396 ZPRÁVY REPORTS UMĚNÍ  ART       5      LXIII       2015

PETRA ZELENKOVÁ — NÁRODNÍ GALERIE V PRAZE LIBOR ŠTURC — kRÁLOVSkÁ kANONIE PREMONSTRÁTŮ NA STRAHOVĚ, ObRAZÁRNA

Z protestantského teologa strahovským premonstrátem Podobizna Andrease Fromma (1621–1683) od Karla Škréty mladšího*

Dobře známé Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler Františka Martina Pelcla, vydávané Praze v letech 1773–1782, obsahují téměř 120 životopisných medailonů významných osobností z oblasti vzdělanosti, umění a církevního života. Představeny jsou v nich dodnes známí nositelé vědění a kultury, ale také osobnosti, které jsou v současnosti pozapomenuty. Ve čtvrtém díle Abbildungen (1782) je zařazen biogram kdysi proslulého německého teologa a konvertity Andrease Fromma.1 [1] Frommův životopisný medailon je doplněn grafickým por-trétem, zhotoveným pražským rytcem Andreasem Niederhoferem.2 Na rytině je kromě signatury grafika zaznamenáno také jméno autora předlohy, které bylo doposud přehlíženo nebo čteno jako „C. Screler p.“.3 V uměleckohistorických lexikonech však umělce jména „Screler“ nenalezneme. Pokud ale usoudíme, že „l“ ve slově „Screler“ je ve skutečnosti „t“, které grafik nepřeškrtnul, lze signaturu jednoznačně číst jako „C: Screta p:[inxit]“ („namaloval Karel Škréta“). Překvapivě opomíjený údaj, že rytina reprodukuje portrét zhoto-vený Karlem Škrétou, si žádal další výzkum a ověření.

Jelikož portrétovaný je oblečen do premonst-rátského roucha a z biogramu v Abbildungen (i další literatury) se dozvídáme, že Andreas Fromm strávil konec života v premonstrátské kanonii na Strahově, bylo logické nasměrovat pátrání po předobrazu rytiny do uměleckých sbírek strahovského kláštera. Ukázalo se, že kanonie vlastní hned dvě Frommovy podobizny na plátně, přičemž na jednom z obrazů je přímo zaznamenáno jméno Karla Škréty mladšího. „Portrét slavného učence Andrease Fromma ze strahovského kláštera, který je ještě dnes uchováván v klášterní knihovně,“ uvedl ve svém Lexikonu (1815) strahovský knihovník Bohumír Jan Dlabacž mezi díly Karla Škréty.4 Portrét zmínil také autor první Škrétovy monografie Gustav E. Pazaurek (1889), který u podobizny „nabručeného patera“ Škrétovo autorství vyloučil a originální obraz považoval za ztracený.5 Novodobí badatelé pak již strahovský obraz v souvislosti se Škrétovým dílem nepublikovali.

Než budou představeny Frommovy portréty v malbě i grafice, přibližme si alespoň ve stručnosti tohoto „slavného učence“, jehož spletitý osud by vydal na monografii. K Andreasi Frommovi se váže poměrně bohatá německá literatura (převážně teologického zaměření) a rovněž starší bohemikální literatura.6 České historické bádání 20. století však této výrazné osobnosti období pobělohorské rekatolizace nevěnovalo

pozornost. Kromě německé sekundární literatury je k dispozici také řada dobových literárních pramenů, vypovídacích o osudech a vlivu tohoto nonkonformního teologa. Sám Fromm nastínil vlastní život, zejména okolnosti svého náboženského obratu, v apologetickém díle Wiederkehrung zur Catholischen Kirchen (1669). Biografické údaje nalezneme také v dalších Frommových dílech a v publikacích jeho příznivců, ale i odpůrců. Z první skupiny budiž uveden například strahovský premonstrát, vzdělanec a spisovatel Amandus Friedenfels (1644–1705), který v knize Sion, mons inclytus, mons sanctus (Praha 1702) zařadil Fromma mezi „významné syny Sionu“ [Strahovského kláštera] a označil jej za „lilii vyrostlou mezi [protestantským] trním“.7

Andreas Fromm se narodil v roce 1621 v malé osadě Plänitz u městečka Wusterhausen v Braniborsku. Jeho otec byl protestantský kazatel a rovněž další příbuzní působili v duchovní správě. Nebylo tedy překvapivé, že také nadaný Andreas nastoupil na duchovní dráhu. V roce 1641 byl imatrikulován na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou, o tři roky později na univerzitě ve Wittenbergu, kde obhájil titul magistra filosofie. V roce 1647 se vrátil do Frankfurtu nad Odrou, kde učil na univerzitě, ale již v následujícím roce se přesunul do Štětína. Zde vyučoval na gymnáziu filosofii a hudbu, kterou tehdy rovněž komponoval. Jeho Actus musicus de divite et Lazaro z roku 1649 náleží k nejstarším německým oratoriím, a s Frommovým jménem se proto setkáváme také v muzikologické literatuře.8 Na počátku padesátých let se imatrikuloval na univerzitě v Rostocku, kde v roce 1651 získal titul licenciáta teologie. V roce 1651 byl jmenován proboštem u Sv. Petra v Kolíně na Sprévě, městu sousedícím s Berlínem. A ještě téhož roku se oženil s Elisabeth Schönbergovou, dcerou významného protestantského teologa; z jejich manželství se narodilo pět dětí. Díky nadprůměrnému intelektu, vzdělání, pracovitosti, am-bicím a bezúhonnému životu Fromm získával proslulost a nabýval dalších funkcí: působil jako profesor filosofie na kolínském gymnáziu, byl jmenován konsistorním radou a zastával ještě další úřady. Frommův rychlý profesní vzestup vzbuzoval také zášť a nevoli, jak později podotkl ve svém díle Böse Post (Praha 1669).9

V té době se v Braniborsku, tak jako v dalších oblastech Německa, vyhrocovaly spory mezi luterány a kalvinisty (reformovanými). Různá nařízení „Velkého kurfiřta“ Fridricha Viléma Braniborského (1620–1688), který manévroval mezi oběma stranami, neuspořádanou

UMĚNÍ  ART       5      LXIII       2015 ZPRÁVY REPORTS 397

situaci spíš zhoršovala. Luteránští a kalvínští kazatelé na sebe útočili a vedli ostré polemiky. Fromm tím, dle svých slov, velice trpěl a toužil po smíru mezi oběma církvemi. Aby uklidnil eskalující napětí, svolal Fridrich Vilém v roce 1662 jednání zástupců obou stran. Zasedání se účastnil rovněž Fromm, který si získal přízeň kurfiřta. Sněm však ukázal, že jednota mezi oběma konfesemi není možná, a zklamaný Fromm se již na dalších jednáních nepodílel. V průběhu svého úsilí o dosažení

dohody mezi luterány a kalvinisty Fromm studoval teologické práce obou konfesí, ale také díla církevních Otců a soudobých katolických teologů. Pozvolna, unaven vnitřními spory mezi protestanty, dospíval ve svém ideálu církevní jednoty k rozhodnutí přijmout katolickou víru. Zásadním impulsem k jeho obratu bylo setkání s českým jezuitou Matyášem Zeidlerem (1626–1697), který v roce 1663 pobýval v Berlíně jako dvorní kazatel markraběte Kristiána Viléma Braniborského (jenž již ve

1 / Andreas Niederhofer, Andreas Fromm, 1782mědiryt, lept, papír, 14,3 × 10,1 cmilustrace z Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Kunstler IV, 1782Národní galerie v PrazeFoto © 2015 Národní galerie v Praze

398 ZPRÁVY REPORTS UMĚNÍ  ART       5      LXIII       2015

dvacátých letech konvertoval ke katolické víře). Fromm si s Zeidlerem dopisoval i po jeho odjezdu z Německa. Jezuita mu doporučoval literaturu, kterou horlivě studoval a skrze niž se stále více utvrzoval v rozhodnutí vstoupit do řad katolické církve. V roce 1666 se Fromm podle vlastních slov vzdal, podle jiných interpretací byl zbaven funkcí v luteránské církvi, odešel z Berlína a cestoval po katolických lokalitách. Na nějaký čas se usadil ve Wittenberku, kde se ještě snažil o náboženské smíření mezi protestanty. V roce 1667, definitivně znechucen protestantskou nejednotou a sváry, se rozhodl odejít do Prahy, přičemž je pravděpodobné, že prvotní impuls k přesídlení do Čech nabyl od Matyáše Zeidlera.10

V dubnu 1668 se Fromm s manželkou a dětmi přistěhoval do Prahy a převezl sem také svoji obsáhlou knihovnou. Již 19. května složil v jezuitské kapli sv. Eligia tridentské vyznání víry a brzy poté přijal s rodinou katolický křest. U pražských jezuitů se dále připravoval na přijetí kněžského svěcení a zavázal se slibem čistoty, podobně jako jeho oddaná manželka Elisabeth. Výrazný konvertita tehdy upoutal pozornost prvního litoměřické-ho biskupa Maxmiliána Rudolfa ze Schleinitz (biskupem

1656–1675), který potřeboval schopné spolupracovníky na správu nové diecéze. V roce 1669 biskup osobně vysvětil Fromma v Litoměřicích na kněze a jmenoval ho děkanem v Kamenici.11 Vazby k jezuitům však Fromm nepřetrhal — svoji primici sloužil 10. dubna 1669 u pražských jezuitů, v kostele sv. Salvátora.12 V létě 1669 Maxmilián Rudolf ze Schleinitz povolal Fromma do své blízkosti a jmenoval ho prvním kancléřem konsistoře. Biskup si nového spolupracovníka vážil a oblíbil. Zahrnoval Fromma přízní i funkcemi, a dokonce na něj pamatoval ve své závěti. V roce 1671 jej jmenoval kanovníkem katedrální kapituly u Sv. Štěpána, později biskupským generálním vikářem a předsedou biskupské konsistoře.13 I po smrti biskupa Schleinitze v roce 1675, za biskupa Jaroslava Ignáce ze Šternberka, zastával Fromm úřad kancléře. Rok po smrti své ženy, v roce 1680, se však rozhodl Litoměřice opustit a „povolán Božím hlasem“ vstoupil do premonstrátské kanonie na Strahově. Společně s otcem vstoupili ke strahovským premonstrátům také dva z jeho synů.14 V čer-venci 1681 přijali všichni tři Frommové obláčku a za rok složili profesní sliby. Synové přijali jména Cyril a Metoděj. Významněji se v řádu uplatnil Cyril, který se stal vicerektorem Norbertina a byl literárně činný.15 Andreas Fromm u premonstrátů proslul ctnostmi i zbožností a také jako vynikající kazatel v norbertinské koleji. Jeho kázání přitahovala davy a údajně díky svému příkladu přivedl ke katolické víře mnoho nekatolíků. Zemřel 16. října 1683 na Strahově a klášteru zanechal svoji obsáhlou knihovnu.16

Fromm byl sám literárně činný. Publikace z jeho německého období, převážně přednášky a kázání, můžeme vzhledem k záběru této studie pominout. Významnější díla vydal až po přesídlení do Čech. V jezuitské univerzitní tiskárně publikoval v letech kolem své konverze několik apologetických děl. V roce 1668 vydal dvakrát svůj dopis jezuitovi Matyášovi Zeidlerovi z roku 1663 (Copie des Schreibens…). V následujícím roce byla pod jeho jménem v češtině publikována knížka Smysl a zdání sektářů a Luthera učení následovníků, která vyšla u příležitosti Frommovy primice.17 V témže roce vydal u pražských jezuitů dvě polemiky s luteránským teologem, lipským profesorem Eliasem Siegesmundem Reinhardem, do nichž se zapojil také jezuita Matěj Tanner, další z Frommových příznivců a ochránců.18 Především pak Fromm v Praze vydal záhy po svém katolickém křtu vlivnou a opakovaně publikovanou knihu Wiederkehrung zur Catholischen Kirchen, v níž podrobně objasňoval historii a pohnutky své konverse a poukazoval na problematické body protestantské víry. Wiederkehrung vyšlo poprvé v jezuitské univerzitní tiskárně u Sv. Klimenta v roce 1668, téhož roku v Lešně, v následujícím roce v Kolíně na Sprévě, Hildesheimu

2 / Alegorie obrácení Andrease Fromma na katolickou víru, 1669mědiryt, papír, 10,8 × 6,4 cmfrontispis z Wiederkehrung zur Catholischen Kirchen, Praha 1669Královská kanonie premonstrátů na Strahově, knihovnaFoto © 2015 Národní galerie v Praze

UMĚNÍ  ART       5      LXIII       2015 ZPRÁVY REPORTS 399

a v dalších vydáních v průběhu 17. a 18. století (naposledy v roce 1762). Toto své apologetické a agitační dílo Fromm dedikoval císaři Leopoldu I. a kurfiřtu Fridrichu Vilému Braniborskému. Wiederkehrung strhla lavinu pozitivního ohlasu od katolíků i rozzlobených reakcí z protestantské strany. První knižní polemika vyšla již v roce 1669 a na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byla na protes-tantské straně vydána řada „antifrommovských“ děl.19

První dvě vydání Wiederkehrung zdobí zajímavý frontispis alegoricky pojednávající Frommovu konversi.20 [2] Anonymní rytina je uvedena citátem z knihy Izajáš: „Haec est via ambulate in ea is. 30“ („To je ta cesta, jděte po ní“; Iz 30, 21). Verše 30. kapitoly z Izajáše lze vskutku případně vztáhnout na Frommovu konversi a jeho následné vymezování se vůči protestantům (Iz 30, 18–22):

18 „Hospodin vyčkává, chce se nad vámi smilovat, vyvýší se, slituje se nad vámi. Vždyť Hospodin je Bohem práva, blaze těm, kdo ho očekávají.19 Neboť lid bude sídlit na Sijónu, v Jeruzalémě. Nebudeš už nikdy plakat. Milostivě se nad tebou smiluje, až budeš úpěnlivě volat; uslyší a odpoví ti.20 Ač vám dával Panovník chléb soužení a vodu útlaku, on, tvůj učitel, už se nebude držet stranou. Na vlastní oči uzříš svého učitele21 a na vlastní uši uslyšíš za sebou slovo: ‚To je ta cesta, jděte po ní,‘ ať budete chtít doprava nebo doleva.22 Pak prohlásíš své stříbrem potažené vytesané modly i pozlacené lité modly za nečisté a jako nečisté je rozmetáš. Řekneš jim: ‚Táhni!‘.“

3 / Balthasar van Westerhaut, Andreas Fromm, 1713mědiryt, papír, 11,5 × 6,5 cmfrontispis z Wiederkehrung zur Catholischen Kirchen, Praha 1713Královská kanonie premonstrátů na Strahově, knihovnaFoto © 2015 Národní galerie v Praze

4 / Johann Arnold, Andreas Fromm, 1762mědiryt, lept, papír, 18,1 × 11,5 cmfrontispis z Wiederkehrung zur Catholischen Kirchen, Praha 1762Národní galerie v PrazeFoto © 2015 Národní galerie v Praze

400 ZPRÁVY REPORTS UMĚNÍ  ART       5      LXIII       2015

V souladu s citovaným textem se vyobrazený děj odehrává před horou Sión, na níž stojí impozantní bazilika, kterou je možné interpretovat jako chrám Šalamounův. K chrámu vede zmíněná cesta, přičemž skutečnost, že jde o cestu katolické víry, dokládá letící andílek, který nese papežské insignie — tiáru a klíče sv. Petra. Při úpatí hory stojí Andreas Fromm s rodinou a „na vlastní oči hledí na svého učitele a na vlastní uši slyší slovo: ‚To je ta cesta, jděte po ní.‘“ Řádový oděv „učitele“ ukazuje, že jde o jezuitu, a lze se jen domýšlet, zda má představovat konkrétně Matyáše

Zeidlera, který Fromma zásadně pohnul ke katolické konversi. V pozadí scény se vynořují nepříliš zřetelné postavy oděné do talárů s okružím a s barety na hlavách, pravděpodobně luteránští duchovní. Jeden nese snad měšec, další prchá před valící se zeměkoulí, symbolem věčnosti a všemohoucnosti Boží. Oba motivy ukazují na „falešnost“ luteránského učení (viz Iz 30, 22).

Nevyjasněná je otázka autorství tohoto ikonograficky zajímavého frontispisu. Styl grafického provedení ukazuje nejspíš na některého z augs-

5 / Karel Škréta mladší, Podobizna Andrease Fromma, mezi lety 1681–1683olej, plátno, 100 × 88,5 cmKrálovská kanonie premonstrátů na StrahověFoto © 2015 Národní galerie v Praze

UMĚNÍ  ART       5      LXIII       2015 ZPRÁVY REPORTS 401

burských rytců. Kdo byl však autorem kresebné předlohy k rytině? Nápadná je zvláštní morfologie postav. S podobně neobratnými, jakoby „sraženými“ postavami s krátkými, tlustými krky a vejčitými hlavami se setkáváme u dvou tehdejších pražských kreslířů pro grafiku — Jana Bedřicha Hesse († 1673 Praha) a Jana Bartoloměje Klose (1620 Würzburg — 1679 Praha). Pozoruhodné jsou přitom biografické analogie mezi Frommem a Klosem, který byl rovněž Němec, původně protestant a Frommův vrstevník. Do Prahy přišli zhruba ve stejné době — Klose zřejmě kolem roku 1667 a Fromm na jaře 1668. V září 1668, tedy jen o pár měsíců později než Fromm, Klose přijal katolický křest. Tyto důvody naznačují možnost, že frontispis k Frommově Wiederkehrung navrhl Klose.

Pražská vydání Wiederkehrung z 18. století již tento frontispis neobsahují. Příčinou zřejmě nebyla ani tak stylová zastaralost jako skutečnost, že Frommův odkaz již náležel premonstrátům, kterým vyobrazení jeho konverze pod duchovním vedením jezuity nevyhovovalo. Vydání z roku 1713 (a poté z roku 1717) bylo opatřeno grafickou podobiznou Fromma na způsob vera effigies, dílem pražského rytce Balthasara van Westerhaut. Předlohou pro tuto rytinu byl portrét od Karla Škréty mladšího. [5] Fromm však z Westerhautova podání vychází mladší a subtilnější a invencí grafika bylo

přidání krucifixu. [3] Vydání Wiederkehrung z roku 1762 pak obsahují kopii Westerhautovy rytiny od pražského rytce Johanna Arnolda. [4] Předlohou pro rytinu Andrease Niederhofera v Pelzelových Abbildungen však nebyly tyto grafické podobizny, ale přímo Škrétův obraz, k němuž nyní obrátíme pozornost. [5]

Plátno je uloženo ve sbírkovém fondu Strahovské obrazárny, jejíž počátek je datován k roku 1836. Tehdy byl do jednoho ze sálů konventní budovy kláštera instalován výběr z obrazů, které se v té době na Strahově nacházely.21 Krom toho bylo po chodbách, v celách řeholníků či v depozitáři rozmístěno množství dalších maleb, jimž ovšem nebyla věnována taková pozornost a nebyly zaevidovány do tzv. Hlavního katalogu Obrazárny. První kompletní evidenci všech malířských prací, nacházejících se ve strahovských interiérech, provedl až před rokem 1935 strahovský archivář P. Cyril J. Měcháček (1884–1935). V evidenční kartě, popisující Frommovu podobiznu od Siarda Noseckého umístěnou v teologickém knihovním sále, se objevila poznámka: „Jedna z jeho pod. je dle P. Cyr. od Škréty!“22 Zmíněná Škrétova podobizna se tehdy nacházela v depozitáři Strahovské obrazárny, odkud byla po zrušení kláštera v roce 1950 předána společně s dalšími díly do správy Národní kulturní komise a později umístěna do depozitáře v Doksanech.23 Při restitucích v letech 1990–1992 byl portrét navrácen zpět do Strahovského kláštera.24 Vzhledem k havarijnímu stavu byla malba záhy po navrácení na Strahov zakonzervována, její restauro-vání se však uskutečnilo až v roce 2014.25 Restaurátorský průzkum doložil kromě silného zvrásnění a přemaleb také technologický postup. Malba byla provedena na červený bolusový podklad. Rentgenové snímky ukázaly pevnou a jednoduchou výstavbu bělobou, štětcová kvalita příprav-né malby je dokladem zkušeného malíře.26 [6] V průběhu restaurátorských prací bylo při snímání přemaleb a zčernalých laků zviditelněno pentimenti, provedené autorem na konci rukávu na pravé ruce portrétovaného.27

Kompozice obrazu je shodná s Niederhoferovou grafikou. [1] Fromm v premonstrátském hábitu je oděn do tuniky s vysokým límcem, přepásán je škapulířem a na hlavě má nasazenou čepičku. Oběma rukama před sebou drží rozevřenou knihu s latinskou citací ze starozákonní knihy Jeremiáš: „State super vias, et videte, et interrogate de semitis antiquis quae sit via bona, et ambulate in ea: et invenietis refrigerium animabus vestris.“ („Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se na stezky věčnosti: Kde je ta dobrá cesta? Vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid.“ Jer 6, 16). Není bez zajímavosti, že citát opět obsahuje symboliku „dobré cesty“, podobně jako frontispis k Frommově

6 / Karel Škréta mladší, Podobizna Andrease Fromma, mezi lety 1681–1683detail, rentgenový snímekolej, plátno, 100 × 88,5 cmKrálovská kanonie premonstrátů na StrahověFoto © Markéta Pavlíková

402 ZPRÁVY REPORTS UMĚNÍ  ART       5      LXIII       2015

Wiederkehrung. Tento úryvek z Jeremiáše se pak vyskytuje i na dalších Frommových portrétech v grafice i malbě.

Malíř se kromě zpodobnění rysů portrétovaného soustředil také na zaznamenání jeho duševního stavu. Ve Frommově obličeji lze vyčíst vyrovnanost (viz zmíněný citát „vaše duše naleznou klid“) i jistou skepsi a melancholii. Fyziognomie tváře rovněž naznačuje zdravotní problémy, s nimiž se musel ke konci života potýkat; v katalogu členů řádu je uvedeno, že zemřel na vleklý katar.28 Zadní strana plátna je opatřena textem: „Pater Andrea Fromm Sacri

Ordinis Premonstratensis Canonicus Strahoviensis. Intravit Religione die SS. Petri et Pauli vestitus 12 Iulii 1681 professus 12 Julii 1682. Mortus in Collegio S. Norberti Anno 1683 16. Octobb. A. Aetat. 63 inctovato. / Requiescat in pace. / Conjux eius Maria Elisabetha obiit pie in Domino 1679 die 2 Decembris. C. Screta f: f:“29 Tento záznam, informující o životních údajích Fromma i jeho choti, byl zřejmě zhotoven záhy po jeho smrti. Vznik obrazu lze na základě biografických fakt datovat nejdříve od poloviny roku 1681, kdy Fromm vstoupil do premonstrátského řádu, do října roku 1683,

7 / Siard Nosecký, Podobizna Andrease Fromma, první čtvrtina 18. stoletíolej, plátno, 96 × 70 cmKrálovská kanonie premonstrátů na StrahověFoto © 2015 Národní galerie v Praze

UMĚNÍ  ART       5      LXIII       2015 ZPRÁVY REPORTS 403

kdy zemřel. Kdo byl objednavatelem obrazu a pro jaký účel vznikl, není známo. Vzhledem k podobnosti formátu malby s dalšími portréty osobností z prostředí vědy a círk-ve lze s jistou mírou opatrnosti předpokládat, že obraz byl součástí série podobizen zdobících premonstrátskou kolej Norbertinum, kde Fromm působil jako kazatel a jeho syn Cyril byl vicerektorem. Po zrušení koleje v roce 1783 byl mobiliář z části převezen na Strahov, kam se tímto způsobem mohl dostat i Frommův portrét. 30

Přípis na zadní straně portrétu, shoda s Niederhoferovou grafikou i stylové paralely potvrzují autorství Karla Škréty mladšího (1646 /50?/ — 1691).31 Frommova podobizna přitom zaujímá v jeho zatím známém díle významné místo, jelikož ještě nedávno bylo konstatováno, že „nemáme ani jeden prokazatelný písemný či jiný doklad o autorství Škréty mladšího — ani jedna z maleb není například značena“.32 Doposud se rovněž soudilo, že se syn podepisoval bez odlišení od svého otce.33 Označení autorství na strahovském obrazu, byť možná nebylo z ruky Škrétovy, však používá formu „C. Screta f :[ilius] f: [ecit]“, tedy „namaloval Karel Škréta syn“.

Při identifikování díla Karla Škréty mladšího, jehož tvorba byla dosud analyzována buď formálním rozborem a hypotetickými úvahami, případně poznatky z oblasti technologického rozboru Škrétova dílenského okruhu, může tedy mít strahovský obraz zásadním význam.34 Podstatnou roli v malířském pojetí Frommova portrétu sehrává světelná režie ve zdůraznění hloubek — světlé krémové odstíny hábitu vystupují z temného pozadí, postava je kontrastně nasvětlena z levé strany. Obdobný způsob temnosvitné malby spatřujeme i na dalších dílech, která byla připsána K. Škrétovi mladšímu, například Uzdravení slepého Tobiáše, na němž je plášť Tobiášova syna tvořen v širších objemech podobně jako drapérie řeholní-kova oděvu s dynamickou štětcovou stopou.35 Přestože jde o kvalitní dílo, nelze si nevšimnout určité nevyrovnanosti malby především v partiích rukou s nepříliš zdařilým nasazením prstů, patrném především u palce levé ruky, a v neposlední řadě i malířových úprav na zakončení ru-kávu. Na základě těchto znaků můžeme Frommův portrét zařadit do skupiny maleb Škréty mladšího, pro niž sta-novili Tomáš Berger a Marcela Vondráčková jako určující znaky jednoduchou výstavbu, drapérii s ostřeji lámanými záhyby a neobratně zobrazené ruce portrétovaných.36

Další Frommova malovaná podobizna byla donedávna umístěna v prostorách Strahovské knihovny v teologickém sálu.37 [7] Zde byla zavěšena v okenní špaletě společně s podobiznami sedmi dalších osobností půso-bících v pražském prostředí od poloviny 17. do poloviny 18. století. Vedle portrétu opata Jeronýma Hirnheima, za něhož byl dnešní teologický sál zbudován, se tu například nacházel autoportrét strahovského konventuála a malíře Siarda Noseckého (1693–1758). 38 Právě Noseckého lze přitom s jistotou označit za autora této Frommovy podo-bizny. Portrét vykazuje pro tohoto malíře typický robustní rukopis, charakteristické je zpracování mohutných rukou a výrazných obličejů. Nosecký navázal na Škrétovu malbu,

kompozici však rozvrhl mírně odlišně — postava více vyplňuje plochu. Obě podobizny se také liší v jednotli-vostech řádového oděvu. Kromě rozdílného typu čepky, která byla v řeholním oděvu premonstrátů počátkem 18. století „de mode“, a jiného druhu tuniky má Fromm na Noseckého obraze na zádech přehozený plášť s pletenou šňůrou, uvázanou pod krkem. V dolní části plátna je navíc umístěn pás s textem představujícím portrétovaného: „Adm[odum]. Rev[eren]dus ac V[enera]b[i]lis P[ater]: ANDREAS FROMM, ex Superintendente Hallensi factus Canonicus Litomericensis, tandem Canonicus Strahoviensis, obiit in Seminario Norbertino Concionator famosus.39“

Kromě Noseckého plátna existuje ještě věrnější kopie Škrétovy podobizny Andrease Fromma. Nachází se na faře u kostela sv. Jakuba Většího v Jihlavě.40 Obraz byl restau-rován na počátku 20. století, přičemž došlo k významným retuším a přemalbám, které znečitelnily nápisový pás při spodním okraji malby.41 O předchozí provenienci tohoto obrazu nemáme žádné doklady. Lze předpokládat, že dílo do Jihlavy přivezl některý ze strahovských konventuálů, neboť tamní farní úřad je díky dekretu císaře Rudolfa II. od roku 1591 obsazován strahovskými řeholníky. Není ani vyloučené, že se kopie do Jihlavy dostala v souvis-losti s Cyrilem Frommem, který zde v roce 1705 pronesl kázání před gotickou sochou Bolestné Panny Marie.42

Shromážděné podobizny připomenuly jednu z nejzajímavějších osobností období vnitřních sporů mezi protestanty a procesu rekatolizace v českých zemích v 17. století. Je až s podivem, že čeští badatelé nevěnovali v novější době Frommovi pozornost. Naším příspěvkem byl přiblížen Frommův spletitý osud a shromážděn a analyzován soubor jeho portrétů v malbě i grafice. Zároveň se podařilo obohatit dosud nedostatečně poznanou tvorbu Karla Škréty mladšího o nepochybné, umělecky i historicky významné dílo. Současně vyplynuly náměty pro další bádání, spíše již příbuzných humanitních oborů — například angažování českých jezuitů ve Frommových polemikách s protestanty; skutečnost, jak se o tohoto významného konvertitu cír-kevní představitelé a řády „přetahovaly“, či rekonstrukce Frommovy knihovny ve strahovském knihovním fondu.

poznámky

* Článek vznikl za podpory Dotace na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace Ministerstva kultury ČR pro rok 2015.

1 František Martin Pelcl [Pelcel / Pelzel], Abbildungen Böhmischer und Mährischer Gelehrten und Künstler, Nebst Kurzen Nachrichten Von Ihren Leben und Werken. Vierter Theil, Prag 1782.

2 K Niederhoferovi: Gottfried Johann Dlabacž, Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien I-II, Prag 1815, II, col. 387–389, č. 10. — Georg Kaspar Nagler, Neues allgemeines Künstler-Lexicon I–XXV, Linz 1904–1914 (1. vyd. München 1835–1852), XI, s. 336. — Ulrich Thieme — Felix Becker, Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler, Leipzig 1907–1950, XXV, s. 461. — Prokop Toman,

404 ZPRÁVY REPORTS UMĚNÍ  ART       5      LXIII       2015

Nový slovník československých výtvarných umělců I–II, Praha 1947, 1950, II, s. 203–204. — Petr Voit, Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2008, s. 628.

3 Tak je autor předlohy veden na exempláři ze Staatsbibliothek zu Berlin, inv. č. sbb-021520; viz http://www.portraitindex.de/documents/obj/33020632, vyhledáno 4. 7. 2015.

4 Dlabacž (pozn. 2), II, col. 90–91, č. 58.5 Pazaurek tak zřejmě hodnotil Frommův portrét od Siarda Nosec-

kého (viz níže v tomto článku). Gustav E. Pazaurek, Carl Screta (1610–1674): Ein Beitrag zur Kunstgeschichte des XVII. Jahrhundertes, Prag 1889, s. 90, č. 143.

6 Výběrově: Johann Heinrich Zedler, Grosses vollständiges Universal-Lexicon Aller Wissenschafften und Künste IX, Halle–Leipzig 1735, col. 2157–2158. — Pelcl (pozn. 1), s. 66–71. — Dlabacž (pozn. 2), I, col. 433–334. — Johann Schlenz, Geschichte des Bistums und der Diözese Leitmeritz. II. Teil. Maximilian Rudolf Freiherr von Schleinitz und seine Zeit, Warnsdorf 1914, zvl. s. 237–248. — Christiane Engelbrecht, heslo Fromm, Andreas, in: Neue Deutsche Biographie V, Berlin 1961, s. 657 (dostupné též: http://www.deutsche-biographie.de/sfz17787.html#ndbcontent). — Friedrich Wilhelm Bautz, heslo Fromm, Andreas, in: Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon II, Herzberg 1990, col. 142–143. — Johannes M. Ruschke, Paul Gerhardt und der Berliner Kirchenstreit, Tübingen 2012, s. 117–118, 477–479, passim. — Lothar Noack, heslo Fromm, Andreas, in: Lothar Noack — Jürgen Splett, Bio-Bibliografien Brandenburgische Gelehrte der Frühen Neizeit, Berlin 1997, s. 124–137 (obsáhlá bibliografie).

7 Amandus Friedenfels, Sion, mons inclytus, mons sanctus…, Pragae 1702, s. 473–484.

8 Například Howard Smither, The History of the Oratorio, Chapel Hill 1977, s. 29–36.

9 Cit. podle Noack (pozn. 6), s. 127.10 Matyáš [Matthaeus/Matthias] Zeidler se narodil v Chebu,

v padesátých a šedesátých letech pobýval na jezuitských kolejích v Českém Krumlově, Olomouci a Telči, v letech 1668–1671 byl rektorem brněnské koleje. Anna Fechtnerová, Rektoři kolejí Tovaryšstva Ježíšova v Čechách, na Moravě a ve Slezsku do roku 1773. Sv. II. Morava, Slezsko / Rectores collegiorum Societatis Iesu in Bohemia, Moravia ac Silesia usque ad annum MDCCLXXIII iacentum. Pars II. Moravia, Silesia, Praha 1993, II, s. 330, 335. — Heslo Zeidler, Matthaeus SJ, 1626–1697, in: Bio-bibliografická databáze řeholníků v českých zemích v raném novověku; http://reholnici.hiu.cas.cz/katalog/ger/l.dll?hal~1000103564, vyhledáno 16. 7. 2015.

11 Schlenz (pozn. 6), s. 246.12 Udává tak obsáhlý titul Smysl a zdání sektářů (Praha 1669): Smysl

a Zdání Sektářůw a Luthera Včení Následowníkůw: O přijatém Swěcení Katolického Kněžstwa / Od Wysoce Učeného a znamenitého Muže Ondřeje Fromma, Někdy w Náboženstwí Lutheranském… Nyní pak Po poznalé a přijaté Katolické Wíře, a skrze učiněney dobrowolně od swé Paní Manželky wěčné Cžistoty Slib, po jednomyslné zalibené Zdrželiwosti: Důstojného a Welebného Samospasytedlné Aposstolské Ržímské Cýrkwe Kněze… Ku Poctiwosti Téhož Welebného a Wysoce Včeného Kněze Ondřege Fromma, W Biskupstwí Litoměřickém, Města Kemnice Děkana, [et]c. když prwní Mssi S. w Kostele S° Salvatora PP. Soc: Jesv, w Praze, slawně Bohu Wssemohaucýmu obětowal, 10. Dne Dubna, 1669.

13 Frommovu působení ve službách litoměřického biskupa se podrobně věnoval Schlenz (pozn. 6).

14 A Frommova dcera údajně vstoupila k premonstrátkám v Doksanech. Pelcl (pozn. 1), s. 72.

15 Heslo: Fromm, Cyrillus Carolus OPraem, 1657–1712; Fromm, Methudius Christianus OPraem,?–1710, in: Bio-bibliografická databáze

řeholníků v českých zemích v raném novověku; http://reholnici.hiu.cas.cz/katalog/l.dll?hal~1000125902; http://reholnici.hiu.cas.cz/katalog/l.dll?hal~1000125903; vyhledáno 4. 7. 2015.

16 Knihy z Frommova vlastnictví jsou součástí strahovské knihovny dodnes, některé pravděpodobně s jeho poznámkami.

17 Viz pozn. 12. Je možné, že autorem překladu byl Frommův obránce v polemikách s protestanty Matěj Tanner.

18 Böse Post Wider deß Doctor Reinharts zu Leipzig Antwort auf der Post An Herrn P. Matthiam Tannerum… Von ihm Lic. Andrea Frommen… Prag 1669. — Entdeckung Der nichtigen Künste, Welche D. Elias Sigismund Reinhart… von Andrea Frommen, Prag 1669.

19 Za všechny například Anti-Frommius Christian Kortholta, Frankfurt nad Mohanem 1671.

20 Publikovaný exemplář: Andreae Frommen… Wiederkehrung zur Catholischen Kirchen: Davon er die Historiam und motiven in Druck zu geben, Cölln 1669, Strahovská knihovna, sg. JD V 6. Značně opotřebený stav výtisku dokazuje, že Frommovo dílo bylo skutečně hojně čteno.

21 Ivana Kyzourová — Pavel Kalina, Strahovská obrazárna. Od gotiky k romantismu. Vybraná díla ze sbírek kláštera premonstrátů na Strahově, Strahovský klášter, Praha 1993 s. 15–21. — Libor Šturc, Strahovská obrazárna, in: Helena Zápalková — Libor Šturc (edd.), Speculum mundi. Sběratelství kláštera premonstrátů na Strahově (kat. výst.), Muzeum umění Olomouc, 2014, s. 69–73.

22 Národní archiv ČR, inv. č. ŘP 1471, kat. lístek 17/21.23 V evidenci Památkové péče byl veden pod inv. č. Doksany 2486.24 Karel Škréta mladší, Podobizna Andrease Fromma, olej, plátno,

100 × 88,5 cm. Obraz je nyní evidován ve Strahovské obrazárně pod inv. č. O 108.

25 Fixaci malby provedli v roce 1993 restaurátoři Josef Novotný a Tomáš Skořepa. Obraz restaurovala v roce 2014 Lenka Helfertová.

26 Viz restaurátorská zpráva Lenky Helfertové. Archiv Strahovské obrazárny, sg. RZ 151/G.

27 Lazurní opravný nátěr bílou barvou s příměsí oleje na tmavém podkladu v modelaci na rozhraní světel a stínů se stal v průběhu věku transparentnější, nicméně celkově se nejevil natolik rušivě, aby musel být celoplošně retušován.

28 J. C. Koblasa, Catalogus universalis Canoniae Sioneae ordinis Praemonstratensis a temporibus B. Ioannis Lohelii praemissa serie RR. DD. Abbatum, Strahovská knihovna, sg. DV I 20, s. 62.

29 „Pater Andreas Fromm, kanovník svatého řádu premonstrátů na Strahově. Do řádu vstoupil a obláčka na den sv. Petra a Pavla 12. července 1681, sliby 12. července 1682. Zemřel ve Svatonorbertské koleji 16. října 1683 ve věku 63 let. Odpočívej v pokoji. Manželka jeho zemřela ve zbožnosti Páně 2. prosince 1679.“

30 Srov. Hedvika Kuchařová, Premonstrátská kolej Norbertinum v Praze. Alternativy univerzitního vzdělání v 17. a 18. století, Praha 2011, s. 70–72.

31 Obrazu si povšiml také Jaromír Neumann, který jej označil za možné dílo Karla Škréty mladšího (zaznamenáno na evidenční kartě Strahovské obrazárny); ve svých publikacích ho však nezmínil.

32 Andrea Rousová — Marcela Vondráčková, Karel Škréta ml. a škrétovská dílna, in: Lenka Stolárová — Vít Vlnas (edd.), Karel Škréta 1610–1674. Doba a dílo (kat. výst.), Národní galerie v Praze 2010, s. 422.

33 Ibidem, s. 423.34 K dílu Karla Škréty mladšího dále Andrea Rousová, Karel Škréta

mladší — případ dvou maleb, in: Lenka Stolárová — Vít Vlnas (edd.), Karel Škréta 1610– 1674. Studie a dokumenty, Národní galerie v Praze 2011,

UMĚNÍ  ART       5      LXIII       2015 ZPRÁVY REPORTS 405

s. 197–204. K technologickému rozboru dílenské produkce Karla Škréty a jeho syna viz Tomáš Berger — Marcela Vondráčková, Neviditelné ruce? Karel Škréta — originál, replika, kopie, in: Lenka Stolárová — Kateřina Holečková (edd.), Karel Škréta (1610–1674): Dílo a doba. Studie, dokumenty, prameny, Národní galerie v Praze 2013, s. 391–415.

35 Národní galerie v Praze, inv. č. O 14572. Srov. AR [Andrea Rousová], heslo Uzdravení slepého Tobiáše, in: Stolárová–Vlnas (pozn. 32), s. 442, kat. č. X.9, rovněž Berger–Vondráčková (pozn. 34), s. 411.

36 Berger–Vondráčková (pozn. 34), s. 412, 414.37 Siard Nosecký, Podobizna A. Fromma, olej, plátno 95,3 × 70 cm,

Strahovská knihovna, bez inv. č.38 K autorovi viz IK [Ivana Kyzourová], heslo Nosecký Siardus, in:

Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění II, Praha 1995, s. 568.

39 „Velevážený a důstojný páter Andreas Fromm, ex superintendant hallenský, později kanovník litoměřický, konečně kanovník strahovský, zemřel v semináři Norbertinum. Slavný kazatel.“

40 Neznámý autor, Podobizna A. Fromma, olej, plátno, 98 × 78 cm, Římskokatolická farnost u Sv. Jakuba v Jihlavě, inv. č. JJ-C- 87.

41 Opravu obrazu provedl polský malíř Stanislav Jankowski v roce 1915 (1866 Krakov — 1942 tamtéž), který za první světové války působil v technickém oddělení Polských legiích. Jak se dostal k restaurování jihlavského obrazu, zůstává záhadou, J. Rózalska, heslo Jankowski Stanisław, in: SAUR Allgemeines Künstlerlexikon LXXVII, Berlin–Boston 2013, s. 316-317.

42 Kázání bylo vydáno tiskem: Cyrillus Fromm, Die in Bitterkeit recht eingesenckte Mara Maria, d. i. Eine traurige Lob-Rede… in Iglau bei S. Jakob, Prag 1705, Strahovská knihovna, sg. BU II 135/25a.