1

PSYCHOLOGIE WELLNESS

HOŠEK

Otázka na 3-5 minut, nejdříve od hlavních věcí k méně podstatným. Udělat si ke každé otázce představu o tom.

Naučit definici pojmů z otázek

Najít odpovědi v doporučené literatuře.

Tři publikace z oblasti psychologie a zdraví. Otázka ohledně knih.

Pomsta je sladká – katarze, katarzní účinekb (očista) parkour, emoce skoků

1. PŘEDMĚT PSYCHOLOGIE ZDRAVÍ, HISTORIE PŘEDMĚTU, APLIKAČNÍ OBLASTI, HLAVNÍ

LITERATURA.

Vědecká psychologická disciplína

Lečí lidi, kteří mají zdraví porouchané ale hlavně dělá něco i pro prevenci, aby se do špatného stavu nedostali.

Zabývá se i procesy v duši zdravých i nemocných lidí.

Vztah psychologie zdraví k jiným vědním oborům

Formálně ustanovena v roce 1978 Americkou psychologickou společností (APA) a následně definována jako

soubor specifických, vědeckých a profesionálních příspěvků psychologických věd k upevňování a uchování

2

zdraví, k prevenci a léčbě chorob a identifikaci etiologických a diagnostických korelátů zdraví a nemoci a k

analýze a zlepšování systému zdravotnické péče a utváření zdravotnické politiky.

HISTORIE

Důvodů pro zrod psychologie zdraví bylo několik:

V průběhu 20. století se radikálně změnila struktura nemocí, které vedou ke smrti. Z nakažlivých nemocí se na

první místa dostali nemoci které souvisejí s životním stylem (kardiovaskulární, nádory, úrazy).

Mění se i pojetí zdraví – od „nepřítomnosti nemoci“ k dobré fyzické, duševné i sociální kondici.

V pozadí zhoršeného zdravotního stavu je možno vidět např. rizikové formy chování typu kouření, nadměrná

konzumace alkoholu, malá pohyblivost lidí, nezdravé dietní způsoby, promiskuitní sexuální chování apod.

Výdaje na zdravotnictví se nepředstavitelně zvyšovaly v průběhu celého 20.století, takže dnes dosahují

astronomických částek. I zde se ukazuje, že prevence může výrazně snížit výdaje na zdravotní péči.

VYMEZENÍ POJMU PSYCHOLOGIE ZDRAVÍ

J. Křivohlavý (1994) definuje psychologii zdraví jako obor, který se zabývá úlohou psychologických faktorů při

udržování zdraví, prevencí nemocí, psychologií zvládání různých onemocnění, otázkami uzdravení a

vyrovnáváním se s chronickými nemocemi.

Kebza a Šolcová (2000) pregnantně definují psychologie zdraví jako obor, zkoumající zákonitosti vlivu

psychických dispozic, funkcí a procesů na zdraví člověka, vznik a rozvoj nemocí a možnosti jejich terapie,

rehabilitace a prevence.

HLAVNÍ LITERATURA

Nakladatelství John Wiley vydává od roku 1992 každým rokem sborník International Review of Health

Psychology přinášející přehled nejdůležitějších poznatků, která se v poslední době v této oblasti psychologie

objevily.

Bakal, D. A. (1992). Psychology and health.

Časopisy věnované se psychologii zdraví

Health Psychology

Psychosomatics

Psychosomatics Medicine

Psychotherapy and Psychosomatics

Journal of Behavioral Medicine

3

2. ZPŮSOBY CHÁPÁNÍ ZDRAVÍ A NEMOCI (LAICKÉ, HISTORICKÉ, VÝKLADOVÉ-TEORETICKÉ.

O slovu zdraví se dočteme, že původně znamenalo v řečtině i latině slovo „celek“. Tento pojem celku se dnes

objevuje opět, a to v názvu směru, který chápe zdraví a péči o něj z podstatně širšího hlediska. Máme zde na

mysli tzv. holismus (tento termín je odvozen od anglického slova whole – celek). Pojem celku je v této

souvislosti třeba chápat např. v biologickém slova smyslu. Tedy člověk jako celek.

David Seedhouse je jeden z nejvýznamnějších teoretiků, kteří se kdy zabývali otázkami filozofie zdraví a říká

že: aby lidé mohli dělat to, co dělat chtějí, potřebují být zdrávi. Zdraví je tedy podstatnou věcí pro naši

spokojenost s naplněním našich životních tužeb. Zdraví je žádoucí. Zdraví je chápáno jako důležitý prostředek

k dosažení cíle – i když tyto cíle mohou být velmi rozdílné.

PŘEDSTAVY POJMU ZDRAVÍ

David Seedhouse ukazuje na čtyřech příkladech to, co si lidé různého zaměření představují poj pojmem zdraví:

Lékař

pojem zdraví: rozumí nepřítomnost nemoci, choroby či úrazu

Sociolog

rozumí pojmem zdravý člověk člověka, který je schopen dobře fungovat ve všech jemu příslušných

sociálních rolích

Humanista

slovy zdravý člověk označuje takového člověka, který je schopen pozitivně se vyrovnat s životními

úkoly, které se před ním naskytnou.

Idealista

pod pojmem zdravý člověk si představuje člověka, kterému je dobře tělesně, duševně, sociálně i

duchovně

HISTORICKÉ POJETÍ

V antice věnovali filozofové velkou pozornost tomu, „jak moudře žít“. Do tohoto pojetí moudrého způsobu

života patřilo i pojetí zdraví – žít zdravě znamenalo žít v moudře a dobře. V antice se definovalo zdraví slovem

„ischio“ tedy být zdráv a silný.

Dnes, ve 21. stol., se setkáváme s velice pestrým pojetím zdraví. Některá pojetí jsou až příliš zužována na

zdraví těla (fyzický stav člověka), jiná chápou zdraví jen jako zboží. Další chápou zdraví jako tajemnou sílu,

kterou člověk dostává při zrození a s níž musí v životě hospodařit.

TEORIE

Teorie má širší záběr než definice. Teorie jsou potřebné pro porozumění věci. Umožňují nejen skutečnost lépe

pochopit, ale díky tomuto pochopení také skutečnost měnit, smysluplně řídit praxi. Autoři, kteří se soustavně

zabývají teorií ( Karl Popper, Michael Polanyi) chápo teorii jako „mapu“, která nám pomáhá orientovat se v

dané oblasti. Stejně je možno přistupovat i k teoriím zdraví.

4

Křivohlavý ve své knize psychologie zdraví uspořádal teorie zdraví podle jiného měřítka – podle toho zda je

zdraví chápáno jako prostředek k určitému cíli, nebo zda je chápáno jako cíl sám o sobě – jako konečný stav

veškerého našeho snažení.

Zdraví jako zdroj fyzické a psychické síly (síla zdolávat těžkosti v životě)

Zdraví jako metafyzická síla (vnitřní síla zvláda negativní věci atd.)

Salutogeneze – individuální zdroje zdraví (smysluplnost, vidina zvládnutí úkolu a schopnost pochopit

dění, v němž se nacházíme)

Zdraví jako schopnost adaptace (vytvářet obranu proti tomu, co nás ohrožuje – zvykat si na to)

Zdraví jako schopnost dobrého fungování (být fitness – schopen tělesně i duševně v dobré kondici)

Zdraví jako zboží (zásah lékaře – zdraví se dá dodat, koupit nebi ztratit)

Zdraví jako ideál (WHO „Zdraví je stav, kdy je člověku naprosto dobře, a to jak fyzicky, tak psychicky

i sociálně. Není to jen nepřítomnost nemoci a neduživosti.“)

3. IMUNITA A JEJÍ PSYCHOLOGICKÉ SOUVISLOSTI (PSYCHONEUROIMUNOLOGIE).

Imunologie - Imunologií se rozumí vědní obor, který se zabývá imunitním systémem. Termín Imunita či imunní

nebo imunitní apod. je latinského původu. V latině slovo „munio munere“ znamená činiti pevným. Imunní pak

znamená odolný, chráněný, nedotknutelný.

IMUNIZACE

Proces umělého vytváření imunity. Rozlišujeme imunizaci pasivní a aktivní. Při imunizaci jde o to, předcházet

chorobnému stavu tím, že organismus na zcela určitého vetřelce předem připraví.

Pasivní imunizace (dostáváme hotové protilátky – okamžitá ochrana)

Aktivní imunizace (dostáváme oslabené nebezpečné organizmy – tělo si látku vyrobí samo)

DYSFUNKCE

Příkladem dysfunkcí imunitního systému je AIDS, alergie, autoimunitní reakce, nádorové onemocnění apod.

AIDS

o Tuto nemoc způsobuje vir HIV. Vit ničí jak T-buňky, tak i makrofágy, takže lidé, kteří jsou

tímto virem napadeni, jsou zranitelnější vůči jiným virům, bakteriím nebo nemocím.

Nemohou se proti nim řádně bránit. Největší koncentrace tohoto viru byla zjištěna ve

spermatu.

Alergie

o Abnormální imunitní reakce na přítomnost napadení orgamismu cizí bílkovinou. Lidé

s určitou alergií jsou mimořádně citliví na určitou látku.

Autoimunitní reakce

o Může dojít k „systémové chybě“ v činnosti imunitního organismu. Ta se projeví tím, že daný

imunitní systém napadá vlastní buňky organismu. Dosud se dost dobře neví, proč k tomu

dochází.

Role imunitního systému při transplantacích

o Problém chirurgů při transplantacích. Orgán chápán jako cizí tělěso, proti němuž se brání.

Sniží li se umělě imunitní reakce organismu – nebezpečí proti virové či jiné infekci.

Nádorové onemocnění

5

o Jde o abnormální mutační aktivitu buněk, kterou není imunitní systém s to zlikvidovat.

Usuzuje se, že k tomu dochází tam, kde vlastní imunitní systém není schopen přesně poznat

a likvidovat zmutované buňky.

VZTAH IMUNITNÍHO SYSTÉMU A PSYCHOLOGICKÝCH JEVŮ

V posledních desetiletích se ukázalo, že imunitní systém je začleněn do interakce s jinými orgány v našem těle.

V prvé řadě šlo o empirické průkazy jeho úzké vázanosti na činnost endokrinního systému v mozku. Když se

dále prokázalo, že imunitní systém je v interakci nejen s nervovou činností, ale jejím prostřednictvím i s

činností psychickou, vedly studie tohoto druhu ke zrodu psychoneuroimunologie.

Doposud bylo hovořeno o psychologických faktorech, které negativně ovlivňují imunitní činnost. Zájem

psychologie zdraví je však zaměřen i opačným směrem. Je tedy možno ptát se, zda by se dalo využít zjištěných

vztahů i ke zlepšování činnosti imunitního systému určitými psychologickými postupy.

POKUSY ZAMĚŘENÉ NA ZVYŠOVÁNÍ IMUNITY

Skupina vědců se zaměřila na možnost zvyšování imunitní aktivity relativně oslabených organismů starších lidí.

Jako „terapeutického zásahu“ využili systematické relaxace. Výsledky ukázaly, že takovým způsobem (

relaxačním tréninkem) je možno pozitivně ovlivnit imunitu.

Modely těchto vztahů jsou zřejmě velice složité. Nicméně se obecně ukazuje, že nervový a imunitní systém jsou

funkčně propojeny v obou směrech. Nervový systém ovlivňuje imunitní systém a imunitní systém ovlivňuje

nervový systém.

4. PLACEBOEFEKT A JEHO PSYCHOLOGICKÉ INTERPRETACE.

Odvozeni od latinského kořene „placere“, což znamená líbiti se.

Psychologický slovník definuje placebo jako preparát, který neobsahuje žádný lék nebo žádnou léčebnou

látku, která by měla vztah k tomu, co pacienta trápí, jde o látku, která je podávána pacientovi s tím záměrem,

aby pacient věřil, že dostává lék.

V pozadí je ještě jeden podstatný moment. Jde zde totiž o studium vztahu mezi fyziologickou a

psychologickou činností. Tím, že prokazuje vliv netečného léku či jiné rádoby lékařského zásahu na fyziologické

dění v organismu, prokazuje se i existence vzájemného vztahu těchto dvou dimenzí lidského bytí.

PLACEBO PODLE JANE OGDENOVÉ

Jakákoliv terapie, která se záměrně použije pro její nespecifické, psychologické a fyziologické účinky.

Např. výpověď: Vykoupal jsem se a hned mě přestala bolet hlava

Netečné látky, které způsobují ulehčení nežádoucího příznaku Např. výpověď: vzal jsem si kostku

cukru a přestala mě bolet hlava

Látka, která způsobuje změnu příznaku, jež se nedá přisoudit specifickým či reálným farmakologickým

účinkům určité chemické látky. Např. výpověď: Po operaci krčku mě přestala bolet hlava

DEFINICE PLACEBA PODLE LIBERMANNA

Placebem se rozumí jakýkoliv lékařský postup, který vede k účinné změně u pacienta dík terapeutickému

záměru a absenci jakékoliv chemické nebo fyzické příčné vazby.

6

TOTMAN

Teorie kognitivní disonance. V jádru této teorie je představa, že ten, kdo investoval mnoho do určitého rádoby

lékařského postupu při zvládání vlastních obtíží, nutně potřebuje ospravedlnit své jednání, aby před druhými

lidmi nevypadal jako nerozumě jednající člověk.

Když se mu naopak podaří – třeba i jen před sebou – ukázat, že investované prostředky vedly k žádoucímu cíli,

míra jeho disonance se sníží, což je žádoucí s ohledem na vnitřní klid pacienta i pro zlepšení jeho zdravotního

stavu.

TEORIE PLACEBA

Terorie očekávání účinné pomoci

Klinická pozorování i série pokusů ukazují, že velká většina pacientů do značné míry očekává jako

samozřejmost, že se spontánně uzdraví. Tato víra pacientů je tak silná, že je možnost s ní nejen počítat, ale

dokonce ji přičítat na vrub kladnému vlivu placeba.

5. KONCEPT „SALUTOGENEZE“.

Zdravotní stav populace není uspokojiví a hledají se cesty, jak to napravit. Zlepšování léčby nemocí, posilování

rezortu zdravotnictví jsou důležité, ale není to dostatečně účinná, levná a často příjemná cesta k dosahování

žádoucího stavu.

Při úvahách o dlouhověkosti se odhaduje, že z 55% je vysvětlována způsobem života člověka – výživa, získaná

zdatnost, odolnost, stresy, zlozvyky, životní spokojenost. Přesto je u lidí silně zakořeněná představa, činit

odpovědnými za zdraví lékaře a bezstarostně chápat zdraví jako neexistence nemoci.

Zdravotní osvěta pojednává převážně o nemocích, jejich příčinách, rizikových faktorech a jak se z toho všeho

dostat. Subjektivně se potom lidský život jeví jako „kličkování mezi patogeny“, tj. činiteli vyvolávající nemoc.

Delší dobu však zraje snaha nahradit tento biomedicínský podložený patogenetický model myšlení novým

způsobem uvažování s větší mírou vlastní optimistické aktivity. Jde o to, aby člověk primárně neusiloval pouze

jen, jak ze svého života vymýtit patogeny (což se mu stejně nemůže podařit), ale jak ze svého života hledat

salutory tj. prvky zvětšující jeho potenciál zdraví.

Mezi průkopníky salutogeneze a způsobu tohoto myšlení patří Antonovsky (1985). Antonovského metodická

úvaha nad jedním výzkumným projektem hodně napoví o salutogenetickém přístupu. Antonovski se zabýval

dvěmi skupinami židů, kteří přežili nacistické koncentrační tábory. Jednu skupinu tvořili lidé, kteří se vrátili v

takovém stavu, že se jen obtížně adaptovali ve změněné situaci. Druhou skupinu tvořili naopak lidé, kteří po

relativně stejně těžkých zážitcích prokazovali mimořádnou živost a schopnost nezdolně se vyrovnávat s

životními problémy. Rozdíly mezi těmito skupinami nespočívaly ani tak v jejich celkovém fyzickém, jako spíše

psychickém stavu. Tomu věnoval Antonovsky soustavnou pozornost a zjistil, že nejde o dílčí psychické

schopnosti, ale o celkovou - holistickou – charakteristiku postoje k životu. Tu nazval SMYSL PRO INTEGRITU

(S.O.C.) Usuzoval, že právě tato charakteristika postoje k životu pomohla těmto lidem nejen přežít útrapy

koncentračního tábora, ale i zvládat úkoly, před které byli později postaveni.

Antonovsky se pokusil naznačit tři základní aspekty tohoto zdroje pracovní síly:

smysluplnost

zvládnutelnost úkolu

srozumitelnost situace

7

Důležitá je salutogenetická vyváženost – výživa – pohyb a otužování. V minulosti provázel lid hlad a hlavně

nepravidelný přísun potravy, proto se u člověka vyvinula přílišná chuť k jídlu jako evoluční adaptační

mechanismus. Moderní člověk se musí smířit s tím, že se obecně musí omezit v jídle a přinutit k dodatkovému

pohybu. Salutogenetická třída učí chápat výživu a pohyb jako spojité nádoby. Když se více hýbu, mohu se více

najíst a naopak.

Salutogenetické myšlení na rozdíl od patogenetického chápe zdraví jako kvantifikované kontinium. Jeho

ohniskem zájmu je celý člověk a usiluje o hledání faktorů stupňujících zdraví.

Salutogeneze neodsuzuje jednoznačně stres a v oblasti terapie učí zvládat lidi nemoc.

Jako salutogenetické principy jsou předkládány princip somatomentální vyváženosti, vycházející z oboustranné

souvztažnosti somatické a mentální stránky člověka, princip salutogenetické triády, poukazující na harmonii

výživy, pohybu a otužování v životním stylu člověka.

6. ČLOVĚK V ZÁTĚŽ I – TYPY ZÁTĚŽÍ, DŮSLEDKY ZÁTĚŽÍ.

Předcházení stresu jako rizikovému faktoru a zvládání stresu, když už působí, jsou aktuální psychohygienická

témata dnešní doby. Jsou to dovednosti, které zvyšují odolnost lidské osobnosti a mají velký zdravotní význam

tím, že zvyšují pohodu člověka.

Člověk je konfrontován se zátěžemi od svého narození. Náročné životní situace jsou spouštěčem a

stimulátorem adaptačních dějů, které jsou neodmyslitelným činitelem vývoje člověka. Na výchovu a vzdělávání

se také můžeme dívat jako na systematické zatěžování člověka s adaptačním cílem.

Druhou subjektivní stránkou zátěží určité intenzity a určité kvality je jejich nelibé prožívání. Aktuálně prožívané

zátěž vyvolává nepokoj, zvýšené napětí, disharmonii, úzkost. Zpravidla je vnímána jako svízel, obtíž, překážka,

nepříjemnost a všestranně namáhá člověka, často až do krajnosti.

TYPY ZÁTĚŽÍ

Nepřiměřené úkoly

Požadavky jsou větší, než člověk dokáže svojí kapacitou splnit.

Může zkoušet úkol ignorovat, domítnout, odejít nebo hned rezignovat

Klasický průběh – vyčerpá své možnosti (kapacitu) a nastupují obranné mechanizmy únavy a vyčerpání

Problémové situace

Problémové situace vzniká jako náročná tehdy, když jedinec stojí před úkolem, pro jehož řešení je jen

částečně vybaven schopnostmi a dovednosti.

Konflikty

Souboj či střetnutí dvou stran.

Frustrace

psychický stav, kdy je znemožněno uspokojení potřeby nebo dosažení cíle.

Freud považoval za následky frustrace degresi (zprimitivnění).

8

Deprivace

Ochuzení člověka o podmět.

Vzdorování deprivaci je závislé na motivaci, tréninku, kondici a osobnostních faktorech.

o Emoční deprivace (dítě je zanedbané ve výchově)

o Senzorická eprivace (ochuzení o smyslové podněty – vyloučením podnětů nebo monotonií)

o Sociální deprivace (odloučení od lidské společnosti – introverti – maják, poustevník – trest –

vězení, vyhnanství)

o Pohybová deprivace (problém dnešní populace, lidé se málo pohybují)

PSYCHOLOGICKÉ DŮSLEDKY ZÁTĚŽÍ

Prastaré reakce v zátěži jsou útěk a útok. Je o strach a vztek, které jsou ovšem u člověka vývojem

transformovány do poměrně pestré palety prožitků a ještě bohatší je škála možné odezvy následným

chováním v zátěžové situaci.

Na biologické úrovni bylo zjištěno, že emoční důsledek zátěže závisí na produkci hormonů. Produkce

adrenalinu předznamenává spíše strachovou odezvu a produkce noradrenalinu znamená spíše zlostnou,

vztekovou reakci.

Úzkost

Aktuální emoce (nejasná předtucha nebezpečí – není možné jí popsat a určit)

Projevy a následky (Psychomotorický neklid, Jaktace (zadrhávání v řeči), Pocity bezmocnosti,

Stereotypie v jednání, Zúžené vědomí, Poruchy hodnocení)

Strach

Je to emoce, kterou je možno chápat jako obranný mechanismus, bránící člověka před poškozením.

Je konkrétní příčina.

Biologické projevy strachu

o Systolický krevní tlak

o Zblednutí

o Svalové napětí

o Změny složení krve

o Nutkání na zvracení, studený pot, mdloby

Psychologické projevy strachu

o Koncentrace pozornosti pouze na strachový podnět

o Útlum paměti, útlum učení

o Zveličování nebezpečí

o Útlum myšlení

o Narušení volní aktivity

Dlouhodový strach stejně jako dlouhodobý stres může védst k psychosomatickým poruchám (např.

žaludeční vředy, narušuje reprodukci)

Kontrola a překonávání strachu (psychohygiena)

o Výchova

o Výcvik

o Nadřazení racionality emocionalitě

o Využití věku

o Respektování sexuálních rozdílů

o Skupinové vlivy

9

o Ideová příprava

o Speciální prostředky – relaxace, vytěsnění strachu, systematická desenzibilizace ( jde o

psychoterapeutický prostředek, nejprve se zjistí hierarchie strachových podnětů pacienta,

potom se naučí relaxaci), sugesce a hypnóza, psychofarmaka, pravidla psychohygieny (

emočně stabilní člověk se méně bojí, je odolnější vůči vzniku strachu)

7. PREVENCE ZÁTĚŽÍ, ODOLÁVÁNÍ ZÁTĚŽI, ZVLÁDÁNÍ ZÁTĚŽE (EGODEFENZÍVNÍ

MECHANISMY..

PREVENCE ZÁTĚŽÍ

Egodefenzivní mechanizmy = sebeobrané mechanizmy

Jsou to způsoby chování, myšlění a cítění, které odstraňují úzkost a ohrožění. Slyslem je zachovat celistvost a

nepoorušenost ega. Popírají či překrucují realitu a pracují nevědomě.

Vědecká i populární literatura se dnes hodně zabývá doporučeními, jak zvládat stres s různými antistresovými

programy.

Strategie zvládání těžkostí dělíme na ofenzivní (aktivní) a defenzivní (pasivní).

AKTIVNÍ POSTUPY

Jsou charakterizovány odvahou osoby pustit se do boje se stresorem.

Taktické kroky

Diagnoza situace (zvýšení informovanosti o stresoru, vlastním stavu)

Mobilizace rezerv (motivace, klid, katarze, sociální podpora, obranyschopnost)

Plánování boje (stanovění cíle, rozdělení cesty na etapy, stanovení prního kroku atd.)

Realizace (iniciativa, protiútok, tvorba antistesových barier)

Výdrž (nedat se odradit, akceptovat, vytrvalost)

PASIVNÍ POSTUPY

Charakterizovány vnějším klidem, pasivitou.

Strategické kroky

Vyčkávání (ignorování, stáhnutí se)

Lhostejnost (apatie, nezájem)

Rezignace s určitou mírou naděje (odevzdanost osudu)

Odepsanost (cynický postoj, bezmoc)

VYROVNÁNÍ SE SE ZÁTĚŽÍ

Při působení nové zátěže se člověk zprvu chová náhodným způsobem. V ontogenezi se určité zátěže opakují a

hlavně se opakují typy náročných životních situací. Po zprvu náhodném chování jedinec záhy pozná, že při

určitém způsobu chování je dopad zátěžové situace menší. Na základě principu podmiňování potom jeví

tendenci chovat se v obdobných situacích už způsobem osvědčeným. Tak se člověk učí zvládat určité typy

10

zátěží tím, že si osvojí oblíbené techniky chování pro určité situace a ty potom celkem stereotypně uplatňuje v

náročných životních situacích.

Osvojené techniky, kterými se člověk vyrovnává se zátěžemi, se stávají jeho osobní výbavou, podstatným

znakem jeho osobnosti. Jestliže aspirujeme na poznání člověka, na prognózování jeho chování v určitých

situacích na pozměňování jeho repertoáru chování v náročných životních situacích, musíme se předem zabývat

jeho osobním inventářem technik zvládání náročných životních situací.

AKTIVNÍ TECHNIKY

Jsou odvozené od útočného řešení zátěžové situace, zpravidla obsahují prvek stupňování motivace řešení

problému, jsou v nich obsaženy momenty agrese a zvýšené aktivity. Přímá agrese je nejjednodušší, a

nejreprezentativnějším představitelem převážně aktivních technik vyrovnávání se zátěží.

Upoutávání pozornosti

Zátěžová situace zpravidla snižuje sebevědomí člověka a ten, aby to napravil, na sebe upozorňuje:

vychloubáním se, skákáním do řeči, uplatňováním se v diskuzi, extravaganci v chování a oblékání.

Identifikace

Nebo - li ztotožnění, je důležitou technikou zvládání těžkých životních situací. Už od mládí se v

dětských hrách dítě ztotožňuje s hrdinskými autoritami ( pilot, voják).

Fantazie vylepšuje pocit jeho prestiže a vylepšení

Kompenzace

Je to náhradní řešení. Člověk má tendenci kompenzovat neúspěch v jedné činnosti úspěchem v

činnosti náhradní nebo opakovanými pokusy v činnosti původní.

Sublimace

Nevědomé převádění společensky neschvalovaných pudů do roviny společensky a sociálně přijatelné.

Racionalizace

Nejrozšířenější technikou.

Racionalizace snižuje pocit viny cestou stylizace, zpětného přikrášlování motivů (bagatelizace)

Technika racionalizace vysvětluje neúspěšné, nebo nepřípustné chování přípustným motivem, nebo

zásahem vnějšího činitele mimo vlastní kontrolu (např. náhoda)

PASIVNÍ TECHNIKY

Jsou odvozeny od instinktu „mrtvého brouka“ a psychologicky mají blíže k útěku, i když únik může být spojen s

vysokou aktivitou, převládá u těchto technik pasivní řešení. Společnost si zbabělých řešení příliš neváží a

neposkytnutí pomoci je dokonce trestné. V praxi se však lidé stále více přiklánějí k řešení „kdo uteče, ten

vyhraje“ a pasivních zátěží přibývá.

Izolace

Nejjednoduší pasivní technika

Únik do samoty, do neřešení. Zmenšuje naději na sociální adaptaci.

Patologickým jevem je autismus

11

Denní snění

Forma úniku do světa fantazie. Dost běžná ej u dětí a mládeže, člověk ve své fantazii přehrává jiný

průběh situace.

Únik od nemoci

Při záměrném užití této techniky mluvíme o simulaci, jde o techniku, kterou se každý školák umí

vyhnout zkoušení, písemce, či výprasku.

Regrese

Návrat k nižším osvojeným způsobům chování.

Zpravidla se jedná o postraumatické stavy, kdy se dospělý chová jako dítě nebo nemluvně

Popření zátěžové situace

Je vlastně rezignací a má povahu „zavřených očí“.

Popření může dočasně zklidnit, nevede k adaptaci, protože neřeší podstatu problému.

8. KONCEPCE STRESU, PSYCHICKÝ STRES, STRESFAKTORY, EUSTRES A JEHO VLIV.

Člověk vždy procházel těžkými situacemi. Někdy zvolil boj a někdy útěk. Tyto dvě diametrálně odlišné formy

chování v situacích ohrožení (fight and flight) byly považovány za vrozené.

V průběhu 20. století došlo poprvé k soustavnému experimentálnímu studiu tohoto jevu, které tím

odstartovalo jednu z výrazných kapitol nejen medicíny, ale i psychosomatiky a psychologie zdraví.

Určité množství stresu je pro lidský život potřebné. Vlivem jeho působení může docházet k lepší koncentraci

jedince nebo dochází ke koncentraci energie k řešení nějakého problému. Dalo by se říci, že život bez stresu by

byl poněkud nudný a chyběla by mu ,,štáva”.

Řada lidí přímo vyhledává stresové situace, které jim mohou dělat potěšení. Toto se projevuje např. u

sportovců, kteří překonávají stále větší překážky. Dále to mohou být lidé, kteří rádi sledují napínavé filmy.

Avšak zvýšená hladina stresu působí nepříznivě, oslabuje výkon, znemožňuje uvolnění. Lidé žijící v takto silně

stresujících podmínkách bývají často náchylnější k rozvoji úzkosti a deprese.

Každý jedinej reaguje na stejný stresor různě. Lidský jedinec se může dostat do stresu vlivem působení jednoho

stresoru a možný druhý stresor se ho nemusí vůbec dotknout. U jiného jedince to může vyvolat opačnou

reakci.

EUSTRES

Prospěšný, kontrolovaný, pozitivní zátěž, příjemné napětí – po něm radost z dosažení cíle, přiměřeně stimuluje

jedince k vyšším výkonům (sportovní výkon).

DISTRES

Škodlivý, nadměrná zátěž, která může jedince poškodit a vyvolat onemocnění či dokonce smrt, jde o negativně

prožívaný stres. Ztrácíme pocit jistoty a adekvátnosti a prožíváme zoufalství, bezmoc a ztrátu.

12

STRES

Vnitřní stav šlověka, který je buď přímo něčím ohrožován, nebo takové ohrožení očekává a přitom se

domnívá, že jeho obrana proti nepříznivým vlivům není dostatečně silná.

Je nezbytné rozpoznat, jaká zátěž vede k adaptaci a při jaké dochází k poklesu výkonnosti

(maladaptace)

Rozpoznání hranice stresu je velmi důležité např. při dávkování zátěže – sport.

Člověk se neustále adaptuje na své prostředí. Zátěž (český ekvivalent slova stres) nastupuje, je-li adaptace

obtížná, přičemž zvýšená zátěž nárokuje rezervy jedince částečně, hraniční zátěž znamená mobilizaci všech

možností a o extrémní zátěži mluvíme, jestliže jsou její požadavky větší než možnosti konkrétního jedince.

Pojem zátěž nelze chápat jen jako např. velkou námahu nebo velké množství podnětů; stresorem však může

být i nuda, pocit vlastního nevyužití apod.

W. CANNON

F-F - Fight or flight (útok nebo útěk)

Aktivace sympatiko-adrenálního systému při střesu. Dochází ke zvýšené činnosti sympatické části

vegetativního nervového systému a k mobilizaci celého organizmu.

HANS SALEY

GAS (General Adaptation Syndrom)

1. Fáze poplachová (příprava organismu na odstranění škodlivého podnětu. Vyplavení

adrenalinu, stresových hormonů a reakce na úrovni imunitní a psychické)

2. Fáze adaptace (maximální schopnost odolávat stresu. Pokud je působení stresoru intenzivní

nebo dlouhodové, dochází k narušené metabolických procesů = poruchy tělesných i

psychických funkcí)

3. Fáze vyčerpání (typické selhání adaptačních schopností organizmu a jeho vážné ohrožení)

PSYCHICKÝ STRES

Vychází z GAS (Hand Saley)

Hlavním psychologických projevem stresu je aktivace a napětí

Při potřebě mentálního výkonu se systémy nastaví na svalovou práci, ke které ovšem nedojde

Může dojít k narušení souhry sympatické a parasympatické části vegetativní nervové soustavy –

důslekem bývá neurovegetativní labilita (dystonie)

Projevem jsou funkční poruchy: žaludeční dyspepsie, problémy s funkcí střev – průjem, zácpa, srdeční

či dechové obtíže

STRESOVÉ FAKTORY (STRESORY)

Fyzikální faktory: prudké světlo, nadměrný hluk, nízká nebo vysoká teplota.

Psychické faktory: zodpovědnost (nezaplacené účty, nedostatek peněz), práce nebo škola (zkoušky,

dopravní špička, termíny úkolů), frustrace, nesplněná očekávání, věk.

Sociální faktory: osobní vztahy (konflikt, nevěra, zklamání, týrání), životní styl (přejídání, nezdravé

složení stravy, kouření, nadměrné pití alkoholu, nedostatek spánku).

13

Traumatické faktory: události (narození dítěte, úmrtí, únos, znásilnění, válka, setkání, sňatek, rozvod,

stěhování, chronické onemocnění, ztráta zaměstnání, ztráta životní role).

Dětské faktory: vystavení stresu v raném věku může trvale zvýšit odpověď na stres, např. u týraných a

zneužívaných dětí, školní zátěž, alkoholismus rodičů, přílišná náročnost rodičů.

STRATEGIE ZLÁDÁNÍ STRESU

R.S. Lazarus rozlišil dva základní způsoby zvládání:

1. Primární zhodnocení situace. Poté začíná člověk hodnotit svou obranyschopnost, potenciál ubránit

se. Mezi tyto síly zahrnuje jak své schopnosti a dovednosti, tak také vztahy k jiným lidem (tzv. sociální

zdroje), případně možnosti vyplývající z pomoci odborníků

2. Druhotné zhodnocení se týká možností konkrétního člověka zvládnout ohrožující situaci. Člověk

zvažuje své šance na to, že se ubrání tomu, co ho ohrožuje. Zvažuje defenzivní i ofenzivní strategie,

které ovládá, a které mu mohou být k užitku při zvládání situace. I zde je brán zřetel jak na objektivní

tak subjektivní faktory.

9. SYNDROM „VYHOŘENÍ“ (PŘÍZNAKY, PREVENCE, PŘEKONÁVÁNÍ.

Žít – znamená žít pro něco. Kdo nemá nic hodnotného, pro co by žil, ten přestává žít. Žít pro něco, co za to

stojí, však ještě samo o sobě automaticky neznamená, že žijeme zdravě.

Může se stát, že v tom snažení „žít pro něco“ to přeženeme. V psychologické oblasti jde o obdobu toho, s čím

se setkáváme např. ve fyziologické oblasti, když se někdo snaží zvednout břemeno, které je nad jeho síly a

fyzicky se zcela vyčerpá, případně zhroutí. Rovněž v psychické oblasti je možné přehnat úsilí a dojít k újmě na

zdraví – psychickém i fyzickém. Jde o jev známý pod českým názvem „vyhoření“, což je překlad anglického

slova „burnout“.

PŘÍZNAKY

Subkejtivní příznaky

Mimořádně velká únava, snížené sebecenění a sebehodnocení, vyplývající z pocitů snížené profesionální

kompetence (schopnosti a dovednosti něco dělat a udělat). Patří sem i problémy špatného soustředění

pozornosti, snadného podráždění a negativismu, člověk vidí vše v černých barvách, dále celá řada příznaků

stresového stavu při absenci organického onemocnění.

Objektivná příznaky

Zahrnují po celou řadu měsíců trvající sníženou celkovou výkonnost. Tato okolnost je dobře zjistitelná i členy

rodiny, spolupracovníky, klienty apod. Vyhoření nepostihuje všechny lidi stejně intenzivně. Nejde jen o osobní

charakteristiky, které mohou vyhoření buď umožňovat, nebo mu bránit. Jde také o druh činnosti. Při některé

činnosti se vyhoření dostavuje dříve, při jiné později.

Příklady u koho dochází k vyhoření

- U člověka, který byl zprvu velice nadšen prací, avšak časem u něho toto vnitřní zanícení ochablo

- U člověka, který na sebe klade neustále vysoké požadavky (studium, sport)

- U člověka, který neúspěch prožívá jako osobní porážku

- U člověka, který žije v dlouhotrvajících mezilidských konfliktech

14

PREVENCE

Interní postupy – metody zaměřené na toho, kdo je ohrožen vyhořením.

neklást na sebe nesplnitelné nároky

aktivně rozvíjet pozitivní myšlení

stanovit si priority

hledat smysl života

Kognitivní přístupy. Ukazuje se, že k jevu vyhoření dochází tam, kde daný člověk je příliš úzce zaměřen jen na

jeden velice úzce definovaný cíl. Tím může být určitý úkol, hodnota, idea, ale i osoba, politická strana. Lidé kteří

něčeho pořádného dosáhli měli společné charakteristiky:

Přiměřeně riskují, neriskují příliš, nejsou však přitom ani moc úzkostlivě opatrní

Nestanovují si jen cíle svého snažení, ale zároveň s nimi i nástroje, které by jim pomohly těchto cílů

dosáhnout

Snaží se být důsledně informováni o výsledcích své činnosti (mají velký zájem o dobře fungující

zpětnou vazbu)

Svou práci dopředu plánují a jejich krátkodobé plány dobře zapadají do jejich dlouhodobých plánů

Mají zvláštní subjektivní pojem úspěchu – odlišný od pojetí, s nímž se často setkáváme mezi lidmi:

úspěch jim není cílem, ale vedlejším produktem jejich činnosti

Externí postupy – aktivity zaměřené na úpravu vnějších podmínek, které by mohly podpořit vyhoření.

sociální oporu

zlepšení klimatu organizace

úpravu pracovního prostředí

10. KATARZE A JEJÍ VÝSKYT VE HRÁCH A SPORTECH

Kulturní vlivy vedou k regulaci emocí a k jejich umírněným projevům. Trvalé městnání emocí není z

psychohygienického hlediska dobré, a zvláště u mladých lidí vede k hledání mimořádných prožitků s možností

jejich manifestace. Hry a sporty jsou legitimním prostorem pro emoční zážitky a jejich projevování („fríkůlíni“

free cool in). Platí že silný prožitek může mít očistný efekt, tradičně nazývaný katarze.

Domníváme se, že pojem katarze výstižně popisuje situaci, kdy má člověk prospěch ze silného emočního

prožitku typu soucitu, strachu, nadšení, jak uváděl Aristoteles, včetně dalších afektivních stavů (agon), protože

v jejich důsledku se ve finále zbavuje nepříjemně pociťovaného emočního napětí, cítí se „očištěný“ a

obohacený.

Bývá definována jako duševní očista následující po dramatickém zážitku ohrožení, povznášející pocit související

s prožitkem odstranění silných negativních citových zážitků a úzkostí jejich znovuprožitím.

KATARZE JAKO ENDOGENNÍ ODMĚNA AGRESE

Endogenní –vnitří

Ve sportu a ve hrách je mnoho prostoru pro různé formy a projevy agrese. Udělení škodlivého podnětu je

zpravidla socializováno pravidly, a je tudíž společensky přijatelné.

V řadě kontaktních sportů je agrese průvodním jevem činnosti, může situačně eskalovat a někde jsou katarzní

momenty, jako třeba bitky v hokeji kvůli divákům, i tolerovány jako „katalyzátory“ katarze. V případě

15

pravidlové nepřijatelnosti přímé fyzické agrese např. oplácením faulu je ve sportu řada možností, jak katarzně

ventilovat agresivní napětí.

Metaforicky se to nazývá „vylití zlosti“ a také existuje úsloví „pomsta je sladká“, které kvalitativně oceňuje

vnitřní pocit po agresivním katarzním aktu (např. rozmlácená tenisová raketa).

Řada sportů má povahu „výzvy“ (horolezectví, dosazování rekordů), plnění výkonnostních cílů (titul,

nominace), nebo zadaných úkolů (výhra, udržení v soutěži). Aktéři zpravidla akceptují podmínky celého

snažení a vytvoří se motivační „napěťový“ systém zaujetí pro splnění cíle, zpravidla se projevující jako určitá

tenze, jako napětí „aby se to povedlo“, jako i případné obavy z nezdaru.

Vyvrcholení snažení má povahu dosažení cíle a vždy znamená určité uvolnění, rozpad napěťového systému a

pocit úlevy ve smyslu „je to za námi“. V případě triumfu je to jednoznačné, ale k určitému katarznímu

uvolnění dochází vždy, i když to nedopadlo úplně podle představ. Jde o katarzní očistu od předchozího, někdy i

dlouhodobého nepříjemného napětí a pocitu povinnosti a odpovědnosti za splnění cíle.

Vytrvalostní závody a extrémní překážkové běhy jsou čím dál oblíbenější! Jedná se o přirozenou radost z

dokončení s prvky katarze a čím byl větší předchozí diskomfort (únavná a bolestná investice do aktivity), tím je

následná komfortní radost větší.

KATARZE NADŠENÍM

Zde se zase setkáváme se vzrůstající oblibou tzv. „freeridových“ aktivit ve sportovních činnostech, kde není ani

tak důležitý výsledek činnosti jako její průběh a nadšení, které vyvolává. Podobně horolezecké prvovýstupy,

různé přeplavby moří a expediční přejezdy pustin. Patrně do této kategorie činností vzbuzujících nadšení budou

patřit i akrobatické aktivity s uplatněnými vertiginálními (závrať) prožitky, kterých je ve sportu a na jeho

pomezí také velká řada. Zpravidla jsou to aktivity s jistou mírou rizika, které předem vyvolávají napětí z

očekávání, případně strach. Po provedení se astenická emoce mění podle zvratové teorie emocí na svůj

protiklad a přichází radost a nadšení. Typickým příkladem je např. bungee jumping nebo tandemový seskok

padákem.

VÝSKYT VE SPORTU

Obvyklé stresory ve sportu: napětí a očekávání (předstartovní stav, strach při riskování), náročnost programu

(nadměrné a obtížné úkoly, odpor protivníka, enormní námaha, diskonfort všeho druhu, nedostatek času,

nepřízeň diváků), porážka, potupa, ostuda, křivda, zranění nemoc, ztráta formy, diskvalifikace. Příznaky stresu

ve sportu jsou organické – palpitace, zadýchávání, bolest na prsou, nepříjemné pocity v krku, křeče a bolesti

břicha, nechutenství, enormní svalové napětí, migrény, červené fleky na krku a obličeji, rozostřené vidění,

pocity řezání v končetinách, emocionální – kolísání nálad, hypochondrie, snivost, nesoustředěnost,

podrážděnost, unavenost, utlumenost, neschopnost empatie, impulzivita, behaviorální (v chování sportovců) –

nerozhodnost, bědování, pomalé uzdravování, pokles výkonnosti, ztráta formy, zhoršení techniky, odmítání

úkolů, hledání tišících prostředků, poruchy životního rytmu, úlety v chování, tendence k izolaci

16

11. HODNOCENÍ KVALITY ŽIVOTA (HLAVNÍ DOMÉNY QOL)

METODA SEIQOL

V překladu to znamená Program hodnocení individuální kvality života.

Kvalita života, tak jak ji chápe metoda SEIQOL, je individuální. To znamená, že k pojetí kvality života se

přistupuje tak, jak ji subjektivně vidí ten, kdo je dotazován. Pojetí kvality života dané osoby závisí tedy na jejím

vlastním systému hodnot, který je při měření kvality života zjišťován (diagnostikován) a plně respektován.

Metoda SEIQOL se snaží v rozhovoru s určitou osobou zjistit aspekty života, které jsou pro daného člověka

kriticky závažné.

Zjišťuje se přitom i relativní důležitost každého aspektu kvality života daného člověka v momentální situaci.

Každý aspekt zachycuje nejprve v obecnější formě (heslovitě). Poté zjišťuje jeho hlubší význam a interpretace

aspektu dotazovaným, a to využitím metody analýzy názoru a přesvědčení dané osoby.

Základem metodologie SEIQoL je strukturovaný rozhovor. Daná osoba je požádána, aby uvedla pět životních

cílů, které ona sama považuje pro sebe v dané situaci za nejdůležitější.

Kvalita života je složitý a velmi široký pojem. Je těžko uchopitelný pro svou multidimenzionalitu a komplexnost.

Dotýká se pochopení lidské existence, smyslu života a samotného bytí. Zahrnuje hledání klíčových faktorů bytí

a sebepochopení. Zkoumá materiální, psychologické, sociální, duchovní a další podmínky pro zdravý a šťastný

život člověka. Komplexní pohled na život postihuje jak vnější podmínky, tak i vnitřní rozměry člověka.

Při studiu kvality života je třeba brát v úvahu vývoj, proměny v prostoru a času, společenské souvislosti,

historické a kulturní kořeny,civilizační i generační změny. Významnou roli v pojímání kvality života sehrálo i

nadále sehrává náboženství a víra.

17

12. KINEZIOPROTEKCE KVALITY ŽIVOTA

Kinezioprotekce je pohybová aktivita, která je podpůrný a ochranný prostředek zkvalitňující život.

Naše předky nutilo podle Hoška k tělesné aktivitě „násilí přírody“, nutnost přežít. Díky tomu je v genetické

výbavě člověka potřeba pohybu, napětí, boje, ale i pohodlí. Je pouze výhodou, pokud je prožitková sféra

pohybu navíc obohacena o sociální kontext. Tato oblast je pro většinu lidí důležitá a má na volbu typu

pohybové aktivity rozhodující vliv.

Pravidelný pohyb je pro dospělého jedince preventivně důležitý pro udržování funkcí jednotlivých systémů a

jejich tvaru. Také značná část jevů, které spojujeme se stářím = slabost, klesající aerobní kapacita, rostoucí

množství podkožního tuku, jsou důsledkem nedostatku pohybu.

Pohybová aktivita také významně posiluje psychosomatický potenciál a preventivně působí na vznik mnoha

patologií. Pohybová aktivita musí odpovídat věku, zdravotnímu stavu, musí stimulovat organismus harmonicky

a všestranně. V pohybovém režimu musí být zastoupena statická a dynamická činnost v určitém poměru a

kvalitě vzhledem k optimálnímu fungování orgánů i vzhledem k udržení vnitřního prostředí organismu.

Doporučuje se při výběru pohybových aktivit přihlížet k individualitě jedinců, výběr provádět specificky,

abychom dodrželi posloupnost v kvalitě, stupeň zatížení musí být přiměřený.

DALŠÍ TEORIE KINEZIOPROTEKCE

Adekvátní pohybový režim působí blahodárně na celý nervový, pohybový a oběhový systém, upravuje funkci

vnitřních orgánů a žláz s vnitřní sekrecí a je prevencí civilizačních chorob, posiluje kosterní a svalový systém,

zlepšuje funkci srdečně cévního systému a posiluje funkci plic. Ovlivňuje pozitivní pocity člověka díky

zvýšenému uvolňování endorfinu.

Pohybová aktivita je jednou ze základních složek životního stylu, jež může mít významný preventivní i

terapeutický vliv v oblasti psychiky. Vliv pohybu na psychický stav lze obecně popsat jako anxiolytický,

antidepresivní a abreaktivní (ve smyslu odreagování od stresu).

13. OSOBNÍ POHODA (WELL-BEING. V KONTEXTU WELLNESS

Se stoupajícím zájmem o kvalitu života se rozšiřuje i frekvence využívání pojmu wellness. Je to pojem necelé

půlstoletí starý, kdy jím autor označoval disciplinovanou snahu po dokonalosti v životním stylu. Časem do

pojmu byly zahrnuty hédonické prvky a začal být používán ke zvýšení prodejnosti určitých služeb, zaměřených

na zlepšení kvality života lidí. Jde o pojem velmi široký. Umožňuje nejednotné výklady, parciální i komplexní a

definice, která by zahrnovala vše, musí být nutně velmi obecná.

Dnes se pojem wellness používá hlavně jako přívlastková charakteristika (přístavek, přídomek), označující

způsobilost být zdrojem dobra. Vzhledem k vágnosti pojmu „dobro“ se v odborné terminologii místo toho

používá pojem well-being, který je do češtiny ponejvíce překládán jako osobní pohoda.

OSOBNÍ POHODA

Osobní pohoda (well-being) je především téma pozitivní psychologie. Konjunktura tohoto pojmu trvá od doby,

kdy jej WHO využila k definici zdraví (1948).

Osobní pohoda se týká kognitivního a emocionálního vyhodnocení aktuálního života člověka. Tato aktuální

pozitivní bilance má samozřejmě své konsekvence tělesné (propriocepce) a je ve vztahu k osobnostním

charakteristikám člověka (hodnotící komponenty postojové, např. optimismus, nebo dimenze temperamentu).

18

Psychologicky jde o stav na pomezí emocí (nálada) a osobnosti (postoj). Emoce se považují za aktuální složku

osobní pohody a osobnost za složku habituální. Roli v tomto komplikovaném stavu hraje i hledisko sociální,

především zakotvenost v hodnotných meziosobních vztazích. S jistou mírou zjednodušení se dá konstatovat, že

osobní pohoda je biopsychosociální aktualizace pociťované kvality života, jejímž hlavním výrazem je životní

spokojenost člověka. Obvyklé trvání se předpokládá na dny, spíše než na týdny, či hodiny.

Na druhé straně je snaha vidět žádostivost a usilovnost jako momenty brzdící osobní pohodu. Myšlenkové

kořeny tohoto pojetí jsou velmi staré, najdeme je v józe, v budhismu i v dalších ataraktických systémech

starověku. Pro konzumně orientovaného člověka dnešní doby asi není starověká paradoxní intence přijatelná.

Nic nechtít a tím dosáhnout to nejcennější, vyrovnanosti a osobní pohody, to v dnešní době asi není atraktivní

program. Určité momenty tu ale jsou. V subkultuře „klouzavých sportů“, je považováno upachtěné snažení za

„uncool“ aktivitu, tj. záležitost, která není „v pohodě“.

PŘÍRODA

Do osobní pohody se člověk může dostat pomocí aktivního odpočinku, nebo cestou pohybové rekreace.

Evidentně k tomu přispívá estetická kulisa přírody. . Obecně je životodárné životní prostředí považováno za

významnou determinantu osobní pohody. Navíc je od pradávna uvažována, někdy až magická ozdravná síla

přírodních vlivů (helioterapie, aeroterapie, hydroterapie), takže např. bosé proběhnutí ranní rosou, na slunci a

čerstvém vzduchu, určitě k osobní pohodě přispívá.

ORIENTÁLNÍ CVIČENÍ

Existují další starobylá cvičení orientálního původu s vlivem na osobní pohodu. Hodně rozšířené je tchai-chi v

různých variantách a svůj význam v tomto ohledu mají i četná bojová umění, kde je pohoda výchozí moment

pro koncentraci mysli.

FITNESS A WELLNESS CVIČENÍ

V druhé polovině minulého století se začali rozmáhat fitness cvičení. Hlavním zřetelem byl výkon,

kvantifikovaný vahou břemen a počtem opakování cviků. Výkonová kriteria u wellness už nejsou tak prioritní,

důraz je kladen na doprovodné a následné pocitové schéma při cvičení a samozřejmý je zdravotní prospěch. Je

třeba připustit, že roli zde hrál i komerční aspekt. Wellness cvičení je příjemnější, má tudíž lepší adherenci, což

se projevuje ve větším množství a větší stálostí klientů wellness-center.

14. PSYCHOLOGICKÉ BENEFITY POHYBOVÝCH CVIČENÍ.

S pohybem se setkáváme při chůzi a běhu, při přemisťování, při práci, při rekreaci a v jiných pohybových

úkonech. V souvislosti s otázkami psychologie zdraví se s pohybovou aktivitou setkáváme nejčastěji tam, kde se

hovoří o tělesném cvičení.

Cvičení ovlivňuje nejen fyzickou stránku člověka. Má vliv i na zlepšení řady psychologických projevů. Příkladem

může být pozitivní vliv cvičení na zlepšování depresí zatížené psychiky, na snižování úrovně úzkosti, zvyšování

kladného sebehodnocení a posilování psychiky v boji se stresem.

Ukazuje, že cvičení prokázalo v řadě výzkumných projevů kladný vliv jak na snížení úzkosti, tak snížení deprese

a zvýšené míry kladného sebehodnocení. Nemusí jít jen o aerobický druh cvičení, např. jogging. Chůze,

procházky a pěší výlety mají obdobný účinek, ale i u starších lidí.

S údaji o tom, že lidé, kteří pravidelně cvičí či sportují, lépe zvládají problémy každodenního života, se

setkáváme často – podobně jako s opačnými údaji u těch, kteří se moc nepohybují.

19

Brown se soustředil nejprve na děti ve věku 7-11 let a na jejich pohybovou aktivitu. Zjistil, že děti, které se málo

pohybovaly, měly větší počet různých onemocnění. Ve druhé fázi se zaměřil na ženy. Zjistil, že u žen platí

obdobný zákon: ženy, které se málo pohybují, mají vyšší výskyt tzv. civilizačních nemocí. Brown nás však varuje,

abychom nepovažovali tělesné cvičení za všelék v případě stresu.

Zkušenost mnohých ukazuje, že cvičit či sportovat se snadno začne, avšak po určité době nadšení opadá a

intenzita cvičení ochabuje. Častokrát je motivace cvičících příliš malá. Platí to zvláště u těch, kteří mají sedavé

zaměstnání, jsou obézní, kouří, neznají aktivní formu odpočinku, a dále u těch, jejichž představy o vztahu mezi

cvičením a jeho kladnými zdravotními vlivy nejsou správné.

Kladný vztah má také hravá forma cvičení. Na výdrž ve cvičení působí kladně sociální opora, kterou může

poskytovat partner, nebo někdo jiný z rodiny, může ji poskytovat i parta (cvičící tým, vzájemné dobré vztahy

mezi cvičícími), či dobrý cvičitel.

Psychické benefity pohybových aktivit

• snížení deprese a úzkosti

• ovlivnění sebevědomí a sebepojetí

• zlepšení kvality spánku

• zvýšení psychické odolnosti (snížení rizika patologického stavu psychiky)

• zážitky spojené s pobytem v přírodě

• zážitkovost

15. RADOSTNÁ AKTIVITA, ZAUJETÍ ČINNOSTÍ (KONCEPCE „FLOW“).

Flow fenomén, rovněž označovaný česky jako „stav plynutí“, je prožitkem radosti, tvořivosti, soustředění,

naprostého zaujetí činností, při kterém člověk zapomíná na hlad, ubíhající čas, politickou situaci i různá osobní

trápení.

Flow můžeme prožívat při nejrůznějších činnostech, pro které bývá typická právě taková obtížnost (náročnost

na dovednosti), která nám nedovolí se nudit (příliš snadné), ale na druhou stranu ani nestresuje (příliš obtížné).

Obvykle se jedná o činnosti, které nás velmi baví, až pohlcuje. Může se jednat i o práci. Rozdílnost lidí se

projevuje i v různorodosti činností, při kterých flow prožíváme – diskuze s klientem, hra na hudební nástroj,

jóga, práce na zahradě, vaření.

KŘIVOHLAVÝ

Můžeme to dělat se zájmem, nebo dokonce nadšením. Může nás to uchvátit tak, že zapomeneme na vše

kolem, i na sebe. Malíř, který maluje obraz, nebo skladatel, který skládá hudbu, může být na věc soustředěn ta,

že nedbá na nic jiného, dokud dílo nedokončí. Toto uchvacující nadšení určitou činností lze dobře pozorovat u

dětí, když si hrají. Hra je pohltí, a mají-li hru ukončit, brečí. Tento jev je v pozitivní psychologii označován

termínem „flow“.

Flow je tedy totální pohroužení se do toho, co děláme.

Tato činnost musí přesahovat naše běžné schopnosti a dovednosti, musí být pro nás výzvou, které nejsme

schopni odolat – jako horolezec, který stane před obtížnou stěnou, již on sám ještě neslezl, nebo hráč, který

touží vyhrát sázku. Čím obtížnější to je – v poměru k našim schopnostem nebo normální výhře – tím více nás to

dráždí. Dáme-li se do toho, jsme ztraceni. Čas, okolí a často i povědomí o sobě se ztrácí. Máme ale

nesrovnatelný osobní zážitek.

20

16. PSYCHOLOGICKÉ OKOLNOSTI VYTRVALOSTNÍCH AKTIVIT (NÁMAHA A DISKOMFORT..

Kritéria pro třídění sportů jsou tradičně podle času, prostředí, počtu lidí a organizační povahy (zimní, letní,

sálové, outdoorové, vodní, letecké, motoristické, individuální, týmové, plavecké, míčové, pálkovací, jezdecké,

olympijské, střelecké, bojové, apod.). Skupiny se překrývají a prolínají.

Druhou skupinou jsou sporty funkčně-mobilizační s vysokými nároky na mobilizaci energetických funkcí

sportovce. Tato mobilizace může mít buď povahu krátkodobou, jednorázovou, kdy jde o koncentrovaný vzmach

energie bodovým způsobem. Sem patří např. atletické skoky, hody, vrhy, nebo vzpěračské trhy a nadhozy a

vůbec jednorázové silácké pokusy. Mobilizace může mít i povahu dlouhodobou a to je doména vytrvalostních

sportů, kde psychologicky vystupuje do popředí otázka vůle, podmiňující spolu s energetickým krytím

vytrvalost sportovce (dlouhé běhy, chůze, cyklistika silniční, dálkové plavání, veslování, kanoistika, vytrvalecké

víceboje apod.).

Agresívní chování ve sportu je velmi pestré. Liší se objektem agrese, jejími příčinami a způsobem provedení.

Tyto znaky slouzí ke klasifikaci agresí ve sportu.

Podle objektu agrese se alternativně mluví o autoagresi a heteroagresi(na soupeře, překážku atd.). Příkladem

autoagrese jsou sebevýčitky, sebeobviňování sportovce, vnitřní násilí při posilování a při vytrvalostních

výkonech, které může vést i ke skutečnému sebepoškození.

17. MOTIVACE KLIENTŮ KE ZMĚNĚ ŽIVOTNÍHO STYLU, KOUČINK VE WELLNES.

Prevence je soustava opatření, která mají předcházet určitému nežádoucímu jevu (nemoc, drogová závislost,

zločin, nehoda, sociální konflikt, násilí, ekologická katastrofa). Veškerá opatření v rámci určitého procesu se

nazývají preventivní.

Současným trendem České asociace wellness je vytvářet preventivní programy v oblasti wellness zaměřené na

předcházení nemocí a posilování zdraví.

PREVENCE NEMOCÍ SE DÁ DĚLIT NA DVA DRUHY

Primární

Primární prevencí eliminujeme příčiny nemocí, zvyšujeme odolnost vůči nemocem.

Je založena prakticky výhradně na aktivitách samotného jedince - na jeho životním stylu, chování, jeho

volbách, rozhodnutích. Velice důležitá je i informovanost o tom, co zdraví škodí, co prospívá, co je podstatné a

co méně podstatné. Zkoumá předpoklady, podmínky a příčiny jevů, jimž se má bránit, a hledá způsoby, jak jim

předcházet; bývá zaměřena na veškeré obyvatelstvo.

Sekundární

Sekundární prevence je zaměřena více na včasnou diagnostiku poruchy, diagnózu a přerušení procesu vzniku

onemocnění . Velmi podstatné je včasné odhalení již vzniklé poruchy nebo přímo nemoci, pokud možno v

raném stádiu, tak aby nedošlo k vlastnímu plnému rozvoji (k tzv. klinickému stádiu s rozvojem všech příznaků)

a porucha či nemoc mohla být úspěšně vyléčena.

Sekundární prevence je z větší části v rukou lékařů, v systému organizace preventivních prohlídek, v podpoře

informovanosti a osvěty v oblasti vzdělávání.

21

ZÁKLADNÍ FAKTORY VNĚJŠÍCH VLIVŮ

životní styl (chování jedince, stravování, pohybové aktivity, negativní faktory – kouření, alkohol)

životní prostředí (kvalita ovzduší, pitná voda, potravity)

kvalita zdravotnictví

ekonomické faktory (čím bohatší země nebo osoba, tím zdravější obyvatelstvo)

Velmi důležité je při působení wellness aktivit zdůrazňovat klientům pozitivní důsledky zdravého životního

stylu na naše zdraví:

přiměřená tělesná hmotnost

normální krevní tlak

nízká hladina cholesterolu v krvi

dobrá tělesná kondice a výkonnost, nízká únavnost

svěží a zdravý vzhled

dobrá psychická pohoda

vysoká odolnost vůči nemocem, nízký výskyt nemocí

KOUČINK

Vhodným způsobem, jak s klientem pracovat, je koučink. Česká asociace koučů definuje koučování jako proces

kontinuální podpory klienta při stanovování a dosahování jeho vlastních profesních i osobních cílů, který vede

k trvalému zvyšování kompetence klienta. Můžeme jej vymezit také jako vztah mezi dvěma rovnocennými

partnery založený na vzájemné důvěře, otevřenosti a upřímnosti. Jedná se v zásadě o specifickou péči o

člověka, jeho úspěšnost a růst v profesním i osobním životě.

Vztah kouče a koučovaného je tedy založen na partnerství a společném úsilí o dosažení vytyčených cílů.

Základní metodou koučinku je vedení správně pokládanými koučovacími otázkami. Kouč se ptá a nementoruje,

vyvolává u klienta zájem, motivuje jej k hledání a objevování vlastního řešení. Cílem koučování je tedy dovést

koučovaného k tomu, aby si sám odpověděl, poznal lépe sám sebe i své okolí, stanovil svou vizi budoucnosti,

odvodil z ní cíle a pak je začal krok za krokem uskutečňovat.

Koučink ve wellness

Musíme konstatovat, že snad s výjimkou absolventů speciálního oboru na VŠ Palestra, si nikdo nedokáže

představit, co tato pozice přesně obnáší. Pokud chceme prosazovat a prosadit wellness jako životní styl u nás v

České republice, musíme zabezpečit dostatečné množství vysoce kvalifikovaných pracovníků. Toto je ale

samozřejmě dlouhodobý proces. Než budeme mít dostatek takových lidí, musíme se sami podílet na výchově

svých zaměstnanců tímto směrem.

22

18. VÝZNAM OBORŮ „PSYCHOHYGIENA“ A „PSYCHOSOMATIKA“ PRO ZDRAVÝ ŽIVOTNÍ

STYL.

PSYCHOHIGIENA

Duševní hygienou rozumíme systém vědecky propracovaných pravidel a rad sloužících k udržení, prohloubení

nebo znovuzískání duševního zdraví, duševní rovnováhy.

Zdůrazňují zaměření duševní hygieny na vytváření optimálních podmínek pro duševní činnost, udržení

duševního zdraví, upevnění duševní zdatnosti, posílení odolnosti vůči nejrůznějším vlivům, které negativně

ovlivňují náš duševní život, na otázky prevence duševních poruch apod. Tato vědní disciplína má podle autorů

blízko jak k lékařským oborům, tak k psychologii a sociologii.

V širším slova smyslu se duševní hygienou rozumí péče o umožnění optimálního fungování duševní činnosti.

Zcela konkrétně zde jde o to přirozeně a realisticky odrážet realitu, reagovat přiměřeně na všechny podstatně

důležité podněty, řešit běžné i nenadálé úkoly „na úrovni“, stále se duševně zdokonalovat a duševně,

popřípadě duchovně dále růst.

V tomto smyslu se nese i definice hlavního úkolu Světové federace duševního zdraví se sídlem v

Ženevě, která je pokračovatelkou Mezinárodního výboru duševní hygieny, jenž vznikl mezinárodním rozšířením

organizace založené v roce 1908.

Duševní hygiena se odlišuje od psychoterapie, a to tím, že jí jde spíše o upevňování relativně dobrého

duševního zdraví než o odstraňování jeho poruch, jak je tomu např. u psychoterapie neuróz.

PSYCHOSOMATIKA

"Psyché" je starořecké slovo a znamená "duše", "soma" je rovněž starořecké slovo a znamená "tělo".

Psychosomatika je o tom, jak ovlivňuje naše duše naše tělo. I obráceně. Jak dovede tělo ovlivnit duši každého z

nás.

A psychosomatika v nemoci? Jednou máme obtíže tělesné (somatické), jindy nás trápí i bolavá duše (psyché).

Někdy nás trápí psychický stres. A jindy nás obtěžuje tělo i duše. Někdy se "hádá" duše s tělem. Pak dochází k

porušení psychosomatické rovnováhy nebo dokonce k psychosomatické chorobě. Psychosomatické obtíže

vyžadují citlivý přístup lékaře k celému postiženému "já" klienta či pacienta. Člověk stůně vždy celý, nikoliv

pouze jeho jeden orgán.

Je zapotřebí zajímat se o pacientův způsob života, o jeho životní styl. Z mnoha zkušeností vyplývá, že pro

psychosomatické pacienty má kromě léčby pomocí léků velký význam také působení osobnosti lékaře. Bylo by

dobré, kdyby pacient poznal, že se lékař dovede vcítit do jeho problémů, že chápe jeho situaci a má o něho

nejen odborný, ale i lidský zájem.Ve vztahu pacienta s praktickým lékařem nejde o vztah tržní, ale o vztah

lidský.

Když bolí duše - Co to je "bolavá duše"? Často jde o emoce chronické anebo silné akutní stresy, někdy hluboce

zapuštěné v podvědomí. Dnes patří k velmi častým bolesti v zádech, v kříži či v jiné části páteře nebo bolestné

napětí v šíji.

23

19. KONCEPT POZITIVN Í PSYCHOLOGIE A JEJÍ VÝZNAM PRO PSYCHOLOGII ZDRAVÍ

K jejímu vzniku, jenž je spojován s přelomem 20. a 21. století, přispěl prohlubující se zájem badatelů o studium

kvality života a faktorů přispívajících k osobní pohodě (well-being).

Za oficiální počátek směru pozitivní psychologie je pokládáno první společné setkání psychologů hlásících se k

tomuto trendu, k němuž došlo na podzim roku 1999 v americkém Lincolnu. Začátkem roku 2000 pak vyšlo v

časopise American Psychologist monotématické číslo věnované představení pozitivní psychologie jako nového

směru.

Dnešní pozitivní psychologie se deklaruje jako věda zabývající se studiem pozitivních emocí (radost, štěstí,

láska, naděje) a kladných životních zážitků a zkušeností (optimální prožívání – flow), výzkumem pozitivních

individuálních vlastností a rysů osobnosti (optimismus, zvídavost, nezdolnost, smysl pro humor) a hledáním

faktorů uplatňujících se v pozitivně fungujících společenstvích a institucích.

Bylo by však zavádějící chápat pozitivní psychologii pouze jako „vědu o štěstí“, neboť oblasti výzkumného úsilí i

aplikačních možností jsou mnohem širší.

Hlavním obecným cílem hnutí pozitivní psychologie je podle jejích představitelů M. Seligmana a M.

Csikszentmihalyiho rozvíjení „nejlepších kvalit života“. V centru jejich zájmu je výzkum a podpora pozitivních

potenciálů a tendencí lidské osobnosti a po delší době vynášejí do ohniska psychologického zkoumání i témata

silných stránek charakteru a mravních charakteristik člověka.

FLOURISHING (PROSPÍVÁNÍ, VZKVÉTÁNÍ)

Mezi nejaktuálnější pojmy současné pozitivní psychologie patří „flourishing“ (prospívání, vzkvétání), jenž se

také stává klíčovým předmětem empirického zkoumání. Tento termín podle M. Seligmana zastřešuje a

propojuje pět aspektů šťastného a naplněného života: pozitivní emocionalitu, prožívanou smysluplnost

existence, kvalitní mezilidské vztahy, angažovanou aktivitu a pracovní či studijní úspěšnost.

Se snahou o maximální uplatnění získaných poznatků v praxi souvisí aktuální trend aplikované pozitivní

psychologie. Klade důraz na využití výsledků zkoumání ve školství a vzdělávacím procesu, coachingu a

samozřejmě v psychoterapii a poradenství

POZITIVNÍ VS. NEGATIVNÍ PSYCHOLOGIE

Příklon k vědeckému studiu pozitivních vlastností a stavů, jehož jsme v současné psychologii svědky, by tedy

neměl být nesprávně pochopen jako výzva k ignorování negativních aspektů lidské existence ‒ neboť dobré,

kladné stránky člověka nabývají svého významu právě díky těm „nežádoucím“ a „negativním“. V mnoha

případech jsou to právě negativní zkušenosti a emoce, které stojí za vzepětím síly a tvořivosti, za projevy

hluboké lidskosti či za úsilím o vlastní růst a seberealizaci – a bezpochyby jim náleží své místo ve vnitřním

životě člověka. Typickým příkladem je pro to výsostné téma pozitivní psychologie – posttraumatický rozvoj

osobnosti, v němž jsou uvědomované kladné důsledky prožité náročné životní situace nedělitelně propojeny s

předchozím závažným stresem a negativními dopady traumatu.

POZITIVNÍ PSYCHOLOGIE V ČR

24

Významným zastáncem směru pozitivní psychologie je J. Křivohlavý, jenž se ve svých publikacích věnuje jak

obecným otázkám, tak vybraným okruhům pozitivní psychologie, jako jsou vděčnost, naděje, moudrost a

smysluplnost existence.

V reakci na zvyšující se zájem o poznatky pozitivní psychologie bylo počátkem roku 2010 založeno Centrum

pozitivní psychologie v České republice (www.pozitivni-psychologie.cz) a v dubnu 2010 byla vytvořena

Pracovní skupina pro pozitivní psychologii při ČMPS.

Jejich cílem je rozšiřovat povědomí o směru pozitivní psychologie v České republice, pořádat pracovní setkání,

semináře a workshopy pozitivní psychologie, podporovat výzkum v dané oblasti a rozšiřovat aplikační

možnosti výsledků v praxi.

20. POJETÍ SOCIÁLNÍ OPORY V PSYCHOLOGII ZDRAVÍ.

Sociální opora je definována jako existence nebo dostupnost, blízkost osob, které k nám mají vztah, které mají

o nás starost, cení si nás a mají nás rády. Pozitivní sociální vazby ulehčují přežití, adaptaci na nepříznivé

prostředí a mají vliv na udržení celkového zdraví.

Sociální opora je jedním z přirozených aspektů každodenního života. Její potřeba se

může měnit vlivem situací, do nichž se člověk dostává (např. stres)

Vnímaná míra sociální opory může sloužit ke zvyšování osobní efektivity. Ta pak posiluje

individuální repertoár zvládání životních těžkostí

Lidé s rozvinutými sociálními vazbami žijí podle některých zjištění déle, disponují celkem

lepším fyzickým i psychickým zdravím než lidé bez těchto vazeb

Výzkumy, které byly v minulých letech provedeny a týkaly se řady nemocí, ukázaly, že

opora pacientů přicházejících z pozitivních mezilidských vztahů pomáhá lidem zvládat

nemoci, zatímco absence této opory vytváří jakýsi primární předpoklad horšího zdraví

Systém sociální opory je chápán jako určitý „nárazníkový“ či „tlumící“ systém, který

chrání lidi proti potencionálnímu škodlivému vlivu stresových událostí. Ti, kteří disponují

takovým silným systémem sociální opory, se proto jeví lépe vybaveni ke zvládání

životních změn i každodenních běžných mrzutostí.

Vědomí, že druzí lidé jsou připraveni člověku pomoci, vytváří pocit sociální jistoty, která

usnadňuje podstoupení rizika a povzbuzuje člověka k tomu, aby se samostatně pokusil

řešit problém, před nímž stojí.

4. DRUHY SOCIÁLNÍ OPORY

Instrumentální opora

o Jde o velice konkrétní formu pomoci např. poskytnutím finanční pomoci – materiální

podpora. Iniciativa nevychází od člověka v tísni, ale od druhého člověka – od toho, který se z

vlastní vůle rozhodl postiženému pomoci, a to velice konkrétně – věcně.

Informační opora

o Postiženému jedinci je dodána informace, která by mu mohla být nápomocna při orientaci v

situaci, do nichž se dostal. Například mu poskytují rady lidé, kteří mají s obdobnou situací

zkušenosti jak osobní tak profesionální. Do této kategorie patří také pomoc poskytovaná

člověku v tísni tím, že je mu nasloucháno.

Emociální podpora

o Člověku v tísni je empatickou formou sdělována emociální blízkost ( láska, soucítění),

laskavým jednáním s ním je mu naznačována přejná náklonnost, je mu dodávána naděje, je

uklidňován v rozrušení apod.

25

Hodnotící opora

o Postiženému člověku je sdělována např. tím, jak je s ním jednáno – úcta, respekt, je

posilováno jeho kladné sebehodnocení a sebevědomí. Spadá sem i sdílení těžkostí s

člověkem v tísni i společné nesení některých těžkých úkolů spolu s ním.

Jde-li nám o realizaci sociální opory, pak je dobré si uvědomit, že se sociální oporou nerozumí žádná komodita -

zboží (jakým je např. lék, který je možno koupit v lékárně a poté dát pacientovi).

Je to výraz přátelského vztahu, který je charakterizován vzájemnou důvěrou a důvěryhodností, přilnutím

(attachment), sociální blízkostí (intimitou), solidaritou a vzájemným sdílením (sharing), charakterizujícím

vzájemnost (mutuality).

Je to právě tento, takto charakterizovaný přátelský vztah, který dává (verbálnímu i neverbálnímu) chování a

jednání význam subjektivně vnímané ochoty pomoci (supportive meaning) v případě potřeby (nouze). Ukazuje

se, že to je právě tento význam, co je podstatné pro efektivní sociální oporu

21. PSYCHOLOGICKÉ ZVLÁŠTNOSTI CVIČENÍ SENIORŮ.

Rychlé stárnutí populace se stává velmi aktuální otázkou i v České republice. V současné době se průměrný věk

seniorů pohybuje nad 75 let. Je obecně známo, že senioři již nemají příliš pozitivní přístup k pohybu a dávají

přednost pohodlnému, sedavému způsobu života, což má negativní důsledky na zdraví. Péče o zdraví, prevence

onemocnění a nesoběstačnosti mají význam v celém životě člověka, který roste v seniorském věku.

V oblasti podpory zdraví, zejména pak správného a zdravého způsobu života a prevence hraje velkou roli

wellness. Tento trend provází relativně novou vlnu péče o zdraví, kde nehraje roli jen tělesná zdatnost, ale

zdravý způsob života.

DOPORUČENÍ PRO WELLNESS ŽIVOTNÍ STYL VE STÁŘÍ

práce a sociální aktivity - udržet ty aspekty a sociální aktivity, které seniora těšily ve středním věku

cvičení - provádět pohybové aktivity, které udržují, nebo zlepšují flexibilitu i v pozdějším věku

zdravá výživa - jíst stravu, která obsahuje všechny živiny, ale ve střídmém množství

preventivní prohlídky - do 75 let občas, v pozdějším věku často

léčebná péče - neordinovat si sami léky, medikamenty aplikovat vždy po konzultaci s lékařem

posílení imunity - všechny infekční nemoci ohrožují seniory komplikacemi, dbát na zdravý životní styl a

posilování imunity

rodinná pohoda - být obklopen rodinou a láskyplnou atmosférou je jedním z nástrojů prevence

zachování nezávislosti - být samostatný a nezávislý je pro psychickou stránku člověka velmi důležité

V rámci pilotního Evropského inovačního partnerství (EIP) k aktivnímu a zdravému stárnutí bylo dohodnuto

pět opatření, která si kladou za cíl do roku 2020 zajistit průměrnému Evropanovi, aby mohl prožít o dva roky

delší zdravý a aktivní život.

zlepšením zdravotního stavu populace i kvality života (se zaměřením na starší osoby)

zajištěním udržitelnost a účinnost zdravotnictví a systémů sociální péče

zvýšením konkurenceschopnosti průmyslu EU podporou podniků a jejich pronikání na nové trhy.

26

POHYBOVÉ AKTIVITY

Vhodnými wellness aktivitami pro seniory jsou zejména outdoorové aktivity, a to nejen pro komplexní

podporu pohybu u seniora, ale i z hlediska prevence sociální izolace a podpory pozitivního myšlení a prožívání,

neboť kontakt s přírodou je velmi důležitou součástí celkové pohody člověka.

Mezi outdoorové aktivity vhodné pro seniory zařazujeme například turistiku, nordic walking, chůzi na lyžích,

jízdu na kole. Při realizaci řízených skupinových outdoorových aktivit je možné využít rovněž prvků

dobrodružné terapie. Fyzická aktivita je jedním z faktorů, který umožňuje aktivní stárnutí.

Důležitými příznivými faktory fyzické aktivity seniorů jsou zachování nezávislosti a soběstačnosti a tím pádem

také zachování kvality života.

SENIOR FITNESS PARKY

Další možností pro seniory, kteří žijí ve městech, jsou budované venkovní fitness parky pro seniory. Jedná se o

nově budované moderní parky, vybavené speciálními cvičebními stroji, které jsou určeny především seniorům.

Cvičící stroje nabízí celou škálu možností posilování různých částí těla, zlepšení ohebnosti kloubů, koordinace

těla, ale také pro zvyšování kapacity srdce a plic. Součástí parku bývá také zóna odpočinku pro relaxaci v

přírodě. U každého cvičícího zařízení je přesný popisek včetně zobrazení, jak se má správně cvičit a k čemu

slouží.

VÝZNAM PSYCHOSOCIÁLNÍCH MOMENTŮ PŘI AKTIVIZACI SENIORŮ

Psychosociálních momentů, které mohou přispívat ke zlepšení nálady v souvislosti se cvičením, je celá řada.

Především je to vědomí akvizic a benefitů ze cvičení (zdraví, kloubní pohyblivost, zdatnost, zlepšené procítění

vlastní tělesnosti atd.).

Neméně důležité jsou sociogenní momenty cvičení. Je sice pravda, že řada starších lidí raději cvičí

introvertovaně o samotě. Úlohu v tom hraje i stud, neochota k osobní prezentaci a sociálnímu srovnávání,

včetně vědomí poklesu výkonnosti i estetických momentů v oblasti vlastní tělesnosti.

Nicméně se ukazuje, že jednou z hlavních problémů seniorů je osamělost. Zde může být skupinové cvičení

cenným přínosem v oblasti šancí na zmnožení sociálních kontaktů. Zkušenosti odborníků, kteří měli

dlouhodobě možnost pracovat se skupinami cvičících seniorů, vyúsťují do názorů, že přínos cvičení v sociální

oblasti je často srovnatelný s biologickým přínosem oblasti anatomicko-fyziologické, nebo je dokonce

významnější.

Zmíněným sociálním přínosem je právě překonání izolovanosti, osamělosti, sociální odezva a sociální podpora

při společných aktivitách, skupinové prožitky, legrace, skupinová kreativita a herní momenty.

27

22. PSYCHOLOGICKÉ ZVLÁŠTNOSTI POHYBOVÝCH PROGRAMŮ PRO OSOBY SE

SPECIFICKÝMI POTŘEBAMI (HANDICAPY).

Proč zrovna osoby se zdravotním postižením a wellness? Protože v rozvinutých společnostech se udává jejich

počet okolo 10%, tzn. u nás asi 1 200 000 a jsou členy demokratické společnosti a mají tedy právo na využívání

jejích předností.

Jaké poruchy se u osob se zdravotním postižením převážně vyskytují? Snížení intelektu a mozkových funkcí,

nedostatky v řeči a komunikaci, zhoršení sluchu a zraku a funkce nervosvalového systému, především pohybu.

U vrozených handicapů, přes všechny problémy s tím spojené, dochází vlivem vývojových a věkových

zvláštností k určitému vyrovnávání se s důsledky postižení a začleněním do kolektivu. Míra závisí ovšem jednak

(a především) na atmosféře v rodině, ve škole, v rehabilitačním ústavu a jednak v závažnosti handicapu a

zvláště pak v přístupu konkrétního jedince.

U získaných postižení vlivem úrazu či nemoci v určité životní etapě je situace složitější. Tam, kde došlo k určité

„životní zralosti“ (dokončené studium, zkušenosti apod.) a v důsledku příznivých okolností (parta, kamarádi),

chtějí často postižení „žít jako dřív“. To prakticky znamená vrátit se ke sportu (hrál basket - chce ho hrát i na

vozíku, plavala - chce plavat i jako amputářka, běhala - chce běhat i jako nevidomá atd.), věnovat se hudbě,

studovat apod. Tito jedinci jsou schopni stanovit si životní cíle (pozor, měly by být splnitelné!) a usilovat o

jejich dosažení. V těchto případech lze snadněji nalézt vhodnou motivaci k životu i v této „nové“ situaci.

Pohybová aktivita a výkon nejsou v žádném případě cílem, nýbrž prostředkem, důležitým prostředkem

zlepšování samostatnosti, získávání sebevědomí a nastoupení cesty k integraci.

Je tu tedy otázka. Má wellness program význam i pro osoby se zdravotním postižením? Ano, jednoznačně,

ano! Ale za určitých okolností…!

V žádném případě by to nemělo být jen tak nějaké (byť komerčně sebelépe zajištěné) jen příjemné a více méně

pasivní opečovávání! Mnohdy to ale tak bývá.

Proč? Jedinci se zdravotním postižením mají různá omezení a vyrovnávání se s handicapem vyžaduje velké a

soustavné úsilí.

Podstatný je sebemenší podíl handicapovaného. Aktivní podíl na činnosti, aktivní pohyb nejvíce ovlivňuje

samostatnost, poznání svých možností a sebedůvěru. Nejprve se zatěžuje (procvičuje) tzv. zbytkový potenciál

(to jsou ty části těla a končetin a ty schopnosti a vlastnosti, které zůstaly zachovány, nebo alespoň částečně

funkční systémy). Později i postižené části těla, intelektu či smyslů. Je potřeba si uvědomit, že každý

„sebemenší“ pokrok je „velkým“ úspěchem!

Bohužel, všechno nejde znova aktivizovat. Hledá se proto „náhradní“ řešení. Nemohu chodit, nevidím, ale

mohu studovat a pracovat, žít aktivním životem, prožívat a být i „příkladem“ pro ostatní. Právě v této oblasti se

odehrávají největší dramata. Především jde o to „mít cíle“ a hledat cestu k jejich dosažení. Základem je

„přijmout osobní režim“! Přinutit se vstát z postele, obléknout se, prostě začít na sobě pracovat! Jde o to,

dokázat, především sobě, ale i ostatním, že to dokážu. Že jsem schopen! Tady začíná prostor, kdy máte

především hodnotit vše, co dokáži a ne to, co nemohu!

Víte, jsem přesvědčen, že cvičení ve fitness centru, nebo na přístrojích může stačit, ale nemusí, myslím, že spíše

nemusí. Vše je jaksi přichystáno a připraveno a zřídka se mohou vyskytnout nějaké „nové“ vlivy, které je

potřeba aktuálně překonat. Z tohoto pohledu je optimální účast v týmové hře. Zde se velmi často vyskytují

nové, nečekané situace a je potřeba na ně reagovat. A právě zde, v těchto chvílích se utváří tolik potřebná

tolerance k životu a jeho nástrahám a schopnost překonávat překážky. Motivace, formovaná na tomto základě

je trvalá a hluboká. K tomu neodbytně patří také skutečný styk s opravdovou přírodou.

28

Výživa, zcela přirozeně spoluvytváří blok proti civilizačním chorobám, především obezitě.

Wellness program je vhodný i pro osoby se zdravotním postižením. Důležité je, aby byl realizován za aktivní

účasti těchto jedinců. Zásadní je zlepšení samostatnosti, získání sebevědomí a usilování o integraci do

společnosti. Největší význam a přínos v tomto procesu má aktivní provádění pohybových aktivit. Doporučený

program by měl směřovat k tomu, abych si „uměli pohodu“ navodit sami na základě získaných poznatků.