ÚVOD DO SOUKROMÉHO A VEŘEJNÉHO PRÁVAšvod-do...Obsah Úvod 11 Úvod do práva, soukromé právo, veřejné právo, základy ústavního pořádku 12 1.1 Právo a právní řád

ÚVOD DO SOUKROMÉHO A VEŘEJNÉHO

PRÁVA S T U D I J N Í O P O R A P R O K O M B I N O V A N É

S T U D I U M

Moravská vysoká škola Olomouc, o.p.s., 2017

ÚVOD DO

SOUKROMÉHO

A VEŘEJNÉHO

PRÁVA

doc. JUDr. Blanka VÍTOVÁ, Ph.D., LL.M.,

JUDr. Martin ŠKUREK, Ph.D.,

JUDr. Petr PORAZIL, Ph.D.,

Mgr. Marta VOSYKOVÁ, LL.M.

© Moravská vysoká škola Olomouc, o. p. s.

Autor: doc. JUDr. Blanka Vítová, Ph.D., LL.M.,

JUDr. Martin Škurek, Ph.D.,

JUDr. Petr Porazil, Ph.D.,

Mgr. Marta Vosyková, LL.M.

Jednotlivé kapitoly zpracovali:

Kap. 1–6: doc. JUDr. Blanka Vítová, Ph.D., LL.M.

Kap. 7: JUDr. Petr Podrazil, Ph.D.

Kap. 8: Mgr. Marta Vosyková, LL.M.

Kap. 9–11: JUDr. Martin Škurek, Ph.D., doc. JUDr. Blanka Vítová, Ph.D., LL.M.

Kap. 12: doc. JUDr. Blanka Vítová, Ph.D., LL.M.

Olomouc 2017

Obsah

Úvod 11

Úvod do práva, soukromé právo, veřejné právo, základy ústavního pořádku 12

1.1 Právo a právní řád 13

1.2 Soukromé a veřejné právo 13

1.3 Ústavní pořádek České republiky 15

Úvod do občanského práva 17

2.1 Občanské právo – pojem 18

2.2 Zásady občanského práva 18

2.3 Subjekty soukromoprávních vztahů 20

2.3.1 Fyzické osoby 20

2.3.2 Právnické osoby 23

2.4 Právní skutečnosti 25

2.4.1 Obecně 25

2.4.2 Právní jednání 26

2.4.3 Čas jako právní skutečnost 29

2.5 Zastoupení 30

Vlastnictví a vlastnické právo 33

3.1 Obecně 34

3.2 Subjekty vlastnického práva 34

3.3 Obsah vlastnického práva, tzv. vlastnická triáda 34

3.4 Sousedská práva 35

3.5 Nabývání vlastnického práva 36

3.6 Spoluvlastnictví 37

3.7 Zástavní právo 38

Závazky obecně 41

4.1 Obecně 42

4.2 Vznik závazku 42

4.3 Obsah závazku 42

4.4 Společné dluhy a pohledávky 43

4.5 Změna v osobě dlužníka nebo věřitele 44

4.5.1 Změna v osobě věřitele 44

4.5.2 Změna v osobě dlužníka 45

4.6 Změna v obsahu závazku 45

4.7 Zajištění závazku 46

4.7.1 Ručení 46

4.7.2 Zajišťovací převod práva 46

4.7.3 Dohoda o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů 46

4.8 Utvrzení dluhu 47

4.8.1 Smluvní pokuta 47

4.8.2 Uznání dluhu 47

4.9 Zánik závazku 47

4.9.1 Splnění 47

4.9.2 Dohoda 49

4.9.3 Započtení 49

4.9.4 Odstupné 50

4.9.5 Splynutí 50

4.9.6 Prominutí dluhu 50

4.9.7 Výpověď 50

4.9.8 Odstoupení od smlouvy 50

4.9.9 Následná nemožnost plnění 51

4.9.10 Smrt dlužníka nebo věřitele 51

Závazky ze smluv a obchodní závazkové vztahy 53

5.1 Uzavírání smluv 54

5.1.1 Smlouva 54

5.1.2 Předsmluvní odpovědnost 55

5.1.3 Obchodní podmínky 55

5.1.4 Účinky smlouvy 55

5.1.5 Smlouva ve prospěch třetí osoby 56

5.1.6 Smlouva o smlouvě budoucí 56

5.2 Smlouvy uzavírané se spotřebitelem 56

5.2.1 Zakázaná (nepřiměřená) ujednání 57

5.2.2 Uzavírání smluv distančním způsobem a závazky ze smluv uzavíraných mimo

obchodní prostory 58

5.2.3 Neobjednané plnění 58

5.3 Kupní smlouva 59

5.3.1 Kupní smlouva obecně 59

5.3.2 Povinnosti prodávajícího a kupujícího 59

5.3.3 Práva z vadného plnění 59

5.3.4 Záruka za jakost (smluvní záruka) 60

5.3.5 Prodej zboží v obchodě (mezi podnikatelem a spotřebitelem) 60

5.4 Smlouva o dílo 62

5.4.1 Cena díla 63

5.4.2 Vady díla 63

5.5 Nájemní smlouva 64

5.5.1 Práva a povinnosti pronajímatele a nájemce 64

5.5.2 Nájemné 65

5.5.3 Skončení nájmu 65

5.5.4 Zvláštní ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu 65

5.5.5 Zvláštní ustanovení o nájmu prostoru sloužícího podnikání 68

Závazky z deliktů a náhrada škody 71

6.1 Obecně 72

6.2 Povinnost nahradit škodu 72

6.3 Okolnosti vylučující protiprávnost 73

6.4 Škoda způsobená tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání 73

6.5 Škoda z provozní činnosti a škoda způsobená provozem zvlášť nebezpečným 74

6.6 Škoda z provozu dopravních prostředků 74

6.7 Škoda způsobená zvířetem 75

6.8 Škoda způsobená věcí a škoda na převzaté věci 75

6.9 Škoda na odložené a vnesené věci 75

6.10 Škoda způsobená informací nebo radou 76

6.11 Způsob a rozsah náhrady 76

6.12 Náhrada při újmě na přirozených právech člověka 77

Pracovní právo 79

7.1 Obecné otázky pracovního práva 80

7.1.1 Pracovní právo – pojem 80

7.1.2 Pracovní právo a jeho ukotvení v systému práva 81

7.1.3 Flexicurita 82

7.1.4 Prameny pracovního práva 83

7.2 Zásady pracovního práva 85

7.2.1 Zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance 86

7.2.2 Zásada spravedlivého odměňování zaměstnance 86

7.2.3 Řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy

zaměstnavatele 87

7.2.4 Rovné zacházení a zákaz diskriminace 87

7.3 Závislá práce, Švarcův systém 88

7.3.1 Závislá práce 88

7.3.2 Odlišení pracovního poměru (pracovní smlouvy) od smlouvy o dílo 92

7.4 Vznik pracovního poměru, pracovní smlouva 93

7.4.1 Výběr zaměstnance 93

7.4.2 Vznik pracovního poměru 94

7.5 Skončení pracovního poměru 97

7.5.1 Skončení pracovního poměru – obecná východiska 97

7.5.2 Dohoda o rozvázání pracovního poměru 98

7.5.3 Výpověď 99

7.5.4 Okamžité zrušení 101

7.5.5 Zrušení pracovního poměru ve zkušební době 103

7.5.6 Skončení pracovního poměru uplynutím doby 103

7.6 Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr 104

Korporační právo – obchodní korporace a družstva 107

8.1 Právní úprava 108

8.2 Obecné otázky obchodních korporací 108

8.2.1 Založení a vznik korporace 109

8.2.2 Zrušení a zánik 112

8.2.3 Důležité pojmy 112

8.2.4 Orgány korporace 113

8.2.5 Smlouva o výkonu funkce 114

8.2.6 Zákaz konkurence 114

8.2.7 Podnikatelská seskupení 114

8.3 Veřejná obchodní společnost (VOS - §§ 95 až 117 ZOK) 116

8.3.1 Charakteristika VOS 116

8.3.2 Založení a vznik, podíl, jednání za společnost, řízení společnosti 117

8.4 Komanditní společnost (KS - §§ 118 až 131 ZOK) 118

8.4.1 Základní charakteristika: 119

8.4.2 Založení a vznik, podíl, jednání za společnost 120

8.5 Společnost s ručením omezeným (SRO - §§ 132 až 242 ZOK) 121

8.5.1 Základní charakteristika 121

8.5.2 Založení SRO 121

8.5.3 Základní kapitál, podíl a dispozice s podílem 122

8.5.4 Orgány SRO 123

8.6 Akciová společnost 126

8.6.1 Charakteristika 126

8.6.2 Akcie 126

8.6.3 Založení a vznik společnosti 128

8.6.4 Orgány společnosti 128

8.7 Družstvo 131

8.7.1 Založení a vznik družstva 131

8.7.2 Orgány družstva 132

8.7.3 Bytové a sociální družstvo 134

8.8 Korporace výslovně neupravené v ZOK 135

Veřejná správa 138

9.1 Obecně 139

9.2 Druhy veřejné správy 140

9.3 Veřejná správa, zákonodárství, soudnictví a vláda 141

9.4 Formy činnosti veřejné správy 143

9.5 Kontrolní mechanismy ve veřejné správě 144

Správní právo hmotné 146

10.1 Obecně 147

10.2 Prameny správního práva 147

10.3 Subjekty veřejné správy v České republice 148

10.4 Samospráva a její znaky 150

10.4.1 Územní samospráva 151

10.4.2 Územní samosprávné celky 151

10.4.3 Územní základ územních samosprávných celků 152

10.4.4 Osobní základ územních samosprávných celků 152

10.4.5 Právní subjektivita územních samosprávných celků 154

10.4.6 Působnost územních samosprávných celků 154

10.5 Správní trestání 156

10.5.1 Správní delikt 157

10.5.2 Přestupek 157

10.5.3 Správní disciplinární delikt 158

10.5.4 Správní pořádkový delikt 158

10.6 Zvláštní část správního práva 159

Správní právo procesní 161

11.1 Obecně 162

11.2 Správní řízení 162

11.3 Správní řád 163

11.4 Správní orgány jako subjekty správního řízení 164

11.5 Účastníci správního řízení 165

11.6 Zahájení a průběh správního řízení 166

11.7 Rozhodnutí ve správním řízení 168

11.7.1 Formy rozhodnutí ve správním řízení 169

11.8 Přezkum správního rozhodnutí ve správním řízení 170

11.8.1 Odvolání 170

11.8.2 Rozklad 171

11.8.3 Odpor 171

11.8.4 Obnova řízení 171

Trestní právo 173

12.1 Trestní právo obecně a jeho právní rámec 174

12.2 Trestný čin 175

12.3 Pachatel, spolupachatel a účastník trestného činu 176

12.4 Trestní sankce 177

12.5 Druhy trestů a výjimečný trest 179

12.6 Trestní odpovědnost právnických osob 180

12.7 Trestní řád 181

11

Úvod

Výuka předmětu Úvod do soukromého a veřejného práva je koncipována tak, aby

v jednotlivých kapitolách našel student vysvětleny teoretické základy jednotlivých oblastí

práva, které jsou pro jeho studium a pozdější využití v praxi podstatné – jde o základní instituty

soukromého práva s důrazem na právo občanské, dále právo obchodních korporací, pracovní

právo; z veřejného práva jsou to potom právo správní a právo trestní.

Po obecném úvodu do práva, kde je studentům vysvětleno místo občanského práva v systému

práva, základní zásady soukromého práva a právní skutečnosti, je student obeznámen se

subjekty občanskoprávních vztahů a jejich právním jednáním. Velká pozornost je věnována

věcným právům a závazkovému právu včetně úpravy vybraných smluv dle občanského

zákoníku (kupní smlouva, smlouva o dílo, nájemní smlouva ad.).

Následující kapitoly jsou zaměřeny na právní úpravu korporačního práva a práva pracovního,

se kterými se každý student setká nejen v rámci studia, ale zejména v praxi, ať už z pohledu

zaměstnance nebo v rozšířené podobě z pohledu zaměstnavatele/podnikatele.

Správní právo a trestní právo je pak pojato spíše přehledově, neboť zejména na správní právo

navazují další specializované předměty, které budou uvedené přehledové znalosti

prohlubovat.

Kapitola 1

Úvod do práva,

soukromé právo, veřejné

právo, základy ústavního

pořádku

Po prostudování kapitoly budete umět:

definovat právo a právní řád; charakterizovat soukromé a veřejné právo; charakterizovat ústavní pořádek České republiky.

Klíčová slova:

Právo, právní řád, soukromé právo, veřejné právo, ústavní pořádek, prameny práva.

13 ÚVOD DO PRÁVA, SOUKROMÉ PRÁVO, VEŘEJNÉ PRÁVO, ZÁKLADY ÚSTAVNÍHO POŘÁDKU

1.1 Právo a právní řád

Právní řád musí být postaven na zcela demokratických základech a být zárukou nejen svobod a práv

občanů, ale i fungující moci zákonodárné, výkonné a soudní, které budou vůči sobě působit jako

brzdy a vyvážení.

Podle ústavy je Česká republika parlamentní demokracií, kdy veškerá moc vychází z lidu, který ji

vykonává prostřednictvím moci zákonodárné, výkonné a soudní. Lid má přitom plnou suverenitu,

nikomu jinému tato suverenita nepřísluší, s nikým se o ni nemusí dělit.

Česká republika je jednotným státem, který se člení na územní samosprávné celky, kterými jsou

obce a vyšší územní samosprávné celky. Obyvatelé vyššího územního samosprávného celku nebo

obce si mohou spravovat své záležitosti sami, a to prostřednictvím voleného zastupitelstva. Ústava

přiznává právo zákonodárné iniciativy, tj. právo podat Parlamentu návrh zákona, též zastupitelstvu

vyššího územního samosprávného celku. Zastupitelstvo může rovněž vydávat obecně závazné

vyhlášky platné na daném území.

Podle ústavy prochází zákony při svém schvalování následujícími fázemi: do Poslanecké sněmovny

je předložen návrh zákona, projednaný návrh zákona Poslaneckou sněmovnou se postupuje Senátu,

po projednání v Senátu se stává návrh zákona přijatým zákonem, který se postupuje prezidentu

republiky, předsedovi vlády a předsedovi Poslanecké sněmovny k podpisu. Zákon se stává platným

vyhlášením ve Sbírce zákonů České republiky.

Právo je v normativním smyslu chápáno jako soubor pravidel chování, kterými se řídí společnost

a které jsou uznávané nebo přímo stanovené státem.

1.2 Soukromé a veřejné právo

Hrubý domácí produkt, respektive národní důchod lze měřit třemi základními metodami buď jako

tok produktů, které byly za dané období ekonomickými subjekty vyrobeny, nebo jako tok výdajů či

příjmů ekonomických subjektů. Podstatou každé z nich je úhel pohledu na celkovou produkci dané

ekonomiky za jeden kalendářní rok. Metoda produkční je založená na sumarizaci hodnot přidaných

zpracováním, hlediskem pro výpočet produktu výdajovou metodou jsou výdaje ekonomických

subjektů a důchodová metoda znamená součet veškerých příjmů (důchodů).

ÚVOD DO SOUKROMÉHO A VEŘEJNÉHO PRÁVA 14

Dělení práva na soukromé a veřejné vychází již z římského práva – tam, kde šlo v právu o zájem

jednotlivé osoby, jednalo se o právo soukromé, pokud šlo o zájem státu, jednalo se o právo veřejné.

V současné době je uplatňování soukromého práva nezávislé na uplatňování práva veřejného.

Soukromé právo ponechává zásadně co největší prostor soukromé iniciativě jednotlivce

a svobodnému rozhodování a utváření soukromého života s tím, že základní zásadou je zde zásada

autonomie vůle. Veřejné právo pak upravuje organizaci, působnost a činnost orgánů veřejné moci

(tedy styk osob a orgánů veřejné moci nebo styk těchto orgánů navzájem). Veřejné právo je naopak

vedeno zásadou objektivity, kdy orgán veřejné moci nesmí postupovat a rozhodovat se libovolně,

ale může svou moc uplatnit pouze v rámci zákona k zákonným účelům a v zákonném rozsahu.

Soukromé právo tvoří jednotlivá ustanovení právního řádu upravující vzájemná soukromá práva

a soukromé povinnosti osob. Mezi odvětví soukromého práva patří zejména:

občanské právo,

rodinné právo,

pracovní právo,

právo obchodních korporací,

mezinárodní právo soukromé,

ad.

Mezi odvětví veřejného práva patří zejména:

ústavní právo,

správní právo,

trestní právo,

procesní právo,

mezinárodní právo veřejné,

ad.

15 ÚVOD DO PRÁVA, SOUKROMÉ PRÁVO, VEŘEJNÉ PRÁVO, ZÁKLADY ÚSTAVNÍHO POŘÁDKU

1.3 Ústavní pořádek České republiky

Ústavní pořádek České republiky tvoří:

Ústava ČR (č. 1/1993 Sb.)

Listina základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.)

další ústavní zákony přijaté podle v souladu s Ústavou, např.

ústavní zákon o vytvoření vyšších územních samosprávných celků (č. 347/1997 Sb.),

ústavní zákon o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny (č. 69/1998 Sb.),

ústavní zákon o bezpečnosti České republiky (č. 110/1998 Sb. ve znění č. 300/2000 Sb.),

ústavní zákon o přistoupení České republiky k Evropské unii (č. 515/2002 Sb.),

ústavní zákony upravující hranice (např. ústavní zákon o změnách státních hranic se

Slovenskou republikou č. 74/1997 Sb., ústavní zákon o změně státních hranic se

Spolkovou republikou Německo č. 633/2004 Sb., ústavní zákon o změnách státních hranic

s Rakouskou republikou č. 76/2004 Sb.),

ústavní zákon o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní

Republiky č. 4/1993 Sb.,

ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách

(např. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod).

Ústavní pořádek přitom, zejména pokud jde o principy a právní pravidla obsažené v Ústavě a Listině

základních práv a svobod, nepůsobí jen vertikálně (ve vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí),

ale i horizontálně (ve vztahu soukromými osobami navzájem).

Právo je v normativním smyslu chápáno jako soubor pravidel chování, kterými se řídí

společnost a které jsou uznávané nebo přímo stanovené státem. Soukromé právo

ponechává zásadně co největší prostor soukromé iniciativě jednotlivce

a svobodnému rozhodování a utváření soukromého života s tím, že základní zásadou

je zde zásada autonomie vůle. Veřejné právo pak upravuje organizaci, působnost

a činnost orgánů veřejné moci (tedy styk osob a orgánů veřejné moci nebo styk

těchto orgánů navzájem). Veřejné právo je naopak vedeno zásadou objektivity, kdy

orgán veřejné moci nesmí postupovat a rozhodovat se libovolně, ale může svou moc

uplatnit pouze v rámci zákona k zákonným účelům a v zákonném rozsahu.

1. Definujte soukromé právo.

2. Definujte veřejné právo.


Literatura k tématu:

[1] JANKŮ, M. a kol. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 6. vyd.

Praha: C. H. Beck, 2016. 542 s. ISBN 978-80-7400-611-1.

[2] SPIRIT, M. Základy práva pro neprávníky po rekodifikaci soukromého práva.

4. vyd. Praha: Aleš Čeněk, 2015. ISBN 978-80-7380-551-7.

[3] ELIÁŠ, K. a kol. Občanské právo pro každého: pohledem (nejen) tvůrců nového

občanského zákoníku. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013.

315 s. ISBN 978-80-7478-013-4.

Kapitola 2

Úvod do občanského

práva


charakterizovat občanské právo a jeho základní instituty; vyjmenovat zásady soukromého práva; charakterizovat jednotlivé subjekty soukromého práva; rozlišovat mezi jednotlivými právními skutečnostmi, zejména právním

jednáním.

Klíčová slova:

Zásady soukromého práva, právní osobnost, svéprávnost, fyzické osoby, právnické

osoby, právní skutečnosti, právní jednání, čas jako právní skutečnost, zastoupení.


2.1 Občanské právo – pojem

Občanské právo je soubor norem, který upravuje postavení osob a jejich soukromá práva

a soukromé povinnosti vznikající z jejich vzájemného styku.

Úprava občanskoprávních vztahů přispívá k naplňování občanských práv a svobod, zejména ochrany osobnosti a nedotknutelnosti vlastnictví, vychází se ze zásady, že přirozená svoboda člověka má přednost před státem - stát není tvůrcem svobody člověka, ale jejím ochráncem.

Základním zákonem, který upravuje občanské právo a obecně základy práva soukromého, je zák. č.

89/2012 Sb., občanský zákoník. Ten dodržuje klasické rozdělení práv na práva osobní a na práva

majetková, čemuž i jeho vnitřního členění - osobním právům se věnují především prvá a druhá část

zákoníku, majetkovým právům pak části třetí a čtvrtá (pátá část následně shrnuje ustanovení

společná, přechodná a závěrečná, která mají především technickou povahu).

Systematika občanského zákoníku

1. část: právní postavení člověka jako jednotlivce, včetně úpravy práv výlučně a přirozeně spjatých

s jeho osobou (plus úprava úpravy statusových otázek právnických osob)

2. část: otázky spojené s jeho rodinou a rodinnými vztahy

3. část: otázky majetku a osudu tohoto majetku po smrti člověka

4. část: obligační právo, tedy práva a povinnosti vzniklá člověku vůči jiným z jeho soukromého styku

s jinými osobami

5. ustanovení společná, přechodná a závěrečná.

2.2 Zásady občanského práva

Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí

a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu

druhým. Účelem občanského kodexu je umožnit i garantovat svobodné utváření soukromého

života, a ponechat co nejširší prostor svobodné iniciativě jednotlivce - důraz se klade na hledisko

autonomie vůle.

Jednou ze stěžejních zásad soukromého práva je zásada autonomie vůle, tedy možnost osoby vlastní

vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích (zvláště pak v závazkových právních

vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní volnosti) – přičemž jedním z jejich projevů je

i svoboda (možnost) určení obsahu právního úkonu.

19 ÚVOD DO OBČANSKÉHO PRÁVA

Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že

každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí

rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany,

nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět

nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě

druhých,

daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny (pacta sunt servanda),

vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká

a zaniká,

nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.

Soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva. Patří sem

zejména:

Oprávnění lze řádně uplatnit a povinnost lze řádně splnit jen při poctivém dodržování dobrých

mravů a se zřetelem k zvyklostem soukromého života.

Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani

z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

Má se za to, že ten, kdo určitým způsobem právně jednal, jednal poctivě a v dobré víře.

Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

Občanskoprávní vztahy vznikají z právních úkonů nebo z jiných skutečností, s nimiž zákon vznik

těchto vztahů spojuje.

V občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení. Rovné postavení spočívá v tom,

že jeden účastník právního vztahu nemůže svým jednostranným úkonem založit povinnost

druhého účastníka vztahu a v rámci tohoto vztahu nemůže ani autoritativně vynucovat splnění

povinností druhého subjektu.

Strany si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona

(dispozitivnost), jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona

nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit (kogentnost). Tedy nezakazuje-li to zákon výslovně,

mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona, přičemž zakázána jsou

ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob,

včetně práva na ochranu osobnosti.

Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu

zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.


2.3 Subjekty soukromoprávních vztahů

2.3.1 Fyzické osoby

Občanské právo pojem fyzická osoba (člověk) nedefinuje. Má se za to, že každá svéprávná osoba má

rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní

může v právním styku důvodně očekávat.

U fyzické osoby rozlišujeme:

právní osobnost (způsobilost mít práva a povinnosti)

svéprávnost (způsobilost vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti)

deliktní způsobilost (způsobilost vlastními protiprávními úkony brát na sebe povinnosti).

Právní osobnost

Právní osobnost vzniká narozením. Právní osobnost má i počaté dítě, narodí-li se živé (tzv.

nasciturus). Právní osobnost nelze žádným způsobem omezit nebo jí osobu zbavit.

Právní osobnost zanikne smrtí, v tomto případě se smrt člověka prokazuje veřejnou listinou

vystavenou po prohlédnutí těla mrtvého stanoveným způsobem. V případech, kdy nelze tělo

mrtvého prohlédnout stanoveným způsobem (ohledáním mrtvoly), prohlásí člověka za mrtvého

i bez návrhu soud, pokud byl člověk účasten takové události, že se jeho smrt vzhledem k okolnostem

jeví jako jistá (např. v případě letecké havárie, kdy se ví, že v letadle letěla konkrétní osoba, letadlo

shořelo, ale není možné ohledat mrtvolu). V rozhodnutí určí soud den, který platí za den smrti.

V případě svéprávného člověka, který opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm

známo, kde se zdržuje, může soud prohlásit takového svéprávného člověka za nezvěstného. Soud

v takovém případě uvede v rozhodnutí den, kdy nastaly účinky prohlášení nezvěstnosti. Prohlášení

za nezvěstného se může stát rovněž na návrh osoby, která na tom má právní zájem (manžel nebo

jiná blízká osoba, spoluvlastník, zaměstnavatel nebo korporace, na níž má tento člověk účast). Pokud

se člověk prohlášený za nezvěstného následně navrátí, pozbývá prohlášení za nezvěstného účinků;

kdo byl ale prohlášen za nezvěstného, nemůže namítat neplatnost nebo neúčinnost právního

jednání učiněného za jeho nepřítomnosti.


Svéprávnost

Každý člověk odpovídá za své jednání, je-li s to posoudit je a ovládnout (svéprávnost). Kdo se vlastní

vinou přivede do stavu, v němž by jinak za své jednání odpovědný nebyl, odpovídá za jednání

v tomto stavu učiněná. Svéprávnosti se v plném rozsahu nabývá zletilostí (dovršením osmnáctého roku

věku). Před tím se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti, nebo uzavřením manželství.

Svéprávnost nezletilých

Svéprávnost nezletilých je koncipována jako vyvratitelná právní domněnka – má se za to, že každý

nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy

přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. V první fázi posuzování svéprávnosti

nezletilých se tedy posuzuje právní jednání objektivně, z pohledu nezletilých určité věkové skupiny,

následně je však možné odchýlit se od této kvalifikace za pomocí subjektivních kritérií s ohledem na

konkrétního jednajícího jedince.

Nezletilému může k určitému právnímu jednání nebo k dosažení určitého účelu udělit souhlas

rovněž jeho zákonný zástupce, v takovém případě je nezletilý schopen v mezích souhlasu sám

právně jednat, pokud to není zákonem zvlášť zakázáno (souhlas může být následně omezen i vzat

zpět). Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, však není nikdy způsobilý jednat samostatně v těch

záležitostech, k nimž by i jeho zákonný zástupce potřeboval přivolení soudu (např. prodej

nemovitosti nezletilého).

V některých případech může soud přiznat svéprávnost i nezletilému, a to na jeho návrh, pokud

nezletilý dosáhl věku šestnácti let, pokud je osvědčena jeho schopnost sám se živit a obstarat si své

záležitosti a pokud s návrhem souhlasí zákonný zástupce nezletilého (v ostatních případech jen je-li

to z vážných důvodů v zájmu nezletilého).

Podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat

Občanský zákoník z roku 2012 rovněž zavedl některá podpůrná opatření pro osoby, které nejsou

schopny zcela samostatně právně jednat, na druhou stranu se ale snaží působit na tyto osoby

aktivně, podporovat jejich samostatnost, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou

k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé situace a posilovat jejich sociální

začleňování.

Předběžné prohlášení

V očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat může člověk projevit vůli, aby byly jeho záležitosti

spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala

jeho opatrovníkem.


Prohlášení může mít formu veřejné listiny nebo musí být učiněno soukromou listinou opatřenou

datem a potvrzenou dvěma svědky; svědek o sobě uvede v potvrzení údaje, podle nichž ho lze zjistit.

Svědky musí prohlášení podepsat a být schopni potvrdit schopnost prohlašujícího jednat a obsah

jeho prohlášení (svědky mohou být jen osoby, které na prohlášení a jeho obsahu nemají zájem

a nejsou nevidomé, neslyšící, němé nebo neznalé jazyka, v němž je prohlášení učiněno).

V případě, že by se okolnosti podstatným způsobem změnily tak, že by člověk takové prohlášení za

těchto okolností neučinil anebo by je učinil s jiným obsahem, soud prohlášení změní nebo zruší,

pokud by jinak takovému člověku hrozila závažná újma.

Nápomoc při rozhodování

Potřebuje-li člověk nápomoc při rozhodování, protože mu v tom duševní porucha působí obtíže,

třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, může si s podpůrcem (nebo více podpůrci) ujednat

poskytování podpory. Tento institut je založena smlouvou o nápomoci, kterou se podpůrce zavazuje

podporovanému, že bude s jeho souhlasem přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí

potřebné údaje a sdělení a že mu bude nápomocen radami. Tuto smlouvu musí schválit soud.

Základní povinností podpůrce je, že nesmí ohrožovat zájmy podporovaného nevhodným

ovlivňováním, ani se na úkor podporovaného bezdůvodně obohatit.

Zastoupení členem domácnosti

Brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat, může ho

zastupovat zákonem stanovený okruh osob – jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo

partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti

alespoň tři roky.

Ke vzniku tohoto zastoupení se vyžaduje schválení soudu, přičemž před vydáním rozhodnutí soud

vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor zastoupeného, a to i za použití takového způsobu

dorozumívání, který si zastoupený zvolí.

Zástupce musí samozřejmě dbát o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o to, aby

způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat,

odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného.

Zástupce je omezen v nakládání s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro obstarání

obvyklých záležitostí, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného (s peněžními prostředky na

účtu zastoupeného však může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima

jednotlivce).


Omezení svéprávnosti

Omezení svéprávnosti je až posledním z možných způsobů opatření při neschopnosti právně jednat.

K omezení svéprávnosti může soud přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí

a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu

rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Další podmínkou je, že omezit

svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho

zájmům mírnější a méně omezující opatření.

V rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka, přičemž přihlédne

k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho

prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi.

Rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně právně jednat v běžných

záležitostech každodenního života (např. běžný nákup potravin v obchodě).

2.3.2 Právnické osoby

Právnické osoby jsou odvozeny od fyzických osob; subjektem práva může být jen organizovaný

útvar, který za právnickou osobu prohlásí zákon. U právnických osob existuje systém jejich

stupňovitého vznikání i zanikání, které je vymezené na jedné straně založením a vznikem, na straně

druhé zrušením a zánikem (právní osobnost má tedy právnická osoba od svého vzniku až do svého

zániku).

Typy právnických osob

1. Korporace - společenství osob (osobní složka)

Obchodní společnosti

Spolek (dříve občanské sdružení)

Alespoň tři osoby vedené společným zájmem mohou založit k jeho naplňování spolek jako

samosprávný a dobrovolný svazek členů a spolčovat se v něm.

2. Fundace (majetková složka)

Fundace je právnická osoba vytvořená majetkem vyčleněným k určitému účelu. Její

činnost se váže na účel, k němuž byla zřízena.

Nadace

Zakladatel zakládá nadaci k trvalé službě společensky nebo hospodářsky užitečnému účelu.

Účel nadace může být veřejně prospěšný, spočívá-li v podpoře obecného blaha,

i dobročinný, spočívá-li v podpoře určitého okruhu osob určených jednotlivě či jinak.


Nadační fond

Zakladatel zakládá nadační fond k účelu užitečnému společensky nebo hospodářsky.

3. Ústav

Ústav je právnická osoba ustavená za účelem provozování činnosti užitečné společensky

nebo hospodářsky s využitím své osobní a majetkové složky.

Jménem právnické osoby je její název, přičemž název musí odlišit právnickou osobu od jiné osoby

a obsahovat označení její právní formy a nesmí být klamavý. Při ustavení právnické osoby se určí její

sídlo (nenaruší-li to klid a pořádek v domě, může být sídlo i v bytě).

Ustavení a vznik právnické osoby

Právnickou osobu lze ustavit zakladatelským právním jednáním, zákonem, rozhodnutím orgánu

veřejné moci, popřípadě jiným způsobem, který stanoví jiný právní předpis, a to ve veřejném nebo

v soukromém zájmu. Zákon stanoví, popřípadě zakladatelské právní jednání může určit, jakým

způsobem a v jakém rozsahu členové orgánů právnické osoby za ni rozhodují a nahrazují její vůli.

Právnická osoba si tvoří orgány o jednom členu (individuální) nebo o více členech (kolektivní).

Zakladatelské právní jednání musí mít písemnou formu a musí určit alespoň název, sídlo právnické

osoby, předmět činnosti, jaký má právnická osoba statutární orgán a jak se vytváří, nestanoví-li to

zákon přímo. Určí též, kdo jsou první členové statutárního orgánu. Právnická osoba vzniká dnem

zápisu do veřejného rejstříku; je-li právnická osoba zřízena zákonem, vzniká dnem nabytí jeho

účinnosti, nestanoví-li zákon den pozdější.

Jednání za právnickou osobu

Člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech. Právnickou

osobu zastupují rovněž její zaměstnanci v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich zařazení nebo funkci

(např. pokladní v supermarketu). Právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění

svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě.

Osoba, která právnickou osobu zastupuje, musí dát najevo, co ho k tomu opravňuje, neplyne-li to již

z okolností, kdo za právnickou osobu podepisuje, připojí k jejímu názvu svůj podpis, popřípadě i údaj

o své funkci nebo o svém pracovním zařazení (např. jednatel, vedoucí úseku apod.).

Zákon upravuje rovněž případnou povinnost nahradit právnické osobě škodu způsobenou

porušením povinnosti při výkonu funkce osobě, která přijme funkci člena voleného orgánu. Tato

osoba se tímto zavazuje, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi

a pečlivostí, přičemž se má se za to, že jedná nedbale ten, kdo není této péče řádného hospodáře


schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe

důsledky.

Zrušení a zánik

Právnická osoba se zrušuje právním jednáním, uplynutím doby, rozhodnutím orgánu veřejné moci

nebo dosažením účelu, pro který byla ustavena, nebo z dalších důvodů stanovených zákonem. Po

jejím zrušení se vyžaduje její likvidace (účelem likvidace je vypořádat majetek zrušené právnické

osoby, vyrovnat dluhy věřitelům a naložit s čistým majetkovým zůstatkem, jenž vyplyne z likvidace),

ledaže celé její jmění nabývá nějaký další právní nástupce. Právnickou osobu je možné rovněž

přeměnit v rámci fúze, rozdělení a změna právní formy, v tom případě se právnická osoba zrušuje

bez likvidace dnem účinnosti přeměny.

Právnická osoba zapsaná do veřejného rejstříku zaniká dnem výmazu z veřejného rejstříku,

právnická osoba, která nepodléhá zápisu do veřejného rejstříku, zaniká skončením likvidace.

2.4 Právní skutečnosti

2.4.1 Obecně

Jednotlivé občanskoprávní vztahy vznikají, mění se a zanikají na základě různých právních

skutečností. Právními skutečnostmi jsou tedy takové skutečnosti, se kterými právní řád spojuje

vznik, změnu nebo zánik práv a povinností. Právně významnou skutečností mohou být:

skutečnosti spočívající v určitém chování subjektů práva (ať již ve volním chování nebo

v chování nezávislém na vůli subjektu, tzv. právní události), nebo

konstitutivní rozhodnutí státních orgánů (soudů, obecních úřadů apod.).

Právní skutečnosti se mohou dělit do několika skupin podle různých kritérií. Základní dělení právních

skutečností je na tzv. subjektivní právní skutečnosti a objektivní právní skutečnosti, a to podle

uplatnění volního lidského chování na jejich formování. Subjektivní právní skutečnosti tvoří lidské

chování. Jsou závislé na lidské vůli a dále se dělí na:

a) chování právem aprobované (dovolené):

chování s úmyslem působit právní účinky (zejména právní úkony a rozhodnutí státních

orgánů)


chování bez úmyslu působit právní účinky (zejména vytvoření autorského díla, vytvoření

věci apod.)

b) chování právem reprobované (nedovolené) – tj. projevy vůle v rozporu s objektivním právem

– protiprávní jednání

Objektivní právní skutečnosti jsou nezávislé na vůli subjektu, jedná se o různé přírodní a společenské

jevy, se kterými objektivní právo právní následky spojuje (typicky se jedná o tzv. občanskoprávní

události).

2.4.2 Právní jednání

Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí

ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Právně lze jednat konáním nebo

opomenutím (nevykonáním povinnosti, která měla být vykonána), může se tak stát výslovně nebo

jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit

(konkludentně). Právní jednání musí vždy svým obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům

i zákonu.

Právní jednání má své pojmové znaky a náležitosti. Nedostatek pojmových znaků má za následek,

že právní jednání vůbec nevznikne (jakoby neexistovalo), v případě nedostatku náležitostí pak dojde

k neplatnosti takového právního jednání.

O právní jednání tedy vůbec nejde, chybí-li vůle jednající osoby nebo nebyla-li zjevně projevena

vážná vůle. Právní jednání není učiněno vážně (opravdově) tehdy, je-li podle objektivních okolností

konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní následky, které

s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. V některých případech je nevážnost

projevu vůle jednajícího vzhledem k objektivním okolnostem, za kterých k projevu vůle došlo,

všeobecně zřejmá (projev vůle učiněný při hře, k vyučovacím účelům, ze žertu apod.), jindy však

mohou o neplatnosti pojmu vůle vzniknout pochybnosti.

O právní jednání nejde ani v případě, kdy nelze pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho

obsah ani výkladem. Projev je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl – vadným slovním nebo

jiným zprostředkováním – jasného vyjádření této vůle. Nesrozumitelný je projev vůle tehdy, jestliže

nelze zjistit ani výkladem, co jím mělo být vyjádřeno. Závěr o nesrozumitelnosti právního úkonu tedy

předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěla osoba projevit.

Výkladem však nelze doplňovat to, co právní jednání ve skutečnosti neobsahuje.

Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu sice srozumitelné, ale jeho obsah je neurčitý.

Jazykové vyjádření právního úkonu lze vykládat prostředky gramatickými (z hlediska možného


významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých

pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).

Interpretace obsahu právního jednání soudem však nemůže v žádném případě nahrazovat či měnit

již učiněné projevy vůle (použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby

obsah právního jednání vyjádřeného slovy, které osoba učinila, byl vyložen v souladu se stavem,

který existoval v době, kdy byl úkon činěn).

Výklad právního jednání

V případech, kdy není zřejmé, co je obsahem právního jednání, je nutné jej interpretovat. Právní

jednání se posuzuje podle svého obsahu (ne podle názvu nebo označení). Obecně platí, že co je

vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně

znám, anebo musela-li o něm vědět. Teprve pokud nelze zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se

projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle

určen (adresát právního jednání). Při výkladu projevu vůle se může přihlédnout k praxi zavedené

mezi stranami a také k tomu, co právnímu jednání předcházelo (např. emailová korespondence před

uzavřením smlouvy), i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu

jednání přikládají. Připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo

výrazu použil jako první (ale u spotřebitelské smlouvy platí zvláštní pravidlo, dle kterého se jednání

vyloží vždy ve prospěch spotřebitele).

Neplatnost právních jednání

Základní zásada je, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné a je

tedy nutné se pokusit jej za všech okolností interpretovat tak, aby nebylo nutné jej prohlásit za

neplatné.

Má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, které je platné, použije se toto

jiné právní jednání, pokud je z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby. Dále týká-li se

důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je

neplatnou jen tato část. Chyby v psaní nebo v počtech nezpůsobují zásadně neplatnost právního

jednání, je-li jeho význam nepochybný.

Neplatné je ale právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje

zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, nebo pokud má být podle něho plněno něco

nemožného (např. přinést někomu modré z nebe).

Rovněž není-li osoba plně svéprávná, je (absolutně) neplatné právní jednání, ke kterému není osoba

způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou

právně jednat.


Není-li ale právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je

neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí.

Omyl

Jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti (např. cena, osoba spolukontrahenta) a byl-li v omyl

uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné. Týká-li se omyl vedlejší okolnosti, kterou ani

strany neprohlásily za rozhodující, je právní jednání platné, ale osoba uvedená v omyl má vůči

původci omylu právo na přiměřenou náhradu.

Pokud ale osoba jednala v důsledku omylu vyvolaném lstí, je právní jednání neplatné, i když se omyl

týká jen vedlejší okolnosti.

Pohrůžka tělesného nebo duševního násilí (bezprávná výhružka)

Osoba, která byla k právnímu jednání přinucena hrozbou tělesného nebo duševního násilí

vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem

toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního

jednání.

Mezi podmínky bezprávné výhružky patří zejména její intenzita – musí jít o výhrůžku takového druhu

a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo

použito, vzbudila důvodnou bázeň a výhrůžka musí být adresována tomu, jehož právní úkon se

vynucuje, nebo osobám jemu blízkým (není bezprávnou výhružkou, pokud věřitel např. řekne

dlužníkovi „No teda jestli mi to nevrátíš, tak já tě fakt asi zabiju!“).

Tzv. relativní neúčinnost právního jednání

Učiní-li osoba právní jednání, které zkracuje uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele (např.

dlužník schválně převede veškerý majetek na jinou osobu, aby nemusel platit věřiteli), má věřitel

právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto

právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno.

K neúčinnosti právního jednání dlužníka je nutné rozhodnutí soudu o žalobě věřitele, kterou bylo

odporováno právnímu jednání dlužníka (tzv. odpůrčí žaloba).


2.4.3 Čas jako právní skutečnost

Čas je významnou právní skutečností, která může působit vznik, změnu nebo zánik právních vztahů.

Nabývá-li se právo nebo vzniká-li povinnost v určitý den, nabude se nebo vznikne počátkem toho

dne (v 0:00:00 hod.); zaniká-li právo nebo povinnost v určitý den, zanikne koncem toho dne, tedy

v 23:59:59 hod. (to neplatí pouze v případech, kdy to vylučuje povaha právního případu).

Má-li se právo vykonat nebo povinnost splnit v určitý den nebo do určitého dne, vyžaduje se, aby se

tak stalo v obvyklou denní dobu (např. otevírací doba obchodu), ledaže něco jiného plyne ze

zvyklostí, ze zavedené praxe stran, popřípadě ze zvláštních okolností případu.

Pravidla pro počítání času

Lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její

počátek.

Např. dne 2. 1. 2018 si dlužník půjčí peníze na tři dny – lhůta začne běžet 3. 1. 2018, má vrátit

5. 1. 2018.

Konec lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se

pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo

doba počítá.

Např. dne 5. 1. 2018 si dlužník půjčí peníze na měsíc – má vrátit 5. 2. 2018.

Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty nebo doby na poslední den měsíce.

Např. dne 31. 10. 2017 si dlužník půjčí peníze na měsíc – má vrátit 30. 11. 2017.

Polovinou měsíce se rozumí 15 dnů a středem měsíce jeho patnáctý den, přičemž je-li lhůta nebo

doba určena na jeden nebo více měsíců a část měsíce, počítá se část měsíce naposled.

Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den

nejblíže následující.

Např. dne 10. 1. 2018 si dlužník půjčí peníze na 3 dny – měl by vrátit 13. 1. 2018, to je ale

sobota, takže má vrátit v pondělí 15. 1. 2018.

Promlčení

Promlčení je institut, který slouží zejména k právní jistotě. Promlčují se všechna práva majetková

s výjimkou práva vlastnického. Věřitel má povinnost domáhat se svého práva v určité zákonem

stanovené době, jinak se toto právo promlčí, a pokud dlužník namítne námitku promlčení, není pak

povinen věřiteli dluh splnit. Uplatní-li však věřitel v promlčecí době právo u soudu, promlčecí doba


od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. Pokud není v jiných ustanoveních uvedeno jinak, je

obecná promlčecí lhůta tříletá.

Prekluze

Naopak u prekluze zaniká nejen nárok, ale i samotné právo, nebylo-li vykonáno ve stanovené lhůtě.

K zániku práva soud přihlédne (z úřední povinnosti), tzn., i když to dlužník nenamítne.

2.5 Zastoupení

Při právním jednání je možné (nebo nutné) dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou, pokud

osoba nechce nebo nemůže jednat sama. Zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho

jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Zástupce musí jednat

osobně, dalšího zástupce může pověřit, je-li to se zastoupeným ujednáno nebo vyžaduje-li to nutná

potřeba, odpovídá však za řádný výběr jeho osoby.

Rozlišujeme smluvní zastoupení a zákonné zastoupení a opatrovnictví.

Zákonné zastoupení

Pokud nejsou fyzické osoby k právním úkonům způsobilé, jednají za ně jejich zákonní zástupci. Kdo

je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, upravuje zákon o rodině (zejména rodiče dítěte).

Zástupcem fyzické osoby, která byla rozhodnutím soudu zbavena způsobilosti k právním úkonům

nebo jejíž způsobilost k právním úkonům byla rozhodnutím soudu omezena, je soudem ustanovený

opatrovník. Opatrovníkem může být příbuzný fyzické osoby nebo jiná osoba, která splňuje podmínky

pro ustanovení opatrovníkem, pokud takové osoby není, ustanoví soud opatrovníkem orgán místní

správy, popřípadě jeho zařízení, jestliže je oprávněno vystupovat svým jménem.

Jestliže zákonní zástupci jsou povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou

záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu.

Smluvní zastoupení vzniká na základě smlouvy, přičemž zmocnitel uvede rozsah zástupčího

oprávnění zástupce v (jednostranné) plné moci. Netýká-li se zastoupení jen určitého právního

jednání, je nutné udělit plnou moc v písemné formě; vyžaduje-li se pro právní jednání zvláštní forma

(např. písemná), udělí se v téže formě i plná moc.

Prokura je zvláštní druh smluvního zastoupení, kdy podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku

zmocňuje prokuristu k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu (zcizit

nebo zatížit nemovitou věc je ale prokurista oprávněn, jen je-li to výslovně uvedeno).


Při zákonném zastoupení není zákonný zástupce nebo opatrovník oprávněn za zastoupeného právně

jednat v záležitostech týkajících se vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských povinností

a práv, jakož i pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání. Zákonný

zástupce nesmí odejmout zastoupenému věc zvláštní obliby (např. oblíbenou věc), ledaže to

odůvodňuje ohrožení jeho života či zdraví, a jedná-li se o nezletilého, který není plně svéprávný, také

jiný závažný důvod.

Pokud spravuje zákonný zástupce nebo opatrovník jmění zastoupeného, náleží mu běžná správa

takového jmění, nejde-li o běžnou záležitost, vyžaduje se k naložení se jměním zastoupeného

schválení soudu.

Občanské právo je soubor norem upravující společenské vztahy majetkové povahy

fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož

i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy

neupravují jiné zákony.

U fyzických osob a právnických osob rozlišujeme právní osobnost (způsobilost mít

práva a povinnosti), dále svéprávnost (způsobilost vlastními právními úkony nabývat

práv a brát na sebe povinnosti) a tzv. deliktní způsobilost (způsobilost vlastními

protiprávními úkony brát na sebe povinnosti).

Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní

následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.

Právně lze jednat konáním nebo opomenutím (nevykonáním povinnosti, která měla

být vykonána), může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím

pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit (konkludentně). Právní jednání

musí vždy svým obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

1. Definujte občanské právo.

2. Jaké jsou jednotlivé zásady občanského práva?

3. Definujte právní osobnost a svéprávnost u fyzických a právnických osob, kdy

vzniká a kdy zaniká?

4. Jaké existují druhy zastoupení a jak se liší?

5. Co to jsou právní skutečnosti a jak je dělíme?

6. Definujte právní jednání?


7. Když si osoba vypůjčí věc dne 4. 11. 2017 na pět dní, kterého dne je povinna ji

vrátit?

8. Když si osoba vypůjčí věc dne 4. 11. 2017 na jeden měsíc, kterého dne je povinna

ji vrátit?




315 s. ISBN 978-80-7478-013-4.





[4] BEZOUŠKA, Petr a PIECHOWICZOVÁ, Lucie. Nový občanský zákoník:

nejdůležitější změny. 1. vyd. Olomouc: ANAG, 2013. 375 s. ISBN 978-80-7263-

819-2.

Kapitola 3

Vlastnictví a vlastnické

právo


definovat vlastnické právo a jeho obsah; charakterizovat sousedská práva; rozlišit mezi způsoby nabývání vlastnického práva; definovat spoluvlastnictví; charakterizovat zástavní právo.

Klíčová slova:

Vlastnické právo, vlastnictví, sousedská práva, spoluvlastnictví, zástavní právo.


3.1 Obecně

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah

a ochranu. V rámci vlastnictví platí následující zásady:

a) všichni mají stejnou možnost nabývat vlastnictví,

b) vlastnické právo kohokoliv požívá stejnou právní ochranu

c) časově neomezené právo

d) volná převoditelnost vlastnického práva

e) elasticita vlastnického práva.

Vlastnické právo bývá označováno jako bezprostřední (přímé) panství nad věcí, toto panství ale není

neomezené, neboť vlastnictví zavazuje. To znamená, že nesmí být zneužito na újmu práv druhých

anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské

zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

3.2 Subjekty vlastnického práva

Subjekty vlastnického práva jsou osoby, kterým svědčí v daném okamžiku vlastnické právo, mohou

jimi být fyzické osoby, právnické osoby i stát. Jedna věc může být v tomtéž okamžiku buď:

ve výlučném vlastnictví jedné osoby,

ve spoluvlastnictví dvou či více osob společně nebo

ve společném jmění manželů.

3.3 Obsah vlastnického práva,

tzv. vlastnická triáda

Vlastnické právo se skládá z jednotlivých dílčích práv:

a) ius possidendi (právo věc držet),

b) ius utendi (právo věc užívat),

35 VLASTNICTVÍ A VLASTNICKÉ PRÁVO

c) ius fruendi (právo požívat, brát z věci plody, užitky),

d) ius disponendi (právo s věcí nakládat dle svého uvážení, vč. ius alienandi – tedy práva úplatně

či bezúplatně zcizit).

Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat, nicméně

vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož

i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.

3.4 Sousedská práva

Vlastník se musí zdržet (nedělat) všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo,

stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (tzv. imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda)

v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku, a to včetně

vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru

takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

Rozlišujeme tedy mezi přímými a nepřímými imisemi.

Přímé imise

jde o přímé pokračování vlastníkovi činnosti (např. záměrný odvod vody ze střechy na

sousední pozemek)

zakázány vždy bez dalšího

Nepřímé imise

nejsou přímo vyvolány primární činností vlastníka, jsou pouze doprovodným následkem (např.

obtěžování způsobené chovem zvířat, zalítávání hmyzu, vnikání myší, spad popílku, šíření

hluku, dýmu)

zakázány tehdy, pokud jsou:

a) nepřiměřené místním poměrům a

b) podstatně omezují užívání pozemku v daném místě

Jsou-li imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, má

soused právo jen na náhradu újmy v penězích, i když byla újma způsobena okolnostmi, k nimž se při

úředním projednávání nepřihlédlo.

Plody spadlé ze stromů a keřů (jablka) na sousední pozemek náleží vlastníkovi sousedního pozemku.

Soused se může bránit rovněž prorůstání větví a kořenů ze sousedícího pozemku poté, co požádal


vlastníka stromu, aby sám kořeny nebo větve odstranil. Smí tak učinit ale jen šetrným způsobem

a ve vhodné roční době.

3.5 Nabývání vlastnického práva

Nabytí vlastnického práva může být

původní (originární) nebo odvozené (derivativní)

úplatné nebo bezúplatné

mezi živými (inter vivos) nebo pro případ smrti (mortis causa).

V případě originárního nabytí vlastnického práva nabyvatel neodvozuje svoje vlastnické právo od

dosavadního vlastníka (vyrobení věci) nebo vlastnické právo sice u jiného subjektu existovalo, ale

k jeho změně dochází bez souhlasu dosavadního vlastníka (např. vyvlastnění). U derivativního nabytí

vlastnického práva nový vlastník odvozuje svoje vlastnické právo od právního předchůdce, vstupuje

do jeho právního postavení (např. na základě smlouvy).

Mezi originární způsoby nabytí vlastnického práva patří:

a) vyrobení věci

b) přivlastnění

c) nález (má se ale za to, že si každý chce zásadně podržet své vlastnictví a že nalezená věc není

opuštěná)

d) přirozený přírůstek (např. naplavenina)

e) umělý přírůstek (např. přestavek)

f) smíšený přírůstek

g) vydržení vlastnického práva.

Vlastnické právo k věci určené jednotlivě se převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její

účinnosti, ledaže je jinak ujednáno nebo stanoveno zákonem, u nemovité věci zapsané ve veřejném

seznamu se nabývá vlastnické právo zápisem do takového seznamu (zejména do katastru

nemovitostí).


3.6 Spoluvlastnictví

Věc může být ve vlastnictví jedné nebo několika osob, takže osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci

společně, jsou spoluvlastníky. Spoluvlastníci považují za jedinou osobu a nakládají s věcí jako jediná

osoba, přičemž každý spoluvlastník má právo k celé věci a toto právo je omezeno stejným právem

každého dalšího spoluvlastníka.

Každému spoluvlastníku bez ohledu na výši jeho podílu náleží vyúčtování, jak bylo se společnou věcí

nakládáno, i podíl z plodů a užitků ze společné věci (plody a užitky ze společné věci se dělí podle

poměru podílů dle dohody spoluvlastníků).

Každý ze spoluvlastníků je úplným vlastníkem svého (spoluvlastnického) podílu, který vyjadřuje míru

účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle (rozhodování) a na právech

a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci. Má se za to, že podíly jsou stejné, ale

spoluvlastníci si mohou jejich velikost určit i jinak (většinou je odvislá od výše vkladu spoluvlastníka

do společné věci).

Spoluvlastník může se svým podílem nakládat podle své vůle, nesmí to však být na újmu právům

ostatních spoluvlastníků. Převádí-li se spoluvlastnický podíl na nemovité věci na třetí osobu, mají

ostatní spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké. Nedohodnou-li se

spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti

podílů.

Každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci, přičemž při rozhodování

o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají podle velikosti jejich podílů. O běžné správě společné

věci rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů, k rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné

věci, zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu či o jejím zpracování,

je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Nedosáhne-li se této většiny, rozhodne

pak na návrh spoluvlastníka soud. Naopak k rozhodnutí, na jehož základě má být společná věc

zatížena nebo její zatížení zrušeno, a k rozhodnutí, na jehož základě mají být práva spoluvlastníků

omezena na dobu delší než deset let, musí vyslovit souhlas všichni spoluvlastníci bez ohledu na

velikost jejich podílů.

Z právního jednání týkajícího se společné věci vůči třetím osobám jsou všichni spoluvlastníci

oprávněni a povinni společně a nerozdílně.

Nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat, proto může každý ze spoluvlastníků kdykoli

žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení

spoluvlastnictví (nesmí ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků).


Spoluvlastnictví je možné zrušit společnou dohodou všech spoluvlastníků, nedohodnou-li se

spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků

soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání

spoluvlastníků.

Spoluvlastníci se vypořádají rozdělením společné věci, jejím prodejem z volné ruky nebo ve veřejné

dražbě s rozdělením výtěžku, anebo převedením vlastnického práva jednomu nebo více

spoluvlastníkům s vyplacením ostatních. Při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vypořádají

vzájemné pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí.

3.7 Zástavní právo

Zástavní právo patří mezi nejpoužívanější institut tzv. věcných práv k věci cizí. Při zajištění dluhu

zástavním právem vznikne věřiteli oprávnění, nesplní-li dlužník dluh řádně a včas, uspokojit se

z výtěžku zpeněžení zástavy do ujednané výše, a není-li tato ujednána, do výše pohledávky

s příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy.

Zástavou může být každá věc, s níž lze obchodovat. Zástavní právo lze zřídit i k věci, k níž zástavnímu

dlužníku vznikne vlastnické právo teprve v budoucnu. Je-li taková věc zapsána ve veřejném seznamu

nebo v rejstříku zástav, zapíše se k ní zástavní právo, pokud s tím vlastník věci souhlasí.

Zástavním právem lze zajistit dluh o určité výši nebo dluh, jehož výši lze určit kdykoli v době trvání

zástavního práva. Zástavním právem lze zajistit dluh peněžitý i nepeněžitý, podmíněný nebo

i takový, který má vzniknout teprve v budoucnu.

Zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou, v níž si strany ujednají, co je zástavou a pro jaký dluh je

zástavní právo zřízeno. Není-li movitá věc jako zástava odevzdána zástavnímu věřiteli, nebo osobě

třetí, aby ji pro zástavního věřitele opatrovala, vyžaduje se pro zástavní smlouvu písemná forma.

Zakazují se ujednání, podle kterých dlužník nebo zástavce nesmí zástavu vyplatit. Dokud zajištěný

dluh nedospěje, zakazuje se ujednat, že:

zástavní věřitel se nebude domáhat uspokojení ze zástavy,

věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo si ji za libovolnou, anebo předem

určenou cenu může ponechat nebo

věřitel může brát ze zástavy plody nebo užitky.


Zástavní právo k věci zapsané ve veřejném seznamu (např. rodinný dům) vzniká zásadně zápisem

v tomto seznamu (katastr nemovitostí).

Zástavní právo k movité věci vznikne odevzdáním zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě, aby ji

opatrovala pro zástavního věřitele a zástavního dlužníka. Zástavní právo k movité věci vznikne

i zápisem do rejstříku zástav.

Zástavní dlužník se musí zdržet všeho, čím by se zástava zhoršila na úkor zástavního věřitele, stane-

li se činem zástavního dlužníka dostatečná jistota zástavního věřitele nedostatečnou nebo sníží-li se

nedostatečná jistota, zástavní dlužník ji musí přiměřeně doplnit.

Zanikne-li zajištěný dluh, zanikne i zástavní právo. Nicméně jakmile je zajištěný dluh splatný, může

se zástavní věřitel uspokojit způsobem, o němž se dohodl se zástavcem, popřípadě zástavním

dlužníkem, zejména z výtěžku zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy.

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný

obsah a ochranu. V rámci vlastnictví platí následující zásady: Vlastnické právo bývá

označováno jako bezprostřední (přímé) panství nad věcí, toto panství ale není

neomezené, neboť vlastnictví zavazuje. To znamená, že nesmí být zneužito na újmu

práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon

nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou

zákonem.

1. Jaké zásady se vztahují k vlastnictví?

2. Kdo může být subjektem vlastnického práva?

3. Co je obsahem vlastnického práva? Vysvětlete.

4. Jaký je rozdíl mezi přímými a nepřímými imisemi?

5. Co je originární a derivativní nabývání vlastnického práva? Uveďte příklady.

6. Jaká jsou práva a povinnosti spoluvlastníků?

7. Jaká ujednání jsou zakázána v zástavní smlouvě?




315 s. ISBN 978-80-7478-013-4.








819-2.

Kapitola 4

Závazky obecně


jak vzniká a jak zaniká závazek; co je obsahem závazku; jak jsou upraveny společné dluhy a pohledávky; jak působí změna v osobě dlužníka nebo věřitele a změna v obsahu závazku; jakými způsoby je možné závazek zajistit a utvrdit.

Klíčová slova:

Závazek, společné dluhy a pohledávky, utvrzení a zajištění závazku, změna v osobě

a obsahu závazku.


4.1 Obecně

Závazky vznikají zejména ze smluv zákonem výslovně upravených, mohou však vznikat i z jiných

smluv v zákoně neupravených (tzv. inominátní smlouvy) a ze smíšených smluv obsahujících prvky

různých smluv. Na závazky vznikající ze smluv v zákoně neupravených je třeba použít ustanovení

zákona, která upravují závazky jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak.

Závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od

dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek (dluh). Závazkový právní vztah předpokládá

účast nejméně dvou subjektů, z nichž každý vystupuje v opačném postavení – věřitel, dlužník.

V závazkovém právním vztahu jsou subjekty vždy individuálně určeny. Povinnost dlužníka splnit

závazek odpovídá právu věřitele na plnění. Práva a povinnosti v závazkovém právním vztahu jsou ve

vzájemné relaci.

4.2 Vznik závazku

Závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného

obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.

Ustanovení o závazcích, které vznikají ze smluv, se použijí přiměřeně i na závazky, vznikající na

základě jiných skutečností upravených v zákoně, není-li zvláštní úpravy. Závazkový vztah nelze měnit

bez souhlasu jeho stran, pokud zákon v určitých případech nestanoví, že to možné je.

Závazek může vzniknout ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je

k tomu podle právního řádu způsobilá.

4.3 Obsah závazku

Z platného závazku je dlužník povinen něco:

1. dát

2. konat

3. něčeho se zdržet nebo

43 ZÁVAZKY OBECNĚ

4. něco strpět

a věřitel je oprávněn to od něj požadovat.

Závazek lze zásadně měnit jen na základě dohody věřitele a dlužníka, přičemž vzniku a trvání závazku

nebrání, není-li vyjádřen důvod, na jehož základě má dlužník povinnost plnit.

Je-li ve smlouvě dohodnuto plnění za úplatu, aniž je ujednána jeho výše nebo způsob, jakým bude

tato výše určena, platí, že úplata byla ujednána ve výši obvyklé v době a v místě uzavření smlouvy,

případně ji může určit ji soud s přihlédnutím k obsahu smlouvy, povaze plnění a zvyklostem.

Občanský zákoník upravuje rovněž v soukromoprávní rovině tzv. lichvu (ta je upravena rovněž

trestním zákoníkem v případech, kdy jednání naplní znaky trestného činu). Lichva způsobuje

neplatnost smlouvy, jestliže při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové

slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout

plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

4.4 Společné dluhy a pohledávky

Společné dluhy a pohledávky upravují situace, kdy se zaváže k témuž plnění několik dlužníků, nebo

zaváže-li se dlužník několika věřitelům k témuž plnění. Rozlišuje se mezi dělitelným a nedělitelným

plněním.

Nedělitelné plnění

Nedělitelné plnění může věřitel požadovat na kterémkoli ze zavázaných dlužníků, ledaže z povahy

závazku plyne, že dluh může být splněn jen společnou činností dlužníků (např. musí společně

zatancovat). Je-li dlužník zavázán několika věřitelům k nedělitelnému plnění, není povinen plnit

některému z věřitelů, ledaže ten mu dá přiměřenou jistotu, nebo dohodnou-li se na tom všichni

věřitelé. Pokud obdržel celé plnění jen jeden ze spoluvěřitelů, záleží na dohodě mezi nimi, zda je

povinen jim něco plnit.

Dělitelné plnění

Každý z několika spoludlužníků dělitelného plnění je dlužen jen svůj díl a každý z několika věřitelů

dělitelného plnění je věřitelem jen svého dílu. Pokud se dohodnou, že kterýkoli z věřitelů může žádat

celé plnění, splní dlužník celý dluh tomu, kdo o splnění požádá jako první. Tím, že dlužník splní celý

dluh jednomu ze spoluvěřitelů, nemohou ostatní po něm nic požadovat.


Dlužníci zavázaní společně a nerozdílně

Je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně (solidárně), jsou povinni plnit jeden za

všechny a všichni za jednoho; věřitel přitom může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část

na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků (pravděpodobně

bude žádat plnění po tom nejsolventnějším).

Uplatní-li věřitel proti některému ze spoludlužníků více, než odpovídá jeho podílu, vyrozumí o tom

tento spoludlužník ostatní spoludlužníky a dá jim příležitost, aby uplatnili proti pohledávce své

námitky (např. pokud dluh již splnili nebo že je promlčený. Pokud jeden spoludlužník uhradí více,

než činí jeho podíl na dluhu, náleží mu od ostatních spoludlužníků náhrada. Nemůže-li některý ze

spoludlužníků svůj díl splnit, rozvrhne se jeho podíl poměrným dílem na všechny ostatní.

Věřitelé oprávnění společně a nerozdílně

Je-li dlužník zavázán plnit několika věřitelům oprávněným vůči němu společně a nerozdílně, může

kterýkoli z nich žádat celé plnění, dlužník pak splní v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádal první.

4.5 Změna v osobě dlužníka nebo

věřitele

4.5.1 Změna v osobě věřitele

Postoupení pohledávky

Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit (převést) smlouvou jako postupitel i bez

souhlasu dlužníka jiné třetí osobě (postupníkovi).

Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, původní strany smlouvy se však mohou předem

dohodnout na tom, že postoupení pohledávky nebude v budoucnu možné. Nelze postoupit

pohledávku, která zaniká smrtí nebo jejíž obsah by se změnou věřitele k tíži dlužníka změnil (např.

dlužník by musel plnit na zahraniční účet namísto účtu tuzemského, což by s ohledem na poplatky

za provedení platby mělo nepříznivé následky pro dlužníka).

Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku

neprokáže (např. smlouvou o postoupení pohledávky), může se dlužník své povinnosti zprostit tím,

že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

45 ZÁVAZKY OBECNĚ

Byla-li pohledávka postoupena úplatně, odpovídá postupitel postupníkovi za to, že pohledávka

v době postoupení trvala, navíc rovněž ručí za její dobytnost.

4.5.2 Změna v osobě dlužníka

Převzetí dluhu

Kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá dlužníkům dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, obsah

závazku se však převzetím dluhu nemění. K převzetí dluhu je zapotřebí získat souhlas věřitele.

Přistoupení k dluhu

Kdo se bez dlužníkova souhlasu dohodne s věřitelem, že za dlužníka splní jeho dluh, stává se novým

dlužníkem, a to vedle dlužníka původního, se kterým je pak zavázán společně a nerozdílně.

Postoupení smlouvy

V některých případech je možné postoupit nejen pohledávku, ale rovnou celou smlouvu (se všemi

právy a povinnostmi), pokud s tím postoupená strana souhlasí a pokud nebylo dosud splněno.

4.6 Změna v obsahu závazku

Strany si mohou dohodnout změnu svých práv a povinností vyplývajících ze smlouvy.

Novace

V případě tzv. novace se dohodou o změně obsahu závazku dosavadní závazek ruší a nahrazuje se

závazkem novým, ledaže by bylo možné plnit oba dva vedle sebe.

Narovnání

V případě narovnání se strany snaží upravit sporné nebo pochybné povinnosti, které vyplývají

z původní smlouvy.


4.7 Zajištění závazku

Dluh je zajištěn, pokud se zaváže nějaká třetí osoba věřiteli nebo ve prospěch věřitele za dlužníkovo

plnění, anebo dá-li někdo věřiteli nebo ve prospěch věřitele majetkovou jistotu. Utvrdit dluh lze

sjednáním smluvní pokuty nebo tzv. uznáním dluhu.

4.7.1 Ručení

Kdo se věřiteli písemně zaváže, že uspokojí jeho pohledávku, pokud původní dlužník věřiteli svůj

dluh nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem. Věřitel má pak právo požadovat splnění na ručiteli,

nesplnil-li dlužník v přiměřené lhůtě dluh, k čemuž ho ale musí v písemné formě nejprve vyzvat

(výzvy není třeba, nemůže-li ji věřitel uskutečnit nebo je-li nepochybné, že dlužník dluh nesplní).

4.7.2 Zajišťovací převod práva

Smlouvou o zajišťovacím převodu práva zajišťuje dlužník nebo třetí osoba dluh tím, že věřiteli

dočasně převede své právo (např. vlastnické právo k domu). Pomine-li důvod trvání zajišťovacího

převodu práva (např. tím, že dlužník splní svůj dluh), obnoví se původní výkon (vlastnického) práva

v předešlém rozsahu. Není-li ale zajištěný dluh splněn, stane se převod práva nepodmíněným (např.

věřitel se stává vlastníkem předmětného domu bez dalšího). Převyšuje-li obvyklá cena jistoty (např.

domu) výši zajištěného dluhu, musí věřitel vyplatit rozdíl osobě, která jistotu poskytla.

4.7.3 Dohoda o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů

Dluh lze zajistit dohodou věřitele a dlužníka o srážkách ze mzdy nebo platu, z odměny ze smlouvy

o výkonu závislé práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek nebo

z náhrady mzdy nebo platu. Tuto dohodu je pak plátci (zaměstnavateli) potřeba předložit, přičemž

náklady spojené s placením srážek nese plátce mzdy nebo platu; má-li však plátce mzdy nebo platu

plnit současně podle několika dohod o srážkách ze mzdy nebo platu, jdou pak náklady s placením

srážek podle druhé a další dohody k tíži dlužníka.

47 ZÁVAZKY OBECNĚ

4.8 Utvrzení dluhu

4.8.1 Smluvní pokuta

Strany si mohou dohodnout pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši

nebo stanovit způsob, jak se výše smluvní pokuty určí. Věřitel může v takovém případě požadovat

smluvní pokutu bez ohledu na to, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda nebo nikoli.

Smluvní pokuta může být ujednána nebo v jiném než peněžitém plnění.

Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě

a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té

povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta (tzv. moderační právo soudu).

4.8.2 Uznání dluhu

Uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to,

že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. Věřitel tak má výhodnější pozici, protože např.

v soudním řízení nemusí prokazovat existenci pohledávky.

4.9 Zánik závazku

4.9.1 Splnění

Nejběžnějším způsobem zániku závazku je splnění, dlužník musí dluh splnit na svůj náklad

a nebezpečí řádně a včas. Věřitel nemůže být nucen, aby přijal něco jiného, než na čem se dohodli

a dlužník nemůže být nucen, aby poskytl něco jiného, než co je dlužen.

Řádné plnění znamená, že dlužník musí plnit bez vad s vlastnostmi vymíněnými nebo obvyklými tak,

aby bylo možné použít předmět plnění podle smlouvy. Je-li splněno vadně, má věřitel práva

z vadného plnění.

Dlužník plní vadně, zejména pokud:

poskytne předmět plnění, který nemá stanovené nebo ujednané vlastnosti,


neupozorní na vady, které předmět plnění má, ač se při takovém předmětu obvykle

nevyskytují,

přímo ujistí věřitele v rozporu se skutečností, že předmět plnění nemá žádné vady, anebo že

se věc hodí k určitému užívání, nebo

zcizí cizí věc neoprávněně, jakoby byla jeho.

Předmět plnění může mít rovněž právní vadu v případě, že k němu uplatňuje nějaké (nejčastěji

vlastnické) právo třetí osoba.

Nároky z vadného plnění jsou odvislé od toho, zda je vada odstranitelná či nikoli. Je-li vada

odstranitelná, může se nabyvatel domáhat buď opravy, nebo doplnění toho, co chybí, anebo

přiměřené slevy z ceny. Pokud nelze vadu odstranit a nelze tudíž předmět řádně užívat, může

nabyvatel buď odstoupit od smlouvy, anebo se domáhat přiměřené slevy z ceny.

Právo z vadného plnění samozřejmě nevylučuje právo na náhradu škody, platí však pravidlo, že čeho

však lze dosáhnout uplatněním práva z vadného plnění, toho se nelze domáhat z jiného právního

důvodu.

Dluh se plní zásadně vcelku. Nabízí-li dlužník částečné plnění, musí je věřitel přijmout, neodporuje-

li to povaze závazku nebo účelu smlouvy, pokud věřiteli vzniknou nějaké zvýšené náklady způsobené

částečným plněním, nahradí je dlužník.

Věřitel se s dlužníkem může dohodnout, že dlužník bude plnit ve splátkách. Pokud dlužník nesplní

některou (byť i jedinou) splátku, mohou se dohodnout, že věřitel bude mít právo na vyrovnání celé

pohledávky.

Dluh musí být splněn ve stanoveném místě, na kterém se strany dohodly. Pokud místo plnění

nevyplývá ze smlouvy a nelze ho zjistit ani z povahy závazku nebo z účelu plnění, plní se nepeněžitý

dluh v místě bydliště nebo sídla dlužníka, peněžitý dluh plní dlužník v místě bydliště nebo sídla

věřitele. Plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím poskytovatele platebních služeb (banky), je

dluh splněn až připsáním peněžní částky na účet poskytovatele platebních služeb věřitele; plní-li

dlužník peněžitý dluh poštovním poukazem, je dluh splněn připsáním peněžní částky na účet

poskytovatele platebních služeb věřitele, je-li dluh plněn na účet, nebo až vyplacením peněžní částky

věřiteli v hotovosti.

Prodlení dlužníka

Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení, dlužník však nemůže být za prodlení

odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele (viz dále). Po dlužníkovi, který je v prodlení,

může věřitel vymáhat samotné splnění dluhu nebo může od smlouvy odstoupit. Po dlužníkovi, který

je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel rovněž požadovat zaplacení úroku

49 ZÁVAZKY OBECNĚ

z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný (výši úroku z prodlení si mohou strany buď

samy dohodnout, nebo se určí dle vládního nařízení č. 351/2013 Sb.).

Dlužník je po celou dobu svého prodlení také odpovědný za možné nebezpečí škody na věci, ledaže

prokáže, že by škoda vznikla i při řádném plnění jeho povinnosti nebo že škodu způsobil věřitel nebo

vlastník věci.

Prodlení věřitele

Věřitel je v prodlení, nepřijal-li řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl-li dlužníku součinnost

potřebnou ke splnění dluhu. Pokud je předmětem plnění věc, nese věřitel po dobu svého prodlení

podobně jako dlužník v případě jeho prodlení nebezpečí škody na věci, ať již škoda vznikne z jakékoli

příčiny (to ale neplatí, způsobí-li škodu dlužník).

Fixní závazek

Tzv. fixní závazek vzniká, je-li ve smlouvě ujednána přesná doba plnění a vyplývá-li ze smlouvy nebo

z povahy závazku, že věřitel nemůže mít na opožděném plnění zájem (např. upečení svatebního

dortu, který není upečen a dodán v předmětný den svatby). V takovém případě závazek zaniká

a není nutné ho nějak rušit, ledaže věřitel dlužníku bez zbytečného odkladu oznámí, že na splnění

smlouvy trvá.

4.9.2 Dohoda

Dohoda a další níže uvedené instituty patří mezi tzv. jiné způsoby zániku závazků. Stranám se

samozřejmě mohou dle vlastní vůle dohodnout na tom, že jejich ujednaný závazek zaniká, aniž bude

zřízen závazek nový.

4.9.3 Započtení

Dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu (např. osoba A půjčí osobě B 1000 Kč, na druhý den

si osoba B půjčí od osoby A 2000 Kč), může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji

pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany (aby si peníze nemusely fyzicky vracet).

K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky

a plnit svůj vlastní dluh.


4.9.4 Odstupné

Strany se mohou dohodnout, že jedna z nich může závazek zrušit zaplacením odstupného. Právo

zrušit závazek zaplacením odstupného ale nemá ta strana, která již (i částečně) plnění druhé strany

přijala nebo druhé straně sama plnila.

4.9.5 Splynutí

Splyne-li jakýmkoli způsobem právo s povinností v jedné osobě (tedy dlužník se stane sám sobě

věřitelem, např. při dědění), právo i povinnost zanikne. Splynutím práva věřitele a povinnosti jen

jednoho ze solidárně zavázaných dlužníků zaniká dluh jen do výše odpovídající podílu tohoto

spoludlužníka. Splynutím povinnosti dlužníka a práva jednoho z věřitelů oprávněných společně

a nerozdílně zanikne pohledávka do výše odpovídající podílu tohoto spoluvěřitele.

4.9.6 Prominutí dluhu

Věřitel může dlužníkovi dluh prominout. Pokud s tím dlužník z nějakého důvodu nesouhlasí, musí

dát svůj nesouhlas najevo bez zbytečného odkladu výslovně nebo tím, že dluh splní. Promine-li

věřitel dluh jednomu z dlužníků zavázaných společně a nerozdílně, sníží se jejich společný v rozsahu

podílu tohoto spoludlužníka.

4.9.7 Výpověď

Závazek lze vypovědět, dohodnou-li se na tom strany nebo stanoví-li tak zákon (např. výpověď

nájmu bytu). Je-li závazek vypovězen, zaniká okamžikem, kdy uplyne výpovědní doba, ledaže se

strany dohodnou nebo zákon připouští, že závazek lze vypovědět i bez výpovědní doby.

4.9.8 Odstoupení od smlouvy

Závazkové právo je vedeno základní zásadou pacta sunt servanda (smlouvy se mají plnit). Z tohoto

důvodu lze od smlouvy odstoupit pouze ve výjimečných případech – pokud si to ujednají strany,

nebo stanoví-li tak zákon (např. při koupi zboží přes internet). Zákon rovněž umožňuje odstoupit od

smlouvy v případech, kdy strana poruší smlouvu podstatným způsobem (jde o takové porušení

povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že

51 ZÁVAZKY OBECNĚ

by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala). Strana může od smlouvy

odstoupit bez zbytečného odkladu také poté, co z chování druhé strany nepochybně vyplyne, že

poruší smlouvu podstatným způsobem. Odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku.

4.9.9 Následná nemožnost plnění

Stane-li se dluh po vzniku závazku nesplnitelným, zaniká závazek pro nemožnost plnění. Plnění ale

není nemožné, pokud lze dluh splnit za ztížených podmínek, s většími náklady, s pomocí jiné osoby

nebo až po dohodnuté době.

4.9.10 Smrt dlužníka nebo věřitele

Smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno

osobně dlužníkem (např. malíř jako dlužník měl namalovat portrét věřitele). Smrtí věřitele právo

zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu (např. holička jako dlužník měla ostříhat věřitele,

který ale ještě před plněním zemře).

Závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění

(pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek (dluh).

Závazkový právní vztah předpokládá účast nejméně dvou subjektů, z nichž každý

vystupuje v opačném postavení – věřitel, dlužník. V závazkovém právním vztahu jsou

subjekty vždy individuálně určeny. Povinnost dlužníka splnit závazek odpovídá právu

věřitele na plnění. Práva a povinnosti v závazkovém právním vztahu jsou ve vzájemné

relaci.

1. Co je obsahem závazku?

2. Jak rozdělujeme společné dluhy a pohledávky?

3. Jaké jsou možné způsoby zajištění a utvrzení závazku?

4. Co je postoupení pohledávky?

5. Co patří mezi tzv. jiné způsoby zániku závazků (jiné než splněním)?





315 s. ISBN 978-80-7478-013-4.







819-2.

Kapitola 5

Závazky ze smluv

a obchodní závazkové

vztahy


jaké jsou jednotlivé fáze kontraktačního procesu;

charakterizovat smlouvy uzavírané se spotřebitelem;

jednotlivé znaky kupní smlouvy, smlouvy o dílo a nájemní smlouvy.

Klíčová slova:

Návrh na uzavření smlouvy, akceptace, spotřebitel, kupní smlouva, smlouva o dílo,

nájem.


5.1 Uzavírání smluv

5.1.1 Smlouva

Smlouvou strany svobodně projevují vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy.

Smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah, který je u každého typu smlouvy jiný

(např. u kupní smlouvy je to v základní rovině předmět koupě a cena, dále to může být místo a čas

dodání apod.). Strany mohou uzavřít jakoukoli typovou smlouvu upravenou občanským zákoníkem

(kupní, smlouvu o dílo, nájemní smlouvu apod.), mohou však uzavřít i takovou smlouvu, která není

zvláště jako typ smlouvy upravena (např. smlouva o spolupráci).

Uzavřou-li strany mezi sebou několik smluv, je nutné posuzovat, zda se jedná o smlouvy závislé či

nikoli, přičemž zásadně se každá z několika smluv uzavřených při témže jednání nebo zahrnutých do

téže listiny posuzuje samostatně. Pokud ale plyne z povahy smluv nebo z jejich účelu známého

stranám při uzavření smlouvy, že jsou na sobě závislé, je vznik každé z nich podmínkou vzniku nebo

následkem zániku ostatních smluv (pokud např. kupující uzavře kupní smlouvu a vedle toho smlouvu

o úvěru na nákup této věci, pak při zániku samotné kupní smlouvy by měla zaniknout i smlouva

o úvěru).

Návrh na uzavření smlouvy

Z návrhu na uzavření smlouvy (označovaného též jako nabídka), musí být zřejmé, že navrhovatel má

úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž nabídku činí. Právní jednání směřující k uzavření

smlouvy je nabídkou, pokud obsahuje všechny podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva

mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím.

Nabídka učiněná ústně musí být adresátem nabídky přijata bezodkladně, ledaže se strany dohodly

na možnosti pozdější akceptace nebo to plyne z okolností, za nichž se stala. Nabídka učiněná

v písemné formě vůči nepřítomné osobě musí být přijata ve lhůtě uvedené v nabídce, a pokud tam

není lhůta uvedena, lze nabídku přijmout v době přiměřené povaze navrhované smlouvy a rychlosti

prostředků, jež navrhovatel použil pro zaslání nabídky.

Přijetí nabídky

Osoba, které je nabídka určena, ji přijme, projeví-li s ní ve lhůtě tam stanovené s nabídkou souhlas.

Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou, to znamená, že pokud strana mluvit mohla

a měla, nemůže později namítat své mlčení. Přijetí nabídky, které ale obsahuje dodatky, výhrady,

omezení nebo jiné změny, není akceptací ale odmítnutím nabídky a považuje se za nabídku novou

(z původního potenciálního akceptanta se tak stává samotný navrhovatel a je na původním

55 ZÁVAZKY ZE SMLUV A OBCHODNÍ ZÁVAZKOVÉ VZTAHY

navrhovateli, zda novou nabídku přijme či nikoli). Odpověď s dodatkem nebo odchylkou, která ale

nemění podmínky nabídky podstatně, je stále přijetím nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného

odkladu takové přijetí neodmítne.

5.1.2 Předsmluvní odpovědnost

Každý může jakkoli vést jednání o smlouvě svobodně a neodpovídá za to, že ji neuzavře, ledaže

jednání o smlouvě zahájí nebo v něm pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít. Dospějí-li strany při

jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná

nepoctivě a musí nahradit škodu ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření

smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod.

5.1.3 Obchodní podmínky

Část obsahu hlavní smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel musí

k nabídce připojit nebo musí být stranám známy, jde-li o smlouvu mezi podnikateli, lze část obsahu

smlouvy určit i pouhým odkazem na obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými

organizacemi. Odchylná ujednání v hlavní smlouvě mají však vždy přednost před zněním obchodních

podmínek.

Uzavírá-li strana s větším počtem osob smlouvy zavazující dlouhodobě k opětovným plněním

stejného druhu, odkazuje-li v nich na obchodní podmínky a vyplývá-li z povahy závazku již při

jednání o uzavření smlouvy rozumná potřeba jejich možné pozdější změny, mohou se strany

dohodnout, že je možné obchodní podmínky v přiměřeném rozsahu změnit. Změnu je však nutné

druhé straně oznámit a dát jí možnost závazek z tohoto důvodu vypovědět ve výpovědní době

dostatečné k obstarání obdobných plnění od jiného dodavatele.

Ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je vůči druhé

straně neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně.

5.1.4 Účinky smlouvy

Smlouva strany zavazuje navzájem, vůči třetím osobám působí jen výjimečně. Je možné ji měnit

nebo zrušit jen se souhlasem všech stran, nebo pokud to umožňuje ve výjimečných případech

zákon).

Změní-li se po uzavření smlouvy okolnosti tak, že se plnění podle smlouvy stane pro některou ze

stran obtížnější, nemění to nic na její povinnosti dluh splnit. Dojde-li ale ke změně okolností tak


podstatné, že dojde ke zvlášť hrubému nepoměru znevýhodněním jedné z nich (např. neúměrným

zvýšením nákladů plnění, neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění), může se dotčená strana

vůči druhé straně obnovení jednání o smlouvě, prokáže-li, že změnu nemohla rozumně

předpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavření smlouvy (anebo se o ní straně

dozvěděla až po uzavření smlouvy).

5.1.5 Smlouva ve prospěch třetí osoby

Strany se mohou dohodnout, že plnění dlužník poskytne třetí osobě. Odmítne-li třetí osoba plnění

ze smlouvy, hledí se na ni, jako by nikdy stranou smlouvy nebyla, v takovém případě, může věřitel

plnění žádat pro sebe.

5.1.6 Smlouva o smlouvě budoucí

Smlouvou o smlouvě budoucí se jedna strana zavazuje uzavřít v určité lhůtě budoucí smlouvu, jejíž

obsah musí být v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ujednán alespoň obecným způsobem.

Povinnost uzavřít smlouvu pak vzniká bez zbytečného odkladu poté, co stranu k tomu vyzve

oprávněná strana a nesplní-li zavázaná strana povinnost uzavřít smlouvu, může oprávněná strana

požadovat, aby obsah budoucí smlouvy určil soud nebo osoba určená ve smlouvě. Změní-li se však

podstatným způsobem okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí

zřejmě vycházely, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká.

5.2 Smlouvy uzavírané se spotřebitelem

Smlouvy uzavírané se spotřebitelem vykazují několik odchylek oproti obecné úpravě závazkového

práva z důvodu, že spotřebitel je považován za slabší smluvní stranu, která nemá tolik zkušeností

s výrobkem a službami a neumí vyjednávat o smluvních podmínkách. Spotřebitelem je dle

občanského zákoníku každý člověk (nikoli právnická osoba), který mimo rámec své podnikatelské

činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem

nebo s ním jinak jedná.

Veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit transparentně, tedy jasně a srozumitelně

v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva. Podnikatel má rovněž zvýšenou informační povinnost ve

všech fázích uzavírání smlouvy a musí spotřebiteli poskytnout zákonem vyjmenované údaje.


Spotřebitelské smlouvy jsou interpretovány na základě přísnějšího interpretačního pravidla

a v případech, kdy lze obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele

nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně

spotřebitele se nepřihlíží, tedy jakoby nebyla.

5.2.1 Zakázaná (nepřiměřená) ujednání

Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti

významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele.

Zákon vyjmenovává příklady takových zakázaných ujednání, jde zejména o ujednání, která:

a) vylučují nebo omezují spotřebitelova práva z vadného plnění nebo na náhradu újmy,

b) spotřebitele zavazují plnit, zatímco podnikateli vznikne povinnost plnit splněním podmínky

závislé na jeho vůli,

c) umožňují, aby podnikatel nevydal spotřebiteli, co mu spotřebitel vydal, i v případě, že

spotřebitel smlouvu neuzavře či od ní odstoupí,

d) zakládají podnikateli právo odstoupit od smlouvy bez důvodu, zatímco spotřebiteli nikoli,

e) zakládají podnikateli právo vypovědět závazek bez důvodu hodného zvláštního zřetele bez

přiměřené výpovědní doby,

f) zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit

se před uzavřením smlouvy,

g) dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran,

h) odkládají určení ceny až na dobu plnění,

i) umožňují podnikateli cenu zvýšit, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny

právo od smlouvy odstoupit,

j) zbavují spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek či mu

v uplatnění takového práva brání, nebo ukládají spotřebiteli povinnost uplatnit právo

výlučně u rozhodčího soudu nebo rozhodce, který není vázán právními předpisy

stanovenými na ochranu spotřebitele,

k) přenášejí na spotřebitele povinnost prokázat splnění povinnosti podnikatele, kterou mu

ukládají ustanovení o smlouvě o finanční službě, nebo

l) zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně

uhrazen.


5.2.2 Uzavírání smluv distančním způsobem a závazky

ze smluv uzavíraných mimo obchodní prostory

Kromě obecné informační povinnosti u všech spotřebitelských smluv má podnikatel ještě další

informační povinnost v případech, kdy je smlouva uzavírána distančním způsobem anebo jde

o smlouvy uzavírání mimo obchodní prostory podnikatele. Jde např. o údaje o nákladech na

prostředky komunikace na dálku, pokud se liší od základní sazby, údaj o případné povinnosti zaplatit

zálohu nebo obdobnou platbu, pokud lze využít práva na odstoupení od smlouvy, podmínky, lhůtu

a postupy pro uplatnění tohoto práva, jakož i formulář pro odstoupení od smlouvy, jehož náležitosti

stanoví prováděcí právní předpis, údaj, že v případě odstoupení od smlouvy ponese spotřebitel

náklady spojené s navrácením zboží, a jde-li o smlouvu uzavřenou prostřednictvím prostředku

komunikace na dálku, náklady za navrácení zboží, jestliže toto zboží nemůže být vráceno pro svou

povahu obvyklou poštovní cestou.

Spotřebitel má právo odstoupit od takto uzavřených smluv (distančně nebo mimo obchodní

prostory) ve lhůtě čtrnácti dnů bez udání důvodu. Lhůta podle věty první běží ode dne uzavření

smlouvy, resp. jde-li o kupní smlouvu, ode dne převzetí zboží, jde-li o smlouvu, jejímž předmětem je

několik druhů zboží nebo dodání několika částí, ode dne převzetí poslední dodávky zboží, nebo

smlouvu, jejímž předmětem je pravidelná opakovaná dodávka zboží, ode dne převzetí první dodávky

zboží.

Důležitý údaj pro spotřebitele je, že pokud nebyl o právu odstoupit od smlouvy poučen, může od

smlouvy odstoupit dokonce do jednoho roku a čtrnácti dnů ode dne počátku běhu lhůty pro

odstoupení.

Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, musí podnikateli zaslat nebo předat vracené zboží bez

zbytečného odkladu, nejpozději do čtrnácti dnů od odstoupení od smlouvy. Podnikatel mu musí

naopak vrátit bez zbytečného odkladu, nejpozději do čtrnácti dnů od odstoupení od smlouvy,

všechny peněžní prostředky včetně nákladů na dodání, které od něho na základě smlouvy přijal,

stejným způsobem.

5.2.3 Neobjednané plnění

Pokud podnikatel dodá spotřebiteli něco bez objednávky, nemusí spotřebitel na své náklady

podnikateli nic vracet, ani ho o tom vyrozumět.


5.3 Kupní smlouva

Kupní smlouva je v občanském zákoníku upravena jednak v obecné rovině, občanský zákoník

obsahuje dále rovněž ustanovení, která se použijí k těmto obecným ustanovením, je-li jednou

stranou smlouvy spotřebitel a druhou stranou podnikatel.

5.3.1 Kupní smlouva obecně

Kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě,

a umožní mu k ní nabýt vlastnické právo; kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí za ni

prodávajícímu kupní cenu. Kupní cena může být ujednání určitě (konkrétně) nebo může být ujednán

způsob jejího určení (např. na základě znaleckého posudku).

Prodávající musí kupujícího při ujednávání kupní smlouvy upozornit na vady věci, o nichž ví, neboť

to může mít vliv na vůli kupujícího smlouvu vůbec uzavřít.

Smlouva o dodání věci, která má být v budoucnu teprve vyrobena, se posoudí většinou jako kupní

smlouva (ledaže se ten, komu má být věc dodána, zavázal předat druhé straně podstatnou část toho,

čeho je k vyrobení věci zapotřebí). Za kupní smlouvu se ale nepovažuje smlouva, podle níž převážná

část plnění dodavatele spočívá ve výkonu činnosti (např. výroba a instalace oken).

5.3.2 Povinnosti prodávajícího a kupujícího

Prodávající kupujícímu musí odevzdat věc i doklady, které se k věci vztahují, a umožnit tak

kupujícímu nabýt vlastnického práva k věci v souladu se smlouvou. Prodávající musí dát kupujícímu

předmět koupě v ujednaném množství, jakosti a provedení, a pokud nejsou ujednány, plní se

v jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze smlouvy nebo pro účel obvyklý, případně musí

věc jakostí nebo provedením odpovídat vzorku nebo předloze.

Kupující musí prodávajícímu zaplatit kupní cenu (kupující však nemusí kupní cenu zaplatit, dokud

nemá možnost si věc prohlédnout) a věc převzít.

5.3.3 Práva z vadného plnění

Věc je vadná, není-li v ujednaném množství, jakosti a provedení. Za vadu se považuje i plnění jiné

věci nebo vady v dokladech nutných pro užívání věci.


Kupující nemá nárok z vadného plnění, pokud jde o vadu, kterou musel s vynaložením obvyklé

pozornosti poznat již při uzavření smlouvy (to neplatí, ujistil-li ho prodávající výslovně, že věc je bez

vad, anebo jinak lstivě vadu zatajil).

Nároky se odvíjí od toho, zda je vadné plnění podstatným nebo nepodstatným porušením smlouvy.

Je-li vadné plnění podstatným porušením smlouvy, může kupující žádat:

a) odstranění vady dodáním nové věci bez vady nebo dodáním chybějící věci,

b) odstranění vady opravou věci,

c) přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo

d) odstoupení od smlouvy.

Je-li vadné plnění nepodstatným porušením smlouvy, má kupující pouze nárok na odstranění vady,

anebo na přiměřenou slevu z kupní ceny.

5.3.4 Záruka za jakost (smluvní záruka)

Smluvní zárukou se prodávající zavazuje, že věc bude po určitou (delší) dobu způsobilá k použití pro

obvyklý účel nebo že si zachová obvyklé vlastnosti. Smluvní zárukou je i uvedení záruční doby nebo

doby použitelnosti věci na obalu nebo v reklamě.

5.3.5 Prodej zboží v obchodě (mezi podnikatelem

a spotřebitelem)

Je-li prodávajícím podnikatelem a kupujícím spotřebitel, použijí se kromě výše uvedených obecných

ustanovení o kupní smlouvě i zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě.

Prodávající stejně jako v obecné rovině odpovídá kupujícímu, že věc při převzetí nemá vady.

Připouští-li to povaha koupě, má kupující právo požadovat, aby byla věc před ním překontrolována

nebo aby byly předvedeny její funkce.

Zejména prodávající odpovídá kupujícímu, že v době, kdy kupující věc převzal,

a) má věc vlastnosti, které si strany ujednaly, resp. vlastnosti, které prodávající nebo výrobce

popsal nebo které kupující očekával s ohledem na povahu zboží a na základě reklamy,

b) se věc hodí k účelu, který pro její použití prodávající uvádí nebo ke kterému se věc tohoto

druhu obvykle používá,

c) věc odpovídá jakostí nebo provedením smluvenému vzorku nebo předloze,


d) je věc v odpovídajícím množství, míře nebo hmotnosti a

e) věc vyhovuje požadavkům právních předpisů (např. technickým normám).

Projeví-li se vada v průběhu šesti měsíců od převzetí, má se za to, že věc byla vadná již při převzetí.

Práva z vadného plnění

Kupující je oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době dvaceti čtyř

měsíců od převzetí.

To neplatí u:

a) u věci prodávané za nižší cenu na vadu, pro kterou byla nižší cena ujednána,

b) na opotřebení věci způsobené jejím obvyklým užíváním,

c) u použité věci na vadu odpovídající míře používání nebo opotřebení, kterou věc měla při

převzetí kupujícím, nebo

d) vyplývá-li to z povahy věci (např. u zvířat, která žijí kratší dobu než 24 měsíců).

Nemá-li věc požadované nebo očekávané vlastnosti, má kupující v prvních šesti měsících nároky jako

u obecné kupní smlouvy v závislosti na tom, zda se jedná o podstatné nebo nepodstatné porušení

smlouvy; a dále pak může požadovat i dodání nové věci bez vad, pokud to není vzhledem k povaze

vady nepřiměřené; není-li to možné, může kupující od smlouvy odstoupit. Je-li to však vzhledem

k povaze vady neúměrné, zejména lze-li vadu odstranit bez zbytečného odkladu, má kupující právo

jen na bezplatné odstranění vady. Právo na dodání nové věci, nebo výměnu součásti má kupující

i v případě odstranitelné vady, pokud nemůže věc řádně užívat pro opakovaný výskyt vady po

opravě (při třetím výskytu vady) nebo pro větší počet vad (za větší počet se považují tři vady).

V takovém případě má kupující i právo od smlouvy odstoupit. Kupující může rovněž požadovat

přiměřenou slevu.

Právo z vadného plnění kupující však nemá, pokud kupující před převzetím věci věděl, že věc má

vadu, anebo pokud vadu sám způsobil.

Jde-li o věc prodávanou za nižší cenu nebo o věc použitou, má kupující místo práva na výměnu věci

právo na přiměřenou slevu.

Prodávající podnikatel se nemůže se spotřebitelem platně dohodnout ještě předtím, než kupující

může uplatnit právo z vady věci, že se práva kupujícího omezí nebo že zaniknou.


5.4 Smlouva o dílo

Smlouvu o dílo je nutné odlišit od kupní smlouvy. Dílem se rozumí zhotovení určité věci, nespadá-li

pod kupní smlouvu, a dále údržba, oprava nebo úprava věci, nebo činnost s jiným výsledkem. Dílem

je vždy zhotovení, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části.

Touto smlouvou se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo, na

druhé straně se objednatel zavazuje dílo převzít a zaplatit za něj cenu. Cena díla může být určena

konkrétní pevnou částkou, může být dohodnut alespoň způsob jejího určení nebo alespoň určena

odhadem.

Zhotovitel musí dílo provést s potřebnou péčí v dohodnutém čase a obstarat vše, co je k provedení

díla potřeba. Může dílo provést osobně, anebo je nechat provést jinou osobou ale pod svým

osobním vedením a na svou odpovědnost.

Objednatel má právo kontrolovat provádění díla a zjistí-li už v průběhu provádění díla, že zhotovitel

porušuje svou povinnost, může požadovat, aby zhotovitel zajistil nápravu a prováděl dílo řádným

způsobem. Pokud tak zhotovitel neučiní a dochází-li tím k podstatnému porušení smlouvy, může

objednatel odstoupit od smlouvy.

Objednatel může zhotoviteli předat určitou věc k provedení díla nebo příkaz, pokud je ale taková

věc nebo příkaz nevhodný, musí na to zhotovitel objednatele upozornit (např. objednatel trvá na

tom, aby zhotovitel – stavební společnost – použila na stavbu domu určitý materiál; je-li takový

materiál pro tento typ stavby nevhodný, musí na to zhotovitel z pozice odborníka upozornit; to

neplatí jen v případech, pokud zhotovitel nemohl nevhodnost zjistit ani při vynaložení potřebné

péče). Trvá-li přesto objednatel na provedení díla podle svého nevhodného příkazu nebo s použitím

nevhodné věci i po zhotovitelově upozornění, může zhotovitel od smlouvy odstoupit.

Opatří-li zhotovitel věc zpracovanou při provádění díla, má v tom případě postavení prodávajícího

s tím, že ale kupní cena věci je zahrnuta v ceně díla (např. pokud zhotovitel sám nakoupí vybavení

koupelny).

Dílo je provedeno v okamžiku, kdy je řádně dokončeno a předáno. Dílo je dokončeno, když je

způsobilé sloužit svému účelu. Objednatel může převzít dokončené dílo s výhradami nebo bez

výhrad. Pokud se provádí dílo postupně a je možné jednotlivé stupně odlišit (např. hrubá stavba,

dokončení střechy, vnitřní úpravy stavby), může být předáno a převzato i po částech. Převzetím

nabývá objednatel vlastnické právo k věci a přechází na něho nebezpečí škody na věci, pokud se tak

nestalo již dříve.


5.4.1 Cena díla

Právo na zaplacení ceny díla vzniká zásadně až provedením díla, nicméně je-li dílo přejímáno po

částech, vzniká právo na zaplacení ceny za každou část po jejím provedení. Navíc provádí-li se dílo

po částech nebo se značnými náklady, mohou si strany sjednat placení záloh nebo může zhotovitel

požadovat během provádění díla přiměřenou část odměny s přihlédnutím k vynaloženým

nákladům.

Jak již bylo naznačeno v úvodu, cena díla může být stanovena pevnou nepřekročitelnou částkou,

odhadem nebo na základě rozpočtu. U ceny stanovené odhadem je možné ji zvýšit jen v případech,

pokud je nutné ji překročit podstatně, zároveň to musí zhotovitel objednateli bez zbytečného

odkladu oznámit i s odůvodněným určením nové ceny (jinak právo na zaplacení rozdílu v ceně

nemá). Objednatel může v takovém případě od smlouvy odstoupit, ale musí zhotoviteli zaplatit

poměrnou část původně určené ceny, má-li z takového částečného plnění prospěch. Pokud

neodstoupí objednatel od smlouvy bez zbytečného odkladu po doručení oznámení o vyšší ceně,

platí, že se zvýšením ceny souhlasí.

Je-li cena ujednána pevnou částkou, nebo odkazem na rozpočet, který je součástí smlouvy nebo

který byl objednateli poskytnut před uzavření smlouvy, nemůže ani objednatel ani zhotovitel

zásadně žádat změnu ceny proto, že si dílo vyžádalo jiné úsilí nebo jiné náklady, než se

předpokládalo. Má se totiž za to, že strany si v těchto případech cenu díla stanovili po skutečně

zralém uvážení a vzaly v potaz veškeré možné aspekty. Pouze ve výjimečných zákonem

stanovených případech je možné se od takto stanovené ceny odchýlit s tím, že druhá strana musí

být vždy řádně informována a musí jí být dána možnost na tuto situaci adekvátně zareagovat (např.

možností odstoupení od smlouvy).

5.4.2 Vady díla

Dílo má vadu, neodpovídá-li smlouvě. Na práva objednatele z vadného plnění se obdobně použijí

ustanovení o kupní smlouvě, objednatel ale není oprávněn požadovat provedení náhradního díla,

jestliže předmět díla vzhledem k jeho povaze nelze vrátit nebo předat zhotoviteli.

V případě stavby jsou upravena práva z vadného plnění jednotlivých stran speciálně. Objednatel

např. nemá právo odmítnout převzetí stavby pro ojedinělé drobné vady, které samy o sobě ani ve

spojení s jinými nebrání užívání stavby funkčně nebo esteticky, ani její užívání podstatným

způsobem neomezují.


5.5 Nájemní smlouva

Nájemní smlouva je v občanském zákoníku upravena jednak v obecné rovině, dále jsou upraveny

zvláštní druhy nájmu, jako je nájem bytu, nájem prostoru sloužícího podnikání, podnikatelský

pronájem věcí movitých nebo nájem dopravního prostředku.

Nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce

se na druhé straně zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. Pronajmout lze věc nemovitou nebo

její část (byt, dům, pokoj) i nezuživatelnou věc movitou (auto, DVD).

Nájem může být uzavřen na dobu určitou i neurčitou, neujednají-li strany ve smlouvě přesnou dobu

trvání nebo den skončení nájmu, platí, že se jedná o nájem na dobu neurčitou.

Změní-li se v průběhu trvání nájmu vlastník věci, přejdou práva a povinnosti z nájmu na nového

vlastníka.

5.5.1 Práva a povinnosti pronajímatele a nájemce

Pronajímatel se zavazuje:

a) přenechat věc nájemci tak, aby ji mohl užívat k ujednanému nebo obvyklému účelu, se vším,

co je třeba k řádnému užívání věci,

b) udržovat věc v takovém stavu, aby mohla sloužit tomu užívání, pro které byla pronajata,

c) zajistit nájemci nerušené užívání věci po celou dobu nájmu.

Po dobu nájmu provádí běžnou údržbu věci zásadně nájemce (např. dolévání vody do ostřikovačů,

výměna nefunkčních lamp ve světlometech). Ostatní (neběžnou) údržbu věci a její nezbytné opravy

provádí pronajímatel, ledaže se k některému způsobu nebo druhu údržby a k opravě některých vad

zavázal nájemce.

Nájemce je povinen užívat věc jako řádný hospodář k účelu, na kterém se s pronajímatelem ve

smlouvě dohodli, případně k účelu obvyklému, a platit nájemné. Pokud nájemce zjistí, že věc má

vadu, kterou má odstranit pronajímatel, musí to pronajímateli oznámit.


5.5.2 Nájemné

Nájemné se platí měsíčně pozadu v ujednané výši, a pokud není ujednáno, pak ve výši obvyklé

v době uzavření nájemní smlouvy s přihlédnutím k nájemnému za nájem obdobných věcí za

obdobných podmínek.

5.5.3 Skončení nájmu

Při skončení nájmu musí nájemce odevzdat pronajímateli věc v místě, kde ji převzal, a v takovém

stavu, v jakém byla v době, kdy ji převzal, samozřejmě s přihlédnutím k obvyklému opotřebení při

řádném užívání.

Zanikne-li věc během doby nájmu, zanikne rovněž samotný nájem. Pokud se věc v průběhu nájmu

stane z důvodu, který není na straně nájemce, nepoužitelnou k ujednanému účelu, má nájemce

právo nájem vypovědět bez výpovědní doby.

Nájem ujednaný na dobu určitou může každá ze stran vypovědět jen ve výjimečných případech –

jen pokud byly ve smlouvě zároveň ujednány důvody výpovědi a výpovědní doba. Užívá-li nájemce

věc i po uplynutí dohodnuté nájemní doby a pronajímatel nájemce do jednoho měsíce nevyzve, aby

mu věc odevzdal, platí, že se nájemní smlouva obnovuje za podmínek ujednaných původně (byla-li

původní nájemní doba delší než jeden rok, platí, že je nově uzavřena na jeden rok; byla-li kratší než

jeden rok, platí, že je nově uzavřena na tuto kratší dobu).

Nájem ujednaný na dobu neurčitou může skončit dohodou nebo výpovědí jednou ze stran.

Výpovědní doba je jednoměsíční u nájmu věci movité, tříměsíční u věci nemovité. Porušuje-li strana

zvlášť závažným způsobem své povinnosti, a tím působí značnou újmu druhé straně, má dotčená

strana právo vypovědět nájem i bez výpovědní doby.

5.5.4 Zvláštní ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu

Občanský zákoník upravuje některé zvláštní oblasti nájemního práva v oblasti nájmu bytu. Je tomu

tak z toho důvodu, že nájem obydlí občanů je chráněn zvýšenou měrou, zejména v oblasti jeho

skončení. Jde-li tedy o nájem k zajištění bytových potřeb nájemce a členů jeho domácnosti

a předmětem nájmu je byt nebo dům, je nájemce slabší smluvní stranou a nepřihlíží se k vybraným

ujednáním zkracujícím nájemcova práva.

Bytem se rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou částí domu, tvoří obytný prostor a jsou

určeny a užívány k účelu bydlení; k obývání může být pronajat i jiný než obytný prostor (např.

ateliér, který není zkolaudován jako byt.


Nájemní smlouva vyžaduje písemnou formu. Zakazuje se v nájemní smlouvě sjednat povinnost

nájemce zaplatit pronajímateli smluvní pokutu, a další povinnosti, které jsou je vzhledem

k okolnostem zjevně nepřiměřené.

Nájemné a jiné platby

Strany ujednají nájemné pevnou částkou, přičemž se vychází z toho, že se nájemné sjednává za

jeden měsíc (strany se samozřejmě mohou dohodnout i jinak) a platí se předem na každý měsíc.

Neujednají-li strany výši nájemného, má pronajímateli nárok na nájemné v takové výši, jaká je v den

uzavření smlouvy v místě obvyklá pro nový nájem obdobného bytu za obdobných smluvních

podmínek.

Strany si ujednají, která plnění spojená s užíváním bytu nebo s ním související služby zajistí

pronajímatel; pokud se na tom výslovně nedohodnou, pak je pronajímatel povinen zajistit po dobu

nájmu nezbytné služby, jako jsou dodávky vody, odvoz a odvádění odpadních vod včetně čištění

jímek, dodávky tepla, odvoz komunálního odpadu, osvětlení a úklid společných částí domu, zajištění

příjmu rozhlasového a televizního vysílání, provoz a čištění komínů, případně provoz výtahu.

Jistota (kauce)

Strany se mohou dohodnout, že nájemce složí u pronajímatele peněžitou jistotu (kauci), jistota

nesmí být vyšší než trojnásobek měsíčního nájemného. Po skončení nájmu pronajímatel vrátí jistotu

nájemci, může si ale započíst, co mu nájemce z nájmu dluží.

Práva a povinnosti stran

Nájemce musí po dobu nájmu dodržovat pravidla obvyklá pro chování v domě a pokyny

pronajímatele pro zachování náležitého pořádku obvyklého podle místních poměrů. Musí byt užívat

řádně v souladu s nájemní smlouvou, v bytě i pracovat nebo podnikat může jen za předpokladu, že

to nezpůsobí zvýšené zatížení pro byt nebo dům (např. tím, že za ním do bytu neustále chodí klienti,

ruší ostatní uživatele domu apod.). Nájemce provádí a hradí pouze běžnou údržbu a drobné opravy

související s užíváním bytu.

Pronajímatel musí po dobu nájmu v domě udržovat náležitý pořádek obvyklý podle místních poměrů

a udržovat po dobu nájmu byt a dům ve stavu způsobilém k užívání.

Skončení nájmu bytu

Nájem bytu může skončit především dohodou nebo výpovědí jedné ze stran.

Výpověď nájmu vyžaduje písemnou formu a musí dojít druhé straně, výpovědní doba běží od

prvního dne kalendářního měsíce následujícího poté, co výpověď došla druhé straně (např. strana

doručí výpověď druhé straně 5. 1. 2018, výpovědní doba začne běžet od 1. 2. 2018).


Vypovídá-li nájem pronajímatel, musí nájemce poučit o jeho právu vznést proti výpovědi námitky

u soudu, pokud jej nepoučí, je výpověď neplatná. Nájemce může vypovědět nájem na dobu určitou

pouze v případě, že se podstatně změní okolnosti a nelze po něm rozumně požadovat, aby v nájmu

pokračoval.

Pronajímatel může vypovědět nájem na dobu určitou nebo neurčitou v tříměsíční výpovědní době

v následujících případech:

a) nájemce poruší hrubě svou povinnost vyplývající z nájmu,

b) nájemce je odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný na pronajímateli nebo členu jeho

domácnosti nebo na osobě, která bydlí v domě, nebo proti cizímu majetku, který se v domě

nachází,

c) byt mát být vyklizen, protože je z důvodu veřejného zájmu nebude možné vůbec užívat,

d) existuje jiný obdobně závažný důvod pro vypovězení nájmu.

Pronajímatel může vypovědět nájem na dobu neurčitou v tříměsíční výpovědní době i v dalších

případech, kdy:

a) má být byt užíván pronajímatelem, nebo jeho manželem, který podal návrh na rozvod

manželství, nebo manželství bylo již rozvedeno,

b) pronajímatel potřebuje byt pro svého příbuzného nebo pro příbuzného svého manžela

v přímé linii nebo ve vedlejší linii v druhém stupni.

Poruší-li nájemce svou povinnost zvlášť závažným způsobem (zejména pokud nezaplatil nájemné

a náklady na služby za dobu alespoň tří měsíců, poškozuje-li závažným způsobem byt nebo dům,

způsobuje-li jinak závažné škody nebo obtíže pronajímateli nebo osobám, které v domě bydlí nebo

užívá-li neoprávněně byt jiným způsobem nebo k jinému účelu, než bylo ujednáno), má pronajímatel

právo vypovědět nájem bez výpovědní doby a požadovat, aby mu nájemce bez zbytečného odkladu

byt odevzdal (nejpozději do jednoho měsíce od skončení nájmu).

Obnovení nájmu

Pokračuje-li nájemce v užívání bytu po dobu alespoň tří měsíců po dni, kdy měl nájem bytu skončit,

a pronajímatel nevyzve v této době nájemce, aby jej opustil, platí, že je nájem znovu ujednán na

tutéž dobu, na jakou byl ujednán dříve, nejvýše ale na dobu dvou let. Toto obnovení nájmu však

strany mohou vyloučit přímo ujednáním ve smlouvě.


5.5.5 Zvláštní ustanovení o nájmu prostoru sloužícího

podnikání

Je-li účelem nájmu provozování podnikatelské činnosti v tomto prostoru nebo v této místnosti

a slouží-li pak prostor nebo místnost alespoň převážně podnikání, použije se speciální úprava nájmu

pro tuto oblast práva (dříve většinou označováno jako „nájem nebytových prostor“).

Účel nájmu

Účel nájmu nemusí být v nájemní smlouvě vyjádřen, nicméně nájemce nemá právo provozovat jinou

činnost nebo změnit způsob či podmínky jejího výkonu, než jak to vyplývá z účelu nájmu nebo

z jiného ujednání stran, anebo z toho, co bylo možné důvodně očekávat při uzavření smlouvy, pokud

by tato změna působila zhoršení poměrů v nemovitosti nebo by nad přiměřenou míru poškozovala

pronajímatele nebo ostatní uživatele nemovitosti.

Nájemce může nemovitost opatřit se souhlasem pronajímatele v přiměřeném rozsahu štíty,

návěstími a podobnými znameními týkajícími se jeho podnikatelské činnosti, pronajímatel může

souhlas odmítnout, jen pokud pro to má vážný důvod (např. poškození nemovitosti v důsledku

umístění štítů).

Skončení nájmu prostoru sloužícího podnikání

Nájem na dobu určitou může nájemce vypovědět i před uplynutím ujednané doby, pokud:

a) nájemce ztratí způsobilost k činnosti, k jejímuž výkonu je prostor sloužící podnikání určen,

b) přestane být najatý prostor z objektivních důvodů způsobilý k výkonu činnosti, k němuž byl

určen,

c) porušuje pronajímatel hrubě své povinnosti vůči nájemci.

Jedná-li se o nájem na dobu určitou, má pronajímatel právo nájem vypovědět i před uplynutím

ujednané doby, pokud:

a) má být nemovitá věc, v níž se prostor sloužící podnikání nachází, odstraněna, anebo

přestavována tak, že to brání dalšímu užívání prostoru,

b) porušuje nájemce hrubě své povinnosti vůči pronajímateli (zejména pokud je nájemce po

dobu delší než jeden měsíc v prodlení s placením nájemného nebo služeb spojených

s užíváním prostoru sloužícího podnikání).

Výpovědní doba je tříměsíční.

Jedná-li se o nájem na dobu neurčitou, má strana právo jej vypovědět v šestiměsíční výpovědní

době; z vážného důvodu může být výpovědní doba zkrácena na tři měsíce.


Smlouvou strany svobodně projevují vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se

obsahem smlouvy, přičemž část obsahu hlavní smlouvy lze určit odkazem na

obchodní podmínky. Spotřebitel je považován za slabší smluvní stranu, která nemá

tolik zkušeností s výrobkem a službami a neumí vyjednávat o smluvních podmínkách,

proto veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit transparentně

a podnikatel má rovněž zvýšenou informační povinnost ve všech fázích uzavírání

smlouvy a musí spotřebiteli poskytnout zákonem vyjmenované údaje. Kupní smlouva

je v občanském zákoníku upravena jednak v obecné rovině, občanský zákoník

obsahuje dále rovněž ustanovení, která se použijí k těmto obecným ustanovením, je-

li jednou stranou smlouvy spotřebitel a druhou stranou podnikatel. Dílem se rozumí

zhotovení určité věci, nespadá-li pod kupní smlouvu, a dále údržba, oprava nebo

úprava věci, nebo činnost s jiným výsledkem. Dílem je vždy zhotovení, údržba, oprava

nebo úprava stavby nebo její části. Nájemní smlouva je v občanském zákoníku

upravena jednak v obecné rovině, dále jsou upraveny zvláštní druhy nájmu, jako je

nájem bytu, nájem prostoru sloužícího podnikání, podnikatelský pronájem věcí

movitých nebo nájem dopravního prostředku.

1. Definujte návrh na uzavření smlouvy a jeho akceptaci.

2. Kdo je spotřebitelem?

3. Čím jsou specifické spotřebitelské smlouvy?

4. Jaké jsou rozdíly mezi obecnou úpravou kupní smlouvy a úpravou prodeje zboží

v obchodě?

5. Jaký je rozdíl mezi kupní smlouvou a smlouvou o dílo?

6. Kdy zaniká nájem?


[1] VÍTOVÁ, B. Zákon o ochraně spotřebitele. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s.,

2016. ISBN 978-80-7478-984-7.

[2] VÍTOVÁ, B. Pododdíl 5. Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě. § 2158-2174.

Komentář. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní

část (§ 2055-3014). Komentář. - Praha: C.H.Beck, 2014. - ISBN 978-80-7400-287-8. -

s. 144-176.

[3] VÍTOVÁ, B. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách po rekodifikaci

soukromého práva. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2014. ISBN 978-80-7478-

491-0.








315 s. ISBN 978-80-7478-013-4.



819-2.

Kapitola 6

Závazky z deliktů

a náhrada škody


definovat povinnost nahradit škodu; vyjmenovat okolnosti vylučující protiprávnost; vyjmenovat a definovat jednotlivé oblasti náhrady škody; stanovit způsob a rozsah náhrady škody.

Klíčová slova:

Škoda, újma, okolnosti vylučující protiprávnost.


6.1 Obecně

Povinnost k náhradě újmy v novém občanském zákoníku je vedena zásadou, že každý si zásadně

nese škodu jemu způsobenou sám a pouze v určitých případech – jsou-li splněny zákonem

stanovené předpoklady, má povinnost nahradit škodu jiná osoba (škůdce). Škůdcem může být

zásadně osoba, která škodu buď způsobila svým zaviněným jednáním, jejíž (provozní) činnost může

být velmi nebezpečná nebo v případech, kdy osoba použila ke své činnost jinou osobu a ta škodu

způsobila v rámci této činnosti. Primárně se hradí škoda (tzv. majetková újma), nemajetková újma

se hradí jen v případech, kdy je tak sjednáno nebo tak stanoví zákon (např. ztráta radosti

z dovolené).

Obecně je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě,

životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. V rámci prevence škody má každý, kdo vytvořil

nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi

osobami, povinnost zakročit na ochranu jiného. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých

možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně

převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit (např. soused vidí, že druhý soused nechal na zahradě

vzácnou knihu a začíná pršet).

6.2 Povinnost nahradit škodu

Povinnost nahradit škodu má ten, kdo poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých

mravů, a dále kdo vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do

absolutního práva poškozeného, nebo kdo zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným

porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

Poruší-li strana nějakou povinnost vyplývající ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé

straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. Této povinnosti

se však může zprostit, pokud prokáže, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale

zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli

(nesmí jít ale o překážku vzniklou ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklou až v době, kdy byl

škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani o překážku, kterou byl škůdce podle smlouvy

povinen překonat).

73 ZÁVAZKY Z DELIKTŮ A NÁHRADA ŠKODY

6.3 Okolnosti vylučující protiprávnost

Mezi základní okolnosti vylučující protiprávnost patří zejména nutná obrana, krajní nouze a svolení

poškozeného.

Pokud osoba odvrací od sebe nebo od jiného bezprostředně hrozící nebo trvající protiprávní útok

a způsobí přitom útočníkovi újmu, není povinna k její náhradě. To neplatí, je-li zjevné, že

napadenému hrozí vzhledem k jeho poměrům újma jen nepatrná nebo obrana je zcela zjevně

nepřiměřená, zejména vzhledem k závažnosti újmy útočníka způsobené odvracením útoku.

Pokud osoba odvrací od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí újmy, není povinna k náhradě

újmy tím způsobené, nebylo-li za daných okolností možné odvrátit nebezpečí jinak nebo nezpůsobí-

li následek zjevně stejně závažný nebo ještě závažnější než újma, která hrozila, ledaže by majetek

i bez jednání v nouzi podlehl zkáze. Výše uvedené však neplatí, vyvolal-li nebezpečí vlastní vinou sám

jednající.

6.4 Škoda způsobená tím, kdo nemůže

posoudit následky svého jednání

Některé osoby nemohou odpovídat za způsobenou škodu z důvodu nedostatku zavinění, jde např.

o nezletilého, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo toho, kdo je stižen duševní poruchou. Ti

nahradí způsobenou škodu, pouze pokud byli způsobilí ovládnout své jednání a posoudit jeho

následky (poškozenému náleží náhrada škody i tehdy, nebránil-li se škůdci ze šetrnosti k němu, např.

útek ze strany dítěte). Společně a nerozdílně se škůdcem nahradí škodu i ten, kdo nad ním zanedbal

náležitý dohled (zejména zákonná zástupce, ale mohou to být i učitelé ve škole, hlídající osoba

apod.).


6.5 Škoda z provozní činnosti a škoda

způsobená provozem zvlášť

nebezpečným

Osoba, která provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, odpovídá za škodu

vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem

činnosti na okolí. Této povinnosti se může zprostit jenom v případě, že prokáže, že vynaložila

veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.

Provoz je zvlášť nebezpečný, nelze-li předem rozumně vyloučit možnost vzniku závažné škody ani

při vynaložení řádné péče (např. chemická továrna). Osoba provozující provoz zvlášť nebezpečný se

může odpovědnosti zprostit, pokud prokáže, že škodu způsobila zvnějšku vyšší moc nebo že ji

způsobilo vlastní jednání poškozeného nebo neodvratitelné jednání třetí osoby.

6.6 Škoda z provozu dopravních

prostředků

Ten, kdo provozuje dopravu a způsobí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu, musí ji

nahradit. Stejnou povinnost má i jiný provozovatel vozidla, plavidla nebo letadla, ledaže je takový

dopravní prostředek poháněn lidskou silou. Této povinnosti se nemůže provozovatel zprostit, byla-

li škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu, může se ale zprostit povinnosti

v případě, že prokáže, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze

požadovat.

Je-li dopravní prostředek v opravě, považuje se za jeho provozovatele osoba, která dopravní

prostředek převzala k opravě (provozovatel servisu). V případě, že dopravní prostředek použije

nějaká osoba bez vědomí nebo proti vůli provozovatele (zloděj), nahradí škodu místo provozovatele.

Pokud ale provozovatel takové neoprávněné užití dopravního prostředku z nedbalosti umožní

(nechá klíče v zapalování), nahradí škodu společně a nerozdílně s ním.


6.7 Škoda způsobená zvířetem

Způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník bez ohledu na to, zda bylo pod jeho dohledem nebo

pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které zvíře

bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem

společně a nerozdílně s vlastníkem.

6.8 Škoda způsobená věcí a škoda na

převzaté věci

Ten, kdo je povinen někomu něco plnit a použije při tom vadnou věc, nahradí škodu způsobenou

vadou věci (např. v případě poskytnutí zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných

biologických služeb). Způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít

dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled

nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě.

Pokud osoba převezme od jiného věc, která má být předmětem jeho závazku (např. do opravny),

nahradí její poškození, ztrátu nebo zničení, neprokáže-li, že by ke škodě došlo i jinak.

6.9 Škoda na odložené a vnesené věci

V případech, kde je s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí (např.

restaurace) a byla-li věc odložena na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se takové věci

obvykle ukládají (např. věšák, šatna), musí provozovatel nahradit poškození, ztrátu nebo zničení věci

tomu, kdo ji odložil, popřípadě vlastníku věci. Stejně nahradí škodu provozovatel hlídaných garáží

nebo zařízení podobného druhu, jedná-li se o dopravní prostředky v nich umístěné a o jejich

příslušenství.

Poškozený ale musí uplatnit právo na náhradu škody u provozovatele bez zbytečného odkladu,

nejpozději do patnácti dnů po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět.

Kdo provozuje pravidelně ubytovací služby, musí nahradit škodu na věci, kterou ubytovaný vnesl do

prostor vyhrazených k ubytování nebo k uložení věcí, popřípadě na věci, která tam byla pro


ubytovaného vnesena. To platí i tehdy, byla-li věc za tím účelem ubytovatelem převzata (a např.

uložena do hotelového trezoru). Ubytovatel se však může této povinnosti zprostit, pokud prokáže,

že by ke škodě došlo i jinak, nebo že škodu způsobil ubytovaný nebo osoba, která ubytovaného

z jeho vůle provází. Povinnost nahradit škodu se v tomto případě nevztahuje na vozidla, na věci

ponechané ve vozidle, ani na živá zvířata, ledaže je ubytovatel převzal do úschovy.

6.10 Škoda způsobená informací nebo

radou

Kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu (např. student ekonomického oboru) nebo povolání (např.

lékař) k odbornému výkonu nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, způsobí-li ji

neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu.

6.11 Způsob a rozsah náhrady

Škoda se zásadně nahrazuje uvedením do předešlého stavu, jen v případech, kdy to není dost dobře

možné (např. pokud byla zničena unikátní věc), anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda

v penězích. Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním, přičemž zadostiučinění musí

být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění

způsobené újmy.

Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Soud může z důvodů zvláštního

zřetele hodných náhradu škody přiměřeně snížit, při tom vezme zřetel zejména na to, jak ke škodě

došlo, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož

i k poměrům poškozeného (náhradu však soud nesmí snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně).


6.12 Náhrada při újmě na přirozených

právech člověka

Vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu (např. právu na ochranu

osobnosti), nahradí škůdce škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil (včetně tzv. duševní

útrapy).

Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti

zvláštního zřetele hodné (např. úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti,

pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve

veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví,

zdravotní stav, etnický původ, víru apod.).

Při ublížení na zdraví se nahrazuje újma poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné

bolesti a další nemajetkové újmy, včetně tzv. ztížení společenského uplatnění. Při usmrcení nebo

zvlášť závažném ublížení na zdraví musí nahradit škůdce duševní útrapy také manželu, rodiči, dítěti

nebo jiné osobě blízké, a to peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení.

Dále se hradí:

náklady spojené s péčí o zdraví

náklady pohřbu

náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, po skončení pracovní

neschopnosti, případně při invaliditě, se hradí poškozenému jeho ztráta peněžitým důchodem,

který se stanoví vzhledem k rozdílu mezi výdělkem, jakého poškozený dosahoval před vznikem

újmy, a výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti s přičtením případného

invalidního důchodu

při usmrcení hradí škůdce peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý ke

dni své smrti poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu


Občanský zákoník vychází z předpokladu, že každý si zásadně nese škodu jemu

způsobenou sám a pouze v určitých případech – jsou-li splněny zákonem stanovené

předpoklady, má povinnost nahradit škodu jiná osoba (škůdce). Škůdcem může být

zásadně osoba, která škodu buď způsobila svým zaviněným jednáním, jejíž (provozní)

činnost může být velmi nebezpečná nebo v případech, kdy osoba použila ke své

činnost jinou osobu a ta škodu způsobila v rámci této činnosti. Primárně se hradí

škoda (tzv. majetková újma), nemajetková újma se hradí jen v případech, kdy je tak

sjednáno nebo tak stanoví zákon (např. ztráta radosti z dovolené).

1. Kdo má povinnost nahradit škodu?

2. Co patří mezi okolnosti vylučující protiprávnost?

3. Kdo odpovídá za škodu způsobenou z provozu dopravních prostředků?

4. Jak se hradí škoda na odložené a vnesené věci?


[1] VÍTOVÁ, B., DOHNAL, J., KOTULA, J. Náhrada majetkové a nemajetkové újmy

v novém občanském zákoníku. Komentář k § 2894-2971. Olomouc: ANAG,

2015, 336 s. ISBN 978-80-7263-940-3



315 s. ISBN 978-80-7478-013-4.







819-2.

Kapitola 7

Pracovní právo


definovat oblast pracovního práva a vymezit jeho postavení v systému soukromého práva,

charakterizovat základní pracovněprávní vztahy.

Klíčová slova:

Pracovní právo, zaměstnanec, zaměstnavatel, soukromé právo, pracovněprávní

vztah.

ÚVOD DO SKOUKROMÉHO A VEŘEJNÉHO PRÁVA 80

7.1 Obecné otázky pracovního práva

7.1.1 Pracovní právo – pojem

Pracovní právo můžeme definovat jako právní odvětví, které upravuje vztahy mezi

zaměstnavatelem a zaměstnancem. Hlavním smyslem a cílem pracovního práva je regulace výkonu

práce zaměstnancem pro zaměstnavatele. K organizaci a řízení práce zaměstnanců poskytuje právo

zaměstnavateli nástroje, s jejichž pomocí může legálně řídit práci zaměstnance (ORGANIZAČNÍ

FUNKCE). Právo zároveň poskytuje zaměstnanci ochranu před nařizovací pravomocí zaměstnavatele

(OCHRANNÁ FUNKCE).

Oblast pracovního práva můžeme v obecné rovině rozlišovat následujícím způsobem:

Obr. 7-1 Oblast pracovního práva v obecné rovině

Do oblasti užšího rámce pracovního práva (tzv. pracovní právo v užším slova smyslu) řadíme

individuální pracovněprávní vztahy, které jsou podle ustanovení § 1 písm. a) zákona č. 262/2006

Sb., zákoník práce (dále jen jako ZP nebo zákoník práce) upraveny výlučně zákoníkem práce a vznikají

při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Tyto vztahy jsou považovány za vztahy

pracovněprávní. Kromě individuálních pracovněprávních vztahů spadají do pracovního práva

v užším slova smyslu dále tzv. kolektivní pracovněprávní vztahy [§ 1 písm. b) ZP]. Právní vztahy

kolektivní povahy, které souvisejí s výkonem závislé práce, jsou vztahy pracovněprávními. Kolektivní

pracovněprávní vztahy upravují vztahy mezi zaměstnavatelem (případně sdružením

zaměstnavatelů) a zástupci zaměstnanců (odborová organizace a rady zaměstnanců). Hlavním

smyslem kolektivních pracovněprávních vztahů je úprava pracovních podmínek zaměstnanců.

81 PRACOVNÍ PRÁVO

Kromě zákoníku práce jsou kolektivní pracovněprávní vztahy upraveny v zákoně č. 2/1991 Sb.,

o kolektivním vyjednávání.

Do rámce tzv. pracovního práva v širším slova smyslu řadíme otázky spojené s právní úpravou

zaměstnanosti. Tato oblast je reprezentována vztahy mezi státem zastoupeným úřady práce

a uchazeči o práci. Právní úprava je obsažena v zákoně č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.

Kromě výše zmíněných individuálních a kolektivních pracovněprávních vztahů upravuje zákoník

práce v souladu s § 1 následující oblasti:

zapracovává příslušné předpisy EU (§ 363 ZP)

upravuje některé právní vztahy před vznikem pracovněprávních vztahů (§ 30, § 31, § 32 ZP)

upravuje některá práva a povinnosti zaměstnavatelů a zaměstnanců při dodržování režimu

dočasně práce neschopného pojištěnce podle zákona o nemocenském pojištění a některé

sankce za jeho porušení (§ 52 písm. h), § 192 odst. 6, § 301a ZP)

kromě subjektů pracovněprávních vztahů (zaměstnanec, zaměstnavatel) může pracovní právo

regulovat vztahy (postavení) i jiných subjektů (konkrétně např. práva osob pozůstalých (§ 328 ZP),

práva a povinnosti fyzických a právnických osob, pro něž je zaměstnanec uvolňován, či práva osob

blízkých (§ 249 odst. 2, § 271g ZP).

7.1.2 Pracovní právo a jeho ukotvení v systému

práva

Pracovní právo svou povahou řadíme do oblasti práva soukromého. Pracovní právo vykazuje velmi

úzkou návaznost na občanský zákoník (konkrétně např. § 4 ZP, § 34, 35, 2401 OZ). Vztah mezi

občanským zákoníkem a zákoníkem práce je definován v § 4 ZP, podle něhož se pracovněprávní

vztahy řídí zákoníkem práce; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy

v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů. Na rozdíl od klasických

soukromoprávních vztahů vykazují pracovněprávní vztahy určité odchylky, které jsou dány tzv.

predominancí ochranářského pojetí postavení zaměstnance. Pro pracovní právo je pak podstatný

osobní dlouhodobý, opakovaný výkon závislé práce za odměnu - tj. primárním cílem každého

pracovněprávního vztahu je jeho dlouhodobé řádné naplňování (realizace).


7.1.3 Flexicurita

Výklad, aplikace a tvorba pracovněprávních předpisů je determinována konfliktem mezi:

FLEXIBILITOU + SECURITOU

FLEXICURITA

Otázka vyváženého nastavení rozumné míry ochrany zaměstnance s umožněním flexibilního využití

jeho pracovní síly zaměstnavatelem představuje jeden ze zásadních okruhů pracovního práva.

Striktně pojatá zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, popř. široce nastavená

míra flexibility v pracovněprávních vztazích může v některých případech vést k úplnému vyřazení

zaměstnance z trhu práce. Aktuální podoba právní úpravy pracovního práva je výsledkem

neustálého vyvažování střetu dvou výše zmíněných protichůdných jevů, hledání rozumného

kompromisu v jednotlivých prvních řádech členských států EU je tak žádoucí a potřebné.

Flexibilita v pracovněprávních vztazích je vystavěna na zásadě, podle níž co není zakázáno, je

dovoleno, dále využívá zásady autonomie vůle a smluvní volnosti. Základní projevy požadavku

pružnosti v pracovněprávních vztazích jsou patrny např. z tzv. doplňkových forem zaměstnání

(dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, odměňování, apod.). Požadavek flexibility není

přímo vyjádřen v zákoně.

Securitní (neboli ochranné) mechanismy pracovního práva působí erga omnes a proti vůli subjektů,

tj. proti jejich vůli. Promítnutí požadavku směřujícího k ochraně pracovněprávních vztahů,

především pak zaměstnance, lze spatřovat v následujících oblastech (tzv. vyjádření security):

a) přímý zákonný zákaz, který plyne z jazykového vyjádření ustanovení zákoníku práce (např. je

zakázána práce dětí mladších 15 let),

b) nepřímý zákonný zákaz (nutno dovodit výkladem) - např. povinnost spolupráce se zástupci

zaměstnanců (tj. požadavek schválení určitého jednání druhou stranou – často v kolektivní

smlouvě).

Ochranné mechanismy nastavené v zákoníku práce jsou dále podpořeny kontrolní činností státu

(role inspekce práce) a soudní kontrolou.

83 PRACOVNÍ PRÁVO

Politika flexicurity pak může být shrnuta do následujících pilířů (tzv. Golden triangle):

Obr. 7-2 Golden triangle

7.1.4 Prameny pracovního práva

Prameny pracovního práva mohou být rozděleny do následujících kategorií v návaznosti na jejich

povahu a zdroj, ze kterého tyto prameny pocházejí:


Obr. 7-3 Prameny pracovního práva

Do pramenů unijního práva pak můžeme řadit následující dokumenty:

čl. 45 Smlouvy o fungování EU

Evropská sociální charta

Směrnice č. 89/391/ES o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví

zaměstnanců při práci

Směrnice č. 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání

a povolání

Směrnice č. 2002/73/ES o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde

o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky

Směrnice č. 2006/54/ES o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže

a ženy v oblasti zaměstnání a povolání

Směrnice č. 2008/104/ES a agenturním zaměstnávání

85 PRACOVNÍ PRÁVO

Směrnice č. 91/533/EHS o povinnosti zaměstnavatele informovat zaměstnance o podmínkách

pracovní smlouvy nebo pracovního poměru

Směrnice č. 94/33/ES o ochraně mladistvých pracovníků

Oblast mezinárodních pramenů je pak v zásadě reprezentována následujícími smlouvami

(úmluvami):

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech

Evropská sociální charta

Úmluva o placené dovolené

Úmluva o svobodě sdružování a ochraně práva organizovat se

Úmluva o noční práci žen

Úmluva o noční práci mladistvých

Úmluva o ochraně mzdy

Úmluva o odstranění nucené práce

Úmluva o stanovení minimálních mezd

7.2 Zásady pracovního práva

Smysl a účel ustanovení zákoníku práce vyjadřují základní zásady pracovněprávních vztahů, jimiž

jsou podle § 1a ZP zejména:

a) zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance

b) uspokojivé a bezpečné podmínky pro výkon práce

c) spravedlivé odměňování zaměstnance

d) řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele

e) rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz diskriminace.

Kromě výše zmíněných zásad se na pracovněprávní vztahy užijí i další obecné zásady soukromého

práva (např. autonomie vůle, smluvní volnosti, zásada pacta sunt servanda). Všechny zmíněné

zásady mají významný poznávací, interpretační a aplikační dopad do oblasti pracovněprávních

vztahů. Podle § 1a odst. 2 zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých

a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého odměňování zaměstnance,

rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace vyjadřují hodnoty, které chrání

veřejný pořádek.


7.2.1 Zásada zvláštní zákonné ochrany postavení

zaměstnance

Za jednu z vůdčích zásad pracovního práva lze označit zásadu, podle níž je zaměstnanci přiznávána

zvláštní zákonná ochrana jeho postavení. Konkrétní projevy této zásady lze nalézt na mnohých

místech zákoníku práce. Zjednodušeně lze říci, že základním a elementárním smyslem zákoníku

práce je poskytnout osobám vykonávajícím práci ochranu jejich právního postavení. Zákoník práce

přistupuje k postavení zaměstnanců protektivně, vycházejíc z předpokladu, že jakékoliv jednání

zaměstnance v oblasti pracovněprávních vztahů je vedeno snahou zaměstnance o získání, resp.

udržení pracovního místa.

Konkrétní legislativní projevy této zásady v zákoníku práce:

a) regulace práce nezletilých, těhotných žen a matek, bezpečnost a ochrana zdraví při práci,

b) zákaz zaměstnavatele ukládat zaměstnanci za porušení povinnosti vyplývající mu ze

základního pracovněprávního vztahu peněžní postihy ani je od něho požadovat; to se

nevztahuje na škodu, za kterou zaměstnanec odpovídá,

c) zákaz zaměstnavatele přenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance,

d) zákaz zaměstnavatel požadovat od zaměstnance v souvislosti s výkonem závislé práce

peněžitou záruku,

e) zákaz zaměstnavatel zaměstnance jakýmkoliv způsobem postihovat nebo znevýhodňovat

proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv vyplývajících z pracovněprávních

vztahů (§ 346b ZP).

7.2.2 Zásada spravedlivého odměňování zaměstnance

Poskytnutí odměny za vykonanou práci je pojmovým, elementárním znakem každého

pracovněprávního vztahu. Bezplatný pracovněprávní vztah nemůže platně existovat. V souladu

s § 346c ZP tak zaměstnanec nemůže zaměstnavatele zprostit povinnosti poskytnout mu mzdu, plat,

odměnu z dohody a jejich náhrady, odstupné, odměnu za pracovní pohotovost a náhradu výdajů

příslušejících zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce. Pokud by se tak stalo, k takovému ujednání

by se nepřihlíželo.

Pojem spravedlivé odměny nemůže být vnímán subjektivně, nýbrž objektivně na základě principu,

podle něhož platí, že každému zaměstnanci odvádějícímu stejnou práci přísluší stejná odměna.

Zákoník práce tak stanovuje jasná věcná kritéria, na jejichž základě lze zaměstnanci odměnu

poskytnout. Tato kritéria musí úzce souviset s vykonávanou prací. Podle § 110 odst. 2 ZP pak platí,

že stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti,

87 PRACOVNÍ PRÁVO

odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních

podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. Složitost,

odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností

potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle

organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle

fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce. Pracovní podmínky se

posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do

směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti

dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního

prostředí. Pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních

schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality.

7.2.3 Řádný výkon práce zaměstnancem v souladu

s oprávněnými zájmy zaměstnavatele

Uvedená zásada představuje jednu ze základních povinností tížících zaměstnance. V souladu s touto

zásadou jsou zaměstnanci povinni:

a) pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané

v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci,

b) využívat pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně

a včas pracovní úkoly,

c) dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy

vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni,

d) řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat

majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat

v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

7.2.4 Rovné zacházení a zákaz diskriminace

Zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o:

a) jejich pracovní podmínky,

b) odměňování za práci,

c) o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty,

d) o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.


V pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace. Pojmy přímá diskriminace, nepřímá

diskriminace, obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění

k diskriminaci a případy, kdy je rozdílné zacházení přípustné, upravuje zákon č. 198/2009 Sb.,

antidiskriminační zákon.

Za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení, pokud z povahy pracovních činností vyplývá, že

toto rozdílné zacházení je podstatným požadavkem nezbytným pro výkon práce. Účel sledovaný

takovou výjimkou musí být oprávněný a požadavek přiměřený. Za diskriminaci se rovněž nepovažují

opatření, jejichž účelem je odůvodněno předcházení nebo vyrovnání nevýhod, které vyplývají

z příslušnosti fyzické osoby ke skupině vymezené některým z důvodů uvedených

v antidiskriminačním zákonu. Právní prostředky ochrany před diskriminací v pracovněprávních

vztazích upravuje antidiskriminační zákon.

7.3 Závislá práce, Švarcův systém

7.3.1 Závislá práce

Každý pracovněprávní vztah je definován třemi základními atributy, mezi něž se řadí:

a) subjekty,

b) obsah,

c) předmět pracovněprávního vztahu.

Mezi subjekty základních pracovněprávních vztahů se řadí zaměstnanec a zaměstnavatel, jejichž

legální definice jsou podány v § 6 a Z ZP. Pojetí pracovněprávní subjektivity a pracovněprávní

svéprávnosti je vymezeno v § 34 a § 35 OZ.

Obsahem pracovněprávního vztahu je konglomerát práv a povinností váznoucích na každé straně

pracovněprávního vztahu. Zatímco elementární povinností zaměstnance je provádět výkon závislé

práce osobně podle pokynů zaměstnavatele v souladu s jeho oprávněnými zájmy, základní

povinností zaměstnavatele je zajistit zaměstnanci takové pracovní podmínky pro výkon práce, které

budou zaručovat zdraví neohrožující prostředí v rámci pracovního tempa respektující fyziologické

potřeby zaměstnance, a to vše v rámci takového druhu práce, jež bude reflektovat kvalifikaci,

schopnosti a zdravotní stav zaměstnance.

89 PRACOVNÍ PRÁVO

Předmětem pracovněprávního vztahu je výkon závislé práce. Před vymezením legální definice

závislé práce je zapotřebí zmínit, že výkon práce fyzickou osobou (tj. zaměstnance) pro jinou fyzickou

nebo právnickou osobu (tj. zaměstnavatele) může být v zásadě prováděn realizován těmito způsoby:

v pracovněprávním vztahu podle pracovněprávních předpisů, splňuje-li práce znaky

tzv. závislé práce

mimo pracovněprávní předpisy (formou subdodávky), např. v rámci smlouvy o dílo,

příkazní smlouvy, apod. uzavřené podle občanského zákoníku

V zásadě je ponecháno na vůli smluvních stran, kterou z výše uvedených variant zvolí. Vůle stran je

však limitována v případě, má-li práce, která bude zaměstnancem pro zaměstnavatele vykonávána,

rysy tzv. závislé práce. Za závislou práci je považována taková práce, která je podle § 2 odst. 1 ZP

vykonávána:

a) ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance,

b) jménem zaměstnavatele,

c) podle pokynů Z,

d) osobně zaměstnancem.

Podle § 2 odst. 2 ZP musí být závislá práce vykonávána za úplatu, na náklady a odpovědnost

zaměstnavatele, v pracovní době, na pracovišti zaměstnavatele, popř. jiném dohodnutém místě.

Jednotícím prvkem závislé práce je pak hledisko osobní a hospodářské závislosti zaměstnance vůči

zaměstnavateli.1 Doprovodnými (rozlišujícími) rysy závislé práce dále jsou: pluralita zaměstnavatelů

a stupeň integrace zaměstnance do organizační struktury zaměstnavatele.

Na základě § 3 ZP pak platí, že naplňuje-li výkon práce znaky závislé práce, musí být vykonávána

výlučně v základním pracovněprávním vztahu. Obligatorní výkon závislé práce v rámci základního

pracovněprávního vztahu je dán jednak ochranou zaměstnance, kdy fyzické osobě se dostává daleko

vyšší míry ochrany, vykonává-li práci v režimu zákoníku práce, dále důvody daňový. Vykonává-li

fyzická osoba práci, která vykazuje znaky závislé práce, mimo pracovněprávní vztah, jedná se podle

§ 5 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti o nelegální práci, za kterou může být uložena

pokuta jak zaměstnavateli, tak zaměstnanci ve výši stanovené zákonem o zaměstnanosti.

Dlouhodobost (soustavnost) výkonu

Ačkoliv dlouhodobost výkonu závislé práce není jako definiční znak v § 2 odst. 1 ZP výslovně

zmíněna, je opakující se činnost (výkon práce) považována za jednu ze základních definičních

1 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. února 2014, sp. zn. NSS 6 Ads 46/2013.


charakteristik dovozených judikaturou Nejvyššího soudu: Za (samostatný) znak je ovšem nutno

považovat již první část definice, která hovoří o tom, že práce „je vykonávána“. Nejen z tohoto

gramatického vyjádření (vid nedokonavý), ale zejména z účelu definice a postihu nelegální práce je

zřejmé, že mohou zůstat v platnosti dřívější judikaturní závěry o soustavnosti jako znaku závislé

práce, neboť při jednorázové či příležitostné spolupráci se jen těžko může mezi zaměstnavatelem

a zaměstnancem vytvořit jakýkoliv vztah, natožpak vztah závislosti.2

Vztah nadřízenosti a podřízenosti

Pro výkon závislé práce je typické, že práce je zaměstnancem vykonávána způsobem, který určí

zaměstnavatel. Zaměstnanec vykonává práci podle pokynů, které určí zaměstnavatel,

zaměstnavatel řídí, organizuje a kontroluje práci zaměstnance. Zaměstnanec má nízkou

rozhodovací pravomoc ohledně způsobu výkonu závislé práce. Vztah mezi zaměstnancem

a zaměstnavatelem nelze od okamžiku jeho vzniku považovat za rovný, zaměstnavatel má značnou

predominanci v oblasti rozhodovací, organizační a nařizovací pravomoci.

Výkon práce jménem zaměstnavatele

Ve vztahu vůči třetím osobám zaměstnanec nikdy nejedná vlastním jménem, ale vždy jedná jménem

zaměstnavatele, pro něhož závislou práci vykonává. Práva a povinnosti z jednání vůči třetím osobám

v rámci výkonu závislé práce vznikají vždy ve sféře zaměstnavatele. Danou situaci dokresluje

ustanovení § 2914 OZ, podle něhož platí, že kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance

nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Povinnost

k náhradě škody se tak v tomto případě bude řídit ustanoveními občanského zákoníku a poškozená

osoba může požadovat náhradu újmy po zaměstnavateli. Následně je zaměstnavatel po splnění

zákonem stanovených předpokladů oprávněn požadovat náhradu újmy po zaměstnanci, který ji

svým jednáním zapříčinil, a to na základě právní úpravy obsažené v zákoníku práce v § 248 a násl.

ZP.

Povinnost dodržovat pokyny zaměstnavatele

Zaměstnanec je zásadně vázán pokyny zaměstnavatele ohledně způsobu výkonu práce. Od těchto

pokynů se může odchýlit pouze tehdy, ohrozil-li by jejich dodržením své zdraví či právní předpisy.

Podle § 106 odst. 2 ZP je zaměstnanec oprávněn odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že

bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví

jiných fyzických osob; takové odmítnutí není možné posuzovat jako nesplnění povinnosti

zaměstnance. V oblasti povinnosti zaměstnance směřující k uposlechnutí pokynů zaměstnavatele

ohledně způsobu výkonu závislé práce lze spatřovat základní odlišnost od smlouvy o dílo. V souladu

2 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. února 2014, sp. zn. NSS 6 Ads 46/2013.

91 PRACOVNÍ PRÁVO

s § 2592 OZ totiž platí, že zhotovitel díla postupuje při provádění díla samostatně. Příkazy

objednatele ohledně způsobu provádění díla je zhotovitel vázán, jen plyne-li to ze zvyklostí, anebo

bylo-li to ujednáno. Dále srov. rovněž § 2594 ZP.

Osobní výkon práce

Zaměstnanec se při výkonu závislé práce nemůže dát zastoupit jinou osobou. Pracovněprávní vztah

je dlouhodobý osobní výkon závislé práce zaměstnancem pro zaměstnavatele. Smrtí zaměstnance

zaniká pracovněprávní vztah. Zákoník práce stanoví zvláštní režim pro přechod peněžitých práv

a povinností pro případ smrti zaměstnance (§ 328 ZP). Osud závazkového vztahu plynoucího ze

smlouvy o dílo pro případ smrti zhotovitele je řešen v rámci § 2588, § 2589 OZ.

Odměna

Pracovněprávní vztah je vždy vztahem úplatným. Zaměstnanci náleží za vykonanou práci odměna.

Tato odměna je závislá na počtu odpracovaných hodin v rámci pracovní doby. Odměna náleží

periodicky za určité období. Pro výši odměny je rozhodující odpracovaná doba, nikoliv hodnota

výsledné práce. Zaměstnanec nemůže zaměstnavatele zprostit povinnosti poskytnout mu mzdu,

plat, odměnu z dohody a jejich náhrady, odstupné, odměnu za pracovní pohotovost a náhradu

výdajů příslušejících zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce (§ 346c ZP). Další souvislosti

k poskytnuté odměně se vztahující viz § 346d ZP.

Výkon práce na náklady zaměstnavatele

Při výkonu závislé práce zaměstnanec vždy používá materiál, pracovní pomůcky a předměty

náležející zaměstnavateli. Tím se základní pracovněprávní vztah odlišuje od smlouvy o dílo, na jejímž

základě se zhotovitel zavazuje provést dílo na svůj náklad a nebezpečí (§ 2586 OZ). Břemeno tížící

zaměstnavatele v podobě povinnosti spočívající v nesení nákladů na realizaci závislé práce je

promítnuto rovněž v § 190 ZP, podle něhož, sjedná-li zaměstnavatel, popřípadě vnitřním předpisem

stanoví nebo individuálně písemně určí podmínky, výši a způsob poskytnutí náhrad za opotřebení

vlastního nářadí, zařízení nebo jiných předmětů potřebných k výkonu práce zaměstnance, poskytuje

mu tuto náhradu za dohodnutých, stanovených nebo určených podmínek.

Riziko při výkonu závislé práce

Zaměstnanec nikdy nenese povinnost k náhradě újmy vůči třetím osobám, kterou způsobil při

výkonu závislé práce. Tuto povinnost ve vztahu vůči třetím osobám tíží vždy zaměstnavatele.

V souladu s § 346b odst. 2 ZP nesmí zaměstnavatel přenášet riziko z výkonu závislé práce na

zaměstnance. Pro smlouvu o dílo srov. § 2586 OZ.


Pracovní doba

Pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel, který určuje začátek a konec směn. Pracovní doba se

rozvrhuje zpravidla do pětidenního pracovního týdne. Při rozvržení pracovní doby je zaměstnavatel

povinen přihlédnout k tomu, aby toto rozvržení nebylo v rozporu s hledisky bezpečné a zdraví

neohrožující práce. Zaměstnanec je povinen být na začátku směny na svém pracovišti a odcházet

z něho až po skončení směny. Při porovnání se smlouvou o dílo zjistíme, že zhotovitel jakožto

nezávislý podnikatel nemá při realizaci díla v zásadě stanovenou pevnou pracovní dobu, je vázán

pouze dohodnutým termínem, do kterého má být dílo realizováno.

Pracoviště

Zaměstnanec je povinen vykonávat práci na pracovišti zaměstnavatele. Náklady spojené s údržbou

pracoviště nese zaměstnavatel. Pracoviště má přímou návaznost na místo výkonu práce, které je

sjednáno v pracovní smlouvě. Místo výkonu práce je jedna z podstatných náležitostí pracovní

smlouvy (§ 34 odst. 1 ZP). Jakékoliv změny spojené s místem výkonu práce mohou být realizovány

pouze se souhlasem zaměstnance. Krátkodobé, časově omezené vyslání zaměstnance mimo místo

výkonu práce, které bylo sjednáno v pracovní smlouvě, je označováno jako pracovní cesta (§ 43 ZP).

Porovnáme-li tento atribut se smlouvou o dílo, zjistíme, že podnikatel (zhotovitel) při zhotovování

díla nemusí práci v zásadě vykonávat na pevně stanoveném místě (výjimka – např. v případě

realizace stavby).

Speciálně jsou zákoníkem práce upraveny případy, kdy zaměstnanec závislou práci vykonává mimo

pracoviště zaměstnavatele (tzv. home office – § 317 ZP).

7.3.2 Odlišení pracovního poměru (pracovní smlouvy)

od smlouvy o dílo

Na základě výše zmíněných kritérií, které jsou příznačné pro výkon závislé práce, je možné shrnout

základní odlišnosti pracovního poměru (jakožto jednoho ze tří základních pracovněprávních vztahů)

od smlouvy o dílo:

93 PRACOVNÍ PRÁVO

Obr. 7-4 Rozdíl mezi pracovní smlouvou a smlouvou o dílo

7.4 Vznik pracovního poměru, pracovní

smlouva

7.4.1 Výběr zaměstnance

Výběr zaměstnance, s nímž chce zaměstnavatel v budoucnu uzavřít některý ze základních

pracovněprávních vztahů, je plně v dispozici zaměstnavatele, a to jak z hlediska formy, tak způsobu

výběru. Zaměstnavatel je při výběru zaměstnance limitován v zásadě pouze zákazem diskriminace

a požadavkem rovného přístupu ke všem uchazečům o práci. V souladu s těmito požadavky může

zaměstnavatel vzít při výběru vhodného kandidáta v úvahu následující kritéria:

a) kvalifikaci,

b) nezbytné požadavky pro výkon práce,

c) zvláštní schopnosti,

d) jiné požadavky stanovené zvl. pr. př. (např. zákon. č. 95/2004 Sb.).

Údaje, které zaměstnavatel může před uzavřením pracovního poměru od uchazeče o zaměstnání

vyžadovat, musí bezprostředně souviset s uzavřením pracovní smlouvy (§ 30 odst. 2 ZP). V § 316

odst. 4 se nachází demonstrativní výčet informací, které dle zákonodárce nesouvisí bezprostředně

s uzavřením pracovní smlouvy. Tyto údaje lze rozdělit do dvou kategorií:


Před uzavřením pracovní smlouvy je zaměstnavatel povinen seznámit fyzickou osobu (§ 31 ZP):

a) s právy a povinnostmi, které by pro ni z pracovní smlouvy, popř. ze jmenování na pracovní

místo vyplynuly,

b) s pracovními podmínkami,

c) podmínkami odměňování (§ 113 odst. 3 ZP),

d) povinnostmi, které vyplývají ze zvláštních právních předpisů.

Forma, jakou má zaměstnavatel seznámení zaměstnance s výše uvedenými skutečnostmi provést,

není zákonem stanovena. Nesplnění informační povinnosti ze strany zaměstnavatele nezakládá

neplatnost pracovní smlouvy, může však vést k založení odpovědnosti zaměstnavatele a být

důvodem případného postihu ze strany inspekce práce.

7.4.2 Vznik pracovního poměru

Pracovní poměr se zakládá:

pracovní smlouvou,

jmenováním:

a) stanoví-li tak zvláštní právní předpis (např. § 103/3 zákona o obcích),

b) jedná-li se o místo uvedené v § 33 odst. 3 ZP (zaměstnavatelem je buď stát, nebo subjekt se

státem bezprostředně svázaný (st. podniky, fondy, příspěvkové organizace).

Jmenování

Pro jmenování není předepsána písemná forma. Lze tak učinit i konkludentně, tedy způsobem, který

není výslovný a ze kterého jasně vyplývá vůle jmenovat zaměstnance na místo vedoucího

zaměstnance. Jmenování představuje jeden ze dvou způsobů vzniku pracovního poměru.

Jmenováním na vedoucí pracovní místo se zakládá pracovní poměr v případech stanovených

zvláštním právním předpisem. Nestanoví-li to zvláštní právní předpis, zakládá se pracovní poměr

95 PRACOVNÍ PRÁVO

jmenováním pouze u vedoucího: organizační složky státu, organizačního útvaru organizační složky

státu, organizačního útvaru státního podniku, organizačního útvaru státního fondu, příspěvkové

organizace, organizačního útvaru příspěvkové organizace, organizačního útvaru v Policii České

republiky (§ 33 odst. 3 ZP).

Odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí.

Zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení

u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci (§ 73a ZP). Jestliže

zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku

v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c) ZP.

Odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání

pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto

místa v důsledku organizační změny.

Odvolání nebo vzdání se pracovního místa vedoucího zaměstnance musí být provedeno písemně.

Výkon práce na pracovním místě vedoucího zaměstnance končí dnem následujícím po doručení

odvolání nebo vzdání se tohoto místa, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se pracovního místa uveden

den pozdější.

Pracovní smlouva

Dalším ze způsobů, kterými může dojít ke vzniku pracovního poměru, je uzavření pracovní smlouvy.

Podle § 34 odst. 1 ZP musí každá pracovní smlouva obsahovat:

a) druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat,

b) místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být práce podle písmene a) vykonávána,

c) den nástupu do práce.

Pracovní smlouva musí být uzavřena písemně. Není-li uzavřena v písemné formě, vede tento

nedostatek k relativní neplatnosti pracovní smlouvy. Neplatnosti pracovní smlouvy je možné se

dovolat do okamžiku, než dojde k zahájení realizace pracovněprávního vztahu – tj. do okamžiku, než

zaměstnanec začne práci vykonávat. Po započetí výkonu práce, je nedostatek písemné formy ex lege

zhojen (srov. § 20 ZP).

Nenastoupí-li zaměstnanec ve sjednaný den do práce, aniž mu v tom bránila překážka v práci, nebo

se zaměstnavatel do týdne (§ 350a ZP) nedozví o této překážce, může zaměstnavatel od pracovní

smlouvy odstoupit. Od pracovní smlouvy je možné odstoupit, jen dokud zaměstnanec nenastoupil

do práce. Pro odstoupení od pracovní smlouvy se vyžaduje dodržení písemné formy, jinak se k němu

nepřihlíží. Každá smluvní strana musí obdržet jedno vyhotovení pracovní smlouvy.


Druh práce

Druh práce sjednaný v pracovní smlouvě vymezuje, jakou práci je zaměstnanec povinen pro

zaměstnavatele vykonávat. Práci jiného druhu není povinen zaměstnanec vykonávat, ledaže by se

jednalo o převedení na jinou práci (§ 41 ZP). Čím širší je sjednaný druh práce, tím vyšší je dispoziční

pravomoc zaměstnavatele při přidělování práce zaměstnanci.

V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu může být druh práce dohodnut úzce či šířeji. Kdyby však

druh práce byl vymezen tak široce, že by umožňoval zaměstnavateli přidělovat zaměstnanci jakoukoli

práci, šlo by o neplatně uzavřenou pracovní smlouvu.3

Druh práce je nutno odlišovat od pracovní náplně. Sjednaný druh práce zpravidla vyžaduje bližší

popis pracovních úkolů, který se nazývá pracovní náplň. Pracovní náplň je jednostranným příkazem

zaměstnavatele, kterým se zaměstnanci blíže vymezují úkoly v rámci sjednané práce v pracovní

smlouvě. Takovou pracovní náplň může zaměstnavatel jednotlivě měnit. Je tedy třeba rozlišovat mezi

sjednaným druhem práce a pracovní náplní, kterou může zaměstnavatel v rámci sjednaného druhu

práce zaměstnanci určovat.4

V rámci pracovní smlouvy lze dohodnout i vícero druhů práce. Strany jsou však limitovány § 34b

odst. 2 ZP, podle něhož zaměstnanec v dalším základním pracovněprávním vztahu u téhož

zaměstnavatele nesmí vykonávat práce, které jsou stejně druhově vymezeny.

Místo výkonu práce

Místo výkonu sjednané v rámci pracovní smlouvy představuje další z podstatných náležitostí

pracovní smlouvy. Smluvní strany se musí v pracovní smlouvě dohodnout, v jakém místě, popř.

místech bude práce zaměstnancem vykonávána. Je-li zapotřebí během trvání pracovního poměru

změnit místo výkonu práce, může se tak stát pouze po dohodě mezi zaměstnance

a zaměstnavatelem.

Pracovní cestou se pak rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu

práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu

nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zaměstnanec na pracovní cestě

koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal. Vysílá-li

zaměstnavatel zaměstnance na pracovní cestu k plnění svých úkolů do jiné organizační složky

(k jinému zaměstnavateli), může pověřit jiného vedoucího zaměstnance (jiného zaměstnavatele),

aby zaměstnanci dával pokyny k práci, popřípadě jeho práci organizoval, řídil a kontroloval;

v pověření je třeba vymezit jeho rozsah. S pověřením podle věty první musí být zaměstnanec

3 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2006, sp. zn. 21 Cdo 3004/2005.

4 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2006, sp. zn. 21 Cdo 3004/2005.

97 PRACOVNÍ PRÁVO

seznámen. Vedoucí zaměstnanci jiného zaměstnavatele však nemohou vůči zaměstnanci jménem

vysílajícího zaměstnavatele právně jednat (§ 42).

Podle judikatury Nejvyššího soudu může být místo výkonu práce určeno velmi úzce (např. konkrétní

pracoviště) nebo šířeji. Zákoník práce předpokládá, že místem výkonu práce bude obec nebo

organizační jednotka, ale nevylučuje, aby místo výkonu práce bylo i jinak určené místo. Jako místo

výkonu práce tak může být sjednáno jak konkrétní pracoviště, tak i sídlo zaměstnavatele, obec, kraj,

území ČR apod.5

Den nástupu do práce

Poslední z podstatných náležitostí pracovní smlouvy je den nástupu do práce. Den nástupu do práce

má zásadní význam z pohledu okamžiku vzniku pracovního poměru. Pracovní poměr totiž vzniká

dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce nebo dnem, který byl uveden

jako den jmenování na pracovní místo vedoucího zaměstnance (§ 36 ZP). V rámci pracovní smlouvy

je tak nutné rozlišovat mezi dnem podpisu pracovní smlouvy a dnem, který byl sjednán jako den

nástupu do práce. Den podpisu pracovní smlouvy může být shodný se dnem nástupu do práce. Den

nástupu do práce nemůže časově předcházet dni podpisu pracovní smlouvy. Jako den nástupu do

práce může být sjednán jakýkoliv den, a to jak pracovní, tak den pracovního klidu, či svátek.

7.5 Skončení pracovního poměru

7.5.1 Skončení pracovního poměru – obecná

východiska

Skončení pracovního poměru můžeme označit za právně upravený způsob (postup) vedoucí k zániku

pracovněprávního vztahu. Při skončení pracovního poměru dochází ke střetu následujících principů

(zásad): autonomie vůle zúčastněných stran, požadavek na stabilitu pracovněprávního vztahu

(ochrana hmotného zabezpečení zaměstnance), zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance

[§ 1a písm. a) ZP], řádný výkon závislé práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy

zaměstnavatele [§ 38 odst. 1 písm. b) ZP].

Při skončení pracovního poměru dochází k aktivizaci protektivních mechanismů obsažených

v zákoníku práce vedoucích k ochraně (stabilitě) pracovněprávního vztahu před nezákonným

5 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 4213/2009.


jednostranným rozvázáním pracovního poměru. Tyto ochranné mechanismy spočívají

v následujících atributech:

a) způsoby skončení PP jsou stanoveny taxativně,

b) při jednostranném ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele je zaměstnavatel

vždy povinen uvést taxativně stanovené výpovědní důvody a tyto důvody je povinen zároveň

opřít o hmotněprávní skutkové okolnosti,

c) zákonem stanovená výpovědní doba (§ 51 ZP),

d) stanovení ochranné doby (§ 53 ZP), při jejímž výskytu není zaměstnavatel oprávněn

jednostranně rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem,

e) odstupné (§ 67 ZP).

Jednotlivé způsoby skončení pracovního poměru lze systematicky rozdělit na základě právních

skutečností, které způsobují zánik pracovního poměru:

Obr. 7-5 Způsoby ukončení pracovního poměru

Pracovní poměr může skončit na základě kteréhokoliv z výše uvedených způsobů. V praxi může dojít

k souběžnému působení vícera právních skutečností, přičemž pracovní poměr skončí na základě té

právní skutečnosti, jejíž účinky nastaly nejdříve.6

7.5.2 Dohoda o rozvázání pracovního poměru

Dohoda o rozvázání pracovního poměru je považována za preferovaný způsob skončení pracovního

poměru. Její právní úprava je obsažena v § 49 ZP. Právní úprava je velmi strohá a ponechává

6 Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 195/97.

99 PRACOVNÍ PRÁVO

smluvním stranám široký prostor pro realizaci jejich vůle. Dohoda o rozvázání pracovního poměru

musí být uzavřena v písemné formě, jinak je neplatná.

Obligatorní náležitostí dohody o rozvázání pracovního poměru není důvod, na jehož základě dochází

k rozvázání pracovního poměru. Jeho uvedení do dohody lze zaměstnanci nicméně doporučit, a to

s ohledem na případné prokázání nároku na odstupné, dále pak v návaznosti na případnou výši

podpory v nezaměstnanosti, která se odvíjí od důvodu, na jehož základě byl pracovní poměr

ukončen.

Jedinou obligatorní náležitostí dohody je uvedení data, ke kterému má pracovní poměr skončit.

Sjednaným dnem skončení pracovního poměru může být:

a) den podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru,

b) některý z dnů následujících po uzavření dohody.

Sjednaným dnem nesmí být den, který by časově předcházel podpisu dohody o rozvázání

pracovního poměru. Účinky dohody o rozvázání pracovního poměru tak mohou nastat nejdříve

v den jejího uzavření, nikoliv zpětně.

7.5.3 Výpověď

Výpověď z pracovního poměru můžeme charakterizovat jako jednostranné právní jednání, kterým

lze ukončit pracovní poměr, aniž by bylo třeba souhlasu druhé strany. Výpověď musí být ze zákona

písemná, jinak se k ní nepřihlíží. Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodů

taxativně stanovených v § 52 ZP. Naproti tomu zaměstnanec může dát zaměstnavateli výpověď

z jakéhokoli důvodu nebo bez uvedení důvodu. Zaměstnavatel musí důvod ve výpovědi skutkově

vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně

měněn. Výpověď může být odvolána pouze se souhlasem druhé smluvní strany; odvolání výpovědi

i souhlas s jejím odvoláním musí být písemné.

Výpovědní doba

Délka výpovědní doby musí být stejná pro zaměstnance i zaměstnavatele. Výpovědní doba činí

nejméně dva měsíce, prodloužit lze pouze písemně po vzájemném souhlasu zaměstnance

a zaměstnavatele. Výpovědní doba počíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího

po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce. Byla-li

tak zaměstnanci doručena výpověď dne 14. 1. 2018, výpovědní doba začne běžet 1. 2. 2018 a skončí

k 31. 3. 2018. Připadne-li poslední den výpovědní doby na sobotu, neděli nebo svátek, výpovědní

doba se neposouvá, ale skončí již tímto dnem (viz. § 333 ZP).

Výpovědní důvody


Jak bylo výše uvedeno, výpovědní důvody hrají roli v zásadě pouze v případě, podává-li výpověď

zaměstnavatel, zaměstnanec může podat výpověď z jakéhokoliv důvodu, popř. bez uvedení důvodu.

Výpovědní důvody, na jejichž základě může zaměstnavatel jednostranně rozvázat pracovní poměr,

jsou taxativně vymezeny v § 52 ZP. S ohledem na skutečnost, ke které se důvody výpovědi podané

zaměstnavatelem vztahují, lze rozlišovat:

a) organizační důvody [§ 52 písm. a) až c) ZP],

b) důvody vztahující se ke zdravotní způsobilosti (schopnosti) zaměstnance konat práci a plnit

ostatní závazky plynoucí z pracovního poměru [§ 52 písm. d) a e) ZP],

c) důvody vztahující se k osobě zaměstnance [k jeho chování a schopnostem – § 52 písm. f) až

h) ZP].

Jednotlivé výpovědní důvody lze pak vymezit:

a) ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část,

b) přemísťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část,

c) stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo

příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců

za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách,

d) nesmí-li zaměstnanec podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem

pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský

posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí

z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném

rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice,

e) pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku

vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného

správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě zdravotní způsobilost,

f) nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané

práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce;

spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, je možné

zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době

posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené

době neodstranil,

g) jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit

pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů

vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování

povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát

zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením

101 PRACOVNÍ PRÁVO

povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně

upozorněn na možnost výpovědi,

h) poruší-li zaměstnanec zvlášť hrubým způsobem jinou povinnost zaměstnance stanovenou

v § 301a ZP.

Zaměstnavatel nemůže dát zaměstnanci výpověď v tzv. ochranné době, jejíž případy jsou vymezeny

v § 53 ZP. Podle § 53 odst. 2 ZP pak platí, že byla-li dána zaměstnanci výpověď před počátkem

ochranné doby tak, že by výpovědní doba měla uplynout v ochranné době, ochranná doba se do

výpovědní doby nezapočítává; pracovní poměr skončí teprve uplynutím zbývající části výpovědní

doby po skončení ochranné doby, ledaže zaměstnanec sdělí zaměstnavateli, že na prodloužení

pracovního poměru netrvá.

7.5.4 Okamžité zrušení

Okamžité zrušení pracovního poměru má charakter výjimečného opatření, k jehož užití lze

přistoupit pouze po pečlivém zvážení všech okolností.7 Aplikace okamžité zrušení je v podstatě

přípustná pouze tehdy, nelze-li po některé ze smluvních stran požadovat, aby dále setrvaly

v pracovním poměru až do uplynutí výpovědní doby. Okamžité zrušení pracovního poměru má tak

subsidiární povahu ve vztahu k ostatním, méně invazivním způsobům vedoucím ke skončení

pracovního poměru.

Okamžité zrušení pracovního poměru rozděluje zákoník práce na dva typy podle toho, která ze stran

pracovního poměru k okamžitému zrušení přistoupila. Lze tak rozlišovat mezi okamžitým zrušením

pracovního poměru provedeným zaměstnancem a okamžitým zrušením pracovního poměru

uskutečněným zaměstnavatelem.

Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem

V souladu s § 55 ZP může zaměstnavatel výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy:

a) byl-li zaměstnanec pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu

odnětí svobody na dobu delší než 1 rok, nebo byl-li pravomocně odsouzen pro úmyslný

trestný čin spáchaný při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním

k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu nejméně 6 měsíců,

b) porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím

vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

7 Rozsudek Nejvyššího soudu ze 12. září 2001, sp. zn. 21 Cdo 2857/2000.


K důvodu vymezenému v písm. b) ZP existuje bohatá judikatura Nejvyššího soudu, jejíž hlavní závěry

lze shrnout do následujících bodů:8

Ustanovení § 52 písm. g) ZP [stejně tak § 55 odst. 1 písm. b) ZP] je právní norma s relativně neurčitou

(abstraktní) hypotézou. Soudu je tak ponecháno na uvážení, aby v každém jednotlivém případě

vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon

nestanoví, z jakých hledisek má soud při hodnocení vycházet. Soud může při zkoumání intenzity

porušení pracovní kázně přihlédnout:

a) k osobě zaměstnance,

b) k funkci (zda má být kladným vzorem pro kolektiv),

c) dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů,

d) míře zavinění

e) za jakých podmínek zaměstnanec odmítl splnit svou povinnost.9

Zaměstnavatel nesmí okamžitě zrušit pracovní poměr s těhotnou zaměstnankyní, zaměstnankyní na

mateřské dovolené, zaměstnancem nebo zaměstnankyní, kteří čerpají rodičovskou dovolenou.

Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem

Zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže:

a) podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo

rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, nemůže

dále konat práci bez vážného ohrožení svého zdraví a zaměstnavatel mu neumožnil v době

15 dnů ode dne předložení tohoto posudku výkon jiné pro něho vhodné práce, nebo

b) zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo

jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1).

Zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr, přísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo

platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Pro účely náhrady

mzdy nebo platu se použije § 67 odst. 3 ZP.

8 Tyto závěry jsou plně aplikovatelné rovněž pro výpovědní důvod obsažený v § 52 písm. g) ZP.

9 Rozsudek Nejvyššího soudu z 21. ledna 2013, sp. zn. 21 Cdo 1252/2002.


7.5.5 Zrušení pracovního poměru ve zkušební

době

Zaměstnavatel i zaměstnanec mohou zrušit pracovní poměr ve zkušební době z jakéhokoliv důvodu

nebo bez uvedení důvodu. Zaměstnavatel nesmí ve zkušební době zrušit pracovní poměr v době

prvních 14 kalendářních dnů a v období od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2013 v době prvních 21

kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti (karantény) zaměstnance. Pro zrušení

pracovního poměru ve zkušební době se vyžaduje písemná forma, jinak se k němu nepřihlíží.

Pracovní poměr skončí dnem doručení zrušení, není-li v něm uveden den pozdější.

Náležitosti a zákonné limity pro sjednání zkušební doby jsou uvedeny v § 35 ZP.

7.5.6 Skončení pracovního poměru uplynutím

doby

Jedním z dalších možných způsobů, které vedou ke skončení pracovního poměru bez vůle smluvních

stran, je uplynutí sjednané doby. Jelikož je během trvání pracovního poměru zaměstnanec ve

značné nejistotě ohledně dalšího možného pokračování pracovního poměru, stanoví zákoník práce

striktní limity, které stanoví základní mantinely pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou.

V souladu s § 39 odst. 1 ZP trvá pracovní poměr po dobu neurčitou, nebyla-li výslovně sjednána doba

jeho trvání. Doba trvání pracovního poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami nesmí

přesáhnout 3 roky a ode dne vzniku prvního pracovního poměru na dobu určitou může být

opakována nejvýše dvakrát. Za opakování pracovního poměru na dobu určitou se považuje rovněž

i jeho prodloužení. Jestliže od skončení předchozího pracovního poměru na dobu určitou uplynula

doba 3 let, k předchozímu pracovnímu poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami se

nepřihlíží.

Pracovní poměr na dobu určitou může skončit také ostatními způsoby uvedenými v § 48 odst. 1, 3

a 4 ZP. Byla-li doba trvání tohoto pracovního poměru omezena na dobu konání určitých prací, je

zaměstnavatel povinen upozornit zaměstnance na skončení těchto prací včas, zpravidla alespoň 3

dny předem. Pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí sjednané doby (§ 48 odst. 2 ZP) s vědomím

zaměstnavatele dále v konání prací, platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou. Za

vědomí zaměstnavatele je považováno rovněž vědomí vedoucího zaměstnance. U pracovního

poměru na dobu určitou nedochází k aplikaci § 53 o ochranné době. Pracovní poměr tak skončí

uplynutím doby bez ohledu na to, v jaké sociální či životní situaci se zaměstnanec při uplynutí

sjednané doby nachází.


7.6 Dohody o pracích konaných mimo

pracovní poměr

Výkon závislé práce může být realizován:

a) na základě pracovního poměru,

b) na základě dohod o pracích konaných mimo PP

Hlavní smysl dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr spočívá v usnadnění plnění

pracovních úkolů zaměstnavatele v případech, kdy by bylo neúčelné přijímat na plnění určitých

úkolu zaměstnance v pracovním poměru. Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr

umožňují zaměstnancům, kteří chtějí vykonávat práci menšího rozsahu, další výdělečnou činnost.

Pracovněprávní vztah vzniklý na základě dohod bývá označován jako doplňkový pracovněprávní

vztah. Tento vztah bývá uzavírán mezi subjekty v případě, kdy není pro strany účelné sjednat

pracovní poměr. Zákoník práce preferuje výkon závislé práce v rámci pracovního poměru, což

vyplývá z § 74 ZP, podle něhož má zaměstnavatel zajišťovat plnění svých úkolů především

zaměstnanci v pracovním poměru. Obsahem dohod je rozsahem omezená práce. Zaměstnavateli je

v rámci dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr umožněno, aby realizoval některé

doplňkové činnosti prostřednictvím volnějšího právního vztahu. Zaměstnavatel je v tomto případě

zbaven mnoha povinností, které pro něj vyplývají z pracovního poměru. To vede k tomu, že

zaměstnanec má v rámci dohody slabší právní postavení. Stěžejním ustanovením pro vymezení

vzájemného vztahu mezi pracovním poměrem a dohodami o pracích konaných mimo pracovní

poměr je § 77 odst. 2 ZP, podle něhož platí, že není-li v zákoníku práce dále stanoveno jinak, vztahuje

se na práci konanou na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr úprava pro výkon

práce v pracovním poměru. To však neplatí, pokud jde o převedení na jinou práci a přeložení,

dočasné přidělení, odstupné, pracovní dobu a dobu odpočinku; výkon práce však nesmí přesáhnout

12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích, překážky v práci na straně zaměstnance, dovolenou,

skončení pracovního poměru, odměňování (dále jen „odměna z dohody“), s výjimkou minimální

mzdy, a cestovní náhrady.

Zaměstnání založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr bývá označováno jako

prekérní (tj. nejisté) vzhledem k možnosti jednoduchého jednostranného rozvázání dohod.

Mezi oběma dohodami neexistuje věcného rozdílu. Rozdíl je dán pouze rozsahem vykonávané práce.

V dohodách o pracích konaných mimo pracovní poměr není zaměstnavatel povinen rozvrhnout

zaměstnanci pracovní dobu.


Rozsah práce, na který se dohoda o provedení práce uzavírá, nesmí být větší než 300 hodin

v kalendářním roce. Do rozsahu práce se započítává také doba práce konaná zaměstnancem pro

zaměstnavatele v témže kalendářním roce na základě jiné dohody o provedení práce. V dohodě

o provedení práce musí být uvedena doba, na kterou se tato dohoda uzavírá.

Dohodu o pracovní činnosti může zaměstnavatel s fyzickou osobou uzavřít, i když rozsah práce

nebude přesahovat v témže kalendářním roce 300 hodin. Na základě dohody o pracovní činnosti

není možné vykonávat práci v rozsahu překračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní

pracovní doby. Dodržování sjednaného a nejvýše přípustného rozsahu poloviny stanovené týdenní

pracovní doby se posuzuje za celou dobu, na kterou byla dohoda o pracovní činnosti uzavřena,

nejdéle však za období 52 týdnů. V dohodě o pracovní činnosti musí být uvedeny sjednané práce,

sjednaný rozsah pracovní doby a doba, na kterou se dohoda uzavírá.

Pro skončení pracovněprávního vztahu založeného na základě některé z dohod o pracích konaných

mimo pracovní poměr platí, že není-li sjednán způsob zrušení právního vztahu založeného dohodou

o provedení práce nebo dohodou o pracovní činnosti, je možné ho zrušit:

a) dohodou smluvních stran ke sjednanému dni,

b) výpovědí danou z jakéhokoli důvodu nebo bez uvedení důvodu s patnáctidenní výpovědní

dobou, která začíná dnem, v němž byla výpověď doručena druhé smluvní straně, nebo

c) okamžitým zrušením; okamžité zrušení právního vztahu založeného dohodou o provedení

práce nebo dohodou o pracovní činnosti však může být sjednáno jen pro případy, kdy je

možné okamžitě zrušit pracovní poměr.

Pro zrušení právního vztahu založeného dohodou o provedení práce nebo dohodou o pracovní

činnosti se vyžaduje písemná forma, jinak se k jeho výpovědi nebo okamžitému zrušení nepřihlíží.

Pracovní právo můžeme definovat jako právní odvětví, které upravuje vztahy mezi

zaměstnavatelem a zaměstnancem. Hlavním smyslem a cílem pracovního práva je

regulace výkonu práce zaměstnancem pro zaměstnavatele. K organizaci a řízení

práce zaměstnanců poskytuje právo zaměstnavateli nástroje, s jejichž pomocí může

legálně řídit práci zaměstnance, právo zároveň poskytuje zaměstnanci ochranu před

nařizovací pravomocí zaměstnavatele.

1. Co upravuje pracovní právo a jaké jsou jeho prameny?

2. Co znamená pojem flexicurita?

3. Co to je Švarcův systém?

4. Jak vzniká a jak končí pracovní poměr?


5. Charakterizujte dohodu o provedení práce a dohodu o pracovní činnosti.

6. Vymezte základní rozdíly mezi pracovním poměrem a právním vztahem vzniklým

na základě některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.


[1] Bělina, M. a kol. Pracovní právo, 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014. ISBN 978-

80-7400-283-0.

[2] Bělina, M., Drápal, L. a kol. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.

Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-290-8.

[3] Hůrka, P. a kol. Pracovní právo. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2015. ISBN 978-80-

7380-540-1.

[4] Hůrka, P. a kol. Pracovní právo v bodech s příklady. 4. aktualizované vydání.

Praha: Wolters Kluwer, 2014. ISBN 978-80-7478-440-8.

Doporučená literatura:

[5] Bezouška, P., Eliáš, K., Hůrka, P., Morávek, J., Schmied, Z., Trylč, L. Zákoník práce

a související ustanovení občanského zákoníku s podrobným komentářem

k 1. 1. 2014. 3. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Anag, 2014. ISBN 978-

80-7263-857-4.

[6] Doležílek, J., Hůrka, P., Kahle, B., Randlová, N., Vysokajová, M. Zákoník práce.

Komentář. 5. aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016. ISBN 978-80-

7478-955-7.

[7] Doležílek, J. Přehled judikatury ve věcech pracovněprávních. Náhrada škody.

2. vydání. Wolters Kluwer, 2012. ISBN 978-80-7357-716-2.

[8] Galvas, M. a kol. Pracovní právo. MU, Brno, 2015. ISBN 978-80-210-8021-8.

[9] Gogová, R., Hůrka, P., Úlehová, H. Pracovní doba podle zákoníku práce a dalších

souvisejících právních předpisů. Praha: Anag, 2012. ISBN 978-80-7263-759-1.

[10] Hůrka, P., Novák, O., Vrajík, M. Aktuální pracovněprávní judikatura

s podrobným komentářem. Praha: Anag, 2012.

[11] Pichrt, J., Drápal, J. a kol. Případové studie pracovněprávní. 1. vydání. Praha: C.

H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-582-4.

Kapitola 8

Korporační právo –

obchodní korporace

a družstva

Po prostudování kapitoly:

budete mít základní představu o jednotlivých typech obchodních korporací

(společnosti a družstvo),

pochopíte základní charakteristiku a rysy jednotlivých korporací,

získáte představu o jejich založení a vzniku, o pojmech jako je základní kapitál,

podíl, vklad, akcie,

budete znát strukturu orgánů korporace a jejich působnost a fungování.

Klíčová slova:

Obchodní korporace, obchodní společnost, družstvo, základní kapitál, podíl, vklad,

společník, založení a vznik korporace, zákaz konkurence, podnikatelské seskupení,

ovlivnění, ovládání, koncern, veřejná obchodní společnost, komanditní společnost,

společnost s ručením omezeným, akciová společnost, orgány společnosti.

ÚVOD DO SOUKROMÉHO A VEŘENÉHO PRÁVA 108

8.1 Právní úprava

Obchodní korporace – obchodní společnosti a družstva - upravuje zákon č. 90/2012 Sb.

o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích – zkráceně „ZOK“),

který je účinný od 1. ledna 2014. Jedná se o nový právní předpis, který nahradil předchozí zákon č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník. ZOK byl doposud jednou měněn, a to novelou č. 458/2016 Sb.,

účinnou od 14. 1. 2017.

ZOK je rozdělený na tři části:

1) první část upravuje obecná ustanovení společná pro všechny korporace (v §§ 1 – 94 ZOK);

tato obecná ustanovení jsou důležitá pro pochopení úpravy jednotlivých korporací, aplikují

se na všechny obchodní společnosti a družstva, pokud konkrétní otázka není upravena

odlišně. Jedná se o např. o otázku založení, vklady, základní kapitál, orgány korporace,

jednání členů orgánů, podnikatelská seskupení, zrušení a zánik korporace apod. Na obecnou

část navazuje úpravu jednotlivých konkrétních typů korporací (§§ 95 až 773).

2) druhá část ZOK obsahuje ustanovení závěrečná a přechodná (§§ 774 až 785), a

3) část třetí účinnost zákona (§ 786).

Na korporace se použijí také ustanovení občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., účinný taktéž

od 1. 1. 2014 – zkráceně „ObčZ“). ObčZ obsahuje důležitou obecnou úpravu, která se použije

společně se ZOK. Jedná se zejména o ustanovení §§ 118 až 209, která upravují právnické osoby,

veřejné rejstříky právnických osob (kam patří obchodní rejstřík), ustavení a vznik právnické osoby

a jejich neplatnost, název (týká se firmy korporace), sídlo, a jeho přemístění, orgány, postup při

zrušení a likvidaci, dále právní úpravu smluvního zastoupení (udělování plné moci - §§ 441 a násl.

ObčZ) a zejména ustanovení o prokuře v §§ 450 až 456 ObčZ.

8.2 Obecné otázky obchodních

korporací

Prostřednictvím obchodní společnosti (korporace) je v určitých případech možné podnikatelskou

aktivitu uskutečňovat efektivněji, popřípadě levněji a s menším rizikem, než formou individuálního

podnikání (jako např. na základě živnostenského oprávnění, tzv. „na IČO“).

109 KORPORAČNÍ PRÁVO – OBCHODNÍ KORPORACE A DRUŽSTVA

Společnost (korporace) má státem uznanou právní osobnost (vlastní právní subjektivitu), tedy

existuje sama o sobě, což umožňuje společnosti existenci vlastnictví k majetku, který je oddělený od

vlastnictví jednotlivých společníků, vede vlastní samostatné účetnictví ohledně svého podnikání.

Korporace (obchodní společnost) má vlastní právní existenci, která je odlišná od existence jejích

zakladatelů (společníků). Společníci tak korporaci nevlastní, ani nevlastní její majetek, vlastní pouze

podíl, který představuje jejich práva (i povinnosti) v této korporaci. Společnost má vlastní

podnikatelské (živnostenské) oprávnění, nemůže „podnikat“ na živnost svého společníka.

Obchodní korporace zákon dělí na:

I. obchodní společnosti, a ty dále na:

a) osobní společnosti

veřejná obchodní společnost

komanditní společnost

b) kapitálové společnosti

společnost s ručením omezeným

akciová společnost

c) evropskou společnost – upravuje zákon č. 627/2004 Sb.

d) evropské hospodářské zájmové sdružení – upravuje zákon č. 360/2004 Sb.

a

II. družstva, která se dále dělí na:

a) družstvo

b) evropskou družstevní společnost - upravuje zákon č. 307/2006 Sb.

8.2.1 Založení a vznik korporace

Založení a následný vznik korporace je výsledkem určitého formalizovaného, zákonem

předvídaného a upraveného postupu.10

Nejběžnějším způsobem je založení zakladatelským právním jednáním, což je dobrovolný projev

vůle zakladatelů korporaci založit. Tímto písemným dokumentem je

společenská smlouva, nebo

zakladatelská listina – pokud je jediný zakladatel, nebo

10 založit společnost a dodržet všechny předepsané formality je poměrně složité, je proto vhodné obrátit se na odborníka

(advokát nebo notář)


stanovy – např. u akciové společnosti nebo v případě družstva přijetím stanov na ustavující

schůzi.

Zákon vyžaduje vždy písemnou formu zakladatelského dokumentu s úředně ověřeným podpisem

zakladatelů11, nebo notářský zápis v případě kapitálových společností, či pokud je jediný zakladatel

(§ 8 ZOK). Nedodržení zákonem předepsané formy znamená absolutní neplatnost a společnost není

založena a nemůže vzniknout.

Korporace může být založena také např. v důsledku přeměny (fúzí nebo rozdělením) již existující

korporace.

Společenská smlouva (zakladatelská listina, stanovy) je základní dokument korporace a musí

obsahovat minimálně náležitosti předepsané zákonem, např.:

firmu (název korporace) spolu s dodatkem o právní formě korporace;

sídlo: do společenské smlouvy postačí z praktických důvodů uvést jen obec12, pokud se sídlo

společnosti v rámci obce přesune na jinou adresu, nemusí se v takovém případě měnit

společenská smlouva; sídlem může být i byt, pokud to nenaruší klid a pořádek v domě;

předmět podnikání (obory podnikání (činnosti), kterým se bude korporace věnovat), resp.

předmět činnosti - vymezuje oblast nepodnikatelských aktivit společnosti; zakladatel požádá

o vydání oprávnění, např. živnostenského, pro korporaci;

dobu, na kterou je korporace založena (popř. účel založení); pokud není výslovně uvedena,

platí, že se zakládá na dobu neurčitou;

členy prvních členů orgánů korporace;

Zakladatelem (společníkem) korporace může být fyzická osoba (člověk) i právnická osoba (jiná

korporace, nadace, družstvo, banka, obec, stát, apod.), podnikatel i nepodnikatel. V případě

družstva mohou stanovy požadovat, aby zakladatelem byla pouze fyzická osoba nebo aby osoba byla

v pracovně právním vztahu k družstvu13.

11 úřední ověření podpisu provádí notář, matrika obecního úřadu, Czech POINT (např. pošta), a také advokáti

v případech, kdy úřední ověření vyžaduje právní předpis

12 do obchodního rejstříku se ale zapisuje plná adresa sídla včetně uvedení ulice

13 u některých podnikatelských aktivit přímo zákon stanoví, že společník musí splňovat určité podmínky, např. SRO

poskytující advokátní služby může založit a být společníkem pouze advokát (osoba zapsaná do seznamu advokátů České

advokátní komory)


Kapitálovou společnost (AS, SRO) může založit i jediný zakladatel, osobní společnost musí mít

nejméně dva zakladatele, družstvo alespoň tři zakladatele. Maximální počet zakladatelů zákon

neomezuje (dříve byl počet omezen u společnosti s ručením omezeným na nejvýše 50 společníků).

Založená korporace ještě z hlediska práva neexistuje, vzniká a může začít vyvíjet svoji činnost až po

svém zápise do veřejného obchodního rejstříku, který vedou krajské soudy14. Návrh na zápis

podávají zakladatelé pouze prostřednictvím elektronicky vyplněného „inteligentního“ formuláře,

který je dostupný na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR15.

Návrh na rejstříkový soud zakladatel zašle listinné podobě nebo elektronicky, s podpisem úředně

ověřeným Zakladatel má lhůtu 6 měsíců po založení korporace; lhůta je propadná a po jejím marném

uplynutí již založenou korporaci soud nezapíše. Teprve zápisem korporace vznikne a existuje jako

právní entita a může začít podnikat.

Správní poplatek za první zápis korporace do rejstříku stanoví zákon o soudních poplatcích16 a činí

6.000,- Kč, za zápis akciové společnosti je potřeba 12.000,- Kč. Pokud jsou splněny požadované

náležitosti, soud zápis provést musí – je na něj právní nárok. K návrhu se přikládají listiny, které

prokazují zapisované skutečnosti, např. nájemní smlouva, souhlas vlastníka objektu sídla nebo

dokument prokazující že korporace vlastní objekt, ve kterém má sídlo, souhlas prvních jednatelů se

zápisem, prohlášení správce vkladu o splnění vkladové povinnosti zakladatelů, živnostenské

oprávnění apod.

Po zápisu do rejstříku se musí korporace registrovat u příslušného správce daně (finančního úřadu),

pokud se stane zaměstnavatelem, tak má ohlašovací povinnost u zdravotní pojišťovny, správě

sociálního zabezpečení nebo úřadu práce.

Pokud jde o náklady na založení korporace, je nutno brát v potaz soudní poplatek za zápis do

rejstříku, odměnu notáře za sepis společenské smlouvy, poplatek za vydání oprávnění

(živnostenského listu), náklady na zřízení účtu v bance a ověření podpisů, náklady na vyhotovení

posudku pro ocenění pokud je vkládán nepeněžitý vklad.

V případě společnosti s ručením omezeným nebo akciové společnosti je možnost si koupit tzv.

společnost na klíč (shelf company, ready-made company) již založenou, což je velice rychlé a lze tak

získat společnost i během jednoho dne17. Na tuto činnost existují specializované firmy.

14 https://or.justice.cz/ias/ui/rejstrik. Po založení a před tím, než soud korporaci zapíše do rejstříku, jedná za společnost

její zakladatel, např. zřídí v bance účet společnosti, požádá o vydání živnostenského oprávnění společnosti, uzavře za ni

nájemní smlouvu na sídlo apod.

15 https://or.justice.cz/ias/iform/index.html;jsessionid=YdxIyiNdK4CGNpOOBvcF0+d9?0

16 zákon č. 549/1991 Sb.

17 povaha společnosti a nepřevoditelnost podílu je nákup vyloučen v případě veřejné obchodní společnosti

https://or.justice.cz/ias/ui/podani

https://or.justice.cz/ias/ui/rejstrik

https://or.justice.cz/ias/iform/index.html;jsessionid=YdxIyiNdK4CGNpOOBvcF0+d9?0

https://www.epravo.cz/top/zakony/sbirka-zakonu/zakon-ceske-narodni-rady-o-soudnich-poplatcich-a-poplatku-za-vypis-z-rejstriku-trestu-11980.html


8.2.2 Zrušení a zánik

V případě zrušení a zániku korporace musí nejdříve nejvyšší orgán korporace, resp. všichni její

společníci rozhodnout o zrušení s likvidací, poté následuje zákonem upravený formalizovaný

postup, kdy jmenovaný likvidátor (který nahrazuje statutární orgán) činí veškeré nezbytné kroky

směřující k ukončení činnosti, plní oznamovací povinnosti, vyrovnávají se závazky a pohledávky

korporace, zajistí souhlas správce daně s výmazem apod. Korporace zaniká (přestane existovat) až

výmazem z obchodního rejstříku.

8.2.3 Důležité pojmy

Pokud společnost vytváří základní kapitál, který je jednou ze složek vlastního kapitálu a jedním ze

zdrojů vlastního financování korporace, potom se na vytváření základního kapitálu podílejí

společníci – zakladatelé. Jejich majetkový přínos korporaci se označuje vkladem.

Předmětem vkladu je konkrétní plnění – peníze nebo penězi ocenitelná věc, kterou se společník

(zakladatel) zavazuje vložit do společnosti, dává ji společnosti k dispozici, aby získal nebo zvýšil svoji

účast ve společnosti.

Vklad je peněžité vyjádření hodnoty předmětu vkladu do základního kapitálu korporace (ocenění

toho, co společník vložil do společnosti). U akciové společnosti je vkladem hodnota akcie (jmenovitá

nebo účetní hodnota).

Vkladová povinnost je závazek společníka poskytnout tuto věc (vklad - majetkovou hodnotu),

kterou plní společník poskytnutím peněz (peněžitý vklad) nebo věci, která má pro společnost

hodnotu ocenitelnou v penězích (nepeněžitý vklad, např. věci movité, automobil, ochranná známka,

cenný papír, obchodní závod, pozemek, apod.)).

Základní kapitál je souhrn všech vkladů, které společníci (zakladatelé) do společnosti vložili. Např.

společník A vloží částku 50.000,- Kč, společník B automobil v hodnotě 100.000,- Kč, společník C

administrativní budovu s pozemkem v hodnotě 1.000.000,- Kč a základní kapitál bude činit

1.150.000,- Kč.

Při založení je potřeba určit správce vkladu – většinou je to zakladatel.

Společník nemá právo na vrácení svého vkladu – co jednou vložil, nelze už vrátit ani požadovat zpět.

Podíl představuje účast společníka v obchodní korporaci a práva a povinnosti z této účasti plynoucí,

vyjadřuje se obvykle v procentech či zlomkem (akciová společnost – akcie). Každý společník může


mít jenom jeden podíl v jedné obchodní korporaci, to ale neplatí pro komanditistu a kapitálové

společnosti, kdy jeden společník může vlastnit i více podílů v téže společnosti.

Podíl může vlastnit více společníků – v takovém případě si určí správce, který vykonává práva

a povinnosti za tyto spoluvlastníky.

8.2.4 Orgány korporace

Kapitálové korporace a družstvo mají zákonem předvídanou strukturu orgánů, v případě osobních

společností je situace méně formální.

Nejvyšším orgánem u osobních společností jsou všichni společníci, u kapitálových je to valná

hromada, v družstvu je to členská schůze.

Jako kontrolní orgán slouží dozorčí rada, kontrolní komise nebo obdobný orgán.

Statutární orgán je ten, kdo jedná za společnost navenek vůči třetím osobám a je oprávněn

podepisovat za a zastupovat společnost ve všech záležitostech a je mu svěřeno také obchodní

vedení společnosti. V případě osobních společností je to každý společník, resp. u komanditní

společnosti pouze komplementář, u SRO jednatel, u AS je to představenstvo nebo statutární ředitel,

u družstva představenstvo.

Členem statutárního orgánu může být osoba, která je plně svéprávní a splňuje zákonné podmínky -

§§ 46 a násl. ZOK.

Člen orgánu korporace je povinen jednat s tzv. péčí řádného hospodáře, má povinnost loajality vůči

společnosti a jejím zájmům. Svou funkci musí vykonávat s péčí řádného hospodáře, tedy

s nezbytnou loajalitou vůči společnosti, potřebnými znalostmi, pečlivostí a při zohlednění zájmů

společnosti. Pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování

v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní

korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou (§ 51

odst. 1 ZOK). Kdo není schopen vykonávat funkci, nesmí ji ani přijmout.

Pokud osoba poruší povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, nese za to odpovědnost; musí

korporaci vydat prospěch, který z takového jednání získala, nebo ho nahradí v penězích.

Členem orgánu korporace může být nově i právnická osoba, v takovém případě je však nezbytné,

aby právnická osoba určila (delegovala) konkrétní fyzickou osobu (člověka).


8.2.5 Smlouva o výkonu funkce

Vztah mezi členem orgánu a korporací upravuje písemná tzv. smlouva o výkonu funkce (viz § 59

a násl. ZOK), která blíže vymezuje postavení člena orgánu a práva a povinnosti mezi ním a korporací.

Smlouvu i její změny schvaluje nejvyšší orgán korporace (valná hromada, společníci) a musí

obsahovat ujednání o odměňování člena orgánu, jinak je výkon funkce bezplatný.

8.2.6 Zákaz konkurence

Společníci osobních společností mají zákonnou povinnost nekonkurovat činnosti společnosti, tedy

zdržet se konkurenčního jednání. Společník tedy bez souhlasu ostatních společníků nesmí podnikat

v předmětu podnikání společnosti, a to ani ve prospěch jiných osob, zprostředkovaně (nepřímo) ani

zprostředkovávat obchody společnosti pro jiného. Kromě koncernu nesmí být společník ani členem

orgánu jiné korporace, která má stejný nebo obdobný předmět podnikání. Zákaz konkurence platí

pro VOS i KS (§ 109 a § 119 ZOK), také pro jednatele a člena dozorčí rady SRO (srovnej § 199 a § 201

odst. 4 ZOK) a členy orgánu AS (představenstvo § 441 a dozorčí rada § 451 ZOK) a členy orgánů

družstva (člena představenstva § 710 a kontrolní komise § 722 ZOK).

8.2.7 Podnikatelská seskupení

Kapitálové společnosti často vytvářejí síť vzájemně propojených ekonomických objektů, které jsou

provázané hospodářsky, personálně, finančně, výrobně, dodavatelsko-odběratelsky, a to ovlivňuje

i jejich vnitřní poměry a řízení. V rámci těchto jednotek, které jsou zapojeny do řízených

hospodářských celků, je prosazován vliv na jejich řízení a obchodní vedení.

Podle stupně propojení (řízení) zákon rozlišuje: ovlivnění, ovládání a koncern.

1. Ovlivnění (71 a násl. ZOK)

je základní stupeň podnikatelského seskupení, kde vlivná osoba za pomoci svého vlivu v obchodní

korporaci ovlivňuje chování (jednání) ovlivněné osoby. Významný není jakýkoliv vliv, ale vliv, který je

způsobilý chování ovlivněné osoby významně (rozhodujícím způsobem) ovlivnit. K prosazení vlivu

většinou dochází fakticky, (např. ústní pokyn k provedení opatření), může být ale prosazen také na

základě smlouvy, ujednání nebo prostřednictvím jiné osoby (tzv. bílý kůň).

Vlivnou osobou může být kdokoliv (fyzická osoba, obec, společník, ředitel společnosti), tedy

jakákoliv osoba, která svůj vliv na chování korporace fakticky prosadí.


Vliv je možné prosadit a vyčerpat i jednorázově, dlouhodobé působení vlivu se nepožaduje. Vliv

a jeho prosazení se musí skutečně projevit v chování na straně ovlivněné korporace (korporace něco

aktivně vykoná – investuje do výstavby nové haly, nebo se naopak jednání zdrží – neuzavře

smlouvu).

Změna chování obchodní korporace se negativně promítne tím, že ovlivněné korporaci bude

způsobena určitá újma. V takovém případě musí vlivná osoba újmu nahradit, ledaže prokáže, že

mohla při ovlivnění v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném

zájmu ovlivněné korporace. Pokud tedy vlivná osoba na základě podložených informací, které byly

v daném čase a místě rozumně dostupné, sledovala obhajitelný zájem ovlivněné osoby, a nikoli

zájem svůj vlastní nebo zájem někoho jiného než ovlivněné osoby, nic hradit nemusí.

2. Ovládání (§ 74 a násl.)

je druhý (silnější) stupeň, kdy ovládající osoba může v korporaci přímo či nepřímo uplatňovat

rozhodující vliv a zasahovat tím, nebo jinak rozhodujícím způsobem ovlivňovat vnitřní poměry

korporace. Zákon předpokládá spíše dlouhodobější uplatňování rozhodujícího vlivu, přičemž

postačuje pouhá možnost vliv uplatnit, ovládající osoba nemusí svůj vliv fakticky uplatnit. Ovládající

osobou je např. mateřská společnost vůči dceřiné společnosti, většinový společník apod. (blíže viz §

75 ZOK).

Opět, pokud důsledkem ovládání vznikne ovládané osobě újma, ovládající osoba je povinna újmu

uhradit.

3. Koncern (holding - § 79 a násl.)

je nejvyšší stupeň podnikatelského seskupení, kdy jedna nebo více osob jsou podrobeny jednotnému

řízení jinou osobou (či osobami)18.

Všechny obchodní společnosti, které tvoří koncern, jsou právně samostatnými subjekty. Holding

sám právní subjektivitu nemá, ale je sdružením (konsorciem) bez právní subjektivity.

Jednotné řízení je takový vliv řídící osoby na činnost řízené osoby, který za účelem dlouhodobého

prosazování koncernových zájmů v rámci jednotné politiky koncernu sleduje koordinaci a řízení

alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu (§ 7 9 odst. 2 ZOK).

Jedná se o dlouhodobé propojení mezi řídící osobou (kdokoliv) a řízenou osobou (korporace).

18 Pro ilustraci třeba ŠKODA auto a její začlenění do koncernu Volkswagen, nebo Agrofert Andreje Babiše

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pr%C3%A1vn%C3%AD_osobnost

https://cs.wikipedia.org/wiki/Konsorcium


Charakteristickým znakem je jednotné řízení a dlouhodobé prosazování rozhodujícího vlivu v rámci

koncernové politiky, přičemž pokyny udělované v rámci obchodního vedení jsou přípustné, pokud

je to v zájmu řídící osoby nebo jiné osoby tvořící koncern.

Ovlivňovatel nemusí přímo hradit újmu, která v důsledku jeho jednání vznikne, musí však navíc

prokázat, že újma vznikla v koncernovém zájmu a že výhody nebo nevýhody, které s ní souvisí,

budou v rámci koncernu vyváženy.

Koncern může být přiznaný, kdy se jeho členové veřejně přihlásí k členství v koncernu (např. na

internetových stránkách), nebo faktický, nepřiznaný (to má dopad na povinnost k náhradě újmy

a ručení věřitelům v koncernu).

Zpráva o vztazích (§ 82 a násl. ZOK)

Statutární orgán ovládané (a také i řízené) osoby má povinnost vypracovat do 3 měsíců od skončení

účetního období zprávu o vztazích, jejíž obsah je vymezen zákonem. Zpráva o vztazích osvětluje

vztahy mezi propojenými osobami a posiluje transparentnost v rámci koncernu pro mimo stojící

společníky, popřípadě věřitele. Zprávu přezkoumává kontrolní orgán korporace, mohou se s ní

seznámit společníci a zakládá se do veřejně přístupné sbírky listin obchodního rejstříkového soudu.

Zákon dává i možnost jejího přezkumu znalcem19.

8.3 Veřejná obchodní společnost

(VOS - §§ 95 až 117 ZOK)

8.3.1 Charakteristika VOS

Veřejná obchodní společnost je nejstarší formou korporace (vyvinula se z římské societas), patří

spolu s komanditní společností mezi tzv. osobní společnosti. Je vhodná pro jednodušší podnikání

s menším počtem společníků, které nemá velký rozsah a nevyžaduje nasazení velkého množství

19 znalce pro přezkum zprávy jmenuje soud na návrh společníka, který drží určitý kvalifikovaný podíl (tzv. kvalifikovaný

společník § 187 a akcionář § 365 ZOK)


zdrojů. Je právnickou osobou, na jejích aktivitách se osobně přímo podílí její společníci, kteří

uplatňují své dovednosti, znalosti a zkušenosti.

Základní charakteristika:

společnost má nejméně 2 členy (zakladatele - společníky); společníkem může být fyzická

osoba (člověk) nebo i jiná právnická osoba (pak je nutné, aby práva společníka vykonával

určený zmocněnec, kterým je vždy fyzický osoba – člověk)

společníci se osobně účastní na podnikání nebo správě majetku společnosti; VOS je založena

za účelem podnikání nebo správy majetku, nelze ji založit např. k veřejně prospěšným účelům

společníci ručí za dluhy společnosti společně a nerozdílně v neomezeném rozsahu20

název společnosti obsahuje dodatek k firmě veřejná obchodní společnost či zkratku v.o.s., veř.

obch. spol., (jméno společníka) a spol.

8.3.2 Založení a vznik, podíl, jednání za společnost,

řízení společnosti

Společnost se zakládá písemnou společenskou smlouvou21, která obsahuje alespoň náležitosti

požadované zákonem (§ 98 ZOK) a upravuje podrobně vztahy mezi společníky, podíly (pokud není

upraveno odlišně, jsou ze zákona stejné), předmět podnikání, vkladovou povinnost, dobu trvání

společnosti, možnost dědění podílu, procesy rozhodování apod. Smlouva může být kdykoli později

měněna, ale pouze dohodou všech společníků22. VOS vznikne až po zápise do obchodního rejstříku.23

VOS nevytváří povinně základní kapitál a společníci nemají povinnost poskytnout vklad, nicméně

takovou povinnost lze ujednat a uložit ve společenské smlouvě. Vkladem mohou být peníze, věc,

která je ocenitelná penězi a má pro společnost hodnotu (pozemek, stroj, auto, …); povinnost

20 VOS je právnickou osobou, která existuje odlišně (samostatně) od osob svých společníků, proto za splnění svých

závazků (dluhů) odpovídá v první řadě sama společnost jako hlavní dlužník; ručení společníků je závazkem akcesorickým

(závisí na existenci závazku společnosti) a subsidiárním (druhotným), tedy společníci plní namísto společnosti až tehdy,

kdy společnost sama nesplní svůj závazek (dluh) – společník je povinen plnit až po společnosti, ne vedle (spolu se)

společnosti

21 § 6 ZOK požaduje písemnou formu a úředně ověřené podpisy zakladatelů, jinak je smlouva absolutně neplatná

22 některé otázky, které zákon upravuje, je možné dohodnout ve společenské smlouvě odlišně od zákona (např. počet

hlasů každého společníka, určení že za společnost jedná jenom konkrétní společník jako statutární orgán, dobu na kterou

je společnost založena, možnost dědění podílu, apod.). Pokud není speciální úprava ve společenské smlouvě, nastupuje

zákon a jeho řešení

23 na stránkách obchodního rejstříku https://or.justice.cz/ias/ui/rejstrik si prohlédněte, co všechno se zapisuje ohledně

VOS do rejstříku, např. DENTE, v.o.s., IČ: 47252073


poskytnout vklad lze splnit také provedením práce nebo poskytnutím služby (ve smlouvě se musí

nějak ocenit hodnota takové práce nebo služby).

Ze zákona může mít společník pouze jeden podíl24, který je vyjádřen procentem nebo zlomkem

(nikdy cenným papírem), přičemž podíly společníků jsou stejné. Zákon zakazuje, aby společník svůj

podíl převedl na jinou osobu, rozdělil nebo zastavil, podíl se ani nedědí25. Společník může ze

společnosti vystoupit nebo dát výpověď.

Další (nový) společník může do společnosti přistoupit (změní se přitom společenská smlouva); tento

nový společník ovšem ručí za dluhy společnosti, které vznikly před jeho přistoupením, musí proto

dobře zvážit rizika z toho plynoucí.

Všichni společníci se osobně účastní (přímo podílí) na řízení a kontrole (dohledu nad záležitostmi)

společnosti. Každý společník má jeden hlas (což lze změnit společenskou smlouvou). Statutární

orgán jsou všichni společníci26, každý společník je oprávněn jednat za společnost samostatně; musí

však splňovat požadavky zákona (bezúhonnost, neexistence překážky provozování živnosti, nebyl

v insolvenci poslední 3 roky – viz § 95 odst. 3 a také § 46 ZOK).

Celý zisk a ztrátu z podnikání společnosti si společníci dělí rovným dílem27.

8.4 Komanditní společnost

(KS - §§ 118 až 131 ZOK)

Komanditní společnost je další formou tzv. osobní společnosti. Právní úprava je poměrně stručná

a odkazuje na přiměřené užití úpravy VOS (viz § 119 ZOK).

24 podíl představuje účast společníka ve společnosti a jeho práva a povinnosti z účasti plynoucí – např. právo na podíl na

zisku, právo na likvidační zůstatek, právo kontroly (nahlížet do všech dokladů společnosti), povinnost loajality vůči

společnosti), povinnost podílet se na úhradě ztráty společnosti apod.

25 společenská smlouva to ale může umožnit

26 není možné si „najmout“ cizí osobu jako manažera, který není současně společníkem VOS

27 sama VOS zisk ani nevykazuje ani nezdaňuje, celý ho rozdělí mezi společníky, ti po rozdělení až sami svůj podíl na zisku

zdaní (jako příjem z podnikání – dle zákona 586/1992 Sb. o daních z příjmů)


8.4.1 Základní charakteristika:

společnost má alespoň dva členy – zakladatele (společníky)

alespoň jeden společník ručí za dluhy společnosti omezeně (označen jako komanditista)

a alespoň jeden společník ručí za dluhy neomezeně (to je komplementář)

pokud je jméno komanditisty uvedeno v obchodní firmě (názvu společnosti) – tento ručí za

dluhy společnosti jako komplementář, tedy neomezeně

založena za účelem podnikání nebo správy vlastního majetku

název společnosti obsahuje k firme dodatek komanditní společnost či zkratku k.s., kom. spol.

Komplementář má podobné postavení jako společník veřejné obchodní společnosti, osobně se

přímo účastní aktivit společnosti (vlastní činností realizuje účel společnosti), ale není povinen

k majetkovému vkladu do společnosti, pokud mu povinnost ke vkladu neurčí společenská smlouva.

Pokud zanikne účast komplementáře ve společnosti28, zanikne i společnost, pokud se zbývající

společníci nedohodnou na dalším trvání společnosti (srovnej § 119 ve spojení s § 113 odst. 2 ZOK)

a ev. na přistoupení nového komplementáře. Komplementář nemůže svůj podíl převést na jinou

osobu ani ho zastavit ani rozdělit.

Komanditista je omezeně ručící společník (ručí do výše svého nesplaceného vkladu podle stavu

zápisu v obchodním rejstříku nebo do výše komanditní sumy – viz níže); jeho postavení je obdobné

jako má společník v SRO. Komanditista není povinen (ale může) se osobně účastnit aktivit

společnosti, je však povinen poskytnout majetkový vklad do společnosti. ZOK nestanovuje minimální

výši vkladu komanditisty, je tedy určena pouze společenskou smlouvou.

Vklad poskytuje společnosti komanditista v penězích nebo i jinak – poskytne penězi ocenitelnou věc

(hodnotu), a velikost jeho podílu se určí podle poměru vkladů všech komanditistů. Za dluhy ručí

komanditista (společně a nerozdílně s ostatními komanditisty společnosti) do výše svého

nesplaceného vkladu podle stavu zápisu v obchodním rejstříku29. Minimální výši vkladu zákon

nestanoví30, to určí (včetně způsobu splacení) společenská smlouva, kdy pro jednotlivé komanditisti

lze stanovit vklad v různé výši.

28 např. smrtí komplementáře

29 pokud komanditista zcela splatil svůj vklad a to je zapsáno, jeho povinnost ručení zaniká

30 dříve obchodní zákoník stanovil vklad v minimální výši 5.000,- Kč


Se souhlasem ostatních společníků může komanditista svůj podíl převést písemnou smlouvou na

jinou osobu31 (podle úpravy převodu podílu v SRO § 20832 ZOK).

Komanditní společnost vytváří povinně základní kapitál z vkladů komanditisty (komanditistů), ten se

však nezapisuje do obchodního rejstříku. Společenská smlouva může určit, že komanditista ručí nad

rámec svého vkladu, až do výše určené částky (viz § 129 ZOK), která se označuje jako komanditní

suma. Tu lze popsat jako částku, do jejíž výše ručí komanditisté za dluhy společnosti. Tato suma musí

být určena společenskou smlouvou a nemůže být nižší, než kolik činí vklad komanditisty. Dále ZOK

určuje, že komanditní suma se snižuje v rozsahu, ve kterém komanditista splnil svoji vkladovou

povinnost.

8.4.2 Založení a vznik, podíl, jednání za společnost

Zakladatelským a základním dokumentem je společenská smlouva (srovnej § 122 a 123 ObčZ, forma

písemná s úředně ověřenými podpisy - § 6 ZOK), která podrobně upravuje vztahy mezi společníky,

podíly (pokud není upraveno, jsou ze zákona stejné), předmět podnikání a další náležitosti (§ 124,

98 ZOK ve spojení s § 123 ObčZ). Smlouva a může být později měněna, ale pouze dohodou všech

společníků.33

Společnost nemá vnitřní strukturu orgánů jako třeba jednatel a dozorčí rada u SRO, na řízení se

podílejí přímo všichni společníci. O zásadních otázkách rozhodují všichni společníci (podobně jako

valná hromada), každý společník má jeden hlas.

Statutární orgán (kdo jedná za KS) tvoří všichni komplementáři, ti mají oprávnění jednat za

společnost, musí však splňovat požadavky zákona (srovnej § 46 a § 125 ZOK). Společenská smlouva

může upravit odlišně (např. určí pouze některého komplementáře).

Zisk a ztráta z podnikání VOS se děli rovným dílem mezi společnost a komplementáře (každý ½).

Komplementáři si svůj díl mezi sebou rozdělí rovným dílem. Ta část zisku, která připadla společnosti,

se zdaní a poté rozdělí mezi komanditisty podle poměru jejich podílů.

31 třeba na jiného komanditistu nebo na někoho, kdo stojí mimo společnost; podíl ale nemůže převést na

komplementáře

32 souhlas valné hromady je nahrazen souhlasem všech společníků - srovnej § 125 odst. 2 ZOK

33 Pro ilustraci si na https://or.justice.cz/ias/ui/rejstrik najděte komanditní společnost, např. IČ: 28176391.


8.5 Společnost s ručením omezeným

(SRO - §§ 132 až 242 ZOK)

SRO paří mezi oblíbenou formu podnikání. Oproti akciové společnosti je její provoz a organizace

méně formální a právní úprava jednodušší. Je právnickou osobou a patří mezi společnosti

kapitálové, které povinně vytváří základní kapitál z vkladů, které poskytnou společníci.

8.5.1 Základní charakteristika

společnost může založit jen jedna osoba fyzická či právnická (zakladatel - společník)

povinná vkladová povinnost – každý společník musí poskytnout vklad v min výši 1,- Kč (dříve

byl minimální vklad 20.000,- Kč) nebo vklad nepeněžitý (např. nemovitost) – jeho hodnotu

ocení znalec

všichni společníci ručí za dluhy společnosti společně a nerozdílně omezeně, pouze do výše,

v jaké nesplnili vkladové povinnosti podle stavu zápisu v obchodním rejstříku34

společnost lze založit i za jiným účelem než je podnikání

firma obsahuje označení právní formy společnost s ručením omezeným či zkratku s.r.o., spol.

s r.o.

8.5.2 Založení SRO

SRO se zakládá uzavřením písemné společenské smlouvy; pokud společnost zakládá jediný

zakladatel, pak se sepisuje zakladatelská listina, přičemž oba dokumenty mají vždy formu

notářského zápisu35. Společenská smlouva upravuje vnitřní vztahy SRO a mezi společníky, zákon

určuje pouze její minimální náležitosti (§ 146 ZOK)36. Změna společenské smlouvy je kdykoliv později

možná dohodou všech společníků (§ 147 ZOK)37.

34 pokud společník zcela splatil svůj vklad a toto je zapsáno v rejstříku, jeho povinnost ručení zaniká

35 veřejná listina sepsaná notářem ve formě notářského zápisu

36 některé otázky si společníci mohou ve společenské smlouvě upravit odlišně od zákona – např. počet hlasů připadající

na společníka, způsob a lhůty pro svolání valné hromady, délku funkčního období jednatele apod.

37 ve společenské smlouvě lze dohodnout, že o její změně rozhoduje valná hromada. Valnou hromadu sice tvoří všichni

společníci, ale je v tom rozdíl: oproti dohodě všech společníků dle § 147 ZOK je možné, aby na valnou hromadu některý


8.5.3 Základní kapitál, podíl a dispozice s podílem

Společnost vytváří povinně základní kapitál v minimální výši 1 Kč38 (srovnej § 142 ZOK), který je

tvořený vklady všech společníků; základní kapitál lze později zvyšovat či snižovat, přičemž postup je

upravený v zákoně a je nutné dodržet formální náležitosti a kroky.

Velikost podílu společníka je určena podle poměru vkladu39 společníka vůči základnímu kapitálu. Je-

li např. základní kapitál 100.000,- Kč a společník poskytl vklad 50.000,-Kč, jeho podíl je 50%.

Společník může vlastnit více podílů, a to i podílů různého druhu; podíly mohou být různého druhu,

přičemž ale zákon jejich obsah nijak nedefinuje. Různé druhy podílů a jejich obsah (práva

a povinnosti s nimi spojená) určí a vymezí společenská smlouva (viz § 135 ZOK):

podíl, se kterým jsou spojena stejná práva a povinnosti, tvoří jeden druh40

základní podíl je podíl, se kterým nejsou spojena žádná zvláštní práva a povinnosti (než ty

uvedená v zákoně)

společenská smlouva může s podílem spojit různá práva a povinnostmi (např. podíl s pevným

podílem na zisku41, podíl s přednostním právem na podíl na zisku v zaručené výši (prioritní

podíl)42)

Podíl, který je běžně vyjádřený zlomkem či procentem, může být nově zpodobněn – zhmotněn

kmenovým listem (což je něco jako akcie); kmenový list je cenný papír na řad43. Vyjádření podílu

formou kmenového listu musí umožnit společenská smlouva.

Svůj podíl (nebo po rozdělení jeho část) může společník převést na jinou osobu (srovnej §§ 207 a 208

ZOK), přičemž převod na jiného společníka je neomezený, převod na cizí osobu vyžaduje souhlas

společník nepřišel, ta však i přesto bude usnášeníschopná, a změnu společenské smlouvy odhlasuje požadovaná většina

účastníků, nikoli všichni přítomní společníci, ke změně smlouvy tak dojde i bez souhlasu některých společníků

38 dříve zákon požadoval minimálně 200.000,- Kč

39 minimální výše vkladu je 1 Kč

40 podrobně k druhům podílů viz https://www.epravo.cz/top/clanky/druhy-podilu-ve-spolecnosti-s-rucenim-

omezenym-96279.html nebo na https://www.pravniprostor.cz/clanky/obchodni-pravo/druhy-podilu-ve-spolecnosti-s-

rucenim-omezenym

41 společník s takovýmto podílem nepotřebuje usnesení valné hromady o rozdělení zisku

42 s takovým prioritním podílem je spojeno právo společníka na speciálně (společenskou smlouvou) určený podíl na zisku

43 kmenový list upravuje § 137 ZOK, může být vydán pouze u podílu, který je neomezeně a nepodmíněně převoditelný.

Kmenový list ale nelze veřejně obchodovat ani veřejně nabízet na regulovaném trhu (burze)

https://www.epravo.cz/top/clanky/druhy-podilu-ve-spolecnosti-s-rucenim-omezenym-96279.html

https://www.epravo.cz/top/clanky/druhy-podilu-ve-spolecnosti-s-rucenim-omezenym-96279.html

https://www.pravniprostor.cz/clanky/obchodni-pravo/druhy-podilu-ve-spolecnosti-s-rucenim-omezenym

https://www.pravniprostor.cz/clanky/obchodni-pravo/druhy-podilu-ve-spolecnosti-s-rucenim-omezenym


valné hromady44. Smlouva o převodu podílu musí být písemná s ověřenými podpisy a je nutné ji

doručit společnosti, změnu společníka zapíše jednatel do seznamu společníků a zaregistruje do

obchodního rejstříku.

Podíl společníka v SRO je možné rozdělit (za účelem převodu jeho části) a také se dědí, pokud to

společenská smlouva nezakáže či neomezí. Společník může ze společnosti jednostranně vystoupit

(srovnej § 202 ZOZ) nebo se dohodnout s ostatními na ukončení své účasti (§ 203 ZOK), nebo ho

může soud na žádost společnosti také vyloučit (§ 204 ZOK).

8.5.4 Orgány SRO

Společnost má zákonem upravenou a předvídanou vnitřní strukturu orgánů.

a) Valná hromada

Povinným orgánem SRO je valná hromada, pokud má společnost více než jednoho společníka. Pokud

má jen jednoho společníka, působnost valné hromady vykonává tento jediný společník.45

Valná hromada je nejvyšší orgán, zde společník vykonává svá práva a povinnosti a skrze valnou

hromadu se podílí na řízení společnosti46. Schází se nejméně jednou ročně, svolává ji jednatel (§ 181

a násl. ZOK) obvykle písemnou pozvánkou, kterou zašle nejméně 15 dnů předem všem společníkům,

včetně programu a návrhu rozhodnutí (tzv. usnesení), o kterých má valná hromada jednat47.

Aby valná hromada mohla přijmout usnesení (usnášeníschopná), musejí se dostavit společníci, kteří

mají alespoň polovinu všech hlasů, přičemž každý společník má jeden hlas na každou korunu svého

vkladu48.

Příklad: Ve společnosti ABC, spol. s r.o. se základním kapitálem 100.000,- Kč má společník A vklad

30.000,- Kč (má tedy 30.000,- hlasů), společník B má vklad 60.000,- Kč (a 60.000 hlasů), společník C

44 opět, ve společenské smlouvě lze upravit odlišně, např. že převod na společníka vyžaduje souhlas valné hromady nebo

že převod na třetí osobu lze neomezeně bez souhlasu, popř. je možné ujednat předkupní právo ostatních společníků

(povinnost nabídnout jim podíl)

45 Tzn., že valná hromada se nesvolává, o všem, o čem rozhoduje valná hromada, rozhoduje sám jediný společník

písemným rozhodnutím. Jediný společník může rozhodnout o všem co připadá valné hromadě dle § 190 ZOK (jediný

společník nahrazuje valnou hromadu)

46 společník má právo, nikoli povinnost se valné hromady účastnit

47 program jednání lze změnit, pokud se valné hromady zúčastní všichni společníci a změnu programu odhlasují

48 opět, společenská smlouva může upravit jinak, např. usnášeníschopnost vyžaduj účast 2/3 společníků či společníků se

60% hlasů, že každý společník má vždy jeden hlas bez ohledu na výši svého vkladu nebo že jeden hlas připadá na 1.000,-

Kč vkladu


má vklad 10.000,- Kč (10.000 hlasů); pokud se sejdou pouze společníci A a B, mají dohromady 90.000

hlasů, tedy více než polovinu a valná hromada se může konat. Společník C se společníkem

A dohromady potřebnou poloviční většinu nedají.

K přijetí usnesení je potřeba většiny hlasů přítomných společníků (§ 170 ZOK), v některých otázkách

se vyžaduje vyšší, tzv. kvalifikovaná většina (§ 171 ZOK, např. 2/3 hlasů přítomných společník, pokud

se rozhoduje o zrušení společnosti s likvidací).

O průběhu valné hromady a na ní přijatých usnesení pořídí jednatel zápis (k obsahu a lhůtě srovnej

§ 188 odst. 3 a 189 ZOK).

Valné hromady se nemusejí společníci zúčastnit vždycky osobně, mohou se nechat zastoupit na

základě plné moci (§ 168 ZOK).

Společenská smlouva může upravit i různé způsoby hlasování s využitím technických prostředků –

telefon, video konference, korespondenčně – kdy se odevzdají hlasy písemně předem).

Ze zákona je možné hlasování per rollam – tedy rozhodování mimo valnou hromadu49. Rozhodnutí,

které má být přijato, zašle jednatel společníkům poštou na adresu v seznamu společníků, a společník

se ve stanovené lhůtě vyjádří, zda přijímá nebo hlasuje proti usnesení.

Lze hlasovat i následně (§ 174 ZOK), kdy společník nepřítomný na valné hromadě se dodatečně

písemně vyjádří (a hlasuje o usnesení).

Novinkou pro volbu členů orgánů je možnost kumulativního hlasování, kdy počet hlasů společníka

(A má např. 10.000 hlasů) se znásobí počtem volených míst (např. volíme celkem tři jednatele,

společník A má tedy k dispozici celkem 30.000 hlasů) a společník pak může použít libovolný počet

svých hlasů pro konkrétní osobu (pro jednoho jednatele použije 100 hlasů, pro druhého žádný

a zbytek hlasů dá třetímu kandidátovi). Tak i společník s méně hlasy má šanci prosadit volbu svého

favorita.

b) Jednatel

Jednatel (jeden nebo více) je statutární orgán, který jedná za společnost. Jednatele volí valná

hromada na dobu neurčitou50 a nemusí to být společník. Jednatel zastupuje a podepisuje za SRO ve

všech záležitostech; do jeho působnosti náleží vše, co není svěřeno jinému orgánu, tedy dozorčí radě

nebo valné hromadě – má tzv. zbytkovou působnost.

49 § 175 ZOK. Společenská smlouva může vyloučit hlasování per rollam

50 společenská smlouva může určit omezenou dobu funkce jednatele, např. na tři roky


Jednateli zejména přísluší obchodní vedení (rozhodování dovnitř společnosti); obchodní vedení je

chápáno jako rozhodování o provozních záležitostech společnosti, zahrnuje zpravidla řízení

společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování

o podnikatelských záměrech – v tomto směru jednateli nikdo nesmí udělovat pokyny. Jednatel také

svolává valnou hromadu, zajišťuje vedení evidence a účetnictví a seznamu společníků.

Svou funkci musí jednatel vykonávat s péčí řádného hospodáře a nese za to odpovědnost.

c) Dozorčí rada

Dozorčí rada SRO není povinný orgán, SRO ho nemusí mít (záleží na společenské smlouvě, zda s ním

počítá). Je to kontrolní orgán s nejméně jedním členem voleným valnou hromadou51, který dohlíží

na činnost jednatelů, podává valné hromadě zprávu o své činnosti, nahlíží do obchodních a účetních

knih a kontroluje je. Dozorčí rada může svolat také valnou hromadu, pokud to vyžadují zájmy

společnosti (§ 183 ZOK). Členem rady nemůže být jednatel (ani prokurista), ale společník nebo cizí

osoba ano.

Ve společenské smlouvě je dle potřeb společnosti možné zřídit i další fakultativní orgány, které

zákon výslovně neupravuje.

51 funkční období člena dozorčí rady není stanoveno, je tedy volen na dobu neurčitou (např. dokud ho valná hromada

neodvolá nebo dokud nerezignuje na funkci), společenská smlouva může délku funkce upravit


8.6 Akciová společnost

Akciová společnost je kapitálová společnost a oblíbená forma podnikání. Obchodní jméno (firma)

obsahuje označení „akciová společnost“ nebo zkratku a. s. nebo akc. spol.

8.6.1 Charakteristika

společnost povinně vytváří základní kapitál v zákonem stanovené minimální výši 2.000.000,-

Kč nebo 80.000,- EUR

základní kapitál je rozvržen na určitý počet akcií o určité jmenovité (nominální) hodnotě

akcie představuje cenný papír, který ztělesňuje práva akcionáře

společnost ručí za své závazky sama celým svým majetkem; akcionář zásadně neručí za

závazky (dluhy) společnosti; zisk a ztrátu nese primárně společnost. Jediné, co akcionář riskuje

svým vstupem do AS je ztráta hodnoty akcií52

akcionář sám se na správě a řízení společnosti nepodílí – to obvykle deleguje na profesionální

management53

svůj vliv akcionář uskutečňuje na valné hromadě, kde vykonává svá akcionářská práva

může být založena i za jiným než podnikatelským účelem

akcie jsou zásadně převoditelné a zánik účasti určitého akcionáře nemá za následek zrušení

společnosti (což umožňuje dlouhou existenci, např. společnost vyrábějící Coca-Colu vznikla již

na přelomu 19. a 20. století, kořeny České spořitelny, a.s. sahají až do roku 1825)

Některé formy podnikání mohou mít pouze formu akciové společnosti, např. banky.

Akciová společnost povinně zřizuje internetové stránky, kde uveřejňuje např. pozvánku na valnou

hromadu, výroční zprávy a zákonem stanovené informace.

8.6.2 Akcie

AS povinně vytváří základní kapitál zapisovaný do obchodního rejstříku, který je souhrnem vkladů

akcionářů (zakladatelů, společníků), když vklady mohou být peněžité či nepeněžité. Kapitál lze

52 Nákupem a prodejem akcií může akcionář získat zpět vložený kapitál. Podle vývoje tržní ceny akcií může správným

nákupem nebo prodejem akcie získat větší množství kapitálu, než původně do nákupu akcií vložil. 53 není ale vyloučeno, aby samotný akcionář byl i současně ve vedení (managementu) společnosti, srovnej třeba De-

Wood a.s., IČ: 25826760


zvyšovat či snižovat, přičemž postup je upravený v zákoně (je nutné dodržet poměrně složité

formální náležitosti a kroky).

Akciová společnost získává svůj majetek vydáním akcií. Akcie je cenný papír a představuje (ztělesňuje)

podíl společníka na AS, a práva a povinnosti akcionáře vůči společnosti. Jedná se zpravidla

o výnosový cenný papír, neboť v sobě nese právo na určité majetkové plnění (výnos, dividendu). Ta

není akcionáři garantována, neboť je závislá na skutečném hospodářském výsledku a zisku

společnosti. Akcie může být emitována (vydána) v listinné podobě (fyzicky existuje) nebo jako

zaknihovaný cenný papír, který existuje pouze jako záznam v příslušné evidenci.

Akcie má svou nominální a tržní hodnotu. Nominální hodnota je hodnota akcie, která je na akcii napsaná

a za tuto částku se akcie emituje. Tržní hodnota je různá, může být vyšší, nižší i stejná jako nominální

hodnota a její výše závisí na vztahu nabídky a poptávky po akciích na trhu s cennými papíry.

Zatímní list (§ 285 ZOK) je cenný papír a představuje jakousi náhradu za akcii v situaci, kdy akcionář

ještě nesplatil akcii (nesplatil po vzniku společnosti emisní kurs všech jím upsaných akcií) a akcie

proto nebyla vydána (emitována)54.

Akcie může být vydaná také jako hromadná akcie (hromadná listina), což je vlastně jedna listina

nahrazující několik akcií stejného druhu.55

Kusová akcie je akcie, která nemá uvedenou nominální hodnotu a každá kusová akcie představuje

stejný podíl na základním kapitálu AS. Kusová akcie je praktická v případě změn základního kapitálu.

Pokud se kapitál zvýší či sníží, není potřeba akcie vyměňovat, změní se pouze jejich účetní hodnota.

Zákon dle formy rozlišuje:

akcie na majitele, což je cenný papír na doručitele, ty mohou být vydány pouze jako

imobilizovaný nebo zaknihovaný cenný papír. Akcie na majitele se převádí na základě smlouvy

a registrace (provedení zápisu změny vlastníka) v evidenci centrálního depozitáře, popř.

u schovatele imobilizovaného cenného papíru

akcie na jméno, což je cenný papír na řad, který je vydaný jako listinný cenný papír, se převádí

tzv. rubopisem (což je jednostranné písemné prohlášení stávajícího vlastníka akcie na rubu

akcie a předáním novému majiteli. Společnosti se převod oznámí a předloží se jí také akcie

s rubopisem. Převoditelnost akcie na jméno lze omezit, např. souhlasem orgánu AS, ale nikdy

vyloučit.

54 vydání zatímního listu musí výslovně připouštět stanovy AS

55 hromadná listina (akcie) má praktické využití tam, kde jeden vlastník drží příliš velké množství akcií (třeba několik

stovek či tisíc kusů), a ty lze nahradit jedinou listinou. Vlastník má vždy právo požadovat výměnu hromadné listiny za

jednotlivé akcie.


Podle toho, jaká práva jsou s akcií spojeny, rozlišujeme druhy akcií. Např. kmenová akcie (§ 276) je akcie,

se kterou není spojeno žádné zvláštní právo (než právo plynoucí ze zákona), nebo s prioritní akcií (§ 278)

je spojeno přednostní právo na podíl na zisku nebo likvidačním zůstatku, ovšem tato akcie je vydána bez

hlasovacího práva akcionáře. Stanovy AS mohou vytvořit různé druhy akcií, přičemž je nutné je náležitě

popsat.

8.6.3 Založení a vznik společnosti

Společnost může založit jediná osoba (zakladatel – právnická i fyzická osoba), při založení se

vyhotovuje jediný dokument označovaný jako stanovy, které musejí být ve formě notářského

zápisu56. Obsah stanov stanoví zákon v § 123 odst. 1 ObčZ a § 250 odst. 2 ZOK. Jediný zakladatel

(akcionář) se také zapisuje do obchodního rejstříku57.

Zakladatelem AS je osoba, která přijala stanovy a podílí se na úpisu akcií, tzn., že převezme

vkladovou povinnost, a je uvedena ve stanovách.

8.6.4 Orgány společnosti

AS vytváří zákonem stanovenou soustavu vnitřních orgánů (má zákonem danou organizační

strukturu), které společnost řídí. Společnost může (od 1. 1. 2014 dle nového zákona) volit mezi

monistickým a dualistickým systémem (společnost si volbu systému provede úpravou ve

stanovách)58.

1. Dualistický systém (společnost je řízena představenstvem a má povinně zřízenou dozorčí

radu)

Řídícím orgánem AS je představenstvo, které je statutárním orgánem a náleží mu obchodní vedení

a oprávnění zastupovat AS ve všech věcech. Představenstvo má odpovědnost za vedení účetnictví,

vyhotovování účetní závěrky, zprávy o vztazích, svolává valnou hromadu, vede seznam akcionářů

a odpovídá za vyhotovení úplného znění stanov.

56 tedy veřejné listiny, kterou sepsal a ověřil notář

57 pokud se kdykoliv později soustředí akcie společnosti v rukou jedné osoby, jediného akcionáře je vždy nutné zapsat

do rejstříku

58 konkrétní systém si mohou zvolit i již existující společnosti, které vznikly před účinností nového zákona, tj. před 1.1

2014


Představenstvo má tři členy, které volí (i odvolává) valná hromada na dobu 1 roku, popř. jinou dobu

určenou ve stanovách či smlouvě o výkonu funkce. Členové volí svého předsedu. Jednat jménem

společnosti je oprávněn každý člen představenstva, to lze ale různě upravit.

Dozorčí rada je kontrolním orgánem AS, který dohlíží na činnost představenstva a společnosti.

Přezkoumává účetní závěrku, návrh na rozdělení zisku či ztráty, přezkoumává zprávu o vztazích.

V určitých situacích je také oprávněna svolat valnou hromadu (§ 404 ZOK).

Dozorčí rada má tři členy, které volí a odvolává valná hromada. Funkční období je upraveno ve

stanovách či smlouvě o výkonu funkce, jinak trvá tři roky.

2. V monistickém systému je řízení svěřeno statutárnímu řediteli a správní radě.

Statutární ředitel je statutárním orgánem AS, který ji zastupuje navenek a jedná za společnost.

Dopadají na něj ustanovení o členu představenstva.59 Dle zákona není jasné, zda statutárního

ředitele volí valná hromada (viz § 421 odst. 1 písm. e) ZOK) nebo jmenuje správní rada (srovnej §

463). Otázku je nutné vyjasnit ve stanovách.

Správní rada je v rámci monistického systému nejdůležitějším orgánem, má zčásti povahu

kontrolního orgánu, a z části jsou jí svěřena oprávnění, která má obvykle statutární orgán. Správní

rada je také výkonným orgánem AS, kdy určuje základní zaměření obchodního vedení společnosti,

a dohlíží na jeho řádný výkon (srovnej § 460 odst. 1 ZOK), má strategickou a koncepční působnost

a je příslušná k rozhodnutí o jakékoliv záležitosti společnosti, kterou zákon nesvěřuje valné hromadě

(§ 460 odst. 2 ZOK tzv. zbytková působnost, kterou má např. jednatel v SRO).

Členy volí a odvolává valná hromada. Rada má v zásadě tři členy, členem může být i statutární

ředitel.

Valná hromada

Nejvyšším (vrcholným) orgánem AS je valná hromada, kterou tvoří všichni akcionáři (akcionář je

majitel akcie). Rozhoduje o nejdůležitějších a základních strategických otázkách život společnosti,

její působnost upravuje § 421 ZOK. Akcionář projevuje svou vůli hlasováním, prostřednictvím valné

hromady se podílí na řízení společnosti. Váha jeho hlasování je závislá na počtu a hodnotě akcií.

Akcionář má právo přijít na valnou hromadu, hlasovat zde o předložených návrzích, sám předkládat

vlastní návrhy ke schválení, může požadovat vysvětlení, podávat námitky a protinávrhy. Usnesení

přijaté na valné hromadě může také napadnout u soudu.

59 statutárním ředitelem nemůže nikdy být právnická osoba, na rozdíl od člena představenstva


Valnou hromadu svolává60 představenstvo společnosti tak, aby se konala nejméně jednou za rok.

Pozvánku na valnou hromadu uveřejňuje představenstvo na webových stránkách společnosti61

nejméně 30 dnů před jejím konáním. Akcionářům, kteří vlastní akcie na jméno, zaknihované akcie,

popř. imobilizované akcie, zasílá společnost písemnou pozvánku na jejich adresu. Pozvánka

obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 407 ZOK), jako je datum, čas a místo konání, program

jednání a návrhy usnesení, která má valná hromada přijmout, včetně odůvodnění každého usnesení.

Valné hromady se akcionář může zúčastnit (účast není povinná), a to osobně nebo v zastoupení na

základě plné moci. Účast pro členy představenstva, dozorčí rady, správní rady, resp. statutárního

ředitele na valné hromadě je povinná.

Valná hromada je usnášeníschopná, pokud se zúčastní akcionáři vlastnící akcie, jejichž jmenovitá

hodnota je více než 30 % základního kapitálu (stanovy mohou upravit odlišnou hranici, dokonce

i pravidlo, že valná hromada je usnášeníschopná vždy, bez ohledu na počet účastníků). Počet hlasů

připadajících na jednu akci určují stanovy. K přijetí usnesení je potřeba většiny hlasů přítomných

akcionářů (většina z min kvora 30%). K přijetí rozhodnutí o některých záležitostech, např. změna

základního kapitálu, požaduje zákon vyšší většinu – 2/3 hlasů přítomných akcionářů62 (§ 416 a § 417

ZOK), popř. dokonce ¾ většinu (§ 417 odst. 2 a 3 ZOK – změna druhu nebo formy akcií).

K ochraně minoritních akcionářů zákon připouští tzv. kumulativní hlasování (viz v části o SRO).

O konání valné hromady vyhotovuje zapisovatel zápis, kde dokumentuje její průběh a přijatá

usnesení.

Pokud to výslovně připustí stanovy, může valná hromada AS rozhodovat také per rollam obdobně

jako je tomu s SRO (§ 418 ZOK).

60 může ji svolat také člen představenstva, dozorčí rada nebo její člen a také tzv. kvalifikovaný akcionář, který má určitý

počet akcií – blíže viz § 402 až 404, a § 365 ve spojení s § 366 ZOK

61 podívejte se pro ilustraci na web CEZ, a.s. (https://www.cez.cz/edee/content/file-s/pro-investory/investor-

relations/vh2014_sal68b4s3j3fv8nl/vh_2014_00a_pozvanka_na_vh_bez_orezu_cz.pdf) nebo Komerční banky

(https://www.kb.cz/file/cs/o-bance/vztahy-s-investory/publikace/valne-hromady/kb-20160422-pozvanka-na-

vh.pdf?2079ac9a8c9b93989d387f79c46dd7f)

62 např. schválení převodu závodu, změna stanov, zrušení společnosti s likvidací

https://www.cez.cz/edee/content/file-s/pro-investory/investor-relations/vh2014_sal68b4s3j3fv8nl/vh_2014_00a_pozvanka_na_vh_bez_orezu_cz.pdf

https://www.cez.cz/edee/content/file-s/pro-investory/investor-relations/vh2014_sal68b4s3j3fv8nl/vh_2014_00a_pozvanka_na_vh_bez_orezu_cz.pdf

https://www.kb.cz/file/cs/o-bance/vztahy-s-investory/publikace/valne-hromady/kb-20160422-pozvanka-na-vh.pdf?2079ac9a8c9b93989d387f79c46dd7f

https://www.kb.cz/file/cs/o-bance/vztahy-s-investory/publikace/valne-hromady/kb-20160422-pozvanka-na-vh.pdf?2079ac9a8c9b93989d387f79c46dd7f


8.7 Družstvo

Družstvo zákon charakterizuje jako:

společenství neuzavřeného počtu osob (§ 552 odst. 1 ZOK), které se osobně účastní na

činnosti družstva,

založené za účelem vzájemné podpory svých členů nebo třetích osob (funkce sociální –

uspokojování hospodářských, sociálních a jiných potřeb členů63), přičemž

členové se mohou sdružovat (družstvo lze založit) i za účelem podnikání (funkce hospodářská)

družstvo má nejméně 3 členy, kteří se osobně účastní na jeho činnosti, maximální počet členů

není omezen a členská základna je v čase proměnlivá (otevřené členství).

členství v družstvu je založena na principu rovnosti členů (rovnost uchazečů a postavení vůči

sobě navzájem), princip dobrovolnosti a otevřeného členství (počet členů je neuzavřený,

kdokoliv může odejít či vstoupit)

firma obsahuje označení „družstvo“

8.7.1 Založení a vznik družstva

Družstvo se zakládá přijetím stanov na ustavující schůzi družstva. Konání ustavující schůze předchází

přípravné období, kdy zájemci o členství v družstvu podávají přihlášku k rukám svolavatele schůze;

svolavatel také vypracuje návrh stanov.

Přihlášku může zakládající člen družstva (zakladatel) podat nejpozději do zahájení ustavující schůze

(a podanou přihlášku lze vzít zpět). Na ustavující schůzi se mj. hlasuje o přijetí (schválení) stanov,

volí se členové orgánů družstva, schvaluje způsob splnění povinnosti vložit vklad a seznam

zakladatelů (členů) družstva (jsou potřeba nejméně 3 osoby).

Svolavatel svolá ustavující schůzi, její průběh musí osvědčit notář a stanovy mají také formu

notářského zápisu. Družstvo (jako ostatní korporace) vznikne - začne existovat až zápisem do

obchodního rejstříku.

63 vznik družstva jako formy organizované činnosti souvisí s rozvojem průmyslové výroby, obchodu, továren, které

nahrazovaly manufaktury a s tím spojeným zhoršováním postavení sociálně slabých vrstev obyvatel. První družstvo bylo

založeno 21.12 1844 v anglickém městečku Rochdale jako spotřební družstvo dvaceti tkalcovskými dělníky pod názvem

Rochdale Society of Equitable Pioneers. Na území České republiky se za první družstvo považuje družstevní záložna (jako

úvěrní družstvo) založené roku 1848 v Aši.


Členové (zakladatelé) musejí do 15 dnů po ustavující schůzi poskytnout základní členský vklad nebo

vstupní vklad; pokud tak neučiní, tak členství nevznikne.

Členství v družstvu lze podmínit pracovním poměrem člena k družstvu, přičemž pracovní smlouvu

lze uzavřít ještě před vznikem družstva (jeho zápisem do rejstříku).

Základním dokumentem družstva jsou stanovy, které plní funkci společenské smlouvy. Stanovy

upravují otázky vztahů mezi družstvem, jeho orgány a jeho členy, mezi členy navzájem i ve vztahu

ke třetím osobám; minimální náležitosti obsahu stanov stanoví zákon (§ 553 ZOK)64.

8.7.2 Orgány družstva

Členem orgánu družstva může být pouze člen družstva. U volených orgánů zákon stanoví funkční

období jednotně na pět let, přičemž funkční období všem členům skončí stejně (i když jde o delegáty

nebo později ustavené členy).

Nejvyšší orgán – členská schůze

Nejvyšším orgánem družstva je členská schůze, kterou tvoří všichni členové družstva a kde se

realizuje přímá družstevní demokracie. Každý člen se zde může (osobně) účastnit na správě a řízení

družstva.

Členskou schůzi svolává představenstvo uveřejněním pozvánky na internetových stránkách družstva

nejméně 15 dnů před konáním schůze, družstvo také zašle písemnou pozvánku svým členům.

Náležitosti pozvánky upravuje zákon v § 636 odst. 2. Navržený program schůze je možné doplnit (§

643 ZOK).

Členská schůze je usnášeníschopná, pokud se dostaví členové, kteří mají alespoň většinu všech hlasů

(§ 644 odst. 1 ZOK). Obvykle má každý člen jeden hlas65, ovšem stanovy to mohou upravit rozdílně

(souvisí s dalšími členskými vklady). K přijetí usnesení postačuje většina hlasů přítomných66.

Zákon umožňuje i v případě družstva hlasování per rollam, pokud to připouští stanovy67.

64 jinak zákon ponechává družstvu velkou volnost, co si ve stanovách upraví – podívejte se pro ilustraci na stanovy

Družstva lékáren na https://www.dlekaren.cz/inpage/stanovy-druzstva/ nebo bytového družstva na

https://www.bduvn.cz/stanovy.html

65 srovnej také § 650 odst. 2 ZOK při hlasování o těchto otázkách má každý člen vždy jeden hlas

66 zákon pro některé otázky vyžaduje vyšší, tzv. kvalifikovanou většinu hlasů, např. § 646 ZOK

67 § 652 ZOK

https://www.dlekaren.cz/inpage/stanovy-druzstva/

https://www.bduvn.cz/stanovy.html


O průběhu schůze a výsledku hlasování a přijatých usneseních pořizuje svolavatel schůze zápis do

15 dnů ode dne konání.

Představenstvo družstva

Statutární orgán družstva, jehož členy volí členská schůze, přísluší mu obchodní vedení družstva

a jeho zastupování a plní usnesení členské schůze. Jedná se o výkonný orgán, kterému je svěřeno

vše, co není svěřeno jinému orgánu družstva. Družstvo má zásadně nejméně 3 členy.68 V čele stojí

volený předseda.

Kontrolní komise

Kontrolní komise je nejvyšším kontrolním a stížnostním orgánem družstva, kdy kontroluje činnost

družstva jeho orgánů a přijímá a šetří stížnosti členů družstva na orgány, členy orgánů i řadové členy.

Členy komise volí členská schůze družstva, má tři členy69 a volí si předsedu a místopředsedu.

8.7.3 Malé družstvo

Malé družstvo je družstvo, které má méně než 50 členů. Zákon v takovém případě umožňuje, aby

takové malé družstvo nemuselo mít představenstvo ani kontrolní komisi. Namísto představenstva

je orgánem voleným členskou schůzí volený předseda družstva, který je statutárním orgánem.

Působnost kontrolní komise plní členská schůze. Pokud počet členů v družstvu stoupne nad 50, je

družstvo povinno upravit stanovy a ustavit představenstvo i kontrolní komisi.

8.7.4 Základní kapitál družstva, podíl a vklad

Při vzniku družstva je majetek družstva tvořen vklady zakládajících členů. Souhrn těchto kladů tvoří

základní kapitál.

Základní členský vklad je povinná majetková účast člena, vložení vkladu je předpokladem vzniku

členství v družstvu. Jeho výše je pro všechny členy stejná. Stanovy mohou umožnit, aby člen uhradil

tento základní vklad ve dvou částech – první (vstupní vklad) a druhou zbývající. Podrobnosti, lhůty

a výši obou částek upraví stanovy. Pro vznik členství postačí úhrada alespoň vstupního vkladu.

68 stanovy mohou stanovit počet členů vyšší.

69 stanovy mohou určit vyšší počet


Další členský vklad (§ 563 ZOK) je možnost vkladu, kterou družstvo nabízí ve stanovách. Jeho výše

může být u členů různá a jeden člen může mít více dalších vkladů. Povinnost uhradit další vklad

vzniká členovi uzavřením písemné smlouvy s družstvem.

Členství v družstvu vniká jednak při jeho založení (zakladatel se po splnění povinností stává členem)

nebo později přistoupením nového člena na základě rozhodnutí orgánu družstva.

Družstevní podíl lze převést (§§ 599 až 601 ZOK), a to na osobu, která se dle stanov může stát členem

družstva. Na jiného člena lze podíl převést, pokud to stanovy nezakazují, na třetí cizí osobu (která

není členem družstva) tehdy, pokud to stanovy připouštějí. Převod lze omezit tím, že se vyžaduje

souhlas představenstva.

Družstevní podíl přechází také na dědice.

8.7.3 Bytové a sociální družstvo

ZOK ještě podle účelu založení rozlišuje zvláštní úpravu pro družstva bytová (§ 727 až 757) a družstva

sociální (§ 758 až 733 ZOK). Samostatný zákon č. 87/1995 Sb. pak upravuje družstva spořitelní

a úvěrní.

Účelem bytového družstva je jen zajišťování bytových potřeb svých členů. Bytové družstvo nesmí

změnit předmět své činnosti a stát se tak fakticky jiným než bytovým družstvem. Stanovy bytového

družstva mj. specifikují podmínky, za kterých vznikne členovi nárok na uzavření smlouvy o nájmu

družstevního bytu a podrobná práva a povinnosti spojená s užíváním bytu. Převoditelnost podílu

nelze v případě bytového družstva nijak omezit ani vyloučit, pokud je nabyvatelem podílu osoba,

která splňuje podmínky stanov pro přijetí za člena bytového družstva.70

Sociální družstvo je družstvo, které soustavně vyvíjí obecně prospěšné činnosti směřující na

podporu sociální soudržnosti za účelem pracovní a sociální integrace znevýhodněných osob do

společnosti s přednostním uspokojováním místních potřeb a využíváním místních zdrojů podle

místa sídla a působnosti sociálního družstva, zejména v oblasti vytváření pracovních příležitostí,

sociálních služeb a zdravotní péče, vzdělávání, bydlení a trvale udržitelného rozvoje71.

70 na vysvětlení: když si někdo „kupuje družstevní byt“, tak ve skutečnosti nekupuje samotný byt, ale pouze členský podíl

v družstvu, který ho opravňuje k užívání (nájmu) daného bytu

71 např. http://www.stabilita-olomouc.cz/

http://www.stabilita-olomouc.cz/


8.8 Korporace výslovně neupravené

v ZOK

Evropská společnost, též evropská akciová společnost (neboli Societas Europaea, zkráceně SE) je

nadnárodní forma akciové společnosti založená podle práva Evropské unie. Je upravena nařízením

Rady č. ES/2157/2001 ze dne 8. října 2001 o statutu evropské společnosti a směrnicí Rady

2001/86/ES z téhož dne, kterou se doplňuje statut evropské společnosti s ohledem na zapojení

zaměstnanců. V českém právním řádu je upravena zákonem č. 627/2004 Sb. Založení ES je možné

pouze postupem, kterým se měnící již existující společnost, a musí zde být obsažen také nadnárodní

prvek. (např. fúzí dvou nebo více akciových nebo evropských společností). Její základní kapitál je

rozvržen na akcie, součet jejich jmenovitých hodnot je roven základnímu kapitálu (minimální výše je

120.000,- eur72). SE může mít monistický nebo dualistický systém řízení.

Evropské hospodářské zájmové sdružení je upraveno zákonem č. 360/2004 Sb., který navazuje na

nařízení Rady o zřízení Evropského hospodářského zájmového sdružení č. 2137/85. Cílem Nařízení

je podpora hospodářské spolupráce mezi evropskými podniky, především malými a středními, které

by se chtěly podílet na projektech celoevropského rozměru. EHZS svým členům umožňuje propojit

některé ze svých ekonomických aktivit s aktivitami ostatních členů při zachování vlastní ekonomické

a právní nezávislosti. Může sloužit jako právní rámec pro koordinaci a organizaci ekonomických

aktivit svých členů nebo také může svým jménem vstupovat do smluvních vztahů. K založení a vzniku

EHZS je třeba nejméně dvou členů a uzavření smlouvy o sdružení a následný zápis do obchodního

rejstříku.

Evropská družstevní společnost neboli Evropské družstvo či Eurodružstvo (zkratka SCE) je

právnickou osobou založenou podle předpisů komunitárního práva fyzickými osobami s bydlištěm

v různých členských státech EU nebo právnickými osobami zřízenými podle práva různých členských

států EU, popřípadě vzniklou fúzí dvou stávajících družstev nebo přeměnou vnitrostátního družstva

na novou právní formu bez nutnosti jeho předchozího zrušení, pokud má toto družstvo sídlo

a správní ústředí v jednom členském státě a provozovnu nebo dceřinou společnost v jiném

členském státě. K realizaci předpisů EU byl vydán zákon č. 307/2006 Sb. o evropské družstevní

společnosti. Hlavním účelem SCE je uspokojování potřeb členů nebo rozvoj jejich hospodářských

a sociálních činností. Základní kapitál tvoří min 30.000,- EURO.

72 společnost účtuje v eurech

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sb%C3%ADrka_z%C3%A1kon%C5%AF


Obchodní korporace – obchodní společnosti a družstva - upravuje zákon č. 90/2012

Sb. o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích),

který je účinný od 1. ledna 2014. Společnost (korporace) má státem uznanou právní

osobnost (vlastní právní subjektivitu), tedy existuje sama o sobě, což umožňuje

společnosti existenci vlastnictví k majetku, který je oddělený od vlastnictví

jednotlivých společníků, vede vlastní samostatné účetnictví ohledně svého podnikání.

Korporace (obchodní společnost) má vlastní právní existenci, která je odlišná od

existence jejích zakladatelů (společníků). Společníci tak korporaci nevlastní, ani

nevlastní její majetek, vlastní pouze podíl, který představuje jejich práva (i povinnosti)

v této korporaci.

1. Co jsou obchodní korporace?

2. Jak vznikají a zanikají obchodní korporace?

3. Co to je vklad a základní kapitál společnosti?

4. Jaké jsou orgány korporace?

5. Charakterizujte veřejnou obchodní společnost, komanditní společnost,

společnost s ručením omezeným, akciovou společnost, družstvo.


[1] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[2] Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon

o obchodních korporacích).

[3] POKORNÁ, Jarmila; HOLEJŠOVSKÝ Josef, LASÁK, Jan; PEKÁREK, Milan a kolektiv.

Obchodní společnosti a družstva. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014. ISBN 978-

80-7400-475-9

[4] CHALUPA, Ivan; REITERMAN, David; GRINC, Jan. Obchodní korporace - Veřejná

obchodní společnost, Komanditní společnost, Společnost s ručením omezeným.

Základy soukromého práva VII. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017. ISBN 978-80-

7400-674-6.

[5] CHALUPA, Ivan; REITERMAN, David; HOLÝ, Václav. Obchodní korporace. Obecná

část. Základy soukromého práva V. Praha: C. H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-

577-0

[6] DVOŘÁK, Tomáš. Akciová společnost. 1. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2016.

ISBN 978-80-7478-961-8.


[7] DVOŘÁK, Tomáš. Společnost s ručením omezeným. 1. vydání, Praha: Wolters

Kluwer, 2014. 978-80-7478-633-4.

[8] ČERNÁ, Stanislava; ŠTENGLOVÁ, Ivana; PELIKÁNOVÁ, Irena, a kol. Právo

obchodních korporací. Praha: Wolters Kluwer, 2015. ISBN 978-80-7478-735-5

[9] www.epravo.cz (články ohledně obchodních korporací a také jednotlivých

otázek (akcie, jednatel, převod podílu, apod.)

[10] https://portal.pohoda.cz/dane-ucetnictvi-mzdy/dan-z-prijmu/zdaneni-zisku-v-

osobnich-spolecnostech-v-o-s-k-s/ (otázky zdanění zisků v osobních

společnostech)

[11] https://www.epravo.cz/top/clanky/k-moznosti-prevodu-podilu-ve-verejne-

obchodni-spolecnosti-98412.html (k převodu podílu ve VOS)

[12] https://www.epravo.cz/top/clanky/rekodifikace-u-komanditni-spolecnosti-

94866.html (ke změnám v komanditní společnosti)

http://www.epravo.cz/

https://portal.pohoda.cz/dane-ucetnictvi-mzdy/dan-z-prijmu/zdaneni-zisku-v-osobnich-spolecnostech-v-o-s-k-s/

https://portal.pohoda.cz/dane-ucetnictvi-mzdy/dan-z-prijmu/zdaneni-zisku-v-osobnich-spolecnostech-v-o-s-k-s/

https://www.epravo.cz/top/clanky/k-moznosti-prevodu-podilu-ve-verejne-obchodni-spolecnosti-98412.html

https://www.epravo.cz/top/clanky/k-moznosti-prevodu-podilu-ve-verejne-obchodni-spolecnosti-98412.html

https://www.epravo.cz/top/clanky/rekodifikace-u-komanditni-spolecnosti-94866.html

https://www.epravo.cz/top/clanky/rekodifikace-u-komanditni-spolecnosti-94866.html

Kapitola 9

Veřejná správa


definovat veřejnou správu; vyjmenovat druhy veřejné správy a charakterizovat je; rozlišit mezi veřejnou správou, zákonodárstvím, soudnictvím a vládou; rozlišit formy činnosti veřejné správy; charakterizovat kontrolní mechanizmy ve veřejné správě.

Klíčová slova:

Veřejná správa, subjekty veřejné správy, druhy veřejné správy, kontrolní mechanizmy

ve veřejné správě.

139 VEŘEJNÁ SPRÁVA

9.1 Obecně

Vymezení samotné veřejné správy není jednoduché, protože zahrnuje široký rozsah činností

a institucí. Pojem veřejná správa je souslovím skládajícím se ze slov veřejná a správa. Podle slovníku

spisovné češtiny je možné správu definovat jako péči o nějaké záležitosti, vedení nebo řízení, např.

podniku. Podle toho, zda určitá lidská činnost sleduje cíle soukromé nebo veřejné, rozlišujeme

správu soukromou a veřejnou. To znamená, že veřejná správa je vykonávána ve veřejném zájmu,

zatímco soukromá správa v zájmu soukromém. Veřejný zájem je přitom možné přibližně definovat

jako společenský zájem, celospolečenský zájem, popř. obecný zájem. Vzhledem k výše uvedenému

můžeme shrnout, že veřejnou správou chápeme správu veřejných záležitostí, která je

uskutečňována ve veřejném zájmu.

Co se týče jejich zásadního rozdílu, veřejná správa je na rozdíl od soukromé správy více vázána

právním řádem. Soukromá správa je často spojována s hospodářskou aktivitou fyzických

a právnických osob nebo zaměňována s managementem, zatímco veřejná správa je činností

převážně vrchnostenskou spočívající v zásazích do právního postavení adresátů veřejné správy, tzn.

obyvatel České republiky, tzn. např. vydávání správních rozhodnutí. Přitom platí, že vykonavatelé

vrchnostenské veřejné správy jsou vázáni ustanovením čl. 3 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,

podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to

způsobem, který zákon stanoví. Veřejnou správu však nemůžeme kvalifikovat jen jako správu

vrchnostenskou, neboť její úkoly v moderní společnosti vrchnostenskou správu daleko překračují.

Pojmu veřejná správa je přikládán dvojí význam. V zásadě pod označením veřejná správa rozumíme

buď určitý druh činnosti (tj. spravování), nebo instituci (organizaci, úřad), která veřejnou správu

vykonává. V prvním případě jde o veřejnou správu v materiálním (funkčním) pojetí, ve druhém

případě o veřejnou správu ve formálním (institucionálním, organizačním) pojetí.

V materiálním pojetí veřejnou správu chápeme jako činnost státních nebo jiných veřejných institucí.

Tuto činnost veřejné správy můžeme vymezit dvojím způsobem a to pozitivně, nebo negativně.

Z hlediska jejího pozitivního materiálního vymezení chápeme veřejnou správu jako soubor činností,

při jejichž výkonu jsou orgány veřejné správa vázány ve své činnosti nejen právními předpisy, ale též

rozhodnutími vyšších orgánů veřejné správy. Některými autory bývá tato vázanost, doplněná

politickou, právní a finanční odpovědností veřejné správy vůči parlamentu, považována za jeden ze

základních znaků moderní veřejné správy. Z hlediska jejího negativního materiálního vymezení

chápeme veřejnou správu jako soubor činností, které nelze kvalifikovat jako zákonodárství nebo

soudnictví. Toto negativní vymezení vychází z dělby státní moci na moc zákonodárnou, výkonnou

a soudní a z poznatku, že moc zákonodárná a soudní lze na rozdíl od moci výkonné jako činnost

uspokojivě definovat. Negativní definice veřejné správy je založena na subtrakci, tj. na odečítání,

proto se takové vymezení veřejné správy přesněji označuje jako subtraktivní.

ÚVOD DO VEŘEJNÉHO A SOUKROMÉHO PRÁVA 140

Ve formálním pojetí veřejné správy se klade důraz na instituce a jejich orgány, které mají působnost

a pravomoc řešit veřejné úkoly, pokud nejsou přikázány parlamentu nebo soudům.

Pro pochopení rozdílu mezi materiálním a formálním vymezením veřejné správy je možné uvést

několik příkladů: parlamenty při schvalování státního rozpočtu, při kontrole jeho provádění a při

schvalování státního závěrečného účtu nevykonávají zákonodárnou činnost ve smyslu tvorby

abstraktních právních norem, ale činí opatření, které se kvalifikuje jako správní činnost. V oblasti

justice provádění služebního dozoru má rovněž povahu správní činnosti. Naproti tomu ministerstva

a jiné správní úřady jsou oprávněny za podmínek stanovených v ústavě a v zákonech vydávat

sekundární právní předpisy, které v materiálním smyslu jsou činností zákonodárnou.

9.2 Druhy veřejné správy

Veřejnou správu je možné rozlišit podle jejích jednotlivých druhů, a to podle:

organizačního uspořádání,

právní formy,

úkolů veřejné správy.

Základní pravidla organizační výstavby veřejné správy jsou:

územní a věcné hledisko, tzn. vymezení toho, na jaké úrovni a ve kterých záležitostech bude

veřejná správa vykonávána,

vymezení subjektu veřejné správy v konkrétní věci a na určeném území.

Z územního (prostorového) hlediska můžeme veřejnou správu v České republice rozdělit do tří

úrovní, a to na ústřední, oblastní (regionální) a obecní (místní). Z věcného hlediska může být veřejná

správa vykonávána jako politická (všeobecná) nebo jako odborná (specializovaná).

Co se týče subjektů veřejné správy, mohou jimi být stát, jiné subjekty veřejného práva, popř. další

subjekty ze zákona oprávněné. Originárním, tzn. původním, nositelem veřejné správy jako součásti

moci výkonné je stát, který ji může delegovat na jiné subjekty. Z tohoto hlediska se také při dělení

veřejné správy na druhy také dovozuje, že veřejná správa vykonávaná orgány státu jako originárního

nositele je veřejnou správou bezprostřední, přímou, zatímco veřejná správa delegovaná na jiné

subjekty a vykonávaná jejich orgány je veřejnou správou zprostředkovanou, paralelní, přenesenou.

Dělení veřejné správy podle právní formy odpovídá na otázku, kdy veřejná správa používá formy

veřejného práva a kdy formy soukromého práva. Podstatné pro toto určení je rozdělení veřejné


správy do dvou velkých skupin na veřejnou správu vrchnostenskou a na veřejnou správu fiskální.

Veřejná správa vrchnostenská je vykonávána formou veřejného práva, veřejná správa fiskální

formou práva soukromého. Vrchnostenská veřejná správa je představována tímto klasickým

trianglem: nařízení, správní akt a donucovací opatření. Při výkonu fiskální veřejné správy, která

spočívá v tvorbě, rozdělování, používání a přerozdělování veřejných peněžních fondů, správní

orgány nevstupují do právních vztahů adresátů veřejné správy, tj. obyvatel České republiky,

vrchnostensky, ale z pozice rovného partnera. Správní orgány musí zvažovat, jakou právní formu

v konkrétním případě zvolit, pokud není stanovena pro určitý okruh činnosti přímo zákonem.

Podle jejích úkolů a jejich plnění je možné veřejnou správu rozlišovat podle toho, zda vrchnostensky

zasahuje do práv nebo povinností adresátů veřejné správy nebo svým jednáním něco ve veřejném

zájmu zabezpečuje či obstarává, nikoli však formou hospodářské výdělečné činnosti. Podle úkolů,

které má plnit, přičemž se preferuje obsahové hledisko, rozlišujeme správně politickou, správně

hospodářskou, sociální, kulturní a ekologickou oblast veřejné správy. Toto dělení je však velmi

obecné a nedostatečné, proto se zpravidla uplatňuje hlubší členění veřejné správy na jednotlivá na

správní odvětví, jinak řečeno obory nebo resorty, kterými např. jsou vnitřní správa, bezpečnost

a pořádek, sociální věci, zdravotnictví, školství, ochrana životního prostředí, kultura atd., přičemž

tato odvětví tvoří i rámec správního práva hmotného.

9.3 Veřejná správa, zákonodárství,

soudnictví a vláda

Rozhodujícím kritériem pro odlišení veřejné správy od zákonodárství, soudnictví a vlády není

především hledisko materiální, ale formální. Rozhodující není druh činnosti, ale orgán či úřad, který

ji vykonává.

Rozdíl mezi správou a zákonodárstvím

Vzhledem k zákonodárství může být veřejná správa uvažována bez vlády anebo společně s ní jako

moc výkonná. Oba jevy lze odlišit zejména tím, že zákonodárství je v demokratickém parlamentním

státě veřejné správě nadřazeno, neboť pro ni formou zákonů vytváří právní rámec, ve kterém jedině

se může správa pohybovat. Ve vztahu k zákonodárství je veřejná správa činností podzákonnou

a výkonnou. To ovšem platí o celé výkonné moci, tedy i o vládě.

Veřejná správa se přímo, nebo nepřímo prostřednictvím vlády, na zákonodárství podílí. Např. vládě

je podle ustanovení čl. 41 odst. 2 Ústavy České republiky přiznána zákonodárná iniciativa. S tím je

spojena rozsáhlá legislativní činnost ministerstev a jiných správních úřadů. Přiznání zákonodárné


iniciativy také zastupitelstvům krajů přenáší legislativní činnost, resp. participaci na ní, též na správní

aparát krajů. V rámci správních úřadů se provádí rozsáhlá legislativní činnost, která nemá jen povahu

přípravných prací (návrhů), ale často ústí ve vydávání právních předpisů k provedení zákonů.

Formálně však je zákonodárství spojováno pouze s tím státním orgánem, kterému podle ústavy

náleží. V ČR je to Parlament, který jediný je z Ústavy oprávněn přijímat zákony.

Rozdíl mezi veřejnou správou a soudnictvím

Soudnictví je prováděním zákonů a jiných právních předpisů soudci, kteří jsou vázáni jen zákony,

jinak jsou nezávislí. Tato nezávislost soudců bývá ústavně zabezpečena takovými instituty, jako je

nesesaditelnost a nepřeložitelnost soudců apod. Veřejná správa je prováděním zákonů nebo jinou

činností ve veřejném zájmu osobami, které nejsou nezávislé. Rozhodujícím pro odlišení soudů od

orgánů veřejné správy je patrně to, zda s výkonem určité funkce je spojena soudcovské nezávislost

či nikoli. Vedle tohoto rozdílu existují další. Významným se jeví zejména účel, který obě činnosti

sledují. Veřejná správa je činností nepřetržitou, směřující k naplnění nějakého budoucího cíle,

zatímco soudnictví a výroky jeho orgánů jsou spojeny se současným stavem a platí pro ně zásada hic

et nunc, tzn. tady a teď. Z tohoto nikoli absolutního rozdílu dále vyplývá, že rozhodnutí orgánů

veřejné správy jsou převážně konstitutivní, tzn., že zakládají, mění, nebo ruší práva a povinnosti

určitých osob, zatímco soudní rozhodnutí jsou deklaratorní povahy, tzn., že prohlašují, že určitá

osoba práva nebo povinnosti má, nebo nemá. Veřejná správa dále jedná ve vlastní věci a z vlastní

iniciativy, soudnictví autoritativně a nezávisle nalézá právo ve sporu, kde soudce je neutrální a bez

iniciativy. Připomíná se také, že veřejná správa vedle konkrétních aktů může vydávat k provedení

zákonů i abstraktní akty, tj. nařízení nebo jiné příbuzné akty, což soudům nepřísluší.

Vztah správy a vlády

Vláda je nejvyšším, tj. řídícím orgánem toliko vůči hierarchické soustavě státních správních úřadů

jako vykonavatelů státní správy, zatímco vůči jiným subjektům a jejich orgánům vykonávajícím

ostatní veřejnou správu, zejména samosprávu, je pravomoc vlády omezena na formy stanovené

právním řádem. Obdobně to platí i o vztahu vlády k tzv. nezávislým správním úřadům. Za druhé ve

spojení s dělbou moci existují výkonné funkce, které nejsou typicky správní, neboť nepodléhají beze

zbytku zásadě zákonnosti správy. Taková výkonná funkce se označuje jako vláda. Vláda je původně

výrazem pro výkon moci. V tomto smyslu má dva úkoly a to politické vedení správy, včetně

organizace správních úkolů a úřadů a spolupůsobení při utváření vnitřních směrů politiky a vnějších

vztahů státu orientovaných na budoucnost.


9.4 Formy činnosti veřejné správy

Problematika forem činností veřejné správy úzce souvisí s jejím materiálním pojetím. Veřejnou

správu v materiálním smyslu totiž chápeme jako činnost orgánů veřejné správy na základě zákona,

které jsou oprávněny jednat jménem příslušného subjektu veřejné správy a zavazovat jej. Činnost

orgánů veřejné správy se přitom uskutečňuje v určitých formách, v tzv. formách činnosti veřejné

správy. Platí obecné pravidlo, že všechny formy činnosti veřejné správy mohou být uplatněny, jen

pokud mají právní základ. Některé z forem činností veřejné správy přitom právo přikazuje, ostatní

alespoň připouští. Správní orgány používají nejenom veřejnoprávní formy, ale i formy, které mají

k dispozici subjekty oprávněné právně jednat v soukromoprávní sféře. Formy činnosti veřejné

správy je možné dělit různých hledisek a to na abstraktní a konkrétní formy činnosti veřejné správy

nebo kombinaci obou, tj. abstraktně-konkrétní formy činnosti veřejné správy, jednostranné

a vícestranné formy činnosti veřejné správy, právní a neprávní formy činnosti veřejné správy

a vnější a vnitřní formy činnosti veřejné správy.

Abstraktnost forem činností veřejné správy spočívá buď v druhovém vyjádření věci, např.

zdravotnictví, školství apod., nebo v neurčitém počtu adresátů, např. fyzické osoby, nezletilí,

občanská sdružení apod., anebo současně v obou uvedených znacích. Stejně tak o konkrétnost

půjde u konkrétního určení věci, nebo při jmenovitém vymezení osob, anebo u obou těchto znaků

současně. Typickou abstraktní formou činnosti veřejné správy je vydávání nařízení a typickou

konkrétní formou činnosti veřejné správy je vydávání správních aktů, tj. rozhodnutí. Typickou

abstraktně-konkrétní formou činnosti veřejné správy je vydávání opatření obecné povahy.

Podle toho, zda postačuje právní jednání pouze jednoho orgánu veřejné správy, nebo je nutné

i právní jednání dalšího subjektu, tzn. dalšího orgánu veřejné správy nebo jejího adresáta, dělíme

formy činnosti veřejné správy na jednostranné nebo vícestranné. Většina forem činností veřejné

správy je autoritativní, tedy jednostranná. Typickou jednostrannou formou činnosti veřejné správy

je vydávání správních aktů a typickou vícestrannou formou činnosti veřejné správy je uzavírání

veřejnoprávních smluv.

Neprávní formy činnosti veřejné správy mají v poměru k právním formám činnosti veřejné správy

spíše doplňkový charakter. Pro obě skupiny forem činnosti veřejné správy však platí, že mají právní

základ, tzn., že právo je buď přikazuje, nebo dovoluje. Typickou právní formou činnosti veřejné

správy je vydávání vyjádření, osvědčení a sdělení a typickou právní formou činnosti veřejné správy

je realizace operativně-organizačních činností a materiálně-technických operací.

Podle toho, zda směřují dovnitř organizačního systému veřejné správy, nebo vně, rozlišujeme vnitřní

a vnější formy činnosti veřejné správy. Rozhodující jsou formy činnosti směřující vně veřejné správy,

činnosti směřující dovnitř veřejné správy mají spíše doplňkový charakter. Typickou vnější formou


činnosti veřejné správy je vydávání nařízení a správních aktů a typickou vnitřní formou činnosti

veřejné správy je vydávání vnitřních předpisů.

Mezi jednotlivé formy činnosti veřejné správy řadíme: nařízení, statutární předpisy, vnitřní

předpisy, správní akty, veřejnoprávní smlouvy, opatření obecné povahy, bezprostřední zásahy

a další formy činnosti veřejné správy (osvědčení, ověření, sdělení, vyjádření, závazné stanovisko,

sdělení, posudek, atd.). Nyní k těmto jednotlivým formám činnosti veřejné správy konkrétněji.

9.5 Kontrolní mechanismy ve veřejné

správě

Není dostatečné činnost fyzických nebo právnických osob pouze regulovat, tzn. usměrňovat pomocí

příkazů, zákazů nebo povolení, např. vydávat stavební povolení od stavebního úřadu. K dosažení

žádoucího efektu, aby se fyzické a právnické osoby chovaly v souladu s právními předpisy

a respektovaly je, je třeba jejich činnost kontrolovat. K tomuto účelu slouží správní dozor, který je

součástí kontrolních mechanismů ve veřejné správě. První oblastí kontrolních mechanismů ve

veřejné správě je kontrola vykonávaná veřejnou správou, do které patří:

vnější kontrola – do ní spadají správní dozor, finanční kontrola a obdobné kontrolní činnosti, které

vykonávají správní orgány vůči nepodřízeným fyzickým a právnickým osobám

vnitřní kontrola – do ní spadají služební dohled a instanční dozor, které vykonávají nadřízené správní

orgány vůči podřízeným orgánům veřejné správy

Dozor nad územními a zájmovými samosprávnými korporacemi

Druhou oblastí kontrolních mechanismů ve veřejné správě je kontrola veřejné správy samotné,

kterou provádějí subjekty stojící mimo veřejnou správu. Jde o kontrolu veřejné správy prováděnou

jinými státními orgány a to: Ústavním soudem, Parlamentem, správními a civilními soudy, Veřejným

ochráncem práv, orgány státního zastupitelství, Nejvyšším kontrolním úřadem a o kontrolu

prováděnou na základě iniciativy občanů zejména prostřednictvím petic a stížností. V následujícím

textu budou rozebrány nástroje kontroly vykonávané veřejnou správou a problematika dozoru

územními a zájmovými samosprávnými korporacemi.


Podle toho, zda určitá lidská činnost sleduje cíle soukromé nebo veřejné, rozlišujeme

správu soukromou a veřejnou, veřejná správa je vykonávána ve veřejném zájmu,

zatímco soukromá správa v zájmu soukromém. Veřejný zájem je možné přibližně

definovat jako společenský zájem, celospolečenský zájem, popř. obecný zájem.

Veřejnou správou tedy chápeme správu veřejných záležitostí, která je uskutečňována

ve veřejném zájmu.

1. Co je to veřejná správa?

2. Jaký je rozdíl mezi správou a zákonodárstvím?

3. Jaký je rozdíl mezi veřejnou správou a soudnictvím?

4. Jaký je vztah mezi správou a vládou?

5. Jaké znáte kontrolní mechanismy ve veřejné správě?


[1] SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká

republika, 2013. 497 s. ISBN 978-80-747-8002-8.

Kapitola 10

Správní právo hmotné


vyjmenovat prameny správního práva; charakterizovat subjekty veřejné správy; definovat znaky samosprávy; charakterizovat správní trestání.

Klíčová slova:

Subjekty veřejné správy, vykonavatel veřejné správy, samospráva, správní trestání.

147 SRPÁVNÍ PRÁVO HMOTNÉ

10.1 Obecně

Správní právo je část právního řádu České republiky, která upravuje veřejnou správu, tzn. její

organizaci a činnost, včetně vztahů vznikajících při jejím výkonu mezi nositeli veřejné správy na

jedné straně a fyzickými nebo právnickými osobami na straně druhé. Správní právo můžeme

zjednodušeně vymezit jako soubor právních norem, které upravují organizaci a činnost veřejné

správy.

Správní právo je součástí práva veřejného a svou povahou a v poměru k soukromému právu,

zejména právu občanskému, je právem zvláštním. Na rozdíl od práva občanského nebo trestního jde

o právo nekodifikované, tzn., že jeho právní úprava není obsažena v jednom právním předpise, ale

je roztříštěna do jejich velkého množství. S tím jsou spojeny problémy uspořádání tohoto odvětví

jako systému a vymezení jeho jednotlivých částí, tj. druhů správního práva. Základní členění odvětví

správního práva spočívá v tom, že rozlišujeme část obecnou a část zvláštní.

Obecná část neboli obecné správní právo obsahuje takové úpravy, zásady, pojmy a právní instituty,

které v zásadě platí pro veškerou veřejnou správu. Obsahuje všechno společné, typické a obecně

platné. Význam obecné části správního práva tedy spočívá v tom, že je společným základem pro

tvorbu, aplikaci a kontrolu hmotného správního práva.

Zvláštní část správního práva, označovaná též jako hmotné právo správní, obsahuje hmotněprávní

úpravu v rámci jednotlivých správních odvětví (oborů činnosti veřejné správy), kterou nalézáme

v mnoha právních předpisech různé právní síly (stavební právo, státní občanství, sdružování, vodní

právo). Správní odvětví nejsou jediným možným kritériem pro obsah hmotného právního práva.

Patří sem rovněž svou povahou průřezová úprava práva hospodářského, práva komunálního,

eventuálně dalších oborů tohoto druhu.

Jiným často užívaným dělením správního práva je členění na právo hmotné a na právo procesní.

10.2 Prameny správního práva

Pramenem, nejenom správního, ale např. také občanského, trestního, finančního atd., práva se

obecně rozumí zdroj práva, z něhož právo plyne. Teorie práva pak zpravidla rozeznává prameny

práva v materiálním a formálním smyslu. Prameny práva v materiálním smyslu (materiální pramen

práva) jsou určité skutečnosti, které způsobují, že obsah práva je právě takový, jaký je. V českém

právu se používají pouze psané formální prameny práva.


V České republice považujeme za formální prameny správního práva normativní právní akty, tzn.

právní předpisy, některé mezinárodní smlouvy, právo Evropské unie a další akty, jejichž obsahem

jsou normy správního práva a to v převažující či významné míře. Podle orgánů, které mají pravomoc

vydávat právní předpisy, je můžeme členit na akty moci zákonodárné, tj. Parlamentu (ústavní

zákony, zákony, zákonná opatření Senátu Parlamentu České republiky), akty orgánů moci výkonné,

tj. vlády (nařízení vlády České republiky), ministerstev a jiných ústředních správních úřadů

(vyhlášky), normativní akty dalších správních úřadů a akty orgánů územní samosprávy (především

obecně závazné vyhlášky a nařízení obcí a krajů).

10.3 Subjekty veřejné správy v České

republice

Subjekty veřejné správy v České republice jsou:

stát,

jiné subjekty, o nichž tak stanoví Ústava nebo zákon, a to:

veřejnoprávní korporace,

veřejné ústavy a veřejné podniky,

státní fondy,

nadační fondy,

zapsané ústavy.

Stát je nejdůležitějším, originárním, hlavním subjektem veřejné správy v České republice. Stát je

chápán jako fiktivní osoba, kterou lze rozložit na organizační složky, tj. státní orgány. Nositelem

veřejných práv a povinností, i odpovědnosti z jednání, případně nečinnosti, těchto státních orgánů

je sám stát. Stát má znaky veřejnoprávní i soukromoprávní korporace, k výkonu státní správy si stát

zřizuje organizační složky, kromě toho pak výkon státní správy přenáší na orgány jiných subjektů

veřejné správy, kdy se jedná o nepřímý výkon státní správy, a část veřejné správy postupuje

k přímému výkonu orgánů jiných subjektů, kdy se jedná o výkon samosprávy. Některé úkoly pak plní

nesamosprávné instituce zřízené státem, např. Česká televize nebo Český rozhlas.

Veřejnoprávní korporace je základním pojmem správního práva. Korporací se obecně myslí rozumí

sdružení osob za účelem sledování společného cíle jednající jako samostatný právní subjekt, na nějž

jsou vztažena práva a povinnosti. Veřejnoprávní korporace je zvláštním druhem korporace, která

plní především úkoly veřejného charakteru. Zpravidla je v současné době veřejnoprávní korporace


definována jako člensky organizovaný subjekt veřejné správy, kterému byla svěřena moc

samostatně plnit veřejné úkoly. Členský princip, právní subjektivita, zřízení vrchnostenským aktem,

svěření rozhodovací pravomoci, poskytnutí určité míry autonomie a nezávislosti na státní správě

jsou charakteristickými znaky veřejnoprávních korporací. Co se týče zřízení nebo vzniku

veřejnoprávní korporace, nestačí úkon soukromoprávní, její existence může být založena zákonem

nebo jiným vrchnostenským aktem na základě zákona. Tímto zřizovacím aktem je veřejnoprávní

korporaci svěřen podíl na výkonu vrchnostenské veřejné správy. Charakteristická je také jistá

nezávislost veřejnoprávní korporace na hierarchickém organizačním systému správních úřadů, která

je projevem principu decentralizace, nicméně veřejnoprávní korporace podléhá státnímu dozoru

a také kontrole moci soudní. Lze rozlišovat územní veřejnoprávní korporace, tj. obce a kraje,

a zájmové veřejnoprávní korporace, jejichž zřizování souvisí s výkonem nějakého povolání,

s určitými, zejména kvalifikačními vlastnostmi osoby, tj. profesní komory, např. Česká lékařská

komora, a věcné veřejnoprávní korporace, např. zájmová sdružení obcí, kdy členství v nich je

založeno na reálném věcném základě a souvisí s vlastnictvím určité věci.

Veřejný ústav je většinou definován jako souhrn věcných prostředků a osob, který je vytvářen jiným

subjektem veřejné správy, tj. státem nebo veřejnoprávní korporací, nebo jejich orgány výlučně za

účelem plnění určité veřejné služby. Veřejný ústav nemusí disponovat právní subjektivitou, může se

jednat o samostatnou organizační jednotku, např. státu, kraje, obce, bez právní subjektivity, a proto

se rozlišují samostatné a nesamostatné veřejné ústavy. Samostatné veřejné ústavy jsou zřizovány

zákonem nebo aktem na základě zákona a mají status právnické osoby. Ustavení nesamostatného

veřejného ústavu je zpravidla věcí vnitřního opatření subjektu, jeho zřízení však musí obecně

umožňovat zákon. Veřejné ústavy nemají členy. Veřejnými ústavy např. jsou dětské diagnostické

ústavy, dětské domovy, speciální školy, fakultní nemocnice, psychiatrické léčebny, muzea, galerie,

knihovny a divadla.

Za veřejný podnik se považuje takový podnik, jehož činnost se týká záležitostí veřejného zájmu. Na

rozdíl od veřejného ústavu je pro existenci a fungování veřejného podniku charakteristická ziskovost

prováděné činnosti. Veřejnými podniky jsou např. městské či krajské dopravní podniky.

Nadační fond je nezávislý subjekt finanční povahy založený za účelem podpory veřejně prospěšných

aktivit a projektů. Zřizovatelem nadačního fondu může být každá fyzická nebo právnická osoba.

V případě, že má nadační fond jen jednoho zřizovatele, musí být sepsána zakládací listina v podobě

notářského zápisu. Je-li zřizovatelů několik, uzavřou mezi sebou zakládací smlouvu, kterou podepíší

a pravost podpisů ověří. Nadační fond musí mít uvedeno sídlo, které je jeho adresou. Kromě této

adresy může mít kontaktní místo neboli místo, na kterém se skutečně zdržuje. Nadační fond vzniká

dnem zápisu do veřejného rejstříku.

Zapsaný ústav je právnická osoba ustavená za účelem provozování činnosti užitečné společensky

nebo hospodářsky s využitím své osobní a majetkové složky. Provozuje-li zapsaný ústav obchodní

závod nebo jinou vedlejší činnost, nesmí být provoz na újmu jakosti, rozsahu a dostupnosti služeb


poskytovaných v rámci hlavní činnosti zapsaného ústavu. Zisk může zapsaný ústav použít jen

k podpoře činnosti, pro niž byl založen, a k úhradě nákladů na vlastní správu. Zapsaný ústav se

zakládá zakládací listinou nebo pořízením pro případ smrti. Zapsaný ústav vzniká zápisem do

veřejného rejstříku.

Vykonavateli přímé státní správy v České republice jsou:

prezident České republiky,

vláda České republiky,

ministerstva,

jiné ústřední správní úřady,

další, neústřední, správní úřady s celostátní působností,

odborné správní úřady s regionální a místní působností,

veřejné ozbrojené a neozbrojené bezpečnostní sbory,

nezávislé správní úřady.

Vykonavateli nepřímé státní správy v České republice jsou:

orgány od státu odlišných subjektů veřejné správy, tzn. orgány krajů, tj. krajský úřad, zvláštní

orgány kraje, rada kraje, a orgány obcí, tj. obecní úřady, pověřené obecní úřady, úřady obcí

s rozšířenou působností, komise rady obce, zvláštní orgány obce, rada obce,

soukromé fyzické a právnické osoby.

Vykonavateli samosprávy České republice jsou:

orgány krajů, tj. územní veřejnoprávní korporace, jako vykonavatelé územní samosprávy,

orgány obcí, tj. územní veřejnoprávní korporace, jako vykonavatelé územní samosprávy,

orgány profesních komor, tj. zájmové veřejnoprávní korporace, jako vykonavatelé zájmové

samosprávy,

orgány veřejných vysokých škol a jejich fakult jako vykonavatelé ostatní samosprávy,

orgány základních, středních a vyšších odborných škol jako vykonavatelé ostatní samosprávy.

10.4 Samospráva a její znaky

Samospráva je část veřejné správy, která je zajišťována jinými subjekty veřejné správy odlišnými od

státu, které mají autonomní postavení, charakter veřejnoprávní korporace a naplňují úkoly veřejné

správy prostředky nestátního charakteru. Samosprávu je nutno chápat jako výraz decentralizace

veřejné správy, kdy dochází k přenesení výkonu určitých veřejných záležitostí ze státu na subjekty


odlišné od státu, jimiž jsou zpravidla veřejnoprávní korporace. Jde o transfer výkonu veřejné moci,

který lze podle ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy uskutečnit pouze zákonem. Výsledkem decentralizace

veřejné správy je relativní nezávislost orgánů veřejnoprávních korporací, na které byl ze strany státu

výkon určitých veřejných záležitostí přenesen, na jiných státních orgánech. Do samosprávy

veřejnoprávních korporací lze zpravidla zasahovat jen na základě zákona, tj. v případech, v mezích

a způsobem, který zákon stanoví. Samospráva se člení na územní samosprávu, zájmovou

samosprávu a ostatní tj. akademickou a školskou, samosprávu.

10.4.1 Územní samospráva

Územní samospráva je prostorově vymezený funkční celek, který je nadán právem sám rozhodovat

o svých záležitostech. Územní samospráva je v České republice reprezentována obcemi, které jsou

základními územními samosprávnými celky a kraji, které jsou vyššími územními samosprávnými

celky. Obce a kraje jsou dvěma základními subjekty územní samosprávy a územními

veřejnoprávními korporacemi. Obce a kraje vytvářejí vlastní orgány, jejichž prostřednictvím je výkon

samosprávy uskutečňován, a mají oprávnění vydávat podzákonné právní předpisy.

10.4.2 Územní samosprávné celky

Subjekty územní samosprávy v České republice jsou územní samosprávné celky, jimiž jsou obce,

jakožto základní územní samosprávné celky, a kraje, jakožto vyšší územní samosprávné celky. Obec

je podle ustanovení § 1 obecního zřízení základním územním samosprávným společenstvím občanů

tvořící územní celek, který je vymezen hranicí území obce. Obec pečuje o všestranný rozvoj svého

území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem. Podle obecního

zřízení se rozlišují tři základní druhy obcí a to:

obce základní, které lze označit také jako vesnické a které nejsou městy ani městysy,

městyse,

města.

Podle obecního zřízení se rozlišují tři základní druhy měst a to:

města základní, která nejsou městy statutárními,

statutární města,

hlavní město Praha.

Kraj je podle ustanovení § 1 odst. 1 krajského zřízení územním společenstvím občanů, které má

právo na samosprávu. Kraj je veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek a vlastní příjmy

vymezené zákonem a hospodaří za podmínek stanovených zákonem podle vlastního rozpočtu. Kraj


vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Kraj

pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů. Kraj spravuje své záležitosti

samostatně. Státní orgány mohou do samostatné působnosti zasahovat, jen vyžaduje-li to ochrana

zákona, a jen způsobem, který stanoví zákon. Rozsah samostatné působnosti může být též omezen

zákonem. Státní správu, jejíž výkon byl zákonem svěřen orgánům kraje, vykonávají orgány kraje jako

svou přenesenou působnost. Kraj je při výkonu státní správy správním obvodem. Kraj je povinen

zabezpečit výkon přenesené působnosti. Kraj při výkonu samosprávy a státní správy chrání veřejný

zájem.

10.4.3 Územní základ územních samosprávných celků

Územní samosprávné celky vykonávají svou působnost v rámci svého území vymezeného hranicemi

oddělujícími je od jiných územních samosprávných celků. V rámci svých území obce a kraje

vykonávají v samostatné působnosti samosprávu a v přenesené působnosti státní správu

a v případech stanovených zákonem nebo na základě veřejnoprávních smluv vykonávají orgány

některých obcí určité úkoly státní správy v rámci správního obvodu zahrnujícího území více obcí.

Každá část území České republiky je součástí některé obce. Výjimkou je území vojenských újezdů

jako zákonem vymezených částí území státu určených k zajišťování obrany státu a k výcviku

ozbrojených sil. Obec tvoří podle ustanovení § 1 obecního zřízení územní celek, který je vymezen

hranicí území obce a má podle ustanovení § 18 obecního zřízení jedno nebo více souvislých

katastrálních území (srov. § 18 obecního zřízení, § 1a zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění

státu, ve znění pozdějších předpisů). Podle obecního zřízení je možné provést v území obcí tyto

změny:

sloučení obcí,

připojení obce,

oddělení části obce,

změny hranic obcí, při kterých nedochází ke sloučení obcí, připojení obce nebo oddělení části

obce,

změny hranic obcí vyvolané změnami území vyšších územních samosprávných celků nebo

České republiky.

10.4.4 Osobní základ územních samosprávných celků

Podle ustanovení čl. 100 odst. 1 Ústavy jsou územní samosprávné celky územní společenství občanů,

která mají právo na samosprávu. Podle ustanovení § 16 odst. 1 obecního zřízení jsou základem


osobního složení obecního společenství občané obce, jimiž jsou fyzické osoby, které jsou státními

občany České republiky a jsou v obci hlášeny k trvalému pobytu (§ 16 odst. 1 obecního zřízení).

Podle ustanovení § 12 odst. 1 krajského zřízení jsou základem osobního složení krajského

společenství občané kraje, jimiž jsou fyzické osoby, které jsou státními občanem České republiky

a jsou přihlášeny k trvalému pobytu v některé obci v územním obvodu kraje.

Z širšího pohledu lze mezi osoby tvořící základ obcí a krajů řadit osoby, které mají právně

kvalifikovaný vztah k jejich území a to:

občany obcí a krajů;

cizince s trvalým pobytem na území obce a kraje, kteří podle ustanovení § 17 obecního zřízení

mají oprávnění náležící občanům obce, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká

republika vázána a která byla vyhlášena. Podle ustanovení čl. 22 odst. 1 konsolidovaného

znění Smlouvy o fungování Evropské unie má každý občan Evropské unie mající bydliště

v členském státě, jehož není státním příslušníkem, právo volit a být volen v obecních volbách

v členském státě, v němž má bydliště, za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto

státu;

osoby, které jsou vlastníky nemovitosti na území obce či kraje.

Občané obce a kraje mají vůči obcím a krajům následující práva:

právo volit a být volen do zastupitelstva;

právo účastnit se hlasování v místním referendu v obci a na území části obce, právo účastnit se

hlasování v krajském referendu;

právo vyjadřovat v souladu s jednacím řádem na zasedání zastupitelstva svá stanoviska

k projednávaným věcem, vyjadřovat se k návrhu rozpočtu a k závěrečnému účtu, nahlížet do

usnesení a zápisů z jednání zastupitelstva, do usnesení rady, výborů a komisí;

právo požadovat projednání určité záležitosti v oblasti samostatné působnosti radou nebo

zastupitelstvem, je-li žádost podepsána kvalifikovaným počtem občanů, musí být v orgánech

obce a kraje v zákonem určené lhůtě projednána;

právo podávat orgánům obce a kraje návrhy, připomínky a podněty, které jsou příslušné

orgány povinny v zákonem stanovené lhůtě vyřídit;

právo obracet se s peticemi a jinými návrhy a stížnostmi k orgánům obce a kraje;

práva občanů příslušejících k národnostním a etnickým menšinám.

Obecní a krajské zřízení sice neformulují povinnosti občanů vůči obcím a krajům, přesto takové

povinnosti mohou podle zvláštních zákonů existovat.


10.4.5 Právní subjektivita územních samosprávných

celků

Podle ustanovení čl. 101 odst. 3 Ústavy jsou územní samosprávné celky veřejnoprávními

korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodařit podle vlastního rozpočtu. Z této ústavní

definice lze dovodit, že obce a kraje jsou právnickými osobami a mají tudíž právní subjektivitu.

Obecní a krajské zřízení stanoví, že obce a kraje vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou

odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, čímž rovněž vymezují jejich právní subjektivitu.

Obce a kraje tedy mohou jako právnické osoby vstupovat do právních vztahů soukromého práva

a v zákonem vymezeném rozsahu mají oprávnění vykonávat působnost v oblasti veřejné správy

a jako takové mohou vystupovat jako subjekt vztahů veřejného práva. Obce a kraje nesou

odpovědnost z právních vztahů, do kterých vstupují. Vedle jejich odpovědnosti jako právnických

osob podle obecných předpisů soukromého práva stanoví právní řád České republiky, např. v zákoně

č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo

nesprávným úředním postupem, a v zákoně České národní rady č. 553/1991 Sb., o obecní policii,

i jejich odpovědnost za škodu vzniklou výkonem veřejné správy.

10.4.6 Působnost územních samosprávných celků

Působnost územních samosprávných celků se dělí na územní a věcnou. Územní působnost územních

samosprávných celků je určena v zásadě jejich hranicemi. Obecní zřízení stanoví, že obecní úřady

obcí s pověřeným obecním úřadem a obcí s rozšířenou působností vykonávají vymezené úkoly státní

správy pro správní obvod zahrnující území více obcí.

Věcná působnost územních samosprávných celků zahrnuje veřejné záležitosti různého charakteru.

Obce a kraje vystupují jako subjekty veřejné správy a jako právnické osoby veřejného práva

s veřejnými oprávněními, tj. pravomocemi, vůči právnickým a fyzickým osobám např. při vydávání

obecně závazných vyhlášek a nařízení, a některé veřejné úkoly zajišťují způsoby pečovatelské

správy, např. smlouvami podle občanského zákoníku při zřizování škol. Územní samosprávné celky

mají ale také postavení subjektů práv a povinností v oblasti soukromého práva, a to zásadně ve

stejném rozsahu jako jiné právnické osoby, např. při uzavírání smluv s jinými právními subjekty.

Věcná působnost územních samosprávných celků se člení na samostatnou působnost, tj. působnost

přirozenou, samosprávnou, v rámci které vykonávají samosprávu, a na přenesenou působnost, tj.

působnost cizí, delegovanou, v rámci které vykonávají státní správu. Tím, že vykonávají přenesenou

působnost, se podle ustanovení čl. 105 Ústavy orgány územních samosprávných celků stávají

vykonavateli nepřímé státní správy. Zatímco výkon samosprávy v samostatné působnosti je výrazem


decentralizace veřejné správy, kdy nositelem veřejné správy je jiný sub, výkon nepřímé státní správy

v přenesené působnosti je výrazem dekoncentrace státní správy. Rozdíl mezi výkonem samosprávy

v rámci samostatné působnosti a výkonem státní správy v rámci přenesené působnosti orgány

územních samosprávných celků, např. prostřednictvím vydávání správních aktů nebo jiných forem

správních činností, není vůči jejich adresátům, tj. občanům, není zásadní. Orgány územních

samosprávných celků totiž mohou podle ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy a ustanovení čl. 36 Listiny

při výkonu samosprávy v samostatné působnosti a při výkonu státní správy v přenesené působnosti

vůči jejich adresátům zasahovat jen v případech, za podmínek a způsobem stanoveným zákonem,

přičemž adresátům samosprávy a státní správy náleží právní prostředky k ochraně jejich práv

a oprávněných před neoprávněnými zásahy jak státní správy, tak samosprávy.

Do přenesené působnosti, v rámci které orgány územních samosprávných celků vykonávají státní

správu, se zpravidla řadí ty činnosti, jimiž mohou být dotčena základní práva a svobody adresátů

veřejné správy. Do samostatné působnosti, v rámci které orgány územních samosprávných celků

vykonávají samosprávu, se řadí ty záležitosti, které jsou územním samosprávným celkům jakožto

subjektům veřejné správy vlastní a které orgány územních samosprávných celků vykonávají jménem

a na odpovědnost územních samosprávných celků. Obecní zřízení a krajské zřízení řadí do

samostatné působnosti územních samosprávných celků takové záležitosti, jejichž plnění je

bezprostředním zájmem existence a rozvoje územních samosprávných celků. Do samostatné

působnosti územních samosprávných celků patří i oprávnění právní předpisy ve formě obecně

závazných vyhlášek.

Do samostatné působnosti obce konkrétně patří záležitosti, které jsou v zájmu obce a občanů obce,

pokud nejsou zákonem svěřeny krajům nebo pokud nejde o přenesenou působnost orgánů obce

nebo o působnost, která je zvláštním zákonem svěřena správním úřadům jako výkon státní správy,

a dále záležitosti, které do samostatné působnosti obce svěří zákon. Do samostatné působnosti obce

patří zejména záležitosti uvedené v ustanovení § 84, § 85 a § 102 obecního zřízení, tj. např.

oprávnění schvalovat program rozvoje obce, schvalovat rozpočet obce a závěrečný účet obce,

zřizovat a rušit příspěvkové organizace a organizační složky obce, schvalovat jejich zřizovací listiny,

rozhodovat o založení nebo rušení právnických osob, vydávat obecně závazné vyhlášky obce,

rozhodovat o vyhlášení místního referenda, navrhovat změny katastrálních území uvnitř obce,

schvalovat dohody o změně hranic obce a o slučování obcí, zřizovat a rušit výbory, volit jejich

předsedy a další členy a odvolávat je z funkce, zřizovat a zrušovat obecní policii, rozhodovat

o spolupráci obce s jinými obcemi a o formě této spolupráce, udělovat a odnímat čestné občanství

obce a ceny obce, s výjimkou vydávání nařízení obce. Obec v samostatné působnosti ve svém

územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření

podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především

o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací,

výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku. Obec může pro


výkon samostatné působnosti zakládat a zřizovat právnické osoby a organizační složky obce, pokud

zákon nestanoví jinak. Obce mohou v rámci samostatné působnosti zřizovat obecní policii.

Do samostatné působnosti kraje konkrétně patří záležitosti, které jsou v zájmu kraje a občanů kraje,

pokud nejde o přenesenou působnost kraje. Do samostatné působnosti kraje patří zejména

záležitosti uvedené v § 35, 36 a 59, tj. např. oprávnění předkládat návrhy zákonů Poslanecké

sněmovně, předkládat návrhy Ústavnímu soudu na zrušení právních předpisů, vydávat obecně

závazné vyhlášky kraje, koordinovat rozvoj územního obvodu, schvalovat strategie rozvoje

územního obvodu kraje, zajišťovat jejich realizaci a kontrolovat jejich plnění, schvalovat koncepce

rozvoje cestovního ruchu na území kraje, zajišťovat jejich realizaci a kontrolovat jejich plnění, volit

zástupce kraje do regionálních rad regionů soudržnosti, stanovit rozsah základní dopravní

obslužnosti pro území kraje, rozhodovat o spolupráci kraje s jinými kraji a o mezinárodní spolupráci,

schvalovat rozpočet kraje a schvalovat závěrečný účet kraje, zřizovat a rušit příspěvkové organizace

a organizační složky kraje, rozhodovat o založení a rušení právnických osob, zřizovat a zrušovat

výbory, volit a odvolávat jejich předsedy a členy, udělovat ceny kraje, rozhodovat o vyhlášení

krajského referenda, s výjimkou vydávání nařízení kraje, a dále záležitosti, které do samostatné

působnosti svěří zákon. Kraj může pro výkon samostatné působnosti zakládat a zřizovat právnické

osoby a organizační složky kraje, pokud zákon nestanoví jinak.

V ustanovení § 8 obecního zřízení a v ustanovení § 4 krajského zřízení je stanoveno, že pokud ze

zákona, který upravuje působnost samosprávných celků, nevyplývá, že jde o přenesenou působnost,

jde o samostatnou působnost.

10.5 Správní trestání

Správní trestání je jednou z forem správních činností, která spočívá ve vyvozování správněprávní

odpovědnosti, tj. odpovědnosti za spáchání správního deliktu. V tomto smyslu jde tedy o realizaci

oprávnění orgánů veřejné správy projednávat správní delikty a ukládat za ně správní tresty.

Pojem správní trestání se však často používá i pro označení té části, resp. subsystému správního

práva, která upravuje základy správněprávní odpovědnosti, tj. správního práva trestního. Správní

právo trestní je souborem právních norem, které vymezují právní základ správněprávní

odpovědnosti a ve svém důsledku tedy i správního trestání.


10.5.1 Správní delikt

Základem správněprávní odpovědnosti je spáchání správního deliktu. Správní delikt je protiprávní

jednání odpovědné osoby, jehož znaky jsou uvedeny v zákoně a za které lze uložit správní trest.

Správní delikty se dělí na:

přestupky, zahrnující přestupky fyzických osob, fyzických osob podnikajících a osob

právnických, a

jiné správní delikty, jež jsou představovány disciplinárními delikty a delikty pořádkovými (není-

li u nich výslovně uvedeno jinak).

Přestupky i jiné správními delikty, spočívají v porušení povinností ve veřejné správě. Z velké části tak

spočívají především v porušení administrativních zákazů a příkazů. Současně jsou však mezi správní

delikty, a to zejména v oblasti přestupků, zařazeny i delikty proti majetku či občanskému soužití,

které s pořádkem ve veřejné správě již přímo nesouvisí.

Ačkoliv jednotlivé druhy správních deliktů mezi sebou vykazují řadu odlišností a specifik spočívajících

především v subjektu, objektu, konstrukci zavinění, povaze správních trestů, aj., je možné vymezit

znaky společné všem správním deliktům, na nichž je v podstatě vystavěna jejich právní konstrukce.

Jedná se o tyto znaky, tj. konstrukční prvky, správních deliktů:

protiprávnost,

škodlivost,

trestnost,

subjekt deliktu – odpovědná osoba,

zákonné vyjádření skutkové podstaty,

zákonné zmocnění k ukládání správních trestů.

10.5.2 Přestupek

Přestupek je podle ustanovení § 5 přestupkového zákona společensky škodlivý protiprávní čin, který

je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li

o trestný čin. Z uvedeného pojmového vymezení přestupku vyplývá, že k tomu, aby bylo určité

protiprávní jednání přestupkem, musí naplnit v potřebné (odpovídající) míře znak společenské

škodlivosti, tzn. materiální znak, být v zákoně formálně označeno za přestupek, splňovat znaky

uvedené v zákoně, tzv. formální znaky a nesmí jít o trestný čin.

Jedním ze základních principů postihování přestupků je zásada odpovědnosti za spáchání přestupku,

z níž vyplývá, že správní trest za přestupek lze uložit jen jeho pachateli, jemuž bylo jeho spáchání

dokázáno. Za pachatele přestupku se podle ustanovení § 13 přestupkového zákona považuje fyzická


osoba nebo právnická osoba anebo fyzická osoba podnikající, pokud svým jednáním naplnila

všechny znaky přestupku. Za pachatele přestupku se dále podle příslušných ustanovení zákona

považuje též spolupachatel, nepřímý pachatel, zákonný zástupce, opatrovník, organizátor, návodce

a pomocník.

Odpovědnost fyzických osob za přestupky se váže na věk, příčetnost a na zavinění. Podle ustanovení

§ 18 přestupkového zákona není za přestupek odpovědný ten, kdo v době jeho spáchání nedovršil

patnáctý rok svého věku. Z hlediska věku je tedy minimální hranicí pro vznik odpovědnosti za

přestupky den, který následuje po dosažení patnáctého roku věku. Určujícím okamžikem při

stanovení odpovědnosti za přestupek ve vztahu k věku pachatele je doba spáchání přestupku. Trvá-

li přestupek delší dobu, omezuje se odpovědnost na období po dosažení 15. roku věku. Další

podmínkou odpovědnosti fyzické osoby za přestupek je příčetnost této osoby, tzn., že pachatelem

přestupku může být pouze osoba, která v době jeho spáchání byla příčetná. Nepříčetným je přitom

pachatel, který měl v době spáchání přestupku vymizelou schopnost rozpoznávací (inteligenční,

psychologickou), tj. schopnost chápat význam svého činu pro společnost, rozpoznat jeho

protiprávnost, např. osoba s mentální retardací, idiocie, nebo složku ovládací, tj. schopnost ovládat

své jednání, např. kleptoman. Odpovědnost fyzické osoby za přestupek je konstruována

v přestupkovém zákoně jako odpovědnost subjektivní, tzn., že je založena na zavinění.

10.5.3 Správní disciplinární delikt

Správní disciplinární delikt je protiprávní jednání fyzické osoby, která je ve zvláštním právním vztahu

k určité instituci. Tímto vztahem je typicky služební poměr, ze kterého pro tuto fyzickou osobu

vyplývají zvláštní práva a povinnosti. Co se týče instituce, může se jednat o státní instituci, tj. správní

úřady, veřejné ozbrojené sbory a ozbrojené síly, profesní komory nebo jiné instituce, tj. věznice,

vazba, zabezpečovací detence, veřejná vysoká škola, školské nebo zdravotnické zařízení pro výkon

ochranné nebo ústavní výchovy. Subjektem správního disciplinárního deliktu může být jen fyzická

osoba, která má právní vztah k této instituci. Objektem deliktu je vnitřní pořádek a disciplína v rámci

instituce, profesní etika, odbornost výkonu povolání, důstojnost a důvěryhodnost instituce ve

vztahu k veřejnosti.

10.5.4 Správní pořádkový delikt

Správní pořádkový delikt je protiprávní jednání fyzické nebo právnické osoby, která jako účastník

správního řízení nesplní v jeho průběhu nějakou procesní povinnost, např. maření, ztěžování,

narušování postupu orgánů veřejné správy, ale i neposkytnutí potřebné součinnosti. Správní orgán,


před kterým je správní řízení vedeno, uložením pořádkové pokuty nutí účastníka správního řízení ke

splnění této procesní povinnosti. Účelem pořádkové pokuty je prosazení splnění porušených

procesních povinností. Uložení pořádkové pokuty účastníkovi správního řízení je na základě zásady

oportunity právem, nikoli povinností, orgánu veřejné správy. Správní orgán může určitý správní

pořádkový delikt postihnout i vícekrát, neplatí zde tak zásada ne bis in idem, protože účelem tohoto

postihu je donutit účastníka řízení ke splnění jeho procesní povinnosti. Odpovědnost za správní

pořádkový delikt je založena na zavinění. Pořádkové delikty projednává a sankce za ně ukládá

správní orgán, který vede správní řízení, v němž došlo k porušení procesní povinnosti. Sankcí za

správní pořádkové delikty je zpravidla pokuta, přičemž zákony obsahující skutkové podstaty

správních pořádkových deliktů zpravidla stanoví horní hranice pokut. Zákony obsahující skutkové

podstaty správních pořádkových deliktů také umožňují orgánům veřejné správy, které je

projednávají, prominutí nebo snížení uložené pokuty.

10.6 Zvláštní část správního práva

Ze základního hlediska dělíme správní právo na část obecnou a část zvláštní. Část obecná, tzv.

obecné správní právo, zahrnuje obecnou úpravu procesních postupů, pojmy, prameny správního

práva, správněprávní instituty jako například správní akty nebo veřejnoprávní smlouvy a další

činnosti veřejné správy včetně problematiky správního soudnictví. Zvláštní část správního práva,

označovaná také jako hmotné správní právo, obsahuje hmotněprávní úpravu jednotlivých odvětví

veřejné správy, tzn. např. vnitřní správu, tzn. právní úpravu matrik, evidence obyvatel, trvalého

pobytu, občanských průkazů, cestovních dokladů, pobytu cizinců, mezinárodní ochrany, státního

občanství, shromažďování aj., správu na úseku bezpečnosti a obrany, školství, ochrany kulturních

památek, médií, tisku a publikací, zaměstnanosti, zdravotnictví, elektronických komunikací, zbraní

a střeliva, správu na úseku vodního hospodářství, dopravy, územního plánování, stavebnictví,

vyvlastňování, sociálního zabezpečení, financí, daní, životního prostředí a mnoha dalších.

Vzhledem k jejímu rozsahu je právní úprava zvláštní části správního práva roztříštěna do stovek

zákonů. Jednotícím prvkem činnosti orgánů veřejné správy ve všech odvětvích, které tvoří zvláštní

část správního práva, je jednoznačně Ústava a Listina, ve kterých jsou stanovena základní pravidla

činnosti orgánů veřejné správy. Dalším jednotícím prvkem je činnost vlády České republiky, která

prostřednictvím svých usnesení řídí a činnost správních úřadů, a dále také činnost ministerstev

a jiných ústředních správních úřadů, které vůči podřízeným správním úřadům vykonávají řídící,

kontrolní a metodickou činnost. Posledním významným jednotícím prvkem činnosti orgánů veřejné

správy v oblasti odvětví, které tvoří zvláštní část správního práva, je činnost soudů ve správním

soudnictví, které přezkoumávají pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné správy a jejichž právním

názorem jsou orgány veřejné správy vázány a kdy v zájmu zákonného a jednotného rozhodování


orgánů veřejné správy se Nejvyšší správní soud v případech a postupem stanoveným v soudním

řádu správním může při své rozhodovací činnosti usnést na zásadním usnesení.

Správní právo je část právního řádu České republiky, která upravuje veřejnou správu,

tzn. její organizaci a činnost, včetně vztahů vznikajících při jejím výkonu mezi nositeli

veřejné správy na jedné straně a fyzickými nebo právnickými osobami na straně

druhé. Správní právo můžeme zjednodušeně vymezit jako soubor právních norem,

které upravují organizaci a činnost veřejné správy.

Obecná část neboli obecné správní právo obsahuje takové úpravy, zásady, pojmy

a právní instituty, které v zásadě platí pro veškerou veřejnou správu. Obsahuje

všechno společné, typické a obecně platné. Význam obecné části správního práva

tedy spočívá v tom, že je společným základem pro tvorbu, aplikaci a kontrolu

hmotného správního práva. Zvláštní část správního práva, označovaná též jako

hmotné právo správní, obsahuje hmotněprávní úpravu v rámci jednotlivých správních

odvětví (oborů činnosti veřejné správy), kterou nalézáme v mnoha právních

předpisech různé právní síly (stavební právo, státní občanství, sdružování, vodní

právo). Správní odvětví nejsou jediným možným kritériem pro obsah hmotného

právního práva. Patří sem rovněž svou povahou průřezová úprava práva

hospodářského, práva komunálního, eventuálně dalších oborů tohoto druhu.

1. Definujte správní právo.

2. Kdo je subjektem veřejné správy?

3. Jaké znaky vykazuje samospráva a čím se liší od státní správy?

4. Definujte správní delikt.

5. Co to je přestupek?

6. Co upravuje zvláštní část správního práva?



republika, 2013. 497 s. ISBN 978-80-747-8002-8.

[2] PAPOUŠKOVÁ, Z. Daňové řízení. In Finanční a daňové právo. Praha: Aleš Čeněk,

s.r.o., 2016, s. 432. ISBN 978-80-7380-639-2.

Kapitola 11

Správní právo procesní


definovat správní řízení; definovat správní orgány; určit účastníky správního řízení; popsat zahájení a průběh správního řízení; definovat správní rozhodnutí a jeho formy.

Klíčová slova:

Správní řízení, správní orgány, účastníci správního řízení, zahájení a průběh správního

řízení, správní rozhodnutí a jeho formy.


11.1 Obecně

Jak bylo řečeno v předchozí kapitole, za správní právo hmotné se pokládají takové normy správního

práva, které upravují činnost správních orgánů, resp. které stanoví požadavky na plnění úkolů

veřejné správy (např. ve věcech zdravotní péče, sociálního zabezpečení, vnitřního pořádku). Za

právo procesní v širším smyslu se pak pokládají takové normy správního práva, které upravují

organizaci a působnost správních úřadů a orgánů, jakož i řízení před nimi. Správní právem

procesním v užším smyslu se pak rozumí jen úprava správního řízení ve věcech rozhodování

správních orgánů.

11.2 Správní řízení

Správní řízení je řízením, jehož účelem je vydání konkrétních rozhodnutí. Správní řízení v pravém

smyslu se neobejde bez účastníků, protože je projevem součinnost orgánů veřejné správy, účastníků

správního řízení a dalších osob na správním řízení zúčastněných k vydání rozhodnutí ve věci, resp.

k jeho exekučnímu provedení. Správní řízení je procesem, jehož výsledkem je rozhodnutí, tj. správní

akt, v němž se osoby, jejichž práv a povinností se věc týká, podílejí na řízení a tvorbě obsahu

rozhodnutí, a k tomu jsou vybaveny procesními právy a povinnostmi, který probíhá v právních

formách od zahájení řízení, přes zajišťování podkladů pro rozhodnutí a jeho vydání, použití

prostředků k jeho přezkoumání, až po případnou exekuci.

Správní řízení je postupem, jehož cílem je vydat rozhodnutí, které je schopné způsobit účinky v něm

předvídané, tzn. založit, změnit nebo zrušit práva a povinnosti v dané věci orgánu veřejné správy

nepodřízených osob, zde se jedná o konstitutivní správní akt, nebo práva a povinnosti

nepodřízených osob autoritativně stvrdit, zde se jedná deklaratorní správní akt. Správní řízení je

způsobem rozhodování, pokud je třeba případ řešit právě vydáním rozhodnutí. Jiné alternativy patří

mezi výjimky, např. uzavření veřejnoprávní smlouvy namísto vydání rozhodnutí.

Osoby, jejíchž práv a povinností se postup orgánu veřejné správy a rozhodnutí týká, se na řízení a na

vytváření obsahu rozhodnutí podílejí a prostřednictvím jim svěřených procesních práv hájí

a prosazují svá práva a zájmy. Správní řízení má tak nezastupitelnou funkci ochrany práv a zájmů

osob. Postavení těchto osob vůči orgánu veřejné správy, který je autoritativně rozhodujícím

vykonavatelem veřejné správy, není rovný. Právní předpisy proto zavazují i samotné správní orgány

chránit práva osob, dát jim potřebné informace a poskytovat pomoc a poučení, aby ve správním

163 SRPÁVNÍ PRÁVO PROCESNÍ

řízení neutrpěli újmu. Správní orgán, který představuje a prosazuje veřejné zájmy, by nakonec měl

v rozhodnutí, dojde-li ke konfliktu, spravedlivě vyvážit soukromé zájmy osob a zájem veřejný

Správní řízení také napomáhá k otevřenosti veřejné správy a k její kontrole. Účastníci správního

řízení a další osoby na správním řízení zúčastněné totiž mohou sledovat a hodnotit úkony, které

správní orgán ve správním řízení činí. Hlavními prvky otevřenosti a objektivnosti rozhodování orgánu

veřejné správy, umožňující i jeho průběžnou kontrolu, jsou: přístup k informacím, právo na pomoc

a poučení, právo být slyšen, povinnost orgánu veřejné správy vést správní řízení ke správnému

rozhodnutí, a povinnost takové rozhodnutí odůvodnit. Správní řízení také přispívá ke zdokonalování

hmotného práva, protože se ve správním řízení často zjistí, že některé hmotněprávní normy jsou

obtížně aplikovatelné, vyjdou najevo vnitřní rozpory právních předpisů nebo nesoulad mezi různými

úpravami apod.

11.3 Správní řád

Správní řízení je upraveno v zákoně č. 500/2004 Sb., správním řádu, který vedle správního řízení

upravuje i další činnosti a postupy orgánů veřejné správy. Co se týče jeho působnosti, správní řád

upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů,

právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost, tzn., že plní úkoly v oblasti veřejné

správy, přičemž správní řád všechny tyto vykonavatele veřejné správy označuje jednotným pojmem

"správní orgán."

Požadavky na výkon působnosti správních orgánů ve veřejné správě jsou nejobecněji vyjádřeny

v základních zásadách činnosti správních orgánů podle ustanovení 2 - 8 správního řádu. Podle

ustanovení § 171 odst. 1 správního řádu je přitom třeba ze základních zásad činnosti správních

orgánů vycházet při všech správních činnostech, jinak by nebylo možné mluvit o veřejné správě

v právním státě. Základní zásady činnosti správních orgánů se vztahují vždy na celou jejich věcnou

působnost, ať už je vyjádřena všeobecně, nebo je dílčí, speciální, a to i v případě, kdy správní orgán

podle jiných ustanovení správního řádu nepostupuje

Správní řád se zabývá především vnějšími vztahy veřejné správy, tzn. vztahy správních orgánů jim

nepodřízeným osobám v případech projednávání záležitostí těchto osob. To však neplatí

bezvýjimečně, protože správní řád upravuje např. další související vztahy, a to i v rámci struktury

státní správy, dále mezi správními úřady a od státu odlišnými právnickými osobami, popř. též

k fyzickým osobám, pokud jim byla svěřena správní působnost, a některými vztahy obcí a krajů. To

není ve správním řádu obecně vyjádřeno, jednotlivé případy vyplývají z jeho různých ustanovení.


Správní řád se, na základě zásady subsidiarity, použije vždy, pokud zvláštní zákon, který upravuje

působnost, tj. úkoly, správního orgánu v oblasti veřejné správy, nestanoví jiný postup, jakým správní

orgán svoji působnost plní. Pro správní řízení je tak rozhodné, zda je ve zvláštním zákoně upraveno

řízení v celém rozsahu. Pokud ne, postupují správní orgány v otázkách, jejichž řešení je nezbytné,

podle správního řádu, včetně části jeho druhé části. U jiných úkonů, nejde-li o vydávání správních

aktů, uzavírání veřejnoprávních smluv a vydávání opatření obecné povahy, pokud zvláštní zákony

v celém rozsahu neupravují postup jejich realizace, postupují správní orgány v otázkách, jejichž

řešení je nezbytné a které nelze podle těchto předpisů řešit, podle čtvrté části správního řádu.

Správní řád se naopak nepoužije pro občanské, obchodní a pracovně právní úkony prováděné

správními orgány, které tak mají povahu subjektů soukromoprávních vztahů. Správní řád se dále

nepoužije na vztahy mezi orgány územního samosprávného celku při výkonu samostatné

působnosti, které se řídí pravidly upravenými především v obecním zřízení a krajském zřízení, např.

ustanovení o atrakci nebo delegaci věci nadřízeným správním orgánem se nevztahují na orgány obcí

a krajů při výkonu samostatné působnosti. V záležitostech samosprávy není možné použít ani

způsob řešení sporů o věcnou příslušnost uvnitř veřejné správy nebo úpravu řešení rozporů mezi

správním orgánem a dotčenými orgány a odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit

rozhodnutí orgánu územní samosprávy vydané v samostatné působnosti.

11.4 Správní orgány jako subjekty

správního řízení

Hlavními subjekty správního řízení jsou:

správní orgány, které na základě své pravomoci vydávat v určitých věcech správní akty řízení

vedou,

účastníci řízení, jejichž práv a povinností se správní řízení týká a kteří se na řízení

a rozhodování podílejí.

Správní řízení vede věcně a místně příslušný správní orgán. Věcná příslušnost určuje druh správního

orgánu, který má v dané věci působnost a pravomoc, např. finanční úřad. Věcná příslušnost

správních orgánů je upravena ve zvláštních zákonech. Nelze-li na základě zvláštního zákona věcnou

příslušnost určit, provede správní řízení v prvním stupni ústřední správní úřad, do jehož působnosti

rozhodovaná věc náleží, popř. ústřední správní úřad, jehož obor působnosti je rozhodované věci

nejbližší. Místní příslušnost určuje, který konkrétní správní orgán z věcně příslušných orgánů správní


řízení povede, např. Finanční úřad v Olomouci. Místní příslušnost je založena na vztahu správního

orgánu k rozhodované věci z hlediska jeho místní působnosti, která se většinou překrývá s územním

členěním státu, nebo, ve výjimečných případech, je stanovena zákonem nebo na základě zákona

odlišně.

Kritéria pro určení místní příslušnosti správního orgánu mají hierarchickou podobu. Týká-li se

správní řízení nemovitosti, řídí se místní příslušnost správního orgánu vždy místem, kde se

nemovitost nachází. Nejde-li o nemovitost, určující je místo činnosti, o které má být rozhodnuto,

resp. místo podnikání. Nelze-li podle těchto znaků místní příslušnost správního orgánu určit, je

místně příslušný správní orgán podle místa trvalého pobytu fyzické osoby nebo podle sídla právnické

osoby, popř. sídla její organizační složky

Pro určení věcné a místní příslušnosti správního orgánu jsou jako kritéria rozhodné skutečnosti

v momentě zahájení správního řízení. Pokud by později došlo k jejich změně, uplatní se zásada

perpetuatio fori, podle které nestanoví-li zákon jinak, dokončí správní řízení ten správní orgán, který

byl věcně a místně příslušný při zahájení správního řízení.

11.5 Účastníci správního řízení

Zvláštní zákony často obsahují vlastní výčet účastníků příslušných správních řízení, např.

přestupkový zákon. Pokud jej zvláštní zákon nestanoví, je nutné jej určit podle pravidel správního

řádu. Podle něj mohou být účastníky řízení i ty osoby, jejichž práva a povinnosti se nakonec výsledné

rozhodnutí nemusí vůbec dotýkat. Rozhodující je možnost, že by tomu tak mohlo být. Účastníkem

správního řízení je ten, o jehož právech a povinnostech má být ve správním řízení rozhodnuto,

přičemž ve správním řízení zahajovaném na žádost je vždy účastníkem žadatel a ve správním řízení

zahájeném z moci úřední, jsou účastnící osoby, o jejichž právech a povinnostech správní orgán

rozhoduje. Ve správním řízení zahajovaném na žádost je žadatel také povinen označit další jemu

známé účastníky, v každém případě je však povinností správního orgánu je případně vyhledat, tzn.

osoby, jejichž právní poměry by se rozhodnutím mohly změnit. Účastníkem správního řízení je však

i ten, jehož práva a povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny. A konečně účastníkem

správního řízení je ten, komu přiznává postavení účastníka zvláštní zákon. Správní řád upravuje

postavení i tzv. tvrzeného účastníka, kterým je ten, kdo tvrdí, že o jeho právech a povinnostech má

být rozhodováno, nebo jehož práva a povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny, dokud se

neprokáže opak. Správní orgán musí vždy pravomocným usnesením deklarovat, zda taková osoba

účastníkem je nebo není.


Podle správního řádu mají účastníci správního řízení zejména procesní právo podat návrh na

zahájení řízení, umožňuje-li to zákon, a vzít svůj návrh zpět, na poučení od správního orgánu,

namítat podjatost úřední osoby, být informován o osobách, které provádějí úkony v řízení, na

tlumočníka, být zastoupen na základě plné moci, být zastoupen procesním opatrovníkem, nemůže-

li hájit svá práva, podávat návrhy a být slyšen, nahlížet do spisu, požádat o promnutí zmeškání

úkonu,požádat o povolení změny obsahu podání, být vyrozuměn bez zbytečného odkladu

o zahájení řízení, být vyrozuměn o ústním jednání, být vyrozuměn o provádění důkazů mimo ústní

jednání, být vyrozuměn o ustanovení znalce, žádat předběžné opatření, navrhnout přerušení řízení,

na oznámení rozhodnutí, požadovat písemné potvrzení o ústně vyhlášeném rozhodnutí, požádat

o stejnopis rozhodnutí,podat žádost o učinění opatření proti nečinnosti správního orgánu, podat

odvolání a rozklad, být vyrozuměn o podaném odvolání, podat návrh na vydání nového rozhodnutí,

podat návrh na obnovu řízení a právo navrhnout výkon rozhodnutí.

Podle správního řádu mají účastníci správního řízení zejména procesní povinnost součinnosti se

správním orgánem v rámci správního řízení, označit důkazy na podporu svých tvrzení, prokázat

totožnost,jako žadatelé označit další jemu známé účastníky, nahradit náklady řízení v případech

uvedených v ustanovení § 79 odst. 5 a 6 správního řádu.

Účastník správního řízení musí mít k realizaci svých procesních práv a plnění procesních povinností,

tzv. procesní způsobilost, tzn. schopnost vlastními procesními úkony nabývat ve správním řízení

procesní práva a procesní povinnosti. Pokud účastník správního řízení nemá procesní způsobilost,

která se odvíjí od rozsahu svéprávnosti, v plném rozsahu, musí být zastoupen, zpravidla zákonným

zástupem. Nemá-li účastník správního řízení zákonného zástupce, nebo nemůže-li zákonný zástupce

účastníka správního řízení zastupovat, ustanoví mu správní orgán tzv. procesního opatrovníka.

Správní orgán ustanoví účastníkovi správního řízení procesního opatrovníka také v případech, kdy je

nutno zajistit ochranu jeho práv, o kterou se účastník správního řízení sám postarat nemůže.

11.6 Zahájení a průběh správního řízení

Správní řízení může být, ve smyslu zásady dispozice, zahájeno buď na žádost, např. na základě

žádosti o přiznání invalidního důchodu podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,

nebo, ve smyslu zásady oficiality, z moci úřední správního orgánu, který správní řízení dále povede,

např. přestupkové řízení podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

Pokud je správní řízení zahajováno na žádost, je zahájeno dnem, kdy žádost, je-li z ní patrné alespoň,

kdo ji učinil a v jaké věci, došla věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Byla-li žádost

doručena věcně a místně nepříslušnému správnímu orgánu, správní řízení se nezahájí a nepříslušný


správní orgán žádost bezodkladně postoupí příslušnému správnímu orgánu. Pokud se právní řízení

zahajuje z moci úřední, je zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil účastníkovi zahájení řízení.

Pokud je správní řízení zahájeno žádost, žadatel vymezí předmět správního řízení, tzn. věc, o které

má správní orgán rozhodnout, a s tímto předmětem, který může v dalším průběhu správního řízení

zúžit, a má právo správním řízením disponovat. Právo dispozice se správním řízením znamená, že

pokud žadatel vezme svoji žádost zpět, správní orgán správní řízení zastaví. Naopak pro rozšíření

předmětu řízení je třeba přivolení správního orgánu. Při potížích žadatele s formulací nebo

s doplněním žádosti je správní orgán povinen poskytnout mu pomoc a poučení. Při zahájení z moci

úřední správního orgánu musí být předmět řízení správním orgánem vymezen v oznámení

o zahájení řízení. Správní orgán má ještě před zahájením správního řízení pravomoc požadovat

vysvětlení od každého, kdo by mohl přispět k objasnění skutečností, odůvodňujících případné

zahájení správního řízení z moci úřední, a zajišťovat důkazy, je-li důvodná obava, že později by

nemohly být provedeny, nebo by to přineslo značné obtíže.

Ze zásady ne bis in idem, tzn. ne dvakrát o stejné věci, vyplývají dvě překážky pro zahájení správního

řízení, a to překážka litispendence, na základě které zahájit správní řízení o určité věci, pokud již

o této věci probíhá správní řízení před stejným nebo jiným správním orgánem, a překážka a res

iudicata, na základě které nelze zahájit správní řízení o určité věci, pokud již o této věci bylo

v minulosti stejným nebo jiným správním orgánem pravomocně rozhodnuto. Pokud by i přes

existenci překážky litispendence a res iudicata bylo správní řízení o určité věci zahájeno, muselo by

být následně zastaveno. K zastavení správního řízení dochází i z dalších správním řádem

stanovených důvodů.

Správní řízení je zpravidla písemné. Ústní jednání nařídí správní orgán v případech, kdy to

předepisuje zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků

nezbytné. V každém správním řízení se vede spis, který obsahuje podání, protokoly, záznamy,

písemná vyhotovení rozhodnutí a další doklady vztahující se k věci. Do spisu mohou nahlížet

a pořizovat si z něho výpisy účastníci a jejich zástupci, jiným osobám to umožní správní orgán jen,

budou-li splněny zákonné podmínky.

Správní řízení je třeba vést k rozhodnutí ve věci, které musí vyčerpat celý předmět řízení. Správní

orgán má přitom povinnost zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností. Při rozhodování

skutkově shodných nebo podobných případů by neměly při rozhodování vznikat nedůvodné rozdíly.

Ve správním řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán i bez návrhu

povinen zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být

povinnost uložena. Při zjišťování skutkového stavu věci, na základě kterého správní orgán vydá

rozhodnutí, je nutné postihnout všechny rozhodné skutečnosti tak, aby poskytly dostatečný základ

pro vydání rozhodnutí. Jako podklad pro rozhodnutí může sloužit vše, co umožní tohoto cíle

dosáhnout. Jedná se zejména o návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu

z úřední činnosti a skutečnosti obecně známé a podklady od jiných státních orgánů. K provedení


důkazu lze použít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou

získány v rozporu s právními předpisy. Pokud jde o návrhy účastníků, není jimi správní orgán vázán,

ale vždy provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Důvod, proč správní orgán

neprovedl některý z důkazů navržených účastníkem, musí správní orgán vysvětlit v odůvodnění

rozhodnutí.

Podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán, přičemž na základě jejich povinnosti

součinnosti se správním orgánem, jsou účastníci správního řízení povinni na podporu svých tvrzení

označit příslušné důkazy. Na požádání účastníka může správní orgán připustit, aby za něj některé

podklady pro vydání rozhodnutí opatřil účastník sám. Ve správním řízení zahájeném na žádost je

zdrojem podkladů už samotná žádost. Zvláštní zákony většinou předepisují náležitosti žádosti tak,

aby v běžných případech bylo možné už jen na základě jejího obsahu rozhodnout. Účastníci mají

právo ve správním řízení vyjádřit své stanovisko a musí jim být dána možnost vyjádřit se před

rozhodnutím ve věci ke všem podkladům rozhodnutí.

Správní řízení je ovládáno zásadou jednotnosti, tzn., že až do vydání rozhodnutí tvoří jeden celek

a účastníci tedy mohou přinášet své návrhy, stanoviska, označovat důkazy kdykoli v průběhu řízení

až do vydání rozhodnutí. Opakem zásady jednotnosti je zásada koncentrace stanovená pro

jednotlivá správní řízení zvláštními zákony, podle správní orgán může usnesením prohlásit, dokdy

mohou účastníci své návrhy činit.

Provádění a hodnocení důkazů je svěřeno výlučně správnímu orgánu. O provádění důkazů mimo

ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, aby se ho případně mohli účastnit. Pokud zákon

nestanoví, že některý podklad je pro něj závazný, správní orgán hodnotí důkazy, ve smyslu zásady

volného hodnocení, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo,

včetně toho, co uvedli účastníci, aniž by byl vázán dalšími formálními pravidly. Je věcí volné úvahy

a odpovědnosti správního orgánu, zda bude mít rozhodné skutečnosti za dostatečně dokázané,

nebo zda přistoupí k dalšímu dokazování. Správní orgán odpovídá za to, že výsledkem dokazování

bude zákonné a věcně správné rozhodnutí.

11.7 Rozhodnutí ve správním řízení

Cílem správního řízení je vydat rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí má tři základní obsahové náležitosti

a to výrok, odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Výrok rozhodnutí autoritativně řeší

projednávanou věc, tzn., že zakládá, mění nebo ruší práva nebo povinnosti osob, nebo se jím

prohlašuje, zda tyto osoba určitá práva nebo povinnosti mají, nebo nemají. Je-li rozhodnutím


uložena povinnost, určí se ve výroku i lhůta pro její splnění a další údaje k tomu potřebné, např.

způsob plnění. Ve výroku rozhodnutí se dále uvádějí právní ustanovení, která byla při rozhodování

použita. Rozhodnutí správního orgánu může ve výrokové části obsahovat i více výroků, může v něm

být připojen i výrok o nákladech řízení. Výrok rozhodnutí může obsahovat i vedlejší ustanovení,

pokud to zákon umožňuje. Z výroku vyplývají bezprostřední právní účinky rozhodnutí účastníkům

řízení, protože pouze výrok je schopen nabýt právní moci a vykonatelnosti.

V odůvodnění rozhodnutí jsou uvedeny důvody, které vedly správní orgán ke konkrétnímu

rozhodnutí ve věci a jeho podobě, ze kterých podkladů vycházel, jak se vypořádal s návrhy

a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům pro rozhodnutí, jakož i úvahy, kterými se

řídil při hodnocení podkladů a při výkladu právních předpisů. Správní řád umožňuje i vydání

rozhodnutí bez odůvodnění, pokud správní orgán prvého stupně všem účastníkům správního řízení

v plném rozsahu vyhoví.

V poučení o opravném prostředku je uvedeno, zda je možno proti rozhodnutí podat řádný opravný

prostředek, tj. odvolání nebo rozklad, v jaké lhůtě tak lze učinit, od kterého dne tato lhůta počíná

běžet, který správní orgán o opravném prostředku má rozhodovat a u kterého správního orgánu se

řádný opravný prostředek podává. Jestliže odvolání nebo rozklad nemají odkladný účinek, je nutné

to v poučení uvést.

11.7.1 Formy rozhodnutí ve správním řízení

Správní řád upravuje více forem rozhodnutí, některá z nich např. nemají písemnou podobu. Zejména

je nutné rozlišovat mezi rozhodnutím a usnesením. Výraz rozhodnutí je ve správním řádu používán

ve dvojím smyslu, tzn., že jednak označuje individuální správní akt, tj. jakékoli rozhodnutí o právech

a povinnostech osob, a jednak se jím rozumí forma rozhodnutí odlišná od jiných forem, zejména od

usnesení. Rozhodnutí se přijímá především ve věci samé, v písemném vyhotovení je označené jako

rozhodnutí. Pokud ho zvláštní zákony v dané věci nazývá jinak, přejímá jejich pojmosloví, např.

koncese, autorizace atd. Forma rozhodnutí je užívána i v některých dalších případech, např.

u prohlášení nicotnosti rozhodnutí, nařizování předběžného opatření nebo při ukládání pořádkové

pokuty.

Pokud tak výslovně stanoví zákon, správní orgán rozhoduje usnesením, přičemž se především jedná

o rozhodování při vedení správního řízení. Některá usnesení lze vydávat bez předchozího řízení,

popř. se oznamují jen omezenému okruhu osob, a odvolání proti usnesení nemá odkladný účinek.

Usnesení, které se pouze poznamená do spisu, např. usnesení o postoupení věci, může správní

orgán v průběhu řízení kdykoli měnit novým usnesením, není jím tedy vázán. Účastníci se o jeho

obsahu pouze vhodným způsobem vyrozumí a odvolání nebo rozklad proti němu nejsou možné.


Dalšími zvláštními formami rozhodnutí podle správního řádu jsou smír, mezitímní rozhodnutí

a rozhodnutí v části věci, rozhodnutí podmíněné závazným stanoviskem příkaz, příkaz na místě

a vydání dokladu.

Ve sporném řízení mohou účastníci uzavřít smír, který podléhá schválení správního orgánu.

11.8 Přezkum správního rozhodnutí ve

správním řízení

Institut přezkumu je spojen s možností nápravy rozhodnutí, pokud trpí vadami, pro které je nutné

jej zrušit nebo změnit. Jde také o projev dvouinstančnosti správního řízení, kdy napadené

rozhodnutí zpravidla přezkoumává správní orgán instančně nadřízený správnímu orgánu, jehož

rozhodnutí se přezkoumává. Přezkoumat rozhodnutí je možné na základě opravných a dozorčích

prostředků. Opravné prostředky má k dispozici účastník řízení a je na ně právní nárok. Opravné

prostředky se dělí na řádné, mezi které patří odvolání, rozklad a odpor, a mimořádné, kterým je

žádost o obnovu řízení. Dozorčí prostředky má k dispozici správní orgán a není na ně právní nárok.

Mezi dozorčí prostředky patří přezkumné řízení, které směřuje proti pravomocným

i nepravomocným rozhodnutím, a nařízení obnovy řízení, které směřuje proti pravomocným

rozhodnutím.

11.8.1 Odvolání

Účastník může proti rozhodnutí podat odvolání, pokud zákon nestanoví jinak. Právo podat odvolání

nepřísluší účastníkovi, který se po oznámení rozhodnutí tohoto práva písemně nebo ústně do

protokolu vzdal. Jestliže odvolatel vzal podané odvolání zpět, nemůže je podat znovu.

Odvoláním lze napadnout výrokovou část rozhodnutí, jednotlivý výrok nebo jeho vedlejší

ustanovení. Odvolání jen proti odůvodnění rozhodnutí je nepřípustné. Odvolání musí obsahovat

údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován

rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Není-li

v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení

celého rozhodnutí. Odvolání se podává s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis

zůstal správnímu orgánu a aby každý účastník dostal jeden stejnopis. Nepodá-li účastník potřebný

počet stejnopisů, vyhotoví je správní orgán na náklady účastníka.


Odvolací lhůta činí 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.

Odvolání lze podat teprve poté, co bylo rozhodnutí vydáno. Bylo-li odvolání podáno před

oznámením rozhodnutí odvolateli, platí, že bylo podáno v první den odvolací lhůty.

Správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, je může zrušit nebo změnit, pokud tím plně vyhoví

odvolání a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků, ledaže s tím všichni,

kterých se to týká, vyslovili souhlas. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání.

Nestanoví-li zákon jinak, je odvolacím správním orgánem nejblíže nadřízený správní orgán. Odvolací

správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí

předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu

námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž

nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy,

popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody

způsobené nesprávným úředním postupem.

11.8.2 Rozklad

Proti rozhodnutí, které vydal ústřední správní úřad, ministr nebo vedoucí jiného ústředního

správního úřadu v prvním stupni, lze podat rozklad. O rozkladu rozhoduje ministr nebo vedoucí

jiného ústředního správního úřadu.

11.8.3 Odpor

Odpor proti příkazu správního orgánu může podat osoba, které byla příkazem uložena určitá

povinnost, a to ve lhůtě 8 dnů ode dne oznámení příkazu. Podáním odporu se příkaz ruší a řízení

pokračuje. To neplatí, byl-li podán nepřípustný odpor nebo bylo podán opožděně.

11.8.4 Obnova řízení

Obnova řízení na žádost účastníka správního řízení je mimořádným opravným prostředkem, který

umožňuje překonat překážku res iudica a znovu ve věci rozhodnout. Řízení před správním orgánem

ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže

vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení

a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se

provedené důkazy ukázaly nepravdivými, nebo


bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení,

které má být obnoveno,

a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež

byla předmětem rozhodování.

Účastník může podat žádost o obnovu řízení u kteréhokoliv správního orgánu, který ve věci

rozhodoval, a to do 3 měsíců ode dne, kdy se o důvodu obnovy řízení dozvěděl, nejpozději však do

3 let ode dne právní moci rozhodnutí.

Správní řízení je projevem součinnost orgánů veřejné správy, účastníků správního

řízení a dalších osob na správním řízení zúčastněných k vydání rozhodnutí ve věci,

resp. k jeho exekučnímu provedení. Správní řízení je procesem, jehož výsledkem je

rozhodnutí, tj. správní akt, v němž se osoby, jejichž práv a povinností se věc týká,

podílejí na řízení a tvorbě obsahu rozhodnutí, a k tomu jsou vybaveny procesními

právy a povinnostmi, který probíhá v právních formách od zahájení řízení, přes

zajišťování podkladů pro rozhodnutí a jeho vydání, použití prostředků k jeho

přezkoumání, až po případnou exekuci.

Správní řízení je postupem, jehož cílem je vydat rozhodnutí, které je schopné způsobit

účinky v něm předvídané, tzn. založit, změnit nebo zrušit práva a povinnosti v dané

věci orgánu veřejné správy nepodřízených osob, zde se jedná o konstitutivní správní

akt, nebo práva a povinnosti nepodřízených osob autoritativně stvrdit, zde se jedná

deklaratorní správní akt.

1. Co je cílem správního řízení?

2. Co upravuje správní řád?

3. Jaké znáte správní orgány?

4. Kdo je účastníkem správního řízení?

5. Jak se zahajuje a probíhá správní řízení?

6. Jaké znáte formy rozhodnutí ve správním řízení?

7. Jak probíhá přezkum správního rozhodnutí?



republika, 2013. 497 s. ISBN 978-80-747-8002-8.

Kapitola 12

Trestní právo


zásady trestního práva; definovat trestný čin; definovat pachatele, spolupachatele a účastníka trestného činu; definovat trestní sankce; vyjmenovat druhy trestů; vymezit trestní odpovědnost právnických osob.

Klíčová slova:

Trestný čin, pachatel, spolupachatel a účastník trestného činu, trestní sankce, druhy

trestů, trestní odpovědnost právnických osob.


12.1 Trestní právo obecně a jeho právní

rámec

Trestní právo je odvětvím práva veřejného, které chrání práva a oprávněné zájmy fyzických

a právnických osob, zájmy společnosti a ústavní zřízení České republiky před trestnými činy

vypočtenými taxativně v trestněprávních normách. V kontinentálním právu je úprava trestního

práva většinou svěřována uceleným kodifikacím, nazývaným trestní zákon či trestní zákoník, některé

zvláštní trestné činy, které jsou navázány na specializovanou obchodněprávní, správněprávní apod.

úpravu, ale mohou být obsaženy i v jiných zákonech.

Trestní právo vychází z toho, že ochranu demokratického státního a společenského zřízení, práv

a svobod jednotlivců a ochranu jejich životů, zdraví a majetku je zapotřebí dosahovat především

mimotrestními prostředky a na protiprávní jednání je nutné reagovat prostředky trestního práva až

v krajních případech stanovených trestním zákoníkem.

Mezi základní prameny trestního práva patří:

listina základních práv a svobod a Ústava ČR

zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech

mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)

zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim

v oblasti procesního práva zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád),

ad.

Trestní právo je založeno na následujících zásadách:

trestní právo má subsidiární úlohu jako krajní prostředek ochrany jednotlivců a společnosti,

pachatele lze uznat vinným trestným činem a uložit mu za něj trestněprávní sankci jedině na

základě zákona (“nullum crimen nulla poena sine lege”),

zákon jasně vymezuje zákaz retroaktivity přísnějšího zákona v souladu s Listinou základních

práv a svobod,

zákon nepřipouští analogii k rozšiřování podmínek trestní odpovědnosti a při stanovení trestů

a ochranných opatření, včetně podmínek jejich uložení,

vylučuje kolektivní odpovědnost – základní zásadou je individuální trestní odpovědnost

fyzických osob, vyjadřující odpovědnost jen za vlastní jednání,

trestní odpovědnost je založena na zavinění,

ukládání a výkon sankcí musí být přiměřené ve vztahu k závažnosti trestného činu a osobě

pachatele.

175 TRESTNÍ PRÁVO

12.2 Trestný čin

Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky

uvedené v takovém zákoně. Trestné činy se dělí na přečiny a zločiny.

Přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví

trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let.

Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závažnými

zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí

trestní sazby nejméně deset let.

Trestní právo rozlišuje dvě základní formy zavinění – úmysl a nedbalost. K trestní odpovědnosti za

trestný čin je třeba úmyslného zavinění, pokud trestní zákon výslovně nestanoví, že postačí zavinění

z nedbalosti. Jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze za jejich

spáchání uložit.

Úmysl spočívá v tom, že pachatel buď chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo

ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení

nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Naproti tomu nedbalosti spočívá v tom, že pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním

zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů

spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, anebo nevěděl, že svým jednáním může

takové porušení nebo ohrožení způsobit, přestože o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním

poměrům vědět měl a mohl.

V některých případech je trestná rovněž příprava a pokus trestného činu. Je tomu tak proto, že

ochrana společnosti před pácháním trestných činů vyžaduje, aby trestem byl postižen nejen ten,

kdo skutečně dokoná trestný čin, ale v určitých nebezpečnějších případech i ten, kdo podnikne

jednání, které zatím jen směřuje k spáchání trestného činu. Jednání, které záleží v úmyslném

vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, zejména v jeho organizování, opatřování

nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo

pomoci k takovému zločinu, je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného

činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu.

Pokusem trestného činu je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož

se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat.


12.3 Pachatel, spolupachatel a účastník

trestného činu

Trestní zákoník rozlišuje mezi pachatelem, spolupachatelem a účastníkem trestného činu.

Pachatelem trestného činu je, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu

nebo jeho pokusu či přípravy (pokud je trestná). Pachatelem trestného činu je však i tzv. nepřímý

pachatel, tedy osoba, která k provedení činu užila jiné osoby, která není trestně odpovědná pro

nedostatek věku, nepříčetnost, omyl, anebo proto, že jednala v nutné obraně, krajní nouzi či za jiné

okolnosti vylučující protiprávnost, anebo sama nejednala nebo nejednala zaviněně, anebo která

nejednala ve zvláštním úmyslu či z pohnutky předpokládané zákonem.

V případě spolupachatelství je trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více

osob, přičemž za trestný čin odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama

(spolupachatelé).

Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně spáchání trestného

činu zosnoval nebo řídil (organizátor), vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce),

anebo umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků,

odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním

v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).

Trestní odpovědnost pachatele vzniká okamžikem dovršení patnácti let věku, kdo však pro duševní

poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není

za tento čin trestně odpovědný. Zákon upravuje i tzv. zmenšenou příčetnost osoby, která pro

duševní poruchu v době spáchání činu měla podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho

protiprávnost nebo ovládat své jednání.

Stejně jako soukromé právo v oblasti práva na náhradu škody i trestní právo zná institut okolností

vylučujících protiprávnost, kterými jsou primárně nutná obrana, krajní nouze a svolení poškozeného

a dále tzv. přípustné riziko (trestný čin nespáchá ten, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání

a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého

zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo

poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout

jinak), a oprávněné použití zbraně (např. policistou).

177 TRESTNÍ PRÁVO

12.4 Trestní sankce

Trestními sankcemi jsou tresty a ochranná opatření. Pachateli nelze uložit kruté a nepřiměřené

trestní sankce. Výkonem trestní sankce nesmí být ponížena lidská důstojnost. Trestní sankce je

nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům

pachatele, takže tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být

uložena trestní sankce pro pachatele citelnější.

Při ukládání trestních sankcí musí soud přihlédnout i k právem chráněným zájmům osob

poškozených trestným činem, dále k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním,

rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života

a k možnosti jeho nápravy. Rovněž vezme v potaz chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze

nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, a pokud byl označen jako spolupracující

obviněný, též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy

organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované

zločinecké skupiny.

Povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu (život,

zdraví, majetek apod.), který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky,

okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou,

záměrem nebo cílem.

Při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem.

Mezi polehčující okolnosti patří zejména fakt, že pachatel:

spáchal trestný čin poprvé a pod vlivem okolností na něm nezávislých,

spáchal trestný čin v silném rozrušení, ze soucitu nebo z nedostatku životních zkušeností,

spáchal trestný čin pod tlakem závislosti nebo podřízenosti,

spáchal trestný čin pod vlivem hrozby nebo nátlaku,

spáchal trestný čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám

nezpůsobil,

spáchal trestný čin ve věku blízkém věku mladistvých,

spáchal trestný čin odvraceje útok nebo jiné nebezpečí (aniž byly zcela splněny podmínky

nutné obrany nebo krajní nouze, anebo překročil meze přípustného rizika nebo meze jiné

okolnosti vylučující protiprávnost),

spáchal trestný čin v právním omylu, kterého se bylo možno vyvarovat,

trestným činem způsobil nižší škodu nebo jiný menší škodlivý následek,

přičinil se o odstranění škodlivých následků trestného činu nebo dobrovolně nahradil

způsobenou škodu,

svůj trestný čin sám oznámil úřadům,


napomáhal při objasňování své trestné činnosti nebo významně přispěl k objasnění trestného

činu spáchaného jiným,

přispěl zejména jako spolupracující obviněný k objasňování trestné činnosti spáchané členy

organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované

zločinecké skupiny,

trestného činu upřímně litoval, nebo

vedl před spácháním trestného činu řádný život.

Naopak mezi přitěžující okolnosti patří

spáchal trestný čin s rozmyslem nebo po předchozím uvážení,

spáchal trestný čin ze ziskuchtivosti, z pomsty, z národnostní, rasové, etnické, náboženské,

třídní či jiné podobné nenávisti nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky,

spáchal trestný čin surovým nebo trýznivým způsobem, zákeřně, se zvláštní lstí nebo jiným

obdobným způsobem,

spáchal trestný čin využívaje něčí nouze, tísně, bezbrannosti, závislosti nebo podřízenosti,

trestným činem porušil zvláštní povinnost,

ke spáchání trestného činu zneužil svého zaměstnání, postavení nebo funkce,

spáchal trestný čin vůči osobě podílející se na záchraně života a zdraví nebo na ochraně

majetku,

spáchal trestný čin ke škodě dítěte, osoby blízké, těhotné, nemocné, zdravotně postižené,

vysokého věku nebo nemohoucí,

svedl k činu jinak trestnému, provinění nebo trestnému činu jiného, zejména dítě mladší

patnácti let, mladistvého nebo osobu ve věku blízkém věku mladistvých,

spáchal trestný čin za krizové situace, živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující

život, veřejný pořádek nebo majetek, anebo na území, na němž je prováděna nebo byla

provedena evakuace,

trestným činem způsobil vyšší škodu nebo jiný větší škodlivý následek,

trestným činem získal vyšší prospěch,

spáchal trestný čin ve větším rozsahu, na více věcech nebo více osobách, anebo trestný čin

páchal nebo v něm pokračoval po delší dobu,

spáchal více trestných činů,

spáchal trestný čin jako organizátor, jako člen organizované skupiny nebo člen spolčení, nebo

byl již pro trestný čin odsouzen.

Při stanovování druhu trestu a jeho výměry u spolupachatelů přihlédne soud rovněž k tomu, jakou

měrou jednání každého z nich přispělo ke spáchání trestného činu, u organizátora, návodce

a pomocníka též k významu a povaze jejich účasti na spáchání trestného činu, a u přípravy k zvlášť

závažnému zločinu a u pokusu trestného činu též k tomu, do jaké míry se jednání pachatele

179 TRESTNÍ PRÁVO

k dokonání trestného činu přiblížilo, jakož i k okolnostem a k důvodům, pro které k jeho dokonání

nedošlo.

Při ukládání trestů se rozlišuje mezi úhrnným a souhrnným trestem. Odsuzuje-li soud pachatele za

dva nebo více trestných činů, uloží mu zásadně úhrnný trest podle toho ustanovení, které se

vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. Soud uloží souhrnný trest, když odsuzuje pachatele

za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za

jiný jeho trestný čin, přičemž společně s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu

uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest

ale nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším.

12.5 Druhy trestů a výjimečný trest

Za spáchané trestné činy může soud uložit tresty

odnětí svobody, přičemž podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody může soud uložit,

pokud odnětí svobody nepřevyšuje tři léta, jestliže vzhledem k osobě a poměrům pachatele,

zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje,

a k okolnostem případu má důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život,

není třeba jeho výkonu ve vězení

domácí vězení,

obecně prospěšné práce,

propadnutí majetku,

peněžitý trest,

propadnutí věci,

zákaz činnosti,

zákaz pobytu,

zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce,

ztrátu čestných titulů nebo vyznamenání,

ztrátu vojenské hodnosti,

vyhoštění.

Trestem odnětí svobody se rozumí zejména nepodmíněný trest odnětí svobody, podmíněné

odsouzení k trestu odnětí svobody, podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem.

Zvláštním typem trestu odnětí svobody je potom výjimečný trest.


Trestní zákoník upravuje rovněž druhy ochranných opatření, mezi které patří ochranné léčení,

zabezpečovací detence, zabrání věci, zabrání části majetku a ochranná výchova.

12.6 Trestní odpovědnost právnických

osob

Trestní odpovědnost právnických osob je upravena samostatným zákonem č. 418/2011 Sb., o trestní

odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Tento zákon navazuje na předpisy trestního práva

v oblasti práva hmotného (trestní zákoník) a procesního (trestní řád), a bývá proto označován jako

„vedlejší trestní zákon“, která obsahuje trestně právní ustanovení jak z oblasti předpisů hmotného,

tak procesního práva.

Zákon logicky stanovuje určité odchylky od samotného trestního zákoníku ve vztahu k trestným

činům fyzických osob, neboť je pochopitelně nutné přihlédnout k tomu, že právnické osoby se

vykazují určitými odlišnostmi danými způsobem jejich vzniku, existence a zániku, jakož i k reálné

možnosti právnickou osobu postihnout (právnické osobě nelze logicky např. uložit trest odnětí

svobody).

Trestným činem spáchaným právnickou osobou je za podmínek stanovených tímto zákonem

protiprávní čin spáchaný v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednal-li tak její statutární orgán

nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba ve vedoucím postavení, která je oprávněna

jménem nebo za právnickou osobu jednat, dále osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické

osoby, která u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, a také ten, kdo vykonává

rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek

vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby, nebo zaměstnanec nebo osoba

v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů.

Pachatelem je i právnická osoba, která k provedení činu užila jiné právnické nebo fyzické osoby

a trestní odpovědnost právnické osoby přechází na všechny její právní nástupce.

Trestní odpovědností právnické osoby pochopitelně není dotčena samotná trestní odpovědnost

výše uvedených fyzických osob a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní

odpovědnost právnické osoby.

Trestní odpovědnost právnické osoby zanikne, jestliže dobrovolně upustí od dalšího protiprávního

jednání a odstraní nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, anebo

181 TRESTNÍ PRÁVO

škodlivému následku zamezila nebo škodlivý následek napravila, nebo sama učiní státnímu zástupci

nebo policejnímu orgánu o trestném činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu

chráněnému trestním zákonem, mohlo být ještě odstraněno nebo škodlivému následku trestného

činu mohlo být ještě zabráněno.

Při stanovování druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud k povaze a závažnosti trestného činu,

k poměrům právnické osoby, včetně její dosavadní činnosti a jejích majetkových poměrů, dále

k tomu, zda právnická osoba vykonává činnost ve veřejném zájmu, která má strategický nebo

obtížně nahraditelný význam pro národní hospodářství, obranu nebo bezpečnost. Soud také

přihlédne k působení právnické osoby po činu, zejména k její případné účinné snaze nahradit škodu

nebo odstranit jiné škodlivé následky činu a k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu

pro budoucí činnost právnické osoby.

Za trestné činy spáchané právnickou osobou lze uložit následující tresty:

zrušení právnické osoby,

propadnutí majetku,

peněžitý trest,

propadnutí věci,

zákaz činnosti,

zákaz plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži,

zákaz přijímání dotací a subvencí,

uveřejnění rozsudku.

12.7 Trestní řád

Trestní právo procesní je upraveno zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád),

který byl od nabytí platnosti mnohokrát novelizován. Účelem trestního řádu je upravit postup

orgánů činných v trestním řízení (okresních soudů, krajských soudů, vrchních soudů a nejvyššího

soudu) tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě

potrestáni. Řízení působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti,

k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného

plnění povinností ke státu a společnosti.


Mezi základní zásady trestního řízení patří:

nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád,

dokud není pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu vyslovena vina, nelze na toho, proti

němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen,

státní zástupce je zásadně povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví,

orgány činné v trestním řízení postupují zásadně z úřední povinnosti, trestní věci musí

projednávat urychleně bez zbytečných průtahů, s plným šetřením práv a svobod zaručených

Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních

svobodách, při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony

dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech a v nezbytné míře pro zajištění účelu

trestního řízení,

orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi a za

součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,

a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí,

doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny

podstatné okolnosti případu,

orgány činné v trestním řízení musí objasňovat způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez

návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se

řízení vede, v řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých

stanovisek navrhovat a provádět důkazy,

státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného,

orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného

na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu,

v trestním řízení před soudem rozhoduje senát nebo samosoudce,

trestní věci se před soudem projednávají ústně a veřejně tak, aby se občané mohli

projednávání zúčastnit a jednání sledovat (při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být

veřejnost vyloučena jen v případech výslovně stanovených v tomto nebo zvláštním zákoně),

orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce,

přičemž každý, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk, je oprávněn používat před orgány

činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá,

orgány činné v trestním řízení jsou povinny v každém období řízení umožnit poškozenému

plné uplatnění jeho práv, o kterých je třeba ho podle zákona vhodným způsobem

a srozumitelně poučit, aby mohl dosáhnout uspokojení svých nároků, a řízení musí vést

s potřebnou ohleduplností k poškozenému a při šetření jeho osobnosti.

183 TRESTNÍ PRÁVO

Trestní právo je odvětvím práva veřejného, které chrání práva a oprávněné zájmy

fyzických a právnických osob, zájmy společnosti a ústavní zřízení České republiky před

trestnými činy vypočtenými taxativně v trestněprávních normách. Trestným činem je

protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky

uvedené v takovém zákoně. Trestné činy se dělí na přečiny a zločiny. Trestní zákoník

rozlišuje mezi pachatelem, spolupachatelem a účastníkem trestného činu. Trestní

odpovědnost pachatele vzniká okamžikem dovršení patnácti let věku, kdo však pro

duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo

ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Trestními sankcemi jsou

tresty a ochranná opatření. Trestní právo procesní je upraveno zák. č. 141/1961 Sb.,

o trestním řízení soudním (trestní řád), jehož účelem trestního řádu je upravit postup

orgánů činných v trestním řízení (okresních soudů, krajských soudů, vrchních soudů

a nejvyššího soudu) tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle

zákona spravedlivě potrestáni.

1. Vyjmenujte zásady trestního práva.

2. Definujte trestný čin. Jak je dělíme?

3. Jaké známe formy zavinění?

4. Jaký je rozdíl mezi pachatelem, spolupachatelem a účastníkem trestného činu?

5. Jaké znáte druhy trestních sankcí?

6. Jaké znáte druhy trestů?

7. Co upravuje trestní právo procesní?


[1] JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 5. vyd. Praha:

Leges, 2016. 976 s. ISBN 978-80-7502-120-5.

Documents

ÚVOD DO SOUKROMÉHO A VEŘEJNÉHO PRÁVAšvod-do...Obsah Úvod 11 Úvod do práva, soukromé právo, veřejné právo, základy ústavního pořádku 12 1.1 Právo a právní řád