Upload
xbeza
View
752
Download
16
Embed Size (px)
DESCRIPTION
J. Veselý: překlady literárních děl z němčiny
Citation preview
Kapitoly z dějin českého překladu
Editor Milan Hrála
UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE NAKLADATELSTVÍ KAROLINUM
2002
Recenzenti; doc. PhDr. Miloslav Jehlička, CSc. (†) PhDr. Naděžda Macurová, CSc.
Publikace vznikla s podporou Grantové agentury ČR reg. č. 405 195 10227
■2551084839«
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
© Milan Hrála (za kolektiv autorů), 2002 ISBN 80-246-0386-1
OBSAH
Úvodní poznámka (Milan Hrála) 7
I. Český překlad od středověku do národního obrozeni (Jindřich Veselý) 11
II. České překlady z anglické a americké literatury 31 Překladová literatura národního obrození (Eva Masnerová) 31 Překlad padesátých až osmdesátých let 19. století (Eva Masnerová) 37 K překladové tvorbě od osmdesátých let 19- století do roku 1941
(Eva Masnerová) 40 Období lumírovské a přelom století (Eva Věšínová-Yjňivoäová) . . . . 51 Období mezi válkami (Eva Véšínová-Kalivoäová) 63 Výhled do poválečného období (Eva Masnerová) 71
Til. České překlady z francouzské literatury 77 Obrozenský překlad (Šárka Belisová) 77 Šedesátá až osmdesátá léta (Šárka Belisová) 85 Období od počátku devadesátých let do první světové války
(Šárka Belisová) 98 Období mezi dvěma válkami (Šárka Belisová) 106 Píddl&ixá x ítasw.wvLská. ütewtauFř p<a Í . 1945 (JwidrvcK Veselý . . . 119
TV. České překlady z německy psané literatury 125 Překlady doby obrozenské (Jiří Veselý) 125 Překlad 1850-1890 (Ivana Vízdalová) 136 Překlad 1890-1918 (Ivana Vízdalová) 144 Překlad mezi dvěma světovými válkami (Jiří Veselý) 162 Výhled do období po» roce 1945 (Jiří Veselý) 179
V. České překlady z ruské literatury 185 Překlady v době obrození (Milan Hrála) 185 Překlady v období 1850-1880 (Milan Hrála) 191 Překlady v období 1890-1918 (Milan Hrála) 196
5
Překlady v meziválečném období [Milan Brala) 210 Výhled do poválečného období (Milan Hrála) 254
VI. České překlady ze španělské literatury 241 Překlad v 19. století (Miloslflu Uličný) 241 Překlad od počátku 20. století do konce první světové války
[Miloslav Uličný) 243 Překlad v období první Českosíovenské.Tepubliky
a tzv. protektorátu (Miloslav Uličný) . . T 249 Poválečné perspektivy (Miloslav Uličný) 251 Překlady z hispanoamerických literatur (Miloslav Uličný) 253
Poznámky 259 Základní literatura 271
6
Úvodní poznámka
Dějiny překladu jsou důležitou součástí snad každé národní literatury. O české kultuře to platí dvojnásob, což způsobily složité podmínky jejího vývoje, dané historickými okolnostmi. Překlad u nás měl vždy významné postavení, neboť plnil některé důležité funkce. Připomeňme jen, že například v obrození byl významným prostředkem k rozvíjení jazykové kultury a vůbec konstituování spisovného jazyka a suploval i nedostatek literární produkce určitého druhu (např. tzv. rytířskou povídku a obecně prózu ze šlechtického prostředí). Sloužil také jako prostředek politického boje ve dvou směrech: Jednak posiloval tendenci k uznání politických práv svébytného národa, jednak přispíval ke sblížení slovanských národů uvnitř habsburské říše i mimo ni. Konečně byl i prostředkem při šíření osvěty v širokých vrstvách prostého obyvatelstva, neboť odstraňoval jazykovou bariéru a tím sloužil demokratizaci vzdělání. Fungoval také při šíření technických a Čistě praktických poznatků, hlavně v zemědělství.
Ani později, kdy už konstituování národního jazyka, kultury a vědy je v podstatě dovršeno, neztrácí překlad svůj význam, jen v souhrnu jeho funkcí dochází ke změnám, do dominantního postavení se dostává funkce poznání a přibližování kulturních hodnot jako nezbytného doplňku domácí produkce, místy dokonce inspirující a posunující další vývoj.
Při hlubším pozorování vývojových změn překladu lze vidět, že zároveň s tím, jak se rozvíjí domácí kultura (v širokém slova smyslu zahrnující vše od umění přes vědu, techniku, právo, vztahy mezi lidmi atd.), přestává se překlad podílet na jejím rozvoji přímo v jejím vzniku, stává se jednou z jejích součástí relativně samostatnou, emancipuje se. Například spojení s původní literaturou se už ne-uskutečňuje bezprostředně přímo při vzniku jednotlivých děl, ale ve vyšších rovinách myšlenkových, kulturněpolitických, jazykových, estetických a jiných tendencí.
7
Zde se otevírají možnosti pro zkoumání překladu jako samostatné složky národní kultury (nikoli už součásti její literatury nebo Čehokoliv jiného), složky, která vedle obecných vývojových souvislostí má i svou vnitřní logiku, svá pravidla a zákony, jimiž se řídí a jež určují takové kategorie, jako je překladová norma, metoda překladu v Širokém smyslu, tj. od výběru originálu přes zvolené překladatelské postupy, výběr jazykových prostředků až po zakotvení v domácím prostředí. Z toho však plyne, že můžeme zcela legitimně uvažovat o takových kategoriích, jako je tradice v překladu, zákonitosti jeho zastarávání, jazyk překladu, vliv původních textů a naopak působení překladů v přijímající kultuře, účast při formování estetické normy včetně takových okrajových jevů, jako je rovina tabu atd.
Tento neúplný a kusý pohled na problematiku spojenou s dějinami překladu je snad dostatečným zdůvodněním snahy členů semináře dějin překladu Ústavu translatologie FF UK v Praze zabývat se touto částí české kulturní minulosti a pokusit se v několika kapitolách podat výsledky dosavadní práce zachycující jen některé úseky a období.
Dějiny českého překladu totiž představují neobyčejně rozsáhlý a různorodý materiál, jehož zkoumání může být užitečné jak pro práci na vlastním tématu, tak pro celou řadu dalších oblastí od vědy, techniky, kultury a zvláště literatury až po politologii, právo a stav společenského vědomí. Zároveň ovšem je tento materiál velmi různorodý co do jazyka originálů. Díky některým okolnostem historického vývoje a možná i geografické poloze naší země česká veřejnost vždy velmi pozorně sledovala vývoj v ostatním světě, byla v tomto směru společností otevřenou různým podnětům a impulzům. V procesu poznávání byl překlad vždy významným činitelem, přičemž nebylo důležité jen co, ale také kdo a jak.
Je jasné, že takto pojatý úkol je časově i pracovně neobyčejně náročný. Vytvoření skutečně syntetických dějin českého překladu je otázkou přinejmenším příštího desetiletí. Jen překlady beletrie (kvantitativně poměrně malé, i když velmi důležité části textů) zahrnují vedle čtyř jazykových oblastí (angličtina, francouzština, němčina a ruština), které jak množstvím materiálu, tak významem pro vývoj české kultury lze považovat za nosné, také překlady další. Z románských jazyků je to hlavně španělština a italština, ze slovanských pak polština a jihoslovanské jazyky vedle ukrajinštiny a bělo-ruštiny, dále pak severské a také orientální jazyky a v neposlední řadě dědictví antiky, překlady z řečtiny a latiny. Pak je tu ještě další
8
vrstva, z níž české překladatelství čerpalo spíše nárazově, jako například v posledních desetiletích některé africké literatury ať už frankofonní, nebo anglof onní, některé literatury národů bývalého Sovětského svazu atd. Nelze říci, že by tyto záběry pro svou nárazovost a někdy i náhodnost byly zcela bezvýznamné. A není to zdaleka vše, co lze v překladovém materiálu nalézt.
Z toho snad je dobře vidět, že předkládaná publikace je skutečně pouze sondou do obrovského materiálu, i když se zabývá čtyřmi nosnými oblastmi, k nimž je přiřazena studie o překladech ze španělštiny, jejichž význam zvláště v novější době rychle stoupá. Tyto kapitoly mají především sloužit studentům oboru překladatelství a tlumočnictví, tedy oboru, který se realizuje v uvedených pěti jazycích. Mohou ovšem i velmi dobře posloužit posluchačům jiných filologických oborů a také nakladatelským redaktorům, publicistům i všem ostatním zájemcům o literaturu.
Studie vycházejí ze základních znalostí obecných i literárních dějin dané jazykové oblasti a doplňují je o fakta a další důležité informace z problematiky překladu. Přihlížejí i k vývoji domácí kultury, zejména literatury, neboť se soustřeďují na překlady beletrie, ostatní oblasti překladu jsou zmíněny jen okrajově.
Pro přehlednost a usnadnění orientace se autoři studií pokusili vytyčit na základě materiálu i odborných prací hlavní mezníky v dějinách českého překladu takto: národní obrození (zhruba 1790-1850), období příprav a doplňování (1850-1890), období velkých edičních projektů (1890-1918), období meziválečné (1918-1939) a období poválečné. Jelikož se v tomto oboru pochopitelně uplatňuje vliv vývojových tendencí a ostatních fakt původní kultury, nelze tyto hranice vždy přesně dodržet, přesahy a odlišnosti jsou nevyhnutelné. Proto také kapitoly knihy nejsou tvořeny podle těchto období, jak by se dalo čekat v plně syntetické práci, ale podle jednotlivých jazykových oblastí, řazených abecedně. (Význam překladů z jednotlivých jazykových oblastí je v každém období jiný, ve vedoucím postavení se střídají, a proto nelze stanovit prioritu pro celé dějiny.) Někde se autorům již nyní podařilo uvést daný úsek do souladu s ostatními a zapojit syůj text do celkového rámce, jinde to možné nebylo ať už pro časovou odlišnost materiálu, nebo pro rozdílný přístup a pohled autorů. Přesto však se domníváme, že již v nynější podobě je práce dostatečně ucelená a může být publikována, neboť vnitřní uspořádání kapitol „horizontální“ orientaci značně usnadňuje.
9
Autoři studií se také pokusili shrnout a syntetizovat dosud vykonanou práci v této oblasti, realizovanou v řadě časopiseckých článků i knižních publikací. Jakýmsi „základním kamenem“ byla obšírná práce Jiřího Levého, zařazená jako úvod v knize České teorie překladu (Praha 1957). Další důležitá literatura je uváděna přímo v jednotlivých studiích a v závěru publikace.
Všechny kapitoly končí druhou světovou válkou. Pro orientaci a zejména studijní účely je na konci kažBého oddílu zařazen výhled do poválečného období, které pro svůj rozsah a hlavně složitost problematiky nebylo možné zpracovat v rozsahu ostatních kapitol a uveřejnit při této příležitosti. Výsledky práce na tomto tématu se mohou objevit až v delším časovém horizontu.
Předkládaná publikace vznikla za pomoci Grantové agentury České republiky (grant č. 40579570227), což bylo nejen materiální podporou (většina finančního příspěvku byla předána Nakladatelství Karolinum), ale zejména podporou morální, kterou udělení grantu (bez ohledu na průměrný věk autorů) a tím i uznání významu úkolu pro autorský tým znamenalo. Členové týmu touto cestou vyjadřují GA ČR své poděkování. Nás dík patří také všem pracovníkům knihoven a dalších institucí, kteří nám pomáhali při shromaždování a ověřování materiálu.
10
I. Český překlad od středověku do národního obrození
Česká středověká kultura typologicky náleží ke středověké kultuře západokřesťanské. Pro tu je charakteristické, že se v jednotlivých „národních“ kontextech objevuje a rozvíjí nestejně rychle zhruba mezi 8. a 14- stoletím. Jejím základním konstitutivním rysem je dvoj-lomost.
Kultura „učená“, spojená s tradováním a šířením křesťanské zvěsti, má primárně písemnou podobu, v níž se předává v klášterech, církevních školách a později na univerzitách v latinském jazyce. Na vrcholu ]e)í „zdrojové“ složky stojí Písmo svaté, v tomto případě Vulgáta, tj. bible přeložená do latiny sv. Jeronýmem, která má v zápa-dokřesťanském středověku závazný charakter Božího slova. Vedle ní stojí texty kanonické, tj. závazné výklady Písma, schválená teologická literatura, rozhodnutí koncilů, papežů atd., kterými se povinně řídí církev. Nižší vrstvou tohoto písemnictví jsou texty určené k usnadnění propagace křesťanství v širších vrstvách, tj. písemnictví legendární, exempla (tj. svody příkladů, jichž lze užívat při kázáních) atp.
Obecnou otázkou, která se v oblasti „kultovní“ literatury klade, je problém, kam až má a smí sahat snaha o zprostředkování křesťanské zvěsti, jinak řečeno, jaké texty lze nebo nelze šířit jazykem srozumitelným místnímu obyvatelstvu. Okamžik, kdy se začne obecněji objevovat názor, že by měl mít každý křesťan možnost seznamovat se s biblí ve svém jazyce a vykládat ji samostatně, svým vlastním rozumem, je pak v podstatě počátkem evropské reformace.
Druhý zdroj evropské západokřesťanské slovesné kultury je silně poznamenán folklorními rysy. Stejně jako u folklorní slovesnosti se i zde setkáváme s orálností a se všemi důsledky, které z ní plynou. Závaznou je pro tuto slovesnost přesně vymezený okruh tematiky a motiviky spolu s „formálně-mnemotechnickými“ postupy závaznými pro její šíření (základní typy rozvíjení syžetu a f abule - např. trojí opakování líčení zásadních dějů, více či méně závazná rytmická
l i
i hlásková organizace vycházející z povahy toho či onoho jazyka -typ verse, rým či asonance atp.). Na rozdíl od folklóru, jehož tematickým zdrojem bývá pokleslá a banalizovaná předkřesťanská mytologie, je tematickým zdrojem západokřesťanské „světské“ slovesné kultury vesměs legendarizovaná historie, ať už domácí, anebo - což je častější případ - cizí (látky z historie galské, antické atd.). S postupným rozvojem středověké společnosti se objevuje i tematika těsněji spjatá s dobovým životem (např. satiry).
V souvislosti s pronikáním křesťanství do čím dále širších vrstev středověké společnosti se tematika související s kultem začíná v určitých podobách objevovat i v této „světské“ vrstvě (legendární světec je mimo jiné i „kladným hrdinou“), a to jak v oblasti „kratochvilné“, tak i ve sféře, která původně s kultem souvisela (divadlo).
V této obecné situaci překlad sensu stricto v podstatě neexistuje. Vpisky v domácím jazyce, které nalezneme v latinských kanonických textech, jsou služebné povahy (místo, jehož smysl by si řeholnice či řeholník jinak nezapamatovali), překlad orální slovesnosti - pokud nějaký náhodou existoval - se rozhodně nedochoval, stejně jako se v řadě kontextů nedochovaly pravděpodobné „hrdinské“ zpěvy s domácími historickými látkami.
S rozvojem středověké společnosti se situace začíná postupně měnit. Významným faktorem je přitom vznik a rozvoj měst. K původním centrům vzdělanosti, jimiž jsou kláštery, přibývají centra další, zasahující přece jen o něco širší vrstvy obyvatelstva. Původní výlučně orální charakter slovesnosti se začíná měnit, k fixování -zprvu vesměs pro soukromé či polosoukromé účely - převážně orálně šířené slovesnosti s praděpodobnými, leč nedochovanými, původně orálně šířenými tematickými zdroji se začíná používat písma. Jisté „vysoké“ žánry původně orální slovesnosti začínají dokonce písemně „vznikat“ (např. dvorská poezie, kanonicky nezávazná náboženská slovesnost), anebo se jejich látka přejímá z písemných „cizích“ zdrojů a zpracovává „domácími“ prostředky pro domácí potřeby. Z dnešního hlediska můžeme takovýto postup s jistou dávkou nepřesnosti kvalifikovat jako „překlad“ silně adaptační povahy. S překladem sensu stricto, který si klade za výslovný cíl přetlumočit cizí text (cizího autora), tj. přenést domácími jazykovými prostředky význam cizího textu do textu domácího, význam originálního díla do významu díla překladového, a teprve na druhé místo staví problém, jak překlad přiblížit konzumentovu informačnímu základu a přizpůsobit domácím potřebám, se však setkáváme až v počátcích humanismu.
12
„Český“ středověký kontext, přesněji řečeno blízce příbuzné slovanské kulturní kontexty nalézající se ve středověku plně či částečně na území dnešní České republiky, má oproti obecným rysům vývoje západokřesťanské slovesné kultury jistá specifika. Nejvýznamnějším z nich je nedlouhá, leč velice důležitá epizoda evangelizačního úsilí vycházejícího z Byzance a užívajícího jako liturgického jazyka staroslověnštiny. V roce 863 přicházejí na žádost knížete Rastislava na území Velkomoravské říše soluňští bratři Konstantin a Metoděj šířit křesťanství jazykem pro domácí Slovany srozumitelným. Srozumitelnost křesťanské zvěsti ležela Konstantinovi na srdci do té míry, že tvrdil, že chce raději říci pět slov jazykem srozumitelným než tisíc jazykem nesrozumitelným. K tomuto úkolu se oba budoucí světci vyzbrojili i překlady liturgických textů do slovanského a i místním Slovanům srozumitelného (byť ne jejich) jazyka. Do staroslověnštiny pak přeložili i samo Písmo svaté, jehož veršovaný Proglas (předmluva) je dílem Konstantinovým. Jelikož po dlouhých jednáních s římskou kurií dosáhli nakonec souhlasu k šíření Božího slova ve slovanském jazyce, vznikly tak podmínky pro to, aby se za příznivých okolností stal jejich překlad slovanskou Vulgátou, a to tím spíše, že se jejich evangelizační úsilí dělo v rámci křesťanství západního.
Dlužno podotknout, že pokus o evangelizaci slovanského obyvatelstva na našem dnešním území neměl dlouhého trvání a že ke konečnému přijetí křesťanství a jeho obecnému rozšíření došlo posléze v podobě latinské. Staroslověnská liturgie se u nás s různými peripetiemi a i dlouhými přestávkami stopově udržela (Sázavský klášter, klášter Na Slovanech) až do pozdního středověku a liturgické texty a cyrilometodějský příklad sehrály nemalou úlohu při prvních českých překladech bible.
Dalším specifickým rysem našeho kulturního kontextu je skutečnost, že se v něm po velice pomalých a skromných počátcích středověká kultura plně rozvinula ve srovnání s prestižními západokřesťan-skými kulturními kontexty neobvykle rychle. Kulturní zázrak, jímž se tento kontext v rozmezí zhruba jednoho sta let ocitl na předním evropském místě, se odehrál za vlády posledních Přemyslovců a prvních Lucemburků, tedy v průběhu 14- století. Jeho výsledkem byla pak skutečnost, že k prvnímu* ucelenému a i z politického hlediska relativně úspěšnému pokusu o reformu římské církve u nás dochází již v první polovině 15. století, tedy sto let před reformací západoevropskou.
K domestikaci latinské „učené“ kultury u nás dochází jejím postupným „zcestováním“, počínajícím u českých glos a překladu izo-
13
lovaných slov (např. v žaltáři Mater verborum), s nimiž se nejdříve setkáváme v ženských klášterech. S rostoucí vzdělaností se postupně začíná objevovat potřeba systematičtějších svodů domácího více či méně specializovaného lexika. Vznikají veršovaná lexika a tezaury na způsob dnešních výkladových slovníků, vokabuláře, bohemá-ře, herbáře atp. Od 13- století pak dochází k souvislému zcestování kanonické literatury. Liturgické, a zvláště biblické texty se překládají nejčastěji slovo za slovem, aby nedocnázelo ke zjinačení křesťanské zvěsti. Není divu, vždyť, jak známo, „na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh“ (Jan, i, 2). K méně závaznému, lpění na takovéto „doslovnosti“ dochází při zcestování závazné literatury věcné povahy. Při zcestování obecněji středověké tematiky jde v podstatě o nové (z jazykového hlediska) zpracování obecné substance, které se opírá o jeden či více latinských zdrojů. Tak je tomu například u staročeského Alana. Jasně o tom mluví i nejvýznamnější zčešťovatel doby předhusovské Tomáš Štítný ze Štítného ve své poznámce ke zčeštění traktátu Roberta Holkota: „... nemie-nimť bych jeho řeč latinskú chtěl Česky klásti, než z jeho knih bera naučenie mluviti chci perem, což mi bóh dá...“ Obdobně se pak Štítný chová i při zcestování Zjevení sv. Brigitty: „V kniehách čtvrtých této svaté ženy také něco vezmu, ale mnoho nechám, chtě odbýti skuoro, abych mohl psáti jiného něco, neb některému nemohu rozuměti a některé nenie tobě užitečno.“ Značná volnost v zacházení se zcestovanou „předlohou“ se projevuje i kompozičně. Například látku z prvních 37 kapitol Zjevení seskupil Štítný ve zčestěné podobě do devíti kapitol a nikterak přitom nerespektoval původní sled či zřetězení témat a motivů. Pokud jde o staročeskou Alexandreidu, Trojánskou kroniku, o staročeského Tristrama a Izaldu a další díla, jen stěží by o nich bylo možno uvažovat jako o - byt i adaptačních -překladech. Jsou to prostě „samostatná44 domáci zpracováni obecně středověké látky cizího původu.
Vrcholu dosahuje česká středověká kultura, jak známo, v době Karla IV., kdy mimo jiné dochází k centrální organizaci kulturního života. Tento kulturní, politický i hospodářský vzestup se nepříliš dlouho po zaíožení pražské univerzity (1348) promítá do základní intelektuální orientace jejích českých mistrů, která se velice rychle rozletí i do Širšího kulturního života. Značnou roli zde začíná hrát -kromě otázek jazykových - i specifická recepce reformního učení Johna Viklefa. Ve snahách českých univerzitních reformátorů církve se tak spojuje již poněkud anachronický „realismus“, podle nějž na-
14
příklad „pravda“ není pouhé slovo označující určitý „lidský“ pojem, ale ontologická entita založená přímo v Bohu, s raně reformačním étosem božího lidu, v tomto případě českého, který má právo na to, aby mu bylo slovo Boží hlásáno v jeho jazyce. Výsledkem jsou první ucelené české překlady Písma svatého (nejstarší znění staročeského překladu bible je zrcadlový latinsko-český Starý zákon zvaný Cardův z 15. století, deponovaný ve Strahovském klášteře). Ačkoliv jak případně poznamenal již Josef Pekař, nešlo v této první české „reformaci“ dozajista o právo křesťana zkoumat Písmo vlastním rozumem a Husovu často citovanému výroku „hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti“ je třeba rozumět jako „hledej pravdy boží, slyš pravdu boží, uč se pravdě boží, miluj pravdu boží, prav pravdu boží, drž pravdu boží, braň pravdu boží až do smrti“, při diskusích o českém překladu Písma se již nicméně objevuje argumentace, s níž se setkáme při pozdějších zdůvodňováních oprávněnosti reformačních překladů bible. Tak například Hus na mnoha místech Postily zdůvodňuje oprávněnost lokalizace: „Tu věz, že položil jsem ,zlatohlav*, latinsky stojí purpura, jež, jako dí svatý Běda, jest roucho barvené rybí krví... A že v Čechách nebývá, neumíme ho správně jmenovati: protož položil jsem zlatohlav, že na nich, na bohatých, zde vídáme nejlepší roucho...“ Pro Husa či Jeronýma není ještě dozajista překlad bible jejím výkladem v pozdějším humanistickém slova smyslu, nicméně již tvrdí, že ne každé slovo bible (respektive Vulgáty) pochází přímo od Boha a odvažují se o tom, které slovo od Boha pochází a které ne, lidským TOTAMXvem YOTtaodw&t. ‰ sváiv»d<a\i ̂ ^ v d \ píektadatelská. činnost jedním z článků kostnické žaloby.
Husitství pak vnáší do oblasti víceméně související s překladem v moderním slova smyslu dva soubory zčeštěných slovesných projevů, literaturu nábožensky výkladovou a duchovni písně. Nepřináší sice nic zásadně nového, co by se vymykalo středověké praxi, ale pro dějiny české kultury obecně a českého překladu zvlášť má přesto nemalý význam, a to přinejmenším ve dvou aspektech. Je to období nesporného rozmachu českého jazyka, který je v té době jedním z prvních evropských stabilizovaných spisovných jazyků v užším slova smyslu, čímž jsou pro budoucí české překládání předem vytvořeny neobyčejně příznivé podmínky. Zároveň husitství orientuje český kulturní kontext na sféru náboženskou a morální. Svou „přísností“ se tak stává poměrně účinnou brzdou pro to, aby i k nám pronikala ve větší míře tematika mravně nevázanější, světská v renesančním
15
slova smyslu. Tento rys se i v důsledku našeho pozdějšího vývoje stane pro českou kulturu čímsi příznačným a bude mít nemalé důsledky i pro překladovou sféru. Připomeňme jen skutečnost, že např. překládání „skandálních“ děl světové literatury a překlad vul-garismů zůstává vzhledem ke čtenářským zvyklostem choulostivým problémem českého překladatelství do dnešních dnů.
V době od 14. do 16. století dochází v západokřesťanské slovesné kultuře k velice podstatné změně. S postupným rozvojem měst a vzdělanosti se tato kultura začíná diferencovat na kulturu pro elitu, spojenou s feudálními dvory a postupně i s vysokými měšťanskými vrstvami, a na kulturu určenou obecnému lidu. „Vyšší“ vrstvy slo-vesnosti se postupně transformují z původně orální podoby do podoby psané, zatímco vrstvy nižší jsou stále vázány na mluvené, respektive zpívané slovo. Ve městech bude takováto orální či „polo-orální“ slovesnost přetrvávat jako součást kultury „jarmareční“, na venkově se stane slovesným doplňkem svátečních a polosvátečních kolektivních událostí venkovského lidu, začleněného do více či méně pevné vesnické komunity.
Ve vznikající písemné slovesnosti pro elity, jejíž vývoj je ovlivňován zaváděním a zlepšováním technik k reprodukci textu (kopistic-ké dílny, rytí textu do dřevěných desek a jeho otiskování pomocí barvy a lisu atd.) vrcholícím v polovině 15. století vynálezem knihtisku, dochází oproti předchozímu období k dosti podstatným změnám. Tematika epické a naučné povahy přestává být zpracovávána veršem s mnemotechnickou funkcí a ten je z ní postupně vytlačován prózou. Sám verš se zachovává v poezii lyricko-epické a lyrické, ta se však sama podstatně proměňuje z hlediska formálního. V jednotlivých kontextech postupně vznikají a stabilizují se nové umělé stro-fické útvary, neodpovídající ani poezii antické, ani původní „zdrojové“ folklorní písni, jakými jsou např. rondel, rondeau, francouzská balada, balata a mnoho dalších. Z formálních experimentů proven-sálských trubadúrů přenesených na území dnešní Itálie tak vznikne sonet, který - jako jediná ze stabilizovaných středověkých strofic-kých forem - přežije i masivní odmítnutí středověkých básnických forem renesancí a paradoxně se stane v jistém smyslu přímo jejím emblémem. V této slovesnosti určené pro elity se čím dál více dostává do popředí i autor pojímaný zprvu nikoliv jako tvůrce, ale jako zručný řemeslník více či méně dovedně naplňující dané formy daným obsahem. K požadavku formální dovednosti se postupně začne připojovat i stále častěji formulovaný požadavek jisté tematic-
16
ké inovace, což vytvoří předpoklady pro vznik kategorie autorství a původnosti na straně jedné a „nepůvodnosti“, respektive převzetí původního „obsahu“ a jeho přenesení do jinojazyčné „formy“, tedy jeho relativně věrného „překladu“ na straně druhé.
Mezi písemně šířenou slovesností určenou pro elity a orální slo-vesností, která je součástí svátečního či polosvátečního života městského i venkovského „obecného“ lidu, postupně vzniká jistá mezi-vrstva slovesné kultury, která má na jedné straně podobu slovesnosti psané, na straně druhé se zaměřuje na lidové vrstvy a zachovává si řadu atributů původní slovesnosti orální. Tak například kategorie původnosti, autorství, přebírání, překládání atp. v ní nehrají žádnou významnou úlohu a plně se podřizují kategorii „užitečnosti“ pro prostředí, které se snaží zasáhnout, ať už jde o spisky „věcné“ (knížky „populárně naučné“, „náboženské“, „morální“), anebo o spisky „zábavné“ (kratochvilná čtení). Tato slovesnost je určena gramotným příslušníkům lidových a pololidových vrstev ve městech i na vesnicích (lidoví písmáci) a stejně jako písemná slovesnost pro elity se šíří částečně individuálním čtením, částečně polosoukromým až polove-řejným předčítáním, které se v celé oblasti psané slovesnosti udrží -v konkurenci s tichým osamělým čtením - až do 19- století (viz fenomén dvorů a salonů na straně jedné a přástek na straně druhé).
„Tvorba“ a šíření slovesné kultury převážně písemnou podobou vytváří předpoklady pro několik typů mezikulturních transferů, a to jak v rámci sféry působnosti jednoho jazyka, tak i při přenášení slovesných kulturních statků mezi jednotlivými jazyky. Obecným pravidlem je to, že se z vyšších kultur či vyšších kulturních vrstev šíří určitá tematika do kultur či kulturních vrstev nižších „vulgarizací“ („banalizací“), provázenou vesměs formálními transformacemi (změna žánru, stylu, proměny syžetové i fabulační) tak, aby „substance“ díla zůstala v nižší kulturní vrstvě zachována. Při přechodu ze sféry působnosti univerzálního kulturního jazyka (latiny) do jazyka domácího anebo z jednoho domácího jazyka do domácího jazyka jiného při překládání se pak tento proces komplikuje problematikou nahrazování původního diskurzu diskurzem novým v rámci rozdílných a vzájemně jednoduše nepřevoditelných jazykových kódů. V oblasti „translace“ se tak otevírá široké pole pro jazykový transfer sahající od principiální „doslovnosti“ (která je vzhledem k rozdílům mezi jazyky prakticky nerealizovatelná) k různým typům „zpřístupňování“, sahajícím od více či méně „věrného“ překladu „dnešního typu“ přes různě volné adaptace a „parafráze“ k tvůrčí ná-
17
podobě v novém jazyce. Ta je však jíž vesměs vnímána jako součást původní slovesné kultury nového jazykového kontextu, později je začleněna do „národní“ literatury (viz např. ve Francii tvorbu Plejády) a je zpravidla interpretována jako historicky první vrstva jejího novověkého vývoje.
První prestižní kulturou, které se takovýmto „adaptačním“ (ve smyslu přiměřování dobovým potřebám.určitého kontextu) transferem začíná jazykově se rozrůzňující zápctdokřesťanský celek zmocňovat, je - v průběhu jeho postupné emancipace od monopolního postavení písemné slovesností kultovní, církevní a náboženským účelům přímo podřízené, pro niž platí tradice a její závazná interpretace - slovesná kultura antická, považovaná za soubor slovesných výtvorů individuálních autorů fixovaných v původních („zdrojových“) textech, tradice, jejíž zlomky se doposud tradovaly v různou měrou závazných opisech a zpracováních. Vyhledávání „zdrojových“ textů, jejich studium a adaptace pro nová jazyková prostředí je základním cílem evropského humanismu, respektive jednotlivých evropských „národních“ humanismů, jejichž představitelé jsou - oproti svým „latínizujícím“ protějškům vyskytujícím se v jednotlivých národních kontextech paralelně s nimi - pevně přesvědčeni, že je jejich domácí jazyk schopen vyjádřit v zásadě vše, co vyjádřili antičtí autoři v jazyce původním. Kromě sepisování obran domácího jazyka a návrhů na jeho zvelebení a zušlechtění se proto zabývají prací slovní-kářskou a překladatelskou. Zcela pochopitelně se přitom dovolávají překladatelských postupů teoreticky zdůvodněných v římské tradici, která je vypracovala a zformulovala v obdobném procesu adaptace řecké slovesné kultury. Po vzoru Cicerona, Horatia a v nemalé míře i svatého Jeronýma je pro ně překlad transferem významu, jehož nositelem je původní jazykový diskurz, do diskurzu jinojazyčného., který má translator pořídit. Překlad je tedy v zásadě sémantická operace uskutečňující se nahrazením jednoho jazykového média jazykovým médiem druhým („Nec verbum verbo curabis reddere fidus interpres“ - Horatius, „non verbum e verbo sed sensum exprimere de sensu“ - sv. Jeroným).
Jestliže dílo humanistů spočívá především v transferu a „adaptaci“ - pro účely jednotlivých vrstev jejich jazykového společenství -antické literatury naučné a děje se především prostřednictvím změny jazykového média společné substance, případně její „vulgariza-cí“, tj. překladem s převažující funkcí „reprodukční“, a to i v případě „adaptace z důvodů vulgarizačních“, renesance se snaží přivlastnit si
18
to, co považuje za „antický“ životní způsob, za „antický“ ideál pozemského života. V literární oblasti se tak - obecně vzato - soustřeďuje jednak na transfer antických literárních forem a jejich naplňování domácím jazykovým materiálem (ódy, elegie, hymny, eklogy, tragédie, komedie atp. postupně zcela vytlačují dřívější básnické formy s výjimkou sonetu, který zpopularizovali renesanční básníci italští a jenž je implicitně považován za „italský“, tj. vlastně „latinský“ žánr - všude dochází k pokusům o zavedení časomíry), jednak na přebírání tematiky a motiviky ať už antické, respektive vesměs klasické a postklasické římské, anebo „renesančně zdrojové“, tzn. z italské renesance. Nejdůležitějším způsobem transferu je zde „tvůrčí imitace“ reflektující se už nikoliv jako transfer substance a formy z jednoho jazykového média do jazykového média jiného, tedy jako reprodukce (a adaptace z důvodu nutné vulgarizace), ale jako původní tvorba. Transfer obsahové i formální stránky „původní“ tvorby antické či cizí do renesanční slovesné tvorby v jazyce „domácím“ je pak pociťován jako cosi těsněji spjatého s originálem, jako transfer kulturního statku, jehož původcem nepřestává být původní autor - tedy jako překlad. Překladatel pak už není pouhým vykladačem a translátorem do nového jazykového média, ale zároveň se stává i translátorem do nové, případně staronové básnické formy. Dlužno podotknout, že dnešní nezaujatý interpret u svěžího renesančního dílka, jehož zdroj mu nezůstal skryt, často jen stěží rozlišuje, zda by je sám označil spíše za „adaptační“ překlad anebo za „původní domácí adaptaci“.
Snaha společensky i jazykově bouřlivě se rozvíjejících domácích kontextů přivlastnit si kulturu a vzdělanost, která byla původně přístupná pouze mizivé vzdělanecké menšině, se nezastavuje ani před Písmem svatým. Kulturní i společenská situace totiž přestává odpovídat posťuřáťu jednoho křesťanske'ho íidu centräíné evangeíizova-ného z římskolatinského zdroje, který je zároveň jediným médiem a uchovatelem slova Božího, postulátu, při němž se rozšiřující se vzdělané, leč „méně elitní“ vrstvy musí spokojovat pouze s připuštěnými vulgarizacemi a výklady v domácích jazycích. Bůh pro ně prostě mluví stále jen (nesrozumitelně) latinsky. Latinský „učenec-ký“ kontext začíná být pociťován jako pouze jeden (funkčně specializovaný) jazykový kontext mezi kontexty jinými, potenciálně konkurenčními, které se začínají dožadovat „vlastního“ Božího slova, tzn. Božího slova ve vlastních jazycích. Dochází tedy ke studiu Písma v hebrejských a řeckých „originálech“, k transferu jeho „sub-
19
Stance“ do jiných jazykových médií a k popření teze, že jediným legitimním transferem, jímž se boží povaha Písma nepoškodila, byl Jeronýmův překlad do latiny (Vulgáta). Každý překladatel si tak osobuje právo samostatného výkladu (tj. rozlišení závazné substance od „nezávazných“ zvláštních okolností i samostatného využívání jazykových prostředků - slov, jejich následnosti, zvuků, harmonie, číselných poměrů v textu atd.). A některé z takovýchto výkladů se později stanou základem nových výkladů (tj. překladů) nejen textu, ale i křesťanské zvěsti a povedou k založení a stabilizaci nových křesťanských „reformovaných“ církví. Dodejme ještě, že takovéto prestižní překlady bible sehrají většinou podstatnou úlohu při vytváření či stabilizaci spisovných jazyků v jednotlivých národněkulturních kontextech.
V pohusitských Čechách se obecně popsané procesy začínají projevovat od konce 15. století a vrcholí v první třetině 17. století. Jejich konkrétní průběh je zde ovlivněn třemi významnými faktory. Velmi raná a „nezralá“ česká náboženská reforma zaměřila náš kontext na problematiku převážně morální a náboženskou, takže se v něm bude renesanční „pohanství“ jen stěží ujímat a nepřestane být pociťováno jako prvek v podstatě cizorodý a omezující se (ve velice mírných podobách) na úzké elitní vrstvy, které jsou jazykově české pouze částečně. Neméně významným faktorem se stávají i neobyčejně složité vztahy s jazykově německým etnikem, často luteránským, a s luteránskou konfesí vůbec - ta postupně téměř vytlačí tradiční „husitství“ zajištěné kompaktáty a vstoupí do konkurence se vznikající domácí českobratrskou reformací. Determinujícím historickým faktorem je pak skutečnost, že české, převážně nekatolické stavy dosadí na český trůn dědičné krále z habsburského rodu, kteří jsou v té době vesměs zároveň císaři Svaté říše římské národa ně-meckého. Snahy královské moci o centralizaci českého státu tak ! narážejí na snahy Českých (z hlediska zemského, zdaleka ne vždy jazykového) stavů o udržení „stavovské“ povahy království, což je komplikováno poměry v celé konfesijně rozdělené říši a skutečností, že v převážně nekatolickém království vládne katolická dynastie. V tomto ohledu se u nás už tehdy formuje jazykově-národní český kontext s poněkud atypickou strukturou, v níž jsou elitní vrstvy (zvláště vyšší šlechta a městský patriciát) částečně jinojazyčné a své „národní“ kulturní potřeby si uspokojují texty převážně německými, i Jinak řečeno, už tehdy dochází k postupnému početnímu oslabová-ní těch elitních vrstev naší společnosti, které se česky vyjadřují a vy- j
20
zadují česky psanou původní i překladovou literaturu vyšších stylo-ve-tematických vrstev.
V českém kulturním kontextu byl hlavním představitelem latinského humanismu a hlavou skupiny latinských humanistů Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Právě proti němu vystoupila v posledních desetiletích 15. století skupina českých humanistů - Viktorin Kornel ze Všehrd, Václav Písecký, Řehoř Hrubý z Jelení, Mikuláš Konáč z Hodiškova aj. Na jejich dílo pak o sto let později navázali čeští humanisté další, jako byli Daniel Adam z Veleslavína, Jan Kocín z Ko-cinétu či Abraham z Günterroda. V jádru původní polemiky stála -stejně jako v jiných národních kontextech - otázka, jak širokým vrstvám se má otevřít přístup k nové vzdělanosti přicházející ze západní Evropy. Hasištejnský považuje za neúnosné, aby přístup ke vzdělanosti získalo nejen „panstvo“, ale i „vládykové“, ba dokonce i onen „lid“, jehož pravým místem je pole s pluhem a hnojem. Jinak řečeno, z prvotní „jazykové“ diskuse se téměř okamžitě vylupuje diskuse o základní společenské funkci humanistického překladu, tedy o funkci vzdělávací, která se při překládání projevuje preferováním sdělné funkce překladového textu. Český humanistický překladatel tak nejen nelpí na tom, aby proti slovu originálu postavil významově co nejpřesnější slovo překladu (skutečnost, že se rozsah lexikálních jednotek v jednotlivých jazycích často nekryje, vyřeší ostatně nezřídka tím, že za jednu lexikální jednotku originálu dosadí v překladu jednotky dvě), ale snaží se ve výsledném českém textu explicitněji vyjádřit i vztahy mezi jednotlivými větami souvětí či jednotlivými větnými členy, explicituje informace, které jsou v originálu vyjádřeny pouze implicitně a často doplňuje svůj překlad i komentářem. Tak například Řehoř Hrubý z Jelení opatřuje svůj překlad Erasmovy Chvály bláznivosti „Výkladem míst těžších a potřebnějších k Erasmovi s přídavky těch věcí, kteréž k těm místom přináležejí pro sprostné a neučené lidi a pro ty, ježto, co se nyní děje a co se někdy dalo mezi Římany a mezi námi, nevědí, nebo pro ty, ježto jaký jest mezi námi a jimi rozdíl, neznají“. Humanistický překladatel pak řeší předpokládané rozdíly mezi informačním základem čtenáře originálu a informačním základem Čtenáře překladu nejen vysvětlivkami „pod čarou“, alé často i vysvětlivkami vnitřními, které umísťuje do závorek nebo i - bez dalšího označení - přímo do textu. U překladů určených širšímu publiku se pak odhodlává i k odvážnějším „adaptacím“ informací, které podle jeho mínění nenáležejí k informační substanci originálu (nahrazení jména méně známého cizího
21
básníka, teologa atp., sloužícího jako kulturní narážka, jménem cizího básníka, teologa aj. známějšího atp.). Vedle úsilí o přenos „cizí“ informace do domácího kontextu si humanistický překladatel velice přesně uvědomuje i svou úlohu jazykově-vlasteneckou, a to jak v konfrontaci s prestižními kulturními jazyky (zvláště s latinou), tak i v soutěži s němčinou. Snad nejpregnantněji to vyjádřil Viktorin Kornel ze Všehrd ve své předmluvě He knihám Jana Zlatoústého o napravení padlého: „K Zlatoústému st navrátím, kterýž ode mne nynie jest vyložen. Kteréhož jsem i z té příčiny rád vyložil, aby se jazyk náš český i tudy šířil, šlechtil a rozmáhal. Neb nenie tak úzký, ani tak nehladký, jakož se některým zdá. Hojnost a bohatstvie jeho z toho móž poznáno býti, že cožkoli řecky, cožkoíi latině (o němčině nic nynie nepravím) móž povědieno býti, to též i česky.“ Čeština je tedy jazykem vynikajícím, ale Češi si jí dostatečně neváží: „Němci, jichž jazyk tak drsnatý, tak dreptavý a tak nerozumný jest, že jeden s druhým mluvě, Němec s Němcem, sobě častokrát nerozumievají, avšak jej našemu na potupu šířie a trú, takže i latinská slova veň vtrušujú, aby vždy jazyk jich byl dostatečnější a hojnější,... již téměř všecky knihy pohanské i křesťanské z latinských, jeden jazyk druhým vykládajíc, německé jsú učinili, kdež my však ještě žádných ne-mámy.“ Přes veškeré (obvyklé) stesky je však třeba našim humanistickým překladatelům přiznat, že se jim během necelé stovky let podařilo převést do velice kultivované Češtiny učená díla tvořící standardní humanistický překladový repertoár charakteristický pro kulturně vyspělé evropské kontexty.
Velice bohatá překladová tvorba českých humanistů v oblasti „věcné“ či „mravoličné“ literatury, která velmi dobře odpovídala potřebám a tendencím českého pohusitského kontextu, se však jen nesměle proměňovala v českou překladovou tvorbu „renesančního“ typu. I při překládání literatury „krásné“ se - snad i z alibismu -klade důraz na její užitečnost. Šimon Lomnický tak charakterizuje například Vergilia jako autora, který „za živobytí svého mezi jinými tyto troje knížky užitečné uměle složil a vydal, totiž Bucolica, v kteréž učí dobytek pásti, Georgica, v té učí rolí vorati a zemi dělati, Enei-da, a v té učí bojovati“. Převládající kritérium užitečnosti se pak promítá i do vydávání překladů „okleštěných“ (tento zvyk se v české překladatelské tradici udrží až do posledního desetiletí 20. století). Tak čeští překladatelé výboru z Boccacciových „krotcích“ novel, překládající z druhé ruky (z latinských zpracování, která už sama prošla náboženskou cenzurou), při své práci ještě více „obrušují hroty“
22
a vynechávají např. eroticky ožehavá místa. Jinak řečeno, v českém kulturním kontextu nedošlo - pravděpodobně vzhledem k jeho základním konstitutivním rysům - k plnému přechodu od překladu humanistického k překladu renesančnímu, od překládání literatury „naučné“ k překládání literatury „krásné“. To se nejvíce projevuje při překládání básní (jde o překlady nepříliš četné), kdy se znovu klade důraz na transfer „substance“ a veškeré formální výboje se zastavují u překládání rytmizovanou prózou, rozdělenou do často nestejně dlouhých řádků, které nerespektují ani počet veršů originálu, a kdy se zpravidla jediným formálním příznakem „verše“ stává rým. Převody, které více respektují formální kvality originálu, se pak u nás začínají objevovat až koncem 16. století.
Vrchol českého překladatelského úsilí tohoto období je spojen s překladovým dílem jednoty bratrské, v němž se - vedle jasného konfesijního zřetele - postupně projevuje i výslovné estetické zaměření. Historiografie české literatury vykládá tuto skutečnost (např. u Komenského) obvykle jako „ovlivnění“ šířícím se literárním barokem, zatímco by bylo pravděpodobně vhodnější interpretovat ji jako pozdní dopad renesanční překladatelské praxe na český kontext (Komenského preferování prozódie časoměrné). Největším kulturním počinem českobratrského překladu je nový český úplný překlad bible (tzv. Bible kralická), který se na dlouhá staletí stal svodem lexikálního, morfosyntaktického i stylistického bohatství českého jazyka. Českobratrští překladatelé překládají bibli pochopitelně z hebrejského a řeckého originálu a při konkrétních překladatelských řešeních dospívají k velice šťastné syntéze humanistické věcné i jazykové poučenosti a recepce lidového výraziva, diktované ohledem na předpokládanou celonárodní platnost (a tedy i srozumitelnost) výsledného textu. Obrovskou estetickou hodnotu pak jejich překlad čerpá z vřelého citového zaujetí a ztotožnění se s osobami, ději a ideami originálu, který je překladem velice citlivě odexotizován (nahrazení řady původních reálií reáliemi dobovými a místními) a konfesijně i dobově domestikován. Tak například jedno řecké slovo znamenající „větší skupinu lidí“ je - podle toho, zda jde o skupinu Kristu „přátelskou“ či „nepřátelskou“ - do češtiny převáděno jako „zástup“, nebo naopak „sběř“ či „rota“. Spolu s rozvojem českobratrské překladatelské tradice dochází pak i ke vzniku českobratrských teoretických prací o překladu se zaměřením na česká překladatelská řešení (Jan Blahoslav, J- A. Komenský), pro něž je příznačná snaha pojímat překlad nikoliv už jen jako výklad a substi-
23
tucí jazykových prostředků, ale i jako substituci prostředků stylistických. Příkladem může být Blahoslavova úvaha o překládání přísloví z jeho Muziky (1558), kde je jako příklad uvedeno latinské přísloví „dabo ad Calendas Graecas“ (tj. nikdy): „Myto přísloví latinské svým českým můžeme takto exprimere: Dámť, až pes na lísku poleze, sed-láci říkají: Až se v krbe zhvězdí.“
Vyvrcholením a zároveň i koncem Českobratrské tradice Českého překladu je dílo J. A. Komenského, který začíná klást na překlad pozdně renesanční požadavek jisté věrnosti i formální, takže překlad by měl podle něj být slovesným dílem, pro nějž je charakteristický velice citlivý kompromis mezi funkcí reprodukční (transfer významu, „substance“) a estetickou (ohled na estetickou formu překladového díla): „dále dbáti jest toho, aby }...} v překladu odpovídalo -ovsem v mezích možnosti - vlastní užití slova vlastnímu, přesné přesnému, žertovný výraz žertovnému, zastaralý zastaralému atd.“ Ne náhodou užívá Komenský při vlastních překladech žalmů umělých antických forem (Kralická bible je překládá prózou) a ve stopách časoměrné poetiky některých starších vzdělanců - Vavřince Benedikta z Nedožer aj. - spoluzakládá českou tradici časoměrné prozódie (zde v překladu). Komenského dílem mělo vyvrcholit i slov-níkářské úsilí českého humanismu. Připravovaný Poklad jazyka Českého vsak zničil oheň.
Od počátku 15. století byla Evropa zmítána sérií postupných náboženských válek odehrávajících se v jednotlivých národních kontextech. Jejích zdrojem je mimo jiné krize římské církve, která se mění v mocnost světské povahy a nehodlá se přitom vzdát svého monopolu na duchovní moc. Jestliže duchovní potřeby nově vznikajících úzkých národních elit dokáže vesměs uspokojit renesanční kultura, jinak je tomu s potřebami širších „národních“ lidových vrstev, v jejichž mentalitách konečně - po dlouhém evangelizačním úsilí -zakořenila křesťanská zvěst. Obecně tak dochází k volání po nápravě církve spojenému s jednotlivými reformními hnutími, která se -čas od času - odtrhávají od Říma a mění se v církve reformované. Pro jejich příslušníky se tak na dlouhou dobu omezuje písemnictví šířené v národních jazycích na překlady Písma a žalmů, popřípadě na tvorbu čí překlady náboženských písní, a světské, tj. „kratochvilné“ písemnictví v tomto jazyce skládané či do něj „překládané“ {tj. pro ten či onen kontext adaptované), na více Či méně evangelizující a mo-j ralizující čtivo a divadlo. Výjimkou jsou pouze nečetné elity, jež se nehodlají zcela zříci renesančního akcentu na světský život. Takové-
24
to kulturní podoby postupně nabudou kalvinistické (Ženeva, budoucí Spojené státy americké) či luteránské „národní“ kulturní kontexty, které se udrží nejen po domácích náboženských válkách, ale i po konci všeevropského, vesměs konfesijně prezentovaného mocenského konfliktu, jímž je třicetiletá válka, zakončená potvrzením konfesijního státu quo aute: cuius regio, eius religio. V protestantských zemích je reziduální katolicismus buď zcela (více či méně násilně) vymýcen, anebo pouze tolerován, takže se tu nemůže stát významnějším kulturotvorným faktorem.
Hnutí církevní obrody se však nevyhne ani zemím, jež od Říma neodpadly. Výsledkem tridentského koncilu zakončeného r. 1563 je rozsáhlý program církevní reformy a reevangelizace křesťanů vlažných či od Říma odpadlých, jinak řečeno program rekatolizace. Tri-dentská reforma však na rozdíl od reformace nevyžaduje návrat církve k původní prostotě, tj. nevyžaduje ani to, aby se člověk plně odvrátil od světských radostí a celý svůj život vyplnil prací a zbožností. Elity tak získávají možnost kultivovat svůj „renesanční smysl pro krásu“ za předpokladu, že budou kulturní statky prodchnuty duchovností, tj. vroucností, citem, vášní a ideou světské pomíjivosti, jež se však zároveň snoubí s monumentalitou odkazující k velikosti primárně Boží, ale odvozeně i lidského díla. Zatímco v zemích, kde dochází k rekatolizačnímu úsilí (habsburské državy a říšské katolické státy), je akcentována právě tato duchovní vrstva a rozvíjí se v nich nový barokní styl, ve státech, kde k soustavné katolické re-evangelizaci nedochází, se vyvíjí monumentální styl akcentující harmonii rozumu a citu - klasicismus. V období nastupující krize evropského feudalismu, díky oslabujícímu se důrazu na náboženskou vroucnost a zduchovnění, spojenému s rostoucím pocitem prcha-vosti všeho pozemského, se postupně tyto dva proudy slijí do společného řečiště rokoka. To se v sentimentaíístícké „vulgarizaci“ v poslední třetině 18. století rozšiřuje i mimo dvorskou elitu a vlévá do druhé (v některých kontextech vůbec první) vlny klasicismu, spojené s osvícenským kritickým myšlením.
Z hlediska jazykově národního pak paralelně dochází k upevňování domácích jazykul v nich již fixovaných něho nově se fixujících literárních forem, které je průvodním jevem snahy o postupnou transformaci státu stavovského typu ve stát typově i jazykově „národní“ (srv. např. postupné nahrazování latiny jako univerzálního jazyka vzdělanců jazyky národními). Rozvíjející se národněkulturní kontexty tak vstřebávají veškeré cizí podněty domestikačním způsobem,
25
jinak řečeno, přisvojují si cizí „substanci“ prostřednictvím vlastních estetických a ideologických kánonů, jež zpočátku ještě vydávají za kánony „věčné“ (srv. ambice francouzského klasicismu). Překladatelé tohoto období nakládají pak s originály z dnešního hlediska velice volně a příliš nerespektují ani jejich původní formální strukturu, ani původní hierarchii jejich sémantických prvků. Snaží se pro svůj národní kontext pořídit dílo, jaké by byí daný autor napsal v případe, že by byl psal jeho jazykem, a to právě v daném historickém okamžiku. Překladatelovo úsilí je tak veskrze tvůrčí a velice málo se liší od úsilí autora tzv. „původní“ literatury, který s tímtéž zápalem a cílem „samostatně“ ztvárňuje tematiku z valné části „obecně barokní“ či „obecně klasicistickou“.
Tomuto obecnému kulturnímu vývoji se v zásadě nevymyká ani Český kulturní kontext, až na to, že se v něm po porážce stavovského povstání v roce 1620 a po jejím definitivním potvrzení vestfálským mírem v roce 1648 dramaticky radikalizují předchozí tendence ve vývoji „jazykově národních“ elit. Dochází k více či méně nucené masové emigraci příslušníků původní politické a kulturní elity a jí uvolněné místo je z větší Části obsazeno příslušníky elit konfesijně i národnostně cizích, přičemž sama čeština je vídeňským dvorem dlouho - přinejmenším implicitně - považována za jazyk „nebezpečných rebelů“. V průběhu druhé poloviny 17- století a prvních dvou třetin 18. století se tak česká stavovská kulturní elita (vyšší šlechta a městský patriciát) vcelku nenásilně proměňuje v elitu jazykově německou, a to do té míry, že se v josefínských reformách, usilujících o vytvoření novodobého centralizovaného národního státu, s českým jazykem (jako jazykem „politickým“) už vůbec nepočítá. Češtině je vcelku pochopitelně (z hlediska reálné politicko-mocenské situace v království) přiznán statut jakéhosi neplnohodnotného jazyka, který může pouze prozatímně sloužit ke vzájemnému praktickému dorozumívání domácích lidových vrstev. Tento postoj však zároveň ohrozí relativní politickou nezávislost Českých zemských stavů a svrchovanost Českého království. Není tedy divu, že v reakci na josefínskou centralizační politiku dochází ke snahám o obrodu Češtiny, jež se mohou opírat o dřívější úsilí směřující proti úpadku její politické i komunikační funkce (např. Balbín). Tyto snahy o obrodu jazyka, a tím i národa, k nimž bude docházet ve vypjaté situaci formování jazykově jednotného, leč politicky rozdrobeného, moderního národa německého, jsou vesměs označovány jako české národní obrození.
26
Vzhledem k tomuto specifickému vývoji se u nás v pobělohorském období sice rozvinula běžná původní i překladová „rekatolizační“ literatura, která se ve výběru zdrojů a způsobech jejich do-mestikace v zásadě neliší od analogické literatury působící v té době v jiných jazykově národních kontextech, vyšší vrstvy literatury duchovní a světské, ať již původní či překladové, se však rozvinuly pouze stopově. V překladové sféře se tak téměř výlučně setkáváme s náboženskými, moralistickými či kratochvilnými spisky a divadelními hrami určenými k lidovému konzumu, jinak řečeno, s vesměs velice volnými domestikujícími „barokizujícími“ adaptacemi a parafrázemi.
Pobělohorské období je v literární oblasti neseno rekatolizačními snahami obracejícími se především k širokým lidovým vrstvám, jejichž stylistickým médiem je baroko, respektive převážně ten z jeho dvou směrů, který - podle slov B. Havránka - „aktualisuje především stránku zvukovou účinným zvukosledem a rýmy a stránku lexikální jednak užitím slov a obratů lidových, a to zvláště ze sféry citové (deminutiv), jednak symbolickým využitím prostých metafor braných z přírody...“ V tomto ohledu může české reformační pře-kladatelství navázat na slovníkářskou činnost pozdně humanistickou, především na sbírky přísloví a lidových rčení jako Dicteria seu proverbia Bohemica (1582, 1599) Jakuba Srnce z Varvažova, Neoforum Latinoslavonicum (1678) Daniela Sinapia Hořčičky či Komenského Moudrosti starých Čechů. Využívání „jadrných“ a profesionálních vrstev češtiny nebylo v době těsně předbělohorské výsadou českobratrského překladatelství, ale obecnější kulturní tendencí související -mimo jiné - s jistými pozdně renesančními a raně barokními stylistickými tendencemi tohoto období. Tak Jan Kořínek v předmluvě ke Starým pamětem kutnohorským (1675) osvětluje tuto tendenci, která se týkala jak překladu, tak i původní tvorby, slovy: „Jaký by byl filosof, kdyby po filosoficku a lovec po lovecku, švec po ševcovsku nemluvil. f...f Pokud se týče krásy Českého stylu, chtěl jsem většinou kráčeti urovnanou cestou, neboť jsem se nestaral o to, abych příliš hledanými a ne všeobecně známými výrazy usiloval o vznešenost řeči, ježto jsem si byl dobře vědom, že v tom je víc marnivosti než užitku. Pročež, abych pomohl chápavosti posluchačstva, nezdráhal jsem se vplétati do mluvy tu a tam slova cizí, převzatá z jiných jazyků, ale vžitá již mezi lidem a v denním užívání...“ Český protireformační překlad na tuto tradici navazuje a radikalizuje ji. Výběrem překládaných předloh, vesměs „evangelizačních textů“ ne-
27
valné estetické hodnoty, i prostředků jejich zčeštění usiluje totiž o zasažení a náboženskou konverzi širokých lidových vrstev. Překlady životů svatých, kázání, líčení hrůz pekelných a slastí nebeských měly být pro čtenáře (respektive pro posluchače) jazykově sro- J zumitelné a měly útočit na jeho city. S originálem, ať už prozaickým f či veršovaným, nakládá přitom protireformační překladatel pouze I jako s relativně závaznou „oporou“ vlastního evangelizačního (pří- I padne i estetického) úsilí. Není proto divu, že do syžetu i fabuíe za- i sáhuje tak, aby česká verze lépe odpovídala svému účelu. Často i proto vypouští určité dějově retardační prvky, s oblibou amplifiku-je drastické scény (např. mučení a umučení kladného hrdiny, jímž je daný světec). Spolu s tím se nebojí výrazového zexpresivnění, účinnějšího než neutrálnejsí stylizace originálu. Podobnými principy se řídí i „překladatel“ (jiných) kratochvilných skládání včetně divadelních her provozovaných - kromě ochotnických představení her „náboženských“ (hry pašijové aj.) - převážně kočovnými loutkáři.
Nepříliš výrazným ohledem na konkrétní podobu originálu se vy-značují i mnohem méně četné překlady poezie vyšší (např. Kadlin-ský, Bridel), kterým nechybějí vlastní estetické ambice charakteristické pro evropské barokní i klasicistní překladatelství. Formální strukturu originálu pochopitelně příliš nerespektují, ale zároveň ji ani nezjednodušují, spíše naopak. Charakteristickým rysem jejich tvorby je - přesně v intencích barokního a klasicistického překladu -formální virtuozita, s níž je dílo adaptováno pro přijímající (český) kontext. Jenže právě Česká kulturní elita, na niž se podobní překladatelé zaměřují, od porážky povstání českých stavů postupně taje jako sníh na slunci a v poslední třetině 18. století z ní zbývá již jen nevelký hlouček zarytých staromilů.
V souvislostí s tímto společenským procesem přibývá obran českého jazyka odvolávajících se na bohatství starší tradice a na úzus. Typickým příkladem je stať o překladu v Gramatice Václava Jandyta (1715): „Tak přesní a chvalně vzdělaní jsou toho času Čechové, aspoň přednější z národa, ve svém jazyku českém neboli svatovác-lavském, že nechtějí a nemohou snášet ani kazy, které se vloudily do Českého jazyka, a tím méně cizí formy a způsoby mluvení, překládání a vykládání, které se do něho vetřely a vnutily.“ Pro nezasvě-cence může být paradoxem skutečnost, že češtinu obhajuje především řeholní inteligence českého původu, pro niž je skutečným „obcovacím, a nikoliv jen dorozumívacím“ jazykem latina, přede-
28
vším čeští členové jezuitského řádu. Nicméně stále se ztenčující vrstva těch, na něž by se bylo možno s česky psanými obranami a gramatikami češtiny efektivně obracet, vede tuto vzdělaneckou vrstvu k přechodu k jazyku „učenců“, zprvu k „univerzální“ latině (Balbín aj.), později dorozumívacímu jazyku učenců říše a dědičných zemí habsburského domu, tedy k němčině (Dobrovský aj.).
29