Blandine Le CalletováVěnečky

Brno 2010

Blandine Le Calletová

Une pièce montée

Copyright © Editions Stock, 2006

Translation © Alan Beguivin, 2010

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010

isbn 978-80-7294-375-3

Pierrovi-AndrémuNašim třem zlatíčkům

�

Vážně myslela, že to nikdy neskončí. Cesta byla hrozná. Nemá ráda tátovo nové auto, smrdí v něm kůže. Málem se jí udělalo špatně. Ale po nějaké době si člověk zvykne.

Rodiče se pořád hádali. Ne hodně. To ani jednou. Vždycky jen pár slov nebo vět, bez křiku. Trvalo to hodi-ny, vlastně celou cestu. Není hloupá; ví, že hádka začala dávno před odjezdem ze Sceaux. Dá se říct, že už před několika týdny nebo dokonce měsíci.

Čas od času dělají, že se nehádají: jdou se projít do parku, celá rodina. Táta si s nimi hodiny hraje a máma fotí. Hlasitě se smějí, radují se. Myslí si, že to stačí k tomu, aby si ničeho nevšimla. Ale jen ať si nemyslí: není blbá.

Pálí jí to. Dospělé, kteří vědí, co je správné, je třeba po-slouchat. Někdy jí to připadá otravné a dokonce má pocit, že ji nutí ke zbytečným věcem. Ale je v klidu: rodiče mají vždycky pravdu. Poslouchá bez odmlouvání. Jednak aby udělala radost mámě, kterou velice rozčilují nesnesitelné děti. A hlavně protože je ráda, když si jí ostatní nevšíma-jí a nechávají ji na pokoji. Je daleko jednodušší být malá

��

bezvýznamná holka, na kterou zapomněli a všichni jsou s ní spokojení.

Před chvílí se schoulila na zadním sedadle a čekala, až se jí přestane chtít zvracet. Předstírala spánek a posloucha-la rodičovskou hádku. Ví, že táta má starosti a musí hodně pracovat, protože má odpovědnost. Proto často nebývá doma. Ale je štěstí, že má tátu, co vydělává. Na světě je hodně nešťastných dětí. Některé dokonce nemají co jíst a musí se na ně myslet, když nedojíme talíř hovězího po burgundsku.

Dnes je významný den, neboť se poprvé stane družič-kou. Vlastně poprvé ne, ale to byla ještě malá a nepamatu-je se na to. Bude dělat družičku s Clémence a Hadrienem a všemi bratranci a sestřenicemi. A budou tam taky děti z té druhé rodiny. Dohromady jich bude dvanáct. Jednou slyšela mámu, jak říká tátovi: „To je směšné!“, a nevěděla proč. Potom máma změnila názor a řekla jim, že všechny ty děti kolem nevěsty budou moc roztomilé.

Při obřadu bude sedět vpředu, bez rodičů, a z toho má opravdu radost. Z první řady uvidí obřad moc dobře. Nebude to jako obvykle na mši: uvidí tolik věcí, že se ur-čitě nebude nudit. Kromě toho to není obvyklá mše, ale svatba. Možná že kněz řekne zajímavé věci. Slibuje si, že bude poslouchat velmi pozorně, aspoň na začátku.

Na svatbu si vzala parádní růžové šaty s vyšíváním vpředu a nové sandálky. Je na své oblečení moc pyšná. Máma jí včera ostříhala vlasy, aby měla „jasný výhled“, a dneska ráno si v zrcadle těsně před odjezdem připada-la hezká.

Bude s nimi holčička, která má nemoc s divným jmé-nem, co se nedá léčit. Říkala to máma. Možná že nebude moc hezká a možná se nebude na svatbě umět chovat. To ovšem nebude její chyba, ale chyba nemoci. Musí být

��

milí a nekomentovat to. Je to holčička úplně jako všech-ny ostatní.

Už několik dní na tu holčičku myslí. Je „úplně jako ostatní“, ale máma to zopakovala tolikrát, že Pauline tuší, že bude hodně jiná. Zneklidňuje ji, když si pomyslí, že budou možná během obřadu sedět vedle sebe. Co má ta holčička za nemoc? Proč se při mši nebude umět cho-vat? Může za to ta nemoc, že není moc hezká? Chodí do školy? Vlastně si uvědomuje, že kvůli nemocné holčičce je čím dál nedočkavější, zvědavější, vzrušenější z radosti, že bude družičkou.

Zastavují se na oběd v galské restauraci. Obvykle chodí do restaurace ráda, ale teď by radši pojedla jen tak na od-počívadle, kde by se mohla proběhnout a trochu si hrát. Hodinu poslušně sedět na židli ji nebaví. Táta ji dokonce napomene, protože nedala ruce na stůl, každou po stra-ně talíře.

„Doufám, že dneska večer se budeš snažit. Nerad bych slyšel, že mám nevychované děti!“

Toho večera rozhodně bude u stolu dokonalá, jak ji to učili. A půjde příkladem Hadrienovi.

S chutí pořádá steak s hranolky z dětského menu, ale vanilkovo-jahodovou zmrzlinu raději nechá mladšímu bráškovi.

„To je od tebe hezké, že dáš Hadrienovi svou porci. To je moc pozorné.“

Ona přitom myslí hlavně na smrad kůže v autě, které zůstalo na slunci, a cítí, jak se jí zvedá žaludek. Táta by neměl radost, kdyby v jeho fungl novém autě zvracela. Navíc by si tím mohla ušpinit sváteční šaty. A tak se radši dezertu vzdá.

Po obědě se se všemi třemi jde máma vyčurat a oplách-nout na záchod. Na parkovišti je převlékne. Odjede ve

��

svých pěkných růžových šatech, bílých sandálkách a se slušivými sponkami koupenými speciálně pro tuto příle-žitost.

Teď už se fakt těší, až přijedou. Máma oznamuje, že tam skoro jsou, ale nakonec to trvá trochu déle, protože táta si těsně před koncem splete cestu. Plán od Bereniky a Vincenta je na nic. Proto se táta splete. Máma vytáhne mapu a soustředěně v ní hledá cestu. Auto zrychlí a otře-se se.

Táta se rozčiluje:„Přijedeme pozdě!“Ne! Ne! myslí si. Při pomyšlení, že by zmeškali svatbu,

na kterou tak dlouho čekala, má slzy na krajíčku. Pomodlí se ke svému andělíčku strážnému, aby rodiče cestu našli a na Bereničinu svatbu přijeli včas.

Skoro okamžitě ji vyslyší. To znamená, že strážný andě-líček je tady v autě, hned vedle ní, i když tu není moc mís-ta. Už jsou na místě; vidí zvonici kostela. Právě v té chví-li dochází ke katastrofě. Hadrien zvrací. Clémence ječí. Pauline se drží, aby nenásledovala Hadriena. Srdce se jí rozbuší. Strčí si ruku před nos a pusu a rychle zmáčkne knoflík, aby stáhla okénko. Ze vzteklých tátových výkřiků, Hadrienova pláče, sestřina jeku a strachu, aby nezvracela, začne panikařit. Rodiče křičí; určitě se jeden na druhého hodně zlobí.

Rychle vystoupí z auta, udělá několik kroků mezi stro-my, zavře oči, pomalu a zhluboka dýchá, aby si pročistila plíce. Ihned ucítí chladivý stín, čistý vzduch. Není to ten, který ráno dýchala v Sceaux nebo před chvílí na parkovišti restaurace; je plný lahodných vůní. To musí být normální, přece jsou kousek od kostela, kde se oslaví svatba. Bůh s Ježíšem, Marií, anděly strážnými a svatými patrony zřej-mě nejsou daleko. Všechny tyto neviditelné síly dodávají

��

vzduchu zvláštní jemnost a vůni. Se zavřenýma očima se z plných plic nadechuje, až se jí zatočí hlava.

Táta ji čapne za ruku a vytrhne z opojení. Táhne ji spo-lu s Clémence ke kostelu. Vysvětluje jim, že s mámou zů-stanou chvíli venku, aby se postarali o Hadriena a dali do pořádku auto. Je ráda, že rodiče ani bráška nejdou do kos-tela hned.

Hadrien ji štve. Pořád mu musí jít příkladem. Musí ho hlídat, dávat pozor, aby se choval slušně na návštěvách. Když zlobí, upozorní na to ji: svěřili jí úkol a ona nedávala pozor; neměli se na ni spoléhat. Brášku má moc ráda, ale teď se ho s chutí zbaví. Má od něj volno, říká si. A  jestli ne-přijdou ani rodiče, tím líp. Má už dost jejich hádek. Urči-tě by se hádali i během obřadu. Nemusela by je ani slyšet a věděla by, že se hádají, někde hodně vzadu, a do jisté míry by jí to zkazilo radost. Ví, že bez nich a bez Hadriena prožije nádhernou chvíli.

V kostele je hodně lidí, které nezná, a také lidí z rodi-ny, které má moc ráda. Většinou. Všichni jsou pěkně ob-lečení. Vítá je Laurence. To ona má na starosti družičky. Dětem rozdá malé kytice růží a lesního kvítí. Odvede je do první řady, kde je usadí.

Pauline si prohlíží ostatní děti a  hledá nemocnou holčičku, ale nevidí ji. Sedí rovně a nehýbá se. Snaží se vyhnat z hlavy všechny nepříjemné zážitky z cesty. Kos-tel je maličký a jakoby zaplavený květinami. Když zavře na  delší dobu oči, cítí jejich vůni ve svěžím chladu ka-mene.

Někdo se jí ptá, jestli by se mohla posunout. Je to paní, která drží za ruku holčičku jejího věku, trochu tlus-tou a dost ošklivou. Jistě je to ta nemocná holčička, jež se nebude umět během mše chovat. Paní se jí ptá:

„Může si Lucie sednout vedle tebe?“

��

Trochu stydlivě odpoví:„Jo.“Ráda vedle sebe vidí holčičku, která vzbudila její zvě-

davost, a zároveň ji trochu překvapuje její zvláštní obli-čej. Dívá se na ni a vzpomene si na to, co říkala máma: a co když se ta holčička nebude umět během mše chovat? Co se stane? Budou si možná myslet, že i za to může ona. Možná ji vyhubují. Náhle tak znejistí, že by byla nejradši, kdyby holčička zmizela, vrátila se, odkud přišla, i se svou mámou.

Paní řekne: „Děkuju“, a obrátí se k holčičce:„Maminka bude tamhle.“Ukáže na lavici o několik řad dál.„Když budeš chtít během mše za mnou, otočíš se a dáš

mi znamení. Já za tebou přijdu. Ty zůstaneš na místě, ano? Ani muk. Jinak nebude Vincent rád. Musíš být hodná, abys udělala Vincentovi radost. Slibuješ?“

Holčička řekne: „Ano“, a směje se. Má zvláštní hlas a pořád vyplazuje jazyk. Je jasné, že to nedělá schválně, ale protože si nemůže pomoct. Když vyplázne jazyk, tro-chu napne krk, jako by chtěla něco říct a nemohla.

Pauline je hodně nesvá. Holčička se na ni usměje. I ona má kytici, se kterou si pohrává a zvedá ji k nosíku, aby nasá-la její vůni. Pauline se nutí do úsměvu; chce být milá. Hol-čička ji vezme za ruku, trochu prudce, a stiskne ji. Řekne:

„Mám radost. Jak se jmenuješ?“Mluví hodně nahlas chraplavým hláskem. Pauline po-

tichu odpoví:„Jmenuju se Pauline. Máme hezké šaty, viď?“„Ano, moc nám to na Vincentovu svatbu sluší.“Usmějí se na sebe. Pauline se neodvažuje odtáhnout

ruku, kterou holčička nechce pustit. Delší dobu se ruku v ruce rozhlížejí po kostele.

��

Kněz stojí před oltářem. Vypadá přísně. Čeká, až se všichni usadí. Určitě to brzy začne. Jeden pán přichází vyfotit družičky a mládence. Ve dvou řadách je jich jede-náct. Normálně by jich bylo dvanáct, ale Hadrien ještě nedorazil. Stejně nebude moct dělat mládence bez správ-ného oblečení. Děti v  této roli musí mít vhodné oble-čení, a hlavně ho před obřadem nepošpinit. Hadrien je vážně pako. Přitom mu několikrát opakovali, že se nesmí umazat.

Prcky dali dopředu, aby byli na fotce lépe vidět. Při-chází Laurence. Říká pánovi:

„Počkejte!“Naklání se k holčičce se širokým úsměvem:„Pojď, drahoušku.“Jemně ji vezme za ruku a donutí ji opustit své místo.

Augustina, jehož vyvolá z druhé řady, postaví vedle Pau-line. Potom holčičku posadí za ně na Augustinovo místo.

„Tady budeš spokojená, miláčku.“Pauline šeptá: „Ale Laurence, odtamtud nic neuvidí!“Laurence se na ni divně podívá a pak se obrátí k fotí-

címu pánovi:„Prosím! Můžete pokračovat!“Augustin zuří. Nutí ho sedět vedle malé sestřenice,

když byl úplně v klidu ve druhé řadě s Arthurem a Ga tie-nem. Pauline je nesvá. Kvůli ní vypadala teta hodně na-štvaně. Lépe by udělala, kdyby mlčela. Ale postavit hol-čičku za velkého kluka nemá žádnou logiku. Malá najisto nic neuvidí. Na druhou stranu teď, když jsou od sebe, si Pauline říká, že ji nevyhubují, když se holčička nebude při mši chovat způsobně.

V kostele jsou hudebníci. Hrají velmi slavnostní po-chod na přivítání manželů. Vincent, Bereničin snoubenec, přichází první, drží se za rámě své matky, velmi elegantní

��

dámy ve velkém slaměném klobouku s obřími makovými květy. Pauline se Vincent moc líbí. Dokonce je do něj tro-chu zamilovaná. Samozřejmě se do něj nemůže zamilovat, když si bere Bereniku. A navíc je jen malá holka; nikdy si jí nevšímá, ani když je obzvlášť hezky oblečená a učesaná jako dneska.

Doufá, že jednou bude mít štěstí a potká taky tako-vého fešáka. Zamiluje se do ní. Bude moct odejít od táty a mámy, aby se vdala. Nikdy se se svým mužem nepohá-dá. Budou mít skvělá povolání s velkou odpovědností, ale přece jen hodně času na děti.

Pak přichází Berenika zavěšená do dědečka, a všichni vstávají. Pauline ji pod svatebním závojem moc nepozná-vá. Vidí dobře, že je to ona, ale připadá jí jiná. Nikdy ji neviděla takhle načesanou a nalíčenou. Berenika je moc krásná. V drdolu má růžové a bílé květy. Je nádherná jako princezna nebo víla.

Berenika usedá vedle Vincenta. Jsou od ní několik me-trů. Bude je moct do sytosti sledovat po celý obřad. Brzy hudba ustává a přichází kněz. Říká: „Vítejte“, a že všichni jsou dnes šťastní a že před Bohem vykonáme něco důleži-tého. Pauline pozorně poslouchá a přitom kouká na tetu, v den svatby nádherně proměněnou.

Nikdy neviděla tak krásné šaty. Nemůže odtrhnout oči od krajkových motivů na živůtku. Snaží se hledět co nejdéle bez mrknutí na jemné květiny propletené s lis-tovím, vykreslené hedvábnými vlákny. Potom oči zavře a nechá tančit za zavřenými víčky tvary, které se tam jako by vytiskly v proměněné podobě modrých, téměř svě-télkujících, zvolna se rozpouštějících pletenců. I  přes zavřené oči ji fascinuje, jak je tvar pevný a poté se po-malu rozpadá. Uvažuje, zda tento jev částečně nezpů-sobuje kouzlo, vycházející možná ze samotných šatů.

��

Zírala na ně tak dlouho a intenzivně, že si na ně i přes jejich  extrémní složitost uchová celý život jasnou vzpo-mínku.

Když oči zase otevře, stojí před ní ve světle kůru prin-cezna jako zjevení. Slunce jí osvětluje závoj nadpřiroze-ným jasem. Na šíji se jí třpytí zlaté vlásky uniklé z drdolu. Nikdy neviděla nic tak krásného, klidného a uspořádané-ho. Modlí se s rukama sevřenýma kolem kytičky, aby se rodiče přestali hádat, aby se jednou provdala za krásného mladíka, aby z nového tátova auta zmizel kožený smrad, aby tento den nikdy neskončil.

Přestože si to slíbila, řeč kněze moc pozorně nepo-slouchá. A přesto ji zajímá. Jenže jako obvykle je obtížné ji sledovat; obsahuje spoustu slov, kterým nerozumí, a to i v modlitbách, které zná nazpaměť. Nevysvětlili jí je a ona se nikdy neptala.

Zdá se jí, že kněz mluví hrozně rychle, jako by chtěl co nejdřív skončit. Překvapuje ji to, protože kněží jsou ob-vykle pomalí a pomalu také hovoří. Proto mše trva jí tak dlouho. Kdyby sebou trochu hnuli, lidi by ušetřili klid-ně čtvrthodinu. Tady to vypadá, že kněz zařadil nejvyšší rychlost, aniž by přemýšlel nad tím, co říká. Ale samo-zřejmě to tak být nemůže. Kněží dělají svou práci vždy dobře a s velkou vážností, neboť mají velkou odpověd-nost. Nikdy nespěchají. Kněží se při mši nikdy nenudí. Určitě je normální, že tenhle mluví o překot. Nezná ho, toť vše. Není zvyklá. Prostě je to kněz, který mluví rychle. Je to jeho styl.

Nyní přichází chvíle, kterou má nejradši, na niž čeká od začátku: ta, kdy si manželé říkají „ano“. Uvažuje, zda se někdy stane, že si manželé vše na poslední chvíli roz-myslí. Zda se najde takový, kdo nakonec řekne „ne“; to asi musí všechny rozladit… Ale je dobře vidět, že Berenika

��

a Vincent jsou doopravdy zamilovaní: řeknou „ano“ oba a všechno dobře dopadne.

Přibližují hlavy k sobě, aby přečetli formulky z knihy, kterou jim kněz podává. Slyší jejich hlasy stoupat chórem ve zlatavém světle:

„Bereniko, chceš se stát mou ženou?“„Ano, chci. A ty, Vincente, chceš být mým mužem?“„Ano, chci. Bereniko, beru si tě za manželku a odevzdávám

se tobě, chci tě milovat a ctít po celý svůj život.“„Vincente, beru si tě za manžela a odevzdávám se tobě, chci

tě milovat a ctít po celý svůj život.“Ta slova jí připadají krásná a opravdu kouzelná, když

mezi lidmi dokáží vytvořit neviditelné a  nezničitelné pouto. Mít svatbu je nádherné. Cítí, jak jí do očí stoupa-jí slzy. Vidí třpyt prstenu, který Vincent navléká Berenice.

Manželé se společně pomodlí a potom všichni zpíva-jí Chci jít za Tebou. Laurence dá Augustinovi a Arthurovi malé ošatky na příspěvky. Také by ráda vybírala příspěv-ky, ale je normální pověřit tím větší. Je to odpovědnost. Musí se hlídat, zda všichni skutečně dali do ošatky pení-ze, že nikdo nekrade, a nesmí se nic vysypat. Neví, jest-li by to zvládla. Dovolila by si něco říct lidem, kteří nic nedali, nebo ohlásit zloděje? A kdyby jí ošatka upadla… Představuje si mince kutálející se s nesnesitelným řinko-tem po zemi… Nakonec je pohodlnější zůstat sedět a po-slouchat uklidňující hudbu a cinkání mincí hromadících se v ošatkách.

Po příspěvcích se zpívá Ať požehnán je Bůh a Boží Syn při-šel a odříkává se Otčenáš. Pronáší všechny věty svědomi-těji než obvykle, soustředí se na každé slovo, klade důraz na každou slabiku, a rukama svírá kytičku. Za sebou sly-ší nemocnou holčičku odříkávat modlitbu silným hlasem s podivnou intonací.

��

Kněz přistupuje k oltáři a začíná chystat vše k přijímání. Nepohybuje se tak slavnostně pomalu jako otec Bonnelier, když žehná chlebu a vínu. Ruce se mu míhají mezi kali-chem a lahvičkami, nervózně rovná malé ubrousky. Mluví tak rychle, že je opravdu namístě se ptát, zda je to normální.

V jednu chvíli se kněz splete: místo „Vincent“ řekne „Florent“. V kostele se lidi zavlní. Vidí Bereniku, jak náhle zdvihne hlavu. Kněz se splete zase. A tak Berenika zvolá zvláštním hlasem:

„Ne, to není Florent, ale Vincent!“Kněz s rozpačitým výrazem spíná ruce a pokračuje vě-

tou, kterou spletl, tentokrát se správným „Vincentem“. Vidí Bereniku, jak se tlačí do židle.

Během přijímání zpívá jedna žena Ave Maria. Je po-znat, že s vysokými tóny má trochu problém, ale stejně je to krása. Pauline nemá právo na hostii, protože ještě nebyla u prvního přijímání. Musí ještě rok počkat. Osla-ví to a dostane spoustu dárků. Má ráda přijímání, neboť to znamená, že mše brzy skončí. Při svatbách je zajímavé, když sledujeme defilé všech hostů a  lze si pečlivě pro-hlédnout jejich oblečení. Je pohlcena klobouky, šálami, štólami, róbami, kostýmky, botami. Vše je barevné, pes-tré, tak odlišné od toho, co dospělí nosí obvykle. Nikdy až dodneška netušila, že někdy uvidí všechny pratetičky a babičku — hodné, ale přísné dámy — v tyrkysové modři nebo fuchsiové růžové.

Po přijímání se začínají lidi v kostele vrtět. Konec se blí-ží. Vzrušuje ji, že brzy vyběhne ven. Příští hodiny budou nádherné: vyfotí ji v jejích krásných šatech; bude si hrát v obrovské zahradě; bude se podávat zmrzlina a koláče. Bude tančit a půjde spát moc pozdě.

A je to, lidi odcházejí. Máma jim všechno vysvětlila: mají se seřadit do dvojic podle Laurenciných pokynů a jít