ÚVOD DO ISLÁMUInternetový kurs

Lektor: Lukáš Alí VĚTROVECVydal:VSMSM Brno ve spolupráci s Islámskou nadací Brno Odborná recenze: Emir OMIĆ, islámský teolog

Vysvětlivky: ar. – arabsky, z arabštiny; tur. – turecky, z turečtiny; per. – persky, z perštinyPokyny: Držitelem certifikátu o splnění tohoto kurzu je každý, kdo v odpovědích na otázky získá minimálně 2/3 z celkového počtu 330 možných bodů.

Motto:

�ا �ه�ا ي ي� اس� أ ا الن �ن �م� إ �اك �ق�ن ل �ر� م�ن� خ� �ث�ى ذ�ك �ن و�أ

�م� �اك �ن ع�ل !ا و�ج� ع�وب �ل� ش� �ائ ف�وا و�ق�ب �ع�ار� �ت �ن ل �م� إ م�ك �ر� ك� �د� أ ن ع�

ه� �م� الل �ق�اك �ت �ن أ ه� إ �يم2 الل �ير2 ع�ل ب خ�Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali. Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější

- a Bůh je vševědoucí a dobře zpravený. (Korán, 49:13)

I. lekce

ISLÁM JAKO NÁBOŽENSTVÍ Slovo islám pochází z arabského kořene s-l-m (سـلـم) značícího mír, klid, harmonii a odevzdání se vůli Jediného Boha.

Slovo „islám“ znamená dobrovolné odevzdání se vůli Boží, nenucenou kapitulaci před Jeho Silou a Mocí a podrobení se Jeho vůli. Islám je druhé nejrozšířenější náboženské vyznání na Zemi, hned po křesťanství. Je zároveň náboženstvím s nejrychleji rostoucím počtem vyznavačů.

Islám není pouze klasickým náboženstvím, řešícím duchovní sféry lidské existence, jako je tomu v ideálním případě u křesťanství, na jehož základě se „západní“ koncepce pojímání náboženství utvářely, ale je i způsobem života, zákonem, morálkou, společenským a v nejklasičtějším případě i veškerou všeobecností islámského náboženství.

Otázky:1. Jaký je arabský slovní základ slova „islám“? K čemu odkazuje? (5 bodů)2. Uveď jazykovědný i terminologický význam slova islám.(5 bodů)3. K úvaze: Liší se podle tvého názoru religiozita a pojetí náboženství na tzv. Západě a

v muslimských zemích? Proč tomu tak je? (10 bodů)

1

II. lekce

´AKÍDA – ISLÁMSKÁ VĚROUKA

Slovo ´akída (عقيدة) je v arabském jazyce odvozeninou z arabského pojmenování pro pevně svázaný uzel. Akída je věroukou, souborem přesvědčení, charakterizujících muslima v jeho víře. Muslimové věří, že přirozený stav člověka, v jakém přichází na svět (tzv. fitra, فطرة) je islám a dobro, i když zahrnuje i tužby, při jejichž naplňování může člověk zhřešit. Nemuslimem anebo hříšníkem se člověk stává až v průběhu života, na základě vlastní vůle, či výsledkem výchovy a vnějších vlivů.Tato akída je na rozdíl od judaizmu zcela přesně definovaná a na rozdíl od křesťanství není daná dohodou duchovních, ale jednoznačně textuálními prameny – Koránem (z ar. „Kur´án znamenající v pův. významu «čtení», či «recitace») a Sunnou, která upřesňuje obecná , قرآنa věroučná ustanovení Koránu. Sunna (z ar.ة: v pův. významu jakákoli tradice) je autentická prorocká tradice – soubor ,سنkomentářů a výroků Mohameda (každý jednotlivý takový komentář nazýváme hadís حديث). Tyto tradice jsou sesbírány do sbírek z nichž nejcennější je ta od učenců al-Buchárího a Muslima. Specializovaní historici již při jejich sepisování ohodnotili jejich věrohodnost a podle toho je i rozdělili. Sunna je spolu s Koránem taktéž základním (avšak ne jediným) zdrojem islámského práva šarí´a (شريعة, v pův. významu „cesta k prameni“), která je závazná pro každého muslima a celou muslimskou společnost (viz dále). Všichni věřící v tuto věrouku tvoří muslimskou obec světa – tzv. ummu (ar. umma أم:ة)

Islámská ‘akída je stále stejná od doby smrti Mohameda, mír a požehnání s ním, protože každá nově vymyšlená věc v ní (myšleno z hlediska přesvědčení) je odmítána jako zhoubná inovace (ar. bid’a a blud, neboli za hovor o Bohu bez oprávnění, znalosti a reálného (بدعة podkladu.

Otázky:1. Jaký je jazykovědný a terminologický význam slov „‘akída“?, „Korán“ a „Sunna“?

(10 bodů)2. Vysvětli pojmy: „fitra“, „hadís“, „bid’a“, „šarí’a“ a „umma“. (5 bodů)3. K úvaze: Jaký je podle tebe největší rozdíl mezi pojetím věrouky křesťanské a

islámské? (10 bodů)

III. lekce

PILÍŘE VÍRY

Jedná se o aspekty islámského učení klíčové pro každého muslima, které se nemění a všechny muslimy společně pevně poutají dohromady. Patří sem:

1) Víra v Boha (ar. al-ímánu bi lláh, بالل:ه Muslimové věří v existenci absolutně .( اإليمانjediného, transcendentního a všemocného Boha, jehož jméno v arabštině je Alláh (,(الله vlastně určitý člen al- + označení pro božstvo, uctívanou věc (iláh - له إ ).

2

Muslimové věří ve stejného Boha jako židé a křesťané. Odmítají však jakoukoliv koncepci nedokonalosti (srovnej s židovským příběhem o Jakubovi, bojujícím s Bohem), rozdělování Boha a existenci Božího Syna (srovnej s křesťanským učením o sv. Trojici). Podle islámu je jediným stvořitelem, upravovatelem, vlastníkem a pánem světa, jediným hodným našeho uctívání, má 99 tzv. krásných přívlastků, jako např. Veliký, Všemocný, Štědrý, Odpouštějící, Nejspravedlivější atd., stým je vlastní Boží jméno Alláh. Muslimové přiznávají tyto a další atributy Bohu tak, jak On sám sebe popisuje ve zjevení Mohamedově, Koránu, svatém písmu muslimů. Tato koncepce zahrnující Boží vládu, jednotu a výlučnost v uctívání a nakonec i vymezení a charakteristiku Boží Osoby se arabsky nazývá tewhíd.

2) Víru v anděly (ar. al-ímánu bi l-maláikát, بالمالئكة اإل يمان ). Muslimové věří, že tak jako Bůh stvořil lidi z hlíny, stvořil i anděly ze světla a džiny z plamene. Andělé podle islámu na rozdíl od lidí a džinů nemají svobodnou vůli. Pouze oddaně slouží Bohu a plní jeho příkazy (zapisují skutky lidí, oznámí příchod dne soudu, slaví Boha, budou hlídat ráj a peklo).

3) Víra v Jeho Knihy (ar. al-ímánu bi l-kutub, بالكتب ال إيمان ). Bůh podle muslimů ve své Milosrdnosti sesílá lidstvu poselství jak mají žít a jak Ho mají uctívat, aby se dostali do ráje. Mezi tyto Knihy uznávané muslimy patří Tóra (ar. tawrát - zjevená ,(توراة Mojžíšem Židům, dále Evangelium, zjevení Ježíšovo (ar. indžíl إ نجيل ), Žalmy (ar. zábúr - zjevení Davidovo a svitky Abraháma a Mojžíše. Všechny tyto knihy ,(زابور jsou podle islámu dnes neautentické a jejich původní originál se ztratil, či nedochoval a proto bylo potřeba seslat Knihu novou, která byla seslána proroku Mohamedovi (Muhammed دم:مح ) jako Korán. Bůh seslal negramotnému Mohamedovi Korán jakožto Boží nestvořené slovo a Mohamedův prorocký zázrak, v časové posloupnosti 23 let. Mohamed Korán recitoval, ti jeho druhové (sahába صحابة), kteří psát uměli, ho zaznamenávali na listy palem, na desky ze dřeva či kůru stromů a vše co měli k dispozici a učili se ho nazpaměť. Korán se sestává ze 114 súr, kapitol, dělených na verše. Má přes v dnešní podobě šest set stran. Po Prorokově smrti, za vlády prvního chalífy (خليفة , zástupce proroka ve vedení muslimské obce, tzv. ummy) Abú Bakra, byla kniha sepsána. Za Osmána, třetího chalífy, asi dvanáct let po smrti Proroka, byla podrobena redakci a přepisu do identických svazků. Tyto svazky (jednotlivý svazek Koránu se jmenuje mushaf مصحف) byli rozeslány do všech koutů muslimské říše a dále opisovány (a pečlivě kontrolovány korektory), takže Korán se od doby Mohamedovy až dodnes vůbec nezměnil a zachoval se stejný. Měnily se však způsoby jeho zápisu, což souvisí s vývojem arabského písma.

4) Víra v Jeho Posly a Proroky (al-ímánu bi r-rusul, بالرسل ال إيمان ). Muslimové věří, že ke každému národu přišel někdo, kdo ho informoval o Boží Jedinosti, podstatě islámského učení, která je stejná od prvního člověka Adama až do dne soudu. Takový člověk je prorokem (nabí, نبي). Ten z nich, který ke svému lidu přichází i s nějakým Písmem, je posel (rasúl, رسول). Muslimové uznávají všechny tyto posly a proroky a jejich dobré činy, ať už jde o Ježíše, Mojžíše, Abraháma či Mohameda nebo ostatní, nikoho z nich však nepovyšují nad jiné a už vůbec nikoho z nich v žádném případě neuctívají jako božstvo, nepřisuzují nikomu z nich nadpřirozenou úctu. Mohamed je podle muslimů prorokem posledním, tzv. pečetí proroků a jeho zjevení trvalým a univerzální pro všechny lidi na všech místech světa až do Dne Soudu. Jména proroků a poslů se dodnes běžně užívají jako osobní jména a patří k nejoblíbenějším.

5) Víra v Den Poslední, tj. soudný den ( إيمانال اآلخر باليوم , al-ímánu bi l-jaumi l-áchir). Po smrti, která se nevyhne nikomu, čekají zemřelí v hrobě, kde jsou již odměňováni a trestáni, je jim do hrobu vsazen buďto „kousek ráje“ anebo „kousek pekla“. Zde přebývají až do Dne Soudu. Je to den, kdy zanikne nynější pořádek světa, všechno

3

bude zničeno a nastane pořádek nový. Všechny bytosti budou znovu stvořeny a budou shromážděny na rovině a poté započne Soud Boží, kdy budou činy všech váženy na váze a bude rozhodnuto o každém z nás, jestli půjde do ráje (džennet, ة: či do pekla (جن(džahannam, :م .(جهن Bude postaven most tenčí než lidský vlas a ostřejší než ostří šavle, po němž budou lidé a džinové nuceni projít, aby se dostali do ráje. To se nepodaří tomu, který si zasloužil peklo.

6) Víra v předurčení osudu (al-ímánu bi l-kadar, بالقدر ال إيمان ). Muslimové věří, že vše co se děje, dobré i zlé, se děje z Boží vůle a řízení, s Jeho svolením a vědomím, ať je to dobré či zlé. To dobré je darem, to zlé je zkouškou nebo možností odpuštění hříchů. Některé věci sami aktivně ovlivňujeme, jiné, jako třeba komu se narodím a kde a jak umřu, jsou prostě nezměnitelně dány a není v naší moci je zvrátit. Proto je třeba je přijmout tak jak jsou. Všechny děje, i lidské činy, jsou stvořeny Bohem předem a zapsány na „přísně střežených deskách“, (ar. lawhi l-mahfúz المحفوظ لوح ) a člověk si z těchto sám vybírá a přivlastňuje si je. Na základě tohoto jeho výběru přichází odměna a trest.

Jména důležitých osob a místMuslimská tradice (z arabštiny) Židovsko-křesťanská (z hebrejštiny)Ádam AdamHawwá´ EvaHábíl ÁbelKábíl KainIdrís HenochNúh NoeIbráhím AbrahámLút LotJúsuf Josef (Egyptský)Hádžar HagarMúsá MojžíšFir‘awn FaraónHárún ÁronZakaríjá ZachariášIljás EliášMarjam MarieJahjá Jan Křtitel‘Ísá JežíšIsmá‘íl Ismael, JišmaelIshák IzákJa‘kúb Jakub, JákobDawúd DavidSulejmán ŠalamounDžibríl, ar-rúhu l-kuddus Archanděl GabrielŠajtán, Iblís SatanTúr Hora SinajIsrá‘íl IzraelFilastín Palestina

Otázky:1. Jmenuj pilíře víry. (6 bodů)

4

2. Co je to tewhíd? Co obsahuje? (6 bodů)3. Charakterizuj tři druhy rozumných bytostí, které podle islámu stvořil Bůh. (9 bodů)4. Jména alespoň tří předešlých svatých písem. Jak se k nám dostal Korán? (10 bodů) 5. Jmenuj alespoň pět islámských poslů a proroků, v arabském i hebrejském ekvivalentu

jejich jména. (10 bodů)6. Jak vypadá dle islámu konec světa? (12 bodů)7. Co jsou to „přísně střežené desky“? (2 body)

IV. lekce

OBŘAD, UCTÍVÁNÍ A PRAKTIKOVÁNÍ VÍRY

Muslimové vůči Bohu vykonávají pět základních povinností v uctívání. Jsou pro každého věřícího totožné, protože islám neuznává církev, ani jinou hierarchii náboženských učenců (mimo čistě akademické). Učecům se však dostává ve společnosti náležitého respektu, který roste s mírou jejich odborné kvalifikace.Mezi pilíře víry patří:

1) Vyznání víry, neboli šeháda .(شهادة) Je charakterizována vyřčenými slovy „vyznávám, že není božstva kromě Boha a Mohamed je Poslem Božím“ v arabštině Ašhedu an lá iláha ille lláh we ašhedu ana Muhammedu rrasúlu lláh ( اله الله إالال

الله رسول محم:د ). Je ukryta hluboko v srdci každého skutečně správného muslima a je stvrzena činy – vykonáním každé povinnosti vůči Bohu a zanecháním všeho, co zakázal.

2) Modlitba, neboli ar. salát (ة: ,či tur., per. namaz. Je vykonávána pětkrát denně ,(صالvždy ráno před východem slunce, dále v poledne, odpoledne, při západu slunce a když se úplně setmí. Čas modliteb je stanoven podle zdánlivého pohybu slunečního kotouče po nebi a lze ho docela přesně vypočítat (v mnoha muslimských střediscích a mešitách jsou k dispozici tabulky s těmito vypočtenými časy). Z věží mešit, tzv. minaretů, oznamují tyto časy muezíni svým typicky táhlým svoláváním k modlitbám. Modlitba jako taková se skládá ze stoje, předklonu, padnutí na tvář a sedu na paty, opakovaných vždy v cyklech. Každá modlitba má jasně daný počet těchto cyklů a je přesně určeno co se v určité části modlitby odříkává – jde o první kapitolu (koránská kapitola - tzv. súra, (سورة z Koránu a libovolnou další, slova chválící a velebící Boha a prosby k Němu za dobro vlastní i ostatních. Vedle těchto modliteb povinných existuje i celá řada modliteb dobrovolných.

3) Náboženská dobročinná daň, tzv. zekát (زكاة). Je definován pro každý druh majetku zvlášť. Každý muslim, který splňuje požadavky pro zekát v nějakém z typů majetku, je povinen tuto náboženskou daň uhradit. Tato daň je poté rozdělena muslimskou obcí mezi chudé a potřebné. Vedle této náboženské daně existuje ještě i almužna dobrovolná, neboli sadaka (صدقة).

4) Půst v měsíci Ramadánu, neboli sijám (صيام). Od astronomického úsvitu do západu slunce se muslimové v době devátého měsíce lunárního kalendáře zdržují jídla, pití a pohlavního styku, aby se přiblížili Bohu a upevnili svoji vůli, víru a vzájemnou solidaritu. Je završen svátkem ar. ´Íd al Fitr ( الفطر عيد ), neboli tur. Bajram. Mimo ramadán existuje i dobrovolný půst v jiných dnech roku.

5) Pouť do Mekky, neboli hadždž ( ,(حج: která je povinně předepsána každému z muslimů, který je toho schopen. Vykonává se během prvních třinácti dní 12. měsíce lunárního kalendáře, který se arabsky nazývá Zú l-Hidždža ( الحج:ة ذو ). Zahrnuje obcházení Ka´by, první svatyně sloužící uctívání Jediného Boha, postavené Adamem

5

a znovu obnovené Abrahámem. Dále muslimové běhají mezi dvěma místními pahorky, na památku Abrahámovy manželky Hadžer. Nakonec se všichni poutníci shromáždí na planině zvané ´Arafát (عرفاة) a kamenují sloupy v nedalekém údolí Míná, čímž si připomínají zahánění satana Abrahámem. Po skončení poutě podle svých možností obětují nějaké domácí zvíře (ovci, krávu či velblouda) na památku Abrahámovy oběti Bohu. Maso se pak rozdělí mezi chudé, potřebné a poutníky. V tento den muslimové oslavují také svůj druhý svátek, zvaný ar. ´Íd al-Adhá عيد) .neboli tur. Kurban Bajram ,(األضحى

Otázky: 1. Jmenuj pět pilířů islámu názvy českými i arabskými (v přepisu do latinky). (10

bodů)2. Jak zní šaháda? (6 bodů)3. Jaký je rozdíl mezi pojmy „zakát“ a „sadaka“? (5 bodů)4. Jaké jsou dva uznávané muslimské svátky? Kdy se konají? (4 body)5. Vyber si a) modlitbu b) půst c) pouť do Mekky a rozepiš se, co zahrnuje. (10

bodů)

V. lekce

O ISLÁMSKÉM PRÁVU

Islámské náboženství po svých věřících přímo vyžaduje dodržování předepsaných pravidel, příkazů a zákazů, shrnutých do právně-náboženského systému zvaného šarí´a, jejíž interpretací se zabývá islámská vědní disciplína zvaná fikh (ف�قه). Takto se naplňuje a odráží duchovní aspekt islámu daný vírou v šest ústředních přesvědčení a dodržování pětice pilířů islámu (obojí viz výše), v činech každého jednotlivce a rozšiřuje se do všech oblastí života muslima.

Šarí´a a tím i přístup vědy o ní se opírá o následující zdroje a principy: 1) Korán, tedy přímé zjevení Boží2) Sunna – Prorokova autentická tradice, tvořená výroky, činy a postoji (i neverbálními). 3) Idžma ( إجماع) – konsenzus, shoda učenců na danou otázku4) Kijás (قياس), neboli analogie s něčím popsaným v Koránu nebo Sunně.

Mimo tyto zdroje stojí instituce a princip idžtihádu ( إجتهاد) – vlastní zodpovědný posudek znalce se zvážením všech pro a proti. Je vyhrazen jen skutečným odborníkům a je pro muslimskou společnost nutné, aby byl v ní stále přítomen někdo, kdo se jím zabývá. Idžtihád však nemůže překročit jasná a daná nařízení Koránu a Sunny.

Šarí´a řeší otázky nejen vztahu člověka k Bohu, ale i člověka k člověku a také člověka ke společnosti a naopak. Základním principem v duchovní sféře (věrouky, uctívání, kvality a kvantity obřadu atd.) je zákaz všeho co není výslovně povoleno. Naopak ve sféře světské, mezilidské, je povoleno naprosto vše, co není výslovně zakázáno v Koránu a Sunně (nachází se v nich jasný důkaz pro tento zákaz). Dodržování těchto příkazů a zákazů se přímo opírá o přesvědčení, že Bůh je Stvořitelem Pánem a Vlastníkem a proto nejlépe rozumí tomu, co je pro jeho stvoření dobré a co ne. Vzhledem k tomu, že šarí’a čerpá z různých zdrojů i z interpretací mnoha jednotlivců, existuje několik možných pohledů, směrů, které se v několika nepodstatných drobnostech liší. Tyto směry označujeme slovem pocházejícím z arabštiny jako mezheby (též medheb, mazhab,

6

madhab). Jsou uznávaným produktem pluralizmu a různorodosti muslimského myšlení. V sunnitském islámu jsou to především tyto čtyři: hanefijský (zakladatel Abú Hanífa), málikijský (zakladatel Málik ibn Anas), šáfi’ijský (zakladatel Muhammed aš-Šáfi‘í) a hanbelijský mezheb (zakladatel Ahmed ibn Hanbel).Pro nově nastalé situace žádají muslimové kvalifikované odpovědi, posudky, či dobrozdání, tzv. fatwy. Tyto vydává k tomu kvalifikovaná osoba, tzv. muftí. Vždy musí v odpovědi spojovat základní principy islámského práva, odpověď podložit důkazy z Koránu a Sunny a v případě potřeby obsáhnout i nejsoučasnější stav vědeckého bádání v oboru (např. u lékařské etiky).

Kategorie činů člověka: a) fard ,(فرض) neboli náboženská povinnost, tj. Boží odměna za splnění a trest za

nesplnění, např. modlitba, nebo zekát;b) mustahabb, neboli oblíbeno, tj. Boží odměna za splnění, např. dobrovolná almužna;c) mubáh, povoleno, nevztahuje se sem ani odměna ani trest Halál (حالل) znamená povoleno, sem patří většina běžných věcí; nadřazená kategorie pro fard,mustahabb a mubáhd) harám (حرام), neboli zakázáno. Pokud to muslim učiní, je mu zapsán hřích, vyhne li

se tomu, je odměněn. Islám zakazuje např. konzumaci alkoholu a vepřového masa, cizoložství, krádež, křivé svědectví, lež, apod.

Pojem mutešábih (متشابه) – věc, okolo které není shoda, je-li povolená, či zakázaná. Lepší zdržet se jí a zachovat si svou víru.

Odborníci v islámské právní vědě stanovují ještě další kategorie, které zde však neuvádíme pro jednodušší pochopení. Rovněž jsou známa dělení těchto kategorií na další podskupiny podle vztahu k jednotlivci, nebo komunitě, nebo času provedení, či jedná-li se o jednotlivý čin, či součást složitějšího úkonu.

Otázky:1. Jaký je rozdíl mezi pojmy „šarí’a“ a „fikh“? (8 bodů)2. Vysvětli pojmy: „kijás“, „idžma‘“, „idžtihád“, „fard“, „halál“ a „harám“ (12 bodů)3. Co je to mezheb? Které jsou čtyři nejpoužívanější mezheby? (5 bodů)4. Co je to fatwa? (2 body)5. K úvaze: Jak má vypadat dobrá fatwa? (8 bodů)

VI. lekce

„TŘECÍ PLOCHY“

a) Žena

Nejprve uvedeme několik postřehů o postavení žen v době před Prorokem, mír a požehnání s ním. Antická filozofie např.rozpoutala debatu o tom, má-li žena duši. V judaistické tradici je zakázáno dotýkat se menstruujících žen, neboť jsou považovány za nečisté. Podle ranného křesťanství byla Eva viníkem Adamova, mír s ním, selhání a svým konceptem prvotního hříchu byly ženy stigmatizovány. Je známou historickou pravdou, že nejstarší známé právnické dílo, proslulý starobabylonský Chamurabiho zákoník vymezuje ženám velmi bídné postavení. Podle další velmi staré právnické tradice, staroindické, žena může být zcela normální součástí pohřební výbavy svého manžela, kde při jeho pohřbu mohla shořet na hranici vedle jeho nádobí, zbraní, oděvů a talismanů. Víceméně stejným

7

způsobem nakládali se ženami i Indům příbuzná indoevropská etnika Evropy, mezi nimi i Slované. Vzdělání bylo ve starověkém Orientě prakticky výsadní doménou mužů, stejně jako v Evropě dlouho do novověku.

V arabské kočovné společnosti beduínů z doby tzv. džáhilíje (doslova „nevědomost“, tj. doba před vystoupením Posla Božího, mír a požehnání s ním), založené na rodových a kmenových vztazích, vládl také velmi tvrdý a surový patriarchát. I zde ženy neměly nárok na dědictví, majetek mohly mít pouze bohaté a vlivné manželky, či dcery kmenových vůdců. Pro tyto bohaté a urozené ženy naopak neexistovala takřka žádná pravidla, podle zápisků některých řeckých zeměpisců se dokonce mohly provdat za více mužů zároveň. Jinak však bezpráví potkávalo ženy již na začátku jejich života, kdy pohřbívání prvorozených dcer zaživa bylo běžnou a velmi rozšířenou praxí. Pohanští Arabové praktikovali ničím neomezenou polygamii. Dívky také často bývaly provdávány ve velmi nízkém věku, prakticky ještě jako děti, ženichy samozřejmě vybírala rodina. Rozvod z iniciativy ženy byl nepřípustný, zato muž mohl svou manželku beztrestně kdykoliv zapudit. Ženy mohly být také součástí dědické pozůstalosti anebo válečné kořisti při častých mezikmenových bojích, které vznikaly na základě malicherných sporů.

Právě islám vymýtil všechny podoby bezpráví, jehož se na ženách dopouštěla doba džáhilíje, stanovilo ženám nárok na dědictví, majetek, zastání u soudu, rozvod a spoustu dalších dříve nevídaných práv a nároků. Polygamie měla být nadále omezena počtem čtyř manželek a podmínkou rovného zacházení s nimi. Byl uzákoněn rozvod ze strany ženy a stanoveny jasné zákonné normy pro něj. Od nynějška již sama nevěsta mohla rozhodovat, koho si chce vzít za manžela. Také ženám dříve nedostupné vzdělání se stalo nejen povolenou normou, ale dokonce i povinností pro obě pohlaví, jak pro muže, tak právě i pro ženy. Islám tedy zakazuje a potírá domácí násilí, nucené sňatky a rozvody, tzv. vraždy ze cti a ženskou obřízku, byť je to občas v rozporu s tradicemi a poměry panujícími v některých oblastech tzv. muslimského světa.

Islám uznává jako základní společenskou roli ženy roli matky. Se ženami by proto mělo být zacházeno tak, jak si přejete, aby bylo zacházeno s vaší matkou. Sama osoba matky se těší mezi muslimy neobyčejné úctě. Podle výroků Prorokových má matka největší autoritu, úctu a důležitost pro každého člověka, dokonce trojnásobnou než otec (známá odpověď Proroka, mír s ním, na otázku, kdo je pro něj nejdůležitější, zněla: „Moje matka, pak moje matka, pak moje matka a teprve pak můj otec.“) Mohamed, mír s ním, říkával: „Ráj je pod nohama matek.“

Na závěr shrnujeme, že podle islámu jsou žena i muž naprosto rovnocenné bytosti, které Bůh bude v Soudný Den odměňovat či trestat na základě úplně jiných kritérií než je jejich pohlaví. Nicméně protože muž i žena jsou stvořeni jako odlišní, jako protipóly, které se vzájemně doplňují, takže ani jejich práva a ani povinnosti nemohou být stoprocentně totožné. Bůh to v Koránu popisuje slovy: "Ony jsou vašim oděvem a vy (muži) jste oděvem pro ně" Bůh například ženám ulehčil v půstu a v modlitbě, kdy se např. těhotné ženy nepostí, nebo menstruující se nemodlí. Pro ženu, na rozdíl od muže, také není povinností pracovat a vydělávat na živobytí rodiny. Pokud jí není toto živobytí zajištěno ze strany manžela, má žena právo na rozvod. K oběma pohlavím přistupuje islámské právo odlišně podle jejich předpokladů, snaží se pro ně nalézt tu nejsprávnější a nejjednodušší cestu, která je i pro ně pohodlná. Proto se mohou lišit např. v předpisech o odívání, dědictví, či svědčení u soudu.

8

Samo zahalování žen je prastará praktika, existující již před islámem, jak dokládají reliéfy z proslulé syrské Palmýry. Islám ji přijal a schválil. Podle islámu je pro muslimku náboženskou povinností (stejně jako modlitba) zakrýt vše kromě tváře a rukou od zápěstí k prstům. Zahalení tváře, případně i rukavičky na rukou jsou dobrovolným aktem zbožnosti. Šátek přes vlasy tedy není výrazem útisku ženy, ani náboženským symbolem. Je výrazem její poslušnosti, úcty k sobě samé, ke svému manželskému svazku i k jiným ženám a jejich manželstvím.

b) Svatá válka Zvláště v současnosti je vysvětlení otázky džihádu jako náboženské svaté války velmi důležité. Překlad termínu džihád jako svatá válka je naprosto mylný. Termín svatá válka se v islámském diskursu nevyskytuje, vyjma situací popisujících historický útok křižáků na Palestinu. Je termínem patřícím do sféry křesťanského kanonického práva, její ideologii rozpracoval církevní otec sv. Augustin již asi 200 let před narozením Proroka Mohameda. Pojem džihád znamená úsilí, snaha, snažení se o zabránění, zastavení něčeho, boj proti něčemu. Ovšem toto slovo boj zde musíme chápat v celkovém, obecném kontextu, tak jako je chápáno, řekneme-li jej česky, bez jakéhokoli zúžení (boj proti - špatnosti, chudobě, proti vlastnímu já…). Arabský význam je přesně stejný. Tedy, můžeme shrnout, mnohé podoby džihádu, dokonce lze říci, že většina, nemají vůbec nic společného s puškou, šavlí, nebo jakýmkoli jiným druhem zbraně. Proto je džihádem každý počin, každá usilovná práce, kterou vykonáme s čistým úmyslem pro Tvář Boží, aby Jeho slovo bylo nejvyšším. Džihád jako takový byl předepsán v Mekce, tehdy ještě jako především boj vnitřní, se sebou samým, či proti šejtánu. Dále jako úsilí charitativní, tzv. džihád rukou a jako úsilí při šíření víry, přikazování dobra a zakazování zla, tedy jako džihád slovy.

Existuje však také tzv. džihád mečem, tedy ozbrojený boj. Zde jde o ozbrojené úsilí, o boj za obranu své víry a práva šířit ji, v situaci, kdy selhaly všechny ostatní možnosti. Bojovat se však může začít až po vyčerpání všech jiných způsobů vyřešení nastalé krize. To je opřeno o jedno ze základních pravidel islámské právní vědy, tedy že "škoda musí být eliminována, ale nikoli větší škodou". Takovou obrannou válku neospravedlňuje jen islám, ale i církevní kanonické právo a židovský zákon. Stejnými pravidly se řídí i sekulární ústavy moderních států. Šar’íja stanovuje pro ozbrojený boj přísná pravidla a omezení, je zakázáno nedodržovat příměří, jakkoliv ubližovat civilistům, domácímu zvířectvu, rostlinstvu, ničit majetek. Džihád mečem je určen pro odstranění útisku muslimů a jejich spojenců, a to jak ze strany nemuslimů, tak i muslimů.

b) Rozum, věda a pokrok

Islámské učení samo sebe považuje za svrchované, poslední Boží poselství lidstvu, které v historické tradici nevystupuje jako anachronizmus bez určité dějinné předehry, ale jako pečeť, završení poselství předešlých. Stejným způsobem nahlíží islám i na poselství a učení Mojžíše ve své době, než přišlo zjevení Ježíše atd. Islám vnímá celé lidské dějiny jako souboj pravdy se lží a správného vedení s bludem. Vztah islámu a vědění všeobecně asi nejlépe vystihuje slavné a častokrát citované arabské rčení o hledání znalosti, i kdyby byla v Číně.

9

Rozum, poznání, znalost, moudrost a vědění je vzpomenut na mnoha místech v Koránu. V některých koránských citacích, povzbuzujících k vědě, je z kontextu jednoznačně nezbytné, že se pod vědou zde rozumějí přírodovědné znalosti, protože přicházejí hned po popisech stvoření světa. Takových veršů je dokonce o několik více, než těch, které popisují obřadní úkony jako modlitba a půst.Rozum je nadřazen a považován za kvalitativně vyšší než pouhé smysly, avšak je shovívavě nabádán k učené kapitulaci před věděním Božím. Vždyť naše znalost nikdy nenabývá znalosti budoucnosti, osudu, řízení apod.V islámském prostředí lze jasně definovat dvě velké, zcela jasně ohraničené a vymezené oblasti poznání. Tyto dvě sféry nejsou ve vztahu antagonistickém, nýbrž jsou jasně odděleny svými metodologiemi, premisami a postupy. Jedná se o sféru vertikální, od Boha k člověku jdoucí náboženské, teologické znalosti na straně jedné a sféru znalostí praktického života, horizontálně putující od člověka k člověku, na straně druhé. Pole působnosti každého z těchto odvětví je odlišné a každá z nich hovoří jiným způsobem. Nelze proto vysvětlovat otázky striktně příslušející jedné této sféře pomocí opačné nauky. Percepce reality je možná pouze díky integrujícímu spojení obou z nich, což je obzvláště patrné při posuzování těch problémů, které se zdají být "hraničními". V takových případech nám nutně pouze vyjádření obou z nich může pomoci pochopit celkovou podstatu studovaného jevu. V islámském pojetí tedy nedochází ke střetu vědy a víry a k sekularizaci, nýbrž ke specifické provázanosti a doplňování se, ovšem při zachování specifik každé z obou těchto sfér a jejich specifického metodického přístupu. Výsledkem má být stále neměnná věrouka na straně jedné a proměnlivá, vyvíjející se věda světská. Místo islámské právní vědy se nachází někde mezi, je součástí, která neustálým vnitřním dialogem mezi měnným způsobem aplikace a neměnnými zjevenými premisami umožňuje zasadit islámské vědomí do reality dané časoprostorové skutečnosti.

Co se věd a nauk samotných týče, vymezuje islám základní znalost, potřebnou pro běžný život. Tato základní znalost zahrnuje např. v náboženské sféře očistu, nebo postup modlitby, základy věrouky, povolené a zakázané nápoje, pokrmy, chování, je povinností každého věřícího muslima. Následuje další, hlubší náboženská znalost, jako znalost všech nuancí věrouky, výkladu Koránu, hadísu, islámské právní vědy atd. je povinností pro společenství jako celek, tj. vždy musí existovat někdo, kdo se jimi bude zabývat. Stejné stanovisko je i v případech, jako jsou ostatní humanitní obory jako historiografie, kritická historie, gramatika, lexikologie, lingvistika. Dále sem patří veškeré další technické a přírodovědné obory, nezbytné pro udržení života a jeho kvality v rámci jednotlivce, společnosti i jejího prostředí, jako medicína, vědy biologické, chemie, matematika, fyzika, astronomie ... Islámské učení si je vědomo, že jejich zanedbání nutně vede ve ztrátu užitečných plodů těchto nauk a věd, působí chudobu a brzdí pokrok. Země vydává své dary jen těm, kteří ji hledají a zkoumají. Musí tedy zde vždy existovat skupina lidí, která se jim bude věnovat. Jinak se nesplnění této povinnosti projeví hříchem každého jejího člena.

Neexistuje v islámu nic, co by omezovalo lidský intelektuální potenciál, pokrok společnosti, práci, nebo disciplinovanost a akceschopnost jejích členů. Vše toto jsou věci, ke kterým islám nabádá a např. nechuť k práci, žebrání, nezodpovědnost, omezenost a despocii příkře zavrhuje, jak se lze dočíst v nesčetném množství koránských veršů a hadísů. Jak jinak by mohli dávní muslimové získat pod svou kontrolu oblasti od Pyrenejí ke břehům Gangy? Jak mohli jinak dosáhnout nepopiratelných civilizačních úspěchů? Učenci islámské etiky definovali moudrost jako schopnost dávat pojmy, věci i osoby na

10

místo, které jim náleží. Úspěch a moudrost každé civilizace tedy závisí, jak bude rozmísťovat a využívat svou kapacitu surovin, kulturního odkazu a lidského potenciálu. Její pokrok a stabilita závisí na tom, jak bude s těmito předpoklady nakládáno.

Otázky:1. Vyber si jednu z těchto vzpomenutých oblastí a – c, vyhledej si další informace a napiš o ní komentář v rozsahu jedné až dvou stránek A4 písmem 12 ve wordu. (30 bodů)

VII. lekce

SEKTY VZNIKLÉ V MUSLIMSKÉM PROSTŘEDÍ

Tak jako z křesťanství a z jiných náboženství, také z islámu vznikly sekty, které modifikují a upravují původní věrouku a zákon podle svých představ. Tím se větší, či menší měrou zcizili původnímu islámu. Nejdůležitější jsou tyto dvě sekty:

- ší’ité. Skupina různorodých sekt, které spojuje historicky neopodstatněná myšlenka předurčenosti prorokova zetě a bratrance Alího bin Abí Táliba pro vůdcovství muslimského národa – ummy. Proroka Mohameda staví jako důvod stvoření celého světa. Mnozí z nich připisují Alímu a jeho potomkům nadpřirozené a nadlidské schopnosti, znalost budoucnosti, neomylnost a právo na jedinou správnou interpretaci islámu. Věří, že Korán a poselství má zjevnou a skrytou část. Věří, že Korán se nedochoval kompletní, neboť jej plné dvě třetiny schází. Zastávají tezi, že je možné popřít, zatajit svou víru, pokud je to pro dotyčného výhodné. Žijí v Íránu, Ázerbajdžánu (zde je ší’izmus státním náboženstvím), dále v Libanonu, Sýrii, Iráku, Jemenu, Indii a v Pákistánu. Tvoří asi 10% všech muslimů. Patří sem též sekta drúzů.

- Cháridžovci. Tvrdí, že člověk může být prohlášen za nevěřícího byť i pouze podle vnějšího činu. Popírají růst a zmenšování víry. Neexistují podle nich muslimové dobří a špatní, jen muslimové a nevěřící. Známí z historie svou agresivitou a bojovností. Díky ní se dnes již téměř nevyskytují. Poslední z nich žijí v horách Ománu a na Sahaře. Opakem cháridžovců je sekta zvaná „irdžá´“, která popírá islámskou doktrínu o tom, že čin je součástí víry.

Samostatnou kapitolou jsou súfisté, islámští mystici, kteří přijali některá učení z křesťanství a dálněvýchodních tradic, jako je církevní hierarchie a organizace do uzavřených řádů, odklon od praktikování náboženského zákona, učení o splynutí s absolutnem a o přítomnosti božské esence v celém univerzu, tedy že neexistuje nic než Bůh.

Vedle těchto existují i jiné sekty, jako kadaríja (negují existenci předurčení), džahmíja (popírají Boží vlastnosti uvedené v Koránu), nebo historicky významná sekta mu’tazila, která popírala nestvořenou podstatu Koránu. V moderní době se v muslimském prostředí objevily sekty, které prohlašovali své zakladatele za nové proroky, sem řadíme baháizmus a hnutí ahmadíja. Z Indie pochází sekta kuráníja, která popírá platnost prorocké tradice Sunny.

Otázky:1. Jak se liší ší’itská víra od klasického, sunnitského islámu? Kde najdeme ší’ity? (5

bodů)2. V čem se rozešli cháridžovci a sekta „irdžá´“ se sunnity? Jmenuj alespoň dvě další

sekty. (5 bodů)3. Kdo jsou súfisté? (5 bodů)

11

VIII. lekce

ARABOVÉ V DOBĚ PŘED PROROKEM MOHAMEDEM

Arabové jako národ Arabové patří mezi Semity, stejně jako Hebrejci, či dnes již vyhynulé národy Aramejců, Kananejců, Féničanů, Babyloňanů, Asyřanů a mnoho dalších, o nichž máme spoustu informací z četných archeologických vykopávek po celém Arabském poloostrově, v Mezopotámii a ve Středomoří. Semitské jazyky jako takové patří pravděpodobně vůbec k nejstarším známým. Muslimští dějepisci dělí Araby, na vyhynulé, jako jsou lid ‘Ád a Samúd, zmínění v Koránu, a na ty, kteří se dožili doby Mohamedovy. Sem patří Arabové původní, žijící zejména v Jemenu, přímí dědici dávných starojemenských kultur; a Arabové arabizovaní, kteří vzešli smísením těchto původních Arabů s obyvateli původem z Mezopotámie (konkrétně sňatkem Abrahámova syna Ismaíla se ženou z jemenského kmene). Samostatnou kapitolu pak tvoří poarabštěné populace na sever a západ od Arábie, které byly k arabskému národu přičleněny až v době islámské (např. populace Egypta a zemí tzv. arabského západu - Maghrib).

Starojemenské civilizace Jemen byl v době okolo 4. tisíciletí před naším letopočtem vedle Egypta a Mezopotámie třetím významným civilizačním centrem na Středním východě. Podél karavanních obchodních stezek s kořením, dřevem, kadidlem a látkami vznikala bohatá města s ohromnými rezervoáry pitné vody, s dlážděnými cestami, honosnými chrámy a paláci. Obyvatele živilo velmi vyspělé zemědělství používající k zásobení vyprahlých pouštních políček vodou obrovskou přehradu, snad největší ve své době. Tak se dělo po několik staletí. V této oblasti kvetly a zanikaly nejrůznější říše, nejznámější z nich je dnes bezesporu říše královny ze Sáby. Okolo roku 800 př. N.l. se hráz této přehrady protrhla a zapříčinila populační krizi nebývalých rozměrů. Lidé se z přelidněného Jemenu začali stěhovat na sever do pouště. Zdejší původní národy byly buď smeteny nebo asimilovány nově příchozími Araby. Tak se zformovali Arabové jako národ tzv. beduínů, pouštních kočovníků (samo jméno Arab – ´arab عرب , znamená «obyvatel pouště», podle jiného výkladu pochází z asyrského „‘aribí“ – člověk ze západní pouště)

Arabové před příchodem Mohameda V době první poloviny prvního tisíciletí n.l. živili se Arabové jako pastevci, řemeslníci a obchodníci. Byli organizováni do rodových klanů s velmi pevnými vazbami, jednotlivé kmeny často válčili mezi sebou. V této době neexistoval žádný skutečně pevný a nezávislý arabský státní útvar, Arabové žili v nárazníkové zóně mezi Římem (později Byzancí) na Západě a Persií na Východě. Obě tyto obrovské mocnosti si na svých hranicích budovaly závislé arabské státy, které přijímaly jejich náboženství. Jemen byl pod nadvládou Císařství Habešského (dnešní Etiopie). Náboženství pouštních Arabů žijících také v Mekce, obchodním středisku na půli karavanní trasy mezi Jemenem a Sýrií, bylo pohanské. Vyznávali spoustu božstev a rodových model. Jediného Boha (arabsky Alláh -الله ) uznávali jen jako abstraktního vládce všech

12

těchto božstev. Mekku tehdy ovládal mocný a bohatý kmen Kurejš (قريش), přímí potomci Ismaila a jeho beduínské ženy.

Otázky: 1. Jmenuj alespoň tři semitské národy. (3 body).2. Co víš o arabském národu? Kde se vzali Arabové? Měli před islámem civilizaci? (8

bodů)3. Jak vypadalo náboženství Arabů před vystoupením Mohameda? (4 body)

IX. lekce

OD NAROZENÍ PROROKA DO PÁDU GRANADY

Ze zchudlého klanu mocného kmene Kurejšovců se také roku 570 n.l. narodil i prorok Mohamed, syn Abdulláhův, syn Abdul Muttalibův (Muhammad ibn Abdulláh ibn Abdul Muttalib المطلب عبد بن الله عبد بن محمد ). Velmi záhy osiřel a byl vychován nejprve svým dědečkem a po jeho smrti i strýcem. S ním se vydal také na karavanní cestu do Sýrie, kde v něm křesťanský mnich Bahíra rozpoznal nového proroka. V mládí se věnoval pastevectví a duchovnímu rozjímání, okolím byl již v raném věku oceňován pro pravdomluvnost a vysoké morální kvality. Oženil se s o patnáct let starší bohatou obchodnicí Chadídžou, která mu byla oporou až do své smrti. První zjevení se Prorokovi dostavilo ve čtyřicátém roce jeho věku, když rozjímal v jeskyni Hírá nedaleko Mekky. Po svém návratu domů byl svými nejbližšími, Chadídžou a jejím starým bratrancem Warakou, kteří stáli pevně na jeho straně, utvrzen v přesvědčení, že je novým Božím Prorokem seslaným celému lidstvu. To mu dosvědčoval i jeho nejlepší a nejvěrnější přítel Abú Bakr, pozdější chalífa. Mohamed kázal v Mekce o Jedinosti Boží, o Posledním soudu, o spravedlnosti a konci útisku a o zlém osudu všech utiskovatelů. Propouštěl otroky a přiřkl ženám rovné postavení. To se nelíbilo bohatým Mekkáncům, kteří obchodovali mimo jiné i s otroky a z každoroční poutě za spoustou model vydělávali nemalý finanční obnos. Tak proti Prorokovi a jeho stoupencům, kteří se rekrutovali většinou z řad chudších obyvatel, otroků, žen a cizinců (mezi prvními muslimy byl i propuštěný černý otrok z Habeše, Řek z Byzance a Peršan) zakročili a tyto první muslimy mučili a zabíjeli. Nutili je tak vzdát se svojí nové víry. Uvalili na ně i obchodní blokádu. Někteří muslimové proto na dvakrát emigrovali do křesťanské Habeše, kde je místní panovník uvítal a podmínky zde byly příhodnější. Na pozvání obyvatel města Medíny roku 622 odchází Prorok i se svými druhy právě sem a zde buduje základ nového společenství, založeném na vzájemné rovnosti a bratrství, kde jediným poutem je společně sdílená víra. Když umma – muslimské společenství, dostatečně zesílí a odolá neustálému ohrožení a tlaku ze strany Mekkánců a jejich spojenců, získá na svou stranu i Mekku. Z celého Arabského poloostrova nyní proudí davy lidí vstupující v oddanost jedinému Bohu a Jeho Poslu, nebo alespoň s tímto rodícím se mocným společenstvím uzavírají mírové smlouvy. V době smrti Proroka v roce 632 n. l. již muslimský stát zahrnuje prakticky celý Arabský poloostrov a je již ohrožován i takovými mocnostmi jako je Byzanc a Persie. Prvním chalífou se stává Abú Bakr (vládl 632-634), který se dostává k moci uprostřed neklidné doby, kdy se někteří Beduíni odvrací od islámu snažíce se rozvrátit silný chalífát zevnitř a odmítají platit náboženskou daň. Mnoho z nich se samo prohlásilo za svaté muže, náboženské vůdce, proroky a prorokyně. Abú Bakr tyto odpadlíky potřel a znovu nastolil právo a pořádek.

13

V následujícím období vlády chalífy Omara (vládl 634-641) byla roku 636 zlomena perská a byzantská hrozba v bitvách u Jarmúku a Madáinu a k říši připojeny rozsáhlé oblasti dnešního Iráku, Egypta a mnoho dalších území. Roku 638 byl získán Jeruzalém.Nejdéle z období prvních čtyř tzv. správně vedených chalífů, kteří byli voleni lidem, vládl Osmán (641-656), který se zasloužil o rozšíření výtisků Koránu. Posledním z volených chalífů byl Alí ibn Abí Tálib, za jehož života byla konečně potlačena vzpurná sekta cháridžovců. Alí a jeho syn Husajn zahynuli mučednickou smrtí v dnešním Iráku a byli zbožněni do role nadlidských bytostí sektou tzv. ší´itů. (viz sekty). Alí vládl v letech 656-661. Po něm nastoupil Muawíja ibn Abí Sufján a dynastie Umajjovců. Vládli po následujících sto let, sídlili v Damašku (v době prvních čtyř chalífů byla sídelním městem Medína) a pak byli po vojenském převratu vystřídáni novou dynastií Abbásovců, vládnoucích z Bagdádu. Poslední Umajjovec prchá před novými vládci na Pyrenejský poloostrov. V té době již muslimská říše zaujímá prostor od jižní Francie přes celý sever Afriky, Střední Východ až do Indie a západní Číny. To vše především díky obchodu a velmi obratné politice. Vlivem obchodních aktivit probíhá již v této době (mluvíme asi o 10. století) šíření islámu i do Indonésie a subsaharské Afriky. Během 10.-15. století se říše dostává do stále větších vnitřních sporů, což vyústilo v konec jednotného muslimského státu na Východě a panství nad Pyrenejským poloostrovem na Západě, po prohře emirátu Granada se španělským královským párem Izabelou Kastilskou a Ferdinandem Aragonským v roce 1492.

Křížové výpravy Pod záminkou osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě z rukou pohanů (muslimů), začali křižáci z Evropy od roku 1095 útočit na Palestinu. Ke křížovým výpravám, tzv. kruciátám vyzval papež Urban II. na koncilu ve francouzském Clermontu. Roku 1099 se křižákům podařilo dobýt samotný Jeruzalém, kde následně povraždili většinu obyvatelstva, nejen muslimy a židy, ale i místní křesťany. V průběhu následujících více než sto padesáti let se podařilo křesťanům vybudovat v oblasti Velké Sýrie (Levanty, ar. aš-Šám) několik státečků, z nich nejvýznamnější byla hrabství Edesské a Tripolské, knížectví Antiochie a Jeruzalémské království. Tyto státy se postupně dostávali zpět pod kontrolu muslimů. Pád Edessy roku 1144 vyústil ve II. kruciátu, které se účastnil i český kníže Vladislav II. Ta si kladla za cíl dobytí Damašku, leč neuspěla. V roce 1187 utrpěla křižácká vojska drtivou potupnou porážku v bitvě u Hattínu od slavného vojevůdce Saláhuddína ibn Ajjúba, zvaného Evropany Saladin. Tato porážka znamenala osvobození Jeruzaléma. Následovala dodnes mnoha tajemstvími obestřená dětská křížová výprava. Podle proroctví francouzského pasáčka Štěpána, kterému se údajně zjevil Ježíš Kristus, měla jedině čistá a neposkvrněná duše tu moc vyrvat Svatou Zemi ze spárů pohanů. V celé Francii a v německých zemích byli shromažďováni malí chlapci, pěšky přešli do Marseille a odtud je po moři přepravili jacísi dobrodruhové, kteří je následně prodali arabským pirátům do otroctví. Čtvrtá kruciáta si to roku 1198 namířila namísto do Svaté Země ke Konstantinopoli, která byla i se širokým okolím vypleněna (1204). Bylo zde založeno katolické latinské císařství, dobyté zpět Byzancí až roku 1261. To odstartovalo nový kolotoč neshod a zápasů mezi katolíky a pravoslavnými, který bránil křesťanstvu dosáhnout výraznějších vojenských úspěchů. Papež Inocenc III. vypravuje roku 1217 pátou křížovou výpravu, která měla podle plánu obsadit nejbohatší a nejúrodnější muslimskou zemi – Egypt, hlavně údolí Nilu a tím muslimy odříznout od potravních zdrojů a umožnit pomoc obléhanému Jeruzalémskému Království nenadálým útokem od jihu. Klíčový přístav Damietta se sice roku 1219 dobýt podařilo, avšak křižáci, sužovaní vyčerpáním, epidemiemi a neustálými útoky obránců, museli město brzo vyklidit a i tato akce skončila nezdarem.

14

Ve dvacátých letech 13. století bylo znovu rozšířeno území Jeruzalémského království při šesté křížové výpravě vedené císařem Fridrichem II. Barbarosou. Ten také znovu dobyl Jeruzalém, na chvíli, neboť již v roce 1244 jej dobyli muslimové zpět už natrvalo. Sedmá křížová výprava, vedená francouzským králem Ludvíkem IX. Svatým v letech 1248 – 1254 směřovala proti Egyptu. Skončila fiaskem, Ludvík byl zajat a propuštěn až za tučné výkupné. Další, v pořadí již osmou kruciátu směřoval Ludvík původně na Sýrii, dal se však přemluvit a zaútočil na Tunis, kde byl poražen a zemřel. Anglický princ Eduard přichází pozdě. Proto své lodě obrací na východ, na pomoc křižáckým městům v Sýrii. Vzhledem k tristní situaci, přemlouvá Eduard kyperské rytíře a Mongoly, kteří v té době vtrhli i na muslimská území. Kypřané odmítnou a Mongolové vyšlou jen symbolickou pomoc. V roce 1268 dobyli muslimové Antiochii a o tři roky později i hrad Crac De Chevaliers. Roku 1289 padl Tripolis, za dva roky Akkon, poslední bašta křižáků a jejich moc v Levantě končí. Vztahy s muslimy nebyly vždy nutně válečné a dopad výprav nebyl v žádném případě veskrze negativní. Rozvíjel se vzájemný obchod, diplomacie a do Evropy proudily nové poznatky na poli vědeckém a kulturním, jako střelný prach, papír, zavlažovací systémy, řecká a arabská filozofie, algebra, optika (dalekohledy), inovace v metalurgii. Kontakt muslimů ovlivnil středověkou módu, dvorskou etiku, rytířství, vzdělanost a poezii. Na druhé straně křižáci nepředstavovali pro muslimy významnější hrozbu. Dobové historické prameny v arabštině, pojednávající o kruciátách jsou velmi kusé. Evropané jsou zde označováni povšechným a nicneříkajícím termínem Faransíjún – Frankové. Název „křižáci“ (ar. salíbíjún) je novotvar z 19. stol. Z doby kolonializmu, utvořený analogicky jako v jazycích evropských odvozením z pojmu „kříž“ (ar. salíb).

Otázky:1. Z jakého kmene pocházel Mohamed? Jak se jmenovala jeho první manželka? (1 bod)2. Jak se jmenovali první čtyři chalífové? Kdo je vystřídal ve vládě (2 dynastie) ? (5

bodů)3. Přiřaď k událostem letopočet: hidžra, první otevření Jeruzaléma, bitva u Hattínu, pád

emirátu Granada. (4 body)4. Kdo byli: Urban II., Saláhuddín, Fridrich Barbarosa. (3 body)

X. lekce

OSMANSKÁ ŘÍŠE

Turecké kmeny pochází z oblasti pohoří Altaje a přes Persii a Mezopotámii se někdy od 7. století dostávaly do Malé Asie. Od 9. století přijímají sunnitský islám a tento přestup pro ně znamenal naprostý rozchod se všemi dosavadními tradicemi. V 11. století jsou již nedílnou součástí blízkovýchodního prostoru, kdy turecká seldžucká říše nahrazuje hroutící se abbásovský chalífát a vytlačuje i Byzantince. Zpočátku vládnou jen jako zástupci chalífy, ale od r. 1055 jako nezávislí sultánové. V období křížových výprav se Turci projevují jako dobří válečníci a jejich náčelníci získávají podíl na moci i vládní funkce nejen na troskách abbásovského chalífátu, ale i v drobných emirátech, vzniklých z dřívější říše Turků Seldžuckých. Počátky Osmanské říše a tureckých výbojů vůbec sahají do konce 13. století (obvykle udávané datum je 1299), kdy se v Malé Asii usadila skupina asi 50 tis. Turků z kmene Oguzů pod vedením náčelníka Osmana. Prostor, který obsazují (Anatólie) byl původně součástí Byzantské říše, avšak ta je tak oslabená, že není schopna toto území udržet. Osmanův syn

15

Orhan r. 1326 dobývá město Bursa a po smrti svého otce přijímá titul sultána. Během jeho vlády Turci postupně obsadili pobřeží Černého a Marmarského moře a začali útočit na území obývaná Byzantinci na pobřeží Egejského moře a na ostrovech v něm. Orhanův syn Murad dobývá Drinopol, kam se přesouvá sídlo říše. Sultán Bajezid I. se nechá uznat od egyptského chalífy jako „sultán Rúmu“, což znamená, že je uznán jako pokračovatel islámské říše v  Malé Asii a na Balkáně. To mu otevírá cestu dále do Evropy. V té době již dlouho fungoval čilý obchodní styk Byzantinců s muslimy, kteří nebyli pro tehdejší obyvatele Balkánu žádnou neznámou. Nyní dochází k ozbrojeným střetům a k zabírání území byzantských i jihoslovanských. Po porážce srbského krále a jeho syna roku 1371 na řece Marici nestojí Turkům v cestě do srdce Evropy již vůbec nic. Ve stejném roce je připojena Makedonie. Po porážce spojených vojsk Srbů, Bosňáků, Bulharů a severoalbánských klanů dne 28.6.1389 na Kosově Poli (tzv. Vidov Dan, tedy den sv. Víta, dodnes středobod velkosrbského nacionalizmu, opředený mnoha pseudohistorickými legendami) je poslední odpor balkánských Slovanů rychle zlomen. Roku 1396 je dobyta Nikopol a pevnost Vidin a s ní končí i středověké Bulharsko. Roku 1448 jsou rozprášena srbská vojska, 1452 padla Bosna a o asi třicet let později i Hercegovina. 29. 5. 1453 dobývá sultán Mehmed Fatih Konstantinopol (Cařihrad, Istanbul) a končí se éra Byzance. Turci pronikají dále, připojují Dalmácii a dobývají Chorvatsko a Uhry. Během 16. století se Turci dostávají až na jižní Slovensko, kde zakládají na Nových Zámcích vilajet (nižší správní jednotku), v čele s bosňáckým agou Hasanem Prodovićem, kterého střídá dokonce místní aga, etnický Slovák. Předsunuté oddíly procházejí i Moravou. Odraz na tyto události se dodnes zachoval v lidové slovesnosti a písních. Dobytá místa byla kolonizována – vojáci (zejména Syřané, arménští muslimští konvertité a kavkazští muslimové, méně již Turci samotní) je dostávali jako léna. Tím byl položen základ tureckému lennímu systému (tzv. tímársko-sipáhijský systém), který s drobnými obměnami vydržel až do 18. století a jeho rozklad byl jedním z důsledků pozdějšího hospodářského zaostávání a celkového úpadku Osmanské říše. V souvislosti s prohlubující se ekonomickou krizí, rozpadem systému tímarů a neuváženými reformami se stupňuje od poloviny 18. století napětí, které vrcholí četnými povstáními balkánských národů a etnickými nepokoji. Od sedmnáctého století, po konečné porážce Turků u Vídně roku 1683 jsou postupně Turci vytlačováni z Evropy a jejich balkánská teritoria za přispění Ruska a Západu získávají samostatnost. Osmanská říše zaniká roku 1922 sekulární revolucí Mustafy Kemala Atatürka.Oproti všem tradičním učebnicovým příkladům Turci nebyli tak zlí a krutí a k obyvatelům dobytých zemí se chovali slušně. Snažili se zapojit dobyté země co nejrychleji do politických, ekonomických i vojenských struktur říše a do náboženského systému. Turci garantovali pevný řád, který byl do té doby pro Balkán, zmítaný válkami kmenů, národů a feudálů, nevídaným.Turecký zábor kromě nebývalého rozkvětu a civilizačního pokroku také znamenal pro prosté lidi možnost vzestupu ve společenském žebříčku. Zvyšování poddanské zátěže také nepřišlo, protože platy byly předem stanoveny centrálně, a sultánovi úředníci dohlíželi na to, aby se místní sipáhijové (jezdecká šlechta) neobohacovali na úkor sultána i poddaných. Docházelo i k situacím, kdy poddaní z Uher prchali na turecká území, protože životní podmínky tam pro ně byly příznivější. Na osmanském Balkáně (hlavně ve městech Soluň, Sofie a Sarajevo) také nalezli útočiště sefardští židé vyhnaní po pádu muslimského Španělska z Pyrenejského poloostrova. Turci také bránili své poddané před vpády uherských magnátů, kteří v příhraničních oblastech napadali svá bývalá území a žádali po poddaných platy. Z hlediska náboženské tolerance zpočátku také nebývaly věští problémy. Nemuslimové byli zdaněni jen o málo více než muslimové, odváděli část svých synů do turecké armády (tzv. devširme), kde tito konvertovali k islámu a stali se elitní jednotkou – janičáři. Nemuslimové měli vnitřní autonomii. Byli však motivováni k přijetí islámu lepšími

16

možnostmi a osobním růstem. Osmanský stát však nedokázal zamezit útisku jedněch nemuslimských národů jinými nemuslimy.Otázky:

1. Kdo byli: Osman, Bajezid I., Mehmet Fatih, sefardští židé, Hasan-aga Prodović, Atatürk. (6 body)

2. Přiřaď k letopočtům událost: 28.6.1389; 29.5.1453; 1683; 1922. (4 body)3. vysvětli pojmy: vilajet, tímar, sipáhi, janičáři, devširme. (5 bodů)

XI. lekce

ISLÁMSKÁ VĚDA A CIVILIZAČNÍ PŘÍNOS

Islámská středověká věda daleko převyšovala evropskou. Pocházela nejen z muslimského Španělska, ale i severní Afriky a oblasti Předního Východu. Podíleli se na ní kromě muslimských vědců i učenci křesťanští a židovští. Arabsky psané spisy byly v Itálii a Španělsku od 12. století překládány do latiny a dostávaly se do dalších evropských zemí včetně českých. Ještě celá staletí se učilo na evropských univerzitách z mnoha učebnic napsaných v islámském světě. Po celý středověk až do 17. století se u nás považoval za prvotřídní lékařskou autoritu Abú Alí Ibn Síná, známý pod jménem Avicenna, který se narodil roku 970 u Bucháry ve střední Asii. Odvolávali se na něj ve svých pracích téměř všichni čeští lékaři až do doby barokní. Ar-Rahwí, syrský lékař a fyzik 9. stol. zavádí systém zdravotní dokumentace, statistického hodnocení a zdůrazňuje hygienu a celostní přístup k veřejnému zdraví. Mensúr ibn Iljás objevuje nervový systém. Ibn Chátima a Ibn al-Chátib poprvé popisují přenos moru. Předpověděli též existenci mikrobů. Přírodovědec al-Džáhiz u zvířat shledává „úsilí přežít“ a formuluje tak první primitivní teorii přírodního výběru. Bylo mnoho dalších lékařů, ale i astronomů, matematiků, fyziků, chemiků a filosofů islámského světa, kteří byli v Evropě pojmy. Např. lékař Ar-Rází, nar. r. 865 v dnešním Íránu, mnoho astronomů (většina hvězd známých ve středověku má arabské názvy), matematik Al-Chorázmí, který určil průměr zeměkoule a další zeměpisné rozměry, zavedl řešení kvadratických rovnic, seznámil Evropu s desetinným systémem a od jeho jména je odvozeno i slovo algoritmus. Ibráhím al-Fazárí a Ja’kúb ibn Tárik zavádějí indický systém číslic a Omar Chajjám neeuklidovskou geometrii. Ani v technice nezůstávali dávní muslimové pozadu. Muhammed al-Fazárí vynalézá astroláb. Abbás ibn Firnás provádí první smělé letecké pokusy a al-Džezárí uvažuje o konstrukci mechanických robotů. Astronom al-Bírúní objevuje ptolemáiovský geocentrický model sluneční soustavy, heliocentrický objevují následně at-Túsí a Ibn aš-Šákir nezávisle na Galileovi. Al-Kindí objevuje gravitaci a Ibn al-Hajsam I. a II. Newtonův zákon.Z filosofů se proslavili například Al-Kindí (narozen r. 800 v Basře a zemřel r. 870 v Baghdádu), Al-Farábí, na jehož dílo pak navázali Ibn Síná, Ibn Rušd (Averroes – nar. 1126 v Cordóbě), Ibn Tufajl a další. Muslimské Španělsko před více než tisíci lety úplně odstranilo negramotnost, především díky systému škol (tzv. madras), které existovaly při každé mešitě. Byla to zřejmě první země v historii, která dosáhla toho, čeho nedosáhla většina zemí na světě ještě do relativně nedávné doby. Cordoba měla podle střízlivých odhadů asi 250 000 obyvatel, podle jiných odhadů až jeden milion. V Cordobě bylo 50 nemocnic, 300 lázní, 20 veřejných knihoven, 80 veřejných škol,

17

17 vyšších škol, pěstovala se literatura a věda, v celém muslimském Španělsku došlo k maximálnímu využití a kultivaci půdy, byly pěstovány pro Evropu nové zemědělské plodiny, ovoce apod., které se pak mohly šířit dál do Evropy.

Otázky:1. Kdo byli: Ibn Síná, al-Chorázmí, Ibn Rušd, Abbás Ibn Firnás. (2 body)2. K úvaze: Co považuješ za největší přínos islámského myšlení a proč? (3 body)

XII. lekce

ŠÍŘENÍ ISLÁMU - POSTUPNÝ PROCES

Bohužel stále ještě převládá historicky nepřesný mýtus o meči jako prostředku k šíření islámu a všeobecný stereotypní předsudek charakterizující islám jako dobyvačné náboženství a kult násilí. Avšak islámská náboženská osvěta, tzv. da’wa a je založena zejména na osobní výzvě každého člověka, klade důraz na příkladný charakter každého muslima, jeho vzdělanost, právnost jednání. Nikdy nebyla spojena s násilným donucováním k přijetí islámu. Koncepce šíření víry ohněm a mečem je tedy odmítána. Muslimská raná expanze probíhala v drtivé většině formou vojenských střetů pouze s armádami skomírající sásánovské Persie a s Byzantinci. Tito byli napadeni poté, když vyhlásili chalífátu válku zabitím poslů. Masakry místních se takřka nekonaly, pro ně byli jak Byzantinci tak i arabští muslimové cizinci, k nimž v podstatě necítili žádná pouta loajality, Židé, Aramejci, Egypťané a Berbeři neměli žádný důvod podporovat Byzanc. Také islamizace dobytých území byla velmi volná, ještě po 150 letech po dobytí Egypta činili 70% jeho populace nemuslimové. V Palestině a Velké Sýrii bylo soužití všech tří nejběžnějších náboženství Knihy obzvláště smířlivé, stejně jako na Iberském poloostrově. Působil zde v 8. stol. např. sv. Jan Damašský, mnich, pravoslavný světec a neúnavný kritik islámu a autor četných polemik. To, že tyto polemiky, ve kterých označuje Muhammeda za lžiproroka, vůbec mohl psát, svědčí o značně tolerantním prostředí. Záporné excesy od tohoto normálu tolerance se samozřejmě na všech územích ovládaných muslimy občas vyskytovaly, leč nebyly pravidlem. O postavení nemuslimů v době tureckých expanzí byla již řeč. Rozhodně nebylo takové, jako za doby raného chalífátu a potom vlády Umajjovců a Abbásovců, ale bylo zcela jistě lepší než postavení jinověrců, např. židů, v křesťanské Evropě. Dnešní muslimské národy představují nesourodou směsici kultur a etnik. Islám přijímali za svou víru v několika vlnách, tak jak byla dobývána území muslimy dřívějšími a jak s nimi noví obyvatelé přicházeli do kontaktu:

1. 7.-8. století. Arabský poloostrov, východní část Malé Asie, Írán a většina severní Afriky.

2. 8.-10. stol. Zbytek severní Afriky, Pákistán, Indie, střední Asie, částečně Čína. První kontakty s Kavkazem.

3. 10.-13. stol. První pronikání islámu do jihovýchodní Asie, zbytku čínských (dnes muslimských) území, subsaharské Afriky. Ázerbajdžán. První kontakty s Balkánem

4. 13.-16. stol. Dokončení islamizace národů afrického Sahelu, Malé Asie, v Evropě Kavkazu a Balkánu.

5. 16. – 18.stol. Další pronikání islámu do černé Afriky a jihovýchodní Asie. Islamizace ostrovů v Indickém oceánu a východoafrického pobřeží. V Evropě nejpozději v této době přijímají islám Čečenci.

18

Otázky:1. Co znamená pojem da’wa? V čem spočívá? (2 body)2. Vyber jeden z následujících regionů: Severní Afrika, Indie, Kavkaz, Balkán, Východní

Asie. Jak probíhala jeho islamizace? V kolika a jakých vlnách? Kdo je nesl? (5 bodů)

XIII. lekce

MUSLIMOVÉ VE SVĚTĚ, SVĚTOVÉ MUSLIMSKÉ NÁRODY Na světě žije téměř jeden a půl miliardy muslimů. Uvážíme-li, že Zemi obývá přes šest miliard lidí, zjistíme, že asi každý čtvrtý z nás je muslim. Země s nejsilnější muslimskou populací světa je Indonésie, kde muslimové tvoří 87% většinu z jejích necelých 230 milionů obyvatel. Mezi další země s většinou, nebo velmi výraznou a významnou muslimskou menšinou (nad 30%) patří Afghánistán, Albánie, Alžírsko, Ázerbajdžán, Bahrajn, Bangladéš, Bosna a Hercegovina, Brunej, Burkina Faso, Čad, Čečensko (sice doposud součást Ruska, ale zaslouží si být vzhledem ke svému významu jmenováno samostatně), Džibuti, Egypt, Eritrea, Etiopie, Gambie, Guinea, Irák, Írán, Jemen, Jordánsko, Katar, Kazachstán, Kyrgyzstán, Komorské ostrovy, Kosovo, Kuvajt, Libanon, Lybie, Maledivy, Malajsie, Mali, Maroko, Mauritanie, Niger, Nigérie Omán, Pákistán, Palestina, Saúdská Arábie, Senegal, Siera Leone, Somálsko, Spojené Arabské Emiráty, Súdán, Sýrie, Tádžikistán, Tunisko, Turecko, Turkmenistán a Uzbekistán. Některé muslimské národy jako Berbeři a Kurdové žijí na území několika států a vlastní státy nemají. Navzdory obvyklým představám nepředstavují Arabové většinu muslimů. Pouze asi každý pátý muslim je Arab, jen v Indii, kde tvoří muslimové menšinu, je jich více než všech Arabů dohromady. Navíc mezi Araby je významná křesťanská menšina, asi 20%. Nicméně arabština je jazykem Koránu a Sunny, liturgickým a modlitebním jazykem islámu a pojítkem všech muslimů na světě. Ve všech muslimských jazycích existují slovní výpůjčky z arabštiny, zejména ve slovní zásobě náboženského, kulturního, uměleckého a vědeckého charakteru, dané jejich společnou minulostí. Ani kulturně netvoří muslimové jednotnou masu. Na základě jazyka, kulturního dědictví hmotného a duchovního, lze rozlišit několik kulturních okruhů, a to:

a) Arabsko – berberský kulturní okruh. Sem spadají arabské země severní Afriky a Arabského poloostrova. Většinovým jazykem je arabština. Arabština patří do rodiny jazyků semito-hamitských, stejně jako berberština, se kterou se lze setkat v severní Africe. Přirozeně lze tento region muslimského světa rozlišit na tzv. mašrik – arabský východ – arabské země od Egypta na východ a b) maghrib – arabský západ, země od Egypta na západ. Zde jsou značně silným živlem i původní obyvatelé – Berbeři (zejména Maroko a Alžírsko-Kabýlie). Egypt je velmi svéráznou arabskou zemí, má však spíše blíže k arabskému východu než západu. Speciální arabskou zemí je Súdán, kde se mísí vlivy africké s arabskými. Nábožensky je drtivá většina obyvatel sunnitů, všech mezhebů (viz mezheb, šarí’a, idžtihád). Šíitští Arabové žijí v Jemenu, Libanonu a v Iráku.

b) Turecký kulturní okruh. Sem patří Turecko, bývalé středoasijské sovětské republiky a izolované komunity dále na západ, o nichž si povíme v části o evropských muslimech. Turkotatarské národy jsou většinou sunnité. Ještě sem spadají tzv. Čahár-e ajmak, afghánské etnikum turecko-mongolského původu, vyznávající šíizmus a hovořící persky (zachovávají však přímý odkaz na svou tatarskou identitu, prohlašují se potomky Tamerlána a Čingischána). Většina příslušníků turkotatarských národů hovoří turecky, nebo blízce příbuznými jazyky tatarštinou, uzbečtinou, turkmenštinou

19

a kyrgyzštinou, nebo o něco vzdálenější kazaštinou a ujgurštinou (jazyk v tzv. čínském Turkestánu). Všechny tyto jazyky patří do rodiny jazyků altajských a jsou tedy vzdáleně příbuzné např. mongolštině a jazykům domorodých obyvatel Sibiře. Nábožensky jsou sunnité hanefijského, nebo hanbelijského mezhebu.

c) Balkánský kulturní okruh. Má velmi blízko k tureckému, neboť Turci zde byli zprostředkovateli islámské výzvy. Sem patří muslimové na Balkáně, budeme o nich podrobněji hovořit v kapitole o evropských muslimech.

d) Kavkazský kulturní okruh. Rovněž blízký tureckému, ze stejného důvodu jako na Balkáně. Patří sem původní obyvatelé Kavkazu. Budeme o nich mluvit v části o evropských muslimech.

e) Perský (íránský) kulturní okruh. Patří sem obyvatelé Íránu – kde je perská identita velmi úzce svázána se šíitským náboženstvím, dále Kurdové, Afghánci a Tádžikové, kteří jsou sunnité mezhebů hanefijského, šáfi’ijského a hanbelijského. Zde používané jazyky patří do íránské větve rodiny indoevropských jazyků. Speciálním případem je zde Ázerbajdžán, jehož obyvatelé sice hovoří jazykem velmi blízkým turečtině, ale vyznávají šíizmus a i kulturně mají blíže k Peršanům.

f) Indický okruh. Zahrnuje Indii, Pákistán, Bangladéš a souostroví v indickém oceáně – Maledivy a Komory. Díky odvěkému sousedství a častým kontaktům se tento kulturní okruh blíží íránskému. Hovoří se zde jazyky indické větve indoevropských jazyků. Tyto jsou příbuzné íránským jazykům a paradoxně také jazykům slovanským a vzdáleněji i ostatním jazykům Evropy. Nemají nic společného ani s arabštinou ani s turečtinou. V jižní Indii a na jihoasijských ostrovech se lze setkat ještě s dalšími, naprosto odlišnými jazyky, a to s jazyky drávidskými. Nábožensky jsou většinou sunnité hanefijského a šáfi’ijského, řidčeni hanbelijského ritu, vysoký je i podíl šíitských sekt.

g) Malajský okruh. V současnosti nejlidnatější část islámského světa, spolu s indickou oblastí. Zahrnuje Malajsii, Filipíny a Indonésii. Hovoří indonésko-malajsky, nebo příbuznými jazyky z austronéské jazykové rodiny. Nábožensky jsou sunnité šáfi’ijského mezhebu.

h) Čínský okruh. Zahrnuje neturecké muslimy v Číně. Jsou rozmístěni ve středu a na severu země, v okolí řeky Chuang-Che. Jsou sunnité hanefijského ritu.

i) Africký okruh. Rozmanitý kulturní okruh černých muslimů ze subsaharské Afriky. Mnoho z nich žije v nejchudších zemích světa na hranicích savan a Sahary – tzv. Sahel (např. Súdán, Mali, Niger). Vysoké procento muslimů žije také v západní Africe, kolem Guinejského zálivu a ve východní Africe na pobřeží indického oceánu (Zanzibar, Tanzanie, Keňa). Všichni afričtí muslimové jsou sunnité, v západní Africe málikijského mezhebu, Súdánci a lidé z tzv. afrického rohu (Somálsko, Džibuti, Eritrea…) zastávají mezheb šáfi’ijský.

Otázky:1. Jmenuj 8 arabských a 8 nearabských muslimských států. (4 body)2. Vyber z následujících regionů: černá Afrika, arabský svět, indický

subkontinent, perská oblast, Asijské ostrovy. Popiš situaci islámu a muslimů v něm. Národy, jazyky, mezheb. (4 body)

XIV. lekce

MUSLIMSKÉ NÁRODY V EVROPĚ

20

Evropské muslimy, pomineme-li konvertity k islámu z řad tradičních evropských nemuslimských národů (Češi, Němci…) lze rozdělit do dvou přirozených skupin. První skupinu tvoří tradiční, původní muslimské národy a druhou neevropští přistěhovalci. Tradiční, „domorodí“ evropští muslimové obývají z pochopitelných historických důvodů východní polovinu Evropy, především v oblasti Balkánu a na Kavkaze. Patří k evropským typům bílé rasy, jsou světlé pleti, nebo nanejvýše snědí jako obyvatelé Středomoří. Nikterak svým zjevem neupomínají na neevropské muslimy, jako jsou Arabové a Pákistánci. Žijí v Evropě po celá dlouhá staletí, v těsném sousedství s nemuslimy, ze kterého vzešlo jak mnoho vzájemného obohacení, tak bohužel i mnoho konfliktů. Původní evropské muslimské národy patří z hlediska jazyka mezi jižní Slovany, Ilyry, turkické, anebo kavkazské národy. V historii žili v Evropě i muslimové románského původu, ve Španělsku, Itálii a Rumunsku.Drtivá většina původních evropských muslimů jsou sunnité hanefijského mezhebu.

Muslimské národy na Balkáně Balkánská muslimská společenství se utvářela na základě kontaktů obyvatel jihovýchodního cípu evropského kontinentu s muslimským Východem, zejména v době tureckého záboru od 15. do 19. stol. Turecký vliv zde zanechal celé velké skupiny muslimů, většinou původem z domácího obyvatelstva. Tyto menšiny byli mnohdy ostrakizovány neislamizovanými většinami vlastního etnika a prohlášeny za zrádce. Mnoho z nich zahynulo v nesmyslných etnických čistkách ve druhé polovině 19. stol. a Evropa tak přišla o muslimské Řeky, Rumuny a Srby. Dodnes se zachovala tato muslimská etnika:

1. Albánci. Představují osobitý národ odvozující svůj původ k Ilyrům, současníkům a soupeřům starověkého Řecka a Říma. Jsou nejpůvodnějšími praobyvateli Balkánu. Do svých nynějších sídel v Albánii, Kosovu, Černé Hoře, Makedonii a severním Řecku byli zatlačeni římskou a posléze slovanskou územní expanzí. Hovoří originálním jazykem, jemuž není žádný jiný příbuzný. Dělí se na severní Ghegy a jižní Tosky, 70% jsou muslimové, zbytek připadá na katolíky (především Ghegové) a pravoslavné (především Toskové). Islám přijali postupně v době tureckých výbojů, nikdy nebyli islamizováni nikterak hluboko, novou vírou spíše rozšířili svou bohatou národní kulturu a tradice o další vrstvu. Dodnes se spekuluje o tom, jakou víru vyznávali jejich předkové v době před příchodem Turků. Albánské menšiny žijí i v Turecku a na řeckých ostrovech. Mnoho jich díky vleklé ekonomické krizi v Albánii a etnickým konfliktům v Kosovu odešlo na Západ za lepším životem, zejména do Německa a Itálie.

2. Bosňáci, dříve Muslimové. Jsou jihoslovanským, v podstatě čistě muslimským etnikem, jedním ze tří státotvorných etnik Bosny a Hercegoviny. Na Balkáně se objevili, stejně jako ostatní Slované, okolo 7. stol. kř. éry. Postupně se zbavovali nadvlády okolních národů a nepřijali za svou víru ani katolicizmus, ani pravoslaví, ale tzv. bogomilství, heretické gnostické učení původem z Orientu, které se stává státní církví středověké Bosny, mocného státního útvaru 12.-14. stol., který odolával Byzanci, Srbům, Chorvatům i křižákům a zanikl vlivem vnitřních rozporů. Posléze byl pohlcen Osmanskou říší a jeho obyvatelé islamizováni. Islám přijímali velmi ochotně a masově, díky dřívějším hojným zkušenostem s Orientem. Při odchodu Turků bylo 70% všech obyvatel Bosny muslimy, po několika vlnách vyvražďování a násilného vyhánění zůstalo v Bosně muslimů asi 45%. Potomci Bosňáků vyhnaných z Evropy dodnes tvoří významnou menšinu v Turecku. Dále žijí ještě v Sandžaku (historické území na Srbsko-Černohorském pomezí) a ostrůvkovitě Kosovu a v Makedonii. Po poslední válce v 90. letech 20. století jich také mnoho emigrovalo na Západ.

3. Goranci. Malý národ čítající posledních asi 20 - 40 000 lidí. Jedná se o původní slavofonní muslimy Kosova a přilehlých oblastí jižního Srbska (tzv. Gory). Jejich

21

etnogeneze není jasná. Může se jednat o potomky Bosňáků, spíše však jde o poslední zbytky kdysi početných muslimských Srbů.

4. Torbešové. Jsou muslimská menšina hovořící makedonsky, obývají Makedonii, Albánii a částečně i severní Řecko. Dodnes se vedou spory o tom, jestli jde o místní konvertity, poslovanštělé Turky, Řeky, nebo Albánce. Nejpravděpodobnější je první verze.

5. Pomáci. Jsou muslimové žijící v západním Bulharsku, zejména v Rodopech. Hovoří bulharsky. Název národnosti je odvozen ze slovanského základu znamenajícího „pomáhat, kolaborovat“ a byl původně hanlivým označením. I o jejich původ se přou Turci, Bulhaři a Řekové a každý je považuje za své. Nejpravděpodobnější je verze bulharská. Pomáci většinou sami sebe neidentifikují jako samostatný národ.

6. Turci. Jsou etnickou menšinou zbylou z dob osmanské kolonizace. Vyskytují se zejména v Bulharsku, Makedonii a v Řecku. Velmi významným národem jsou na Kypru.

7. V neposlední řadě se k islámu hlásí i nezanedbatelné množství balkánských Romů, zejména v Bosně, Albánii a Makedonii.

Muslimové východní Evropy a Kavkazu Velký počet rozmanitých muslimských národů a etnik obývá země bývalého Sovětského svazu a evropskou část Ruska. Islám přijímali od Turků a Tatarů nejdříve od 14. a nejpozději do 18. stol. Země Zakavkazska (Ázerbajdžán, Arménie) byly konfrontovány s islámem prakticky již záhy po vzniku chalífátu (9.stol.) V osmanských službách se dostávali i dále na západ, na Balkán a na Krym (zejména Čerkesové a arménští konvertité k islámu). Východoevropské a kavkazské muslimy velmi negativně poznamenala expanzivní a imperialistická politika carského Ruska. Byli vyháněni, vyvražďováni a vystaveni násilnému porušťování, minimálně od 17. století. Těžce na ně dolehly také stalinské čistky a násilné přesídlování národů. Mnoho z nich hledá dodnes svou ztracenou kulturní identitu a někteří za ni i bojují se zbraněmi v rukou. Vzhledem k velkému množství především kavkazských etnik uvádím dále jen přehled sestavený na základě jazyků.

1. Tataři. Jsou největším východoevropským muslimským národem, hovoří jazykem podobným turečtině. Ostrůvkovitě obývají Polsko, Litvu, Bělorusko, Ukrajinu a Rusko. Největší tatarské enklávy jsou na Krymu a v Povolží. Historicky přímo navazují na potomky středoasijských dobyvatel, vytvořili své státy v čele s vládci – chány, kteří dlouhou dobu soupeřili zejména s Rusy a Ukrajinci a konkurovali jim.

2. Ostatní turkické národy: především muslimští Baškirové, dále jen povrchně islamizovaní Nogajci, potomci stepních kočovníků z Asie, dnes sídlí ve stepích v podhůří Kavkazu. Kavkazským muslimským národem směsného íránsko-turkického původu jsou Kumykové v Dagestánu.

3. Čečenci a Ingušové. Představují nejosobitější a nejpůvodnější kavkazské národy, první zmínky o nich najdeme již v raně středověkých arménských a byzantských kronikách. Hovoří starobylými a izolovanými jazyky, dodnes přežívá silná kmenová struktura společnosti, v počtu asi 2 milionů obývají severní Kavkaz. Islamizovali se pozvolna a po velmi dlouhou dobu. Tento proces byl ukončen až někdy v 17.-18.stol. Od prvních ruských výbojů na severní Kavkaz v době Ivana Hrozného v 16. stol. s přestávkami až dodnes vedou ozbrojenou válku za nezávislost na Rusku.

4. Dagestánci. Souhrné označení pro asi 2 miliony obyvatel severovýchodního Kavkazu při Kaspickém moři. Zahrnují asi třicet různých etnik hovořících kavkazskými jazyky.

5. Abcházové, Adžarové, Čerkesové a Adygejci, severokavkazská islamizovaná etnika, blízká Gruzíncům. Necelý milion jich obývá  Rusko, Gruzii, Arménii, Irák a Turecko.

22

Muslimská diaspora v západní Evropě Během 19. a 20.stol. kolonizovaly západoevropské země velkou část islámského světa. Poté, co získaly tyto jejich kolonie samostatnost, mnoho jejich obyvatel odešlo za lepším životem na území bývalých koloniálních velmocí, neboť stará ekonomická a politická pouta na ně ještě existovala (a existují dodnes). Tito přistěhovalci byli většinou chudí a nevzdělaní, ve svých nových domovech zastávali málo kvalifikovanou práci. Později k nim přibyly i jejich rodiny. Jejich potomci se nevrátili do zemí svého původu, ale zůstali na Západě. Díky nízkému životnímu standardu, nezaměstnanosti, nevzdělanosti, izolaci a špatným sociálním podmínkám se tyto komunity často potýkají s těžkými problémy. Na vzniku těchto problémů se podílí stejnou měrou jak většinová společnost tak i sami tito přistěhovalci. Přes všechna tato negativa existuje i celá řada pozitivních příkladů přínosu a obohacení domácí společnosti o imigranty, jako je množství arabských, tureckých, pákistánských aj. inženýrů, lékařů, učitelů, podnikatelů. Z řad samotných imigrantů vzešli i aktivisté, snažící se vzniklé problémy řešit. Následuje výčet zemí západní Evropy, které mají významné muslimské imigrantské menšiny:

- Belgie. 4% muslimů, především ze severní Afriky a Albánie- Dánsko. 5% muslimů, zejména z Maroka, Turecka, Pákistánu, z Balkánu a Somálska- Francie. Asi 8% populace jsou muslimští imigranti z bývalých kolonií v severní a

subsaharské Africe.- Itálie. 1,4% obyvatel muslimové z Albánie, Středního Východu, jižní Asie a severní

Afriky.- Německo. 3,6% obyvatel muslimského vyznání. Nejčastější oblasti původu Turecko a

Balkán- Nizozemí. 5,8% muslimů, hlavně Indonésané, Pákistánci, Somálci, Turci a Maročané.- Rakousko. 4,1% populace jsou muslimové především z Turecka, severní Afriky a

Balkánu- Španělsko. 2,3% obyvatel jsou muslimové především z nedalekého Maroka.- Švédsko. 3% muslimů, většinou tureckého, iráckého, íránského, bosenského, nebo

syrsko-libanonského původu- Švýcarsko. Žije zde 4,2% imigrantů z muslimských zemí na Balkáně a z Turecka- Velká Británie. 2,8%, především z jižní Asie, Iráku, Íránu, Afghánistánu a Somálska.

Otázky:1. Kde v Evropě najdeme hlavně původní a kde hlavně diasporní muslimy? Vždy

alespoň dvě různé oblasti. (4 body)2. Popiš alespoň jeden evropský slovanský muslimský národ. (2 body)3. Jmenuj alespoň 6 neslovanských, původních muslimských národů žijících v Evropě.

(6 bodů)4. Popiš muslimskou diasporu čtyř vybraných zemí EU. Podíl, etnické složení atd. (8

bodů)

XV. lekce

MUSLIMOVÉ ČECH A MORAVY

Území dnešní České republiky bylo v průběhu dějin ovlivněno islámem jen velmi slabě. Počet muslimů, kteří žili v Čechách a na Moravě byl vždy velice malý a prostor pro šíření

23

islámu značně omezený. Od počátku byl islám u nás považován za konkurenční náboženství a i dnes zde zaznamenáváme působení protiislámských tendencí. Od Cyrila a Metoděje po první světovou válku Vliv islámské kultury a islámská tématika se u nás přesto objevovaly v různých textech už od raného středověku. Pravděpodobně první zprávu o islámu a muslimech obsahoval staroslověnský text legendy Život sv. Cyrila. V ní se píše, že Cyril (Konstantin), který ovládal aramejštinu, diskutoval s Hagareny (tj. s potomky Ismaelovy matky Hagar, tedy s Araby a muslimy vůbec), moudrými a vzdělanými lidmi. Dále se zde uvádí, že Mohamed uznával neposkvrněné početí Panny Marie a že chválí Ježíše Krista. Jsou tam i části Koránu přeložené z řečtiny. Známý je pobyt židovského cestovatele Ibráhíma ibn Ja’kúba v Čechách za vlády přemyslovského knížete Boleslava I. Přišel z islámské Andalusie kolem r. 965, byl ve službách tamějšího umajjovského chalífy. Od něj pochází první písemná zmínka o Praze. O účasti Čechů na křížových výpravách již byla řeč. Islám a latinský překlad Koránu znal také Mistr Jan Hus, který si ve svých Kostnických listech všímá toho, jaká důležitost a úcta je v Koránu připisována Ježíšovi a jeho matce Marii. V 17. století pak napsal Václav Budovec z Budova polemickou knihu s názvem Antialkorán, která je jakýmsi jeho komentářem k některým pasážím Koránu, ovšem komentářem poplatným době, ve které vyšel a který je od základu špatný, záměrně zkreslující a pomlouvačný. Před první světovou válkou byly české země součástí rakouské monarchie. Roku 1878 Rakousko okupovalo Bosnu a anektovalo ji v roce 1908. Součástí říše se tedy stala početná muslimská komunita. Do Čech začali přicházet někteří bosenští muslimové, kteří zde studovali či provozovali různá řemesla, protože Čechy byly nejvyspělejší částí říše. V roce1912 císař František Josef I. podepsal říšský zákon č. 159/1912 o státním uznání islámu. Muslimové u nás v letech 1918 - 1989 Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 zde bosenští muslimové většinou zůstali. Připojilo se k nim i několik imigrantů ze států Sovětského svazu (převážně Čerkesové a Tataři). Teprve v polovině 30. let se muslimové začali sdružovat podle náboženské příslušnosti, bez ohledu na národnost. Koncem roku 1934 se sešlo několik praktikujících muslimů, vesměs intelektuálů, mezi kterými byl i český publicista, který konvertoval k islámu, Muhammad Abdulláh Brikcius, založili Muslimskou náboženskou obec pro Československo. Obec byla uznána v roce 1935 Ministerstvem školství a národní osvěty a uznání bylo potvrzeno i Ministerstvem vnitra a celou protektorátní vládou v prosinci roku 1941. Není jasné, zda uznání stvrdil i říšský protektor, jehož podpis byl tehdy potřeba k tomu, aby vládní nařízení vyšlo ve sbírce a nabylo účinnosti. Od roku 1937 do roku 1945 obec vydávala časopisHlas MNO (Hlas Muslimské náboženské obce). První snahy o výstavbu mešity se spadají do druhé poloviny 30. let 20. století, kdy k tomu byly zřejmě nejvhodnější podmínky. Do války se však problém vyřešit nepodařilo a k dalšímu vážnějšímu pokusu došlo až v letech devadesátých (viz níže). Po nástupu komunismu vešel v platnost zákon 218/1949 Sb., podle kterého musela každá církev či náboženská společnost, pokud chtěla legálně působit, obnovit registraci a podepsatprohlášení, ve kterém se de facto přihlásila k účasti na budování socialistické společnosti. Zákon neměl nic společného s náboženskou svobodou. Právo na existenci měly jen ty náboženské společnosti, které požádaly stát o schválení duchovní činnosti konkrétních osob, a státem ustavené komise je musely schválit. Stát potom takto registrované církve dotoval a

24

platil jim duchovní. Vše tedy muselo probíhat pod dohledem, kontrolou a se souhlasem komunistických orgánů. Tento krok muslimové neprovedli. Z tohoto zákona byly začátkem 90. let vypuštěny jen některé pasáže a paragrafy, jinak platí až dodnes. Když se poměry v Československu koncem 60. let a znovu v 80. letech uvolnily, muslimové se znovu pokusili požádat o registraci, avšak bezúspěšně. V té době se také mnoho režimů v muslimských zemích dalo cestou směrem k sekularismu a národnímu socialismu a proto stále nebylo příliš bezpečné prosazovat v naší republice zájmy islámu veřejně. Byl zde prosazován ateismus. V posledních deseti letech zase ostrý příklon k Západu a jeho liberální demokracii včetně jejích atributů vedl k velké nedůvěře a někdy dokonce až k otevřené nenávisti k islámu. Muslimové v porevoluční České republice Po uvolnění poměrů v roce 1989 lze říci, že náboženská svoboda u nás začínala dostávat konkrétní obrysy. Starší muslimové, noví konvertité i muslimové - cizinci s trvalým nebo dlouhodobým pobytem v ČR začali plánovat, jak znovu obrodit muslimskou obec po tak dlouhé přestávce. Podařilo se to díky aktivitám prof. M. A. Šilhavého, který v roce 1990 podal žádost o opětovné uznání Ústředí muslimských obcí (ÚMO). Tehdejší vláda vzala na vědomí existenci a činnost Muslimské obce. Od dubna 1991 začal znovu vycházet časopis Hlas. V květnu 1991 byla svolána ustavující schůze Ústředí muslimských náboženských obcí, do jejíhož čela byl jako předseda zvolen prof. Šilhavý. O rok později se konala další valná hromada obce, na které byl prof. Šilhavý potvrzen v čele obce. Byly založeny i místní obce v Praze, Brně a Ostravě, jejich založení však bylo více méně formální. Nový posun v procesu registrace islámu a přehodnocování některých dílčích bodů činnosti muslimské komunity v ČR znamenalo získání tzv. prvního stupně registrace v roce 2004. Ústředí muslimských obcí ČR zastupuje české muslimy při jednání se státními institucemi, reprezentuje je ve sdělovacích prostředcích a především vydává časopis Hlas MNO. Ústředí zřídilo i první muslimský hřbitov v Třebíči. Brněnská a pražská islámská nadace se občas stávají předmětem zájmu médií - televize a tisku, byla natočena řada televizních pořadů o muslimech v Čechách a zveřejněn byl velký počet článků v novinách a časopisech. Dále u nás působí Všeobecný muslimský svaz studentů a mládeže v ČR (1991, tehdy jako Svaz muslimských studentů), hlavně v univerzitních městech - Praha, Brno, Olomouc, Ostrava, Hradec Králové, Plzeň, Liberec, mezi zahraničními studenty z muslimských zemí. Pravidelně organizuje setkání pro muslimy, další aktivity se konají ve spolupráci s regionálními islámskými nadacemi v Brně a v Praze.

Jedním z problémů, na které muslimská komunita v České republice narážela, byla legislativa. Až do roku 2002 zde platily zákony 308/91 Sb. a 161/92 Sb., které muslimům neumožňovaly řádnou registraci muslimské obce a uznání islámu českým státem. K žádosti o registraci zákon mimo jiné vyžadoval po muslimech 10 000 podpisů dospělých muslimů s trvalým pobytem na území ČR, včetně jejich adres a rodných čísel.

25

Od ledna 2002 platí nový zákon 3/2002 Sb., který umožňuje snadnější registraci muslimské obce, ovšem jen jako právnické osoby bez dalších práv a možností k činnosti (tzv. první stupeň registrace, který kromě kvalitativních podmínek požaduje počet 300 podpisů). Na plnoprávnou registraci (získání tzv. zvláštních práv – uzavírat sňatky, zajišťovat výuku na školách, duchovní služby ve vězeních, v nemocnicích atd.) by muslimové museli čekat deset let od jejich schválení v prvním stupni registrace a předložit kromě splnění jiných podmínek i zhruba 10 000 podpisů muslimů žijících v České republice (1 promile z celkového počtu obyvatel podle posledního sčítání lidu). Tyto podmínky jsou pro Muslimskou obec v ČR ještě na dlouhou dobu velmi těžce splnitelné a také těžce akceptovatelné. Druhá možnost, jak získat tzv. zvláštní práva, která má v současné době v ČR celkem 21 církví a náboženských společností, registrovaných téměř výhradně před rokem 1989, je požádat vládu o udělení výjimky.

Mešita v BrněZačátky muslimské komunity v Brně spadají už do roku 1992, kdy byla zřízena modlitebna ve sklepních prostorách v ulici Dobrovského, v Králově poli. Modlitebnu provozovala Organizace islámského centra a vedl ji ing. Nazih Burhan.Místní muslimové zde v roce 1994 založili Islámskou nadaci v Brně (pův. dobový název byl „Nadace pro zřízení a provoz islámského centra v Brně“), s cílem oficiálně zřídit a provozovat modlitebnu nebo mešitu. Sídlem nadace se prozatímně staly koleje VUT v Brně. V roce 1995 byl již zakoupen pozemek a v červenci 1997 započata stavba, navzdory protestům a komplikacím ze strany některých radních a zájmových skupin. Budova mohla být jen přízemní, nesměla mít atypický vzhled ani minaret.Slavnostně byla otevřena 2. července 1998, jako první budova svého druhu v ČR, za velkého zájmu médií, veřejnosti, zástupců křesťanských církví i Židovské obce.Týden po slavnostním otevření následoval den otevřených dveří a mešitu navštívilo kolem 250 lidí. Krátce poté byla další akce otevřených dveří a mešitu tentokrát navštívilo kolem 1500 lidí. Během další doby následovaly další dny otevřených dveří, kdy během dvou dnů navštívilo mešitu skoro 2 000 osob. Mešitu, v rámci školních exkurzí viděl také nespočet studentů středních i vysokých škol. Mešita v Praze Již od pádu totality se v Praze v pronajatých prostorách začala scházet skupina praktikujících muslimů na pátečních kázáních a modlitbách. Místo pátečního kázání a společné modlitby se stěhovalo, většinou po několika měsících, a probíhalo buď na studentských kolejích nebo ve společenských či sportovních sálech .Tyto aktivity vyústily v založení Nadace pro zřízení a provoz islámského centra v Praze, která byla v lednu 2001 roce přejmenována na Islámskou nadaci v Praze. Od roku 1992 byla sedm let v provozu první muslimská modlitebna v České republice v poválečné době v Praze 4 - Krči. Byla sídlem Nadace islámského centra v Praze, která modlitebnu provozovala. Sídlilo zde i vedení svazu muslimských studentů v České republice. V Praze 9 - Kyjích byl 7. května 1999 zahájen provoz Islámského kulturního centra, skládající se z velké modlitebny a je sídlem Islámské nadace v Praze. V Praze jsou i další malé modlitebny, kde se schází turecky mluvící muslimové a modlitební místnost na Václavském náměstí.

Otázky: 1. Vysvětli pojmy: Hagareni, Antialkorán, Hlas MNO, první stupeň registrace, zvláštní

práva. (5 bodů)2. Kdo byli: František Josef I., hadži Brikcius, prof. Šilhavý? (6 bodů)

26

3. Kdy došlo k uznání islámu říšským náboženstvím Rakouska-Uherska? (4 body)4. Porovnej složení muslimské populace za první republiky a dnes. (6 bodů)5. Přiřaď událost k roku: 1934, 2002. (4 body)6. Kdo je autorem historicky první zmínky o Praze? (2 body)7. Kdy a kde byla otevřena první mešita v ČR? (3 body)

27