ročník 2., číslo 11., Únor 2013

SPOLEČENSKÝ ČTRNÁCTIDENÍK STUDENTŮ ŽURNALISTIKY

Fobia

Fobia Editorial

Editoři: Ondřej Novák, Vojtěch Heřmánek, Vojtěch Koval Fotografie: Ondřej Novák Redakce: Jan Hrbek, Ondřej Macka, Lucie Palkosková, Valentyna Polyakova, Sabine Kejlová, Ondřej Krutilek, Přemysl AdamecKorektor: Eliška JunkováSazba, obálka, grafická úprava: Ondřej NovákKontakt: www.fobia.cz, fobia.redakce@gmail.com, facebook.com/FobiaCasopis, fobiacasopis.blogspot.cz

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

tématem tohoto čísla bude úvod do seriálu o československých le-giích. Dostali jsme se totiž k exkluzivním materiálům o vojenských jednotkách, které na sklonku první světové války bojovaly v Rusku. Legie, které se dnes vychvalují podobně jako celá První republika, ale ve skutečnosti toho o nich mnoho nevíme, se významně podílely na vítězství Dohody nad vojsky Trojspolku za první světové války. Na ostatních stranách se můžete dočíst, proč a jak vznikly hudební masakry Jardy Konáše, reagovali jsme na volby, kouření v hospodách a zaměřili jsme se i na něco z kultury. Ve fejetonu vás kolega Vojtěch Koval vyzve, abyste si chleba upekli sami. V následujících číslech budeme zveřejňovat jednotlivé části pamětí rotmistra dělostřeleckého pluku a jeho vzpomínky na ruskou anabázi, dále pak fotografie a autentické materiály vojáka, který se zpátky do vlasti vrátil až v roce 1923 po strastiplné cestě skrz ruskou Sibiř, Mon-golsko, Čínu, Singapur, Spojené státy a Velkou Británii.

Je totiž nesmírně důležité, abychom si tyto příběhy připomínali. Aby-chom nezapomínali na naši historii, protože je to paměť a odkaz celé naší budoucnosti.Ať už na Hradě bude sedět kdokoli.

klidné čtení vám přejeOndřej Novák

Obsah

Komentáře:Ano, Karla, potřebujeme diskusi

Krizi důvěry v psané slovo podněcuje internetMali už prasklo

Nechte mě v hospodě kouřit. Vlezu i do akvária

TrendoFobia:Donuceni ke zdraví

Seriál - čs. legie

Rozhovor:Jarda Konáš: To je Masakr!

Kultura:Reklamní prázdniny

Nechutný druhizmus a genderová absurdita v gastronomiitak nám vzali i medůzu

Nerubrika:KovaFejeton

Fobia Komentáře

Po neúspěchu v prezidentských volbách se Karel Schwarzenberg vyjádřil, že by v této zemi rád založil něco na způsob švý-carské Nové helvétské společnosti. Podle jeho slov je nutné, aby se více poznávali lidé, kteří lpí na podobných hodnotách a nebaví je prosté škatulkování na pravici a levici, jak si to představují například Václav Klaus a Miloš Zeman. Abychom někam pokročili, měli by podle současné-ho ministra zahraničí lidé o podstatných věcech diskutovat společně, bez ohledu na stranickou příslušnost. Překlenout příkop mezi pravicí a levicí bude mož-ná po příštích parlamentních volbách vyloženě nutností. Podle nejnovějších průzkumů zvítězí ČSSD, a ta, pokud bude chtít sestavit levicový kabinet, bude mu-set vzít do koalice KSČM nebo vládnout menšinově s její podporou (možná se do sněmovny dostanou i Zemanovci, ale ti asi jen uberou nějaká procenta dvěma levicovým stranám). A jakákoliv spolu-práce s KSČM bude pro ČSSD složitá. I příští vládu budou mezinárodní finanční trhy nutit k úsporám a na summitech EU lze očekávat pokračování debat o další evropské integraci. Bude-li chtít ČSSD provozovat proevropskou politi-ku, nejspíš s KSČM narazí. Komunisté budou pravděpodobně chtít za podporu proevropské vlády neúměrné zvyšování důchodů nebo jiné úlitby pro své skupiny voličů. Ty si, aniž by neporušoval evrop-ská kritéria, kabinet nebude moci dovolit. KSČM navíc dostane do velice složité situace - bude muset vysvětlovat případ-né příspěvky do záchranných fondů či účast našich vojáků v různých misích NATO, které mohou přijít. Spolupráce obou stran se brzy zablokuje, budeme svědky parlamentních estrád a ČSSD bude sklízet kritiku svých voličů jako současná koalice. A existují další důvody, proč bychom komunisty měli držet od moci co nejdále.

Karel Schwarzenberg ví, že politici ČSSD naší zemi zruinovat nehodlají. Budou se bát, aby výše úroků, za kterou si půjču-jeme na finančních trzích, nevystřelila moc vysoko, a chtějí být součástí EU tolik důležité pro naší ekonomiku. Schwarzen-berg má pravdu v tom, že škatulkování na pravici a levici by v diskusi důleži-tých (např. evropských) otázkách mělo jít stranou. Ministr zahraničních věcí také tuší, jak si naší roztříštěnou zahra-

niční a pro mnoho evropských politiků nepochopitelnou politikou v posledních letech škodíme, a že následujících několik let bude pro další vývoj EU a tedy i náš rozhodujících.

Příští vláda by proto měla být co nej-stabilnější a nezáviset jen na hlasech nevyzpytatelné KSČM. Tím, že, jak říká Schwarzenberg, se budou poznávat lidé, kteří vyznávají stejné hodnoty, by se mohli sblížit také politici ČSSD a TOP 09. Nakonec, jedna levo-pravá koalice už fungovala mezi lety 2002-2006, kdy s le-vicovou ČSSD byly ve vládě ještě středová KDU-ČSL a US-DEU. A jak připomíná politolog Ladislav Mrklas, Kalousek byl tenkrát u toho.

Tahle společnost potřebuje debatu jako prase drbání. Osobně jsem si nejvíc užíval první část prezidentské kampaně. Tedy tu, která se odehrávala do Vánoc v aulách pražských vysokých škol. V přeplněných posluchárnách probíhaly až dvouhodinové debaty kandidátů k věcným otázkám zahraniční politiky, energetické bezpečnosti nebo ekonomie. Pedagogové mohli jen závidět, že studenti (ale i ostatní) dokážou dvě hodiny po-slouchat, nikdo nikam necourá a nehraje si pořád s tabletem. Jak jsem se již zmínil, Schwarzenberg byl pro mě přesvědčivý a zejména v otázkách EU upřímný. To jsem si ještě myslel, že kandiduje jen z povinnosti, aby zazněly jeho myšlenky a kampaň se nerozplizla někde mezi Fis-cherem a Zemanem. Překvapil i Vladimír Dlouhý. Bývalý ministr průmyslu má přehled zejména v ekonomii a v diskusích dokázal, že je vynikající rétor, politika jej baví a má zájem mluvit s lidmi . Titul největšího debatního „flinka“ získal v mých očích Miloš Zeman, který odpoví-dal většinou velice stručně a tvářil se jako na funuse. Bohužel, kvalita z akademické půdy se, až na výjimky, nepodařila pře-nést do debat televizních (o něco lépe si vedl rozhlas). Jako by se po Novém roce na věcnost diskuse zapomnělo a vítězil už jen politický marketing. Tato výtka ale nemůže patřit médiím nebo volebním štábům. Problém je ve voličích, kteří se ve velkém počtu rozhodují na poslední chví-li a hlavně si mnoho nemyslí o důležitých otázkách zahraniční politiky, ekonomie nebo našem vztahu k EU. Pak nastupuje mediální masáž, která na poslední chvíli

strhává nerozhodné voliče na některou ze stran. Ale měli by to být právě občané, kteří své politiky někam tlačí. Bohužel ani většina veřejně známých podporova-telů se neuměla rozumně vyjádřit, proč zrovna ten jejich kandidát je ten pravý. Zemanovi příznivci většinou říkali, že Miloš je náš a že tady s námi bydlí celou dobu.

Příznivci Schwarzenberga dokola omílali, že Karel je slušný a není to žádný mafián. Schválně kolik lidí jste slyšeli říct: „Volím jej, protože se mi líbí jeho názor na záležitosti EU a co by ČR ve vztahu k EU měla dělat“. A nebo: „Má pravdu, že pro naší energetickou bezpečnost...“. Celý tyátr končí tím, že zmatení občané píší na sociální sítě „Toho volit nebudu, protože tak volí všichni dokonce i tamten herec a ten je divnej.“ Správně, Karle, naše spo-lečnost potřebuje více diskuse. A méně politického marketingu.

Ano, Karle, potřebujeme diskusi!

Ondřej Macka

foto: volimkarla.cz

Komentáře

Poznámky redakce:

Za poskytnutí materiálů a fotografií k Československým legiím redakce děkuje Marii Novákové.

Na Webových stránkách www.fobia.cz již nyní můžete v archivu sledovat akutuální a minulé číslo. Pracujeme na celkové transformaci Fobie na web.

Ondřej Macka

Media neeticky manipulují zpravodaj-ství. Raději, než aby přiznala svou vlastní vinu, mění texty již vydaných článků, čímž uvádí své čtenáře v omyl, a zahlazu-je stopy o průběhu událostí. Tato bezmála orwellovská snaha ohnout minulost pří-mo před zraky uživatelů internetu snižuje důvěryhodnost psaného slova.

Lidstvo stojí před problémem srovnatel-ným snad jen s dobou, kdy se spoléhalo jen na mluvenou řeč. Písmo se potýká se ztrátou důvěryhodnosti. Váha psaného textu se vytrácí díky internetu. Obsah webových stránek najednou může jejich majitel kdykoliv změnit, aniž by 100 % šel dohledat původní obsah. V kombinaci s naší vrozenou důvěrou k tomu, že co je psané, je pravdivé, dostáváme velice snadný způsob, jak lhát a takřka nezjisti-telně brát zpět vyřčené.

Klasické deníky se v prostředí internetu zatím příliš nenaučily pohybovat. Neod-kazují hypertextem na zdroje a zahlazují digitální stopy jednotlivých událostí. Přepsání původního článku a zametení stop se v poslední době týká například kauzy s vymyšlenou zprávou o romském pokladníkovi (původní znění zprávy ze serveru smazal idnes.cz, zřejmě i novin-ky.cz), falešného facebookového statusu člena KSČM Jaroslava Petelíka (blesk.cz mírnil svá vyjádření v původním článku), případně hromadné změny znění článků o chlapci údajně napadaném skupinkou Romů v Břeclavi.

Aktualizovat již vydané články o nové, dříve neznámé, skutečnosti samozřejmě novináři musí, ale vždy by měl čtenář

jasně odlišit původní text a doplnění. Původní zprávu by jistě neměla nahradit úplně nová, nebude-li možnost předcho-zí znění textu dohledat. Zpravodajské servery touto praxí ve strachu ze své potupy zahlazují stopy, čímž si paradoxně škodí ještě více a snižují svou důvěry-hodnost. Pověsti zpravodajských serverů nepřidává ani opačný extrém neschop-nosti přiznat chybu. Server Parlamentní lisy, který zprávu o uprchlém romském pokladníkovi vypustili jako první, má stále na webu původní zprávu, která není nikterak aktualizována, zmínku o omluvě najdeme až úplně dole na stránce. Omlu-va se nezobrazuje ani v souvisejících příspěvcích.

Internetové deníky ovšem nepřekrucu-jí digitální stopu samy. Ještě nedávno běžnou praxi na sociální síti Facebook – vytvořit atraktivní skupinu, do které se přihlásí velké množství lidí, a následně změnit její název a zaměření na politické příp. extremistické – už sice její provo-zovatel zakázal, ale dříve umožňovala vytvářet dojem masové podpory určitých hnutí, aniž by tento názor skutečně zastá-valo tak velké množství lidí.

Pravděpodobně směřujeme k době, kdy psaný text v digitální podobě (se kterým se setkáme denně nespočetně vícekrát, než s tím reálně papírovým) automaticky vzbudí pochyby. Lidé se pomalu učí, že nemohou důvěřovat fotografiím, protože digitální manipulace je příliš snadná. Zřejmě tedy časem pojmou stejnou nedů-věru k psané informaci.

To povede ke dvěma fenoménům. Část

příjemců si začne (důležité) informace ověřovat, čímž naroste jejich schopnost rozlišit manipulaci a vyvozovat z infor-mací vlastní závěry. Bohužel ale vzhle-dem k obrovskému množství podnětů, které denně dostáváme, dojde i k něčemu jinému – podstatnou část informací, které k nám přijdou, nebudeme ověřo-vat vůbec. A vzhledem k tomu, že jim nebudeme ani věřit, prostě je budeme ignorovat.

Krizi důvěry v psané slovo podněcuje internet

Lucie Palkosková

foto: volimkarla.czfoto: remington.org

Fobia Komentáře

Jan Hrbek

Vyhrocené postoje maliských radikálních islamistů postupně brousila Francouzská armáda. Nyní konflikt končí. V ho-rách, bez naděje na únik, vzbouřencům nezbývá moc možností. To alespoň tvrdí francouzská vláda.

Islamistům se zatím podařilo vyhrožovat násilím všem maliským hudebníkům, v některých oblastech vynutit šaríu, vypálit knihovnu v Timbuktu, která obsahovala velkou část africké historie, a když je Francouzi hnali z města, upálit člověka, který provolával „Vive la France“. Jedinou věc, kterou by ještě mohli udělat a která spolehlivě rozlítí větší množství lidí, je otisknout karikaturu zesměšňující islám. Všechny ostatní věci, posvátné pro většinu lidí, už stihli pošlapat. To alespoň hlásí zpravodajové z území ovládaných francouzskou armádou.

Zatím víme s jistotou, že škody na lid-ských životech jsou a budou. Nejen na obou bojujících stranách, i mezi civilisty. Sahelský Festival in the Desert je odložen a hrozí, že se letos vůbec neuskuteční. Strach z radikálů ohrožuje jedinou mezi-národní událost, která se na území Mali pořádá.

Evropa si svůj relativní klid náboženství a svobodu vyznání vymáhala celá staletí a tyto konflikty nebyly v žádném případě mírumilovné. Rovnováha tu rozhodně nepanuje dlouho, takže, co se týče kritiky, na místě je nejvyšší opatrnost. Koneckon-ců, právě Francouzi nesou pořádný kus zodpovědnosti na situaci, která ve střední Africe panuje. Hranice a s nimi spojený způsob života, které byly v rámci koloni-zace ustanoveny, se dají rozhodně pova-žovat za jeden ze zdrojů napětí. Možná proto se nás teď, přes všechny důkazy opaku, snaží přesvědčit, že všechno už je zase v pořádku.

Není. A dokud se místo potlačování po-vstání nezačneme věnovat skutečně pro-aktivním řešením jednotlivých problémů, ani nebude. Mezitím můžeme vinit islám, etnika a hledat jakoukoli výmluvu, za-tímco se nám přímo pod nosem šíří tento problém.

Mali už prasklo

Zapálit si v hospodě jest nezadatelným právem každého jednotlivce. Stokrát se mohou lidé dušovat, že se v zakouřených špeluňkách dusí, a protestně se ošívat nad páchnoucími oděvy, ale existují-li restaurace nekuřácké, nedává ochrana nekuřáků prostřednictvím ostrakizace kuřáků a jejich deportace na mráz před restaurant sebemenší smysl. Jediný, kdo má právo remcat, jsou zaměstnanci restaurací, za uzené plíce je plat navýšený desetiprocentním tuzérem lehce neadekvátní.

Snahy o zákaz kouření nabírají v Česku mimořádně bizarní rozměr. Argumen-tuje se především ochranou nekuřáckých pijanů, návrhy se obohacují o povin-nost nabízet alko dražší nealka a ve finále Senát schválí variantu tak mírnou, že Boris Šťastný mlátí hlavou do zdi. Česká společnost si jaksi neuvědomuje, že úprava, kterou má teď, se zase moc neliší od těch nejpřísnějších v Evropě.

Pojďme do Holandska. Země, kde můžete v cofeeshopu bafati konopí, ale pouze bez tabáku. Zdejší antikuřácká úprava má pověst enormně přísné fašizoidní doktríny. Pokud nevejdete do podniku mimo nejrušnější ulice Amsterdamu.

Protikuřácký zákon schválilo Holandsko léta páně 2008 a zásadně omezilo 2010. Má ochránit ne zákazníky, ale zaměstnance restaurací a týká se (právě od roku 2010) pouze podniků s rozlohou větší než 70 metrů čtverečných.

V praxi úprava funguje úplně stejně, jak by měla fungovat současná česká. Kuřák sedí uzavřen v místnosti a je obsluhován skrze stěny jakéhosi akvária kolem baru, které před zplodinami hořícího tabáku chrání nebohou servírku. V extrémním případě (jistý malebný Rotterdamský podnik) přijdete, dáte dvě eura do kasičky a vesele šlukujete. Každý den při zavíračce přijde policie, vybere pokutu a jede se dál.

Zákazy kouření jsou hlavně škodolibou libůstkou a fetišem nekuřáků, kteří cítí kouř z vlasů i po dvojím umytí kondicionérem. Co kdybychom se raději jedno-značně dohodli, jak vypadá stavebně oddělený prostor?

Nechte mě v hospodě kouřit. Vlezu i do akvária

Matouš Hutník

foto: zdroj npr.org.jpg

foto: cs.wikipedia.org

TrendoFobiaFobia

Už civilizace Mayů holdovala užívání tabáků různými způsoby – kouření, šňupání, žvýkaní. Do Evropy se surovina dostala s prvními zámořskými plavbami. Avšak největší boom se odehrál až ve 20. století. V dnešní době začala společnost proti tabáku bojovat a rozdělila se na dva tábory. Evropská unie se chystá v příštích letech přijmout protikuřácká opatře-ní, která by měla značně znevýhodnit tabákové společnosti. Výrobci a distribu-toři se ale nenechají tak snadno odbýt a připravují nové a ještě novější cesty, které mají nejen směrnice obejít, ale i udržet lidi u kouření.

Kuřákův ráj

Spotřeba světoznámých cigaret značky „Lucky Strike“ v pozdních 20. letech 20. století stoupla o 300 %. Tehdy společnost vsadila na kampaň zaměřenou hlavně za ženy se sloganem „Reach for a Lucky instead of a sweet!“ (Namísto sladkostí sáhněte po Lucky!) a vyplatilo se. Během následujících pěti let vzrostla konzumace ze 14 bilionu cigaret na 30 bilionu. O tom, že kouření vážně škodí zdraví, se ještě nemluvilo. Cigarety byly jakýmsi novým společenským antidepresivem a ukázkou určité společenské úrovně. Reklamy, ve kterých často vystupovaly i významné osobnosti, hlásaly příznivé účinky tabáku na lidský organismus a propagovaly nový životní styl. Pokud žena chtěla vypadat svůdně, pak pouze s cigaretou v ruce a vycházejícím kouřem z úst. Muž bez cigarety jako by nebyl mužem.

Nerozhodně

O škodlivých účincích se začalo mluvit až po roce 1957, kdy tým lékařů ustanovený Národním ústavem pro rakovinu a srdce, Americkou společností pro výzkum rakoviny a Americkým sdružením pro výzkum srdečních chorob poprvé kon-statoval, že existuje přímá spojitost mezi kouřením a rakovinou plic. Ve stejném roce zemřel na rakovinu jícnu známý americký herec Humphrey Bogart, který ve většině svých filmů vystupoval s ciga-retou v ústech. Navzdory všem vědeckým výzkumům se první varovné nápisy na krabičkách objevily až v roce 1966. O pár let později se začaly ozývat hlasy proti kuřákům i v tehdejším Československu.

Názory ale nebyly brány vážně, proto-že šlo především o vědecké výzkumy ze západních zemí. V 80. letech bylo vynaloženo na propagaci cigaret přes dva miliony dolarů. Ve stejnou dobu však byla zveřejněna i první odhadovaná čísla úmrtí kvůli kouření. Tvrdila, že v Evropě na následky kouření umře půl milionu lidí za rok. V Americe bylo číslo o trochu nižší – „pouhých“ 300 tis. ročně.

V roce 1989 se v Československu poprvé objevily varovné nápisy na krabičkách cigaret. O rok později se potvrdila spo-jitost mezi pasivním kouření a rakovi-nou. Kuřáků i přes všechna varování a výzkumy přibývalo. Největší expanze v ČR nastala v roce 1995, kdy čistý zisk českého tabákového průmyslu vzrostl o 100 %. Od té doby spotřebatabákových výrobků jenom nabírala na obrátkách, až do roku 2007, kdy začal významnější boj proti kuřákům.

Nastolené zdraví

Evropská unie již vyhlásila válku ta-bákovému průmyslu. Inspirací se staly především kroky přijaté v Austrálii. Od konce listopadu 2012 se zde zákonem stanovil vzhled krabiček. Nová balení jsou navržená tak, aby odrazoval lidi od kouření. Součástí designu se totiž staly obrázky se všemi možnými nádory na různých částech těla, od jazyka až po nohy. Loga a značky cigaret postrádají jakýkoliv grafický rozdíl. V zemi navíc platí zákaz kouření ve veřejných prosto-rách. Brusel se v opatřeních zhlédl a přijal nové směrnice, které by měly začít platit v příštích třech letech ve všech členských zemích. Nejde ale jen o změnu vzhledu krabiček a nárůst spotřební daně na ciga-rety i tabák. Zmizet by měly i cigarety s různými příchutěmi a označením „light“, které působí „zdravějším“ dojmem.

Prodejci a distributoři tabákových výrobků i bez různých směrnic zazna-menali pokles prodeje. V posledních pěti letech se spotřeba snižuje a to nejen kvůli rostoucí spotřební dani. Spousty lidí se nechalo unést zdravým způsobem života. Tabákové společnosti se nenechaly tak snadno rozhodit a za chvíli tu bylo řešení – „zdravější“ cigarety. Tabákové výrob-ky, které obsahují jenom tabák a vodu. Nic víc, žádné škodlivé látky, jen čistá

„příroda“. Chuťově se trochu liší, stejně jako různé značky mezi sebou. Rozdíl-nost v chuti je způsobená směsí různých druhů tabáku, především odrůd oriental, virginia a burley, které jsou následně fer-mentovány. Nikde se ale nepíše o složení samotného cigaretového papírku, který obsahuje nejvíce chemikálii z celé cigare-ty - uhličitan vápenatý, uhličitan hořeč-natý, dusičnan draselný a oxid titaničitý. Navíc nikdy nešlo o škodlivost tabáku, ale o nepříznivé působení chemických látek na zdraví člověka obsažených v cigareto-vém kouři. „Zdravější“ cigarety jsou na českém trhu již od začátku června.

Nedávno však Česká republika objevila tzv. „cvakací cigarety“, která se má bránit případnému zákazu prodeje ochucených cigaret. Kulička s příchutí je umístěna ve filtru a zůstává jen na spotřebiteli, zda ji zmáčkne a v okamžiku bude mít cigaretu s příchutí, nebo jí vykouří jen tak. Zatím jsou k dostání jen s mentolovou kapslí, ale do budoucna určitě přibydou další příchutě. Finta je v tom, že se nejedná přímo o prodej ochucených cigaret. Pořád je to přece v rukou kuřáka, zda si svoji tabákovou chvilku ochutí či nikoliv.

Protikuřácká kampaň již nebude jenom o varováních, ale i o omezení trhu a svo-bodné volby. Zda nová opatření opravdu sníží počet kuřáků, uvidíme v následu-jících letech. Evropská unie by navíc měla počítat s nárůstem černého trhu s cigaretami.

Donuceni ke zdravífoto: www.unconventionalhealth.com

Valentyna Polyakova

foto: cs.wikipedia.org

Fobia Seriál - Příběhy 20. století

ČESKOSLOVENSKÉ LEGIE V RUSKU

V následujících číslech budeme postupně zveřejňovat jednotlivé části pamětí českoslo-venského legionáře Václava Nováka, rotmis-tra dělostřeleckého pluku Jana Žižky, který

se zapojil do bojů za první světové války, byl vyznamenán za chrabrost za účast v bitvě u Zborova a s dalšími spolubojovníky ze

zahraničního vojska poté prošel velmi těž-kým návratem do vlasti. Přes transsibiřskou magistrálu, kde bojoval s bolševiky, se dostal do Číny a Singapuru, odkud odcestoval do Spojených států a Anglie, přes kterou se do-

stal zpět do Československa až po pěti letech.Jeho paměti, jakožto autentický záznam doby,

jsou přiblížením toho, jak se tyto jednotky zasadily nejen o vznik samostatného státu, ale především jsou důkazem, že boj za svo-bodu a demokracii je často velmi obtížný a

bolestivý. Vznik a historie legií

Jednotky československých zahraničních vojsk, jak zněl oficiální název, dosáhly na konci první světové války takřka 150 000 mužů a v největ-ších bitvách se zásadně podílela na vítězství Dohody. Jednotky operovaly v Rusku, Francii a Itálii.Idea vziku zahraničních vojsk se začala utvářet de-facto ihned po vypuknutí války, protože obecný názor ve společnosti byl spíše proruský než prorakouský. Tak vznikla iniciativa, přede-vším za podpory T. G. M. a Rastislava Štéfánika na vznik jednotek, které přešly na stranu Doho-dy a bojovaly tak proti Rakousku a Německu.

V následujících číslech se zaměříme nejen na historii legií obecně, ale také na detailní popis legionářů v Rusku, rozebereme bitvu u Zborova, kde se legionáři proslavili a poku-síme se analyzovat jejich vliv na vnik ČSR, popsat jejich boj proti bolševikům, útrpnou cestu přes věčně zamrzlou Sibiř až po jejich návrat domů. To vše na základě historických pramenů a autentických pamětí sepsaných rotmistrem Novákem.

Ondřej Novák

Rozhovor

foto: Patrik Chrastil

I pravil Jarda Konáš: To je masakr!

Na tuhle otázku jsi už určitě odpovídal stokrát a spousta našich čtenářů určitě bude Hudební masakry znát, ale stejně se tě musím zeptat…

… jak jsem se k tomu dostal? (smích)

Přesně tak.

Jako muzikant mám spoustu kámošů mu-zikantů a s těmi jsme, ještě před vznikem blogu, začali sbírat tyhlety podivný videa, posílali jsme si to mezi sebou a psali jsme si, co se nám na tom nelíbí a čemu by-chom se měli vyhnout. Co bychom sami nepoužili, protože si myslíme, že to tam nemá co dělat. Ale vždycky to bylo na úrovni vzájemný komunikace a vždycky to zapadlo v tý schránce a už jsme se k tomu nikdy nedostali. Tak jsem přemej-šlel, jak to udělat, aby to bylo snadno dohledatelný, aby vznikl takový archiv. A napadlo mě založit tento blog. Takže Hudební masakry jsou vlastně komento-vaný archiv.

Vzhledem k frekvenci, s jakou v po-slední době vydáváš jednotlivé články, se ti už pod rukama muselo protočit obrovské množství různých interpretů.

Kolik jich zhruba doteď bylo?

Už jsem asi na třech stech dílech, skoro.

Není to trošku nápor na nervy, sledovat takto výrazné a často extrémní jedince?

Je fakt, že to občas musím poslouchat třikrát, čtyřikrát, aby mi nic v té písničce neuniklo, takže je to mor (smích). Ale pokud k tomu chceš napsat něco, co dává hlavu a patu a není to jen planý odsou-zení, že to je sračka, je to nutný. Takže vždycky zatnu zuby a poslouchám to a pak o tom něco napíšu.

Často na svém profilu píšeš, že ti někte-ří z tebou zmíněných interpretů napsal a že tě třeba i žádá o radu. Najdou se vážně i takoví, kteří od tebe chtějí pomoct s tím, jak se zlepšit? Jak se od-píchnout od jejich „masakru“?

Lidi, kteří chtějí nějakou radu, jsou většinou takové ty otevřené hlavy. Takoví lidé vlastně ani nejsou moc „masakrózní“. Jsou ochotný přijmout názor okolí. Ale občas, když se ozve muzikant, o kterém jsem psal, a zjistí, že to není jen nějaké nadávání, že jsem k tomu přidal několik

konkrétních poznámek k jeho tvorbě, tak někteří si to vezmou k srdci a na základě těch rad se mě pak ptají na další věci.

Ale častěji se na mě obrací muzikanti, kteří v Masakrech nejsou a jsou jen jejich čtenáři a chtějí znát můj názor na jejich tvorbu.

Asi těžko lze nadávat na to, že tyhle hudební masakry vůbec vznikají. Ono to totiž k hudební scéně asi tak nějak patří, že?

No jasně. Ale když už ten daný interpret jde takzvaně s kůží na trh, když natočí klip a vypustí ho mezi lidi, tak se z něj stává veřejně působící osoba a musí počítat s tím, že se ta věc dostane i mezi lidi, kteří to nechtějí poslouchat, kterým je to nepříjemný. Často lidi argumentujou stylem: Tak to neposlouchej, když se ti to nelíbí! Ale některým věcem se prostě ne-vyhneš. Slyšíš to v restauraci, v kanceláři, na úřadě… A to je ten moment, kdy si říkáš: „Já bych to vypnul, ale nemůžu“.

Reakce – a to nejen samotných mu-zikantů, ale i jejich příznivců – jsou hodně negativní, útočné, často by se

Přinášíme vám rozhovor s autorem blogu Hudební masakry, Jardou Konášem, který vznikl zhruba dva týdny před zablokováním jeho osobního facebookového profilu, zřejmě na popud některých na blogu zmíněných interpretů. Přestože je Jarda spojen s jiným médiem (i když těžko by se dalo říct, že přímo konkurenčním), Hudební masakry jsou i pro nás velice zajímavým tématem. Nabízíme vám proto letmý pohled do jejich zákulisí.

Fobiachtělo říct i omezené. I přes to se s nimi často pouštíš do diskuze. Myslíš, že to má smysl, se s nimi „dohadovat“?

To máš tak. Buďto budeš arogantní blogger, který něco napíše a pak se bude všem smát a nebude na ně reagovat, nebo se budeš snažit vést s těma lidma dialog. A o to mi jde, to je to, co mě na tom baví, ta zpětná vazba. Dialog, který s těmi umělci vedeš. Já se ze zásady snažím trpě-livě těm lidem vysvětlovat, proč se mi to nelíbí. I když oni o to nemají zájem. Oni jsou uražení a nadávaj ti dál. Ale tohle mě odlišuje od anonymních bloggerů, který mají svoje blogy o nasranosti a podobně, nebo zkrátka kritické blogy o něčem. Já a priori nic neodsuzuju, pouze mě zaráží některý postupy, který ty lidi používají a chci se o tom s nimi bavit. Nechci jen předhodit mým čtenářům nějakou trapárnu, aby se tomu zasmáli. Já se nebráním žádný komunikaci. Akorát to většinou skončí na tom, že si vymění-me dva, tři emaily, a když vidím, že ten člověk jede furt dál a dál a jsem pro něj debil, tak to nechám plavat a už se s ním nebavím.

Častým argumentem tvých oponentů v diskuzích pod Masakry je „A co jsi dokázal ty?“. Nedalo by se argumento-vat tím, že ČiliChili si tvůj blog vybralo jako stálou rubriku?

Na otázku, co jsem dokázal, je určitě ČiliChili silná odpověď. Protože když jsem se v osmnácti hlásil na žurnalistiku, tak mě nevzali. A já jsem se bez studia tohohle oboru dokázal během těch pár let vypracovat do pozice člověka, který se psaní věnuje profesně, lidi čtou jeho články, zajímá je jeho psaní.

Ale z pohledu těch mnou komentovaných muzikantů je to naprosto spravedlivej argument. Protože oni muzice věnujou svůj čas, svoji práci, peníze, zatahujou do toho i práci jiných lidí, svých kamarádů, kolegů z oboru a myslej si, že pracujou na něčem kvalitním. A najednou přijde nějakej čičmunda a říká jim, že to dělaj blbě. Takže já chápu, že v tu chvíli jsou naštvaní. Že si říkají: „Tak my se tady sereme dva měsíce s klipem a tenhle chlap mi to kritizuje. A co on dělal ty dva měsíce?!“. Pro tohle já mám pochopení.

Na druhou stranu ty když půjdeš do restaurace, dáš si tam řízek, kterej je hnusnej a smrdí a chceš ho vrátit, tak ti kuchař nemůže vyběhnout z kuchyně a říct ti „Tak si to uvař sám, ty vole! Já tady nemusím bejt!“. To je špatnej argument.

Navíc i když se už nepovažuju za aktivní-ho muzikanta, tak občas zahraju v létě na festivalech, už pět let s kolegy pořádáme Večery Jiného Folku, který jsou celkem navštěvovaný, píšu texty pro zajímavé muzikanty, občas mě zvou do porot nějakých hudebních cen. Takže na otázku „Cos dokázal ty?“ jim klidně můžu říct: „Já seděl v porotě Andělů, vole“. (smích) A kromě kritiky některých autorů se snažím na blogu dávat tipy na zajímavou muziku. Snažím se vyhledávat zajímavý kapely u nás, snažím se je skrze ten blog dostat víc do povědomí lidí. Ale lidi, který ti vmetou tuhle otázku, tě stejně nebudou poslouchat, když jim budeš vy-jmenovávat, cos dokázal. Těm je to jedno, oni jsou jen uražený, žes´ je kritizoval.

Vedle Hudebních masakrů jsi také du-chovním otcem projektu Zlatý David, tedy výběru toho nejhoršího na české hudební scéně za daný rok. Jak tě to napadlo? Řekl sis, že už jsi viděl dost masakrů, a že je třeba vybrat ten „nej“?

Ta idea vznikla někdy v lednu loňskýho roku, kdy už jsem pracoval jako externí redaktor v ČiliChili. Tenkrát jsem dostal nápad udělat hlasování o to, co čtenáři považují za největší masakr, o kterým jsem psal. Tak jsem přišel do ČiliChili s otázkou, jestli by to nechtěli jako svůj projekt. Jim se to zalíbilo a rozhodli jsme se místo ankety udělat rovnou české anti--ceny, protože tady nic takového není, přitom prostor tu rozhodně je. Tak jako je Skřipec pro nejhorší překladatele, nebo Zlaté maliny na Západě. Tyhle ankety lidi zajímají a berou je vážně v tom smyslu, že

se zamýšlí nad postupy, které dané autory dovedly až k „vítězství“ v té anti-ceně. Tak vznikl Zlatý David.

Vloni byl vlastně nultý ročník, kterej zahrnoval všechno od počátku českého internetu až do roku 2011 a letos jedeme zvostra už jen rok 2012.

Jak byl ten nultý ročník divácky úspěš-ný?

Vyhlášení jsme organizovali v Druhým patře, který bylo vlastně naplněný. Měli jsme tam dobrý interprety jako dopro-vodný program a pak byla i celkem divo-ká afterparty (smích). Ale podle statistik z ČiliChili navštívilo hlasovací stránky Zlatého Davida v době hlasování asi dva-cet lidí s tím, že v průběhu celé soutěže i zpětně po ní se jednalo asi o padesát tisíc návštěv. Uvidíme, jaká budou čísla letos.

Ptal se Vojtěch Koval

Občas to musím poslouchat třikrát, čtyřikrát, aby mi v

té písničce nic neuniklo, takže je

to mor. Ale pokud k tomu chceš

napsat něco, co dává hlavu a patu

a není to jen planý odsouzení, že to je sračka, je to nutný.

Fobia Kultura, Nerubrika

Všichni jsme tak trochu oběťmi reklam, trendů a propagace. A to dokonce i ti, co nosí s vážnou tváří kalhoty Rejoice mezi lidi, pohorky nesundávají ani do vany a jako vrchol všeho si ještě pořád myslí, že Oasis jsou nejvíc cool kapela ever. Na ka-ždého z nás zkrátka dennodenně působí stovky až tisíce reklam a loga značek už se cpou málem i na smuteční oznámení. Nenechat se jimi ovlivnit je těžké a úplně se jim vyhnout prakticky nemožné. I když… vážně?

Britský obchodní dům Selfridges rozjel zajímavou kampaň nazvanou „No Noise“, která má vyvolat lehké reklamní prázdni-ny. S řadou ikonických světových značek se dohodl na navržení zcela nového designu jejich produktů, který by sice zachoval původní charakter, ale postrádal „lejbl“. Zní to nesmyslně? Ve skutečnosti není. Výsledek je nejen sympatický, ale i

poměrně zábavný. Design je proveden tak šikovně, že i přes téměř prázdné etikety je samozřejmě všem na první pohled jasné, o jaký produkt i značku se jedná.

Kromě značek jako Levi´s, Clinique, sluchátek Beats, kečupů i fazolí od Heinz a jiných známých firem se do projektu zapojilo i samo Selfridges, když sunda-lo loga ze svých tradičních kanárkově žlutých tašek, jejichž největší koncentraci na metr čtvereční můžeme pozorovat na bulváru Londýnské Oxford Street a v přilehlém okolí.

Nejedná se ale jen o design obalů. Do takzvané „Tiché edice“ se zapojili i v současném opulentním světě módy alter-nativní návrháři jako Jil Sander, řetězcem H&M momentálně zpopularizovaný Mai-son Martin Margiela, Acne anebo výrobci hodinek Uniform Wares. Ti na své zboží

nedávají visačku prakticky nikdy a na místo toho si vystačí se svým minimalis-tickým rukopisem. V kolekci zapojené do „No Noise“ tak podle očekávání převládá černá, bílá, pudrová či šedá barva a jed-noduché střihy bez zdobení.

Nápad to ale není úplně původní. Už v roce 1909 Harry Gordon Selfridge navrhl pro svůj obchodní dům takzvaný tichý pokoj, kam si zákazníci chodili pose-dět a odpočinout od nákupního ruchu a stresu okolního světa. I tuhle ideu současné Selfridges plánuje v nejbližší době v příjemném designovém provedení zrealizovat. Co říci závěrem? Snad jen, že je škoda, že u nás je za vrchol marketin-gové kreativity považován slogan: „Volejte Zadara“.

Jestli skutečně jsme to, co jíme, tak jsme teda parádní bestie. Jak jinak si vysvět-lit hrůzy, které se dějí na českém trhu s potravinami? Tady už nejde jen o to, že pro potěšení našich chuťových buněk vraždíme nebohá zvířata po tisících, ale že jsme při tom nepokrytě vybíraví.

Hlavně mě trápí genderová nevyváženost v produkci masa. Ze židle mě nadzvedla zpráva o trhu vepřového a hovězího masa vydaná Státním zemědělským informač-ním fondem. Výsledky jsou šokující. Zatímco maso mladého býka a býků nad dva roky se prodávalo za cenu okolo 85 Kč/kg, maso jalovic bylo o víc než 10 Kč levnější a maso krav se pohybovalo na hranici 64 Kč. A já se ptám, je to normál-ní? Snaží se nám snad zemědělci vnutit představu, že samci skotu jsou hodnot-nější a kvalitnější, než samice? To neví, že pohlavní diverzita je pouze sociální konstrukt?

A co třeba nebozí vepři! Cena jednoho kilogramu vepřového masa je zhruba 46 korun. Přepočítáno na peníze, má tedy jeden mladý býček stejnou hodnotu jako dvě prasata. A jak k tomu to nebohé prase přijde?!

Nedá se říct, že by lidstvo neudělalo určité pokroky a nesnažilo se provést v oblasti chovu zvířat změny k lepšímu. Za pozitivní vývoj například považuji rostoucí oblibu chovu brojlerů. Brojler je bezpohlavní, přesto je pořád z jazyko-vého hlediska trochu nevyhovující, že je to ten brojler a ne to brojler. Pak by byla bezpohlavnost zcela kompletní.

Ani vegetariáni nejsou bez viny

Možná, že vegetariáni mají pocit, že jsou čistí, a že se jich tento problém vůbec netýká. Opak je pravdou. I oni svým jídelníčkem deformují křehkou pohlavní vyváženost. Že se u zeleniny a ovoce nedá poznat pohlaví? Svým způsobem máte pravdu, vraťme se ale opět k lingvistické-mu pojetí problému. Jíte přece tu mrkev, tu cizrnu nebo naopak ten meloun a ten žampión. Skutečně uvědomělý vegetarián ale přece jí potraviny pouze rodu střed-ního, jako to hroznové víno, to avokádo, nebo to rajče.

Vím, že stravovat se tak, aby přístup k jídlu byl vždy skutečně korektní a nikoho

nevhodným způsobem ani nediskrimi-noval ani nezvýhodňoval, není snadné. Přesto bychom měli pozvolna začít měnit naše návyky, abychom v budoucnosti mohli žít v uniformním a spravedlivém světě. Rád bych zmínil možná poslední zásadní věc. Zatímco pivo a víno jsou rodu středního, voda je rodu ženského. Jistě už budete vědět, jak s takovou infor-mací naložit.

Nechutný druhizmus a genderová absurdita v gastronomii

Reklamní prázdniny

foto: selfridges.com.jpg

Sabine Kejlová

Ondřej Krutilek

Fobia Nerubrika

Je cool mít víkendové hobby. Je in bydlet v moderně vybaveném bytě. Když jedete do práce na kole místo autem, jste za frajera. A pokud nenosíte jen oblečení z H&M nebo C&A a ve svém šatníku schováváte raritní kousky, které nikdo jiný nemá, v příštím životě se dost možná narodíte jako mravenec. Ještě štěstí, že žijeme v době, kdy stačí kouknout na internet a koupit si supermoderní kolo, abychom na cestě do práce nevypadali jako chudáci. Nebo si na Fleru vybrat toho nejhezčího ručně pleteného kulicha, abychom v zimě nejen neumrzli, ale abychom u toho taky trochu vypadali. Jsou věci, které jsou důležité, ale být cool a in, to je prostě zásadní.

O kolik víc cool by ale bylo, kdybychom si toho kulicha ušili sami? Nebo kdybychom neutratili bůhvíkolik set korun za to, že mechanik v servise dvakrát otočí šroubkem, aby přehazovačka našeho ultramoderního kola tolik „nechroupala“?

My, moderní generace lidí žijících v přetechnizované době, jsme zvyklí, že když něco nefunguje, zvedneme telefon a do hodiny je u nás technik, který vše dá do pořádku. Existují věci, u kterých je tento postup nutný – do opra-vy plynového kotle nebo mikrovlnné trouby bych se asi sám nepustil. Pořád je tu ale spousta úkonů, které jsme schopní udělat sami. Jako třeba seřídit si kolo. Přešít si volné kalhoty. Seřídit si špatně dovírající se dveře. Když si na tyto činnosti najímáme někoho jiného, v podstatě pouze platíme za naši pohodlnost, resp. za ušetřený čas, který bychom jinak sami strávili danou činností. Jasně, peníze jsou tu přece od toho, aby se utrácely. Zapomíná-me ale na to, že udělat něco svépomocí není jen o tom ušetřit.

Když se například rozhodnete rekonstruovat byt, je od začátku jasné, že za to utratíte spíše větší, než menší sumu peněz. Když už nic jiného, něco vás bude stát materiál. Spousta lidí si ale zcela automaticky na tyto práce najme řemeslníky, aniž by se vůbec zamyslela nad tím, zda nejsou schopní udělat je vlastníma rukama. Tak například položit laminátovou podlahu zvládne každý. I vymalovat si dokážete sami. I kdyby to měly být jediné dvě věci, které ve svém novém či renovovaném bytě uděláte vy sami – nebudete pak mít mnohem lepší pocit z bydlení v něm? Ne proto, že vás to vyšlo o pár tisíc levněji, ale prostě proto, že jste přiložili ruku k dílu?

Zkrátka, je fajn nebýt jen ovečkou ve stádu, která se nechala semlít konzumní společností, ve které žijeme, a sna-žíme se najít způsob, jak si život trochu zpestřit. Vadí vám, že jíte rozmrazované pečivo ze samoobsluhy? Pořiďte si domácí pekárnu a pečte si svůj chleba, třeba s gumovými medvídky, to už je jen na vaší fantazii. Nelíbí se vám starý opotřebovaný stůl, co máte v jídelně? Proč byste hned museli jít do Ikey a koupit si stejný, jako má váš sou-sed? Proč váš starý stůl neobrousíte a nenalakujete si jej novou barvou? Dejte si, prosím, tu práci, myslete hlavou a pracujte rukama. Dělání vážně všechny smutky zahání.

KOVAFEJETON: Upeč třeba chleba, postav třeba zeď

Vojtěch Koval