http://eko.fsv.cvut.cz/jednotnytrheu/

Jeden z nejvýznamnějších ekonomů dvacátého století J. A. Schumpeter při jedné své přednášce prohlásil:

„Ekonom potřebuje za prvé, dobrou ekonomickou teorii, aby ho

vedla, za druhé, statistiku, aby mu poskytla kvalitní

empirické údaje a za třetí, potřebuje znát historii. Právě

ekonomům chybí znalost historického rozměru.“

Ekonomický vývoj před první světovou válkou Velká Británie Spojené státy Francie Německo

Tempo růstu průmyslové produkce ve vybraných zemích

-2

0

2

4

6

8

10

1860 1880 1907 1925 1940 1955 1965 1982

Čas

Růs

t pro

dukc

e (%

)

Velká Británie Spojené státy Německo Francie Itálie Švédsko

Kvetl světový obchod …

před první světovou válkou, kdy byly Británie, Německo, Francie a Spojené státy jako přední průmyslové a obchodní země světa nejspolehlivějšími vzájemnými dodavateli i odběrateli.

Británie před 1. světovou válkou byla největší obchodní, průmyslová a finanční

velmoc, hrála klíčovou roli ve stabilizaci svět. ekonomiky, nejotevřenější ekonomika, kvetl svět. obchod textilní průmysl, těžba uhlí (produkovala téměř

dvakrát více než Belgie a Německo), hutnictví a strojírenství,

nejhustší síť železnic, Londýn - centrum světového obchodu, finanční

centrum největší obchodní loďstvo, největší investice v zahraničí. Válka vznikla jako důsledek krajního zostření

rozporů mezi světovými mocnostmi v zápase o sféru vlivu, kolonie, zdroje surovin, odbytiště a trhy.

Po 1. Světové válce Do r. 1917 VB financuje válečné úsilí států

Dohody. Londýn jako světové finanční centrum

utrpělo obrovské ztráty, finanční trhy se přesunuly do USA a Švýcarska.

Vyčerpala všechny finanční rezervy. Z věřitele se stala dlužníkem. Ztratila zahraniční trhy, zahr. investice. Odkázána na dovoz potravin. Přišla o obchodní flotilu. Sociální nepokoje (nezaměstnanost 25%).

USA před 1. světovou válkou Nedostatek pracovních sil, proto Politika

neomezeného přijímání přistěhovalců. Vyšší mzdy, náboženská svoboda. Limitující dopravní síť. Velký trh bez umělých obchodních

překážek. Regionální specializace. Z agrární země postupně průmyslová

velmoc.

1. Světová válka Zapojily se do války až r. 1917. Z války vyšly USA silnější než před válkou. Zabraly evropským výrobcům zahraniční trhy. Vykazovaly příznivou obchodní bilanci. Dvacátá léta znamenala pro USA období velkého

ekonomického růstu. Ekonomický růst byl podporován expanzivní

politikou levných úvěrů. Koncem dvacátých let situace směřovala k jeho

zpomalení až zastavení. To bylo zřejmé například ze skutečnosti, že zásoby podniků byly v roce 1929 na trojnásobku úrovně roku 1928.

Vývoj po 1. světové válce Rozklad mezinárodního obchodu. USA ženou cla na bezprecedentní úroveň. Spustily tak přehnaný ekonomický

nacionalismus. Důvod sporů – vzájemné válečné dluhy

vítězných spojenců a reparace vůči Německu.

USA trvají na jejich úhradě. Změnily imigrační politiku. V Evropě nastal hospodářský a měnový

chaos (hyperinflace).

V létě 1928 stažení amerických bank a investorů z Evropy (omezení nákupů obligací) s cílem investovat na newyorské burze.

Koncem léta 1929 Evropa pociťuje napětí v důsledku zastavení amerických investic a i newyorská burza stagnuje.

Jednou z příčin krize na NY burze byl všudypřítomný optimismus. Burza byla v té době ve znamení tzv. býčího (stoupajícího) trhu, kdy prakticky ráno investor investoval své peníze a ten samý den večer již viděl s jistotou svůj zisk. Toto vedlo k tomu, že na burzu přicházelo čím dál více „amatérských“ investorů, kteří si na své investice půjčovali od bank, což vedlo k nadhodnocenému růstu akcií nad jejich reálnou hodnotu

Na konci 20. let 20. století dosáhly ceny akcií svého maxima. V roce 1929 začaly ceny akcií zvolna klesat a jelikož byl pokles

trvalého rázu, začali akcionáři masově prodávat akcie, což zrychlovalo jejich propad. Tento vývoj akcií vyvolal mezi akcionáři paniku a především malí akcionáři, kteří tehdy vlastnili výrazné procento akcií, se pokoušeli prodávat za každou cenu.

„černý pátek“ na NY burze Ve čtvrtek 24. října 1929 bylo k prodeji

nabídnuto přes 12 milionů akcií o něž nebyl zájem. Z tohoto důvodu byla Newyorská burza nucena v pátek 25. října oznámit krach. Tento krach vyvolal krach dalších amerických burz, protože se prodej přesunul na tyto burzy. Tento den bývá označován jako černý pátek a je chápán jako den vypuknutí krize.

Poté začaly krachovat společnosti, které neměly dostatečný kapitál, což způsobilo prudký nárůst nezaměstnanosti. V důsledku toho vypukla panika, při níž se lidé snažili vybrat své úspory, banky však nedisponovaly dostatečným kapitálem, a proto mnoho z nich zkrachovalo. V USA nepřežilo třicátá léta téměř 10 000 bank - 1/3 ze všech. Tím se stalo, že lidé přišli o peníze, což ve svých důsledcích znamenalo opětovné snížení výroby.

Finanční krize se přenáší do Evropy - Nejdůležitější banka Evropy Creditanstalt pozastavuje výplatu peněz.

Rakouská vláda zmrazí aktiva - zakazuje výběr peněz. Krize se přenáší do Německa, Československa, Polska –

řetězec krachujících bank.

Frederick Lewis Allen ve svém líčení průběhu Černého čtvrtka 24. října 1929 takto:

„Onen památný den začalo obchodování s akciemi na stabilní úrovni, avšak v obrovském měřítku. Akcie firmy Kennecott se objevily na trhu v bloku 20 000 kusů, akcie General Motors ve zhruba stejně velkém množství. Náhle se trend zlomil. Nápor prodejních příkazů byl znepokojivě silný. Kursy klesaly. (...) Než uplynula první hodina obchodování, bylo zřejmé, že kursy šly dolů s nebývalou a ohromující silou. Zaměstnanci i klienti makléřských firem v celých Státech sledovali nejnovější kursy a dívali se jeden na druhého s výrazem překvapení a rozpaků. Odkud proboha přicházela ta záplava prodejních příkazů? Přesná odpověď na tuto otázku nebude asi nikdy známa. Zdá se však pravděpodobné, že principiální příčinou zlomu během první hodiny 24. října nebyla panika. (...) Příčinou problémů byly nucené prodeje. Nucený výprodej stovek tisíc akcií z účtů obchodníků, kteří se octli v problémech, protože jejich úvěrové účty byly úplně nebo téměř vyčerpané. Gigantická stavba trhu podložená spekulativními úvěry se začala hroutit pod vlastní vahou... Nebylo ani náznaku nějaké podpory. Dolů, dolů, dolů. Hluk na burzovním parketu přerostl v panický řev.“

Začíná světová krize. Špatný stav v USA se velmi rychle odrazil na ekonomikách

založených na exportu do USA (Československo, Japonsko, Brazílie), z nichž se krize rozšířila dále.

Šíření krize usnadnily špatné kroky vlád (USA), či jejich pasivita (Českosl.)

Konec třicátých let - Spojené státy stály v nejhlubší krizi od občanské války.

Obrovská nezaměstnanost (20%), v ulicích měst panuje násilí. Nastupuje Roosvelt – zběsilé přijímání zákonů (výraz „sto dní“). Aniž by se dosáhlo uspokojivé nezaměstnanosti – 1937 další

krize.

Francie

Nemá uhlí, technologicky patří k vyspělým. (Proto má dlouhou tradici jaderné energie – dnes 74 %.)

Rozsáhlé kolonie. Během první světové války musí prodat

zahraniční investice aby financovala nákup válečného materiálu.

Velké investice ztratila v Rusku (přišli Sověti).

Francie 1. sv. válkou utrpěla nejvíc. Boje na západní

frontě zničily nejbohatší průmyslové oblasti Zahájila velkorysou obnovu spoléhajíc na

válečné reparace Německa Německo není schopno platit – obsazují Porůří

jako odvetu Znehodnocení franku Vláda nastoluje drastická opatření, daně Extremismus a k moci levicová Lidová fronta Znárodňuje Francouzskou banku, železnice

Německo Historicky dlouho roztříštěné na samostatné útvary Rozvoj industrializace spojen s Porůřím a těžbou

uhlí. Díky největším a nejmodernějším průmyslovým

odvětvím na výrobu železa, oceli a výrobků z nich, elektrárnám, strojírenským podnikům a chemickým závodům, bylo Německo v předvečer I. světové války nejsilnější průmyslovou zemí Evropy.

Po 1. válce ztrácí 13% území, 10% populace, čtvrtinu zásob surovin, kolonie v Africe, zabaveno loďstvo, lokomotivy, , vagony, nákladní automobily, na 15 let zabráno Porýní

Válečné reparace ve výši 2 x HDP

Německo Brzy není schopno splácet reparace Marka silně klesá pod vlivem splátek –

hyperinflace Narychlo svolaná mezinárodní komise –

snižuje reparace, reorganizuje Říšskou banku, poskytuje půjčku (USA)

Inflace však udělala své – úspory znehodnoceny, životní úroveň klesá

Podhoubí pro extrémistické politiky Hitler: „Konec otroctví úroků“

Po 2. světové válce

Evropa paralyzovaná: vítězové i poražení ve stejné bídě

USA již neopakují stejnou chybu (trvání na splácení dluhů)

Okamžitá obnova a pomoc z USA a OSN – UNRRA

USA těžily z vysoké poptávky během války, ušetřeny válečných škod

V roce 1946: Mezinárodní měnový fond (MMF-International Monetary Fund, zkratka IMF ), který měl odpovídat za řízení směnných kursů důležitých světových měn i za financování krátkodobé platební nevyrovnanosti mezi zeměmi

Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, která měla poskytovat dlouhodobé úvěry pro rekonstrukci válkou zničených ekonomik

Došlo k podepsání Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATTGeneral Agreement on Tariffs and Trade ) v r. 1947, ve které se signatáři zavázali poskytnout doložku nejvyšších výhod, tj. že se nebudou v obchodě diskriminovat, že sníží cla, že se neuchýlí ke kvantitativním kvótám. Dnes WTO World Tarade Organization.

Nastoupila rychlá obnova. V polovině roku 1947 dosáhla většina zemí v západní Evropě (kromě Německa) předválečnou úroveň průmyslové výroby.

V červnu r. 1947 ministr zahraničních věcí USA G. C. Marsall ohlásil, že jestliže evropské národy předloží jednotnou a soudržnou žádost o pomoc, vláda USA odpoví vstřícně.

Vznikla Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC) 1948 pro rozdělování a spravování prostředků Marshallova plánu, která byla první evropskou organizací pro uskutečňování přeshraniční hospodářské spolupráce v západní Evropě. Marshallův plán skončil v r. 1952 a překonal mnoha očekávání.

Česko těsně před podepsáním MP ustoupilo, přišli k moci komunisté

V r. 1961 se OEEC přeměnila na Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD Organisation for Economic Co-operation and

Development), k níž přistoupily i USA a Kanada, později ještě Japonsko a Austrálie. ČR členem od r. 1995.

Po válce hledá Evropa nové uspořádání. Potřeba sjednocení Evropy, která poskytne

ochranu před nebezpečím komunistické expanze.

Evropské státy, které měly do roku 1914 dominující úlohu v mezinárodním vývoji, se ve dvou světových válkách vzájemně zdecimovaly a mezitím USA a Sovětský svaz nabyly mocenských rozměrů.

Evropské státy doufaly, že sjednocením mohou znovu společně nabýt značnou část moci, kterou jednotlivě pozbyly.

První realizace evropských sjednocovacích idejí tak vycházela z bezpečnostně politických pohnutek.

V  r. 1949 bylo založeno NATO, pokračující ve vojenském sjednocování na Západě.

V r. 1949 hrozila krize mezi Francií, USA a Velkou Británií v otázce mezinárodní kontroly Porúří, důležité uhelné a ocelářské oblasti Německa.

Američané a Britové tlačí po válce na politické řešení situace, které by umožnilo obnovu Německa a neohrozilo mír.

Francie byla vyzvána, aby navrhla řešení. Na to Jean Monnet přeložil revoluční projekt,

který vedl ke spojení zdrojů uhlí a oceli Německa (tehdy strategických surovin) a Francie pod společnou kontrolou „Evropské vlády“.

Ministr zahraničních věcí Francie Robert Shuman tento projekt přijal a vyhlásil (slaven v Evropské unii jako „Den Evropy“ 9. května 1950).

V r. 1952 vzniklo na základě Pařížské dohody podepsané (na 50 let) mezi Francií, Itálií, Německou spolkovou republikou, Nizozemím, Belgií a Lucemburskem na následujících 50 let Evropské sdružení uhlí a oceli – ESUO.

Úspěch ESUO Do r. 1954 byla pak postupně ve Společenství

zrušena vzájemná cla a další překážky obchodu s uhlím a oceli, do r. 1958 se postupně vytvořila společná celní politika vůči třetím zemím.

ESUO sehrálo důležitou roli nejen v poválečné obnově obou odvětví, ale i při jejich modernizaci a pozdější restrukturalizaci.

Pro velký úspěch se v r. 1955 se rozběhla další jednání na vysoké politické úrovni s cílem nalézt pokračování započaté sektorové integrace.

EHS a Euroatom

v Římě v r. 1957 podepsány na dobu neurčitou dvě smlouvy (tzv. římská smlouva). Jedna o založení Evropského hospodářského společenství – EHS (European Economic Community – ECC) a druhá o založení Evropského společenství pro atomovou energii Euroatom. Zakladatelské listiny podepsalo stejných šest států jako v r. 1951 smlouvu o ESUO.

EHS Smlouva o EHS položila úplný právní

základ integraci tak, jak existuje do dnešních dnů.

Uzákonila odstranění administrativních omezení obchodu, včetně cel a všech dalších opatření. Na základě této smlouvy byl tudíž vybudován společný trh spočívající na volném obchodu uvnitř EHS a celní unii vůči vnějšímu světu.

1968 byl s 18 měsíčním předstihem naplněn harmonogram odstraňování obchodních překážek mezi členskými státy EHS a začalo se hovořit o existenci „společného trhu“. V tomto období začala i Velká Británie usilovat o členství v EHS. Původně se Británie orientovala spíše na úzké vztahy s USA

20 let po 2.sv.válce nepřetržitý růst v nejrychlejším tempu v dějinách. Termín „hospodářský zázrak“ se poprvé

uplatnil na pozoruhodně rychlý růst západního Německa po r. 1948. Poté bylo zaznamenáno, že např. Itálie či Japonsko měly tempo růstu ještě vyšší.

Během krize a druhé světové války se vytvořila zásoba technologických inovací, které čekaly jen na kapitál a kvalifikovanou pracovní sílu. Evropské ekonomiky vlastně celou jednu generaci stagnovaly.

Na vysokém růstu ekonomiky mělo podíl EHS, zajišťující společný volný obchod.

K dalším silným faktorům patřila úloha a přístup státu. Vlády se účastnily přímo či nepřímo ekonomického života v mnohem širším měřítku než dříve. Pro západní demokracii byla charakteristická smíšená ekonomika, neboli ekonomika sociálního státu, kde si vláda vzala na starost zajišťování celkové stability, příznivého klimatu pro růst a hlavní úkol vyrábět statky a poskytovat služby zůstal na soukromých podnikatelských subjektech.

Konec 70.let a 80. léta – světová stagnace Druhá světová válka vedla ke znehodnocení téměř

všech světových měn, pouze americký dolar byl směnitelný za zlato. Za této situace se US dolar stal základem mezinárodního měnového systému a převzal úlohu světové měny. Převážně v dolarech a zlatě byly udržovány devizové rezervy ostatních zemí.

Do konce r. 1958 dolar přestal být jedinou směnitelnou měnou a výsadní postavení dolaru začalo slábnout. V r. 1971 byla zrušena směnitelnost dolaru za zlato a po jeho devalvaci v r. 1971 a 1973 převládl postupně systém pohyblivých měnových kurzů (floating).

Ve všech významných ekonomikách rostla inflace a nezaměstnanost.

Ropná krize V roce 1970 se země OPEC podílely

jednou třetinou na světové produkci ropy. V sedmdesátých letech se dohodly na jednotném postupu a během deseti let zvýšily cenu surové ropy desetkrát.

Když vezmeme v úvahu tehdejší vysokou závislost světové ekonomiky na ropě, měla tato změna jak na průmyslově vyspělé země, tak na rozvojové země doslova zničující účinek.

V r. 1973 přijalo EHS poprvé nové členy: Velkou Británii, Dánsko a Irsko.

V případě Británie a Dánska tak začal dlouhodobý proces vnitřních sporů s EHS

Pro nalezení únosných kompromisů byla ustavena v r. 1974 Evropská rada (tzv. summit) hlav států. Ani tento, nejméně dvakrát ročně zasedající summit státníků, však dlouho nedokázal vyvést země z období stagnace

Integrace v sedmdesátých letech byla postupně rozšířena do oblastí podpory zaostávajících regionů, ochrany životního prostředí a podpory vědy

Přeměna EHS na ES a nová smlouva o EU V r. 1991 na zasedání Evropské rady

(summitu) v Maastrichtu byla podepsána novela Smlouvy o založení EHS, kterou bylo přejmenováno na Evropské společenství - ES

Podepsána zcela nová Smlouva o Evropské unii.

Dále Maastrichtská smlouva obsahovala závazek – do r. 1999 uskutečnit měnové sjednocení – společná měna EURo v kompetenci Evropské centrální banky.

Druhý dokument, Smlouva o EU, nezrušil stávající Evropské společenství ani nezaložil novu organizaci, pouze kodifikoval postupy spolupráce v dalších, neekonomických oblastech („pilířích“) integrace: v zahraniční a bezpečnosti politice (2. pilíř EU), a justici a vnitřních věcech (3. pilíř EU).

Další vývoj v 90. letech ukázal, že zatímco hospodářská a měnová unie (HMU) byla logickým a dobře připraveným pokračováním jednotného trhu, druhý a třetí pilíř EU byly spíše rychlou reakcí na novu situaci a integrace postupovala velice složitě.

Harmonogram realizace HMU byl podle Maastritchtské smlouvy zcela dodržen. Od ledna 1999 je euro jedinou měnou na území 12 států.

Pro další léta byly vytýčeny za priority, kromě jiného,

úsilí o růst, konkurenceschopnost a zaměstnanost, neboť EU nemohla nepřevzít část odpovědnosti za

řešení problémů chronické nezaměstnanosti a výkonnostního zaostávání Evropy za USA a Japonskem.

Další rozšíření EU V lednu 1995 vstoupily do EU Švédsko,

Finsko a Rakousko. S výjimkou států, které o vstup do EU nestojí

(Švýcarsko, Norsko) a mikro států (Vatikán, Monako nebo Andora), se v květnu 2004 staly členskými státy dalších 8 dříve socialistických zemí a Kypr a Malta.

Leden 2007 – Rumusko a Bulharsko 2013 - Chorvatsko. Kandidátské země jsou Makedonie,

Turecko, Island, Černá Hora a Srbsko

Schengenská smlouva neboli smlouva o postupném rušení

kontrol na společných hranicích je součást práva EU, jež umožňuje společný hraniční režim a společnou imigrační politiku. Byla základem pro všeobecné zrušení celních a pasových kontrol na hranicích vnitřních EU, čímž se vytvořil tzv. Schengenský prostor.

Zavedení důkladné kontroly na vnějších hranicích Unie a společná vízová politika

Realizovaná od r. 1995

Lisabonská smlouva (též Reformní smlouva) je mezinárodní smlouva, jejímž cílem bylo

reformovat instituce EU a její fungování. Následovala po neúspěchu Smlouvy o Ústavě pro

Evropu Smlouvu provázelo bouřlivé projednávání během

ratifikace v členských zemích (např. Česko kde byl ratifikační proces pozdržen řízením před Ústavním soudem o souladu LS s českým ústavním pořádkem; Německo, kde rovněž probíhal ústavní přezkum LS, Polsko vyčkávalo…)

Jako poslední byla ratifikována 13. listopadu 2009 v České republice (prezident Václav Klaus podepsal LS 3. listopadu). LS vstoupila v platnost prvního dne následujícího měsíce, tj. 1. prosince 2009 – celá EU čekala pouze na jeho podpis.

Lisabonská smlouva posiluje úlohu Evropského parlamentu i národních parlamentů

Lisabonská smlouva zjednodušuje rozhodovací postupy a pravidla hlasování, racionalizuje a modernizuje instituce, aby byly přizpůsobené 27 členům

zakotvuje Listinu základních práv jako součást primárního evropského práva.