DM70

DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 M 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM DM 70 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 0 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DMDM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 M 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM DM 70 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 0 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DMDM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 M 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM DM 70 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 0 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DMDM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 M 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM DM 70 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 0 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DMDM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 M 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM DM 70 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 0 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DMDM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 M 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM DM 70 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 0 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DMDM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 M 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM DM 70 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 0 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DMDM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 M 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM DM 70 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 0 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DMDM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 M 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM DM 70 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 0 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DMDM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 M 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM DM 70

DM70

DM

70

1

V tištěné verzi je tato stránka prázdná.

2


3

2012

DM 70

4Dalibor Malina, 2011 ( foto RG)

5

DM70

Sborník příspěvků k sedmdesátinám

Dalibora Maliny

6Knihkupectví Malina, podzim 2012 ( foto PK)

7

8Josef Lustyk a Dalibor Malina ( foto archiv)

9

Úvod

Začínáme upozorněním. Sborník, který právě otevíráte, je záměr‑ně monotematický obsahem i formou. Ptáte se proč? Důvod je prostý. Je jím pan PhDr. Dalibor Malina, který se dožívá význam‑ného životního jubilea – sedmdesáti let.

Lidé jeho ražení jsou dnes označováni výrazem „renesanční člověk“ pro jeho širokou vzdělanost. Praktický dopad jeho činnos‑ti nazvěme s klasikem „vším jsem byl rád“. A nejsou to hodnocení přehnaná, posuďte sami: knihkupec, nakladatel, editor, galerista, mecenáš, literární kritik, publicista, básník, skvělý organizátor, lektor a rétor. K tomu člověk skromný, pracovitý, čestný, přátelsky otevřený, vždy ochotný každému naslouchat a nezištně pomoci. Dravý individualismus, tak opěvovaný v současnosti, je mu zcela cizí.

Toto všechno se stalo důvodem k tomu, že jeho přátelé, spo‑lupracovníci a známí, se rozhodli formou osobních vzpomínek připomenout jeho přínos k obohacení kulturního života města i celého regionu.

Tolik na vysvětlenou a nyní už k jubilantovi.

Kamarádi

10

Josef Lustyk

Vzpomínání první

Dalibora znám od roku 1965, kdy přišel jako nový vyučující na učňovskou školu na Horním Městě. Postupně jsme se sblížili nato‑lik, že nám naše přátelství vydrželo dodnes. Snad to bylo i tím, že jsme měli něco společného: nejsme zdejší rodáci (byť Daliborovy rodové kořeny zde naleznete), ale na Valašsko jsme se přiženili, za‑milovali si ho a zde zůstali, což je i hold našim trpělivým ženám.

Oba jsme studovali v Olomouci příbuzné obory, byť každý v trochu jiném čase. Ale hlavní byl společný zájem o literaturu, který Dalibor dokázal přetavit do aktivní tvůrčí činnosti. Každý čtvrtek jsme pospíchali do Knihkupectví na náměstí, kde jsme pečlivě studovali Knižní novinky a snažili se prodavačky a vedou‑cího pana Josefa Hevra přesvědčit, aby nám schovali knihu, kterou „nutně“ potřebujeme. Naštěstí i při bídných kantorských platech byly knihy laciné a zaměstnanci vstřícní.

Učňovská škola v čele s nezapomenutelným ředitelem Evženem Vyškovským, který školu řídil těmi nejliberálnějšími metodami, byla tehdy družným kolektivem. Když bylo občas třeba něco společ‑ně probrat, scházeli jsme se v bývalé restauraci Na Vyhlídce naproti Maštaliskám. Ke zdárnému vyřešení problému musel mnohdy Ev‑žen odskočit domů pro husličky, které řešení problému dodaly ten správný tón. (Bydlel naproti a jeho domek je dnes v památkové péči.)

Když jsme měli více času, chodili jsme s Daliborem na obě‑dy ke „Krásné paní“, kde jsme si zhruba za desetikorunu dopřáli

11

chutný oběd i s pivem a potom utíkali vyzvednout děti ze škol‑ky. Pro později narozené dodávám: „Krásná paní“, neboli restau‑race U Mostu, stávala na místě zájezdního hostince Dolní šenk, ve kterém strávil neklidnou noc ruský car Alexandr I. po porážce u Slavkova v prosinci 1805. Dnes je to část parkoviště vedle budo‑vy Komerční banky. Toto vše naleznete v publikaci Vsetín – město a čas (str. 63), kterou vydala Masarykova veřejná knihovna Vsetín k 700. výročí první písemné zmínky o existenci města. Editorem této nádherné publikace byl právě náš jubilant.

S láskou oba vzpomínáme na skvělého pana profesora Karla Franka, který se uvolil, že nás bude učit základům francouzštiny. Scházeli jsme se pravidelně v restauraci Astra na Rybníkách, kde jsme mu předváděli zvládnutí příslušné lekce z učebnice Francouz‑štiny pro JŠ. Pan profesor, kterému jsme mezi sebou říkali mon‑sieur, pečlivou rukou opravil naše chyby a my soutěžili, kdo jich měl méně. (Sešity s jeho opravami schováváme dodnes.) Po výuce jsme vyžadovali jeho vyprávění nejen o životě kantorů před válkou u nás i v Evropě.

Největší poctou pro nás bývala pozvání ke stolu v „Besedňáku“, u kterého se monsieur pravidelně scházel se svými přáteli, a my mohli naslouchat jejich debatám. To pro nás bylo jako nahlédnutí do jiného světa.

Z dnešního pohledu slastné dny našeho stýkání a potýkání skončily počátkem 70. let, kdy jsme krátce po sobě opustili „uč‑ňovku“ a odešli každý na jinou školu.

Dalibor na Odborné učiliště MEZu Vsetín, kde brzy ve funkci zástupce ředitele mohl uplatnit své organizační schopnosti a ří‑zení většího kolektivu. Tato doba jako by mu byla přípravou na výrazný obrat v jeho další profesní orientaci. V roce 1979 se stal vedoucím odboru kultury vsetínského okresu. Tato funkce mu svým rozsahem umožnila zásadním způsobem rozšířit znalosti o fungování přečetných kulturně‑osvětových institucí (muzea, archivy, knihovny, galerie, památníky, kina…), zájmových soubo‑rů a kroužků nejrůznějších zaměření a poznat ohromné množství zajímavých lidí, včetně umělců. To bylo prostředí, které vyhovova‑lo jeho naturelu. Neustálý kontakt s novými lidmi, schopnost jim

12

naslouchat, získávat si jejich důvěru a ochotu spolupracovat. Kaž‑dý problém byl svým způsobem specifický, jeho řešení vyžadovalo tvůrčí přístup a kreativitu, žádné stereotypy či osvědčená řešení od stolu. Práce náročná na psychiku i čas, ale podnětná, inspirující a nutící k neustálému vzdělávání v řadě disciplín. Tímto zakotve‑ním ve veřejném prostoru se stává známou a uznávanou osobností.

Už tak dost široké rozkročení v kulturním prostředí vyvrcho‑lilo na počátku roku 1989, kdy se stal ředitelem ostravského diva‑dla. Toto prostředí přináší další oblasti poznávání, noví lidé, nové problémy.

V létě roku 1991 se vrací domů, aby obohacen zkušenostmi z práce ve veřejných institucích, udělal další závažné rozhodnutí svého života. Koncem roku si otevřel knihkupectví a opět svými aktivitami nepřehlédnutelně vstoupil do kulturního života města i okresu. To už jsou však další kapitoly tohoto sborníku.

Ladislav Buzek, Josef Lustyk, Martin Lukáš, Dalibor Malina, 2010 ( foto PK)

13

Bronislav Ludmila

Studentský život let šedesátých

V roce 1961 jsem nastoupil do prvního ročníku Pedagogické fa‑kulty UP Olomouc. Popravdě řečeno ke studiu učitelství mě nelá‑kala vidina učitelského poslání, ale touha po aktivním muzicírová‑ní v městě Olomouci. Záhy jsem se stal trumpetistou a zpěvákem orchestru začínajícího divadla malých forem SKUMAFKA. Byl jsem velmi překvapen, jak pestrým kulturním životem žila celá pedagogická fakulta.

Aktivně tam působil např. symfonický orchestr, dechový or‑chestr, velký taneční orchestr, cimbálovka a několik menších komorních hudebních těles. Moje dixielandová kapela hrávala často na večírcích a jiných kulturních akcích v aule fakulty. Naše vystoupení navštěvoval Dalibor Malina z vyššího ročníku, tehdy již známý a nadaný básník.

Nabídl naší kapele spolupráci v pásmu jazzové poezie americ‑kého básníka Lawrence Ferlinghettiho. Pásmo připravoval s Fran‑tiškem Kobzou a dalšími.

Premiéra se uskutečnila v aule fakulty. Přítomni byli někteří básníci, jako např. Kabeš, Pištora atd. Dalibor navázal spolupráci s ostravským divadélkem Pod okapem, kde byl tehdy protagonis‑tou Luděk Nekuda. Uskutečnily se reciproční vystoupení – my v Ostravě, na jejich scéně, oni zase u nás, v aule.

Často vzpomínám na náš bouřlivý kulturní, společenský a stu‑dentský život let šedesátých.

14

Dixielandová formace Bronislava Ludmily (počátek 60. let): Bronislav Ludmila – trubka, Ivan Mahr – klarinet, Stanislav Bureš – pozoun, Rudolf Staník – kontrabas, Petr Junk – piano, bicí – (?) ( foto archiv)

15

Rozhovor s Fanynem Růžičkou

Umřel, neumřel, pohřeb ve tři...

Protože František „Fanyn“ Růžička je přece jen především člověk slova a osobního kontaktu, sešli jsme se pro jeho příspěvek v pro nás všechny oblíbené vsetínské, trávnické restauraci Bečva, kde jsem si Fa-nynovo vykládání nahrál a přepsal jej. Možná se může zdát, že tady působí jako pěst na oko, jenže je v něm, aspoň doufám, čistý životní tah. Tak tedy Bečva, po obědě, poloprázdno…

My sme sa s Daliborem vlastně seznámili přes staršího bráchu Dušana, kerý dělál na temto učňovském středisku, kde vlastně jako učitel začínál aj Dalibor. Dušan tam dělál mistra a výchovné‑ho pracovníka, a spolu byli každý deň, a protože Dalibor měl rád národopis a folklór, no a slovo dalo slovo, začali sa spolu přáteliť a nakonec z teho vzniklo kamarádství také, že Dušan dycky přitáhl nás bráchy, Luboša a mňa, a v tej polovině šedesátých let sme sa scházali, neco sme si lépli a vypili a tak vzniklo to naše přátelství. To ti tehdá byly hospody! My sme chodili hodně do Sklářa, to už dnes není a, já nevím, esli to včil je, na Trávníkách ke Skotovi. No a potomek tu v Bečvě už bylo knihkupectví, tož sme chodili sem.

No a jak začalo to knihkupectví, toho už sa Dušan nedožíl, ostali sme enom já s Lubošem, my sme temu Daliborovi praktic‑ky začali pomáhať, aj co sa týče instalací a takého organizování kulturního života tady v Bečvě. A Luboš mu tam pomáhal aj jako knihkupec! My sme s Lubošem jezdili na polikliniku, v hlubokém sněhu, na dvúkoláku, knížky zabalené v papíře, igelitě, v bednách

16

a pak eště raz, to byla rarita! My sme jich prodávali tam v tom fo-ajé, pro pacientky, doktory, aj sestřičky a hlavně pro ty cérky v bu-fetě. Bylo to aj náročné. A my sme měli rozdělené funkce. Já sem vykládal a rozkládal knížky, Luboš byl taký – knihkupecký bavič… On uměl navnadiť lidi, on byl takový šoumen. Třebas toto, jak ho kdosi nasral, tož to bylo hneď: „Ludé sú pušky!“ Ale víš, kolik tých hlášek měl! Já jich moc mám po něm. Luboš byl totiž výborný v tom, že on měl byť bavič. On ti uměl všecky vtipy hen po starém Cepkovi. Až ti byl ten Cepek aj nasraný. Protože Luboš jako voják s tým aj kdesi jezdíl, vykládal ty vtipy, vyhrál s tým jakúsi soutěž a starý Cepek sa enem tak škňúřil! Tam šlo aj o to, že Luboš mohl řéct aj blbý vtip, ale on to řek tak, že sas chechtál. To on uměl aj mimiků… Jeho z takových pravd a prupovídek, kerú aj já použí-vám, dyž ho ta jeho nasrala, byla dycky: „Ta moja vichřica mňa zas tak nasrala, ale týma řečama hlúpýma!“ A potom eště jedno sem měl od Luboša rád, to zas vyjadřovalo jeho radosť ze života: „Umřel, neumřel, pohřeb ve tři.“

Ale všecko to společné začalo folklórem. A nejparádnější záži-tek, to byly společné cesty se Vsacanem do Staré Lubovně. Zpomí-nám na jednu, ta byla vydařená veľmi! Dalibor jel jako šéf delega-ce, a eště jel jakýsi šéf, ale teho si včil nezpomenu. Ale prostě tam to bylo hrozně náročné, hlavně co sa týče pití, no. Jak my sme přijeli do teho okresu, tož už na nás čekali motorky jak na státní delega-cu, a všude pro nás prostřené. My sme ti měli také občerstvení, že sa to nedalo vůbec zvládať! Tam vycházalo na deň na jednoho, aj co sa týče ženských, dva litry tej jejich borovičky, ale to bylo hroz-né, ta jejich lavorovica. No a my sme sa tam tehdy s Daliborem, no, prostě tři promile tam byly furt. No a když bylo hlavní vystoupení, tak vím, že Dalibor tam ztratil peněženku a ten tajemník, co jel s nama, tak ten sa normálně ztratíl. Nu a tak musel měť proslov Dalibor. Ty, já bych nevypotil ani dobrý deň, a on ti vypálil taký proslov, jak dyby to měl měsíc doma napsané. No a nakonec sme aj tajemníka našli, ne v podnapilém, ale ožralý ležal kdesi v lese, nakonec to byl krásný zážitek, protože oni jak šli v průvodě v deset hodin ráno, tož myslím ani nevěděli, že idú! To bylo výborné, na to dodneška vzpomínáme.

17

A to si vem, že Dalibor není Valach, pocházá z Uničova! Ale my sme ho z něho najprv přes ten folklór, ale potom aj přes inší věci, udělali. Nic iné mu nezbývalo. On ti měl rád nejen tu krajinu, ale hlavně ty malíře, keří tu krajinu umíjá zachytit. Proto on sa ti tolik tej výstavní a jiné činnosti věnuje. Já tvrdím, že iného takého blbca už nezeženeme. V životě. Dyby sa něco s Daliborem stalo, tož bysme to museli dělať my dva, nebo já nevím, kdo jiný by to měl dělať, a to by dopadlo! Aby sa člověk inspiroval pro také věci a zadarmo, nic krom starostí z teho nemá, a to není enem Vsetín, to je aj Soláň, před takým člověkem musíš smeknúť, je to tak?

On nám třem bráchom padl do oka okamžitě, hneď sme vě‑děli, že to je náš člověk, a to je nadosmrti. Já nepamatuju, že by mezi nama byli nezhody, nebo takého neco. On je tak výborný a skromný člověk, až je to obdivuhodné. Šak zpomeň, jak sme po práci v knihkupectví chodili sem, ale žádný doktor, spíš myslím, že každý ho tak nejak ctí právě proto, že furt cosi v tej kultuře dělá, nemusí o tom vykládať a vůbec chodiť s nosem navrch.

Víš, Dalibor je vynikající, ohromný člověk. A ať byl v jakém chtěl režimu, nikdy nehrál žádného machra. To, co dělal, dělal dycky pro lidi a měl radost, dyž sa jim to trochu lúbí.

Ptal se Jakub Chrobák

18

František Růžička při jednom ze svých oblíbených komických výstupů, 2010 ( foto PK)

Luboš Růžička s Karlem Ekartem a olomouckým malířem, vsetínským rodákem Radko Mašatou ( foto archiv)

19

Leoš Bílek

Ředitelem Státního divadla v Ostravě

1. 1. 1989–30. 6. 1991

S koncem roku 1988 skončila 18‑ti letá ředitelská éra Zdeňka Starého. Nový rok 1989 byl rokem 70‑ti letého jubilea založení Státního divadla v Ostravě.

Od 1. ledna 1989 byl ředitelem jmenován PhDr. Dalibor Mali‑na. Do Ostravy sice v té době ještě závan nových nadějí nedorazil, v divadle se postupně až během roku dostávaly do hereckých šaten zprávy o dění v Praze, ale nepochybuji, že ředitel Malina už možná trochu tušil, do čeho jde.

Ale i on se ukázal být brzy pro divadlo novou nadějí. Nastupo‑val totiž v době, kdy vrcholily přípravy dramaturgického plánu na sezónu 1989/90, tedy na to, co mělo divadlo začít produkovat od září 1989. A diskuse s ním na toto téma ukázaly, že jde o člověka nejen vzdělaného, ale i vstřícného a tolerantního, s pochopením pro společenskokritické tendence v umění i se snahou o to, aby se všechny divadelní budovy Státního divadla stávaly obsahově šir‑ším uměleckým prostorem.

Z vlastní iniciativy v nich oživil výtvarně výstavní činnost, zejména díky svým dobrým kontaktům převážně s výtvarnými umělci z valašského regionu.

Pravou zkoušku svého charakteru však musel podstoupit v – pro něho osobně jistě velmi nesnadných – bouřlivých listo‑padových a prosincových dnech onoho roku, kdy byl jednak pod velkým tlakem zdola, ze stávkového výboru divadla a jeho umělec‑

20

kých souborů i dalších organizačních složek, jednak i pod tlakem shora, od krajských funkcionářů, kteří na něho dohlíželi dokonce i přímo v divadle. To, že dění v divadle probíhalo tak, jak probíha‑lo, tj. s připojením se ostravských divadelníků k celostátní stávce divadel a k celému tomuto novému politickému a občanskému hnutí, s otevřením divadelních budov pro bouřlivé neformální politické diskuse s veřejností a s otevřením prostoru pro činnost divadelního stávkového výboru, bylo zapříčiněno i jeho tolerant‑ností a diplomatickým uměním. Tak dokázal prosadit i pořádání veřejných diskusí v divadle.

Malinova mise v divadle nebyla sice dlouhá, ale lze říci, že se Dalibor této mise zhostil se ctí.

Během celé doby byla má spolupráce s Daliborem dobrá a po‑kračovala i po jeho odchodu z divadla, kdy jsme oba začali provo‑zovat knihkupectví (já o rok později).

Velice si ho vážím a občas se sejdeme ve Vsetíně nebo na jiných akcích.

Dalibor Malina a Leoš Bílek ( foto archiv)

21

Stanislav Tomanec a Miroslav Machala ( foto archiv)

V galerii V Poschodí po natáčení šotu pro Valašskou televizi. Zleva Luboš Růžička, René Kočík, Pavel Kotrla, Miroslav Machala, Jan Válek, kameraman Ladislav

Kocůrek, sedící: redaktorka Katka Geryková a Jiří Hrabal ( foto archiv)

22

Tomáš Mikulaštík

Galerie V poschodí

Když před patnácti lety skončila rekonstrukce domu kdysi s pro‑dejnou ovoce a zeleniny, zařadila se do fronty náměstí harmonická čelní stěna s výklady zaplněnými knihami, které zvaly do útulného knihkupectví. Tři pokoje v patře nad prodejnou pak nezaplnilo skladiště či kanceláře, nýbrž se staly komorními výstavními sály, které se proměnily na centrum kultury v jejích mnohotvárných podobách – i když deklarovaným cílem bylo poskytnout prostor výtvarnému umění. Dům se tak zcela přirozeně zapojil do života náměstí, jediného historického vsetínského veřejného prostoru, který si zachovává svůj původní smysl s jeho pro městské spole‑čenství tolik významnými funkcemi.

Galerie svou činnost zahájila 13. listopadu 1997 vernisáží vý‑stavy Kresba a portrét, na níž byla prezentována méně často vy‑stavovaná, avšak důležitá část tvorby koryfeje regionální tvorby Karla Hofmana. Smutnou shodou okolností to byla také poslední výstava, na jejímž zahájení byl tehdy jedenadevadesátiletý malíř Karel Hofman osobně přítomen. Později, v roce 2008, deset let po umělcově smrti, vydal Dalibor Malina knihu „Krajiny života Karla Hofmana“, v níž s literárním šarmem přeměnil své dlou‑hodobé přátelství ve vědecky přesný a lidský, čtivý text, v němž nechybí ani odkazy na rodinné vazby malířovy. Za přátelský hold tomuto umělci lze pokládat také projekt Malířských cest kolem Soláně, u jehož zrodu Dalibor Malina stál a jehož tradičním zasta‑

23

vením je i ateliér, který sloužil nejprve Aloisi Schneiderkovi a pak po čtyři desetiletí Karlu Hofmanovi.

Hofmanova výstava skončila před Vánocemi a další byla zahá‑jena až v březnu následujícího roku. Představila tvorbu vsetínské rodačky Kornelie Němečkové a zařadila se tak do základní kon‑cepční linie galerie V poschodí – vyzvedávat a prezentovat hodno‑ty vzešlé z regionu a s regionem svázané. Do jisté míry i následující výstava se řídila tímto principem, který ještě rozšířila o hodnoty nadregionální, když přinesla výběr grafických listů Josefa Lieslera a Jaroslava J. Králíka. Cyklus devadesátého osmého roku se uzavřel podzimní výstavou díla Ilji Hartingera, která rovněž jako ta úvod‑ní časem vyústila v monografii, dokonce Hofmanovu monografii o tři roky předešla.

Třetí rok přinesl opět ztrojnásobení počtu výstav, ale i ustá‑lení nezávazného rytmu jejich střídání. V únoru zahájily sezónu tempery olomouckého malíře Radko Mašaty z let 1960–1980. V březnu je následovala expresívní malba a kresba akademického malíře Zdeňka Matyáše z Valašských Klobouk a v dubnu pak son‑da do nedávné historie nazvaná podle vystaveného cyklu Pozdrav Moravy. Jednalo se o 16 akvarelů vsetínského malíře a někdejšího děkana fakulty architektury ČVUT v Brně Františka Hlavici, kte‑ré vznikly v desátém roce existence republiky (1928) na motivy balad Jiřího Mahena.

Následovala lehčí múza v podobě obrazů někdejšího profesora na vsetínském gymnáziu Břetislava Janovského a poté kreslený hu‑mor Pavla Matušky. Po obrazech Arnošta Paderlíka, které znovu podtrhly nadregionální rozměr galerijní koncepce, přišly aktivity, které bytostně souvisejí se zaměřením kulturně‑edukační činnosti Dalibora Maliny: uvádění nových kulturních fenoménů do živo‑ta – mladých tvůrců (První obrazy Petra Fialy, prezentace romá‑nové prvotiny Igora Indrucha Mozkodlab), připomenutí nových směrů, dokumentace činnosti folklorních souborů (55 let soubo‑ru Jasénka). Stejně jako při působení v literární oblasti, i v kon‑cepci galerie přišla na pořad dne podpora regionální kultury a v ní zejména začínajících tvůrců, respektive těch, kteří se dosud výraz‑něji neprezentovali. Tak již na počátku dalšího roku vystavil foto‑

24

grafie Libora Bureše z cest (Svět mýma očima – leden–únor 2000) a v červnu fotografie Petra Lešky a Petra Maliny (Česká a morav‑ská krajina). Jinak byl závěrečný rok tisíciletí naplněn význam‑nými výstavami: v únoru a březnu to byla grafika Ulfa Eklunda, v květnu Obrazy, kresby a ilustrace Borise Jirků, o prázdninách obrazy a kresby Františka Podešvy, od půli srpna do září to byly kresby Oty Janečka. Říjnový termín patřil objevné výstavě obrazů Jiljího Hartingera z let 1960–1963. Závěr roku od půlky listo‑padu patřil minuciózním vystřihovánkám Kornelie Němečkové.

Tímto rokem nastala v činnosti galerie jistá pravidelnost, do‑držovaná zdánlivě jen volně, ale prakticky stále byla v galerii ně‑jaká výstava, občas vystřídaná prezentací knihy. V kronikách je za patnáct let zaznamenáno osmdesát pět výstav a několik literár‑ních pořadů. Nelze je tedy všechny vyjmenovat, některé však je třeba připomenout. V roce 2001 se Galerie V poschodí připojila ke druhým Malířským cestám kolem Soláně výstavou Marcela Vaj‑ceová‑Hofmanová a její přátelé (výstava byla instalována na dvou místech – zde a v Karlovském muzeu). V závěru roku se Marcela Vajceová‑Hofmanová vrátila se svou keramikou a s obrazy svého syna Ondřeje Vajceho. Na podzim galerii ještě prozářily obrazy Jiřiny Hartingerové.

Střídmější výstavní program roku 2002 přinesl mimořádné projekty: Malbu a grafiku Jaroslava Králíka a monotematickou vý‑stavu fotografií Miloslava Stibora s Jungovským názvem Anima. V roce 2003 galerie hostila také představení dvou knih, vydaných v nakladatelství Malina. V dubnu to byla básnická prvotina Jaku‑ba Chrobáka Až dopiju, tak zaplatím a v květnu, při vernisáži vý‑stavy Lesk Atlantidy v tichu Sahary (Z expedičních cest Miroslava Machaly do Mauretánie) byla poznovu připomenuta kniha M. Machaly Atlantida na dosah (vydalo nakladatelství Malina v roce 1999). Kromě výstavy nálezů ze saharského putování se konaly ještě významné fotografické výstavy – Návraty Evy Fukové byly sestaveny z portrétů přátel. Krajina a lidé pak byl název výstavy úchvatných velkoformátových fotografií Zdeňka Hartingera.

Za nejvýznamnější výstavu roku 2004 lze pokládat Knižní obálky a ilustrace Vladimíra Fuky, objevné představení části díla

25

významného umělce, které bylo po Fukově emigraci zakazováno a prakticky vše, co zabavila STB, bylo zničeno.

Výstavní sezónu roku 2005 zahájily barevné snímky přírodo‑vědce Lubomíra Kučírka s jednoznačným názvem Les. Po dřevu následoval kámen: Kámen v soše a restaurátorském dokumentu Miroslava Machaly. Přátelství a spolupráce se vsetínským socha‑řem a restaurátorem dalo vzniknout třetí monografii významných regionálních tvůrců. V roce 2010 vydala Masarykova veřejná knihovna Vsetín pečlivě vypravenou publikaci Miroslav Macha‑la a tichá řeč kamene, kde je Dalibor Malina autorem poutavého a zasvěceného textu.

Zvesela začal V poschodí rok 2006 výstavou kreseb pod ná‑zvem: Kája Saudek – zasloužilý bojovník proti AIDS. Vážnější notu přinesly lidsky jímavé fotografie vsetínského rodáka Jindři‑cha Štreita. Také portréty Karla Hofmana mají povahu lidského srozumění. Výstava Hofmanových obrazů byla součástí cyklu akcí ke stému výročí umělcova narození, které proběhly v místech, kde malíř působil a žil.

Také vsetínský malíř Antonín Kaderka prezentoval ke svému životnímu jubileu své dílo na dvou místech – v létě 2007 na zámku a na podzim V poschodí. Specificky na to navázala sonda do his‑torie: obrazy a kresby z pozůstalosti Josefa Belháče (1899–1935), malíře Vsetína a okolí, po které následovaly Plakáty a fotografie významného českého fotografa Aleše Mynáře (obojí v roce 2008). Fotografické výstavy galerie hostí často, v tom má Vsetín dlouhou a výraznou tradici, půl století je pořadatelským městem mezi‑národní přehlídky Interfotoklub a místní fotografové našli nad knihkupectvím své zázemí v době, kdy se snižuje veřejná podpora a prostory, které mohli dříve používat, jsou pod tlakem ekonomic‑kých ukazatelů často komerčně využívány.

V tomto neúplném přehledu chci také připomenout literár‑ní akci Tři setkání v jednom, která se konala v říjnu 2009 a byla především poctou literárnímu historikovi Mojmíru Trávníčkovi s uvedením jeho knihy vzpomínek V letokruzích naboso.

Bohatá výstavní činnost vlastní galerie je ještě rozšířena o obě‑tavý podíl Dalibora Maliny na kulturním životě celého regionu,

26

zejména v muzeu ve Velkých Karlovicích a na Soláni. Jak již bylo výše podotknuto, stál u zrodu Malířských cest kolem Soláně, které se od roku 2000 pravidelně konají na začátku prázdnin v místech, kde kdysi žili a tvořili malíři Alois Schneiderka, František Podešva, Jan Kobzáň a Karel Hofman. Za tu dobu Cesty přinesly řadu po‑zoruhodných akcí a výstav, daly dokonce podnět ke vzniku zcela nové galerie Zvonice.

Závěrem je třeba vyzvednout koncepčnost galerie V poschodí, kterou můžeme znovu shrnout do tří motivujících principů: prv‑ním je cílevědomé vyzvedávání hodnot regionálního umění, dru‑hým pak vnášení nadregionálních hodnot do kulturního prostoru tak, aby se předešlo sebezahleděnosti, chlubivému přeceňování i šosáckému podceňování místní kultury. Třetí princip pak vidím v obětavém poskytování prostoru okrajovým fenoménům – samo‑zřejmě hlavně začínajícím tvůrcům, to je delší Malinova tradice, ale našlo se místo i pro sbírku starých map, či fotografie penziono‑vaného znalce přírody.

S jistě více než stovkou realizovaných výstav za uplynulých pat‑náct let je Dalibor Malina nepochybně nejúspěšnějším a nejpilněj‑ším autorem výstav v regionu. K téměř každé připravil zasvěcený úvodní text, který vždy znamenal pečlivé studium a řadu hodin přípravy. A tak s poděkováním a přáním všeho dobrého k život‑nímu jubileu mne napadá úzkostná otázka: Kdo to všechno bude, drahý Dalibore, dělat, až splníš svou hrozbu a „zavřeš krám“?

Proto Ti poněkud sobecky přeji Ad multos annos!

27

Vernisáž v galerii V Poschodí, vpředu zleva sochař A. Špetík, K. Poláčková, J. Demel, D. Malina, vzadu T. Mikulaštík ( foto archiv)

Muzika souboru Jasénka s primášem Zdeňkem Kašparem (první zleva) při vernisáži dokumentární výstavy k 55. výročí založení souboru v galerii V Poschodí. U cimbálu

Růžena Děcká, v popředí Stanislav Tomanec, vedle Břetislav Rokyta( foto archiv)

28

Jarmila Šuláková, Ilja Hartinger a Dalibor Malina, křest kalendáře v galerii V Poschodí, říjen 1998, vernisáž výstavy ( foto archiv)

Malíři Ilja Hartinger, Jaroslav Králík a Luděk Majer ( foto archiv)

29

Z vernisáže Káji Saudka ( foto archiv)

Úvodní slovo při zahájení výstavy ( foto archiv)

30

Dalibor Malina, Jindřich Štreit, Miloslav Požár, Jakub Chrobák, 2006 ( foto PK)

Vernisáž fotografií Oldřicha Bubáka, 2008 ( foto PK)

31

Marcela Vajceová‑Hofmanová

Co pro mne znamená Dalibor Malina?

Jeden z posledních gentlemanů, filosof, spisovatel, vydavatel, ga‑lerista a knihkupec. To všechno se skrývá pod jménem Dalibor Malina. Pro mne je to přítel, kterého si nesmírně vážím, bez kte‑rého si nedovedu představit jedinou výstavu týkající se Valašska a jejich umělců. Byl to on, kdo dal podnět k založení kruhu přá‑tel K. Hofmana, byl to on, kdo vymyslel Malířské cesty (jejichž 13. ročník s úspěchem proběhl). Byl to on, kterého jsem požádala o text ke knize o mém otci, je to on, který připravuje knihu o Aloi‑si Schneiderkovi.

Cesta ze Soláně na Vsetín, kdy ještě žil můj otec, byla spojena s pravidelnou návštěvou knihkupectví na náměstí, nebo společ‑ným obědem Na Pančavě.

S velkým zaujetím jsem pozorně poslouchala jejich diskuse o umění, tradici, inspiraci, vytrvalosti dosáhnout něčeho opravdu ryzího, čistého, hlubokého. Ať již je to obraz, hudba, socha nebo krásná kniha, která zanechá v našich srdcích hlubokou stopu.

Otec to nazýval brázdou, která by měla zůstat po každém z nás.Tuto stopu, brázdu, nám všem předává Dalibor svojí prací,

svým postojem k životu a svojí velkou láskou k písmu a psaní sa‑motnému.

Ať se mu daří a své významné životní jubileum oslaví v kruhu rodiny a svých přátel. A co si přeji já sama? Aby bylo ještě hodně příležitostí, při kterých se budeme setkávat.

32

Dalibor Malina, Marcela Vajceová-Hofmanová, 2008 ( foto PK)

Malířské cesty okolo Soláně, přírodní amfiteátr na zahradě Atelieru U Hofmanů v r. 2002 ( foto PK)

33

Dana Riedlová

Jak se k sobě hodí knihkupectví

a knihovna?

V našem konkrétním případě Knihkupectví Malina a Masarykova veřejná knihovna Vsetín? Naprosto skvěle. Základem obou slov je kniha a na ní je v několika rovinách postavena vzájemná spoluprá‑ce obou výše zmíněných.

Jako první každého napadne klasický obchodní vztah. Knihov‑na nakupuje v knihkupectví. Ano, tak tomu je i v našem případě, vždyť to k sobě máme na Dolním náměstí co by kamenem doho‑dil. V současné době knihovny nakupují nejrůznějšími způsoby, přes internet, prostřednictvím dealerů, ale osobní výběr a pod‑pora místního knihkupectví má pořád své nezastupitelné místo. A u Malinů vždycky najdeme vedle běžné produkce i nějaký ten špek, který jinde nemají.

Další rovinou jsou knihy, které knihovna vydává a na nichž se autorsky podílí Dalibor Malina. Z poslední doby si připomeňme zejména dvě.

Jednou z nich je titul, věnovaný životnímu výročí regionálního akademického sochaře a restaurátora Miroslava Machaly, která vy‑šla v roce 2010 ve velmi zdařilé výtvarné podobě, její celý název je Miroslav Machala a tichá řeč kamene.

Jako hlavní editor je uveden Dalibor Malina u výpravné knížky s názvem Vsetín – město a čas, kterou knihovna vydala v roce 2008 u příležitosti 700. výročí od první písemné zmínky o městu Vse‑

34

tínu. Třísetstránková kniha vykresluje Vsetín z nejrůznějších úhlů pohledu a je doplněna řadou fotografií a kreseb.

V neposlední řadě jsou pro nás velmi zajímavé tituly, které Da‑libor Malina jako nakladatel vydává. Je jich už pěkná řádka a pro‑tože při naší knihovně je i regionální oddělení, které shromažďuje regionální produkci, ať už se jedná o autory pocházející z regionu, tematicky se vztahující k regionu nebo v regionu vydané, což je tento případ, všechny jsou součástí našeho fondu. Jak ve volném výběru, tak v regionálním oddělení a je o ně permanentní zájem, z čehož je vidět, že volba titulů i autorů není náhodná a jsou obo‑hacením nejen pro náš region. Ať už se jedná o mladé a nadějné literáty z okruhu literárního časopisu Texty, tak o ty starší a lety prověřené.

A co popřát za knihovnu na závěr? Hodně dobrých knížek a ještě více těch, kteří si je přijdou koupit. Šťastnou ruku při vý‑běru těch, kterým jejich tvorba vyjde knižně. Zajímavé nápady na výstavy, které jsou nedílnou součástí knihkupectví.

Antonín Bajaja, Dalibor Malina, Jakub Chrobák, 2009 ( foto PK)

35

Jan Matušů

„Na počátku bylo Slovo,“ komunikace ústní i písemná, byla pak i kniha, a ta se stala pevným pojítkem přátelství PhDr. Dalibora Maliny, autora několika monografií o valašských malířích, knih‑kupce, nakladatele, publicisty, galeristy, a Mojmíra Trávníčka, spisovatele, editora a literárního kritika. Souznění se projevovalo řadou společných zájmů a vlastností: touze po hlubokém poznání, pravdě, pracovitosti, upřímnosti i pokoře, vzájemné úctě, toleranci a optimismu.

Každá cesta Mojmíra na Vsetín byla spojena se setkáním obou přátel. Začínala v prodejně prohlídkou knižních novinek, zastave‑ním u přihrádky, ve které nacházel objednané tituly. To vše bylo provázeno kritikou či pochvalou vydaných knih, obsahů časopisů a pokračovalo výšlapem do jeho kanceláře v poschodí. Tam disku‑se pokračovala a nejednu z knih, o kterou Mojmír projevil zájem, mu Dalibor nezištně daroval.

Téměř vždy jsem Mojmíra doprovázel, oběma naslouchal. Těch‑to setkání se účastnili i další přátelé z okruhu časopisu Texty, nachá‑zeli společné zájmy, hovořili o dalších plánech i výsledcích svého studia ( Jakub Chrobák, Pavel Kotrla, Jiří Hrabal a další). Mojmír svými texty přispívá do časopisu Texty a Aluze, v nakladatelství Malina vycházejí knihy M. T. s doslovy či poznámkami jmenova‑ných přátel. Občasným závěrem bylo posezení v restauraci Magistr, kde se hovor točil kolem veselých stránek života. Středem pozor‑

36

nosti všech byl zejména Mojmír, neúnavný debatér, který poskytl prostor jiným jen tehdy, když se mazlil s plným pohárem zmrzliny.

Kdo komu dal více? To je naprosto nevhodná otázka mezi tak dobrými přáteli. Každý svým podílem vkládal do srdce a mysli druhého ty nejlepší pocity, které zúročeny vydaly ten nejkrásnější vztah. Daliboru Malinovi vděčí za uspořádání literární konferen‑ce o osobnosti Mojmíra Trávníčka ve vsetínském zámku 18.–19. října 2006 k jeho 75. narozeninám. Byl hluboce dojat celou akcí a s nevšední pokorou děkoval všem přítomným literárním věd‑cům, skrytě a ostýchavě příteli Daliborovi.

Na závěr se vracím k úvodnímu Slovu, neboť slova seřazená ve věty, spojená v celek tvoří knihu. Pro život Mojmíra Trávníč‑ka Kniha uzavřená. Pro nás pak jen otázky, které nám nezodpo‑ví. Jednu odpověď znám. Jsou to jeho slova spíše jen vykreslená než hlasitě vyslovená. Patří Daliboru Malinovi, je to poděkování za přízeň a přátelství, kdy už bez studu a s chlapskou otevřenosti pronáší nezvykle hlasitě díky za všechna setkání a při jeho hluboké víře ujištění, že se i dále nemohou minout.

Jan Matušů, Mojmír Trávníček, Dalibor Malina ( foto archiv)

37

Jiří Demel, Mojmír Trávníček, Jindřiška Vyškovská, Jan Matušů ( foto archiv)

U Magistra, Vsetín, červen 2008 ( foto archiv)

38

Křest knihy Mojmíra Trávníčka V letokruzích naboso na večeru Textů v galerii V Poschodí, 2009 ( foto RG)

Mojmír Trávníček píše věnování do své knihy, 2009 ( foto PK)

39

Pavel Kotrla

Známe se polovinu mého života

Je a není to náhoda. To naše setkání v první polovině devadesá‑tých let. Už jsme pryč z dlouhých chodeb vsetínského gymnázia, ale všechny nás to táhne ještě zpět. A tak se do Vsetína a okolí vracíme ze škol. Ale už máš knihkupectví, které navštěvujeme, byť pro mne cestou na autobus je to oklika. A ani se ještě všichni neznáme. Později náhodou čtu v Ostravě (taky kde jinde?) tvoje verše v Červeném květu. Vím už, že jsi, stejně jako Josef Lustyk, učil mé rodiče, ale ještě se vlastně neznáme.

Věřím, že v tom prostoru jsme se prostě potkat museli. Však víme, že magnetismus je silná věc.

Všichni si v té době vedeme deníky. Ještě ne ty internetové, ale poctivé, papírové. Deníková literatura nás tehdy zavalila a jejími tituly přetékaly knižní pulty. Týdny se zdály dlouhé a ještě jsme si i psali a dopisy chodily poštou.

A někdy tehdy vstoupily do našich životů Texty a jsou jejich součástí už víc než šestnáct let. A i déle, pokud započteme i první večírek, který jejich vzniku předcházel. Vzpomínáš? Bylo to Pod Klenbou, kde jsme pak útočiště ještě párkrát našli.

A tak otvírám svůj deník z roku 1995, se zeleným obalem Bor‑gesových povídek Zrcadlo a maska. A sakra, měl jsem psát čitelně‑ji. Do následujícího jsem si vlepil pár stránek psaných počítačem a tam to teda ještě jde, ale i tyto nakonec dekóduju.

Je to hned někde po zápisu o plně a dobře prožitém dnu. Pasu

40

býky, popíjím víno, nejraději bych pokuřoval trávu a čtu si. Večer jdu do divadla na bratry Formanovy. A právě tady nacházím za‑znamenán okamžik, kdy to začalo. Nebýt těch prvních skic loga, tak to asi přehlédnu. Je pátého listopadu, půl desáté v noci a sněží, elektrika nefunguje a z nutnosti a chtění píšu při svíčce. „Název časopisu by mohl být TEXTY, jak navrhuje Dalibor Malina, ale Jirka je proti. Použít konturové písmo, velké a přes něj nějaké men‑ší.“ No, smysl druhé věty mi uniká. Ale na to, že jsme se chtěli jme‑novat Štěrk si vzpomínám. Ještě mám někde grafický návrh obálky s fotkou Michala Kováře.

Už tehdy jsme schopni kompromisu a vzájemné dohody, a tak vychází první číslo. Spíš pokus, který překvapí tím, že nakonec je. A tak vydáváme další. A za chodu se to učíme a díváme se po ostatních. A příspěvky do Textů začínají chodit poštou, někdy ješ‑tě psané na stroji, někdy ještě i rukou, ale už se objevují i ty na disketách.

Jsou to léta plného knihkupectví. Střídají se jména, lidé, obra‑zy. Míhají se názvy chvatně a nedočkavě čtených knih, vláčíme je plné batohy. Jsme návštěvníky všech tvých tří míst tvého knihku‑pectví a máme odsud podstatné části svých knihovniček. Čteme tvé překlady u nás nedostupných Kunderových děl. A já se nořím a utápím ve svazcích poezie a táhne mne to k ruské chandře.

Vzrušující devadesátá.Ze jmen, která známe pouze ze stránek časopisů a knih, se stá‑

vají reálné postavy a mnohdy kamarádi. A přichází odvaha a Texty vyvěšuji na internet a to slovo se tehdy ještě píše s velkým I na po‑čátku. A je to počátek a nikdo netušíme, jak promění naše životy a tvář literatury samotné.

Sedíme na náměstí U Lva. Slunce se rozbíjí o plné půllitry piva, dvojdecky vína a někdy i o štamprle rumu a fernetu. Tady jsou naše pátky, ale i jiné dny, nejveselejší a nejplnější. Stejně jako stoly a lidé okolo stolu a někdy i stolů. Tady je to bohatýrské. Na památku fotím prázdné stoly, když odcházíme naposled. Když se po rekon‑strukci otevře znova, tak už to nikdy není náš Lev. Ale před tím. Zlatá hodina U Lva. Opakuje se několikrát. Nejčastěji na zahrád‑ce před restaurací. Ale nejkrásnější je ta s blond vlasy a sluncem

41

osvícenými zlatými chloupky na zádech. A jsme ustrnuti v čase, a jsme svědky a účastníky.

Procitám až v novém století. A v knihkupectví opouštím kama‑rádky a nacházím zde svou ženu. Dívám se na ni přes výlohu a ještě dlouho ji vykám. Snad stejně dlouho jako na začátku tobě.

Přichází doba prvních knih. Tedy nejprve sleduji počátky tvé‑ho nakladatelského počínání. Ale na několika pak spolu spolu‑pracujeme. A je to radost, když se rodí a když je nakonec držíme v rukou. A pár jich ještě v hlavě nosíme.

Na protější straně náměstí, hned vedle knihkupectví sedíme U Magistra u třináctky. Malý stůl, ale i tak se nás k němu vejde hodně. Počet dětí zvolna narůstá, ale ty nepočítáme, jen některé mezery.

A i přesto Texty ještě stále vychází. Pročítám si staré zmínky o nich z tisku. Pár zmínek v učebnicích, odkazy v knihách na zve‑řejněné recenze, zmínky v medailoncích autorů v Textech publi‑kujících. Mohli jsme možná víc. Ale chceme to takto. A i tak snad děláme trochu radosti sobě i ostatním a nějakou tu trochu práce. Chybělo by nám to obé.

Nejsou to za ty roky jenom veselé chvíle, které nás spojí, ale ty nechme sobě.

Jsem rád, že v řece času jdeme spolu.

42Naposled U Lva, 2002 ( foto PK)

43

Večírek časopisu Texty, kavárna Pod Klenbou, 2002 ( foto PK)

Večírek časopisu Texty, knihkupectví Malina, galerie V Poschodí, 2004 ( foto PK)

44

Dalibor Malina a Pavel Kotrla, 2011 ( foto archiv)

Knihkupecká čtveřice na Pavlově svatbě, zleva Dan Schicho, Jan Slíž, Gábinka čerstvě Kotrlová, Dalibor Malina, 2003 ( foto archiv)

45V knihkupectví, 2002 ( foto PK)

46

Jakub Chrobák

Pamatuju si to dobře

Pamatuju si to dobře, jak jsem se vrátil z cesty do Strassbourgu, bloumal Vsetínem a nevěděl co by… Jak jsem potom přišel do ma‑lého knihkupectví vedle hospody v sídlišti Trávníky, pár metrů od bytu; jak jsem ukazoval svoje verše a vážně se díval na majitele, jestli porozumí, že právě toto je ta nejlepší kvalifikace pro knih‑kupce. „Přijďte za týden.“

Pamatuju si to dobře, když jsem tam přišel podruhé, byl ten muž s patkou a pravidelně stříhanou bradkou o něco usměvavější: „Víte, ty vaše verše na mnoha místech nestojí za nic, ale nastoupit u mě můžete.“ A tak jsem se naučil škrtat v básních, balit knihy do úhledných balíčků a převazovat je různobarevnými tenkými i tlustými mašlemi, naučil jsem se taky vědět, kde je těch několik spíš tisícovek titulů u nás v knihkupectví v Bečvě, rozkrýval jsem jednotlivé geologické vrstvy a nacházel knihy podle nejbizarněj‑ších přání zákazníků. Už jsem věděl, které knihy právě vycháze‑jí, který dotisk do Vánoc bude a který ne. A taky jsem se naučil chodit pro pivo. Protože knihkupectví sousedilo jak s výčepem Bečvy (z tzv. Zhlaňú), kam jsme s Daliborem (tak se ten dobrý šéf jmenuje) chodili po práci, tak také s horní jídelnou, kde se učí především cérky vařit a obsluhovat (to je Turbína) – no a do ní jsem s Daliborem, a někdy taky s Lubošem Růžičkú a negdy taky s panem profesorem Zetkem (vždycky pískl pronikavě na prsty a: „Platím, greenhorni!“) na oběd. A tam pracovaly krásné, ale tak

47

krásné cérky! A nebylo jim lhostejné ani umění, protože čas od času se ráno protáhly dovnitř do knihkupectví a pak prohodily zpátky, do chodby: „Je tam!“ A to jako znamenalo, že já jsem dnes v práci a že asi i přijdu na oběd!

Pamatuju si to dobře, jak se o Vánocách podnik proměnil v ne‑dýchatelné prameniště lidí, jak si všichni nabírali ty balíky nejrůz‑nějších parád, jak jsme prodali stopadesát Nahých obědů W. S. Boroughse, a nikdo ho nepřišel vrátit, i když jsem si nebyl úplně jistý, jestli ti, co jsem je přemluvil ke koupi této zásadní beatnické knihy, mají stejné pochopení pro underground. A taky si pama‑tuju, uprostřed vánočního týdne, pivo. Ano, nad hlavou užaslých návštěvníků se najednou neslo pět piv – pro Dalibora, pro Luboša Růžičku, pro Fanyna Růžičku, pro mě a jedno tak, navíc, kdyby eště někdo přišel…

Pamatuju si to dobře, jak jsem potom přinášel nové a nové ver‑še, jak z nich byla (už v jiném knihkupectví, už v jiných letech, už po vysoké škole, už potom, co jsem dávno v tom krámku nepra‑coval, ale s jeho šéfem se dál potkával ve vedlejší hospodě) první knížka, a pak i druhá.

Ale taky si pamatuju, že spolu chodíváme nejen na pivo, ale aj z piva dom… že spolu mluvíme, že spolu eště možeme mluvit tak, jak to má (aspoň doufám) smysl. Tak přidávám na konec jednu z nových básní a doufám, že se při ní, Dalibore, nadechneš tak, jako vždycky, když myslíš, že je ta báseň dobrá:

TOUHA

Jako když kámen.Jako když kámen padá.Jako když civíRoztřesený vzduch.

Na Bečvě je strašných kačen…

48

Jakub Chrobák a Dalibor Malina, 2007 ( foto PK)

Ze křtu básnické sbírky Adresy Jakuba Chrobáka, 2010 ( foto PK)

49Autogramiáda Adres, 2010 ( foto PK)

50

Andrea Chrobáková‑Lněničková

Milý Dalibore, v životě se mi stále častěji opakují situace, které mi připomenou bytí konkrétního člověka, ačkoliv v tu chvíli se mnou vůbec není a stávající chvíle s ním zdánlivě nesouvisí. Vrací se a s úpornou periodičností se opakují, aniž bych o to usilovala. Je to nějak vnitřně nastavené vnímání životního plynutí, které mě zasazuje a ukotvuje do vlastního životního času. V takových chví‑lích jsem si s tím člověkem nejblíž, aniž by on sám o tomto spojení věděl. To považuju za obzvlášť mazané.

Když jsem se přistěhovala nedávno na Vsetín, zjistila jsem, že jeho největší krása je ke konci noci. Ne kvůli ztišení, kterým dis‑ponuje každé místo v tomto čase, ani kvůli milosrdnému zahalení do tmy výhodnému pro urbanistickou tvář města, ale proto, že se opravdu zvýrazní ta skrytá krása místa, ve dne banální a nevidi‑telná. To těsné spojení s jednoduchou krajinou kolem, která ale překvapuje a přináší jistá nečekaná tajemství. Laskavost a staroby‑lost jinde už dávno ztraceného prostoru je nadobyčej uklidňující. A v takovém čase záhy přijde rozptylování tmy, příchod pološera a pozvolné rozpípávání probouzejících se ptáků. A kdákání slepic.

A teď pozor. Nikde kolem mě žádné slepice nejsou. Nepotře‑buju je, přesto je jasně slyším. Pokaždé v tomto čase a v tomto rozpoložení. To je připomínka tebe a tvého vzácného humoru a pozorovatelského mistrovství. Pořád mě uvádí do úžasu, s jakou přesností jsi dokázal vypozorovat to ranní probouzení krajiny

51

s pomocí tohoto jakoby nepodstatného detailu. A jeho dokonalá nápodoba nenechá koutky úst v klidu.

A to je jen jeden příklad, kterých je ale celá řada a vlastně de‑monstrují obrovský pozorovatelský dar, kterým disponuješ a kte‑rý dokážeš trefně využívat. Upozorněním na zdánlivě nezávažný detail umíš povzbudit, načrtnout možnost, ukázat něco v jiném světle. A s tím se snoubí velká moudrost, které tímto vzdávám hold a poklonu.

Tvoje A. Ch.

Andrejčina a Jakubova svatba, 2003 ( foto PK)

52

Ze křtu knihy Skryté letokruhy Mojmíra Trávníčka, 2001 ( foto archiv)

Ze křtu knihy Skryté letokruhy Mojmíra Trávníčka, 2001 ( foto archiv)

53

Karel Vysloužil, Andrea Lněničková, Zdeněk Kašpar, Silvestr Kazmíř, 2001 ( foto archiv)

Dalibor Malina, Mojmír Trávníček, Pavel Kotrla, ze křtu kni-hy Skryté letokruhy Mojmíra Trávníčka, 2001 ( foto archiv)

54

René Kočík

Aby ti bylo šťastně líto, že padá listí

„Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije. Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, zjistí, co žil a jaký to mělo smy‑sl,“ píše v povídce Nikdo se nebude smát Milan Kundera. Slavný Pařížan se mi vybavil, když jsem přemýšlel, čím přispět do knihy vinšů k sedmdesátinám Dalibora Maliny.

Často mi ho připomíná. Nikoli pouze tím, že umí chytře roz‑ptýlit mlhu, kterou kolem Kunderova psaní a myšlení vypouští část české literárně poučené obce, ale především noblesou, sou‑středěností, přesností úsudku, gestem.

První knížka, kterou jsem si před dvaceti lety odnesl z knih‑kupectví Malina, byl Pán prstenů. Vím to jistě, protože majitel, který mi koupi během balení lesklého svazku do papíru vlídně po‑chválil, mi pak nějaký čas připomínal dobrého čaroděje Gandalfa. Možná až do chvíle, kdy se stal náčelníkem společenstva jménem Texty.

Texty, listy knih… a listí! Je to snad tím, že se narodil v měsíci padajícího listí, jak říjnu přezdívá indiánský kalendář, že v tolika textech Dalibora Maliny klouže k zemi barevné podzimní listí? Tak třeba: „Díval jsem se z okna prvního poschodí na pusté ná‑městí a holé stromy, mezi nimi lípu, která jediná ve větvích nesla stopy listí. Ale větve s tím odcházením působily sklesle a trochu za‑pomenutě.“ Anebo: „Montparnasse je na podzim lehce nostalgický

55

se svým listím, s graficky působivým obrazem bezradných holých stromů.“ Či toto: „Zdá se, že za posledními uvadlými květy sakur už žádné vyprávění nebude. Každoročně očekávaný čas s rozkvet‑lými sakurami se bude zanedlouho ztrácet v šelestu spadaného listí jak suchá lítost.“

Před šestnácti lety se „náš knihkupec“ vypravil do města nad Seinou, odkud podal zprávu: „Paříž je plná knih. Jako by jejich děsivou tíží chtěla předznamenat počátek konce síly slova, jeho vyčerpání až ke stařecké sešlosti, která šustí v rukou, pod nohama a snad se v krátké budoucnosti vetře do každého pootočení hla‑vou.“ Když pak společenstvo Textů upíjející plzeňské u vsetínské‑ho Lva průběžně informoval o vývoji koupě hrobky, neměl jsem mu tu rouhavost za zlé. To se jen s podzimem z paměti vynořoval svět upřímně sdělovaných slov Jiřího Pištory: „Listí padá, kolem tvého okna padá, aby ti bylo šťastně líto, že padá listí.“

Básník a jeho čtenář i se zavázanýma očima dobře vědí, že saku‑ry vždy zas rozkvetou a síla slova nemá konce…

René Kočík, Vojtěch Kučera, Tomáš Vašut, večírek Textů 2001 ( foto PK)

56

Miroslav Machala

Poledne vůní

U rohového stolu, zády do místnosti, sedí muž. Jeho moudré oči, lemované hustým obočím filosofa, občas zacílí skrz pootevřené křídlové okno, přes náměstí na protější dům s nápisem KNIHY. Jeho pohled jako by se vyhýbal výloze plné knih podobné pestro‑barevnému záhonu umělých květů v krátkém dopoledním slunci, užívajících si výsluní, však v poledne již vadnoucích. Míří vzhůru po schodech v ztemnělou místnost bez oken, pracovnu a trezor zá‑roveň, kde ukrývá své opravdové květy, některé velmi staré, přesto svěží a stále přitažlivě vonící. Tady rád pracuje a sytí se jejich nek‑tarem s ingrediencemi moudrosti a krásy života. Jako feromon nás pak kamarády, coby brouky, láká na tu vůni. Je tak silná, že přebíjí hustý cigaretový dým či štiplavý amoniak pisoárů.

Pootevřeným oknem dráždivě voní koprovka. Chytám za mo‑saznou kliku robustních dveří. Po schodech od výčepu schází pan vrchní Bršlica. S nenucenou elegancí sklání se nad mužem sedícím u rohového stolu zády do místnosti. Na porcelánový tácek klade orosené a bohatou pěnou završené PLZEŇSKÉ. Je poledne, dnes nebudu obědvat sám.

57

Miroslav Machala a Ladislav Štěpánek, pokračování večírku Textů ve vsetínské Snaze, 2002 ( foto PK)

Miroslav Machala, Dalibor Malina a mravenci, 2012 ( foto RG)

58

Ladislav Štěpánek

Dvě knihy Dalibora Maliny

o Miroslavu Machalovi

Tedy abych byl přesnější: u té první, o Atlantidě, je Dalibor spolu‑autorem a kniha vypovídá o Mirkově celoživotní vášni zaměřené na staré civilizace – a postihuje tedy významnou stránku Mirkovy osobnosti, svým způsobem je o Mirkovi samém. Tu druhou knihu napsal Dalibor sám, byla vydaná k Mirkovu jubileu a je shrnutím dosavadní Mirkovy sochařské tvorby. U tvorby obou knih jsem byl bezprostředně přítomný; některé poznámky pronesené jen tak mně postupně dotvářely neliterární pohled, který byl podstatný pro jejich pochopení.

Atlantida na dosah? U této knihy Dalibor prokázal Mirkovi neocenitelnou službu (kterou prokázal v průběhu let mnohokrát také mně i jiným, proto velmi dobře vím, o co se jedná), byl prvním čtenářem kapitol Mirkovy budoucí knihy, které Mirek postupně nosil na aršících a které Dalibor postupně uspořádal do součas‑né podoby knihy. Mirek podléhal v této fázi domnění – jako my všichni, kdo jsme neměli potřebnou zkušenost s návaznostmi, vy‑plýváním a nutným zřetězením textu do srozumitelné formy – že za každou větou, kterou napíše, jsou obsahově vyjádřeny také všechny souvislosti, které mu při tom vyvstanou v mysli.

Dalibor se tedy musel hodně ptát, vyjasňovat okolnosti, dotvá‑řet logickou posloupnost, aby kniha jako celek byla srozumitelná. Nutno dodat, že Mirek se rychle učil a tyto „dětské krůčky“ s tex‑tem měl brzy za sebou. A Mirek postupně stále více překvapoval,

59

když začal nosit poetické postřehy ze života na poušti; ty se sice k mé lítosti do knihy nedostaly, Dalibor byl v zájmu sevřenosti díla neúprosný, ale myslím si, že tyto poetické konotace cesty do nitra Sahary by stály ještě vhodným způsobem za připomenutí.

A právě za tento nezastupitelný a nepřehlédnutelný podíl prá‑ce na knize Mirek uvedl Dalibora jako spoluautora.

Dalibor zařazuje Mirkovo badatelské úsilí do celku jeho umě‑lecké tvorby, a tím se v podstatě spojují obě knihy do jedné sou‑vislosti.

Kniha druhá – Miroslav Machala a tichá řeč kamene, jak již bylo řečeno – byla vydaná k Mirkově životnímu jubileu. Cestu k objevu nevšednosti a výjimečnosti této knihy mně otevřela nezá‑měrná Daliborova poznámka, pronesená jen tak v naší malé stol‑ní společnosti v Magistru, než mu padla pěna, že mu ta práce při psaní této knihy umožnila nově uchopit Mirkovo sochařské dílo. Byl jsem v tu chvíli nadmíru překvapený – Dalibor přece Mirkovo dílo zná jako málokdo, otevíral průvodním slovem jeho výstavy, psal už dříve o Mirkovi medailon…

To byl důvod, proč jsem knihu pročítal s jistou nedočkavostí a napětím, kdy to přijde; to ale posléze vyústilo v něco jako lehké zklamání. Jistě, kniha je překrásně a nápaditě graficky vyprave‑ná – společná práce Mirka a jeho dcery Evy –, Daliborův text zna‑lý věci, úžasné fotografie Aleše Mynáře… Nicméně toho nového pochopení jsem se nedočkal a knihu odložil.

Kýžený vhled k pochopení Daliborova textu mně otevřela slova Emila Filly: Umění se dá „zkoumat“ zas jen uměním a z toho důvodu musí být každá kritika dílu kongeniální. (Z knihy E. Filly O svobodě, Praha 1947.)

Teprve tehdy mi došlo, o čem je Daliborův text, že jsem se zabýval jednotlivostmi a unikal mi celek díla – a v tom celku se zobrazují ve správném pohledu ty jednotlivosti, totiž jednotlivé Mirkovy plastiky. Tento text je totiž právě tím uměním, o kterém hovoří Filla!

Uměním, které nestojí osamoceně vedle díla Mirkova, nýbrž oddaně slouží pochopení Mirkových plastik – je jakousi poutí, jejíž milníky tvoří jednotlivé Mirkovy realizace v kameni. Tu se

60

k sochám těsně přimyká, aby nic nevstoupilo do bezprostřední‑ho dojmu, tu zase citlivě poodstoupí a soustřeďuje pozornost na ten či onen detail, směřování, význam… a v tomto prodlévání po‑nechává čas, nutný k tomu, aby se díla mohly dotknout poučené smysly a vychutnat tak prožitek ze sochařského díla.

V tomto pokorném mistrovství se Dalibor při psaní textu, kte‑rý doprovází Mirkovy plastiky, dostává do role překladatele, jenž zprostředkovává přenos z výtvarné řeči do slov – kongeniálního uměleckého textu.

Mirkovo sochařské dílo, Daliborův text, fotografie Mirkových plastik pořízené fotografem Alešem Mynářem tak tvoří v knize konvolut, který je ojedinělou událostí v české literatuře o umění a vyskytuje se v této produkci ne vícekrát než jednou za deset let.

O rok později (2011), kdy Dalibor otevírá Mirkovu výstavu ve výjimečném prostředí Zbrašovských aragonitových jeskyní v Tep‑licích nad Bečvou, přichází další událost: hluboko pod zemí – ve významu podtrhující interpretace! – v souladu s Mirkovým so‑chařským dílem, plastikami jako Charón či Usíra, znějí mýty na‑šich prapodstat…

Bylo mi ctí pobývat v přítomnosti takových osobností, kterými jsou Dalibor Malina a Miroslav Machala. Když se ohlížím za dva-cetiletou mnohotvárnou Daliborovou činností, tak se mi připomínají Senekova slova: … kdo povzbuzuje mládež, kdo při dnešním velkém nedostatku dobrých učitelů vštěpuje do srdcí ctnost, kdo chytá a sta-huje zpátky lidi úprkem se ženoucí za penězi a rozmařilostí, a kdyby nic jiného, aspoň je zdržuje…

• Miroslav Machala: Atlantida na dosah? Textová spoluprá‑ce Dalibor Malina. Vydalo nakladatelství Malina, Vsetín, 1999.

• Dalibor Malina: Miroslav Machala a tichá řeč kamene. Vydala Masarykova veřejná knihovna Vsetín, Vsetín, 2010.

61

Ladislav Štěpánek, Josef Lustyk, Dalibor Malina, výstava Boba Zbránka, Zámecká galerie Vsetín, 2011 ( foto archiv)

Ladislav Štěpánek, Dalibor Malina, výstava Boba Zbránka, Zámecká galerie Vsetín, 2011 ( foto archiv)

62

Robert Goláň

Ve Vsetíně 12. 9. 2012

Už si přesně nevzpomínám, kdy jsme se s Daliborem potkali poprvé.Bylo‑li to v některém z jeho knihkupectví (nemá jich zase to‑

lik, jen se občas stěhoval) nebo při nějaké jiné příležitosti v galerii V Poschodí v jeho zatím posledním místě obchodu s knihami na vsetínském Dolním náměstí.

Nepamatuji si už ani, kdy jsem ho poprvé fotil. Jestli to bylo v matném zimním slunci na schodišti do vzpomínané galerie, nebo v malém, temném pokojíku přilepeném ke galerii, který slou‑ží jako kancelář.

Pamatuji si však dobře na jeho pozvání ke stolu, který je každý pátek rezervován v sousední hospodě Magistr. Tato posezení se stala jasným světlem majáku v mnohdy upachtěném a všednoden‑ním týdnu. Přinesla mi spoustu vzácných setkání, vášnivých dis‑kusí a rozhovorů s lidmi, které mám rád.

Za toto pozvání Ti, Dalibore, děkuji. A děkuji Ti za to, jak umíš zajímavě vyprávět, ale taky pozorně naslouchat. A též za to, jak jsi rozprostřel svá nakladatelská křídla nad mou první fotogra‑fickou knížkou.

A zvolání, kterým jsi nás jednou nechal pozdravovat, snad aby nám pivo lépe chutnalo, upravuji na původní „Sursum Corda“, Dalibore!

Tvůj Robert Goláň

63

Vernisáž fotografií Roberta Goláně, 2011 ( foto RG)

Dalibor Malina a Milan Kostelník, vernisáž fotografií Roberta Goláně, 2011 ( foto RG)

64

Natáčení medailonku časopisu Texty pro Českou televizi, 2011 ( foto RG)

Cestou z Magistra, Pavel Kotrla, Dalibor Malina, Jakub Chrobák, 2011 ( foto RG)

65

Rozhovor Martina Škabrahy s Martinem Škabrahou

Dokud se neumřelo, ještě se zpívá

Martine, je neděle dopoledne, venku je sice trochu zataženo, ale na výlet by to stačilo – tak proč zase sedět u počítače?

Tuhle otázku už si bohužel nekladu. Já u něj sedět nechci, ale situace je taková, že jednou nastoupíš do rozjetého vlaku a pak je strašně těžké dostat se ven. Pokus vyskočit za jízdy by mohl skončit těžkou zlomeninou. Možná by to ale byla milosrdnější varianta než pomalu chřadnout u klávesnice a proměňovat svůj život v texty. Někdy si připadám, že nejsem nic víc než stroj na jejich výrobu.

Hm, jak Tě poslouchám, tak psaní už Ti nedělá velkou radost.Je to spíš splněná povinnost.

Já jsem se chtěl v našem rozhovoru právě vrátit do doby, kdy to ještě byla radost.

Fajn, to by mohl být příjemný návrat.

Tenhle rozhovor má být vlastně příspěvkem do sborníku na počest Dalibora Maliny a…

Jo, to jsem se chtěl vlastně zeptat, proč děláš rozhovor právě se mnou? Tedy ne že by mi to nelichotilo, protože Tvé dosavadní rozhovory pro časopis Texty bývaly vždy se zajímavými lidmi…

66

No, já jsem totiž nikoho lepšího takhle narychlo nesehnal.Aha.

Tak tedy, tohle má být rozhovor do sborníku na počest Dalibora Maliny. A pokud se nemýlím, tak to byl právě Dalibor, kdo Ti dal první publikační příležitost.

Ano, dá se to tak říct. Myslím, že jsem mu tenkrát nechal v knihkupectví výběr ze svých básní, v nějaké obálce – bohužel v ní byly jenom ty básně… No a on jednu z nich nechal otisknout v Textech. Žádná sláva to asi nebyla, ale měl jsem pocit, že je to dobrá báseň, protože metaforám, které v ní byly, jsem sám moc nerozuměl.

O čem byla ta báseň? Pamatuješ si ji ještě?No, byla taková trochu milostná a trochu metafyzická – tako‑

vá miniaturní metafyzika lásky to byla. Ale dohromady bych ji asi už nedal. Tuším, že začínala slovy „ocelovou sponu vzala do zubů“ – mně totiž tenkrát přišlo poetické, že holky si při úpravě vlasů dávají ty sponky mezi zuby. Dneska mě spíš napadne, že je to nehygienické. Inu, člověk se mění J

Četl před tím ty básně někdo?Myslím, že jsem to dával pár spolužákům či spolužačkám na

vsetínském gymplu a určitě dvěma pedagogům – Miroslavu Urub‑kovi, ke kterému jsem chodil na literární seminář, a Janě Hrnčiří‑kové, která mě celých sedm let studia na MGV učila češtinu. Měl jsem ji moc rád, bohužel předloni předčasně zemřela… Nicméně v době, kdy mi vyšla ta básnička v Textech, už jsem myslím na gymplu nebyl, to už jsem začínal studovat v Olomouci. Ale můžu se plést. Mohl bych se samozřejmě podívat a najít, který to byl rok. Ale vzpomínky mají být trochu rozostřené, ne?

Určitě. Máme tu tedy pozoruhodný vývoj, od básníka k esejistovi…Pozor, to úplně nesedí. Já jsem nezačínal jako básník, ale jako

autor dobrodružných románů ve stylu Karla Maye a Zana Greye, napsal jsem asi tři. Ale pochopitelně zůstaly jen v rukopisech, nic

67

z toho naštěstí nevyšlo a ani to nebylo v plánu, i když někdo z ka‑marádů něco z toho četl.

Takže klasický případ – už v dětství projevoval literární sklony…Zdá se. Byl jsem hlavně notorický čtenář. A psal jsem pak vlast‑

ně to, co jsem sám četl. To platí de facto dodnes. Je to možná touha napsat ještě lépe to, co člověk rád čte, a to právě s ohledem na sebe jako na čtenáře – je to cesta, jak získat text, který mi bude opravdu sedět a u kterého si řeknu: „Přesně tak bych to napsal, kdybych to uměl.“ Takže je to vlastně touha po absolutním splynutí osobností čtenáře a autora, těch dvou duší. Existuje naděje, že když se sám sta‑nu autorem, tak konečně s nějakým textem splynu. Ta naděje je nic‑méně neustále zklamáváná, protože se vždycky ukáže, že jako autor umím sám sebe jako čtenáře překvapit – v dobrém i ve zlém. A to je asi dobře. Neidentita se sebou samým je moje životní krédo J

Podle toho, jak to říkáš, by tedy mělo platit, že jsi čtení mayovek vyměnil za čtení poezie, a tu jsi také začal psát.

Chybí tam jedna podstatná fáze. U mě ten vývoj byl zpravidla skokový. Nebyly to postupné krůčky, ale spíš náhlá změna. A ta první podstatná změna byla, že jsem vyměnil mayovky za, řek‑něme, vážnou literaturu. Možná tam bylo pár děl, která stála tak na hranici, třeba Melvillova Bílá velryba, ale každopádně uběhla, myslím, docela krátká doba mezi přečtením poslední mayovky a přečtením první povídky Williama Faulknera. Mezi těmi fáze‑mi ovšem existovalo jedno pojítko, nositel smyslové, zejména či‑chové kontinuity – a to byl antikvariát v přízemí budovy městské knihovny. Ta vůně starých tiskovin, směs papíru, inkoustu a lid‑ských doteků, zanechávajících své biologické stopy na ohmata‑ných stránkách. Tam, v tom trochu sevřeném prostoru, jsem svého času hledal ty dobrodružné romány, abych si tam jednoho dne za‑koupil sbírku Faulknerových povídek. Z Faulknera se pak stal můj kultovní autor, fascinoval mě hlavně ten vypravěčský styl s dlou‑hými souvětími. Moje magisterská práce později v Olomouci byla filozofickým výkladem dvou klíčových Faulknerových románů. Možná je to dodnes v češtině ojedinělá práce.

68

Proč zrovna Faulkner?Nevím, to jsou takové mystické věci. Jednou jsem četl Dějiny

USA (další moje vášeň) a v kapitole o kulturním vývoji v mezivá‑lečném období tam o něm byly asi dva odstavce. A já jsem najednou pocítil, že tohle chci číst. A to se mi pak potvrdilo. Je to něco, co se nedá redukovat na samotná ta vyprávění, na postavy či prostře‑dí, dokonce ani na jazyk, to všechno je důležité, ale kromě toho je tam ještě jakýsi nepojmenovatelný doplněk. Ale je to něco, co bezchybně funguje, protože když jsem nedávno navštívil seminář o filmových adaptacích Faulknera, který na olomoucké anglistice vedl jeden hostující americký profesor, tak se to ve mně zase ozvalo, velmi zřetelný, nezaměnitelný prožitek čehosi velmi neuchopitel‑ného… Možná jsem ho míval už před Faulknerem, při čtení někte‑rých pasáží mayovek. Dneska ho dokážu spolehlivě identifikovat, když se dívám na Tenkrát na Západě. Dostanu ho třeba v úvodní scéně, kdy jeden ze zabijáků, čekajících na vlak, jímž má přijet Har‑monika, vyjde z nádražní budovy – spíš chatrče – na perón, a ten perón, kdesi uprostřed vyprahlé krajiny amerického jihozápadu (ve skutečnosti točeno ve Španělsku), je zřejmě udělaný z pražců, jsou to takové bytelné a znělé kusy dřeva, když se po nich jde, a vypadá to hrozně autenticky. A ještě na pár místech toho filmu dostanu podobný pocit, jaký znám z toho Faulknera, i když u něj mám ten prožitek temnější – v Tenkrát na Západě je víc nostalgie než tragédie, u Faulknera je to naopak. Ale je to jen rozdíl odstínu, ne barvy. A neomezuje se to na literaturu a film, mám to i u některých hudebních děl, třeba Mahlerových – i když ten už na mě působí příliš sentimentálně. Řekl bych, že je to záležitost vztahu k jaké‑si imaginární krajině, kterou chováme někde v mysli a neustále ji hledáme. Já jsem ji asi poprvé objevil v těch mayovkách, zpočátku hlavně filmových. Jenže dneska už se na ty filmy prakticky nemůžu dívat, vidím jenom to, jak špatně jsou natočené, ta krajina téměř zmizela. A tuším, že vůbec mizí. Překvapivě ale zjišťuju, že mi to vlastně nevadí, protože vím, že nemůže zmizet úplně – kdybych ji někdy potřeboval, určitě se vynoří. Mimochodem, ve dvou kni‑hách mé oblíbené politické myslitelky Hannah Arendtové jsem teď našel dvě poznámky pod čarou věnované Faulknerovi. Zdůrazňují

69

politický rozměr jeho literárního stylu, a to v souladu s pojetím politiky, které Arendtová razí a které je mi nesmírně blízké – že totiž politično vyrůstá z určité formy – ne obsahu, ale opravdu for‑my – řeči. Člověku se některé věci pozoruhodně spojují.

Tvoje psaní nějak souviselo s touhou dostat se do oné imaginární krajiny?

Možná. Každopádně mezi psaním dětských dobrodružných románů, které leží někde na půdě (což je taky význačný imaginár‑ní prostor, zcela těm románům odpovídající), a psaním veršů byla ještě taková přechodná fáze, kdy jsem psal cosi jako experimen‑tální prózu, hodně inspirovanou Faulknerovým stylem. Poezie pak na nějakou dobu zvítězila, snad proto, že moje prózy byly v té době spíš básněmi v próze než povídkami. Ale časem se pro mě poezie ukázala být slepou uličkou a dal jsem se na psaní povídek. A teprve v nich jsem se jako spisovatel našel – tedy na tu krátkou dobu před asi deseti lety, kdy jsem pravidelně psal i publikoval, než jsem toho nechal úplně.

Proč byla poezie slepou uličkou?To je jeden z klíčových momentů v celém příběhu. Nedokážu

to vysvětlit s jistotou, ale nějak to souvisí s mým zájmem o filo‑zofii, který se tehdy začal vynořovat a přebírat iniciativu. Ono se to svého času promítalo i do těch básní, mým vzorem byl Holan. Jenže pak se asi ukázalo, že poezie jako forma je s tím filozofickým obsahem neslučitelná. Filozofie, to je LOGOS. Což znamená slo‑vo, ale taky rozum. Filozofie je fašistická, potřebuje mít kontro‑lu nad jazykem – potřebuje, aby slova měla rozum; mohou mít mnoho významů, často nejasných, ale musí mít rozum. Mohou mít metaforiku, tj. přenášení významů, ale to přenášení musí být řízené za určitým účelem, který neleží v tom jazyku, ale někde ve světě myšlenek. A proto filozof nemůže psát básně. Mé verše začaly být tím myšlenkovým obsahem natolik přetížené, že jako poezie to selhávalo. A to je asi i důvod, proč jsem později přestal psát i povídky, ačkoliv mi docela šly a měl jsem i větší plány – např. mám někde náčrt románu Toccata e duo canzoni, který měl být

70

životopisem Bohuslava Martinů, prolínajícím se s reflexí počátku studené a hrozící atomové války. To všechno šlo do kytek asi v roce 2004, kdy jsem napsal a publikoval první esej v Salonu Práva.

To se vylučuje s psaním beletrie?U mě asi ano. Já určitě vnímám věci analytičtěji než většina lidí,

hlava mi pořád něco analyzuje i proti mé vůli, někdy kvůli tomu ani nemůžu spát. Ale to neznamená, že tu poetickou tvář světa igno‑ruju. Jenom ji odmítám uchopovat jazykově. Já bych nepřežil bez filmů, hudby, výtvarného umění a podobného anarchismu. A k ta‑kovým věcem občas rád píšu komentáře, slovo se tím dostává do sousedství obrazu, zvuku, získává smysly – a ty smysly zase získávají smysl, utvářený slovně. Dialog s audiovizí tedy potřebuju. Ale krás‑nou literaturu vůbec nečtu a řekl bych, že mi to nechybí. Poezie je sice poetická, ale některé verše mi vždycky přijdou nesrozumitel‑né, což mě štve, protože cokoliv má jazykovou podobu, to musím uchopit racionálně, jinak se zblázním – slovo, to je prostě LOGOS. A próza, ta je sice srozumitelná, ale je taková příliš… prozaická J

Takže beletrii už vůbec ani nečteš, proto ji ani nepíšeš – to by mělo logiku, podle toho, jak jsi to popsal výše.

Ano. Já píšu jenom to, co čtu. A protože čtu jenom publicis‑tické a odborné texty, tak ani žádné jiné nemůžu psát. Když je nepotřebuju jako čtenář, není ve mně touha produkovat je jako autor. Ne že bych to řemeslně neuměl. Poezii psát opravdu neu‑mím, nemám to střevo, ale prózu bych řemeslně zvládnul. Nedělá mi problém vymyslet na základě výjevu, který vidím z okna, syžet celého románu, a to během několika vteřin – vlastně to není ani vymýšlení, mě to zkrátka napadne, vidím to před sebou. Bez pří‑pravy vysypu na papír použitelné postavy i zápletku, umím napsat dialog, všechno, ale prostě tam není ta potřeba. Asi to má hodně co do činění s tím, že filozofii jsem od začátku chápal po Sókratově vzoru – jako angažovanou a politickou. A tahle, řekněme, praktic‑ká stránka, je pro mě čím dál podstatnější. Já vlastně filozofii pou‑žívám jako nástroj, který mi pomáhá formulovat politické postoje, a samotné psaní je pak v důsledku toho taky jenom instrument.

71

A beletrie z tohoto hlediska je špatně použitelná – já to aspoň cí‑tím tak, že románu by moc neslušelo, kdyby byl vědomě a záměrně politický. U filozofie mi to nevadí, naopak, ta má sloužit obci ze své podstaty.

Nečeká na konci téhle cesty vstup přímo do politiky? Dnes jsi mj. mluvčím iniciativy ProAlt, která je přece politickou organizací.

Ano, ale je to občanská politika, ne profesionální. Tu profesi‑onální nezavrhuju, ale jestli bych do ní někdy vstoupil, na to mo‑mentálně nedokážu odpovědět.

Nemůže se ta touha po psaní, kterou jsi kdysi měl, vrátit? Třeba to souvisí s jistou fází v životě. Před lety jsi měl možná potřebu se s ně-čím vyrovnávat, tak jsi psal. Pak ses jako osobnost nějak uspořádal a držíš pohromadě, takže ani není důvod se z něčeho vypisovat. Ale to se může změnit.

Abych citoval plejádu našich předních fotbalistů a hokejis‑tů – „tak určitě“. Ale vzhledem k tomu, že se ze mě stal filmový fanatik, tipuju, že pokud by nastal nějaký autorský návrat, byl by to spíš filmový scénář než román. Ostatně, po gymplu jsem zvažo‑val jít studovat scenáristiku na FAMU. Nakonec zvítězila filozofie, ale nic není definitivní. Dokud se neumřelo, ještě se zpívá, takže na to možná dojde. Vlastně je s podivem, že jsem ještě žádný film napsat nezkusil. Myslím, že jediné, co mě od toho – kromě čím dál zoufalejšího nedostatku času – opravdu odrazuje, je to, že scénář je ve filmu jen materiál, jehož reálné použití je v rukou režiséra. Musela by to být slabá osobnost, aby respektoval scénář bez připo‑mínek. Jenže to by pak ten film byl taky slabý. A když bude silná osobnost, překope si scénář podle sebe, a já bych to nesnes. Ale to ze mě mluví taková preventivní ješitnost. Třeba jenom potřebuju čas, abych ji překonal – a pak to přijde.

Tak určitě. Hlavně trefit bránu.Sigma forever!

Přesně tak, až navěky! Díky za rozhovor!

72

Martin Lukáš

Dalibor Malina a Riccardo Muti

Není snadné psát o někom, kdo pro vás znamená víc, nežli byste si dokázali připustit. Tím spíše ne, je‑li to člověk, na něhož budete vždy jen sotva dosahovat, jenž vás převyšuje nejen ve věčném před‑běhu generací, ale i svou osobností, absolutně. Od našeho prvního setkání, kdy jsem ještě jako student se srdcem v žaludku stoupal po příkrých dřevěných schodech, vedoucích do patra k jeho pracov‑ně, přes léta náhodných i cílených shledání až k letošnímu podzi‑mu hledím do jeho živých, mírně melancholických očí s důvěrou. Vím, jaká je to pro člověka „zátěž“, je‑li mu někdo zavázán za důvě‑ru a přátelství. A já jsem Dalibora Malinu takto zatížil opakovaně, zejména v prvních letech, kdy jsem jako bezprizorní elév pozorně naslouchal jeho myšlenkám, které mi nenápadně, ale neoblomně ukazovaly směr, jehož bych se sám stěží dobral. Na druhou stranu není, jak doufám, krásnější tíhy mezi lidmi. A není upřímnějšího ohromení, setkáte‑li se s někým, kdo se na věci dívá podobně jako vy – v tichém srozumění uzavíráte dohodu o spoluprožívané zku‑šenosti, jíž se zavazujete k osobní účastí, podílu, který tíží, neboť má váhu. Když si to uvědomím, moje vděčnost se prohlubuje.

Kdykoli pomyslím na Dalibora, ulpím v představách na něja‑kém detailu, ten se ihned naváže na jiný, z něhož povstane další a tak dále. Poslední dobou, pod vlivem naší nedávné rozmluvy, vídávám jej stát před jeho rodným domem, o kterém mi nejednou vyprávěl a který jsem nikdy neviděl. Stojí tam v přímém slunci asi

73

na krok od plotu a hledí na železný sloupek branky. Zaujetí, které lze číst v jeho očích, je provázeno slabým úsměvem. Co vše je za Daliborovým pohledem skryto, netroufám si domýšlet. Kdybych však přece jen přistoupil k brance a vyrušil jej z jeho upoutanosti na dennodenně míjený předmět, nenašel bych v jeho tváři o mno‑ho víc než známky toho, jak silně na něj detail sloupku zapůsobil a jak ve své podobě soustředil něco pro jeho život zcela zásadního. A přece by mě Daliborův pohled beze slov a okamžitě přesvědčil o tom, že má smysl se dívat, takto se dívat.

Obraz se sloupkem, který žije v mých představách, inspirován Daliborovým líčením, uvádím proto, abych vyjádřil, za co jsem mu zavázán především, co je jádrem onoho během let stále opakova‑ného sdělení, jež sám pro sebe vnímám jako jakýsi odkaz, kterým mě Dalibor zatížil: Jak je možné prožít v detailu skutečnost ve své úplnosti, i když je to úplnost pouze domnělá, pro nás však v tom okamžiku dostatečná? Jak je možné, že představa, která vznikne v naší mysli, vypovídá o světě? Čím to, že umělecký zážitek, něco tak vrtkavého a subjektivního, je s to působit natolik intenzivně, že jeho prostřednictvím dochází k proměně skutečnosti? A odkud se bere to naprosto neodůvodnitelné uchvácení uměním, pro kte‑ré nenajdeme jediný rozumný argument, ale bez něhož nemůžeme žít? Tyto a další otázky si kladu, kdykoli pomyslím na Dalibora, jehož nesčetné úvahy, komentáře a postřehy za poslední léta pou‑kazují právě k tomuto tajemství lidského vnímání a – jak by řekl on sám – lidského, autorského vidění.

Asi před rokem, když jsme se loučili po jednom z našich shle‑dání, vyprávěl mi Dalibor o tom, co se stalo loni v Římě při před‑stavení Nabucca. Poté, co skončil slavný sbor otroků, tradičně pojímaný jako osvobozenecká píseň, jejíž slova zná každý Ital, pronesl dirigent Riccardo Muti krátkou řeč k publiku, kde mimo jiné seděl také nepopulární Berlusconi. Muti prohlásil, že se hlu‑boce stydí za to, kam Itálie pod Berlusconiho vedením spěje a jak v důsledku toho italská národní hrdost, tak úzce spjatá s kulturou a uměním, upadá. Nato Muti vyhověl žádosti publika o opaková‑ní sboru otroků a dirigoval současně zpěváky na pódiu i diváky v hledišti, kteří na protest proti Berlusconimu povstali a zpívali.

74

Dali tak výraz svému rozhořčení nad současným stavem politiky a kultury ve své zemi. Po skončení reprízy se v sále ozval ohromný aplaus, stvrzující sílu uměleckého účinku Verdiho písně. Zpěvá‑kům stékaly slzy po tvářích.

Dalibor mi celou událost líčil se zjevným rozechvěním v hlase, z něhož mi běhal mráz po zádech. Rázem jsem byl stržen oprav‑dovostí jeho prožitku. V elegantním plášti, s koženou aktovkou, kterou nervózně přebíral z jedné ruky do druhé v závislosti na tom, kterou dlaní právě gestikuloval, tlumočil jednotlivé Mutiho repliky, jako by tam v hledišti osobně byl a slyšel je na vlastní uši. Dramatičnost jeho projevu umocnilo i šedé nebe, jež viselo nízko nad námi, a silný vítr, který táhl úzkým průjezdem do dvora mezi poštou a plakátovací plochou, kde jsme stáli, a zdvihal okraje Da‑liborova pláště, jež o sebe pleskaly stejně prudce a odhodlaně jako dlaně diváků v římské opeře. „Člověk si uvědomuje, jak ohromnou sílu má umění.“

Dalibor Malina a Martin Lukáš, 2011 ( foto PK)

75

Dalibor Malina, 2011 ( foto RG)

Dalibor Malina a Jakub Chrobák, 2011 ( foto RG)

76

Pavel Hruška

Dalibore, napsal jsi před časem jeden pozoruhodný úvodník pro své Texty – jmenoval se „Poslední sakury“. Budu ho tady krátce parafrázovat… Proč? Protože jednoho dne se stane, že člověk, kte‑rý tak samozřejmě, tiše, nevtíravě existuje, aniž by si jakkoli nut‑ně vynucoval pozornost druhých, překročí jistý časový horizont a vystoupí jako herec – nasvícený zkušeným divadelním osvětlo‑vačem – na prázdné jeviště.

Ten horizont, za nímž se jedinci na scéně života dostane oné pozornosti, je po výtce lineárně historický – o hodnotě konkrétní‑ho prožitého času nevypovídá sám o sobě nic tak podstatného –, je ale v lidské povaze potřeba sčítat uběhlé dny, týdny a měsíce a – jako v nějaké pošetilé karetní hře – přisuzovat vyšší hodnotu vysokým a ještě vyšším číslům.

Ale ty jsi básník (ano, básník, kterému tady suverénně tykám, poprvé, ale jistě uznáš, že nemohu jinak!) a jsem si jist, že nevěříš tolik na vyšší a nižší čísla všech těch suverénních lineárních po‑čtářů – kolikrát jsi mě už o tom přesvědčil, naposledy třeba právě tím přípisem o tom cyklicky návratném každoročně očekávaném básnickém čase rozkvetlých sakur…

Dalibore, máš pravdu! Život stromů je tajemně osudově spjat s životem knih, a tedy i s bytím těch, kdo je berou do ruky, listu‑jí si v nich, čtou je, podkládají s nimi kymácející se stůl či postel a vůbec s nimi obcují na tisíc možných způsobů (jak to píše Walt

77

Whitmann?: „To není kniha, co se tě dotýká, to je člověk!“). Tak‑že i díky tobě neotřesitelně vím, že stále budou nějaké poslední sakury… stejně jako Knihkupectví Malina! … i když už na vsetín‑ském Dolním náměstí budeš moci sehnat ke čtení toliko nějakou Příručku podvojného účetnictví anebo Cvičení z elementární ma‑tematiky!

TvůjPavel Hruška

Jakub Chrobák a Pavel Hruška, večírek Textů, 2004 ( foto PK)

78

Pavel a Petr Hruškovi, večírek Textů, 2004 ( foto PK)

Petr Hruška a Božena Správcová, 2010 ( foto PK)

79

Dcery

V Praze 18. října 2012Ahoj tato,

předem našeho dopisu tě srdečně zdravíme (i mamu).Sešly jsme se a hledaly něco opravdu důležitého, vtipného,

zajímavého a dominantního v našich vzpomínkách na Tebe, co by stálo za tisk. Přišly jsme na to, že každá máme v paměti něco jiného anebo, když už, tak se nám to uchovalo s jiným pocitem nebo s jinou mírou vtipu a významnosti. Rozhodně to ale byl bez‑vadný večer, kdy jsme se smály i trochu dojímaly, vrátily se často o několik desítek let zpátky do našeho bytu na Vsetíně – k oknu, které se nedalo několik let normálně kličkou otevřít, světlu v na‑šem pokoji, které se nedalo několik let rozsvítit (ale zkusily jsme to pokaždé), k ranním vajíčkům, které jsi nám úzkostlivě loupal, abychom nespolkly skořápku, a do Uničova, k pingpongovému stolu, do uhlárky, na babiččiny snídaně.

A pak jsme si řekly, že ti pošleme, co nás napadne. Bude tam toho víc a na menší ploše a třeba si tu úspornou připomínku Tvé‑ho otisku v nás doplníš ještě o další úroveň.

N: já si třeba pamatuju, jak sis se mnou vždycky hrál na repor‑téry, odpovídal mi na věčný dotaz, kolik je hodin, a uklidňoval mě kdykoli, když byla bouřka

80

B: každoroční cesty vlakem do Uničova na prázdniny, kufry jako spoluzavadla 6 hodin po nás… jak seděls v proutěném křesle u stolku pod stromem a furt ses něco učil, psal… a tvoje hovory s babičkou v němčině, aby děcka nerozuměly…

N: vyprávěl´s o kamarádech Pavlovi Matónovi a Šamilovi, kte‑rému jsi vymyslel přezdívku, co už nejde odpárat, a nikdo vlastně neví, jak se jmenuje doopravdy

B: v Uničově byla vždycky strašná sranda, pamatuju si tvůj proslov z okna v horním pokojíku, kterým jsi zahajoval dokonale instalovanou výstavu osobních předmětů jakési fiktivní významné osobnosti (nebo sebe?). A ty tvoje a Ivošovy slavné převleky, scén‑ky i pingpongové mače!

N: složil´s pro nás písničku o ježkovi, který ti chodil na jablíč‑ka… Já mám v Uničově zahrádku…

B: když ses dozvěděl, že ti v nemocnici umřel tata, seděls v uni‑čovské kuchyni na zemi s hlavou opřenou o otoman, bylo to straš‑ně smutné a pro mě úplně nové tě tak vidět

N: mama vstávala v pět do práce, ty´s nás vypravoval do školy, česal nám culíky…

B: chodili jsme každou sobotu do Rokytnice, skoro furt přes kopec (a jednou to bylo hodně dramatické, že?)

N: a jak ti bylo smutno po mamě, když´s byl sám v Ostravě

B: ale když´s učil na učňovce, málokdy šel´s ze školy rovnou dom – zase jste byli Na Vyhlídce? (mama, která zas chodila dom poctivě každý den přesně ve 3h, s rohlíkama a taškama)

N: a tvoje věčné strachy o nás – zamkněte se, nechoďte pod střechou, padají rampouchy

81

B: a tvoje žačky z učňovky prodávaly v samošce na Rybníkách, takže jsme měli často čočku

N: na tvé pravidelné kontroly plynových hořáků, kontroly spo‑rákových kohoutků a pohled na plamínek v karmě

B: a jak´s se mnou jel do Prahy na přijímačky autobusem s Ja‑sénkou a Evženem Vyškovským

N: na díkybohu stále trvající sršení vtipem, které se někdy nedá vydržet, ale náleží ti za to právoplatná přezdívka Jakub Sršáň, a na zkratku, kterou střihneme cestu od pochodu k domu a které přezdíváš (a my po tobě) Střihavka, zkráceně Kamil

B: a skoro v padesáti si otevřít Knihy! … to chce odvahu!

N: … a jak jsem byla pyšná, že jsi můj tata na každé vernisáži po tvém úvodním slově

B: tati, co mám číst?…

Milý tato, povolili nám dvě normostrany, tak končíme, až ti bude 100, dostaneme možná čtyři a dozvíš se, jak to dopadlo.

Tak všechno nejlepší a hodně zdraví!

Broňa a Naďa

82Dědovi vnučka Julinka (11 let)

83

84

Petr Hruška

VYSOKÁ

jednou za čassnad jelen nebo srnavždycky v nějaké stržismyslně zarostlé podrostem takže ani nevidět zda je to krásajenom ten zvukten praskottěžkého živého řítícího seke dnu rokle

85

Božena Správcová

***

Znám vás,vy tanečníci lehkonozí,vy pernatci vybroušení,též vás, jazyky ohnivé, mrštnéa také vás, vy plačky, vy pištci, vy huby mlsné.Vsadím si na vás a Vsetín tu na schodechuprostřed spiknutí, že svět je v pořádku.

86

Ondřej Hložek

***Letos nezavrže pod nohamaa plíce stěží dopátrají sekostlivé zimy.Ruce k mrakům marně obracíš,i bolest bíle oděnálépe ukrývá se očím.Letos nezavrže sněhem,neroztříští se duté sklov hltavých nádeších.Jen stíny rychleji unikajív prázdnu stěna holé ryby křičí žalování.

***Čaj jarních řekčeká na spolknutí.Další zbytečný rok,v matném křížení rovnoběžek.Z niv odklízí padlé.Jakoby holá půda letosv křiku měla porodit.Nečekaně, náhle.Ve všem tom nehnutí.

87

***Když zvedneš hlavu,uvidíš jen počmárané nebea dusno ti bude.Nad lesemhusy třískají křídlya mraky jako černá tušopadávají.Ty křečové žíly nebezpečných dníkvetou a chystají sepopraskat.

***Káceli jsme zase stromy,za půlnocí házeli vrbové vrše do řeky.A kolem bylo takové ticho,že jsme slyšeli ondatry bubnovat.

Na druhý den,v siluetách opuštěných vsí,tahali jsme svou marnost zpodzpuchřelého stavidla

V těch slyšeních vlhkých stěndny dál plynou.Natržené v úsměvech mračen.

***Městem to těsní.Pobodává vdovskýma očima.Zas říjeno chlad chlastuštěpí sev listopad.

88

Michaela Kumhala a Ondřej Hložek, křest básnické sbírky Tížiny, 2011 ( foto PK)

Křest knihy Vsetín – město a čas, 2008 ( foto PK)

89

ZávěrTakže:Milý kamaráde, k Tvým sedmdesátinám Ti ze srdce přejeme

zdraví a sílu do dalších aktivit, protože Ty nebudeš nikdy „nor‑málním důchodcem“. A to je pro nás všechny, kteří Tě znají a mají rádi, velmi dobrá zpráva.

P. S. Podpisy neuvádíme, neboť by zabraly velkou část tohoto sborníku.

Dalibor Malina s dcerami Broňou a Naďou ( foto archiv)

90

Přehled uspořádaných výstav1. Karel Hofman – Kresba a portrét, listopad–prosinec 19972. Kornelie Němečková – Vystřihovaná grafika; březen 19983. Josef Liesler, Jaroslav Králík – Grafika; červen–červenec

19984. Ilja Hartinger – Obrazy; říjen–listopad 19985. Radko Mašata – Obrazy; únor–březen 19996. Zdeněk Matyáš – Malba a kresba; březen–duben 19997. František Hlavica – Pozdrav Moravy; duben–květen 19998. Břetislav Janovský – Erotikon (žena v kresbě a malbě);

květen–červen 19999. Pavel Matuška – Kreslený humor a obrazy; červen–čer‑

venec 199910. Arnošt Paderlík – Obrazy; srpen–září 199911. Jiří Fiala – První obrazy; říjen–listopad 199912. 55 let souboru Jasénka ve fotografiích a dokumentech; lis‑

topad 199913. Zlatka Calabová – Obrazy, listopad–prosinec 199914. Libor Bureš – Svět mýma očima (fotografie z cest); le‑

den–únor 200015. Ulf Eklund – Grafika, únor–březen 200016. Boris Jirků – Obrazy, kresby, ilustrace; květen–červen

200017. Petr Leška, Petr Malina – Česká a moravská krajina ve fo‑

tografii; červen 200018. František Podešva – Obrazy a kresby; červen–srpen 200019. Ota Janeček – Kresby; srpen–září 200020. Ilja Hartinger – Obrazy z let 1960–1963; říjen–listopad

200021. Kornelie Němečková – Vystřihovánky, listopad–prosinec

200022. Staré mapy z archivu JUDr. Libora Bureše, leden–únor

200123. Janka Zemanová – Batika; březen 2001

91

24. Otakar Nykodym – Fotografie; duben–květen 200125. Zdeněk Kočíb – Obrazy v pohybu; květen–červen 200126. 2. Malířské cesty kolem Soláně – Marcela Hofmanová

a její přátelé; červen–červenec 200127. Jiřina Hartingerová – Obrazy; říjen–listopad 200128. Marcela Vajceová‑Hofmanová, Ondřej Vajce – Keramika

a obrazy; listopad–prosinec 200129. Kateřina Davidová – Dokola a rovně; duben–květen 200230. Jaroslav Králík – Malba a grafika; květen–červen 200231. Miloslav Stibor – Anima (fotografie); leden–únor 200332. Bronislava Hořelková – Soudobé fotografie; únor–březen

200333. Až dopiju, tak zaplatím – uvedení básníkovy prvotiny ( Ja‑

kub Chrobák); 3. duben 200334. Ivan Jandora – Obrazy a kresby; duben–květen 200335. Miroslav Machala – Lesk Atlantidy v tichu Sahary (Z ex‑

pedičních cest M. Machaly); květen–červen 200336. Vystřihovánky Kornelie Němečkové; srpen–září 200337. Eva Fuková – Návraty – moji přátelé – fotografické por‑

tréty; srpen–září 200338. František a Ivan Emlerovi – Obrazy a kresby; říjen–listo‑

pad 200339. Zdeněk Hartinger – Krajina a lidé (fotografie); listo‑

pad–prosinec 200340. Bankovky světa z archivu Libora Bureše; leden–únor 200441. Fotografie Otakara Nykodyma; únor–duben 200442. Vladimír Fuka – Knižní obálky a ilustrace; duben–květen

200443. Zdeněk Přikryl – Idoly a torza (výstava soch, kreseb a me‑

dailí); květen–červen 200444. Jitka Láníková, Petr Leška – Architektura, krajina, zátiší

ve fotografii; červenec 200445. Antonín Kostka – Moje Vlára (fotografie); srpen–září 200446. Sochařské a malířské sympozium Soláň (Čech, Dole‑

žel, Zeman, Folvarská‑Roseová, Mazánková); říjen–listo‑pad 2004

92

47. Karla Spáčilová – Fotografie; listopad–prosinec 200448. Lubomír Kučírek – Les, barevné snímky; únor–březen

200549. Miroslav Machala – Kámen v soše a restaurátorském do‑

kumentu; červen–červenec 200550. Petr Gilbert – Toulavé světy fantazie; červen–červenec

200551. Klára Folvarská‑Roseová – Tušení a jistoty, kresby a obra‑

zy; září–říjen 200552. Alena Podzemná – Krajina mýma očima; listopad–prosi‑

nec 200553. Kája Saudek – Obrazy; leden–únor 200654. Když krása pomáhá – benefiční prodejní výstava prací

studentů gymnázia ve Vsetíně; březen–duben 200655. Jindřich Štreit – Blízké světy (český, francouzský a ruský

venkov); červenec–srpen 200656. Rok s Karlem Hofmanem – Karel Hofman – Portréty,

říjen; listopad 200657. Lubomír Procházka – Kytice a krajiny; listopad–prosinec

200658. Miroslav Caban – Krásy naší planety; únor–březen 200759. Jitka Šarmanová – Baránková – Radost z malování; kvě‑

ten–červen 200760. Antonín Kaderka – Jak šel čas II.; listopad–prosinec 200761. Když krása pomáhá – benefiční prodejní výstava prací

studentů gymnázia ze Vsetína; prosinec 200762. Oldřich Bubák – Doteky konců světa (pohledy do Arkti‑

dy a Antarktidy); leden–únor 200863. Kimmer, Látal, Navrátil – Zlínská trojka (fotografie);

únor–březen 200864. Z pozůstalosti Josefa Belháče (1899‑1935), malíře Vsetína

a okolí; duben 200865. Aleš Mynář – Plakáty a fotografie; září–říjen 200866. Pohádkový svět v kresbách Jaroslavy Frankové; listo‑

pad–prosinec 200867. Libor Bureš – Na cestách světem; leden–únor 2009

93

68. Radim Bartoň – Fantazie, sny a přízraky (obrazy a kres‑by); březen–duben 2009

69. Pavel Matuška – Usmívání; květen–červen 200970. První členská výstava Fotoklubu Vsetín; červen–červenec

200971. Jiří Fiala – Zhmotňování, obrazy; říjen–listopad 200972. Lada Urbanová, Jana Kročová – Jsou jisté prostory, kde…

(výstava obrazů); březen–duben 201073. Zdeněk Thoma – Vzpomínky na Nepál; duben–červen

201074. Březovský, Hrubý, Novotný, Randýsek – Foto Q.; čer‑

ven–červenec 201075. Jolana Lažová – Affinity, fotografie a malby; září–říjen

201076. Miroslav, Marie, Zdeněk, Bořek Navrátilovi – (Ne)oby‑

čejné fotografie obyčejné rodiny; březen–duben 201177. Rostislav Martinák – Touha jiného druhu, obrazy a kres‑

by; květen–červen 201178. Březovský, Hrubý, Novotný, Randýsek – Foto Q II.; čer‑

ven–červenec 201179. Portugalský den, Libor Bureš – Portugalsko (fotografie);

26. srpen 201180. Robert Goláň – Fotografie; září–říjen 201181. Jaroslava Franková, Jarmila Uhrová – Hravý svět fantazie

(textil, koláže, malby a kresby); říjen–listopad 201182. Václav Popelka – Utajené malování, (obrazy); prosinec 201183. Stanislav Šrámek – Jak vidím své město (fotografie); bře‑

zen–duben 201284. Petr Leška – Obrazy blízké i vzdálené (fotografie); kvě‑

ten–červen 201285. Březovský, Hrubý, Novotný, Randýsek – Foto Q III.; čer‑

ven–červenec 201286. Jana Opálková – Blízká setkání (obrazy); srpen–září 201287. Jan Hrubý –Tři dny v Paříži (fotografie); říjen 201288. Pavel Kotrla a Robert Goláň – Texty etc. (fotografie); lis‑

topad–prosinec 2012

94

Interiér knihkupectví ( foto archiv)

Interiér knihkupectví ( foto archiv)

95

Knihy vydané nakladatelstvím Malina1. Helena Mičkalová: O čem si vyprávjajú Karlovjané: po‑

věsti, legendy a vyprávění z Velkých Karlovic a okolí, vý‑tvarný doprovod Kornelie Němečková, 1996

2. Miroslav Machala: Atlantida na dosah?, textová spoluprá‑ce Dalibor Malina, ilustrace Eva Lanzendörferová a Miro‑slav Machala, 1999

3. Petr Motyka: Jdu si jen tak – a potkám Ameriku!, 20014. Slovník valašského nářečí, sestavil Silvestr Kazmíř, 20015. Mojmír Trávníček: Skryté letokruhy, 20016. Jakub Chrobák: Až dopiju, tak zaplatím, ilustrace Jiří Br‑

ňovják, 20037. Oldřich Šuleř: Nech sa buček zeleňá!: dopisování se zboj‑

níkem Jankem Kobzáněm, božím člověkem, 20048. Zdeněk Šlajs (text) – Jan Hanáček (ilustrace): Abeceda se

zvířátky, 20049. Moudrost starých Valachů, sebrala a uspořádala Ludmila

Vráželová, 200510. Dalibor Malina: Malíř a grafik Ilja Hartinger, 200511. Osobnost Mojmíra Trávníčka v české literatuře: sborník

příspěvků z literární konference, Zámek Vsetín 18.–19. října 2006 , 2007

12. Mojmír Trávníček: Eseje, portréty, vyznání, 200813. Dalibor Malina: Krajiny života Karla Hofmana, 200814. Z dopisů Stanislava Vodičky Petru Holmanovi: 1973 až

1982, dopisy z korespondence vybral Petr Holman, 200815. Mojmír Trávníček: V letokruzích naboso, 200916. Jakub Chrobák: Adresy, ilustrace Hana Puchová, 201017. Otokar Březina 2008: materiály z mezinárodní kon‑

ference, pořádané ve dnech 25.–26. 9. 2008 v Jaromě‑řicích nad Rokytnou, uspořádal Petr Holman, 2010

96

18. Čtení z Bystřičky a Růžďky, uspořádali Pavel Kotrla a Jan Vetchý, 2010

19. Ondřej Hložek: Tížiny, ilustrace Michaela Kumhala, 2011

20. Eva Muchová: Leskovec, 201121. Robert Goláň, texty Olga Mehešová a Pavel Kotrla, 201122. Yveta Shanfeldová: Nahmatávání dna, ilustrace Petra Kil‑

larová, 201223. David Bátor: Kreslostroj, fotografie Jan Hanousek, hudba

Petr Kolman, 2012

Editor1. Václav Havel, sestavil Dalibor Malina, Ostrava: ITEM,

19912. Bohumil Hrabal, sestavil Dalibor Malina, Ostrava:

ITEM, 19913. Jan Werich: [Určeno pro] předmět český jazyk a literatura

pro 8. roč., Ostrava : ITEM, 19924. Vsetín – město a čas, Vsetín: Masarykova knihovna Vsetín,

20085. Kulturní dědictví Soláně a jeho okolí, Sdružení pro rozvoj

Soláně, 2012

Autor1. Dalibor Malina: Malíř a grafik Ilja Hartinger, Vsetín: Ma‑

lina, 20052. Dalibor Malina: Krajiny života Karla Hofmana, Vsetín:

Malina, 20083. Dalibor Malina: Miroslav Machala a tichá řeč kamene, fo‑

tografie Aleš Mynář, Vsetín: Masarykova veřejná knihov‑na, 2010

97

Robert Goláň a Dalibor Malina, u Magistra, 2012 ( foto PK)

Dalibor Malina a Jiří Hrabal, u Magistra, 2012 ( foto PK)

98

Večírek Textů, Snaha, 2005 ( foto PK)

U Magistra, 2011 ( foto archiv)

99


100

DM 70Sborník příspěvků k sedmdesátinám Dalibora MalinyVydali přátelé Dalibora Maliny Redigoval, sazbu připravil a graficky upravil Pavel KotrlaFotografie Pavel Kotrla, Robert Goláň, archiv autorů příspěvkůJazyková korektura Martin LukášVsetín – Bystřička, 2012Náklad 150 ks

DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 M 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM DM 70 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 0 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DMDM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 M 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM DM 70 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 0 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DMDM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 M 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM DM 70 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 0 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DMDM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 M 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM DM 70 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 0 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DMDM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 M 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM DM 70 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 0 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DMDM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 M 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM DM 70 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 0 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DMDM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 M 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM DM 70 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 0 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DMDM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 M 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM DM 70 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 0 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DMDM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 M 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM DM 70 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 0 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DMDM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 M 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM 70 DM DM 70

DM70

DM

70

Documents

DM70