(Dcera národa 299 •:Dcera nár - Paseka

/ 42

Kapitola první /Zdeňčiny kořeny

Statek číslo 24 ve Velkých Losenicích u Přibyslavi byl proka -zatelně od konce 17. století v držení rodu Havlíčků.1 První jedoložen Bartoloměj Havlíček, jenž zemřel roku 1720, dálejeho bratr Matěj Havlíček, zesnulý roku 1746. Matěj bylprapraděd Karla Havlíčka a otec jeho děda Václava, který nagruntě hospodařil až do roku 1795, kdy ho ranila mrtvice.S manželkou Kateřinou měl Václav šest dětí, z nichž se čtyřidožily dospělosti. Statek převzal nejstarší syn Martin, který,ještě než se ujal hospodářství, vystavěl v roce 1787 „kvelba handloval ve všelikém zboží.“2 Manželka Terezie Marie,rozená Zachová, mu porodila sedm dětí — jen tři se dožilydospělosti. Martin Havlíček zemřel roku 1804. Jeho syn Vác-lav, narozený roku 1784, se stal učitelem a regentem choriv Ledči nad Sázavou; Matěj, narozený 3. února 1792, otecKarla Havlíčka, se roku 1817 přestěhoval jako kramář donedalekého městečka Borová Rudná (nyní Havlíčkova Boro -vá). Za otcovský podíl tam koupil část gruntu a zahradu. Roknato vystavěl dům a oženil se.

Zdeňčin slavný otec přišel na svět jako druhé dítě (prvoro -zený syn Filip zemřel dva týdny po narození) 31. října 1821v Borové Rudné. Jeho matkou byla Josefa, dívčím jménemDvořáková, dcera sládka z Horní Cerekve u Počátek, naro ze -ná roku 1791; za Matěje Havlíčka se provdala jako sedma -dvacetiletá. Porodila sedm dětí, dospěly čtyři: Karel, František,Josef a Johana Nepomucena. Stará paní přežila manžela, synaKarla i vnučku Zdeňku — zemřela roku 1884.

Narození Karla komentoval Matěj Havlíček v rodinnýchzáznamech: „Dne 31. října 1821 porodila moje žena šťastněchlapce, tj. o 8. hodině dopolední, a odpoledne byl hochveledůstojným panem farářem Janem Brůžkem pokřtěn najméno Karel Boromejský Oldřich.“ Kmotrovství se ujali bo -rov ský sládek Václav Kerauš a jeho manželka Markéta.3

Dcera národa 299 •:Dcera národa 9/30/13 2:36 PM Stránka 42

/ 43

Malý Karel navštěvoval v letech 1826—1830 triviální školuv Borové, domek s malou věžičkou se zvonkem; místnímu učiteliAntonínu Línkovi se zdál sice samostatný, ale poněkud tupý.4Patří ke koloritu předbřeznových časů, že lokální mrav ní i in-telektuální autoritou býval kněz bolzanovského ražení. Tak tomubylo i v Borové: nebývalému respektu se v obci, ja kož i u maléhoHavlíčka, těšili místní farář, později biskupský vikář a konzis-torní rada Josef Brůžek, a kaplan Serbousek, později farářv Ječovicích. Rodina Havlíčkových byla česká, nicméně obarodiče ovládali dobře němčinu, jejíž znalost zjevně považovali zanezbytný předpoklad obchodního zdaru i uspokojivého sociál-ního postavení. Aby se Karel naučil německy, dal ho roku 1830otec do hlavní školy do Jihlavy a hned rok nato, koncem září1831, do hlavní školy v Němec kém Brodě. Do tohoto města, ježbude roku 1945 přejmenováno na „Havlíčkův Brod“, se rodina,aby synům usnadnila vzdělání, v roce 1833 také přestěhuje. Zaživnost i domek v Bo rové dostal 5. ledna 1833 Matěj Havlíček1 600 zlatých; od Ferdinanda Lamprechta pak koupil arkýřovýdům č. 19 na brodském náměstí. To už malý Karel chodil dozdejšího gymnázia, na němž vyučovali premonstráti z nedale -kého Želiva. Německý Brod byl tehdy málo významným, v hrad-bách stěsnaným městem s necelými čtyřmi tisícovkami obyvatel.Po do mácku se zde provozovalo soukenictví a plátenictví, prů -mysl ve městě nevznikal, i obchod byl zanedbatelný. Vět šinaměš ťanů se proto věnovala také polnímu hospo dář ství. Nicméněpoloha města na hlavní císařské silnici vedoucí z Prahy doVídně a dále do Terstu město oživovala. Matěj Havlíček si vesvém strategicky umístěném krámě rozhodně na bídu nemohlstěžovat. Syn Karel navštěvoval gymnázium do roku 1838; pakodešel do Prahy, aby studoval dvouletou filozofii.5

Během pražských studií se — vedle jiných — seznámil s Fran-tiškem Jirglem a Vilémem Gablerem; oba se stali jeho přáteli.Havlíček, tehdy sedmnáctiletý, se už někdy počátkem roku1840 rozhodl stát knězem, jak sdělil matce,6 a spisovatelem,jak tvrdili jeho přátelé.7 Jirgla s Gablerem si vybral za své spo-lupracovníky. Podle Gablerových vzpomínek měl jeho přítel


/ 44

za to, že spisovatel „v činnosti své obmezen a poután jest cen-surou; kněz na kazatelně volně může vyslovovati své náhledy.Havlíček bude spisovatelem, ale co mu censura škrtne, to povíjako kněz lidu na kazatelně…“8 Přátelé chtěli při práci pronárod využít zkušeností ostatních evropských národů —Gabler hodlal odcestovat za poučením do Francie, Jirgl doŠpanělska a Itálie, Havlíček se měl obeznámit se slovanskýmsvětem. Při studiu i smělých plánech se stále zdokonalovalv češtině: nejenže přečetl celý Jungmannův Slovník česko--německý, dokonce si ho rozepisoval na lístky.9

Počátkem října 1840 vstoupil Havlíček do arcibiskupskéhosemináře. Praxe, která v semináři panovala, ho brzy od plánůstát se knězem odradila; přemýšlivý mladík se nadto seznámils myšlenkami Bernarda Bolzana a jeho stoupence FrantiškaSchneidera, k němuž se chodil zpovídat,10 a pod jejich vlivemhledal rozumové odůvodnění víry. Navíc psal na své profesorybřitké epigramy, takže byl brzy zralý na vyloučení. A to sku -tečně také 7. září 1841 přišlo. Cílevědomý dvacetiletý Havlí čekse ale nedal zlomit: dál se sám vzdělával, cestoval a hledal sizaměstnání. Jeho snaha stát se Jungmannovým auskultantemna staroměstském gymnáziu vyšla ale naprázdno. Pavel JosefŠafařík mu opatřil místo vychovatele u moskev ského uni-verzitního profesora Michaila Petroviče Pogodina; Havlíčkovise tak splnil plán poznat jeden ze slovanských národů. Para-doxně tak učinil první a rozhodující krok k vymanění sez dobového omezujícího rusofilství.

Dne 1. listopadu 1842 odjel společně s Pogodinem z Vídně doHaliče; vláda mu ale včas nevydala průvodní list, proto čekalve Lvově. Seznámil se tam s úředníkem a pozdějším stře-doškolským profesorem Karlem Františkem Zapem. Ze Lvo -va odcestoval Havlíček 8. ledna 1843 přes Kyjev do Mos kvy;dojel tam 5. února. Nestal se však vychovatelem v rodině Po -godinově, jak bylo plánováno, ale v rodině profesora Stěpa naPetroviče Ševyrjova — staral se o sedmiletého chlapce. Profe-sorův dům byl významným společenským a kulturním cen-trem s bohatou knihovnou. Navíc měl Havlíček, provázející


/ 45

rodinu svého zaměstnavatele na cestách, možnost poznat životi na ruském venkově, včetně světského i církevního despo-tismu. V době ruského pobytu se ukázal jako mimo řádněbystrý pozorovatel a diagnostik ruské reality. Napsal zde řaduepigramů a překládal, hlavně Gogolovy práce. V Mos kvězůstal rok a půl, pak se vracel přes Vilnius, Varšavu a Vratislav;ve Vratislavi se setkal s Františkem Ladislavem Čelakovskýma Janem Evangelistou Purkyněm. Doma ho zastihla zprávao skonu otce: zemřel v Brodě 7. července 1844. Obchodu seujala matka Josefa, od roku 1849 ho řídil Karlův mladší bratrFrantišek.

Období od 28. července 1844 do začátku dubna 1845 strávilHavlíček v Brodě s ovdovělou matkou; napsal zde Obrazyz Rus, založil ve městě, kde se mluvilo převážně německy,českou knihovnu a české ochotnické divadlo. I když sám v ko-respondenci s rodiči užíval němčiny, přiměl matku, aby naobchod vyvěsila český štít. Ve vlastenecké agitaci byl pod-porován starým přítelem Václavem Žákem, který se do rod-ného města vrátil ze slovenské Štiavnice, kde studoval nabáňské akademii. Snažili se mezi brodskou honorací zavéstvykání a odvyknout ji onikání či používání nicneříkající flos -kule „služebník“. Nejvíc se ale věnovali divadlu, jež oba po-važovali za velmi účinný prostředek národní agitace a šířeníčeštiny. Havlíček se prohlásil ředitelem ochotnického spolku,našel pro divadelní činnost prostory ve studentské hospodě„V Holubníku“ čili „Na Pekhause“, později pak v budověbrodské hlavní školy. Žák namaloval kulisy a Havlíčkův bratrFrantišek pomáhal se získáváním ochotníků a ochotnic.

Úspěch se nedostavil hned, podstatné ale je, že se Havlíček nadivadelních prknech seznámil s Františkou Weiden hofferovou,nadšenou ochotnicí, a zahleděl se do ní. Až dosud se k ženámchoval spíše přezíravě, jak dokládá už dopis z 28. července1840, adresovaný — ještě ze studií v semináři — rodičům, v němžse zmiňuje o přímluvě jakési baronky Kuče rové a dodává:„Novinka o přímluvě baronky Kučerové by byla docela v pořád -ku, ale mně se takové doporučení nehodí. Kam by dospěl svět,


/ 46

kdyby ženské, jež asi ničemu nero zu mějí, měly navrhovati a do-poručovati mužské na kněžství [podtrhla ML].“11 Ani pozdějivšak, jak ještě uvidíme, svůj názor příliš nezměnil.

Fany byla první Havlíčkovou známostí, kterou byl ochotenodvést k oltáři. Předtím, coby kvintán premonstrátského gym-názia, byl mladicky zamilován do Josefy Fetterové, dcery brod-ského koželuha, později provdané Menšíkové. Zůstala v Ně -mec kém Brodě i po svém sňatku a o mnoho let později budev Brodě iniciátorkou sbírky na loterii ve prospěch Havlíčkovydcery.12 Něžné city choval Havlíček prokazatelně také k EliseRennerové13 a k výjimečně nadané a vzdělané sestře svéhopřítele Jirgla Terezii.14 Z Moskvy Terezii požádal o zaslánípodobizny,15 ta ale jeho prosbě nevyhověla. Karlovi se nepo -chybně líbila i mladičká Honorata Zapová; do domácnostimanželů Zapových docházel během svého pobytu ve Lvově.Šlo ale o vdanou paní, a tak zůstalo jen u obdivu, jehožsvérázná verbalizace dostatečně vypovídá o jeho představěpartnerské komunikace: „Polka se prachnic nebojí, co si o nímužští pomyslí, ona nevydělává a nevyprošuje si dobrémínění, vážnost u mužských, ale vynutí, abych řekl, poručí si,že ji musíš ctít, anebo milovat. Polka všem mužským poroučía jen jediného poslouchá, a tak to asi láká státi se pánemtakového pyšného panského stvoření!“16 Před svým odjezdemse paní Zapové alespoň zapsal do památníku:

„I v polských sadech ujmulo se kvítí,jemuž neznámé české slunce svítí.Ve Lvově, prvního ledna 1843

Karel Havlíček Borovský“17

Jeho představy o vlastní partnerce byly přece jen jiné — roz -hodně to neměla být bytost, která „všem mužským poroučí“…

Františka, narozená 13. prosince 1821 jako osmé dítě MatějeWeidenhoffera, váženého německobrodského měšťana, ma-jitele obchodu se střižním zbožím a statku, „partie“ skýtajícínaději na slušné věno,18 vystupovala s Havlíčkem v Kotze bu -


/ 47

ově veselohře Epigram. Brodští ochotníci ji uváděli v pře kladuJana Nepomuka Vávry Lomnického; Havlíček se ujal roleChládka, Fany hrála paní Chládkovou. U „paní Chládkové“,jak napsal Havlíček v dopise jednomu ze svých přátel 7. lis -topadu 1844, pak trávil večery.19 O brodské divadlo neztratilzájem ani po svém odjezdu do Prahy v dubnu 1845; chtěl sepoohlédnout po zaměstnání, jež by mu zajistilo existencia umožnilo uzavřít sňatek. Bydlel v Růžové ulici č. 946 naNovém Městě pražském. S Fany si pilně dopisovali: známostbyla obecně respektovaná, několika Havlíčkovými veršipotvrzená.20 Ve vlastenecky aktivní české společnosti, k níž seHavlíček počítal a k níž nepochybně patřil, se rozumělo samosebou, že partnerka či manželka českého vlastence má mítčeský jazyk a slavnou národní minulost ve stejné úctě jako jejídruh. Muž, jemuž byla obecně přiznávána role vůdcea učitele, ji k tomu měl vést. Havlíček nebyl výjimkou, k své -mu „učitelství“ se rád přiznával.21 Posílal Fany české knihy,psal jí zásadně česky a ona mu česky odpovídala, byť se jejídopisy někdy neobešly bez pravopisných chyb: to nebyla v uve-dené době zvláštnost, stávalo se to i Havlíčkovi. Což mu ovšemnebránilo, aby Fany „nemistroval“. Například v dopise z 3. čer- vence 1845: „Ale při tom, milá slečinko, si beru smě lost,upamatovat Vás, že se Češi ani v čtení ani v psaní zvíčit, nýbržcvičit musejí, chtějí-li dobře čísti a psáti; co bych také ve všiponíženosti Vašnosti radil, jakož i že píšou v Něm. Brodě, nepak Něm. Brod 30ho Června 1845, kromě mnoho jiných…“22

Také z dalších dopisů adresovaných Františce je zřejmáHavlíčkova rozhodnost, až útočnost, a neochvějné přesvě dčenío inferioritě ženského pohlaví. Navzdory tomu k němu Fanyzbožně vzhlížela, plnila všechny jeho pokyny a po žadav ky, hod-lala s ním „snášet všechny radosti a též nepří jemnosti, neborůže vždy nekvetou“.23 Radila se s ním o pra k tických záleži-tostech vyplývajících z plánovaného společného života. A on,aspoň zpočátku, plnil ochotně její prosby týkající se koupěrůzných oděvních doplňků. Především jsou ale jeho dopisyadresované Fany dokladem odhodlání stát se spisovatelem,


/ 48

a ovšem — s ohledem na úmysl vstoupit v manželství — takésnahy najít si stálé zaměstnáni, „službu“, jak říkal, která byzajistila budoucí rodině slušnou existenci. Výdělečnou prácipovažoval za záležitost ryze muž skou: „Člověk se musí navšechny strany otáčet, sic pečený holub do huby nevletí.Neměl bych jí arci takové věci psát, neboť se mužské věci proženské nehodí,“24 píše Fany 14. května 1845; přesto tyto exis-tenční starosti se svou milou sdílel. Ještě předtím, 27. dubna,jí sebevědomě vysvětluje: „A nyní ještě hlavní věc, o které jsemVám chtěl psát, ale jen Vám. Ačkoli myslím, že Vaši p. rodičeproti tomu nebudou, abychom, až dostanu nějakou službu,byli svoji, předce jsem se Vás nikdy doposud nezeptal, jak byvlastně musela být velká, abych svolení Vašich p. rodičů senaděti mohl. To víte, že vlastně můj hlavní plán a obmysl jevždy být jenom hlavně spisovatelem a vyhledati si jen vedletoho nějakou malou službu, abych aspoň něco jistého měl jakona základ. Kdyby to jen na peníze přišlo, to já, když si jenvšechno zařídím (asi za půl leta) vždy mohu 600 zl. stř. ročněspisováním vydělat. Jenom že je při tom to, že se dříve ne-platí, až je věc vytištěna, a že jsou v tom rozličné pletkya překážky, takže člověk nikdy s ouplnou jistotou nemůžeurčit, jak brzy za svou práci k penězům přijde. Proto takémusím mít mimo to jinou, třeba jen malou, ale jistou službu.Pro svou osobu, kdyby nebylo Vás, nikdy bych takovou službunehledal a nepotřeboval.“25 Uvažoval o místě vychovateleu knížete Kamila Rohana26 (místo zastával Vilém Gab ler, tense ale chystal do Paříže), snad i o místě knihov níka nalobkovické Roudnici, chtěl vydávat vlastním nákladem ča-sopis Vlastimil, 27 přemítal o vydávání jakéhosi kritického ča-sopisu, o místě učitele slovanských jazyků na pražskéuniverzitě. Žádný z těchto jeho záměrů se ale neuskutečnil,28

v hledání „služby“ nebyl až do konce roku 1845 příliš úspěšný.V Praze zato navázal spoustu nových přátelství — pobyt

v Rusku mu dodal na přitažlivosti: přátelil se s Vojtěchem,synem Pavla Josefa Šafaříka, s Václavem Vladivojem Tomkem,Antonínem Jaroslavem Vrťátkem, Františkem Ladi slavem


/ 49

Riegrem. Vstoupil do Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Če -chách, kde se stal spojencem prakticky uvažující části členstvausilujícího o zřízení české průmyslové školy,29 a především, jakpoznamenal literát Jakub Malý, „s bujarostí, někdy až nezbed-nou, jal se vystupovati na poli literárním“, choval se „co praváštika v rybníce“ a „vtipu jeho nebylo nic svatého“. 30 V roce1845 vzbudila všeobecnou pozornost Havlíčkova zdrcující kri-tika Tylova románu Poslední Čech. Ta, stejně jako úspěchObrazů z Rusi či satirických článků otištěných v České včele,přitáhla k Havlíčkovi (někdy negativní) pozornost veřejnosti;povšiml si jich i Palacký, jemuž byly postoje mladého mužeblízké. Na podzim 1845 ho jako redaktora doporučil praž -skému nakladateli Karlu Vilému Medauovi, který právěv draž bě koupil Pražské noviny 31 a Českou včelu.32 Tak se1. ledna 1846 čtyřiadvacetiletý Karel Havlíček stal redaktorempolovládního politického listu, jímž Pražské noviny nepo -chybně byly, a nepolitického, leč hojně čteného časopisu Českávčela. Začátek jeho novinářské — a zároveň politické — karié-ry byl skutečně strmý. Tuto skutečnost lze považovat zavýsledek Havlíčkovy silné vůle, talentu a veliké ctižádosti.Především v Pražských novinách se zformovaly jeho mimo -řádné dovednosti novináře: umění fejetonu, smysl pro satiru,jadrná čeština. Právě na jejich stránkách precizoval emanci-pační cíle českého národního hnutí; jeho programová stať Slo-van a Čech, vycházející v únoru a březnu 1846 na pokračování,se stane kultovním textem českého austroslavismu.33

Šťastnou zprávu o profesním zakotvení sdělil Fany. Měldostávat 604 zlatých ročně; s dalšími honoráři doufal v cel -kem 800 zlatých. Přes tento nesporný úspěch se zdá, že se užtehdy mezi začínajícím novinářem a je ho vyvolenou objevilyprvní rozepře. Pokud se jeho listy Františce od počátku vymy -kaly biedermeierovskému korespondenčnímu úzu, neboť zů -stávaly bez titěrných ozdob a bez zdrobnělin, pak od počát kuroku 1846 se z nich vytrácí veškerá láskyplná vlídnost. Kdyžsi Fany postěžovala Karlově matce, kterou pravidelněnavštěvovala, že její vyvolený není už takový, jako bý val, byla


/ 50

Havlíčkova odpověď z 24. června 1846 nedůtklivá a sebe -střed ná: „Ovšem se rozumí, že jsem se změnil a musel jsem sezměnit; snad přece nechceš, abych teď, kdy tolik starostí mám,vždy byl tak jako ve Brodě, kde jsem co pták beze všeho jinéhopomýšlení jenom s Tebou se zabývati mohl. Jen si považ, kdyžtak ty Noviny a Včelu vidíš, co se tu psáti, roz mý šleti, čísti, načsi mysliti musí, aby se to dohromady svedlo, a k tomu vždy ještěse s tolika protivníky oustně a písemně hašteřiti se musím, nežsi pevnou a jistou půdu pod sebou vydobudu. Milá Fany! Toběarciť takové věci na mysl nepřijdou; jen si ale považ, že já v tomvěku, kde jiní sotva vystudují a mizernými praktikanty a opiso-vači jsou a ani krok sami dle své vůle bez poručení učinitinemohou, že já v tom věku takovou moc v rukou mám (o kteréTy ani vlastně nemůžeš vědět jako důležitá a veliká jest), v celézemi jiné mínění vzbuzovati a zase k lepšímu někdejšímu stavupoznenáhla celou zem přiváděti a probuzovati [podtrhla ML].Jak se tedy můžeš divit, zdám-li se Ti přejinačen, snad za-myšlenější a sta rost livější.“34

Havlíček, prudký a nešetrný žurnalista a stejně založenýmilovník, ale nemínil Fany opustit — chápal, že jako žena mánárok být nedokonalá. V dopisech se nadále domlouvali o zá -ležitostech kolem svatby; její datum plánoval, aby udělal konec„klepům a řečím“, na „vakace“ 1846.35 Psali si o zařízení bytu —Havlíček najal větší byt ve třetím patře v Krá lovských lázních,v domě čp. 195 u Karlova mostu; bude tam později mít redakciNárodních novin. Koncem července ho vylíčil v dopise Fany:byt „bude velmi příležitý a velký zvlášť pro Tebe“, bude mít„zvláštní záchod, což je v Praze tuze řídká a chvalitebná věc“.36

Ve stejném dopise oznamuje Fany datum trojích ohlášek —v neděli 6. září, v úterý 8. září (svátek Narození Panny Marie)a v neděli 13. září; večer pak přijede do Brodu „z Prahys Tomkem a Gablerem, bude-li již zde. Klejzar bude již tam zeŽeliva.“ Současně žádá svou nevěstu, aby udržela chystanýsňatek v tajnosti před obyvateli města. Obřad se měl konatv pondělí 14. září časně ráno. Havlíček dodává: „Ten den,pondělek, zůstaneme pohromadě v Brodě a uděláme si, tj.


/ 51

Tomek, já, Čupr, Gabler, Klejzar a Žák a žádný jiný víc, ně-jakou švandu mezi sebou u nás doma. […] Já z Prahy přivezunějaké víno a bude konec. V outerý odjedeme do Prahy —a chceš-li, můžeš jet s námi. Nebudu-li ale již do té doby pře -stěhovaný, musím Tě nechat v Brodě.“37 To přece není dopistypický pro ženicha (hlavně ona zmínka „a bude konec“ jistěnezněla Františce právě přívětivě), dokonce ani Hav líčkova mi-mořádná pragmatičnost nevy svět luje verbální strohost a maléohledy k nevěstě. Ta jistě cítila jeho chlad, snad vzpomínala naprvní dopisy, v nichž Havlíček — byť svým stylem — vyjadřovalstesk a touhu po své Fany, sháněl pro ni „parasol“ a kupoval„11 hrnečků květoucích kvě tin“.38 Skutečnost, že paní Wei den-hofferová, matka Fany, chovala k novináři a spisovateliHavlíčkovi nedůvěru,39 zde patrně nehrála roli: vždyť rodiče užjednou souhlas vyslovili a neměli důvod ho brát zpět. Na viněasi nebyla ani poněkud cholerická povaha ženichova,40 vždyťna dominantní, ba hrubé partnery byly ženy 19. století zvyklé.Fany se jistě obávala kroku do neznáma, nepříliš jisté exis-tence; to ostatně vyplývá z jejích dopisů. Ze sňatku skutečněsešlo, a to několik dní před svatbou.41 Fany se s Karlem zřejměrozešla na nátlak své rodiny. Její poslední list adresovanýHavlíčkovi pochází z 24. prosince 1847; odmítá v něm jeho žádost z 2. listopadu t. r., aby mu vrátila jeho listy — v dopise muopět vyká a oslovuje ho „mnohovážený pane“.42 OdmítnutíHav líčka zjevně zlobilo, neboť matce 7. února 1848 píše : „Žese budou W. zlobit, myslím si obzvláště, až se dovědí, že mámještě větší příjmy, a až se později za mnoho let, bůh dá!přesvědčejí, že ještě k všeli čemu jinému se hodím…“43 Podletvrzení příslušníků rodiny Weidenhofferových byl důvodemrozchodu skandál. Několik dní před plánovanou svatbou setotiž v Brodě objevila žena s dítětem na rukou, tvrdila, žeotcem je Havlíček, a žádala od rodičů Fany odstupné.44 SnadHavlíček, třebaže už v této době znal svou budoucí manželkuJulii Sýkorovou, ještě doufal, že se roztržku podaří urovnat.V každém případě na Fany nezapomněl: traduje se, že až dosmrti nosil na krku křížek, který mu kdysi věnovala.


/ 52

Navenek se zdá, že se vlastenecký novinář, jehož oblibav Pra ze rostla, rozchodem valně netrápil. Byl zván na umě -lecké a vlastenecké dýchánky, například k paní Kašparové,vyhlášené pražské švadleně a modistce, s jejímž synem Kar-lem, lékařem, se přátelil. V jejím bytě, v domě,45 který tvořilprůchod mezi ulicí Na Příkopě a Ovocným trhem, poznalpočátkem roku 1847 vysokou štíhlou tmavovlásku Julii Sýko-rovou,46 narozenou 16. dubna 1826 v panské myslivně ve Svoj-šicích u Přelouče, která se v módním závodě učila šít. Její otecbyl lesníkem Jana hraběte �un-Hohensteina, matka Anna,rozená Sládečková, dcerou penzionovaného lesního úředníkaz Choltic.47 Julie měla starší bratry Aloise a Václava, mladšíhoVincence a sestru Adelheit, Adélu, která přišla na svět 19. led-na 1831. Sourozenci snad navštěvovali triviální školu ve Sto-jicích, hlubší vzdělání získali patrně v rodině. Juliin otecdostal počátkem roku 1836 místo lesního a hospo dářskéhokontrolora v Proseči-Obořišti u Pelhřimova na pan ství Vin-centa hraběte Waldstein-Wartenberga, rodina se tam téhožroku přestěhovala. Později sem bude Havlíček za Julií jezdit.48

Sýkorovi nežili v nouzi, ale dokud byly děti doma, prostředkyna věno svých dcer neměli — jak napsal otec Sýkora Hav -líčkovi v říjnu 1847, neblahý osud ho „připravil o všechnyprostředky“, aby „vybavil své děti přiměřeně stavu … Mádcera přináší Vám jediné jmění: nevinnost a nezadanésrdce…“49 Havlíček měl v době sňatku rovněž poněkud hlu -boko do kapsy: 11. listopadu 1847 žádal matku o zapůjčení 200zlatých a sliboval je co nejdříve opět „uhospodařit“ a vrátit.50

Ani v tomto vztahu (podle neověřitelných vzpomínek JosefyMenšíkové „odloudil“ Karel Julinku svému „dobrému příteliRiegrovi“, přesto ale „dobrými přáteli ostali“51) neztratil Havlí -ček hlavu. Manželství pokládal takřka za občanskou povinnosta měl za to, že vstoupit do něj se prostě patří. Na konci roku1847 píše matce, že se o masopustu ožení: „Jak sám vidím, mámk tomu již hodný čas. Teď si budu stát asi na 800 zl. stř. ročně…Tak jsem si všechno s rozumem rozmyslil. Holka, kterou si hod -lám vzít, nemá ovšem peníze, ale zato je hodná, hospodářská,


/ 53

rozumná a má řádně zachovalé rodiče. Zaslepený a zamilovanýnejsem tak dalece, abych si všechno nedovedl rozvážit.“52 Za-slepený rozhodně nebyl, jak svědčí dopis, který Julii napsalměsíc před svatbou: „Ježto, jak z mno honásobné zkušenosti po-zoruji, se zdá, že se Vám jen o to jedná, nalézti příležitost, bystejen svou rozhněvanou tvář světu mohla ukázati, a ježto přesmnohé moje prosby v této utvrzené snaze stále setrváváte,dopřeji Vám milerád Vašeho koníčka, ale sám budu se chrániti,bych bez příčiny vkročil před Vaši přísně rozhněvanou tvář. […]jakkoli Vás miluji pro vlastnosti Vašeho srdce a ducha, přecemám dost chladného rozumu a pevnosti, že nikdy za žádnoucenu se nepoddám Vašim bezdůvodným a jednostrannýmpředsudkům, i kdybych tím způsobil sobě i Vám ještě mnohemvíce trpkých hodin. Neboť zásady, na kterých založen je můjzpůsob mysliti, světový názor a přesvědčení, mají příliš pevnýzáklad, jsou dostatečně rozváženy a zku šeností mou i jinýchpotvrzeny, aby bylo možno je obětovat dětinskému předsudkua vrtochům děvčete. Vaše rozmary však jsem nucen vždy,zvláště chcete-li je vystavovati na odiv před jinými a vespolečnosti — úplně ignorovati.“53 Co mu Julie provedla, těžkoříct. Byla to jen její „rozhněvaná tvář“, co jej podnítilo k tétodeklaraci? Nicméně se zdá, že snoubenci neodporovala;dokonce slibovala, že se polepší.54 Ten jí na druhou stranuvěnoval verše, které rozhodně neukazují na břitkého a ne-milosrdného sati rika, jímž už tehdy byl:

„Když jsem býval malinký,věděl jsem jen málo,každého jsem míval rád,vše se na mne smálo.

Poslouchal jsem maminkua tatínka taky,čítali jsme s sestřičkouhvězdy nad oblaky.


/ 54

A tu jednu zářícíznala máti moje:,podívej se, Karlíčku,tamhle ta je tvoje!‘

Znal jsem svoji hvězdičkuhráli jsme si spolu:hvězdo, hvězdo, hvězdičkopojď sem ke mně dolů.

Když jsem školy proběhl,byl jsem ateista,nevěřil jsem na Boha,na Ježíše Krista.

Zapomněl jsem na hvězdu,na maminku taky:nebe mne opustilo,zakryly ho mraky.

Schovala se hvězdičkaza oblaky husté,a já bloudil po světě,srdce bylo pusté.

Co jsem poznal srdce Tvé,Julianko moje,zase vidím hvězdičkuale ta je — Tvoje!

Moje hvězda bývalána věky již zašla,s dítěcí mou důvěroutaké hvězda zhasla.“55


/ 55

Racionální pragmatik skutečně směřoval do manželskéhopřístavu; sňatek hodlal uzavřít mezi 28. únorem a 4. březnem.Julie jako nezletilá musela získat povolení otce — souhlas odněj získala 30. ledna 1848; kromě svolení otce Sýkory po tře-bovali ještě arcibiskupský dispens, neboť svatba se měla konatv postním čase. Trojí ohlášky pak proběhly v průběhu únorav kři žovnickém kostele sv. Františka a v kostele sv. Hav la.A 4. břez na 1848 předstoupila Julie s Karlem před oltář u sv.Hav la; oddal je Havlíčkův přítel, bolzanovec páter FrantišekŘe záč. Svědky byli Václav Vladivoj Tomek (jemuž před krát -kou dobou svědčil při svatbě s Ludmilou Dáňovou v Policinad Metují Havlíček) a Vilém Gabler. Paní Kašparová, kteráměla Julii údajně ze všech svých svěřenek nejraději, připra-vila po této tiché svatbě pro zúčastněné (Havlíčkova matkana svatbě nebyla, bratr Josef a sestra Johana Nepomucenapři hlíželi v kostele zpovzdáli,56 ze Sýkorovy rodiny se účast-nila matka a Juliin bratr Alois) večeři.57 Julie už zřejmě v doběsňatku trpěla nemocí, která ji měla za několika let zahubit:svědčí o tom nejen trvalé mužovy obavy o její zdraví, alei nepotvrzený výrok Karla Kašpara, pronesený během svateb-ních radovánek: „Mně se zdá, že bude Havlíček brzy vdov -cem.“58 S tuberkulózou si soudobá medicína nevěděla rady,navíc u Julie nebyla správně diagnostikovaná: mluvilo seo „nemoci krve“ a jedna lékařská zpráva údajně konstatovala,že Havlíčkova choť má, navzdory chorobnému zjevu, ta „nej -zdravější játra a srdce“.59

Pražské předjaří nepřálo klidným líbánkám: Havlíčkovi bylimanželi přesně týden, když se z iniciativy tajného spolku Re-peal sešlo ve velkém sále hostince ve Svatováclavských lázníchna Novém Městě pražském shromáždění pražského lidu.V Re -pealu byl pravděpodobně připraven původní návrh petičníchpožadavků určených císaři. Když Repeal navázal styk sespolečností scházející se v hostinci U Zlaté husy na dnešnímVáclavském náměstí, jejíž duší byl kromě hostinského PetraFastra právník František August Brauner, bylo vypracovánokonečné znění petice. Text obsahoval požadavky na vytvoření


/ 56

státoprávního celku ze zemí Koruny české, rovnoprávnostČechů a Němců ve veřejném životě, výkup z roboty a zrušenípoddanství, zavedení obecní samosprávy, svobodu tisku, shro-mažďování, vyznání… Shromáždění ve Svatováclavskýchlázních 11. března se ale Havlíček neúčastnil, nedostavil se aniBrauner, ani Palacký.60 Pro konečnou redakci petice byl zdezvolen petiční výbor (později se pro něj vžil název Svatovác-lavský výbor, 10. dubna byl rozšířen na 125 členů, spojen s gu-berniální komisí hraběte Stadiona a přejmenován na Národnívýbor; tehdy se Havlíček stane jeho členem). O den později,12. března, byl jeho předsedou zvolen Vojtěch hrabě Deym,tajemníky se stali Alois Pravoslav Trojan a Havlíčkův druh zestudií Vilém Gabler. A 14. března Svatováclavský výbor pro -jednal a schválil konečné znění petice: vypracoval je a pů vodníznění zmírnil další z pražských advokátů, Adolf MariaPinkas.

Události v Praze předstihla vzbouřená Vídeň: povstání jehoobyvatelstva si vynutilo 15. března vyhlášení ústavnosti. Přestose vláda nemínila ukvapit — první kabinetní list, odpověď napražskou petici ze 14. března, zněl neurčitě, druhý, jímž císařodpověděl 8. dubna na druhou petici z 29. března, na jejímžznění už Havlíček aktivně participoval, uznával sice zásadujazykové rovnoprávnosti a sliboval rozšíření českého zem-ského sněmu, jenž měl mít ústavodárnou pravomoc (už před -tím císař odpověděl kladně na požadavek zrušení ro botníchpovinností za náhradu); o požadavku spojení zemí Korunyčeské (který se ostatně nelíbil moravské politické repre -zentaci) však měl rozhodnout až budoucí říšský sněm.

To, co se dělo, nemohlo nemít vliv na osudy angažovanéhoHavlíčka, jemuž bylo zdůrazněno, že Pražské noviny, které napočátku roku 1848 rozšířil a v nichž informoval obsáhle o re -voluční vlně, jež zachvátila Evropu, jsou vládou ustanovenyk tomu, aby psaly v jejím tónu a jejím zájmu. Tomuto ozná-mení předcházela řada konfiskací, a tak se Havlíček rozhodlsvou redaktorskou činnost v periodiku, pro které dokázalzískat 1 500 abonentů,61 dnem 5. dubna 1848 ukončit. Hned


/ 57

den nato začal v Královských lázních, kde Havlíčkovi bydleli,vydávat vlastní list, Národní noviny. V Královských lázníchbyla jejich administrace a expedice (expeditorem byl aktivníčlen Repealu, Havlíčkův jmenovec František); vydavatelemnovin byl Vojtěch hrabě Deym (ten také celý počin zpočátku,než se noviny uchytily, financoval), tiskl je Jaroslav Pospíšilv Havířské ulici č. 329. V redakci pracoval Vilém Gabler, Vi -lém Lambl, Josef a Hermenegild Jirečkové, Filip StanislavKodym a další; noviny se rychle rozšířily. Svůj list uvedlHavlíček novým českým národním programem, který dokázalstručně a jasně formulovat. Shrnovalo je moto v záhlaví novin:„Skutečná rovnost národnostní. Spojení zemí Koruny naší.Zrušení práv feudálních. Rovnost všech stavů před zákonem.Soudy přísežných. Odpovědné ministerstvo pro Korunu naši.Všeobecný sněm českého národu. Národní gardy všude.Úplná reforma škol a úřadů. Místokrál v Praze.“62 Národnínoviny, nejčtenější český politický deník, který dosáhne nej -většího nákladu přes 2 500 výtisků koncem června 1849,63

netvořily v Havlíčkově životě jen významný profesní předěl,měly pro něj i význam materiální. Vynášely tolik, že uživilynejen redaktorovu rodinu, ale umožnily, aby z výdělku pod-poroval ty, kdo podporu potřebovali.64

A nejen Havlíčkův politický list byl výsledkem aktivizacespolečenského a politického života. Ve stejné době vznikloi několik občanských institucí. Už v březnu byla v Pra ze za-ložena Svornost-Concordia, jejíž základnu o 400 členechtvořilo hodně příslušníků svobodných povolání, výtvarníků,literátů, redaktorů, lékařů, a především politicky aktivníchřemeslníků a živnostníků. Vedle Riegra, Braunera, Trojana,Fastra a dalších sem vstoupil i Havlíček.65 Součástí vyhlášeníústavnosti, k němuž se 15. března vláda uchýlila vyděšena ví -deňským povstáním, bylo povolení zřizovat národní gardy —Národní garda vznikla i v Praze a dalších českých a morav -ských městech. A koncem dubna 1848 se z iniciativy radikál-ních demokratů zrodil spolek Lípa slovanská; po krátkodobévládě liberálů zde získali převahu radikálové.


/ 58

Začátkem května, v době sílícího nacionálního napětí způ-sobeného Palackého odmítavou odpovědí na pozvání dofrankfurtského parlamentu, do nějž se Havlíček vložil jaksérií novinových článků, tak svou satirickou Novou písnío tom německém parlamentě (jeho Národní noviny měly velkýpodíl na odmítavém postoji vůči „Frankfurtu“ a na vyt vářeníprotiněmeckých nálad v široké veřejnosti), odjel na tři týdnydo Haliče a Chorvatska, aby zde agitoval pro obeslání Slo-vanského sjezdu, jenž byl vyhlášen 1. května. Sotva odjel,rozšířily se po Praze zvěsti, že byl zajat a uvězněn. Julie psalatchyni: „Co byl Karel pryč, byla jsem jako bez ducha. Nikdynezapomenu na ten strach, co jsem zvláštně první dvě neděleo něj pokusila.“66

Atmosféru, v níž se konal ve dnech 2.—12. června 1848 vše -slovanský sjezd, zahájený plenárním jednáním na Žofínskémostrově, ovlivnila mimo jiné skutečnost, že od 20. května bylvojenským velitelem Čech jmenován opět Alfred kníže Win -di schgrätz,67 rozhodný zastánce vojenského potlačení revo -lučních nepokojů. Ten také 7. června uspořádal na In val idovněvojenskou přehlídku; byla, stejně jako povolání vojenskýchposil z Kutné Hory a Hradce Králové, výhružným poselstvímadresovaným revoluční veřejnosti. Ledva sjezd 12. června při-jal Manifest k evropským národům, zkoncipovaný Palackýmna základě podkladů dodaných dalšími osobnostmi, začalov Praze svatodušní povstání, s jehož radikální formou Hav -líček, podobně jako ostatní liberálové, nesouhlasil. Povstáníbylo poraženo, následovalo vyhlášení stavu obležení, jenž trvalvíce než měsíc, a 26. června rozpustil prezident českého gu-bernia Leopold �un Národní výbor.

Během svatodušních bouří opustili Havlíčkovi svůj byt, na -cházející se v exponovaném místě — Staroměstské mlýny,které 17. června hořely po Windischgrätzově ostřelování Prahy,byly jen kousek od Královských lázní. Manželé našli azylu doktora Kašpara, Julii brzy nato odvezl Havlíček do Brodu.Sám pokračoval ve vydávání Národních novin, a byť byl listpo vyhlášení stavu obležení postaven pod výjimečné právo


/ 59

vojenského soudu, psal jako dřív — odvážně a pravdivě. Byl zvo len poslancem zemského sněmu na Čáslavsku; třebaže ne-dosáhl ještě zákonitého věku třiceti let, volbu přijal a rozhodlse obrátit na sněm se žádostí, aby se jako řádně zvolenýposlanec mohl jeho jednání účastnit.

Deset dní po rozpuštění Národního výboru, v noci na 8. čer-vence, byl ale Havlíček za svou novinářskou činnost zatčena uvězněn ve vojenské věznici na Pražském hradě. Julie se todozvěděla v Německém Brodě. Ve vězení však nezůstal dlou -ho: v den svého zatčení byl manifestačně zvolen současněv několika okresech — novobenátském, říčanském, jindřicho -hradeckém, novoknínském, humpoleckém a náchodském —poslancem říšského sněmu. Zásluhou Palackého, Trojanaa Riegra a na nátlak veřejného mínění (angažovali se hlavněobyvatelé Humpolce, kteří se písemnou žádostí obrátili přímona zemské prezidium) byl 12. července na zákrok ministraspravedlnosti Alexandra Bacha propuštěn. Přijal zvolení zahumpolecký okres, redakci Národních novin předal VáclavuNebeskému a odjel spolu s Julií z Prahy přes Humpolec a Ně -mecký Brod do Vídně. O jeho zastávce v Humpolci se v hum -polecké kronice dochoval zápis svědčící o mimořádné obliběHavlíčka-novináře: „Dne 15. července přijel do Humpolce nášvyvolený Poslanec P. Kar. Havlíček i se svoji nejmilejší man -želkou. Jeho přivítání k nám s jakou slávou ani mé péro v sta -vu není vypsat, neb ten den hned z rána byl lid, Národní strážrozestaven po silnici k Německýmu Brodu až na Věž68 a totrvalo od rána až do hodiny s poledne, a když na Věži 2 gar -distové viděli kočár přijíždět k nim a viděli, že v něm sedí Pána Paní, tak jeden gardista přistoupí ke kočáru (poněvadž ne-znal K.Havlíčka) a zdvořile praví: Račte odpustit; neračte býtP. Kar. Havlíček? a on řekl ,sem‘ a tu hned druhý gardista vy -střelil z pušky a následovalo to od jedné k druhé postavenéstráži až do Humpolce, tak že hned vše pohromadě, jakdomácí, tak i všichni okolní až na dvě míle vzdálení, tak žemnoho tisíc lidu v ten den u nás bylo a on P. Kar. Hav. hneds kočáru slezl, jen jeho manželka ostala sedět, on pěšky šel,


/ 60

tak že pořáde lidu přibývalo, tak než k městu přišel, nepře -hledný zástup lidstva byl a od mejta postavený zástup ve dvouřadách až do radního domu, a on skrze tu řadu lidu s odkry-tou hlavou kráčel s představenými města Humpolce a s du- ch o venstvem zdejším a uveden byl nejprve do radního domu,kdež bylo vše vyzdobeno a nad vraty radního domu vyniklnápis z národních barev v tomto smyslu: ,Vítán nám buď nášmilený poslanec.‘“69

Havlíčkovi nocovali v domě měšťana Jakuba Smrčky, předkterým vyhrávala hudba Národní gardy. Večer se Havlíčekpoveselil s voliči v měšťanské besedě U Bílého beránka a dru -hý den po mši manželé Humpolec opustili. Julie zůstalav Brodě u Havlíčkovy matky a Karel pokračoval do Vídně.

Na zasedání říšského sněmu nijak zvlášť nevynikl. Zatímcov pražském Národním výboru vystupoval jako dobrý řečník,ve Vídni promluvil jen jednou, 11. září 1848; tehdy vystoupil veprospěch rovnoprávnosti všech národních jazyků v říši a žá- dal, aby nejen každý poslanec mohl užívat svého jazyka, aleaby všechny návrhy, předlohy vlády, zprávy, protokoly a jinébyly úředně tlumočeny do všech jazyků. Z Vídně dopisovaldenně do svých novin, posílal obsáhlé zprávy o jednání sněmui úvodníky, v nichž vysvětloval postupy českých poslanců nasněmu. Jeho liberálnímu smýšlení se příčila politika Maďarůi k revoltě připravená Vídeň. A když poslancům, kteří 6. října1848 uprchli z Vídně před revolučními davy, vytýkali radi -kálové zbabělost, jíž údajně prospěli reakci, bránil Havlíčeksebe i své kolegy: upozorňoval, že vídeňská říjnová revolucezdaleka nesledovala prospěch slovanských národů, naopak …Nepříliš úspěšná byla jeho obrana vídeňské vlády, o jejíchž dob rých úmyslech ve své přímočarosti nepochyboval. Vyneslomu to nařčení, že se vládě zaprodal.

Julie se jednou za Havlíčkem do Vídně vypravila. Podle vz po -mínek Václava Vladivoje Tomka to bylo 9. září, kdy sněmnezasedal a hlouček českých poslanců podnikl výlet do okolíVídně: „Tam bylo velmi dobré sedlské víno, kterého jsmev hojné míře užili, zvláště Havlíček, s nímž byla i jeho paní;


/ 61

společnost byla velice rozveselena,“70 psal tento zatím ještěHav líčkův přítel.

Většinu času Julie dlela u tchyně v Německém Brodě. Jakna ni asi působilo, když po potlačení svatodušních bouří pro-volával německobrodský dav na náměstí před domem Hav -líčkovy matky nepřítomnému novináři „hanbu“ pro jeho po li- tickou činnost? Jednou chtěl zfanatizovaný „lid“ dokoncedům Havlíčkových zapálit; naštěstí se údajně našli „někteřírozumní lidé, kteří dav přesvědčili, že Havlíček sám domanení a ženské že za nic nemohou“.71 Věru příkrý kontrastk červencovým humpoleckým ovacím… Jak je vidět, Havlíč -kova cesta k uctívanému národnímu mučedníku nebyla jed-noznačná ani přímočará.

Po říjnovém vídeňském povstání pokračovalo jednání sně -mu v Kroměříži, ale Havlíček měl za to, že je ho více třebacoby novináře v Praze. Bratři Jirečkové, Kodym, Gabler, Ne -beský i Tomíček se sice v Národních novinách snažili, sečmohli, ale bez Havlíčka to nebylo ono. Ten se 14. prosincevzdal poslaneckého mandátu a den před Štědrým dnem sevrátil, spolu s Palackým, Tylem a rytířem Neubergem, doPrahy. Vrátil se ke „svým“ novinám (které zprávu o jeho pří-jezdu oznámily)72 a ke své ženě. To už rodina bydlela v doměčp. 339 zvaném Poustka, na rohu ulice V Alejích (dnešníNárodní třída) a Poštovské (ulice Karoliny Světlé), ve velkémpětipokojovém bytě.73 A zde se jim také narodila dcera.


Karel Havlíček Borovský v roce 1849, anonymní kresba


Fotografie Julie Havlíčkové


Documents

(Dcera národa 299 •:Dcera nár - Paseka