1

Hospodine, pomiluj ny 3 Svatováclavský chorál 5 Ktož jsú boží bojovníci 8 Generál Laudon 10 Rakouská císařská hymna 11 Kde domov můj 14 Hej, Slované! 16 Nad Tatrou sa blýska 19 Bývali Čechové 20 Radeckého pochod 21 Náš císař pán 22 Čechy krásné, Čechy mé 23 Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená 24 Hranice vzplála 26 Za císaře pána (Hercegovina) 28 Vyšehrad (pražský rozhlas 1945) 35 Kanonýr Jabůrek 41 Vjezd gladiátorů 43 Za sokolským praporem 44 It's a Long Way to Tipperary 45 Pětatřicátníci 51 Až já půjdu do nebe 53 Prapor vlá 54 Byla vojna vypsaná 56 Válka na Itálii 57 Dopis ze zákopů 60 Hoši od Zborova 62 Bílý kvíteček 64 Lví silou 66 Náš tatíčku, Masaryku! 67 Národ veselých četníků 69 Píseň práce 71 Škoda lásky 73 Beer Barrel Polka 78 Rosamunde 78 Princezna republika 79 Vlajka vzhůru letí 80

2

Na Pankráci 83 Šly panenky 86 Ta naše písnička česká 88 Plují mraky do daleka 89 Travička zelená 91 U našich kasáren 93 Na našich hranicích 94 Kaťuša 96 Směr Praha 104 Hospoda kdesi v Anglii (There´s Tavern In The Town) 107 Bratříčku, zavírej vrátka 109 Modlitba pro Martu 112 Na Starém Mohelně 114 Battledress 117 1938 120 Večerka Armády České republiky 123

3

Hospodine, pomiluj ny Hospodine, pomiluj ny! Jezukriste, pomiluj ny! Ty, spase všeho mira, spasiž ny i uslyšiž, Hospodine, hlasy našě! Daj nám všěm, Hospodine, žizn a mír v zemi! Krleš! Krleš! Krleš! Vysvětlivky: pomiluj ny = smiluj se nad námi spase mira = spasiteli světa spasiž ny i uslyšiž = spas nás a vyslyš žizn = hojnost mír = pokoj Krleš = Kyrie eleison (Pane, smiluj se)

Traktát Jana z Holešova o písni "Hospodine, pomiluj ny". (Opis ze 14. století.) NK ČR, III.D.17 Hospodine, pomiluj ny je nejstarší známá česká duchovní píseň. Vznikla zřejmě na přelomu 10. a 11. století. Jedná se o chorál jednoduché formy s 8 verši, bez rýmu a strofického členění. V jednotném kancionále je označena číslem 930. Prapůvod skladby lze vidět ještě v odkazu cyrilometodějského působení a její definitivní verze vznikla v době, kdy staroslověnština zápasila s latinou a přijímala do sebe české prvky. Autorství písně bylo připisováno přímo svatému Vojtěchu. Ačkoli to nebylo potvrzeno, mohlo tomu tak být, traduje se, že sv. Vojtěch hudbu skládal – v době svého polského pobytu měl prý složit píseň „Bogurodzica“ (Bohorodička), kterou Poláci zpívali jako píseň bojovou. Jistější je však, že polská píseň vznikla teprve v 13. století. Píseň „Hospodine pomiluj ny“ je poprvé doložena roku 1055, kdy byla zpívána při volbě knížete Spytihněva II. Nejstarší dochovaný zápis pochází z kroniky břevnovského mnicha Jana z Holešova z roku 1397. Byla zpívána i mimo kostel, zejména při slavnostních příležitostech, i jako píseň válečná. Karel IV. ji zařadil do korunovačního řádu. Mistr Jan Hus ji dával zpívat v Betlémské kapli.

4

Společně se Svatováclavským chorálem patřila k prvním českým národním hymnám. Píseň se zpívá dodnes, většinou po bohoslužbách ve znění, které je jen málo změněnou verzí původního textu. https://cs.wikipedia.org/wiki/Hospodine,_pomiluj_ny

Slovo krleš se vyvinulo z původně řecké invokace (invokace název pro jednotlivé verše litanií) Kyrie eleison (Pane, smiluj se). Když na pohanská území začali pronikat první misionáři, snažili se naučit zpívat lid liturgické zpěvy, přirozeně latinské, avšak bez výsledku. Aby se však lid mohl bohoslužeb přece zúčastňovat, vštěpovali mu tedy misionáři zvolání Kyrie eleison. Ale ani to zřejmě nebylo středověkým konvertitům příliš po chuti. Například merseburský biskup Boso (10. st.) si stěžuje na polabské Slovany, neboť si z něho činí posměch a místo líbezné invokace zpívají u kri volsa. Není tedy divu, že se v celé střední Evropě vyskytly zkomoleniny. V Německu kirlei, v Polsku kierlesz a u nás krleš.

5

Svatováclavský chorál Text současné verze

Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha! Kriste, eleison. Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave! Kriste, eleison. Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave! Kriste, eleison. Většinou se přidávají ještě další sloky Nebeské jest dvorstvo krásné, blaze tomu, kdo tam dojde, v život věčný, oheň jasný svatého Ducha. Kriste, eleison. Maria, Matko žádoucí, tys Královna všemohoucí, prosiž za nás, za křesťany, svého Syna, Hospodina! Kriste, eleison. Andělé svatí nebeští, račte nás k sobě přivésti, tam, kde chvála nepřestává věčného Boha. Kriste, eleison. Všichni svatí, za nás proste, zahynouti nám nedejte, svatý Víte, svatý Norberte, svatý Zikmunde, svatý Prokope,svatý Vojtěše, svatý Jene Nepomucký, svatá Ludmilo, svatá Anežko, svatá Zdislavo, svatý Václave! Kriste, eleison. Bohu Otci chválu vzdejme, svatým křížem se žehnejme: Ve jménu Otce i Syna jeho i Ducha svatého. Kriste, eleison.

6

Svatováclavský chorál je český církevní hymnus, jehož kořeny sahají patrně až do 12. století. Původně měl tři pětiřádkové slohy neumělých, sdružených rýmů, ukončené refrénem „Kyrie eleison“. Obsahem byla prostá modlitba ke sv. Václavu, vévodovi a patronovi české země, aby se přimluvil za svůj národ u Boha, pomohl mu od příkoří a zajistil mu spasení. V Jednotném kancionálu je zařazen pod číslem 830, a to ve dvou verzích. Dobu vzniku této písně kladla stará tradice do 14. století, její autorství bylo připisováno pražskému arcibiskupovi Arnoštu z Pardubic, Václav Hájek z Libočan arcibiskupovi Janu Očkovi z Vlašimě. Bohuslav Balbín obě tyto domněnky kombinoval: Arnošt prý píseň složil, Očko rozšířil. Svatováclavský chorál je však mnohem starší. Strofická stavba, jazyková stránka, zvlněná melodie a harmonizace této písně ukazují spíše na 13. století. Konečně úpěnlivá prosba v písni „utěš smutné – zažeň vše zlé“ svědčí o pohnuté době, a tou zřejmě mohla být léta braniborské správy (1278–1283). Zdá se však, že text písně se vyvíjel postupně a jeho prazáklad zřejmě pochází již ze století dvanáctého. Někdy na rozhraní 14. a 15. století přibyly dvě nové strofy: „Ty jsi dědic české země“ a „Maria, matko žádoucí“ . V zápise o rukopise litoměřickém z konce 15. století se uvádějí opět nové strofy, mezi nimi sloka, obsahující invokaci k ostatním českým světcům. Ty ovšem později ze standardního textu vypadly. Chorál, původně ve staročeštině, dostal svoji finální podobu, užívanou dodnes zřejmě v 18.–19. století. Přečkal staletí a je nadále pravidelně zpíván, zpravidla na konci nedělní velké mše nebo o významných křesťanských svátcích. V době vzniku Československa existovaly snahy o to, aby se píseň stala národní hymnou. Jak řekl Jakub Deml, „Svatováclavský chorál obsahuje z hlediska morálních hodnot myšlenky věčně živé, které odpovídají i ignorovaným požadavkům přítomnosti“. Slavný český básník, symbolista Otokar Březina litoval, že se „vznešená svatováclavská hymna nestala státní hymnou osvobozeného národa“. Přijetí Svatováclavského chorálu jako státní hymny požaduje i dnešní politická strana Koruna Česká. Chorál byl zpíván při významných událostech, jako korunovacích českých králů a zazněl i při pohřbu T.G. Masaryka nebo Václava Havla. Modifikace písně

7

Vůbec nejstarší zápis písně je dochován v kronice Beneše Krabice z Weitmile z roku 1368, který obsahuje celkem 3 sloky. Sloky 1 - 3 Swaty Václave vévodo České země kněže náš pros za ny Boha svatého Ducha Kyrieleison Nebeské toť dvorstvo krásné blaze tomu ktož tam pojde život věčny oheň jasný svatého Ducha Kyrieleison Pomoci tvé žádámy smyluj se nad námi utěš smutné odžeň vše zlé Swaty Václave Kyrieleison Ukázka Zpěv: Kateřina Winterová Hudba: Michal Novinski

8

Ktož jsú boží bojovníci

Ami G Emi C H7 Emi Kdož jsú boží bojovníci a zákona jeho Emi C D G prostež od boha pomoci a úfajte v něho Ami G H7 Emi že konečně vždycky s ním svítězíte. Ami G Emi C H7 Emi Kristusť vám za škody stojí, stokrát viec slibuje, Emi C D G pakli kto proň život složí, věčný mieti bude; Ami G H7 Emi blaze každému, ktož na pravdě sende. C G D Emi C G Ami C D Emi Tenť pán velíť se nebáti záhubcí tělesných, G C Ami G Ami velíť i život složiti pro lásku svých bližních. Protož střelci, kopiníci řádu rytieřského, sudličníci a cepníci lidu rozličného, pomnětež všichni na pána štědrého! Dávno Čechové řiekali a příslovie měli, že podle dobrého pána dobrá jiezda bývá. Nepřátel se nelekajte, na množstvie nehleďte, pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte a před nepřáteli neutiekajte! A s tiem vesele křikněte řkúc: Na ně, hr na ně! Zbraň svú rukama chutnajte, bóh pán náš, křikněte! Heslo všichni pamatujte, kteréž vám vydáno, svých hauptmanóv pozorujte, retuj druh druhého, hlediž a drž se každý šiku svého!

9

Vy pakosti a drabanti, na duše pomněte, pro lakomstvie a lúpeže životóv netraťte a na kořistech se nezastavujte!

Ktoz jsu bozi boyownici, v modernějším přepisu Ktož jsú boží bojovníci (čili moderně Kdo jsou boží bojovníci), je jeden z nejznámějších chorálů husitské doby, kterému je někdy připisována funkce jakési husitské hymny. Jeho vznik a autorství přitom v minulosti nebyly vždy zcela vyjasněny. Až roku 1872, po objevení tzv. Jistebnického kancionálu, se začalo vycházet z autorství kněze Jana Čapka z Klatov – tuto domněnku vyslovil jako jeden z prvních roku 1913 Zdeněk Nejedlý. úfajte = doufejte, spoléhejte na pravdě sende = zemře za pravdu záhubcí tělesných = těch, kteří hubí tělo kopiníci = bojovníci s kopím sudličníci a cepníci = bojovníci se sudlicí a cepem podlé = vedle, pod vedením jiezda = válečná výprava pakosti a drabanti = záškodníci, neozbrojený lid provázející vojsko životóv netraťte = zbytečně neutrácejte své životy svých hauptmanóv pozorujte = dbejte příkazů svých velitelů retuj = ochraňuj, vysvobozuj bran svú rukama chutnajte = svou zbraň rukama uchopte, pevně tiskněte Chorál a jeho pozdější obdoby Husitský chorál, mající v sobě značnou dávku vlastenectví, národní identifikace a boje proti utiskovatelům, inspiroval i mnoho dalších hudebníků, kteří tento chorál v té či oné podobě převzali. Nejedná se přitom pouze o tradiční komponisty vážné hudby, spektrum jde přes folk až po punk a metal.

https://cs.wikipedia.org/wiki

10

Generál Laudon 3/4 C G7 C Generál Laudon jede skrz vesnici, G7 C generál Laudon jede skrz ves. F C G7 C Jede skrz vesnici, má bílou čepici G7 C generál Laudon jede skrz ves. Recitace : Stůj ! Kdo tam ? Patrola ! Jaká ? Vojenská ! Kdo jí vede ? Ženská ! Jaká ? Pihatá ! ( Zrzavá ?.) Ref. : 2/4 C G7 Pihatou , pihatou, tu já mám nejradši C pihatou , pihatou, tu já mám rád. G7 C Já ji pomiluju, ona zase mne, mne mne, G7 C že je pihatá trápí srdce mé Lidová píseň Ernst Gideon svobodný pán von Laudon (Loudon, Ernst Gideon Freiherr von Laudon) (13. února 1716 nebo 1717, Tootzen, (dnes Ļaudona, Lotyšsko) – 14. července 1790 Nový Jičín) byl rakouský vojevůdce, jeden z největších vojevůdců 18. století. Proslavil se ve válkách s Pruskem a svým tažením na Balkán proti Osmanské říši, které ho zařadilo mezi slavné turkobijce. Jeho jméno neslo i české pivo vyráběné v Lanškrouně. Z jeho jména pochází zvolání či kletba himmellaudon! (německy: Himmel Laudon, tj. Nebesa, Laudon!), kterou údajně volali vyděšení Prusové. https://cs.wikipedia.org/wiki/Ernst_Gideon_von_Laudon

Ukázka: Šlapeto

11

Rakouská císařská hymna

Zachovej nám Hospodine Císaře a naši zem Dej, ať z víry moc mu plyne Ať je moudrým vladařem Hajme věrně trůnu Jeho Proti nepřátelům všem Osud trůnu Habsburského Rakouska je osudem. Plňme věrně povinnosti Braňme právo počestně A když třeba, s ochotností V boj se dejme statečně Na paměti věčné mějme Slávu vojska vítěznou Jmění, krev i život dejme Za Císaře, za vlast svou! Čeho nabyl občan pilný Vojín zbraní zastávej Uměním i vědou silný Duch se vzmáhej, jasně skvěj Bože račiž přízeň dáti Naší vlasti milené Slunce Tvé ať věčně svítí Na Rakousko blažené. Stůjme k sobě v každou chvíli Svornost jenom moci dá Spojené kde vládnou síly Vše se snadno překoná Když se ruka k ruce vine Tak se dílo podaří Říš Rakouská nezahyne Sláva vlasti, Císaři!

12

Císaři po boku vládne Rodem, duchem spřízněná V kráse, která neuvadne Císařovna vznešená Bože račiž přízeň svoji Habsburskému domu dát Františkovi Josefovi Alžbětě rač požehnat!

Lidová hymna (Volkshymne) byla národní hymna Rakouského císařství a Rakouska-Uherska. Rakousko-Uhersko (německy Österreich-Ungarn; maďarsky Osztrák-Magyar Monarchia), oficiální název Království a země v Říšské radě zastoupené a Země svaté Štěpánské koruny uherské, byl státní útvar existující od 8. června 1867 do 31. října 1918, který vznikl přeměnou Rakouského císařství (Habsburské monarchie) na základě tzv. rakousko-uherského vyrovnání v únoru 1867. Hudbu složil r. 1797 Franz Joseph Haydn, pochází z jeho kvartetu G dur „Císařského“ (opus 76, č. 3). Tato melodie byla původně hojně používána, zejména v armádě, při truchlivých příležitostech. Když Haydn poprvé cestoval do Anglie, byl fascinován královskou hymnou God Save the King. Po svém návratu složil hymnu pro Františka II. V roce 1841 melodii převzala Píseň Němců, pozdější německá hymna. Rakouská císařská hymna je také zajímavá tím, že s každým panovníkem se měnila poslední sloka, která se týkala přímo panovníkovy osoby. Stojí proto za povšimnutí, že tato tendence se udržela i po pádu monarchie. Znamená to, že prvorozený syn posledního rakouského císaře blahoslavného Karla I. Dr. Otto Habsburský (který by za jiných dějinných okolností nastoupil na císařský trůn po svém otci) má také "svoji" sloku. Sloka vyjadřující touhu národů po jeho návratu do vlasti zní takto (z německého originálu přebásnila Mgr. Kateřina Nohlová): Ve vyhnanství cizích zemí bdíš, rakouská naděje. Otto, lid jak skála pevný věren Tvojí vládě je. Slávu dávnou, zítřků štěstí

13

dej Ti Bůh, můj císaři. Ať se vrátíš domů se ctí, vlast Tvá v míru zazáří. https://www.youtube.com/watch?v=ZzkxFcjWisE https://cs.wikipedia.org/wiki/Rakousk%C3%A1_c%C3%ADsa%C5%99sk%C3%A1_hymna

14

Kde domov můj

Kde domov můj, kde domov můj. Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled! A to je ta krásná země, země česká, domov můj, země česká, domov můj!

První sloka písně Kde domov můj je česká národní hymna. Užívá se od rozpadu Československa na konci roku 1992, již v roce 1990 však byla oficiálně prohlášena i za hymnu České republiky uvnitř federace. Před rozdělením tvořila zároveň první část československé hymny, následována první slokou nynější hymny slovenské (Nad Tatrou sa blýska). Píseň pochází z divadelní hry Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, poprvé uvedené v Praze dne 21. prosince 1834. Hudbu k ní složil František Škroup, prvním interpretem se stal Karel Strakatý. Rychle zlidověla a získala postavení národní písně. Čechy byly tedy první zemí, která měla jako hymnu divadelní šlágr. Hymnu tvoří pouze první (a oproti originálu lehce pozměněná) sloka písně; druhá je dnes téměř neznámá. (Viz např. parodii v Pravém výletu pana Broučka do měsíce od Svatopluka Čecha z roku 1888.) Hudební motiv písně Kde domov můj se později objevil i v Škroupově Chrudimské předehře složené k příležitosti slavnostního otevření divadla v Chrudimi (1854) a ve skladbě Antonína Dvořáka Můj domov, kterou složil jako předehru ke hře Františka Ferdinanda Šamberka Josef Kajetán Tyl (1882). Josef Kajetán Tyl v textu píše o české zemi, tedy o Čechách i Moravě. Samotné Čechy se označovaly jako „země Česká“ nebo „království České“. Vlastní nápěv hymny však je starší než Škroup a nalezneme jej u Mozarta v druhé větě jeho Koncertantní symfonie Es dur pro hoboj, klarinet, fagot a lesní roh K 297 b.

Jako hymna se užívá pouze první sloka. Druhou sloku málokdo zná:

15

Kde domov můj, kde domov můj. V kraji znáš-li Bohu milém, duše útlé v těle čilém, mysl jasnou, vznik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar? To je Čechů slavné plémě, mezi Čechy domov můj, mezi Čechy domov můj! V původní Tylově hře Fidlovačka, odkud píseň pochází (ji zpívá slepý houslista Mareš na ševcovské pouti – fidlovačce – v Nuslích, text se drobně liší od současného). V letech 1918 až 1938 existovala i oficiální verze hymny v němčině (autorem textu je českoněmecký básník Karl Wenzel Ernst (1830–1910) i oficiální verze hymny v maďarštině. Existuje též slovenská verze (nikdy však nehrála roli slovenské části československé hymny). https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A1_hymna Ukázka: Kde domov můj? - Ema Destinová, Dinh Gilly - zpěv / His Master´s Voice (1914)

16

Hej, Slované!

Hej, Slované, ještě naše slovanská řeč žije, pokud naše věrné srdce pro náš národ bije. Žije, žije duch slovanský, bude žít na věky. Hrom a peklo, marné vaše, proti nám jsou vzteky. Jazyka dar svěřil nám Bůh, Bůh náš hromovládný. Nesmí nám ho tedy vyrvat na tom světě žádný. I nechať je tolik lidí, kolik čertů v světě. Bůh je s námi, kdo proti nám, toho Perun smete. I nechať se též nad námi, hrozná bouře vznese. Skála puká, dub se láme. Země ať se třese ! My stojíme stále pevně, jako stěny hradné. Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně ...

Hej, Slované je hymnická píseň věnovaná všem Slovanům. První verze textu vznikla v roce 1834 pod názvem Hej, Slováci. Melodie je odvozena od Mazurku Dąbrowskiego, který je od roku 1926 polskou hymnou, avšak pomalejší a silněji akcentována. Píseň sloužila jako hymna všeslovanského hnutí, Sokola, jako státní hymna Slovenského státu, socialistické Jugoslávie i pozdější srbsko-černohorské Jugoslávie.

17

Slovensky se píseň nazývá Hej, Slováci nebo také Hej, Slovania, česky Hej, Slované, srbsky Хеј, Словени (Hej, Sloveni), makedonsky Еј, Словени (Ej, Sloveni), chorvatsky Hej Slaveni, bosensky Hej Slaveni, slovinsky Hej Slovani, polsky Hej Słowianie, bulharsky Хей, Славяни (Chej, Slavjani) a rusky Гей, Славяне (Gej, Slavjaně). Hej, Slováci - píseň napsal slovenský evangelický kněz, básník a historik Samuel Tomášik během své návštěvy Prahy v roce 1834. Byl velmi pobouřen tím, že němčina je v ulicích Prahy slyšet mnohem více než čeština. Zapsal si do deníku: „ … Pokud matička Praha, perla západního slovanského světa, se začíná ztrácet v německém moři, co asi čeká Slovensko, mou drahou vlast, pro kterou je Praha zdrojem duchovní kultury? Zatížen touto myšlenkou, vzpomněl jsem si na starou polskou píseň „Jeszcze Polska nie zginęła, póki my żyjemy“. Tato známá melodie vyvolala v mém srdci vzdorné „Hej, Slovaci, ešte naša slovenska reč žije“… Běžel jsem do svého pokoje, zapálil svíci a tužkou napsal do svého deníku tři verše. Píseň byla hotova v okamžiku. “ — (deník Samuela Tomášika, neděle 2. listopadu 1834) Všeslovanská hymna - Brzy Tomášik do textu zahrnul všechny Slovany a píseň Hej, Slované se stala známou díky myšlence panslavismu, zejména pak ve slovanských zemích pod vládou Rakouska. Byla vydána v řadě časopisů, kalendářů, byla zpívána na politických sjezdech a stala se neoficiální hymnou všeslovanského hnutí. Její popularita dále vzrostla, když byla přijata za oficiální hymnu Sokola, hnutí založeného na všeslovanských ideálech a fungujícího v celém Rakousku-Uhersku. V roce 1905 bylo odhalení památníku slovinského básníka France Prešerena v Lublani oslavováno sborovým zpěvem písně Hej, Slované. Během první světové války byla píseň často užívána slovanskými vojáky na obou stranách fronty k vzájemnému povzbuzení nacionalistického cítění a prevenci krveprolití. Mnoho slovinských, chorvatských a srbských Sokolů, sloužících v rakousko-uherské armádě, se dobrovolně vzdalo vojákům Srbska nebo Ruska nebo často přeběhli do řad druhé strany. Píseň se s nimi šířila po Balkánu a do Ruska a zůstala populární i v meziválečném období. Slovenská hymna- na Slovensku byla píseň Hej, Slováci považována ze neoficiální hymnu po celou moderní historii. Oficiálně se stala hymnou Slovenského státu v letech 1939–1945. Přestože se po první světové válce, znovu po druhé světové válce a nakonec také v roce 1993 stala hymnou

18

Slovenska píseň Nad Tatrou sa blýska, píseň Hej, Slováci je stále mnohými lidmi (především nacionalisty) považována za „druhou“ národní hymnu. Jugoslávie - poprvé se Hej, Slované na území Jugoslávie objevilo na počátku 19. století. Dragutin Rakovac píseň přeložil a pojmenoval ji Hej, Ilirové. Až do druhé světové války se pak překlad příliš neměnil, kromě toho, že Ilyrové se pod vlivem změn ve vnímání obrozeneckého hnutí změnili na Slovany. V roce 1941 zasáhla Království Jugoslávie druhá světová válka. Síly Osy v dubnu vstoupily do země a jugoslávská armáda kapitulovala během sedmi dnů. Protože stará hymna obsahovala odkazy na krále a království, rozhodli se antimonarchističtí partyzáni vedení Titem a jeho komunistická strana vyhnout se jí a nahradili ji písní Hej, Slované. Píseň byla zpívána během obou setkání AVNOJ, legislativního orgánu hnutí odporu, a postupně se začala všeobecně považovat za hymnu nové Jugoslávie. Stará královská hymna byla oficiálně opuštěna po osvobození v roce 1945, ale žádná nová nebyla přijata. Bylo podniknuto několik pokusů prosadit jiné, specificky jugoslávské, písně jako hymnu, ale tyto nezískaly větší podpory a Hej, Slované bylo dál neoficiálně používáno. Poté byly snahy o nalezení nové hymny opuštěny a v roce 1977 se Hej, Slované oficiálně stalo hymnou Jugoslávie. Srbsko a Černá Hora - Po rozpadu Jugoslávie v letech 1991-1992, kdy pouze Srbsko a Černá Hora zůstaly ve federaci, byla píseň dále používána jako státní hymna nové federace. Po přeměně na volnější svaz Srbsko a Černá Hora se očekávalo přijetí nové hymny, ale v otázce státních symbolů nebylo dosaženo shody a proto Hej, Slované dále zůstalo hymnou. Jako nová hymna bylo navrženo spojení černohorské hymny Oj, svijetla majska zoro a srbské hymny Bože Pravde se střídáním slok obou písní. Tento návrh však narazil na námitky ze strany Srbské lidové strany Černé Hory a Socialistické lidové strany Černé Hory. Poté, co se státní svaz v roce 2006 rozpadl, se tato otázka stala zbytečnou a píseň Hej, Slované již není oficiální hymnou žádného nezávislého státu světa. https://cs.wikipedia.org/wiki/Hej,_Slovan%C3%A9

Ukázka: Hej Slovane - by Dechova Hudba Se Zpevem on Mid -1930's Ultraphon 78.

19

Nad Tatrou sa blýska

Nad Tatrou sa blýska hromy divo bijú, nad Tatrou sa blýska hromy divo bijú. Zastavme ich bratia veď sa ony stratia, Slováci ožijú. Zastavme ich bratia veď sa ony stratia, Slováci ožijú. To Slovensko naše posiaľ tvrdo spalo, to Slovensko naše posiaľ tvrdo spalo. Ale blesky hromu vzbudzujú ho k tomu, aby sa prebralo. Ale blesky hromu vzbudzujú ho k tomu, aby sa prebralo.

Nad Tatrou sa blýska je slovenská státní hymna. Píseň Nad Tatrou sa blýska vznikla v roce 1844 během odchodu bratislavských studentů do Levoče. Text napsal Janko Matúška na melodii slovenské lidové písničky Kopala studienku. V roce 1920 se první sloka stala součástí československé hymny. Od roku 1993 jsou slovenskou hymnou první dvě sloky. Písnička měla několik variant textu, ještě před první světovou válkou se objevila změna, která se pak dostala i do československé hymny. Ve třetím řádku se zpívalo: „Zastavme sa bratia“. Po vzniku samostatného Slovenska v roce 1993 se slova upravila podle originálu na současnou verzi „Zastavme ich bratia“. Ve starých učebnicích je obsažena "starší" verze. Nyní už se ve slovenské hymně zpívá pouze „Zastavme ich bratia“. Písnička se objevila tiskem už v roce 1851 pod názvem „Dobrovoľnícka“ https://cs.wikipedia.org/wiki/Slovensk%C3%A1_hymna

20

Bývali Čechové

Dm A Dm A Bývali Čechové statní jonáci, Dm A Gm A bývali rekové, muži co květ. F C Bývali, bývali, válčili, zpívali, F B F A Dm A D tak je znal svět, tak je znal svět! Čechové, Čechové, jak se měníte, buďte zas rekové, jak vás znal svět! Rekové v smýšlení, v lásce a dychtění pro vlasti květ, pro vlasti květ.

Na slova Václava Jaromíra Picka složil Jan Nepomuk Škroup hudbu. Jinde se uvádí (Wiki), že ji složil pražský regenschori a hudební skladatel František Labler (1805 – 1851). V roce 1830 založil pražský primátor František Dittrich v Poskalí spolek Várka, později přejmenovaný na Táborka. Pro účely tohoto spolku složil Labler známou píseň „Bývali Čechové statní jonáci“, která ve druhé polovině 19. století, v období tzv. třetí fáze našeho národního obrození zlidověla, plně v ní vystihl atmosféru doby, beznaděj, která u nás panovala i pod vlivem porážky revoluce v roce 1848 v Praze a po vzniku dualizmu v roce 1867 – vzniku Rakousko – Uherska: „Bývali Čechové statní jonáci,/ bývali rekové muži co květ./ Bývali, bývali, válčili, zpívali/ tak je znal svět, tak je znal svět…/“. To zdůrazňování minulého času, ta bezvýchodnost situace! Lze se divit, že všichni ti naši Havlíčkové, Palačtí, Smetanové, Nerudové, Masarykové Jiráskové zvolili jako vzor pro svou svobodnou národní budoucnost právě bojovný chorál „Ktož jsú Boží bojovníci“? http://dekar.blog.idnes.cz/c/480145/bozi-bojovnici-nebo-sluhove-mocnych.html

Ukázka: Daniel Landa 2015 album Žito (zkráceno)

21

Radeckého pochod Radeckého pochod (někdy také Radeckého marš, německy Radetzky-Marsch), Op. 228 je pochod složený Johannem Straussem starším v roce 1848 s věnováním Janu Radeckému z Radče. Po složení byl velmi oblíbený mezi vojáky. V současné době je hrán vždy jako poslední skladba na novoročním koncertě Vídeňských filharmoniků, při které se tleskáním do rytmu tradičně zapojuje i obecenstvo. Johann Strauss starší (14. března 1804 Vídeň – 25. září 1849 Vídeň), byl rakouský hudební skladatel. Skládal hlavně taneční hudbu – valčíky a polky. Jeho nejstarší syn, Johann Strauss mladší, pokračoval v jeho stopách a jeho sláva překročila otcovu. Skladateli byli i jeho mladší synové, Josef a Eduard. V revolučním roce 1848 se sice snažil ve svém podnikaní využít revoluční nálady obecenstva, ale i kvůli svému postavení se nikdy nepostavil proti Habsburské moci. V srpnu 1848 navíc koncertoval pro císaře Ferdinanda a složil i slavný Radeckého pochod (německy Radetzky-Marsch), na počest maršála Jana Josefa Václava hraběte Radeckého z Radče, který se vítězně vrátil z potlačení povstání v italských državách monarchie. Takto se otevřeně postavil na stranu císařské moci, čímž značně poklesla jeho popularita v očích veřejnosti. https://cs.wikipedia.org/wiki/Johann_Strauss_star%C5%A1%C3%AD Ukázka: Johann Strauss st.- Radeckého pochod (1848) - Radetzky March Op. 228 (1989 Remastered Version) od interpreta Wiener Johann Strauss-Orchester/Willi Boskovsky

22

Náš císař pán

Náš Císař Pán nás svolává :/vstávejte vy moje drahé děti zlá vojna nám nastává/: Půjdem do boje, na nepřítele :/tam budeme krev svou prolévati za vlast naší a krále/: Má drahá máti, kdyby jste věděla :/co já na tý vojně zkusit musím plakat by jste musela/: Která matička má tam synečka :/ta se musí každičkého rána podívat do slunéčka/: Když je červený, syn je raněný :/ale když to slunko jasně svítí synáček je veselý/: Kde boj nejprudší, tam náš pluk pěší :/za nimi jsou český kanonýři do nepřítele buší/:

Ukázka: staženo z youtube

23

Čechy krásné, Čechy mé

A E7 Čechy krásné, Čechy mé! A Duše má se touhou pne, A7 D kde ty vaše hory jsou, E7 A zasnoubené s oblohou? S oblohou a s nebesy, kde přemýšlí na plesy, anděl světlem oděný, k slávě Páně stvořený. Pán ten stvořil také vás, slavné Čechy, vlasti krás. Anděla vám z nebe dal, váš by národ k zpěvu zval. A ten národ pěje rád, v žalmech však i touhu znát, by ten anděl chránil Čech do skonání věků všech. Proto, krásné Čechy mé, duše má se s touhou pne, kde ty vaše hory jsou zasnoubeny s oblohou.

Hudba : Jos. Leop. ZVONAŘ Slova : Vác. Jar. PICEK vydáno 1852 pod názvem Vlastenecké hory. Známá píseň, hraná ponemálu na pohřbech, psaná ve 3/4 taktu (tedy jako valčík). Nechybí snad v žádném vlasteneckém zpěvníku. Jen názvy se mírně liší. Ukázka: z Youtube bez popisu

24

Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená

Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená do tebe padají nejdražší semena. Padají, padají, ale nescházejí, snad je ti hrobaři hluboko sázejí. Vsadila sem routu širokého listí, snad se má maminka na hřbitově vyspí. Routa již odkvetla, vítr listí odnes, má drahá maminka spí tam ještě podnes. Vstávejte, maminko, já se budu vdávat, vstávejte, maminko, požehnání dávat. Vstaňte a vystupte na skálu vysokou, abyste viděla, jak nám ruce svážou. Svážou je, svážou, na čtyři uzlíčky, Cestu nám zasypou bělostné kytičky, Když nám je nesvážou, svážem si je sami A to bude naše velké milování …také najíst a napít jim dali, za což jim zejména skupina českých Mexikánů z vděčnosti zazpívala žalnou kubánskou píseň, již v Mexiku často slýchali a na niž některý z nich složil český text. Ano, to byla ona kubánská a mexická píseň La Paloma, kteréžto španělské jméno znamená holubici. …jiná pověst vypráví o konci trapné, krvavé, hamonivé výpravy Maxmiliána Ferdinanda Josefa, rakouského arcivévody, za císařskou korunou do Mexika. O konci výpravy, kterou podnikl v dubnu čtyřiašedesátého roku. V jeho třítisícové spíše suitě, než armádě bylo kromě Rakušanů, Němců a Maďarů také nemálo českých, moravských, slezských a slovenských dobrovolníků, z nichž se po krutých bojích se statečnými indiánskými vojáky presidenta Benita Juareze, s Indiány to kmene Komančů, vrátila do Rakouska pouhá hrstka… (Géza Včelička – Pražské tajemství). Maxmilián I. Mexický (narozen 6. července 1832 – 19. června 1867) byl člen rakouské císařské, habsbursko-lotrinské dynastie… V roce 1859 se na Maxmiliána poprvé obrátili mexičtí konzervativci vedení yucatánským

25

právníkem José Mariou Gutiérrezem, kteří po své porážce v občanské válce v Mexiku roku 1860 žili v evropském exilu, s návrhem, aby se stal mexickým vládcem. Maxmilián roku 1863 korunu přijal. Jeho rozhodnutí bylo podmíněno ztrátou šlechtického stavu a výsad v Rakousku, ačkoliv o tom on sám, před tím než opustil Rakousko, nebyl informován…. Rozsudek smrti na ním byl vykonán 19. června 1867 v Cerro de las Campanas. Maxmiliánovým posledním přáním bylo poslechnout si ještě jednou melodii La Palomy, kterou si zamiloval během námořní služby v mládí. Popravčí četa jeho i oba generály zastřelila ještě před tím, než dozněla melodie La Palomy. https://cs.wikipedia.org/wiki/Maxmili%C3%A1n_I._Mexick%C3%BD

Ukázka: Když rozpláče se harmonika 3

26

Hranice vzplála

C Hranice vzplála tam na břehu Rýna, G C na ní umírá dálné vlasti syn. A vůkol něho kacíře proklíná G C temnoty vášeň velebíc svůj čin F C A vy se ptáte: kdo v těch plamenech? G7 C Toť Mistr Jan — toť nejslavnější Čech! F C A vy se ptáte: kdo v těch plamenech? G C Toť Mistr Jan — toť nejslavnější Čech! Však již povstává s Žižkou národ český, ve hněvu svatém zvedá rameno… V křižáků mračna metá žhavé blesky až skloní Říma hrdé temeno! :/A v těchto české síly plamenech žije nám Hus ku věčné slávě Čech!/: Zlomena hrůza staré světovlády, hranice zhasla, kletba ztrnula dobouřil na vždy dusot dragonády, noc věků mizí, zoře vzplanula! :/A pro tu zoři umřel’s v plamenech náš Jene velký, chloubo Čechů všech!/: význam „zoře“ - (básnicky) obloha červeně nebo růžově zbarvená vycházejícím sluncem synonyma: červánky

27

Autor: Karel Tůma - Píseň složená Karlem Tůmou v žaláři r. 1869. K nápěvu: „U Varšavy tisíc přísahalo rekův“ – autor neznámý. Karel Tůma (6. září 1843 v Praze - 9. května. 1917 v Praze Vršovicích), novinář, spisovatel, politik, autor sentimentálních politických písní. https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_T%C5%AFma

Ukázka: Hudba hradní stráže se zpěvem Rok: 1948 Supraphon 45876 (přelis Ultraphon)

28

Za císaře pána (Hercegovina)

C G7 :/Za Císaře Pána a jeho rodinu/: C F G C :/museli jsme vybojovat Hercegovinu/: :/Hercegovina je lautr rovina/: :/tu musela vybojovat infanteria/: :/Infanteria, to je láska má/: :/ta musela bojovati za Císaře Pána/: :/Za Císaře Pána a jeho rodinu/: :/museli jsme vybojovat Hercegovinu/: :/Tamhle pod strání šnelcug uhání/: :/A v té stráni jsou schováni mohamedáni/: :/Mohamedáni, to jsou pohani/: :/Kalhoty maj roztrhaný, smrkaj do dlaní/: :/A ty Turkyně, tlustý jak svině/: :/císař pán je nerad vidí ve své rodině/: R:

Autor neznámý Pěchota (cizím slovem též infantérie) tvoří obvykle nejpočetnější součást armád… Poté, co Rakousko přišlo o své italské državy a po porážce u Hradce Králové (1866) ztratilo také dosavadní postavení v Německu, jaly se vídeňské dvorní kruhy hledat „náhradní“ cíle pro velmocenskou politiku. Po roce 1875 se naskytla možnost územního rozšíření říše na jihu. V Bosně a Hercegovině propuklo živelné povstání křesťanů sužovaných nesmyslnými daněmi, diktovanými vládou v Istanbulu i zvůlí osmanských úředníků. Na Kypru dokonce sultánovi výběrčí vymáhali daň ze stromů. Turecké

29

hospodářství sultána Abdula Azize krachovalo a ekonomický kolaps se promítl do série palácových převratů. Nepokoje brzy zasáhly celý turecký Balkán. Během potlačování povstání křesťané hromadně prchali z Bosny a Hercegoviny přes hranice do uherského Chorvatska. Hledali především záchranu před terorem a drancováním ze strany bašibozuků, obávaných příslušníků nepravidelných oddílů turecké armády. Vídeňské vládní špičky se pod záminkou ochrany křesťanů chopily příležitosti k začlenění nových území i poddaných do svazku říše. Budapešť se naopak k možnosti zisku tureckých provincií stavěla skepticky. Maďaři neskrývali obavy, že se zvýšením počtu balkánských Jihoslovanů stoupne i vliv slovanského živlu na národnostní politiku státu. Za zájmy balkánských křesťanů se zasazovalo rovněž Rusko, a Maďaři tak mohli volit mezi „pouhým“ posílením slovanské populace a celobalkánským panslavismem. Rusko, nesoucí dosud stigma porážky v krymské válce, hledalo porozumění pro svoji nezištnou politiku ochrany utlačovaných u evropských velmocí prozatím bezvýsledně. V létě 1876 vypovědělo Turecku válku jako první Srbsko, následované Černohorským knížectvím. Srbská armáda, vedená odchovancem suvorovské taktiky, ruským generálem Alexejem Čerňajevem, utrpěla záhy celou řadu krvavých porážek a již 28. srpna 1876 požádalo knížectví o zprostředkování příměří. K srbské pohromě nepochybně přispělo i to, že části vojsk velel Čech František Alexandr Zach, pražský barikádník z roku 1848. Tento vojenský analfabet kupodivu stál u zrodu srbské válečné akademie a působil i jako vychovatel důstojnického dorostu. S mladými kadety ovšem nejraději chodil na vlastivědné výlety. V březnu 1877 proti Turecku konečně vojensky vystoupilo Rusko. Jeho úhlavním protihráčem na diplomatickém poli byla Velká Británie: premiér Benjamin Disraeli nehodlal připustit konkurenci další velmoci ve Středomoří. Britům přizvukovalo Rakousko-Uhersko, žárlivě střežící oblasti Balkánu jako svoji přirozenou mocenskou sféru. I když Rusko po úporném boji do počátku roku 1878 nad Tureckem vítězilo a ruské předvoje se utábořily na dohled od Istanbulu, velmoci nehodlaly naplnit carovy politické ambice. Rozhodnutí mělo padnout na mezinárodním kongresu v Berlíně, kde diplomaté pod čestným makléřstvím německého kancléře Otty von Bismarcka stanovili meze ruského postupu na Balkáně. Jedním z důležitých výsledků berlínského kongresu bylo ustanovení, že Rakousko-Uhersko smí vojensky obsadit Bosnu a Hercegovinu. Měla se tak zabezpečit ochrana životů a majetku místních křesťanských obyvatel. Vídeň doufala, že se po uklidnění situace zastaví další příliv uprchlíků na území monarchie. Přitom ale měly obě správní oblasti (vilájety) nadále setrvat pod tureckou státní svrchovaností.

30

Kongres vytvořil politický hlavolam; záleželo nyní na obou zainteresovaných zemích, Turecku a Rakousku-Uhersku, jak se s danými problémy vyrovnají. Stejná situace nastala v případě Kypru, který okupovala Velká Británie (anektovala jej v roce 1914). Vídeň, která měla požehnání velmocí, zahájila vojenskou akci bez řádné domluvy s Istanbulem. SCHWEINEREI ZUM KVADRAT V létě roku 1878 vyjel z Prahy vlakem na jih císařův oblíbenec, generál Josip Filipovič (Philippovitsch). Panovník ho oficiálně pověřil velením nad jednotkami XIII. armádního sboru a později i nad všemi silami určenými k okupaci Bosny a Hercegoviny. Filipovič se narodil roku 1819 v chorvatské Gospiči a vojenskou dráhu začal u chorvatských hraničářů. V českých zemích vešel do povědomí za války s Pruskem v roce 1866, kdy zastával funkci zástupce velitele II. armádního sboru. V lednu 1874 byl jmenován moravským zemským velitelem a již v dubnu přesídlil do Prahy jako zemský a později sborový velitel. Roku 1867 se stal čestným majitelem plzeňského pěšího pluku č. 35, který od té doby nesl jeho jméno. Filipovičova osobnost rozhodně nepostrádala některé zajímavé rysy. Mezi podřízenými důstojníky se generál netěšil nikterak dobré pověsti, zatímco u prostých vojáků byl celkem populární. Sebelépe předvedenou „execírku“, střelby či jiný splněný úkol komentoval slovem Schweinerei nebo, byl-li obzvláště špatně naladěn, Schweinerei zum Kvadrat. Příkré odsudky na adresu velících důstojníků patřily ke koloritu jeho každodenního styku s podřízenými. Svým manýrám se Filipovič naučil mezi drsnými chorvatskými hraničáři. V parném létě dne 29. července 1878 v šest hodin ráno překročily rakousko-uherské síly, složené hlavně z vojáků maďarských a chorvatských sborů, bosenské hranice. Dobový tisk v monarchii se rozplýval nad účastí teprve šestadvacetiletého arcivévody Salvátora, kterému se dostalo velení nad horskou brigádou dvou baterií polních děl, praporu pěchoty a eskadrony husarů. Císařská instrukce pro vojáky kladla důraz na pokojný průběh akce. Po překročení hraniční řeky Sávy již čekal na Filipoviče turecký důstojník s doprovodem, aby mu předal protestní nótu. Hrdý generál ji však nepřijal a nechal listinu ležet u svých nohou na zemi, kam ji posel uctivě položil. Vojenské kolony pronikly do vnitrozemí. V čele okupačních jednotek pochodovaly plukovní hudby, živě pozdravované místními obyvateli. Již 2. srpna ale došlo k tragédii, která předznamenala další průběh okupace. Pátá eskadrona husarského pluku č. 7 se vzápětí po průjezdu městečkem Maglaj dostala do prudké palby muslimských bojovníků, která donutila husary k návratu. Ve městě, jehož občané je ještě před chvílí nadšeně vítali, však nalezli jezdci zatarasenou cestu a snesla se na ně sprška střel z oken a střech. Několik desítek vojáků nalezlo v

31

pasti smrt. Hovorová čeština dodnes připomíná tuto chaotickou katastrofu termínem maglajz, který se obecně vžil krátce po události. Turečtí vojáci, kteří se před c. k. vojáky zvolna stahovali, zanechávali často zbraně místním muslimům. Ti kladli okupantům odpor a nedbali přitom běžných válečných zvyklostí, jak ukázal právě maglajský incident. Rutinní vojenská akce se změnila v řadu krvavých střetů. Muslimové zpravidla nebrali zajatce a vojákům, kteří jim padli do rukou, uřezávali v duchu domácích zvyklostí hlavy, nosy uši a další části těla. Brzy bylo zřejmé, že nasazené síly nestačí. Do pole proto vyrazily i vojenské jednotky z českých zemí. Spolu s nimi táhlo pět praporů polních myslivců, doplňovaných rovněž z Čech a Moravy. Vojáci moravských pluků se zúčastnili i jedné z nejkrvavějších bitek s muslimy u městečka Doboje. Místo bylo sice již jednou obsazeno, ale teprve 2. září 1878 je definitivně zajistil olomoucký 54. regiment. Jeden z jeho důstojníků napsal: O strašných útrapách pochodů podává nejlepší svědectví ta okolnost, že nežli jsme přišli do Doboje, zanechali jsme zpět na 300 mrtvých a nemocných. Dne 4. září jsme byli posláni vpřed. (...) Brzy bylo slyšeti střelbu harcovníků. Rychle poslal jsem setninu na pomoc, ale ani ta nemohla nic poříditi proti přesile (...) povstalců, neboť bylo jich přes 3000. Ačkoliv mrtví a ranění všude klesali, zůstal přec statečný pluk náš, jehož mužstvo bylo většinou ponejprv v boji, skálopevný a nezakolísal ani okamžení. (...) Že máme ztráty bolestné sice, ale přec poměrně nepatrné, za to děkujeme pouze Turkům, již stříleli nám přes hlavy. Postup brněnského 8. pluku po gradčaninské silnici zastavili muslimové v dobře hájitelném postavení. Vojáci, kteří se vrhli útokem na bodák vpřed na asi 150 metrů vzdáleného nepřítele, byli krvavě odraženi. Teprve sousední pěší pluk č. 45 vytlačil navečer povstalce, vykřikující uprostřed boje Allah-il-Allah!, z jejich pozic. Velitel 7. brigády generálmajor Waldstätten však nechal v nastávající tmě své vojáky z dobytého stanoviště stáhnout, neboť se obával nočního protiútoku. Druhý den se vrhli do boje pěšáci z pluků č. 49 a 54. Nikdo se jim ale kupodivu nepostavil. Vyslané hlídky signalizovaly, že nepřítel je pryč. V opuštěném postavení muslimů se našlo pouze dvaatřicet mrtvých rakousko-uherských vojáků, které pohřbili vojáci 4. praporu pionýrů. Všechny mrtvoly soudruhů nalezli jsme svlečené, zohavené a bez hlav. Bylo to ohyzdné divadlo, konstatoval důstojník 54. pluku. Již 18. srpna 1878 se okupantům podařilo obsadit Sarajevo, ale boje v Bosně pokračovaly až do října. Obsazení Bosny a Hercegoviny zaplatilo Rakousko-Uhersko pěti tisíci padlých, raněných a nezvěstných vojáků. ŽIVOT ČESKÝCH VOJÁKŮ NA BALKÁNĚ Dnešní čeští turisté, směřující hlavně na pobřeží Jadranu, naříkají nad drahotou v zemích bývalé Jugoslávie. Mezi lety

32

1878–1914 si naopak vojáci českých jednotek pochvalovali láci zemědělských produktů v téže oblasti, zvláště pak nízké ceny zdejších vynikajících vín. Vojáci sloužili u praporů, které byly vyčleněny z pluků k posádkové a strážní službě. Na Balkán spolu s nimi přicházeli úředníci, četníci i zástupci řady průmyslových podniků z českých zemí. Podíleli se na udržování pořádku a uplatňovali se při stavbách budov, železničních tratí a silnic. Vojenské jednotky umístěné v Bosně a Hercegovině musely mít mobilizační stav, proto v případě odjezdu jednoho praporu pěšího pluku k němu bylo převeleno mužstvo od zbývajících tří praporů. Nově příchozí dostávali od zkušených kolegů zpravidla dvojí doporučení, jak obchodovat s místními obyvateli: nikdy nepřeplácet a vždy smlouvat. Poručík Karel Wagner od 28. pěšího pluku, pozdější československý generál, odjel do Bosny v květnu 1889 se III. praporem. Ve svých vzpomínkách uvedl, že u českého pluku v bosenském Visegrádě se život mimo službu soustředil do pohodlné důstojnické jídelny, kde nebyla nouze o hudbu a kuchařem (…) byl všem Pražanům před válkou i po válce dobře známý hoteliér Graf z Vinohrad, který si v Bosně odsluhoval svoji tříletou vojenskou službu. Byl to kuchař, jehož nám záviděla celá Bosna a Hercegovina, a naši představení podávali si u nás ve Visegrádě dveře, což bylo stinnou stránkou našeho kuchařského umělce, protože takové návštěvy nás stály hromadu peněz. (…) Graf nebyl jen výborný kuchař, ale i dobrý a spořivý hospodář, který pečoval o to, abychom měli dostatek všeho, co potřebujeme pro kuchyni ve vlastní režii. Založil prostornou drůbežárnu (…) a měl v několika malých chlívcích vždy několik dobře vykrmených prasnic (…) i dvě dojné krávy a několik koz, abychom měli vlastní mléko. Pro české vojáky byla služba v Bosně výpravou do Orientu a mnozí vojáci si zaznamenávali či poštou domů zasílali svým blízkým zajímavé postřehy týkající se života místních lidí: Na polích bylo viděti výhradně ženy, nikdy muže. Ten ležel nebo seděl někde na sluníčku anebo v kavárně, hrál domino (…) pil celý den černou kávu a kouřil jednu cigaretu za druhou. Staral-li se mohamedán o něco, byl to obchod. Při práci na poli ženy ovšem zahaleny nebyly. Dávaly však pozor, a šel-li nějaký muž okolo, hodily si jen svrchní sukni – třebas neměly pod ní ani spodničky – přes hlavu a pracovaly klidně dále. Obnažily-li při tom celou spodní část těla, na tom nezáleželo, jen ten většinou ustaraný a udřený obličej nesměl nikdo viděti, napsal ve své knize Karel Wagner. Vojákům se nevyhýbaly ani nemoci způsobené zhoršenou hygienou. Například v roce 1890 propukla nebezpečná oční choroba, která zachvátila asi tři stovky vojáků III. praporu 28. pluku z celkových pěti set. Nikdo ze štábních lékařů si nevěděl s nemocí rady. Teprve židovský lékař od 65. pluku Gottleb Arnstein, rodák z Votic, dokázal epidemii

33

potlačit. Vojáky ošetřil, nechal jim sebrat a spálit ručníky i kapesníky a vydezinfikovat ubikace. O smutný konec Arnsteinovy kariéry se snad přičinila poválečná nálada českého obyvatelstva. To odsuzovalo židovské lékaře – bývalé vojáky c. a k. armády – za to, že údajně nechávali narukovat do války nebývalé množství českých branců. Statistiky odvedených a údaje o válečných ztrátách ale podobnou diskriminaci neprokázaly. Roku 1881 se situace na Balkáně zkomplikovala. V obou okupovaných zemích vypuklo povstání insurgentů, muslimů, kteří nehodlali snášet křesťanskou nadvládu a odmítali plnit příkazy úřadů. Do oblasti vyrazil kromě jiných těles i jeden prapor 11. pěšího pluku z Písku. Povstání se podařilo v roce 1882 potlačit, ale mnozí insurgenti se stáhli do hor, odkud napadali nejprve c. k. úředníky a vojáky, ale brzy olupovali a vraždili i místní obyvatele bez ohledu na jejich víru. Krutým mučením zajatců se přitom snažili dozvědět, kde schovali cennosti. Vojenská správa brzy nalezla účinnou zbraň proti banditům. Stal se jí tzv. Streifkorps (v řeči českých vojáků štrafůni), zvláštní policejní sbor, ustavený v roce 1882 výhradně pro Bosnu a Hercegovinu. Sloužili v něm poddůstojníci vybraní z řad armády (asi 200 mužů) i četnictva (asi 100), kteří byli oblečeni do stejnokroje zkombinovaného z prvků vojenské uniformy a tradičního bosenského oděvu. Ve výzbroji měli karabinu, revolver a někdy i jatagan, příležitostně s sebou vodívali také obrovské dogy. Štrafůni bojovali a pohybovali se v terénu stejným způsobem jako bandité. Měli však na rozdíl od muslimských lupičů (lopů) dokonalý vojenský výcvik hlavně ve střelbě a lepší fyzickou kondici. Opírali se o armádu a její sklady, ze kterých se jim v případě potřeby poskytovala veškerá pomoc včetně vojenského jištění. Během deseti let se trestnému sboru podařilo loupežné tlupy pochytat a členy band pozabíjet nebo rozprášit. V dubnu roku 1891 byl Streifkorps rozpuštěn, neboť z Bosny a Hercegoviny se zatím staly bezpečné kraje. Nejvíce tomu ovšem napomohl hospodářský pokrok a vzrůst životní úrovně místních křesťanských i muslimských obyvatel, jevy v tureckém hospodářství naprosto nemyslitelné. Muslimští mladíci, kteří po okupaci odmítali nastupovat službu v armádě, se zvolna přizpůsobili situaci. Rakousko-uherská vojenská správa jim zaručila službu respektující jejich víru. V muslimských jednotkách vykonávali duchovní službu polní imámové a náboženské předpisy respektoval i jídelníček vojáků bez alkoholu a vepřového masa, s náležitými posty v době ramadánu. Na jaře roku 1886 pak Vojenské listy hrdě hlásily o prvním muslimském důstojníku z povolání. V roce 1891 již bylo ustaveno osm bosensko-hercegovských praporů a čtyři náhradní kádry (doplňovací velitelství) a záhy se stavy zvýšily na čtyři pěší pluky a myslivecký prapor. Za první světové války patřily bosensko-

34

hercegovské jednotky k elitě c. a k. armády (c. a k. byla rakousko-uherská branná moc přesně od 11. dubna 1889, do této doby se psala jen c. k.). V roce 1908 situace dospěla na pokraj války v důsledku anexe obou zemí Rakouskem-Uherskem. Pohraniční incidenty vyvolané Srby si tehdy vyžádaly mnoho lidských životů. Příměří na jižní hranici Rakouska-Uherska fakticky skončilo 28. června 1914 vraždou následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho choti rukou mladých, nacionalisticky zfanatizovaných Srbů. O měsíc později vypukla válka. Ale to je jiná a smutnější kapitola. Co nám zůstalo jako upomínka na začlenění Bosny a Hercegoviny do naší širší vlasti? O stovkách hrobů českých vojáků z okupace 1878 dnes už nikdo neví. Máme však alespoň pojmy jako maglajz, turecké hospodářství, poturčenec horší Turka a píseň Hercegovina. http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2005/10/musela-ji-vybojovat-infanterie-/ https://www.youtube.com/watch?v=xVgbOisBhi8

Ukázka: Youtube bez popisu

35

Vyšehrad (pražský rozhlas 1945) Vyšehrad je první symfonická báseň z cyklu Má vlast Bedřicha Smetany (2. března 1824 Litomyšl – 12. května 1884 Praha), která je inspirovaná historií a legendami spojenými se stejnojmenným pražským hradištěm. Jedná se o jedinečné spojení programní hudby a hudební formy. Má vlast je cyklus šesti symfonických básní s mimohudební tematikou, inspirovaný českou historií, legendami a krajinou. Jednotlivé části Mé vlasti jsou Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník. Jedná se o Smetanovo vrcholné dílo, které vzniklo v letech 1874 až 1879, kdy byl již zcela hluchý. Smetana začal komponovat první skladbu cyklu – Vyšehrad – koncem září 1874, kdy ještě nebyl zbaven sluchu úplně, avšak během října ztratil i jeho poslední zbytky. Skladbu dokončil 1. listopadu již jako úplně neslyšící, aniž by se ztráta sluchu, pro Smetanu skličující událost, nějak podepsala na jeho práci. Hlavní hudební motiv - harfy věštců - celého díla přednášejí harfy hned v úvodu celé Mé vlasti. Právě tento motiv se stal oficiální znělkou někdejšího Československého rozhlasu. Motiv Vyšehradu jako znělka stanice Praha zazněl poprvé 28. října 1933 koordinovaně s ceremonií hlavy státu, tj. ve chvíli, kdy prezident Masaryk přijížděl k defilé vojenských útvarů. Od tohoto okamžiku se z rozhlasových přijímačů ozývalo smetanovské přestávkové znamení v každodenním sousedství s pořady nejrozmanitějšího druhu. Smetanův motiv Vyšehradu jako zvukový emblém pražské stanice Radiojournalu tedy bez problémů vklouzl do každodenního života občanů první republiky, ale za republiky druhé se jeho pozice přece jen poněkud zakymácela. Posluchači jej náhle bolestivě spojovali s tragickými událostmi ze září a října 1938, které jim znělka stále evokovala. Smetanův harfový úvod k symfonické básni Vyšehrad, potažmo k celému cyklu Mé vlasti získal ve spojení s rozhlasovým médiem další symbolickou dimenzi – stal zvukovým emblémem nejvážnějších událostí moderních dějin státu. Právě proto leckomu z nás na zlomek vteřiny zatrne, kdykoliv to důvěrně známé harfové arpeggio zaslechne Zvuková ukázka je kompilace z 5. května 1945.

36

Čtyři dny bitvy o Český rozhlas

V protinacistických náladách působí jako roznětka, když čeští hlasatelé začínají ráno 5. května 1945 vysílat jen česky a hrají zakázané české písně. Svobodné vysílání je pro národ ohromným povzbuzením a vysílané informace mají strategický význam pro začínající povstání. Němci nasazují proti rozhlasu jednotky SS, ale hned nato přijíždějí na pomoc statečným rozhlasákům čeští policisté a další povstalci. V prudkých bojích na Vinohradech a v okolí tak naplno propuká povstání proti nacistům. Přípravy na osvobození Českého rozhlasu Plány na osvobození rozhlasu vypracovali pod vedením škpt. Valtra už v dubnu 1945 pražští policisté. Za pomoci českých zaměstnanců rozhlasu si zjistili síly Němců, jejich rozmístění v hlavní budově a počet a výzbroj hlídek SS. Velitel revíru v Jindřišské ulici a vedoucí boxerské sekce policistů prap. K. Hladík dostal za úkol sestavit z nejlepších boxerů údernou četu. Kpt. Palička zas sestavil četu z vězeňského oddílu policistů, kteří měli zkušenost s bojem v budovách. Pod záminkou přípravy pořadu "Pozor na kapesní zloděje" policisté několikrát přišli do rozhlasu na Vinohradech, aby si přesně zmapovali pohyb v budově. Vedoucí technik ukázal policistům tzv. cukrová místa, která nesmí být za žádnou cenu zasažena nebo poškozena boji, aby rozhlas zůstal funkční. Rozhlasáci se ale nepřipravovali jen na boj. Rozhodli se vyvěsit na budovu velké vlajky Československa a spojenců. Tajně je ušili a české zaměstnankyně je po kusech pronesly obtočené na těle do rozhlasu. „Povstání začíná v sechs hodin“

Přes veškeré nebezpečí začíná povstání v rozhlase spontánně, a jak je u nás zvykem, s vtipem. Hlasatel Zdeněk Mančal ráno vítá posluchače komicky slovy: "Je právě sechs hodin." A pak už hlasatelé Mančal, Kozák a Malík vysílají jen česká hlášení a hudbu, načež následuje záplava telefonátů plných gratulací. Nacistický intendant rozhlasu Thürmer protestuje, a když nepochodil ani u českého inspektora vysílání Kukrála, žádá o vojenskou posilu. Před hlavním vchodem na Schwerinově (Vinohradské) třídě Němci zesilují zátarasy z ostnatého drátu a z pytlů s pískem. Posila 65 vojáků SS přijíždí na kolech v 11:45 a do rozhlasu pronikají vchodem z Balbínovy ulice. Esesáci hledají vysílací studio, ale čeští zaměstnanci předtím odstranili německé

37

nápisy a orientační tabulky, takže se chodby a schodiště pro Němce stávají velkým bludištěm. V té době z povstaleckého velitelství v Bartolomějské ulici vyráží přes Václavské náměstí autokar se 16 policisty. Ve 12:10 zastavují policisté před rozhlasem na Schwerinově (Vinohradské) třídě a hrnou se dovnitř. Venku stojí pouze dvoučlenná hlídka esesáků. Nikdo z policistů netuší, že v budově je už 90 vojáků Waffen SS vyzbrojených granáty, samopaly, kulomety a pancéřovými pěstmi. Voláme vše české na pomoc Českému rozhlasu, esesáci zde vraždí české lidi! Kpt. Suchánek jako první seskakuje z vozu a vbíhá do vchodu, za ním další. Stráž vchodu je tak překvapena, že chvíli neklade odpor. Pak ale z budovy zapráskají první výstřely. Asi čtrnáct policistů za pomoci českých zaměstnanců obsazuje rozhodující pozice, vysílací pracoviště a hlavní přepojovač, takzvanou galerii. Dovnitř se však nedostali všichni; dva policisté jsou obklopeni davem německých civilních zaměstnanců, kteří se hrnou z budovy s rukama nad hlavou s výkřiky "Hochverrat, Hochverrat! (velezrada)". Teprve výstřely do vzduchu je rozhánějí. Ve 12:15 vyvěšují čeští zaměstnanci z balkónu nad průčelím rozhlasu nejprve československou a poté americkou vlajku. Sovětskou a britskou vlajku už vyvěsit nestihnou, protože na ně ze spodního balkónu střílejí Němci. Několik českých policistů a povstalců vyběhne na ulici a střílejí na esesmany v prvním patře budovy. Ve 12:33 se z přijímačů v celé zemi ozývá: "Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu!" Z budovy duní výbuchy granátů a výstřely ručních zbraní. Ve 12:45 rádio zoufale vysílá: "Voláme vše české na pomoc Českému rozhlasu, esesáci zde vraždí české lidi...!" a z ampliónů a reproduktorů přijímačů se za jejich hlasy ozývá prudká střelba. Wafen SS přesouvají k rozhlasu další posily. Jejich autokar je však na Schwerinově (Vinohradské) třídě rozstřílen, několik esesáků je zabito nebo zraněno a čeští bojovníci jim berou tolik potřebné zbraně... Situace v Českém rozhlasu je nepřehledná. Bojuje se o každou místnost, o každý metr budovy. Ve většině prostor budovy, zejména v traktu směrem na Schwerinovu (Vinohradskou) třídu, se pevně zabarikádovali esesáci. Z oken se ozývá krycí

38

palba a Němci také házejí na ulici granáty. V celé Balbínově ulici až po spodní roh rozhlasové budovy umírají němečtí civilisté, kteří sem nešťastně vběhli. Povstalci se dobývají do budovy rozhlasu také z Balbínovy ulice. Nákladní Pragou A prorážejí vrata. Kulomet esesáků umístěný v palpostu na dvoře rozhlasu však kosí hned prvního útočícího českého policistu. Jeho kolega bere ukořistěný panzerfaust a vzápětí s ním německé kulometné hnízdo umlčuje. Na Vinohrady zalétají i střely od Petschkova paláce, kde sídlí pražské gestapo. Němci jsou zas ostřelováni z oken sousedních domů loveckými puškami. To už ale ze smíchovských kasáren přijíždí k rozhlasu četa českých protektorátních vojáků pod velením hejtmana Záruby. Další čeští bojovníci pronikají z Římské ulice přes střechy do horních pater rozhlasu a prorážejí také otvory v bočních zdech budovy. K vládním vojákům se mezitím přidávají se zbraněmi i bez nich civilisté. Jednotku četníků přiváží na Schwerinovu (Vinohradskou) třídu také tramvaják, který kvůli tomu změnil trasu jízdy tramvaje. Němci jsou dezorientovaní, a proto vyhánějí na zastřešení prvního patra telefonistku Antonii Brabcovou a nařizují jí hlásit, kudy se povstalci dostávají po střechách do budovy. Ta ale neustále volá, že je všude klid. Když Němci zjišťují, že lže, srážejí ji z okna dolů na zem. Povstalci pozvolna získávají převahu a esesmani se stahují do sklepů budovy a střílejí sklepními okénky. To je však jejich osudná chyba, protože se povstalci rozhodnou vyplavit je "jako krysy". Před 17. hodinou rozvinují hasiči hadice a do německých postavení se valí proudy vody. Za necelou hodinu jejich velitel nabízí jednání o kapitulaci. Následuje obvyklé německé divadlo s hrou na vojenskou čest, ale když se objeví v uniformě hejtman vládního vojska Záruba, Němci konečně odhazují zbraně a vylézají ze sklepa. K dalšímu vyjednávání dochází i ve vchodu na Schwerinově (Vinohradské) třídě. V 18 hodin začínají Němci pod dohledem povstalců vynášet své zraněné a nakládají je na vůz Červeného kříže. Čeští policisté, rozhlasáci a další povstalci nad nacisty zvítězili. Budova je v českých rukou a Český rozhlas bez přerušení svobodně vysílá. Lest na esesáky Do bojů o Český rozhlas zasáhlo i 123 vojáků Wafen SS ve škole v ulici Na Smetance, odkud těžkými kulomety ovládali přístup k Českému rozhlasu od Riegerových sadů. Škola byla ostřelována povstaleckými bojovníky, ale německé pozice byly silné. Čeští obléhatelé proto přikročili ke lsti. Využili

39

toho, že u rozhlasu bojovali v uniformách i britský seržant Thomas Vokes a vojín William Greig, kteří utekli z německého zajetí. Poslali za esesmany vyjednávače, kteří vydávali britské parašutisty za předvoj spojeneckých jednotek. Z obav, aby nebyli obviněni z maření podmínek kapitulace, přistoupili esesáci na zastavení palby a nakonec druhý den kapitulovali. Bombardování Českého rozhlasu Boje v hlavním městě jsou stále vyhrocenější. Český rozhlas v angličtině a ruštině volá spojenecké armády na pomoc Praze. Bitvu na Vinohradech Němci prohráli, ale nevzdali se naděje na obsazení nebo zničení strategicky významného rádia. Povstalci proto v noci na 6. května staví kolem Českého rozhlasu na Vinohradech barikády. Na výzvy rozhlasu povstalci staví v celé Praze na 1 600 barikád a budují překážky na komunikacích k hlavnímu městu, aby zabránili přísunu německých divizí rozmístěných v české kotlině. V noci na neděli 6. května se k rozhlasu přesouvá revoluční tanková jednotka s ukořistěnými obrněnými vozidly bez děl, jen provizorně vyzbrojenými kulomety. Celý den odráží v okolních ulicích a čtvrtích útoky německé pěchoty a tanků a paralyzuje kulometnou palbou německé ostřelovače na střechách domů. Přestože Němci nasadili proti Českému rozhlasu i pancéřový vlak a děla v prostoru Hlavního nádraží, budova stále není příliš poškozena. V 17:40 však útočí nízko letící proudový Messerschmitt Me 262. Půltunová puma proniká zadní stěnou vinohradské budovy až dolů do haly, kde vybuchuje. Exploze bortí několik stropů a způsobuje několikametrový kráter jen pár metrů od studia v suterénu. Umírá několik obránců a vysílací i spojová technika jsou natolik poškozeny, že přes veškeré úsilí není možné z Vinohrad vysílat. Němci se pokouší využít zmatku po bombardování k útoku na rozhlas, ale jsou znovu za pomoci tankové jednotky odraženi. Český rozhlas neumlká Už v 19 hodin se však rozhlasákům podařilo zprovoznit provizorní studio přímo pod stožáry strašnického vysílače, který je obsazen povstalci pod velením ppr. Melichara, velitele revíru v Hrdlořezích. Český rozhlas tak zanedlouho opět vysílá na vlnách 415 metrů: "Prahu udržíme stůj co stůj. Nenechejte se oklamat prolhanými německými zprávami a zůstaňte nadále pevně na svých místech až do vítězného konce." Další den je zřízena nová provizorní hlasatelna rozhlasu v Husově sboru na Vinohradech.

40

7. května pokračuje boj o Český rozhlas už třetí den, povstalcům dochází střelivo, nedostávají se zbraně. V tomto kritickém momentu německé tanky a pěchota útočí od Malešic směrem k vysílačce ve Strašnicích. K obraně vysílačky je vyslána revoluční tanková jednotka, s jejíž pomocí čeští bojovníci útok odráží. Neúspěšný je i nálet německých hloubkových letadel. Němci navíc tříští síly pokračujícími útoky na hlavní budovu na Vinohradech, neboť se mylně domnívají, že se odtamtud stále vysílá. Karta se definitivně obrací Také 8. května se Němci snaží umlčet vysílání Českého rozhlasu a odpoledne neúspěšně útočí od Petschkova paláce. Německá armáda uplatňuje svou materiální převahu, nasazuje tanky, dělostřelectvo i letectvo, ale Češi rozhlas ubrání. Na studio v Husově sboru jsou postupně napojeny další vysílače, a to v Mělníku, Liblicích a Poděbradech, které mezitím povstalci osvobodili. Německé jednotky bojují i večer, přestože v 16 hodin německé velení v Praze kapitulovalo. Obránci Českého rozhlasu vytrvali i přes ostřelování a bombardování až do 9. května, kdy do Prahy vjíždí Rudá armáda. Téhož dne večer bylo slavnostně obnoveno vysílání nyní už Československého rozhlasu. Při povstání v Praze zahynulo na 1700 Čechů, asi 300 vlasovců a 1000 Němců a 30 sovětských vojáků. Jen v hlavní budově Českého rozhlasu padlo 89 rozhlasáků, českých policistů a dalších povstalců. Díky jejich hrdinství se Praha za 2. světové války stala jediným osvobozovaným městem, jehož svobodný rozhlas nepřestal vysílat ani v nejprudších bojích. http://www.rozhlas.cz/historie/valka/_zprava/167814

Ukázka: kompilace přestávková znělka Vyšehrad stanice Praha a volání o pomoc 1945 (archiv ČR rozhlas)

41

Kanonýr Jabůrek A Tam u Královýho Hradce lítaly tak koule prudce E A E A z kanonů a flintiček do ubohejch lidiček. Vzdor hroznému dešti kulek, fójervertr Franz Jabůrek s luntem u kanonu stál a pánvičku pucovál. E A R: A u kanonu stál a furt jen ládo -ládo - ládo E A a u kanonu stál a furt jen ládoval. A že střílel jako blázen, Prajzi měli horkou lázeň. Celej rozbil regiment, Jabůrek, ten saprment. A hned prajští kanonýři na Jabůrka všichni míří. Každej ho chtěl trefiti, princi se zavděčiti. R: A u kanonu... První kartáč, můj ty smutku, vjel mu hubou do žaludku. On však honem ho vyndal a už zase střílel dál. Praskla puma velmi prudce, utrhla mu obě ruce. A on rychle boty sundal a nohama ládoval R: A u kanonu... V tom jeden prajzsej trail vylít, šrapnelem mu hlavu ufik. Ač už na to neviděl, na Prajze přeci střílel. Když pak pum a kulek více, trefilo ho do munice. Tu se teprv toho lek a s kanonem pryč utek. R: A u kanonu...

42

A že zachránil ten kanon, do šlechtického stavu on povýšen za ten skutek: Edler von den Jabůrek. Dej mu pánbu věčnou slávu "von" má ale žádnou hlavu nedělá si z toho nic bezhlavejch "von" těch je víc R: A u kanonu...

Kanonýr Jabůrek (alternativně též jako Tam u Králového Hradce či Udatný rek kanonýr Jabůrek) je česká píseň neznámého autora poprvé publikovaná roku 1884 parodující tradiční kramářské písně. Na příběhu fiktivního vojáka rakouské armády je zesměšňováno válečné hrdinství. Píseň pojednává o rakouském dělostřelci (feuerwerkrovi) Franzi Jabůrkovi v bitvě u Hradce Králové, a zveličeně líčí jeho neohroženost a bojové úspěchy Píseň popisuje událost z bitvy u Hradce Králové mezi Rakouskem a Pruskem dne 3. 7. 1866. Vznikla však až kolem roku 1884 jako parodie na staré kramářské písně. Popisovaná událost asi nemá skutečný základ. Ke vzniku vedly autora asi tyto události a fakta:1.) jistý Jabůrek, šikovatel - ohněstrůjce (Feuerwerker), se zúčastnil bojů na ostrově Visu v roce 1866. Nařídil prý nabít děla dvojitou dávkou, čímž prý zahnal na ústup celou italskou flotilu. 2.) Žitavský časopis Dampfschiff v roce 1854 přinesl zprávu o dělostřelci turecké fregaty, který se v bitvě u Sinope vyznamenal hrdinstvím, podobným kousku Jabůrkovu. Když mu nepřátelská koule roztříštila pravou ruku, uchopil doutnák levicí a z místa se nehul ani tehdy, když mu další střela utrhla i levou ruku. Vzal doutnák do zubů a chtěl v boji pokračovat. 3.) Sabinova Kronika války Prusko-Italsko-Rakouské popisuje hrdinský skutek praporečníka Kopanici, který s nasazením života zachránil prapor Gyulaiova pluku právě v bitvě 3.7. 1866 u Hradce Králové http://svejkmuseum.cz/Pisnicky/jaburek.htm

Ukázka: Šlapeto

43

Vjezd gladiátorů Vjezd gladiátorů je jeden z nejznámějších pochodů na světě, nejslavnější dílo českého hudebního skladatele Julia Fučíka. Fučík skladbu napsal jako vojenský pochod roku 1897. Ve Spojených státech ji zpopularizoval kanadský skladatel Louis-Phillipe Laurendeau, který pochod upravil a vydal pod názvem Thunder and Blazes. Tato verze začala být masivně užívána v cirkusech, zejména při nástupu klaunů. V důsledku toho se Fučíkova melodie stala jednou z nejznámějších na světě, byť původní autor zůstával neznámý. Další úpravu provedl italský skladatel Nino Rota pro Felliniho televizní film Klauni, proto také je v Itálii Rota často uváděn jako autor této světoznámé melodie. Užití v souvislosti s klauny je kuriózní v tom, že Fučík skladbu spojil s představou triumfálního nástupu starořímských gladiátorů do arény. Tuto představu načerpal ze svého dlouholetého zájmu o antickou kulturu a obdivu k ní. Julius Fučík (18. července 1872 Praha – 25. září 1916 Berlín) byl český hudební skladatel a dirigent vojenských hudeb. Velkou část jeho skladeb tvoří skladby pro vojenské účely, z nichž nejvíc je pochodů, bývá proto někdy nazýván „český král pochodů“. Byl plodným autorem, složil přes 400 skladeb, nejčastěji pochodů, valčíků a předeher. Některé jeho skladby se dosud hrají, stálou součástí repertoáru zůstávají především pochod Vjezd gladiátorů a Florentinský pochod, polka Starý bručoun nebo předehry Marinarella a Miramare. Nezbytnou součástí pochodových knížek je také Sempre Avanti! či Triglav. https://cs.wikipedia.org/wiki/Julius_Fu%C4%8D%C3%ADk_%28skladatel%29

44

Za sokolským praporem F C7 Spějme dál, statně dál, za sokolským praporem! C7 F Dokud boj neustal, v poutech úpí rodná zem. F Gmi Dokud bouř kolem zní, každý na svém místě buď! F C7 F A kdo se odrodí, čepel vem tu zrádnou hruď! Bratři výš, stále výš, silným letem slunci vstříc. S nadšením k cílo blíž, spěje borců na tisíc: Silou lví každý z nás, v boji obrněný stůj! Věrnou stráž, vlasti máš, Sokol třímá prapor tvůj! „Paže tuž! Vlasti služ!“ zní nám v pochod řadu let. My jsme tím nadšeni, řítíme se mužně vpřed. Vezmi zbraň, v boku zář, v žilách otců vřelou krev, /:Nad námi prapor vlá - v rudém poli bílý lev! :/

Hudba : František KMOCH Slova : Možná Kmoch. Známá sokolský píseň s podtitulem „Vítězný pochod“ je dílem kapelníka „Sokola“ kolínského Františka Kmocha. Za zmínku o její historii stojí, že byla věnována 5. všesokolskému sletu v roce 1907 a na stejný nápěv byl složen text Hymny československých legií na Rusi. http://vlast.cz/rubriky/vlastenecke-pisne/

45

It's a Long Way to Tipperary

Up to mighty London came an Irishman one day, As the streets are paved with gold, sure ev’ryone was gay; Singing songs of Piccadilly, Strand and Leicester Square, Til Paddy got excited, then he shouted to them there: It’s a long way to Tipperary, it’s a long way to go; It’s a long way to Tipperary, to the sweetest girl I know; Good-bye Piccadilly, farewell Leicester Square, It’s a long, long way to Tipperary, but my heart’s right there. Paddy wrote a letter to his Irish Molly O’, Saying, „Should you not receive it, write and let me know! If I make mistakes in spelling, Molly, dear,“ said he, „Remember it’s the pen that’s bad, don’t lay the blame on me.“ It’s a long way to Tipperary… Molly wrote a neat reply to Irish Paddy O’, Saying, „Mike Maloney wants to marry me, and so Leave the Strand and Piccadilly, or you’ll be to blame, For love has fairly drove me silly,

46

hoping you’re the same.“ It’s a long way to Tipperary… JE TO DÁLKA DO TIPPERARY Do mocného Londýna přišel jednou jeden Ir, protože se tu ulice dláždí zlatem, všichni tu byli veselí, zpívali písničky o Piccadilly, Strand a Leicester Square, až se Paddy rozčílil a zakřičel na ně: „Je to dálka do Tipperary, je to pěkný kus cesty, je to dálka do Tipperary, k té nejlíbeznější dívce, co znám, Měj se, Piccadilly, sbohem, Leicester Square, je to dlouhá štreka k Tipperary, ale právě tam jsem nechal srdce.“ Paddy své irské Molly napsal dopis, ve kterém stálo: „Odepiš mi, jestli ti došel. A jestli snad dělám chyby ve tvém jménu, Molly, pamatuj si, že špatné je pero, ne já, mně vinu nedávej.“ „Je to dálka do Tipperary…“ Molly svému irskému Paddymu odpověděla s grácií: „Mike Maloney si mě chce vzít, takže

47

koukej mazat ze Strandu i Piccadilly, nebo prohloupíš, protože já jsem láskou zmámená – doufám, že ty také.“ „Je to dálka do Tipperary…“ Ukázka It's a Long Way to Tipperary, zpívá Albert Farrington (1915)

Tak tato písnička sem také patří – tu si zpívali za války naši vojáci v Anglii, i Americká armáda při osvobozování západních Čech v roce 1945… Podobně jako u neoficiální australské hymny Waltzing Matilda, i v případě ,Tipperary‘ zná nápěv skoro každý, ale téměř nikdo neví, o čem tento nesmrtelný hit doopravdy vypráví. ,Matilda‘ však měla nádech tragédie, kdežto ,Tipperary‘ je v podstatě zhudebněná anekdota. Roztomilý vtip o Irovi jménem Paddy, který píše své dívce Molly z dalekého Londýna, jen aby jí sdělil, že na ni vlastně zas tak moc nemyslí. Molly ho ovšem zpraží elegantní odpovědí, že o ni projevil zájem další nápadník a milý Paddy by se měl raději hned vrátit, jestli nechce, aby udělala nějakou hloupost. Píseň It’s A Long Way To Tipperary složil v roce 1912 Jack Judge, původně obchodník s rybami, z něhož se ale poté, co zvítězil v soutěži neznámých talentů, stal bavič vystupující v městských i venkovských music-hallech a živící se psaním populárních šlágrů, které tehdy obehrávala řada britských kabaretů. Judge se narodil roku 1872 v Oldbury u Birminghamu, na půdě anglického hrabství Worcestershire, a zemřel 26. července 1938 v domově pro přestárlé ve West Bromwichi. Je zajímavé, že tentokrát dokonce známe přesné datum, kdy skladba vznikla: 31. ledna 1912. Přišla na svět úplnou náhodou, kvůli jedné sázce. A ten příběh je tak jednoduchý, až je krásný. O WHISKU A CIGARETY Počátkem roku 1912 hostoval Jack Judge se svým o něco mladším nevlastním bratrem Edwardem Witheym, zvaným Ted, v Grand Theatre (dnes Hippodrome) ve městě Stalybridge v hrabství Chesire. Obecenstvo tu bavil klasickým kabaretním programem s kuplety a veselými scénkami. 30. ledna si po představení zašel do blízkého klubu, kde se shromážděnými fanoušky a přáteli do noci rozebíral svůj aktuální hit How Are Yer? a chlubil se, že podobné popěvky skládá levou zadní. To neměl říkat, protože když se společnost kolem jedné hodiny ranní rozcházela, kdosi na něj v mírném

48

podroušení zavolal: „O pět šilinků, že přes den nestihneš napsat novou písničku, kterou bys ještě dneska večer mohl předvést v divadle!“ Pro lepší představu uveďme, že za pět šilinků jste si tehdy mohli koupit bednu whisky a šest balíčků cigaret. Jack Judge to jistě dobře věděl, a tak se hozenou rukavici rozhodl zvednout, i když neměl nejmenší tušení, co si s ní u všech čertů počne. S těžkou hlavou putoval spícím městečkem. Všude bylo ticho, možná sněžilo… Jack přebýval na adrese Portland Place 20, ale není vyloučeno, že si cestou trochu zašel – třeba na most Staley Bridge, podle kterého město dostalo své jméno, anebo k takzvaným Českým chalupám (Bohemia Cottages), jež v první polovině osmnáctého století postavili původní obyvatelé Stalybridge, povětšinou tkalci, a které vypadaly úplně jako chaloupky v daleké ,Bohemii‘. Chodil a přemýšlel, o čem by ta zpropadená písnička mohla být. Vtom v dálce uviděl dva muže a uslyšel útržek jejich rozhovoru. Jeden se zřejmě ptal na cestu – kudy se dostane tam a tam. A druhý mu odpovídal: „It’s a long way to…“ („Je to dálka do…“) To by nemusel být špatný začátek, řekl si Judge a začal dumat, kam by to jen mohla být dálka… „Tipperary!“ napadlo ho, ačkoli v tomto irském městě jaktěživ nebyl. S dobrou náladou došel tam, kde byl ubytován, ještě chvíli si s nápadem pohrával a potom ho přemohla únava. Spal jako nemluvně, ráno čile vstal, objednal si rybí snídani (u bývalého obchodníka s rybami nic zvláštního) a pak se vydal do své oblíbené hospody New Market Inn na Corporation Street, kde už hravě vymyslel zbytek – takové popěvky psal přece levou zadní. O hodinu později, v čase oběda, nové dílko přezpíval svému příteli Horaceovi Vernonovi, který mu ho následně pomohl zapsat do not. O zlatý hřeb večerního představení bylo postaráno. POVĚST O ZLATÝCH ULICÍCH Zastavme se na okamžik nad několika reáliemi, na které v textu písničky narážíme. Jako první nám samozřejmě padne do oka Tipperary, což je zaprvé název největšího irského hrabství a zadruhé nijak zvlášť úchvatné městečko v tomto kraji plném zřícených hradů a zelených pastvin. Samotné slovo vzniklo zkomolením irského výrazu „ti obraid Arann“ („pramen Ery“). Era je řeka, která zdejší oblastí protéká. Jack Judge v Tipperary nikdy nebyl a název použil jen proto, že se mu hodil délkou a zpěvností. Děj písničky se odehrává v Londýně, odkud píše mladý Ir Paddy (O’ za jménem je typicky irská přípona) své milé Molly, která na něj čeká doma v Tipperary. Proto se tu mluví o Piccadilly (slavná ulice vedoucí na náměstí Piccadilly Circus), Strand (neméně známá ulice vedoucí na náměstí Trafalgar Square) a

49

Leicester Square (poslední z trojice nejrušnějších londýnských náměstí). Pozoruhodná je zmínka o londýnských ulicích, které jsou dlážděné zlatem. K tomuto úsloví se váže legenda o chudém venkovském mládenci jménem Dick Whittington, jenž někdy na přelomu čtrnáctého a patnáctého století neodolal historkám, podle kterých byl Londýn tak bohatým městem, že si v něm lidé mohli dovolit dláždit ulice zlatem a stříbrem. Utekl tedy z domova a pěšky vyrazil k vytouženému cíli. Na kopci zvaném Highgate se úplně vyčerpaný a vyhladovělý zastavil a když po dlouhém rozvažování usoudil, že je výlet nad jeho síly, odevzdaně se vydal na cestu zpět. Vtom ale uslyšel z dálky zvony a měl pocit, že zpívají: „Vrať se, Whittingtone, trojnásobný starosto Londýna!“ O tom, zda rezignovaného mládence k dokončení jeho pouti přemluvil hlas zvonů, lze s úspěchem pochybovat, nicméně Richard Whittington (asi 1358–1423) byl skutečná postava a opravdu třikrát za sebou vykonával funkci starosty hlavního města Anglie. 31. ledna 1912 představil Jack Judge při večerním vystoupení v divadle Grand zbrusu novou píseň s názvem It’s A Long Way To Tipperary, a od té doby ji už zpíval pořád. Chytlavá melodie se snadno zapamatovatelným sloganem se vryla do paměti každému, kdo ji uslyšel, a zanedlouho už si ,Tipperary‘ notoval celý kraj. Jistý Bert Maden ze Stalybridge na ni chtěl mermomocí získat práva, přišel ale s křížkem po funuse, protože Judge ji už předtím pohotově prodal londýnskému hudebnímu vydavateli Bertu Feldmanovi. A právě tento Feldman může za to, že se skladba ujala ve všech významných music-hallech, protože ji nabídl populární kabaretní umělkyni Florrie Fordeo vé, která z ní v roce 1913 udělala velký hit. Když už je řeč o copyrightu – jak je vlastně možné, že ačkoli písničku vymyslel od A do Z jediný člověk, Jack Judge, bývá pravidelně uváděna jako dílo dvou autorů – Jacka Judge a Harryho Williamse? Odpověď je stejně půvabná jako celý tento příběh: Harry Williams byl Jackův starý kamarád z Oldbury – jako děti bydleli vedle sebe. Když vyrostli, Harry si otevřel malou vesnickou hospůdku s hrdým názvem Malt Shovel (dřevěná lopata na přehazování sladu, česky vidrovačka), zatímco Jack Judge přes den prodával v krámku ryby a po večerech bavil hosty místních podniků humornými výstupy. Když nešla karta na pódiu ani za pultem (což bylo poměrně často), Harry Jackovi půjčoval peníze, a ten mu na oplátku slíbil, že jestli někdy složí pořádný hit, podepíšou se pod něj společně. Jak vidno z prvního vydání notového záznamu písně It’s A Long Way To Tipperary, Jack svůj slib dodržel. Oba si pak prý trochu

50

přilepšili, ale jak už to v podobných případech bývá, palác či alespoň vilu si nepostavil ani jeden. Ve zlatém paláci nežili ani vojáci irského regimentu britské armády, oficiálně nazývaní Connaught Rangers a neofi ciálně Ďáblovi hoši, kteří měli roku 1912, kdy skladba vznikla, základnu ve městě Poole v hrabství Dorsetshire. Ještě o dva roky dříve však mnozí z nich sloužili doma v Tipperary, takže když si na prahu první světové války měli zvolit, s jakou písní na rtech vpochodují na bojiště, neváhali ani minutu. Zpívali ji i 13. srpna 1914 ve francouzské Boloni, kde měli za úkol vyklidit přístav pro další vlnu britských jednotek. Mezi shromážděnými občany, kteří je přišli přivítat, byl i novinář George Curnock z britského deníku Daily Mail, jenž se měl už záhy stát jedním z předních válečných korespondentů a jehož článek o rangerech broukajících si ,Tipperary‘, vydaný 18. srpna, pomohl skladbě k mezinárodnímu věhlasu. V roce 1935 už byla tak slavná, že o ní natočili film. Jacka Judge hrál jeho nevlastní bratr Edward Withey – ano, ten, který byl v Stalybridge u toho, když se Jack vsadil o bednu whisky a šest balíčků cigaret. O tehdejší popularitě Judgeovy písničky koneckonců leccos vypovídá fakt, že ze stejného období pochází i její první český text. Napsali ho Jiří Voskovec a Jan Werich, objevil se v jejich hře Robin zbojník z roku 1932 a zněl takto: „Daleká je cesta k Tipperary, daleká cesta má, pudem eště aspoň do úterý cestama necestama, nashledanou, Piccadilly, nashledanou, město mé, předaleká cesta k Tipperary, zde se na noc zvostane!“ http://magazinuni.cz/hudba/pribehy-pisni/it%C2%B4s-a-long-way-to-tipperary/

51

Pětatřicátníci

Ten plzeňskej regiment, himl, hergot, sakrament, to jsou chlapci jako panny, každý je jak malovaný. Žádné bázně neznají, vesele si zpívají, cá-rá-rá R: Pětatřicátníci, chlapci jako květ, na vás byla vždycky radost pohledět. /: Když jste mašírovali, všechny pany plakaly. Pětatřicátníci, navraťte se zpět. :/ Ten plzeňskej regiment, himl, hergot, sakrament, vesele vstříc smrti kráčí, třebas doma hořce pláčí, pro své hochy ze zlata, ta plzeňská děvčata, cá-rá-rá R: Ten plzeňskej regiment, himl, hergot, sakrament, Na sever, kde Strypa běží, pochovaný v zemi leží, větérek mu nad hlavou, šumí píseň dumavou, cá-rá-rá R:

52

Tato slova a melodii věnoval Karel Hašler plzeňskému 35. pěšímu pluku, u kterého v mládí sloužil, když útvar v srpnu 1914 odjížděl na frontu 1. světové války. 35. pěší pluk je nejslavnější plzeňská vojenská jednotka, mezi lidmi všeobecně známá jako pětatřicátníci. Vojensky je znám jako císařsko-královský pěší pluk č. 35, posléze je za ČSR přejmenován na 35. pěší pluk. Když na konci 17. století ohrožovali Evropu Turci, vzniklo v Rakousku mnoho nových vojenských jednotek. 8. ledna 1683 byl založen i plzeňský 35. pěší pluk. Místo pro jeho kasárny vybral osobně císař Leopold I. při své návštěvě Plzně. https://cs.wikipedia.org/wiki/35._p%C4%9B%C5%A1%C3%AD_pluk

Ukázka: Šlapeto

53

Až já půjdu do nebe S pánem bohem moje milá, zdráva buď, nikdy už tě nepřivinu na svou hruď; jeden voják na tom světě, nezmění se nic, zítra zase jiný zlíbá tvoji líc. Až já půjdu do nebe, vzpomenu si na tebe, vzpomenu si, že jsi byla má panenka roztomilá; před branou až budu stát, andělé mi budou hrát a já budu, má panenko, na tebe si vzpomínat. Vzpomenu si má panenko nastokrát, žes mě kdysi naučila milovat; jeden voják na tom světě, nezmění se nic, zítra zase jiný zlíbá tvoji líc. Až já půjdu do nebe, vzpomenu si na tebe vzpomenu si, že jsi byla má panenka roztomilá; před branou až budu stát, andělé mi budou hrát a já budu, má panenko, na tebe si vzpomínat. Hudba i text Karel Hašler

54

Prapor vlá

Prapor vlá, v srdci plá vlasteneckých citů zář, kdo jsi Čech, zapuď vzdech, hrdě povznes svoji tvář! Svobodu národu nese jeho chrabrý syn, za Bílou za Horu pomstu nepřátelům svým. V srdci zpěv, v pěsti zbraň, vlast svou proti vrahům braň, jazyk svůj mateřský, svatá práva otců chraň. Pouta sraz v jeden ráz, v kterých úpí český lev jeden pás, poutá nás s Rusem vždyť jsme jedna krev. Vlasti chrám září nám, Praha pomník slávy Čech, jdeme již tobě blíž nesem‘ pozdrav bratrů všech. Rusů říš srazí tíž, kterou nese národ náš. Hrda buď, Čechie, chrabré ještě děti máš !

55

Byla to hymna československých legií na Rusi. Slova jsou zpívána na nápěv Kmochovy písně Spějme dál. Jejich autora, žel, neznáme. Přepis ze zpěvníku Zpívající Čechoslovák. http://vlast.cz/hymna-ceskoslovenskych-legii-na-rusy/

56

Byla vojna vypsaná

Byla vojna vypsaná od císaře, od pána :/a z nás každý rukoval, rukoval áby s Rusy bojoval/: Na tom našem hřbitově, tam je místečko pro mně. :/Rus tam stojí u dveří, u dveří ten mně místo vyměří! /: 1. a 2. ještě jednou Až já budu v hrobě spát budeš na mně vzpomínat :/že jsem mladý život svůj, život svůj na tej vojně musel dát/: Ukázka: HOMOLSKÁ HARMONIKA_C.k.heligonka 18.pěšího pluku

57

Válka na Itálii

Sluníčko zachází za hory černé, do zákopů táhnou řady nesmírné, z jedný strany Alpiny, z druhý padají miny, tak začíná válka na Itálii. Sotva jsem na vartě půl hodiny stál, taliánský útok právě započal, šteluňky nám hořely, kamarádi padali, smutná podívaná na ty raněný. Do zákopů padá tiše bílý sníh, my jsme umírali v jeho závějích, jeden voči spálený, druhej nohy zlámaný, třetí prosí kamaráda vo doražení. V trávě leží voják, píše psaníčko, zkrvavenou rukou: Drahá matičko, to psaníčko je psáno, krví mou podepsáno, na italský frontě v šest hodin ráno. Ten prstýnek, co mám na levý ruce, odevzdejte, prosím, mojí Andulce, pozdravte ji nastokrát, že nespatřím ji vícekrát, oči mně vypálil italskej granát. Sluníčko zachází za hory černé, do zákopů táhnou řady nesmírné, měsíček když vychází, bojiště nám ozáří, svítí padlým kamarádům přímo do tváří.

Italská fronta (první světová válka) 23. května 1915 – 3./4. listopadu 1918 Italská fronta byla jedna z hlavních frontových linií první světové války. Na této frontě byla vybojována série bitev mezi armádami Rakouska-Uherska a Itálie. Na straně Rakouska-Uherska bojovaly i německé jednotky, a naopak na italské straně se bojů zúčastnili vojáci z Francie, Velké Británie, Spojených států amerických a československé

58

legie. Itálie doufala, že vstupem do války na straně Dohody proti Centrálním mocnostem získá předalpské Tyrolsko (dnešní italské provincie Trentino a Jižní Tyrolsko), Rakouské přímoří a severní Dalmácii. Ačkoliv Itálie doufala, že začne válku překvapivým útokem, který povede k rychlému postupu a dobytí několika rakouských měst, postup se brzy zastavil v poziční válce ne nepodobné té, která probíhala na západní frontě ve Francii. …dělostřelecké granáty způsobovaly v místním skalnatém terénu až o 70 % větší ztráty než v blátivém měkkém terénu Belgie a Francie. Během podzimu 1917 italská armáda utrpěla největší ztráty na lidských životech během války, přesto se konec války zdál být v nedohlednu… Československé legie v Itálii Byly dobrovolnické vojenské jednotky v Itálii v letech 1917–1918. První se vytvářely až v roce 1917 jako výzvědné oddíly, na jaře roku 1918 došlo k vytvoření československá divize, v prosinci 1918 vznikl armádní sbor. Vznik československých jednotek v Itálii byl podmíněn nátlakem ze strany ostatních spojeneckých mocností a špatným vývojem válečné situace, protože Itálie samotná dlouho bránila vzniku dobrovolnických čs. jednotek, ačkoliv disponovala poměrně značným počtem rakousko-uherských zajatců českého a slovenského původu. Důvodem bylo vytvoření nežádoucího a italským zájmům nebezpečného precedensu, neboť uznáním práva na sebeurčení Čechoslováků by de facto uznala stejné práva i Jihoslovanům. Právě ale o část jihoslovanského území spravovaného R-U monarchií se chtěla Itálie po vítězství Dohody rozšířit (resp. na pobřeží Jadranu, tedy o Dalmácii a přístav Terst). Do jednotek bylo zařazeno asi 20 000 vojáků, po podepsání příměří ze zajatců vytvořeny další, tzv. domobranecké prapory o počtu asi 60 000 vojáků. Československé legie bojovaly zejména v bitvě na Piavě, kde čsl. legionáři mnohde válčili proti českým a slovenským vojákům rakousko-uherské c.k. armády. Čsl. legionáři na sebe výrazně upozornili v bitvě u Doss Alto v září 1918. Italský tisk pojal úspěch Čechoslováků v boji na Doss Altu velmi slavnostně. 6. československá divize měla také pochvalné ohlasy v řadách představitelů italské vlády, armády a italské veřejnosti. Vrchní velitel italské armády, 22.září 1918 uvedl: „Neochvějné oddíly 6.československé divize, které hájily pozici na výšině 703, se bránily s obdivuhodnou chrabrostí…“. Propagátorem legionářů byl také pozdější italský diktátor Benito Mussolini, v té době novinář. Mussolini se později k této své rané politické aktivitě již nehlásil.

59

Na italské frontě zemřelo 355 československých legionářů, dalších 55 mužů bylo popraveno po zajetí rakousko-uherskou armádou. https://cs.wikipedia.org/wiki/Italsk%C3%A1_fronta_(prvn%C3%AD_sv%C4%9Btov%C3%A1_v%C3%A1lka)

Ukázka: HOMOLSKÁ HARMONIKA_C.k.heligonka 18.pěšího pluku

60

Dopis ze zákopů

Přítelkyně spanilá a milá, v domnění, že potěším Vás snad, chvíli klidu, která dnes mi zbyla, hotov jsem Vám zcela věnovat. Dosud živ jsem, dobře se mi daří, v souterrainu útulný mám byt, salon, kde se bydlí, spí a vaří, je-li ticho, je v něm svatý klid. Vzpomínám v něm na matičku Prahu, na Petřín i na lanovou dráhu, na Hradčany, Strahov, Malou stranu, na Yvonnu i na Prašnou bránu, na kritiky, vůbec všecky lidi, které člověk v Praze tak rád vidí, na kouty a pražské ulice. Salon můj je velmi jednoduchý, proto také nájemného prost, neprší-li, milý je a suchý, nemrzne-li, tepla je v něm dost. S uklízením nemám žádnou práci, právě tak je tomu se stlaním, bez peřin mám lože, bez matrací, na němž vždycky večer před spaním vzpomínám si na rynk staroměstský, na poctivý, přímý život český, na Příkopy, na flekovské hosty, na Belvedér i na pražské mosty, na kaváren přeplněné sály, kde se tolik pilných lidí válí, na figury z pražské radnice, na Vás ale z všeho nejvíce!

61

Mně, jak víte, vždycky svědčil venek, hladu tady také nezkusím, my zde máme chleba bez chlebenek, pro mouku se tlačit nemusím. Suďte sama, není-li mi blaze, věřitelé mne tu nesouží, po lásce jen a po zlaté Praze srdce moje časem zatouží. Vzpomínám pak na sta pražských věží, na kvetoucí stromy na nábřeží, na divadla, plesy, na koncerty, na písničky, děvčata a žerty, na Montmartre, Žofín, na Vltavu, na ulice plné hlučných davů, na šampaňské víno, ústřice, na Vás ale z všeho nejvíce!

Krásná a smutná píseň o vzpomínkách čs. vojáka za 1. světové na svou lásku a vlast. Hudba: Charley Balling text: Karel Hašler Zdroj: Humoristické listy, roč. 58, č. 50, s. 655 Vydáno: 10.12.1915 https://cs.wikisource.org/wiki/Dopis_ze_z%C3%A1kop%C5%AF

Ukázka: Šlapeto

62

Hoši od Zborova

Když se soumrak sklání nad Zborovskou plání sluneční když zhasne svit, křížů bílé řady ze tmy svítí všady, které střeží mrtvých klid. Tiché půlnoci když přijde čas a zem líbá bledé luny jas. Českým hochům k spánku na perutích vánku, zpívá smutný hlas. Hoši od Zborova klidně v zemi spíte, vy se nikdy více domů nevrátíte. Vy se nevrátíte nikdy více zpátky, více nezříte svou zem. Mužně jste se bili mužně vydobili svojí vlasti svobodu Máte věčně žíti příkladem vždy býti všemu svému národu. Jeden každý z vašich četných řad dobře mužně pro vlast umírat. Vaší krve rudé národ vždycky bude vděčně vzpomínat. Hoši od Zborova klidně v zemi spíte, vy se nikdy více domů nevrátíte. Vy se nevrátíte nikdy více zpátky, víckrát nezříte svou zem.

Autor hudby i textu Karel Hašler - Bitva u Zborova (2. červenec 1917) byla méně významnou součástí tzv. Kerenského ofenzívy a představovala první významné vystoupení Československých legií na východní frontě. Úspěch

63

československých jednotek byl natolik výrazný, že ruská vláda poté zrušila veškerá omezení na formování nových jednotek z českých a slovenských zajatců. Československá střelecká brigáda o síle asi 3 500 mužů (1. střelecký pluk „Mistra Jana Husi“, 2. střelecký pluk „Jiřího z Poděbrad“, 3. střelecký pluk „Jana Žižky z Trocnova“) v rámci tzv. Kerenského ofenzívy, na vedlejším směru, dosáhla slavného úspěchu, když nadšeným útokem prorazila přes 4 linie pozic rakousko-uherské armády až do hloubky asi 5 km a získala velký počet zajatců a válečného materiálu. Proti Československé střelecké brigádě zde stály část 86. pěšího pluku 32. uherské divize a rakouské pěší pluky č. 35 (plzeňský) a č. 75. (jindřichohradecký) z 19. divize o síle asi 5 500 mužů, dobře vystrojených a výborně vyzbrojených. Oproti tomu Čs. střelecká brigáda měla slabou výzbroj, kulometů zoufalý nedostatek a zcela nedostatečná byla i výstroj. Ztráty Čs. střelecké brigády – 185 padlých a zemřelých následkem zranění a asi 700 zraněných.

64

Bílý kvíteček G Když jsem mašíroval ke hranici D měl jsem bílý kvítek za čepicí G G7 C za čepicí měl jsem kvítek bílý G C D který dívčí slzy orosily Zrosily ho dívčí oči černé, na důkaz té naší lásky věrné. Kterou jsme si spolu přísahali, nežli jsme si zbohem dali C C7 F C /:Já jsem si ten kvíteček za čepici dal F C Ami G C - G Abych na svou panenku stále vzpomínal : / Co je do kvítečku, který zvadne co je do vojáka, který padne. Na světě je všude plno kvítí, jiným hochům také slunko svítí Jedna ostrá rána v tuhém boji, to vojenské srdce navždy zhojí. Až mne kamarádi pochováte, do hrobu mi kvítek dáte. /: Vždyť jsem si ten kvíteček za čepici dal, abych na svou panenku stále vzpomínal :/ D D7 G D /: Já jsem si ten kvíteček za čepici dal G D Hmi A D - A abych na svou panenku stále vzpomínal :/

65

Hudba i text Karel Hašler - Píseň „Bílý kvíteček“ (1917) patřila ve své době k nejpopulárnějším vojenským písním z období první světové války. http://www.vhu.cz/bily-kvitecek-magazin-caf-c-91967/ Ukázka: Šlapeto

66

Lví silou G D7 G C D7 G Lví silou vzletem sokolím ku předu kráčejme D7 G C D7 G a drahé vlasti v oběti své síly snášejme! D7 G D7 G A byť i cesta daleká, ta Sokolíka neleká. D7 G C D7 G Jen mužně statně ku předu vždyť drahá vlast čeká! Vlast, máti, až nás zavolá co věrné dítky své, tu mocná paže Sokola zlé škůdce v souboj zve. Tož, blahá bude naše slast za oběť svůj i život klást. To svaté heslo Sokola: "Za národ, drahou vlast!" Jen, bratři, silou hrdinnou svou hajme vlast i řeč. To chloubou buď nám jedinou a pro ně spějme v seč. A potom teprv v spásný den nám vzejde krásný, zlatý sen. Pak sluncem jasným bude plát nám povždy volnost jen! Lví silou je vlastenecká pochodová skladba napsaná o Sokolu pro Sokol. Zkomponoval ji František Josef Pelz (1848-1922) a věnoval ji „čacké tělocvičné jednotě Sokol v Kralupech nad Vltavou“. Podtext názvu skladby je „Slavnostní pochod Sokolů“. Skladba byla zakázána během nacistického i komunistického režimu. Pro svoji oblibu se však zachovala. V době Pražského povstání ji opakovaně hrál Československý rozhlas a vybízel tak k pokračování v boji proti okupantům. Zaznívá také ve filmech Zbraně pro Prahu (z rozhlasu) nebo Jára Cimrman ležící, spící (při průvodu k odhalení moře). https://cs.wikipedia.org/wiki/Lv%C3%AD_silou

67

Náš tatíčku, Masaryku!

U Zborova hřměla děla až se chvěla zem, když tam naše vojska spěla s českým praporem. Před tatíčkem Masarykem jako lavina /:do boje šla pevným šikem Česká družina :/ Refrén: Náš tatíčku, Masaryku, na své děti spoléhej! Do boje za republiku kdy chceš si je zavolej! Přijde prapor za praporem, všichni budou volat sborem: Náš tatíčku, Masaryku, na své děti spoléhej! Náš tatíčku Masaryku, láska tvá a vzdor, posílila u Zborova bojovníků sbor. Ty jsi naše moc a síla duše národa, /: Tebou se nám navrátila naše svoboda. :/ Refrén. U silnice ke Zborovu v pustou krajinu, ze země ční řada hrobů českých hrdinů. O čem my jsme jenom snili

68

v duchu s Havlíčkem, /:u Zborova vydobyli bratři s Havlíčkem. :/ Refrén. Spěte, bratři, od Zborova klidně v hrobě svém, co jste pro nás vydobyli chránit dovedem‘. Od Šumavy až po Tatry, s Labe k Dunaji, uslyšíte svoje bratry, kteří volají, uslyšíte svoje bratry, kteří volají: Refrén: Náš tatíčku, Masaryku, na své děti spoléhej! Do boje za republiku kdy chceš si je zavolej! Přijde prapor za praporem, všichni budou volat sborem: Náš tatíčku, Masaryku, na své děti spoléhej! Hudba i slova : Karel HAŠLER Masaryk tuto píseň neměl rád, neměl rád, když se mu říkalo tatíčku… na youtube.http://vlast.cz/nas-taticku-masaryku/

Ukázka zpívá Viktor Preis

69

Národ veselých četníků C My jsme ten národ veselých četníků, G kdo má rád nás, ten vítán je nám vždy. C Ve dne v noci, podle zákoníku, D G v službu spějem, ať leje a hřmí. REF: F G C Bratři drazí, dobrou shodu mějme, G C paže k paži pomáhejme všem. F G C Sláva nazdar si zapějme, G C čest je nám být četníkem. I když nám mnohé těžké dali břímě, snášíme vše, trpěliví jsme. Svůj život vždycky pro stát nasadíme, když nás zákon k zakročení zve. Zvedněm pohár, drazí kamarádi, připijeme si, to vše usmíří. Nadevše se mějme rádi, z čísla jedna až čtyři. Hudba : Autor neznámý Slova : autor neznámý Píseň několikrát zpívaná i v seriálu Četnické humoresky (viz. ukázka) – byla to neoficiální četnická hymna. http://vlast.cz/cetnicka-hymna/

Četnictvo meziválečné první Československé republiky bylo vojensky organizovaným bezpečnostním sborem, který podle platných zákonných

70

předpisů a podle nařízení příslušných státních orgánů udržoval veřejný pořádek a bezpečnost na celém území ČSR (s působností mimo obvody měst, kde vykonávala pořádkovou službu městská a státní policie). https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskoslovensk%C3%A9_%C4%8Detnictvo

Rakouská, ale i československá četnická správa velmi důsledně dbala na udržení dobrého jména četnického sboru. Služební instrukce pro četnictvo dopodrobna upravovala chování četníků a stanovila jim řadu omezení a zákazů. Paragraf 8 služební instrukce například stanovil: (1) Četníci mají se chovati vážně, slušně a zdvořile. Každým přehmatem, hrubostí a surovostí slovem i činem při služebních výkonech trpí újmu vážnost jednotlivce i celého sboru a ztěžuje se zakročení četníka. To platí zvláště tehdy, je-li četník při slavnostech, větších shromážděních apod., kdy každá nerozvážnost, osobitost anebo zbytečné obtěžování může přivoditi nepříjemné a nebezpečné výstupy. (2)Příslušníci četnictva mají žárlivě střežiti dobrou pověst sboru a vzájemně na sebe dozírati, čímž bude umožněno, aby nectnosti a zlozvyky byly již v zárodku potlačeny. http://www.historickykaleidoskop.cz/pribehy/cetnicka-cest.html

71

Píseň práce Z roku 1922

Ó zavzni písni vznečená, o práci, která vrozená přirodou lidstva jest, a vše, co člověk uživá. Z šlechetné práce vyplývá, buď práci čest, buď práci čest! Když podobal se zvířeti a bydlel v skalním doupěti, po stromech musel lézt: kdo zhotovil mu první zbroj? Šlechetné práce byl to zdroj! Buď práci čest, buď práci čest! Když v pralesu pak ve hloubce klad základ první chaloupce by zimu spíš moh‘ snést‘. Kdo poskytnul mu výhody? Jen práce jeho výplody! Buď práci čest, buď práci čest! Když lesy v pole zdělával, půdů kzahradám hledával by hojně mohly kvést: kdo vyrobil mu první pluh? Byl to jen práce tvůrčí duch! Buď práci čest, buď práci čest! Ta práce matka pokroku a s ní armáda otroků, hájejí svojí čest. Zásada naše na světě po šťastném boji rozkvete. Buď práci čest, buď práci čest.

72

Po roce 1948 byl text pozměněn viz. ukázka

Hudba : Josef SCHEU ;(Zpěvník pro školy obecné – 1922 ) nebo L.SCHEU (Zpěvník našeho lidu – 1948) Slova : Josef ZEPF. Píseň vcelku populární nejen během socialismu, ale už za první republiky. Jen tak si lze vysvětlit, že byla i ve zpěvníku pro vyšší ročníky obecných škol. Nejasný je, žel, autor nápěvu. Slova písně se s postupem času různě měnila. Snad jen první a poslední sloka zůstaly zachovány.

73

Škoda lásky G D /: Kvetou růže, kdo ti za to může, D7 G žádný už ti dneska nepomůže, D7 kvetou zvadnou lístečky z nich spadnou, G jako slzy moje na tu trávu chladnou.:/ C G D7 G Teče, voda, dokola se točí, to si nelitoval modré oči, já bych byla pro tebe jen žila, že mou lásku zklameš to jsem nemyslela C G7 Škoda lásky, kterou jsem tobě dala, C ty mé oči, dnes bych si vyplakala, C7 F Moje mládí, uprchlo tak jako sen, G7 C G7 C na všechno mi zbyla jenom, v srdci mém vzpomínka jen.

Škoda lásky je ve světě zřejmě nejznámější česká píseň, která se stala velmi oblíbenou v mnoha zemích během 2. světové války. Složil ji v roce 1927 Jaromír Vejvoda jako instrumentální skladbu a hrál ji se svým orchestrem pod názvem „Modřanská polka“ (poprvé byla uvedena v Modřanech, které sousedí se Zbraslaví, odkud sám autor pocházel). Zvukový záznam byl poprvé pořízen na gramofonovou desku Esta Benešovou dechovou hudbou. Do dnešní podoby ji upravil v roce 1929, kdy přidal doposud chybějící basfigury. V roce 1934 byl Jaromír Vejvoda požádán, aby pro nakladatatelství Jana Hoffmana - vdova rozepsal skladbu pro dechový a smyčcový orchestr.

74

Skladbu otextoval Vašek Zeman a nazval Škoda lásky. Za skladbu obdržel autor částku 150 tehdejších korun. Skladba se stala velmi rychle populární v zahraničí. V roce 1938 německý harmonikář (akordeon) Will Glahé získal zlaté album za prodej více než milionů kusů německé verze pod názvem Rosamunde. V roce 1939, těsně před válkou zakoupil práva pro americký trh Shapiro Bernstein a píseň vydal pod jménem Beer Barrel Polka, upravili ji Lew Brown a Wladimir Timm včetně anglického textu a názvu. Během druhé světové války byla píseň přeložena do mnoha dalších jazyků a rychle se stala velmi populární mezi vojáky na všech frontách. Stala se oblíbenou písní spojeneckých armád i československých letců v bitvě o Británii (Beer Barrel Polka, Roll out the Barrel). Slavné Andrew Sisters nazpívaly dvě verze a pod názvem Here Comes the Navy se stala neoficiální hymnou amerického námořnictva. Hrála se ale téměř po celém světě a na obou stranách fronty (Rosamunde, Rosamunda ). V archivu rodiny Vejvodů, který spravují všichni tři synové společně, je zaregistrováno 14 různých názvů Škody lásky a 27 textů v různých jazycích. Existuje ještě další verze českého textu - rozšířená až po válce a již se nenazývá "Škoda lásky", ale "Pojď sem s tím sudem" a zjevně navazuje na zahraniční úspěch Beer barrel polky. Názvy v jiných jazycích anglicky Beer Barrel Polka, Roll out the Barrel, Here comes the Navy, německy, Böhmische Polka, francouzsky Frida oum Papa, polsky Banda "My młodzi, my młodzi, nam bimber nie zaszkodzi..." https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0koda_l%C3%A1sky

To, že se stala hitem století a přivlastňují si ji Němci, Američané, Rakušané, Norové či Finové, svědčí o tom, že se v roce 1927 přihodil na Zbraslavi u Prahy malý zázrak. Jaromír Vejvoda tehdy neměl pro svou kapelu dost písniček, tak se rozhodl, že sám zkusí napsat polku. Nejdříve se jmenovala Modřanská, neměla text, a především jí chyběla tzv. basfigura (osmitaktová část, kde má sólo bas). Její současná podoba vznikla až o dva roky později. Jaromír Vejvoda udělal tehdy pionýrský čin. Patřil ke třetí generaci Vejvodů hudebníků, ale jako první Vejvoda začal komponovat. Jeho předchůdci byli kapelníci, ale písničky

75

neskládali. "Já si myslím, že ho tenkrát Pánbůh krásně osvítil. A tak vznikla polka - Škoda lásky," tvrdí jeho syn Josef, také kapelník a skladatel. Jaromír Vejvoda byl samouk, který nechodil do žádné hudební školy. Muzikantské základy dostal od svého strýce Antonína. Naučil se hrát na housle a křídlovku a osvojil si základní poučky o harmonii. Na rozdíl od mnoha hudebních skladatelů hrál na klavír jen amatérsky. Rodiče si nepřáli, aby se z něj stal hudebník. Chtěli, aby absolvoval obchodní školu a měl seriózní povolání. Pozdější slavný skladatel skutečně začal obchodní školu navštěvovat, ale nikdy ji nedokončil, protože po večerech chodil tajně hrát s kapelou. Nakonec musel ze školy odejít. Jaromír Vejvoda byl svéráznou osobností. Ačkoliv byl synem hostinského a občas pomáhal točit pivo, nesnášel alkohol. Nikdy v životě si nedal panáka. A pokud si poručil pivo, tak malé a obvykle je ještě nedopil. Neměl rád lidi, kteří pili alkohol. A když zjistil, že mu někdo v jeho kapele holduje, tak dokázal dát patřičně najevo, že se mu to nelíbí. Celý život chodil noblesně oblékaný. Vždycky byl v bílé košili a v obleku. A dokonce, když přivezli uhlí, tak je v obleku i skládal. Z hudebníka skladníkem aneb právní chaos Všichni předchůdci Jaromíra Vejvody byli sice hudebníci a kapelníci, ale měli ještě nějakou seriózní profesi. Proto také jeho tatínek chtěl, aby vystudoval obchodní akademii. Syn se však rozhodl, že se bude živit pouze hudbou. Přišel však rok 1948 a Vejvodům sebrali hospodu, barák a Jaromírovi kapelnickou licenci. A tak šel pracovat jako skladník do ČKD. Avšak osud si s ním zahrál šerednou hru. V té době se totiž hrála jeho polka Škoda lásky po celém světě. Jen za tantiémy za americká vydání by mohl mít několik zámků. Ale kvůli změně režimu věci nefungovaly tak, jak by měly. A tak "multimilionář" Jaromír Vejvoda pracoval za pár stovek jako skladník. Na polku Škoda lásky vlastnilo za první republiky práva nakladatelství Jan Hoffmann - vdova. Tato dáma je získala v roce 1934. V roce 1945 emigrovala do Německa a místo šperků si s sebou vzala jen pár dokumentů. Mezi nimi i práva na polku Škoda lásky. Ta ještě před svou smrtí odkázala svému příteli doktoru Liedlovi. Pan doktor je v roce 1953 prodal Ralf Sieglovi a ten je v roce 1994 prodal gigantu v oblasti vydávání not, firmě Warner Chappel, jedné z divizí světoznámých Warnerů. S paní Hoffmannovou podepsal Jaromír Vejvoda smlouvu, že bude dostávat padesát procent z jakéhokoliv provozování své polky. Chaos v právních otázkách, který nastal s rozdělením světa na Východ a Západ, však způsobil, že autor nedostával desítky let skoro ani korunu. "Už deset let se snažíme s bratry těmto problémům přijít na kloub," říká skladatelův syn Josef Vejvoda. "Jsou to však složité věci a jen málokdo se v nich dokáže orientovat. A ti, kdo

76

to uměli, je ke svému prospěchu ještě více zamotali. Táta byl laik, který o nakladatelských právech nic nevěděl. Byl rád, že se jeho písničky hrajou. To byla pro něj ta největší odměna.." Americká cesta Paní Hoffmannová byla obchodně velice zdatná a věděla, komu co nabídnout. A tak v roce 1939 postoupila americké nakladatelské firmě, kterou spoluvlastnil otec legendárního Leonarda Bernsteina, tzv. subnakladatelská práva na polku Škoda lásky. To znamená, že šlo jen o částečný prodej nakladatelských práv. Dojednala si, kolik dostane ona, zámořský nakladatel a autor. A zanedlouho se prodalo v Americe více než milion kusů Vejvodovy polky. Po změně režimu však autor přišel zkrátka. Na druhé straně však Američané udělali pro popularizaci této písničky mnoho. Hrála se tam pod názvy Beer Barrel Polka nebo Roll Out the Barrel (Vyvalte sudy). Americký text je "very happy", a to znamenalo velký přínos pro písničku. Za oceánem by se asi překlad jejího smutného nostalgického českého textu příliš neujal. Autorem jeho americké verze byl Lew Brown, jehož písničku Sonny Boy znala celá Amerika a prodalo se jí několik milionů. Velkým přínosem byla i nepatrná změna melodie na konci písničky. Opět v americkém stylu. Melodie musí jít ve finále nahoru. Pro popularitu písničky však udělali mnoho hlavně takoví skvělí interpreti jako Andrew Sisters, Glenn Miller, Harry James a Benny Goodman, kteří měli písničku ve svém repertoáru, takže se šířila po Spojených státech jako lavina. Slavné Andrew Sisters nahrály dokonce dvě verze Vejvodovy polky a jedna z nich, Here Comes the Navy, se stala jakousi neoficiální hymnou amerického námořnictva. Polka měla nejen chytlavou melodii a šmrnc, ale zazněla také ve správnou dobu na správném místě. I to je nesporně předpokladem vzniku velkého hitu. Po válce se hrála polka Škoda lásky také v mnoha filmech jako např. Atentát, Moře náš osud a Srdce v zajetí. A na frontě ji hrály obě válčící strany, jak Němci, tak Američané. Ve filmu Srdce v zajetí, který se odehrává v zajateckém německém lágru, masírují nacisté zajaté Američany nějakou režimní písničkou. Ti se vzbouří a začnou naplno zpívat a válcovat Němce polkou Roll Out the Barrel. Nevědí pochopitelně, že jde o českou písničku, kterou složil jistý Jaromír Vejvoda ze Zbraslavi. Netušil to ani bývalý německý ministr zahraničí Hans Dietrich Genscher, který se vsadil, že Rosamunde je původní německá píseň. Sázku však prohrál. Jako důkaz dostal originální českou nahrávku - polku Škoda lásky od Josefa Vejvody. Konečně, většina lidí v zahraničí vůbec netuší, že jde o českou písničku. Vědí to však dobře někteří hudebníci. A kupodivu i ti z hodně vzdálených zemí. Často se tvrdí, že česká a mexická kultura mají mnoho společného. Právě v této zemi

77

velice mile překvapili Josefa Vejvodu, který ji navštívil v roce 1986. Mexičané rozdělili turisty podle národností na jednotlivé lodě a vozili je po řece. A náhle přijela k plavidlu, kde byli samí Češi, mexická loď, na jejíž palubě byli hudebníci, a ti začali hrát polku Škoda lásky. Podobný zážitek potkal Josefa Vejvodu i v úplně jiném prostředí. Byli tehdy na exkurzi v nějakém divadle, kde se připravoval dechový kvintet na večerní koncert a nacvičoval Mozartovy a Bachovy skladby. Češi stáli tiše ve tmě na balkoně a náhle muzikanti přestali hrát v polovině skladby Mozarta. Mrkli na sebe a spustili polku Škoda lásky.. Takové zážitky dokážou potěšit. Málem rozbořil továrnu Doma Josefu Vejvodovi jeho po otci slavné jméno žádné dveře neotvíralo. Působilo opačným směrem. Dráždilo členy uličního výboru a ti rozhodli, že tenhle chlapec nepůjde na konzervatoř, ale do fabriky. Chtěl se věnovat hudbě. O tom si však mohl nechat jen zdát. Místo studia muziky se začal učit zámečníkem v ČKD. Strávil tu dva roky, ale nikdy se nevyučil. Tohle řemeslo jej nebavilo, a tak si neustále vymýšlel nějaké legrácky. Jednou pustil soustruh, který se zapínal automaticky. Stroj uměl zapnout, ale neuměl ho vypnout. Ten se dostal do vysokých obrátek, najednou se začal lámat a bortit. Byla to drahá mašina. Druhý malér byl daleko horší. Věděl, kam kamarádi chodí kouřit. A protože se učili svářet, tak do toho růžku mezi soustružnické nože napustil acetylen a čekal, až někdo přijde. Dočkal se. Kolega přišel a hodil do acetylenu "vajgla". Byla to taková detonace, že všichni mysleli, že někdo vyhodil dílnu do povětří. A protože všichni věděli, že je ve fabrice z donucení, tak mu soudruzi nakonec řekli: "Vejvodo, běž si radši dělat tu svou muziku, než nám zničíš ČKD!" Po praxi v dělnickém prostředí se na konzervatoř dostal. Dvakrát však její studium přerušil. Jednou z ekonomických důvodů. Měl možnost si vydělat na buben a na auto v Německu. Hrál v této zemi po barech skoro dva roky. A podruhé, když dostal výjimečnou příležitost hrát s Karlem Velebným a Jiřím Linhou v Armádním uměleckém souboru. Svůj hudební život věnoval jazzu. Po tatínkově smrti začal psát i polky a valčíky. Některé polky už se hrají i ve světě. Polku Květuška nahrál světoznámý Ernst Mosch. Polka Pivečko s pěnou už se hraje i v Americe. Od rodinné tradice se neodklonila ani dcera Monika, která studovala na konzervatoři dirigování a kompozici a na AMU skladbu. Už v devíti letech napsala písničku, kterou otextoval Jiří Suchý. Jmenuje se Písnička na cestu a dosud se hraje. Monika teď skládá duchovní hudbu. O řadě Vejvodových polek a valčíků si i rodilí Češi myslí, že jde o národní písničky. Tak důvěrně známě zní písničky: Já ráda tancuju, Už kamarádi pomalu stárnem, Kdyby ty muziky nebyly, Ještě tu poslední... Na úspěchu některých z nich měl

78

samozřejmě podíl i vynikající textař Ladislav Jacura. Ten nebyl moc rád, že Jaromír Vejvoda užíval hodně synkopy. Takové melodie se totiž špatně otextovávají, protože čeština má přízvuk na první slabice a synkopa přenáší důraz na druhou dobu. A tak si Jacura pomáhal, jak mohl, a hlavně si ulehčoval situaci tím, že poslouchal lidi kolem sebe. V tehdejší tramvaji slyšel například průvodčí, jak se ptá každého cestujícího: "Jednou, dvakrát?" (chcete dva lístky, nebo jeden?). A už měl název pro slavnou polku: Jednou, dvakrát, dám si zahrát... a k základnímu "fóru" si pak vymyslel celý text. Nebo slyšel někoho v hospodě, jak říkal: "Už kamarádi, pomalu stárnem..." a Ladislav Jacura pochopil, že se právě dozvěděl geniální slogan pro další polku Jaromíra Vejvody. Písničky nesypal z rukávu Autor slavných polek a valčíků komponoval většinou v noci, aby nikoho nerušil. Vzal si housličky, brnkal na ně, k tomu si slabounce pískal a pak si zapisoval nápady. Melodie písniček nechával zrát, někdy půl roku, někdy rok. Rozhodně je nesypal z rukávu. A když měl hotovou melodii, tak mu k ní Vašek Zeman nebo Ladislav Jacura napsali text. A pak nastala "piplačka", protože se zjistilo, že někde text nepasuje na melodii, či naopak. A musela se trošku měnit slova nebo muzika. "Byla to krásná spolupráce lidí, kteří nespěchali," říká Josef Vejvoda. "A nemuseli svá díla nabízet nakladateli. Naopak ti za nimi sami chodili a ptali se: Nemáte něco? To je ideální stav, o němž se většině skladatelů může pouze zdát." http://revue.idnes.cz/pisen-skoda-lasky-vznikla-z-nutnosti-dwj-/lidicky.aspx?c=2001M233V08A Ukázka: Vejvodova kapela pod taktovkou syna autora Jaromíra Vejvody, Josefa, hraje Škoda lásky podle původní partitury. Beer Barrel Polka nejznámější válečná verze zpívají The Andrew Sisters a německy Rosamunde – deska písně wehrmachtu…

Beer Barrel Polka

Rosamunde

79

Princezna republika To je ta krásná, to je ta krásná panenka, kterou mám rád, která mi nedá, která mi nedá častokrát celou noc spát. Refrén. To je ta panenka krásná, hezká, kterou nám závidí svět, to je ta panenka naše česká, barevná jak polní kvě, nezdá se býti tak veliká, leccos se ve světě o ní říká, to je ta panenka hezká, česká, princezna republika. Jede ji bije, druhý z ní tyje, třetí by rozbil ji rád, proto ji bráním, proto ji chráním, proto se pro ni chci prát. Refrén. Panenka milá, červeno-bílá, převléká často svůj šat. Byla kdys rudá a ač je chudá, přec by ji každý svlék rád.

Refrén.

Hudba i slova : Karel Hašler Valčíková píseň ze stejnojmenného revue 1928. Krása někdy spočívá v jednoduchosti. Tak tomu bývá i u některých Hašlerových písniček, jako Bílý kvíte(če)k nebo právě Princezna republika. http://vlast.cz/princezna-republika/

Ukázka: zpívá Karel Hašler

80

Vlajka vzhůru letí Dmi A Vše tone v snách a život kolem ztich, A7 Dmi jen dole v tmách, kol ohně slyšet smích. D7 Gmi Tam srdce všem, jen spokojeně zabuší, Dmi A7 D z písniček známých, vše jistě vytuší. D G A7 D Vlajka vzhůru letí, k radosti svých dětí, F#7 G hned se s mráčky snoubí, D A7 D vlát bude zas, až mladí čas opustí nás. Po létech sám, až zabloudíš v ten kraj, a staneš tam, kde býval kdys tvůj ráj, Vzpomeneš chvil, těch kterés míval tolik rád, tak jako kdysi, ozvěnou slyšíš hrát. Trampská hymna hudba: J. Skoupý/F. Korda, text: Jenda Korda "Vlajka vznikla na začátku roku 1929. To k mému bratrovi docházel výborný houslista Vašek Skoupý a často si onu melodii přehrávali. Mě se také moc líbila, doprovázel jsem je na kytaru a když v témž roce Lone Star na Kačáku uspořádala svůj první trampský večer, napsal jsem na zmíněnou melodii text a hned jsme s kamarády z Lone Staru nacvičili a poprvé na jejich večírku zazpívali…" (Jenda Korda) Je mnoho překrásných trampských písniček, ale tato je pro nás ze všech nejdražší. Staří trampové používali jako svou první hymnu vodáckou písničku Rösslera-Ořovského Indián, potom Mottlovu V záři červánků nebo Kamarádi, později Srdce trampů od Gézi Včeličky. Nakonec si oblíbili Vlajku, které při vztyčování osadní vlajky prokazují náležitou úctu a která se hraje pouze při

81

slavnostní nebo smuteční příležitosti. V novodobé historii se snažili svazáci, kteří organizovali Portu, vecpat trampům místo ní Rosu na kolejích. Tato opravdu moc hezká písnička od Wabiho Daňka však nebyla drtivou většinou trampského národa jako náhražka Vlajky za hymnu nikdy uznána. Tramp (tremp) anglicky tulák, bezcílný cestovatel pěšky. V nejnovější době název pro výletníky, pěstující pravidelný veekend a táboření v přírodě, na rozdíl od skautů (sr. skauting) velmi volného rázu. Podle vzoru amerických. si evropští trampové osvojili různé zvyky a způsoby: zpěv kolem táborového ohně, chaty k občasnému pobytu, někde i organizaci tábora v osadu s šerifem (v. sheriff) v čele atd. Výstřelky trempského hnutí se potírají dohledem v lesích a na březích řek, prováděným zemským četnictvem nebo soukromým lesním zřízenectvem. České trampské hnutí vytvořilo i zvláštní argot, často groteskní (paďouři, fešule, potlach, táborák atd.) a vydává i vlastní časopisy. Masarykův slovník naučný. Díl 7. Praha 1933 Tramping - vznikl z woodcraftu kolem roku 1918. První místo kam se chodilo - Prokopské údolí. Tramping byl 3× zakázán v r. 1931(!), 1948 a 1969. Pozdrav… - Ahoj, zalomení palce, tykání.. První osada „ Ztracená naděje - Ztracenka “vznikla v r. 1918 . Tento rok je možno také pokládat za rok založení trampingu a je to také hlavně rok založení první republiky Československé. Je pravdou, že se trampovalo již dříve před tím těmi, co chtěli svobodu, volnost a nebýt jen poslušnými kolečky ve stroji skautingu. Utíkali od vojenské disciplíny do lesů, kde si zakládali své campy a říkali si „ Divocí skauti.“ Kolem roku 1920 u nás vyšla knížka Jacka Londona „ Cesta “, kde byl poprvé použit u nás dosud málo známý výraz TRAMP. Nebyl to přesný překlad, v té knížce se jednalo o železniční tuláky a ti si říkali Hoboes, cestovali načerno nákladními vlaky a toulali se křížem krážem celými Spojenými Státy. Někde vyskočili, pár dní pracovali nebo žebrali aby měli na tabák a kořalku, nebo na trochu jídla a zase táhli dál. Protože byl Jack London svého času jedním z nich, dokázal tento způsob života tak přesvědčivě popsat. U nás se pak toto označení Tramp ujalo jako název celého nového hnutí, aniž by to někdo musel nařídit. Byl přijat všemi milovníky přírody a volnosti i opravdového kamarádství. Tramping šel vždy s dobou, hlavně v oblékání a muzice.Před druhou světovou válkou byly v módě tepláky a pumpky,nosily se kostkované košile a na „ maděru rozsekané

82

klobouky.“ Chodilo se do hor a do lesů za každého počasí. Pod pojmem trampská osada se však nezahrnovaly jen tato oblíbená místa trampů, ale i samotné skupiny trampů, z kterých mnohé chodily tábořit se stany. Ze středních Čech se tramping rozšířil i na Moravu a na Slovensko, hlavně do oblasti Bratislavy a Trnavy. První trampská osada na Slovensku vznikla v Bratislavě v roce 1928. Začaly se zpívat první trampské písně a nastal prudký vzestup dalších příznivců volného trampingu. Nové party a pak osady chodily stejně oblékané, nebo měly alespoň stejné košile. Po válce se začaly nosit zbytky amerických a anglických vojenských uniforem a později přišly maskáče. Ty už má dnes každý a nosí se i po městě a tak je lepší nikoho nezdravit, než říci hrdinovi v maskáčích Ahoj a on ti odpoví „ Čau vole, odkud mě znáš?“ Je několik nepsaných zákonů trampingu a to; že se při zvuku hymny Vlajka vždy povstane a smeká klobouk i čepice. Vlajka se nehraje v hospodě (patří hlavně k ohni) a nebo k slavnostním příležitostem, jako jsou svatby nebo pohřby kamarádů. Ruka (pravá), se podává tak, že se po podání zkříží palce, říká se tomu zalomení palce a má to význam v tom, že se takto říká - jeden za všechny a všichni za jednoho. Znak bílého kruhu s modrými rohy v sobě kombinuje vyjádření Velkého zákona (kruh) a citátu, kterým Seton, při dotazu jak co nejstručněji vyjádřit co je woodcraft, odpověděl tazateli: "Woodcraft je o životě s modrou oblohou nad hlavou" (modrá barva rohů symbolizuje blankytné nebe). Ukázka: Settlers Club 1931

83

Na Pankráci G C / :Na Pankráci, na malém vršíčku, G D stojí pěkné stromořadí: / C G /:Měl jsem holku, namluvenou, D G ale jinej mi za ní chodí: / Vy mládenci, kteří jste jako já, nemilujte dovopravdy Pomilujte, pošpásujte, ale lásku jim neslibujte. Zdálo se mi ze čtvrtka na pátek, že jsem se svou Andulkou spal. Probudím se, vobrátím se ale jak mě ten sen oklamal. Na kopečku na kopci zeleném malý domek ten tam stojí, v něm přebývá má Andulka, ale jinej tam za ní chodí

Tohle není žádná lidová, ale autorem je Karel Hašler. A není to pražská Pankrác… Při svých častých toulkách Čechami, dnes by se řeklo při turné, přejížděl známý pražský písničkář Karel Hašler z Horažďovic do Písku. Cestou se v Katovicích zastavil nejen na oběd, ale také se jimi prošel, jak rád všude činíval. Hašlera při procházce natolik nadchla alej krásných stromů na katovickém návrší, že když potkal muže pasoucího na vršíčku husy, zeptal se ho, jak tomuto místu říkají. Odjakživa na Pankráci, odpověděl pasáček, i když nevěděl proč. Hašlerovi to však stačilo. Katovické návrší s alejí vzrostlých stromů ho inspirovalo k jeho známé písničce Na Pankráci, na malém vršíčku…. Když se

84

tato písnička stala slavnou, Pražáci si ji přisvojovali. Jenom jim bylo divné, kde se na pražské Pankráci vzalo stromořadí... Karel Hašler (31. října 1879 Zlíchov – 22. prosince 1941 Mauthausen) byl český písničkář, herec, textař, skladatel, spisovatel, scenárista, dramatik a režisér. Byl synem kováře (později se otec stal sklářem), učil se rukavičkářem. Od roku 1897 hrál ve smíchovském divadle Pavla Švandy. Po krátké době odešel (pěšky) hrát do Tábora, brzy se ale vrátil do Prahy. Poté hrál v Národním divadle v Brně a v divadle v Lublani, kde účinkoval v činohře i opeře. V roce 1903 byl přijat do Národního divadla v Praze, kde ztvárnil řadu rolí. Roku 1908 se oženil se sestrou klavíristy a hudebního skladatele Rudolfa Frimla, jejich syn Zdeněk Miloš Hašler (1909–1972) byl filmový herec a režisér. V roce 1916 byl propuštěn z Národního divadla pro nekázeň. Už před tím se ale začal živit svými písněmi. Během první světové války jezdil na turné po českých zemích a vystupoval po Praze. V roce 1919 otevřel vlastní hudební vydavatelství. Vystupoval často ve varieté na Vinohradech. Po roce 1938 měl Karel Hašler názorově velmi blízko k českým fašistům a patřil mezi obdivovatele generála Radola Gajdy. Hašler byl českým vlastencem, ale také vášnivým stoupencem pevného řádu a vlády pevné ruky. Po uzavření Mnichovské dohody se například nevybíravými slovy vyjadřoval o nejvyšších politicích první republiky a tvrdil, že stát zaprodali židům. Za druhé světové války i přes zákaz zpíval vlastenecké a protiněmecké písně. Na začátku roku 1941 byl poprvé zatčen gestapem, propuštěn, 2. září zatčen znovu, přímo během natáčení filmu Městečko na dlani, kde pracoval jako umělecký poradce. Zatčen byl zřejmě na udání režiséra Václava Binovce, což se ale nikdy s naprostou jistotou nepotvrdilo. Nejprve byl uvězněn na Pankráci a poté v Drážďanech. 17. října 1941 skončil v koncentračním táboře Mauthausen. V polovině listopadu ho v táboře zbil a zkopal opilý příslušník SS, který mu způsobil otevřenou ránu na noze. Zanedlouho se projevily první příznaky flegmóny. 21. prosince byl Karel Hašler odveden na trestný blok, kde se musel svléci donaha a poté na něj byla puštěna ledová voda ze sprch. Na následky mučení, neléčené flegmóny a úplavice Karel Hašler 22. prosince 1941 zemřel. Film Městečko Písně (výběr):Bílý kvíteček, Čí je Praha? Naše!,,Dřímej, mé Ghetto, Hoši od Zborova, Já mám holku od Odkolků, Kampak na nás, bolševíci? (1919), Legionáři jdou, Naše zlatá republika, Pepička, Pětatřicátníci, Po starých

85

zámeckých schodech, Podskalák, Princezna republika, Sibiřská stráž, Strahováček, Ta naše písnička česká, Již jeho první zvukový film Písničkář (1932), ve kterém ztvárnil českého vlastence v posledním období rakousko-uherského mocnářství, byl částečně jeho autobiografií. Již za jeho života byly podle jeho oblíbených písniček „hašlerek“ pojmenovány tvrdé bylinkovo-mentolové bonbony (drops) hašlerky. https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Ha%C5%A1ler Ukázka: Šlapeto

86

Šly panenky

Na tom pražským mostě, rozmarýnka roste žádnej jí tam nezalejvá, ona sama roste. Až já tudy půjdu, zalejvat jí budu ona se mi zazelená, já jí trhat budu. Včera neděle byla, a já doma nebyla byla ‚sem v háječku, svátek ‚sem nesvětila. Šly panenky silnicí silnicí, silnicí, potkali je myslivci myslivci dva Kam, panenky, kam jdete kam jdete, kam jdete která moje budete budete má? Ta maličká ta je má ta je má, ta je má, ta má očka jako já, jáko já mám, na krku má granáty granáty, granáty, mezi nima dukáty dukáty má. Hudba : Emil ŠTOLC – lidová Slova: Emil ŠTOLC – lidová

Emil Štolc je jedním z nejvýznamnějších skladatelů v oblasti české dechové hudby. Narodil se 28.října 1888 v Chorušici. Vojenskou službu absolvoval jako křídlovkář u hudby v Kutné Hoře, poté byl kapelníkem v Brandýse nad Labem. V roce 1912 zakládá na Smíchově vlastní nakladatelství. Od roku 1918 působil v sokolské jednotě na Smíchově, kde byl podle některých zdrojů sbormistrem, podle jiných dirigentem. O deset let později se stává kapelníkem tamtéž.

87

V roce 1931 vychází jeho snad nejslavnější a jeden z neoblíbenějších pochodů v Československu Šly panenky. Nemnoho z Vás asi neví, že je podtitulovaný jako Sokolský pochod sletový. Do pochodu se zpívá v I.části lidová Na tom pražskym mostě, poté Včera neděle byla a v triu Šly panenky silnicí.

88

Ta naše písnička česká C F G7 C G7 Gdim Ty naše písničky, jsou jak ty perličky, Ami D7 G G7 na šňůrce navlečené. C Dmi Kolik je krásy v nich a je to velký hřích, Ami D9 G G7 že jsou tak opuštěné. C G7 C C7 F C C7 Ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká, F C Dmi G7 D9 G7 tak jako na louce kytička, vyrostla ta naše písnička. C G7 C C7 F C C7 Až se ta písnička ztratí, pak už nic nebudem mít, F C D7 jestli nám zahyne, všechno s ní pomine, G G7 C (v 1. G7) potom už nebudem žít. Zpívejte lidičky, ty naše písničky, písničky z Moravy, Slovenska, z Čech, ta naše písnička, je sice prostičká, ale je nejhezčí z všech. Autor hudby i textu Karel Hašler – písnička z filmu Písničkář z roku 1932 - Režie: Svatopluk Innemann Scénář: Karel Hašler, Přemysl Pražský Ukázka: Šlapeto

89

Plují mraky do daleka

Plují mraky do daleka za ostnatý drát Nikdo neví, co ho čeká co se může stát Měl jsem jenom jednu lásku a to tebe jen svoji Prahu stověžatou a svou rodnou zem Hradčany krásné, Petřínské stráně, ty louko s řadou topolů, o vás jsem sníval jak o své mámě s vámi jsem chtěl žít pospolu. Hlava mi klesá uprostřed boje, poslední vzdech, ten patří vám, Hradčany krásné, ty Praho moje, budete žít, já umírám. Zdálo se mi, jak na Vikárce znovu jako dnes, s kytičkou tam k panně Klárce, spěl pan Johanes. Mraky táhnou do daleka za ostnatý drát, Hlava moje tíhou klesá, brzy půjdu spát. Hradčany krásné, Petřínské stráně, ty louko s řadou topolů, o vás jsem sníval jak o své mámě s vámi jsem chtěl žít pospolu. Hlava mi klesá uprostřed boje, poslední vzdech, ten patří vám, Hradčany krásné, ty Praho moje, budete žít, já umírám.

90

Hudba: Karel Hašler Text: Karel Hašler

"Hašlerův film "Písničkář" se setkal s neuvěřitelným ohlasem publika a okázalými výtkami dobové kritiky, která se posmívala prvoplánovému vlastenčení. V sousedním Německu, ale houstla fašistická nálada. Karel Hašler hledal vhodná témata pro filmové scénáře i pro písničky. V roce 1938 napsal pro operetu Járy Kohouta "Dcera druhé roty" krásnou píseň "Ta naše krásná zem" a po Mnichovu začal psát povzbudivé vlastenecké články do deníku Venkov. Podílel se na scénářích filmů "Babička" a "Pantáta Bezoušek", podnikl zájezdy po českém a moravském venkovu. Z jeho koncertů se staly národní manifestace. Ke svým slavným písním napsal Karel Hašler parodie… "Hoši od gestapa, vy tu pěkně spíte" …. "Měli jsme státeček jako ten šáteček krumplovaný"… Tyto aktivity nemohly pochopitelně uniknout gestapu. Sám „Staatssekretär“ Karl Hermann Frank se věnoval Hašlerovým aktivitám věnoval v jednom ze svých projevů. Film Písničkář se dočkal i povinného promítání pro nacistické pohlaváry. Sám Hašler důrazného varování od gestapa a po neuposlechnutí následného zatčení. Byl zatčen přímo na natáčení exteriérů filmu "Městečko na dlani", kde působil jako filmový poradce. Po krátkém pobytu ve vězení v Praze je převezen do Drážďan, kde strávil několik dnů v transportní cele. I tady se nevzdává a posílá choreografce Nině Jirsíkové povzbudivý moták do sousední cely. Následně byl s ostatními vězni deportován do likvidačního tábora v Mauthausenu. Bylo mu přiděleno vězeňské číslo T-6581. Ani tváří v tvář smrti Hašler ve svém úsilí nepolevil. Spoluvězňům napsal k vánocům písničku "Plují mraky do daleka" text i nástin melodie se dochovaly v ústním podání. Sám už se však vánoc nedožil. Umírá 22. prosince 1941 vyhublý na kost, nahý pod ledovou sprchou."

Ukázka: Šlapeto http://www.patrolastaroprazska.cz http://www.youtube.com/watch?v=Rsg0iUYccTU

91

Travička zelená

Travička zelená na ní kvítí. Panenko milená, musím jíti! Ozvěnou se chvějí hory trubač volá pod prapory! A já tam ještě dnes musím býti. Kdybych měl jít na kraj světa to nevadí. Čeká na mě celá četa kamarádi. Naší věrnost nic nezlomí, nic nerozdrtí. Zůstaneme kamarádi až do smrti.

Travička zelená je vojenský pochod složený asi kolem roku 1937 sokolským skladatelem Jindřichem Harapátem. Jindřich Harapát (26.11.1895 - 28.3.1975) ve svých dvaceti letech nastoupil jako kapelník střeleckého pluku 11., r. 1918 byl zajat a nastoupil domobraneckých praporů 39 a 40 v Itálii. Po válce v Čechách vyučoval hudbu a dirigování a zároveň byl vedoucím Městského úřadu v Železném Brodě. Obdobně po druhé světové válce. Historie skladby - Travička zelená vyšla poprvé tiskem v roce 1938 jak pro dechovou hudbu, tak pro zpěv ve Vojenském zpěvníku (Vojenský ústav vědecký). „Zahajujeme sbírku vojenských pochodových písní sešitem, obsahujícím řadu písní, které byly v soutěži, pořádané r. 1937 ministerstvem národní obrany, uznány za nejlepší, kromě toho je tu i několik jiných písní, získaných mimo tuto soutěž. Při posuzování bylo dbáno především toho, aby byly zajímavé, zpěvné, nepříliš těžké, energické a po textové stránce veselé i povzbuzující. Je to první pokus o naší československou vojenskou píseň. Podobné soutěže míní ministerstvo národní obrany příležitostně opakovat.“ Během druhé světové války si ji oblíbili vojáci na Středním Východě a byl zároveň pochodem čs. voj. jednotky

92

v SSSR. Při osvobozování v květnu 1945 jí byla vítána čs. obrněná brigáda v Plzni a pravidelně je zpívána u hrobu generála Karla Klapálka na Olšanech. Vojenské písničky byly samozřejmě skládané i mimo soutěže například Karlem Hašlerem, Karlem Vackem a mnohými jinými profesionálními i amatérskými autory. https://cs.wikipedia.org/wiki/Travi%C4%8Dka_zelen%C3%A1

93

U našich kasáren

U našich kasáren stojí v noci stráž nečekej má milá mne se nedočkáš nečekej, jdi už spát, nech si o mně zdát :/Přijď panenko časně z rána otevře se hlavní brána, budem mašírovat /: Pojď s náma holka zlatá mašírovat, ať taky něco užiješ až budou večer s nebe hvězdy padat, tak mě z nich jednu přišiješ :/Přišiješ ji hedvábím, já tě za to políbím pak bude celá naše rota koukat, jak umí šarže milovat. /: U našich kasáren stojí lavička a na ní smutná je moje holčička smutná je naříká, marně tam vzlyká :/Protože jsme neslyšeli, jak večerku odtroubili mám teď kasárníka /: Pojď s náma holka zlatá mašírovat, ať taky něco užiješ až budou večer s nebe hvězdy padat, tak mě z nich jednu přišiješ :/Přišiješ ji hedvábím, já tě za to políbím pak bude celá naše rota koukat, jak umí šarže milovat. /: Přišiješ ji bavlnkou pak budeš mou milenkou, pak bude celá naše rota, rota koukat, jak umí voják milovat. Přišiješ ji bavlnkou pak budeš mou milenkou, pak bude celá naše rota, rota koukat, jak umí voják milovat.

Hudba i text - Karel Vacek (21. března 1902, Liberec – 18. srpna 1982, Praha) byl český hudební skladatel českých lidovek. Velmi známá a v roce 1938 též velmi populární vojenská píseň v podání neméně známého R. A. Dvorského a jeho Melody Boys. Na melodii této písně byla složena i tzv. neoficiální hymna jednotek Stráže obrany státu, kterou si však v roce 1938 prozpěvovalo téměř celé Československo.

94

Na našich hranicích Na našich hranicích stojí stále stráž, nečekej Adolfe, nás se nedočkáš! Nečekej, jdi už spát nečekej Adolfe, nás se nedočkáš, nech si o nás zdát. Přijď Adolfe časně zrána, uvítá tě z děla rána, budem mašírovat. Pojď s námi Ádo zlatý mašírovat, ať také něco užiješ, až budou bomby z nebe padat, ať také jednu dostaneš. Dostaneš ji do hlavy, žádný ti ji nespraví, pak bude celá třetí říše koukat, jak umí Češi bojovat. Dostaneš ji ze dvou stran, poženem tě za Jordán, pak bude také Mussolini koukat, jak umí Áda utíkat... Vzpomínka na mobilizaci čs. armády roku 1938 a obsazení pohraničních opevnění. Melodie byla použita z v té době velmi populární píseň U našich kasáren Karla Vacka. Stráž obrany státu (SOS) byla jednotnou ozbrojenou složkou založenou na základě vládního nařízení č. 270/1936 sb. (schváleno 23. října 1936). Existovala a působila v letech 1936–1939. Celkem padlo 312 příslušníků SOS, přezdívaných podle zkratky jako „sosáci“. SOS měla plnit následující úkoly: ochrana neporušitelnosti státní hranice a nedotknutelnosti státního území spolupůsobení při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti spolupůsobení při provádění úkonů celní správy Před zřízením stráže chránila hranice finanční stráž řízená ministerstvem financí, ovšem její hlavní činností byla celní služba a zbylé oblasti pokrývala jen okrajově, pokud vůbec. Zpočátku tvořilo SOS výhradně četnictvo, finanční stráž a státní policie. Posléze k ní byli přiřazováni i další spolehliví občané a členové vhodných organizací. V případě hrozících nepokojů existovala možnost posílit oddíly SOS příslušníky pravidelného vojska. Podle původních plánů mělo vzniknout 38

95

praporů SOS, nakonec jich však bylo pouze 31, z toho jeden vnitrozemský, dislokovaný v Praze. Předpokládalo se, že v případě náhlé bezprostřední nepřátelské hrozby budou prapory SOS schopny v několika hodinách obsadit hranice a poskytnou armádě určitý čas na přípravu. Výzbroj oddílů SOS tvořily pistole, pušky, lehké kulomety a granáty. K plánovanému dozbrojení těžkými kulomety již nedošlo, navíc mnoho oddílů dostalo jen část patřičného vybavení. Počet příslušníků SOS postupně rostl. V září 1938 činil 29 611 mužů, z toho 6 438 finančníků a 16 582 vojenských posil a aktivních vojáků. Příslušníci SOS byli v rámci mimořádných opatření rozmístěni v bojových a strážních pozicích na hranicích v květnu 1938 a s výjimkou vojenských posil tam zůstali až do září. V září došlo k ostrým střetům ozbrojených složek s německými záškodníky organizovanými Sudetoněmeckou stranou Konráda Henleina a patrně i s příslušníky ozbrojených sborů německé říše. Po odstoupení pohraničí strážily SOS za již klidnější situace nové hranice, byť i zde se objevilo několik incidentů. V březnu 1939 vedly oddíly SOS na Podkarpatské Rusi ústupové boje s ukrajinskými nacionalisty a zejména Maďary. 26. listopadu byla pohotovost pro příslušníky SOS zrušena a ti se vrátili ke své policejní a celní činnosti. 21. prosince 1939 pak protektorátní vláda Stráž obrany státu rozpustila. V rámci Slovenského státu byla tato organizace zrušena později. Po druhé světové válce nebyla SOS obnovena. Přísaha příslušníka Stráže obrany státu "Přísahám při všem, co jest mi svaté, a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budu poslušen presidenta a vlády republiky československé a všech svých velitelù a představených; přisahám, že budu bez odmluvy plniti jejich nařízení vždy a všude, i v nebezpečí, bez váhání a odporu, že svùj útvar neopustím, ale i život svùj ochotně dám na ochranu vlasti a za její svobodu; přisahám, že budu své druhy milovati, k nim věrně státi, v nebezpečí je neopustím, ale až do konce s nimi budu bojovati, jak mi káže mužná čest a vědomí povinností občanských. Tak přisahám" Více na http://hranicari.eu/555/pred-mnichovem/jednotky-sos.html

96

Kaťuša

Rascvětali jabloni i gruši, poplyli tumany nad rekoj. Vychodila na bereg Kaťuša, na vysokij bereg, na krutoj. Vychodila, pěsnju zavodila pro stěpnogo, sizogo orla. Pro togo, kotorogo ljubila, pro togo, č´i pisma beregla. Oj ty pěsnja, pěsenka děvičja, ty leti za jasnym solncem vsled i bojcu na daľněm pograničje ot Kaťuši peredaj privet! Pusť on vspomnit děvušku prostuju, pusť uslyšit, kak ona pojot! Pusť on zemlju berežjot rodnuju i ljubov Kaťuša sberežjot. Český text Rozkvétají jabloně a hrušky, nad řekou odpluly mlhy. Na břeh vyšla Kaťuša, na vysoký, srázný břeh. Vyšla, zazpívala píseň pro stepního sivého orla. Pro toho, kterého milovala, jehož dopis u sebe střeží. Oj, ty písni, dívčí písničko, leť vstříc jasnému slunci a bojovníku v dalekém pohraničí vyřiď od Kaťuši pozdrav!

97

Ať si vzpomene na prostou dívenku, ať uslyší, jak zpívá, ať brání rodnou zem a Kaťuša ubrání svou lásku!

Tuto píseň sem dávám, protože se hrála nejčastěji v roce 1945 při osvobození naší republiky Rudou armádou… Kaťuša (rusky Катюша) je sovětská válečná píseň o dívce, která čeká na svého mládence, který byl odveden do války. Hudbu složil roku 1938 Matvěj Blantěr a slova k ní napsal Michal Isakovskij. Poprvé ji zazpívala zpěvačka Valentina Batiščevská 27. listopadu 1938, ale opravdovou proslulost jí zajistila až známá zpěvačka lidových písní Lidija Ruslanová, která ji zpívala i sovětským vojákům na východní frontě během Velké vlastenecké války. Dle tvrzení některých kritiků není Kaťuša Blandtěrovým dílem, protože podobnou melodii složil Igor Fjodorovič Stravinskij do své opery Mavra už v roce 1922. Nemění to však nic na tom, že píseň se stala vlastně takovou hymnou ruských vojáků na frontě. Provázela je po celou druhou světovou válku. Už snad jen proto, že ona slavná píseň popisuje jak dívka Kaťuša vzpomíná na svého milého, který bojuje někde v dáli, stejně jako oni bojovali daleko s nasazením vlastního života. Píseň tak popisovala přímo pocity vojáků v zákopech. Tato velmi chytlavá melodie si vysloužila přetextování do jazyků i nespočet hudebních úprav, dnes dokonce i v techno verzích. Ve vesnici Vschody, poblíž které se narodil Isakovskij, je muzeum této písně. Muzeum tak představuje návštěvníkům mezinárodní věhlas Kaťuši, texty v mnoha jazycích včetně hebrejštiny či finštiny a různé hudební verze všech možných hudebních žánrů. Kdo ví jestli si autoři při skládání a psaní textu dovedli vůbec představit, že jejich dílo bude celosvětově známé. Asi sotva. Kaťuša je zdrobnělina jména Kaťa, jde o zdrobnělinu ženského křestního jména Jekatěrina (česky Kateřina). Píseň také dala jméno sovětským raketometům BM-8, BM-13, a „BM 13-16“, které zkonstruovala Rudá armáda během druhé světové války. https://cs.wikipedia.org/wiki/Ka%C5%A5u%C5%A1a

98

https://vlkovobloguje.wordpress.com/2014/02/15/katusa-katusa-katusa-aneb-pisen-co-hraly-stalinovy-varhany-a-zpivala-si-v-zakopech-j-i-demina-opravdova-katusa/

Podíl jednotlivých armád na osvobozování Československa

Před 70 lety skončila v Evropě druhá světová válka bezpodmínečnou kapitulací nacistického Německa. Bohužel ani po tolika desetiletích neustává to, co jsme si za minulého režimu zvykli označovat zprofanovaným výrazem „ideologický boj“. Pokusme se proto bez jakékoli předpojatosti, výhradně na podkladě dostupných a pro mnohé málo známých faktů, přiblížit, kdo, jak dlouho, jakými silami a za jakých obětí svých a ztrát, jež způsobil nepříteli, se účastnil těchto velkolepých dějinných událostí. Krví zbrocená cesta k vítězství Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20. září 1944 do 11. května 1945. Jako první svazky vstoupily na naše teritorium 242. horská střelecká a 129. gardová střelecká divize 4. ukrajinského frontu. Svou osvobozeneckou misi Rudá armáda zahájila na podzim 1944 těžkými boji v Karpatech a vítězně ji ukončila na jaře 1945 v Praze. Za tu dobu postoupila do hloubky 800 kilometrů. Postupně na karpatsko-pražském směru uskutečnila šest operací, o jejichž rozsahu informujeme blíže v přiložené tabulce. Nutno poznamenat, že v sovětské, ruské a československé odborné literatuře se údaje zejména o počtech nasazených sil a prostředků někdy dost liší. V některých ruských publikacích lze pozorovat snahu snižovat síly a ztráty československých, polských a rumunských vojsk, a naopak nafukovat německé. Na těchto operacích se ve vzájemné součinnosti podílely tři operační svazy – 1., 2. a 4. ukrajinský front. Ofenzívu Rudé armády můžeme pro přehlednost rozdělit do tří etap. První zahrnovala dvě na sebe navazující útočné operace – východokarpatskou a východoslovenskou –, druhá je spjata se třemi vzájemně spojenými operacemi 2. a 4. ukrajinského frontu – západokarpatskou, moravskoostravskou a bratislavsko-brněnskou – a závěrečnou, třetí, tvoří největší ze všech – pražská, uskutečněná společným úsilím 1., 2. a 4. ukrajinského frontu. Obzvláště krvavé a těžké boje probíhaly v Karpatech a ve slovenských horách. Němci urputně bránili také Moravskou Ostravu.Osmiměsíční boje za osvobození Československa (někteří publicisté je dnes zaměňují slovem „dobytí“ či „okupace“, nicméně Československo bylo řádným a uznávaným členem protifašistické koalice a Sovětský svaz předním

99

státem Velké trojky, takže takové tvrzení postrádá sebemenší špetku logiky a historické opodstatněnosti) si vyžádaly citelné oběti. Podle prvních poválečných šetření bylo na československém území zjištěno 97 325 zahynulých rudoarmějců. Později jejich počet kolísal mezi 138 000, 140 000 až 144 000. Oficiální historicko-statistická studie Bez razítka „Přísně tajné“, vydaná v Moskvě roku 1993, vyčíslila celkové ztráty sovětských ozbrojených sil při osvobozování Československa na 551 432 osob, což představovalo 14,18 % jejich ztrát při dobývání a osvobozování devíti evropských a dvou asijských zemí. Z toho trvalé ztráty (mrtví, nezvěstní, zajatí aj.) činily 139 918 osob, z nichž 122 392 padly, zemřely na zranění a nemoci, a zdravotnické 411 514 včetně 346 044 raněných, postižených kontuzí a omrzlých. Abychom si učinili představu o velikosti těchto obětí, připomeňme, že bojové ztráty americké armády, včetně armádního letectva (USAAF), na evropském válčišti za druhé světové války dosáhly celkem 586 628 osob, z toho 135 576 mrtvých. Sláva Ukrajině?! V souvislosti s loňskou ruskou anexí Krymu a podporou proruských separatistů na jihovýchodní Ukrajině došlo k prudkému zhoršení vztahů mezi Ruskou federací a Západem, což se promítlo do rétoriky leckdy překonávající nejhorší výlevy období studené války. V primitivní snaze zmenšit podíl Rusů na osvobozování evropských zemí a vítězství ve druhé světové válce se objevila neuvěřitelně slabomyslná tvrzení, že například Osvětim a Jugoslávii osvobodili Ukrajinci, protože tam bojovaly ukrajinské fronty! Kupodivu zatím nikdo se však neobtěžoval jmenovat vysoce postavené důstojníky Rudé armády velící při osvobozování Československa, kteří prokazatelně byli ukrajinské národnosti. Stačí jmenovat maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského, oděského rodáka a velitele 2. ukrajinského frontu, jehož vojska se ovšem na jižní Moravě netěšila právě nejlepší pověsti, neboť je doplňovali propuštěnými trestanci, dále Pavla Semjonoviče Rybalka, velitele 3. gardové tankové armády, jež se vyznamenala při osvobozování Prahy, Dmitrije Daniloviče Leljušenka, velitele 4. gardové tankové armády, která 9. května 1945 rovněž vjela do „matičky stověžaté“ (obrněnce obou tankových armád rozjásaní lidé zasypávali šeříky), Kirilla Semjonoviče Moskalenka, velitele 38. armády, v jejíchž řadách sváděl urputné boje na Dukle 1. československý armádní sbor, a velitele 1. gardové armády Andreje Antonoviče Grečka, jenž však z našeho pohledu později sehrál negativní úlohu coby ministr obrany SSSR v srpnu 1968. Pro úplnost dodejme, že ukrajinské národnosti byl i generálmajor Sergej Kuzmič Buňačenko, velitel 1. pěší divize Ozbrojených sil

100

Výboru pro osvobození národů Ruska (VS KONR), známějších pod označením vlasovci.(Důležitá jazyková poznámka: Vzhledem k tomu, že jména všech výše zmíněných ukrajinských velitelů jsou ve veškeré odborné, populárně-naučné a beletristické literatuře i v novinových článcích uváděna v ruské transkripci, pro srozumitelnost ji zachováváme.) Na Rumuny pořád zapomínáme Předlistopadové projevy vděčnosti Rudé armádě postupně vystřídalo zdůrazňování podílu Američanů, což je sice v pořádku, ale nesmí chybět smysl pro vyváženost. A to je hlavní slabina našeho oslavování. Zatímco totiž víme, kam dojel (případně byl by býval dojel, kdyby …) pomalu každý americký džíp, obchází se mlčením nebo jen velice skromně je zmiňováno nasazení třetí síly – Rumunů. Přes spáleniště… Je to přitom do očí bijící nespravedlnost, protože na československém území bojovala rumunská vojska v sestavě 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského od 18. prosince 1944 až do 12. května 1945. Abychom si učinili představu o jejich početnosti, uveďme, že se jednalo o 4. a 1. armádu, úhrnem sedmnáct divizí, 1. letecký sbor generála eskadry T. Burduloia (249 bojových letounů) a 2. tankový pluk (79 tanků). Připočteme-li speciální útvary a týlové jednotky, dosáhl celkový počet rumunských vojáků na našem teritoriu úctyhodných 248 430 osob, což je staví na druhé místo po Rudé armádě. Jako první rumunský útvar vstoupil na slovenské území 90. pěší pluk, jenž 18. prosince 1944 osvobodil obec Buzicu. V únoru a březnu následujícího roku připadl Rumunům nevděčný úkol svádět urputné boje ve Slovenském rudohoří a v Nízkých Tatrách. O jejich tíži vypovídá fakt, že rumunská 1. armáda v nich ztratila 15 825 mužů, tedy skoro čtvrtinu stavu. Situaci našich balkánských osvoboditelů komplikoval nedostatek těžké výzbroje, jejž sovětské velení nijak nespěchalo kompenzovat. Jelikož nešetřilo ani vlastní pěchotu, je jasné, že tím méně si dělalo starosti s těžkými ztrátami svého nového a nedobrovolného spojence. Družba zpečetěná krví? Ruští historici píší, že během západokarpatské strategické útočné operace se upevnilo přátelství sovětských, rumunských a československých vojáků bojujících bok po boku. Jenže tak jednoznačně situace nevypadala. I poté, co rumunská armáda v srpnu 1944 změnila dres a obrátila zbraně proti Němcům a Maďarům, zůstával totiž její důstojnický sbor bytostně antikomunisticky, protisovětsky, antisemitsky a protirusky naladěn, což neuniklo Smerši – sovětské kontrarozvědce. Třetího března 1945 zatkla přímo v Malinovského

101

hlavním stanu sborového generála Gheorgheho Avrameska, bývalého velitele 4. armády, téhož dne jmenovaného ministrem války. Nařkli ho z proněmeckých postojů a poslali na Sibiř, kde téhož roku zemřel.O něco lépe dopadl další osvoboditel Československa – sborový generál Nicolae Dăscălescu, rovněž velitel 4. armády, podřízenými velmi oblíbený a přezdívaný „generál-voják“. V červnu 1946 ho zatkli, v listopadu 1948 postavili před soud a obvinili z válečných zločinů. Soud ho sice osvobodil, ale v roce 1951 ho znovu zatkli a tentokrát obžalovali ze „zemědělské sabotáže“ (patrně nesouhlasil s násilnou kolektivizací) a uvěznili. Pátého října 1955 byl propuštěn. Zemřel 28. září 1969 v pětaosmdesáti letech. Mediálně nezajímaví V průběhu československého tažení osvobodily rumunské jednotky 1722 obcí, z toho 31 měst, a zajaly 20 478 nepřátelských vojáků. V pásmu 4. armády její příslušníci nalezli a pohřbili jen 2325 mrtvých nepřátel, z čehož lze soudit, že rumunské ztráty v úhrnné výši 66 495 osob, z nichž polovina připadla na mrtvé a nezvěstné (podle jiných údajů „jen“ 55 000 padlých, raněných a nezvěstných), několikanásobně převýšily protivníkovy. Kromě nedostatečné výbavy se na nich podepsalo nepříznivé počasí a také vysoký počet dezercí. Pouze na čestném pohřebišti ve Zvolenu spí svůj věčný sen 10 504 Rumuni a 1501 spočívá na Ústředním hřbitově v Brně. Rumuni svými ztrátami při osvobozování Československa zaujali druhé místo po sovětských ozbrojených silách. Československé řády a vyznamenání obdrželo 5559 rumunských vojáků. Při oslavách výročí konce druhé světové války se v televizních zprávách věnuje pozornost pozvání veteránů, případně jejich rodinných příslušníků, na vzpomínkové akce. Slyšeli jste však někdy v těchto zprávách byť jen zmínku, že by nějaká obec pozvala Rumuny a uspořádala alespoň slabý odvar plzeňských Slavností svobody? Mají prostě smůlu – nejsou mediálně tak vděční jako Američané, takže jejich připomínkou se žádný politik nezviditelní. Že to je na štíru s historickými fakty, u nás přece nikoho nermoutí. V rytmu swingu V 09.55 h 18. dubna 1945 vstoupil na české území jako první americký útvar 358. pěší pluk 90. divize. Téhož dne Američané osvobodili pohraniční město Hranice. Dva dny nato vnikli do Aše, kde je nemile překvapilo nepřátelské chování místního obyvatelstva, což se záhy vysvětlilo tím, že šlo o sudetské Němce, kteří v Američanech pochopitelně neviděli osvoboditele, nýbrž okupanty. Pětadvacátého dubna 97. pěší divize dobyla Cheb. Zaplatila za to

102

46 padlými a 150 raněnými, kdežto Němci jen v úseku 387. pěšího pluku 142 mrtvými, 184 raněnými a 1474 zajatými. V následujících dnech během bojů menšího rozsahu Američané zajišťovali horské přechody do českého vnitrozemí v pásmu Českého lesa a Šumavy. Počátkem května v rámci druhé fáze tažení na našem území XII. sbor osvobozoval jižní Čechy a V. západní. Přímý útok započal 5. května a již první den se Američané zmocnili Domažlic, Kdyně, Tachova a Klatov, následujícího dne Horažďovic, Strakonic, Písku, Mariánských Lázní a Plzně. Pattonova 3. armáda ukončila svou vítěznou kampaň 7. května osvobozením Sokolova, Lokte, Horního Slavkova, Rokycan a dosažením demarkační čáry. V 09.30 h téhož dne po německé kapitulaci v Remeši zastavila bojovou činnost. Američanům stejně jako vojákům belgického 17. střeleckého praporu, bojujícího v sestavě 3. armády, se dostalo nadšeného přijetí. Lidé je hostili pivem, Američané na oplátku rozdávali cigarety, čokoládu, konzervy a silonové punčochy a získali si obdiv svým dokonalým vybavením a skvělým zásobováním. Bojů na území západních a jihozápadních Čech se v závěrečném období druhé světové války v Evropě zúčastnilo přes 150 000 amerických vojáků ve čtyřech pěších a dvou obrněných divizích. Oficiální závěrečná zpráva vyčíslila bojové ztráty americké armády v Československu za druhé světové války na 1230 osob (351 bojových úmrtí, 408 raněných, 377 zajatých a 94 nezvěstní), z nich 533 v pozemní armádě (116 bojových úmrtí, 353 ranění, 53 zajatí a 11 nezvěstných) a mnohem víc – 697, z toho 235 bojových úmrtí, 55 raněných, 324 zajatí a 83 nezvěstní – v armádním letectvu. Ztráty při leteckých operacích však přímo nesouvisely s vlastním osvobozeneckým tažením, a navíc podle leteckého historika Jiřího Rajlicha byly mnohem vyšší – celkem 769 osob a 123 letouny. Celkové a podrobně rozvržené ztráty Němců způsobené Američany během devatenáctidenního osvobozování západních a jihozápadních Čech na jaře 1945 nejsou známy, nepochybně však značně převyšovaly americké. Za pět minut dvanáct V nejkritičtější chvíli Pražského povstání, jež spontánně vypuklo 5. května 1945, zasáhla ve prospěch esesáky zle tísněných povstalců 1. divize Ruské osvobozenecké armády (ROA) pod velením generálmajora Buňačenka. Bránila linii Smíchov–Jinonice–Košíře–Bílá Hora–Motol, vyřadila některé německé opěrné body, včetně tak důležitých objektů, jaké představovala ruzyňská kasárna a letiště. Menší jednotky vlasovců vypomáhaly na Pankráci, v Braníku a ve Strašnicích. Česká národní rada však z politických důvodů nepřistoupila na žádné politické úmluvy s vlasovci, které tehdy i západní Spojenci pokládali

103

za vlastizrádce. Bylo jasné, že Ruská osvobozenecká armáda pomocí Pražskému povstání podnikla poslední zoufalý krok, jak se alespoň částečně očistit od své spolupráce s Němci. Její příslušníci dobře věděli, co je v sovětském zajetí čeká, a osud čelných představitelů Vlasovova hnutí i mnohých řadových příslušníků ROA potvrdil, že se nemýlili. Svou pomoc Pražskému povstání vlasovci zaplatili ztrátou zhruba 900 vojáků, z nichž třetina přišla o život. Zajatce pak čekal v lepším případě gulag, v horším kulka nebo šibenice. Poláci bojovali všude Náš výčet by nebyl úplný, kdybychom opomenuli účast 2. polské armády pod velením divizního generála Karola Świerczewského, podílející se v rámci 1. ukrajinského frontu maršála Koněva na poslední útočné operaci Rudé armády v Evropě za druhé světové války – na pražské operaci. Druhou armádu Polského vojska tvořilo pět pěších divizí, přidělený 1. tankový sbor, 16. tanková brigáda, 5. pluk těžkých tanků, 28. pluk těžkého dělostřelectva a 2. dělostřelecká divize. Udeřila 7. května 1945, následujícího dne vstoupila na naše území, kde po bojích v Lužici její 8. pěší divize osvobodila obce Severní a Lobendava ve Šluknovském výběžku. Do 10. května postoupila na čáru Benešov nad Ploučnicí–Úštěk–Liběchov. V poledne téhož dne vjel 1. tankový sbor generála J. Kimbara do Mělníka. Úhrnné ztráty polské 2. armády v pražské operaci činily 1302 padlé, raněné a nezvěstné, tedy mnohem víc, než uvádějí výše přetištěné sovětské/ruské údaje. Jaroslav Šajtar http://www.reflex.cz/clanek/historie/63869/podil-jednotlivych-armad-na-osvobozovani-ceskoslovenska.html

104

Směr Praha

Přes spáleniště, přes krvavé řeky, jdou mstící pluky neochvějně dál. Na naší straně srdce, právo věky, jdem vpřed jak čas, jak pomsty hrozný val. S potomky slavných ruských bohatýrů vnuk husitů jde bok po boku vpřed. Jsme zbraň i hráz rodícího se míru, jsme nových dnů přední úderný sled. Refrén: S velikou armádou rvát se jdem se smrtí, nás s Rudou armádou nikdo nerozdrtí. My svorní a silní pěsti své zvedáme, společně v boj, půjdeme vpřed a nebo spolu padneme. S Uralu zříš, kde západ tone v kouři, do srdcí věrných požár Lidic šleh. Váš vzdorný hlas je nám majákem v bouři, sílí náš krok, hotoucí vzpory dech. A my už jdem, v pochodu milionů, roste náž zpěv z krve a popele, smrt rozsejem v ozvěnu dětských stonů, rozbitých snů odvážní mstitelé. Refrén. Nad Vltavou až nové ráno vzplane, v červáncích svitne slunce z východu. Za pluhem zas svobodný oráč stane, vykročíme k šťastnému pochodu. My zemi zořem od pólu až k pólu, rovný jsme národ mezi národy. My do konce už zůstaneme spolu, věrná stráž štěstí míru, svobody.

105

Směr Praha! – Pochod československé jednotky v SSSR Hudba : Ervín Traubmann Slova : Jan Mareš Jedná se o „pochod československé vojenské jednotky v SSSR“ za druhé světové války. Oficiálně došlo ke zřízení hudební čety v Buzuluku v rámci štábní roty praporním rozkazem č. 87 dne 13. dubna 1942. Pro mnohé může být překvapením, že v Buzuluku vznikla i píseň, povědomá všem, kteří zažili základní vojenskou službu, „Směr Praha“ (Přes spáleniště…). Text napsal Jan Mareš, který požádal muzikanty o zhudebnění. Chtěl ji věnovat plk. Svobodovi jako Vánoční dar. Píseň skutečně zkomponoval Ervín Traubmann-Toman ve čtyřčtvrtečním taktu. Píseň se však později ztratila a nebyla nikdy nalezena. Bylo proto rozhodnuto o vzniku nového pochodu s využitím refrénu z původního textu. Hudbu složil nejen Traubmann, jak je v pramenech uváděno, ale na vzniku měli podíl i další členové hudební čety, především Edvín Šafář a Alois Kačerek. Jan Mareš poté dopsal ke skladbě slova a pochod byl na světě.20 Autorem slov je bezesporu Mareš, ale o jeho melodii se zasloužil užší kroužek hudebníků 1. čsl. samostatného praporu v SSSR. 1. československý armádní sbor byl svazek československé zahraniční armády bojující ve druhé světové válce na východní frontě po boku Rudé armády. Udává se, že v něm sloužilo 60 000 mužů a žen. Bojů se do května 1945 přímo účastnilo přes 20 000 vojáků. Češi v něm tvořili asi 53% a Slováci 19%. Významnou součástí sboru (22%) byli také Rusíni. Vznik vojenské jednotky v Sovětském svazu za 2. světové války má svůj prapůvod již v roce 1939, kdy po okupaci Čech a Moravy a vzniku Slovenského státu odešlo několik stovek vlastenců ilegálně do Polska. Zde však byli přijati chladně, postoj polské vlády k nim se změnil až po napadení Polska nacistickým Německem. Československý legion byl zasazen až v závěrečné fázi bojů a po porážce Polska ustoupil do SSSR. Tam byli internováni a část se ocitla dokonce v sovětských gulazích. Díky intervenci exilové vlády v Londýně se podařilo část československých vojáků přemístit roku 1940 do Francie, kde měli bojovat proti Němcům. Počátkem roku 1942 se v uralském městě Buzuluku začala formovat jednotka, která měla být základem nové československé armády. V polovině července roku 1942 již byl 1. československý samostatný polní prapor zformován. Dne 30. ledna 1943 odjel v počtu 974 mužů a žen na frontu do prostoru Charkova. 8. března prošel

106

prvním bojovým křtem, když bránil svěřený 15 km široký úsek podél řeky Mže proti útoku německého pluku zesíleného tankovým praporem 4. tankové armády. V bitvě u Sokolova padl při obraně obce velitel 1. roty nadporučík Otakar Jaroš, který byl posmrtně povýšen na kapitána a jako prvnímu cizinci mu byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu. Českoslovenští vojáci u Sokolova nepustili Němce za linii řeky Mže. Začátkem října 1943 odjeli čs. vojáci na frontu, kde byli nasazeni do bitvy o Kyjev. Zde vedli hlavní útok, přičemž dosáhli skvělého vítězství, když se 6. listopadu 1943 probili do severní části města, kde se jim podařilo přetnout nepříteli ústupovou cestu. Další střety s německým protivníkem se udály na ukrajinském území v rámci závěrečné fáze boje o Dněpr a v Žytomyrsko-berdyčevské a Korsuň-ševčenkovské operaci u Čerchaňova, Vasilkova, Bílé Cerekve, Žaškova a Ostrožan. 29. srpna 1944 vypuklo na Slovensku národní povstání. Čs. vláda rozhodla učinit všechny kroky na jeho podporu. 17. září přistál na Slovensku 1. čs. samostatný stíhací letecký pluk, jehož velitelem byl František Fajtl, od 26. září byla na Slovensko přepravována 2. paradesantní brigáda. Zároveň se narychlo připravovala Karpatsko-dukelská operace, při níž měl čs. armádní sbor rychle proniknout na Slovensko. Situace se však vzhledem k silné německé obraně a včasnému odzbrojení dvou slovenských divizí, které měly podle plánů povstalců přejít na jejich stranu, vyvíjela naprosto jinak. Těžké boje s oboustranně vysokými ztrátami trvaly až do 6. října 1944, kdy čs. vojáci vítězně vstoupili na území Československa. Z 16 000 příslušníků sboru zůstalo přibližně 9 700. Při osvobozování Moravy a Slezska hrály v Ostravsko-opavské operaci, důležitou roli i složky 1. čs. armádního sboru. Dne 10. května dorazily první čs. jednotky do Prahy a 17. května se konala v Praze přehlídka čs. vojsk. https://cs.wikipedia.org/wiki/1._%C4%8Deskoslovensk%C3%BD_arm%C3%A1dn%C3%AD_sbor

107

Hospoda kdesi v Anglii A Já znám jednu hospodu (hospodu), E tam dám si whisky a sodu (a sodu), A D E tam sedím s lahví v ruce má milá, E A a dobře žes tam nebyla! R: D Ty nevíš, co voják tropí, než odpluje do Evropy, E A jestli se tam neutopí sbohem buď, A E doma na mne vzpomínej (vzpomínej) a hlavně se mi neprovdej (neprovdej), A D E A Až tuhle vojnu veme jednou ďas já přijdu zas, přijdu, přijdu zas ! Mám já milou za vodou (za vodou), a snad mně jí tam nesvedou (nesvedou), že se tu trápím, věř mi nebo ne, jen bůh ví kdy, to pomine! Ty se směješ na můj pláč (na můj pláč), možná že se nedočkáš (nedočkáš), tak svýmu chlapci pěknou pusu dej, a na mě aspoň vzpomínej! Anglický originál "Tam je hospůdka ve městě" je tradiční lidová píseň nejprve se objevila v 1883 ve vydání William H. Hill Studentské písně. Píseň byla vysokoškolská hymna Trinity University College, a je to dětská melodie "Hlava, ramena, kolena a prsty". Rudy Vallée ji otextoval jako "Opileckou píseň." Český text Jiří Voldán Ukázka z filmu Atentát z roku 1964 Režie: Jiří Sequens st.Scénář: Jiří Sequens st., Miloslav Hrají: Radoslav Brzobohatý, Rudolf Jelínek, Ladislav Mrkvička,

108

Luděk Munzar, Josef Vinklář, Siegfried Loyda, Harry Studt, Wolf Goette, Gerhard Rachold, Jiří Kodet, Vlastimil Čaněk, Jaroslav Dufek, Václav Kutheil, Pavel Molčík, Jiří Holý, Jaroslav Moučka, Petr Oliva… Výcvik čs. parašutistů za 2.sv. války v Anglii - Knees together, shoulders round, head bent down and watch the ground! (Kolena sevři, ramena vpřed, hlavu skloň a na zem hleď!) Parašutistické zaklínadlo, které si na pokyn svých britských instruktorů na letišti Ringway u Manchesteru museli při každé příležitosti opakovat v letech 1941–1945 i čeští a slovenští vojáci. Nedělej se sebe hrdinu po prvním seskoku, protože jím nejsi, a neříkej, že to nic není, protože to něco je... Jeden z nápisů na výsadkářské výcvikové základně Ringway v letech 2. světové války. Na letišti na informační tabuli, byly vedle běžných instrukcí a zpráv i humorné poznámky na adresu mentality jednotlivých národů v souvislosti s paravýcvikem a především s prvním seskokem. Dočetli jste se tam různé většinou podařené vtipy o parašutistech anglických, židovským, polských, německých, francouzských či španělských. Samozřejmě, že jsem si ten vtip o našich mládencích snadno zapamatoval: Skupina československých vojáků, vycvičená a oblečená, sedí v letícím letadle. Čeká ji první seskok. Anglický instruktor vyzve prvního, aby vyskočil. „After you,“ (Až po vás...), zní odpověď. Obrátí se proto na dalšího, ale dopadne to stejně. Instruktor je zoufalý, ale najednou ho něco napadne. Ukáže ven z letadla a zakřičí: „Hospoda!“ Všichni parašutisté se rychle vyhrnou z letadla... Ze vzpomínek instruktora čs. parašutistů kpt. Antonína Petráka. Přestože dnešní Armáda ČR za zrod československého výsadkového vojska považuje oficiálně datum 1. října 1947, kdy byl v Zákupech u České Lípy pod velením majora Oldřicha Taláška vytvořen Pěší prapor 71 „Československých parašutistů“, bojové tradice našich výsadkářů jsou však mnohem starší a bohatší a jejich prehistorie sahá dokonce až k čs. legionářům v Itálii, světovému rekordmanovi v seskoku padákem svéráznému por. Ludvíkovi Pavlovskému a „skokanským věžím“, na kterých v 30. letech demonstrovali v době ohrožení demokratického Československa nacistickým Německem svou odvahu tisíce mladých lidí. Jména Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše jsou potom nejvýraznějšími symboly československých parašutistů, vycvičených v letech 1941–1945 ve Velké Británii. Poněkud se však zapomíná na významný fakt, že tímto výcvikem na britském letišti Ringway u Manchesteru v letech 2. světové války prošlo v tomto období na 500 československých vojáků! https://www.dumknihy.cz/muzi-z-ringway-i

109

Bratříčku, zavírej vrátka Ami C Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci, G E7 vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci, F E přijeli v hranatých železných maringotkách. Se slzou na víčku hledíme na sebe, buď se mnou, bratříčku, bojím se o tebe na cestách klikatých, bratříčku, v polobotkách. Ami Emi Ami Emi Ami Emi Ami Emi Prší a venku se setmělo, Ami Emi Ami Emi Ami Emi Ami Emi tato noc nebude krátká, Ami Emi F Ami beránka vlku se zachtělo, F Ami E bratříčku, zavřel jsi vrátka? Bratříčku, nevzlykej, neplýtvej slzami, nadávky polykej a šetři silami, nesmíš mi vyčítat, jestliže nedojdeme. Nauč se písničku, není tak složitá, opři se, bratříčku, cesta je rozbitá, budeme klopýtat, zpátky už nemůžeme. Prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká, beránka vlku se zachtělo, F Ami F Ami F Ami F Ami bratříčku, zavírej vrátka! Zavírej vrátka!

110

Karel Kryl (12. dubna 1944 Kroměříž – 3. března 1994 Mnichov byl československý písničkář a básník moravské národnosti, hlavní představitel československého protikomunistického protestsongu v letech 1963–1989. Po roce 1989 dále v rozhovorech pro média a ve své tvorbě komentoval dění ve společnosti. Psal si vlastní hudbu i texty, v jeho repertoáru byly jak satirické nebo vážné písně reflektující společnost, tak poetické a melancholické balady. Někdy se mu přezdívá „básník s kytarou“. Jeho první deska byla vydána půl roku po invazi armád pěti socialistických států v čele se Sovětským svazem, přičemž titulní písnička Bratříčku, zavírej vrátka vznikla údajně naprosto spontánně v noci 22. srpna 1968, jako okamžitá reakce na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jeho písně se hrály od roku 1966 v rozhlase (Anděl, Pieta, Salome, Tak vás tu máme bratři z krve Kainovy, Bílá Hora s varhanami a další). V pořadu Čtrnáct na houpačce moderátora a hudebního kritika Jiřího Černého a jeho ženy Miroslavy bylo nasazeno několik Krylových písní, uspěla ale až píseň Bratříčku, zavírej vrátka, (napoprvé byla druhá a další kolo dokonce vyhrála) která se držela v hitparádě několik kol. Později byla zakázána a s ní byl nakonec zrušen i pořad samotný. Karel Kryl odjel z Československa 9. září 1969 na písničkářský festival v západoněmeckém hradě Waldecku. Po dvou týdnech se rozhodl podat si žádost o politický azyl a v Německu zůstal dalších dvacet let. Počátky života v exilu pro Karla nebyly lehké. Cítil se osamocený, ztracený v cizí kultuře s cizím jazykem. Naštěstí pro něj se setkal s lidmi, kteří mu poskytli pomoc. V dopise svým rodičům potom napsal: „Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří i zlí jako doma, snad se mi příliš nebude stýskat.“ Ostatní desky (až do roku 1989) vycházely v exilu, v normalizačním Československu se jeho nahrávky pomocí magnetofonů často kopírovaly a mnohé jeho písničky se dostaly do všeobecného povědomí. Spolupracoval s redakcí Svobodné Evropy, nejprve externě, od roku 1983 pak jako zaměstnanec. Podílel se na sportovních a hudebních pořadech. Psal básně, písně a knihy. Nepožádal o německé občanství, protože by přišel o československé a toho se nevzdal po celý exil. Do Československa se Karel Kryl vrátil 30. listopadu 1989, aby se zúčastnil pohřbu své matky (zemřela 24. listopadu). Jelikož na rozdíl od mnoha dalších

111

exulantů a emigrantů měl Kryl stále československé státní občanství, nebylo možné odhadnout, jak se zachovají celníci, až se pokusí překročit hranice. Požádal proto o pomoc svého přítele, opata Anastáze Opaska, který mu přes bavorskou vládu sehnal tzv. humanitární vízum. I přesto, že přijel na pohřeb své matky, mluvil později o týdnu zde stráveném jako o nejhezčím týdnu svého života. Zklamání z polistopadového vývoje Po krátkém nadšení ze Sametové revoluce Kryl na počátku roku 1990 uveřejňuje kritickou píseň Sametové jaro (album Tekuté písky). Písní Od Čadce k Dunaju (1991, album Monology), jako jeden z mála, otevřeně protestuje proti možnému rozpadu Československa. Později v kritice polistopadového vývoje pokračuje například v básni Timur a jeho parta (červen 1990), písni Kádrují mě (z let 1988 a 1990), albu Monology (1992), písni Demokracie (květen 1993) a dalších dílech. V roce 1993 Karel Kryl poskytl Miloši Čermákovi velmi rozsáhlý – knižně vydaný – rozhovor Půlkacíř (slovo půlkacíř již dříve Kryl použil v básni Jde jaro do léta). Podle svého vyjádření v Půlkacíři byl hrubě nespokojen se společenskou situací, politickou reprezentací a celkovým směřováním; proto byl rozhodnut v České a Slovenské republice se již nijak neangažovat. Toto však již v době vydání knihy nebylo aktuální, Karel Kryl se k situaci v Česku a na Slovensku vyjadřoval i nadále. Karel Kryl zemřel náhle a zcela nečekaně na srdeční příhodu dne 3. března 1994 v Mnichově ve věku nedožitých 50 let, když dva dny předtím byl ještě v Praze. Dokument České televize Příběhy slavných: Občan Karel Kryl uvedl omylem za místo úmrtí Pasov. Zádušní mši celebroval jeho přítel arciopat benediktinského Kláštera břevnovského Jan Anastáz Opasek v klášterním kostele sv. Markéty v Praze. Mnoho lidí se nedostalo dovnitř, přesto se před klášterem sešlo přibližně čtyři tisíce osob. Účast politické reprezentace byla minimální. Ivan Martin Jirous se k tomu vyjádřil slovy: „Nasralo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na Hradě přijímá takový kreatury jako Jacksona!“ Jediný vyslaný reprezentant Hradu Ivan Medek při projevu prohlásil: „...Karel se mýlil, když se domníval, že ti, které kritizoval, ho pro to nemají rádi,“ načež se z publika ozvalo několik výkřiků: „Lžete!“ Karel Kryl je pochován na Břevnovském hřbitově sv. Vojtěcha. https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Kryl

112

Modlitba pro Martu D Emi F#mi G F#mi Emi D Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Emi D Emi Zloba, závist, zášť, strach a svár, F#mi G A A7 C ty ať pominou, ať už pominou. A7 D Emi F#mi Teď, když tvá ztracená vláda věcí tvých G D A7 D zpět se k tobě navrátí, lide navrátí. C D G S oblohy mrak zvolna odplouvá C D Hmi a každý sklízí setbu svou. G#dim Ami Modlitba má, ta ať promlouvá k srdcím, F E7 A Hmi Emi A7 která zloby čas nespálil jak květy mráz, jak mráz. Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou. Teď, když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide navrátí. Modlitba pro Martu je česká píseň ze 60. let 20. století, která se stala symbolem odporu českého národa proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do komunistického Československa v roce 1968. Hudbu složil Jindřich Brabec, text písně složil český textař Petr Rada a píseň později nazpívala Marta Kubišová. Píseň byla vydána celkem ve čtyřech verzích a později v dobách normalizace byla zcela zakázáno její vysílání v rozhlase a v televizi. Píseň původně vznikla v roce 1968 pro televizní populární seriál Píseň pro Rudolfa III. a až později byla nazpívána Martou Kubišovou v nahrávacím studiu pár dní po okupaci a na magnetofonovém pásku následně provezena do Československého rozhlasu, který brojil proti okupantům. Na televizní obrazovce se píseň objevila až v roce 1969 v pořadu, pro který byla původně plánována. Uveřejnění písně doprovázela omluva, že není nikterak spojena s

113

odehrávajícími se politickými událostmi. Vznik - Výherce Bratislavské lyry 1968, která proběhla v červnu, měl následně složit píseň pro seriál Píseň pro Rudolfa III. Soutěž vyhrála Marta Kubišová s písní Cesta od skladatele Jindřicha Brabce a textaře Petra Rady. Píseň byla tedy napsána ještě před okupací. Skladatel Brabec se měl 23. či 24. srpna 1968 sejít s Martou Kubišovou v nahrávacím studiu, ale po cestě bylo jeho vozidlo poškozeno sovětskou armádou, a tak text písně nadiktoval Martě Kubišové po telefonu do studia. Během nahrávání doprovázel Kubišovou na piano Angelo Michajlov a na bicí Karel Černoch. Stala se jedním ze symbolů Pražského jara a později i Sametové revoluce. https://cs.wikipedia.org/wiki/Modlitba_pro_Martu Jan Amos Komenský (28. března1592, Uherskobrodsko-15. listopadu 1670 Amsterdam, Nizozemí) byl moravský biskup Jednoty bratrské, teolog, filozof, pedagog a spisovatel. …Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český! Kšaft umírající matky Jednoty Bratrské ("šestero odkazů")

114

Na Starém Mohelně G C G D G Na Starým Mohelně, na státní hranici C G C D G /:Je parta záložáků, je parta záložáků, C G D G je parta záložáků své vlasti sloužící:/ Když jsem tam sloužíval, samopal nosíval. /:Za dlouhých za večerů, za dlouhých za večerů, za dlouhých za večerů na milou vzpomínal.:/ Na milou vzpomenu, cenťáček ustřihnu. /:Každý den v šestnáct hodin, každý den v šestnáct hodin, každý den v šestnáct hodin, cenťáček zahodím.:/ Mazáci tady byli, vojny se nebáli. /:A když to měli za pár, a když to měli za pár, a když to měli za pár, průsery dělali.:/ Vy naši bažanti, kteří tu zůstanete. /:Střežte to tady bděle, střežte to tady bděle, střežte to tady bděle, my jdem do civilu.:/ Přijelo sedm gázů, odvezlo starou mázu /:Přijelo sedm Eren, přijelo sedm Eren, přijelo sedm Eren, my vám na vojnu serem./ Pohraniční rota Mohelno (15. rota PS tehdejší Chebské brigády) byla zrušena koncem roku 1978, kdy její funkci přebraly sousední roty Dyleň a Slatina. Rota byla po čase zbourána, ale přesto zde najdete ještě nějaké pozůstatky. Zcela jistě znáte slavnou písničku: Na staré Mohelně, na státní hranici. Písnička vznikla právě na této pohraniční rotě při západní hranici tehdejšího socialistického Československa, a byť již neexistuje, bude touto písničkou navěky připomínána...

115

GPS: 49°56'39.251"N, 12°28'48.182" https://mapy.cz/s/tdAN http://www.vojensko.cz/mohelno

Staré Mohelno – Altmugel leží v Německu cca 1,5 km od Nového Mohelna, které leželo v Čechách (dnes tato vesnice již neexistuje). Název obce prozrazuje slovanský původ (mogyla = hrob). Nové Mohelno Nové Mohelno - Vesnice s německým názvem NEUMUGL (které je však slovanského původu) ležela 16 kilometrů západně Mariánských Silnice sem vede z Vysoké hraničním pásmem, kde byl desítky let zákaz vstupu. Pohraničníci v Novém Mohelně - Při pravé straně cesty sem od Vysoké bývaly baráky pohraniční roty MOHELNO. Dva baráky o půdorysu zhruba 5 x 10 metrů sloužily jako ubytovny. Jeden sloužil k ubytování vojáků základní vojenské služby, druhý důstojníkům. Třetí menší barák sloužil jako výdejna jídla a pro hospodářské zázemí. Na lokalitě jednoho baráku je zchátralá chata. Severně od roty Pohraniční stráže podél cesty k Dyleni je několik betonových rour. Zde bývala cvičná střelnice, kde střelec ležel v betonové rouře, která nedovolila zamířit zbraň jinak než před sebe. Dále je tu položena cesty z panelů k vjezdu do roty Pohraniční stráže. Severně od roty, u okraji lesa, nad střelnicí zbylo několik okopů a bunkr se střílnou mířící na velikou loku. Z louky vystupuje výrazná skalka, na které jde řada lidových záznamů - za kolik do civilu, odkud, a vytesán hákový kříž. http://www.hamelika.cz/?cz_nove-mohelno,420

Každý stát si musí hlídat své hranice… „O hranice se nejedná, o hranice se střílí." - Tomáš G. Masaryk Finanční stráž Československé republiky byl ozbrojený sbor ministerstva financí, který v letech 1918–1940 a 1945–1949 dohlížel na střežení státní hranice a prováděl celní službu. Jakožto samostatný útvar vznikla rozdělením původní finanční stráže fungující podle zákonů a nařízení z dob Rakouska-Uherska na důchodkovou kontrolu (působnost ve vnitrozemí) a vlastní finanční stráž. V roce 1936 se příslušníci finanční stráže stali též příslušníky jednotek Stráže obrany státu. Pohraniční stráž (PS) byla ozbrojená složka, zřízena v roce 1951 podle vzoru sovětského pohraničního vojska. Měla na starost ostrahu a kontrolu státní hranice. Nejostřeji svou činnost vyvíjela na úseku hranice s SRN a Rakouskem, kde bylo vystavěno oplocení, tzv. železná opona. Před ní směrem do

116

vnitrozemí se nacházelo tzv. hraniční pásmo (široké dva až dvacet km), kam byl vstup povolen pouze na zvláštní povolení. Během výkonu služby v letech 1948 –1989 zemřelo celkem 654 pohraničníků, z toho většina nehodou, v některých případech i sebevraždou. Při přestřelce s uprchlíky zemřelo 10 z nich. Civilistů bylo zabito 450. Ukázka: Dudlajda - Na Starém Mohelně

117

Battledress C Emi Zapnu vzpomínkovou frézu romantiky battledressů F C a najednou je mi šestnáct let, Emi když jsem byl do čundrů janek, dřív, než zpíval Wabi Daněk, F C když jsem poznal celtovanej svět. Strašně jsem chtěl, než zestárnu, battledress mít i usárnu, a pak jsem stál na nádraží i já, zabalený saky-paky, na sobě tu bundu khaki s domovenkou Czechoslovakia. C Emi C7 F R: Silver A, Silver B, pak poslední pozdrav z paluby, C G7 C šlapou bačkůrky strachu i holínky záhuby, Emi C7 F právě slét' bílý květ, noc je protržená obálka, C G7 C už se k lesům snáší Valčík, Švarc a Opálka. Horečně se potí záda a ruka už stengun skládá, mercedes se blíží od Břežan, pak ožehne výbuch zdola pyšný profil protektora, s kletbou Gabčík odhazuje zbraň. R: Silver A, Silver B, véčkem zdraví ruka z paluby, šlapou bačkůrky strachu i holínky záhuby, Silver A, Silver B, bubny ladí černá kutálka, Vzpomínám na ta jména, Gabčík, Kubiš, Opálka. Půl čtvrté a potom celá, motory zní u kostela, v kterém sedm stínů tají dech, už se vojsko staví do řad, Jidášové žijí pořád, a už salvy duní na schodech.

118

R: Silver A, Silver B, holky krásněj', válka-neválka, vzpomínám na ta jména - Bublík, Hrubý, Opálka, Silver A, Silver B, smrťák roztočil už osudí, it's a long way to Tipperary, kov na spánku zastudí. Rec: Antropoid ... Out Distance ... Tin ... Bioscop ... Percentage ... Zinc ... Antimony ... R: Silver A, Silver B, ozvěny stengunů doráží, Resslovkou kráčím dolů ke smíchovskýmu nádraží ...

Hudba a text Honza Vyčítal - Greenhorns) – vyšlo na albu To tenkrát v čtyřicátom pátom v roce 1991. Battledress je anglická polní uniforma. Boje v kostele sv. Cyrila a Metoděje se odehrály 18. června 1942 mezi příslušníky SS a gestapa a sedmi československými parašutisty, mezi nimiž byli i Jan Kubiš a Jozef Gabčík, kteří provedli atentát na Heydricha. Celý boj trval sedm hodin. Nyní je v kryptě kostela památník. Dne 29. prosince 1941 byli parašutisté Kubiš a Gabčík vysazeni u obce Nehvizdy. Jejich úkolem bylo uskutečnit atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten byl proveden 27. května 1942. Atentátníci se společně s dalšími pěti parašutisty ukryli v podzemní části pravoslavného kostela svatého Cyrila a Metoděje. V důsledku zrady Karla Čurdy je však Němci brzy vypátrali. Boje v kostele Ve 4:10 začali Němci kostel obkličovat. Nejdříve prohledali byt kostelníka, pak vnikli do samotného kostela. Zde na kůru měli hlídku Opálka, Kubiš a Bublík, kteří okamžitě zahájili palbu. Jejich odpor byl zlomen až po dvou hodinách, kdy jim došly náboje. Opálka a Bublík si poslední náboj nechali pro sebe. Jan Kubiš vykrvácel na následky četných zranění. Zbylí parašutisté byli ukrytí v kryptě kostela. Traduje se, že se snažili prorazit si únikovou cestu do kanalizace. Malým větracím okénkem z ulice v západní

119

části kostela Němci do krypty házeli ruční granáty se slzným plynem, ale parašutisté je vyhazovali ven. Poté se Němci pokusili za pomoci protektorátních hasičů parašutisty vyplavit. Obránci však hadice díky dřevěnému žebříku vystrčili zpátky na ulici a pálili po vojácích. Nakonec jim jeden z hasičů žebřík vytáhl. Nyní již nic nebránilo v zaplavení krypty. Zatím byl v oblasti zazděného starého vchodu do krypty pomocí výbušnin proražen další vchod, z něhož následovaly další německé útoky, které však byly odraženy. Boj v kryptě skončil stejně jako boj v horní části kostela: parašutisté si poslední náboj nechali pro sebe. Památník parašutistům a duchovním, kteří zde v roce 1942 zahynuli, je umístěn na vnější straně kostela z ulice Resslova, jsou na něm patrné zářezy od kulek z německých kulometů Seznam parašutistů: Jozef Gabčík – narozen 8. dubna 1912 Jan Kubiš – narozen 24. června 1913 Josef Valčík – narozen 2. listopadu 1914 Adolf Opálka – narozen 4. ledna 1915 Josef Bublík – narozen 12. února 1920 Jan Hrubý – narozen 4. března 1915 Jaroslav Švarc – narozen 11. května 1914 https://cs.wikipedia.org/wiki/Boje_v_kostele_svat%C3%BDch_Cyrila_a_Metod%C4%9Bje

120

1938 Ami Nesmí spustit z očí silnici. Prst na spoušti hlídá hranici. Přesně tak, jak řekl velitel: vyčkávat až přijde nepřítel. Zbraně chladí v rukou víc než led, potom přišel rozkaz nestřílet. Ref: F Emi Pořádně to chlapy změní, když opouštěj opevnění. G C C7 Když se slavná vlajka smutně z žerdě spouští. F Emi Polož zbraň! Odejdi pryč! Hlavu si chraň! Odevzdej klíč! G Ami Páteře se bortí - totiž muž sám sobě neodpouští. Zlost a rozkousanej ret, nahmatal krabičku cigaret. Poprvé a navždy už se vzdal, Dneska naposledy rovně stál. Ref: Vypuštěn jak fotbalovej míč, odchází tak trapně z hranic pryč. Pro slzy už skoro nevidí. Habešanům marně závidí. Nejde to zkousnout, jen tak tiše stát, bez náznaku obrany nechat se fackovat. Ref: Ze železa stal se potom sliz a záletník tak dostal syfilis.

121

Hrdina se před zrcadlem lek, včera na souseda něco řek. Ref: Bbmi Zlost a rozkousanej ret, nahmatal krabičku cigaret. Ref: Gb Ebmi Pořádně to chlapy změní, když opouštěj opevnění. Ab Db Db7 Když se slavná vlajka smutně z žerdě spouští. Gb Ebmi Polož zbraň! Odejdi pryč! Hlavu si chraň! Odevzdej klíč! Ab Bbmi Páteře se bortí - totiž muž sám sobě neodpouští. Bbmi Poprvé a navždy už se vzdal, Dneska naposledy rovně stál?

Hudba i text Daniel Landa - vyšlo na desce Pozdrav z fronty v roce 1997. Československé opevnění (v zahraničí někdy též nazývána jako Benešova linie) je soustava pevností a pevnůstek budovaných Československem v letech 1935–1938 v pohraničí a na vybraných vnitrozemských příčkách. Opevnění bylo budováno proti nepřátelsky naladěným sousedním státům – Německu, Maďarsku, Rakousku a Polsku. Opevnění se skládalo z objektů lehkého opevnění vz. 36 a vz. 37 (tzv. řopíků), objektů těžkého opevnění a z dělostřeleckých tvrzí. Mezi jednotlivými těžkými objekty se rozkládal překážkový systém. Pro účely výstavby a koordinace výstavby bylo zřízeno ředitelství opevňovacích prací a rada pro opevňování. Po přijetí podmínek Mnichovské dohody byla na odstoupeném území drtivá většina postavených objektů, zbylé úseky pak již většinou nebyly k použití. https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskoslovensk%C3%A9_opevn%C4%9Bn%C3%AD

122

jeden z příběhů… Četař Arnošt Hrad (5. dubna 1914 Praha - 3. října 1938 Červená Voda) byl poddůstojník československé armády, který po mnichovské dohodě odmítl opustit objekt československého opevnění K-S 14 "U cihelny" a spáchal v něm sebevraždu. Arnošt Hrad se narodil v pražské čtvrti Bohnice jako nejmladší ze čtyř dětí. Učil se na obecné a občanské škole a poté studoval na odborné živnostenské škole pokračovací, po jejímž absolvování se stal číšníkem. Vojenskou službu nastoupil 1. října 1936 v Litoměřicích u 4. roty pěšího pluku 2. Mezi listopadem 1936 a dubnem 1937 absolvoval poddůstojnickou školu s výtečným prospěchem. Byl povýšen na svobodníka v říjnu téhož roku na desátníka. Od 11. září sloužil jako velitel stráže a velitel družstva u 1. strážní roty Strážního praporu III v Králíkách. Z jeho části byl 15. ledna 1938 zřízen IV. prapor hraničářského pluku 6 a Arnošt Hrad byl k němu v únoru formálně přemístěn. Ještě před tím absolvoval speciální výcvik osádek těžkého opevnění. Dnem 16. dubna byl povýšen na četaře. Při všeobecné mobilizaci v září 1938 se stal příslušníkem osádky pěchotního srubu K-S 14 U cihelny poručíka pěchoty Karla Kociána. Poté, co přišel rozkaz k opuštění objektu se 3.října v době prací na vyklizování objektu postřelil se pod srdcem služební pistolí. Na následky zranění ještě téhož dne před půlnocí zemřel v nemocnici v Červené Vodě. Zanechal po sobě trojici dopisů, ve kterých svůj čin vysvětloval neochotou opustit hranici odvolávaje se na svou povinnost vůči obraně vlasti a k památce svého otce padlého na východní frontě během první světové války. Dopisy byly určeny matce, veliteli a podřízeným. Podle jeho přání byl 10. října pohřben ve svém rodišti. Smuteční akt se stal tichou demonstrací nesouhlasu s kapitulací a jeho symbolem je Arnošt Hrad dodnes. Na památku jeho činu byla 2. října roku 1994 odhalena na stěně objektu, kde svůj čin spáchal, pamětní deska. https://cs.wikipedia.org/wiki/Arno%C5%A1t_Hrad

123

Večerka Armády České republiky Tak o této skladbě se mi nic nepodařilo zjistit, večerka se dodnes hraje při různých pietních událostech. V kasárnách ji asi neuslyšíte. Je to taková tečka za tím naším případem… a i celou touto prací, ve které jsem chtěl připomenout staré a už zapomenuté vojenské a vlastenecké písničky… A mimochodem víte co je to vojenské čepobití? – Večerka se oznamovala v létě ve 22 hodin, v zimě o hodinu dříve. Trubači, nebo bubeníci, oznamovali večerku na rozích ulic v okolí kasáren, to proto, aby je slyšeli vojáci v hostincích. Málokdo z řadových vojáků tehdy vlastnil hodinky. A je to i signál pro okolní hospody, aby přestaly točit pivo (zarazit čepy neboli špunty). Ukázka youtube: https://www.youtube.com/watch?v=AxCQJoM8gJs