Rytířské řády

Řád templářů

Základní údaje o stavu řádu před jeho zrušením v roce 1312

Úřední názevPauperes commitiones Christi templique Salomonici

Heslo řádu

"Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam" (Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu dej slávu) - Žalmy 115

Úřední jazyk Francouzština

Hlavní sídlo Paříž

Status suverénní nestátní subjekt

Velmistr Jacques Bernard de Molay

Počet členů cca 15.000 - 20.000

O novověké protestantské sektě pojednává článek Templeři.

Řád templářů byl jedním z největších a nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku. S jeho mocí a velikostí se mohl rovnat už jen pouze řád maltézských rytířů nebo řád německých rytířů. Celý název řádu zněl Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (Pauperes commitiones Christi templique Salomonici), obecně se používá termín rytíři templu, templářští rytíři či jen templáři.

Řád byl pravděpodobně založen roku 1120 jako důsledek první křížové výpravy do Svaté země (1096-1099). Zrušen byl v roce 1312 bulou Vox in excelso jako řád nepotřebný, čemuž dozajista pomohla nařčení z hereze. Řád nebyl nikdy obnoven.

Původním úkolem řádu bylo zajistit bezpečnost pro zástupy poutníků z Evropy, putující do Jeruzaléma po jeho obsazení. Řád natolik zesílil, že se začal účastnit bitev, čímž se jeho původní poslání změnilo na ochranu celého nově založeného Jeruzalémského království proti nepřátelským muslimským sousedům. Znakem řádu byly bílé pláště, doplněné záhy o typické červené kříže. Ve výzbroji měli většinou meč a štít ve tvaru erbu. Černé či hnědé oděvy s červeným křížem nosili řádoví bratři, kaplani a turkopolové.

Heraldika: červený kříž na bílém poli, známý jako templářský kříž. Uniformita řádu stejně jako typ kríže nebyl přesně určen. Obdobně jako i u jiných řádů byl tvar červeného kříže často měněn. Červený kříž na černém poli byl obvyklým znakem obyčejných řádových bratří (nešlechticů), kaplanů (řádových kněží) a turkopolů (mistních bojovníků kteří konvertovali na křesťanství). Barva štítu byla často zbarvena podle templářova postavení, nebo byl štít rozpůlen do dvou barevných polí, černého a bílého, stejně jako černobílá bojová zástava řádu.

Dějiny řádu

Vznik řádu

Hugues de Payens, první velmistr řádu templářů

Po dobytí Jeruzaléma a po ustavení jeruzalémského království došlo k nárustu poutníků do Jeruzaléma. Přesto v celém následujícím čtvrtstoletí nebyly cesty v království i blízkosti Jeruzaléma bezpečné a hemžily se lupiči, kteří zabíjeli a okrádali poutníky. Vznik řádu souvisel s touhou poskytnout ochranu neozbrojeným poutníkům.[1] Bezprostředním důvodem ke vzniku řádu mohlo být napadení 700 poutníků na cestě z Jeruzaléma, kdy bylo 300 z nich zabito a 60 zajato muslimskémi útočníky z Tyru a Aškalonu.[2] Přesné datum založení řádu není známo, ale je pravděpodobné, že vznikl v roce 1120, přestože kronikář Vilém z Tyru (píšící ale až 50 let po vzniku řádu) uvádí rok 1118.[3]

Základem řádu byl devítičlenný spolek francouzských rytířů v čele s Hugem z Payns a Godefroyem ze Saint-Omer na ochranu poutníků mezi Jeruzalémem a Jaffou, založený roku 1118 nebo 1119. Řád dostal jako své sídlo mešitu Kubbat as-Sachrá (Skalní chrám), stojící v místě, kde dříve stával Šalamounův chrám. Z latinského výrazu pro chrám templum pochází také název řádu.

Řád se nejdříve přidal k řeholi sv. Augustina. O rozmach řádu a uznání řehole na koncilu v Troyes roku 1129 se významně zasloužil opat cisterciáckého kláštera v Clairvaux sv. Bernard, který templáře podporoval a byl autorem první řehole řádu, kterou se činnost templářů začala řídit. V této době měl řád tři sta rytířů, kteří veleli zhruba třem tisícům mužů.

V době posilování a rozmachu řádu přišel neúspěch druhé křížové výpravy (1147-1149), iniciované ztrátou křesťanského města Edessa, což se následně odrazilo i na politice řádu. Neúspěchy evropské snahy dobýt a udržet pozici na Blízkém východě začaly pádem jeruzalémského království v roce 1187, roku 1244 ztratili Evropané Jeruzalém a v roce 1291 padla i poslední pevnost St.Jean d'Acre. To ukončilo přítomnost křižáckých armád ve Svaté zemi. Templáři i Špitálníci museli postupně opustit dobytá území. Templáři se vraceli do Francie po etapách přes Kypr a Sicílii, zatímco Špitálníci našli své konečné útočiště na ostrově Malta.

Z ekonomických aktivit templářů se zdá být patrné, že jejich vedení si uvědomovalo složitost pozice na východě a je zřejmé, že se snažili vybudovat základny i v Evropě. Počátkem 13. století se tak templáři stali výraznou ekonomickou, politickou i vojenskou silou, která nepodléhala prakticky nikomu a měla sloužit jen papeži. Templáři vybudovali početnou a silnou nadnárodní armádu. Jejich hrady a pozemky se nacházely po celé Evropě a Středním východě. Vystupovali také jako významní mezinárodní bankéři a vydělávali na křížových výpravách a obchodování se Svatou zemí obrovské jmění.

V roce 1212 tak vybudovali v Paříži na pozemcích darovaných řádu Ludvíkem VII. budoucí sídlo řádu Templ, kde sídlili po odchodu z Kypru. V té době již původní smysl řádu, tj. ochrana poutníků, zcela zmizel. Řád se věnoval především svým ekonomickým aktivitám, přičemž se podle některých kritiků základní hodnotou řádu staly právě peníze. Pařížský Templ sloužil jako velká pokladnice a banka, byla zde uložena i velká část královského pokladu ve speciálně k tomu vybudované věži. Sloužil však i jako útočiště pro pronásledované, které využil při bouřích v roce 1306 sám král Filip IV. Sličný.

Zrušení řádu

Jacques de Molay a Geoffrey de Charnay upalovaní na hranici (z francouzského rukopisu z 15. stol.)

Moc a bohatství řádu samozřejmě popuzovaly světské panovníky. Proti templářům od roku 1307 začal vystupovat i francouzský král Filip IV. Sličný, jako důvod uvedl, že mu templáři údajně odmítli přispět na jeho válečné výlohy. Do jaké míry to byla záminka a do jaké míry skutečný důvod lze těžko posuzovat, každopádně důvodů k zakročení proti této mocné síle bylo více než dost. Templáři byli bohatí a samostatní, nepodléhali světské moci ani biskupům a sloužili pouze zájmům papeže. Je tedy možné, že posloužili jen jako prostředek králova boje proti papežské stolici a svrchovanosti papeže nad světskými panovníky, zároveň bylo lukrativní převzít jejich majetek. Filip IV. Sličný se rozhodl využít klesající popularity templářů a uskutečnil plán navržený jeho rádcem Vilémem z Nogaretu, který spočíval v postupné diskreditaci tohoto řádu.

Řád uzavřený před okolním světem přirozeně obklopovalo mnoho tajemství a dohadů, kterých král využil k obviněním, která byla proti řádu vznesena mnohdy neprávem. Templáři byli mimo jiné obviněni z kacířství, neúcty k svátosti oltářní a sodomie. Francouzský král se snažil přimět papeže, aby templáře exkomunikoval, což ale, přes značný nátlak, odmítli jak Bonifác VIII., tak i jeho nástupce Benedikt XI. Až následující papež Klement V. souhlasil s Filipovými požadavky vůči templářům (jakož i s řadou dalších požadavků vůči církvi). Právě tento papež později přesunul sídlo papeže do Avignonu (který sice v té době nebyl součástí Francie, nicméně Petrarka v této souvislosti hovořil o „avignonském zajetí“).

Je pravděpodobné, že templáři se dozvěděli o přípravách útoku proti jejich řádu, ale patrně ho nepovažovali za příliš reálný. Skutečností nicméně je, že lodě templářské flotily z přístavů odpluly a po útoku na řád se přemístily do portugalských a skotských přístavů, mnoho řádových pokladů bylo převezeno a tajné dokumenty zničeny. Dne 13. října 1307 („nešťastný pátek třináctého“) bylo zahájeno rozsáhlé zatýkání templářů ve Francii. Rytíři se nicméně nepostavili na odpor a bylo tak zatčeno na 5 000 rytířů včetně velmistra řádu Jacquese de Molay. Zatýkání templářů bylo papežem nařízeno i dalším evropským panovníkům, ale nařízení se setkalo jen s malým ohlasem.

Upalování templářů

Zatčení templáři strávili téměř rok ve vězení, což mnohé zlomilo k tomu, že přiznali vinu (do ledna 1308 se přiznalo 134 ze 138 rytířů zajatých v Paříži, Jacques de Molay po deseti dnech), jiné zlomilo použití útrpného práva. Postava Jacquese de Molay je v této chvíli zajímavá tím, že opakovaně měnil svou výpověď a nakonec odmítl hájit řád. Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž řada templářů odvolala svá prvotní přiznání, což pro ně ale znamenalo rozsudek smrti. Prvních 54 templářů bylo upáleno v Paříži 11. května 1310.

Přestože většina prelátů shromážděných na koncilu ve Vienne, který měl rozhodnout o osudu řádu se zrušením templářů nesouhlasila, byl zrušen papežskou bulou Vox in Excelso datovanou 22. března. Rozhodnutí o zrušení bylo zveřejněno 2. dubna 1312. Majetek zrušeného řádu měl být přeceden na johanitský řád. Z majetku řádu, ale mělo být vyplaceno 200 000 livrů jako odškodné francouzské královské pokladně za údajně vzniklé ztráty.[4] V roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr Jacques de Molay a tři další představení řádu Hugo z Pairaudu, Geoffrey z Gonnevillu a Geoffrey ze Charney. Ti byli 18.března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení.

„

Jelikož tito čtyři se bez výjimky veřejně a otevřeně přiznali ke zločinům, z nichž byli obviněni, a trvali na svých doznáních, a ankonec si přáli na nich nadále trvat, když koncil urychleně zvážil monoho věcí na nádvoří veřejného okrsku pařížského kostela v pondělí po svátku sv. Řehoře, byli odsouzeni k těžkému a doživotnímu žaláři. Avšak hle, když se kardinálové domnívali, že záležitost skončili, vzápětí a neočekávaně dva z nich, jmenovitě velmistr a mistr v Normandii, hájíce se úporně proti kardinálovi, který přednesl kázání, a proti arcibiskupovi ze Sens, opět popřeli obě doznání, jakož i všechno, co dříve přiznali.

“

— Kronika Viléma z Nangis[5]

Po krátkém údivu, který mezi soudci jejich popření viny vyvolalo, nařídil král Filip IV., aby byli ještě téhož dne Jacques de Molay i Geoffroy de Charnay upáleni.[5]

Oprávněnost obvinění z hereze

Ilustrace z rukopisu (kolem r. 1350), narážející na obvinění templářů ze sodomie

Dosud není jednoznačně dořešeno, zda bylo obvinění templářů z hereze oprávněné a nakolik bylo založeno na skutečných poměrech v řádu. Během mučení se někteří templáři doznali k homosexuálním praktikám a uctívání „hlavy“, jakož i existenci tajemství označovaného jako Bafomet. Vůdcové řádu ovšem později tato přiznání popřeli, a byli proto popraveni. Mnozí historici proto neberou vynucená přiznání templářů v úvahu, jako ostatně nelze brát v úvahu ani jiná doznání, vynucovaná ve všech dobách útrpným právem.

Jiní vědci naopak předpokládají, že šlo o nepochopení tajných templářských rituálů, které pocházely z dob křížových výprav a odehrávaly se za „zavřenými dveřmi“. Tyto rituály měly zahrnovat popření Krista a trojnásobné poplivání kříže, stejně jako líbání zadku mistrů. Podle této teorie (a nedávno nalezených vatikánských dokumentů) měly tyto akty simulovat pokoření a mučení, kterým mohli být křižáci vystaveni v případě zajetí Saracény. Jejich účelem bylo naučit nového člena řádu popřít víru jen myslí, ale ne srdcem. Pokud se týče obvinění z uctívání „hlavy“, někteří badatelé se domnívají, že tyto rituály se vztahovaly spíše k uctívání údajných ostatků sv. Eufémie, jedné z jedenácti panen sv. Uršuly, Hugona de Payens a sv. Jana Křtitele než k uctívání pohanských model. Jedna z teorií o uctívání „hlavy“ se vztahuje také k existenci Turínského plátna, které mohli templáři získat z kořisti při 4. křížové výpravě, kdy byla křižáky dobyta Konstantinopol. Mohlo se tedy jednat o uctívání „vousaté hlavy“ z tohoto plátna. Později bylo také připisováno templářským kaplanům vytvoření slova Bafomet pomocí zašifrování (šifrou Atbaš) esoterického pojmu sofia (řec. moudrost). Tato interpretace je nicméně kontroverzní a je založena na dohadech.

Konspirační teorie, vysvětlující příčinu likvidace templářského řádu, jdou často ještě mnohem dále než připouští nejčastěji přijímané vysvětlení, že příčinou byla snaha o získání templářského majetku a konsolidaci geopolitické moci. Stanovisko katolické církve je v každém případě takové, že šlo o neoprávněné pronásledování, templáři se ničeho zlého nedopustili a papež byl v tom čase donucen povolit jejich pronásledování. V roce 2001 objevila dr. Barbara Frale v Tajných vatikánských archívech tzv. Chinonský pergamen,

dokládající, že již v roce 1314 papež Klement V. templáře tajně omilostnil. [pozn. od Athur Logoff: viz konkrétní pergamen z vatikánského archivu: http://asv.vatican.va/en/visit/doc/inform.htm (lze zvětšit a číst), zveřejněn 25.10.2007]

Každopádně je s templářskou činností na blízkém východě spojena řada nejasností a dokonce existuje i řada důkazů, podle nichž byli ochotni se spojit za peníze i s nepřítelem. Dokladem toho jsou např. jejich styky s asasíny.

Řehole rytířů Templu

Templářská pečeť

První řeholi řádu vypracoval pro templáře svatý Bernard. Ten ustanovil 72 článků, kterými vymezil povinnosti a zákazy týkající se mnichů tohoto řádu. Mezi ty základní patřil např. zákaz scházet se s lidmi, kteří byli exkomunikováni z církve, povinnost nosit bílý plášť (demonstrující čistotu), prostý a nezdobený oděv, povinnost sdílet jednu misku ve dvojici s jiným řádovým bratrem, jíst v mlčenlivosti, činit každý pátek pokání, vstávat s rozbřeskem, zákaz lovu (s výjimkou lvů, kteří často ohrožovali poutníky na jejich cestě do Jeruzaléma), dodržovat hierarchii v řádu, dodržovat slib mravopočestnosti, zákaz stýkat se se ženami a pohlédnout jim do tváře (zákaz se vztahoval i na příbuzné - matky a sestry), vyhýbat se kejklířům, hercům a pěvcům, povinnost nosit krátce střižené vlasy, zákaz používat jemnou obuv se zahnutou špičkou, povinnost spát v košili a spodním prádle a mnohé další.

Ekonomika řádu

Pečeť templářů - Dva jezdci na jednom koni měli symbolizovat chudobu nebo byli interpretováni jako zobrazení dvojí role templářů - mnich/voják

Řád templářů se stal proslulý i díky svému bohatství a obchodním úspěchům. Templáři přepravovali z Evropy do Palestiny peníze a majetek křižáků a z těchto transakcí rychle zbohatli. Rozvinuli dobře fungující bankovní systém, který brzy začali využívat i evropští panovníci a šlechta.

Templáři dále vydělávali na směně evropských měn na platidla jeruzalémského království, transportu poutníků do Svaté země apod.

Řád se dále věnoval bankovnictví, což se po jejich stažení ze Svaté země stalo jejich hlavní činností. Můžeme je považovat za předchůdce moderního bankovnictví, protože bylo možné uložit peníze v Evropě a vyzvednout si je na základě písemného potvrzení třeba přímo v Jeruzalémě.

Organizace řádu

Templáři byli od počátku organizováni jako duchovní řád s přísným vojenským zřízením, čímž se odlišovali od počátečního zaměření řádu johanitů i německých rytířů. Jejich řehole vycházela z řehole cisterciáckého řádu. V čele řádu stál volený velmistr.

Templáři se dělili na tři třídy[6]:

rytíři , vyzbrojeni jako těžká jízda, pocházející zprvu pouze z vyšší šlechty, až později se toto pravidlo s ohledem na vysokou úmrtnost rytířů porušovalo; nosili zprvu bílý plášť (symbolizující jejich čistotu), později doplněný o typický červený kříž;

seržanti a zbrojnoši, tvořeni příslušníky nižších společenských vrstev než rytíři; od rytířů se lišili hnědým či černým pláštěm s červeným křížem. K této skupině patřilo i značné množství řemeslníků, klášterníků a manuálních dělníků, spravující majetek řádu a vykonávající řemeslnické i odborné úlohy včetně kovářů, zbrojařů a kuchařů;

Hůl abakus byla odznakem vysokých hodnostářů včetně velmistra.

kaplani , vysvěcení kněží, zajišťující duchovní život řádu, zpovídající spolubratry (ti se nesměli zpovídat kněžím mimo řád, takže tajemství řádu se nemohla dostat mimo řád).

Později byli do řádu začleněni jako žoldáci ještě tzv. Turkopolové, což byla lehká jízda, tvořená z místních obyvatel. Později byl také vytvořen institut jakéhosi čestného členství pro mecenáše a podporovatele řádu zvenčí. Potřeby každého rytíře v boji i běžném životě zajišťovalo asi deset služebníků. Většina členů řádu měla za povinnost zajišťovat bojové úkoly. Templáři byli totiž primárně vojenským řádem, podléhajícím přímo papeži. Někdy jsou templáři považováni za předchůdce moderní profesionální armády a elitních speciálních jednotek. Ze svého nezměrného majetku vystavěl řád množství pevností po celé Svaté zemi. Válečníci, kteří je využívali jako opěrné body, byli pravděpodobně nejlépe vycvičenou a nejvíce disciplinovanou jednotkou své doby.

Někteří bratři ale nebyli válečníky, ale spíše bankéři. Řád totiž zajišťoval i úschovu cenných předmětů a majetku účastníků křížových výprav. Rovněž vlastní majetek řádu byl obrovský. Řád se stal postupně jedním z nejvýznamnějších politických činitelů své doby. Díky zvláštním papežským bulám (např. Omne datum optimum z r. 1139) měl řád oprávnění vybírat daně a desátky na území, spadajícím přímo pod jeho kontrolu. Takto narůstal majetek řádu a zároveň i jeho politický význam.

V čele řádu stál Velmistr, jemuž byl podřízen zástupce a jemu pak maršál a velitel. Řád byl rozdělen na provincie a velitelství. Jeho působnost se neomezovala pouze na Svatou zemi, komendy (velitelství) byly rozesety po celé Evropě včetně Čech a Moravy, jež spadaly pod německy mluvící provincie.

Do řádu se vstupovalo dobrovolně, buď natrvalo, nebo na předem danou dobu. Vystoupit z řádu bylo však obtížné a bylo možné pouze se souhlasem velmistra. Kandidát na členství v řádu musel před svým přijetím projít přísnými testy. Musel vydržet dlouhou zkušební lhůtu, během níž se zkoušela jeho upřímnost a síla charakteru tím, že uchazeč musel vykonávat mnoho nepříjemných povinností. Člen řádu nesměl vlastnit jiný majetek než vlastní meč, takže řád bohatl na majetku, který vstupující členové na řád převáděli. Přijímání nových členů bylo doprovázeno tajnou ceremonií s řadou rituálů odehrávající se v noci či nad ránem. Členové řádu nepodléhali jurisdikci místních vládců na území, na nichž se pohybovali, ale zodpovídali se výlučně řádu a jako nejvyššímu soudci pak papeži a pouze jemu se zodpovídal i celý řád.

Templáři měli právní imunitu a mohli vykonat na svých územích vlastní spravedlnost. Ve vztahu k církvi podléhali pouze papeži a měli právo určovat si vlastní hodnostáře.

Legendy

Bývalý templářský kostel v Segovii

Již zanedlouho po svém založení byli templáři podezříváni z nejrůznějších přestupků a zločinů. Proslýchalo se, že rytíři uzavírali spojenectví a tajné dohody s různými skupinami muslimských bojovníků, někdy i proti zájmům křesťanských panovníků. Údajně měla jádro templářů tvořit tajná organizace, jejíž kořeny sahaly ještě do pohanských dob před počátky křesťanství. Později byli rytíři řádu obviňováni z pořádání magických rituálů a klanění se démonickému symbolu nazývanému Bafomet.

Dochovaly se i nejrůznější popisy tajných templářských rituálů, jejichž pravdivost se ovšem nedá potvrdit. Nejlegendárnějším z těchto rituálů bylo přijímání novice. To se mělo odehrávat v nočních hodinách za přítomnosti vysoce postavených rytířů. Nejprve musel novic slíbit absolutní mlčenlivost pod trestem smrti. Pak byl vysvlečen a u oltáře s podobou démona Bafometa přísahal věrnost řádu, jež měla přednost před veškerými jinými autoritami. Na závěr musel políbit přijímajícího ceremoniáře, rovněž nahého, na ústa, pupek, konec páteře a penis.

Rychlý konec kapetovské dynastie mezi lety 1314 a 1328, když zemřel francouzský král Filip IV. Sličný, jeho tři synové i jediný vnuk, vedl k obecné víře, že dynastie byla prokletá. To

vyplývá i z legendy, že velmistr Jacques de Molay bezprostředně před svojí smrtí proklel Filipa IV. a papeže Klementa V. a vyzval je do roka k božímu soudu. Skutečností je, že papež následoval velmistra na věčnost o měsíc a král o sedm měsíců později.

Templáři byli později spojeni s mnoha legendami, týkajícími se řady tajemství a mystérií, pocházejících z nejstarších dob. Snad nejznámějšími z nich jsou ty o Svatém grálu či Arše úmluvy. Některé prameny říkají, že Svatý grál byl objeven a převezen do Skotska během útlaku řádu v roce 1307 a že byl ukryt pod Rosslyn Chapel ve vesnici Roslin. Řád prý také objevil Archu úmluvy, schránu, obsahující svaté předměty starých Izraelců včetně Aronovy hole a kamenných desek, popsaných Bohem textem Desatera přikázání.

Tyto legendy vycházejí především z dlouhé doby, během níž řád sídlil na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Některé záznamy také uvádějí, že templáři odhalili tajemství „Mistrů zednářů“, stavitelů původního chrámu, a dozvěděli se, že původní Archa úmluvy byla před zničením prvního chrámu převezena Menelikem I. do Etiopie. Zmínku o tom je možné najít v reliéfech na katedrále v Chartres. Další indicie o pátrání řádu po Arše a odhalení tajemství stavitelů chrámu představuje podle některých existence monolitického chrámu v Lalibele v Etiopii, který stojí dodnes a jehož stavba je (nesprávně) připisována templářům. Ze stejné doby pochází také podzemní kostel v Aubeterre ve Francii.

V průběhu 14. století za vlády krále Edvarda I. válčila Anglie se Skotskem. V roce 1314 proběhla bitva u Bannockburnu, v níž Skotové zvítězili především díky zásahu templářských rytířů na straně skotského krále Roberta. Bitva patřila mezi jejich poslední. Templáři bývají také zmiňováni mezi členy posádky legendami opředené výpravy Henryho Sinclaira směřující ze Skotska do Severní Ameriky v roce 1398. Existují určité spekulace, že templáři vlastnili mapy pocházející z předkolumbovských výprav do Ameriky a že Kolumbovi navigátoři byli členy nástupnického portugalského řádu. Templářský kříž byl prý v roce 1492 významným symbolem na plachtách Kolumbových lodí.

Někteří badatelé a esoterici tvrdí také, že řád uchovával tajná učení, což jej spojuje s hnutími a organizacemi, jaké představují Rosenkruciáni, Převorství sionské, Rex Deus, Kataři, Hermetici apod. a také se ztracenými proroctvími a relikviemi Ježíše Krista.

V současnosti existují mnohé skupiny označující samy sebe za templáře či jejich bezprostřední následovníky. Historickou souvislost však zpravidla - s výjimkou výše uvedených nástupnických řádů na Pyrenejském poloostrově - nelze doložit.

Symboly templářů

Bojovou standartu řádu tvořil rudý osmicípý kříž na pozadí černobílé šachovnice. Válečný pokřik templářů zněl "Vive Dieu, Saint Amour" a za heslo si zvolili slova "Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam" (Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu zjednej slávu). Na pečeť si nechali vyrýt dva jezdce na jednom koni, což symbolizovalo chudobu a službu. Velmistr a ostatní vysocí hodnostáři nosili hůl s násadou s křížem přezdívanou abakus. Zajímavé je, že žádný člověk se nesměl k člověku držící tuto hůl přiblížit příliš blízko. Byla stejně jako ostatní symboly řádu (jako například bílé pláště s kříži)

považována za posvátnou. Templáři měli také nařízeno stříhat si vlasy nakrátko a měli zákaz holit se. Pravděpodobně se jedná o přejatý arabský zvyk, protože dlouhé vousy jsou u Arabů považovány za znak urozenosti.

Templáři v českých zemích

Řád se poprvé objevil v Čechách v roce 1232. Jeho sídlem byl kostel sv. Vavřince v Praze. Mimo Prahu působil také v Uhříněvsi, Vsetíně (hrad Freundsberg), Blatné (stejnojmenný zámek) nebo v moravských Čejkovicích, Jamolicích (hrad Templštejn) a Brně.

Preceptoři v zemích koruny české

1286 – Fridericus de Silvester

1291 – Bernhard von Eberstein

1292 – Berthramus dictus de Czweck (preceptor Niemiec, Sławii i Morawii)

1295 -1303 – Fryderyk von Alvensleben

Návazné řády

Majetek řádu templářů byl oficiálně předán johanitům, kteří byli jejich velkými rivaly, což se projevovalo již ve Svaté zemi. I oni se však museli vzdát činnosti v bankovnictví. Ve skutečnosti získal velkou část majetku templářů Filip IV. a anglický král Eduard II., který současně rozpustil řád v Anglii. V Německu nebyli templáři tolik populární jako ve Francii a Anglii, neboť jim tu konkuroval řád německých rytířů.

V některých zemích ale řád zcela nezanikl. Na Pyrenejském poloostrově odmítl aragonský král Jakub II. předat majetek templářů johanitům. Založil nový řád - řád rytířů z Montesy a přesvědčil papeže, aby tento nový řád mohl hospodařit s aragonským majetkem templářského řádu. Podobný postup zvolil portugalský král Diniz, který založil Řád Kristův (Christi Militia). Ten zřejmě sehrál významnou roli při podpoře prvních portugalských námořních výprav. Rovněž ve Skotsku odmítl král Robert uposlechnout papežovy výzvy k likvidaci řádu, ostatně sám byl v papežské klatbě.

A tak přestože byl značný počet templářů skutečně zatčen, většina ostatních přešla do jiných křižáckých řádů. Existuje dokonce i teorie, podle níž celé skupiny templářů, kterým se podařilo uprchnout, přešly do ilegality a založily zcela tajné bratrstvo, jež se o tři sta let později stalo základem jiné tajné organizace - svobodných zednářů.

Řád německých rytířů

Základní údaje o stavu současného řádu

Úřední názevBrüder und Schwestern von Deutschen Haus St. Mariens in Jerusalem

Heslo řáduHeilen und helfen (Léčit a pomáhat)

Úřední jazyk Němčina

Hlavní sídlo Vídeň

Velmistr Bruno Platter

Zámek v Malborku

Řád německých rytířů je jeden z duchovních rytířských řádů, vzniklý ve 12. století na území bývalého křesťanského Jeruzalémského království. Byl jedním z největších a nejmocnějších křesťanských rytířským řádů středověku. S jeho mocí a velikostí se mohl rovnat už jen pouze řád templářů nebo řád maltézských rytířů. Řád se podílel na křížových taženích do Svaté země, ale svou význačnou roli sehrál teprve až v severovýchodní Evropě. Velmistr řádu dnes sídlí ve Vídni, stejně jako generální rada a archiv. V Římě sídlí tzv. generální prokurátor, který zastupuje řád před Svatým stolcem.

Řád má mužskou i ženskou větev a oficiálně působí v Rakousku, Itálii, České republice, Slovensku, Slovinsku, Německu a Belgii.

V současné době v České republice používá oficiální názvy Německý řád pro mužskou větev a Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské pro ženskou větev, obě větve zde existují jako české provincie a jejich vedení sídlí v Opavě. Většina jeho činnosti se zaměřuje na provoz a podporu zdravotnických a sociálních zařízení. Velká pozornost je věnována rozsáhlým majetkoprávním sporům s Českou republikou o majetek řádu zkonfiskovaný komunistickým Československem, z nichž největší vášně vzbuzuje spor o hrad Bouzov.

Řád byl znám pod názvy Řád německých rytířů, Německý řád, Bratři německého řádu Panny Marie Jeruzalémské, německy pak Deutscher Ritterorden, Deutscher Orden, Haus der Ritter des Hospitals Sankt Marien der Deutschen zu Jerusalem, a dále latinsky Ordo Domus Sanctæ Mariae Theutonicorum in Jerusalem atd.

Heraldika: černý kříž na stříbrném poli. Obdobně jako i u jiných řádů byl tvar černého kříže často měněn.

Činnost řádu ve středověku

Věž pevnosti řádu v Akkonu

Hrad řádu německých rytířů Bouzov,[1]

Řád německých rytířů byl původně špitálním řádem. Jeho historie začala roku 1190. Během obléhání Akkonu za třetí křížové výpravy založili brémští a lübečtí kupci působící v rámci řádu johanitů, polní lazaret pro poutníky do Svaté země. Roku 1199 pověřil papež Inocenc III. bratry, kteří se o nemocnici starali, bojem proti pohanům. Lazaretní bratrstvo se postupně přeměnilo na samostatný rytířský řád, jenž začal sdružovat německé rytíře, kteří dosud působili v řadách frankofonních johanitů. Jeho prvním sídlem se stal Akkon (Acre).

Počátkem 13. století bylo křižácké panství v Palestině již velmi omezeno, proto se řád snažil najít nové působiště v Evropě. Krátkou dobu působil v Benátkách a roku 1211 je uherský král Ondřej II. Uherský pozval do Sedmihradska. Úkolem rytířů tu bylo bránit východní hranice uherského království před vpády kočovníků a šířit v zakarpatských oblastech obývaných Kumány křesťanství a uherskou svrchovanost. Řád ve snaze zajistit si postavení v Evropě usiloval s pomocí papežské kurie o vynětí svěřeného mu území z moci krále. Ondřej II. ho proto roku 1225 vyhnal ze země.

Na přelomu let 1225/1226 pozval kníže Konrád Mazovský řádové rytíře do Polska a nabídl jim odměnou za ochranu prusko-mazovského pohraničí chełmiňskou zemi. Vzhledem k předchozím zkušenostem s německými rytíři v Sedmihradsku, to byl velmi neprozřetelný čin. Bezprostředně poté potvrdil řádu tuto držbu i vlastnictví území, která měla být dobyta na Prusích, císař Fridrich II. v tzv. Zlaté bule z Rimini (1226) a roku 1234 je papež Řehoř IX. postavil pod ochranu sv. Petra.

Po sloučení německých rytířů s řádem mečových rytířů, který působil ve východním Pobaltí, se Prusové ocitli v kleštích a byli do roku 1283 bezohledně podmaněni, třebaže kladli silný odpor (ještě roku 1283 se Prusové vzmohli na mohutné povstání, které bylo tvrdě potlačeno). Na jejich území vznikl dobře organizovaný pruský řádový stát, druhý řádový státní útvar vybudovala livonská větev řádu ve východním Pobaltí na území dnešního Lotyšska a Estonska (livonský řádový stát).

Po dobytí pruského území se agrese řádu obrátila proti pohanské Litvě a pravoslavným ruským knížectvím, jejichž obyvatelé byli považováni z katolického hlediska za heretiky, později také proti katolickému Polsku. Roku 1240 zaútočili livonští řádoví rytíři v koordinaci se švédskými vojsky, která se vylodila v ústí Něvy, na severovýchodní Rus. Poté co se zmocnili pevnosti Izborsk, jim otevřelo otevřelo svoje brány důležité obchodní středisko Pskov, neboť vládnoucí bojaři byli ochotni uznat svrchovanost řádu (Pskov byl součástí novgorodské země). Rytíři odsud podnikali další výpravy, na nichž se nebezpečně blížili k Novgorodu. Novgorodský kníže Alexandr Něvský, který porazil ještě roku 1240 Švédy na Něvě, vyrazil urychleně na sever, dobyl tu křižáckou pevnost Koporje a nechal ji rozbořit (1241). Poté vyhnal řádovou posádku z Pskova. Křižácké vojsko, které mělo vtrhnout na novgorodskou půdu severně Čudského jezera, zastavil Alexandr na jaře roku 1242 v tzv. "ledové" bitvě, která se odehrála na zamrzlé jezerní ploše. Tato bitva ukončila s definitivní plaností pokusy livonských rytířů proniknout na východ a německou východní expanzi ve středověku vůbec.

Český král Přemysl Otakar II. se v letech 1254-1255 vydal poprvé na výpravu do Litvy. Spolu s ním se vydalo i mnoho členů české vysoké šlechty. Tato výprava bylo úspěšná a krátce po ní byl založen hrad, pojmenovaný na Přemyslovu počest Königsberg (Královec).

Působiště německých rytířů se ve 13. století přesunulo do východního Pobaltí, kde řád postupně založil větší počet hradů a měst. Kolem roku 1274 byl vybudován hrad Marienburg (dnes Malbork v Polsku), v jehož podhradí vznikla osada, která brzy získala městská práva. Roku 1309 se Marienburk stal sídlem velmistra řádu. V témže roce bylo k pruskému řádovému státu připojeno Východní Pomoří.

Velký zájem projevoval řád německých rytířů o Žmuď (Žemaitsko), území litevských Žemaitů, které bylo vklíněno mezi území řádových států. V polovině 13. století ovládl část Žmudi první známější představitel litevského státu kníže Mindaugas. Když se však proti němu začala formovat koalice řádu německých rytířů, podmaněných žemaitských knížat a Jatvingů, souhlasil Mindaugas s přijetím křesťanství a odstoupením Žmudi řádu německých rytířů. Jakmile se však řád pokusil převzít Žmuď do své moci, utrpěl roku 1260 těžkou porážku u Durbes. Mindaugas svoje kontakty s německými rytíři přerušil, vrátil se k pohanským kultům, ale o ovládnutí Žmudi se již nepokoušel. Ta se později stala objektem soustředěné křižácké expanze. Z jedné strany na ni útočili řádoví rytíři z Prus, z druhé strany livonská větev řádu, která právě opanovala území Zemgalů.

Bitva u Grunwaldu

Největšího rozmachu se řád dočkal za velmistra Winricha von Kniprode v letech 1351-1382, poté však začaly jeho pozice slábnout. Roku 1386 došlo v důsledku uzavření smlouvy v Krevě k vytvoření personální unie Polska a Litvy a k christianizaci Litevců. Jedním z důvodů bylo spojenectví proti řádu, kromě toho němečtí rytíři nyní ztratili ideologický důvod k agresi na litevské území. Situace zneužil bratranec polského krále a litevského velkoknížete Vladislava II. Jagella Vytautas a uzavřel roku 1398 na ostrově Salinu tajnou smlouvu s řádem. Jejím cílem bylo osamostatnění Litvy. Za to se musel vzdát ve prospěch řádu Žmudi. Paktování se s řádem proti příbuzným nebylo v litevské vládnoucí dynastii Jagellonců během bojů o moc nic neobvyklého. Krátce nato zahájili křižáci dobývání Žmudi. V zemi však vypuklo roku 1401 proti dobyvatelům povstání, které podpořil a možná i inspiroval Vytautas. Na podzim se rozhořela válka mezi řádem a Litvou, v níž nebyla litevská strana navzdory polské pomoci úspěšná. Do konfliktu se vmísil římský papež Bonifác IX. a zprostředkoval roku 1404 uzavření míru, jímž byla Žmuď přiřčena řádu.

Roku 1409 vypuklo na Žmudi další rozsáhlé povstání proti řádu, které se Vytautas opět rozhodl podpořit. Řád doufal, že v konfliktu, který byl nevyhnutelný, zachová Polsko neutralitu, ale Jagello vstoupil do tzv. velké války po boku Litvy. Boje probíhaly na polském a pruském území a vyvrcholily 15.července 1410 katastrofální porážkou řádu u Grunwaldu (Tannenbergu). Bitvy se zúčastnily obrovské vojenské kontingenty nejen z účastnických zemí, ale také žoldnéři z Německa, Švýcarska, Slezska a Lužice, kteří pomáhali řádu, zatímco v polsko-litevském vojsku, vedeném Jagellem osobně, bojovali Tataři a pomocný oddíl z moldavského knížectví, vazalsky závislého na Polsku. Češi a Moravané se bitvy zúčastnili na obou stranách. Valná většina řádových rytířů včetně velmistra Ulricha von Jungingen našla v bitvě smrt. Poté vstoupili do války také livonští rytíři. Příznivou okolností pro řád německých rytířů byly značné rozpory, které existovaly mezi jeho protivníky. Počátkem roku 1411 byl uzavřen první toruňský mír. Řád se musel vzdát Žmudi, která se tak stala součástí litevského velkoknížectví, a Dobrzyňska, jež získalo Polsko. Kromě toho musel polské straně zaplatit vysoké kontribuce jako výkupné za zajaté členy řádu. Soudí se však, že to, co Polsko a Litva získaly na základě mírového ujednání, neodpovídalo vojenskému významu grunwaldského vítězství.

Další porážka čekala slábnoucí řád v třináctileté válce s pruskými městy a Polskem, která probíhala v letech 1454-1466. Poté byl uzavřen tzv. druhý toruňský mír, podle jehož ustanovení Polsku připadly tzv. Prusy královské (v podstatě pozdější Západní Prusko), s Marienburgem, který byl dosud sídelním městem velmistra řádu, Gdaňskem, Toruní a Elblagem. Hlavním městem zbývajícího řádového území, tzv. Prus křižáckých, a sídlem velmistra se poté stal Königsberg (Královec, založený Přemyslem Otakarem II.) Postavení řádového velmistra v Prusích se stále zhoršovalo, neboť polští králové vůči němu stupňovali své nároky. Poslední velmistr řádu Albrecht Braniborský přijal roku 1525 luteránskou reformaci a prohlásil se za světského vládce dosud řádového území. Tzv. Prusy knížecí se poté staly lénem polského krále.

Prusko kolem 1350

Řád německých rytířů po roce 1525

Po sekularizaci území pruského státu bylo sídlo řádu poté přeloženo do Mergentheimu v německém Württembersku (a mezi jeho velmistry patřilo až do první světové války mnoho příslušníků habsburské dynastie).

Koncem 18. a začátkem 19. století ztratil řád velkou část majetku a pozemků, Napoleon 1809 přikázal dokonce řád rozpustit. Roku 1834 dostal řád nová pravidla. Dále existoval výlučně jako hospitální řád a jeho sídlem se stála Vídeň. Vídeňský dům a kostel řádu se nachází nedaleko svatoštěpánského dómu v Singerstrasse a jsou přístupné návštěvníkům. Přístupná je také řádová klenotnice.

Zničující dopad na řád měl nástup nacismu. Řád patřil mezi jeho skalní odpůrce a trpěl rozsáhlým pronásledováním. V Československu na konci třicátých let poskytli němečtí rytíři zdarma některé své pozemky a objekty v pohraničních oblastech k obranným účelům a věnovali rozsáhlé finanční prostředky na výstavbu Československého pohraničního opevnění. Německé okupační orgány ihned po převzetí moci nad protektorátem (v pohraničí již dříve) nejdříve uvalily nucenou správu na majetek řádu a poté jej zkonfiskovali. Po propuknutí druhé světové války byl řád krutě pronásledován, řada jeho členů (zejména mužské větve) byla nacisty vězněna, popravena nebo zavražděna a řádový majetek byl nacisty konfiskován všude, kde pro ně byl k dosažení.

V zemích, které se po druhé světové válce ocitly pod nadvládou komunismu, pak následovalo po nacistickém pronásledování i pronásledování ze strany komunistů. Ačkoliv nešlo o německou, ale nadnárodní, protinacisticky zaměřenou a nacisty pronásledovanou organizaci, československé (komunisty ovládané) ministerstvo zemědělství v roce 1946 vyhlásilo konfiskaci majetku řádu podle Benešových dekretů a provedlo ji, ačkoliv mu to zakazovalo hned několik nařízení vlády. V roce 1948 Nejvyšší správní soud v Praze konfiskace prohlásil za neodůvodněné a nezákonné a vydal rozhodnutí, podle kterého náleží konfiskovaný majetek stále řádu. Komunistický převrat ale znemožnil převzetí majetku řádem a komunistické úřady poté vyhnaly všechny rytíře německého původu ze země.

Po dokončení odsunu v roce 1949 působili v Československu jen dva rytíři-řeholníci. Řád byl v průběhu komunistického režimu krutě pronásledován (dalo by se říci, že více než bylo obvyklé u ostatních řádů), řeholníci a někteří familiáři řádu, jakož i sestry, byli nezákonně internováni, v některých případech pak odsouzeni ve vykonstruovaných procesech a vězněni. Sestra Marie Helena Knajblová na následky věznění zemřela. Činnost řádu byla zcela znemožněna.

Řád v posledních letech

Po sametové revoluci řád v Československu obnovil svoji činnost, jeho zdejší vedení (provinciál i představená provincie) sídlí v Opavě.[2][3] Řád žádá nazpět svůj zkonfiskovaný majetek a snaží se pokračovat v práci v oblasti zdravotnické, sociální a charitativní a vypomáhá v duchovní správě. V listopadu 2007 převzal Moravské reálné gymnázium, z něhož hodlá pod jménem Církevní gymnázium Německého řádu vybudovat prestižní vzdělávací instituci s vazbami na německé, rakouské a italské univerzity.[4]

K hodnocení řádu

Jak německá tak i polská historiografie měla v minulosti značné potíže ocenit působení tohoto řádu z neutrálního stanoviska. Zatímco polská historiografie tíhla k výrokům, že řád německých rytířů znamenal útisk a kolonializaci polských území, vyznamenávala se německá historiografie často míněním, že odstoupením řádových zemí Polsku došlo ke zradě a vydání německých území a obyvatel pod cizí nadvládu. Z dnešního hlediska lze říci, že se nejednalo o národní či národnostní střetnutí mezi Němci a Slovany, ale o konflikty mezi konkurujícími lokálními mocnostmi své doby, které chtěly expandovat a udržet si moc.

Maltézský řád

Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na MaltěSovrano Militare Ordine Ospedaliero di San Giovanni di Gerusalemme di Rodi e di Malta

vlajka znak

Hymna: [[|Ave Crux Alba]]

Motto: Tuitio Fidei et Obsequium Pauperum(Ochrana víry a služba trpícím)

Geografie

Hlavní město: Řím (palác Malta)

Obyvatelstvo

Počet obyvatel: 10 000 členů

Jazyk: Italština

Státní útvar

Státní zřízení teokratická monarchie

Kníže-velmistr Matthew Festing

Měna1 Scudo = 12 Tari = 240 Grani ()

Mezinárodní identifikace

MPZ SMOM

Maltézský řád je jeden z rytířských duchovních řádů, vzniklý v 11. století na území křesťanského Jeruzalémského království ve Svaté zemi. Byl jedním z největších a nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku. S jeho mocí a velikostí se mohl rovnat už jen pouze řád templářů nebo řád německých rytířů. Jako Řád maltézských rytířů je označován od svého působení na Maltě, která mu byla věnována v roce 1530. Řád byl znám také pod různými názvy jako byli johanité, špitálníci, svatojánští rytíři, hospitalité sv. Jana, řád sv. Jana apod. Během svého působení na ostrově Rhodos vešli ve známost také jako rhodští rytíři a označení maltézští rytíři získali až po přesídlení centra řádu na ostrov Malta. Sídlem řádu je dnes Řím.

Úřední název dnes je Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě (italsky: Sovrano Militare Ordine Ospedaliero di San Giovanni di Gerusalemme di Rodi e di Malta), původně Špitální bratři sv. Jana Křitele Jeruzalémského (latinsky: Fratres hospitalarii s. Joannis B. Hierosolymitani) [1], též Hospitalité sv. Jana v Jeruzalémě, Řád rytířů v Rhodu, Suverénní vojenský řád rytířů na Maltě, Rytíři hospitalité sv. Jana v Jeruzalémě; užívány byly i zkrácené názvy jako Hospitalité sv. Jana, Johanité, Maltézští rytíři, Suverénní řád Maltézských rytířů atd.

Heraldika: bílý, osmišpičatý kříž na červeném poli, známý jako Maltézský kříž.

Původ

U kolébky řádu stál špitál sv. Jana Slitovníka v Jeruzalémě, založený kolem roku 1050 italskými kupci z Amalfi. Nemocnici, která byla schopna pojmout na 2000 nemocných především z řad poutníků, spravovali benediktini. Po příchodu křižáků se špitální bratrstvo začalo rychle rozmáhat. Zasvěcení špitálu bylo změněno na významnějšího sv. Jana Křtitele. 15. února 1113 papež Paschalis II. potvrdil bratrstvo jako církevní řád. Řehole řádu johanitů, potvrzená 1137, obsahovala prvky benediktinské i augustiniánské řehole, slib chudoby, celibátu, poslušnosti, povinnosti ochraňovat věřící, pomáhat potřebným a bránit Jeruzalém před muslimy.

Krak des Chevaliers (Sýrie)

Počátkem 12. století vznikly první pobočky řádu v jihoitalských přístavech pro poutníky ze všech zemí. Roku 1153 byly založeny první johanitské komendy v Německu. V té době začal mistr Raimund de Pui organizovat johanity podle vzoru templářů jako vojenské duchovní společenství. Šlechtičtí členové řádu byli ozbrojeni a vedle charity plnili také vojenské úkoly. Tak došlo v praxi života řádu k symbióze mnišství a rytířství, později převážil rytíř nad mnichem. Johanité se vedle templářů stali nejvýznačnějším vojenským faktorem ve Svaté zemi.

Úlohou řádu byla zpočátku péče o nemocné poutníky do Svaté země, se vzrůstajícím nebezpečím turecké expanze pak stále více i ochrana posvátných křesťanských míst v Jeruzalémě a poutních cest, především jejich vojenská obrana proti Seldžukům.

Členové řádu se dělili do třídy bojových rytířů, kněží a bratří ošetřovatelů. V čele řádu stojí velmistr (srovnej Velmistři Maltézského řádu). Po rozpuštění řádu templářů (1312) byla velká část majetku a pozemků tohoto řádu v evropských zemích věnována řádu johanitů (později pak maltézskému řádu), ne vždy se však dostala do jeho rukou.

V důsledku této skutečnosti se řád začal dělit do tzv. jazyků (jazyk přitom odpovídal spíše území, kde se nemovitosti řádu nacházely). Původně existovalo sedm jazyků: provensálský, auvergnský, francouzský, italský, aragonský, německý a anglický, roku 1492 pak vzniká osmý jazyk kastilský (odtržením od aragonského).

Rhodos a Malta

Hrad řádu na Rhodu

Po dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem roku 1187 přesídlil řád do Margatu, Akko, posléze na Kypr (1291), roku 1309 se pak usídlil na byzantském Rhodu (odtud pochází jejich dočasné pojmenování rhodští rytíři). Tady johanité vytvořili suverénní stát v čele s velmistrem, kde úspěšně rozvinuli svoji lékařskou praxi a péči o nemocné. Vybudovali také mocnou flotilu,

která bránila dalšímu pronikání osmanských Turků Středomořím. Úspěšně odráželi pirátské nájezdy a zabránili dvěma invazím muslimů na Rhodos (1444 invazi egyptského sultána a 1480 invazi arabských vojsk).

Jejich převaha ve východní části Středomoří se stala trnem v oku sílících osmanských panovníků. Roku 1522 obléhal osmanský sultán Sulejman I. Rhodos (k dispozici měl 400 lodí a 200 tisíc vojáků, zatímco řád disponoval jen 7 tisíci rytíři). Po šestiměsíčním obležení byl rytířům povolen odchod z ostrova. Roku 1530 jim císař svaté říše římské a španělský král Karel V.. a papež Klement VIII. udělili v léno souostroví Malty za symbolickou povinnost odvádět maltského sokola ročně.

K výrazně důležitější roli řádu však patřil boj proti muslimským pirátům, kteří ze svých malých přístavů na severoafrickém pobřeží znepokojovali velký počet měst a osad na evropském pobřeží Středozemního moře. K nejznámějším korzárům patřil např. Chajruddín Barbarossa (zvaný též Khair ad-Din) a jeho bratr Oruč, později pirát Dragut, kteří stáli ve službách osmanských sultánů. Roku 1551 přepadli piráti ostrov Gozo na Maltě a unesli do otroctví 5000 až 6000 obyvatel ostrova (téměř veškeré obyvatelstvo), 1561 zajali katánského biskupa Niccolu Carraciolu, který cestoval na galéře Maltézského řádu.[2]

Ve velké a krvavé bitvě zde řád po dlouhém obležení 1565 vítězí nad osmanskými vojsky, zakládá hlavní město a pevnost Vallettu a opevňuje celý ostrov (pod vedením tehdejšího velmistra Jean Parisot de la Valette). V založené nemocnici jsou ošetřováni pacienti z celé středomořské oblasti. Johanité budují správní aparát, Malta se pod jejich vedením stává suverénním státem.

Roku 1798 musel řád kapitulovat před Napoleonem Bonaparte, táhnoucím se svou armádou do Egypta (řídě se svým heslem „nepozvedni meče proti bratru křesťanovi“), a usadil se na několik desetiletí v Rusku, přičemž ztratil během dalších desetiletí většinu svých převorství (tzn. pozemků a jmění) a tím i na významu.

Maltézský řád dnes

Fort St. Angelo

Roku 1879 byl řád papežem Lvem XIII. znovu obnoven a má od té doby sídlo v Římě. Řád se dnes mezinárodně dělí do velkopřevorství, převorství a podpřevorství. Jeho dnešní činnost je převážně charitativního charakteru. V Česku bylo velkopřevorství zřízeno ve 12. století a funguje nepřetržitě dodnes, i přesto že bylo za dob Protektorátu Čechy a Morava a později

komunismu téměř nefungující. V čele Českého velkopřevorství stojí kníže velkopřevor, tento titul byl udělen Františkem Josefem I. a je na světě naprosto jedinečný.[3]

Podle mezinárodního práva je Svrchovaný řád maltézských rytířů suverénním nestátním subjektem bez vlastního území (mezi znalci mezinárodního práva není tento názor zcela jednoznačný). Řád má dvě malá exteritoriální území (mimo sídla v Římě pak pevnost St. Angelo na Maltě), vydává vlastní mince a poštovní známky a má vlastní značku aut, udržuje plné diplomatické styky s 94 státy světa (včetně ČR), v dalších šesti je zastoupen, má status pozorovatele v OSN atd.

Obdobná seskupení

V minulosti, především po druhé světové válce, vznikl větší počet řádů a organizací, které se svým názvem (resp. znakem) odvolávaly na tradici řádu a tento imitovaly. Většinou se jednalo o krátkodobé úkazy, některé byly zcela fiktivního rázu. Patří sem například tzv. Velkopřevorství Podolské, založené jedním Italem, vydávajícího se za polského prince, Velkopřevorství Nejsvětější Trojice z Villeneuve atd.

Jedinou jinou organizací, která se dnes může úspěšně odvolávat na tradici tohoto řádu, je seskupení čtyř národních řádů, známých povětšinou pod jménem Řád Johanitů, které jsou seskupeny v Alianci řádů sv. Jana (jedná se o řády v Německu, Nizozemí, Švédsku a Velké Británii). Tyto řády vznikly jako protestantská odštěpení původního (katolického) řádu v 16. resp. 19. století. Řády jsou dnes výlučně dobročinnými organizacemi, udržují mnoho poboček v dalších zemích, a jsou jedinými následovníky bývalého Řádu sv. Jana v Jeruzalémě, které jsou uznávány i dnešním Maltézským řádem.

Řád mečových bratří

Mečoví bratři a němečtí rytíři v útoku, vyobrazení ze stolní hry Age of Battles

Řád mečových bratří (Fratres militiae Christi) se zasloužil o rozšíření křesťanství ve východním Pobaltí, kde na na území dnešního Lotyšska a Estonska založil řádový livonský

stát. Řád existoval v letech 1202–1561, ale 1237–1525 byl autonomní součástí řádu německých rytířů.

Řád mečových bratří je znám i pod názvy rytíři meče, livonský řád, livonští rytíři apod.

Heraldika: červené (v některých fázích zkřížené) meče a kříže na bílém poli.

První léta řádu

Oděv a výzbroj řádového rytíře

Řád mečových bratří založil roku 1202 v Rize po vzoru templářů třetí livonský (později rižský) biskup Albert von Buxhoevden. Úkolem řádu bylo christianizovat dosud převážně pohanské obyvatelstvo východního Pobaltí v oblasti, kterou Němci nazývali podle jednoho ze zdejších kmenů Livonsko. Papež Inocenc III. řád roku 1204 potvrdil a přikázal mu poslušnost vůči rižskému biskupovi (od 1253 arcibiskup, metropolita pro Livonsko a Prusy). Řád však uznával tuto závislost pouze formálně, fakticky byl zcela samostatný. Albertovi se také podařilo přimět papeže Inocence III., aby livonské území zasvětil Panně Marii (Terra Mariana), a postavil ji tak pro účastníky křížových výprav naroveň Svaté zemi.

V čele řádu stál na doživotí volený velmistr. Mimo rytířů, kteří měli pocházet z urozeného rodu, zahrnoval řád také vojáky, mnichy a řemeslníky. Jeho hlavním sídlem se stal Wenden (latinsky Cesis).

Po založení řádu nastal v procesu dosud nepříliš úspěšné christianizace Livonska obrat. Mečoví rytíři vtrhli nejprve na území obývané Livy, kterým přišli na pomoc Rusové pod vedením polockého knížete, neboť zdejší oblasti na něm byly poplatně závislé a někteří místní vládcové přijali již dříve pravoslaví. Místní obyvatelstvo se expanzi úporně bránilo a donutilo křižáky vybudovat si pevnosti a stáhnout se do nich. Po podmanění Livonska bylo napadeno Estonsko, kde si dobyvatelé počínali zvláště krutě. Biskup Albert pozval řádu na pomoc dánského krále Valdemara II., který ovládl severní Estonsko a roku 1219 tu založil hrad Tallinn.

Mezi dobyvateli došlo vzápětí ke konfliktu, neboť Dánové si činili nároky na svrchovanost nad Rigou. O expanzi do Estonska se neúspěšně pokusilo také Švédsko. Roku 1222 vypuklo v Estonsku proti Dánům a mečovým rytířům velké povstání, kterému přišly na pomoc ruské oddíly z Novgorodu a Pskova. Přes počáteční úspěchy povstalců nabyli postupně převahy mečoví rytíři. Povstání skončilo v roce 1224 dobytím města Jurjeva, založeného velikým knížetem Jaroslaven Moudrým, které bránili Estonci i Rusové. Tak získali křižáci možnost pronikat dále do ruského vnitrozemí. Roku 1227 byl dobyt ještě ostrov Saaremaa, odkud bylo povstání zahájeno.

Poté obrátili řádoví rytíři svoji pozornost jihozápadním směrem na území Zemgalů a litevských Žemaitů (Žmuď). Katastrofální porážka v roce 1236 u Saule (dnes litevské Šiauliai), kde našla smrt většina rytířů včetně velmistra, měla závažné důsledky pro panství řádu ve východním Pobaltí. Podmaněné obyvatelstvo se začalo vymaňovat z nadvlády a vracet se k pohanským kultům. Konflikty měl řád také se Svatou stolicí, která mu vyčítala brutální postup proti pohanům i již pokřtěným, dále pak snahy starat se více o vlastní jmění než o christianizaci nevěřících. Z těchto důvodů se zbylí mečoví rytíři rozhodli sloučit s řádem německých rytířů, působícím v sousedních Prusích. Stalo se tak v roce 1237 vitebskou smlouvou, která zaručila rytířům v Livonsku autonomní postavení.

Livonská větev řádu německých rytířů

Země řádu kolem 1350

Velmistr řádu německých rytířů společně s velmistrem řádu mečových bratří

Po sloučení s řádem německých rytířů obrátili livonští rytíři svoji pozornost na východ, na území ruských knížectví, která byla v té době ohrožena tatarskou expanzí. Současně se snažili proniknout do novgorodské země Švédové, aby získali pod svoji kontrolu zdejší obchodní cesty. Útočníci se pokusili svoje vojenské akce zkoordinovat.

Roku 1240 se Švédové vylodili pod vedením jarla Birgera v ústí Něvy. Současně zaútočili na Rus také němečtí rytíři z Livonska a zmocnili se pevnosti Izborsk. Poté jim otevřel svoje brány Pskov, neboť vládnoucí bojaři byli ochotni uznat svrchovanost řádu místo Novgorodu. Rytíři odsud podnikali další výpravy, na nichž se nebezpečně blížili k Novgorodu. Novgorodský kníže Alexandr Něvský, který již dříve porazil Švédy na Něvě, nyní vyrazil urychleně na sever. Tady dobyl křižáckou pevnost Koporje a nechal ji rozbořit (1241). Poté vyhnal řádovou posádku z Pskova. Křižácké vojsko, které mělo vtrhnout na novgorodskou půdu severně od Čudského jezera, zastavil Alexandr na jaře roku 1242 v tzv. „ledové“ bitvě, která se odehrála na zamrzlé jezerní ploše.

„Ledová“ bitva ukončila s definitivní plaností pokusy livonských rytířů proniknout na východ a německou východní expanzi ve středověku vůbec. Základním posláním obou rytířských řádů ve východním Pobaltí měla být christianizace dosud pohanského obyvatelstva. V polovině 13. století začala papežská kurie počítat s livonskými rytíři (a také se Švédy) jako s prostředníky pokatoličtění pravoslavných Rusů, jimž se za to mělo dostat pomoci proti Tatarům.

Tato myšlenka však nebyla nikdy uskutečněna. Roku 1283 dokončili němečtí rytíři podmanění Prusi a obrátili svoji pozornost na Žmuď, kterou jim odstoupil litevský král Mindaugas roku 1253. Z druhé strany na ni zaútočili livonští rytíři, kteří právě opanovali území Zemgalů. Žmuď měla pro řád zásadní význam. Její opanování by znamenalo územní spojení obou řádových států, pruského i livonského.

Proti rozpínavosti livonských rytířů se později postavil litevský velkokníže Gediminas, který získal roku 1322 spojence přímo na území Livonska, a to samosprávu města Rigy a rižského arcibiskupa Fridricha z Pernštejna, kteří měli s rytíři vážné spory. Jejich prostřednictvím se obrátil roku 1323 na papeže Jana XXII, důležitá německá přístavní a obchodní města, františkány a dominikány v Sasku. Dosud pohanský vládce je informoval o svém úmyslu nechat se pokřtít a zval do své země duchovní i kolonisty. Zároveň obvinil livonské rytíře, že svým jednáním zprofanovali křesťanství v takové míře, že ho nyní Gediminasovi poddaní nenávidí. Papež požádal livonské rytíře, aby uzavřeli s Litvou mír (1323) a vyslal na Litvu své poselstvo (1324).

Papežští legáti však brzy zjistili, že Gediminas bude sice nadále na svém území křesťany tolerovat, sám však křest nepřijme, smysl jeho dopisů byl prý v tomto ohledu zkreslen, a nebude v tom ani nikoho povzbuzovat. V důsledku tohoto vývoje událostí nepovažoval řád smlouvu s Litvou za závaznou a ještě koncem roku 1324 proti ní obnovil útoky. Válka se protáhla až do roku 1338 a v jejím průběhu zaútočili proti Litvě také němečtí rytíři z Prus, kteří počátkem roku 1329 napadli v koordinované akci s českým vojskem Jana Lucemburského Žmuď.

Zájmy německých rytířů v Prusích a livonské větve řádu se postupně začaly lišit. Livonští rytíři například nebojovali v bitvě u Grunwaldu, do války vstoupili až poté, co v bitvě zahynul výkvět pruského řádového rytířstva.

Samostatný livonský řád

Po roce 1525, kdy poslední pruský velmistr řádu Albrecht Braniborský přijal luteránskou reformaci a majetek řádu sekularizoval, se jeho livonská větev znovu osamostatnila. Po zániku Livonska 1561 byl však s konečnou platností zrušen a přičleněn k řádu německých rytířů.

Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou

Znak řádu

Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou (též Křižovníci s červenou hvězdou, Ordo militaris Crucigerorum cum rubea stella, OCr., O. Crucig.) je jediný rytířský řád založený v Českých zemích. Křižovníci sídlili v komendách (komturiích), v jejichž čele stál komtur. Tento řád se vyvinul z laického špitálního bratrstva, založeného sv. Anežkou Českou v roce 1233 při kostele sv. Haštala v Praze. Na řád povýšil bratrstvo papež Řehoř IX. v roce 1237, poté se začal šířit v okolních zemích, zejména do Polska a Maďarska. V současné době významně působí v České republice a Rakousku. Hlavní náplní činnosti řádu bylo zakládání a provozování špitálů a působení v duchovní správě, které v současné době dominuje a řád existuje jako společenství řeholních kanovníků. Velmistr sídlí v Praze, v současnosti tento úřad zastává Jiří Kopejsko, který však od roku 2004 postrádá výkonné pravomoce, které převzal apoštolský delegát Jaroslav Škarvada. Řád velmi utrpěl tvrdým pronásledováním za komunistického režimu, kdy řada jeho členů skončila ve vězení nebo táborech nucených prací při uranových dolech. Mezi lety 1949 a 1989 došlo k poklesu počtu členů řádu z 53 na 13, po sametové revoluci se však začal obnovovat, v roce 2001 měl již členů 21. K vysokému věku některých členů řádu došlo od r. 2001 k úmrtí 4 členů, ostatní čenové opustlili řeholní společenství sami. V současné době má řád 15 členů a 1 novice. (zdroj Catalogus O.Cr. MMIX)

18. prosince 2003 [1] byl jmenován apoštolským delegátem Řádu křižovníků s červenou hvězdou biskup Jaroslav Škarvada.[2] Z důvodu problémů řádu zjištěných při vizitaci převzal pravomoci velmistra Jiřího Kopejska a dostal za úkol zmapovat situaci a stabilizovat řád.[3] V listopadu 2007 byl apoštolským delegátem velmistr a generál řádu potvrzen ve funkci na dalších 6 let.

Řádový plášťŘádový oděv

Místa působení křižovníků

Praha - farnost při kostele sv. Františka z Assisi (v sousedství Klementina), Kostel sv. Kateřiny na Novém Městě

Hradiště sv. Hypolita u Znojma

Františkovy Lázně

Litoměřice - farnost při katedrále sv. Štěpána

Římov

Unhošť