DĚJINY EVROPSKÉ INTEGRACE

Následný přehled jednotlivých koncepcí je nutné chápat jako výběr, který má na

nejdůležitějších příkladech představit některé klíčové koncepce evropské integrace, které

připravovaly ideové zázemí pro moderní realizaci téhle myšlenky v druhé polovině dvacátého

století

Myšlenka mírově sjednocené Evropy patří mezi nejchytlavější pokušení evropské

civilizace.

Pro evropské národy je moţná stejně tak chytlavá jako představa sjednocení Evropy

násilím.

Střet těchto dvou pólů určoval po celá dějinná údobí dynamiku evropského

uspořádání.

Z tohoto důvodu nelze výklad dějin evropské integrace začít např. po druhé světové

válce,

jelikoţ jiţ dávno před tím, neţ dnes uznávaní otcové Evropské unie realizovali své

plány, znala Evropa jiné obdobné, přesto často neúspěšné integrační iniciativy.

SLIDE 3

Dvě základní skupiny iniciátorů nejrůznějších forem evropského sjednocování

v institucionální rovině:

1) V případě panovníků a politických vůdců

je to uplatnění politické moci, nadvlády nad rozsáhlou oblastí, kumulace výhod,

efektivnější obrana, minimalizace nebezpečí válečných střetů

Ranný systém mírového řešení konfliktů

Zárodek celoevropské bezpečnostní koncepce

2) v případě politických myslitelů a filozofů jde o

překlenutí a odstranění politické roztříštěnosti a kulturní heterogenity v Evropě

Model „společné Evropy“ má zastřešit kulturně-sociální rozdílnosti jednotlivých zemí

Rozšířit křesťanský ideál hodnoty

Kořeny myšlenky evropské jednoty je moţno hledat jiţ ve středověku.

plán na nastolení míru v celém křesťanstvu, vypracoval Petrus de Bosco.

více jak sto let po něm král Jiřího z Poděbrad představil obdobný návrh na vytvoření

unie křesťanských panovníků proti tureckému nebezpečí.

Mezi další myslitele lze uvést i Maxmiliena de Béthune, vévodu ze Sully, který se v

letech 1611–1638 neúspěšně zasazoval o „Velký plán“, jenţ by garantoval vnitřní i

vnější bezpečnost tehdejší Evropy.

Pro ideu evropského sjednocení byl Imanuel Kant – jedna z nejvýznamnějších

osobností období novověku.

Kant v roce 1795 představil traktát „O věčném míru“, který je zhmotněním základních

principů, na nichţ musí být postaveno případné evropské federativní uspořádání.

před I.sv.válkou

Hrabě Czartoryski:

svazek středovýchodních národů na obranu proti Rusku

baron Miklós Wesselényi:

konfederativní dunajská republika(podobně Lajos Kossuth)

Ilja Garašanin:

balkánská či dunajská federace pod vedením Srbska

Aurel Popovici:

monarchistické federativní Spojené státy Velkého Rakouska

Karel Kramář:

Do vypuknutí 1. světové války byl Kramář zastáncem federalizovaného Rakouska-

Uherska v jehoţ rámci by úzce spolupracovaly slovanské národy.

Organizoval všeslovanské sjezdy v Praze (1908) a v Sofii (1910) a propagoval

myšlenku novoslovanství.

Ještě před vypuknutím 1. světové války však Kramář vypracoval dokument s názvem

Slovanská ústava, který jiţ s existencí Rakouska-Uherska nepočítá a české země

plánuje jako součást slovanské federace.

Kramář je velice zřetelným příkladem této vize 19. století, která je postavena na

silných, integrujících se velmocenských celcích.

Tento politický styl, tyto politické vize si nejsou schopny představit českou politickou

identitu, středoevropskou identitu jinak, než v rámci Rakousko-Uherska, protože

český národ, česká politika, její cíle a požadavky jsou příliš omezené na to, aby mohly

koexistovat v rámci nebo vedle silných velmocenských celků, jako bylo na západě

Německo, jako bylo na východě Rusko.

Jeho myšlenka, že bez svobodného Ruska nelze zajistit trvalejší mír v Evropě se

ukázala prorockou v době 2. světové války i války studené..

Mitteleuropa – pojem před 1. svet válkou

o od první poloviny 19. století byla mnohem přijatelnější koncepce Střední

Evropy (Mitteleuropa), v níţ by se politická a kulturní převaha německého

národa prosadila zřetelněji a silněji neţ v rámci celé Evropy.

o Poloha Pozice N mezi dvěma mocnosti F a R

o Vize v spojeni R-U a N říše (Bismarc)

o Politické a hospodářské styky N – Habsburské monarchie a Itálie (Trojspolek)

o Přelom 19/20.stol vytváření velkého hospodářského prostoru, který pod

německým vedením zahrnoval velkou část Evropy

o mohl by úspěšně konkurovat Britské říši, USA a evroasijskému Rusku.

o Tato představa byla uţ na přelomu 19. a 20. století většinou spojována s

pojmem Mitteleuropa

o Německý císař Vilém II. se pokoušel získat pro myšlenku středoevropské

hospodářské spolupráce také Francouzem (výhody společné celní linie proti

Severní Americe)

o Anglie se musí rozhodnout - chce-li jít společně se Střední Evropou proti USA

nebo společně s USA proti Střední Evropě.

o Hasse

o Základem německého panství nad široce chápanou Střední Evropou měla být

přeměna Německa, habsburské monarchie, Nizozemí, Belgie, Lucemburska a

německé části Švýcarska v jednotný německý stát, zbavený nejen

národnostních menšin, nýbrţ i celých neněmeckých národů. Velká území od

Pobaltí aţ po Černé moře by byla k Velkoněmecku připojena celní unií a

společným panovníkem v Polsku, na Ukrajině, v Rumunsku a v

jihoslovanském království. Velký přirozený přírůstek německého národa se

měl vyuţít k vnitřní kolonizaci východu a jihovýchodu, podle příkladu

osídlování západních území USA.

o „ve Střední Evropě” (výslovně!) pokládal za oprávněnou – vedle Němců –

národní existenci Francouzů, Italů, Skandinávců, Rusů, Poláků, Rusínů,

Rumunů a Jihoslovanů, vzhledem k jejich počtu, jejich dějinám a vzhledem k

území, které obývají, kdeţto ze stejných důvodů upíral právo existovat

Čechům, Maďarům, Slovákům a Slovincům.

Friedrich Naumann

o Liberální politik, vlivný publicista a poslanec říšského sněmu Friedrich

Naumann (1860–1919)

o nové knihy Mitteleuropa 1915

Autorovou vidinou bylo srůstání států a zemí, které nepatřily ani k britsko-

francouzské alianci na západě, ani ke sféře vlivu Ruské říše na východě.

o Podstatou jeho návrhu bylo co nejužší spojení Německé říše s dualistickou

rakousko-uherskou monarchií, protoţe všechny další plány na širší

sdružení středoevropských států a národů byly podle jeho názoru závislé na

tom, podaří-li se Německu úspěšně a bez větších komplikací pohltit

mnohonárodní habsburskou monarchii.

o Byl však přesvědčen o tom, že společné válečné úsilí vytvořilo společnou

středoevropskou duši.

o Vůči středoevropskému sjednocení předpokládal Naumann velké námitky

Staroprusů, Starorakušanů, Čechů, Poláků, Jihoslovanů, Rumunů, zčásti i

Maďarů, ale všechny překážky chtěl překonat dlouhodobou, vstřícnou a

citlivou politikou.

o Byl to podle Naumanna obtíţný úkol pro celou generaci.

o S ohledem na probíhající válku uvedl na prvním místě shodné vojenské

zákony a vzájemné propojení vojenských velení a inspekcí.

o Předpokládal vytvoření společného výboru pro zahraniční politiku a

společné rady pro železnice, pro výrobu a rozvod elektřiny.

o Měla se prosadit společná měna, shodné bankovní a obchodní právo,

jednotné míry a váhy, shodné celní tarify a společné vybírání cel.

o Centrálně řízená pomoc hospodářsky zaostávajícím oblastem měla zamezit

neţádoucímu hromadnému stěhování za lepšími výdělky.

o Při vytváření sjednocené Střední Evropy nechtěl Naumann rušit existující

státní a správní uspořádání, ale perspektivně mu přikládal stále menší

význam ve srovnání s odbornými orgány a komisemi v hospodářské a

vojenské oblasti.

o Vedle dosavadních vlád a státních úřadů, které by postupně odkládal na

vedlejší kolej, chtěl na odborné úrovni vytvářet jednotný „hospodářský stát”

a jednotný „vojenský stát”.

o Na jednom z příkladů, co by se mělo stát za deset nebo více let, navštívil

Naumann ve své představě pěkné novostavby společných středoevropských

institucí a dodal k tomu závaţnou myšlenku: Dokud nejsou společné

kanceláře, je Střední Evropa pouhou ideou, ale úřadovny jsou první

buňkou nového mozku, prvním strojem nové továrny.

o Naumannovým cílem byl středoevropský „organizační stát” a středoevropský

„hospodářský národ” (výslovně mitteleuropäisches Wirtschaftsvolk).

o Parlamentní zastoupení Naumann neodmítal, ale nepřikládal mu velký

význam.

o Střední Evropa měla být podle Naumannových představ v jádře německá.

o Samozřejmě by se ještě více rozšířila němčina jako světový a

zprostředkovací jazyk; v tomto směru se Naumann výslovně odvolával na

brněnský národnostní program rakouské sociální demokracie z roku 1899.

o Očekávaná „velká harmonie” a nadnárodní středoevropské vědomí mohly

podle Naumanna vzniknout pouze tehdy, pokud by Němci projevili

dostatečnou ústupnost a vstřícnost vůči zúčastněným sousedním jazykům.

o Naumann připomněl obyvatelům Německé říše, ţe bylo váţnou chybou, ţe

východní kultury povaţovali Němci za něco bezvýznamného a že podceňovali

slovanské národy.

o Uţ v roce 1915 se však Naumannovi jako ideální řešení jevilo něco jako

„planetární systém”, v němţ by byly kolem centrálního jádra soustředěny

„souputnické státy” (doslova Trabantenstaaten), rozšiřující vliv Střední

Evropy na velkou část evropského kontinentu.

o válka = boj o uchování samostatného rázu střední Evropy

o Německo a R-U jádrem Střední Evropy

o důraz na ekonomický faktor

o vliv měl přes volně přičleněné Rumunsko a Turecko, sahá až do Arábie,

na severu možná i do Skandinávie

o spoléhal, že se po vítězné válce oslabí pangermánské i panslavistické

tendence

18. a 19. století příliš nepřálo myšlence sjednocené Evropy.

Spíše probíhala konsolidace národních států, resp. silných multietnických mocností.

Vůdčí ideologií se stal nacionalismus, který byl přirozeně těţko slučitelný s evropskou

integrací.

O to přirozeněji vyvolával mezi evropskými státy nepřekonatelné třecí plochy, které

nakonec vyústily v katastrofu první světové války.

EVROPA MEZI VÁLKAMI

Psal se rok 1920, Evropa sice dokončovala mírová jednání, ale usmíření

protichůdných vášní bylo stále v nedohlednu. Evropa byla finančně, materiálně i

morálně vyčerpána. Kaţdá z poraţených mocností jiţ v této době přímo či nepřímo

naznačila, ţe se s budovaným versailleským systémem nespokojí. Ti z německých

představitelů, kteří se odhodlali podepsat versailleskou mírovou smlouvu s vítězi, byli

buď zatraceni či zavraţděni. Turecko zašlo ještě dál, otevřeně odmítlo Severskou

mírovou smlouvu.

V meziválečné Evropě stály proti sobě nesmiřitelné tábory: nacionalisté a pacifisté.

Tyto tábory nebojovaly pouze na mezinárodním evropském poli, tento boj byl často

rozdmýchán i v samotných politických systémech evropských zemí. Nacionalisté z

poraţených zemí chtěli revizi Versailleské smlouvy, vítězní nacionalisté chtěli na úkor

ostatních zemí vylepšit mezinárodní pozici své země. Pacifisté, ať uţ z bloku

poraţených či vítězů, lamentovali nad neutěšenou situací a předkládali mnohdy

předem zatracené projekty věčného míru. Evropa byla v krizi a tuto krizi mnozí

skeptičtí myslitelé povaţovali za předzvěst zániku Evropy. Profesor geografie na

Sorbonně Albert Demangeon v roce 1920 představil dílo „Úpadek Evropy“. Podle

něj má Evropa největší slávu za sebou a v nové době se stane jen jakousi kolonií USA

či Japonska. Důsledky první světové války chápal za mnohem strašnější, neţ jaké

měla válka třicetiletá.

Pro meziválečnou Evropu byly pouze dvě moţnosti záchrany: univerzální světový mír,

nebo sjednocení Evropy. Zvrácenou podobu záchrany Evropy přinesli i radikální

nacionalisté, kteří chtěli moc a slávu Evropy obnovit porobením ostatních. Evropská

idea, idea sjednocené Evropy, se tak v meziválečném období rozdělila do několika

proudů, které usilovaly zrealizovat vysněný cíl evropského sjednocení a úzké evropské

spolupráce zcela odlišnými prostředky.

Lze vymezit koncepci:

A) univerzalistickou

B) evropskou

C) násilného sjednocení

Všechny tři byly neúspěšné. První koncepce padla společně se Společností národů,

druhá selhala pro nedostatek konsenzu a třetí byla poraţena ve druhé světové válce.

Univerzalistická koncepce vnímala otázku sjednocení Evropy v širším kontextu, a to v

kontextu celosvětového mírového uspořádání pod patronací Společnosti národů

(SN). Byť byl univerzalistický přístup řešení mezinárodních sporů výsledkem první

světové války a formálně byl spjat s existencí SN, jeho kořeny lze vystopovat i v

pacifistickém smýšlení 19. století. Univerzalistická koncepce upřednostňovala

celosvětový mír před mírem lokálním a vycházela z hypotézy, ţe suma lokálních mírů

se nerovná míru všeobecnému, jelikoţ takový mír můţe být budován a udrţován

pouze v globálním měřítku. Ostatní míry jsou zcela nejisté a nestabilní. Ideologické

zdůvodnění přinesl Wilsonův idealistický univerzalismus, se kterým ovšem neuspěl

ani v domácím prostředí. Bez W. Wilsona byl takový univerzalismus

neuskutečnitelný, ostatní mocnosti si jej upravovaly dle svých národních zájmů,

čemuţ značně přispívala i nemohoucnost SN. Koncept kolektivní bezpečnosti, se

kterým byl univerzalismus SN spojován, se začal ukazovat jako nerealistický. SN od

počátku svého vzniku čelila ostré kritice, sice přikazovala dodrţovat základní pravidla

mezinárodního souţití států, ale neměla prakticky ţádné prostředky, jak toto chování

vynutit a jak případně potrestat přestupky. SN vznikla 20. 1. 1920 a od samého

začátku musela bez zázemí a účelných nástrojů řešit ostré konflikty evropských zemí.

Nebyla to jen vzpoura Turecka proti Versailleskému systému mírových dohod,

problematický byl i přístup SN v Rúrské krizi, kdy okupací Porúří chtěla Francie a

Belgie přinutit Německo splácet reparace. SN selhala i v tzv. Korfském incidentu

1923. Její totální neschopnost se projevila v Habešské krizi (Itálie 5. 10. 1935 obsadila

Etiopii, císař Haile Selassie I. se sice srdnatě bránil, ale po dobytí hlavního města

Adis Abbeba v roce 1936 byl poraţen). Odumřelá autorita SN se projevila ještě

jednou. V roce 1936 došlo k obsazení Porýní Hitlerovým Wehrmachtem. Byť se

jednalo o flagrantní porušení Versailleské smlouvy, nikdo, ani SN, proti tomu

neučinila ţádnou protiakci. Nepotrestané obsazení Porýní bylo jasným důkazem

rozpadu Versailleského systému a univerzalistické koncepce světového míru

zaštítěného SN. Celosvětový mír byl takto nedosaţitelný a s ním i mír evropský.

Nutno podotknout, ţe ještě ve 20. letech 20. století byla SN sice neschopným, nicméně

vyhledávaným fórem. V té době v Evropě vznikaly organizace, které se stavěly na

podporu SN. Většina z nich paradoxně vytvářela tělesa, která sice usilovala o propaga-

ci SN, ale jejich evropský charakter a evropské zázemí přispělo spíše k posilování

jednostranné orientace SN, a tím i k oslabení univerzalistického charakteru SN.

Takové organizace lze shrnout pod titulek „Sdruţení přátel SN“. Jejich představitelé

věřili, ţe patronace SN můţe přinést do Evropy mír a pořádek. V roce 1922 působilo v

Evropě na 35 takových organizací, o dva roky později stoupl počet na 45. Z nich

můţeme uvést např. Deutsche Liga für Völkerbund – její činnost byla pozitivní

alespoň v tom ohledu, ţe se snaţila zmírnit nacionalistické vášně německého

prostředí. Bylo jasné, ţe osud těchto organizací je bytostně spjat s osudem samotné SN

a ţe pád SN přinese konec i těmto „sdruţením přátel“.

o B) Proti koncepci univerzalistické vystupovala koncepce kontinentální, resp.

evropská. Jako prvního kritika univerzalistického přístupu, a tedy obhájce mírů

lokálních (kontinentálních), lze zmínit Alejandra Alvareze, generálního

sekretáře Amerického institutu pro mezinárodní právo. Koncept představil

roku 1917, tedy ještě před vznikem SN. Jeho předpoklady se ukázaly jako

velmi vystihující: SN bude pro Evropu příliš světová a pro svět příliš evropská.

Namísto toho předpokládal Alvarez vznik kontinentálních unií, které měly být

prvním krokem k vytvoření celosvětové mírové organizace. Kaţdý stát měl

vysílat zástupce do kontinentálního shromáţdění, hlavním orgánem by pak

byla kontinentální Rada s kompetencemi rozhodovat o celokontinentálních

zájmech. Je jasné, ţe tímto Alvarez předpokládal vznik jakési evropské

federace, která by zaštiťovala evropský kontinent, není ovšem zcela jasné, jaké

země by byly do Evropy řazeny.

o Klíčovou osobností byl Richard Nicolaus Coudenhove-Kalergi (1894–

1972). Jeho umění propojit analytické a vizionářské schopnosti se projevilo

nejen v dílech, která tato výjimečná osobnost představila Evropě, na základě

jeho myšlenek se dokonce zrodilo celé Panevropské hnutí; Hnutí kooperující a

sjednocující Evropy. Určitou inspiraci našel Coudenhove-Kalergi v díle

Alfreda Frieda „Pan-Amerika“ (1910). Pan-Amerika velmi kladně hodnotila

sjednocování amerického kontinentu prostřednictvím Panamerických

kongresů. Coudenhove-Kalergi tak v roce 1923 představuje analogické dílo

„Pan-Europa“. Od ostatních federalistů se odlišoval myšlenkou postupného

budování Panevropy. Panevropa měla být budována fázovitě, první fáze by

měla být propagační a výchovná, druhá fáze, naplněná ve střednědobém

horizontu, by spočívala v uzavření smlouvy mezi demokratickými státy o

volném svazku, třetí fáze předpokládala funkční a celokontinentální celní unii

a aţ konečná a velmi výhledová fáze by znamenala vznik Spojených států

evropských. Od politických koncepcí jednotné Evropy se Coudenhove-Kalergi

odlišil tím, ţe překročil rámec Versailleské smlouvy a nesnaţil se pouze o

jakousi modifikaci. Dílo Panevropa bylo ceněno i prezidentem ČSR T. G.

Masarykem, pochvalně se o něm vyjadřoval i ministr zahraničních věcí E.

Beneš.

Příprava na Spojené státy evropské zašla aţ tak daleko, ţe v roce 1930 předloţil

Coudenhove-Kalergi návrh Panevropského paktu. Panevropský pakt připomíná spíše

ústavu a měl se stát ustavující smlouvou Panevropy. Pakt zachovává ještě suverenitu

jednotlivých států, nicméně vytváří předpoklady pro vznik celní unie a později i

federace. Text předpokládal i společné státní občanství. Smlouva ustavila Spolkovou

radu, která by byla hlavním normotvorným a rozhodovacím orgánem. Kaţdá vláda by

vysílala jednoho zástupce. Rozhodování mělo být většinové, pouze ve výjimečných

případech konsenzuální. Dále mělo vzniknout Spolkové shromáţdění, a to na základě

delegace z národních parlamentů. Měl vzniknout i Spolkový soud a Spolkový úřad.

Od roku 1932 Coudenhove-Kalergi varoval před vznikem agresivního bloku

Německa, Itálie a Ruska. Proto měly být první kroky ke Spojeným státům evropským

vedeny hlavně přes sbliţování Francie a Německa, a to i za cenu ústupků. Tímto se

Coudenhove-Kalergi rozešel ve zlém s vrcholnými představiteli Francie (E. Herriot,

A. Briand).

Panevropské hnutí v této době neuspělo a Coudenhove-Kalergi musel myšlenku

Panevropy znovu předloţit aţ po druhé světové válce. To však jiţ byly meziná-

rodněpolitické podmínky zcela jiné a pro Panevropské hnutí naprosto nevhodné. Lze

konstatovat, ţe druhou světovou válkou a spuštěním „ţelezné opony“ se naplnily

nejhorší představy Coudenhove-Kalergiho.

Ovšem zpět do 20. let 20. století. Na návrhy Coudenhove-Kalergiho reagovala

Francie. Přirozeným zájmem Francie bylo obnovení jejího dřívějšího mocenského

postavení. Evropské sjednocení bylo vhodnou záminkou pro tento záměr. Skrytý

mocenský motiv byl podstatným nedostatkem francouzských koncepcí. Toto stigma

provází Francii dodnes a nejednou v historii znamenala touha stát se první mocností v

Evropě pozastavení či dokonce eliminaci moţnosti evropského sjednocení. Byť se za

Panevropu postavili někteří francouzští socialističtí politici, do roku 1932 Panevropu

kladně hodnotí i někteří vrcholní představitelé Francie, francouzské volby v roce 1925

přinutily Aristida Brianda, aby otázku sjednocené Evropy otevřel znovu, a to po

francouzsku. Veřejné mínění bylo společné Evropě nakloněno, tak to bylo nutno

vyuţít. Po volbách se A. Briand stává ministrem zahraničních věcí Poincarého vlády.

Otázku sjednocené Evropy chápe nikoliv jako nezbytný a morální proces, ale jako

proces politický. V červnu 1929 předkládá A. Briand jiný návrh na Spojené státy

evropské. Uvozovacím krokem měla být celní unie Velké Británie, Francie a

Německa. Tehdejší německý kancléř Gustav Stresemann reagoval kladně, ovšem za

předpokladu, ţe budou odstraněna antiněmecká ustanovení Versailleské smlouvy.

Toto bylo však naprosto nepřijatelné pro francouzského premiéra R. Poincarého, který

byl vůči Německu značně odměřený. A. Briand tak pro svůj plán nenašel podporu ani

v domácích kruzích. Ostatní evropské země jasně poukazovaly i na fakt, ţe Briandův

plán je nejen nerealistický, ale je to i manévr, jak vtáhnout evropské státy do

ekonomické závislosti na Francii. Otevřeně kladně se vyjádřili pouze němečtí liberální

demokraté, kteří v Briandově plánu spatřovali odkaz Coudenhove-Kalergiho.

Dne 29. 8. 1929 uspořádal A. Briand setkání vrcholných státníků v Ţenevě.

Stresemann zde znovu zopakoval svůj postoj, delegáti z Anglie zase zdůrazňovali, ţe

veškeré podobné plány je nutno konkretizovat, a to pokud moţno na půdě SN. Stejně

tak zdůraznili, ţe nepřistoupí na nic, co by mohlo zhoršit vztahy mezi Velkou Británií

a SSSR, či Velkou Británií a USA. Tímto varovali Francii, aby obezřetně váţila svá

antibolševická hesla. Svůj plán tak Briand prezentoval znovu 8. 9. 1929 na fóru SN v

Ţenevě. Plán však nevzbudil větší zájem. V roce 1929 se Briand stal francouzským

premiérem, to mu sice uvolnilo ruce jak doma, tak v zahraničí (podrţel si post ministra

zahraničních věcí), ale jeho plán u konkurence významnější odezvu nezaznamenal.

Přesto Briand neupustil od svého záměru a 1. 5. 1930 dokončil Memorandum na-

stiňující moţná federativní uspořádání Evropy. V průběhu 30. let 20. století se však

evropská politická scéna jasně radikalizovala a od poloviny 30. let bylo patrné, ţe stála

na prahu nové války. Federalistická metoda sjednocené Evropy opět neuspěla.

C) Nacistické koncepce lze povaţovat za hybridní formu evropské ideje, ideje

sjednocení Evropy. Nacisté ke svým účelům dokázali zneuţít nejen Nietzscheho

pojmy „moc“ či „nadčlověk“, ale i do té doby vlivnou vědeckou oblast mezinárodních

vztahů, geopolitiku. Geopolitika vychází z hypotézy, ţe charakter me-

zinárodněpolitického systému je determinován geografickými proměnnými. Nacisté

jako by to obrátili, geopolitika je determinována nutností německé expanze. V letech

1938–1939 došlo k přímému ovládnutí Rakouska a Čech a Moravy, Slovensko sice

nebylo inkorporováno do Říše, nicméně jeho závislost na Německu byla

nezpochybnitelná.

Německo si dále ekonomicky podmanilo balkánské země, agresivní pronikání

německé ekonomiky bylo patrné jiţ v meziválečném období, nyní však došlo k přímé

násilné ekonomické integraci. Nacisté takto pro střední a východní Evropu vybudovali

systém Grossraumwirtschaft („velkoprostorové hospodářství“), definovaný jako

jednostranné napojení ekonomik na Německo a na jeho systém plánování. Po

vypuknutí druhé světové války si Němci připojili ještě velkou část Polska. Do počátku

roku 1941 pak nacisté integrovali ekonomiky Beneluxu a Francie.

Grossraumwirtschaft byl postaven na mechanismech řízeného hospodářství, marka se

sice stala univerzálním oběţivem, nicméně místní emisní banky mohly marku pouze

přijímat, nikoliv znovu uvádět do oběhu. Marka byla takto staţena z trhu a odvedena

zpět Říšské bance, prakticky bez protihodnoty. Nacisté takto vyváţeli německou

inflaci. Pokud podmaněné státy obchodovaly s jinými, které nebyly součástí

Grossraumwirtschaft, pak byly devízy drţeny opět v Říšské bance a obnos byl

místním bankám vyplácen v místních měnách, které byly jednak silně inflační a

jednak byl jejich kurz vůči marce uměle stanoven. Trh práce a pohyb osob byl téţ

zcela regulován dle aktuálních potřeb německého válečného hospodářství. Co se týče

národnostní politiky takto sjednocené Evropy: nacisté předpokládali vytvoření

Velkogermánského svazu, který uměle a falešně evokoval představu rovnoprávnosti

germánských národů ve Skandinávii a Nizozemí. Belgie měla být odfrancouzštěna a

téţ se měla stát součástí Velkogermánského svazu. Románská etnika mohla být pouze

tolerována jako podřízení sateliti. Slované měli být germanizováni, nebo eliminováni.

Po roce 1943, kdy se Německo dostalo na válečných frontách do problémů, nacisté

opustili myšlenku Velkogermánského svazu a začali hovořit o Pevnosti Evropy –

Festung Europa. Pro obranu Evropy před východní expanzí dokázali nacisté uznat

dokonce i některé slovanské národy. K této nechvalné koncepci se připojil i ministr

školství protektorátní vlády E. Moravec, který během svého působení napsal řadu děl

o novém uspořádání Evropy pod nadvládou Říše.