SKVĚLÁ

SAMOTAPutování Pacifickou hřebenovkou

T I M V O O R S

Pro Catu, Antonii, Toma a Herminii

Obsah

Yosemitský národní park 122

A co když to někdo vzdá? 133

Hra psychiky 141

Ultra lehce nebo ultra v pohodě 142

Den naháčů 143

A teď z úplně jiného soudku: Kolik stojí zdolat Pacifickou hřebenovku? 146

Dovednosti nutné pro přežití 150

Jděte si svou vlastní cestou 151

Ze South Lake Tahoe do Kanady 156

Věřím v Boha? 158

Co když zítra umřu? 163

Těsný únik 167

Křídla 168

Chůze v tichu 173

Seznam vybavení 6

Pacifická hřebenovka v číslech 10

Úvod 14

Z Campo do Kennedy Meadows 18

Pacifická hřebenovka 20

Campo 24

Voda v poušti 32

Trailové jméno 42

Sám se sebou 43

Stesk po domově 46

Jak jsem se přidal ke skupině 50

Čas o samotě svědčí vašemu vztahu 180

Malování pro Malálu 183

Budoucí sny 186

A teď z úplně jiného soudku: Kde nechat odpadky? 190

Ženská síla 193

Andělé 198

Podzim a zima zároveň 199

Americká pohostinnost 202

Inspirativní životy 208

Netrpělivý muž 212

Kanada 217

Pět měřitelných cílů 219

Rodina 226

A v neposlední řadě: Pojďme si promluvit o vás 227

Poděkování 232

Zdroje 234

O autorovi 238

Jak jsem přežil na Snickers 57

Výstřely uprostřed pouštní noci 62

Kovboj instalatér 63

Krysí bandička 64

Hikerské nebe & stacionář pro hipíky 65

Losangeleský akvadukt 70

A teď z úplně jiného soudku: Proč hory volají? 71

Doplnění zásob v Tehachapi 75

Přírodní požáry 78

Kennedy Meadows 90

Z Mount Whitney do South Lake Tahoe 98

Chůze ve stavu šoku 100

Nechvalně proslulý průsmyk Forester Pass 101

Rekonvalescence v Bishopu 110

Zpátky v sedle 114

76

Seznam vybavení Ponožky 2×Prstové ponožky Injinji Men’s Trail Midweight Mini-Crew Toe Sock (22 g)Čepice proti slunciColumbia Schooner Bank Cachalot III Sun Hat (62 g)Rukavice bez prstůColumbia Coolhead Fingerless Gloves (17 g)Sluneční brýleJulbo MonteBianco Cameleon (32 g)Košile (s dlouhým rukávem)Columbia Silver Ridge Plaid Long Sleeve Shirt (216 g)KalhotyKalhoty s odepínacími nohavicemi Columbia Silver Ridge Convertible Pants (319 g)Trekingové holeLexi Thermolite XL Poles (470 g)

NožíkArmádní nožík značky Victorinox Swiss (22 g)SedátkoTherm-a-Rest Z  Seat Pad (60 g)Ochranný obal na batohZpacks Pack Liner (54 g)

Oblečení (na každodenní použití) Boty 6×La Sportiva Wildcat 3.0 (372 g)Ponožky 2×Ponožky značky Darn Tough Vermont z merino vlny (67 g)NávlekyDirty Girl Gaiters (31 g)Spodní prádloHema (85 g)

Zde naleznete seznam vybavení, které jsem měl s sebou. Pokud je to relevantní, uvádím i přibližnou váhu každého předmětu.

Celková váha 10,73 kg

Velká trojka

1. Přístřešek (stan)Zpacks Duplex Camo (790 g)2. BatohZpacks Arc Haul – 62L (680 g)3. Vybavení na spaníSpacák: Zpacks 20ºF (603 g)Karimatka: Therm-a-Rest NeoAir XLite Regular (363 g)Hedvábná vložka do spacího pytle (134 g)

KuchyňVařičJetboil MiniMo (415 g)Uzavíratelný vak na potravinyZpacks Food Bag (24 g)LžíceDlouhá titanová lžíce značky Sea to Summit (12 g)

98

Povolení a vízaPovolení na Pacifickou hřebenovku a povolení rozdělávat oheňVíza do Spojených států a do KanadyNáplasti na puchýřeNáplastiAntibiotika proti průjmovým onemocněnímAntibiotika proti infekčním onemocněnímIbuprofenZubní pastaZubní kartáčekSpínací špendlíkyJehla a nitVteřinové lepidloRepelent DEETRehydratační tabletyRoztok na zklidnění pokožky podrážděné po kontaktu se škumpou jedovatouPoison ivy/oak wash, značka ZanfelDezinfekční gel na ruceToaletní papírKompaktní baleníRučníkLehký trekingový ručníkOpalovací krém s ochranným faktorem SPF 50

Sáčky na odpadLopatka na zahrabávání exkrementůDeuce of Spades (17 g)Proteinový prášekIontový prášekVitamin C

Zajištění pitné vodyVak na vodu 2×2litrové složitelné pitné vaky Platypus (72 g)Tablety na dezinfekci vodyAquamira (20 g)Lahev na vodu 2×1litrové, SmartwaterCestovní vodní filtrSteriPEN Ultra (140 g)

ElektronikaPowerbankaAnker PowerCore 20100 mAh (355 g)TelefoniPhone6 (130 g)Obal na telefonLifeProofGPS navigace se satelitní komunikacíGarmin inReach Explorer (363 g)Nabíječky a kabelyNabíječka k iPhonu a USB kabel (105 g)

Navigace a věci potřebné k přežitíTrekový deštníkEuroschirm Swing Liteflex (207 g)KompasSuunto Clipper (5 g)ČelovkaBlack Diamond USB (95 g)Věci na rybaření4 háčky, vlasec, naviják

Další oblečeníPéřová bundaPatagonia Ultralight Down Hoody (313 g)PláštěnkaZpacks Challenger Rain Jacket (165 g)Kalhoty do deštěZpacks Challenger Rain Pants (108 g)VětrovkaZpacks Ventum Wind Shell Jacket (54 g)Palčáky do deštěZpacks Challenger Rain Mitts (28 g)Měkké rukaviceRukavice ze směsi merino vlny a srsti vačic (Possumdown) (42 g)Pevné rukaviceBez značky (35 g)Lehká čepiceFlísová čepice Zpacks Fleece Hat (27 g)Teplá čepiceBarts (52 g)Vaky na věci1× střední a 1× velká velikost, Zpacks Stuff Sack (17 g)Tričko z merino vlny(188 g)Tričko ze syntetického materiálu (133 g)

Podvlékačky na spaní (184 g)Tričko na spaní s dlouhým rukávem(229 g)Spodní tričko, f lísové (370 g)Kraťasy na běháníNike (122 g)Nepromokavé ponožky Sealskinz (113 g)Maska na oči na spaní (23 g)Lyžařská kukla (32 g)Vlněné ponožky na spaní (76 g)Boty do vodyFalešné Crocsy (232 g)

Vybavení do pohoří Sierra NevadaMačkyKahtoola MICROspikes (364 g)CepínCamp Corsa Nanotech (205 g)Nádoba na ochranu jídla před medvědyBear Vault BV500 (1162 g)

Lékárnička, toaletní potřeby a další vybaveníZapalovač a voděodolné zápalky(24 g)Moskytiéra na hlavuSea to Summit Head Net (37 g)TužkyMarker a propiska s tenkým hrotemPeněženkaPodomácku vyrobená z materiálu TyvekCestovní pas

120 PIV����������-*53ĕ�70%:

����%/��������0%10Á*/,07�$)�����%/��#&;�$)ĕ;&

��.&%7Ï%*����/"ć5Ï45��+&/�;�%x-,:

��1x3ĕ�#05������1x3:�10/0Ĥ&,

��.*-*0/ĕ�,30,ĕ).05/045/���#:5&,���,(

������%0-"3ĕ������&63

����#"-&/��*/45"/5/��/6%-07��10-�7,:��������10-�7&,�.*40

���;x40#07"$�$)�#"-�,ĕ����;�/*$)Ĥ���/&%03";*-:

����)".#63(&3ĕ����������������������������������1*;;

���)"%ĕ����;�50)0�+&%&/�,�7&Á&ÿ* ��,0+05ĕ

����������+&-&/ĕ

���+0*/5ĕ����;�50)0���4�7�4-&%,&.

���;#3"/�����+&%/06�4&�/"�.Ï�45ÿ�-&-0

Pacifická hřebenovka v číslech

13ļ � )*1&��1$)*0�ĝ�. �+-ō. (4& (��*)*-����.._�. 1 -)ĝ���'$!*-)$ `

14 15

Úvod

=<<`�(ĝ'

Po tvářích se mi kutálely slzy, zatímco blesky osvět-lovaly oblohu jako stroboskop blikající uprostřed noci. Hrnula se na mě stěna černých mraků po-háněných silným větrem. Do očí mi létaly sněho-vé vločky.

Kombinace blesků a blížící se sněho-vé bouře bylo to poslední, co jsem si přál. Konečně jsem se vyškrábal na vrcholek hory Mount Whitney (4 421 m n. m.), nejvyšší vr-chol Kalifornie. Po šestihodinovém výstupu v takové nadmořské výšce jsem byl naprosto vyčerpaný. Celý den panovalo poměrně klid-né počasí, ale tady na vrcholku jsem viděl, jak se z druhé strany hory žene bouřka. Blýskalo se! Každých pár vteřin po obloze přeletěl zá-blesk osvětlující květákovité mraky kupící se nad mou hlavou. A aby toho nebylo málo, za-čínalo se stmívat. Na návrat do bezpečí údolí pode mnou už nezbýval čas. Nahoře se žádný skutečně bezpečný přístřešek nenacházel, jen

A pak se ta omladina po jednom extrém-ně hlasitém zahřmění nahrnula dovnitř. Došlo jim, že jsme v poměrně vážné situaci. Teď už byli stejně vyděšení jako já.

Ve svých třiačtyřiceti letech jsem byl zjevně ze všech nejstarší. Ostatním bylo něco mezi dvaceti a pětadvaceti. Všichni si posedali, dali se do jídla a přitom tiše zírali a přemítali, co se s námi stane. Chlapík vedle mě rozsví-til čelovku, jejíž světlo ozářilo kamenné stěny pokryté nejrůznějšími vyškrábanými jmény – v minulosti už tu uvízla spousta lidí. Většina přítomných tváří pro mě byla nová. Takže mě

stoletá nouzová boudička s chatrnou plecho-vou střechou. Proč jsem cestou nahoru nesly-šel žádné hřmění? Náhle jsem zalitoval svého povýšeneckého plánu pozorovat z vrcholku zá-pad a východ slunce. Z místa na kraji srázu, kde jsem stál, jsem cítil, jak vichr žene bouřku čím dál blíž ke mně. I burácení hromů se přibližo-valo. Po tvářích mi stékaly slzy. Jak jsem mohl být tak hloupý? Rychle jsem došel ke kamen-nému domku. Sevřený strachem jsem si zalezl do spacáku a stočil jsem se na zemi do malého klubíčka. Bác! zahřmělo mi nad hlavou. Netušil jsem, jak to mohlo být daleko. Bude tohle má poslední noc? Přístřešek se starou zrezivělou plechovou střechou nevypadal, že by mi mohl nabídnout dostatečnou ochranu. Spíš blesky zval, aby do něho uhodily.

Když jsem ve spacáku najednou zvenčí zaslechl cizí hlasy, byl jsem rád. Díky Bohu už nejsem sám. Ale skupinka venku byla rozjaře-ná a s každým dalším bleskem jásala hlasitěji a hlasitěji, smála se a bouřku si bezstarostně natáčela. Zalezl jsem si ještě hlouběji do spa-cáku. Tváří v tvář hněvu přírody jsem se na-jednou cítil malý a zranitelný.

čekala noc, kterou se sedmi dalšími hikery strávím v téhle prťavé boudičce o třinácti me-trech čtverečních. Bylo nás v tom malém pro-storu narvaných tolik, že bylo jasné, že v osmi se tu jen tak nevyspíme. Po zdlouhavých poku-sech jsme se tam nakonec vešli, ale museli jsme ležet na boku a otáčení koordinovat. I tak to ale bylo příliš těsné, a tak se jeden z mladíků nabídl, že bude spát vsedě na lavičce v rohu. Temnotu osvětlovaly pouze blesky pravidelně blikající za malým okýnkem.

„Zná někdo nějaký vtip?“ zeptal se kdosi tichým hlasem. Jeden po druhém jsme postup-ně začali vyprávět vtipy a příběhy, abychom ne-klesali na duchu a alespoň na chvilku vytěsnili realitu venku zuřící bouřky. Někdo vyprávěl ne-uvěřitelně dlouhý vtip s chabou pointou, ale- spoň jsem se tak na chvilku přestal bát. Venku dál zuřil a kvílel vítr, ale my si vyprávěli důvěr-né příběhy a budoucí sny. Nebylo snadné všemu rozumět, ale už jen zvuk jiných hlasů mě uklid-ňoval. Širokou škvírou pode dveřmi dovnitř lé-taly sněhové vločky. Cítil jsem, jak mi pomalu vlhne spacák. Posadil jsem se a obalil jsem si nohy pláštěnkou v naději, že tak zůstanu suchý.

Strach

Z místa na kraji srázu, kde jsem stál, jsem cítil, jak vichr žene bouřku čím dál blíž ke mně. I burácení hromů se přibližovalo. Po tvářích mi stékaly slzy. Jak jsem mohl být tak hloupý?

1716

Když jsem se probudil, panovalo venku naprosté ticho. Vstal jsem, oběma rukama jsem otevřel těžké dveře a spatřil jsem před sebou vy-sokou vrstvu sněhu ozářenou ranním světlem. Jak se hory v ranním slunci třpytily a blyštěly, vypadaly jako pocukrované. Celé to připomí-nalo Vánoce. A to jsme přitom byli uprostřed léta. Zašel jsem zpátky do chatky. Chtěl jsem horu co nejdřív opustit, protože počasí se moh-lo kdykoli změnit.

Rozhodli jsme se, že budeme sestupovat společně, jako skupina, abychom si v prudších a náročnějších úsecích mohli vzájemně pomáhat. Ukázalo se však, že jako skupina nejsme na tyto nečekané okolnosti příliš dobře vybaveni – jen čtyři z nás měli protiskluzové návleky na boty. Cepín jsem měl jako jediný, takže jsem byl vy-slán dopředu, kde jsem se ve zledovatělém sně-hu pokoušel vysekat novou cestu. Postupovali jsme pomalu, jelikož jsme pečlivě kopírovali kontury jednotlivých serpentin. Otiskování stop do neposkvrněného sněhu zpočátku vzbuzova-lo nadšení, ale v některých úsecích byl sníh tak hluboký, že jsme se často ztratili a museli jsme se stejnou cestou vracet o kus zpět.

zahlédl, nesmírně se mi ulevilo – konečně bu-deme v dobrých rukou. Má radost však netrvala dlouho. Po krátkém rozhovoru nám naprosto nečekaně udělil pokutu: táboření na vrcholku hory Mount Whitney bylo zjevně zakázané.

Naše skupinka se rozdělila. Do údolí jsem dorazil až po mnoha hodinách a totálně vyčerpaný. Můj stan se pod tíhou sněhu prak-ticky zhroutil. Ale i tak jsem se do svého úz-kého přístřešku vsoukal a pocítil jsem úlevu. A tam jsem, sice v bezpečí, ale pořád hladový, okamžitě usnul.

Uprostřed noci jsem se najednou pro-budil. Dveře se s hlasitým prásknutím rozle-těly a dovnitř se vřítili dva mí zběsile křičící spolunocležníci a s nimi i mračno sněhu. Šli se ven vyčůrat, když je zničehonic obklopila obří koule modrého světla, a tak se běželi scho-vat do boudy. Nikdo nedokázal přijít na to, co mohlo být to světlo zač. Možná to byla static-ká elektřina vytvořená bouřkou? Nebo něja-ký zvláštní druh blesku? Někdo zmínil, že by mohlo jít o Eliášův oheň, jakýsi elektrický vý-boj visící ve vzduchu. Ale vlastně na tom ne-záleželo, byli vyděšení. Také jsem potřeboval na záchod, ale v té zuřící bouři jsem se ven ne-odvážil. Nezbývalo mi nic jiného než se vyčůrat do lahve na pití. Když se všichni ostatní uloži-li, pokusil jsem se co nejtišeji a nejnenápadněji si ulevit. A to se normálně stěží dokážu vyčů-rat do pisoáru, když někdo stojí vedle mě! Pak jsem tu teplou 1ašku strčil do spacáku v nadě-ji, že mě aspoň trochu zahřeje.

Následovala další série záblesků a já z hlavy nemohl vyhnat myšlenku na osm oho-řelých těl mačkajících se na sebe v roztave-ných spacácích.

Některé pasáže byly obzvlášť náročné. Museli jsme do prudkého svahu vysekat nové schody. Přejít jeden krátký, pouze osmnácti-metrový úsek nám trvalo přes hodinu. Po levé straně stezky zel hluboký sráz, takže jsme si dávali pozor na každý krok. Ale i tak jsem byl rád, že míříme dolů. Toužil jsem zalézt si dole v údolí do pohodlí svého stanu a dát si po té dlouhé noci něco k jídlu. „Dostat se bezpečně dolů, dostat se bezpečně dolů,“ opakoval jsem si v duchu jako mantru.

Zrovna když znovu začalo sněžit, na-razili jsme na správce parku. Když jsem ho

„Dostat se bezpečně dolů, dostat se bezpečně dolů,“ opakoval jsem si v duchu jako mantru.

Když jsem se probudil, panovalo venku naprosté ticho. Vstal jsem, oběma rukama jsem otevřel těžké dveře a spatřil jsem před sebou vysokou vrstvu sněhu ozářenou ranním světlem. Celé to připomínalo Vánoce.

Z Campo do Kennedy Meadows6`��Ř�=68`�(ĝ' �

„Cesta byla horká, suchá a namáhavá. Rychle jsem se naučil, že divočinu není

radno si romantizovat.“

86

Pacifická hřebenovka6`��Ř�8�<;6`�(ĝ'

Proč jsem se rozhodl strávit šest měsíců přecho-dem Ameriky od její jižní hranice až po tu se-verní? Člověk by se také mohl ptát: a proč ne? Taková otázka mně osobně dává větší smysl. Proč trávím víc než čtyřicet hodin týdně před monitorem počítače? Proč trávím tak málo času v přírodě? Proč si nikdy neudělám čas být chvíli sám?

Jako dítě jsem si jednou v  časopise National Geographic přečetl článek o Pacifické hřebenovce (Paci'c Crest Trail, PCT). Byl to pří-běh o dvou mužích, kteří s obrovskými bato-hy ušli 2 650 mil (4 265 kilometrů) z Mexika až do Kanady. Naprosto mě to uchvátilo a za-městnalo mou představivost, protože i já jsem snil o dobrodružstvích v divočině. Nikdy jsem na ten příběh nezapomněl, ale taky mě nikdy nenapadlo, že bych se na tak dlouhou cestu kdy vydal. Bylo to příliš daleko za hranicí mé komfortní zóny.

Ale když mi bylo čtyřicet dva, zdolal jsem poutní cestu 88 chrámů, 1 311 kilomet-rů dlouhou buddhistickou pouť v Japonsku. Tam jsem poprvé zažil, jak může být chůze o samotě návyková. Strávil jsem v přírodě nepřetržitě několik týdnů. Japonské hory, nádherné chrámy a tamní pohostinnost, to všechno mě jednoduše nadchlo. A ke svému překvapení jsem celou poutní cestu zvládl ujít za šest týdnů bez jakýchkoli významnějších zranění. Tenkrát mě poprvé napadlo, že bych se jednoho dne mohl vydat i za svým americkým snem. Že by to možná mohlo být uskutečnitelné. Po nějakém čase jsem se cítil připravený na vrcholky všech stezek.

Když jsem o svých plánech řekl přá-telům a kolegům, jejich reakce byly smíšené. Někdo mě nadšeně podporoval, zatímco jiní se jen mračili a tázavě pozvedávali obočí. Strávit půl roku pryč od rodiny byl poměrně extrém-ní nápad, a v určitých ohledech to opravdu ex-trémní je. Ale přesto mi půlrok nepřipadal jako věčnost. Koneckonců, co znamená šest měsí-ců v kontextu celého života? Po dvaceti letech práce v nablýskaných kancelářských budovách jsem cítil, že toužím po nějakém větším dob-rodružství. Život ve městě mi dodává spoustu energie, nekonečný přísun vnějších podnětů a také útěchu v podobě rodiny a přátel. Od pří-rody jsem si sliboval, že zvolním a zaměřím se na své nitro a zároveň se konfrontuji s nejis-totou, když budu objevovat, co leží za nezná-mým horizontem. Jestliže jsem město vnímal jako místo pro pomyslné vdechování, pak čas v přírodě představoval místo pro vydechnu-tí. Uvědomil jsem si, že pokud mám vzkvétat, potřebuji oboje. Jak jednou řekl John Muir: „Zůstaňte blízko k srdci přírody… a jednou za čas unikněte, zlezte horu nebo zůstaňte tý-den v lese. Vyčistěte si duši.“

Proč trávím víc než čtyřicet hodin týdně před monitorem počítače? Proč trávím tak málo času v přírodě? Proč si nikdy neudělám čas být chvíli sám?

Samozřejmě že jsem mohl počkat, až budu v důchodu, jenže já jsem netrpělivý a chtěl jsem to hned. Představa času strávené-ho o samotě mi připadala neuvěřitelné lákavá, ale zároveň jsem měl obrovský strach, co by to se mnou mohlo udělat. S túrami o samotě jsem měl jen malé zkušenosti. Celý život jsem strávil ve společnosti jiných lidí. Dokonce jsem nikdy ani sám nebydlel. Na dovolenou jsem vždycky jezdil s rodinou nebo přáteli. Byl jsem prostě obyčejný živnostník po čtyřicítce, který je už