Vážené kolegyně, vážení kolegové,

dostává se vám do rukou sborník abstraktů prací Studentské vědecké a odborné

činnosti (SVOČ). Vědeckovýzkumná činnost je významnou součástí práce na

lékařských fakultách. Nejenže její výsledky ovlivňují hodnocení fakulty a její

prestiž, ale je důležitá i pro osobní a profesní rozvoj studentů. Naše fakulta

zapojování studentů do vědecké práce tradičně podporuje, a proto v letošním

akademickém roce 2017 / 2018 pořádáme na půdě Lékařské fakulty Univerzity

Palackého v Olomouci již padesátou první konferenci SVOČ.

Studenti získají spoluprací na výzkumných projektech klinik a ústavů mnoho.

Setkají se s kolegy se stejnými zájmy, získají nové poznatky, své závěry mohou

konzultovat se špičkovými odborníky, zlepší se v prezentaci a v neposlední řadě

získají sebevědomí a motivaci pro své další kroky ve vědě.

Za tuto možnost patří velké díky všem školitelům, vedoucím a konzultantům,

kteří obětují svůj volný čas studentům a jsou vždy ochotni jim podat pomocnou

ruku v začátcích jejich vědecké práce.

Nicola Hromčíková

4

OBSAH:

KLINICKÉ OBORY Epidemiologie a rizikové faktory cévních mozkových příhod

Baštinská B. .......................................................................................................13

Retrospektivní hodnocení výsledků léčby – karcinom ledviny

Borseník T. ........................................................................................................14

Analýza CNV u dětských pacientů s poruchami autistického spektra

Bortlíková L. ......................................................................................................15

Retrospektivní hodnocení výsledku léčby – karcinom prostaty

Bundzíková M. ..................................................................................................16

Vliv rekonstrukčního algoritmu CT obrazu na kvalitu dat a radiační zátěž CT

angiografie plicních žil před radiofrekvenční ablací

Dvořák D. ..........................................................................................................17

Náhlá smrt ve sportu

Filická M. ..........................................................................................................18

Biologické markery neurodegenerativních proteinopatií

Hemerková P. ....................................................................................................19

Radionuklidová detekce tumorózních nebo zánětlivých lézí - 18F-FDG PET/CT u

pacientů s primárním mediastinálním B-lymfomem

Hudson L., Sekaninová K. .................................................................................20

Vliv noční práce na zdravotní stav zdravotníků

Janošíková M. ....................................................................................................21

Juvenilní idiopatická artritida, hodnocení léčebného efektu metotrexátu,

možnosti predikce ukončení léčby

Krönerová I., Pytelová Z. ..................................................................................22

CT diagnostika patologií nadledvin

Kučera P. ...........................................................................................................23

Vyšetření kondenzátu vydechovaného vzduchu u pacientů s chronickým plicním

onemocněním – asthma bronchiale a cystická fibróza

Kučerová M., Lýsková Š. ..................................................................................24

Mechanická trombektomie akutního uzávěru bazilární tepny

Máchal D. ..........................................................................................................25

Cytoreduktivní chirurgie a HIPEC, úvodní zkušenosti KOC FNOL

Margitan M. .......................................................................................................26

5

Korelace jednotlivých klinických a laboratorních příznaků EAP s CTAG

nálezem EAP

Mitrovičová D....................................................................................................27

Kardiorespirační zdatnost u sportovců – je čas na novou populační studii?

Novotný M. ........................................................................................................28

Vliv kardiovaskulárních autonomních regulací a vybraných adipocytárních

hormonů na efektivitu bodyshapingu při metabolickém syndromu

Pumprla M. ........................................................................................................29

Prognostický význam SPECT myokardu v kombinaci se stanovením kalciového

skóre

Rafaj A...............................................................................................................30

Retrospektivní hodnocení výsledků léčby – kolorektální karcinom

Schneiderová S. .................................................................................................31

Variabilita srdeční frekvence u nezralých novorozenců

Soukupová A. ....................................................................................................32

Stimulace lymfocytů od dětských pacientů a zdravých kontrol s nespecifickým

střevním zánětem před nasazenímléčby Bifidobacterium longum CCM

Sovják O. ...........................................................................................................33

Vyhodnocování výsledků invazivních vyšetření v závislosti na indikaci

Tejkalová K. ......................................................................................................34

Epidemiologie spalniček

Tkadlec T. ..........................................................................................................35

Poruchy srdečního rytmu ve fetálním období

Uvírová K. .........................................................................................................36

Přínos optické koherentní tomografie a automatické retinální oxymetrie při

diagnostice retrobulbární neuritidy

Vavříková T. ......................................................................................................37

Jak ovlivní informovanost rodičů a dětí perioperační období

Vinkler M., Inderská K. .....................................................................................38

Forenzní pedopatologie – problematika standardu pitvy

Žwaková T. ........................................................................................................39

6

KLINICKÉ OBORY – INTERNÍ

Gestační diabetes

Balošáková K., Beňová N. .................................................................................41

Analýza kvantitativních parametrů PET/CT u pacientů s mediastinálním

lymfomem

Buffa D. .............................................................................................................42

Funkční střevní dyspepsie – retrospektivní analýza dlouhodobého průběhu

Dvoran P., Ďurana V. ........................................................................................43

Orgánové manifestace jednotlivých typů vaskulitid

Dvořáková S. .....................................................................................................44

Má ve světle současných WHO diagnostických kritérií pro Ph negativní

myeloproliferace (pravou polycytemii) vyšetření objemu cirkulující krve ještě

nějaký diagnostický význam?

Gürtlerová C. .....................................................................................................45

Syndrom spánkové apnoe a plicní hypertenze

Hajný Ľ. .............................................................................................................46

Prognostické aspekty plicní hypertenze

Janošík M...........................................................................................................47

Biologické prediktory prognózy u nemocných lymfomem z buněk plášťové zóny

Jirkuvová A. ......................................................................................................48

Diagnostika rejekčních stavů po transplantaci plic

Kamasová M. .....................................................................................................49

Prognostické faktory u myelodysplastického syndromu a chronické

myelomonocytární leukemie

Krejčí K. ............................................................................................................50

Laboratorní diagnostika primárních hyperaldosteronismu

Křístková M., Opršalová T. ...............................................................................51

Sledování faktorů ovlivňujících úspěšnost léčby obézních pacientů

Kubová M. .........................................................................................................52

Sériové hladiny antihypertenziv

Kvapil T. ............................................................................................................53

Variabilita srdeční frekvence v dlouhodobé monitoraci osob

s kardiovaskulárním onemocněním

Kvapilová Z. ......................................................................................................54

7

Kardiovaskulární komplikace chronické obstrukční plicní nemoci

Ličková M. ........................................................................................................55

Psychologický profil pacientů se systémovými chorobami pojiva

Maiwaldová B....................................................................................................56

Analýza subpopulací mononukleárních buněk u nemocných s Hodgkinovým

lymfomem

Mnacakanová E. ................................................................................................57

Identifikace prognostických markerů u CHOPN

Ondrejčáková L. ................................................................................................58

Screening syndromu spánkové apnoe

Palyzová P. ........................................................................................................59

Analýza vztahů dyslipidémie a inzulinové rezistence u dyslipidemických

pacientů

Pivoňková L. ......................................................................................................60

Adherence k léčbě u pacientů s rezistentní a refrakterní hypertenzí

Ramík Z. ............................................................................................................61

Rizika gravidity u systémových chorob pojiva

Schovánková K. .................................................................................................62

Srovnání výsledků katetrizační ablace paroxysmální fibrilace síní při ablaci

v celkové anestezii a analgosedaci

Ševčík R.............................................................................................................63

Srovnání přítomnosti dormantního vedení do plicních žil po adenosine s jeho

následnou eliminací s primární absence dormantního vedení u pacientů po

katetrové izolaci plicních žil pro paroxysmální fibrilaci síní

Tkačik B. ...........................................................................................................64

Střední destičkový objem u pacientů se spánkovou apnoe

Žídková J. ..........................................................................................................65

KLINICKÉ OBORY – CHIRURGICKÉ

Chirurgická terapie karcinomu žaludku

Ambrož R. .........................................................................................................67

Léčba stenózy vnitřní karotické tepny pomocí ePTFE interponátu (zhodnocení

výsledků, především rizika perioperačního iktu/smrti a pozdního iktu u

nemocných, u nichž byla provedena karotická endartektomie s využítím ePTFE

náhrady ACI)

Baláž M. ............................................................................................................68

8

Normotenzní hydrocefalus – patofyziologie, terapie a léčba

Blažek F. ............................................................................................................69

Operační léčba sestupu pánevních orgánů

Brázdilová L. .....................................................................................................70

Morfologické změny v makule při léčbě vlhké formy věkem podmíněné

makulární degenerace

Čarnogurská I., Kohútová L. .............................................................................71

Perioperační sekvestrace trombocytů v kardiochirurgii

Česák O. ............................................................................................................72

Vliv hloubky celkové anestezie na výskyt pooperační kognitivní dysfunkce

Daněk F. ............................................................................................................73

Roboticky asistovaná parciální nefrektomie u nádorů ledvin

Dopitová V. .......................................................................................................74

Kvalita života po roboticky asistované radikální prostatektomii

Fialová E. ...........................................................................................................75

Profylaktická balónková okluze arteriae iliacae interna jako prevence

peripartálního krvácení či hysterktomie u rodiček s poruchou placentace

Galková M. ........................................................................................................76

Výsledky onkologické léčby karcinomu orofaryngu

Havriľak M., Lunga T. .......................................................................................77

Endovenozní operace varixů dolních končetin. Komplikace a recidiva

Horák P. .............................................................................................................78

Význam časné normalizace a EEG pro prognózu dětí s těžkou hypoxicko-

ischemickou encefalopatií (HIE) léčených hypotermií

Horňák M. ..........................................................................................................79

Výsledky a predikanty selhání V-A ECMO

Chudoba A. ........................................................................................................80

Přední uveitidy a jejich asociace s celkovým onemocněním

Klepárníková E. .................................................................................................81

Role adrenalektomie v terapii sekundární hypertenze

Kohutová K., Nesvadbová M. ...........................................................................82

Proteomika cervikálního hlenu a vztah k reprodukci

Konupková E. ....................................................................................................83

9

Tonsillectomy verzus tonsillotomy in childhood

Kumorová A. .....................................................................................................84

Tumory mediastina a jejich chirurgická léčba

Likavčan M., Šusterová K. ................................................................................85

Srovnání hodnoty hystereze před a po antiglaukomatózní operaci oka

Marešová K. ......................................................................................................86

Funkční výsledky rekonstrukčních operací středouší

Mateášiková Z. ..................................................................................................87

Význam sledování hladiny chromograninu A u nemocných po resekci pankreatu

pro vývodový karcinom pankreatu

Nguyen A-D. .....................................................................................................88

Přežívání nemocných po extirpaci jícnu v závislosti na stadiu choroby

Ochmanová P. ....................................................................................................89

Retrospektivní analýza léčby akutní apendicitis

Seichter P. ..........................................................................................................90

Výsledky po closed wedge osteotomii femuru u valgózních kolen

Sloviak M. .........................................................................................................91

Mozková aneuryzmata – srovnání endovaskulární a chirurgické terapie

Tomášek V. ........................................................................................................92

Vliv kondice stabilizátorů páteře na symptomatologii LS syndromů

Trzaskaliková H. ................................................................................................93

Nové možnosti medikamentózního ovlivnění sarkoidózy

Turková M. ........................................................................................................94

Výskyt inkontinence moči u pacientů s karcinomem prostaty před radikalní

prostatektomií

Vavreková M. ....................................................................................................95

Extrakce katarakty u pacientů operovaných pro rhegmatogenní odchlípení

sítnice

Wiesnerová M....................................................................................................96

Zhodnocení výsledků rekonstrukce prsu metodou transplantace autologní

tukové tkáně

Wolny D. ...........................................................................................................97

10

TEORETICKÉ A PRE-KLINICKÉ OBORY

Kardioprotektivní vlastnosti polyfenolů

Brozová N. .........................................................................................................99

Polyfarmacie a lékové interakce u geriatrických pacientů

Burdová Z. .......................................................................................................100

Sledování exprese nových potencionálních prediktorů lékové rezistence

u NSCLC

Čierna L. ..........................................................................................................101

Bakteriální původci novorozeneckých infekcí a možnosti antibiotické léčby

Fišerová K. ......................................................................................................102

Polékové akutní pankreatitidy

Hanicová M. ....................................................................................................103

Farmakokinetika profylaktických antibiotik během kardiochirurgických operací

s využitím mimotělního oběhu

Hansgutová V, Jurovicová B ...........................................................................104

Analýza obrazu v patologii

Hlava P. ...........................................................................................................105

Využití nanotechnologií v medicíně

Klepárník D. ....................................................................................................106

Sledování exprese vybraných prediktorů klinické odpovědi na imunoterapii u

pacientů s nádory plic

Klobušický T. ..................................................................................................107

Bakteriální původci sepsí

Košťálová G., Macková Š. ...............................................................................108

Videoprogram – část organologie

Krajčí L., Ulrich M. .........................................................................................109

Farmakokinetické modelování a PK/PD analýza dávkovacích režimů

vankomycinu

Lečbychová K. .................................................................................................110

Polymyxin B improves the efficiency of surfactant treatment in endotoxin

induced lung injury

Maťašová K. ....................................................................................................111

Biomarkery progrese u nádorů prostaty

Prachař D. ........................................................................................................112

11

ZUBNÍ LÉKAŘSTVÍ

3D analýza obličeje dětí ve věku 6 až 15 let

Lenochová M., Bednářová M. .........................................................................114

Pacienti s halitózou v ordinaci zubního lékaře

Belobradová J., Kováčová V. ..........................................................................115

Porovnání různých technik detekce kariézního dentinu in vivo

Borovcová J., Šaumanová M., Mráz M. ..........................................................116

Dynamika změn nutričních parametrů u dispenzarizovaných pacientů

s orofaciálními malignitami

Ďuricová A., Habláková M. .............................................................................117

Etiopatogeneze vnějších cervikálních resorpcí

Hocková B. ......................................................................................................118

Převislý skus

Husárová R. .....................................................................................................119

Úspěšnost implantací

Máša M., Škrabalová D., Vojtík V. .................................................................120

Anomálie progenního typu – srovnávací studie

Pařízková N., Mohammad R............................................................................121

Úspěšnost autotransplantací

Podolinský J. ....................................................................................................122

GENERAL MEDICINE

Radiological correlations of TNBC histomorphology

Adar G. ............................................................................................................126

Serum and CSF inflammatory markers in multiple sclerosis

Brezins, I., Ko. C-Ys .......................................................................................127

Molecular and clinical aspects of amyloidosis

Holm S. ............................................................................................................128

Characteristics and treatment of patients suspected of having stroke admitted in

emergency department in therapeutic window

Rokan N., Turner N. ........................................................................................129

KLINICKÉ OBORY

13

EPIDEMIOLOGIE A RIZIKOVÉ FAKTORY CÉVNÍCH

MOZKOVÝCH PŘÍHOD

Autor: Baštinská B.

Školitel: Šaňák D., doc. MUDr. Ph.D.

Neurologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Ischemické cévní mozkové příhody (iCMP) představují stále jednu

z nejčastějších příčin morbidity a mortality ve vyspělých zemích včetně České

republiky a postihují také mladé jedince v produktivním věku. V souvislosti se

vznikem iCMP je známa celá řada různých epidemiologických

a socioekonomických charakteristik a vybraných aspektů životního stylu,

nicméně dosud chybí spolehlivé informace o těchto parametrech v populaci

mladých pacientů s iCMP.

Cíle: Cílem práce bylo stanovit pomocí strukturovaného dotazníku frekvenci

a spektrum vybraných epidemiologických a socioekonomických faktorů

a charakteristik životního stylu u pacientů s iCMP do 50 let věku.

Metodika: Do prospektivní studie byli zařazení konsekutivní pacienti s iCMP

do 50 let věku, kteří vyplnili anonymizovaný strukturovaný „multiple choice“

dotazník, který obsahoval celkem 49 položek týkajících se faktorů

socioekonomických, životního stylu a dalších onemocnění pacienta. Data byla

anonymně zpracována a vyhodnocena.

Výsledky: Dotazník vyplnilo celkem 220 pacientů (120 mužů). Průměrný věk

pacientů byl 41 let a průměrné BMI 27 (nadváha). Většina (53 %) pacientů žila

ve městě, nekuřáků bylo 72 % a 76 % respondentů pravidelně sportovalo. 55 %

dotazovaných uvedlo, že alkohol pije maximálně 2-8x měsíčně. Většina (57 %)

pacientek užívala před vznikem iCMP hormonální antikoncepci.

Závěr: Dle provedeného dotazníkového šetření i přes relativně vyšší průměrný

BMI (nadváha) většina pacientů vykazovala parametry relativně zdravého

životního stylu a dobré socioekonomické zázemí.

Práce byla podpořena granty IGA LF UP_018_2016, 010_2017 a 018_2018.

14

RETROSPEKTIVNÍ HODNOCENÍ VÝSLEDKŮ LÉČBY –

KARCINOM LEDVINY

Autor: Borseník T.

Školitel: Študentová H., MUDr. Ph.D.

Onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Karcinom ledvin je jednou z nejčastějších malignit urogenitálního

systému. Cílená léčba výrazně změnila pohled na jeho léčbu a to především

léčba inhibitory angiogeneze. Angiogeneze je nezbytná pro progresi nádoru

a jeho metastazovaní. Inhibitory angiogeneze působí nejen na buňky podílející

se na angiogenezi, ale mají také řadu nežádoucích účinků.

Cíle: Cílem práce bylo zjistit efekt léčby inhibitory angiogeneze u pacientů

s metastatickým renálním karcinomem na tloušťku stěny intima-medie cév

a změnu laboratorních hodnot jako je HDL a LDL, troponin T, myoglobin

a kreatinin, které jsou významné pro posuzovaní rizika vzniku aterosklerózy.

Metodika: Bylo pozorováno 11 pacientů s metastatickým karcinomem ledvin.

Všichni pacienti byli léčeni Sunitinibem. Tloušťka stěny intima-medie

a laboratorní hodnoty byly pozorovány před zahájením terapie a každé 3 měsíce

během terapie. Tloušťka stěny intima-medie karotid se stanovovala pomocí

dvoudimenzionální ultrasonografie. Laboratorní hodnoty byly stanovovány

z periferní krve.

Výsledky: Hodnota tloušťky stěny intima-medie konstantě narůstala po celou

dobu léčby (0.83±0.11 mm vs. 0.71±0.11 mm). Přechodně se zvýšením tlaku

byly zároveň pozorovány i zvýšené hodnoty troponinu T (0.012±0.004 μg/L vs.

0.011±0.0002 μg/L), myoglobinu (53±31 μmol/L vs. 35±14 μmol/L)

a kreatininu (93±18 μmol/L vs. 78±18 μmol/L). Byl pozorován pokles hodnot

LDL (2.50±0.82 mmol/L vs. 3.41±1.09 mmol/L) a celkového cholesterolu

(4.27±0.96 mmol/L vs. 5.15±1.23 mmol/L) zároveň s nárůstem hodnot CRP.

Závěr: Cílená terapie inhibitory angiogeneze vedla k vzestupu laboratorních

hodnot, které zvyšují riziko aterosklerózy. Léčba inhibitory může akcelerovat

její proces, čehož důkazem je nárůst hodnot tloušťky stěny intima-medie

karotických arterií.

15

ANALÝZA CNV U DĚTSKÝCH PACIENTŮ S PORUCHAMI

AUTISTICKÉHO SPEKTRA

Autor: Bortlíková L.

Školitel: Srovnal J., MUDr. Ph.D.

Ústav lékařské genetikyFN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Poruchy autistického spektra (ASD) představují heterogenní skupinu

onemocnění. Jedná se o narušení mentálního vývoje projevující se abnormální

sociální interakcí, problémy s komunikací a omezenými stereotypními vzorci

chování. Etiologie onemocnění je dosud u většiny pacientů nejasná,

předpokládaná je teorie mnohočetných zásahů.

Cíle: Detailní analýza CNVs (copy number variations – variabilita počtu kopií

genů) u 90 dětí s ASD a jejich rodinných příslušníků. Podrobná klinická

charakteristika pacientů (vytvoření fenotypových subtypů např. na základě

sdružení ASD s mentální retardací) a porovnání jejich CNVs s profily dětí, které

trpí mentální retardací nebo opožděním psychomotorického vývoje, ovšem bez

ASD.

Metodika: Jedná se o retrospektivní studii, do které bylo zahrnuto 90 dětských

pacientů s ASD. Z periferní krve byly získány vzorky DNA pacientů. Následně

byl vyšetřen karyotyp k odhalení chromozomálních změn a bylo provedeno

vyšetření metodou MLPA, která se využívá k detekci CNV. U většiny pacientů

s ASD nejsou tyto metody zcela dostatečné pro odhalení genetického pozadí

jejich poruchy. Proto bylo u pacientů provedeno také celogenomové vyšetření

metodou microarray.

Výsledky: Celkem bylo oběma metodami nalezeno 99 CNVs. Z toho 6 pacientů

(11%) neslo prokazatelně patogenní CNVs, dalších 6 pacientů (11%) CNVs

označované jako pravděpodobně patogenní. Význam ostatních CNVs je dosud

nejasný, spektrum mutací je extrémně variabilní. U pacientů s ASD převažovaly

zděděné varianty (80%) nad mutacemi vzniklých de novo. Převažovaly varianty

maternálního původu, našel se významný podíl přenosu z matky na syna.

Závěr: U velké části pacientů má nemoc genetický podklad, proto nacházení

nových mutací může velmi přispět k objasnění vzniku onemocnění. Stanovení

genotypu u postižených dětí je důležité pro poskytnutí vhodné individuální

péče. V navazujícím projektu budou pacienti vyšetřeni pomocí celogenomového

sekvenování.

16

RETROSPEKTIVNÍ HODNOCENÍ VÝSLEDKU LÉČBY –

KARCINOM PROSTATY

Autor: Bundzíková M.

Školitel: Študentová H., MUDr. Ph.D.

Onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Karcinom prostaty představuje v České republice nejčastější nádor

v mužské populaci. U nemocných s prokázanými metastázami je úvodní léčbou

hormonální terapie. Časem však většina nemocných dospěje do fáze tzv.

kastračně rezistentního stádia karcinomu prostaty (CRPC). První volbou

v managementu symptomatického CRPC je chemoterapie. V první linii se

v současnosti používá docetaxel. Po selhání této chemoterapie jsou terapeutické

možnosti velmi omezené. Jednou z terapeutických alternativ je kombinace

paklitaxelu s karboplatinou.

Cíle: Zhodnotit účinnost a bezpečnost chemoterapie paklitaxelu v kombinaci

s karboplatinou u pacientů mCRPC po selhání standardní terapie.

Metodika: V našem souboru bylo hodnoceno 19 pacientů s histologicky

verifikovaným adenokarcinomem prostaty. Pacienti byli léčeni

chemoterapeutickým režimem s paklitaxelem v kombinaci s karboplatinou

po selhání terapie docetaxelem a většina nemocných byla rovněž předléčená

abirateronem či enzalutamidem . Ke statistickému zpracování dat jsme použili

program NCSS (Number Cruncher Statistical Systems, Kaysville, UT, USA).

Výsledky: Pacienti absolvovali několik cyklů chemoterapi. Hodnocením

léčebné odpovědi podle dynamiky PSA došlo u 33,33% pacientů k poklesu

hladin o více než 30% a u 16,63% nemocných k pokles hodnot PSA o více než

50%. Klinická odpověď nastala u 16,67% pacientů. Celkové přežití bylo

v průměru 4 měsíce, někteří pacienti měli z léčby významný profit.

Záver: U pacientů s mCRPC, kde selhala standardni léčba, představuje

kombinace paklitaxelu s karboplatinou velmi dobře tolerovaný režim

s příznivou odovědí PSA i klinickým benefitem. Další výzkum je třeba zaměřit

především na identifikaci prediktivních biomarkerů léčebné odpovědi a účinnost

chemoterapeutického režimu ověřit v prospektivní randomizované studii.

17

VLIV REKONSTRUKČNÍHO ALGORITMU CT OBRAZU NA

KVALITU DAT A RADIAČNÍ ZÁTĚŽ CT ANGIOGRAFIE

PLICNÍCH ŽIL PŘED RADIOFREKVENČNÍ ABLACÍ

Autor: Dvořák D.

Školitel: Tüdös Z., MUDr. Ph.D.

Radiologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Před katetrizační radiofrekvenční ablaci (RFA) fibrilace síní se pro

upřesnění detailů plicních žil a levé síně rutinně používá fúze elektromagnetické

mapy (FAM) s 3D CT modelem. Moderní CT přístroje disponují technikou

iterativních rekonstrukcí CT obrazu ze surových dat, které redukují šum,

např.adaptive statistical iterative reconstruction (ASIR) nebo modernější model-

based iterative reconstruction (MBIR).

Cíl: Srovnat radiační zátěž dvou rekonstrukčních algoritmů a možný vliv

získaných CT obrazů na průběh a výsledek následné RFA.

Metodika: U první skupiny 111 pacientů vyšetřených od X/2015 do VIII/2017

byla pro rekonstrukci CT obrazů použita kombinace filtrované zpětné projekce

(FBP) a ASIR. U druhé skupiny 47 pacientů vyšetřené od IX/2017 do III/2018

byl pro rekonstrukci CT obrazů použit MBIR. Mezi oběma skupinami jsme

porovnali komorbidity, tělesné údaje (zastoupení pohlaví, věk, BMI, objem levé

síně), CT dozimetrické veličiny (CT Dose Index, CTDIvol; Dose Lenght

Product, DLP; efektivní dávka, ED) a parametry RFA (průměrná odchylka CT

modelu od FAM, CT/FAM; délka výkonu; skiaskopický čas a skiaskopická

dávka).

Výsledky: U všech pacientů bylo úspěšně dosaženo fúze CT s FAM a izolace

plicních žil v průběhu RFA. Byl zjištěn signifikantní rozdíl mezi skupinou 1 a 2

v dozimetrických veličinách – CTDIvol (11,38 vs. 1.16 mGy, p <0.00001), DLP

(203,35 vs. 20,64 mGy*cm, p <0.00001), ED (3,45 vs. 0,35 mSv, p <0.00001),

přičemž mezi skupinami nebyl významný rozdíl v průměrné odchylce CT/FAM

(2,29 vs. 2.36 mm, p=0.2), v délce RFA výkonu (123,1 vs. 112,3 min, p=0,25),

délce skiaskopie (283,6 vs. 290,3 s, p=0.251) ani skiaskopické dávce při RFA

(4431,4 vs. 5089,6 mGy*cm2, p=0.91).

Závěr: Technika MBIR umožňuje téměř 10násobné snížení radiační dávky CT

angiografie, přičemž data jsou plnohodnotně využitelná v průběhu RFA.

18

NÁHLÁ SMRT VE SPORTU

Autor: Filická M.

Školitel: Sovová E., prof. MUDr. Ph.D. MBA

Klinika tělovýchovného lékařství a kardiovaskulárni rehabilitace

FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Náhlé úmrtí je u sportovců dramatická událost. Rutinně prováděný

elektrokardiogram během screeningu může pomoci odhalit kardiovaskulární

choroby, a tak snížit mortalitu. Při hodnocení EKG je nutné myslet na to, že

sport mění srdce, a tudíž se EKG sportovce liší od EKG nesportovce. Čím více

je srdce vystaveno sportovní aktivitě, tím je na EKG vyšší výskyt patologických

změn. Proto byla v roce 2013 vydána nová kritéria pro posuzovaní EKG - tzv.

„Seattle“ kritéria, která odlišují EKG nálezy neznamenající riziko srdečního

postižení od těch, která jej značí. S použitím těchto kritérií můžeme snížit počet

falešně pozitivních nálezů.

Cíle: Cílem této práce bylo na základě použití Seattle kritérii z roku 2013 snížit

počet falešně negativních nálezů u sportovců vyšetřených na klinice

tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární rehabilitace v Olomouci mezi

říjnem 2015 a říjnem 2017.

Metodika: Analyzovali jsme 12svodové EKG u sportovců (5 - 76letých)

zaznamenaných na klinice tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární

rehabilitace v Olomouci, mezi říjnem 2015 a říjnem 2017.

Výsledky: Analyzovali jsme EKG záznamy 3413 sportovců, z nichž 47 EKG

záznamů (1,3%) bylo klasifikováno jako abnormální - 1 sportovec měl

prodloužený QT interval, 12 sportovců mělo komorové extrasystoly, u 14

sportovců jsme našli hypertrofii levé nebo pravé komory, 1 sportovec měl

preexcitaci a 19 sportovců mělo jiný patologický obraz. V následujícím

vyšetření srdce jsme u 12 sportovců detekovali základní onemocnění srdce. U 6

sportovců choroba srdce vedla ke krátké přestávce sportovní aktivity (v 2

případech se jednalo o myokarditidu, dále to byla paroxyzmální fibrilace síní,

atrioventrikulární nodální reentry tachykardie a Wolff Parkinson White

syndrom).

Závěr: Použití Seattle kriterií sníží počet patologických nálezů na EKG

u sportovců a sníží tak náklady na další vyšetření.

19

BIOLOGICKÉ MARKERY NEURODEGENERATIVNÍCH

PROTEINOPATIÍ

Autor: Hemerková P.

Školitel: Kaňovský P., prof. MUDr. CSc. FEAN

Neurologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Diferenciální diagnostika parkinsonských syndromů je zejména

v časných fázích onemocnění velmi obtížná a široká. Parkinsonský syndrom

zahrnuje nejen idiopatickou Parkinsonovu nemoc (IPD), ale také atypické

parkinsonské syndromy (APS).

Cíle: Cílem naší práce bylo nalézt souvislost mezi koncentracemi specifických

markerů v likvoru (CSF) a jejich vzájemnými poměry s klinickou manifestací

neurodegenerativního onemocnění (ND).

Metodika: CSF byl vyšetřen u následujících skupin pacientů s klinickou

diagnózou: 10 pacientů s IPD, 10 pacientů s demencí s Lewyho tělísky (DLBD),

11 pacientů s multisystémovou atrofií (MSA), 10 pacientů s Alzheimerovou

demencí (AD), 10 pacientů s progresivní supranukleární paralýzou (PSP) a 4

pacienti – kontrolní skupina bez ND. Vyšetřované parametry: celkový

tauprotein, β-amyloid 42, index tau/beta, cystatin C, α-synuklein.

Výsledky: Byly zjištěny statisticky významně odlišné hladiny β-amyloidu 42 (p

= 0,024), indexu tau/beta (p = 0,022) a α-synukleinu (p = 0,026) v CSF

v porovnání s kontrolní skupinou. Rozdíl mezi hladinou β-amyloidu 42

u jednotlivých ND nebyl statisticky významný (p = 0,082). U hladin indexu

tau/beta bylo prokázáno, že pacienti s AD mají signifikantně vyšší hodnoty ve

srovnání s pacienty s MSA. Při vyšetření hladiny α-synukleinu nebyly

prokázány signifikantní rozdíly mezi skupinami.

Závěr: Hladiny β-amyloidu 42 ani tau proteinu v CSF nemohou sloužit jako

možný nástroj pro diferenciální diagnostiku APS. Slibným markerem se jeví

α-synuklein, nicméně naše pozorování je nutno ověřit na mnohem větším

souboru pacientů.

Práce byla podpořena grantem IGA_LF_2017_030.

20

RADIONUKLIDOVÁ DETEKCE TUMORÓZNÍCH NEBO

ZÁNĚTLIVÝCH LÉZÍ - 18F-FDG PET/CT U PACIENTŮ

S PRIMÁRNÍM MEDIASTINÁLNÍM B-LYMFOMEM

Autoři: Hudson L., Sekaninová K.

Školitel: Koranda P., doc. MUDr. Ph.D.

Klinika nukleární medicíny FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod. Primární mediastinální B-lymfom je podtypem difúzního

velkobuněčného B-lymfomu. Cílem práce bylo posoudit, zda pomocí

předterapeuticky provedeného 18F-FDG PET/CT lze u této nemoci odhadnout

prognózu nemocného. Druhým cílem bylo posoudit shodu semikvantitativního

vyhodnocení PET/CT nálezu pomocí zjednodušeného programu hodnotícího

maligní tkáně v jednom kroku (global) místo standardního hodnocení řady lézí

jednotlivě (standard).

Pacienti a metoda: Celkem bylo vyšetřeno 23 pacientů pomocí stážovacího 18F-FDG PET/CT provedeného v době stanovení diagnózy primárního

mediastinálního B-lymfomu. U všech pacientů byly stanoveny nejen hodnoty

maximálního „standard uptake value - SUVmax“, ale byly stanoveny

i parametry „metabolic tumor volume - MTV“ a „total lesion glycolysis - TLG“.

Pro hodnocení prognostického významu vyšetření byla použita Coxova regresní

analýza, pro zhodnocení shody a závislosti metod byl použit koeficient ICC

a Spearmanova korelační analýza.

Výsledky: Žádný ze sledovaných parametrů naměřených při stážovacím

vyšetření není signifikantním prediktorem doby celkového přežívání nebo

přežití bez známky nemoci. Pro parametr TLG byla prokázána velmi silná

závislost a výborná shoda mezi TLG-global a TLG-standard (korelační

koeficient 0,85, p < 0,0001, ICC koeficient 0,981). Pro parametr MTV byla

prokázána silná závislost a dobrá shoda mezi MTV-global a MTV-standard

(korelační koeficient 0,786, p < 0,0001, ICC koeficient 0,682). Při srovnání

absolutních hodnot je však zřejmé, že MTV-global mírně podhodnocuje reálné

hodnoty MTV, což omezuje přenositelnost hodnot mezi studiemi.

Závěr: Na základě stážovacího 18F-FDG PET/CT vyšetření nelze na

signifikantní úrovni posoudit prognózu pacienta. Prokázali jsme, že pro

stanovení parametru „total lesion glycolysis“, lze využít postupu hodnotícího

všechny léze současně, který výrazně zjednodušuje vyhodnocování PET/CT.

21

VLIV NOČNÍ PRÁCE NA ZDRAVOTNÍ STAV ZDRAVOTNÍKŮ

Autor: Janošíková M.

Školitel: Nakládalová M., doc. MUDr. Ph.D.

Klinika pracovního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Zdraví zdravotníků je vystaveno řadě rizikových faktorů, ke kterým se

řadí i noční práce. Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny již v r. 2010

zařadila noční práci mezi pravděpodobné kancerogeny. Kromě toho se

předpokládá, že noční práce zvyšuje také riziko vzniku kardiovaskulárních

onemocnění (KVO).

Cíle: Cílem bylo zhodnotit, zda se liší výskyt endpointu kardiovaskulárních

onemocnění (EP) u zdravotníků vykonávajících a nevykonávajících noční práci,

a to i s ohledem na dříve stanovené riziko vzniku kardiovaskulárního

onemocnění.

Metodika: V r. 2002 – 2007 bylo u 3210 zaměstnanců velké nemocnice

stanoveno riziko vzniku KVO. Pro další hodnocení byla vybrána skupina

zdravotníků, kteří měli riziko KVO nad 10 % dle Framinghamské studie

(N=240). U těchto osob byly zjišťovány informace o výskytu EP po 10 – 15

letech, data byla přístupná u 175 osob. K tomuto souboru byl k odstranění vlivu

věku a pohlaví vybrán mačováním kontrolní soubor 175 osob s rizikem vzniku

KVO pod 10 %. Byl srovnáván výskyt EP u pracujících v noci a u nepracujících

v noci i s ohledem na celkové riziko KVO.

Výsledky: V souboru 175 pracovníků s rizikem KVO nad 10 % bylo 73 osob

pracujících v noci EP byl zaznamenán u 19,2 % z nich, ve skupině 102

zdravotníků, nepracujících v noci byl zaznamenán EP u 16,7 %, rozdíl nebyl

signifikantní. V kontrolním souboru vykonávalo noční práci 82 osob, EP byl

zjištěn u 11,0 % z nich, 93 osob tohoto souboru noční práci nevykonávalo, EP

byl shledán u 10,7 %, rozdíl nebyl statisticky významný. Větší rozdíl ve

výskytu EP byl při srovnání skupiny pracovníků s rizikem KVO nad 10 % a

navíc konajících noční služby (19,2 %) se skupinou osob s rizikem KVO pod

10 % a bez nočních služeb (10,7 %), ale ani tento rozdíl nebyl signikantní

(p=0,1255).

Závěr: Výskyt EP byl vyšší ve skupině pracujících v noci zejména ve spojení

s dalšími rizikovými faktory KVO, jednoznačná signifikantní souvislost však

prokázána nebyla. Omezením práce jsou zatím poměrně málo početné soubory.

22

JUVENILNÍ IDIOPATICKÁ ARTRITIDA, HODNOCENÍ

LÉČEBNÉHO EFEKTU METOTREXÁTU, MOŽNOSTI PREDIKCE

UKONČENÍ LÉČBY

Autoři: Krönerová I., Pytelová Z.

Školitel: Bouchalová K., MUDr. PhD.

Dětská klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Při aktivním onemocnění juvenilní idiopatickou artritidou (JIA) dochází

k vzestupu sérové koncentrace kalprotektinu (protein S100A8/A9). Jeho

hodnota může být prediktorem aktivity onemocnění, ale také účinku léčby

metotrexátem (MTX) či relapsu onemocnění po vysazení léčby.

Cíle: Dle studií (Foell et al., 2010, Rothmund et al., 2014) je stanovena cut-off

hodnota pro sérový kalprotektin 1,87 µg/ml. Cílem bylo ověřit, zda negativní

hodnoty odpovídají klinicky inaktivnímu onemocnění a vice versa. Dále jsme

sledovali vývoj sérových koncentrací po ukončení léčby.

Metodika: Práce zahrnuje 26 pacientů DK FNOL léčených pro JIA v období

6/2016 – 2/2018. Při kontrolách byl odebrán sérový kalprotektin, hodnocena

aktivita onemocnění a kvalita života dotazníkem CHAQ (The Childhood Health

Assessment Questionnaire).

Výsledky: Byl sestaven soubor 60 případů klinického i laboratorního vyšetření.

Z 22 případů klinicky aktivního onemocnění mělo 15 dětí kalprotektin

>1,87 µg/ml. Klinicky inaktivní onemocnění bylo u 38 případů, z toho 29 mělo

kalprotektin <1,87 µg/ml. Senzitivita testu byla 68,2 %, specificita 76,3 %,

pozitivní prediktivní hodnota 62,5 %, negativní prediktivní hodnota 80,6 %.

Nalezli jsme asociaci pozitivního kalprotektinu s aktivním onemocněním (p =

0,001). Během sledování byl MTX vysazen 7 pacientům. U 4 z nich došlo

alespoň jednou ke zvýšení kalprotektinu (u 2 dětí lehce zvýšené hodnoty do 2,2

µg/ml), z toho pouze 1 pacient měl klinicky lehkou artritidu. Po vysazení MTX

bylo 21 kontrol (2-9 měsíců po vysazení), u všech inaktivní onemocnění. U 12

kontrol s inaktivním onemocněním byl kalprotektin <1,87 µg/ml, u 9 kontrol

>1,87 µg/ml.

Závěr: Sérový kalprotektin je laboratorní ukazatel, který pomáhá při sledování

aktivity onemocnění u JIA. Pacienti s klinicky aktivním onemocněním mají

významně vyšší hodnoty než pacienti s inaktivním onemocněním. Pro predikci

vývoje klinické aktivity po vysazení MTX použitím koncentrace kalprotektinu

je potřeba prospektivního sledování většího množství pacientů.

23

CT DIAGNOSTIKA PATOLOGIÍ NADLEDVIN

Autor: Kučera P.

Školitel: Tüdös Z., MUDr. PhD.

Radiologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Incidentalomy nadledvin jsou častým vedlejším nálezem při hodnocení

CT vyšetření. Pro další postup je klíčové odlišit benigní adenomy od tzv. non-

adenomů, mezi které řadíme metastázy, feochromocytomy a karcinomy, tedy

léze, které je nutno dále aktivně řešit.

Cíle: Cílem bylo ověřit optimální mez nativní denzity a počtu negativních

pixelů v CT histogramu tak, aby bylo možné co nejpřesněji odlišit adenomy

a non-adenomy v souboru histologicky ověřených nádorů nadledvin.

Metodika: Retrospektivně jsme hodnotili CT data pacientů operovaných

v letech 2002-2017. Celkem bylo provedeno 392 adrenalektomií. Z nich 136

nemělo k dispozici předoperační nativní CT. Dále byly z analýzy vyloučeny

hematomy (8), ryze cystické léze (8) a také léze menší než 10 mm (35).

K provedení analýzy zůstalo 205 nádorů. V programu GE Healthcare

Advantage Workstation v 4.4 jsem změřil velikost nádoru, zakreslil v lézi oblast

zájmu, zaznamenal průměrnou denzitu v Hounsfieldových jednotkách (HU) a

pomocí histogramu určil počet pixelů se zápornou hodnotou HU. Výsledky byly

porovnány s výslednou histologickou diagnózou. Byla vypočítána senzitivity

(Se), specificita (Sp) a pozitivní prediktivní hodnota (PPV) pro cut-off hodnoty

nativní denzity 10 a 15 HU a pro histogramovou hodnotu 10 a 5 % negativních

pixelů.

Výsledky: Při hodnotě denzity <10 HU bylo dosaženo Se 62,6 %, Sp 98,8 %

a PPV 98.7 %; při hodnotě denzity <15 HU Se 71,5 %, Sp 96,3 % a PPV 69,3

%. Pro histogram bylo dosaženo při hodnotě 10 % resp. 5 % negat. pixelů

dosaženo Se 84,8 resp. 88,6 %, Sp 97,6 resp. 75,6 % a PPV 98,1 reps. 84,5 %.

Závěr: Měření nativní denzity s mezní hodnotou 10 HU je nejjednodušší

a současně nejspecifičtější metodou k odlišení benigních adenomů

a myelopipomů od ostatních typů adrenálních nádorů. U lézí s nativní denzitou

>10 HU je vhodné doplnit časově náročnější histogramovou analýzu s mezní

hodnotou 10 % negativních pixelů.

Práce byla podpořena grantem AZV MZ ČR reg. č. 17-31847A.

24

VYŠETŘENÍ KONDENZÁTU VYDECHOVANÉHO VZDUCHU

U PACIENTŮ S CHRONICKÝM PLICNÍM ONEMOCNĚNÍM –

ASTHMA BRONCHIALE A CYSTICKÁ FIBRÓZA

Autoři: Kučerová M., Lýsková Š.

Školitel: Kopřiva F., prof. MUDr. Ph.D.

Dětská klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Vyšetření kondenzátu vydechovaného vzduchu je slibná, rozvíjející se

metoda, díky které lze zachytit zánět již v bezpříznakovém období. Využívá

kombinace plynové/kapalinové chromatografie s hmotnostní spektrometrií

k detekci látek, které se v kondenzátu nachází ve velmi nízkých koncentracích.

Jasnou výhodou je neinvazivnost a dobrá spolupráce i nejmenších pacientů,

neboť nejsou nuceni k usilovnému dýchání.

Cíle: Cílem naší práce bylo nalézt nové markery zánětu pomocí analýzy

bílkovinného spektra kondenzátu vydechovaného vzduchu, které by

v budoucnosti mohly pomoci ve včasné diagnostice a léčbě asthma bronchiale a

cystické fibrózy.

Metodika: V období leden 2014 - 2018 byly sestaveny skupiny pacientů Dětské

kliniky Fakultní nemocnice Olomouc. Vybraným pacientům ve věku 6-10 let

bylo každé tři měsíce provedeno vyšetření kondenzátu vydechovaného vzduchu

a následovala analýza zkoumaných složek kondenzátu v Ústavu molekulární

a translační medicíny Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Výsledky: Bylo zanalyzováno 458 vzorků kondenzátu od 164 pacientů (69

astmatiků- 40 léčeno inhalačními kortikoidy a 29 léčeno antileukotrieny, 22

pacientů s cystickou fibrózou a 73 zdravých kontrol). Pomocí metody bylo

detekováno 3418 proteinů, z nichž 2729 mělo významně zvýšenou hladinu u

jednotlivých skupin. 1087 proteinů bylo specificky zvýšeno u pacientů

s asthmatem a 159 proteinů u pacientů s cystickou fibrózou.

Závěr: Analýza potvrdila, že při onemocnění asthma bronchiale a cystickou

fibrózou jsou významně zvýšené hladiny unikátních specifických proteinů

v kondenzátu vydechovaného vzduchu. Vyšetření hladiny těchto proteinů bude

pravděpodobně v budoucnu standardně používáno k časné detekci onemocnění

v bezpříznakové fázi a ke sledování tíže zánětu a odpovědi na léčbu.

25

MECHANICKÁ TROMBEKTOMIE AKUTNÍHO UZÁVĚRU

BAZILÁRNÍ TEPNY

Autor: Máchal D.

Školitel: Černá M., doc. MUDr. Ph.D.

Radiologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Uzávěr arteria basilaris je specifický typ CMP s vysokou mortalitou

a morbiditou.

Cíle: Cílem naší práce byla analýza závislosti výsledného neurologického stavu

na době uplynulé od prvních příznaků k trombektomii a na technické úspěšnosti

rekanalizace.

Metodika: Do studie bylo zahrnuto 55 pacientů s uzávěrem a. basilaris,

léčených na intervenční radiologii FNOL mezi lety 2011 a 2018. Pacienti byli

rozděleni do skupin trombektomovaných do 4, do 6, respektive nad 6 hodin od

prvních příznaků. Dále se pomocí T-testu pozorovala technická úspěšnost

vlastní rekanalizace v závislosti na čase. Porovnáván byl výsledný neurologický

stav po 3 a více měsících hodnocený pomocí modifikované Rankinovy škály

(mRS). Dobrý a špatný výsledek byly definovány jako hodnoty 0-3 respektive

4-6 na této škále.

Výsledky: Dříve trombektomované skupiny pacientů měly lepší výsledný

neurologický stav oproti pacientům trombektomovaným později. U hranice 4

hodin statisticky signifikantně (do 4 hodin mělo mRS 0-3 50 % z 16 pacientů,

nad 4 hodiny 21% z 33 pacientů, p=0,041). U hranice 6 hodin statisticky

nesignifikantně (do 6 hodin 36% z 36 pacientů, nad 6 hodin 15% ze 13

pacientů, p=0,16). Pacienti po technicky neúspěšné trombektomii měli

statisticky nesignifikantně horší výsledný neurologický stav (mRS 0-3 u 12,5%)

než pacienti po úspěšné trombektomii (30,1%) ovšem statisticky signifikantně

(p=0,011) vyšší mortalitu (87,5% oproti 27,7%). Pravděpodobnost technické

neúspěšnosti rekanalizace statisticky signifikantně (p=0,005 síla testu 77%)

stoupala s časem uplynulým od prvních příznaků k rekanalizaci.

Závěr: Dle naší práce by pacientům signifikantní benefit přineslo zkrácení

časového intervalu od prvních příznaků k mechanické trombektomii alespoň

pod 4 hodiny. U pacientů s dlouhým intervalem od prvních příznaků

k trombektomii také stoupe riziko selhání mechanické trombektomie.

26

CYTOREDUKTIVNÍ CHIRURGIE A HIPEC, ÚVODNÍ

ZKUŠENOSTI KOC FNOL

Autor: Margitan M.

Školitel: Lemstrová R., MUDr.

Onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Cytoreduktivní chirurgie (CRS) a hypertermická intraperitoneální

chemoterapie (HIPEC) je metoda léčby zhoubných nádorů postihujících

peritoneum s cílem chirurgického odstranění všech viditelných ložisek nádoru

a následnou aplikací lokální ohřívané chemoterapie.

Cíle: Cílem naší práce bylo hodnocení bezpečnosti CRS + HIPEC a sledování

doby do progrese nemoci dle jednotlivých druhů nádorů po provedení CRS +

HIPEC.

Metodika: Ve sledovaném období od 1. 1. 2016 do 1. 1. 2018 bylo

retrospektivně hodnoceno celkem 44 pacientů: 18 pacientek s karcinomem

ovarií, 9 pacientů s kolorektálním karcinomem, 8 pacientů s pseudomyxomem

peritonea a 9 pacientů s peritoneálním mezoteliomem. Bezpečnost léčby byla

hodnocena na podkladě perioperační mortality, perioperační morbidity dle

klasifikace Clavien-Dindo a průměrné doby pooperační hospitalizace. Doba do

progrese nemoci (PFS) byla definována jako doba od data provedení CRS +

HIPEC do data progrese nemoci.

Výsledky: Perioperační mortalita činila 2% (1/44), perioperační morbidita

dosahovala 11% (5/44). Průměrná doba hospitalizace na oddělení IPCHO

dosahovala 6 dnů a následně 7 dnů na standardním oddělení. V podskupině

pacientů s mezoteliomem peritonea došlo k progresi nemoci u 1 pacienta při

mediánu doby sledování 10 měsíců (1–22 měsíců), u žádného z pacientů

s pseudomyxomem peritonea nedošlo k progresi při mediánu doby sledování 7

měsíců (1–16 měsíců). V podskupině pacientek s karcinomem ovarií došlo

k progresi u 4 pacientek při mediánu doby sledování 7 měsíců (1–19 měsíců).

V podskupině pacientů s kolorektálním karcinomem dosáhl medián PFS 167

dnů (95% CI 83–175 dnů).

Závěr: CRS + HIPEC byla bezpečnou metodou s nízkou perioperační

mortalitou a morbiditou. Hodnocení PFS je v našem souboru obtížné pro

značnou heterogenitu. Hodnota PFS kolorektálního karcinomu odráží

předléčenost pacientů a rozsah nemoci s paliativní indikací. K hodnocení

účinnosti CRS + HIPEC je nutná delší doba sledování a větší soubor pacientů se

stratifikací jednotlivých podskupin.

27

KORELACE JEDNOTLIVÝCH KLINICKÝCH

A LABORATORNÍCH PŘÍZNAKŮ EAP S CTAG NÁLEZEM EAP

Autor: Mitrovičová D.

Školitel: Fiala H., MUDr. Ph.D.

Oddělení urgentního příjmu FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Plicní embolie (EAP) patří mezi nejčastější onemocnění

kardiovaskulárního systému.

Cíle: Cílem této práce bylo zhodnotit, do jaké míry spolu korelují klinické

a laboratorní nálezy plicní embolie ve vztahu k nálezu na CTA plicnice.

Metodika: Retrospektivní observační studie: z informačního systému (IMPAX

Agfa) jsme vybrali 420 pacientů, u nichž bylo od 1.1. do 30.6. 2017 provedeno

vyšetření CTA plicnice pro podezření na EAP v rámci ošetření na OUP.

V nemocničním informačním systému (StaproMedea) jsme vyhledali informace

o příznacích a výsledky laboratorních vyšetření, které vedly k indikaci CTA

plicnice. Klinické příznaky jsme hodnotili dle zjednodušené verze

Revidovaného ženevského skóre (RŽS). Skóre jsme porovnali s CT nálezy. 13

osob, u nichž nebyla provedena všechna sledovaná vyšetření, jsme vyřadili.

Výsledky: Celkem 55 pacientů (24 mužů a 31 žen) mělo CTA potvrzenou

diagnózu plicní embolie. Všichni měli v různé míře hladinu D-dimerů zvýšenou

nad hranici normy. Korelace klinické pravděpodobnosti s CTA nálezem byla

v našem souboru následující: u 21 osob s potvrzenou EAP na CTA byla

diagnóza dle RŽS nepravděpodobná, naopak tento odhad koreloval s CTA u 34

pacientů. Ze získaných hodnot jsme zjistili, že byla-li diagnóza EAP dle RŽS

pravděpodobná, pak pravděpodobnost správného určení RŽS u pacienta s PE je

přibližně 24 %. Naopak byla-li PE nepravděpodobná, pak lze predikovat, že

pacient nemá PE s pravděpodobností 92 %.

Závěr: V různých doporučeních uváděné skórovací systémy, k nimž patří

i RŽS, mohou být pouze jednou z částí diagnostiky a není možno na ně

stoprocentně spoléhat. RŽS jen s určitou pravděpodobností vyloučí diagnózu

EAP. Nemůže sloužit k jejímu potvrzení a nasazení terapie nízkomolekulárním

heparinem. K tomu je nutné zobrazovací vyšetření (CTA plicnice).

28

KARDIORESPIRAČNÍ ZDATNOST U SPORTOVCŮ – JE ČAS

NA NOVOU POPULAČNÍ STUDII?

Autor: Novotný M.

Školitel: Sovová E., prof. MUDr. Ph.D. MBA

Klinika tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární rehabilitace

FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Zátěžové testy patří mezi nejvýznamnější metody při klinickém

vyšetřování sportovců. Při zátěžových testech je nejdůležitější stanovení

parametru VO2max (ml/min.kg) - maximální spotřeba kyslíku, což je základní

ukazatel kardiorespirační zdatnosti daného jedince.

Cíle: Cílem této práce bylo zhodnotit kardiorespirační zdatnost u sportovců

vyšetřovaných v letech 2016 a 2017 na základě monitorování parametru

VO2max (ml/min.kg). Zároveň bylo cílem posoudit, jak se kardiorespirační

zdatnost při zátěžovém testu liší u sportovců a nesportovců. Dalším cílem bylo

zjistit nejčastější zastoupení sportů, u kterých bylo VO2max nad normou.

Metodika: Retrospektivní analýza zdravotní dokumentace u pacientů, kteří

v letech 2016 a 2017 navštívili kliniku tělovýchovného lékařství. V uvedené

době navštívilo kliniku 5218 pacientů. Ve věkovém rozmezí 11 – 59 let byla

spiroergometrie provedena u 748 pacientů (469 mužů) průměrného věku

29,6±15,4. V této skupině bylo zahrnuto 354 sportovců (264 mužů) průměrného

věku 22,8±11,9 a 394 nesportovců (205 mužů) průměrného věku 35,7±15,6.

Pacienti byli následně srovnáni dle normy VO2max (ml/min.kg) - v normě, pod

normou, nad normou.

Výsledky: Ve skupině 748 pacientů bylo VO2max v normě u 47,19 %, pod

normou 29,28 %, nad normou 23,53 %. Ve skupině sportovců bylo VO2max

v normě u 48,87 %, pod normou 7,34 %, nad normou 43,79 %. U nesportovců

bylo VO2max v normě u 45,69 %, pod normou 48,98 %, nad normou 5,33 %.

Sportovci, kteří měli VO2max nad normou (155 z 354), vykonávali nejčastěji

tyto sporty: fotbal (45), cyklistika (23), kanoistika (15), běh (14), lední hokej

(10), basketbal (7), florbal (6) a ostatní sporty (35).

Závěr: Z uvedených výsledků vyplývá, že sportovci mají VO2max podstatně

lepší, než nesportovci. Tyto závěry prokazují vyšší kardiorespirační zdatnost

u sportovců, která je dána především dlouhodobým vytrvalostním tréninkem.

29

VLIV KARDIOVASKULÁRNÍCH AUTONOMNÍCH REGULACÍ

A VYBRANÝCH ADIPOCYTÁRNÍCH HORMONŮ NA

EFEKTIVITU BODYSHAPINGU PŘI METABOLICKÉM

SYNDROMU

Autor: Pumprla M.

Školitel: Sovová E., prof. MUDr. Ph.D. MBA

Klinika tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární rehabilitace

FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Neinvazivní redukce subkutánního abdominálního tuku pomocí

selektivního vysokofrekvenčního elektromagnetického záření nebo kryolipolýzy

(označováno jako “bodyshaping”) je druhým nejžádanějším ošetřením

v neinvazivní estetické medicíně. Účinnost a bezpečnost metod byla však

ověřena a publikována pouze u minima technologií.

Cíle: Analýza vlivu kardiovaskulárních autonomních regulací

a inzulinorezistence na účinnost radiofrekvenční technologie Vanquish ME®

(BTL) u pacientů s elementy metabolického syndromu.

Metodika: Retrospektivní analýza 35 pacientů (ž=32 /m=3, věk 49.6+10.0 let,

BMI 26.5+3.8 kg/m2, obvod pasu 93.6+7.4 cm, HOMA IR 1.20+0.52, krevní

tlak 133+17/83+9 mmHg), kteří absolvovali ošetření dle protokolu výrobce

(5.9+0.4 ošetření po 45 minutách) a dostavili se k follow-up vizitám 1 a 3

měsíce po ošetření. Kromě ověření kardiovaskulárních autonomních regulací

systémem VariaCardio TF5® jsme rovněž vyšetřili standardní laboratorní

parametry včetně adiponektinu, leptinu a C-peptidu.

Výsledky: Série ošetření vedla k statisticky významné redukci obvodu pasu

(-4.6+1.7%), měřeného v období ihned po ukončení ošetření, 1 a 3 měsíce poté

(p<0.02-0.001). Dosažená redukce obvodu pasu statisticky významně

korelovala se vstupním spektrálním výkonem variability srdeční frekvence

v pásmu VLF (r=0.58, p<0.001), které reflektuje sympatiko-termoregulační

aktivity organismu. Korelace rovněž zjištěna mezi hodnotou adiponektinu

a úbytkem obvodu pasu po ukončení ošetřování (r=0.45, p=0.04).

Závěr: Výsledky potvrzují významný podíl metabolických

a kardiovaskulárních regulačních procesů na efektivitě bodyshapingu

a problematice redukce nadváhy u pacientů s metabolickým syndromem. Jako

vysvětlení těchto asociací se zde nabízí antilipolytický vliv inzulinu

u hyperinzulinních/inzulinorezistentnějších pacientů. Hodnocení spektrálního

výkonu ve VLF pásmu může přinést bližší informace o podílu autonomního

systému na regulaci energetické bilance organismu.

30

PROGNOSTICKÝ VÝZNAM SPECT MYOKARDU V KOMBINACI

SE STANOVENÍM KALCIOVÉHO SKÓRE

Autor: Rafaj A.

Školitel: Kamínek M., prof., MUDr., Ph.D.

Klinika nukleární medicíny FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Zátěžový SPECT myokardiální perfuze umožňuje diagnostiku

ischemické choroby srdeční a posuzování její prognózy, nález však může být

ovlivněn při difuzním postižení všech tří hlavních epikardiálních koronárních

tepen, např. u diabetu (DM), chronické renální insuficience (CHRI) nebo

u dysfunkce levé komory.

Cíle: Posoudit přínos kombinace SPECT a koronárního kalciového skóre

(CAC) u pacientů s vysokým rizikem difuzní nemoci tří tepen.

Metodika: Retrospektivní analýza 408 po sobě jdoucích pacientů s DM

(n=241) a/nebo s CHRI (n=145) a/nebo s dysfunkcí levé komory (n=111), kteří

podstoupili zátěžový gated SPECT myokardu a CAC.

Výsledky: Během sledování 21 ± 17 měsíců jsme zaznamenali u 18

pacientů srdeční smrt a u 10 infarkt myokardu (IM). Riziko závažné

kardiální příhody bylo signifikantně nižší u pacientů s normální perfuzí

myokardu (p < 0,0001). U pacientů s normální resp. abnormální perfuzí

bylo riziko signifikantně nižší u pacientů s CAC < 1000 (viz tabulka).

n Smrt + IM (ročně) p

Normální perfuze 290 1,4% < 0,0001

Abnormální perfuze 118 10,2%

Normální perfuze + CAC ˂1000 230 0,5% 0,005

Normální perfuze + CAC ≥1000 60 4,8%

Abormální perfuze + CAC ˂1000 78 7,3% 0,048

Abnormální perfuze + CAC ≥1000 40 15,7%

Závěr: Koronární kalciové skóre umožňuje další stratifikaci rizika při

zátěžovém SPECT vyšetření myokardiální perfuze u pacientů s vysokým

rizikem difuzního postižení tří tepen.

31

RETROSPEKTIVNÍ HODNOCENÍ VÝSLEDKŮ LÉČBY –

KOLOREKTÁLNÍ KARCINOM

Autor: Schneiderová S.

Školitel: Cwiertka K., MUDr. Ph.D.

Onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Nádory tlustého střeva a konečníku patří v České republice mezi

nejčastější maligní nádory. Nejčastějším místem zhoubného bujení v trávicím

traktu je pak konečník. Základní léčebnou modalitou karcinomu konečníku je

terapie chirurgická, ve většině případů doplněna radioterapií nebo

chemoradioterapií, přednostně předoperační.

Cíle: Cílem této práce bylo retrospektivně zhodnotit výsledky léčby, výskyt

recidiv a předpokládanou dobu přežití bez recidivy u pacientů s karcinomem

rekta, kteří byli léčeni v období let 2008–2012 a zároveň podstoupili

neoadjuvantní chemoradioterapii.

Metodika: V klinickém informačním systému jsme vyhledali všechny pacienty

s diagnózou karcinomu rekta, kteří byli léčeni na Onkologické klinice FN

Olomouc v období od 2008 do 2012. Vyřazeni byli pacienti, u kterých nebyla

provedena neoadjuvantní léčba, pacienti s generalizací nádoru v době diagnózy,

neúplnou terapií, s více primárními nádory a ti, kteří nějakou část léčby odmítli.

Výsledky: Podmínkám výběru vyhovělo 114 pacientů s mediánem věku 64 (40-

84) let. Z celkového počtu bylo 88 mužů a 27 žen. Medián přežití bez recidivy

byl 69,2 měsíců. U časných nádorů bez uzlinových metastáz (T1-2) se recidivy

vyskytly v 31 %, u pokročilejších nádorů bez uzlinových metastáz (T3-4) v 25

%, u nádorů s metastázami v 1-3 lymfatických uzlinách (T2-4N1M0) ve 26 %,

u nádorů s metastázami ve 4 a více lymfatických uzlinách (T2-4N2M0) v 72 %.

Hladina C-reaktivního proteinu > 10 mg/l nebo karcinoembryonálního antigenu

> 10 ng/ml byla spojena s vyšším rizikem recidivy a kratší dobou do progrese.

Závěr: Neoadjuvantní chemoradioterapie je indikována ve shodě

s doporučeními u pacientů s karcinomem rekta s lokálně pokročilými nádory

nebo s metastatickým postižením uzlin. Vyšší hladina C-reaktivního proteinu

nebo karcinoembryonálního antigenu je spojena s vyšším rizikem návratu

onemocnění.

32

VARIABILITA SRDEČNÍ FREKVENCE U NEZRALÝCH

NOVOROZENCŮ

Autor: Soukupová A.

Školitel: Kantor L., MUDr. Ph.D.

Novorozenecké oddělení FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: V současné době nejsou známy detailní fyziologické hodnoty variability

srdeční frekvence u extrémně a středně nezralých novorozenců. Určení

fyziologických hodnot variability srdeční frekvence napomůže k analýze dalších

patologických stavů – nitrolební krvácení, infekce, hypotrofie, asfyxie, ikterus,

rehabilitace apod.

Cíle: Cílem studie je analýza hodnot variability srdeční frekvence u extrémně a

středně nezralých novorozenců a zjištění, zda je zvolená metodika dostatečně

průkazná. Dalším cílem je srovnání hodnot u extrémně nezralých novorozenců

s hodnotami u středně nezralých novorozenců.

Metodika: Do skupiny extrémně a velmi nezralých novorozenců je zařazeno 75

novorozenců (24 dívek a 51 chlapců) narozených ve 24+0 až 31+6 týdnu

gravidity. Ve skupině středně a lehce nezralých novorozenců je 81 novorozenců

(35 dívek a 46 chlapců) narozených ve 32+0 až 36+6 týdnu gravidity. Měření

probíhalo v prostředí s minimálním množstvím stimulačních podnětů přístrojem

CardioVaria TF 7 telemetricky. Bylo zaznamenáno 300 srdečních cyklů v 1

intervalu a byly provedeny 2 záznamy. Statisticky významné byly považovány

hodnoty p˂0,05.

Výsledky: Hlavním problémem měření variability srdeční frekvence naší

metodikou u novorozenců je vystihnutí potřebného stavu novorozence (teplo,

ticho, poloha dítěte) – řešitelné, ale časově náročné. Ukázalo se, že hodnoty

variability srdeční frekvence u extrémně nezralých novorozenců jsou

signifikantně nižší než variabilita srdeční frekvence u středně nezralých

novorozenců – rozdíly zejména v hodnotách Power VLF, Power LF, PSD VLF,

PSD LF, PSD HF, RR, CCV VLF, CCV LF, MSSD, Total power.

Závěr: Uvedený soubor novorozenců je statisticky hodnocen jako dostatečný

pro pilotní studii. Ukázalo se, že má smysl soubor nezralých novorozenců

nadále rozšiřovat a stratifikovat dle užších hodnot gestačního věku. Po

stanovení fyziologických hodnot bude možné pokračovat v porovnávání

s různými patologickými situacemi.

33

STIMULACE LYMFOCYTŮ OD DĚTSKÝCH PACIENTŮ

A ZDRAVÝCH KONTROL S NESPECIFICKÝM STŘEVNÍM

ZÁNĚTEM PŘED NASAZENÍMLÉČBY BIFIDOBACTERIUM

LONGUM CCM

Autor: Sovják O.

Školitel: Kopřiva F., prof. MUDr. Ph.D.

Dětská klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Lidský imunitní systém se skládá z množství buněčných a humorálních

elementů tvořících mezi sebou sofistikované vazby. Některé bakteriální kmeny

jsou schopné modulovat aktivitu imunokompetentních buněk a ovlivňovat tím

výsledný stav organismu.

Cíle: Srovnat efekt dvou bakteriálních kmenů Bifidobacterium longum na

stimulaci produkce vybraných cytokinů buňkami PBMC (Peripheral Blood

Mononuclear Cells, mononukleáry izolované z periferní krve).

Pacienti a metody: Observační kohortová studie zahrnující 17 pacientů (7 ve

skupině s alergií, 4 s kolitidou a 6 kontrol). Každému pacientovi bylo odebráno

10 ml krve, z níž byly odseparovány buňky PBMC. Ty byly dále po dobu 48

hodin kultivovány s bakteriemi Bifidobacterium longum kmene CCDM 367

a CCDM 372. Po kultivaci byly v supernatantu na přístoji Luminex (TYP?)

měřeny koncentrace cytokinů IL-1b, IL-6, TNF alfa a IL-10.

Výsledky: Srovnání bakteriálních kmenů – u zdravých kontrol došlo u kmene

367 oproti 372 k signifikantnímu nárůstu koncentrace cytokinu IL-10 (250

pg/ml u 367, 40pg/ml u 372), naopak koncentrace TNF alfa byla nesignifi-

kantně nižší. Hladiny IL-1b a IL-6 byly srovnatelné. Srovnání skupin pacientů –

skupina pacientů s kolitidou vykazuje po stimulaci podobné hladiny cytokinů,

jako skupina zdravých kontrol, kromě IL-10. Hladiny IL-10 nebyly u pacientů

s kolitidou zvýšené po stimulaci ani jedním bakteriálním kmenem.

Závěr: Výsledky potvrzují imunomodulační potenciál kmene CCDM 367.

Došlo k signifikantnímu nárůstu IL-10, sledujeme též trend poklesu TNF alfa.

Za povšimnutí stojí nemožnost stimulovat produkci IL-10 u pacientů s kolitidou

– je nutné dále pátrat po příčině tohoto fenoménu. Některé studie ukazují na

podskupinu střevních zánětlivých chorob vykazujících genetické abnormality

v produkci IL-10, které vedou k přehnané imunitní odpovědi na střevní bakterie

a k rozvoji onemocnění. Je také nutné experiment zopakovat na větší skupině

pacientů pro omezení vlivu chyby na výsledky.

34

VYHODNOCOVÁNÍ VÝSLEDKŮ INVAZIVNÍCH VYŠETŘENÍ

V ZÁVISLOSTI NA INDIKACI

Autor: Tejkalová K.

Školitel: Curtisová V., MUDr. MSc.

Ústav lékařské genetiky FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Invazivní vyšetření v graviditě (amniocentéza a odběr choriových klků)

slouží k diagnostice chromozomálních i monogenních aberací. Tato vyšetření

však zvyšují riziko potratu (o 1-2 %), proto by se k invazivnímu testování mělo

přistupovat pouze v indikovaných případech.

Cíle: Zhodnotit vliv indikace na pravděpodobnost patologického výsledku

(prediktivní pozitivní hodnota, PPV) genetického laboratorního vyšetření

v graviditě.

Metodika: Vyhodnocení proběhlo u kohorty prenatálních vzorků vyšetřených

v cytogenetické laboratoři Ústavu lékařské genetiky FNOL v roce 2017.

Kohortu jsme rozdělili na vzorky pacientek vyšetřených prenatálně mimo

FNOL, u kterých indikaci k odběru nebylo možno bezpečně dohledat,

a pacientky prenatálně vyšetřené ve FNOL. U nich jsme stanovili 5 indikačních

kritérií k invazivnímu vyšetření. U všech pacientek jsme dohledali počet

patologických výsledků vyšetření. Stanovili jsme PPV u vzorku pacientek

vyšetřených prenatálně mimo FNOL a vyšetřených ve FNOL z důvodu

patologického nálezu u plodu (indikace 1-3 a 5).

Výsledky: Celkem bylo vyšetřeno 195 vzorků. 53 (27%) pacientek bylo

prenatálně vyšetřeno mimo FNOL, patologie byla odhalena u 9 plodů (PPV

17%,). 142 těhotných bylo vyšetřeno ve FNOL. Indikací k invazivnímu

vyšetření byl 1) pozitivní screening 1. trimestru (100 vzorků, patologický nález

u 9 plodů, PPV 9%), 2) pozitivní triple test (7 vzorků, bez patologie), 3) vrozená

vývojová vada plodu (25 vzorků, 1 patologie), 4) pozitivní rodinná anamnéza (9

vzorků, bez patologie), a 5) věk matky (1 vzorek, bez patologie). U pacientek

vyšetřených ve FNOL (z důvodu patologie v graviditě) byla PPV 7,5%.

Patologickými nálezy v kohortě byla trizomie 21 (15x), trizomie 18 a 13 (obé

1x), smíšená gonadální dysgeneze (1x) a delece chromozomu 18q (1x).

Závěr: PPV byla víc než dvojnásobná u vzorku žen vyšetřených prenatálně

mimo FNOL (17% vs 7,5%). U pacientek vyšetřených ve FNOL byl nejčastější

indikací invazivního vyšetření (s nejvyšší PPV – 9%) screening 1. trimestru.

35

EPIDEMIOLOGIE SPALNIČEK

Autor: Tkadlec T.

Školitel: Vlčková J., MUDr. Ph.D.

Ústav preventivního lékařství LF UP v Olomouci

Úvod: Spalničky jsou vysoce nakažlivým onemocněním virového původu,

celosvětově rozšířeným, vyskytujícím se zejména v zemích s nízkou

proočkovaností. Hlavním způsobem jak lze vzniku tohoto onemocnění zabránit

je důsledné očkování celé populace podle platného očkovacího schématu. Při

snížení proočkovanosti pod 95% populace hrozí riziko vzniku epidemií.

Nepříznivá epidemiologická situace v některých evropských zemích, migrace,

turismus, vyvanutí postvakcinační imunity i odmítání očkování představují

rizika opětovného nárůstu incidence spalniček u nás.

Cíle: Analyzovat a zhodnotit stupeň proočkovanosti a epidemiologickou situaci

ve výskytu spalniček v České republice a v Evropě.

Metodika: K analýze byly využity údaje z databází Evropského centra pro

prevenci a kontrolu onemocnění, Světové zdravotnické organizace a Státního

zdravotního ústavu. Ke zhodnocení byla dále využita aktuální odborná literatura

a tematické publikace.

Výsledky: V období mezi roky 2010 a 2013 byl zaznamenán výrazný nárůst

incidence spalniček v řadě států Evropy, jehož příčinou byla nedostatečná

vakcinace populace dvěma dávkami očkovací látky MMR. V České republice

došlo mezi lety 2014 a 2017 ke dvěma významným ohniskům spalniček;

v Ústeckém kraji v roce 2014 a v Moravskoslezském kraji v roce 2017. Byl

vyvrácen předpoklad, že dostatečná proočkovanost dětské populace zabraňuje

epidemickému výskytu spalniček. V roce 2017 byl nejvyšší výskyt spalniček

v Rumunsku a Itálii, v Rumunsku jako důsledek antivakcinační kampaně

v předešlých letech.

Závěr: Jak potvrzují epidemie spalniček v zemích EU, je eliminace v současné

době významně ohrožena. V roce 2017 bylo v 30 zemích EU/EEA hlášeno

14 451 případů onemocnění. Pokles proočkovanosti vede ke vzniku

regionálních epidemií. Zatím neočkované děti může ochránit pouze vysoká

kolektivní imunita. Tyto důvody vedou k závěru, že nejlepší ochranou

obyvatelstva je udržet vysokou proočkovanost, a to nejméně 95 %.

Práce vznikla za podpory grantu IGA_LF_2018_030 Univerzity Palackého.

36

PORUCHY SRDEČNÍHO RYTMU VE FETÁLNÍM OBDOBÍ

Autor: Uvírová K.

Školitel: Klásková E., MUDr. Ph.D.

Dětská klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Poruchy srdečního rytmu plodu jsou přítomny u 1 až 2 % všech

těhotenství a mohou zásadně ovlivňovat morbiditu a mortalitu těchto plodů.

Cíle: Cílem studie bylo zhodnotit klinický význam setrvalé bradykardie plodu

a její asociaci s případnými kardiálními a extrakardiálními abnormalitami.

Metodika: Do retrospektivní studie bylo zahrnuto 92 plodů z celkového počtu

7878 vyšetření gravidních žen (1,2%), u nichž byl v období 2014-2017

proveden kombinovaný screening I. trimestru, a/nebo superkonziliární

ultrazvukové vyšetření plodu v II. trimestru a byla u nich stanovena srdeční

frekvence (SF) nižší než 130 tepů za minutu.

Výsledky: Plody s bradykardií byly na základě hodnot SF rozděleny do tří

podskupin: A) s SF 110 pulsů/min, B) s SF 111-120 pulsů/min, C) s SF 121-

130 pulsů/min. Ve skupině A bylo 6 plodů s následujícími diagnózami: 1x

syndrom dlouhého QT intervalu, 1x atrioventrikulární blokáda (AVB) 3° bez

srdečního selhání, 1x AVB 3° se srdečním selháním, 1x Fallotova tetralogie

s růstovou restrikcí, 1x četné supraventrikulární extrasystoly, 1x četné

komorové extrasystoly. Skupina B zahrnovala 3 plody u nichž jsme zjistili: 1x

syndrom dlouhého QT intervalu, 1x intrauterinní růstovou retardaci s absenci

levé a. umbilicalis, 1x plod bez patologie. Do skupiny C s SF 121-130 tepů/min.

bylo zařazeno 83 plodů, abnormální nález byl zjištěn u 12 (14,5%): 4 plody

měly pozitivní riziko růstové restrikce v I. trimestru (4,8%), 2 plody byly

zároveň pozitivní na riziko preeklampsie (2,4%). U 1 plodu byla zjištěna

abnormálně probíhající podklíčková tepna a 7 plodů (8,4%) v této skupině mělo

pozitivní riziko trizomie 21. chromozomu, dále u 1 plodu bylo zjištěno pozitivní

riziko trizomie 18. chromozomu, avšak karyotyp těchto plodů byl fyziologický.

Závěr: Výsledky studie prokázaly, že bradykardie plodu 120/min je

asociována se závažnými arytmiemi ve smyslu AVB a syndromu dlouhého QT

intervalu. Skupina plodů s SF 121-130/min byla asociována s vyšším rizikem

chromozomálních aneuploidií, které však nebyly potvrzeny cytogenetickým

vyšetřením. Nebylo u nich prokázáno zvýšené riziko jiných vrozených vad

a růstové restrikce ve srovnání s běžnou populací.

37

PŘÍNOS OPTICKÉ KOHERENTNÍ TOMOGRAFIE

A AUTOMATICKÉ RETINÁLNÍ OXYMETRIE PŘI DIAGNOSTICE

RETROBULBÁRNÍ NEURITIDY

Autor: Vavříková T.

Školitel: Svrčinová T., MUDr.

Neurologická a oční klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Retrobulbární neuritida (RN) je zánět zrakového nervu, většinou

jednostranný, který se projeví poklesem zrakových funkcí až náhlou ztrátou

zraku. Často se jedná o první příznak roztroušené sklerózy (RS).

Cíle: Posouzení přínosu optické koherentní tomografie (OCT) a retinální

oxymetrie (OXY) v rámci diagnostiky a hodnocení progrese RN měřením

tloušťky vrstvy nervových vláken sítnice (retinal nerve fiber layer – RNFL)

a změn v saturaci O2 v retinálních cévách s určením arteriální a venózní saturace

a jejich diference (AVD).

Metodika: Jednalo se o prospektivní studii během let 2017/2018. Ve

sledovaném souboru 46 pacientů s příznaky RN v rámci onemocnění RS, bylo

17 mužů a 29 žen, průměrný věk byl 37,98 let. U všech pacientů bylo

binokulárně provedeno vyšetření OCT se změřením tloušťky RNFL při atace

RN a porovnáno s nálezem za 6 měsíců. U 41 z nich bylo provedeno i vyšetření

OXY a stanovena AVD na postiženém i nepostiženém oku.

Výsledky: Porovnání bylo provedeno neparametrickým Wilcoxonovým testem.

Nebyl prokázán statisticky významný rozdíl v tloušťce RNFL při počátečním

vyšetření obou očí. Byl prokázán pouze statisticky významný (p<0,0001)

úbytek v tloušťce RNFL (medián 6µm) během 6 měsíců na postiženém oku

oproti oku zdravému, kde se tloušťka téměř nezměnila, naopak došlo k mírnému

zesílení vrstvy (medián 0,5µm). Dále byl zjištěn statisticky významný

(p<0,007) rozdíl v AVD mezi postiženým (medián 34,2%) a nepostiženým

okem (medián 31,6%).

Závěr: Změny detekované OCT jsou v začátku onemocnění neprůkazné,

mohou být zkresleny v důsledku edému nervové vrstvy. Přínos vyšetření

spočívá v možné kvantifikaci progrese onemocnění. Hodnoty AVD jsou

signifikantní již od počátku, ale i přes statisticky významný rozdíl u obou očí

není možné tento test doporučit pro včasnou diagnostiku. Nelze definovat mez,

od které je přítomnost zánětu prokazatelná a navíc u 9 pacientů byla pozorována

vyšší hodnota AVD u oka zdravého oproti postiženému.

38

JAK OVLIVNÍ INFORMOVANOST RODIČŮ A DĚTÍ

PERIOPERAČNÍ OBDOBÍ

Autoři: Vinkler M., Inderská K.

Školitel: Jurečková L., MUDr.

Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny FN Olomouc,

LF UP v Olomouci

Úvod: Onemocnění a očekávaný operační výkon vytváří pro dětského pacienta

emočně vypjatou situaci. Nezastupitelnou úlohu zde hrají rodiče, kteří by měli

v mezích svých možností dítě na pobyt v nemocnici pečlivě připravit a poučit

jej formou přizpůsobenou jeho věku a povaze.

Cíle: Posouzení vlivu informovanosti rodičů a dětských pacientů na

perioperační období a jejich celková spokojenost s pobytem v nemocnici.

Zhodnocení efektu regionální anestezie a posouzení následné spotřeby analgetik

v perioperačním období.

Metodika: Soubor 32 dětských pacientů, kteří prodělali operační výkon

v celkové anestezii se současným využitím regionální anestezie. Během pobytu

v nemocnici děti s rodiči absolvovali pohovor s anesteziologem, následně po

operaci rodiče hodnotili péči, perioperační období a odpovídali na teoretické

otázky z pohovoru v rámci dotazníku. Dále jsme hodnotili výskyt komplikací,

bolestivost u pacientů a spotřebu analgetik.

Výsledky: Celkem jsme hodnotili 32 dotazníků, z nichž každý obsahoval tři

otázky k posouzení dostatečné teoretické informovanosti, v této části bylo

dosaženo úspěšnosti 81,25 %. Všichni rodiče potvrdili, že byli dostatečně

informováni o povaze výkonu, celkové anestezii a přípravě na výkon.

V bezprostředním pooperačním průběhu se u dětí nejčastěji vyskytoval neklid,

pláč, bolestivost a zvracení. Dále jsme posuzovali pooperační období z

dokumentace, celkem jsme měli k dispozici 30 karet operantů. Ve většině

případů bylo nutné po prodělané operaci podat analgetika, u 4 dětí byla

dostatečná regionální anestezie. Nejčastěji podávanými analgetiky na

standardním oddělení jsou paracetamol a novalgin.

Závěr: Příčiny pooperačního neklidu dětských pacientů mohou být spojeny

s celkovým nepohodlím, odloučením od rodičů, hladem, žízní, nejen pouze

samotnou bolestí související s operačním výkonem či zavedenými invazivními

vstupy. Bolesti je nutné předcházet a ne ji jen mírnit. Nejúčinnější metodou

zejména první pooperační den se jeví podávání analgetik v pravidelných

intervalech, dostatečných dávkách a ve vzájemně se doplňujících kombinacích.

Metodou volby je multimodální analgezie, kdy je kombinována regionální

anestezie s celkově podaným analgetikem.

39

FORENZNÍ PEDOPATOLOGIE – PROBLEMATIKA STANDARDU

PITVY

Autor: Žwaková T.

Školitel: Dobiáš M., MUDr. Ph.D.

Ústav soudního lékařství a medicínského práva FN Olomouc,

LF UP v Olomouci

Úvod: Zákon č. 372/2011 Sb. a č. 147/2016 Sb. vymezuje, kdy má být

provedena pitva dítěte zemřelého do 18 let věku a dítěte mrtvě narozeného, ale

v České republice neexistují žádné doporučené postupy, jak takové pitvy

provádět, jaké odebrat vzorky tkání, zda provést rentgenologické vyšetření,

nebo jiná další vyšetření nebo zda pořizovat během pitvy fotodokumentaci

a pokud ano, pak čeho.

Cíle: Cílem práce bylo nalézt standardy nebo doporučené postupy pro pitvu dětí

v jiných zemích a vytvořit kritický přehled současných informací

o doporučených postupech u pediatrických pitev.

Metodika: Stanovení rešeršní strategie a vyhledávání odborných článků

týkajících se pediatrických pitev v databázích PubMed, Guidelines International

Network (G-I-N) a Scholar Google. Vyhledání zahraničních odborných

společností oborů patologie a soudního lékařství, jejich mailové kontaktování za

účelem požádání o zaslání jejich doporučených postupů, popřípadě protokolů

pro pitvy dětí.

Výsledky: V rámci zmíněných databází jsme nalezli 8 odborných článků, které

se věnovaly doporučeným postupům pitvy kojenců a dětí starších 1 roku, dále

postupu pro hlášení o pitvě, srovnání konvenční a minimálně invazivní pitvy za

použití MRI a srovnání modelů vyšetřování syndromu náhlého úmrtí kojence.

Kontaktovali jsme 20 odborných společností z oborů patologie a soudního

lékařství, z toho 14 z USA, 3 z Velké Británie, jednu z Austrálie a jednu

z Kanady. Dále 6 expertů ze stejných oborů, z toho 3 z USA a 3 z Velké

Británie. Na pitvu dítěte do 1 roku věku existují závazné pokyny v Kalifornii,

Velké Británii, Austrálii a na Novém Zélandu. Protokol zahrnující děti do 18 let

jsme získali pouze z Kolumbie. The National Association of Medical Examiners

vydala doporučení pro pitvu dítěte se suspektním traumatem hlavy.

Závěr: Z výsledků práce je patrné, že vyjma výše uvedených zemí neexistují

žádné jednotné postupy pro pitvu dětí do 18 let, z čehož lze usuzovat, že většina

patologické a soudnílékařské společnosti nepoužívá žádné sjednocené postupy

v rámci pitev dětí do 18 let.

KLINICKÉ OBORY – INTERNÍ

41

GESTAČNÍ DIABETES

Autoři: Balošáková K., Beňová N.

Školitel: Krystyník O., MUDr.

III. interní klinika – nefrologická, revmatologická a endokrinologická

FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Gestační diabetes mellitus (GDM) je porucha tolerance sacharidů, která

je poprvé diagnostikovaná v těhotenství a po porodu vymizí. Manifestuje se

nejčastěji v druhé polovině těhotenství a je spojena s vyšším rizikem komplikací

pro matku i plod.

Cíle: Posoudit vliv celkového denního energetického příjmu na vývoj

metabolické kompenzace u žen diagnostikován na základě vyšší lačné glykémie

(FPG) a žen s hyperglykémií po zátěži glukózou (IGT).

Metodika: Prospektivní sledování žen s GDM (n=27). Rozdělení do skupin,

podle způsobu stanovení diagnózy, na ženy s lačnou glykémií v I. trimestru

≧5,1mmol/l (n=8), a ženy s hyperglykémií v průběhu oGTT (n=19). Analýza

jídelníčku, analýza glykémií z glukometru - lačná glykémie (FPG), průměrná

glykémie (MPG), glykemická variabilita měření směrodatnou odchylkou (SD),

antropometrická měření (hmotnost, BMI).

Výsledky: Nebyl nalezen statisticky významný rozdíl v tělesné hmotnosti

(75±23,82 vs. 78,13±17,31kg) a BMI (27,20±7,77 vs. 27,59±6,06) na počátku

gravidity. Celkový energetický příjem byl u obou skupin srovnatelný

(6010,8±1262,33kJ vs. 6550,17±1779,41kJ). Nelišil se ani celkový obsah

sacharidů, tuků a bílkovin (165,2±39,20g vs. 186,83±33,81g; 59,7±14,28 vs.

66±26,0g; 65,2±15,61 vs. 78,17±21,26g). Průměrná hodnota glykémie

(5,63±0,46 vs. 5,4±0,29mmol/l), stejně jako hodnota HbA1c (32,5±3,82 vs.

30,05±3,63) byla srovnatelná. Byl však nalezen signifikantní rozdíl ve

variabilitě glykémií (SD 1,02±0,26 vs. 0,75±0,11mmol/l; p<0,05) v neprospěch

žen, diagnostikovaných na základě vyšší lačné glykémie. V této skupině byla

také nalezena korelace mezi celkovým energetickým příjmem, obsahem

sacharidů a průměrnou glykémií (r=0,9; p<0,05).

Závěr: Způsob stanovení diagnózy GDM není spojen s rozdílem v zastoupení

jednotlivých složek stravy a celkovým příjmem energie. U žen s vyšší lačnou

glykémií pozitivně koreluje celkový obsah energie a sacharidů ve stravě

s průměrnou glykémií. Tyto ženy rovněž vykazují významnější glykemickou

variabilitu.

42

ANALÝZA KVANTITATIVNÍCH PARAMETRŮ PET/CT

U PACIENTŮ S MEDIASTINÁLNÍM LYMFOMEM

Autor: Buffa D.

Školitel: Procházka V., doc. MUDr. PhD.

Hemato-onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Primárně mediastinální velkobuněčný B-lymfom (PMBL) je poměrně

vzácnou jednotkou tvořící asi 2-4 % všech non-Hodgkinských lymfomů. Je

charakterizován velkou nádorovou masou v předním mediastinu tvořenou

thymem infiltrovaným nádorovými B-lymfocyty. Častěji postihuje ženy než

muže (poměr 2:1) a to zejména v mladším věku (medián 33 let). V léčbě se

využívá imunochemoterapie, případně imunochemoterapie v kombinaci

s radioterapií. 5 leté přežití nemocných se v současné době pohybuje okolo

80 %.

Cíle: Pomocí retrospektivní analýzy kvantitativních dat z PET/CT vyšetření

provedených před zahájením, po 2 cyklech a po dokončení chemoterapie určit

optimální hodnotu procentuálního poklesu metabolické aktivity 18F-FDG

v nádorové mase (Δ standardized uptake value - ΔSUVmax), která by se dala

využít v prognostické stratifikaci pacientů a vyselektování rizikové skupiny

pacientů vyžadující intenzivnější léčbu.

Metodika: Retrospektivně bylo hodnoceno 47 pacientů diagnostikovaných jako

PMBL v letech 2006-2017, u kterých bylo provedeno PET/CT před zahájením

léčby (27 pacientů) a interim PET/CT po 2 cyklech chemoterapie (43 pacientů).

Byla změřena metabolická aktivita 18F-FDG v nádorové mase (SUVmax) při

vstupním a interim vyšetření a následně byl vypočten jejich procentuální pokles

(ΔSUVmax), který byl vztažen k průměrné době přežití bez progrese nemoci

(mean Progression-free Survival – mean PFS).

Výsledky: Pomocí ROC analýzy byla pro náš soubor pacientů vypočtena

optimální cut-off hodnota ΔSUVmax na 68 %. Skupina pacientů

s ΔSUVmax > 68 % měla signifikantně delší průměrnou dobu přežití bez

progrese onemocnění oproti skupině s ΔSUVmax ≤ 68 % (mean PFS 108,3

měsíců oproti 40,9 měsícům, p = 0,014).

Závěr: Pokles metabolické aktivity v nádorové mase po 2 cyklech

chemoterapie o více než 68 % se v našem souboru pacietů jeví jako velmi dobrý

prognostický ukazatel, přičemž zmíněný pokles o více než 68 % svědčí pro

příznivý průběh onemocnění se signifikantně delší průměrnou dobou přežití bez

progrese onemocnění.

43

FUNKČNÍ STŘEVNÍ DYSPEPSIE – RETROSPEKTIVNÍ ANALÝZA

DLOUHODOBÉHO PRŮBĚHU

Autoři: Dvoran P., Ďurana V.

Školitel: Ehrmann J., prof. MUDr. CSc.

II. interní klinika – gastro-enterologická a hepatologická FN Olomouc,

LF UP v Olomouci

Úvod: Funkční poruchy trávicího traktu (FGP) definujeme jako soubor

izolovaných symptomů nebo jejich proměnlivé kombinace bez prokazatelných

organických, biochemických, ultrazvukových a dalších změn. Funkční střevní

dyspepsie je jednou se součástí FGP. Diagnostika FGP se opírá o tzv. Roma IV

kritéria. Z nich také vychází naše práce.

Cíle: Literatura uvádí, že FGP tvoří nemalou část spektra pacientů na

gastroenterologických odděleních. Je tomu skutečně tak? Cílem studie bylo

zaměřit se na pacienty s funkční střevní dyspepsií, popsat průběh jejich

onemocnění a na základě těchto faktů zjistit skutečnou prevalenci funkční

střevní dyspepsie u pacientů na II. interní klinice FNOL.

Metodika: V průběhu měsíců září až prosinec 2016 bylo provedeno klinické

a endoskopické vyšetření u 749 pacientů, kteří byli odesláni s dyspeptickými,

event. s dalšími potížemi. Kolonoskopii provádělo 7 lékařů s nejvyšší

kvalifikací, jejichž nálezy je tudíž možné považovat za rovnocenné. Z těchto

pacientů jsme vybrali ty, kteří byli vyšetřeni pro dyspeptické potíže a jejich

endoskopický nález byl negativní (tj. vyhovující Roma IV kritériím), event. jen

minimální. U těchto pacientů jsme pak sledovali jejich vývoj do března 2018.

Výsledky: Z celkového počtu 749 pacientů byly důvodem k vyšetření

dyspeptické obtíže u 80 (10.7%). Z nich u 17 (2.3%) byl endoskopický nález

negativní. Zvážili jsme také skupinu pacientů, u kterých byl organický nález jen

minimální (např. klidné hemoroidy atp.) – celkem 33 (4.4%). Při dalším

sledování vypadlo z této skupiny 10 pacientů (1.3%). Při započtení těchto údajů

by výsledný počet takovýchto pacientů byl 5.3%.

Závěr: Výsledky naší studie naznačují, že prevalence FGP je nižší, než je

uváděno v odborné literatuře. Máme za to, že je potřeba častěji sáhnout po

pokročilejších vyšetřovacích metodách, které v mnohých případech odhalí

skutečnou příčinu dosud neobjasněného problému, považovaného za FGP.

Takové objasnění je pro pacienta dobrou zprávou – jeho onemocnění je možné

následně léčit nejenom symptomaticky, ale taky kauzálně.

44

ORGÁNOVÉ MANIFESTACE JEDNOTLIVÝCH TYPŮ

VASKULITID

Autor: Dvořáková S.

Školitel: Horák P., prof. MUDr. CSc.

III. interní klinika – nefrologická, revmatologická a endokrinologická

FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Vaskulitida je zánětlivé onemocnění cév neznámé etiologie, vedoucí

k jejich uzávěru a manifestující se symptomy z ischémie postižených orgánů

spolu s celkovými nespecifickými projevy zánětu.

Cíle: Zmapovat zastoupení a četnost jednotlivých typů vaskulitid léčených na

III. Interní klinice FNOL, jejich orgánovou manifestaci, výskyt komorbidit

a ovlivnění kvality života.

Metodika: Retrospektivní analýza dat z dokumentace pacientů léčených pro

vaskulitidu v letech 2007 – 2017 na lůžkovém oddělení III. Interní kliniky

FNOL (n= 122). Rozděleni jsou dle typu diagnózy a je provedeno zhodnocení

jejich orgánové manifestace v závislosti na pohlaví u nejčastěji zastoupených -

granulomatózy s polyangiitidou (GP) a obrovsko-buněčné arteriitis (OA).

Výsledky: Z celkového souboru (n=122), je nejvíce zastoupena GP (n=59)

a OA (n=42). GP postihuje více muže, v 6. dekádě, (59,32%), kteří mají častěji

než ženy postiženy ledviny (88,57% vs. 58,33%), plíce (74,28% vs. 66,66%),

HCD (62,85% vs. 54,16%), klouby (40% vs. 33,33%) a CNS (11,42% vs.

8,33%). Naproti tomu u žen je častější postižení oční, ušní a kožní. Muži

přicházejí s výrazně vyšší hodnotou kreatininu (305,5255 vs. 190,1216)

i urey (16,4612,44 vs. 109,46). 34, 28% mužů a 29,16% žen dospělo

k invalidnímu důchodu. OA častěji postihuje ženy (78,57%), v 7. dekádě, ty

mají častěji než muži postižení kloubů (39,3% vs. 22,2%), aorty (57,6% vs.

33,3%), oční (42,4% vs. 22,2%), ušní (12,1% vs. 0%) a plicní (15,1% vs. 0%),

u mužů je více než u žen postižení CNS, kůže, a ledvin.

Závěr: Nejčastější vaskulitidou v našem souboru je ANCA asociovaná GP

postihující více muže, u kterých je závažnější postižení ledvin oproti ženám

a v 1/3 všech případů je důvodem přiznání invalidního důchodu. Nejčastější

z ANCA neasociovaných je OA postihující častěji ženy.

Práce vznikla za podpory projektu IGA_LF_2018_010

45

MÁ VE SVĚTLE SOUČASNÝCH WHO DIAGNOSTICKÝCH

KRITÉRIÍ PRO PH NEGATIVNÍ MYELOPROLIFERACE

(PRAVOU POLYCYTEMII) VYŠETŘENÍ OBJEMU CIRKULUJÍCÍ

KRVE JEŠTĚ NĚJAKÝ DIAGNOSTICKÝ VÝZNAM?

Autor: Gürtlerová C.

Školitel: Indrák K., prof. MUDr. DrSc.

Hemato-onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Pravá polycytemie (PV) je charakterizovaná konstitutivní proliferaci

především erytroidní řady. Diagnóza PV je dle WHO 2016 stanovována pomocí

tzv. velkých a malých kritérií. K velkým kriteriím patří: Hb >165g/l u mužů a

>160g/l u žen nebo Hkt >0,49 u mužů a >0,48 u žen nebo zvýšení RCM >25%

průměru normy. Hodnoty Hb a Hkt určují RCM nepřímo. Přímé stanovení

RCM není dle WHO 2016 diagnostickou podmínkou.

Cíle: Zhodnocení základního diagnostického kritéria PV dle WHO 2016

Metodika: Retrospektivně jsme analyzovali sestavu 82 pacientů, kde 46

pacientů mělo dg. Ph- MPN a 36 pacientů mělo sek. polycytemii. Mezi pacienty

s PV jsme identifikovali 11 pacientů (29,7%), kteří nesplňovali Hb ani Hkt

kritéria pro dg. PV, ale měli RCM >125%. Ve skupině se sek. polycytemií mělo

12 pacientů (44,4%) s normálním RCM diagnosticky falešně zvýšené hodnoty

Hb a Hkt a 1 pacient s nezvýšenými hodnotami Hb i Hkt měl RCM >125%.

Univariantní analýzou jsme vyhodnotili korelaci Hb a Hkt s RCM. Pomocí

logistické regrese a ROC křivky jsme podle hodnot Hb a Hkt stanovili jejich

schopnost predikce zvýšení RCM.

Výsledky: Korelace mezi Hb a RCM byla u Ph- MPN slabá, ale významná

(p=0,04). Hkt koreluje s RCM lépe než Hb. Ukázali jsme, že predikce RCM jen

na základě Hb a Hkt je nespecifická, ROC křivky jsou blízko diagonále.

Specificita klasifikátorů s použitím Hb nebo Hkt klesá k nule.

Závěr: Bez vyšetření RCM by jen na podkladě hodnocení Hb nebo Hkt mohlo

dojít ke stanovení chybné dg. u 22 pacientů (34,4%) našeho souboru. Potvrdili

jsme, že vyšetření objemu cirkulující krve je stále přínosné a že univariantní

přístup WHO 2016 klasifikace, především v časných fázích PV, diagnostickou

specificitu nenaplňuje. Obejít vyšetření RCM by bylo možné kombinací hodnot

Hb a Hkt pomocí multivariantní logistické regrese se sp=0,74 a sn=0,76,

pomocí níž lze zvýšení RCM úspěšně předikovat.

Za spolupráci děkujeme doc. Korandovi, Ph.D. a RNDr. Fürstovi, Ph.D.

46

SYNDROM SPÁNKOVÉ APNOE A PLICNÍ HYPERTENZE

Autor: Hajný Ľ.

Školitel: Hutyra M., doc. MUDr. Ph.D. FESC

I. interní klinika – kardiologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Poruchy dýchání ve spánku jsou skupinou respiračních onemocnění,

které zahrnují obstrukční spánkovou apnoi, centrální spánkovou apnoi

a hypoventilaci spojenou se spánkem. Prevalence plicní hypertenze u pacientů

s poruchami dýchání ve spánku je uváděna v rozmezí 17-52%.

Cíle: Cílem této studie bylo stanovit prevalenci a rizikové faktory spánkové

apnoe u pacientů s nově diagnostikovanou prekapilární plicní hypertenzí.

Metodika: Prospektivně jsme zhodnotili 76 pacientů s plicní hypertenzí

(průměrný věk 54±16 let; 34/44.7 % muži). Všichni pacienti podstoupili

pravostrannou srdeční katetrizaci, klinické vyšetření, laboratorní testy,

spánkovou studii a hodnocení subjektivní spavosti pomocí Epworthské škály

spavosti. Ze 76 hodnocených pacientů byla u 48 (63%) jedinců stanovena

klinická diagnóza plicní arteriální hypertenze, plicní hypertenze asociovaná

s onemocněním plic/hypoxémií u 12 (16%) jedinců, chronická

tromboembolická plicní hypertenze u 8 pacientů (10.5%), a plicní hypertenze

multifaktoriální etiologie u 8 jedinců (10.5%).

Výsledky: Spánková apnoe (SA) – definovaná jako apnea-hypopnea index

(AHI) ≥ 5/h – byla přítomna u 76% (n = 58) pacientů vyšetřeného souboru.

Průměrný AHI v kohortě vyšetřených pacientů byl 22.1±19.4/h.

Z demografických charakteristik, vyšetřených hemodynamických

a laboratorních parametrů se skupiny se supekcí na SA a bez SA lišily pouze

v parametrech AHI (26.1±16.6 vs. 4.1±3.7/h; P=0.0011), ODI– oxygen

desaturation index (26.1±20.5 vs. 3.8±2.9/h; P=0.0011) a T90– doba spánku

strávená v saturacích pod 90% (55.4±41.6 vs. 34.1±44.6%; P=0.0011). Parametr

T90 byl signifikantně asociován s výskytem úmrtí (n=15, 19.7%) v průběhu

sledování (85.5±39.4 vs. 36.7±32.0%; P=0.0011). Na základě výsledku receiver

operating curve (ROC) analýzy byla stanovena cut-off hodnota T90 64.5%,

která predikovala výskyt úmrtí se senzitivitou 89%, specificitou 74%, odds ratio

(OR) 22.2. Plocha pod křivkou – area under curve (AUC) uvedené ROC

analýzy dosáhla hodnoty 0.86, p<0.0001.

Závěr: Výskyt syndromu spánkové apnoe je v populaci pacientů s prekapilární

plicní hypertenzí relativně vysoký s potenciálně závažným prognostickým

dopadem.

47

PROGNOSTICKÉ ASPEKTY PLICNÍ HYPERTENZE

Autor: Janošík M.

Školitel: Hutyra M., doc. MUDr. Ph.D. FESC

I. interní klinika – kardiologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Plicní hypertenze (PH) je klinický syndrom definovaný zvýšením

středního tlaku v plicnici nad 25 mm Hg v klidu. Velký důraz se aktuálně klade

na identifikaci parametrů schopných specificky indikovat patologický

mechanismus PH, závažnost onemocnění a odpověď na terapii.

Cíle: Cílem studie bylo stanovení významu klinických, hemodynamických

a laboratorních parametrů v predikci dlouhodobé mortality pacientů s PH.

Metody: Retrospektivně byla shromážděna data vyšetření pacientů

indikovaných k pravostranné srdeční katetrizaci. Do studie bylo zařazeno

celkem 112 pacientů (45 mužů, 67 žen, průměrný věk 55±16 let) dlouhodobě

sledovaných na endpoint celkovou mortalitu. Po průměrné době sledování 28

měsíců bylo zaznamenáno úmrtí u 21 pacientů (19%). Predikce výskytu celkové

mortality byla analyzována na základě výsledku klinických vyšetření, výsledků

kardiomarkerů a parametrů renálních funkcí.

Výsledky: Z klinicky relevantních parametrů bylo ženské pohlaví (OR 14.2

[1.5-87.4], P=0.0243) a WHO/NYHA funkční třída III/IV (OR 12.2 [1.9-54.4],

P=0.0243) asociovány s rizikem úmrtí. Z hemodynamických parametrů byly

hodnoty srdečního výdeje/index signifikantně asociovány s výskytem mortality

(P=0.0106). Z laboratorních parametrů cTnT (P=0.0002), NT-proBNP

(P=0.0039), urea (P=0.0002), kreatinin (P=0.0071), glomerulární filtrace

(P=0.0102), cystatin C (P=0.004) a kyselina močová (P=0.0001) predikovaly

celkovou mortalitu. Na základě výsledku receiver operating curve (ROC)

analýzy byla stanovena cut-off hodnota cTnT 23 ng/l, která predikovala výskyt

úmrtí se senzitivitou 77%, specificitou 68%, odds ratio (OR) 6.9, plocha pod

křivkou (AUC) 0.765. Cut-off hodnota cystatinu C 1.59 mg/l predikovala úmrtí

během sledování se senzitivitou 82%, specificitou 74% (OR 12.5, AUC 0.776,

P=0.001). Cut-off hodnota kyseliny močové 474 μmol/l predikovala úmrtí se

senzitivitou 70%, specificitou 82% (OR 10.4, AUC 0.773, P=0.001).

Závěr: U pacientů s PH jsou laboratorně stanovené kardiomarkery, markery

renálních funkcí a katetrizačně měřené hodnoty srdečního výdeje spojeny

s rizikem úmrtí a mohou být v praxi použity jako prediktory mortality.

48

BIOLOGICKÉ PREDIKTORY PROGNÓZY U NEMOCNÝCH

LYMFOMEM Z BUNĚK PLÁŠŤOVÉ ZÓNY

Autor: Jirkuvová A.

Školitel: Obr A., MUDr.

Hemato-onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Lymfom z buněk plášťové zóny (MCL) patří mezi raritní subtyp

Nehodgkinova lymfomu z B-lymfocytů. Standartním prognostickým

ukazatelem pro MCL je index MIPI dělící pacienty do tří prognostických

skupin. Vzhledem k velké klinické variabilitě nemoci a největšímu zastoupení

pacientů ve skupině s vysokým rizikem dle MIPI je snaha identifikovat

a verifikovat nové prognostické ukazatele.

Cíle: Zhodnocení prognostického významu komplexních změn karyotypu

a mutací genu TP53 u pacientů s MCL.

Metodika: Unicentrická retrospektivní analýza 74 (56 mužů, 18 žen) pacientů

s diagnózou MCL dle WHO klasifikace z roku 2016 s dostupným biologickým

materiálem diagnostikovaných mezi lety 2005-2015 na HOK FNOL. Medián

věku v době diagnózy byl 66 let, 62 (84%) pacientů bylo v klinickém stádiu IV

dle Ann Arbor klasifikace a 43 (58%) pacientů bylo ve vysokém riziku dle

MIPI. Cytogenetika byla vyšetřována metodou FISH a za komplexní karyotyp

(KK) byla považována přítomnost tří a více chromozomálních aberací. Analýza

genu TP53 byla provedena pomocí sekvenování nové generace.

Výsledky: Při mediánu sledování 3,6 roku žije 40 (51%) pacientů. 3-leté OS

dosáhlo v našem souboru 62,7% (95% CI 0,51-0,74) nemocných. 3-leté PFS

50,2 % (95% CI 0,39-0,62) nemocných. U pacientů s přítomností KK bylo 3-

leté OS 30,8% (95% CI 0,06-0,56) oproti 73,5% (95% CI 0,61-0,86) u pacientů

bez KK. 3-leté PFS bylo u pacientů s KK 30,8% (95% CI 0,06-0,56) oproti

51,8% (95% CI 0,36-0,66) u druhé skupiny pacientů. Ve skupině s mutovaným

TP53 bylo 3-leté OS 26,7% (95% CI 0,04-0,49), s nemutovaným TP53 74,5%

(95% CI 0,62-0,87). 3-leté PFS dosáhlo u pacientů s mutací TP53 20,0% (95%

CI 0-0,40), u pacientů bez mutace 59,4 (95% CI 0,45-0,74).

Závěr: Pacienti s komplexním karyotypem mají signifikantně kratší OS

(p=0,001) a PFS (p=0,02) ve srovnání s pacienty bez komplexního karyotypu.

Rovněž mutace genu TP53 signifikantně zkracuje OS i PFS (p<0,001).

49

DIAGNOSTIKA REJEKČNÍCH STAVŮ PO TRANSPLANTACI

PLIC

Autor: Kamasová M.

Školitel: Jakubec P., MUDr. Ph.D.

Klinika plicních nemocí a tuberkulózy FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Rejekce je závažný problém po transplantaci plic. Může se jednat

o hyperakutní, akutní (humorální a celulární) nebo chronickou rejekci.

Navzdory pokrokům v imunosupresivní léčbě má více než třetina pacientů

v prvním roku po transplantaci plic akutní rejekci. Příčin akutní rejekce je celá

řada. Léčba akutní rejekce je většinou farmakologická, ale se zvýšeným rizikem

vzniku chronické rejekce. Chronická rejekce se léčí obtížněji a je jedním

z nejčastějších důvodů mortality a morbidity. Na rejekci můžou poukázat

funkční (spirometrie) nebo zobrazovací (CT plic) vyšetřovací metody. Zlatým

standardem diagnostiky je biopsie plicní tkáně.

Cíle: Cílem naší práce je posoudit diagnostické metody rejekčních stavů po

transplantaci plic.

Metodika: Do našeho souboru bylo zařazeno celkem 16 pacientů po

transplantaci plic, z toho 9 mužů a 7 žen, průměrný věk byl 56 let. U všech

pacientů bylo provedeno histologické vyšetření biopsie plicní tkáně a dále byly

hodnoceny další parametry – CT vyšetření, ventilační funkce – FEV1,

přítomnost bakteriálních patogenů, plísní, cytomegaloviru. Pacienti byli

rozděleni do dvou skupin dle výskytu rejekce. Statisticky byla hodnocena

možná korelace mezi histologickým nálezem rejekce s některým z dalších

parametrů.

Výsledky: Rejekce se vyskytla u 12 (75%) pacientů. Statisticky nebyla

prokázána žádná významná korelace mezi histologickým nálezem rejekce

s jiným z dalších sledovaných parametrů.

Závěr: U žádného ze sledovaných parametrů nebyla prokázána statisticky

významná korelace s histologickým nálezem rejekce. Nicméně u skupiny

pacientů s histologicky potvrzenou rejekcí plic došlo k výraznějšímu poklesu

hodnoty FEV1 oproti skupině bez rejekce. Stejně tak u skupiny s rejekcí byl

častější výskyt bakteriálních patogenů v bronchoalveolární laváži oproti skupině

bez rejekce. Patologické nálezy zjištěné při CT vyšetření byly přibližně stejně

četné u obou skupin. Jediný pozitivní nález cytomegaloviru byl u pacienta

s histologicky prokázanou rejekci.

50

PROGNOSTICKÉ FAKTORY U MYELODYSPLASTICKÉHO

SYNDROMU A CHRONICKÉ MYELOMONOCYTÁRNÍ

LEUKEMIE

Autor: Krejčí K.

Školitel: Rohoň P, doc. MUDr. Ph.D.

Hemato-onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Myelodysplastický syndrom (MDS) představuje různorodou skupinu

onemocnění krvetvorby, které se vyznačují periferní cytopenií, dysplastickými

změnami prekursorů krvinek v kostní dřeni a variabilním rizikem progrese do

akutní leukemie.

Cíle: Cílem práce je přinést informace z neselektovaného souboru MDS

pacientů se zaměřením na celkové přežití (OS) a jeho vztah k IPSS

(mezinárodnímu prognostickému skórovacímu systému), typu léčby, věku

a komorbiditám.

Metodika: Analyzovali jsme data 57 pacientů (26 mužů, 31 žen) s MDS, kteří

byli nově diagnostikováni a léčeni na HOK FNOL v letech 2012-2017. Data

byla získána zpětně z dokumentace pacientů k 1.9.2017, hodnotili jsme hlavně

věk při diagnóze, IPSS a léčebné modality. Porovnávané typy terapie jsou:

podpůrná léčba, lenalidomid, azacytidin a alogenní transplantace krvetvorných

buněk.

Výsledky: Věk pacientů při diagnóze MDS se pohyboval v rozmezí 24 až 84 let

s mediánem 68 let. Vliv věku se pro OS neukázal jako významný (p=0,1,

Coxova regrese). OS se naopak liší dle IPSS. „Low risk“ IPSS má nejlepší

prognózu, „high risk“ IPSS nejhorší, rozdíl mezi nejlepší a nejhorší skupinou je

statisticky signifikantní (p=0,003). Vzhledem k tomu, že terapii lenalidomidem

a transplantaci má pouze 4 a 6 pacientů, lze adekvátně porovnávat pouze

podpůrnou léčbu a azacytidin. Zde je zřejmý pozitivní efekt azacytidinu, který

ale není statisticky signifikantní.

Závěr: Prokázali jsme, že doba přežití úzce koreluje s IPSS. Věk pacienta při

diagnóze nemá jednoznačný dopad na OS, což je důležité pro individuální

indikaci léčby ve všech věkových skupinách. Alogenní transplantace má

v našem souboru pacientů jednoznačně nejlepší výsledky (nízký počet

hodnocených osob). Je zřejmý jasný pozitivní trend při léčbě azacytidinem.

51

LABORATORNÍ DIAGNOSTIKA PRIMÁRNÍCH

HYPERALDOSTERONISMU

Autorři: Křístková M., Opršalová T.

Školitel: Václavík J., doc. MUDr. Ph.D. FESC

I. interní klinika – kardiologická FN Olomouoc, LF UP v Olomouci

Úvod: Pro stanovení diagnózy primárního hyperaldosteronismu (PHA) jsou

standardně prováděny nejprve skríningová vyšetření a následně konfirmační

testy. Dle nových doporučení by u části pacientů nemuselo být provádění

konfirmačních testů nezbytné.

Cíle: Cílem naší práce bylo pomocí srovnání výsledků screeningových

vyšetření a následných konfirmační testů zhodnotit, zda je pro potvrzení

diagnózy nezbytné provádět u všech pacientů konfirmační testy.

Metodika: Byla retrospektivně analyzována data pacientů, kteří podstoupili

screeningové vyšetření se stanovením plazmatické hladiny aldosteronu,

plazmatické reninové aktivity (PRA) a výpočtem poměru aldosteron/PRA

(ARR). Dále byl proveden konfirmační test. Při následné statistické analýze

byly srovnávány výsledky obou vyšetření se snahou identifikovat prediktory

PHA.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 312 pacientů, z toho 190 mužů (61 %).

Průměrný věk pacientů v souboru byl 54+- 14 let. Pacienti dlouhodobě užívali

průměrně kombinaci 4,0+-1,8 různých druhů antihypertenziv. V univariátní

analýze se jako významné prediktory PHA ukázaly: PRA < 0.63 (plocha pod

křivkou AUC ROC 0,63), aldosteron ≥ 165 ng/l (AUC 0,60), poměr ARR ≥ 43

(AUC 0,68), kalémie <4,0 mmol/l (AUC 0,68) a počet užívaných

antihypertenziv ≥ 4 (AUC 0.64), všechny s P<0,01. Kombinace hodnot

udávaných v doporučeních (aldosteron > 200 ng/l, K < 4,0 mmol/l) měla pro

predikci diagnózy PHA celkovou přesnost pouze 69%, kombinace poměru ARR

≥ 43 a kalémie < 4 mmol/l celkovou přesnost 75,6%.

Závěr: Provádění konfirmačních testů i nadále zůstává nedílnou součástí

diagnostiky primárního hyperaldosteronismu.

Práce byla podpořena grantem Univerzity Palackého v Olomouci

IGA_LF_2017_029.

52

SLEDOVÁNÍ FAKTORŮ OVLIVŇUJÍCÍCH ÚSPĚŠNOST LÉČBY

OBÉZNÍCH PACIENTŮ Autor: Kubová M.

Školitel: Cibičková L., MUDr. Ph.D.

III. interní klinika – nefrologická, revmatologická a endokrinologická

FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Obezita je v dnešní době velkým zdravotním problémem zejména

z hlediska vzniku závažných komplikací. Při její terapii je apelováno na změnu

životního stylu. Zatím však není zcela jasné, které z doporučovaných změn mají

největší efekt na redukci hmotnosti. Cílem naší práce bylo zkoumání souvislostí

mezi vybranými sledovanými parametry a celkovou úspěšností léčby obezity.

Metodika: Do studie bylo zahrnuto 126 pacientů z obezitologické poradny. Při

přijetí do péče byli dotazováni na svou hmotnost v 18 letech, výskyt obezity

v rodině, vztah ke sportu, redukční pokusy v minulosti, jo-jo efekty, pohybová

omezení, přítomnost diabetu, léčbu kortikoidy a bylo provedeno základní

antropometrické vyšetření. Po pečlivé edukaci byl pacient pozván na kontrolu

za 3 a 6 měsíců, kde byl opět zvážen a přeměřen a bylo sledováno, zda využil

zapisování do elektronického jídelníčku a jaká další režimová opatření učinil.

Výsledky: Po statistickém zpracování námi sledovaných parametrů jsme zjistili,

že vyšší hmotnostní úbytek po 6 měsících byl pozorován u pacientů, kteří

v minulosti neměli jojo efekt (p = 0,052) a pacienti, kteří se v minulosti

nepokoušeli hubnout (p = 0,096). Ze statistického zpracováni také vyšel jasný

závěr, že pacienti léčeni kortikoidy hubli méně nebo vůbec oproti pacientům

bez léčby kortikoidy (p = 0,008). Naopak pohlaví, obezita v rodině, přítomnost

diabetu a sportovní aktivita v minulosti vliv na hubnutí neměli.

Závěr: Úspěšnost léčby obezity je dána zejména omezením energetického

příjmu, k čemuž našim pacientům dopomáhalo zapisování elektronického

jídelníčku. Ze studie jsme také zjistili, že lépe hubli pacienti, kteří se v minulosti

nepokoušeli redukovat svou hmotnost a tudíž neměli jojo efekty. U pacientů,

kteří se v minulosti pokoušeli hubnout, vedly jojo efekty ke ztrátě svalové tkáně

a tím pádem ke snížení bazálního energetického výdeje, což způsobuje následné

ztížení možnosti redukovat hmotnost.

53

SÉRIOVÉ HLADINY ANTIHYPERTENZIV

Autor: Kvapil T.

Školitel: Kociánová E., MUDr.

I. interní klinika – kardiologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Betablokátory jsou běžně používány ve farmakoterapii hypertenze.

Nonadherence k betablokátorům je v dostupných zdrojích popisována jako

velmi častá, ale srovnání nonadherence mezi jednotlivými typy betablokátorů

dosud provedeno nebylo. Míra selektivity k beta-1 receptorům je přitom často

užívaný argument pro volbu konkrétního betablokátoru i ve vztahu k lepší

toleranci pacientem.

Cíl: Cílem práce bylo stanovení míry nonadherence a rozdíly mezi jednotlivými

typy betablokátorů u pacientů s arteriální hypertenzí.

Metodika: Analyzovali jsme 421 sérových hladin betablokátorů u 261 pacientů

vyšetřených pro arteriální hypertenzi v centru pro hypertenzi FNOL v letech

2013–2016. Minimální odstup mezi měřeními byl 3 měsíce. Analyzovali jsme

hodnoty z prvních měření (n = 261) a také opakovaná měření u pacientů s více

dostupnými odběry (n = 421). Vzorek s nulovou hodnotou sledovaného

betablokátoru byl považován za důkaz nonadherence. Statisticky byl hodnocen

rozdíl v adherenci k betaxololu, bisoprololu, metoprololu a nebivololu.

Výsledky: Při prvním měření bylo 25,3 % pacientů nonadherentních

k předepsanému betablokátoru, při analýze všech dostupných měření 23,3 %.

Nejvyšší míra nonadherence byla zjištěna u pacientů, jimž byl předepisován

nebivolol (při analýze prvních měření 30,9 %, při analýze všech měření 33,7

%), nejnižší u pacientů s předepsaným betaxololem (15,9 % při prvních a 8,9 %

u všech měření), p < 0,001. Vztah mezi adherencí k léčbě betablokátory

a celkovým počtem užívaných léků proti hypertenzi nebyl statisticky

signifikantní (p = 0,46). Míra nonadherence v našem souboru nekorelovala

s mírou beta-1 selektivity betablokátorů.

Závěr: Nonadherence k léčbě betablokátory u pacientů s arteriální hypertenzí

byla v současném vzorku nižší, než očekávaná podle dostupné literatury a lišila

se mezi jednotlivými typy betablokátorů.

Podpořeno grantem: IGA_LF_2017_035

54

VARIABILITA SRDEČNÍ FREKVENCE V DLOUHODOBÉ

MONITORACI OSOB S KARDIOVASKULÁRNÍM

ONEMOCNĚNÍM

Autor: Kvapilová Z.

Školitel: Galuszka J., MUDr. Ph.D.

I. interní klinika – kardiologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Změny srdeční frekvence podléhají multifaktoriálním vlivům

zprostředkovaným působením autonomního nervového systému (ANS)

a můžeme je pozorovat v řádu minut - krátkodobé cykly i v řádu hodin -

dlouhodobé cykly. Parametry variability srdeční frekvence (VSF) jsou rutinně

analyzovány během Holterova EKG vyšetřování a jejich vychýlení od normy

signalizuje regulace srdeční činnosti.

Cíle: Cílem naší práce bylo posoudit změny VSF u pacientů s poškozením

centrálního nervového systému v důsledku akutní mozkové ischemie

Metodika: Byly porovnány 3 skupiny po 40 pacientech s akutní ischemickou

cévní mozkovou příhodou (iCMP), rozdělené dle lokalizace mozkové ischemie:

skupina 1: levá hemisféra, skupina 2: pravá hemisféra, skupina 3:

vertebrobazilární povodí. Vstupní kritérium byla hospitalizace pro akutní

mozkovou ischemii. Vylučovací kritéria: fibrilace síní, zvýšený počet síňových

či komorových ektopických stahů nad 1 %, prodloužení RR nad 2100 ms. Dále

byli vyřazeni pacienti, kteří již v minulosti iCMP prodělali v jiném povodí.

Parametry VSF (SDNN, TI, SDANN, RMSSD, LF/HF, HF) jsme hodnotili

v nočním intervalu, abychom eliminovali vliv stresu, pohybu a dalších vlivů.

Výsledky: V porovnání výsledků s normami pro VSF z dlouhodobého

24 hodinového záznamu vykazují nálezy pacientů s iCMP, bez rozdílu lokality,

snížený celkový spektrální výkon. V rámci našeho souboru byl nalezen

statisticky významný rozdíl mezi hodnotami SDNN u pacientů s iCMP v levé

hemisféře a ve VB povodí, kde byly hodnoty SDNN signifikantně nižší.

Jednotlivé skupiny pacientů se statisticky významně neliší v rozdílech pohlaví,

věku či výskytu rizikových faktorů.

Závěr: 1. Dle naší analýzy mají pacienti s mozkovou ischemií hodnoty

variability srdeční frekvence mimo hranice normálních mezí. 2. Zjistili jsme

statisticky významný rozdíl celkového spektrálního výkonu VSF mezi dvěma

odlišnými oblastmi mozkové ischemie. 3. Parametry VSF by mohly být využity

jako přídatné hodnotící kritérium u nemocných s iCMP.

55

KARDIOVASKULÁRNÍ KOMPLIKACE CHRONICKÉ

OBSTRUKČNÍ PLICNÍ NEMOCI

Autor: Ličková M.

Školitel: Sova M., MUDr. Ph.D.

Klinika plicních nemocí a tuberkulózy FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN) a arteriální hypertenze

(zejména rezistentní hypertenze) sdílí mnoho rizikových faktorů. Studie

PLURAL (Plicní funkce u pacientů s rezistentní arteriální hypertenzí) je

průřezová prevalenční studie CHOPN u pacientů s farmakorezistentní arteriální

hypertenzí.

Cíle: Cílem této průřezové studie je zjistit prevalenci CHOPN u pacientů

s rezistentní arteriální hypertenzí.

Metodika: V této studii bylo hodnoceno 38 pacientů (21 mužů) ve věku

průměrně 61,3±11,2 let s farmakorezistentní arteriální hypertenzí (užívající

alespoň tři antihypertenziva, z nichž alespoň jedno je diuretikum), kterým

nebyla nalezena porucha plicních funkcí v anamnéze. Všichni pacienti

podstoupili spirometrii, celotělovou pletysmografii a bronchodilatační test

(salbutamol). Poté byla hodnocena prevalence CHOPN (VCmax/FEV1 < 0,7).

Výsledky: CHOPN byla diagnostikována 5 (13,2%) pacientům s průměrnou

hodnotou FEV1 84,7%±14,0. U 3 pacientů byla hodnota FEV1 < 80%.

V porovnání s daty publikovanými Evropskou respirační společnostií byla

prevalence CHOPN vyšší (7,6%).

Závěr: Tato studie potvrzuje, že prevalence CHOPN u pacientů s rezistentní

arteriální hypertenzí je vyšší než u zdravé populace. Přesto je potřeba zhodnotit

více dat pro objasnění složitého vztahu mezi kardiovaskulárním onemocněním

a CHOPN.

56

PSYCHOLOGICKÝ PROFIL PACIENTŮ SE SYSTÉMOVÝMI

CHOROBAMI POJIVA

Autor: Maiwaldová B.

Školitel: Smržová A., MUDr. Ph.D.

III. interní klinika – nefrologická, revmatologická a endokrinologická,

FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Systémová sklerodermie (SSc), systémový lupus erythematodes (SLE)

a revmatoidní artritida (RA) patří mezi autoimunitní onemocnění, která jsou

charakterizována tvorbou autoprotilátek a imunitně navozeným poškozením

různých orgánů.

Cíle: Cílem této studie je zjistit, jaká je prevalence deprese mezi pacienty se

systémovým onemocněním pojiva a zmapovat přítomnost jiných

psychopatologických jevů. Dále chceme popsat, jak lze využít psychologické

testování pacientů k určení další léčby.

Metodika: Retrospektivně jsme vyhodnotili výsledky psychologických

dotazníků u pacientů se stanovenou diagnózou SSc, SLE a RA. Pacienti

vyplňovali 2 dotazníky, a to BDI-II a MMPI-II v období od března 2015 do

ledna 2018. K hodnocení výsledků testů jsme použili popisně statistických

metod.

Výsledky: Vyšetřili jsme celkem 104 pacientů, z toho 15 mužů a 89 žen.

Pacientů s diagnózou SSc bylo 64, s SLE 31 a s RA 9. Vyšetření BDI-II

ukázalo, že 34 pacientů se SSc vykazovalo depresi (53,1%) a 15 pacientů se

SLE (48,3%). MMPI-II hodnotí komplexní psychologický profil pacientů.

Všichni pacienti vykazovali vhodný profil pro psychologickou intervenci (tvar

L-F-K škál do střechy). Zvláště pacienti se sklerodermií vykazovali známky

neurotických příznaků (deprese, hypochondrie a hysterie mezi 23,4-57,8%),

pacienti s SLE mají tendenci k neurotickým poruchám také, ale statisticky

v menší míře.

Závěr: Dle dat WHO prevalence deprese ve všeobecné populaci činí asi 3,5% s

narůstající tendencí. Z literatury vyplývá, že přítomnost deprese u systémových

chorob pojiva je daleko vyšší. Podle našich dat prevalence deprese u SSc činila

53,1% a u SLE 48,3%. Pomocí dotazníku MMPI-II jsme potvrdili vysokou

prevalenci deprese, navíc pacienti s SSc i SLE vykazovali příznaky

neurotických poruch. Výsledky našeho pozorování jsou ve shodě s dostupnými

světovými studiemi. Nemocní se sklerodermií, by mohli mít specifický

psychologický profil hodnocený pomocí MMPI-II, a to kombinace neurotických

poruch, psychastenie a sociální introverze.

57

ANALÝZA SUBPOPULACÍ MONONUKLEÁRNÍCH BUNĚK

U NEMOCNÝCH S HODGKINOVÝM LYMFOMEM

Autor: Mnacakanová E.

Školitelé: Procházka V., doc. MUDr. Ph.D.1, Gabčová G., Mgr.2

1Hemato-onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci 2Ústav imunologie LF UP v Olomouci

Úvod: Hodgkinův lymfom (HL) je nejčastější maligní nádor lymfatického

systému u osob mladších 30 let. Je popsán těsný vztah mezi nádorovou buňkou

a mikroprostředím lymfomu, které má významný dopad na citlivost lymfomu

k terapii a na přežití nemocných.

Cíle: Popsat imunitní profil (immune signature) subpopulací monocytů a T-

lymfocytů u pacientů s nově diagnostikovaným s HL a srovnat jej se zdravou

populací.

Metodika: Analyzovali jsme vzorky 23 nově diagnostikovaných pacientů.

Medián věku pacientů (P) v době diagnózy byl 47,8 let (21-78) poměr můžu

a žen byl 1:1,3. Srovnávací skupinou bylo 12 zdravých kontrol (Z), které byly

párovány co do pohlaví a věku. Vyšetření vzorků periferní krve proběhlo na

pracovišti OLGEN Ústavu imunologie metodou multiparametrické průtokové

cytometrie, kdy se hodnotilo 28 parametrů u monocytů a 8 parametrů

u lymfocytů.

Výsledky: Z 28 hodnocení subtypů monocytů u zdravých a nemocných byly

statisticky významné monocytů 6,7±2,5 (Z) vs 4,7±2,4 (P) p=0,041,

klasických monocytů CD14+CD16- 83,2±4,8 (Z) vs 77, 2±9,17 (P) p=0,030,

klasických monocytů 11b+ 99,99±0,2 (Z) vs 95,4±20,8 (P) p=0,013,

klasických monocytů HLA-DR+ 98,03±2,8 (Z) vs 86,1±21,6 (P) p=0,011,

klasických monocytů CD64+ 53,6±35,5 (Z) vs 88,2±14,3 (P) =0,0006,

intermediárních monocytů CD64+ 33,2±22,9 (Z) vs 76,3±16,1 (P) p=0,0001,

monocytů CD11b+ 96,4±1,5, (Z) vs 88,8±20,0 (P) p=0,009), monocytů

CD64+ 41,9±29,9 (Z) vs 73,8±15,3 (P) p=0,004, monocytů HLA-DR+ 95,

7±2,37 (Z) vs 82±19,55 (P) p=0,0002, neklasických monocytů CD64+ 3,

08±3, 09 (Z) vs 16,8±21,0 (P) p=0,001. Z lymfocytů bylo statisticky významné

CD3+ lymfocytů 35,01±12,7 (Z) vs 18,6±11,2 (P) p=0,001).

Závěr: Ačkoliv pacienti s HL mají převážně fyziologické hodnoty krevního

obrazu, z výsledků vyplývá významný rozdíl v imunitním milieu oproti

zdravým kontrolám.

58

IDENTIFIKACE PROGNOSTICKÝCH MARKERŮ U CHOPN

Autor: Ondrejčáková L.

Školitel: Zatloukal J., MUDr. Ph.D.

Klinika plicních nemocí a tuberkulózy FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN) je časté onemocnění, které

je mimo jiné spojeno s postupnou progresí a s vysokou mortalitou. V současné

době je CHOPN třetí nejčastější příčinou úmrtí. Stále však nejsou zcela jasné

faktory predikující horší prognózu a vyšší mortalitu této nemoci, a proto je

v poslední době věnována velká snaha o jejich identifikaci.

Cíle: Identifikace prognostických markerů, které mohou predikovat vyšší

mortalitu pacientů s CHOPN.

Metodika: Z pacientů sledovaných na Plicní klinice FN Olomouc pro CHOPN,

u kterých byly k dispozici všechny potřebné údaje, jsme vytvořili databázi, tyto

pacienty jsme pak retrospektivně sledovali od zařazení po dobu 5 let. Při

zařazení jsme hodnotili plicní funkce podle spirometrie, stav výživy podle body

mass index (BMI) a fat mass index (FMI), úroveň symptomů podle dotazníků

CAT a CCQ, laboratorní známky zánětu (CRP, leukocytosa v krvi, neutrofilie

v krvi). Během následujících 5 let jsme pak sledovali četnost exacerbací

léčených ambulantně a vyžadujících hospitalizaci a mortalitu. Ke statistickému

hodnocení jsme použili Studentův t-test, za statisticky významné jsme

považovali hodnoty p<0,05.

Výsledky: Do naší databáze jsme zařadili 69 pacientů s CHOPN, z nichž 12

během sledování zemřelo. Pacienti, kteří během sledování zemřeli, měli při

zařazení signifikantně nižší BMI (p<0,001), FMI, horší hodnoty FEV1, měli

vyšší úroveň respiračních symptomů, signifikantně vyšší skóre deprese a během

sledování měli nesignifikantně vyšší četnost exacerbací vyžadujících

hospitalizaci. Naopak jsme nezjistili žádné rozdíly v úrovni laboratorních

známek zánětu.

Závěr: Zjistili jsme, že negativním prognostickým markerem, který vede ke

zvýšení mortality u CHOPN, je nižší tělesná hmotnost, zhoršený stav výživy,

deprese a vyšší četnost exacerbací vyžadujících hospitalizaci.

59

SCREENING SYNDROMU SPÁNKOVÉ APNOE

Autor: Palyzová P.

Školitel: Sova M., MUDr. Ph.D.

Klinika plicních nemocí a tuberkulózy FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Screening syndromu spánkové apnoe je v dnešní době dostupnou

metodou, jíž mohou provádět praktičtí lékaři a jednotliví ambulantní specialisté.

Pro jasnou indikaci tohoto vyšetření by měly být klinické příznaky jako

nadměrná denní spavost a mikrospánky. Není ale zcela jasné, jaký poměr

pacientů následně monitorovaných ve spánkové laboratoři toto vyšetření

skutečně podstoupí a na základě jakých parametrů lze odhadnout vysokou

předtestovou pravděpodobnost pozitivního nálezu tohoto syndromu.

Cíle: Zhodnotit poměr pacientů, u nichž byl skríning SAS proveden a zhodnotit,

jaké parametry zvyšují pravděpodobnost pozitivního výsledku a stanovit

optimální cut-off hodnoty.

Metodika: Zařazeno bylo celkem 497 pacientů (363 mužů), průměrného věku

55,5 ± 12,3 roku. Tito pacienti byli během roku 2017 vyšetřeni ve spánkové

laboratoři pro suspektní SAS. U všech byla provedena noční monitorace a

hodnoceny antropometrické parametry (hmotnost, výška, BMI, obvod kru, pasu

a boků). Dále byly hodnoceny údaje o klinických potížích pacienta (přítomnost

nadměrné denní spavost, mikrospánku).

Výsledky: Ze skupiny 401 pacientů (80,7%), kteří screening nepodstoupili, byl

syndrom spánkové apnoe indikován k terapii prokázán u 227 pacientů (56,6%).

Naopak z 96 (19,3%) pacientů s provedeným screeningem, byl syndrom

spánkové apnoe indikován k terapii přetlakovým dýcháním u 76 z nich (79,2%).

Nejvýznamnějšími prediktory pozitivního výsledku a stanovené cut-off metody

jsou: obvod krku nad 42,3 cm (HR = 5,200), obvod boků nad 113,5 cm (HR =

3,615) a věk pacienta nad 55,5 let (HR = 3,338).

Závěr: Praktičtí lékaři a specialisté málo využívají možnost pacienty vyšetřit

pomocí screeningu při podezření na SAS. Přitom v kombinaci klinických

příznaků s cut-off hodnotami obvodu krku a boků je možné předem odhadnout

pravděpodobnost pozitivního výsledku noční monitorace. Značná část těchto

pacientů by tak nemusela vůbec spánkovou laboratoř navštívit, čímž by se

uvolnily kapacity, zkrátily se čekací doby a ušetřily nemalé finanční prostředky.

60

ANALÝZA VZTAHŮ DYSLIPIDÉMIE A INZULINOVÉ

REZISTENCE U DYSLIPIDEMICKÝCH PACIENTŮ

Autor: Pivoňková L.

Školitel: Cibičková L., MUDr. Ph.D.

III. interní klinika – nefrologická, revmatologická a endokrinologická

FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Dyslipidémie je označení patologického složení lipidů a lipoproteinů

v plazmě. Inzulinová rezistence je definována jako normální hladina inzulinu

v plazmě, která vyvolává nižší biologickou odpověď organizmu. Oba tyto stavy

spadají pod pojem metabolický syndrom, který může vyústit ve smrtelné

komplikace: infarkt myokardu či cévní mozkovou příhodu.

Cíle: Stanovení míry korelace mezi základními parametry dyslipidémie

a inzulinové rezistence. Dále použitelnost obvodu pasu jako diagnostického

markeru metabolického syndromu.

Metodika: Do studie bylo zahrnuto 73 osob z toho 44 žen a 29 mužů

s diagnózou dyslipidémie, kteří byli diagnostikováni v období leden–prosinec

2017, dosud bez medikamentózní léčby hypolipidemiky. Hodnoceny byly

následující parametry: věk, kouření, BMI, obvod pasu, celkový cholesterol,

TAG, HDL, nonHDL, LDL, ApoB, glykémie nalačno, insulin, HOMA-R, C–

peptid, krevní tlak, diagnóza hypertenze, kyselina močová. U všech pacientů byl

stanovován metabolický syndrom podle Harmonizované definice z roku 2009

při přítomnosti alespoň 3 kritérií z následujících: zvětšený obvod pasu dle IDF

u europoidní populace (ženy ≥ 80, muži ≥ 94), zvýšené TAG ≥ 1,7 mmol/l,

snížený HDL (muži < 1,0 mmol/l, ženy < 1,3 mmol/l), zvýšený krevní tlak nebo

medikamentózní léčba hypertenze, zvýšená glykemie nalačno ≥ 5,6 mmol/l.

Výsledky: Byla potvrzena středně silná korelace mezi parametry inzulinové

rezistence (inzulin, HOMA-R, C-peptidem) a dyslipidémie (TAG, HDL).

Současně byla zjištěna silná korelace mezi parametry inzulinové rezistence

a obvodem pasu. Senzitivita záchytu metabolického syndromu na základě

stanovení obvodu pasu byla 93,3 %, specifita 78,9 %. Pozitivní prediktivní

hodnota 63,6 % a negativní prediktivní hodnota 96,8 %.

Závěr: Tato analýza prokázala přímou souvislost mezi parametry dyslipidémie,

typické pro metabolický syndrom, a inzulinové rezistence. Bylo prokázáno, že

stanovení zvětšeného obvodu pasu jako diagnostického markeru pro

metabolický syndrom má vysokou záchytnost.

61

ADHERENCE K LÉČBĚ U PACIENTŮ S REZISTENTNÍ

A REFRAKTERNÍ HYPERTENZÍ

Autor: Ramík Z.

Školitel: Václavík J., doc. MUDr. Ph.D. FESC

I. interní klinika – kardiologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Non-adherence k terapii je běžným jevem pozorovaným u různých

skupin antihypertenziv. Byla zjištěna nižší adherence k beta-blokátorům

a diuretikům než k ostatním skupinám. Využití moderních fixních kombinací

a selektivních beta-blokátorů by mohlo vést k dosažení lepších výsledků.

Cíle: Cílem studie bylo srovnání rozdílů adherence u různých skupin

antihypertenziv stanovením jejich koncentrace v séru.

Metodika: Bylo stanoveno 2056 koncentrací antihypertenziv v séru u 231

pacientů s rezistentní hypertenzí a ty byly porovnány s předepsanou medikací.

Adherence byla zhodnocena separátně u: nitrendipinu, amlodipinu, indapamidu,

telmisartanu, perindoprilu, ramiprilu, spironolaktonu a beta-blokátorů v období

od roku 2011 do roku 2017.

Výsledky: Zjištěnou míru adherence k různým antihypertenzivům ukazuje

Tabulka 1. U moderních antihypertenziv byla srovnatelná. Adherence ke

spironolaktonu byla sig. nižší ve srovnání s adherencí k amlodipinu (P=0.01),

indapamidu (P=0.028) a telmisartanu (P=0.01). Adherence k beta-blokátorům

byla nižší v porovnání s amlodipinem (P=0.01), indapamidem (P=0.008),

telmisartanem (P=0.002) a perindoprilem (P=0.028).

Tabulka 1: Míra adherence u jednotlivých léčiv

Látka % adherence Látka % adherence

Nitrendipin 87,3 % Telmisartan 86,4 %

Amlodipin 85,8 % Perindopril 84,1 %

Spironolakton 77,2 % Ramipril 80,6 %

Indapamid 85,3 % Beta-blokátory 77,3 %

Závěr: Souhrnná adherence k novým fixním kombinacím antihypertenziv

předčila očekávání. Adherence k diuretiku indapamidu byla srovnatelná

s jinými moderními antihypertenzivy. Nízká adherence k betablokátorům

přetrvávala navzdory použití selektivních látek.

Práce byla podpořena granty IGA_LF_2018_040 a IGA_LF_2018_045.

62

RIZIKA GRAVIDITY U SYSTÉMOVÝCH CHOROB POJIVA

Autor: Schovánková K.

Školitel: Skácelová M., MUDr. Ph.D.

III. interní klinika – nefrologická, revmatologická a endokrinologická

FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Systémový lupus erythematodes je chronické autoimunitní onemocnění,

které postihuje především ženy ve fertilním věku a řadíme jej mezi systémové

choroby pojiva. Typický je pro něj výskyt autoprotilátek proti dsDNA, ANA

a ENA. Pokud je u těhotné ženy trpící lupusem zjištěn výskyt ENA protilátek

typu anti-Ro a/nebo anti-La, je dítě ohroženo vznikem neonatálního lupusu

a poruchou srdečního rytmu typu AV blokády. Častý je výskyt lupusu

s překryvnými syndromy, např. s antifosfolipidovým syndromem, u kterého je

zvýšené riziko potratovosti. Dále se vyskytuje vyšší prevalence např.

hypertenze a preeklampsie.

Cíle: Retrospektivně vyhodnotit data těhotných pacientek se systémovým

lupusem erythematodem léčených na revmatologickém oddělení III. interní

kliniky Fakultní nemocnice Olomouc od roku 2008 do roku 2018.

Metodika: U 35 pacientek, které v průběhu sledování systémového lupusu

otěhotněly, byly retrospektivně zpracovány následující parametry: počet

gravidit, medikace v těhotenství, přítomnost/hladina autoprotilátek, hladiny

komplementu, komplikace gravidity, potratovost a případné postižení dítěte.

Výsledky: Z 51 zdokumentovaných těhotenství se narodilo 47 zdravých dětí,

k potratu došlo ve 3 případech (6%), 2 děti se narodily s vrozenou AV blokádou

III. stupně, 8x se vyskytla preeklampsie (15,6 %). Pacientky byly nejčastěji

léčeny kortikosteroidy, antiagregancii a antikoagulancii. ANA protilátky byly

pozitivní u 37 těhotenství (77%), hladina dsDNA protilátek byla ve 30

případech pod 50 IU/ml (64%), v 17 nad 50 IU/ml (36%). Anti-Ro nebo anti-La

protilátky byly pozitivní ve 27 případech (53%). Lupus antikoagulans, ACA

nebo B2G protilátky byly pozitivní u 13 pacientek (54%).

Závěr: V našem vzorku pacientek jsme prokázali vyšší prevalenci preeklampsie

(15,6 %) než je udávána u zdravé populace (3-8 %) (p=0,0005) a silnou korelaci

s hraniční významností mezi současným výskytem anti-Ro i anti-La protilátek

a výskytem AV blokády (OR 18,6, p=0,07).

63

SROVNÁNÍ VÝSLEDKŮ KATETRIZAČNÍ ABLACE

PAROXYSMÁLNÍ FIBRILACE SÍNÍ PŘI ABLACI V CELKOVÉ

ANESTEZII A ANALGOSEDACI

Autor: Ševčík R.

Školitel: Skála T., MUDr. Ph.D., FESC

I. interní klinika – kardiologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Radiofrekvenční ablace (RFA) fibrilace síní je relativně zdlouhavý

invazivní zákrok a je základním výkonem v léčbě paroxysmální fibrilace síní .

Cíl: Katetrizační ablaci (RFA) fibrilace síní (FS) lze provést v analgosedaci

nebo v celkové anestezii. Přínos celkové anestezie na efektivitu RFA není zcela

jasný.

Metodika: 179 pacientů indikovaných k RFA paroxysmální FS bylo

prospektivně randomizováno k provedení výkonu v analgosedaci (skupina A,

n=94) nebo v celkové anestezii (skupina B, n=85). U všech byla provedena

point-by-point radiofrekvenční ablace s kompletní izolací plicních žil

a eliminací dormantního vedení po aplikaci adenosinu. Všem pacientům byla po

RFA vysazena antiarytmická medikace. Každé 3 měsíce po RFA byl všem

proveden týdenní Holter-EKG. Recidiva FS byla hodnocena jako jakákoliv

dokumentovaná FS během 12 měsíců od RFA.

Výsledky: Mezi oběma skupinami nebyl rozdíl v úspěšnosti RFA (67.1% vs.

72.9%, p=0.41). Ve skupině A byl významně delší celkový čas RFA (123±7 vs.

144±7 min., p ˂ 0.001), delší doba aplikace RF energie (29 vs. 37 min.,

p˂0.001) a kratší doba skiaskopie (4.4min±0.7 vs. 5.7±0.6, p˂0.0015).

Závěr: Katetrizační ablace fibrilace síní provedená v celkové anestezii je

v porovnání s analgosedací spojena s kratší dobou výkonu, kratší celkovou

dobou aplikace energie a kratším skiaskopickým časem, nicméně není spojena

se signifikantně vyšší úspěšností výkonu.

64

SROVNÁNÍ PŘÍTOMNOSTI DORMANTNÍHO VEDENÍ DO

PLICNÍCH ŽIL PO ADENOSINE S JEHO NÁSLEDNOU

ELIMINACÍ S PRIMÁRNÍ ABSENCE DORMANTNÍHO VEDENÍ U

PACIENTŮ PO KATETROVÉ IZOLACI PLICNÍCH ŽIL PRO

PAROXYSMÁLNÍ FIBRILACI SÍNÍ

Autor: Tkačik B.

Školitelé: Táborský M., prof. MUDr., CSc. FESC FACC MBA, Skála

T., MUDr. Ph.D., Vícha M., MUDr.

I. interní klinika – kardiologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Základem katétrové ablace (RFA) paroxysmální fibrilace síní (FS) je

izolace plicních žil (PVI). Navzdory pokrokům v technologii ablace dochází

u 30-50% pacientů po ablaci k recidivě.

Cíle: Prognostický význam latentní rekondukce po aplikaci adenosinu je

nejasný. Výsledky studií posuzujících tuto problematiku jsou kontroverzní.

Prospektivně jsme zhodnotili pacienty s dormantním vedením mezi plicními

žilami a síní po adenosinu s následnou reablací do eliminace dormantního

vedení, s pacienty bez dormantního vedení po aplikaci adenosinu.

Metodika: : Do studie bylo zařazeno 179 pacientů s paroxysmální fibrilací síní

bez dřívější katétrové ablace. Ablace byla u všech provedena v celkové

anestezii. Ve všech případech byla použita point-by-point katetrová ablace

s mapovacím systémem CARTO3, řiditelnými sheathy a intrakardiální

echokardiografií. Za 30 minut od izolace plicních žil jsme podali adenosin

v dávce dostatečné k dosažení přechodné AV blokády (min. 18mg). Pokud bylo

přítomno latentní vedení (n=54) pokračovali jsme v další ablaci, dokud po další

dávce adenosinu nedošlo k vymizení dormantního vedení. Po ablaci byla všem

vysazena antiarytmická medikace. Pacienti byli sledováni po 12 měsíců se

čtyřmi 7-denními EKG Holterovskými monitoracemi.

Výsledky: 34 ze 125 pacientů bez latetní rekondukce mělo rekurenci fibrilace

síní (27,2%). Recidiva arytmie byla zachycena u 19 z 54 pacientů s rekondukcí

na adenosinu (35,2%). Rozdíl mezi oběmi skupinami nebyl signifikantní.

(p=0,28).

Závěr: : Mezi pacienty s přítomností dormantního vedení po adenosinu není

v případě další ablace až do eliminace dormantního vedení oproti pacientům

s absencí dormantního vedení významný rozdíl.

65

STŘEDNÍ DESTIČKOVÝ OBJEM U PACIENTŮ SE SPÁNKOVOU

APNOE

Autor: Žídková J.

Školitel: Genzor S., MUDr.

Klinika plicních nemocí a tuberkulózy FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Obstrukční spánková apnoe (OSA) je nejčastější porucha dýchání ve

spánku. Je spojena s četnými závažnými komorbiditami, které mohou vést

i k snížení délky přežívání pacientů. Střední destičkový objem (mean platelet

volume - MPV) může být ukazatelem vyššího kardiovaskulárního (KV) rizika

u těchto pacientů.

Cíle: Zjistit vztahy mezi středním destičkovým objemem u pacientů s OSA

a parametry – zejména BMI, systolický a diastolický tlak, apnoe-hypopnoe

index, t90, CRP a další.

Metodika: Vyhledání dat v dokumentaci pacientů, vstupní kritéria: apnoe-

hypopnoe index (AHI) nad 15 (středně těžký až těžký syndrom spánkové

apnoe). Statistické zpracování dat - Pearsonův korelační koeficient (r), software

– Microsoft Excel 2016. Vylučovací kritéria: přítomnost jiných komorbidit

ovlivňujících MPV, kontraindikace k terapii CPAP.

Výsledky: Celkový počet pacientů v našem souboru – 115 z toho 97 mužů

(průměrný věk: 53let; BMI:32,6; AHI:45,6; MPV:10,73) a 18 žen (průměrný

věk: 60let; BMI:35,4; AHI:47,7; MPV:10,87).

Byla prokázaná slabá, ale statisticky významná korelace mezi MPV

a systolickým i diastolickým tlakem (r1 = 0,21, p1 = 0,03; r2 = 0,19, p2 = 0,04).

Korelace mezi MPV a AHI, t90, věkem a ani BMI nebyly statisticky významné.

Závěr: Vyšší MPV může mít spojitost se zvýšeným KV rizikem, což v našem

souboru ilustruje korelace mezi vyšším krevním tlakem a MPV. Terapie u

pacientů s OSA musí být komplexní a je nutno pomýšlet na častější výskyt KV

komplikací.

KLINICKÉ OBORY – CHIRURGICKÉ

67

CHIRURGICKÁ TERAPIE KARCINOMU ŽALUDKU

Autor: Ambrož R.

Školitel: Vrba R., doc. MUDr. Ph.D.

I. chirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Karcinom žaludku je zhoubné nádorové onemocnění žaludeční sliznice.

V případě další progrese onemocnění jsou metastatickým procesem postiženy

lymfatické uzliny, játra, plíce, peritoneum. V časných stadiích je onemocnění

vyléčitelné radikální operací, nádor však poměrně často recidivuje. Pokročilejší

stádia jsou inoperabilní a nejsou vyléčitelná.

Cíle: Vyhodnocení výsledků operační terapie karcinomu žaludku.

Metodika: U všech nemocných bylo provedeno endoskopické vyšetření

s biopsií tumoru a PET/CT vyšetření k vyloučení generalizace onemocnění.

Pokud byla generalizace onemocnění vyloučena, byli nemocní indikováni

k chirurgické terapii. Operační terapie byla totální gastrektomie, nebo subtotální

gastrektomie. Totální gastrektomie je výkon, který volíme v případě postižení

kardie, při difuzní nadorové infiltraci žaludku, případně u nádoru v oblasti velké

křiviny s šířením k hilu sleziny. V rámci tohoto výkonu provádíme odstranění

žaludku, omenta, sleziny včetně perigastrických uzlin. Subtotální gastrektomie

je prováděna v případě lokalizace nádoru v antru a distálních partiích žaludku.

Výsledky: Totální gastrektomie byla provedena u 15 pacietů, subtotální

gastrektomie byla provedena u 5 pacientů. Většina pacientů se zhojila bez

komplikací. Z celkového počtu 20 nemocných byly u 3 zaznamenány tyto

komplikace: 1 byla zaznamenána dehiscence anastomózy, v 1 případě byl

zaznamenán absces v ráně a 1 pooperační pneumonie. Dle TMN klasifikace

byla zaznamenána mezi operovanými tato stádia onemocnění: IA (1), IB (5),

IIA (3), IIB (3), IIIA (3), IV (5).

Závěr: Karcinom žaludku je závažné maligní onemocnění, jedinou kurativní

terapií je radikální resekční a rekonstrukční výkon totální nebo subtotální

gastrektomie.

68

LÉČBA STENÓZY VNITŘNÍ KAROTICKÉ TEPNY POMOCÍ

EPTFE INTERPONÁTU (ZHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ,

PŘEDEVŠÍM RIZIKA PERIOPERAČNÍHO IKTU/SMRTI A

POZDNÍHO IKTU U NEMOCNÝCH, U NICHŽ BYLA PROVEDENA

KAROTICKÁ ENDARTEKTOMIE S VYUŽÍTÍM EPTFE

NÁHRADY ACI)

Autor: Baláž M.

Školitel: Dráč P., MUDr. Ph. D.

II. chirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Stenóza vnitřní krkavice je její zúžení. Za symptomatickou se považuje

stenóza, v jejímž povodí vznikla CMP, TIA nebo amaurosis fugax v posledních

6 měsících. Předmětem zájmu cévního chirurga je odstupová symptomatická

stenóza nad 50% a vybrané odstupové asymptomatické stenózy nad 80%.

Chirurgickým výkonem je karotická endartektomie. V případě nemožnosti

odstranění aterosklerotického plátu se volí resekce postižené vnitřní krkavice

a její náhrada žilou anebo ePTFE interponátem.

Cíle: Zhodnotit, zda náhrada postižené vnitřní krkavice pomocí ePTFE

interponátu má srovnatelné výsledky s konvenční karotickou endartektomií, a to

jak v období perioperačním tak i dlouhodobém.

Metodika: Retrospektivní studie pacientů, u kterých byla provedena karotická

endartektomie touto technikou v posledních 12 letech. U 23 pacientů bylo

možné dohledat dvouleté sledování. Hodnotili jsme perioperační (30denní)

výskyt ipsilaterální iCMP a úmrtí a v 2letém sledování výskyt ipsilaterální

iCMP a restenózy vnitřní krkavice nad 70 %.

Výsledky: Z celkového počtu 23 pacientů mělo 13 (56,52 %) pacientů stenózu

symptomatickou a 10 (43,47 %) asymptomatickou. U pacientů

asymptomatických se v perioperačním období vyskytla 1 ipsilaterální iCMP

(10%) a ve dvouletém sledování také jedna ipsilaterální iCMP (10%).

U symptomatických pacientů jsme tyto události nepozorovali. Restenóza

operované tepny nad 70% se v 2letém sledování ve skupině všech 23 pacientů

vyskytla 2x (8,69 %).

Závěr: Naše studie odpovídá výsledkům renomovaných studií u skupiny

symptomatických pacientů (riziko perioperačních komplikací 6 % a ispilaterální

iCMP ve dvou letech 9 %) a rovněž v míře restenóz (cca 10 %).

U asymptomatických pacientů byl výskyt komplikací vyšší, než uvádí studie

(riziko perioperačních komplikací 3 % a ispilaterální iCMP ve dvou letech

3 %). Vzhledem k malému počtu pacientů však nelze považovat výsledky za

validní.

69

NORMOTENZNÍ HYDROCEFALUS – PATOFYZIOLOGIE,

TERAPIE A LÉČBA

Autor: Blažek F.

Školitel: Krahulík D., doc. MUDr. Ph.D.

Neurochirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Normotenzní hydrocefalus je jedna z forem komunikujícího hydrocefalu,

při které dochází k dilataci komor. Indikace k operační terapii se stanovuje na

podkladě přítomnosti Hakimovy trias - demence, poruchy chůze a inkontinence;

pozitivity lumbálního infuzního testu (>20 mm H2O) a absenci obstrukce

v komorovém systému při vyšetření na magnetické rezonanci nebo počítačové

tomografii.

Cíle: Komplexně zhodnotit problematiku normotenzního hydrocefalu, od jeho

vzniku až po terapii.

Metodika: Do prospektivní studie bylo zařazeno 34 pacientů s diagnózou

normotenzního hydrocefalu s typickými klinickými projevy, pozitivitou

lumbálního infuzního testu a vyloučenou obstrukcí v komorovém systému na

magnetické rezonanci. V rámci předoperačního vyšetření se hodnotil počet

kroků potřebných pro otočení o 360°, čas při chůzi na deset metrů a úroveň

psychomotorického tempa. U těchto pacientů byla v letech 2015-2018

provedena implantace ventrikulo-peritoneální shuntu Miethke proGAV

nastaveného na hodnoty tlaku 5/25cm H2O.

Výsledky: Ve sledovaném souboru byla před operací přítomna inkontinence

u 25 pacientů, průměrně potřebovali 15 sekund na ujití vzdálenosti 10 metrů

a 10,2 kroků na otočení o 360°. Bradypsychismus byl přítomen ve 30 případech.

Operační terapie u 23 pacientů problematiku inkontinence vyřešila úplně a ve 2

případech (8%) nedošlo ke zlepšení. Počet kroků na otočení byl snížen na

průměrně 6,7; čas chůze na 10 metrů na 9,9 sekundy. Pouze u 3 pacientů (10%)

nedošlo ke zlepšení psychomotorického tempa, 90% mělo výrazné zlepšení

a byli s výsledkem spokojeni. Bezprostřední komplikace po operaci se objevila

u jednoho pacienta (menší intrakraniální krvácení), v časném pooperačním

období (2 měsíce) se vyskytly komplikace u dvou pacientů (infekce a dislokace

distální části katetru).

Závěr: Včasná diagnostika normotenzního hydrocefalu umožňuje provedení

ventrikulo-peritoneální drenáže, která vede k výraznému zlepšení stavu

pacienta. Jedná se o jednoduchý zákrok s minimem komplikací, zlepšující

kvalitu života pacientů ve starším věku. Je proto nutné, aby ošetřující lékaři

a neurologové na tuto diagnózu mysleli a pacienti se k terapii dostali dříve, než

dojde k nevratné fixaci obtíží pacienta.

70

OPERAČNÍ LÉČBA SESTUPU PÁNEVNÍCH ORGÁNŮ

Autor: Brázdilová L.

Školitel: Gágyor D., MUDr.

Porodnicko-gynekologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Sestupy pánevních orgánů se vyskytují asi u 50 % žen nad 50 let věku.

Operační léčbu podstoupí asi 11 % žen. Pojmem apikální defekt označujeme

sestup středního kompartmentu, tedy děložního čípku, dělohy nebo pahýlu

pochvy po hysterektomii. Tento defekt se řeší nejčastěji fixací cervixu či

poševní klenby k pánevním strukturám nebo k sakrálnímu promontoriu. Mezi

používané operační techniky patří sakrospinózní fixace, při níž je pochva

transvaginálně fixována stehy k ligamentum sacrospinale; transvaginální mesh,

kdy je k fixaci použita polypropylenová síťka umístěna ve vesikovaginálním

nebo rektovaginálním septu; a sakropexe, při níž je apex transabdominálně

fixován síťkou k promontoriu.

Cíle: Cílem práce je retrospektivní srovnání demografických dat pacientek

operovaných z důvodu apikálního defektu na PGK FN Olomouc. Vyhodnotili

jsme pacientky po sakrospinózní fixaci operované v období 2016 – III/2018

a kompletní soubor pacientek po transvaginálním meshi a sakropexi

operovaných v letech 2006 - III/2018.

Metodika: V práci jsme srovnali demografická data 238 pacientek. Srovnávali

jsme věk, paritu a BMI. Hodnoty BMI byly zjištěny u 151 pacientek ze souboru.

Použili jsme údaje 54 pacientek po sakrospinózní fixaci, 89 pacientek po

transvaginálním meshi a 95 pacientek po sakropexi.

Výsledky: U pacientek po sakrospinózní fixaci (n = 54) je průměrný věk 75,11

let, průměrná parita 2,00 a průměrný BMI (n = 29) 26,63. U pacientek po

transvaginální meshi (n = 89) je průměrný věk 66,66 let, průměrná parita 2,25

a průměrný BMI (n = 51) 27,71. U pacientek po sakropexi (n = 95) je průměrný

věk 58,32, průměrná parita 2,29 a průměrný BMI (n = 71) 26,90.

Závěr: Průměrný věk pacientek je nejvyšší ve skupině po sakrospinózní fixaci,

což je metoda s nejvyšším procentem recidiv, ale také nejmenší invazivitou.

Nejnižší průměrný věk mají pacientky po sakropexi, což je metoda s vysokou

dlouhodobou úspěšností, ale vyšší pooperační morbiditou z důvodu zásahu do

peritoneální dutiny. Parita a BMI jsou ve všech skupinách srovnatelné. Výběr

vhodné metody by měl být proveden na základě preferencí pacientek

a zhodnocení věku, nálezu, konkomitantních obtíží a komorbidit.

71

MORFOLOGICKÉ ZMĚNY V MAKULE PŘI LÉČBĚ VLHKÉ

FORMY VĚKEM PODMÍNĚNÉ MAKULÁRNÍ DEGENERACE

Autoři: Čarnogurská I., Kohútová L.

Školitel: Chrapková B., MUDr.

Oční klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Věkem podmíněná makulární degenerace je nejčastější příčinou slepoty

a praktické slepoty u osob starších 60 let. Vlhká forma této nemoci postihuje jen

10% osob, avšak až v 90 % způsobuje slepotu během krátké doby.

V současnosti je hlavní léčebnou metodou intravitreální aplikace blokátorů

vaskulárního endoteliálního růstového faktoru (VEGF), která inhibuje

novotvorbu cév.

Cíle: Cílem studie bylo vyhodnotit, zda-li po třech aplikacích anti-VEGF léčiva

došlo k vymizení patologických změn na sítnici, které jsme sledovali na začátku

léčby.

Soubor a metodika: Do retrospektivní studie bylo zahrnuto 148 pacientů (97

žen, 51 mužů), kteří v období 2016 - 2017 podstoupili léčbu anti-VEGF

preparátem na Oční klinice FN Olomouc. Preparátem Eylea bylo léčeno 74

pacientů (46 žen, 28 mužů), rovněž léčivem Lucentis bylo léčeno 74 pacientů

(51 žen, 23 mužů). Pomocí optické koherenční tomografie jsme sledovali

vymizení 3 patologických příznaků- ablace pigmentového listu makuly,

subretinální tekutiny a intraretinální cysty. K posouzení statistické významnosti

výsledků byl použit Mc-Nemarov test (alpha=0.05) a Fisherov exaktní test

(alpha = 0,05).

Výsledky: Bez rozlíšení aplikovaného léku u celého souboru pacientů došlo

k vymizení ablace pigmentového epitelu u 5,84% léčených. Subretinální

tekutina vymizela u 42,27% pacientů a intraretinální cysta u 53,57% pacientů.

U pacientů léčených preparátem Eylea vymizela ablace u 7,94% léčených,

subretinální tekutina u 47,46% a intraretinální cysta u 55,55% pacientů. Při

terapii Lucentisem vymizela ablace u 4,05% pacientů, subretinální tekutina

u 37,5% a intraretinální cysta u 51,28% léčených.

Závěr: Oba preparáty statisticky signifikantně redukují intraretinání cysty

a subretinální tekutinu (p<0,001), jejich vliv na redukci ablace retinálního

pigmentového epitelu je zřetelně menší.

72

PERIOPERAČNÍ SEKVESTRACE TROMBOCYTŮ

V KARDIOCHIRURGII

Autor: Česák O.

Školitel: Hájek R., MUDr. Ph.D.

Kardiochirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Vzhledem k tomu, jak časté jsou poruchy hemokoagulace v souvislosti

s kardiochirurgickými výkony, je vhodné věnovat zvláštní pozornost

možnostem jejich prevence. Snaha minimalizovat krvácivé stavy po operacích

s použitým mimotělním oběhem s sebou přináší nové diagnostické

a terapeutické možnosti. Rutinně terapeuticky používaný směsný trombocytární

koncentrát je nákladný a zároveň může být i znatelně imunogenní. Perioperační

sekvestrace trombocytů představuje méně imunogenní a významně levnější

variantu terapie pooperačního krvácení.

Cíle: Cílem práce bylo posoudit vliv perioperační sekvestrace trombocytů na

rozdíl mezi před- a pooperačním počtem trombocytů a korelace jejich počtu

s jejich před- a pooperační funkcí (parametr MA trombelastografu).

Metodika: Soubor zahrnoval dvě skupiny pacientů - kontrolní (21 pac.)

a intervenovanou (11 pac.) - operovaných na kardiochirurgické klinice

s minimální dobou mimotělního oběhu 2h, s hematokritem > 35. Median věku

byl u obou skupin 67 let. Skupiny byly pomocí průtokové cytometrie

porovnávány z hlediska rozdílu před- a pooperačních hladin trombocytů.

Intervenované skupině bylo před výkonem odebráno 800ml plné krve, z níž

byly pomocí CellSaver® separovány trombocyty a po výkonu zpátky vráceny.

Analýza funkčnosti separovaných trombocytů u intervenované skupiny

proběhla pomocí TEGu, parametru MA – maximální amplitudy.

Výsledky: Rozdíl mezi před- a po- operačním počtem trombocytů je

u intervenované skupiny o 12,63 ×109 trombocytů na litr krve menší, než

u kontrolní. Pomocí trombelastografu se podařila prokázat korelace (statisticky

nevýznamná), kdy s klesáním rozdílu před a pooperačního počtu trombocytů

klesá také rozdíl hodnot před a pooperační parametru MA.

Závěr: Sekvestrace trombocytů ušetřila průměrně 12,63 ×109 trombocytů/l

krve. Prokázaná korelace mezi rozdílem trombocytů a parametrem MA ukázala

pevnost vzniklé sraženiny jako menší, než jsme předpokládali. Lze diskutovat,

že některé ušetřené destičky patrně nefungují tak, jak mají.

73

VLIV HLOUBKY CELKOVÉ ANESTEZIE NA VÝSKYT

POOPERAČNÍ KOGNITIVNÍ DYSFUNKCE

Autor: Daněk F.

Školitel: Hájek R., MUDr. Ph.D.

Kardiochirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Kognitivní dysfunkce je reálnou pooperační komplikací

v kardiochirurgii. Její přesná etiologie není známa, uvažuje se ale o perfuzní

nerovnováze v oblasti mozku, endotelové dysfunkci či zvýšené permeabilitě

hemato-encefalické bariéry. Svoji roli tam ovšem může hrát i použití

benzodiazepinů v průběhu anestezie a dysbalance neurotransmiterů v mozku, zj.

převaha dopaminu, NA a serotoninu proti sníženému acetylcholinu. Vzhledem k

vágní definici kognitivní dysfunkce je její diagnostika obtížná.

Cíle: Ve studii jsme se zaměřili na zjištění výskytu pooperační kognitivní

dysfunkce u pacientů operovaných na mimotělním oběhu. Průměrná délka na

MO činila 84 minut. V praxi jsou na kardiochirurgických sálech užívány 2 typy

anestezie, a to vedení s přítomností benzodiazepinů v kombinované anestezii

a bez nich. Nás zajímalo porovnání výstupu těchto 2 skupin pacientů. Doufali

jsme, že by to mohlo odpovědět na otázku rizika kognitivní dysfunkce při

použití benzodiazepinů.

Metodika: Retrospektivně bylo do studie zahrnuto 28 pacientů, kteří v letech

2017 – 2018 podstoupili kardiochirurgickou operaci na MO. Pacientům byl před

operací, 2. a 6. pooperační den předkládán dotazník k hodnocení kognitivních

funkcí a jemné motoriky. Pacienti byli rozděleni do 2 skupin, anestezii s užitím

benzodiazepinů dostalo 16 pacientů a anestezii bez benzodiazepinů 12.

Následně jsme vyhodnotili změny v kognici.

Výsledky: Vyhodnocení odhalilo statisticky významný pokles kognitivních

funkcí a jemné motoriky 2. pooperační den a to v průměru o 8%. U jemné

motoriky ovšem musíme vzít v potaz velký počet kanyl a invazivní měření tlaku

na rukou pacientů. Dále byl 2. pooperační den nárůst sedovaných pacientů,

patrně na úkor doznívající anestezie. Všechny změny se 6. pooperační den

upravily ad integrum. Rozdíl mezi skupinou, která dostala benzodiazepiny

a tou, která nedostala nebyl statisticky významný.

Závěr: Z našich výsledků vyplývá, že pacienti operovaní na mimotělním oběhu

mají dočasné omezení kognitivních funkcí, které se ale restituuje ad integrum.

Rozdíl mezi 2 způsoby užívané anestezie jsme nenašli.

74

ROBOTICKY ASISTOVANÁ PARCIÁLNÍ NEFREKTOMIE U

NÁDORŮ LEDVIN

Autor: Dopitová V.

Školitel: Študent V., MUDr. Ph.D.

Urologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Česká republika zaujímá první místo na světě v incidenci karcinomu

ledvin a má stále stoupající trend. Tumory příznivého stadia a lokalizace lze

operovat tzv. záchovnou operací – resekcí. V současné době jsou tři způsoby

této operace. Otevřený přístup, laparoskopický přístup a roboticky asistovaný

výkon.

Cíle: Cílem této práce je porovnat otevřený a robotický způsob parciální

nefrektomie z hlediska délky operace, doby ischemie ledviny, krevních ztrát,

délky hospitalizace, četnosti komplikací a také změny funkce ledvin po operaci.

Metodika: Ve studii bylo restrospektivně hodnoceno 325 pacientů

s diagnostikovaným karcinomem ledviny, z toho 98 bylo indikováno

k robotické operaci a 227 k operaci otevřeným přístupem. Perioperativní data

obou souborů pacientů byla porovnána za použití standartní deskriptivní

statistiky. Statistická významnost byla vypočítána pomocí Mann Whitney U

test.

Výsledky: Robotická operace bývá delší průměrně o 6 minut (p=0,136). Doba

ischemie ledviny byla u robotické operace průměrně delší o 1 minutu (p=0,46).

Krevní ztráty byly větší u otevřené operace průměrně o 200 ml (p<0,001).

Délka hospitalizace byla kratší u robotické operace v průměru o 1 den

(p<0,001) z důvodu časnější mobilizace bez komplikací. Četnost komplikací

byla stejná – 8% u obou typů operace. Jednalo se o tyto komplikace:

Prosakování moči, krvácení z resekční plochy, absces, anémie s nutností podání

transfuze. U obou typů operací došlo po výkonu ke snížení glomerulární filtrace

a následnému postupnému zvyšování.

Závěr: Roboticky asistovaná operace karcinomu ledviny je pro pacienta

přínosnější, především kvůli menším krevním ztrátám a časnější mobilizaci.

Díky tomu je tato metoda stále více využívána.

75

KVALITA ŽIVOTA PO ROBOTICKY ASISTOVANÉ RADIKÁLNÍ

PROSTATEKTOMII

Autor: Fialová E.

Školitel: Študent V., MUDr. Ph.D.

Urologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Radikální roboticky asistovaná prostatektomie (RARP) je chirurgickou

léčebnou metodou k odstranění karcinomu prostaty za pomoci robotického

systému da Vinci. Po tomto operačním zákroku dochází ke 2 nejčastějším

komplikacím – erektilní dysfunkci (ED) a močové inkontinenci (UI), které se na

kvalitě života odráží.

Cíle: Cílem bylo zhodnotit vliv urologických potíží po prodělání RARP na

celkovou kvalitu života pacientů a případnou změnu potíží s odstupem více než

rok od operace.

Metodika: Ke zhodnocení bylo využito 5-ti dotazníků IPSS, ICIQ-SF, OAB

V8, IIEF 5 a EPIC-CP. Dotazníky pacienti vyplňují už před operací a 2 měsíce

po operaci. Po telefonu nebo e-mailem jsem je s pacienty znovu vyplnila

s odstupem 14 – 21 měsíců od operace.

Výsledky: Celkový soubor činil 83 pacientů. Po operaci došlo ke zmírnění

prostatických symptomů pacientů. Průměrná doba, za kterou pacienti dosáhli

stavu úplné nebo téměř úplné kontinence moči (ukapávání moči s frekvencí

maximálně 3x do týdne) byla 3 měsíce (rozmezí hned – 1 rok po operaci).

Pacientů s úplnou nebo téměř úplnou kontinencí moče bylo 52 (63%). I při UI

vyžadující 2 vložky denně udává 29% pacientů subjektivně velmi malé potíže.

Dle IIEF dotazníku bylo již před operací bez určitého stupně ED pouze 25

pacientů (30%), z nich je pak po operaci 4% bez ED, 20% s ED 4. stupně, 16%

s ED 3. stupně, 4% s ED 2. stupně a 56% s ED 1. stupně (nejtěžší stupeň).

Průměrný věk pacientů s určitým stupněm ED je 62 let.

Závěr: Z výsledků vyplývá pooperační benefit pro pacienta v možnosti zlepšení

prostatických mikčních potíží. I při vzniku pooperační UI je třeba pokračovat ve

cvičení svalů dna pánevního – tíže UI se může dlouhodobě upravovat. UI

jednoznačně neznamená špatnou kvalitu života. Velmi závisí na její tíži, kterou

lze objektivně zhodnotit pomocí množství vložek, které pacient denně

potřebuje. I vznik težké ED není u 36% pacientů považován za potíže – zřejmě

i díky věkovému spektru pacientů.

76

PROFYLAKTICKÁ BALÓNKOVÁ OKLUZE ARTERIAE ILIACAE

INTERNA JAKO PREVENCE PERIPARTÁLNÍHO KRVÁCENÍ ČI

HYSTERKTOMIE U RODIČEK S PORUCHOU PLACENTACE

Autor: Galková M.

Školitel: Huml K., MUDr.

Porodnicko-gynekologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Poruchy placentace jsou spojeny s vysokým rizikem mateřské a fetální

morbidity a mortality. Tyto patologické stavy, hlavně placenta accreta, ale

i placenta praevia, jsou spojeny s rizikem masivního krvácení. K bezpečnému

provedení porodu císařským řezem bez hysterektomie s minimalizací krevních

ztrát může přispět dočasný profylaktický uzávěr vnitřních iliakálních tepen.

Cíle: Vyhodnotit úspěšnost výkonu profylaktického uzávěru vnitřních ilických

tepen u rodiček s poruchou placentace, který byl proveden ve FN Olomouc od

listopadu 2015 do února 2018. Zhodnotit pooperační komplikace, krevní ztráty,

potřebu selektivní embolizace a hysterektomie.

Metodika: Hodnocení úspěšnosti profylaktického uzávěru vnitřních ilických

tepen na základě zpracování záznamů z operační knihy, chorobopisů pacientek

a účasti na daném operačním výkonu.

Výsledky: Profylaktický uzávěr vnitřních ilických tepen byl proveden u 27

pacientek. K tomuto výkonu byly indikovány pacientky s prenatálně

diagnostikovanou vcestnou placentou (placenta praevia centralis) a 8 pacientek

s podezřením na vrostlou placentu (placenta accreta). Selektivní embolizace

byla provedena celkem 10 krát. Hysterektomie byla provedena u 5 pacientek.

Krevní ztráty u jednotlivých pacientek byly různé, od 500ml do 3000ml.

Závěr: Profylaktický uzáveř vnitřních ilických tepen pomáhá snížit krevní

ztráty a rovnako také mateřskou a fetální morbiditu a mortalitu. Tahle metoda je

výhodná pro zachování fertility s možností další koncepce.

77

VÝSLEDKY ONKOLOGICKÉ LÉČBY KARCINOMU

OROFARYNGU

Autoři: Havriľak M., Lunga T.

Školitel: Brož M., MUDr. Ph.D.

Otolaryngologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Výskyt karcinomu orofaryngu vykazuje v posledních letech stoupající

tendenci. U mužů se tyto nádory vyskytují až 4× častěji než u žen. Mezi

rizikové faktory patří zejména kouření, alkohol a infekce high risk HPV.

Průměrný věk je mezi 50–60 lety. Aktuálně se hlavně HPV pozitivní karcinomy

vyskytují i u mladších pacientů. Nejčastěji se jedná o dlaždico-buněčný

karcinom patrové mandle a kořene jazyka.

Cíle:.Cílem práce bylo zhodnotit rizikové faktory, charakteristiku, léčbu

a prognózu nádoru v orofaryngeální oblasti za období 2012-2016 na ORL

klinice FNOL.

Metodika: Shromažďování dat probíhalo retrospektivně formou manuálního

vyhledávání z evidence tumorů pacientů s karcinomy v orofaryngeální oblasti

hospitalizovaných na ORL klinice FNOL v letech 2012 - 2016. Byly

vyhodnoceny následující informace získané ze zdravotní dokumentace - věk

pacienta, pohlaví, rizikový faktor - kouření, rozsah tumoru (TNM klasi-fikace),

sublokalizace orofaryngu postižená karcinomem, léčba a přežití. HPV pozitivita

ve sledovaném období nebyla standardně vyšetřována.

Výsledky: Celkově bylo sledováno 90 pacientů s karcinomem orofaryngu: 70

mužů, 20 žen, s věkovým průměrem 60,4 let. 65 pacientů (72%) udávalo

v anamnéze kouření, 22 (24%) pacientů nekouřilo, u 3 (4%) pacientů chyběly

údaje o kouření. U 67 pacientů byla postižena patrová tonzila, kořen jazyka u 44

pacientů a obě sublokalizace u 30 (33%) pacientů. Jako primární terapie byla

zvolena operace u 57 (63%) pacientů, přičemž v 51 (89%) případech byla

doplněna adjuvantní radioterapii. Primární radioterapie proběhla u 22 (24%)

pacientů. 11 (12%) pacientů onkologickou léčbu odmítlo. Z celkového počtu

zemřelo 35 pacientů (39%). Perkutánní endoskopická gastrostomie byla

provedena u 35 (39%) pacientů, nazogastrická sonda byla zavedena u 12 (13%)

pacientů a tracheostomii mělo 38 (42%) pacientů.

Závěr: Bylo provedeno srovnání výsledků léčby s údaji publikovanými

v literatuře. Dle publikovaných výsledků je roční přežití u pacientů s T3/T4

tumorem 47% a u T1/T2 pacientů je přežití do jednoho roku 72%. Podobné

výsledky byly zjištěny v naší studii. Z uvedených údajů je vidět zcela zásadní

vliv včasného stanovení diagnózy na přežití pacienta.

78

ENDOVENOZNÍ OPERACE VARIXŮ DOLNÍCH KONČETIN.

KOMPLIKACE A RECIDIVA

Autor: Horák P.

Školitel: Herman J., doc. MUDr. Ph.D.

II. chirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Varixy jsou jedním z projevů chronického žilního onemocnění.

Prevalence u evropské populace je 20–60 %. Dle závažnosti je indikována

konzervativní terapie, kompresivní skleroterapie nebo metoda chirurgická.

U rozsáhlých varixů by měla být léčbou první volby klasická chirurgická

intervence formou ligace a stripingu kmene safeny, nebo některá z metod

endovenózních. Mezi ty patří laserová a radiofrekvenční ablace. U námi

zkoumané radiofrekvenční ablace (RFA) se katetrem zavedeným do žíly

produkují vysokofrekvenční elektromagnetické vlny, které zevnitř tepelně

poškodí žílu a ta se následně změní ve vazivový pruh, který se vstřebá. Výkon

je rychlý, sonda je ve 20 s intervalech posouvána vždy o 7 cm a dosahuje

teploty 100 –  120 °C.

Cíle: Zhodnotit výhody a nevýhody radiofrekvenční ablace na základě délky

hospitalizace, počtu a typu komplikací a rizika recidivy.

Metodika: Retrospektivní studie z období 10/2010–1/2018 obsahovala 303

pacientů. 34 % mužů a 66 % žen. Vyhodnocovali jsme délku hospitalizace,

počet a typ komplikací a riziko recidivy.

Výsledky: Délka hospitalizace činila u 90 % pacientů 1 den, u 7 % 2 dny

a pouze 3 % pacientů strávila v nemocnici 3 dny. Třídenní hospitalizace byla

vždy uskutečněna na přání pacienta. Z 303 výkonů byla pooperační komplikace

diagnostikována u 7 pacientů (2,3 %). Z těchto pacientů 3 prodělali EHIT

(endovenous heat induced thrombosis), 1 pyodermii, 1 absces v třísle, 1 serom

v třísle a 1 tromboflebitidu. Recidiva, projevující se jako rekanalizace žíly, byla

zjištěna celkem u 3 pacientů (1 %).

Závěr: Vzhledem k příznivému procentu komplikací, délce hospitalizace

a nízkému počtu recidiv lze říci, že radiofrekvenční ablace je bezpečná

a spolehlivá metoda pro léčbu varixů dolních končetin.

79

VÝZNAM ČASNÉ NORMALIZACE A EEG PRO PROGNÓZU DĚTÍ

S TĚŽKOU HYPOXICKO-ISCHEMICKOU ENCEFALOPATIÍ

(HIE) LÉČENÝCH HYPOTERMIÍ

Autor: Horňák M.

Školitel: Hálek J., MUDr.

Porodnicko-gynekologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Hypoxicko-ischemickou encefalopatií se rozumí poškození mozku

novorozence, způsobené nedostatečným přívodem kyslíku nejčastěji z důvodu

perinatálni asfyxie. Řízená hypotermie je využívana jako standardní (pokud

pacient splňuje indikační kriteria) terapie s cílem zmírnit až eliminovat

negativní dopad na funkci centrální nervové soustavy. Jednou z metod

monitorování terapie je záznam aEEG, který může pomoci k určení prognózy.

Cíle: Cílem této práce je sumarizace dat o pacientech léčených hypotermií,

posouzení diagnostické přesnosti metody a zhodnocení prognózy na základě

normalizace aEEG záznamu v průběhu terapie.

Metodika: Celkově bylo zpracováno 60 záznamů pacientů, u kterých byl

hodnocen vývoj křivky aEEG v průběhu 72 hodin (tj. celková délka terapie

hypotermií) na základě výšky amplitudy voltáže jednotlivých záznamů

(klasifikace dle Naqeeb et. al). U každého byl zaznamenán čas normalizace. Pak

byly dohledány údaje o závažnosti neurologického deficitu (nebo smrti) v době

6-24 měsíců od iniciální terapie. Následně byla u části pacientů, u kterých

záznam se zlepšil, určena cut-off hodnota a statisticky stanovena diagnostická

přesnost metody.

Výsledky: Soubor byl rozdělen do dvou skupin. První tvořilo 32 novorozenců

(se zlepšením záznamu v průběhu léčby ), u 7 (21,8 %) z nich bylo zjištěno

neurologické postižení. Cut-off hodnota času normalizace záznamu byla

stanovena na 26,5 hod, se senzitivitou 71,43 a specificitou 72,0. Do druhé

skupiny bylo zařazeno 28 pacientů, u kterých se záznam vůbec nezlepšil.

Z toho 24 (85,7 %) mělo s odstupem času závažný deficit a 4 (14,3 %) byli

zdraví, nebo trpěli jen mírnou poruchou.

Závěr: I přesto, že daná metoda není v odhadu prognózy dětí podstupujících

terapeutickou hypotermii zcela spolehlivá, může výrazně dopomoci k určení

další prognózy pacienta, pokud se zkombinuje s dalšími metodikami, např.

neurologickým vyšetřením nebo zobrazení mozku magnetickou rezonancí.

80

VÝSLEDKY A PREDIKANTY SELHÁNÍ V-A ECMO

Autor: Chudoba A.

Školitel: Šimek M., MUDr. Ph.D.

Kardiochirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Veno-arteriální extrakorporální membránová oxygenace je metoda

využívající se v intenzivní medicíně. Pacientům, často v kritickém stavu,

umožňuje dočasně nahradit funkci srdce a plic. Jedná se o systém fungující na

principu mimotělního oběhu, kdy se za pomocí kanyl a pumpy z venózního

řečiště odvádí krev odkysličená, následně se za pomoci oxygenátoru v systému

okysličuje a opět se vrací zpět do oběhu cestou řečiště arteriálního.

Cíle: Retrospektivní observační analýza základních zkušeností s ECMO

systémem ve FNOL.

Metodika: Během období od ledna 2011 do prosince 2016 bylo na V-A ECMO

celkově napojeno 40 pacientů (29 mužů a 11 žen). Indikace u těchto pacientů

byly následující: 19 STEMI/NSTEMI, 2 PCI komplikace, 7 myokarditid, 7

komplikace spojené s kardiotomií, 1 masivní plicní embolie, 3 chronická

srdeční selhání, a 1 arytmie. Všechny kanylace s vyjímkou tří byly provedeny

periferně, převážně perkutánním přístupem (81.4%). U periferních kanylací

byla perfúze distální části nohy primárně zabezpečena u 30 pacientů (75%),

a sekundárně u 5 pacientů (13.1%).

Výsledky: Průměrná délka ECMO podpory byla u těchto 40 pacientů

103,2 hodin, 24 (61%) z nichž bylo následně úspěšně od podpory odpojeno.

Během následného sledování bylo zjištěno 30-denní, 3-měsíční a 1-roční

přežívání, jejichž hodnoty činily popořadě 50%, 38% a 35%. Celkově došlo k

sedmi komplikacím spojených s kanylací (3 ischémie končetiny a 4 významná

krvácení z místa punkce).

Závěr: Technologie ECMO se stále vyvíjí a prodělala již spoustu inovací od

doby, kdy se začala poprvé používat. Výsledky této terapie, byť pořád

vypadajíce tristně, se stále zlepšují a indikace se rozšiřují. Je nutné si uvědomit,

že se jedná o rychlý nástroj pro resuscitaci pacientů s kardiorespiračním

selháním v kritickém stavu, u nichž by ve valné většině bez intervence ECMO

došlo ke smrti. Dosažené výsledky užívání ECMO systému ve FNOL s tímto

korelují a opodstatňují jeho význam.

81

PŘEDNÍ UVEITIDY A JEJICH ASOCIACE S CELKOVÝM

ONEMOCNĚNÍM

Autor: Klepárníková E.

Školitel: Vláčil O., MUDr.

Oční klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Jako přední uveitidu označujeme zánětlivé onemocnění postihující

corpus ciliare a iris. Mezi infekční původce patří viry, bakterie, plísně

a parazité. Z neinfekčních příčin se přední uveitida vyskytuje u pacientů s HLA

B27 pozitivitou, při ankylozující spondylitidě, Reitrově chorobě, psoriáze

a idiopatických střevních zánětech i při dalších celkových onemocněních:

revmatoidní artritidě, sclerosis multiplex a jiných.

Cíle: Cílem práce bylo objasnit vztah mezi předními uveitidami a celkovým

onemocněním jednotlivých pacientů, zdůraznit sílu této vazby, vyzdvihnout

nejčastěji zastoupené choroby a zkoumat četnost pozitivity HLA B27 antigenu

u pacientů s přední uveitidou.

Metodika: Retrospektivní kvantitativní výzkum – shromáždění a analýza dat

pacientů ošetřených na Oční klinice FNOL v letech 2010-2013.

Výsledky: V letech 2010-2013 bylo na Oční klinice FNOL ošetřeno 192

pacientů s diagnózou přední uveitidy, mírně převažovaly ženy (55,7%).

Průměrný věk pacientů byl 42,6 let, medián věku činil 45,5 let. Zkoumaný HLA

B27 antigen byl pozitivní u 15,1% pacientů, negativní u 8,33%, nevyšetřený

u 76,6%. Co se týče systémových onemocnění, byli nejčastěji ošetřeni pacienti

s ankylozující spondylitidou – 20 (10,4%), 5 (2,6%) pacientů s psoriázou, 2

(1,04%) s ulcerózní kolitidou a jeden s Reiterovou chorobou (0,52%). Dále se

u pacientů častěji vyskytovala tyreopatie – 20 (10,4%) a revmatoidní artritida 8

(4,16%).

Závěr: Statisticky se uveitis anterior pojí s pozitivitou HLA B27 antigenu v 35-

83%. Ze vzorku Oční kliniky FNOL vyplývá asociace v pouhých 15%.

Výsledky mohou být zkresleny tím, že u pacientů, jež se dostavili pouze

k jednomu vyšetření, se tento antigen nezkoumal. Stejně tak nebyl zmíněn

u řady pacientů s již známým systémovým onemocněním. Vzhledem k tomu, že

až u 40% HLA B27-pozitivních pacientů dojde k rozvoji revmatologické

choroby, bylo by jistě vhodné s ohledem na anamnézu a klinický obraz

vyšetřovat pozitivitu HLA B27 u co největšího počtu pacientů. Jasně byla

prokázaná asociace s celkovými chorobami, a to zejména s ankylozující

spondylitidou, revmatoidní artritidou a psoriázou.

82

ROLE ADRENALEKTOMIE V TERAPII SEKUNDÁRNÍ

HYPERTENZE

Autoři: Kohutová K., Nesvadbová M.

Školitel: Hartmann, I., MUDr. PhD.

Urologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Na urologické klinice bylo provedeno v časovém období 2010-2017 74

jednostranných laparoskopických adrenalektomií pro primární

hyperaldosteronismus.

Cíle: Vyhodnocení účinnosti jednostranné laparoskopické adrenalektomie.

Metodika: Do retrospektivní studie bylo zahrnuto 45 pacientů, kteří v období

2010-2017 podstoupili jednostrannou laparoskopickou adrenalektomii pro

primární hyperaldosteronismus. Hodnotíme předoperační a pooperační

množství antihypertenzní terapie, sérové hladiny kalia, poměr ALD/PRA, počet

provedených selektivních katetrizací suprarenálních žil, jejich stranový poměr

sekrece aldosteronu a patologicko-anatomické výsledky bioptované tkáně.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 15 (33,3%) žen a 30 (66,7%) mužů,

průměrný věk byl 56,1 (38-73) let. Před indikací adrenalektomie užívali

průměrně 3,6 (2-7) druhů antihypertenziv. Průměrný podíl

aldosteron/plazmatická reninová aktivita byl před operací 532,9 (34-2682).

Předoperační hodnota kalemie před započetím farmakoterapie byla průměrně

3,41 (2,6-4,6) mmol/l, s terapií 3,67 mmol/l (1,99-4,7) mmol/l. Selektivní

katetrizace suprarenálních žil (AVS) byla provedena u 33/45 (73%) pacientů.

Průměrný stranový poměr sekrece aldosteronu byl 9,94:1 (1,35-31).

V bioptovaných vzorcích byla v 28/45 (62,2%) případech zastoupená

hyperplazie, v 17 (38,8%) případech adenom. Průměrná hodnota poměru

ALD/PRA byla 100,4 (0,6-386) pooperačně. Průměrná hodnota pooperační

kalemie byla 4,4 (3,61-5,6) mmol/l. Za 12 měsíců 4/45 (9%) pacientů

antihypertenziva kompletně vysadili, 26/45 (58%) pacientů antihypertenziva

redukovali, u 15/45 (33%) pacientů nebyl zaznamenán klinický efekt. Jestliže

předoperačně medikovali pacienti v průměru 3,6 typů farmak, tak 12 měsíců po

operaci to bylo již 3,08 (0-6).

Závěr: Primární hyperaldosteronismus vyvolaný jednostrannou hypersekrecí

aldosteronu je chirurgicky léčitelné onemocnění. Klinický efekt byl v našem

souboru zaznamenán u 67 % pacientů.

Práce byla podpořena grantem AZV MZ ČR reg. č. 17-31847A.

83

PROTEOMIKA CERVIKÁLNÍHO HLENU A VZTAH

K REPRODUKCI

Autor: Konupková E.

Školitel: Vodička J., MUDr.

Porodnicko-gynekologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Cervikální hlen má významnou úlohu v ochraně vnitřního prostředí

dělohy. Brání vzniku infekce, řídí průnik spermií do dělohy při ovulaci a mimo

ni a v těhotenství chrání i plod. Obsahuje vodu, ionty, enzymy, baktericidní

látky, proteiny a muciny. Podle předchozích výzkumů se obsah jednotlivých

látek výrazně mění v závislosti na fázi menstruačního cyklu či během gravidity.

Dále byly prokázány změny hladin konkrétních proteinů, které je možno spojit

s některými patologickými stavy v těhotenství.

Cíle: Cílem této studie je nalezení prediktivních proteinových biomarkerů, které

by bylo možno výhledově použít pro zvýšení šance úspěchu při in vitro

fertilizaci (IVF). To znamená, že pokud by v daném cyklu byl příznivý nález

těchto markerů, byl by proveden embryotransfer, v opačném případě by se

embrya kryokonzervovala a použila při dalším cyklu za vhodnějších podmínek.

Metodika: Do studie se prozatím zapojilo 15 pacientek, které podstoupily první

nebo druhý IVF cyklus s dlouhým analogovým protokolem, po kterém

následoval embryotransfer 1 embrya ve stadiu blastocysty, z toho 3 pacientky

byly vyřazeny již před analýzou z důvodu nesplnění přijímacích kritérií.

Zkoumáno tedy bylo 12 vzorků cervikálního hlenu. Otěhotnělo 6 pacientek, u 6

byl cyklus neúspěšný, z toho 3 byly vyloučeny až po analýze. Proteomické

profily jednotlivých cervikálních hlenů byly kvantifikovány bez izotopického

značení (label-free quantification) a analyzovány nesupervizovaným

hierarchickým klastrováním a analýzou hlavní komponenty. Analýza byla

provedena na ÚMTM LF UPOL.

Výsledky: Bylo identifikováno průměrně 596 proteinů ve vzorku. Ani jeden

z provedených testů nevedl k odlišení cervikálních hlenů pacientek

s receptivním endometriem.

Závěr: Z celkového souboru 100 pacientek, které by v budoucnu měla tato

studie hodnotit, bylo prozatím analyzováno 12 vzorků. V této fázi výzkumu

nebyl nalezen žádný biomarker, který by pomohl posoudit úspěšnost cyklu IVF.

Další statistické testy se bohužel nepodařilo do doby uzávěrky SVOČ provést.

84

TONSILLECTOMY VERZUS TONSILLOTOMY IN CHILDHOOD

Author: Kumorová A.

Supervisors: Bugová G., MUDr. Ph.D., Uhliarová B., MUDr. Ph.D.

Clinic of Otorhinolaryngology and Head and Neck Surgery, JFM in Martin,

CU in Bratislava

Introduction: The palatine tonsils are dense compact bodies of lymphoid tissue

and occupy the tonsillar fossa between the diverging palatoglossal and

palatopharyngeal arches. The medial surface of the tonsils consists of 20 – 30

tonsillar crypts covered by stratified squamous epithelium. Disrupted epithelium

of the crypts allows migration lymphocytes. Lymphocytes bring the antigen

information back and participate in the immune response of the organism.

Tonsillectomy (extracapsular) is a surgical procedure to remove the tonsils.

Tonsillotomy (intracapsular) is a partial excision of the tonsils.

Methods: Forty – eight children with diseases of palatine tonsils (recurrent

tonsillitis/tonsillar hypertrophy) indicated for their surgical treatment were

enrolled in the prospective study. Nasopharyngeal and tonsillar swab cultures

during their surgery and 3 months later were performed. Postoperative couse

included dysphagia, odynophagia, need for analgetics, occurence of

complications and return to usual acitivities were investigated.

Results: Before surgery in children with reccurent tonsillitis the isolated

pathogens were Streptococcus pyogenes and Stafylococcus aureus. After

surgery predominantly physiological microorganisms were detected. The most

common postoperative complications were odynophagia and dysphagia. There

were no more problems with snoring and air-way obstruction in children after

tonsillotomy. The least occuring complications were bleeding and infection.

Conclusion: The reason children need to have a tonsillectomy might be

reccurent tonsillitis, breathing problems related to swollen tonsils obstructive

sleep apnea syndrome or peritonsillar abscess. Due to the very intimate relation

of the tonsils to the large vessels and the airways, life-threatening complications

can occur. At present, there is a trend towards less invasive partial performance

– tonsillotomy especially in children. In particular the aim is to reduce the

incidence of complications. Tonsillotomy is the first line treatment for snoring.

85

TUMORY MEDIASTINA A JEJICH CHIRURGICKÁ LÉČBA

Autoři: Likavčan M., Šusterová K.

Školitel: Chudáček J., MUDr. Ph.D.

I. chirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Mediastinum je komplexní prostor obsahující různorodé tkáně, které

mohou být základem pro mnoho typů nádorů. Z toho vyplývá i jejich složitější

klasifikace. Nejdůležitější je stanovení histologické povahy nádoru, podle toho

pak navazuje adekvátní léčba. Týká se to hlavně lymfomů, kde dominuje léčba

hematoonkologická. Chirurgické intervence rozdělujeme na diagnostické

a terapeutické, přičemž dominuje miniinvazivní technika – videothorakoskopie

(VTS) nebo mediastinoskopie.

Cíle: Zhodnocení četnosti jednotlivých tumorů mediastina a typu operačního

přístupu v jejich léčbě u pacientů I. chirurgické kliniky FNOL v rozmezí let

2008 – 2017.

Metodika: Retrospektivní analýza souboru 133 pacientů ve věku 18 – 82 let

(z toho 62 mužů a 71 žen) hospitalizovaných pro tumor mediastina.

Výsledky: Nejčastějšími tumory mediastina byly thymomy (celkem 35, tj. 26,3

%) a lymfomy (33, tj. 24,8 %). Mezi jednotlivými thymomy dominoval subtyp A

s počtem 14 (40 % všech thymomů), dále subtyp B1 s počtem 8 (23 %) a subtyp

AB s počtem 4 (11 %). Z celkového počtu 130 operací bylo 54 (42 %)

prováděno cestou VTS, dále sternotomií (22, čili 17 %), mediastinotomií (16,

čili 12 %) nebo dalšími, již méně užívanými přístupy.

Závěr: Thymomy v naší studii představují nejpočetnější skupinu tumorů

mediastina, na druhém místě jsou lymfomy, což odpovídá výsledkům světové

literatury. Léčba i diagnostika mediastinálních tumorů je i přes současné

pokroky v medicíně stále svízelná. Diagnostické operace jsou čím dál častěji

nahrazovány CT navigovanou biopsií, čímž se snižuje operační zátěž

nemocných. Světovým trendem v chirurgickém řešení těchto tumorů je využití

miniinvazivní techniky, což dokládáme našimi výsledky. Pacienty je nutno

soustředit do komplexních pneumo-onko-chirurgických center, kde jim lze

poskytnout terapii šitou na míru (tzv. target therapy), čímž lze dosáhnout

nejlepších možných výsledků jejich diagnostiky a léčby.

86

SROVNÁNÍ HODNOTY HYSTEREZE PŘED A PO

ANTIGLAUKOMATÓZNÍ OPERACI OKA

Autor: Marešová K.

Školitel: Marešová K., MUDr. Ph.D. FEBO

Oční klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Hystereze rohovky je definována jako rozdíl mezi tlakem, při kterém se

rohovka ohýbá do konkávní konfigurace během vzduchové aplanace a tlakem,

při kterém se opět vrací do svého přirozeného konvexního tvaru. Tento rozdíl,

který je měřený v mmHg, je biomechanickou vlastností rohovky související

s její elasticitou. Rohovková hystereze je v současné době považována za jeden

z rizikových faktorů progrese glaukomu. Pokud je rohovková hystereze nízká,

oční tkáně se hůře adaptují na vyšší nitrooční tlak a dochází ke

glaukomovému poškození oka.

Cíle: Antiglaukomatózní operací dochází ke snížení nitroočního tlaku a tím by

mělo dojít i ke zvýšení rohovkové hystereze. Cílem naší práce bylo porovnat

hodnotu rohovkové hystereze u pacientů s glaukomem před operací a po

operaci.

Metodika: Do studie bylo zahrnuto 27 očí, 12 (44%) očí mužů a 15 (56%) očí

žen. Průměrné stáří pacientů se směrodatnou odchylkou bylo 62,0 ± 4,9 let,

věkové rozmezí 13,2 až 81,4 roky, hodnota mediánu 68,8 let. Všichni pacienti

byli léčeni pro glaukom na Oční klinice LF UP a FN Olomouc. U všech

pacientů byla provedena vyšetření centrální zrakové ostrosti, měření nitroočního

tlaku a rohovkové hystereze na přístroji ORA III před a po operaci. Všichni

pacienti podstoupili antiglaukomatózní operaci oka (trabekulektomii, případně

implantaci ExPress® glaukomového implantátu). Pro statistické porovnání byl

použit párový t-test.

Výsledky: Průměrná hodnota rohovkové hystereze se statisticky významně

zvýšila. Průměr před operací byl 7,5 mmHg a průměr po operaci byl 8,6 mmHg

(p = 0,022). Nitrooční tlak se statisticky významně snížil. Průměr před operací

byl 27,2 mmHg a průměr po operaci 18,5 mmHg (p = 0,002).

Závěr: Antiglaukomatózní operace vedla v našem souboru ke statisticky

významnému zvýšení rohovkové hystereze. Tato operace vede nejenom ke

snížení nitroočního tlaku, ale ovlivňuje i další z rizikových faktorů glaukomu –

rohovkovou hysterezi a tím zlepšuje prognózu tohoto onemocnění.

87

FUNKČNÍ VÝSLEDKY REKONSTRUKČNÍCH OPERACÍ

STŘEDOUŠÍ

Autor: Mateášiková Z.

Školitel: Salzman R., MUDr. Ph.D.

Otolaryngologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Rekonstrukční operace středouší jsou výkony v oblasti středního ucha,

které slouží k rekonstrukci poškozených struktur převodního systému. Starší

dělení středoušních operací rozlišovalo operace sanační a rekonstrukční.

V reálné praxi ale nelze úplně oddělit rekonstrukce a sanace, proto je

dohromady moderně nazýváme tympanoplastiky.

Cíle: Cílem studie bylo zhodnotit výsledky rekonstrukčních operací středouší

na ORL FNOL

Metodika: Do retrospektivní studie bylo zahrnuto 125 operací u 119 pacientů

(žen 71, mužů 49), kteří v období 2014-2015 podstoupili rekonstrukční operaci

uší (vlevo 56 a vpravo 68 uší) na ORL klinice FNOL. Všechny operace

provedlo 5 operatérů. Z celkového počtu bylo 27 operací (22%) provedeno

s pomocí otoendoskopu. Také jsme analyzovali výskyt pooperačních

komplikací.

Výsledky: Z rekonstrukčních operací jsme hodnotili 3 skupiny. První skupina

zahrnovala 25 pacientů, kteří podstoupili stapedoplastiky. U 9 pacientů došlo

k pooperačním komplikacím. Výborného výsledku při nekomplikovaném

průběhu (kostní rezerva <20dB) bylo dosaženo u 17 pacientů (68%). K

subjektivnímu zlepšení sluchu došlo u 20 operovaných. Druhou skupinu operací

tvořily myringoplastiky s počtem operantů 82. U 19 z nich se vyskytly

komplikace. Výborného výsledku bez komplikací (KR<20dB) bylo dosaženo u

62 pacientů (76%). K subjektivnímu zlepšení sluchu po operaci došlo u 55

operantů. Třetí skupinu operací tvořily osikuloplastiky s počtem 18 operantů. U

2 pacientů došlo ke komplikacím. Výborného výsledku (KD <20dB) jsme

dosáhli u 13 pacientů (72%). K subjektivnímu zlepšení sluchu po operaci došlo

u 12 pacientů. Průměrné zlepšení sluch ze všech typů operací je 11,5 dB.

Výstupem studie jsme prokázali v průměru 72% úspěšnost rekonstrukčních

operací středouší.

Závěr: Úspěšnost operací jsme zdokumentovali u 72 % našich pacientů,

u kterých bylo dosaženo suchého ucha s dobrým sluchovým ziskem. Do

budoucna se nabízí srovnání popsaných výsledků s auditem následujících let

2016 a 2017, ve kterých došlo k užší specializaci lékařů na ušní operace s cílem

zlepšení chirurgických výsledků.

88

VÝZNAM SLEDOVÁNÍ HLADINY CHROMOGRANINU A

U NEMOCNÝCH PO RESEKCI PANKREATU PRO VÝVODOVÝ

KARCINOM PANKREATU

Autor: Nguyen A-D.

Školitel: Loveček, M. MUDr. Ph.D.

I. chirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Chromogranin A (CgA) je velmi specifickým onkomarkerem

u neuroendokrinních nádorů, včetně pankreatických. Vyskytuje se však ve vyšší

hladině i v některých nenádorových případech. Jak je to u pacientů

s vývodovým karcinomem pankreatu? Má jeho sledování význam pro včasnou

diagnostiku a léčbu recidiv či metastáz vývodového karcinomu?

Cíle: Cílem studie bylo zjistit význam sledování hladiny CgA u pacientů po

resekci pankreatu, případně i metastatických ložisek, a její změny během

pooperační léčby.

Metodika: V období 2014-2017 bylo provedeno 103 resekčních operací pro

vývodový karcinom pankreatu. Do studie byli zařazeni pacienti, kterým byly

prováděny minimálně tři odběry CgA, jejichž hodnota přesáhla 100ng/ml.

Z celého souboru splnilo vstupní kritéria 17 pacientů, jejich výsledky jsme dále

porovnávali s histologickým vyšetřením k potvrzení pozitivity a klasifikaci

nádoru. Hladiny CgA jsme dále porovnávali s hladinou CA 19-9.

Výsledky: Ze 17 pacientů s vývodovým karcinomem byla histologicky

prokázána neuroendokrinní diferenciace u jednoho pacienta. Ostatní měli

histologicky prokázaný adenokarcinom bez neuroendokrinní diferenciace

s hladinou CgA stále vyšší než 100ng/ml. U všech sledovaných pacientů

s adenokarcinomem stoupala a klesala hladina CgA nezávisle na čase a léčbě.

Závěr: U pacientů, kteří mají vývodový karcinom pankreatu s neuroendokrinní

diferenciací, je CgA klíčovým markerem pro stanovení diagnózy

a monitorování průběhu léčby tohoto typu nádoru, proto sledování jeho hladiny

má nezastupitelný význam. U pacientů s vývodovým karcinomem bez

neuroendokrinní diferenciace se hladina CgA pohybuje nezávisle na čase

a léčbě, proto je sledování hladiny CgA u těchto pacientů nevýznamná. Dle

odborných publikací se CgA zvýší i při iritačních gastrointestinálních

syndromech, při srdečních onemocněních, HN, DM I. i II. typu. Je

pravděpodobné, že vysoká hladina CgA našich pacientů byla způsobena těmito

komorbiditami.

89

PŘEŽÍVÁNÍ NEMOCNÝCH PO EXTIRPACI JÍCNU

V ZÁVISLOSTI NA STADIU CHOROBY

Autor: Ochmanová P.

Školitel: Aujeský R., doc. MUDr. CSc.

I. chirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Karcinom jícnu patří mezi zhoubné nádory jícnu vyskytující nejčastěji ve

dvou histologických subtypech - adenokarcinom a spinocelulární karcinom.

Ačkoli se liší etiologií, patogenezí a lokalizací, léčebná strategie se řídí

rozsahem a stadiem nádorového onemocnění. Extirpace jícnu je

jedinou kurativní léčbou toho nádorového onemocnění.

Cíle: Zhodnocení celkového přežívání (OS) pacientů léčených pro karcinom

jícnu, kteří podstoupili extirpaci jícnu na I. chirurgické klinice LF UP a FN

Olomouc, v závislosti na stadiu nemocnění. Vedlejším cílem je i hodnocení

dalších prognostických faktorů ovlivňujících přežití.

Metodika: Do retrospektivní skupiny bylo zařazeno 231 pacientů, kteří letech

2006 až 2017 podstoupili extirpaci jícnu Pro analýzu přežití bylo ze studie

vyloučeno 10 pacientů, bez určeného stadia onemocnění a 16 pacientů

operovaných v roce 2017. Na základě histopatologického vyšetření

bioptovaných vzorků bylo stadium I stanoveno u 39 (17,65 %), stadium II u 81

(36,65 %), stadium III u 87 (39,37 %) a stadium IV u 14 (6,33 %) pacientů.

Studie se zabývá i dalšími prognostickými faktory ovlivňujícími přežívání

pacientů, mezi něž patří odpověď na neoadjuvantní terapii, přežití bez recidivy

(DFS) a podíl recidiv.

Výsledky: Medián přežití pacientů: stadium I 72 měsíců (95% IS

27,11-116,89), stadium II 36 měsíců (95% SI 20,70-51,30), stadiu III 21 měsíců

(95% SI 12,72-29,279), stadiu IV 10 měsíců (95% SI 0,00-26,50). Nejvyšší

podíl kompletní odpovědi i nulové odpovědi byl zaznamenán u stadia IV,

parciální odpovědi u stadia II. Podíl recidiv stoupal s pokročilostí stadia.

Hospitaliazační mortalita od roku 2006 do roku 2017 klesla na nulovou

hodnotu.

Závěr: Z výsledku studie vyplívá, že medián přežívání pacientů je nejvyšší ve

stadiu I, v dalších stadiích je podstatně nižší. Také DSF ve stadiu I a II je

výrazně vyšší oproti stadiu III a IV. Výsledky práce podtrhují význam diagnózy

onemocnění v jeho časných stadiích pro délku a kvalitu života pacientů.

90

RETROSPEKTIVNÍ ANALÝZA LÉČBY AKUTNÍ APENDICITIS

Autor: Seichter P.

Školitel: Riško J., MUDr.

I. chhirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Akutní apendicitida je nejčastější příčinou náhlých příhod břišních

s incidencí 100/100 000 obyvatel. Za rok 2015 bylo v České republice léčeno

10 175 pacientů na akutní apendicitidu, 13 pacientů zemřelo. V některých

případech lze léčit akutní apendicitidu konzervativně, zlatým standardem je ale

chirurgické odstranění apendixu. V chirurgii se používá klasická otevřená

procedura a moderní laparoskopický přístup.

Cíle: Zhodnocení výsledků poskytované péče u pacientů s akutní apendicitidou

ve FNOL.

Metodika: Jedná se o retrospektivní studii, do souboru byli zařazeni všichni

pacienti léčeni na I. Chirurgické Klinice pro akutní apendicitidu za rok 2015

a 2016. Celkem 322 dospělých a 105 dětí. Hodnotil se předoperační klinický

stav, paraklinické vyšetření, gynekologické vyšetření, typ operace, peroperační

a definitivní histologický nález, bakteriální stěr výpotku, výskyt Meckelova

divertiklu, pooperační komplikace. Výsledná data jsme statisticky vyhodnotili

a srovnali s výsledky metaanalýz.

Výsledky: Otevřená operace (405, 94,8%), laparoskopie (22, 5,17%)

Definitivní histologický nález u pacientů: simplexní (46), katarální (86),

flegmonózní (232), gangrenózní (19), chronický (44). Dospělí pacienti

s flegmonózní apendicitidou (187): medián věku (39 let), medián délky obtíží

(20 h), medián leukocytózy při příjmu (13 tis./ml), CRP (23 mg/l). Dětští

pacienti s flegmonózní apendicitidou (45): medián věku (12 let), medián délky

obtíží (24 h), medián leukocytózy při přijetí (14,3 tis./ml), CRP (20 mg/l).

Ultrazvukové vyšetření u dospělých (281, 90,5%) – senzitivita 49%, specifita

65%, PPH 94%, NPH 10%. Předoperační ultrazvukové vyšetření u dětí (92,

96,6%) – senzitivita 36,9%, specifita 88,8%, PPH 93%, NPH 25%. Pooperační

komplikace u 75 pacientů (17,56%). U pacientů s výskytem komplikací byla

zjištěny signifikantně vyšší hladina CRP (13:37,3 p=0,0003) vstupní a CRP 2.

pooperační den. (69,4:132,9 p=0,002)

Závěr: V léčbě nadále dominuje otevřený přístup nad laparoskopickým. Míra

komplikací se nevymyká v porovnaní se zahraničními pracovišti. Při CRP nad

132 mg/l druhý den po operaci je nutné předpokládat pooperační komplikaci.

91

VÝSLEDKY PO CLOSED WEDGE OSTEOTOMII FEMURU

U VALGÓZNÍCH KOLEN

Autor: Sloviak M.

Školitel: Lošťák J., MUDr. Ph.D.

Ortopedická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Closed wedge osteotomie (CW OT) distálního femuru představuje jednu

z operačních možností léčby osteoartrózy laterálního kompartmentu kolenního

kloubu spojené s jeho valgózním postavením. Při této operační metodě se

koriguje mechanická osa dolní končetiny vytnutím klínu v oblasti distálního

femuru s cílem přenést zátěž na nepoškozenou část kloubu. Etiologie genu

valgum je multifaktoriální a liší se u dětí a dospělých.

Cíle: V mé vědecké práci jsem hodnotil dlouhodobé výsledky closed wedge

varizační osteotomie distálního femuru, pokusil se popsat subjektivní dojmy

pacientů a zejména jejich spokojenost s výkonem. V neposlední řadě jsem se

snažil porovnat výsledky s recentní odbornou literaturou.

Metodika: Do studie bylo zařazeno celkem 31 pacientů, kterým byla na

Ortopedické klinice FNOL provedena closed wedge osteotomie distálního

femuru v období 2009-2017. Hodnocení výsledků probíhalo retrospektivně.

Výsledky: Soubor zahrnoval celkem 33 osteotomií u 31 pacientů. Průměrná

délka sledování byla 1,8 (±1,2) roku, průměrný věk pacientů byl 50 (±13,2)

roků a BMI 27,6 (±4,4). Pacienti udávali průměrnou délku bolestí kloubu před

operaci 5,7 roků (0,5 - 39). Předoperační osová odchylka byla 8,9° (± 6,0).

Operační výkon trval v průměru 1 hodinu. Výsledná operační korekce

dosahovala v průměru 9,6 ° (± 2,2). Spokojenost pacientů s operací dosahovala

71,8 % a udávali úlevu od bolesti o 2,7 bodu na škále VAS 1-10. U 24,2 % byla

provedena reASK (např. z důvodu verifikace regenerace chrupavky po

osteotomii či trvání bolesti kloubu po osteotomii). U 12,1 % nedošlo ke

kompletnímu zhojení osteotomie a došlo k vzniku pakloubu. Infekční

komplikace se pohybovaly kolem 3 %. U 9,1 % pacientů bylo potřeba provést

TEP kolena pro progresi artrotických změn i po osteotomii.

Závěr: U mladých aktivních lidí s valgózní osovou odchylkou je varizační

osteotomie metodou volby. Nespornou výhodou osteotomie je zachování

vlastního kloubu. Podle dostupných vědeckých důkazů může být osteotomie

definitivním řešení nebo může prodloužit období do potřeby totální náhrady

kloubu, zmírnit bolest a napomoct mladým lidem se vrátit zpět do aktivního

života včetně sportovních aktivit.

92

MOZKOVÁ ANEURYZMATA – SROVNÁNÍ ENDOVASKULÁRNÍ

A CHIRURGICKÉ TERAPIE

Autor: Tomášek V.

Školitel: Krahulík D., doc. MUDr. Ph.D. MBA

Neurochirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Mozkové aneuryzma – či výduť- je získaná léze mozkové tepny. Jedná

se o slepý váček vznikající v místě oslabení cévní stěny. Etiologicky

rozlišujeme idiopatická, traumatická, infekční čí disekující aneuryzmata.

Prognosticky se jedná o velmi závažný stav, který ohrožuje pacienta vysokou

mortalitou a morbiditou. Existují dva způsoby léčby – endovaskulární

a chirurgická metoda.

Cíle: V naší práci jsme si kladli za cíl porovnat výše zmíněné terapie. V tomto

akademickém roce jsme se detailně zaměřili na pacienty, u kterých byla zvolena

endovaskulární terapie, v dalším roce bude naše pozornost věnována

chirurgické terapii a výslednému porovnání.

Metodika: Retrospektivně jsme vyhodnotili soubor 89 pacientů, kteří

podstoupili endovaskulární ošetření. Zajímal nás výsledný efekt léčby z pohledu

aneuryzmatu – tzn. zda bylo kompletně vyřazeno z oběhu (hodnoceno ze

snímků MRA dle klasifikace Raymond – Roy) a z pohledu průběhu

hospitalizace pacienta a ovlivnění jeho kvality života (hodnoceno z následné

prohlídky na ambulanci dle Glasgow Outcome Scale).

Výsledky: Soubor 89 pacientů – 54 žen, 35 mužů, průměrný věk 51,6 let

(rozpětí 14 – 77 let). 50 pacientů bylo ošetřeno jako akutní stav pro prasklé

aneuryzma, zbylým 39 pacientům ošetřeno neprasklé aneuryzma. Nejčastější

umístění výdutí na ACI (38 %), ACoA ( 36% ), AB ( 12%). Komplikovaný

průběh hospitalizace byl u 46% (23/50) pacientů s prasklým aneuryzmatem,

z nichž 3 pacienti zemřeli, naopak u pacientů s neprasklým aneuryzmatem

pouze v 15% (6/39) případů zaznamenány komplikace. U 53% (46/86) pacientů

aneuryzma kompletně vyřazeno z oběhu (RROC=1), zbývající pacienti

podrobeni observaci či intervenci. Po propuštění z nemocnice 81 % (70/86)

pacientů bylo schopno se zapojit do běžného života bez omezení (GOS=5).

Závěr: V posledních 20 letech stoupá trend endovaskulární metody, dnes již

převažuje počtem výkonů nad chirurgickou terapií. Výběr metody musí být

individuální pro každého pacienta po zvážení všech výhod/nevýhod.

93

VLIV KONDICE STABILIZÁTORŮ PÁTEŘE NA

SYMPTOMATOLOGII LS SYNDROMŮ

Autor: Trzaskaliková H.

Školitel: Holinka M., MUDr.

Ortopedická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Stabilizační systém bederní páteře se podílí na patogenezi

vertebrogenních bolestí jak u dospělýh (1) - degenerativní změny, tak u dětí (2)

- onemocnění postury.

Cíle: (1) Posoudit sonografickou tloušťku vybraných stabilizačních svalů páteře

u pacientů s chronickými vertebralgiemi na podkladě degenerativních změn

a porovnat výsledky se zdravou kontrolní skupinou. (2) Porovnat sonografickou

morfologii vybraných stabilizačních svalů páteře s mírou fyzické aktivity,

svalové vytrvalosti a hodnoty BMI u školních dětí.

Metodika: (1) Studie zahrnovala 63 pacientů (21-83 let) s chronickými

bolestmi bederní páteře (n=48) a mladých zdravých jedinců (n=15). V souboru

pacientů bylo provedeno klinické vyšetření, zhodnocení intenzity bolesti

a vyplnění OSWESTRY dotazníku. (2) Vyšetřili jsme 377 dětí (7-14 let) 1.-8.

třídy ZŠ. Zhodnotili jsme BMI, provedli jsme dotazníkové šetření míry fyzické

aktivity, svalové testy a změřili jsme šířku vybraných stabilizátorů páteře.

Výsledky: (1) U pacientů s chronickou bolestí bederní páteře byly u m.

obliquus abdominis internus, transversus abdominis a multifidus zjištěny jejich

průměrné tloušťky vždy menší než u kontrolní skupiny zdravých jedinců. (2)

Větší fyzická aktivita byla spojena s vyšší vytrvalostí a šířkou stabilizačních

svalů páteře. Každé zvýšení fyzické aktivity o hodnotu 1, znamenalo průměrný

nárůst svalové vytrvalosti o 6 až 8 sekund. Současně každé zvýšení fyzické

aktivity o hodnotu 1, znamenalo průměrný nárůst šířky sledovaných svalů o 0 –

0,06 cm. Současně se domníváme, že jsme u dětí s vyšší hodnotou BMI

zachytili nepřímé známky ektopické tukové infiltrace ve svalové tkáni

sledovaných stabilizátorů páteře.

Závěr: (1) U pacientů s různým typem a stupněm chronického onemocnění

bederní páteře jsme zjistili menší tloušťku vybraných stabilizačních svalů

bederní páteře v porovnání se zdravou kontrolní skupinou. (2) Ukázali jsme

reálný dopad fyzické aktivity na morfologii vybraných stabilizačních svalů

páteře u školních dětí. Zjištěné hodnoty svalové morfologie a vytrvalosti

poslouží k úpravě rehabilitačních programů pro děti s nadváhou a obezitou.

94

NOVÉ MOŽNOSTI MEDIKAMENTÓZNÍHO OVLIVNĚNÍ

SARKOIDÓZY

Autor: Turková M.

Školitel: Turková M., MUDr.

Porodnicko-gynekologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Sarkoidóza je multisystémové autoimunitní onemocnění neznámého

původu, nejčastěji postihuje plíce. Toto onemocnění má v populaci nízkou

prevalenci, avšak převážně postihuje ženy. Vzhledem k častému výskytu

sarkoidózy u žen v klimakteriu byla vyslovena hypotéza, zda úbytek estrogenů

nemá podíl na patogenezi této nemoci. Tato skutečnost vede k úvaze o možnosti

využití HRT v terapii sarkoidózy.

Cíle: Hlavním cílem této studie bylo srovnání vlivu HRT a kortikosteroidních

preparátů na průběh sarkoidózy u vzorku 6 žen trpících touto nemocí a současně

nacházejících se v období klimakteria. Následně byla sledována interakce

ženských pohlavních hormonů a autoimunitního procesu podílejícím se na

vzniku sarkoidózy. Prokázaný vliv HRT na regresi projevů sarkoidózy pak byl

srovnán s vlivem kortikosteroidů.

Metodika: Získané hodnoty hormonálních profilů a markerů sarkoidózy

pocházejí z odběru krve v rámci základního gynekologického

a pneumologického vyšetření. Tato data jsme sledovali u skupiny 30 pacientek,

z nichž jsme posléze vyselektovali ty, které trpěly sarkoidózou a současně

symptomy klimakterického syndromu. Po selekci zůstal soubor 6 pacientek,

u nichž bylo možné nasadit HRT. Následně jsme srovnávali hodnoty markerů

sarkoidózy u 3 skupin pacientek po 6 ženách: ty, které užívaly HRT, ty, které

užívaly kortikosteroidy a ty, které neužívaly žádnou léčbu.

Výsledky: Po analýze sledovaných výsledků byla u pacientek, které užívaly

HRT v průběhu dvou let léčby, zaznamenána regrese symptomů sarkoidózy jak

v klinickém, tak i v laboratorním obraze. U skupiny žen užívajících

kortikosteroidy a u těch, které žádnou léčbu neužívaly, nedošlo ve srovnání

s předchozí skupinou k tak markantnímu poklesu markerů sarkoidózy ani

klinickému zlepšení.

Závěr: Na základě první série výsledků se lze domnívat, že HRT má

pozitivnější terapeutický účinek než terapie kortikosteroidy.

95

VÝSKYT INKONTINENCE MOČI U PACIENTŮ S KARCINOMEM

PROSTATY PŘED RADIKALNÍ PROSTATEKTOMIÍ

Autor: Vavreková M.

Školitel: Burešová E., MUDr. PhD.

Urologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomoouci

Úvod: Karcinom prostaty (KP) je nejčastější malignitou u mužů. V případě

lokalizovaného onemocnění je terapií volby radikální radioterapie anebo

radikální prostatektomie (RP), která je preferována z onkologického hlediska.

Nejobávanější komplikací po RP je inkontinence moči, proto pacienti někdy

preferují ozařování před operační léčbou.

Cíl: Stanovit výskyt inkontinence moči u mužů s lokalizovaným KP před

roboticky asistovanou RP na základě vyplněných dotazníků. K hodnocení byl

použit dotazník ICIQ-SF (zkrácená verze dotazníku Mezinárodní konzultace

o kontinenci), který je určený k posouzení inkontinence moči.

Metodika: Do retrospektivní studie bylo od září 2014 do března 2018 zařazeno

celkem 584 mužů s KP (od 41 do 81 let). Všichni pacienti vyplnili ICIQ- SF

dotazník, rozlišující údaje o inkontinenci (počet úniků moči, množství moči,

dopad na kvalitu života a jednotlivé typy inkontinence). Dle celkového skóre (0-

21 bodů) se inkontinence dělí do 4 stupňů: 1. st. – mírná inkontinence (skóre 1-

5b), 2. st. – středně závažná (skóre 6-12b) a 3. – závažná (skóre 13-18b) a 4. st.

– velmi závažný únik moči (skóre 19-21b).

Výsledky: Podle dotazníku ICIQ-SF bylo před RP celkem 135 (23,1 %)

pacientů inkontinentních, z toho 79 (13,5 %) mělo mírnou inkontinenci, 50 (8,6

%) středně závažnou inkontinenci a 6 (1 %) pacientů trpělo těžkou inkontinencí.

Velmi závažná inkontinence se v našem souboru nevyskytla. Dle okolností

provázejících inkontinenci moči 10% pacientů uvedlo, že moč jim uniká před

návštěvou toalety, 1,7 % při kašli nebo kýchaní, 1 % při spánku, 1,7 % při

fyzické aktivitě/cvičení, 9,4 % po dokončení močení a po oblečení a 1,2 % bez

zjevné příčiny.

Závěr: V našem souboru bylo prokázáno, že přibližně každý 4. pacient

s lokalizovaným karcinomem prostaty trpí určitým stupněm inkontinence moči

už před radikální prostatektomií.

96

EXTRAKCE KATARAKTY U PACIENTŮ OPEROVANÝCH PRO

RHEGMATOGENNÍ ODCHLÍPENÍ SÍTNICE

Autor: Wiesnerová M., Bc.

Školitel: Chrapek O., MUDr. Ph.D.

Oční klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Rhegmatogenní odchlípení sítnice je závažné onemocnění způsobené

trhlinou sítnice a ohrožující vízus pacienta. V rámci terapie rozlišujeme

kryochirurgický zevní přístup s lokalizací trhliny na skléře, její kryokoagulací

a episklerální plombáží nebo vnitřní pars plana vitrektomii (PPV) jako nitrooční

mikrochirurgický zákrok.

Cíle: Zhodnocení výskytu katarakty a časového intervalu indikace jejího

operačního řešení u pacientů operovaných pro rhegmatogenní odchlípení sítnice

PPV či kryochirurgicky.

Soubor a Metodika: Ve studii jsem retrospektivně hodnotila soubor 248

pacientů operovaných na Oční klinice FN a LF UP v Olomouci mezi lety 2003

a 2013 pro odchlípení sítnice, 127 pacientů (74 mužů, 53 žen), průměrného

věku 61,6 let, podstoupilo metodu PPV, 121 (68 mužů, 53 žen), průměrného

věku 58,3 let, výkon kryochirurgický. Srovnávala jsem četnost výskytu

katarakty v pooperačním období u jednotlivých operačních technik a časový

interval od provedení PPV/kryochirurgie do nutnosti operace katarakty.

Výsledky: U 43,3 % pacientů operovaných PPV se vyvinula pooperační

katarakta, kterou bylo nutno řešit do jednoho roku od PPV v 70,9 %, do dvou let

ve 20,0 %, do tří let v 3,7 %, do čtyř a více let v 5,4 %. Po kryochirurgii se

vyvinula katarakta u 14,1 % pacientů. Do jednoho roku bylo operováno 29,4 %

pacientů, do dvou let 41,2 %, do tří let 5,9 %, do čtyř a více let 23,5 % pacientů.

Závěr: Z práce vyplývá, že katarakta ohrožuje více pacienty po PPV než po

kryochirurgii (43,3 % resp. 14,1 %). Po PPV bylo nutno řešit kataraktu časně

během prvního roku u 70,9 % pacientů, zatímco po kryochirurgickém výkonu

byl rozvoj katarakty pozvolnější a většina pacientů (41,2 %) byla operována ve

druhém roce od primární operace sítnice. Z pohledu zachování čiré čočky

a akomodační funkce oka hodnotíme kryochirurgický operační přístup v řešení

rhegmatogenního odchlípení sítnice jako šetrnější, vhodný hlavně pro mladé

pacienty s čirou čočkou a funkční akomodací.

97

ZHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ REKONSTRUKCE PRSU METODOU

TRANSPLANTACE AUTOLOGNÍ TUKOVÉ TKÁNĚ

Autor: Wolny D.

Školitel: Zálešák B., MUDr. Ph.D.

Oddělení plastické a estetické chirurgie FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Transplantace autologní tukové tkáně (lipografting) je široce využívanou

metodou v plastické chirurgii ke zlepšení výsledků jak v rekonstrukční, tak

v estetické chirurgii. Tato metoda je používána z důvodu biokompatibility štěpu,

dostupnosti tukové tkáně, jednoduchého odběru a zpracování, přesné aplikace

v požadovaných množstvích a regeneračního působení tukové tkáně (změknutí

jizvy, snížení až vymizení bolestivosti u postradiačního syndromu po

radioterapii karcinomu prsu). Jako značná nevýhoda se jeví resorpce nebo

nekróza tukové tkáně, jenž může zapříčinit ztrátu až 60 % transplantovaného

objemu.

Cíle: Zhodnotit výsledky transplantace a na základě těchto údajů určit optimální

množství transplantované tukové tkáně v mililitrech. Pokusit se určit, po kolika

zákrocích dosáhneme uspokojivého výsledku pro pacientku a operatéra.

Metodika: Do retrospektivní studie bylo zařazeno 51 pacientek, jež podstoupily

transplantaci autologní tukové tkáně pro rekonstrukci prsu po ablaci v období

2014-2018. Z toho 27 pacientek podstoupilo přenos autologní tukové tkáně jako

primární a jedinou použitou metodu, u zbylých 24 byla použita kombinace

lipografting + implantát.

Výsledky: V souboru 51 pacientek s věkovým rozmezím 26-69 let bylo

průměrné množství aplikované tukové tkáně během jednoho zákroku 211,28 ml.

Průměr aplikovaného množství tukové tkáně během jednotlivých kol byl: 1.

kolo- 203,25 ml, 2. kolo- 276 ml, 3. kolo- 256,25 ml, 4. kolo-233 ml, 5. kolo-

242,5ml. Medián počtu zákroků byl roven 3, modus byl 3 a 5.

Závěr: Vyhodnotili jsme množství aplikované tukové tkáně na jednotlivá kola a

celkové množství aplikovaného tuku. Statisticky nejčastěji pacientky

podstoupily 3, respektive 5 kol lipograftingu, průměrné aplikované množství

tukové tkáně se pohybovalo v rozmezí 203,25 ml až 276 ml. Klinická

signifikance: K dosažení uspokojivého výsledku jsou potřebné ve většině

případů 3 výkony. Jedná se o zásadní informaci, která musí být pacientce

sdělena před výběrem rekonstrukční metody.

TEORETICKÉ A PRE-KLINICKÉ OBORY

99

KARDIOPROTEKTIVNÍ VLASTNOSTI POLYFENOLŮ

Autor: Brozová N.

Školitel: Gabrielová E., Ing. Ph.D.

Ústav lékařské chemie a biochemie LF UP v Olomouci

Úvod: Kardiovaskulární onemocnění se řadí mezi hlavní příčiny úmrtí v České

Republice i na Slovensku. Mezi látky s antioxidační aktivitou zařazujeme i

flavonolignany, kam patří mimo jiné i 2,3-dehydrosilybin (DHS). V malém

množství je obsažen v ostropestřci mariánském (Silybum marianum). Účinky

DHS byly testovány na srdcích potkanů na modelu postkondice za využití

Langendorffova přístroje, což umožnilo studium fyziologických

a biochemických parametrů srdce v laboratorních podmínkách.

Cíle: Cílem práce bylo optimalizovat metodu perfuze srdce dle Langendorffa,

ověřit kardioprotektivní účinky DHS prostřednictvím vybraných parametrů

a zpracovat získaná data.

Metodika: K pokusům byli využiti potkani kmene Wistar (váha přibližně 300 g

a stáří 10 týdnů). Potkani byli uspáni intraperitoneální (i. p.) injekcí směsi (2%

Rometar 0,5 ml + 1% Narkamon 10 ml). Poté byla aplikována i. p. injekce

heparinu (500 IU). Srdce byla následně disekována, nasazena na Langendorffův

přístroj a perfundována roztokem Krebs-Henseleit (pH 7,4). Perfuzát byl

saturován na 95 % O2 a 5 % CO2. Srdce byla perfundována 10 min pro

stabilizaci, následovala 30 min ischemická fáze, poté jsme přidali příměs

testované látky DHS (100 nM) nebo kvercetinu (QUE; 500 nM) a následně

nastala reperfuze pufrem po dobu 60 min. Kontraktilita, krevní tlak a tlak na

konci diastoly v levé komoře byly určeny pomocí záznamového zařízení. Srdce

byla využita ke stanovení viability barvením řezů a perfuzát ke stanovení

aktivity enzymů.

Výsledky: 100 nM DHS vykazuje postkondiční účinky, což bylo ověřeno

prostřednictvím aktivity laktátdehydrogenasy a stanovením viability barvením

řezů (1% TTC).

Závěr: Látka má potenciál ve využití pro snížení poškození myokardu.

Práce vznikla za podpory projektu IGA_LF_2018_012 a NPU LO1304.

100

POLYFARMACIE A LÉKOVÉ INTERAKCE U GERIATRICKÝCH

PACIENTŮ

Autor: Burdová Z.

Školitel: Urbánek K., doc. MUDr. Ph.D.

Ústav farmakologie LF UP v Olomouci

Úvod: Vyšší věk je častěji spojen s polymorbiditou a chronickými

onemocněními. Následkem toho je dlouhodobé užívání většího počtů léků,

doprovázené zvýšeným rizikem výskytu nežádoucích účinků a lékových

interakcí. Většina prací, zaměřených na tuto problematiku je zaměřena na celou

populaci starší 65 let, nejrizikovější jsou však pacienti nad 75 let.

Cíle: Zjistit prevalenci polyfarmacie a identifikovat počet a nejčastější klinicky

významné potenciální lékové interakce u pacientů věkové kategorie nad 75 let

ve FN Olomouc.

Metodika: Vyhodnocen byl soubor 200 pacientů starších 75 let přijatých k

hospitalizaci ve FN Olomouc v období od 1. 1. 2017 do 5. 1. 2017.

Z dokumentace v nemocničním informačním systému byly vyhledány

demografické údaje, informace o farmakologické anamnéze a nežádoucích

účincích. Potenciální závažné lékové interakce v jejich chronické medikaci byly

identifikovány za použití programu Lexicomp® Drug Interactions.

Výsledky: Polyfarmacie (současné užívání 6 a víc léků) byla zjištěna u 131

(65,5 %) pacientů. Průměrný počet léků při přijetí byl u žen 7,4 ± 3,8, u mužů

6,5 ± 3,7, při propuštění byl u žen 8,7 ± 3,8, u mužů 7,7 ± 4,7. Největší počet

pacientů (26) užíval 7 léků. Největší počet užívaných léků při přijetí byl 23 u 1

pacientky. V souboru bylo zjištěno 573 unikátních potenciálních závažných

lékových interakcí. Počet těchto interakcí z léků při přijetí byl 967 (84,3 %)

v kategorii C (mírně závažné), 157 (13,7 %) v kategorii D (středně závažné)

a 23 (2,0 %) v kategorii X (velmi závažné). Nejčastější zjištěné potenciální

interakce byly mezi alopurinolem a furosemidem (2,2 %) v kategorii C, mezi

alopurinolem a warfarinem (6,4 %) v kategorii D a mezi ipratropiem

a tiotropiem (26,1 %) v kategorii X.

Závěr: Polyfarmacie u pacientů starších 75 let FN Olomouc dosahuje vysoké

prevalence (65,5%). Prakticky u každého pacienta se v dlouhodobé medikaci

vyskytuje nejméně jedna potenciální závažná léková interakce. Zároveň je však

zřejmé, že databáze lékových interakcí vyhodnocuje jako závažné z hlediska

interakcí i z klinického hlediska opodstatněné a správné kombinace léků. Nelze

ji tedy využívat bez následné odborné analýzy.

101

SLEDOVÁNÍ EXPRESE NOVÝCH POTENCIONÁLNÍCH

PREDIKTORŮ LÉKOVÉ REZISTENCE U NSCLC

Autor: Čierna L.

Školitel: Škarda J., doc. MUDr. et MVDr. Ph.D.

Ústav klinické a molekulární patologie LF UP v Olomouci

Úvod: Nemalobuněčný karcinom plic (NSCLC) představuje přibližně 85%

všech případů rakoviny plic, která je hlavní příčinou úmrtnosti související

s rakovinou ve světě. Adjuvantní terapie na bázi platiny zvyšuje přežití pacientů

s NSCLC stádií IB-III. Avšak vícero buněčných mechanismů se podílí na

vzniku in vivo MDR. Lipidový metabolismus, včetně metabolitů sfingolipidů,

hraje důležitou roli v patogenezi, v terapii a v predikci lékové rezistence

u NSCLC.

Cíle: Cílem práce bylo určení prognostické a prediktivní úlohy sfingosin kinázy

1 (SphK1) sfingosin-1-fosfát lyázy (S1P lyázy), dvou klíčových enzymů řídících

metabolismus sfingosin-1-fosfátu u pacientů s NSCLC léčených adjuvantní

chemoterapií na bázi karboplatiny a navelbinu.

Metodika: Do práce bylo vybráno 176 vzorků od pacientů s NSCLC (stadium I

– IV) z FNOL, kteří podstoupili radikální operační zákrok. 94 z těchto pacientů

obdrželo adjuvantní chemoterapii složenou z kombinace karboplatiny

a navelbinu. Klasicky barvené vzorky byly podrobeny reexaminaci

a reklasifikaci podle WHO (2015). Imunohistochemicky zpracované vzorky

byly ohodnoceny histoscore metodou. Korelace mezi hladinami zkoumaných

enzymů a parametry přežití pacientů byly analyzovány pomocí statistického

softwaru IBM SPSS Statistics 22.

Výsledky: Kaplan – Meierova analýza prokázala, že nadměrná exprese SphK1

byla spojená s nízkým celkovým přežitím pacientů s NSCLC léčených

chemoterapií na bázi platiny. Souvislost mezi expresí S1P lyázy a celkovým

přežitím nebyla prokázána.

Závěr: NSCLC prokazuje zvýšenou imunohistochemickou expresi SphK1, která

koreluje s klinickým stagingem a TNM klasifikací. Ukázalo se, že celkové

přežití pacientů s vysokou expresí SphK1 je kratší než u pacientů s nižší expresí

tohoto enzymu.

102

BAKTERIÁLNÍ PŮVODCI NOVOROZENECKÝCH INFEKCÍ A

MOŽNOSTI ANTIBIOTICKÉ LÉČBY

Autor: Fišerová K.

Školitel: Kolář M., prof. MUDr. Ph.D.

Ústav mikrobiologie LF UP v Olomouci

Úvod: Novorozenecké infekce lze definovat jako infekční onemocnění

novorozenců vzniklá během 4 týdnů po porodu. Dělí se na časné (vzniklé

během prvních sedmi dní), kde se nejčastěji uplatňují E. coli, S. agalactiae a L.

monocytogenes, popř. chlamydie a mykoplasmata, a pozdní (rozvíjející se od 8.

dne), které jsou vyvolány nozokomiálními, často multirezistentními bakteriemi,

např. S. aureus, K. pneumoniae a P. aeruginosa.

Cíle: Cílem práce bylo stanovení nejčastějších bakteriálních původců

novorozeneckých infekcí, včetně jejich rezistence k antibakteriálním léčivům

a doporučení adekvátní antibioterapie.

Metodika: Z biologického materiálu novorozenců hospitalizovaných na

Novorozeneckém oddělení Fakultní nemocnice Olomouc v roce 2017 s klinicky

prokázanou infekcí byly izolovány standardním postupem jednotlivé bakteriální

kmeny. Identifikace bakteriálních izolátů byla provedena pomocí MALDI-TOF

MS. Citlivost k antibiotikům byla testována diluční mikrometodou dle

doporučení EUCAST.

Výsledky: Novorozenecká infekce byla prokázána u 118 dětí a bylo izolováno

celkem 89 bakteriálních patogenů. Nejčastějšími etiologickými agens byly

enterobakterie (64%) a S. aureus (8%). Pozitivním zjištěním je, že S. aureus byl

ve 100% citlivý k oxacilinu, tudíž nebyl prokázán MRSA. Naopak špatnou

zprávou je výskyt multirezistentní S. maltophilia, která představuje závažný

terapeutický problém. Překvapující je, že S. agalactiae způsobil infekci pouze

u 3% novorozenců.

Závěr: Na základě získaných výsledků je zřejmé, že iniciální antibioterapie

musí vycházet z charakteru infekce. V případě časných infekcí lze doporučit

kombinaci ampicilin + gentamicin, u pozdních je nutné použít amoxicilin/kys.

klavulanová + gentamicin. Je vhodné zdůraznit nezbytnost mikrobiologického

vyšetření, které ve většině případů prokáže bakteriálního původce a umožní

cílenou antibiotickou léčbu, včetně aplikace širokospektrých antibiotik

v případě průkazu multirezistentních bakterií.

Práce vznikla za podpory projektu IGA_LF_2018_019.

103

POLÉKOVÉ AKUTNÍ PANKREATITIDY

Autor: Hanicová M.

Školitel: Urbánek K., doc. MUDr. Ph.D.

Ústav farmakologie LF UP v Olomouci

Úvod: Poléková akutní pankreatitida patří k poměrně vzácným onemocněním. Je

to zánět pankreatu vyvolán nežádoucími účinky léčiv. Většinou má lehký průběh

a po vysazení léčiva rychle ustupuje.

Cíle: Zjistit výskyt, etiologii a závažnost polékové akutní pankreatitidy ve

FNOL v letech 2006–2010.

Metodika: Pomocí nemocničního informačního systému FNOL vyhledání

a sumarizace všech pacientů s diagnózou akutní pankreatitidy za dané období,

s cílem objasnění etiologie vzniku pankreatitid. U polékových následně určit

rizikové skupiny pacientů s rizikovou medikací.

Výsledky: Od roku 2006 do roku 2010 bylo zaznamenáno 453 akutních

pankreatitid, z toho bylo 5,5 % polékových. Ženy tvořily 220 (48,5 %) a muži

233 (51,4 %) případů. Průměrný věk celé kohorty byl 56,8 let (2-95 let) a poměr

ženy/muži byl 1/1,05. Z celého souboru bylo 51,6 % biliárních a 48,4 %

nebiliárních. Z nebiliárních bylo nejvíc toxonutritivních 52 %, idiopatických

22,9 % a 3. nejčastější byla poléková etiologie 11,4 % (25 případů).

U polékových akutních pankreatitid byl průměrný věk 36,8 let (2-82 let), poměr

ženy/muži byl 1,08/1. Co se týče závažnosti onemocnění, v celkovém souboru

pacientů měla pankreatitida v 75,5 % lehký průběh a mortalita dosáhla 6,4 %,

u léky indukované pankreatitidy lehce proběhlo 88 % případů a mortalita byla

0 %. Nejčastějšími léky způsobujícími pankreatitidu v tomto souboru pacientů

jsou: azathioprin (7), mesalazin (3), dexamethazon (3), methylprednisolon (2),

další léky jako valproát, liraglutid, ramipril, cytarabin, atorvastatin způsobily

onemocnění pouze jednou. Celkově nejčastějšími diagnózami, pro které pacienti

léky užívali, byly IBD (11), z toho Morbus Crohn (5), ulcerózní kolitida (6),

dále onkologické onemocnění (4), z toho ALL (2), folikulární lymfom (1)

a embryonální karcinom (1).

Závěr: I přes nesporné pokroky v medicíně zůstává diagnostika tohoto

onemocnění obtížná a výskyt akutních polékových pankreatitid je v populaci

zřejmě značně podceňován. Možné zlepšení do budoucna je závislé hlavně na

lékařích. Je důležité, aby mysleli i na tuto diagnózu a znali léky, které by mohli

způsobit akutní polékovou pankreatitidou.

104

FARMAKOKINETIKA PROFYLAKTICKÝCH ANTIBIOTIK

BĚHEM KARDIOCHIRURGICKÝCH OPERACÍ S VYUŽITÍM

MIMOTĚLNÍHO OBĚHU

Autoři: Hansgutová V, Jurovicová B

Školitel: Strojil J, MUDr. Ph.D.

Ústav farmakologie LF UP v Olomouci

Úvod: Mimotělní oběh svým systémem filtrů a semipermeabilních membrán

mění farmakokinetiku antibiotik. Mění se zejména distribuční objem (Vd), jak

podáváním infuzních roztoků, tak kvůli změnám vnitřního prostředí. Pacienti

podstupující kardiochirurgické výkony na otevřeném srdci jsou také

v hypotermii, která snižuje metabolické nároky tkání na kyslík. Před operací

byla každému pacientovi podána profylaktická dávka cefazolinu či ampicilinu.

Cíle: Popsat a kvantifikovat změny farmakokinetiky profylaktických antibiotik

podávaných u kardiochirurgických operací s využitím mimotělního oběhu.

Metodika: Prospektivní neintervenční kontrolovaná farmakokinetická studie

zahrnující populaci pacientů podstupujících plánovaný kardiochirurgický

výkon. Během operačního výkonu byly v předem specifikovaných časech

odebrány vzorky krve pro stanovení hladin antibiotika pomocí HPLC s UV

detekcí na vlnové délce 210 nm. Jako vnitřní standard byl použit meropenem.

Z dokumentace byly získány hodnoty váhy, výšky, údaje o komorbiditách,

farmakoterapie a laboratorní výsledky pacienta.

Výsledky: Pacienti byli rozděleni do čtyř skupin podle použitého antibiotika

(ampicilin 5, cefazolin 9) a podle toho, zda byli napojeni na pumpu, či nikoli.

Průměrná podaná dávka ampicilinu byla 34,1 mg/kg t.h., v případě cefazolinu to

bylo 24,8 mg/kg t.h. Trvání operace bylo mezi 2,05 hodiny a 4,4 hodiny.

Mimotělní oběh byl použit u 12 ze 14 pacientů (86 %).

Závěr: Předběžné výsledky naznačují, že vzhledem k rozptylu hodnot dávek

vztažených k trvání operace lze předpokládat variabilní dosažení účinných

profylaktických koncentrací.

V další fázi řešení projektu bude vytvořen populační farmakokinetický model

ke zhodnocení účinnosti léčby.

Práce vznikla za podpory grantu AZV 17-31540A.

105

ANALÝZA OBRAZU V PATOLOGII

Autor: Hlava P.

Školitel: Überall I., Ing. Mgr. Ph.D.

Ústav klinické a molekulární patologie LF UP v Olomouci

Úvod: Manuální (okometrické) hodnocení histopatologických preparátů je

semi-kvantitativní a je zatíženo subjektivní chybou pracovníka, který provádí

hodnocení. Proto je snaha o zavedení méně subjektivních metod do procesu

hodnocení patologických nálezů. Jednou z těchto metod je počítačová analýza

obrazu.

Cíle: Cílem práce bylo seznámit se a otestovat spektrum programů navržených

pro analýzu obrazu, a to jak programy volně dostupné, tak placené firemní

produkty a následně doporučit vhodný typ.

Metodika: Jako testovací materiál byl využit proliferační marker Ki67 (jaderná

pozitivita), jehož zvýšená exprese koresponduje se špatnou prognózou

onkologicky nemocných pacientů a receptor Her2/neu (membránová pozitivita),

který má prognostický a prediktivní význam u karcinomů mammy. Oba

proteiny byly imunohistochemicky naznačeny a reprezentativní oblasti byly

nasnímány kamerou .slide (Olympus, Japan) na mikroskopu BX43 (Olympus,

Japan). Následně byly snímky analyzovány dvěma typy programů na analýzu

obrazu a sice Image-Pro Premier (Media Cybernetics) a ImageJ (National

Institutes of Health).

Výsledky: Analýza v programu Image-Pro Premier nabízela mnohem více

možnosti oproti ImageJ, ovšem Image-Pro Premier je placený program. ImageJ

je volně dostupný program. Pro ImageJ je dostupné velké množství pluginů.

V naší práci jsme pracovali s pluginy, přímo zaměřenými na hodnocení

proliferačního markeru Ki-67 (plugin ImmunoRatio) a na hodnocení

membránové pozitivity HER2/neu (plugin ImmunoMembrane).

Závěr: Z výsledků vyplynulo, že nelze najít univerzální platformu pro

kvantifikaci proteinových markerů pomocí obrazové analýzy. Každý typ

markeru je charakteristický nejen svojí lokalizací v rámci tkáně, ale i v rámci

buňky. Rovněž míra exprese toho kterého markeru ovlivňuje volbu softwaru,

a tím i jeho optimální využití, což se odráží na validitě získaných výsledků.

Analýza obrazu je sice vhodným, avšak pouze doplňkovým nástrojem, zejména

v oblastech patologie, kterou je charakteristika nádorového prostředí s přímým

dopadem na terapii pacientů.

106

VYUŽITÍ NANOTECHNOLOGIÍ V MEDICÍNĚ

Autor: Klepárník D.

Školitel: Kolářová H., prof. RNDr. CSc.

Ústav lékařské biofyziky LF UP v Olomouci

Úvod: Nanotechnologie mohou být využity v mnoha odvětvích medicíny. Mezi

nanočástice se řadí objekty jejichž rozměry jsou menší než 100 nm. Vzhledem

k tomu, že jsou nanočástice již ve velké míře využívány v praxi, je nutné znát

jejich základní vlastnosti a potencionální toxické účinky.

Cíle: Cílem této práce bylo charakterizovat vlastnosti nanočástic stříbra (Ag-

NP), které jsme získali od Státního zdravotního ústavu (SZÚ), a stanovit jejich

vliv na nenádorové buněčné linie in vitro.

Metody a materiál: Velikost nanočástic jsme určili pomocí mikroskopu

atomárních sil (AFM). Původní koncentrace roztoku Ag-NP byla 7,5 mg/ml.

Použili jsme ředění 1:100. Po nanesení vzorků jsme nechali sklíčka vysušit při

60˚C. K měření byl použit přístroj AFM Bioscope Catalyst s transmisním

mikroskopem Olympus IX81 a hrot ScanAsyst-Air s rezonanční frekvencí 45-

85 kHz a konstantní silou 0,4 N m-1. Byly pořízeny snímky s frekvencí skenu

0,3 Hz o velikosti 10 × 10 μm. Obrázky byly vyhodnoceny pomocí programu

Gwyddion 2.40. Dále bylo stanoveno absorpční maximum pomocí přístroje

Synergy HT reader v rozmezí zkoumaných vlnových délek od 300 do 750 nm.

MTT test byl proveden na buněčné linii NIH 3T3 (myší fibroblasty). Buňky

byly kultivovány 24 hodin při 37 ˚C a 5 % CO2 a dalších 24 hodin byly

inkubovány s Ag-NP za stejných podmínek. Následně byl proveden MTT test

životnosti měřením absorbance na Synergy HT Multi-Mode Microplate Readeru

(570/690 nm) a poté stanovena hodnota IC50 pomocí softwaru Phototox verze

2.0.

Výsledky: Pomocí AFM jsme určili střední hodnotu velikosti nanočástic, jež

činila 43,5 nm. Medián byl 42,7 nm a maximum bylo 170,23 nm. Absorpční

maximum bylo stanoveno na 430 nm, což odpovídá velikosti nanočástic.

Hodnota IC50 byla stanovena na 0,0025mg/ml.

Závěr: Z výsledků vyplývá, že vzorek obsahoval nanočástice Ag-NP

(<100nm), nicméně v něm byly detekovány také agregáty. Pomocí MTT testu

jsme stanovili hodnotu IC50 a závislost životnosti na použitých koncentracích.

Výsledky budou doplněny dalšími testy s cílem identifikace případných

zdravotních rizik u nanomateriálů ve spotřebních výrobcích.

107

SLEDOVÁNÍ EXPRESE VYBRANÝCH PREDIKTORŮ KLINICKÉ

ODPOVĚDI NA IMUNOTERAPII U PACIENTŮ S NÁDORY PLIC

Autor: Klobušický T.

Školitel: Škarda J., doc. MUDr. MVDr. Ph.D.

Ústav klinické a molekulární patologie LF UP v Olomouci

Úvod: „Stone-like structures“ (SLSs) jsou jednou z forem LC3 proteinu, který

signalizuje v buňkách autofagickou aktivitu. Autofagie je proces, který

probíhá buňkách mnohých agresívních epiteliálních tumorů, mezi jinými

i v buňkách nemalobuněčného karcinomu plic. Jde o aktivaci alternativních

metabolických drah na zabezpečení energie pro nádorovou tkáň v situaci, kdy je

dodávka kyslíku a glukózy nedostatečná.

Cíle: Cílem naší práce bylo prozkoumat vztah mezi výskytem „stone like

structures“ (SLSs) a délkou přežití pacientu s nemalobuněčným karcinomem

plic.

Metodika: Sledovaná skupina obsahovala 116 pacientů s nemalobuněčným

karcinomem plic. Vzorky tkáně byli barvené a značené použitím standartních

imunohistochemických metod, s použitím protilátky proti autofagickému

proteinu LC3A. Přítomnost autofagických SLSs byla zjišťována v 10 zorných

polích, a dále membranózní a cytoplasmatická přítomnost LC3A byla

zohledněná pomocí histoskóre (Hscore) (procento pozitivních buněk x intenzita

zbarvení (1, nízká; 2, střední; and 3, vysoká)). Výsledné histoskóre sa

pohybovalo od 0 (minimum) do 300 (maximum).

Výsledky: Ze 116, 88 vzorků bylo použitelných na konečné hodnocení. Bylo

zjištěné, že vyšší počet LC3 SLSs (˃20) je signifikantně spojený s kratším

celkovým přežitím a kratším časem do objevení metastáz.

Závěr: Výsledky naší práce značí, že zvýšený výskyt SLSs u pacientů

s nemalobuněčným karcinomem je důležitý prognostický faktorem a jeho

význam by měl být dále zkoumán.

108

BAKTERIÁLNÍ PŮVODCI SEPSÍ

Autoři: Košťálová G., Macková Š.

Školitel: Kolář M., prof. MUDr. Ph.D.

Ústav mikrobiologie LF UP v Olomouci

Úvod: Sepse je definována jako život ohrožující orgánová dysfunkce způsobená

nepřiměřenou odpovědí makroorganismu na infekci. Septické stavy patří

k závažným medicínským problémům z důvodu jejich vysoké mortality.

Cíle: Stanovení souboru septických pacientů na základě nové definice a nových

kritérií sepse (sepsis-3). Zjištění nejčastějších bakteriálních patogenů

a nejběžnější antibiotické léčby první volby.

Metodika: Byli identifikováni pacienti v sepsi v průběhu hospitalizace na

Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny (KARIM) ve Fakultní

nemocnici Olomouc v roce 2017. Kritériem pro stanovení sepse bylo quick

SOFA skóre a SOFA skóre ≥ 2 svědčící pro orgánovou dysfunkci.

U jednotlivých pacientů byly hodnoceny následující parametry - mortalita, zdroj

a druh sepse, antibiotická léčba a pozitivní hemokultury.

Výsledky: Z celkového počtu 398 pacientů byla u 215 prokázána sepse,

přičemž zdroj byl určen v 91,6 %. Muži byli zastoupeni v 52,6%, zatímco ženy

tvořily 47,4% sledovaného souboru. Průměrný věk septických pacientů činil

65,7 let. Nejčastějším zdrojem sepse byla pneumonie. Celková mortalita

pacientů se sepsí činila 32,1%. Celkem 29 (13,5 %) pacientů mělo pozitivní

hemokulturu. Z hlediska bakteriálních patogenů byly z hemokultur nejčastěji

izolovány koaguláza-negativní stafylokoky, enterobakterie a enterokoky.

V iniciální antibiotické léčbě byly aplikovány především aminopeniciliny

kombinované s inhibitory bakteriálních beta-laktamáz nebo piperacilin

s tazobaktamem, přičemž u řady pacientů byl současně použit gentamicin.

Závěr: Z výsledků vyplývá, že septické stavy v intenzivní péči patří k velmi

obávaným diagnózám s vysokou mortalitou. V případě KARIM byla sepse

identifikována u více než poloviny pacientů. Zajímavou otázkou je význam

koaguláza-negativních stafylokoků, u kterých není možné jednoznačně vyloučit,

že se jedná o klinicky nesignifikantní nález. Důležitou součástí terapie zůstává

nadále velmi pečlivá interpretace mikrobiologických výsledků a na jejich

základě případná modifikace antibiotické léčby.

Práce vznikla za podpory projektu IGA_LF_2018_019.

109

VIDEOPROGRAM – ČÁST ORGANOLOGIE

Autoři: Krajčí L., Ulrich M.

Školitel: Holibková A., doc. MUDr. CSc.

Ústav normální anatomie LF UP v Olomouci

Úvod: Vzhledem k tomu, že játra a jejich funkce jsou pro studium medicíny,

zvláště pak anatomie, dosti náročné, rozhodli jsme se připravit videoprezentaci

tohoto orgánu. Videoprezentace má celkem dvě části. První část se zabývá

makroskopickým popisem jater a jejich topografií. Obsahem druhé části je

mikroskopický popis a funkce tohoto orgánu.

Cíle: Našimi cíli bylo vytvoření studijního materiálu, který bude dostupný na

internetových stránkách lékařské fakulty. Pokusili jsme se koncipovat video tak,

aby bylo srozumitelné, názorné a poutavé a tím zjednodušit problematiku studia

anatomie, histologie a fyziologie jater.

Metodika: První díl videoprojektu byl natáčen v prostorách pitevny na

kadaverózním materiálu a následně sestříhán a doplněn o komentář.

Kadaverózní materiál byl poskytnut ústavem normální anatomie. Druhý díl byl

zpracován pouze v počítači, protože se jedná o mikroskopický a funkční popis

jater. Nezbytným prvkem druhé části byla animace.

Výsledky: Obě videa ukazují názorně anatomický popis, stavbu a funkci jater

pochopitelným způsobem. Oba díly budou studentům k dispozici na

internetových stránkách fakulty.

Závěr: Doplnili jsme těmito videi sérii výukových filmů Videoatlasu anatomie,

který slouží pro usnadnění studia anatomie.

110

FARMAKOKINETICKÉ MODELOVÁNÍ A PK/PD ANALÝZA

DÁVKOVACÍCH REŽIMŮ VANKOMYCINU

Autor: Lečbychová K.

Školitel: Suchánková H., MUDr. Ph.D.

Ústav farmakologie LF UP v Olomouci

Úvod: Vankomycin je baktericidní antibiotikum, pro jehož ideální dávkovací

režim je vhodné pravidelné měření hladin včetně

farmakokinetické/farmakodynamické (PK/PD) analýzy.

Cíle: Cílem analýzy bylo zjistit nejčastější dávkovací režimy ve Fakultní

nemocnici Olomouc (FNOL) a pomocí PK/PD analýzy změřených hladin

navrhnout optimální dávkovací režim včetně jeho predikce.

Metodika: Provedla se retrospektivní analýza změřených sérových hladin

vankomycinu u pacientů z FNOL z období 2012-2016. Ze souboru byli vyřazeni

pacienti, u nichž chyběly údaje nutné k interpretaci hladin a hemodialyzovaní.

Sérové hladiny vankomycinu byly anonymně zpracovány v programu

MwPharm++, který umožnil na základě individuálních farmakokinetických

parametrů pacienta vypočítat plochu pod křivkou za 24 hod (AUC0-24).

Výsledné hodnoty získané z MwPharm++ s ohledem na MIC patogenu byly

porovnány s nejnovějšími doporučeními.

Výsledky: Bylo provedeno 799 měření hladin u 380 pacientů. Nejčastější

dávkovací režim byl 1g b.i.d. (63%) následovaný 1g t.i.d (15%). Po provedení

PK/PD analýzy bylo zjištěno, že optimální iniciální dávkování by v 31%

případů bylo 1g b.i.d., ve 23% 1g t.i.d. a v 13% 0,5 b.i.d resp. t.i.d.

Nejvhodnější parametr pro predikci byla clearance kreatininu (p=0,05).

Konzultace klinického farmakologa byla vyžádána v 12% případů.

Závěr: Hodnotit účinnost terapie vankomycinu pouze na základě údolních

koncentrací, jak uvádí nová doporučení, je nepřesné, často vede k neúměrnému

zvyšování dávek a tím i rizika toxicity. Jako nejvhodnější parametr pro volbu

optimálního dávkovacího režimu se jeví clearance kreatininu.

Studie byla podpořena vnitřním grantem č. IGA UPOL 2017_LF_012 a byla

schválena Etickou komisí FNOL č. 183/14.

111

POLYMYXIN B IMPROVES THE EFFICIENCY OF SURFACTANT

TREATMENT IN ENDOTOXIN INDUCED LUNG INJURY

Author: Maťašová K.

Supervisors: Kolomazník M., RNDr. PhD., Kopincová J., RNDr., PhD.,

Čalkovská A., prof. MUDr. DrSc.

Department of Physiology and Biomedical Center Martin, JFM in Martin,

CU in Bratislava

Introduction: Intratracheal (i.t.) administration of pulmonary surfactant (SF)

mitigates inflammation caused by endotoxin (lipopolysaccharide, LPS) from

Gram-negative bacteria. Polymyxin B (PxB) binds to SF phospholipids and

increases resistance of SF to inactivation.

Aim: We hypothesized that combined therapy with SF+PxB can be more

effective in reducing the LPS-induced inflammatory response in the lungs than

SF treatment alone.

Methods: In adult male rats (Wistar, n=26, b.w. 320±10g) acute lung injury

was induced by i.t. instillation of LPS (500 μg/kg b.w.; 2.2 ml/kg b.w; E.coli,

055:B5). Controls received sterile saline at the same dose. Animals with LPS

were treated i.t. with exogenous SF (Curosurf®, 50 mg of PL/kg b.w.) or SF

with PxB 1% w.w. (SF+PxB). After 5 hrs of artificial ventilation they were

overdosed by anaesthetics and the markers of inflammation and oxidative

damage were determined in homogenized lung (HL) tissue (right lung) and

bronchoalveolar lavage fluid (BALF) from left lung. Lung oedema was

expressed as wet/dry weight ratio.

Results: LPS increases lung oedema formation (p<0.001), oxidative stress

(p<0.01) and the levels of IL-1β, IL-6, TNF-α and MCP-1 in HL and BALF. In

LPS-treated animals, SF administration significantly reduces lung oedema,

oxidative stress (both p<0.05) in HL and IL-6 (p<0.01) in BALF. With

exception of lung oedema, this effect is potentiated when PxB is added to SF. In

addition, SF+PxB reduces also IL-1β and MCP-1 (p<0.05) in BALF and TNF-α

and MCP-1 (p<0.01) in HL.

Conclusion: Enrichment of exogenous surfactant with PxB potentiates the

effect of surfactant therapy in LPS-induced acute lung injury by mitigating lung

inflammation and oxidative stress. The results indicate the potential of

surfactant preparations to carry the drugs directly to the site of its action.

Supported by VEGA 1/0469/16, APVV-0435-11, APVV-15-0075 and BioMed

262202201.

112

BIOMARKERY PROGRESE U NÁDORŮ PROSTATY

Autor: Prachař D.

Školitel: Kurfürstová D., MUDr. Ph.D.

Ústav klinické a molekulární patologie LF UP v Olomouci

Úvod: Adenokarcinom prostaty je nejčastější malignitou v mužské populaci

České republiky. Diagnostika tohoto onemocnění se odvíjí od sérových hladin

PSA, vyšetření per rectum a biopsie. V léčbě má nezastupitelné místo

chirurgieirurgie. U starších rizikových pacientů s malými nádory spadajícími do

low grade skupiny a příznivými prediktivními znaky je výhodnější observace.

Jedním z možných prognostických markerů karcinomu prostaty je proliferační

znak Ki67.

Cíle: Cílem naší práce je stanovit proliferační aktivitu Ki67 v punkčních

proužcích i v tkáni po prostatektomii a zhodnotit ji ve vztahu ke stádiu

a gradingu karcinomu, což může pomoci ke správnému zařazení pacientů do

skupiny vhodné k observaci, či k operaci.

Metodika: Studovali jsme proliferační aktivitu Ki67 u náhodně vybraných

pacientů, kteří byli vyšetřováni a operováni ve Fakultní nemocnici Olomouc

v letech 2017 a 2018. Proliferační aktivita byla hodnocena pomocí

imunohistochemie Ki67 jak v punkčních proužcích tkáně prostaty (N=35), tak

ve tkáni z radikální prostatektomie (N=96). Procento Ki67 pozitivních buněk

bylo hodnoceno ve dvou místech vždy ve 300 buňkách. Výsledky byly

statisticky vyhodnoceny.

Výsledky: Nalezli jsme vztah proliferační aktivity Ki67 vzhledem ke Gleason

skóre. V biopsiích u pacientů s GS >4+3 byla aktivita Ki67 vyšší než u pacientů

s GS <3+4. Zjistili jsme vztah mezi procentem pozitivních vzorků

s karcinomem prostaty a GS. Skupina pacientů s GS >4+3 měla procentuálně

více pozitivních vzorků než skupina GS <3+4 (viz. Graf 1 a 2). U radikálních

prostatektomií byla nalezena korelace mezi nejvyšším Ki67 a GS a také stádiem

nemoci. Pacienti s GS >4+3 měli vyšší maximální hladiny Ki67 než pacienti

s GS <3+4. Vyšší maximální Ki67 znamenalo také větší karcinom.

Závěr: Ki67 se jeví jako dobrý prognostický znak pro karcinom prostaty. Jeho

exprese ve vzorcích karcinomu prostaty dobře odráží stádium a grading nádoru

a ukazuje tak skutečné vyhlídky pacientů. Stanovování jeho aktivity

v karcinomu prostaty je tedy opodstatněno a mělo by být rutinně prováděno.

ZUBNÍ LÉKAŘSTVÍ

114

3D ANALÝZA OBLIČEJE DĚTÍ VE VĚKU 6 AŽ 15 LET

Autoři: Lenochová M., Bednářová M.

Školitel: Dírer P., MDDr.

Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: 3D technologie jsou v dnešní době na vzestupu od 3D skenerů po

tiskárny a pomáhají nám zjednodušit lékařskou dokumentaci – například

v ortodoncii, chirurgii a antropologii. Díky 3D fotoaparátům a technologiím

můžeme zrychlit a zefektivnit analýzu získaných dat. Toho bylo využito v této

práci, ve které byl sledován růst a změny proporcí obličeje dětí ve věku 6 – 15

let.

Cíle: Cílem naší práce bylo zjištění průměrných přírůstků v různých částech

obličeje v průběhu jednoho roku u skupiny dětí ve věku 6 – 15 let a porovnání

těchto přírůstků u námi určených skupin – mladší a starší děti, chlapci a dívky.

Dalším cílem bylo vyhodnocení symetrie obličeje dětí a změny v symetrii po

jednom roce.

Metodika: Z databáze 3D fotografií právě probíhající longitudinální kohortové

studie, která byla schválená Etickou komisí FN a LF UP Olomouc bylo vybráno

50 dětí narozených v letech 2003 – 2010. U těchto dětí byly k dispozici alespoň

dvě 3D fotografie tváře s minimálním odstupem jednoho roku a zároveň údaje o

jejich celkové tělesné výšce. Do studie byly vybrány děti, u kterých byla

zaznamenána největší změna tělesné výšky během jednoho roku. Kvůli tomuto

výraznějšímu růstu se u nich předpokládaly také nejvýraznější změny v růstu

obličeje. Snímky byly analyzovány v programech Face Sculptor® a Mirror 3D

Analysis, kde se pomocí antropometrických bodů zjistily jejich jednotlivé

vzdálenosti a proporcionální poměry obličeje.

Výsledky: Při sledování symetrie obličeje bylo zjištěno, že s přibývajícím

věkem se obličej stává více symetrickým a to v případě jak horizontálních třetin

tak i vertikálních pětin, které byly určeny danými antropometrickými body. Při

hodnocení lineárních vzdáleností jsme zjistily, že k větším růstovým změnám

dochází více u starších dětí (v naší studii se jedná o děti ve věku 12 – 15 let) než

u mladších.

Závěr: Větší změny v růstu byly zaznamenány obecně u starších dětí, což je

možné vysvětlit vstupem dětí do období puberty a následným zrychleným

růstem. V případě rozdílů mezi pohlavími nemůžeme výsledky zobecnit,

některé rozměry se více měnily u chlapců, jiné u dívek.

115

PACIENTI S HALITÓZOU V ORDINACI ZUBNÍHO LÉKAŘE

Autoři: Belobradová J., Kováčová V.

Školitel: Morozova Y., Stomatolog Ph.D.

Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Naše práce se věnuje problematice halitózy a jejím různým příčinám.

Halitóza, anebo zápach z úst, je v dnešní době tabuizované téma. Halitóza může

mít celou řadu příčin, jejichž původ se netýká jen dutiny ústní. Za zápachem

z úst se často skrývají celková onemocnění, avitaminózy anebo užívání

některých léků.

Cíle: Cílem naší práce je zjistit výskyt halitózy u jedinců různého věku

a pohlaví, stanovit vztah mezi výskytem halitózy a stavem orálního zdraví,

přítomností celkového onemocnění či užíváním různých látek (léky, alkohol,

káva, kouření).

Metodika: Pacienti vyplnili dotazník (celková onemocnění, užívání léků,

kouření, stravovací návyky, orální hygiena). Poté následovalo vyšetření dutiny

ústní, organoleptické a chromatografické (OralChroma) měření halitózy. Na

závěr proběhlo zpracování výsledků měření.

Výsledky: Celkem bylo vyšetřeno 229 pacientů (89 mužů a 140 žen) ve věku

18–91 let. Organolepticky byla halitóza zjištěna u 10,5 % jedinců, pomocí

OralChroma u 11,8 % jedinců. Nejčastější celková onemocnění u pacientů

s halitózou byl diabetes, reflux či onemocnění plic. Kouření, zvýšená

konzumace kávy, nedostatečný příjem tekutin ani čištění zubů více než dvakrát

denně nemělo signifikantní význam na výskyt halitózy.

Závěr: Halitóza je stále choulostivé téma pro pacienty, kteří tento problém řeší

bez pomoci lékaře neúspěšně několik let. Detekcí halitózy a její terapií můžeme

výrazně zvýšit komfort společenského života pacienta.

116

POROVNÁNÍ RŮZNÝCH TECHNIK DETEKCE KARIÉZNÍHO

DENTINU IN VIVO

Autoři: Borovcová J., Šaumanová M., Mráz M.

Školitel: Morozova Y., Stomatolog Ph.D.

Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Důkladná exkavace kariézního dentinu je jedním ze zásadních principů

ošetřování kariézních lézí. V kavitované kariézní lézi se rozlišuje infikovaný

dentin, který musí být úplně odstraněn, a afektovaný (demineralizovaný) dentin,

jehož struktura je zachována. Na jejich odlišení lze použít několik způsobů: od

základních (vizuální a taktilní detekce) až po náročnější (použití speciálních

barviv či přístrojů fungujících na principu kvantitované světlem indukované

fluorescence-QLF).

Cíle: Zjistit a porovnat efektivitu různých způsobů detekce infikovaného

dentinu při preparaci kariézních lézí.

Metodika: Celkem bylo ošetřeno 64 kavitovaných kariézních lézí. Po otevření

kariézního ložiska následovala exkavace infikovaného dentinu, na jehož detekci

byly použity čtyři způsoby: vizuální hodnocení, taktilní hodnocení, aplikace

caries detektoru a prosvícení přístrojem SiroInspect. Na závěr proběhlo

zpracování výsledků měření.

Výsledky: Byla zjištěna signifikantně častější pozitivita detekce při použití

caries detektoru a SiroInspect v porovnání s vizuálním a taktilním vyšetřením.

Přitom mezi caries detektorem a Sirolnspectem signifikantní rozdíl prokázán

nebyl (McNemarův test, p 0,05).

Závěr: Pouhé vizuální a taktilní detekce je při exkavaci kariézního dentinu

nedostačující. Aplikace caries detektoru anebo použití QLF výrazně zvyšuje

efektivitu detekce infikovaného dentinu.

117

DYNAMIKA ZMĚN NUTRIČNÍCH PARAMETRŮ U

DISPENZARIZOVANÝCH PACIENTŮ S OROFACIÁLNÍMI

MALIGNITAMI

Autoři: Ďuricová A., Habláková M.

Školitel: Chytilová K., MUDr. Ph.D.

Klinika ústní, čelistní a obličejové chirurgie FN Olomouc,

LF UP v Olomouci

Úvod: Vzhledem k tomu, že nádorová onemocnění vedou často k poklesu

tělesné hmotnosti a úbytku svalové a tukové hmoty, má nutriční podpora

a nutriční screening v terapii přímo zásadní význam.

Cíle: Cílem této práce je u vybraných onkologických pacientů sledovat

a vyhodnotit stav výživy v závislosti na jednotlivých způsobech stravování

v delším časovém horizontu.

Metodika: Do studie bylo zařazeno 48 pacientů (39 mužů, 9 žen) ve věku 41-

86 let s diagnostikovaným tumorem v orofaciální oblasti. Pacienty jsme

sledovali během dvou kontrol a rozdělili do skupin dle způsobu výživy: pacienti

s perorálním příjmem potravy, pacienti živeni přes PEG a pacienti

s kombinovaným příjmem (PEG a perorální příjem). Na sledování stavu výživy

jsme použili následující parametry: výška, váha, BMI, obvod paže, svalová síla

(handgrip).

Výsledky: U mužů s perorálním příjmem se zvýšilo procento pacientů

s normálními hodnotami (+ 16,3%) na úkor pacientů se sníženou hodnotou

obvodu paže.

Při porovnávání hodnot handgripu v závislosti na stravě, jsme zjistili, že

u pacientů s perorálním příjmem se procento pacientů s velmi slabým stiskem

zvýšilo o 10,4%, u pacientů s PEG o 8,3% a u pacientů s kombinovaným

příjmem o 16,7%.

Závěr: Na základě výsledků hodnot obvodu paže jsme zjistili, že hodnoty byly

ovlivněny typem stravy, kde pacienti s perorálním příjmem vykazovali nejvyšší

procentuální nárůst zlepšení hodnot.

Podle výsledků handgripu jsme zjistili, že skupiny s perorálními přijmeme

a s PEG měli srovnatelné výsledky svalové síly, což znamená, že nutriční

příjem byl u obou skupin během první a druhé kontroly stejný. U kombinované

skupiny je procentuální nárůst pacientů s velmi slabým stiskem vyšší, což může

být do určité míry ovlivněno menším počtem pacientů ve skupině, ale

poukazuje zároveň na fakt, že skupina pacientů s kombinovaným příjmem je

z nutričního hlediska nejrizikovější.

118

ETIOPATOGENEZE VNĚJŠÍCH CERVIKÁLNÍCH RESORPCÍ

Autor: Hocková B.

Školitel: Šedý J., MDDr. MUDr. Ph.D. MBA

Ústav normální anatomie LF UP v Olomouci

Úvod: Invazivní cervikální resorpce (ICR) je jev, vyskytující se velmi vzácně,

přibližně u 0,02 % populace. Doposud byly zveřejněné jen dvě studie

s významně velkým počtem pacientů s ICR. Z etiologického hlediska je

nejčastější známou příčinou cervikální resorpce předchozí ortodontická léčba,

která se vyskytuje až u 24,1 % těchto pacientů. Některé typy resorpcí mohou

být však způsobeny herpetickými viry, zejména kočičím herpes virem typu 1,

který je přenosný z domácích koček na člověka.

Cíle: Cílem studie bylo zhodnotit možné etiologické faktory podílející se na

vzniku ICR, protože podle studií až 16,4 % analyzovaných případů nemá

predisponující faktory určeny.

Metodika: Součástí byla praktická část, sestávající z průzkumu pacientů s ICR

pomocí dotazníku. V dotaznících jsme se snažili zabrat co největší spektrum

etiologických faktorů, které by mohly ICR u daného případu způsobit. Zatím

jsme získali deset pacientů, sedm mužů a tři ženy, u kterých byla ICR

diagnostikována.

Výsledky: Výsledkem studie byla analýza etiologických faktoru u deseti

pacientů s cervikální resorpci. U 80 % pacientů byla ICR lokalizována jen na

jednom zubu, a tedy izolovaná, u dvou pacientů byla ICR mnohočetná. Celkem

30% pacientů mělo predisponující faktor invazivního cervikální resorpce,

ortodontickou léčbu. Často dochází ke vzniku ICR na podkladě působení více

etiologických faktorů současně, z čehož nejčastěji je to kombinace bělení

a ortodontické léčby nebo bělení a traumata, která se u pacientů v naší

dotazníkové studii objevila u 10 % pacientů.

Závěr: ICR se vyskytuje velmi vzácně. Jednou z hlavních obav týkajících se

ICR je, že je často nesprávně diagnostikovaná. Podle výsledků dotazníkové

studie vyplývá, že cervikální resorpce se vyskytuje spíše izolovaně než

mnohočetně. U přibližně jedné třetiny pacientů je etiologickým faktorem

ortodontická léčba, a u patnácti procent trauma zubů.

119

PŘEVISLÝ SKUS

Autor: Husárová R.

Školitel: Štefková M., MUDr. CSc.

Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Převislý skus je ortodontická anomálie charakterizovaná hlubokým

skusem s retruzí horních řezáků. Proto při léčbě této ortodontické anomálie

provádíme sagitální expanzi v horním a dolním zubním oblouku a torzi horních

řezáků. Převislý skus bývá obvykle u II. ale i I. Angleovy třidy. Tato anomálie

je dědičná a má celý život tendenci k recidivě. Diagnózu a plán léčby děláme

vždy až po analýze celé dokumentace včetně kefalometrického snímku.

Cíle: Cílem našeho výzkumu bylo zjistit, jak se léčbou změnila poloha dolního

a horního řezáku v profilu obličeje.

Metodika: Pro naši studii byla použita dokumentace 124 pacientů s převislým

skusem, léčených fixním ortodontickým aparátom na ortodontickém odděleni

Kliniky zubního lékařství v Olomouci, v době od roku 1996 do roku 2017.

V databázi bylo 83 žen a 41 mužů, ve veku od 11 do 36 let. Pro účely studie

byla na kefalometrických snímcích prováděná kefalometrická analýza. Následně

byly údaje zpracovány statisticky.

Výsledky: Prokázali jsme významné změny v poloze a sklonu horních i dolních

řezáku. Oba řezáky byly protrudovány a tím se zmenšil interincizivální uhel.

Poloha dolního řezáku k APo se změnila téměř o 3 mm.

Závěr: Byla dokázána statisticky významná změna v poloze řezáků, jak

dolních, tak i horních. Vyklonění dolního řezáku je výrazně vetší než při léčbě

jiných ortodontických anomálii. Vzhledem k této nestabilní poloze

a genetickému podkladu anomálie je nutná prakticky celoživotní retence

dosáhnutého léčebného výsledku.

120

ÚSPĚŠNOST IMPLANTACÍ

Autoři: Máša M., Škrabalová D., Vojtík V.

Školitel: Starosta M., doc. MUDr. PhD.

Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Ošetření mezer v zubním oblouku zubními implantáty, představuje

v posledních letech oblíbené řešení. Tato metoda nabízí mnohé benefity od

vysoké estetiky, stability, až po dentoalveolární přenos mastikačního tlaku.

Velký význam má pro životnost implantátu stav dentální hygieny pacienta, jak

před zavedením, tak zejména po něm. V případě nedostatečné péče o implantát

dochází v jeho okolí k mukositidě, tedy „reversibilní zánětlivé reakci v měkkých

tkáních obklopujících funkční implantát“ (Albrektsson, Isidor, 1994)

a periimplantitidě, tedy „zánětlivé reakci s úbytkem podpůrné kosti v tkáních

obklopujících funkční implantát“ (Lindhe, Meyle, 2008). Tento stav může

vyústit až v explantaci.

Cíle: Cílem našeho výzkumu bylo zjistit, jaká je životnost implantátů

v závislosti na kvalitě hygieny a jaká je průměrná doba vzniku komplikací.

Metodika: Statistické zpracování pacientů dispenzarizovaných na

Parodontologickém oddělení KZL FNOL, kterým byl zaveden implantát na

tomtéž oddělení. Získávaní informací o roku implantace, hygienických indexech

(PLI, CPITN), přítomnosti nebo nepřítomnosti periimplantitis, případně doby

vzniku zánětu. Na základě hodnot hygienických indexů sestavena stupnice pro

hodnocení celkové hygieny.

Výsledky: Statistický soubor tvoří 69 pacientů, kterým bylo zavedeno

dohromady 200 implantátů. U 65 implantátů byl klinický nález periimplantitis,

ta se objevila v průměru za 3,68 let po implantaci. Zbylých 135 implantátů bylo

bez klinického nálezu. Pacienti byli rozděleni do 3 skupin podle stupně hygieny,

ze statistiky vyplynulo, že ze 65 implantátů, u kterých byla periimplantitis, 6

implantátů patřilo pacientům s vysokou úrovní hygieny, 41 implantátů patřilo

do skupiny průměrné hygieny a 18 implantátů patřilo pacientům s nízkou úrovní

hygieny.

Závěr: Obecně je klinická úspěšnost implantací 100% za 3,68 roku, přičemž

byl jednoznačně prokázán vztah kvality orální hygieny a životností implantátu.

U 33% pacientů se po dané době vyskytla periimplantitis.

121

ANOMÁLIE PROGENNÍHO TYPU – SROVNÁVACÍ STUDIE

Autoři: Pařízková N., Mohammad R.

Školitel: Štefková M., MUDr. CSc.

Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Anomálie progenního typu jsou ortodontické vady postavení zubů,

čelistních kostí nebo jejich kombinace. Jsou definované jako meziookluze neboli

III. Angleova třída, tedy takový vztah zubních oblouků, kdy je dolní zubní

oblouk posunut relativně dopředu vzhledem k hornímu zubnímu oblouku.

Příčina anomálie může spočívat v postavení zubů – dentální vada, čelistí –

skeletální vada, nebo v jejich kombinaci.

Léčba závisí na typu vady. Buď je možná pouze ortodontická (nechirurgická)

léčba, která spočívá v úpravě skusu do polohy, kde horní řezáky částečně

přesahují přes dolní řezáky ve směru vertikálním a horizontálně jsou uloženy

před nimi. Nebo se jedná o léčbu kombinovanou ortodonticko-chirurgickou.

Cíle: Cílem naší studie bylo nalézt kraniometrické hodnoty na kefalogramu,

které se nejvíce mění mezi operačními a neoperačními pacienty před a po léčbě

a mohly by tak pomoci určit, kdy bude pacient léčen pouze fixním aparátem

nebo už bude potřebná chirurgická terapie.

Metodika: Z dokumentace 265 pacientů jsme do naší studie zařadili soubor 146

jedinců. Vybraní pacienti splňovali následující kritéria: léčba mezi lety 1992 až

2017, dokončená léčba (chirurgická nebo nechirurgická), dokumentace

obsahující kefalometrické snímky na počátku a na konci léčby a u operačních

pacientů i předoperační snímek.

Výsledky: Celkem jsme vyšetřili 52 mužů (36 %) a 94 žen (64 %). Ze všech

pacientů jich podstoupilo ortodontickou (neoperační) léčbu 64 (44 %)

a ortodonticko-chirurgickou (operační) léčbu 82 (56 %). Průměrná délka léčby

u nechirurgických pacientů byla dva roky, u chirurgických byla léčba o rok

delší. Operaci podstupovali pacienti průměrně ve věku 21 let (rozmezí 17–35

let).

Závěr: Výrazný rozdíl mezi skupinou operačních a neoperačních pacientů jsme

zaznamenali zejména v hodnotě WITS, která popisuje vztah vrcholových částí

bází čelistí vzhledem k chrupu a v hodnotě 1+NPo, tj. vzdálenosti hrany

horních řezáků od obličejové roviny. Z výsledků naší práce plyne, že tyto dva

kraniometrické rozměry jsou důležité při rozhodnutí o operační či neoperační

léčbě.

122

ÚSPĚŠNOST AUTOTRANSPLANTACÍ

Autor: Podolinský J.

Školitel: Starosta M., doc. MUDr. Ph.D.

Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci

Úvod: Autotransplantace je jednou z mnoha metod využívajících se k náhradě

chybějících zubů. Představují přenos zubu z dárcovského místa na místo

příjmové. Většinou jsou indikovány u pacientů v období skeletálního růstu

a v mnoha případech jsou následované endodontickým ošetřením kořenového

systému zubu.

Cíle: Cílem studie bylo zhodnotit prognózu autotransplantovaných zubů

z dlouhodobého hlediska, observační doba byla v rozmezí 1 – 6 let. Taktéž

posoudit přítomnost nebo nepřítomnost resorpce tvrdých tkání zubu.

Metodika: Výzkumu se zúčastnilo 21 pacientů ve věku od 14 do 48 let, z nichž

každý absolvoval klinické vyšetření a byl mu zhotoven intraorální snímek.

Celkově bylo vzato do studie 29 transplantovaných zubů, z toho 22 premolárů,

6 molárů a 1 řezák. Na snímcích jsme popisovali stav tvrdých zubních tkání,

stav kosti, periodontální štěrbinu, obliteraci pulpální dutiny připadne přítomnost

endodontického ošetření.

Výsledky: Z celkového souboru byl k extrakci indikován jediný zub, teda

hovoříme o 96,6 % přežiti (survival rate). V 13 případech byla zhotovená

kořenová výplň, z toho v 3 případech byla přítomna apikální resorpce tkání

kořene v rozsahu maximálně do 3 mm. V ostatních 16 případech, bez

endodontického ošetření, byla pozorována apikální resorpce kořene v 5

případech v rozsahu maximálně do 3 mm. Obliterace dřeňové dutiny byla

pozorována v 14 případech (87,5 %). Průměrná hloubka gingiválního sulku byla

1,6 mm. Z dané práce vyplývá, že se procento přežití rovná procentu úspěšnosti.

Závěr: Autotransplantace zubů má prediktabilní výsledky, pokud je dodržen

pracovní postup a indikace výkonu. Z této práce vyplývá, že autotransplantace

je úspěšnou a spolehlivou klinickou metodou v indikovaných případech.

GENERAL MEDICINE

126

RADIOLOGICAL CORRELATIONS OF TNBC

HISTOMORPHOLOGY

Author: Adar G.

Supervisors: Kolečková M., MUDr.1, Chmelová J., doc. MUDr. Ph.D.2

1Department of Clinical and Molecular Pathology FMD PU Olomouc 2Department of RadiologyUH of Olomouc, FMD PU Olomouc

Introduction: Triple-negative breast cancer (TNBC) is heterogeneous group of

breast cancer with aggressive biological behavior, lacking the expression of

hormonal receptors and human epidermal grow factor receptor 2 protein. It is

associated with younger age at the time of diagnosis and poor prognosis with

early recurrence.

Objectives: Correlation of the relationship between histopathological and

mammographic findings associated with TNBC in premenopausal female

patients.

Methods: From March 2010 to June 2014, 28 premenopausal female patients

(mean age, 41 years; range, 26 - 50 years) were diagnosed with TNBC and

received individual therapeutic modality at our institution. Clinical records

including age, symptoms, therapeutic approach, BRCA 1/2 mutation, diagnostic

time intervals were reviewed. Histopathological findings (tumor type, tumor

size and volume, stage, grade) as well as mammographic features (breast

density, tumor mass and borders) were re-examined.

Results: Clinically, TNBC was most commonly presented as palpable mass

with mammographic findings of tumor mass and obscured margin type.

Alternatively, it was demonstrated as calcifications associated with a mass or

focal asymmetry. TNBC was predominantly represented histologically by

invasive (ductal) carcinoma NST, higher tumor grade, advanced pathological

stage, BRCA 1/2 association and necessity of neoadjuvant therapeutic options.

Correlation was found between calculated mass volume bigger than 1000mm3

and radiological finding in half of the samples.

Conclusion: In premenopausal female patients, TNBC presents specific

histopathological and mammographic findings, lacking typical features of breast

cancer, namely microlobulated or spiculated margins and associated suspicious

calcifications. The efficiency of a functioning breast cancer management, breast

cancer general knowledge as well as further research for new therapeutic

molecular targets is crucial for TNBC prognosis.

127

SERUM AND CSF INFLAMMATORY MARKERS IN MULTIPLE

SCLEROSIS

Authors: Brezins, I., Ko. C-Ys

Supervisor: Matejčíková, Z., MUDr. Ph.D.

Department of Neurology UH of Olomouc, FMD PU Olomouc

Introduction: Multiple sclerosis (MS) is an inflammatory-demyelinating

autoimmune disease of central nervous system (CNS). We hypothesized that the

levels of some markers could be changed in MS in comparison with controls.

We studied 3 markers (interleukin-6, interleukin-8, interleukin-10).

Methods: The study was based on CSF and serum examination in patients with

MS and control group (patients with non-inflammatory disease). In the MS

patients, the lumbar puncture was indicated and performed at the time of the

first clinical symptoms compatible with MS. None of our patients had been

treated by corticosteroids before lumbar puncture. The aim of the study was to

assess CSF and serum levels of inflammatory markers and compare these levels

between MS group and control group. We tried to find inflammatory changes in

early stage of MS. We then correlated these results with Q-alb.

Results: No statistically significant differences in demographic data between

MS patients and control group were found. Significantly higher CSF levels of

IL-8 (p<0.0001, Mann-Whitney U test) in MS patients group were found.

Significantly lower serum levels of IL-8 (median 8,00, p=0,018, Mann-Whitney

U test) were found. Correlation analysis proved a significant correlation

between levels of IL-8 and Q-alb.

Conclusion: We confirm the presence of inflammatory processes in CNS in

early stages of MS. We identified increased CSF levels of IL-8 and decreased

serum levels of IL-8 in the MS patients in comparison to the controls. We

identified a positive correlation between CSF levels of IL-8 and Q-alb in the

second comparison. Q-alb is a dimensionless index expressing the degree of the

damage of the BBB. Based on our results, we hypothesized that IL-8 could

partially come from the periphery, and that IL-8 could penetrate through the

damaged BBB. This may be the reason that IL-8 is increased in CSF and

decreased in serum in patients with MS.

128

MOLECULAR AND CLINICAL ASPECTS OF AMYLOIDOSIS

Author: Holm S.

Supervisor: Flodr P., MUDr. Ph.D.

Department of Clinical and Molecular Pathology FMD PU Olomouc

Introduction: The cardiac amyloidosis is characterized by an extracellular

accumulation of insoluble amyloid deposits with an alteration of the myocardial

tissue and an impairment of organ function. The heart involvement is

concurrently the most important prognostic factor in patients with systemic

amyloidosis. Cardiac amyloidosis could be of AL (Ig light chains), ATTR

(transthyretin) or rarely of other type.

Objectives: To make an overall comparison using the chosen diagnostic

methods.

Methods: In this pilot study we included twenty-one autoptic cases, thirteen

men and eight women aged 49 to 93. The diagnostic process encompassed

histological and immunohistochemical examination and proteomic analysis

(based on laser microdissection and liquid chromatography/mass spectrometry

method).

Results: Ten patients (five men and five women aged 68 to 93) were diagnosed

with ATTR of senile type. In eleven cases the diagnosis of AL amyloidosis was

detected, three women and eight men aged 49 to 84. In ten of those patients the

diagnosis of monoclonal gammopathy was previously known. We found out

some difficulties in nine false positive staining in anti-amyloid A antibody and

in six cases among ATTR patient, where two of them were with clinical

diagnosis not-avoiding AA. We observed that there were only two false

negative staining anti-Ig kappa in patients with known AL kappa amyloidosis.

Likewise, anti-transthyretin showed also false positivity in seven cases. But the

100% success rate in correct diagnosis was reached using proteomic analysis

that was in agreement with clinical findings.

Conclusion: Our study surprisingly showed the difficulties with AA-false

positive staining in comparison with light-chain staining, which is widely

reported to be the most problematic. The most beneficial and profitable

diagnostic approach in amyloidosis is using immunohistochemistry supplied by

mass-spectrometry based proteomic analysis in complicated cases.

Supported by grants from the Ministry of Health of the Czech Republic (15-

31156A) and the Faculty of Medicine and Dentistry Palacky University

Olomouc (IGA_LF_2017_021).

129

CHARACTERISTICS AND TREATMENT OF PATIENTS

SUSPECTED OF HAVING STROKE ADMITTED IN EMERGENCY

DEPARTMENT IN THERAPEUTIC WINDOW

Authors: Rokan N., Turner N.

Supervisor: Přibyl P., MUDr.

Department of Urgent Medicine UH of Olomouc, FMD PU Olomouc

Introduction: Strokes affect 17 million people worldwide each year and are the

second most common cause of mortality. Acute stroke occurs due to

interruption of blood flow to part of the brain resulting in cell death. It is

characterised by the rapid onset of focal deficits in brain function. Commonly

acute strokes are caused by cerebral ischemic, a blockage of an artery or vessel

occlusion, or by intracranial haemorrhage. Clinical evaluation and imaging

methods, are used to find the cause and localisation of strokes and help plan

appropriate therapy.

Objectives: To analyse the quantity, quality and treatment of stroke patients

admitted to emergency department at University Hospital Olomouc.

Methods: This is a retrospective cross-sectional study of medical records of

patients admitted for suspected acute stroke over a 103 day period.

Results: Following clinical assessment and imaging of 175 suspected acute

strokes, 150 cases were confirmed; 71 female and 79 male. Most of the 150

patients, 86%, were diagnosed with acute ischemic strokes, and 14% with acute

haemorrhagic strokes. This mirrors reports stating that ischemic strokes are

more common (87%) than haemorrhagic strokes (13%). Within the acute

ischemic strokes, left middle cerebral artery strokes were most frequent, then

right middle cerebral artery and vertebrobasilar. Acute stroke treatment consists

of intravenous thrombolysis and/or thrombectomy, neurosurgical treatment or

no specific treatment indicated and transferal to neurology or other

departments/hospitals; 32.7% were treated with IVT and/or thrombectomy,

6.0% required neurosurgery, 49.3% were transferred to the neurology

department, 0.7% had IVT and further neurosurgical treatment and the

remaining 11.3% were moved to other departments/hospitals.

Conclusion: Following analysis of results, stroke has also been observed to

associate with older age. The mean, mode and median age of all stroke patients

was greater than 73 years. There was little variation between age and sex and no

signification relationship between age and type of stroke. Clinical assessment

and imaging are competent for diagnosing acute stroke and and patients are then

transferred to the neurology department for further analysis.