Otmar Mácha 2/28~ Hudba tisíců: VI. ročník festivalu Gustava Mahlera 8/22~ Zdeněk Lukáš 9/28Štraus I.: Richard Klos 5/33Teml J.: Josef Rut 12/24Trojan P.: Věroslav Neumann 1/28~ Aktuality z Pražské konzervatoře 9/17Veber P.: Václav Žilka 6/34~ František Preisler 10/28vla: Pavel Hobl 7/39~ Petr Rada 7/39Vondrovicová K.: Petr Eben 12/24Waldmann J.: Hudební oáza na Žižkově 3/20~ Pasecké hudební slavnosti a Věnceslav Metelka 6/19
obsah ro�n íku
��
ZPRÁVY Z DOMOVA
Veber P.: 1/28, 2/28, 3/30, 4/28, 5/32, 6/34, 7/38, 8/32, 9/28, 10/28, 11/26, 12/24
ZE ZAHRANIČÍ
Seriál Světová operní divadla II.Horník P.: I. Opera v Sydney 1/30Brabec Z.: II. Saská státní opera v Drážďanech (Semperova opera) 2/32~ III. Hamburská státní opera 3/34Horník P.: IV. Opera v Lipsku 4/32Brabec Z.: V. Státní opera Stuttgart 5/36Horník P.: VI. Operní Benátky 6/38~ VII. Teatro San Carlo v Neapoli 7/40~ VIII. Teatro dell´Opera v Římě 8/34Brabec Z.: IX. Teatro Massimo Palermo, Teatro Regio Turín 9/30Horník P.: X. Teatro Lirico Giussepe Verdi v Terstu, Teatro Comunale v Modeně, Teatro Comunale v Boloni 10/30 ~ XI. Teatr Wielki, Varšava a Opera Wrocławska, Vratislav 11/28Králík J.: XII. Opera v Budapešti 12/26
AustrálieHorník P.: Jenůfa u protinožců 1/33 BrazílieHorník P.: Holanďan v pralese 8/37
FrancieBenoniová M.: Mezinárodní taneční festival Montpellier Danse 9/35Slavíková J.: Ovace pro Janáčka, Bouleze i Chéreaua – pro koho víc? 9/34Štilec J.: MIDEM 2007 3/37
ItálieDvořák V.: Starý dobrý známý, ale vlastně neznámý Rossini 11/36 Štilec J.: Káťa Kabanová v La Scale 5/43
KoreaChvála J.: Kühnův dětský sbor v Koreji 9/37
MaďarskoDvořák V.: Walter na stupínku, Beckmesser na kole (Mistři pěvci norimberští) 12/33
PolskoJarolímková H.: Boris Godunov a Opera Wrocławska 12/30Kavan J.: MrTvá? na Varšavské jeseni 12/34Říha V.: Polské Slezsko láká operní fanoušky (Nápoj lásky) 8/40Vašatová J.: Szymanovského Král Roger ve Vratislavi 11/37
RakouskoHorník P.: Puccini a Britten v Bregenzi 11/39Jarolímková H.: Salzburger Festspiele 2007 10/32Krčmář J.: Vídeňský Mozartjahr 2006 nalákal přes milion návštěvníků 3/36Reittererová V.: Mrtvý muž přichází 12/32Štilec J.: Mimořádně skvělý Janáček ve Vídni 7/42Vašatová J.: Salzburger Festspiele 2007 10/38~ S Martinou Jankovou v Salcburku 10/40~ Trpělivý Sokrates na festivalu v Innsbrucku 12/28 RuskoVeis D.: Čajkovského soutěž v Moskvě očima porotce 8/41
Spolková republika NěmeckoBlahynka M.: Martinů Tři přání v Rostocku 6/40Brabec Z.: Nevzrušivý Massenetův Werther 2/35~ Mnichovské operní slavnostní hry 9/32~ Wagnerova tetralogie Prsten Nibelungův 9/33Dvořák V.: Walter na stupínku, Beckmesser na kole (Mistři pěvci norimberští) 12/33Herman J.: Dvakrát Andrea Homoki (Zlatý kohoutek) 1/32~ Peter Grimes z Rybího trhu 4/34~ Dvakrát z operního Mnichova (Kouzelná fl étna, La Calisto) 5/38~ Třikrát z Komické opery v Berlíně s jedním dodatkem 8/36Horník P.: Tannhäuser a zápas pěvců v Magdeburgu 2/35Jarolímková H.: Bayreuther Festspiele 2007 11/30Kopecký J.: Do Bielefeldu vlétla Bouře Zd. Fibicha 6/40Šaldová L.: Simon Boccanegra ve vlaku a na nádraží 1/34~ Pozapomenutý Viktor Ullmann (Pád Antikrista) 3/36~ Prázdninový Stralsund a Grieswald 10/42Šerých A.: omas Quasthoff a Michael Schade 12/35Vašatová J.: Postupim – Sanssouci po anglicku 6/42~ Hudební festival v Postupimi 2007 – Musica Britannica 8/39
USACikánek M.: Jiří Bělohlávek potěšil s National Symphony Orchestra 6/41
ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ
Slavíková J.: 1/36, 2/38, 3/40, 4/36, 5/40, 6/44, 7/44, 8/42, 9/38, 10/44, 11/40, 12/36
RECENZE KNIH
Ludvová J. a kolektiv: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století (A. Matzner) 1/52Smetáček P.: Jsem asi umí(r)něným tradicionalistou (Z. Kirschner) 2/53Zachariáš Zarevúcky (Zarevutius): 400 rokov od narodenia bardejovského evanjelického organistu a skladateľa (R. Pečman) 2/53
Slovo a hudba ako štrukturálno-architektonický celok hudobného myslenia 17.–18. storočia (R. Pečman) 2/55Vičar J.: Imprints. Essays on Czech Music and Aesthetics (I. Poledňák) 3/55Smolka J.: Jan Dismas Zelenka (R. Pečman) 4/54Šafařík J.: Dějiny hudby (V. Lejsková) 4/55Dykast R.: Hudba věku melancholie (P. Daněk) 5/52Riedel J.: Kritik bez konzervatoře (P. Zapletal) 6/56Šafránek M.: Setkání po padesáti letech (A. Březina) 7/56Macek P.: Směleji a rozhodněji za českou hudbou! (I. Polednák) 8/56Kuhn T.: Hudba jazzové oblasti z pohledu hudební kinetiky (V. Tichý) 9/56Lacina O.: Ema Destinnová: Tři studie – Pedagog. Učitelé. Podobizny. (J. Someš) 10/56Alena Skálová – Fenomén choreografi e (J. Someš) 11/55Rudolf Pečman: Hudební kontexty staré Itálie (R. Dykast) 12/50
SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ
Bočanová M.: Bohemia piano 7/57~ Bohemia piano a letem světem jeho historií 8/57~ Bohemia piano – specifi ka výroby, úspěchy doma i v zahraničí 9/57~ Bohemia piano – C. Bechstein 10/57~ Bohemia piano – C. Bechstein 11/56~ Piano Salon – důstojné místo pro královské nástroje 12/51
Seriál Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách II.Brom R.: I. Jan Sokol 1/58~ II. Tomáš Skála 2/58~ III. Alexandr Švýcarský 3/58~ IV. Ivan Švýcarský 4/58~ V. Petr Vavrouš 5/56~ VI. Bohuslav Langer 6/58~ VII. Daniel Berdych 7/58~ VIII. Tomáš Honěk, Tomáš Honěk ml., Jakub Honěk 8/58~ IX. Petr Zdražil 9/58~ X. Petr Sedláček 10/58~ XI. Jan Hus Bursík 11/58~ XII. Dalibor Bzirský 12/54
Hnilička V.: Václav František Černý 1/54 Jarolímková H.: S Dagmar Petrofovou o Pianosalonech Petrof 3/58Němeček F.: Ze současné činnosti Asociace výrobců hudebních nástrojů v ČR 11/57Ronzová Y.: European Excellence další krok k ochraně spotřebitele 4/56Štěpán P.: Frankfurt 2007 5/55Vaculík I.: Piana Petrof a klavíry P 210 Pasat a P 194 Storm 12/52Žáčková L.: Klastr hudební výroby Music Czech Made může bilancovat s hrdostí 1/53~ Klastr hudební výroby Music Czech Made na křižovatce rozhodnutí 2/56
REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ
Od fi rmy k fi rměJarolímková H.: 1/60, 2/60, 3/60, 4/60, 5/58, 6/60, 7/60, 8/60, 9/60, 10/60, 11/60, 12/56
Recenze CD1/63, 2/62, 3/62, 4/62, 5/62, 6/62, 7/62, 8/62, 9/62, 10/62, 11/62, 12/58
Seriál České opery v gramofonovém světěKrálík J.: I. Prodané nevěsty 1/62 ~ II. Daliboři a Libuše 2/64~ III. Rusalky 3/64~ IV. Albrechtův Dvořák 4/64~ V. Mackerrasův Janáček 5/64~ VI. Jenůfy 6/64~ VII. Do třetice Janáček 7/64~ VIII. Bohuslav Martinů 8/64~ IX. Jarmila Novotná 9/64~ X. Bez Janáčka a Martinů 10/64~ XI. Bendův čas a poté 11/64~ XII. Nálezy a nápravy 12/60
obsah ro�n íku
12. 5. - 4. 6. 2008
Generální partner Ofi ciální partner
Síť Ticketprotel: +420 296 333 333 fax: +420 234 704 204e-mail: [email protected]
Pokladna Pražského jaraRudolfi numnám. Jana Palacha, Praha 1 tel: +420 227 059 234
P R A Ž S K É J A R O 2 0 0 8nabízí více než 50 koncertů a divadelních představení
Prodej vstupenek zahájen 12. prosince 2007www.ticketpro.cz
Hlavní mediální partner
HR.indd 1 22.11.2007 1:19:39
Výtěžek koncertubude věnován
České nadaci pronemoci ledvin
Foto
© J
akub
Lud
vík,
200
7
