AegidiuAegidiuss

časopis farnosti svatého Jiljí pro Jirkov a okolí, červenec 2008 (č.53)

2

Svátky v červenci:

4.7. svatý Prokop, poustevník 5.7. svatí Cyril a Metoděj, patroni Evropy 11.7. svatý Benedikt, opat, patron Evropy 23.7. svatá Brigita Švédská, patronka Evropy 25.7. svatý Jakub, apoštol 26.7. svatí Jáchym a Anna 27.7. svatí Gorazd a druhové 31.7. svatý Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitů Pozvánky na červenec:

* Tradiční poutě na Květnově se budou konat o prvních třech nedělích v červenci. První dvě mše jsou česky (v 8.30 a v 10.30). Německá mše je vždy v 14.15 hod. BUS: jede o každé z těchto nedělí vždy v 7:15 hodin z Jirkova od Umělecké školy a v Chomutově staví v 7:25 hodin u divadla. Zpět jede po skončení druhé mše.

* Celostátní setkání česko-slovenské mládeže se koná 18.7.-20.7. na Velehradě.

* Jirkovské děkanství pořádá prázdninový pobyt na faře v Nebuželích u Mělníka 4.8.-8.8. v prostředí kokořínských skal. Dopřejte svým dětem a vnoučatům křesťanský tábor se sportovním vyžitím!

*** Česko-německá mše svatá bude v Boleboři v sobotu 23.8. v 10.00 hod. Stalo se v červnu: Křty v červnu: Adéla Matoušková, Martin Matoušek, Michal Matoušek, Ivan Kalay, Dominik Gábor, Patrik Jan Prokeš, Zdeněk Makuňa, Samuel Hu-bert Fedič, Lubomír Mirga, Tomáš Veselý Pohřby: Emílie Brožková, Růže-na Adensamová 50. výročí svat-by oslavili ve strupčickém kos-tele svatého Vác-lava pan Siegf-ried Luft a Pavla Luftová, rozená W i l d o v á . (7.6.2008)

3

Návštěva německých rodáků z Blatna se uskutečnila 15. června na Květnově. Byla sloužena mše svatá.

Práce na kostele v Květnově neustále probí-hají. Byl opraven prodejní stánek a vymě-ňují se prohnilé trámy z krovu kostela. Poděko-vání patří zvláště panu Šnajdrovi. Svaté při-jímání dětí se konalo v děkanském kostele v neděli 1. června. Prvokomu-nikanti jsou Petr, Jarda, David, Ve-ronika, Ma-ruška a Vojta.

4

← naši prvokomunikanti Charitativní sbírka oble-čení ve spojení s městem Jirkov se setkala s velkým zájmem dárců. Naše fara praskala ve švech. Zde foto z dětské klubovny. Podě-kování patří zejména sestře Zdislavě za koordinaci sbírky. Ošacení, případně jiné věci, je ovšem možné přinést po celý rok. Je třeba se telefonicky domluvit na čísle 474659460.

Konec školního roku oslavily na farní zahradě děti z C h o m u t o v a - „broučci“ (15.6.) a děti z Jirkova - „myšáci“ (27.6.) a také pro jejich rodi-če. Odpoledne bylo plné her, zábavy a opékání špekáčků. (Tímto se omlouvá-me chomutovským,

5

Mše svatá ke cti svatého Jana Křtitele (svátek Narození) se konala v neděli 22. června v zámecké kapli na Červeném hrádku. Na obrázku ministrant Radek s farářem a lektorem panem Šnajdrem přede dveřmi kaple.

kterým náš farní pes sežral cca 3 ks masných výrobků.) Jirkovské děti dosta-ly při této příležitosti vysvědčení od katechetky sestry Imeldy (v klobouku).

6

Byl jsem totálně nasazen Cesty Boží mohou býti rozličné. Ani jsem se nenadál a octl jsem se ve Vídni na Bahnhof Ost. Bylo to začátkem října 1942 uprostřed 2.světové války. Při-jel nás celý vlak, většinou mladých lidí, totálně nasazených na práci v Říši. Räder müssen rollen für den Sieg—Kola se musí točit pro vítězství. A tak pracovní úřady v Protektorátě vybraly lidi postradatelné u nás a po prohlídce u slušných českých lékařů jsme jeli na určené pracoviště roztáčet kola. Z na-šeho vagónu vystupovali lidé určeni pro fabriku Goertz, optische Anstalt Wi-en. Bylo nás asi 70, kteří jsme se shromáždili kolem staršího kulhajícího mu-že, který stále vykřikoval Optische Anstalt. Šli jsme za ním pěšky většinou s dřevěným kufříkem do 10.okresu, kde stála nová továrna na optické přístroje a nové dřevěné lágry. Dali nám guláš s chlebem. Hned ráno nás rozdělili na několik skupin. Já jsem se měl zaučit na soustružníka. Bylo nás asi 20. Zau-čování trvalo 14 dní, kdy nás česky mluvící člověk seznamoval s různými šublerami a pomůckami potřebnými pro práci u soustruhu. Také nás vodili do velké dílny, kde na soustruzích malých a větších, pracovali vídeňští dělní-ci. Po zaučení, které trvalo zbytečně dlouho, byli jsme 3 nebo 4 Češi k jedno-mu zkušenému dělníku, který nás seznamoval s prací na soustruhu a později měl dohlížet a opravovat naši práci. Brzy jsem poznal jak se dá sabotovat ve velkém, a přitom předstírat úsilí pro vítězství Říše. Kdyby totiž náš seřizovač mohl sám dále pracovat a nemusel dohlížet na naši neumělou práci čtyř Če-chů, udělal by za osmihodinovou směnu víc součástek, než my všichni čtyři dohromady. Byl také rád, když jsme něco zkazili a on mohl opravovat a pilo-vat, co jsme pracně vyrobili, neboť v optice záleží na každé desetině milimet-ru, jak rád zdůrazňoval. Kdybychom totiž dobře pracovali, tak by byl zbyteč-ný a musil by na vojnu. Fabrika byla v desátém, tzv. českém okrese, ale při noční směně byl mis-trem pro celou dílnu Čech, ale Vídeňáci nás upozorňovali „aufpassen“, on je konfident Gestapa. Vedoucím všech budov lágru byl bývalý český plukov-ník, který měl za ženu Němku, a tak se dal k Němcům. S ním jsme měli potí-že jako po krátké době se štěnicemi, které nám nedovolovaly klidně spát. Herr Oberst měl však za sluhu šikovného Poláka, který za několik cigaret nám opatřil úřední papír s razítkem firmy, který nám umožňoval volný po-hyb po celém Rakousku. Tak jsem mohl 1.května 1943 navštívit maminčinu tetu blízko Linze, která tam ve vesnici, kde bylo více českých gruntů hospo-dařila se svými dvěma syny. A světe div se! Na dvoře jsem viděl čtyři urostlé baculaté mládence, kteří mluvili mezi sebou rusky a na mou otázku „Kak poživajetě ….? - odpovídali „Plocho“ - špatně. Měli 3x denně vepřové a pili pořád mošt a byli už přesyceni těmi dobrotami. Byli to ruští zajatci. Blízko naší fabriky byl nedávno postavený kostel, který z velké části finan-

7

coval majitel naší fabriky a jejímž současným ředitelem byl ing. Catasta, praktikující katolík. My totálně nasazení Češi, Francouzi, Ukrajinky z naší továrny jsme musili chodit k vojenskému SS doktorovi i když jsme se cítili nemocni. Vídeňáci chodili k civilním lékařům. Skutečnost však byla tato: stále nejméně 1 třetina tak zvaných auslendrů byla ve stavu nemocných. Když se mi nechtělo dělat, neb když jsem chtěl jít do světoznámé Staatsoper na Figarovu svatbu, nebo Prodanou nevěstu, nebo v létě na koupaliště, musil jsem SS doktorovi říci: Ich hab Durchfall (průjem) a byl jsem na týden uznán marodem. Uplynul týden, na koupališti se mi líbilo ještě víc, tak jsem šel znovu k mladému SS doktorovi a byl jsem zase uznán práce neschopným. Tento mladý SSman si troufl uznat staršího pravoslavného kněze z Olomou-ce, který byl totálně nasazen zároveň s námi, práce neschopným pro práci v Říši a poslal jej do Čech. Jak pro něho skončila válka? Jednou v zimě jsem si zajel do slavného poutního místa Mariazell. Cesta tam v malém vláčku po svazích hor byla překrásná. V kostele bylo málo lidí, špatně zpívali, stěny byli polepeny modlitbičkami a tak s myšlenkami jsem byl více na svatém Hostýně u Vítězné Ochránkyně Moravy. Abych se zdoko-nalil v řečech, tak jsem chodil do německých a dvou francouzských kostelů na krásná a zřetelná kázání. Hodně rád jsem chodil do pravoslavného a řec-ko-katolického kostela, kde lidé při bohoslužbě zpívali otčenáš, což tehdy u nás ještě nebylo. V kostele jsem se seznámil s jedním Slovákem, který ve Vídni studoval veterinu a ve velkém převážel cigarety a tím se živil. Ten mne upozornil, že z Vídně jezdí motorový vlak až před slovenský Děvín, který však nyní patří k Rakousku. Tak jsme tam potom jezdili na dobré rybízové víno. Nedaleko Vídně byl Klosterneuburg s velkými vinicemi, klášter s litur-gickým hnutím a po celém světě známý P.Pius Parsch. V roce 1944 americká letadla začala bombardovat Vídeň. Nejdříve jen leh-ce, pak těžce. Tak jsem použil falešného potvrzení od známého Poláka a od-jel do Protektorátu. Bylo to těsně před vánocemi. Tam krátce předtím protek-torátní vláda vydala vyhlášku, že dělníci uprchlí z Říše nebudou potrestáni, když se přihlásí na úřadech. Bylo to proto, aby se utečenci neutíkali k party-zánům. Blížil se konec války, v naší vesnici bylo vidět hodně německých vojáků, kteří ujížděli na západ. Na našem dvoře stanovali telegrafisté, kteří měli tele-fon, radio. Proud nešel, radio nešlo, my jsme o světě věděli málo. Kterýsi den do kuchyně k nám přiběhli dva vojáci s rukama vzhůru a křičeli „Revolution in Prag“ a měli větší radost než my. V noci všichni odjeli. Ráno přišla jiná armáda, nastaly jiné poměry. Za několik dní jsem cítil jako mnozí jiní, že jsem znovu totálně nasazen. Obstojím, obstojíme? Milujícím Boha všechno prospívá k dobrému.

F.R., Jirkov

8

Knihy z jirkovské farní knihovny Maria Calasanz Ziescheová VE SLUŽBĚ BOHU A LIDEM Sestra Maria Calasanz Zie-scheová, kterou čeští čtená-ři dobře znají z celé řady historických románů, ve svém posledním díle, jehož vydání se už nedožila, vy-práví o životě blahoslavené matky Marie Terezie Sche-rerové, první generální představené institutu Milo-srdných sester Svatého kří-že. Sestry tohoto institutu jsou také v mé domovině, v Boršicích, mají zde svůj dům od 70.let 20.století. Vyprávění o této švýcar-ské řeholnici je velmi čtivé a poutavé. Marie Terezie S c her e r ová prožila svůj život v blíz-kosti Boží. Právě ze svého spojení s Bohem čerpala nesmírnou sílu a lásku, která jí pomáhala ve službě bližním. S jeho pomocí dokáza-la věci, které byly nad její slabé síly. Dokázala obětavě reagovat na potřeby doby i na potřeby svých bližních. Je pro nás svědectvím, že život v lásce k Bohu a k lidem přináší vzácné plody a že je potřeba rozvíjet oba tyto rozmě-ry lidské lásky. Její osudy i postoje jsou povzbuzením ve chvílích, kdy nám připadá, že nám problémy „přerůstají přes hlavu“.

9

POUŤ ZA POVOLÁNÍ, POSVĚCENÍ A UZDRAVENÍ KRAJE My jsme Milosrdné sestry Svatého kříže v Kroměříži. Putujeme naší krajinou, protože nám Pán před lety vnu-kl myšlenku PUTO-VÁNÍ jako prostředku modlitby, pokání, ra-dosti, chvály, sdílení společenství, sebepo-znání a poznávání lidí. Ta myšlenka vznikla před šesti lety v Borši-cích, kde jsme měly toho času noviciát. Od začátku jsme měly úmysl obětovat pouť za kněžská a řeholní povolání. K tomu se záhy připojila intence za posvěcení a uzdravení těch krajů, kudy jsme procházely, tedy - zvláště Sudet. My jsme vyšly první etapu z Olomouce - Svatého Kopečku do Králík (Grulich). Chodíme vždy z jednoho poutního místa na další, protože poutník se nemá vracet. Taky člověk v duchov-ním životě by se neměl vracet. Vybíráme si většinou poutní místa v pohraničí. Tam, kam jsme došly, odtud příští rok začí-náme a jdeme dál. Takže už jsme prošly Horu Matky Boží u Králík, kostel Panny Marie Pomocné v Luži, Malé Svatoňovice; potom jsme šly do Hejnic. To bylo zvláštní, tam byly internová-

ny za komunismu naše sestry Křížové. Pak do Bohosudova, kde byly také naše sestry a letos jdeme z Bohosudova přes Hrob, Litvínov, Jir-kov, Křímov a Vejprty do Jáchymova. Tento kraj je nám blízký. V době mi-nulé jsme měly Křížové sestry hojně v Chomutově, také v Litvínově - praco-valy v křesťanské továrně - a Mostě. Některé z nich ještě žijí v Bavorsku. Takže proto je nám zdejší kraj blízký, i když neznámý a chceme za něj prosit.

Sestra Klára

10

Básník lesa - P. Arnošt Hrabal Malíř a grafik P. Arnošt Hrabal se narodil v Buch-lovicích 4. prosince 1886 v početné rodině chudého listonoše. Po maturitě na reálném gymnáziu v Uher-ském Hradišti se rozhodo-val mezi životním poslá-ním kněze nebo výtvarné-

ho umělce. Z rodinných a existenčních důvo-dů absolvoval teologickou fakultu v Olo-mouci, po níž, i přes silný odpor církevních úředníků, studoval grafiku ve Vídni a poslé-ze výtvarnictví na akademii v Praze. Jako kněz působil nejprve na severní Moravě v oblasti Jeseníků a od roku 1937 až do odchodu do penze v rodných Buchlo-vicích. Hrabalův život provázela bohatá výtvarná práce, roztroušená v současnosti po několika institucích a soukromých sbírkách. Jeho dílo tvoří dřevoryty, perokresby, knižní ilustrace, litografie, tužkové studie a skice, exlibrisy i ně-kolik olejů, vše převážně s přírodními motivy, snoubícími se s náboženskou tématikou s čas-to nezbytným ptáčkem, diviznou či siluetou Buchlova a Barborky. Umělec byl členem Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně, uspořádal několik výstav svých prací v Olomouci, Praze, Hodoníně a Uher-ském Hradišti. K Hrabalovým přátelům patři-la spousta předních osobností uměleckého a literárního života, navštěvující jej na buchlo-vické faře. Přes osobní skromnost a tichou práci je dodnes vyhledáván sběrateli zejména jako ilustrátor bibliofilských tisků a tvůrce drobné užitkové grafiky. "Básník lesa", klidný a poctivý člověk, vy-rovnaný umělec a kněz Arnošt Hrabal zemřel 30. prosince 1969 v době dovršení svého celo-životního díla, které náleží k ojedinělým zje-vům moravského a vlasteneckého umění.

Svatý Cyril vyučuje Slovany, v pozadí Velehrad a Buchlov

11

Jak jsem sbíral turistické známky

Jejich stopy najdete hned u mojí domovi-ny. Velehrad je od Boršic 7 km, „Klimentek“ asi 20 km a tož sem byl rád, že když začaly vznikat TZ, objevily se na nich aj církevní památky. U Cyrila a Meto-děja to néni enem tradica církevní ale aj kulturní. První placku - z Velehradu jsem dostal, myslím od paní Šváchové. U ní jsem viděl jejich sbírku TZ a chtěl jsem to mět taky. (Teď už jsem Šváchovy dávno před-číl!) Druhou placku - z Klimentka jsem do-stal od dalších sběratelů Lenky a Martina. Těžko se sháněla (a já su doma málo), tož nakonec ju kúpili na hradu Cim-burk. Na Klimentku překládali Solunští bratři Písmo svaté do staroslověnštiny. Třetí placku - památník z Mukačeva eště nemám. Ale chtěl bych.. Plánuju, že na podzim se tam vydám aj s Ondrou, dalším šíleným sbě-ratelem. Ono totiž TZ jsou už na Ukrajině a letos začnou aj v Maďarsku. Tož o výlety postarané. Dúle na fotce su s Ondrou při mši v kapličce na Klimentku. Je to moje nejoblí-benější místo. Tož až pojedete na Oravu přes Moravu, stavte sa! P.Mirek

- Solunští bratři

12

Příběh: Bleší cirkus Zig Ziglar popisuje podivný způsob, jakým majitelé blešího cirkusu trénují své svěřence. Vložíte-li blechy do sklenice od okurek, okamžitě z ní vyskočí. Jakpak by ne, vždyť jsou to vynikající skokani. Trénink tedy začíná tak, že na sklenici dáte víko. Blechy si vesele poskakují, ale hlavičkami narážejí na víčko. Pozorujete-li je bedlivě, brzy zjistíte něco neobyčejně zajímavého. Blechy sice dál vyskakují, ale jen tak vysoko, že se už víka nedotknou. Cvi-čitel pak může víko bez obav odstranit. Blechy sice budou skákat, ale ze sklenice již nevyskočí. Vlastně to již vůbec nedokáží, protože si zvykly ská-kat jen do určité výšky. Nejsme na tom my někdy ve svém jednání a myšlení podobně?

Z knihy Brian Cavanaugh, Kup si los HŘÍCHY PROTI DUCHU SVATÉMU Ježíš říká v evangeliu (Lk 12,10): Každému, kdo řekne slovo proti Synu člo-věka, bude odpuštěno. Avšak tomu, kdo se rouhá Duchu svatému, odpuštěno nebude. Ježíš označil jako příčinu nejtěžšího postihu – neodpuštění navěky – praktic-ké ztotožnění Boha se satanem („je posedlý zlým duchem“), a to s plným vědomím zrůdnosti takového činu. Tomáš Akvinský – velký křesťanský filosof a teolog, nazývá takové hříchy „rouháním proti Duchu svatému“ – tedy proti božské osobě, které přičítáme své posvěcení. Jsou to všechny hříchy spáchané z výslovného pohrdání mi-lostí (nadpřirozeným darem), která nás přímo odvádí od hříchu. Petr Lombardský vypočítává šest takových hříchů: 1. úmyslně hřešit na Boží milosrdenství 2. nad Božím milosrdenstvím zoufat (Jidáš – Mt 27,3n) 3. odpírat poznané pravdě (farizeové – Mt 23,13n) 4. závidět bližnímu milost (Kain – Gn 4,4n)

5. být zatvrzelý vůči napomínání (farao – Ex 7,13) 6. setrvat v nekajícnosti Abychom se dovedli z těchto nástrah zla vymanit, do-stáváme ve svátosti biřmování posilu Ducha svatého!

13

Obrazy Krista a Panny Marie „I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, ob-razu Božímu stvořil jej“ (Gn 1,27). Bůh stvořil Adama a Evu jako obrazy Boží, tvory k obrazu Božímu na zemi. Také zrození Nové Evy - Pan-ny Marie a Nového Adama - Krista se událo z vůle Boží, k Božímu obrazu: „Kterýž jest obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření (Kol 15). Bůh seslal v neplodné lůno svaté An-ny, matky Panny Marie Ducha Svatého, svatá Anna počala a porodila Pannu Marii. Stejně pak Bůh seslal Ducha Svatého v panenské lůno Pan-ny Marie a ona počala a porodila Ježíše. Na Květnově je uchováván obraz - socha Panny Marie v Naději („Mater Gravida“), zvaná Perla Krušnohoří, s inkorporovaným Kristem (v dutině břicha), z doby kolem roku 1450. Panna Maria „počala bez semene z Ducha Svatého“, formuluje Lateránská synoda. Panna Maria zrodí

Božího Syna pozemsky soupodstat-ného Bohu Otci, Duchu Svatému: „Slovo tělem učiněno jest..“ (Jan 1,14) Svatý Basil Veliký praví: „Tvůj klín učinil Bůh trůnem a Tvé tělo je obsáhlejší než nebesa“, neboť chová samotného Boha. K Panně Marii na Květnov se utíkaly přede-vším nastávající matky. Ale stejně tak má i titul Královny a Ochránky-ně lidí žijících v Krušnohoří. Proto byla soška dodatečně korunována (viz titulní obr). Nicejský koncil stanovil úctu k obrazům: jim náleží pouze úcta vy-cházející z úcty k zobrazovanému. Svatým náleží úcta dulia, vyšší úcta hyperdulia Bohorodičce, nejvyšší úcta latreia výhradně samotnému Bohu. Úcta, projevená poklekem či políbením, je tak vzdávána jen zob-razovanému, nikoliv obrazu.

14

1 2 3 4 5 6 7 8 9

1. VE VĚZENÍ (expr.) 2. ŠVESTKA 3. Z JAKÉHO MATERIÁLU 4. DRAHOKAM 5. PŘESTAT 6. PTAČÍ VĚZENÍ (množ.) 7. ROZPOUŠTĚT 8. ALIAS 9. SPOLEČENSTVÍ PŘÁTEL Fotohádanka

Kdo jsou lidé zobrazení na lou-ce pod květnov-ským kostelem?? A) bratři Wencl a Konrád Neuman-novi z Mezihoří a Josef Weiss starší, fotografův otec B) blíže nespecifi-kovaní poutníci -přátelé Květnova C) Otec Radim, Otec Alois a Otec Mirek v historizu-jících kostýmech

Tajenka: Bl.Česlav a sv.Hyacint Fotohá-danka: B

Dva svatí se svátkem 17.7.—víte od kterého jména je polský Jacek?

15

Setkání pastoračních asistentů, katechetů a laiků aktivních ve farnostech se letos opět uskutečnilo v Hejnicích. Hlavní program začínal v sobotu ráno úvodním „Slovem na den“: Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa - které nám vybral P. Miroslav Šimáček, iniciátor těchto milých setkání a vyzval nás, abychom nezapomína-li, že Kristus je stále s námi a stále a v každém se s ním můžeme setkávat. Nikdy nás neopouští – i když „chvíli“ nemáme biskupa, pak ho zase chvíli máme a pak zase nemáme. Podobně to je i v našich životech, v našich farnos-tech, rodinách ...Nezapomínejme tedy, že vždy a všude je s námi Kristus tak, jak to slíbil apoštolům, tak to platí i pro každého z nás. „Kdo má naději, žije jinak“ bylo hlavní téma našeho setkání a promluvy P.ThLic.Bohumila Koláře, kanovníka z pražské diecéze. Inspiroval se encyklikou Svatého otce „Spe salvi“ a své úvahy prokládal i různými příklady ze života, čímž nás udržoval ve stálé bdělosti. Vybírám některé zajímavé myšlenky: - V rozhlase nedávno tvrdili, že průměrný Čech je spokojený..., ale co to zna-mená, když je spousta rozvedených, mladí sebevrazi uvádějí důvod – zoufal-ství nad stavem společnosti, stařec, který byl vězněn za nacizmu i komuni-zmu se dává do pláče nad zprávou o vydírání a vraždění dětí... Mají tito lidé naději? Kdo má naději, žije jinak - naději opřenou o Boha. Člověk, který ztratil ze zřetele Boha, hledá náhražku pro svůj život. V Písmu svatém je stálá výzva „nebojte se“. Kardinál Martini říká, že 336 krát – to prý stačí na každý den i na přestupný rok. Dnes mají lidé především starost o majetek, peníze, kariéru. Málo se starají o výchovu, morálku, osobní příklad.“ Hledejte nejprve Boží království a ostatní vám bude přidáno“- neznamená, že se nemáme starat, máme mít jen správně srovnané hodnoty. Za příklad dává početné křesťanské rodiny. Děti nejsou podvyživené a jsou šťastnější něž ty, které vyrůstají v nadbytku. Ve vyspělých zemích je daleko víc lidí nespokojených, nešťastných, znuděných. Z osobní zkušenosti otec Bohumil říká, že přes všechny životní těžkosti mu nikdy nic podstatného nechybělo. Obrázek unaveného, zdeptaného člověka, který není nikdy spokojený, pro-tože trpí - jarní únavou - letní malátností - podzimní melancholií - zimní depresí. „Kdo má naději, žije jinak“. Pokud sami máme naději, stáváme se služebníky naděje pro druhé. Boží moc je přece nekonečně větší, než moc zla. Máme dělat, co můžeme a netrápit se tím, co dělat nemůžeme, co se změnit nedá. Na zakončení vzpomínka na P. Reinsberga, - kdysi poslouchal stěžujícího si pana faráře a pak mu řekl: Ty starosti nech šéfovi. ---Díky i letos- za osvěžení na těle i duchu -především hlavnímu organizáto-rovi P. Miroslavu Šimáčkovi. Sestra Zdislava

16

Vesnice Kienhaid, které se také říkalo Kienhaida, ležela na s a s k ý c h hranicích, 8 km se-verně od Hory Sva-tého Še-bestiána, v nadmořské výšce 870 m. Za potokem na saské straně leží Kühnhaide. Také původní název osady na české straně byl roku 1662 Bohmische Khünheyde. Byla to malá, čistě dřevařská vesnice, ležící na zvlněném terénu uprostřed lesů. Jedině k západu se otevíral výhled na saskou Kühnhaide. Původní oby-vatelé byli uhlíři. Vsí protékal potok Černá, přecházející za vsí na německé území. Ve vsi byla kaplička. Roku 1890 je evidováno 42 domů s 277 obyva-teli. Ves patřila pod panství Červený Hrádek. Zdejší podnebí bylo velmi drs-né, s dlouhotrvajícími zimami a proměnlivými léty. Obyvatelstvo bylo chu-dé, zemědělství ani chov dobytka se zde nevyplácel. Vyráběly se zde jen dře-věné krabice a dětské pušky. Jediným trochu větším podnikem byla soustruž-

na železa, vyrábějící strojní součástky a navijáky pro vrtné účely. Byl zde též mlýn a myslivna. Jednotřídní škola byla v Kienhaidě až od roku 1824. Před-tím chodily děti na saskou stranu. Farou a poštou patřila ves ke Kalku. Kon-cem 40. let v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva ves zanikla.

Podle Z.Binterové

Citát na červenec: „Křesťan nenaříká. Křesťan důvěřuje a je pln dobré naděje, protože ví, že nakonec zvítězí spravedlnost, dobro a pravda.“ (Š.Trochta 9/1968)

Cena 5 Kč. Vydává Děkanství Jirkov (www.jirkov.farnost.cz) e-mail: farajirkov@tiscali.cz

sklepení Kienhaida dnes..

Historické zastaveníčko