Egyptské oázy v době římskéwesterndesert.geolab.cz/el_hayz_project/soubory/ostrovy.pdf · 2013-03-14 · EGYPTSKÉ OÁZY V DOBĚ ŘÍMSKÉ 199 fakticky skončila po bitvě u

EGYPTSKÉ OÁZY V DOBĚ ŘÍMSKÉ 197

Egyptské oázy v době římské

Jiří Musil

Území nilského údolí a delty, podobně jako rozlehlé a nehostinné území Vý-chodní a Západní pouště, patřilo k oblastem, které neunikly zájmu přícho-zích Římanů. Fascinace Egyptem a jeho starobylou kulturou, kulty a tradi-cemi ostatně přetrvávala již od dob jejich předchůdců. K nejvýznamnějším patřil Alexandr Makedonský, který zemi ovládl bez většího odporu. Jeho doba a období jeho prvních nástupců, především Ptolemaia III. Eurgeta (246–221 př. Kr.), přinesla zemi ekonomický rozmach. Přispělo k němu také založení a výstavba nového města na pobřeží Středozemního moře, Alexandrie, jež patří k Alexandrovým nejvýznamnějším činům na území Egypta. Alexandrie se záhy stala novým centrem obchodu a vzdělanosti spojující zemi na Nilu s důležitými hospodářskými centry. Nicméně dů-vody, které Alexandra do země faraonů přivedly, ležely také v jiné rovině: roku 331 př. Kr. se vydal do oázy Síwa, kde mu v proslulém Amonově orá-kulu bylo potvrzeno, že je synem Diovým a Amonovým. Právě s tímto činem, který nepostrádá pro Alexandra typické heroické prvky (výpravu podnikl z Paratunia (Marsa Matrouh) jen s malým oddílem za 8 dnů), se spojuje vznik unikátního kultovního komplexu v oáze Bahríja. Na okraji města Ba-víti z jeho popudu a jako dík za úspěšnou cestu vznikl chrám s odpovídají-cím zázemím (Fakhry 2001, 99n.). Důvod ke vzniku tohoto komplexu byl jistě oprávněný, za kladnou odpověď musel Alexandr vyjádřit božstvu svou vděčnost. O faktickém nebezpečí podobných výprav do pouště se zmiňuje také Hérodotos (II, 54–55), který zaznamenal, že roku 525 př. Kr. vypravil perský král Kambýses z oázy Chárga armádu o 50 000 mužů, jejichž úko-lem bylo vyvrácení Amonova orákula v oáze Síwa. Kdesi v Západní poušti je však překvapila písečná bouře, v níž celé vojsko nalezlo svou zkázu.

Fascinace Egyptem se nevyhnula ani Římanům. Jednak stáli v údivu před starobylou civilizací s vývojem dlouhým několik tisíciletí, svébytnou a pro Římany mnohdy obtížně pochopitelnou kultovní tradicí i zvyky, pře-devším se jim však jednalo o ekonomické a politické důvody. Na sklonku starého letopočtu totiž Egypt představoval jednu z posledních tradičních mocností ve Středomoří (byť v doznívajícím stadiu svého původního

Sazba 21.indd Sec8:199 31.8.2009 5:05:12

198 OSTROVY ZAPOMNĚNÍ

významu), která ležela mimo přímou moc Říma. Tato skutečnost zcela jistě vedla k nutnému vojenskému a politickému řešení a následné snaze o ovládnutí Egypta. První, byť zřejmě formální a neúspěšné kroky ke kontrole krajiny podél Nilu učinili již Sulla a Crassus. Avšak až jejich nástupce Caesar si počínal úspěšněji, byť se jeho aktivity v Egyptě mohly na první pohled jevit jako nesystémové. Caesara do země na Nilu při-vedly události občanské války: po bitvě u Farsalu prchl jeho poražený protivník Pompeius do Egypta, kde však byl kvůli obavám ze zavlečení země do římských sporů zavražděn. Nicméně nutnost konečné porážky Pompeiových přívrženců Caesara a jeho armádu do země přivedla. Vylodil se v Alexandrii, kde se sám nakonec zapletl do místních sporů, mezi něž patřil boj o trůn mezi Kleopatrou VII. a Ptolemaiem XIII. V letech 48–45 př. Kr. Caesar podpořil Kleopatru a přispěl k jejímu návratu do Alexandrie a fakticky i k uchopení moci. Tuto vazbu upevnilo také narození jejich syna Caesareia. To však přineslo ráznou odezvu Ptolemaiových příznivců, kteří se pokusili Caesara izolovat v alexandrijském paláci, čímž vyvo-lali jeho velmi riskantní tah – zapálení fl otily v alexandrijském přístavu, který přivodil také zkázu části alexandrijské knihovny. Tento krok jako by předznamenal ne vždy šťastné roky římské nadvlády nad Egyptem. Po Caesarově smrti se Kleopatra neúspěšně snažila o samostatnou politiku vůči Římu a její politická moc, opřená o spojenectví s Markem Antoniem,

� Obr. 3.: Qasr Ghuéta, vstup do chrámového komplexu (M. Bárta).

Sazba 21.indd Sec8:200 31.8.2009 5:05:13


fakticky skončila po bitvě u Actia roku 31 př. Kr. Když v září následujícího roku spolu s Antoniem spáchala sebevraždu, mohl Augustus prohlásit, že přivedl Egypt pod moc římského lidu (Res gestae 27). Tak se završil více-méně samostatný vývoj Egypta po pádu domácích dynastií – vývoj země ekonomicky bohaté, se starobylou kulturní tradicí, jíž se však nevyhnul žádný konfl ikt a mocenské spory ve východním Středomoří.

Egypt v této době sice byl již politicky oslabený, ale důležitou roli hrál především jeho ekonomický potenciál – na jedné straně ložiska nerost-ných surovin a stavebního kamene, např. růžový bazalt se používal na stavby nejen ve východním Středomoří (např. v Baalbeku), ale také v sa-motném Římě. Dále patřil mezi nejvýznamnější dodavatele potravin, pře-devším obilí pro Řím. Odhaduje se, že z Egypta ročně plynulo 135–175 000 tun potravin, což mohlo uspokojit zhruba třetinu celkové spotřeby (Be-chert 1999, 122). To si uvědomil také Augustus (27 př. Kr. – 14 po Kr.) a z to-hoto důvodu se Egypt záhy po ovládnutí stal provincií nepodléhající se-nátu, ale samotnému císaři, bez jehož svolení nesměl do Egypta vstoupit senátor ani příslušník jezdeckého stavu. Přesto došlo již brzy k překročení tohoto nařízení: roku 19 po Kr. cestoval bez svolení podél Nilu Germani-kus, kterého proto Tiberius napomenul (Tacitus, Annales, II, 59 60). Od té doby měl místodržitel pozici nejvyššího představitele římské správní a výkonné moci, byl zodpovědný za vybírání daní a poplatků, vedl státní

� Obr. 4.: Qasr Ghuéta, pohled do chrámové cely (M. Bárta).

Sazba 21.indd Sec8:201 31.8.2009 5:05:16


veřejné zakázky a formálně mu podléhalo také velení vojenských oddílů. Augustovo správní členění navázalo na starší ptolemaiovskou tradici, která území členila na kraje (νοµο′ι), oblasti (τοπαρχειαι) a obce (κωµαι). Sprá-vou Egypta byl pověřen praefectus Alexandriae et Aegypti, příslušník jez-deckého stavu podřízený přímo císaři. Jeho rezidence a sídlo se nalézaly v Alexandrii. Prvním správcem Egypta se stal Gaius Cornelius Gallus, který podnikl roku 29 př. Kr. vojenskou výpravu do severní Núbie, oblasti Dode-kaschoinos, jejímž výsledkem bylo posunutí hranice římského vlivu jižně od Hiera Sykaminos (Maharraqa). Núbie však zůstala nepodmaněna a v ná-sledujících letech byly trvale usazeny v Syene (Asuán) pouze tři kohorty.

Postavení Egypta se v následujících desetiletích zásadním způsobem neměnilo, provincie představovala důležitý zdroj zemědělských produktů a nerostných surovin. Zvláštní vztah k zemi na Nilu je připisován Caligu-lovi (37–41 po Kr.), který se cítil být božskou osobností, a proto mu jistě byla blízká tradice egyptských faraonů. Snad proto se také oženil se svojí sestrou. Oblíbil si především Alexandrii, kterou považoval za nejkrásnější město, kam chtěl snad také přemístit hlavní město římské říše (Philon, Legatio ad Galium, 162).

Egypt do římských dějin zasáhl opět v roce 69 po Kr., kdy v Alexandrii došlo k provolání Vespasiana císařem (69–79 po Kr.). Tento akt přinesl po

� Obr. 5.: Qasr Zaján, vstup do chrámu (M. Bárta).

Sazba 21.indd Sec8:202 31.8.2009 5:05:19


vnitřních rozbrojích impériu nejen potřebnou vnitřní stabilitu, ale zna-menal také kulturní rozmach a nový umělecký impuls inspirovaný egypt-skou tradicí. Domicián (81–96 po Kr.) a Traján (98–117 po Kr.) se později stali nejen iniciátory úprav starších chrámových komplexů (např. dokon-čení a úprava komplexu v Dér el-Hagaru v oáze Dáchla; obr. 13). V době Do-miciánovy vlády (80 po Kr.) vzniklo na Martově poli v Římě Iseum Cam-pense, vybudované ve faraonské tradici, s plastikami v egyptizujícím stylu. Do dějin Egypta se zapsal rok 130/131, kdy Egypt navštívil Hadrián, dopro-vázený svým oblíbencem Antinoem. Pro něj se však cesta stala osudnou – 30. října 130 po Kr. nalezl ve vlnách Nilu smrt. Císař, truchlící nad ztrátou milovaného přítele, inicioval nedaleko místa neštěstí založení města po-jmenovaného podle zbožštěného Antinoa Antinoopolis (Cassius Dio, 69, II, 2–4; SHA Hadrian, 14, 5–7). Toto město spolu s Alexandrií, Naukratis a Ptolemais patřilo k nejdůležitějším římským městům s řeckými právy. Mezi další důležité císařovy počiny patří také založení důležité komu-nikace, nesoucí jeho jméno: Via Hadriana, jež spojila Rudé moře s An-tinoopolí. Podobně jako jeho předchůdci i Hadrián se nechal inspirovat egyptskými předlohami. Ty se projevily především v jeho vile v Tivoli, kde vznikl Kanopus a Grotta, jejichž okolí mělo připomínat egyptskou krajinu.

Následující císařská návštěva se uskutečnila v roce 199/200 po Kr., kdy Egypt navštívil Septimius Severus (193–211 po Kr.) s manželkou Julií Domnou a syny Caracallou a Getou (cesta trvala 8 měsíců). Přestože doba jeho vlády přinesla evropským provinciím do té doby nevídaný hospodář-ský rozkvět, v zemi na Nilu nebyla situace příznivá. Hrozily především vzpoury obyvatelstva a moc centrální správy byla podlomená, proto Sep-timiovy kroky vedly především k jejímu upevnění a reorganizaci. Třetí století po Kr. přineslo, podobně jako v ostatních provinciích, především ztrátu stability centrální římské moci, dobu neklidu a bojů o moc, které

� Obr. 6.: Qasr Zaján, řecký dedikační nápis nad vstupem do chrá-mové cely (M. Bárta).

Sazba 21.indd Sec8:203 31.8.2009 5:05:21


se nevyhnuly ani Egyptu. Pro Řím znamenala také faktickou ztrátu dolní Núbie v polovině 3. století po Kr. Výrazem neklidné doby se stalo krátké ovládnutí Egypta královnou Zenobií v roce 270 po Kr., které však ve svůj prospěch již za dva roky zvrátil císař Aurelián (270–275 po Kr.). Konsoli-daci vnitřních poměrů přinesla až vláda císaře Diokleciána (284–305 po Kr.), jež přinesla zásadní ekonomické a správní reformy, které se dotkly také Egypta. Opakovaná přítomnost císaře v provincii (297 a 302 po Kr.) znamenala faktické ovládnutí Alexandrie – v roce 297 byl k císařově poctě vztyčen v alexandrijském Serapeu monolitický sloup.

Tato doba již předznamenala převratné kulturní a náboženské změny, které přineslo 4. století – císařské edikty Konstantina Velikého znamenaly uznání křesťanství jako ofi ciálního náboženství. To také zásadním způso-bem ovlivnilo život Egypta až do jeho ovládnutí Araby roku 640. Doba od rozdělení římské říše na západní a východní roku 395 po Kr. je nejen ve východním Středomoří (východořímské části impéria), ale také v Egyptě označována jako byzantské období (k založení města došlo roku 324 po Kr.). Christianizace země rychle pokračovala a v době Theodosiova ediktu (391 po Kr.), v jehož důsledku došlo k uzavření pohanských chrámů, byla již naprostá většina obyvatelstva křesťanská.

Obyvatelstvo Egypta v době římské tvořilo několik skupin – nejvýše stála nepočetná vrstva římských občanů, druhou společenskou třídu tvořili Řekové a Židé. Nejníže na společenském žebříčku stálo původní obyvatelstvo: prostí Egypťané. Rozdělení do těchto společenských vrstev podtrhovalo také daňové zatížení, které leželo především na poslední, nejníže stojící skupině. Její společenské postavení se příliš nezlepšilo ani po roce 212 po Kr., kdy císařským nařízením constitutio Antoniana došlo formálně k udělení římského občanství všem obyvatelům římské říše. Kromě venkova žila početná část obyvatelstva ve městech – podobně jako po mnoho předchozích staletí. V době římské se však změnil význam většiny z nich a také v tomto ohledu Římané navázali na ptolemaiovskou tradici. K nejdůležitějším městům s plnohodnotným právním postavením patřila čtyři města. Ke třem starším řeckým městům (poleis) Alexandrii, ptolemaiovské Naukratis a Ptolemais přibyla ještě Antinoopolis, zalo-žená císařem Hadriánem roku 130 po Kr. Přestože toto město vzniklo již v poměrně pozdní době, uplatnili římští stavitelé při jeho plánování he-lénistické principy, podle nichž byla založena také Alexandrie. Základem pro výstavbu Antinoopole se stal pravidelný rastr na sebe kolmých cest s hlavními městskými komunikacemi cardo a decumanus, které v místě křížení zdobil oblouk – tetrastylon. Z hlavních cest vybíhaly postranní, mezi nimiž vznikly obytné plochy (insulae), prostory pro veřejné lázně, chrámy, divadlo, gymnasion, hipodrom.

Sazba 21.indd Sec8:204 31.8.2009 5:05:24


Podobně jako v ostatních částech římské říše se města i venkovská sídliště rozvíjela také díky vojenské ochraně. Nejúrodnější oblasti Egypta, nilské údolí a delta, byly rozděleny do rozlehlých zemědělských držav; nejlepší z nich (podobně jako v provinciích) patřily císaři a nejvýše po-staveným společenským vrstvám. Tito bohatí obyvatelé své postavení vyjadřovali také výstavbou luxusních městských a venkovských vil, které byly vybaveny odpovídajícím způsobem – stěny zdobily nástěnné malby a podlahy mozaiky. K nejlépe dochovaným patří vily v deltě a podél po-břeží, především v Alexandrii (Dům ptáků) a Canopu (Abukir).

Méně významné pozemky pak obhospodařovali soukromí zemědělci, kteří však nesli největší daňové zatížení. Ammianus Marcellinus v této věci zmiňuje, že „egyptští lidé jsou většinou snědí a černovlasí, poněkud zachmuření, štíhlí a hubení, při každém vzruchu se rozpalují, jsou há-daví a všeho se energicky dožadují. Studem se u nich rdí ten, kdo na těle neukazuje četné krvavé pruhy po ranách za odpírání daní…“1 Tato slova dokládají nejen značnou výši daní, ale také krutost jejich vymáhání.

Limes Romanus v Egyptě

Podobně jako v jiných provinciích také v Egyptě je doba římské nadvlády charakterizována přítomností vojenských jednotek, které budovaly opev-něné tábory a další fortifi kační prvky. Oddíly, ať se jednalo o nejpočetnější legie o 6 500 mužích nebo menší pomocné jednotky pěší (cohortes) či jízdní (alae), měly zajistit především stabilitu římské moci a klid v provinciích. V Egyptě defenzivní stavby postupně vznikaly na třech liniích: podél zá-padního břehu Nilu (Hiera Sykaminos, Pselchis, Talmis, Taphis, Parem-bole), doplněné stanicemi v západních oázách, na jihu několik opevnění chránilo oblast mezi Triakontaschoinem a Dodekaschoinem (Primis, dnes Qasr Ibrim). Nejlépe vybudovaný systém limitních (případně obchodních) cest a opevnění vznikl ve Východní poušti, kde vedl v severojižním směru podél pobřeží; střeženy byly také cesty od pobřeží k nilskému údolí, např. Via Hadriana (Daniels 1990, 225, Fig. 10.1). Důvodem pro vybudování této sítě se stala prosperující těžba nerostných surovin, zlata, drahokamů a sta-vebního kamene. Dalším důvodem bylo také zajištění a ochrana obchod-ních aktivit – přístavy na pobřeží Rudého moře udržovaly kontakty s Etio-pií, Arabským poloostrovem a Indií, odkud do Říma plynulo luxusní zboží.

Informace o oddílech dislokovaných na území Egypta zaznamenal Strabón, který zmiňuje 3 legie, 3 alae a 9 pěších kohort. Nejsilnější posádku

1 Ammianus Marcellinus 22, 16, 23; přel. J. Češka, Praha 1975.

Sazba 21.indd Sec8:205 31.8.2009 5:05:24


měla Alexandrie, kde sídlila 1 legie a 3 kohorty, po jedné legii bylo ve Starém Babylonu a Koptu či v Thébách a 3 kohorty sídlily v Syene. K roku 106 po Kr. jsou známy garnizony pomocných sborů také v Pelusiu a Ostracinae vý-chodně od nilské delty a v Arsinoe poblíž Suezu, kde máme kolem roku 106 po Kr. doloženy oddíly na hranici s Nabatejským královstvím (Daniels 1990, 226). K nejdůležitějším římským oddílům patřila legio II Traiana fortis, v je-jímž čele stál praefectus, příslušník jezdeckého stavu. Tato legie byla pře-ložena z Orientu do Egypta pravděpodobně po roce 119 po Kr., kdy se jejím táborem stala Nikopolis nedaleko Alexandrie (nápisy dokládají její přítom-nost k roku 127/128 po Kr.; Ritterling 1924, PWRE, 1486). Legie zde setrvala nejen do doby Diokleciánových reforem, jejichž důsledkem byl také vznik provincie Aegyptus Iovia (západní část Dolního Egypta), a její přítomnost je předpokládaná ještě na počátku 5. století po Kr. Na počátku doby římské se celkový počet legionářů odhaduje na 23 000 mužů, ale vzhledem k po-měrně klidnému vývoji v následujícím období postupně v polovině 3. století došlo ke snižování počtu římských vojáků až na polovinu původního počtu.

Limes a cesty ve Východní poušti

Římané se v 1. a 2. století po Kr. soustředili na upevnění své moci zajiště-ním bezpečnosti ve strategicky důležitých oblastech. Součástí těchto snah se stalo také vybudování limitu – v Egyptě se tento fortifi kační systém nej-lépe dochoval (a je také nejlépe prozkoumaný) ve Východní poušti. Zde po-stupně vznikl nejlépe fungující systém vojenských táborů, jejichž nedílnou součástí se staly vodní cisterny, nutné pro putování po římských pouštních cestách mezi Nilem a Rudým mořem. Již od doby Augustovy spadala správa táborů, karavanních cest i dohled nad transportem nerostných surovin (sta-vební kámen, kovové rudy, drahé kovy) ve Východní poušti pod pravomoc vojenského prefekta přístavního města Bereniké. V tomto místě končila (či začínala) většina cest mezi Nilem a pobřežím Eritrejského moře. Nej-severnější a zároveň jedna z nejdůležitějších cest vznikla až v době vlády císaře Hadriána a jejím počátkem se stalo nově založené město Antinoo-polis. Oproti starším trasám vedla nejprve směrem severovýchodním a ve středu Suezského zálivu se stočila k jihu a přes Myos Hormos směřovala podél pobřeží přes Philoteras, Leucos Limen až do Bereniké. Via Hadri-ana byla lemována vojenskými stanicemi s vodními cisternami, které měly usnadnit cestování pouští. Stavební aktivity související s výstavbou této nové cesty ilustrují také nápisy z Antinoopole (25. února 137; IRG I.1142).

K tradičním spojnicím však patřily cesty vedoucí poněkud jižněji. Vět-šina z nich začínala v Qeně (starověká Caenepolis) a jejich cílem bylo po-

Sazba 21.indd Sec8:206 31.8.2009 5:05:24


břeží Rudého moře. Severnější větve vedly přes důležitá ložiska nerost-ných surovin v Mons Porphyrites nebo Mons Claudianus dále do Myos Hormos, založeného již v ptolemaiovském období. Spojení Caenopole s dalším důležitým přístavem Leucos Limen zajišťovala cesta vedoucí oblastí četných dolů a lomů v Phoenicu – přes El-Mweth, Hammamat a Fowakir. Podél cesty postupně vznikla menší opevnění typu centena-rií o pravidelném půdorysu (velikost mezi 30–50 m), doplněná linií sig-nálních věží budovaných na dohled (Daniels, 1990, 227, Fig. 10.1). Nejdále a nejjižněji vedla cesta popsaná již Pliniem, zaznamenaná na Tabule Pe-utingerianě i v Itinerariu Antonini: zajišťovala spojení mezi Caenopolí a Bereniké. Četné stavební nápisy z Compasi, Apollonos a Bereniké do-kládají stavební aktivity již v augustovsko-tiberiovském období. Podél této limitní cesty se nalézala řada táborů a cisteren. Cesta spojovala Qenu, Koptos, Didymu, Afrodito, Jovis, Aristonis, Falacro, Apollonos, Cabalsi, Hydreuma Novum a Hydreuma Vetus s důležitým přístavem Bereniké.

Vojenskou přítomností a budováním fortifi kací Římané čelili přede-vším útokům nomádských kmenů, které se začaly periodicky opakovat od poloviny 3. století po Kr. Tyto útoky vedly na Horní Egypt nomádské

� Obr. 7.: Qasr Duš, chrámový komplex z doby římské a zbytky městského osídlení (M. Bárta).

Sazba 21.indd Sec8:207 31.8.2009 5:05:25


kmeny Ubijců na západě a Blemmyjců na východě. Dobové literární pra-meny (včetně Plinia) zaznamenaly římské protiakce v letech 249, 253, 261 a 265, v roce 280 byl dokonce ohrožen Dopros a Ptolemais. Tento nepříznivý stav vyvolal snahu o reorganizaci limitu a vojenských od-dílů. K nejdůležitějším patří období Diokleciánovy vlády, jehož reformy přinesly vznik oddílů limitaneů, sestavených především z příslušníků spřátelených národů. Pro Egypt a severoafrické provincie (Marmarica a Kyrenaika) se předpokládá přítomnost až 65 000 vojáků. Nejpočet-nější oddíly se soustřeďovaly v deltě, Pelusiu a Rhinocarara na severu. Přítomnost dvou legií je doložena také na Philae (legio I Maximiana) a v Luxoru, kde ve starších kultovních komplexech vznikla garnizona le-gio III Diocletianae. Z menších jednotek můžeme jmenovat např. jízdní oddíl ala Palmyrenorum s táborem ve Foenicionis. Stavební úpravy táborů z tohoto období jsou známy také z Bereniké a Vetus Hydreuma. Podobně jako v jiných oblastech římské říše i zde byly budovány nové věže na ná-rožích a branách táborů – s typickým podkovovitým nebo vějířovitým půdorysem – ubikace mužstva a podobné budovy se od té doby stavěly také přímo při obvodovém zdivu (tábory ztrácejí charakteristický půdo-rys a pravidelné vnitřní členění – tertiata). Takovéto stavby vznikly např. v Myos Hormos, Mons Claudianus nebo v Castra Dionysias. Útoky Ubijců a Blemmyjců však neustávaly, a také proto se 4.–6. století stalo obdobím

� Obr. 8.: Qasr Labecha, římské hrobky s pohřebními kaplemi (M. Bárta).

Sazba 21.indd Sec8:208 31.8.2009 5:05:28


neklidu se sérií nekončících útoků na římská města a fortifi kace podél Nilu i oázy v Západní poušti.

Limes a cesty v Západní poušti

Na rozdíl od Východní pouště, kde budování limitu, cest a táborů spolu s vý-raznou romanizací začalo již v době Augustovy vlády (důvodem byly ne-rostné suroviny, stavební kámen, kovové rudy, drahé kameny), v Západní poušti tomu tak nebylo. Na rozlehlých plochách západně od Nilu se roz-kládají písečné duny Abú Minkáru a směrem k libyjské hranici pak oblast Velkého písečného moře. Mezi nimi od severu k jihu leží několik hlavních oáz: Bahríja, Faráfra, Dáchla a Chárga, nejblíže Středozemnímu moři se rozkládá Síwa. Spojení těchto oáz již od starověku zajišťují pouštní kara-vanní cesty. Oázy v Západní poušti měly poněkud odlišné postavení než osídlení ve Východní poušti – obyvatelstvo se již od dob Staré říše věno-valo především zemědělství a produkci potravin a těžba nerostných su-rovin zde nehrála tak důležitou úlohu. Osídlení se koncentruje v blíz-kosti pramenů na okrajích úrodné zemědělské půdy. Na této skutečnosti se příliš nezměnilo ani v období ptolemaiovském a římském. Římané se v oázách objevují již záhy – v době Augustovy vlády. Nicméně na rozdíl

� Obr. 9.: Qasr Labecha, pozdně římská pevnost (M. Bárta).

Sazba 21.indd Sec8:209 31.8.2009 5:05:31


od Východní pouště zde nepřistoupili k vybudování složitého limitního systému tvořeného cestami, signálními věžemi, hydreumaty a opevně-nými tábory. Pouštní cesty vedly mezi jednotlivými pevnostmi, jež se na-lézaly v centru osídlení (např. Ríz v El-Hézu), případně na jeho okraji (Duš v Chárze, Qasr Labecha v Dáchle). Stavebním materiálem pro budování těchto pevností nebyl ve většině případů kámen, ale pouze sušené cihly. Spojení mezi oázami a Nilem zajišťovaly karavanní cesty. Hlavními spoj-nicemi byly Darb el-Arbaín, Darb el-Chašabi, Darb Asjút a Darb Benhása, spojující jednotlivé oázy s nilským údolím. Mezi oázami vedly cesty Darb Ajn Amúr z Chárgy do Dáchly, dále na severozápad Darb el-Faráfra, spo-jení mezi Faráfrou a Bahríjou zajišťovala Darb Ajn Della. Na západ od Ba-hríje mířila Darb Síwa, procházející dnes již neobydlenými oázami Sitra, Nuwamisa, Bahrén a Areg. Při pouštní cestě z Bahríje do Minie, starově-kého Oxyrhynchu, se na několika místech podařilo nalézt stanice s nálezy z doby římské: jednalo se především o transportní a užitkovou keramiku, jež karavany při zastávkách na své cestě zanechaly. Tyto stanice však ne-mají charakter opevnění (hydreumat) jako ve Východní poušti, ale jednalo se zřejmě o prostá tábořiště – v době římské byla tato oblast zřejmě klidná a nebylo třeba budovat systém opevnění (limitu) jako na pravém břehu Nilu. Spojnice mezi Dáchlou a Gilfem Kebír (Abú Ballás) Římané zřejmě nepo-užívali – podél této cesty dosud chybí doklady o užívání v tomto období.

Chárga

Mezi nejdůležitější oázy v Západní poušti i v době římské patřila Chárga – původně „vnější oáza“, Římany označovaná Oasis magna (případně ma-ior). S Asjútem ji spojuje jedna z nejdůležitějších cest – Darb el-Arbaín, která dále pokračuje jižním směrem do Súdánu. Oáza má severojižní směr, dlouhá je asi 220, široká 15–40 km. Římané po svém příchodu navázali na starší osídlení a především v prvních čtyřech stoletích nového letopočtu prožila oáza svůj největší rozmach. Vlastní centrum osídlení, stejně jako sídlo vojenského oddílu, se nalézalo nedaleko významného chrámu Hibis.

Centrem Dáchly se již v době 26. dynastie stal roku 558 př. Kr. chrám zasvěcený Amonovi, Mut, Chonsuovi a Sutehovi, ochrannému božstvu oázy (Vivian 2000, 77) V jeho druhé (střední) bráně, podél vstupu do chrámu, se dochovaly nápisy římských prefektů Gnaea V. Capita a Tiberia I. Alexandra z roku 49 a z 28. 8. 68 po Kr. (White, Oliver 1938). Nedaleko od chrámového komplexu se nalézá pozoruhodná křesťanská nekropole Bagawát s 263 hrobkami z 2.–7. století po Kr., kde své zemřelé pohřbívali obyvatelé poleis Hibiton. Nad hrobkami, vyhloubenými ve skalnatém pod-

Sazba 21.indd Sec8:210 31.8.2009 5:05:34


loží, se nacházejí pohřební kaple z nepálených cihel, v interiérech zdo-bené několika unikátními freskami s tematikou ze Starého zákona (kaple Exodu, kaple Míru). Součástí nekropole byla také trojlodní bazilika po-dobné dispozice jako chrám sv. Jiří v El-Hézu. Nad údolím chrámu Hi-bis se tyčí další komplex postavený v době římské nadvlády, opevněný chrám Nadúra, datovaný do doby vlády císaře Hadriána (117–138) a Anto-nina Pia (138–161). S tímto stavebním typem se v oázách Západní pouště setkáváme často, příkladem je Qasr Ghuéta, Qasr Zaján a Qasr Duš. Cen-trální část těchto chrámových komplexů tvoří pravidelná chrámová dis-pozice se vstupním pylonem, nad nímž je situován dedikační nápis, ná-dvoří s peristylem a hypostyl. Dekorace (byť v titulatuře se setkáme se jmény vládnoucích císařů) vychází striktně ze starší egyptské tradice – ar-chitekti a stavitelé včetně dekoratérů nepřebírali úzus a styl helénisticko-římský. Chrámy tak působí velmi archaickým dojmem. Přestože chrám v Nadúře nepatří k dobře dochovaným, dodnes stojí obvodové zdivo z kva-litně opracovaných vápencových bloků. K zajímavým prvkům římské vý-zdoby chrámu patří reliéfy s frontálním zobrazením Hérakla s typickými atributy, kyjem a lví kůží, zdobící boční vstup do chrámové předsíně (pro-nau). Chrám je obehnán obvodovým zdivem z nepálených cihel, které se částečně dochovalo na jižní a západní straně až do výše druhého patra. Z vnitřní zástavby se mnoho nedochovalo – torza zdiva podél obvodových

� Obr. 10.: Kellis, ruiny města z pozdní doby římské (M. Bárta).

Sazba 21.indd Sec8:211 31.8.2009 5:05:34


stěn a uvnitř zbytky klenutých prostor, které však nejspíše patří až do pozdější doby, kdy se z komplexu stala turecká pevnost (Vivian 2000, 76).

K důležitým pevnostním stavbám Chárgy situovaným jižně od Hibis ná-leží Qasr Ghuéta, tyčící se na mírném návrší mezi idylickými palmovými háji. Jádrem komplexu je podobně jako v Hibis chrám postavený zřejmě již v perské době (v zadní místnosti chrámu se podařilo objevit kartuši Dareia I.) z kvalitních vápencových bloků, zasvěcený Amonovi, Mut a Chonsuovi. Chrám je ještě dnes poměrně dobře dochován a péčí expedice univerzity Yale také konzervován (obr. 3). Díky tomu můžeme obdivovat bohatou re-liéfní výzdobu a několik dochovaných sloupů s kompozitní hlavicí (obr. 4). V průběhu následujících staletí vznikla kolem chrámu řada místností a celý komplex byl obehnán stěnou z nepálených cihel. Na základě počet-ných nálezů keramických úlomků lze tuto fázi pevnosti datovat do doby římské a raného středověku. Další unikátní památka doby římské se do-chovala ve vesnici El-Zaján. Chrám Qasr Zaján vznikl v roce 140 po Kr., v době vlády císaře Antonina Pia (obr. 5). Vstup do chrámu vede mohut-ným pylonem s dedikačním nápisem, na nějž navazují tři pravidelné míst-nosti (obr. 6). Také tento chrám byl dedikován Amonovi, Mut a Chonsuovi.

Jižní okraj oázy při cestě Darb el-Arbaín střežila pevnost Duš (staro-věká Kýsis), v jejímž sousedství vznikl chrámový komplex a rozlehlé síd-liště. Vzhledem k tomu, že se jedná o důležitý bod na karavanní cestě, sahají počátky Kýsis až do 3. století př. Kr., do doby ptolemaiovské (tuto skuteč-nost potvrdily výzkumy francouzských archeologů). Pevnost má pravidelný půdorys, obvodové stěny se dochovaly do výše 6 m (obr. 7). Nedaleko for-tifi kace se tyčí další stavba – chrám, zasvěcený Isidě, Serapidovi a Horovi. Chrámový komplex vznikl v době Domiciánovy vlády (81–96 po Kr.), další stavební práce proběhly za vlády Trajána a Hadriána. Chrám je podobné dispozice jako již výše zmíněné stavby: pylon (přistavěný za Hadriána), dvě nádvoří, hypostyl se čtyřmi sloupy s hladkými lotosovými hlavicemi. Jména a zobrazení římských císařů se dochovala na vstupním portálu, pylonech a vstupu do svatyně. O bohatství obyvatel, kteří kolem chrámu a pevnosti sídlili, svědčí nálezy, ze kterých je na místě zastoupena nejpočetněji kera-mika: okolní krajina je poseta tisíci fragmentů. V roce 1989 se při výzkumu pevnosti podařilo francouzským archeologům objevit depot, obsahující množství předmětů z drahých kovů, mezi nimi i pektorál a diadém ze zla-tého tepaného plechu se zobrazením Serapida a Apisových posvátných býků. Soubor, pravděpodobně chrámový inventář, je datován na počátek 2. sto-letí po Kr., do keramické nádoby však byl uložen zřejmě až v 5. století po Kr.

Také na severním okraji oázy Římané založili podél cesty Darb el-Dér, vedoucí k nilskému údolí, několik opěrných bodů. Podle záznamu z No-titia Dignitatum (XXXI, 55) zde v pozdně římském období působila ala

Sazba 21.indd Sec8:212 31.8.2009 5:05:37


I Abasgorum (Willeitner 2003, 50). K velmi dobře dochovaným fortifi kacím patří pevnost El-Dér, postavená také z nepálených cihel na takřka čtver-covém půdorysu 74×75 metrů, její hradby, místy až 13 m vysoké, doplňo-valy na nárožích kruhové věže. Na otevřeném nádvoří uvnitř tábora (bu-dovy stály podél stěn) se nalézá studna. Západně od cesty do Asjútu stály další dvě pevnosti: Qasr Labecha a Ajn Umm Dabadíb. Qasr Labecha patří k lépe dochovaným pevnostem v oáze Chárga. Její stěny z nepálených ci-hel se ještě dnes tyčí do výše 11,5 m. Pevnost je takřka čtvercová (18×16m), na nárožích stojí čtyři věže kruhového půdorysu – typický znak pozdně římské architektury (4.–6. století po Kr.). Monumentalitu pevnosti do-dává také zajímavý architektonický prvek: základy stěn jsou obloženy lo-movým kamenem, což zvyšuje obranyschopnost pevnosti a dodává jí ne-dobytný vzhled (obr. 9). Podobný prvek jsme zachytili také při výzkumu Domu č. 3 v Bír Šovíši. Jako v případě ostatních fortifi kací i zde jsou míst-nosti (dochované do výše druhého patra) situovány podél opevnění. Kolem pevnosti vzniklo civilní osídlení, jehož obyvatelstvo pohřbívalo své mrtvé do skalních hrobek vzdálených asi 2 km. Ty jsou sice již vykradené, ale v ně-kterých z nich se dochovaly stopy dekorace: barevně kolorované panelové výzdoby. Pevnost Ajn Umm Dabadíb vznikla při prameni na okraji oázy. Podobně jako ostatní pevnosti je postavena z nepálených cihel, má pouze jeden vstup, ale liší se tvarem nárožních věží: jsou čtvercového půdorysu.

� Obr. 11.: Ezbét Bašendi, římská hrobka s kamennými sarkofágy (M. Bárta).

Sazba 21.indd Sec8:213 31.8.2009 5:05:37


V severní části oázy (podél cesty k nilskému údolí) doplňuje obranný systém také několik menších pevnůstek – centenarií. K lépe dochovaným patří Qasr el-Geb a El-Sumaria. Jejich půdorys je takřka čtvercový, mají jediný vstup a místnosti pro ubytování mužstva rozmístěné podél obvo-dových stěn. Nedaleko Tahunet el-Hawa se dochovala římská signální věž, jejíž zdivo z nepálených cihel se zachovalo až do výšky 11,5 m (Vivian 2000, 79). Podobně jako v případě Qasru Labecha i v sousedství dalších forti-fi kací vzniklo civilní osídlení, na které směrem k escarpmentu navazují nekropole. Většina skalních hrobek byla vyloupena již ve starověku, jejich datování tak opíráme především o nálezy četných úlomků římské kera-miky, které pro vylupovače hrobů nepředstavovaly žádnou hodnotu.

Dáchla

Oázu Dáchla (Vnitřní oáza) se sousedními oázami spojuje několik poušt-ních cest. Směrem na sever vede Darb el-Faráfra, spojující Dáchlu s Bahrí-jou, Síwou a Fajjúmem. Jednou z hlavních spojnic je 150 kilometrů dlouhá Darb el-Ghubari, směřující do Chárgy. K Nilu do Asjútu vedla Darb el-Tawíl, používaná pravděpodobně již od dob Staré říše (Vivian 2000, 115). Důle-žitá pouštní cesta vedla také na jihozápad do Gilf Kebíru a Gabal Uwejnátu. Podobně jako v ostatních oázách i v Dáchle došlo s příchodem Římanů k hospodářskému rozmachu. Na rozdíl od Chárgy se zde však nedochovalo množství fortifi kací. Ve srovnání s Chárgou se nedochovalo mnoho infor-mací o jednotkách sídlících v Dáchle. Výjimkou je záznam v Notitiae Dig-nitatum z počátku 4. století po Kr. zmiňující přítomnost alae I Quadorum, sestavené z příslušníků germánského kmene Kvádů, sídlícího nad střed-ním Dunajem (Not. Dig. XXI, 56; Vivian 2002, 55; Willeitner 2003, 71, 75). Početně je zastoupeno venkovské osídlení s nekropolemi a chrámy. Jeden z kamenných římských chrámů zkoumala holandská expedice v Ajn Bir-bíja – je podobného typu jako výše zmíněné chrámové komplexy v Chárze.

Řada římských hrobek s kamennými antropomorfními sarkofágy byla kanadskými archeology prozkoumána v nedalekém Ezbét Bašendi (obr. 11). Nejstarší z nich vznikly již v 1. století po Kr., dodnes se dochovalo šest okrsků čtvercové dispozice, z nichž je v nejlepším stavu hrobka Ketinova, datovaná do 2. století po Kr. Její výzdobu tvoří početné reliéfy s funerál-ními náměty ve staré egyptské tradici (zemřelý stojí před Osiridem a bo-hyní Hathor; obr. 12). Nejlépe dochovaný chrámový komplex v severo-západní části oázy Dáchla se nalézá v Dér el-Hagaru. Místo jako jeden z prvních popsal již v 19. století Bernard Rohlfs (ruiny zasypané pískem navštívil roku 1874, ale systematičtější výzkumy zde probíhaly až od roku

Sazba 21.indd Sec8:214 31.8.2009 5:05:41


1992 v rámci Projektu Dáchla). Také tento komplex o celkové velikosti 78,5×41 metrů byl zasvěcen thébské triádě Amonovi, Mut a Chonsuovi. Chrám v Dér el-Hagaru patří k nejzajímavějším ukázkám egyptského sta-vitelství v době římské: na rozdíl od dalších chrámů došlo k jeho založení zřejmě již za vlády císaře Nerona (54–68 po Kr.), k dokončení a dekoraci došlo za vlády Vespasiana (69–79), Tita (79–81; tehdy vznikl vstupní kiosek se dvěma řadami sloupů) a Domiciána (81–96). Obětní scény z doby císaře Trajána zdobí také vstupní část hypostylu (obr. 13, 14; Willeitner 2003, 82).

Kromě těchto lokalit ze staršího období římské nadvlády prozkoumali kanadští archeologové nedaleko Ismant el-Charabu pozůstatky osídlení ze 4.–6. století po Kr., které ve své době neslo označení Kellis. Dodnes se zde dochovaly nejen četné zbytky obytných domů z nepálených cihel a nekropole s pohřebními kaplemi z nepálených cihel, ale výzkumy odha-lily také existenci několika chrámů bazilikální dispozice. K překvapivým objevům patřily také papyry a dřevěné tabulky s profánními, fi lozofi ckými (např. Isokratovy spisy), ale i manichejskými texty.

Faráfra

Patří v Západní poušti nejen k nejmenším, ale také nejméně probádaným. Toto konstatování platí i přesto, že zájmu badatelů se Faráfra těšila po-dobně jako oázy sousední. Stop po osídlení v historické době je dodnes minimum, ale přesto výzkumy římské univerzity La Sapienza přinesly doklady o osídlení již od konce 8. tisíciletí. Stopy sídlišť byly objeveny v Ajn Delle, rytinami a kresbami je vyzdobena nedaleko ležící jeskyně ve Wádí el-Obajid. Sporé stopy po obyvatelích oázy pocházejí z 19. a 20. dynastie.

� Obr. 12.: Ezbét Bašendi, výzdoba Ketinovy hrobky: Osiris a Hathor. Jeden ze zajímavých příkladů využi-tí staroegyptské temati ky v době římské (M. Bárta).

Sazba 21.indd Sec8:215 31.8.2009 5:05:41


Intenzivnější využití dosud chybí jak z helénistického, tak římského ob-dobí. Výjimku tvoří několik nekropolí v Ajn Bišaj a Ajn el-Wádí.

Síwa

Oáza Síwa leží nejseverněji v západní Libyjské poušti. Přestože se pod vliv Egypta dostává v době 25. či 26. dynastie, udrželo si její obyvatelstvo určitou nezávislost. Na tyto skutečnosti a specifi cké postavení upozornil Hérodotos (II, 42), který zmiňuje také odlišný jazyk, kterým obyvatelé Síwy hovořili. Nejdůležitější památkou oázy Síwa je bezesporu Amonovo orákulum, chrám věštby, starověké centrum města. Dnes se nalézá ukryté v palmových hájích vesnice Aghurmi, opuštěné v roce 1926. Chrám za-svěcený Amonu-Diovi založil faraon Amasis (570–526 př. Kr.) a záhy se svatyně stala věhlasná svými věštbami, což se jí také mělo stát osudným. Kambýsova armáda, jejímž cílem se roku 525 př. Kr. měla stát, však do oázy nikdy nedorazila. Alexandr Veliký nebyl jediným, kdo žádal o radu orákulum: mezi významné muže starověku patřili také lýdský král Kroisos, athénský Kimón, spartský vojevůdce Lysandros nebo Hanibal (Hérodotos I, 46; Plútarchos, Kimón 18; Lysandros 25).

� Obr. 13.: Chrám Dér el-Hagar, pohled na římský chrám rekonstruovaný v 90. le-tech minulého století (M. Bárta).

Sazba 21.indd Sec8:216 31.8.2009 5:05:44


Chrám stojí na mírném skalnatém návrší a ještě dnes jsou v jeho okolí patrné stopy středověké a novověké zástavby z nepálených cihel. Samotný chrám nese zřetelné prvky řecké architektury, které se projevují nejen v jeho obdélné dispozici, ale také v dekoraci. Nejvýraznějším prvkem to-hoto druhu jsou dva korintské polosloupy nad vstupem do chrámu.

Nedaleko Amonova orákula v Umm Ubajda stojí zbytky dalšího chrámu, zasvěceného Amonovi. Ten vznikl za vlády faraona Nektaneba II. z 30. dy-nastie (360–343 př. Kr.) z iniciativy místního správce Venamúna. Zachoval se z něj pouze vstupní portál s nepříliš dobře dochovanými reliéfy. Chrám a jeho zázemí zkoumala expedice Německého archeologického ústavu.

Podobně jako v ostatních oázách i v Síwě se z období helénistického a římského dochovalo mnoho nekropolí se stovkami hrobů. K nejrozsáhlej-ším patří pohřebiště v Gabal Dakrúr či Bila el-Rúm. Přestože počty hrobek se tam blíží několika stovkám, nepatří k nejlépe dochovaným. Takovouto nekropoli lze navštívit nedaleko moderního centra Síwy, na Pahorku mrt-vých – Gabal el-Mauta. Většina hrobek byla sice již dávno vykradena, ale za pozornost stojí výzdoba několika z nich. Vedle architektonických deko-rativních prvků (zdobné ostění dveří či nik pro pohřbívání) se v několika dochovaly zajímavé nástěnné malby. K nejlepším patří hrobka vysoce po-staveného úředníka Si-Amuna. V dekoraci převládají sice egyptské prvky, ale zobrazení samotného Si-Amuna vzniklo v helénistickořímském stylu:

� Obr. 14.: Celkový pohled na chrám v Dér el-Hagaru (M. Bárta).

Sazba 21.indd Sec8:217 31.8.2009 5:05:48


majitel hrobky je zachycen z profi lu, s bohatým vlnitým účesem a plnovou-sem. Vedle vlivu egyptského se i zde projevil také středomořský výtvarný styl. K dalším hrobům s nástěnnými malbami patří také hrobka Ni-pa-per-Thota, Mesu-Isis či Hrobka krokodýla s malbou tohoto obyvatele nil-ských břehů. Častými náměty na stěnách hrobek jsou Hathor, Osiris a Isis.

Přestože na území Šali nebyly nalezeny stopy osídlení starší než ze 13. století, dispozice, charakter a stavební materiál obytných domů není příliš vzdálen stavebním technologiím doby římské. Ruiny města, po-měrně rychle opuštěného po třítýdenních lijácích roku 1926, nám umož-ňují pochopit způsob výstavby a proces zániku římských domů z nepále-ných cihel, zkoumaných českou expedicí v oáze El-Héz.

Necelých 100 kilometrů jihovýchodně od oázy Síwa leží několik ma-lých, dnes již neobydlených oáz: Nuwamisa, Sitra, Areg a Bahrén. Vý-raznější stopy po osídlení jsou ještě dnes patrné v posledních dvou oá-zách – Areg a Bahrén. V oáze Bahrén se dochovalo několik stovek hrobek, pouze ve výjimečných případech zbytky nezdobené vápenné omítky na jejich stěnách. Italští archeologové na východním břehu slaného jezera v 90. letech prozkoumali ruiny chrámu, postaveného z místního nekvalit-ního vápence, o rozloze 20×8,5 m, z nějž se dochovalo jen základové zdivo (chrám se pravděpodobně zřítil již v raném středověku). O době vzniku chrámu hovoří kartuše Nektaneba I. (380–362 př. Kr.), další nalezené ná-pisy i zlomky keramických nádob stavbu datují do helénistickořímského období. Na reliéfech jsou zobrazeni Amon-Re, Thovt, Osiris, Ptah. Na zá-padní straně se nacházela hypostylová hala s šesti sloupy o průměru až 1 metr, vlastní chrámová cela (8×8,5m) uzavírala chrám na severní straně.

Stopy římské přítomnosti lze nalézt také v malé oáze Areg. Obytné domy ani jejich pozůstatky se sice nedochovaly, ale na okrajích oázy ve vnitřních vápencových masivech byly vyhloubeny stovky prostých hrobek. Většina z nich byla již dávno vyloupena a z původní výbavy zemřelého se docho-valy pouze keramické úlomky, obinadla a části mumifi kovaných těl. Povr-chovou výzdobu v podobě reliéfů a maleb mělo zřejmě jen několik hrobek. Některé z nich měly vstup uzavřený kamennou deskou, u jiných byl vchod zazděný kamennými bloky. Jemná štuková dekorace a malby se dochovaly pouze v několika hrobkách. Zajímavé je užití úponků vinné révy a styli-zovaných hroznů (hrobka triclinia). Z pozdně římského období pochází také jednoduchá malba se zobrazením muže s dvojbřitou sekyrou, stojí-cího u palmy, u které je přivázána kráva. Jedná se o jednoduchou obryso-vou kresbu provedenou v tmavě červené barvě, bez výraznějších detailů.

Osídlení v oáze Areg i Bahrén je obtížné datovat, nicméně podle nálezů především keramických fragmentů předpokládáme, že závěrečná fáze sídlišť spadá do pozdně římského období 4.–6. století po Kr.

Sazba 21.indd Sec8:218 31.8.2009 5:05:50

KŘESŤANSTVÍ A KŘESŤANÉ V EGYPTĚ A V ZÁPADNÍ POUŠTI ZVLÁŠŤ 277

Křesťanství a křesťané v Egyptě a v Západní poušti zvlášť

Marek Dospěl

Naše kniha o zaváté minulosti Západní pouště by nemohla být úplná, kdybychom zapomněli aspoň krátce pojednat o fenoménu, který po sta-letí určoval životy většiny jejích obyvatel a který k nám dodnes dokáže promlouvat prostřednictvím hmotných památek i napsaných slov. Stopy křesťanství a křesťanů na řadě míst Západní pouště rozpozná i nepoučený návštěvník – trosky kostelů a klášterů lze jen těžko přehlédnout.

V této kapitole se proto pokusím podat přehled prozatím známých faktů o přítomnosti křesťanů ve vymezeném teritoriu v období zhruba pozdní antiky a doby byzantské a zároveň nastíním problematičnost inter-pretace historických pramenů z hlediska náboženské identity někdejších obyvatel Západní pouště. Zvláštní pozornost budu věnovat písemným pramenům. Závěrem si potom představíme jeden specifi cký druh pra-mene, který nám výzkum poskytl a který výjimečným způsobem dokáže hovořit právě o náboženské identitě lidí, ale především o jejich všedním životě, čímž dovoluje lépe porozumět dějům a procesům odkrývaným archeologickými výzkumy.

S historickými prameny je kříž1

Jak může archeologická evidence vypovídat o náboženské identitě oby-vatel toho kterého místa v Egyptě? Odpověď na tuto otázku je problema-tická ve dvou základních ohledech: 1. pro první tři staletí křesťanského letopočtu neexistuje dostatečné množství relevantních pramenů; 2. vypoví-dací hodnota dostupných pramenů je často nejednoznačná a velice ošidná. V následující podkapitole se dotkneme právě těch problematických pra-menných otázek a pramenů si budeme všímat v kontextu možností identi-fi kace hmotné památky nebo písemného pramene jakožto „křesťanských“.

Hmotné pramenyPřibližně v prvních třech staletích bývaly místem křesťanského shro-máždění soukromé domy členů církevní obce.2 V biblických Skutcích

Sazba 21.indd Sec17:279 31.8.2009 5:10:19


apoštolů je např. zmíněno, že apoštol Pavel si v Římě pronajal byt a v něm přijímal každého, kdo za ním přišel (Skt 28,30). O jiném civilním domě, který sloužil pro shromáždění věřících a Pavlovo vyučování, se hovoří také v Prvním listu Korintským (1Kor 1,2; 11,22; 12,13). Běžné domy a byty se tím stávaly místy vytváření sakrálního prostoru, avšak v jiném duchu než tomu bylo s koutky kultu v antickém domě.

Archeologické doklady pro tyto tzv. domus ecclesiae (domy křesťan-ského společenství) jsou sice sporé, protože šlo spíše o funkční kvalitu, která většinou neměla potřebu projevovat se materiálně (v architektuře nebo výzdobě), přesto máme po ruce vynikající příklad křesťanského domu z poloviny 3. století v Dúra Európos na středním Eufratu v dnešní Sýrii.3 O funkci zde výmluvně hovoří bohatá výzdoba využívající explicitně křesťanské motivy. Naopak např. vůbec nejstarší archeologicky dolo-žený kostel v Egyptě, identifi kovaný nedávno na jednom z nejrozsáhlej-ších archeologicky zkoumaných sídlišť z této doby, v antické Kellis, tedy v dnešním Ismant el-Charab (v přepisech názvů z arabštiny se držím úzu zvoleného v Timm 1992), v nejstarším horizontu postrádá jednoznačné indicie pro někdejší kultovní funkci. Tento tzv. Malý východní kostel je datován asi do doby kolem roku 280 a na kostel byl upraven z původního domus ecclesiae, o čemž svědčí druhotně vybudovaná apsida a dvě pasto-foria, zatímco jediným nalezeným křesťanským ikonografi ckým prvkem jsou cruces ansatae v apsidě (Bowen 2003, 164).

Naproti tomu jednoznačným svědkem přítomnosti křesťanů na určité lokalitě či dokladem křesťanského využití sídliště nebo jeho částí může být – od konstantinovského obratu – přítomnost architektury funkčně nezaměnitelně charakteristické pro křesťanské komunity, tedy přede-vším kostely, kaple a konečně kláštery či konventy. Přítomnost křesťanů dokládají také eremitoria.

K a p l e a k o s t e l y občas využívají již stojící stavby, jakými byly např. staroegyptské chrámy, poskytující kamenným zdivem pevné a trvanlivé zá-zemí. Často bývaly upravovány jen nejnutnějšími cihlovými vestavbami a přepážkami, případně i výzdobou. Několik příkladů – dodnes patrných i na turisticky exponovaných lokalitách – dokladuje způsob, jakým byly tyto prostory uzpůsobovány pro potřeby křesťanského kultu. Z prostorových důvodů však tyto stavby nebyly pro křesťany ideální volbou. V papyrech se někdy objevuje matoucí pojmenování takové křesťanské svatyně jejím pů-vodním názvem4 nebo dokonce podle božstva, které tu bylo dříve uctíváno.5 Ještě na počátku 90. let minulého století mohl renomovaný odborník na raně křesťanskou architekturu v Egyptě, P. Grossmann, prohlásit, že od-povídající doklady pro kostelní stavbu pro první čtyři staletí křesťanského letopočtu nejsou v Egyptě dosud k dispozici (Grossmann [1992], 265b).

Sazba 21.indd Sec17:280 31.8.2009 5:10:20


Termín „ k l á š t e r “ (koptsky pôtoouS či pôtwou

B ze staroegypt. Dw, odpovídající řec. a do arab. překládaný jako gabal)6 byl ještě ve 4. sto-letí užíván pro jednoduchý příbytek ze sušených cihel v podobě kelly pro jednotlivého poustevníka (Walters 1974, vii). Klášter v pozdějším chápání, tedy zdí obehnaný soubor mnišských staveb, byl vždy až poslední, nejroz-vinutější a zároveň nejnákladnější formou stavby pro společný život mni-chů. Z několika málo provedených a dobře dokumentovaných výzkumů (např. v Kelliích) i z textů víme, jak místo pobytu jediného nebo několika poustevníků postupně rostlo, než se rozvinulo do podoby skutečného kláš-tera pro stovky mnichů. V textech nalézáme zmínky o mnoha mnišských sídlištích. Většina z nich byla opuštěna a časem zcela zmizela, v terénu nezanechávají žádné stopy. Lokalizovat a identifi kovat mnohé ze zanik-lých klášterů je dnes bohužel už nemožné, přestože některé z nich kdysi hrály významnou úlohu v dějinách a kultuře koptské církve. Systematicky byly většinou zkoumány jen ty, na které narazila ruka archeologova při výzkumu památek faraonského období nebo (vzácně) při záchranném výzkumu, a to spíše v nilském údolí než v pouštích.

Mnoho poustevníků navíc bydlelo ve starověkých hrobech, a evidence, kterou po sobě zanechali, je proto minimální. Graffi ti vyrytá či napsaná mnichy na starověkých stavbách, které byly uzpůsobeny novým potřebám, jsou jen obtížně datovatelná, pokud je nedoprovází jiné indicie – většinou totiž obsahují pouze jméno a titul pisatele (případně i jeho otce).

Situace, jak jsme ji právě popsali, se odráží mj. i v nejnovější odborné li-teratuře, která se omezuje na dosud stojící kláštery,7 k nimž bývá v lepším případě připojena zmínka o dvou třech známých a aspoň částečně zkouma-ných klášterech již zaniklých.8 Tento stav se však týká křesťanských staveb v Egyptě vůbec, když např. soupisové práce S. Timma se zaměřují pouze na existující sakrální stavby, a to navíc jen v Údolí (Timm 1979; Timm 1984–92).

Také přehledová práce kolektivu renomovaných badatelů, jež nese v názvu koptské umění a památky, uvádí nanejvýš několik nejznámějších ze zaniklých klášterů (Capuani et al. 2002). Meinardova sešitová publi-kace Atlas of Christian Sites in Egypt sice zahrnuje i dnes již neexistující a domnělé křesťanské stavby, ale opět nevěnuje pozornost oblastem mimo Údolí a Sinaj (Meinardus 1962). Nedávno publikovaný archeologický prů-vodce po egyptských lokalitách ptolemaiovského, římského a byzantského období se věnuje i pouštním oblastem po obou březích Nilu a Sinaji, ale vědomě opomíjí méně známé lokality a památky (Bagnall, Rathbone 2004, o koncepci publikace na str. 7–8).

Egyptští křesťané v prvních staletích běžně praktikovali mumifi kaci (třebaže jinou techniku) a uchovávali si předkřesťanské p o h ř e b n í z v y k l o s t i . Dokonce ani doklady o úctě ke „starým“ božstvům nemusí

Sazba 21.indd Sec17:281 31.8.2009 5:10:20


znamenat, že pohřbený nebyl křesťan. Tehdy navíc neexistovala ani žádná zákonná překážka, aby křesťané byli pohřbíváni na jednom pohřebišti společně s pohany. Proto jsou křesťanské pohřby jako takové v archeo-logických pramenech nedoložitelné až minimálně do poloviny 3. století (Bowen 2003, 168). Teprve tehdy se totiž začínají prosazovat křesťanské trendy, jakými byla např. východozápadní orientace hrobů (hlavou k zá-padu), pokládání těla přímo na dno hrobové jámy (nikoliv bezvýhradně – viz Bagawát a Oxyrhynchos), a to bez nebo jen s malou pohřební výba-vou, a konečně se objevuje i křesťanská ikonografi e, případně i textový materiál. Od 3. století máme doložena také první samostatná křesťanská pohřebiště vůbec (např. sv. Kallixta v Římě) (Bowen 2003, 169). Jako důsledek víry v to, že zemřelí jsou spícími členy společnosti živých, se od konce 4. století (nejdříve v Římě) objevují pohřby i v rámci sídlišť, často v souvislosti s kostely nebo martyrii (Davies 1999, 193). Kolem 6. století pak dochází k opouštění orientace hrobů, kterou si pochopitelně zacho-vávají pohřby v kostelech (Bowen 2003, 170). V souvislosti s křesťanským učením o existenci duše již v počatém člověku se křesťanská pohřebiště od pohanských často odlišují přítomností pohřbů plodů a novorozeňat, zatímco v kontextu pohanské komunity zřejmě přetrvávala starověká praxe pohřbívání nemluvňat v domě nebo dokonce jejich nepohřbívání.

„Drobnějším“ ukazatelem totožnosti hmotných památek a pohřbů je i k o n o g r a f i e . Zatímco dnes nejběžnější symbol křesťanství – kříž –vstupuje do křesťanské symboliky až později, v prvních staletích se lze setkat např. s motivem stylizované ryby, která – v řečtině – jako kryptogram vyjadřovala jádro křesťanského učení („Ježíš Kristus, Boží Syn a Spasitel“). Dále se setkáváme s různými podobami monogramu Kristova jména, nazývanými crux monogrammatica, avšak tu je nutné vy-hnout se omylu, poněvadž písmeno X bývá jindy používáno jako zkratka při uvádění koptského letopočtu, a to nejčastěji se zkratkou M, čtené pak („podle letopočtu mučedníků“). Podobně monogram složený z písmen X a P může být tzv. christogramem a znamenat jméno Christos, ale jindy bývá používán jako zkratka pro centuria čili kentyrióna (Douch 53,15; v: Cuvigni 1986, I, 33–4), anebo dokonce pro vinnou objemo-vou míru zvanou chrétos či chrété (např. Douch 128,3–6; 321; 327,2 a 386,4–5; v: Cuvigni 1988, II, 39–40; 1992, III, 64 a 68 a Wagner 1999, IV, 27).

Dalším ze symbolů nové víry je např. crux ansata čili upravený staro-egyptský hieroglyf a symbol anch, ani pro jeho jednoznačně křesťanskou interpretaci však neexistuje naprostá shoda, protože se běžně vyskytuje i na zobrazeních pohanských,9 třebaže je např. nejčastěji se vyskytujícím symbolem na nástěnných malbách křesťanského pohřebiště Bagawát v oáze Chárga.

Sazba 21.indd Sec17:282 31.8.2009 5:10:20


A konečně můžeme zmínit i to, že z křesťanského pohřebiště poblíž tzv. Pohřebiště posvátných zvířat v severní Sakkáře, ze sektoru č. 7, známe množství příkladů znovupoužití prken z rakví ze sajské a ptolemaiovské doby. Nikomu zřejmě nevadilo, že na nich byla zobrazena bohyně Nut a do-dnes je na nich dobře patrný hieroglyfi cký text. To vše z doby následující po ediktu císaře Theodosia, jímž bylo roku 392 nařízeno zavření všech po-hanských chrámů a ničení „model“ (Martin 1974, 21; 1981, 77). Jak vidno, pohanská pohřební ikonografi e nebyla pro křesťany (alespoň zde a zhruba v 5. století) tabu, což je další ze znejišťujících faktorů při určování pohřbů.

Jako poslední z nepříznivých faktorů ovlivňujících vypovídací hodnotu archeologických pramenů v ohledu náboženské identity uživatelů je nutné zmínit ještě složitý vztah prvních křesťanů k zobrazování postav a vůbec k umění jako takovému. Přestože ani stará židovská tradice obraz striktně neodmítala, řada křesťanských myslitelů proti umění brojila – namátkou jmenujme Minucia Felixe, Tertulliana, Lactantia a Órigena. Jedni se obá-vali, že by se vyobrazení mohla stát předmětem kultu, jak to viděli u svých pohanských sousedů nebo předků, jiní pochybovali o oprávněnosti člo-věka vytvářet obrazy k oslavě Boha, když sám člověk je jeho obrazem.10

Z předešlého by se dalo uzavřít, že rané křesťanství je pro archeologii takřka neviditelné (Bagnall 1993, 279, pozn. 113).

Písemné pramenyV ohledu jazykovém se lze v Egyptě prvních staletí křesťanského leto-počtu setkat s písemnými prameny v klasickém egyptském jazyce psaném hieroglyfy (výhradně v kontextu sakrálním), již méně často hieratikou, v démotštině s vlastním grafi ckým systémem (hovorový jazyk většiny obyvatel), dále v řečtině („ofi ciální“ jazyk správy a řeckých osadníků), v latině ( jazyk římského vojska) a konečně v koptštině (první jasné neli-terární doklady z konce 1. století).

Literární prameny pomineme a přičiníme několik poznámek k významu a problematičnosti pramenů neliterárních,11 které ze své podstaty umož-ňují nahlédnout to individuální a neofi ciální a zároveň se objevují dříve, než mohly z pochopitelných politických důvodů ve větší míře vznikat křesťan-ské písemnosti ofi ciální a literární. Neliterární texty často zrcadlí sociální veřejné i soukromé kontakty v rámci křesťanské komunity i křesťanů s po-hany, jsou však bohužel nepočetné a právě jejich neprvoplánová vypovídací hodnota, pokud jde o náboženskou příslušnost, je velmi problematická.12

Pokud je obsah textů ryze sekulární, pak není vůbec možné vyvodit zá-věr o náboženské totožnosti pisatele či uživatele. Dokumentárních papyrů z 2. a 3. století je navíc tak málo a jsou interpretačně natolik nejasné, že je potřeba velké opatrnosti a zkušeností (Rees 1950, 86).

Sazba 21.indd Sec17:283 31.8.2009 5:10:20


Mezi m o d l i t b a m i a soupisy jmen světců či jmen, kterým se připi-sovala moc, lze díky velkému stupni synkreze nalézt invokace křesťanské společně s pohanskými a židovskými – pro nekřesťany byl Kristus jen jedním z mnoha mocností (řec. ) nebo jedním mezi dalšími bohy, pro křesťana byl nejmocnějším z mocností a bohem jediným – to je jasná hranice, kterou křesťan neměl překročit, zároveň ale i rozdíl ne v každém prameni patrný (Rees 1950, 88–9). Jména andělů měla v sobě obrovskou moc jak pro pohany, tak pro křesťany.13

M a g i e a magické texty14 existovaly v Egyptě i v křesťanském prostředí, ale byly ofi ciálně pranýřovány,15 přičemž pro magické texty platí totéž co pro modlitby. Niterné náboženské potřeby lidí byly zkrátka podobné ne-hledě na doktrínu nebo kult a zahrnovaly touhu po nadpřirozené ochraně, uzdravení, náklonnosti druhé osoby, po radě v zapeklité životní situaci. Hlavním formálním rozdílem mezi tzv. pohanskou a křesťanskou magií je bohužel právě jen názvosloví (Rees 1950, 88), zatímco formy se mnoho nemění. Navíc i křesťanství si vypěstovalo jistou vlastní démonologii.

V nejranější fázi křesťanství netíhlo k přesnému, teologickému vyjá-dření. Hledání vlastního jazyka pro popis a defi nici bylo plodem až kon-solidované a etablované církve. V prvních staletích si křesťanství n á b o -ž e n s k o u t e r m i n o l o g i i půjčovalo a dávalo jí nový význam. Stál za tím nejen „nedostatek vlastních slov“, ale i snaha přeznačit ta pohanská a dát jim nový obsah. Termín „žijící Pán“ či „žijící Bůh“ ( resp. ) vyskytující se často v Septuagintě i na papyrech známe zároveň i z kultu Usira a Apida. Samotné řecké slovo „Pán“ () je pak běžné označení pohanských božstev – stejně jako pro křesťany Kristus byl i např. pro ctitele Serapida tento bůh pánem (Rees 1950, 93–94). V tom právě tkví svízel. Příkladem takové hádanky je soubor šesti dopisů z tzv. Paniskova archívu (P. Mich. III 214–221), který tvoří korespondenci mezi Paniskem a jeho ženou Plútogenií. Oba korespondující mají pohanská jména, ale v dopisech používají obratů „při/skrze pána, boha“, „z boží vůle/ dá-li bůh“, případně ve stejném významu. Zároveň však Paniskos v jednom z dopisů (č. 214) po-užívá obratu , tedy „při/skrze všechny bohy“ (Ju-dge, Pickering 1977, 52–53). Neznat celý soubor, bylo by snadné označit oba korespondující za křesťany, takto je to přinejmenším sporné. Pokud totiž platí chronologie dopisů navržená J. Schwartzem (1968, 110–115), dopisu s polyteistickou formulací předcházely dopisy s formulací mo-noteistickou a následovaly i po něm – argument konverze tedy neobstojí.

Na tuto otázku navazuje jiná, neméně závažná. Bylo zvykem, že si lidé nechávali psát dopisy (i jiné písemnosti) zkušeným písařem. I dopisy z Paniskova souboru byly psány několika různými rukopisy (Judge, Picke-

Sazba 21.indd Sec17:284 31.8.2009 5:10:20


ring 1977, 53). Je tedy na místě se ptát: jak velkou měrou zasahoval najatý profesionální písař do textu, jak automaticky používal fl oskule z toho či onoho okruhu, na kolik bral v potaz individualitu korespondentů?

Formulka v závěrečném pozdravu je naopak charakteristická pro křesťanskou korespondenci, včetně obvyklého zkracování na . Podobným příkladem je slovní spojení , případně kombinace obého ve výraz (Judge, Pickering 1977, 50–52).

Dalším výrazem objevujícím se v kontextu pohanském i křesťanském je čili „s boží pomocí“ nebo „s božím požehnáním“, kde jen po-užití plurálu () je neklamným vodítkem pro vyloučení křes-ťanské identity korespondentů. V podobném významu nalézáme výrazy „z Boží vůle /dá-li Bůh“, „s boží pomocí/přispěním“ a (Rees 1950, 95). Posledně jmenované pří-klady spadají do kategorie spíše automatických a frazeologických obratů, pod nimiž nemusí být konkrétní nábožensky odlišující podtext – srov. inš alláh používané dnes egyptskými křesťany i muslimy a nakonec i zá-padními egyptology. Z dalších nejednoznačných výrazů uveďme např. () „(milovaný) bratr“ užívané běžně mezi nekřesťan-skými správními úředníky i křesťany, „Vševládce“ a

„Nejvyšší“, běžné v okruhu židokřesťanském, ale zároveň i mimo něj ( jako bývá označován Hermés). Zejména poslední dva výrazy nám dávají tušit kultivovanou synkrezi v hermetickém duchu (Judge, Picke-ring 1977, 54). Všechny uvedené termíny se často vyskytují jako formule v dopisech i právních a hospodářských textech, a pokud není k dispozici jiná indicie, nelze pak rozhodnout, zda jde o dokument křesťanský.

Také některé výrazy pro křesťanské svátky mají pohanskou minulost. Slovo („slavnost“, „svátek“) bývá v křesťanském kontextu pro od-lišení doplňováno o adjektivum svatý (). , případně také , upravená na epifanii, byla původně delfským svátkem, při němž byly sochy Apollóna a dalších bohů ukázány lidem.16 Výraz (pl.; „narozeninová slavnost“, „narozeninové obětiny“) používaný pro slavnost zrození boha nebo zbožštělé osoby byl převzat pro Vánoce i na-rozeniny světce, případně pro výročí jeho smrti a tedy narození k novému životu (Rees 1950, 95).

Jméno napoví

Nápomocna v rozhodování, zda máme co do činění s křesťany, může být o n o m a s t i k a čili nauka o jménech, pokud se zaměříme na antropo-nyma.17 Úvaha spočívá na předpokladu, že nositel „křesťanského jména“

Sazba 21.indd Sec17:285 31.8.2009 5:10:21


byl křesťan. Je tedy nutné vymezit pojem křesťanské jméno. Za taková lze považovat jména biblická, theoforní, jména obsahující pojmy z oblasti teologie, jména světců a mučedníků. V kombinaci s přesně datovanými písemnostmi vážícími se přímo ke konkrétní osobě, která nese takové jméno a u níž navíc známe věk, je snad možné usuzovat na přítomnost křesťanů na konkrétní lokalitě v konkrétní době. Navíc je možné v řadě případů předpokládat, že jméno dali dítěti rodiče, kteří již křesťany byli; potom lze časovou hranici posunout o další generaci hlouběji, podporou může být patronymum, které nás pak může vést ještě dál.

Pokud však nemáme doloženo křesťanské patronymum, je nutné po-čítat s námitkou, že dospělí konvertité své jméno měnili při křtu a že ho tedy nemuseli dostat při narození od svých domněle křesťanských ro-dičů. Vedle praxe měnit si při křtu v dospělosti jméno lze v pramenech na druhou stranu sledovat až zarážející lhostejnost křesťanů ke svým

„pohanským“ jménům – přinejmenším v prvních třech staletích. Přestože totiž již od roku 212 si směl každý svobodný občan změnit jméno, v zázna-mech z jedné severoafrické církevní synody konané roku 256 jen dva ze sedmaosmdesáti zúčastněných biskupů měli „křesťanské“ jméno, a sice Petr a Pavel (Markschies 2005, 64). Běžným se odkládání „pohanského“ jména při křtu stává až ve 4. století (Bagnall 1993, 280–281). Kromě toho je např. z Kellidy v oáze Dáchla známo, že prokazatelně křesťanští rodiče dávali dětem „pohanská“ jména, a to zejména v závislosti na tradičním místním kultu.18

Pro první čtyři staletí neexistuje žádný pramenný doklad toho, že by se křesťané sami označovali slovem „křesťané“ – řecké se neobjevuje v žádném z 97 soukromých dopisů z 2.–4. století, které shro-máždil Naldini (1968). Ačkoli termín vznikl už v 1. století a nalézáme ho např. i ve Skutcích apoštolů (11,26), používali ho nevěřící a v křesťanské komunitě nezdomácněl zřejmě proto, že patřil do slovníku státní správy, která nové náboženství potírala (Judge, Pickering 1977, 66).19 Navíc bylo toto pojmenování zřejmě hanlivé, podobně jako slovo mohamedán pro následovníka proroka Mohameda. Dále je třeba počítat s námitkou, že ve změti různých směrů a herezí prvních křesťanských staletí žili lidé, kteří si nemohli přát být nazýváni křesťany, ačkoli pro okolní svět jimi byli. Je zkrátka patrné, že označení „“ patřilo v prvních staletích mezi sémanticky konfl iktní slova – už tím, že zvenčí označovalo nekon-formní a tedy nebezpečné lidi. Neutrálním se slovo začíná stávat až za Konstantinova uvolnění (Judge, Pickering 1977, 68).

Sazba 21.indd Sec17:286 31.8.2009 5:10:21


První zmínky o křesťanech v Egyptě

Dávná tradice zaznamenaná např. v Eusébiových Církevních dějinách praví, že prvním zvěstovatelem Krista a zakladatelem církve v Egyptě byl evangelista Marek (II 16) – do země prý přišel mezi léty 39 a 50 a 8. května 68 tu byl i umučen.20 Přitom v Písmu samotném se o jeho misijní činnosti dovídáme pouze tolik, že doprovázel Pavla a Barnabáše do Seleukeie, na Kypr a do Pamfýlie a s Barnabášem později cestoval opět na Kypr (Skt 13,5.13; 15,39); z Prvního listu Petrova vysvítá, že evangelista Petra dopro-vázel do Říma (1P 5,13). První historiografi cká zmínka o Markově aktivitě v Alexandrii pochází ale až z citovaného místa u Eusébia, tedy přibližně z roku 325.21 Ostatně z nejstarších historicky věrohodných zpráv o mi-sijní činnosti kteréhokoli z bezprostředních Ježíšových učedníků mimo oblast Palestiny dnes nemáme k dispozici zhola nic, lépe jsme na tom až u apoštola Pavla.22

Třebaže Egypt je velice bohatý na rukopisné nálezy, nebyl dosud ob-jeven žádný dokument, který by autenticky určoval dobu, kdy bylo do země uvedeno a počalo se šířit křesťanství.23 V biblických Skutcích apo-štolů sice čteme, že o Letnicích při seslání Ducha svatého „v Jeruzalémě bydleli zbožní Židé ze všech možných národů pod nebem“ a že mezi udi-venými svědky apoštolského mluvení v jazycích (glossolalie) byli i lidé

„z Egypta a z libyjského kraje u Kyrény“, ale za počátek proniknutí evan-gelia do Egypta ani tuto zprávu považovat nemůžeme.24 Že se diasporní Židé mohli o svátcích v Jeruzalémě dostat do bližšího kontaktu s apoštoly (v tento i jiné roky) nebo dokonce se samotným Ježíšem, si můžeme pouze domýšlet, stejně jako důsledky takového setkání pro jejich víru.

V Alexandrii, druhém největším městě římské říše, žila velká a vlivná židovská obec,25 která udržovala čilý styk s původní domovinou a jeruza-lémským chrámem. Takové milieu bylo vhodnou půdou pro zakořenění křesťanství. Naše informace ještě i pro 2. století jsou však v tomto případě ještě mlhavější než v případě Říma a Antiochie. Bohatší zprávy máme až z doby působení dvou myslitelských gigantů, tvůrců alexandrijské kate-chetické školy, Klémenta a Órigena, tedy od přelomu 2. a 3. století. Avšak i pro 3. století je dokumentace velice chabá a soustředí se právě jen na alexandrijské elity, zatímco o křesťanech v jiných částech Egypta máme jen tu a tam zmínky (Bagnall 1993, 278).

Doba císaře Konstantina Velikého, jež následovala po tzv. velkém pro-následování křesťanů na počátku 4. století, byla svědkem velkých změn. Díky svobodě vyznání a nakonec i vyhlášení křesťanství státním nábožen-stvím římského impéria (Theodosiem roku 380) mohou i písemné pra-meny z této doby explicitněji hovořit o křesťanech, zatímco do 4. století je

Sazba 21.indd Sec17:287 31.8.2009 5:10:21


církev v dokumentech doslova neviditelná. Bohužel většina textů nemá ani tentokrát důvod vyjadřovat se nějak o náboženství lidí, kterých se ten který dokument týká. Naštěstí ale i do neliterárních dokumentů proniká církevní terminologie a během 4. století se v rostoucí míře ujímá již zmí-něná praxe „křesťanských jmen“.

Křesťané v Západní poušti

Dodnes je možné setkat se v oázách Západní pouště s řadou viditelných památek na někdejší přítomnost křesťanů. Nemohu tu nyní vypočítat všechny stopy křesťanství v této oblasti, ale pokusím se podat přehled těch nejvýznamnějších z dosud známých. Následující výčet lokalit a památek je zároveň provizorní, protože často doslova není známo více než to, že se tu či onde nalézají např. zříceniny staveb z nepálených cihel. Občas můžeme určit alespoň specifi čtější umístění v čase, ale na někdejší křesťanskou čili koptskou populaci nelze často bez archeologického průzkumu poukázat ničím určitějším.

V následujících podkapitolách se většinou omezím na údaje se vzta-hem ke křesťanství, protože informace obecného archeologického nebo architekturního rázu přinášejí jiné části této knihy. Naši pouť zahájíme na jihu, v oáze Chárga, a přes Dáchlu budeme pokračovat až do Faráfry, abychom konečně dospěli až k severní oáze Bahríja, na niž bude navazovat závěrečná kapitola této studie.

Oáza Chárga (El-wáh el-Cháriga)Prvním písemným dokladem o křesťanském osídlení oázy Chárga je zřejmě dopis napsaný knězem Psenosíridem spolubratru Apollovi snad v druhé půli 3. století nebo v prvních letech 4. století, v době Diokleciá-nova pronásledování. Nalezen byl v Duši. (P. Grenf. II 73; Müller-Wiener 1963, 135; Wagner 1987, 355–357)26

Výmluvným svědectvím o početnosti křesťanské komunity je i známý hřbitov Bagawát. Nejstarší arabská graffi ti z tohoto hřbitova pocházejí z 9. století (Fakhry 1951, 2), ale první zprávy o přítomnosti Arabů lze datovat již do století sedmého – islám tehdy pronikal do oázy zejména ze západu, tedy z Libye. Přesto si křesťanství v oáze udrželo vliv až do 14. století, kdy mizí zmínky o existenci biskupství, což svědčí o citelném úbytku křesťanů, kteří z oázy úplně vymizeli nejspíše ještě během stře-dověku (Fakhry 1951, 13).

Severně od dnešního střediska Qasr Chárga, u dosud patrného jezírka, leží oblast antického města Hibis s chrámem zasvěceným bohu Amon-Re-

Sazba 21.indd Sec17:288 31.8.2009 5:10:21


ovi.27 Bezprostředně na sever od sídliště se zdvíhá v délce 8–10 km v seve-rojižním směru skalní hřbet Gabal el-Tér, do jehož západního úbočí bylo vyhloubeno bezpočet starověkých hrobů, zatímco na ploché, svažující se jižní straně obrácené k někdejšímu osídlení se nalézá raně křesťanský hřbitov Bagawát.

P o h ř e b i š t ě B a g a w á t sestává z 263 malých hrobových staveb budovaných od poloviny druhého až do sedmého století.28 Horní části hřbitova dosud dominuje zřícenina kostela. Nad šachtovými hroby byly stavěny kaple z nepálených cihel, jejichž průčelí jsou zdobena architek-tonickými prvky. Vnitřní výzdoba těch větších sestává z křesťanských symbolů i polychromních fi gurálních výjevů z Písma – zejména kaple č. 30 a 80, nazývané Kaple Exodu a Kaple míru, a dále kaple č. 25, 172, 173, 175 a 210.29 Doloženy jsou také řecké i koptské nápisy, jejichž početní poměr je následující: 21 řeckých, 386 koptských či koptskořeckých.30 Počátek pou-žívání hřbitova již za pozdního císařství s jistotou dotvrzují archeologické nálezy (zejména přesně datovatelné mince) americké expedice z roku 1931 (Hauser 1932, 40 a 42), přičemž je zřejmé, že ze severu, neboli ve výšinné poloze, Bagawát navazuje na starší pohřebiště, které nejspíše fungovalo už v době předkřesťanské (Müller-Wiener 1963, 123).

Tato rozlehlá s k u p i n a h r o b ů se táhne s e v e r n ě o d B a g a w á -t u , ale kromě několika poznámek dosavadních badatelů jí zatím nebyla věnována větší pozornost. Část hrobů se nalézá asi ve dvou třetinách výšky západního svahu Gabal el-Tér. Vypracovány jsou v měkké hornině nalézající se hned pod tvrdým příkrovem vápence a jde o velmi jedno-duché komory, mnohdy vpředu rozšířené o pravoúhlou vepřovicovou přístavbu s hliněnou klenbou. Druhý typ hrobů se nalézá na kamenité plošině skalního hřebenu a snad je možné je datovat do 2.–3. století (Mül-ler-Wiener 1963, 136). Zčásti jsou z vepřovic, častěji však z vápence a ve velmi rozdílné kvalitě provedení. Tyčí se tu jako malé hranolovité věže o délce strany kolem 2–3 m a obsahují ve více patrech nad sebou hroby, někdy zaklenuté, jindy zakryté plochými vápencovými deskami. Horní hroby jsou dnes většinou stržené a vápencové desky byly použity na jiné stavby, zatímco spodní komory dosud stojí a nezřídka obsahují i mumie. Celá tato nekropole se rozkládá na západním svahu Gabal el-Tér v pásu od severního okraje hřbitova Bagawát až k vepřovicovým troskám starého kláštera, jenž se tyčí nad okrajem příkrého skalnatého srázu. (Müller-Wie-ner 1963, 123)

Zmíněný klášter je dnes nazýván Q a s r (nebo také D é r ) A j n M u s -t a f a K á š i f .31 Leží asi 1 km severně od Bagawátu nad zmíněnými staro-věkými skalními hroby a přiléhají k němu trosky zemědělské usedlosti. Dosud mohutně působící stavba, zahrnující v sobě i kostel, mívala pět

Sazba 21.indd Sec17:289 31.8.2009 5:10:21


pater (Vivian 32007, 78) a s výjimkou několika pískovcových prvků byla celá postavena z nepálených cihel za použití dřeva (Müller-Wiener 1963, 134–135). Za pozornost stojí zjištění, že v přízemí hlavní klášterní budovy se nachází starověká skalní hrobka se dvěma, později třemi zaklenutými předsíněmi, která v dosud neupřesněné době sloužila jako příbytek dosud neznámého poustevníka. Důvodem pro osídlení této hrobky byl bezpo-chyby dostatek vody ze studny, jež také klášteru dala jméno. O někdejším zemědělství svědčí dosud patrná políčka na pláni pod skalním masivem západně od kláštera. Ještě dnes se voda nachází poměrně mělko pod po-vrchem (Müller-Wiener 1963, 123-4). Lze předpokládat, že jako v jiných případech stál zmíněný poustevník nebo jeho žáci u zrodu větší mnišské komunity, která později (nejspíše na přelomu 4. a 5. století) vystavěla klášter a jíž sloužily i zemědělské budovy ke klášteru bezprostředně při-léhající z jihu a nakonec i ty, které leží na dolní pláni západně od kláštera a jimž se budeme věnovat v následujícím odstavci. Kdy došlo k opuštění kláštera, je možné se dohadovat bez větších vykopávek jen na základě ar-chitektonického rozboru stavebních fází – nejzazším datem je ale zřejmě vpád Núbijců roku 951 (Müller-Wiener 1963, 138). Koptská a arabská graffi ti nalezená ve spodních patrech kláštera nesdělují než jména mnichů a pozdějších návštěvníků (Müller-Wiener 1963, 135).

T r o s k y z n e p á l e n ý c h c i h e l n a p l á n i p o d s k a l n í m m a -s i v e m Gabal el-Tér, asi 500 metrů západně od kláštera Qasr Ajn Mustafa Kášif, kdysi nejspíše patřily k tomuto klášteru. Dnes jsou těžce poničené a stejně jako klášter a přilehlá zemědělská usedlost nebyly dosud zevrubně zkoumány. Patrné jsou zdi a klenby, takže lze rozeznat řadu malých cel ve východní části komplexu, vprostřed pak větší zaklenuté místnosti (také v jedné řadě vedle sebe v severojižním směru), jejichž řada na jihu končí malou místností eliptického tvaru s polokupolí a další, pravoúhlou za-klenutou místností. Snad se jedná o haikal a apsidální vedlejší místnost malé kaple, která se mohla nacházet západně od nich a dnes je pohřbena pod troskami. Zbytky větších prostor jsou patrné i v západní části kom-plexu, jejich poničení je však ještě větší. Přece lze rozeznat velkou míst-nost zabírající celou šíři budovy od severu k jihu. Na ní jsou patrny stopy přestaveb a úprav, svědčící o delší době používání. Cely a domnělá kaple nasvědčují tomu, že komplex byl jakousi odnoží velkého kláštera na kopci – snad ženskou, nebo šlo o tzv. laura čili soubor „detašovaných“ mnišských cel. Stejně tak dobře se ale mohlo jednat o komplex zemědělských a skla-dovacích prostor, jak napovídají pole v okolí (Müller-Wiener 1963, 138).

Jiné stavební struktury se nalézají v jednom postranním w á d í n a z á p a d n í m ú b o č í G a b a l e l - T é r , asi 2 km severně od kláštera Qasr Ajn Mustafa Kášif. V navátém písku jsou však patrné pouze dvě

Sazba 21.indd Sec17:290 31.8.2009 5:10:22


větší hliněné klenby. V moderní době byly stavby využívány ve spojitosti s ohradou pro dobytek při východu z wádí a byly tím značně poničeny. Je těžké určit, jakému účelu kdysi sloužily, snad šlo o menší dvorec (Mül-ler-Wiener 1963, 139).

Několik set metrů hlouběji v tomtéž wádí, již téměř na planině hory, se nachází další stavba s kupolí, je pravoúhlá, s rozměry asi 7,5×8,5 metrů.32 Postavena je výlučně z nepálených cihel a je dobře dochována. Na obíle-ném vnitřku kupole jsou dosud patrny zbytky barevných maleb a pozděj-ších obtížně čitelných koptských i arabských graffi ti. Je možné, že i tato stavba patřila početné mnišské komunitě z Qasr Ajn Mustafa Kášif a byla jí využívána. (Müller-Wiener 1963, 139–140)

M a r i i n a j e s k y n ě : nalézá se na samém vrcholku Gabal el-Tér. Kromě mnoha graffi ti (i předkřesťanských) tu lze spatřit malbu Madony s Ježíškem a adoranta v červenožlutém provedení (Vivian 32007, 79).33

Také z jiných lokalit severní části oázy Chárga jsou k dispozici zprávy o podobných mnišských koloniích (např. od Beadnella), z nichž aspoň jménem uvedeme ještě zbytky staveb poblíž A j n U m m D a b a d í b , jež Ball mylně považoval za římský kastel.34 Za vesnicí Ajn Umm Dabadíb se nalézá římský chrám s mnoha návštěvnickými graffi ti z křesťanského ob-dobí – jméno návštěvníka bývá vždy uvozeno christogramem. Vyryty byly do chrámového vstupu a jsou patrné dodnes (Wagner 1987, 364–365).

Když se vrátíme do někdejšího centra oázy, nalezneme zde k o s t e l v A m o n - R e o v ě c h r á m u v H i b i s .35 Kostel byl vybudován pří-stavbou k severní zdi portiku starověkého chrámu a podle všeho musel být centrem křesťanské komunity nejpozději už koncem 4. století. Ještě dnes jsou tu dobře čitelná křesťanská dipinti.36 Kolem chrámu – kromě východní strany, kde bylo jezírko – vyrostlo město. Americké vykopávky tu v prvních desetiletích 20. století však proběhly pouze v jižní a severní části (viz dále), a to jen částečně – odkryto bylo jen několik domů. (Win-lock 1941, 44–45 + obr. xxvb)

Přibližně 500 m na sever od chrámu, čili v nejsevernější části města Hi-bis, se nalézá sídlištní lokalita A j n e l - T y r b e s mnoha obytnými dobře dochovanými domy z období 3.–5. století (Müller-Wiener 1963, 121–122). Sídliště částečně odkryly již americké vykopávky roku 1908 a Hauser (1932, 38–40) se po porovnání stavebních postupů a materiální kultury nalezené jak na sídlišti, tak v Bagawátu domníval, že zkoumané sídliště je jen částí někdejšího města, jehož obyvatelé používali pohřebiště Bagawát, nebo že obě lokality přinejmenším pocházejí ze stejné doby.

Nedaleko odtud východním směrem – těsně u dnešní asfaltové silnice – se nalézají trosky stavby z nepálených cihel, které John Ball na přelomu 19. a 20. století zaznamenal pod jménem Q a s r e l - A n d r e k (viz Ball 1900,

Sazba 21.indd Sec17:291 31.8.2009 5:10:22


78: podle Müller-Wiener 1963, 122). Z celkového vzhledu Ball s jistotou vy-vozuje, že se jedná o starý klášter. Dnes je však využíván jako obytný dům a stáje pro dobytek, což poněkud hatí možnost archeologického výzkumu.

N a d ú r a je novodobý název kopce jihovýchodně od chrámu v Hibis, na opačné straně dnešní asfaltové silnice. Stojí tu antický chrám, v rámci jehož ohradní zdi byl postaven kostel – nikoliv však uvnitř chrámu samot-ného (Vivian 32007, 76).

V jižní části oázy Chárga, na Q a s r e l - N á s i m, vede vykopávky Nej-vyšší památková správa Egypta. Lokalita leží 6 km jižně od Qasr Chárga, západně od silnice, a zřejmě se jedná o památky koptské (Vivian 32007, 81).

Eremitoria v G a b a l T a f n i s a A j n M u r r a se nalézají také v jižní části oázy. Gabal Tafnis leží na jejím severním úbočí 8 km severovýchodně od malé vesnice Šams el-Dín – eremitoria se zde táhnou v pásu širokém 260 metrů. Zaznamenány byly ikonografi cké výjevy a dipinti jmen pous-tevníků i christogramy a další, dosud nevydané nápisy.37 Nalezeno bylo také mnoho střepů z byzantského období i ze středověku (Vivian 32007, 85). Že i pobořené zdi v Ajn Murra, severovýchodně od Baris, jsou zbytky eremitorií, dosvědčují řecké a koptské nápisy, mj. dlouhý seznam otců pouště (Wagner 1987, 360).

Lokalita A j n Š a m s e l - D í n (staroeg. Munisis) leží asi 82 km jižně od Qasr Chárga, vlevo od silnice jen pár kilometrů před Baris. Kromě po-hřebiště se tu nalézá kostel nejspíše ze 4. století, tedy jeden z nejstarších v Egyptě (Grossmann [1992], 265b). Postaven je z omítnutých nepálených cihel. V atriu je mnoho řeckých graffi ti již ze 4. století. Lokalita se nalézá na staré karavanní cestě, lze tu tudíž spatřit i četná návštěvnická graffi ti zaznamenaná vojáky a dalšími cestujícími (Capuani et al. 2002, 256; Vi-vian 32007, 84).

Lokalita D u š , v antice nazývaná Kýsis, leží 95 km jižně od centra oázy a je archeologicky zkoumána francouzským týmem od roku 1976. Na po-hřebišti, v pevnosti ani ve dvou chrámech nebyly dosud rozpoznány žádné archeologické stopy křesťanské přítomnosti, výzkum sídliště byl ovšem v době publikování výsledků vykopávek na pohřebišti teprve v začátcích (Dunand et al. 1992, 266). Nalezen tu byl již zmíněný Psenosíridův dopis. Řecká ostraka jsou vydávána postupně (Cuvigni, Wagner 1986, 1988, 1992; Wagner 1999 a dále).

Vydáme-li se naopak na sever od Qasr Chárga, narazíme na následující lokality:

E l - D é r asi 21 km severovýchodně od Qasr Chárga. Jde o římskou pevnost postavenou za Diokleciána. Později pravděpodobně sloužila jako klášter, jak naznačuje její moderní arabský název. Západně od pevnosti se nachází pohřebiště a trosky kostela. Samotné město stávalo kdysi 1 km se-

Sazba 21.indd Sec17:292 31.8.2009 5:10:22


verně, u chrámu, jenž byl následně využíván jako kostel. V jeho presbytáři se nacházejí koptská, řecká i arabská graffi ti. Další z budov nebyla dosud přesně identifi kována. Vykopávky francouzské mise začaly v El-Dér na podzim 1998 (Vivian 32007, 90–92).

Severně od hory G a b a l U m m e l - G h a n á j i m se nalézá klášter (Vivian 32007, 92).

Asi 40 km severně od Qasr Chárga leží rozlehlé místo známé pod ná-zvem A j n U m m D a b a d í b , někdy také nazývané oáza Abbas. Na kraji dnešní vesnice stojí mohutná pevnost, ukrývající při východní straně kos-tel s mnoha křesťanskými nápisy (především řeckými) v chóru (Wagner 1987, 364). Nedávno však jakýsi hledač pokladu z Qasr Chárga zcela zde-moloval místnosti, které se nalézaly uvnitř stavby (Vivian 32007, 98). Pro mnoho lidí je zkrátka i dnes těžké uvěřit, že někdo tráví týdny úmornou prací a pokladem pro něj je, když zakreslí pobořenou stavbu nebo opíše několik „nečitelných“ a „nesrozumitelných“ nápisů.

Na pouštní cestě mezi Chárgou a Dáchlou, pojmenované Darb Ajn Amúr, leží lokalita A j n A m ú r . Je to jediné místo široko daleko, kde se nalézá vodní pramen. V jeskyních v okolí starověkého chrámu (či pev-nosti) z římské doby žili poustevníci (Vivian 32007, 104–105). Dvě koptská graffi ti lze nalézt i na ostění hlavní brány chrámu: první z nich je pouhé jméno merkoure, druhé je zápisem poutníka z Hibis – patrno je pouze p…nxhb. Třetí nápis na bráně sestává z 6 řádků, psán je alfabetou, ale vzhledem ke špatné zachovanosti nelze určit ani to, jde-li o koptštinu či řečtinu (Winlock 1936, 49). Lokalita na skutečný výzkum teprve čeká.

Oáza Dáchla (El-wáh ed-Dáchila)Oáza Dáchla bývala někdy společně s jižněji položenou oázou Chárga po-važována za jeden celek – obě se totiž nacházejí v jediné proláklině – na-zývaný Velká oáza (řec. ). Pro odlišení od Chárgy dostala pojmenování „vnitřní“, tj. ležící hlouběji v poušti, zatímco Chárga, nachá-zející se blíže k nilskému údolí, nesla označení „vnější“.

V Dáchle v současnosti pracují dvě velké expedice. První (francouzská) se zabývá výzkumem staroříšského mastabového pohřebiště v Balátu a na sousedícím sídlišti v Ajn Asílu, které snad bývalo hlavním městem oázy v době Staré říše. Druhý projekt pokrývá doslova zbytek oázy, jedná se o multidisciplinární výzkum několika spojených týmů a jednotlivě anga-žovaných badatelů pod hlavičkou Dakhleh Oasis Project (DOP), jehož te-rénní výzkumy byly zahájeny roku 1978 (pro přehled viz Thurston 2004).

Opět necháme stranou teprve nyní objevovaná sídliště z doby Staré říše, která se těší velkému zájmu badatelů, a vypravíme se za památkami z doby křesťanské.

Sazba 21.indd Sec17:293 31.8.2009 5:10:23


Rozlehlé trosky města K e l l i s (dnešní I s m a n t e l - C h a r a b ) le-žící na rozhraní východní a západní části oázy, asi 13 km severovýchodně od současného centra oázy, města Mút, kromě jiného prozatím odhalily tři křesťanské kostely a hřbitovy. Dále zde bylo nalezeno přes deset tisíc řeckých, koptských a syrských papyrů, mj. s manichejskými texty, které svědčí o přítomnosti přívrženců této sekty ve městě – rozsáhlejší soubor textů byl nalezen pouze v Oxyrhynchu a Karanis. Zpracování a vydání papyrových textů je úkolem dlouhodobějším, řecká ostraka byla vydána nedávno (Worp 2004). První křesťané žili v Kellidě asi kolem roku 280 a možná i dříve, jak se usuzuje na základě onomastického studia písem-ných pramenů (Bowen 2003a, 164). Město bylo zřejmě opuštěno kvůli postupující zasolenosti a rozšiřování pouště, nejspíše na samém konci 4. století (Bowen 2003b, 174–175), během pouhých zhruba dvaceti let.

Ze tří hřbitovů spadá do doby křesťanské tzv. p o h ř e b i š t ě K e l l i s 2 , jež bylo používáno asi od roku 100 po Kr. a vedle prokazatelně křesťan-ských pohřbů zahrnuje stále i pohřby pohanské s mumifi kovanými těly a pohřební výbavou (Bowen 2003b, 167–168).

K o s t e l y od roku 1996 kope Gillian E. Bowen. Jde o jediné egyptské kostely ze 4. století, které je v současnosti možné datovat na základě archeologických a textových dokladů. Jsou to tzv. West Church, Large East Church a Small East Church, z nichž první dva byly jako kostely už projektovány. Pro jejich dataci nejsou k dispozici textové doklady, proto Bowen (2002, 81–83) využila numismatického materiálu podpořeného keramikou z vrstev pod podlahou a sloupy, aby pro tzv. Velký východní kostel stanovila dobu pravděpodobného vzniku do období vlády císaře Konstantina, pro západní kostel potom třetí čtvrtinu 4. století.

M a l ý v ý c h o d n í k o s t e l , přiléhající na jihozápadě k Velkému východnímu kostelu, byl zřejmě tzv. domus ecclesiae, tedy civilní dům upravený k bohoslužebným účelům a sloužící prvotní církevní obci jako shromaždiště. Apsida a pastoforia byly totiž v již existující místnosti vy-budovány druhotně, pro což existuje dostatek architektonických dokladů. Stavbu lze datovat do doby kolem roku 280 – je tedy mezi kostely nejstarší (Bowen 2003a, 164). Sestává z jediné lodi a východní apsidy se dvěma pastoforii. Jediným nalezeným křesťanským ikonografi ckým prvkem jsou cruces ansatae v apsidě. Zda kostel vyšel z používání po vybudování velkého kostela v sousedství, se nepodařilo zjistit.

V e l k ý v ý c h o d n í k o s t e l byl podle numismatických dokladů po-staven asi mezi léty 323–337 (Bowen 2002, 81–83). Sestává z hlavní lodi a dvou lodí postranních, po obou stranách východní apsidy má po míst-nosti (pastoforium). Sloupy vytvářejí kolonádu po všech stranách hlavní lodě, která je vydlážděna pískovcem, mezi sloupy v ose stavby bývala dře-

Sazba 21.indd Sec17:294 31.8.2009 5:10:31


věná zástěna do výše 1 m. Strop byl zřejmě dřevěný plochý, jak se usuzuje ze zbytků palmových trámů nalezených v sutinách. Před apsidou byla postavena béma z nepálených cihel a se dvěma pískovcovými stupínky po obou stranách a stejně jako vnitřní stěny kostela byla omítnuta.

Z á p a d n í k o s t e l , ležící na západním okraji lokality a na východě sousedící s křesťanským hřbitovem, pochází také ze 4. století. Je tvo-řen dvěma místnostmi shodných rozměrů (7,4×5,3 m), z nichž západní mohla sloužit jako nartex, a půlkruhovou apsidou s místností (pastofo-riem) na každé straně. Béma před apsidou byla přístupná od západu po dvou schůdkách. K apsidě se vystupovalo po schůdku na obou stranách bémy, uvnitř jižní stěny se nalézá nika. Na jihu ke kostelu přiléhá kom-plex místností, které tvoří celek, ale dosud nebyly zkoumány (Bowen 2002, 75–81).

Klášter D é r A b ú M a t t a leží asi 10 km severozápadně od Mút, vlevo od hlavní silnice, nazýván bývá také Dér el-Sabca Banát („Klášter sedmi panen“). Dominantou jsou dosud stojící zdi z nepálených cihel patřící bazilice z 5. nebo 6. století. Zřejmě šlo o trojlodní stavbu, strop býval dřevěný a plochý – soudě podle lůžek na stropní trámy patrných v postranních zdech. Ve východním závěru se nalézá svatyně se třemi apsidami (Winlock 1936, 24). V okolí se nachází hřbitovy, na nichž byly odkryty pohřby v hliněných rakvích.

Čtyři kilometry jižně odtud nalezl Beadnell studnu A j n e l - N a s r á -n í („Křesťanský pramen“), Drovetti pak ještě píše o dvou zříceninách, pojmenovaných El-Selíb („Kříž“) a Bujút el-Nasárá („Křesťanské domy“), což nejspíše vypovídá o křesťanském osídlení této lokality (Winlock 1936, 24; Vivian 32007, 135a).

V D é r e l - H a g a r , jižně od hlavní silnice vedoucí do Faráfry, asi 8 km západně od Qasr Dáchla, byl v druhé polovině 1. století postaven chrám zasvěcený thébské trojici. Jižně od něho, u východu z chrámovému okrsku, byla v křesťanské době postavena trojlodní bazilika, která na výzkum do-sud čeká (Timm 1992, 2945).

Město A m h í d a ( ř e c . T r i m ú t h i s ), největší sídlo západní části oázy, leží 3 km jižně od Qasru na cestě do Mút. Jeho historie se psala asi od 1. století př. Kr. do konce 4. století po Kr. Povrch lokality je doslova pokryt střepy římské a pozdně římské keramiky. Z římské doby pochá-zejí i nalezené mince. Mezi nálezy jsou i démotické a řecké texty. Pro přítomnost křesťanské komunity dosud neexistují přímé doklady, lze ji však předpokládat.38

Lokalita M ú t e l - C h a r a b se nalézá jihozápadně od Mút. Zkoumán byl např. staroegyptský Sutechův chrám, stavební aktivita z doby římské je ovšem také doložena a keramika svědčí o aktivitě na lokalitě až do 5. či

Sazba 21.indd Sec17:295 31.8.2009 5:10:33


6. století (Hope 2001, 36b; Hope 2003, 74b). Severozápadně od temenu Sutechova chrámu bylo nalezeno množství pozdně římské keramiky (5.–6. století) a několik koptských ostrak, což zřejmě určuje nejmladší horizont celé lokality (Hope 2005, 35) a dává tušit přítomnost křes-ťanů. Na dvou zlomcích kamene nalezených roku 2006 v příkopě 27 ve středu chrámového okrsku se C. Hope domnívá vidět křesťanské motivy (Mills 2006, 34).

Oáza Faráfra (El-wáh el-Faráfi ra)Nejmenší z velkých oáz Západní pouště zůstává také nejméně známou. Již Ahmad Fakhry zaznamenal v okolí Qasr Faráfra, Ajn Delly a kolem dalších lokalit menší pohřebiště a stopy budov z nepálených cihel, sám však žádné vykopávky neprováděl a tato místa – někdy opětovně ztracená a v současnosti těžko identifi kovatelná – zůstávají neprozkoumána do-dnes. Spíše výjimkou jsou tedy výzkumy vedené římskou univerzitou za okrskem městečka Faráfry, na pravěké lokalitě (Fakhry 2003, viii).

Žádná stavba dosud nemůže být s jistotou považována za křesťanskou (Wagner 1987, 212–213), a také pokud jde o epigrafi cké či ikonografi cké prameny z řeckořímské a byzantské doby, nejsou z této oázy dosud žádné známy (Wagner 1987, 365). Fakhry po třiceti letech občasných návštěv v oáze (1938–68) ve svém soupisu osmi starých lokalit v oáze uvádí ná-sledující památky na křesťanství:

Poustevníkem používaná hrobka nedaleko A j n D ž í l l a w , kde se nalézají malé hrubě vytesané starověké hrobky nejspíše z římské doby. Poustevník namaloval na zdi a strop jedné z nich červeně několik křížů a další výzdobu (Fakhry 2003, 163).

V A j n D ž í l l a w, na skále u vchodu do jedné ze skalních hrobek, je-jichž vchody jsou nyní zasypány, nalezl Fakhry vyryt krátký koptský ná-pis. Je tedy možné připustit poustevnické osídlení uvnitř (Fakhry 2003, 163).

V A j n D e l l a narazil Fakhry na zbytky dvou dodnes nezkoumaných vepřovicových domů. Před ním tu byl nalezen kovový kříž, ale i Fakhry o něm cituje pouze podle M. Azadiana z jeho knihy o pramenité vodě v Západní poušti (Fakhry 2003, 165). Na bronzovém křížku stojí nápis I_S - Y_S - I_W - S_E_V (Wagner 1987, 365).

Křesťanské komunity by snad bylo možné hledat i na lokalitách, o kte-rých Fakhry uvádí jen tolik, že zbytky jejich staveb z nepálených cihel po-cházejí z římské doby. Například u Ajn Bišaj Fakhry tuší existenci kostela (Fakhry 1951, 14). Z dalších jsou to Ajn Akwar, Ajn el-Sant a Ajn el-Hárra (Fakhry 2003, 163). Vyloučeno to není ani na jiných místech oázy, neboť ta byla vždy ve spojení s oázami okolními i s nilským údolím.

Sazba 21.indd Sec17:296 31.8.2009 5:10:33


Na naší cestě oázami egyptské Západní pouště od jihu na sever jsme konečně doputovali k oáze Bahríja a také jí věnujeme samostatnou pod-kapitolu.

Oáza Bahríja (El-wáh el-Bahríja)Oáza Bahríja ležela v období římského impéria na západní hranici egypt-ské provincie – tvořila limes Aegypti a byla proto důležitá pro obranu celé provincie. Pro svoji spojitost s údolním městem Oxyrhynchem bývala nazývána Oázou Oxyrhynchu a v opozici k velké oáze Chárze-Dáchle také Malou oázou (řec. , lat. Oasis parva), ve 2. a 3. století případně i Oázou sedmi nomů (Wagner 1987, 134–137). Koptské jméno města Oxyrhynchu znělo Pemdže, arabsky El-Bahnasá, což dalo vznik-nout dalším variantám označení oázy – Oáza Pemdže (ouax / bax pemje

3urigkou) a El-wáh el-Bahnasá.Stejně jako dnes, i v době římské a byzantské leželo správní centrum

oázy v její severní části – tehdejší centrum se v řeckých pramenech ob-jevuje pod řeckým názvem Psóbthis (). Z roku 178 pochází řecký papyrový doklad dokonce pro métropolis tohoto jména.39 Na dvou dal-ších papyrech z Oxyrhynchu je doložena pod jménem Psóbthis pevnost ( „pevnost obyvatel Psóbthis“), a sice na papyru z pá-tého století40 a z roku 504;41 podobně tak i v latinském dokumentu z po-čátku 6. století.42 Že jde ve všech případech o stejnou lokalitu, je zjevné. Wagner se navíc domníval (1974, 27), že antickou Psóbthis lze díky ozna-čení pevnost identifi kovat s historickým centrem dnešního Bavíti – Qas-rem, protože arabské slovo qasr znamená pevnost či palác. A právě pro-bíhající výzkumy francouzského týmu pevnost z doby římské skutečně doložily – na lokalitě Káret el-Túb.43

V pozdní antice a v rané době byzantské žila v Bahríji početná komu-nita křesťanů, čemuž odpovídalo i to, že oáza měla přinejmenším od 5. až do 14. století vlastního biskupa (Munier 1943, 28, 37, 50, 57 a 64; Fakhry 2003, 69). Podle tradice zaznamenané počátkem 13. století arménským cestovatelem Abú Sálihem byl v oáze umučen jeden z apoštolů – sv. Bar-toloměj, a byl pohřben na dosud neidentifi kovaném a jinde neuváděném místě zvaném Karbíl.44

Archeologický průzkum oázy však stál až donedávna stranou zájmu a z písemných pramenů nám o oáze řekly více papyry z Oxyrhynchu než nepočetné nápisy a ostraka z oázy samotné (Wagner 1987, ix–x). Průkop-ník archeologie egyptských pouští Ahmad Fakhry vkročil do správního centra oázy, do Bavíti, poprvé v lednu roku 1938 (Fakhry 2003, 14). Os-traka, která v okolí Alexandrova chrámu a na lokalitě El-Mucésira nalezl,45 nám poskytují zřejmě nejstarší přímé doklady křesťanství v oáze – dají se

Sazba 21.indd Sec17:297 31.8.2009 5:10:33


datovat do poloviny 4. století. Dopisy i administrativní záznamy na nich dochované svědčí např. i o tom, že kněží nezřídka absolvovali studia v sa-motné Konstantinopoli a že s Alexandrií i Konstantinopolí udržovali styky (Wagner 1987, 368). Jisté interpretační možnosti pro poznání historie oázy skýtají také papyry z Oxyrhynchu v 19. hornoegyptském nomu, s nímž byla oáza administrativně spojena.46

Vypravme se nyní na cestu po dosud známých památkách, které mají nebo by mohly mít spojitost s křesťanstvím v oáze Bahríja. Stejně jako v předchozí i v této podkapitole se soustředím především na doklady pří-tomnosti křesťanů a pro obecnější informace a popisy památek čtenáře odkazuji na ostatní kapitoly této knihy.

Ve východní části dnešního hlavního města oázy, Bavíti, se nachází lo-kalita K á r e t e l - T ú b . Francouzská mise tu zkoumá pohřebiště a pev-nost, v jejímž rámci se nalézá i kostel.47

Asi 10 km východně od Bavíti, u silnice z Bavíti do Káhiry, nalezneme lokalitu Q u s ú r e l - M u h a r r i b . Na pozdně římském a raně křesťan-ském sídlišti s až dvoupatrovými domy se kromě zřícenin malé římské pevnosti z nepálených cihel a akvaduktů nalézají malá bazilika datovaná zhruba do konce 7. století (Grossmann 2002, 468) a kostel. Také Hoskin-sem zaznamenaný název lokality – je-li správně ztotožněna – Qasr Nasrání (doslova „Pevnost křesťanů“) může napovídat mnohé o někdejší křes-ťanské přítomnosti. (Vivian 32007, 204b) Dosud tu však nebyl veden sys-tematický výzkum, Fakhry lokalitu jen navštívil (Willeitner 2003, 92).

Jen několik set metrů západněji, a tedy blíže k městu, se nachází lo-kalita pokrytá střepy, Fakhrym nazývaná D a n í s a . Toto jméno snad souvisí se spisovným arabským el-kanísa „kostel“ – podle Fakhryho tak místní lidé nazývají jednu z cihlových staveb na sídlišti (Fakhry 2003, 106 a 108).48 Přinejmenším na základě půdorysu je však tato identifi kace nepravděpodobná a musíme si také uvědomit, že místní lidé zpravidla každou rozlehlejší starověkou rozvalinu nazývají klášter (dér), menší potom kostel (Fakhry 1950, 96). Přesto může i podle Fakhryho skutečně jít o malý kostel (Fakhry 1951, 16).

Pár kilometrů západně od Qusúr el-Muharrib leží vesnice A g ú z . Její starší a již opuštěná část byla vystavěna na antickém osídlení a dosud čeká na průzkum. Fakhry zde roku 1946 podle svého názoru objevil kostel (Fakhry 2003, 102), keramika pochází nejspíše ze 6. a 7. století (Fakhry 1950, 92). V moderní době zde a na sousední lokalitě M a n d í š a vedla vykopávky Nejvyšší památková správa Egypta. Na lokalitě ležící asi 2 km jižně se mj. nalézají koptské pohřby.49

Od Mandíši asi 2 km severozápadním směrem leží Q a s r e l - M u c é -s i r a , kde roku 1945 prováděl výzkum Fakhry (1950, 92–93). V blízkosti

Sazba 21.indd Sec17:298 31.8.2009 5:10:33


kamenné kaple se nacházejí domy z nepálených cihel a pohromadě tu bylo nalezeno 46 řeckých a koptských ostrak i dalších předmětů poukazují-cích na křesťanské osídlení. Z mnoha předmětů datovaných do 4. století zmiňme minci císaře Valenta (364–378; Fakhry 1950, 92; 1951, 16).

V severozápadní části oázy, u lokality Marún, se nacházejí kopce E l - D i s t w a - l M a g r á f a . V jedné ze skalních hrobek bydlel poustev-ník a na stěnách po sobě zanechal řadu kratších koptských nápisů a křížů (Fakhry 1942, 33).

Z A l e x a n d r o v a c h r á m u , na Ajn el-Tabbáníja 5 km jihozápadně od Qasru, v němž mezi lety 1938 a 1942 vedl vykopávky A. Fakhry, pochází jedno křesťanské syrské ostrakon z 5. století (Fakhry 2003, 99–101). Našla se tu i řada ostrak řeckých a koptských, mezi nimiž je jeden řecký příkaz ze 4. století pro kněze Petra z vesnice Poka (), aby odvedl dávku pšenice (O. Bahria 10,1; v: Wagner 1987, 91–92 a 202–203). Lze se proto domnívat, že budovy v okolí chrámu či snad i chrám samotný byly využívány mnichy nebo církevní obcí oné jinde nedoložené vesnice Poka (Bagnall, Rathbone 2004, 269). Materiální kultura doložená na lokalitě sahá přinejmenším do 12. století (Fakhry 1950, 47).

Jižní část oázy Bahríja bývá někdy považovaná za samostatnou oázu nesoucí název E l - H é z . Leží asi 45 km jižně od Bavíti a v římské době prožívala velký rozkvět, o čemž svědčí i následující památky:

B a z i l i k a v R í z u , zasvěcená nejspíše sv. Jiří,50 byla dříve datována přibližně do 5.–6. století (Fakhry 1950, 58; Fakhry 2003, 114), avšak po novém studiu architektury se umisťuje nejdříve do konce století sed-mého (Grossmann 2002, 38). Je to nejzachovalejší starý kostel v celé Západní poušti a dodnes působí impozantně. V současné době probíhá zajišťování narušené statiky a celkové restaurování. V roce 1938, kdy Fakhry nechal stavbu vyčistit, byla zaznamenána řada koptských nápisů (Fakhry 1942, 36).51

V blízkém okolí kostela bylo zachyceno zdivo cihlových staveb, jež by mohly být součástí tušeného klášterního komplexu.52 Bazilika sv. Jiří sku-tečně bývala součástí klášterního komplexu – struktury jižně od kostela jsou dnes nazývány D é r e l - R a s . Dříve však klášter nesl jméno sv. Bar-toloměje, který byl podle tradice koptské církve kdesi v oáze zabit a jeho bezhlavé tělo mělo být pochováno snad právě v tomto klášteře. Dodnes z kláštera nezůstalo mnoho – na povrchu jsou ale z ptačího pohledu přece jen patrné obrysy zdí a budov. I toto místo na výzkum dosud čeká.

Rovněž v Rízu, jižním směrem pouze přes silnici, stojí impozantní tros-ky římské pevnosti a výstavná budova kopaná Fakhrym roku 1945 a pra-covně nazvaná P a l á c E l - H é z u . Wagner se domnívá (1987, 367–368), že tzv. palác mohl být dalším kostelem na lokalitě – bylo tu např. nalezeno

Sazba 21.indd Sec17:299 31.8.2009 5:10:34


dipinto dokumentu snad ze 4. století, vzývající apu Pachúma, a dále množ-ství graffi ti se jmény světců a představitelů křesťanské komunity. Na lo-kalitě se nalézá i řada dalších staveb, jejichž množství a rozměry svědčí o někdejším bohatém osídlení.53 Lokalita s domy byla však dosud jen částečně zkoumána Fakhrym roku 1945 (Bagnall, Rathbone 2004, 270). V jednom z obytných domů byla kolem 5. století druhotně vybudována kaple známá pod arabským jménem Kenisset Ríz („kostel Rízu“), ukrý-vající mnoho koptských textů a také několik řeckých graffi ti (Wagner 1987, 206–207). Nalezeny tu byly také malby – ve východní stěně v nice namalovaný velký kříž obklopený zdobeným obloukem, před nímž stával oltář ze sušených cihel (Fakhry 2003, 121–124). Tato křesťanská svatyně byla zřejmě vytvořena dříve, než byla postavena zmíněná bazilika sv. Jiří v severní části lokality. Pak by se jednalo o jednu z nejstarších památek toho druhu v Egyptě (Fakhry 1950, 64 a xxxviii).

K lokalitě B í r Š o v í š , o níž je obsáhleji psáno v několika dalších příspěvcích tohoto svazku, uvedu ze svého hlediska jen tolik, že hmotná kultura nás při rozhodování se o přítomnosti křesťanů zatím nechává na holičkách. Ani zemědělská nebo správní budova označovaná pracovně jako Dům č. 3 nenese žádné rysy, které by mohly vypovídat o náboženské příslušnosti obyvatel, a stejně tak keramika a další nálezy o této otázce mlčí. Výjimkou je ikonografi cký prvek v jedné z misek – miska 34/BS/07 má v tondu červeně vymalován ornament kříže (obr. 1). Lze namítnout, že dvě zkřížené linie nelze považovat za neklamný důkaz křesťanské

� Obr. 1: Miska nalezená v domě č. 3 na Bír Šovíši (34/BS/07) (M. Frouz).

� Obr. 2: Keramické vyku-řovadlo s motivem stylizo-vaného kříže v červeno hně-dé malbě (místnost 11 E, kontext 05) (M. Tomášek).

Sazba 21.indd Sec17:300 31.8.2009 5:10:34


identity uživatele (mj. proto, že po bodu, jednoduché lince a vlnovce jde o nejjednodušší výzdobný motiv vůbec), ale vzhledem k dalším, písem-ným a jasněji hovořícím pramenům si to tvrdit dovolím. Písemnými pra-meny mám na mysli tzv. ostraka, tedy popsané keramické střepy, kterým bude věnována následující, závěrečná podkapitola. O mnoho nejasnější svědectví v rámci ikonografi cké výzdoby potom představují dvě barevné linie stylizované do tvaru kříže na vnitřní straně keramického vykuřo-vadla (obr. 2).

Jiným hmotným svědkem křesťanství na lokalitě může být drobný kó-nický předmět z pálené hlíny, do jehož ploché podstavy byla před výpalem vyryta lidská postava jakoby spočívající na kříži (2/BS/07, obr. 3). Během výzkumu Domu č. 3 byla takových kónických předmětů nalezena celá řada, ikonografi cky je ovšem tento nález ojedinělý – na ostatních nacházíme geometrické či rostlinné stylizované motivy. Dohady panují ohledně prak-tické funkce těchto předmětů. S kolegy se nakonec kloníme k názoru, že se jedná o zátky do stolních amfor, které jsou také hojně zastoupeny mezi nálezy z Domu č. 3, ale v žádné z nich nebyla kónická zátka dochována v původní, funkční pozici. Lze si ovšem představit, že se zátka vložila do hrdla nádoby naplněné vínem a utěsnila se jílovitou směsí. Postava Krista (?) zobrazená na zátce pak mohla mít apotropaický význam nebo zkrátka garantovala, že se vzácná tekutina uvnitř nádoby nezkazí (obr. 4).

Jak ukázal předběžný průzkum českého týmu, z římské doby pocházejí ještě přinejmenším lokality A j n U m m C h a b a t a, A j n G o m á , již uvedený Q a s r M a s ú d a, T a h ú n a, G a r d Š e j c h, T a b l a A m u n, U m m O c h b a í n, A j n e l - E z z a a B í r A j n N a g a (Bárta et al. 2004).

� Obr. 3: Keramická zátka do amfory, s postavou připomínající Krista na kříži (2/BS/07) (M. Frouz).

� Obr. 4: Stolní amfora (37/BS/07) s druhotně na-aranžovanou zátkou (M. Frouz).

Sazba 21.indd Sec17:301 31.8.2009 5:10:39


Pokud jde o dobu, kdy z Bahríje zmizeli poslední křesťané, stalo se tak nejpozději ze všech oáz Západní pouště. Podle Fakhryho dosud v každé ze čtyř hlavních vesnic existuje povědomí o poslední rodině, která kon-vertovala k islámu (Fakhry 2003, 38 a 70). Lze odhadovat, že k tomu došlo v 18. století.

Ostraka

Český čtenář neměl dosud možnost seznámit se s ostraky blíže. Než tedy představím soubor ostrak z našich vykopávek na lokalitě Bír Šovíš, začnu obšírnějším úvodem do problematiky tohoto specifi ckého druhu histo-rického pramene.

Krunýř, hrnec, střep … a co ještě?Řecké slovo ostrakon () etymologicky souvisí se substantivem ostreon (), které označuje „ústřici“, odkud ostatně pochází její německé pojmenování – Auster. Staří Řekové slovo původně používali pro označení krunýře, skořápky či ulity živočichů, jakými jsou např. želva, šnek, lastura nebo rak. Odtud už nebylo daleko k tomu, aby jím označovali také želvovinu nebo perleť.

V přeneseném smyslu se slovo používalo i pro další tvrdé vyklenuté předměty, které připomínaly krunýř nebo skořápku. Výraz se proto dal příhodně vztáhnout i na střepy z rozbitých kruhových nádob. A protože v kuchyních výrazně převažovaly hliněné nádoby nad dražšími kovovými, patří toto označení převážně střepům hliněným, třebaže jistě bylo možné vztáhnout ho i na zlomky např. měděné nádoby.

Řekové při této hře s přenášením významu nakonec výrazem označovali i hliněné nádoby vůbec, a již velice brzy se proto v řečtině ob-jevují odvozeniny jako například ostrakeus (), „hrnčíř“.

V našem obecném historickém povědomí máme uvedené slovo spo-jeno nejčastěji s tzv. athénským ostrakismem (), čili stře-pinovým soudem. Jednalo se o právní institut, v němž měli právoplatní členové athénské obce možnost anonymně označit jednu osobu, o níž se domnívali, že je v politické rovině největším nebezpečím pro zavedený řád – pro demokracii a občanskou svobodu. Občané při tomto „hlasování“ psali jména právě na ostraka – vyráběná uměle ad hoc pro tento jediný účel. Soud byl v Athénách zaveden Kleisthenem kolem roku 500, je ale vy-soce pravděpodobné, že střepů se pro psaní v Athénách běžně používalo ještě před dotyčným Kleisthenovým nařízením. Institut ostrakismu se neomezoval jen na Athény – známe ho i z Argu, Milétu a Megary, a je tedy

Sazba 21.indd Sec17:302 31.8.2009 5:10:44


zřejmé, že nejpozději v okamžiku zavedení tohoto soudu ve zmíněných městech se i tam zavedla praxe používání střepů jako psacího materiálu a to nejspíše také nejen ve spojení se střepinovým soudem.

Motivace pro používání keramických střepů pro psaní byla nasnadě – jako odpadní materiál byly střepy k mání naprosto zdarma a vyskyto-valy se všude v hojnosti, přístup k nim tedy mohly mít i ty nejchudší domácnosti.54

Hliněná nádoba měla primární význam pro uchovávání tekutin a syp-kých materiálů a jakékoli malůvky nebo nápisy na ní měly až druhořa-dou hodnotu. Pořizovány bývaly buď rytím pomocí zašpičatělého před-mětu, nebo nanášením inkoustu pomocí kalamu. Takový nápis na nádobě můžeme považovat za jakousi etiketu, která obvykle vypovídá o parame-trech nebo obsahu nádoby, původu, určení nebo třeba o jejím majiteli.

Když ale hovoříme o ostraku v kontextu moderní archeologie a papy-rologie, nemáme na mysli ani nádobu samu, i kdyby snad byla popsaná, ani ledajaký hliněný střep, nýbrž pouze a jen střep popsaný textem, který nemá co dělat s nádobou jako takovou nebo jejím obsahem. Ostrakon v úzkém smyslu tedy vzniká teprve po rozbití nádoby využitím střepu k pořízení písemného záznamu s libovolným, od původní funkce kera-mického materiálu odtrženým obsahem.

Ačkoli ostraka v tomto našem pojetí mají nejroztodivnější nepravi-delné parametry a jde vlastně „jen“ o zlomky kdysi úplné a funkční ná-doby, každé ostrakon je coby nosič zapsaného textu úplné – ovšem pokud samo následně neutrpí další fragmentarizací. Bez ohledu na jeho někdejší existenci hledíme na takovéto ostrakon jako na „pouhý“ psací materiál, jakým jsou ve srovnatelné době např. papyrus, pergamen, dřevo, voskové destičky, plátno nebo kámen, a v první řadě se zajímáme o text, který je na něm zaznamenán. V následujícím textu budu slovo ostrakon používat už výhradně v tomto právě vymezeném významu.

Valná většina ostrak, která můžeme vidět v muzejních, knihovních či soukromých sbírkách nebo jsou nalézána při archeologickém výzkumu, pochází z Egypta. Zvyk používání střepů pro zápisy tam sahá snad až do 4. tisíciletí př. Kr., přičemž vedle střepů keramických se tu hojně použí-valo i úštěpů kamene (především vápence) a obojí materiál je zvykem označovat za ostraka.55 Snad nejznámější soubor staroegyptských ostrak pochází z thébské lokality Dér el-Medína. V této vesnici bydleli se svými rodinami řemeslníci, kteří budovali hrobky v Údolí králů, a ostraka zde nalezená jsou osobou jejich zpracovatele, Jaroslava Černého, spojeny s českými zeměmi.56

V ohledu jazykovém jsme v Egyptě svědky toho, jak ostraka s texty v domácím jazyce (novoegyptštině a démotštině) jsou od doby Alexandra

Sazba 21.indd Sec17:303 31.8.2009 5:10:44


Velikého více a více nahrazována ostraky psanými řecky nebo (později i) latinsky, aby nakonec i ona ustoupila ostrakům opět v domácím jazyce, tedy v koptštině. Novoegyptská a démotická ostraka zůstávají v popisu práce specializovaných egyptologů, zatímco ostraka psaná řecky a latin-sky spadají do působnosti papyrologů, přestože by to někomu mohlo – po pojmové stránce – připadat nelogické. Osvětleme to tedy.

Předmět zájmu papyrologie lze vymezit třemi základními kritérii: psa-cím materiálem, dobou vzniku dokumentu a jazykem dokumentu. Zaprvé: kromě samozřejmého papyru se papyrolog věnuje i textům na pergamenu, ostrakách a dřevěných deskách pokrytých sádrou nebo barevným voskem. (Protože se ale na voskový povrch spíše rylo než psalo, bývají dřevěné des-tičky řazeny mezi nápisový materiál a spadají proto pod epigrafi ku, kam ze stejného důvodu spadají i texty ryté do olověných destiček. Texty na mincích se pak zabývá další speciální disciplína – numismatika.) K otázce doby vzniku je dobré si uvědomit, že papyrologie coby poměrně mladá věda vyrostla na půdě klasické fi lologie, a soustředí se proto na materiál od ptolemaiovské doby do pozdní doby římské. Poslední, jazykové hle-disko ze stejného důvodu omezuje záběr papyrologie na texty psané řecky a latinsky.57 Koptské texty obvykle řadíme do domény samostatné disci-plíny – koptologie, přičemž by nemělo být nikterak zavádějící ani matoucí hovořit o koptské papyrologii, která si vydobyla své místo na slunci jako jeden ze stěžejních oborů koptologického bádání.58

Po tomto vyjasnění pojmů se nyní vraťme zpět k ostrakům. V ob-dobí, kterému se zde v souvislosti s raným křesťanstvím věnujeme, byla i v Egyptě valná většina ostrak psána řecky. Řečtina totiž zůstávala v Egyptě i pod římskou správou (od roku 30 př. Kr.) jazykem administra-tivy, potažmo ekonomiky a obchodu, v zemi navíc žila početná komunita řeckých přistěhovalců, zejména ve velkých městech (poleis). Řečtinou té doby byla tzv. koiné šířící se od 3. století př. Kr. Jakožto jazyk obecný a mluvený podléhala živelným změnám a proměnlivosti jak ve fonetice, tak i v morfologii, syntaxi a lexiku. Tento vývoj nabral obrátky zejména od 3. století po Kr. Zhruba od 3. století po Kr. se sice začíná objevovat i domácí jazyk, koptština, nejprve především v „soukromé“ a náboženské sféře, ale většího rozšíření dochází až v pozdějších staletích.

Jak se dělá ostrakonKeramický střep nepotřebuje žádnou zvláštní úpravu k tomu, aby se na něj dalo psát. Nanejvýš je zapotřebí zbavit ho případných hrubých nečistot, k čemuž nám postačí dřívko nebo stéblo a trocha vody. Před vlastním psa-ním mohl být střep upraven také co do velikosti nebo tvaru, aby nakonec měl zhruba čtvercový tvar. Pokud se týká rozměrů, obvykle se pohybují

Sazba 21.indd Sec17:304 31.8.2009 5:10:44


kolem 10 cm délky jedné strany, což odpovídá přibližně stejnému počtu řádků textu, který se na nich obvykle nalézá. Jen velmi výjimečně se lze setkat s ostraky o rozměrech překračujících 15 cm.

Z praktických důvodů se téměř výhradně psávalo na vnější čili kon-vexní (vypouklou) stranu střepu. Tato strana je totiž zpravidla vyhla-zenější a u ostrak platí za přední stranu neboli tzv. recto dokumentu. I u ostrak – stejně jako u papyru – totiž rozlišujeme přední a zadní stranu, čili recto a verso. Vnější, vyhlazený povrch někdejší nádoby byl pro psaní vhodnější.59 Vyhlazovat i vnitřní stranu nádoby nebylo z estetických ani praktických důvodů nutné a často – u řady tvarů keramiky – to ani nebylo možné.

Přesto nechybějí ani ostraka popsaná zevnitř – v takovém případě text obvykle běží ve směru žlábků vzniklých vytáčením keramické nádoby na kruhu. Výjimky z tohoto pravidla bývají většinou způsobeny snahou vést řádky ve směru podstatně delší strany střepu. Vnitřní strana se ale až na výjimky používala pro psaní až druhotně, dodatečně. V případě, že šlo o dva nesouvisející texty, lze toto pravidlo někdy použít k aspoň relativnímu datování zápisů na témže ostraku – text na vnitřní straně je zpravidla mladší než primární text na straně vnější.60 Častěji ale na versu pokračuje text, který se na recto nevešel celý. Ostraka popsaná po obou stranách se nazývají opistografi cká.

Jiným způsobem šetření s psacím materiálem bylo smytí staršího zápisu vodou. Pořízením nového zápisu na místě starého vznikl tzv. pa-limpsest, jak o něm častěji hovoříme v případě papyrů. K nejpozoruhod-nějším případům šetření patří takový postup, kdy byl další, nesouvisející záznam připsán na staré ostrakon, které ještě skýtalo volné místo, aniž by byl starý zápis smazán (Wilcken 1899, II, č. 630 a 881).

Pokud jde o techniku psaní, text býval zapisován buď rytím pomocí ostrého předmětu, rydla (lat. stilus, obr. 5), anebo – daleko nejčastěji – na-nášením inkoustu pomocí rákosového pera (lat. calamus). Styl a úhlednost písma odpovídá povaze textů (viz níže) a pohybuje se tedy na pestré škále

� Obr. 4: Stilus neboli rydlo ke psaní (246/BS/07) (M. Frouz).

Sazba 21.indd Sec17:305 31.8.2009 5:10:45


od dokumentární majuskule po velice zběžnou a obtížně čitelnou majus-kulní kurzívu s množstvím zkratek a sigel, pro něž neexistovala závazná pravidla, a jejichž interpretace je proto někdy sporná.

Archivovat ostraka bylo možné několika způsoby. Nejčastěji bývala ukládána do větších hliněných džbánů – podobně jako se to dělalo s do ruliček stočenými papyry. Jindy se mohla klást do krabiček či skříněk (), jak se o tom koncem 2. století zmiňuje řecký bajkař Babrios.61 Vzhledem k tomu, že nanejvýše po několika letech ztrácela jednotlivá ostraka a záznamy na nich pořízené svůj význam a mohla být vyhozena, dá se archivační praxe u ostrak archeologicky jen sotva prokázat. A to i ve většině případů, kdy ostraka zůstala zaarchivována až do zánikového hori-zontu domu. Pokud totiž ležela v hrnci na polici a během destrukce stavby došlo k rozbití hrnce, byla ostraka rozházena po podlaze mezi další střepy a celá situace byla následně překryta destrukcemi a druhotnými nánosy. Vzhledem k početnosti keramického odpadu v zánikových vrstvách je pak těžké doložit existenci hrnce ve funkci schránky na ostraka. Takový osud se dá nicméně předpokládat u ostrak nalezených v místnosti 11 Domu č. 3 na lokalitě Bír Šovíš, protože v několika případech nešlo o jednotlivé, ale hromadné nálezy ostrak.

Ostrakon jako historický pramen svého druhuEgypt i papyrologie jsou nerozlučně spjaty s papyrem. Byl to ale materiál drahý a na „obyčejnější“ záznamy bez trvalejší hodnoty ho bylo škoda. Zde nastupovala právě ostraka. Jejich význam v řecké době vzrostl zejména poté, co jimi přestaly státní orgány opovrhovat a začaly je používat pro určité druhy záznamů. V první řadě šlo o stvrzenky či účty za odvede-nou dávku či daň. Pomocí ostrak si vypomáhali úředníci státní pokladny a výběrčí daní. Ovšem výběrčí nebyli doslova státními úředníky, ale spíše nájemci, a tedy podnikateli, kteří si od státu pronajali vybírání nějaké konkrétní daně. Za císařství však byli těmito praktory zámožnější občané, kteří vybírání dávek museli převzít jakožto leitúrgii, tedy bezplatnou povinnost vůči státu. Tou dobou to už dávno nebylo chápáno jako pocta, ale spíše jako břemeno, které zatěžovalo soukromou pokladnu pověře-ného člověka, a používání papyru pro vedení účetnictví by představovalo jen další výdaje. Také bankéřům () a strážcům obecní sýpky () bylo tedy dovoleno pomoci si při styku s lidmi a výběrčími daní ostraky, zatímco při styku s nadřízenými úřady museli nadále použí-vat papyrus. Do papyrových účetních knih se potom zanášela až celková vyúčtování daňových povinností.62 Z tohoto rozdělení vybočují v papy-rologické evidenci doklady, které jsou nejspíše pouhými opisy – např. dopis pro stratéga zapsaný původně na papyru byl z nějakého důvodu

Sazba 21.indd Sec17:306 31.8.2009 5:10:47


okopírován na ostrakon. Jindy mohlo jít naopak o přípravnou osnovu nebo koncept.

K mizení účtů na ostrakách dochází z nejasných důvodů na sklonku 3. století po Kr. (Wilcken 1899, I, 13), tedy současně s proměnou státní správy po Diokleciánových a Konstantinových reformách. Obliba ostrak jako takových tím však zdaleka nemizí, zejména na místní úrovni a v sou-kromé sféře jsou používána dál a – soudě podle množství dokladů z této doby – dokonce ještě hojněji.

Ukázka ediční práce – ostrakon 16/BS/07-3 (obr. 6).

[]()() ()

Josef zdraví Abraháma.Přijal jsem od tebejedno kuře a deset vajec.(Rok) osmé indikcie.

ř. 1.: ()ř. 2.:

Kromě fi skálního využití našla ostraka uplatnění i v dalších sférách ad-ministrativy – bývají na nich zaznamenány správní dokumenty a kratší dokumenty právní povahy. Dále byla využívána i v oblasti ekonomické – pro záznamy o dodávkách různých komodit (objednávky, stvrzenky), pro evidenční záznamy, soupisy a seznamy. Díky tomu všemu jsou ne-nahraditelným pramenným materiálem pro bádání o egyptském hos-podářství, správě, sociálních dějinách a dějinách práva. Ostraka slou-žila i osobní korespondenci, čímž představují cenný zdroj pro poznání

„soukromého života“. Běžné jsou školní úlohy a cvičení, pro které byla

� Obr. 6: Stvrzenka na jedno kuře a deset vajec (16/BS/07-3) (M. Frouz).

Sazba 21.indd Sec17:307 31.8.2009 5:10:47


ostraka ideálním materiálem a dnes nám dávají nahlédnout do organi-zace a způsobu vzdělávání. Díky všem těmto okolnostem je výskyt os-trak zejména v sídlištních kontextech hojný. Naopak spíše výjimečně lze na ostraku nalézt text literární povahy – nejčastěji jako školní cvičení.

Když odhlédneme od písemného svědectví, dokáží popsané střepy hovořit i „samy od sebe“ – to se už dotýkáme otázky keramologické. Vět-šina ostrak je totiž na základě textu přesně či aspoň se značnou určitostí datovatelných. Tím je sice určeno pouze ante quem pro výrobu keramiky, ale obyčejně je možné počítat s tím, že mezi dobou vyrobení nádoby a okamžikem pořízení zápisu na střep po ní pozůstalý neuplynulo mnoho let – především proto, že se většinou jedná o běžnou keramiku pro každo-denní použití, což samo o sobě napovídá o její malé trvanlivosti.

Při studiu keramické produkce se ukazuje, že pro různá období bylo charakteristické různé zabarvení střepu, způsobené ani ne tak různým výpalem nebo umělým obarvením, ale především kvalitou použité hlíny – a ta se odvíjela od lokálních zdrojů. To platí zvláště v případě obyčejné, hrubé keramiky, jež byla zároveň i nejobvyklejším materiálem pro os-traka – jen zřídka lze na ostrakách nalézt stopy aspoň jednoduché výzdoby (malované či ryté). Vnitřní strana může být vysmolena, pokud nádoba sloužila na tekutiny.

Vzhledem k tomu, že Egypt je neobyčejně bohatý na ložiska vhodné hlíny, existovala vždy řada místních center pro výrobu keramiky. Ta větší z nich svou produkci exportovala i do jiných, vzdálenějších oblastí – za-tímco např. v moderní době takovým centrem byla Qena, ve starověku jím zřejmě byl nedaleký Koptos (arab. Qift) asi 40 km severně od Luxoru.

Ostraka z Bír ŠovíšeJiž jsme si posteskli, že materiální kultura nás i počátkem 5. století, kdy identifi kovatelní křesťané v Egyptě tvořili zřejmě již přes 80 % populace (Bagnall 1993, 281), nechává na holičkách. Sami jsme si to mohli dosta-tečně ověřit na lokalitě Bír Šovíš, když byl po předchozí prospekci a vý-zkumu pomocí nedestruktivních metod aspoň částečně exkavován dům s dokumentačním číslem 3. Tato zemědělská nebo správní budova nenese žádné rysy, které by mohly vypovídat o náboženské příslušnosti obyvatel, a stejně tak keramika a další nálezy v této otázce mlčí – snad jen s výjim-kou jediného již zmíněného ikonografi ckého prvku. Avšak soubor ostrak nalezených převážně právě v Domě č. 3 hovoří v tomto směru jasněji. Os-traka dokonce patřila během výkopové sezóny 2007 mezi nejpočetnější z evidovaných nálezů. Písemnosti na papyru dosud nalezeny nebyly.

Náš soubor ostrak prozatím čítá 66 zlomků, které dohromady tvoří asi 52 ostrak. Z celkového počtu necelých 300 zaevidovaných nálezů je

Sazba 21.indd Sec17:308 31.8.2009 5:10:51


to soubor skutečně pozoruhodný – zejména když uvážíme, že na pochozí reliéf či podlahu spodního patra se kopalo jen na dvou místech, přičemž v jednom případě se jedná jen o sondu (u východní stěny místnosti 11), v druhém případě bylo odkryto západní průčelí domu obložené kamenem. Ve většině z 33 zaznamenaných místností objektu byla skryta jen svrchní vrstva pro objasnění průběhu zdiva.

Rozsah jednotlivých textů se pohybuje od dvou do sedmi řádků. Vedle hlediska dochovanosti je druhým podstatným aspektem využitelnosti ostrak čitelnost textu. Jakkoli je to otázka relativní, vedle ostrak uspoko-jivě až snadno čitelných je několik kusů nečitelných, s textem setřeným či mechanicky poškozeným. V některých případech se setkáváme jen s dru-hotnou nečistotou nebo vysráženými solemi, které bude možno odstranit odborným zákrokem. Jinou důležitou otázkou dochovanosti ostrak je jejich úplnost; zde se ukazuje, že jen asi 37–41 % všech ostrak je úplných nebo jen drobně poškozených, zatímco zbylá většina představuje více či méně fragmentární kusy. Všechna dosud identifi kovaná ostraka jsou psána řecky, z toho asi 84 % na rectu, 6 % na versu a 10 % oboustranně.

Množství ostrak nalezených v několika místnostech jediného domu ve spojení s rozlehlostí stavebního komplexu napovídá, že budova v rámci sídliště plnila důležitou úlohu – snad správní nebo hospodářskou. Budoucí analýza textů by mohla pomoci odpovědět na naši otázku, zda nemohlo jít např. o usedlost tzv. sitologa. Na dvou z ostrak (č. 43 a 94) se pod jménem Timotheos objevuje i další z lokálních úředníků – agrofylax, čili venkovský strážník, který měl na starosti uměle zavlažovaná pole.63 Mnohem častěji se na nich setkáváme se zemědělci (geórgoi).

Za analýzu by jistě stálo početní vyhodnocení ostrak podle toho, v kte-rých místnostech Domu č. 3 byla nalezena. Musíme si ovšem uvědomit, že takové srovnání bude výrazně určeno tím, kde byl prováděn rozsáh-lejší odkryv. Zřejmě především v závislosti na tom pochází naprostá vět-šina ostrak z místnosti 11, protože ve většině ostatních místností jsme se

� Obr. 7: Z některých šovíš-ských ostrak se dochovala jen torza (45/BS/07); ukázka z do-kumentace pořizované během vykopávek přímo na lokalitě (M. Dospěl).

Sazba 21.indd Sec17:309 31.8.2009 5:10:51


nedostali pod první kontext a jen z několika místností tedy nálezy po-cházejí i z druhého kontextu a jen z místnosti č. 14 i z kontextu 4. Dá se považovat za logické, že k ostrakům z místnosti 11 můžeme připočíst jen po jednom ostraku z místností č. 2, 7 a 25 a po pěti kusech ze sousední místnosti č. 8, přičemž pro jedno další ostrakon jasnější nálezový kontext schází. I přes zmíněnou výhradu týkající se rozdílného rozsahu archeolo-gických prací v jednotlivých částech domu ukazují na určitou specifi čnost místnosti č. 11 ostraka nalezená ve skupinách (zejm. č. 16, 43–45 a 272)64 a také nález bronzového pisátka (stilus; 246/BS/07, obr. 5), jehož jeden ko-nec býval zašpičatělý pro rytí do vosku, druhý tupý pro vyhlazování. Že ne-bylo nalezeno žádné rákosové pero (calamus), jímž se psávalo na ostraka a na papyprus, je z hlediska dochovatelnosti materiálu pochopitelné.

Zpracování ostrak je v počátcích, přesto o nich podávám alespoň tuto předběžnou zprávu s následujícími poznámkami k otázce náboženské identity obyvatel.

Vedle tradičních čili pohanských jmen, jako byla např. Apollón, Héra-kleidés a Syrammón (nálezová čísla 64, 216, 226, 295) – jejichž nositeli mohli být ovšem i křesťané – na ostrakách fi gurují také osoby se jmény ryze křesťanskými či obecněji řečeno biblickými – např. Izák, Abrahám, Jakub, Josef, Rufi nus a Timotej (č. 16/4, 16/7, 16/21, 32, 33, 43, 44, 45, 94), a to v různém pravopisu. Nalézáme zde i ryze křesťanské pojmy: ozna-čení čili kněz (č. 16/21, 44, 297) a snad i zmínku o klášteru ([]) na ostraku s nálezovým číslem 216.

Vypovídací hodnotu těchto ostrak zvyšují datační údaje uvedené na ně-kterých z nich. Nejběžnější je datace pomocí tzv. indikcií, které číslem od jedničky do patnáctky specifi kují rok v rámci patnáctiletého fi skálního cyklu (č. 23, 32, 43, 45, 81, 95, 252), dvě z ostrak uvádějí i přesný měsíc a den (č. 292 a 296) a jedno lze dokonce datovat přesně do 4. srpna roku 402/403. Pro dataci bývá používána tzv. oxyrhynšská éra, což je praxe doložená i na ostrakách nalezených Fakhrym a publikovaných Wagnerem (obr. 7).

Právě vyjmenovaná dílčí pozorování jasně prokazují, že o přítomnosti křesťanů na lokalitě na přelomu 4. a 5. století není třeba pochybovat a že tedy máme v rukách jedny z nejstarších dokladů o křesťanech v Západní poušti vůbec. Zároveň se nám bohužel potvrzuje také to, že s určitostí křes-ťany v textech identifi kujeme jen v případech, kdy jsou součástí církevního provozu a případně se k nim vztahují církevní tituly a nezaměnitelně křes-ťanská terminologie a jména. A k tomu všemu dochází teprve od 4. století.

Šovíšská ostraka jsou nyní uložena ve skladu muzea v Bavíti, kde velice pravděpodobně i zůstanou a najdou cestu do chystané expozice o našich výzkumech v oáze. V brzké budoucnosti bude nutné dokončit jejich do-kumentaci, jež se neobejde bez restaurátorského zásahu, který by kromě

Sazba 21.indd Sec17:310 31.8.2009 5:10:54


fi xace materiálu měl z povrchu odstranit nečistoty, vysrážené soli a plísně, jež dnes významně stěžují čitelnost řady ostrak. Zpracování by pak mělo vyústit v kritickou edici a interpretaci celého souboru.

To vše bude předmětem dlouhodobějšího úsilí, prozatím se mi snad podařilo aspoň nastínit vypovídací potenciál tohoto pramenného ma-teriálu. Vedle chronologických informací můžeme v ostrakách nalézt především doklady k administrativě, hospodářství, právu, soukromým majetkovým otázkám, fi skálnímu systému a prosopografi i pozdně řím-ského a raně byzantského Egypta. V tomto směru je důležité, že ostraka tvoří jednotný korpus. Bylo by naivní očekávat, že ostraka přinesou přímé svědectví o „velkých dějinách“, vždyť jejich nenahraditelná hodnota spo-čívá naopak právě v tom, že nám pomáhají ilustrovat a plastičtěji vykreslit každodenní život konkrétní usedlosti na konkrétním místě v přesně vy-mezené době – to celé zasazeno do širšího dějinného, archeologického a environmentálního kontextu pozdně antického osídlení v El-Hézu.

POZNÁMKY

1 V této podkapitole stavím na studii, kterou jsem již dříve uveřejnil časopisecky v: Parré-sia 1 (2007), str. 191–204.

2 Raný latinský apologeta Minucius Felix proto mohl o křesťanech koncem 2. století tvrdit: „[…] nullas aras habent, templa nulla, nulla nota simulacra (nemají žádné oltáře, žádné chrámy a neznají kultovní zobrazení)“ (Octavius X).

3 Reprezentativní publikací je: C. H. Kraeling, 1967. The Christian Building (with a con-tribution by C. B. Welles), New Haven atd.: Dura-Europos-Publ. (The Excavations at Dura-Europos. Final Report 8,2).

4 P. Oxy. VIII 1116, 10–11: […] <>“ (v Augustově svatyni […] v Alexandrii)“ – dokument je datován do roku 363; jedná se o Caesareum, jež bylo na kostel přeměněno za Konstantina nebo Constantia II. Další příklad v: P. Mert. I 41, 12.

5 P. Oxy. XVI 1910, 3: () – dokument pochází z konce 6. nebo ze 7. století; další dvě zmínky se nacházejí na řádcích 6 a 12.

6 V podobném významu se v řeckých i koptských textech objevují i označení monasth-rion, petra nebo topos. K terminologii více Kahle 1954, I, 27–29.

7 Příkladem pečlivě zkoumané lokality je Wádí Natrún a publikace H. G. E. White, 1926–1933. The Monasteries of the Wadi Natrun, I-III, New York: Metropolitan Museum of Art.

8 V nejnovější době např. G. Gabra, 2002. Coptic Monasteries. Egypt’s Monastic Art and Architecture, Cairo – New York: American University in Cairo Press; O. F. A. Meinardus, 52003. Monks and Monasteries of the Egyptian Deserts, Cairo – New York: Ameri-can University in Cairo Press. Meinardus, nestor koptologie, se doznává (52003, xi):

„A thorough study of Coptic monasticism from its beginnings to the present day […] requires such a profound knowledge of Coptic archaeology, history and theology that it would seem to me to be the work of a team, rather than that of an individual.“

9 Srov. např. portrét mladého muže na plátně z Antinoopole, kde nad pravým ramenem je zobrazen anch, nad levým pak postava boha Usira (Musée du Louvre, Dépt. Ant. Eg. Inv. E 12581, P 215) – viz Parlasca – Seemann (eds.), 1999. Augenblicke. Mumienporträts und ägyptische Grabkunst aus römischer Zeit, München, 295.

10 Např. Minucius Felix píše (Octavius XXXII): „Quod enim simulacrum Deo fi ngam, cum,

Sazba 21.indd Sec17:311 31.8.2009 5:10:54


si recte existimes, sit Dei homo ipse simulacrum? (Jaký obraz mohu pro Boha vytvořit, pokud, je-li tvůj úsudek správný, je člověk sám jeho obrazem?)“

11 Nápisový řecký a koptský materiál klasifi kuje S. K. Brown, „Coptic and Greek In-scriptions from Christian Egypt – A Brief Review“, in: Goehring, Pearson 1986, 26–41. Koptské dokumentární papyry shrnuje L. S. B. Mac Coull, „Coptic Documentary Papyri as a Historical Source for Egyptian Christianity“, in: Goehring, Pearson 1986, 42–50. Tři řecké texty z oáz Dáchla a Bahríja z Fakhryho vykopávek v letech 1956 a 1969 podává G. Wagner, 1973. „Inscriptions grecques des oasis de Dakhleh et Baharieh découvertes par le Dr. Ahmed Fakhry“, Bulletin de l’Institut français d’archeologie orientale 73, 177–192; řecký materiál pro všechny oázy shrnuje Wagner (1987). Pro celý Egypt viz: G. Lefebvre, 1907. Recueil des inscriptions grecques-chrétiennes d’Egypte, Cairo: Institut français d’archéologie orientale.

12 Z tohoto úhlu podávají přehled papyrové dokumentace ve své studii Judge a Pickering (1977). Žádný z papyrů, se kterými autoři pracovali, nepochází prokazatelně z oázy Bahríja, žádný není starší než z druhé čtvrtiny 3. století.

13 „The names of angels possessed great magic powers amongst heathen as well as Christi-ans“ (S. Eitrem (ed.), 1925. Papyri Osloenses, I: Magical papyri, Oslo: Jacob Dybwad, 79).

14 Podrobně M. Meyer, R. Smith (edd.), 1999. Ancient Christian Magic. Coptic Texts of Ritual Power, Princeton: Princeton University Press. Křesťanským postojům k magii se jakožto nejrozšířenějšímu prvku tzv. lidové zbožnosti na základě výpovědi papyrů věnuje Rees (1950). O raně křesťanské magii obecně D. E. Aune, 1980. Magic in Early Christianity. In: Aufstieg und Niedergang der römischen Welt, II, 23, 2, Berlin – New York: Walter de Gruyter, 1507–1557.

15 Srov. např. Tertullianus, Apologeticum XXXV 12: „Eadem offi cia dependunt et qui astrolo-gos et haruspices et augures et magos de Caesarum capite consultant, quas artes ut ab an-gelis desertoribus proditas et a deo interdictas ne suis quidem causis adhibent Christiani.“

16 Srov. Hérodotos I 51; SIG 1064, 3 (nápis z Chiu).17 Tuto metodu navrhuje R. S. Bagnall, 1982. „Religious Conversion and Onomastic

Change in Early Byzantine Egypt“, Bulletin of the American Society of Papyrologists 19, 105–124; skepsi k takto získaným informacím vyslovuje ve svém článku E. Wipszycka (1986, „La valeur de l’onomastique pour l’histoire de la christianisation de l’Égypte: À propos d’une étude de R. S. Bagnall“, Zeitschrift für Papyrologie und Epigraphik 62, 173–181), na což Bagnall vzápětí reagoval novým článkem (1987, „Conversion and Onomastics – a replay“, Zeitschrift für Papyrologie und Epigraphik 69, 243–250).

18 V Kellidě převažuje jméno místního boha Tutu (řec. Tithoés). Praxe pohanských jmen zde trvá až do konce osídlení na konci 4. století (Bowen 2003, 173–174).

19 Více v: H. Karpp, 1954, „Christennamen“, In: Reallexikon für Antike und Christentum, II, Stuttgart: Hiersemann, sl. 1114–1138; F. Blass, 1895. –. Hermes 30, 465–470.

20 Analýzu nejstarších dokladů pro spojitost sv. Marka s egyptskou církví přehledně shrnul S. J. Davis, 2004. The Early Coptic Papacy: The Egyptian Church and Its Leadership in Late Antiquity, Cairo: American University in Cairo Press, 2–9 (s poznámkami na str. 182–185).

21 Údajný dopis Klémenta Alexandrijského Theodórovi musíme díky zásadním nejasnos-tem ponechat stranou. Český překlad s úvodem v: Dus, Pokorný (eds.) 2001, 47–51.

22 Apokryfní texty za věrohodné jistě považovat nelze, i když právě apokryfní skutky např. Tomáše, Petra, Jana nebo Ondřeje vyprávějí o misijních cestách jmenovaných apoštolů spojených s jejich mučednickou smrtí. O Pavlových cestách např. Gal 1,17–2,1.

23 Originální legendistickou zmínku činí Pseudo-Matoušovo evangelium (XXII–XXIV), když píše o obrácení všeho lidu zřejmě imaginárního egyptského města Sotinen ke křesťanství během pobytu Svaté rodiny. Česky v: Dus, Pokorný (eds.) 2001, 303–304.

24 Skt 2,5.10; citováno (a to i nadále) podle českého překladu O. Petrů.25 Filón Alexandrijský počátkem 1. století uvádí, že dvě z pěti městských čtvrtí byly pova-

Sazba 21.indd Sec17:312 31.8.2009 5:10:54


žovány za židovské a další Židé byli rozptýleni i po zbytku města. Roku 38 byli ale prý Židé nuceni omezit se na čtvrť jedinou (Contra Flaccum 55, Legatio ad Gaium 132, 124).

26 Nejnovější edici pořídil Naldini (1968, 131–135). Křesťanskou identitu pisatele i adre-sáta dopisu však zpochybnil Martin (1979, 5, pozn. 16).

27 Křesťanským památkám této oblasti se souborně věnuje Müller-Wiener 1963. Z jeho článku také většinou vycházíme.

28 Základní publikací zůstává Fakhry 1951 (přibližná datace na str. 1–2). Fakhry se začal pohřebišti věnovat počátkem roku 1945, před ním tu byl C. M. Kaufmann (1902. Ein altchristliches Pompeji in der lybischen Wüste: Die Nekropolis der „Grossen Oasen“, Mayence) a Hauser (1932).

29 Více ve Fakhry 1951, kap. 4–6 + obr. iii–ix. Malby nedávno publikoval M. Zibawi (2005, Bagawat. Peintures paléochrétiennes d’Égypte, Paris: Picard) s kvalitními reproduk-cemi a nákresy.

30 Koptským nápisům věnoval předběžnou studii G. Roquet, 1976. „Les graffi tes coptes de Bagawat, Oasis de Kharga“, Bulletin de la Société Française d’Egyptologie 76, 25-49 + obr. 1-5; řecké a koptořecké nápisy spolu se stélami vydal Wagner 1987, 62-76.

31 Zřejmě prvním návštěvníkem, který v ruinách rozeznal koptský klášter, byl G. Schwein-furth (1875. „Notizen zur Kenntnis der Oase El-Khargeh“, Petermanns Geographische Mittheilungen 10, 384–393.). Po něm místo navštívil a popsal W. de Bock ve svých Matériaux pour servir à l’Archéologie de l’Egypte Chrétienne, St. Petersburg, 1901, 34–37. (Obojí citováno podle Müller-Wiener 1963, 123.)

32 Snad lze tuto stavbu identifi kovat s hrobovou kaplí, o které píše Vivian (32007, 79), a dodat, že nedávno u ní byl objeven kostel, o němž se archeologové domnívají, že jde o kostel vypovězeného biskupa Athanasia. Kostel dnes prý nemá střechu a zdi sahají jen do výše 1 m, v severozápadním rohu je koptské grafi tti.

33 Démotická a řecká graffi ta z této hory byla vydána v: D. Devauchelle – G. Wagner, 1984. Les graffi tes du Gebel Teir, Le Caire: Institut français d’archéologie orientale.

34 Ball 1900, 76; H. J. L. Beadnell, 1909. An Egyptian Oasis: An Account of the Oasis of Kharga in the Libyan desert, with special reference to its history, physical geography, and water-supply, London, 101 a 170 sqq. (obojí podle Müller-Wiener 1963, 136–137, pozn. 2).

35 K topografi i a archeologii křesťanského období v Hibis: Winlock 1941, 44–49 + obr. lii.36 Řecký nápisový materiál z chrámu byl vydán v: H. G. Evelyn White – J. H. Oliver, 1938.

The Temple of Hibis in El Khārgeh Oasis, II: Greek Inscriptions, New York: The Metro-politan Museum of Art; nápisy (démotické, koptské, řecké i moderní) z chrámového okrsku byly vydány v: E. Cruz-Uribe, 2008. Hibis Temple Project, III: The Graffi ti From the Temple Precinct, San Antonio: Tambopata Partners & Van Siclen Books.

37 Popis má Wagner (1987, 360); dokumentace v: H. A. Winkler, 1939. Rock-drawings of Sou-thern Upper Egypt, II, London: The Egypt Exploration Society, zejm. str. 5–13, 15 + VII.

38 Reporty ze všech dosavadních výkopových sezón jsou přístupné ve formátu PDF na internetové adrese http://www.amheida.org/index.php?content=reports.

39 P. Oxy. III 485, 15–16: „[…] .“40 P. Oxy. XVI 2004, 1: „[…] ().“41 P. Oxy. XVI 1883, 2: „[…] () [][]()

()“. K oběma viz také C. Zuckerman, 1994. „Le camp de /Sosteos et les catafractarii“, Zeitschrift für Papyrologie und Epigraphik 100, 199–202.

42 CPR V 13 – k(astri) Psoftis; viz J. R. Rea, 1984. „A Cavalryman’s Career, A.D. 384(?)–401“, Zeitschrift für Papyrologie und Epigraphik 56, 79–88.

43 Přehledovou zprávu z počátků výzkumu podává Colin – Laisney – Marchand 2000, s úvahami o identifi kaci pevnosti s antickou Psóbthis na str. 158–163.

44 „There is here a church named after Saint Bartholomew, who was martyred in the oasis of Al-Bahnasâ, and whose body is in the church of Karbîl there.“ (z arab. přel. Evetts

Sazba 21.indd Sec17:313 31.8.2009 5:10:54


2001, 215, tj. fol. 75a). Z kontextu však není stoprocentně zřejmé, zda se jeho údaje týkají přímo oázy Bahríja (El-wáh el-Bahnasá), nebo samotného města Bahnasá a jeho okolí.

45 Koptská ostraka nebyla dosud vydána, řecká (označovaná O. Bahria, O. Sarm., O. Dor. a O. Bahria div.) vydal Wagner (1987, 86–109).

46 Více v: P. J. Sijpesteijn, 1987. Customs Duties in Graeco-Roman Egypt, Zutphen, 48 (Studia Amstelodamensia ad epigraphicam, ius antiquum et papyrologicam pertinentia, sv. XVII).

47 Ke kostelu dosud nebylo publikováno nic bližšího. Jeho existence je zmíněna v pře-hledu činnosti Francouzského ústavu orientální archeologie za rok 2006 v: Bulletin de l’Institut français d’archeologie orientale 106, 408 (Fr. Colin).

48 Viz také Fakhry 1951, 16 a Bagnall, Rathbone 2004, 269.49 Více v: Colin, Laisney, Marchand 2000, zejm. fi g. 250 Identifi kace se zakládá na nástěnné malbě jezdce na koni nalezené v kostele a na

zprávě Abú Sáliha, že „v oáze El-Bahnasy se nachází kostel pojmenovaný podle sv. Jiří, jehož ubohé tělo je prý v něm uloženo, avšak bez hlavy“ (fol. 93a; podle angl. překla-du v: Evetts 2001, 258–259).

51 Viz také: Fakhry 2003, 114–119.52 Zřejmě jako první tuto myšlenku zveřejnil Belzoni 1820, 427–428.53 Více v: Fakhry 1950, kap. 6 (str. 49–67).54 Diogenés Laertios vypráví anekdotu o stoickém fi lozofu Kleanthovi, který byl prý

tak chudý, že si nemohl dovolit koupit papyrus, a psal proto na střepy nebo na kůži (VII 173–174).

55 Naše moderní praxe odpovídá i dobovým zvyklostem, protože např. i koptské B_LjeS

nebo také beljB (Crum 1939, 38b–39a) označuje zároveň keramickou nádobu, střep z nádoby i úštěp vápence, v čemž je ekvivalentem řeckého slova . Jindy bývá pro označení vápencového úštěpu přejímáno řecké – v koptštině maskulinum.

56 Srov. zejm. J. Černý (ed.), 1935–1970. Catalogue des ostraca hiératiques non littéraires de Deir el Médineh, I–VII, Le Caire: Institut Français d’Archéologie Orientale. Tento katalog obsahuje celkem 705 ostrak.

57 Klasickou a referenční publikací je úvod U. Wilckena (1910–1912).58 V českém prostředí se lze o koptské papyrologii dozvědět více v: R. Dostálová, 2006.

Papyrologie (řecká, latinská, koptská), Praha: Karolinum, 81–113 (W. B. Oerter).59 Jedinou výjimkou v celém souboru publikovaném Wilckenem je č. 38 (Wilcken 1899, II,

11), zde je ovšem text uvnitř proto, že na vnější straně střepu je umístěno ucho nádoby. Tento příklad tedy uvedené pravidlo nepopírá, ale spíše potvrzuje. Mezi ostraky z Bír Šovíše jsou prozatím tři případy, přičemž jednou jde o malou misku, kde psát na vnitřní,

„kompaktnější“ plochu bylo zřejmě jednodušší.60 Případ Wilckenových ostrak č. 295 a 1 (Wilcken 1899, II, 1 a 290–291).61 Babrios 127, 3: […] (podle vatikánského

rukopisu Gr. 777) či (codex Athous z Britského muzea – Additional Manuscripts, Nr 22087) – „[…] Zeus přikázal klást je do bedny.“ Podle edice v: Crusius 1897. Slovo může zároveň označovat i „pokladničku“, do níž výběrčí vhazoval vybrané peníze.

62 Jedna výjimečná kniha se našla roku 1988 během vykopávek na lokalitě Kellis v oáze Dáchla a je jedinečným pramenem ke studiu hospodářských a sociálních dějin pozdně antického Egypta. Výjimečná je tím, že sestává z dřevěných destiček – celkem osmi – a zjevně obsahuje záznamy za několik let, přesto ji psala jediná ruka. Viz její edici: R. S. Bagnall, ed., 1997. The Kellis Agricultural Account Book (P. Kell. IV Gr. 96), Oxford: Oxbow Books (DOPM, sv. 7).

63 Srov. D. Bonneau, 1988. „Agrophylax, le ‚garde des champs‘“. In: Proceedings of the XVIIIth International Congress of Papyrology, II, Athens, 303–315.

64 Asi pětičlenná skupina ostrak – zlomky č. 84/BS/07-01 až 11 – byla nalezena také ve vedlejší místnosti č. 8.

Sazba 21.indd Sec17:314 31.8.2009 5:10:55

ARCHEOLOGICKÝ VÝZKUM POZDNĚ ŘÍMSKÉHO OSÍDLENÍ NA LOKALITĚ BÍR ŠOVÍŠ 217

Archeologický výzkum pozdně římského osídlení na lokalitě Bír Šovíš

Jiří Musil, Martin Tomášek

Oasis parva – locus vastus et incultus…?

Kdyby je od sebe nedělil hřeben pomalu putující písečné duny, ležela by lokalita Bír Šovíš prakticky na dohled krajních domů dnešní vesnice Gharbéja. Dnes se však vlády nad územím, kde v době římské sídlil člověk, zmocnila poušť. Zřejmě už natrvalo… Pouze skromný reziduální porost tamaryšků, bránící se návějím pouštního písku tvorbou jakýchsi pahrbků, tzv. agúlů, na první pohled připomíná, že zde kdysi bývalo více vody, po-rostu, a tedy že zde mohli žít i lidé. Pečlivější pohled na povrch okraje pouště, zvláště tam, kde je vrstva písku některým z věčně se opakujících poryvů větru smetena, napoví, že zde také opravdu sídlili. Ze země vy-stupují pozůstatky zdí z nepálených cihel. Kam oko dohlédne, lze spatřit střepy keramických a s trochou štěstí i skleněných nádob nebo drobné bronzové mince. Archeolog, pohybující se převážně v evropských kon-činách, nevěří svým očím, když je po pouhé procházce krajinou schopen konstatovat, kde jsou pozůstatky domů, kde se rozkládala pole, nebo kde jsou pozůstatky pecí, užívaných nejspíše na vypalování keramiky. Záhy je schopen rozeznat, kde všude odvětrávací šachty nasvědčují tomu, že podzemní tunely sbíraly a přiváděly k polím a dobytku vodu ze širokého okolí. Jen o pár minut či o hodinu později identifi kuje také místa, kam lidé ukládali své mrtvé.

Bír Šovíš je ale pouze jednou z archeologických lokalit, které česká expedice v El-Hézu objevila. Již první povrchová prospekce, následné archeologické sondáže a výzkumy menšího rozsahu potvrdily, že k nej-většímu rozkvětu v El-Hézu došlo, po osídlení epipaleolitickém a v době egyptské Staré říše (lokalita Gard el-Abjad), až v mladší době římské. Dosud provedené povrchové průzkumy a ani vykopávky zde dosud bo-hužel nedoložily předpokládané osídlení helénistického období a jeho přítomnost je tak zjištěna pouze v severním centru dnešní oázy, ve městě Bavíti a jeho okolí. Lokality pocházející z mladší doby římské však evi-dujeme v El-Hézu v až překvapivě hojném počtu. Následoval strmý pád.

Sazba 21.indd Sec9:219 31.8.2009 5:05:50


Na sklonku vlády Říma oázu Bahríja, neboli Džesdžes, což je její původní egyptské jméno, Římané nazývali Oasis parva (Malá oáza).

Centrem osídlení celého El-Hézu, tedy jižní části oázy Bahríja, se již v průběhu 4. století po Kr. stalo okolí pevnosti zvané arabsky Ríz (obr. 1). Její dosud stojící monumentální torzo, postavené z nepálených cihel, neuniklo pozornosti prvních cestovatelů a objevitelů památek Západní pouště (k nej-starším dochovaným zobrazením pevnosti patří kresba Frédérica Cailli-auda z roku 1820) a dodnes je nejvýraznější stavební památkou El-Hézu. Posádka složená z vojenské jednotky římské armády, jejíž jméno dosud neznáme, měla dohlížet nad odváděním tributů z celé oázy. Mezi její po-vinnosti jistě patřil i dohled nad obchodem s údolím Nilu i dalšími oá-zami a ochrana místních obyvatel před útoky pouštních kmenů. Nejlépe se z pevnosti dochovala její severní obvodová stěna, která nese stopy po existenci přinejmenším dvoupatrových staveb. Ty, podobně jako u stejně starých pevností v Egyptě, severní Africe či ve východním Středomoří, stály přizděné zevnitř k obvodovým stěnám (obr. 2). O časově delší exis-tenci pevnosti svědčí torza ještě dnes viditelných přístaveb v západní části fortifi kace, vybudované z odlišných typů nepálených cihel (o větší veli-kosti 38×19×10 cm). Vzhledem k tomu, že zde dosud neproběhl podrob-nější archeologický ani stavebně historický průzkum, nelze přesně určit charakter budov uvnitř pevnosti. Početné jsou nálezy úlomků keramiky. Mezi nimi také červeného zboží s lesklým povrchem (africké sigillaty, v od-

� Obr. 1.: El-Héz – ruiny římské pevnosti Ríz, celkový pohled (M. Frouz).

Sazba 21.indd Sec9:220 31.8.2009 5:05:50


borné literatuře nazývané African Red Slip Ware – ARSW), pozdně řím-ské keramiky vyráběné nejprve v Kartágu a později také v dnešním Tu-nisu a Alžírsku (Hayes 1997, 59–64). Díky těmto nálezům je zřejmé, že zde život kvetl zejména ve 4.–6. století po Kr. V okolí pevnosti, na rozloze větší než 10 hektarů, se rozkládalo osídlení městského typu. Již ve 30. le-tech 20. století zde pracoval egyptský archeolog Ahmad Fakhry, který se zaměřil především na prozkoumání pozůstatků rozlehlého komplexu bu-dov, ležícího západně od pevnosti. Tato památka je díky své struktuře, ve-likosti a výstavnosti označována jako palác místodržitele. Zřejmě opráv-něně, neboť ji vedle hospodářských prostor, lisoven oleje a vína, cisteren a skladů tvořily také reprezentační místnosti a kaple. Ještě v době Fakh-ryho archeologického výzkumu její stěny zdobily nástěnné malby a ry-tiny, jež však dnes již viditelné nejsou. Ostrý písek hnaný pouštním vět-rem k nim byl nemilosrdný a lze jen doufat, že alespoň část fresek znovu zavál tak, že jsou oku skryty. K nejzajímavějším z nich bezesporu patřila freska s motivem ukřižovaného ve východní části paláce (Fakhry 2003, 121, fi g. 57, 58). Již při prvním pohledu na okolí paláce a pevnosti je zřejmé, že zde stály početné městské domy, avšak až satelitní snímek ukázal, že jsou uspořádány do domovních bloků – insul – oddělených ulicemi (obr. 3).

Na návrších severně a západně od města a paláce vybudovali obyvatelé římského města pro své mrtvé hrobky, které jsou dnes však bohužel větši-nou již vykradené. Pouze několik jich prozkoumali egyptští archeologové

� Obr. 2.: El-Héz – ruiny římské pevnosti Ríz, detail (M. Frouz).

Sazba 21.indd Sec9:221 31.8.2009 5:05:55


z památkové péče v Bavíti. Mezi početnými fragmenty keramických nádob bylo také zde nalezeno několik úlomků červeného lesklého zboží (ARSW), které lze na základě analogií poměrně dobře datovat do 3. až počátku 4. sto-letí po Kr. (mísy a talíře typu Hayes F 43, 51). Vzhledem k tomu, že sou-částí paláce byla i skladiště, patří k nejpočetněji zastoupeným nádobám transportní amfory a jejich fragmenty, které lze také datovat především do 4.–5. století po Kr. (typy Tripolitana III, Peacock-Williams Class 37).

Necelý kilometr jižně od pevnosti stojí dobře dochované malé opevnění zvané Qasr Masúda. Jde o tzv. centenarium, postavené z nepálených cihel na skalnatém pahorku (obr. 4). Jeho půdorys je takřka čtvercový, délka stran činí 18×18,5 m. Vstup po vyvýšené rampě se nalézal na jižní straně a kolem jímky ve středu pevnůstky se rozkládalo 13 místností, z nichž některé mají ještě dochované hliněné podlahy. Stavba nepůsobí tak impozantním do-jmem jako pevnost v Rízu, ale i zde se stěny místností dochovaly do výše 0,5–0,8 m. Vzhledem k existenci cisterny o rozměrech 3,7×3,7 m a hloubce 3 až 4 m je pravděpodobné, že plnila funkci hydreumat – pevnůstek stře-žících zásoby pitné vody. Tento typ fortifi kací byl v době římské budován nejen v Egyptě, ale hojně také ve východním Středomoří a severní Africe. Obdobné stavby lze nalézt v Tripolitaně: podobnou velikost a tvar vykazuje např. Qasr Duib, díky dochovanému nápisu datovaný do doby vlády císaře Filipa Araba (244–246 po Kr.), nebo Qasr Isawi a Qasr Wames (Ruprechts-

� Obr. 3.: El-Héz – ruiny římské pevnosti a městského osídlení Ríz, celkový pohled na podkladě družicového snímku (V. Brůna).

Sazba 21.indd Sec9:222 31.8.2009 5:06:02


berger 1993, 23, Abb. 65, 66). Podobná centenaria jsou známa také z Tell el-Seba v Izraeli, případně Qasr el-Uweinid v Jordánsku (Kennedy, Ri-ley 1990, 159). Řada hydreumat vznikla podél cest v egyptské Východní poušti, kde spolu s pevnostmi střežily důležité komunikace (zde se nej-více Qasru Masúda blíží Qasr Banát; Mašek 2006, 61, obr. 3). Situování centenaria jižně od pevnosti naznačuje směr, kudy zřejmě vedla v době římské komunikace propojující oázu s vnějším světem, snad oázou Fa-ráfra. V okolí pevnůstky se rozkládalo menší sídliště o rozloze asi 0,8 hek-taru, zásobované vodou podzemními kanály dlouhými až 6,5 kilometru.

Největší rozsah a význam však v oáze El-Héz v době římské mělo be-zesporu venkovské osídlení. Analýzou satelitních snímků a následnou terénní prospekcí se podařilo identifi kovat některé vesnice se zahra-dami a polnostmi, zásobované vodou podzemními vodovody (manaváry). Vstupy a větrací šachty zaniklé sítě manavárů jsou díky materiálu vytě-ženému jejich hloubením patrné i na satelitním snímku oblasti.

Zbytky vesnického osídlení v Ajn Umm Chabata, jež se včetně rozvět-veného systému manavárů rozkládá na ploše takřka 2 ha, patří mezi dobře dochované příklady svého druhu (obr. 5). Nedaleko od pramene a sou-časné vesničky zachytila povrchová prospekce pozůstatky několika sta-veb, přičemž největší z nich se šesti místnostmi měla obdélný půdorys 10,9×8,7 m (obr. 6). Na východní straně k domu přiléhá dosud nezkoumané

� Obr. 4.: El-Héz – ruiny drobné fortifi kace z doby římské na Qasr Masúda, cel-kový pohled (J. Musil).

Sazba 21.indd Sec9:223 31.8.2009 5:06:02


hospodářské zázemí. Obvodové zdivo z nepálených cihel se zde dochovalo do výše 0,8 m až 1 m a uvnitř domu se v západní a jižní místnosti podařilo prozkoumat dvě jímky na vodu, zevnitř omítnuté vápennou maltou. Zá-padně od domu stála malá lisovna. Nejdůležitějším místem zde byl prostor, kde stál lis (prellum) o velikosti 0,94×0,75 m, z nějž odtékal vylisovaný olej do dvou zahloubených jímek, omítnutých opět kvalitní vápennou maltou. Jímky se směrem ke dnu stupňovitě zužovaly a hlubší z nich dosahovala 1,5 metru (obr. 7). Celou usedlost na západní straně vymezovala zeď z nepále-ných cihel (40×9×10 cm), široká 2 stopy (0,58 m) a ještě dnes až 0,5 m vysoká.

Terénní část expedice konané roku 2006 se zaměřila především na po-vrchovou prospekci a dokumentaci a přinesla cenné informace o dalším zaniklém vesnickém osídlení El-Hézu v době římské. Dosud neznámé sídliště se podařilo objevit nedaleko Bír Ajn Naga, a to díky hlubokým rýhám, provedeným těžkou mechanizací v moderní době (obr. 8). Jejich účel, kterým mělo být pěstování melounů a zeleniny, sice nebyl naplněn, ale paradoxně přispěl k doplnění dalšího bodu na archeologické mapě řím-ské Oasis parva. Desítky zářezů, hlubokých 4–6 metrů, proťaly mohutné písečné nánosy a duny a na svém dně tak otevřely sondu do úrodných vrs-tev z období starověku. Římané se zde usadili na půdě tvořené sedimenty již zaniklého jezera, což dokládají nálezy typické sladkovodní fl óry. Cha-rakter těchto rozměrných „sondáží“ sice neumožňuje přesnější poznání zaniklých sídlišť, ale na povrch se díky nim opět dostaly zlomky pozdně římské keramiky, nepálené cihly, někdy dokonce se stopami vápenné polychromní omítky podobného charakteru, jako máme doložen v paláci

� Obr. 5.: El-Héz – výzkum osídlení na Ajn Chabata, celkový pohled na výzkum (M. Frouz).

Sazba 21.indd Sec9:224 31.8.2009 5:06:06


v Rízu. Také nalezená keramika naznačuje, že osídlení zde kvetlo přede-vším ve 4. a 5. století po Kr. Mohutné písečné vrstvy, které sídliště Bír Ajn Naga překryly, jsou dokladem toho, jak zničující a defi nitivní je síla písku hnaného pouštními větry. Je jasné, že mnohé z archeologických památek leží ještě neznámé a netknuté pod jeho návějemi a jsou zatím v bezpečí před sběrateli, vykradači památek a někdy i samotnými archeology.

Výsledky prvních expedic do El-Hézu přinesly, pokud se římského osídlení týká, natolik závažná zjištění, že jsme se rozhodli věnovat se při terénním archeologickém výzkumu nadále především tomuto horizontu osídlení. Byl to Bír Šovíš, který se díky své charakteristice nejrozsáhlejšího a nej-zachovalejšího sídliště stal prakticky výhradním místem pokračování te-rénních výkopových prací. Zároveň s další dokumentací zpřesňujících a zmnožujících se bodů vznikajícího celkového plánu lokality jsme zde přistoupili k drobným výkopům, majícím za úkol charakterizovat zaniklé osídlení z hlediska funkce jednotlivých odkrytých struktur i jejich datování.

První detailnější průzkum oblasti se v rámci českého projektu prů-zkumu El-Hézu v Bahríji uskutečnil v roce 2003 (Bárta, Brůna, Svoboda, Verner 2003, 9–11 a 14). Povrchový průzkum tehdy na Bír Šovíši zachytil hlavní části zaniklého osídlení a zaměřil se na pořízení alespoň jejich zá-kladní prostorové identifi kace. Na jejím základě jsme pak mohli vymezit zhruba tři samostatnější plochy s koncentracemi pozůstatků po osídlení, táhnoucí se v severojižním směru. Kromě několika prostorově vymezených

� Obr. 7.: El-Héz – výzkum lisů na olej na lokalitě Ajn Chabata, celkový pohled (M. Frouz).

Obr. 6.: El-Héz – osídlení na Ajn Chabata, celkový plán (M. Frouz).

Sazba 21.indd Sec9:225 31.8.2009 5:06:14


usedlostí a dalších jednotlivých zdiv vystupujících nad povrch byly rychle rozeznány také pozůstatky okrouhlých keramických pecí. Od východu pak ke stopám po osídlení přiléhá rozsáhlá síť manavárů. Jde s největší prav-děpodobností o systém studní, které měly za úkol sbírat vodu, kterou se poušť při okraji zeleně oáz zrána pokryje v podobě rosy a která prosákne až na skalní podloží. Shromážděnou vodu pak odtud sváděly do podzem-ních kanálů a přiváděly ji k domům, polím, sadům, dobytku i lidem. Jistě jimi proudila také voda z nečetných pramenů. Charakteristické pro tento systém jsou větrací průduchy, umístěné víceméně v pravidelných rozestu-pech a viditelné dodnes i na povrchu pouště. Sloužily nejspíše nejen k vě-trání, ale také ke snadné údržbě horizontálních kanálů. Právě podle nich lze na povrchu sledovat průběh kanálů pod zemí až k úpatí pahorků, vyrůs-tajících z pouště východně od Bír Šovíše. Rozsah této sítě je v případě naší lokality skutečně úctyhodný – kanály o délce asi 15 km sváděly vodu z plo-chy asi 700 ha (obr. 9). Jak početná komunita asi tuto nemalou veřejnou stavbu postavila a udržovala? Zřejmě ani ona nebyla ani na naše poměry malá a pro tuto část oázy lze oprávněně uvažovat v řádech tisíců obyvatel. To ostatně dokládají také početná pohřebiště nalezená v okolí, datovaná do pozdní doby římské. Manaváry končily přirozeně co nejblíže polí, která po-třebovala vodu v největším množství. Tomu odpovídají také místa, kde byla

� Obr. 8.: El-Héz – dnešní krajina na Ajn Naga, kde je doloženo další osídlení z doby římské (J. Musil).

Sazba 21.indd Sec9:226 31.8.2009 5:06:19


pole povrchovým průzkumem skutečně zachycena. Dodnes jsou zde docho-vány hrázky rozvádějící při zavlažování vodu do jednotlivých částí polností.

Prvním místem vybraným pro terénní archeologickou sondáž na lokalitě bylo shodou okolností místo posledního odpočinku některých z obyvatel Bír Šovíše. Východně od sídliště se podařilo prozkoumat dva dvory, fungu-jící kdysi jako zádušní kaple, a chodbovou hrobku vytesanou do jednoho z pahorků, ležícího východně od vesnické zástavby z doby římské. Prostor dvorů byl zbaven navátého písku a destrukcí a takto vyčištěný byl následně zdokumentován. Do prvního z nich, o půdorysu cca 3,0×3,2 m (Dvůr č. 1), se vstupovalo v jihozápadním rohu dveřmi širokými 0,8 m. Obvodové zdivo dvora, postavené z nepálených cihel a uvnitř ještě omítnuté hli-něnou omítkou, stojí dodnes až do výšky asi 0,8 m. V severní stěně se podařilo dokumentovat dva výklenky – niky. Zjištěna zde byla také pícka. Jižní stěnu prolamovaly 0,55 m široké dveře, které tento dvůr spojovaly s dvorem vedlejším. Dodnes se dochoval dokonce i dřevěný práh a zárubně těchto dveří. Síla zdiva společné zdi činila 0,3 m. Druhý ze dvorů měřil 5×2,4 m (Dvůr č. 2) a také byl postaven z nepálených cihel. Stejně jako

� Obr. 9.: El-Héz – vyústění větracích šachet systému manavárů v okolí lokality Bír Šovíš (J. Musil).

Sazba 21.indd Sec9:227 31.8.2009 5:06:24


u prvního dvora byla výjimkou jen východní strana, tvořená skalní stěnou, do níž stavitelé vytesali tři niky. Uprostřed jižní stěny se nacházel další výklenek, nika, která odpovídala umístění ústí šachty vedoucí do vlastní chodby hrobky. Také východní stěnu zdobila nika, doplněná o pícku. V po-dobných píckách se zřejmě připravovaly obětiny potřebné pro pohřební obřady prováděné v kaplích (obr. 10). Čištění obou prostor od navátého písku a destrukce nepřineslo téměř žádné archeologické nálezy s výjim-kou několika chronologicky nevýrazných zlomků keramiky.

Zmíněné ústí šachty, vedoucí do chodby hrobky, se nalézalo asi 3 metry východně od většího z obou dvorů (Dvůr č. 2). Severně od ústí šachty ležela keramická lampička, zajišťující kdysi sporé osvětlení prostoru hrobky, či snad původně tvořící součást skromné pohřební výbavy. Z šachty o rozmě-rech 1,4×0,8 m (u dna), vytesané ve skále do hloubky dvou metrů, vybíhala na severní straně chodba široká 0,75 a dlouhá 2,4 m. Ústila do první části vlastní hrobky, kterou tvoří prostor vylámaný ve skále s rozměry 2,6×1,6 m. Na něj navazující část míří k severovýchodu a pokračuje ještě dalších 4,4 m. Hrobka byla po celé své délce vyplněna lidskými kosterními pozůstatky, pohozenými na podlaze. O návštěvě zlodějů se nedá pochybovat. Mezi kostmi leželo pouze několik předmětů, které snad původně tvořily součást pohřební výzdoby. Nalezeny tak byly tři keramické nádoby. Jde o alcitový pohár a malou fajánsovou fi gurku, představující tehdy zřejmě ještě stále oblíbeného bůžka Bese. Byly dokumentovány i kamenné nástroje – tesly,

� Obr. 10.: El-Héz – nika zádušní kaple na pohřebišti Bír Šovíš (M. Frouz).

Sazba 21.indd Sec9:228 31.8.2009 5:06:28


běžně užívané k hloubení manavárů, tedy obecně při práci s kamenem. Jejich souvislost s pohřbenými či pohřebními zvyklostmi je ale nejasná.

Archeologický průzkum, na který posléze navázal průzkum antropolo-gický, vynesl tedy na světlo několik artefaktů, u kterých si můžeme dovo-lit vyslovit názor na jejich přesnější datování. Je to zejména již zmíněná lampička o průměru 8,5 a výšce 3,5 cm. Ta představuje typ odvozený od tzv. žabích lampiček s jedním hořákem, s výrazně oddělenými plecemi a oblou jímkou. Lampička je zdobená střídajícími se motivy perlovce a tyčinek. Na dně pak nese dvě písmena „KA“ ve dvou koncentrických kružnicích. Tento typ je nejčastěji datován do období 2.–3. století po Kr. Ze zmíněných tří keramických nádob, které byly dalšími pozůstatky hmotné kultury uloženými do hrobky, se nejlépe dochovaly dvě ovoidní nádoby bez uch s prstencovým okrajem. Tato dosti nekvalitní keramika, a to jak z hle-diska použité hrnčiny, tak červeného listru, byla vyrobena opět nejspíše ve 2.–4. století po Kr. Podobného stáří jsou i tři menší esovitě profi lované nádobky, vyrobené na hrnčířském kruhu z oranžově červeného materiálu. Podobné nádoby, s nízkým prstencovým okrajem a úzkým dlouhým hr-dlem, představují jednoduché deriváty unguentárií, nádobek s kulovitým tělem, úzkým dlouhým hrdlem a prsténcovým okrajem, v nichž se pře-chovávaly parfémy, oleje nebo jiné tekutiny (obr. 11 b, c).

Vraťme se ještě k lidským ostatkům, které byly z hrobky vyzdviženy. Odborníci z antropologického oddělení Archeologického ústavu AV ČR v Praze provedli jejich základní vyhodnocení z hlediska pohlavního dimor-fi smu (Bárta, Brůna, Černý, Musil, Svoboda, Verner 2004, 22–24). Celkově bylo evidováno 1 282 lidských kostí. Nejvíce jich leželo zhruba uprostřed pohřební chodby. Z důvodu časové tísně, kterou bohužel často ještě zvy-šují úředníci egyptské památkové správy, byla zvolena nejjednodušší metoda vyhodnocení. Ze souboru byly vybrány všechny lebky. V našem případě jich bylo 30, včetně lebek nedospělých jedinců. Vzhledem k tomu,

� Obr. 11.: Objekty z pohřebiště na Bír Šovíši; 11a – terakotová lampa; 11b – keramika; 11c –nádobka; 11d – soška Bese (M. Tomá-šek, K. Urbanová).

a b c

d

Sazba 21.indd Sec9:229 31.8.2009 5:06:34


že po roztřídění a základním určení kostí lze konstatovat, že ostatní kosti s vyšší nadějí na zachování, jako jsou femur (kost stehenní), tibia (kost holení) či humerus (kost pažní), tohoto počtu (30 lebek ve vzorku) ani nedosáhly, byla zvolena právě tato metoda. Náročnější párování kostí, se-stavování artikulací a fragmentů by tento počet nijak výrazněji nepřesáhlo a nepřesáhlo by tedy ani vypovídací schopnost použité základní metody. Vyhodnoceno nakonec bylo 20 nejlépe dochovaných lebek. Šlo převážně o dospělé jedince, z nichž bylo 11 žen a 9 mužů. Je ale třeba upozornit na to, že pohlavní dimorfi smus lebečních struktur u neznámých populací může být velmi klamavý a údaje je třeba brát s rezervou.

Další nevelké výkopy jsme v Bír Šovíši směřovali k manavárům. Ty jsou dodnes fascinujícím dokladem technické zdatnosti i praktičnosti dávných obyvatel oázy. Desítky kilometrů se značným úsilím vykopaných a dlouho-době udržovaných chodeb zvyšovaly přísun vody, tolik důležité pro přežití většího počtu lidí, zvířat i rostlin v oáze. Nedostatek sil pro jejich udržo-vání měl nepochybně veliký vliv na významném omezení počtu obyvatel oázy, ke kterému došlo zřejmě již koncem doby římské a zejména pak bě-hem byzantské i arabské vlády nad Egyptem a oázami. Odliv obyvatel se nezastavil ani potom. Výkopem odhalené šachty, ležící na západním úpatí hrobky a zádušního dvora, nám umožnily bližší pohled na toto monumen-tální technické dílo. Chodby dosahovaly hloubky cca 7–8 m a jejich svět-lost kolísala mezi 0,55–1,3 m. Zdá se, že zasypány jsou ve většině svého prů-běhu i samotné spojující kanály a jejich stropy jsou zřejmě částečně zřícené.

Největší pozornost na lokalitě Bír Šovíš byla, vcelku pochopitelně, věnována pozůstatkům sídliště. Trosky osídlení se rozprostírají na ploše neuvěřitelných 20 ha. Nejednalo se o sídliště městského typu, spíše o jed-notlivé hospodářské usedlosti, propojené polnostmi s vinicemi a palmo-vými háji. Nicméně pro určité srovnání můžeme uvést, že většina českých středověkých královských měst nepřesahovala svou rozlohou 10 ha. O ves-nici takové rozlohy u nás nevíme, snad s výjimkou rozptýlených horských osad novověku. Již zmíněnou povrchovou prospekcí v roce 2003 bylo na Bír Šovíši zjištěno několik velkých a pozůstatky zdiv dobře vymezených struktur: domů, statků, dvorců. Všechny tyto pojmy by zřejmě v daném případě čeština mohla oprávněně použít. Nevíme bohužel, který je nej-přesnější. Budeme-li v dalším textu používat termín dům, je to označení veskrze technické a pracovní. V popisovaných případech se totiž jednalo o součást většího hospodářského areálu a mohl by tedy zaznít výraz statek. Stavba jednoho z nich, který jsme archeologicky zkoumali více, byla však obložena bazaltovou stěnou připomínající fortifi kaci. Také vstup do to-hoto „domu“ se nalézal v patře, snad přes dřevěný můstek. Pojem dvorec či dokonce tvrz by tedy možná byl také na místě.

Sazba 21.indd Sec9:230 31.8.2009 5:06:40


Úkolem naší mise není a ani nemůže být tuto rozsáhlou lokalitu celou archeologicky zkoumat, tedy „vykopat“. Realizací plošných vykopávek by-chom pozůstatky osídlení z doby římské sice zbavili letitých nánosů písku, zároveň bychom je však vystavili útoku ostrých zrnek písku hnaných vět-rem. Ten by pro zdiva z nepálených cihel znamenal rychlý zánik. Obnaže-nou strukturu zaniklého domu, byť nesmírně zajímavou, nejsme v současné situaci schopni účinně chránit před zánikem. Kromě fi nancí by to bylo ná-ročné i technicky. Archeologický výzkum zde musí tedy být nesmírně šetrný, abychom svou vlastní aktivitou neohrozili další existenci lokality. Stano-vený cíl je přesto neskromný. Je jím spolehlivá datace doby trvání zdejšího osídlení, získání reprezentativního vzorku archeologických nálezů a do-kumentace základních typů obytných staveb, výrobních objektů a dalších hospodářských zařízení. To nám zatím postačí k další analýze a interpre-taci. Úkolem je tedy defi novat a vyzvednout ze země sice pouze nevelký vzorek archeologického materiálu, avšak získat z něj maximum informací.

Postupně jsme z řady objektů výkopy odkryli a dokumentovali ko-runy zdiv u tří ze struktur, kterým budeme nadále říkat Dům č. 2, Dům č. 3 a Dům č. 4. První dva leží poměrně nedaleko sebe. Oba dodržují orien-taci základních zdiv zhruba v osách sever–jih a východ–západ. U prvního z domů se skutečně pouze dokumentoval jeho půdorys o velikosti 23×19 m.

� Obr. 12.: El-Héz – výzkum Domu č. 4 na Bír Šovíši, začištěná situace se scho-dištěm (J. Musil).

� Obr. 13.: El-Héz – výzkum Domu č. 4, nález keramických nádob ležících na udusané podlaze (J. Musil).

Sazba 21.indd Sec9:231 31.8.2009 5:06:40


V druhém z domů (Dům č. 3, místnost 19 o velikosti 7,5×1,7 m) jsme se v roce 2004 pokusili „podívat na podlahu“. Na domnělou podlahu narazily motyky kopáčů v hloubce 3 m. Dokumentovali jsme schody vedoucí do prvního patra domu a získali podezření, že dům mohl mít i patro druhé! Také zde se ve stěnách objevují výklenky, niky. Sloužily zde tak trochu jako naše skříně. Byly do nich ukládány různé předměty potřebné v do-mácnosti, mohly zde být také umístěny památky na předky, něco jako posvátný kout (lararium) – v závislosti na vyznání obyvatel domu. Také pro světélka olejových lampiček se zde jistě našlo místo.

Další z obytných staveb, kde proběhl výzkum, nese pracovní označení Dům č. 4. Jeho zbytky leží několik set metrů severněji než trosky Domů č. 2 a 3. Terénní práce se zde uskutečnily v roce 2005 a jejich cílem bylo poznání celkového půdorysu objektu, jeho vnitřní struktury a určení doby existence. Obytné prostory se nalézaly v západní části domu: v této části vzniklo více pater, do kterých se dalo vyjít po schodišti z nepálených cihel (obr. 12). Schodiště vedlo do centrální části – nezastřešeného dvorku – a do skladové části, ležící ve východní části domu. Vchod na centrální dvorek ještě v době průzkumu uzavíraly dřevěné dveře (či spíše jejich torzo), ale vzhledem k velmi špatnému stavu dochování jsme ustoupili od jejich vy-zvednutí a ponechali je v písčitém zásypu, který pro tento typ nálezů před-stavuje nejvhodnější způsob konzervace a umožní zároveň jejich případné zpracování v příštích letech. Hospodářskou část domu tvořily dvě místnosti (č. 1 a 2), obě o velikosti 2,5×3,5 m. V jižní místnosti č. 1 se podařilo zdoku-mentovat dvě hluboké jímky (až 1,5 m), přistavěné k jižní stěně. V samotné místnosti se překvapivě dochovala původní udusaná podlaha, na které in situ leželo devět takřka nepoškozených keramických nádob (obr. 13). Nej-

� Obr. 14.: El-Héz – vý-zkum Domu č. 4 na Bír Šovíši, nález dolia s ví-kem (J Musil).

Sazba 21.indd Sec9:232 31.8.2009 5:06:48


větší z nich, transportní amfora s odlomeným hrdlem, patří k pozdně řím-ským typům, vyráběným na území dnešního Tunisu od 4. do 6. století po Kr. (typ Keay 35B, Peacock-Williams 35, Bonifay Type 41; Peacock-Williams 1986, 158; Bonifay 2004, 134, fi g. 72a). Obyvatelé domu zde zanechali také stolní amfory, mělké keramické misky a guttus (nádobka s excentrickou vý-levkou a sítkem, určená pro nalévání tekutin). V západní nice dokonce le-žel keramický trychtýř a několik střepů – ostrak – s nápisy hospodářského charakteru. Severní místnost č. 2 byla vybavena sice jedinou jímkou, ale při severní stěně stála silnostěnná zásobnice (dolium) z hrubé hlíny, vysoká 1,5 metru. Při stěně ještě leželo opřené víko, které zde zůstalo po vybrání obsahu nádoby (obr. 14). Majitelé před opuštěním domu vyprázdnili obsah všech nádob, jímek i zásobnic a již nepotřebné, obtížně převozné a snadno nahraditelné keramické nádoby zanechali na místě. Tento způsob opuštění lokality vypovídá o tom, že k němu došlo někdy na konci 5. století po Kr.

Vesnické osídlení vždy a všude funguje především samo pro sebe. Na schopnosti samozásobování nejen výpěstky, ale i předměty základní po-třeby, závisí jeho dlouhodobá prosperita. Nepřekvapí tedy, že ani zbytky výrobních objektů neunikly našemu základnímu průzkumu. Asi sto metrů jižně od půdorysů Domů č. 2 a 3 spatřily v roce 2004, díky motykám egypt-ských kopáčů, znovu sluneční světlo pozůstatky dvou hrnčířských pecí. Po odtěžení navátých písků mohly být zdokumentovány (obr. 15). V obou případech se jednalo o rozměrné výrobní okrsky, tvořené prostorami pro výrobu keramiky, skladování a sušení hotových nádob a především dvěma prozkoumanými pecemi se společným topeništěm. První z nich (u jinak nezkoumaného domu, který dostal číslo 1) patří k lineárnímu typu.

� Obr. 15.: El-Héz – hrnčířské pece na Bír Šovíši v době vý-zkumu (M Frouz).

Sazba 21.indd Sec9:233 31.8.2009 5:06:53


Baterie pecí dosahuje délky 4,8 m a široká je 2,7–3,2 m. Severní z pecí má průměr 2,1 m, menší jižní pak 1,7 m. Nad topeništěm (hlubokým 2,7 m) se nalézal horizontální perforovaný rošt. Kopule vypalovacích prostor se nedochovaly (max. výška činí 0,3–0,5 m) a topeniště hrnčíři před opuš-těním dílny pečlivě zazdili. Podobné vypalovací baterie se povrchovou prospekcí podařilo v Bír Šovíši objevit ještě na dalších osmi místech, jejich produkce uspokojovala požadavky místních obyvatel, především výrobou kuchyňského a užitkového zboží a terakotových lamp. Pece ležely těsně vedle sebe, měly pravoúhlý půdorys, jejich topeniště byla zcela zachována. Z horních částí pecí se dodnes dochovaly pouze nepatrné zbytky. Velmi efektně vypadají i dnes perforované rošty, oddělující topeniště od horní komory. Velkou část užitkové keramiky si tedy místní obyvatelé vyráběli sami a nebyli závislí na dovozu. Ten byl, kromě keramiky použité jako obalů jiných surovin či výrobků (např. amfory na víno), omezen především na luxusnější zboží (např. červená severoafrická sigillata, tedy ARSW).

S výrobní funkcí lze snad spojit ještě jeden z objektů, ležící asi 200 m na severozápad od Domu č. 2. Na jeho povrchu se objevují výrazné stopy uhlíků a vápna. Mohlo se jednat o vápennou pec? Konečné rozhodnutí však ještě čeká na další průzkum. Zbytky vápenných omítek na lokalitě i na lokalitách v okolí napovídají, k čemu by vápno mohlo být potřeba. Na druhé straně – na pálení vápna bylo třeba velké množství kvalitního dřeva, kterého není v oázách nikdy dost.

Provedenými výkopy se podařilo získat nemalý vzorek keramiky, kte-rou lidé ve své době užívali. Keramika je přes veškerý technický a meto-dický pokrok, jenž archeologie v posledních desetiletích učinila, stále naší základní datovací pomůckou. Její rozbor také tentokrát mnohé napověděl o chronologii lokality. Transportní amfory a amforovité zásobnice tvořily asi 90 % nálezů v okolí zmíněných hrnčířských pecí. V případě amfor se jedná o velmi kvalitní výrobky, pocházející z daleka, až ze západního Stře-domoří a dalších severoafrických provincií římského impéria. V okolí pecí i staveb jsou zachyceny zlomky okrajů raných transportních amfor. Šlo především o typy s výrazným, zdola hroceným okrajem. Ty jsou dokonce blízké typům, které jsou datovatelné od období pozdní římské republiky do 70. let 1. století po Kr. (typ Dressel 1; Peacock-Williams Class 6). Dále jsou zastoupeny také okraje amfor, které odborníci nazývají Africana II A, B a C (typ Beltran 56; Peacock-Williams Class 34). Ty se vyráběly ve středním Tunisu od 1. do 4. století po Kr. K mladším variantám pak patří amfora s prohnutými stěnami, objevená v troskách jedné z pecí (Keay XXIV A či snad – kvůli chybějícímu okraji – Keay XXXI; Peacock-Wil-liams Class 35; obr. 16). Vyráběla se v severní Africe od 2. až po 5. či do-konce 6. století po Kr. Nejmladší komponentou v získaném keramickém

Sazba 21.indd Sec9:234 31.8.2009 5:06:58


souboru jsou úlomky otevřených mísovitých nádob. K nejzajímavějším patří zlomek mísy na nožce, s hnědou barvou malovaným dekorem. Ten byl namalován na vnitřní stranu nádoby – ze středu vybíhají paprskovité motivy doplněné girlandami. Okraj zdobí plastické girlandy a roulletování na spodní straně. Povrch mísy pokrývá nekvalitní, odlupující se červený povlak. K podobným mísám patří i fragmenty zdobené rádýlkem, případně zlomky plochých talířů vycházejících z keramiky s červeným lesklým povrchem, tj. ARSW. Tato keramika se běžně vyráběla v 5. století a její výroba pokračovala také ve století následujícím.

Povrchový průzkum se dotkl také další části lokality. Přibližně 800 m se-verně od Domů č. 2 a 3 jsou dokumentovány další pozůstatky menších domů se zdivem z nepálených cihel a čtyři keramické pece obdobného typu, jaký již byl zkoumán jižněji (Bárta, Brůna, Černý, Musil, Svoboda, Verner 2004, str. 9–16).

Lze-li shrnout do krátkého závěru poznatky získané prvními třemi sezónami výzkumu na Bír Šovíši (2003, 2004 a 2005), pak asi můžeme říci, že archeologické nálezy dokládají osídlení této polohy již ve 2. sto-letí po Kr. Nejvíce nálezů, a tedy také nejsilnější osídlení, datujeme do 3.–4. století po Kr. Osídlení zřejmě, byť snad již v omezené, stagnující podobě, trvalo ještě v 5. a snad i na počátku 6. století, kdy z tohoto místa odcházejí poslední osadníci. Nedořešena ale zůstala řada otázek, a tak jsme se ještě hodlali na lokalitu vrátit.

Stalo se tak již v roce 2006. Bohužel však v situaci, kdy jsme díky bez-pečnostním omezením nemohli realizovat další terénní odkryvy. Tehdy

� Obr. 16.: El-Héz – archeologické nálezy z výzkumu hrnčířských pecí na Bír Šovíši (M. Frouz).

Sazba 21.indd Sec9:235 31.8.2009 5:06:58


aktuální odsouzení iráckého diktátora k smrti vzbudilo v Egyptě velké obavy ze msty radikálních muslimských kruhů na cizincích. Dlouhodo-bější stacionární terénní výzkum by zřejmě znamenal příliš snadný cíl, a tak jsme nedostali potřebná bezpečnostní povolení. I takové události ovlivňují archeologický výzkum. Oázu jsme ale navštívit mohli a také jsme se po ní, byť s doprovodem, svobodně pohybovali. Zaměřili jsme se tedy alespoň na dokončení sběru dat pro kvalitní plán centrální části lokality, včetně základního výškopisu. Úkol to je neméně důležitý, chceme-li po-znat a defi novat archeologický potenciál této části oázy Bahríja.

V roce 2007 bylo vše již naštěstí jinak. Potřebná povolení byla k dispozici, inspektor egyptské památkové péče připraven a bylo tedy možné vrátit se k Domu č. 3. Tento pahorek, tyčící se několik metrů nad svým okolím, za-vál podobně jako pozůstatky ostatních staveb jemný pouštní písek. Avšak při pozornějším pohledu bylo na povrchu pahorku patrné zdivo z nepále-ných cihel a množství keramických fragmentů či úlomků skleněných ná-dob. Výzkum zde začal již v roce 2005, kdy došlo k již zmíněnému odkrytí schodiště a na něj navazující chodby (místnosti 13 a 19) v nejvýše položené části domu. Již od počátku výzkumu tak bylo zřejmé, že se jedná o komplex, který svou velikostí a významem dominoval okolním stavbám. Velikost tro-sek, 37×23 m, hovoří za vše. Sondáž v jednom z nejvýraznějších archeolo-gických objektů, které lze již pouhým povrchovým průzkumem rozeznat na samém okraji území ještě pokrytého vegetací, měla za cíl za prvé odhalit a dokumentovat celý půdorys zánikového horizontu objektu, což se o dva roky před tím nepodařilo, za druhé se výzkumem alespoň v jeho části pro-kopat na jeho základy a pokusit se s pomocí zde získaného archeologického materiálu určit jeho základní charakteristiku a upřesnit jeho datování. Spíše tajným vědeckým snem bylo, abychom pod základy tohoto domu našli do-klady o osídlení starším, helénistickém, které dosud v této části oázy postrá-dáme. Je sice doloženo jinde v oáze a lze jej předpokládat i v El-Hézu, ale v této části Bahríje stále chybí! Tento sen ale bohužel zůstal pouhým snem.

Od počátku bylo zřejmé, že naše technické možnosti neumožní plošný odkryv celého domu. Museli jsme si ale přirozeně určit základní koncepci výzkumu již předem, a tu se pak snažit naplnit či v případě konkrétních terénních situací modifi kovat. Zásadním metodickým východiskem byla důkladná a důsledná dokumentace terénní situace, učiněných nálezů pozůstatků hmotné kultury, a tedy možnost kvalitní rekonstrukce pů-vodní nálezové situace. Vzhledem k předpokládané absenci složitějších souvrství vzniklých lidskou činností a navážek v destrukcích objektu bylo při vykopávkách postupováno po jednotlivých mechanických vrstvách mocných zhruba dvacet centimetrů. Na základě odhalených korun zdiv

Sazba 21.indd Sec9:236 31.8.2009 5:07:03


byl vyhotoven důkladný celkový plán a výškově zaměřeny podélné i příčné řezy. Běžným standardem byla průběžná fotografi cká dokumentace jed-notlivých nálezových situací i konstrukčních detailů odhalených zdiv, su-marizace získaného vzorku hmotné kultury a její popis, včetně kresebné a fotografi cké dokumentace výjimečných či ojedinělých nálezů.

Výkop proběhl především ve třech pracovních týdnech května roku 2007 a provedlo jej 14 dělníků na archeologickém výzkumu. Na výzkumu byli stále přítomni minimálně dva archeologové a specialista na geode-tické zaměření. Lze konstatovat, že přítomny byly ještě odpolední teploty kolem 50 stupňů Celsia na slunci a více, jednou týdně menší písečné bouře, zmije rohaté a kobry. Velké pavouky, solifugy, nepočítaje.

Po odstranění navátého písku jsme zdokumentovali celkem 33 míst-ností, chodeb a dvorů. Stěny celého domu vznikly z nepálených cihel spojovaných jílovitou hlínou. Pálené cihly o velikosti 25×10×6 cm stavi-telé využili pouze ve výjimečných případech na zvláště namáhané nebo dekorativní detaily, jako např. vyzdění niky ve vnějším obkladu západní obvodové stěny v délce 4,8 m. Struktura zdiva byla pečlivá a pravidelná, ale zajímavá je skutečnost, že provázána byla pouze nároží obvodových stěn a vnitřních místností, ale vnitřní příčky neměly vzájemnou vazbu. I přesto (či snad právě díky této „dilataci“) je zdivo ještě dnes ve výborném stavu a ani po očištění od písku a destrukcí na něm nevznikaly trhliny ani na již žhavém květnovém slunci. Stěny většiny místností měly na povrchu hrubou hliněnou omítku – výjimkou jsou místnosti 15–17 v severozápadní části domu, kde se podařilo odkrýt několik fragmentů bílé vápenné omítky. Okenní otvory se nepodařilo nalézt, stěny v několika případech členily pouze mělké niky, které pravděpodobně sloužily k ukládání hliněných lampiček, osvětlujících interiér místností. K zajímavým detailům patři také dvoje zazděné dveře v chodbě č. 19 a místnosti 14, kde se dokonce dochoval překlad z palmového dřeva. Přestože interiér domu měl zřejmě poměrně prostý charakter (vše cennější si navíc obyvatelé odnesli), vel-kým překvapením se stal objev vnějšího obložení z tmavého bazaltu, které dávalo celému komplexu monumentální vzhled a vytvářelo dojem celo-kamenné stavby. Na první pohled se tak mohlo zdát, že jde o kamennou a dobře hájitelnou stavbu, věžovitý typ stavby bez dveří v přízemí… Žádný takový vstup totiž výzkum nezachytil.

Funkčně lze „Apollův dům“, jak jsme jej pro jméno objevující se na nálezech nazvali, rozdělit na dvě hlavní části: západní s hlavním nezastře-šeným prostranstvím (dvorem) a východní (obytnou). Předpokládáme, že vstup se nalézal právě v západní polovině: vstupní dveře se v obvodovém zdivu nenalézaly – do komplexu se vstupovalo ve vyšších patrech. Kolem dvora (prostor č. 25) se na severovýchodní straně nalézaly dvě místnosti

Sazba 21.indd Sec9:237 31.8.2009 5:07:03


č. 29 a 30, více jich stálo u jižní obvodové stěny: zdvojená místnost 32, 33 a řada místností 22, 21 (přístupná chodbou 23) a 24. V této části zatím neproběhl podrobnější průzkum, ale podle výzkumů podobných objektů lze předpokládat, že se jednalo o hospodářské zázemí komplexu.

Hlavní část Domu č. 3 se rozkládá na východ od dvora, její osu tvoří obdélný prostor č. 7, druhý původně zřejmě nezastřešený vnitřní dvorek a chodba 6. Z vnitřního dvora se vstupovalo do místností u jižní obvo-dové zdi – 20, 5, 4, 3, chodbou dále do místností 1, 2, 8 a 9. V tomto jihový-chodním sektoru domu byly objeveny četné zlomky transportních amfor a větších kulovitých nádob na vodu i červená africká sigillata (ARSW), díky tomu interpretujeme tuto část domu jako skladiště Apollova domu. Dosud nejlépe prozkoumané místnosti leží v severovýchodním sektoru domu – jedná se o místnosti 11, 12 (v průběhu výzkumu se potvrdilo, že jde o jednu místnost), 13, 14 a 19. Poslední dvě sloužily jako chodby, jimiž bylo možné po schodišti (13) vystoupit do vyšších pater a na střechu domu. Výzkum této části objektu objasnil, jakým způsobem dům zanikl – míst-nosti zaplnila nejprve destrukce podlah vyššího patra, které přikryly ke-ramické nádoby ponechané v interiérech, a pak vše převrstvila destrukce nejvyššího druhého patra spolu s pískem. V průběhu terénních prací se dělníci často potýkali s kompaktní hmotou nepálených cihel. Vzhledem k jejímu homogennímu charakteru a zabarvení bylo obtížné oddělit jed-notlivé vrstvy. Nejvhodnějším vodítkem se ukázaly kumulace často jen mírně poškozených keramických nádob, které ležely na úrovni podlah. Jednalo se zejména o kontexty 03 až 06.

Postupně byl odkryt půdorys Domu č. 3 velkého cca 37×26 m (včetně ba-zaltového pláště), což je nějakých 962 m2 podlahové plochy v jednom patře (obr. 17). Pro zajímavost, zahloubené zemnice z počátků slovanského osíd-

� Obr. 17.: El-Héz –. půdorys Domu č. 3 na lokalitě Bír Šovíš (3 D model J. Mařík).

Sazba 21.indd Sec9:238 31.8.2009 5:07:03


lení u nás, tj. o něco málo mladší, než jsou pozůstatky Domu č. 3, mívají tak kolem 9,5–10 m2. Zdiva z nepálených cihel (vepřovic) se dochovala většinou do výše zaniklého prvního patra. Sondáž realizovaná při západní obvodové stěně a dále pak v dalších rozích ukázala na velmi zajímavou konstrukci objektu, když k mohutným zdem z nepálených cihel (o celkové šířce až cca 2,5 m) byla v úrovni původního přízemí přizděna již zmíněná zeď z bazalto-vého lomového kamene, zděná na jíl. Tuto zeď původně (v šířce od 1,0 do cca 1,3 m) převyšovala zeď z nepálených cihel o formátu cca 37×18×10 cm. Na západní straně ke zmiňované obvodové zdi přiléhá vnější takřka 2 m ši-roká chodba, přístupná od západu průchodem (1,8 m) a lemovaná pravdě-podobně dalšími dvěma mladšími místnostmi (výzkum v těchto místech bohužel již dále nepokračoval). V této frontě objektu byla také zjištěna kon-strukční anomálie v průběhu bazaltového obezdění. To je v tomto místě prolomeno zdí z kvalitních pálených cihel s dvěma nikami, dnes zazděnými nepálenými cihlami. O účelu tohoto stavebního prvku se můžeme pouze dohadovat. Jisté je, že různá barevnost použitých materiálů indikuje na první pohled estetické důvody (obr. 18). Snad bylo také nutno vizuálně zdů-raznit schopnost objektu změnit se v pevnost a bránit se. Podoba s opevně-ními doby římské v oblasti (např. Qasr Labecha) či pozdějšími obrannými

� Obr. 18.: El-Héz – pohled na průčelí Domu č. 3 s bazaltovou plentou a pálenými cihlami ve zdivu (M. Tomášek).

Sazba 21.indd Sec9:239 31.8.2009 5:07:04


věžemi koptských klášterů, které jsou dodnes dochovány např. ve Wádí Na-trún či u Rudého moře, tu nepochybně je. Také ony měly chránit před útoky jezdců z pouště. Jisté je ale také to, že úzká okna a jejich omezený počet chrání před pouštním větrem a jsou výhodná pro letní období, kdy se okolní vzduch rozpálí sluncem. Nepochybně šlo tedy také o čistě účelovou věc.

Dochované destrukce svědčí o existenci prvního patra, z něhož byly odhaleny některé dochované části. Za téměř jistou můžeme považovat i existenci druhého patra budovy. Při severní straně obvodové zdi byl to-tiž nalezen vypadlý blok zdiva, vysoký minimálně další 3 metry. Vchod či vjezd do celého objektu v úrovni přízemí nebyl zjištěn. Pouze na západní frontě domu se v úrovni prvního patra objevil úzký průchod do jedné z celkem 33 oddělených prostor vnitřní struktury domu.

Komplex Domu č. 3 lze pak nejspíše na základě rozboru půdorysu roz-dělit do dvou funkčně odlišných částí – první je západní, jež byla přístupná v 1. patře zmíněným úzkým vstupem (širokým pouhých 1,2 m), otevřená do poměrně velkého nezastřešeného nádvoří (místnost č. 25), podél nějž stály čtyři místnosti (č. 27, 28, 29 a 30) u severní stěny a sedm místností (č. 20, 21, 22, 23, 26, 32 a 33) na jižní straně. Je pravděpodobné, že do nich se vstupovalo ze dvora (doloženo u místností č. 22, 23, 24). Místnostmi č. 26 a zčásti také 20 se vstupovalo do druhé, členitější části domu. Její jádro tvořily nezastřešené prostory (č. 7) a chodby – místnosti č. 13, 14 a 6. Odlišné využití této části domu dokládají také četné archeologické nálezy. Žádné okenní otvory v obvodové zdi nebyly zjištěny. Z jihový-chodního rohu pak byla dokumentována zeď, taktéž obložená vrstvou ba-zaltového lomového kamene, která směřuje dále na jih. Svědčí o tom, že zkoumaný objekt byl zřejmě součástí nějaké složitější sídelní struktury, např. neobyčejně rozsáhlé obytné jednotky s hospodářským zázemím.

O vnitřních prostorech lze uvést, že zde evidujeme snad dva původně ne zcela nezastřešené prostory (dvory – místnosti č. 25 a 7) s minimálním množstvím archeologických nálezů v západním z nich. Z těchto prostor vedly průchody do jednotlivých místností výrobní, skladovací a zejména ve vyšších patrech také obytné povahy. Ani zde nebyla zjištěna okna, pouze dveřní otvory, schody vedoucí z přízemí do prvního patra (míst-nost č. 13) a spojující chodby (19). Ve stěnách několika místností byly dokumentovány niky (zejména v prostorech č. 11, 10 a 24).

Co se týká horizontálního členění objektu, lze konstatovat, že se ne-dochovaly prokazatelné klenební konstrukce. Je tedy pravděpodobné, že stropy jednotlivých pater byly podepřeny jednou řadou nepálených cihel přizděných k obvodovému zdivu. Takové ústupky evidoval terénní výzkum například v místnostech 11 a 21. Ve vyšších patrech to snad byly trámy, nejspíše z palmových kmenů, nesoucí hliněné podlahy. Po nich

Sazba 21.indd Sec9:240 31.8.2009 5:07:10


však bohužel nezbylo ani památky. Žádné zbytky dřevěných konstrukcí výzkum nezjistil. Veškeré dřevěné konstrukční prvky zanikly, zřejmě díky aktivitě mravenců, již hluboko v minulosti.

Klíčovým prostorem, který poskytl četné a důležité archeologické ná-lezy, se z hlediska výzkumu stala především místnost 11 a dále místnosti č. 14, 7, 8 a 9. Místnost č. 11 byla ve své východní části prozkoumána až na základovou vrstvu, přičemž sondáž o velikosti 2×1,5 m při jihovýchodním nároží ji proťala až do podloží, na kterém byl dům založen.

Při výzkumu místnosti 11 bylo prozkoumáno 7 horizontálních kontextů, které se lišily svým charakterem a strukturou – od povrchové vrstvy přes několik horizontů destrukcí, které vznikly při postupném zániku domu po jeho opuštění (obr. 19). V západní části místnosti 11 se již ve 2. kontextu po-dařilo získat a zdokumentovat soubor ostrak (více než 20 exemplářů) a ně-kolik souborů dodnes neporušených keramických nádob, které se zřejmě v destrukci zachovaly po sesutí z 3. nadzemního podlaží. Podobná situace byla zdokumentována také v sousední, zřejmě nezastřešené místnosti č. 7.

V nejvyšších kontextech (1–2) ležely především stolní amfory (Late Ro-man 1), několik nádob typu guttus (nádoba na dolévání oleje, případně ji-ných tekutin) a celkem 26 mincí (z toho v kontextu 01 celkem 18 exemplářů!).

Celkově pochází z výzkumu 297 zvlášť inventovaných nálezů cen-ných svou vypovídací hodnotou, uložených následně v nejbližším regio-nálním muzeu v Bavíti. Jednalo se o 104 exemplářů hliněných nádob, 68 mincí, 57 hliněných lamp, 19 bronzových předmětů, sponu, 3 prsteny, 2 bronzové rovnoramenné váhy s miskami, stylus a 4 kostěné předměty

� Obr. 19.: El-Héz –. místnost č. 11 v Domě č. 3 na Bír Šovíši bě-hem výzkumu (M. To-mášek).

Sazba 21.indd Sec9:241 31.8.2009 5:07:10


(např. válcovitá pyxida), bazaltovou sošku (obr. 22c) a další drobné nálezy. Nejpočetnější skupinu však tvoří fragmenty hliněných nádob, jejichž počet dosáhl 8 656 kusů. K nepočetněji zastoupeným tvarům patří transportní a stolní amfory, ovoidní nádoby s válcovitým hrdlem (gara), kulovité ná-doby na vodu, misky, gutti a nádoby na vaření (obr. 20a–e). Lampy, které ve většině případů patří k místní produkci, lze rozdělit do tří skupin – první dvě jsou vytáčené na hrnčířském kruhu (obr. 21a–d). Nejpočetněji jsou zastoupeny nízké lampy, druhou skupinu tvoří lampy s páskovým ouš-kem, úzkým hrdlem a diskovitým okrajem. Jediným exemplářem je za-stoupena varianta vyrobená z formy se zdobeným okrajem medailonu (133/BS/07). Množství těchto nálezů je oporou pro předpoklad, že míst-nosti 11, 7 a 8 sloužily především k obytným účelům. Transportní amfory patří k výše zmíněným severoafrickým typům, jedním exemplářem je zastoupena také amfora typu spatheion (LR Amphora 8; Bonifay amphora typ 31) datovaná do 1. poloviny 5. století po Kr. (Bonifay 2004, 125, fi g. 67).

� Obr. 20.: El-Héz – výzkum Domu č. 3; 20a – transportní amfora; 20b – stolní am-fora; 20c – guttus; 20d – misky; 20e – guttus (M. Tomá šek, K. Urbanová).

� Obr. 21.: El-Héz – Dům č. 3 na Bír Šo ví ši; a–d nálezy lampiček (M. Tomá-šek, K. Urbanová).

a b d e

c

a b dc

Sazba 21.indd Sec9:242 31.8.2009 5:07:16


Bronzové předměty se v Domě č. 3 dochovaly výjimečně, jeho obyvatelé si odnesli vše cenné, včetně kovů. K nejzajímavějším nálezům patří sou-bor dvou bronzových rovnoramenných vah s miskami, doplněný závažím o velikosti 1,3×1,3 cm (obr. 22a). Pro datování souboru je také důležitý exemplář pozdně římské spony s cibulkovitými knofl íky (nál. č. 217/BS/07; typ Almgren 191/192; Keller/Pröttel 1b), který lze na základě analogií v ev-ropských provinciích datovat na přelom 3.–4. století po Kr. (obr. 22b).

U mincí se můžeme poněkud zdržet. Celkem dobře totiž ilustrují ob-tíže, které může moderní archeologický výzkum v Egyptě mít. V terénu proběhlo pouze základní vyčištění mincí od oxidů, kterými drobné bron-zové mince pokryl čas. Důkladné propláchnutí destilovanou vodou bylo prakticky jedinou odbornou konzervační metodou. Bohužel však není možné učinit to, co je běžné např. v archeologii realizované v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. To znamená dočasně vyjmout mince z nálezo-vého souboru artefaktů, nechat je vyčistit a konzervovat odborníkem a řádně konzervované a dokumentované je pak vrátit mezi ostatní nálezy. V Egyptě musí mince zůstat ve skladu nálezů na místním inspektorátu a konzervátor, i s kompletním technickým vybavením, musí být dovezen za mincemi. Poněkud drahé a zbytečné opatření, avšak tato pravidla platí pro všechny. Mince tak bohužel dosud konzervovány nejsou. Cesta kon-zervátorova za nimi je dlouhá a drahá. Pokusili jsme se tedy alespoň poří-dit kvalitní a detailní fotodokumentaci, jež byla pro profesionála Martina Frouze hračkou. O vyhodnocení této fotodokumentace jsme pak požádali jednoho z předních českých numismatiků Jiřího Militkého. Posuzoval celkem 24 mincí. Tři z nich pocházejí z povrchových sběrů, realizovaných nedaleko Domu č. 3 v roce 2006 a ostatní, tedy 21 dokumentovaných kusů, pak přímo z jeho výzkumu.

� Obr. 22.: El-Héz – Bír Šovíš, Dům č. 3; 22a – skládací vážky; 22b – spona; 22c – soška panovníka či boha (M. Tomá šek, K. Urbanová, M. Frouz).

a b c

Sazba 21.indd Sec9:243 31.8.2009 5:07:28


U většiny mincí nebylo možno pro jejich stav, především nedostatečné odstranění oxidační vrstvy či pokročilou korozi, určit přesné datum ani provenienci. Často bylo možné určit pouze rámcově typ a tedy i století. Zápis pak vypadá např. jako u dvou ze tří mincí pocházejících ze sběrů, které mají zapsáno shodně: Řím – císařství, neurčitelný panovník (30. léta 4. století). Závěry posudku tak nemohou být zcela přesné, ale pouze orien-tační. Lze konstatovat, že alespoň rámcově (na století a přesněji) lze podle rozeznatelných kontur ražeb a detailů viditelných mezi plochami postiže-nými oxidací časově zařadit 15 mincí. U ostatních stojí Řím – císařství (?), neurčitelný panovník. Celkem 7 mincí bylo tedy raženo nejpravděpodob-něji ve 3. třetině 3. století po Kr. Čtyři z nich jsou billonové tetradrachmy, jejichž ražba byla v Alexandrii zastavena v roce 296 po Kr. Do samotného závěru 3. století lze zařadit ještě jeden, patrně také alexandrijský, antoni-nian. Do doby přelomu 3. a 4. století lze datovat ještě ražbu dvou follisů. Další přesněji určitelné mince pocházejí ze 30. let 4. století a další pak z poslední třetiny 4. věku. Tyto dvě mince jsou zachovány nejkvalitněji a umožňují nám tedy přesnější numismatické určení. Jedna z ražeb pa-třila císaři Theodosiovi I. (379–395 po Kr.). Druhá ražba byla společnou ražbou jeho a jeho dalších spoluvládců Valentiniana II. (375–392 po Kr.), Arcadia (384–408 po Kr.) a Honoria (393–423 po Kr.). Zdá se oprávněný předpoklad, že také další neurčitelné ražby pocházejí z tohoto období.

nál. č. místnost kontext nominál datování

42/BS/07 11/w 02 billonová tetradrachma před r. 296

114/BS/07 11/e 04 Maiorina Theodosius 379–395

232/BS/07 11/w 04 Alexandria (?), billonová tetradrachma před rokem 296 (?)

241/BS/07 11/w 04 Follis po roce 293

242/BS/07 11/w 04 Follis po roce 293

219/BS/07 11/e 05 Alexandria, billonová tetradrachma před rokem 296

157/BS/07 11/e 06 Alexandria, billonová tetradrachma před rokem 296

171/BS/07 11/e 06 Alexandria (?), antoninian po r. 294

208/BS/07 11/e 06 Valentinianus II. – Honorius 375–423

Tabulka. 1.: Datované římské mince z Apollova domu (Domu č. 3).

Právě 4. století po Kr. je tedy dle slabého hlasu poztrácených drobných mincí dobou, kdy na místě Domu č. 3 kypěl život především. A jak se mince dostaly do země? Tři kusy, které pocházejí z povrchového prů-

Sazba 21.indd Sec9:244 31.8.2009 5:07:31


zkumu, ztratili obyvatelé oázy při svých cestách na pole, za obchodem či zábavou. Zbývající mince nejspíše zapadly obyvatelům či uživatelům Domu č. 3 do prachu podlah prvního, případně druhého patra nebo ploché střechy domu. Když se podlahy zřítily, ocitly se v zásypu vnitřních prostor domu. Zde, zaváty pouštním pískem, čekaly na motyky našich egyptských kopáčů nějakých 1 500 let.

Vraťme se ale ještě na chvíli k samotné terénní situaci a keramice. V místnosti č. 1 a č. 8 se podařilo zdokumentovat soubor fragmentů mísy ARSW typu Hayes F 65, předběžně datovaných do druhé poloviny 4., po-čátku 5. století po Kr. (86 a 87/BS/07; obr. 23). K nejzajímavějším nálezům z tohoto horizontu patří torzo sošky egyptského panovníka či boha ze zeleného kamene z místnosti 11 (východ, č. 9/BS/07; obr. 22c).

Nálezově nejbohatší soubory přinesly kontexty 04–05, které v obou částech místnosti č. 11 představovaly úroveň přechodu mezi patry a výplň přízemí zmíněné místnosti. V celkem pěti souborech tvořily dominantní podíl dvouuché amfory typu LR 1 (datované zpravidla do druhé poloviny

� Obr. 23.: El-Héz – Bír Šovíš, Dům č. 3, ARSW výběr.

� Obr. 24.: El-Héz – Bír Šovíš, Dům č. 3; 24a – dvouuchá amfora; 24b – gara; 24c – terakotový trychtýř; 24d – vykuřovadlo (M. Tomá šek, K. Urbanová).

a b dc

a b

dc

Sazba 21.indd Sec9:245 31.8.2009 5:07:31


4. a první poloviny 5. století po Kr.; obr. 24a), dále oválné nádoby typu gara (costrel; obr. 24b) podobného stáří, gutti, nízké misky – součást stolního servisu a také větší nádoby kulovitého tvaru s výlevkou, sloužící nejspíš k přechovávání vody. Výjimečné nejsou ani terakotové trychtýře (4 úplné exempláře; obr. 24c) a vykuřovadla, zdobená tmavě červenou až hnědou barvou (3 úplné exempláře; obr. 24d). Mobiliář domu doplňuje množství kulovitých soudečkovitých nádob, nesoucích na povrchu stopy po ohřívání v ohni (coarse ware, cooking pots), ploché mísy a talíře, sloužící k podobným účelům (často imitují kvalitnější dovezené zboží ARSW). K poměrně čas-tým nálezům patří také jednoduchá terakotová víčka s rukojetí, na spodní straně zdobená rytými motivy v podobě ratolestí, křížů či stylizovaných lidských postav (obr. 25a–c). Motiv kříže nese i jedna z misek (obr. 25d).

Také v těchto kontextech se poměrně často objevuje kvalitní Red Slip Ware, dovezený z Tripolitany, jedné ze severoafrických provincií (dříve Africa proconsularis), jež vznikla po Diokleciánově reformě a rozkládala se na území dnešního Tuniska a Libye. Kromě již zmíněných tvarů Hayes F 65 jsou to také stejně staré mísy s odlišně profi lovaným okrajem (F 67). Dovezené zboží doplňují ještě transportní amfory – především ze seve-roafrických provincií (typ Keay 25.2; spatheion; gaza jars).

Určité komerční aktivity dokládá také již zmíněný unikátní nález páru bronzových vážek s miskami a jedním závažím (60/BS/07). Nalezeny byly také kamenné třecí misky, jež zpravidla sloužily pro přípravu medi-kamentů či kosmetických produktů. Dosud ojedinělým exemplářem je bronzový stylus (246/BS/07).

Soubor nálezů doplňuje také několik šperků či chceme-li spíše bižu-terie. Jde o skleněný náramek (69/BS/07) a dále bronzový prsten s vlože-ným kamenem či zdobený stylizovanými hadími hlavičkami (229/BS/07; obr. 26a, b).

S určitostí lze konstatovat, že na obě základní otázky položené v počát-cích výzkumu můžeme dnes formulovat odpověď. Máme nyní základní představu o zánikovém horizontu objektu a jeho vnitřním členění. Před-

� Obr. 25.: El-Héz – Bír Šovíš, Dům č. 3; 25a–c –zátky s vý-zdobou; 25d – miska s křížem (M. Tomá šek, K. Urbanová). a b dc

Sazba 21.indd Sec9:246 31.8.2009 5:07:41


běžná analýza nalezeného materiálu naznačuje, že doba trvání domu nepřesáhla 2–3 generace jeho obyvatel, tedy nějakých 50 let. Rozhodně lze říci, že vnitřní vybavení obytného komplexu nebylo průměrné. Bylo naopak nadprůměrně nálezově bohaté.

Ještě je třeba objasnit, proč je Dům č. 3 označen „Apollův“. V průběhu výzkumu se podařilo objevit dvě hliněné lampy a dno kulovité zásobnice s vyrytým nápisem Απολλωχ ΒΒ (na lampách vyryto ještě před vypále-ním, obr. 21 c–d). Opakované uvedení tohoto jména jistě nebylo náhodné, i když nelze se stoprocentní jistotou tvrdit, že šlo o majitele tehdejšího domu, mohlo jít i o jméno výrobce. Jiná jména či nápisy na podobných předmětech z Bír Šovíše dosud doložena nejsou.

V rámci archeologického výzkumu jsme neponechali stranou ani pří-rodovědné metody. Ač se Petr a Adélka Pokorní snažili potřebné vzorky odebrat a vyhodnotit, prakticky všechny pokusy o pylovou analýzu bohu-žel skončily neúspěchem. Bylo tomu tak až na jednu výjimku. Vzorek ode-braný ze dna jedné transportní amfory potvrdil, že v ní původně bylo víno a jeho příměsi. Z toho, že zde jsou zastoupeny pyly některých dřevin, které v Egyptě ani v minulosti, ani dnes nerostou (Pineus, Picea), lze vyvodit, že šlo o dovoz z mediteránní oblasti mimo africký kontinent. Archeobotanické vzorky s obsahem rostlinných diaspor a zuhelnatělého dřeva byly získány nejen z archeologických kontextů, ale také v řezech tzv. agúlů (vegetační pahrbky tamaryšku). Nejzajímavější data poskytl soubor kuchyňského od-padu, odebraný při západní zdi domu. Podle počtu četnosti poskytl násle-dující semena jedlých či užitkových rostlin: fíkovník, réva, olivovník, dat-lovník, okurka/meloun, konopí, broskvoň a žito. V souboru byly také rybí kůstky a semena běžných plevelů. Zajímavým úkazem a předmětem stu-dia jsou již zmíněné agúly, vysoké až 15 m. Zdá se, že mají počátek již v době římské, a jsou tak jedním z posledních viditelných reliktů krajiny té doby.

Pozůstatky Domu č. 3 na Bír Šovíši jsme popsali z hlediska archeologie a je-jích metod, vyhodnotili nalezené artefakty i některé z ekofaktů. Využijme

� Obr. 26.: El-Héz – Bír Šovíš, Dům č. 3; 26a, b – bronzové prsteny; 26c – bronzová mince; 26d – bronzová mince (maovina), Theodosius I. (M. Frouz).

a db c

Sazba 21.indd Sec9:247 31.8.2009 5:07:45


získaných dat a pokusme se navštívit „Apollův“ dům. Již z dálky bychom viděli mohutnou stavbu, vyrůstající z krajiny téměř jako věž (obr. 27). Stře-cha byla plochá a s největší pravděpodobností ji lemoval ochoz. Stavba měla jednoduchou světlou omítku, pouze spodní sokl z bazaltovým oblo-žením možná svítil černou barvou. Okna byla úzká a prolamovala obvo-dové zdivo jen ve druhém patře. V patře prvním nebyl v obvodových stě-nách žádný otvor kromě úzkých dveří. Šlo zřejmě o jediný vstup do domu. Ke dveřím vedl můstek. V každém případě se ale odstraněním můstku stal objekt z venku nepřístupným a mohl tak odolávat nájezdům beduínů, kteří neměli obléhací stroje. Vzezření pevnosti zdůrazňovalo i zmíněné obložení přízemí domu. Upomíná přímo na římskou pevnostní architek-turu v Západní poušti. Jedna z nejlépe dochovaných římských fortifi kací té doby nedaleko oázy Chárga, Ajn Labecha, má dodnes dochované obe-zdění pevnostního zdiva z nepálených cihel kamennou plentou (obr. 28).

Po můstku, na který se vstupovalo možná po rampě, možná po scho-dech, bychom konečně vstoupili do příšeří „Apollova“ domu. Přízemí a větší část domu byla osvětlována jen mihotavými paprsky olejových lamp, případně loučí a tou trochou světla, která se prodrala na nevelké vnitřní dvorky, i když i ty mohly být kryté. Přízemí a větší část prvního patra vyplňovaly zásoby či zboží. Transportní amfory skrývaly víno, byly zde uloženy datle, olivy, mouka a vše další, co bylo pro provoz domácnosti třeba. Teprve druhé patro, díky oknům vzdušnější i světlejší, bylo obytné.

� Obr. 27.: El-Héz – kresebná rekonstrukce Domu č. 3 na Bír Šovíši (M. Tomášek).

Sazba 21.indd Sec9:248 31.8.2009 5:08:10


Zde bychom viděli nejvíce ze soukromého života Apolla a jeho rodiny. Vybavení domu tvořila především kuchyňská a stolní keramika, uložená v nikách či policích. Našli bychom zde i nějaké topeniště, na němž bylo možné vařit a péct. Podél stěn bychom jistě narazili na truhlu na cennější věci, na obchodní korespondenci a podobně. Na kolíčcích, zapuštěných do vnitřních omítek, by visely šaty a další předměty. Nacházely by se zde jistě ložnice s přikrývkami a možná i s vyšším lůžkem zvaným kline.

Střecha sloužila ke zpracování úrody, např. k sušení datlí, a také se na ní žilo. V zimních měsících zde chladný vánek, vanoucí od kopců nad Bír Šovíšem, zval k posezení a diskusím. V létě, když opadl žár dne, bylo právě odtud vidět hvězdné nebe a slyšet šumění okolních palmových hájů. Z nich tu a tam stoupal dým, značící sousední dům. Obraz, který se od té doby příliš nezměnil.

Co tedy říci na závěr? Oázy v Západní poušti již od dob Staré říše předsta-vovaly důležitou položku v egyptském hospodářství, ale především slou-žily jako opěrné body pro karavany putující pouští od nilského údolí smě-rem na západ a jih. Jejich význam chápali nejen vládci ptolemaiovského Egypta, ale také Římané, do jejichž mocenské sféry se oázy dostaly záhy po bitvě u řeckého Aktia roku 31 před Kristem. V té době začal také rozmach severní části oázy Bahríja, která pak hrála, stejně jako další oázy Západní

� Obr. 28.: Ajn Labecha (M. Frouz).

Sazba 21.indd Sec9:249 31.8.2009 5:08:11


pouště, důležitou roli v hospodářství římského Egypta. Jižní část oázy na své období rozkvětu však čekala až do pozdní doby římské. Důvodem zřejmě byla skutečnost, že zde existovalo jen několik kvalitních pramenů a studní, nutných pro přežití v tvrdých podmínkách Černé pouště. Změna nastala až posílením centrální moci a správy, jejíž představitelé byli schopni na-plánovat, vybudovat a udržovat nákladný systém manavárů, složitého sys-tému přivádějícího vodu k nádržím a umožňujícího zavlažování polí a za-hrad. Centrální správa také organizovala karavanní obchod s okolními oblastmi – především s městem Oxyrhynchos, se kterým jej spojovala cesta Darb el-Bahnasáwí. Formou vojenské přítomnosti jej také kontrolovala. Tyto skutečnosti nebyly až do realizace výzkumů vedených Českým egyp-tologickým ústavem podrobněji známy. Prospekce a dosavadní výzkumy tak přinesly nové, dosud neznámé informace o dějinách Oasis parva. Naše terénní práce přinesly zajímavá zjištění o existenci rozptýlených zeměděl-ských usedlostí, jejich polnostech, sídlištích městského charakteru s počet-nými hrnčířskými dílnami (např. lokalita Bír Šovíš), skladišti, výrobními okrsky a nekropolemi. Pokud je nám známo, tak naše expedice jako první v Černé poušti využila družicové snímky, jejichž analýza přinesla důležité informace nejen o manavárech, ale také např. o struktuře městského osíd-lení v okolí pevnosti Ríz. Zpřesněno bylo také datování správního centra oblasti s rozlehlou pevností, místodržitelským palácem a křesťanskou bazi-likou sv. Jiří. Kromě terénní prospekce vznikla v průběhu expedice i první archeologická mapa oblasti, pro jejíž vznik bylo použito satelitní snímko-vání. Právě díky tomu mohla být vybrána místa pro realizaci sondáží a vý-zkumů. Ty následně potvrdily předpoklad, že většina lokalit v oáze vznikla na konci 3. století a největšího rozsahu osídlení dosáhla ve 4.–5. století po Kr. I když zkoumané budovy a komplexy vznikly z nepálených cihel, již první sezóny přinesly překvapivá zjištění o velmi dobrém stavu jejich zachování a dále nálezy fragmentů dřeva a nápisů na střepech keramickýchnádob. Vý-zkumy tak přinášejí nejen unikátní pohled na dobu života římských ven-kovských usedlostí, fortifi kací i městských aglomerací v úzce vymezeném prostoru oázy El-Héz, ale osvětlují také postupný zánik zdejšího osídlení. Ten byl zřejmě důsledkem nejen klimatických změn a vysychání zdrojů vody, ale také postupného úpadku centrální římské správy, která do té doby byla schopná efektivně udržovat křehký systém ve funkční podobě.

Výzkumy české expedice jsou unikátní také svým interdisciplinárním zaměřením. Výzkumy zahraničních týmů v západních oázách v posledních třech desetiletích se tradičně zaměřovaly především na hrobky, nekropole, případně chrámové komplexy či fortifi kace. Komplexní průzkum ven-kovského osídlení, jeho struktury a charakteru ve vztahu k městským aglomeracím je v takovémto rozsahu řešen v podstatě poprvé.

Sazba 21.indd Sec9:250 31.8.2009 5:08:26

EGYPTSKÁ ZÁPADNÍ POUŠŤ VE STŘEDOVĚKU 249

Egyptská Západní poušť ve středověku

Martin Tomášek

Středověk je doba mezi staro- a novověkem, jak kdysi pravil jeden z kla-siků českého humoru. Jelikož však čas plyne, posouvá se i střed mezi staro- a novověkem… Pravdou je, že ani odborníci se zcela neshodnou, kdy vlastně období zvané středověk začíná a kdy končí. Pro účely naší pouti do egyptské Západní pouště a především za dávnými obyvateli oázy Bahríja a zejména její jihozápadní části zvané El-Héz přeci jen krátce uveďme, že v Evropě většinou bývá moderními historiky za počátek středověku označován pád Západořímské říše. Ta zanikla v roce 476 n. l. sesazením jejího posledního císaře Romula Augusta. Za konec středověku bývá pak označováno objevení Nového světa Kryštofem Kolumbem v roce 1492.

Jaký ale vlastně měly pády států, výměny dynastií či zámořské objevy vliv na život osadníků v egyptské Západní poušti? Česká expedice do egypt-ské oázy Bahríja, ležící západně od toku řeky Nil, byla především archeolo-gická. Na základě výpovědi pouhých archeologických nálezů na takto polo-ženou otázku můžeme odpovědět jen s velkými nesnázemi. I kdybychom však měli archeologických nálezů více, budou bezprostředně vyprávět o ně-čem jiném, než je vznik a zánik říší. Nedostatek vody je zde mnohem zásad-nější položkou ovlivňující archeologicky zkoumatelný obraz krajiny, než jsou data politických dějin. Historie egyptského středověkého státu, jehož byla Bahríja a většina ostatních oáz dnešní Západní pouště součástí, tak představuje pouze určitý základní, nejasný a značně šedivý rámec obrazu života obyvatel pouště i El-Hézu. Zásadní byl pravidelný zemědělský cyk-lus, nekonečná a vzhledem ke zhoršujícímu se klimatu stále tíživější starost o zajištění dostatku vody pro lidi, pole i dobytek. Dlouhé se zdálo očekávání příchodu karavan se zbožím i zprávami z nilského údolí, ostatních obydle-ných míst v poušti i z ciziny. Vláda v Římě, Konstantinopoli, Damašku, Bag-dádu, Istanbulu a konečně i v Káhiře přitom byla daleko. Naopak nájezdy nomádů od jihu či západu byly bohužel až příliš často nebezpečně blízké.

O středověkých dějinách Egypta a částečně také jeho západních oáz nás informuje řada historických pramenů různého druhu (např. Lewis 1996,

Sazba 21.indd Sec10:251 31.8.2009 5:08:26


142; Wickham 2005). Zejména v poslední době rychle přibývá také arche-ologických výzkumů a nálezů. Nespornou skutečností ovšem je, že syste-matické studium oáz a ani středověku, ať již islámského či křesťanského, nepatřilo k prioritám archeologie Egypta a tento trend se mění dosud jen velmi pozvolna. Na pultech knihkupectví mezi záplavou literatury čerpající z bohatých dějin a kultury faraonského Egypta dosud jen stěží naleznete knihu o hmotné kultuře islámského či koptského středověku. Průvodce po mešitách či klášterech Egypta již naleznete častěji. To, že architektura se vyvíjí, zaniká, podléhá archeologizaci v nějakém sídelním kontextu, že k ní patří také ony hromady zlomků keramiky a jiných na první pohled málo efektních nálezů dotvářejících život jejich tvůrců, se dosud na jejich stránkách příliš neodráží.

Připomeňme si ale i my nejprve alespoň některé základní údaje „velkých“ politických dějin Egypta i Syropalestiny. Na rozdíl od obdivované staro-egyptské civilizace faraonského Egypta se o nich ve škole příliš neučíme. Po pádu císařského Říma v roce 476 po Kr. nadále vládne v Konstantino-poli, nebo jak v Čechách říkáme v Cařihradě, římský císař. Východní část bývalého římského impéria před sebou má ještě téměř 1 000 let existence. Zaniká roku 1453 dobytím Konstantinopole osmanskými Turky a poslední zbytky její nezávislosti mizí až v roce 1461. Historikové moderní doby tuto říši nazývají byzantskou (např. Zástěrová et alii 1992) a Egypt byl jednou z jejích důležitých afrických provincií. Tehdejší obyvatelé Egypta i oáz Zá-padní pouště tedy stále ještě ve své většině byli součástí východní části řím-ského světa, východořímské říše. Oni sami si Byzantinci neříkali, většinou si řecky říkali Rhomaioi, tedy stále Římané (Lewis 1997, 32). Není tedy ná-hodou, potkáme-li v oáze Síwa lokalitu Balát al Rúm, jejíž arabský název od-vozený z řečtiny připomíná dávné římské, ale možná byzantské či křesťan-ské osídlení oázy (Aldumairy 2005, 22). Pro lidi žijící v egyptské Západní poušti se se zprávou o pádu starého hlavního města Říma do rukou germán-ských barbarů vlastně nic podstatného nezměnilo. Měli svých problémů více než dost. Nájezdy z jihu a západu byly již opravdu vážnou hrozbou.

Pro obyvatele celého Egypta i El-Hézu tak možná změna, kterou Itálie a západní část Evropy pocítila kolem roku 476, přichází až později. Mezi lety 639–642 totiž Egypt obsadili arabští dobyvatelé. Znovudobytí Ale-xandrie byzantským loďstvem v roce 645 nemělo dlouhého trvání a země zůstala v rukou islámských vládců již natrvalo.

Uvádí se, že převážně koptské křesťanské obyvatelstvo Egypta vítalo válečníky z pouště téměř jako osvoboditele. Rodící se arabský stát totiž alespoň z počátku znamenal pro obyčejné vesničany i obyvatele měst nižší daně, než vymáhala byrokracie byzantská. Chalífát prvních Prorokových následovníků také přinesl stejnou míru tolerance různým křesťanským

Sazba 21.indd Sec10:252 31.8.2009 5:08:26


náboženským směrům, kterým dříve byzantská křesťanská ortodoxie nepřála. Také židovské náboženské obce na změně vlády, zdá se, alespoň prozatím neprodělaly (např. Lewis 1997, 51). V této souvislosti je užitečné zopakovat, že také Židé Starého a křesťané Nového zákona byli a jsou pro muslimy „lidé Knihy“. Stejně jako má islám svou „knihu“, kterou je Korán, mají také oni svou. Všechna tři zmíněná náboženství se zásadně různila v názoru, který Prorok, Mesiáš či chceme-li Spasitel je ten pravý, což je dědictví charakterizující vztah islámu, křesťanství a do jisté míry také judaismu dosud. Ostatní náboženství na tom již v chalífátu byla hůře.

Křesťané a ani Židé tedy nijak zvlášť nestrádají, vítězní Arabové jsou však privilegovanou, válečnickou vrstvou. Obyvatelé západních oáz snad navíc od nové moci očekávali efektivnější ochranu proti nájezdníkům, kteří již v té době přicházeli takřka pravidelně od jihu a západu a nechá-vali za sebou mrtvé, odvlečené, vyloupená a vypálená hospodářství. Tato očekávání bohužel naplněna nebyla a Západní poušť se dále vylidňovala.

Egypťané v té době byli převážně křesťany, a to již po několik století. Egypt je spojen s událostmi Starého i Nového zákona a tamní křesťané při-dali do společné pokladnice křesťanství tak významnou položku, jakou je mnišské hnutí. První svatí mužové odcházeli ve 4. století po Kr. právě do

� Obr. 1.: Koptský klášter St. Bshoi ve Wádí Natrún (M. Tomášek).

Sazba 21.indd Sec10:253 31.8.2009 5:08:26


samoty egyptských pouští, ať již to byla hornatá poušť sinajská, východní u Rudého moře či západní, libyjská. Kolem nich se shromažďovaly skupiny věřících, kteří dali vzniknout prvním mnišským komunitám a brzy také klášterům. Jen v okolí oázy Fajjúm jich brzy stálo 35 (Vivian 2000, 216). Mnišské hnutí se pak rychle šířilo do celého křesťanského světa. I za české kláštery tedy s trochou nadsázky vděčíme egyptským svatým mužům. Je nutno zdůraznit, že křesťanství z Egypta nikdy nezmizelo, a to ani přes jazy-kovou arabizaci a příklon většiny obyvatelstva k islámu. Ještě dnes je, s dů-raznými slůvkem snad a pouze neofi ciálně, každý sedmý Egypťan křesťa-nem koptské církve, která se z křesťanské pospolitosti vyčlenila po roce 451 (obr. 1). Křesťanství, a to i koptského směru, mělo tedy v 7. století po Kr. za sebou již několik set let působení. Tehdy podruhé a defi nitivně padla Ale-xandrie, tehdejší hlavní město Egypta, do rukou Arabů. Na počátku 8. století Arabové obsadili také oázu Síwa a všude se šířila víra nových vládců. Z oáz především Fajjúm zůstal centrem koptského odporu, který jednou provždy vyřeší až dobyvatelská fátimovská armáda v roce 969 (Vivian 2000, 216).

Jinak tomu bylo na druhé straně. Když bojovníci svaté války a pravo-věrných chalífů vpadli do Egypta, měl za sebou islám pouze několik let existence a značně dramatický vývoj. Islámský letopočet začíná v roce 622 po Kr. Mohamadovým odchodem z Mekky do Medíny. Mohamad (žil asi v letech 570–632) obdržel na základě zjevení archanděla Gabriela Boží poselství. Sám považoval jím defi nované náboženství za vyvrcholení a dokončení předchozích Božích zjevení (tedy také židovských a křesťan-ských) a návrat k monoteismu starozákonního Abraháma. Ještě před svou smrtí vyhlásil nevěřícím svatou válku a arabští válečníci se dali na pochod. Nejprve po Arabském poloostrově. První dva Mohamadovi následovníci, užívající titul chalífa, dobyli v prvním velkém náporu islámu na Byzant-ské říši její bohaté provincie Sýrii, Palestinu, Egypt a Libyi. Ještě nedávno mocnou Perskou říši pak zničili zcela. Po vzoru Prorokově soustředili chalífové ve svých rukou moc světskou i duchovní.

V Egyptě se hlavním opěrným bodem nové moci stal Fustát, založený v blízkosti starší byzantské pevnosti, zvané podobně jako staré mezopo-támské hlavní město Babylon (obr. 2). Právě na město Fustát navázala poz-ději al-Káhira (Vítězná), hlavní město islámského Egypta. První chalífové pocházeli z okruhu Mohamadových blízkých spolupracovníků a rodiny. Vnitřní spory se však nevyhnuly ani novému náboženství a mladému státu. První chalífy, přímé náměstky Prorokovy, tak střídá první z arab-ských panovnických dynastií. Jejím příchodem se také mění obsazení již pomyslného egyptského trůnu. Po roce 661 upevňují postupně svou moc nad arabským světem Umajjovci a jejich říše na konci druhé dobyvatelské vlny islámu po roce 705 nachází hranice až ve Španělsku na západě a na

Sazba 21.indd Sec10:254 31.8.2009 5:08:33


východě u Indu a ve střední Asii. Za Umajjovců dochází také k jazykovému poarabštění státní správy. Právě z Egypta se dochovaly listiny z té doby psané na papyru sice ještě řecky, doplněné však již arabským překladem. Provedena byla také mincovní reforma. Dosud užívané staré ražby s ob-razy byzantských císařů se staly minulostí a chalífát začal razit své vlastní mince, stříbrné dirhamy a zlaté dináry (např. Hillenbrand 2002, 19–24).

Jako modlitebny nového náboženství byly na dobytých územích často používány staré křesťanské kostely. Tak tomu bylo také v Alexandrii. Ve Fustátu vznikla první zvláštní muslimská kultovní stavba již v zimě 641–642 a dle zprávy očitého svědka měla střechu z palmového listí. Tu pod-píraly sloupy z palmových kmenů. Její rozměry byly nevelké, pouhých asi 29×17 m (Tauer 2006, 78; Creswell 1989, 8). Oproti okolním starším sakrál-ním i profánním stavbám šlo na první pohled o konstrukci značně jedno-duchou. Ušlechtilý kámen křesťanských chrámů mající často starší základy veřejných staveb, soukromých domů i opevnění zde stál proti dřevu a listí. Důležitější však byla víra. Chalífát ale také v oblasti architektury dokázal rychle navázat na starší kulturní tradice a přetvořil je osobitým způsobem ve vlastní architekturu i umění (Creswell 1989; Hillenbrand 2002, 11–38).

� Obr. 2.: Pozůstatky by-zantské pevnosti Babylon v Káhiře (M. Tomášek).

Sazba 21.indd Sec10:255 31.8.2009 5:08:33


Konec vlády první arabské vládnoucí dynastie Umajjovců sídlící v Da-mašku, tedy mimo Egypt, je spojen s rokem 750 a s půtkami mezi dvěma základními směry islámu: šíity (zjednodušeně šiat’ Alí – strana Alího, Mo-hamadova zetě, prosazující dědičné držení titulu chalífa v Prorokově ro-dině) a sunnity (sunna – strana Mohamadova tchána, stojící za volitelností chalífy). Sunnité získali většinu a Umajjovci byli vyvražděni. Jeden z mála, který tragický konec svého rodu přežil, byl Abd al-Rahmán. Podařilo se mu prchnout a zmocnit se vlády ve španělské Cordobě, kde vládl mezi lety 755–788. Stal se tak vlastně jedním z viditelných symbolů počínajícího rozpadu navenek dosud politicky jednotné islámské říše. V ní vládla sun-nitská rodina Abbásovců, odvozující svůj původ od Mohamadova strýce, a uvádí se, že její vláda znamenala zlatý věk islámské civilizace. Srdce chalífátu již ale není v Damašku. Bije v Bagdádu, jehož arabské jméno je Dár el-Salám. Chalífa zde pak sídlí po dalších pět set let jako představitel duchovní jednoty sunnitského islámu, zatímco politické jednoty a s ní také chalífovy moci rychle ubývá. Středověká Evropa vděčí právě této době za značnou část svých středověkých znalostí fi lozofi e, lékařství, zeměpisu, matematiky a dalších oborů. Prostřednictvím arabských učenců je nám, kromě jiného, zachována fi lozofi e Aristotelova či Platónova.

Ještě na počátku vlády Abbásovců byla také v Egyptě část daní odvá-děna v naturáliích. Peněžní hospodaření rychle sílilo, až v 9. století platby v naturáliích prakticky vymizely (Tauer 2006; 102, 113). Tato doba je i pro koptské křesťany v Egyptě dobou převážně nenásilné, ale systematické islamizace a arabizace. Křesťanů ubývá a tento trend byl přirozeně podpo-rován státem, například formou zvyšování daní jinověrcům. To v Egyptě prvních abbásovských chalífů vedlo k několika neúspěšným koptským vzpourám (Tauer 2006, 107). Jinak však svobody jinověrců nijak omezeny nebyly a zachován jim zůstal i přístup mezi nejvyšší špičky státní správy. Venkovské obyvatelstvo Egypta postupně měnilo s vírou také mateřský jazyk, démotickou egyptštinu, která je základem koptštiny, a řečtinu, k čemuž přispělo také to, že se v zemi natrvalo usadila řada arabských kočovníků. Městské obyvatelstvo zůstávalo dosud sice převážně věrné křesťanství, avšak jazykově se také poarabštilo a koptština se postupně stala pouze jazykem liturgie, kterou je i dnes.

Egypt té doby je znám výrobou vlněných látek a jemných lněných pláten, z nichž některé dodnes tvoří ozdobu světových muzejních sbí-rek. Jsou chloubou nejen sbírek berlínských či petrohradských, ale také Irského národního muzea v Dublinu či našeho Náprstkova či Umělecko-průmyslového muzea v Praze. Také řezbářství mělo v Egyptě prastarou tradici. Tradiční papyrus, na který jsou psány nejstarší dochované křes-ťanské egyptské texty, je postupně nahrazován papírem (Falck von edd.,

Sazba 21.indd Sec10:256 31.8.2009 5:08:39


1996). K výrobě keramiky, kuchyňské, luxusní i jako obalové techniky se ještě vrátíme.

Významný byl přirozeně obchod. Osou a životně důležitou tepnou Egypta je z části svého toku a pouze v části roku bez problémů splavný Nil. Podél Nilu, mezi oázami a nilským údolím putovaly karavany velbloudů, oslů a mezků. Vnitřní obchod se odehrával na tržištích, v nichž byla jed-notlivá řemesla umístěna pohromadě a organizována do podoby upomí-nající cechy evropského západu. Středomořský obchod kvetl zejména v Alexandrii a obchodní lodi patřící abbásovským vládcům i obchodníkům brázdily také vlny Rudého moře. Obchodní karavany směřovaly do nitra Afriky i do dalších částí islámského světa.

Také postavení abbásovské dynastie jakožto politických představitelů dosud prakticky jednotného islámského státu se postupem času měnilo a sláblo. Zůstávala jim čím dál více pouze role duchovních vůdců sunnitů. S rokem 868 se i Egypt vymanil z jejich bezprostřední moci. Ahmad ibn Tulún býval chalífovým místodržitelem Egypta, jejich cesty se však roze-šly a světská moc přešla do rukou nedávného poddaného Bagdádu. Pod vládou dynastie Tulúnovců se tedy Egypt stal prakticky samostatným a dosáhl také určité prosperity. O tom svědčí i dodnes zachovaná ibn Tulú-nova mešita v Káhiře, stojící v té části města, o kterou Ahmad ibn Tulún

� Obr. 3.: Ibn Tulúnova mešita v Káhiře (M. Tomášek).

Sazba 21.indd Sec10:257 31.8.2009 5:08:39


rozšířil starší Fustát. Postavena byla v letech 876–877 (obr. 3). Dochovaly se také zbytky akvaduktu z té doby a písemné zprávy máme ještě o jeho dalších veřejných stavbách, školách, nemocnicích a podobně (Tauer 2006, 138; Creswell 1989, 391–405). Abbásovci se jako vládci ještě nakrátko do Fustátu vrátili po roce 905, ale již v roce 935 se vlády zmocnili Ichšídovci. Na nich dobyli Egypt roku 969 Fátimovci. Ti se o Egypt zajímali již dříve a v letech 913–915 a 919–921 jej již dokonce nakrátko ovládali. Nyní se však stal centrem jejich moci. Právě oni vybudovali nedaleko Fustátu své nové sídelní město Misr al-Káhira (Vítězná), které obepínají mohutnými hradbami, dodnes z části dochovanými. Ještě dnes tak prolamují hradby staré Káhiry mohutné brány Báb el-Nasr a Báb el-Futuh postavené v roce 1087 (Hillenbrand 2002, 65; obr. 44; obr. 4). Vzniká známá mešita – uni-verzita, centrum islámského učení al-Azhar a Egypt soutěží výstavností svých staveb s bagdádskými chalífy. Zdá se, že více než úspěšně. Šíitští Fátimovci aktivně podporovali zapojení Egypta do dálkového obchodu. Vytvářeli si tak, kromě jiného, možnost působit v oblasti náboženské propagandy v boji proti zbytkům světské a duchovní moci Abbásovců. Fá-timovské loďstvo tehdy ovládalo část východního Středomoří s kontakty na italská přístavní města i Rudé moře a cestu do Indie. Fátimovci a po nich i další panovníci Egypta současně velmi často ovládali také syropa-lestinskou oblast.

Když se v roce 1099 pod hradbami Jeruzaléma objevila křesťanská vojska první křížové výpravy a svaté město křesťanů, muslimů i Židů, Je-ruzalém, padlo do jejich rukou, byla to již doba úpadku fátimovské moci v Egyptě i Syropalestině. Tehdejší roztříštěnost islámského světa umož-nila dobytí Svaté země a vznik a přetrvání křesťanských křižáckých států v pobřežním pásu Palestiny ještě po dalších 100 let. Až rok 1177 předsta-vuje datum, kdy Saláhhuddín, v Evropě zvaný Saladin, ukončil vládu staré dynastie a tím také samotnou existenci fátimovského chalifátu. V roce 1187 pro islám znovudobyl svaté město Jeruzalém. Jím založená dynastie Ajjubovců pak vládla v Egyptě a Sýrii. Nezůstalo ale pouze při jedné kří-žové výpravě a tak v roce 1250 k egyptskému přístavu Damietta míří lodi s dalšími křižáky, které vede francouzský král Ludvík IX. Svatý. Ten ale spolu se svými vojáky padl brzy po svém vylodění do zajetí. V pořadí již sedmá křížová výprava ztroskotala, ale stejně tak to bylo i s ajjubovskou dynastií. Po roce 1250 jsou totiž také Saladinovi potomci zbaveni vlády, které se v Egyptě chopili mamlúčtí sultánové především tureckého pů-vodu. Ti byli ve srovnání se svými předchůdci velkými staviteli. Opevnění Alexandrie a jiných měst, mosty a sklady v Káhiře a řada dalších staveb, jako byly školy (madrasy), mešity i hrobky, z nichž mnohé jsou dodnes dochovány ve východní části Káhiry, vznikly právě za jejich vlády.

Sazba 21.indd Sec10:258 31.8.2009 5:08:42


Kryštof Kolumbus spatřil břehy neznámé země na západě, o které se domníval, že je to Indie, v roce 1492. Toto datum většina evropských his-toriků považuje za datum, kdy pro Evropu skončil středověk. Bylo tomu tak také v Egyptě? Kolumbův objev nevyvolal okamžitou reakci ani v Ev-ropě, natož v Egyptě. Zde dál běžel život bez ohledu na Nový svět. V letech 1516 a 1517 se ale přeci jen událo něco závažného také tady. Na mamlúcích tehdy dobývají Egypt osmanští Turci. Z Konstantinopole se již v roce 1453 stává Istanbul a po roce 1517 je z něj opět město, odkud se vládne Egyptu, stejně jako tomu již bylo v době Byzantské říše. Fakticky tomu pak bude až do vpádu generála, konzula a pozdějšího francouzského císaře Napole-ona Bonaparta do Egypta (1798–1802). Výsledkem následujících událostí je praktická nezávislost, kterou po roce 1805 pro Egypt dosáhl osmanský mís-todržitel Muhammad Alí. Kdy v Egyptě končí středověk? Pro nás historiky snad s koncem vlády Osmanů. Pro neustále ubývající obyvatele oáz, kdo ví?

Oázy rozptýlené v Západní poušti tvořily do značné míry svět soustředěný sám na sebe. Ani jim se ale nakonec nevyhnuly krize postihující státní i ekonomické poměry v Egyptě. Oslabení jakékoliv státní ústřední moci téměř vždy přináší zvýšené riziko, že se na okrajové oblasti státu jaksi nedostane či zapomene. Již na sklonku doby římské tomu tak bylo a pro obyvatele Západní pouště bohužel nikoliv naposled. Ani rozlehlost pouště totiž zdaleka nezajišťovala bezpečí. Největším nebezpečím vojenského charakteru byly pro obyvatele oáz opakující se nájezdy od jihu a západu.

� Obr. 4.: Úsek hradeb k Báb el-Futuh (M. Tomášek).

Sazba 21.indd Sec10:259 31.8.2009 5:08:42


Opovážlivost i počet přepadů rostly od krize římského a poté i byzant-ského státu. Už ve 4. století po Kr. již slábne římská kontrola okrajů pouště natolik, že se vlády nad oázou Síwa zmocnili Berbeři a jejich útoky ohrožo-valy oázy, kláštery i města v údolí Nilu (Aldumairy 2005, 23). S arabským panstvím však nebezpečí nezmizelo, jak zbývající obyvatelé oáz zřejmě očekávali, a tak v ještě v 11. století kmeny Hilál a Sulajm, sídlící v Horním Egyptě, úspěšně napadly Libyi a Tunisko. Jejich cesta mohla vést právě přes Západní poušť (Lewis 1997, 79).

Každá z šesti hlavních oáz Západní pouště měla ve středověku trochu odlišné osudy, které ale spojuje zásadní úbytek obyvatelstva či zprávy o praktickém zpustnutí. Oáza ležící nejjižněji, Chárga, byla již od doby římské osídlena početnou křesťanskou komunitou. Vznikly zde kláš-tery a staré pevnosti a chrámy se mění v křesťanské kostely. Nekropole v Bagawátu je dodnes úchvatným pozůstatkem této doby (obr. 5). Již v 5. století však pocit ohrožení, v této době především Núbijci, vedl k opev-ňování tamních osad. Arabové sem přicházejí brzo po záboru Egypta. Vět-šina obyvatelstva však zřejmě trpí ohrožením a ekonomickým úpadkem i nadále natolik, že arabský historik Al-Idrísí (1099–1154) označuje oázu za pustou a bez obyvatelstva. Za mamlúckého panství jsou sem posláni vojáci, kteří mají chránit obyvatele i karavany. Křesťanské stopy lze v oáze sledovat až do 14. století (Vivian 2000, 56–58). Také další z oáz, Dáchla,

� Obr. 5.: Chárga, Bagawát (M. Frouz).

Sazba 21.indd Sec10:260 31.8.2009 5:08:47


byla na sklonku doby římské hustě osídlena a zemědělství zde zajišťovalo dostatek obživy pro početnou populaci. Také touto oázou procházela jedna z klíčových obchodních cest zvaná Darb el-Arbaín, kterou chránila římská posádka. V 6. a 7. století po Kr. zde nepochybně žili křesťané a také zde stálá hrozba nájezdů z pouště vedla ke vzniku opevněných osad na strategických místech. Centrální moc sem ale posílala významnější po-čet vojáků pro ochranu usedlíků i karavan až za mamlúků (Vivian 2000, 110–111). I odtud tedy odcházeli lidé. Třetí oázou v pořadí je Faráfra, také ona byla na sklonku doby římské hustě osídlenou a prosperující země-dělskou oblastí a také ona během staletí o valnou část své populace přišla. V roce 1819 žilo v hlavním „městě“ oázy, opevněném Qasr Faráfra, 180 z pouhých 600 jejích obyvatel (Vivian 2000, 150 a 155). V našem výčtu od jihu k severu následuje Bahríja, také zde se osídlení soustředilo do opevněné osady, vyrostlé na troskách římského osídlení v Bavíti. K této oáze se ještě vrátíme v druhé polovině tohoto textu. Téměř součástí nil-ského údolí je veliká a významná oáza Fajjúm. Ta byla, se svým početným obyvatelstvem, desítkami klášterů i kostelů, dlouhou dobu střediskem křesťanské komunity v Egyptě (obr. 6). Cestu islamizaci zde otevřela až vojenská výprava v roce 969, kterou se Fátimovci zmocnili Egypta (Vi-vian 2000, 216). Poslední z velkých oáz Západní pouště je Síwa. Tamních původních 200 pramenů poskytovalo v době římské obživu tisícům lidí.

� Obr. 6.: Fajjúm, klášter ze 7.–9. století po Kr. Dér Abú Lifa (M. Tomášek).

Sazba 21.indd Sec10:261 31.8.2009 5:09:04


Zdejší mikrosvět se hroutí patrně jako první. Již ve 4. století po Kr. se oázy zmocnili Berbeři, kteří z ní učinili svou základnu pro nájezdy dále na jih a východ. Islám sem dorazil na mečích dobyvatel na počátku 8. století po Kr. Tehdy se útočníkům konečně otevřely brány síwských měst, které údajně byly ze železa (Aldumairy 2005, 23). I zde došlo k rychlé islamizaci zbytků původního obyvatelstva, avšak vztahy se středověkým Egyptem byly velmi volné. Oázu k Egyptu pak opět fakticky připojil až Muhammad Alí mezi lety 1819–20 (Vivian 2000, 306).

Archeologické výzkumy středověkého období jsou všude v Egyptě do-dnes ve výrazném stínu oproti vykopávkám staroegyptských památek faraonské doby a antiky v údolí Nilu. Snad pouze některé koptské křes-ťanské památky, jako jsou kostely, kláštery a hrobky, se častěji dostanou do hledáčku zájmu archeologů, historiků umění a muzejníků. Stejné je to bohužel s většinou muslimských památek. Řada památek především raného středověku, zejména do 10. století po Kr., bývá zkoumána vlastně náhodou a tak možná i trochu nechtěně v souvislosti s výzkumem řím-ských a byzantských měst či pohřebišť. Jeden z nejvýznamnějších a nej-starších koptských klášterů byl například zkoumán v kontextu s vykopáv-kami nejstaršího pyramidového pole Egypta, Sakkáry. V oázách egyptské Západní pouště se archeologické vykopávky dotkly například pozůstatků

� Obr. 7.: Dáchla, Qasr Dáchla (M. Frouz).

Sazba 21.indd Sec10:262 31.8.2009 5:09:10


antického města Kellis v oáze Dáchla (shrnutí např. Vivian 2000, 132–135) a křesťanské nekropole v Bagawátu v oáze Chárga, kam byli mrtví ukládáni převážně ve 4.–6. století po Kr. (Vivian 2000, 77–78). Osídlení středověku se, zdá se, opíralo o lokality, které bylo možno bránit. Prakticky v každé oáze tak shledáváme pozůstatky útvaru zvaného qasr. Jde o místo plné křivolakých úzkých uliček, často krytých palmovými kmeny s řadou te-ras, schodišť a pater. Odhaduje se, že v dobách jejich slávy zde mohlo žít i více než tisíc obyvatel. Stavebním materiálem je nepálená cihla. Docho-ván, avšak dosud archeologicky prakticky nezkoumán a svým způsobem změněn ve skanzen, je Qasr Dáchla, vzniklý ve 12. století (obr. 7). V Síwě jsou v ruinách dochovány zbytky dvou podobných lokalit. První z nich, Šali (obr. 8), v 11. století založilo dle písemné tradice pouhých 40 osadníků (Aldumairy 2005, 26). Druhá lokalita, zvaná Agurmi, vznikla také v 11. či 12. století a ukryla v sobě zbytky antického paláce a chrámu boha Amona, známé věštírny starověku proslavené Alexandrem Makedonským.

� Obr. 8.: Síwa, Šali (M. Tomášek).

Sazba 21.indd Sec10:263 31.8.2009 5:09:28


Všechny oázy byly propojeny pouštními cestami. Jejich průběh, stejně jako dnes, v poušti vyznačovaly kameny postavené do hromad na vidi-telných místech, zvané alamy (obr. 9). Stezky vedly i k oáze Bahríja, kde česká archeologická expedice prováděla v minulých letech své terénní výzkumy. Jak tedy byla vlastně v minulosti oáza Bahríja propojena se srdcem Egypta, s údolím Nilu? Prakticky až do 20. století směřovala nej-důležitější spojnice z oázy na východ, k Nilu a dnes zaniklému antickému městu Oxyrhynchos (dnes al-Bahnasa). Vzdálenost asi 190 kilometrů urazily karavany se zbožím i informacemi asi za čtyři dny. Tato frekven-tovaná spojnice předznamenala již od dob mamlúků po rok 1971 správní příslušnost celé oázy ke střednímu Egyptu a guvernorátu Minia. Další karavanní stezky směřovaly k Fajjúmu (340 km a 6 dní pouti) a dále ke Káhiře na severovýchod. Na jihozápad do oázy Faráfra (185 km a 4 dny cesty) a dále do oáz Dáchla a Chárga a konečně pak ještě do oázy Síwa na severozápadě (400 km; Fakhry 2001, 22–27, Fig. 4).

Podle toho, co víme o helénistickém a římském osídlení El-Hézu a o dnes téměř nepředstavitelném rozmachu osídlení celé Bahríje v době římského impéria (viz příspěvek J. Musila v této publikaci), se musíme vrátit k odpovědi na otázku ze samotného úvodu tohoto textu. Co politické, ekonomické a společenské změny, provázené rostoucí nepřízní podnebí, znamenaly pro tamní obyvatelstvo? Jedno je jisté: konec života desítek tisíců lidí na relativně malém prostoru oázy. Konec výstavby a udržování složitých zavlažovacích zařízení. Obyvatel dramaticky ubývá, nemáme bohužel představu kdy a o kolik. Evropští cestovatelé, kteří navštívili část oázy Bahríja zvanou El-Héz v roce 1820, uvádějí, že byla v té době neobyd-

� Obr. 9.: Pouštní cesta Tarík Ballás – značky zvané alamy (J. Musil).

Sazba 21.indd Sec10:264 31.8.2009 5:09:36


lená (Fakhry 2001, 31). Ještě v roce 1947 žilo v celé oáze Bahríja, včetně El-Hézu pouhých 7 180 lidí (Fakhry 2001, 30). V roce 1966 obývalo oázu jen o nemnoho více, celých 9 781 duší. K tomu lze doplnit ještě další údaje, vztahující se již přímo k té její části, která je oblastí našeho terénního vý-zkumu, tedy El-Hézu. Ještě v roce 1938 zde hospodařilo a žilo pouhých 60 obyvatel. V roce 1949 to bylo už nějakých 200 lidí (Fakhry 2001, 112). Část z nich byli potomci křesťanských konvertitů k islámu a tedy původních obyvatel oázy. Část přišla v minulosti z Libyjské pouště a část z Horního Egypta (Fakhry 2001, 21 a 38). Tak tomu ostatně je také v případě ostatních oáz. I zde se v novověku usazují především lidé z Libyjské pouště a Hor-ního Egypta. Až od té doby počet obyvatel stoupá. V posledních desetile-tích je nárůst strmý. Demografi cký úpadek Egypta během středověku byl zato obrovský. Pro celý Egypt se uvádí, že na sklonku římského období jeho dějin v něm žilo asi 8 milionů lidí. Ve 14. století to byly čtyři miliony lidí a v roce 1800 pouhých tři a půl milionu (Lewis 1997, 253).

Můžeme prohlásit, že úbytek obyvatelstva celé Západní pouště závě-rem starověku a v průběhu středověku byl snad postupný, ale výrazný. Některé malé oázy Západní pouště, ležící např. na cestě ze Síwy do Bahríje, jako jsou Areg (obr. 10) či Bahrén a další, byly úplně opuštěny, a to zřejmě již v 5. či 6. století po Kr. První vlna vylidnění pouště snad tedy byla nej-silnější, alespoň zde. Mohlo tomu tak být také v El-Hézu. Svědčí pro to náhlý konec prosperujícího osídlení sklonku římské doby na Bír Šovíši, o kterém víme díky archeologickému výzkumu o něco více.

Pozdně římské impérium bylo státem, kde bylo státním náboženstvím křesťanství. Oáza Bahríja je legendami spojena s počátky křesťanství v Egyptě, respektive s počátky koptské církve. Dle jedné ze zpráv totiž pro-šel na počátku křesťanského letopočtu oázou, spolu se sv. Petrem, na cestě ke svému martyriu sv. Bartoloměj. Podle koptského kalendáře byl zabit 7. září. Stalo se tak údajně někde na egyptském středomořském pobřeží, kde byl vržen v pytli do moře (Fakhry 2001, 67–68). Svatý Bartoloměj je dobře znám i u nás a právě jemu jsou zasvěceny gotické chrámy stojící v Plzni či Kolíně. Připomínku dne jeho zavraždění v našem kalendáři ale 7. září nemáme. Jeho svátek slavíme podle katolického kalendáře již 24. 8. Jedná se o posun juliánského a gregoriánského kalendáře i tradic.

Tradice se ale různí i u samotných Koptů, například v popisu martyria tohoto světce. Abú Sálih, Armén žijící na počátku 12. století, nám zanechal odlišnou zprávu o Bartolomějově smrti. Dle informací, které jak říká, zís-kal od koptských kněží, byl totiž sv. Bartoloměj zavražděn přímo v Bahríji a zde byl také pohřben. Místem jeho posledního odpočinku má být kostel v místě zvaném Karbíl. Dnes už ale bohužel nevíme, kde toto místo leželo (Fakhry 2001, 68).

Sazba 21.indd Sec10:265 31.8.2009 5:09:37


Ve svém spisku se Abú Sálih zmiňuje ještě o jiné křesťanské památce Bahríje, kterou je kostel sv. Jiří v Rízu. Z jeho zpráv plyne, že křesťanská komunita v oáze měla tehdy své biskupství a z jiných písemných pramenů víme, že tomu tak bylo až do 14. století. Až tehdy se představení koptské církve v Káhiře rozhodli již nejmenovat pro oázu nového biskupa. Snad proto, že křesťanů zde již opravdu nebylo mnoho. Nelze si ale jednoduše představit, že by neobsazení a tedy faktický zánik biskupského stolce znamenal také praktický zánik křesťanství samotného. K tomu došlo až mnohem později, nejspíše v 16. či dokonce 17. století (Fakhry 2001, 68). Nejvýznamnější křesťanskou památkou v oáze jsou tedy ještě dnes zbytky kostela zasvěceného sv. Jiří, uváděného písemnými prameny již ve 12. století. Jedná se zřejmě o nejlépe dochovaný křesťanský svatostánek v egyptské Západní poušti vůbec.

V celé oáze Bahríja, a tedy ani v El-Hézu, dnes neznáme islámské sta-vební památky jednoznačně datovatelné do doby po arabském vpádu. Ne-známe bohužel ani archeologické nálezy z té doby. Z písemných pramenů víme, že když vůdce arabských vojsk Amr ibn al-Ás dobyl na Byzantské říši Alexandrii, otázal se chalífy Umara, zda smí vyslat vojsko v čele s ibn Náfím do Bahríje a dále na jihozápad. Bahríja byla bojovníky chalífátu obsazena asi v roce 643 po Kr. Ze zpráv dále plyne, že někteří z obyvatel přijali novou víru a také někteří z arabských muslimů se v oáze usadili a převzali moc (Fakhry 2001, 70). Nemuselo jich však být mnoho.

Úpadek oázy v době byzantské, zdá se, pokračoval i pod vládou Arabů. Nikdo totiž nezačal znovu čistit stará vodní díla, nikdo neinvestoval do hledání nových pramenů a zdrojů vody. Řídnoucí obyvatelstvo oázy bylo dále závislé na studnách z antických dob, kterých ubývalo, a na polích a zahradách pozvolna střídal úrodnou hlínu pouštní písek. Daně však byly vybírány dál a výběrčí se nerozpakovali použít všechny možné způsoby k jejich získání. Ochrana osadníků a karavan proti jezdcům z pouště byla pouze marginální starostí vládců země. Výsledkem byl jen další odchod obyvatelstva do bezpečnějších oblastí Egypta. Staré chrámy zavál písek a hroby byly vykradeny. Přesto nebyla oáza zřejmě nikdy úplně opuštěna a těm nemnoha lidem, kteří zůstali, zbyl ještě dostatek vody a půdy k ži-votu. Oáza Bahríja totiž kromě jiného zůstala důležitou zastávkou karavan se zbožím i poutníků směřujících do nejsvatějšího místa islámu, Mekky. O tom, že poutníci přicházeli zdaleka, svědčí kromě jiného také řada tzv. li-byjských graffi ti, nalezených např. v Qasr al-Zabu v Bahríji. Tyto kresby na skalách pocházejí zřejmě převážně z 12. a 13. století (Fakhry 2001, 109).

Řada arabských středověkých cestovatelů pozdějších staletí ve svých cestopisech a vzpomínkách oázu zmiňuje, bohužel však bez dalších de-tailů, snad kromě toho, že v 15. století byly hlavním vývozním artiklem

Sazba 21.indd Sec10:266 31.8.2009 5:09:37


oázy datle a olej (srov. Fakhry 2001, 71, pozn. 1). To se ostatně příliš ne-změnilo dodnes.

Zdá se, že až mamlúcká perioda v egyptských dějinách po roce 1517 znamenala přeci jen trochu prosperity. Karavany (stejně jako poutníci) dostávaly od místních vládců ozbrojený doprovod na cestu pouští jako ochranu proti kočovníkům. To dokládají dokonce některá ostraka, pochá-zející z archeologických nálezů (cf. Fakhry 2001, 71, pozn. 2).

Zejména 19. století je pak dobou, kdy pro nás oázu objevují evropští cestovatelé a dobrodruzi. Těmi byli například Giovanni Belzoni (1815), Frederic Cailliaud (1820) nebo Gardiner Wilkinson (1825). Po nich do-razili i první egyptologové (cf. Fakhry 2001, str. 72–76). Ti všichni nám zanechali cenné informace, včetně obrazové dokumentace stavu pamě-tihodností v oáze v jejich době. Je to neocenitelné zejména tam, kde mo-derní osídlení starověké památky zcela překrylo či zničilo.

Ani u oázy Bahríja a její části El-Héz nebyl stav poznání středověkého horizontu osídlení zásadně odlišný od ostatních oáz. Středověku se zde doposud prakticky nikdo nevěnoval. Dnes klasické, i v této práci hojně citované a dodnes prakticky jediné speciální dílo o oáze z pera Ahmada Fakhryho je věnováno kromě archeologie také demografi i, etnografi i

� Obr. 10.: Pohřebiště v oáze Areg na cestě ze Síwy do Bahríje (M. Tomášek).

Sazba 21.indd Sec10:267 31.8.2009 5:09:37


a geologii. Kniha je však mimořádným přínosem, byť mnohdy bohužel postrádá moderní poznámkový aparát a středověká archeologie ani zde rozhodně není jedním z plnohodnotně zastoupených témat.

Česká expedice do El-Hézu se soustředila především na mapování arche-ologicky dosud neznámé oblasti. Vlastní odkryvy zaniklých památek byly pouze dílčí, což se přirozeně odráží na vypovídacích schopnostech arche-ologických poznávacích metod. Přeci jen jsme ale získali alespoň základní představu o vývoji osídlení celé oblasti od paleolitu po novověk. Ani období středověkých dějin oázy tedy nezůstalo zcela mimo a také k němu lze na zá-kladě povrchového průzkumu části území El-Hézu vlastně poprvé něco říci.

Nebude tak jistě nijak překvapivé a ani objevné, když uvedeme, že prů-zkum dokládá, že ve středověku se osídlení soustřeďovalo v okolí ubývají-cích zdrojů vody. V oblasti El-Hézu připomíná Fakhry v nedávné minulosti existenci čtyř významných pramenů: Ajn el-Ezza, Ajn el-Šejch, Ajn Tabla Amun a nejdůležitější z nich Ajn Ríz (Fakhry 2001, 112). Především do okolí dvou z nich jsme dosud soustředili naši terénní prospekci.

Okolí pramene Ajn Ríz je zřejmě nejlepším místem pro archeologic-ko-historické studium transformace osídlení od pozdní antiky po novo-věk. Jde o zdaleka nejvýznamnější archeologickou lokalitu v této části oázy, ze které byla archeologickými vykopávkami dosud narušena pouze nevelká část. Je však zřejmé, že převážná většina dochovaných zbytků kon-strukcí pochází z doby římského rozkvětu osídlení oázy. Lokalita se roz-kládá přibližně na 10 ha a dominují jí trosky pevnosti, paláce a okolního

� Obr. 11.: El-Héz, Ríz, kostel sv. Jiří (M. Frouz).

Sazba 21.indd Sec10:268 31.8.2009 5:09:46


osídlení z doby římské. Některé ze zaniklých staveb, jak přesvědčivě do-kládají například zbytky koptského kostela sv. Jiří, jsou však jistě středo-věkého stáří (obr. 11). Křesťanský chrám zasvěcený sv. Jiří byl postaven z nepálených cihel a dodnes stojí ve významné části své hmoty nedaleko od římské pevnosti. Kostelní stavba má dva vchody. První vede do kostela z jihu a druhým se vstupuje do baptisteria v jeho severozápadním rohu. Chrám býval vybaven balkonem, který byl, stejně jako u řady jiných sta-veb tohoto druhu, vyhrazen ženám. Bohužel jsou dnes již zničeny střechy i první patro kostela a spolu s ním také balkon. Fakhry srovnává jeho pů-dorys a stavební formu s významným křesťanským chrámem v Dendeře, ležícím v údolí Nilu a datovaným do 4.–5. století po Kr. Právě on má totiž velmi podobné půdorysné řešení. Styl ornamentů na sloupech pak upo-míná na další významnou křesťanskou památku západních oáz, kterou je již zmíněné křesťanské pohřebiště v Bagawátu v oáze Chárga. Ze srovnání s těmito lokalitami dochází Fakhry k závěru, že kostel není mladší než z 5.–6. století našeho letopočtu (2001, 114). Jiná studie klade jeho vznik jako příklad půdorysu se čtyřmi konchami až do 7.–8. století (Grossmann 1996, 48). Také v případě kostela sv. Jiří jde o baziliku, jejíž interiér byl původně vybílen a vymalován náboženskými scénami (obr. 12). Ještě nedávno bylo podle Fakhryho (2001, 114) možno spatřit zbytky této výmalby. Dle svě-dectví zprostředkovaného cestovateli 19. století bylo v minulosti možno vidět ještě více (obr. 13). Belzoni s Cailliaudem shodně referují o malbě zobrazující postavu muže na koni. Snad šlo o samotného svatého patrona kostela sv. Jiří? Dnes není kostel jednoduše přístupný, nachází se totiž pod lešením a již několik let čeká na restaurátorský a rekonstrukční zá-sah. Žádné významnější zbytky maleb a omítek ale již bohužel vidět nejsou.

� Obr. 12.: El-Héz, Ríz, kostel sv. Jiří, půdorys (po-dle Fakhry 2003, s. 118, fi g. 54).

� Obr. 13.: El-Héz, Ríz, kostel sv. Jiří, detail (M. Frouz).

Sazba 21.indd Sec10:269 31.8.2009 5:09:53


Okolí kostelní stavby je dnes doslova pokryto pohozenými lidskými po-zůstatky. Stovky hrobů v bezprostřední blízkosti kostela byly vykradeny a kosterní pozůstatky dávných obyvatel zde leží pohozeny bez ladu a skladu v písku. Pro oči archeologa či antropologa, ale ani pro většinu dalších ná-vštěvníků místa to není nijak veselý pohled. Dobře však vypovídá o vztahu, jaký mají k vlastní historii generace minulých i dnešních obyvatel Egypta.

V blízkém okolí kostela dnes již není žádný pramen vody. Pramen Ajn Ríz v současnosti leží jižně od kostela ve vzdálenosti asi 1 800 m. S tímto pramenem a osídlením v Rízu souvisí pravděpodobně ještě lokalita Ta-húna. Ta byla základním způsobem popsána již v prvním roce trvání projektu dokumentace památek v této části egyptské Západní pouště českými egyptology a archeology. Podle snímku z dálkového průzkumu země vystupují zdiva z písku pouště na minimálně pěti místech (obr. 14). Dvě byly alespoň základním způsobem dokumentovány, avšak bez větší archeologické terénní prospekce. Lze předpokládat, že jsou nestejného stáří. První plocha představuje celkem dobře dochované pozůstatky dvou domů. Západně od nich leží tři kameny z lisů na olivy, v jejichž blízkosti lze v písku ještě rozeznat další zdivo. Mezi základy těchto staveb z nepá-lených cihel lze sbírat archeologický materiál, převážně zlomky keramiky, které jsou datovatelné nejspíše do mladších období středověku či dokonce

� Obr. 15.: El-Héz, Tahúna 1 – lisovací ka-meny na olej (M. Tomášek).

� Obr. 14.: El-Héz, Tahúna – družicový sní-mek s polohami Tahúna 1 až Tahúna 5.

Sazba 21.indd Sec10:270 31.8.2009 5:09:58


do osmanského novověku. Jak již bylo uvedeno, nedaleko se nacházejí tři vápencové žernovy na lisování oleje. Dva z nich jsou zcela dochované a mají rozměry 140×40 cm a 128×30 cm. Třetí je zachován pouze ve zlomku (obr. 15). Na některých místech lze již na povrchu spatřit a dokumentovat také vrstvy olivových jader dokládajících vlastní účel kamenů. Základní terénní dokumentace tohoto prostoru, včetně sběrů keramických zlomků, byla provedena v roce 2006 (obr. 16).

Druhá plocha s větším počtem z písku vystupujících zdiv leží pouze o několik desítek metrů severněji. Také zde z písku vystupují koruny zdiv několika domů a také o jejich stáří se lze dosud pouze dohadovat. Získaný střepový materiál dosud bohužel neposkytl žádné závažnější chronolo-gické indicie (obr. 17).

� Obr. 18.: El-Héz, Tahúna 3 – plán.

� Obr. 16.: El-Héz, Tahúna 1 – plán. � Obr. 17.: El-Héz, Tahúna 2 – plán.

Sazba 21.indd Sec10:271 31.8.2009 5:10:05


Třetí poloha (a druhá lépe dokumentovaná) je zásadně větší a složitější. Nachází se ještě blíže k pevnosti a osídlení v Rízu, včetně kostela sv. Jiří. Jedná se o pozůstatky velkého, složitě strukturovaného sídelního objektu z nepálených cihel, s oblými rohy. Svou formou připomíná bloky středo-věkých městských domů v Qasr Dáchla, Síwě i jinde. Ze sběrů evidujeme keramiku staršího rázu, než tomu bylo u lokality zmíněné jako první, v blízkosti dvou domů s kamennými mlecími kameny na olivy. Mezi sběry evidovanou keramikou zejména kulovité tvary připomínají keramiku 8.–9. století, obvyklou v celé širší oblasti (obr. 18).

Ještě severněji a v o něco větší vzdálenosti od ostatních lokalit lze na družicovém snímku rozpoznat další náznaky zdiv. Na jejich dokumentaci se bohužel ještě nedostalo. Je celkem pravděpodobné, že část těchto zdiv může patřit ke klášternímu komplexu, který snad stával někde v soused-ství kostela sv. Jiří.

Také nedaleko druhého z pramenů, Ajn Tabla Amun, nalézáme po-zůstatky dalšího ze sídlišť, zvaného Tabla Amun (obr. 19). Jeho celková rozloha je asi 2,3 ha. Jde o pozůstatky přibližně 20 malých domů z nepá-lených cihel (obr. 20 a 21). Povrchové sběry realizované na lokalitě v roce 2006 přinesly pouze evidenci několika málo zlomků glazované keramiky (obr. 22). Ta snad svědčí pro to, že je zde lidé mohli jako nepotřebné vyho-

� Obr. 19.: El-Héz, Tabla Amun (M. Tomášek).

Sazba 21.indd Sec10:272 31.8.2009 5:10:07


dit někdy ve 13. století. Zdá se, že severně a západně od sídliště se nalézají rozsáhlá pohřebiště. Ta však patří spíše k osídlení doby římské říše.

K hmotné kultuře středověkého osídlení El-Hézu toho zatím nemů-žeme říci mnoho. Tak jako obvykle je také zde pro archeologa nejběžnější datovací pomůckou keramika. O keramické produkci islámského období v Egyptě lze obecně říci, že zažila veliký rozvoj a dosáhla vysoké úrovně. Jde především o kvalitní polévanou keramiku až kovového lesku, vyrábě-nou ve fátimovských dílnách. Tato technika se do Egypta šířila díky hrn-čířům abbásovského Iráku a zejména v hrnčířských dílnách Fustátu záhy zdomácněla. Charakteristické jsou pro ni zlatavě žluté a hnědavé barvy malby keramiky zdobené bohatou škálou motivů. Především ostré linie fi gurální i ornamentální výzdoby, vycházející ještě částečně z antických předloh, patří k tomu nejlepšímu, co bylo tehdy vytvořeno. Objevující se křesťanské symboly dokládají, že mezi objednatele, ne-li výrobce, patřili také koptští křesťané. Mnoho z dochovaných nádob či jejich zlomků je hrnčířem signovaných. V naší části Evropy se k tomuto aktu hrnčíři od-hodlali až koncem 15. či spíše počátkem 16. století. Podpisy hrnčířů svědčí o jejich vysokém statusu v tehdejší společenské struktuře.

� Obr. 21.: El-Héz, Tabla Amun – Dům č. 1.

� Obr. 20.: El-Héz, Tabla Amun – celkový plán.

Sazba 21.indd Sec10:273 31.8.2009 5:10:14


Významnou technologickou inovaci znamenalo v 11. století zobecnění přepálené keramiky s velkým podílem křemene. Jemný a světlý střep se dobře hodil k dalšímu opracování, a to nejen malováním a glazováním, ale také řezáním a rytím pod barevnou glazurou. Je pravděpodobné, že zboží vznikající v Sýrii pozdního 11. století, pro které se používá název Tell Minis, sem bylo přineseno právě egyptskými hrnčíři. V Sýrii pak také vzniká asi nej-honosnější keramické zboží oblasti, zvané podle místa svého vzniku Raqqa. Z poměrně hrubé křemenné hrnčiny jsou vyráběny nejen nádoby, ale také fi gurky, imitace nábytku či dlaždice. K této keramice přináleží převážně tmavohnědé a kolem roku 1200 zavedené modré či polychromní malování pod glazurou. Keramika tohoto typu se vyráběla i v egyptském Fustátu a po celém Egyptě byla považována za honosnou. V celé oblasti byla také vyrá-běna kvalitní kamenina. Pozoruhodná je ještě ve 13. a 14. století vyráběná sgrafi tovaná keramika. Zvláště dekorativní je neglazovaná reliéfní keramika, kde převládají vázy a tzv. poutnické láhve, vyráběné mezi 12.–14. stoletím (Wieczorek, Fansa, Meller edd. 2005, 259–263; Hillenbrand, 79–82 ad.).

Všechny výše zmíněné typy špičkové keramické produkce, a zmínili jsme pouze základní z nich, patřily k tomu nejlepšímu a také nákladněj-šímu, co bylo možno v té době položit na stůl. Pauperizované vesnické osídlení El-Hézu nebylo rozhodně nejlepším odběratelem podobných šperků mezi keramickými nádobami, a tak není divu, že sběry na lokali-tách Tahúny a Rízu podobnou keramiku neobsahují. Navíc řada osadníků mohla pocházet z pouštních kmenů s odlišnou tradicí. Režná nepolévaná kuchyňská keramika zejména kulovitých tvarů a jednoduše profi lovaných okrajů tak tvoří prakticky veškeré naše nálezy. Výjimkou je pouze lokalita Tabla Amun. Zde přeci jen kromě režné keramiky evidujeme alespoň poly-chromně malované a následně glazované zlomky patřící původně mísám, jejichž datování, na základě srovnání s muzejními exponáty i publikova-nými nádobami, odpovídá nejspíše 13. století (obr. 22).

� Obr. 22.: El-Héz, středověká keramika a–b) Tabla Amun; c) Tahúna 1 (M. Tomášek).

a b

c

Sazba 21.indd Sec10:274 31.8.2009 5:10:16


Vzpomeneme-li si na řadu typů importovaných nádob pozdně řím-ského osídlení Bír Šovíše a stovky, ba tisíce kusů, které evidujeme ze sběrů a nevelkých sondáží, lze jejich praktickou absenci ve středověkém horizontu považovat za viditelný důkaz, že oáza v té době byla tak tak přežívající okrajovou sídelní oblastí. Středověká hmotná kultura v Egyptě dosáhla mimořádné úrovně i v řadě jiných oborů, jako je textilní výroba, sklářství, zpracování barevných a drahých kovů a další. Bohužel ale nic z toho dosud v archeologickém nálezovém fondu El-Hézu neevidujeme.

Projekt základní evidence a dokumentace archeologických lokalit oblas-ti El-Héz dosud přinesl dle našeho názoru řadu zjištění a tedy i otázek. Co se studia středověkého Egypta týká, budeme se bohužel stále muset poněkud častěji, než je tomu i v archeologii běžné, uchylovat k úhybným slovům možná a snad. Na obecné závěry je přeci jen ještě dosti brzo a zís-kaný vzorek je příliš malý. Pokud se ale v datacích příliš nemýlíme, jsou zde zřetelné rozdíly mezi jednotlivými lokalitami i časovými periodami.

Je-li část lokality Tahúna, ležící u kostela sv. Jiří v Rízu, kostelu nej-blíže nejen prostorově, ale také časově, má to svou nepochybnou logiku. Kde jinde bychom hledali pozůstatky kláštera, který blízko kostela sv. Jiří měl ležet? Klášter jistě měl také další hospodářské zázemí. Snad jím jsou právě z písku vystupující pozůstatky sídelních struktur. Dokumentovaný půdorys, který jsme popsali jako třetí v pořadí, patřil jistě velkému a vý-raznému stavebnímu komplexu, rozeznáváme-li v něm minimálně dvě komunikace, které jej dělí. Podobně vypadají další velká sídliště středo-věkých oáz, kterým jejich sevřený tvar dodával i obranyschopnost (qasry).

Pro kontinuitu osídlení od dob antiky zde svědčí množství další keramiky, která spadá ještě do pozdně římské epochy tamních dějin. Předpokládáme ale, že od chvíle, kdy na sklonku doby římské přestaly být udržovány roz-sáhlé vodohospodářské stavby, jako byly chodby manavárů, začínal zde být problém se zásobováním vodou dosud početné populace a jejího zeměděl-ského zázemí. Své jistě udělaly také nájezdy z pouště. Populace tak nejen početně stagnovala, ale počet obyvatel významně klesal. Není výrazem této změny v chování obyvatel i jejich počtu právě osada na Tabla Amun? Malé, pouze jedno- dvou-, maximálně trojprostorové rozptýlené domky… Kde jsou městské domy Rízu či bohaté statky Bír Šovíše? Stejně působí i další části pozůstatků osídlení na Tahúně. Osídlení slábne, ekonomické možnosti oby-vatel oázy jsou nevelké a velké stavby střídají skromná, nenápadná obydlí.

Mění se tak zřejmě celkové prostorové využití oázy. Osídlení pozdní an-tiky se, zdá se, koncentruje buď do bezprostřední blízkosti pramenů ( jako je např. Ríz), nebo naopak až na okraj pouště. Na „zeleném“ prostě nebylo pro všechny dost místa. Důležitější byla pole, palmové háje a pastviny.

Sazba 21.indd Sec10:275 31.8.2009 5:10:17


Půdou se šetřilo, byla příliš vzácná, než aby byla zastavěna. Lokality jako Tabla Amun a z části snad i Tahúna představují naproti tomu drobné, roz-ptýlené osídlení, které již půdou nijak zvlášť nešetří. Jako by bylo náhle půdy dost a osadníků málo. Odpovídá to celkové představě o vytrvalém vylidňování celé oázy během středověku i valné části novověku. Výsledek sběrů a dokumentace povrchových stop po osídlení se může zdát na první pohled skromný. Je ale příslibem mnohem závažnějších zjištění, která na nás čekají pod návějemi písku.

Než se, alespoň pro tentokrát, se středověkým Egyptem a jeho oázami v Západní poušti rozloučíme, nebude od věci zmínit, že i ve středověku byl svět propojen. I tehdy byl pouze jeden a tak mnohé z událostí, které ovlivnily Egypt, zasáhly také do dějin našeho území v raném středověku i českého středověkého státu. Jen namátkou a ve zkratce. Již v 9. století se slovanští otroci v arabských službách podíleli na dobytí Sicílie, plenění Itálie a francouzského pobřeží (Tauer 2006, 109). Část prosperity českého státu Boleslava I. a II. stála zřejmě na obchodu s otroky. Mnozí z otroků, kteří tehdy prošli pražským tržištěm, byli prodáni právě muslimům. Ně-kteří z nich se mohli dostat i do Egypta. O pražském trhu s otroky se zmi-ňuje ještě arabskožidovský obchodník Ibrahim ibn Jakúb, který v rámci své cesty Evropou, vykonané v letech 965–966, navštívil Prahu (o otrocích také obecně např. Třeštík 1997).

Osobní styky obyvatel českých zemí se zahraničím obecně, a tedy také se Svatou zemí a Egyptem, měly prakticky po celý středověk především dvorské špičky a příslušníci kléru. Prvním Čechem, o kterém víme, že pod-nikl pouť k Božímu hrobu do Jeruzaléma, byl pražský kanovník jménem Osel. Do Jeruzaléma se vypravil již v roce 1090 (Žemlička 1990, 275).

Obchodní kontakty mezi arabským světem a naší částí Evropy zpro-středkovávala po většinu středověku především italská města jako Be-nátky a Janov, ale například také Pisa. Bezprostředně po pádu Jeruzaléma do křesťanských rukou a v důsledku první křížové výpravy (1099) vznikají dokonce na území nových křesťanských států ve Svaté zemi jejich obchodní stanice (Favreau, Lillie 2005, 73–82). Do Egypta, který byl navíc v té době se Syropalestinou také státoprávně propojen, není už daleko. Během kří-žových výprav se do Svaté země podíval nejeden bojovník z Čech a nejeden se odtud již živý nevrátil. Na křížové výpravě, mající za cíl vyrvat Jeruza-lém ze Saladinových rukou, v roce 1190 zemřel také Děpold, představitel boční linie Přemyslovců a tehdy velitel českého křižáckého kontingentu.

Okolo roku 1240 pocítila střední Evropa drtivý útok kočovných Mon-golů. Jejich vpád zasáhl, mluvíme-li o zemích, kam sahala moc pražského panovníka, především Moravu. Český král Václav I. obstál v boji proti

Sazba 21.indd Sec10:276 31.8.2009 5:10:17


těmto nájezdníkům se ctí (Žemlička 1986, 62–66). Toho samého roku, tedy 1240, dobyli Mongolové mohutným útokem Írán a další území is-lámského světa. Porazili seldžucké Turky a v roce 1258 dobyli Bagdád a zabili posledního chalífu z rodu Prorokova (Lewis 1996, 89). Až v bitvě svedené u syrského Ajn Džálút byli Mongolové konečně poraženi a jejich postup zastaven vojenskými sbory egyptského vládce, kterým tehdy ve-lel jistý Bajbars. Právě jméno Bajbars, nebo chceme-li al-Malik az-Záhir Ruknuddín Bajbars al-Bunkukdárí, je pro nás velmi zajímavé. Tento vítěz nad Mongoly se stal v zápětí egyptským sultánem (vládl v letech 1260–77) a osvědčil se nejen jako voják, ale také jako moudrý hospodář. Jeho jméno se mihne v písemnostech českého krále „železného a zlatého“ Přemysla Otakara II. (vládl v letech 1253–78), byť je jeho jméno uvedeno pouze ve formulářové sbírce, tedy nikoliv ve skutečně vydané listině. Autorem této sbírky vzorů pro různé typy listin byl Jindřich z Isernie. Ten mohl sice jméno egyptského vládce znát ještě ze svého pobytu v Benátkách, není ale vyloučen ani přímý kontakt mezi přemyslovským královstvím, sahajícím tehdy dočasně téměř až ke Středozemnímu moři, a Egyptem i Sýrií.

Starý královský palác na Pražském hradě poskytl z výplně tzv. ro-mánské studny ojedinělý archeologický nález. Je jím tzv. arabský pohár s delfíny (Smetánka 1999, 715–725; obr. 23). Tradičně je jeho výroba při-pisována dílnám v syrském Aleppu. Kdo ale navštívil egyptské islámské muzeum v Káhiře a zná pohár z Pražského hradu, nemohl si nevšimnout řady prakticky identických pohárů, datovaných právě do 13. století. Na popiskách je ovšem uvedena egyptská, nikoliv syrská provenience. Zlomky podobného skla, zřejmě arabského původu, pocházejí i z dalších archeo-logických výzkumů v Čechách a na Moravě.

Konečně když Kryštof Kolumbus naplňoval svůj sen o výpravě do Indie západní cestou, jistý litomyšlský měšťan navštívil v letech 1491–92 Káhiru

� Obr. 23.: Pražský hrad, pohár s delfíny (J. Frolík).

Sazba 21.indd Sec10:277 31.8.2009 5:10:17


a Jeruzalém (Storchová ed. 2005). Byl to první měšťan, o němž víme, že do těchto končin cestoval, a zanechal nám o své cestě pozoruhodné písemné svědectví. Martin Kabátník, jak znělo jeho jméno, přitom možná nemluvil žádným jiným jazykem než česky.

Na prahu novověku navštívil Káhiru i Jeruzalém jeden z českých šlech-ticů, jejichž život ukončil na Staroměstském náměstí po nezdařeném proti-habsburském povstání v letech 1619–21 meč kata Mydláře. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic nám o své cestě naštěstí zanechal i poutavý cestopis (např. Storchová ed. 2005). Do Egypta mířili v osmnáctém století také kněží, a to za misijní činností. Byli to zejména františkáni z české provincie, je-jichž dochované písemnosti v současné době znovu objevujeme (Förster 2008). I tak je nepochybné, že oproti době římského impéria šlo o kon-takty daleko skromnější, nahodilejší a zprostředkovanější. Avšak existovaly.

Středověká hmotná kultura a studium osídlení Egypta a spolu s ním také oáz v Západní poušti je tématem, které má nepochybně budoucnost. Už proto, že z efektivity využití krajiny doby římské a zejména hospodaření se zdroji vody a úrodnou půdou by si dnešní obyvatelé oáz měli vzít příklad.

Je nutno zopakovat, že právě památky koptského a islámského středo-věku patří v dnešním Egyptě k těm nejohroženějším. Zhusta totiž stojí na i dnes osídlených místech, kde neúspěšně vedou nerovný boj s moderní výstavbou. Prohrává-li krása středověké Káhiry, nikdo nešetří zásadně skromnější díla oáz. Dokumentace a studium těchto památek nepatřilo dlouhou dobu, a nepatří vlastně ani dnes, mezi priority egyptské arche-ologie. Zdá se ale, že i v těchto kruzích je přeci jen stále více těch, kteří si středověkých staveb i archeologických situací všímají a snaží se je nejen poznat, ale také chránit.

České aktivity v okolí el-hézských pramenů nejsou sice navenek nijak zvlášť efektní a líbivé, pokud jde o získané artefakty, a co se datování týká, nejsou dosud ani bezproblémové. Podstatné však je už to, že se při doku-mentaci, realizované v rámci komplexně pojatého průzkumu archeologic-kých lokalit oblasti, dostalo na středověkou vrstvu osídlení. Není to dosud v Egyptě obvyklé. Ještě podstatnější je, že se tuto vrstvu podařilo doložit, což také není běžné. Nejpodstatnější ovšem je, že před sebou nyní máme obraz prakticky kontinuálního osídlení oázy od starověku po novověk. Obraz, který, bude-li ověřen, promluví slyšitelně do obecných představ o vývoji celé egyptské Západní pouště.

Práce zde zbývá ještě mnoho, nebo přesněji, stojíme na pouhém po-čátku. Je třeba dokončit povrchový průzkum oblasti, pořídit kvalitnější datovací materiál pro přesnější chronologii osídlení a studium jeho forem. Pevně věříme, že se nám to v budoucích letech podaří.

Sazba 21.indd Sec10:278 31.8.2009 5:10:19

Documents

Egyptské oázy v době římskéwesterndesert.geolab.cz/el_hayz_project/soubory/ostrovy.pdf · 2013-03-14 · EGYPTSKÉ OÁZY V DOBĚ ŘÍMSKÉ 199 fakticky skončila po bitvě u