SOCIÁLNÍ POLITIKA – VYPRACOVÁNÍ OTÁZEK

Blok 1: Funkce a cíle sociální politiky, přístupy k nim

1) Sociální procesy a sociální politika, vznik sociálního státu a jeho základní funkce

Pojem sociální politika

je plodem vývoje moderní společnosti - je odpovědí na problémy, které přinesl vývoj společnosti ve stádiu modernizace vznikla před necelými 150 lety - formuluje vztah jedinců a sociálních podmínek jejich života

Zahrnuje politiku soc. zabezpečení, rodinnou politiku, bytovou politiku, zdravotní politiku, politiku zaměstnanosti a vzdělávací politiku

Není jen sociální ochranou nebo záchrannou sítí před soc. riziky, ale i činitelem aktivizace vedoucí k uspokojování soc. potřeb, k zabezpečení aktivního a důstojného života každého člena společnosti

Soubor aktivit, které promyšleně směřují ke zlepšení základních živ. Podmínek obyvatelstva jako celku, k zabezpečování soc. bezpečí a soc. suverenity v rámci daných politických a hospodářských možností země (soc. suverenita + soc. bezpečí = základní obecné charakteristiky postavení člověka v životě) = slabý pocit bezpečí vede k malé nebo mizivé sociální suverenitě, odvaze a výkonnosti, je-li člověk bezpečný, může být i suverénní a výkonný

Jako praktická činnost: dříve prováděna mnoha různými subjekty, se vznikem moderního státu postupně získává díky soc. státu i institucionální a legislativní rámec

Široké pojetí: určitá koncepce společnosti a s ní související základní soc. ideje dotýkající se i ekonomických a politických vztahů ve společnosti (z této teorie vychází teorie soc. státu)

Úzké pojetí: zužuje soc. politiku na konkrétní dílčí soc. opatření a soc. dávky, které mají poskytnout pomoc v tíživé akutní životní situaci

Základní složky tvořící soc. politiku: Prospěšnost občanům Vázanost na ekonomické i mimoekonomické cíle (např. udržení min. příjmu) Užívání nástrojů umožňujících přerozdělování zdrojů od bohatých k chudým

Marshall – soc. politika užívá politické moci k nahrazení, doplnění či modifikaci ekonomických aktivit tak, aby dosáhla výsledků, kterých ekonomický systém sám o sobě dosáhnout nemůže, jádro soc. politiky je soc. zabezpečení, soc. pomoc, zdravotní a soc. služby a bytová politika

Interní logika soc. politiky (analytické dimenze) = schopnost vnímat komplexnost soc. politiky, percepce (nastudování) soc. problémů: soc. problémy, soc. síly/aktéři a jejich zájmy, ideologie, cíle a principy přijímaných opatření, nástroje (legislativní, fiskální, administrativní), efekty a dopady (sociální, ekonomické, morální)

Rozdělení soc. politiky podle přístupu, který zvolí: Aktivní (perspektivní) = usiluje o prevenci – předcházení vzniku soc. problémů přijímáním určitých soc.

opatření „ex ante“ Pasivní (retrospektivní) = zaměřuje se na řešení již vzniklých soc. problémů, reaguje „ex post“

Soc. politika je vázána na hospodářskou politiku státu ovlivňující makroekonomické (míru inflace, tvorbu zdrojů státního rozpočtu) i mikroekonomické vztahy (výši a strukturu příjmů domácnosti, reálnou kupní sílu domácnosti), promítající se do soc. situace potenciálních adresátů soc. politiky

Soc. problém = významné nebo početné soc. skupiny pociťují podmínky života jako neuspokojující nebo významné hodnoty jako ohrožené vč. Možnosti ovlivnit nepříznivou situaci akcí

Okruhy soc. problémů: Sociální rizika: životní situace, Soc. nerovnosti: třídní, etnické, generové, životní šance, Soc. integrace, soc.

kvalita a soc. vztahy

Soc. a ekonomické procesy, které ovlivnily vývoj soc. politiky (zejména roli procesu modernizace a vývoje občanství)

1) Teorie modernizace a technologické determinace, teorie „lidského kapitálu“ Kladou důraz na potřebu industriální společnosti zajistit reprodukci pracovní síly a rozvoj lidského kapitálu

Modernizace = přechod od společnosti tradičního typu ke společnosti „modení“ (poprvé v zemích západní Evropy v 17. – 19. Stol. A znamenal přechod od feudální společnosti ke společnosti ústavně řízené, podporující ekonomické i politické svobody legitimované vůlí lidu)

Předpokládá vzájemné vztahy mezi ekonomikou a přírůstkem obyvatelstva, soc. a duševní mobilizací, politický vývoj, kulturní změnu a přetvoření mezinárodní hospodářské a politické objednávky

Durkheim – základní proces charakterizující modernizování je strukturálně-funkční derivování (zahrnuje uvolňování pout a růst pohyblivosti zboží, myšlenek – to vede k vývoji rozsáhlých sítí výměny a větších použitelných zdrojů),

Proces industrializace s urbanizací – zásadní průlom nejen v dělbě a organizaci práce ale i ve změně mezilidských vztahů, postupně se formoval trh zboží, půdy a práce jako podstatné organizační principy společnosti

Industrializace = předprůmyslová společnost se mění v průmyslovou – příčiny vzniku: hromadění kapitálu, uvolnění prac. Síly, technický rozvoj

Urbanizace = proces koncentrace obyvatelstva do měst a s tím související změny kultury (podíl obyvatelstva žijících ve městech oproti celkovému počtu obyvatel)

Tyto změny narušily i tradiční struktury soc. solidarity, které tvořili základ soc. ochrany proti soc. rizikům Soc. politika kompenzuje univerzalistické působení trhu práce u těch, kteří na něm nejsou schopni participovat,

umožňuje reprodukovat potřebnou zdravotní a vzdělanostní úroveň populace Industrializace byla doprovázena rychlým růstem počtu obyvatelstva a dalšími soc. změnami:

Mění se formy rodiny a způsobu života v územní komunitě Narůstá rozdíl mezi pracujícími a nepracujícími Klesá dětská úmrtnost a roste postupně délka lidského života Neparticipování na trhu práce znamená budoucí nepříznivý dopad na jedince (v případě nemoci, stáří)

2) Teorie demokratizace a teorie vývoje konceptu občanství Demokratizace = proces přechodu stávajícího politického režimu v daném státě směrem k demokracii (jde o změnu ke

stavu, ve kterém lid získává větší vládu nad záležitostmi týkající se státu i jeho samotného Kladou důraz na vstup masových politických stran do veřejné politiky, na roli všeobecného volebního práva a možnost

ne-elit prosazovat své zájmy politickými prostředky Marshall: Občanství je status věnovaný těm, aby byli plnými členy společenství 3 prvky občanství:

Občanský prvek – právo zajistit individuální svobodu (ochrana osobnosti, svoboda projevu, myšlení a vyznání, právo vlastnit majetek a uzavírat smlouvy, právo na spravedlnost chráněnou nezávislým soudnictvím)

Politický prvek – právo účastnit se při výkonu politické moci (právo volit nebo být volen) Sociální prvek – představovaný právem sdílet min. úroveň hosp. blahobytu, soc. zabezpečení a kult. dědictví

Občanská práva garantují sféru veřejného mínění a to společně s politickými právy tvoří právní základ pro rozvoj zájmových skupin a politických stran a pro vývoj parlamentů symbolizujících asociativní znak společnosti samotné

3) Teorie sociálního konfliktu Kladou důtaz na redistribuci zdrojů mezi soc. třídami institucionalizovanými politickými prostředky, na zprostředkování

„distributivního konfliktu“

4) Funkcionální teorie Kladou důraz na zprostředkování soc. solidarity v širokém měřítku a na roli ochrany pomocí opatření soc. politiky

v situacích, kdy jiné instituce jsou k tomu nedostatečné a selhávají

5) Teorie byrokracie Kladou důraz na rozvoj a význam administrativní kapacity moderního národního státu, jež je plodem vývoje moderního

kapitalismu a racionality moderní společnosti, vytvoření moderních systémů soc. zabezpečení a soc. politiky

Základní dimenze (funkce) soc. politiky

1) Funkce ochranná Nejstarší funkce - zmírňování a odstraňování důsledků, jež vznikají soc. událostí (nezaměstnanost, invalidita apod.)

2) Funkce rozdělovací, přerozdělovací

Nejvýznamnější, ale i nejsložitější funkce Určován podíl jednotlivců na výsledku ekonomické činnosti a na společném bohatství Řeší zásady: Co, jak, komu, za co a podle čeho rozdělovat Hlavní pozornost: příjmy, důchody, mzdy, ale usiluje o rozdělování životních šancí Přerozdělování se uskutečňuje podle těchto mechanismů:

Tržní mechanismus Hlasovací mechanismus – dochází k rozdělování vyšší autoritou zejména státem Vyjednávání mezi soc. partnery Tradice a zvyklosti Nelegitimní mechanismy

Zajistit důstojné podmínky všem občanům, zajistit všem rovné šance (stejné startovací podmínky, min. živ. standard) Zabezpečit bezporuchové fungování společenského systému spotřebou veřejných statků (školství, ochrana, justice) Odstraňovat nedokonalosti konkurence Přerozdělováním se zmírňuje výchozí nerovné postavení lidí, v té míře, kterou společnost uznává za žádoucí Rozdělovací funkce se uskutečňuje pomocí daní a transferů slouží k tomu státní rozpočet, veřejné rozpočty, soustavy

pojištění, a další instituce (nadace, církve) Vysoká míra přerozdělování oslabuje podněty práce a k podniku Nízká míra přerozdělování může oslabit stabilitu a celkovou úroveň společnosti (dojde k nedostatečnému rozvoji

vzdělávacího systému, nadměrné chudobě, sociálnímu neklidu apod.)3) Homogenizační funkce

Cílem je dosahovat vyššího stupně stejnorodosti (uspokojování základních životních potřeb, zájmů, hodnot atd.) V rámci této funkce poskytuje stát společnosti stejnou šanci vzdělávat se, pečovat o své zdraví apod.

4) Stimulační funkce Posláním je podporovat a vyvolávat žádoucí soc. jednání jednotlivců a soc. skupin jak v oblasti ekonomické tak mimo ni Někdy se mluví o funkci produktivity, jako to, že celé národní hospodářství, jeho subjekty jsou na soc. politice založeny a

profitují na soc. – politických opatření Získávají z nich zejména impuls i předpoklady pro svou činnost Jedná se o opatření vzdělávací politiky, zdravotní politiky, politiky zaměstnanosti apod.

5) Preventivní funkce Snaha předcházet nepříznivým soc. situacím Jedná se o opatření směřující k odstranění příčin nepříznivých soc. situací, které brání integraci člověka do společnosti Tuto funkci plní všechny oblasti soc. politiky Tato funkce dnes neobyčejně sílí, předpokládá rozvoj rozsáhlé osvětové činnosti a poradenství všeho druhu

2) Principy a cíle sociální politiky 1) Princip sociální spravedlnosti

Je klíčovým principem soc. politiky Spravedlnost je obvykle stavěna proti křivdě a bezpráví – je považována za měřítko mezilidských vztahů, legitimitu soc.

spravedlnosti tvoří zákonodárství a právní normy Je to spravedlnost spojená s procesy rozdělování a přerozdělování příjmů i šancí, protože sama soc. politika je někdy

definována jako systém s výraznými distributivními a redistributivními prvky generující stratifikaci společnosti např. Macek uvádí 3 zásady soc.spravedlnosti: „každému stejně“, „každému podle jeho zásluh“, „každému podle jeho

potřeby“ – v praxi se všechny vyskytují, avšak důvody pro jednu zásadu mnohdy vyvracejí druhou, proto Macek uvádí ještě zásadu další, tj. zásadu života (v konkrétní situaci volíme tu zásadu, která přinese „největší štěstí největšího počtu“

Pro posouzení soc. spravedlnosti – další principy: Výkonu a zásluhy Souladu mezi vstupy a výstupy Rovnosti Rovných příležitostí Sociální potřebnosti

Aplikace a míra naplnění těchto dílčích principů v daném soc. systému závisí na konkrétní situaci, v níž se společnost nachází

Soc. spravedlnost se nám pak jeví jako vhodná kombinace jejích možných dílčích principů v různých oborech soc. politiky s tím, že ve svém celku může inklinovat k převaze určitého z nich např. podle hlediska výkonového a zásluhového jsou nerovnosti a rozdělování považovany za soc.spravedlivé, jestliže stojí na vlastním výkonu či zásluze

Model soc. spravedlnosti (u vyspělých zemí s tržní ekonomikou) – model „pevného dna a otevřeného stropu Krystalizace určitého systému soc. spravedlnosti je v každé společnosti procesem, pro který jsou důležité nejen

nerovnosti samy a jejich velikost, ale i fakt, jak tyto nerovnosti jsou vnímány a přijímány společností Soc. spravedlnost nemá předem danou entitu – existují pouze naše soudy o ní – posuzujeme jí pouze na základě jejich

následků (spravedlivé nebo nespravedlivé), toto subjektivní hodnocení je dáno především aktuální pozicí jedinců a skrývá v sobě 2 protichůdné aspekty – stabilizační = pozitivní hodnocení rozdílů a nerovností, destabilizační = efekt s hodnocením opačným

Rawls – principy soc. spravedlnosti jsou ty, které přiřazují práva a povinnosti základním institucím ve společnosti a které definují vhodnou distribuci výhod a břemen ze soc. spolupráce

Rovnost a různá pojetí rovnosti:

rovnost člověka před zákonem jako základ občanských práv je sice podstata, ale nemůže výrazněji ovlivnit socioekonomickou rovnost. Rovná práva neznamenají – rovný sociální status, změnu úrovně soc.nerovnosti.

podařilo se občanům zaručit stejná občanská a politická práva, ale přetrvává socioekonomická nerovnost. (ta je podmíněna výší příjmů, vzděláním, pohlavím, rasou, …)

sociální státy usilují o snížení socioekonomické nerovnosti zejména vzdělanostní a příjmové 2 pojetí rovnosti

a) rovnost příležitosti (Mill) : vychází ze svobodného trhu a rovnosti jedinců, kteří na trh přicházejí, má-li být trh spravedlivý – všichni musí dostat stejnou šanci, liberální koncept – soc. stát má prostřednictvím výchovy a vzdělání a kompenzací individuálních handicapů vyrovnávat šance slabých

b) rovnost výsledku: socialistický (levicově orientovaný) koncept spočívá v rovnosti distribučních možností, pokud jde o zboží a služby, usiluje o uspokojení potřeb všech občanů, nesleduje jen saturování životního minima, ale i výraznou redistribuci příjmů a sociální transfery, prosazuje se hlavně ve zdravotnictví, zdravotní péče je poskytována všem podle potřeby bez ohledu na finanční situaci a sociální status.

2) Princip sociální solidarity Vzájemná podpora a sounáležitost Základem je poznání nutnosti harmonické spolupráce mezi lidmi Solidarita je výrazem lidského porozumění a pospolitosti, vzájemné soudržnosti a odpovědnosti Je vedena úsilím o sjednocování zájmů, zejména pokud jde o hmotné živ. Podmínky, a to na základě svobodné vůle lidí a

jejich ochoty podřídit se zájmům širšího společenství Nahlížení na soc. solidaritu:

Z hlediska organizování Mezinárodní - aktivity světových organizací – ES, WHO, Rada Evropy Celostátní - organizování státem – spoluúčast jedinců i kolektivů na tvorbě zdrojů financování

celospolečensky významných aktivit Místní (regionální) – v rámci užších soc. skupin např. podniků, charit, firem, obcí Jednotlivců a rodin – vnitrorodinná solidarita – mezigenerační solidarita (ekonomicky aktivní jedinci

vůči neaktivním), zdravích vůči nemocným, zaměstnaných vůči nezaměstnaným apod. Solidarita se realizuje především pomocí redistribuční a transférové politiky státu, významná je i solidarita jedinců,

spolků apod. Značný je význam dobrovolné solidarity a v současné době roste Je potřeba mít na paměti jistou protikladnost mezi výkonností a rovností a dbát na to, aby přílišná solidarita státu

nevedla k útlumu aktivity jedinců a jejich odpovědnosti za vlastní živ. Podmínky

3) Princip subsidiarity Princip spojující osobní odpovědnost se solidaritou – subsidiarita vychází z přístupu k člověku jako individuu

s jedinečnými vlastnostmi, vůlí, schopnostmi, které je jedinec povinen využívat ku prospěchu a soc. bezpečí svému a bližních - každý povinen pomoci sám sobě, nemá-li tuto možnost, musí mu pomoci rodina – teprve na posledním místě je k pomoci vyzýván stát

Naplňování nemůže být tedy paušální, ale musí se uskutečňovat postupnými kroky Jde tedy o ochotu a i možnost odpovědnost převzít

4) Princip participace

Zákl. myšlenka participace – lidé, jejichž život je ovlivňován určitými opatřeními a rozhodnutími, musí mít také možnost účastnit se procesu, který vede k jejich přijímání a realizaci (reálná možnost lidí podílet se na tom, co bezprostředně ovlivňuje jejich životy), naplňování – postupný, dlouhodobý proces

Umožňuje přístup jedincům k politickým rozhodnutím, narušuje autoritativní způsob řízení shora dolů a vylučuje kabinetní praktiky v rozhodování o sociálněpolitických otázkách

Cíle sociální politiky:

1) Dimenze ochrany před riziky (podpora životní úrovně jednotlivce) Pomoc v chudobě (ochrana před chudobou) – žádný jednotlivec nebo domácnost by neměli spadnout pod úroveň živ.

minima Ochrana navyklého životního standartu – nikdo by neměl být vystaven neočekávanému a nepřijatelně hlubokému

poklesu živ. úrovně Vyrovnání příjmů (přesun zdrojů v rámci živ. Cyklu) – umožnit jednotlivým občanům realokovat spotřebu během živ.

Cyklu, respektive redistribuci z jednoho stadia živ. Cyklu do jiného – týká se očekávaných poklesů živ. Úrovně (cíl úspor)2) Dimenze omezení nerovností (redukce nerovností, rovnost v příležitostech)

Vertikální rovnost – systém by měl přerozdělovat ve prospěch lidí s nižšími příjmy Horizontální rovnost – rozdíly v dávkách by měly zohlednit věk, velikost rodiny, - rozdíly ve zdr. Péči by měli brát v úvahu

jen relevantní okolnosti (např. zda pacient živí závislé osoby nebo nikoliv)3) Dimenze sociální integrace (soudržnosti)

Respekt – garance práva na lidskou důstojnost – soc. dávky a služby by měly být poskytovány tak, aby nebyla narušena individuální sebeúcta, bez nezbytné míry stigmatizace

Plné soc. začlenění (ekonomické, politické, sociální), naplnění principu občanství Soc. solidarita – nakolik je to možná, soc. dávky a služby by neměly záviset na sociálněekonomickém postavení ve

společnosti – zvláště by to mělo platit pro důchody a zdr. Péči – prosazení soc. solidarity jako podmínky soc. soudržnosti (společné sdílení rizik a ochrana před nimi v rámci komunity, společnosti)

Vedlejší, instrumentální cíle:

4) Dimenze efektivnosti (ekonomická) Makroefektivita (odpovídající celkové zdroje) – optimální část HDP by měla být věnována pro opatření soc. politiky a soc.

zabezpečení Mikroefektivita (odpovídající rozložení zdrojů) – politika by měla zajistit optimální rozdělení celk. zdrojů pro soc.

zabezpečení mezi různé druhy finančních dávek a na různé druhy naturálních plnění a služeb Pobídky (zachování stimulů k práci, spoření apod.) – incentivy – kdekoliv jsou instituce financovány z veřejných zdrojů,

jejich financování a konstrukce dávek by měly minimalizovat negativní efekty na nabídku práce a zaměstnanost (zachování stimulů k práci) a na úspory (spoření)

5) Dimenze administrativní proveditelnosti Inteligentnost systému (jednoduchost, srozumitelnost, snadnost správy) – systém by měl být jednoduchý pochopitelný,

levný při zajištění Absence zneužívání, nadužívání (ale i dobrá dostupnost – minimalizace nevyužití, podužívání)

3) Sociální stát, jeho typy a jeho vývojová stádia Sociální stát = stát, v němž se prosazuje myšlenka, že soc. podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin,

nýbrž i věcí veřejnou (stát blahobytu, asistenční stát, sociální stát, stát veřejných soc. služeb) faktory vzniku: industrializace, nárůst obyvatelstva, změna soc. struktury, mobilita, vznik národních států, centralizace

moci, nárůst byrokracie, růst politické demokracie a občanství

Proces dekomodifikace

Proces dekomodifiace se v soc. státu týká především pracovníka jako pracovní síly na trhu práce Vytvořením trhu práce se prac. Síla stala zbožím, se kterým jedinec přichází na trh (je distribuována a oceňována podle

zákona o nabídce a poptávce) Komodifikace prac. Síly si tak vynutila existenci moderní soc. politiky a soc. státu

Zkomodifikovaná prac. Síla je snadno zranitelná (nemoc, úraz), nahraditelná a její cena se může snadno znehodnotit pod úroveň životního minima

Nejnižší dekomodifikace – Anglosaské země, střední dekomodifikace – kontinentální země, nejvyšší dekomodifikace – skandinávské země

Dekomodifikující se stát = stát, ve kterém se občané mohou svobodně rozhodou (bez případné ztráty zaměstnání, příjmu nebo celkového zabezpečení) nepracovat, když to sami považují za nutné z důvodů zdravotních, rodinných, věkových nebo sebevzdělávacích – pracovníkovi je ponechána svoboda rozhodnutí, kdy nastoupí do starobního důchodu, na mateřskou, na studium, s min. doložením zdrav. důvodů

Charakteristika jednotlivých etap vývoje soc. politiky

Vývoj soc. státu

1) Období experimentálních počátků (80 léta 19. Stol. – 1930) Navazuje na období chudinských zákonů a podpor snahou o vytvoření základních pojišťovacích schémet (pojištění

úrazové, nemocenské, penzijní a v nezaměstnanosti) a to na základě dobrovolnosti s postupným přechodem na obligatorní bázi

Německo – Otto von Bismarck (1815 – 1898) – formování prvních pojišťovacích schémat – pro případ nemoci, pracovního úrazu, invalidity a stáří

Velká Británie – W.H.Beveridge – tvůrce prvního povinného pojištění v nezaměstnanosti v roce 1911 Rozdíl mezi předchozím obdobím – neřeší pouze případy nouze, ale snaží se předcházet nepříznivým událostem,

zaměřuje se na pracující (dřívější pomoc směřována pouze chudým), zavádí systém spolupodílení se lidí – tím vznikají možnosti legálního nároku

2) Období konsolidace (1930 – 2. svět. válka) Velká hosp. krize na začátku 30. Let – velký obrat v soc. politice – prosazení přijetí opatření jinak těžko prosaditelných USA – F.D.Roosvelt – prosazení hosp. a soc. programu New Deal (Nový úděl) – státní intervence proti hosp. krizi –

vznikly programy sociálního zabezpečení a pojištění v nezaměstnanosti, zavedena min. mzda a max. počet pracovních hodin, veřejné práce pro nezaměstnané

Švédsko - Karl Gunnar Myrdal – podílel se na studiích řešících nepříznivou soc. a demografickou situaci Švédska způsobenou nízkou porodností (stal se spoluautorem švédského sociálnědemokratického soc. státu – realizace ve 40. Letech a především po druhé světové válce

Anglie – John Maynard Keynes – zastánce státem regulované ekonomiky, v oblasti soc. politiky zejména jeho přístup k problému nezaměstnanosti (zde nejde o vyhýbání se práci nebo neochotu pracovat za nepříznivých podmínek), dvě příčiny masové nezaměstnanosti – technologický pokrok a chronický nedostatek poptávky v důsledku peněžní a fiskální politiky státu spojené s krácením veřejných výdajů v době hosp. Recese

Toto období přineslo rozvoj soc. zákonodárství a snahy o jeho unifikaci, došlo k integraci soc. výdajů, soc. politika (zejména nezaměstnanost) se stala aktuální a soc. citlivou

3) Sociální přestavba (1945 – 1962) Položeny základy moderních soc. států – vytvořeny základní soc. instituty a základní soc. legislativa Vznik národního konsensu (pocitu sounáležitosti) ve prospěch soc. politiky Anglie – Wiliam Henry Beveridge – zavedení prvního pojištění v nezaměstnanosti na světě – soc. dávky a příspěvky

na pojištění byly navrženy v jednotné výši, aby neodrazovaly od snahy spořit a postarat se o sebe, poskytoval ochranu pro každého jedince od kolébky do hrobu (zabezpečení existenčního minima, vytvoření Národní zdravotní služby hrazení z daní, politika plné zaměstnanosti a příspěvky v nezaměstnanosti, rozvoj školství, příspěvky na bydlení

Došlo k iniciaci soc. reforem, které položily základ konzistentního soc. státu vycházející z myšlenky soc. občanství Problémy se zabezpečením některých kategorií (ženy, mladí invalidé, studenti) – s určitými obměnami systém funguje

ve Velké Británii dodnes4) Sociální expanze (1962 – 1973) Bezprecedentní růst životní úrovně a soc. zabezpečení občanů – zlatý věk soc. státu Štědré období soc. státu s podstatným růstem obecného blahobytu a nízkou mírou nezaměstnanosti Výrazné zvýšení podílu veřejných soc. výdajů na hrubém národním produktu Soc. stát se postupně rozšiřuje mimo dělnickou třídu a začíná svými opatřeními zahrnovat velkou část střední třídy,

změna role soc. politiky – větší štědrost dávek (soutěž soc. skupin o distributivní výhody) – důsledkem toho je zvýšení veřejných soc. výdajů

5) Stagnace (1973 – 1980)

Ropná krize – 70. Léta – dlouhodobá hosp. a fiskální krize – období začátku krize soc. státu Výdaje – pravidelný indexový růst, výdaje rostou s počtem potřebných během hosp. krize, navíc bylo potřebné pokrýt

nová rizika – soc. státy se postupně dostaly do krize, kterou se dosud nepodařilo zcela překonat6) Rekonceptualizace (1980 – dosud) Charakterizováno rozsáhlou nutnou redukcí soc. programů, hledání nových mechanismů soc. státu a reformací jeho

obsahu i činnosti

Vývoj soc. státu dle Flory a Heidenheimera

1) Experimentace (70. Léta 19. Stol. - 1920) Ekonomika:

Události: mezinárodní rozptyl obchodního oběhu, přemístění industrializace Reakce: podpora v nouzi směrem přes vyjímku ad hoc k zákonům politické ekonomie

Politika: Události: hnutí pracovníků, rozšíření volebního práva, růst množství politických stran Reakce: politické inovace usilující o opatření liberálních, konzervativních a socialistických postupů (metod)

Sociální politika: Podoba: inovace a prchlivost v programování, ústavní spor o hraniční problémy Obsah: povolení pro zasloužile chudou a pracující třídu, zavedení sociální pojištění Hodnota volby: pokusy o urovnání svobody, rovnosti a bezpečnosti

2) Období konsolidace (1930 – 1940) Ekonomika:

Události: ekonomická krize, válečné plánování, destrukce, rekonstrukce v přísném uspořádání Reakce: sloučení sociálních výdajů s doktrínami o potřebách vedení

Politika: Události: diskreditace odpůrců aktivity národní vlády Reakce: vícestranné vlády ve válce, perspektivní smlouva o poválečné rekonstrukci

Sociální politika: Podoba: sjednocení dosavadních experimentů Obsah: opravné prostředky pro rizika sdílená všemi občany Hodnota volby: vysvětlení, že 3 hodnoty jsou vzájemně znovu vynucené

3) Období expanze (1950 – 1960) Ekonomika:

Události: nečekaně trvalý ekonomický růst Reakce: intenzivnější závazek k plné zaměstnanosti, růst jako rozrušující činitel ekonomických porovnání

Politika: Události: politická nabídka koupě a hromadná smlouva pro bezbolestný politický růst Reakce: pokles nouze pro politicky závaznou a smluvní výstavbu, konec ideologie

Sociální politika: Podoba: zaplnění trhlin a rozšířování zděděných přístupů Obsah: vyrovnání za uchování rostoucích životních standardů, skupinový boj o zvýšení poměrných podílů Hodnota volby: popírání, že jsou v sázce důležité volby hodnot

4) Období přeformulování (1970 - ???) Ekonomika:

Události: neočekávané kombinace recese a inflace Reakce: ad hoc pokusy podřídit soc. politiku novým významům nouze

Politika: Události: politická nespokojenost, volební volatilita (voličská těkavost), nedůvěra v tradiční výzvy Reakce: soutěž na omezení očekávání a vyhnutí se neoblíbenosti, neoliberální útoky na daně, výdaje a

byrokracii Sociální politika:

Podoba: znovuotevření ústavních otázek, nedbalé rozšíření v hranicích soc. politiky Obsah: okrajové zpomalení v útratách a programování, úsporně zastoupené střední hodnoty za účelem

usilování o stejné soc. cíle Hodnota volby: nová rozpoznávání tragických hodnot, pátrání po kladném celku vztahů

Typologie sociálního státu

První konceptuální typologie soc. státu – Titmussova typologie1) Reziduální soc. stát

Vychází z liberální koncepce – lidské potřeby jsou uspokojovány prostřednictvím rodiny (ve které jedinec žije) a trhu (na kterém participuje)

Soc. stát a instituce pomáhají až v případě, že základní struktury zajištění lidské existence a lidských potřeb selhávají

Úroveň soc. dávek – pouze na základní existenční pokrytí potřeb, řešení diferenciace se ponechává na dobrovolném soc. pojištění

Řešení – minimální standart Přístup k plnění (dávkám) – dle posouzení potřeb (dle příjmu, majetku) Zajištění systému (administrace) – decentralizovaná (role municipalit, neziskového sektoru) Zdroje financování – z daní Forma služeb – věcné (naturální dávky a služby) Princip provádění – princip univerzality (obecná práva)

2) Institucionální soc. stát Opak reziduálního státu Univerzalisticky se vztahuje na celou populaci a rozšiřuje soc. aktivitu státu v zásadě na všechny oblasti

důležité pro zajištění hmotných potřeb a optimální kulturní, vzdělanostní a zdravotní úrovně populace Vychází ze zásady předcházet soc. událostem (cílem je prevence) Veřejné soc. služby a soc. politiku považuje za vlastní, legitimní funkci moderního soc. státu Základní cíl – sociální bezpečí a zvýšení soc. rovnosti Řešení – pojištění, pak náhrada ztraceného příjmu Přístup k plnění (dávkám) – nárok – definovaný jako právo Zajištění systému (administrace) – centralizovaná, i role soc. partnerů (zaměstnanci, odbory) Forma služeb – fiskální (peněžní) Zdroje financování – soc. pojištění, zaměstnanecké pojištění (fondy) Princip provádění – selektivita (adekvátní nároky)

3) Pracovně- výkonový model (byl zahrnut později) – industriálně-výkonový Skupiny pojištění dle kategorií populace, které mají podobný status (profesní), dávky dle doby pojištění

(vysoké a dlouhodobé podpory na základě pracovních zásluh)

typologie – Esping-Andersen – zákl. kritériem je různé uspořádání vztahů mezi státem, trhem a rodinou:1) Liberální soc. stát

Převažuje soc. pomoc testující majetkové poměry, malé univerzalistické přerozdělování a skromné soc. pojištění – jen minimální potřeby

Zaměřen na klienty s nízkými příjmy – v podstatě reziduální model podle předchozí typologie Míra dekomodifikace – minimální (jen pro nejchudší, minimální dávky - trh pracuje jako zdroj příjmů) – až při velkých

negativních dopadech trhu, stigmatizující způsoby testování potřebnosti, silné pobídky k individuální odpovědnosti Dopad na soc. stratifikaci – dualismus (dualizuje společnost – zaměřuje se jen na klienty s nízkými příjmy – ti přijímají

dávky, naopak ostatní soc. vrstvy na ně platí), tím je příjemce dávek vystaven stigmatu, soc. opatření nemají podporu středních a vyšších tříd (jsou spíše plátci než příjemci provizí) – nastaveno do pod které by neměl nikdo propadnout, rovnost mezi chudými, mezi většinou (bohatších) nechává působit tržní nerovnosti – dualismus zájmů – většina se nepodílí na soc. politice, jen daně platí a menšina přijímá – narušení solidarity a vznikají nerovnosti

Podpora rodiny – irelevantní, rodinné uspořádání je chápáno jako individuální rozhodnutí, stát se nemusí na něj ohlížet

Režim trhu práce (řešení nezaměstnanosti) – flexibilní, nízké mzdy (nízká mzda čistí trh) USA, Kanada, Austrálie, v některých oblastech i Velká Británie, Dánsko, Švýcarsko

2) Korporativistický (konzervativní) soc. stát

Je kladen důraz na zachování statkových rozdílů a nedistributivní působení je tedy zanedbatelné Projevuje se často silný vliv církve Míra dekomodifikace – vyšší ale selektivní (statková oprávnění) – vysoká plnění, odlišuje se dle zásluh (hlavně

profesního oprávnění – zaměstnanecké fondy), akceptuje i selhání trhu Dopad na soc. stratifikaci – existující hierarchie zachována, loajalita ke státu, integruje společnost – vytváří a oceňuje

loajalitu ke státu (pojištění), ale zároveň zachovává nerovnosti, všechny strany zainteresuje (soc. partneři) Podpora rodiny – princip subsidiarity, důraz na tradiční role rodiny a členů rodiny – rodina je základní prvek

společnosti, plnění jdou přes živitele rodiny (často jsou využívány daňové úlevy) režim trhu práce (řešení nezaměstnanosti) – regulérní role zaměstnání (muži) versus odchod části prac. Síly z trhu

práce (mládež, ženy, předdůchodový věk) – v případě velké nezaměstnanosti Definuje nároky z dekomodifikace jako protiváhu trhu a poskytuje oprávnění podle soc. postavení a zásluh (odvodů),

„pojišťovací soc. stát – posiluje princip ekvivalence a dává každé soc. třídě „co jí náleží“, současně vytváří loajalitu všech vrstev společnosti ke státu (je garantem tohoto systému)

Rakousko, Německo, Francie, Itálie 3) Sociálně-demokratický soc. stát (skandinávský model)

Nejméně četný typ – vychází ze zásad univerzalismu a dekomodifikace soc. práv, které se rozšiřuje i na nové střední třídy

Zahrnuje střední třídu, odpovídá beveridgovskému systému, ale je štědrý – stát vytlačuje trh a důraz na tradiční rodinu

Vyskytuje se zde proto směs dekomodifikujících a univerzalistických programů – do jednoho univerzálního systému pojištění jsou zahrnuty všechny vrstvy a třídy, ale dávky jsou odstupňovány podle obvyklých výdělků, stát vytlačuje trh a následně vytváří univerzalistickou solidaritu ve prospěch soc. státu

Všichni z něho mají prospěch, všichni jsou na něm závislí a všichni se podle předpokladu budou cítit zavázáni platit Soc. stát se zaručuje za plnou zaměstnanost a sám je závislí na jejím dosažení Míra dekomodifikace – vysoká (občanská oprávnění) – zajištěny všechny kategorie lidí pi selhání trhu na základě spíš

občanského oprávnění, ne profese, poskytuje universální solidaritu Dopad na soc. stratifikaci – univerzální solidarita, početná střední třída – min. standard na vysoké úrovni a dává

dávky a poskytuje služby na základě zásluh (výrazné), aby zainteresovali střední třídu, vyrovnává soc. nerovnosti (silná redistribuce, vysoké zdanění), důraz na soc. služby jako na veřejné statky

Podpora rodiny – snaha o min. závislost jednotlivce na rodině („de-familializace“) – podpora jednotlivých členů rodiny (umožňuje ženám pracovat a zároveň se starat o rodinu), zapojení na trhu práce, individuální volby lidí mohou ovlivňovat tradiční role v rodině

Režim trhu práce (řešení nezaměstnanosti) – plná zaměstnanost – podpora dvou-příjmového modelu (zvl. Veřejný sektor – hlavně ženy a aktivní politika trhu práce), zároveň veřejné soc. služby v oblasti péče o děti, staré osoby apod.

Systém výrazně financuje veřejné služby vč. Sociálních (vzdělání, zdravotnictví) a posiluje jimi pozici střední třídy (ti je využívají nejvíce), současně však vysokou úrovní redistribuce a dostupností veřejných statků početnost střední třídy rozšiřuje (má vysokou podporu a legitimitu)

Systém je velice nákladný, proto je třeba, aby všichni pracovali a platili daně jinak se zhroutí (zhruba 1/3 HDP je na soc. výdaje)

Esping-Andersen chápal režim soc. státu jako režim uspořádání nerovností ve společnosti (sociálně-stratifikační režim) Čtyři základní hlediska pro rozlišení:

Hledisko soc. spravedlnosti Uspořádání vztahů mezi institucemi (trh-rodina-soc. stát) Vliv na soc. stratifikaci (dekomodifikace, změny soc. struktury, vliv na rodinu) Efekty na pracovní trh (a jak do něj intervenovat)

Klíčové pojmy: solidarita dekomodifikace

typ uplatňované solidarity a míra dekomodifikace – určují účinek soc. státu na soc. stratifikaci pro jeho účinky je ale také nutná podpora rodiny a režim pracovního trhu (způsob řešení nezaměstnanosti)

4) rudimentární typ zavedli pokračovatelé po Esping-Andersenovi (1990) např. Liebfried

jižní Evropa – diferencované podpory podle zásluh, ale soc. exkluze není tak patrná, protože zde funguje vysoká rodinná podpora a solidarita (děti a ženy zůstávají dlouho u rodičů) – málo veřejných služeb (spoléhání na rodinu)

preferování určitých skupin (státní úředníků), statková solidarita, závislé na vysoké produktivitě v průmyslu – jinak předčasné odchody do důchodu, nízká zaměstnanost žen, podpory jsou nízké a diferencované

Současné problémy ve vývoji soc. politiky

Konzumní charakter postmoderní společnosti

Nejvíce viditelné na USA – lidé stále víc pracují (expanze pracovního času), zvýšil se také rozsah konzumu, tím ekonomika blahobytu – od producentů ke konzumentům – neplatí hypotéza o společnosti volného času

Společnost post-fordismu (pro dělníky není využití, tím klesá legitimita zachovávání „rezervní armády práce“) – společnost si navykla, že nejde o soc. ochranu, ale přilepšení ke konzumu, jedná se o možný zisk ze soutěžení různých skupin – stát je ovlivnitelný tlaky ze strany různých skupin – vznikají nepřiměřená očekávání o soc. politice

70., 80. léta krize soc. státu – s ekonomickou krizí začíná krize legitimity soc. státu = stát není schopen uspokojit konzumní očekávání, proto se občané obracejí na individuální získávání prostředků – zneužívání soc. systému (dávek, vyhýbání se daním …) = oslabení kolektivní důvěry v soc. stát

Rizikovost postmoderní společnosti

Riziková společnost – U. Beck – počet a variabilita událostí narůstá a tím rostou rizika – tato rizika jsou nepředvídatelná, jsou produkována společností (manufactured) – proti těmto rizikům je nutná kolektivní ochrana

Rizika jsou nepředvídatelné události – jejich význam se zvyšuje v souvislosti s globalizací – individualizace rizik – čelíme rizikům jako jednotlivci, ne jako soc. vrstva (slabá kolektivní ochrana) – ale…

Sirovátka T. – soc. exkluze je markantní, soc. participace má více dimenzí – různé typy nevýhod se kumulují – soc. charakter rizik narostl, protože některá soc. rizika důsledky výrazně postihují celou společnost (stárnutí populace), i když jde někdy o individuální problémy (nezaměstnanost)

3 typy rizik (Esping-Andersen): Vyplývající ze životního cyklu (stáří, nemoc, ztráta živitele, invalidita atd.) a moderní průmyslová rizika

(postmoderní) – změny v institucích rodiny – rozklad díky nedostatečné ochraně „class“ – rizika na základě příslušnosti ke třídě – největší problémy s nejnižší, nekvalifikovanou třídou, dále

„transit class“ (= často nezaměstnaní, nestále zaměstnání), bezdomovci Intergenerační rizika – v poslední době narůstá jejich význam

Mezigenerační přenos rizik v nerovnostech (kumulace rizik z rodiny na děti – horší přístup ke vzdělání – problém s prací…), proto tržní společnost požaduje rovné šance, znevýhodnění ztrácejí motivaci k soc. participaci, když vědí, že jsou předem znevýhodnění

Problém dosáhnout tzv. mezigenerační smlouvy – rovnosti, solidarity – mladší mají větší výdaje na starší, problém rozložení nákladů na stárnutí – důležitý tzv. princip ekvity

tzv. „nová sociální rizika“ (Esping-Andersen, Taylor-Gooby) např. harmonizace pracovního a rodinného života, obtížnost zajištění péče o seniory, zastarávání kvalifikace, nízká kvalita zaměstnání

Jako stará (tradiční) soc. rizika jsou chápána např. chudoba, nezaměstnanost, problémy finančního zajištění ve stáří

Problémy režimů v současném vývoji soc. politiky

1) Procesy globalizace V globální soutěži se zvyšuje rozsah rizik – velká mobilita finančního kapitálu dle zisku v různých zemích, ale

pracovní síla není tak mobilní (lidé zůstanou a vzniká nezaměstnanost), finanční toky tlačí na soc. politiku, aby se přizpůsobila (omezení veřejných výdajů na pracovní sílu)

Trhy práce jsou dynamičtější, pracovní síla, která není flexibilní, je riziková, rychle zaostává kvalifikace2) Problémy na trhu práce a vliv na soc. strukturu

Vyloučení na trhu práce, nová chudoba, materiální deprivace Proces růstu nezaměstnanosti, marginalizace na prac. trhu, diferenciace rizik na trhu práce, diskriminace na

trhu práce Změny soc. struktury – prohloubení nerovností, třídní nerovnosti zůstaly a přibyly nové nerovnosti založené na

etnickém principu a tenderu (hlavně na trhu práce) – přenášejí se mezigeneračně, začínají na trhu práce3) Změny v instituci rodiny a jejich dopady

Nestabilita rodiny (neúplné rodiny) – zvyšování chudoby dětí a přenos rizik do dospělosti, defamilizace Vztah funkce rodiny a participace na trhu práce (výchova dětí, fertilita vs. Feminizace v zaměstnání) – problém

v zemích s tradičním modelem rodiny (jižní Evropa, postkomunistické země) Demografické změny – vysoká míra participace na trhu práce je nutná díky nízké porodnosti a stárnutí

populace4) Rozpad soc. solidarity a legitimity soc. státu (předchozí vlivy)

Proces minimalizace soc. státu Soc. stát se rozpadá, na druhou stranu je soc. systém stabilizován (podpora principů soc. politiky)

Koncept krize soc. státu (od 70. let)

„nové pravice“ vyvolali v 70. a 80. letech diskusi o samotných principech soc. státu – zpochybnili jeho legitimitu – tato diskuse upozornila na některé myšlenkové stereotypy promítající se i do podoby veřejných soc. služeb – např. na to, že vysoce centralizované soustavy vynakládají příliš mnoho prostředků na svůj vlastní provoz a neadaptují se dostatečně rychle na měnící se potřeby (Potůček 1995)

Přispěly k tomu – prohlubující se deficity státních rozpočtů, ekonomická krize související s ropným šokem počátku 70. Let (ta vystřídala ekonomický boom po skončení 2. Svět. Války), měnící se ekonomická infrastruktura, demografická struktura, změny na trhu práce

Je nutné rozlišovat: Krizi nákladů – fiskální (stát veřejných služeb – soc. stát – jako příliš nákladná záležitost) - finanční zhroucení,

neudržení kontroly nad soc. výdaji, ovšem potřeba soc. politiky stále roste, i když je soc. stát v krizi (rostou mandatorní – povinné – výdaje – např. důchody)

Krizi efektivity (špatná realizace v zásadě užitečných opatření) - selhání ve splnění základních funkcí soc. politiky – eliminace chudoby, exkluze, neprůhledná redistribuce (vysoký počet úředníků), zneužívání soc. systému těmi, kdo mají informace, ne kdo ho potřebují – nízká efektivita působí růst nákladů soc. služeb

Krizi legitimity (realizují se opatření, s nimiž občané nesouhlasí) - stále menší část populace důvěřuje soc. státu, individualizace + méně solidarity (nespoléhání na kolektivní ochranu), frustrace z rovnosti (dříve pocit jistoty) – zpochybnění legitimity soc. státu – ideálu soc. rovnosti

Vnější vlivy – stagnace ekonomiky, demografická krize Současná krize soc. státu (Večeřa):

Neúměrný růst nákladů (krize ekonomická)– veřejné soc. náklady mají stále tendenci růst až o 5% ročně a je velmi obtížné je redukovat, dochází k tzv. holandské nemoci = soc. výdaje vytlačují investiční prostředky a tvoří bariéru ekonomického růstu (kritikům se zdá soc. stát příliš drahý, zpomalující hosp. růst a působí destabilizačně na hospodářství)

Ztráta efektivnosti (krize ekonomická) – obrovské náklady soc. státu jsou neefektivní, složitý systém redistribucí činí mechanismus soc. státu neprůhledný a těžkopádný – pouze trh mu může zajistit efektivnost a transparentnost, zaměstnává velký počet úředníků – soc. stát prý slouží především k vytvoření prac. Míst pro střední třídu, zneužívají ho především ti, kteří mají informace a ne ti, kteří to potřebují

Ztráta soc. konsenzu (krize legitimity – krize politická) - soc. konsenzus stál u zrodu soc. státu a spočíval v akceptaci ideálu soc. občanství, postaveného na zásadě úplné rovnosti občanů při uspokojování soc. práv a na soc. solidaritě, soc. stát začíná být proto považován za nespravedlivý, neboť zvýhodňuje určité vrstvy společnosti a těží z něho ti, co v tom umí chodit (soc. stát ztrácí se zpochybněním ideálu soc. rovnosti část své legitimity

Demografické změny (krize demografická) – v důsledku stárnutí populace dochází k růstu napětí mezi komplementárními skupinami soc. solidarity (mladí vs. Staří, zdraví vs. Nemocní), kdy jedni musejí nést tíhu zvyšování úrovně soc. zabezpečení a růstu počtu beneficientů bez reálné garance reciproční kompenzace v budoucnosti – dochází k narušení intergeneračního kontraktu, na němž je založeno zvláště soc. pojištění

Koncept krize soc. státu vychází:

1) Z neoliberální tradice (New Right – Thatcher) – vysoká nákladnost soc. státu brání oživení ekonomiky2) Z moderní levice – německá škola – „Krize legitimity“ – krize motivace (hodnot…), hovoří o subsystémech ve

společnosti, kde krize v 1. subsystému vyvolá krizi v 2. subsystému – ekonomická krize – vznik soc. nerovnosti – narušení produktivity – krize legitimity, moderní společnost se nedá řídit, nelze jí efektivně sladit, situace krizového řízení

probíhá diskuze o tom, zda je krize soc. státu relevantní – zda nejde pouze o problém fiskální (vznik v ekonomice) – i když dochází k omezení podmínek přístupu k opatření soc. státu (zeštíhlování), podstata soc. státu zůstává stejná, navíc vznikají nová opatření řešící dosud nepokrytá rizika, soc. stát ale významně roste pouze tam, kde byla jeho předchozí úroveň velmi nízká (jižní státy)

úloha soc. státu je zpochybňována – neznamená to ale, že by stát měl tuto sféru opustit, spíše se uvažuje o zprostředkujících institucích, které tím, že jsou blíže občanovi, mohou rychleji reagovat na jeho potřeby

soc. stát je v řadě svých funkcí a aktivit nenahraditelný – je ho však třeba přizpůsobit změněným podmínkám ekonomického a společenského vývoje

Johnson rozebírá 3 sektory zprostředkující kontakt mezi soc. státem a občany: Neformální sektor (rodina, sousedé, lokální společenství) Svépomocná a dobrovolná sdružení (neziskové organizace) Trh

Služby poskytované přímo státem a jeho institucemi, služby poskytované institucemi těchto 3 sektorů, vztahy mezi těmito institucemi navzájem a mezi nimi a občany vytváření husté předivo vazeb = welfare mix – odborníci a praktici podporující tuto pluralitu – stát by si měl regulativní funkci a být hlavním financiérem veřejných soc. služeb, ale jeho úloha jako poskytovatele těchto služeb by měla být výrazně potlačena – měla by tím pádem vzrůst role svépomocných a dobrovolných sdružení, neformálního sektoru a trhu

Pozitivní stránky soc. státu: Zaměstnává velký počet pracovníků Zajišťuje přípravu na povolání a univerzální zdravotní péči Zvyšuje kupní sílu obyvatel Snižuje soc. nerovnost a vytváří pocit soc. bezpečí Podporuje soc. konsenzus a udržení soc. smíru Nevynaložení některých soc. výdajů (např. zdravotní prevenci) by v budoucnu znamenalo daleko vyšší výdaje

Blok 2: Sociální politika jako součást veřejné politiky

4) Sociální politika jako sociálně-politický proces Soc. politika je proces veřejné volby (volby cílů a prostředků k jejich dosažení) – procesem záměrného ovlivňování

jednání jednotlivců a institucí Na formování soc. politiky se podílí současně širší spektrum soc. aktérů

jedna z hypotéz hovoří o distributivním konfliktu a klíčové roli dělnické třídy, která prosazovala v počátcích rozvoje soc. státu soc. požadavky politickou cestou a otevřela tak cestu k rozvoji soc. politiky

naproti tomu řada autorů upozorňuje na fakt, že dělnická třída nikdy nepředstavovala většinový podíl v soc. struktuře a navíc neměla ani v počátcích vývoje soc. státu dostatečnou politickou sílu – rozhodující proto bylo formování koalic zájmů dělnické třídy a dalších politických subjektů – zejména byla klíčová role středních tříd - a tato role postupně rostla

další hypotézou bylo, že soc. a politické elity často anticipovaly rizika soc. revolty a používaly soc. politiku jako nástroj soc. kontroly a získávání legitimity – např. Bismarckovy reformy, politiky totalitních režimů komunistického typu

proces formování veřejné politiky (společenské volby) neprobíhá pouze veřejnou volbou či rozhodnutím politické reprezentace (shora), ale také přímou tvorbou (zdola) zainteresováním skupin (organizace občanského sektoru, soukromé subjekty)

proces tvorby veřejné politiky se „pluralizuje“ – stále větší roli v procesu veřejné volby a tvorby politiky zdola přebírají vedle politických reprezentací a státu organizace občanského sektoru, ale vedle toho i nadnárodní společnosti, nadnárodní instituce jako je EK, Světová banka, MMF aj.

to, že se připravuje nějaké rozhodnutí, však není nezávislé na situaci, v níž se dané společenství nachází fáze zrání a řešení soc. problémů

normální situace – soc. aktéři se sami dokážou přizpůsobit měnícím se podmínkám (autoregulace) – právě tak včasná intervence (ke které dojde v průběhu zrání problémové situace), pomůže problém vyřešit bez větších soc. či ek.ztrát – zrající problém vzniká tehdy, roste-li nepoměr mezi žádoucím (potřebným) a jsoucím

problémová situace – dá se řešit reformou, většinou se ale neobejdou bez změn cílů, organizačních struktur a funkcí soc. institucí (některé zaniknou, jiné vzniknou), pokud není řešena, vzniká situace kritická

kritická situace – z nich vede cesta pouze do soc. katastrofy (občanská válka), může dojít k revolucím, které mění samotné základy soc. uspořádání

politika bývá někdy vykládána jako opakující se proces přípravy rozhodnutí, přijetí rozhodnutí, jeho realizace a vyhodnocování jeho důsledků

1) příprava rozhodnutí mohou se na ní podílet – politici, odborníci, veřejnost, zájmové skupiny nebo jenom někteří ze soc. aktérů mohou mu předcházet veřejné diskuze nebo může být připravováno v kancelářích řešení může být navrženo v jediné nebo více variantách, může být posuzováno podle jednoho nebo více kritérií, může

mít povahu strategickou (s dlouhodobými důsledky), taktickou (s nadějí na řešení problému v dostačující perspektivě) nebo operantní (hašení požárů – ad hoc zvyšování důchodů v důsledku zvyšování živ. nákladů)

málo kdo si může dovolit přijmout rozhodnutí bez náležité přípravy s angažováním se odborníků a veřejnosti doporučení – získat předem maximum relevantních informací (ze statistik, podnikových statistik, cenzů, organizováním

ad hoc pilotních výzkumů či empirických šetření), zpracování exerních zpráv a projektových návrhů řešení2) přijetí rozhodnutí autoritářský nebo demokratický způsob přijímání rozhodnutí demokraticky přijaté rozhodnutí není vždy nejlepším možným – často se stává, že lidé podceňují dlouhodobější důsledky

svých rozhodnutí3) realizace rozhodnutí od přijetí rozhodnutí k jeho realizaci bývá dlouhá cesta – nejde o to, nějak se rozhodnout, ale i o to, vytvořit příznivé

podmínky pro realizaci tohoto rozhodnutí (legislativní, finanční, institucionální, výchovné a propagační)4) vyhodnocování důsledků realizace rozhodnutí provádí se v důsledku změn potřeb lidí, soc. struktury, ekonomického či politického prostředí, v němž jsou rozhodnutí

realizována průběžné hodnocení, zda se opatření nemíjejí svým cílem užívá se někdy možnost omezeného terénního experimentu (před přijetím se vyzkouší opatření v omezených a

kontrolovaných podmínkách – aby se zamezilo větším ztrátám)

Proces rozhodování veřejnou volbou (shora) ve veřejné politice demokraticky tvořené má obvykle (modelově) tato stádia (cyklus):

A) Problém a jeho analýza a formulace:1) percepce problému2) analýza problému (informace)3) formulace problému (vliv ideologie, probíhá diskuse)

B) příprava rozhodnutí4) formulace cíle (může probíhat diskuse k získání veřejné podpory)5) formulace nástroje a postupu6) diskuse o řešení problému (získání veřejné podpory)

C) Rozhodnutí, implementace a hodnocení7) rozhodnutí8) implementace politik (reformulace cílů, realizace cílů, role implementačních podmínek)9) vyhodnocení a evaluace politiky (velká role informace)10) percepce problému

role politických rozhodnutí je významná ve stadiu 3,4,7a 9 role profesionálů je významná ve stadiu 2,3,5,8 a 9 role veřejnosti je významná ve stadiu 1,3,4,6 a 10

v procesu formování a realizace – dochází často k zaměňování cílů a prostředků – např. zavedení nové dávky – cílem není zavedení nové dávky, nýbrž změna soc. situace vymezeného okruhu lidí, privatizace služeb – vedena snahou zlepšit tyto služby a přiblížit je zákazníkovi – jsou-li zaměněny cíle a prostředky, soustředí se pozornost na problémy spojené s realizací opatření a ne na to, zda bylo dosaženo zamýšleného cíle

Pohled zdola, pocity, zkušenosti a náměty lidí by měl být neustálými korektivy formování a realizace soc. politiky na centrální úrovni

Subjekty podílející se na procesu soc. politiky (činitel, realizátor, aktér soc. politiky):

subjektem soc. politiky - formalizovaný soc. systém s definovanými strukturami a chováním soc. systémy vnímáme jako určitým způsobem uspořádanou soustavu lidí a vztahy mezi lidmi společné všem soc. systémům je úsilí bránit své zájmy či je prosazovat soc. systémy se dělí:

formální (odbory) instituciované skupiny, jsou formálně vytvořeny a organizované, formalizované struktury jsou hierarchicky

uspořádány a jednotlivý lidé v nich mají soc. roli ve formálních strukturách existují normy, podle kterých se jednotliví účastníci chovají, existuje kontrola

tohoto chování se sankcemi za porušení norem a pravidel neformální

skupiny lidí, kteří mají stejný zájem, ale nevytvořili žádné formální skupiny k jejich uplatňování (např. obyvatelé domu)

nejvyšším stupněm formalizace systému je stát – je vybaven veřejnou mocí, rozhoduje o státní soc. politice, přijímá právní předisy závazné pro všechny ostatní soc. subjekty, vytváří mechanismy pro jejich realizaci a organizuje přerozdělování k jejich financování

dělení subjektů soc. politiky: 1) občan

bezradný tváří v tvář zákonům, s nimiž není seznámen, a institucím, jejichž činnostem nerozumí (jedinec bez větší možnosti ovlivnit konkrétní podobu soc. politiky – často se proto sdružuje s jinými osobami stejného zájmu)

2) rodina tradičně přebírá starost o osoby vyžadující zvláštní péči – děti, staré, nemocné, invalidní

3) sousedství v tradičních společnostech významná, v soudobých oslabená instituce sousedské výpomoci

4) církve spojují ve své činnosti pozornost věnovanou duchovní službě s charitativní péčí o potřebné

5) svépomocná sdružení lidé s podobnými problémy se sdružují – cítí, že ve skupině mají větší šanci pomoci sobě navzájem a upozornit na

svoje problémy i ostatní svépomocná sdružení mohou svoji činnost postavit na formálním základě jako neziskové organizace

6) specializované instituce poskytující služby specializují se na poskytování vymezeného okruhu soc., zdrav., vzdělávacích aj. služeb mohou být soukromými firmami, institucemi veřejného sektoru i institucemi smíšeného typu (veřejně prospěšné

neziskové organizace – non profit organisations, nevládní organizace volně přičleněné k orgánům státní správy – non governmental organisations)

7) neziskové organizace hlavní kritérium je uspokojování veřejného zájmu dělení:

organizace svépomocné (členové organizace si pomáhají navzájem) organizace veřejně prospěšné (členové organizace pomáhají jiným občanům)

8) firmy realizují často i činnosti související s péčí o vlastní zaměstnance popř. o jejich rodinné příslušníky (podniková – firemní

– soc. politika)9) odbory

hájí zájmy členů v pracovní a soc. oblasti (často se podílejí nebo sami realizují různá sociálněpolitická opatření10) politické strany

ve svých programech koncipují přístupy k řešení různých soc. problémů v případě, že jsou u moci podílejí se na formování i realizaci soc. politiky

11) stavovská (profesionální) sdružení hájí zájmy příslušníků určitých soc. vrstev nebo profesí, regulují přístup nových adeptů na trh práce, zabývají se i

odbornými aspekty a etikou výkonu příslušného povolání (sdružení podnikatelů nebo lékařské komory)12) hromadné sdělovací prostředky

zprostředkují koloběh informací mezi jednotlivými aktéry soc. politiky, sami vstupují do probíhajícího dialogu (publicistika)

13) státní moc a správa je profesionální politický aparát, jeho autoritu zaštiťuje právo a možnost užít přinucení všechny složky státní moci – zákonodárná, výkonná i soudní – se podílejí na formování a realizaci soc. politiky

(parlament – schvaluje a mění zákony a rozpočet státu, vláda – přijímá konkrétní programy i jednotlivá opatření, soudy – dodržování zákonnosti

státní správa je hierarchicky uspořádanou výkonnou složkou státní moci – centrální úroveň (resortní ministerstva – mají v resortu různé složky soc. politiky – práci a zaměstnanost, soc. zabezpečení, školství apod.), státní orgány na úrovni obcí a regionů (regionální a obecní úřady)

státní úředníci – velká možnost ovlivňovat reálnou podobu a zejména způsob realizace soc. politik (skrytá moc byrokratických aparátů – indikuje potřebu hledat efektivní způsoby veřejné kontroly jejich činnosti)

14) samospráva spravuje věci veřejné ve vymezených okruzích působnosti prostřednictvím volených orgánů, kterými občané delegují

rozhodovací pravomoci (obce a jejich zastupitelstva)15) veřejná správa

spravování záležitostí týkající se veřejného zájmu – podílejí se na ní státní správa a samospráva16) nátlakové skupiny

aktéři soc. politiky vytvářejí koalice (sdružují síly a prostředky různých zájmů), snaží se ovlivnit hlavně znění přijímaných zákonů, způsob a množství rozdělovaných finančních prostředků i konkrétní rozhodnutí

mohou vznikat k prosazení určitého jednorázového záměru nebo mají dlouhodobé cíle

Adresát (objekt) soc. politiky všichni obyvatelé dané země, jsou to ti, kterým jsou opatření soc. politiky určena, na nichž jsou orientována pro objekty soc. politiky jsou podle potřebnosti a povahy jednotlivých opatření různě strukturovány (např.

z hlediska věku, pohlaví, vzdělání, příjmu, politické aktivity apod.)

5) Nástroje sociální politiky Prostředky, jimiž soc. subjekt působí na soc. objekt nebo objekty, na jiný soc. subjekt nebo subjekty

1) Právo Základním rámcem uplatnění soc. Politiky jsou právní normy Má normativní povahu, definuje podmínky činností a vzájemných vztahů jednotlivců i institucí Soustava práva je budována v rámci jednotlivých států – v dnešní době má vliv ale i právo nadnárodní Právní ochrana lidských a občanských práv se v různých zemích různí – záleží na tom, jak moc se ústava a další

zákony věnují soc. právům Různé složky práva se soc. politiky dotýkají různě – u pracovního, zdravotního a práva soc. zabezpečení –

bezprostřední souvislost Důležitá je právní úprava postavení neziskových veřejně prospěšných a svépomocných organizací U daňového zákonodárství – souvislost a vzájemná podmíněnost soc. a hosp. politiky, občanské právo reguluje

vztahy mezi lidmi a tím se dotýká soc. politiky (rodinná politika), správní právo – regulace činnosti institucí státní a veřejné správy (samosprávy) a jejich vztahy k občanům

Soc. politiku ovlivňuje také vyhlášky resortů a místních úřadů, organizační řády institucí

2) Ekonomické nástroje Nástroje, které ovlivňují získávání a přerozdělování zdrojů tak, aby bylo dosaženo zamýšleného cíle Významným zásahem – je změna vlastnictví – znárodnění = přechází-li majetek ze soukromých rukou do rukou

státu, privatizace = opak znárodnění, odstátnění = majetek je převáděn z rukou anonymního státu do vlastnictví jednotlivých obcí

Kromě tržních vztahů i jiné formy získávání a rozdělování zdrojů: prostřednictvím daní a jejich následné rozdělování prostřednictvím rozpočtu (státního, regionálního,

obecního) podle přijatých pravidel Prostřednictvím příspěvků do pojišťovacích fondů a jejich následné rozdělování formou výplaty dávek

podle přijatých pravidel Prostřednictvím darů fyzických či právnických osob a jejich užití obdarovanou fyzickou či právnickou

osobou

3) Sociální programy

Obsahují stanovení cílů a cest k jejich dosažení – bývají formovány soc. skupinou, hnutím, pol. Stranou, podnikem, státním orgánem či jinou institucí

Pojem se používá i pro označení procesu realizace takového programu Realizaci – předchází zevrubná analýza problému, veřejná diskuse dotčených soc. aktérů o prioritách a vhodných

způsobech realizace zvolených cílů, analýza nákladů a přínosů realizace programu a odhad jeho přijatelnosti pro dotčenou populaci

Př. Healthy People 2000 – program v USA – pracovníkům ministerstva zdravotnictví se nenásilnou formou (přizváním ke spolupráci) podařilo pro myšlenku přípravy programu pro ozdravění života a živ. Podmínek lidí získat vládní instituce, firmy, školy, odborné společnosti, obecní zastupitelstva, spolky a občany

4) Nátlakové akce Užívají se, pokud si někteří soc. aktéři myslí, že běžné kanály pol. Vlivu (zastupitelské formy prosazování zájmů),

nejsou dostatečně účinné Stávky, pouliční demonstrace, petiční a podpisové akce, blokování komunikací

5) Hromadné sdělovací prostředky V masové společnosti uspěje ten, komu se daří komunikovat prostřednictvím masmédií Výchovné programy, reklamy, články, publicistické pořady – ovlivňují rozhodování a jednání lidí Př. Účinnost reklamy je tak prokazatelná, že mnohé země přijaly z obavy před dalším rozšiřováním kuřáckého

návyku zákony zakazující inzerci tabákových výrobků

6) Organizační struktury Velikost institucí, jejich vnitřní členění, centralizovaný či decentralizovaný způsob jejich řízení – to ovlivňuje jejich

dostupnost, kvalitu a šíři služeb, schopnost reagovat na měnící se potřeby, celkovou efektivnost soc. politiky Př. Ve vysoce centralizovaném systému tzv. socialistického zdravotnictví u nás se občan stával často cestovatelem

proti své vůli – systém byl promyšlen tak, aby pracoval s min. ztrátami času a energie zdravotníků ale na úkor pacientů

Průřezové instituce – věnují se specifickým soc. problémům bez ohledu na to, které resorty s nimi mají co do činění – př. Existence rozmanitých vládních komisí, specializujících se na boj proti toxikomanii, na péči o zdravotně postižené občany, na populační politiku atd.

Instituce tripartity – specifická organizační struktura, typická pro korporativní státy veřejných soc. služeb – je místem vyjednávání mezi třemi hlavními partnery politiky zaměstnanosti – zaměstnanci, zaměstnavatelé, vláda

7) Veřejné slyšení Rozšířen zejména v anglosaských zemích Jeho prostřednictvím skládají úřady občanům účty ze své činnosti např. jak byly vynaloženy prostředky z veřejných

zdrojů Jeho prostřednictvím se také předkládají k diskuzi návrhy na nová řešení Konání je oznamováno v dostatečném předstihu předem a zároveň se uvádí způsob, jak se lze seznámit

s předkládanými dokumenty Jednání je přístupné komukoliv a zástupci instituce jsou povinni odpovědět na všechny dotazy a promítnout

zformované připomínky do své další práce

Nástroje soc. politiky (Tomeš):

Nejnáročnější nástroje soc. politiky jsou ty, jimiž soc. subjekt něco koná pro jiný soc. subjekt nebo objekt (vyžaduje peníze, instituce, právní prostředky) – proto se dává přednost poskytování peněz než služeb

1) Regulace Regulací subjekt stát. soc. politiky nutí jiné subjekty, aby:

Něco daly (daně, pojistné za zaměstnance) Něco konaly (závodní stravování) Se zdržely určitého konání (bezpečnost práce) Strpěly konání jiných (omluvily karanténu, nemoc, dovolenou na zotavenou)

2) Peněžité dávky Jsou to obnosy vyplácené těm, kdo na ně mají nárok nebo jimž byly přiznány úředním výrokem nebo poskytnuty jako dar Může být jednorázová (porodné) – poskytuje se tomu, kdo splňuje předepsané podmínky, neznamená, že se nemusí

opakovat, jsou-li znovu splněny podmínky - nebo opakovaná, periodická (měsíčně, ročně) Časový interval může být pravidelný nebo nepravidelný, určený jiným pravidlem měření než kalendářním časem

Může být poskytována jako nenávratné plnění nebo jako návratná nebo podmíněně návratná půjčka (manželská půjčka, půjčka studentům ve Finsku)

Důvod pro poskytování dávky musí být stále týž – změní-li se důvod, poskytuje se jiná dávka (např. dosáhne-li invalidní důchodce důchodového věku, získává starobní důchod)

Podmínky pro přiznání dávky jsou: Věcné

Je soc. událost, která člověka postihne Tato podmínka se prokazuje – listinou (dosažení věku, sňatek, narození dítěte, úmrtí), úředním

sdělením (úřadu práce o nezaměstnanosti), šetřením (výrok lékaře o nemoci, komise o invaliditě) Systémové

Sounáležitost k systému (občanství, členství, účastnictví), který dávku poskytuje Tato podmínka může být vyžadována v okamžiku soc. události nebo podání žádosti nebo po určitou

dobu před vznikem události (doba pojištění) Formální

Procesní způsobilost a podání žádosti, která má všechny formální náležitosti Podmínky musí být splněny před podáním žádosti nebo vznikem nároku na dávku Splnění všech podmínek musí trvat po celou dobu pobírání peněžité dávky – nesplnění jedné z nich ukončuje

poskytování dávky = splnění podmínek pro trvání nároku na dávku nebo výplatu dávky Opakující se dávka je vyplácena ve stále stejné nominální výši – nom. Výše se může měnit pravidelně nebo nepravidelně

podle růstu cen, zvýšení směřující k zachování reálné výše = indexace Reálnou hodnotu dávky lze také zvyšovat = valorizace

3) Věcné dávky Rozhodnutí zda poskytnout peněžitou dávku nebo věcnou pomoc závisí na sledovaném účelu Poskytnutí peněžité dávky je lacinější Věcná dávka se poskytuje pokud:

Je důvodné podezření, že by peněžitá dávka nebyla použita k účelu, na který byla určena (rodinné příspěvky rodině alkoholiků)

Ten, komu by byla dávka poskytnuta, ji nemůže z objektivních důvodů použít k zamýšlenému účelu (nedostupnost na trhu, potřeba servisu)

Věcné plnění lépe plní účel, pro který byla určena (potraviny v době války) Věcná dávka může být jednorázová (výbavička pro dítě, uhlí pro staré lidi) nebo opakující se (doprava zdarma,

přesnídávky ve škole, učebnice)4) Služby

Rozdělit služby je možné podle toho zda jsou vykonávány v zařízení, ústavu, v domácnosti občana, zda jde o službu profesionální nebo laickou, ambulantní nebo poloústavní

Členění:a) Sociální poradenství

Předmanželské a manželské poradenství – rady pro manželské soužití Výchovné poradenství – rady při výchovných problémech, při volbě povolání Poradenství v nezaměstnanosti – informace o volných místech, rekvalifikacích (úřady práce) Postpenitenciární poradenství a péče – pomoc občanům propuštěným z výkonu trestu (získání

zaměstnání, ubytování, místa ve společnosti) Poradenství a péče pro osoby, kterým je přiznán status uprchlíka nebo jsou běženci s dočasným

pobytem – pomoc se zajištěním ubytování, zaměstnání Informační služby – kontaktní místa pro občany, kteří se ocitnou v obtížné živ. Situaci

b) Provizorní, prozatímní nebo dočasné ubytování Ubytovny pro osamělé matky s dětmi – pro mladé nebo rozvedené matky, které v souvislosti s narozením

dítěte ocitli bez bydlení a bez soc. zázemí – ohroženy matky i dítě Azylové domy pro bezdomovce – osoby bez přístřeší zde mohou žít za stanovených podmínek, součástí

podmínek bývá i určitý rozsah práce ve prospěch ústavu Noclehárny – určené k přespání osob

c) Denní pobyty Účelem je poskytnout péči osobám, které jsou jinak zabezpečeny jejich rodinou ve vlastním bytě, avšak tato

péče nemůže být zajištěna v průběhu dne nebo nemůže být zajištěna na patřičné úrovni nebo je pro zajištění výchovné nebo rehabilitační činnosti výhodné, aby byla poskytnuta tímto způsobem

Denní pobyty pro zdravotně postižené děti nebo dospělé – alternativa vůči ústavní péči, děti jsou přes den zde (mají zajištěnu stravu odpočinek, rehabilitaci základní ošetřovatelskou péči) a poté si je rodiče opět vyzvednou (tyto služby jsou poskytovány denně nebo týdenně)

Denní pobyty pro důchodce, bezdomovce, kluby důchodcůd) Stravování

Jídelny pro chudé, jídelny pro staré lidi, rozvoz stravy do domácností starých nebo zdravotně postižených občanů

e) Pečovatelské služby (home care) Poskytuje se při snížení soběstačnosti, v domácnosti starého nebo zdravotně postiženého člověka Zabezpečují péči o osobu občana, o jeho výživu, o jeho domácnost, kompenzují sníženou soběstačnost a

prodlužují období relativní nezávislosti, oddalují nebo vylučují nutnost komplexního ústavního zaopatření Zřizovatel nese odpovědnost pouze za poskytování dohodnutých nebo stanovených služeb Je poskytována i dětem a rodinám – poskytnutí ubytování dítěte v případě onemocnění matky či obou rodičů

f) Krizová centra Pro poskytnutí pomoci náhlé a neočekávané situace vyžadující okamžité řešení – zabezpečení pomoci úřední

postupem je dlouhé, zatímco pomoc jako stravu, ubytování, ošetřovatelskou péči je potřeba poskytnout hned Patří sem krizová centra a linky důvěry – ty jsou schopny orientovat občana, pomoci mu nebo pomoc

zprostředkovatg) Zařízení pro občany společensky nepřizpůsobivé

Tato zařízení zahrnují: Detenční – záchytné ústavy – určené pro trvalý pobyt občanů, kteří nejsou schopni žít samostatně,

potřebují určitou míru dohledu, trvalého výchovného působení a regulace Zařízení pro pomoc osobám závislým na alkoholu nebo drogách – programem je minimalizovat možné

negativní důsledky a rizika alkoholové a drogové závislosti, jejich činnost je spojena se soc. poradenstvím, jejich prostřednictvím jsou toxikomanům poskytovány injekční stříkačky jako programové opatření ke snížení rizika šíření viru HIV, na jejich činnost navazuje ústavní péče směřující k abstinenci a k překonání počátečních problémů s tím souvisejících a vytvářející návyky života bez drogy a alkoholu

h) Komunity Jejich činnost spočívá ve zvládnutí vlastní soc. problémy pomocí komunity stejně postižených lidí, vlastní

problém v komunitě bývá lépe pochopen, vysvětlen a v osobním přístupu jsou vytvářeny mechanismy k jeho zvládnutí

i) Sociálně-právní ochrana Jedná se o soc. službu ale zároveň i o výkon povinnosti a práv státu - tuto službu zpravidla zabezpečuje stát Patří sem ochrana práv a zájmů dětí, jejich opatrovnictví, zastupování u soudu, vymáhání plnění rodičovských

povinností, nařizování či umožňování ústavní péče o děti jako jedné z forem náhradní rodinné výchovy Patří se i organizace pěstounské péče, poskytování dostatečných informací o možnostech, nárocích a

podmínkách pro získání soc. pomoci, o možnostech právní ochranyj) Ústavní soc. péče

Představuje tradiční formu komplexního zaopatření starých nebo zdravotně postižených občanů, kteří vlastními silami, s pomocí rodin ani při poskytování pečovatelských služeb nejsou schopni samostatného života

Ústav pro zdravotně postižené občany – ústavy pro mentálně, tělesně postižené osoby, pro osoby s kombinovaným postižením

Domovy důchodců – ústavní péče určená starým lidem s podstatně omezenou soběstačností, vyžadující komplexní péči , za pobyt se platí podle možností klienta nebo jeho rodiny

k) Aktuální trendy soc. služeb Street work – soc. pomoc a soc. služby se přibližují mladým lidem, soc. práce na ulici – význam při této práci má

existence soc. důvěrníků (asistentů), kteří působí mezi mládeží, v partách, na ulici, tam, kde se mládež schází – poskytuje se jim soc. poradenství, soc. ochrana

Celkově lze pozorovat odklon od ústavní péče, tam kde není nezbytná, příklon k péči neinstitucionalizované, osobní, v domácnostech občanů, kteří takovou pomoc potřebují

Tendence je trvalý růst pečovatelské služby, služba osobních asistentů poskytující komplexní celodenní osobní péči osobám trvale upoutaných na invalidní vozík v soukromí ve vlastní domácnosti

Komunitní soužití zdravotně postižených ve větších bytech (Dánsko)

Azylové ústavy pro nevyléčitelné toxikomany, pro osoby propuštěné z výkonu trestu, které si sebepoškozováním způsobily trvalou pracovní neschopnost, azylové domy pro nevyléčitelně nemocné nemocí AIDS

5) Kontraktace Soc. subjekty mohou konat sami nebo sjednat, aby jiný konal za ně

6) Nátlak Nevládní subjekty používají nátlakových forem, aby donutily jiný nevládní subjekt (odbory, zaměstnavatele, občanská

sdružení, spolky zdravotně postižených občanů, důchodců) nebo stát brát jejich zájmy v úvahu Nejčastější nástroje pro nátlakové akce:

Petice (s využitím petičního práva) Tisk (využití svobody slova) Mítinky, manifestace, demonstrace (využití práva shromažďovacího) Stávky, obstrukce, jiné formy občanské neposlušnosti, pokud jsou v souladu s právními předpisy (ohlášení,

zachování veřejného pořádku)

6) Účinky sociální politiky

Makroekonomické efekty

1) Dopady na fiskální systém Výdaje na soc. zabezpečení a soc. politiku byly v posledních 20-ti letech hlavním zdrojem růstu veřejných rozpočtů a

státního dluhu, přispěly totiž k inflaci v období, kdy se v důsledku nabídkových šoků zrychlovalo tempo inflace, a proto jsou neoliberálními ekonomy považovány za jeden z nejvýznamnějších zdrojů zpomalení tempa růstu

2) Dopady na pracovní trh a nezaměstnanost V důsledku růstu inflace dochází k posunu tzv. Phillipsovy křivky (vyjadřuje inverzní vztah mezi inflací a

nezaměstnaností) k nárůstu nezaměstnanosti Nezaměstnanost se zvyšuje i v důsledku „relativního cenového efektu“ – kdy vysoké odvody na soc. zabezpečení

pracovníků zvyšují cenu prac. Síly jako výrobního faktoru relativně k ceně výrobního zařízení, a práce jako výrobní faktor je vytlačována kapitálem (jde o křížový substituční efekt)

Mikroekonomické efekty

Vazba mezi makroekonomickými a mikroekonomickými účinky soc. zabezpečení - jsou spojeny zejména se stupněm redistribuce, s její cíleností, a pak také s interní efektivitou systémů soc. politiky

1) Efekty redistribuce (přerozdělení) Rozlišujeme redistribuci v průběhu živ. Cyklu (redistribuce od období produktivního věku k neproduktivnímu věku a od

období, kdy nejsou vychovávány děti do období, kdy jsou děti vychovávány), redistribuci v důsledku specifických událostí (nemoc, nezaměstnanost) a redistribuci vertikální (od majetnějších k méně majetným)

Pozitivní efekt redistribuce vyplývá z lepší reprodukce a z rozvoje lidského kapitálu (projeví se ve zlepšení mezní produktivity práce)

Systém nebo prvky jsou redistributivní – např. od bohatých k chudým – nejen když chudí dostávají ze systému více dávek, ale i tehdy, jestliže bohatý platí více příspěvků než chudý, a pokud každý z nich pak dostává stejnou kvalitu statků (zboží či služeb)

Redistribuce je stejně tak progresivní- pokud bohatý jedinec dostává 2x více než chudý jedinec, ale platí do systému 2x více než chudý jedinec

Při hodnocení účinku redistribuce jde o posouzení následujících otázek: Z hlediska vertikální redistribuce – nakolik a v jakém směru (ve prospěch koho) je systém soc. zabezpečení

redistributivní Zda příspěvky jsou stanoveny na správné úrovni:

Zda úroveň dávek je na úrovni, kterou by si hypoteticky zvolil dokonale informovaný racionální jedinec (zda systém soc. pojištění poskytuje optimální kvalitu pojištění)

Zda úroveň dávek z pojištění je ve správném vztahu k úrovni soc. dávek poskytovaných na úrovni živ. Minima (živ. Minimum je stanoveno soc. konvencí, a dávky soc. pojištění, jež jsou pod jeho úrovní je tedy nutno posuzovat jako příliš nízké)

Pozitivní ekonomické a soc. efekty redistribuce

a) Přímé efekty Snížení nerovnosti v příjmech, redukce chudoby, snížení ekonomické a životní nejistoty a rizik, pozitivní

účinek na živ. Úroveň starých lidí a dětí Tak systémy soc. zabezpečení omezují soc. skluzy a zvyšují soc. soudržnost – mají proto i politický význam –

podporují loajalitu k politickému systému Tyto účinky je těžké měřit – neboť to vyžaduje porovnat aktuální situaci v dané zemi, se situací

hypotetickou (pokud by systém neexistoval) Vyjádření redukce chudoby – zjištěním tzv. „mezery chudoby“ – je to rozsah, v němž příjem chudých

domácností a jedinců je pod stanovenou úrovní živ. Minima, měření jednak před a po provedení soc. transferů – účinek zle tedy měřit jak počtem lidí, kteří se po provedení transferů dostali z pásma chudoby, tak počtem lidí, kteří v pásmu chudoby zůstávají

b) Nepřímé efekty Soc. zabezpečení přináší mnohá zlepšení pro zdra. Stav, pro zvyšování rozsahu vzdělání a pro celkové

zlepšení živ. Podmínek vč. Bydlení Tak pozitivně ovlivňuje kvalitu lidského kapitálu, reprodukce prac. Síly, a má tedy nepřímo pozitivní účinek

na produktivitu a na ekonomický růst V oblasti aktivních programů – pomáhají získat zaměstnání a příjem z aktivit na pracovním trhu

Vedlejší negativní efekty - disincentivní efekty jde o snížení incentiv k práci či k podnikání a zaměstnávání, a snížení incentiv k úsporám

Omezení pobídky k práci

Past chudoby podpory v nezaměstnanosti a soc. dávky pomáhají udržovat a obnovovat chudobu – jde o situaci, kdy jedinec jenž

vykonává nějakou práci, nemá žádné pobídky k tomu, aby pracoval ještě více – pro lidi v nízce placených zaměstnáních souhrn zvýšení odvodů daní a příspěvků do soc. zabezpečení v kombinaci se snížením soc. dávek v případě růstu prac. Příjmu mohou dokonce znamenat dokonce příjem stěží vyšší než je podpora v nezaměstnanosti nebo soc. Dávka placená osobám, které vůbec nepracují (tzv. implicitní mezní míra zdanění – zahrnuje všechny daně, příspěvky a jiné platby platící určitý jedinec, jenž dříve byl podzaměstnaní nebo nezaměstnaný + soc. dávky, které ztrácí v případě, že přijme lepší zaměstnání

Tento efekt řeší některé země, že povolují zaměstnání na částečný úvazek při součastném pobírání částečné podpory v nezaměstnanosti, jinde jsou zvýhodněny soc. dávky pro osoby, jež přijímají nízce placená zaměstnání (Anglie), univerzální základní příjem = na úrovni relativně nízkého standardu bez testování příjmů či prostředků a nahradil by existující různé druhy soc. dávek a mohl by být pobírán souběžně s výdělkem

Past nezaměstnanosti nezaměstnaný jedinec nemá žádnou finanční pobídku hledat práci – spojeno s tzv. vysokým poměrem náhrady –

poměr soc. příjmů v době nezaměstnanosti k prac. Příjmu po odečtení daní a dalších transférů – z důvodu růstu poměru náhrady současně s nezaměstnaností, je vysoký poměr náhrady spojován s růstem nezaměstnanosti – toto však nebylo přesvědčivě doloženo, dle jiných úvah – bude v době vysoké nezaměstnanosti odmítnuté pracovní místo vždy obsazeno někým jiným, kdo ho bude ochoten přijmout – vysoký poměr náhrady tak může ovlivnit pouze to okolnost, kdo bude nezaměstnaný, ale ne celkovou výši nezaměstnanosti

2) Interní efektivita 2 hlavní způsoby brzdění ek. Rozvoje – oslabují se incentivy a příjem není vytvářen, příjmem se plýtvá Plýtvání a interní neefektivita – velký problém veřejných institucí a rozpočtů – nejsou pod vlivem trhu a kontrolovány

ziskovým kritériem - zdroje vložené do systému jsou využívány na vymezené účely a klienty ve větší než ek. Nezbytné míře a nebo že je potřebují jiné subjekty než klienti, jimž jsou transfery a služby určeny (na jiné účely než na ty vymezené)

Vysvětlení neefektivity bývá zdůvodněno: Argumentem, že veřejná produkce je nutně neefektivní, protože je zajišťována veřejnými subjekty Jiná argumentace považuje problémy v efektivitě aktuální jen pro raná stadia růstu veřejného sektoru, ale

počítá s tím, že mohou být jejich managemantem postupně zvládnuty Argumentem, že nadužití zdrojů není důsledkem veřejné produkce, ale spíš mocenského konfliktu o moc a

zdroje vedeného těmi, kteří ve veřejných institucích pracují (provádějí redistribuci zdrojů ve vlastní prospěch)

4 kritéria pro hodnocení interní efektivity: Absence plýtvání při používání finančních a jiných zdrojů Schopnost dosáhnout všechny jednotlivce a skupiny, které mají být stávajícím systémem podporovány, a

současně omezit podporu a služby právě na ně Schopnost poskytnout služby klientům v souladu se strukturou jejich reálných potřeb Schopnost podporovat a zabezpečovat klienty účelně podle jejich osobního zájmu a s dostatečným respektem

Možné projevy neefektivity: Plýtvání – fiskální transfery (peníze se ztrácejí), soc. služby (nízká produktivita Neefektivní cílenost – fiskální transfery (pod-užívání, nad-užívání, zneužívání), soc. služby (to samé) Potřeby neuspokojeny – fiskální transfery (platby, když jsou třeba služby, nevhodný typ služeb), soc. služby

(služby, když jsou třeba platby) S klienty se špatně jedná – fiskální transfery i soc. služby (stigmatizace, byrokracie)

Pod-užívání – „non take ap“ (nízké uplatnění nároku na dávku z důvodu malé informovanosti, stigmatizace, byrokracie v postupu institucí, špatné cílenosti, nevhodnosti volených technik poskytování dávek či služeb, špatné dostupnosti v důsledku špatné organizace) je častější než nad-užívání

Zdroje neefektivity soc. systému částečně pramení i z jejich historického vývoje – dávky vzikali postupně a celý systém tak není propojený, někdy působí tyto dávky protichůdně – vznikají tak současně problémy nízkého využívání dávek, zneužívání dávek, vysokých administrativních nákladů a současně disincentivních efektů

Blok 3: Základní oblasti a nástroje sociální politiky: sociální rizika

7) Sociální rizika a sociální zabezpečení jeho funkcí bylo reagovat na soc. (kolektivní) rizika „moderní společnosti“, jež spočívala v přerušení příjmu domácnosti

z pracovní činnosti (nebo va zvýšení nákladů domácností) v důsledku určitých událostí řízení soc. zabezpeční – ministerstvo práce a soc. věcí, správy soc. zabezpečení, úřady pokrývající agendu soc. podpory a

pomoci, pojišťovny

Různá pojetí soc. zabezpečení: 1) Užší pojetí soc. zabezpečení

Jde hlavně o soc. peněžité dávky např. důchody, nemocenské dávky, dávky v nezaměstnanosti, dávky spojené s dětmi, soc. pomoc, tj. o redistributivní opatření (sociální pojištění, univerzální dávky, soc. pomoc)

2) Širší pojetí soc. zabezpečení Jde o komplexní ochranu proti soc. rizikům, zahrnuje tedy i řadu dalších oblastí (zdravotní péče a zdravotní

pojištění, aktivní politika zaměstnanosti, podpora bydlení, vzdělávací politika, zabezpečení matek během těhotenství a mateřství, pomoc při výchově dětí v rodině, zabezpečení při invaliditě, zabezpečení ve stáří)

Soc. zabezpečení = systémy náhradních (mimořádných) zdrojů, které zabezpečují relativní stabilitu a přiměřenou min. úroveň soc. zabezpečení a soc. suverenity těmito formami:

Sociální příjmy – na principu pojištění i prostými dávkami – dlouhodobými i krátkodobými) Sociální služby – informačními, poradenskými a zprostředkovatelskými sítěmi a navazujícími službami – např.

pečovatelská služba, služby pro důchodce) Sociální azyly – tj. různými druhy azylů při selhání přirozených zdrojů soc. suverenity a bezpečnosti např. ústavy

pro těžce postižené, opuštěné, dětské domovy a domovy pro důchodce soc. zabezpečení můžeme vnimat i jako soubor opatření formující solidaritu s lidmi, kteří čelí (hrozbě) nedostatku příjmů

nebo se nacházejí v situaci, jenž vyžaduje mimořádné výdaje

Funkce (cíle) sociálního zabezpečení Základní funkcí – poskytnout jedinci či rodině ochranu a podporu v životních situacích, které si toho vyžadují předcházet ztrátám spojeným s obtížnou živ. Situací a zároveň vytvářet příznivé a stimulující živ. Podmínky V současnosti diskuze – universální charakter soc. zabezpečení rozvinout až do podoby tzv. základního příjmu, na něž by

měli nárok všichni občané – jeho poskytování by nebylo podmíněno ani prací, ani absencí jakýhkoliv dalších příjmů Sekvence vzniku soc. zabezpečení – kompenzace prac. Úrazů, kompenzace nemocí z povolání, nemocenské přídavky,

mateřské přídavky, starobní důchody, příspěvky pozůstalým, invalidní důchody, rodinné přídavky, podpora v nezaměstnanosti, dávky živ. minima 1) Preventivní funkce (aktivní pojetí) – předvídatelná a nepředvídatelná rizika2) Kompenzační funkce – řešení finanční a sociální důsledky životních situací ohrožující práva (kompenzace ztrát)

3) Ochranná funkce – podpora v situacích, které to vyžadují4) Stimulační funkce – rozvoj příznivých podmínek5) Sociálně-kontrolní funkce

a) Role trhu v oblasti sociálního zabezpečení je regulovánab) Vyvážená odpovědnost jednotlivce a státu – existuje obava z možnosti zněužívání určitých typů soc. dávek, tím

je ohrožena legitimita, je proto nutná kontrola, případně i nátlak (např. workfare)6) Legitimizační funkce – pro daný typ společenského uspořádání (předchází stávkám a revolucím)

Principy sociálního zabezpečení 1) Princip universality (všeobecnosti)

Jde o jeden kolektivní systém (sdílení kolektivních rizik), který je platný pro všechny občany a zaručuje jim při existenčním ohrožení/soc. potřebnosti základní dávku za určitých podmínek, ale zároveň nepopírá hledisko jejich vlastního přičinění (princip zásluhovosti)

Nevylučuje formy dobrovolného připojištění nad úroveň státního zabezpečení2) Princip uniformity (rovnosti či jednotnosti)

Jde o to zabezpečit všechny oprávněné podle stejných pravidel (především postupy přiznávání soc. dávek a způsob prosazování nároků na tyto dávky)

3) Princip komplexnosti (úplnosti) Jde o to zahrnout všechny kategorie obyvatel a rizika a dosáhnout úplného zabezpečení, jde nejen o důsledné

poskytování peněžitých dávek, ale i soc. služeb4) Princip adekvátnosti (přiměřenosti)

Výše dávek a služeb musí být přiměřená potřebám lidí (hmotná nouze), jejich zásluhám (důchodové zabezpečení) a ekonomickým možnostem státu (zbrzděná indexace dávek)

5) Princip sociální garance (státu) Stát vymezuje soc. práva (např. že při vzniku společensky uznaných životních událostí existuje spolehlivá

záchranná síť, garance dosažení min. životní úrovně), stát dává právní garance (legislativní, dozor nad nestátními pojišťovacími fondy) – ručí za nároky pojištěnců, stát dává ekonomické garance indexace dávek

6) Princip sociální solidarity Vertikální redistribuce i v živ. Cyklu, rozvoj nevynucené solidarity (nadace)

7) Princip sociální spravedlnosti Nemělo by docházet k zásadnímu nezaslouženému zvýhodnění nebo znevýhodnění určitých kategorií

8) Princip participace Podporována a rozvíjena spoluúčast jednotlivých občanů, rodin a prac. Kolektivů při řešení vlastních soc.

událostí tak, aby byl posílen princip odpovědnosti jednotlivých subjektů za úroveň vlastních živ. Podmínek při umožnění dostatečné možnosti volby při rozhodování o způsobu života a způsobech řešení jednotlivých soc. událostí

Systém by měl být přehledný – aby se každý občan mohl podrobně seznámit s podmínkami nároku na jednotlivé dávky a služby

Nástroje sociálního zabezpečení: 1) Legislativní nástroje – zákony (vymezení oblasti, nároku, činnosti)2) Finanční nástroje – příjmové toky (z mezd) – správa sociálního zabezpečení, daňové toky (co a jak plyne do státního

rozpočtu)3) Administrativní a institucionální nástroje – zajištění uplatňování legislativy a finančních toků, regulace

Formy sociálního zabezpečení: 1) Přímá výplata peněžitých dávek

Sociální pojištění nebo dávky placené z daní Jednorázové (porodné), krátkodobé (pojištění v nezaměstnanosti) nebo dlouhodobé (důchody) Obligatorní /mandatorní výdaje) a fakultativní

2) Nepřímá výplata peněžitých dávek (daňové úlevy, daňové kredity)3) Účelově vázané peněžité dávky, hmotná plnění (např. na topení, potravinové lístky)4) Sociální poradenské služby (poskytování informací, občanské poradenství, zprostředkování např. zaměstnání,

krizová centra, sociálně-právní ochrana)

5) Sociální pečovatelské služby – při selhávání přirozených zdrojů suverenity nebo bezpečí (krizová centra, dočasné ubytování, denní pobyty, stravování, ústavní péče)

6) Kontraktace – smlouvy (výkon nebo část výkonu lze smluvně převést na privátní subjekty)7) Stanovování legislativních podmínek – jejich kontrola a nátlak na dodržování (např. standardy poskytování soc.

služeb)

Organizace a financování: Autoritářské země – soc. zabezpečení se stává součástí kontroly a donucení, role individua a trhu je oslabena Západoevropské demokracie – na vyvážené odpovědnosti jednotlivce a státu – uplatnění trhu je v této oblsti výrazně

regulováno právními normami USA – stát intervenoval na poli soc. zabezpečení méně než v jiných zemích – hlavní tíha odpovědnosti ležela na jedinci a

trhu Obecně existují dva základní typy dávek soc. zabezpečení:

1) Dávky nahrazující výdělek v situaci, kdy primární výdělek není poskytován (náhrada příjmu – sociální pojištění, sociální pomoc)

2) Dávky doplňující příjem tak, aby byla kryta mimořádná vydání (sociální pomoc, sociální podpora) Financování soc. zabezpečení – z veřejných fondů sycených daněmi (Beveridgerův přístup – důraz je kladen na zajištění

živ. Minima pro celou populaci) nebo z pojišťovacích fondů sycených pojistnými splátkami pojištěnců (Bismarckův přístup – opírající se o instituce vzájemné pomoci a pojišťovací schémata odvozená od pracovních příjmů a specifikovaná pro dobře definované kategorie ekonomicky aktivní populace případně pro jejich rodinné příslušníky)

K výhodám soustav soc. zabezpečení financovaných z pojišťovacích fondů – přehlednost hospodaření a možnost rychleho přizpůsobení se podmínkám a potřebám, nevýhoda – značné administrativné výdaje

Povinné formy pojištění se od soukromého pojištění liší tím, že individuální příspěvky nejsou v přímém vztahu k individuálním rizikům, je v nich uplatněn princip soc. solidarity – dávky jsou vypočítány částečně nebo zcela nezávisle na výši těchto přípravků a na míře individuálního či profesionálního rizika (základem výpočtu je globální nikoli individuální riziko), financování těchto soustav se kromě jednotlivých pojištěnců účastní i stát a zaměstnavatelé, stát si také ponechává možnost dozoru apod.

Soc. zabezpečení má téměř ve všech zemích alespoň dva základní pilíře a to je sociální pojištění a sociální pomoc

ČR – tří pilířový systém

Vznikla na počátku 90. Let 1) Sociální pojištění

Spravované státem – základní důchodové a nemocenské připojištění, příspěvek na politiku zaměstnanosti Kvazi-soukromé (pojišťovací fondy) – zdravotní, důchodové připojištění Dekomodifikace – vysoká, ale selektivní (časvé omezení), redistribuce – zachovává statusové rozdíly, v rámci živ.

cyklu2) Státní sociální podpora

Přídavky na děti, rodičovský příspěvek, porodné, pohřebné Dekomodifikace – vysoká (snadný přístup, záleží na výši), redistribuce – horizontální, v rámci živ. cyklu

3) Sociální pomoc (dříve vše bylo systém soc. péče) Dávky hmotné nouze, sociální služby pro handicapované Dekomodifikace – nízká (nízká výše dávek, stigma), redistribuce - vertikální

Ad 1) sociální pojištění

Zahrnovaná rizika: Zahrnuje situace, na které se dá předem připravit odložením své potřeby (předvídatelná rizika), prostředky jsou do

pojistného fondu, v případě „naplnění“ rizika je pak podle předchozích příspěvků vyplácena dávka Je založeno na principu rovnoměrného sdílení možného rizika vzniku takových událostí mnoha pojištěnci

Forma realizace: Existují 3 typy sociálního pojištění (pojišťovacích soustav), které se liší podle míry regulace jejich činností státem a

podle přímého vstupu státu do těchto činností – povinné (státní pojištění státní nebo státem sledované), pojištění okruhu osob podle povolání (podnikové, resortní) a soukromé pojištění či připojištění (rozhodnutí o pojištění je ponecháno na vůli jednotlivci

Soc. pojištění = výrazem soc. odpovědnosti občanů k sobě samým a své rodině

Podmínky nároku: Nejčastěji je kritériem určité období předchozího přispívání a výše příspěvku má vliv na výši dávky, je zde ale

uplacováno i kritérium redistribuce (předchozí pojištění) Financování:

Průběžná spoření, kapitalizace pojistného Systém je financován z pojistného, které platí podle přesně stanovených podmínek jak zaměstnanec, tak

zaměstnavatel i osoby samostatně výdělečně činné Možné nevýhody:

Výrazně zvyšuje cenu práce a obtížně pokrývá marginalizované kategorie

Ad 2) státní sociální podpora (sociální zaopatření)

Zahrnovaná rizika: váže se na soc. situace, na něž nebývá možné se předem připravit (mateřství, výchova dítěte, invalidita závislého

člena rodiny, rodinné krize a partnerské rozvraty) na rozdíl od soc. pojištění není vázána na odvody příspěvků z pracovního příjmu k základním principům systému státní soc. podpory patří – komplexnost, jednotnost, soc. spravedlnost,

skladebnost, valorizace, dostupnost, operativnost, nenáročnost Je uplatňován princip státem organizované solidarity – ve dvou základních směrech: od bezdětných k rodinám

s dětmi, od vysokopříjmových k nízkopříjmovým rodinám Dva základní druhy dávek:

1) Jde o univerzální nárokový příjem každého dítěte, jenž je vyjádřením nedistribučních procesů od bezdětných rodin ve prospěch rodin s dětmi – takto otipované dávky mají horizontální charakter (rodičovský příspěvek, dávky pěstounské péče, porodné, pohřebné)

2) Příspěvky stanovené na základě testování skutečné příjmové situace rodiny – jde o pomoc rodině do okamžiku, než dosáhne svými příjmy společensky dohodnuté úrovně – s rostoucím příjmem se výše dávek snižuje - jedná se o přerozdělení ve prospěch rodin s nízkým příjmem – mají vertikální charakter (přídavek na dítě, příspěvek na bydlení)

Příjmová situace je posuzována individuálně ve vztahu k životnímu minimu této domácnosti Druhy dávek:

1) Dávky státní soc. podpory, které jsou poskytovány v závisloti na příjmu:a) Přídavek na dítě Jedná se o dlouhodobou dávku, která je poskytována rodinám s dětmi s cílem pomoci jim krýt náklady spojené

s výchovou a výživou nezaopatřených dětíb) Příspěvek na bydlení Na tento příspěvek má nárok vlastník nebo nájemce s trvalým pobytem v tomto bytě, jestliže jeho náklady na

bydlení přesahují stanovou výši a součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení

2) Dávky státní soc. podpory, které jsou poskytovány bez závislosti na příjmua) Rodičovský příspěvek Nárok na tento příspěvek má rodič, pokud po celý kalendářní rok osobně a celodenně a řádně pečuje o dítě do

4 let nebo do 7 let, je-li dítě dlouhodobě postiženéb) Dávky pěstounské péče Příspěvek na úhradu potřeb dítěte – krytí nákladů dítěte svěřeného do pěstounské péče (náleží na každé

nezaopatřené dítě svěřené do pěstounské péče) odměna pěstouna příspěvek při převzetí dítěte – poskytuje se pěstounovi na zakoupení základního vybavení dítěte převzatého do

péče z ústavního zařízení příspěvek na zakoupení motorového vozidla – na pořízení nebo celkovou opravu vozidla – na tuto dávku má

nárok každý pěstoun pečující o 4 a více dětíc) Porodnéd) Pohřebné

Podmínky nároku:

Tento typ dávek je nejčastěji vyplácen na základě toho, že událost nastala (univerzální občanský princip) nebo trvá – každý občan, který se dostane do této situace, má na podporu nárok, někdy je doplněno také o kritérium potřebnosti (dávku dostane pouze ten, kdo nemá jinou možnost, jak se příslušnou situací vyrovnat)

Forma realizace: Dávky jsou vypláceny přes úřady práce, velká část dávek státní soc. podpory je odvozena od životního minima

Financování: Financování z daní, dávka není vázána na odvody příspěvků z pracovního příjmu

Možné nevýhody: Někdy podpora nemusí stačit (je-li nízká), někdy nízká podpora neúměrně administrativně zatěžuje systém

Ad 3) sociální pomoc

Zahrnovaná rizika: Řešení stavu hmotné nouze a sociální exkluze, který není obačan schopen řešit sám nebo s pomocí rodiny Uplatňuje se v situacích, kdy ostatní zdroje, které by mohly pomoci jedinci (rodině) překonat ohrožující živ. Situaci,

nejsou k dispozici a jedinec (rodina) není schopen (schopna) ji vlastními silami překonat Podmínky nároku:

Výplata dávek je podmíněna nedostatečným vlastním příjmem (sociální potřebností), dočasnou hmotnou nouzí (dochází k testování majetku, testování potřebnosti) či specifickou obtížnou živ. Situací (nemůže se vlastními prostředky zabezpečit např. zdravotní handicap, péče o dítě apod.

Forma realizace: Dávky soc. pomoci, sociálně-právní ochrana, sociální služby, azyly, krizová intervence Je poskytována ve formě peněžitých dávek nebo služeb soc. služby poskytované především nestátními neziskovými organizacemi, obcemi nebo kraji

Financování: Financováno ze státního rozpočtu a z rozpočtu obcí

Možné nevýhody: Riziko zneužívání dávek, stigmatizace klientů

Typy soustav sociálního zabezpečení:

1) Čistý liberální systém sociálního zabezpečení Soukromě – pojišťovací model (USA) a zaměstnanecké pojištění, slabá sociální pomoc (kategorické dávky)2) Univerzální občanský systém Zahrnuje rezidenty, veřejná soustava (z daní):

a) Britský model (beveridgský) – nízké a ploché dávky – zahrnuje všechny občany, rezidenty (zajištění živ. Minima pro všechny)

b) Skandinávský model – vyšší standardy, dávky dle dřívějšího výdělku, více akcentovány zásluhové principu3) Pojišťovací model

a) Německý model (bismarckovský) – založený na subsystémech vázaných na zaměstnaneckých (profesních) kategoriích, výraznější prvek zásluhovosti, rozdíly mezi rpfes. Kategoriemi (výhody pro státní zaměstnance)

b) Jižní Evropa – některé kategorie populace nejsou ošetřena, jiné jsou velice zvýhodněny4) Zajišťovací model Větší důraz na dávky a služby pro specifické sociální situace (hlavně spojené s dětmi a péčí o děti – Francie,

Lucembursko, Belgie)5) Zaopatřovací model Financování přes daňové odvody

a) Austrálie, Nový Zéland – minimalistický model – podobné USA, větší důraz na soukromé pojišťovací fondy, testování potřebnosti (daňové odvody jsou přerozdělovány pouze mezi sociálně potřebné)

b) Dánsko – maximalistický model – i důchodový systém je financován přes daně

Diskuzní témata související s oblastí sociálního zabezpeční

1) Vztah sociální politiky a hospodářské politiky (ne)účast na trhu práce způsobuje soc. problémy (chodoba, nezaměstnanost, nerovnosti) – trh vytváří požadavky na

soc. politiku (při větších problémech jsou větší požadavky na sco. Politku, ale ničí se zdroje)

Neoliberálové – negativní účinky soc. politiky: a) Část zdrojů na opatření na soc. politiku se nedá použít na podporu investic (soc. politika podporuje inflační tlaky

investorů)b) Zvýšení nákladů na práci (soc. pojištění – odvody z mezd – velké zatížení prac. Síly, nárůst nezaměstnanosti)c) Oblast pobídek – snížení individuální odpovědnosti – pokles spoření a pracovního výknud) Může vytvářet ekonomické tlaky (povinná idexace dávek)

Pozitivní účinky soc. politiky: a) Ochranná funkce – brání trvalé devastaci lidských zdrojů v důsledku náhlé soc. událostib) Sociální politika snižuje soc. rizika, tím posiluje soc. integritu a sociálně stabilizuje prostředíc) Prostředky do soc. Politiky mohou být investicemi do lidského kapitálu, tím roste produktivitad) Soc. politika vytváří jistoty pro ekonomické subjekty – mohou více riskovat v ekonomice, podpora ekonomického

růstu (větší mobilita, sebezaměstnanost)2) Ekonomické faktory velikost a dynamika vytvořených zdrojů – závažné problémy se vyskytují při zpomalení popř. poklesu ekonomického

růstu pokles růstu má často dopady v oblasti nezaměstanosti, vzrůstu chudoby, životních nákladů a jiných negativních soc.

jevů, což naopak vyvolává potřeby růstu soc. výdajů závisí i na schopnosti soustavy reagovat na cenovou a mzdovou dynamiku – nutno stanovit mechanismus částečných

kompenzací (valorizace) a pravidla jejich uplatňování – růst cen se promítá bezprostředně nejenom do zvyšování dávek, ale i do růstu nákladů institucí, zabezpečujících celý soc. systém, což vyvolává další vzestup soc. výdajů

vývoj nezaměstnanosti – její růst vede k deficitům v důchodovém pojištění (snižují se příjmy a zvyšují se výdaje), v nemocenském pojištění (snižují se příjmy a zvyšují se výdaje – řada nezaměstnaných využívá institut ochranné doby a čerpá dávky v nemoci), dopady má i do státní soc. podpory (v důsledku poklesu peněžních příjů nezaměstnaných se zvyšuje počet příjemcůjednotlivých dávek i jejich výše) i do systému soc. pomoci (dávky v nezaměstnanosti jsou mnohdy nižší než živ. Minimum a vyplácení se pouze po určitou dobu, potom jsou nezaměstnaní kryti z tohoto systému)

3) Společensko-politické faktory Všechna zásadní opatření jsou schvalována ve formě zákonů – není možné bez potřebné politické podpory prosadit

žádné významné změny v soc. zabezpečení 4) Problémy s tzv. demografickou krizí (především důchodové připojištění) Proces stárnutí populace – prodlužování celkové délky života, na pokles úmrtnosti ale i porodnosti stárnutí populace ovlivňuje prakticky všechny sféry národních ekonomik – největší pozornost je věnována vlivu na výši

vládních výdajů, především na zajištění nákladů na penzijní zajištění a nákladů na soc. služby a zdravotní péči5) Dilema mezi univerzalitou za cenu plýtvání a rozmazlování populace nebo adresností dávek za cenu zvýšení

administrativních nákladů a soc. stigmatizace příjemců. Problém nízké efektivity dvojího typu – u univerzálního tím, že dávku dostanou (téměř) všichni (a často ve stejné výši ačkoliv jejich skutečné potřeby jsou rozdílné), u příjmově testovaného spočívá ve stigmatizaci a nízké cílenosti dávek

Problém s nízkou cíleností - zneužíváním soc. dávek, s nežádáním si o soc. dávky (non take-up), a s problémy racionalizace souvisejícími s odrazováním klientů

Drahé jsou vlastně obě varianty (nelze říci, která je lepší, záleží na konkrétní situaci)6) Problematika centralizace a decentralizace soc. zabezpečení

a) Funkční c-d (podle typů rizik) – někde je jen jedna centrální pojišťovna vs. Někdy i více pojišťoven v jedné oblasti (zdravotnictví v ČR)

b) Prostorová d-c (stát, region, město) – kdo o dávce rozhoduje a nese odpovědnost (zde různé typy kompetencí např. správa financí a výplata dávky, určování pravidel, prosazování programu a jeho kontrola), decentralizace je výhodná u dávek, kde je důležité posouzení živ. Situace, ale může vytvářet obousměrné finanční tlaky

7) Sociální zabezpečení se vyznačuje velkou setrvačností je obtížné ho změnit, neboť soc. politika podléhá politickým vlivům, schválení zákonů (opatření) často dlouho trvá,

protože chybí soc. konsenzus (ideový, existují různá lobby) nebo politická vůle (neochota dělat nepopulární opatření), na některé klíčové zákony se čeká velmi dlouho a stále nejsou (příkladem reforma důchodového systému)

8) Mezinárodní vlivy Pozitivní – mezinárodní úmluvy umožňují volný pohyb prac. Síly včetně možnosti čerpat soc. zabezpečení v zemi

zaměstnání Negativní – souvisí s mezinárodní soutěží ohledně ceny práce, v některých zemích snižují náklady na prac. Sílu za cenu

snížení soc. ochrany pracovníků (tzv. social dumping), což představuje výhodu z hlediska přikládání kapitálu a zvýhodnění zboží při exportu, státy by však měly spíše uzavírat dohody zabraňující možnosti vzájemného soupeření, jež se děje prostřednictvím udržování soc. ochrany vlastní pracující populace na nepřijatelně nízké úrovni

8) Sociální pomoc Definice chudoby slouží dvěma základním účelům – dovoluje měřit rozsah chudoby ve společnosti a určuje rozsah

oprávnění chudých vůči soc. státu Příčiny chudoby a související teoretická vysvětlení (3 hlavní důvody) – z rozdílů ve vlastněném bohatství, z nízkých

výdělků planoucích ze zaměstnání (zapříčiněno nedostatečnou úrovní vzdělání a kvalifikace spojeno s rozdíly ve schopnostech, v inteligenci, v píli apod.), z nedostatku zaměstnání tj. z nezaměstnanosti (je vždy spojena se snížením příjmu, může být následně příčinou nízkých starobních důchodů a následně chudoby)

Chudoba je velice úzce spojena s deprivací (např. sociální, pracovní, bytovou, zdravotní apod.) – chudoba znamená žít bez toho, co je nezbytné a co je společností uznáno jako nezbytné – chudoba tedy musí být oddělena od jiných typů deprivace

Moderní chudoba = tím je zdůrazněno, že chudoba se stala v současném vyspělém světě pouze chudobou relativní, že se mění kontrétní podoba a rozměr chudoby, že se chudoba vyskytuje navzdory intenzivnímu zájmu vyspělých států o její řešení – 8-10% populace žije v chodobě

Stará chudoba = spojována zejména s vlivem živ. Cyklu na neschopnost práce (staří, nemocní …) Nová chudoba = je spojována s pozicí jedinců na trhu práce (nezaměstnaní, neúplné rodiny) a koreluje zejména

s dlouhodobou nezaměstnaností

Redistribuce bohatství v rámci soc. státu

Podstatou jakékoliv pomoci chudým je redistribuce bohatství, která může mít podobu redistribuce statků a služeb (naturální redistribuce) nebo finančních prostředků (redistribuce peněžní)

1) Horizontální redistribuce Je distribucí prostředků mezi různými fázemi životního cyklu Jde o přesun prostředků jedince z období relativního dostatku na období relativního nedostatku (např. pojištění pro

případ nezaměstnanosti, ale i stáří – důchodové pojištění) 2) Vertikální redistribuce Založená na pricipu nezistatusové solidarity, je distribucí prostředků od těch, kdo jsou v lepší situaci (od bohatých nebo

méně chudých), k těm, kdo jsou chudobou ohroženy ve všech fázích svého životního cyklu Prostředky pro chudé, málo vydělávající a nezaměstnané jsou čerpány mezi těmi, kdo jsou zaměstnáni a vydělávají více

3) Redistribuce mezi sociálními kategoriemi bez přihlédnutí k jejich pozici V systému sociální stratifikace (např. od bezdětných rodin k rodinám s dětmi na základě mezigenerační solidarity)

Může být chápána jako nespravedlivá – čerpá z bohatství tvořeného schopnými a pracovitými jedinci a dává podíl z něho těm, kdo na něj nemají legitimní nárok

Redistribuje ničí nebo alespoň omezuje lidskou snahu tvrději pracovat a usilovat o svůj růst

A) Absolutní versus relativní chudoba1) Relativní koncept chudoby Chudoba v průmyslově rozvinutých zemích je chudobou relativní Je založena na rozložení příjmů domácnosti a je pohyblivá v závislosti na vývoji celkové příjmové úrovně – obvykle je

určena vzdáleností od jistého, zpravidla průměrného životního standardu ve společnosti (člověk uspokojuje své ákl. Životní potřeby, které jsou v dané společnosti běžné, ale současně se cítí deprivován a ze společsnoti vyloučen

V relativním pojetí je chudoba ve značné míře identifikována s příjmovou nerovností a nemůže být odstraněna bez odstranění této nerovnosti

2) Absolutní koncept chudoby Nedostatek prostředků k uspokojení zákl. potřeb vedoucí k ohrožení života – je tedy primárně založen na představě o

min. životní úrovni zaručující osobám pouze fyziologické přežití Její hranice jsou dány subsistenčním minimem, tzn. Prostředky, které dovolují uhradit potřeby holého přežití v dané

společnosti Absolutní chudoba je definována potřebami těch, kdo jsou chudí, a nikoliv jejich výdaji ve vztahu k výdajům těch, kdo

chudí nejsou (stanovuje se koš základních potřeb) Tento model je charakteristický pro politickou pravici – tendence chápat chudobu jako omezený problém, na který má

být omezena i odezva státu – soc. síť má být pouze pro ty, kteří selhali ve všech pokusech uspokojit své potřeby

vlastními zdroji – smyslem případné podpory chudých je jen dát jim šanci odrazit se ode dna a těm kdo to nezvládnou, jen umožnit přežít

B) Přímý versus nepřímý přístup k chudobě1) Nepřímý koncept Chudoba je odvozována od příjmu domácnosti (tzv. příjmová chudoba) – výhodou je, že je to jednoduché a umožňuje to

srovnání, někdy je ale zdůrazňováno, že samotné příjmy jsou nedostačujícím indikátorem chudoby, protože:a) Záleží na kupní ceně peněz (co si mohu koupit) – ceny se mohou regionálně lišit (typicky u bydlení)b) Spotřeba není určována pouze příjmem, část spotřeby plyne i ze služeb soc. státuc) Důležitý je koncept sekundární chudoby (tedy chudoby, která není způsobena nedostatečným příjmem, ale

špatným hospodařením s nímd) Mohou existovat další okolnosti, které vedou k dostatečnému snížení čí vázání určité části příjmu na specifický účel

(předchozí zadlužení, výživné na děti)e) Lidé často své příjmy ve výzkumech neuvedou nebo podhodnocují (citlivé téma)

2) Přímý koncept (někdy také koncept materiální deprivace) měření v jednotlivých oblastech (kvalita bydlení, předměty dlouhodobé spotřeby, zákl. potraviny, možnosti soc.

participace) – přímé pojetí se tedy snaží postihnout nejen míru adekvátnosti příjmu, ale je založené na spotřebě statků a kvalitě života (a případné materiální či soc. deprivaci), někdy ale ani spotřeba nevyjadřuje reálnou situaci (preference, dobrovolná skromnost)

C) Subjektivní versus objektivní1) Objektivní Vychází z příjmů nebo z výdajů – hranice je stanovena normativně (experty) tak, aby pro všechny lidi (kategorie lidí) byla

shodná Vymezují chudobu pomocí faktorů, které nejsou přímo závislé na mínění těch, kteří se cítí být chudými Vychází z analýz sociálněekonomických informací o souborech domácností – chudoba je v tomto případě stanovena

zvenčí, určitou autoritou, zpravidla státem a respektuje i makroekonomické souvislosti Chudoba je v tomto případě sociálním konstruktem s politickými konotacemi 2) Subjektivní Chudoba je sociálně kontruovanou kategorií, lidé jsou sami experty na vlastní životní situace (vypovídají o svých

pocitech) Obvykle tento subjektivní pocit chudoby závisí na porovnání toho, co jedinec či domácnost skutečně má a tím co chce

(čeho chce dosáhnout, jaké má aspirace), co si myslí, že si zaslouží (co je spravedlivé aby měl), co si myslí, že skutečně potřebuje (nezbytný standard), co mají druzí (vliv určité společenské komparace)

Z hlediska výpovědi o chudobě v dané společnosti není subjektivní koncept dostatečně přesný (někteří lidé se mohou cítit chudí, i když nejsou, někteří mohou být chudí, aniž chudobu pociťují nebo deklarují)

Význam – poskytuje podklady pro analýzy příjmové a majetkové situace a životního standardu domácností, rodin a jedinců

Měření chudoby

Měříme tedy vždy pouze určitý koncept chudoby a ne chudobu jako takovou Volba konceptu chudoby záleží na účelu měření, co chceme zjistit – např. počet chudých, proč se lidé stávají chudými,

určení hranice chudoby pro mezinárodní srovnávání atd. Je důležité odlišit hranici chudoby (sociologický pojem) x (politické) existenční a soc. minimum – založeno na min.

peněžní částce – odvozování nároků na soc. podporu Právě hranice chudoby – konečný cíl měření chudoby – jde o stanovení hranice, pod níž je pro společnost chudoba jejích

členů již nepřijatelná a nutí ji, aby na osud osob, které se pod úrovní hranice ocitnou, soc. politika reagovala Kontrukce hranic chudoby (bez ohledu na koncept) se porovnávají na základě:

1) Statistických údajů z různých zemí (chudoba – příjmová distance ve společsnoti)2) Podle odhadu expertů – spotřební koš3) Výzkumů veřejného mínění4) Měření výdajů/příjmu domácností v sociologickém šetření (např. v panelu)

Měření chudoby v kontextu příjmů

1) Hranice chudoby ve vztahu k příjmovému rozložení ve společnosti (v tomto pojetí se jedná o relativní koncept)A) Ve vztahu k průměrnému příjmu (chudoba = méně než 60% tohoto příjmu) – analogicky ji měří jako podíl průměrného

příjmu na hlavuB) Vztah k mediánu příjmového rozložení ve společnosti hranicí chudoby je podíl z mediánu příjmu domácnosti – tzv. ekvivalenční škála a její hodnoty: 1 = první dospělý, 0,7 =

ostatní dospělý, 0,5 = děti, jsou tím zahrnuty úspory z množství (např. je levnější vařit pro více lidí) nejčastěji hranice 60% mediánu příjmu v dané zemi – domácnost se ocitá pod hranicí chudoby tehdy, pokud je její

skutečný příjem nižší C) Vztah k nejnižšímu decilu (kvintilu) distribuce příjmu ve společnosti Rozděluje příjem domácností do decilů a jako chudé jsou označovány domácnosti nacházející se ve spodním decilu Tato míra nevypovídá nic o reálné úrovni života těch, kdo příjmem disponují – rozdíl potřeb, velikosti a struktury

výdajů nebere v potaz Nolan a Whelan – významná část domácností, pohybující se pod stanovenou hranicí chudoby, není deprivována,

zatímco pocit deprivace má nezanedbatelná část domácností, které se pohybují nad touto hranicí Problém – sice se bere v úvahu výše zdrojů, ale ponechává se stranou rozsah potřeb a tedy i velikost a struktura vydání

(mladá rodina s dětmi bude mít jiná vydání něž bezdětný starší pár, i když budou mít stejný příjem)2) Hranice chudoby ve vztahu k min. standardu

Tato hranice bývá definována jako garantované min. příjmu např. formu soc. podpory jako garantovaný min. příjem soc. pomoci – určení chudoby tímto způsobem je normativní a může být ovlivněno politickými tlaky

A) Pomocí příjmu poměřovaného úrovní soc. podporyB) Pomocí živ. Minima – garantovaného státem formou soc. zabezpečení, chudoba v tomto vyjádření má podobu

určených násobků tohoto minima, které zakládají nárok na dávky

Měření chudoby v kontextu spotřeby a výdajů

Pro měření chudoby bývá používáno i spotřeby (vydajů) – ať už je brán v úvahu její rozsah nebo i její struktura Rozdíl mezi mírami založenými na příjmech a mírami založenými na spotřebě je ten, že spotřeba není determinována

pouze příjmem Je třeba brát také v úvahu, že část spotřeby plyne s dekomodifikovaných služeb soc. státu

1) Absolutní míryA) Přístup k chudobě z hlediska základních potřeb stanovení nákladů nutných k uspokojení základních potřeb - jsou ztotožňovány s materiálními potřebami, mohou sem

však patřit i potřeby sociální, např. pozvání na večeři nebo návštěva kina jako součást soc. kontaktů a zvyklostí společnosti

B) Koš bez zboží Spočívá ve vytvoření seznamu minimálních potřeb pro domácnosti různé velikosti, hranice chudoby stanovena kalkulací

minimálních nákladů (např. kalkulace nezbytných nákladů na potravu je z odhadu kalorií) použití v USA, problém mezi názorem expertů a skutečným chováním konzumentů, proto pokusy vycházet z reálných

výdajů domácností s nízkou spotřebouC) Podíl výdajů na stravu v celk. vydajích interpretační problém – s růstem příjmu se mění struktura výdajů – čím je nižší příjem, tím vyšší podíl výdajů za

nezbytnosti – ale v určitém bodě s růstem příjmu neroste množství zboží, ale kvalita2) Relativní míry

Tyto míry, navazující na relativní definici chudoby Vycházejí z pojetí deprivace životního stylu (vyloučení), indikátory deprivace (=chudoby) určují experti + deprivovaní Relativní potřeby, vyjádřené jako vyloučení z každodenních živ. VzorcůA) Měření materiální, psychické i sociální deprivace

Nedostatečná výživa, oblékání Pokles pod akceptovaný životní standard (obvyklý) Pokles po to, co bylo standardem většiny při lepší distribuci

Index deprivace (většina indikátorů souvisí s příjmem) – např. materální deprivace – strava (6 indikátorů), bydlení (8), oblékání (4)…., sociální deprivace – soc. zábava, koníčky (2), soc. aktivity rodiny (4)

Hranice chudoby je stanovena porovnáváním indexu deprivace s příjmem (násobkem nároku na soc. podporu) Práh deprivace – bod, pod kterým deprivace neproporciálně rychle roste (rychleji než klesá příjem)

Měření chudoby – míry založené na subjektivních výpovědích

Subjektivní chudoba – měření založené na dotazování, jak lidé vycházejí s příjmy…., zjišťuje se přes sekundární chudobu – vyplývá ze schopnosti zacházet s příjmy a výše životních nákladů – jde o názory lidí na potřebnou výši příjmu (lidé chudobu nejlépe posoudí, protože s ní mají zkušenosti)

Stanovuje se subjektivní hranice chudoby – cílem je určit minimální množství peněz potřebné pro chod domácnosti pro uspokojení základních potřeb

Metodologické a interpretační problémy měření chudoby

1) Výsledek (jaký je v zemi rozsah chudoby) se může lišit vzhledem k různým pojetím příjmu, podle délky sledovaného období, různými měřícími škálami v jednotlivých zemích atd. – měřící škály v Evropě standardizovány (např. Eurostat), ale stále je to často srovnávání rozdílného (popř. Problémy sběru dat)

2) Samotná definice chudoby je často určována vzhledem k ekonomickému stavu země, chudoba je také ovlivněna politickými rozhodnutími o redistribuci

3) Skrytá chudoba – týká se lidí, kteří nejsou zahrnuti do statistik, protože jsou výzkumně obtížně dostupní (bezdomovci)4) Nevýhody různých pojetí – relativní pojetí je citlivé na rozložení příjmu (hladomor v banánové republice), minimalistické

absolutní pojetí není příliš vhodné pro rozvinuté země

Sociální pomoc

Reaguje na stav hnotné a sociální nouze – je určena pro uspokojení potřeb v základním rozsahu – soc. pomoc existuje od starověku, často jako církevní charita, 1. Chudinský zákon – Velká Británie (1601) – chudí byli nuceni pracovat (těžké podmínky)

V současnosti se stále realizuje také pomocí charity, obcí, NNO, ale také stát zaručuje lidem (při splnění určitých podmínek) právo na soc. pomoc

Funkce soc. pomoci:

1) Základem má být prevence vzniku obtížných soc. situací – vytváření příznivých podmínek pro vznik a fungování optimálních vztahů mezi lidmi a státem

2) Kompenzace (soc. ochrana) – je důležité skloubit koncipování podmínek nároků a vlastního nároku na základě odborných i individuálních posouzení životní situace klienta

3) Znovuzačlenění (restorace) – činnost vedoucí k obnovení suverenity klienta (např. poskytování informací o možnostech řešení obtížné soc. situace) – někdy je obnovení suverenity klienta možné jen postupně či v omezené míře

Cíle soc. pomoci

Vycházejí z funkcí soc. pomoci – východiskem je, že každý občan nese primárně odpovědnost sám za sebe, ale přesto se může ocitnout v tíživé situaci – cíle1) Navrátit občanu soc. suverenitu – problémy v soc.-ekonomickém postavení občanů jsou často přechodného

charakteru, jde o to zabránit propadu do závislosti na péči společsnoti, proto je nutné rychle vymanit člověka z této situace, aby opět převzal plnou odpovědnost sám za sebe

2) Zabezpečení soc. a hmotné nouze – důležité - individuální posouzení situace člověka (rozlišení hmotné a sociální nouze)

Hmotná nouze – z dvodu nedostatečného příjmu chybí základní materiální prostředky Sociální nouze – situace, kdy nejsou zabezpečeny životní nebo soc. potřeby z důvodu věku, disfunkce

rodiny3) eliminace chudoby a soc. vyloučení – důležitá je jak soc. ochrana (i závislých osob), tak aspekt participace

Nástroje sociální pomoci

1) informační nástroje (poradenství) pomoc při řešení obtížných situací, do nichž se lidé dostávají, poradenství zahrnuje preventivní část (odstraňování

příčin, nepříznivých podmínek), tak část nápravnou (řešení problémů, zmírnění důsledků), týká se všech oblastí života2) sociálně-právní ochrana

nezletilým dětem a občanům bez způsobilosti k právním úkonům, zároveň aktivní vyhledávací činnost v rámci prevence sociálně-patologických jevů – předcházení rizikového vývoje dětí a mládeže

3) sociální prevence soc. prevence slouží k ochraně společnosti před sociálně patologickými jevy (před kriminalitou, toxikomanií,

xenofobismem apod.), které ohrožují její sociální hodnoty cílem sociální prevence je:

zabránit vzniku příčin negativních společenských jevů zamezit šíření sociálně patologických jevů do dosud nezasažené části společnosti opětovné sociální začlenění osob, které jsou nositeli sociálněpatologického chování

4) sociální služby domovy důchodců, penziony pro důchodce, ústavy sociální péče pro dospělé a pro mládež, pečovatelská služba,

azylová zařízení, atd. financování – v zahraniční praxi – princip dotace na hlavu tj. posílení příjmu osoby, která podle odborného posouzení

státní posudkové služby péči potřebuje – posiluje se suverenita klienta (on si vybírá poskytovatele), zvyšuje se kontrola, zda byly služby skutečně vykonány

princip dotace na lůžko – poskytování dotací provozovatelům služeb vedlo k jejich expanzi a neefektivnímu nadužívání5) dávky sociální pomoci (hmotné nouze) příjemci jsou často neúplné rodiny, mladí nezaměstnaní, rodiny s nezaměstnaným členem, se zdravotním postižením –

často se jedná o kumulaci 2 nebo více nepříznivých sociálních situací (zdravotní postižení s nezaměstnaností), sociální pomoc řeší individuální důsledky možných kumulací:a) zajišťují minimální příjem (pomoc v hmotné nouzi)b) mimořádná okamžitá pomoc (často jednorázové dávky – pokud hrozí újma zdraví)c) dávky sociální péče pro osoby se zdravotním postižením - na dopravu, zdravotní pomůcky, úprava bydlení atd.d) dávky pro osiřelé děti a děti v pěstounské péčie) příspěvek na péči o blízkou či jinou osobu – mohou to být senioři i děti (péče je nutná z důvodu bezmocnosti či

zdravotní postižení)

Základní sledované charakteristiky dávek řešících hmotnou nouzi

1) adresnost dávek komu je dávka určena + způsob testování příjmu (jednotlivec, rodina, domácnost) je-li pro přiznání dávky posuzován společný příjem nebo majetek rodiny, ochota pracovat v některých zemích je základem domácnost namísto rodiny (Německo, Rakousko, Austrálie) řada systémů odhlíží od určité výše příjmů ze zaměstnání, aby byli pracující motivováni (GB) x Skandinávie a jižní Evropa

neodhlížejí2) výše (štědrost) dávek určuje efektivnost systému při řešení chudoby pro různé kategorizace populace (staří lidé, handicapovaní, neúplné

rodiny, nezaměstnaní, nová chudoba dětí) je poměřována pomocí půměrů náhrady příjmu – převládá snaha zvýhodnit neúplnou rodinu, některé země toto začaly

omezovat neboť je to často cílem podvodu poměr náhrady není vždy dobrým indikátorem příjmové situace – původní příjem mohl být nízký

Životní minimum

zaručuje uspokojení potřeb uznaných za minimálně nezbytné, definuje práh chudoby – min. hranice příjmu, pod níž nastává stav hmotné nouze, tvoří dno soc. sítě

jestliže čisté příjmy nedosahují této hranice, jsou jim tyto příjmy do této hranice dorovnávány státem formou dávky vymezuje hranici chudoby a je kritériem pro poskytování pomoci v případě chudoby, je hranicí chudoby – rozděluje

obyvatelstvo na chudé a nechudé obecně jsou rozlišovány 2 hladiny živ. Minima:

1) existenční minimum jinak ohrožení života a zdraví (absolutní hranice chudoby) – cca. 50% z celk. průměr. Čistého příjmu na

osobu a domácnost souhrn statků a služeb, bez jejichž uspokojování by došlo k ohrožení života a zdraví občana stanovení existenčního minima se týká těch, kteří nejsou ochotni spolupracovat na změně své nepříznivé

ekonomické a sociální situace, ačkoliv k tomu mají předpoklady

2) sociální minimum dolní hranice pásma všeobecně přijatelného životního standardu a horní hranici pásma chudoby (relativní

pojetí chudoby) – uspokojení potřeb na min. společenské úrovni s min. náklady – cca. 2/3 z průměrného příjmu

dosahuje ho domácnost v případě, kdy zajišťuje na min. společensky přijatelné úrovni a s min. Náklady všechny živ. potřeby

Metody stanovení životního minima

1) metoda absolutní životní minimum je stanoveno na základě definování životních potřeb a míry nutnosti jejich pokrytí (vychází

z definování tzv. spotřebního koše) nejprve jsou definovány potřeby individua a na jejich základě se pak formují jeho nároky na jejich potřebu

2) metoda relativní záleží na minimálním únosném standardu ve společnosti, vyjádření podílem z průměrné výše čistého příjmu

pracovníka, zohledňuje disponibilní společenské zdroje (únosnost života a soc. spravedlnost) zde se vychází z příjmové distribuce, disponibility zdrojů společnosti a makroekonomických veličin a podle jejich výše se

stanoví úroveň příjmů, pod kterou jsou občané posuzovaní jako skupina vyžadující určitou pomoc státu

Funkce životního minima

1) posouzení příjmové nedostatečnosti propotřeby sociální ochrany (pokud příjmy nedosahují životního minima, pomoc formou dávek pomoci v hmotné nouzi)

2) využívá se při zjišťování nároku na některé dávky státní sociální podpory a tvoří základ pro výpočet výše většiny dávek3) využíváno u hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání (nelze-li doložit výši předchozího příjmu), v soudní praxi (pro

stanovení výživného), v praxi peněžních institucí (pro poskytování hypotéky

Novela zákona o životním minimu a zákona o hmotné nouzi v ČR 2007

zásady novelizace zákona o životním minimu přinášejí zásadní kontrukční změnu – z dvousložkového životního minima se přechází na jednosložkové s tím, že náklady spojené s bydlením občanů řeší zákon o státní sociální podpoře (příspěvek na bydlení) a nový zákon o pomci v hmotné nouzi

zákon o pomoci v hmotné nouzi zavádí institut existenčního minima – lidé, kteří neprojeví snahu řešit svou nedostatečnou finanční situaci, ale úřady je přesto považují za osoby v hmotné nouzi, pobírají minimální částku na úrovni existenčního minima

zásadním způsobem se mění okruh společně posuzovaných osob

Konstrukce dávek pomoci v hmotné nouzi v ČR (nový zákon od 1.1.2007)

1. část: příspěvek na živobytí doplatek, pokud příjem nedosahuje součtu částek životního (existenčního) minima pro jednotlivce nebo rodiny (v

peněžní formě ale i materiální např. rodina alkoholiků) celkové životní minimum je součtem všech částek potřebných jednotlivými členy domácnosti – jednotlivé částky

jsou určeny podle věku a pořadí osoby v rámci domácnosti při hodnocení příjmu pro účely posouzení stavu hmotné nouze a nároku na příspěvek na živobytí se uplatňuje jeden

z motivačních prvků zákona – zvýhodnění osob, které pracují a které přjmou i méně placenou práci, oproti osobám, které setrvávají pouze na dávkách pomoci v hmotné nouzi

základní parametry pro stanovení částky živobytí jsou existenční minimum jako výchozí hranice a životní minimum jako horní hranice pro stanovení určitých navýšení popř. snížení částky živobytí

2. část: doplatek na bydlení opět doplatek vzhledem k příjmu domácnosti a očekávaným nákladům na bydlení výše doplatku na bydlení je stanovena tak, aby po zaplacení odůvodněných nákladů na bydlení (tj. nájmu, služeb

s bydlením spojených na nákladů za dodávku energií) zůstala osobě nebo společně posuzovaným osobám částka živobytí

Řešení problému chudoby a sociálního vyloučení

1) důraz je kladen na přirozené vazby rodiny, komunit, obce (1. Instituce pomoci v nouzi), pak církve, dobrovolnické organizace (samostatné x podporované státem), dnes tyto složky spolupracují – vzniká tzv. „welfare mix“

2) dochází k odklonu od plošných dávek, zkoumání příjmu a majetkové situace – důraz na stanovení životního minima (důstojné podmínky nejchudších)

3) princip „omezení rozsahu“ – situace osoby pobírající dávky sociální pomoci by měla být vždy méně výhodná než situace nejhůře placeného pracovníka

4) základním cílem - snaha vytvořit moderní systém soc. pomoci, který by odpovídal podmínkám a potřebám demokratického státu s tržní ekonomikou, v nemž není občan pouhým pasivním objektem paternalistické péče, nýbrž je aktivním subjektem, který má právo na pomoc k překonání obtížné soc. situace

5) cílem soc. pomoci je zabezpečit základní životní potřeby občanů, kteří se nacházejí v obtížné situaci a z objektivních nebo subjektivních důvodů si je nejsou schopni vlastním přičiněním ani s pomocí rodiny zabezpečit

6) klíčovým problémem celého systému soc. pomoci je potřeba skloubit koncipování podmínek nároků na pomoc s odborným posouzením individuální situace osoby

7) jednotlivé případy soc. pomoci bývají natolik specifické, že je obtížné postihnout je celostátně platnými jednotnými pravidly řešení a hodnocení hmotné popř. soc. nouze, aniž by se zvyšovao riziko neopodstatněného přiznávání nebo naopak nepřiznání soc. pomoci v případech opodstatněných

8) nový systém soc. pomoci by měl realizovat některé obecné požadavky, které odrážejí jak dosavadní zkušenosti, tak zkušenosti srovnatelných systémů evropských zemí

9) systém by měl vytvořit nástroje k přesnějšímu poskytování soc. pomoci v případě hmotné nouze v závisloti na délce jejího trvání, na snaze a součinnosti občana zlepšit svoji situaci

10) v rámci nového systému by měla být akcentována aktivní opatření v soc. pomoci spočívající především v soc. prevenci a v práci s občanem s cílem obnovení jeho suverenity a nezávislosti, v bonifikaci snahy občana a v sankcionování jeho pasivity a nesoučinnosti s cílem vytvořit vztah dynamické interakce mezi občanem, obcí, soc. pracovníkem a státem

11) v rámci systému soc. pomoci by měla být zajištěna ochrana osob, které propadly z ostatních systémů soc. ochrany (nemocenské a důchodové pojištění, státní soc. podpora, podpora v nezaměstnanosti) v tom smyslu, že jim v těchto systémech nevznikly nároky popř. tyto systémy nezabezpečují jejich živ. Minimum a živ. Minimum na nich závislých osob

9) Sociální pojištění vychází z koncepce tzv. sociálních rizik – tj. rizik, že nastane nějaká nepříznivá sociální událost Existují 2 roviny pohledu na problém:

1) Percepce rizik (individuální vs. Kolektivní rizika) Kolektivní rizika – jsou podobná pro lidi ve stejné životní situaci, lidé tato rizika sdílejí Individuální rizika – lidé jsou příliš odlišní na to, aby byla rizika podobná, rizika v obdobné životní situaci

spolu soutěží, klesá ochota ke sdílení problémů (Beck)2) Individuální vs. Kolektivní ochrana před soc. riziky

Možná řešení: Sociální pojištění – založeno na sdílení rizik (jedná se tedy o kolektivní pojetí ochrany) Individuální soukromé pojištění – je založeno na individuálním výpočtu rizika Jiná forma zajištění

Sociální pojištění

Vychází z kolektivního pojetí ochrany před soc. riziky – cílem je ochrana jednotlivců při vzniku soc. události Je založeno na principu odkládání spotřeby pro případ soc. události, kterou můžeme očekávat – je spojené se ztrátou

příjmu (stáří, nezaměstnanost, nemoc, invalidita, mateřství, ztráta živitele) Financování prostřednictvím průběžných příspěvků Nárok nastává při vzniku dané soc. události, na kterou jsme pojištěni a splnění podmínek nároku Přednosti využívání systému soc. pojištění:

1) Mohou zde být zahrnuty i lidé, které by soukromý subjekt proti určitému riziku nikdy nepojistil (příliš velké riziko), nebo kteří by sijinou formu zajištění nemohli z finančních důvodů dovolit

2) Důsledky individuálních selhání při zajištění rizik mohou mít zásadní dopady pro celou společnost (nízká porodnost, epidemie nemocí)

3) Existuje-li státní garance zajištění systému vzniká silný prvek jistoty4) Často silná legitimita těchto schémat (lidé je chtějí, protože zajišťují střední třídu a poskytují životní jistoty)

5) Morální hazard – pozitivum - někteří lidé by se normálně nepojistili (raději utratí hned), tím že je sociální pojištění povinné jsou tito lidé zajištěni, negativum – sociální pojištění může v lidech vyvolávat bezstarostnost

Nevýhody využívání systému soc. pojištění – jsou situace, kdy pojistná schémata nevyhovují 1) Protože se jedná o rizika, která nejsou v těchto systémech zahrnuta (např. ztráta bydlení)2) Rizika jsou zahrnuta, ale schémata soc. pojištění nejsou pro určité kategorie dostatečně dostupná – řešení je potom

např. soc. pomoc3) Dávka (pro některé kategorie) není dost vysoká – dvě řešení:

Posílení zásluhové složky systému (víc jsem platil, tudíž víc dostanu) Státní systém garantuje určitý základní životní standard pro občany a zajištění vyššího standardu je

ponecháno na soukromém připojištění (které stát může podporovat)4) Zvyšují cenu práce, a proto není možné pojistit takto všechna rizika5) Někdy jsou uváděny také vysoké provozní náklady

Typy soc. pojištění: 1) Povinné pojištění

Brání před chudobou, zajišťuje základní životní standard – uplatňuje se princip občanské solidarity2) Zaměstnanecké pojištění (např. penzijní fondy)

Doplňují příjem k základní penzi – jsou vázány na prac. Poměr v podniku nebo na práci v určitém odvětví – při skončení může vybrat nebo je mu vyplácceno v důchodu podle naspořeného příspěvku

3) Dobrovolné soukromé individuální připojištění (např. penzijní) Se státním příspěvkem po celou dobu spoření + je i daňové zvýhodnění + stát stanovuje podmínky pro

správu fondu a vykonává dozor nad penzijními pojišťovnami Tyto 3 pilíře se v jednotlivých zemích doplňují (kombinují) a vytváří systém (model) soc. zabezpečení Systém soc. pojištění v ČR – 3 typy pojišťovacích schémat: Systém v ČR má 1-3 pilíře (podle typu rizika): např. zdravotní pojištění – všeobecné i oborové pojišťovny, důchodové

pojištění – v ČR fungují první a třetí pilíř, ale je možné, aby zaměstnavatel a zaměstnanec přispívali na soukromé pojištění zaměstnance dotované státem

Česká správa soc. zabezpečení (ČSSZ) jako orgán státní správy vykonává působnost v oblasti soc. zabezpečení (důchodového připojištění a nemocenského pojištění, výběru příspěvku na státní politiku zaměstnanosti) a lékařské posudkové služby – výjimkou je tedy v ČR tedy zdravotní pojištění, kde působí více i (nestátních) zdravotních pojišťoven

ČSSZ spravuje řadu pojišťovacích schémat zahrnujících specifické události: 1) Nemocenské pojištění

Nemocenské Podpora při ošetřování člena rodiny Vyrovnávací příspěvek v mateřství a těhotenství Peněžitá pomoc v mateřství

2) Důchodové pojištění Starobní důchody Invalidní důchody (plné, částečné) Pozůstalostní důchody (vdovský, vdovecký, sirotčí)

3) Příspěvek na státní politiku zaměstnanosti Vytváření prostředků sociálního pojištění – odvádí zaměstnanci, zaměstnavatelé, OSVČ, stát (za děti, seniory,

nezaměstnané)

Nemocenské pojištění

Výše dávky (nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, ošetřování člena rodiny) – nejčastěji jako 69% z vyměřovacího základu (počítá se výdělek za posledních 12 měsíců) – ale jsou tam reukční hranice

Vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství – při převedení těhotné zaměstnankyně nebo matky do konce 9. Měsíce po porodu na jinou práci ze stanovených důvodů, pokles jejího výdělku z důvodu převedení bez jejího zavinění

Podpora v nezaměstnanosti

Vyplácena uchazečům o zaměstnání (také např. při vzdělávání, rekvalifikaci či péči o osobu blízkou) na základě splnění podmínek nároku – odpracováno 12 měsíců v posledních 3 letech

Důchodové (starobní) pojištění

Je nejvýznamnějším schématem soc. pojištění – týká se největšího množství osob a je v něm nejvyšší objem prostředků, které tvoří významnou část mandatorních výdajů soc. státu (v roce 2005 soc. výdaje tvořily 38,9% výdajů státního rozpočtu, tj. 353 miliard korun – důchody celkem 247 miliard korun, z toho 179,7 miliard byly na starobní důchody) – výdaje prudce rostou, také kvůli mnoha obchodům do důchodu

V důchodovém pojištění jsou tyto dávky – starobní důchod, invalidní důchod, částečný invalidní důchod, vdovský a vdovecký důchod, sirotčí důchod

1) Starobní důchod Podmínky nároku – sociální událostí je dosažení určité věkové hranice (stanovena celospolečensky) a dosažení

požadovaného počtu let pojištění (nyní 25 let) Ze základního věku existují ještě výjimky a odchylky směřující k průžné věkové hranici odchodu do důchodu –

věk, do kterého je člověk schopen pracovat, je individuální - odchod do předčasného starobního důchodu Typy kontrukce důchodového systému:

1) Bismarckovský pojistný systém Výše důchodů závisí na zaplaceném pojistném – je stanoven procentní podíl primárního výdělku jedince –

zahrnují se příjmy za určité období nebo se mohou zahrnovat příjmy za celý život – počítá s valorizací důchodu podle mezd – je stanovena minimální úroveň důchodu

2) Beveridgovský pojistný systém Tzv. plochý (flat-rate) – výše důchodů je určena jednotně:

a) Pro všechny osoby žijící v dané zemi (residenti) bez ohledu na příspěvky b) V závislosti na délce pojištění je stanovena doba odpracovaných let pro přiznání základní (nesnížené)

penze (např. VB 44 let pro muže, 39 let pro ženy)3) Kombinace dvou předchozích (dvousložková kontrukce)

1. Složka – je stanovena pevně pro všechny (základní důchod) – slouží jako dno 2. Složka – je částka stanovená v % z průměrného příjmu

V ČR má také tyto 2 složky:a) Základní výměru, která činí 1570,- Kč (měsíčně)b) Procentní výměru, která činí 1,5% výpočtového základu za každý rok pojištění – je stanovena minimální částka,

maximální ne, ale existují zde výrazné redukční hranice Stanovení základu a vlastní vyměření důchodové dávky: Důležité parametry – rozhodné období, vyloučené doby, vyměřovají základ, všeobecný vyměř. Základ, přepočítačí

koeficient, koeficient nárůstu všeob. vyměř. Základu, roční vyměřovací základ, osobní vyměřovací základ, výpočtový základ

Rozhodné odbobí – časový úsek, v němž se zjišťuje výše osobního vyměřovacího základu (období 30 kalendářních roků bezprostředně předcházejících roku, v němž se přiznává důchod)

2) Invalidní a částečně invalidní důchod Důchodové pojištění občanů s nepříznivým zdravotním stavem je koncipováno tak, aby motivovalo jejich návrat do

prac. Procesu, který by neohrožoval jejich zdraví a umožnil jim opatřit si dostatečně finanční prostředky vlastním přičiněním

3) Pozůstalostní důchody Vdovský a vdovecký důchod

Vdova má nárok na důchod po manželovi, který byl poživatelem starobního, invalidního nebo částečně invalidního důchodu nebo který by splnil podmínky nároku na invalidní nebo starobní důchod nebo zemřel následkem pracovního úrazu

Náleží vždy po dobu 1 roku od smrti manžela (může trvat ale i déle) Procentní výměra – 50% důchodu zemřelého či důchodu, na který by měl v době umrtí nárok

Sirotčí důchod Na sirotčí důchod má nárok nezaopatření dítě zemře-li mu rodič (osvojitel dítěte) nebo osoba, která převzala

dítě do péče nahrazující péči rodičů Zaniká přestane-li být dítě nezaopatřené nebo zaniká osvojením – dojede-li následně ke zrušení osvojení, tak se

nárok obnovuje Zvyšování důchodů (indexace, valorizace): Valorizace se provádí podle růstu cen a mezd – u mezd je podle čisté nebo hrubé mzdy – podle hrubé mzdy je to pro

důchodce výhodnější, protože hrubé mzdy rostou rychleji a jsou progresivně zdaněné

V ČR se uvádí poměr náhrady kolem 44% předchozí průměrné hrubé mzdy (v roce 2004) – je otázkou k diskuzi, nakolik se mají důchodci podílet na růstu životní úrovně ve své zemi

K valorizaci dochází:a) Nárazově (ad hoc) – v důsledku nějaké vnější události nebo jako důsledek dlouhodobého vývoje (v ČR při růstu cen

alespoň 10%)b) Automaticky – je většinou dáno zákonem při splnění určitých podmínek buď časových nebo podle růstu mezd či

cen, v ČR valorizace při růstu cen minimálně o 2% za rok (zvýšení o 100%) nebo pokud ve dvou po sobě jdoucích letech rostou reálné mzdy (zvýšení o min. 1/3 růstu mezd)

c) Polo-automaticky (podmínečně) – zákon umožňuje valorizovat, ale vlastní rozhodnutí ponechává na vládě – ta rozhoduje na základě současné situace (např. ekonomické, ale může i politické)

Vznik problémů v důchodových systémech:

Historický vývoj – po 2. Svět. Válce klesal věk odchodu do důchodu, zároveň se prodlužovala průměrná délka života a výrazně rostla životní úroveň, v důsledku toho postupně rostla výše důchodů – v 70. Letech byla navíc vysoká inflace (představuje problém pro důchodové systémy – znehodnocuje vklady a snižuje kupní sílu důchodu)

V současnosti – je největším problémem zvyšování podílu osob v důchodovém věku proti ekonomicky aktivní populaci, příčiny:

Klesá porodnost – v ČR výrazně po roce 1989, děti v pozdějším věku, přibývá bezdětných, málo rodin se 3 dětmi – dnes je pod hranicí čisté reprodukce

Prodlužuje se délka života (v 60. – 90. Letech 20. Století vzrostla délka života o 8 let – výrazně vzrostla také v některých post-komunistických zemích, kde byla dříve nízká)

Očekává se nepříznivý demografický vývoj (prognóza do budoucna až 50:50) – může vést k ekonomické nerovnováze – z tohoto důvodu je třeba situaci nějak řešit

Co je možné dělat s důchodovými systémy:

Hrozí riziko ekonomické nestability důchodových systémů a existuje předpoklad budoucího zvyšování fiskální nerovnováhy, pokud nedojde ke změně1) Úpravy nároků v rámci existujícího systému

Tzv. parametrické změny zvyšování věku odchodu do důchodu, zpřísnění podmínek pro předčasné důchody, přísnější zohledňování příspěvků a rozhodných období, hodnocení náhradních dob ve sníženém rozsahu atd.

2) Snižování úrovně důchodů Mírně se snižuje poměr důchodu k předchozímu výdělku (poměr náhrady) – citlivá záležitost (je to politicky

nepopulární opatření) – změní se způsob indexování nebo výpočtu důchodu3) Změna způsobu financování důchodového systému

Existují dva základní typy financování a třetí (NDC) je kombinovaný: Průběžný systém (pay-as-you-go (PAYG)) – postaven na mezigenerační solidaritě – to, co se vybere na

pojistném, se ve stejném roce vyplácí v důchodech – většina důchodových systémů, příspěvků zaměstnaných jsou financovány důchody (v rámci jednoho fiskálního roku), garantuje svými parametry zachování důstojného (navyklého) živ. Standardu v důchodovém věku

Fondový systém (FUND)– není postaven na mezigenerační solidaritě – – příspěvky zaměstnaných jsou spořeny do penzijních fondů, v nich kapitalizovány a při odchodu do důchodu jsou jednotlivcům vyměřeny důchody podle jejich příspěvků (a jejich kapitalizace), případně podle očekávané délky života, garantuje vyšší míru odkládání spotřeby do důchodového věku, neboť činí vazbu mezi příspěvky a dávkami transparentní, povinný v roce 1981 v Chile – je tam garance minimálního příjmu

Kvazi-fondový systém (NDC – notional defined contribution) – systém virtuálních účtů – každému pojištěnci bude založen osobní záznam, na který mu bude zaznamenáváno pojistné na důchodové pojištění, výhodou je větší spravedlnost, vztahuje se pouze na starobní důchody (ale je prakticky průběžný) – Švédsko (je považován za efektivní řešení)

Způsoby financování důchodového systému (výhody a nevýhody):

Způsoby financování je třeba posuzovat z hlediska cílů, jež jsou důchodovým systémem sledovány a z hlediska odpovídajících účinků

Je možné definovat v obou případech systém dávkově (DB), kdy je stanovena výše důchodové dávky ve vazbě na příspěvky a další parametry systému nebo příspěvkově (DC), kdy není známa dávka, ale jen výše příspěvku, dávka pak závisí na tempu ekonomického růstu, produktivity, inflace, úrovni kapitalizace, očekávané délky života atd.

Výhody a nevýhody fondového (FUND) a průběžného modelu (PAYG):

Výhody sociální ekonomické administrativníPAYG Umožňuje snadno redistribuci

z hlediska nerovného postavení generací, pohlaví na TP

Eliminuje inflaci, profit z produktivity práce pro každou generaci

Umožňuje průběžně redefinovat nároky

FUND Dává možnost individuální volby věku odchodu do důchodu

Eliminuje přímou závislost na demografické změně, roste transparence závisloti důchodu na příspěvcích, podporuje spoření na důchod

Dává jasnější představu o závazcích a výdajích systému

NevýhodyPAYG Menší uplatnění principu

ekvivalence, menší možnost individuální volby

Závislost na demografické změně, distorze pobídek k práci a ke spoření

Budoucí závazky systému nejsou průhledné, rychle vznikají disbalance

FUND Nezohledňuje nerovné postavení generací, přenáší nezaviněné nerovnosti (např. profesí) na TP a nerovnosti podle pohlaví do období důchodového věku

Neochraňuje proti inflaci, kapitalizace závisí na ekonomickém růstu a schopnosti fondu vhodně investovat, riziko nedostatečné kontroly fondu

Neumožňuje redefinovat snadno nároky na důchod, vysoké administrativní náklady a obtížná kontrola fondů, rizikoztráty prostředků v procesu

Výhody a nevýhody fondového (FUND) a průběžného modelu (PAYG):

Průběžný systém (PAYG) Fondový systém (FUND)Demografická stabilita (-) rovnováha může být narušena

(nízká porodnost)(+) každý si spoří na sebe, menší demografická rizika

Ekonomická stabilita (+) reaguje na shodné podmínky v jednom roce

(-) rizika kapitálového trhu (zajistit výnosy) a inflace

Solidarita (-) různé generace nesou různé břemeno (událost)

(+) není vázán na solidaritu jiných generací

Indexace (+) solidární – umožňuje zvyšování penzí

(-) je z naspořené částky (kde vzít na zvýšení)

Délka penze (-) přibývá důchodců, protože žijí déle

(-) může vyčerpat naspořené dříve než umře

Administrativní náklady (+) nížší náklady, protože je pod správou 1 fondu

(-) vícefondový systém – vytváří zisk pro správce

Řešení problémů v důchodovém zabezpečení pro ČR:

EU převody průběžného na fondový systém spíše nedoporučuje (vzniká problém kapitálové mezery) – v ČR proběhly dosud pouze dílčí, i když závažné úpravy systému:1) Od r. 1996 došlo k oddělení důchodového fondu od státního rozpočtu (předtím se přebytků využívalo na pokrytí

jiných výdajů, netvořila se rezerva)2) Zvýšení věku odchodu dodůchodu – v ČR proběhlo novelou v roce 1996, zvýšení věku odchodu z 60 na 62 pro muže

a z 53 na 57 na 57 na 61 let pro ženy3) Zpřísnění přiznání předčasných důchodů (zkrácena doba, pro kterou lze jít předčasně do důchodu, a důchod je

přiznán trvale ve snížené míře Zřejmě není dostatečným řešením, je tedy potřeba tzv. důchodová reforma – podklad zpracovala vláda (stránky MPSV) Doplnění státního průběžného penzijního systému povinným fondovým pilířem – současně dochází k racionálnějším

opatřením v 1. Pilíři, posílení osobní zainteresovanosti občanů, snížení míry jejich solidarity Výhody penzijného zabezpečení – snížení finanční participace státu, zvýšení osobní odpovědnosti občanů, motivaci pro

zaměstnavatele k udržení špičkových odborníků a do jisté míry ovlivnění růstu mezd

Systémyn důchodového zabezpečení v zemích EU:

Tzv. třípilířový systém:1. Pilíř – státem garantované penze2. Pilíř – penze poskytované kolektivními (většinou zaměstnavatelskými) fondy3. Pilíř – penze poskytované z individuálních připojištění

Pokud bereme systémy historicky odvozené od základního modelu „Bismarck“ nebo „Beveridge“, můžeme země EU rozdělit do 4 skupin:1) Skandinávské země

Dánsko, Finsko, Švédsko – sociální zabezpečení je občasnkým právem – každý občan státu má nárok na určitý rozsah důchodového zabezpečení

Systém je financován převážně ze všeobecných daní , dobrovolné nezaměstnanecké pojištění je řízeno odbory2) Velká Británie, Irsko

Univerzální sociální ochrana se vztahuje na pracující – ostatní občané mají nárok za definovaných podmínek Systémy jsou financovány z pojistěného a za daní

3) Západní Evropa Německo, Francie, Nizozemí, Rakousko a země Beneluxu – typický zaměstnanecký status (rodinný) sociální

ochrany Systém je do značné m íry financován z pojistného

4) Jižní Evropa Itálie, Španělsko, Portugalsko, Řecko – je funkční směs předchozích systémů, není zabezpečen minimální příjem

Perspektivy EU v řešení důchodového zabezpečení:

Dopnění hospodářské unie sociální unií a v oblasti důchodového zabezpečení o jednotnou legislativní úpravu 1. Pilíře Velký vliv bude mít – předpokládaný vznik jednotného kapitálového trhu v EU – bude ovlivňovat 2. Pilíř důchodového

zabezpečení členských států EU považuje za významné 4 okruhy, které při vzniku jednotného trhu budou mít na 2. Pilíř důchodového zabezpečení

největší dopad – regulace aktiv penzijních fondů, ochrana účastníků v 2. Pilíři, volnou migraci občanů v produktivním věku, daňové aspekty – formování stanoviska EU na jednotlivé problémy z uvedených problémových okruhů teprve probíhá

Důchodobé zabezpečení v ČR – komparace se zeměmi EU

Donedávna platné předpisy – v 50. a 60. Let – dle představ o uspořádání socialistické společnosti Zákon o soc. zabezpečení platný od 1.10.1988 – nepřispěl ke zlepšení Po roce 1989 – řada opatření – řešeny významné ale z hlediska systému spíše dílčí, problémy Důvody nefunkčnosti budovaného systémy:

nebyl schopen pružně reagovat na důsledky ekonomického vývoje z důvodu „statičnosti“ systému nebyl připraven na budoucí demografický vývoj, jehož důsledkem bude zvyšující se podíl starých občanů, a tedy i

zhoršování poměru občanů pobírajících důchod a počtu výdělčně činných pracovníků systém až do dnešní doby nedával prostor ani možnost pro zajištění se pro případ soc. události vlastním

přičiněním neexistovala dostatečná ochrana systému proti možnému zněužívání jeho relativně mírných podmínek systém neumožňoval přenos zíaskaných nároků do jiných zemí – omezení mobility prac. Sil a bránění integraci

mezi průmyslově vyspělé státy nebyl vytvořen dostatečný prostor pro rozhodování o odchodu do starobního sůchodu podle individuálních

možností a schopností ve výši důchodu nebyla zohledněna celoživotní úroveň prac. Příjmů

zákon o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb s platností od 1.1.1996 – založena dlouhodobá koncepce důchodového pojištění respektující vývojeové trendy v rozvoji tržní ekonomiky – rozvoj soukromého sektoru, rostoucí diferenciace příjmů a zvýšení odpovědnosti občanů za svou soc. situaci – systém musí být schopen reagovat na probíhající ekonomické změny a očekávaný demografický vývoj

Blok 4: Základní oblasti a nástroje sociální politiky: sociální rozvoj

10) Prevence sociálních problémů: politika pracovního trhu

Nezaměstnanost

K rizikovým skupinám patří – ženy, mladiství, absolventi škol, handicapovaní, osoby předdůchodového věku Častěji postihuje osoby s nižším vzděláním a kvalifikací a je diferencovaná také podle profesí i z hlediska teritoria,

důležitá je i doba, po kterou nezaměstnanost trvá (čím je delší, tím větší má dopady a tím je obtížnější její řešení) Definice nezaměstnaného – osoba bez placeného zaměstnání, s motivací pracovat, se schopností pracovat – tato

definice se používá pro výběrové šetření pracov. Sil Definice nezaměstnanosti dle ÚP - osoby, které aktivně práci hledají a jsou registrovaní na ÚP – to ale není postačující Způsoby zjišťování počtu nezaměstnaných:

Výběrové šetření pracovních sil (ČSÚ) Registrovaná nezaměstnanost (ÚP) Rozdíl mezi výběrovým šetřením pracovních sil a registrovanou nezaměstnaností – skrytá nezaměstnanost =

osoby bez zaměstnání, které nejou v evidenci ÚP (ženy na mateřské dovolené, ženy v domácnosti) ale při možnosti nástupu do zaměstnání jsou ochotni do práce nastoupit, nepravá nezaměstnanost = osoby bez zaměstnání v registraci ÚP pouze kvůli soc. dávkám (aktivně práci nehledají)

Výpočet všeobecné míry nezaměstnanosti – u=U/L * 100 (u = míra nezaměstnanosti, U = počet nezaměstnaných, L = počet pracovních sil, tzv. ekonomicky aktivní obyvatelstvo) – míra nezaměstnanosti se liší podle toho, jaká data se z výpočtu použijí (zda od ČSÚ nebo ÚP)

Způsoby měření nezaměstnanosti: VŠPS

počet nezaměstnaných zjištěný na základě šetření ČSÚ počet prac. Sil = počet zaměstnanýchn zjištěných na základě šetření (placené zaměstnání, OSVČ, dočasně

nemocní či na školení) + počet nezaměstnaných zjištěných na základě šetření MPSV

počet nezaměstnaných = počet tzv. dosažitelných neumístěných uchazečů o zaměstnanání počet pracovních sil = počet zaměstnaných z VŠPS + počet pracujících cizinců podle evidence MPSV a MPO +

počet dosažitelných neumístěných uchazečů o zaměstnání míra nezaměstnanosti podle různých metodik:

VŠPS – obecná míra nezaměstnanosti (7% 4. Čtvrtletí 2010) MPSV – míra registrované nezaměstnanosti (8,7% 4. Čtvrtletí 2010)

Specifická míra nezaměstnanosti (např. absolventů) = počet nezaměstnaných určité specifické skupiny např. absolventů/počet všech členů dané specifické skupiny (absolventů na pracovním trhu - zaměstnaných i nezaměstnaných) * 100

Přirozená míra nezaměstnanosti = úroveň nezaměstnanosti, při níž jsou jednotlivé segmenty trhu práce v rovnováze tj. některé vykazují převahu poptávky a volných míst , jiné naopak převahu nabídky a tudíž nezaměstnanost

„funkční nezaměstnanost“ - je považována za ekonomicky a sociálně pozitivní (podporovat motivaci lidí pracovat a přizpůsobovat se trhu práce, a tím podporuje pružnost ekonomiky), která ale ještě nezpůsobuje sociání krize

Nepříznivý jev – přirozená míra nezaměstnanosti má vzestupný trend – příčiny: relativně dobré sociální jištění nezaměstnaných (nezaměstnaní nehledají práci a ne každou přijímají), skutečnost rostoucí strukturální nezaměstnanosti spojené s dynamikou technologického pokroku a demografické změny

Typy nezaměstnanosti:1) Frinkční nezaměstnanost

Je spojena s živ. Cyklem a s hledáním lepšího prac. Místa – jedná se o osoby, které nově či opětovně vstupují na TP s úmyslem najít si novou práci – tato nezaměstnanost má přechodný charakter a je považována za dobrovolnou

2) Strukturální nezaměstnanost Spojena s nesouladem mezi nabídkou a poptávkou po prac. Silách v jednotlivých segmentech TP – některá

odvětví, oblasti nebo profese, regiony apod. se rozvíjejí a poptávka po práci zde roste, zatímco jinde klesí a dochází k nezaměstnanosti

3) Cyklická nezaměstnanost Závisí na ekonomických cyklech – vzniká je-li celková poptávka po práci nízká (nejde tedy jen o pokles

poptávky na některém segmentu TP), v důsledku poklesu výkonnosti ekonomiky nezaměstnanost roste všude – vzniká v důsledku nedostatečné agregátní poptávky

Další dělení nezaměstnanosti:1) Dobrovolná

Část pracovních sil nechce při určitých mzdách pracovat nebo nechce pracovat vůbec

2) Nedobrovolná Vzniká v důsledku toho, že při určitých mzdových sazbách existuje více pracovníků, kteří chtějí pracovat,

než existuje prac. Míst Koncepty popisu nezaměstnanosti předurčující i způsoby řešení:

1) „work reduction“ – k nezaměstnanosti dlůchází především v důsledku odbytových potíží firem příp. i celé ekonomiky

2) „job reduction“ – nezaměstnanost je důsledkem zavádění nových technologií, změn v obsazích práce a ve struktuře ekonomiky

Ekonomické a sociální důsledky nezaměstnanosti:1) Ekonomické - Spojeno s tím, že ekonomika nevyrábí tolik produkce, kolik je schopna vyrábět, dochází k mrhání

společenské práce živé i zvěcnělé2) Sociální - Spojeny s dopady nezaměstnanosti na soc. situaci, chování a postoje nezaměstnaných a na společenský

života) Vliv na životní úroveň – nezaměstnanost znamená ztrátu prac. Příjmu a žít jen z podpory či soc. dávek – to

znamená pokles životní úrovně a značné finanční potíže pro nezaměstnaného a jeho rodinu, dlouhodobá nezaměstnanost vede k chudobě, k redukci soc. kontaktů a k soc. vyloučení

b) Vliv na rodinu – pokles příjmů, narušení rodinných zvyklostí, změna pozice a autority nezaměstnaného v rodině, rozbití partnerských vztahů, ovlivnění sňatkovitosti i porodnosti, omezení soc. kontaktů rodiny, ohrožení výchovné funkce rodiny

c) Vliv na strukturaci a vnímání času – narušuje obvyklý režim, časovou strukturu dne a mění vnímání časud) Vliv na fyzické a psychické zdraví – je traumatizující, znamená ztrátu spol. statusu, prestiže, vyvolává pocit

nepotřebnosti, neužitečnosti, neschopnosti

Trh práce

Trh práce a jeho specifika: Předmětem směny na trhu práce je práce vázaná na kontrétního nositele (je nepřenositelná) Trh práce podléhá procesům segmentace (dualizace – primární a sekundární segemnt), v sekundárním

segmentu se vyskytují méně placená prac. Místa, není tam jistota práce apod. Čistý tržní mechanismus na pracovním trhu je narušen existencí kolektivního vyjednávání (iniciují především

odbory – dohodnuty určité parametry mzdového vývoje) Trh práce je také výrazně ovlivňován ze strany státu (zákonodárství – úprava prac. Doby, stanovování min.

mzdy, podmínky penzionování, délka školní docházky, pracovněprávní legislativa, opatření hospodářské politiky, sociální politiky apod.)

Uvedené okolnosti (vliv státu a odborů) mají za následek, že se mzdy stávají nepružné směrem dolů – nepružnost mezd je všeobecně spojována s nedobrovolnou nezaměstnaností (růst mezd poptávku po práci snižuje a zvyšuje nezaměstnanost) – TP tedy svým fungováním inklinuje k nerovnováze a k nezaměstnanosti – se všemi jejími negativními ekonomickými a soc. dopady – je příliš rigidní a regulovaný, pracovníci jsou nadměrně finančně honorováni a nárůst mezd je z trhu vylučuje

V moderních společnostech vlády intervenují ve prospěch zmírňování nerovnováhy na TP a zaměřují se na makroekonomickou regulaci mezi souhrnnou nabídkou a poptávkou po prac. Síle:

Opatření, která nejsou na TP zaměřena přímo, ale zprostředkovaně – opatření monetární, fiskální, příjmové politiky

Opatření zaměřená na přímé ovlivňování nabídky a poptávky TP, na zpružnění přizpůsobonovacích mechanizmů na TP – opatření politiky zaměstnanosti

Nabídka a poptávky jsou na TP ve vzájemné soutěži – na TP však zcela nefungují standardní tržní mechanizmy vyrovnávající nabídku s poptávkou prostřednictvím ceny práce (mzdy)

Politika zaměstnanosti = jejím posláním je přispívat k podpoře dynamické rovnováhy na trhu práce a k omezení nezaměstnanosti, k níž fungování TP ze své logiky inklinuje, je těsně propojena s celkovou hospodářskou a regionální politikou a se všemi obory soc. politiky

Nejdůležitější problém současného světa – nezaměstnanost jako důsledek fungování trhu práce

Politika trhu práce

Soubor opatření, kterými jsou spoluutvářeny podmínky pro dynamickou rovnováhu na trhu práce a pro efektivní využití pracovních sil

Je výsledkem úsilí státu, zaměstnavatelů, firem, zaměstnanců a odborů Usiluje o harmonizaci nabídky a poptávky na TP, o zpružnění mechanizmů působících mezi nimi Současná politika zaměstnanosti – tlumení preference příjmové ochrany nezaměstnaných a zdůraznění investování do

lidí a jejich schopností Základním článkem, který realizuje politiku zaměstnanosti jsou ÚP, základní funkce:

Informační – poskytování aktualizovaných přehledů o struktuře nabídky prac. Sil a vývoji na trhu práce v daném území, příčinách nerovnováhy, o volných prac. Místech apod.

Poradenskou – poskytnutí poradenství v otázkách právních, ekonomických, sociálních, psychologických apod Zprostředkovatelskou – zajišťují zprostředkování práce uchazečům o zaměstnání na základě jejich evidence a

evodence volných prac. Míst, rekvalifikace, hmotné zabezpečení v případě nezaměstnanosti Podnikatelskou – podílejí vč. Finanční účasti na tvorbě nových prac. Míst, rekvalifikace

Podnikatelská činnost – těžiště aktvní politiky zaměstnanosti – poradenství, rekvalifikace, společensky účelná pracovní místa, VPP, chráněné díly apod. – aktivity jsou ale limitovány objemem finančních prostředků

Zaměření politiky trhu práce:1) Na rozvoj infrastruktury TP – zabezpečení zprostředkovatelských, informačních a poradenských služeb (informace

o volných místech, o uchazečích o zaměstnání)2) Podporuje vytváření nových prac. Míst a prac. Činností – finanční podpora na nová prac. Místa zaměstnavatelům,

začínajícím podnikatelům, podpora VPP, usnadňuje zaměstnávání handicapovaných a mladistvých občanů3) Zaměřuje se na zvýšení adaptability prac. Síly – podpora a organizování rekvalifikačních programů4) Podílí se na zabezpečení živ. Podmínek těch, kteří se stali dočasně nezaměstnanými formou dávek a podpor

v nezaměstnanosti První tři – podpora aktivního posilování pracovníka na TP – aktivní politika zaměstnanosti Čtvrtá – zabezpečení nezaměstnaných – pasivní politika zaměstnanosti Financování aktivní politiky zaměstnanosti:

Účelově vytvářené fondy na bázi pojištění v nezaměstnanosti (příspěvky na státní politiku nezaměstnanosti Státní rozpočty, které čerpají prostředky na financování politiky zaměstnanosti z daní

Výdaje na politiku zaměstnanosti zatěžují jejich plátce a vedou také k růstu ceny práce Efektivní jsou, pokud nevyvolávají nepřiměřený růst ceny práce a nadměrně vysoké daně či pojistné – vysoká cena práce

spolu s vysokou mírou zdanění může demotivovat zaměstnavatelský sektor a tvorbu prac. Míst zbrzdit a tím vést k útlumu ekonomického růstu

Výdaje na nezaměstnanost se netýkají jen výdajů na politiku zaměstnanosti, ale promítnou se do celého soc. systému – výdaje na politiku nezaměstnanosti, výdaje na soc. dávky, výdaje do systému zdr. Péče (zdr. Pojištění za nezaměstnané hradí stát), zátěž je i neodvedené pojistné na soc. pojištění a neodvedené daně z příjmu fyz. osob

Cíle politiky zaměstnanosti a politiky TP: 1) Makroekonomická/hospodářská politika = politika zaměstnanosti (působí zprostředkovaně skrze další agregované

ekonomické procesy – úrokové míry, agregovaná poptávka atd.) – cílem je podpořit ekonomický růst a tím i zaměstnanost, působí nepřímo pomocí inflace, úrokové míry

Vliv úrokové míry – snížením diskontní míry pro ČNB dochází ke snížení úrokové míry na úvěry pro komerční banky a ty pak následně snižují úrokové míry úvěrů – úvěry se tak stávají dosažitelné pro více osob a firmy

2) Mikroekonomická politika = politika pracovního trhu (působí přímo na stranu nabídky a poptávky na pracovním trhu)

Základní cíle politiky trhu práce: Snížit úroveň nezaměstnanosti ke zvýšení průžnosti pracovního trhu Redistribuovat nezaměstnanost mezi skupinami obyvatel – přerozdělit šance na TP ve prospěch těch, kteří na

ně špatně dosáhnou – cílená opatření „tailor-made“ Zvyšovat kvalitu lidského kapitálu pracovní síly a zkvalitňovat vztah pracovní síly s pracovním trhem – udržení či

rozvoj lidského kapitálu Sociální cíle: motivace, prevence marginalizace (snižovat riziko marginalizace), chudoby a soc. vyloučení

= aktivní politika trhu práce vs. Pasivní politiky trhu práce

Modely politiky TP – základní režimy nezaměstnanosti (pracovních trhů) dle Gallie a Paugam: 1) Liberální režim

Anglosaské země, výše dávek nízká, na úrovni dávek ociální pomoci, podpůrčí doba krátká, odmítá větší intervence státu do trhu (to totiž problémy trhu způsobuje) – nezaměstnanost je individuálním problémem kontrétní osoby, která si jej má vyřešit sama

2) Režim založený na zaměstanosti (korporativistický režim soc. státu) Země kontinentální Evropy, vyšší podpory, nejsou kryti všichni nezaměstnaní, nárok je odvozen od dřívější

pracovní historie – diference, předpoklad zaopatření části populace živiteli rodin, ti jsou více podporováni udržet si práci na interních trzích, dochází k záměrné regulaci na trhu (často politiky vyloučení některých skupin z trhu práce)

3) Universalistický režim (sociálně-demokratický režim soc. státu) Skandinávie, vyšší úroveň kompenzacá, ale nižší stropy dávky, plně pokrývá populaci, zdůrazňuje pracovní

etiku, nároky zohledňují princip zásluhovosti, hledačskou aktivitu a účast v programec, velký důraz na APZ4) Sub-protektivní režim

Země jižní Evropy, podpory nízké, nízký strop, nárok vzniká jen malé části populace, dopad na chudobu, materiální deprivaci a soc. vyloučení však není výrazný, režim spoléhá na rozšířenou závislost na rodině (spoléhá na pomoc rodiny v případě nezaměstnanosti jejího člena), pravidelné intervence státu včetně APZ jsou velmi omezené

Pasivní politika TP – formy podpory příjmu v nezaměstnanosti:

K základním paramentrům, jež určují nastavení systému podpor v nezaměstnanosti - rozsah pokryté populace, výši podpor, délku poskytování podpory a podmínky vzniku a udržení nároku na podpory

Tyto parametry mají důsledky jednak pro kvalitu soc. ochrany v případě nezaměstnanosti, jednak pro pobídky k hledání zaměstnání nezaměstnanými

Hodnocení ukazuje – vyšší podpory dobře ochraňují před materiální deprivací a také umožňují krýt dobře náklady na hledání zaměstnaní, pokud jsou ale poskytovány delší dobu snižují úsilí při hledání zaměstnání

Lepší účinky pro hledání zaměstnání – omezování doby vyplácení podpor, důsledná kontrola dodržení podmínek nároku a nabídka aktivních programů než snižování výše podpor v nezaměstnanosti

2 systémy pasivní politiky TP: Systém pojištění v nezaměstnanosti (unemployment insurance) – dávky hodnotící ochotu pracovat v dřívějším

zaměstnání, % z dřívější mzdy jako podpora v nezaměstnanosti Systém státní pomoci v nezaměstnanosti (unemployment assistance) – postavena na přezkoumávání

majetkové a příjmové situace nezaměstnaného (posuzuje se situace klienta jednotlivě)

Základní prvky nastavení kompenzace příjmů v nezaměstnanosti a jejich podoba v ČR:

1) Podmínky vedoucí k získání a udržení nároku na dávku v nezaměstnanosti Účast na pojištění (rozhodné období) Přiznání dávky je podmíněno určitou dobou dřívějšího zaměstnání (jde tedy o dobu, po kterou musí být

uchazeč zaměstnán před ztrátou zaměstnání) Podoba v ČR – 12 měsíců v posledních 3 (i absolventi škol) a 6 měsíců od předchozí nezaměstnanosti

Podmínky vzniku Nezaviněnost ztráty zaměstnání – zvažuje se, zda uchazeč nedostal výpověď ze zaměstnání či s ním nebyl

zrušen pracovní poměr pro porušení pracovní kázně, nebo zda nešlo o opakované rozvázání prac. Poměru z vlastního rozhodnutí uchazeče v posledních 6 měsících před registrací na ÚP

Podmínky udržení nároku Spolupráce s ÚP, přijetí vhodného zaměstnání (event. programu APZ) Je nutná pravidelná spolupráce s pracovníky ÚP, uchazeč musí přijmout vhodné prac. Místo (přihlíží se ale ke

zdratovnímu stavu, péči o děti a rodinným poměrům, případně ke kvalifikaci uchazeče) Ztráta nároku při odmítnutí zaměstnání (programu APZ) nebo při porušení spolupráce s ÚP může být uchazeč vyloučen na 3

měsíce z evidence nezaměstnaných (ztrácí nárok na podporu v nezaměstnanosti) zajištění po vypršení nároku pomoc v nezaměstnanosti, státní soc. pomoc po vypršení nároku přechází uchazeč na tzv. sociální pomoc, kde jsou mu vypláceny dávky do výše živ. Minima

(testování majetku)2) vlastní podmínky poskytování dávky v nezaměstnanosti

čekací období období před první výpltou dávky v nezaměstnanosti (v tomto období se čeká, zda uchazeč nenajde zaměstnání sám)

– 7 dní výše dávky

výše dávky v relaci k předchozí mzdě uchazeče (tzv. poměr náhrady), 65% prům. čisté mzdy (1 – 2 měsíce), 50% (3 – 4 měsíc), 45% (5 – 11 měsíc), 60% (po dobu rekvalifikace), 45% (při ukončení zaměstnání bez vážného důvodu sám nebo dohodou), max. strop = 0,58x prům. mzdy (13.528,-) R 0,65x (15.161,-)

doba trvání doba výplaty dávky v nezaměstnanosti – 5 měs., osoby 50-55 let – 8 měs., osoby nad 55 let – 11 měs.

Aktivní politika TP – nástroje politiky TP:

1) veřejné služby zaměstnanosti zprostředkování práce – hlavní nástroj politiky TP – poskytování informací, umisťování a poradenství intenzivní poradenství a kurzy v hledání práce – první kontakt kontakt na „recepci“ a sehnámení se s volnými

místy, druhý kontakt jako poradenství o alternativních strategiích, poté další vedení a podpora (svépomoc při intenzivním hledání práce – kluby hledání práce, svépomocné skupiny) – cílová skupina: mladí lidé a dlouhodobě nezaměstnaní

podpora pracovní mobility – finanční podpora při nástupu nezaměstnaných do práce v lokalitě mimo jejich stávající nebo dosavadní bydliště (úhrada cestovních výdajů, výdajů na stěhování apod.)

2) opatření pro handicapované výcviková centra – organizující speciální úvodní kurzy připravující znevýhodněné pro další aktivity, pobyt je

zahajován testem, jenž má určit vhodnou práci a potřebné úpravy prac. Režimu či prostředí eventuálně činnosti, následují adaptační kurzy zaměřené podle typu handicapu, zaměstnání je pak podporováno dotacemi zaměstnavatelům – „chráněné pracoviště nebo díly“, také legislativní opatření – zaměstnavatelé musí ze zákona zaměstnávat určité množství zdravotně postižených

3) opatření pro mládež pracovní příprava a výcvik pro mládež – usnadňují přechod ze školy do zaměstnání (hl. pro skupinu po ukončení ZŠ)

– pracovní výcvik spojen s pracovní praxi v podnicích, financováno z prostředků institucí pracovního trhu programy pro nezaměstnanou mládež – porpora a podněcování účasti v normálních typech vzdělávání, zabránění

tomu, aby mladí lidé odcházeli ze škol před dokončením příslušného stupně vzdělání a podporu jejich návratu do škol, pokud k odchodu již došlo (Dánsko – „garantovaná místa“ pro mládež do 18 let)

4) podpora tvorby nových prac. Míst tvorba nových prac. Míst ve veřejném sektoru – programy zaměřeny na dočasná místa neaspirující na vytváření

paralelních míst u soukromých firem – pro pracovní zkušenost, její prospěšnost spočívá v zabránění totálnímu odcizení od trhu práce

regulérní zaměstnání v soukromém sektoru – necílené (dosažitelné pro všechny zaměstnavatele, kteří zvyšují počty pracovních míst nad určitou úroveň), cílené na nezaměstnané nebo zvláštní skupiny nezaměstnaných, většinou cílené programy s dočasnou podporou – mzdové příspěvky nebo daňové úlevy pro zaměstnavatele

sebezaměstnávání – zahrnuje určitou fixní sumu resp. Podporu v nezaměstnanosti placenou po stanovenou dobu těm nezaměstnaným, kteří začínají sami podnikat, podpora je často zvýšena o jednorázový příspěvek nebo půjčku (v některých zemích – podpora ve formě bezplatného výcviku či školení)

5) výcvik a vzdělávání – selektivní a nápravná příprava – výcvik (řeší specifické potíže – zaměřeno na cílové skupiny jako zaměstnaní ohroženíztrátou zaměstnání či handicapované apod.), všeobecně zaměřená příprava – výcvik (zvýšit připravenost a kvalitu pracovní síly) pracovní příprava a výcvik nezaměstnaných dospělých – nejvýznamější nástroj APZ, náklady hrazeny státem, jedná

se pracovní přípravu, výcvik a rekvalifikace, které jsou nedostatečně pokryty systémy obecného vzdělávání, profesní přípravy a výcviku u zaměstnavatelů – reorientační programy-kurzy zahrnující rozvoj motivace, živ. Dovedností, orientace dovedností při hledání zaměstnanání, jsou většinou krátkodobé, výcvikové programy pro znevýhodněné skupiny nezaměstnaných jako zdravotně postižení – tyto kurzy jsou delší, zaměřeny na pracovní dovednosti i na pracovní postoje

pracovní příprava – výcvik zaměstnaných dospělých – zajišťován podniky, není státem regulován ani financován

Využití finančních prostředků v rámci aktivní politiky zaměstnanosti:

podpora a finanční spoluúčast ÚP na vytváření nových prac. Míst u zaměstnavatelů a pracovní příležitosti – SÚPM, VPP

podpora a finanční příspěvky těm uchazečům, kteří se rozhodnou pro drobné podnikání programy podpor zaměstnavatelům, kteří zajišťují odborno praxi a zaměstnávání absolventů programy podpor pro zvýšení zaměstnatelnosti zdravotně-handicapovaných osob organizování a finanční spoluúčast na zabezpečenování rekvalifikačních programů a rekvalifikací některé příspěvky zaměstnavatelům na uchazeče (např. příspěvek na zapracování)

součástí střednědobé strategie politiky zaměstnanosti – národní plán zaměstnanosti – zaměřen na opatření k zajištění rozvoje lidských zdrojů s reakcí jak na realitu TP ČR, tak i na skutečnost našeho členství v EU – posunuje těžiště pozornosti od pasivních k aktivním opatřením politiky zaměstnanosti

národní plán zaměstnatelnosti – rozčleněn do 4 pilířů:1) podpora zaměstnatelnosti

zvýšení zaměstnatelnosti cestoz zabezpečování odpovídající kvalifikace a flexibility prac. Síly ve vztahu ke kvalifikačním požadavkům prac. Míst

zaměřuje se na odstraňování bariér vstupu na TP – mládež, zdravotně-handicapovaní, dlouhodobě nezaměstnaní

podpora motivace prac. Síly ke vstupu do zaměstnání a k setrvání v něm zavedení předmětu „volba povolání“, úsilí o reformu financování středního odborného školství, zavedení

ucelené rehabilitace zdravotně postižených za účelem jejich pracovního zapojení a vytvoření ekonomických stimulů pro zaměstnávání těchto osob

2) podpora podnikání sleduje zlepšení podmínek pro podnikání a vyrovnávání konkurenčního prostředí – zaměření na malé, střední i

velké podniky přímá i nepřímá pomoc ze státního rozpočtu – investiční pobídky pro investory, přímá podpora drobného

podnikání (přímá), snižování daňové zátěže, státní garance, veřejné zakázky pro zajištění zaměstnanostin uchazečů o zaměstnání (neřímá)

3) podpora schopnosti podniků a zaměstnanců přizpůsobit se změnám podpora adaptability podniků i zaměstnanců, modernizace organizace práce a forem pracovní doby, vytváření

podmínek pro zkracování prac. Doby, práce na zkrácený pracovní úvazek4) podpora rovných příležitostí

orientuje se na odstranění všech forem diskriminace v přístupu k zaměstnání a na TP opatření jsou zaměřena na nutnost monitoringu diskriminace na TP, ne neoprávněné rozdíly v odměňování

zejména mužů a žen, odstranění diskriminančních projevů na TP

11) Sociální rozvoj a lidský kapitál: zdravotní politika Zdraví = stav úplné fyzické, psychické a sociální pohody (dle definice Světové zdravotnické organizace) Péče o veřejné zdraví =pomoc těm, kteří se dostanou do situace bezprostředního ohrožení zdraví – stát vydává nařízení,

kterámi reguluje činnost lidí, aby byly negativní vlivy na zdraví minimalizovány Zdravotní politika (Krebs) = cílevědomá činnost státu zaměřená na ochranu, podporu a obnovu zdraví populace Zdravotní politika (Háva) = rozhodovací procesy realizované příslušnými aktéry zdravotní politiky na různých úrovních

zdravotnických systémů (nadnárodní, národní, regionální, lokální, na úrovni organizací a jednotlivců) a jejich společenského kontexu

Předpoklady dobrého zdraví: Genetické faktory, životní prostředí, životní úroveň, systém zdravotní péče (zdravotnictví může ovlivnit zdrav. Stav obyvatelstva pouze z 15 až 20%, 80% připadá na působení nezdravotních faktorů)

Zahrnuje 2 druhy aktivit: Aktivity zaměření na léčení tj. k odtranění změn ve zdravotním stavu, obnově nebo navrácení zdraví – ex post

zdravotní politika – nákladná Aktivity ve směru ochrany a podpory zdraví a zamezení vzniku nemoci – ex ante zdravotní politika

Stát = hlavní subjekt zdravotní politiky – vedle státu se na zdr. Politice podílejí i ostatní státní i nestátní subjekty – vyvíjejí své aktivity v rámci jednotlivých odvětví zdravotnictví (zdravotní pojišťovny, komory, asociace, nadace apod.) – ale i takové subjekty, jejichž činnost leží mimo rámec tohoto odvětví (obce, podnikatelé, zaměstnavatelé, rodiny apod.)

Čistý tržní mechanismus na trhu zdravotní péče nezaručuje efektivní alokaci veřejných zdrojů v odvětvích zdravotnictví, nezaručuje, že veřejné zdroje získané na základě povinných solidárních plateb budou využity ve prospěch zdraví obyvatel

Východiska a předpoklady zdravotní politiky:

Základní předpoklady dosažení určité úrovně zdr. Politiky: Existence hospodářské a soc. politiky, státem stanovené cíle a strategie jejich uplatnění Odpovídající mechanismus realizace těchto politik Existence sociálněekonomického prostředí, které akceptuje takovou zdr. Politiku, která je v dimenzích státem

stanovené strategie Reálnost stanvených cílů z hlediska možností, které jsou dány dosaženým stupněm ekonomického rozvoje

společnosti Zdr. Politika musí být v každém státě modifikovaná podle sociální, ekonomické a zdravotní situace v konkrétním

prostoru a čase

Systém zdravotní péče a úloha státu v tomto systému:

Zdravotnický systém = organizační celek uspořádaných vztahů mezi veřejností, poskytovateli zdr. Péče, financujícími subjekty a orgány reprezentující vládní politiu, v jehož rámci se uskutečňuje zdr. Péče

Elementární subjekty zdr. Systému – na straně první spotřebitelé zdr. Péče a na straně druhé poskytovatelé zdr. Péče, strana třetí – subjekty přebírající zodpovědnost za financování zdr. Péče

Stát si vyhrazuje vstoupit do vztahu tří základních elementů (vztahu mezi poskytovateli, plátci a pacienty) např. tím, že:

Legalizuje povinnou solidaritu Provádí lékovou politiku Reguluje cenu zdr. Služeb a tím čerpání fondu zdr. Pojištění Přispívá platbami ze stát. rozpočtu a vykonává vlastnická práva zdr. Zařízení Garantuje kvalitu zdr. Péče prostřednictvím vzdělávacího systému lékařů a zdr. Personálu Vykonává dohled nad činností veřejných zdr. Pojišťoven Kontroluje síť zdr. Zařízení Zabezpečuje ochranu zdraví (hygiena, čistota vody, prevence očkování)

Principem garantovaných systémů zdr. Péče je princip sociální solidarity – zdr. Péče se má dostat všem, kteří to potřebují bez ohledu na jejich platební schopnosti

Nutnost státních zásahů:

Řešení přístupu ke zdr. Péči pro soc. slabé Cíle zdravotní politiky:

Rovnost v přístupu ke zdraví (dostupnost) Efektivnost systému zdravotnictví Kvalita poskytovaných služeb

Je možné uvažovat pouze kombinaci vždy dvou z těchto tří cílů, kterým lze vyhovět, přičemž třetí cíl vždy přichází zkrátka

Způsoby financování praktických lékařů – vazba na plnění základních cílů zdravotní politiky: Platba za výkon (fee-for-service) – K (kvalita)+, D (dostupnost)+ , E (efektivita) –

Lékaři jsou ohodnocování za to, kolik výkonů provedou, to znamená, že dostupnost těchto služeb je dobrá, lékaři si nemohou vybírat skupiny, kterým se budou věnovat, také kvalita této péče je na dobré úrovni, protože lékaři předepisují jednotlivé procedury podle potřeby pacienta, efektivita je ale negativné – tento systém je velmi drahý

Platba za osobu (capitation fee) – K (kvalita) - (+), D (dostupnost) -, E (efektivita)+ V tomto systému jsou lékaři ohodnocování jakousi paušální částkou za každého pacienta, dostupnost této péče

je negativní, protože lékaři nejsou nuceni věnovat se i rizikovým skupinám obyvatelstva, kteří jsou více ohroženy nemocemi např. staří lidé (mohou si vybírat spíše bezproblémové skupiny lidí, protože za bezproblémového i problémového pacienta získají danou paušální částku), kvalita může být ale negativní - lékaři se mohou méně věnovat jednotlivým pacientům - i pozitivní proto, že se tito lékaři stávají jakýmsi sítem pro specializovanou péči, efektivita je ale pozitivní, tyto systémy jsou totiž levnější než ten předchozí

Nejlepší je kombinovaná forma – některé úkony jako preventivní jsou ohodnocovány paušálně, ostatní specifické úkony jsou ohodnocovány výkonově

Bariéry uplatnění trhu v péči o zdraví (důvody veřejné zdravotní péče):1) Informační nerovnováha mezi poskytovatelem a příjemcem zdravotní služby - subjektivně pociťovná potřeba

individua se ne vždy kryje s objektivní potřebou, tak jak ji chápe lékař

2) Nedokonalá konkurence na trhu zdravotnických služeb - existují bariéry dostupnosti zdravotnických zařízení – komplikují či znemožňují konkurenci mezi nimi - tento trh nedisponuje množstvím poskytovatelů zdr. Péče na sobě nezávislých, chybí suverenita spotřebitele, cena neplní kriteriální funkci apod., existují služby poskytované pouze jedním zařízením

3) Existence faktoru nejistoty na trhu zdravotních služeb – pacient (spotřebitel služeb) neumí předpovědět svůj zdr. Stav a potřebu zdr. Péče v budoucnosti, neumí odhadnout náklady s potřebou zdr. Péče spojené, pokud si spotřebitel není schopen nebo nechce vytvořit finanční rezervy pro případ nemoci nebo úrazu, může nastat situace, že čistý trh mu neumožní přístup ke spotřebě zdr. služeb

4) Zdravotnické služby = smíšené kolektivní statky – zdraví je hodnota individuální i společenská, je faktorem ekonomické stability, soc. smíru a ekonomického růstu, z ek. Podstaty zdr. Služeb vyplývá, že dlouhodobý vývoj jejich potřeby není odhadnutelný a může být značně kolísavý – při existenci pouze tržní regulace můžeme předpokládat, že poskytovatelé služeb při poklesu poptávky sníží nabídku (počty lékařů, lůžek) – dlouhodobě pak nelze vyloučit jako důsledek kritiskou situaci při nedostatečné objemu zdr. služeb

5) Existence externalit – existence pozitivních externalit z hlediska produkce a spotřeby zdr. Služeb automaticky vytváří předpoklad vzniku alokační neefektivnosti vyplývající ze skutečnosti, že tržní regulace vyprodukuje nedostatečný rozsah pozitivních externalit

6) Zdravotnické služby = statky pod ochranou státu – v důsledku toho je poskytování zdr. Služeb spojeno s četnými formami narušení suverenity pacienta prostřednictvím státní regulace – toto narušení ze strany státu vzniká soustavou příkazů, zákazů, což ve svém důsledku znamená narušení podmínek fungování trhu

Všechny soustavy zdravotní péče jsou tedy nuceny kombinovat jak prvky thru, tak i státní intervence Nástroje státní intervence jsou vhodnější při uplatňování kritéria rovnosti a veřejné prospěšnosti, trh je lepší při hledání

efektivních řešení Základní typy zdravotnických zařízení – zařízení primární péče (ordinace všeobecných lékařů, stomatologů – lidé je

navštěvují ambulantně), nemocnice, specializované léčebné ústavy (léčebny respiračních nemoci, kojenecké ústavy), zařízení veřejného zdravotnictví (hygienické stanice), výzkumné ústavy, lékárny

Systémy řízení péče o zdraví:

Modely financování zdravotní péče ve světě: Vysoce centralizované soustavy – výlučným vlastníkem i provozovatelem je stát (bývalé Československo, Kuba) Jednotné národní soustavy financované převážně z daní v rámci veřejných rozpočtů, avšak s relativní

nezávislostí zdravotnických zařízení doplněnými zařízeními soukromého sektoru uplatňujícími se na trhu (Velká Británie) – národní zdravotní služba – systém je inspirovaný Beveridgovou zprávou – zdravotní péče je hrazena státem z daní bez pojišťovacích fondů a s volným přístupem k lékařské péči pro všechny – účelnost nákladů kontroluje parlament, v čele systému stojí administrativní správa, praktičtí lékaři jsou financováni z podle pacientů a filtrují požadavky na speciální léčení

Soustavy s povinným zdravotním pojištěním (Německo, dnešní ČR) – je inspirován prvními německými Bismarckovými zákony o nemocenském pojištění, lékaři jsou placeni za výkon

Liberální soustavy založené na uplatnění trhu s dobrovoných soukromým zdravotním pojištěním, doplněné soustavami péče o vybrané ohrožené skupiny populace, které jsou financovány z daní (USA), jedná se převážně o tržní systém

Modely zdravotní péče:1) Negarantovaný model zdr. Péče – stát realizuje svůj zájem pouze k některým skupinám populace a těžiště zájmu,

odpovědnosti i financování zdraví je na občanech příp. na jiných privátních subjektech v mezích vztahů a pravidel, která jsou platná pro tržní hospodářství

2) Garantovaný model zdr. Péče – je založen na centralizaci fin. Prostředků k financování zdravotnictví a jejich přerozdělování na principu solidarity, stát je garant za dostupnost zdr. Péče prostřednictvím svépomoci – formou daní nebo formou zákonného pojištění

Typologie veřejných systémů zdravotní péče v Evropě:

Přístup ke zdravotní péči

Sociální pojištění národní zdravotní služba

Úhrady dávky v podobě služeb centralizovaná decentralizovaná

Belgie, Francie Rakousko, Německo Velká Británie jih-E, P, I, GR sever – SW,DK,FIN

Součinnost odvětví a aktérů v péči o zdraví:

Nástrojem součinnosti jsou sociální programy Základní přítupy k jejich tvorbě a uplatnění:

Přístup zaměřený na diagnózu – na stanovení nemocí nejvíce ohrožujících zdraví a na boj s nimi (uplatňuje se v transformaci systémů poskytování vlastní zdravotní péče)

Přístup zaměřený na riziko – na stanovení základních faktorů životního stylu a životního prostředí ohrožujících zdraví – protikuřácké programy, programy proti alkoholismu, drogám a na ochranu proti AIDS

Ottavská charta podpory zdraví – soustředila pozornost na samotný politický proces formulace a přijímání rozhodnutí o zdraví a zdravích životních podmínkách – na centrální i regionální úrovni

V současné době se klade důraz hladně na primární zdravotní péči – tzv. ambulantní zdravotnícké služby

Situace ve zdravotnictví vyspělých zemí a sociálně ekonomické přístupy:

Náklady na zdravotnictví rostou rychleji než HDP (příčiny: zavádění nových moderních stále nákladnějších diagnostických a léčebných postupů v lékařské praxi, v mnoha zemích i vyšší než průměrný růst platů zdravotníků)

Mění se demografická struktura populace Existují nerovnoměrnosti ve spotřebě zdravotní péče Podíl ekonomicky aktivních osob na celkovém počtu obyvatel klesá Zvyšuje se poptávka po netradičních formách lékařské péče Zvyšuje se nabídka nových léků a forem léčení Pokračuje nákladný proces obnovy a modernizace zdravotnické infrastruktury

Mechanismy kontroly expanze nákladů na zdravotní péči:

1) Regulace na straně poptávky (pacientů) Poplatky za služby Spolupojištění Spoluúčast (franchesing, podílnictví)

2) Regulace na straně nabídky (lékařů a zdravotnických zařízení) Omezování nabízených služeb formou financování dle diagnózy Role praktických lékařů jako „filtru“ zdravotní péče (gatekeeping)

3) Role pojišťoven při omezování nákladů Limity objemu poskytované péče Omezení smluvní povinnosti

Financování zdravotní péče v ČR:

Odvody pojistného na sociální a zdravotní pojištění v ČR (2008 – odvádí se z tzv. superhrubé mzdy, tj. 13,5% původní hrubé mzdy, od 2009 zrušeny platby zaměstnance ne nemocenské a státní politiku zaměstnanosti)

zaměstnanec zaměstanvatel CelkemSociální pojištěnínemoc 0,0% 2,3% 2,3%důchod 6,5% 21,5% 28%zaměstnanost 0,0% 1,2% 1,2%Zdravotní pojištěníZP 4,5% 9,0% 13,5%

Sociální pojištění se platí do státního rozpočtu kde je poté přerozdělován do jednotlivých dávek (nemocenské, důchody apod.), prostředky vybrané na zdravotním pojištění putují do fondu všeobecného zdravotního pojištění, který obhospodařuje VZP a poté je přerozděluje mezi jednotlivé zdrav. Pojišťovny a ty poté hradí dané zdravotní zákroky

Zdravotní péče v ČR po r. 1990:

Základní principy reformy péče o zdraví: Zdraví a péče o ně je záležitostí celé společnosti – reforma zdravotnictví vychází z celospolečenské strategie

obnovy a podpory národního zdraví a je její integrální součástí Rozvoj péče o zdraví se opírá o zájem a odpovědnost lidí za vlastní zdraví Oprávněné zdr. Potřeby veřejnosti nalézají odpovídající odezvu ve sféře správního, ekonomického a sociálního

rozhodování a v činnostech zdravotnických i nezdravotnických institucí Svobodný dialog mezi občany a zdravotníky a vědecké poznání se stávají rozhodující silou určující obsah

zdravotní péče Rozvoj lékařských a dalších spolupracujících oborů a ochrana jejich prestiže jsou neseny zájmy odborné obce

hájenými např. Lékařskou komorou Pružná distribuce zdrojů v péči o zdraví se zakládá na demonopolizaci, ekonomizaci, svépomoci a dobrovolnosti Standardní zdr. Péče znamená obecně dostupnou veřejnou službu garantovanou státem, která neruší přístup

k nadstandardním službám Dochází k pluralitě vlastnických vztahů – vedle státních zařízení působí i soukromá zdr. Zařízení Očekávalo se, že pluralitní vlastnické vztahy vytvoří konkurenční prostředí a povedou k větší efektivnosti – všechna

zařízení jsu ale do výše standardu financována ze systému zákonného všeobecného pojištění Rozdělení poskytované zdr. péče podle zdrojů financování:

Osobní spotřeba krytá z fondu všeobecného zdravotního pojištění Veřejná spotřeba hrazena ze státního rozpočtu a rozpočtu obcí – činnost hygienické skužby, Státního ústavu

pro kontrolu léčiv apod. Osobní spotřeba nezdůvodněná zdr. Stavem (nadstandard) – hradí si pacient sám Institucionální spotřeba – služby objednané právnickými osobami např. preventivní lázeňská péče, preventivní

rehabilitace – tuto péči hradí instituce, která si služby vyžádala

Reforma zdravotnictví 2008:

1) Regulační poplatky Za návštěvu lékaře 30,- (vyjímky: prevence, očkování, během těhotenství, dispenzární péče o nemocné

děti, záchranka, dárcovství krve ad.) Za výdej léku na předpis 30,- (za každou položku) Za návštěvu pohotovosti 90,- (od 17:00 hod.) Za den pobytu v nemocnici 60,- (první a poslední den polovinu)

2) Ochranný limit 5000,- ročně, měl by chránit chronicky nemocné pacienty Započítávají se: platby u lékaře, za recept, doplatky „levnějších léků“ Pokud limit překročím, platím dál, ve čtvrtletním vyúčtování pojišťovna přeplatky vrátí (jednou ročně

možno požádat o bezplatný výpis z účtu)

12) Sociální rozvoj a lidský kapitál: vzdělávací politika Vzdělávání a jeho význam v současné znalostní společenosti:

Výchova – formativní proces - utvářeny osobnostní vlastnosti jedince, morální a charakterové a osvojuje si určité způsoby a normy chování ve společsnoti

Vzdělávání – proces s převažujícím informativním aspektem – jedinec získává a osvojuje si soustavu poznatků a dovedností i netodu jejich nabývání

Klíčové kompetence – přenosný a multifunkční soubor vědomostí, dovedností a postojů, které potřebuje každý jedinec pro své osobní naplnění a rozvoj, pro zapojení se do společnosti a úspěšnou zaměstnatelnost – základy klíčových kompetencí by měly být osvojeny do ukončení povinné školní docházky a měly by vytvářet základ pro další vzdělávání jako součást celoživotního učení

Vzdělání je výsledkem procesu výchovy a procesu vzdělávání, je vlastností člověka (disponuje s ním a může ho rozvíjet)

nebo charakteristikou dané populace, je klasickým příkladem netržního zboží vytváří předpoklady pro vyšší adaptabilitu pracovníků a zvyšuje tím jejich mobilitu

Kvalifikace (odborná kompetence – klíčové kompetence) schopnost vykonávat určitou práci – souhrn schopností, které jsou v určité době pro výkon určitých povolání

vyžadovány, je tvořena i mimovzdělanostními prvky (např. délka praxe, zručnost, schopnost řídit)

Definice vzdělávací politiky

Soubor praktických činností různých subjektů vztahující se ke vzdělávání Zahrnuje (Pařízek 1993):

Tvorbu strategických záměrů rozvoje vzdělávání (principy) Legislativní rámec činnosti všech subjektů Způsob financování Vymezování vzdělávacích cílů a obsahů (kurikurální politika) Stimulování a ovlivňování činnosti vzdělávacích subjektů Způsob jejich kontroly

Vzdělávací soustava = souhr všech škol a vzdělávacích institucí, vč. Institucí podpůrných (výzkumných, poradenských, informačních), institucí kulturně osvětových (muzea, knihovny, galerie, ZOO a botanické zahrady), které jsou potřebné k zajištění vzdělání

Hlavní specifické znaky vzdělávací soustavy: Vzdělávací instituce musí poskytovat všeobecnou gramotnost Orientace na vzdělání – na získání znalostí i získání dovedností Musí motivovat k učení, musí umět probouzet vůli k soustavnému vzdělávání Vzdělání nesmí být monopolizováno školami – musí pronikat celou společností

Vzdělávací politika – řízení vzdělávací soustavy (školy, vzdělávací instituce, kulturně osvětové instituce, masmédia) Školská politika – řízení školské soustavy (školský systém = soustava škol, školských zařízení a podpůrných struktur

poskytující vzdělávání a jsou státem uznány jako školaské instituce) Rozhodující role ve vzd. Politice – stát – vzd. Politika musí působit na instituce školské (školskou soustavu) i na instituce

mimoškolské (např. podnikové vzdělávání, výchova v rodině apod.) Úrovně vzdělávací politiky:

Globální (mezinárodní) úroveň (OECD – Organizace pro hosp. spolupráci a rozvoj, UNESCO – organizace Spojených národů pro vzdělávání, vědu a kulturu) – jejich hlavním přínosem je mezinárodní komparace vzdělávacích soustav na základě sofistikovaných metodologií, důkladná analýza konkrétních vzdělávacích soustav a také vytváření speciálních rozvojových projektů pro dané země

Nadnárodní úroveň – EU nemá právo zasahovat přímo do národní vzdělávací politiky, avšak stále více ji ovlivňuje – tvorba společných strategických dokumentů (předkládány jako doporučení, směrnice) a instituce týkající se vzájemného uznávání dosažené úrovně kvalifikace, programy k podpoře mobiity a studenských výměn (programy Socrates, Leonardo) a vytvoření informační sítě ve vzdělávání (informační síť Eurydice)

Úroveň národních států (vláda, parlament, ministerstvo) – úkolem vzd. Politiky na této úrovni je jasné stanovení priorit, vzdělávací koncepce, institucionálního uspořádání vzd. Soustavy, způsobu financování a vytvoření fungujícího legislativního rámce

Regionální a lokální úroveň – větší tendence převádět více odpovědnosti na samosprávné součásti národních států – regiony, menší samosprávné jednotky (obce, kraje)

Úroveň jednotlivých škol – musí se pohybovat uvnitř mantinelů stanovených vzd. Politikou na vyšší úrovni tj. státem, regionem nebo obcí – v některých státech poměrně velká autonomie – do značné míry určují obsah kurikula – např. VŠ

Liberální versus normativní koncepce vzdělávání – úsilí o zajištění společných obsahů vzdělávání (formou závazných osnov studia i předepsaných nároků ke zkouškám) – opírá se o přesvědčení, že je nutné, aby existovaly universální vzdělávací a výchovné standardy usnadňující sociální komunikaci a zlepšující hodnotovou kohezi příslušníků daného společenství

Numerus clausus versus volný přístup ke vzdělávání – regulace počtu vzdělávaných na jednotlivých typech škol – apriorní (numerus clausus – rozhoduje o příjetí či nepříjetí uchazeče ještě před jeho nástupem na školu formou přijímacího pohovoru nebo stanovením jiných kritérií pro přijetí – ze všech uchazečů se pak vyberou pouze počet odpovídající stanovené kapacitě škol) nebo aposteriorní (jsou vybráni všichni uchazeči a teprve v průběhu studia je opouštějí ti z nich, kteří nedostačují sudijním nárokům)

Principy vzdělávací politiky

1) Princip celoživotního vzdělávání Cílem je obnova, rozšíření a zdokonalení odborných kompetencí či profesní orientace

Vzdělávání se nutně musí stát celoživotním procesem – ve své organizované i neorganizované podobě – koncept celoživotního vzdělávání je celosvětový, trvalý a ze strategického hlediska je zákl. podmínkou adaptability a prosperity ekonomiky a kulturního rozvoje společsnoti

náročnost práce, úbytek nekvalifikovaných míst, stárnutí populace, individualizace – reakcí je koncept celoživotního účení, EU – Bílá kniha, Memorandum o CŽV, ČR – stále problematické, Strategie CŽV

2) Princip rovných příležitostí Vzdělávací šance dostupná všem - rovnost výsledků x rovnost příležitostí, odstraňování všech forem selekce a

diskriminace, vzdělávání pro všechny = vzdělání pro ty, kteří se k němu špatně dostávají, kvótní systémy a rozšiřování nabídky vzdělání

Opatření v rámci principu rovnosti – zvyšování počtu studijních míst na školách, rozmanitější studijní nabídka, systémy studijních podpor a půjček, větší prostupnost škol, zakládání nových forem výuky, větší diverzifikace obsahu výuky, dokonalejší servis aj.

3) Princip sociální soudržnosti Navazuje na princip rovných šancí – vzdělání jeko prevence sociálního vyloučení, a princip CŽV – podpora soudržnosti

zvyšováním zaměstnatelnosti4) Princip individualizace a diferenciace

Přizpůsobit vzdělávací proces individuálním potřebám, odtranit uniformitu a necitlivost k rozdílným schopnostem a možnostem lidí - nalézt, zmobilizovat a kultivovat co nejvíce lidí s přirozenými vlohami a rozmanitými dispozicemi

Předpoklad - mít k dispozici takové spektrum vzdělávacích cest, stupňů, oborů, forem, metod studia apod., aby v jeho rámci mohl každý jedinec své zvdělávací aspirace uspokojovat a rozvíjet

5) Princip internacionalizace Nadnárodní význam – přispění ke zvládání nadnárodního multikulturního soužití - umožňuje zvládat porozumění a soužití

lidí různých národností, ras, náboženského původu Snaha o určitou míru nadnárodní integrace vzdělávacích obsahů, uznávání diplomů a kvalifikačních certifikátů - snaha o

vytvoření evropského vzdělávacího prostoru – programy mobility a uznávání kvalifikací, siť vzdělávacích institucí Důležitou součástí nadnárodní vzdělávací činnosti – evropské instituce, aktivity zaměřené na vzdělávání a výchovu

problémových jedinců, aktivity spojené s budováním informační sítě o vzdělávání, výměnné programy, studijní cesty6) Princip subsidiarity

Spíše způsob řízení, subsidiarita rosazována prostřednictvím OMC – guidelines

Funkce vzdělávací politiky

1) Výchovná – viz. výchova2) Vzdělávací – viz. Výše

edukace = zahrnuje výchovu i vzdělání – edukace je jakákliv činnost se záměrem něco se naučit nebo někoho něco naučit3) Socializační (sociálně kulturní)

přenos kultury z generace na generaci – vzdělání jako stratifikační/mobilitní kanál – všestranné začleňování žáků a studentů do společnosti a jejich rozvíjení jako společenské bytosti, vštepují hodnoty a normy prostředí, učí se hrát určité soc. role a naplňovat očekávání okolí

4) Ochranná a kontrolní Sociální ochrana a kontrola nezletilých – chrání mladistvé před spácháním trestného činu více než vstup do zaměstnání a

vyloučení ze školy zvyšuje kriminalitu tím, že se zvyšuje množství neproduktivního času mladistvých , prevence sociálně rizikového jednání

5) Integrační Vytváření postojů a dovedností pro sociální interakci, pochopení odlišnosti a vztahů mezi lidmi, komunikace, rozvoj

občanských ctností, v ČR opomíjena6) Kvalifikační (profesionalizací, ekonomická)

Způsobilost vykonávat určitou profesy, důraz na klíčové kompetence a získávání znalostí a dovedností v počátečním i dalším vzdělávání, role politiky trhu práce – rekvalifikace

7) Inovativní (tvorba nových poznatků) univerzity jsou ve většině zemí nejen výukovou, ale také výzkumnou institucí – studenti tak získávají nově získané

výzkumné poznatky mezi prvními8) Selektivní

Nejkontroverznější, vzdělávací soustava třídí jednotlivce při rozmisťování do škol i na trh práce (ovlivňuje přístup k řadě zaměstnání a k následné sociální prestiži a materiálnímu zabezpečení), sporná není selekce samotná, ale objektivita a nezávislost třídícího mechanismu – otázka objektivity testování – prostřednictvím testů, vysvědčení a různých certifikátů

oceňuje schopnosti a dovednosti jednotlivců a tím jim umožňuje – nebo znemožňuje – studovat určitou školu a následně i vykonávat určtou profesi – často tak měří adaptaci na vzd. systém

Scholarizace = přímo upozorňuje na to, že některé efekty vzdělávacích institucí (např. vyšší příjem u lidí s vyšším vzděláním) nemusí být funkcí vzdělání či výchovy, ale třeba selekce

Cíle vzdělávací politiky

Respekt ke 4 klíčovým prioritám – Kvalita, Efektivita – poměr mezi všemi přínosy (získané dovednosti, znalosti apod.) a

všemi vynaloženými náklady (vložené finanční a lidské zdroje, čas a úsilí - Spravedlnost ve vzdělávání (dostupnost) – rozdělení vzdělávacích nabídek mezi jednotlivce a skupiny, toto kritérium hodnotí, kdo má z daného vzdělávacího systému prospěch a kdo tento prospěch platí, šance na studuim mají být stejné pro všechny se stejnými schopnostmi a s motivací studovat bez ohledu na jejich sociální původ

1) Vztažené ke klientům vzdělávacího systému Zabezpečit rozvoj poznávací a duchovní kapacity populace, jejího poznatkového a dovednostního fondu a zabezpečit a

rozvíjet morálně hodnotové orientace lidí Instrumentální (ekonomické) cíle – podpora tvorby kvalifikované pracovní síly pro posílení ekonomického

rozvoje, inovací a konkurenceschopnosti Neinstrumentální cíle – humanistická etika, posilování rozumové a etické reflexivity jedince a společnosti

2) Vztažené k charakteru vzdělávacího systému Zabezpečit, aby vzdělávací systémy vyhovovaly požadavkům společnosti založené na znalostech

Cíle vzdělávací politiky „vzdělávání pro 21. Století“ UNESCO:

4 pilíře učení: Učit se poznávat (motivace k CŽV) Učit se jednat (tvořivě řešit nečekané situace, spolupracovat v týmu) Učit se žít společně s ostatními (respekt, porozumění, předcházení konfliktům) Učit se být (všestranný rozvoj, samostatnost, smysl pro zodpovědnost)

Typologie nástrojů vzd. Politiky dle Veselého (2011)

Regulační nástroje Finanční a hmotné nástroje Informační, přesvědčovací a edukační nástroje Evaulace a monitoring + kurikulární politika = kombinované (hybridní) nástroje

Nástroje vzdělávací politiky (Potůček 2005):

1) Plánování, strategické řízení, vzdělávací cíle základní nástroj vzdělávací politiky systémy řízení – je rozhodující role státu - autoritářské politické režimy – státní monopol v řízení i poskytování

vzdělávacích služeb, demokratické politické režimy – ponecháno mnohem více prostoru pro nezívislé rozhodování vzdělávaných, vzdělavatelů i vzdělávacích institucí

kontrolní prvek – základní a stř. školy – školní inspekce (kontrola dodržování předpisů, sledování obsahu a metod výuky, vztahů mezi pedagogy apod.), na VŠ – akreditační komise (dozor nad kvalitou výuky)

míra samosprávy v řízení – samospráva vnitřní (university – volba akademických hodnostářů, nezávislé postavení akademických senátů), samospráva vnější (rady škol složené ze zástupců veřejnosti rozhodující spolu s místními zastupitelstvy o závažných otázkách týkajících se financování a provozu škol v dané obci či regionu)

2) legislativa a legalizace legislativa = regulována právními normami, ta určují základní pravidla a prostor, ve kterém se aktéři pohybují legalizace = nevztahuje se jen k existenci psaných legislativních pravidel, ale znamená i možnost soudního

rozhodování o problémech spojených se vzděláváním3) institucionální uspořádání

struktura vzdělávací soustavy – tj. počet žáků v jednotlivých typech škol a délka a návaznost jednotlivých vzdělávacích stupňů – zásadně ovlivňuje výsledky celé vzdělávací soustavy

v každé soustavě se vyskytuje tzv. Tracking – formální či neformální dělení žáků do tříd a skupin podle jejich prospěchu a zájmů (i podle jejich schopností)

4) financování formy financování ze strany státu – vzdělání pro občany zdarma (školy financovány zcela ze státního rozpočtu),

podpora studentů prostřednictvím stipendií, podpora studentů formou vzdělávacích úvěrů, půjček, které jsou spláceny vyššími daněmi z příjmů po dokončení studia (Australie), forma vzdělávacích voucherů (každý občan dostane určitou část prostředků a je na něm, zda a jakým způsobem a na jaké škole je uplatní (Kalifornie)

v EU – normativní financování – podle počtu žáků na škole – financování na žáka – výhody: průhlednost a relativní spravedlnost, nevýhody: plošnost a důraz na kvantitu místo na kvalitu - větší prosazování přechodu k systémům založených na výstupech (např. na počtech absolventů popř. absolventů, kteří se uplatnili na TP)

pro financování škol z veřejných rozpočtů – mnoho různých schémat – mohou brát v úvahu počet studentů, obor studia apod. – dotace na osobu jsou efektivnější ekonomicky i sociálně než dotace na školu

školy si stále častěji přivydělávají spoluprací na výzkumných úlohách i spoluprací s průmyslovými firmami nebo na základě státních zakázek, mohou také vybírat školné nebo další poplatky

5) kurikulum obsah (náplň) veškerého učení, jež ve škole probíhá kutikulární dokumenty – učební plány, osnovy, učebnice, didaktické texty pro žáky v zemích EU – dvouúrovňový nebo tříúrovňový participativní model kurikulární politiky na centrální úrovni – národní kurikulum – koncepční dokument, vymezující obecné cíle vzdělání, základní složky

obsahu vzdělávání a směrnice k jejich realizaci, je to základní koncept shodný pro celý stát, je konkretizováno modelovými, detailnějšími vzdělávacími programy

na jeho základě – každá škola si vytváří své vlastní školní kurikulum

Institucionální nastavení vzd. Politiky

1) Nastavení a uspořádání vzd. Soustavy Dimenze stratifikace (míra a forma selektivity, průběh diferenciace) Dimenze/míra oborové specificity (všeobecné x odborné vzdělávání, všeobecné vzdělávání prestižnější,

odborné vzd. Lépe chrání před nezaměstnaností) Dimenze standardizace (geografická standardizace, tj. jaké pravomoce má centrum, jaké jsou ponechány

školám)2) Řízení vzd. Soustavy, kompetence a autonomie aktérů

Centralizace/decentralizace pravomocí škol v oblastech – alokace finančních prostředků, formulace a realizace kurikula, nároky na udělení výstupních vzd. Certifikátů, výukové metody a další vzd. Učitelů

Decentralizace snižuje transakční náklady a zefektivňuje rozhodování Centralizace udržuje standard kvality ve vzdělávání

Klíčový aktéři vzd. Politiky

Zvolení politici (důležití v poslední fázi při volbě alternativy směřování vzd. Politiky) Školská administrativa (bezprostředně zodpovědná za fungování vzd. Systému) Učitelé a jejich organizace (zájmy učitelů nemusí vždy směřovat k urychlení změn ve vzdělávání) Rodiče a jejich asociace (někdy obtížné kolektivně mobilizovat, lépe vystupovat individuálně) Studenti a žáci (nejslabší vliv) Církve (náboženské vyznání jako individuální nebo veřejný zájem – spor mezi církví a státem – církve požadují mít

součástí procesu vzdělávání i věrouku) Zaměstnavatelé (lépe provázat vzdělávání s trhem práce, podpořit komunikací) Experti ve vzdělávání (mohou být angažovány politiky či školskou administrativou – silý vliv na vzd. Politiku)

Vzdělávací politika v ČR a její aktuální problémy

Přechod k pluralitnímu systému vzdělávání po roce 1989 je dynamický, což však nese také nerovnováhy: Mezi stupni a typy škol, z hlediska zřizovatelů a jejich pravomocí (nerovnováha mezi středním odborným a středním

všeobecně vzdělávacím školstvím Míra specializace a všeobecnosti (všeobecnost je více ceněna z hlediska adaptability budoucích pracovníků a jejich

uplatnění na TP a z hlediska potřeb rozvoje postsekundárního vzdělávání, zlepšení přechodu za školy na TP, snižování nerovností v přístupu ke vzdělávání, zvýšení efektivnosti a účinnosti vzdělávacích institucí, zajišťování

vzdělávání žáků se specifickými potřebami, možnosti zvýšení investic do vzdělávání, zvyšování a zajišťování kvality zvd. Programů apod.

Centralizace vs. Decentralizace (kompetence, pravomoci, autonomie škol) – nedořešeny zůstávají otázky typu např. je autonomie škol dostatečná, jde-li o stanovování kurikula, jde-li o platy učitelů, je normativní financování na žáka vhodným mechanismem podporujícím kvalitu a efektivnost, jakou autonomii mají mít školy v otázkách evaulace, má být např. obsah maturit v pravomoci škol či centra, aby se usnadnila srovnatelnost studijních výsledků i z hlediska mezinárodního

Zájem mladých lidí o studium na VŠ vs. Kapacita VŠ (rozvoj vysokých škol značně poddimenzován i vzhledem k perspektivním potřebám společsnoti a vzdor k tomu, že je alfou a omegou rozvoje společnosti založené na informacích)

Financování škol (včetně platů učitelů) Spolupráce a spoluúčast zaměstnavatelských a jiných subjektů – nutné věnovat zvláštní pozornost zejména u

odborného středoškolského, učňovského a vysokoškolského – spolupodílení se firem na zajišťování přípravy jejich vlastních budoucích kvalifikovaných pracovníků – 2 dimenze: 1. Finanční a 2. Může vést k uplatňování přímého vlivu firem na kvalifikační úroveň jejich budoucích pracovníků

Rozpor mezi poznatky a dovednostmi, které mají pouze zprostředkovatelský vztah k životní praxi (teorie, metody, paradigmata pod.) a těmi poznatky a dovednostmi, které byly získány bezprostřední živoní zkušeností a praxí

Na okraji zájmu v ČR – nakolik prostředí vzdělávacích institucí dokáže motivovat k dalšímu vzdělávání Pocit sounáležitosti a pozitivní klima školy – stále více považovány za klíčový faktor pro pozitivní působení školy na

žáka v mnoha ohledech – v ČR je tomuto ale věnována jen minimální pozornost V kompetenci státu - rozhodování o celostátních vzdělanostních standardech, dozor nad dosahováním kvality a

efektivnosti vzdělávací práce Zvláštní důraz nutno položit na příležitost ke vzdělávání a rekvalifikaci pro občany každého věku – zabezpečit vzdělání

pro všechny (věnovat se převážně těm, jejichž přístup ke vzdělávání je omezen) a odtranit negramotnost K rozvinutí celoživotního vzdělávání – nutnost uskutečnit reformu počátečního i následného vzdělávání – musí v zásadě

na sebe navazovat a být určitým způsobem vnitřně a obsahově skoubeny Vzdělávání není možné ponechat zcela v kompetenci trhu, protože:

Výpověď trhu o potřebě vzdělávání je omezená (trh vypovídá o potřebě kvalifikace jen omezeně a nevipovídá o potřebě vzdělání)

Výpověď trhu je relativně krátkodobá – rozvoj vzdělání vyžaduje dlouhodobé přístupy Vzdělání má i nadkvalifikační význam a vyznačuje se i jistou setrvačností – vzdělávací systém také není

schopen se přizpůsobit okamžitě bez nepříznivých důsledků na vzdělávací efekty Dnes převažující kvantitativní aspekty musí vystřídat důraz na kvalitu a efektivnost

Financování a efektivnost vzdělávací politiky

Vynakládání prostředků za státního rozpočtu musí být účelné a hospodárné – vyhovovat požadavkům kvantity a kvality vzdělání i možnostem společensky únosné výše nákladů na zajištění takovéhoto vzdělání – korekci stávajícího tzv. normativního způsobu financování škol - to je výlučně orientováno na kvantitu – přerozdělování financí ze státního rozpočtu má na starosti MŠMTí na základě tzv. jednotky výkonu (podle počtu žáků či studentů) – normativy na žáky stanoveny diferencovaně podle stupňů, typu a oborů škol

Přednosti této metody – vymezuje jasná pravidla a způsoby rozdělování zdrojl ze státního rozpočtu školám, přenáší rozhodování o financích na úroveň škol, podporuje dem. přístupy v řízení škol – nevýhoda - školy zainteresovány na kvantitu - dotace školám by měly být závislé i na kvalitě

V současné době – otázka zavedení školného v terciálním sektoru vzdělávání – 1) aspekt spravedlnosti (na tomto vzdělávání se podílí jen část populace – pro ty, kteří se na něm nepodílejí, je nespravedlivé, aby je spolufinancovali, 2) skutečnost, že toto vzdělání má vysokou hodnotu na trhu práce (vyšší výdělky, vyšší adaptabilita, nižší nezaměstnanosti apod., 3) rozšíření možnosti přístupu k terciálnímu vzdělávání

Alternativní zdroje – hledání grantů na výzkum, hledání sponzorů, prodej některých služeb vzdělávacích zařízení – vytvořit vhodně právní prostředí (např. postavení školských institucí a firem – pozměnit daňovou legislativu, zavést systém půjček na vzdělávání)

Teorie a modely ve vzdělávací politice

1) Teorie lidského kapitálu

Lidé s vyšším a lepším vzděláním mají zpravidla vyšší příjem proto, že TP oceňuje jejich vyšší produktivitu – lidé ve škole v poté v zaměstnání získávají lidský kapitál (znalosti, devednosti, zkušenosti), kteý jim umožňuje lépe a efektivněji vykonávat danou profesy

Tato teorie vychází z předpokladu vysoké racionality – lidé investují do vzdělání a odborné přípravy s cílem zvýšti svůj celoživotní příjem

2) Teorie sociální reprodukce Děti, jejichž rodiče mají nižší vzdělání a vykonávají méně oceňovaná zaměstnání, zpravidla také dosahují nižšího

zdělání a horšího zaměstnání

Kontext vzdělávací politiky – potřeby a požadavky společnosti a ekonomiky:

Změny na TP (zvyšování kvalifikační náročnosti a složitosti práce, úbytek nekvalifikovaných prac. Příležitostí) Demografický vývoj (stárnutí populace, úbytek celkového počtu žáků) Technologický vývoj a zavádění nových technologií (vybavení škol moderními informačními a komunikačními

technologiemi, distanční vzdělávání) Vývoj kultury a společenských norem a hodnot (sekundarizace, individualismus) Změny rodiny (vysoká rozvodovost a tlak na to, aby škola přebýrala některé funkce rodiny) Změna politického systému Vývoj společensko-politických ideologií (důraz na osobní zodpovědnost za vzdělání a ekonomickou návratnost) Změna mezinárodního uspořádání a mezinárodních vztahů, internacionalizace a globalizace (volný pohyb osob si

vynucuje jistou porovnatelnost vzdělávacích systémů a vzájemného uznávání kvalifikací)

Výstupy vzdělávací soustavy

výsledky edukace - vznikají na straně vzdělávajících se subjektů v podobě osvojení znalostí, dovedností a postojů (lze je zjišťovat a měřit již v době vzniku), efekty edukce = důsledky či účinky vyvolávané působením výsledků edukace, mají dlouhodobý charakter, projevují se mimo sféru vzdělávání např. výše dosahovaných výdělků, politické názory lidí apod.

Funkční gramotnost = dovednosti uplatnitelné v praktickém životě Vzdělávací efekty (lidé s vyšším vzděláním oproti lidem s nižším vzděláním):

Jsou méně ohroženi nezaměstnaností Jsou zdravější, mají nižší míru prac. Neschopností a jsou méně často hospitalizováni v nemocnicích Mají zdravětší živ. Styl, tolik netrpí nadváhou a častěji provádějí dobrovolnou fyzickou akvititu méně často pobírají soc. dávky častěji participují na centrálním i lokálním politickém rozhodování častěji se věnují dobrovolnické práci a poukazují více prostředků na charitu více participují na kulturních akcích Mají lepší duševní zdraví Mnohem méně čtou bulvární časopisy a noviny, více utrácejí za kulturní statky Jsou více schopni ubránit se podpodům a korupci

13) Sociální rozvoj a lidský kapitál: rodinná politika Rodina/rodinná domácnost = soubor společeně bydlících a hospodařících manželů nebo partnerů s dítětem/dětmi

nebo jednoho rodiče s dítětem/dětmi Rodina = základní buňka sociálního života Domácnost = je vymezována jako zároveň rezidenční i ekonomická jednotka, tvořená nejčastěji rodinou, ale také více

rodinami, členy rodu nebo jinými skupinami osob Úplné rodinné domácnosti, neúplné rodinné domácnosti (schází jeden z partnerů), vícečlenné nerodinné domácnosti

a domácnosti jednotlivců

Rodina a její funkce

1) Reprodukční - reprodukce a regulace sexuálního chování2) Socializační - péče, výcvik, ochrana mladých členů, socializace, prostředky k upevnění statusu individuálních členů3) Psychologická - náklonnost, láska, emocionální podpora, zotavení, relaxace4) Ekonomická - tvorba a distribuce rodinných statků a služeb

Rodinná politika

Soubor opatření a nástrojů, pomocí nichž nositelé této politiky sledují cíl chránit a podporovat rodinu jako instituci, která má pro společnost nepostradatelný význam (Lampert 1985)

Cíle rod. politiky - těsně spjaty s cíli populační (natalitní) politiky, snažící se ovlivnit reprodukční chování obyvatelstva Podpora rodin a jejich závislých členů (dětí, starších osob, nemocných a invalidních osob) a o řádnou výchovu dětí

Objekty rodinné politiky:

Jednotlivci ve specifické rodinné situaci (pracující ženy-matky, děti určené k adopci, nastávající svobodné matky, osamělí staří lidé apod.)

Všechny rodiny bez rozdílu nebo rodiny vymezené nějakou univerzální charakteristikou (např. rodiny s nezaopatřenými dětmi)

Rodiny sociálně potřebné – jde o rodiny pod hranicí chudoby, s nezaměstnanými členy, sociálně izolované, neintegrované, rodiny se sociálně nesoběstačnými členy (děti, starší občané, invalidé, nemocní)

Rodiny sociálně patologické (s výskytem násilí, zneužívání, týrání dětí, zanedbávání výchovy a péče o děti, alkoholismus rodičů, rozpad partnerského vztahu apod.)

Role individua, státu, církve a trhu

Míra vybavenosti pro život v rodině se velmi různí v závisloti na osobnostních charakteristikách jedinců, na zkušenostech z rodiny původu a na efektivnosti výchovy k partnerství a rodičovství

Součástí rodinné politiky je právní regulace vztahů mezi rodinnými příslušníky – činí tak podporou institutu rodiny i sankcemi zakotvenými v zákoně o rodině

Stát ovlivňuje i vnější prostředí – účastní se vytvářením příznivých hospodářských a sociálních podmínek pro život rodin a výchovu dětí - finanční podpora i poskytováním různých služeb

Trh – jak jsou rozvinuty služby usnadňující provoz domácností – velká část domácích prací může být substituována placenými službami

Církev – velmi blízko ke konzervativní interpretaci rodiny a jejího postevení ve společnosti, dává přednost manželské formě soužití a monogamii v sexuálním životě – vystupuje proti antikoncepci, umělému oplodnění, přerušení těhotenství, sterilizaci apod.

Rodinná politika v některých zemích EU

V Evropě 4 velmi rozdílné přístupy k rodinné politice: Rodinná politika demografického typu reagující na pokles porodnosti zaváděním propopulačních opatření

(Francie, východoevropské země 70. A 80. Let) Rodinná politika zaměřená na ochranu dětí, zvláště dětí z méně majetných vrstev populace (Finsko, Dánsko atd.) Rodinná politika kladoucí si za cíl poskytovat rodinám možnost volby – opatření jsou zaměřena na všechny typy

rodin (Švédsko), možnost volby např. v možnosti rozhodování rodičů, zda budou o dítě pečovat sami, nebo ho svěří do péče předškolního zařízení, možnost volit mezi rozmanitými variantami rodičovské i institucionální péče o děti, v kombinaci se zkráceným úvazkem rodičů a proporcionálně prodlužovanou dobou rodičovské dovolené

Rodinná politika může být založena na roli pohlaví v souvislosti s jejich účastí na TP – tento prvek dominuje při koncipování tzv. rodičovské dovolené a stojí v základě politiky rovnoprávného postavení mužů a žen ve společnosti - „slaďování rodinných a profesionálních funkcí“ a zahrnuje rovněž politiku mimořádné péče o děti

Ani jeden z těchto čtyř uvedených přístupů se nevyskytuje v jednotlivých státech v čisté podobě

Trendy v rodinném soužití

1) Demografické trendy Sňatečnost – klesající trend, 2006 – 53000 uzavřených manželství, průměrný věk při sňatku 31 – muž, 28 – žena Rozvodovost – mírně rostoucí trend, 2006 – rozvedeno 31000 manželství, úhrnná rozvodovost 49% Věk prvorodiček 27 let, děti narozené mimo manželství, stárnutí populace Porodnost – 2006 1,28 dětí/1 žena v reprodukčním období x hodnota prostého zachování reprodukce populace = 2,1

dětí2) Sociálně ekonomické trendy ve vývoji rodiny a rodinného soužití

Pokles významu ek. funkce rodiny, rodina se stává konzumentem spíš než tvůrcem ekonomických statků Přesun sociálních a výchovných funkcí z rodiny na jiné sociální instituce Nové formy partnerského soužití a výchovy dětí (vč. Změn partnerských rolí v rodině), plurarizace rodinných vzorců

Posun k individualizaci, rozvolnění vztah v rámci širší rodiny (prodlužující se délka života a ekonomické podmínky vedou k soužití více generací, vazby mezi nimi jsou ale oslabené)

Vliv ekonomického vývoje na situaci rodin

Problém neplacené práce v rodině – vytvořena neplacenou prací v domácnosti (vykonávají převážně ženy), zpochybněna formální rovnost mužů a žen před zákonem - u nás (Možný) - v tzv. dvoukariérových manželstvích – práci a péči o rodinu nejde skoubit tak, aby to či ono nepřišlo zkrátka – problém lze částečně řešit nabídnutím zkrácené, případně flexibilní pracovní doby rodičům nezaopatřených dětí

Problém interrupce – proti legalizaci – v zemích, které věnují náležitou pozornost sexuální výchově, v zemích s rozvinutou sítí poradenských služeb a s bezpředsudečnou systematickou přípravou na partnerský a rodinný život na školách, je potratovost několikanásobně nižší než v zemích, které tuto oblast výchovy a vzdělání z těch či oněch důvodů zanedbaly

Nové trendy v rodinné politice:

4 základní rysy změn politiky sociální pomoci ve vztahu k rodině:1) Přechod od populačního zaměření k pomoci rodinám v nouzi – velká část opatření ve prospěch rodin byla zcela

nebo částečně podrobena prozkoumávání příjmové a majetkové situaci rodin 2) Snaha o respektování měnící se struktury a forem rodiny, zvláštní pozornost je věnována neúplným rodinám a ve

zvýšené míře se objevuje tolerance ke všem novým typům rodin (nesezdané soužití apod.)3) Výlučné zaměření rodinné politiky na děti4) Prosazován zřetel na neutralitu, čili udržení jen určité míry zasahování státní politiky do života rodin (každá země

má však jinou představu a definici pojmu neutralita) – Francie – neutralita je zde zdůrazňována jako svoboda volby životního způsobu rodin, politika je zde pouze na vytvoření optimálních podmínek, VB – extrémně citlivá na zásahy státu do intimity rodiny, vláda explicitně zdůraznila neutralitu v oblasti opatření vůči rodinám

Rodinná politika

Explicitní - Rodinná politika jako samostatná oblast sociální státu Implicitní - Rodinná politika jako jedna z dimenzí sociálního státu (většinou severské země – Švédsko, Dánsko)

Cíle rodinné politiky Podpora rodin při naplňování jejich základních funkcí Zmírňování rostoucích nákladů rodin s výchovou dětí Populační cíle Posílení společenské váţnosti rodin a legitimitu opatření směřující k rodinám v očích veřejnosti Ochrana rozvoje jednotlivců v rodině Slučitelnost rodinných funkcí a zaměstnání

Modely rodinné politiky v Evropě

Model dvoupříjmové rodiny, resp. Model, kdy rodina a zaměstnanost stojí preferenčně vedle sebe podporovány veřejnou politikou na principu dosažení rovnosti (Švédsko)

Model všeobecné podpory rodiny, resp. Model, kdy rodina a zaměstnanost stojí preferenčně za sebou podporovány státem ve snaze udržet rodinnou jednotku (Německo)

Model orientovaný na trh, resp. Model, kdy rodina a zaměstnanost stojí preferenčně za sebou s minimálně podporou státu (Velká Británie)

Typ soc. státu Preferovaný typ rodiny

Důraz na funkce rodiny

Cíl rodinné politiky

Typické nástroje rod. Politiky

Důsledky politiky

Liberální(tržní model)USA, Kanada

Stabilita rodiny je nevýznamná, prioritu má individuální volba a nezávislost

Svoboda jednotlivce (pro účast na TP, neomezující rodina

Rovnost příležitostí v přístupu k trhu (odstranit bariéry formální diskriminace

Protidiskriminační legislativa, flexibilita TP ve prospěch účasti žen (nízké mzdy, nestandartní formy zaměstnávání)

Nestabilita rodiny, vysoká míra chudoby rodin s dětmi, zejména neúplných rodin

Korporativní (model všeobecné

Stabilní manželství, tradiční role

Solidarita, redistribuce v rodině,

Stabilní instituce manželství

Dominují transfery, většinou pojištění, vázány na živitele rodiny, daňové

Nízká fertilita a současně nízká participace žen na TP

podpory rodiny)

(živitel a pečovatelka)

subsidiarita, výchova spojená se soc. kontrolou

úlevy pro živitele, prac. Místa pro živitele, snadný odchod žen z praconího poměru

Sociálně-demokratický (model dvoupříjmové rodiny)

Výchova dětí a investice do dětí, plná účast žen na TP, individuální volba a nezávislost členů rodiny na rodině jako instituci

Výchovná funkce, individuální volba, podpora kvality života jednotlivých členů rodiny

Rozvoj lidského kapitálu, plná zaměstnanost a nezávislost na rodině

Veřejné dostupné služby, zejména služby pro zaměstnané ženy a služby péče o děti, dávky směřované k rodinám s dětmi i k jednotlivým členům rodiny, podpora zaměstnání žen (flexibilní pracovní úvazky)

Vysoká fertilita i participace žen na TP, instituce manželství není příliš stabilní, existuje ale vysoký podíl stabilních nesezdaných soužití, výchova dětí se ve velké míře odehrává mimo rodinu

Zhodnocení výše uvedených systémů:

Ve Švédsku jsou všem rodinám s dětmi poskytovány mnohé univerzální dávky např. v Kanadě se vychází z předpokladu, že rodiny ekonomicky aktivní jsou soběstačné

Francie, Německo – stojí někde uprostřed těchto dvou koncepcí – charakter obou systémů má silné natalitní zaměření (ve Francii jsou některé dávky, které zvýhodňují rodiny se 3 dětmi)

Nejdůležitějšími dávkami rodinné politiky – přídavky na děti – vypláceny ve všech uvedených zemích, výše a struktura se liší – programy rodinných přídavků jsou univerzální nebo výběrové – univerzální (jsou poskytoány všem rodinám bez ohledu na výši jejich příjmů či formu pojištění a majetku), výběrové (nárok je určen dle přesně stanovenými podmínkami)

Pro posouzení objektivity – 3 její složky – horizontální – lidé se stejnými příjmy by měli nést stejné břímě zdanění, poskytování všem rodinám pomoc pro pokrytí nákladů na výchovu jejich dětí, vertikální – rodiny s různými příjmy by měli být posuzovány odlišně, pokud jde o výši pomoci, zvýšená pomoci rodinám s nižšími příjmy, objektivita uvnitř rodiny – rozdělení pomoci v rámci rodiny, nutno vyřešit problém, jaké dávky jsou nejvhodnější a ke komu je směřovat)

Systém v Německu se nám jeví jako nejspravedlivější – je zde zajištěna určitá min. částka, která je garantována všem rodinám, další částky jsou pak závislé na příjmech rodiny

Nástroje rodinné politiky a jejich podoba v ČR

1) Dávková schémata Sociální pojištění (peněžitá pomoc v mateřství) Státní sociální podpora (rodičovský příspěvek, ostatní příspěvky pro rodiny s dětmi) Sociální pomoc (dávky sociální péče) příspěvek při narození dítěte, dětské příspěvky, mateřské přídavky po dobu mateřské dovolené a rodičovské

přídavky, dávky při ošetřování nemocného dítěte, zvýhodněné stavební spoření, výhodné půjčky na pořízení bytu nebo bytováho zařízení, daňové úlevy rodičům nezaopatřených dětí apod.

příspěvky členům rodiny, kteří z důvodu celodenní péče o příbuzného zůstávají doma a nemohou nastoupit do zaměstnání

2) Legislativní opatření Sociální práva (Listina základních práv a svobod) Pracovně-právní ochrana žen a mladistvích (zákoník práce) Zákonodárství chránící těhotné ženy před ztrátou zaměstnání a zavazující zaměstnavatele přijmout ženu zpět

do zaměstnání do určité doby po porodu3) Služby

Zařízení péče o děti v předškolním věku (jesle, MŠ, dětské domovy) Zařízení péče o starší a nemocné členy rodiny (pečovatelské služby přímo v jejich domovech, domovy

důchodců, léčebny dlouhodobě nemocných (tzv. sociální lůžka), nemocnice a psychiaktircké léčebny Sociální práce s rodinou Kultivace partnerských vztahů - důležitá výchova k manželství a rodičovství a sexulní výchova na školách,

rodinné poradenství – předmanželské, manželské a sexuální poradny, centra krizové intervence pomáhají řešit aktuální neshody nebo alespoň pomohou vyrovnat se s jejich důsledky

Zvláštní institut rodinné péče - adopce dětí, jejichž rodiče zemřeli nebo se o ně nechtějí starat

4) Opatření dalších dílčích politik Daňové úlevy pro rodiny s dětmi Bytová, zdělávací, zdravotní politika (politika bydlení mívá i svoji rodinnou dimenzi – preference při

zabezpečování bytů rodinám s dětmi apod.)

Nejdůležitější dávky sociální pomoci rodinám s dětmi:

1) Příspěvek při narození dítěte Většinou se jedná o paušální dávky, převážně finanční, které slouží k částečnému krytí nákladů spojených

s narozením dítěte Porodné také ne ve všech zemích bývá poskytováno pro všechny děti stejně (Francie, ČR)

2) Peněžitá pomoc v mateřství a mateřská dovolená vztahuje se na zaměstnané ženy V současnoti je tendence výši dávek přizpůsobovat individuální situaci žen – v řadě zemí přispívají k mateřským

dávkám zaměstnavatelé, což je stanoveno zákonem Délky mateřské dovolené – všechny evropské země respektují minimální normu 12 týdnů – co se týče max. délky –

je v každé zemi různá (v rozmezí od 91 dnů – Irsko – až do 5 měsíců – Itálie) V některých zemích se délka mateřské mění podle pořadí dítěte, nebo jsou také zvýhodňovány osamělé matky

(např. v ČR je délka mateřské dovolené pro osamělé matky 37 týdnů, ale pro ostatní matky je to 28 týdnů) Novým trendem je prosazování práva nástupu do práce před ukončením mateřské dovolené – délka mateřské

dovolené by měla být pružně měnitelná podle zdravotního stavu každé ženy a podle jejích aspirací – forma povinné dovolené a přesné rozdělení před a po porodu jsou považovány za nepružné a mnohdy nevyhovující

Mateřská dovolená prodlužována různými formami – jedná se např. o další mateřskou (rodičovskou) dovolenou – délka od několika týdnů po 3 roky

Možnost přerušit rodičovskou dovolenou (Švédsko, ČR, Finsko), možnost v době rodičovské dovolené pracovat na zkrácený úvazek (Švédsko, Finsko, ČR), při vybírání rodičovské dovolené existuje i možnost střídání se otce a matky při péči o dítě

3) Rodinné přídavky Ve většině zemí existují jako klasická forma zabezpečení dítěte Původním účelem – poskytnutí pomoci a podpory chudým mnohočetným rodinám – později se na ně začalo

pohlížet jako na nástroj pronatalistické strategie, měly podněcovat partnerské dvojce k rození více dětí – v současné době – cíl je spatřován především v kompenzaci nákladů rodin s dětmi vůči rodinám bezdětným

Dalším novým trendem je kombinace přídavků s dávkami v mateřství, což by zvýšilo možnost kompenzace nákladů spojených s výchovou a péčí o děti

4) Podpora při ošetřování člena rodiny Tato podpora je zaváděna v různých zemích pro případ onemocnění dítěte nebo jiného člena rodiny Všeobecně tato

podpora spadá do soustavy dávek sociálního zabezpečení, zvláštních dávek nebo dávek v nemoci

Česká rodina a sociální dávky – Sirovátka 2000 (str. 53 – 69)

Funkci rodinných dávek lze chápat jako následující: Umožňují především eliminaci existující i potenciální chudoby Umožňují redistribuci směrem k rodinám s dětmi a tedy rovnoměrnější rozložení nákladů na výchovu dětí nezi

členy společnosti Umožňují redistribuci podle pohlaví a podporu osobní nezávislosti členů rodiny (zejména žen a dětí)

Výchova dětí znamená pro rodiny zvýšené výdaje a také – alespoň po určitou dobu – omezení ekonomické aktivity a příjmu ze zaměstnání jednoho z partnerů (zpravidla ovšem ženy)

Rostoucí rozvodovost, růst počtu dětí narozených mimo manželství, a tedy i neúplných domácností s dětmi zvyšují znevýhodnění žen a dětí a jejich materiální deprivaci, a tedy i potřebu kompenzací těchto nevýhod

Scénář soc. reformy (1990) se věnoval rodinným dávkám značnou mírou – deklaroval, že přídavky na děti budou určeny všem dětem a podmínkou jejich poskytnutí bude jenom řádná péče o ně, deklaroval zrovnoprávnění mateřské péče o děti s placeným zaměstnáním a záměr upravit rodičovský příspěvek jako rodinný příjem – bylo rozumné princip převažující univerzálnosti neopouštět, připustit nejvýše omezené testování příjmů domácnosti s malým počtem dětí a dávky automaticky indexovat podle růstu životních nákladů

Změny v soc. politice (1992) – posun v cílech – výraz neoliberálního konceptu soc. politiky české vlády – kladl důraz na odpovědnost občanů za jejich vlastní životní úroveň, zaujal neutrální postoj k rodině a usiloval o úspory ve vládních výdajích

Změny v systému rodinných dávek v ČR 1990 – 1999:

Celková strategie poskytování rodinných dávek nepřipustila u většiny domácností pokles celkových čistých peněžních příjmů, na druhé straně ni neumožnila růst čistých příjmů domácnosti – při růstu mezd výrazně omezila rozsah rodinných dávek

Celkově došlo k růstu cílenosti a hlavně k poklesu štědrosti dávek – negativní vliv – pokles celkových čistých příjmů, pobídková funkce v rodinách s nízkými příjmy není bez problémů – vedle pobídek vytváří i disincentivy

Vysvětlení, proč systém záměrně cílený k chudým domácnostem selhává v případě rodin s dětmi: Snižuje se úroveň živ. Minima v relaci k celkovým příjmům domácností Rodinné dávky jsou přiznávány podle příjmů – příjmy jsou však zjišťovány za minulá období Významné je nevyužívání dávek Nepříliš je zohladněna specifická situace domácností, kde je jen jeden prac. Příjem U mnoha nízkopříjmových domácností s dětmi působí význačně tzv. past chudoby

Poselství soc. politiky pro mladé rodiny – rodina se musí o děti dlouhodobě postarat sama a to v rostoucí míře prací na TP, společnost zasáhne tam, kde bude hrozit chudoba a strádání, pomůže však jen ve velmi omezené míře

14) Sociální rozvoj a lidský kapitál: bytová politika Bytová politiky - systém poptávkově orientovaných podpor, nabídkově orientovaných iniciativ a přímých zásahů státu na

bytovém trhu, které jsou nutné k optimální alokaci bytu jako statku Hlavní faktory ovlivňující bytovou politiku – demografické faktory (přírůstek cenzových domácností a jejich struktura

podle počtu členů a věkových skupin), stav bytového fondu, struktura bytů podle územního rozložení, jejich velikost, technické vybavenost, vývoj a změny životního stylu a změny v úrovni životního standardu

Bydlení je akcentováno ve 3 oblastech:

Sociální akcent bydlení (prostorová dimenze sociální exkluze) Politický akcent bydlení (teorie stranního voliče) Ekonomický akcent bydlení (multiplikační efekt bydlení) Bydlení a výdaje na jeho pořízení a provoz významně ovlivňují životní úroveň domácností a naopak Výdaje na bydlení se vyznačují nízkou elasticitou – to ovlivňuje i interpretaci sociální spravedlnosti v oblasti bydlení –

kritérium zásluhovosti a prolínání kritéria sociální potřebnosti – nízká cenová pružnost nemůže mít za následek, že bydlení pro nízkopříjmové skupiny obyvatelstva by se stalo nedostupné

Velice významná interakce – mezi bydlením a ekonomickým rozvojem – kdy bytový fond a jeho regenerace i reprodukce se významně podílí na národním bohatství společnosti - výstavby, provoz a údržba vytváří četná pracovní místa, podílí se výzamně na kapacitě stavební výroby a na celkových investicích

Zajištění potřeby bydlení se vyznačuje vysokou nákladovostí – motivuje k úsporám a ovlivňuje tvorbu a akumulaci kapitálu ve společnosti, jednak ale způsobuje, že všichni občané si nemohou potřebu bydlení zajistit ze soukromých zdrojů – určitá část domácností je v zajištění bydlení závislá na aktivitách státu

Efektivní bytová politika – komplexní celek vzájemně propojených opatření různých institucí, mechanizmů, institutů – vytvářející zásadní podmínky pro fungování bytového trhu a stanovení pravidel podpory poptávky a nabídky po bydlení – ovlivňování výstavby a údržby bytového fondu, nájemní politiky, nájemní vztahy a sociální cíle v oblasti bydlení – jádrem politiky je trh s byty doplněný optimem státních podpor, který nákladnou potřebu bydlení učiní dostupnou i pro nižší příjmové skupiny

Fukce státu v bytové politice

V bytové politice se angažuje a musí angažovat vedle tržních subjektů i řada dalších – stát, obce, neziskové organizace, družstva, zájmová sdružení charity apod.

Role státu: Vytváří příslušnou legislativu pro bydlení a obecnými zákony bude zabezpečovat, aby občané, jednotlivci i

rodiny mohly reálně usilovat o naplnění potřeby bydlení Umožní na základě solidarity a vymezením bytového standardu dostupnost bydlení těm, kteří nejsou schopni si

bydlení zajistit ze soukromých zdrojů

Legislativa – činí poskytování podpor do bydlení legitimní – vymezuje a stanovuje pravidla fungování všech subjektů a vytváří pro ně vhodné klima a podmínky

Specifika trhu s byty:

Dlouhodobá spotřeba Vysoké pořizovací náklady, rostoucí náklady na bydlení v čase Setrvačnost, neměnnost způsobu bydlení v čase Nízká pružnost nabídky bydlení Segmentace trhu s byty

Modely bytové politiky (systémy bytové politiky)

bytová politika v každé zemi je nutnou kombinací uvedených 3 systémů:1) Liberální model

Preferuje zásluhovost – pto předpokládá ze strany občanů přijetí vysoké míry odpovědnosti za zajištění potřeby bydlení

Každá domácnost si zabezpečuje potřebu bydlení prostřednictvím trhu a to podle svých finančních možností, systém spoléhá na tržní kategorie

Reálná rizika – vysoká míra nerovnosti v přístupu k bydlení – příjmová stratifikace a nákladovost zajištění potřeby bydlení znamená prakticky pro početné kategorie nízkopříjmových domácností nemožnost uspokojit potřebu bydlení v intencích tohoto systému, vyšším příjmovým skupinám však nabízí uspokojení potřeby bydlení podle vlastních představ, zpravidla i ve vysokém standardu bez účasti veřejných zdrojů a relativně vysokou mírou efektivnosti vynakládaných prostředků

Tohoto režimu je nutno v uspokojování potřeby bydlení max. využít a posilovat ho zejména podporou vzestupných mobilních drah – vysoká zaměstnanost, vysoká kvalifikace a oceňování pracovního výkonu

2) Korporativní model (model bytového družstevnictví) Staví na myšlence solidarity a subsidiarity – předpokládá spolupráci a součinnost jedinců i státu Tržní podmínky korigovány ohledně finanční náročnosti bydlení – využívání jak soukromých zdrojů, tak i různých

dotací a podpor založených jak na solidaritě státu, tak i na solidaritě nižších společenství (obcí, družstev) a zdůrazňuje zejména činnost NNO pro zabezpečování potřeby bydlení s nižšími náklady

Tento systém předpokládá stanovení možných způsobů i jasných podmínek, za nichž je zvýhodnění bydlení poskytováno

Sociální spravedlnost nelze v oblasti bydlení vykládat jen ve smyslu zásluhovosti, je nutné přihlížet i k reálným příjmovým dispozicím jedinců (domácností) – v tomto případě vznikají nároky na veřejné rozpočty – v míře, v níž společnost považuje za morální a také za možné participovat na uspokojení potřeb bydlení příjmově a majetkově vymezených kategorií domácností

Tento systém v oblasti bydlení je v ČR třeba výrazně posílit – je založen na vlastní participaci občanů (domácností), státu a nestátních institucí a umožňuje i příliv soukromých prostředků do oblasti bydlení, je třeba ho ale zajistit takovými mechanizmy, které zajistí adresnou alokaci veřejných zdrojů a v max. míře podpoří, že v takto dotovaných bytech budou skutečně bydlet sociálně potřební občané

3) Univerzalistický model (krajní varianta = státně dirigistický model) Je založen na celoplošné solidaritě a na zajišťování potřeby bydlení v převážné míře veřejných zdrojů Stát masivně vstupuje do sféry bydlení, zabezpečuje nejen výstavbu levných bytů, ale i nese část nákladů spojených

spojených s jejich provozem a údržbou – upřednostňuje hledisko rovnosti a chápe bydlení jako veřejnou sociální službu – veřejné výdaje na bydlení chápe jako součást investic do lidského kapitálu, jejichž smyslem je napomoci vyrovnávat životní šance

Úskalí – vysoké finanční nároky na veřejné zdroje a v tom, že předpokládají i vysokou míru sociální tolerance ze strany daňových plátců

V naší bytové politice – pouze okrajová role – v minulosti vedl k deformovanému pohledu na bydlení a prokázal se jako ekonomicky neefektivní a dlouhodobě těžko udržitelný – v naší bytové politice by měl pouze spíše vstupovat do zabezpečování potřeby bydlení pro margalizované skupiny občanů, neboť tyto nejsou a nebudou zvládnutelné jen na základě dobročinných a charitativních činností

Nástroje bytové politiky - vybrané programy státní podpory bydlení v ČR

Při volbě nástrojů mají vlády možnost mezi dvěma strategiemi (ve většině případů kombinují obě): Jednak podporu investorů Jednak podporu spotřebitelů

Za hlavní nástroje nabídkové strategie (podpora nabídky – podpora na cihlu) – programy podporující výstavbu bytů určených nízko a středně příjmovým skupinám obyvatelstva a podpora soukromým investorům ziskového a neziskového typu (masivnější používání je kritizováno – pro svou malou efektivnost v zajištění bydlení speciálně pro rodiny s nižšími příjmy – je těžké zaručit, že tyto byty budou využívány takovými rodinami, pro které byly určeny – to směřuje k tomu, že většina států směřuje k posilování přímé podpory občanů

Za hlavní nástroje poptávkové strategie (podpora poptávky – podpora na hlavu) – podpora bydlení směřovaná k občanům (příspěvek na bydlení, daňové úlevy)

1) Příspěvek na bydlení Dávka – pro zvýšení příjmu vybraných cílových sociálních skupin - pomoc dosáhnout na možnost přiměřeného bydlení Jeho výše závisí na celk. příjmu rodiny, počtu členů rodiny, úrovni bydlení, výši výdajů na bydlení a na úrvoni živ. minima Neměl by překročit míru, která by jej přibližovala k masové podpoře bydlení a znamenala v podstatě ztrátu jeho

sociálního smyslu Postupně vytlačuje „sociální bydlení“ Proč jej využívat? Jaké má výhody ve srovnání s realizací „sociálního bydlení“

Efektivnější a operativnější Stimuluje poptávku, tím i nabídku Adresný, cílený (tj. pro potřebné) Stimuluje k vyhledávání přiměřeného bydlení Přenosný, nenarušuje pracovní mobilitu Flexibilní (rychlá reakce na změnu finančních/majetkových podmínek domácnosti)

Proč být opatrní při jeho realizaci? Co nižuje efektivitu tohoto nástroje bytové politiky? Růst cen (nabídka na rostoucí finanční možnosti poptávky reaguje zvyšováním cen bydlení) Vyoké administrativní náklady Protistimulační efekt (riziko „pasti chudoby)

2) Podpora výstavby nájemních bytů a technické infrastruktury program vznikl v r. 1995 – se záměrem podpořit obce v plnění jejich povinnosti napomáhat řešení naléhavých bytových

problémů svého obyvatelstva formou zvýšení nabídky relativně dostupných najemních bytů poskytování dotace od státu na výstavbu bytů pro mladé rodiny, starší domácnosti a současně vytvřit zásobu bytů pro

učitele, lékaře a policisty apod. – později i na rekonstrukci prázdných neobývaných domů, podpora výstavby technické infrastruktury

od r. 2001 financovány i z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení zájem o tuto podporu výrazně překlačoval prostředky, které na ni byly určeny úskalí – nebyl přesně vymezen plošný standard dotovaných bytů (někdy stavěny i nadstandardní bytyvč. Drahého

vybavení), nejsou vymezeny max. náklady na 1 m2 podlahové plochy3) podpora výstavby domů s pečovatelskou službou

podpora výstavby domů se zvláštním režimem, cílovou skupinou byli důchodci a zdravotně postižení od r. 2000 – financován i ze Státního fondu rozvoje bydlení podíl obce na vlastnictví domů s pečovatelskou službou je většinou 100% stávající program je pro obce žádoucí – evidované žádosti mnohonásobně převyšují objem prostředků dalším cílem, mimo poskytnutí bydlení občanům se sníženou soběstačností, je i nepřímo přispět k uvolňování stávajícího

bytového fondu pro mladé rodiny obce si tak prostřednictvím dotace řeší běžný bytový problém – staví byty v domech s pečovatelskou službou s vysokou

státní dotací a pronajímají je starým lidem, jejichž uvolněné byty mohou pronajímat za tržní nájemné – do domů s pečovatelskou službou se tak dostávají senioři, kterým by mohla být efektivněji poskytovány sociální služby v jejich vlastním bytě – úprava takového byto by pak mohla být daleko nižší než výstavba nové bytové jednotky v domě s pečovatelskou službou

4) podpora hypotečního úvěrování dlouhodobé úvěry zajištěné nemovitostmi – pro pořizování vlastnického bydlení fyzickými osobami – tyto hypoteční

úvěry jsou zabezpečeny zástavním právem k nemovitosti formy této podpory – osvobození úrokových výnosů z hypotečních zástavních listů od daně z příjmů, snížení základu pro

výpočet daně z příjmů fyzických osob o část splácených úroků - zaměřeny na zvýšení dostupnosti hypotečních úvěrů pro domácnosti

tento nástroj je málo využíván – příčinou je nízká příjmová úroveň většiny domácností, která způsobuje, že získání a splácení hypotečního úvěru ve výši odpovídající ceně nové nemovitosti je pro drtivou většinu domácností nedostupné

5) sociální bydlení Specifický sektor nájemního bydlení – pro zajištění všeobecné rovnováhy na trhu s nájemním bydlením a umožnění

potřebným skupinám důstojné a vyhovující bydlení Nájemné je v soc. bytech zpravidla nižší než tržní nájemné a výstavba či provoz soc. bytů jsou určitým způsobem fin.

podporovány institucemi státu nebo obcí V ČR není sektor sociálního bydlení dostatečně legislativně ukotven a rozvinut Nejde o nad- ale ani sub-standard Sociální bydlení – proč by se měl stát angažovat v jeho výstavbě:

Proč ano: Volný trh vede k monopolu, někteří tak na bydlení nedosáhnou Stát má informace o potřebnosti sociálně slabých a má navíc možnost zajitit nízké náklady výstavby Nabídka bytů je nepružná, reaguje tlakem na zvýšení cen (stát nemá tendenci realizovat „zisk z nedostatku“) Soukromý kapitál investuje spíše do kvalitnějších bytů pro vyšší příjmové skupiny

Proč ne: Alokace bytů z hlediska spotřebitelské nabídky (úrovně státu) je neefektivní Produkce soc. bytů je neefektivní, chybějící konkurence vyvolává tlak na růst nákladů Nižší tržní nájemné = nižší sociální mobilita (netržní určování výše nájemného nejen vede k nižší soc. mobilitě –

mladé rodiny jsou nuceny bydlet v malých neadekvátních bytech, zatímco rodiny důchodců obývají velké byty i když jsou tam sami)

Nebezpečí zneužití pro politické účely, byty rozdělovány „vhodným voličům“ nikoliv „potřebným občanům“ Vytěsňování soukromých investic veřejnými

William Apgar – pouze podpora na cihlu je schopna zajistit zvýšení kvality bytového fondu s nižší finančně únosnou úrovní nájemného pro budoucí nájemníky – nižší úroveň nájemného v soc. bytech napomáhá i ostatním domácnostem, které neplní příjmová omezující kritéria pro přidělení soc. bytu – nová nabídka soc. bytů sníží konkurenčním efektem i výši nájemného v ostatních segmentech trhu, naopak poptávková podpora zvýší pouze nájemné v obou sektorech trhu a nevede k zvýšení kvality

Pro odstranění negativní externalit /soc. exkluze, segregace – podpora poptávky a do problémových oblastí mířená podpora nabídky (rekonstrukce, regenerace prostředí, výstavby nových bytův okolí)

Pro zvýšení možnosti výběru bydlení podle preferencí jednotlivých domácností – podpora poptávky, v případě regenerace chátrajících bytových jednotek pro zajištění svobody při výběru bytu pro příjmově slabší domácnosti – vhodnější podpora nabídky

Stát přispívá pouze částečně, mířeně a pokud možno nepřímo (možnost odpisu z daní, okrajové přímé dotace apod.) Počáteční nájemné bývá zpravidla kalkulováno jako tzv. nákladové nájemné – zahrnuje veškeré náklady související se

splátkami kvalifikovaných úvěrů použitých na výstavbu, opravami, správou a příspěvkem do fondu na případné rekonstrukce domu v budoucnu

Způsoby rozdělení kompetencí při přidělování soc. nájemního bydlení mezi státem a obcemi: Splněním centrálním zákonem nebo obcemi stanovených kritérií je pouze prvním krokem k zařazení uchazeče do

seznamu čekatelů - poté do hry vstupují různá bodování soc. potřebnosti žadatelů a vytvoření prioritní škály pro jednotlivé žadatele

6) Daňové úlevy slevy na dani z příjmů nebo snížení základů daně o úroky z půjček poskytovaných na pořízení bydlení

7) Podpora stavebního spoření Vytváří finanční zdroje pro poskytování účelových úvěrů – mezi vklady a úvěry je přímá souvislost – k poskytnutí úvěru je

potřeba, aby v systému stavebního spoření bylo zapojeno více účastníků, neboť ti, kteří zatím pouze spoří, vytvářejí zdroje pro poskytování výhodných úvěrů

Státní podpora udržuje tento systém v pohybu a umožňuje poskytnout účastníkům stavebního spoření výhodné úvěry s nízkou úrokovou sazbou, která se zpravidla řadu let nemění

Řešení bytové situace je stále více podmíněno aktivním přístupem jednotlivce či rodiny – k řešení svých bytových potřeb musí použít především své vlastní finanční zdroje

Stavební spoření přispívá k rozmanitosti nástrojů financování bytové výstavby a modernizace bytového fondu