MMOODDLLIITTBBAA VVĚĚŘŘÍÍCCÍÍCCHHK: Bratři a sestry, naplněni vděčností chvalme Pána za jeho úžasné činy k dobru lidí a prosme, aby nám dal vytrvat ve víře až do konce.

L: BOŽE, OBNOV DIVY SVÉ LÁSKY. Za papeže Františka, aby dnešní Mariánské jubileum Svatého roku milosrdenství probudilo u všech věřících hlubokou důvěru k Panně Marii, Matce milosrdenství. Za věřící, aby na přímluvu sv. Jana XXIII. dospěli k moudrosti srdce, aby milovalivšechny jako bratry, odpouštěli chybujícím, podporovali to, co bourá bariéry neporozumění mezi lidmi a národy, potlačovali sobectví a podněcovali plodnou jednotu smýšlení. Za obrácení Ruska a všech mocných, podněcujících zbrojení a válečné konflikty. Za národy Ukrajiny, Sýrie, Iráku těžce sužované nekončící válkou, aby poznaly čas míru. Za naši farní rodinu, aby modlitbou svatého růžence stále hlouběji pronikala do tajemství evangelia spásy. Za nemocné a trpící naší farnosti, aby mysleli na Ježíše Krista a u něj čerpali sílu ke každodennímu poznávání jeho věrnosti, i k vděčnosti za dar uzdravující víry. Za věrné zemřelé, aby pro svou věrnost víře až do konce, měli účast na tajemství vzkříšení těla a života věčného.K: Všemohoucí Bože dej, ať jsme vděčni za to, že smíme být svědky tvé nezměrné lásky a v síle tvého Ducha vytrváme až do konce. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

FFAARRNNÍÍ IINNFFOORRMMÁÁTTOORR2255.. NNEEDDĚĚLLEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ –– 1188.. ZZÁÁŘŘÍÍ 22001166

FFAARRNNÍÍ IINNFFOORRMMÁÁTTOORR2288.. NNEEDDĚĚLLEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ –– 99.. ŘŘÍÍJJNNAA 22001166

Hospodin zjevil svou spásu před zraky pohanů.

Modlitba k sv. Janu XXIII., oltář sv. Jeronýma v bazilice sv. Petra v Římě. Peregrinatio ad Miracula Fidei, 15.6.2014.

SOTTO IL MONTE GIOVANNI XXIII. - putování v rodišti sv. Jana XXIII. - JEŽÍŠI KRISTU, KRÁLI KRÁLŮ, POJĎTE, KLAŇME SE!Vlevo: f. kostel sv. Jana Křtitele (posvětil 21.9.1929 Mons. A. Roncalli). Vpravo a vlevo dole: kaple Panny Marie, Královny míru.

Oltář v kapli: sarkofág pocházející z vatikánské baziliky, zbudovaný císařem Konstantinem nad hrobem sv. Petra.

Kripta OBOEDENTIA ET PAX (Poslušnost a mír: heslo papeže Jana). Vpravo a vlevo dole: relikviář se štolou, odlitkem ruky a posmrtné masky papeže Jana. Na boku kříž ze slonoviny, který měl papež ve své ložnici a před nímž dlíval na modlitbách.

ZAHRADA MÍRU s 333 stélami a poselstvím papeže Jana.Poutníci v Sotto il Monte Giovanni XXIII., Peregrinatio ad loca Amoris quo maior nullus ita splendet, Itálie, 20. června 2015.

"K MÉ CHUDÉ FONTÁNĚ PŘICHÁZEJÍ LIDÉ VŠEHO DRUHU.A MÝM ÚKOLEM JE DÁT VODU VŠEM".

(Jan XXIII.)

TTAAJJEEMMSSTTVVÍÍ RRŮŮŽŽEENNCCEE SSVVĚĚTTLLAABAZILIKA PANNY MARIE RŮŽENCOVÉ - LOURDES

Kristus sestupuje do vod a bere na sebe stav lidstva, přijímá smrt jako

daň za hřích. Je živý, ale zdá se

být mrtvý, pohlcen vodami. Ve skutečnosti

však dává vodám životní sílu,

schopnost rodit syny světla. On - Světlo,

světlo předává a Jan Křtitel je

svědkem světla.

Kristus, nový ženich odděluje lidstvo od temnot, úzkosti, a spojuje ho s Bohem, ve vztahu lásky, kterou ani smrt nedokáže uhasit. Tehdy se s docela jinou

pozorností naslouchá slovům Matky Boží „učiňte, co vám řekne“.

Zmrtvýchvstalý Kristus, prochází zavřenými dveřmi, ukazuje ránu v boku a na rukouvydechuje Ducha svatého a tak dává apoštolům moc odpouštět hříchy.

Uzdravení ochrnulého - spása přichází skrze odpuštění hříchů, obnovení vztahu k Bohu. Jedině Kristova láska je s to podstoupit smrt, zlo, utrpení, neúspěch; jen láska to

vše dokáže zahrnout a proměnit ve světlo.Tento přechod

z temnot ke světlu se slaví v eucharistii. Křtem jsou křesťané

skutečně naroubováni na Krista,

vyrváni z temnot a transplantováni

do světla. Eucharistií mají opravdu podíl

na samotné krvi Kristově. Křtem nám

Bůh dává život, když nás činí tělem

Kristovým a v eucharistii se tato

pravda neustále uskutečňuje a my

jsme živeni ze zdroje naší totožnosti.

Vstoupíme-li do chrámu, vstupujeme do světla a stáváme se „dětmi Světla“, kterým je Kristus - Slunce spravedlnosti.

Peregrinatio ad Immaculatam Conceptionem,Lourdes, 20.-23, 26.-27.6.2008.

MMOODDLLIITTBBAA VVĚĚŘŘÍÍCCÍÍCCHHK: Bratři a sestry, slyšeli jsme Ježíšovu výzvu k vytrvalé modlitbě. Proto s pokorou prosme Pána:

L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za papeže Františka, aby ve šlépějích svých svatých předchůdců, zejména sv. Jana XXIII. a sv. Jana Pavla II., vedl svěřený Boží lid po cestách radosti a naděje. Za Církev, aby si stále hlouběji uvědomovala, že Pán je cílem lidské historie; bodem, k němuž směřují touhy dějin i civilizací; středem lidského rodu a plností radostných očekávání všech lidských srdcí Za ty, kdo mají odpovědnost za národy, aby učinili vše proto, aby zbraně nezasévaly novou nenávist a novou smrt, a temnotu lidských údělů usilovali prozářit skutky míru. Za věřící naší farnosti, aby modlitbou svatého růžence stále hlouběji pronikali do tajemství evangelia spásy. Za věrné zemřelé, ať pro svou účast na Eucharistii dojdou věčné hostině v tvém království.K: Nebeský Otče, ty slyšíš prosby těch, kdo jsou pokorného srdce. Vyslyš naše volání, když se s důvěrou svěřujeme tvé Prozřetelnosti. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

FFAARRNNÍÍ IINNFFOORRMMÁÁTTOORR2255.. NNEEDDĚĚLLEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ –– 1188.. ZZÁÁŘŘÍÍ 22001166

FFAARRNNÍÍ IINNFFOORRMMÁÁTTOORR2299.. NNEEDDĚĚLLEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ –– 1166.. ŘŘÍÍJJNNAA 22001166

Pomoc nám přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi.

"Svatý Jane Pavle, uděluj nám z nebeského okna své požehnání! Žehnej Církvi, kterou jsi miloval, které jsi sloužil a kterou jsi vedl a odvážně pobízel na cestách světa, aby všem nesla Ježíše a všechny k Ježíši přiváděla. Žehnej mladým, kteří byli tvou velkou

vášní. Znovu je veď k snění, dávej jim vzhlížet k výšinám, aby nalezli světlo, osvěcující stezky pozemského života. Žehnej rodinám, žehnej každé rodině! Tys upozorňoval na útoky satana proti této vzácné a nepostradatelné jiskérce nebes,

kterou Bůh zažehl na zemi. Svatý Jane Pavle, chraň svou modlitbou rodiny a každý život, který v rodině vzchází. Pros za celý svět, dosud poznamenaný napětím, válkami a bezprávím. Tys bojoval proti válce tím, žes vybízel k dialogu a zaséval lásku: pros za nás,

abychom byli neúnavnými rozsévači pokoje. Svatý Jane Pavle, z okna nebes, kde tě vidíme po boku Panny Marie, sesílej nám všem Boží požehnání. Amen."

(Modlitba k sv. Janu Pavlu II., oltář sv. Šebestiána v bazilice sv. Petra v Římě. Peregrinatio ad Miracula Fidei, 15.6.2014).

LITURGICKÉ TEXTY 28. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

1. ČTENÍ – 2KRÁL 5,14-17Čtení z druhé knihy královské.Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý. Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: ”Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka.”Elizeus odpověděl: ”Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!” Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. Náman pak řekl: ”Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu.”

ŽALM 98Zpívejte Hospodinu píseň novou, – neboť učinil podivuhodné věci. – Vítězství je dílem jeho pravice, – jeho svatého ramene. Hospodin uvedl ve známost

svou spásu, – před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. – Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost – Izraelovu domu. Všechny končiny země uzřely – spásu našeho Boha. – Jásejte Hospodinu, všechny země, – radujte se, plesejte a hrejte!

2. ČTENÍ – 2TIM 2,8-13Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.Milovaný! Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka, který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Krista Ježíše. Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když ho zapřeme, zapře také on nás. Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.

EVANGELIUM – LK 17,11-19Slova svatého evangelia podle Lukáše. Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí. Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: ”Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!” Když je uviděl, řekl jim: ”Jděte a ukažte se kněžím.” A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl Ježíšovi k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš na to řekl: ”Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?” A jemu řekl: ”Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.”

NNeeššeettřřeemmee sslloovveemm ´́dděěkkuujjii´́,,´́PPáánn BBůůhh zzaappllaaťť´́!!

Jeden zbožný člověk se octl před nebeskou branou, kde stál sv. Petr, a ptal se ho, kam má namířeno. No přece do nebe! Petr mu říká: ´no to by chtěl každý, ale tady máme bodový systém.´Na to jsem ani nepomyslel, přiznal zbožný muž. No a kolik je třeba bodů pro získání nebe? Asi tisíc, říká sv. Petr. Co jsi na zemi udělal dobrého? Byl jsem každý den na mši svaté – dobře, to je jeden bod. Byl jsem členem živého růžence a denně jsem se modlil desátek – dobře, druhý bod. Patřil jsem do společenství lidí, kteří se modlili breviář – třetí bod. Chodil jsem do pěveckého sboru –scholy, čtvrtý bod. Denně jsem se modlil, pátý bod. Muž byl z toho celý rozpačitý a říká: ´teď mi pomůže jen Boží milost, v tu jsem věřil a denně jsem se snažil být Bohu vděčný. Věříš tomu, že se Bohu líbí tvoje vděčnost? Ano, Petr se usmívá a říká – máš dost bodů, aby jsi mohl jít k tomu, jemuž jsi projevoval vděčnost. Vděčnost se vyplácí a je klíčem do nebe. My však dobře víme, že nevděk světem vládne, za dobrotu na žebrotu. Evangelium nám jasně ukazuje na nevděčnost vůči Bohu: z deseti malomocných pouze jeden přichází Bohu poděkovat. Známe to dobře i z běžného života. Když je nám zle, Pána Boha prosíme zuby, nehty; jakmile se nám však uleví, na Pána Boha zapomeneme.

V nemocnici sedělo hodně pacientů před ambulancí. Byla tam i jedna mladá žena a naříká: už jsem tady potřetí. Za co mě Pán Bůh trestá?, – říká knězi, který tam shodou okolností čeká také. Ostatní pacienti ženě přikyvují, dávají jí za pravdu. A jak dlouho jste tu již byla? Poprvé týden, podruhé dva týdny a teď už zase týden. A kolik je vám let – a žena říká, no, - 26. Kněz vytáhne bloček papíru a počítá: 26 let = 9490 dní života. Z těch 9.490 dní jste byla v nemocnici 28. Nebylo by lépe Bohu děkovat za ty tisíce dnů prožitých ve zdraví. A kolik tisíc dnů jste dostal darem vy, ukazuje na padesátníka vedle ní. A kolik dnů jsem dostal darem já, sedmdesátník. Myslím, že všichni máme spíš za co děkovat, než si stěžovat. Náš život bude klidnější a i to stonání lépe sneseme.

A to je, bratři a sestry, pravý důvod naší nedělní bohoslužby. Eucharistie znamená díkůvzdání a je třeba abychom si i tuto skutečnost při každé bohoslužbě uvědomili. Stali se vděčnými lidmi. Máme být vděčni Bohu, rodičům a také dobrodincům.

Máme být Bohu vděčni za život. Kolik spolužáků, z řad hlavně vás starších, už Bůh povolal na věčnost a vám ještě život ponechává. Dále máme být vděčni za zdraví: lékař léčí, Bůh uzdravuje. Dále máme být vděčni za jídlo. Stačí vzpomenout, že ve světě trpí

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život““(Jan 6,63)

SSLLOOVVOO++ PP.. FFRRAANNTTIIŠŠKKAA BBEENNÍÍČČKKAA

téměř miliarda lidí chronickou podvýživou. Dále máme děkovat za dary duchovní. Máme tady několikrát za týden mši svatou, přijímáme svátosti. Vždyť při každé prefaci říkáme: ´Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci...´. Za všechno Bohu děkujme.

Dále máme být vděčni svým rodičům. Kolik hodin se natrápili v našem dětství, kolik hodin probděli v noci, když jsme byli nemocní. Kolik se za nás namodlili, když jsme byli v nebezpečí. Je třeba neustále chovat úctu k rodičům. Jeden lékař, profesor medicíny Alfred Hagen, přednášel medikům. Budeme pitvat jednu starou ženu. Našli ji na ulici, umřela hladem. Všimněte si na ní, jak je všechen tuk vstřebán a ona je jen kost a kůže. Nasadil si masku, natáhl rukavice, vzal skalpel a pokynul, aby ženu přivezli. Byla pod plachtou. Odkryl ji, chvíli na ni upřeně hleděl a pak se zhroutil. Udělalo se mu tak nevolno, že po čase skončil na psychiatrii. Měl totiž před očima svou matku. Jeho maminka byla chudá pradlena, nadanému chlapci umožnila studium. Když se z něj stal pán, na matku zapomněl. Oženil se s bohatou Američankou, mamince pak napsal ať na svatbu nejezdí, že by se tam necítila dobře. Pochopila. Nehlásila se k němu. Když už se nemohla uživit z maličkého důchodu, musela žebrat a cestou do nemocnice, když už neměla sil, upadá do bezvědomí a umírá. Kolik takových dědečků a babiček je dnes doslova odhozených na LDN, PL a jinde, protože jejich děti zapomněli na vděčnost!

A konečně buďme vděčni dobrodincům. Snad několik příkladů nevděčnosti. Velký filozof Sokrates vedl mládež k dobru, ale byl křivě obviněn a musel vypít číši jedu. Nebo Caesar – uviděl opuštěného muže jménem Brutus. Adoptoval ho. Ale tento ctižádostivý mladík se spojil s Caesarovými nepřáteli a Caesarovi zasadil dýkou smrtelnou ránu do hrudi. No a jako dopadl Kryštof Kolumbus – objevil Ameriku, stal se admirálem, vícekrálem všech objevených držav, ale potom byl díky intrikám obviněn, vězněn, a po propuštění chodil po hospodách, žebral a nakonec umřel hladem.

Nevděk světem vládne. Prosit dovede i zločinec, modlit se když je zle, dokáže i nevěrec, ale poděkovat umí jen člověk ušlechtilý. Buďme proto vděčni Bohu, rodičům i všem dobrodincům za každou službu. Nešetřeme slovem ´děkuji´, ´Pán Bůh zaplať´. Amen.

JJeenn vvěěddoommíí,, žžee eexxiissttuujjee oossoobbnníí ddáárrccee BBůůhh,,mmůůžžee oožžiivviitt lliiddsskkéé vvzzttaahhyy

(zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

Měli jsme v Římě studenta bohosloví, Američana. Byl to už starší vyspělý člověk, pozdní povolání. Až jednou příležitostně mně vypravoval, jak k tomu přišel, aby se dal na kněžství. Byl ředitelem starobince v San Francisku a velice ho dojímal život starých lidí. Chtěl se stát knězem a působit ve stejném ústavě, kde byl dříve. „Nedovedete si představit,“ řekl mi, „jak jsou staří dnes opuštění. Materiálně jim ovšem nic nechybí. Mají také plné lékařské ošetření, mají všecko pohodlí na stará léta. Ale nic víc! Příbuzní, vlastní děti, se objeví jenom velice zřídka. Obyčejně pošlou na vánoce nahrané pozdravy na pásce, kde syn nebo dcera přejí všecko nejlepší, vnoučata recitují nebo zpívají koledu. Starý člověk si to pak stále a stále přehrává, vzpomíná a je mu smutno. Je zapomenut.“

Řekneme-li, že jenom v dnešním světě vděčnost vymizela, jistě přeháníme, protože to byla vždycky jedna ze zapomenutých ctností. Moderní svět jí proto ani nedává mnoho příležitostí, aby se uplatnila. Ve sbírce příkladů pro staré kazatele bývala poučná pohádka o tom, jak Bůh vystrojil hostinu a pozval k ní všechny ctnosti. Ty se srdečně bavily mezi sebou. Jenom u konce stolu seděly dvě dámy, které se, jak se zdálo, mezi sebou neznaly. Jako jemný hostitel Bůh pospíšil k nim, aby je navzájem představil. Uklonil se jedné a řekl: „To je paní Dobročinnost!“ Pak se uklonil druhé: „To je paní Vděčnost!“ Obě dámy se líbezně usmály a podaly si ruce. Už tak dávno se toužily poznat, ale od stvoření světa se spolu dosud nikdy nepotkaly. Pohádka je, jak se sluší na kazatelský příklad, moralizující. To má ovšem tu nevýhodu, že si lidé při vyprávění smutně povzdychnou: „Bohužel, tak to bývá!“ Ale konkrétní závěry se z takových poučení nijak zvlášť netvoří. Ředitel starobince, který se rozhodl stát knězem u

starých opuštěných lidí, byl ovšem konkrétnější.

Podobně docela prakticky řešil případ i jeden můj řeholní spolubratr v Belgii. Byl profesorem, přestal po pětašedesátce učit. Šel tedy bydlet do starobince. Nebylo to proto, že by musel. Měl řeholní dům a spolubratry. Ale uznal, že tu může být ještě mnoha lidem potřebný, a to právě těm, které všichni považují za nepotřebné. Nevděčnost má totiž hluboké psychologické pozadí. Takzvaná konzumní společnost měří hodnotu všeho podle potřeby. Nikdy snad tolik nepřekážely nepotřebné věci, jako v dnešním městě. V malých bytech zavazí i stará krabice a kus balicího papíru. V tlačenici na ulici zavazí každý člověk, který nespěchá stejným směrem. Tomu tak, kdo má rozpočítaný čas, jde na nervy člověk, který si chce promluvit o počasí a o bolesti v křížích. Je to smutné, ale staří rodiče, kteří byli kdysi tak potřební, se stávají nepotřebnými, a tedy obtížnými. Co s nimi? Všichni jsou si vědomi, že se to musí nějak humánně řešit. Ale zapojit je do vlastního života se zdá vyloučené. Je-li to obtížné v případě rodičů, tím spíš se musí vyloučit všechny ostatní lidské vztahy, které by motivovala jenom vděčnost za něco dobrého, co jsme dostali v minulosti. Nemáme však v úmyslu jenom analyzovat skutečnost. Vidíme, kam tíhne, k čemu směřuje všeobecná tendence. Ptáme se proto, jak reagovat. Co si máme uvědomit a které myšlenky posílit, abychom se nepoddávali pasivně proudu.

Co je vlastně vděčnost? Je to nějaký užší vztah s druhým, který vzniká stykem. Žena se stává matkou tím, že zrodila dítě, že je živila, že se o ně stará. Dítě je v pravém slova smyslu dítětem, když to přijímá, když si uvědomuje, že tím vším vznikl úzký vztah, nerozlučné spojení s matkou. Když se žena zřekne dítěte, zranila sama sebe ve svém

mateřství. A děti, které se nehlásí k rodičům, popřely svou vlastní rodinu. Nevděčnost je proces atomizace společnosti. Živý organizmus se rozpadá na osamělé buňky.

Nevděční lidé považují za přirozené od společnosti brát, ale nechtějí dávat. To je nebezpečný stav. Staří indičtí mniši dělávali slib, že nebudou přijímat dary. Zdá se nám to divné, ale oni uvažovali logicky. Snažili se o dokonalou samotu a o to, aby měli mírné srdce. Kdo přijímá dar, má dvě možnosti: buď se cítí tím darem zavázán k dárci, a pak ztrácí svou samostatnost, nebo bere dar a přitom se k ničemu nezavazuje; ale v tom případě se stává tvrdým jeho srdce a nemůže být ve své samotě šťasten.

Křesťané po takovém osamocení netouží. Nebylo by to lidské. Aby se člověk vyvinul jako člověk, musí stále od druhých přijímat. Ale tím se stále jiným zavazuje. Není to pak otroctví druhým? I u nás, v naší společnosti, je mnoho čestných lidí, kteří neradi berou dary, zvláště ne lidé, kteří mají vedoucí postavení. Ví, že by se tím zavazovali a že by měli pak svázané ruce.

Jak najít správnou míru? Křesťanství nám pomáhá řešit tento praktický problém tím, že jej přenáší na vyšší úroveň. Přijímáme od lidí mnoho, vlastně všecko, co patří k životu. Ale současně víme, že to všecko pochází z rukou Otce v nebi, který je zdroj všeho dobrého. První vděčnost tedy patří Bohu. Jemu tady jsme stále zavázáni a podle jeho vůle vracíme lidem to, co jsme dostali. Je to zajímavé, ale zkušenost stále a stále potvrzuje, že dovede být vděčný lidem jenom ten, kdo si den ze dne uvědomuje, zač všecko vděčí Bohu. Hledá tedy stále příležitost, kde by projevil svou odpověď za Boží dary. Dokáže udělat dobře i docela neznámému člověku a ví, že je to jeho povinnost. Naopak ten, kdo není vděčný Bohu, zapomene i na své vlastní rodiče. Přesvědčí se, že splnil svou povinnost k nim, když jim pošle na vánoce pohlednici.

V atomizované společnosti dneška je těžké být vděčen jednotlivým lidem. Vždyť jeden druhému slouží jen za peníze nebo z povinnosti. Těžko je být osobním v dlouhé řadě, kde se čeká na obsloužení. Jenom pevné vědomí, že existuje osobní dárce Bůh ve všem, co dostáváme, může tuto rozpadající se masu zase oživit lidskými vztahy.

PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (2. 10. 2016)PUSTIMĚŘ: 5.200,-Kč DRYSICE: 2.600,-Kč PODIVICE: 2.300,-Kč

PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI!

LITURGICKÉ TEXTY 29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

1. ČTENÍ – EX 17,8-13Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.Amalečané přitáhli a bojovali s Izraelem v Refidim. Mojžíš řekl Jozuovi: ”Vyber si muže a zítra vyjdi bojovat s Amalečany, já se zatím postavím na vrchol pahorku s Boží holí v ruce.” Jozue vykonal, co mu rozkázal Mojžíš, a bojoval s Amalečany. Mojžíš, Árón a Chur však vystoupili na vrchol pahorku. Když Mojžíš měl zdvižené ruce, vítězili Izraelité. Když ruce spouštěl, vítězili Amalečané. Ruce Mojžíšovy se však unavily; vzali tedy kámen, položili pod něho a on se na něj posadil. Árón a Chur podpírali jeho ruce, každý z jedné strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce. Jozue porazil ostřím meče Amalečany a jejichválečné sbory.

ŽALM 121Zvedám své oči k horám. – Odkud mi přijde pomoc? –

Pomoc mi přijde od Hospodina, – který učinil nebe i zemi. Nedopustí, aby se tvá noha zvrtla, – nebude dřímat tvůj strážce. – Ano, nebude dřímat a spát – Izraelův strážce.Hospodin tě střeží, – Hospodin je tvým ochráncem po tvé pravici. – Za dne ti slunce neublíží, – ani měsíc v noci. Hospodin tě bude střežit ode všeho zlého, – střežit bude tvou duši. – Hospodin bude střežit tvůj odchod i příchod – nyní i navěky.

2. ČTENÍ – 2TIM 3,14-4,2Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timoteovi.Milovaný! Drž se toho, čemu ses naučil a co jsi přijal jako jisté. Víš přece, od koho ses tomu naučil! Od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Krista Ježíše. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo. Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, zapřísahám tě při jeho slavném příchodu a království: Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky.

EVANGELIUM – LK 18,1-8Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: ”V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: ‚Zastaň se mě proti mému odpůrci!‘ Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit.‘” A Pán řekl: ”Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?”

VVyyttrrvvaalloosstt vv mmooddlliittbběě

„Tolikrát jsem už Boha prosil a nikdy mě nevyslyšel. A tak jsem se přestal modlit, protože vím, že člověk se musí se svými problémy vypořádat sám!“ Nejednou tato slova

slyšíme z úst bývalých věřících, ale občas tyto chmurné myšlenky napadnou i každého z nás. Proč naše modlitby nejsou vyslyšeny, když prosíme s vírou o dobrou věc?

Na tuto palčivou otázku se nám snaží dát odpověď jak první čtení, tak i evangelium dnešní neděle. V evangeliu vystupuje bezbožný soudce, nemá ohled ani na Boha ani na lidi, řekli bychom, že to byl naprosto bezcharakterní člověk, sobec a ješita. Máme zde ovšem i vdovu, která je se svou prosbou tak neodbytná, vytrvalá, až nakonec tvrdý soudce změkne a vyhoví její žádosti, aby měl od ní pokoj. Čím spíše dobrý Bůh vyslyší vytrvalé modlitby svých věrných dětí, tedy nás. Závěr plynoucí z evangelia je tedy jasný: všechny naše modlitby jsou vyslyšeny.

Ale vždyť to není pravda: modlil jsem se za uzdravení své matky a Bůh mě nevyslyšel. A jsme zase tam, kde jsme byli. Pokusme se nyní vymotat z tohoto bludného kruhu, abychom správně chápali, jak jsou naše modlitby vyslyšeny. Nejprve si však musíme vyloučit dvě nesprávná chápání modlitby.

První bych nazval, že chápeme Boha jako nějaký automat. Vhodím tam minci a vypadne mně lístek nebo něco jiného. Prostě něco za něco. Pomodlím se růženec a Bůh mi musí splnit to, zač jsem prosil. Bohužel nemůžeme s Bohem vyjednávat jako s obchodním partnerem.

Dále nemůžeme chápat modlitbu jako nějaký magický prostředek, jak bychom Boha přemluvili, zlomili, získali ho na svou stranu, aby splnil naše přání. Člověk se nemodlí proto, aby dal Bohu správnou orientaci, ale aby se sám zorientoval. Je třeba jí správně porozumět. Představme si našeho Pána v Getsemanské zahradě – modlí se: „Otče, ne má, ale tvá vůle se staň“. Všimněme si, že Ježíš nežádá, aby se jeho vůle splnila, ale jen jestliže ta jeho vůle bude stejná jako vůle otce, ať se stane. Byla jeho modlitba vyslyšená? Byla vyslyšena tak, že se splnila vůle Otce, aby Syn projevil lidem lásku až do krajnosti svou smrtí na kříži a otevřel nám tak přístup do věčné blaženosti. Pokud se i my takto budeme modlit, naše modlitba bude vyslyšena, protože se splní vůle Boží. Například modlitba za uzdravení matky by měla vypadat takto: ´Otče, chceš-li, uzdrav mou matku, ale ne má, ale tvá vůle se staň.´ A možná bude vůle Boží, aby se matka uzdravila, ale

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život““(Jan 6,63)

SSLLOOVVOO++ PP.. FFRRAANNTTIIŠŠKKAA BBEENNÍÍČČKKAA

možná bude vůle Boží, aby zůstala nemocná a svou nemocí přivedla někoho z rodiny k obrácení. ´Pane, ty víš co bych rád já, ale ty víš, co je pro mě lepší - jednej prosím podle své vůle´.

Ovšem může vzniknout další problém. Proč se mám modlit, vždyť Boží vůle se naplní i bez mé modlitby. Boží vůle se skutečně naplní i bez naší modlitby, ale my se musíme vytrvale modlit, aby se naše vůle spojila s vůlí Boží a my tak přišli na to, že všechno, co nám Bůh sesílá, je pro nás to nejlepší, nejužitečnější. Tak je každá modlitba vyslyšena, protože Bůh nám dá vždycky jen to nejlepší, co je pro naše dobro, i když to může být třeba nějaké fyzické utrpení.

Povzbuďme se tedy k vytrvalé modlitbě. Nikdy na ni nezapomínejme. Jeden duchovní spisovatel píše, že všechna zklamání, zoufání, všechny neřesti a pády, mají jen jednu příčinu – zanechání modlitby. Sv. Terezie říká, že skončit s modlitbou znamená opustit Boha. Sv. Augustin - ´bez dýchání není život, bez jídla žádný růst, bez kořene není strom, bez modlitby není smysl života´. Sv. Jan Zlatoústý píše - ´čím je pro rybu voda, tím je pro člověka modlitba. A křesťanský filozof Eckhart říká: ´kdo se modlí, stává se šťastným člověkem´.

K tomu, abychom se rádi modlili, nechápali modlitbu jako povinnost nebo otrocké břemeno je třeba se zbavit určitých špatných návyků a předsudků:

- je třeba zbavit se otroctví různých zažitých naučených modliteb. Mnoho křesťanů se modlí jen modlitby, která znají nazpaměť. Ty ovšem nejsou špatné. Jsou nutné pro společnou modlitbu a pomáhají nám v situacích vnitřní vyprahlosti a únavy jako zdroj myšlenek pro vlastní modlitbu. Nesmí se však stát zvykem, odříkáváním, aby nedošlo k tomu, že jsou jen prázdnými skořápkami. Nikdo z nás by asi nebral přítele, který by k nám mluvil běžnými frázemi anebo snoubenka snoubence, který by jí vyznával lásku tím, že by jí v dopisech opisoval fráze z tištěných příruček.

- Dále je třeba zbavit se otroctví místa. Je možné se modlit naprosto všude – na cestách, v práci, i když jsou ruce zaměstnané. Můžeme být zaměstnáni i jinými činnostmi, ale touhu po Bohu stále v srdci můžeme a máme mít.

- A konečně třetím otroctvím je vázanost na čas. Jistě je dobré mít stanovenou určitou dobu každý den na modlitbu, ale je dobré vědět, že Bůh nemá úřední hodiny, že by nám byl k dispozici jen v určitou hodinu. Jestliže máme v životě milou osobu, myšlenky na ni nejsou omezeny jen na probuzení nebo na čas večer před ulehnutím, ale i během dne, pokaždé jinak. Tak i na Boha máme myslet stále, protože on má být pro každého z nás tou nejmilejší osobou. Jen tak pochopíme i výzvu našeho Pána, abychom se modlili neustále.

„Touha po Bohu se modlí stále, i když už mlčí jazyk. Máš-li touhu po dobru, modlíš se stále. Kdy usne modlitba? Tehdy, když vychladne touha“

(sv. Augustin)

„Ten se modlí doopravdy, kdo už ani nevnímá, že se modlí“(Evagrius Pontský)

Angelo Giuseppe Roncalli - Jan XXIII.(25. listopadu 1881 – 3. června 1963)

Angelo Giuseppe se narodil v 10.15 hodin ráno, 25. listopadu 1881 v Sotto il Monte, 16 kilometrů jihozápadně od Bergama, ve čtvrti Brusicco, číslo 42,

v chudém domku rolníků, zvaném Palác, jako čtvrtý ze třinácti synů a dcer Battisty Roncalliho a Marianny Mazzoly. Téhož dne byl pokřtěn farářem Francescem Rebuzzinim v kostele Panny Marie ve čtvrti Brusicco. Kmotrem mu byl prastrýc Zaverio Roncalli, hlava rodu, bratr Angelova dědečka. Vyrůstal v chudém prostředí velmi skromné

rodiny pachtovních rolníků.

Největším bohatstvím rodiny byla nezlomná víra, láska, naprostá důvěra v Boží prozřetelnost, každodenní společná modlitba, což byly zdroje naprostého klidu. Pozdější papež vždy vzpomínal na vzácnost těchto ctností, které se mu staly

vlastními v prostředí rodiny, a o nichž říká, že

patřily mezi „nejvzácnější a nejdůležitější skutečnosti, které podpírají a dávají vřelost mnoha dalším“, které poznal později. V letech 1887-1890 navštěvoval první tři třídy základní školy. 13. února 1889 přijal svátost biřmování v Carvico z rukou biskupa Gaetana Guindaniho a 31. března přistoupil k 1. svatému přijímání.

V roce 1892 vstoupil Angelo v 11-ti letech do semináře v Bergamu. Tato gymnaziální a lyceální studia mohl absolvovat také díky ekonomické pomoci svého faráře, dona Francesca Rebuzziniho a dona Giovanni Morlaniho, vlastníka pachtu, který Roncalliovi obhospodařovali. Tady uzrálo jeho rozhodnutí vyvinout veškeré úsilí pro to, aby se stal svatým, jak čteme opakovaně v jeho deníku

„Deníku duše“, který začal psát v roce 1895, tedy ve svých čtrnácti letech a dokončil ho v jednaosmdesáti.

Pro své intelektuální schopnosti a morální ryzost byl poslán do Říma, aby pokračoval ve studiích jako alumnus římského semináře sv. Apolináře díky studijnímu stipendiu. V atmosféře otevřenosti a nových kulturních podnětů, intelektuální formace, kterou seminář poskytoval – jak říká – „dávala diskrétní křídla našemu mládí a vybízela k širokým horizontům“.

V letech 1901-02 dobrovolně žádal s předstihem o vojenskou službu a obětoval se tak za bratra Zaveria, kterého bylo potřeba doma pro práce na polích. Byl to skutečný očistec, ale i přesto –jak píše – „vnímám po svém boku Pána s jeho svatou prozřetelností“. V roce 1904 dosáhl doktorátu teologie.

10. srpna 1904 byl Angelo vysvěcen na kněze v kostele S. Maria in Monte Santo v Římě. Následujícího dne slavil svou primiční mši svatou v bazilice sv. Petra, v blízkosti hrobu apoštola a v poledne byl přijat papežem Piem X. V Deníku duše na tuto událost vzpomíná: „Jakmile ke mně papež přišel a vícerektor mne představil, usmál se a sklonil se, aby mi naslouchal. Já jsem s ním mluvil na kolenou: řekl jsem mu, že jsem mohl poníženě složit k jeho nohám své pocity, které jsem ráno během první mše svaté složil na hrob svatého Petra, a krátce jsem mu je přednesl, nakolik to bylo možné. Papež tehdy, stále ještě skloněný, mi položil ruku na hlavu, a skoro jako by mi šeptal do ucha řekl: - Dobře, dobře synáčku ... tak se mi to líbí: a já budu prosit Pána, aby zvláště žehnal těmto tvým dobrým předsevzetím a tys byl opravdu knězem podle jeho srdce. Žehnám pak i všem tvým dalším úmyslům a všem, kteří se v tyto dny nad tebou

radují. Požehnal mi a podal ruku k políbení. Pak šel dál, rozmlouval s dalšími, mám za to, že s nějakým Polákem; ale vzápětí, jakoby pokračoval v myšlence, se vrátil ke mně a ptal se, kdy budu doma; a jen co jsem mu odvětil, že na svátek Nanebevzaté – ach, jaký to svátek tam nahoře ve vaší vesničce (předtím se mne ptal, která to je) a ty krásné zvony Bergama, jak toho dne budou znít!“

V roce 1905 byl jmenován sekretářem bergamského biskupa, Mons. Giacoma Radini Tedeschiho a následujícího roku pověřen vyučováním dějin a patrologie v semináři.

23. května 1915 byl povolán do armády jako seržant zdravotní služby a den nato se hlásil ve sběrném centru sv. Ambrože v Miláně, odkud

byl určen do Bergama. Až do roku 1918 sloužil jako kaplan v záložní nemocnici v Bergamu a na dalších místech. Svou přívětivostí a optimizmem dokázal těšit vojáky a znovu je přivádět k víře.

V roce 1921 byl povolán do Říma jako prezident pro Itálii ústřední rady Papežského díla šíření víry a tady živil svou lásku k zahraničním misiím, ovlivněn rovněž setkáním s otcem Mannou, generálním představeným Papežského institutu zahraničních misií. Jeho programem bylo: „Celá Církev pro celý svět“ a byl jedním z největších animátorů misií století.

V roce 1925 vstoupil Mons Roncalli do diplomatických služeb Svatého Stolce. 9.

března 1925 byl vysvěcen na biskupa u sv. Karla al Corso v Římě a jmenován apoštolským vizitátorem v Bulharsku. Velmi trpěl pro nesmírně obtížnou sociální, politickou a náboženskou situací této země. Avšak sympatií, skromností, srdcem a inteligencí si dokázal získat všechny. Stačí citovat jeho program stran pravoslavných, vyjádřený v jeho prvním proslovu: „Nestačí živit srdečné city k našim odloučeným bratřím: jestliže je skutečně milujete, dáte jim dobrý příklad a svou lásku proměňujete v činy“.

V roce 1934 byl přesunut na

Apoštolskou delegaci do Turecka a Řecka a jmenován apoštolským administrátorem katolíků v Istanbulu. Tady Mons. Roncalli, díky svým privilegiím papežského legáta a dobrým vztahům s diplomatickým sborem a papežskými představiteli dunajských zemí, dokázal pomáhat pronásledovaným židovským komunitám. V prosinci 1944 jej Pius XII. jmenoval apoštolským nunciem v Paříži, kde předal své pověřovací listiny 1. ledna 1945. Také ve Francii jej čekala velmi svízelná situace: ať politická, kvůli obviněním mnoha biskupů ze spolupráce s německou invazí; tak náboženská, kvůli otázce dělnických kněží. Také tady jeho obratnost, důvtip, prostota a vlídnost dokázaly vyřešit problémy a získat sympatie Francouzů i celého diplomatického sboru. 12. ledna 1953 jmenoval papež Pius XII. nuncia Roncalliho kardi-

nálem a tři dny nato, 15. ledna jej jmenoval benátským patriarchou. Program své pastýřské služby vyslovil již v první homílii v bazilice sv. Marka: „Chci být vašim přívětivým bratrem, starostlivým, vnímavým“. Nepořídil si ani motorovou loď ani gondolu podle tradice patriarchů, ale pro přesuny po laguně používal veřejných prostředků. V Benátkách se o něm říkalo: „Každý, kdo ho potká v benátských uličkách nabývá jistý dojem, že patriarcha pro něj má zcela zvláštní pozornost“.

28. října 1958 byl k překvapení všech -

vzhledem k jeho pokročilému věku – zvolen v sedmasedmdesáti letech papežem a přijal jméno svého otce, patrona svého rodiště a evangelisty lásky: Jan. Neodkladně začal novým způsobem vykonávat své papežské poslání, veden svou vírou a radostnou povahou.

Necelé dva měsíce po svém zvolení dal příklad praxe skutků tělesného milosrdenství: o vánocích navštívil nemocné děti v nemocnicích Ducha Svatého a del Bambin Gesù, a následujícího dne šel navštívit vězně v římské věznici Regina Coeli.

Tři měsíce po svém zvolení, 25. ledna 1959, k všeobecné-mu překvapení oznámil v bazilice sv. Pavla za hradbami svolání XXI. Ekumenického

koncilu, který pak dostal název II. vatikánský, I. římského diecézního synodu a revizi Kodexu kanonického práva. V průběhu svého pontifikátu, během tří konzistoří, jmenoval 37 nových kardinálů, mezi nimiž byl poprvé v dějinách kardinál z Tanzánie, Japonska, Filipín a Mexika. Byl po roce 1870 prvním papežem, který přímo vykonával službu římského biskupa tím, že osobně navštěvoval farnosti.

4. října 1962, přesně týden před zahájením koncilu, vykonal vlakem pouť do Loreta a do Assisi, aby se modlil za nadcházející koncil. Bylo to poprvé, co římský biskup opustil Lazio po anexi

Říma italským státem v roce 1870. Všechny sdělovací prostředky zdůrazňovaly mimořádný dosah této události. Tisk zvlášť věnoval pozornost jeho promluvám v Loretu a v Assisi. Obsáhlé zpravodajství shromáždilo živé konverzace papeže, které vedl z okna svého vagónu s lidmi při zastávkách vlaku v nejvýznamnějších stanicích. Ovšem tou nejvýznamnější skutečností bylo, že papež se chtěl vydat na pouť do Loreta a Assisi, aby vroucně prosil o mimořádné milosti pro

nadcházející ekumenický koncil.

11. října 1962 zahájil papež Roncalli v bazilice sv. Petra II. vatikánský koncil a ukázal přesné zaměření jeho cílů: nedefinovat nové pravdy či odsoudit omyly, ale obnovit Církev, aby se stala svatější a tedy schopnější k hlásání evangelia současnému světu; hledat cesty jednoty křesťanských církví; vyzvednout to, co je v současné kultuře dobrého a otevřít novou etapu dialogu s moderním světem, hledaje především „to, co spojuje místo toho, co rozděluje“.

1. března 1963 mu byla udělena mezinárodní Balzanova cena za mír jako uznání jeho intenzívní činnosti pro zabránění konfliktům a ukázání cesty lidstvu pro pokojné soužití národů.

7. března 1963 měl odvahu zahájit rozmrazování vztahů se Sovětským svazem, když ve své soukromé pracovně ve Vatikáně osobně přijal Alexeje Adjubeje s manželkou Radou, dcerou hlavy Sovětského svazu Nikity Chruščeva. Dojatá a šťastná rada tehdy řekla papeži Janovi: „Máte velké a mozolnaté ruce rolníků,

jako je má můj otec“. Na závěr setkání řekl papež Jan svému sekretáři: „Může to být klam anebo tajemná nit Prozřetelnosti, kterou nemám právo trhat“. A dějiny ukázaly přítomnost této niti.

11. dubna 1963, o Zeleném čtvrtku, vydal papež Roncalli encykliku Pacem in terris, adresovanou poprvé nejen katolíkům, ale také „všem lidem dobré vůle“. V situaci současného světa byla všemi i nekřesťany chápána jako nejlepší vyjádření cest pro živení naděje na mír a solidaritu celého lidského rodu. Byla vložena do archívů Spojených národů v New Yorku.

Papež Jan vydal celkem osm encyklik: AD PETRI CATHEDRAM,SACERDOTII NOSTRI PRIMORDIA, GRATA RECORDATIO, PRINCEPS

PASTORUM, MATER ET MAGISTRA, AETERNA DEI SAPIENTIA,POENITENTIAM AGERE, PACEM IN TERRIS.

23. května téhož roku byla veřejně oznámena papežova nemoc a 3. června 1963, po 4 letech, šesti měsících a šesti dnech pontifikátu, Angelo Giuseppe Roncalli, který si zvolil jméno Jan XXIII., tiše zesnul, vzývaje Ježíšovo jméno a přinášeje svůj život

v oběť za uskutečnění Ježíšovy závěti: „aby všichni byli jedno“ („Ut unum sint“).

Poté, co nás naučil žít, vydal svědectví, jak se ve světle víry umírá. Stal se tak příkladem jak umírá křesťan, jenž dal na světové úrovni zažít jednu z nejsilnějších duchovních zkušeností XX. století. Zármutek byl všeobecný. Kdosi, jenž papeže poznal a sledoval jeho službu Petrova nástupce, shrnul všeobecný dojem těmito slovy: „Papež Jan mi dal novým a útěšným způsobem objevit Boží otcovství“.

Hned po skončení II. vatikánského koncilu zahájil papež Pavel VI. v roce 1965 kauzu beatifikace svého předchůdce. Jan XXIII. byl beatifikován po zázračném uzdravení řeholnice Cateriny Capitani z Dcer sv. Vincence z Pauly, která byla hospitalizována v nemocnici della Marina di Napoli, papežem Janem Pavlem II., 3. září 2000. Jeho liturgická památka byla stanovena na 11. říjen – den zahájení II. vatikánského koncilu.

3. října 2001, o slavnosti Seslání Ducha svatého a 38. výročí jeho smrti, po rekognici těla, které bylo shledáno nedotčené, bylo přeneseno z podzemí vatikánské baziliky k oltáři sv. Jeronýma. První pověření, které po kněžském svěcení Roncalli dostal totiž bylo přednášení Patrologie a svatý Jeroným byl velkým otcem Církve, který přeložil Písmo svaté z hebrejštiny do latiny. Relikviář sv. Jana XXIII. se nachází u oltáře tohoto vznešeného otce Církve, který ho předešel na cestě svatosti. Svatořečen byl papežem Františkem spolu s bl. Janem Pavlem II., 27. dubna 2014. Sarkofág, v němž se uchovávala rakev byl převezen do Sotto il Monte, jeho rodiště, do kostela Santa Maria v Brusicco.

MMOODDLLIITTBBAA KK SSVV.. JJAANNUU XXXXIIIIII..Svatý Jane XXIII., vzdáváme díky Nejsvětější Trojici, že nám v tobě poslala milujícího bratra a moudrého učitele. Vystoupil jsi na Horu blahoslavenství nechávaje se vždy a ve všem vést Boží vůlí: jako chlapec v rolnické vesnici Sotto il Monte i jako biskup všeobecné Církve. Vypros nám u Otce veškeré útěchy milost přijímat radostnou zvěst, zůstávat zakořeněni v nezlomné víře, neochvějné naději a bezmezné lásce; přijímat útěšnou a požehnanou chudobu; sloužit s tichostí a vytrvalostí; toužit po dobrech nebes a vzdalovat se těm pozemským, a tak otvírat mysl potřebám Církve i současného lidstva. Vypros nám moudrost srdce, abychom všechny milovali jako bratry, odpouštěli a objímali chybující, podporovali to, co bourá bariéry neporozumění mezi lidmi a národy, potlačovali sobectví a podněcovali plodnou jednotu smýšlení. Podporováni nebeskou Matkou, budeme zvlášť pozorní k Boží vůli, Jménu a Království. Z našich tváří bude vyzařovat pokora a tichost. Po vzoru svatých pochopíme, že spravedlnost a dobrota spočívají v setrvávání v duchovním dětství, jež pozvolna dozrává podle míry našeho povolání. Skrze Krista našeho Pána. Amen.

/votivní svíce u sarkofágu sv. Jana XXIII. v bazilice sv. Petra v Římě/

««RRiiaallzzaa iill ppoovveerroo ddaallll’’iimmmmoonnddiizziiaa»Confidenze sulla mia famiglia e la mia vocazione»

("Ze smetiště povyšuje chudého. Důvěrnosti o mé rodině a mém povolání")

Giovanni kardinál Coppa

9. Papež mě veřejně opravujeNa začátku pontifikátu Jan XXIII. chtěl, aby také

všichni vatikánští zaměstnanci, kněží i laici, se scházeli před prací v Cappella Paolina a slavili s ním mariánský měsíc modlitbou růžence, po níž následovalo jeho požehnání. Každý den měl jeden z kněží krátkou promluvu v přítomnosti papeže na jednu z invokací Loretánských litanii: když na to dnes pomyslím, pak následná historická cesta Jana XXIII. do Loreta před zahájením II. vatikánského koncilu, měla dávné kořeny.

Mezi "kazateli" jsem byl uveden i já a byl mi přidělen komentář k mariánskému titulu Mater Ecclesiae, "Matka Církve", který tehdy ještě v oněch litaniích nebyl, ale současně panovala mocná předzvěst jeho vyhlášení, které učinil Pavel VI. v roce 1964, během koncilu. V oněch každodenních promluvách se komentoval stanovený mariánský titul, který Svatý otec opakoval v závěrečné invokaci.

Příprava tématu, které mi bylo určeno, provázela jistá úzkost, a přestože už nevím jak dopadlo mé kázáníčko před papežem, pamatuji si živě, že jsem prolistoval všechny své dostupné teologické znalosti o Mariině mateřství, a uvedl jsem tam rovněž citaci sv. Piera Damianiho, jak mi to poradil můj duchovní vůdce. Pochopitelně i já jsem měl uzavřít svou úvahu mariánským titulem, který jsem komentoval, ovšem invokace Mater Ecclesiae ještě v Litaniích nebyla a proto se nepoužívala, ani jsem nevěděl, zda už byla Svatým Stolcem schválena. Ostatní kolegové neměli problémy, protože komentovali některou z tradičních invokací Loretánských litanií. Ale "Mater Ecclesiae"" byla zcela nová: jistěže, mohl jsem to s někým prokonzultovat , ale nad tím jsem neuvažoval. Onen gordický uzel jsem rozčísl tím, že jsem meditaci zakončil slovy: Mostra Te esse matrem (Ukaž, že jsi matkou), přejatými ze starobylého liturgického hymnu Ave maris stella, kde jistým způsobem vystupuje pojem Panny Marie, Matky Církve.

Přednesl jsem svou krátkou promluvu a zakončil ji tak, jak jsem se rozhodl. Svatý otec, jako každodenně usebraně naslouchal. Na závěr však neodpověděl invokací, jak jsem uvedl, nýbrž zřetelným: Mater Ecclesiae, ora pro nobis, na kterou jednohlasně odpovědělo celé shromáždění. Dovedete si představit mé rozpaky, jakož i uspokojení, že mám svou mariánskou exhortaci za sebou, ať dobře či špatně. Utěšoval jsem se vědomím, že moje gaffe (faux pas, bota) měla jistou historickou hodnotu, protože poprvé, a navíc díky mému omylu, papež veřejně použil invokaci Mater Ecclesiae, která nejenže byla dosud nevídaná, ale někteří teologové ji dokonce považovali za kontroverzní.

Pro mně však tato epizoda byla povzbuzením, protože od té chvíle jsem se nejen naučil vzývat Madonu tímto krásným titulem, ale naučil jsem se i pokoře hledat rady u jiných. Když jsem s ostatními vycházel, připadalo mi, že jsem obklopen jistým chladem, i když jeden kolega, který z úředních důvodů řídil mou činnost, mi polohlasně řekl: "Dnes ráno papež poslouchal sám sebe". Když jsem pak

vystupoval do úřadu, našel jsem hlouček starých kolegů, kteří k tomu neřekli ani slovo, přestože jsem si všiml, že událost komentovali. Této příhodě jsem však nepřikládal žádnou váhu, tím spíše, že má práce na úřadě pokračovala spoustou jiných satisfakcí.

10. Jedno odpoledne s papežemRok 1962, kdy začínal II. vatikánský koncil, byl nesmírně bohatý na překvapení a

nezapomenutelné emoce, s neuvěřitelně rychlým nárůstem zcela nových činností, protože až do té doby jsme nepracovali pro nadcházející koncilní zasedání: a tento nedávno vytvořený úsek byl vyhrazen generálnímu sekretariátu koncilu, pod přímým dohledem kardinála státního sekretáře a přípravných komisí, ustanovených Svatým otcem.

Papež Jan však, vskutku nevyčerpatelný, vymyslel v té době pro některé z úředníků Státního sekretariátu mimořádné překvapení: dopoledne, 30. května, o vigílii Nanebevstoupení Páně se chtěl setkat a odpovědnými zástupci jazykových sekcí. Byli to mons. Zannoni pro latinskou, Marti - později Pavlem VI. jmenovan kardinálem, pro francouzskou, Carew pro anglo-americkou, Wüstenberg pro sekci německou, Sanz Villalba pro sekci španělskou a Ryan, Ir, který byl sekretářem nunciatury s Mons. Roncallim v Turecku. Já jsem zastupoval italskou sekci a píšu tyto vzpomínky s dojetím, protože všichni tito moji kolegové už přešli do života věčného. Audience byla stanovena na 17.30 a my se s přesností dostavili ke dveřím soukromého bytu papeže, do něhož jsme byli ve stanovenou hodinu uvedeni.

Svatý otec nás usadil v jednom salonku do kruhu kolem sebe. Konverzace od začátku plynula bez přerušení a v naprosté pohodě, a to i přes působivost okamžiku. Papež Jan nejprve vyjádřil svou spokojenost s prací, kterou pro Něj vykonáváme a s takovou spontánností pravil, že si přál toto setkání, aby nás povzbudil: "Ano, řekl, pokora je na místě, ovšem někdy je dobře ji nechat trochu stranou" - doslova! - a přiznal, že za jeho časů se mu nikdy nedostalo velkých uznání, a to ani v papežském listě, zaslaném u

příležitosti 25. výročí jeho biskupského svěcení; nyní však, v protikladu s oněmi poněkud přísnými tradicemi, nás chtěl vidět spokojené. Nato se obrátil na každého z nás, abychom mu o sobě něco pověděli, z které diecéze pocházíme a mnoho dalšího, co mu přišlo na mysl. Když přišla řada na mě, řekl jsem mu, že pocházím z Alby, a on s takovou jednoduchostí říká, že tam nikdy nebyl. Nicméně, zastavil se u postavy dona Alberioneho a Společnosti svatého Pavla, kterou založil za účelem vydávání dobrého tisku. Rozhovor pokračoval stále radostněji a uvolněněji. Papež otvíral nekončící vsuvky, všechny velmi šťavnaté; mluvil o I. vatikánském koncilu, jal se nám předčítat úryvky prvního koncilního stenografa I. vatikánského koncilu, dona Marchese; ukázal nám také několik knih na toto téma. A pak začal bloudit vzpomínkami na cesty a na lidi, které znal: svěřil se nám i s" velmi milou epizodou", jak za noc přečetl knihu o kolínském dómu, Dále mluvil o Španělsku a jeho katedrálách, které navštívil. Pokud jde o Francii, kterou dobře znal jako druhou vlast, rozvykládal se o proslulém premiérovi, který rozhodl, že jediným nařízením sesadí dobře třicítku francouzských biskupů, obviněných z kolaborantství, ale že on, tehdejší apoštolský nuncius, dokázal s dobrotou, ale současně rozhodností zabránit této represivní akci, která by měla ohlas v celém národě, ale i v zahraničí. V Itálii to byla doba žhavých politických bojů, a Jan XXIII. mluvil bez komplexů o levicích ("Starý i Nový zákon hájí chudé, ale dnes ten, kdo má peníze se jich chce držet"); a tak dál. Nakonec nám dal růženec, medaili pontifikátu, knihu a udělil nám apoštolské požehnání.

Audience však neskončila: papež nám ukázal všechny pokoje soukromého apartmá, přičemž komentoval každý obraz, každou fotografii. Zastavil se u jednoho regálu, kde byli jeho osobní deníky a řekl Monsignoru Ryanovi, aby některý z nich vyndal, aby se podíval, co dělal a s kým se setkal odpoledne téhož 30. května, před tolika lety a s mnemotechnickou přesností, spolu se starým spolupracovníkem, vzpomněl a komentoval setkání, audience i osoby, které onoho stejného dne tak dávného data potkal. Dokonce nás nechal projít i ložnicí, a také tam si vše prohlédnout, takže mě napadla poněkud extravagantní myšlenka, že nám papež možná chtěl dát vyzkoušet tvrdost matrace. Potom jsme se přesunuli do soukromé kaple, kde se s námi papež pomodlil Zdrávas Maria a znovu nám dal své požehnání. Jan XXIII. jako by se s námi ani nechtěl rozloučit: a když jsme byli v audienčním sále, dodal, že by si přál, aby jeho rakev byla vystavena právě tam: k čemuž po jeho smrti - něco málo napřesrok - nemohlo dojít, protože byl přenesen přímé do vatikánské baziliky. Poslední úsměv, poslední políbení prstenu; bylo 19.55, skoro dvě a půl hodiny strávené na jedinečné, nezapomenutelné, úchvatné audienci.

Při návratu se nám zdálo, jako bychom se vznášeli, skoro jako bychom měli mimořádný sen, až do té míry, že Monsignore Wüstenberg, suchý a málomluvný Němec, neustále opakoval, že za dvacet let práce na Státním sekretariátu tak velké potěšení nikdy nezažil. Doma pak, živé pohnutí rodičů, když slyšeli, jak audience probíhala. A to mě svou dobrotou, tehdy už legendární, měl Dobrý papež teprve překvapit.

11. Na II. vatikánském koncilu a v práci pro papeže JanaPo modlitbě za Koncil, jsem už neměl příležitost pracovat pro velké ekumenické

zasedání. Ale na podzim roku 1962 jsme my "latinisté" Státního sekretariátu, byli jako strženi vírem bezprostřední přípravy Koncilu. Urgentně jsme už 17. července museli přeložit do latiny list, který generální sekretář koncilu, Monsignor Pericle Felici, posílal všem koncilním otcům, jako průvodní list už připravených schémat a kvůli němu žádal představené o spolupráci latinistů Státního sekretariátu. Slavnostní ekumenické zasedání bylo svoláno na 11. říjen: a 27. září byla Římská kurie pozvána papežem na velkou audienci, která uzavírala triduum duchovní přípravy na Koncil, na níž mluvil s obdivuhodnou jednoduchostí a bezprostředností bez starostí o formu, a žádal, abychom otevřeli mysl i srdce této velké události a podporovali ji modlitbou.

Svatý otec pak 4. října uskutečnil historickou cestu do Loreta a Assisi, a přitom se intenzívně pracovalo na inauguraci Koncilu: latinsko-italská sekce, do níž jsem patřil, již byla v pohotovosti pro překlady oněch dnů. Mně byl svěřen překlad několika stránek papežské promluvy na zahájení koncilu. Osmého října jsem obdržel jmenovací dekret spolupracovníka Koncilu jako "Officialis translator pro lingua Latina", a složil přísahu v Cappella Paolina v neuvěřitelném shluku prelátů, znalců, úředníků, zmocněnců, asistentů: byl jsem tomu rád zvláště proto, že jmenování mne zmocňovalo ke vstupu do vatikánské baziliky k účasti na koncilních zasedáních, na která nás již úředně pozval Monsignor Pericle Felici. Bylo to něco neuvěřitelného pro takového zelenáče jakým jsem byl já. A nenechal jsem se prosit, protože už 13., vybaven náležitým povolením, jsem spolu s jedním kolegou usedl na tribuně latinistů. Byl to jedinečný zážitek katolicity Církve, a účast se slibovala velmi živá už od prvních dní, kdy zaznívaly poněkud polemické požadavky kardinálů Liénarta a Fringse. do mých deníků jsem si velmi zkratkovitě poznamenal vystoupení věnovaná liturgii, a brilantní či neznámá jména koncilních otců, kteří se přihlásili o slovo; a dokonce i jména dvou koncilních barů, jež biskupové, kteří je navštěvovali, žertovně překřtili na Bar Jona a Bar Abba.

A tak ony "líbánky" na koncilu nějaký čas pokračovaly. Ale substitut si toho všiml a ráno, když jsem přišel do úřadu měl pro mně nachystanou práci na celý den a mnohdy s příkazem, že ji musím přímo a hned předat kardinálu státnímu sekretáři, takže jsem své sestupy do baziliky musel postupně omezit, chodit tam v pozdním dopoledni a stále častěji chybět vyjma nějaké ojedinělé příležitosti. I když tak omezené, byly to pro mne dny bohaté na neuvěřitelné církevní, ale i lidské a rodinné zážitky, jež mi s takovou benevolencí zajistila dobrota papeže Jana.

Z mé diecéze Alba přijel na koncil biskup Monsignor Stoppa v doprovodu delegace, která mi už v neděli 14. října svěřila tři velké bílé lanýže, dar známého obchodníka z Alby, jenž rok co rok dával takové dary mezinárodně proslulým osobnostem, abych je předal papeži. Poslal jsem je tedy s krátkým osobním dopisem sekretáři papeže, a vysvětlil mu jak a proč. Avšak už den nato, pouhé dvě hodiny po začátku práce v úřadu mi telefonoval Monsignor Capovilla, aby mi poděkoval, ale také sdělil, že má obavy o zdraví Svatého otce, který na taková jídla není zvyklý: pokud bych proti tomu nic neměl, poslal by mi je pro rodinu, "jako ze stolu Svatého otce", jak napsal Capovilla. No jak odmítnout? A vzápětí ke mně dorazili s jeho lístkem a přáním "hezké domácí slavnosti". Jednoho lanýže jsem dal jednomu milému kolegovi gurmánovi, který před několika měsíci podstoupil operaci, jež se mu později stala osudnou, a zbylé dva jsem donesl domů. U nás doma jsme

lanýže takových rozměrů nikdy neviděli, protože maminka kupovala v Albě na trhu balení těch maličkých, ale i ty byly vynikající a za rozumnou cenu: a tak nečekaný příchod těchto ohromných hlíz, po 13.30, nás uvedl do velkých rozpaků, vždyť bylo nemožné sezvat hosty na ten den, ba ani na zítřek. Nicméně, hned jsme je ochutnali, byť spolu se skromnou stravou na ten den připravenou. Přitom jsme uvažovali, koho z našich přátel pozvat k požívání onoho Božího daru. Mezitím, nevím proč - tak velice nás papež překvapil, - skončili lanýži v ledničce. Do příštího dne proto ztratili aroma, k naší velké nelibosti nad neslavným koncem tak vzácného daru.

V měsíci listopadu pokračovala stále horečněji práce na úřadu, a těch pár zasedání koncilu, na která jsem se mohl odebrat, byla stále zajímavější, a to i díky biskupům zpoza železné opony. Koncem měsíce však kolovaly znepokojivé hlasy o zdraví Jana XXIII.: papež je nemocný, říkalo se, a i přesto, že se nic oficiálního nevědělo, mluvilo se o zhoubném nádoru. L´Osservatore Romano uvedlo 30. listopadu, že se jedná o "gastropatii se silnou anemizací".

Na 9. prosince byla stanovena kanonizace, a úřadu latinistů byla svěřena příprava návrhu homílie. Při jednom setkání na úřadě, substitut Monsignor Dell´Acqua připustil, i když s rozpaky, že papež je na tom lépe a zotavuje se. Nicméně, když jsem šel za Mons. Tondinim, abych si u něj vyzvedl část homílie, která na mě připadla, dozvěděl jsem se, že profesor Valdoni už Svatého otce operoval. I přesto byl potvrzen datum zakončení prvního zasedání koncilu, 8. prosinec, při němž měl papež pronést slavnostní proslov ke koncilním otcům, o jehož prvním znění se nám dostávalo protichůdných instrukcí. Hlava šla až kolem z neustálého prolínání pracovního rytmu. Ale dobrá Prozřetelnost je vždy činná, jen aby osladila každodenní nerudnost svou neuvěřitelnou fantazií dobroty a lásky. Vskutku, 1. prosince, zatímco jsem pracoval, vešel ke mně do pokoje pater Marco Malagola, pomocný sekretář substituta, aby mi předal obálku, pocházející ze soukromého apartmá. S malými předměty, které nešlo okamžitě přehlédnout, tam byl velký list Monsignora Capovilly s těmito slovy: "Dnes dopoledne, při hovoru o předních a současně skrytých "spolupracovnících" papeže, přišla řeč na Mons. Giovanniho Coppu. Přívětivý hlas papeže připojil: "Řekněte mu o mojí vděčnosti. Ať ví, že jej Svatý otec má rád. Pošlete mu malý dárek ...´. Byl právě na stole v přiloženém pouzdru: malý zlatý růženec pro maminku Mons. Coppy; penízek pro tatínka. Růženec byl požehnán Jeho Svatostí. 1. XII. 62". Když jsem se podíval do listu pozorněji, uviděl jsem přiložený růženec ze zlatými zrnky ve zlatém pouzdru v o málo větším filigránu, v němž byla zlatá mince v hodnotě 5 $ amerických dolarů: zmocnilo se mne silné dojetí nad tak velkou a něžnou velkorysostí, nejen proto, že byla adresována rodičům, ale především proto, že Svatý otec jen krátce předtím podstoupil chirurgický zákrok! Moji rodiče to zlaté pouzdro s růžencem a mincí úzkostlivě uchovávali až do smrti, a já je rok co rok pokládám o příchodu Mágů před domácí jesličky. /POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ/ Kardinál Coppa u jesliček ve svém bytě ve Vatikánu, 6.1.2005.

OOddppuuššttěěnníí nnaa kkřříížžii(katecheze papeže Františka při mimořádné jubilejní audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 28. září 2016)

Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: ”Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený!” Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: ”Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!” Nad ním byl totiž nápis: ”To je židovský král.” Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: ”Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!” Druhý ho však okřikl: ”Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého.” A dodal: ”Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.” Odpověděl mu: ”Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.” (Lk 23,35-43)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Slova, která Ježíš pronáší během svého utrpení, vrcholí odpuštěním. Ježíšova slova vrcholí odpuštěním. Ježíš odpouští: “Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí” (Lk23,34). Nejsou to pouhá slova, neboť se z nich stává konkrétní skutek odpuštění, kterým Ježíš promíjí “dobrému lotrovi”, jehož měl vedle sebe. Svatý Lukáš vypráví o dvou zločincích, kteří byli s Ježíšem ukřižováni a obracejí se k němu z protichůdných postojů.

První jej uráží stejně jako všichni ostatní lidé a členové velerady. Tohoto nebohého člověka však pohánělo zoufalství: “Ty jsi

ale Mesiáš, zachraň sebe i nás!” (Lk 23,39). Tento výkřik svědčí o úzkosti člověka, který stojí před tajemstvím smrti, a o tragickém vědomí, že pouze Bůh může poskytnout vysvobození – je proto nemyslitelné, že by Mesiáš, vyslaný Bohem, mohl viset na kříži, aniž by učinil cokoli na svou záchranu. Lidé nechápali. Nerozuměli tajemství Ježíšovyoběti. Ježíš je však spasil svým setrváním na kříži. Všichni víme, že není snadné “zůstávat na kříži”, našich malých každodenních křížích, není to lehké. Ježíš ale zůstal na onom velikém kříži, v nesmírném utrpení a tam nás zachránil – tam nám ukázal svou všemohoucnost a odpustil nám. Právě tam se završuje jeho darování z lásky a odtud navždy prýští naše spása. Ježíš, umírající na kříži jako nevinný mezi dvěma zločinci, stvrzuje, že Boží spása může dosáhnout k jakémukoli člověku a za jakékoli situace, včetně nanejvýš negativních a bolestných. Boží spása je pro všechny – pro všechny! Nikoho nevyjímá a nabízí se všem. Z toho důvodu je Svatý rok časem milosti a milosrdenství pro všechny lidi – dobré i zlé, zdravé i trpící. Vzpomeňte si na Ježíšovo podobenství o svatební hostině, kterou jeden mocný tohoto světa vystrojil pro svého syna – když na ni nechtěli přijít pozvaní, poslal své služebníky a řekl jim: “Jděte na rozcestí a pozvěte, koho najdete, dobré i zlé…”. Všichni jsme tedy povoláni – dobří i zlí. Církev není jenom pro

dobré anebo pro ty, kteří se jeví jako dobří či se za takové pokládají. Církev je pro všechny, a možná ještě přednostněji pro špatné, protože církev je milosrdenství. A toto je čas milosti a milosrdenství, který nám připomíná, že nás nic nemůže odloučit od Kristovy lásky! (srov. Řím 8,39). Tomu, kdo je upoután na nemocniční lůžko, žije zavřený ve věznici anebo v pasti války, říkám: Dívejte se na kříž. Bůh je s vámi, zůstává na kříži a všem se dává jako Spasitel. Doprovází nás – nás všechny a vás, kteří tolik trpíte, byl ukřižován pro vás, pro nás, pro všechny. Dovolte, aby do vašich srdcí pronikla síla evangelia, dodala vám útěchu, naději a niternou jistotu, že Boží odpuštěnínikohonevyděluje. Můžete se mě ale zeptat: “Řekněte mi, otče, člověk, který se v životě dopustil toho nejhoršího, může dojít odpuštění?” – “Ano! Ano, Boží odpuštění nikoho nevylučuje. Je pouze třeba, aby onen člověk přistoupil k Ježíši, litoval a přál si Jeho objetí”.

To byl postoj prvního zločince. Druhý je takzvaný “dobrý lotr”. Jeho slova jsou nádherným příkladem pokání, soustředěnákatecheze, která učí, jak Ježíše žádat o odpuštění. Nejdřív se obrací na svého druha: “Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu!” (Lk 23,40). Zdůrazňuje tak výchozí bod pokání – bázeň Boží. Nikoli strach z Boha, nýbrž synovskou bázeň před Bohem. Není to strach, nýbrž ona úcta, kterou jsme povinováni Bohu, protože On je Bůh. Je to synovská úcta, neboť On je Otec. Dobrý lotr připomíná základní postoj, kterým se otevíráme k důvěře v Boha – je to vědomí Boží všemohoucnosti a jeho nekonečné dobroty. Tato důvěryplná úcta napomáhá vytvářet prostor Bohu a svěřovat se Jeho milosrdenství.

Dobrý lotr poté prohlašuje, že Ježíš je nevinný, a veřejně vyznává své provinění: “My spravedlivě dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého” (Lk 23,41), říká. Ježíš tedy zůstává na kříži, aby přebýval s viníky – svou blízkostí jim nabízí spásu. To, co bylo pohoršením pro členy velerady a prvního zločince, pro ty, kteří tam stáli a posmívali se Ježíši, je pro dobrého lotra základem víry. Dobrý lotr se tak stává svědkem milosti – událo se něco nemyslitelného, Bůh si mne zamiloval natolik, že za mne zemřel na kříži. Sama víra onoho muže je plodem Kristovy milosti –jeho oči na kříži nazírají Boží lásku k němu, ubohému hříšníku. Je pravda, že onen lotr byl zloděj a celý život kradl. Ale nakonec litoval svého jednání a při pohledu na Ježíšovu dobrotu a milosrdenství si pro sebe ukradl nebe. Šikovný zloděj!

Dobrý lotr se konečně obrací přímo na Ježíše a prosí o jeho pomoc: “Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království” (Lk23,42). Oslovuje Ježíše důvěrně jeho jménem a tak vyznává, co ono jméno znamená: “Bůh zachraňuje”. Onen muž Ježíše žádá, aby si na něj vzpomenul. Kolik je v těch slovech něhy a lidskosti! Vyjadřují potřebu člověka, který nechce zůstat opuštěn, přeje si, aby mu Bůh stál neustále nablízku. Odsouzenec k smrti se

tak stává vzorem křesťana, který se svěřuje Ježíši. To je něco velmi hlubokého –odsouzenec k smrti naším vzorem. Je to příklad člověka, křesťana, který se svěřuje Ježíši, a také vzor církve, která v liturgii mnohokrát vzývá Pána slovy: “Pamatuj… Pamatuj…Pamatuj na svou lásku…”.

Zatímco dobrý lotr mluví v budoucím čase: “až přijdeš do svého království”, Ježíšova odpověď jej nenechává čekat, mluví v přítomnosti: “dnes budeš se mnou v ráji” (v.43). V hodině kříže dosahuje Kristova spása svého vrcholu a jeho příslib dobrému lotrovi odhaluje, že se završilo jeho poslání – tedy spása hříšníků. Na začátku svého působení Ježíš v nazaretské synagoze vyhlásil “propuštění zdeptaných na svobodu” (Lk 4,18), v Jerichu, v domě celníka Zachea, řekl, že “Syn člověka – tedy On sám – přišel hledat a zachránit, co zahynulo” (Lk 19,9). Na kříži svým posledním činem potvrzuje uskutečnění tohoto spásonosného plánu. Od počátku do konce se projevoval jako milosrdenství, konečné a neopakovatelné vtělení Otcovy lásky. Ježíš je skutečně tváří Otcova milosrdenství. Dobrý

lotr na něj zavolal jménem: “Ježíši”. Je to krátká modlitba, kterou každý z nás může mnohokrát za den vyslovit: “Ježíši”. Takto jednoduše: “Ježíši”. Řekneme ji třikrát všichni společně? Do toho: “Ježíši, Ježíši, Ježíši”. A tak to dělejte během dne.

Na zaplněném Svato-petrském náměstí zavlála ve středu 28. 9. také česká

vlajka a výpravu z Ostravy v češtině pozdravil papež František.

„Srdečně zdravím poutníky z ostravsko-opavské diecéze s jejich biskupem Františkem Václavem. Ať vám pouť dodá odvahu být radostnými šiřiteli Božího milosrdenství. Ze srdce uděluji požehnání vám i Vašim rodinám."

Během generální audience se s papežem měl možnost osobně pozdravit také biskup František Václav Lobkowicz.

Joachim kardinál Meisnerna Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi,

28. září 2016

Milí poutníci,

nebezpečnou nemocí, která do velké míry postihla naši civilizaci, je takzvaná Alzheimerova nemoc. Způsobuje u člověka ztrátu paměti a tím se rozpadne i centrum jeho osobnosti.

Avšak není to jen novodobý fenomén. Lidé jsou již po staletí napadeni podobnou nemocí, která nám odňala paměť stvoření. Člověk už neví, odkud přichází, kam jde, jaký smysl má jeho život a jakého povolání se mu dostalo. „Co nevím, to mě nepálí,“ říká jedno přísloví. Když už nevím, odkud přicházím, pak ani nevím, kam jdu a jaký úkol se nachází mezi oním „odkud“ a „kam“. Lidé odjakživa věděli, že si své bytí nedali sami a že si své dary a talenty nemohli sami vyhledat, takže i takové povolání, k němuž člověk volá sám sebe, se samo o sobě stává nesmyslným a chaotickým. V tom spočívá vlastní podstata všech evropských katastrof.

1. Jako křesťané můžeme druhým poskytovat skutečnou orientaci, protože nám zůstala paměť stvoření. My křesťané máme obraz člověka, který je jedinečný. Pouze když vidíme člověka jako obraz Boží, můžeme dát jeho lidské důstojnosti skutečný základ a bránit ji bez jakýchkoli „kdyby“ a „ale“. Vždyť ona není žádným vynálezem člověka, který lze podle potřeby většinově měnit nebo ho úplně odbourat. Lidé, kteří nevěří v Boha, mají být tak velmi vděční za to, že díky tomuto křesťansky utvářenému obrazu člověka se chrání i jejich důstojnost. Svatý kníže Václav nás povzbuzuje, abychom se ofenzivněji zasazovali o to, že křesťanské hodnoty jsou pro Evropu a pro svět tou nejlepší alternativou. Svobodomyslný sekulární stát koneckonců žije z předpokladů, které sám nedokáže zaručit. My křesťané jsme v posledku zakopali tyto poklady, jimiž jsme měli v zájmu lidí hýřit a pracovat s nimi.

Musíme jít do školy našich předků, kteří to uměli a znali lépe než my. A jedním ztakových učitelů evropské civilizace je svatý Václav. On věděl, že svět a lidé mu nepatří jako nějakému svrchovanému vládci, ale že on sám je vlastnictvím Boha, jenž ho povolal, aby chránil lidi a jejich mnohostranné potřeby, anebo lidem sloužil. Jako učitel svého lidu se samozřejmě snažil zlepšovat prvotní poznání bližních, kteří mu byli svěřeni, aby pak oni sami ze svého vlastního rozhodnutí mohli konat to, co je správné. Svatý Václav patřil

k velikým učitelům Evropy; inspiroval lidi v duchu evangelia, aby byli schopni vytvářet civilizaci lásky. Z takovéhoto učitelského úřadu nemůžeme a nechceme ani dnes svatého Václava propustit. Křesťané 21. století dalekosáhle ztratili paměť stvoření, pravděpodobně proto, že mají přílišné poznání druhořadých detailů.

Naši bližní se nechtějí izolovat. Proto stále pozorují své okolí a co nejpřesněji registrují, jaké hodnoty, názory a způsoby chování by měli přijmout a jaké odmítnout. Kdo má dojem, že jeho postoj ztrácí půdu pod nohama, upadá čím dál víc do mlčení, čímž získávají příslušníci většinového názoru navrch a tím více a bez zábran se prezentují, až se nakonec jeví silnějšími než ve skutečnosti jsou. Proto se zdá, že my křesťané jsme vEvropě menšinou. Svatý Václav nás léčí z takovéto zbabělosti tím, že nám ozřejmuje, co je v životě základní. To nám a naší společnosti zaručuje zdar života žitého důstojně a solidárně.

2. Vědomí, že jsme stvoření, vrhá silné světlo na naše rodiny. Ony jsou nejdůležitějšími a nejperspektivnějšími institucemi a zřízeními v Evropě. Rodina s otcem, matkou a dětmi je rovněž pravzorem pro všechny další společenské formace ve státě nebo v církvi. Kdo ztratil své povědomí o stvořenosti, už ani neví, jak uvádět do praxe vše, co je pro stvoření základní. Katolický teolog Romano Guardini jednou řekl: „Jen ten, kdo zná Boha, zná také člověka.“ Z toho je zřejmé, proč zůstává svatý kníže Václav pro český národ a pro Evropu nezapomenutelný a že takováto živá víra v Boha je nejdůležitějším politickým darem, jaký on dal svému lidu na jeho cestě dějinami. To dnes lidé cítí a tuší více, než si myslíme.

Velice živě si ještěvzpomínám na poslední evropskou biskupskou synodu v Římě; bylo to před nějakými 25 lety. Ještě mi zní v uších, co řekla papežovi a synodním Otcům jedna mladá Portugalka. Zdůraznila: „To, oč my mladí prosíme církev vtomto čase nové evangelizace, to, oč vás prosíme, abychom mohli být svědky Krista, který nás osvobodil, je toto: my prosíme církev: ‚Dej nám Krista!‘ Prosíme o svobodu nikoli jako o nějaký vzdálený ideál nebo utopii, která se nedá uskutečnit. Chceme svobodu jako vlastní zkušenost, jakou můžemežít už teď. Chceme být vysvobozeni z našich dnešních vězení. Chceme tuto svobodu pociťovat jako něco, co lze nalézat už tady a teď. Chceme takovou svobodu, jakou je dnes sám přítomný a zosobněný Kristus. Církvi, dej nám Krista! Prosíme o odvahu k jasnému a konkrétnímu hlásání Krista jako pravdy křesťanství. Prosíme o právo a úkol moci mít odhalenou tvář, která se neskrývá za zatěžujícími strukturami a dvojznačnými postoji. Církvi, dej nám Krista! Prosíme o evangelium takové, jaké je v celé své radikalitě. Nechceme žádnou zjednodušenou verzi, která se nám předkládá v mnoha pastoračních

programech; jednoduchá verze, která se bojí toho, aby nás nenechala trpět. Evangelium nás může vést k tomu, abychom dali svůj život. Jeho oslabené formy nás mohou dlouho zajímat, potom nás ale začnou nudit a zadusí nás. Církvi, dej nám Krista!“ To je to, co my v Evropě a v celém světě dlužíme současným mladším generacím. Z toho se nesmíme vyvléci. Na tom závisí štěstí a harmonie našich národů a budoucnost našich dětí i jejich dětí.

3. Při následování svatého knížete Václava jsme my ve střední Evropě pověřeni především tím, abychom slovem a skutkem zvěstovali pravdu o světě, o člověku a o Bohu, aby se tak lidské soužití mohlo uspořádávat z chaosu do řádu. Pro důstojnost člověka neexistuje žádné spolehlivější ujištění, než je vědomí o tom, že je stvořen k obrazu Božímu, a tedy má Boží formát. To je skutečnost, která se během dějin stokrát potvrdila. Právě tak nelze přehlížet znatelný úpadek lidských hodnot v posledních 20 letech, stejně jako jeho důsledky. Hovoří se již o sebevraždě Evropy, kde se rodí stále méně dětí, uzavírá stále méně manželství a je vidět stále méně pozitivních znamení.

Tvrdí to svatý Augustin, když říká: „Tak jsi to, Bože, tak uspořádal a tak se to i ve skutečnosti děje, že každý duch, který opustí svůj řád, se sám sobě stává trápením a trestem.“(srov. Sv. Augustin, Vyznání). Proto se může nějaký národ nebo společenství považovat za šťastné, pokud má směrodatnou postavu patřící k jeho základu, jakou je u vás svatý Václav. Svým životem ukázal svému národu to, co tisíce let před ním vyslovil Žalm 8: „Co je člověk, že na něho myslíš? …Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé, ověnčils ho ctí a slávou“ (v. 5-6). A tuto důstojnost, kterou má člověk díky svému stvoření, Ježíš Kristus svým vykoupením nejen obnovuje, ale i povyšuje, jak se církev modlí při vánoční mši: „Bože, ty jsi člověka podivuhodně stvořil a ještě podivuhodněji jsi jej obnovil. Dej nám účast na božství tvého Syna, který přijal naše lidství.“ Důstojnost člověka je nedotknutelná. Nikdo, ani král, nemá právo s ní nakládat. Proto mohl svatý Václav věrně plnit své úkoly. Po první bratrovraždě se Bůh ptá bratrovraha Kaina: „Kde je tvůj bratr Ábel?“, jehož zabil. A on mu dává drzou odpověď: „Nevím. Jsem já strážcem svého bratra?“ (Gen 4,9)

Jako přítel Boží a služebník lidí svatý Václav věděl, že je strážcem svých bratří a sester. I jemu svěřený lid věděl, že je u něho v dobrých rukou, a tak je tomu až do této chvíle. Svým současníkům v dnešní Evropě dlužíme toto svědectví o Bohu, člověku a světu. Zaručují ho velcí svědkové evropské civilizace, s nimiž nás dnes svatý Václav znovu spojil. Amen.

Joachim kardinál Meisneremeritní kolínský arcibiskup

CCÍÍSSAAŘŘ AA KKRRÁÁLLBlahoslavený Karel I. z Domu Rakouského

Člověk, panovník, světecPoslední císař rakouský, král český,

apoštolský uherský král etc. etc. Karel (celým křestním jménem Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Otto Maria) se narodil 17. srpna 1887 na zámku Perssenbeug v DolnímRakousku jako příslušník jedné z nejstarších a nejvznešenějších vládnoucích dynastií světa. Z roduHabsburského vzešlo devatenáct císařů Svaté říše římské a dvacet českých králů, dědiců královské krve Přemyslovců, Lucemburků a Jagellonců. Karel byl prvorozeným synem arcivévody Otty Habsbursko-Lotrinského a saské princezny Marie Josefy - jeho dědečkem byl arcivévoda Karel Ludvík, bratr císaře Františka Josefa I., a následník trůnu František Ferdinand d´Este byl jeho strýc.

Ačkoli v dětství byl arcivévoda Karel trůnu dosti vzdálen – následníky byli korunní princ Rudolf (+1889), císařův bratr Karel Ludvík (+1896 ), pak synové Karla Ludvíka František Ferdinand (+1914) i Otto, Karlův otec (+1906) –proroctví řádové sestry Marie Vincentie už v jeho dětství mu předpovědělo těžký úděl panovníka. Karel byl proto od útlého věku doprovázen modlitbami svých nejbližších. Jeho dětství bylo prosté a šťastné, ačkoli jeho otec, voják a milovník žen vyhlášený svými společenskými excesy, mu nemohl jít dobrým příkladem. Dlužno ale uznat, že péči o výchovu svého syna nezůstal arcivévoda Otto nic dlužen. Obklopen láskyplnou péčí matky, která ho vychovávala v katolické víře, vyrůstal Karel v laskavého a soucitného člověka, a do života vstoupil obdařen pevnými morálními zásadami a hlubokou vírou.

„Nyní si musíme vzájemně pomáhat do nebe“Ačkoli byl Karel příslušníkem arcidomu, studoval na

vídeňském Schottengymnaziu - sice prestižní, ale veřejné škole. Další vzdělání pak získal v Praze, na Karlo-Ferdinandově universitě. Od roku 1906 žil na Hradčanech a u významných universitních profesorů se věnoval studiu oborů, v tradici vzdělávání příslušníků arcidomu obvyklých: historie, ekonomie, práva.

Jak bylo zvykem v panovnickém domě, už v šestnácti letech byl arcivévoda jmenován poručíkem a v roce 1905 v císařské armádě nastoupil službu: nejprve formálně u husarského pluku svého otce a poté v roce 1908, už jako plnoletý, naostro u dragounského pluku č. 7 vévody Lotrinského, jehož štáb v té době sídlil v posádce Brandejs nad Labem.

Zdejší staroslavný císařský a královský zámek se 1. července roku 1908 stal Karlovým novým domovem a kasárna v bývalé jezuitské koleji přímo naproti poutnímu chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi byla místem, kde vykonával svoji každodenní důstojnickou službu. Jako byl pro svou svědomitost, spolehlivost, otevřenost a kamarádství Karel oblíben mezi vojáky, tak byl pro svou milou a přátelskou povahu, dobrosrdečnost a skromnost oblíben mezi občany města a okolí, s nimiž se rád stýkal.

Jako předkové jeho rodu, panovníci, kteří ve Staré Boleslavi budovali mariánskou svatyni (císař Matyáš a Anna Tyrolská) , chránili a uctívali obraz staroboleslavské Bohorodičky (Ferdinand III., Leopold I. a jiní), také Karel Habsburský ve svém mládí na tomto starobylém poutním místě vzhlížel k Palladiu země české a osobně prožíval svatováclavskou tradici - jen možná ještě silněji, protože mluvil česky a s českým prostředím se v tomto městě také sžil.

V jiném městě v Čechách, ve Františkových Lázních, se začal příběh Karlovy celoživotnílásky a manželství, požehnaného osmi dětmi. Karlovo srdce si tu získala družka z jeho dětských let, princezna Zita z panovnického rodu Bourbonsko-Parmského ( 9.5.1892 –14.3.1989), která po matce z rodu portugalských králů Braganca zdědila krásu a temperament. Po zásnubách ve vile Pianore v

italském Toskánsku bylo datum sňatku stanoveno na 21. říjen 1911, a v rakouském poutním místě Mariazell svěřili Zita a Karel svůj vzájemný vztah pod ochranu Panny Marie.

Před svatbou se Zita setkala se zvláštním prorockým slovem papeže Pia X. , který, žehnaje jejímu sňatku, označil Karla za příštího císaře - v době, kdy ještě nikdo netušil nic o budoucích dramatických osudech monarchie. „Bude odměnou Boha Rakousku za to, co Rakousko vykonalo pro církev“ řekl tehdy o Karlovi svatý Pius X.

Císařovna Zita v následujících letech beze zbytku naplnila přání svého manžela, který jí ve svatební den řekl: „Nyní si musíme vzájemně pomáhat do nebe“. Do smrti mu zůstala nejspolehlivějším a nejvěrnějším přítelem i rádcem, a v dobrém jej posilovala ve chvílích, kdy zůstal při svém poslání zcela opuštěn. Dá se říci, že v Zitě měla Rakousko-Uherská monarchie po mnoha dlouhých desetiletích zase opravdovou císařovnu.

Koncem krátké svatební cesty, dne 28. listopadu 1911, přijel Vysoký pár Karel a Zita svelkou slávou do Brandýsa. Arcivévoda se vrátil do své posádky v Čechách k vojenským povinnostem i k obyčejnému, v zásadě prostému dennímu životu. Jak císařovna Zita později mnohokráte vzpomínala, v tomto městě novomanželé prožili jediné opravdu šťastné měsíce společného života.

V roce 1912 musel arcivévodský pár odcestovat do Haliče, až na tehdejší hranice Rakousko-Uherska s Ruskem (do obce Kolomea, dnes na Ukrajině), kam byl pluk brandýských dragounů přeložen. Karel se Zitou se do Brandýsa stále vraceli, na soukromé i oficiální návštěvy, a zámek Brandýs nad Labem, který si v roce 1917 císař Karel koupil, zůstal jeho osobním sídlem až do konce monarchie. K Brandýsu, k zámku i městu, se později císař Karel I. vracel vzpomínkami, sem možná směřoval své marné naděje na trochu osobního štěstí i poté, co jeho úsilí o mír bylo zmařeno a staletá říše se rozpadala.

Dej, ať z víry moc mu plyne ...Atentát na Františka Ferdinanda d´Este 28.června 1914 změnil běh dějin i život

arcivévodských manželů. Karel se náhle stal následníkem trůnu a zároveň byl spolu smiliónem mužů vržen do válečné vřavy. Na ruské i italské frontě poznal hrůzy války, viděl, jak vojáci obou stran jsou vražděni ohněm a železem. Karel pláče nad jejich osudem a jako frontový velitel se snaží svými rozkazy mírnit toto běsnění:

„Ukládám každému veliteli jako svatou povinnost aby vynaložil veškeré úsilí na to, aby ranění byli co nejlépe ošetřeni a aby bylo o jednotky co nejlépe postaráno. Zakazuji rozkaz: nebrat zajatce! Nejpřísněji

zakazuji krádeže, plenění a zbytečné ničení.“

Když v listopadu 1916 v Schönbrunnu umíral František Josef I., byl si vědom, jaké strašlivé dědictví svému nástupci zanechává: „Převzal jsem trůn za nejtěžších okolností a předávám jej za okolností ještě těžších. Byl bych rád, kdybych toho byl Karla ušetřil“…Karel se 21. listopadu 1916 stal císařem a králem 50-ti milionové mnohonárodnostní říše, zmítané v nekonečném neštěstí světové války, na níž neměl žádný podíl. Možná, že starý císař František Josef I. vědomě chránil svého nástupce od tíhy osudové odpovědnosti za vypovězení války Srbsku, když jej v rozhodující chvíli dne 7. července 1914 nepřizval ke zvláštnímu zasedání ministerské rady.

Karel však válku zdědil a v prvním manifestu, kterým se obrátil ke svým národům jako nový panovník, ohlašoval: „Chci činiti vše, aby hrůzy a oběti války byly co nejdříve zažehnány.“ Veden neochvějnou vírou, soustředil mladý císař veškeré své úsilí k nastolení míru a ke zmírnění válečné bídy, pokoušel se i dosáhnout smíření národů své říše. Po nástupu na trůn odstranil vojensko-byrokratickou diktaturu a obnovil právní stát. Poprvé od začátku války svolal parlament.

„Je Mou neotřesitelnou vůlí vykonávat Prozřetelností Boží Mně svěřená práva a povinnosti takovým způsobem, abych vytvořil základnu pro utěšený a požehnaný vývoj všech Mých národů. Politika nenávisti a odplaty, živená nejasnými poměry, vyvolala světovou válku. Až tato válka skončí, bude muset být nahrazena politikou usmíření. Tento duch musí zavládnout také uvnitř státu. Je zapotřebí s odvahou a rozmyslem, při vzájemné vstřícnosti, uspokojit tužby národů. Ve znamení takovéto smířlivosti chci, s mocnou Boží pomocí, vykonávat Své vladařské povinnosti a chci jako první nastoupit cestu shovívavého odpuštění a přikrýt závojem zapomnění ony politováníhodné poklesky, jež se udály během války a vedly k trestnímu stíhání. Promíjím trest těm osobám, které byly odsouzeny civilními nebo vojenskými soudy za následující spáchané trestné činy: velezrada, urážka Veličenstva, urážka členů císařského Domu, rušení veřejného klidu, vzpoura.“

Tak zněl text amnestie z 2. července 1917, které přední čeští politici (Kramář, Rašín) vděčili za záchranu před popravou a za svobodu. I když amnestie nenašla žádoucí pozitivní ohlas a Češi neprojevili za císařův vstřícný čin vděčnost, nemůže být pochyb o tom, že Karel činil vše pro mír, smíření, odpuštění, překonání nenávisti.

V roce 1919 napsal s velkou úctou francouzský spisovatel Anatol France: „Císař Karel chtěl mír. Byl jediným slušným mužem, který během války zastával odpovědnou pozici, ale neposlouchali ho.“

Mírové snahy Karla I. Rakouského nebyly vládami válčících stran vyslyšeny. Na rozdíl od ostatních, mocností i zájmových skupin, jako byla Masarykova Maffie, neusiloval o mír vítězný a byl ochoten přinést v zájmu ukončení světového ničení oběti – vzdát se části území. Když tajná mírová jednání, která podnikl v březnu 1917 prostřednictvím svých švagrů Sixta a Xaviera Bourbonských, ztroskotala, stali se Karel a jeho žena Zita terčem nenávistné kampaně militaristů a nacionalistů, kteří jim vtiskli cejch zrádců: Zita, původem Francouzka či Italka, měla být ve styku s nepřáteli, a Karel opustil německého spojence když nechtěl nasadit proti nepříteli účinné zbraně, byl proti neomezené ponorkové válce, zakazoval bombardování nemocnic a kostelů, nechtěl dovolit, aby c. a k. vojáci bojovali na západní frontě. Pro Velkoněmce byl slaboch a loutka v rukou Vatikánu,

když podpořil mírovou iniciativu papeže Benedikta XV. a svým humanismem prohrával válku, zatímco Dohoda jej líčila jako tyrana a válečného štváče. Slované v něm viděli Teutona, Němci a Maďaři mu vyčítali slabost pro Slovany. Karel pro uzavření míru riskoval nejen korunu, ale i svobodu či dokonce život, svůj i své rodiny - tak si císařský pár ve vidině strašného osudu ruské carské rodiny prožil i dny strachu o osud korunního prince Otty a ostatních dětí, když musely uprchnout z nebezpečí revolučních gard zmaďarského Gödöllő.

Jako jeden z hlavních úkolů své vlády vnímal zmírnění útrap zbídačené země a začal moderním způsobem řešit sociální otázky. V roce 1917 byl přijat zákon o ochraně nájemníků, o zřízení stížnostních komisí pro dělníky a v říjnu 1917 vzniklo ministerstvo pro sociální péči – první na světě. Karel jako křesťanský panovník cítilpovinnost pečovat o vdovy, sirotky a válečné invalidy, o mládež, o práva dělníků, sociální zajištění, bytovou politiku. Bojoval proti lichvě a na pomoc chudobou sužovaným obyvatelům Vídně dal k dispozici i prostředky dvora i svůj osobní majetek, i když věděl, že tak může jen málo zmírnit dopady rozpoutané sociální katastrofy.

Říš rakouská nezahyne ...Císař Karel právem usiloval o to, aby jeho říše přečkala válku. Byl si dobře vědom její

nesmírné ceny jako útočiště národů i záruky evropské stability. Rozkladné tendence však byly již příliš silné, vypjatý nacionalismus v monarchii došel za války nesmiřitelných rozměrů a monarchie propásla šanci na svou přeměnu ve federální stát rovnoprávných

národů, jak vyhlásil svým manifestem ještě 16. října 1918. Díky Karlovu odporu proti použití síly se však všechny změny na mapě střední Evropy v říjnu 1918 udály bez občanské války a krveprolití.

Na konci dnů monarchie -po 700 letech - byl císař vyhnán ze své vlasti. Socialistická vláda v císaři, který korunu chápal jako

svatou zástavu Boží a odmítl abdikovat a zradit přísahu, cítila stálé ohrožení, i když jej donutila rezignovat na účast ve vládě.

Ještě ze švýcarského exilu, kam musel odjet 24. března 1919, Karel bránil likvidaci rodné země připojením zbylého Německého Rakouska k Německu. Stále cítil odpovědnost ze svého poslání a nepolevil v politické aktivitě. Krvavá revoluce v Maďarsku, k jehož lidu byl vázán přísahou, jej v roce 1921 - na přání papeže, který se obával, že Střední Evropu ovládne komunizmus, - dovedla ke dvěma riskantním a nezdařeným pokusům(protože se chtěl za každou cenu vyhnout občanské válce) o chopení se vládní odpovědnosti v zemi, kde byl legitimním a korunovaným panovníkem. Tehdy řekl:

„Když se vrátím do Uher, tak to jistě nebude z radosti z panování. Nosil jsem jen trnové koruny a jest to také trnová koruna, kterou mně mají Uhry vrátiti.“

Budoucnosti „svých národů“ dal znovu přednost před vlastní budoucností, a mnohými, kteří mu přísahali věrnost, byl znovu zrazen. Mocnosti jej poté nechaly transportovat do exilu na ostrov Madeira. Zde i zemřel, velmi předčasně, v úplné bídě, vyčerpán a po velkém utrpení, dne 1. dubna 1922 v kruhu své rodiny, a zanechal manželku a 8 dětí. Pohřben byl v kostele Panny Marie „Nossa Senhora do Monte“ na Madeiře, kde odpočívá doposud.

V posledních týdnech a dnech života bylo Karlovo duchovní strádání ztíženo i utrpením tělesným. Počátkem roku 1922, jen pár týdnů poté, co na Madeiru mohly přicestovat také děti a rodina byla konečně zase spolu, onemocněl chřipkovým zápalem plic. Epidemie španělské chřipky byla po celé Evropě vražedná, ale císařská rodina, která z nedostatku finančních prostředků byla nucena žít o bídné stravě ve vlhké a nevytápěné vile ve stálých mlhách vysoko nad městem, nemohla pro Karlovo uzdravení udělat nic mimo své setrvalé a láskyplné péče. Dnem i nocí seděla císařovna Zita u lože svého manžela. Lékaři, kteří byli k nemocnému povoláni až ve chvíli, kdy soudobá medicína už neměla prostředky k záchraně, veškerou tehdy obvyklou léčbou jen násobili nemocnému utrpení.

Svědectví o posledních dnech císaře ve svém deníku uchovala hraběnka Viktorie z moravského rodu Mensdorffů. Císař se stále modlil a v horečkách se vracel k tématům, která mu jako velké životní problémyzůstala na paměti - v modlitbách opakuje i prosbu za překonání rozkolu víry vČechách. Své ženě připomíná, co ona velmi dobře ví: „Mým veškerým úsilím bylo vždy ve všech věcech rozpoznat co možná nejzřetelněji Boží vůli a plnit ji, a to zcela“.

Svého prvorozeného syna Ottu volá k sobě, aby viděl a nezapomněl, jak umírá katolík a císař. „Toužím tolik po tom, abych se s Tebou vrátil domů. Proč nás nechtějí pustit domů?“ šeptal tesklivě své ženě v den své smrti, v sobotu 1. dubna. Po poledni, zaopatřen

svátostmi, po mši svaté, která je sloužena v jeho pokoji, s pohledem upřeným na kříž a Nejsvětější svátost umírá se jménem Ježíšovým na rtech.

Způsob, jakým se nástupnické státy bývalé monarchie postavily k výzvěvítězných mocností a odepřely tomuto člověku pomoc v nouzi, zůstane provždy jejich hanbou a flekem na praporech „moderní civilizace“.

Ve vyhnanství se císař Karel až do konce života vracel k úvahám o společném osudu národů ve střední Evropě. Varoval před těžkými následky rozpadu monarchie, která byla vystavěna na ideji nadnárodní, po řadu staletí umožňující více jak desítce národů žít pospolu poklidným životem ve společné vlasti, předvídal, že atomizace střední Evropy na tzv. národní státy nemůže být spravedlivá a národnostní problémy ještě zostří. Upozorňoval na nebezpečí, plynoucí ze ztráty rovnováhy v Evropě, obával se expanze bolševismu.

Pokud tedy byla po druhé světové válce a novém rozdělení Evropy evropská idea posledního habsburského panovníka

vnímána jako pozitivní alternativa k osudu, který Evropu postihl, k ruinám, holocaustu a vyhánění obyvatelstva, pokud jeho křesťanské myšlení bylo stavěno do protikladu k nacionalismu, fanatismu, mocichtivosti a egoistickému materialismu, je to tak správně a je k tomu řada dobrých důvodů. Karel byl mučedníkem, který zahynul v boji s démony moderní doby, a protože byl králem spravedlivého míru, stal se i symbolem jednotné Evropy. (foto nahoře: hrobka Karla I. na Madeiře)

Zachovej nám, Hospodine ...Už v roce 1923 navrhl Wilhelm Miklas,

budoucí rakouský spolkový prezident, že by císař Karel měl být prohlášen blahoslaveným. Na třicet tisíc členů Modlitební ligy císaře Karla už od roku 1925 provázelo Karlovu beatifikaci svými modlitbami.

Nacisté pak toto církevní společenství zakázali a jeho předseda, profesor Zessner-Spitzenberg byl prvním mezi umučenými rakouskými vlastenci v Dachau hned v prvních dnech války. V roce 1949 pak zahájila činnost obnovená „Modlitební liga císaře Karla I. za mír mezi národy“, která si Karlovo blahořečení kladla za cíl.

Pětapadesát let, od roku 1949 do roku 2004, trval beatifikační proces. V jeho závěru, dne 3. října 2004, papež Jan Pavel II. prohlásil služebníka Božího, Karla I. z Domu Rakouského, blahoslaveným.

„Byl mužem velké morální integrity a pevné víry, jenž vždy hledal jen to nejlepší pro svénárody a všechny své panovnické činy konal v souladu se sociálním učením církve. Držel se ideálů spravedlnosti a míru a neochvějně směřoval ke svatosti. Byl příkladným křesťanem, manželem, otcem i panovníkem“, jsou slova papeže Jana Pavla II.

Positio, beatifikační spis Karla I., obsahující svědectví 90 svědků, výsledky zkoumání několika tisíc písemných dokumentů, dobrozdání odborných komisí a rozhodnutí teologů včetně ohledání ostatků císaře v kapli kostela Nossa Senhora do Monte na Madeiře ( 1. dubna 1972) i lékařské ověření zázraku (z hlediska lékařské vědy nevysvětlitelného uzdravení z těžké invalidity, způsobené cévním onemocněním u Marie Zity Gradowské,

Brazílie, 1960) čítal na dva tisíce osm set stran.

Dojemný příběh Karla I. Rakouského je také pro nás, občany dnešní České republiky, plný znamení. Poslední z českých králů je po boku svatého Václava druhým panovníkem českých zemí, který došel blahoslavenství. S knížetem Václavem Přemyslovcem je Karel Habsburk spojen nejen krví, ale také údělem panovníka, který dle měřítek doby - tehdejší i dnešní -nedosáhl úspěchu, neboť se vždy řídil srdcem a zdravým rozumem víc než politickou potřebou. Oba vladaři byli nositeli míru a usmíření, zůstali spojeni živou křesťanskou vírou a jsou si podobni i naplněním lidských ctností v běhu života, k jehož hořkému konci oba dospěli ještě v mladém věku.

Poslední český král se po stu letech, roku 2011, vrátil do města svého mládí v Čechách prostřednictvím své relikvie. Ve Staré Boleslavi, kde na úsvitu křesťanství mučednicky prolil svou krev svatý Václav, se tak symbolicky

uzavírá celé tisíciletí české královské tradice – mezi smrtí kněžny sv. Ludmily (921) a smrtí posledního českého krále bl. Karla I. (1922) leží tisíc a jeden rok naší národní historie.

Král Karel I. z Domu Rakouského se vrací prostřednictvím svých relikvií a veřejné úcty na mnohá další místa do Čech, na Moravu a do Slezska plným právem jako blahoslavený českého národa na počátku nového tisíciletí, kdy se otevírají nové možnosti pro naplnění vize o sounáležitosti národů křesťanské Evropy, vize, které obětoval život, na jehož konci,

na samém prahu věčnosti, řekl: „Musím tolik trpět, aby mé národy znovu našly cestu k sobě“.

BeatifikaceKarel František Josef byl katolíkem, který své

náboženské povinnosti plnil od útlého mládí poctivě, upřímně a z hlubokého přesvědčení. Každý den se modlil růženec, bez ohledu na to, jak pozdní hodina už byla. Před každým jídlem pronesl požehnání.Často se stáhl do ústraní kaple, aby před Nejsvětější svátostí “promodlil“ důležitá rozhodnutí.

Snažil se chodit pravidelně k sv. přijímání a ke sv. zpovědi. Během mše se do sebe pohroužil s tak velikou intenzitou, že když do něho někdo štouchl, vůbec to nevnímal. Byl bailivem řádu maltézských rytířů, členem mariánského bratrstva a nosil škapulíř. Často se modlil litanie k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, Panně Marii a sv. Josefovi. Pěstoval zbožnost k andělům, zvláště archandělovi Michaelovi. Svou rodinu zasvětil Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a poté sv. Josefovi.

Anatol France napsal: “Císař Karel byl jediný muž v čelné pozici, který vyšel z války čestně. Ovšem byl to světec a nikdo ho neposlouchal. Upřímně si přál mír, a proto jím svět pohrdl. Nabízel nádhernou šanci, která byla promarněna.“

Krátce po jeho smrti byly činěny pokusy o jeho blahořečení, které po zázračném uzdravení řádové sestry Marie Zity Gradowské vyvrcholily jeho blahořečením dne 3. října2004 (vlastní proces započal 3.11.1949) Janem Pavlem II. v Římě.

V hodnocení jeho osoby byly brány v potaz tři aspekty: mírové úsilí, sociální zákonodárství a hluboká zbožnost císaře.

I když byl Karel profesí politik, kritéria, která církev používá k rozhodnutí o jeho blahořečení, politická nejsou. Prohlásit blahoslaveným panovníka neznamená ocenit výsledky podle pozemských měřítek, ale posoudit, v jakém duchu se snažil dostát svým povinnostem, naplnit poslání. Blahořečení je odměnou za způsob, jímž kandidát

projevoval křesťanské ctnosti ve společenském i soukromém životě. A Karel Rakouský byl velký křesťan v kruhu své rodiny i ve způsobu, jímž jako císař vládl. Jeho nevlastní babička arcivévodkyně Marie Terezie, která žila až do jeho smrti v jeho blízkosti, prohlásila: „Karel je světec. Žil jako světec a jako světec zemřel.“

Dne 12. 4. 2003 Jan Pavel II. uveřejnil v dekretu, prohlašujícím Karlovy ctnosti za hrdinské:

“Byl mužem velké morální integrity a pevní víry, jenž vždy hledal jen to nejlepší pro své

národy, a všechny své panovnické činy konal v souladu se sociálním učením církve. Držel se ideálů spravedlnosti a míru a neochvějně směřoval ke svatosti. Byl příkladným křesťanem, manželem, otcem i panovníkem.“

Salcburský světicí biskup Laun doporučil sjednocující se Evropě císaře Karla za patrona: „Pro dnes již sjednocenou a stále se srůstající Evropu by se mohl stát vhodným patronem...Blahoslavený nebo svatý císař Karel může sehrát pro Evropu významnou duchovní roli.“

Den památky blahoslaveného Karla byl stanoven na 21. říjen, výroční den jeho svatby.

V den beatifikace Jana Pavla II., 1. 5. 2011., na svátek Božího milosrdenství, bylyslavnostně uloženy relikvie císaře Karla do kaple kostela Palladia země české ve Staré Boleslavi - Brandýse nad Labem - městě, kde bývalý císař nějaký čas bydlel a které si velice oblíbil.

Svatý Jan Pavel II. měl ke Karlu Rakouskému také osobní vztah, proto ho v roce 2004, na konci svého pontifikátu, blahořečil s radostí. Jeho otec dal prý svému synovi Karlovi Wojtyľovi jméno i na památku tohoto císaře, od kterého jako důstojník 56. pěšího pluku c. a k. armády získal medaili s jeho portrétem za statečnost. Když po mnoha letech Jan Pavel II. přijímal bývalou císařovnu Zitu, manželku císaře Karla, ve Vatikánu, řekl jí: „ Jsem šťasten, že mohu pozdravit panovnici svého otce.“ Pro papeže bylo proto Karlovo blahořečení i otázkou synovské úcty.

„Žádné misie tak účinně neposílily víru v mé diecézi jako příklad tohoto císaře

v jeho křehkosti a jeho umírání.“

Karel František Josef byl katolíkem, který své náboženské povinnosti plnil od útlého mládí poctivě, upřímně a z hlubokého přesvědčení. Každý den se modlil růženec, bez ohledu na to, jak pozdní hodina už byla. Před každým jídlem pronesl požehnání. Často se stáhl do ústraní kaple, aby před Nejsvětější svátostí “promodlil“ důležitá rozhodnutí.

Snažil se chodit pravidelně k sv. přijímání a ke sv. zpovědi. Během mše se do sebe pohroužil s tak velikou intenzitou, že když do něho někdo štouchl, vůbec to nevnímal. Byl bailivem řádu maltézských rytířů, členem mariánského bratrstva a nosil škapulíř. Často se modlil litanie k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, Panně Marii a sv. Josefovi. Pěstoval zbožnost k andělům, zvláště archandělovi Michaelovi. Svou rodinu zasvětil Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a poté sv. Josefovi. Anatol France napsal: “Císař Karel byl jediný muž včelné pozici, který vyšel z války čestně. Ovšem byl to světec a nikdo ho neposlouchal. Upřímně si přál mír, a proto jím svět pohrdl. Nabízel nádhernou šanci, která byla promarněna.“

Vždy ochoten pomociVšichni, kdo s ním přišli do kontaktu, byli uchváceni jeho srdečností a opravdovým

zájmem o člověka. Jednal stejně s prostými lidmi i s těmi z vyšších společenských vrstev.Z dob na gymnáziu nebo později v Brandýse vzpomínali pamětníci na jeho vstřícnost.

Markraběnka Crescence Pallaviciniová shrnula: „Od dětství se vyznačoval dobrotou srdce, jemnou vnímavostí a mírnou povahou. Mladý arcivévoda měl tři velké a výrazné vlastnosti: zbožnost, nikdy neselhávající věrnost povinnosti, i v nejmenších záležitostech, a také velká láska k matce.“

Polzerovy vzpomínky byly podobné: „Měl jsem radostz jeho slunečné povahy, z jeho veselé, otevřené povahy a dobroty srdce, s kterou se snažil každému říci nebo prokázat něco laskavého.“

V době nástupu na trůn při audienci byli všichni překvapeni změnou protokolu, např. nemuseli stát, ale byli okamžitě vybídnuti, aby se posadili. Setkávání císaře Karla s jeho návštěvami mělo rodinný charakter.

Mladý panovník byl císařem, kterého lidé mohli nejen vidět, ale dokonce se ho i dotknout. Je hodně fotografií, které ho zachycují mezi nejobyčejnějšími lidmi, jak se usmívá a pozorně naslouchá stížnostem, které mu sdělují.

Při návštěvě Tyrolska Karel viděl, jak se k němu blíží jakýsi venkovan. Na kabátě měl dvě vyznamenání

dokazující, že bojoval v roce 1878 v Bosně. Stěžoval si, že dostal příkaz odvést armádě jednu krávu, ale že vlastní jen dvě a nutně je potřebuje k uživení své početné rodiny. Karel mu poklepal na rameno: „Otče, vy už jste svou povinnost splnil. Klidně se vraťte domů, kráva zůstane ve chlévě.“

Za svůj laskavý postoj k prostým lidem byl často kritizován. Tento dar jednat vstřícně skaždým mu zůstal až do posledních chvil jeho života.

Již od dětství měl cit pro druhé. Ukazovalo se to i později v drobných maličkostech jeho života - i v době, kdy jeho postavení mu mohlo přinášet výhody. Když si jednou za krutého mrazu všiml, že jeho řidič má zimou zkřehlé ruce, nabídl mu: „Pojďte, dnes Vás zase já zavezu domů!“ Řidič si musel sednout do kabiny vozu a arcivévoda řídil.

I v zásnubní době se projevovala ženichova dobrosrdečnost. Když jel jednou se svou nastávající tchýní autem krajinou, zpozoroval stařenku, která nesla na zádech těžkouputnu. Ihned zastavil a se souhlasem vévodkyně pozval starou ženu, aby pokračovala vcestě s nimi v autě.

Když např. druhý den dopoledne po úmrtí císaře Františka Josefa, tj. dne 22.11.1916, přišla značně rozrušená s bílými růžemi Kateřina Schrattová, přítelkyně bývalého císaře, stála osaměle v předsíni úmrtního pokoje. Po smrti Františka Josefa ji chtěli hodnostáři zabránit v přístupu k mrtvému. Karel ji zahlédl, rychle k ní přistoupil, nabídl jí rámě a vedl k lůžku jejího mrtvého přítele, aby se s ním mohla rozloučit.

Byl vždy ochoten pomoci. Císař dopřával každému sluchu a snažil se vcítit do mínění lidí. Vyslechl každého trpělivě až do konce. Měl ve zvyku každému přitakat. Když ho na

souhlas i protichůdnými názory císařovna upozornila, že dává pravdu každému, řekl ji:“To je asi nešťastný zvyk, ale chci tím dát jen najevo, že chápu důvody, které je k jejich názorům vedou. Neznamená to, že jejich názory sdílím.“ Lidé s odlišnými názory se tak nebáli před ním vyjádřit otevřeně své postoje.

Julius Deutsch, který nebyl obdivovatel Habsburků, napsal: “ Arcivévoda byl štíhlý mladý muž se strhujícím pohledem, který se k důstojníkovi dokázal chovat přátelsky jako k sobě rovnému. Jeho nenucený tón mu přinášel mnohé sympatie. Jeden z mých nadřízených ho patrně na mne upozornil, protože se na mě často obracel a jednou se mě zeptal i na mé politické ideje. Nic jsem před ním neskrýval a řekl jsem mu, že jsem od mládí sociální demokrat. Dědic trůnu přijal tuto informaci bez pohoršení přijal a se zájmem pokračoval v rozhovoru. Bylo to, jako by spolu hovořili stejně staří kamarádi ve zbrani. Měl jsem pocit, že mám před sebou muže toužícího po vědění, vnímavého, který prokazuje dobrou vůli o všem se informovat.“

Navzdory osobnímu trápení byl stále ke svému okolí pozorný, dokonce i ve své smrtelné nemoci - měl starost o jiné –hlavně o své děti – a obával se, aby jeho nemoc nebyla nakažlivá. Bez ohledu na utrpení, které musel snášet, měl nestále úsměv a laskavé slovo pro ty, kdo byli u jeho lůžka, a omlouval se za obtíže, které jim způsobil.

S jednotlivými osobami mluvil přes své trápení dokonce v jejich řeči - se Zitou a svou babičkou německy, s hraběnkou Mensdorf-fovou česky, s portugalskými lékaři francouzsky. Když jednou omylem oslovil lékaře německy, hned se opravil a pokračoval ve francouzštině.

Jako císař musím předcházet dobrým příklademJiž jako malý byl veden k dobročinnosti. Péče, kterou věnoval chudým a potřebným,

byla pozoruhodná. Sotva mu někdo dal dárek, už byl v rukou někoho jiného. Již jako dítě vykonával protektorát nad dětským domovem. Štědrost mladého arcivévody vedla knevysvětlitelně vysoké spotřebě prádla - mladý Karel je rozdal mezi své méně majetné kamarády.

V roce l917 prohlásil: „Záleží přece na tom, abychom pomáhali, pokud můžeme pomáhat. Jako císař musím předcházet dobrým příkladem. Kdyby jen každý plnil své křesťanské povinnosti, nebylo by ve světě tolik nenávisti a bídy…“

Za války dal k dispozici palácové koně k dopravě uhlí obyvatelům Vídně, rozdával vlastní šatstvo i prostředky na pomoc potřebným. I když byl po sesazení z trůnu sám ve finančních potížích, jeho štědrost to nijak nezmenšilo. Dál rozdával dárky, zejména

bývalým důstojníkům, které rozpuštění císařské armády uvrhlo do bídy. Materiální statky nebyly pro Karla podstatné, čest rodu a poslání dynastie stavěl mnohem výše než vlastnictví majetku. V roce 1920 se obrátil Karel se Zitou na španělského krále Alfonse III. a papeže Benedikta XV., aby zakročili ve prospěch rakouských vojáků, kteří zůstali vzajetí na Sibiři, a Vídeň neměla prostředky na zaplacení jejich návratu. Papež si na základě jejich žádosti proto vzal na starost náklady na repatriaci zajatců po Vladivostok a požádal o přispění švýcarský a americký Červený kříž.

Takto rok po zhroucení monarchie několik stovek nešťastníků vděčilo za svou záchranu císařskému páru.

Ve vyhnanství ve Švýcarsku navštívil císaře Karla polský diplomat kníže Lubomirski: „Nemohl jsem odolat návalu sympatie k tomuto mladému, těžce zkoušenému panovníkovi,který ve chvíli, kdy byla v sázce hmotná existence jeho rodiny, hovořil o osobních problémech lhostejným tónem a věnoval všechnu svou pozornost palčivým problémům národů, jejichž osudem se nepřestával zabývat.“

Hmotnou bídu zakoušela rodina ve vyhnanství na Madeiře. Jedna zpokojských psala: „Je tady pořád mlha, déšť, vlhko. Na topení máme jen čerstvé dřevo, které věčně kouří. Nemáme zde elektrické světlo. Dům je vlhký, všude to páchne plesnivinou a všem jde pára od úst. Nádobí myjeme mýdlem ve studené vodě. V domácí kapli je zeď prorostlá

houbou. V ostatních pokojích by se bez stálého ohně nedalo vydržet. Chudák císař jí jen třikrát denně, ani k večeři nemůže dostat maso, jen samou zeleninu a moučná jídla. Nemáme dost jídla a jsme věčně hladoví. Někdy si skoro zoufáme. Ale když vidíme, s jakou trpělivostí to snášejí Jejich Veličenstva, zase se vzpamatujeme.“ Materiální statky nebyly pro Karla podstatné, čest rodu a poslání dynastie stavěl mnohem výše než vlastnictví majetku.

Člověkem mezi lidmiZa války se císařova rodina stravovala skromně. Když se jednou malý Otto zeptal

nějakého hosta, co obědval, byl udiven, že maso. Prohlásil: „To jste tak bohatý?“

Císař dal k dispozici palácové koně na rozvoz uhlí obyvatelstvu, Zita navštěvovala nemocnice a sirotčince. Jednou z jejích prvních akcí byla dobročinná sbírka ve prospěch bídou trpících dětí.

Zakázal ve válce zasahovat civilní cíle a církevní objekty, byl proti používání bojového plynu. Dokázal mít pochopení i pro prosté vojáky. První denní rozkaz, který Karel jako mladý generál dal svým poddůstojníkům, byl: „Je lepší, když útok trvá déle, než aby byl rychlý a za cenu rychlých ztrát na životech. Každý velitel, který bude mít příliš velké ztráty bez rozumného důvodu, se za ně bude bez milosti odpovídat. Ukládám každému veliteli jako svatou povinnost, aby vynaložil veškeré své úsilí na to, aby ranění byli co nejlépe ošetřeni a aby bylo o jednotky co nejlépe postaráno. Zakazuji rozkaz: , Nebrat žádné zajatce. Pro dobrého vojáka je potupné a bude těžce trestáno, jestliže někdo skolí bezbranného nepřítele, který se již vzdal…Nejpřísněji zakazuji krádeže, plenění a zbytečné ničení.“ Tento rozkaz, který následník trůnu vydal svému armádnímu sboru, předznamenával tendenci, která se projeví v Karlových rozhodnutích, až se stane císařem.

Tyto humanistické tendence byly ostře napadány : „ Toto blouznění o lásce k bližnímu, soucitu, rovnosti lidí, štěstí míru a jak se všechna tato učení, která zahrnovala i náboženský podtext, jmenovala, se stávala zločinem v říši….“

Jednou se setkal při návštěvě fronty s vojákem, který nemohl chodit, ale byl lékařem uznán schopným. Nechal si ukázat jeho nohy, a když viděl četné puchýře, prohlásil, že nikdo by s takovýma nohama nedokázal chodit, a rozkázal vojáka uvolnit z vojenských povinností.

Citace Nowaka: “Rád dával najevo dobrosrdečnost, když poklepával na rameno vojákům na frontě – a dokázal neúnavně poklepávat na rameno tisícům mužů. V celém jeho vystupování bylo vždycky něco z důstojníka kavalerie, jímž byl zamlada.“

Existuje bezpočet historek dokládajících přímé vztahy, které Karel udržoval s vojáky. Jednou v Tyrolsku v čase oběda zastavil konvoj u polní cesty a ordonance vybalily občerstvení připravené kuchařem císařského vlaku. V tu chvíli se objevil bosenský rotmistr v plné polní, šel po cestě pěšky. Pozdravil a chtěl pokračovat v cestě. Karel na něho zavolal a vyptával se ho, odkud jde a kam. Císař si všiml, že má vyznamenání a blahopřál mu. Pak se ho zeptal, jestli už jedl. Císař mu tedy dal svou vlastní porci, které se ještě ani nedotkl. „Děkuji, pane generále,“ opověděl poddůstojník, znovu ještě zasalutoval a odcházel. Karel ale požádal šoféra, aby mu donesl láhev vína. Bosňák poděkoval, ale zdvořile odmítl s tím, že je muslim. Řidič naléhal a žádal ho, aby si láhev vzal, aspoň na památku.

„Tak dobrá, ale řekni mi, kamaráde, kdo je ten generál?“ Řidič odpověděl: „To je náš císař.“ Voják byl překvapen: „Náš císař!“. Dvěma skoky se chlapík ocitl znovu před Karlem, zkřížil ruce na prsou a ve své mateřštině pronesl dlouhou větu (kterou doprovázející Conrad von Hőtzendorf přeložil) - modlitbu za císařův dlouhý život….

Při svém druhém pokusu o restauraci v Maďarsku raději ustoupil, než by byla prolita krev nevinných lidí.

Za jeho vlády bylo zřízeno ministerstvo pro národní zdraví a sociální zabezpečení, zákony na ochranu nájemníků atd.

Byl oddaný katolík své církve s úctou ke kněžím, ale také dokazoval toleranci k jiným náboženstvím. Jednou se někdo zmínil pohrdlivě o židech v armádě. Karel se rozhněval a ostře se židů, zvláště jejich spolehlivosti v armádě, zastal.

V mocenských kruzích byli zastoupeni příslušníci všech náboženství- István Tisza, uherský ministerský předseda, byl kalvinista, generál Arz von Straussenberg luterán a uherský ministr Vilmós Vázsonyi byl Žid.

Jeho pokora se odrážela ve všech obdobích jeho života.

Při pobytu v Kolomyji manželé podnikali i výlety do okolí. Jednou zavítali do malé vesnice Nádvorná do místního hostince. Hospodská se zmínila, že zrovna chtěla poslat 5 Kč synovi, který slouží v Kolomyji, s prosbou na Karla, zda by peníze předal. Karel řekl, že velmi rád, pokud mu bude důvěřovat. Vzápětí ovšem hospodská přinesla ranec vypraného prádla, zda by je s sebou nevzal také. To už zarazilo i dobrosrdečného Karla, ale situaci zachránila Zita: „To vezmu já, pán nenosí balíčky rád.“

Jindy ovšem za války vzal mnohdy vojákovi balík, který se chystal poslat, dal ho sám na poštu a ještě přiložil padesátikorunu.

Jako panovník chtěl být člověkem mezi lidmi, pro každého měl přátelské slovo, až to byl dělník nebo ministr. Žil skromně a střídmě, neměl velké osobní potřeby a usilování druhých o bohatství, moc, titul a slávu sledoval s nepochopením. Smál se ovšem rád a měl

mimořádný smysl pro humor, na každé věci viděl i její komický aspekt.

Rád a hodně povyšoval a vyznamenával, protože měl takovou povahu, že rád dával a odměňoval, a nerad vytýkal a trestal. Strnulost dvorní etikety nahradila až neformálnost, alespoň tam, kde to bylo možné. Při audienci nemuseli hosté

chodit ve fraku, podával jim ruku, nechal je posadit a mohli v hovoru používat své mateřštiny. Navrhoval, aby se vyšlo vstříc českým autonomistům, v roce 1917 provedl jako projev dobré vůle rozsáhlou amnestii.

Když se v říjnu l918 dozvěděl, že Vídní cestou do Švýcarska má projíždět Klofáč, jeden z předáků českého nacionalistického hnutí, vyslovil přání s ním mluvit. Vzkázal mu, že nechce mluvit o politice. Při setkání mu kondoloval k úmrtí syna a kladl mu hlavně na srdce, aby usiloval o to, aby se zabránilo krveprolití. Se zástupcem národa, který se chystal odtrhnout, mluvil jen o tom, jak by se to mohlo stát bez bolesti pro národ.

Jeho přirozená prostota v chování i oblékání mu ve vyhnanství mnohdy přinášela obtíže. Karel ve Švýcarsku byl ve spojení s opatem benediktinského kláštera P. T. Bossartem. Jednou ho neohlášeně chtěl navštívit. U fortny uvedl své jméno, ale bratr fortnář si ho prohlédl od hlavy k patě a prohlásil:“ To by mohl říct každý, že je rakouský císař.“ Pak přibouchl návštěvníkovi dveře před nosem a šel vyprávět tu historku opatovi. Ten vytušil pravdu, rychle spěchal k bráně kláštera a našel císaře, jak trpělivě stále čekal před vraty.

Míra ctností se měří i schopností odpouštět nepřátelůmP. Maurus Carnot, který se s císařem sblížil v jeho vyhnanství ve Švýcarsku, o něm

prohlásil: „Jeho láska k míru a jeho zápas o mír, jeho smysl pro spravedlnost a celé jeho pojetí být nejlepším lidovým císařem, by mu musela získat lásku všech. Za to sklidil nevděk, pomluvy, pronásledování, zapuzení. V těch mnohým hodinách, které jsem strávil s císařem, zneuznaným a zapuzeným, jsem nikdy, ani jednou jedinkrát, neslyšel jediné tvrdé slovo proti těm, kteří mu zároveň s korunou chtěli uloupit i to, co nejchudšího horala dělá bohatším než mnohého pána – čest a dobré jméno. A přece těch modliteb za národy Rakouska, to zapomínání na sebe!“

Přes všechny útoky na svou osobu dokázal odpustit svým nepřátelům. Císař Karel velice trpěl lží, urážkami a mnohými těžkostmi v celém svém životě. Přesto nejzářivějším příkladem jeho odpouštění jsou slova, která řekl na smrtelné posteli: "Odpouštím všem svým nepřátelům, všem, kteří mě pomlouvali, a všem, jejichž činy byly namířeny proti mé osobě."

Nejdražší Spasiteli, chraň naše dětiKarel miloval své děti. Při svých vládních povinnostech na ně neměl tolik času jako ve

vyhnanství. Snažil se s většími chodit na procházky, učit je cizím jazykům a dalším dovednostem.

Ve své nemoci byl rád, když slyšel otevřeným oknem hlasy svých dětí a mohl na ně zavolat.

Ve své smrtelné nemoci byl ohleduplný a dělal si starosti o druhé kvůli nebezpečí infekce a také o to, aby jeho děti nebyly vystaveny duševnímu traumatu při pohledu na jeho špatný zdravotní stav. Ze všech dětí byl zavolán ke smrtelné posteli jen Otto jako jeho následník, protože císař Karel chtěl dát mladému arcivévodovi příklad, jak se vyrovnává se smrtí panovník a katolík. Ostatní děti chtěl císař chránit od nákazy a psychického otřesu.

Jedna z posledních modliteb, kterou císař vyslovil krátce před smrtí, patřila všem jeho dětem. Umírající je jmenoval a svěřoval do zvláštní Boží ochrany: "Nejdražší Spasiteli, chraň naše děti: Ottu, Mädi, Roberta, Felixe, Karla Ludvíka, Rudolfa, Lotti a zvláště naše úplně maličké (císařovna byla těhotná a Alžběta se narodila po smrti císaře). Ochraňuj je na těle i na duši, ať raději zemřou, než aby se dopustily smrtelného hříchu. Buď vůle tvá.Amen."

Pokud by každý konal jen svou křesťanskou povinnost,nebylo by ve světě tolik nenávisti a utrpení

Chápal jemu svěřený závazek císaře jako posvátné poslání a viděl sám sebe jako otce svých národů. V rozhovoru s hrabětem Polzer-Hoditzem 28. dubna 1917 císař řekl: "Řítí se to do propasti, avšak já budu pomáhat k blahu říše, jak jen mohu. Jako císař musím jít dobrým příkladem. Pokud by každý konal jen svou křesťanskou povinnost, nebylo by tolik

nenávisti a utrpení ve světě." Jeho láska k bližnímu byla příkladná. Pro zmírnění utrpení svého válkou vyčerpaného lidu císař Karel nařídil, aby palácoví koně a vozy byly dány k dispozici při dopravě uhlí vídeňskému obyvatelstvu, daroval mnoho svého osobního bohatství chudým, a dokonce rozdal nuzným oblečení z vlastního šatníku.

Na samém začátku války, v roce 1914, budoucí císař prohlásil o lidech, kteří se shromáždili na podporu války: "Každý, kdo mě zná, ví, jak moc miluji Rakousko a Uhry.Nemohu tedy zůstat stranou v těžké hodině nouze. Každý, kdo mě zná, také ví, nakolik jsem voják a že jsem vyškolen pro válčení. Lidé vítají tuto válku s jásotem, ale já je nemohu pochopit. Válka je přece něco strašného."

Dr. Friedrich Fundera napsal o císaři Karlovi v roce 1938: "Byla to jediná hlava státu, která neustále hledala způsoby, jak ukončit válku...Činil tak celou svou bytostí, s přítelem i nepřítelem. Jestliže by se uskutečnila vůle a úsilí císaře Karla, byly by zachráněny miliony – a nejen Rakušanů - ztracených životů v boji, mohli jsme se vyvarovat hrozné degradaci německého národa a Evropa se mohla těšit z trvalého míru až do dnešního dne."

Císař Karel byl přesvědčen, že korunu mu svěřil Bůh. Na základě tohoto přesvědčení měla pro něj královská korunovace v Maďarsku velký význam. Padesát let po této události vzpomínala císařovna Zita: "Věc, která na nás oba zapůsobila nejvíce z celého obřadu, byl dojemný liturgický aspekt všeho - hlavně přísaha, kterou král vykonal obrácen k oltáři před svým pomazáním, v níž sliboval, že bude zachovávat spravedlnost pro všechny a usilovat o mír. Tento posvátný slib daný v katedrále byl přesně politickým programem, který chtěl z trůnu uskutečňovat. Oba jsme to cítili tak silně, že téměř žádná slova nebyla mezi námi nutná."

Dokonce i v exilu a nemoci si císař vzal velmi zodpovědně k srdci své povinnosti monarchy a otce svých národů. Kvůli jeho nemoci předčítala mu císařovna Zita noviny, ale cítila, že články ho unavují a dělají mu velké starosti. Naléhala, ať od toho upustí, protože to není dobré pro jeho zdraví. Císař Karel však odpověděl: "Je mou povinností, nikoliv mým potěšením být informován. Prosím, čti!"

Věrnost slibu blahoslaveného Karla jako pomazaného panovníka je charakteristická. Raději snášel nespravedlivé posuzování, pomluvy a urážení, vyhoštění a klesl do úplné chudoby, než aby byl nevěrný své korunovační přísaze. Bylo to jeho osobní přesvědčení, že nikdy nemůže abdikovat, protože obdržel korunu neodvolatelně z rukou Božích, a to prostřednictvím zástupců církve.

V roce 1919 usiloval před mírovou konferencí pomocí svých kontaktů o zabránění připojení Rakouska k Německu, které tehdy hrozilo – vítězstvím opravdu bylo, že Versailleská smlouva toto spojení vyloučila. I v letech 1919 a 1920 nepřestal opakovat myšlenku projektu podunajské federace, aby nedošlo k vtahování do německé sféry.

Přál si, aby vojáci měli v ubytovacích kasárnách možnosti morální zábavy, možnost účastnit se mše svaté a přistupovat ke svaté zpovědi.

Rudolf Brougier, bývalý pobočník, ve svých pamětech v r. 1916 napsal: „Měl opravdovou víru v Boha, byl velkoryse laskavý, půvabně přívětivý, neúnavně věrný službě a měl mimořádné schopnosti pro vojenské vedení. Jeho přirozená skromnost a upřímná povaha byla posilována jeho řádnou výchovou. Byla mu cizí povrchnost a potřeba se

předvádět. S celou svou nelíčenou radostností přijal těžké břemeno, i když jej jeho tíže srážela dolů. Arcivévodova odvaha a nebojácnost o jeho vlastní bezpečnost byla dobře známá a uznávaná, jeho pohrdání vlastním nebezpečím zůstalo pro něj charakteristické, i když se stal císařem, a uchoval si je po celou dobu těch nejhorších časů. Na druhé straně cítil zodpovědnost za blaho svých podřízených.“

Jeho opravdová dobročinnost a víra vyústila ve snahu o mír. Od svého nástupu se všemi prostředky snažil o mír. Chtěl chránit obyvatele před hrůzami války, nařídit nebombardovat civilní objekty a kostely, i když byl za to napadán. Postavil se proti použití bojových plynů.

Karel přišel na frontu v Haliči 10. září 1914 a ihned provedl ve jménu císaře inspekci všech oddílů. Hovořil se všemi vojáky bez ohledu na hodnost, důstojníky, kteří se zasloužili, vyznamenal a nezapomněl informovat císaře Františka Josefa, že válka hrozí změnit se na dosud nevídané krveprolití.

A právě v době, kdy mohlo Rakousko se svým spojencem dosáhnout významných vítězství, chtěl Karel zahájit mírová jednání. V rozhovoru s rakouským ministrem zahraničí Berchtoldem dal nepokrytě najevo svou nespokojenost, že dosud nebyl vypracován žádný mírový program. Podle jeho mínění bylo třeba nastoupit tuto cestu v každém případě, ať už půjde o vítězství, nebo o porážku. Budoucí císař usiloval ze všech sil o to, aby využil všech diplomatických možností, ale nezavíral oči ani před drsnou skutečností zákopů.

V souladu se svou politikou vybíral si za své ministry muže, kteří se nikdy nevyslovili pro válku.

Anglický spisovatel Huber Vivian napsal: „Karel byl velký vůdce, posel míru, jenž chtěl zachránit svět od let války. Státník, jenž dával naději na záchranu svého lidu navzdory komplikovaným problémům v říši. Král, jenž svůj lid miloval nade vše, statečný muž, ušlechtilá duše, vznešený člověk, svatý, z jehož hrobu vychází požehnání.“

"Když člověk zná Boží vůli, všechno je dobré“Jak řekl jeho syn Otto, zevnější úspěch pro něho nebyl měřítkem, na to byl jeho

náboženský pohled příliš vyhraněný. Všechny vnější neúspěchy tím, že ho nezlomily, ukázaly jeho zakotvení v Bohu.

Na smrtelné posteli řekl císař Karel Zitě: "Být naštvaný? Stěžovat si? Když člověk zná Boží vůli, všechno je dobré.“ A po chvíli: „Chci Ti nyní říci zcela jasně, jak je to se mnou: Mým veškerým úsilím bylo vždy a ve všech věcech poznat co nejzřetelněji Boží vůli a plnit ji co nejdůsledněji.“ Po nějaké době zopakoval: „Jen nereptat!“

Věta "Buď vůle Tvá" byla určující zásadou v životě blahoslaveného Karla a opakoval ji krátce před tím, než odevzdal duši do rukou svého Stvořitele.

S Kristem mohl císař Karel říci: "Mým pokrmem je konat vůli Toho, který mě poslal."Obdržel poslání vést své národy jako Boží vladař a jako takový se tento ušlechtilý panovník tomuto poslání podřídil a vydal sám sebe v pokornou službu. Byl připraven pro nebe, proto jej Pán povolal k sobě.

Záleželo mu na ostatních více než na sobě. V tomto smyslu je císař Karel dobrým příkladem muže, oddaného Marii, která dala své "Fiat" a řekla: "Ať se mi stane podle Tvého slova!" Jeho čistá duše zrcadlila "Fiat" Matky Boží.

Na plnění svých povinností myslel dokonce i během své poslední nemoci a horečnatého blouznění: "Tu měl starost o vídeňské děti, kterým se snažil opatřit mléko, pak se zase staral o doušek vody pro českého vojáka umírajícího žízní ve vojenské nemocnici. Trápil se zapomenutou evakuací Sedmihradska před rumunským vpádem, záležitost, která byla příčinou mnoha prudkých slovních sporů mezi ním a hrabětem Tiszou."

Císař Karel následoval příklad svého Pána a Spasitele, který trpěl opuštěn na hoře Olivetské a ve chvíli svých největších zkoušek pil s Kristem z kalicha utrpení. Přijal Otcovu vůli uprostřed svého největšího trápení, které přesáhlo vrchovatou míru. Přes to všechno ctihodný Karel dokázal ještě říci: "Jsem vděčný našemu milému Bohu za všechno, co sesílá."

Marie Lacknerová, služebná, vzpomínala na průběh mše sv. dne 31. 12. 1921:“ Během hymnu Te Deum postupně jsme jeden po druhém zmlkli, umlčeni bolestí. Pouze služebník Boží vydržel až do konce a modlil se, zdůrazňuje každé slovo. Hleděla jsem na něj sobdivem, bylo jasné, že pro něho v tuto chvíli existoval jen Bůh a že toto Te Deum bylo osobním dialogem mezi Bohem a ním.“

Na Madeiře pozorovali lidé kolem něj nový rozměr jeho zbožnosti, cosi jako odevzdání se do rukou Prozřetelnosti, reakci muže, který ztratil vše. Ne že by netrpěl, kanovník Homen de Gouveia si vzpomínal, že ho často viděl dlouho hledět na oceán bez jediného slova. Ale čím byly tvrdší životní podmínky, tím víc císař zůstával vyrovnaný a bez ustání se zajímal o ty, kteří ho obklopovali.

Karel napsal Benediktu XV. dne 28. 2. 1919: “Ve všech zkouškách, které na mne Boží Prozřetelnost seslala, jsem si zachoval přesvědčení, že jsem vždy plnil své povinnosti a vžádném ohledu jsem nechtěl nic než dobro pro mé poddané, stejně jako větší slávu Boží a triumf naší svaté matky církve.“

S růžencem v ruce císař duchovně bojoval bitvy svého životaOd útlého dětství měl Karel velikou lásku k Panně Marii. Nedlouho po svatbě se cestě

se novomanželé 8.11. 1911 vydali do Mariazell, aby se modlili za své manželství a za to, aby měli dost sil ke zvládnutí budoucích úkolů.

Císařem se stal dne 21. 11. 1917, na svátek Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě.

V jeho životě je zvláštní spojitost se svátky Matky Boží. Je jí zasvěcena sobota. Vsobotu byl biřmován, v sobotu byl prohlášen plnoletým, v sobotu se konala jeho svatba, jeho korunovace za uherského krále, v sobotu se vrátil poprvé do Uher z exilu, v sobotu po druhém marném pokusu v Uhrách se musel vzdát všech nároků na trůn. V sobotu přijel na ostrov Madeira a v 1. sobotu měsíce dubna i zemřel.

V den své smrti císař se zeptal své ženy, který je právě den. "Den Matky Boží,"odpověděla císařovna. "Tedy sobota," potvrdil radostně. Po jeho smrti bylo tělo císaře Karla umístěno v mariánském kostele Nossa Senhora do Monte na Madeiře, kde odpočívá dodnes.

S růžencem v ruce císař Karel duchovně bojoval bitvy svého života. Je příkladné, že se denně poctivě modlil růženec, dokonce i na frontě, a později se ho modlil se svými dětmi, samozřejmě se Zitou. Vládní záležitosti naléhavě vyžadovaly jeho pozornost, ale přesto si císař udělal čas, aby mohl mít půlhodinu pro sebe k modlitbě růžence. Růženec se zlatými drátky byl stálým používáním úplně rozervaný, takže musel dostat nový.

V poledne Karel odříkával modlitbu Anděl Páně, bez ohledu na to, kde se nacházel.

Jako věrný syn Marie uctíval a napodoboval svou nebeskou Matku. Skromnost, pokora a otevřená, přátelská a okouzlující povaha byly některé ze ctností, které v sobě pěstoval. Uvědomování si Boží vůle, hluboký život modlitby a oddanost P. Marii, to byly základní zásady v jeho životě.

Důvěra v Nejsvětější Srdce JežíšovoDne 2. října 1918 blahoslavený Karel zasvětil sebe i svou rodinu Nejsvětějšímu Srdci

Ježíšovu.

Jeho oddanost k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu posilovala císaře v jeho bolestné nemoci. Na smrtelné posteli řekl hraběnce Mensdorffové: "Je velmi dobré důvěřovat v Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Bez této důvěry by tyto těžkosti nebylo možno snášet.“

Blahoslavený Karel uchovával obraz Nejsvětějšího Srdce Ježíšova pod svým polštářem po celý svůj život, a také během své smrtelné nemoci. Když jednou císařovna Zita mu chtěla pomoci, aby získal tolik potřebný odpočinek, vytáhla obrázek zpod polštáře a držela ho před očima císaře. Řekla mu, že spánek je pro něj naprosto nezbytný, a že by měl o to Pána poprosit. Zadíval se upřeně na obraz a vroucně, s oddaností řekl: "Nejdražší Spasiteli, prosím, dopřej mi spánek." Poté byl schopen usnout a odpočívat tři tolik potřebné hodiny.

"Musím se jít podívat, zda věčné světlo ještě svítí"Blahoslavený Karel žil uctíváním Nejsvětější svátosti. Paprsky milosti z tohoto

duchovního pokladu ho přitahovaly a on miloval návštěvu svatostánku. Ať už byl stresován tíhou vlády nebo na začátku zcela obyčejného dne, hledal radu a útěchu před Ježíšem Kristem ve svatostánku. Všude, kde bydlel, snažil se mít soukromou kapli, kde by mohla být uchovávána Nejsvětější svátost. Jeho oddanost k Eucharistii se projevila dokonce i v malých detailech, např. v jeho obavě, aby věčné světlo nikdy nezhaslo. Několikrát denně říkal: "Musím se jít podívat, zda věčné světlo ještě svítí." Všichni pak věděli, že bude po nějakou dobu pryč, aby klečel a modlil se před Nejsvětější svátostí.

Během své smrtelné nemoci měl největší touhu přijímat Eucharistii co nejčastěji. Mše svatá byla pravidelně slavena v přijímací místnosti sousedící s jeho nemocničním pokojem. Zpočátku byly dveře pootevřené tak, aby mohl sledovat mši svatou bez ztráty soukromí a bez rizika nakažení dalších osob, ale brzy požádal, aby dveře zůstaly otevřené dokořán: “Tak rád bych viděl na oltář!“ Měl tak velkou úctu k Eucharistii, že kvůli neustálému kašli se neodvážil přijímat, aby nebyla zneuctěna hostie. Jeho kašel však

pozoruhodně během svatých obřadů ustal a on byl schopen Eucharistii přijmout. Vypadalo to, jako by byl Pánem pobízen přijímat. Jednou požádal císařovnu, aby řekla knězi, že si přeje sv. přijímaní, ale ona odpověděla, že to není možné, protože je proměněna jen jedna hostie pro hraběnku Mensdorffovou. Císař Karel se nenechal odradit, a tak císařovna Zita šla za knězem a zjistila, že musel také on vnímat vnitřní hlas, protože konsekroval navíc hostii pro císaře.

Jak císař Karel žil, tak i zemřel. V životě byl spojen s eucharistickým Pánem a Nejsvětější svátost byla středem jeho narození, života i v umírání. Půl hodiny před smrtí si přál přijmout Eucharistii. I když byla jeho tvář bledá a unavená z jeho dlouhého, vyčerpávajícího boje s nemocí, rozzářila se radostí, jakmile přijal Eucharistii. Tato zář zůstala na jeho tváři i po smrti. Během císařových posledních okamžiků držel P. Zsámboki Nejsvětější svátost před jeho očima a v přítomnosti Eucharistie císař řekl svá poslední slova: "Buď vůle tvá, Ježíši, Ježíši, přijď!" Se svým posledním vydechnutím zašeptal:"Ježíši!"

Den začínal mší svatou. Kněz ve Švýcarsku P.Marcus Carnot vzpomínal, jak císař Karel při svém vyhnanství ve Švýcarsku bez ohledu na počasí byl vždy včas na mši svaté.Během mše se do sebe pohroužil s tak velikou intenzitou, že když do něho někdo strčil, vůbec to prý nevnímal.

Navzdory všem zkouškám, připraven obětovat se pro druhéJiž v době, kdy byl blahoslavený císař Karel vyhnán na ostrov Madeira, obětoval svůj

život za druhé. Ztratil svou vlast, říši i trůn. Jeho vlastní lid mu zabavil jeho soukromé peníze a majetek. Bez peněz, přátel, neschopen vydělat si na živobytí měl na starosti ženu a sedm dětí s jedním na cestě. Byl odkázán na podporu. Musel žít pod kontrolou cizí mocnosti na dalekém ostrově v nepříjemně vlhkém domě, který byl téměř neobyvatelný. Navzdory všem těmto zkouškám byl připraven obětovat se pro druhé.

Jediná oběť, která nakonec ještě zbývala císaři Karlovi, bylo nabídnout svůj život. Skrze své modlitby byl přesvědčen, že po něm Bůh chce i tuto největší oběť, oběť života za spásu svých národů.

Císařovým oblíbeným kostelem na Madeiře byla Nossa Senhora do Monte, která byla vidět na míle daleko. Jednou, když byl kostel na dohled, řekl své ženě, že si Bůh od něho přeje oběť života za záchranu svých národů. Ohromená císařovna nebyla schopna na to říci jediné slovo, ale císař se s rozhodností v očích podíval na kostel a řekl: "A já to udělám!"

Brzy poté Bůh Karlův slib přijal. Císař náhle smrtelně onemocněl a brzy zemřel. Tak byla naplněna prorocká slova, která ještě v době Karlovy mladosti pronesl na audienci Svatý otec Pius X.: „Žehnám arcivévodovi Karlovi, který bude příštím císařem Rakouska a který pomůže vést své země a národy k velké cti a k hojnému požehnání - ale to bude zřejmé až po jeho smrti."

Biskup z Funchalu řekl později jednomu rakouskému knězi: „Žádné misie tak účinně neposílily víru v mé diecézi jako příklad tohoto císaře v jeho křehkosti a jeho umírání.“

"Jsem vděčný milovanému Bohu za všechno, co sesílá"Ačkoli byl císař Karel přinucen odejít do exilu a musel přestěhovat svou rodinu do

přelidněné vily na vrcholu hory nedaleko Funchalu, udržel si pozitivní postoj k životu a veselou povahu. Říkal: "Daří se nám nezaslouženě dobře. " Po Kristově příkladu ochotně přijal vlastní kříž za své národy. Obětoval své utrpení Kristu Ukřižovanému: své vyhnanství, obavy o blaho své vlasti a národů, starost o svou rodinu, které chyběly potraviny, lékařské potřeby, a která žila ve vlhkém, studeném, nedostatečně zařízeném domě.

Navzdory tomu všemu císař Karel dokázal říci: „Jsem vděčný našemu milovanému Bohu za všechno, co sesílá."

Jako se Ježíš potil krví na Olivetské hoře, tak císař při své poslední nemoci trpěl strašným pocením. Během jednoho zvláště těžkého záchvatu řekl arcivévodkyni Marii Terezii: „Snažně Tě prosím, babičko, pomoz mi, abych se tolik nepotil." Odpověděla:"Lékaři říkají, že je to pro Tebe dobré."Císař Karel odpověděl: "Ale já mám strach, že už to dlouho nevydržím. " Arcivévodkyně ukázala rukou na kříž v jeho rukou a prohlásila: : „.Pro nás se krví potil." Jeho oči sledovaly její gesto. Upřeně se zadíval na kříž a pak přikývl několikrát souhlasně hlavou. Od té doby se blahoslavený Karel už nikdy nezmínil o tomto trápení, přestože trpěl pocením až do své smrti.

Ošetřující lékaři prohlásili, že nikdy ještě nepoznali pacienta s tak silnou vůlí, jakou viděli u císaře. Projevoval pozoruhodnou sebekontrolu v celé své nemoci a jeho duševní schopnosti neochabovaly přes intenzivní bolest a horečku. Jen jednou udělal císař chybu a pozdravil lékaře německy, hned se však opravil a pokračoval v jejich společném jazyce, francouzštině.

Blahoslavený císař Karel se modlil neustále až do samého konce. Lékaři, kteří si velice oblíbili svého císařského pacienta, plakali, když si uvědomili, že nemohou zabránit císařově smrti ani zmírnit jeho bolest a utrpení.

Dne 1. dubna 1922 v deset hodin dopoledne císař řekl: "Musím tolik trpět , aby se mé národy opět mohly sjednotit.“ Těsně po poledni, ve 12:23 hodin, se císařovo utrpení navždy skončilo.

Osobnost blahoslaveného císaře Karla měla mnoho obdivuhodných vlastností, které ovšem nejlépe zná a ocení náš Pán.

Můžeme ho používat jako přímluvce i za náš národ a Evropu (k dispozici je vknihkupectvích novéna i v češtině).

Biskup z Funchalu, v jehož diecézi na ostrově Madeira prožil blahoslavený Karel poslední část svého života, řekl: „Žádné misie tak účinně neposílily víru v mé diecézi jako příklad tohoto císaře v jeho křehkosti a jeho umírání.“

„Ve všech zkouškách, které na mne Boží Prozřetelnost seslala, jsem si zachoval přesvědčení, že jsem vždy plnil své povinnosti

a v žádném ohledu jsem nechtěl nic než dobro pro své poddané, stejně jako větší slávu Boží a triumf naší svaté matky Církve.“

(císař Karel v dopise papeži Benediktu XV., 28. února 1919)

Sei er uns allen ein Vorbild, besonders denen, die heute in Europa politische Verantwortung tragen!

(Jan Pavel II., v homílii při beatifikaci Karla Rakouského, 3. října 2004)

Rozhodujícím úkolem křesťana je hledat ve všem Boží vůli, poznávat ji a podle ní žít.

Státník a křesťan Karel Rakouský si denně kladl tuto výzvu. Válka byla v jeho očích "čímsi strašným". Ve vřavách první světové války usiloval o prosazování mírové iniciativy mého předchůdce Benedikta XVI.

Císař Karel už od počátku chápal svůj úřad jako svatou službu svým národům. Jeho prvořadou starostí bylo sledovat i v politické činnosti křesťanské povolání

ke svatosti. Proto měl na zřeteli sociální pomoc. Ať je příkladem pro nás všechny, zvláště pro ty, kteří dnes mají v Evropě politickou odpovědnost!

Modlitba k blahoslavenému Karlu

Blahoslavený císaři Karle,

Ty jsi ve svém životě přijal nesnadnou službu panovníka i tíživé úkoly jako

pověření od Boha a svěřoval jsi všechno své myšlení, rozhodování

a jednání Trojjedinému Bohu.

Prosíme Tě, přimluv se za nás u Boha a vypros nám důvěru a odvahu

i v nejtěžších situacích našeho života, abychom neklesali na mysli,

ale abychom věrně následovali Krista.

Vypros nám milost, ať jsou naše srdce přetvořena

podle Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.

Pomáhej nám, abychom se soucitem a s odhodláním pomáhali chudým a potřebným a neohroženě usilovali o pokoj doma i ve světě.

Ať naše životy v každé situaci s důvěrou vkládáme Bohu do rukou, abychom mu mohli patřit a k němu dojít jako Ty, skrze Krista, našeho Pána.

Amen.

CChhee nnuuoovvii bbeeaattii ffaacccciiaannoo ttrriioonnffaarreenneell mmoonnddoo ddiivviissoo llaa ffeeddee ee ll‘‘aammoorree ddii CCrriissttoo GGeessùù

/homílie J. E. Giovanni kardinála Coppy, čestného občana Drysic

o Večerních chválách v bazilice sv. Petra v Římě, v neděli. 3. října 2004/

Svatý Otec dnes dopoledne daroval Církvi pět nových blahoslavených: Pierra Vigneho, Joseph Marie Cassanta, Annu Katharinu Emmerickovou, sestru M. Ludovicu de Angelis a Karla Habsburského: osobnosti značně odlišné, první čtyři jsou prostého původu, pátá patřila k císařské rodině Habsburků. Všechny však spojovala stejná víra, o níž mluvilo mešní evangelium této neděle, a všechny byly věrné Duchu, jak nás právě vyzýval sv. Pavel: „Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale ducha síly, lásky a rozvážnosti“ (2Tim 1,7).

Francouz Pierre Vigne byl, řekli bychom, antikonformista (proti přizpůsobivosti). Narodil se v roce 1670 v kalvínském prostředí, ale pokřtěn byl jako katolík. Rozhodl se stát se pastorem. Když se jednou ubíral do Ženevy, jeho kůň poklekl před knězem, co nesl Svaté přijímání. To jej silně zasáhlo, obrátil se, vstoupil do semináře ve Viviers a stal se knězem. Stravovala ho touha po evangelizaci: opustil diecézi, aby se stal Lazaristou a později knězem Nejsvětější Svátosti. Pěšky, na koni či na oslím hřbetu putoval od vesnice k vesnici, maje na zádech malou zpovědnici, která se uchovává dodnes. Založil Kongregaci řeholnic Nejsvětější svátosti, která mu pomáhala v jeho neúnavných misiích. Během jedné z nich, ve věku 70 let, zemřel. Oporou mu byla láska k Eucharistii, ke kříži a k Matce Boží, kterou nazýval „krásným svatostánkem Boha mezi lidmi“. Pro šíření této lásky ke Kristu a k Marii, vybudoval v Broucieu-le Roy velkou Kalvárii o 39 zastaveních, jež reprodukují místa ve Svaté zemi.

Joseph-Marie Cassant, rovněž Francouz, byl mnich. Narodil se v roce 1878. Pasáček slabé paměti, se toužil stát knězem, aby posvěcoval sebe a posvěcoval jiné. V 16 letech byl přijat mezi cisterciáky a po noviciátu vysvěcen na kněze. Krátce nato však zemřel na tuberkulózu. Bylo mu pětadvacet. Během svého krátkého řeholního života byl vzorem pokání, vytrvalosti v práci a trpělivosti v nemoci. V duchu oběti a odevzdanosti opakoval: „Vše pro Ježíše a Marii“.

Anna Katharina Emmericková je německá mystička. Narodila se v roce 1774. Byla pastýřkou, když se jí dostalo velkých nadpřirozených darů. Po různých obtížích byla přijata mezi kanovnice sv. Augustina, kde snášela trapné kritiky kvůli svému nízkému původu a charizmatům, kterých se jí dostalo. Když byl konvent v roce 1811 rozpuštěn, jala se sloužit jednomu knězi. V té době dostala stigmata, množily se extatické jevy a mimořádná vidění, jako např. ono vidění domku Matky Boží v Efezu. S podlomeným zdravím byla v roce 1813 upoutána na lůžko, které neopustila až do smrti, jedenáct let

poté. Měla mimořádný vliv na spisovatele a básníky jakým byl např. Clemens Maria Brentano. Jejím posláním bylo nabídnout se v oběť Ukřižovanému Kristu, účastí na jeho Utrpení, a těšit zástupy, co k ní přicházely. Říkávala: „Službu bližnímu jsem vždy považovala za nejvyšší ctnost“. Prosila Boha, aby mohla „spolupracovat na díle Vykoupení s Mariinou vírou a láskou“.

Maria Ludovica de Angelis, abruzzská řeholnice, se narodila v roce 1880. Po 54 let žila v Argentině až do své smrti v roce 1962. I ona pocházela z rolnické rodiny, ve čtyřiadvaceti vstoupila do nové Kongregace Mons. Rossella - Dcer Naší milosrdné Paní v Savoně. Po třech letech byla poslána do dětské nemocnice v Buenos Aires, kde pracovala jako kuchařka, představená, factotum (všečinná). Říkávala: „Prokazovat dobro všem, nehledě na to, o koho jde“. Chudičká dávala z ničeho vyrůstat pavilonům, operačním sálům, modernímu vybavení, zemědělským državám, aby maličkým zajistila zdravou stravu. Příkladem lásky k dětem a chudým nás učí, abychom - s pomocí Matky Boží, jejíž růženec měla stále v rukou, - konali běžné věci života mimořádným způsobem.

Nejpozoruhodnějí postavou mezi novými blahoslavenými je bezesporu císař a král Karel I. Habsburský a IV. Uherský. Dlouho žil vzdálen trůnu, když tu 21. listopadu 1916, uprostřed světové války, nastoupil po císaři Franz Josefovi. Jeho pojetí vlády nad národy bylo křesťanské: významná rozhodnutí činil přimodlitbě, v souladu s tím, co říkával: „Mým veškerým úsilím je vždy a ve všem poznávat co nejdokonaleji Boží vůli“. Byl jediným panovníkem, který podpořil mírová úsilí Benedikta XV. Tušil pád impéria, ale ve víru ambicí a mocností své doby zůstal nepochopen. Chtěl založit konfederaci mozaiky národů, jež tvořily jeho rozlehlé impérium. To se mu ovšem nepodařilo stejně jako dosáhnout separátního míru s vládami Dohody. Po příměří se uchýlil do Maďarska, ale ponechal na svobodě svých podřízených, aby sami rozhodli o vlastním osudu. Nikdy nepoužíval síly zbraní, přestože věděl, že ho to bude stát korunu. V roce 1921 se stal vězněm. Spolu s manželkou Zitou a osmi dětmi byl vypovězen do exilu na Madeiru, kde rok nato zemřel v 35 letech na zápal plic v nedůstojné chudobě – neměli ani čím doma zatopit! Ať jeho příklad pomůže v současné chvíli znovu najít mír, aby se přestalo s proléváním bratrské krve, pokořilo se násilí, nenávist a msta.

Ano, milovaní bratři a sestry, ať noví blahoslavení dají v rozděleném světě triumfovat víře a lásce Ježíše Krista, stejně jak to činili oni - nebojácně, ale se silou a moudrostí. Oni, kteří byli věrohodnými svědky smíření, ať nám vyprosí mír a svornost! Ať skončí tato agónie násilí, co zbrocuje svět krví. Blahoslavení Pierre, Josephe-Marie, Anno Katharino, Marie Ludovico a Karle Habsburský, orodujte za nás.

(foto na předcházející straně: kardinál Coppa při eucharistii pro poutníky Peregrinatio Ad Miracula Fidei u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky, 15. 6. 2014).

APOŠTOLSKÁ CESTA PAPEŽE FRANTIŠKA DO GRUZIE A ÁZERBÁJDŽÁNU

30. září - 2. října 2016

Katolíci v Gruzii se připravovali na uvítání Petrova nástupce, aby jej požádali o posílení ve víře, jež velmi potřebují v kontextu, který jejich přítomnosti příliš nepřeje, říká agentuře SIR (24.9.) o. Akaki Chelidze, kancléř Apoštolské administratury Kavkazu se sídlem v gruzínském hlavním městě. Tento kamilián je první gruzínský katolík, který složil řeholní sliby po dvou stoletích ruské a sovětské nadvlády. Gruzie čítající zhruba šest milionů obyvatel je z pětaosmdesáti procent pravoslavná, katolíků je asi padesát tisíc (0,8%). O. Chelidze považuje za velmi povzbudivé, že pravoslavná církev se chystá na co nejlepší přijetí vzácného hosta, včetně účasti delegace pravoslavného patriarchátu na papežské mši na tbiliském stadionu, protože jinak ve veřejném prostoru ze strany pravoslavných nechybí protipapežské a vůbec protikatolické kritiky. Před několika měsíci se objevily hanlivé nápisy proti současnému apoštolskému administrátorovi, biskupovi Giuseppemu Passottovi, který dal v gruzínské Rustavi vztyčit Bránu milosrdenství na pozemku, kde by jednou měl stát nový katolický kostel. Všechny úřední náležitosti k jeho stavbě jsou již léta vyřízeny, avšak starosta města zatím neudělil stavební povolení.

Také polský vikář tbiliského kostela sv. Petra a Pavla si stěžuje na nedostatek vůle k dialogu z pravoslavné strany. O. Maciej Mamaj vysvětluje, že po návštěvě Jana Pavla II. v listopadu roku 1999 pravoslavná hierarchie uvalila postihy na ty, kdo se účastnili veřejných papežských vystoupení. Katolictví je dnes vnímáno jako ohrožující prvek gruzínské národní jednoty a ve vztahu obou církví panují mnohé předsudky, zatímco za komunismu byla paradoxně jejich spolupráce příkladná, podotýká vikář jediného katolického kostela, který jako jediný zůstal v Tbilisi otevřen během sedmdesáti let sovětského režimu. Farnost svatých Petra a Pavla byla zřízena v polovině devatenáctého století (1851) pro dva a půl tisíce věřících, převážně polské národnosti, jejichž počet během třiceti let stoupl na 30 tisíc praktikujících katolíků (z toho 25 tisíc Poláků v roce 1884). Dnes do farnosti dochází přibližně 400 věřících na bohoslužby v angličtině, gruzínštině, latině a polštině. Převažují farníci z Afriky, Indie, Pákistánu (150), kteří se účastní nedělní anglické mše, početně následováni gruzínskými katolíky (120). V sobotu večer se slaví liturgie pro stovku členů Neokatechumenátního hnutí, zatímco na polskou mši dochází již jen několik desítek věřících.

„Pokoj vám“ – s tímto mottem z Janova evangelia se vydal papež František na svou 16. zahraniční apoštolskou cestu do Gruzie a Ázerbájdžánu, jejímž výrazným rysem bude ekumenický a mezináboženský rozměr. Druhou etapu kavkazské cesty Svatého otce sleduje více než 200 gruzínských a mezinárodních novinářů akreditovaných v tiskovém středisku v gruzínském hlavním městě. V ulicích Tbilisi nenajdeme známky zvláštní pozornosti k návštěvě hlavy katolické církve. Plakáty visí pouze na místech, která papež navštíví, zejména ve farnostech. Také agentury se omezují na strohé zveřejnění programu papežské cesty, zatímco z tištěných médií jej přináší jenom Gruzínský deník, který zároveň publikuje oficiální oznámení pravoslavného patriarchátu. „S velkou úctou zdravíme našeho váženého hosta a doufáme, že jeho návštěva prohloubí vzájemné vztahy a posílí pokoj v oblasti“, čteme v prohlášení, které současně odmítá krajně negativní reakce některých duchovních a vyzývá ke klidu.

Od návštěvy Jana Pavla II. před 17 lety se situace v této zemi změnila, říká odbornice na kavkazskou oblastMarilisa Lurusso. Z politického hlediska je papežova návštěva čtena jako potvrzení evropské identity Gruzie: „Kromě potvrzení evropské identity země lze vidět papežovu návštěvu v souvislosti s interními politickými otázkami. Přijetí reprezentanta jiného křesťanského

náboženství znamená také v jistém smyslu překonání určitých forem nacionalismu ohrožujícího sociální soudržnost. Týká se to nejen křesťanských menšin, ale také muslimských, které před těmito pokusy ztotožňovat gruzínskou identitu s pravoslavnou církví jsou patrně více vystaveny procesům radikalizace. Pak je tady otázka bilaterálních vztahů. Jde o první papežskou návštěvu po té, co Gruzie uznala přítomnost jiných církví na svém území nikoli pouze jako občanských sdružení, ale jako „církví“, což je rovněž významná skutečnost. A na mezinárodní úrovni představuje papežova cesta do země, kde je národní církev tak silně propojena se státem, důraz na mírové procesy a mezináboženský dialog, které jsou na Kavkaze více než kdy jindy zapotřebí, ve chvíli, kdy je celé oblast otřesena vleklým syrským konfliktem a zdá se, že tato delikátní situace bude velmi pravděpodobně trvat dlouho.“

Na palubě letounu společnosti Alitalia Petrův nástupce krátce pozdravil sedmdesátičlenný novinářský doprovod a poprvé v papežském speciálu přivítal nového ředitele Tiskového střediska Svatého stolce, Grega Burkeho: “Vítejte, děkuji za vaši práci a za váš doprovod. Tato cesta bude krátká, díky Bohu. Za tři dny se vrátíme domů. Ještě jednou děkuji.“

Po čtyřhodinovém letu přistál papež František na mezinárodním letišti v Tbilisi, kde jej vedle církevních představitelů očekávali prezident republiky Giorgi Margvelashvili s manželkou, pravoslavný patriarcha a katolikos celé Gruzie Eliáš (Ilia) II. V rámci uvítací ceremonie dvě děti v krojích nabídly papeži košík s hroznovým vínem a zazpíval místní katolický sbor. Papeže Františka doprovázejí na cestě také dva gruzínští katoličtí ordináři, mons. Giuseppe Pasotto, C.S.S., který je apoštolským administrátorem pro katolíky latinského obřadu na Kavkaze, a mons. Raphaël Minassian, ordinář pro arménské katolíky ve Východní Evropě.

Většinu času ze čtyřicetihodinové návštěvy Gruzie tráví papež v Tbilisi, které bylo založeno v polovině 5. století jako hlavní město Gruzínského království. Jeho strategická poloha na cestě spojující zakavkazský východ se západem měla za následek opakované plenění města ze strany Peršanů v 6. stol., Byzantinců a Arabů v 7. stol., Mongolů ve 14. stol. Naposledy vyplenili Tbilisi Peršané v roce 1795. Krátce na to (1801) nastoupila ruská okupace. Historické části města vévodí ruiny dávné pevnosti, katedrála Sioni pochází z VI. století. Modernější část města se rozkládá na úpatí hory Mtatsminda. Tbilisi je hlavním kulturním centrem země a zároveň místem, kde je minoritní katolická komunita nejsilněji zastoupena. Kromě katedrály Nanebevzetí P. Marie v historickém centru mají v gruzínském hlavním městě kostel sv. Petra a Pavla, při kterém už od roku 1991 působí neokatechumenátní společenství složené z kněží, misijních rodin a laiků. Dalších pět původně katolických kostelů bylo státem zkonfiskováno a přiděleno gruzínské pravoslavné

církvi. Katolické komunity patří ke třem různým obřadům, z nichž příslušníci latinského ritu mají sídlo v Tbilisi. Arménští katolíci patří k arménskému Gyumri a syrsko-chaldejský ritus podléhá chaldejskému babylonskému patriarchátu se sídlem v Bagdádu. První kroky papeže Františka na gruzínské půdě vedly do prezidentského paláce, kde se po soukromé schůzce s prezidentem

setkal s představiteli občanské společnosti a s diplomatickým sborem.

„Jak obraz svatý je má vlast [...] Jasných hor a dolin kraj, kde dlí i Stvořitel sám“

Pane prezidente, vážení představitelé, vážení členové diplomatického sboru, dámy a pánové!

Děkuji všemohoucímu Bohu, že mi daroval možnost navštívit tuto požehnanou zemi, místo setkání a živoucího sdílení kultur a civilizací, které již od dob svaté Niny na počátku 4. století nalezlo v křesťanství svoji hlubokou identitu a bezpečný základ svých hodnot. Jak prohlásil svatý Jan Pavel II. při návštěvě vaší vlasti: „Křesťanství se stalo semenem následného rozkvětu gruzínské kultury,“ (Promluva na uvítanou, 8. listopadu 1999) a toto sémě nadále přináší své plody. S vděčností si připomínám naše setkání ve Vatikánu minulý rok a dobré vztahy, které Svatý stolec a Gruzie vždy spojovaly, a upřímně děkuji

Vám, pane prezidente, za vaše laskavé pozvání a srdečná slova, která jste mi adresoval na uvítanou jménem státních představitelů a gruzínského lidu.

Mnohasetleté dějiny vaší vlasti koření v hodnotách, které jsou výrazem vaší kultury, jazyka a jeho tradic, řadí tuto zemi plným právem, plodně a osobitě do kontextu evropské civilizace, a současně, jak je zřejmé z její zeměpisné polohy, je jakýmsi přirozeným mostem mezi Evropou a Asií, stěžejním bodem, který usnadňuje komunikaci a vztahy mezi národy a během staletí umožnil jak obchod, tak dialog a konfrontaci idejí a zkušeností odlišných světů. Jak s hrdostí praví vaše národní hymna: „Jak obraz svatý je má vlast [...] Jasných hor a dolin kraj, kde dlí i Stvořitel sám“. Vlast je jako posvátný obraz, který definuje její identitu, vykresluje její rysy a dějiny, zatímco hory, které se svobodně tyčí k nebi, aniž by byly nepřekonatelnou zdí, vytvářejí nádheru četných údolí, která rozlišují, spojují i vzájemně odlišují a přitom všechna solidarizují se společným nebem, které je přerůstá a chrání.

Pane prezidente, uplynulo dvacet pět let od vyhlášení samostatnosti Gruzie, která během tohoto období, když dosáhla znovu plné svobody, vytvořila a upevnila svoje demokratické instituce a snažila se zaručit co možno nejvíce inkluzivní a autentický rozvoj. To všechno nikoli bez velkých obětí, které lid odvážně podstupoval, aby zajistil vytouženou svobodu. Doufám, že tato

mírumilovná cesta a rozvoj bude pokračovat spolu se solidárním nasazením všech složek společnosti tak, aby vznikly ony podmínky stability, rovnosti a respektování zákonnosti, které usnadní růst a rozšíří příležitosti pro všechny.

T ento autentický a trvalý pokrok je nutně podmíněn předchozí mírumilovnou koexistencí všech národů a států tohoto regionu. To vyžaduje šíření citů vzájemné úcty a ohledů, které nemohou nedbat na nároky svrchovanosti každé země v rámci mezinárodního práva. Za účelem nastoupení cest vedoucích k trvalému míru a opravdové spolupráci je třeba si uvědomit, že relevantní principy rovných a stabilních vztahů mezi státy slouží konkrétnímu, řádnému a mírumilovnému soužití mezi národy. Zdá se, že na příliš mnoha místech země převládá logika, která komplikuje udržování legitimních růzností a sporů, které vždycky mohou nastat, v rámcích konfrontace a civilizovaného dialogu, kde by převládaly rozum, umírněnost a odpovědnost. To je tím nezbytnější v nynější době, kdy nechybějí také násilné extrémismy, které manipulují a znetvořují principy občanské a náboženské povahy, aby je podrobily temným plánům nadvlády a smrti.

Je zapotřebí, aby všem ležel na srdci především osud lidské bytosti v její konkrétnosti a všichni se všemožně a trpělivě snažili předcházet vyústění divergencí v násilí, jež nutně působí člověku i společnosti enormní zkázu. Jakákoli etnická, jazyková, politická či náboženská odlišnost namísto toho, aby byla užívána jako záminka k přetvoření divergencí v konflikty a konflikty v nekonečné tragédie, může a má být pro všechny zdrojem vzájemného obohacení ku prospěchu obecného dobra. Vyžaduje to, aby každý mohl plně zužitkovat vlastní specifika a především měl možnost žít v míru ve své zemi nebo se svobodně vrátit, pokud byl z nějakého důvodu nucen ji opustit. Doufám, že zodpovědným

veřejným činitelům bude situace těchto lidí nadále ležet na srdci a budou se zasazovat o nalezení konkrétních řešení i přes nevyřešené politické otázky. Je zapotřebí jasnozřivosti a odvahy, aby bylo uznáno autentické dobro národů a jeho rozhodné a rozvážné uskutečňování. Je nezbytné mít neustále na očích utrpení lidí, aby bylo možné postupovat s přesvědčením na této trpělivé a namáhavé, ale také vítězné a osvobodivé cestě budování pokoje.

Katolická církev, která je v této zemi po staletí přítomna a vyznačuje se zejména snahou o lidské povznesení a charitativním působením, sdílí radosti a obavy gruzínského lidu, přeje si přispívat k blahobytu a pokoji tohoto národa a aktivně spolupracovat s jeho představiteli a občanskou společností. Hluboce si přeji, aby nadále přispívala k růstu gruzínské společnosti díky společnému dosvědčování křesťanské tradice, která nás pojí, a jejímu nasazení ve prospěch nejnuznějších za pomoci nového a rostoucího dialogu se starobylou gruzínskou pravoslavnou církví a dalšími náboženskými komunitami této země.

Z prezidentského paláce se papež vydal do sídla Gruzínské pravoslavné církve (foto), která svou samosprávu obnovila v devadesátých letech minulého století (4.3.1990) a dnes čítá pět milionů věřících. Gruzínská ústava uznává zvláštní roli této církve v dějinách země, avšak zároveň předpokládá její nezávislost na státu, přičemž oboustranné vztahy se řídí smlouvou z roku 2002. Vláda nicméně přispěla na stavbu nové tbiliské katedrály Nejsvětější Trojice (2004), která svými rozměry předčí původní sídelní chrám gruzínského katolika ve starobylé Mcchetě, někdejším centru království. Na sklonku tisíciletí v gruzínském pravoslaví nabyly síly extrémistické složky, nepřející ekumenismu, které docílily vystoupení církve ze Světové rady církví (jíž patriarcha Eliáš II. spolupředsedal v letech 1979-1983) a Evropské rady církví (1997). Papež František proto v audienční síni patriarchálního

paláce zahájil svou promluvu poukazem na vztahy, které římskou a gruzínskou církev pojí už od prvních staletí a vyvrcholily návštěvou gruzínského patriarchy ve Vatikánu (6. června 1980), jakož i cestou sv. Jana Pavla II. do Gruzie, kdy jej přijal tentýž katolikos Eliáš II. (8. listopadu 1999):

Za slavnou historii evangelia vděčí tato země zvláště svaté Nině, která bývá přirovnávána k apoštolům

Je to pro mě radost a zvláštní milost, že se setkávám s Vaší Svatostí, ctihodnými metropolity, arcibiskupy, biskupy a členy posvátné synody. Zdravím pana premiéra a vážené představitele akademického světa a kultury.

Svatosti, otevřel jste novou stránku ve vztazích mezi Gruzínskou pravoslavnou církví a katolickou církví, když jste uskutečnil historicky

první návštěvu gruzínského patriarchy ve Vatikánu. Při té příležitosti jste si s římským biskupem vyměnili políbení pokoje spolu s příslibem, že se za sebe budete navzájem modlit. Tak bylo možné posílit významné svazky, které jsou mezi námi již od prvních křesťanských staletí. Rozvíjely se, jsou uctivé a srdečné, jak dokazuje i vřelé přijetí, kterého se dostává mně i mým představitelům, studijní a badatelské aktivity pravoslavných gruzínských věřících ve Vatikánských archívech a na Papežských univerzitách, jakož i přítomnost vaší komunity sídlící v jednom kostele mojí diecéze a spolupráce s místní katolickou komunitou, zejména na poli kultury. Jako poutník a přítel jsem přišel do této požehnané země v době, kdy pro katolíky vrcholí Svatý rok milosrdenství. Také svatý papež Jan Pavel II. se sem vydal jako první Petrův nástupce v mimořádně důležité chvíli, na prahu Velkého jubilea roku 2000, kdy přišel upevnit „hluboké a silné svazky“ s římským stolcem (Promluva na uvítanou, 8. listopadu 1999 v Tbilisi) a připomenout na prahu třetího tisíciletí důležitý „přínos Gruzie, starobylé křižovatky kultur a tradic, k budování [...] civilizace lásky“ (Promluva v patriarchálním paláci, Tbilisi 8. listopadu 1999).

Nyní nám Boží Prozřetelnost dala znovu příležitost setkat se a tváří v tvář světu žíznícímu po milosrdenství, jednotě a pokoji nás žádá, aby tyto naše svazky přijaly nový podnět a obnovily svoji vřelost, jejímž výmluvným znamením je naše políbení pokoje a bratrské objetí. Gruzínská pravoslavná církev zakořeněná v apoštolském hlásání zejména postavou apoštola Ondřeje a

římská církev založená mučednictvím apoštola Petra dostali dnes milost obnovit v Kristově jménu a k Jeho slávě krásu apoštolského bratrství. Petr a Ondřej totiž byli bratři. Ježíš je povolal, aby zanechali sítě a společně se stali rybáři lidí (srov. Mk 1,16-17). Drahý bratře, nechme se opět vést Pánem Ježíšem, nechme se opět přitáhnout jeho pozváním, abychom opustili to, co nám brání být společně hlasateli Jeho přítomnosti.

Je nám v tom oporou láska, která proměnila život apoštolů. Je to láska, kterou vtělil Pán a které se nic nevyrovná: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15,13), a kterou nám daroval, abychom se měli navzájem rádi tak, jako nás miloval On (srov.Jan 15,12). V této souvislosti velký básník této země jako by i nám adresoval svá známá slova: „Četl jsi,

jak píší apoštolové o lásce, jak o ní mluví a chválí ji? Poznej ji, obrať svoji mysl ke slovům: láska nás pozvedá,“ (Šota Rustaveli, Muž v tygří kůži, SNKLHU Praha 1958). Pánova láska nás opravdu pozvedá, protože nám dovoluje pozvednout se nad nedorozumění z minulosti, nad nynější kalkuly a nad obavy před budoucností.

Gruzínský lid během staletí dosvědčoval tuto lásku. V ní nacházel sílu, aby se po nesčetných zkouškách pozvedl; v ní se povznesl až k uměleckým vrcholům mimořádné krásy. Neboť bez lásky, jak napsal jiný velký básník, „by slunce na nebeské obloze nepanovalo“ a „pro lidi by nebyla ani krása, ani nesmrtelnost“ (Galaktion Tabidze, Bez lásky, Tbilisi 1982). Láska je důvodem existence nesmrtelné krásy vašeho kulturního dědictví vyjadřujícího se rozmanitými formami, např. hudbou, malbou, architekturou a tancem. Vy, drahý bratře, jste jí dal důstojný výraz zejména ceněnými kompozicemi posvátných hymnů, někdy i latinských, které jsou obzvláště drahé katolické tradici. Obohacují váš odkaz víry a kultury, jedinečný dar učiněný křesťanstvu a lidstvu, který si zaslouží, aby byl všemi poznán a ceněn.

Za slavnou historii evangelia vděčí tato země zvláště svaté Nině, která bývá přirovnávána k apoštolům. Rozšířila víru výjimečným znamením kříže ze dřeva vinné révy. Nejde o obnažený kříž, neboť vinný keř kromě vynikajících plodů, které nese tato země, představuje Pána Ježíše. On je totiž „pravý vinný kmen“ a žádá svoje apoštoly, aby zůstali pevně naroubováni v Něm jako ratolesti, aby přinášeli ovoce (srov. Jan 15,1-8). Aby evangelium přinášelo plody, také dnes žádá se po nás, drahý bratře, abychom byli ještě pevnější v Pánu a jednotnější mezi sebou. Množství svatých, které tato země má, ať nás povzbudí klást evangelium před všechno ostatní, abychom evangelizovali jako v minulosti a víc než v minulosti, osvobozeni od nástrah předsudků

a otevřeni stálé novosti Boha. Těžkosti ať nejsou překážkou, nýbrž podnětem k lepšímu poznání, ke sdílení životní mízy víry, k intenzivnější modlitbě jedněch za druhé a ke spolupráci v apoštolské lásce na společném svědectví k Boží slávě v nebi a ve službách míru na zemi.

Gruzínský lid rád slaví a plodem révy připíjí na nejcennější hodnoty. Spolu s láskou, která pozvedá, je zvláštní role přisuzována přátelství. „Kdo nehledá přítele, je nepřítelem sebe samého,“ připomíná opět básník (Šota Rustaveli, tamt.). Toužím být upřímným přítelem této země a jejich drahých obyvatel, kteří nezapomínají na obdržené dobro a jejichž pohostinnost se snoubí s ryzím životním stylem plným naděje i uprostřed obtíží, které nikdy nechybějí. Také tato pozitivnost má svoje kořeny ve víře, která vede Gruzínce, když jsou u stolu, aby všem vyprošovali mír, přičemž zmiňují dokonce i nepřátele.

Pokojem a odpuštěním jsme povoláni přemáhat své pravé nepřátele, kteří nejsou z těla a krve, ale jsou to zlí duchové mimo i uvnitř nás samých (srov. Ef 6,12). Tato požehnaná země je bohatá na statečné hrdiny evangelia, kteří jako svatý Jiří dovedli potírat zlo. Myslím na četné mnichy a zejména na početné mučedníky, jejichž život triumfoval „vírou a trpělivostí“ (Ioane Sabanisze, Martirio di Abo, III), prošel lisem bolesti, avšak v jednotě s Pánem přinesl velikonoční plody a svlažil gruzínskou zemi krví prolitou z lásky. Jejich přímluva ať přinese úlevu mnoha křesťanům, kteří i dnes trpí ve světě pronásledováním a tupením, a posílí v nás dobrý úmysl být bratrsky sjednoceni hlásáním evangelia pokoje.

Právě pronásledovaným křesťanům byla věnována dnešní poslední zastávka – v tbiliském kostele sv.

Šimona se papež František modlil za mír se společenstvím asyrsko-chaldejské diaspory, které do svých řad přijalo uprchlíky z Iráku. Kostel vystavěný díky zahraničním dárcům byl vysvěcen před sedmi lety a přiléhá mu polyfunkční centrum, které udržuje duchovní a kulturní asyrsko-chaldejské tradice, včetně vyučování

aramejštiny. Papeže u jeho vchodu očekávali farář a bagdádský patriarcha chaldejské církve. Po jejich aramejsky pronášené modlitbě za mír pronesl Petrův nástupce modlitbu za mír:

Pane Ježíši,klaníme se tvému kříži,který nás osvobozuje od hříchu, původu veškerého rozdělení a každého zla;zvěstujeme tvoje vzkříšení, které vysvobozuje člověka z otroctví pádu a smrti;očekáváme tvůj slavný příchod, který přinese dovršení tvého království spravedlnosti, radosti a pokoje.

Pane Ježíši,pro své slavné umučení,překonej tvrdost srdcí, uvězněných v nenávisti a sobectví;mocí svého vzkříšení,vytrhni oběti nespravedlnosti a útisku z jejich stavu; pro věrnost svému návratu, zmař kulturu smrti a dej zazářit triumfu života.

Pane Ježíši,připoj ke svému kříži utrpení tolika nevinných obětí: dětí, starých, pronásledovaných křesťanů; obestři světlem Paschy toho, kdo je hluboce raněn: zneužívané lidi, zbavené svobody a důstojnosti; dej zakusit stabilitu svého království tomu, kdo žije v nejistotě:exulantům, uprchlíkům a těm, kdo ztratili chuť žít.

Pane Ježíši, rozprostři stín svého kříže nad národy, které jsou ve válce:ať se naučí cestě smíření, dialogu a odpuštění; dej zakusit radost svého vzkříšení národům úpícím pod bombami: pozvedni ze zkázy Sýrii a Irák; shromáždi svým něžným kralováním svoje rozptýlené děti: buď oporou křesťanům v diaspoře a daruj jim jednotu víry a lásky.

Panno Maria, královno míru, ty, která jsi stála pod křížem, vypros nám u svého Syna odpuštění našich hříchů;ty, která jsi nikdy nepochybovala, že zvítězí zmrtvýchvstání,podpoř naši víru a naši naději; ty, která kraluješ ve slávě, nauč nás kralovat službou a slavit láskou.

Z kostela se Svatý otec odebral k odpočinku na apoštolskou nunciaturu v Tbilisi. /DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ/

Poselství papeže Františka ke Světovému dni misií 2016Misijní církev jako svědek milosrdenství

Drazí bratři a sestry,

mimořádný Svatý rok milosrdenství, který církev prožívá, vrhá specifické světlo i na Světový den misií 2016. Vyzývá nás, abychom hleděli na misii ad gentes jako na nesmírné dílo

duchovního i tělesného milosrdenství. Při letošním Dni misií jsme totiž všichni vyzýváni, abychom „vycházeli ven“ jako učedníci misionáři a aby každý z nás dával do služby své talenty, svou kreativitu, svou moudrost a zkušenost pro přinášení poselství o Boží něze a slitovnosti celé lidské rodině. Díky svému misijnímu poslání se církev stará o ty, kdo neznají evangelium, protože si přeje, aby všichni byli spaseni a dospěli k tomu, že budou zakoušet Pánovu lásku. „Posláním církve je zvěstovat Boží milosrdenství, které je tepajícím srdcem evangelia“ (bula Misericordiae Vultus,12) a hlásat ho ve všech koutech země tak, aby proniklo ke všem ženám, mužům mladým i dětem.

Milosrdenství způsobuje v Otcově srdci vnitřní radost při setkání s každým lidským tvorem. On se od počátku s láskou obrací i k těm nejkřehčím, neboť jeho velikost a moc se odhaluje právě ve schopnosti ztotožnit se s malými, vyloučenými a utlačovanými (srov. Dt4,31; Žal 86,15; 103,8; 111,4). On je Bůh laskavý, pozorný a věrný; staví se do blízkosti toho, kdo je v nouzi, aby byl blízký všem, především chudým. S něhou vstupuje do lidského života, právě tak, jako by to učinil otec nebo matka v životě svých dětí (srov. Jer31,20). Výraz používaný v Bibli pro milosrdenství je odkazem na mateřské lůno, tedy na matčinu lásku k dětem, jež ona bude milovat stále a za všech okolností, ať se stane cokoli, protože děti jsou plodem jejího lůna. To je i podstatným aspektem lásky, jakou Bůh chová ke všem svým dětem a především k příslušníkům lidu, jemuž dal zrod a který chce šlechtit a vychovávat; před jeho křehkostmi a nevěrnostmi se Boží nitro dojímá a plane soucitem (srov. Oz 11,8). On je přece milosrdný ke všem, jeho láska patří všem národům a jeho něha se rozšiřuje na všechny tvory (srov. Žal 145,8-9).

Milosrdenství nachází svůj nejvyšší a dokonalý projev ve vtěleném Slově. Ježíš odhaluje tvář Otce bohatého na milosrdenství, „mluví o něm a vysvětluje ho v příkladech a podobenstvích, ale především ho sám v sobě ztělesňuje a svou vlastní osobností vyjadřuje“ (JAN PAVEL II., Enc. Dives in misericordia, 2). Když přijímáme Ježíše v evangeliu a ve svátostech a následujeme ho, působením Ducha Svatého se můžeme stávat milosrdnými jako náš Nebeský Otec, můžeme se naučit milovat tak, jako nás miluje On, a učinit ze svého života nezištný dar na znamení jeho dobroty (srov. bula Misericordiae Vultus, 3). Církev jako první je uprostřed lidstva společenstvím žijícím z Kristova milosrdenství; stále si uvědomuje, že On na ni hledí jako na vyvolenou díky své milosrdné lásce a z této lásky ona přijímá způsob svého konání. Žije z ní a dává ji poznávat národům při ohleduplném dialogu se všemi kulturami a s každým náboženským přesvědčením. Jako tomu bylo v prvních dobách života církve, svědky této milosrdné lásky jsou mnozí mužové a ženy každého věku a v každé situaci. Výmluvným znamením mateřské Boží lásky ve světě misií je značná a rostoucí přítomnost žen vedle mužů. Laičky i zasvěcené ženy a dnes i nemálo rodin v různých formách uskutečňují své misijní povolání – od přímého hlásání

evangelia až po charitativní službu. Vedle evangelizačního a svátostného konání misionářů jsou ženy a rodiny těmi, kdo mnohdy vhodněji chápou problémy lidí a dokážou jim čelit náležitým a často nevídaným způsobem: péčí o život, mimořádnou pozorností zaměřenou spíše na lidi než na struktury a využíváním všech lidských a duchovních zdrojů při budování harmonie, vztahů, míru, solidarity, dialogu, spolupráce a bratrství, ať už v oblasti osobní, nebo na širším poli společenského a kulturního života a zvláště v péči o chudé.

Na mnoha místech začíná evangelizace výchovnou činností, jíž misijní dílo věnuje své úsilí a čas jako milosrdný vinař z evangelia (srov. Lk 13,7-9; Jan 15,1) a trpělivě očekává plody po letech pomalé formace; tak se utvářejí lidé schopní evangelizovat a přinášet evangelium tam, kde by se uskutečnění něčeho takového nečekalo. Církev lze označit jako „matku“ i pro ty, kdo mohou zítra dospět k víře v Krista. Toužebně si přeji, aby se svatý Boží lid cvičil v mateřské službě milosrdenství, jež tolik napomáhá k tomu, aby se s Pánem setkaly a zamilovaly si ho i národy, které ho dosud neznají. Víra je totiž Božím darem a nikoli plodem prozelytismu; avšak roste díky víře a lásce evangelizátorů, kteří jsou Kristovými svědky. Kráčet po cestách tohoto světa znamená pro Ježíšovy učedníky mít lásku, jež neměří, ale spíše se snaží mít ke všem míru lásky Pánovy. Hlásáme ten největší a nejkrásnější dar, který nám On dal – jeho život a jeho lásku.

Každý národ a každá kultura má právo přijmout poselství o spáse, která je Božím darem pro všechny. Když vezmeme v úvahu tolik nespravedlností, válek a humanitárních krizí, jež dnes čekají na své řešení, je to tím potřebnější. Misionáři vědí ze své zkušenosti, že evangelium odpuštění a milosrdenství může přinášet radost a smíření, spravedlnost a mír. Příkaz evangelia „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20) není vyčerpán, ale naopak nás všechny zavazuje, abychom za současné situace a při všech dnešních výzvách cítili své povolání nově „vyjít ven“ jako misionáři, jak jsem naznačil i v apoštolské exhortaci Evangelii gaudium: „Každý křesťan a každé společenství budou rozlišovat, jakou cestu od nich Pán žádá, nicméně všichni jsme pozváni přijmout toto povolání – vykročit z vlastního pohodlí a mít odvahu vydat se do všech periferií, které potřebují světlo evangelia“ (20).

Právě na letošní svatý rok připadá 90. výročí Světového dne misií vyhlášeného Papežským dílem pro šíření víry a schváleného papežem Piem XI. v roce 1926. Proto považuji za vhodné připomenout moudrá doporučení svých předchůdců, kteří stanovili, aby ve prospěch tohoto Díla byly věnovány všechny sbírky, které budou shromážděny po celém světě každou diecézí, farností, řeholní komunitou, církevním sdružením a hnutím pro podporu křesťanských společenství, jež potřebují pomoc, aby se dodala síla hlásání evangelia až do posledních končin země. Ani dnes se neobejdeme bez tohoto gesta církevního společenství pro misie. Neuzavírejme si srdce svými částečnými starostmi, ale rozšiřme ho na horizonty celého lidstva.

Nejsvětější Panno Maria, vznešený obraze spaseného lidstva, vzore pro misie v církvi, nauč všechny, muže, ženy i rodiny, aby všude vytvářeli a chránili živou a tajemnou přítomnost zmrtvýchvstalého Pána, který obnovuje a naplňuje radostným milosrdenstvím vztahy mezi lidmi, kulturami a národy.

Ve Vatikánu 15. května 2016, slavnost Seslání Ducha Svatého

POŘAD BOHOSLUŽEB: 9.- 16. října 2016

DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ8.00

za + Jana SRNCE, manželku a rodiče z obou stran

NEDĚLE9. října

2288.. NNEEDDĚĚLLEEVV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ

DRYSICE9.30

za + Jana RYŠÁNKAa manželku

PODIVICE11.00

za +Vlastu a Jana POSPÍŠILOVY a duše v oč.

PONDĚLÍ10. října

PONDĚLÍ

28. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ18.00

za + Petru POSPÍŠILOVOU, živou a +rod. POSPÍŠILOVU

ÚTERÝ11. října

SV. JAN XXIII.,PAPEŽ

PODIVICE8.00

za +Marii a Martina BENÍČKO-VY s prosbou za dar zdraví a

Boží požehnání pro živou rodinu

STŘEDA12. října

SV. RADIM,BISKUP

DRYSICE18.00

za dar zdraví Boží požehnání pro děti a jejich rodiny

ČTVRTEK13. října

ČTVRTEK

28. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ18.00

na poděkování Pánu Bohu s prosbou o další požehnání

PÁTEK14. října

SV. KALIST I.,PAPEŽ A MUČEDNÍK

PUSTIMĚŘ18.00

za +rodiče PITELOVY, živou a +r. PITELOVU a HLADKOU

SOBOTA15. října

SV. TEREZIE OD JEŽÍŠE,PANNA A UČITELKA CÍRKVE

PODIVICE8.00

za + Jiřinu SVOBODOVOU, rodiče a Boží požehnání

pro živou rodinu

PUSTIMĚŘ8.00

za + Víta POSPÍŠILA, rodiče, sestru, bratra

a Boží požehnání pro rodinu

NEDĚLE16. října

2299.. NNEEDDĚĚLLEEVV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ

DRYSICE9.30

za +Dominika GAŠPARÍKA, rodiče, sourozence, švagry a celou zemřelou rodinu

SV. HEDVIKA,ŘEHOLNICE,

HLAVNÍ PATRONKA SLEZSKA

PODIVICE11.00

za +Hedviku KRATOCHVÍ-LOVOU, manžela, dceru,

zetě, živou a + rodinu

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ŘÍJEN1. Aby novináři při výkonu svého povolání byli vždy obdařeni úctou k pravdě a vytříbeným smyslem pro etiku.2. Aby Světový den modliteb za misie obnovil ve všech křesťanských společenstvích radost a odpovědnost za zvěstování evangelia.3. Ať se náš národ vrátí ke svým křesťanským kořenům a naši biskupové ať mají odvahu jasně se svým slovem vyjadřovat k problémům ve společnosti.

FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: josef.benicek@seznam.cz). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Díky sponzorům dotovaná cena: 20,-Kč/ks. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

PPOOŘŘAADD BBOOHHOOSSLLUUŽŽEEBB:: 1166.. -- 2233.. řřííjjnnaa 22001166DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ8.00

za + Víta POSPÍŠILA, rodiče, sestru, bratra

a Boží požehnání pro rodinu

NEDĚLE16. října

2299.. NNEEDDĚĚLLEEVV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ

DRYSICE9.30

za +Dominika GAŠPARÍKA, rodiče, sourozence, švagry a celou zemřelou rodinu

SV. HEDVIKA,ŘEHOLNICE,

HLAVNÍ PATRONKA SLEZSKA

PODIVICE11.00

za +Hedviku KRATOCHVÍ-LOVOU, manžela, dceru,

zetě, živou a + rodinu

PONDĚLÍ17. října

SV. IGNÁC Z ANTIOCHIE,BISKUP A MUČEDNÍK

PUSTIMĚŘ18.00

za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice

ÚTERÝ18. října

SVÁTEK - SV. LUKÁŠ,EVANGELISTA

PODIVICE8.00

za +Zbyňka CITU, dar rady a síly pro živou rodinu

STŘEDA19. října

STŘEDA

29. TÝDNE V MEZIDOBÍ

DRYSICE18.00

na poděkování Pánu Bohu za přijatá dobrodiní

s prosbou o další pomoc

ČTVRTEK20. října

ČTVRTEK

29. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ18.00

za + Františka ZBOŘILA, rodiče, bratra, švagra a Boží požehnání pro živou rodinu

PÁTEK21. října

BL. KAREL I. RAKOUSKÝ,CÍSAŘ A KRÁL

PUSTIMĚŘ18.00

za +Jiřinu POHLODKOVOU,rodiče a Boží požehnání pro r.

SOBOTA22. října

SV. JAN PAVEL II.,PAPEŽ

PODIVICE8.00

na poděkování za 50 let života a Boží požehnání

pro rodinu ZELENKOVU

3300.. NNEEDDĚĚLLEEVV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ

PUSTIMĚŘ8.00

za + Annu GÁBOROVOU, manžela, dceru a dvoje rodiče

NEDĚLE23. října SVĚTOVÝ DEN MISIÍ

DRYSICE9.30

za farnosti Drysice,Pustiměř a Podivice

SBÍRKA NA MISIEPODIVICE

11.00

za + Marii FRÉLICHOVOU, manžela, syna, dva zetě,

živou a + rodinu

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ŘÍJEN1. Aby novináři při výkonu svého povolání byli vždy obdařeni úctou k pravdě a vytříbeným smyslem pro etiku.2. Aby Světový den modliteb za misie obnovil ve všech křesťanských společenstvích radost a odpovědnost za zvěstování evangelia.3. Ať se náš národ vrátí ke svým křesťanským kořenům a naši biskupové ať mají odvahu jasně se svým slovem vyjadřovat k problémům ve společnosti.FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: josef.benicek@seznam.cz). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Díky sponzorům dotovaná cena: 20,-Kč/ks. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.