HISTORICA  Revue pRo histoRii a příbuzné vědy  2010/1 �

Vážený čtenáři,

držíte v rukou první číslo prvního ročníku časopisu HISTORICA, jehož podtitul zní „časopis pro historii a příbuzné vědy“. Časopis, jehož periodicita bude pololetní, navazuje na neperiodický recenzovaný sborník HISTORIE/HISTORICA (sou-část ediční řady Acta Facultatis Philoso-phicae Universitatis Ostraviensis), vydá-vaný od roku 1993 péčí katedry historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Byly v něm publikovány studie, články, materiály a zprávy, jejichž autory nebyli pouze členové zmíněné katedry, ale také spolupracovníci z jiných univerzit domá-cích a zahraničních (nejčastěji sloven-ských a polských), vědeckých a odborných pracovišť apod. Nepřímá kontinuita vede k historické řadě Sborníku Pedagogické fakulty v Ostravě (od 1964) a dále ke spo-lečenskovědním sborníkům, které od roku 1961 vydával někdejší Pedagogický insti-tut v Ostravě.

Časopis bude přinášet studie, články, materiály, hodláme v něm nepravidelně otiskovat rubriku Diskuse a Obzory (pře-hledy badatelských výsledků nad řeše-ním aktuálních problémů historické vědy doma i v zahraničí), dále recenze, zprávy o literatuře a kroniku. Nepředpokládáme žádná omezení chronologická resp. regio-nální. Těžiště časopisu shledáváme v otis-

Editorial

Dear reader,

You are holding in your hands the first number of HISTORICA journal whose subtitle is “a magazine for history and re-lated sciences”. The journal with a half year periodicity is an extension of an non–peri-odic magazine HISTORIE/HISTORICA (a part of editing series Acta Facultatis Philosophicae Univeritatis Ostraviensis) issued by history department of Philosoph-ical Faculty of Ostrava University since 1993. Various studies, articles, materials and reports by domestic authors, as well as by those from foreign universities and sci-ence departments of experts (mostly Slo-vaks and Poles) etc were published. The indirect continuity leads toward historical series of the Magazine of Pedagogical Fac-ulty in Ostrava (since 1964) and further-more to the society scientific magazines which were published in then Pedagogical Institute in Ostrava since 1961.

The journal will bring studies, articles, ma-terials, and we are planning to print in it irregularly columns called Discussion and Horizons (surveys of research results over the solution of current problems of his-torical science both at home and abroad), furthermore, reviews, reports about litera-ture and a chronicle. We do not suppose any chronological or regional restriction. The centre of gravity will lie in printing

� HISTORICA  Revue pRo histoRii a příbuzné vědy  2010/1HISTORIE / HISTORICA  Revue pRo histoRii a příbuzné vědy  2010/1

kování textů k problematice historické. Máme však záměr publikovat zejm. texty, které vznikly na pomezí různých vědních oborů, např. historie a sociologie, historie a ekonomie, historie a demografie, histo-rie a dějin umění, resp. kultury, historie a ekologie apod.

Vzhledem k tomu, že současná česká his-toriografie strádá malou informovaností o historické vědě v některých dříve pečlivě sledovaných státech, hodláme se perspek-tivně zejm. v rubrice Obzory, v recenzích a zprávách o literatuře zaměřit na infor-mace o národních historiografiích slo-venské, polské a snad v budoucnu i ruské, ukrajinské ad.

Jazykem časopisu bude samozřejmě češ-tina, ale budeme otiskovat i texty v jazyce slovenském, polském, německém, anglic-kém a francouzském.

texts concerning the historical issues. We intend to publicize particularly texts that will have risen on the edge of different scientific fields e.g. history and sociology, history and economics, history and history of art, respectively of culture, history and ecology, etc.

Due to the fact that current Czech histori-ography suffers from being well informed about the historical science in some for-merly meticulously observed states, we are going to focus, particularly in column Horizons, to reviews and reports about in-formation of Slovak, Polish, and perhaps in the future even Russian, Ukrainian, etc, national historiographies.

The journal will be written in Czech, how-ever we are going to publicise texts in Slovak, Pole, German, English and French language.

Prof. PhDr. et Dr.h.c. Milan Myška, DrSc.

 HISTORICA  Revue pRo histoRii a příbuzné vědy  2010/1 �

Ozvěny chebských událostí ve Slezsku

RadeK FuKaLa

Fukala, Radek: Echoes of the Cheb Events in Silesia

The events in the city of Cheb (Eger) of 25 February 1634 and the assassination of Albert of Wallenstein, Duke of Friedland, Żagań, Głogów and Mecklenburg and general of the impe-rial army, have always attracted the interest of historians and publicists as well as non–fic-tion readers. The tragic end of the famed commander of the Thirty Year’s War, however, is not the crucial subject of the presented essay. The writer follows the dramatic destiny of the Silesian protagonists of the war who have often been omitted from the literature on Wal-lenstein. It was in the Silesian Głogów (Glogau) where the fatal decision of high imperial officers to assassinate Wallenstein was passed, while the sad episode itself soon occurred in Opava. The local garrison, commanded by Lieutenant Albrecht Freiberger, rose up against the emperor. The soldiers and burghers took an oath of loyalty to Wallenstein. Two weeks later, the rebellion was crushed and the culprits arrested and punished. During the manipu-lated process, the Silesian general, Hans Ulrich von Schaffgotsch who did not personally participate in the Opava upbringing, was also charged with treason. He was tortured just because it was his regiment which was present in Opava, and was eventually executed on the basis of fabricated evidence.

Key words The Thirty Years´ War * Swedish phase 1629–1635 * Albert of Wallenstein, duke of Friedland and Mecklenburg, commander of the Imperial army * Silesia (Habsburk duchy) * Hans Ulrich count of Schaffgotsch, military commander * Opava (Opavia, town in Czech Silesia)

Contact Univerzita Hradec Králové; radek.fukala@uhk.cz

Tragické chebské události a konec pozemského putování Albrechta z Valdštejna, vévody frýdlantského, zaháňského, hlohovského, meklenburského a generalissima císařských vojsk, přitahovaly a vždy budou přitahovat zájem odborných historiků, publicistů a čte-nářů literatury faktu.1 Fyzická likvidace ctižádostivého vojevůdce a hrstky jeho věrných v posledních únorových dnech roku 1634 však nejsou ústředním tématem předloženého příspěvku sledujícího neméně dramatický osud protagonistů, jež měli obdobný úděl ve Slezsku a kteří zůstávají ve valdštejnské literatuře často opomíjeni.� Právě v dolnoslez-

1 Studie vznikla v rámci Výzkumného záměru MŠMT 4781305905 Slezsko v dějinách českého státu a střední Evropy, jehož nositelem je Slezská univerzita v Opavě, Ústav historických věd.� K „valdštejnské otázce“ nejnověji POLIŠENSKÝ, J. – KOLLMANN, J.: Valdštejn. Ani císař, ani král. Praha 1995, s. 8–13; KALISTA, Z.: Valdštejn : Historie odcizení a snu. Praha �00�, s. �55–�80; FRANCEK, J.: Navzdory závisti. Životní příběh Albrechta z Valdštejna. Praha �007, s. 155–16�; FUČíKOVá, E. – ČEPIČKA, L. (edd.):

ČLÁnKy a studie

� HISTORICA  Revue pRo histoRii a příbuzné vědy  2010/1

ském Hlohově (n. Glogau, p. Głogów) padlo osudové rozhodnutí vysokých důstojníků protivaldštejnské kliky o exekuci frýdlantského vévody. Pohlédneme-li zpět do dnů krátce po kruté vraždě, musíme si také všimnout smutné epizody, která se odehrála v Opavě a na kterou doplatili tamní protestantští měšťané a slezský generál Jan Oldřich Šafgoč. A právě tento epilog valdštejnské takřka antické tragédie bude zapotřebí blíže vyložit.3

Vzpoura podplukovníka Freibergera

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna měl také ve Slezsku několik věrných důstojníků, kteří se nechtěli podílet na spiknutí generálů proti vrchnímu veliteli. Věřili svému chlebo-dárci. Nepokládali Valdštejna za zrádce císaře, ale měli pochybnosti o vojenské a diplo-matické činnosti lidí kolem Jana Matyáše Gallase a Ottavia Piccolominiho. Přísahali cí-sařskému generalissimovi a proti němu vydané patenty pokládali za falešné. Tak tomu bylo i v Opavě, kam byl od května 1633 dislokován pěší pluk Jana Oldřicha Šafgoče, blíz-kého důvěrníka frýdlantského vévody. Jeho zástupce podplukovník Albrecht Freiberger, protestant a rodák z Brunšvicka, rovněž patřil ke generalissimovým stoupencům a roz-hodně se nemínil zaplést do protivaldštejnského spiknutí. Naopak v zapeklité situaci pro-měnil Opavu a část hornoslezského území v opěrný bod Valdštejnových přívrženců. Pro podplukovníka Freibergera bylo podstatné, že obdržel �1. února Šafgočův list, aby bez vědomí svého velitele nic nepodnikal a nerespektoval rozkazy jiných generálů. Tato okol-nost mohla nebezpečně zkomplikovat Gallasovi a jeho druhům vyhlídky na Valdštejnovo sesazení z funkce vrchního velitele císařské armády, protože nálada v některých plucích, rozložených do zimních kvartýrů v Čechách a ve Slezsku, mohla být obdobná. Spiklenci nemuseli mít před dramatickou chebskou událostí důvody k plné spokojenosti.

Zpravodajství tehdy bylo zdlouhavé a ještě na počátku března neměl nikdo v Opavě a ostatních okolních městech tušení, že frýdlantský vévoda je od �5. února mrtev. Nikdo z nich také nevěděl, že den před chebskou vraždou byl zatčen jejich velitel Jan Oldřich Šafgoč v Olavě (n. Ohlau, p. Oława) a že místo něj byl do čela slezských pluků postaven podmaršál Jan Götz. V den, kdy setník Walter Deveroux proklál Valdštejna halapartnou a kdy zdánlivě skončilo poslední dějství chebské tragédie, byl už generál jízdy Šafgoč uvězněn v dobře opevněném Kladsku (n. Glatz, p. Kłodzko). Na Freibergera vypsal Götz zatykač, přičemž mu měl být svěřený opavský pěší pluk okamžitě odebrán. Jenomže Frei-berger se vše dověděl. Zatknout jej měl totiž jeho kvartýrmistr a vojenský komisař Samuel z Lilienfeldu, jehož vojáci nazývali Schneider a který všechno ohroženému podplukovní-

Valdštejn. Albrecht z Valdštejna. Inter arma silent musea? Praha �007 (tam podrobná bibliografie). Valdštejnův hrůzný konec zachytil ve své rozsáhlé knize MANN, G.: Wallenstein. Sein Leben erzählt Golo Mann. Frankfurt am Main 1971, s. 1087–1154.3 Přehled problematiky, hlavních pramenů a literatury k dějinám třicetileté války: LIVET, G.: La Guerre de Trente Ans. Paris 1991; TAPIé, V. L.: La Guerre de Trente Ans. Paris 1989; SACCHI, H.: La Guerre de Trente Ans, I–III. Paris 1991; BOGDAN, H.: La Guerre de Trente Ans 1618–1648. Paris �006; STEINBERG, S. H.: Der Dreißigjährige Krieg und der Kampf um die Vorherrschaft in Europa 1600–1660. Göttingen 1967; TÝž: The Thirty Years´ War and the Conflict for European Hegemony 1600–1660. London 1966; BARUDIO, G.: Der Teutsch Krieg 1618–1648. Frankfurt a. Main 1985; SCHROMANN, G.: Der Dreissigjährige Krieg. Göttingen 1985; německy nejnověji SCHMIDT, G.: Der Dreissigjährige Krieg. München �005, zvl. s. 105–115; a zatím stále stěžejní syntéza PARKER, G. (ed.): The Thirty Years´ War. London 1984 (New York 1993). Další literatura viz FUKALA, R.: Třicetiletá válka – konflikt, který změnil tvář Evropy. In: BARTEČEK, I. – ŠAMBERGER, Z. (edd.): Ad honorem Josef Polišenský (1915–2001). Olomouc �007, s. 97–118.

�

kovi prozradil. Po prvním ohromení se Freiberger vzpamatoval a začal neodkladně jednat. Povolal z nedalekých Hlubčic (n. Leobschütz, p. Głubczyce) podplukovníka Engelharta s několika kompaniemi českých dragounů. Zesílil hlídky na hradbách. Obsadil lichten-štejnský opavský zámek, kde si vytvořil hlavní štáb. Mezitím mu přišla zpráva o Šafgo-čově uvěznění. To se Freibergera příliš dotklo. Sám císaři věrně sloužil osmnáct let a na své náklady postavil jeden regiment. A takový byl císařův vděk. Za svou službu měl být z funkce odstraněn a uvězněn v Kozlí (n. Cosel, p. Koźle). Nechtěl dopadnout jako jeho nešťastný velitel a zahájil odboj.4

Neklidná Opava

Uvnitř opavských hradeb to jen vřelo. Pověsti o tom, že frýdlantský vévoda se spojil se Švédskem, Francií a protestantskými říšskými knížaty, způsobily převrat mezi měšťany. Řada z nich se opět hlásila k nekatolickému náboženství a byla ochotna bojovat proti habs-burskému nepříteli. Freiberger nenechal opavské měšťany a šlechtu tamního knížectví dlouho čekat. Ve svém projevu prohlásil, že je dává do ochrany frýdlantského vévody a jeho spojenců. Tím zahájil otevřený odboj. Sám se prohlásil za plukovníka a jeho mužstvo mu složilo přísahu. Když dorazili hrabě Jindřich Šlik s plukovníkem Heřmanem Donínem, aby převzali velení nad Šafgočovými jednotkami, Freiberger je s ostatními katolickými odpůrci zatkl a na zámku uvěznil. To měl být signál k protihabsburskému povstání ve Slezsku.

Opavský velitel pak začal hledat spásu ve spojení s nepřítelem. Obrátil se na švédského velitele posádky v Olešnici (n. Oels, p. Oleśnica) plukovníka Jindřicha Jakuba Duwalla, aby spolu s ním obrátil zbraně proti císařským. Odpověď na výzvu do Opavy nepřišla, protože švédský říšský kancléř Axel Oxenstierna a jeho spolupracovníci nebyli na takové povstání připraveni. Jen čeští emigranti byli ochotni se do akce zapojit a alespoň opavský odboj podporovali. Lepší vyhlídky nepřinesly ani kontakty se saským plukovníkem Schneide-rem, který se svými jednotkami ležel u Opolí (n. Oppeln, p. Opole) a byl bratrem Samuela z Lilienfeldu. V blízkém Krnově městská rada dokonce odmítla spolupráci s povstalci, za což byla později knížetem Karlem Eusebiem z Lichtenštejna pochválena. Vzbouřenci se tak dostávali do izolace. Bylo jen otázkou času, kdy císařská strana ve Slezsku zmobilizuje vojenské síly a celou vzpouru rázně potlačí. Smyčka kolem Opavy se začala stahovat, ale ve městě zatím nic netušili a směle pokračovali v proticísařských akcích.

Dne 3. března si Freiberger pod výhrůžkou trestu smrti svolal všechny měšťany a v pří-tomnosti komisaře Schneidera a dalších důstojníků slavnostně dosadil novou městskou radu, která se skládala jen z protestantů. Zároveň byl veřejně zrušen náboženský řád z roku 1630, který diskriminoval evangelíky. Podle některých zpráv chtěli nekatolíci do-nutit ty, kteří dosavadní náboženský statut zavedli, aby jej druhý den veřejně „sežrali“. O několik hodin později se shromáždili vojáci na Dolním náměstí a s přítomnými diváky slavnostně přísahali králi Francouzskému, jakožto nově zvolenému Římskému císaři, vévodě Fridlandskému, jako zvolenému králi Českému, královské dědičce Švédské, kurfiřtům Sas-kému a Braniborskému a konfederovaným státům a stavům říše… Ze všech stran bylo slyšet

4 Velice užitečný je pro opavské události starší příspěvek z pera Josefa Zukala (ZUKAL, J.: Paměti opavské : Črty kulturní a místopisné. Opava 191�, s. 84–90, a to v kapitole Drobné příběhy z války třicetileté), který vycházel ze Spisů historicko-statistické sekce [Schriften der historisch-statistischen Sektion der k. k. mährisch-schlesischen Gesellschaft…, IX, s. 170] Christiana d´Elverta. Právě Zukal systematicky shromáždil pro období třicetileté války na Opavsku a Krnovsku četné prameny; srov. Zemský archiv Opava, fond Josef Zukal.

ČLÁNKY  A  STUDIE  RadeK FuKaLa  OZVĚNY  CHEBSKÝCH  UDÁLOSTÍ  VE  SLEZSKU

� HISTORICA  Revue pRo histoRii a příbuzné vědy  2010/1

volání „Vivat Fridland!“5 V této souvislosti nelze přehlédnout, že na slavnostní přehlídce se podíleli nejen vojáci ze šafgočského pluku, ale také z trčkovského, martinického, vald-štejnského (podle Maxmiliána z Valdštejna) a Böhmova pluku. Jen zemský hejtman Vác-lav z Oppersdorfu a příslušníci stavovské obce, kteří byli vojáky do Opavy odvlečeni a kteří odmítli složit přísahu věrnosti Valdštejnovi, byli odzbrojeni, zatčeni a odvedeni do vězení. Téhož večera přepadli žoldnéři městského purkmistra Jiřího Zájezdského a žádali, aby jim vydal městské pečeti, které pak Freiberger užíval při vydávání zfalšovaných patentů. Na všechny strany rozesílal oznámení, že se k „frýdlantské konfederaci“ už přihlásilo nejen opavské, ale i krnovské a ratibořské knížectví, což neodpovídalo skutečnosti.

V dalších dnech se muselo opavské měšťanstvo vyzbrojit a podílet se na obraně hradeb. Freiberger je svolal na mustruňk 5. března, kdy mu ozbrojení měšťané předvedli na Hor-ním náměstí pochod se slavnostním výstřelem. Už 7. března se Freibergerovi potvrdila zpráva o smrti Albrechta z Valdštejna. Ta ho rázem ochromila v dalších protihabsburských aktivitách. Zatím celou věc tajil, ale na druhé straně začal prostřednictvím plukovníka Do-nína vyjednávat s podmaršálem Götzem o čestné kapitulaci. Císařské regimenty postupo-valy na Opavsko z Dolního Slezska přes Prudník (n. Neustat, p. Prudnik). Až 18. března stála Götzova vojska před Opavou. Následujícího dne se stoupenci zavražděného genera-lissima vzdali na akord, který podepsali císařští velitelé Götz, Leon Cropello de Medicis a zástupce řádu německých rytířů Jiří Vilém z Elkershausu, zvaný Klippel.6 Podle dohody měli vzbouření vojáci obnovit přísahu věrnosti císaři a provinilcům z řad důstojnictva byl garantován svobodný odchod z města. O měšťanech, kteří se do odboje zapletli, smlouva nic nehovořila.

I když na Opavu nebyl podniknut útok, potrestání bylo těžké. Nejprve do města vstou-pili žoldnéři Illovova pluku a zatkli všechny důležité představitele odboje. Freibergero-vým vojákům byla dána milost a mohli ihned po přísaze vstoupit do císařské služby. Proti dohodě však byli zatčeni podplukovník Freiberger a jeho společník Schneider. Z opavské šlechty byli vzati do vazby Karel Cikán ze Slupska, Jan Pražma z Bílkova, Jiří Vranický a Jan Semoradský. Z měšťanů byli za hlavní buřiče označeni pasíř Jan Zimmermann, truhlář Jan John, zvonař Hanuš Knauf a lékárník Martin Kautz. Ostatní měšťané byli odzbrojeni. Dne ��. března učinil plukovník Leon Cropello jménem Götzova štábu toto prohlášení: Poněvadž se měšťanstvo k odboji přidalo i ke konfederaci přísahalo, zapome-nouc se nad věrností a povinností svou k Jeho Milosti Císařské, že tím hrdlo a život propadlo, však že se mu za to přece ukládá jen pokuta 50 000 říšských tolarů…7 Pokud by měšťané nesouhlasili do dvou hodin, budou čtyři z nich oběšeni a město bude žoldnéři krutě vyple-něno. Naříkající měšťané neměli na vybranou. Jenže tak velkou sumu nemohli sehnat. Není divu, že městské vězení praskalo ve švech. Ačkoli byla výše pokuty snížena, čtyři zatčení měšťané měli být přivedeni pod šibenici. Nastal krvavý proces s lidmi, kteří byli zapleteni do údajných Valdštejnových proticísařských plánů.

5 Ve většině monografií o Valdštejnovi jsou přirozeně jen drobné zmínky o situaci ve Slezsku. Zatím nejobjektiv-nější popis, byť jen velmi stručný, o vzpouře opavské posádky a Šafgočově procesu KOLLMANN, J.: Valdštejnův konec. Historie 2. generalátu 1631–1634. Praha �001, s. 190–191, 198–199. V závěru úvah autor kriticky vyslo-vuje pochybnosti o provolávání českých žoldnéřů „Vivat Fridland!“, jak uvádí PEKAŘ, J.: Valdštejn 1630–1634. Dějiny valdštejnského spiknutí. II. Praha 1934, s. 317.6 Srov. životopisný nástin místodržícího řádu německých rytířů FUKALA, R.: Klippel, Georg Wilhelm von Elkerhausen. Biografický slovník Slezska a severní Moravy, 9. Ostrava 1997, s. 55–57.7 ZUKAL, J.: Paměti opavské, s. 88.

�

Valdštejnův věrný důstojník

Než si podrobně popíšeme epilog „valdštejnského spiknutí“ na Opavsku, pohlédněme zpět do životních osudů slezského šlechtice, který byl vídeňskou komisí obviněn ze zrady císaře. Jeho vojenská kariéra v císařském velitelském sboru zase nebyla nijak výjimečná. Od ostatních důstojníků se snad odlišoval tím, že pocházel z bohatého šlechtického rodu, a proto neprojevoval takovou touhu po majetku jako většina jeho vojenských souputníků. Mezi osobami italského a španělského katolického původu byl zvláštní ještě v tom, že měl pevné vztahy k zemím Koruny české, k slezské knížecí a stavovské obci a v neposlední řadě k protestantskému prostředí.

Dolnoslezský šlechtic Jan Oldřich Šafgoč (německy Hans Ulrich von Schaffgotsch) se narodil �8. srpna 1595 na hradě Greiffensteinu (n. Greiffenstein, p. Gryf). Byl synem Eleonory z Promnic a Kryštofa Šafgoče. V mládí se vydal na kavalírskou cestu. Studoval na protestantských školách v Tübingen, Altdorfu a Lipsku. Pak procestoval Itálii, Francii, Španělsko, Maltu, Anglii a Nizozemí. V roce 1613 se vrátil ze zahraničí a převzal správu rodových statků Kynast (p. Chojnik), Greiffenstein (p. Gryf) a Trachenberk (p. Żmigród). O něco později ho český král Matyáš jmenoval svým komořím. Jeho kariéru měl završit sňatek s urozenou a navíc velmi krásnou piastovskou kněžnou Barborou Anežkou, sest-rou knížete Jana Kristiána Lehnicko-Břežského, ale události třicetileté války záhy změnily všechny plány a představy nejen slezské aristokratické společnosti, ale i mladého Šafgoče.8

Již během českého stavovského povstání se Jan Oldřich Šafgoč angažoval na politic-kém kolbišti. Po defenestraci byl slezskými knížaty vyslán do Prahy, aby v tamní komisi projednával porušení stavovských a náboženských svobod. Pak se s ním setkáváme při návštěvě Fridricha Falckého ve Vratislavi, kde ho se slezskou politickou elitou slavnostně uvítal. Po bělohorské porážce se angažoval při jednání s drážďanským dvorem o amnestii Slezska.9 Při té příležitosti složil Šafgoč lenní hold císaři a vstoupil do vojenských služeb habsbursko-saské koalice, v níž získával první válečné zkušenosti při obléhání Kladska. Zde se poprvé setkal s Valdštejnem, jehož podvelitelé Torquato Conti a Ferdinand z Noga-rolu vedli se slezskými a saskými jednotkami společné útoky na město, které kapitulovalo až �8. října roku 16��. Tady si osvojil základy vojenské strategie a taktiky. Jako většina aktérů pochopil, že v těchto bojích už nejde o náboženství, ale o moc, výnosné úřady a bo-hatství. A to temperamentní protestantský šlechtic v císařsko-katolických službách začal během následujících událostí plně respektovat. 10

Osudovým zlomem v Šafgočově vojenské dráze se stala dánská fáze třicetileté války, kdy vojáci Petra Arnošta Mansfelda a Jana Arnošta Sasko-Výmarského začali ohrožovat slez-

8 Stručný životopisný nástin příslušníka významného slezského rodu a generála viz Schlesische Lebensbilder. Schlesier des 17. bis 19. Jahrhunderts, 3. Breslau 19�8, s. �8; zásadní práce KREBS, J.: Hans Ulrich Freiherr von Schaffgotsch : Ein Lebensbild aus der Zeit des Dreißigjährigen Kreiges. Breslau 1890; k tomu ještě srov. zají-mavý tisk, který se zabývá posledním obdobím Šafgočova života a osudy jeho potomků KRAHN, C. W. I.: Hans Ulrich Schaffgotsch. Hirschenberg 18�9 (knihovna Slezského ústavu, Slezského zemského muzea v Opavě, sign. S10.300).9 PALM, H: Der Dresdener Accord. Zeitschrift des Vereins für Geschichte Schlesiens 13, 1876, s. 151–19�.10 FUKALA, R.: Jan Jiří Krnovský : Stavovské povstání a zápas s Habsburky. České Budějovice �005, s. 177–179; zvl. s. �17–�36; TÝž: Kladsko a pokus stoupenců Friedricha Falckého o zvrat poměrů v letech 1621–1622. In: Kladský sborník, IV. Hradec Králové �001, s. 43–56; k slezské problematice zejména MAROń, J.: Wojna trzy-dziestoletnia na Śląsku : Aspekty militarne. Wrocław – Racibórz �008; standardní poučení přináší sborník BART- KIEWICZ, K. (ed.): Wojna trzydziestoletnia (1618–1648) na ziemiach nadodrzańskich. Zielona Góra 1993.

ČLÁNKY  A  STUDIE  RadeK FuKaLa  OZVĚNY  CHEBSKÝCH  UDÁLOSTÍ  VE  SLEZSKU

� HISTORICA  Revue pRo histoRii a příbuzné vědy  2010/1

ská města a pevnosti. V lednu a únoru roku 16�6 byl Šafgoč císařským štábem pověřen k naverbování 600 knechtů. Na tajné poradě slezských knížat a stavů v Lehnici (n. Liegnitz, p. Legnica) dokonce sám navrhoval postavení 1000 pěších a 500 rejtarů, ale přítomní sně-movníci jeho představy o síle protivníka pokládali za přehnané a s tak rozsáhlým verbo-váním nesouhlasili. Šafgoč dostal na starost obranu hlohovského a zaháňského knížectví, a to s počtem 500 arkebuzírů. Z jiných zpráv víme, že měl v dubnu velet jezdectvu, které operovalo v minsterberském knížectví. Během dánské ofenzívy se jeho vojenské osudy znovu spojily s Valdštejnem, který zahájil pronásledování protivníka a vstoupil na slezské území. Při vytlačení dánsko-emigrantské armády z ohrožené země bojoval pod vrchním císařským velitelem u Hlubčic, kde byl pověřen vyjednáváním o čestný akord s tamními obránci. Po ukončení bojů se zbytky dánské invazní armády se Šafgoč stáhl dočasně do ústraní svých statků a žil převážný čas rodinnými a hospodářskými starostmi.11

Na jaře roku 1630, kdy se švédský král se svými vojáky vylodil na pomořanském pobřeží a zahájil operace proti severoněmeckým habsbursko-katolickým posádkám, vstoupil Jan Oldřich Šafgoč definitivně do císařské armády. Naverboval svůj první regiment, který čítal 500 arkebuzírů. Jeho úkolem bylo bránit braniborsko-slezskou hranici a především pomáhat veliteli hlohovské pevnosti Raimundu Montecuccolimu. Při jedné z akcí se do-stal do pasti a byl Švédy zajat. Brzy byl ale propuštěn a v létě roku 1631 už působil ve slezském Vartenberku (n. Groß Wartenberg, p. Syców). Zbytek roku operoval v Čechách, které ohrožovali Sasové. Po Valdštejnově opětovném nástupu do úřadu vrchního velitele císařské armády se stal Šafgoč generálstrážmistrem. Od dubna roku 163� verboval pro generalissima další vojáky, kteří měli ze Slezska vytlačit braniborsko-saské jednotky. Na konci června obsadil s 1000 jezdci Zhořelec (n. Görlitz, p. Zgorzelec). V dalších měsí-cích pokračoval v drobných bojích, ale vinou Marradasovy neschopnosti obsazovala protestantská armáda s českými emigranty jedno slezské město za druhým.1� Tehdy měl ve svých jednotkách jak polskou, tak moldavskou a valašskou lehkou jízdu. S nimi zle doléhal na Arnimovy posádky a zastrašoval je. Před bitvou u Svídnice (n. Schweidnitz, p. Świdnica) velel 14 regimentům jízdy a 7 regimentům dragounů. Během akcí se mu podařilo odříznout Thurnův oddíl, který se vzdal a složil zbraně. Hrabě Thurn byl zatčen a odvezen k Valdštejnovi do Hlohova. Za své udatné činy byl Šafgoč povýšen na generála jízdy.13

Po těchto úspěších přišla chebská krvavá hostina. Šafgočův podpis totiž nechyběl na plzeňském reversu, kterým se zavazoval ctí, životem a statky, že zůstane věrný Valdštej-novi až do poslední kapky krve. Věrnost generalissimovi ho nakonec stála život. Dne �4. února roku 1634 byl v Olavě zatčen plukovníky Rudolfem Colloredem a Melchiorem

11 Tato část textu se zakládá hlavně na aktech, které byly publikovány v edicích: KREBS, J. – PALM, H. (edd.): Acta Publica. Verhandlungen und Correspondenzen der schlesischen Fürsten und Stände (1618–1629), I–VIII. Breslau 1865–1906; LíVA, V. (ed.): Prameny k dějinám třicetileté války. Regesta fondu militare archivu minis-terstva vnitra ČSR v Praze, II–VIII. Praha 1938–1954; POLIŠENSKÝ, J. a kol. (edd.): Documenta Bohemica Bellum Tricenalle illustrantia, I–V. Praha 1971–1974. K dánskému období třicetileté války ve Slezsku srov. FU-KALA, R.: Dánský vpád do Slezska a rozklad opavské stavovské společnosti, Slezský sborník 99, �001, s. 81–94 (tam další bibliografie).1� Blíže o španělském generálovi FORBELSKÝ, J.: Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století : Osudy generála Baltasara Marradase. Praha �006, s. 491–5�3.13 K Thurnově postavě srov. POJAR, M.: Jindřich Matyáš Thurn : Muž činu. Praha 1998, s. 138–147 (tam četné chyby); k událostem ve Slezsku a k Thurnově činnosti viz podrobně PEKAŘ, J.: c. d., II, s. 3–106; okolnosti Vald-štejnovy neúspěšné slezské kampaně viz JANáČEK, J.: Valdštejn a jeho doba. Praha 1978, s. 4�3–446.

�

Hatzfeldem. O den později byl odvlečen do kladského vězení a na jaře byl převezen do Vídně, kde se měly konat první výslechy s obviněnými Valdštejnovými důstojníky.14

Potrestání měšťanů a důstojníků

Po obsazení Opavy a zatčení provinilců císařská strana nezahálela a vydala první rozkazy k vyšetřování Freibergerovy vzpoury a skutečností, které vedly k Šafgočovu zažalování. Nejprve byli potrestáni účastníci povstání v Opavě, kde na Horním náměstí postavili po-pravčí lešení. Záhy byl do města dovlečen jistý hostinský z Vladěnína, který sloužil Lilien-feldovi jako kurýr mezi Opavou a Opolím. Bez velkých okolků se octl na popravišti a byl oběšen. Dne �3. března měly padat další hlavy. Tentokrát došla řada na měšťany. Pod obě-šeným krčmářem si měli čtyři zatčení vylosovat svou smrt. Na náměstí přišli v železech pasíř Jan Zimmermann, truhlář Jan John, zvonař Hans Knauf a lékárník Martin Kautz. Za asistence vojáků a diváků hráli v kostky. Smůlu měl lékárník. Když se kat chopil odsou-zeného, volal nešťastník, že chce před smrtí ještě zpověď. Kautz měl hodně přímluvců. O záchranu jeho života se pokoušela i přítomná opavská šlechta, která ovlivnila celé dra-matické představení. Všichni odsouzenci byli vojáky odvedeni zpět do vězení a poprava byla odložena.15

Nastalo dlouhé a nezáviděníhodné čekání na novou exekuci. Rodiny uvězněných oblehly císařské velitelství na lichtenštejnském zámku a prosily o zmírnění ortelu. Dne �7. března zasedal válečný soud a za dva dny odsoudil Samuela z Lilienfeldu nelítostně k trestu smrti. Nešťastný vojenský komisař měl být symbolicky sťat u zámku, kde mu na počátku vzpoury musela nová městská rada složit přísahu. Pak byli pod šibenicí exemplárně mečem popra-veni také John a Zimmermann. I když je komisaři vybrali zdánlivě náhodně, oba byli spíše zkráceni na životě za to, že se v minulosti velmi angažovali v činnosti stavovské emigrace. Součástí opavské exekuce bylo i vystavení hlav popravených na věžích městských bran. Lilienfeldova visela na Jaktařské bráně, Johnova byla umístěna na Hradecké věži a Zim-mermannova zůstala přibita na Ratibořské bráně. Jen u hlavního organizátora vzpoury udělala soudní komise velkorysé gesto. Freiberger měl štěstí. Nejprve byl vzat do vyšetřo-vací vazby a poslán do Vídně, pak byl omilostněn, přičemž přestoupil na katolickou víru a byl přijat zpět do císařských služeb.

Další kolo vyšetřování a trestů se odehrávalo jak ve Vídni, tak v Řezně, kde byla zřízena komise složená z důstojníků, kteří měli vyšetřovat provinilé vojenské osoby. Jednalo se o knížete Julia Jindřicha Sasko-Lauenburského, generála polního zbrojmistra Arnošta Jiřího Sparra, generála jezdectva Jana Arnošta Scherffenberka, plukovníka Petra Losyho, plukovníka Františka Viléma Mohra, podplukovníka Julia Jindřicha Hämmerleho a pře-devším o generála jízdy Jana Oldřicha Šafgoče. Ti měli podle vojenského soudu, kterému předsedal podmaršál Jan Götz, vědět o Valdštejnově spiknutí a zamlčet další skutečnosti namířené proti vídeňskému dvoru. Šafgoč byl navíc označen za hlavního viníka, protože chtěl provést protihabsburský převrat v celém Slezsku. Důkazem měla být Freibergerova rebelie v Opavě, o které s naprostou jistotou víme, že o její přípravě a realizaci neměl Šaf-goč nejmenší tušení. Důvodem jeho neštěstí se stal rozsáhlý majetek, který ve Slezsku

14 KREBS, J.: Hans Ulrich Freiherr von Schaffgotsch, s. 81–96.15 ZUKAL, J.: Paměti opavské, s. 88–90, k tomu stručně a naposledy KORBELáŘOVá, I.: Freibergerova rebe-lie. In: Opava : Historie, kultura, lidé. Praha �006, s. 176.

ČLÁNKY  A  STUDIE  RadeK FuKaLa  OZVĚNY  CHEBSKÝCH  UDÁLOSTÍ  VE  SLEZSKU

�0 HISTORICA  Revue pRo histoRii a příbuzné vědy  2010/1

ČLÁnKy a studievlastnil a který se mohl stát předmětem dalších konfiskací a odměn pro lačné císařské generály.16

Götzova vyšetřující komise nic podstatného o Valdštejnově spiknutí nezjistila. Kromě Jana Oldřicha Šafgoče zůstali obvinění důstojníci ušetřeni a císař jim změnil popravu na doživotní žalář. Později byli všichni propuštěni na svobodu a sloužili v různých armádách. Kníže Julius Jindřich Sasko-Lauenburský byl dokonce za mnohá příkoří povýšen na ge-nerála armádního sboru ve Slezsku. Celý proces byl zinscenován a schopný velitel jízdy a bohatý slezský šlechtic Jan Oldřich Šafgoč se stal obětí závisti a intrik ziskuchtivých pro-tivníků, kteří se u císařského dvora podíleli na Valdštejnově pádu. Celá záležitost s širo-kým protihabsburským spiknutím tak praskla jako mýdlová bublina. Šafgoč byl přesto poslán na smrt. Ještě před popravou dal císař souhlas k mučení, ale odsouzený generál se choval statečně a nikoho neprozradil. Tak krutý postup byl pro Šafgoče ponižující, pro-tože byl příslušníkem nejvyšších slezských aristokratických kruhů a nic se mu nedokázalo. Neslavný proces měl poslední dějství �3. července roku 1635. Ten den v Řezně vyvedli utýraného Valdštejnova generála na popraviště. Odsouzený přijal císařův výrok s klidem a s přesvědčením, že je nevinný. Nikdo se ho však nezastal. Byl poslední obětí komplotu vídeňského dvora. Definitivní tečku za celým případem udělal jeho bývalý podřízený Albrecht Freiberger. Odkoupil totiž za 10 tolarů popravčí meč řezenského kata, jehož rukou byla sťata hlava nevinného slezského šlechtice.

Zusammenfassung

Nachhalle der Eger Eregnisse in Schlesien Radek Fukala

Die Ereignisse in Eger 25. 2. 1634 und Ermordung des Albrecht von Wallenstein, Herzog von Fried-land, Sagan, Glogau, Mecklenburg und Generalissimus der kaiserlichen Armee ziehten an und zie-hen an Interese der Fachhistoriker, Publizisten und Leser der Faktliteratur. Tragischer Ablauf des berühmten Feldherren des 30jährigen Krieges ist nicht Hauptthema des vorgelegten Beitrags. Au-tor folgt dramatisches Schicksal der schlesischen Protagonisten, die in Wallensteinischen Literatur oft übergangen sind. Recht in Glogau fiel schicksalsträchtige Entscheidung der hohen kaiserlichen Offizieren über Umbringen von Wallenstein. Trübe Episode spielte sich in Troppau ab. Hiesige Gar-nison, die unter dem Kommando von Oberstleutenant Albrecht Freiberg stand, empörte sich gegen den Kaiser. Soldaten und Bürger schworen die Treue dem Wallenstein. In zwei Wochen wurde die Re-bellion niederschlagen und die Schuldigen verhaftet und bestraft. Im Lauf des inszenierten Prozesses war auch der schlesische General Hans Ulrich von Schaffgotsch, der nicht an Troppauer Aufstand teilnahm, aus Verrat beschuldigt. Nur dafür, dass es um sein Regiment ging, wurde er gefoltert und aufgrund ausgeklügelter Beweise hingerichtet.

16 KREBS, J.: Hans Ulrich Freiherr von Schaffgotsch, s. 107–160.

ČLÁnKy a studie

 HISTORICA  Revue pRo histoRii a příbuzné vědy  2010/1 ��

Al Saheb, Jan: About formation of mensal domains of Olomouc bishopric before White Mountain

The contribution deals with process of forming so called mensal domains of Olomouc bisho-pric in the pre–Bílá Hora era (1553–1619).That process did not restrict to the extension of land holding only, by means of adding of new domains as consolidation of individual do-mains may be observed as well. It was realized by means of swallowing of tiny domains in the immediate vicinity or directly inside large mensal domains. This process was most distinct in the North–east dominium of Hukvaldy which served as an example of consolidation process.

Key words Bishopric of Olomouc * consolidation of domains * domain of Hukvaldy * eco-nomic history * Early Modern Age

Contact Museum Těšínska; alsaheb@muzeumct.cz

Olomoucké biskupství, jehož počátky sahají do roku 1063, se během pěti následujících sta-letí etablovalo v majoritního vlastníka statků na Moravě a po této stránce daleko předčilo ostatní církevní instituce v českých zemích. Proces formování a koncentrace majetku bis-kupství byl ovšem dlouhý a značně složitý. Kumulace pozemkových držav dosáhla svého vrcholu těsně před vypuknutím stavovského protihabsburského povstání na sklonku druhého desetiletí 17. století. Ziskem panství Chropyně roku 1615 byla završena etapa konsolidace za husitských a později česko-uherských válek rozvráceného biskupského majetku. V následující studii se pokusíme přiblížit tento velmi dynamický proces, jehož kořeny lze sledovat přinejmenším už od počátku 16. století. Nechceme se ovšem omezit na pouhé sledování rozšíření pozemkové držby formou připojování nových dominií, nýbrž se zaměříme na méně zřetelný aspekt, totiž na scelování stávajících držav. V rámci men-sálních panství olomouckého biskupství se tento proces nejmarkantněji projevil v případě severomoravského dominia Hukvaldy, na jehož příkladu budeme vývoj scelování panství demonstrovat. Na základě této analytické metody lze následně vyvodit některé obecné rysy a platformu fungující přinejmenším v celomoravském měřítku.

Pozemková držba představovala v průběhu dějin až do nástupu občanské společnosti jeden z hlavních zdrojů politické moci a zároveň byla základním prostředkem k utváření hospodářského a ekonomického potenciálu každého feudála. Snaha ovládat co největší územní rozsah tedy úzce souvisela s úsilím o rozšíření či upevnění politického vlivu každého aristokrata. Z této obecné charakteristiky ničím nevybočuje ani dlouhá řada olomouckých biskupů. Při obnovení biskupství v roce 1063 náležely k jeho hospodářské

K formování mensálních statků olomouckého biskupství před Bílou Horou

Jan aL saheb

�� HISTORICA  Revue pRo histoRii a příbuzné vědy  2010/1

základně zřejmě pouhé tři lokality1 a první biskupové museli s notným přispěním českých panovníků za nelehkých podmínek obhajovat vůbec samu existenci této instituce. Do po-čátku 15. století se pak pozemková základna biskupství rozrůstala prakticky výhradně formou pro církevní instituce nejtypičtější, tedy donacemi. V zásadě lze proto državy olo-mouckého biskupství rozdělit do tří kategorií. První představovaly tzv. statky mensální neboli stolní, které byly vyčleněny z původního majetku české koruny,� druhou katego-rií byly tzv. statky komorní, vydělené z držav královské české komory3 a konečně třetím typem pozemkového majetku biskupství byly statky lenní neboli manské. Manské državy lze zároveň označit za tzv. podléna (Afterlehen) české koruny, neboť byly primárně olo-mouckému biskupství uděleny lénem právě českou korunou a až sekundárně je udělovali biskupové svým leníkům.4 K bezprostřednímu hospodářskému zabezpečení biskupství tedy sloužily pouze statky mensální a komorní. Tyto se však důsledkem válečných událostí v první, ale i ve druhé polovině 15. století ocitly z velké části v rukou světských feudálů, a to nejčastěji formou zástavy. Jedině takovým způsobem bylo totiž možno legalizovat násilné úchvaty církevního majetku, který tak alespoň „de iure“ zůstal i nadále nezcizi-telnou součástí biskupství.5 Tak kupříkladu v roce 1465 měl biskup Tas z Boskovic (eps. 1459–148�) v přímém držení pouze mensální panství Vyškov, Modřice, ves Jaktař poblíž Opavy a drobné komorní statky v okolí Olomouce, zatímco v zástavě (bona occupata) se nacházela panství Hukvaldy, Kroměříž, Kelč, Mírov, Svitavy, Osoblaha, Ketř, Libavá, Budišov a další drobné državy.6 Ačkoliv již biskup Tas usiloval o restauraci neutěšených poměrů, teprve za episkopátu biskupa Stanislava Thurza (eps. 1497–1540) došlo k po-stupné konsolidaci původní pozemkové držby a jednotlivá panství byla vykupována z dlou-

1 K počáteční fázi pozemkové držby olomouckého biskupství viz HRABOVá, L.: Ekonomika feudální držby olomouckého biskupství ve druhé polovině 13. století. In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas philosophica �0, Historica VI. Praha 1964.� Tzv. korunní zboží byla ta část královských statků, která se od poloviny 14. století vyhraňovala jako nezci-zitelný majetek státu, král byl pouze uživatelem těchto statků, a jeho dispoziční pravomoc nad nimi byla tedy omezená a vázaná na souhlas stavů. Viz JANáK, J. – HLEDíKOVá, Z. – DOBEŠ, J.: Dějiny správy v českých zemích. Praha �005, s. 107.3 Tzv. komorní zboží byla ta část královských statků, která byla fakticky soukromým královským majetkem, kterým mohl král volně disponovat. Viz tamtéž, s. 107.4 Vznik lenního systému spadá v prostředí olomouckého biskupství do poloviny 13. století (poprvé léno uděleno r. 1�49), za zakladatele sítě těchto manských statků je považován olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku (eps. 1�45–1�81). Za jeho episkopátu došlo k recepci magdeburského lenního právního řádu. Definitivní potvr-zení tohoto stavu pak znamenalo privilegium Přemysla Otakara II. z 8. ledna 1�74, kdy bylo právo olomouckých biskupů udělovat jejich statky v léno definitivně potvrzeno. Nutno poznamenat, že konstituování vlastní man-ské soustavy v rámci českého státu představovalo svým způsobem unikátní jev, kterým bylo zřetelně vymezeno nadřazené postavení olomouckých biskupů vůči ostatním feudálům v zemi. Viz KAMENíČEK, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské II. Brno 190�, s. 154 a násl.; BAKALA, J.: K počátkům lenního zřízení v českém státě. Slezský sborník 57, 1959, s. 377–388; nejnověji LAPČíK, S.: Nástin vývoje lenní organizace olomouckých biskupů a arci-biskupů. In: Olomoucký archivní sborník 3, �005, s. 38 a násl.; AL SAHEB, J.: Urbariální soupis lenního statku Místek z roku 1583. Práce a studie Muzea Beskyd 18, �007, s. 176–177; TÝž: Lenní statek Místek ve �. polovině 16. století (k procesu formování mensálních držav olomouckého biskupství před Bílou horou). Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis �008, s. 99–117.5 ROUBIC, A.: Správa statků olomouckého (arci)biskupství od 16. století. Sborník archivních prací 31, 1981, č. �, s. 4�3 a násl.; TÝž: Olomoucké biskupství ve druhé polovině 15. století. In: Morava na prahu nové doby. Přerov 1995, s. 94 a násl.6 LECHNER, K. (ed.): Die ältesten Belehnungs-und Lehensgerichtsbücher des Bisthums Olmütz. Brünn 190�, s. 10�–137.

��

hodobých zástav.7 V polovině 16. století již byla kumulace původní hospodářské základny úspěšně završena a ve vývoji pozemkové držby olomouckého biskupství tak nastala nová, vzestupná fáze. Po celou druhou polovinu 16. století proto sledujeme snahu biskupů Marka Khuena (eps. 1553–1565), Viléma Prusinovského (eps. 1565–157�) a především Stanislava Pavlovského (eps. 1579–1598) o scelování jednotlivých poměrně roztříštěných dominií v kompaktní územní celky. Hospodářskou základnu biskupství však i přesto tvořil po celé sledované období konstantní počet mensálních neboli stolních panství. Vedle hlav-ního správního centra Kroměříže to byly ještě državy Mírov-Svitavy, Osoblaha-Ketř, Vyš-kov, Kelč, Libavá-Budišov, Hukvaldy a komplex tzv. komorních statků poblíž Olomouce.8 Proces scelování těchto dominií tedy neznamenal jejich vzájemné spojování, což ostatně bylo při jejich rozmístění prakticky po celé Moravě nemyslitelné, ale probíhal stejně jako v jiných případech formou přikupování a připojování drobných statků v jejich přímém sousedství. Úsilí olomouckých biskupů bylo v mnoha případech ulehčeno faktem, že při-pojovaná území náležela k manským statkům biskupství, na něž měli biskupové přednostní kupní právo. Rozumí se tím ovšem právo přikoupit tuto državu pouze k některému z men-sálních panství coby nezcizitelnému majetku biskupství, nikoliv tedy jen pro svou osobu, respektive rod.9 Nad každým takovým majetkovým převodem proto bděla v roli ochránce práv biskupství olomoucká kapitula. V období těsně před Bílou horou se díky cílenému scelování jednotlivých panství etablovalo olomoucké biskupství v největšího pozemkového vlastníka na Moravě, když k biskupské mense náležela přibližně jedna desetina země.10

7 BALETKA, T.: Dvůr olomouckého biskupa Stanislava Thurza (1497–1540), jeho kancelář a správa biskup-ských statků. Sborník archivních prací 54, �004, s. 135.8 Zemský archiv (ZA) v Opavě, pobočka Olomouc, fond Arcibiskupství Olomouc (AO), inv. č. 3945, sign. C 6, kart. 181�; Tamtéž, fond AO, inv. č. 395�, sign. C 10, kart. 181�; Moravský zemský archiv Brno, fond A 7 – při-znávací berní listy, sign. 179, kart. 13. Ke správě mensálních statků viz JIRáSEK, J.: Poddaní na panství olo-mouckého biskupství v druhé polovině 16. století. Rozpravy Československé akademie věd 67, sešit 10, 1957, s. 7; BALCáREK, P.: Kancelář kardinála Ditrichštejna a správa biskupských statků před Bílou horou. Sborník archivních prací �8, 1978, s. 103; ROUBIC, A.: c. d., s. 437 a násl.; ŠŤĚPáN, J.: Úředníci a personál na stol-ních panstvích olomouckého biskupství v druhé polovině 16. století. Olomoucký archivní sborník 3, �005, s. 59; AL SAHEB, J.: Urbář panství Hukvaldy z roku 1581 (diplomatický rozbor pramene a jeho písaři). Olomoucký archivní sborník 5, �007, s. 89–108; TÝž: Sirotčí agenda na mensálních statcích olomouckého biskupství v 16. a 17. století na příkladu hukvaldského panství. Časopis Matice moravské 1�6, �007, s. �67–�83; TÝž: Instrukce olomouckého biskupa Viléma Prusinovského z Víckova pro hukvaldského úředníka z roku 1570. In: Sborník Státního okresního archivu ve Frýdku-Místku 8, �007, s. 7–�7; TÝž: K patrimoniální správě panství Osoblaha-

-Ketř ve �. polovině 16. století. In: Sborník Bruntálského muzea �008, s. 17–�7; TÝž: Některé aspekty vrchnos-tenské správy na Osoblažsku koncem 16. století. Časopis Slezského zemského muzea, řada B, �008, s. 1–1�; TÝž (ed.): Urbář hukvaldského panství z roku 1581. Frýdek-Místek �008.9 Lenní řád vydaný v roce 1573 biskupem Janem Grodeckým zavazoval many v případě prodeje jejich manského statku, aby jej poskytli k odkoupení nejprve olomouckým biskupům, teprve v případě, že by o něj nebyl z jejich strany projeven zájem, mohli manové prodat lenní statek dalšímu zájemci. Nový držitel pak byl povinen ihned po převzetí zakoupeného panství složit lenní přísahu. …Když by který z pánů manů jaký statek manský s povolení[m] kněze biskupa prodati chtěl, nejprve má registra jeho mi[los]ti knězi biskupovi vydati a s ním se, jestliže bude chtíti kaupiti, v jednání se dáti. A jestliže by se kněz biskup smluviti nemohl, aneb že by jeho milost kaupiti nechtěl a on jiný osobě k tomu hodné ten statek prodal, aneb smlauvu s ním učinil, nemá se jemu v tom žádná překážka od kněze biskupa, ani od žádného státi. Však nemá žádnýmu za tu sumu, aneb pod to, což mu kněz biskup dávati ráčil, ten statek pustiti a v tom se má bez všeho fortele chovati… Viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 55, sign. O, pag. 307–31�. Při přepisu autentických textů v této studii jsem se řídil platnými pravidly pro transkripci, pouze dvojhlásku „au“ jsem ponechal v původním znění. Psaní velkých písmen jsem přizpůsobil současné pra-vopisné normě. Viz ŠŤOVíČEK, I. a kol.: Zásady vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti. Praha �00�.10 JIRáSEK, J.: Růst pozemkového vlastnictví olomouckého biskupství v letech 1555–1636. Sborník Matice moravské 81, 196�, s. 187.

ČLÁNKY  A  STUDIE  Jan aL saheb  K  FORMOVÁNÍ  MENSÁLNÍCH  STATKŮ  OLOMOUCKÉHO  BISKUPSTVÍ…

�� HISTORICA  Revue pRo histoRii a příbuzné vědy  2010/1

Rozlohou největším stolním statkem olomouckého biskupství bylo severomoravské dominium Hukvaldy. Právě jeho územnímu vývoji ve druhé polovině 16. století se budeme v této studii dále podrobněji věnovat. Na základě berního soupisu z poloviny padesátých let 16. století sestávalo hukvaldské panství ze stejnojmenného hradu, města Ostravy, měs-teček Příbora, Brušperka a Frenštátu p. R. a dále ze sedmnácti vsí, konkrétně dílu Staříče, Fryčovic, Palkovic, Tiché, dílu Klokočova, Mniší, dílu Skotnice, Lichnova, Kopřivnice, Chlebovic, Metylovic, Sklenova, Lhotky, Vlčovic, Kozlovic, Větřkovic a Drnholce.11 Toto už tak rozsáhlé dominium, získané biskupem Stanislavem I. Thurzem (eps. 1497–1540) z dlouholetých zástav až na prahu druhého desetiletí 16. století,1� bylo navíc obklopeno hojnými drobnějšími i většími statky, náležejícími ke konglomerátu manských držav olomouckého biskupství. Jejich celkový počet se důsledkem slučování nebo naopak roz-dělování, případně zániku jednotlivých lén v průběhu 16. století měnil, ale přibližně se pohyboval okolo dvou desítek. Největší část se jich rozkládala severně a severozápadně od správního centra panství, Hukvald. Na západě a severozápadě s hukvaldským panstvím sousedily drobné manské statky Sedlnice,13 Hukovice,14 Kateřinice, Trnávka15 a díl Závišic. K větším lze počítat statek a tvrz v Nové Horce, k němuž náležely ještě vsi Albrechtičky, díl Závišic, Mošnov, Mošnovec, Skorotín a díl Petřvaldu se třemi poddanými.16 V těsném sou-sedství se pak rozkládalo léno Petřvald, které sestávalo ze stejnojmenného dílu vsi s tvrzí a dvou vsí Petřvaldíku a Košatky nad Odrou.17 Severně od hukvaldského hradu k mensál-nímu panství přiléhaly manské statky Stará Ves, k níž náležela ves Proskovice,18 dále lenní

11 ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 3945, sign. C 6, kart. 181�.

1� Jednání o vykoupení hukvaldského panství ze zástavy zahájil s potomky zemřelého zástavního pána Beneše Černohorského z Boskovic biskup Thurzo zřejmě krátce po jeho smrti v roce 1507. Ovšem teprve v roce 1510 za vydatné finanční pomoci biskupova bratra, Jiříka Thurza, mohla být jednání úspěšně završena a panství bylo přičleněno opět k mensálním državám olomouckého biskupství. Viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, sign. A Vc �1/�. V literatuře viz BALETKA, T.: c. d., s. 140.

13 Po celé 16. století bylo léno v rukou rodu Sedlnických z Choltic. Viz HOSáK, L.: Historický místopis země mo-ravskoslezské. Praha �004, s. 693.

14 Od roku 1514 bylo léno v rukou rodu Sedlnických z Choltic. Viz HOSáK, L.: c. d., s. 691.

15 Od roku 154� byly oba lenní statky v držení rodu Choryňských z Ledské. Viz HOSáK, L.: c. d., s. 694–695. V roce 1610 byl sepsán urbář obou statků. V Kateřinicích tehdy tento pramen zaznamenal vedle fojta také 17 sedláků a 7 chalupníků, v Trnávce pak vedle fojta 17 sedláků a 10 chalupníků. Viz TUREK, A.: Urbář panství Kateřinic a Trnávky z r. 1610. Kravařsko 1�, 1949, s. 39–41.

16 Léno v průběhu 16. století poměrně často měnilo držitele, vystřídali se zde například příslušníci rodů Haug-viců z Biskupic, Petřvaldských z Petřvaldu, teprve od roku 1579 bylo léno na delší dobu v držení rodu Sedlnic-kých z Choltic. Viz HOSáK, L.: c. d., s. 694. Z roku 1605 se dochoval poměrně podrobný urbář tohoto statku. Ve vsi Albrechtičkách zaznamenává tento pramen vedle fojta 18 sedláků a 8 zahradníků a chalupníků včetně krčmáře, ve vsích Mošnově a Mošnovci evidoval urbář vedle fojta ještě �5 sedláků, � svobodníky, 10 zahradníků včetně krčmáře a �1 chalupníků. Konečně ve vsi Skorotíně bylo na základě tohoto urbáře evidováno vedle fojta 16 sedláků. Viz TUREK, A.: Lenní statek Nová Horka na počátku 17. století. Kravařsko 1�, 1949, s. 56–65.

17 Od roku 154� bylo léno v rukou rodu Petřvaldských z Petřvaldu. Viz HOSáK, L.: c. d., s. 696.

18 Od počátku 16. století do roku 1560 bylo léno v držení rodu Čeplů z Belku, po smrti Bohuše Čeple z Belku ho biskup udělil Hynkovi st. Krušinovi z Lichtenburku, kroměřížskému hejtmanovi Janu Kozovi z Hradiště, Janovi Krnovi ze Starého Kamení, manskému písaři Filipu Lískovskému z Frejštátu a hukvaldskému úředníkovi Jaro-šovi Syrakovskému z Pěrkova. Proti tomu však roku 1566 u lenního soudu v Kroměříži ostře protestovali Burián Barský z Barště a Ondřej Bzenec z Markvartovic, kterým údajně nebožtík Bohuš Čeple tento manský statek odkázal. Oba ovšem svůj nárok na lenní statek Starou Ves před manským soudem neprosadili, neboť od roku 1570 bylo toto léno v držení rodu Syrakovských z Pěrkova. Viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond Lenní dvůr Kroměříž (LDK), inv. č. 375, sign. 19, fol. 37–38; Tamtéž, fond AO, inv. č. 45, sign. N, pag. 16�. Odhad tohoto

��

statek Stará Bělá se vsí Výškovice,19 manství Zábřeh�0 a dvě samostatné manské vsi Přívoz a Čertova Lhotka.�1 Rozsáhlejší lenní državu, rozkládající se mezi centrální částí hukvald-ského panství a městem Ostravou, představoval statek Paskov. Na základě lenní listiny z roku 1499 jej tvořilo stejnojmenné městečko a tvrz se dvorem a mlýnem, dále vsi žabeň, Krmelín, Nová Bělá, Hrabová se dvorem a mlýnem a Hrabůvka s velkým paskovským lesem.�� Podobně rozsáhlý lenní statek se rozkládal i na východní hranici hukvaldského dominia. Jeho centrem bylo městečko Místek se dvorem, k němuž náležely ještě vsi Horní a Dolní Sviadnov, Malé Kunčice, Hodoňovice, Frýdlant a pustá ves Habrnovice.�3

Ovšem i v nitru samého mensálního statku se nacházely drobné manské državy, jako například ves, dvůr a tvrz Rychaltice, které měl od roku 1540 v držení úředník hukvald-ského panství, Jiřík Zejdlic z Kaufunku, po něm jeho syn Hanuš a od roku 155� další huk-valdský úředník Jaroš Syrakovský z Pěrkova.�4 Tomu navíc biskup Jan Dubravius (eps. 1541–1553) udělil lénem ještě dvůr zvaný Nohalovský poblíž vsi Skotnice. Tato část vsi pak byla nadále vedena jako samostatný manský statek.�5 Již dříve, roku 1549, Jaroš získal pro sebe i své potomky nárok na dvacet čtvrtní ječmene ročně z vrchnostenského mlýna ve vsi Klokočov.�6 Výsada pak po roce 155� automaticky splynula s držbou rychaltického manství a byla na ni vázána.�7 Pod manskou přísahou držel k roku 1574 díl vsi Kloko-čova, …majíce tam několik málo sedlákuóv… jiný úředník hukvaldského panství, Jindřich

lenního statku z let 1617–1618 zaznamenal ve Staré Vsi vedle fojta celkem 40 sedláků a 8 zahradníků, ve vsi Proskovicích pak vedle fojta 9 sedláků a � zahradníky. Viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond LDK, inv. č. 38�, pag. 337 a násl. V literatuře viz HOSáK, L.: c. d., s. 706.

19 Léno v průběhu 16. století poměrně často měnilo držitele, postupně se zde vystřídali příslušníci rodů Čeplů z Belku, z Kadaně, ze žerotína, Petřvaldských z Petřvaldu či Bzenců z Markvartovic. Tento lenní statek byl od druhé poloviny 16. století součástí zábřežského léna, s nímž měl lenní statek Stará Bělá společné držitele. Odhad tohoto léna z roku 1589 viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond LDK, inv. č. 38�, pag. �9–35. V literatuře viz HOSáK, L.: c. d., s. 697; STIBOR, J.: Stará Bělá. Ostrava 1997, s. 58.

�0 Léno v průběhu 1. poloviny 16. století několikrát změnilo držitele, teprve od roku 1534 bylo kontinuálně v držení rodu Petřvaldských z Petřvaldu, od sedmdesátých let 16. století pak Prakšických ze Zástřizl, dále Bzenců z Markvartovic a od roku 1597 Syrakovských z Pěrkova. Odhad lenních statků Zábřeh a Stará Bělá z roku 1591 viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond LDK, inv. č. 38�, pag. 103 a násl. V literatuře viz HOSáK, L.: c. d., s. 697; STIBOR, J.: c. d., s. 58 a násl.

�1 Držebnostní poměry obou lén do poloviny 16. století viz ADAMUS, A.: Dějiny města Ostravy v přehledu až do r. 1860. Moravská Ostrava 19�7, s. 99–103; HOSáK, L.: c. d., s. 704; JIŘíK, K.: Dějiny připojených obcí. In: Dějiny Ostravy. Ostrava 1967, s. 593–594, 614–616; TÝž: Dějiny připojených obcí. In: Dějiny Ostravy. Ostrava 1993, s. 5�1 a násl., 55� a násl.

�� ZEMEK, M. – TUREK, A.: Regesta listin z lichtenštejnského archivu ve Vaduzu z let 1173–15�6. Sborník archivních prací 33, 1983, s. 494, č. 495. Držebnostní poměry tohoto lenního statku viz HOSáK, L.: c. d., s. 707.

�3 Držebnostní poměry tohoto lenního statku a další aspekty jeho vývoje v průběhu 16. století viz AL SAHEB, J.: Urbariální soupis lenního statku Místek z roku 1583. Práce a studie Muzea Beskyd 18, �007, s. 176–193; TÝž: Lenní statek Místek…, s. 99–117.

�4 Tento lenní statek mu dne 31. května 155� udělil olomoucký biskup Jan Dubravius. Viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 41,sign. M, pag. 149.

�5 Odhad tohoto lenního statku v roce 1598 zaznamenal při dvoře pouze 4 sedláky a jediného zahradníka. Viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond LDK, inv. č. 38�, pag. �05 a násl.

�6 Tamtéž, fond AO, inv. č. 41, sign. M, pag. 97.

�7 Tamtéž, fond AO, inv. č. 40, sign. Q, pag. 7; Tamtéž, fond AO, inv. č. 41, sign. M, pag. 97, 149. V literatuře viz KINTER, M.: Die olmützer fürst-erzbischöfliche Herrschaft Hochwald. Brünn 1868, s. 17–18, �3; HOSáK, L.: c. d., s. 701; DOHNAL, M.: Hukvaldské panství a olomoučtí biskupové v době předbělohorské. In: Sborník prací Ostravské univerzity, Historica 1, 1993, s. 19; BALETKA, T.: c. d., s. 14�–143.

ČLÁNKY  A  STUDIE  Jan aL saheb  K  FORMOVÁNÍ  MENSÁLNÍCH  STATKŮ  OLOMOUCKÉHO  BISKUPSTVÍ…

�� HISTORICA  Revue pRo histoRii a příbuzné vědy  2010/1

Grodecký z Grodu.�8 Od počátku 17. století je manská část Klokočova uváděna v rámci jediného léna společně s lenní částí vsi Skotnice, k níž byl tehdy počítán také dvůr Stiko-vec.�9 V západní části hukvaldského panství se poblíž Příbora nacházel ještě drobný man-ský statek Véska, při němž se nalézal dvůr jménem Petrovice. K nepříliš rozsáhlým lénům uvnitř hukvaldského panství je nutno přičíst rovněž dvě fojtství se dvory v Brušperku a Staříči. Jejich držitelé byli biskupům zavázáni nejen lenní přísahou, ale rovněž povin-nostmi vyplývajícími z úřadu městského, respektive venkovského fojta. Vůbec nejmenší lenní majetek v této oblasti pak představoval díl vsi Fryčovice s pouhými třemi poddanými. Především na úkor výše uvedených lenních statků se vcelku logicky snažili jednotliví bis-kupové rozšiřovat vlastní hospodářskou základnu, reprezentovanou v tomto případě hukvaldským mensálním dominiem, potažmo poddanskými městy Ostravou a Příborem. Jejich expanzi výrazně ulehčoval mj. fakt, že si olomoucký biskupský stolec i přes veškeré překážky a úskalí v průběhu staletí dokázal nad svými manskými statky udržet vrchní právo. Z pozice lenního seniora tak uplatňovali nejvyšší představitelé katolické církve v zemi zejména právo ujmout se tzv. odumřelých lén a také přednostního kupního práva při prodejích jednotlivých manství. Zatímco v prvním případě mohli biskupové pouze pružně využít příležitostné situace, v druhém případě naopak záměrným a cíleným hospo-dářským a ekonomickým nátlakem, především na méně majetné many, mohli dosáhnout

„dobrovolného“ odprodeje některých lenních statků ve svůj prospěch. Počátky aktivní politiky vůči leníkům na severovýchodě Moravy jsou spojeny především

se jménem olomouckého biskupa Stanislava I. Thurza (eps. 1497–1540). Jeho snahou bylo na jedné straně pojistit lenní svrchovanost nad územími, jejichž držitelé už v prů-běhu 15. století usilovali o vyvázání se z jurisdikce olomouckého kostela, a na druhé straně již biskup činil cílené kroky vedoucí k postupnému scelování hukvaldského mensálního panství na úkor drobných manů. Tak například dne �1. července roku 151� dosáhl Sta-nislav Thurzo úspěchu při obhajobě právních nároků biskupského stolce na lenní statek Místek proti těšínskému knížeti Kazimíru II. Deset let nato si ovšem kníže vymohl přece jenom ústupek, na jehož základě měla těšínská knížata držet Místecko po tři pokolení jako alodní (svobodné), nikoliv manské panství …bez překázy pana biskupa olomůckého nynějšího i budůcého, a to do těch tří životuóv nemáme z toho zboží nikam k saudu a ku právu potahováni býti, aniž povinni stávati budem… Teprve poté měli další držitelé Mís-tecka opětně skládat do rukou olomouckých biskupů lenní přísahu.30 Ve stejném roce,

�8 ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 73, sign. 13, fol. 41. O manském dílu Klokočova máme z 16. století i starší zprávy. V roce 1554 ho biskup Marek Khuen (eps. 1553–1565) udělil lénem již uvedenému Jarošovi Syrakovskému z Pěrkova. Viz POKORNÝ, F.: Příborský okres. Vlastivěda Moravská. Brno 1917, s. �03.�9 V roce 156� odprodal tehdejší hukvaldský úředník Jaroš Syrakovský z Pěrkova držiteli dvora Stikovec, vlady-kovi Janu Lubovskému z Meziříče, za sumu šest set šedesát zlatých pět čtvrtí role, včetně nově vystavěného obydlí, ležící poblíž dvora Stikovec u vsi Skotnice až po řeku Sedlnici. Viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 55, sign. O, pag. 37�–374. Lenní díly vsí Klokočov a Skotnice jsou tehdy uváděny společně s díly obcí Skorotín a Kamenec při dvoře Štikovec, což byl zároveň název tohoto celého drobného lenního statku. Viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond LDK, inv. č. 38�, pag. �75–�8�. Doklady o rozdělení obcí Skotnice a Klokočov na man-skou a mensální část viz tamtéž, fond AO, inv. č. 110, sign. 3�, fol. 130–131, 137–138. Rozbor urbáře tohoto len-ního statku z roku 1616 viz TUREK, A.: Statek Štikovec před třicetiletou válkou. Kravařsko 1�, 1949, s. 13–16.30 ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. �884–�886, sign. E II a 4/6; opis viz Archiv města Ostravy (AMO), fond Sbírka U, inv. č. 476, sign. U 76�; znění listiny zveřejnil KASPERLIK, M.: Vereinbarung zwischen dem Herzog Kasimir und dem olmützer Bischof Stanislaus. Notizen-Blatt 1875, s. �9–30; edice také NĚMEC, E. (ed.): Codex diplomaticus Ducatus Tessinensis IV. Český Těšín 1961, č. 431. V literatuře srovnej AL SAHEB, J.: Lenní statek Místek…, s. 99–117.

��

tedy 15��, již Stanislav Thurzo započal s eliminací soustavy drobných lén uvnitř hukvald-ského dominia i v jeho bezprostřední blízkosti. Za sumu 16 kop grošů tehdy vykoupil od vladyky Jaroše Čecha z Hrádku a jeho ženy žofie z Čečelic manskou část vsi Fryčovice se třemi poddanými, kterou obratem připojil k biskupské mense.31 O jedenáct let později (v r. 1533) získalo s Thurzovým svolením město Ostrava za sumu tří set padesáti zlatých od vladyky Ladislava z Kadaně lenní statek Čertovu Lhotku …blízko města Ostravy příle-žící, i s dvorem poplužním, s lidmi platnými i neplatnými, s rolí oranů i neoranů, s činžemi, platy, poplatky, s robotami, s lesy, s háji, s rybníky, s rybniščemi, s lukami, s pastvisky i s pas-tvami, s vodami tekůcími i se všelijakými jinými právy a požitky i užitky se vším panstvím a příslušenstvím, což k tomu dvoru a k tej vsi Lhotce od starodávna příslušelo a přísluší a v svých mezech a hranicích záleží…3� V rámci již výše zmiňované podpory poddanských měst a městeček na mensálních dominiích pak biskup roku 1539 vyvázal tento majetek z manských povinností a potvrdil Ostravským jeho svobodnou držbu.33 Již v předchozím roce Stanislav Thurzo povolil svému manu vladykovi Janu Doubravskému z Doubravky směnit s Janem z Pernštejna lenní statek Paskov za městečko Dědice, vsi Opatovice, Deh-tářov, Lhotu, Radslavice a pusté městečko Hrádek na Vyškovsku. Dědický statek se měl stát biskupským lénem místo paskovského panství, které Thurzo propustil z manských povinností a Paskov se tak stal alodním zbožím. Už v roce 1539 ovšem biskup od Jana Doubravského z Doubravky lenní statek Dědice získal a připojil ho k vyškovskému men-sálnímu panství.34

Započatý trend ve scelování větších dominií na úkor drobné šlechty pokračoval, pokud to finanční situace biskupské komory dovolila, i za Thurzových nástupců. Roku 1555 tak zakoupili představitelé města Ostravy s požehnáním biskupa Marka Khuena (eps. 1553–1565) od sirotků po zadluženém vladykovi Jiříku Kravařském ze Šlevic za sumu tisíc pět set zlatých léno tvrz a ves Přívoz,35 které jim ještě téhož roku biskup propustil z manských povinností.36 Počátkem roku 1561 pak od vladyky Jana Lubovského z Meziříčí za sumu �00 zlatých Marek Khuen získal k biskupské mense díl manské vsi Závišice.37 Khuenův nástupce na biskupském stolci, Vilém Prusinovský z Víckova (eps. 1565–157�), využil obratnými kroky zadluženosti jiného příslušníka drobné nižší šlechty, vladyky Jiříka

31 ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, sign. E I b 8, v literatuře viz žáČEK, R.: Pobeskydí od husitství do Bílé hory. Frýdek-Místek 1986, s. 49; BALETKA, T.: c. d., s. 175.

3� AMO, fond Archiv města Moravská Ostrava (AMMO), inv. č. �0, sign. I A �0; edice viz ADAMUS, A. (ed.): Codex diplomaticus civitatis Ostraviae, č. 50, s. 65–66..

33 ADAMUS, A. (ed.): c. d., č. 61, s. 77–78.

34 ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond LDK, inv. č. 4�1, fol. 13; v literatuře viz HOSáK, L.: c. d., s. �89, 707; BALETKA, T.: c. d., s. 194.

35 ADAMUS, A. (ed.): c. d., č. 71, s. 91–9�.

36 AMO, fond AMMO, inv. č. �4, sign. I A �4. Edice viz ADAMUS, A. (ed.): c. d., č. 73, s. 94–95.

37 Biskup psal v této souvislosti hukvaldskému úředníkovi Jarošovi Syrakovskému z Pěrkova: …Vědětiť dáváme, že [j]sme ty lidi v Závišicích, kterýchž pan Hanuš Haugvic v držení byl a je i na místě paní manželky své Janovi Lubovskému z Meziříčí byl prodal, na ten trh nastůpíc, dvě stě zlatých za ně [j]sme dali a vo tom s tím Janem z Lu-bovským zůstáno j[es]t, že v neděli příští hned po obředích má ty lidi i se vším tím statkem nám postůpiti. Protožť poraučíme, aby se[s] na místě našem v Závišicích na týž den najíti dal a ty lidi i se vším grunstatkem, což týž pan Haugvic v Závišicích měl, se uvázal a registra což toho statku a důchoduó[v] j[es]t přijal a při náhodném poselství nám odeslal… ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 51, sign. 3, fol. 36.

ČLÁNKY  A  STUDIE  Jan aL saheb  K  FORMOVÁNÍ  MENSÁLNÍCH  STATKŮ  OLOMOUCKÉHO  BISKUPSTVÍ…

�� HISTORICA  Revue pRo histoRii a příbuzné vědy  2010/1

Fajtla z Pomanzed.38 Roku 1567 jej totiž přinutil v rámci umořování dlužných pohle-dávek odprodat k mense za 1000 zlatých …stat[e]ček svuój, fojtství, kterýž na manství je[ho mil]o[s]ti před Brunšperkem [tj. Brušperkem] se všemi užitky k tomu spravedlivě od starodávna příslušejícími měl, tak, jakžto sám držel a užíval, s rolemi, mlýne[m], lidmi, s stave[m], rybníčky, i s tím, což v nich ryb jest, lesy, lukami, zahradami, se vší[m] plný[m] práve[m] a příslušenstvím k tomu klisen tři, hříbat letoš[n]ích, klisničky dvě, vůz neko-vaný, pluh, brány, to všecko…39 Tímto krokem získal biskup pro své nástupce nejen výše uvedený statek, ale rovněž eliminoval pravomoc jednoho ze dvou fojtů na panství, kteří svoji funkci vykonávali jen na základě manské držby a do značné míry se tedy vymykali přímému dohledu vrchnostenského úředníka.40 Prusinovský totiž záhy jmenoval fojtem v Brušperku namísto Jiříka Fajtla nám blíže neznámou osobu, která ovšem byla biskupovi zavázána nikoliv manskou, ale úřednickou přísahou. Prostřednictvím nového fojta a jeho nástupců tak mohla být ve městečku mnohem efektivněji prosazována vrchnostenská vůle. Pouhé tři roky po zisku brušperského fojtství zacelil tentýž biskup i „ránu“ přímo uprostřed hukvaldského mensálního panství. V listopadu 1570 totiž od vladyků Ctibora a Jana Syrakovských z Pěrkova, synů dlouholetého hukvaldského úředníka Jaroše, koupil za sumu tři tisíce zlatých lenní statek Rychaltice …totiž tvrz a ves Rychvaltice v mezech její[ch] s dvorem a poplužím a mlejnem, s pivovarem, s[e] skalami vápennými, s lidmi plat-nejmi i neplatnejmi, s platy, poplatky, s robotami spravedlivými, s rolí oranů i neoranů, s lesy, s háji, s chrastinami, s horami, s laukami, s potoky, s řekami, s rybníky, s rybništěmi, se všemi a všelijakejmi pánuó[m] rychvaldským v horách ukvaldských náležitejmi svobodami…41 Zřejmě v důsledku finančních obtíží biskupské komory ovšem tehdy nedošlo k zakoupení všech součástí tohoto lenního statku, neboť díly vsí Klokočova a Skotnice zůstaly i nadále v držení drobných manů.4� Stále rostoucí zadluženost biskupských držav vedla v posled-ním desetiletí 16. století až k zástavě jednotlivých mensálních panství, následkem čehož nemohlo dojít k úspěšnému završení dlouhodobé snahy biskupů o úplné scelení jejich držav. Na severovýchodní Moravě tak závěrečná fáze tohoto procesu nastala předčasně, již počátkem osmdesátých let, za episkopátu Stanislava Pavlovského (eps. 1579–1598). Rozšíření mensální držby na úkor okolních manských statků zde dosáhlo svého vrcholu v roce 1581. Již o rok dříve ovšem biskup potvrdil představitelům města Příbora zakou-pení manského statku Vésky se dvorem Petrovice, který Příborští získali roku 1577 od vladyků Mikuláše Kobylky z Kobylího a Zdeňka Tetoura z Tetova43 …na místě dcer po ne-

38 K této kauze viz AL SAHEB, J.: Případ dluhů vladyky Jiříka Fajtla z Pomanzed (k pauperizaci drobné nižší šlechty v 16. století). Sborník Státního okresního archivu ve Frýdku-Místku 9, �008, s. �8–51.39 ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 55, sign. O, pag. 1�7–131; Tamtéž, fond AO, inv. č. 57, sign. P, pag. 65–68; Tamtéž, fond AO, inv. č. 59, sign. E, pag. ��–�5.40 Druhé manské fojtství na hukvaldském panství se nacházelo ve vsi Staříč a k jeho přechodu do biskupských rukou došlo až v polovině 17. století (165�), konkrétně se jednalo o fojtství, dvůr, mlýn a několik rybníků. Viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 3056, sign. E III a �3/4; Tamtéž, fond AO, inv. č. 3055, sign. E III a �3/3; Tamtéž, fond AO, inv. č. 3054, sign. E III a �3/�. Opisy viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond Ústřední ředitelství arcibiskupských statků Kroměříž (ÚŘAS), inv. č. ��53, sign. E 1, fol. 67–71.41 ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 980, sign. E I c �; Tamtéž, fond AO, inv. č. 55, sign. O, pag. �46–�48; Tamtéž, fond AO, inv. č. 57, sign. P, pag. �46–�48; Tamtéž, fond AO, inv. č. 59, sign. E, pag. 106–109. V posledně jmenovaném exempláři je uvedena celková částka za rychaltické léno pouze ve výši � 500 zlatých. 4� ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond LDK, inv. č. 38�, pag. �05–�16, �75–�8�.43 Státní okresní archiv (SOkA) Nový Jičín, fond Archiv města Příbora (AMP), inv. č. 1�. Opisy kupní smlouvy viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. �9�7, �9�8, sign. E II b 10/5.

��

božtíku Žibřidu z Bobolusk pozůstalých… Kromě konfirmace kupní smlouvy tehdy Pav-lovský za pravidelný roční plat ve výši jeden zlatý moravského počtu vyvázal Vésku i se dvorem v Petrovicích z lenních povinností a statek se tak stal svobodným majetkem města Příbora.44

Krátce po nástupu Stanislava Pavlovského na olomoucký stolec skládali v kroměřížské rezidenci do rukou svého nového seniora obnovené lenní sliby všichni stávající biskupovi manové. Mezi jinými před ním tehdy v zastoupení poklekl také příslušník významného slezského šlechtického rodu, Jiřík z Lohova, který přijal v léno území Místecka.45 V té době už ovšem Jiřík uvažoval o prodeji této državy, kterou držel společně se slezským Frýdec-kem, tvořícím tzv. menší stavovské panství (status minor) v rámci těšínského knížectví.46 Je zřejmé, že v souvislosti s chystaným prodejem oslovil v souladu s manským řádem z roku 1573 jako prvního právě olomouckého biskupa, kterému se tak nabídla jedinečná příležitost k přičlenění místeckého lenního statku k biskupské mense. Navzdory nepříliš dobré finanční situaci biskupství tak Stanislav Pavlovský skutečně frýdecké panství včetně místeckého léna od Jiříka z Lohova dne 17. listopadu 1581 za celkovou sumu třiceti šesti tisíc moravských zlatých odkoupil.47 Tato transakce ovšem vyvolala vlnu odporu na straně slezských stavů, kteří se obávali připojení Frýdecka k Moravě. Aby se olomoucký biskup vyhnul neustále se stupňujícímu nátlaku z jejich strany, rozhodl se slezskou část zakou-pené državy odprodat.48 Po zdlouhavých jednáních ji nakonec v srpnu 1584 získal Barto-loměj Bruntálský z Vrbna.49 Zanedlouho po prodeji Frýdecka biskup Pavlovský připojil místecký lenní statek k sousednímu hukvaldskému dominiu. Stalo se tak zároveň s udě-lením velkého privilegia pro městečko Místek ze dne �4. září 1584, o čemž nás informuje opis jeho znění v biskupském kopiáři, nadepsaný slovy …připojení panství místeckého manského ku panství stolnímu ukvaldskému, též vejsady Místeckých na práva odaumrti, jarmarky, cechy, šenky, les a řeku obecní…50 Tímto krokem bylo na území severovýchodní

44 SOkA Nový Jičín, fond AMP, inv. č. 13; opis viz Österreichische Nationalbibliotek Wien, fond Handschriften, Autographen und Nachlass-Sammlung, cod. 7661, fol. 6–7. Edice CHOBOT, K. – BALETKA, T. (edd.): Privile-gia měst, městeček a vsí z území okresu Nový Jičín z let 1293–1775. Nový Jičín 1999, s. 54–55.45 ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 17, sign. 84, fol. 146–147; Tamtéž, fond AO, inv. č. 18, sign. 87, fol. 3–4, 7–8.46 Obecně ke vzniku a postavení těchto územněsprávních jednotek v rámci Slezska viz KORBELáŘOVá, I.: K územněsprávnímu členění Slezska před rokem 1740. Slezský sborník 100, �00�, č. 3, s. 165; ORZECHOW-SKI, K.: Historia ustroju Śląska 1202–1740. Wrocław �005, s. 105, 168–169. Postavení tohoto menšího stavov-ského panství je zahrnuto také v zemském zřízení knížectví těšínského z roku 1573. Viz Archiwum Państwowe w Katowicach, Oddział w Cieszynie (APC), fond Komora Cieszyńska, sign. 78.47 Biskup pak splácel částku za panství ještě i v roce 1584. Viz Národní archiv Praha (NAP), fond Morava – moravské spisy české kanceláře a české komory, inv. č. �9�3.48 K tomu nejnověji viz AL SAHEB, J.: Urbariální sumář lenního statku Místek z roku 1583. Práce a studie Muzea Beskyd 18, �007, s. 176–193; TÝž: Lenní statek Místek…, s. 99–117.49 APC, fond Zbiór dokumentów pergaminowych i papierowych, sign. 103. Opisy také Archiwum Archidiece-zjalne we Wrocławiu, fond Akta parafii i miejscowości, sign. 55 p; ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond Metro-politní kapitula Olomouc, inv. č. 3613, sign. Fa �1/�, kart. ��6, fol. �56–�59, �77–�83; Tamtéž, fond AO, inv. č. �957–�964, sign. E II c 15/6; Tamtéž, fond ÚŘAS, inv. č. ��53, sign. E 1, fol. �34 a násl.; Tamtéž, fond ÚŘAS, inv. č. ��54, sign. E �, fol. 605 a násl.; Tamtéž, fond ÚŘAS, inv. č. 3381, sign. C 3/10-�, kart. 55; SOkA Frýdek-Místek, fond Archiv města Frýdku, inv. č. 115, sign. G 5�8, fol. 473–478.50 ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 88, sign. C, fol. 139–145; opis také viz tamtéž, fond AO, inv. č. �967, sign. E II c 16/4. Konfirmace tohoto privilegia z roku 1748 viz NAP, fond Česká dvorská kancelář, inv. č. 760, sign. IV D 7, kart. 578. Dvě konfirmace privilegia olomouckým biskupem kardinálem Františkem z Dit-richštejna z let 1609 a 16�9 viz SOkA Frýdek-Místek, fond Archiv města Místku, inv. č. 3 a inv. č. 4, sign. A 3.

ČLÁNKY  A  STUDIE  Jan aL saheb  K  FORMOVÁNÍ  MENSÁLNÍCH  STATKŮ  OLOMOUCKÉHO  BISKUPSTVÍ…

�0 HISTORICA  Revue pRo histoRii a příbuzné vědy  2010/1

Moravy završeno scelování nejrozsáhlejšího dominia, které tak (včetně měst Ostravy a Příbora) během necelých šesti desítek let pohltilo osm dřívějších biskupských lenních statků. Pouze v jediném případě (Místecko) se tak nestalo na úkor příslušníků drobné nižší šlechty, jejíž pozemkový majetek a tím i celkové pozice byly ve sledované oblasti tedy citelně redukovány. Od poloviny osmdesátých let 16. století hukvaldské panství sestávalo ze dvou měst (Ostrava a Příbor), tří městeček (Brušperk, Frenštát p. R., Místek) a �9 vsí. Konkrétně šlo o Sviadnov, Malé Kunčice, Hodoňovice, Frýdlant n. O., Vítkovice, díl Sta-říče, Fryčovice, Chlebovice, Palkovice, Metylovice, Lhotku, Myslík, Kozlovice, Kunčice p. O., Tichou, Bordovice, Lichnov, Kopřivnici, Vlčovice, Mniší, Větřkovice, Drnholec, Sklenov, Rychaltice, díly vsí Závišice, Skotnice a Klokočov a dvě nově založené horské obce Čeladnou a Ostravici.51 Tento územní rozsah hukvaldského panství zůstal neměnný až do konce sledovaného období.5�

Navzdory faktu, že se olomouckým biskupům do konce 16. století nepodařilo dokonale scelit všechna jejich mensální dominia, vynaložili za tímto účelem částku v celkové výši 80 700 zlatých. Srovnáme-li míru scelení jednotlivých mensálních panství ve sledovaném období, je nasnadě, že právě hukvaldské dominium prošlo nejvýraznější proměnou. Kom-paraci se scelováním této državy snese z ostatních mensálních panství snad jen Kelč.53 Primárním předpokladem kumulace pozemkové držby a tím i cíleného budování hospo-dářské základny byla především ekonomická stabilita.54 Ačkoliv velcí pozemkoví vlastníci vstupovali do etapy bouřlivého rozvoje režijních velkostatků s nezanedbatelnou výhodou, kterou skýtala právě rozsáhlá pozemková držba, jen málokterý z nich vykazoval dlouho-době ekonomicky aktivní bilanci. Podíváme-li se na hospodářské možnosti olomouckého biskupství v předbělohorském období, nezbývá než konstatovat, že výnosnost režijních velkostatků nedosahovala míry investic především do reprezentativní sféry. Východiskem tak byla úvěrová politika, která ve svém důsledku přivedla olomoucké biskupství na pokraj ekonomického krachu. Krizová opatření zaváděná biskupem Stanislavem Pavlovským na přelomu 80. a 90. let 16. století, jako například čtyřleté zdvojnásobení poddanských platů či pronájem jednotlivých panství, představovala pouze krátkodobě efektivní řešení.55

51 ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond ÚŘAS, inv. č. ��53, sign. E 1; Tamtéž, fond ÚŘAS, inv. č. 9134, sign. E II c 15/4, kart. 1156. K počátkům obcí Čeladná a Ostravice viz AL SAHEB, J.: Církevní poměry v Ostravici od založení lokálního kaplanství do roku 18�0. Práce a Studie Muzea Beskyd 14, �004, s. 94 a násl.; TÝž: Vznik a počátky obce. In: Z archivů a ze vzpomínek aneb vybrané kapitoly z dějin Čeladné. Dobrá �008, s. 9–�4; TÝž: K počátkům obce Čeladná. Těšínsko �009, č. 1, s. 1–7.5� Územnímu vývoji hukvaldského panství ve sledovaném období se jedním odstavcem věnoval v rámci své stu-die i Jiří Jirásek, dopustil se zde ovšem značného zjednodušení a nevyvaroval se zásadních faktografických chyb. Srovnej JIRáSEK, J.: Růst pozemkového vlastnictví…, s. 186.53 ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. ��74, sign. C III b 10/4.54 Dokladem je značná nadčasovost tohoto procesu, který probíhal dle momentálních ekonomických možností té které vrchnosti nejméně do 18. století. Jako vhodný příklad je možno uvést proces scelování statků Těšín-ské komory během 80. a 90. let 18. století. Zatímco v �. polovině 16. století docházelo v souvislosti s ekono-mickou slabostí těšínských knížat k rozpadu jejich bezprostřední majetkové základny, po konsolidaci poměrů v 17. století a převzetí statků Těšínské komory Habsburky následoval proces jejího postupného scelování. V letech 1789–1798 tak byla ke komorním statkům připojena drobná panství a vsi Blahotice, Bažanovice, Dolní a Horní Blatnice, část Bobrku, Děhylov, Dubovec, Hažlach, Parchov, Harbutovice, Heřmanice, část Nerodíma, Jilovnice, Kalubice, Kyselov, Dolní a Horní Líštná, Lyžbice, Nýdek, Pohvizdov, Pruchná, Střítež, Vělopolí, Vila-movice, Mezisvětí, Bonkov, Rychvald a Velké Ochaby. Později byly připojeny rovněž Drahomyšl, Jiskřičín a Tři-nec. Viz APC, fond Komora Cieszyńska, sign. 1640; HOSáK, L.: c. d., s. 879–894.55 ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 101, sign. �6, fol. �57–�60; Tamtéž, fond AO, inv. č. 103, sign. �8, fol. �9, 75, 87, 91–9�, 1��; AL SAHEB, J.: Některé aspekty vrchnostenské správy na Osoblažsku…, s. 1–1�.

��

Právě ekonomická nestabilita olomouckého biskupství zapříčinila ve druhé polovině 80. let 16. století ustrnutí procesu scelování mensálních držav. Na tomto konstatování nic nemění ani fakt, že do vypuknutí stavovského povstání na Moravě v roce 1619 se pozemková držba olomouckého biskupství rozšířila o panství Chropyně, které k mense přičlenil výměnou za panství žďár nad Sázavou v roce 1615 kardinál František z Ditrich-štejna.56

Proces scelování velkých územních celků na úkor drobnějších statků s sebou přinesl krom jiného rovněž podstatnou proměnu ve struktuře držebnostních poměrů. Tento trend se v rámci markrabství moravského zrcadlil zejména v oslabení pozic drobné nižší šlechty, neboť právě od příslušníků této stavovské vrstvy přecházela pozemková držba do rukou mocných panských rodů, respektive olomouckého biskupství. Výraznou roli v tomto pro-cesu hrála míra zadlužení, která nutila především drobnou šlechtu odprodávat její statky. Jejich hospodářství zpravidla podléhalo tlaku režijního velkostatku, kterému nebylo schopno zejména důsledkem nesrovnatelných možností odbytu konkurovat. V souladu s obecnou charakteristikou lze proto i v případě severovýchodní Moravy konstatovat, že v předbělohorském období byl z velké části pohlcen především majetek drobné nižší šlechty, tedy vladyků, zemanů a dalších, zatímco rozpínavost velkých dominií ještě nepo-stihla ve větší míře rytíře. Ti si své hospodářské postavení sice často udrželi jen neúměr-ným zatížením vlastních poddaných, ale ve srovnání s nižšími složkami rytířského stavu oddálili svůj postupný úpadek až do období po třicetileté válce.57

Cílem tohoto příspěvku bylo postihnout na příkladu hukvaldského panství složitý pro-ces formování mensální pozemkové držby olomouckého biskupství před Bílou horou. Ten byl odstartován již za episkopátu Stanislava I. Thurza (eps. 1497–1540), kdy došlo k úspěšnému završení konsolidace a kumulace původní hospodářské základny biskup-ství, narušené pohnutými událostmi 15. století. Od poloviny století dalšího pak sledu-jeme snahy biskupů Marka Khuena (eps. 1553–1565), Viléma Prusinovského (eps. 1565–157�) a především Stanislava Pavlovského (eps. 1579–1598) o scelování jednotli-vých poměrně roztříštěných dominií v kompaktní územní celky. Hospodářskou základnu biskupství však i přesto po celé sledované období tvořil konstantní počet mensálních neboli stolních panství. Vedle hlavního správního centra Kroměříže to byly ještě državy Mírov-Svitavy, Osoblaha-Ketř, Vyškov, Kelč, Libavá-Budišov, Hukvaldy a komplex tzv. komorních statků poblíž Olomouce. Proces scelování těchto dominií tedy neznamenal jejich vzájemné spojování, což ostatně bylo při jejich rozmístění prakticky po celé Moravě nemyslitelné, ale probíhal formou přikupování a připojování drobných statků v jejich pří-mém sousedství. Vždy se tak dělo na úkor drobné šlechty, pro niž se půl století před Bílou horou neslo ve znamení jasného hospodářského úpadku a ústupu z politických pozic. Lze říci, že analogicky rozvíjeli své državy rovněž příslušníci nejvýznamnějších pan-ských rodů na Moravě a v Čechách, např. Pernštejnové či Rožmbe