Kapitola IIISleduji východ slunce z Olivové hory. Vejdu do svatyně Skalního dómu, který kdysi býval Oltářem zápalných obětí a ve velké mešitě zahlédnu ducha Herodova chrámu. Jdu do Betánie a Jericha, vcházím do hostince Milosrdného Samaritána, procházím se kolem Mrtvého moře, navštěvuji místo Křtu Páně na břehu Jordánu a vystoupám na Horu pokušení.

§1

Vstal jsem před svítáním a vyšel na Olivovou horu. Bylo šedavo, celkem zima a nikde nikdo. Žhnula ještě jedna či dvě hvězdy a čistá obloha čekala na slunce.

V ječném poli ležel velký balvan. Sedl jsem si na něj a naslouchal sboru kohoutího kokrhání, které zjitra obklopuje Jerusalém. Kohouti ze Šiloamu se překřikovali s kokrháči ze Sionu. Zdálky se ozývalo slabší kokrhání, jímž ptáci z hory Skopus odpovídali na hrdelní pozdrav z údolí Josafatu.

„Amen, pravím ti, že ještě této noci, dřív než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš,“ řekl Ježíš Petrovi. Tato slova a dojemná odpověď na ně musí vycházet z vlastního Petrova sdělení. Pro jistou školu biblické kritiky je ovšem příznačné, že se kolem těchto slov vedl prazvláštní spor. Existuje typ kritika, který když narazí na slovo „bílý“, pokusí se se značnou učeností prokázat, že autor vlastně musel určitě myslet „černý“. Bylo dokonce nadhazováno, že když Ježíš mluvil o kokrhání kohouta, neměl na mysli onen běžný zvuk ze dvora, ale časový signál gallicinium, neboli kohoutí kokrhání, který v pravidelných intervalech vydávaly římské stráže z hradeb pevnosti Antonia. Takovou teorii nemohu brát vážně, a myslím, že ani nikdo jiný, kdo čte evangelia běžným způsobem. Je pravda, že v Midraši a Mišně čteme, že dokud stál Chrám, byl chov drůbeže v Jerusalémě zakázán, protože by hrabáním v zemi šířila levitickou nečistotu. Proto, tvrdí někteří kritici, když Ježíš mluvil o zakokrhání kohouta, nemohl mít na mysli běžné kohoutí kokrhání. Je myslím mnohem snazší předpokládat, že zákon nebyl dodržován a že, kněžím navzdory, kokrhali tehdy zrána kolem Jerusaléma kohouti právě tak, jako kokrhají dnes. Pokud by se v Kristově době nic takového neozývalo, bylo by také poněkud podivné, že by Ježíš ve svém nářku nad Jerusalémem říkal zrovna: „Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, ale nechtěli jste.“

Jsem si jist, že zvuk, který jsem slyšel v šedém svítání, byl týž, který slyšel Petr a „vyšel ven a hořce zaplakal“.

Zatímco jsem seděl na kameni a rozvažoval o těchto věcech, začala se obloha plnit světlem. Nad Jerusalémem vychází slunce zpoza Olivové hory. Obrátil jsem se k městu zády a hledě přes horu vzhůru viděl jsem, jak z východu pulsuje velký vějíř světla. Oheň naplnil oblohu a malé obláčky, které mu stály v cestě, zbarvil do růžova a do zlatova, ale vysoký okraj hory, téměř černý proti tepajícímu světlu, skrýval slunce z výhledu. Vzduchem poletovaly ječící rorýsi. Hluk, který při svém spěšném přelétávaní nad Olivovou horou, mi připomněl letní večery doma v Anglii. Pokud se nepletu, migrují tihle ptáci do Evropy z Afriky a palestinský vzduch plní svých vysokým jasným křikem během prvních měsíců v roce. Vzduchem jich jako šipky sviští stovky, spouští se náhle do údolí Kedron a pak zase vylétají vzhůru a křičí nad okrově hnědými hradbami Jerusaléma.

Slunce vystoupilo nad vrchol Olivové hory, a když jsem se znovu podíval k Jerusalému, viděl jsem nejvyšší budovy pozlacené světlem, i když hradby zůstávaly stále ještě neosvícené. Během pár vteřin se přes město rozlila záplava světla, přetekla po hradby a do údolí Kedronu. Rozmáchla se po kamenitých bocích protějšího údolí a já cítil, jak světlo zahřívá mou tvář a ruce.

Jak často musel Ježíš se svými učedníky sledovat tenhle skvělý pohled z Olivové hory. Viděli, jak se městské hradby rozsvěcují prvními paprsky slunce.Přesně nad Getsemanskou zahradou viděli čnící bílou a zlatou masu Chrámu. Viděli kněze vystupujícího na nejvyšší vížku a oznamujícího před započetím první oběti dne „Slunce již vyšlo!“ Ve ztichlém jitřním vzduchu mohli možná slyšet i denní volání shromážděných kněží: „Rozsvítila se již obloha až k Hebronu?“ a každodenní odpověď od pozorovatele ve vížce: „Rozjasnila se až k Hebronu!“ Pak, než se slunce rozehřálo mezi olivovníky, ozval se zvuk ječivých stříbrných trubek oznamující, že na oltáři zápalných obětí byla předložena první oběť dne. Po svazích Olivové hory se kradmo zvedala vůně kadidla…

Kolem Abšalómovy hrobky jsem sešel dolů do údolí a po úzké bílé stezce vedoucí přes pahrbky a trosky Sionu jsem vystupoval zpět pod hradby. A z minaretu právě nad mou hlavou zrovna vyšel muezín a pozvedl svůj hlas k prvnímu volám k modlitbě.

§2

Skalní dóm, kterému se mylně říká Omarova mešita, je jedním z nejvíce znepokojivě překvapivých míst, jaká jsem kdy viděl. Šokuje tím, že skrze tuto velkou svatyni islámu přízračně září odraz Herodova

Chrámu. Nedokážu pochopit, čím to je, že stovky knih a průvodců po Jerusalému přehlíží, to, co je podle mého mínění na tomto místě nejvýznamnější. Když navštívíte Skalní dóm, navštěvujete stín Chrámu, v jehož nádvořích Ježíš kázal, a z jehož bran vyhnal obchodníky.

Když Titus zničil Herodův Chrám, ohromné místo zanechané zpustlé zřejmě zahanbovalo i Římany. Nic rozumného s ním neudělali, a když v roce 653 po Kr. přišli muslimové, bylo v té oblasti hnojiště. Kvůli sporu v muslimském světě byla tehdy přerušena pouť do Mekky a vznikla naděje, že ze starého areálu židovského Chrámu vznikne konkurenční poutní místo. To vysvětluje obrovské nádvoří kolem maličké svatyně obsahující skálu oltáře zápalných obětí. Skála, Es-Sakhra, se měla stát soupeřem kamene Kaba a prostor kolem ní byl navržen tak, aby pojal takové davy, jako byly ty, co se sbíhaly do Mekky. To se ovšem nestalo a Jerusalém se musel spokojit mezi svatými místy islámu s druhým místem.

Ve dnech turecké kontroly bylo docela těžké se do této mešity dostat, nyní je ale třeba jen koupit si za čtyři šilinky vstupenku a přijít mezi půl osmou a půl dvanáctou dopoledne.

Prošel jsem ulicemi starého města a přes Báb al-silsila, jednu ze sedmi velkých bran, které pronikají hradbou chrámového okrsku, vešel dovnitř. Oproti přeplněným, hlučným ulicím, jimiž jsem prošel, jsem se nyní ocitl v prostorném tichu. Chrámový okrsek je jako obrovský kameny dlážděný park uprostřed přeplněného města. Můj první dojem byly akry kamenné dlažby lemované travou vybíhající do vyšších úrovní a lemované stinnými sloupořadími. Uprostřed otevřeného prostoru byla svatyně Skalního chrámu, postavená nad skálou, která měla stát pod židovským oltářem zápalných obětí. Daleko na jižním okraji okrsku byla kostelu podobná mešita al-Aksá.

Než jsem vstoupil do kterékoliv z budov, posadil jsem se, a pokusil se získat obecnou představu o celém místě, pokaždé jsem ale zjistil, že se nedívám na přítomný muslimský svatostánek, ale na jím nahrazený starší židovský Chrám. Podobnost byla ohromující. Kupříkladu šejkové mešity, kteří upravují lampy, zametají a udržují v mešitě pořádek, zamykají dveře a obstarávají všechny možné stavby, žijí v příbytcích pod kolonádami mešity zrovna tak, jako kdysi kněží Šalamounova chrámu. Podobně jako oni mají pravidelná období, kdy konají svou službu, po jehož uplynutí se vrací domů a čekají, až pro ni znovu přijde čas. Přesně to samé se dělo v židovském Chrámu. U sv. Lukáše se dozvídáme, jak se Zachariášovi, zestárlému otci sv. Jana Křtitele, dostává vidění v Chrámu: „Když jednou přišla řada na Zachariášův oddíl a on konal před Bohem kněžskou službu.“ „Řada“ byla týden trvající služba počítaná od šabatu do šabatu. „Jakmile skončily dny jeho služby,“ říká sv. Lukáš o Zachariášovi, „odešel domů.“

Ani ne deset yardů ode mne, ve stínu jednoho z loubí, seděl starý muž, který hovořil se dvěma nebo třemi hochy. Byl to učitel. Různým bodům muslimských předpisů a náboženství vyučoval, debatoval o nich a jednotlivě je procházel právě v místech, kde Ježíš debatoval s podobnými „staršími“ v nádvořích Herodova Chrámu. Když jsem se obrátil k severu, viděl jsem, že rozhled tu blokuje vysoká stěna a budova. Je známa jako stará turecká kasárna a Turkové ji tak využívali až do britské okupace. Stojí na místě tvrze Antonia, římské pevnosti, která dohlížela na Herodův Chrám a kam byl Ježíš převeden, aby byl obviněn před Pilátem. Duch Antonie se mračil na ducha Herodova Chrámu, tak jak to dělal za Kristových dnů. Ve městě, kde jsou všechny pozůstatky římských časů pochovány třicet, čtyřicet či šedesát stop pod hroznými troskami staletí, Skalní dóm jako by jeden z nich vynášel na světlo. Minulost je v této muslimské svatyni snazší rekonstruovat, než v Chrámu Božího hrobu. Je snadné představit si Krista, jak káže na otevřeném prostranství, jako je chrámový okrsek, pak jej opouští jednou z bran a jde dolů k Olivové hoře na druhé straně hradeb. Důvod, proč je chrámový okrsek méně matoucí než jiná místa v Jerusalémě je v tom, že je to jediné místo, které nebylo neustále přestavováno: dochovalo se nám od Kristových časů v podstatě nezměněné. V jeho době to byla ústřední svatyně obklopená shlukem posvátných budov obklopených širokými dlážděnými nádvořími a tento popis stále platí.

Vyšplhal jsem na jakýsi chodníček pro strážné na východní zdi a rozhlédl se přes údolí Kedron k Olivové hoře. Nedaleko odsud je v této hradbě zazděná Zlatá brána, o které se říká, že stojí na místě brány, jíž do Jerusaléma triumfálně vstoupil Ježíš. Jedna malých budov s kupolemi, které jsou postaveny kolem okrsku, je známa jako Šalamounův trůn. Příběh—každý palec areálu mešity je protkán legendami—říká, že na tomto místě byl Šalamoun nalezen mrtev. Nechtěl, aby démoni, nad jejichž královstvím držel autoritu, věděli, kdy zemře. Když umíral, vzepřel se proto na svém trůnu a seděl tam s holí v ruce, jako by byl pořád naživu. A Arabové říkají, že démoni si mysleli, že naživu je, až do toho dne, kdy se červi prohryzali jeho holí, a Šalamounovo mrtvé tělo se zřítilo k zemi.

Další legenda, či spíš víra, se pojí k útlé arkádě v severozápadním rohu nádvoří. Muslimové říkají, že až se bude v údolí Kedron konat Poslední soud, lidské duše budou muset přejít po jediné koňské žíni natažené z vrcholu Hory k arkádě na nádvoří mešity. Na jednom konci bud stát Ježíš, na druhém Mohamed a duše, které po mostě úspěšně přejdou, budou soudit a vážit na vahách spuštěných z oblouků arkády.

Velesvatyně židovského Chrámu stála vyvýšena nad obecnou úrovní nádvoří kolem a to stejným

způsobem, jakým je dnes kupolí opatřená svatyně Skály vyvýšená na dvanáct stop vysoké základně, na kterou vystupujete po schodišti. Když jsem došel ke vchodu, vrhli se mi k nohám tři nebo čtyři malí kluci a pokusili se mi servat boty. Vždycky jsem zjistil, že je výtečný plán odolávat prudkému nabízení služeb Araby, dokud člověk nezjistí, že jsou nevyhnutelné. Obyčejně člověk zjistí, že jsou nevyhnutelné. A tak se stalo i u vchodu od Skalního dómu. Přiblížil se ke mně starší muž v hnědém rouchu, který držel dvě obrovské bačkory podobné vlečným člunům, na patách ochozené a vybavené dlouhými páskami. Byly mi upevněny na nohy a já se všoural do Skalního dómu.

Tato svatyně je nesporně nejvýtečnější stavbou v Jerusalémě a v každé knize napsané o městě o ní najdete nadšené popisy. Je to zšeřelá osmiboká budova, jejíž kopule stojí na sloupech ze skvostného porfyru, brekcie a dalších kamenů s barevnými odstíny. Muslimové je všechny vysbírali v troskách římského Jerusaléma. Většina sloupů má stále své byzantské hlavice, některé dosud nesou znamení kříže.

Anglický průvodce, který nás prováděl, vysvětloval krásu oken a svému zmlklému a vystrašeně vyhlížejícímu publiku vysvětlovat, že sem může přicházet každý den a vždy najde v barevných oknech nějakou novou nádheru. Nemám o tom pochybnosti. Jsou svým způsobem dokonalé. Osobně ovšem od klukovských let trpím hlubokou nelibostí vůči všem formám matematiky. Nikdy mi moc nešla a vždycky mě dostávala do problémů. A dobrý v ní nejsem ani dnes. Arabské umění mi matematiku vždy připomíná. Je to jako algebra převedená do hudební podoby, nebo chcete-li opakující se okřídlené desetiny. Když stojím před arabským uměním, zakouším stejně nešťastné pocity, jaké bych zakoušel, kdybyste po mně chtěli, abych spočítal nějaký dlouhý účet. Myslím, že náležitě vychválit výtečnost Skalního dómu může jen ten nejlepší počtář.

Uprostřed oné povznesené násobilky, která se zvedá všude kolem v obloucích, malovaném skle a mosaikách podobných pavímu ocasu, je cosi tak primitivního a v strnulé formálnosti onoho místa tak brutálně upřímného, až při pohledu zadržíte dech. Za stěnou ze spletitého kování leží obrovský, neopracovaný kus rostlé skály. Barvu má černou a povrch naleštěný a leží tu stejně nemístně a nepravděpodobně, jako kdybyste vysypali tunu uhlí na podlahu doprostřed společenského pokoje. Všechna tahle přestrojená nádhera byla vystavěna kolem tohoto obrovského svažitého kusu hory Moria. Čím víc o tom ale přemýšlíte, tím nepravděpodobněji vypadá, až vás z ní nakonec začne jímat hrůza. Vypadá to, jako by si ostrý vrchol hory prorážel cestu podlahou domu. Je na tom cosi zlověstného a nepřirozeného. Ležící skála, pokropená tu a tam pruhy červeného nebo modrého světla z oken, vypadá, jako by ožívala jakými vlastním mocným a zlověstným životem. Člověk má dojem, že by se ve spánku mohla malinko pohnout a stavbu setřást stejně, jako by spící obr mohl smést lupení, které na něj napadalo.

Je to skála, která tvořila část humna Aravny Jebúsejského. Možná si vzpomenete, jak David, pokoušený Satanem, vnutil Israeli věc, kterou nomádský národ nenáviděl víc, než cokoliv jiného: census. A Jak Davida, poté co sečetl svůj lid, deptalo jeho srdce, a jak doznal svůj žal Hospodinu a přiznal, že jednal „velmi bláhově“. Hospodin ovšem, aby ho potrestal, seslal na jeho lid velký mor:

„Pak vztáhl anděl svou ruku nad Jeruzalém, aby v něm šířil zkázu. Ale Hospodina pojala nad tím zlem lítost. I řekl andělu, jenž šířil mezi lidem zkázu: "Dost, již přestaň." Hospodinův anděl byl právě u humna Aravny Jebúsejského.“

A tak David, na znamení vděčnosti za zastavení epidemie, rozhodl postavit Hospodinu oltář na skále, kde anděl stál. Vyšel z malého města Davidova, které bylo v té době přilepené na jižní kopec naproti Šiloamu a vystoupal na neobývanou horu mračící se na město až na místo, které Jebúsejec používal jako mlat pro své obilí a humno koupil za padesát šekelů stříbra.

A tato skála, která se dnes tak podivně blýská nad malovanými arabeskami, byla součástí půdy, kterou David koupil tisíc let před Kristem, aby uctil a oslavil Hospodina. Od té chvíle bylo osudem hory Moria nést Chrám, jehož údělem bylo utvářet charakter Židů a ten je měl v odlehlých zemích poutat dohromady dokonce i poté, co z Chrámu samotného zbyl prach a popel. Tím, čím byl pro Israelity putující pouští Stánek úmluvy, tím pro ně měl během jejich nebezpečných a tragických dějin jako usazených obyvatel měst být Šalamounův chrám. Když nastoupil Šalamoun na trůn svého otce, poslal k týrskému králi Chíramovi pro architekty a kameníky:

„Když Chíram uslyšel Šalomounova slova, velmi se zaradoval a řekl: "Požehnán buď dnes Hospodin, že dal Davidovi moudrého syna, aby vládl nad tímto početným lidem." A Chíram poslal Šalomounovi poselství: "Slyšel jsem, co jsi mi vzkázal. Pokud jde o dřevo cedrové a cypřišové, vyhovím každému tvému přání. Moji služebníci je stáhnou z Libanónu dolů k moři a já z nich dám udělat vory; po moři je dopravím až na místo, které mi určíš. Tam je dám rozpojit a ty je dáš odtáhnout. Také ty vyhovíš mému přání a budeš dodávat potravu pro můj dům."  Dodával tedy Chíram Šalomounovi dřevo cedrové a cypřišové, všechno podle jeho přání.“

Tato práce na stavbě Šalamounova chrámu začala v roce 966 př. Kr. a chrám byl zasvěcen o sedm a půl roku později. Jak zřetelně vidíme v Šalamounově listu Chíramovi, králi týrskému, charakter Israelitů, právě

přišlých z pouště, válečníků, kteří právě skončily se svými výboji a usazují se k městskému životu, neznalí ještě umění a jemnosti civilisace, bez architektů a řemeslníků. „Vždyť víš, že mezi námi není nikoho, kdo by uměl porážet stromy jako Sidóňané!“ Něco podobného by dnes mohl připustit jakýkoliv beduínský náčelník ze Zajordání stavebnímu dodavateli v Jerusalémě.

A tak kolem této skály postavil Šalomoun svůj Chrám. Skvělý zvuk toho jména a skvostné vzpomínky, které jej obklopují, zastírají prostou skutečnost, že to byl chrám pouhých sto stop dlouhý a třicet stop široký. Zřejmě to nebylo nic víc, než královská kaple u paláce, zbrojnice, soudního dvora a harému, které vyrůstaly kolem. Israel ale nikdy neviděl žádnou stavbu, kterou by s ním mohl srovnat. S tím, jak Israel rostl, byl Chrám čím dál větší a skvostnější. Nabuchonodozor jej v roce 586 př. Kr vydal plamenům a když pak o padesát let později znovu povstal, nemohli ti, kdo pamatovali originál, zadržet slzy. I kdyby byla nádhera nového Chrámu stejná, jako u toho Šalamounova, byly tu rozdíly, které nemohl žádný architekt napravit. Archy Úmluvy s cheruby již nebylo. Nikdo neví, co se stalo. Byla zničena ve válce s Nabuchonodozorem? Její osud je jedním z tajemství dějin. Jak říkávali rabíni, z druhého Chrámu chybělo patero věcí a byly to tyto: Archa, svatý oheň, Šechina, duch proroctví, a Urim a Thummim.

Ambiciozní plán na obnovu Chrámu do jeho původní architektonické slávy pojal Herodes Veliký, otec Heroda Antipase, za kterého byl umučen Kristus. Byl to velký stavitel, a zářící stavby z bílého mramoru a vápence, kterými Jerusalém posel, působily, že starý Zerubábelův chrám vypadal sešle a nedůstojně. Židy si Herodes získal s velkými obtížemi a s velkým důmyslem a prohnaností. Slíbil, že se nedotkne jediného kamene starého chrámu, dokud nebude připraven ke stavbě nového a aby posvátné místo nebylo znesvěceno neposvěcenými osobami, nechal vyučit tisíc kněží kemenickému a tesařskému řemeslu. Práce začaly v  roce 20 př. Kr. Velesvatyně byla obnovena za osmnáct měsíců, ale přestavba vnitřních a vnějších nádvoří zabrala osm dalších let. Práce pokračovaly dlouho po Herodově smrti a trvaly i za vlády Antipase.

Pokaždé, když Ježíš navštívil Jerusalém, musel vidět dělníky v plné práci na některé části ohromného svatostánku. Jednu zmínku o tom najdeme v evangeliích. Sv. Jan nám vypráví o tom, jak se během jedné z velikonočních poutí do Jerusaléma Židé našeho Pána zeptali: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?"

Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím." Tu řekli Židé: "Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?" On však mluvil o chrámu svého těla.“

Tato zajímavá zmínka o opravě Chrámu zasazuje tuto pouť Jerusaléma zhruba do léta Páně 27 nebo 28. Herodův Chrám nebyl dokončen dřív, než čtyřiatřicet let po Ukřižování. A osm let poté zmizel navěky v plamenech.

To je jen pár z myšlenek, které se člověku tísní v hlavě v muslimské svatyni Skalního dómu. Do rozvažování ale vpadají ideje z jiného věku a jiné víry. Strážci svatyně vám s velkou úctou ukazují zlatou schránu, která uchovává dva vousy z Mohademova plnovousu. Říká vám, že z černé skály Prorok vystoupal na nebesa na hřbetě svého okřídleného oře el-Baraka „Bleska“. A říká také, že pod skalou bývá někdy slyšet děsivý zvuk, který je rachotem všech vod potopy.

Na jedné straně skály vedou dolů schody do jeskyně. Je odsud možné sledovat ve skále vytesaný tunel, který odváděl krev obětí vykonávaných na židovském oltáři zápalných obětí a odnášel ji do údolí Kedron. V dlažbě této jeskyně je kámen, který zní na poklep dutě. Pojí se s ním spousta prazvláštních příběhů. Co leží pod ním, nikdo neví, a mám za to, že žádný úplatek nikdy nedosáhl udělení souhlasu s  prozkoumáním. Úvahám nad tím, co leží pod chrámovým okrskem, jaké divy by mohl rýč odhalit, se člověk nemůže ubránit. Je to provokativní spekulace. Je známo, že se tu nachází ohromná skalní cisterna a také koupelny, kde se mohli za Herodových časů omýt kněží, kteří utrpěli obřadní znečištění, a tajně Chrám opustit. Co je tu ale skryto jiného?

Mnozí lidé věří, že kdyby bylo možné tento problém vyšetřit, mohlo by být objeveno něco úžasného, možná Archa Úmluvy nebo ono náčiní pro chrámovou bohoslužbu, které nebylo odneseno do Říma pro Titův triumf. Muslimové ale odmítají vykopávky dovolit a chrámový okrsek tak zůstává jedním z nejlákavějších tajemství na světě.

§3

Vyšel jsem ven do prudké sluneční záře, zbavil se mešitových bačkor a odešel přes ohromně rozlehlé dláždění jižním směrem k mešitě al-Aksá. Všiml jsem si několika muslimů, kteří si umývali ruce ve vodě nádrže, kterou zásobuje, jak tomu s dodávkou vody pro Chrám bývalo od Šalamounových časů, pramen v kopcích mezi Betlémem a Hebronem, vzdálený čtyřiadvacet mil.

Al-Aksá vypadá jako křesťanský kostel, protože Arabové při její stavbě použili stavební materiál ze

zbořeného křižáckého kostela Sv. Marie Nové. Je to ohromná budova podle římského vzoru s loděmi oddělenými silnými byzantskými sloupy. Podlaha byla pokryta koberci a staří šejkové pomalu a se zamilovanou péčí zametali prach z jednoho místa druhé.

Odkudsi se objevil průvodce a vedl mě k nějakému kameni v prostřední lodi, který nesl poškozený nápis. Řekl mi, že pod ním leží dva z vrahů Tomáše Becketa.

Sestoupili jsme po kamenném schodišti poblíž mešity al-Aksá a ocitli se v ohromné řadě klenutých sklepení podpíraných mohutnými čtvercovými pilíři. Bylo jich osmaosmdesát, rozestavených v patnácti řadách a z jejich základů bylo zřejmé, že mnoho z této obrovské krypty zůstává zasuto mnoha stopami starodávných trosek a odpadů. Byly to pověstné podzemí Šalamounovy stáje. „Šalomoun měl také ustájeno čtyři tisíce koní k vozům,“ říká Bible „a dvanáct tisíc jezdeckých koní. Rozmístil je ve městech pro vozbu a u sebe v Jeruzalémě.“

Nynější sklepení, které podepírá část chrámové základy, se sice jeví jako římská práce z časů císaře Justiniána s určitými arabskými opravami, mám ale za to, že archeologové dospěli k závěru, že stojí na místě dřívějších Šalamounových stájí. Josephus zřetelně vysvětluje, že koně a vozy pouštěly palác z této strany a sjížděly do údolí Kedron. Právě tudy také musela být vystrčena královna Atalja, dcera Achaba a Jezábel, aby její vražda neznesvětila svatyni její krví. „Přinutili ji, aby vstoupila na cestu, kudy vjíždějí koně do královského domu…“

Sklepení dnes vypadají přesně tak, jako když do Jerusaléma vstoupili křižáci. Stejně jako před nimi Šalamoun je použili jako stáje. Malé otvory vyvrtané pod úhly v pilířích dosud ukazují, kde křižáci uvazovali své oře.

Cestou z mešity jsem viděl svatého muže obklopeného jeho žáky. Seděli ve stínu a pečlivě naslouchali jeho výkladu. Učil je právě na tom místě, kde největší Učitel dějin sedal mezi zmizelou krásou Herodova Chrámu.

§4

Jednoho rána jsem se rozhodl „zaběhnout si dolů do Jericha,“ jak říkají v Jerusalémě. O Jerichu mluví asi tak, jako Londýňan o Brightonu. „Už jste běžel dolů do Jericha?“ je jedna z prvních věcí, na kterou se v Jerusalémě cizince ptají a na každé společenské večeři vám určitě někdo nabídne, že s vámi „seběhne dolů“, abyste mi mohli při měsíčku zaplavat v Mrtvém moři.

Tajemná prázdnota na východ od Olivové hory, která se propadá do nezemské pustiny, kde pruh intenzivně modré vody přijímá stín nafialovělých hor, mocně ovlivnil mentalitu Jerusaléma. Jako maják na kopci vždy sledoval s respektem a strachem Kraj Mrtvého moře, protože kdo mohl vědět, co může přijít z pustiny, jako když z oceánu připluje loď, aby jej přivolalo zpět k jeho Bohu?

Pro židovského theologa bylo Jericho a údolí Jordánu zlým znamením, pro moderního geologa jsou ale podivnou hříčkou přírody. Nikde na celém světě není nic, co by se docela podobalo kontrastu mezi horským městem Jerusalémem ve výšce přes 2300 stop nad mořem a údolím Jordánu vzdáleným jen třiadvacet mil a ponořeným v horkém příkopu 1300 stop pod hladinou moře. Je to stejná klimatická kuriosita, jako by byl pás brasilské džungle na úpatí Ben Nevis.

Když jsem jednomu příteli řekl, že se chystám zaběhnout si na jeden den do Jericha, řekl:—

„Nu, jen dejte pozor, abyste byl zpátky, než se setmí.“

„Proč?“ zeptal jsem se.

„Mohl byste potkat Abú Jildaha…“

„Kdo je Abú Jildah?“

„Je to lupič, který zastřelil několik policistů. Je na něj vypsaná odměna 250 liber a má ve zvyku stavět přes jerišskou silnici kamennou zeď, zastavovat auta, okrást vás, a pokud se stavíte na odpor, zastřelit vás. Jednou na téhle cestě zastavil čtrnáct aut v řadě, všechny okradl, jedné ženě vyhrožoval, že jí uřeže prsty, protože měla těsné prsteny a než se o přepadení dozvěděla policie, byl už dávno pryč na cestě do kopců. Proto dejte na mou radu a vraťte se před soumrakem…“

Zatímco jsem naslouchal přítelově radě, vzpomněl jsem si na podobenství o milosrdném Samaritánovi: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého.“

„Myslíte,“ zeptal jsem se, „že muž, který padl do rukou lupičů, byl napaden někým podobným jako je

Abú Jildah?“

„O tom není pochyb,“ odvětil můj přítel. „Cesta z Jerusaléma do Jericha byla během dějin notoricky známá svými loupežemi a přepadáním. Jak sám uvidíte, je to krajina jako dělaná pro zbojníky. Uvádí se, že Ježíš své podobenství o Dobrém Samaritánovi odvinul od skutečného případu. Příběh vyprávěl cestou z Jericha do Betánie na Olivové hoře, což této theorii spíše nasvědčuje. V polovině cesty do Jericha uvidíte po straně cesty starý khan—je to vlastně jediná stavba, vyjma policejní stanice, kterou za Betánií uvidíte. Má se za to, že ten khan je hostincem, který Ježíš zmiňuje ve svém podobenství. Není o tom pochyb, protože jeho skalní cisterny dokazují, že tam hostinec stál už od biblických časů. Určitě se tam zastavte a podívejte se dovnitř...Ale nezapomeňte, vrátit se musíte před soumrakem!“

Vyrazil jsem úderem desáté. Projel jsem Damašskou branou a pokračoval dál silnicí údolím Kedron. Ta vede doleva a za touto zatáčkou už Jerusalém mizí z výhledu. Moji pozornost nyní vyžadovala cesta dolů a řada po sobě jdoucích ošklivých zatáček.

Asi tři míle od Jerusaléma se přede mnou otevřelo skvělé panorama kraje Mrtvého moře. Viděl jsem bílou silnici kroutící se ve sterilní pustině vyprahlých skal, mezi kterými v v bezútěšné samotě klesala stále níž a níž. Zastavil jsem auto a vystoupil.

Napadalo mě, že jsem nikdy neviděl nic, co by se víc podobalo primitivnímu pojetí pekla. Bylo to místo toho druhu, které by nějaký starší italský malíř obsadil malými chlupatými ďábly s rohy a rozeklanými ocasy. Svahy kopců byly buď poseté miliony vápencových odštěpků, nebo holé a vulkanické. Některé kopce měly kulatý nebo kuželovitý tvar jako mladé sopky, jiné byly divně zkroucené, zmučené a deformované jako by je sežehl oheň jako škváru vycházející z pece.

Zatímco jsem se díval na hrozivé panorama Mrtvého moře, přišel ke mně usměvavý a tělnatý Arab, který držel několik praků. Sebral kamínek, roztočil prak kolem své hlavy a najednou vystřelil kámen do vzduchu. Dívali jsme se, jak dopadá do údolí o půl míle níž. Pak ukázal na prak a na mně, naznačujíc, že bych si měl jeden koupit. K vlastnímu velkému překvapená jsem jeden koupil! Nikdy se nedozvím proč, nepravděpodobným prodavačům, jako byli třeba zarmoucení orientálci, kteří se člověku pokouší prodat v Cannes nebo Monte Carlu koberec, jsem zatím vždy odolával, ale poté, co jsem na jerišské cestě koupil prak, se už nikdy nemohu považovat za imunního. Pak Arab ukázal a řekl „Betánie“ a když jsem se podíval směrem, který ukazovala jeho paže, viděl jsem, napůl skrytou za levou zatáčkou silnice, malou arabskou vesničku v  mírném kopci.

Byl to shluk domů, které vypadaly jako trosky a trosek, které vypadaly jako domy. Jako skoro všechny arabské vesnice vypadala, jako by právě přestála letecké bombardování. Na vrcholu kopce byl zbytek velké zdi, která mi připadala jako křižácké zdivo. Ruina se proti obloze rýsovala jako starý zub.

Arab, jak se ukázalo, byl to betanský šejk, mě v tichosti vedl k úzké cestě mezi nahodile naskládanými zídkami z hromad balvanů. Přišli jsme k malým dvířkám ve zdi. Odemkl je, po šacování ve svém rouchu našel konec svíčky, který zapálil a podal mi jej, pak ukázal do temnoty a anglicky řekl: „Lazarův hrob.“

Býval to křesťanský kostel a jedno z nejsvětějších a nejstarobylejších svatých míst v Palestině, v nějaké pozdější době se ho ale zmocnili muslimové a přeměnili jej na mešitu, která nad hrobem stojí dosud. Křesťanům byl vstup do hrobu po staletí zakázán a starý vstup byl zablokován. V sedmnáctém století se tehdejšímu otci kustodovi Svaté země, Angelovi de Messina, s pomocí tučného úplatku, podařilo otevřít tyto nové dveře.

Sestoupili jsme po asi dvaceti schodech do tmavé a zaprášené jeskyně. Plamen svíčky osvítil malou předsíňku a trosky křesťanského oltáře. O dva schody níž, než předsíňka, byla malá hrobová komora, podle tradice místo, odkud Kristus povolal Lazara k životu. Je zajímavé, že moderní arabské jméno pro Betánii je Al-Ajzarija, což je varianta Lazara neboli Eleazara. Vyklopýtal jsem na světlo, zbavil se šejka, vyšel nahoru na kopec a posadil se pod jeden z mnoha olivovníků, které kolem vršku rostou.

Není pochyb o tom, že tohle je Betánie, i když dům Marie a Marty a dům Šimona Malomocného, které mi šejk za nějakou tu minci s velkou radostí ukázal, nemohou být v žádném případě autentické. Ovšem tenhle shluk starého kamení obývaný nyní hrstkou muslimských rodin stojí na místě, které Ježíš znal jako Betánii—„dům datlí“. Jediné, co může člověk říct je to, že někde tady na kopci byl dům, kde Marta, Marie a jejich bratr Lazar bydleli.

Studie povah Marty a Marie, tak, jak je napsaná, je po mém soudu jedním z literárních divů. Není tam jediné slovo, bez kterého bychom se obešli, přesto je obraz úplný a jakoby zarámovaný kuchyňskými dveřmi. Svatý Lukáš nám osmdesáti slovy říká:

„…Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla:

"Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!" Pán jí odpověděl: "Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí.  Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde."

Usazený na kopečku nad Betánií jsem si dokázal celou scénu živě představit: dům plný vůně vaření, protože Svátek stánků, kdy k té příhodě došlo, byl pro židovské ženy rušným časem a malý altánek ze zelených listů—onen Stánek z právě slaveného svátku—pod nímž seděl Ježíš a s Martou u nohou. Oba viděli a slyšeli, jak je Marta zaměstnaná svými hrnci a pánvemi a ona viděla Ježíše a Marii, v klidu a pohodě, zatímco ona má tolik práce. Jak výstižně je podáno její pobouření tím, že do své výtky zahrnuje i Ježíše! „…Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou?“ Mohla říct „Pane, vidíš, jak mě moje sestra nechává sloužit samotnou.“ Byla ale tak rozčilená. Kdyby na ně z její kuchyně nebylo vidět, možná by tak rozzlobená nebyla. Neviděla by svou sestru, tak elegantní a upravenou, tak klidnou a inteligentní. Ale Ježíš s Marií seděli na dvorku v listnatém letním pavilonku z čerstvých větví a pokoj, který je obklopoval a stín, ve kterém seděli, zdůrazňovaly její vlastní námahu, rozechvívaly její sebelítost a pocit nespravedlnosti. Martu stojící před Ježíšem známe velmi dobře. Je nesmrtelná a mezinárodní. Ve všech jazycích pod sluncem a v každé době vpadá Marta do diskuse s rozhořčeným: „Ty tu sedíš, nic neděláš a já si můžu prsty od samé práce obrousit až na kost!“

A odpověď, jíž se jí dostalo z altánku, stačila na to, aby jí vyrazily slzy do očí. „Marto, Marto,“ říká Ježíš a její jméno opakuje dvakrát, aby do toho, co následuje, vložil mnoho citu, „děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde.“ Jakou hru s myšlenkami tu vidíme. Jeho slova může vyložit jako: „Marto, Marto, příliš se staráš o mnoho chodů, i když by stačil jeden. Marta si vybrala ten nejlepší, o který nepřijde.“

A jak úžasně přebírá štětec sv. Jan a doplňuje k této charakterové studii drobné detaily. Když Ježíš přišel z Jericha vzkřísit Lazara, je to právě energická a praktická Marta, která, „ když uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma.“ Je to skvělý postřeh ze života. Mystická Marie stále ještě truchlí nad svým bratrem, ale praktická Marta už osušila své slzy. „Pane,“ začala Marta jako obyčejně bez okolků, „kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ Pak odhalila skutečnou hloubku své duše, když řekla: „Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ A právě k hloubi Martiny víry pronesl Ježíš ona slova, která přinesla útěchu a naději všude tam, kde stál muž nebo žena nad otevřeným hrobem.

„Já jsem vzkříšení i život,“ řekl Martě. „Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“

Opět tu probleskává portrét. Ježíš volá Marii. Marta si ji „bere stranou“ a říká, „Je tu Mistr a volá tě.“ Na rozdíl od Marty, která přišla s očima již osušenýma, Marie běží s pláčem a ve vášnivém zármutku padá Mistrovi k nohám.

Nejenže tu jsou protikladné povahy obou žen vykresleny tak, že i ten nejzavilejší kritik musí uznat, že evangelista měl reálnou předlohu, nanejvýš jemně se tu také ukazuje, že Ježíš sice uznává, že povahy obou jsou protikladné, ale že je obě chápe a miluje a ani jednu ani druhou kvůli tomu nesnižuje.

Poslední scéna, ve které ženy z Betánie vystupují, se odehrává těsně před Ukřižováním. Tentokrát je to Marie, kdo ve své citlivé vnímavosti vidí to, čeho si nevšimnou ani učedníci, a je to opět sv. Jan, kdo kreslí scénu, ze které má člověk, bez ohledu na to, co by mohli tvrdit někteří učení komentátoři, dojem, že ji skutečně musel vidět a zažít.

„ Připravili mu tam večeři; Marta při ní obsluhovala… Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti.“

Jak pravdivě jsou znovu vykresleny povahy obou žen: Marta pilně dohlíží na přípravu jídla, Marie na pozemské věci nemyslí a záleží jí jen na tom, aby složila hold těm duchovním.

A jak zřetelně vidíme zlou, tvrdou tvář Jidášovu. „Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“ ptal se.

Dr. Edersheim odhadoval, že libra oleje z pravého nardu, jaký použila Marie, by v moderních penězích stála devět set liber. To vzbudilo chamtivost Jidáše, který protestoval, jak se dozvídáme z kousavé poznámky: „ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo.“

Ježíš pak, ve shrnutí dokonalého příběhu Marty a Marie, pronesl přes její klanějící se hlavu slova označovaná za nejosamělejší větu v literatuře:

„Nech ji,“ řekl, „uchovala to ke dni mého pohřbu!“

§5

Zvedl jsem se z kopce nad Betánií a vrátil se zpět na silnici.

Horko začínalo být nesnesitelná a pustina, jako by se ke mně plížila. Vzduch byl parný a ani se nehnul. Hnědožluté skály odrážely žár jako stěny pece. Brzy nebylo vidět skoro žádnou zelenou trávu. Černé kozy se popásaly na chomáčích drsné trávy, která vyrůstala ve štěrbinách skal. Za zatáčkou jsem málem vjel do celého stáda koz. Rozběhly se, vyskákaly na kamení a s pleskáním svých dlouhých uší se obracely, aby se na mně dívaly jako rozčilení, vousatí staříci.

Jednou jsem potkal pastýře, který s obtížemi šplhal do kopce, vedl své ovce, neustále k nim mluvil a na ramenou nesl jehně, které jako na obrázcích s Dobrým Pastýřem, držel za všechny čtyři nohy.

Silnice nyní měla po jedné straně strmý sráz a na druhé se hluboko propadala do strže. Nikdy nevedla moc dlouho rovně.

Spěchal jsem dolů k prvním známkám života, dobře známé Studni apoštolů, kde si zrovna nějaký starý muž plnil džbán. Po mé pravé ruce vedla přes kopce úzká stezka zpět do Jerusaléma. Byla to starodávná zkratka do Betánie a cesta, kterou se zřejmě vydal Ježíš se svými učedníky, když vyšli do Jerusaléma k oslavě Velikonoc a Poslední večeři.

Nebylo těžké pochopit, proč byla cesta z Jerusaléma do Jericha vždy oblíbeným místem lupičů. Se svými křivolakými zákruty a srázy by mohla být pro silniční lupičství přímo vyprojektována. Na stovkách míst jsou po cestě úseky, ležící mezi dvěma ostrými zákruty a lemované strmícími srázy a vyčnívajícími balvany, kde by dva neb tři ozbrojení muži mohli zastavit cokoliv, co by po cestě přicházelo. Po spáchané loupeži by nemohlo být nic snazšího, než uniknout do holé pustiny bez stezek, kde stovky jeskyní nabízely bezpečná útočiště a kde se pátrací skupiny mohly potloukat věčně a bez výsledku.

Poté, co silnice setrvale klesala, začala stoupat. Na vrcholu návrší stál Hostinec Milosrdného Samaritána, kterému Arabové říkají Khan Hathur. Když jsem před ním zastavil, přišel muž se třemi naloženými osly a zastavil je ve stínu hostince.

Stavba je typický turecký khan určený k zajištění bezpeční pro lidi i dobytek přes noc a obvykle stavěný na dosah pohodlné cesty do města. Základy khanu a starověké skalní cisterny pod ním, kde se zachytává a uchovává voda, dokládají, že na tomto místě býval hostinec již od římských časů a možná ještě dřív. Není pochyb, že právě tento hostinec měl náš Pán na mysli, když vyprávěl podobenství o Milosrdném Samaritánovi, protože žádný jiný hostinec mezi Jerusalémem a Jerichem nikdy nebyl.

Stavení je jednopodlažní obdélníkový dům neurčitého stáří. Vstupuje se do něj vprostřed umístěnými vysokými obloukovými vraty. Vzadu zaujímá místo přízemí velký dvůr obehnaný vysokou zdí. Uprostřed tohoto dvora je studna, ze které se čerpá voda spouštěním kbelíku na laně.

Dvůr představuje výjev ponuré zpustlosti. Hostinec byl za války bombardován a dosud se z  toho nevzpamatoval. Dvůr byl posetý děrami a rozházeným kamením. Uprostřed, za rozbitým plůtkem byla stará mosaiková podlaha, dokládající, že tu před staletími stával kostel. Mosaiky, převážně černobílé, byly rozvolněné a zvědavý pocestný si jejich kamínky mohl naplnit kapsy.

Seděl jsem na kameni ve dvoře a sledoval arabského hocha, jak čerpá voda. Naléval ji do potlučených kanystrů na benzín, které další muž nakládal na záda osla. Vysoká, pánovitá žena, které jsem si všiml v  síni hostince, nařídila malé dívence, aby zkusila okouzlit cizince a dítě, držící dva ohromné jaffské pomeranče, se poslušně bosýma nožkama rozběhlo a ostýchavě mi je nabídlo. Dal jsem jí minci a jeden pomeranč si vzal. Dvě nebo tři arabská slova díků, která jsem se naučil, vyvolala v holčičce pocit nejvyšší paniky, protože si zvedla svou špinavou sukénku a spěšně odcupitala z dohledu.

Usadil jsem se ve stínu studny a přečetl si podobenství o Milosrdném Samaritánovi. Je to podobenství, které obešlo celým světem, přemýšlím ale, zda lidé opravdu chápou, proč ho Ježíš řekl. Rozloučil se s Galileou a byl na cestě do Jerusaléma a ke svému ukřižování. Jeho zvykem bylo zavítat do synagog, kázat a poté vybídnout k diskusi. Bylo to možná právě v Jerichu, kde se po jeho kázání zeptal jeden zákoník, dychtivý projevit svou učenost a dostat ho do úzkých: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“. Tazatel byl dialektik, který se živil vykládáním židovského Zákona. Jeho otázka byla zjevnou pastí, což si Ježíš uvědomil, protože odpověděl otázkou: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“, což obrácením otázky zpět na tazatele znamenalo: „Ty jsi zákoník. Ty jsi tyhle věci studoval. Předlož nám svůj expertní názor.“

Muž odpověděl citací z Deuteronomia a knihy Leviticus, jak Ježíš věděl, že musí odpovědět. „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´,“

„Správně jsi odpověděl,“ řekl Ježíš a završil druhou citaci parafrází z Deuteronomia: To čiň a budeš živ.“

Ovšem zákoník rozčílený z toho, jak byl rychle odbyt, si myslel, že má ještě pořád šanci ve střetu důmyslu vyhrát a proto se hned ptal dál. „A kdo je můj bližní?“ To byl nový argument! Podle rabínského práva byl pro Žida bližním jen další Israelita. Zákoník si byl jist, že Ježíš se od tohoto úzkého vymezení odchýlí a tím se vystaví obvinění z herese. Ježíš, který viděl tuhle past stejně zřetelně, jako tu předchozí, odpověděl podobenstvím. Řekl:

„Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: `Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.´“

Dokážeme si představit, jak se zákoník nešťastně kroutil na své židli. Padl do pasti tak hezky, jak si myslel, že on nachytá Ježíše! Byl nucen přiznat, že příslušník opovrhovaného plemene Samařanů, jeden z nenáviděného lidu, se kterým lidé neudržovali žádné vztahy, byl jeho „bližní“. A padla neúprosná otázka:

„Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“

V zákoníkově odpovědi cítíme jeho nezdar a zklamání. Nedokáže se přimět k tomu, aby pronesl to nenáviděné slovo, Samařan. Vzepřelo by se mu v krku. Namísto toho mu nezbývá než připustit:

„Ten, který prokázal milosrdenství.“

„Jdi a jednej také tak,“ říká Ježíš.

A tak mistrovská ukázka dialektiky končí příběhem, který vypadá tak prostě, ale pluje jako list na hlubších proudech.

§6

Opustil jsem hostinec Milosrdného Samaritána a ponořil se do ohnivé země. Nikde nebyl žádný stín. Slunce se mi opíralo do očí a chvělo se nad holou zemí. Po něco víc než půlhodince jsem se z mírného klimatu ocitl v tropickém horku.

Když jsem dojel na vhodné místo, zastavil jsem auto, sundal si kabát, protože jsem se v horku už dusil. Nahlédl jsem do propasti, kde hluboko dole byl ve stěně pískově zbarvené skály vytesán klášter vystavěný jako vlaštovčí hnízdo na zdi domu. Srázy kolem kláštera byly posety děrami, ve kterých dosud žijí poustevníci umrtvující tělo tak, jak to dělávali v Thebaidu.

Pokračoval jsem dál po oslňující bílé cestě. Minul jsem ceduli s označením „hladina moře“ a silnice pádila pořád dolů a horko bylo čím dál palčivější. Přes cestu se mihla ještěrka a zanechala za sebou v  jemném bílém prachu pokroucenou stopu. Pohyb na kopci odhalil skupinku velbloudů, podivně prehistoricky vyhlížejících tvorů zbarvených stejně jako pískové skály, kteří se se svými mláďaty pásli na ostnatých keřích a nezdravě vyhlížejících bodlácích. Za zatáčkou se pode mnou otevřel pohled na údolí Jordánu, na Jericho vprostřed jeho stromů a vpravo na jiskřivě modré vody Mrtvého moře, z jehož východního pobřeží se zdvihalo pohoří Mobau poseté a posekané stíny.

Někteří autoři popisovali tuto žhnoucí strž v zemské kůře jako nejhroznější místo na světě, zatímco jiní v ní nacházeli podivnou krásu. Myslím, že záleží na povaze, nebo možná na játrech. Pokud se necítíte zrovna dobře, dokážu si představit, že pro vás může být údolí Jordánu, se svým ohromujícím horkem a dusnem a Jericho se svou bujnou vegetací, plazy a hmyzem, hroznou noční můrou. Setkávám se zde kupodivu se stejnou děsivou sterilitou jako na vrcholech nejvyšších hor. Stejně tak, jako se někdy zmocňuje mrazivá hrůza člověka, který se sám vypraví nad pás vegetace vysokých hor a má dojem, že bez dovolení vniká do Boží dílny, tak i v tomto podivném příkopu mívá dojem, že se prochází místy, kterými nikdy žádný člověk neměl procházet. Všude kolem leží hromady mrtvých skalisek pokroucemých v agonii jakési prehistorické křeče, naprosto nepodobných dobrému čistému kamení, ze kterého lidé staví své domy: obscéní skály potřísněné žlutým bahnem a pokryté děsivým slaměným rubášem.

Planina, přes kterou jsem se díval, je u Jericha široká asi čtrnáct mil. Na jedné straně z  ní stoupají úžasné judské hory a o čtrnáct mil dál proti nim stojí pohoří Moábu. Údolí Jordánu je příkopem mezi nimi, vyprahlá pustina hnědých kopců pražící se pod žhoucím sluncem a kolem Mrtvého moře posetá nezdravě bílými a špinavě šedými plochami. Uprostřed se vine zakroucený zelený pruh. Tvoří ho tamaryšky, vrby a zelené keře lemující dvě stě mil křivolakého toku Jordánu od Galilejského moře, které je vzdušnou čarou vzdáleno jen

pětašedesát mil. A tento podivný, mrtvě vyhlížející svět pískových skal pokroucených pradávným zemským neklidem do podivných tvarů a flekatý a postříkaný chemikáliemi, je tak hluboko pod hladinou moře jako mnohé britské uhelné doly.

„Na povrchu nějaké jiné planety bychom možná našli něco, co by se rovnalo údolí Jordán, zde nic takového není,“ napsal George Adam Smith ve své velké knize Historická geografie Svaté země. „Žádná jiná část země, nepokrytá vodou, se nepropadá tři sta stop pod hladinu oceánu. Zde ale máme trhlinu více než sto šedesát mil dlouhou a mezi dvěma a patnácti mílemi širokou, která se na pobřeží Mrtvého moře propadá až 1 292 stop a jeho dne je o dalších 1300 stop níž. V tomto příkopu leží Jordán, řeka dlouhá téměř sto mil, velké oblasti orné půdy, zejména kolem Genesaretu, Bejsanu a Jericha, oblasti, které bývaly podobně jako břehy Galilejského jezera velmi lidnaté a místa některých proslulých měst—Tiberias, Jericha a „nížinných měst“. Což není pravda, že na zemi není nic, co by se podobalo této hluboké, obrovské průrvě? “

Jako oáza v děsivé pustině vystoupalo ozeleněné Jericho. Z výšin silnice vypadalo, že je Mrtvému moři mnohem blíž než ve skutečnosti, brzy jsem se ale měl poučit, že v tomto podivném ovzduší údolí Jordánu není nic klamnějšího, než odhad vzdálenosti.

§7

V moderním Jerichu, ulici blátěných chatrčí, arabských domů a banánových hájků, byl jeden jediný starý Arab, dřímající ve stínu jedné zdi. V horkém prachu stálo stádo černých koz a v žáru přímého slunce seděla spousta velbloudů, kteří vystrkovali spodní ret a vzpomínali na sté jméno Boží. Arabové říkají, že Bůh má sto jmen, ale člověk jich zná jen devětadevadesát. Velbloud zná sté a to je důvod, proč má ve tváři vždy výraz tak svrchované nadřazenosti.

Řekl jsem, že tu nebylo nic, než spící Arab, kozy a velbloudi, ale mýlil jsem se. V  okamžiku, na který nezapomenu, vyšel zpoza rohu blátěné zdi anglický ohař, podivně odloučený z loveckých rytin, na které takoví psi patří, zastavil se, a prohlížel si mně s odtažitou nadřazeností anglického psa na Východě. Potkat v Jerichu ohaře pro mne bylo stejně podivné, jako kdybych zahlédl přes zeď v Oxfordu růst trs banánů. Na chvíli jsem přemýšlel, jestli můj zrak už poněkud neovlivnilo horko.

Podobně jako cokoliv anglického v cizím prostředí (zejména dámy středního věku z Tunbridge Wells) bylo zvíře obklopeno aurou tak intensivní anglickosti, že jsem si vzpomněl, jak se kentská strniště opírají o oblohu poblíž Baddlesmere a jak stříbrošedá a klidná dovede být Exe v říjnovém ránu. Tenhle ohař by mě mezi velkým tropickým lupením a v jerišském horku těžko mohl překvapit víc, než nález Apperleyova Života Johna Myttona v jednom z oněch zdobených výklenků na Korán ve velké mešitě Al-Aksá.

Pes odběhl za zeď, ale vzápětí se vrátil s vysvětlením své přítomnosti: Angličanem v krátkých kalhotách, golfových punčochách a tvídovém saku.

„Dobrý den,“ řekl příjemně. „Rozhlížíte se?“

„Ano,“ odpověděl jsem. „Myslíte, že bychom si mohli zajít do hotelu na skleničku?“

„Můžeme to zkusit. Horko, není-liž pravda? Byl jsem v jordánských močálech, podívat se po křepelkách. Zrovna touhle dobou jich sem přilétají tisíce.“

Proplétali jsme se mezi odpočívajícími velbloudy a já měl jsem prazvláštní pocit, že se procházíme po hlavní třídě v King’s Lynn. Našli jsme hotel a v něm více méně studené pití. Svého společníka jsem nedokázal zařadit. Evidentně to nebyl místní podnikatel. Mohl to být důstojník v civilu, ale v Jerusalémě byli posádkou Seaforths a on nebyl Skot. Odhadoval jsem, že je z Norfolku nebo možná ze Suffolku.

„Vy tu žijete?“ zeptal jsem se.

„Jsem tu od roku 1921. Přišel jsem s Black and Tans abych se dal k policii. U policie jsem pořád. Je to dobrá země—přinejmenším mně vyhovuje! Je tady spousta příležitostí zastřílet si.“

„Na Jerišské cestě?“

„Ne!“ usmál se. „Tam je teď docela klid. “Za Turka byste sem bez ozbrojeného doprovodu nedostal. A na některých cestách tady potřebuje člověk eskortu i teď.

Pokývl hlavou směrem k nafialovělým kopcům Zajordání.

„Rád si zastřílím na lovu—a jedno čeho. Každé volno trávím s kamarádem, táboříme třeba v údolí Jordánu, zkoumáme, co v divočině žije—a střílíme. Nedávno jsme pár mil od Jericha dostali vlka. Nevěděl jsem, že tu ještě nějací zbyli. A byl to pořádný kus.“

Z kapsy svého tvídového saka vytáhl zápisník, ve kterém měl jakousi mapu dostupné zvěřiny. Vzal tužku a zaznamenal si, kde právě migrují křepelky.

„Křepelky,“ vysvětloval, „vždy létají v noci a Středozemní moře přelétají na jeden zátah, vybírají si nejužší místo. Přilétají unavené, tak vyčerpané, že Arabové mívali ve zvyku stavět velké sítě, do kterých ptáci padali po tisících. Mám za to, že se kdysi říkalo, že křepelky byly starozákonní manou.“

„Myslím, že ji po sobě nechávali pěnovníci. “

„Vás tyhle věci zajímají? Tak to se musíte jít podívat na trosky starého Jericha. Myslím, že jsou velmi zajímavé.“

Podíval se na hodinky.

„Už bych měl jít.“

„Než půjdete, mohl byste mi na mapě označit tradiční místo Křtu Páně. Rád bych se ho pokusil najít. “

Vzal si mou mapu a místo vyznačil.

„Musím jít,“ řekl a podíval se k silnici z Jericha. „Vysoký komisař si vzal na odpoledne volno a já mu půjdu ukázat, kde jsou křepelky. Každou chvíli přijde.“

Vyšel ven, následován svým ohařem. Venku se k němu přidal Arab s puškami a zavazadly a spolu vyšli po silnici do slunce. O pár minut později jsem cestou k troskám starého Jericha zahlédl, jak po jerišské silnici pluje Daimler s Union Jackem vlajícím na kapotě. Zastavil jsem, a otevření dveří předcházela chvíle královského napětí. Vyskočil pobočník a dva nebo tři sekretáři. Pak následoval Vysoký Komisař Jeho Veličenstva pro Palestinu. Nic na nich, vyjma extrémní strnulosti jeho doprovodu a jejich poněkud přemrštěné snahy předjímat jeho přání a činy, běžnému pozorovateli nenapovídalo, že kolem prošel následník linie úřadu Pontia Piláta. Ale bylo tomu tak. Balfourova deklarace, jíž se Velká Británie zavázala k nevysvětlené formulaci „národní domoviny pro Židy“, vytvořila v Palestině poprvé od římské okupace židovskou politickou atmosféru. Řím Židy vyhnal, Británie je přivádí zpět. Někteří z těchto Židů již vyjadřují nenávist vůči politice Velké Británie, zrovna tak, jako zéloté zaměřovali své pletichy a vzpoury proti Římu. Je to zajímavá paralela. Ovšem…

Nástupce Pontia Piláta kráčel ve slunečním svitu po vyprahlých kopcích údolí Jordánu a vedle něj šel náruživý lovec, který mu dychtivě vyprávěl o migraci křepelek. Před nimi, jako ostražitý rys Anglie, šel černobílý ohař.

§8

Starozákonní Jericho jsem objevil asi dvě míle od moderního města. Stojí na ploché pláni a za ním se zdvihá hora Jebel Quarantal, na níž hledali útočiště Josuovi zvědové. Dnes tu není nic, než sluncem propečená hromada hlíny a kamení, v níž špička hole odkryje zlomky starověké keramiky. Hromada se zdvihá asi do výšky dvaceti nebo třiceti stop a z jejího vršku si uděláte dobrou představu o ruinách domů a tu a tam o linii úzké, zakroucené uličky. Město bylo očividně malé, pokrývalo asi deset akrů a bylo obehnáno hradbou asi šestadvacet stop vysokou a sedm širokou, postavenou z cihel z bláta ba kamenném základě.

Když se Mojžíš díval z výšin hory Nebo na Zaslíbenou zemi za Mrtvým mořem viděl toto hrazené město postavené v ohromném palmovém háji obklopeném jeho zahradami. Hladovým Israelitům musel připadat jako hotový symbol přepychu a bohatství. Jericho bylo nazýváno „klíčem“ a „strážnicí“ Judeje, ale George Adam Smith mu raději říkal spižírna! Když pronikající židovské kmeny pod Josueho vedením překročily Jordán, bylo Jericho první město, které jim stálo v cestě a před kterým provedli svůj slavný manévr s beraními rohy a Archou úmluvy.

Vykopávky, které nedávno na místě starověkého Jericha provedl profesor Garstang, zřejmě prokazují dvě velmi zajímavé věci: že biblický výpočet data Exodu je přesnější než počty moderních egyptologů a že hradby Jericha doopravdy spadly. Usuzuje se, že byly zničeny zemětřesením, nebo podobným narušením, které je velkou silou svrhlo. Při procházení mezi troskami jsem došel k úseku hradeb, který toho nesl zřejmé stopy.

Po zničení Josuem Jericho zřejmě po několik staletí zůstalo v troskách. Po čase zde vyrostlo další město, bohaté vegetací, která vyrůstá všude tam, kde se v údolí Jordánu rozlévá voda, bylo to město datlí, balsámu, obilí a ovoce. Exotickému charakteru Jericha zcela odpovídá, že jednu dobu patřilo Kleopatře. Když Východ připadl Antonoiovi, pokusil se ji potěšit dary zahrnujícími Řecko, Kypr, Fénicii, a části Kilíkie a Kréty. Ona si pak pěstovala ambici vyhnat Heroda Velkého z jeho trůnu a stát se královnou Judska. Myslím, že setkání, a pletichy kolem setkání, dvou takových oportunistů a spiklenců, jako byl Herodes a Kleopatra musel být jednou z dokonalých lidských komedií své doby. Člověk se nemůže zdržet obdivu nad Antoniovým umem, s nímž Kleoparu odvedl na vedlejší kolej z Judeje do jerišských balsamových zahrad. A přemýšlí nad tím, jak se mu to

asi povedlo.

Samotný dar ji ovšem musel potěšit, protože Jericho muselo být velkou farmou pro suroviny na výrobu parfémů, vonných olejů, a dalších aromatických látek. A ona kolem roku 35 př. Kr. přicestovala do Jericha, aby navštívila své plantáže. Josephus říká, že dokonce podnikla jistý pokus přemoci, člověk musí vtipně říci, Herodovy ctnosti a on zase, protože ji považoval za nebezpečí pro nižší knížata, se radil o tom, zda je vhodné ji nechat zavraždit, zřejmě na lupiči vyhledávané cestě z Jericha do Jerusaléma. Kleopatra ale z Judeje odcestovala v bezpečí a vzala s sebou z Jericha výhonek balsamu, který zasadila v Heliopoli.

Jak bohaté v této době Jericho bylo, lze odhadnout ze skutečnosti, že Kleopatra své balsamové háje pronajala Herodovi za roční částku dvou set talentů. Josephus neříká, zda byl nájem ve zlatých nebo stříbrných talentech, ale podle nejnižšího odhadu musela z váhavého Heroda vyždímat nějakých 48 000 liber.

Brzy poté, co si Herodes pronajal od Kleopatry Jericho, rozhodl se postavit město, které by za ten nájem stálo. Rozhodl se pro místo poněkud vzdálené od starého města a asi dvě míle jižně od moderního Jericha. To, co bylo zřejmě tímto Jerichem, jsem našel na poněkud vyvýšeném místě blíž Mrtvému moři, ke kterému bylo obrácené. Toto Jericho vyrostlo ve skvostné pořímštělé město. Stál v něm Herodův zimní palác. Byl tu amfiteátr a hippodrom. Okrasné zahrady Herodova paláce musely být podobné zahradám Alhambry. Právě na tomto příjemném místě Herodes, rozežraný chorobou, zemřel v lítosti a se zlomeným srdcem.

Městem zmiňovaným v evangeliích je právě to, které postavil Herodes Veliký. Při každoročním velikonočním putování do jerusalémského Chrámu měli galilejští Židé ve zvyku cestovat údolím Jordánu dolů do Jericha a k Jerusalému se blížit po horské cestě, aby se vyhnuli často nebezpečným důsledkům cestování přes nenáviděný kraj Samařanů. Právě v Jerichu se tito poutníci spojovali s Židy z Pereje (ta je nyní v Zajordání) a společně v zástupech vycházeli nahoru do Jerusaléma.

To je důvod, proč nacházíme Ježíše s učedníky před pašijovým týdnem v Jerichu. A u sv. Lukáše vidíme zajímavý odraz obchodního významu Jericha. Copak není Zacheus, drobný chlapík, který vyšplhal do větví sykamory, aby viděl procházejícího Ježíše, vrchní publikán, neboli výběrčí daní? Nevíme, zda byl nejvyšším představitelem celní správy pro celé údolí, nebo měl něco společného s Herodovými balsamovými háji, ale v této téměř zábavné příhodě ze života se odráží vzpomínka na dny, kdy bylo Jericho bohaté a prosperovalo.

Dnes můžete, tak jako já, stát na hnědých, tísnivých hromadách, a cvičit si představivost na sestavování pohledu na město, jak je viděl Kristus, než „vyšel a pokračoval v cestě do Jerusaléma“.

Smočil jsem ruku v Mrtvém moři a držel mokré prsty na slunci. Za pár vteřin se mi na ruce vytvořil jemný bílý prach, když jsem ho ochutnal, byl trpký a slaný.

Mrtvé moře je za slunného dne krásné na pohled. Zpráva šířená středověkými poutníky o jeho pochmurnosti je zcela falešná a možná odráží ne Mrtvé moře, ale mysli oněch smělých cestovatelů. Nepravdivé je také vyprávění, že přes ně, kvůli jedovatým výparům, nemůže přeletět žádný pták. Ptáků je tu málo proto, že v moři nejsou žádné ryby. Pár ryb z Jordánu zanesených do slaného jezera, je brzy mumifikováno a vyvrženo na pobřeží. Mrtvé moře samotné je ale stejně modré a blyštivé, jako Loch Lomond nebo Killareney za letního dne.

Voda šplouchá o oblázkovou pláž v malých olejnatých vlnkách. Na pláži nejsou žádné lastury, žádné známky života, neroste tu žádný plevel ani vodní rostliny, protože voda je mrtvá a sterilní. Důvod, proč je Mrtvé moře obrovským kotlem chemikálií, je v tom, že z něj voda nikudy neodtéká. Je to nezměrná díra v zemi, do které Jordán a potoky denně nalévají téměř sedm milionů tun vody smísené se sirnatými a dusičnatými látkami. Voda, která nemá kam unikat a je vystavena ohromnému horku údolí Jordánu, se vypařuje a zanechává za sebou v moři ohromná množství soli a dalších chemikálií. V mořském dně jsou také horké prameny, o nichž je známo jen málo. Běžná mořská voda v sobě obsahuje čtyři až šest procent rozpuštěných pevných látek, voda Mrtvého moře jich má pětkrát tolik. Pro koupající je nemožné se v ní potopit a neplavci, kteří se ocitnou nad příliš velikou hloubkou, se nemohou utopit, pokud udrží hlavu nad vodou. Když přišel v roce 70 po Kr. do údolí Jordánu Titus, nechal svázat několik otroků dohromady řetězem a hodit je do Mrtvého moře. Očividně ale drželi hlavy vzhůru, protože vyvázli živí.

Jakákoliv hrůza inspirovaná Mrtvým mořem pochází z děsivého prostředí, které je obklopuje: obscéních břehů chemického bahna, šedé náplavy soli, pachu síry, podivných úpatí, pošpiněných a zkroucených jako zbytky na dně tavícího tyglíku. Kopce nemají tvar běžných kopců: spíše se podobají fantastickým obrysům chladnoucího kovu. Když se člověk prochází po pustých březích, začne se osud Sodomy a Gomory, který dosud možná považoval za tragickou alegorii, jevit děsivě skutečný. Vypadá to, jako by tento děsivý soud nad lidským hříchem navěky spaloval a znesvěcoval břehy Mrtvého moře.

Jednu dobu se mělo za to, že trosky těchto měst leží pod slanými vodami, archeologové je ale hledají

kolem pobřeží. K celé děsivé scenerii pak už patří i to, že daleko na jihu měla existovat hora soli, ze které Arabové po staleté těžili a toto podivné místo s pokroucenými sloupy v Josefových časech Židé znali jako pozůstatky Lotovy ženy.

„Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň…“

Když člověk zkoumá Mrtvé moře, slova Genese nabývají hrozivého významu. Oheň udeřil na zemi, nahromadil kopce v propletené směsi a v těle země rozerval velké trhliny, a ještě ani dnes ze země nevyprchal pach síry.

Na severním konci Mrtvého moře, kde ošklivá továrna obklopená solnými pánvemi z vody vydobývá všechny možné chemické látky, ale známky života jsou. Slyšel jsem, že v Mrtvém moři leží nezměrné bohatství. Slyšel jsem i sumu, ale nikdy bych nedokázal věřit žádnému číslu nad milion. V současné době z vody Mrtvého moře separují chlorid hořečnatý, draslo, chlorid vápenatý, bromid a kuchyňskou sůl. Některé z těchto produktů se vyváží do všech koutů světa.

Nedaleko draselné továrny je i pokus proměnit Mrtvé moře v rekreační oblast. Je tu krotce vyhlížející koupací pláž, kavárna s tanečním parketem a silným rozhlasovým zesilovačem. Deformuje tak nepatrný úsek pustiny, že jeho vměšování zůstává nepozorované.

§10

Vydal jsem se silnicí přímo přes kopce a pahrbky k místu Kristova křtu. Nebyla to opravdová silnice: byla to špatně viditelná vozová cesta, která se ztrácela v trnitých křoviscích, nacházela se v děrách a bažinách a kroutila se k úzkému pásu zeleně, který označoval tok Jordánu.

Nikdo neví, kde bylo místo Křtu Páně, ani nevíme, kde byla „Betanie za Jordánem“. Ale místo, které jsem objevil mezi tamaryšky a vrbami, je posvěceno staletími zbožného putování. Za starých časů před válkou (míní se první světová pozn. překl.), kdy ještě Rusko bývalo „Svatou Rusí“, přicházely tisíce poutníků, aby se ponořili do Jordánu, odění v bílém šatu, který si vzali domů, aby jej jednou použili jako svůj rubáš. Dnes je tu poutníků jen pár. Obyčej koupat se tu, nebo v někde poblíž, sahá až do nejstarších dob. Znal ho Poutník z Bordeaux, který navštívil Svatou zemi v římských dobách—kolem roku 333 po Kr., a jednoho večera v roce 1172 viděl Theodoric šedesát tisíc lidí nořících se v tomto místě do řeky.

Naprosto jsem nebyl připraven na podivný pohled, který mě na konci cesty čekal. Na říčním břehu je jakási podivná kavárnička, či noclehárna, postavená na podpěrách. Střecha je zhotovená z jordánského rákosí a vše na ní nasvědčuje, že se úzká a nijak nebezpečná říčka může co nevidět zdvihnout z břehů a zahnat pár jejích obyvatel do loděk. Pod tímto křehkým přístřeším je rozestaveno několik stolků a židlí domácí výroby. Kolem stolů nevzrušeně pobíhají slepice, kuřata, krocani a kozy. Se strašlivými rozpaky visí ze střechy vycpaný jeřáb a vycpaný plameňák, oba hodně sešlí. Je tu jakýsi pult, nebo bar, s licencí, která sděluje, že tu sbírku tyčí a rákosí vlastní nějaký pan N. Stomation. Zjistil jsem, že jediným viditelným obyvatelem je někdo, koho jsem odhadl na pana N. Stomationa, který sedí zády k Jordánu a zachmuřeně vyřezává perořízkem nějakou hůl. Měl na sobě košili s krátkým rukávem, přes ramena přehozenou hnědožlutou tuniku. Zatímco jsem slídil kolem jeho podivného příbytku, nevěnoval mi žádnou pozornost. Jordán se pana Stomationa očividně pokoušel neustále vyštípat. Jeho příbytek, a také pec s kulovým vršekem , jsou postavené na dvanáct stop vysokých opěrách. Dokonce i slepice, krocani a kozy museli občas utíkat, jak dosvědčují jejich malé příbytky po straně hlavního obydlí.

Jordán tekoucí pár yardů od tohoto potrhaného, prehistoricky vyhlížejícího tábořiště, mě překvapil. Měl jsem dojem, že stojím na břehu nějakého anglického potoka, možná Avonu ve Warwickshire vysoko nad mlýnem v čase povodní. Nedokážu říct, proč bych takový pocit měl mít, protože břehy Jordánu jsou hustě porostlé exotickými, cizími stromy a keři, jako jsou tamaryšky a tenké rákosí podobné bambusu. Myslím, že to bylo tím, jak skupina vrb koupala své listoví ve vodě přesně stejně, jako to při povodních na Avonu dělají v březnu na lukách kolem Stratfordu-on-Avon. A když jsem sledoval, jak se Jordán dotýká vrbového listí a nese je dál po proudu, jako bych se ocitl ve velkém štěstí svého mládí a seděl na staré zdi poblíž kostela Nejsvětější Trojice. Na tom, jak se Jordán houpe kolem záhybu u místa Křtu Páně je cosi pomalého a jemného, cosi, jak říkám, velmi domáckého, co mi připomíná ony zbožné obrazy na zdech Benátek a Florencie, na kterých lidé Betlém a Nazaret malovali jako svá vlastní města. Zdálo se mi, že v tom je jakési poučení, musel by s ním ale přijít lepší moralista než já: že člověk musí cestovat přes kus světa, spatřit svatý Jordán a zjistit, že právě takový jako potůček doma, který teče na okraji jeho zahrady.

Přemýšlel jsem nad tím, jak pravdivé je tohle moje vidění a jak by mu zřejmě odporoval každý turista, který viděl mléčně modré a písčité víry této řeky. Jordán totiž teče v každé části křesťanského světa. Několik jeho malých kapek si našlo cestu do každé křtitelnice při každém křtu.

Cestou zpět jsem na opuštěném místě blízko řeky našel nový kostel stojící mezi stromy. Byla to jediná stavba v pustině. Zatímco jsem si ji prohlížel, vyšel z bočních dveří černý mnich a díval se na mě. Vzpomněl jsem si, že mi někdo říkal, že habešští mniši zasvětili nedaleko řeky kostel sv. Janovi. Než byl vystavěn kostel, bydlívali mniši v malých příbytcích na stromech, více méně podobných restauraci pana Stomationa na podpěrách.

Šel jsem blíž a posunky dal mnichovi najevo, že bych si kostel rád prohlédl. Zazářil nadšením a zuby se mu ve tváři blýskaly jako padlý sníh. Odemkl a uvedl mě do krásně navrženého kostela s  hlavním oltářem skrytým, jak je u Habešanů zvykem, za zavřenými dveřmi a s velkým prostorem kolem kostela, protože v tajemných afrických pobožnostech hrají velkou roli procesí. Zavedl mě do sakristie a s hrdě mi ukazoval řadu skvostných mešních rouch, červených, modrých a purpurových, některé byly hrubě sešity pošity cetkami a zlatým lemováním. Nepromluvili jsme ani slovo, ale hodně jsme gestikulovali, kývali a ukláněli se. Když jsem odcházel, chtěl jsem dát něco na kostel, protože Habešané jsou velmi chudí, a tak jsem vytáhl nějaké stříbro, ale v mnichových očích probleskl bolestný pohled a mou ruku jemně odstrčil a zakroutil hlavou. Jeho oči se podobaly očím nějakého velkého, laskavého zvířete.

Na těchto černých mužích, kteří uctívají Krista s tak primitivní, ale jak jsem slyšel, heretickou zbožností, je cosi velmi dojemného. Nikdy jsem se nesetkal s tak jemnými a mírnými lidmi.

§ 11

Do Jericha jsem se vrátil, když odpolední slunce klesalo k západu. Velmi mi záleželo na tom, abych byl horské silnici dřív, než se setmí, v každém případě jsem ale také chtěl vystoupat na Horu Pokušení, která se zdvihá za Jerichem.

Bylo to dlouhé, ale snadné stoupání a údolí Jordánu ve své horké vybělené nahotě vypadalo s každým krokem hrozivěji. Když jsem dosáhl vrcholu této hory, byl jsem stále ještě dvě stě stop pod hladinou moře.

Napůl cesty nahoru jsem objevil klášter, kde deset starých řeckých mnichů snášelo chudobu, která dopadla na východní církev. Modlit se do jeskyně, kde se Ježíš postil v pustině přichází jen hrstka poutníků.

Jeden starý muž, který uměl dvě nebo tři slova anglicky mě zavedl do zaprášené zšeřelé kaple s nerozžatými svíčkami, křiklavými ikonami a atmosférou úpadku a zanedbávání.

Ukázal na prohlubeň pod oltářem a slavnostním tichým hlasem mi řekl, že to je jeskyně, kde Ježíš přespal před tím, než byl pokoušen ďáblem. Pak po špičkách přešel k nějaké další svatyni. Atmosféra smrti, která se nad tímto místem vznášela a staří muži, kteří se šourali kolem ve svých černých róbách, společně působili poněkud depresivně. Ale i prostředí bylo nepravděpodobné a fantastické. Klášter byl vytesaný do skalního úbočí s kousky tu a tam vystavěnými nad strašlivými průrvami, zatímco jiné části byly vysekány do skalní stěny a jejich stropy a stěny proto byly z rostlé skály. Přemýšlel jsem, co se stane, když některý z těchto starců zemře. Představoval jsem si, jak ostatní vysekávají hrob ve skále a ukládají svého společníka k odpočinku jako nějakého dávného Mojžíše na hoře Nebo.

V jejich dětinské radosti z mé návštěvy bylo cosi dojemného. Když mě starý mnich provedl kostelem, zavedl mě do místnosti, jejíž balkon byl postaven nad kolmým srázem hlubokým víc než tisíc stop. Drobná dřevěná konstrukce se pode mnou třásla tak zlověstně, že jsem ukročil zpět do místnosti. Byla to podivná místnůstka, vybavená podle jakýchsi neurčitě v paměti uchovávané vzpomínky na pravidla vzdálené země. Uprostřed stál malý stolek se zeleným ubrusem a kolem zdi byly stará křesla vycpaná koňskými žíněmi. Jediné obrázky v místnosti byly portréty cara a carevny, řeckého krále Tina a kupodivu staromódní kolorované linoryty krále Jiřího a královny Marie.

Starý mnich seděl se složenýma rukama, vlídně se na mně usmíval a mluvil tou nejpříšernější angličtinou.

„Ah!“ řekl, nebo spíš chtěl říct, a pohlédl na litografii cara. „ubohá, ubohá Rus!“

Řekl mi, že starých časů se horská cesta černala stoupajícími poutníky ze Svaté Rusi. Teď ale…rozpřáhl ruce v gestu zoufalství. V tu chvíli vešel mladý mnich, jediný mladý člověk, kterého jsem tu viděl, a přinesl tác s malými šálky kávy, talířky džemu a bílým likérem, který chutnal jako absint. Vypil jsem kávu a likér, snědl džem, obřadně se čas od času uklonil starému mnichovi a přijímal úsměvy úklony oplátkou. Mladý mnich, poněkud vystrašeně vyhlížející mladík s brýlemi a tváří lemovanou hnědým chmýřím stál, držel podnos a prkenně se uklonil pokaždé, když jsem na něj vrátil skleničku nebo talířek.

Ve starodávných časech bývalo zvykem chovat se k cizincůn, jako by to byl Kristus na cestách a v odlehlých koutech světa tato krásná zdvořilost existuje dosud. My jsme o ni přišli a s  ní z našich životů odešlo cosi jemného krásného. Když mě starý mnich vedl k hlavní bráně, zvedl mi závoru, rozloučil se a přidal

požehnání v řečtině, měly v sobě jeho oči stále ještě onen starodávný úžas. Byl jsem cizince, který scházel dolů a pryč do tajemství. Obrátil jsem se a zamával mu, pak jsem se vydal kamenitou stezkou dolů.

Nikdy nezapomenu na soumrak padající na moabské kopce, barvící je do fialova a do růžova a plnící strže po jejich bocích temně modrými stíny. Hrbaté kopce ležely k severu jako mapa měsíce a uprostřed pustiny jsem viděl zelené vlákno označující řeku, jejíž vody tečou do všech čtyř světových stran Křesťanstva.

Když jsem se vracel do Jerusaléma ležely nad průsmykem v horách stíny. Když jsem míjel Betánii vyhaslo světlo. V Jerusalémě rozsvěceli lampy.

§12Skutečnost, že nikdy během svých misijních cest nebyl Ježíš nikdy dál, než sto třicet mil od Jerusaléma,

je mimořádným komentářem o tom, jak malá je Palestina. Nejdále se ocitl, když se vypravil k  hranicím Týru a Sidonu. Země je tak malá, že z mnoha vyšších vršků Judeje jsou všechny hranice jasně vidět: Hermon se sněžnou čapkou na severu, písčitá poušť na jihu, Středozemní moře na západě a vysoký hřeben Zajordánských hor na východě.

Když Bible říká, že Mojžíš viděl z vrchu hory Nebo celou Zaslíbenou zemi, je doslovně pravda. Z této výšky, čtyři tisíce stop nad Mrtvým mořem, mohl vidět obrys celé země. A je tu spoustu dalších hor, ze kterých je vidět totéž ohromné panorama.

Život, který pro lidstvo znamenal víc, než jakýkoliv jiný život, byl tedy žit v ohromě malém okruhu a víra, která stvořila moderní svět, se zrodila v zemi velikosti Walesu, a její kolébkou byla zčásti jedna její oblast—Galilea—která je mnohem menší než Devonshire.

Ježíš, slovy Skutků, „procházel zemí, všem pomáhal“. Když ale zkoumáme podrobnosti těchto cest v evangeliích, zjišťujeme, možná s překvapením, že měst a vesnic, která navštívil, bylo celkem jen osmnáct. Je zřejmé, že během něco víc než třiceti let svého pozemského života musel Kristus tuto malou palestinskou zemi poznat od jednoho konce na druhý. Vyjma útěku do Egypta, o kterém mluví jen sv. Matouš, a disputace se staršími, kterou zmiňuje jen sv. Lukáš, pojednávají evangelia jen o krátkém období Kristova života, které učenci odhadují na dobu od osmnácti měsíců po tři a půl roku. Jsou to roky Křtu, hlásání v Galileji, a Ukřižování. Jak prožil Ježíš větší část svého života je tajemstvím. Nebylo o ní zaznamenáno ani slovo. Někteří učenci to považují za nejprovokativnější problém v dějinách, zatímco jiní mají za to, že je to záměrné tajemství.

Ale pro cestovatele, který jako já chce navštívit všechna místa spojená s Ježíšem Kristem, představuje roztříštěná povaha evangelijního vyprávění poněkud matoucí problém. Nelze si naplánovat cestu založenou na nějaké podrobné chronologické posloupnosti. Člověk může jen začít svou cestu v Betlémě, zamířit do Nazaretu jako do místa, kde Kristus prožil dětství (kde, jak říká sv. Lukáš „dítě pak rostlo a posilovalo se v duchu,“), určit si jako ústřední bod svých cest kraj při galilejském jezeře a pak se vrátit do Jerusaléma, aby si rekonstruoval živé a dobře dokumentované doklady Ukřižování.

A to také chci udělat. Cesta mě zavede na mnoho míst, o kterých evanglia výslovně neříkají, že je Kristus navštívil, kdo ale může pochybovat, že kdybychom znali úplný příběh Jeho putování, že Jeho kroky vedli po celé déli i šíři země po tisících stezek, které neznáme?