Č Á S T I. T E O R E T I C K Á V Ý C H O D I S K A

1. V Y M E Z E N Í PODSTATY T V O Ř I V O S T I A JEJÍ P S Y C H O L O G I C K É S T R Á N K Y

Pojem tvořivosti má řadu významů jak ve vědecké oblasti, tak i v každo­denním životě. Vyvíjel se historicky v závislosti na nových poznatcích filosofie, psychologie, sociologie, pedagogiky, vědy o umění, historie vědy a techniky i společenské praxe lidí.

Tvořivost je sice sociální a kulturní jev, a le má také výraznou psycholo­gickou stránku, neboť se uskutečňuje prostřednictvím činnosti l idí a jejich psychiky. Nejčastěji bývá uváděna ve vztah k or iginal i tě myšlení, schopnosti produkovat nové ideje a výtvory, objevovat a vynalézat. Někdy se zaměňuje s produktivní činností, seberealizací, samostatným řešením problémů, ta len­tem a výjimečností osobnosti, které představují příbuzné, ale nicméně odlišné kategorie pojmů.

Vědecké úsilí o vymezení podstaty tvořivosti vychází v podstatě ze dvou přístupů:

1. z filosofických hledisek, směřujících k začlenění do obecné teorie l id­ského poznání a praxe,

2. z empirického pojetí, vycházejícího ze zkoumání konkrétních jevů tvoři­vosti, relevantních funkcí a struktur, psychických procesů, vlastností tvořivých osob, produktů tvořivé činnosti (vědeckých a uměleckých děl , vynálezů, ob­jevů apod.), podmínek prostředí a jejich vzájemných vztahů.

Obojí hlediska vzájemně souvisejí a doplňují se. Není však dosud shody v teoretických výchozích principech a ve výzkumné metodologii.

Současná sovětská psychologie přistupuje ke zkoumání jevů tvořivosti na základě principiálního kritického zhodnocení idealistických směrů. Rozhodu­jící význam mělo uplatnění a propracování marxisticko-leninské vědecké me­todologie v celkové koncepci psychické činnosti člověka a jeho myšlení, vy­mezení jejich specifiky a způsobů zkoumání. Zdrojem nových poznatků jsou četné experimentální práce, provedené v oblasti řešení myšlenkových problé­mů (Rubinštejn, Leonťjev, Ponomarev, Tichomirov aj.), na něž navazuje vy­mezení podstaty tvořivého procesu a vědeckého objevu (Jaroševskij, Kedrov, Bernštejn aj.), další směr vychází z uplatnění metod heuristického programo­vání (Puškin, Tichomirov, Amosov, Brušlinskij aj.),

Podle Jaroševského, 1971, se rýsuje nová oblast psychologického zkou­mání, psychologie vědy, která se zabývá psychologickými zvláštnostmi lidí, vytvářejících nové poznatky. Pomocí metody testů, rozhovoru, experimentu a technického modelování byl získán rozsáhlý empirický materiál o chování vědeckých pracovníků a o jejich osobnosti.

Poukazuje se na omezení a neproduktivnost psychologismu, jehož předsta­vitelem je německý psycholog R. Muller-Freienfels, který razil termín psycho­logie vědy v třicátých letech, vycházeje při tom z chybného pojetí vztahu mezi strukturou chování jedince a mezi kategoríální výstavbou vědy. Mul ler-Freienfels odmítal logiku a teorii poznání jako normativní vědy a zkoumání

11

povahy vědy omezoval na psychologický přistup. Tímto způsobem byla stu­dována duševní struktura vědce bez vztahu k předmětně-historickým kate­goriím. Ve skutečnosti však myšlenkové operace mají základ v praktickém vzájemném působení člověka s vnějším světem, což umožňuje psychologii od ­krýt reálné koreláty forem poznání. Psychologismus je v rozporu s dialek­ticko-materialistickým principem historismu a s principem odrazu. Objektivní pravda není závislá na jednotlivém člověku, ale na lidstvu.

Psychologismus se vyznačuje subjektivismem, ignorováním odrážecí po­vahy myšlení, zvláště pak vědeckého myšlení.

Věda jako složitý, strukturálně historický útvar, má svoje vlastní zákoni­tosti. Vztahuje se k individuálním a sociálně psychologickým procesům, ale nemůže být vysvětlena jen zákony psychologie, tak jako z nich nemohou být odvozeny jazyk, umění, logika aj.

Některé starší koncepce

V průběhu 19. století a až do počátku 20. století bylo řešení problematiky tvořivosti závislé na tehdy vládnoucí filosofii a některých psychologických směrech, které jí věnovaly větší pozornost (např. psychoanalýza). Z oblasti přírodních věd ovlivnil studium mimořádného nadání a geniality v druhé po­lovině 19. století svými zkoumáními dědičnosti F. Ga l ton .

Podle idealistického pojetí představuje tvořivost zvláštní formu poznání, zejména v umělecké a teoretické oblasti, v níž se projevuje nezávislost a svo­boda ducha. Bergson a Mořeno zdůrazňují v tvořivosti kategorii spontaneity, životní energie, která je jedním ze základů lidského chování, předchází a je nadřazena rozumové a intelektuální činnosti. V prvotní formě ji nacházíme u primitivů a u dětí, kdežto civil izace ji omezuje.

Z hlediska psychoanalýzy je lidské chování chápáno jako výraz satisfakce nebo frustrace biologických potřeb.* Proti tomu se namítá, že v procesu spo­lečenského vývoje dochází u člověka ke vzniku nových potřeb, které nemohou být vysvětleny pouze z biologické báze.

Tyto představy, vycházející především z iracionálních filosofických a psy­chologických systémů, byly postupně odbourány a korigovány na základě no­vých výzkumných poznatků psychologie a materialistické filosofie (Marx, Engels), které ukázaly, že lidská tvořivost nepředstavuje nějakou výjimku z obecného determinismu, nýbrž podléhá podobným zákonitostem jako j iné druhy činností (např. učení, práce, hra apod.) a může být tudíž studována za použití objektivní vědecké metodologie.

Četnými výzkumy bylo také prokázáno, že je podstatný rozdíl mezi úlohou dědičnosti v biologické oblasti a v oblasti lidské psychiky, kde je nesrovna­telně větší podíl činitelů sociálního prostředí, výchovy a učení.

Ohromný rozvoj vědecké, technické a umělecké tvořivosti, jehož jsme svěd­ky v současné době, vyvrací nejpřesvědčivěji tezi o tom, že je vlastní pouze málo rozvinutým formám lidské existence.

* Tvořivost, zejména umělecká, je zde uváděna ve vztah k sublimaci, jíž se rozumí obran­ný mechanismus na zmaření ranných pudových tendencí, vedoucí k jejich využití k sociál­ním a kulturním účelům. Tento vědecky nedokázaný předpoklad je dnes opuštěn a s ter­mínem sublimace se nesetkáváme ani v publikacích západních autorů o tvořivosti.

12

Obecným rysem výše uvedených směrů je autonomní chápání tvořivosti jako projevu vnitrních si l , dispozic a pudových tendencí subjektu, které jsou nezávislé na podmínkách vnější situace, resp. mohou jimi být modifikovány pouze kvantitativně, tj. zesilovány nebo zeslabovány. Vznik nových kvalita­tivních změn psychiky působením sociálních a ekonomických faktorů se ne­připouští.

Novější vědecký vývoj problematiky V období analytického studia struktury vědomí byl položen základ zjiš­

ťování různých psychických elementů, funkcí a složek, které se zúčastní v psychické činnosti. K oblasti tvořivosti se vztahuje především zkoumání tzv. produktivního myšlení, induktivního usuzování, fantazie, koncentrace, intuice a asociačních zákonů. Východiskem byla hlavně introspektivní data, k ob­jektivním zákonitostem tvořivé činnosti se dospělo jen ve značně omezeném rámci.

Diferenciální psychologie kladla důraz na zjišťování individuálních rozdílů v oblasti inteligence a některých speciálních schopností (zejména praktické inteligence, slovní pohotovosti, technického porozumění a pod.), důležitých pro uplatnění v různých profesích. Skupiny vyšších technických a vědeckých povolání dostaly se do popředí zájmu až v posledních desetiletích. Nové významné poznatky vyplynuly zejména z uplatnění metody faktorové analýzy schopností a z vývoje speciálních metod ke zkoumání tvořivého myšlení (Gu i l -ford, Thurstone aj.). Byly také zdokonaleny metody val idizace a predikční strategie. Podíl dědičnosti byl zdůrazňován zejména u výkonů v testech in­teligence, alespoň částí autorů testů. Neúspěch při konstrukci na kultuře a vzdělání nezávislých testů inteligence však otřásl i těmito do značné míry spekulativními předpoklady. Pokud jde o testy tvořivého myšlení, zastánců, zdůrazňujících vliv učení a zkušenosti je patrně více, někteří však volí kom­promisní stanovisko.

Psychologie osobnosti, rozvíjející se v posledních desetiletích, přinesla ně­která podnětná zjištění a vztahu různých motivačních a osobnostních faktorů k tvořivosti. Jejím representantem v psychometrické oblasti je zejména R. B. Cattel l . Výsledky různých studií jsou však často rozporné a řešení není zdaleka uspokojivé.

Výzkumy sociálních psychologů, sociologů, historiků vědy a techniky po­ukázaly na významnou úlohu sociálního, kulturního a organizačního pro­středí při rozvoji tvořivosti. Jsou doplňovány skupinou spíše pedagogicky za ­měřených pracovníků, usilujících o vypracování vhodných metod a technik ke stimulaci tvořivosti. Řada poznatků vyplynula také z analýzy statistických populačních dat, týkajících se vývoje úrovně vzdělání, struktury profesí a kvalifikačních ukazatelů, počtu vědeckých a technických kádrů, z řídící praxe vedoucích pracovníků a koordinátorů výzkumu aj.

Současné zkoumání tvořivosti v psychologii směřuje k širšímu systémovému přístupu, i když se tento teprve začíná prosazovat. Ukazuje se, že isolované studium jednotlivých psychických funkcí či faktorů schopnosti, motivace a osobnosti bez znalosti jejich komplexních vazeb, bez zjištění hlavních pod­mínek a determinant tvořivé činnosti a jejího vývoje je pro vědecké vy­světlení jevu nedostačující. Druhým význačným rysem je interakční pojetí procesu tvořivosti jako formy vzájemné součinnosti subjektu a objektivní

13

skutečnosti. Třetím, charakteristickým momentem je stále větší doceňování sociálních faktorů, učení při interpretaci jevů tvořivosti.

Celkový rámec přístupu k jevům tvořivosti Bylo by nesprávné považovat tvořivost za jev výlučně psychologický, za

otázku abstraktní struktury psychických procesů či vlastností osobnosti. V nejobecnější rovině se začleňuje tvořivost do celkového rámce lidského poznání a společenské praxe.

.Sociálně-ekonomické poměry, zejména současná úroveň a plánovitý nebo spontánní charakter rozvoje produktivních sil jsou důležité faktory, které ne­jenom spoluurčují, zda se potenciální možnosti vědy a techniky uskuteční, nýbrž které mají podstatný vliv na vývojový stav vědecko-technického po­kroku, na tvořivou aktivitu a efektivitu vědců a techniků" (Dobrov, 1969, str. 224).

Psychologická stránka tvořivé činnosti lidí představuje specifický proces vzájemného působení jedince, resp. společenské skupiny, s okolní skuteč­ností, zaměřený na dosažení změny dosavadního řešení problému, které se stalo již nevyhovující.

Vznik a průběh této interakce je závislý na řadě podmínek vnějšího pro­středí a na individuálních předpokladech a úsilí jednající osoby, hledající co nejoptimálnější způsob řešení.

Společenské podmínky, ovlivňující tvořivost, možno rozdělit jednak na ty, které vyplývají z celospolečenského systému (stav výrobních si l , potřeby spo­lečnosti, její cíle, existující poznatky a prostředky), jednak na podmínky užšího prostředí vědecké instituce, podnikové organizace, školy, obce, ro­diny (vzdělání, výchova a příprava k práci, ukládané úkoly a povinnosti, vztahy mezi l idmi, incentfvy a pod.).

Z potřeb společnosti vyplývá budování její materiální základny, základny pro vědu a výzkum, organizace školství a pracovního procesu.

Významnou složku představují možnosti a příležitosti k uplatnění schop­ností lidí, získání vzdělání a kvalif ikace, odpovídajícího pracovního místa, výchova k tvořivosti, spolupráce lidí při řešení komplexních problémů aj.

Konkrétní podněty, stimulující tvořivou činnost, vycházejí z přírodního, technického, výrobního, organizačního, sociálního a kulturního prostředí, v němž člověk žije a pracuje a které přetváří svou činností.

Druhou velkou skupinu činitelů představují individuální předpoklady lidí, jejich aktivní podíl na řešení složitých a nových problémů v životě společ­nosti. Týkají se intelektuálních charakteristik, zájmů a motivů, postojů, za ­měření a cílů, pracovních dovedností, vědomostí, kvalifikačních předpokladů, vlastností temperamentu, charakteru a přípravy k tvořivé práci aj .

V procesu social izace si osvojuje člověk poznatky a kulturní bohatství spo­lečnosti, její hodnotový systém a cíle, rozvíjejí se jeho schopnosti a myšlení, přejímá různé úkoly a učí se je řešit. Poznává hlouběji a hlouběji okolní prostředí a nalézá také nové problémy, mezery ve struktuře poznání a prak­tické činnosti, která je třeba vyplnit.

V mnoha případech je výhodné konvenční řešení naskýtajících se problé­mů za pomoci známých pravidel, získaných dovedností a vědomostí, jindy je však třeba získat řešení nekonvenční, což bývá podstatně obtížnější. Vyža­duje překonání rutiny a technického mistrovství, běžného způsobu nazírání

14

a praxe. V případě, že je zdařilé, přináší obvykle značný společenský pokrok a zisk.

Poznání celkové soustavy závislostí, do nichž je zapojena tvořivá činnost lidí, je důležité také pro psychologická zkoumání, neboť umožňuje lépe po­znat determinanty tvořivé aktivity a její vývoj. Přispívá rovněž k ujasnění psy­chologické koncepce tvořivosti, kriterií tvořivosti a hledisek, uplatňovaných při hodnocení jejich výsledků.

Při posuzování tvořivého řešení problémů ve vědě a technice se obvykle uvažují:

1. pokrok vzhledem k současnému stavu poznatků vědy a techniky, 2. realizace v praxi, 3. přínos pro společnost jako celek, pro určité odvětví, nebo pro podniko­

vou organizaci, 4. ekonomické důsledky a vzrůst produktivity práce. Pouze psychologická kritéria tvořivosti jsou v praxi málo uspokojivá.

Vymezení tvořivosti v současné psychologii V empirických psychologických výzkumech bývá tvořivost definována buď

v termínech produktu nebo procesu tvořivosti samého (Anderson, H. H., 1959, Brodgen, H. E., Sprecher, T. B., 1964). Pro výzkumné účely se obvykle zjišťuje tvořivost na základě produktu, avšak vzniká zde řada problémů, kdo má po­soudit, které produkty jsou tvůrčí (M. Tyson, 1967).

Tato hlediska lze doplnit ještě dalšími, vycházejícími z osoby tvůrce a z prostředí, v němž se tvoření odehrává (R. L. Mooney, 1962). Hledisko osobnosti je důležité zejména pro personální psychology a personální pra­covníky, hledisko prostředí je zdůrazňováno těmi, kdo jsou odpovědni za vý­voj a přípravu tvůrčích pracovníků jako jsou učitelé, vedoucí, dále je zdů­razňováno sociology, historiky a j .

Uzlovým bodem je stanovení kritérií tvořivé činnosti, která jsou důležitá jednak z teoretického důvodu, jednak pro otázky vyhledávání talentů a pro hodnocení produkvity pracovníků. Jako kritérium se označuje v psychologii rozhodující nebo rozlišující znak (Dorsch, 1970). Blum a Naylor, 1968, chápou kritérium obecně jako hodnotící standard, Tiffin a M c Cormick, 1965, jako závislou proměnnou.

Ghisel l in , 1966, rozlišuje mezi konečnými kritérii (ultimate eriterion), která jsou stanovena racionálně na základě při jaté def inice tvořivosti a která jsou obtížně dostupná a vzdálená a mezi blízkými kritérii (proximal eriterion), která jsou získávána na základě bezprostředních zjišťovacích procedur.

Je snaha dosáhnout objektivní validitu na základě skórování pracovníků, výkonů a produktů. Tato kritéria však obsahují posudky lidí, nekorigované podle konečných kritérií a tak řešení není dosaženo. Autor se domnívá, že konečné kritérium může být získáno na základě analýzy produktů v jejich vnitřní povaze.

Tento postup však v sobě skýtá opět nerozřešený základní problém: Je možno posuzovat určitý lidský produkt tvořivého typu samostatně a nezávisle na stavu lidského vědění a praxe? Průzkumné řízení u přihlášek patentů zde dává zápornou odpověď, neboť jakkoliv originální by se jevil návrh, je třeba zjistit především, zda již nebyl dříve uplatněn stejný princip, což nemusel ani autor přihlášky vědět (tzv. dublované vynálezy).

15

Vcelku je shoda v tom, že výsledkem tvůrčí činnosti je vznik nové a origi­nální myšlenky, metody či způsobu jednání, nové věci, technologického po­stupu, léčebné procedury nebo kulturního produktu (hodnoty). Nesnáz vzniká především s posouzením toho, co je třeba považovat za tvůrčí výkon, za vý­tvor, za nové a originální.

Pokusů o řešení je rada. Jako tvůrčí výkon můžeme označit především takový, který je vzhledem

k celkové populaci v určité době ojedinělý a mimořádný. Podle toho by byly tvůrčími výkony i sportovní rekordy, mimořádné výkony v různých „koníčcích", překonávání pracovních norem a j iné.

Podle W. D. MacKinnona, 1966, je třeba při posuzování tvořivosti brát v úvahu nejméně tři podmínky:

1. tvořivost vyžaduje odpověď nebo myšlenku, která je nová nebo alespoň statisticky řídká,

2. novost a originali ta myšlenky však nestačí. Má- l i být součástí tvořivého procesu, musí být do jisté míry přizpůsobená realitě. Musí sloužit k řešení problému, být přizpůsobená situaci nebo sloužit k dosažení poznatelného cíle,

3. pravá tvořivost vyžaduje podržení originálního vhledu, jeho zhodno­cení, elaborací, úplný vývoj. Autor uzavírá, že tvořivost je proces, probíhající v čase, který je charakterizován original i tou, adaptivností a realisací. Torran-ce, 1962, definuje tvořivost jako proces formování myšlenek nebo hypotéz, testování hypotéz a komunikace výsledků. V této definici je obsaženo vytvoření něčeho nového, něčeho, co jedinec buď dříve neviděl nebo co dříve neexisto­valo. Vyžaduje dobrodružné myšlení (Bartlett, 1958), představuje úspěšný krok do neznáma (Ferren, 1953), zahrnuje jevy jako je invence, objev, ku­riosita, představivost, experimentace, explorace ap. Tvořivé myšlenky jsou ko­nec konců patrné v takových věcech, jako jsou vědecké teorie, vynálezy, zlep­šené produkty, povídky, básně, konstrukční návrhy, obrazy aj .

Zkoumáním významu pojmu tvořivosti se zabýval na základě úsudků ex­pertů T. B. Sprecher, 1966. Pomocí analýzy verbálních popisu významu tvoři­vosti zjistil řadu nezávislých demensí v chápání tvořivého chování. V někte­rých charakteristikách byla shoda mezi posuzovateli psychology a inženýry, např. v položce „nové myšlenky" nebo .četná řešení". Naproti tomu položky „technická kompetence", „provádí analýzu", „dává praktické či zhodnotitelské odpovědi" byly zdůrazněny inženýry, a le nikoliv psychology. Z toho plyne závislost koncepce tvořivosti na typu vykonávané činnosti.

Otázku definice vynalézavosti zkoumal J. C . F lanagan, 1966. Vynaléza­vostí rozumí nalezení nebo objevení řešení problému. Podstatné je objevení problému a řešení neobvyklým způsobem.

Flanaganova konstrukce testů vynalézavosti vychází ze 3 proposic: 1. musí jít o prakticky užitečné řešení reálného problému, 2. řešení musí být vynikající, musí být lepší, než by se očekávalo od ty­

pické osoby, pracující na problému, 3. řešení nemá vyplynout z logické rutiny, mechanického procesu, nýbrž

má být nové v tom smyslu, že má jít o mimořádně dobré řešení speciálního problému v situaci.

V daném případě je těžiště položeno na analýzu kvality řešení problému. Posouzení je však opět do značné míry subjektivní.

16

Tvořivostí rozumí F lanagan přinesení něčeho nového. Důkaz je zde kladen na novost, chybění dřívější existence myšlenky nebo produktu.

Produktivitu chápe jako vypracování mnoha myšlenek a řešení. F. Barron, 1866, rozumí originalitou kapacitu produkovat adaptivní o d ­

povědi, které jsou neobvyklé. Podle Dorsche, 1970, je třeba tvořivostí rozumět konstelaci osobnostních

proměnných a intelektuálních (navzájem nezávislých) schopností. Jde v podstatě o : 1. odkrývání, analýzu a specif ikaci problémů, 2. schopnost nalézti četná (ideační plynulost) a rozmanitá řešení (flexi­

bilita), 3. schopnost hodnocení, tj, schopnost nalézat z různých možností řešení

správná a z nich vybrat nejlepší. Wi lson, Gui l ford a Christensen, 1954, při definici schopností, podílejí­

cích se na tvořivém myšlení, vychází z faktorové analýzy, která byla provedena u 53 testů tvořivého myšlení u souboru 410 osob. Bylo zjištěno 14 faktorů:

1. originali ta, 2. schopnost redefinice, 3. adaptivní flexibil ita, 4. spontánní flexibil ita, 5. sensitivita k problémům.

Zbývajících 9 faktorů bylo již dříve identifikováno. Jsou to: 6. slovní porozumění, 7. numerická schopnost, 8. rychlost percepce, 9. vizualizace,

10. všeobecný úsudek, 11. slovní plynulost, 12. asociační plynulost, 13. ideační plynulost, 14. faktor, kombinující Thurstonův faktor uzavřenosti I a II. V referátu z roku 1962 uvádí Gui l ford ve skupině faktorů plynulosti ještě

expresivní plynulost. Do kategorie divergentního myšlení zahrnuje plynulost, flexibilitu a originalitu. Kromě toho se zúčastní na tvořivém myšlení také kon­vergentní produkce, paměť, poznání a hodnocení. Toto třídění je z hlediska operací.

V různých formách tvořivosti uplatňuje se také obsah zpracovávaného materiálu (figurální, symbolický, sémantický, behaviorální). Tvořivý matematik bude vynikat pravděpodobně v symbolických schopnostech, výtvarný umělec ve figurálních, behaviorální obsahy se uplatňují v tzv. sociální inteligenci, sémantické obsahy jsou důležité u spisovatelů apod.

Při interpretaci jednotlivých faktorů používá Gui l ford také klasifikaci podle produktů (implikace, transformace, systémy, relace, třídy, jednotky).

Otázkou definice a měření originality se zabýval rovněž Wi lson, Gui l ford a Christensen, 1962. Nespokojují se definicí originality jako nové myšlenky, nýbrž vymezují ji pomocí tří termínů.

1. statistické řídkosti odpovědi (uncomonness), 2. vzdálenosti, neobvyklosti, nekonvenčnosti odpovědi (remoteness), 3. kvality, chytrosti odpovědi (cleverness).

2 Tvořivost ve védě 17

Podle Barrona, 1966, je objemná produktivita pravidlem a nikoliv výjimkou u jedinců, kteří přinesli významné příspěvky poznání. Jenom málo or iginál­ních myšlenek však přetrvává a je zapamatováno.

Jak je patrno z uvedených definic, není mezi různými autory plné shody v tom, co je třeba rozumět tvořivostí, vynalézavostí a originalitou. Nejčastěji jsou zdůrazňovány u nich tyto atributy: novost, řídkost, neobvyklost, nekon­venčnost, mimořádnost, kuriosita, vynikající kvalita řešení aj.

Je pochopitelné, že uvedené typy definic, založené na výčtu kvalitativních znaků, převážně na psychologické fenomenální úrovni, nejsou příliš uspoko-kojivé.

Jaroševskij, 1969, podtrhuje, že v současných definicích tvořivosti není brán dostatečně ohled na vztah k existující znalosti reality, jejíž transformace se týká skutečného významu tvořivé aktivity.

Rozhodujícím ukazatelem efektivnosti práce vědce je podle Mikulinského a Jaroševského, 1969, str. 12 a násl., vědecký objev. Vědeckým objevem se rozumí odkrytí faktů, spojení mezi nimi, odkrytí principů a zákonů. Ve zkou­máních historie vědy je hlavním objektem ve většině případů toliko výsledek

QUILFOŘDUV MODEL STRUKTURY INTELIGENCE

Obr. 1

18

činnosti a nikoliv její struktura. Produkt tvořivé činnosti a procesy, které k němu vedly, je však třeba sledovat ve vzájemných souvislostech.

Resultativní a procesuální stránka tvořivosti jsou odděleny toliko v ob-strakci. Psychologie klade důraz především na druhou stránku, ale při jejím zkoumání vychází z určitých představ o povaze efektu, dosaženého na zá­kladě procesu. Pochopit daný efekt (v daném případě vědecký objev) není možno bez zkoumání ukazatelů jeho společenských a logických základů. V problému vědeckého objevu se jasně projevuje spojení mezi logickým, so­ciologickým a psychologickým přístupem k činnosti vědce. I když v každém vědeckém objevu je prvek nahodilosti a individuální neopakovatelnosti, uskutečňuje se nicméně v souvislosti s objektivním zákonem vývoje lidského poznání.

Analýza psychologické stránky procesu tvořivosti Tvořivý proces je děj, který probíhá mezi aktivně se chovajícím subjektem

a mezi jeho vnějším prostředím. Je složitě podmíněn. Konečným článkem je dosažení určitého výsledku nebo produktu, který může být různě uspokojivý z hlediska subjektivních a objektivních kritérií.

Jedním z cílů psychologické analýzy je vydělení takových znaků, které jsou specifické pro tvořivou činnost a odlišují ji od j iných druhů činnosti, zejména standardních, rutinních postupů.

Proces může být usměrňován a řízen k dosažení maximální efektivnosti a produktivnosti. To závisí ovšem nikoliv jenom na psychologických podmín­kách, ale také na celé řadě dalších činitelů jako je např. čas, společenská potřeba, materiální prostředky aj.

Při analýze procesu tvořivosti používá psychologie celé řady metodických postupů: vymezení hlavních komponent a fází tvořivé činnosti, stanovení způsobu jejich organizace, klasifikace jednotlivých typů problémů, hypotéz, plánů, postupů a strategií, zjišťování struktury zúčastněných psychických procesů, mechanizmů, determinant apod . V současné době nabývají na významu metody modelování a simulace tvůrčí činnosti, heuristického pro­gramování.

Existuje zde úzká návaznost na teorii poznání, zejména pokud jde o po­vahu kognitivních procesů, úlohu operací a způsobů verifikace nalezeného řešení.

Struktura tvořivé osobnosti Průběh tvořivého procesu a činnosti je ovlivňován strukturou osobnosti, tj.

schopnostmi, vědomostmi, dovednostmi, kvalifikací a zkušeností pracovníka, jeho motivací, pracovními a charakterovými vlastnostmi, postoji, světovým ná­zorem aj.

Existuje určitá závislost mezi strukturou schopností a ostatních psychic­kých vlastností osobnosti a mezi efektivností tvůrčí práce, která však není zdaleka jediným rozhodujícím činitelem. N a zřeteli je třeba mít především rozvoj schopností a osvojení si účinných metod řešení problémů.

Nedostatkem pouze testologického či psychometrického přístupu k otázce tvořivosti je zejména opomíjení situačních a společenských faktorů, které jsou často rozhodující pro projevení, rozvinutí a uplatnění tvořivého talentu. Chybí většinou studie osob z různých prostředí, což vede ke zkreslení. Roz-

19

díly mezi lidmi v Iconstatních situačních podmínkách jsou připisovány ne­zřídka jednostranně působení dědičnosti. Ve skutečnosti není nikdy kon-statní celková situace, v níž se nachází a vyvíjí jedinec a jeho schopnosti, ani nejsou konstatní jeho možnosti uplatnění.

Jako příklad možno uvést Termanovy výzkumy s dlouhodobým sledováním dětí s vysokým inteligenčním kvocientem (od 130 do 200), které začaly v roce 1921. Takových dětí je jen kolem 2 % v celkové populaci . Byly sledovány ka­riéry zkoumaných osob po několik desetiletí a bylo zjištěno, že 70 % ukončilo kolej (college) a z nich 2/3 graduovalo na vysoké škole. Podle zprávy z roku 1954 skupina mužů, kteří byli ve věku 40 let, publikovala značné množství knih, vědeckých, technických a odborných článků aj . Je však překvapivé, že většina nadaných žen zůstala v domácnosti nebo se neuplatni la profesionál­ně až na některé výjimky. Jen desítina žen dosáhla stejný vysokoškolský gra­dus jako muži. 2eny, které byly zaměstnány, vydělávaly jen polovinu toho, co muži. Muži získali více než 80 patentů, avšak ani jeden nezískaly ženy (Ter-man, 1970, Munn, 1966).

Tato zjištění svědčí pro přítomnost dalších podmínnek, které ovlivnily va­riaci jevu. Lze právem předpokládat, že rozhodující vliv měly zde zejména společenské a ekonomické faktory, které nebyly stejné u skupiny mužů a u skupiny žen, dále zájmové a motivační faktory související s životním uplatněním aj.

Představa o rozhodujícím vlivu dědičnosti na nadání má svoje počátky v Galtonových genealogických studiích (Tře Hereditary Genius, 1869), jejichž interpretace se ukázala zejména z metodických důvodů jako neudržitelná.

V různých učebnicích nacházíme odlišné údaje o podílu dědičnosti na individuálních rozdílech inteligence a jiných schopností, při čemž se vychází zejména z interpretace roz­dílů skoře a jejich variability u jednovaječných a dvojvaječných dvojčat, popřípadě u jedno-voječných dvojčat, vychovávaných společně a v různém prostředí.

Z metodologického hlediska možno mít vůči prvému způsobu srovnání řadu výhrad. Na­mítá se především, že není možno z odečtení rozdílů párů ve skupině jednovaječných a ve skupině dvojvaječných dvojčat získat kvantitativní údaj o dědičném podílu této vlastnosti, neboť společné prostředí jednovaječných a dvojvaječných dvojčat se utváří jinak a tudíž není srovnatelné. Zbývající rozdíl mezi rozdílem párů u skupiny dvojvaječných a u skupiny jednovaječných dvojčat může být v jiném prostředí jiný (Dorsch, 1970, str. 112).

Naopak ze skutečnosti, že je vysoká a významná korelace (r = 0,79) mezi výchovnými příležitostmi a velikostí diference v IQ (inteligenčním kvocientu) u jednovaječných dvojčat, vychovávaných odděleně, může být dovoženo, že rozdíly v prostředí působí významné roz­díly ve schopnostech, měřených inteligenčními testy i u osob se stejnou dědičností (Munn, 1966, str. 96).

Snad nejpádněji důkaz proti zastáncům rozhodujícího vlivu heredity na schopnosti lidi a z toho vyplývajícího jejich omezení podává v současné době rychlý růst středoškolsky a vysokoškolsky vzdělané populace v různých zemích (viz např. údaje v publikaci Richtově a kol., 1967, str. 77 a 201). Jestliže víme, že inteligence úzce koreluje se stupněm vzdě­lání, nelze předpokládat, že by se celková mentální kapacita lidstva nezměnila, že by stále zůstávala na stejné úrovni.

I když připustíme dědičnost vloh (nikoliv schopností, které jsou výsledkem jejich rozvoje v procesu vzdělání a pracovní činnosti), rozhodující pro uplat­nění schopností lidí a tvořivých talentů jsou vcelku společenské podmínky, v nichž člověk žije. Bez nich by jakkoliv nadaný jedinec sotva mohl svoje schopnosti rozvíjet a realizovat. Dokladů pro tuto tezi lze najít velký počet, např. uplatnění současné generace v nových oblastech jako je kybernetika,

20

moderní automatizovaná výroba, kosmonautika, v desítkách a stovkách no­vých vědních oborů aj . Z toho také plyne, že schopnosti nedeterminují člo­věka k uplatnění pouze v jedné určité profesi, nýbrž, že je velký počet tako­vých možností. Naopak i dosažení vysoké odborné kvalifikace nezaručuje ještě její uplatnění (jako doklad možno uvést nezaměstnanost mezi vědci na Západě).

Přirozeně nechceme říci, že individuální rozdíly mezi lidmi neexistují. Rozdíl je pouze v tom, že jsou výsledkem složitého vývoje každého jedince, na němž se podílejí jak vnitřní, tak vnější činitelé. Samy schopnosti nejsou také jedině rozhodující pro životní uplatnění.

Vzniká otázka, jaké schopnosti jsou důležité pro skupinu profesí, jejichž podstatnou náplní je tvořivá činnost.

Je známou zkušeností učitelů vysokých škol, ředitelů výzkumných ústavů a vedoucích týmů, že různí pracovníci, vykazující v podstatě stejné formální školení, dosahují různých výsledků v tvůrčí práci (ve formě publikací, patentů, výzkumných zpráv a projektů a pod.), nápadný je někdy nedostatek invence a originality i u jedinců s jinak nadprůměrně rozvinutým intelektem. Někteří autoři tento rozdíl uvádějí ve vztah zejména k zájmovým a motivačním fakto­rům, ale studie Guilfordovy a jiných především ukázaly, že tzv. tvořivé či divergentní myšlení koreluje jenom nízko s inteligencí, měřenou klasickými testy inteligence, to znamená, že jde v zásadě o dvě na sobě nezávislé d i ­mense intelektuální činnosti.

Existují názory, které považují tvořivost a tvořivé myšlení za vysoce organi -sované a složité návyky, dovednosti. Jako doklad možno např. uvést zkuše­nost, že příprava publikací činí zpočátku značné potíže většině vědeckých pracovníků, a le s průběhem praxe se stává stále snazší a efektivnější, po­dobně jako se pozoruje např. u jiných dovedností motorických nebo senso-motorických. I když úloha učení a cviku v řadě komponent činnosti tvořivých pracovníků je nepopiratelná, nelze ji redukovat jenom na tuto dílčí složku.

Význam obecných osobnostních faktorů (rysů) v tvořivosti byl některými b a ­dateli v posledních letech, jak se dnes jeví, spíše přeceňován. Platí to např. o předpokládané introversi tvořivých pracovníků, která nebyla spolehlivě po­tvrzena. Mezi tvořivými pracovníky nacházíme jak osoby introvertované, tak osoby extravertované a většina zaujímá střední postavení. Rozhodně je mnohem obtížnější usuzovat na tvořivý talent z profilu osobnostních rysů než z vyhranění např. divergentního myšlení. Avšak ani všechny osoby s d i ­vergentním myšlením nemusí být nutně tvořivé, rozdíly mezi nimi jsou po­měrně značné a závisejí na kombinaci dalších faktorů (zájmu a motivaci k tvořivé práci, druhu pracovních úkolů, požadovaných organizací aj.).

Úloha prostředí v tvořivosti Zjišťování vlivu prostředí na tvořivou činnost bylo dosud věnováno v psy­

chologi i poměrně málo zájmu. Samy podmínky prostředí, v němž jedinec žije, neumožňují vysvětlit všech­

ny zvláštnosti jeho myšlení, jednání a chování bez přihlédnutí k subjektivním faktorům a individuálním předpokladům. V tom byl základní nedostatek původního behaviorismu, S-R psychologie, která vycházela z přímé determi­nace každé reakce vnější stimulací. Člověk jednal v podstatě jako automat.

Ve skutečnosti odpovědi organismu na podněty jsou zprostředkovány č in-

21

ností nervové soustavy a celé osobnosti, která jedná účelně ve svém pro­středí.

Novější srovnávací studie tvořivých talentů, žijících v různém sociálním ekonomickém, organisačním a kulturním prostředí ukazují nápadné rozdíly v jejich profesionální dráze i produktivitě. Rozhodující se jeví zejména tyto momenty:

1. příprava pracovníků pro tvůrčí práci, 2. motivace k tvůrčí práci, 3. ukládané pracovní úkoly, 4. organizační a sociální podmínky pro tvořivou práci. Prostředí, v němž žije člověk, zejména sociální, výchovné, organizační,

pracovní, není neměnné. Jeho podmínky můžeme ovládat a řídit a tak ovliv­ňovat produktivitu tvůrčí práce. Tím padá argument o omezení, limitu, výko­nových možností jedince.

V procesu individuálního psychického vývoje dochází vlivem činitelů vněj­šího prostředí nejenom ke kvantitativní změně vnitřních dispozic, nýbrž také ke vzniku nových kvalit psychiky, které se stávají dalším rozhodujícím činite­lem (rozvoj schopností, osvojení nových vědomostí a dovedností umožňuje provádění určitých operací a komplexních činností, které na dřívějším stupni vývoje nebylo možno uskutečnit).

Tvořivost z hlediska teorie poznání a teorie činnosti

Problematika tvořivosti souvisí úzce s fi losofickou teorií poznání a psycho­logickou teorií činnosti.

Otázku vztahu subjektu a objektu v procesu poznání řeší na vědeckém základě dialektický materialismus, který vychází z toho, že poznání je odraz objektivní reality, že je to složitý proces vzájemného působení subjektu a ob­jektu, při čemž subjektu připadá tvůrčí úloha. Objektivní svět existuje nezá­visle na subjektu, a le jevy tohoto světa se stávají objektem poznání díky čin­nosti subjektu.

Akvitita subjektu v procesu poznávání se projevuje dvojím způsobem: 1. praktickou přeměnou věcí a jevů. Subjekt svou činností mění objektivní

podmínky, působí aktivně a ovládá předměty vnějšího světa a tak uspokojuje svoje potřeby,

2. poněvadž člověk nemůže obsáhnout všechny vztahy předmětů a jevů, poznat jejich strukturu, vlastnosti a proměny, musí si určitým způsobem zjed­nodušit objekt poznání. Poznání je proto věčné, nekonečné přibližování se k objektu, k čemuž člověk používá abstrakce, pojmů, zákonů apod. (Karmin, Majzel , 1969).

Z tohoto aspektu je také třeba přistupovat k vymezení pojmových kritérií tvořivé činnosti. Nelze je bezprostředně odvodit ani ze samotného procesu tvořivosti, ani z osoby tvůrce či z jeho indivduálních produktů, nýbrž jen ze vztahu výsledků tvořivé činnosti k souboru současných poznatků a praxe l id­stva, resp. velkých společenských skupin.

Teorie činnosti v psychologii, rozpracovaná sovětskými psychology (S. L. Rubinštejn aj.) spatřuje v systému činnosti hlavní celostní princip organizace psychiky, sjednocující v sobě dialekticky subjektivní a objektivní stránku l id­ského poznání a praxe. Tato hlediska možno rozšířit i na oblast tvořivosti.

22

Z teoreticko-metodologického hlediska chápeme tvořivost v psychologii jako cílevědomou činnost lidí, která má svou zákonitou strukturu a průběh a s nimi související organizaci psychické činnosti a která vychází z určitých společenských a individuálních podmínek.

Tvořivost představuje jeden ze způsobů vzájemného působení člověka s vnější skutečnosti, který vede k novým originálním a nepředvídaným způso­bům řešení problémů, k rozšiřování vědeckých a technických poznatků, ke vzniku nových myšlenek, metod, předmětů, výrobků a technologických po­stupů i nových společenských hodnot. Liší se od kategorie reproduktivních, rutinních činností, které se zakládají převážně na uplatňování již známých, zformulovaných pravidel, zákonitostí, vědomostí, návyků a dovedností.

Protiklad tvořivých a reproduktivních činností je jen částečný, neboť na druhé straně většina tvůrčích výkonů je vázána na získání rozsáhlých a h lu ­bokých poznatků o zpracovávaném předmětu, na osvojení a provedení řady vysoce kvalifikovaných pracovních operací a na provedení přípravných tech­nických prací (např. laboratorní práce, rešerše, výpočty a pod.). Tím se struk­tura činnosti tvořivých pracovníků stává velmi složitou a členitou. Jenom některé, kritické fáze profesionální činnosti mají skutečně tvůrčí charakter, což se projevuje také v dělbě práce ve výzkumných ústavech.

Novost, original i ta, objevnost řešení je dána kritérii lidského poznání a praxe jako společenského a historicky podmíněného procesu. Výsledkem tvořivé činnosti není jen dokonalejší a hlubší poznání skutečnosti, a le také její nová kvalitativní změna. Uplatnění a uskutečnění výsledků tvořivé č in­nosti může být buď bezprostřední nebo perspektivní, a le vždy reálné.

K řízení tvořivé činnosti lidí je třeba co nejpodrobněji poznat její strukturu včetně psychologické stránky, hlavní faktory a podmínky, principy a mecha­nismy, vzájemné vazby, které vznikají mezi různými částmi studovaného systému činnosti, časovou dynamiku procesu a na základě toho ji plánovitě usměrňovat, rozvíjet a zvyšovat její produktivitu.

Každá činnost člověka obsahuje tyto složky: 1. cíl činnosti, idealizovaný, budoucí výsledek činnosti, 2. předmět činnosti, 3. postupy, nástroje a prostředky působení na předmět, 4. motiv činnosti, 5. prováděné úkoly a operace 6. výsledky a produkty činnosti. N a struktuře činnosti závisí, které psychické jevy a procesy se v ní uplat­

ňují (L. I. Ancyferova, 1969, str. 57-118).

Hodnocení tvořivé činnosti

Tvořivost se podle Mikulinského a Jaroševského, 1969, str. 114 a násl., vy­skytuje tam, kde existuje pohyb od nižšího k vyššímu a v tom smyslu je sou­částí obecného vývoje světa. Tvořivost je chápána v nejsirším pojetí jako mechanismus produktivního vývoje, jako dialektický skok. Omezení tvořivosti pouze na psychickou činnost člověka není oprávněné. N a druhé straně vy­stupuje do popředí její specificky lidský a společenský charakter.

Rostoucí význam vědy a techniky pro rozvoj výroby, životní a kulturní úrovně přináší s sebou i nové hodnocení tvůrčí práce, která se stává pro­duktivní, společensky potřebnou a užitečnou činností.

23

Kvalita (hodnota) práce může být vyjádřena její složitostí a obtížností, o d ­povědností, potřebnou kvalifikací pracovníka a přínosem pro společnost.

Empiricky se zjišťuje hodnota různých kategorií prací srovnáním jejich znaků se souborem kritérií, stanovených na základě provedené vědecké a n a ­lýzy a ověřených praxí. Prověřování hodnoty jednotlivých vědeckých prací, p a ­tentů, projektů, konstrukčních návrhů se děje recenzí prací, zaslaných k pu­bl ikaci, průzkumným řízením u patentových přihlášek, oponenturou ukonče­ných úkolů apod.

Z hlediska teorie činnosti jsou zatím nedostatečně propracovány otázky analýzy pracovních úkolů a operací, jejich struktury a organizace, klasifi­kace řešených problémů, podmínek a prostředků i kritérií výkonu, které se mohou stát významným metodickým nástrojem při zkoumání tvořivé práce. Znalost konečného výsledku, produktu činnosti, je sice důležitá zejména z důvodů společenského hodnocení práce, avšak vynechání předchozích fází by při vědecké analýze představovalo ztrátu důležitých informací.

Závěry:

Z nastíněného výkladu je patrné, že tvořivost představuje složitý jev, který má nejen svoji psychologickou stránku, ale dotýká se mnoha dalších oblastí: fi losofie, logiky, historie, sociologie, pedagogiky, ekonomický disciplín a te­orie řízení, neurofysiologie, kybernetiky aj. Z těchto důvodů se jeví při jejím zkoumání nejvýhodnější systémový přístup, vycházející z analýzy jednotlivých komponent a jejich vzájemných vazeb.

Tvořivost chápeme jako cílevědomý, organizovaný proces objevování po­znatků a způsobů praktické přeměny okolní skutečnosti, který přináší novou, vyšší společenskou hodnotu. K jejímu empirickému zjištění slouží vymezená hodnotící kritéria, která se liší podle druhu činnosti, organizačních cílů a po­žadavků ap.

Za hlavní objekty psychologického studia možno považovat: 1. prostředí, v němž se tvořivost odehrává, 2. osobu tvůrce, 3. proces interakce jedince s prostředím (proces tvořivosti), 4. výsledky a produkty činnosti. Základní princip organizace psychiky, sjednocující v sobě dialekticky sub­

jektivní a objektivní stránku lidského poznání a praxe, je spatřován v systé­mu činnosti. Úkolem psychologie je zkoumat, z jakých psychologických me­chanizmů vychází tvořivá činnost, jaké jsou její jednotlivé komponenty a ce l ­ková organizace, jaké psychické procesy, funkce a vlastnosti se přitom uplat­ňují, jaká je struktura prováděných operací, jaký je vztah mezi strukturou prováděné činnosti a mezi jejími výsledky a produkty aj . K interpretaci jevů tvořivosti je důležité znát také jejich determinanty a podmínky, zejména pokud jde o vlivy prostředí, dále obecné a individuální i vývojové charakte­ristiky.

V oblasti apl ikace mohou být psychologické poznatky uplatněny zejména v otázkách výchovy k tvořivosti a rozvoje tvořivých talentů, při jejich zjišťo­vání pomocí psychologických metod, při přípravě pracovníků pro profese s převažující náplní tvořivé činnosti, při řízení a organizaci vědecko-výzkumné práce, v otázkách hodnocení pracovních výsledků, v personálním řízení aj .

24