.ŽmšŠŠŠ5 m

Dam-b' a'a'rc/c žebráÁvw' a_tm

mi řc/me: „Zap/ať BIZ/z a 'a'ejmím zdraví! “ s/aa'Á'os/ roz/čim

se v duši pod těmito 5/0211). Tmc/mr/as vrátil ta' mno/zem více,

než jsi jemu dal. Prom vaz/mčasem /za/c'ř ,ze své fobol/vy a

w/až jej do ru/cy sla/Te (mzpod­

pory, matky bez (Nf/)a. (ří/(?eár.: mal/cy. C/ma'z' nia'i při/'i­

7/1q/í a/m 7/751171od de'/í, poněvadž

jiz/1 „cpou/757412).

“

SLA SVĚTEM

LASKA.

LEGENDY

NAPSAL EM. ZÁK.

„JÁ/w,Wž//_ „NÍM/ 9.2 14/2343/É

v PRAZE19H. (l_ '(ÝYRILLO-NIETI!()IJĚJSKÁ [(NIHTISKÁRNA A NAKLADATELSTVÍ

V. KOTRBA.

dyž Pán Ježiš chodilzemí židovskou a ká­zal, často se zastavilu hloučku malých dí­tek, s nimi rozmlouval,

je učil, varoval. A když dítky svéveliké důvěřivéoěi upřely na Pána,Spasitel potěšen jejich pohledem,bral je na. klín, celoval a hladil.

Neskonalé blaho, kus nebeskéhoštěstí dlouho cítilo v duši dítko,na jehož nevinné čelo vtiskl svůjpolibek veliký přítel maličkých.

Slyšte však, co se kdysi při­hodilo.

Bylo krásné slunné odpoledne,nebe bylo modré jako by je po­

1.

V zahradě kvetoucích lilií.

mněnkami posázel. U květnatéhobřehu jezera genezaretského po­skakovalo několik dítek. Hoši hle­

dali malé, vodou ohlazené oblázky,dívky z planých lilií a. sasa'nekuvíjely věnečky. Byly to dítkyrolníkův a rybářů, které zůsta-'veny sobě čekaly, až jich matičkyvrátí se s pole, anebo na jezeředaleko na obzoru ukáží se loďkyjich otců z rybolovu se vracejících.

V tom ve světlemodrém pláštijde kolem Pán Ježíš. Vidí dítkyhrající si, odkázané samy sobě, bezdohledu. Zda. nemůž' přiblížit sečlověk zlý nebo hoch zkažený asvými řečmijen špínu vrhat v či­

sté mysli dítek? Či nemůže kte­rýs vý'rostek neurvalý a nepo­čestný jen bláta nabázet v liliovékalíšky jejich duší? Pánu Ježíšibylo líto těch malých dušiček,vysazených náhodě jako růžovápoupátka, jež podél cesty z keřevykvetla a každý může je urvat,každý poškodit.

I stanul, usedl mezi ně a vy­právěl jim takto:

„Vysoko nad hvězdami, ježv noci vidíte tam na nebi se le­

sknouti, bydlí dobrý, věčný Otecvšech lidí. Svým okem všechnoprohlédá a nic mu neunikne. Ondává z jara vykvést kvítkám,vzrůst obilí; on živí každého živo­čicha, který se tu hýbe na zemi.On sesílá déšť-, by napojil žízní—vou zemi i stromy, dítka její; onvelí slunci, aby líbalo svými te­plými paprsky jejich květy a půjvčilo své zlato oranžům a citro­

nům. Dobrý Otec nebeský milujelidi, kteří ho ctí a poctivě konajípráci svého stavu. Rolníku žehnájeho brázdu na roli, rybáři v síťsesílá rybu za kořist. A každému,kdo vzývá jeho jméno, ikdyž tochuďas největší, dává v duši svatýmír, štěstí, spokojenost, pokladnejdražší.

A ze všech lidí má hodné dítkynejradši. Jim k ochraně své po­sly, anděly, s nebe sesílá, aby jechránili nřed nebodnvm člověkem

neb náhlým úrazem. Svými ne­viditelnými křídly jako štítenchrání je a modlitby jejich odná­šejí k trůnu Božímu a prosí u Bohaza svoje svěřence. Ale když dítkcjest nehodné a Božích přikázáníneplní, anděl jeho pláče &smutenvrací se zpět do nebe. A jehcslzy jsou jako těžké kusy ledové:— a běda dítku, když nehodnéumřelo! Neb slzy andělovy zavěsíse jako závaží na duši dítěte, aono nemůž', nemůž' do nebe. Anikdy neuvidí tvář dobrého Otcev nebesích, nikdy se nezaraduje,ale bude trpět bez otce a matkyopuštěné, ubohé, neštastné . .“

Tak vyprávěl Pán Ježíš. Adítkynaslouchaly měkkým slovům Pána,nebeského učitele.

A jedny planomím zrakem hle­děly k němu a těšily se, že je­

' jich andělé snad nepláčí a neža­lují na ně u Pána nebes. A jinéjako podkosené květinky klonilysvoje hlavičky a dívaly se dolů, dozemě. Slyšely vduši hlas: „Tvůjanděl pláče, na tě žaluje. Ty ne­smíš k dobrému Otci v nebesích . . .“

Spasitel bedlivě sledoval cho­vání dítek. Viděl, co v duši je­jich se děje. Odmlěel se, hlubokéticho zavládlo vůkol. -—

V tom přišla matka Páně, Maria.Tichým, ale chvatným krokembrala se k svému Synu a kladoucruku svoii na ieho rámě prosebné

pravila: „Synul Přišla matka ne­šťastná. & hledá Tebe. Dceruška

její, dítko jediné, je rozpálenaprudkou horečkou; již zrak svůjv sloup co chvíli obrací, & matkapolozoufalá se chvěje o její život.Prosí Tě za pomoc, pojď, vy­slyš ji!“

A Kristus vstávaje dí k Marii:„Nuž jdu & pomohu. Ve mnedoufala &proto nebuď zklamána.Víra její zaslouží, abych ji ne­oslyšel. Ale Ty, má dobrá matko,

pobuď zde za mne u dítek &bdnad nimi! Jsou to kvítka Boží

Nuž starostlivě srdce svoje věnu;jim, by nestihl je úraz a človělzlý nezkazil jejich nitro. Jsou tcovečky moje nejdražší, a protožejsou mé, at jsou též tvými“

Pán J ežiš šel &spěchal k domuA Maria zůstala u dítek a mile

rozprávěla s nimi.

Bůh nec'htěje býti všudypřitom en,daldítkám Matku

©; &% CQ)

ll.

Chléb náš vezdejší.

_' ylo po poledni, kdyPán Ježíš sedělu patyhory Olivetské. Sluncehřálo, a Mistr odpočí­

valpo svém kázání v chrámě.Dušejeho seroztesknila. Viděl, že láskyk chudým nepřibývá, že fariseovéstále tíž, hrdí, jen z touhy pochvále dávají almužny, když očivšech jsou na ně upřeny.

Ale když v skrytě mají dátižebráku, jenž u dveří jejich prosí,tvrdě jej odbývají, bez citu.

V tom poskakuje si vesele malýhoch kol něho. V ruce má krajícchleba medem mazaného a s chutímlsá, olizuje, však chlebu se vy­hýbá, jako by ni sousto nechtělz něho pojísti. Smlsává sladký

med, prstem jej s chleba stírá apři tom očky chytře pokukuje ahledá, by ani kapka medu nezů­stala na chlebě. A když poslednístopy medu s krajíčka zmizely, —bác chlebem na zemi! Dar Boží

se zakutálel a ležel všecek pokrytprachem na zemi.

Pak viděl Pána Ježíše. Šel k ně­

mu s radostnou myslí a usedlu jeho nohou. A Pan Ježíš ne­vytýkaje mu jeho ošklivé jednánívložil hlavu děcka ve svůj klín.Hoch sklonil se, očka se zavřelaa ve chvíli unášel hluboký spá­nek dítě ve svých loktech v jinékraje — daleko daleko. — —

Hoch viděl se na veliké rovině;nikde ani člověka ni obydlí. Vše

bylo prašné, bezduché, vyprahléhorkem letních dnů. Děcku byloúz-ko v této samotě. Zdálo se mu,že je na nějakém dávném hřbi­tově, tak bylo trudno tam.

V tom ná­hle z dáli vidíblížiti se div­

né postavy.Byly bledé,vyhublé. Ru­ce jejich bí­dou sešlyjakoruce kostliv­

ců, tváře jakohroby propa­dlé. A na. so­

bě neměly ša­tů; jen cáry,divně slátané

kryly jejich ,tělo, aplátěná ,taška po bokubyla prázdná. ,. A , _

Všichni šli

blíže. Ba spí­še se plazili

polomrtví.Jedni těžce o

hůl se podpírali, druzí po rukou jenponenáhlu lezli. A jiní na berláchse blíže posunovali a zraky svéžádostivě upírali k děcku. A su­ché rty jejich se otevíraly a zevšech ozývaly se jich sipějicíhlasy:

„Dej chleba nám! Ten chléb,

který jsi na zem pohodil, ten bynám život zachránill“

A jiné hlasy volaly: „Ty,s mělpokrmu nadbytek a pohodil's darBoží. Což neviděl; jsi nás v uli­__._ cích jerusa­

* lemských.. : bloudícíapro­

sící. Ty's za­vinil naši smrthladem !Klet­ba toběl“

A jiné ten­ké hlásky vo­

. laly: „Mami­čky naše by

__ svojí krví za­, — platily chléb,

' kterým jsi po­-_- “ hrdl. Ony tě

Up:-%.-prosí za nás,

dej chlebaÍ nám, neb hla­

dem zmírá­me! Pohleď aslituj se nadnámi!“

„Dej chle—

ba nám, dejchleba nám,“ zuělo to stále hlučnějia hlučněji. A všichni ti ubozí pro­sebníci se kupí kol děcka, volají,prosí, hrozí, klnou a stále opa­kují: „Nám patřil chléb, kterýmjsi pohrdl. Tvou vinou hynemel“

A děcko úzkostí se třese, horkýpot vyvstává na jeho čele a ruce

spíná, prosí za smilování. Vzkřikne * A Spasitel s dobrotou i vážnost— a. v tom se probouzí. dí k polekanému dítěti:

Otevře oči a. vidí dobrou tvář "Cb'léb přebytečný patřPáně nad sebou. chudym. Kdo na ně z-apo

míná., ten jednou sklidí hořk1„Pane, odpusť mi,“ díkJežíši. [ výčitkyl“

ŠŠŠ 323 ŠŠŠ či

Zdechlý pes.(Dle staré pověsti.)

a krásného letního od­

Špoledne bral se Pán Je­. žíš k Jerichu. Slunce se

rozesmálo plným svýmsvětlem, líbalo husté koruny fíko­vých stromů, jež podél cesty stályjako klidní strážcové, a kreslilona zemi drobné, světlé kotouče.

Apoštolové tiše mezi sebou ho­voříce o úkladných fariseích v J e­richu, v malých skupinách kráčeliza svým Mistrem.

A Ježíš s hlavou skloněnou po­hroužen ve své vlastní nitro, zadu­mán bral se v čele. Nač asi myslil?Na nevděk toho lidu, jemuž se věno­val, či na žaloby předních Israele,kteří jako slídiči v každém jeho

skutku hledali zbraň proti němu?Či vzpomínal na svoji matku, do­brou, starostlivou, tichou Marii?Či snad v duchu rozmlouval s Ot­

cem, který slavnostně nad jordán­skými vodami byl prohlásil:„Tentot jest můj milý synl“

Jericho, město kvetoucích za­hrad, vystupovalo vždy zřetelnějipřed očima příchozích. Byli jižv ulici vedoucí k náměstí, kdyžtu spatřili zástup lidí.

Stáli v kruhu, jako by bedlivěpozorovali něco, co uprostřed nichse nalézalo. Hned tlačili se k sobě

blíž,&hned zas kruh jejich se otevřela několik bosonohých hochů utí­kalo ven ze zástupu. A ti jali se

10

křičetineznámým nějakým úžasema odporem.

I dospělí, na prvý pohled fari­seové, jevili jakýsi hnus a občasodvraceli svoje hlavy pryč odpředmětu uprostřed. A zástupstále rostl; zvědavost přivádělastále víc a více lidí.

Pán Ježíš přiblíživ se, stanulu zástupu. Někteří z diváků, vi­douce Mistra z Nazaretu, uctivě

poodstoupili a učinili místo, abymohl spatřiti, co v zástupu se děje.

Spasitel vstoupil doprostřed aspatřil na zemi — dokonáva— :jí cího psa.

Ústa majíc otevřená, jazyk vy­plazený, ubohé zvíře těžce oddy­chovalo a hned na to křečovitě

sebou jalo se trhati. Lidé utichli.

Mlčky hleděli, jak zvířezápolí sese smrtí, jak se vzpírá, chce vstát,chce žít — a hned zase upadá aznovu zápasí. Krutý, bolestnýpohled.

Pojednou pes sebou prudce ně­kolikrát trhne a zůstane nehybněležeti. Dokonal svůj zápas ; trýzeňjeho skončena.

Ale jedva přítomní vidí, že pesdodýchal, hned počali jej blížeprohlížeti a posuzovati.

„Hleďte, jak má poškubánuvšechnu srstl“ „Fuj, jak jest ob­lezlý,“ praví jeden. „Nejspíš jeprašivý,“ dodal druhý a s opovr­

žením odvracel se od zdech­

liny. ——

„Ten má. červené, bolavé oči —jak ošklivé to zvíře,“ řekli jiní.

A jiný z fariseů, doteknuv se.holí ubohého mrtvého psa, pravil:„Hleďte ty jeho šeredné, bolavénohy!“

V tom kden z hochů koplv ubohé zvíře, až odletělo OPO“dál. Všichni ustoupili z místa, kamtělo dopadlo, a znovu začal soudnad ubohým tělem.

„Jak ošklivé, ranami pokrytémá ušil“

„Jak rozbitý nosl“„A ten hnusný ocas! — Kost

a kůže!“

„A na krku ta otevřená rána,plná hnisul“ A jako kamení do­padala ošklivá slova na ubohé,mrtvé zvíře. I staří, se zvědavostídětí ve tváři, dívali se z povzdálína zdechlinu. Usta jich, v řečipomalejší, stejně však nevyběraváv slovech, neměla pro ubohé zvířenic než opovržení.

Nikdo neměl soustrasti se zví­řetem.

Mlčící stál tu Kristus, tolik mi­lující přírodu, a zrakjeho sklánělse ke zvířeti. Jenom chvilkami,jako by hodnut slovem, kteréz hluku k němu dolehlo, obrátilse a bolestně ohlédl se na toho,který promluvil.

ll

Čím více hany dopadalo na pohlédl s radostí v oku na pří­mrtvého psa, tím stávala se tvář tomné a řekl_ pevným, rozhod­Kristova zachmuřenější. V očích ným hlasem: „Ale má krásnézaleskly se slzy jako hvězdy. zub y!“

Konečně nastalo ticho. Nikdo Potom bral se dále. ———

již nevěděl nic špatného či no- Poučení: Hleďme vždy lásky­vého, co by řekl o zvířeti. plným zrakem Kristovým anikdy

Tu pozvedl Spasitel hlavy své, uzlobnýma očima fariseů!

ĚDDQ

IV.

Urok almužny.

.? e stínu palmy odpočívalPán Ježíš, když slunce

„ o (a vysoko stálo na nebi ametalo své rozpálenéšípy na Kafarnaum. Pta­

ctvo jako by zapomnělo zpívat,protože letní únava ulehla na vše­chen kraj.

V tom ozvou se za Kristem

kroky; někdo blíží se k němu.Spasitel ohlédne se a vidí k soběpospíchati polekanou ženu. Upěn­Iivá prosba byla patrna v její zra­cích, neklid póhrával její bolest—nou tváří.

„Pane, syn můj leží “horečkourozpálen,“ dí a kleká před Je­žíšem. „Ale pojď, polož naň svojichladivou ruku abude zase zdrav !“

'U

vídá. Ježíš. „On, jenž sčetl vlasyna hlavě každého, bdí nad tvýmdítětem; ať uzdraví či k sobě po­volá, on vždycky dobře učinil“

„Ale můj malý Rakij jest je­diná. má radost, má touha, mé od­počinutí,“ namítá matka polozou­fající.

„Tedy chceš blaho své a ni­koli štěstí dítěte ?“ praví PánJ ežíš.

„Stěstí jeho i štěstí své,“ od­pověděla matka. „Vždyť můj dra—hý, dobrý Rakij, mne tolik miluje !“

„Nuž, chceš-li dlouhé štěstí jehovíc než krátkou radost svou, všeponech Otci nebeskému; on atrózhodne a učiní! Buď vůleieho na zemi i na nebi!“

žena odevzdaně apokračujíc pra­vila: „Ale pomni, svatý proroku,že vůle jeho bude nejspíše spl­něna, když syn můj na živu tuzůstane. Je tak dobrý, tak milu­jící! Starému Achimu dal chlébsvůj, jejž od úst sobě utrhl, adrachnu, kterou uspořil, dal ženěvdově, jež v nouzi náhle upadla.Svůj oděv obnošený dal sirotku,a vše co pojídá, by s jiným roz­dělil. Když Bůh jej tady zůstaví,co milosrdenství by nasil v chu­dých záhony!“

„Dobře's začala, však hůře skon­čilais řeč svou.“ odpověděl PánJežíš. „Řekla,s: Buď vůle Boží,a přece chceš jen provést vůlisvou! — Jdi v pokoji a Bohusyna svého poroučejl“ — —

Smutná, jako by zklamána v dů­věře, v níž zázraku na Kristu žá­dala, odcházela žena. Kristus Pánjí neučinil po vůli. Snad učiní jítak Hospodin? —

Ani on tak neučinil. Její synzemřel. Slunce právě zapadalov daleké moře, když její Rakijvydechl svoji duši. A bílé paprskyměsíce jako by byly peruti an­dělů, kteří nesli děcko do nebe.

Dítě přišlo v nebeskou síň.Dveře, jako ze zlata ukované, sa­my se otevřely, jasem a vůní dý­chalo vše v nádherné komnatě.

Květy, jakých nikdy Rakij ne­viděl u břehů jezera, houpaly se

i

|

1

13

na stoncích, a vzdálený zpěv, je­hož nikdy neslyšel, doléhal vjehonapjatý sluch. „To andělé předBoží tváří pějí,“ soudil nový pří­chozí v síně věčného štěstí. Ako­

lem sebe spatřil tisíce dítek, vět­ších i menších, jež hrály si tusamy, tu zas uprostřed blažených,šťastných žen. „Dítky se svýmimatičkami,“ řekl teskně, ——„a jásám bez matičky, sirotal“

Byl tu jako cizí, neznámý. Te­sknost padala v jeho duši.

A Rakij bedlivě rozhlížel sekolem, zda uvidí, ke komu by sepřidružil. Když šel tak dále, spa­třil bělovlasého starce, oděnéhov stříbrem protkávaný šat. Jehooči byly rozjasněné a rukou ky—nul mladému příchozímu. Rakijprohlédl lépe a spatřil staréhoAchima, jemuž kdysi skývu chle­ba daroval. Pospíšil k němu, aštastný stařec tisíce květů a hra­ček mu dával a k sobě jej zvala mluvil o blahu, jehož stáleokouší. A žena vdova, jíž dra­chnou obdařil, v šarlatovém roušebyla opodálav ruce její drachnase proměnila ve vzácný skvost,

' jejž nesla Rakijoviadala jej jakokorunku na jeho čelo. A sirotek,jemuž kdys obnošený svůj šatdaroval, jako zlatem se stkvěl &s pýchou dítěte, jež nemá stopyhříchu, pravil mu: „Hleď, jakékrásné roucho jsi mi dal! Celé

se třpytí, a já. stále je nositibudu, že je od tebe.“ A všichni,s nimiž kdy své jídlo rozdělil,se k němu hrnuli a snášeli, byatonásob mu mohli spláceti, codobrého tam dole na. zemi jimučinil. —

Vše, co chudým kdy daroval,zde změnilo se v zlata poklady.A dobré slovo,. kterým kdy pro­mluvil, to tisickráte se opakovalov projevech chvály, díků, vděč­

,7/„A"JM,-' .“.: __: _'_'l1r_í_'—.ull'(.ť _ _ „.

noszi. A pohled jeho dobrýchočí se odrážel v tisíci paprscích, ježv duši jeho nyní padaly a plnily jištěstím. Nebe splatilo mu nesčíslné­kráte každý paprsek jeho dobroty.

A uplynula jen jak vteřina —léta v počtu lidí na zemi — kdymatka v náručí svém zas jej ob­jala. —

Tak Bohu na úrok vždydává, kdo nad chudým se8 mil o v á.v á.

N'. —

ÚŘAÝGQÁ

v?

Zpověď dítek.

. , arně kázal Spasitel ve

' % zdech Korozainu a,"Betbsaidy. Marně dě­lal zázraky. Srdce do­

““ spělých jako půdaohněm vyprahlá nepřijala slovoPáně. Vyslechli, hlavou pokývli,jako by říci chtěli: „Je to hezké,co pravíš, ale my se tim říditinebudeme,“ — a pak potichu sevytráceli.

Kristus zbyl tu sám zarmou­cený, roztesknělý. Nemyslil, žemohou býti srdce lidska tak za­tvrzelá, že by se neotevřela, kdyžláska klepe a žádá přijetí. Nyníviděl, že byla. Vášně, lakota, hněv,opilství je tak k nepoznání zne­tvořila.

A když tak pomyslil na lid­skou zlobu a rmoutil se. že marně

mluvil zas, přišly dítky a blížilyse ke Kristu. Jako když z lučinkvítka se rozběhnou a pOSpíchajík živiteli svému, k prameni, takdítka s počátku jen nesměle, všakpozději s důvěrou šla blíž ablíž,až utvořila malý kruh a zajalatak, ručky držíce, milého Ježíše.

„Pane, proč smuten jsi?“ jennesmělá zazněla otázka.

A Pán Ježíš nechtěje povídatio tvrdých lidech, jich otcich bez­citných, !: nimž marně mluvilo lásce, takto se jal dítkám vy­právět: „Je smutno mi, když po­myslím, že Otec nebeský, jenžlidem pro radost tak krásný utvo­řil svět a z lidí radost sám chcemíti, tak často rmoutí se. Hřešíti dospělí, neb mají různé zvykyzlé: však hříchv dítek. těch či-.

stých lilií, tím více jej hněvají. | co na něm je snad napsálno. AKdyž černý dým své saze roz­mete po šedých skaliskách, nicnení viděti; když však na sníhusedne a sazemi jej pohází, jižz dáli vidět každou poskvrnu. Tatam jest bělost jeho. Tak hříchydítek, těch něžných květů v lid­stva zahradě, Tatíčka na nebi nej­více kormoutí.“

K těm slovům mnohé z dítek

přítomných, jež dosud upíralozrak svůj k Ježíši, náhle se za- _chvělo. Pohled mělo nejistý, atoa ono odvracelo oči, by Spasitelv ně nemohl pohlédnout. Ta slovaPáně zněla jako výčitka a nejednosi bylo vědomo svých poklesků.

A Spasitel, jenž ihned postihl,co v nitru jich se děje, řekl dále: .„Však každý hřích, jenž v dušiukryl se, tam nezůstane jak tvrdýkámen ve vodě. On je jak zrnokoukole, vyroste a znovu zplodíhřích. Jak zrna ze zrna, takz hříchu zas jen nové hříchyjsou. Vždyt není hříchu,jenž by ukryt byl, každýse vpíše ve tvář člověka,a. s čela, s očí lze vždy vyčisti,co v duši stajit marně se kdonamáhal.“ —

Pán Ježíš ustal v řeči své. A

zřeljen okem plným dobroty, jakdítky zrak svůj plaše skláněly jakpodkosené květinky, amnohé dlaníčelo stíralo. iak smazat chtělo bv.

jiné naslinilo suknici a čelo mylosi, až červeň rozlila se po skrá­ních. Tak pálila je slova Kristova,ženeníhříchu,jenž byukrytbyl, že každý vpisuje se vetvář člověka.

„Co schází vám?“ ptal sou­strastně se Ježíš, když viděl dítkysmutny kolem stát.

A žadná odpověď. —- Rty dí­tek, jindy mnohomluvné tak, nyníjako by byly zamčeny.

„Co bolí vás? Povězte, svěřtese! Vyznejte, a Otec nebeský ka­jícím odpustí,“ děl zase Pán k ma­ličkým hříšníkům.

Tu jedno z nich, na pohledstatečné, přistoupilo k Ježíši aústa svá mu k uchu přiblížíc,šeptalo hřích svůj jemu pokorně.A po něm druhé odvážila se, arukama svá.ústa ohražujíc, by ni­kdo ani zvuku neslyšel, vyznalo,co svědomí mu vyčítalo nyní. Atřetí sotva slzy zdržujíc jde, zpo­vídá se svému Příteli, a čtvrtéodstrkuje již svého předchůdce,by na ně dostalo se též, a nyní11Ježíše tlačí se, jak v zpověd­nici často vídat jest, a všechnyprosí, aby odpustil.

A Ježíš dojat slyší vyznání a_pokyvuje svoií hlavou, dítkám

čela žehná křížem, spásy zna­mením, a propouští je 5 pokojenolibkem. A děti vesele iiž patří

„

na„gm* :won't..qjá

na něho a ukazují _si: „Hleď, žemám_ čelo čisté! Že není na němnic již napsáno!“ A hledí na Kri­sta zas zrakem planoueím, nebcítí nejlépe, že Ježíš klid a mírjim v duši přinesl.

„Bůh dobrý odpustil vám, v čemjste chybilyť dí Ježíš laskavě.„Však více nebi—eštejiž proti ro­

dičům! Neb ze všech hříchůnejčernější jsou, když dětiproti těm se proviní, již poBohu jim nejpřednějšímají být-!“

A děti šťastné pospíchaly k do­movu. Lilie bílé do zdi Korozai­

mu, Betheaidy.

Vl.

U Golgoty.

dyž nastalo jitro onoho*.'-: neblahého dne, kd

0%)4' Ježíš měl být vydáiina smrt, zvláštní tíha,nevyslovitelné, sklíče­

nost jako by padla na zemi. VelikýPátek rozvěsil chmurné mlhy naJerusalem & jeho okolí, & sluncinechtělo se ani vyjíti, by nemu—.—ilosvítiti na zločin, nad nějž čer­nějšího dosud nebylo svědkem.V předtuše toho, co se bude dít,volalo k mrakům: „Dejte mi svézávoje, bych nemusilo patřiti nasmrt Syna Božího!“

Leč zlobné mraky chvátalypryč, by zůstavily čistou cestusvětlu dennímu, a posměšně volaly:„Jen dívej se, jak zmírá ten, jenžk tobě rád se přirovnával asvčt­

f

lem světa chlubně rád se zval!Je sladko vidět soka zmírati!“

A když vyšlo & osvítilo ne­blahý Jerusalem, ticho spáchanéviny rozlilo se po ulicích.

Ježíš, jenž sytil hladové, ne­mocné léčil pouhým slovem svým,Ježíš, jenž mrtvé vracel k životu,

f jenž pro chudé, hříšné, životemzklamané měl vždy jen slovo lá­skou hřející, ten na smrt včeraodsouzen. A rozsudek dnes má

být vykonán!„To velerada špatně jednala,“

děl soused k sousedu, by nikdoneslyšel.

„A špatně jednou vše to skončínám,“ hned jiný usuzoval. „Všakvzpomeň si, jak plakal nad mě—stem. kdvž na oslátku viížděl v ně.

a s bolestí proroka volal: „Tyměsto slávy, jež zabíjíš prorokya kamenuješ k tobě poslané, ve­zmeš svou odplatu. Přijde den,kdy nepřátelé sklíčí tě & kámennezůstane na kameni. A Ježíš

pravdu dí, neb vše se vždyckysplnilo, jak napřed řek'.“

„Však co zmůžeme my protivysoké radě,“ omlouval jiný přátelúsudek; „však ona s Římany sesmluvila o jeho stíhání, a protitěmto mocnostem je těžko sta­vět se!“

A všichni, kteří lásku měli kJe­žíši, ztichli a prchli v domy své.Hněv nepřátel měl volnou ulici, anikdo nepovstal, by Krista obhájil.

Co vysoká rada vyřkla, Pilátpo dlouhém zdráhání potvrdil.A vojíny římské určil k dílu ka­tanů. Ti měli Pána na kříž při­bíti. — —

Teskně zněla římská polniceulicemi města, ta hlasatelka smrtirozsudku. Zvuk její děsil; a kdoměl srdce citlivé, odvracel zrak,by patřit nemusil, jak Ježíš, pro—rok nejvyšší, s křížem na šíji atrním na hlavě, šel na smrt se zlo­činci. Jen tvrdí sbíhali se, byviděli Ubohého.

A dítky polekány průvodem,v němž helmy vojínů se blýskalyu kříže rameno nad hlavy zástupuse občas vyzdvihlo, hned k mat­kám běželv a tulilv se k nim

v předtuše zločinu, jenž měl býtidokonán. Jen zvuky těžké obuvi,občasný táhly tón polnice a tichéštkání několika žen, jež za prů­vodem šly, bylo slyšeti.

A potom pád Kristův pod kří­žem, hřmot kříže na zem se káce­

jícího a klení vojínů. Ty chvílepřehrozné, kdy ve jménu Právabezpráví se mělo dokonat, ježvěky věkům budou vyprávět.

Pak brána města otevřela se.

S křížem šel Ten, jenž před tímjako kníže pokoje ve slavnémprůvodu se v město bral. Takvyvrhával jako zločince přepyšnýJerusalem svého Messiáše. —

Zástup dospívajících dětí bylpřed městem. Sešly se, jak dosudbývá, by pásly ovce svěřené. Akdyž viděly Ježíše, an klesajícínese těžký kříž, soucit je jal.Srdce se svíralo.

Ten, jenž je kdysi k sobě zval,je učil, hladil, celoval, — ten jakozločinec má býti popraven! Jichduše chvěla se při hrozném divadle.

A když viděli Ježíše, jak hlavasvatá klesá umdlením, krok vá­havý a potácivý, — a Ježíš vlečena ramenou těžký kříž, hned roz­hodly se Pánu ulehčit.

Šly blíže, a když Ježíš zastavilse na chvíli, dí k němu soucitně:„ó, Pane, dovol,bychom pomohly,co zákon aspoň nezakáže nám!Tvé břímě těžké, k zemi tlačící,

my vezmeme je společně, at cestuposlední ti ulehčíme tak, jak mů­žeme. My kříž ti poneseml“

A Ježíš dojat, se slzami v očíchk nim povídá: „Ne, nikoli, vydobré děti mé! Svých šetřtesil; já lůžko své si k spánku do­nesu. Svůj kříž si každý nésti má,jak Bůh mu uloží. A chcete-lijižkomu pomoci, tož povím vám.Tam V domě svém je matka vaše,otec váš; jich práce, trudy, sta­rosti -— jsou jejich kříže. Nuž,pomozte jim nést, jim polehčete,sejměte s nich, co unést můžete!

Mně ulehčili jste, když jejichkříže nést jste pomohly.“

„A přijdou časy, kdy i vámkříž lidé připraví; neb kříž —tot úděl člověka zde na zemi. Lá­

ska vyhostí vás od sebe, anená­vist vás spoutá apovede na Gol­gotu. Tehda jen, za to prosímvás, vzpomeňte na mne, s křížemjdoucího, a šťasten z vás, kdo se

mnou vytrvá & kříž svůj donese,kam určeno. Vzpomeňte na křížmůj, ajá pak sám vám kříž vášlehčím učiním, jak vy jste chtělyučiniti mně!“

A po těch slovech Pán se dálebral. Zakrývajíce slzící oči ruka­ma, braly se dítky od průvodupryč. Zrak odvracely od Kalvarie,na níž bolestné. cesta Páně skon­čena.

Úzkost sevřela jich duši, kdyžpo polednách slunce se zatmělo.„Veliký světa Pán zemřel,“šeptaly si vlny moře. Země chvělase v základech, skály pukaly. hro­bové se otvírali a opona chrámo­vá roztrhla se ve dví. Vítr skrylse v lesích. A když noc chystalase zakrýti největší nevděk, jakýkdy jen spáchán byl na tomtosvětě, krvavý pruh na západězvěstoval světu, že prolita bylakrev Spravedlivého za pravdu asvěta spasení.

&%as&<%zí&<ý

Vll.

Hovory klasů v podvečer.

“(irokým lanem rolí, nanichž vyrostly lesy bě­lajících se a žloutnoucíchobilních stébel, zaválmírný, podvečerní vá­

nek. Na dalekém obzoru červený,hořící pruh ukazuje, kam pono­řilo se zapadající slunce; blížícíse noc zadechla svým tichem ce­lou přírodu.

Ctihodní obdělavatelé rolí, spo­ludělníci přírody, v malých hlouč­cích brali se ke svým domovům,protože hlas zvonku večerníhovolal k odpočinku. „AngelusDomini — Anděl Páně“ zpí­valo srdce kovového hlasatele na

věži chrámové, a proto Vše pokraji utichlo. Kosy ustaly ve svépráci, kola se neozývala po pol­

ních cestách; hovory a žertyusnuly na rtech odcházejícíchpracovníků.

Role osiřela; lidé učinili místoAndělu, který na zvucích zvonkunesl se krajem a sypal pokojnésny na lůžka těch, kdo měli klidnésvědomí. Kjeho tajemnému slovuutichl i skřivan, v brázdě hleda­jící odpočinek, a jenom koroptevsvým přerývaným skřekem svo­lávala ještě svoji mladou rodinuve společné lůžko. A když vše­chny ty mladé, hnědé děti jejíkvapně přiběhly, i ona spokojenězmlkla v radosti, že shledala sese všemi.

Nastalo ticho večera, přípravak spánku. _—

V tom mezi poli ozve se tichý,

22

jedva znatelný šum, jako kdyžvlny rybníka, probuzené svitemměsíce, si šeptají své pohádkyo vílách, spících v květech lek­nínu.

Klasy se probudily ze svéhodenního mlčení a skláněly sek sobě, aby si tiše sdělily, cozrálo v jejich korunách. Ohýba­jící se stříbrná žitná stébla se na­klonila k zlatým hlavičkám pše­nice, by jako starci hovorní sváčela k sobě kloníce si povědělyposlední myšlenky, jež dozrávalyv jejich tížících hlavách.

Cítily blízkou smrt pod sípa­vým dotekem kosy. Stálý vedlesebe celé měsíce; rostly pod žha­vými paprsky slunce a vlahými po­tůčky deště jako dobří sousedé.Zítra mrtvy budou na sýpkách, 'daleko od sebe, pod vzdálenýmikrovy.Chtěly se rozloučit.A proto skláněly své hlavy a na­tahovaly svá stébla, aby naposledsi pohovořily za světla bledolícíluny nad sebou.

„Kde budeme zítra, za týden,za měsíc?“ táží se žitné klasy ve­spolek. „Jaký osud připraví námrolník, pěstitel?“

„Z píle lidských rukou jsmevyrostly,“ dí na to zlaté klasypšenice, „nuž lidstvu zase chcemesloužiti. Vzpomeňme, jak s láskouošetřoval nás pečlivý hospodář pocelou zimu, by mráz, déšt či dro­

bná havět špýcharu nás nezničily.Za jeho práci chceme mu býtodměnou; za jeho sílu svoji siluchceme mu věnovat.“

„Pro člověka, našeho pána,tvora Božího,“ zní to vlnamimírně pohybujících se klasů. „Člo­věku sloužit, bídu zahánět a h ad,tot krásný úkol náš. V těch na­dějích se lehko umírá.“

„Člověku sloužit, tišeumírat,“ zaznělo sborem všechklasů, a tichý jich hlas nesl serolemi stále dál a dále a zmíral

teprve na kraji spícího lesa. ——„A komu dáte svoji výživu,

jako včely plod svůj sladký dá.­vají?“ táží se zvědavě zlaté hlavypšenice svých sousedů, bělavýchklasů žitniště.

„Na stole hospodáře, pána na­šeho, budeme spočívat. V žitnémchlebě, kde všichni smísíme sepospolu jako když tisíce zhaslýchživotů uloží v jediný hrob spole­čný, budeme denním pokrmemvšech členů rodiny. At pán čisluha poslední, oráč či pasák hus,at hospodyně, domu matka dobrá,či podruhyně, žena námezdná, —­ti všichni vezmou z chleba našeho

se stejnou chutí, radostí a vděčně.Těm je slastno býti posilou, bystejnou práci, tutéž lásku mohlizase věnovati roli, jež nás zrodila.My určeny jsme rukám sirotků.Se slzou v oku, vděkem ve tváři

& .

nás se chopí, bychom zapudilyjejich hlad a vroucím „ZaplatBůh“ budou děkovati hosPOdáři,jenž vloží nás v jich ruce pro­sebné. Být stravou chudých, ne­majetných, a spásou sirotků, není-lito úkol nejkrásnější, jenž nám jestpředurčen?“

„A jaký osud čeká vaše ko­runky?“ táží se žitné klasy klasůpšenice. A tyto zdlouha, sesmut­něle dí: „Nám zlatý šat je dán;čeká nás místo na stole boháčů.Dovedné ruce zvláštního umění

nás upraví, že budeme obdiv bu­dit všech, kdo na nás pohlédnou.Koření nejjemnější jako vonnýbalsám nás pronikne a vše, cozvýšiti má naši lahodu, dají v nás,tak že budeme jako skříň, ježchová světa nejvzácnější poklady.Ve stínu drahých květin, na mí­sách zlatých nám ustelou; lečsáhnou po nás ruce lenivé, poho­dlné, znuděně tváře, oči znavené.Jen málo k užitku, a nic k sílea pravé radosti my přispějem.Přepychu sloužit, bohatství naodiv, tot sice lákavé, leč málozáslužné“

„Tot tedy lépe býti mezi ná.­mi?“ soucitně na. to žitné klasy dí.

„Ba věru,“ zní to s role pše­ničného, „je lépe, konejšit hladchudobných, než býti pamlskemna stole boháčů. Vy sloužíte síle,životu, radosti, my často jen pře­

23

pychu, nadbytku, přesycení. Váspolíbí vždy ústa hladová, kdyžna zem jste spadly z ruky tře­soucí — nás pohodí ruka dé­manty zdobená, nás pošlapou,7neuctí. Ten bývá často osud náš.Vy šťastné děti pole žitného, vyživitelé chudých, slzami smáčenía s vroucí modlitbou přijímaní,jak lze vám závidět! Když sy'nové Boží k nebi volají: „Chlébnáš vezdejší dej nám dnes!“ ne­beský Otec dobrotivou dlaní svojívás rozhodí po širých lánech ze­mě. Vy konejšíte hlad, stíráteslzy, dáváte sílu, radost., naději.Vy šlechetné plody žitných klasůstříbrných l“

A při těch slovech klasy pše­ničné se jemně zachvěly, a rosa,jež v ně napadla, jako bohatéslzy kanula po jejich stéblech apadala k zemi. A teskný vzdechse nesl nad rolí pšeničnou, ževšechna kvítka na lukách a me­zích otevřela svá očka a naslou­

chala tichým steskům zlaté pše­nice, královny mezi obilím. A kdyžprobuzená kvítka vše vyslechla,šeptala si vespolek: „Ubohé klasypšeničné! Nešťastná, neuznanákrálovna!“

I žitná stébla cítila soustrast

se svojí vznešenou družkou, pšen­kou královskou, a umlkla teskno­tou, že taký osud jí je přichystán.

24

V tom nad hovořícími sousedyzavlál bílý, z mlh setkaný pláštandělův. Jeho svatozáří vroubená

hlava vysoko vznášela se nad lesya řasné roucho, zdobené rojemsvětlušek, svým lemem splývaloaž dolů k zemi. „J de poselBoží,“ šeptaly si hovořícíklasy— ztichly a pokorně hlavy sklo­nily. „Je čas již spat, mlčet ačekat smrt z rukou žencových.“Tak řekly a svoje hlavy odloučilyod sebe jako ti, kdo políbivše se,hned chtí se rozejít.

Leč anděl uslyšel jich rozhovor,jich radost i jich stesk v před­večer jejich smrti. A vletu svémse zastaviv, děl takto !: zarmou­ceným klasům pšeničným: „Ne­máte příčiny se rmoutiti; vždyti vy máte krásné poslání, a úkol,který není méně záslužným nežúkol klasů pole žitného. Vzpo­meňte, že vy jste sloužily k po­svátným chlebům, které ve sva­tyni stánku úmluvy stále leželypřed tváří Boží slávy. Což nebyl

to úkol nadjiné vznešený? A nynínevíte, jak veliké poslání vámsvěřil Kristus Pán, náš králalid­stva Spasitel? Vás volí za svůjtrůn při oběti své nejdražší; vyjste mu rouchem, stolcem, pod­noží v nejsvětější Jeho Svátosti!Tot poslání, jež jenom vám jestsvěřeno! Ve vašich způsobáchjest stajen On, jak král, jenžv roucho chudoby se ukrývá, avámi dává se za pokrm duchovní,ve vás je silou, ochranou a útě­chou všech věřících po celém tétozemě povrchu. Nuž pějte Jemuradostné Hosannal“

„Hosannal“ ozvalo se polempšeničným, a všechny hlasy v po­korném díkůčinění opakovaly:„Hosanna, hosannal“

A když druhého dne ženci ko­sou podtínali bohaté chlumy klasůpšeničných, jich poslední vzdechplatil Kristu Ježíši. S tichým apřece slyšitelným: „H 0 s a n n a“uléhaly na blýskající se ostří kosyžencovy.