7

Bohemia centralis, Praha, 10: 7-53, 1980

Geomorfologie Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko

a přilehlého území

The Geomorphology of the Protected Landscape Area Kokořínsko and the Adjacent Area

BŘETISLAV BALATKA-JAROSLAV SLÁDEK

ÚVOD

Území CHKO Kokořínsko se nachází v jižních částech geomorfologického celku Ralské

pahorkatiny /součást geomorfologické oblasti Severočeské tabule/, a to v geomorfologickém

podcelku Dokeské pahorkatiny. Zabírá podstatnou část jejího nejrozsáhlejšího okrsku,

označovaného jako Polomené hory. Jen malé území na jihovýchodě a jihu zasahuje do

Jizerské /Dolnojizerské/ tabule, a to do okrsků Skalské a Košátecké tabule.

Polomené hory se typem reliéfu kvádrových pískovců středního turonu výrazně odlišují

od okolního území s podstatně jednotvárnějším povrchem. Pestrost povrchových tvarů na

pískovcích byla také hlavním důvodem pro vyhlášení chráněné krajinné oblasti /dále CHKO/,

neboť reliéf a skalní podklad určily ráz celého přírodního prostředí území. Polomené hory

představují specifický typ pískovcového reliéfu jaký se v žádné jiné pískovcové oblasti u nás

nevyskytuje. Je to orograficky poměrně homogenní jednotka s převládajícím pahorkatinným,

méně vrchovinným povrchem. Základní rysy reliéfu určuje vzájemný vztah dvou hlavních

skupin povrchových tvarů - plošin a údolí, kdežto výrazné vypuklé tvary převážně na

neovulkanitech se významněji uplatňují jen v plošně omezených částech. Lze říci, že přibližně

polovina plochy území připadá na údolní tvary, které ovšem místy plošně značně převládají. V

Polomených horách lze, a to vzhledem k poměrně malému tektonickému porušení území,

8

vhodným litologickým poměrům hornin a blízké erozní bázi nejlépe ze všech našich

pískovcových oblastí sledovat vývoj zarovnaného plošinného reliéfu a zejména svérázných

údolních tvarů. Rovněž tvary zvětrávání a odnosu hornin jsou zda bohatě zastoupeny a

některé mezoformy patří k nejvýznamnějším u nás vůbec /např. pokličky, tvary železitých

inkrustací, výklenky, pseudoškrapy/. Nikde jinde nelze tak dobře sledovat recentní vývoj

údolních začátků jako zde. V tom tkví velký vědecký význam Polomených hor pro sledování

současných erozních procesů, jejichž dokonalé poznání má nesporný praktický dopad.

Je třeba upozornit i na kulturně osvětový význam Polomených hor jako pískovcového

území ležícího nejblíže hlavnímu městu. Hustá sít dobře značených turistických cest, které

vedou nejzajímavějšími místy dosud poměrně málo porušeného přírodního prostředí,

poskytuje bohaté možnosti pěší turistiky spojené s poznáním jednoho z nejpozoruhodnějších

koutů naší vlasti. Je to území prakticky bez průmyslu, s řídkým osídlením malých údolních a

plošinných obcí, zemědělsky využívané pouze na jihu a místy uprostřed na rozsáhlejších

plošinách krytých sprašovými hlínami. Kromě toho se dnes značná část bytového fondu

využívá pro rekreační účely. Proto zde zatím nedošlo k větším zásahům člověka do přírodního

prostředí; drobné staré pískovcové lumky pro místní potřebu většinou již splynuly s okolním

reliéfem, takže jediné rozsáhlejší lomy jsou jen na Vrátenské hoře při jihovýchodní hranici

CHKO. Stranou nezůstává ani značný hydrogeologický význam Polomených hor jako

rozsáhlé infiltrační oblasti pramenných vývěrů nejen zde, ale i ve vzdálenějších oblastech

/Mělnické Vrutice, Kropáčova Vrutice/. Zařazení nejvýznamnějších částí Polomených hor

mezi chráněné krajinné oblasti bylo proto záslužným činem.

GEOMORFOLOGICKÉ ČLENĚNÍ

CHKO Kokořínsko odpovídá regionálně podstatným částem geomorfologického okrsku

Polomených hor, zaujímajících území ve středu a na jihu geomorfologického podcelku

Dokeské pahorkatiny. Jen malými plochami na jihu a jihovýchodě zabíhá CHKO do

Středojizerské tabule. Protože hranice CHKO vede většinou po komunikacích různého typu,

nemůže všude souhlasit s vymezením geomorfologických jednotek. Dále podáváme stručnou

charakteristiku geomorfologického členění celého území Polomených hor, i když značná část

území tohoto okrsku na severovýchodě a severozápadě leží již mimo hranice CHKO. Je tomu

tak nejen proto, aby se zachovala souvislost této homogenní geomorfologické jednotky, ale

také proto, že je třeba postihnout specifické postavení celých Polomených hor v rámci

Dokeské pahorkatiny.

9

V této stati používáme nové geomorfologické členění ČSR, vypracované v Geografickém

ústavu ČSAV. Toto tříděni, vycházející z analýzy geomorfologických poměrů území, má

několik taxonomických stupňů. Základní jednotky -geomorfologické celky - se sdružují na

základě převládajících morfostrukturních a orografických poměrů v oblasti (v našem případě

Severočeská tabule). Taxonomicky nadřazenou jednotkou oblastem jsou subprovincie (zde

Česká tabule), seskupené v provincie (Česká vysočina). Nás ovšem více zajímá členění na

jednotky nižších řádů, u nichž se postupně projevuje větší homogenita povrchových tvarů,

takže se stéle více ztotožňují s jistým typem reliéfu, určeným stejnorodou morfostrukturou,

morfografií, orografickými poměry i genezí komplexu tvarů.

RALSKÁ PAHORICATINA

Geomorfologický celek na západě oblasti Severočeské tabule, charakterizovaný převážně

strukturně denudačním reliéfem na kvádrových pískovcích svrchní křídy, se člení na dva

podcelky - Dokeskou pahorkatinu a Zákupskou pahorkatinu.

DOKESKÁ PAHORKATINA

Geomorfologický podcelek na jihu Ralské pahorkatiny (přibližně mezi údolím Ploučnice

na Českolipsku a údolím Labe mezi Liběchovem a Litoměřicemi)sdružuje 5 okrsků s

odlišným typem reliéfu: Polomené hory, Ústeckou pahorkatinu, Jestřebskou kotlinu,

Provodínskou pahorkatinu a Bezdězskou vrchovinu.

POLOMENÉ HORY

Vymezení

Základní a plošně nejrozsáhlejší okrsek Dokeské pahorkatiny se výrazně odlišuje od

ostatního, většinou níže položeného území. Hranice okrsku, která na východě, jihu a západě

10

zhruba sleduje rozhraní kvádrových křemenných pískovců, probíhá od Liběchova při pravém

okraji labského údolí po Stračí východně od Štětí a odtud pokračuje (zprvu k severovýchodu,

1. Mapka členění reliéfu CHKO Kokořínsko a přilehlého území:

1 - hranice celku, 2 - hranice podcelku, 3 - hranice okrsku, 4 - hranice podokrsku, 5 - hranice části

podokrsku, 6 - hranice CHKO Kokořínsko; I - Ralská pahorkatina: IA - Dokeská pahorkatina, IA-1

Polomené hory, IA-la Kokořínska vrchovina, IA-la-1 sitenská část, IA-la-2 střezivojická část, IA-la-3

beškovská část, IA-la-4 ždírecké část, IA-la-5 libovická část, IA-lb Vlhošťská pahorkatina, IA-lb-1

kostelecká část, IA-lb-2 domašická část, IA-lc Dubská pahorkatina, IA-lc-1 drchlavské část, IA-lc-2

švábská část, IA-ld Maršovická vrchovina, IA-le Žďárská pahorkatina, IA-le-1 korecká část, IA-le-2

lucká část, IA-le-3 bezdědická část, IA-lf Lomská pahorkatina, IA-lf-1 strachaleká část, IA-lf-2

ješovická část, IA-lg Blíževedelská pahorkatina, IA-lg-1 ronovská část, IA-lg-2 rašovická část, IA-lg-3

sukoradská část, IA-2 Úštěcká pahorkatina, IA-3 Jestřebská kotlina, IA-4 Bezdězská vrchovina; II -

Jizerské tabule: IIA - Středojizerská tabule, IIA-1 Skalská tabule, IIA-la Březovická tabule, IIA-lb

Vrátenská tabule, IIB - Dolnojizerská tabule, IIB-1 Košátecká tabule, IIB-la Řepínská tabule; III

Dolnooharská tabule, IV - České středohoří.

11

později k severozápadu) po zvlněné linii na Chocebuz, Lomy, Hubenov a Tetčiněves do

západního okolí Úštěku. V tomto úseku netvoří všude geomorfologicky výrazné rozhraní, ale

často poměrně plynulý přechod do níže položeného slínovcového reliéfu Úštecké

pahorkatiny. Hranice CHKO jen zde na jihu (jižně od Strachal) přibližně odpovídá hranici

okrsku, kdežto déle správně sleduje západní okraj vyššího pískovcového území Vlhoštské

pahorkatiny.

Na severozápadě, severu a severovýchodě lemuje Polomené hory nižší reliéf strukturně

tektonických sníženin Úštěcké kotliny a zejména Jestřebské kotliny. Hranice tu probíhá při

úpatí různě výrazného strukturního svahu od Úštěku na Lukov, Kravaře (mezi Lukovem a

Kravařemi se Polomené hory krátce stýkají s Českým středohořím), po severním, východním

a jižním úpatí Ronova na Blíževedly, Holany, Jestřebí, Staré Splavy a Starou Skalku, dále

východně od Korců a jižně od Oken do východního okolí Žďár. Hranice CHKO se zde

shoduje s geomorfologickým rozhraním jen v úseku mezi Blíževedly a Holany a blíží se mu

mezi Korci a Žďárem; mezi Holany a Žďárem hranice CHKO zhruba sleduje východní okraj

Vlhoštské pahorkatiny a sever Kokořínské vrchoviny.

Jihovýchodní hranice Polomených hor proti jednotvárnější, nižší a údolími méně

rozčleněné Jizerské tabuli probíhá od Žďáru do východního okolí Bezdědic, na Nosálov,

Libovice, Mšeno, Kaninu až do severozápadního okolí Nebužel. Při srovnáni s hranicí CHKO

se objevuje větší odchylka mezi Žďárem a Nosálovem, kde část území Polomených hor

zůstává mimo hranice CHKO, a mezi Nosálovem a Mšenem, kde CHKO naopak úzkým

pruhem zasahuje na Jizerskou tabuli.

Jižní hranice Polomených hor probíhá od severozápadního okolí Nebužel na Vysokou,

Strážnici a jižní okolí Želíz do Liběchova, a to většinou při jižním úpatí výše položených

strukturních plošin. Hranice CHKO se v tomto úseku značně liší od geomorfologického

rozhraní; od Nebužel pokračuje na Střemy, k železniční stanici Lhotka a na Vysokou, Chodec,

Dolní Zimoř a Želízy, takže v úseku mezi Nebužely a Vysokou zabíhá do Jizerské tabule a

dále až k Želízům naopak probíhá územím Polomených hor.

Stručná charakteristika geomorfologických poměrů

Polomené hory tvoří typ erozně denudačního reliéfu, podmíněného svrchnokřídovými

sedimenty a třetihorními neovulkanity. Je to strukturní stupňovina, rozčleněná hustou sítí

údolí (často kaňonů) a zpestřené místy výrazný mi elevacemi z neovulkanických hornin.

Charakteristickou horninou je kvádrový pískovec středního turonu, jehož litologie a tektonika

12

podmiňuje vývoj forem typických pro tento reliéf. Nejvyšším bodem je Vlhošť (614 m),

nejníže leží údolní niva Liběchovky u Liběchova (160 m); plošinný reliéf je ve výši 250-450

m. Hydrograficky patří území Polomených hor převážně k povodí Labe prostřednictvím

Pšovky, Liběchovky, Obrtky (Obrockého potoka) a Úštěckého potoka. Malá část území na

severu patří k povodí Ploučnice prostřednictvím Robečského potoka, nepatrná část na

východě je pak v povodí Jizery (Skalského potoka) a Košáteckého potoka.

Specifickým rysem reliéfu Polomených hor je stupňovité uspořádání strukturně

denudačních plošin jako výsledek různě intenzivních, erozně denudačních procesů v různě

odolných svrchnokřídových sedimentech v závislosti na místních erozních bázích. Strukturně

denudační plošiny jsou uspořádány do několika výškově rozdílných úrovní. Nejvýše položené

plošiny (většinou 130 až 160 m nad dny hlavních údolí, místy až 220 m) jsou mladotřetihorní

(převážně pliocenní). Níže položené plošiny jsou pleistocenní a lze je rozdělit na 4 úrovně: 2

staropleistocenní, 1 středopleistocenní a 1 mladopleistocenní. Převládají strukturně denudační

plošiny staropleistocenního stáří, ležící 50-100 m nad dny hlavních údolí. Některé plošiny a

okolní svahy jsou kryty sprašovými sedimenty.

V dobře propustných a silně rozpukaných kvádrových pískovcích Polomených hor

vznikla hustá údolní síť, jejíž půdorysné uspořádání je z velké části závislé na průběhu puklin.

Specifickým údolním tvarem jsou zde kaňony (doly) a neckovitá údolí s příkrými až svislými

skalními stěnami, často s patrovým uspořádáním. Kaňony dosahuji hloubky většinou 50-100

m a mnohde jsou značně dlouhé (přes 10 km). Zpravidla jimi neprotékají pravidelné vodní

toky. Údolní dno je vyplněno písčitými a hlinitými náplavy značných mocností (v hlavních

údolích až 10-15 m). Při úpatích skalních stěn se usazují osypy a suťové kužely, při ústí

vedlejších údolí do údolí hlavních se tvoří náplavové kužely. Nejtypičtější kaňonovitá údolí

sledují směr sever-jih, popřípadě východ-západ. Některé údolní úseky mají směry

severovýchod-jihozápad nebo severozápad-jihovýchod (na východě). U rozsáhlejších

vulkanických suků se vyvinula údolní síť svahového typu s radiálním uspořádáním.

Geomorfologicky výrazné elevace různých tvarů i rozměrů tvoří proniky

neovulkanických těles z čedičových a znělcových hornin, původně podpovrchových,

denudačními procesy postupně vypreparovaných z pláště svrchnokřídových hornin. V

některých částech území jsou dominantním prvkem reliéfu. Místy vulkanické horniny

nevystupují až na povrch a podmiňují elevace pískovcových suků. V podmínkách

periglaciálního podnebí v pleistocénu byly obnažené skalní tvary neovulkanických hornin

postiženy mrazovým zvětráváním. Tak vznikla charakteristická vrcholová skaliska, mrazové

13

sruby, balvanové proudy a haldy. Balvany a sutě rozvlečené po úpatních svazích ze

svrchnokřídových hornin vytvářejí pláště suťových a soliflukčních sedimentů. Na čedičových

horninách vznikly většinou elevace kuželovitých tvarů, v některých případech protáhlé, na

znělcových horninách pak zejména rozsáhlé kupy.

Pro detailní modelaci reliéfu Polomených hor jsou charakteristické tvary selektivního

zvětrávání a odnosu kvádrových pískovců. Skalní města vznikla při vývoji údolí a při

destrukci strukturně denudačních plošin a hřbetů. Většinou tvoři organickou součást

kaňonovitých údolí (dolů); výraznější skalní města vznikla na okrajích plošin a hřbetů. Ve

skalních městech se vyvíjejí tvary podmíněné selektivním zvětráváním pískovců - izolované

skalní sloupy, výklenky a jeskyně, brány a okna, pseudoškrapy a voštiny. Železité polohy v

pískovcích podmínily vznik skalních pyramid, pokliček a hřibů i tvarů železitých inkrustací.

Skalní města lemují místy v několika patrech svahy kaňonů, popřípadě výrazných elevaci z

neovulkanických hornin.

Podrobné geomorfologické členění

Na základě odlišných typů reliéfu, daných především různou nadmořskou výškou,

rozdílným stupněm erozního rozčlenění a přítomností neovulkanických suků, lze na území

Polomených hor vyčlenit 7 podokrsků, dělících se déle na několik částí.

Kokořínská vrchovina

Nejrozsáhlejší podokrsek na jihu a v centru Polomených hor (v povodí Pšovky a na

levém břehu Liběchovky) se vyznačuje hustou sítí ostře zaříznutých, hlubokých kaňonovitých

až neckovitých údolí, rozčleňujících stupňovinu strukturně denudačních plošin, které se

zvedají od jihu k severu (z 300 až 330 m na 300-420 m). Údolí, lemované 2-3 patry

pískovcových stěn s úpatními osypy, mají výrazná akumulační dna s mocnými

hlinitopísčitými výplněmi. Nejvyšší body území jsou vázány na neovulkanické suky na

severovýchodě (Vrátenská hora 508 m) nejníže leží niva Liběchovky u Želíz (175 m). Vývoj

reliéfu probíhal v závislosti na změnách polohy erozní báze Labe. Podle rázu reliéfu se

Kokořínská vrchovina člení na 5 částí.

14

Sitenská část (na jihu od linie Sedlec - Jestřebice - Vidim - Medonosy) je

charakterizována rozsáhlejšími strukturně denudačními plošinami, poněkud řidší sítí

kaňonovitých a neckovitých údolí se skalními stěnami (většinou ve dvou patrech),

intenzívním recentním vývojem nejhořejších údolních úseků a nepřítomností vulkanických

tvarů. Povrch plošin (na jihu na denudačních zbytcích svrchnoturonských slínovců) s pokryvy

sprašových hlín se zvedá z 300-330 m na jihu na 350-375 m na severu) nejvyšší bod Spálený

vrch 375 m u Vdimi); nejníže leží niva Liběchovky u Želíz (175 m). Výškové rozpětí je 200

m. Je to litologicky podmíněná stupňovina, patřící k pahorkatinám s větší výškovou členitostí,

výraznými tvary zvětrávání a odnosu pískovců a se zarovnanými povrchy.

Střezivojická část uprostřed a na severu Kokořínské vrchoviny se od sitenské části

odlišuje větší nadmořskou výškou méně rozsáhlých pískovcových plošin, hustší sítí

kaňonovitých a neckovitých údolí, menšími skalními městy ve 2-3 úrovních (západně od

Mšena, u Konrádova, na západním okraji plošiny Rač, u Dražejova) a četnými tvary

zvětrávéní na železitých polohách a inkrustacích (pokličky u Vojtěchova, Jestřebic, Dobřené,

Bukovce; Špičák 390 m u Střezivojic). Skalní stěny, věže a pyramidy dosahují relativních

výšek 10-30 m. Nepříliš početné jsou skalní brány a okna. Nejvyšším bodem je trachytový

suk Nedvězi (458 m). Výškové rozpětí 240 m (458 - 216 m) charakterizuje vrchovinu s menší

výškovou členitostí; jinak má jednotka podobný typ reliéfu jako sitenská část.

Beškovská část Kokořínské vrchoviny vytváří malou jednotku mezi Nedamovem a

Blatci se strukturně podmíněným reliéfem výrazných vulkanických suků a pískovcových

hřbetů směru severozápad-jihovýchod až západoseverozápad-východojihovýchod (Velký

Beškovský kopec 474 m, Ostrý kopec, Bořejovský vrch 430 m, Vysoký vrch 427 m). Na

jejich svazích vystupují skalní stěny a věže, místy s železitými inkrustacemi souvisícími s

vulkanickou činností(dokonale vyvinuté formy s periglaciální modelaci na Kamenném vrchu

382 m u Křenová). Maximální výškové rozpětí 214 m (474 - 260 m) určuje vrchovinu s menší

výškovou členitostí v reliéfu litologicky podmíněných hřbetovin.

Ždírecká část, na jihovýchod od beškovské části Kokořínské vrchoviny (mezi Blatci a

Kruhem), má jednotvárnější, níže položený reliéf strukturně denudačních plošin a rozvodních

hřbetů převážně mezi 350-400 m (nejvyšší bezejmenný vulkanický suk s k. 412 m západně od

Kruhu) a nehlubokých, převážně neckovitých údolí se skalními stěnami v povodí horní

Pšovky a Skalského potoka. Výškové rozpětí 137 m (412 - 275 m) zařazuje území mezi

pahorkatiny s menší výškovou členitostí.

15

Libovická část Kokořínské vrchoviny zaujímá nejvýše položené území na

severovýchodě podokrsku s výraznými neovulkanickými vrchy (trachytová kupa Vrátenské

hory 508 m, čedičové suky Kuželík 481 m a Kolo 451 m) a s pískovcovými elevacemi

(Drnclík 481 m). Na svazích vrchů (zejména Vrátenské hory) vznikla radiální údolní síť. Na

svazích neckovitých až kaňonovitých údolí v povodí nejhořejší Pšovky a Skalského potoka

vystupují výrazné pískovcové stěny, místy s úpatními výklenky. Tuto jednotku charakterizuje

největší výškové rozpětí z celé Kokořínské vrchoviny, a to 243 m (508 - 265 m), takže jde o

vrchovinu s menší výškovou členitostí

2. Trachytová Vrátenská hora (508 m) u Mšena (foto B. Balatka).

.

16

Vlhošťská Pahorkatina

Vytváří pruh silně členitého reliéfu směru severozápad-jihovýchod, navazujícího při

údolí Liběchovky u Zakšína na Kokořínskou vrchovinu. Povrch stupňoviny strukturně

denudačních plošin, ležících v nejvyšší střední a severozápadní části většinou mezi 400-450

m (jinde ve 300-350 m), je rozbrázděn hlubokými, široce rozevřenými údolími v povodí

Obrockého potoka (převážně) a Liběchovky. Významné jsou neovulkanické elevace (Vlhošť

614 m) a tvary selektivního zvětrávéní pískovců. Podle výškových poměrů a tvarů zvětrávání

lze vyčlenit dvě odlišné části.

Kostelecká část, nejrozsáhlejší a nejvýše položené území Vlhošťské pahorkatiny mezi

Stranným a Pavličkami, je charakterizována erozí silně destruovaným reliéfem širokých

suchých údolí (dolů), většinou přechodného typu mezi kaňony a zářezy tvaru V (v povodí

Obrockého potoka); jen některé kratší údolí a údolí na severu mají kaňonovitý ráz. Údolí

oddělují meziúdolní hřbety se stupňovinou strukturně denudačních plošin. Kromě zbytků

nejvýše položené plošiny (ve 400-450 m), patrně neogenního stáří, jsou zde rozšířeny nižší

úrovně (často v podobě úzkých lemů - kryopedimentů), oddělené od vyššího území skalními

stupni a srázy. Na svazích pískovcových elevaci a údolí vystupují ve 2-3 výrazných patrech

pískovcové stěny, vysoké většinou 5-25 m (např. na jihozápadním svahu znělcové kupy

Vlhoště 614 m, v okolí Husy 449 m, Číře 422 m a Čápu 387 m aj.). Jen místy zde vznikla

menší skalní města (ve strukturním svahu k Jestřebské kotlině - Bročky u Stranného, Stříbrný

vrch 442 m, mezi Koňským vrchem 430 m a Kostelcem 433 m). Z bohatých mezoforem a

mikroforem zvětrávéní pískovců se zde vyskytují rozsáhlé výklenky, tvary na železitých

inkrustacích a výrazné pseudoškrapy. Ojedinělé drobné uzavřené sníženiny ve střední části

připomínají eufózní závrty. Nepočetné neovulkanické suky jsou kromě Vlhoště poměrně málo

výrazné (Kostelec 433 m, Zámecký vrch). Značné výškové rozpětí území, a to 349 m (614 -

265 m), charakteristické pro vrchovinu s větší výškovou členitostí, je ovlivněno exotem

Vlhoště; bez této elevace činí jen 194 m (459 - 265 m), takže téměř celé území má ráz

pahorkatiny s větší výškovou členitostí.

Domašická část Vlhoštské pahorkatiny zaujímá níže položený povrch na jihozápadě a

jihu. Území v povodí Obrockého potoka charakterizuje značně destruovaný reliéf plošin a

hřbítků (ve 350-395 m) s drobnými svědeckými pískovcovými skalkami a suky a mělkých

neckovitých údolí i zářezů tvaru V.

Území na jihovýchodě, tj. v povodí Liběchovky, má rozsáhlejší strukturně denudační

plošiny (typu sedimentů) v okolí krátkého neovulkanického hřbetu Dubového vrchu (397 m),

17

ostré erozní rýhy i asymetrická údolí s drobnými pískovcovými stěnami. Výškové rozpětí 167

m (397 - 230 m) charakterizuje pahorkatinu s větší výškovou členitostí.

Dubská pahorkatina

Vytváří níže položenou jednotku v centru a na severu Polomených hor s rozsáhlými

strukturně denudačními plošinami (převážně mezi 300 a 350 m), řídkou údolní sítí a na

většině území poměrně vzácnými vypuklými tvary. K CHKO patři jen menší část území na

severozápadě a jihu Dubské pahorkatiny; kromě jednotvárného, zemědělsky využívaného

území leží mimo rámec CHKO zajímavé kaňonovité údolí Dolského potoka i nejzajímavější

část strukturního reliéfu mezi Jestřebím a Holany. Dubská pahorkatina se členi na dvě

typologicky odlišné části.

Drchlavská část, zaujímající převážnou část území Dubské pahorkatiny (na jihu a ve

středu), představuje měkký reliéf rozsáhlých plošin a velmi mírných svahů s pokryvy

sprašových hlín, rozbrázděný dlouhými úpady a mělkými úvalovitými údolími. Nepočetné

výraznější údolí rázu kaňonů a tvaru V, popřípadě krátké erozní rýhy se skalními stěnami se

objevuji jen na jihu při Liběchovce a na severu v povodí Robečského potoka (kaňony

Dolského a Švábského potoka a potoka od Heřmánek), kde vznikly výrazné kvádrovité skály

a věže, vysoké 20-35 m (např. u Loubí a Sušice). Nápadné pískovcové suky se skalními tvary

(svědecké skály, zdi) jsou vázány na drobné čedičové žíly (Drchlavský vrch 376 m,

Mariánský vrch 362 m). Maximální výškové rozpětí 136 m (376 - 240 m) je příznačné pro

pahorkatinu s větší výškovou členitostí .

Švábská část v pruhu na severu při styku s Jestřebskou kotlinou vytváří členitější reliéf

suků a strukturních hřbetů směru severozápad-jihovýchod až západoseverozápad-

východojihovýchod, podmíněných odolnějšími křemitými a železitými polohami pískovce s

pozoruhodnými tvary zvětrávání, zejména železitých inkrustací (hřbet jihovýchodně od Borku

303 m, Dlouhý hřeben 351, Rožec 338 m, Žižkův vrch 325 m aj.). Hřbety (místy až se třemi

úrovněmi skalních stěn oddělených úzkými ústupovými plošinkami) oddělují široké údolní

deprese většinou tvaru V a U; vzácnější jsou kaňony. Výškové rozpětí území 120 m (380 -

260 m) odpovídá pahorkatině s větší výškovou členitostí.

18

Maršovická vrchovina

Tato jednotka, představující pokračování reliéfu severní části Kokořínské vrchoviny, leží

zcela mimo rámec CHKO. Vývoj reliéfu tohoto podokrsku na severovýchodě Polomených

hor v povodí Mlýnského potoka (mezi Jestřebím a Zbyny)určila blízké erozní báze Jestřebské

kotliny, proniky neovulkanických těles a tektonické zdvihy hrásti Maršovického vrchu, kde

vystupují na povrch staropaleozoické fylity a keratofyry, zčásti zakryté cenomanskými

pískovci a spodnoturonskými slínovci a jílovci. Území na středoturonských pískovcích se

vyznačuje silným erozním rozčleněním suchými kaňonovitými až neckovitými údolími

(roklemi) se skalními stěnami a výklenky. Povrch meziúdolních hřbetů a plošin se sklání od

západu k východu (ze 370-400 m na 290-320 m). Reliéf oživují rozsáhlé neovulkanické suky

(znělcový Maršovický vrch 515 m, čedičové elevace Šedina 473 m, Strážný vrch 455 m, Holý

vrch 428 m, Skalecký vrch 382 m), místy s pískovcovým obalem (ve středních a dolních

3. Neovulkanické suky Maršovického vrchu (515 m), Berkovského vrchu (480 m) a Šediny

(473 m) (foto J. Sládek).

19

částech svahů (se strukturními stupni, několika úrovněmi skalních stěn a svahovými rýhami

až kaňonky (Šedina, Strážný vrch). Od převládajícího pískovcového území se typologicky liší

rozsáhlý asymetrický hřbet Maršovického vrchu na krystaliniku s táhlými severními svahy na

slínovcích. Výškové rozpětí 252 m (515 - 263 m) odpovídá vrchovině s menším výškovým

rozpětím.

Žďárská pahorkatina

Zaujímá úzký pruh území směru severozápad-jihovýchod (mezi Vrchovany a

Bezdědicemi) při tachovské části Jestřebské kotliny s přechodným typem reliéfu. K Jestřebské

kotlině spadá nízkým, přímočarým strukturním svahem. Člení se na 3 části.

Korecká část na severozápadě (většinou v povodí nejhořejší Liběchovky) je

charakterizována reliéfem nevelkých plošin a meziúdolních hřbetů a středně hlubokých

kaňonovitých až neckovitých údolí se skalními stěnami. Nápadnými dominantami jsou

čedičové kuželovité suky Berkovský vrch (480 m) a Korecký vrch (469 m) s úpatními

kryopedimenty. Výškové rozpětí činí 199 m (469 - 270 m); jde tedy o pahorkatinu s větší

výškovou členitostí.

Lucká část uprostřed Žďárské pahorkatiny má monotónnější reliéf s plošinami, mírnými

svahy, nevýraznými suky a asymetrickými suchými údolími, směřujícími k Jestřebské kotlině.

Výškové rozpětí území 70 m (350 - 280 m)charakterizuje pahorkatinu s menší výškovou

členitostí.

Bezdědická část na jihovýchodě Ždárské pahorkatiny zabírá nejhořejší povodí Skalského

potoka s výraznými suchými kaňonovitými údolími stromovité sítě, hlubokými 30-60 m. Na

souvislých skalních stěnách jsou četné výklenky. Meziúdolní hřbety s plošinami se mírně

sklánějí od západu k východu (ze 350-400 m na 320-330 m) a plynule přecházejí do nižšího

povrchu Jizerské tabule s nepoměrně řidší údolní síti. Výškové rozpětí 135 m (400 - 265 m) je

příznačné pro pahorkatinu s větší výškovou členitostí.

Lomská pahorkatina

Zaujímá okrajové území na jihozápadě Polomených hor na pravém břehu Liběchovky

mezi údolím Obrockého potoka u Sukorad a údolím Labe mezi Liběchovem a Štětím.

Vzhledem k faciólní změně hornin (pískovce - slínovce) jde o přechodné území k Ústecké

pahorkatině, od níž se liší větší nadmořskou výškou a místy tvary na pískovcích. Výšková

poloha stupňoviny rozsáhlých strukturně denudačních plošin umožnila vyčlenit dvě části.

20

Strachalská část na severu a uprostřed Lomské pahorkatiny mé výše položený plošinný

reliéf, který stupňovitě klesá směrem k jihu, a to z 355 m (Lom) na 270-280 m. Vcelku

jednotvárný reliéf zpestřují drobné vulkanické suky Újezdského Špičáku (348 m) u

Bylochova a Špičáku (281 m) u Stračí a zejména výrazné neckovité údolí i zářezy tvaru V při

Liběchovce (místy se skalními stěnami). Na severozápadě jednotky se objevují rozevřenější a

mělčí údolí a četné erozní rýhy a strže na slínovcích (v povodí Obrockého potoka). Výškové

rozpětí 170 m určuje reliéf pahorkatiny s větší výškovou členitostí.

Ješovická část na pravém břehu Labe jihozápadně od Tupadel je charakterizována

povrchem rozsáhlých strukturně denudačních plošin, který je nepatrně porušen erozí, na

slínovcích, klesajících stupňovitě k Labi. Nejvyšší úroveň (v 225-235 m) představuje

staropleistocenní kryopediment s ústupovou stěnou na severu a s četnými svědeckými

skalkami, vysokými 10 až 15 m. Plošinu místy kryjí nízké hřbítky přesypů navátých písků.

Výškové rozpětí 90 m (250 - 160 m) charakterizuje pahorkatinu s menší výškovou členitostí.

Blíževedelská pahorkatina

Byla vyčleněna na severozápadě Polomených hor mezi Úštěckou kotlinou a údolím

Obrockého potoka u Sukorad. Protože se na značných plochách uplatňují slínovce (zejména

na jihu a jihozápadě), jde místy o přechodný reliéf k Úštěcké pahorkatině. Člení se na 3 části,

z nichž se na území CHKO nachází jen převážné území ronovské části.

Ronovská část na severu je charakterizována erozí málo porušeným reliéfem

rozvodních plošin, navazujících na výrazný čedičový kužel Ronova (553 m) s rozsáhlým

úpatním slínovcovým podstavcem postiženým sesuvy. Výškové rozpětí území činí 243 m

(553 - 310 m, bez Ronova jen 86 m), ale převládající území tvoří pahorkatinu s menší

výškovou členitosti.

Rašovická část na východě od Úštěcké kotliny představuje značně rozčleněné

pískovcové území v povodí Úštěckého potoka s hlubokými (50-80 m) a poměrně rozevřenými

údolími převážně ve tvaru U a V. Povrch nepříliš rozsáhlých, značně destruovaných plošin a

zvlněných meziúdolních

21

4. Rozsedliny oddělující pískovcové bloky a věže - zřícenina hradu Hrádek (Helfenburk)

u Úštěku (foto B. Balatka)

22

hřbetů leží ve 350-400 m. Z drobných neovulkanických těles se tvarově uplatňuje čedičový

suk Ostrého vrchu (380 m). Na svazích hlavních údolí (zejména Hrádeckého potoka a

poboček) vystupují pískovcové stěny, kvádrovité bloky a věže, místy postižené gravitačními

svahovými pohyby. K Úštěcké kotlině spadá povrch vysokým rozčleněným strukturním

svahem na zlomové linii. Územím jednotky protéká Úštěcký potok v neckovitém až

kaňonovitém údolí antecedentního rázu. Výškové rozpětí 195 m (403 - 208 m) charakterizuje

pahorkatinu s větší výškovou členitosti.

Sukoradská část na jihovýchodě Blíževedelské pahorkatiny, převážně v povodí

Obrockého potoka, vytváří erozně denudační reliéf plošin a mírně ukloněných svahů převážně

v 300-340 m, zvedající se směrem k severozápadu. Povrch rozčleňují úpady, asymetrické

údolí a četné erozní rýhy. Vzhledem k převládajícím slínovcovým horninám se toto území

rázem reliéfu blíží Úštěcké pahorkatině, od níž se liší především orograficky. Výškové rozpětí

150 m (350 - 200 m) je příznačné pro pahorkatinu s větší výškovou členitostí.

JIZERSKÁ TABULE

Jihovýchodní a zčásti jižní okrajové části CHKO zabíhají (většinou kvůli průběhu hranice

po komunikacích) na území obou geomorfologických podcelků Jizerské tabule -

Středojizerské i Dolnojizerské tabule.

Středojizerská tabule

Ze dvou okrsků - Bělské tabule a Skalské tabule - se na území CHKO regionálně

uplatňuje Skalská tabule.

Skalská tabule

Vytváří homogenní reliéf rozsáhlých, strukturně denudačních plošin (se sprašovými

pokryvy), plynule klesajících od severozápadu k jihovýchodu (z 320-350 m na 250-260 m) a

rozčleněných nepříliš hustou sítí převážně suchých údolí neckovitého tvaru, popřípadě s

příčným profilem tvaru V a v horních úsecích na severozápadě se skalními stěnami (pouze v

povodí Košáteckého potoka). Při styku s Polomenými horami se litologicky uplatňují

kvádrové pískovce, přecházející směrem k jihovýchodu do vápnitých pískovců. K území

CHKO patří jen úzký pruh reliéfu podokrsku Vrátenské tabule při rozvodí mezi Pšovkou a

Košáteckým potokem mezi Nosálovem a Nebužely.

23

Dolnojizerská tabule

Je zastoupena jen nejzápadnějším okrskem - Košáteckou tabuli.

Košátecká tabule

Zabíhá na území CHKO severní okrajovou částí podokrsku Řepínské tabule, rozčleněné

výrazným kaňonovitým údolím Pšovky a postranními rýhami, kde jsou výrazné skalní stěny.

Povrch strukturně denudačních plošin zde leží ve 250 až 300 m.

VÝVOJ NEJHOŘEJŠÍCH ÚSEKŮ SUCHÝCH ÚDOLÍ

Výskyt různě odolných poloh ve svrchnokřídových souvrstvích a velký výškový rozdíl

mezi místní erozní bází a začátky údolních zářezů jsou podmínkami pro specifický vývoj

údolních tvarů na území kvádrových pískovců Polomených hor. Z tohoto vývoje lze stanovit

zákonitosti, které se uplatňují zvláště v nejhořejších úsecích suchých údolí, kde se střídají

polohy svrchnokřídových souvrství s různými litologickými vlastnostmi, a to nejvýrazněji v

okrajových oblastech reliéfu kvádrových pískovců.

Vývoj těchto nejhořejších údolních úseků probíhá epizodicky skokem, tj. prakticky jen v

obdobích intenzivních přívalových dešťů nebo při prudkém tání sněhové pokrývky, v

závislosti na plošném rozsahu a rázu sběrných oblastí (úpadů). Erozní činnost tedy působí

nerovnoměrně. Litologické rozdíly jednotlivých svrchnokřídových souvrství (střídání poloh

křemitých, vápnitých a slínitých pískovců až písčitých slínovců) se projevují vznikem různě

vysokých skalních stupňů (až 20 m), které podléhají v dalším vývoji postupné destrukci.

Tento erozní vývoj nejhořejších údolních úseků probíhá poměrně rychle a dokládá

současně probíhající geomorfologické procesy. Epizodické zahlubování těchto údolních částí

potvrzují zbytky starých údolních den, která tvoří úzké skalní terasy pod skalními stupni,

lemující mladší erozní zářez.

Selektivně probíhající erozní procesy v nejhořejších údolních úsecích určují svérázný

vývoj údolních tvarů v pískovcových oblastech a přispívají k vytvoření husté údolní sítě, a

tím k intenzivnímu rozčlenění reliéfu. Při boční i hloubkové erozi se uplatňuje závislost na

směrech puklin, která je tím větší, čím pokročilejšího stadia vývoje bylo dosaženo. Závislost

vývoje údolí na litologickém složeni je zde velmi těsné na rozdíl od poměrů v jiných

24

oblastech, budovaných např. krystalickými nebo granitoidními horninami, kde vývoj

vedlejších údolí odráží bezprostředněji vývoj údolí hlavního.

Podrobné studium nejhořejších údolních úseků v oblasti Polomených hor umožnilo

rozlišení několika geneticky odlišných částí údolí. Nejhořejší část údolí tvoří zpravidla

úvalovitý úpad, začínající v strukturně denudačních plošinách nebo mírně ukloněných

denudačních svazích. Druhá část údolí má ráz strže, která odspodu proniká do úpadu. V jejím

dnu se objevuje již pískovcové podloží, takže se v podélném profilu vyskytují místy malé

ohyby ve sklonu. Tato část údolí konči zpravidla skalním stupněm, jehož výška závisí na

mocnosti odolnější vrstvy pískovců (až přes 10 m). Pod skalním stupněm ve třetí části údolí

se vyvíjí hluboce zaříznuté soutěska s velkým sklonem a vhodnými podmínkami pro vznik

evorzních tvarů ve dnu i stěnách. Při vývoji soutěsky se již uplatňuje průběh puklin v pískovci

nebo (vzácněji) soutěska probíhá nezávisle na puklinách a je zahloubena do kompaktní

horniny. Další, čtvrtá část údolí má přechodný erozně akumulační charakter a představuje

postupně se rozšiřující kaňonovité údolí s malými stupni ve sklonu dna, kde se uplatňuje

současná zpětná eroze. Tato část pak plynule přechází do poslední, páté části údolí, vyvinuté

dokonale jen u větších údolí jako typický kaňon, zpravidla s několika patry pískovcových

skalních stěn (nebo i měst) a s výrazně vyvinutou údolní nivou tvořenou písčitými a hlinitými

sedimenty, dosahujícími často značných mocností.

Vyrovnaný sklon dna má jen první a páté část údolí, v ostatních částech se víceméně

uplatňuje eroze, jejíž činností vznikají v litologicky odlišných souvrstvích nápadné ohyby a

lomy ve sklonu dna. Uvedené schéma vývoje údolí se nemusí uplatnit všude. U některých

údolí nejsou některé popsané části zastoupeny. Závisí to vždy na litologickém rázu pískovců a

na délce údolí.

Klasicky vyvinuté údolní tvary popsaného typu se nalézají v jihovýchodní části

Polomených hor mezi Kokořínem a Mšenem v kvádrových pískovcích středního turonu. Levé

údolní pobočky Pšovky (Kokořínského dolu) se zde na východě postupně zařezávají do

rozsáhlé a celistvé tabule, tvořící rozvodí proti Košáteckému potoku, jehož povodí je již

převážně na území Jizerské tabule. Strukturně denudační plošiny na tomto rozvodí, kryté

souvislou vrstvou spraše, nacházejí se ve výši 380-400 m, tj. asi 150 m nad údolní nivou

Pšovky, a jsou zřejmě mladotřetihorního stáří.

Nejtypičtější vývoj údolí v této části Polomených hor ukazuje Kaninský důl, dlouhý 4,1

km a začínající dvěma větvemi jihozápadně od Mšena; zprava do něho ústí údolí Sedleckého

dolu (Kočičina), dlouhého 1,6 km a začínajícího západně od Sedlce. U obou větví začátku

25

Kaninského dolu (Vrbodol se vytvořily výrazné, asi 10 m vysoké skalní stupně, založené na

poloze vápnitého pískovce a fungující v době vodních přívalů nebo prudkého tání aněhu jako

vodopády, pod nimiž vznikly rozsáhlé obří kotle. Úsek pod vodopádem ve východní větvi je

pozoruhodný tím, že soutěska je tu zahloubena do odolnějšího celistvého a nerozpukaného

křemitého pískovce a vyvinuly se v ní četné evorzní tvary - obří hrnce a boční výmoly

značných rozměrů (až 2 m v průměru a 1 m hluboké). Vyskytují se až 5 m nade dnem

soutěsky, což dokládá rychle postupující prohlubování stupňovitého dna soutěsky. Podobný

vývoj údolí probíhá i v Sedleckém dole a zvláště dobře je sledovatelný u několika krátkých

poboček Kaninského i Sedleckého dolu, u nichž je nejlépe patrná závislost jejich průběhu na

směrech puklin.

Podobný vývoj mají některé další údolí na jihu Polomených hor. Pozoruhodné je zejména

údolí severovýchodně od Harasova, ústící do Kokořínského dolu jihojihovýchodně od

hájovny Černínov, dlouhé 390 m. Má 8 skalních stupňů, zpravidla na polohách vápnitého,

kaolinického nebo křemitého pískovce, a několik evorzních tvarů (kotlů, hrnců, výmolů( a

jeskyňkou na nejdolejším úseku, vzniklou rozšířením výklenku pod horní hranou skelního

stupně a hlubokou proti sklonu dna údolí 6,6 m, širokou 5,9 m a vysokou 2,3 m. Podobné

mezoformy a mikroformy údolního vývoje lze pozorovat v údolí ústícím do Kokořínského

dolu jihozápadně odtud a v horních větvích údolí ústícího do tohoto dolu u hájovny Černínov

a dlouhého celkem 1175 m.

Další doklady tohoto údolního vývoje v oblasti kvádrových pískovců této části

Polomených hor poskytují některé krotké pobočky Truskavenského, Sitenského a Vidimského

dolu a údolí v horním, povodí Pšovky západně od Blatců. Údolí ústící zleva do Sitenského

dolu východně od Sitného má 4 výrazné skalní stupně, vysoké 6-15 m a typicky vyvinuté

evorzní tvary ve dnu i stěnách průměru až 2 m a hloubky až 1,3 mu Velmi dobře vyvinuté

evorzní tvary (obří hrnce průměru i hloubky až 2 m) vznikly na několika krátkých pobočkách

obou větví Vidimského dolu jihozápadně a jižně od Horní Vidimi. V krátkém dole

jihozápadně od Horní Vidimi je několik skalních stupňů, z nichž vyniká asi 30 m vysoký

stupeň proříznutý úzkou erozní rýhou s četnými evorzními tvary.

V horních částech stržových úseků pod úpady se často vyskytuje zřetelná svahová i

výšková asymetrie s příkřejšími levými údolními svahy, exponovanými k západu až severu,

která byla způsobena zatlačováním údolí akumulacemi spraší, popřípadě i sklonem

svrchnokřídových vrstev. Nejtypičtějším příkladem přizpůsobování údolního půdorysu

26

směrům puklin je levé pobočka Vidimského dolu severovýchodně od Tupadel, které mé 6

výrazných ohybů v pravých až ostrých úhlech.

5. Suché údolí se skalními stupni ve dně v levém svahu Kokořínského dolu u hájovny

Černínov (foto B. Balatka).

27

TVARY ZVĚTRÁVÁNÍ A ODNOSU PISKOVCŮ

PÍSKOVCOVÁ SKALNÍ MĚSTA

Na území Polomených hor nebyly většinou vhodné podmínky pro vznik skalních měst ve

vývoji, jak jej známe z jiných pískovcových oblastí české křídové pánve. Nepříznivě se zde

projevuje poměrná orografická homogenita území, chybějící vysoko položené tabulové

plošiny a velké mocnost pískovců, takže se téměř nevyskytuje proříznutí jejich souvrství na

slínovcové podloží. Malá tektonické porušenost území, poměrně řídká soustava většinou

sevřených puklin a omezené procesy gravitačních svahových pohybů pískovcových bloků

byly dalšími limitujícími faktory vývoje skalních měst. Proto v Polomených horách převládají

údolní skalní formy (většinou skalní stěny), které nelze klasifikovat jako skalní města. Přesto

se na četných místech setkáváme s prostorovým uspořádáním pískovcových bloků a věží

(často v několika výškových úrovních), které můžeme označit jako skalní města. Vznikla při

okrajích vysoko položených plošin, hřbetů, v širokých údolních zářezech, popřípadě v

místech většího erozního rozčlenění. Až na nepatrné výjimky zde nevznikla pokročilé

destrukce meziúdolních částí reliéfu na formy tzv. plošinného skalního města. Převážně jde o

typ okrajového svahového skalního města, charakterizovaného nevelkým plošným rozsahem a

poměrně nízkými skalními tvary.

V Kokořínské vrchovině se setkáváme s drobnými skalními městy ve značně

rozčleněných částech území a v širokých údolních závěrech (v pobočkách Kokořínského dolu

v okolí Klučova, v postranních údolích Planého dolu mezi Vojtěchovem a Střezivojicemi, v

Truskavenekém dole v okolí Šemanovic, v okolí Vidimi, Havraní skály u Dražejova aj.). Při

jejich vývoji se místy uplatnily drobné svahové pohyby pískovcových bloků (poklesy o 2-5

m). V jihovýchodních částech území (v okolí Klučová a Střezivojic) omezují kvádrovité

bloky (méně věže) subvertikální i nepravidelně zprohýbané pukliny převládajících směrů 10-

30°, 60-90°, 110-120° a 140-175°. V embryonálním skalním městě jihozápadně od Tubože v

horní části široké postranní deprese v levém svahu dolu, začínajícího u Střezivojic, vznikly

skalní věže, vysoké 20-30 m; rozšířené pukliny směru 105° a 175° pronikají několik desítek

metrů do plošiny a oddělují zárodečné formy rozsáhlých bloků. Podobný vývoj lze sledovat i

na jiných místech při údolních hranách, např. při údolí Liběchovky u Tupadel, v levém svahu

Vojtěšského dolu jihovýchodně od Šemanovic a jinde.

K nejlépe vyvinutým výskytům svahového skalního města patří západní okraje vysoko

položené strukturní plošiny Rač (395 m) východně od Bukovce. Vznik skalních tvarů

28

podmínil velký výškový rozdíl (145 m) mezi hranou plošiny a blízkým údolním dnem

Liběchovky. Vytvořily se zde tři stupně skalních stěn, lemujících rozsáhlé cirkovité závěry

svahových depresí. Nejvýraznější svrchní patro vzniklo destrukcí hrany strukturní plošiny

vyztužené polohou odolného železitého pískovce až slepence. Skalní stěny s převisy, věže a

sloupy se zárodečnými tvary pokliček dosahují relativních výšek 20-35 m a jsou často

omezeny nepravidelnými puklinami převládajících směrů 10-25°, 55-75°,

6. Skalní město u zříceniny Pustého zámku u Bukovce (fotoB.Balatka)

29

110-130° a 155-170°. Mezi střední úroveň skalních stěn, vysokou 15-20 m, a svrchní patro se

vkládá úzký pruh ústupové plošinky až mírného svahu. Na snížených hřbetových výběžcích k

západu se pískovcové hmoty středního patra rozpadly na mohutné kvádrovité bloky a věže,

oddělené rozsedlinami a kaňonky (Pustý zámek). Půdorys skalních tvarů mé většinou rozměry

3 x 6 m, místy až 5 x 10 m. Pravidelné subvertikální pukliny mají převládající směry 50-60°,

115-120° a 140-150°. V úrovni povrchu skalního města u Pustého zemku pokračuje k

východu na svahu pod svrchním patrem zřetelné strukturní terasa (široká 50-70 m),

rozčleněné puklinami na bloky s náznaky vývoje okrajového skalního města s odsedáním

bloků podél rozsedlin a místy s nepatrnými náznaky sufózních procesů (nevýrazné mělké

deprese na puklinách). Nejméně výrazné spodní patro tvoří destruovaná pískovcová stěna,

vysoká kolem 10 m.

Menší tvary skalních měst (ve dvou úrovních) se vytvořily déle na svazích Velkého

Beškovského kopce (474 m) a Vysokého vrchu (427 m) i Ostrého kopce na severovýchodě

Kokořínské vrchoviny. Pískovcové sloupy a věže na západním a jižním svahu Ostrého kopce

jsou omezeny puklinami směru 105° a 180°.

Ve Vlhošťské pahorkatině, druhé nejvýznamnější jednotce Polomených hor, jsou drobné

skalní města na několika místech v nejvýše položené kostelecké části. Na severním

strukturním svahu k Jestřebské kotlině vznikla východně od Stranného malé skupina skalních

sloupů, pyramid, homoli a věží, vysokých 20-40 m (Bročky).

Skalní město (rozměrů 100 x 250 m) v počátečních stupních vývoje rozčleňuje

vrcholovou část izolované pískovcové elevace Stříbrného vrchu (442 m)jihovýchodně od

Hvězdy. Vrcholová plošina je rozčleněna zejména na západě rozšířenými puklinami směrů

20-25°, 50-60°, 110-125° a 140-160° na rozsáhlé kvádrovité bloky (rozměrů až 6 x 10 m),

vysoké 15-20 m, s vyklenutým ohlazeným povrchem modelovaným ronem. Na polohách

měkčího jemnozrnnějšího pískovce vznikly v okrajových stěnách rozsáhlé výklenky a

převisy. Na okrajových svazích vrchu vystupuje spodní patro s menšími kvádrovitými bloky

(rozměrů 2x8 m, 5x6m apod.), vysokými 10-15 m a omezenými puklinami směrů 15-30° , 60-

75°, 125-130° a 140-175°. Obě skalní úrovně odděluje úzká ústupová strukturní plošinka.

Tři výrazné stupně skalních stěn vystupují na jihozápadním svahu znělcové kupy

Vlhoště (614 m). Obě nižší úrovně odpovídají dvěma patrům na blízkém Stříbrném vrchu.

Často zprohýbané pukliny směrů 5-20° a 90 - 110° omezují rozsáhlé kvádry, jejichž svrchní

části byly srážkovou vodou seříznuty do šikmých ploch s výraznými pseudoškrapy. Celkové

výška skalních stěn na jihozápadním svahu Vlhoště dosahuje 70-80 m. Menší skalní formy s

30

pseudoškrapy jsou i na svazích hřbetu při jihovýchodním úpatí Vlhoště. Sousední Malý

Vlhošť (440 m)je charakteristický ohlazenými skalními tvary (tzv. sloní skály).

Drobné seskupení typu skalních měst se nachází v okolí pískovcového hřbetu Husy (449

m). Na svazích elevací a přilehlých údolí vystupují až 3 patra stěn, oddělené úzkými skalními

terasami. Do střední úrovně se místy zahlubují výrazné cirkovité skalní závěry s náznaky

sufóze.

Jižně od Kostelce (433 m) se vyvinulo embryonální skalní město - snížený meziúdolní

hřbet rozčleňují rozšířené pukliny směru 45° a 125° na rozsáhlé kvádry, místy s náznaky

sufózních tvarů. Rovněž v okolí se ojediněle nacházejí mělké bezodtoké deprese;

nejvýraznější slepá balkovitá sníženina (dlouhá 60 m a hluboká 2-3 m) připomíná rýhový

závrt.

7. Pohled od Stříbrného vrchu na znělcovou kupu Vlhoště (614 m) s několika patry

pískovcových skalních stěn na jihozápadním svahu (foto J. Sládek).

31

Hřbetové skalní město rozčleňuje sníženou část úzkého asymetrického meziúdolního hřbetu

(427 m) jihovýchodně od Koňského vrchu (430 m). Rozsáhlé kvádrovité bloky s vyklenutými

svrchními částmi vytvářejí 3 úrovně (nejvýraznější je střední) a jsou omezeny puklinami

převládajících směrů 20-25°, 40°, 70-80°, 115-135° a 165-170°. Skalní povrch je místy

detailně modelován pseudoškrapy a drobnými kuželovitými vyvýšeninami na železitých

inkrustacích.

Tři patra skalních stěn lemují zejména západní a jižní svahy pískovcových vrchů Číř (422

m) a Čáp (387 m).

Na území Dubské pahorkatiny vznikly četné pískovcové věže, vysoké 20-30 m zejména

na vyšším pravém svahu asymetrického kaňonu mezi Loubím a Kozlím Rohem (zvláště v

okolí Sušice). Kvádrovité věže a rozsáhlé bloky lemují též svahy kaňonu Dolského potoka. V

soutokovém úhlu potoků u Dolského Mlýna se úzký hřbet rozpadá na kvádrovité bloky (na

puklinách 20-30° a 90-100°) s projevy gravitačního odsedání (Chudý hrádek).

V Maršovické vrchovině vycházejí nápadné pískovcové stupně (2-3 m) s rozsáhlými

bloky, vzácněji věžemi, na západním svahu Šediny (473 m). Tyto stupně se udržely diky

odolnější prokřemeněné hornině a řídké soustavě puklin sledujících vrstevnice. Převládají

pukliny směrů 0-5°, 40-45°, 70-90° a 100-115°. Šikmý skalní povrch je modelován

zřetelnými pseudoškrapy. Do severního svahu Šediny e 5 drobnými pískovcovými stupni se

zahlubují svahové deprese a rýhy, přecházející postupně ve výrazné kaňony se skalními

stěnami a výklenky; ve více rozčleněných částech území se místy objevují náznaky vývoje

skalních měst.

Na území Lomské pahorkatiny se zvedají izolované svědecké skály a skalnaté hřbítky,

vysoké 10-15 m, nad povrch strukturně denudační slínovcové plošiny jihozápadně od

Tupadel. Některé z nich byly umělecky upraveny sochařem Václavem Levým. Představují

zbytky původně vyššího povrchu, zachovaného severně odtud. Rozsáhlý zarovnaný povrch v

okolí skalek končí na severu při úpatí celistvé pískovcové ústupové stěny.

SKALNÍ HŘIBY A POKLIČKY

Skalní hřiby, představující specifickou formu selektivního zvětrávání pískovců

Polomených hor, významně zpestřují reliéf této oblasti. Za svůj vznik v geomorfologicky

exponovaných polohách při hranách plošin nebo hřbetů, popřípadě v horních částech údolních

svahů, vděčí přítomnosti poloh odolnějších železitých pískovců až slepenců, které vytvářejí

širší vrcholovou desku (klobouk), kdežto spodní část skalního sloupu (noha) bývá často

32

zřetelně zúžena. Zejména horninové polohy bezprostředně pod kloboukem bývají vlivem

odlišných mikroklimatických poměrů značně nesoudržné až drolivé. Lze sledovat jednotlivé

etapy vývoje těchto skalních pyramid - od málo porušené subhorizontální strukturní skalní

plošiny (skalní terasy) přes postupné rozšiřováni puklin až trhlin, vznik jednostranných

výklenků a převisů v dosud neoddělených formách až po izolované věže různých tvarů a

velikostí. Tyto formy připomínají spíše muchomůrky, čímž se liší od skalních hřibů

Broumovských stěn, majících zaoblené, masivnější hlavy na tvrdších křemitých pískovcových

partiích.

8. Sedm chlebů - pískovcová skála západně od Tupadel (foto J. Sládek).

33

Kromě známých typických pokliček v Kokořínské vrchovině se na území Polomených

hor ojediněle vyskytují méně dokonalé tvary na nepravidelných železitých inkrustacích,

netvořících subhorizontální deskovité polohy. Vznikají tak palicovité nebo kyjovité formy.

Nejvýznamnější lokalitou pokliček je pravý svah nejdolejšího úseku kaňonovitého údolí

Močidla jihozápadně od Vojtěchova. Vznikly na souvislé poloze železitých pískovců až

slepenců tloušťky kolem 1 m, pokračující i na levý svah údolí Pšovky. Tato vrstva, sklánějící

se pod úhlem 3-5° k jihu, leží v nadmořské výšce 295 m, tj. 55 m nad

9. Had - výtvor sochaře Václava Levého na pískovcové skále západně od Tupadel (foto J.

Sládek)

34

povrchem údolní nivy Pšovky. V údolí Močidel vystupuje v horní části hlavního, tj.

středního patra skalních stěn a vytváří v příkrém pravém svahu zřetelnou úzkou strukturní

skalní plošinu. Na protějším, levém svahu vznikly méně dokonalé formy pískovcových

sloupů.

Nejlépe vyvinuté pokličky vznikly v úhlu mezi údolími Pšovky a Močidel a směrem proti

sklonu dna postranního údolí se jejich výraznost postupně zmenšuje. Celkem lze zde v úseku

dlouhém asi 500 m rozlišit kolem 15 forem, a to od dokonalých izolovaných pyramid až po

tvary zčásti souvisící se strukturní plošinou. Vzhledem k velmi exponované poloze na strmém

svahu lze místy pozorovat značnou destrukci forem až odsedání, popřípadě gravitační pohyby

okrajových bloků.

Dva dokonalé tvary vznikly v geomorfologicky nejpříhodnější poloze v nároží údolních

svahů Pšovky a Močidel. Nejvysunutější poklička mé klobouk rozměrů 6 x 5 m, tlustý 1-1,5

m, který o 1-2 m přečnívá zúžené místo nohy, u jejíhož úpatí jsou destruované zbytky

někdejších pokliček. Výška celého sloupu s pokličkou činí 12 m. Druhé (přístupné) poklička

ve východním sousedství mé klobouk nepravidelného elipsovitého půdorysu rozměrů 11,2 x

3,6 m s drobnými povrchovými nerovnostmi, který je tlustý 0,4-0,9 m a je tvořen železitým

slepencem tmavě rezavohnědé až tmavě červenohnědé barvy; přečnívá zúžené místo nohy o

0,4-1,5 m. Sloup s touto pokličkou dosahuje výšky 15 m. Zúžené část nohy barevně

kontrastuje s kloboukem: nahoře je světle rezavohnědé až žlutohnědé (drolivý, rychle větrající

pískovec mocnosti asi 5 m), níže světle šedá (tvrdší, odolnější pískovec). Homolovitý

pískovcový sloup v jižním sousedství této pokličky představuje nohu někdejší pokličky. Další

tvary pokliček východně odtud, již v údolí Močidel, jsou vývojově méně pokročilé, s menšími

převisy (směrem do údolí), užšími nohami a nepravidelně omezenými deskami železitého

pískovce (často při trhlinách). Výjimkou je poklička vysoké 15-20 m (se skalním oknem),

ostatní tvary jsou nižší (5-10 m). Uplatňují se zde pukliny směrů 10-20° a 115-125°,

podřadněji 70-80°.

Méně výrazné tvary vznikly na pravém svahu údolí Pšovky a v dolním úseku postranního

dolu jihovýchodně od Jestřebic, naproti ústí Močidel (nad Cikánským pláckem), a to opět v

hlavním, tj. středním patře skalních stěn. Na podobné poloze železitého pískovce až slepence

se vytvořily úzké strukturní plošinky rozčleněné puklinami, déle sloupy, pyramidy až

izolované pokličky, vysoké až 15 m. Jde o značně destruované tvary s projevy gravitačního

odsedáni (zejména na strmém údolním svahu Pšovky). Z celkového počtu asi 15 tvarů

35

10. Zárodečné tvary pokliček nu pravém svahu údolí Pšovky naproti Močidlům (foto B.

Baletka).

36

(z nichž některé souvisí se strukturní plošinkou) lze klasifikovat 4-5 tvarů jako typické

pokličky. Nejdokonalejší poklička, vysoká 4-11 m, má klobouk rozměrů 6 x 6 m, tlustý 0,8-1

mas převisy hlubokými až 1,5 m; nejmenší průměr nohy je asi 3,5 m. Tyto formy jsou

omezeny puklinami převládajících směrů 10-20° a 60-70°.

Další výskyt pokliček se nachází na pravém svahu Vojtěšského dolu, 0,75 až 1 km nad

jeho vyústěním do údolí Pšovky ve Vojtěchově. Vznikly vývojem hrany výrazné strukturní

plošiny, založené na poloze železitých pískovců až slepenců, mocné 0,6-1,5 m a ukloněné pod

úhlem 5-7° k jihozápadu. Povrch plošiny leží 60 m nade dnem dolu. Tyto tvary lemují v

úseku dlouhém asi 300 m okraje širokých svahových depresi,, zasahujících do strukturní

plošiny. Při jejich vzniku se uplatnily nejen pukliny směrů 15-30°, 70-90°, 105-120° a 150-

170°, ale i nepravidelné trhliny jako výsledek menších gravitačních pohybů a odsedáni.

Rozšířené pukliny a trhliny pronikají místy i několik desítek metrů do plošiny a při okrajové

hraně omezuji sloupy a pyramidy různých tvarů a velikostí. Časté jsou římsy a převisy a

embryonální formy pokliček. Z 10 dobře vyvinutých tvarů, vysokých většinou 10-15 m,

vyniká dvojité poklička na východě lokality (poblíž skalní brány), vysoké 15-16 m, a

pozoruhodná poklička v západní části lokality, vysoká 18 m (pod ní pokračuje údolní stěna

vysoká 12 m), jejíž nepřístupná vrcholové část připomíná viklan s vrcholovou deskou, tlustou

až 0,5 m, ukloněnou pod úhlem 7° k jihu a spočívající na značně zúžené části nohy, mající

jinak tvar pyramidy.

Přestože jsou při západní hraně plošiny Rač velmi příznivé geomorfologické i litologické

podmínky (vysoké skalní stěny, souvislé poloha železitého pískovce až slepence), nevznikly

zde, až na některé výjimky, dokonalé formy pokliček. Příčinou toho je patrně malé četnost

puklin, homogennější tvrdší hornina a prakticky chybějící procesy blokových svahových

pohybů a odsedání, takže se zde okrajová plošina výrazněji nerozčlenila. Skalní pyramidy a

zárodečné tvary pokliček (s převisy) vznikly při ostré hraně skalní plošiny ve výši 370 m, tj. v

relativní výši 145 m nad údolní nivou Liběchovky u Bukovce, tj. ve svrchním patře skalních

stěn. Skalní sloupy s deskami z železitých pískovců a slepenců tloušťky 0,5-1 m mají ráz

pokliček jen místy (drobné, nepravidelné, většinou jednostranné převisy) a lemují rozsáhlé

závěry cirkovitých depresí. Dokonalejší tvary, vysoké 20-30 m, vznikly na severu (při žluté

turistické značce východně od Pustého zámku), v destruovaném výběžku uprostřed deprese

(rozsáhlá pyramida) a zčásti na jihu.

37

11. Poklička při hraně pravého svahu Vojtěšského dolu mezi Jestřábicemi a Vojtěchovým

(foto B. Balatka)

38

Výraznější poklička má klobouk rozměrů 2,8 x 2 m, tlustý 0,4 m, s nohou průměru 0,9 m

(vysokou 0,7 m); klobouk přečnívá nohu o 0,5-2 m. Při jejich vzniku se uplatnily pukliny,

většinou nepravidelné, často prohýbané, s převládajícími směry 5-10°, 55-65°, 80-90°, 155-

170°.

Ojedinělé embryonální formy pokliček se vytvořily na západním svahu vysoko položené

plošiny Na žluči (Bukový vrch 408 m) mezi Dobření a Vidimi. V horní části svahu, asi 5-10

m pod hranou plošiny, vzniklo několik sloupů, vysokých 7-9 m, s železitými inkrustacemi v

horních částech a s náznaky vývoje nedokonalých pokliček (drobné převisy). Vrcholovou

strukturní plošinu uchránila před denudaci poloha odolného železitého pískovce.

Ojedinělé pyramidy, věnčené polohami železitých inkrustací, lze pozorovat rovněž místy

v údolí Pšovky (mezi Harasovem a Kokořínským Dolem).

12. Husa (449 m) - hřibovitý pískovcový útvar podmíněný železitými inkrustacemi

jihovýchodně od Hvězdy (foto J. Sládek)

39

Méně dokonalé hřibovité formy se vzácně vyskytují i ve Vlhošťské pahorkatině, a to v

místech výskytů železitých inkrustací. Patři sem např. hřibovité vrcholové skála (jednostranný

hřib) na Huse (449 m) jižně od Vlhoště, dlouhá 3,7 m, široká 2 m a vysoké 1,7 m. Malé

kuželovité a hřibovité skalky, vysoké 1-1,5 m, se nacházejí v horní, části spodního patra

pískovcových stěn na meziúdolním hřbetu mezi Kostelcem (433 m) a Koňským vrchem (430

m).

TVARY ŽELEZITÝCH INKRUSTACÍ

Nejpozoruhodnějšími tvary zvětrávání kvádrových pískovců jsou tvary podmíněné

železitými polohami, které jsou na území Polomených hor ze všech našich pískovcových

oblastí vyvinuty nejtypičtěji a nejhojněji. Železité pískovce lépe odolávají rozrušování a

denudaci, a proto se často uplatňují v elevacích nebo na plošinách.

Vznik železitých poloh v pískovcích se vysvětluje hydrotermálními procesy souvisícími s

třetihorní vulkanickou činností (vyluhování železa podzemními vodami a vysrážení limonitu

na méně propustných nebo nepropustných polohách pískovců až slepenců). Tyto železité

polohy vytvářejí buď vodorovné lavice, nebo desky v určité výškové úrovni, často souvisle na

větší ploše, nebo nepravidelně probíhající, různě zprohýbané inkrustační vrstvy, dosahující

místy i větších mocností. V prvém případě vznikají skalní římsy, lišty, sloupy, pokličky a

hřiby, v druhém nejrozmanitější tvary železitých inkrustací (růžice, trubky, misky aj.).

Nejlépe jsou tyto tvary vyvinuty na Špičáku u Střezivojic a na Kamenném vrchu u Křenova.

Východně od Střezivojic při okraji kaňonovitého údolí se nachází Špičák (390 m), tvořící

nevelkou skalní elevaci, dlouhou 16 m, širokou 6 m a vysokou 9-13 m. Na svislých stěnách

lze pozorovat různě zprohýbané polohy a vrstvy, zbarvené červenohnědě, rezavě, černě a

tmavošedě, o tloušťce do 2 cm, které prostupují pískovec až drobnozrnný slepenec. Skalní

elevace má dva dílčí vrcholy na východě a západě, vysoké 3,5 a 2,5 m a je místy porušena

mrazovými trhlinami, které způsobily odsedání skalních bloků, zvláště na východní straně,

kde se oddělila část vysoká 5-6 m.

Východně od Křenová se zvedá Kamenný vrch (382 m), tvořící hřbet směru západ -

východ. V západní, skalnaté části, dlouhé 28 m, široké 7 m a vysoké až 12 m, tvoří železité

inkrustace různě zprohýbané vrstvičky, většinou 2-3 cm tlusté, zejména na jižní a západní

stěně. Vrcholové část skalního hřbetu je prostoupena železitými polohami a pukliny několika

systémů ji rozčleňují na řadu bloků, nacházejících se vlivem souvislé železité polohy při

povrchu zhruba ve stejné úrovni. Jeden blok (o rozměrech 1,8 x 1,7 x 1,5 m) se vychyluje při

40

mírném tlaku asi o 5 cm ze své ustálené polohy a představuje tak viklan. Na západním konci

hřbetu je několik pískovcových bloků a na severní i jižní straně úpatní balvanové haldy, což

spolu s četnými rozšířenými puklinami ve skalním hřbetu svědčí o intenzívním mrazovém

zvětrávání v pleistocénu.

Podobné tvary se vyskytují na Strážném vrchu (421 m) u Střezivojic, při okraji plošiny

Na žluči u Dobřeně, západně od Drnclíku, v okolí Močidel, na hřbetech jihozápadně od

Hvězdy (432 m), na Rači (395 m).

Při severním okraji Polomených hor mezi Vlhoštěm a Jestřebím vznikly tyto tvary na

pískovcových hřbetech, z nichž nejpozoruhodnější je hřbet jihovýchodně od Bořku (303 m),

kde lze pozorovat železité žlébky a trubky, většinou mírně ukloněné, jako produkt

selektivního vyvětrávání měkčích partií pískovců. Železité polohy probíhají celkově ve směru

západ-východ. Zajímavé skalní formy a železitými inkrustacemi byly zjištěny na Žižkově

vrchu (325 m), v okolí Dubovce (335 m), Rožce (338 m) a na Dlouhém hřebeni (351 m).

Tvary podmíněné železitými polohami a inkrustacemi se vyvinuly na jihozápadní straně

Vlhoště východně od Hvězdy; nejvýraznější z nich jsou skalní sloupy a pyramidy, chráněné

před rychlejší destrukcí tenkou zprohýbanou poklicí z železitého pískovce.

Husa (449 m) jihovýchodně od Hvězdy, vytváří pískovcový hřbet - suk - s

pozoruhodnými tvary selektivního zvětrávaní. Na tenkých železitých zprohýbaných

inkrustacích vznikly zde zvláštní drobné tvary, připomínající vzhledem gejzírové stalagmity,

vysoké až 1-2 m, s kráterovitě vyvětralou miskou uprostřed (na měkčím pískovci) hloubky až

40 cm. Průběh železitých poloh podmiňuje rozmanitost tvarů. Na vrcholu Husy vznikla

hřibovité skála (rozměrů 3,7 x 2 x 1,7 m), podmíněná železitými inkrustacemi.

Čáp (387 m), severozápadně od Pavliček, je izolovaná pískovcové skála (palice), vysoké

5 m a tlusté 2,5-3 m, v exponované poloze nad Komářím údolím, podmíněné rovněž

selektivním větráním a proniky železitých inkrustaci.

Tvary zvětrávání a odnosu, podmíněné železitými polohami a inkrustacemi (nízké věže,

sloupy, balvany a bloky), zpestřují strukturní reliéf Ostrého kopce a sousedního hřbetu

Panenského kamene jižně od Korců.

41

13. Pískovcový sloup s železitými inkrustacemi na západním svahu plošiny Rač u Bukovce

(foto B. Balatka)

42

VÝKLENKY A JESKYNĚ

K výrazným mezoformám kvádrových pískovců Polomených hor patří výklenky a

jeskyně jako produkty selektivního zvětrávání a odnosu. Nejvýraznější z nich se nacházejí v

okrajových částech na severu a severovýchodě, jinak jsou všeobecně rozšířeným jevem.

Kromě existence méně odolných poloh, jemnozrnnějších slínitých pískovců a příčných puklin

se při jejich vzniku uplatnilo též mrazové zvětrávání (odpadání lavic se stropů) a

geomorfologická pozice (výška výklenku nad údolním dnem), ovlivňující výrazně

mikroklimatické poměry, podmíněné do značné míry expozicí. Tyto tvary se vyskytují v

různých

14. Pískovcový sloup podmíněný zprohýbanou železitou polohou na jihozápadním svahu

Vlhoště (foto J. Sládek).

43

15. Čáp /387 m) - pískovcové palice podmíněné železitými inkrustacemi severozápadně od

Pavliček (foto J. Sládek).

44

výškových úrovních pískovcových stěn a jsou zřejmě pleistocenního stáří. Tvoří

charakteristický prvek reliéfu Polomených hor.

V pískovcovém hřbetu (422 m) mezi Dřevčicemi a Skalkou jižně od Vlhoště a Husy

vznikly na severovýchodní a jihozápadní straně tohoto hřbetu proti sobě dva velké výklenky -

Krápník a Tisícový kámen - vzdálené od sebe jen 60-70 m ve směru východoseverovýchod-

západojihozápad.

Krápník, otevřený k severovýchodu, s podélnou osou severozápad-jihovýchod, je dlouhý

47 m, hluboký 10,5 m, s výškou stropu 5 m (včetně převisu až 12 m). Stěna výklenku je

celistvé, puklinami téměř neporušené. Písčité dno výklenku ve výši 405 m se mírně sklání do

středu, kde jsou úlomky a balvany vzniklé zřícením části stropu. Při vstupu lze pozorovet

výrazný plochý osypový val z hlinitého písku, vysoký 1-1,5 m, vzniklý splachováním

zvětralého pískovce s povrchu nad výklenkem. Na zadní stěně výklenku je letopočet 1702;

výklenek sloužil za dočasný úkryt obyvatel blízkého okolí.

Tisícový kámen, otevřený k jihozápadu, s podélnou osou severoseverozápad-

jihojihovýchod, je dlouhý 32 m, hluboký 12,5 m a vysoký 7 m. Na rozdíl od Krápníku jsou

stěny a strop výklenku hladké, téměř bez voštin. V zadní stěně je několik rozšířených puklin

směru 50° a 90-105°. Dno výklenku ve výši 405 m se mírně zvedá k vnějšímu okraji, kde

vznikl malý osypový hlinitopísčitý val, vysoký asi 0,5 m. Za válek výklenek sloužil jako

úkryt skotu a ovcí z okolních obcí. Oba výklenky jsou v podobné geomorfologické poloze na

vrstvě méně odolného pískovce.

Jihojihozápadně od Hvězdy ve východním svahu hřbetu (432 m) se nachází výklenek,

exponovaný k severovýchodu, s podélnou osou severoseverozápad-jihojihovýchod, dlouhý 30

m a hluboký i vysoký 5 m. Strop je porušen příčnými puklinami směru 45-70°. Ploché písčité

dno ve výši 425 m je kryto místy pískovcovými balvany, mlety vystupují pískovcové lavice.

Od zadní stěny výklenku, ukloněné pod úhlem 40°, se oddělují pískovcové desky sledující

sklon stěny.

Jihozápadně od Korců severovýchodně od 0strého kopce vznikl při úpatí levé stěny

kaňonu výklenek, otevřený k severovýchodu, s podélnou osou severozápad-jihovýchod ,

dlouhý 30 m, hluboký 8 m a vysoký 7-8 m (včetně převisu 10-12 m). Zadní stěna i strop

výklenku jsou porušeny rozšířenými puklinami směru 10°. Dno ve výši 307 m (2 m nade

dnem kaňonu) je vcelku horizontální; místy je kryto hlinitým pískem, sutí a balvany, místy

vystupuje pískovcová lavice, vysoká 0,5 m.

45

V blízkém okolí tohoto výklenku je několik dalších výklenků. Nejzajímavější, dvojitý

výklenek, vznikl na pravé straně téhož kaňonu níže po sklonu dna. Je exponovaný k západu, s

podélnou osou severoseverozápad-jihojihovýchod a dosahuje délky 17 m, hloubky 5-6 m a

výšky 6,5 m (včetně výklenku v horní části 13 m). Dno ve výši 300 m (4 m nade dnem

kaňonu) má stupňovitě uspořádané pískovcové lavice a je značně skloněno k údolnímu dnu.

Při dně postranního kaňonu ústícího zleva asi 100 m jižně odtud vznikl úpatní výklenek

rázu bočního koryta, dlouhý přes 50 m a hluboký i vysoký 3-4 m.

Mezi Starými Splavy a Maršovicemi, západně od Starých Splavů a východně od

Maršovického vrchu, se nachází výklenek Útočiště (= Braniborská jeskyně), otevřený k

severu, s podélnou osou západ-východ. Vznikl při úpatí pískovcové stěny, je dlouhý 44 m,

hluboký 12 m e vysoký 6 m. Je založen na dvou lavicích odolnějšího pískovce, oddělených

méně odolnými polohami. Strop má dvě úrovně, vyšší tvoří dílčí výklenek, nižší, vyvinutý v

převážné části výklenku, má četné voštiny. Zadní stěna a strop mají nepravidelně lomený

průběh, místy ve směru puklin 85-105° a 15-30°. Vcelku je horizontální dno ve výši 355 m (7

m nad dnem kaňonu) kryto hlinitým piskem, při zadní stěně uprostřed vystupuje pískovcové

lavice široké 1-3 m a při východním okraji vznikl písčitý dejekčni kužel. Osypový val je

vysoký jen 0,5 m. Na stěně východní části výklenku je letopočet 1741, svědčící o jeho

využíváni jako úkrytu lidmi z okolí za válečných dob.

SKALNÍ BRÁNY A OKNA

Přestože jsou vyduté mezoformy zvětrávání a odnosu pískovců na území Polomených hor

celkově poměrně značně rozšířeny (platí to zejména o výklencích), nepatří skalní okna a

především brány k všeobecně se vyskytujícím formám. Je to způsobeno geomorfologickými 5

litologickými poměry skalních tvarů - většinou poměrně řídké síť puklin podmínila vývoj

rozsáhlých kvádrovitých bloků, věží a okrajových stěn větších rozměrů, v nichž nebyly

vhodné podmínky (vzhledem ke značné tloušťce skalní hmoty) ke vzniku perforací. Ani s

tvary blokových svahových pohybů se tu nesetkáváme ve větším množství, a proto se

nemohly až na výjimky vyvinout hojnější prostory na puklinách, popřípadě na trhlinách.

Kromě toho časté železité inkrustace limitovaly intenzitu zvětrávacích pochodů.

Skalní brány byly zjištěny ojediněle zejména v Kokořínské vrchovině. Menší brána

výklenkového typu se vyskytuje na úzkém výběžku kvádrovitého bloku v levé stěně dolu asi

80 m před jeho ústím zprava do Kokořínského dolu (v západní části rybníka v Harasově).

Brána, jejíž dno leží v úrovni údolního dna (223 m), je hluboká asi 2 m (ve směru 115°), a to

46

včetně výklenků. Při dně je tato brána široká 1,1 m a dosahuje výšky 1,9 m. Celkově má úzký,

vzhůru se zužující tvar. Vznikla patrně spojením dvou proti sobě se vyvíjejících úpatních

výklenků, na nichž jsou zřetelné stopy umělého rozšíření.

Nevelká brána výklenkového typu vznikla v úzkém okrajovém bloku v pravém svahu

dolu asi 60 m jihovýchodně od vyhlídky severně od Romanova u Mšena. Je hluboká 1,5 m

(ve směru 140°), široká na jihovýchodě 0,9 m, na severozápadě 1,4 m a dosahuje výšky 1,1-

1,4 m. Skalní dno, kryté na jihovýchodě pískem, se skláni pod úhlem až 35° k severozápadu a

leží 7-8 m nade dnem dolu. Brána se vytvořila vývojem výklenku na příčné puklině směru

140°.

Výklenková brána proniká skalkou (rozměrů 5 x 4 x 3 m) na jihozápadním svahu

Panenského hřebene asi 40G m jihojihozápadně od Koutu (411 m( jižně od Deštné. Vznikla

destrukcí tenké přepážky mezi dvěma výklenky rozměrů 3,8 (šířka) x 2,5 (hloubka) x 1,7

(výška) m (na jihozápadě) a 1,6 x 1,2 x 1,1 m(na východě). Brána je hluboká asi 0,4 m (ve

směru 85°), široká 1,4 m a vysoká 0,6 m. Skalní dno je kryto tenkou vrstvou písku; četný

srnčí trus ukazuje, že bývá útočištěm vysoké zvěře v době nepohody.

Nejlépe vyvinutá skalní brána se nachází v pravém svahu Vojtěšského dolu, asi 600 m

před jeho vyústěním do údolí Pšovky ve Vojtěchově. Vznikla v úzké kvádrovité skále (dlouhé

6 m, široké 1,7-2 m a vysoké 5-7 m) na hřbítku asi 100 m východně od známých pokliček.

Brána je hluboká 1,6 m (ve směru východ-západ), široká 2,4-3,9 m a vysoká 2,4-2,8 m. Skalní

dno je vyztuženo železitými inkrustacemi a leží asi 50 m nade dnem údolí. Geneticky jde o

výklenkovou bránu, vytvořenou na trhlině v geomorfologicky velmi výhodné poloze. Je

umístěna, podobně jako pokličky, ve středním, tj. hlavním patře skalních stěn.

Skalní brána výklenkového typu vznikla východně od Bukovce při západním okraji

plošiny Rač ve výši 365 m v pískovcovém bloku, dlouhém 8 m, širokém 4 m a vysokém až 6

m; na povrchu je deska ze železitého pískovce tlustá 0,6 m. Brána je hluboká 3 m, široká 3 m

(ve směru 30°) a vysoká 1,2 m, se

stropem tlustým. 2,5 m. V severovýchodním sousedství se nachází podobný blok, který je

dlouhý 13 m, široký 5 m, vysoký až 9 m a od předešlého bloku je oddělený příčnou puklinou

širokou 1,6 m. V něm se vyvíjí na příčné puklině (směru 120°) brána, která je hluboká 3 m,

široká 0,8 m, vysoká 0,5 m a má strop tlustý 1,5 m.

U skalní brány v pravém svahu Kokořínského dolu naproti ústí Kaninského dolu

(původně hluboké 3-5 m, široké 2,3-4,4 m a vysoké 1,4-1,8 m), kterou jsme popsali v roce

1963, se později zřítila východní stěna a tenký strop (tloušťky 0,5 m), jímž probíhala svislá

47

puklina směru 10°. Již v této době byla destruována jihozápadní část stropu. Přepážkou

směrem k údolí Pšovky pronikalo okno (o rozměrech 2,5 x 0,6 m). Z brány zbyl jen výklenek

při západní straně.

Uvedené brány nejsou přirozeně jediné na území Polomených hor. Uvádíme je jako

příklady pozoruhodných vydutých forem zvětrávání pískovců.

Skalní okna, lišící se od bran především svou visutou polohou v pískovcových blocích (a

tím většinou nepřístupné a neměřitelné(, jsou v Polomených horách hojnější. Platí to zejména

o území Kokořínské vrchoviny, kde se s nimi často setkáváme např. ve stěnách Kokořínského

dolu (východně a jihovýchodně od obce Kokořín), východně od Nedvězího.

16. Pískovcová skalní brána v pravém svahu Vojtěšského dolu mezi Vojtěchovem a

Jestřebicemi (foto B. Balatka)

48

Vyskytují se však i v dalších podokrscích Polomených hor, zejména ve Vlhošťské

pahorkatině (v okolí Husy, Koňského vrchu aj.). Pronikají zúženými částmi bloků a věží a

vznikly většinou vývojem různých drobných vhloubených tvarů (voštin, dutin i výklenků).

Místy jejich vznik podmínily pukliny nebo železité inkrustace (okna v hřibovitém skalním

útvaru na vrcholu Husy). Dosahují většinou malých rozměrů - od několika decimetrů až do 2-

3 m (např. v Kokořínském dole).

Skalní brány a okna jako specifické mezoformy selektivního zvětrávéní pískovců za

zvláštních mikroklimatických podmínek a při spolupráci eolické deflační činnosti významně

přispívají k detailní modelaci skalních tvarů, a tím i k pestrosti reliéfu Polomených hor.

PSEUDOŠKRAPY

Podle rázu horniny na jednotlivých lokalitách a v závislosti na geomorfologické poloze

vznikly na mnoha místech v Polomených horách i v blízkém okolí pseudoškrapy, a to v

podstatě dvou typů - žlábkové a obecné.

Žlábkové pseudoškrapy se vyvinuly na mírně až příkře ukloněných okrajích

pískovcových hřbetů a plošin i na ukloněném povrchu skalních stupňů. Tvoři víceméně

souvislé hřbítky, oddělené rýhami probíhajícími ve směru sklonu svahu a dosahujícími

hloubky 10-50 cm. Při postupující destrukci se mění v obecné pseudoškrapy, které se

vyznačují izolovanými hřbítky bez pravidelného seskupení.

Žlábkové škrapy, hluboké až 40 cm, vznikly na západní a jižní straně Vlhoště (614 m) v

pískovcových skalních patrech, na Huse (449 m), nad Martinskou stěnou spadající do

Komářího údolí, déle na Dlouhém hřebenu (351 m) západně od Jestřebí, jihovýchodně od

Koňského vrchu (430 m) a na západní straně Šediny (473 m), kde se vytvořily nápadné rýhy a

kuželovité vyvýšeniny,vysoké 10-50 cm.

Tyto mikroformy, které představují erozní tvary vzniklé činností srážkové vody stékající

organizovaně po ukloněném skalním povrchu nad subvertikálními stěnami, se vyskytují v

Polomených horách na mnoha dalších místech. Uvedené výskyty jsou typickými ukázkami

těchto pseudokrasových tvarů.

49

ZÁVĚR

Vývoj reliéfu Polomených hor určovala třetihorní a zvláště kvartérní selektivní denudace

a eroze ve svrchnokřídových horninách. Nejstarší - neogenní - reliéf se udržel v oblasti

nejvýše položených strukturně denudačních plošin. K vypreparování větších těles

neovulkanitů z pokrývky svrchnokřídových hornin došlo v hrubých rysech již během

mladších třetihor. Vývoj údolí a na nich závislých tvarů spadá hlavně do pleistocénu, kdy se

uplatnily periglaciální mrazové procesy.

17. Pseudoškrapové pole na Huse jihovýchodně od Hvězdy (foto J. Sládek)

50

Nejdynamičtějším prvkem reliéfu jsou údolí, jejichž vývoj probíhal v těsné závislosti na

vývoji údolí hlavních toků - Labe a Ploučnice. Hlavní údolí Polomených hor, založené v

neogénu, se vytvořila v dnešní podobě v podstatě již koncem středního pleistocénu, nejhořejší

části údolí a krátké pobočky se intenzívně vyvíjejí i v současnosti. V mladším pleistocénu

převládá v hlavních údolích sedimentace. Průběh tektonických linií a puklin se odráží v

pravoúhlé údolní síti.

Planačními procesy v pleistocénu vznikly nižší úrovně strukturně denudačních plošin, a

to často na údolních svazích. Tyto plošiny představuji kryoplanační plošiny a terasy vzniklé

ústupem vyšších pískovcových stěn a srázů.

Periglaciální mrazové procesy se uplatnily spolu s činnosti srážkové a tekoucí vody při

vývoji tvarů zvětrávání a odnosu hornin. Destrukce skalních tvarů je často výsledkem

gravitačních svahových pohybů okrajových bloků. Při jejich vývoji též probíhaly pochody

chemického zvětrávání a projevil se vliv různých mikroklimatických poměrů (zejména u

vydutých forem).

Polomené hory, jejichž přírodně nejcennější území je součástí CHKO Koko-řínsko,

zaujímají mezi pískovcovými oblastmi české křídové pánve význačné postavení pro svérázný

a neopakovatelný typ reliéfu.

S u m m a r y

In the first part of the article the geomorphological regionalization of the unit Polomené

hory (Hills) and its surrounding with a brief geomorphological characteristic of all subunits is

given. In the second part it is followed by the development of the uppermost reaches of the

dry valleys and the characteristic forms of sandstone weathering - the sendstone rock towns,

the rock mushrooms and lids, the forme of ferrous incrustations, the niches and caves, the

rock gates and windows, the pseudoclints.

The Polomené hory (Hills) represent a typical sandstone relief of the Bohemian Plateau.

This geomorphological unit corresponds roughly to the occurrence of block sandstone dating

from the Middle Turonian. It is a hilly land, only in those parts where the geomorphologically

outstanding phenomena (such as cones, monadnocks and ridges on neovolcanic rocks( occur

it achieves the character of a highland. The highest point is the Vlhošť(614 m), a neovolcanic

monadnock, the lowest-situated place is the valley floor of the Liběchovka near the Liběchov

(160 m).

51

The development of the relief of the Polomené hory (Hills) was predetermined by

structural conditions of the rocks. It was influenced by the Tertiary and especially by the

Quaternary selective denudation and erosion. From the genetic point of view, the Polomené

hory (Hills) may be characterized as an erosion denudation relief with the outstanding

phenomena of structural forms in which three fundamental groups of forms are represented:

the terrace arrangement of the structural denudation plateaus developed at different altitudes

and resting upon Upper Cretaceous sediments, the deeply cut canyon-type valleys with block

sandstones, and the volcanic and sandstone monadnocks. The valleys are the most dynamic

elements in the relief. The dense valley network is the most typical sign of the relief of the

Polomené hory (Hills).

This sandstone relief represents a remarkable territory, almost untouched by human

activity. Because of their close proximity to Prague it attracts large crowds of tourists and

nature lovers. The majority of this territory belongs to the Protected Landscape Area

Kokořínsko.

Literatura

BALATKA,B.; LOU ČKOVÁ,J.; SLÁDEK,J. (1962) : Geomorfologie Podřipska a Mělnicka. Sborník Československé společnosti zeměpisné, 67 : 3 : 200-223.Praha.

BALATKA,B.; LOU ČKOVÁ J.; SLÁDEK,J. (1963a) : Zpráva o geomorfologickém výzkumu jižních části Polomených hor a Úštěcké tabule. Sborník Česko-slovenské společnosti zeměpisné. 68 : 3 : 259-264. Praha.

BALATKA B.; LOU ČKOVÁ,J.; SLÁDEK,J. (1963b): Zpráva o geomorfologickém výzkumu Úštěcka a Dokeska. Zprávy o geologických výzkumech v roce 1962, str. 259-260. Praha.

BALATKA,B.; LOU ČKOVÁ,J.j SLÁDEK,J. (1964): Pseudoškrapy v Polomených horách. Československý kras, 15 (1963) : 149-150. Praha.

BALATKA,B.; LOU ČKOVÁ,J.; SLÁDEK,J.(1969) : Vývoj pískovcového reliéfu České tabule na příkladu Polomených hor. - Rozpravy ČSAV, řada MPV, roč.79, seš. 5, 40 str. Praha.

BALATKA,B.; LOU ČKOVÁ,J.; SLÁDEK,J. (1972): Pseudokrasové výklenky v pískovcích Polomených hor. - Československý kras, 23 1971 : 124-130. Praha.

BALATKA,B.; SLÁDEK, J. (1964): Vývoj údolí v pseudokrasových horninách jihovýchodní části Polomených hor. - Československý kras, 15 1963 : 37-50. Praha.

BALATKA,B.; SLÁDEK,J. (l972a): Kamenné růže v Polomených horách. – Lidé a země, 21 : 1 : 45-46. Praha.

BALATKA,B.; SLÁDEK,J. (1972b) : Povrchové tvary Polomených hor. K návrhu chráněné krajinné oblasti Kokořínsko-vlhošťské. - Ochrana přírody, 27 : 1 : 10-14. Praha.

BALATKA,B. ; SLÁDEK, J. (l972c) : O Polomených horách. Odpovídáme. – Lidé a země, 21 : 10 : 474. Praha.

52

BALATKA,B.; SLÁDEK,J. (1973): Skalní hřiby a pokličky v Čechách. - Ochrana přírody, 28 : 8 : 183-186. Praha 1973.

BALATKA,B.; SLÁDEK,J. (1974a): Skalní brány a okna. - Lidé a země, 23 : 4 : 152-154. Praha.

BALATKA,B. ; SLÁDEK,J. (1974b): Pískovcové ekalní brány v Čechách. - Ochrana přírody, 29 : 8 : 247-250; 9 : 283-285; 10 : 314-317. Praha.

BALATKA,B.; SLÁDEK,J. (1975a) : Za kamennými krásami Polomených hor. - Lidé a země, 24 : 4 : 145-149. Praha.

BALATKA,B.; SLÁDEK,J. (1975b): Výklenky v křídových pískovcích České vysočiny. - Ochrana přírody, 30 : 8-9 : 273-276. Praha.

BALATKA,B.; SLÁDEK, J. (1976) : K vývoji krátkých údolí v kvádrových pískovcích Polomených hor a Novohradské stupňoviny. - Památky a příroda, č.10 : 630-634. Praha.

BALATKA,B.; SLÁDEK,J. (1977a): Obří hrnce na českých tocích. - Památky a příroda, č. 1 : 53-55. Praha.

BALATKA,B.; SLÁDEK,J. (1977b): Evorzní tvary v Čechách a jejich geneze. - Rozpravy ČSAV, řada MPV, roč.87, seš.7, 100 str. Praha.

BALATKA,B.; SLÁDEK,J. (1979): Pískovcové skalní města v Čechách. - Ročenka Lidé a země 1979, str. 71-83. Praha.

BLUME,H. (1943): Die Oberflächenformen des Daubaer Landes in Böhmen. -Mitteilungen der Gesellschaft für Erdkunde zu Leipzig 1940-1941, 56 : 17-155. Leipzig.

DEMEK,J. a kolektiv pracovníků Geografického ústavu ČSAV (1965): Geomorfologie Českých zemí. - 336 str. Praha.

DĚDINA,V. (1914): Příspěvek k poznání morfologického vývoje české tabule křídové. I. - Rozpravy České akademie věd, II.tř., roč. 23, č.45, 25 str. Praha.

DĚDINA,V. (1917): Příspěvek k poznáni morfologického vývoje české tabule křídové. III. - Rozpravy České akademie věd, II.tř., roč. 26, č.25, 43 str. Praha.

MALKOVSKÝ.M. (1956): Geologické poměry křídového útvaru severozápadní části Polomených hor. - Rozpravy ČSAV, řada MPV, roč.66, seš.6, 61 str.Praha.

MALKOVSKÝ.M. a kolektiv autorů (1974): Geologie české křídové pánve a jejího podloží. - Oblastní regionální geologie ČSR. 264 str. Praha.

MARŠÁKOVÁ-NĚMEJCOVÁ.M.; MIHÁLIK.Š. a spolupracovníci (1977): Národní parky, rezervace a jiné chráněné území přírody v Československu. -476 str. Praha.

MÜLLER,B. (1923): Der geologische Aufbau des Daubser Grünlandes. - Sborník Státního geologického ústavu, 3 : 123-181. Praha.

MÜLLER,B. (1924a): Die Eisenerzsäulengänge zwischen Habstein und dem Willhoscht. - Sonderebdruck aus den Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken- und Isergaues, 2.Heft, 18.Jhg., 2 str. Reichenberg.

MÜLLER,B. (1924b) : Der geologische Aufbau des Auechaer Rotlandee. -39 str. Leitmeritz.

MÜLLER,B. (1925): Die geologische Sektion Hohlen des Kartenblattes Böhm. Leipa-Dauba in Nord-Böhmen. - Sborník Státního geologického ústavu, 5 : 111-174. Praha.

MÜLLER,B. (1932): Erdgeschichte, Erdgestaltung und Naturdenkmäler des Daubaer Landes. - Jahrbuch des deutschen Gebirgsvereines für das Jeschken- und Isergebirge, str.58-68. Reichenberg.

MÜLLER,B. (1939): Erdgeschichte und Bau des Sudetenlandee. – Deutscher Boden, Bd.IX, 150 str. Berlin.

53

NOVÁK,V.J. (1914): O formách kvádrových pískovců v Čechách. – Rozpravy České akademie věd, II.tř., roč.23, č.19, 26 str. Praha.

SÝKORA,L. (1948): Přírodní poměry Polomených hor a co z nich vyplývá pro ochranářství a hospodářské plánování. - Ochrana přírody, 3 : 49-60.Praha.

ZÁRUBA-Pfeffermann,Q. (1939-1940): Pokličky u Mšena. - Naší přírodou, 3 : 431-433. Praha.

ZIMA,K. (1950) : Geologické poměry jihozápadní části Polomených hor. - Sborník Státního geologického ústavu, 17 : 289-339. Praha.

Adresa autorů:

RNDr. Břetislav Balatka,CSc., PhDr. Jaroslav Sládek,CSc,

Geografický ústav ČSAV,

pracoviště Na slupi 14, 128 00 Praha 2

54