Bakaláská práce · 2020. 7. 16. · Všechny tyto sny se mu postupem času více méně naplnily, za svou dlouholetou vojenskou kariéru se střetl v bojích s Turky, revolučními

Západočeská univerzita v Plzni

Fakulta filozofická

Bakalářská práce

Polní maršál Radecký a potlačení revoluce

v Itálii, 1848-1849

Václav Osladil

Plzeň 2012

Západočeská univerzita v Plzni

Fakulta filozofická

Katedra historických věd

Studijní program Historické vědy

Studijní obor České dějiny

Bakalářská práce

Polní maršál Radecký a potlačení revoluce

v Itálii, 1848-1849

Václav Osladil

Vedoucí práce:

Prof. PhDr. Aleš Skřivan CSc.

Katedra historických věd

Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni

Plzeň 2012

Prohlašuji, ţe jsem práci zpracoval(a) samostatně a pouţil(a) jen

uvedených pramenů a literatury.

Plzeň, duben 2012 ………………………

Děkuji tímto panu Prof. PhDr. Aleši Akřivanovi, CSc. za vedení

práce, cenné rady a připomínky, které mi během psaní poskytoval.

Obsah

1 ÚVOD ........................................................................................... 1

2 PŮVOD A MLÁDÍ ......................................................................... 4

3 OBDOBÍ NAPOLEONSKÝCH VÁLEK ......................................... 8

4 REVOLUČNÍ ROK 1848 ............................................................. 12

4.1 Znovu povolán do služby .......................................................... 12

4.2 Cesta k revolučním letům 1848 – 1849 ..................................... 13

4.2.1 Povstání v Miláně ................................................................ 14

4.2.2 Ústup z Milána .................................................................... 15

4.3 Rozložení vojenských sil ........................................................... 16

4.4. Obrana pevnostního čtyřúhelníku ........................................... 17

4.5 Santa Lucia ................................................................................. 19

4.6 Menší bitvy .................................................................................. 20

4.7 Tažení na město Vicenzu ........................................................... 21

4.7.1 Boje o Vicenzu .................................................................... 22

4.7.2 Měsíc klidu před bouří ......................................................... 25

4.8 Custozza ...................................................................................... 26

4.8.1 Den první ............................................................................. 27

4.8.2 Den druhý............................................................................ 28

4.8.3 Den třetí .............................................................................. 29

4.9 Postup na Milán .......................................................................... 31

4.9.1 Milán pod rakouskou správou ............................................. 32

5 REVOLUČNÍ ROK 1849 ............................................................. 34

5.1 Definitivní vítězství u Novarry ................................................... 35

5.2 Poslední kapitola ........................................................................ 37

6 ZÁVĚR........................................................................................ 38

8 RESUMÉ .................................................................................... 42

9. PŘÍLOHY: .................................................................................. 43

9.1 Seznam Příloh ............................................................................. 43

1

1 ÚVOD

Pro svou bakalářskou práci jsem si zvolil osobnost polního maršála

Jana Josefa Václava Radeckého z Radče, zachránce pozic Rakouského

císařství v Itálii v revolučním roce 1848-1849. Jde o nejvýznamnější

období kariéry Radeckého a zároveň o jeho největší vojenské úspěchy.

Od března do srpna 1848 dokázal porazit sardinské vojsko vedené

králem Karlem Albertem. Následujícího roku se mu podařilo definitivně

porazit sardinského krále, který následně abdikoval a přenechal korunu

nástupci trůnu Viktoru Emanuelovi II.

Konkrétně se budu věnovat roli maršála Radeckého v úloze

nejvyššího vrchního velitele císařských sil na Apeninském poloostrově,

budu prezentovat jednotlivé fáze války a zároveň se je pokusím v textu

analyzovat.

První dvě kapitoly práce jsou věnovány Radeckého mládí a jeho

první velké zkoušce boji, v období napoleonských válek. Je zde kladen

důraz na formování osobnosti Radeckého a popis jeho rodinné situace.

Následuje hodnocení vývoje kariéry Radeckého. V této kapitole je

chronologicky vypsán karierní postup Radeckého, během kterého získal

zkušenosti, které ovlivnily jeho pozdější styl vedení války a přístup

k vojsku.

Hlavní část bakalářské práce je rozdělena do dvou kapitol, které se

věnují rokům 1848 a 1849 s podkapitolami popisujícími konkrétní události.

Stěţejní část práce a zároveň čtvrtá kapitola začíná návratem Radeckého

jako znovu potřebného vojáka. Následující podkapitola se soustřeďuje na

vlastní začátek revoluce v Miláně březnu roku 1848. V podkapitolách je

dále zhodnoceno rozloţení vojenských sil a zároveň je nastíněné pozadí

celého konfliktu. Nejzásadnější události tohoto konfliktu mají vlastní

podkapitoly reflektující vlastní dění. Pátá a zároveň poslední kapitola

2

shrnuje rok 1849, ve kterém je v březnu vypovězeno příměří ze strany

Karla Alberta, který je následně definitivně poraţen u Novarry, abdikuje a

korunu přenechává právoplatnému nástupci trůnu Viktoru Emanuelovi II.

Samotný závěr jiţ v krátkosti popisuje sklonek ţivota Radeckého.

K hlavním zdrojům pro tuto práci patřila kniha Petra Havla a

Andreje Romaňáka Maršál Radecký vojevůdce pěti císařů. Autoři se

zabývají Radeckého ţivotem od jeho narození aţ po smrt. Kniha vychází

z mnoha německy psaných zdrojů, k datu vzniku 2000 se jedná o vrchol

dostupné literatury v českém jazyce zabývající se postavou polního

maršála Radeckého. Dalším stěţejním dílem je kniha od historika Huga

Kerchnaweho s názvem Radetzky: eine militär-biographische Studie. Tato

publikace je navzdory svému stáří stále aktuální neboť faktograficky se

jedná o velmi přesné dílo. Další zásadní publikací pro tuto práci je kniha

německého historika a publicisty Franze Herreho s názvem

Nejoblíbenější polní maršálek rakouské armády a jeho pohnutá doba.

Jedná se o jednu z mála publikací k tématu přeloţených do českého

jazyka. Kniha je v rámci tématu dobrým průvodcem, nicméně se zde

nacházejí jisté nedostatky ve faktografických údajích z období revolučních

let 1848-1849 tedy ze stěţejního tématu této bakalářské práce. Další

česky dostupnou literaturou je dílo od Otakara Frankenberga Václav

Radecký z Radče hojně doplněné portréty jednotlivých aktérů, nákresy

map a fotografiemi dochovaných předmětů.

Dvě publikace vytvořené kolektivem autorů tedy Pod císařským

praporem: Historie habsburské armády 1526-1918 a Radecký a jeho

doba 1. díl a 2. Díl byly autorovi nápomocny v pochopení kontextu role

Radeckého v nejzásadnějších bitvách roku 1848 tedy Custozzy a roku

1849 Novarry.

3

Pro třetí kapitolu, kde se věnuji Radeckého roli v průběhu

napoleonských válek, byly důleţité knihy autorů Stanislava Wintera

s názvem Napoleon Bonparte a jeho supeři a Davida Hollinse Rakouští

vojevůdci za napoleonských válek 1792-1815.

4

2 PŮVOD A MLÁDÍ

Jan Josef Václav Radecký z Radče pochází ze starobylého

českého šlechtického rodu, nazývá se podle tvrze Radeč, která leţí

v severovýchodních Čechách. Se jménem Josef Václav Radecký, se také

pojí bysta na triforiu svatovítské katedrály, jedná se o bystu kanovníka

z dob císaře Karla IV.

Prvním historicky doloţeným Radeckým byl však Jan z Radče a

Trnova. Šlechtický rod během let zřejmě zchudl, soudí se dle

dochovaného dopisu bratrů Matouše a Jana Radeckých z roku 1594.

V této korespondenci ţádají o uvolnění z povinnosti táhnout proti Turkům,

jelikoţ „jsou chudí a živí se plavením dříví“.1

V Třebnici se narodil 2. listopadu 1766 manţelům Petrovi Eusebiovi

Radeckému a Marii rozené Laţanské z Bechyně. Byl pokřtěn jmény Jan,

Josef, Václav, Antonín, František, Karel. Coţ byl budoucí maršál Václav

Radecký z Radče.2 Všechna tato jména se váţou k významu rodiny ve

šlechtické hierarchii Českých zemí. Nejpouţívanější křestní jména zůstala

dvě, konkrétně Josef a Václav.

Dětství Radeckého, nepatřilo k nejšťastnějšímu období jeho ţivota.

Matka zemřela při porodu, otec po deseti letech,tak se z Radeckého stal

sirotek. Do opatrovnictví ho přijal jeho dědeček hrabě Václav Leopold

Radecký. Leopold však sám ţil pod poručnictvím. Jeho majetek a finance

spravovala baronka Břenská. Vedla zároveň hospodářství a starala se o

sirotka Radeckého. V Praze Jindřišské ulici kde Radecký bydlel u svého

dědečka, navštěvoval piaristickou školu, čímţ se dříve rozuměla obecná

1 FRANKENBERGER, Otakar, Václav Radecký z Radče, Praha, 1990, s. 2.

2 Tamtéţ.

5

škola a zároveň gymnázium, jejichţ doba absolvování byla kratší neţ-li

tomu bude v nadcházejících dobách.

Václav Leopold byl vyslouţilý voják, ve sluţbě strávil přes

sedmdesát let. Bylo tedy logické, aby jeho vnuk ve své budoucí kariéře

šel v jeho šlépějích. Pokusil se tedy Josefa Václava přihlásit na

Tereziánskou vojenskou akademii. Tento pokus však nedopadl tak jak

původně Václav Leopold zamýšlel, neboť plukovní chirurgus rozhodl takto

„Mladý pan hrabě jest příliš sláb, aby nesl obtíže služby, třebas jen několik

let. Jako lékař a svědomitý muž bych vám, Vaše Urozenosti, doporučil,

abyste teď ani příště nevystavoval mladého pána námahám života

vojenského.“3

V roce 1781 zemřel dědeček, „v němž prvního vychovatele svého

ctím,“4 napsal roku 1855 ve svých pamětech. V tu dobu bylo Josefu

Václavovi Radeckému osmdesát devět let, přičemţ v aktivní vojenské

sluţbě byl jiţ sedmdesát jedna roků. Smrt dědečka znamenala pro

mladého Radeckého další změnu opatrovníka, tím novým se stal jeho

strýc Václav Ignác hrabě Radecký. Stejně jako většina Radeckých i Ignác

byl vojákem, ne však tím vzorným jako byl například Václav Leopold

Radecký. Ve funkci hejtmana prohýřil jmění ve výši čtyřiceti tisíc zlatých

z majetku svého svěřence Josefa Václava Radeckého. Strýc se stal

opatrovníkem, přesto on sám měl mít podobně jako Leopold opatrovníka,

který by měl na starosti majetek a finance, aby se nestalo to, ţe

marnotratně utratil jmění, jeţ mu nenáleţelo. Ovšem díky Ignácovi dostal

mladý Radecký stipendium na Collegiu nobile, které bylo v Brně. V tomto

internátním zařízení se školili mladí šlechtici, budoucí úředníci a

diplomaté. Mezi hlavní předměty patřil dějepis, jenţ slouţil k pochopení

3 HERRE, Franz, Radecký: Nejoblíbenější polní maršálek rakouské armády a jeho pohnutá doba, Brno,

1997, s. 13.

4 Tamtéţ, s. 14.

6

struktury habsburské říše, jazyky, jejichţ cílem bylo naučit

ţáky dorozumění se v mnohonárodnostní říši a jízda na koni, šerm a

tanec, které zajišťovaly tehdejší poţadavky na mravy absolventů.

V patnácti letech tedy oblékl poprvé školní uniformu Collegia nobile,

od té doby ho začaly zajímat vojenské záleţitosti, nejprve to byla vojenská

historie, kterou četl jako dobrodruţný román. Radecký se naprosto ponořil

do světa válečníků, jeho oblíbenými hrdiny se stali válečníci od Hannibala

s Caesarem aţ po vévodu Malborougha. Díky silné imaginaci si

představoval, jak válčí proti protestantům, Turkům, Francouzům a

Prusům. To, o čem zprvu pouze snil, však chtěl zaţít doopravdy. Všechny

tyto sny se mu postupem času více méně naplnily, za svou dlouholetou

vojenskou kariéru se střetl v bojích s Turky, revolučními armádami či

Napoleonovými vojsky. V sedmnácti letech odešel z Brna do Vídně.

Důvody, které ho k tomu vedly, byly mimo jiné i sloučení Collegia nobile s

vídeňským Theresianem, coţ byla akademie zaloţená samotnou Marií

Terezií. Radeckému se ovšem nelíbil způsob výuky, ani to, co bylo

obsahem učiva, které vyučovali tzv. navonění profesoři, coţ dokládá

následující zápis samotného Radeckého „Příval krásných slov posloužiti

může snad k tomu, aby čas lépe ubíhal, což si profesoři krom výjimek

ctihodných patrně za hlavní oukol stanovili.“5

Roku 1783 se podruhé Radecký pokusil vstoupit do armády,

konkrétně se snaţil získat místo u pěšího pluku Brechainville. Vzhledem k

jeho nízkému věku sedmnácti let však velitel rozhodl o nepřijetí. Důleţitým

okamţikem v dosavadním ţivotě Radeckého byla návštěva jeho strýce ve

Vídni. Ta se uskutečnila v jízdárně, kde v něm rozpoznal dobrého jezdce,

průvodce opatrovníka tedy prohlásil „Tak ho dejte ke kyrysníkům. Není

sice velký, ale dobře stavěný.“6 Vzhledem k tomu, ţe Josef II. začal rušit

5 Tamtéţ.

6 Tamtéţ, s. 15.

7

instituce zaloţené jeho matkou Marií Terezií, rozpustil rovněţ akademii

Theresianum, ve které se Radecký vzdělával. Díky tomuto rozhodnutí

Josefa II. se náhle Radecký dostal do situace, ze které jediné východisko

viděl v jiţ třetím pokusu přihlásit se do armády. To se mu nakonec

povedlo, v tu dobu bylo Radeckému osmnáct let. Dne 1. srpna roku 1784

tedy oficiálně vstoupil do kyrysnického pluku hraběte Caramelliho, jako

kadet „ex propriis“ coţ znamenalo na vlastní náklady, konkrétně uhradil

nespecifikovanou částku, nazvanou „monturgeld“, za výstroj a výzbroj. Ve

svých pamětech na sklonku své mnohaleté vojenské sluţby uvedl

Radecký „Neměl jsem rodičův ni vlasti. Vyvolil jsem si stav vojenský a

nelitoval nikdy. V něm nalezl jsem vlasť.“7 Z Radeckého pamětí lze

vypozorovat, jak silná osobnost to byla, nezlomilo ho těţké dětství,

zapříčeněné nestálým rodinným zázemím. Naopak, našel útěchu a zálibu

v historii a umění války. Celý ţivot šel za svým snem, zapsat se zlatým

písmem nesmrtelnosti do dějin a zároveň se dostat po bok nejslavnějších

vojenských stratégů, kteří si vy dobili slávu ve slavných bitvách.

7 Tamtéţ.

8

3 OBDOBÍ NAPOLEONSKÝCH VÁLEK

V době, na kterou odkazuje samotný název kapitoly, byl jiţ Radecký

poměrně zkušeným vojákem, oţenil se s Františkou Strassoldo –

Grafenberger. Narodil se mu první potomek.

Napoleon sehrál v ţivotě Radeckého poměrně zásadní roli,

zejména v krátké době před vypuknutím samotných napoleonských válek,

tato doba byla dobou bojů proti revoluční a nepřátelské Francii. V roce

1799 Radecký povýšil na hodnost plukovníka a zároveň se stal

generálním adjutantem tj. důstojníkem přiděleným vyššímu důstojníkovi,

konkrétně generálu Michaelu von Melasovi. Ten si ho ostatně sám

vyţádal na tuto pozici. Pod Melasem se brzy Radecký dočkal prvního

dílčího úspěchu v bitvě, za coţ byl doporučen na vyznamenání Řádem

Marie Terezie se zdůvodněním „Radecký ustavičně podával důkazy

talentu vojenského, že vykonal pro mne služby podstatné v disposicích na

champ de bataille, kde smělý muž nejvíce rozvahy projeviti musí, a

pozornosť mou hbitým a cvičeným přehledem celkovým na vícero punktův

upoutal, kde jen s pomocí okamžitou užitku zřejmého bylo lze

dosáhnouti.“8

Ovšem následující rok nebyl pro Radeckého tím nejlepším. Roku

1800, se zprvu zdálo, ţe rakouské vojsko zvítězilo nad Bonapartem,

avšak po přeskupení se Bonaparte vrátil a rozprášil rakouské vojsko,

které se dalo na úprk. Pro Radeckého a Melase znamenala tato prohra

zbavení velení. Radecký byl převelen ke kyrysnickému pluku. Po

převelení stihla rakouské vojsko poráţka u Hohenlindenu9. Zde utrpěl

Radecký jiţ své páté zranění, za které byl oceněn Rytířským kříţem

tereziánského řádu. V této bitvě velel Radecký kyrysnickému pluku. Avšak

8 Tamtéţ, s. 33.

9 WINTR, Stanislav, Napoleon Bonaparte a jeho soupeři, Praha 2007, s. 307.

9

i přes prohru byl Radecký pochválen polním podmaršálkem kníţetem

Janem Lichtenštejnem za odvahu a obezřetnost.

Dalšího vojenského postupu v kariéře se dočkal v roce 1805, byl

povýšen do hodnosti generálmajora. V tuto dobu bylo Radeckému jiţ

třicet devět let. Bojů na Dunuji a u Slavkova se však neúčastnil, touto

dobou byl totiţ v Itálii, kde velel lehké brigádě, tvořené 5000 vojáky. Jeho

úkolem bylo bránit v postupu francouzským jednotkám k hranicím

Rakouska.

Radecký na sebe upozornil nájezdem na údolí Drávy, aby

zabezpečil údolí pro přesun rakouských vojsk. Radeckému se povedl

husarský kousek díky jeho geniálnímu vojenskému myšlení. Po čtyřech

dnech cesty, narazil na francouzské vojáky. Díky Radeckého způsobu

velení a umění jízdy, podpořené palby vojáků z Landsturmu, Rakušané

zmátli francouzského nepřítele natolik, ţe se sám stáhnul ke Štýrskému

Hradci.

Roku 1809 se Radecký znovu účastnil války s Napoleonem.

V těchto bitvách se Radecký dočkal dalšího uznání, stejně tak válečných

ocenění. Ve vojenských kruzích se o Radeckém začínala šířit pověst jako

o rakouském králi Leonidovi, neboť stejně jako samotný spartský král

dokázal zastavit Peršany, tak i Radecký obdobně nedovolil Francouzům

projít přes Travnu u Ebelsbergu a přechod přes Dunaj u Mauternu.

Účastnil se i další bitvy téhoţ roku u Wagramu. Dočkal se dalšího

povýšení, stal se polním podmaršálkem. Tuto bitvu však rakouský

arcivévoda Karel Ludvík prohrál. Radeckého přesto zajímala analýza této

bitvy jako důleţitý element dějin vojenství. Po analyzování bitvy Radecký

prohlásil „Místo působení hromadného útočilo se pouze jednotlivými

pluky“. Dále říká, ţe Karel by souboj nevyhrál kvůli „Napoleonově

10

rozvržení sil, geniálnímu a hodnému nejhlubšímu studia, jež o výtečném

vojevůdcovském duchu jeho nejpřesvědčivěji vypovídá.“10

Po prohrané bitvě u Wagramu, poté co došlo k uzavření míru

s Francií dne 14. října v Schönbrunnu, byl polní podmaršálek Radecký

jmenován náčelníkem rakouského generálního štábu. V této funkci měl na

starost reorganizaci vojska, spolupracoval s arcivévodou Karlem. Místo

bezúčelného, úmorného drilu, zbytečných a nepraktických pouček se

staral o účelný bojový výcvik, fyzickou zdatnost vojáků a odbornou úroveň

důstojníků. Tělesné tresty byly Radeckému cizí.11 Jejich účel slouţil, spíše

k podkopání morálky muţstva, coţ bylo to poslední, oč Radeckému ve

výcvikovém programu šlo. Radeckého další reforma se týkala samotné

funkce náčelníka štábu, „Ta roku 1811 položila základy modernímu

systému práce vojenského štábu v čele s náčelníkem, který se stal

pravou rukou vrchního velitele.“12 Tato formulace vůdčí zásady v textu

zněla následovně „O lepším zařízení generálního štábu ubytovatelského.“

Radecký byl velmi schopný voják, ale zároveň dokazoval svou osvětu,

výjimečný cit pro zlepšování armády jako celku, všemi novátorskými

přístupy, které uváděl v praxi. Odborné vědomosti, získával samostudiem,

druhým však chtěl poskytnout lepší podmínky pro vzdělávání. Podle

učebního plánu, který sestavil, byla důleţitá pro kadety matematika a

vlastenecký dějepis. Takto si Radecký představoval vzdělání určené

armádě, kterou vnímal jako školu lidu.

10

HERRE, Franz, Radecký: Nejoblíbenější polní maršálek rakouské armády a jeho pohnutá doba, Brno

1997, s. 50.

11

WINTR, Stanislav, Napoleon Bonaparte a jeho soupeři, Praha 2007, s. 307.

12 HOLLINS, David, Rakouští vojevůdci za napoleonských válek 1792-1815, Praha 2007, s. 44.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Sch%C3%B6nbrunn

11

Po ukončení války roku 1809 mohl díky postupnému zavedení

záloţních praporů Radecký z titulu své funkce ve válce mobilizovat aţ

370 000 muţů. Pod Schwarzenberovým velením se stal náčelníkem štábu

spojeneckých sil, coţ mu poskytlo příleţitost řídit takové mnoţství vojska,

které před ním nikdy ţádný štábní důstojník neřídil13.

V posledním období Napoleonských válek v rocích 1813- 1815 se

dostal Radecký do funkce náčelníka štábu armády kníţete

Schwarzenberga. V roce 1813 Radecký připravil několik bojových plánů a

strategií, známé jako operační směrnice Radeckého, které byli přímou

odpovědí na Napoleonův styl vedení války.

13

Tamtéţ, s. 51.

12

4 REVOLUČNÍ ROK 1848

4.1 Znovu povolán do služby

Poté, co se stal náčelníkem generálního štábu rakouské armády, se

jeho role změnila. Z pozice aktivního vojáka, se jeho pracovní náplň

změnila v kancelářskou práci.

Obrat nastal v roce 1829, kdy se stal generálem kavalerie pevnosti

v Olomouci. Následující roky byly pro kariéru Radeckého zásadní. Smířen

se svým odchodem do penze se stal opět potřebným. Roku 1831 byl

jmenován zástupcem generála Johanna Frimonta, velitele armády

v Lombardsko-benátském království. Dne 23. prosince byl Radecký

ustanoven velícím generálem v Miláně.14 Ve věku 65 let stála před

generálem nová výzva, ve kterou jiţ nedoufal. Dle doloţených záznamů

jiţ byl smířen se svou penzí, volný čas s tím spojený chtěl vyuţít na

sepisování pamětí. Dostal na starost vojsko, ze kterého v průběhu času

vytvořil silný organizovaný vojenský útvar, i díky svým Instrukcím pro

manévry, jejichţ úryvek zní: „Ustavičné snažení o splnění všech potřeb

vojáka, péče dnem i nocí, na pochodech a v bitvách, o zaopatření jeho,

ošacení, obutí, přítomnosť a outěcha v situacích zlých, při stížnostech a

svízelích, jež u stavu našeho nevyhnutelné jsou, konečně péče o zdraví

jeho a dobré zacházení – toť předpoklady základní povinnosti hlavní toho,

kdo hodlá nazývati se skutečným vojska velitelem.“15 Tento přístup mu

vyslouţil mezi vojáky obdiv a úctu.

Roku 1836 povýšil do hodnosti polního maršála. Symbolika zisku

nejvyšší moţné hodnosti spočívala jednak při příleţitosti blíţících se

14

HERRE, Franz, Radecký: Nejoblíbenější polní maršálek rakouské armády a jeho pohnutá doba, Brno

1997, s. 121.

15

BAUER, Jan, Životy slavných českých vojevůdců, Brno 2007, s. 216.

13

sedmdesátých narozenin, tak především při příleţitosti korunovace,

nového císaře Ferdinanda Dobrotivého, českým králem.16 V této nejvyšší

hodnosti I. třídy dosáhl Radecký největších vojenských úspěchů ve své

celoţivotní kariéře rakouského vojáka.

4.2 Cesta k revolučním letům 1848 – 1849

Nepokoje na Apeninském poloostrově vypukaly na začátku roku

1848. Hlavními centry se stávaly Benátky a Milán. Spouštěčem těchto

nepokojů se stal bojkot tabákových výrobků. Při kterém docházelo ke

střetům mezi italskými vzbouřenci a rakouskými vojáky. Tabákový

monopol však byl jen záminkou, neboť pravým důvodem, byla touha po

sjednocení národa. Tyto myšlenky sílily v průběhu celých čtyřicátých let,

ke kulminacím dochází ke konci 40. let.

Protirakouské povstání vypuklo 18. března 1848, nakonec se do

jeho čela postavil sardinský král Karel Albert. Na první pohled se mohlo

zdát cílem povstání sjednocení rozdrobené Itálie, ovšem skutečným

záměrem sardinského krále, bylo připojení Lombardska a Benátska

k Sardinskému království, čímţ by zároveň došlo k zabránění vzniku

nového státního útvaru s revolučním centrem sjednocujícího hnutí. Obavy

ze svrţení královské dynastie by tedy byly v tomto případě zaţehnány.

16

HAVEL, Petr, ROMAŇÁK, Andrej, Maršál Radecký vojevůdce pěti císařů, Praha-Litomyšl, 2000, s.

97.

14

4.2.1 Povstání v Miláně

V Miláně tou dobou ţilo 170 000 obyvatel, uvnitř města byla

spousta opevnění. Vojsko se nacházelo blízko katedrály a na královském

zámku.17 Milánská posádka čítala 8000 muţů rakouské armády ve zbrani.

Ve městě 18. března začaly vznikat první barikády, lidé se

v milánských ulicích shlukovali do skupin, objevují se také první plakáty,

na kterých stálo „Morte a si Tedeschi!“ v překladu „Smrt Němců.“18 Tyto

počáteční projevy dávaly tušit, ţe se schyluje ke skutečnému boji.

Nejhorší zprávu pro Radeckého znamenalo ohlášení brzkého

příchodu piemontského vojska v síle 5 divizí s celkovým počtem 45 000

vojáků, které překročilo řeku Ticino a do Milána mělo dorazit do dvou

dnů19. Takto početné armádě nemohl Radecký konkurovat se svými

10 000 muţi, jejichţ počet se ještě navýšil na 18 000 bojeschopných

muţů, kteří se dokázali k polnímu maršálovi probojovat, nicméně díky

vlně dezertérství se počet opět ztenčil na 10 000.20 Další nevýhodou pro

rakouské vojsko vycvičené Radeckým, byly boje v ulicích, městské

prostředí s úzkými uličkami nemělo absolutně nic společného s bitevními

poli na pláních. Situaci ani neulehčovaly okolnosti, za kterých nemohlo

rakouské vojsko pouţít dělostřeleckou podporu. Radecký zdůvodňoval

tento krok obavou o ţivoty a bezpečí civilistů a zároveň nechtěl vejít do

dějin jako vojevůdce, který má na svědomí zničení Milána.

17

SCHNEIDAWIND, Franz Jos. Adolph, Feldmarchall Graf Radetzky: sein kriegerisches Leben und

seine Feldzüge vom Jahre 1784-1850, Augsburg 1851, s. 386. 18

FRANKENBERGER, Otakar, Václav Radecký z Radče, Praha, 1990, s. 27.

19

KERCHNAWE, Hugo, Radetzky: eine militär-biographische Studie, Prag 1944 s. 65.

20

HERRE, Franz. Radecký: Nejoblíbenější polní maršálek rakouské armády a jeho pohnutá doba, Brno

1997, s. 155.

15

Boje probíhaly po pět dnů, neţ se Radecký rozhodl přenechat Milán

povstalcům. Pro ústup zvolil krycí manévr ve formě ostřelování

povstaleckých pozic. Ztráty rakouské armády čítaly 5 důstojníků a 176

vojáků zabitých, 11 důstojníku a 250 muţů bylo zraněno a 180 vojáků se

pohřešovalo.21

Kdyţ Radecký projíţděl Porta Romana, zastavil svého koně,

podíval se znovu na město Milán a za vzdorné gestikulace pronesl: „My

zase přijedeme!“22 Město Milán se tedy stalo centrem revoluce a zároveň

signálem pro celou Habsburskou monarchii, ţe Italové to se sjednocením

země myslí opravdu váţně. Ostatně sám král Karel Albert 24. března

vyzval všechny Italy ke svaté válce proti Habsburské monarchii.23

4.2.2 Ústup z Milána

Radecký zvolil ústup do čtyřúhelníku pevností Mantova, Peschiera,

Verona a Legnano. Toto rozhodnutí bylo klíčovým k udrţení pozice

rakouské armády a uchování nadějí na znovuzískání územního celku pod

správu Rakouského císařství. Špatné zprávy z ostatních italských měst a

provincií na sebe ovšem nenechaly čekat. Poslové informovali maršála o

pádu Benátek, Brescie, o povstání v Udine, Trevisiu a Vicenze. V těchto

dnech se zdálo, ţe starému vojevůdci docházejí síly pod tlakem událostí,

které rozdmýchaly povstalecký odboj. „Viděli jsme ho tehdy často

vrávorati a o židli se opírati,“ vzpomínal ve svých pamětech pobočník

Schönhals. „Ovšem nepochyboval a vojáci jeho odvahu neztráceli,

21

KERCHNAWE, Hugo, Radetzky: eine militär-biographische Studie, Prag 1944, s. 67.

22

Tamtéţ s. 67.

23

HERRE, Franz, Radecký: Nejoblíbenější polní maršálek rakouské armády a jeho pohnutá doba, Brno,

1997, s. 156.

16

s důvěrou v budoucnosti hleděli a často u táborových ohňů slýchávali

jsme o návratu do Milána hovořiti.“24

Radeckého cesta mířila do pevnosti Verona, rozhodl se pro

defenzivní taktiku, konkrétně ubránění pozic klíčových pro komunikaci

s habsburskou monarchií, která se tou dobou potýkala také s revolučními

hnutími, především situace v Uhrách, kulminovala do stavu odtrţení se od

Rakouska.

Situace rakouských vojáků pod vedením polního maršála se však

záhy začala obracet k lepšímu, z hlediska zvýšení morálky a ústupu

beznaděje psychického stavu vojáků. Díky dobrým zprávám, které do

stanu Radeckého přinesl poručík hrabě Georges Pimodan, konkrétně se

jednalo o pozitivní zprávy z pevností Mantova a Peschiera, které se dosud

nacházejí v drţení rakouských vojáků, a ţe podmaršál svobodný pán

d’Aspre se svými 16 000 vojáky obsadil pevnost Veronu.25 Tyto úspěchy

rakouské armády byly důleţité z hlediska udrţení klíčových, strategických

pozic se zachováním moţnosti zásobování a doplnění vojenských stavů.

4.3 Rozložení vojenských sil

Po příjezdu Radeckého do Verony, jeho armáda nabrala na síle.

Díky spojení s pluky pod vedením polního podmaršálka d’Aspreho a

dalšími posádkami patřící pod velení polního maršála se počet muţů

zvýšil na 50 000. Na první pohled se můţe zdát síla rakouské armády

dostačující, nicméně je třeba brát v potaz, ţe tito muţi stáli proti celé Itálii.

Kdyţ král Karel Albert vyhlásil „svatou válku“ dobrovolníci i dezertéři

z rakouské armády, posílili sardinské královské vojsko. Další posily dostal

24

BAUER, Jan, Životy slavných českých vojevůdců, Brno, 2007. s. 217. 25


110.

17

sardinský král od papeţe Pia IX. Celkem tedy italské vojsko čítalo více

neţ 90 000 muţů. Další a další muţe získal král svým provoláním z 24.

března: „Národové Lombardie a Benátek! Osud Itálie dozrál… Naše

armáda, kterou jsme již na hranicích shromáždili, an vy jste osvobozením

veleslavného Milána předcházeli, přispěje vám v dalších zkouškách

pomocí, již bratr od bratra, přítel od přítele smí očekávati…“26

Radecký znal sílu nepřítele, proto byl znepokojen počtem svého

vojska a zároveň čelil obavám o nedostatečně rychlém příchodu posil. To

dokládá korespondence mezi ním a jeho dcerou. V těchto dopisech

vojevůdce uvádí: „ Budeš se má milovaná Fritzi divit, že dostáváš ode

mne zprávu ještě odtud, ale děkuji svému Stvořiteli, umožní-li mi se zde

ještě déle držet, protože nedostávám žádné posily …“27 V podobné duchu

probíhá korespondence po celý měsíc. Kde se mimo jiné polní maršál

zmiňuje o svých starostech o vojáky, díky nedostatečnému zásobování.

Jak jiţ bylo výše zmíněno, Radecký sám dbal na to, aby kaţdý voják měl

svou postel a teplé jídlo.

4.4. Obrana pevnostního čtyřúhelníku

Celý duben roku 1848 probíhal ve znamení bojů v

pevnostní oblasti, kam soustředil svůj ústup polní maršál rakouské

armády. Tento tah byl z hlediska zachování územního vlivu klíčový. Neboť

kdyby zvolil ústup přes Alpy směrem k Vídni, zřejmě by padly veškeré

naděje. Pojítkem těchto míst s Rakouskem bylo téţ město Trident, kudy

mohly přicházet ţádané vojenské posily ze Štýrska, Korutanska a Istrie.28

Všechny tyto aspekty znamenaly pro Radeckého strategicky nejdůleţitější

26

Tamtéţ, s. 111.

27


28

KOLEJKA, Josef, Národy Habsburské monarchie v revoluci 1848-1849, Praha 1989, s. 62.

18

oblasti. Tedy soustředění veškerého vojenského materiálu a potenciálu,

který měl k dispozici.

První střety začaly jiţ 7. dubna, kdy italské vojsko mělo navrch.

Následující den se podařilo dobýt Goito, piemontské vojsko však

doplácelo na svou nedůslednost ve vojenském postupu k Veroně, kam

Radecký soustředil svou pozornost. Při dobytí Goita měli piemontští

drtivou přesilu 4000 vojáků se 16 děly proti 300 císařským myslivcům

disponujícími 4 děly29. V tomto duchu ostatně probíhal i zbytek dubnových

bitev, ve kterých měli převahu piemontská vojska. Díky jejich

nezkušenému a váhavému vedení se však rakouské vojsko dokázalo

přeskupit a znovu zaujmout důleţité strategické pozice.

Piemontské vojsko obsadilo břehy řeky Mincio, ke konci měsíce

proniklo aţ k Pastrengu a pevnosti Peschiera, na těchto dvou místech

byly odraţeny předsunuté jednotky rakouské armády30. Ovšem, díky

nedůsledným vojenským manévrům, nechávali piemontští dostatek času

Radeckému, aby nechal přeskupit jednotlivé útvary. Čímţ docházelo

k úspěšnému setrvávání a bojeschopnosti rakouského vojska v oblastech

důleţitých pro udrţení italských drţav. S tím se pojilo získání času pro

posily, jeţ si Radecký vyţádal, které jiţ byli na cestě.

Generál Durando přijel do papeţského státu 21. dubna

s poselstvím, ţe Řím vyhlásil Rakousku válku, tedy křesťanskou válku

pod heslem „Il Dio lo vuole!“ (To je vůle Boţí). Propagandistické mince na

nich bylo vyraţeno „Italia Libera – Dio lo vuole e Radetzky non lo vuole –

1848“ (Italské osvobození – Bůh chce, ale nechce Radeckého).31 Tato

29

KERCHNAWE, Hugo, Radetzky: eine militär-biographische Studie, Prag, 1944 s. 69. 30

HERRE, Franz, Radecký: Nejoblíbenější polní maršálek rakouské armády a jeho pohnutá doba, Brno,

1997, s. 158.

31

REGELE, Oskar, Radetzky, Leben, Leistung, Erbe, Wien-Munich 1957, s. 242.

19

propaganda, ze strany Italů měla za cíl verbovat nové dobrovolníky, i přes

vysoký počet italského vojska stále spousta italských rolníků nevěřila ve

schopnosti vyhrát válku s Rakouským císařstvím.

Papeţ Pius IX však 29. dubna prohlásil, ţe nevede válku proti

Rakousku s cílem podpory revolučního italského hnutí, jak byl obviňován

katolickými kruhy v Rakousku a Německu, nýbrţ pouze brání hranice

svého státu32. Z hlediska diplomacie tedy nedošlo k narušení vztahů ve

formě vyhlášení války oficiální cestou, avšak papeţ nadále podporoval

snahy Karla Alberta tím, ţe mu k dispozici propůjčil část vojska.

4.5 Santa Lucia

Situace v květnu pro Radeckého nevypadala příznivě. Italům se

podařilo v dosud probíhající válce sevřít rakouské pozice a tím pádem

donutit rakouské velení k neustálému přeskupování sil. Další komplikaci

v jiţ tak vypjaté situaci, způsobila arcivévodkyně Ţofie, kdyţ nechala

svého syna arcivévodu Františka Josefa poslat za Radeckým do jeho

velitelského štábu.

Pevnostní město Verona bylo cílem italského vojska. Ovšem

důmyslný systém hradeb v podobě pevnůstek a osad Chievo,

Crocebianca, S. Massimo, S. Lucia, Tombatta, bránil přímému útoku.

Této skutečnosti si byl vědom jak Radecký, tak i Karel Albert.

Jiţ 6. května se blíţila piemontská armáda k Veroně, Radecký

nenechal nic náhodě a po zkušenostech z Milána varoval obyvatelstvo, ţe

proti vzpourám podnikne tvrdá opatření.33 Před Piemonťany však stála

32


33 KOSCH, Wilhelm, Feldmarschall Graf Radetzky, M. Gladbach 1915, s 15.

20

Santa Lucia. Na obranu Santa Lucii byla připravena Strasoldova brigáda

s 2300 muţi, 6 děly. Další rakouské menší pluky a brigády se obrany téţ

účastnily. Konkrétně 18. Královehradecký pluk Clamovy brigády se

vyznamenal dobytím osady La Bassa34. Nicméně proti vojsku Karla

Alberta byly bez šance. Prozatím tedy italské vojsko mohlo slavit triumf.

Radecký obdrţel prosbu o pomoc od velitelů brigád bránících

postupu Piemonťanů, nechal tedy poslat posily, konkrétně pěší pluk č. 43

Geppert, jehoţ většinu tvořili italští vojáci35. Jejich první útok byl odraţen,

při druhém se znovu nepodařilo obsadit území okupované armádou Karla

Alberta.

Po tomto neúspěchu nezbylo Radeckému nic jiného neţ seskupit

všechny jednotky, které měl k dispozici a vyrazit vstříc piemontské

armádě. Tento tah se zdál být tím nejlepším s ohledem na vyčerpanost

Piemonťanů, kteří jiţ čelili dvěma předcházejícím útokům. Rakouské

vojsko dokázalo přinutit Italy k ústupu.

Tato nakonec vyhraná bitva měla silný politický podtext, konkrétně

ukázala sílu rakouského vojska a zároveň dokázala vládním kruhům

v Rakousku, ţe probíhající revoluci je moţno potlačit vojensky36.

4.6 Menší bitvy

Po důleţitém vítězství u Santa Lucie se průběh války začal měnit ve

prospěch Rakouska. Zejména díky vojenským posilám. Mezitím nechal

Radecký opevňovat přístupové cesty k Veroně. Dne 13. května přivítal

polní maršál ve svém táboře polního podmaršálka Hesse, včetně

34

Kolektiv Autorů, Radecký a jeho doba 2. díl, Praha 1992, s. 4.

35

HAVEL, Petr, ROMAŇÁK, Andrej, Maršál Radecký vojevůdce pěti císařů. Praha-Litomyšl, 2000, s.

130. 36


21

vojenských posil čítající 19 000 Nugentových bojeschopných muţů.37

Tato posila se jevila jako důleţitá s ohledem na plánovaný útok na

pevnost Peschiera. Po rozhodnutí zaútočit zvolil Radecký taktiku obejít

Peschieru ve směru řeky Mincio, okolo pravého křídla nepřátelského

opevnění.38 Tento krok slavil zpočátku, úspěch vojska obou armád, se

setkala po čtyřech dnech tedy 29. května. Boje stály Rakušany 700

padlých, ovšem do zajetí se dostalo na 2000 Italů.39

Následující den se však role obrátily. Při sráţce u Goita čelilo

Radeckého 12 000 vojáků přesile 20 000 Piemonťanů. Boje trvaly aţ do

večera, ovšem druhý den v důsledku nepřízně počasí nařídil Radecký

zastavit útok. Piemonťané slavili vítězství, které však plány rakouské

armády nijak nehatilo. Podmaňování Benátska, na které byla zaměřena

pozornost, se postupně dařila.40

4.7 Tažení na město Vicenzu

Po událostech na stálých po předchozí kapitole, se velení rakouské

armády rozhodlo udeřit na Vincenzu, město s 38 000 obyvateli, baštu

Piemonťanů. Tato vojenská operace se zdála být jednou z klíčových při

znovuzískání sféry vlivu. Zároveň strategická poloha místa dávala

správcům oblasti výhody v komunikaci a zásobování k dalšímu vedení

37

Kolektiv Autorů, Pod císařským praporem: Historie habsburské armády 1526-1918, Praha 2003, s.

258.

38

Tamtéţ. 39

HAVEL, Petr, ROMAŇÁK, Andrej. Maršál Radecký vojevůdce pěti císařů. Praha-Litomyšl, 2000, s.

135.

40

HERRE, Franz. Radecký: Nejoblíbenější polní maršálek rakouské armády a jeho pohnutá doba. Brno,

1997. s. 159.

22

války. Tyto výhody se pojily s napojením na Tyrolsko, severní Benátsko,

Štýrský Hradec a Chorvatsko41.

Začátkem června probíhala opětovná mobilizace armády po

neklidném období květnových střetů. Během armádních přesunů směrem

k Vicenze 5. června 1848 v Sanguinettu se velitelský štáb a hlavně

samotný opatrovník polní maršál Radecký rozloučil s arcivévodou

tedy budoucím císařem Habsburké monarchie Františkem Josefem, který

se odebral do Innsbrucku za zbytkem dvora uprchlého z Vídně.42

Útok na Vincenzu se měl odehrát 10. června. Do té doby se zvládla

rakouská armáda seskupit do počtu přesahující 30 000 bojeschopných

muţů, zatímco vojsko papeţského generála Jeana Duranda čítalo něco

přes 19 000 muţů a 46 děl.43 Poprvé od vypuknutí války tedy od březnové

revoluce, jejíţ poţár započal v Miláně, se rakouská armáda střetla v boji

s italskými revolucionáři, kde výhoda v podobě vyššího počtu vojáků, byla

na straně polního maršála Radeckého.

4.7.1 Boje o Vicenzu

Samotný útok začal v sedm ráno, jako první se spustila palba z děl.

Obě strany disponovaly velkým počtem dělostřeleckých baterií. Rakouská

jízda krátce po vypuknutí dělostřeleckých útoků převzala iniciativu a

vyrazila kupředu, povedlo se jí pod velením plukovníka Hahneho obsadit

pohoří Santa Margherita. Radecký ovšem nechtěl rozmělňovat síly před

41

V Chorvatsku tou dobou vládl bán Jelačič, který byl věrný rakouskému dvoru

42


258. 43

KERCHNAWE, Hugo. Radetzky: eine militär-biographische Studie. Prag: Volk und Reicha Verlag

1944, s. 78.

23

hlavním útokem, na jeho rozkaz tedy jízda musela drţet pozice.44 Tento

tah v kontextu bitvy o Vicenzu byl rozumný vzhledem k opevnění, které

obyvatelé města vybudovali před příjezdem Radeckého. Před samotným

útokem rakouští pionýři s vojáky odstraňovali překáţky a barikády

vybudované obránci města.

Hlavní útok připravil Radecký na 10. hodinu dopolední. Po zprávách

od ostatních velitelů, ţe všechny jednotky jsou připraveny na stanovených

pozicích, nechal zatroubit „do útoku“.45 Na tento signál čekalo císařské

vojsko jak z pravé strany, tak i z levého křídla před pahorkatinou Monte

Berico. Tyto pahorkatiny byly klíčové pro postup císařského vojska, neboť

na jejich vršku se nacházelo na 8000 italských dobrovolníků doplňujících

Švýcary. Na opevnění se nacházelo i několik děl, kterými byly ostřelovány

pozice generála Culoze.46

Radecký se přímo těchto bojů neúčastnil, organizoval postup ze

svého stanu. Jeho přímá neúčast na bojišti však neměla negativní vliv na

výkony vojáků. Levé i pravé křídlo zahájily útok téměř současně, ovšem

pohled na útok levého křídla generála Culoze je pro mou práci

atraktivnější z důvodu angaţovanosti českých pluků. Zvláštní

vyznamenání si vyslouţil podplukovník Kopal velitel 10. mysliveckého

pluku, který byl smrtelně raněn během dobývání a o několik dní později

svým zraněním podlehl. Vyznamenáni byli i čeští vojáci pluku číslo 28

Latour a pluku číslo 18 Reisinger z Hradce Králové. Dokládal to Grullův

dlouhý výčet důstojníků, poddůstojníků i vojínů, kteří projevili mimořádnou

statečnost v boji.47

44


258.

45

Tamtéţ, s. 258. 46

Tamtéţ.

47


24

Útok levého křídla slavil úspěch díky přímému útoku na pahorkatinu

navzdory permanentnímu ostřelování ze strany švýcarsko, italských

dobrovolníků. Po dobytí vrchů Monte Berico následovalo dobývání

kláštera Madonna del Monte. V pozdních večerních hodinách se podařilo

Rakušanům obsadit všechny přístupové cesty do města. Po spojení obou

křídel bylo město sevřeno. Ze strany dobyvatelů bylo samotné město

ostřelováno děly, nicméně efekt nebyl takový, jaký si původně velení

zamýšlelo.

Radecký se následně rozhodl vydat rozkaz o neútočení na samotné

město.48 Nechtěl poslat vojáky do ulic města, kde italští radikálové byli

stále odhodlání bránit své město. Tímto krokem chtěl předejít dalším

zbytečným ztrátám. Dosavadní lidské ztráty činily na straně císařského

vojska 9 důstojníků a 132 muţů padlých a 600 vojáků bylo raněno.49

Generál Durando si byl vědom převahy rakouské armády, nechal

proto v pozdních večerních hodinách vyslat posla, který měl vyjednat

podmínky příměří. Na druhý den 11. června bylo příměří dohodnuto,

podmínky kapitulace Italů se skládali z odevzdání veškeré munice

Rakušanům a následující tři měsíce se papeţské vojsko pod vedením

generála Duranda nesmělo zapojit do bojů proti rakouskému, císařskému

vojsku.50 Radeckému byl dopřán čas k upevňování vlastních vojenských

sil a prostředků k dalšímu vedení války. Tento čas naopak chyběl

nepříteli, který ztratil osm týdnů potřebných k připojení k piemontskému

vojsku krále Karla Alberta.

48

HAVEL, Petr, ROMAŇÁK, Andrej. Maršál Radecký vojevůdce pěti císařů. Praha-Litomyšl, 2000, s.

139.

49

Tamtéţ.

50

KERCHNAWE, Hugo. Radetzky: eine militär-biographische Studie. Prag: Volk und Reicha Verlag

1944, s. 80.

25

4.7.2 Měsíc klidu před bouří

Následující den, tedy 12. června, Radecký napsal dopis Johannu

von Wessenbergovi budoucímu ministerskému předsedovi habsburské

říše: „ Můj věrný a ctěný přítel! Má vítězství u Curtatone a Vicenzy, spolu

se situací v Neapoli, způsobila Karlu Albertovi úbytek spojenců, naopak

náš vliv zesílil, naše vláda v Itálii se oprávněně upevnila...“51 Tento dopis

jasně dokládá Radeckého optimismus v otázce dalšího vedení války. Díky

svým bojovým zkušenostem a znalostmi vedení války si byl jistý, ţe

dokáţe zastavit italský odpor v probíhající revoluci.

Radeckého armáda stále disponovala menším počtem vojáků.

S postupným dobýváním území, díky kterému se opět zvětšovala

operativní plocha, musel polní maršál rozptylovat své jednotky a tvořit

nové posádky. Příčinou tohoto procesu, byla schopnost udrţet jiţ dobyté

pozice.

Italové se nevzdávali, ještě měsíc před největším útokem

v dosavadní kampani císařského vojska, se pokusili získat zpět Tombu,

Tombettu a Santa Lucii. Útoky ovšem byly odraţeny, neboť velení

sardinské armády opět selhalo v odhadu situace a své jednotky stáhlo.52

Tento způsob vedení války byl vodou na mlýn Radeckému, neboť

Rakušanům se naskytla příleţitost dobytí pevnosti Palmunuova, to bylo

25. června tedy koncem měsíce. Tento tah Radeckého armádě otevřel

přístup k Přímoří.

Radeckého odhodlání zvítězit dokládá jeho negativní postoj

k myšlenkám o diplomatickém řešení. Tato idea spočívala v odstoupení

italských provincií. Rakouský dvůr, tehdy pobývající v Innsbrucku, tyto

51

REGELE, Oskar, Radetzky, Leben, Leistung, Erbe, Wien-Munich 1957, s. 272. 52

HAVEL, Petr, ROMAŇÁK, Andrej, Maršál Radecký vojevůdce pěti císařů, Praha-Litomyšl, 2000, s. 141.

26

moţnosti zvaţoval, Lombardii byl ochotný odstoupit, ale Benátska se

rezolutně odmítali vzdát.53 Nicméně díky úspěšným vojenským operacím

od těchto představ ustoupili.

4.8 Custozza

Radecký připravoval svou armádu na rozhodující a zároveň dosud

největší vojenskou operaci v konfliktu na Apeninském poloostrově.

Rozhodl se proto stáhnout část vojska z Benátska, okupovaného

rakouskými pluky. Polní armádu posílilo pět pěších praporů podmaršála

Weldena a Simbschenova brigáda z Tyrolska. Celkem se podařilo

Radeckému soustředit do polní armády 41 000 muţů.54 S tímto počtem

vytáhl 22. července polní maršál vstříc pozicím nepřítele.

Král Karel Albert mezitím soustředil své vojenské síly do oblasti

mezi řekami Mincio a Etsch.55 Konkrétně tedy na území provincie Verona,

ve které se nacházel bod v podobě města Custozza. Poslední záchytný

bod sardinského krále na udrţení naděje v konfliktu s Habsburskou

monarchií. Síla jeho vojska se odhadovala na počet 70 000 muţů,

zatímco počet rakouské armády činil počet 50 000 muţů.56 Opět tedy

nastává situace, při které polní maršál Radecký trpí menším počtem

vojáků, ovšem připravenost a zkušenosti jsou na jeho straně.

53

ŠUSTA, Josef, Dějiny Evropy v letech 1812-1870 II. Díl, Praha 1923, s. 98.

54


141.

55

KOSCH, Wilhelm, Feldmarschall Graf Radetzky, M. Gladbach 1915, s. 16.

56 KERCHNAWE, Hugo. Radetzky: eine militär-biographische Studie. Prag: Volk und Reicha Verlag

1944, s. 83-84.

27

4.8.1 Den první

Útok začal 23. července v ranních hodinách. Boje zahájil levý pluk

rakouské armády, rychle obsadil Zeminianu. Následujícím cílem se stala

hora Montebello. Levé křídlo stále postupovalo, podařilo se zajmout

generála piemontské armády D´Avieronza. Husarský pluk č. 7 Reuss

způsobil v řadách nepřítele zmatek, který vyústil v ústup. Tato akce měla

za následek zajmutí 100 muţů a získáni 2 děl s několika muničními

vozy.57 Rychlý postup zpomalil aţ při dosaţení výšin u Sony a

Sommacampagne. První den bojů se chýlil ke konci, neboť se podařilo

rakouské armádě dostat na tato místa aţ po sedmé večerní hodině.

Ovšem díky letnímu období červencových dnů, bylo stále denní světlo.

V bitvě o ves Sommacampagna kde byl český 28. pěší pluk, zlomil

předsunutou nepřátelskou obranu. S pomocí ostatních pluků byla ves

dobyta.58 Uvolnil se tak postup na západ, kam ostatně postupovalo

vojsko.

Polní maršál se nenacházel v čele armády, zaujal pozici uprostřed

záloţního sboru. Tomu se podařilo obsadit destinaci San Giorgino in

Salici, ve které zbudoval nový velitelský stan se svým štábem. Radecký

se ještě téhoţ dne dozvěděl plány Karla Alberta, který formoval svou

armádu u Villafranky. Ta se nacházela za pozicemi Radeckého. Na tento

krok musel polní maršál reagovat a na druhý den připravit strategii, která

by zabránila vpád sardinského krále do jeho zad.

57


142.

58


28

4.8.2 Den druhý

Ráno 24. července se povedlo jedné z rakouských brigád překvapit

svou rychlostí postupu piemontské vojáky. Při této akci se povedlo

zmocnit několika děl, ale především donutit italské jednotky ke stáhnutí

k pevnosti Peschiera. Radecký zatím přesunul svůj velitelský stan do

Alzerey. Zároveň vydal rozkaz, k přesunu do Salionzy, pro náčelníka

generálního štábu polního podmaršála Hesse, kde měl nechat zbudovat

přechod pro urychlení postupu císařských vojsk.59 Radecký tímto krokem

potvrdil svou odhodlanost zlomit co nejrychleji odpor Karla Alberta.

Vítězství u Custozy pokládal za klíčovou událost, vedoucí ke kapitulaci

sardinského krále.

Karel Albert se po zprávách z bojiště odebral do Villafranky, kde

měl k dispozici 25 000 muţů. Tyto zálohy měly poslouţit k zastavení

dosavadního postupu císařského vojska. Realizace záměru vpadnout do

zad Radeckého armády by způsobila zmatek v řadách vojska. Došlo by

k obrovským ztrátám na lidských ţivotech. Politická rovina dalšího vedení

války by byla mnohem horší neţ případná prohra Radeckého. Jinak by

nastal precedens pro vývoj v dalších zemích monarchie, která by se

dostala do váţných problémů.

Přesun italských vojsk měl nejdříve za cíl získat zpět dobyté

rakouské výšiny, coţ byl přístupový bod k týlu Radeckého armády. Na

těchto pozicích se stále zdrţovala rakouská armáda, pluky číslo 57

Haynau a 54 Princ Emil,60 brzy došlo ke střetům, které trvaly několik

hodin.61 Podplukovník Sunstenau tedy velitel Hanáckých vojáků si

59


144-145.

60

Tento pluk se skládal převáţně z vojáků z Olomouce a jeho okolí

61


145.

29

uvědomoval důleţitost zadrţení Karla Alberta. Do historie této bitvy se

zapsal podplukovník Sunstenau svojí aktivní účastí v předních liniích, kdy

na svém koni vedl vojáky vstříc sardinské armádě. K povzbuzení svého

pluku skládajícího se převáţně z vojáků z Hané, tehdy česky vykřikl

„Drţte se Hanáci!“62. Díky odváţnému vedení boje v čele pluku, neunikl

pozornosti italských vojsk, která na něj soustředila palbu. Momentální

prioritou se stalo jeho zneškodnění. Sunsenau byl postřelen, na následky

těchto zranění později téhoţ dne zemřel. Piemonťanům se nepodařilo

svými manévry prorazit do týlu rakouské armády. Pouze vytlačili rakouské

vojáky z některých důleţitých pozic.

Z pohledu Radeckého byla tato obrana rakouských pozic klíčová

k poskytnutí potřebného času pro největší vojenský manévr dosud

probíhajících bojů o Custozzu. Polní maršál rozhodl o otočení celé fronty

o 180 stupňů. Úspěšnost tohoto manévru spočívala v důsledné přípravě

vojska, které Radecký převzal ve třicátých letech 19. století. V podstatě

šlo o koordinované manévrování jednotlivých těles armády na bojišti a

jejich pohyb, činící dojem monolitního celku.63 Ke konci dne na večer

vydali oba vojevůdci svým armádám pokyny ke třetímu dni bitvy o

Custozzu.

4.8.3 Den třetí

V rozhodující den bitvy se podařilo Radeckému soustředit celkem

55 000 rakouských vojáků. Nicméně stále čelil převaze piemontských

vojáků v čele se sardinským králem Karlem Albertem, jehoţ armáda čítala

75 000 muţů.64 K prvním střetům opět docházelo na výšinách u vsi

62

BROŢ, Ivan, Manažeři války: Velcí generálové a jejich slavné bitvy, Praha 1994, s. 28. 63

HAVEL, Petr, ROMAŇÁK, Andrej. Maršál Radecký vojevůdce pěti císařů. Praha-Litomyšl, 2000, s.. 146. 64


264.

30

Sommacampagna. V kontextu průběhu předchozích dnů se stalo toto

místo symbolem bitvy o Custozzu. Neboť se v těchto místech bojovalo po

všechny dny.

U Sommacampagna se opět vyznamenal 18. Královéhradecký pluk

Reissinger, který se jako první dostal do bojů, při kterých donutil

Piemonťany vyklidit pozice. Dokumentace k této bitvě se nachází v popisu

bojového nasazení a zejména v Grullově seznamu obzvláště statečných

příslušníků boje. Počet muţů z 18. pluku překonal ostatní účastníky

z jiných pluků.65

Polní maršál dále vydal rozkaz o zapojení brigády Bedřicha

Lichtensteina do boje. Zajímavostí tohoto boje byla samotná přítomnost

Radeckého, který se rozhodl povzbudit muţe svou přímou účastí

v předních liniích. Posléze se nechal přemluvit k odchodu

z bezprostředně ohroţujících míst v předních liniích.66

Nepřítel očekával zálohy, nacházející se ve Villafrance, kterých se

ovšem nedočkal, neboť komunikace mezi jednotlivými piemontskými

vojevůdci nebyla na takové profesní výši, jakou oplývala rakouská

armáda. Nezbylo tedy nic jiného neţ postupný ústup k Villafrance.

Levému křídlu rakouské polní armády se tedy povedlo dosáhnout dílčího

úspěchu. Radecký se tedy rozhodl vyuţít naplno potenciál dané situace.

Rozkaz do útoku dostaly všechny záloţní oddíly.67 Bojiště tedy ovládla

rakouská armáda.

Pravé křídlo císařské armády však stále vedlo tuhé boje pod

vedením hraběte Clama. Ten si stejným obratem tzv. čelem vzad jako

65

Kolektiv Autorů, Radecký a jeho doba 2. díl, Praha 1992, s 6-7.

66


150.

67

Tamtéţ.

31

předvečer minulého dne pomohl proti piemontským vojákům. Podobně

jako levému křídlu, kde se po většinu času zdrţoval Radecký, se podařilo

Clamovi a dalším velícím důstojníkům zatlačit piemontské vojsko

k ústupu.

Na obou frontách dosáhlo císařské vojsko pod vedením polního

maršála Radeckého vítězství. Povedlo se donutit vojsko Karla Alberta

k ústupu. Třídenní bitva u Custozzy se zapsala mezi největší vojenské

úspěchy rakouské armády. Neboť v celém dosavadním taţení, v dnešní

severní Itálii, dosáhla nejdůleţitějšího a zároveň nejrozhodnějšího

vítězství navzdory niţšímu počtu vojáků a materiální potřeby k vedení

války.

Na konci dne došlo k bilancování ztrát, počty padlých a zraněných

se shromaţďovaly v průběhu dne. Ztráty činily 9 důstojníků a 166 muţů

zabitých, 35 důstojníků a 688 muţů zraněných a jeden důstojník a 432

muţů pohřešovaných.68 V kontextu bitvy tato čísla nebyla tak hrozivá, jak

se původně předpokládalo. Naproti tomu vojsko Karla Alberta postrádalo

34 důstojníků, 1200 muţů a 370 zajatých vojáků.69

4.9 Postup na Milán

Dne 26. července dostal Radecký zprávy o přesunech Piemonťanů

z Villafranky, nechal proto vyslat dva vojenské sbory směrem k Voltě.

V noci téhoţ dne se tváří v tvář střetly obě strany. Boj trval aţ do rána

druhého dne. Rakušanům se nakonec povedlo i zde zvítězit.70 Překazili

tak plány Karla Alberta k udrţení Mincia poslední přístupové cesty na

Milán.

68

KERCHNAWE, Hugo. Radetzky: eine militär-biographische Studie. Prag 1944, s. 93.

69

Tamtéţ. 70

Tamtéţ.

32

Jeden z posledních tahů sardinského krále k zamezení kapitulace

v Miláně, ke kterému vše směřovalo. Spočíval v návrhu příměří, s tím ţe

by se dále jednalo o míru. Tento návrh donesl Radeckému náčelník štábu

Hess. Radecký vypracoval vlastní protinávrh, který neakceptoval Karel

Albert.

Situace se neměnila, polní maršál dál vedl své vojsko k Milánu.

Poslední červencové dny byly ve znamení rychlého postupu. Sráţky, ke

kterým během této doby ještě došlo, byly rozhodnuté během několika

hodin ve prospěch rakouské armády.

Dne 4. srpna se Karel Albert pokusil naposledy zpomalit postup

císařského vojska. Boje trvaly celý den, nicméně jak jiţ, bylo zvykem,

Piemonťané začali ustupovat.71 Poslední naděje sardinského krále na

zastavení postupu Radeckého tímto vzaly za své. Před maršálem jiţ

nestála ţádná překáţka, tudíţ vydal vojenské dispozice k okamţitému

přesunu k Milánu.

4.9.1 Milán pod rakouskou správou

Před samotným triumfálním příjezdem Radeckého do Milána,

proběhla jednání o příměří se zástupci Sardinského království. Příměří

bylo dohodnuto za účasti generálů piemontské armády. Podmínky

ustanoveného příměří byly následující: Piemontské vojsko muselo opustit

Lombardsko a milánští představitelé spolu se starostou museli souhlasit

se vstupem rakouské armády do města. Piemontskému vojsku byla dána

dvoudenní lhůta na vyklizení pozic a vlastní přesun za řeku Ticino.72

71


157. 72

Tamtéţ.

33

Polní maršál Jan Josef Václav Radecký z Radče tak mohl 6. srpna

roku 1848 vstoupit na půdu Milána. Revolucionáři opustili město spolu

s piemontským vojskem.

Po třech dnech tedy 9. srpna navštívil Milán posel sardinského krále

Karla Alberta generálporučík Salasco. Jednalo se o prodlouţení příměří

na šest týdnů s cílem dalších jednání o případném míru. Tato příměří byla

akceptována z obou stran. Byl zachován stav status quo ante bellum (stav

před válkou), tím pádem Lombardie a Benátky spadaly pod správu

Rakouského císařství. Situace v Benátkách se však neuklidnila i nadále

tam převládalo protirakouské postoje.73 Po uplynutí stanovené doby šesti

týdnů, bylo příměří prodlouţeno na dobu neurčitou.74

Rakouské císařství tedy mohlo slavit v Itálii velké vítězství. Postava

Radeckého sehrála v tomto konfliktu klíčovou roli, díky své bohaté kariéře

u vojska dokázal uplatnit zkušenosti nastřádané během let své sluţby.

Maršálova slova „My zase přijedeme!“ se naplnila. Bouřlivá situace na

Apeninském poloostrově se zklidnila. Rakouské císařství si dokázalo

udrţet svůj vliv. Monarchie prokázala schopnost vzdorovat tlakům

iniciovaným italským nacionalismem.

73

BROŢ, Ivan, Manažeři války: Velcí generálové a jejich slavné bitvy, Praha 1994, s. 28.

74

HAVEL, Petr, ROMAŇÁK, Andrej, Maršál Radecký vojevůdce pěti císařů. Praha-Litomyšl, 2000, s.

158.

34

5 REVOLUČNÍ ROK 1849

Příměří vydrţelo pouhých sedm měsíců. Pod tlakem lidových mas a

zároveň z obav o nepříznivý výsledek ve věci uzavření míru s Rakouskem

se král Karel Albert rozhodl ke konci února roku 1849 obnovit válečný stav

proti Rakouskému císařství.75 K vypovězení míru a počátku nového

konfliktu došlo 12. března poté, co se dostavil major Cardona do

milánského sídla Radeckého s dokumenty o ukončení příměří. Rakouští

generálové tuto zprávu vítali, neboť si byli vědomi své převahy

v nastávající konečné fázi války se sardinským králem.

Mobilizace na straně Rakouska proběhla rychle. Za poměrně

krátkou dobu dokázal Radecký soustředit své muţstvo, které

manévrovalo podél řeky Ticino. Tyto manévry měly za cíl znesnadnit

nepříteli, tedy Karlovi Albertovi, lokalizaci místa, ke kterému směřuje

Radecký se svou armádou. Dne 20. března vypršelo příměří, Radeckého

muţi se přemisťovali za řeku Ticino směrem k pozicím piemontského

vojska. Radecký se ještě téhoţ dne prozíravě obrátil na obyvatele

Piemontu s výzvou, ve které upozorňuje na agresi sardinského krále Karla

Alberta v kontextu porušení mezinárodního práva, při vyhlášení války

Rakouskému císařství minulého roku, které se po roce opakuje. V letáku

zaručuje obyvatelům bezpečnost s ohledem na jejich ţivoty a majetek76.

Tento tah Radeckému umoţňoval udrţet klidnou situaci mezi civilním

obyvatelstvem. Rovněţ měl zamezit moţnost připojení části radikálnějších

obyvatel k revoltujícímu vojsku sardinského krále. Dále se také jednalo o

zamezení záškodnické činnosti v městech, které by mohlo vyčerpávat

císařské vojsko. Následující den tedy 21. března jiţ mělo dojít k prvnímu

střetu rakouské armády s nepřítelem roku 1849 u Mortary.

75


35

5.1 Definitivní vítězství u Novarry

K prvním střetům došlo aţ po poledni 21. března u Mortary.

Radecký se bojů neúčastnil, byl na cestě k Trumellu, přes který vede

cesta dále k Novaře. Tam mělo dojít k rozhodujícímu střetnutí se

sardinským králem Karlem Albertem. Rakouské vojsko v počtu 16 000

muţů se mezitím u Mortary střetlo s nepřítelem, jehoţ počet činil 26 000

muţů a 48 děl77. Průběh událostí reflektoval předchozí vývoj z roku 1848,

rakouské vojsko opět v početní nevýhodě dokázalo odrazit piemontské

vojsko, které se následně stahovalo k Novaře.

Následující den tedy 22. března postupoval Radecký se svým

štábem na Novarru. Během přesunů se Radecký dostal mezi vojáky,

jejichţ nadšení a morálka se zvedla. Diametrálně odlišná byla situace

v táboře piemontské armády. Bitva u Novarry začala 23. března

dopoledne. Poté co piemontské vojsko pod vedením generála

Chrzanowského zaujalo bojové postavení, ozvaly se první výstřely z děl.

Na druhé straně stála rakouská armáda pod vedením Radeckého a jeho

náčelníka štábu podmaršála Hesse. Arcivévoda Albrecht měl na bitevní

pláni k dispozici pluky Františka Karla (č. 52) a Kaiser (č. 1), které vyslal

kupředu78. Postupně dobývaná místa na pláních u Novarry však

Rakušané nedokázali dlouho drţet. Mezitím polní zbrojmistr d’ Aspre

vyslal Stadionovu brigádu, ve které se nacházeli vojáci pocházející

z Čáslavska. Situace se však nevyvíjela podle představ neboť d’ Aspre

vyuţil všechny své muţe tedy 15 000 vojáků, čelilo dvojnásobné převaze.

76


164.

77


78 Kolektiv Autorů, Pod císařským praporem: Historie habsburské armády 1526-1918, Praha 2003, s.

266.

36

Z tohoto důvodu byly očekávané posily. Těch se skutečně pravé křídlo

dočkalo79. Po doplnění stavů kolem čtvrté hodiny odpolední se misky vah

pomalu obracely na rakouskou stranu. Radeckého muţi dokázali vytlačit

Piemonťany z obranných pozic. Samotná Novarra byla v tuto chvíli

posledním opěrným bodem piemontské armády. Generál Chrzanowski se

ještě pokusil pomoci levému křídlu, ale přesuny trvaly příliš dlouho.

Z obou směrů se piemontské vojsko stahovalo do Novarry, kde byl

sardinský král Karel Albert. Rakušané sevřeli město z obou stran, bitva

tímto okamţikem byla rozhodnuta.

Vědom si své poráţky, Karel Albert povolal do Radeckého stanu

generály Cadornu a Cassata s návrhem na uzavření nového příměří.

Odpovědi se ovšem nedočkal. Tato skutečnost se stala zásadní pro další

setrvání Karla Alberta na trůnu. Sardinský král přenechal následnictví

trůnu savojskému vévodovi Viktoru Emanuelovi. Druhý den však došlo

k osobnímu setkání polního maršála a sardinského krále, kde jiţ došlo

k jednáním o uzavření míru. Radecký z vlastní iniciativy ţádal o setkání

s Viktorem Emanuelem II., odmítal další jednání s prostředníky. Dne 26.

března došlo k podepsání příměří.80 Obě strany se dohodly na

podmínkách, které se převáţně soustředily na zachování určitého počtu

rakouských vojáků do uzavření míru a zároveň rozpuštění lombardských

dobrovolnických jednotek a nahrazení italských posádek rakouskými.

Mírová jednání započala 13. dubna v Miláně nicméně se táhla aţ do

srpna téhoţ roku.

79

Tamtéţ. 80

BROŢ, Ivan, Manažeři války: Velcí generálové a jejich slavné bitvy, Praha 1994 s. 28.

37

5.2 Poslední kapitola

Pro polního maršála ovšem ještě válka neskončila, neboť obleţené

Benátky stále kladly odpor rakouské armádě. K dalším akcím proti

rakouské nadvládě došlo v Brescii, tento problém Radecký vyřešil pomocí

generála Julia Jakuba Haynaua, tomu se podařilo potlačit odpor. Polní

maršál soustředil část armády na přesun k Benátkám, které 25. srpna

kapitulovaly. Polní maršál se stal místodrţícím v Lombardsko-benátském

království, v praxi to znamenalo status vrchního velitele vojska a zároveň

nejvyššího představitele civilních správních úřadů.81 Polnímu maršálovi se

také dostalo té nejvyšší cti, kdy jako velitel vojska byl vyznamenán

nejvyššími vojenskými řády. Zemřel ve věku 92 let po nešťastné nehodě,

ve vlastním apartmá, kde si při pádu zlomil krček stehenní kosti, na

základě této skutečnosti dostal infekci s následovným zápalem plic.

Nemoci podlehl 5. ledna roku 1858. Ostatky byly převezeny do Vídně, kde

proběhl 18. ledna 1858 velký pohřeb za účasti generálů a politických

špiček Rakouského císařství.

81 Tamtéţ.

38

6 ZÁVĚR

V této práci jsem se snaţil dosáhnout několika cílů. Jako první bych

uvedl mou snahu přiblíţit samotné dětství a původ Radeckého, které

determinovalo celý jeho budoucí ţivot. Ve svém vlastním ţivotě, se choval

podobně jako jeho opatrovník, tedy příliš neuměl zacházet s penězi.

Ovšem v armádě vedl diametrálně odlišný přístup. Z minimálních

prostředků dokázal vybudovat silné vojsko.

Jedním z mých dalších cílů bylo zhodnocení role v průběhu

napoleonských válek. Kde budoucí polní maršál získával své zkušenosti a

zároveň dosahoval povýšení do vyšších hodností, které mu zaručovaly

prosazování vlastních reformních myšlenek k výcviku a vojenské strategii

muţstva. Tyto reformy byly zásadní pro další vývoj způsobu vedení

muţstva.

Ve stěţejní části bakalářské práce jsem se zaměřil na samotný

průběh revoluce na severu Apeninského poloostrova. V tomto konfliktu

čelil Radecký, který tou dobou byl v pozici velitele milánských posádek

skládající se z armády rakouského císařství, vzpouře italských

revolucionářů vedených sardinských králem Karlem Albertem. V práci

jsem se zamyslel nad rolí maršála Radeckého, který ač se sám

bezprostředně neúčastnil bitev v předních liniích, dokázal organizovat

jednotlivé fáze války. Bez této klíčové osobnosti by nejspíše rakouské

posádky nedokázaly manévrovat na severu Itálie tak efektivně, aby byly

schopné přečkat prvotní nátlak. A zároveň vyţádat si nutné vojenské

posily. Loajálnost Radeckého panovnickému rodu mu zaručovala

bezprostřední důvěru v úspěšné potlačení revoluce. Coţ mimo jiné

dokládá přidělení nástupce trůnu arcivévody Františka Josefa nástupce

trůnu do Radeckého štábu. Pokud bych na základě této práce měl vynést

stanovisko ohledně role polního maršála Radeckého, jednoznačně

39

postava polního maršála byla hlavním strůjcem vítězství. Jiţ na počátku

konfliktu si byl vědom důleţitosti udrţení italského území pod císařskou

správou. Útok na samotné císařství měl dokázat, ţe nespokojenost

určitých národnostních skupin či front, je aktuálnější neţ kdy předtím.

Konflikt na severu Itálie byl pro Rakouské císařství důleţitým mezníkem,

který nenechal ostatní mocnosti na pochybách, ţe rakouská armáda je

stále schopna potlačit revoltující nálady v oblastech pod rakouskou

správou.

40

7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

BAUER, Jan, Životy slavných českých vojevůdců, Brno 2007.

BROŢ, Ivan, Manažeři války: Velcí generálové a jejich slavné bitvy, Praha

1994.

FRANKENBERGER, Otakar, Václav Radecký z Radče, Praha, 1990.

HAVEL, Petr, ROMAŇÁK, Andrej, Maršál Radecký vojevůdce pěti císařů,

Praha-Litomyšl 1997.

HERRE, Franz, Radecký: Nejoblíbenější polní maršálek rakouské armády

a jeho pohnutá doba, Brno 1997.

HOLLINS, David, Rakouští vojevůdci za napoleonských válek 1792-1815,

Praha 2007.

HOETTINGER, Franz, Ferdinand, Radetzky : ein Stück Österreich, Wien 1934.

KERCHNAWE, Hugo, Radetzky: eine militär-biographische Studie, Prag:

Volk und Reicha Verlag 1944.

KOSCH, Wilhelm, Feldmarschall Graf Radetzky, M. Gladbach 1915.

REGELE, Oskar, Radetzky, Leben, Leistung, Erbe, Wien-Munich 1957.

Kolektiv Autorů, Pod císařským praporem: Historie habsburské armády

1526-1918, Praha 2003.

Kolektiv Autorů, Radecký a jeho doba 1. díl, Praha 1992.

Kolektiv Autorů, Radecký a jeho doba 2. díl, Praha 1992.

KOLEJKA, Josef, Národy Habsburské monarchie v revoluci 1848-1849,

Praha 1989.

41

SCHNEIDAWIND, Franz Jos. Adolph, Feldmarchall Graf Radetzky: sein

kriegerisches Leben und seine Feldzüge vom Jahre 1784-1850, Augsburg

1851.

SKED, Alan, Úpadek a pád habsburské říše, Praha 1995.

ŠUSTA, Josef, Dějiny Evropy v letech 1812-1870 II. Díl, Praha 1923.

WINTR, Stanislav, Napoleon Bonaparte a jeho soupeři, Praha 2007.

42

8 RESUMÉ

Conflict in northern Italy, which took place between 1848-1849, was

important milestone for Austrian Empire. These events showed to other

Great Powers, that the power of Austrian armies are still capable to

suppress revolution activities in areas under Austrian administration.

The war started in March of 1848. After few months field-Marshall

Radetzky proved his experience of his career of soldier and defeated

Piedmont armies under the command of Sardinian king Charles Albert.

Next year 1849 Radecky definitely defeated Charles Albert and saved the

position of Habsburg monarchy in Italy. This conflict showed substantial

differences between the military effectivity of the Imperial forces and the

army of Piedmont, which was less experienced and trained. Personality of

Radetzky was the key to this success.

43

9. PŘÍLOHY:

9.1 Seznam Příloh

Příloha č. 1: Mapa Bojiště u Custozzy

Příloha č. 2: Mapa znázorňující postup na město Novarra

Příloha č. 3: Mapa, na které je shrnut průběh Radeckého taţení

v severní Itálii

44

Příloha č. 182

82

HAVEL, Petr, ROMAŇÁK, Andrej, Maršál Radecký vojevůdce pěti císařů, Praha 1997, s. 149.

45

Příloha č. 283

83

KERCHNAWE, Hugo, Radetzky: eine militär-biographische Studie, Prag: Volk und Reicha Verlag

1944, s. 99.

46

Příloha č. 384

84


Documents

Bakaláská práce · 2020. 7. 16. · Všechny tyto sny se mu postupem času více méně naplnily, za svou dlouholetou vojenskou kariéru se střetl v bojích s Turky, revolučními