Vykupitelův hněv

Autor: ALLU

Kapitola 2 Temná cesta

A tak začalo Arnovo putování. Kdyby ji ovšem nechal zemřít, kdo ví, zda bych dnes tento příběh mohl vyprávět. Zůstalo to takto pár dní, než se jí zcela zahojily rány a byla znovu schopná pohybu. Pokoušel jsem s ní mluvit, spíš už to vypadalo, že jsem se zcvokl. Někdy to vypadalo, že mi dokonce i rozumí, ale jen někdy, spíš mě dokonale ignorovala. Po pár týdnech jsem si zvykl mít ji po boku, všude kam se hnu. Než však přišel ten den. Osudný den, který změnil vše. Vše v co jsem věřil, se obrátilo vzhůru nohama. Byl obyčejný jarní den, ptáčci pěli své písně, lehký chladivý vánek se opíral o

-4-

koruny stromů, A vlčice byla čím dál tím neklidnější, jako kdyby se něco blížilo, jen jsem nevěděl co, kdy nebo proč. Vyšel jsem ven pro dřevo, vlčice se však ani nepohnula, zdálo se, že něco očekává. Vyšel zpoza stromů, nikdy jsem nic takového neviděl, byl oblečený do těžké prošívané kožešiny s ocelovými pláty, i když bylo jaro, nebyla na něm jediná známka potu nebo únavy, na zádech se mu třpytil obrovský jílec, nikdy jsem nikoho takového neviděl. Avšak člověk to nebyl, převyšoval mě skoro o celá moje ramena, nikdy jsem si ani nepamatoval, že by lidé mohli být zelení. Vydal se těžkými kroky přímo ke mně, při každém kroku zvonily ocelové pláty, byl to přímo hypnotizující zvuk, zastavil se přímo přede mnou. Nedíval se na mě, spíš někam za mě, nedokázal jsem se pohnout, natož otočit, byl

-5-

obrovský. Promluvil neznámou řečí, nerozuměl jsem ani slovo, znovu zopakoval svoji otázku, nic se nestalo, když z ničeho nic jeho pravá paže vystřelila vzhůru a chytila mě pod krkem, bylo to tak rychlé, že jsem nestačil ani nijak zareagovat. Zvedl mě do vzduchu, tentokrát mluvil skoro lidsky: „Tyy, kde ji schovávášššš , mluvvv, nebo zemřřřešššš“. „To by stačilo, Boindyle!“ Ten hlas?! Odkud přišel? Bylo to jako by mi někdo zařval v hlavě. Pustil mě, spadl jsem na zem a lapal po dechu, omdlel jsem, poslední co jsem slyšel „Buď Zzzdrááva, cctěná Anreo.“ Probral jsem se uvnitř v jeskyni, bylo to… Divné probuzení, doufal jsem, že je to jen sen. Že tohle všechno je jen

-6-

sen… ale nebyl, nic z toho… Ten ork… jakže…. Boin… „Už to skoro máš človíčku“ Co?! Už zase ten hlas… v mé hlavě. „Nediv se tak, jediný důvod že jsi naživu, je ten, že jsi mi pomohl. Jinak bych nechala Boindyla, aby tě zabil.“ … Jasně už jsem zešílel, nejdřív potkám vlčici, co vlčice není, pak orka, co mě málem uškrtí a nakonec vlk umí mluvit. Posadil jsem se. Ork seděl přímo naproti mně: „Ááá človíííček sssse probraaal“. „Jasně jenom jsi mě málem uškrtil“ vstal jsem, vzal ze stolu čutoru a dlouze jsem se napil.

-7-

„Aaaano a měěěl jssssem, kdyby mi to pannní Anrea nezakááázala, ležel byssss mrtvý venku.“ Když v tom jsem to pochopil. Ten hlas byl… „Na člověka jsi pozoruhodně tupý a nevzdělaný.“ Zasmál jsem se: „Ano to možná jsem, ale aspoň někomu nelezu do hlavy!“ Ork se zvedl a sebral svou opřenou zbraň, nic podobného jsem nikdy neviděl. Vypadalo to jako meč, přitom to meč nebyl, jílec byl naprosto odkrytý, bez záštity, čepel byla pokována písmem nebo… „Runy človíčku jsou to runy.“ „Jo, jo už chápu takže…“ runami. Avšak co na něm bylo nejzajímavější, byl řetěz vedený z konce jílce a na jeho konci, byla něco jako dýka, ne nejspíš list?

-8-

„Skoro správně človíčku, jmenuje se Drukar, jen nejlepší ortští lovci ho umějí ovládat.“ „Paní Anreo, budeme musssset vyrazzzit, koncil už vááás očekává a čas utíká zatím co sssse tu zdržujeme sss člověkem.“ Promluvil hlasitě ork a odplivl jsi. „Máš pravdu Boindyle, ale nemyslíš, že mu něco dlužím? Co takhle ho vzít sebou, podle mě neví, že se pravé národy vrátily, aby si vzaly zpět to, co bylo ukradeno.“ „Člověka vzít sebou?! To nám přinessse jen sssmůlu paní!“ Z Orka zlost přímo čišela, ale… nevěděl jsem proč. Vlčice na něj pohlédla a ta tvrdost a neústupnost v jejích očích byla přímo hmatatelná. „Huh, dobrá může jít, ale pokud se

-9-

něco přihodí a vezme do zaječích, tak já ho hledat nebudu.“ Vlčice pohlédla na mne. „Človíčku už tě budu muset opustit, avšak věz, že protože jsi mě zachránil, něco ti dlužím, v tomto světě již nejsou jen lidé. Všechny pravé národy se vrátily, aby si vzaly zpět, co bylo ukradeno. Vy lidé jste horší než jakákoliv choroba! Jenže ty… jsi jiný, nevím, zda je to odloučením od ostatních tvého druhu, ale nenávidíš je a pomohl jsi mi, mohu tě vzít na místo, kde bys mohl stanout proti lidem, ovšem pokud tě pravé národy přijmou mezi sebe. Můžeš si tu shnít, anebo můžeš jít s námi, a když budeš mít štěstí, můžeš stanout proti svému druhu.“ Vydali jsme se na cestu, a že jsme byly podivná skupina, to muselo být jasné už od pohledu.

-10-

Ork, vlčice a člověk, zajímavé trio. „Boindyle, co toho človíčka trochu otestovat?“ „Nah, to nemá cenu, stejně nepřežije… proč jsme ho brali sebou?!“ „Protože jsem ti to řekla! Navíc… cítím z něj něco… divného.“ Vydali jsme se lesem, byl docela chlad, avšak dusno, stromy k nám dolů pouštěly jen málo světla. Nikdo nemluvil, nevydržel jsem to, došel jsem Boindyla a začal se vyptávat… to jsem možná neměl. „Ty jsi Boindyl, že? Rád tě poznávám, já jsem Arn.“ Boindyl se na mě podíval a směšně si odfrkl. „Ano jsssem to já, kdo jiný? Prozraď mi človíčku… ty nenávidíš svůj druh…

-11-

proč?“ „No… hodně dlouhý příběh a vcelku vlastně ani nevím, jsou… teda jsme divná rasa, mám rád lesní samotu a klid, bylo to tu hezké a spokojeně jsem si tu žil… než jste přišli vy…“ „Nemusel jsi s námi chodit, človíčku.“ Usmál jsem se. „Máš pravdu, nemusel, ale kdo by si to nechal ujít? Vytáhnout proti své rase. S divným orkem, mluvící vlčicí, a teď můžeme potkat trola, lesní vílu a dryádu… nebo ne?“ „Dávej si pozor, človíč...“ nestačila to ani dopovědět, ta rána přišla z ničeho nic, praskl mi ret. „Človíčku!!! Nikdy! Ale nikdy! Neříkej že jssssem divný! Jsssem posssslední nájemný zabiják ssstarých časů! Ve jménu Z´ebuba jsem vykonával vraždy,

-12-

ssssváděl bitvy a vedl ssssvůj národ do žáru mnoha bitev. A ty mi žádným právem nebudeš říkat, že jsssssem divný!!“ Olízl jsem prasklý ret, kovová chuť krve mi přišla po dlouhé době tak… tak… zajímavá. „Promiň, človíčku… Boindyl je trochu… moc… hrdý na svoji minulost, hlavně se neomlouvej, nemohu pak zaručit tvoje bezpečí.“ Nechápavě jsem se na ni ohlédl. „Nedívej se na mě tak… já jsem mu nic neřekla.“ „To… no… ehm… docela bolelo, víš? A vůbec… ten meč, co to je zač, nikdy předtím jsem neviděl žádný podobný.“ „To je můj milý človíčku… Drukar…“ „Tiše chlapci, někdo se blíží. A dost

-13-

rychle…“ Ucukl jsem: „Na tohle si nezvyknu, vlčice…“ „Ani nemusíš, prostě to tak je.“ Zůstaly jsme stát na místě, vlčice si sedla uprostřed nás, Boindyl po pravé straně, já po levé. Čekali jsme. Za chvíli se objevily, nic podobného jsem nikdy neviděl. Malé postavičky, velké asi jako jedenáctileté dítě, ale jejich svaly… proboha… překrývaly je šlachy. Navíc …. Byli… bílí? Jako čerstvě napadaný sníh, každý z nich nesl jednoruční meč a štít. Dva z nich měli luky. Celkem byli čtyři. „Človíčku, ty je vidíš prvně, ale tohle jsou Endrowé, spíš se zdržují v jeskyních, proto jsou tak bílí, ale někdy vyráží na loupežné přepady.“

-14-

„Počkat… počkat… takže něco jako trpaslíci???“ „Skoro človíčku, jenže Endrowé jsou rychlejší, obratnější, hloupější a většinou opilí, takže vesměs jako trpaslíci.“ „Boindyle… ukaž se tady, človíčkovy… nevěří mi, že je zabiješ sám.“ Zlostně na mě pohlédl. Vyrazil, nebyl jsem schopný pohybu, byl jako šmouha, ve vzduchu zavířil jeho drukar… proboha? Kdy ho tasil? Než jsem si to uvědomil, ležely už dvě těla Endrowů rozpůlená na zemi, střeva se jim… jaksi vyvalila ven. To však Boindyla neuspokojilo, drukar pěl svou krvavou píseň… nebo jsem ji snad slyšel jen ve své hlavě? Zbylí Endrowé se dali na útěk.

-15-

„Nech je Boindyle , stejně bys je nedohnal.“ „Hm… Dobrá.“ Zůstal jsem stát jako přimražený, teda … aspoň na chvíli, další rána přiletěla odnikud, další prasklý ret. „To mášsss za to že jsssi nevěřil, človíčku.“ Tak se stalo, potkal jsem první z mnoha tvorů, na které jsme měli narazit, šli jsme celé dny a někdy i noci, už jsem to nemohl vydržet, ale na mých společnících nebyl znát ani kousek únavy, po pár… už nevím kolika dnech jsme se utábořili na malé mýtině, kolem nás byla hradba tvořená z lesa. Tráva byla měkká, a tak zelenou jsem ještě nikdy žádnou neviděl. Asi jsem strávil příliš dlouhou dobu uprostřed temného lesa.

-16-

Anrea si lehla doprostřed mýtiny a Boindyl se vydal najít dřevo, myslel jsem si, že bych mu mohl pomoct, tak jsem se vydal na druhou stranu, začal jsem sbírat dřevo a stále jsem se nořil hlouběji do lesa. Našel jsem jeskyni, malou hezkou, myslel jsem si, že jí prozkoumám. Byla hlubší, než se na první pohled zdálo, vstoupil jsem do ní, po podlaze se valila malá vrstva mlhy. Zadíval jsem se do tmy, než si mé oči navykly na změnu světla. Zahlédl jsem tam pohyb. Lekl jsem se, ale něco mi nedovolovalo utéct ven z jeskyně, naopak něco mě táhlo dovnitř, udělal jsem pár kroku vpřed a pochodeň, která vysela vedle mě, vzplála… Ale modrým ohněm?

-17-

Zachvátila mě zvědavost, udělal jsem dalších pár kroku a pochodeň na druhé straně vzplála také, zase jsem zahlédl ten pohyb. Po pár krocích jsem do něčeho kopl, sehnul jsem se, abych si to prohlédl… Lebka… Rozhlédl jsem se znovu, tentokrát po zemi, všude se válely kosti, lidské, edrovské, zvířecí… Srdce se mi stáhlo až do žaludku, tasil jsem malý nůž a vyrazil znovu vpřed, pochodně blikaly a osvětlovaly cestu přede mnou, a ty za mnou znovu zhasínaly. Došel jsem do obrovského komplexu, bylo to obrovské a strašidelné, po stěnách byly vyryté ty… runy… přišel jsem k jedné a dotkl se jí, příjemně hřála.

-18-

Jenže také vzplála jasným světlem, úplně mně oslepilo, po chvíli jsem si navykl na to světlo a zjistil jsem, že se celá jeskyně rozsvítila… díky těm runám. Bylo to město pod zemí, jenže úplně vymřelé, všude se válely kosti, zbraně, zbroje, rozvaliny, procházel jsem stále dopředu, to místo mě plně uchvátilo. Dostal jsem se do půlky té jeskyně, a našel jsem obrovský… palác? Pokračování příště