Země dobrá, to jest země Česká (1754), bible a rakouská monarchie

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Země dobrá, to jest země Česká (1754), bible a rakouská monarchieAuthor(s): JOSEF VINTRSource: Listy filologické / Folia philologica, Vol. 130, No. 1/2 (2007), pp. 89-105Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23468489 .

Accessed: 10/06/2014 11:34

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 193.104.110.119 on Tue, 10 Jun 2014 11:34:47 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23468489?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


Listy filologické CXXX, 2007, 1-2, pp. 89-105

Země dobrá, to jest země Česká (1754), bible a rakouská monarchie

JOSEF VINTR (Vídeň)

Psáno 1999 do bohužel nevydaného sborníku

Alexandru Stichovi к 65. narozeninám.

Předobrozensky vlastenecký spis z doby Marie Terezie, oslavující velké

muže, světce a události českých dějin a zdůrazňující loajálnost к rakouské monarchii a katolické církvi, vydaný znovu loňského roku v Brně naklada telstvím Atlantis, překvapí dnešního čtenáře čtivostí obsahu i jazyka. Vyvo lává však také otázky, jež mu nezodpověděli ani editoři, ani autoři doslovů: kdo byl autorem tohoto anonymního díla? Komu bylo určeno? Jakému zámě ru sloužila umná kompozice?

Odpovědi hledal již počátkem osmdesátých let Alexandr Stich ve studii

uveřejněné u nás ve Vídni pod tehdy nutným kryptonymem M. Toušek. Za

pravděpodobného autora označuje benediktinského preláta a historika Josefa Bonaventuru Pitra nebo někoho z jeho okruhu.1 Jako důvody této atribuce uvádí jednak pro Pitra typické balbínovské vlastenectví, pak zmínku ano

nymního autora o prožitém utrpení za pruských válek - o útrapách benedik

tinů za pruských vpádů psal Pitr již v předmluvě ke svému r. 1748 u králové hradeckého tiskaře Tibeliho vydanému spisu Hlas na výsosti -, dále že Země dobrá vyšla rovněž u Tibeliho, a konečně soudí Stich, že „Ani výsledky ja zykové a stylové analýzy Země dobré a českých děl Pitrových nebrání Pitra se Zemí dobrou spojovat." Tuto autorskou atribuci Stich opakuje v eseji o

reedici Země dobré v Literárních novinách.2 Zamýšlí se tam i nad motivy vzniku a vidí jako hlavní podnět zrušení české dvorské kanceláře r. 1749.

1 Miroslav Toušek (= Alexandr Stich), Tři kapitoly o českém baroku. I. К Jiráskovu

pojetí českého baroka, in: Wiener Slawistischer Almanach 8, 1981, s. 187-244, zde

s. 243, pozn. 80; přetištěno in: Alexandr Stich, Od Karla Havlíčka к Františku Holaso

vi (lingvoliterární studie), Praha 1996, s. 174-241 (zde s. 236). 2 Alexandr Stich, Malý otřes ve velkém polemickém tématu aneb Země dobrá, tj.

země česká, in: Literární noviny 9, č. 50, s. 1 a 4 (přetištěno.in: Alexandr Stich, Jazyko věda věc veřejná, Praha 2004, s. 276-288).

89



JOSEF VINTR

Pokusíme se přezkoumat tyto Stichovy poukazy jednak analýzou četných

biblických citátů v Zemi dobré, jednak hledáním dalších možných dobových koordinát jejího vzniku.

U biblických citátů se zaměříme na přezkoušení dvou hypotéz: 1) Byly biblické citáty brány z české katolické bible Svatováclavské? 2) Měl jejich výběr a uspořádání nějaký další význam? Na závěr 3) připojíme několik úvah o dobových okolnostech vzniku Země dobré.

1. Původ biblických citátů

V celém textu Země dobré se vyskytuje, včetně narážky na evangelnf po dobenství o rozsévači v obsahovém titulu (Země dobrá, to jest země Česká,

do které semeno z dobroty božské hojně vsáté učinilo užitek stý. Luk. v 8.

kap.), něco málo přes 80 biblických míst s citací příslušné biblické knihy a kapitoly. Do tohoto počtu nezahrnujeme četné biblické narážky a přirovná ní bez citace biblické knihy, jako např. „Země česká ... země zaslíbená"(s. 228),3 „ta ukrutná Jezábel Drahomíra" (s. 38; má už Beckovský v Poselkyni, kap. 18, s. 145), přirovnání Husa к Chámovi (s. 144) a jiné. Z 80 citátových míst z bible představují zhruba polovinu značně volné parafráze, jejichž při řazení к určitému českému biblickému překladu není možné. Zbývající po měrně věrně uvedená biblická místa je možno porovnat s českými překlady bible, jichž mohl autor v polovině 18. století užít. Mnohé z těchto citátů jsou tak obsáhlé a tak přesné, že se u nich jistě nejedná o autorovy ad hoc poříze né překlady podle latinského biblického textu. Pro srovnání s českými pře klady bible se nabízí na prvním místě - vzhledem к právo věrně katolicky laděné Zemi dobré - tzv. bible Svatováclavská, první potridentský katolický překlad bible do češtiny (její Nový zákon vyšel roku 1677, 17332, Starý zá kon ve dvou svazcích v letech 1712 a 1715; jiný katolický český překlad bib le do roku vydání Země dobré nevyšel).

Srovnáním citátů s biblí Svatováclavskou jsme zjistili, že z oněch zhruba 40 neparafrázovaných biblických míst je 27 téměř doslovných citátů z této bible. Nejčastěji jsou to citáty z evangelií (10) a z Mojžíšových knih, zvláště z Genesis (5), dále ze Sírachovce (=Ecclesiasticus\ 4), z 3. knihy Královské

(2), z epištol (2), z Kazatele (=Ecclesiastes\ 1), z knihy žalmů (1), z 2. knihy

3 Tento i další stránkové údaje u textových úryvků Země dobré se vztahují к vydání Země dobrá, to jest země česká, (edd.) Ivona Kučerová - Lucie Medová, Brno 1998 (do

slovy Eduard Petrů a Martin Valášek). Recenze viz Alexandr Stich, in: Literární no

viny 9, č. 50, s. 1 a 4; Martin Reissner, in: Nové knihy, č. 7, 1999, s. 3; Radek Lunga -

Václav Petrbok, in: Dějiny a současnost 5, 1999, s. 45-46 aj.

90



ZEMĚ DOBRÁ, TO JEST ZEMĚ ČESKÁ

Ezdrášovy (1), z 2. knihy Makabejské (1). Volněji, ale ještě neparafrázova ně, je citováno v Zemi dobré podle bible Svatováclavské dalších 15 biblic

kých míst, nejčastěji ze Sírachovce (5) a z epištol (4), zbytek z různých knih Starého zákona.

Ostatních asi 40 míst jsou parafráze převážně ze starozákonních knih.

Tento volnější způsob zacházení s biblí připomíná kazatelskou praxi, v textu Země dobré pak doplňuje úsilí autora o čtivost a srozumitelnost. Názorně ta

kovýto postup dokládají následující dva citáty. Autor Země v nich převzal ne vlastní český biblický text Svatováclavské bible, nýbrž českou textovou variantu nebo synonymní vyjádření, tištěné u starozákonního textu Svato

václavské bible na okraji (zvláště u takových míst, která jsou v českém bib lickém textu pro příliš těsnou závislost na latinské předloze méně srozumitel

ná; někdy mezi těmito margináliemi najdeme varianty i podle bible Kralické,

jindy varianty snad moravské nebo bližší mluvené češtině):4 „Vizte, že div ně zvelebil Pán svatého svého, v žalmu 4." (Země dobrá, s. 64); Svatováclav ská: „A věztež, že divného učinil ... /divně zvelebil mg./"5 V druhém citátu

signalizujeme tato z marginálií Svatováclavské bible převzatá místa kurzí vou: „ ... spisovatel té knihy Machabejské ... takto napsáno zanechal: Prosím

pak těch, kteří tuto knihu čisti budou, aby se nehrozili pro odporné příhody, ale ať mají za to, že ty věci se přihodily ne к zahynutí, ale к potrestání býti pokolení našeho ... : trestaje v protivných věcech lidu svého neopouští, ale

tyto věci nám к napomenutí, čitatelům neb čtenářům, jsou pověděný ..."

(Země dobrá, s. 130).6 Tyto dva citáty navíc jasně prokazují, že autor Země dobré užíval bibli Svatováclavskou přinejmenším v těchto kapitolách své

knihy. Ještě na jednom místě by mohlo jít o převzetí marginálie: „I řekl Mojžíš

к lidu: Nebojte se, neb, aby zkusil vás, přišel Bůh, aby strach jeho byl mezi vámi" (Země dobrá, s. 206; „v vás" BiblVácl, „mezi vámi" BiblVácl in таг

gine)? Tato varianta však spíš pochází z bible Melantrichovy, která zde má také „mezi vámi". Na téže straně a stránku předtím totiž najdeme - vedle stížnosti na tehdejší mládež - v biblických citátech Země čtení ne ze Svato

václavské, ale z Melantrichovy bible: „Před člověkem šedivým povstaň a cti

osobu starého." (Země dobrá, s. 205; „Před šedivou hlavou povstaň a cti

osobu starého Lv 19,32" BiblVácl, „Před člověkem šedivým ..." BiblMel); „Běda tobě, Korozaim, běda tobě, Betsaido, ... A ty, Kafarnaum, které jsi se

4 Srov. Josef Vintr, Komentáře v české barokní bibli Svatováclavské', in: Listy filolo

gické 117, 1994, s. 87-96, zde s. 93. 5 Ž 4,4 (tuto i další biblické citace v pozn. 6-9 upřesnil autor). 6 2Mak 6,12.16 7 Ex 20,20.

91



JOSEF VINTR

až do nebe vyvýšilo (,zdaž se vyvýšíš až к nebi' BiblVácl,,které jsi se až do nebe vyvýšilo' BiblMel), až do pekla strčeno budeš" (Země dobrá, s. 206; „Až do pekla sstoupíš" BiblVácl, „až do pekla strčeno budeš" BiblMel).8 Vliv Melantrichovy bible najdeme i v citátu na s. 235 poslední kapitoly Země\ „Pohlediž z svatýně tvé, z výsosti nebeské, z příbytku tvého a dej po žehnání lidu tvému ... V 5. knih. Král. v kap. 26." (správně má být: V 5. knih.

Mojž. = Dt 26,15; „Popatřiž z svatyně své a z vysokého nebeského příbytku a požehnej lidu svému" BiblVácl, „Pohlediž z svatyně tvé, z výsosti nebes kého příbytku tvého a dej požehnání lidu tvému" BiblMel). Tyto doklady svědčí o tom, že autor Země buď převzal tato místa přímo z BiblMel, nebo z nějakého staršího spisu, který tuto bibli užíval (v době před vydáním bible

Svatováclavské, jejíž Nový zákon vyšel 1677, Starý zákon 1712, 1715). O převzetí z nějakého spisu a ne přímo z bible svědčí následující doklad

{Země dobrá, s. 216): „Mistře, tato žena nyní jest postižená v cizoložstvu a v Zákoně Mojžíš přikázal takové kamenovatí, protož ty co pravíš;...

"9 Text citátu odpovídá přesně BiblVácl až na výraz „jest postižená" („popadena" BiblVácl), který má bible Kralická („postižena" BiblKral). Toto místo převzal pravověrně katolický autor nevěda, že obsahuje variantu z Kralické bible.

Nápadná je u řady biblických citátů nepřesnost údajů biblické knihy nebo

kapitoly. Již v předmluvě (s. 10) o zakládání kostelů Konstantinem-Cyrilem nesouhlasí odkaz na „Eccles., kap. 48" (= Sír; odpovídající text není v této

kapitole, mohla by to být volná parafráze začátku kap. 50 o veleknězi Šimeó

novi), na s. 11 místo odkazu na 4. knihu Královskou mělo stát „Eccles (= Sír) 45,2"; nesprávný je dále údaj na s. 17 к „Nic pod sluncem nového, aniž může kdo řícti: aj hle, toť jest nové. Eccles., kap. 1", citát je z Kazatele / Koheleta / Ecclesiastes - byl tedy zaměněn Ecclesiastes za Ecclesiasticus / Sírachovec

(„Nic pod sluncem nového, aniž může kdo říci: Aj hle toť jest nové." Kaz 1,10 BiblVácl). Zmínka o bludech „nejprvnejsího arcikacíře Cerintha ... jak v Skutcích apoštolských v kap. 10 a dál v jiných kapitolách více jest psáno" (s. 129) není v kap. 10 ani v jiných kapitolách Skutků; u autora Země jde zřejmě o asociaci z četby církevních dějin o prvním gnostikovi Kerinthovi z doby kolem r. 100 a její kontaminaci s líčením Petrovy návštěvy u setníka Kornelia v 10. kapitole Skutků. Na s. 194 stojí „Tento vejtah 31. kap. ... v knihách Machabejských"; první kniha Makabejských, o kterou zde jde, má ovšem jen 16 kapitol, je to zřejmá tisková chyba (jistě ne jediná), jde o výtah ne z 31. ale z 1. kapitoly. Nepřesné jsou některé údaje biblických kapitol na s. 207, nesprávně je udáno biblické místo v závěrečné části (s. 235-6, viz

%Mt 11,21-23. 9 J 8,4-5.

92




výše o vlivu BiblMel). Tyto volnosti v zacházení s biblickým textem, včetně

četných výše již zmíněných parafrází, připomínají kazatele, který z bible

vypráví a uvádí známější krátká místa, biblické obraty a narážky často

zpaměti. Výrazně nepřesně uvedená biblická místa se vyskytují jen ve třech částech Země: v předmluvě, v kapitole o Viklefově kacířství a v kapitolách závěrečné části, obhajujících českou zemi paralelami z Písma. V kapitole o Viklefově kacířství a husitství a v obhajobách české země se vyskytují také

výše zmíněné vlivy bible Melantrichovy, ba i jediné místo s možným ohla sem bible Kralické. Nabízí se otázka, zda formulace zmíněných kapitol ne

jsou odněkud převzaty. V (25.) kapitole o kacířství je jako pramen uvedena pouze Beckovského

Poselkyně, odtud však biblická místa převzata nejsou, jak jsme srovnáním s odpovídající částí tohoto starého tisku mohli zjistit. Většina této kapitoly Země obsahuje stručně převyprávěný obsah knih Makabejských o Božích trestech hříšnému izraelskému lidu. Tyto tzv. deuterokanonické knihy neby ly obsaženy v bibli Kralické. Mohlo by zde jít o převzetí z nějakého spisu nebo i kázání, vědomě oslovujícího právě touto biblickou paralelou ony v severovýchodních Čechách stále ještě četné sympatizanty nekatolických církví a společenství, kteří neznali tyto části bible, a proto na ně mohla právě tato argumentace biblí o zhoubnosti kacířství zapůsobit.

Více nepřesností v biblických citacích i více ohlasů starších českých biblí

najdeme v závěrečné části Země dobré, zvláště v 36. kapitole na stranách 206

a 207. Zde je citován Beckovský z knihy Víra (jde o první díl trilogie Kato lické víry nepohnutedlný základ, 1707), na konci kapitoly je také odkaz na Martina Kochema Historii církevní, 1694; Kochem by mohl být zdrojem pro údaj o kacíři Kerinthovi. V poslední, 38. kapitole Země, opět s nápadným nahromaděním citátů z knih Makabejských, je citován Beckovský z Poselky ně, ale také z knihy Náděje, druhého dílu výše zmíněného tisku Katolické

víry. Jelikož oba zmíněné tisky vyšly před vydáním Starého zákona bible

Svatováclavské, mohly by nepřesnosti i vlivy bible Melantrichovy pocházet odtud. Zkoumali jsme Beckovského trojdílný spis v knihovně Arcibiskup ského zámku v Kroměříži (I. Víra, Π. Náděje, III. Láska, sign. Ν II 48, kaž

dý díl má kolem 600 stran). Jde o náboženskou encyklopedii, jejíž první díl

vykládá jednotlivé články kréda i negativními příklady z historie českého ka

cířství, druhý díl je věnován úctě svatých, zvláště českých patronů a jejich ostatků v chrámu sv. Víta a na Karlštejně, přičemž jsou zde mnohé pasáže zřejmě převzaty z Poselkyně, třetí díl je výklad к Desateru a svátostem bez

historických vložek. Průzkum ovšem ukázal, že biblické citáty odtud zcela

jistě převzaty nebyly. První díl má většinou citáty novozákonní, druhý díl

starozákonní, ale jiná místa. Obě místa uvedená v Zemi dobré z knih Víra a

Náděje jsou ojedinělá excerpta ad hoc. Zajímavé je přesné srovnání: v obou

93



JOSEF VINTR

případech jde o velmi obratnou parafrázi; porovnejme na jedné z nich, jak autor Země předlohu pomocí tzv. abbreviatio upravil:

Beckovský, Víra, s. 114:

A vezmeme sobě jenom příklad od Turkův, kteří ačkoliv pohané jsou, avšak v

svých chrámích velikou zachovávají pobožnost; nebo oni když do něho vchá

zeti mají, před dveřmi obuvi své z noh stahují, do něho vcházejíce oči к zemi

sklopují, do něho vejdouce na koberce se sázejí, na něm sedíce v největší ti

chosti, v pokoře a v poníženosti modlitby své konají, na žádnýho se neohlí

dají, s žádným nerozprávějí, nikdy nekašlají ani neplijí, slovem tak tiše se ko

nají, jako by v chrámě nebyli. Takhle se chovají Turci, a kterak my křesťané.

Země dobrá, s. 205:

Turci zase toto náboženství a obyčej mají, že do svých chrámů neb moschejí bez obuvi а к zemi sklopenýma očima vcházejí, na koberce se posadíc na

žádného se neohlížejí a pokorně své modlitby vykonávají, jeden к druhému

ani slova nepromluví, slovem v takové tichosti se chovají, jako by tam žád ného nebylo.

V této souvislosti několik poznámek na okraj к Beckovského Poselkyni, vyplynuvších z ověřování některých odkazů ze Země dobré. Tak jako Země

dobrá je i Poselkyně věnována českým patronům „ss. Crhovi a Strachotovi,

sv. Vítu, sv. Václavu, sv. Vojtěchu, sv. Zikmundu, sv. Prokopu, ss. Kosmovi a Damiánovi, sv. Benediktu a jeho bratřím, sv. Norbertu, sv. Jozefu, sv. Lid mile, sv. Janu Nepomuckému." Kupodivu ve věnování Poselkyně není uve

dena Anežka Přemyslovna, jak bychom očekávali u autora, který byl členem Anežkou založeného řádu křížovníků, uctívajícího ji jako blahoslavenou ješ tě před oficiálním prohlášením z Říma (zde již jako svatý uvedený Jan Nepo mucký byl ostatně prohlášen za svatého až po vydání Poselkyně). Předmluva

Poselkyně je velmi věcná, odvolává se více na antické než na náboženské

autority, najdeme zde však jak citát z Platóna, tak i z Homéra, které odtud

převzal i doslov Země dobré\ odtud je také převzat citát z dějepisce Mark varda Frehera (Země dobrá, s. 257). Za zmínku z předmluvy dále stojí, ja kým stylem chce Beckovský svou Poselkyni psát: „Některým pak v této kni ze čeština líbiti se nebude ... a znám se к tomu, že jsem při spisování této

knihy ne o krásomluvnost, a o sprostou vyslovitedlnost všemožně se snažil"

(4da). Z úvodní kapitoly pak, jaké názvy Beckovský uvádí pro českou zemi:

„ ... zem nazývala se Bojohemia ..., Bohemia, ... od některých také jmenuje se Čechya" (s. 7). Jako rok vydání Beckovského Poselkyně bývá udáván 1700.10 V obsáhlém dodatku к Poselkyni, věnovaném popisu českých kláš

terů, jsme se však v kapitole o českých františkánech dočetli, že Beckovské

10 Tak i nový Lexikon české literatury, I, Praha 1985', s. v.

94




mu jejich historii vypsal provinciál františkánů roku 1718 (na s. 1043-1044). Jak nás upozornil recenzent této studie Miloš Sládek, stránky 1041-1052 ob sahuje jen menší část exemplářů Poselkyně, zřejmě dotisku nebo druhého vydání z konce druhého desetiletí 18. století."

2. Význam biblických citátů

pro možnou atribuci textu

Měl výběr a uspořádání biblických citátů nějaký další význam? Při srov nání počtu míst z Nového a Starého zákona jednoznačně převažují citáty a ohlasy starozákonní. Je to důsledek autorovy snahy najít ve starozákon

ní historii vyvoleného izraelského lidu paralely s osudy českého národa. V předchozím odstavci jsme upozornili na to, že citáty a parafrázovaný ob sah knih Makabejských se vyskytují na místech, kde jde o argumentaci proti kacířství, v domácím českém kontextu zvláště proti husitství a až na druhém

místě proti luteránství, a o obhajobu české věrnosti Bohu, církvi a panovní kovi. Vedle knih Makabejských jsou nápadně časté citáty z knih Mojžíšo vých s morálními apely a příkazy. Třetí do popředí vystupující a vícekrát v úvodním věnování zemským patronům citovanou starozákonní knihou je Ecclesiasticus / Sírachovec. I tato kniha, podobně jako knihy Makabejské, nepatřila ke kánonu biblických knih, a nebyla tedy v bibli Kralické, byla však tak jako knihy Makabejské v katolických biblích. Hojnou citací z knih

Makabejských a ze Sírachovce chtěl autor prokázat svou právo věrnost, ale

snad také ovlivnit ve východních Čechách četněji zastoupené přívržence ne

katolických vyznání argumentací z částí bible jim neznámých. Nápadné je uvedení celé Země dobré rozsáhlým citátem ze Sírachovce

(Ecclesiasticus), který je téměř přesně převzat z BiblVácl: „Chvalme muže slavné a otce naše v národu jejich! Mnohou slávu učinil Pán skrze ně veliko mocností svou od věků („ ... věku. Panující..." BiblVácl) panující v mocech

svých, lidé v moci velicí, („a" BiblVácl) opatrností svou obdařeni, zvěstují ce (... vynechány 2 řádky z BiblVácl) lidem přesvatá slova, (... vynechány 2 verše z BiblVácl) všichni tito v pokolení („-ch" BiblVácl) národu svého slá

vy dosáhli, (... vynechán 1 řádek z BiblVácl) pozůstavili jméno к vypravová ní slávy („chvály" BiblVácl) jejich: (vynechán verš 9 z BiblVácl) oni muži milosrdní (milosrdenství BiblVácl) jsou, kteřížto („kterýchžto milostivosti"

BiblVácl) milostivostí nepřestali, s semenem jejich trvají dobré věci, dědictví

svaté, vnukové jejich; a synové jejich („ ... pro ně ..." vynecháno z BiblVácl)

1' Srov. Zdeněk Václav Tobolka - František Horák - Bedřiška Wižďálková, Kniho

pis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce 18. století: dodatky. Díl

2, Tisky z let 1501-1800. Část 2, Písmeno b-Č. Čís. 918-1808, Praha 1995, s. 21. '

95



JOSEF VINTR

až na věky zůstávají: а („а" от. BiblVácl) símě („jejich" add. BiblVácl) i („a" BiblVácl) sláva jejich nebude opuštěná („opuštěna" BiblVácl). Těla je jich v pokoji pochovaná jsou („pochována sou" BiblVácl) a jméno jejich živo jest od národu („až" add. BiblVácl) do národu, moudrost („Moudrost" BiblVácl) jejich („ať" add. BiblVácl) vypravují lidé a chválu jejich ať zvěs

tuje církev." Eccles., kap. 44 (tak pod čarou odkaz v edici).12 Položili jsme si

otázku, zda tento nápadně dlouhý úvodní biblický citát nějak nesouvisí s předchozí dedikací zemským patronům a zjistili jsme, že verše 10-15 jsou epištolním čtením na svátek svatých Pěti bratří mučedníků. Tito světci jsou

také uvedeni ve věnovacím výčtu českých patronů na třetí straně Země dob

ré, a to, na rozdíl od jiných podobných dedikací (srov. výše u Poselkyně), dokonce jmenovitě. Rozsáhlý citát ze Sírachovce na samém začátku Země

jistě není pouhým uvedením historického díla známou biblickou „chválou otců", můžeme v něm navíc vidět zvláštní projev úcty právě těmto zemským

patronům. V českých zemích dnes pozapomenutí svatí benediktinští mniši

jsou uctíváni v Polsku jako první domácí mučedníci. Byli dříve uváděni do

spojitosti se sv. Vojtěchem, který je měl vyslat do Polska. Z rozsáhlé legen dy sv. Bruna z Querfurtu Vita quinque fratrum, objevené až v 19. stol.,13

však nyní víme, že je povolal z Itálie až Boleslav Chrabrý. Pět sv. bratří jsou ovšem především světci benediktinského řádu. Jejich úcta je dokumentová na i v českých benediktinských chrámech. O oltářním obraze staroměstské ho chrámu sv. Mikuláše „černých benediktinů" píše např. týnský farář J. F. Hammerschmid, že zde sv. Benediktovi holdují „svatí patroni království Českého z téhož řádu", mezi nimi i sv. Pět bratří.14 Spojíme-li vazbu těchto světců především na benediktinské prostředí s jejich neobvyklým jmenovi tým výčtem ve věnování Země dobré a zvláště s uvedením celého spisu čte

ním na jejich svátek (12. listopadu), pak není nemístné uvažovat o benedikti novi jako autoru Země dobré.

Jsme tak opět u autorské atribuce, kterou vyslovil už v osmdesátých letech Alexandr Stich (srov. začátek našeho příspěvku), u možného autora, archivá ře a historika českých benediktinů Josefa Bonaventury Pitra (1708-1764). Tento vlastenecký kněz mohl mít i osobní důvody pro zvláštní úctu právě sv. Pěti bratří. V mladých letech, kdy studoval v benediktinském klášteře v Broumově, se mu mohl do paměti vrýt obraz zemských patronů, který prá vě tehdy, počátkem dvacátých let 18.stol., v Broumově namaloval Václav

12 Jde o verše Sír 44,1-4, 7-8,10-15. 13 Bruno z Querfurtu, Vita quinque fratrum, (ed.) Wojciech Ketrzyňski, Warszawa

1961, s. 381-428 (Monumenta Poloniae Historica - Pomniki dziejowe Polski, VI). 14 Milada Vilímkova - Pavel Preiss, Ve znamení břevna a růží - Historický, kulturní

a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově, Praha 1989, s. 174.

96




Vavřinec Reiner - na třetím bočním oltáři broumovského chrámu zobrazil

české patrony-mučedníky Václava, Víta, Vojtěcha, Jana Nepomuckého, Zik munda, Ludmilu a Pět bratří.15 O zvláštní úctě sv. Pěti bratří u českých bene

diktinů máme řadu dokladů z výzdoby benediktinských klášterů. Z doby ko lem roku 1740 se zachovaly dva koncepty maleb pro ambity břevnovského nebo broumovského kláštera; na dvou freskách měli být zobrazeni bratří mučedníci, na jedné jejich vyslání Vojtěchem (Brunonova legenda nebyla ještě známa), na další jejich umučení; z kusého konceptu závěsných obrazů

svatovojtěšské legendy je jeden věnován příchodu Pěti bratří do Cech.16 Pět bratří je i na centrální fresce českých patronů broumovského chrámu sv.

Václava z r. 1748 - sv. Josef je zde zobrazen jako hlavní patron, po něm

teprve sv. Václav, je tu i Kosma a Damián, ale i slezská patronka sv. Hedvi ka vedle sv. Ludmily.17 Pět bratří bylo vyobrazeno také v ambitech břevnov

ského konventu, kde Pitr žil řadu let. Jejich zdůraznění v Zemi dobré (uve dení jmény ve věnování, epištola jejich svátku v úvodu spisu, slavnostní převezení jejich ostatků z Polska do Prahy za Břetislava líčí Země dobrá po drobně na s. 95) mohlo být také odrazem bolestné problematiky obsazení Slezska pruským vojskem - byli asi také považováni za patrony slezské

(břevnovsko-broumovský klášter měl úzké vztahy к Dolnímu Slezsku, zvláš tě к tamějšímu proboštství, tehdy právě barokně obnovovanému benediktin

skému klášteru Lehnické Pole; jeho založení po bitvě s Mongoly sv. Hedvi kou je zobrazeno na fresce z 18. stol. v ambitu břevnovského konventu i se

slezskou orlicí).18 Autor, ať už Pitr nebo jiný benediktin, musel války bolest ně prožít snad právě ve východních Čechách, jež byly jako první obsazeny a drancovány pruskými vojsky. Pitr tehdy žil od r. 1735 do r. 1746 v Polici a v Broumově; toto období jeho života a útrapy obyvatelstva severovýchod ních Čech za prusko-rakouských válek o slezské dědictví líčí V. V. Tomek.'9

Legendu o sv. Pěti bratřích znal Pitr jako historik jistě z podání Kosmova,

15 Milada Vilímkova - Pavel Preiss, Ve znamení břevna, s. 223. O stránku dále к to

muto obrazu čteme, že na něm „ ... zaujímá ústřední postavení dědic země Václav ... Mezi

typizovanými a povšechně idealizovanými tvářemi upoutává životnost trojice mnichů, na

niž je redukován počet Pěti bratří; u nich a zejména u onoho, který průčelně vyhlíží z ob

razu, jako by přímo navazoval kontakt s divákem, se vnucuje myšlenka, že jde o portrét ní záměr a že tu byli zpodobeni někteří členové broumovského kláštera." V citované kni

ze je obraz na reprodukci č. 27. 16 Milada Vilímkova - Pavel Preiss, Ve znamení břevna, s. 249. 17

Tamtéž, s. 264. 18

Tamtéž, s. 253. 19 Václav Vladivoj Tomek, Příběhy kláštera a města Police nad Metují, Praha 1881,

s. 196 п., 216, 219 aj.; zde na s. 198 i zpráva o setkání Pitra se známým benediktinským historikem M. Ziegelbauerem již r. 1740 v Polici. Tomek také zmiňuje na s. 200, pozn.

97



JOSEF VINTR

obsahuje ji i 37. kapitola Dalimila. V oficiální latinské modlitební knize pro česko-moravsko-slezskou benediktinskou kongregaci „Pietas Benedictina",

sepsané Pitrem roku 1751 a vydané v Benátkách, najdeme sv. Pět bratří ve stručném popise českých benediktinských světců v předmluvě (a4b), pak až v litanii к benediktinským světcům (jsou zde zařazeni i sv. Cyril a Metoděj) v odstavci mučedníků (zajímavá je také zmínka založení přeštického kostela „a Beata Agnete" /Ь6Ь/, tedy označení Anežky Přemyslovny titulem blaho slavená' jako ve věnování Země dobré). Pitrův bližší vztah к těmto světcům dokládá i to, že se zabýval prameny к životu sv. Pěti bratří i později, jak o tom svědčí Gelasius Dobner ve svých kritických komentářích к Hájkově Kronice (pars IV, 274-275): „Velmi zapletena jest věc, jestli ... Benedikt, Matouš, Isak, Jan, Kristin ... přišli z kláštera sv. Alexia v Římě a byli-li be

nediktiny. ... Mnohokráte jsem naléhal na blahé paměti nejdůstojnějšího raj hradského preláta pana Bonaventuru Pittera z řádu sv. Benedikta, aby tuto těžkou věc rozluštil. Odepsal mi, že to učiní v hojnosti ve svém životě sv. Vintíře. Ale neučinil zadost. Přináší sice jak z kroniky Pulkavovy, tak ze ži vota a umučení těchto pěti svatých mučeníků, které jest v třeboňském kode

xu, jasná svědectví, jimiž se snaží dokázati, že těchto pět bratří nejenom se

sv. Vojtěchem z Říma přišlo, nýbrž že po jeho v Průších umučení z kláštera břevnovského do Polsky se odebralo ..."20

Při hledání bližších údajů к úctě sv. Pěti bratří mi pomohl vídeňský docent

polonistiky Bonifacy Miqzek zpřístupněním vynikající polské příručky Ha

giografia polska - Slownik bio-bibliograficzny. Novější zde popsané bádání

již nespojuje těchto pět benediktinských mučedníků přímo se sv. Vojtěchem. Nové poznatky přinesl především nález legendy Bruna z Querfurtu teprve v 19. století. Český barokní autor Země dobré vycházel z Beckovského a z 38. kapitoly Kosmovy kroniky, líčení Kosmovo к r. 1004 bylo po staletí

nejobsáhlejším historickým pramenem. Sv. bratří byli uctíváni v Polsku, na

Moravě, v Čechách a v Itálii zvláště řády kameldulů a benediktinů.21

56, Pitrův latinsky psaný deník, který by si jako nepochybně ilustrativní dokument doby zasloužil české vydání.

20 Methoděj Josef Vojáček, .SV. Benedikt s bratfími, in: Časopis katolického ducho

venstva 37, 1896, s. 471-472 (rozsah celého článku: 37, 1896, s. 402-412, 466-475, 553

563, 577-594; 38, 1897, s. 162-168, 214-219, 280-287, 329-337, 406-415, 458-467);

Vojáček udává dále, že Magnoald „Ziegelbauer ... napsal spis Olomucium sacrum, v němž ... sděluje, že ostatky sv. Krystýna byly okolo r. 1128 (z Boleslavi) na žádost bis

kupa Jindřicha Zdíka do katedrálního kostela olomouckého přeneseny" (Methoděj Jo

sef Vojáček, Sv. Benedikt sbratřími, in: Časopis katolického duchovenstva 38, 1897, s. 461); touto problematikou se tedy zabýval již před Pitrem i Ziegelbauer.

21 Srov. Hagiografia polska - Slownik bio-bibliograficzny, II, (red.) O. Romuald Gus

taw OFM, Poznaň - Warszawa - Lublin 1972, s. 234-250, zde s. 247 (kameldulové

98




Úvahou o funkci úvodního biblického citátu jsme se dostali к benedikti nům, nejasný však zůstává signál posledních tří biblických citátů z listů sv. Petra, Pavla a zase Petra, uzavírajících „Závěrek" Země dobré. Má-li skrytý smysl, můžeme o něm zatím jen spekulovat. Je to zašifrovaný poukaz na pa trocinium sv. Petra a Pavla (chrám naVyšehradě? v Rajhradě? sv. Petr a Pa

vel se vznáší na jedné z fresek břevnovského ambitu nad budovou rajhrad ského proboštství)?22 V posledním biblickém citátu „Závěrku" Země dobré z 1. listu sv. Petra najdeme slova „obcování ... dobré", to je latinské con versatio ... bona ve Vulgátě. Jsou slova o obcování narážkou na Kosmovo lí

čení příběhu pěti bratří, umučených kvůli údajně skrývanému pokladu? V druhém odstavci 38. kapitoly Kosmovy kroniky čteme „Erat enim eorum conversatio laudabilis, Deo acceptabilis ...". Nešlo by pak o kompoziční rá mec prvního a posledního biblického citátu, spojující začátek i závěr Země dobré skrytým poukazem na dedikaci sv. Pěti bratřím?

3. К dobovým okolnostem vzniku

Vlastenectví Země dobré neukazuje na jezuity. Societas Jesu tehdy v čes

kých zemích usilovně hájila především čistotu víry a své pozice ve školství. Jesuité přestávali být od čtyřicátých let 18. století pozvolna vůdčím katolic kým řádem ve společenském a kulturním dění českých zemí, tuto jejich roli

postupně převzaly jiné řády. Přejímáním prvních náznaků osvícenství ze zá

padu se vyznačovali především benediktini. Role benediktinů při posílení českého zemského vlastenectví v tereziánské době ještě není dostatečně

zhodnocena. Připomeňme jen dvě skutečnosti: z iniciativy kancléře monar

chie Filipa hraběte Kinského zamýšlel břevnovsko-broumovský opat Benno Lčbl zřídit v Praze ve čtyřicátých letech benediktinskou akademii pro vzdě lávání šlechtických a měšťanských synků, projekt však ztroskotal pro fi nanční tíseň, vzniklou jako důsledek pruských válek.23 Benediktini se také

významně podíleli na založení (1746) a práci olomoucké Societas erudi torum incognitorum. Nevyšel nakonec podnět k sepsání Země dobré z těchto kruhů?

v českých zemích nebyli; polská příručka má i odkaz na obsáhlou studii Vojáčkovu o sv.

Pěti bratřích). Takovouto encyklopedickou hagiografickou příručku zatím české kulturní

a církevní dějiny postrádají. 22 Srov. Milada Vilímkova - Pavel Preiss, Ve znamení břevna, s. 253. 23 Srov. Eduard Winter, Der Josefinismus und seine Geschichte, Beitráge zur Geis

tesgeschichte Ósterreichs 1740-1848, Briinn - Miinchen - Wien 1943, s. 23-25; Milada

Vilímkova - Pavel Preiss, Ve znamení břevna, s. 159.

99



JOSEF VINTR

Není nepodstatné, že Země dobrá vyšla v Hradci Králové u tiskaře Jana Klimenta Tibeliho. Osudy této tiskárny jsou popsány,24 důkladněji pro dobu

obrozenskou, méně pro baroko. Ostatně, produkce a vydavatelská politika českých tiskáren v barokní době je dosud málo zpracována. Johanides uvádí, že již u otce J. K. Tibeliho tiskl svůj Klíč kacířské bludy к rozeznání otvírají cí i Kancionál jezuita Antonín Koniáš (1729), vyšel tu Božanův Slavíček, tisklo tu také královéhradecké biskupství (zdejší biskupové bývali národně zaměřeni a často zasedali na pražský arcibiskupský stolec, ať už myslíme na Sobka z Bilenberka v 17. stol. nebo na Antonína Příchovského v době Pitro va působení v Polici a v Broumově; role biskupů barokní doby pro národní kulturu také není dostatečně prozkoumána). J. K. Tibeli byl loajálním obča nem rakouské monarchie: „Aby nemusil tisknout pruské manifesty, patenty a různá nedovolená nařízení, uprchl raději (při vpádu Prusů) z Hradce".25

Exponovanou loajalitu к rakouské monarchii i ke katolické církvi dokumen

tuje právě Země dobrá. V dobovém kontextu je pochopitelné, že věrnost cí sařovně bylo nutno zdůraznit zvláště po holdu české šlechty při prohlášení se bavorského kurfiřta Karla Albrechta českým králem (1741), věrnost kato lické církvi bylo třeba vyzdvihnout právě v zemi označované již dávno za

kacířskou. Pravověrnost autora Země dobré dokládá také námi výše zmíněné

exponovaně časté citování nekatolíky neužívaných biblických knih Maka

bejských a Ecclesiastiku / Sírachovce. Do stejného dobového kontextu de klarací loajálnosti je možno zařadit i začátek věnování Země dobré zemským patronům: „Velikomocné císařovně nebe i země, nejblahoslavenější Panně Marii..." (Panna Maria bývá běžněji apostrofována jako „královna"; může jít také o naznačenou dedikaci císařovně Marii Terezii, která jak známo nedo volovala věnování spisů její osobě, aby jí nevznikaly závazky). V této sou vislosti je namístě zmínit, že starší Pitrův spis, modlitební kniha polického bratrstva Bolestné P. Marie Hlas na výsosti - Naříkání, žalosti a pláče Rá

chel, vydaná r. 1748 též u Tibeliho v Hradci Králové, má na verso straně ti tulního listu věnování „Nejsvětější a nejdůstojnější nebes i země císařovně,

nejbolestnější Rácheli Marii ..." (i tato kniha neuvádí jméno autora, v titulu

jej však dostatečně označuje formulací „sepsaná od jednoho kněze řádu sv. otce Benedikta, svobodného a vejhradního královského kláštera Břevnovské ho profesa, téhož slavného Bratrstva někdy bejvalého p. praesesa."; po před mluvě je podepsán iniciálami „P.B.P. bejvalý praeses" = pater Bonaventura

Piter).

24 Josef Johanides, Staré královéhradecké tisky, Hradec Králové 1973, s. 20 п.; za

upozornění děkuji dr. M. Bohatcové a dr. A. Baďurové. 25

Tamtéž, s. 22.

100




Vlastenectví a loajalita к monarchii byly pro Vídeň důležité zvláště v seve

rovýchodních Čechách právě v době opakovaných pruských vpádů, za nichž

byla Prusy odlákána i část nekatolicky smýšlejícího obyvatelstva к vystěho vání, jelikož tam i v 18. století nejvíce přežívaly zbytky protestantismu, Jed

noty bratrské i různých sekt. Po pruské anexi Slezska buduje Marie Terezie v první půli padesátých let 18. století Haugvicovými reformami nejen centra

lizovaný stát, ale snaží se za pomoci loajálních církevních i vzdělaneckých kruhů zvýšit věrnost panovnickému domu a rodné zemi právě v Cechách, i na

dále nejvíce ohrožených Prusy. Do tohoto konceptu přesně zapadá i publikace Země dobré, z tohoto hlediska je možno ji vidět jako spis aktuálně politický, pomáhající zpevňovat tehdy se prvně i ve středních vrstvách formující vědo mí sounáležitosti zemí rakouské monarchie a rakouské státnosti.

Zájem i císařského dvora o tento tisk dokládá exemplář Země dobré cho

vaný ve vídeňské Nationalbibliothek (sign. 6. K. 34) s vlastnoručním podpi sem císaře Josefa II. Při prohlídce této pěkně vázané, málo používané knihy jsme podpis našli nahoře na první stránce bílého předsádkového listu, onen

známý podpis Jozephus s řadou klesajících spojitých šikmých čar místo kon cového -s. Energické tahy vedla již vypsaná, ale ještě mladá ruka. V celé knížce není žádná poznámka nebo jiná stopa po čtení, pouze list, přinášející zmínku o korunovaci Ferdinanda II. českým králem na svátek sv. Petra

a Pavla roku 1617 (s. 396 starého tisku) a kritickou zmínku o líčení stavov ského povstání, soudu a poprav rakouským autorem Bellou (s odkazy na

vyobrazení v jeho knize), má tzv. oslí ucho, přehnutý rožek, zde dokonce

dvakrát. Četl toto místo Josef II. častěji? Kniha patřila do soukromé knihov

ny tehdejšího následníka trůnu, pozdějšího spoluvladaře Marie Terezie a po její smrti císaře Josefa II. Z pozůstalosti se dostala roku 1790 s celou jeho soukromou knihovnou do tehdejší Hofbibliothek, dnešní Nationalbibliothek ve Vídni.26 Pokusil jsem se i s pomocí pracovnic oddělení rukopisu a starých

tisků vídeňské Nationalbibliothek najít seznam této soukromé knihovny, kte

rý by mohl obsahovat údaj, kdy a jak se kniha stala Josefovým majetkem, zatím však bez úspěchu. Seznam by byl zajímavý i vzhledem к tomu, zda Josef II. vlastnil další knihy s českou problematikou. Otázku kdy a jak se Země dobrá dostala do rukou Josefu II. tedy, zatím můžeme zodpovědět jen hypoteticky. Věnoval tuto knihu svému žákovi jako vzdělávací „povinnou" četbu jeho učitel češtiny Jan Václav Pohl? Nebo to byl Bonaventura Pitr, kte

rý měl přístup do císařské rodiny jako údajný zpovědník Marie Terezie?27

26 Geschichte der Osterreichischen Nationalbibliothek, I, (Hrsg.) Joseph Stummvoll,

Wien 1968, s. 279. 27 Jan Evangelista Bohuslav Havelka, Život pana Bonaventury Pitra, preláta Raj

hradského, in: Časopis společnosti vlastenského museum v Čechách 2, 1828, s. 49-69,

zde s. 49.

101



JOSEF VINTR

Nebo dokonce kancléř Kounic (od dubna roku 1754 člen komise, před níž

byl Josef II. vychovateli každý měsíc zkoušen)?28 Pokoušeli jsme se dlouho, ale bez konkrétního výsledku, najít odpověď. Údaje o Pohlovi jsou tak vzác ně ojedinělé, že jsme neočekávali potvrzení této domněnky. Není ani známo, kdo dostal Pohla ke dvoru jako učitele češtiny pro korunního prince Josefa. Muselo to být až po podzimu roku 1752, protože do té doby se Josef z jazy ků učil pouze latinu a francouzštinu, od září zmíněného roku také italštinu;29 Pohl přišel zřejmě z tehdy právě založené tereziánské vojenské akademie ve Wiener Neustadtu, kde působil jako učitel češtiny (mohl být chráněncem kancléře hraběte F. Kinského, který měl na založení akademie i zavedení vý uky češtiny významný podíl; nebyla nakonec Země dobrá i četbou kadetů

tereziánské akademie?). Pravděpodobnější ovšem je, že Země dobrá se do stala do rukou následníka trůnu jako dar preláta Bonaventury Pitra při jedné z jeho audiencí u císařovny Marie Terezie ohledně exempčních privilegií pro břevnovsko-broumovský klášter (podle Rybičky shledával Pitr pro tento spor s pražským arcibiskupstvím doklady ve Vídni zjara r. 1756, „jako sekretář českomoravské benediktinské provincie měl možnost studovat archivy a po čtyři roky pracovat i ve vídeňském dvorním archivu";30 u Tomka se dočte

me,31 že po jmenování sekretářem a archivářem r. 1752 „Opat /Benno Lobl/

poslal jej hned potom do Vídně co jednatele v záležitosti rozepře o exemcí a jiných věcech kláštera. Pitr přebýval tam odtud skoro stále po několik let, a nabyl příležitosti ke zjednání sobě známostí u dvora, ano přízně císařovny Marie Terezie i manžela jejího císaře Františka."). Údajně se císařovně tak

zalíbil, že ho jmenovala svým zpovědníkem a duchovním rádcem.32 Tento

údaj, převzatý Rybičkou patrně od Havelky, odpovídá pravdě zřejmě jen z poloviny. Havelka totiž formuluje opatrněji: „Maria Theresia ... jej sobě za rádce ve svých důležitostech duchovních čili za zpovědníka svého zvolila".33 Ono „ ... čili ..."je nepochybně výkladem Havelkovým, Pitr byl tedy jmeno ván pouze radou pro duchovní záležitosti; zpovědníky císařovny totiž byli jiní kněží - do roku 1767 jezuita P. Kampmiiller, pak jansenisticky oriento

vaný augustinián I. Miiller.34 Pitr ovšem podle Havelky35 ve velikonoční

28 Friederike Wachter, Die Erziehung der Kinder Maria Theresias, Dissertation Wien

1969, s. 112 (kupodivu neuvedla výuku češtiny). 29 Srov. tamtéž, passim. 30 Bedřich Slavík, Od Dobnera к Dobrovskému, Praha 1975, s. 27. 31 Václav Vladivoj Tomek, Příběhy kláštera, s. 301. 32 Antonín RybiCka, Pitr Bonaventura, in: Slovník naučný, (red.) František Ladislav

Rieger, Praha 1867, s. v. 33 Jan Evangelista Bohuslav Havelka, Život pana Bonaventury Pitra, s. 59. 34 Eduard Winter, Der Josefinismus, s. 45-46. 35 Jan Evangelista Bohuslav Havelka, Život pana Bonaventury Pitra, s. 62.

102




době jezdíval i později z Rajhradu ke dvoru do Vídně. Audienci mu pod le Rybičky zprostředkovával dvorní archivář Theodor Anton Taulow von Rosenthal (1702-1779), s nímž se Pitr seznámil už koncem čtyřicátých let v Praze, když tam Rosenthal v letech 1749 a 1750 podle příkazu císařovny shledával dokumenty pro právě založený centrální dvorní archiv.36 Vlivný Rosenthal byl velkým znalcem pramenů českých dějin (byl jedním z prvních numismatiků, zabývajících se starými českými mincemi). Do vedení Ηofar chivu byl povolán vicekancléřem Bartensteinem r. 1748 po více jak dvaceti leté službě a kariéře v české dvorské kanceláři, kde byl sekretářem kancléře Františka Ferdinanda Kinského, a pak sloužil jako vysoký úředník u jeho syna, říšského kancléře Filipa Josefa Kinského.37 Roku 1753 byl pověřen sbíráním materiálu к učebnici českých dějin pro výuku korunního prince Jo sefa, která mela zachytit především údobí od Maximiliana I. po Josefa I. a doložit je nejdůležitějšími dokumenty. Průzkum Rosenthalových styků s českými vzdělanci (byl mj. dlouhodoběji ve styku s Pitrem, jak o tom svěd čí Dobrovského sdělení, že A. Voigt prý spálil Pitrovu práci Bibliotheca bo

hemica, kterou dostal od Rosenthala),38 jakož i tzv. klientel jednotlivých vy sokých českých státních úředníků na dvoře Marie Terezie (Kinsky, Kounic, Chotek aj.), by mohl přinést pro české kulturní dějiny nové poznatky (např. Kounic na rozdíl od zemsko-vlasteneckého Kinského myslel v prvé řadě ra

kousko-německy, jak ukazuje mj. jeho výrok „Vzdání se Slezska ... by vyda lo budoucnost zemí české koruny do rukou slovanské většiny.").39 Není do

statečně prozkoumán vliv českých kancléřů a vysokých státních úředníků

českého původu na národnostní a jazykovou politiku Marie Terezie. České mu vzdělanci většinou není známo, že císařovna protěžovala češtinu řadou

rozhodnutí před jinými jazyky monarchie, např. zavedením její výuky na ví deňské šlechtické gymnasium Theresianum již r. 1746, na důstojnickou tere ziánskou akademii ve Wiener Neustadtu r. 1752, na ženijní akademii ve Víd ni г. 175440 a později zřízením profesury pro češtinu na vídeňské universitě

36 Alfred von Arneth, Geschichte Maria Theresias, IV, Wien 1870, s. 134. 37 Constantin Ritter von Wurzbach-Tannenberg, Biographisches Lexikon des Kai

sertums Osterreich, Bd. XXVII, Wien 1874, s. 32. 38 Bedřich Slavík, Od Dobnera к Dobrovskému, s. 124. 39 Friedrich Walter, Manner um Maria Theresia, Wien 1951, s. 71. 40 Stefan Michael Newerkla, Intendierte und tatsachliche Sprachwirklichkeit in

Bohmen, Diglossie im Schulwesen ... 1740-1918, Dissertation Wien 1998, s. 36; podrob

něji к výuce češtiny v době Marie Terezie srov. týž, Tschechischlehrbucher aufdem Ge

biet des heutigen Osterreich 1740-1848, Diplomarbeit Wien 1996, a týž, in: Vídeňský

podíl na počátcích českého národního obrození - J. V. Zlobický (1743-1810) a současní

ci: život, dílo, korespondence. Wiener Anteil an den Anfángen der tschechischen nationa

103



JOSEF VINTR

г. 1775. Při postupném zavádění němčiny na gymnasia nařídila císařovna již r. 1747 jezuitům v českých zemích, že ve výuce nesmí zapomenout na vlast

ní zemskou řeč, češtinu, r. 1752 jim přikázala přeložit německy psanou gra matiku latiny pro české žáky do jejich mateřštiny, dále 1763 přikázala výuku к překládání českých textů, roku 1765 pak dekretem, že „český jazyk má být zaveden na školách na Malé Straně, zvláště na tamějším gymnasiu a jeho vý uka má být zesílena" a také že pražské gubernium má konzultovat znalce

češtiny a s jejich schválením znovu vydat Rosovu gramatiku a Vusínův slov ník nebo najít vhodné autory pro nové dobré příručky.41 Tento výčet zákon

čeme citátem z listiny Marie Terezie dané 1752 broumovskému klášteru: „Da iibrigens bei diesem štift um deswillen keine rechte innerliche einigkeit zu verspiiren sein solle, weillen die bohmische subjecta sehr wenig conside ration getragen wiirde; so werdet ihr (Gubernium) dem neuen prelaten ...die

erinnerung machen, dass er bei aufnehmung derer candidaten auf jene von der bohmischen zunge mehrers, als bishero geschehen, reflectiren solle."42

Tedy gubernium má upozornit klášter na to, aby u žadatelů o přijetí bral vět ší ohled na Čechy.

Úvahou o dobových okolnostech vzniku Země dobré a její cesty na vídeň

ský dvůr náš příspěvek uzavíráme.

***

Alexandr Stich přisoudil Zemi dobrou autoru z benediktinského řádu, nej spíše J. B. Pitrovi, naše analýza biblických citátů benediktinskou atribuci po tvrdila a vedla také к Pitrovi jako pravděpodobnému autoru. O cílech Země dobré ve svém kryptonymním vídeňském příspěvku M. Toušek uvedl, že

„Spis měl stavět hráz tomuto procesu národní abdikace a vysýchání zdrojů národní energie".43 Pokusili jsme se úvahou o dobových okolnostech vzniku

ukázat, že spis mohl mít navíc i cíle konkrétnější a političtější, totiž posílení národního sebevědomí a české loajality к monarchii v době pruského ohro žení.

len Erneuerung - J. V. Zlobický (1743-1810) und Zeitgenossen: Leben, Werk, Korre

spondenz, (edd.) Josef Vintr - Jana Pleskalova, Praha 2004. 41 Anna Drábek, Die Frage der Unterrichtssprache im Konigreich Bohmen im Zeital

ter der Aufklárung, in: Ósterreichische Osthefte 38, 1996, s. 329-355, zde s. 337. 42 Václav Vladivoj Tomek, Příběhy kláštera, s. 248, pozn. 68. 43 Miroslav Toušek (= Alexandr Stich), Tři kapitoly o českém baroku, s. 243.

104




SUMMARY Země dobrá, to jest země Česká (1754), the Bible and the Austrian Mo

narchy

This patriotic publication from the era of Maria Theresia (and thus from the period before the beginning of the Czech National Revival) celebrates

important men, saints and incidents in Czech history in unexpectedly vivid Czech. At the same time, it emphasizes the loyalty of the Czech nation to the Austrian monarchy and the Catholic church. This paper is an attempt to cla

rify the question of the author and purpose of this anonymous work, which has not yet been solved. Neither A. Stich's study on the subject (1981) nor the re-edition of Zeme dobrd (1998) was able to give a definitive answer.

However, A. Stich assigns the authorship of this work to monks of the Bene dictine order and names the prelate and historian Josef Bonaventura Piter

(1708-1764) as the probable author. Our analysis of the numerous Biblical quotations in Zeme dobrd shows

that the majority of them were taken over from the Catholic Czech translati on of the Vulgata, the so-called Bible svatovdclavskd (1677-1715). Some other passages - especially those that were paraphrased more freely - sug gest that the publications by the Baroque Czech historian J. F. Beckovsky (1658-1725) might have been used. Surprising is the presence of the holy Five brethren, Benedictine martyrs in Poland, among the national patron saints in the book's dedication, as well as our discovery that the long intro

ductory quotation from the Bible is the passage of the Epistle that was read on their religious holiday. This is a clear, but at the same time a hidden indi cation of the importance of their cult and also of Benedictine environment,

from which this publication emerged. J. B. Piter was an ardent admirer of those martyrs himself.

The book Zeme dobrd also played a certain role at the imperial court in Vienna. A copy was found in the private library of the emperor Joseph II.

(who partially knew Czech) with his personal signature and traces of his rea

ding of certain passages. Piter stayed in Vienna in the 1750ies and was in contact with the imperial dynasty through the court archivist Theodor Anton Taulow von Rosenthal. He might have given the book Zeme dobrd to Maria Theresia during an audience, as a present for the successor to the throne ar chduke Joseph. As a publication, it was probably originally intended to

support the self-confidence of the Czech nation and its loyalty to the Austri an monarchy in the time of war with Prussia.

105



Documents

Země dobrá, to jest země Česká (1754), bible a rakouská monarchie