68
doc. PhDr. Miroslav Somr, CSc. Úvod do studia filozofie a etiky ( O universu, existenci člověka, poznávání pravdy a mravním jednání) Distanční text pro studující oboru Sociální pedagogika 2004 Pedagogická fakulta JU Fakulta managementu VŠE České Budějovice Jindřichův Hradec 1

Základy filozofie a etiky - Jozef Miko · 2009. 4. 14. · Úvod do studia filozofie a etiky ( O universu, existenci člověka, poznávání pravdy a mravním jednání) Distanční

  • Upload
    others

  • View
    1

  • Download
    0

Embed Size (px)

Citation preview

  • doc. PhDr. Miroslav Somr, CSc.

    Úvod do studia filozofie a etiky

    ( O universu, existenci člověka, poznávání pravdy a mravním jednání)

    Distanční text pro studující oboru Sociální pedagogika

    2004

    Pedagogická fakulta JU Fakulta managementu VŠEČeské Budějovice

    Jindřichův Hradec

    1

  • Obsah

    I. část

    1. Co je filozofie ? ……………………………………………………. s. 22. Mílétská škola …………………………………………………….. 43. Počátky řecké rétoriky a demokratický zvrat v řecké společnosti 5 4. Koperníkovský obrat ve filozofii…………………………………… 9 5. Scholastika a cesta k novověké filozofii ………………………….. 13 6. Pansofie – úvahy o nápravě společnosti ………………………….. 17 7. Evropský racionalismus a anglický empirismus …………………. 24 8. Francouzské osvícenství 18. století………………………………… 41 9. Encyklopedie a encyklopedisté ……………………………………. 43 10. Německá filozofie ………………………………………………….. 44 11. Herbartova vědecká filozofie pedagogiky ……………………….. 50 12. Od filozofie lásky k materialistickému pojetí dějin ……………… 53 13. Pokus o filozofii moderní vědy (pozitivismus) ……………………. 55 14. Německá filozofie iracionalismu a voluntarismu…………………. 56 15. Fenomenologie a filozofie bytí …………………………………….. 60 16. Pragmatismus ………………………………………………………. 63 17. Doporučená literatura ke studiu ………………………………….. 66

    II. část 1. Co je etika ? ………………………………………………………… 672. Hodnota života ……………………………………………………… 693. Profesní etika ………………………………………………………. 724. Kodex etiky veřejné správy ……………………………………….. 795. Doporučená literatura ke studiu ………………………………….. 90

    2

  • I. část

    1. Co je filozofie ?

    Slovo filozofie pochází z řeckého phileo - láska a sophia - moudrost, tedy láska k moudrosti. Moudrost sama, jako vrcholná ctnost, však příslušela pouze bohům, a tak filozofové byli vlastně jen zbožňovatelé této hodnoty, lidé milující moudrost. Tím ovšem nevystihujeme samu podstatu tohoto jevu. Filozofie je univerzální nauka o celku všeho jsoucího, o bytí světa a existenci člověka, o jeho poznávání pravdy a mravním jednání.

    Filozofie byla vždy pokládána za královnu věd, která dostačuje sama sobě. Když mluvíme o tzv. řeckém zázraku, míníme tím nejbohatší řecký stát na pobřeží Malé Asie, Mílétos, a první řeckou filozofickou školu stejného názvu. Jejími představiteli byli Thalés, Anaximander a Anaximenés. Nejde však o filozofy v pravém slova smyslu, ale o myslitele v oboru přírodních věd hledající odpověď na otázku z čeho se skládá svět.

    Počátky filozofie spadají do doby mnohem časnější, před Egypťany a Babyloňany, dokonce ještě před potopu světa, až do prvních dnů lidstva - domnívá se jeden německý učenec, Jakob Brucker, a podle toho nazývá první díl svého filozofického pojednání „Předpotopní filozofie“. Opak je však pravdou. Lidé, kteří se starali o své živobytí, vlastně pouhé přežití, neměli čas na filozofování, ale museli v potu tváře dobývat svůj chléb vezdejší. Údiv nad záhadami světa projevovali až ti, kteří měli dostatek majetku a volného času. Podle Aristotela se počátek filozofie skutečně vztahuje k Thalétovi z Mílétu .

    To však neznamená, že můžeme ignorovat existenci starověkých filozofických systémů v Číně a Indii a filozofie zemí Blízkého Východu. Cesta od Babylonu k Mílétu je dokladem toho, že „národy přebírají jen to, co by byly téměř již samy schopny objevit.“ (Fergoson). Podél syrského pobřeží vyrostla řada prosperujících městských států, kde žili Féničané, Chetité, Churrité a Mittanci. Pro starý kontinentální svět Egypta a Mezopotámie byly tyto syrské přístavy branou do Středomoří, východiskem velmi výhodného obchodu s málo vyspělými zámořskými zeměmi. V těchto městech se mluvilo několika jazyky; fénická abeceda je pak dokladem znalosti písma. Zdrojem bohatství městských států se stala akumulace obchodního kapitálu.

    Nejdůležitější zastávkou mezi Východem a Západem bylo město Ugarit, kde se mluvilo ne méně než sedmi jazyky, kde se mezi klínovými tabulkami našel dvojjazyčný slovník, obsahující pod heslem cena tyto hodnotící ekonomické údaje: „cena, vysoká cena, nízká cena, špatná cena, pevná cena, výhodná cena, správná cena, městská cena ...“ .

    Řecký zázrak je životodárně napájen z ekonomického, kulturního a uměleckého potenciálu východních národů, orientálních moudrostí, z hojného množství poznatků (kalendář, hlásková abeceda, poznatky z oblasti matematiky, astronomie). Ty se tvůrčím způsobem v řeckém duchu přetvářejí, rozvíjejí, prohlubují a obohacují k obrazu svému. Ekonomické, kulturní, společenské a filozofické dimenze tohoto procesu, ubírajícího se od mytologického obrazu světa ke světu víry, se koncentrují v náboženství. Než se budeme podrobněji věnovat mílétské filozofické škole, vrátíme se ještě stručně k již naznačenému mytickému obrazu světa a jeho rozkladu.

    Nemůžeme opomenout fakt, že naše evropské filozofické myšlení je úzce spojeno s řeckou kulturou a starověká řecká filozofie je typickým, tedy řeckým pohledem na svět, hledáním odpovědí na jeho záhady. Neznámé je zdrojem údivu, problémem k řešení, to, co se vymyká běžné každodennosti, pouhé zkušenosti, co otřásá naší jistotou a nutí nás k tomu,

    3

  • abychom odkrývali tyto záhady a překročili stín vlastní nevědomosti k oné velkolepé, skryté a fascinující moudrosti. Platón říká, že právě filozofii náleží onen údiv, „... diviti se, vždyť není jiného počátku filozofie než tento ...“. Údiv však není prapříčinou filozofování. Prvním pokusem pochopení záhady složitosti světa je mytický obraz. Jeho specifičnost spočívá v tom, že v obsahu mytických představ nedochází k rozlišení podstaty a jevu, vnější a vnitřní stránky, představy a předmětu. Subjektivní zážitky jsou přenášeny do představy fantastických obrazů. Vidění světa je doprovázeno rysy antropomorfismu (lidské vlastnosti jsou připisovány přírodním jevům a bohům), rysy hýlozoismu (zživotňování všech věcí přírody - žije strom, žijí nerosty) a rysy sociomorfismu (ztotožňování přírody a společnosti).

    Na určitém stupni vývoje dochází k rozkladu mytického světa, světa imaginace a fantazie, a člověk začíná svět nejen pasivně vnímat, ale vstupuje do jeho dění vlastní aktivitou a se záměrem ho přetvářet pro sebe sama.

    První etapa přírodní filozofie, na jejímž počátku stojí mílétská škola, si neklade ryze filozofickou otázku co svět je, ale z čeho se svět skládá.

    2. Mílétská škola

    Na počátku řeckého zázraku, na rozhraní 7.a 6. století př.n. l., tedy na počátku dějin filozofie, stojí první z trojice představitelů této první řecké filozofické školy Thalés z Mílétu (624 – 547 př. n. l.), jehož zájem se soustřeďoval zejména na astronomii, geometrii, problémy praktické techniky a vedle filozofie také na obchod. Aristotelés o něm píše, že byl vychytralý obchodník, řekněme spíše velmi prozíravý. Když se jevila bohatá úroda oliv, vykoupil prý všechny lisy a pak je s velkým ziskem pronajímal. Mnohem větší je jeho proslulost v oboru matematiky a astronomie. Podařilo se mu totiž vypočítat přesný den a hodinu zatmění Slunce, a to je také datum zrození filozofie. „Řecká filozofie začíná 28. května 585 př. Kristem, neboť to je právě onen den předpovědění zatmění Slunce. Budiž, dějiny filozofie nejsou tedy důsledkem osvícení, ale zatmění.“ (Weischedel, W.: Zadní schodiště filozofie, 1995, s.7.)

    Podle tohoto filozofa svět vznikl z původního stavu věcí, kdy nebylo nic jiného než voda a země plavala na vodě. Thalés má podle Aristotela na mysli prařeku Okeanos, která podle pověsti obtéká Zemi. Možná ho inspirovala i pověst o Styxu, řece, která oddělovala svět života a smrti. Je zde i další podobnost „o vodách, které jsou pod zemí“, babylonské Apsu. Thalés tvrdí, že onou původní pralátkou je „voda“.

    Další z představitelů přírodní řecké filozofie Anaximander (610-525 př. n. l.) nakreslil mapu světa a napsal knihu o kosmologii, ze které se dochovalo několik fragmentů. Ty jsou také zdrojem našich úvah o jeho systému, v jehož základu spočívá pojem „neomezeno“, které je definováno jako nehynoucí a nesmrtelné. Neomezeno je božské, protože je nadáno pohybem a jeho důsledkem je vydělení základních protikladů: horké a suché, mokré a studené. Ty jsou základem vesmíru, který se skládá z ohně, vzduchu, moře a země. Sám Anaximander ho definuje takto: „Z něho věci vznikají a do něho odcházejí podle potřeby, neboť si dávají navzájem zadostiučinění za své špatné skutky podle řádu času.“ Základem této teorie jsou: společný původ, ustavičný pohyb a boj protikladů. K poslední myšlence o boji protikladů se podrobněji vrátíme v souvislosti s názory „ temného“ filozofa Hérakleita.

    Anaximenés (585-525 př. n. l.), třetí z myslitelů mílétské školy, určil za prvopočátek všeho „vzduch“. Podle něho se svět vyvinul ředěním a zhušťováním této primární substance, ke které patří také mlha a temnota. Ředěním vzduchu vznikl oheň, jeho zhušťováním voda a země. Tím, že za základní substanci označil jeden ze čtyř živlů, se vrátil k Thalétovi, ale také

    4

  • vykročil vpřed, neboť se pokusil pomocí této substance určit vznik světa a zároveň existenci čtyř živlů rozlišil kvantitativně. Její změna vyvolala následně změnu kvality (mokré a studené se stalo vodou a zemí, suché a horké vzduchem a ohněm). V otázce se již nacházela odpověď.

    3. Počátky řecké rétoriky a demokratický zvrat v řecké společnosti

    Zejména u sv. Pavla se dva proudy, helénský a židovský, pocházející z Mezopotámie a Egypta, spojily v křesťanství. Později se k nim v byzantské liturgii připojil ještě třetí – syrský. Bylo již naznačeno, že kořeny řecké filozofie vyrůstají z náboženství Blízkého Východu.

    Nejvíce spisů se zachovalo z díla Hérakleita z Efesu, který se rovněž domníval, že základem a počátkem všeho je jeden ze čtyř živlů – oheň. Byl proslulý svým slohem. Klíčem k jeho stylu byla zásada pronikání protikladů.

    Všeobecně uznávaným zakladatelem řecké rétoriky byl Gorgiás z Leontín, který v roce 426 př. n. l. navštívil Athény a svým květnatým slohem okouzlil své posluchače. Stylem připomínal Hérakleita, ale přece zde byl podstatný rozdíl. Zatímco obsah a forma tvoří u Hérakleita jednotu, je forma u Gorgia samoúčelná. Otázkám rétoriky se budeme věnovat v souvislosti s ideou vzdělání a názory Platóna, neboť ze sofistů, ke kterým Gorgia řadíme, je čelným představitelem trivia, v němž rétorika – řečnictví - tvořila páteř jejich společenského uplatnění v době Periklově.

    Je nepravděpodobné, že se Gorgiás učil od Hérakleita a nepatří zároveň k zakladatelům sicilské rétorické školy. Za její zakladatele se považují Empedoklés z Akragantu, Korex a Teisiás ze Syrakus. Je pravděpodobné, že všichni čerpali ze společného liturgického pramene „ převzali starou liturgickou formu, zbavili ji jejího rituálního zaměření a zesvětštili ji jako uměleckou formu.“ (Thomson, G.: První filozofové, 1958, s. 132.) Můžeme tedy říci, že všechny formy mají společný rituální základ. Např. pohřební řeč (epitafios) souvisela se žalozpěvem (thernos). Na rozdíl od něj však byla mluvená, nikoliv zpívaná. Ke chvále žijícího byla pronášena chvalořeč (enkomion), ta byla spjata s hymnem (hymnos), který byl reprodukován zpěvem; podstatnější rozdíl tkvěl v tom, že chvalořeč byla určena člověku, a ne bohu.

    Podmínkou pro uplatnění rétoriky byl demokratický zvrat společnosti, nastolení Periklovy otrokářské demokracie a možnost uplatnění svobodných občanů ve věcech veřejných. Demokratická revoluce byla výsledkem vystupňovaného boje mezi statkářskou aristokracií na straně jedné a obchodníky spolu s rolníky na straně druhé. Bylo by naprosto jednostranné, kdyby celá záležitost byla interpretována jako boj mezi bohatstvím a chudobou nebo ještě přesněji, mezi otrokáři a otroky, neboť většina chudých občanů vlastnila jednoho nebo dva otroky a jejich cílem tedy nebylo zrušení otroctví, ale jeho rozšíření pro vlastní uspokojování životních potřeb, boj o větší podíl na hmotných společenských statcích. Bludný kruh se uzavřel a nerovnost se prohloubila.

    Se změnou způsobu života přichází i změna názorů na svět. Filozofie se dostává do konfliktů s tradičními představami. Jako příklad je možno uvést vyhnání filozofa Anaxagora z Athén za bezbožnost, když tvrdil, že Slunce a Měsíc jsou z kamene, což odporovalo tradičním náboženským představám.

    Společenský rozvoj přináší nové společenské uspořádání, nová myšlenková pojetí a velký převrat ve filozofii. Do středu její pozornosti se dostává člověk, a sofista Protagorás, který prohlašuje, že „člověk je mírou všech věcí“.

    Sofisté přivedli filozofii do roviny praktického uplatnění, individuální lidské přirozenosti,

    5

  • postavili rétoriku do čela společenského uplatnění všech svobodných občanů a onen hanlivý přídech, kdy jim bylo vytýkáno, že vědomě převraceli nepravdivá tvrzení do podoby pravdy a naopak, že sofismata, umění klamat, se stala základem jejich učení, je přinejmenším nepřiměřený. Jejich filozofie byla zaměřena na praktické jednání, a proto byla snadněji napadnutelná v oblasti teoretické, tak jak to použil a využil Platón. Připomeňme si v této souvislosti výrok Hegelův , že díky sofistům se „ Řecko stalo učeným.“

    Než přejdeme k demokratické změně v životě řecké společnosti, zastavíme se u představitele, jehož učení vedlo k teorii smíru, k názoru nové střední třídy. Ta zaujímala postavení mezi statkářskou aristokracií a rolníky a prohlašovala, že odstranila boj mezi třídami demokracií. Můžeme se domnívat, že tento výrok má svůj základ hudebním souzvuku, tak jak ji popisují Pýthagorejci, kdy harmonia je „ koordinace protikladů, sjednocené množství, smíření neshod.“ U zrodu tohoto učení stojí Pýthagorás ze Samu (571-497 př. n. l.), který se zajímal o teorii čísla a pozvedl význam matematiky nad pouhé obchodní počítání. Založil náboženský řád, který vládl v Krotónu a v bohatém městě Sybaris. Když mezi těmito městy vypukla válka a Sybaris byla zničena, musel uprchnout a až do své smrti žil v Metapontu. Traduje se, že musel uprchnout před Polykratovou tyranií, ale nijak nám to neulehčuje volbu, zda jeho přesvědčení bylo aristokratické či demokratické. Spíše se přikloníme k názoru že „ slovo aristokratia je tu míněno ve svém doslovném a filozofickém smyslu jako vláda nejlepších, a naprosto ne ve smyslu politickém.“ (Thomson, cit. D. s. 242.) Není tedy pravda, že Pýthagorejci zastupovali statkářskou aristokracii, velké statkáře.

    Pýthagorejci pěstovali hudbu jako prostředek očisty duše a jako první se začali hlouběji zajímat spojitost mezi hudbou a matematikou. Tělo a duši pokládali za antagonismus, vytvořili teorii deseti párů protikladů, např. liché - sudé, omezené - neomezené, dobré - zlé, atd., ze kterých jako podstatné můžeme vydělit čtyři: omezené - neomezenéliché - sudé jedno - množství dobré - zlé .

    Zároveň vyvodili nový revoluční postulát při objasňování struktury vesmíru. Za prvotní substanci stanovili číslo.Původní pár,omezené a neomezené, představuje dvě stránky čísla: liché a sudé. Výchozím bodem tohoto názoru je učení mílétské školy, Anaximenova teorie ředění a zhušťování. Důvodem byly příčiny ekonomické. „Základním činitelem byl růst společnosti zaměřené na výrobu směnných hodnot,a z toho vyplývající úpadek starých vztahů, založených na výrobě užitných hodnot. … Jeden druh zboží je stejně dobrý jako druhý, je-li směnná hodnota stejně veliká“ (Tamtéž, s. 254-255.)

    Neméně podstatným prvkem tohoto učení je teorie o splývání protikladů ve středu. Matematické zkoumání hudební stupnice spojuje obě stránky Pýthagorova učení: praktickou a teoretickou. Na řecké lyře byly ze sedmi strun tři naladěny v různých intervalech podle tóniny, ostatní čtyři ve stejných pro všechny tóniny. Pýthagoras objevil, že intervaly mezi čtyřmi pevnými tóny odpovídají číselným řadám 6-8-9-12 a vyvodil, že aritmetický střed je číslo 9.

    Pro Pýthagora byl konstruktivní nikoli proces splynutí, ale boj protikladů, který „řešil jejich vzájemným prostupováním, z něhož vznikla organická jednota.“ (Tamtéž, s. 256)

    To je základ Pýthagorovy teorie smíru, teorie středu, harmonie, souladnosti, domnělé demokratizace společnosti.

    Demokratická revoluce v řecké společnosti dominovala v období perských válek, které končily roku 479 př. n. l., a do tohoto období vstupují jména dvou myslitelů, kteří přivodili

    6

  • zvrat v řeckém filozofickém myšlení - Hérakleitos a Parmenidés. Již citovaný Wilhelm Weischedel je nazval „protikladnými dvojčaty.“

    Hérakleitos (530-470 př. n. l.) patřil k aristokracii z Efesu, pocházel ze starobylé královské rodiny a mohl být králem, kdyby tento úřad nepostoupil bratrovi.

    Pýthagorovskému učení o splynutí protikladů ve středu oponuje Hérakleitos názorem, že svět je tvořen protiklady, napětím, nikoli harmonií, ale bojem. „Boj je otcem i králem všeho, jedny činí bohy, druhé lidmi, jedny dělá otroky a druhé svobodnými.“ Závěr: Pro Hérakleita je „ boj absolutní, jednota je relativní“. To je dialektický přístup, hlavní idea jeho díla a přínos lidskému nazírání na svět; cesta k filozofickému pojetí, že pět smyslů a rozum jsou společné všem lidem a proto je myšlení společné všem: „Jediná věc, která je trvalá a absolutní, a proto božská - „nesmrtelná a nehynoucí“ - jako Anaximandrovo neomezeno - je tento boj protikladů nebo spíše zákon, který je za ním, zákon ustavičné změny“ (Thomson, cit. d. s.266.).

    Úkolem filozofie je probudit spící lidi, neboť všude je nedostatek vhledu, loga. „Duši je vlastní logos“ Jsou tři hlavní významy slova logos: rozmluva, rozum, ratio (ve smyslu kvantitativního poměru). Slovo (logos) je společné, ale většina lidí žije vinou špatných učitelů tak, jako by měla vlastní moudrost. Učitelé se nemýlili v požadavku shromažďování a osvojování vědomostí, ale v tom, že se spokojili s povrchním pozorováním a překotnými závěry. Hérakleitos přirovnává hledání pravdy k hledání zlata: „Kdož hledají zlato, vykopou mnoho země a málo najdou.“ Podstata věcí, jejich přirozená povaha se skrývá, a proto je pravda jiná, než se zdá. Dialektika spočívá v tom, že podstata se jeví a jev je podstatný. Lidé nemohou očekávat porozumění pravdě, když ji uslyší poprvé. Za moudrost považuje to, co vede k poznání smyslu, jímž jsou všechny věci řízeny. „Svět, jenž je stejný pro všechny, není dílem žádného boha ani člověka, vždycky byl, je teď a bude věčně živým ohněm, rozněcovaným podle míry a hasnoucím podle míry.“ Primární substancí je podle Hérakleita oheň, ale ne ve smyslu prvopočátku, jako je tomu v pojetí mílétské školy, protože jeho svět nemá počátek a existoval od pradávna. Jeho vesmír je bez času a sám sebe řídí. Oheň je pouhým symbolem ustavičné změny a boje protikladů. Oheň je cyklus změn: oheň-vzduch-voda-země-voda-vzduch-oheň: „Oheň žije smrtí vzduchu a vzduch žije smrtí ohně, voda žije smrtí země a země žije smrtí vody. V obvodu kruhu začátek a konec jsou společné.“ Touto neustálou proměnou je uchovávána existence světa. Je to věčný boj protikladů . Jako první vyslovil Hérakleitos teorii kauzality. Zákon pronikání protikladů ukázal na vztah mezi přírodními formami a výrobními vztahy obrážejícími se v lidském vědomí. Odmítl možnost univerzálního okamžiku a symbolem všeobecné protikladnosti se mu stala řeka. „Do téže řeky vstoupíme a nevstoupíme, jsme i nejsme. Veškeré jsoucno je ve věčném toku ( panta rhei).“

    Jeho současník Parmenidés (540-465 př. n. l.) dospívá k opačnému stanovisku než Hérakleitos. Zatímco Hérakleitos usiloval o pochopení světového dění, vidí Parmenidés základ jsoucna v čistém bytí. Základní Parmenidova věta zní: „Bytí jest“. Pod pojmem bytí je míněno to, co zůstává, když zmizí věci, promění se v pouhé nic a zůstává pouze skutečné. Toto bytí je pouze jedno a v něm je obsaženo vše ve vzájemných souvislostech. Je pro něj charakteristický nikoli boj a protikladnost, ale nedělitelnost, stejnorodost a celistvost. Člověk proto při svém tázání po existenci jsoucího zůstává na pomíjivosti věcí a šerosvitu skutečnosti. Musí se od nich odpoutat a soustředit se na věčné a vždy jsoucí . Ve jménu čistého bytí je skutečnost zavržena . Zůstává pouze jediné - čisté bytí - neměnné, nehybné, věčné. Parmenidés se stal hlavou tzv. eleatské školy a jeho učení dále rozvíjeli Zenón z Eleje a Melissos ze Samu. Jejich učení mělo podstatný význam pro další vývoj filozofie, neboť oddělilo smyslový svět od světa rozumu a přispělo k objasnění mnoha odlišných a nevyjasněných pojmů. Pochopili, že změnu je možno vysvětlit pouze z dění. Existuje přímá

    7

  • linie jejich vlivu na filozofii autora velkých dialogů - Platóna. Hérakleitos a Parmenidés položili základy metafyzického filozofování, které se

    v „nekonečných variacích“ promítá do všech sfér filozofických cest, rozjímání a hledání adekvátních odpovědí při pokusech objasnit nekonečně záhadné tajemství skutečnosti.

    4. Koperníkovský obrat ve filozofii

    Obrat od problémů kosmu k problémům člověka, to je onen koperníkovský obrat ve filozofii typického Athéňana Sókrata (469- 399 př. n. l. ), který je také nazýván otcem pedagogiky. Jeho žák Platón jej učinil protagonistou svých dialogů. Sókrates svůj zájem, své rozjímání, nesoustředil na objasnění podstaty světa a jeho dění, tak jako jeho předchůdci, ale centrem jeho zájmu se staly otázky mravního života, hledání principů správného, mravního jednání. Sókrates je tedy především etikem. Nejvyšším cílem jeho individuálně etických snah je dosažení blaženosti. Rozumová výchova slouží výlučně výchově mravní a mravní problém je otázkou vědění (nikdo nechybuje úmyslně, ale pouze z nedostatku poučení o tom, co je dobré). Morálním kritériem je pouze svědomí. Základní krédo jeho filozofie je vyjádřeno sebestředně: Poznej sám sebe! Na příkladech z praktického života vysvětluje povahu ctnosti a cesta k jejich poznání je vedena dialogem, v němž pomocí otázek bylo odlišováno správné od mylného. Omyl vyvolával rozpor, který byl podnětem k hledání pravdy. Základními znaky této sokratické metody byly: návodné řeči, otázky, indukce a definice. Tento způsob rozmluvy vedl k určování mravních, právních a politických pojmů.

    Cíl lidského života spatřuje Sókrates v blaženosti, která je výsledkem ctnosti pramenící v moudrosti, tj. ve správném vědění o dobru . Pramenem mravních zásad jsou lidské ctnosti. Jeho extatické stavy jsou důkazem jeho vztahu k iracionálnímu a v jeho daimoniu (vnuknutí) je obsaženo varování před nedobrým, před tím, čemu se máme vyhnout. Svým neustálým a obtěžujícím dotazováním chce člověka přimět k tomu, aby se choval a jednal tak, jak to náleží jeho lidství. Správné myšlení nás musí vést ke správnému a mravnému jednání. Známky úpadku v řecké společnosti vedou podle něho i k úpadku ducha. Jeho vnitřní hlas – daimonion - je prostředkem spojení mezi bohy a lidmi. Sókrates je občan-filozof, který nepřestává lidem klást otázky a nesmlouvavě hledá kořeny pravdy, mravné moudrosti. V sedmdesáti letech ho obžalovali z bezbožnosti a ze špatného vlivu na mládež. Moudrý stařec je nebezpečným soudcem bezvýznamných žalobců. Neunikl z vězení a vypil číši jedu: „ Nyní je čas odejít: pro mne, abych zemřel, pro vás, abyste žili. Kdo z nás jde vstříc lepšímu osudu, je skryto každému kromě boha“, tak zní závěr jeho obhajoby. Cesta k moudrosti - vím, že nic nevím - byla cestou ke ctnosti a moudrá ctnost cestou k lidské mravnosti.

    Nejvýznamnější Sókratův žák Platón (427- 347 př. n. l.) je pokračovatelem předchozích filozofických škol a tvůrcem přesně vymezených pojmů, kterými oddělil dva světy - svět jsoucí a svět idejí, které jsou podstatou světa a našeho poznání. Poznání je pouhým rozpomínáním se duše na to, co nazírala ve světě idejí. Moudrost, statečnost a uměřenost, to jsou tři základní ctnosti jeho etiky. Ty také odpovídají jeho rozvrstvení společnosti na tři skupiny: - filozofové-vládci (jejich základní ctností je moudrost),- vojáci (základní ctností je statečnost),- výrobci- řemeslnící a zemědělci (základní ctností je uměřenost).

    Když se po Sókratově smrti jeho žáci ocitli v nebezpečí, musel také Platón opustit Athény. Vrátil se po deseti letech a založil tady tzv. Akademii, kde vyučoval své žáky. Nad její branou

    8

  • byl nápis: „Nikdo, kdo nestudoval matematiku, sem nesmí vstoupit.“ Matematika byla předělem v Platónově pojetí viditelného a pomyslného světa. Člověk nepoznává pravý svět, tzn. ideje, ale pouze odraz těchto idejí. Vztah těchto dvou světů vysvětluje ve svém spisu Ústava. Platón vytvořil matematický systém světa, ale světa bez pohybu. Jeho filozofické názory jsou obsaženy v jeho dialozích, z nichž uvedeme nejdůležitější:Obrana Sókrata - přebásnění Sókratovy obhajobyPrótagorás - konfrontace s názory sofistů o zdatnosti a ctnosti Gorgiás - rovněž o ctnosti Menón - věnováno významu matematiky Zákony - poslední velké dílo, dokončené po jeho smrti jedním z jeho žáků, je věnováno mravnímu založení státu. Jeho mravním principům má odpovídat i výchova jeho občanů. Právě v oblasti výchovy je veden jeho spor se sofisty. Jak již bylo naznačeno, jde vlastně o spor mezi teorií a praxí. Praktická sofistická filozofie si kladla za úkol naučit občany: myslet, mluvit a jednat. Zatímco vůdčí vědou byla v jejich pojetí rétorika, pro Platóna jí byla matematika. Sókratovo „Vím, že nic nevím“ nahrazuje míněním, že v idejích je dána míra našemu jednání a myšlení. Ideje jsou v Platónově pojetí věčné a hierarchicky uspořádané, tzn. možnost postupu od nižší ideje k idejím vyšším. Nejvyšší ideou je idea dobra. Ta je totožná s idejí božství. Projevy dobra: věda, pravda a ctnost jsou člověku přístupny jako projevy oněch božských idejí ukazujících cestu od světa smyslového ke světu rozumu, klidu a světu idejí.

    Platón rovněž vyjádřil svou vizi ideálního státu ve svých dvou velkých spisech - Ústavě a Zákonech. Platónovo filozofické dílo se stalo základní složkou metafyzického myšlení až do novověku. V jeho pojetí je vědění schopností duše, která je nesmrtelná. Jeho rozdvojení světů na svět idejí a svět smyslový nepřijal jeho žák Aristotelés: „Neměli bychom se domnívat, že „dům“ existuje bez určitých domů“. Jinak řečeno: obecné neexistuje bez jednotlivého.

    Stává se, že žák překoná svého učitele. Dvacet let žil v Platónově Akademii, do svých sedmnácti let, největší filozof starověku Aristotelés (384-322 př. n. l.). Z Athén odešel až po Platónově smrti. Od roku 343 př. n. l. byl vychovatelem mladého krále Alexandra. Po jeho odchodu do Persie byl stejně jako Sókrates obžalován z bezbožnosti. Zachránil se útěkem a zemřel v exilu. Jeho spisy dělíme na:- logické, Organon,věnované správnému filozofickému myšlení - přírodovědné , Fyzika ( 8 knih) - metafyzické , věnované tomu, co přesahuje přírodu( fysis)- etické (10 knih), tzv. Etika Nikomachova , vydána posmrtně jeho synem, podle kterého byla nazvána, a další spisy věnované oblasti politické, literatuře a rétorice.

    Podle Aristotela je možno ideje přirovnat k formě. Každý předmět má podle něho látku a formu. Jejich vztah je hierarchicky uspořádán. Nejvyšší čistá forma je Bůh, nejnižší stupeň bez formy je hmota.

    Aristotelés založil logiku, jako vědu určující postup myšlení, a psychologii, která se rovněž zabývá lidským myšlením. Rozumové myšlení se děje v pojmech a správné pojmy získáváme definicí. Dělíme je na pojmy vyšší a nižší obecnosti (živočich a člověk). Na věc je možno se dívat z různých hledisek, tzv. kategorií, kterých stanovil 10 (např. kvantita, kvalita, poloha, atd.).

    Člověk je podle Aristotela tvor společenský (zóon politikón) a k udržení života potřebuje společenství s jinými lidmi. Nejvyšším dobrem pro člověka je blaženost, kterou chápe jako dokonalou rozumovou činnost v dokonalém životě.

    Politika je pro Aristotela užitá etika a formy jejího působení rozděluje do tří oblastí:

    9

  • monarchie - vláda jednotlivce, aristokracie - vláda několika a politeiá - vláda mnoha. Žádné z těchto forem nedává přednost. Aristotelovy myšlenky našly svoje pokračování i ve 20. století v podobě vitalismu, holismu a novotomismu.

    Ve starověké řecké filozofii jsou předmětem zkoumání zejména otázky ontologické (zabývající se povahou bytí, jsoucna), problémy gnoseologické (otázky týkající se procesu poznávání a myšlení, jinak také nazývané otázky noetické) a otázky týkající se člověka, jeho podstaty, smyslu života - antropologické, které jsou zde řešeny pouze v rámci vysvětlování dané koncepce ontologické. Ontologická kategorie bytí má dva základní momenty: - základ, to, co činí bytí podstatným, tedy jeho základ, substance, esence - to, co existuje ve vztahu k tomu, co dělá věc věcí, jevová stránka.Je to vztah mezi podstatou a jevem.

    Otázky do diskuse:1.Pokuste se vyjádřit svou vlastní představu filozofie. 2. Má filozofie význam pro život lidí a život společenský vůbec? 3. Zamyslete se nad vztahem filozofie a náboženství , v čem spatřujete jejich význam? 4. Domníváte se, že Sókratovo pochybování vede k zpochybňování ? 5. Je Platónovo dělení společnosti základem teorie elit? 6. V čem spočívá tzv. „ Koperníkovský“ obrat v dějinách filozofického myšlení? 7. Má rétorika význam i v současnosti, čím bylo a je slovo v dějinách společnosti?8. Jaký by měl být vztah mezi moudrostí, mravností a občanskou ctností?

    Do období filozofie helénismu náleží stoicismus, epikureismus a skepticismus. Základní teze stoické filozofie vychází z přesvědčení, že člověk může snášet utrpení

    tohoto světa, protože záleží na jeho osobním rozhodnutí, zda chce z něho odejít. Otázka svobodné volby pramení ze samé podstaty člověka jako svobodné bytosti kráčející ze světa nesvobody do světa blaženosti. Počátky stoicismu se dochovaly ze zlomků dílu Zénóna z Eleje a k nejvýznamnějším představitelům tohoto směru patřili první ministr císaře Nerona Seneca, otrok Epiktétos, císař Marcus Aurelius nebo představitel středního proudu Poseidónios.

    Nejdůležitější částí stoické filozofie byla etika. Jejím klíčovým momentem byla souladnost našeho života s přírodou. Žít v souladu s přírodou je projevem rozumného člověka a jeho rozumného života. To je také podstata ctnosti skýtající nejvyšší uspokojení, kterou je blaženost. Ctnost znamená dobro, špatnost zlo. Člověk se musí naučit omezovat svoje vášně. Toto zbavení se vášní vede k apatii (apatheia) a je výrazem moudrosti. Krédem stoické filozofie je dosažení hrdé a nezničitelné důstojnosti osobnosti.

    Kolem roku 300 př. n. l. zakládá Epikúros v Athénách filozofickou školu, která je zaměřena zejména na etiku. Sám si příliš necení státu ani politiky a jeho zásada „žij skrytě“ nabádá člověka, aby více než životu veřejnému se věnoval vlastnímu soukromí. Jeho důraz na život však není míněn jako prostopášné holdování a smyslové rozkoše; jeho cíl spíše směřuje k získávání slasti a vyhýbání se strastem. To je podle jeho etiky výraz blaženosti. Štěstí můžeme nalézt v radostném rozjímání a vyváženém stavu klidu našeho ducha (ataraxie). Blažený může být pouze ten, kdo se dokáže ovládat.

    Skepticismus pokládal pravé poznání za nemožné. Nepoznatelnost všeho jsoucího nás

    10

  • musí vést k závěru, abychom se zdrželi jakéhokoliv soudu a naplnili tak ideál radostného a neotřesitelného duševního klidu. K nejstarším představitelům tohoto směru náleží Pyrrhón. V platónské Akademii působil také Karneadés a nejmladším představitelem tohoto směru, žijícím v době narození Krista, byl Ainesidémos.

    Vraťme se však stručnou poznámkou k největšímu filozofovi starověku, k Aristotelovi. Jeho ucelená ontologická koncepce hluboce ovlivnila středověkou filozofii a stala se jedním z teoretických východisek filozoficko teologických názorů. Hlavním směrem středověké filozofie v 9.-15. století byla scholastika. Chce využít nebo snad dokonce zneužít učení Aristotela, které se stává rušivým momentem vyváženého systému křesťanské filozofie. Začíná se přenášet znalost Aristotelova díla do západní filozofie, a toto učení, které nelze jednoduše připojit ke křesťanské víře, vyvolává obavy, že povede k duchovní roztržce mezi pravdou rozumu a pravdou víry. Je potřeba najít cestu ke smíru a k vítězství víry nad vědou a filozofií, nebo alespoň dosáhnout uznání církevních dogmat tím, že bude uznána pravdy víry jako pravda rozumu, neboť nad oběma stojí nejvyšší instance - Bůh.

    5. Scholastika a cesta k novověké filozofiiScholastika vychází z teze priority víry před rozumem. Potíž je však v tom, že její

    představitelé nejsou ve svých názorech jednotní a vedou řadu sporů. Z nich nejvýznamnější je spor o univerzálie, spor o poměru mezi podstatou a jevem, obecným a jednotlivým. Tento spor označujeme jako spor mezi nominalisty a realisty. Jeho podstatou byl postoj k otázce, zda obecné pojmy reálně existují, nebo to jsou pouhé abstrakce. Nominalisté tvrdili, že reálně existují pouze jednotlivé předměty a obecné pojmy jsou výsledkem abstrakce, lidského myšlení. Realisté byli naopak přesvědčeni, že obecné pojmy jsou na konkrétních věcech nezávislé, mají tedy vlastní, reálnou existenci a jsou věčné. Převládajícím směrem v tomto sporu se stal realismus a položil filozofický základ katolicismu. Jako příklad těchto dvou středověkých filozofických směrů můžeme uvést konflikt realisty Jana Husa s jeho nominalistickými soudci v Kostnici.

    Do řad nominalistů náleží nejvýznamnější představitel scholastiky Tomáš Akvinský (1225-1274). Měl prý impozantní hmotnost a musel si udělat u čtenářského pultu kruhový výřez, aby mohl usednout ke studiu. Byl málomluvný a jeho spolužáci ho nazývali „němým volem“. Byl však velmi přemýšlivý a schopný plného soustředění. Tento dominikánský mnich se vydal na cestu překlenutí vznikajícího rozporu mezi vědou a vírou, k systematickému uspořádání církevního dogmatu, k vytvoření pevného přesvědčení o prioritě víry a pevného svorníku mezi vědou a vírou. „Věřím, abych pochopil“ mělo zdůvodnit nadřazenost teologie nad filozofii. Tomáš Akvinský tvrdí, že mezi předmětem teologie (zjevením) a předmětem filozofie (rozumem) není a nemůže být rozpor, protože konečným účelem obou je Bůh. Pomocí systému logické deduktivní metody vypracované Aristotelem vede svůj spor, který se mnohdy zabývá zcela absurdními tématy, např. kolik andělů se vejde na špičku jehly. Je třeba ještě podotknout, že znalost Aristotelova díla byla ve scholastice velmi zprostředkovaná. „Byl to vlastně latinský překlad hebrejského překladu komentáře k arabskému překladu syrského překladu řeckého textu Aristotelova“.

    Zároveň se objevila řada kritiků scholastické filozofe, z nichž např. anglický filozof Roger Bacon (1214-1294) scholastikou pohrdal a za pramen poznání pokládal zkušenost a logický úsudek.

    Dílo Tomáše Akvinského se stalo encyklopedií středověkého myšlení a on sám byl roku

    11

  • 1322 prohlášen za svatého. V současnosti na jeho učení navazuje filozofie novotomistická. V roce 1879 papež Lev XIII. vyhlásil novotomismus za oficiální katolickou filozofickou platformu. K jeho výrazným představitelům náleží D. Marcier , J. Maréchal a J. Maritain.

    V řadách dominikánského řádu stanul i Giordano Bruno (1548-1600), který však po druhé obžalobě pro nařčení z kacířství svou mnišskou kutnu odložil. Neohroženě na své bludné pouti Evropou hlásal svoje názory a zneklidňoval papežskou moc. Jeho kritika církevní strnulosti a tuposti ho nakonec přivedla k pochybování o podstatě náboženství a jeho významu pro život pozemský. Když se ze svých cest vrátil do Benátek, byl opět obviněn z kacířství a v roce 1593 převezen do Říma. Zde měl odvolat svých osm tvrzení z oblasti kosmologie a filozofie (např. názor na pohyb Země, nekonečnost a věčnost vesmíru, otázky vzniku a zániku věcí, atd.). Na jeho názory měl bezpochyby vliv spis polského astronoma Mikuláše Koperníka Šest knih o obězích nebeských sfér, který vyšel v roce 1543. (Není bez zajímavosti, že jeho originál si na svých teologických studií zakoupil J. A. Komenský a zřejmě ho důkladně prostudoval). Bruno dochází k názoru, že hmota je věčná a neustále se proměňuje. Celý kosmos je plný protikladů, vzájemně propojených a souvisejících. Popření výsadního postavení Země zcela ohrozilo středověký obraz světa a samu podstatu církevního dogmatu. Kacíři končí na hranici, někteří odvolají, aby zachránili svůj život, střídají se jména Luther, Campanella, Galileo Galilei, ale vítězství těch, kteří měli moc, nemohlo zastavit jejich myšlenky vedoucí k onomu velkému vítězství vědy; jak to vyjádřil Francis Bacon (1561-1626), vědění je moc.

    Cesta Francise Bacona od příslušníka právnického stavu přes člena Dolní sněmovny k hodnosti generálního prokurátora a lorda kancléře za panování Jakuba I. ho přivedla k hmotnému bohatství. Rok 1620 byl vrcholem jeho kariéry. Stal se třetím mužem v zemi a vedle toho dokončil svůj nejslavnější spis Nové organon, který, jak naznačuje název, byl protikladem metody Aristotelovy. Jeho induktivní metoda je nová zejména svým cílem - poznání má sloužit člověku. Prioritu v postupu vědeckého bádání má propojení teorie a praxe. Jeho hlavní myšlenka směřuje k určení našeho jednání. Skutečné poznání musí být účinné a pracující. Poznání vyplývá z práce, prací jest, práci ovlivňuje a zmnohonásobuje její účinnost. Protože je poznání v podstatě prací, musí mít její charakteristické rysy. Musí být kolektivní a mít společenský charakter. Nemůže být vytvořeno žádným hrdinou doby, ale je výsledkem organizované spolupráce. Účinné poznání musí být nezbytně metodické. Z toho je možno odvodit základní rysy Baconovy intuice o podstatě poznání: účinnost, pracovní ráz, kolektivnost a metodičnost.

    Připomeneme si ještě jedno Baconovo dílo, které je svědectvím jeho vědecké a literární fantazie. Jedná se o nedokončený náčrtek Nová Atlantida. Utopická literatura má svou historii. Více než sto let před tímto spiskem jiný anglický kancléř, Thomas More, napsal svou Utopii a na něho navázal svým Slunečním státem Ital Tommaso Campanella. Představa ideálního státu, státní organizace, spravedlivých zákonů, má svoje společenské kořeny a není to výtvor pouhé fantazie. Tyto představy jsou vyvolávány konkrétními společenskými poměry, nebo spíše vztahy a rozpory, konflikty a snahou po lepším příštím. Bacon však měl jiný záměr, než jeho předchůdci, kteří svými názory směřovali do oblasti sociální, do sféry lidské svobody a osvobození člověka. Bacon v Nové Atlantidě rozpracovává v prvé řadě myšlenku panství člověka nad přírodou. Ten bájný ostrov, známý již z doby Platóna, má sloužit k tomu, aby byly „… co nejvíce prozkoumány hranice lidského panství“. Zamyšlení nad lidmi vysokého postavení, nad nahrazením politiků vědci , touha hledat moc nad druhými a neztratit moc nad sebou, to vše nás vede k zamyšlení nad úvahami muže stojícího na prahu novověkého filozofického myšlení. Čas filozofie vstupuje do světa vědy. Je její metodou, časem příštích

    12

  • dnů. Čím tedy Bacon byl? Pouhým popularizátorem, programátorem vědy? Jeho mladší souvěrníci, mužové 17. století, které Bacon nazval stoletím geniů, ho právem považovali za jednoho z největších myslitelů. Napsal přes 30 filozofických spisů, ale většina z nich zůstala nedokončená. Dochoval se nárys jeho monumentální práce rozdělené do šesti dílů - Veliké obnovení věd. Francis Bacon je prvním představitelem novověké filozofie.

    Otázky do diskuse: 1. Je stoická myšlenka o svobodné volbě odchodu ze světa slučitelná s křesťanstvím? Má

    ještě dnes svoje vyznavače? 2. Proč se mění současné postoje katolické církve k ostatním náboženstvím a k osobě Jana

    Husa? Domníváte se, že rozpor vědy a víry je jen ideové povahy?3. Je Baconův výrok, že vědění je moc, oprávněný a má věda a vzdělanost adekvátní místo

    v hierarchii společenských hodnot?4. Zamyslete se nad výrokem F. Bacona: „Je to tajemství přírody a politiky, že je leckdy

    bezpečnější změnit spoustu menších věcí než jednu velkou“.5. Je utopická literatura a její představa ideálního státu stále utopií?

    6. Pansofie – úvahy o nápravě světa( Několik poznámek k filozofii Jan Amose Komenského)

    V roce 1668 vydává Komenský dílo Unum necesarium (Jedno potřebné), kterým šestasedmdesátiletý kmet podává hluboce jímavý a úchvatný přehled své plodné životní činnosti. Jeho život a dílo se naplnily a na jeho konci děkuje Bohu za to, že se mohl stát mužem naděje a touhy. Zároveň je to však také vyjádření zklamání a nenaplněných nadějí, nepochopení, životních osudů, bolestí a ztrát. Je to daň za jeho víru v člověka a v budoucnost lidstva. Spisek je věnován synovi „zimního krále“ Fridricha, Ruprechtovi Falckému. Který v té době žil v Anglii a měl značný vliv na královském dvoře znovu obnovené monarchie. V tomto období byl Komenský pod vlivem „odpadlíků“m kteří se rozešli s uznávanou kalvínskou církví a hlásali ideu úplné náboženské nesnášenlivosti. Pronásledovaným členům sekty labadistů zajistil útulek u jednoho z exulantů za Atlantikem. Na Komenského doléhalo celkové společenské klima velmi silně, neboť si stále více uvědomoval, že bezvýchodnost současné situace vede k úpadku Jednoty a dotýká se plně i jeho národa. Cesta z tohoto bludného kruhu byla již mimo hranice reálného uvažování. Vize naděje se otevírala jen chiliastickému věření, apokalyptickém zvratu. Cestou naděje a nápravy měla být Obecná porada o nápravě věcí lidských (De rerum humanarum emendatione, consultattio catholica). Toto dílo je na jedné straně oslovením celého lidstva, ale aké vyjádřením vlasteneckého cítění a souhrnu veškerého tehdejšího poznání. Komenský sám ve svém dopisu Ludvíku de Geeroovi píše, že se toto dílo „ …

    13

  • obrací k pokolení lidskému, především pak k učencům evropským“. Ze sedmi dílů byly otištěny pouze dva : Panathorsia a Pannuthesia, následujícím třetím dílem je Pansophia (Vševěda),zabývaqjící se nutností nové vědy a nové společnosti. Ve skutečnosti však Komenský ani na konci svého života neměl jasno, co vševěda představuje. Tím se vlastně do určité míry problematizovala celková koncepce Konzultace.Po tomto díle následoala Pampaedia (Vševýchova), Panglottia (Všejazyk), Panorthosia(Všenáprava), podle které proces dalšího zespolečenšťování závisí na vytvoření lidského prostředí pro postupný proces výchovy a nutnost tolerantní komunikace. Závěrečná, sedmá část, Pannuthesie(Vševýzva) je naléhavou výzvou k účasti na společném díle.Obecně se uvádí, že pro dnešní dobu je nejpřitažlivější čtvrtá a šestá část Obecné porady. Komenský ve Vševýchově dovršil svoje celoživotní zamýšlení se nad otázkami výchovy a vzdělávání. Je to proces neustálého upřesňování a propracovávání celkovitosti jeho všenápravných myšlenek. Konzultace je vrcholem jeho teoretického, pedagogického, tvůrčího úsilí. Všenáprava je výzvou pro současnou evropskou integraci . Nejde pouze o projekt vytvoření mezinárodních institucí, ale také myšlenku mírového uspořádání univerza. Komenského „dějinnou filozofii“, jak toto pojetí označuje J. Polišenský, jako „…obraz vývoje lidské společnosti založený na poznání hmotných základů civilizace. Aspoň nepřímo znamená Všenáprava myslitelské dovršení české husitské reformace a humanismu a je svou pokrokovostí dokladem sepětí s evropským myšlením o společnosti. Obecná porada, znamenající logické vyvrcholení autorova úsilí, zůstala nedokončena a do roku 1966 nevydána. Jí však asi patřila poslední spisovatelská činnost Komenského, který podle svého dopisu z února 1670 pracoval na jednosvazkovém výboru z Obecné porady, určeném českému národu a napsaném česky. I v tomto tragicky nedokončeném programu jde o návrat k onomu velkolepému plánu, který si Komenský kdysi v mládí načrtl.“ ( Komenský a jeho odkaz dnešku, Praha, SPN 1987, str. 34 – 35). Tímto dílem se dokreslen Komenského portrét filozofa, pedagoga, sociologa, politika,teologa, ušlechtilý zjev velkého myslitele, který je právem řazen k největším světovým osobnostem své doby. Komenského aktivní pojetí vztahu ke světu základ v Jednotě bratrské. Bez zřetele k tomuto faktu není možné Komenského vývoj pochopit, ani mu vymezit správné místo. Bylo již řečeno, že Komenského Konzultace se skládá ze sedmi částí. Rozdílný je nejenom rozsah těchto částí, ale i jejich závažnost. Jádro celého projektu, pramen myšlenky nápravy člověka a věcí pregnantně vyjádřil Jan Patočka:“ Ani člověk, ani věci nejsou reálné tím, čím jsou ve své podstatě. Skutečnost světa a člověka se ostře odráží od jejich věčné bytnosti, ač tato bytnost je činí tím, čím jsou: vždyť tato skutečnost je zlomkovitá, prchavá, nahodilá, nesouvislá. S klasickou filozofickou tradicí soudí Komenský, že tedy je třeba obratu, který má být v budoucnu proveden, povede k tomu , že věci i člověk dojdou ke svého cíle, stanou se tím, za čím směřují. To, co došlo svého cíle, je však nazýváno dokonalý, univerzální obrat a jím působená reformace, znovutvoření „lidských věcí“ teprve vede k jejich dokonalosti a tím lidstvo ke štěstí. Cílem Porady je tedy Teologia, Philosophia, Politia perfekta. Z těchto všech cílů nejcharakterističtější je cíl třetí, politický: harmonie a mír s věcí a Bohem je výraz, který je v těchto oborech metaforický, kdežto v oboru politickém nabývá svého původního významu: dokonalá společnost lidská je společnost míru.“ (Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové, Praha, NČSAV 1964, str. 365). Praktické uskutečnění tohoto programu je dáno do rukou představitelů vědy, státu a církve. Dále jsou k němu zváni všichni, kteří se na něm chtějí podílet. Všem je dáno možnost tohoto zdokonalování univerza, sebe i světa. Komenský svým momentem pojetí vzdělání překračuje jednostranné humanistické pojetí kultivace pouze individuálního JÁ. Svou myšlenkou, že

    14

  • vzdělaností se člověk přibližuje druhým lidem, že toto vzdělání není pouhé nazírání na svět, ale že je prostředníkem aktivního vztahu k němu, že je nástrojem jeho přeměny. Dokonalost souladnosti je procesem usilování, přibližování se k Bohu, protože sama dokonalost je dílem Božím. V tomto stvoření světa je jeho dokonalost, krása a dobrota. Člověk má ve své přirozenosti v sobě kořen dobra a je stvořen k tomu, aby jeho podobu zviditelňoval. Toto směřování k dobru je smyslem Komenského všenápravného úsilí, oněch zvratů, ke kterým lidstvo dospělo. V negativitě těchto jevů je obsaženo jádro možné nápravy, odstranění konfliktů, tendence ke sjednocování a zdokonalování. Komenského víra v lidskou přirozenost je zároveň přesvědčením, že právě v ní tkví základ pospolitosti, vzájemnosti, vstřícnosti a rozumnosti. Je třeba hledat prostředky k tomuto lidskému cíli, který je v životě pozemském, v jeho naplnění skutečnými činy. Přechod od pasivity rozjímání k aktivitě jednání má v sobě náboj vstřícnosti, který je dán člověku od Boha. Její využití je natolik lákavé, že vyvolává svobodné spontánní rozhodnutí každého z nás. Komenského výzva je v kontextu jeho díla stále znatelnější, stále jasnější, stále propracovanější, přesvědčivější a potřebnější. Končí doba rozptýlenosti, nastává doba usmíření a sjednocení. Cesta světem do proměnlivosti jeho věčnosti je stále otevřenější a schůdnější, neboť Bůh, jediný průvodce a vládce světa nám ukazuje směr! Tato pouť společného vědění je cestou a pozvánkou na poradu o nápravě věcí lidských, na společnou aktivitu při uskutečňování jejího programu.Představo o možnosti příchodu osvíceného věku přináší na světlo každodennosti i představy lidového chiliasmu, ve kterém utopie i emancipace jsou spojeny nezměrnou touhou po „plnějším světle“ lidské mysli. Věčný poutník hledá toto světlo ve svém srdci i mohutnosti přírody. Tato cesta hledání je snahou po souzvuku s harmonií vesmíru je vyjádřením velké lidské touhy. „Svět tedy hledá a hledáním vyznává svou touhu po plnějším světle. Jestliže je tato touha vštípena našemu srdci bez naděje a nasycení, pak bude nutné zrušit axióm, že Bůh a příroda nečiní nic nadarmo. Je-li však nezrušitelné, pak je splnitelná ona touha, ne nadarmo v lidskou povahu vložená a dosud udržovaná“. ( Ransdorf,M.: Muž velké touhy, Praha, Laguna 1995, str.94). Komenského Všeobecná porada o nápravě věcí lidských se stala pro myslitelský svět velkým překvapením. Vycházela z přesvědčení „ … o nové věku, který nastává, vyrostla zde koncepce díla, nejpyšnější architektura, vzrostlá z architektonického ducha Komenského. Prostředky teologickými a prostředky tradiční filozofie propracovává se autor k výsledkům, které žádná tradiční teologie ani filozofie neobsahovala, to jsou ony postuláty budoucího mírově se rozvíjejícího lidstva, které až budou vtěleny ve skutečnost, učiní ze všech lidí jednotnou sílu, povolanou k tomu, aby dokončila svět. … zásadní obrat, který vyvede mysl z bloudění v labyrintech světa a zbavenou zátěže všech oněch tendencí a sil, které ji izolují od všeobecného středu, povede ji k pochopení a organizování celého pořádku světa tam, kde dosud není dokonán. Tak je celý svět pojat sub specie educationis po zorným úhlem pořádku, který pochopit, osvojit si a přijmout za základní zákon vlastního rozumu i vůle je úkolem budoucího člověka.“ ( Patočka, J.: Aristoteles, cit. d. str.384).Učitel národů se tímto dílem stal skutečným poslem budoucnosti. I když svým díle zůstal stát „ před branami moderní filozofie a vědy“ , přece jenom onen impuls aktivity byl něčím, co bylo směřováním k „ nadosobnímu cíli“, impulsem změny poměrů, univerzálním aktivním směřováním k obratu, snahou „ proniknout středověkými prostředky nad středověk“. Kdybychom se připojili k názoru Jana Patočky, že „ … Komenský základní koncepce neměnil, nýbrž připojoval většinou jen další myšlenky, vynálezy (inventa) a souvislosti“, pak Komenského Obecná porada o nápravě věcí lidských stále zůstává dílem velkolepým,

    15

  • myslitelsky otevřeným všemu novému, provokujícím k dalšímu prohloubení oné nekonečné cesty za poznáním, za přeměnu světa a lidstva. K nápravě věcí lidských je potřeba podle Komenského konkrétních činů v úsilí o moudrost, na poli náboženství i v oblasti politických schopností. Láska k moudrosti, filozofie a filozofové prospěli lidstvo jen málo. Povýšení filozofie na vědu věd, na světlo blaženosti, které zrovnoprávňuje člověka s Bohem však nepřineslo nic životu. Komenský svoje osobní zklamání nad prázdnotou filozofických frází opírá o realitu života:“ …samotný život dosvědčil, že zmatkům se nedá zabránit výčitkami, nářkem a posměchem / pokud se nesáhne k nápravným prostředkům), protože mnozí lidé se při své hlouposti pošklebují jak úsměškům, tak i nářkům moudrých.“( Obecná porada o nápravě věcí lidských I., Praha 1992, str. 100). Komenský se domnívá, že cesta k vědění je příliš chaotická, že to je změt názorů a myšlenkových kreací. Lidské hledání je i bloudění. Křižovatky cest lidského utrpení vedou po cestě pozemské a je pouze na člověku a celém lidském seskupení, aby rozum, vůle a láska ho přivedly k harmonii, na cestu pravé ušlechtilosti. Lidské hledání je puzením naší touhy po svobodě, po opravdovosti, zbavení se chyb a omylů, které nás vedou do propasti zoufalství a netečnosti. Naše podstata je dobro. Člověk jako tvor Boží hledá na této zemi to, co je pro něj prospěšné. V našem životě však bloudíme, nerozeznáváme dobro, dobro pravdy a jsme klamáni pouze zdánlivým dobrem. Humanistická vize dobra u Komenského není egoistická. Dobro j kategorie všelidská a musí přinášet celkový prospěch nám všem. Filozoficko- pedagogická kategorie cíle zde tvoří osu celého uvažování. Všechny omyly, kterých se lidé dopouštějí, tkví mimo jiné v tom, že nedokáží volit na své cestě za dobrem adekvátní prostředky, které by odpovídaly a byly přiměřené jejich cílům. „ … Je tedy naděje, že lidé zamíří ke svým nejlepším cílům, pokud budou jejich schopnosti osvobozeny od překážek, aby věděli, že je v jejich moci vše, co vědí a chtějí … A tak, pokud budeme čerpat své vědění, svou lásku a pravidla svého jednání ze společných zdrojů, budeme moci sdílet všem dostačující, všeobecnou, pravdivou, správnou filozofii, náboženství i společenskou správu.“ (Tamtéž, cit. d. str. 103).Hledání cest k tomuto dobru je výzvou celému lidskému pokolení. Komenského univerzální kategorii dobra je naplněna nejen stvořením svobody pro všechny a pro každého jednotlivě, ale také symbolem tvořivé síly, která naše úmysly přeměňuje ve všeobecný užitek. Náprava světa je v rukou lidských. Hledání ztracené shody duše a svědomí přivedlo mnoho lidí k zatracení od církví, vzalo jim nejen osvobozující sílu víry, ale přivedlo je až na hranici lidského opovržení. Komenského volání k mocným tohoto světa není poníženou prosbou. Je to výraz práva člověka na život, život pozemský, pro který byl stvořen a který se mu stává bezmeznou mocí mocných nedostupným. „Kdokoli zbloudil z cesty, má nejen právo, ale i povinnost se na ni navrátit, natož o tom uvažovat, a to tím více čím významnější je záležitost, pro kterou se vydal na cestu , a čím nebezpečnější končiny, do kterých zabloudil.( Tamtéž, cit. d. str.106). Cesta k nápravě věcí lidských je obsažena v IX. kapitole Panegersie. K obecné nápravě, k obecnému dobru je nutné používat dosud nepoužívaných a obecných způsobů „ cestou jednoty, jednoduchosti a dobrovolnosti“. Harmonie věcí vyžaduje harmonii postupů, prostředků a harmonickou kategorii cíle. Prezentace těchto kategorií je doprovázena jejich obsahovou explanací. Jednota je zde pochopena jako vzájemná provázanost . Jednoduchost se vyznačuje nejen vlastní podobností, ale také soběstačností a neměnností a oba tyto principy jsou doprovázeny nutnou dobrovolností, obsahující svobodné rozhodnutí pramenící z vlastní náklonnosti. Celý smysl této trojjedinosti lidského snažení uzavírá Komenský objasněním jeho konečného smyslu, „ … musíme se vrátit od mnohosti, do které jsme upadli, k jednotě, tedy

    16

  • zanechat úsilí o nekonečné množství maličkostí, které nás donekonečna rozptyluje, a společně se zaměřit na péči o společnou spásu. Je třeba se také vrátit od různých spletitostí, do kterých jsme se zamotali, k jednoduchosti, vrozené nám i věcem. A od krutostí, kterými jsme naplnili všechno, co nám náleží, k vrozené svobodě.“ ( Tamtéž, cit. d. str.110). Člověk v pojetí Komenského je vybaven novou kvalitou v procesu svého vývoje. Jde o jednotu rozumu a víry, vědění a věření, myšlení a jednání. Je to obraz jeho nedokonalé dokonalosti jako pána veškerého tvorstva. „Komenský se tak svými humanistickými předpoklady a postuláty dostává do protikladu k oběma dehumanistickým proudům 17. století, a to jak k protireformačnímu proudu, snižujícímu lidský rozum ve prospěch pokorné víry, jako i k proudu mechanistického materialismu, rozvíjejícího se od Machiavelliho až k Hobbesovi státní rézóny a v oblasti individuální etiky od La Rochfoucaulda až k Mandevillovi.“( Popelová, J.: Filozofia Jana Amose Komenského. Bratislava 1985, 151 – 152). Komenského velká idea HARMONIE je svorníkem nového filozofického poslání PANSOFIE, vzájemné opory mezi duchem víry a přirozeností rozumu. Cestami jednoduchosti nás vede k pochopení, touha nás doprovází na cestě dobrovolnosti a ke konání dobra na principu jednoty. Tyto univerzální prostředky nápravy nejsou negací předešlého. Mají mnohem vyšší a vznešenější cíl: vést nás k nápravě věcí lidských, k všeobecnému zdokonalování. Rady, jež člověk přijímá z něj činí zrcadlo veškerenstva, reálnou činnou bytost, kráčející osvětlenou cestou od zamyšleného rozjímání k všelidskému dorozumívání. Svým konáním, prací, dociluje člověk harmonického souznění mezi ním a věcmi. Tak se Komenského PANEGERSIE stává skutečným probuzením a pozváním všech lidí k pokojné, soustředěné poradě o nápravě věcí lidských. Filozofické zlidštění člověka a jeho zespolečenštění je spojeno s jeho aktivitou, s otevřeností milosti víry a pokory, ale také světla rozumu. Aktivita zbavuje člověka poníženosti, bezvýznamnosti a nicotnosti. Vznešenost lidské společnosti je povznesením se nad lidskou marnivost, samolibost a povýšenost. Stav starosti a úzkosti není možno překonat v sobě bez hlubšího porozumění bolestem a strastem druhých lidí, povznesením se nad lidskou sobeckost. Řešit problém však znamená znát jeho podstatu, pochopit, že cesta od jevu k podstatě je filozofickým rozvažováním, které zcela překrývá dogmatické zjednodušení pouhého rozjímání a pojem usilování je výrazem lidské aktivity v tomto pozemském světě. Prostředky nápravy jsou nejen zdrojem vnitřního přesvědčení a snažení, ale také vyjádřením bytostného optimismu Komenského, že „ …věci lidské jsou v užším smyslu jen ty, a všechny ty, které vytvářejí lidskou přirozenost“.( Tamtéž, cit. d. str.80). Zdrojem těchto snah je dar nejcennější, láska člověka ke svobodě. Konečným cílem j přivést člověka na svobodu. Jaké jsou hlavní znaky Komenského všenápravy. Jiřina Popelová ve své monografické studii Jana Amose Komenského, pokládá za hlavní znak dobrovolnost obnovy. To co je na tomto tvrzení podstatné, následuje v rozvedení této myšlenky. Naše teze o cestě k lidské svobodě je v citovaném díle spojena s ohraničením svobody, které není dáno jako svoboda svědomí všem. Popelová uvádí, zcela v kontextu s Komenského postojem,

    že „ … svobodu svědomí odmítá přiznat lidem bez vzdělání, bez věcných znalostí, lidem, kteří jsou neústupní, zvrácení a bezbožní. … svědomí není svobodné tam, kde ho spoutávají pouta nevědomosti, neústupnosti anebo bezbožnosti. I svoboda bez úplného poznání práva není svobodou, ale násilím.“ ( cit. d. str.188).Novou cestou světla je Komenského Panaugia, cesta k nalezení univerzálního světla, síly oživující a integrující naše pozemské usilování, naplňující vše myšlenkou všeosvícené

    17

  • spolupráce. Není to ovšem mystické osvícení naší mysli. Komenský nachází v oblasti lidských srdcí reálnou hodnotu lidského ducha, rozumové světlo – MOUDROST. Proč onen poetický obraz světla? Je to snaha o nalezení podstaty rozumového světla na naší cestě bloudění v temnotách. Světlo není zde pouhým protikladem tmy, je zdrojem moudrosti a ctnosti naší mysli, je protikladem nečisté mysli – tmy, které je stavem úzkosti. Zde je i etický prvek celého výkladu. Lidský rozum a lidská vůle společně se světlem v našem svědomí tvoří triádu naplněnosti našeho srdce citem lásky, radosti a zbožného účastenství. Člověk se tímto vnitřním světlem vymaňuje z temnoty otupělosti mysli, nepravostí i špatností. Všeobecné světlo, panaugie, je vrcholem dobra, zbavujícím člověka temnoty omylů a hříchů, které má prozářit člověka, „… aby každý člověk byl takto osvícen, aby každý, kdo má oči k vidění, mohl vidět, kdo má uši k slyšení, mohl slyšet, aby každý, kdo má srdce k chápání, mohl chápat.“ (cit. d. str.144).

    Literatura ke studiu: Popelová, J.: Filozofia Jana Amose Komenského. Bratislava 1985 Ransdorf. M.: Muž velké touhy. Praha 1995Somr, M.: Muž naděje a touhy, posel budoucnosti. České Budějovice 1999

    7. Evropský racionalismus a anglický empirismus

    Problém poznání v počátcích novověké filozofie klade do svého základu zkušenost (empiria). Odtud označení empirismus, vysvětlující původ lidského poznání ze zkušenosti. Popírá jak vrozené ideje, tak pro všechny časy platné pravdy. K této gnoseologické linii patří např. anglický filozof John Locke, známý svou tezí: „Nic není v rozumu, co by dříve nebylo ve smyslech“. Výjimečné postavení zde má Thomas Hobbes, který svou empirickou filozofii spojoval s deduktivní metodou.

    Další filozofický směr odvozuje veškeré naše poznání z počitků (sensus = počitek); od toho souhrnné označení senzualismus. Jeho počátky nacházíme již v antické filozofii (stoikové, epikurejci). Na něm vybudovali svoje filozofické systémy Hobbes, Locke a německý filozof Feuerbach, chápající smyslová data jako odraz vnějšího světa. Naproti tomu idealistický senzualismus, který reprezentuje Berkeley a Hume, pokládá za jediný pramen poznání počitek a popírá existenci či poznatelnost vnějšího světa.

    Směr vyznávající suverenitu lidského rozumu (ratio = rozum) racionalismus se domnívá, že skutečné, pravé poznání má svůj zdroj v racionálním myšlení. Věnujme se nyní stručně událostem, které předznamenaly filozofické myšlenky vůdčího představitele tohoto směru René Descarta.

    Čtrnáct let po Baconově smrti vypukla Anglická revoluce. Filozofie se v 17. století vymanila z područí teologie. Ideálem veškerého poznání se stává matematika a v souvislosti s tím vzrůstá úsilí o nalezení bezpečné metody, která povede k převaze rozumu tvořícímu základ našeho poznání. Jestliže u zrodu novověké filozofie stál F. Bacon svým důrazem na význam metody, pak nejvýznamnější racionalista René Descartes kráčí dál, ke zobecňování poznatků, k nimž se dospělo. Za jeho života se nové ve Francii probojovávalo k životu, ale staré zvítězilo. Narozdíl od Anglie proběhla revoluce ve Francii až v 18. století. V 16. století se zde šíří protestantismus z Německa. Hugenotství (tak se nazýval kalvinismus ve Francii), které se šířilo zejména mezi nižší šlechtou v jižní Francii a ve Švýcarsku, končí krveprolitím

    18

  • v Bartolomějské noci (1572), kdy katolická strana povraždila vůdce hugenotů. Vše je však mnohem složitější. Ne katolická strana, ale sám vůdce hugenotů Jindřich IV. Navarský, který se stal králem, přestoupil na katolickou víru a celý proces završuje kardinál Richelieu, který ideologicky spoutal národ pod dogma katolické církve. Nový výrobní způsob, kapitalismus, potřeboval novou ideologii, ale vítězství slavila stará ideologie katolická. To je společenské pozadí „filozofa s maskou“ René Descarta.

    René Descartes (1596-1650) studoval práva a dosáhl právnického licenciátu. Od počátku projevoval lehkou skepsi ke knihám, chtěl studovat život a sebe. Descartes, katolík, odchází do Holandska a vstupuje do protišpanělské armády. S vojskem Maxmiliána Bavorského byl zřejmě účastníkem bitvy na Bílé Hoře. Svůj první filozofický spis Rozprava o metodě vydává v roce 1637. Ovlivněn Koperníkem vydává spis O světle čili o světě. V krátkých sentencích Principy filozofie vystihuje problematiku filozofie.

    V červnu nebo červenci 1642 se sešel s Komenským. Komenský se v té době zabýval pansofií, všemoudrostí, vědou, která měla být nástrojem společenských změn. Předmět rozpravy není přesně znám, ale víme, že si nemohli porozumět. Descartes se s Komenským loučí s galantní ironií: „Ode mě je možno dostat jen částečné poznání, kdežto vaše věda (míněna pansofie - M. S.) chce obsáhnout vše.“ Další zajímavé setkání se uskutečnilo s dcerou zimního krále Alžbětou Falckou v Haagu. Tato jeho bystrá žákyně měla po vydání jeho Meditací mnohem zasvěcenější poznámky než mnozí filozofové, zejména o poměru duše a těla. Pod jejím vlivem se Descartes začíná zabývat etikou a píše spis O vášních. Alžbětě jsou věnovány také jeho Principy filozofie. Nebyl ženatý, měl však dceru, která mu zemřela a byla pokřtěna v kalvínském klášteře. Otázka jeho vztahu k náboženství zůstává nejasná. Francouzi tvrdí, že zůstal katolíkem. V citovaných Principech filozofie uvádí své rozdělení věd: a)Logika ( metoda) Metafyzika Fyzika b)ž vědy praktické: Mechanika Medicína Morálka Obrazem vědy se pro něho stává strom: Metafyzika - to jsou kořeny Fyzika - je kmen Mechanika, medicína morálka - to jsou větve stromu, které přinášejí ovoce. To je základ spojení mezi teorií a praxí. Základem všech věd je logika ( metoda) . Na rozdíl od Bacona na první místo klade dedukci, ale není pro něho cestou k prvnímu porozumění. Hlavní cestou je analýza. Je potřeba si na každý způsobit řešení osvojit určitá pravidla. Intuice je bezprostřední chápání vztahu dvou pojmů. První intuicí je: Cogito, ergo sum (Myslím, tedy jsem). Od tohoto tvrzení došel k rozlišení tělesného a duševního a o tento rozdíl se opírá celá jeho fyzika. Dedukce se skládá z intuicí. Každý článek dedukce musí být intuitivní. Zde není protiklad s myšlením. Podle Descarta duše úzce souvisí s tělem, dokladem jsou naše vjemy a vášně. Jeho spis věnovaný etickým otázkám O vášních je důkazem, že základem pro filozofii Descartovu byla fyzika (kmen stromu). Na jejím základě je budována i jeho etika. Podnětem k napsání spisu O vášních byly etické problémy při dopisování s princeznou Elizabetou. Oba dva četli stoiky a filozof přitom dospěl k závěru, že stoická etika vede k necitelnosti člověka k lidem, a proto se rozhodl napsat tento spis. Vášně jsou rozruchy

    19

  • těla, které si naše duše uvědomuje. Citový stav, vzruch, je vždy spojen s věcí, která vzruch způsobuje. Vášně buď podporují nebo zmírňují výkon těla i ducha. S tím souvisí otázka lidské svobody. V lidské moci je zbavit se určité vášně tím, že se od jednoho předmětu obrátím na předmět jiný. Na problematiku podmíněného reflexu u Descarta pak ve svém učení navázal I. P. Pavlov. Descartes rozlišuje šest základních vášní: Obdiv, láska, nenávist, touha, radost, smutek. Každá z nich se vztahuje k věci: Obdiv: věc, která mě uchvátila, kterou obdivuji. Láska: něco, co se nás dotklo tak, že se s touto věcí chceme spojit. Nenávist: co nás vede k odloučení od škodlivé věci. Touha: předmět pro budoucnost, chceme to, co ještě nemáme. Radost: těšíme-li se z nějaké věci.Smutek: věc způsobující nějaké zlo, které je nám nemilé.

    Po těchto základních vášních rozebírá tzv. vášně druhotné. Vlastní etikou se zabývá třetí kapitola knihy. My sami a druhý člověk se staneme předmětem etiky a vášně. Máme si vytvořit návyk touhy, chtít získat dobro pro sebe i pro druhé. Nejvyšší ze všech věcí je šlechetnost vůči sobě i vůči druhým. V největšího dojetí, jsou také schopni prožít největší rozkoš v životě. Užívání rozkoše závěru knihy se Descartes zcela odchyluje od stoiků. Lidé, kteří jsou schopni, vášně, musí směřovat k tomu, aby byl člověk šťasten.

    Descartes není jen racionální člověk, je člověk renesanční, který ovládá vášně, a přitom žije plným životem. Jeho filozofie je filozofií více praktickou než spekulativní. Od něho také pochází pozoruhodná věta: „Jako si herci nasazují masku, aby se na jejich čele neobjevil stud, tak i já vstupuji na jeviště světa s maskou“ (Odtud ono označení „ filozof s maskou“). Jeho metodická skepse ho dovedla k nalezení neotřesitelné jistoty, kterou se stalo právě ono pochybování. Toto pochybování je aktem myšlení. Tím, že myslím, existuji: „Myslím, tedy jsem“, to je kritérium pravdy . Filozofie se dále ubírá jeho duchem, ale jeho pokračovatelé, přesvědčení o síle ducha a rozumu, jdou vlastní cestou. Ať je to Němec Gottfried Wilhelm Leibniz, Holanďan Benediktus Spinoza, anglický filozof Thomas Hobbes či John Locke. Ale v samotné Francii se proti jeho učení zvedá otevřený boj. Tvůrce racionální filozofie se na konci svého života uchýlil do ustraní vlastní pracovny v Holandsku, kam v roce 1629 odešel. V roce 1649 přichází do Stockholmu a zde 11. února 1650 umírá. Jeho poslední rozloučení se světem je velmi prosté: „Tak moje duše, je třeba jít.“

    V roce 1662 se Descartes dostává na index. D´Alambert o něm v roce 1750 mluví jako o prvním vůdci spiklenců a v 19. století je subjektivisticky prohlašován za fideistu a tomistu. Teprve po roce 1946 se mu postupně dostalo uznání, kdy byla vyzdvihována jeho metoda jako nástroj myšlení, které humanizuje člověka. Descartova metafyzika se v následujícím období stává základem dvou protichůdných koncepcí. Descartův dualismus duše a hmoty se pokusil překonat Spinoza, když „rozpouští“ Boha v přírodě. Druhou linii reprezentuje německý filozof Leibniz. Chtěl stanovit nejmenší prvek skutečnosti, který nalezl v monádě. Ta pro něj představovala celý svět. Monáda není hmotná, ale duchovní jednotka bytí. Objektivní realita je pouhým jevem, fenoménem naší subjektivity. Zůstaňme však v duchu Descartovy filozofické skepse „… krajně podezíraví vůči takovým výrokům našich přátel, které jsou nám ku prospěchu“.

    Jak již bylo řečeno, Descartova metafyzika se stala zdrojem dvou protichůdných ontologických koncepcí. První z nich představuje holandský filozof Baruch Spinoza (1632-1677). Základ jeho filozofie tvoří panteisticky pojatá substance (panteismus chápe Boha jako

    20

  • neosobní princip, který je rozpuštěn v přírodě), která je nositelkou jak rozprostraněnosti, tak i myšlení.

    Tehdejší Nizozemí bylo tvořeno Holandskem, Belgií a částí Francie. Holandsko se stalo první republikou, která se dlouhým bojem (1568-1609) roku 1609 vymanila ze španělské poroby jako samostatná republika a bylo první zemí, v níž mělo převahu městské obyvatelstvo. Ve městech probíhá rušný politický život. Již v 17. století se stává Holandsko typickou kapitalistickou zemí. Svým loďstvem navazuje obchodní kontakty s Čínou, Japonskem i carským Ruskem. Bohaté měšťanstvo je kalvínského vyznání, rozvíjí se umění, jsou budovány tiskárny, vydávány noviny i pokrokové knihy (Galileo). Vzkvétá zde věda.

    Rodina Barucha Spinozy se do Holandska přistěhovala z Pyrenejského poloostrova v době pronásledování Židů za vlády Isabely I. Kastilské. Spinozova matka zemřela, když mu bylo šest let. V jedenácti letech vstoupil do židovské školy nazývané „Strom života“, instituce velmi ortodoxního zaměření, kde se vyučovalo hebrejsky. Po jejím ukončení přestupuje na další školu (vedenou bývalým jezuitou). V roce 1650 zakládá v Amsterodamu pokrokové knihkupectví, a 1652 vlastní školu. Ve škole bývalého jezuity Franciska van Endena se učí latinu a řečtinu, čte antickou i novou filozofii. Největší vliv však na něho měla filozofie Descartova. Studuje matematiku, fyziku, chemii i lékařství. Důkladně se zabývá teologií, a tak je postupně připravován jeho rozchod s židovskou církví. Dochází k názoru, že Bible není dílem inspirovaným Bohem, ale je dílem lidským. Bible vede k mravnosti, ale názory v ní obsažené nás nemohou omezovat v oblasti filozofie, ani v našem poznání. Bůh v jeho pojetí je zlidštěn. Dospívá k závěru, že smír s církví není možný. Ohled k otci ho vedl k určitému zmírnění jeho postoje, ale po otcově smrti se vše znovu otevírá. Je vyloučen z židovské obce a dán do velké klatby. To ovlivňuje jeho další rozhodnutí ke změně povolání; nakonec se stává brusičem čoček.

    Z toho, co bylo záměrně podrobněji řečeno, plyne závěr, proč Spinoza nastupuje cestu s hnutím, které by bylo možno označit jako holandské osvícenství. Je to vlastně pokus o sloučení náboženství s vědou. Sám, opíraje se o svého oblíbeného Descarta, klade důraz na vědu. Roku 1656 je však Descartovo učení v Holandsku zakázáno a sám filozof je nařčen, že jeho učení vede k pohanství. Monarchistická skupina vedená Vilémem Oranžským ostře vystupuje proti názoru, že náboženství je záležitostí rozumu. Spinoza, žijící v Haagu, se zúčastňuje sjezdů sektářů, které se konaly v Rinsburgu. Členové sekty kladli důraz na skromný život, neměli kněží a formovali se zejména z řad řemeslníků a zemědělců. Z tohoto vztahu k lidovým vrstvám pramení Spinozova etika. Jeho první spisek „Malá etika“ koloval pouze v opisech. Další spis věnovaný, Descartovi, doplnil roku 1663 o dílo, které jako jediné bylo vydáno pod jeho jménem „Cogitata metafyzica“, kde se již od Descarta odklání.

    V této době již začíná pracovat na své „Etice“ (dílo se dělí na část - noetickou, metafyzickou a vlastní etickou). Tento spis psal původně jako rozpravu, ale posléze užívá geometrické metody a noetickou část vypouští. Pak byla vydána samostatně pod názvem „O napravení rozumu“. Jeho Etika vydaná v roce 1675 s Teologicko-politickým traktátem patřila mezi jediné dva dokončené spisy, protože veškerou činnost mu ztěžovala nemoc (tuberkulóza).

    Snaží se vytvořit etiku jako vědu, která své normy odvozuje z objektivních zákonů. Člověk podle něho není bytostí sociální, náležící k určitému historickému systému, ale je „věc“ přírody. Příroda pak jako substance existuje sama o sobě, nezávisle na rozumu a mimo rozum. Spinozova teorie poznání má tři stupně. Nižší stupeň vědění je založen na obrazotvornosti, opírající se o smyslové vnímání vnějšího světa, druhý, vyšší stupeň je založen na rozumu, na kterém je založena hodnověrnost, jasnost a přesnost pravdy. Jejich omezenost je dána tím, že jsou zprostředkované. Třetí, nejvyšší druh vědění, který se rovněž opírá o rozum,

    21

  • není zprostředkováván dokazováním, ale jsou to pravdy vnímané intuicí, tedy bezprostředně. Prvním druhem vědění je vědění smyslové, druhé a třetí je intelektuální.

    22

  • Spinozova etika

    Spinoza bývá vykládán jako mystik, který za nevyšší cíl osobního života považuje lásku k Bohu. To je však zásadní omyl. Jeho etika je poprvé v dějinách zapojena do problému poznání. Dřívější etika pouze řešila, jak změnit hříšného člověka a stanovit smysl života jako přípravu na život blažený. Spinoza to odmítá. Podle něj je smrt porušením pohybu a klidu v našem těle a smysl života je v životě pozemském. Svobodný člověk nepřemýšlí o žádné věci méně než o smrti. Jeho moudrost tkví v přemítání o životě a nikoli o smrti. Svobodný člověk žije dle rozumu a usiluje o dobro přímo, chce žít své vlastní bytí a hledá svůj vlastní prospěch. Jen v existenci mohu dosáhnout blaženosti, která je cílem pozemského života. Pozemský život má význam sám o sobě a není průchodištěm pro smrt. Náboženství vidí člověka jako hříšného a etika je překonáním hříšnosti. Spinoza vychází z lidské přirozenosti a staví ji proti náboženskému pojetí člověka a feudálnímu pojetí výsad. Všichni lidé mají svou přirozenost a z ní plynou práva. Tato lidská přirozenost je podle něj neměnná. S problémem pravdivosti poznání souvisí otázka dobra. Dobrem je to, co nám způsobuje radost, zlo nám způsobuje žal. Pravé dobro je to, o čem bezpečně vím, že je svou užitečnost zaměřuje k tomu, abych se blížil k lidské přirozenosti, zatímco zlo mě od ní odvádí. Nejvyšší dobro nás přivádí k lidské přirozenosti s ostatními lidmi. Otázka zní , zda můžeme tohoto nejvyššího dobra dosáhnout. Spinoza tvrdí, že ke svému jednání jsme vedeni ne úvahami, ale afekty. Afekt je po něj bod, přímka, tedy věc, kterou musíme zkoumat. Afekty vyplývají z téže nutnosti a moci přírody. Jsou to rozruchy těla, jimiž se schopnost těla jednat zvětšuje nebo zmenšuje, podporuje nebo omezuje, a zároveň to jsou ideje tohoto afektu v naší mysli.

    Rozeznává tři základní vášně: 1. Afekt je žádost, to je sama podstata věcí, je to snaha každé bytosti o setrvání v bytí. Proto

    žádost provázená radostí podporuje naše bytí a schopnost udržovat se v něm. 2. Dalším afektem je radost , podporující pud sebezáchovy. 3. Posledním afektem je žalost, která pud sebezáchovy snižuje. Mnozí se domnívají, že jsou svobodní, pokud se mohou oddávat svým vášním. To je nesvoboda. Svobodný člověk je člověk ctnostný. Ctnost je lidská mohoucnost, která se vymezuje snahou člověka setrvat ve svém bytí, tj. pudem sebezáchovy.

    Člověk je nejužitečnější tvor, a proto si lidé mají uchovávat své bytí a své dobro. Nejvyšší dobro pro člověka je žít s druhými lidmi v etickém životě.

    Lítost, pokání, soucit nejsou ctnosti, ale lidskou slabostí (na rozdíl od učení církve, která je považuje za ctnosti). Radostný život je oporou našeho života. Čím máme bohatší myšlení, tím bohatší je naše tělo. Základními prostředky k dosažní nejvyššího dobra jsou: 1. Morální filozofie 2. Výchova 3. Medicína 4. Mechanika

    Spinoza nevidí, že chyba je ve společenském řádu, a domnívá se, že k etickému jednání stačí vést rozumem a výchovou. Co je však v jeho etice základní, je vyjádření smyslu života. Smysl života není v nebesích, ale v životě pozemském. Nade vším stojí požadavek svobody a rozumu. Lidé musí žít podle svého rozumu a podle své svobodné vůle.

    V anglických dějinách proběhly dvě revoluce: prvá v letech 1641-49, druhá v roce 1688; k ní se její aktéři hrdě hlásí. Ve skutečnosti však o žádnou revoluci nešlo. Byla to revoluce bez

    23

  • boje, protože feudálové byli zbaveni moci již v revoluci první. K první revoluci se váže jméno Hobbesovo, ke druhé jméno Lockovo.

    Thomas Hobbes (1588- 1679), syn chudého faráře, v patnácti letech nastupuje do Oxfordu a jako devatenáctiletý se stává doktorem logiky. Cestuje po Evropě a začíná přijímat konzervativní myšlenkové koncepce. V roce 1641 se setkává s pozdějším doživotním protektorem O. Cromwellem a nastává zvrat v jeho myšlení. Začíná studovat díla Descarta a Koperníka, vyučuje syna krále Karla I. V roce 1651 vydává svůj spis Leviathan. V něm napadá ideologii, která byla pramenem feudální moci. Prohlašuje, že základem vládní moci není Bůh, ale lidská potřeba. Ukazuje na přirozenost lidské vlády. Tvrdí, že nechce být Galileem společenské vědy, ale že chce nalézt zákony lidské společnosti. Hlavními spisy před vydáním tohoto díla „O podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského“ (Leviathan) byly spisy O těle, O člověku a O občanu.

    Filozofie je podle Hobbese poznání následků nebo jevů vyvozených z přesných závěrů v jejich příčinách, nebo takového poznání příčin vyvozených z jejich pozorovaných následků. Cílem filozofie je umožnění předvídání následků, možnost užívat jich v našem životě. „Pozoruji příčinné vztahy, abych je použil v životě. Konečným cílem filozofie není poznání, ale praxe. Poznání pouze umožňuje lepší praxi“. Ke spojení filozofie s praxí dochází proto, aby docházelo k rozvoji výrobních sil. Z filozofie vylučuje teologii, astrologii a historii. Tvrdí, že historie není založena na vědeckém základě, ale na autoritě. Proto nás vede k bloudění. Filozofie musí spočívat na vědeckém, logickém základě. Úkolem filozofie je poznat vlastnosti věcí. Jeho pojem substance je hmotný, substance = tělo. Jednotlivé věci, těla, to jsou substance. Není jiné substance než je hmota. Netělesná substance je jako netělesné tělo. Věci tím lépe poznáváme, čím více poznáváme jejich vlastnosti, a ty nezávisí na vnitřním dění hmoty. Pohyb u Hobbese není vlastností hmoty. Pohyb vzniká a zaniká. V oblasti teorie poznání vychází z předpokladu, že reálné je jen individuální. Všechny duševní jevy jsou nazývány ideou. My máme jen představy jedinečné (ne kočk