ÚVOD DO STUDIA JAPONSKÉ FILOLOGIE KAPITOLY Z

Opora_ Japonsko_ final1KAPITOLY Z JAPONSKÉ KULTURY
ŠINTOISTICKÉ RITUÁLY PROVÁZEJÍCÍ LOVKA
OD NAROZENÍ DO SMRTI
Studijní opora je jedním z výstupu projektu ESF OP VK.
íslo Prioritní osy: 7.2
Název projektu: Podpora terciárního vzdlávání student se
specifickými vzdlávacími potebami na Ostravské
univerzit v Ostrav
ešitel: PhDr. Mgr. Martin Kaleja, Ph.D.
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpotem eské
republiky.
Autor: Mgr. Jana BOLKOVÁ
Studijní opora k inovovanému pedmtu: ÚVOD DO STUDIA JAPONSKÉ FILOLOGIE.
KAPITOLY Z JAPONSKÉ KULTURY. (KLA/USJAF)
Jazyková korektura nebyla provedena, za jazykovou stránku odpovídá autor.
Recenzent: PhDr. Jií HOLBA, Ph.D.
Ústav filosofie a religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze,
Orientální ústav AV R
2. DUCHOVNÍ KOENY JAPONSKÉ KULTURY ..................................................................................... 7
2.1 Konfucianismus ..................................................................................................................... 7
2.2 Buddhismus .......................................................................................................................... 7
2.5 Doporuená literatura ........................................................................................................ 13
3.1 Doporuená literatura ........................................................................................................ 15
4. POJEM RITUÁL ............................................................................................................................ 16
4.1 Doporuená literatura ........................................................................................................ 17
5.1 Porod ................................................................................................................................... 18
5.2 První návštva svatyn - Omijamairi () ............................................................... 22
5.3 Ostatní rituály spojené s narozením a prvním rokem ivota dítte ................................... 24
5.4 Doporuená literatura ........................................................................................................ 25
6.1 Doporuená literatura ........................................................................................................ 29
7.1 Doporuená literatura ........................................................................................................ 33
8.2 Souasné trendy svatebních obad .................................................................................. 36
8.3 Prbh svatebního obadu ................................................................................................. 38
8.4 Svatební tradice .................................................................................................................. 40
9.1 Duše v šintó a uctívání pedk ............................................................................................ 43
9.2 Pvod a prbh pohb v šintó .......................................................................................... 44
9.3 Rituál navlhení rt a umytí zemelého .............................................................................. 45
9.4 Oznamování smrti ............................................................................................................... 46
9.6 Obtiny a rituální oista ...................................................................................................... 47
9.7 Strá u zemelého ............................................................................................................... 48
9.8 Pohební rituál .................................................................................................................... 49
9.10 Rituály po odvozu rakve ...................................................................................................... 51
9.11 Doporuená literatura ........................................................................................................ 52
11. SLOVNÍK ZÁKLADNÍCH POJM .................................................................................................... 54
12. LITERATURA ................................................................................................................................ 57
SLOVO ÚVODEM
Rostoucí ekonomický a kulturní vliv Zem vycházejícího slunce na dní v globalizovaném
svt vetn cílené expanze japonských investor na evropské trhy, se odráí ve zvyšujícím
se zájmu student nejen o studium tohoto jazyka, ale také o poznání japonské spolenosti
jako celku.
Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostrav reagovala na tento trend ji ped deseti
léty celouniverzitní nabídkou výuky japonštiny v rámci výbrových pedmt, vedenou
rodilou mluví. Nyní Filozofická fakulta rozšiuje studium tohoto asijského jazyka výukou
v modulu Úvod do studia japonské filologie - Japonský jazyk a kultura, který bude krom
studia jazyka zahrnovat pedmty vnované jednotlivým komponentm japonské kultury
(literatue, kinematografii, historii, náboenství apod.).
Cílem pedloeného textu je souhrnné seznámení se šintoistickými rituály, provázejícími
jedince od narození do smrti. S uceleným zpracováním této tématiky eská orientalistická
literatura nedisponuje, proto se pi zpracování opory vycházelo pedevším ze zahraniních
zdroj. Problematika je znan obsáhlá, z toho dvodu ji nebylo moné ve studijním textu
podrobnji rozpracovat. Vycházejíc ze struktury tohoto pedmtu, je kladen velký draz na
aktivní pístup student v seminái a na samostudium odborné literatury, pedevším
zahraniní, její výet je uveden jak v závru kadé kapitoly, tak v souhrnném seznamu
zdroj.
vztahující se k problematice vetn definic podstatných pojm.
Pedloená studijní opora je urena nejen studentm uvedeného modulu, ale rovn
širokému spektru zájemc, kteí si chtjí rozšíit povdomí o osobité kultue Japonska.
6
„Šintó, jediné náboenství, které vzniklo na japonské pd, pedstavuje bohatý komplex
náboenských pedstav, praktik a institucí, které se vynoily na poátku japonských djin,
nkolik století ped tím, ne byly vtleny do organizovaného systému. Nepatí k tzv. velkým
náboenstvím, ale v obou svých aspektech - v podob pvodního lidového kultu,
zakoenného v urité lokalit i v podob organizovaného nadlokálního náboenství je
výrazem i formujícím principem mnohých rys národního charakteru Japonc. Ob tyto
formy od sebe nebyly nikdy oddleny, oznaují se jedním slovem šintó, znamenající „cesta
boh“. 1
Souasná generace pojímá šintó jako postoj k ivotu a souást kultury, její prvky jsou
nedílnou slokou kadodenního ivota. Zejména v zemích vyznávajících kesanství
petrvává úzus lenit svt na duchovní a svtský. Souasné vdecké poznatky ukazují, e
takto nelze k pojetí spoleenského bytí pistupovat. Nejedny badatelské teorie konstatují,
e náboenské rituály by nemly být chápány jako nco odlišného od obyej
kadodenního ivota. A ideálním píkladem je práv pohled na tradiní i souasnou
japonskou spolenost. Spojení profánního a posvátného svta zde demonstrují tradiní
pechodové rituály, které jsou napí staletími pevnou souástí ivota obyvatel Zem
vycházejícího slunce.
Cílem tohoto textu je zmapování nejvýznamnjších šintoistických rituál, které provázely
a stále doprovázejí lovka jeho ivotem. Krom vhledu do historie pojetí tradiních rituál
je strun analyzován jejich vývoj v kontextu se spoleenskými zmnami, je pomáhaly
formovat jejich souasnou podobu vetn psobení vliv, které vedly k jejich sekularizaci
a komercionalizaci.
1 Boháková, L., Winkelhferová, V.: Vjí a me. Panorama. Praha, 1987, s. 97, ISBN neuvedeno.
7
2. DUCHOVNÍ KOENY JAPONSKÉ KULTURY
Poátky utváení japonské kultury se datují a do období pravku. adu staletí se
formovala v izolaci od asijského kontinentu, co pedurilo její uritou výlunost, na ní si
Japonci dodnes zakládají. Japonskou kulturu ovlivnily pedevším tyto ideové a duchovní
tradice:
c) buddhismus.
Spolu s dávnými lidovými obyeji je prolínání rzných ideových a duchovních tradic a jejich
spoleného úinku na bytí jedince i spolenosti píznaným rysem japonského myšlení.
2.1 Konfucianismus
Spíše ne za náboenský smr je konfucianismus povaován za systém etických
a politických doporuení a návod. Jeho zakladatel Kchung chiou, Konfucius (asi 551 p. n.
l. - 479 p. n. l.), proklamoval, e harmonie a ád ve spolenosti spoívá v dodrování
obadních pedpis a norem, které odpovídají postavení jedince ve spolenosti. Morální
vlastnosti a intelektuální schopnosti je teba rozvíjet neustálým vzdláváním. Ideálem
konfucianismu byl lovk loajální k autorit, zodpovdný, estný, stídmý, laskavý a váící si
ostatních lidí. Draz je kladen na rodinu jako záruku stability spoleenského ádu.
Nejdleitjší ctností lovka je oddanost vi rodim, na ní jsou rozvíjeny další
spoleenské vztahy. Konfucianismus kladl velký draz na úctu k pedkm. Do Japonska
pronikl kolem roku 400 n. l. z Korejského poloostrova a jeho morálka a etika do znané míry
ovlivnila národní mentalitu Japonc.
proud. Podle tohoto uení lze nesobeckým a ohleduplným ivotem, potlaením ádostí
a lpní postupn dospt k vysvobození z kolobhu strastiplných znovuzrození, k tzv.
2 Podrobnji viz Reischauer, E., Craig, A. M.: Djiny Japonska. Praha: LN, 2000, s. 22-27, s. 36.
8
nirván. Tento náboensko-filosofický smr se zrodil v Indii v 5. st. p. n. l.3 a do Japonska se
dostal pes ínu prostednictvím Korejc ve 4.-5. st. n. l. V prbhu šestého stol. picházejí
do Japonska z Koreje a íny buddhistití mniši a vznikají kláštery - centra buddhismu.
2.2.1 Zen buddhismus
Buddhismus se specifickým zpsobem sblíil s japonskou kulturou v podob uení rzných
buddhistických sekt, z nich nejznámjší a pro západní myšlení nejinspirativnjší se stalo
uení meditativní sekty Zen. Její název pochází z ínského oznaení sekty chan, doslova
meditaní pohrouení. Piblin ve 12. st. se dv ze škol této sekty rozšíily do Japonska pod
názvem Rinzai a Sótó.4 Uení chanu, japonsky Zenu, bylo v Zemi vycházejícího slunce
kladn pijato a ovlivnilo rznorodé oblasti japonské kultury (poínaje básnictvím pes
výtvarné umní, umní ajového obadu, aranování kvtin neboli ikebanu apod.). Velmi
dleitou roli hraje v chanu pímé zamení na mysl, které má v posledku ukázat, e její
podstatou je buddhovství. Meditaní pohrouení však chan chápe v taoistickém smyslu,
t.j., e toto pohrouení me být provádno pi jakékoliv bné lidské aktivit (štípání
deva, nošení vody apod.) Meditace je stavem klidného pohrouení, do nho se má adept
zcela ponoit, a u dlá cokoli. Adeptovo ego se pi provádné innosti rozpouští
a úmysln s ní splývá. Osvícení, satori, které je dostupné komukoliv bez ohledu na
spoleenský stav i pohlaví, spoívá v pochopení vlastní jednoty se svtem a inherentního
buddhovství.
Oblíbenou pomckou k meditaci, vedoucí k osvícení, byly tzv. kóany, neešitelné otázky,
hádanky i paradoxy. Jeden z klasických kóan mnicha Hakuina zní: "Jak zní tlesknutí jedné
ruky?" Úkolem áka bylo uloený kóan chovat v mysli a stále zvyšující se koncentrace mla
nakonec umonit pekonat dualistické myšlení, jeho cílem je osvícení - satori. Jako nástroj
osvícení se v zenu uplatovala té absurdita, humor a znevaování autorit.5
3 Jeho zakladatel Siddhártha Gautama zvaný Šákjamuni, neboli Mudrc udrc z rodu Šákj, se narodil v Kapilavastu Lumbiní na hranicích území dnešního Nepálua Biháru piblin kolem roku kol.r. 480 p. n.l. p.n.l. 4 Uení školy Sótó konstatuje, e cestou k osvícení je pedevším zazen, meditace vsed na zkíených nohou, zatímco škola Rinzai tvrdí, e osvícení lze nejlépe dosáhnout za pomoci radikálních prostedk - grimas, gest, hrubých slov i ešení kóan. 5 Podrobnji viz Reischauer, E.O., Craig, A.M. : Djiny Japonska. Praha: LN, 2000, s. 56-57, s. 69-74.
9
Zenové kláštery disponovaly znaným politickým vlivem a spolupracovaly s veejnou
správou. Zárove byly centry vzdlanosti a místy pstování vdy, filosofie a rozliných
druh umní.
V padesátých a šedesátých letech dvacátého století se myšlenky japonského zenu staly
významnou inspirací pro uritou ást umlc Spojených stát amerických. Jednalo se o tzv.
beatniky, jako byli nap. J. Kerouac, G. Snyder a A. Ginsberg.
2.3 Šintó ()
Šintó, bohatý a sloitý systém náboenských praktik, idejí a institucí, se jako náboenský
systém zformoval v období Nara (710-794) a stabilizoval v období Heian (794-1185). Byl
kontinuáln a dynamicky ovlivován výše uvedenými náboenskými a filosofickými
systémy, buddhismem, konfucianismem a taoismem, které v prbhu staletí vedly ke
vzniku synkretických hnutí. V období Edo (1603-1868) pevládaly naopak snahy o oistní
šintó a návratu k jeho pvodní podob. Na konci 19. století vyústilo toto úsilí k ustavení
šintó jako státního náboenství. Teprve po roce 1945 existuje šintó jako jedno náboenství
mezi dalšími. Šintó se zapisuje dvma znaky. První znak, šin, vyjaduje nadpirozenou
bytost, bostvo, japonsky se tento znak te kami, kdeto druhý znak, do, znamená cestu,
zpsob; v japonské interpretaci mii pak znak oznauje konkrétní cestu.
Šintó - cesta boh, spoívá v kultu boské síly kami, jí posvátnost propjuje její krása,
píbh s ní spojený nebo jen cit toho, kdo je uctívá. Odtud také pramení mimoádná
citlivost Japonc pro krásu pírody, která inspirovala zejména japonské umní. Významnými
bostvy šintoismu jsou bohyn Slunce Amaterasu Omikami, bh Msíce Cukijomi a bh
vtru Susanoo.
Se šintoismem souvisí zdrazování hodnoty istého a neistého, k nmu se váe
zvyk kadodenní koupele nebo zouvání ped vstupem do obydlí. isté bylo povaováno za
dobré, neisté za špatné. Rituální zneištní zpsoboval zloin, nap. loupe nebo háství,
nevra, incest nebo sodomie. Z toho dvodu voda, prostedek rituální oisty, zaujímá
v japonské kultue mimoádný význam.
Vzorem rituálního zneištní je legenda o boském manelském páru Izanagim
a Izanami. Ti dali vznik japonským ostrovm ponoením kopí posázeného drahokamy do
vody, a po jeho vyjmutí byla z okapávajících krpjí utvoena pevnina. Kdy Izanami
zemela pi porodu boha ohn, Izanagi se za ní vydal do íše mrtvých. Zneištn pohledem
10
na její rozkládající se tlo byl nucen se omýt v ece a pi vymývání levého oka vznikla bohyn
slunce Amaterasu Omikami. 6
Archeologické vykopávky z nejstaršího japonského historického období Dómon (10 000 p.
n. l. – 300 p. n. l.) vydávají minimum svdectví o víe i náboenských praktikách této
doby. Z nalezených pedmt je patrné, e byl uctíván kult plodnosti. Epocha nese jméno
podle charakteristického provázkového vzoru na velmi zdobné keramice, z eho je
vyvozováno, e tato keramika byla pouívána pi rzných šamanských rituálech.
Období Jajoi (300 p. n. l. – 300 n. l.) je charakterizováno vyšší formou organizovanosti
spolenosti, kterou si vyádal zemdlský cyklus pstování rýe. Éra dala vznik
podstatnému mnoství rituál spjatých s rolnictvím, je posléze zformovaly základ šintó.
Epocha Kofun (300 n. l. - 710 n. l.) se nesla ve znamení etných kontakt s pevninou,
zejména s Koreou, její vliv se odrazil v ceremoniálních praktikách šintó. Zápisy v ínských
kronikách dokládají vztahy s ínou. Jsou v nich zmínky o královstvích na japonských
ostrovech, které se pozdji pod vedením nejsilnjšího rodového klanu Jamato sjednotily.
Jeho významné osobnosti byly pohbívány do mohyl, obkládány mei, zrcadly a drahými
kameny magatama, odkud pravdpodobn plyne mýtus o darech boh prvnímu
japonskému císai.
V tomto období se jednotlivé rody postupn formovaly do pevných uskupení rodových
klan zvaných udi a uctívaly své bostvo udigami. K udrování rodových tradic jim byly
nápomocny skupiny be, které dohlíely na vykonávání rituál. Rituály, tsn spjaté se
zemdlským rokem, se staly pevnou a neoddlitelnou souástí jednotlivých rodových
formací, tvoily nejdleitjší zákonitost jejich bytí.
2.3.2 Posvátné texty
Import ínské kultury, pedevším buddhismu, paradoxn posílil vyšší význam šintó jakoto
základního rysu japonské identity. Bylo zdraznno pstování rituál šintó i upevnn
význam klan, které se uvolily pijmout nové náboenství, buddhismus. Vyvstala tak
6 Viz Boháková, L., Winkelhöferová, V.: Vjí a me. Praha. Panorama, 1987, s. 100.
11
poteba zapsat a kodifikovat vše ryze japonské i zaznamenat ústn pedávané legendy a
mýty týkající se japonské historie.
V ée Nara byly sepsány kroniky Kodiki (712) a Nihongi (720). V nich je vylíena mytologie
a nejstarší historie Japonska takovým zpsobem, e ob kategorie, bájesloví i djiny, zcela
splývají. Na základ boského panteonu je zdvodnna struktura spolenosti a odvozen
boský pvod císaské rodiny. Tím bylo šintó povýšeno na státní náboenství. Pokud
japonská spolenost zakouší sloité situace, vdy se upíná k tmto dvma písemnostem,
jakoto základm svého bytí.
Le o istot šintó, popsaného v kronikách, se vedou pochybnosti. V dob jejich sepsání
toti existoval konfucianismus, filosofické principy jin a jang byly spojeny s rituály šintó, na
jejich základech fungoval i císaský úad. Konfucianismus byl však zcela zahrnut do šintó a
v dob Edo (1603-1868). Šintoistické rituály spojené s císaskou rodinou a nejmocnjšími
píbuznými klany byly kodifikovány a následn zapsány na konci 9. století v textu Dógan
gišiki a v 10. století v ceremoniái, obadníku éry Engi, zvaném Engišiki.
K posvátným šintoistickým textm se adí i zákoník Ricurjó, obsahující náboenská, kulturní,
sociální, ekonomická a politická pravidla. Cílem zákoníku bylo ustanovit fungující spolenost
s pevným ádem, v nm panovník plnil ti funkce:
1) vládce národa,
2) nejvyššího knze,
3) ivoucího kami, se zámrem doloení boské legitimity císaského systému.
Šintó je rovn propojováno s japonským nacionalismem a militarismem. Pomocí šintó se
nacionalisté snaili upevnit jednotu národa a posílit jeho loajalitu. Šintó mnoho staletí elilo
náporu vlivu buddhismu a konfucianismu, proto se stalo symbolem japonské kultury. Na
konci 16. a 17. století slouilo jako obranný prvek proti vpádu kesanství a cizí kultury.
Jeliko bylo po adu století svázáno i s císaskou rodinou, plnilo rovn úlohu duchovní
záchrany národa ped vnjšími vlivy. To se výrazn uplatnilo v období Meidi, kdy se
Japonsko otevelo svtu a zaalo budovat moderní stát v ele s císaem. Vzdlávání bylo
pevedeno pod státní kontrolu, co v praxi znamenalo ízení výchovy v duchu nacionalismu
a naprostou loajalitu ke státu.
12
Porákou ve 2. svtové válce se mnohé zmnilo. Okupaní vláda oddlila šintó od státu
a zablokovala finanní tok svatyním ze státních i místních zdroj. Prohlášením v roce 1946
se císa vzdal svého boského pvodu.
2.4 Základní dlení šintó
Košicu šintó – šintó císaské je název pro rituály vykonávané císaem. Jeho povinností je
vzývání všech bostev v ele s bohyní slunce Amaterasu, je je císaovým pedkem.
Vzýváním prosí císa bostvo o dlouhou existenci státu, štstí pro všechny jeho obyvatele a
mír na svt. Dje se tak pi jednotlivých slavnostech, jako je nap. Daidósai, Velký svátek
díkuvzdání, co je první Niinamesai, který vykonává po své inauguraci v císaském paláci,
v prostoru zvaném daidókjú. Niinamesai je nejdleitjším šintoistickým svátkem
souvisejícím s úrodou. Další obady vykonává císa ve svatyni Ise, zasvcené bohyni
Amaterasu.
Jinja šintó - šintó svaty, nejrozšíenjší forma s nejdelší historií; do konce 2. svtové války
bylo úzce spjato se státním šintó (válená nacionalistická forma). Zamuje se na výstavbu
a obnovu svatyní, z nich kadá má svou vlastní historii a je zasvcena specifickým kami.
Minzoku šintó – lidové šintó je praktikováno v malých svatyních a komunitách, není
systematicky strukturováno. Tam, kde svatyn nedisponuje knzem, jsou obady
vykonávány poveným laikem. I kdy do lidového šintó pronikly prvky buddhismu, taoismu
a konfucianismu, za lidové šintó jsou povaovány ty tradice, kde si šintó i pes cizí vlivy
zachovalo svj osobitý charakter. Lidové šintó rovn uchovává nkteré svátky, z nich
jmenujme zejména Nový rok a svátek zemelých bon. V duchu šintoistických rituál se
rovn konají veškeré lidové slavnosti týkající se pstování rýe.
Kjóha šintó – sektáské šintó zahrnuje tináct nezávislých sekt uznaných v letech 1876 -
1908.
Autory jejich text jsou zakladatelé sekty. Na rozdíl od veejného šintó nemají tyto sekty
právo vlastnit svatyn i je stavt v tradiním stylu.
13
Tináct sekt je rozdleno do pti skupin:
1. isté šintó – klade draz na pvodní šintó v duchu kroniky Kodiki
2. Konfuciánské šintó – preferuje konfuciánské etické principy
3. Oištné šintó – klade draz na oistné rituály
4. Horské šintó – uctívá posvátné hory v duchu tradic
_______________________
2.5 Doporuená literatura
BOHÁKOVÁ, L., WILKENHOFEROVÁ, V.: Vjí a me. Praha. Panorama, 1987. 1. vyd. 389 s. ISBN neuvedeno.
EARHART, H. B. : Náboenství Japonska. Mnoho tradic na jedné svaté cest. Pel. R. Heman. Prostor, Praha 1998. 189 s. ISBN 80-7260-000-1.
REISCHAUER,E., CRAIG, A. M: Djiny Japonska. Pel. D. Labus, J. Sýkora. Praha. NLN, 2006. 1. vyd. 476 s. ISBN 80-7106-391-8.
WERNER, K.: Náboenské tradice Asie: Od Indie po Japonsko. S pihlédnutím k Pednímu východu. Brno. Masarykova univerzita v Brn, 2002. 1. vyd. 260 s. ISBN 80-210-2978-1.
14
Šintó pedstavuje souhrn japonskému národu nejvlastnjších náboenských pedstav, je se
zformovaly pedevším z pravkého kultu pírodních sil. Šintó se nevyuuje a akceleruje na
citovou rovinu. Jeho síla spoívá v emocionální zón, na kterou mnohem více ne
teologické rozpravy psobí mýtické rituály a spojení s pírodou. Šintó doslovn znamená
„cesta kami.“
Kami me oznaovat boství, je stálo u zrodu nkteré ze sloek vesmíru, pípadn se
realizuje ve form njakého konkrétního pirozeného jsoucna (stromu, posvátné hory,
jeskyn, skály, vodopádu a dalších pírodních útvar). Japonci spatovali v kami zdroj ivota
a poehnání, tudí se na n obraceli pedevším s prosbou o píze boh s díkvzdáním.
Vtšina šintoistických obad je zarámována vzýváním pítomnosti kami. Tyto ceremonie se
obvykle váí k sezónním svátkm souvisejících s cyklem zemdlských prací, ale rovn
k rituálm provázejícím lovka jeho ivotem. Jádro šintoistického ideálu spoívá ve snaze
vést istý a upímný ivot pod ochranou boství. Kadé kami je obdaeno silou tama, která
me být mírumilovná (nigimitana) i divoká (aramitama). Tama je hnací silou kadé formy
ivota vetn lidského, v nm se nazývá tamašii, a odchází, kdy lovk umírá. A práv
tama je vzývána pi obadech.
Kami pebývají ve svatyních, dinda (), v hlavní síni honden (), symbolem jejich
pítomnosti jsou pedmty zvané šintai, “boské tlo“ ().7 Boským tlem zpravidla
bývají zrcadla (to je napíklad šintai bohyn Amaterasu ve svatyni v Ise), mee, drahokamy
i sochy. Kami pírodních sil své vlastní šintai, které by bylo umístno v hlavní síni, nemají,
modlitba k nim se provádí v hale uctívání haiden (). Gohei (), rovná ty
s pipevnným bílým papírem šide [] je pedmt, jeho vystavení ve svatyni oznamuje
pítomnost kami; nkdy jsou tyto pedmty povaovány za jejich píbytek. Píkladem
mohou být rzné festivaly, kdy jsou gohei, v nm práv pebývá kami, umístny do
penosných nosítek mikoši ( nebo ), která jsou v prvodech pemisovaná
mstem.
7 READER, I.: The Religion of Japan: Simple Guide to Shinto. UK: Global Books, 1998. 1. Vydání. 128 s. ISBN 1-86034-003-2.
15
Šintoistické obady se v souasnosti konají ve svatyních, díve byly poádány na posvátných
místech zvaných saidó (háj, zalesnná hora apod.)
Svatyn byly a jsou budovány v rozmanitých horských terénech nebo na behu moe. Jejich
stavebním materiálem je pouze devo.
Svatyn je tvoena tmito ástmi:
ózuja místo k omývání
Haiden prostor k uctívání
Heiden místo na obtiny
Honden hlavní sí svatyn
Rómon vstupní brána
________________________
3.1 Doporuená literatura
KRAEMEROVÁ, A.: Šintó In: KNOTKOVÁ, B.: Základy asijských náboenství 2. díl. Praha: Karolinum, 2005. 1. vyd. 156 s. ISBN 80-246-0994-0.
Lexikon východní moudrosti: buddhismus, hinduismus, taoismus, zen. Peloil Jan Filipský. Olomouc, Votobia, 1996. 1. vydání. 565 s. ISBN 80-7198-168-0
PIGGOT, J.: Japanese Mytholohy. Chancellor Press, 1997. Pepracované vydání. 144 s., ISBN-13 978-0753700020
READER, I.: The Religion of Japan: Simple Guide to Shinto . UK: Global Books, 1998. 1. vydání. 128 s. ISBN 1-86034-003-2.
16
Rituály i a ritualizované chování meme prezentovat jako dávné prvodce cestami
lidského ití. Rituály byly od pradávna souástí lidských proitk, které ovládaly a regulovaly
spojení s posvátnem.…