Jiří Walker Procházka

JFK 27 – Dlouhý černý úsvit(Vystřižené kapitoly)

Kapitola 5.Cigareta

Chodba světélkovala stejně optimistickým jasem, jaký vydávají skotská blata kolem půlnoci. Rudý vřes kvete na pahorcích sinavě ozářené rašeliny a dvě stě miliónů let staré přesličky se vlní vůkol bahenních pastí. Z nitra třetihorních proláklin bublají bahenní plyny. Mihotavé bludičky lákají poutníky do smrtícího náručí a bledě zářící chodba věznice lákala strážné Cheta a Pabla k dnešnímu úkolu. Směna jim začala před dvaceti minutami a měla končit za dlouhých dvanáct hodin.

„Proč tomu sráčovi vůbec nesem startovací elixír? My se k němu nedostanem, jak je rok dlouhej. A že by se nám taky hodil, do piči!“

„Mě se neptej, Pablo. Mě to štve taky.“„Rubin je prostě předposranej. To má fakt přijet Černej?“„Říká se to. Proto Rubin tak jančí.“„To je zas směna ti povím. Na hovno! Co říkáš?“„Mě se neptej, Pablo. Ale já myslím, že my si ji dokážem

zpestřit.“„Dáme lajnu?“„Ne. Dáme něco jinýho“„A co jako?“„Dáme si toho podělanýho hajzla, co říkáš?“„Mě se neptej, Chete,“ zasmál se Pablo Iglesias a ukázal

zlaté zuby: trojka vlevo nahoře, jedničko vpravo dole… Měl jich dost. Zkontroloval služební pistoli, povytáhl na vychrtlých bocích opasek s pouzdrem a upravil si plandající černé kalhoty.

„Rubin říkal, že mu máme dát jen medicínu a nechat ho na pokoji. Co si o tom myslíš?“

„Mě se neptej, Pablo. Co si o tom myslím, víš,“ podotkl Chet Culver a pohlédl na sítnicový scan vedle dveří do Kovářovy cely.

John Francis Kovář, agent Oddělení pro potírání interrealitního pašování vedeného majorem Ljubou Bytewskou, spal. Výstižněji řečeno – jeho tělo bezvládně spočívalo na sklápěcím lůžku potaženém tvrdou polyuretanovou matrací. Jedna ruka visela k podlaze, obličej plný krve měl obrácený ke stropu a z úst mu nevycházelo bolestivé chrčení ani sípavé vzdechy. Byl zticha. Jediné zvuky v cele způsobovala krev kapající z jeho těla na zelenavou dlažbu. Pablo a Chet se na sebe udiveně pohlédli. Pokrčili rameny. Vězeň zřejmě nepřežil Steinmüllerův dvoudenní výslech, čemuž by se nedalo divit.

„Aspoň to bude jednodušší,“ poznamenal ještě ve dveřích Pablo. „Nevydržel medicínu… To by mohli sežrat, ne?“ usmál se. Schoval regenerační ampule do kapes a hodlal nahlásit do komunikačního náramku problémy po aplikaci požadovaných prostředků.

„Mě se neptej, Pablo,“ zavrtěl hlavou Chet, ale vzápětí zasyčel a položil mu ruku na zápěstí s komunikačním náramkem. Kovář se trhavě nadýchl.

Chet důrazně ukázal na vězně a stlačil Pablovu ruku s interkomem.

„Nespěchej, kámo. Třeba nám chcípák ještě něco předvede,“ usmál se zlomyslně a přistoupil ke Kovářovi. Chvíli ho pozoroval a pak mu vrazil facku. JFK se přerývaně nadechl. Vypadalo to, že byl celou dobu pod vodou a nyní lapá po každém doušku vzduchu.

„Probral se,“ pootočil se Chet Culver s vítězným úsměvem.

„Zkontroluj to,“ opřel se Pablo Iglesias o rám dveří. Naklonil se před vnitřní scan a zavřel dveře. Zasyčelo to a zámky zaklaply. Pokynul parťákovi. Chet přikývl a napřáhl se znova. Před dopadem další rány mu Kovář zachytil ruku a nečekanou silou mu ji zkroutil. Jednou rukou mu svíral mu dlaň a tlačil ji přes hřbet ruky proti zápěstí. Chet Culver sténal.

„Probral jsem se,“ řekl Kovář a pustil strážnému ruku.„Málem jsi mi ji zlomil!“ syčel Chet a mnul si zápěstí.„Rubin nás před ním varoval,“ podotkl Pablo a sedl si

naproti, na kovovou židli s prohnutými nohami a kruhovými

otvory v sedáku a opěradle. Architekt, který navrhoval vybavení věznice, měl jistě vkus a cit pro detail, i když obojí poněkud zvrácené. Otvory v židlích sloužily stejně jako u středověkých trestných lavic pro odtok krve a moče. Nerez židle se v tomto případě jen opláchla, stejně jako secesně zelenavé dlaždice. A bylo čisto.

„Varoval? Na to kašlu. Podívej se na něj. Je to zasraná nula,“ řekl Chet.

Kovář se posadil na pryčně. Chvíli hledal rovnováhu, pak se zapřel rukama o matraci a pohlédl na kudrnatého dozorce.

„Nemáš cigaretu?“ zeptal se. Občas kouřil doutníky, ale teď mu to přišlo jako vhodná změna. Doutníky u sebe asi tihle blbečci nenosí. Chet se pobaveně obrátil na Pabla a pak se s úšklebkem věnoval vyslovenému přání.

„Cigaretu? Jasně. Mám cigaretu,“ řekl a vyndal z náprsní kapsy bundy bílou krabičku s nápisem Davidoff. Otevřel ji, vyklepl pár cigaret s bílými filtry se zlacenými proužky a nabídl. Kovář jednu vytáhl. (Proč to není doutník, uválený na snědých dívčích stehnech, tam daleko, na kubánských plantážích…?) Vložil si cigaretu do rozbitých úst.

„Nemáš oheň?“ pozvedl hlavu k dozorci. Všiml si, že má v levém uchu náušnici s katolickým křížkem. Chet Culver s vítězným úsměvem pohlédl na Pabla.

„Jo, mám oheň,“ poznamenal Chet. Vyndal z kapsy benzínový zapalovač Zippo za necelých dva tisíce babek. Chet měl rád drahé věci (proto dělal bachaře). Škrtl. Kovář se s cigaretou v ústech předklonil. Chet s hořícím zapalovačem uhnul – a druhou rukou napálil Kováře vší silou pěstí do lícní kosti. Kovářovi se zvrátila hlava. Málem spadl z pryčny. Vypadla mu cigareta. Těžce se narovnával a díval se ni. Hřbetem ruky si rozmazal krev po zohaveném obličeji.

„Myslel jsem, že jsi tvrdší,“ ušklíbl se Chet, spokojeně si prohlédl zaťatou pěst a otočil se k Pablovi. Španěl seděl na židli a v ruce nedbale pohupoval pistolí. „Není špatnej, co?“

Španěl flegmaticky přikývl.Kovář se díval na zem, na vypadlou cigaretu a na louži

krve.

„Upadla mi cigareta. Dáš mi jinou?“„Jasně!“ Chet zakroutil hlavou. „Jasná věc, kámo. Žádnej

ostych.“Kovář mu zkrvavenými prsty naznačil, aby se přiblížil.

Chet to z čiré, profesionální zvědavosti učinil.„Budu potřebovat oheň,“ zašeptal JFK. „Dotkni se mě a

zabiju tě.“Chet naoko ustrašeně přikývl. Pablo s úsměvem sledoval

vývoj situace, Chet byl vždycky pro každou srandu, třeba naposled, jak usmažili tu kočku v mikrovlnce… Chet škrtl a nabídl Kovářovi plamen. Agent se naklonil.

Ruuach! Chet Culver druhou rukou udeřil Kováře do obličeje. Opět mu vyrazil cigaretu z úst. Pablo to se zájmem pozoroval a říkal si, že někdy se směna opravdu vyvede, i když začátek vypadá na hovno.

„Bamba! Bejby! Dva na dva! Je to dva na dva!“ prohnul se Chet smíchy a při druhém prohnutí se dostal příliš blízko. JFK se pozvedl a v pohybu těla zároveň vypálil pravačkou. Zasáhl Cheta do nosu. Tohle však nebyla klukovská rána, při níž se spustí krev z nosu a pak se uteče s brekem domů. Po tomhle zásahu se Chetovi z nosu spustil mozek.

Kovář vytáhl zkrvavenou pěst z nitra lebky a posadil se na lůžko.

„Říkal jsem ti to,“ řekl mrtvému.

Iglesias konsternovaný zakončením nikotinových hrátek se vymrštil a tasil pistoli. Udělal dva kroky, víc ne, a zamířil Kováři na hlavu. Do zblbnutí opakoval:

„Pro Krista, pro Krista…“JFK se zvolna sehnul a sebral Chetovi zapalovač. Škrtl

drážkovaným kolečkem. Kolečko zajiskřilo o kamínek a benzínem nasycený knot vzplál. Kovář sebral cigaretu ležící vedle Chetovy zkrvavené hlavy a vložil si ji mezi napuchlé rty. Připálil si.

„Do prdele, tys ho zabil! Je mrtvej!“ blekotal Pablo a stále mu mířil na hlavu.

„Vypadá to tak,“ pokýval hlavou Kovář a vydechl oblak dýmu. Za Pablem to cvaklo. Hermetické otvírání dveří

zasyčelo. V nich stál vyšetřující soudce, osobně. Za ním se jako nezkrocená hora tyčil mlátička Hans Steinmüller.

„Nějaký problém?“ optal se Billy Rubin.„On ho zabil! Narval mu nos do mozku!“„Potřeboval jsem oheň,“ pokrčil Kovář rameny.Billy Rubin přistoupil ke Kovářovi a naklonil se k němu.

Kovář ucítil Channel 5. Pozvedl hlavu a vyfoukl kouř Billymu rovnou do ksichtu. Dezinfekce.

„Zklamal jsi mě, Johne,“ zakuckal se Billy Rubin a rozehnal kouř štíhlými prsty. „Zariskoval jsi. Pablo tě mohl odstřelit.“

Kovář si odkašlal: „Kdybyste chtěli, byl bych mrtvej už dávno.“

Billy Rubin se mlčky napřímil a prošel se po cele. Několikrát. Nadstrážmistr Pablo Iglesias jej neustále jistil namířenou pistolí.

„Herr Gott, Pablo, nemiř na mě pořád,“ řekl Billy Rubin. Strážný přestal mířit na šéfa. Přesunul mířidla na vězně.

Billy si povzdechl. „Co jste si, pitomci, mysleli? Že tady máte nějakýho houmlesáka? A že mu máte dát startovací drogy, aby se měl fajn? Do prdele! Jak dlouho u mě schweinehunde, děláte?“

Pablo Iglesias se pokusil vysvětlovat, ale po mávnutí Rubinovy paže pochopil, že to vše byly pouze řečnické otázky.

„Hansi, ať to tady Pablo uklidí. A ty seber pár chlapů ze speciálky a vemte si na starost tohohle magora. Vražte do něj to svinstvo, ať je trošku v pořádku. Potřebujeme ho pro šéfa čerstvýho. Je na něj nějak fixovanej. Máme pár hodin. Až Černej zmizí, tomuhle šmejdovi, ukážeme, zač je toho loket, zahrávat si s naší Agenturou.“

JFK udiveně pozvedl hlavu. Než stačil cokoli poznamenat, na hlavě mu přistála tonfa, s níž se důvěrně seznámil při soudním řízení na Oddělení vnitřních věcí.

„Dobrý den, jmenuji se Tonfa.“„Těší mě. Já jsem Kovář. John Francis Kovář.“„Kovář? To mi je líto. Vás bych měla nyní znehybnit.

Možná zabít.“

„Z toho si nic nedělejte, slečno Tonfo. Každej si svůj svět musíme zasloužit. Vy máte zásluhy v mlácení lidí.“

„Děkuji, že to berete tak rozumně, Johne, ale nezlobte se, už musím.“

„Jasně. Jen do toho…“Další krev, Kovář přestal vnímat okolí.„Kurva, Vinci, kde se flákáš?“ blesklo mu hlavou, než

ztratil vědomí.

Kapitola 10.Domino v Elm Street

„Jsi poslední z Jilmové ulice!“„Nejsem poslední. Poslední se přistěhovali Hassanovi.“„Nevymlouvej se! Dnes zhyneš!“„Proč?“„Jsem tvůj osud,“ zaskřehotala postava v červenozeleném

svetru. „Můj osud vypadá jako potrhlý bezdomovec? To mě

poser.“„Zanech zbytečných řečí!“ zachrčel neznámý a vytrčil

ruku v kožené rukavicí s břitvami. Zakmital jimi plukovníkovi Chapmanovi před obličejem „Co na to povíš teď?“

„Že jsem to někde viděl.“„Aha?“ zaskřehotal chlap se spáleným obličejem a

posunul si klobouk z čela. „A kdepak jsi to viděl?“„V kině jsem to viděl. Jen si nevzpomenu, co to bylo za

vykopávku,“ zamyslel se holohlavý chlap.„Vykopávka? Takhle ty označuješ proslulou kapitolu

filmového hororu? Elm Street?“„Bingo! To je ono!“ Tímto prozřením plukovník

kotelníka však neuspokojil.„Nejen, že jsi poslední z Jilmové ulice, ale jsi také špatný

znalec filmu. Proto tě odsuzuji k smrti.“„Protestuji! Viděl jsem většinu dílů!“Břitvy zamihotaly. Stříbřité odrazy ostří prolétly po

stěnách. Ložnice byla zahalená v sinavém oparu. Manželka plukovníka Chapmana vedle pravidelně oddychovala.

„Dokážeš mi ty díly vyjmenovat, Kenny?“„To je nějaká varianta Chcete být milionářem?“„Ne. Chcete být mrtvolou.“„Stejně je to sen…. Tak třeba, Noční můra v Elm Street?“„To by šlo,“ podotkl Krueger a posunul si klobouk do

čela. „Dál?“„Noční můra... Noční můra. Jiná noční můra, Hrozná

můra, Smrtící…“

„Ty hádáš, ty to neznáš,“ přistoupil k plukovníkovi smrtonoš. Břitvy se mihly kolem krčních tepen. „Máš ještě jednu možnost, Kenny. Poslední šanci!“

„Návrat noční můry. Smrt noční můry,“ zkoušel to plukovník. „Ne?“

„Špatná odpověď,“ zaskřehotal Freddy a švihem rukavice přesekl tepny. „A nepropadej panice. Stejně zemřeš.“

„Já se tolik snažil! Noční můra vrací úder?“ zachrchlal plukovník. Z proříznutého krku tryskaly gejzíry krve, Niagara krve, tsunami krve. Ken Chapman v marném gestu vztyčil zakrvavené ruce. „Noční...!“ máchl pažemi, aby je zbavil krvavého povlaku. Do něčeho udeřil, snad do samotného Fredyho.

„Au!“ ozvalo se vedle. „Miláčku, probuď se. Máš noční můru,“ pokračovalo to ženským hlasem.

Ken Chapman, jeden z velících důstojníků kontrarozvědky Military Divize, se posadil. Dřepěl na kruhové posteli s nebesy. Kolem se válela světle čokoládová přikrývka, na ní si třela tvář tmavě čokoládová žena.

„Proboha, broučku, snad jsem tě...“Polly kývla.„Trefa jak na superbowlu.“Chapman ji objal a slíbil: „Za tohle máš u mě briliantový

náhrdelník královny Alžběty nebo to béžové Porsche, co se ti líbilo na posledních Nascar.“ Ramena silnější než ramena přístavních jeřábů v Port Sparrow svírala snědou vílu s intenzitou otevřené kreditkarty EF.

„Stačí, když mě ráno nebudeš mlátit. Pro tebe to je možná adrenalin, ale já si vstávání s tebou představuji jinak.“

„Ještě, že mám takovou ženu,“ políbil ji Chapman na plné rty.

„Chtěl jsi říct dokonalou ženu?“ „Já to neřekl?“

„Neřekl.“„Ať zhynu, jestli jsem to neřekl,“ opět jí políbil; tentokrát

to výrazně déle.

Zvenku zaburácel dieslový motor. Ozval se povědomý rachot.

„Miláčku,“ odtáhla se od něj žena. „Jsou tady popeláři. Nezapomněl jsi dát ven pytle?“

„Že už běžím, kdyby jeli dál.“

Chapman vyběhl z postele jak ze startovacích boxů. Oblékl se rychleji než při interdimenzionální průniku. Na nohou žluté pantofle s Bartem Simpsonem, na těle župan s nemluvnětem v červené zavinovačce. Vyrazil přes garáž, snad je stihne. Sebral pod břečťanovým baldachýnem dva plastikové pytle a spěchal po žluté cihlové cestě olemované palmami. Litinová vrata zaregistrovala pána a rozevřela se. Chapman vyběhl na Jilmovou ulici. Jižní předměstí Johannesburgu se koupalo v ranním slunci. Červený popelářský vůz Volvo FM12 zářil na pozadí zelené aleje a bílých domků. Na zadní straně korby stáli na postranních stupátkách chlapi v červenozelených kombinézách.

„Nezlobte se,“ omlouval se plukovník. Rychlým oddechováním naznačoval, jak spěchá a jak moc ho to mrzí. Nemrzelo ho to a nespěchal. V každé ruce pytel s odpadky, v obličeji povinný výraz štvance.

„To je dobrý šéfe,“ zahučel černoch s vizáží Mika Tysona a seskočil na zem. „My máme času dost.“

Z kabiny řidiče bylo slyšet: „Dobré ráno přeje všem dobrým lidičkám rádio Super extáze! Dneska je, mí milovaní, středa, středička a svátek má Wanda, Wandička.“ Optimismus přetékal z reprobeden na asfalt a rozežíral ho až na štěrkový podklad.

„Dnes má svátek buchta, buchtička,“ zarecitoval vyzáblík na pravém stupátku.

Ken Chapman položil jeden pytel a podrbal se na temeni: „Proto jsem to málem zmeškal. Vy přece normálně jezdíte ve čtvrtek. A dneska je středa.“

„Jó, středa,“ protáhla umaštěná parodie člověka. „Středa, je ho tam třeba,“ dodal, aby bylo jasné, že mluví největší borec na ženský, od rovníku dolů.

„Fakt dobrý,“ odvětil Chapman a přejel pohledem ulici. Bylo mu jasné, že je v hajzlu, ale nemohl s tím nic dělat. Jen to zkusit oddálit, mluvit, mluvit. A doufat.

„Dobrej fór, chlapi! A jak se mají parťáci? Že vás ani moc neznám?“

Tlop! Jilmovou ulicí to tloplo. České samopaly vz. 61 Škorpión s tlumiči nenarušily klid jihoafrického středečního rána. Mluvení a mluvení Chapmanovi dneska nevyšlo.

„Zato my vás známe až až,“ pronesl borec na ženský z pravého stupátka. Skryl zbraň do kombinézy a pokynul řidiči. Dvanáctilitrový přeplňovaný motor zahučel. Rudý náklaďák se ztrácel na pozadí modravého nebe mezi zelenými korunami jilmů.

Na dlažbě ležela mrtvola. Kolem skvrny krve typu AB+ a černé pytle se zelenými

nápisy GOD SAVE THE GREEN. Na prostříleném Chapmanově županu se vlnil zmačkaný nápis „Zabili Kennyho!“

„Parchanti,“ ozvalo se z protějšího okna.