Embed Size (px)
Citation preview
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
Filozofická fakulta
Katedra bohemistiky
Vývojové tendence v morfonologii češtiny
Magisterská diplomová práce
Autor práce: Bc. Pavlína Kašpárková
Vedoucí práce: PhDr. Ondřej Bláha, Ph.D.
Olomouc 2014
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechny
použité prameny a literaturu.
V Olomouci dne 25. 4. 2014
PODĚKOVÁNÍ
Mnohokrát děkuji PhDr. Ondřeji Bláhovi, Ph.D., za odborné vedení, cenné rady a
vstřícnost při zpracování této diplomové práce.
OBSAH
ÚVOD........................................................................................................................................ 6
1 MORFONOLOGIE V ČESKÉ LINGVISTICKÉ LITERATUŘE ......................................................... 7
1. 1 Mluvnice češtiny I., 1985 .......................................................................................... 7
1. 2 Fonetika a fonologie češtiny s obecným úvodem do problematiky oboru, 1994 ..... 9
1. 3 Stručná mluvnice česká, 1998 ................................................................................... 9
1. 4 Příruční mluvnice češtiny, 2012 .............................................................................. 10
1. 5 Morfématika a slovotvorba češtiny, 2012 .............................................................. 11
1. 6 Srovnání zpracování morfonologické problematiky u českých lingvistů ................ 12
2 MORFONOLOGICKÉ ALTERNACE ......................................................................................... 14
2. 1 Alternace vokálů ..................................................................................................... 15
2. 1. 1 Dloužení ............................................................................................................... 16
2. 1. 2 Krácení ................................................................................................................. 16
2. 1. 3 Disjunktivní alternace vokálů krátkých ............................................................... 16
2. 1. 4 Disjunktivní alternace vokálů dlouhých .............................................................. 17
2. 1. 5 Disjunktivní alternace vokálu dlouhého na krátký .............................................. 17
2. 1. 6 Disjunktivní alternace vokálu krátkého na dlouhý .............................................. 17
2. 1. 7 Změna vokálu na skupinu vokál + konsonant ..................................................... 18
2. 1. 8 Změna vokálu na skupinu konsonant + vokál (vokál → ě) .................................. 18
2. 1. 9 Změna skupiny vokál + konsonant na vokál (ě → vokál) ..................................... 18
2. 1. 10 Zánikové alternace ............................................................................................ 19
2. 1. 11 Vznikové alternace ............................................................................................ 19
2. 2 Alternace konsonantů ................................................................................................. 19
2. 2. 1 Změna z konsonantu zubního na předopatrový (palatalizace) ........................... 19
2. 2. 2 Změna z konsonantu předopatrového na zubní (depalatalizace) ....................... 20
2. 2. 3 Změna zubodásňového kmitavého r na ............................................................ 20
2. 2. 4 Inverzní alternace ....................................................................................... 20
2. 2. 5 Změna ze sykavky ostré na sykavku tupou ......................................................... 20
2. 2. 6 Změna z hrdelnice na sykavku tupou (palatalizace) ............................................ 20
2. 2. 7 Změna ze sykavky tupé na hrdelnici (depalatalizace) ......................................... 21
2. 2. 8 Změna z hrdelnice na ostrou sykavku ................................................................. 21
2. 2. 9 Změna ze zubnic na předopatrové ostré sykavky ............................................... 21
2. 2. 10 Zánikové alternace konsonantů ........................................................................ 21
2. 2. 11 Okrajové alternace konsonantů ........................................................................ 22
2. 3 Alternace konsonantických skupin.............................................................................. 22
2. 3. 1 Korelativní alternace souhláskových skupin ........................................................... 22
2. 3. 2 Disjunktivní alternace souhláskových skupin .......................................................... 22
3 VÝVOJ MORFONOLOGICKÝCH ALTERNACÍ PODLE ČESKÉHO NÁRODNÍHO KORPUSU ........ 24
3. 1 Krácení......................................................................................................................... 25
3. 1. 1 Alternace a:/a ..................................................................................................... 25
3. 1. 2 Alternace i:/i ........................................................................................................ 28
3. 1. 3 Alternace i:/ɲɛ ..................................................................................................... 31
3. 1. 4 Alternace 0/ɛ ....................................................................................................... 32
3. 2 Palatalizace .................................................................................................................. 33
3. 2. 1 Alternace n/ɲ ....................................................................................................... 33
3. 2. 2 Alternace t/c ........................................................................................................ 35
3. 2. 3 Alternace ........................................................................................................ 37
3. 2. 4 Alternace x/ʃ ........................................................................................................ 39
3. 2. 5 Alternace ...................................................................................................... 40
3. 2. 6 Alternace ɦ/z ....................................................................................................... 42
3. 3 Depalatalizace ............................................................................................................. 42
3. 3. 1 Alternace ʃ/s ........................................................................................................ 42
3. 3. 2 Alternace ʒ/ɦ ....................................................................................................... 45
3. 3. 3 Alternace c/t ........................................................................................................ 46
3. 3. 4 Alternace ʃ/k ....................................................................................................... 47
3. 4 Morfonologické alternace s funkcí slovotvornou ....................................................... 48
3. 4. 1 Deminutivní maskulina tvořená pomocí sufixu -ek ............................................. 49
3. 4. 2 Deminutivní feminina tvořená pomocí sufixu -ič a ............................................ 53
3. 4. 3 Deminutivní neutra tvořená pomocí sufixu -íč o ................................................ 55
3. 4. 4 Deminutivní feminina tvořená pomocí sufixu -ka ............................................... 56
3. 4. 5 Deminutivní neutra tvořená pomocí sufixu -ko .................................................. 57
SEZNAM TABULEK .................................................................................................................. 67
ANOTACE ................................................................................................................................ 69
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .............................................................................................. 73
6
ÚVOD
Téma morfonologických alternací v českém jazyce je stále ne zcela
dostatečně probádanou a popsanou částí jazyka. Přestože česká lingvistická
literatura nabízí morfonologické výklady, jejich zpracování je obvykle problematické.
Morfonologie jako hraniční disciplína se však ukazuje jako potřebná a užitečná i pro
další lingvistická odvětví. Využití popisu alternací dokázal například Ondřej Šefčík,
který na základě jejich opozic vytvořil modely vokalického a konsonantického
systému, čímž modifikoval některé dosavadní popisy českého fonologického
systému (Šefčík, 2003).
Cílem diplomové práce Vývojové endence v mo fonologii češ iny je
uspořádání a popis morfonologických alternací pomocí značek fonologického
systému a zkoumání vývojových tendencí vybraných alternací.
Teoretická část diplomové práce se zaměří na jednotlivá zpracování
morfonologie v české lingvistické literatuře, především na problematická místa
popisu. Následovat bude výčet morfonologických alternací a příkladových slov, který
bude zapsán s využitím znaků IPA a uspořádán podle fonologické podoby slova.
Praktická část bude směřovat k určení vývojových tendencí
morfonologických alternací na konkrétních slovech. Alternace v morfologii budou
zkoumány na dubletách fungujících ve spisovném jazyce, a to prostřednictvím jejich
frekvence a podmínek výskytu v korpusech psaných (SYN2000, SYN2005, SYN2010)
i v korpusu mluveném (ORAL2013). U alternací ve slovotvorbě se zaměříme na ty,
které jsou realizovány při derivaci deminutiv, u nichž proces tvoření není uzavřen,
jejich produktivita je neomezena, a jsou tedy skupinou velmi početnou (Dokulil,
1985). Ověříme si na konkrétních sufixech, do jaké míry při jejich derivaci dochází
k alternacím palatalizačním a zda je doprovázejí i alternace vokalické. U deminutiv
1. stupně v kategorii feminin a neuter se pokusíme postihnout pouze alternace
vokálů. Existence deminutiv bude doložena prostřednictvím psaného korpusu
SYN2010.
7
1 MORFONOLOGIE V ČESKÉ LINGVISTICKÉ LITERATUŘE
Morfonologii bývá vzhledem k jejím přesahům do fonologie, morfologie
a slovotvorby věnován prostor nejen v mluvnicích českého jazyka, ale i v publikacích
zabývajících se zvláště fonetikou a fonologií, nebo naopak zaměřených pouze na
morfologii.
Následující chronologický přehled české lingvistické literatury, začínající
rokem 1985, by měl obeznámit se zpracováním a pojetím této části lingvistiky
u různých autorů. Zaměříme se především na vhodnost a účelnost jednotlivých prací
a zařazení morfonologické problematiky do výkladu.
Přestože je morfonologie spjata i se slovotvorbou, je obvykle v publikacích
o tvoření slov pouze zmiňován fakt, že k morfonologickým alternacím při tvorbě
lexik dochází, avšak podrobněji z hlediska principů fonologického střídání tato látka
probírána není. Proto se těmto pracím věnovat nebudeme. Rovněž nebudeme brát
v úvahu skripta, která jejich autoři psali pro své studenty s ohledem na vlastní
nároky na ně kladené.
1. 1 Mluvnice češtiny I., 1985
Autorem oddílu Mo fonologie a mo fémi a v tzv. akademické mluvnici je
Miloš Dokulil. Svůj výklad zde zaměřil především na základní pojmy a termíny, které
jsou pak dále užívány v oddílech Tvoření lov a Fo mální va o loví.
V části popisující morfonologické alternace je věnován prostor pro určení
směru průběhu alternací, kde je pro slovotvorné střídání fonémů považována za
základní ta alternanta, která se vyskytuje ve slově fundujícím, a u tvaroslovného
střídání je upřednostněno distribuční hledisko, takže základní alternantou je ta,
která se vyskytuje před pozitivní koncovkou, přesněji před předním či zadním
vokálem nebo před konsonantem. Výchozí tedy nejsou bezpříznakové základní tvary
slov. Následující výčet a popis typů alternací se řídí těmito kritérii pro uspořádání
alternačních řad a dále alternace rozlišuje na korelativní a disjunktivní.
8
Ačkoli je tento výčet vyčerpávající, nemůžeme jej považovat za plně korektní,
a to z toho důvodu, že pro zapisování alternujících fonémů byl využit grafický
systém namísto systému fonologického, který by byl v tomto případě vhodnější.
Nevýhody užitého zápisu vyplývají z nedůsledné korespondence mezi značkami
systému grafického a fonologického, tedy z odchylek, které narušují symetrii.
To jsou případy, kde je jeden foném označován více grafémy ([x] – ch; [i],[i:] ‒ i/y,
í ý) nebo kde jeden grafém může označovat více fonémů ([b], [p], [v], [f] + [je] ‒ ě;
[m] + [ně] – mě). Ve třetím typu užití ě se oba systémy opět rozcházejí, protože zápis
grafický neodpovídá dané změně (palatalizaci) předcházejících konsonantů
([ďe] ‒ dě; [ťe] – ě; [ňe] – ně). Další neshody vyplývají také z asimilací znělosti, které
u zápisu grafického nejsou brány v úvahu.
Z těchto odchylek vyplynulo ve výčtu alternací v akademické mluvnici několik
faktických rozporů a nevhodných zápisů:
V případě alternace fonémů [i] a [i:] není nutné zaznamenávat grafické varianty i,
y a í, ý, protože se vždy jedná o tentýž foném, který se alternace účastní,
a grafický rozdíl nemá žádný vliv.
U střídání, v nichž je jedním z členů [u:], je zbytečné rozlišovat jeden foném na
dvě grafické značky ú a ů.
Alternace, v nichž působí jako jeden z členů ě, jsou i přes jeho trojí fonologickou
responzi shrnovány do společných typů alternací. Například u disjunktivní
alternace krátkých vokálů a ě jsou v jedné skupině společně příklady: va ý –
vě ice (a/jɛ), pamatovat – paměť (a/ɲɛ), šťa ný – š ě í (a/ɛ).
Tam, kde dochází k měkčení d, t, n před i, í a ě není transparentně zaznačeno ono
změkčení konsonantu. Příkladem jsou alternace zubných konsonantů
s předopatrovými: mladý – mladí (d/ɟ), u ý – u ě (t/c), havran – hav aní (n/ɲ),
žena – ženě (n/ɲ) atd.
U alternací konsonantů v pozici na konci slova, kde nastává koncová asimilace
znělosti, a také u alternací, kde ve výsledku proběhne regresivní či progresivní
asimilace znělosti, je graficky zaznamenán jiný foném, než který je ve skutečnosti
9
vysloven. Příkladem jsou korelativní inverzní alternace ɟ/d: chodit – chod (ɟ/t),
disjunktivní alternace zubnic a předopatrových konsonantů s ostrými sykavkami
d/z: v dý – tvrz (d/s) a alternace souhláskových skupin, u nich je rozlišováno
sk/sc a zk/zc a ʃk/ ʃc a ž žc, ačkoli se jedná o alternaci týchž fonémů, sk/sc:
deska – de ič a (sk/sc), zk/zc: přez a – přez ič a (sk/sc), ʃk/ ʃc: h uš a –
h uš ič a ( ʃk/ ʃc), ʒk/ʒc: luž a – luž ič a ( ʃk/ ʃc).
1. 2 Fonetika a fonologie češtiny s obecným úvodem do problematiky
oboru, 1994
V této publikaci se její autorka Zdena Palková zaměřuje, co se týče
morfonologie, především na vysvětlení pojmu morfoném a na jeho srovnání
s jednotkami fonologie a fonetiky, tedy s hláskou a fonémem. Osvětluje vztahy
a vazby mezi těmito třemi jednotkami a rozdíly v jednotlivých popisech
v segmentaci textu.
Morfonologickým alternacím, zejména u konsonantů, se autorka věnuje na
jiném místě, a to při popisu souhláskového subsystému. Zde jsou v tabulce
přehledně uvedeny nejčastější alternace, ke kterým dochází při deklinaci substantiv
a adjektiv, konjugaci sloves a odvozování slov. Ačkoli je u některých příkladů
uvedeno, že je možná existence alternace i v opačném směru, příkladová slova jsou
uvedena jen pro jeden z nich a princip uspořádání alternační řady, který zde byl
využit, není zmíněn. Ve výčtu příkladových slov byl použit grafický systém, opět se
tedy projevil nedostatek v alternacích, jejímž členem jsou fonémy [ɟ], [c], [ɲ] (např.
kost – kosti, zván – zváni).
Výklad o alternacích je zakončen komentářem, který popisuje tendence
vyplývající z předcházejícího přehledu. Jedná se o obecné závěry týkající se
společných vlastností a vztahů členů alternace.
1. 3 Stručná mluvnice česká, 1998
Mnohokrát přepracovávaná a opětovně vydávaná práce Aloise Jedličky
a Bohuslava Havránka otázku morfonologického střídání poněkud zanedbává.
10
V oddílu Hlá o loví jsou pouze kusé informace, které poučují o existenci
střídání vokálů v kmeni slovních tvarů a ve slovech příbuzných (u konsonantů tento
fakt zůstává nezmíněn).
Teprve v oddílu Tva o loví se alternacím věnují, ale opět jen v ne příliš
podrobných poznámkách. Pro zápis příkladů byl zvolen systém grafický, avšak dané
morfonémy jsou tučně vyznačeny a alternace pojmenovány, jsou tedy ozřejměny
dostatečně:
Např. střídání souhlásek, popř. souhlásek i samohlásek: odjezd – odjíždě ,
lože – lůžko,…
U zapisování příkladů chybí vysvětlení průběhu alternace, jejího směru.
U některých příkladů to vypadá, že autoři zvolili za výchozí alternantu tu, která je
v kmeni základního tvaru slova (př. sníh – sněhu), jiné uvedené příklady však toto
popírají (př. píšu – p á ).
O morfonologickém střídání se autoři podrobněji rozepisují pouze v případě
alternací tvaroslovných u substantiv. Na tomto místě uvádějí obvyklé podmínky pro
vznik alternací u substantiv – přítomnost určitého fonému v kmeni a deklinaci dle
jistého vzoru. Zde naznačují i vznik dubletních tvarů, kolísání mezi vokály dlouhými
a krátkými u dvojslabičných feminin vzoru žena a růže (lípa – lípou – lipou), ale
dublety u maskulin neživotných a neuter tvrdých typů v lokálu nezmiňují, ačkoli
podotýkají, že ve slovech jablcích a ředi cích alternace probíhá.
1. 4 Příruční mluvnice češtiny, 2012
Oddíl Fonetika a fonologie, který zahrnuje i výklad o morfonologických
alternacích, zpracovala Marie Krčmová. Popis morfonému zařadila téměř na
začátek oddílu, alternace jsou pak vysvětlovány dále, a to postupně nejprve
vokalické u samohlásek, konsonantické u šumových konsonantů a nakonec u sonor.
U vokalických alternací kvantity zmiňuje autorka alternace vznikající obvykle
při flexi sloves i substantiv, navíc podotýká, že mohou existovat dubletní tvary,
u nichž k alternaci nedochází (př. ávou i travou). U alternací ve slovotvorbě
11
poukazuje na rozdíl v délce vokálů u adjektiv dějových a účelových (př. opící
a opicí), u některých přípon (př. –ař i –ář) a předpon (př. při á – pří av,
vybrat – výbo ). Samotný popis jednotlivých alternací autorka omezuje pouze na ty,
které lze ve flexi a slovotvorbě hodnotit jako pravidelné. Přestože ve výkladu užila
grafický systém, neopomněla zdůraznit, že po retnicích má grafém ě variantu [jɛ]
a po [m] pak [ɲɛ]. Chybí však vysvětlení směru alternace a vlastní zvolený princip při
jejich popisu.
V popisu konsonantických alternací Krčmová připomíná, že alternující [ɟ], [c],
[ɲ] se v textu obvykle objevují ve slabikách psaných dě, ě, ně, di, ti, ni, čímž
zjednodušuje porozumění příkladových slov uvedených u alternací s těmito
hláskami.
1. 5 Morfématika a slovotvorba češtiny, 2012
Tato kniha Františka Čermáka je nejnovější publikací našeho výběru.
Morfonologickou tematikou se autor zabývá prakticky v úvodu, plynule jí navazuje
na vysvětlení pojmu morfém. Věnuje se postupně alomorfii, supletivismu,
alternacím a jejich distribuci v jednotlivých morfémech českých slov. Ve vysvětleních
pojmosloví se nezaměřuje pouze na český jazyk, ale uvádí také příklady z jiných
jazyků.
Ve výčtu alternací je pečlivě zaznamenán směr jejího průběhu, ačkoli autor
opomněl zmínit, jakým principem se v uspořádání alternační řady řídí, dále
distribuce alternace, tedy je-li možná ve flexi i slovotvorbě. Čermák se stejně jako
ostatní uchýlil k užití grafického systému při zápisu alternací a příkladových slov,
a tak opět došlo ke vzniku několika chyb. Například alternace vokalická kvalitativní
označená a ě zahrnuje příkladová slova šťa ný – š ě í, pamatovat – paměť. Táž
nevýhodnost zápisu se promítla i do smíšených alternací, kde je změna a ě
doplněna příklady vá – věje, má – měje a změna í ↔ ě příklady vě – ví e , mí
– měl. Ačkoli je u obou těchto alternací v hranatých závorkách uvedeno, že zde
alternují fonémy [je, ňe], jsou tyto příklady smíchány v jednom typu.
12
Oproti ostatním autorům však neodděluje zvlášť alternace, jejichž členy jsou
i, í, y, ý, vždy jsou použity oba grafické znaky v téže alternaci a rovněž příklady
zahrnují slova s oběma znaky. Tímto způsobem jasně ukazuje, že se jedná o jeden
foném. Čermák si také přiznává asimilace znělosti, u konsonantické alternace
h z je jako příklad uvedeno p áh – p azích, avšak v závorce autor uvádí, že ve
slově p áh nastává koncová asimilace a je tedy vysloveno s hláskou [x] na konci,
totéž se opakuje i u alternací z zc a ʒ ʒc a příkladů přez a – přez ič a, luž a
– luž ič a, u nichž dochází k regresivní asimilaci znělosti a jsou vpravdě vysloveny
hlásky [s] a [ʃ].
1. 6 Srovnání zpracování morfonologické problematiky u českých
lingvistů
K porovnání u výše probíraných prací se nabízí to, do jaké míry si jejich autoři
uvědomili nedostatky užitého grafického systému při popisu alternací a jakým
způsobem se s nimi vyrovnali. Všech pět autorů se shodně uchýlilo k použití
grafických značek, někteří z nich ale fakticky alternující fonémy vyznačují nebo uvádí
v hranatých závorkách. Bez jakéhokoli značení jsou výklady Miloše Dokulila a Zdeny
Palkové. Ve S učné mluvnici če é jsou alternující fonémy zvýrazněny tučně, takže
nemůže dojít k jejich záměně. Marie Krčmová a František Čermák nezanedbali
několikerou responzi ě a zdůrazňují, že může figurovat v alternacích jako [jɛ], [ɲɛ] či
[ɟɛ], [cɛ], [ɲɛ]. Čermák jako jediný pracuje s alternacemi i, y a í, ý dohromady,
neodděluje je na základě rozdílných grafických znaků jako ostatní autoři. Navíc
nezanedbal ani otázku asimilací znělosti.
Za výchozí bod popisu alternací můžeme považovat určení směru průběhu
alternace, tedy uspořádání alternační řady. Tuto část výkladu překvapivě většina
autorů zanedbala. Jediný, kdo se touto otázkou zabýval a zvažoval vhodnost různých
principů, je Miloš Dokulil. Ten pro svůj výklad nakonec zvolil jako základní ty
alternanty, které se vykytují ve slově fundujícím (u slovotvorných alternací) a ve
většině tvarů slovního paradigmatu (u tvaroslovných alternací).
Neostré hranice morfonologie, k jejímž zájmům alternace patří, si žádají
vhodně zapracovat tuto problematiku mezi ostatní látku. Samostatný prostor
13
věnoval morfonologii Miloš Dokulil v kapitole Mo fonologie a mo fémi a, které
předcházela fonetika a fonologie a po níž následovala slovotvorba a formální
morfologie, a František Čermák v oddíle Mo féma i a. Zdena Palková zařadila ve své
knize pojednávající o fonetice i fonologii popis alternací do kapitoly o souhláskovém
subsystému. Ve S učné mluvnici če é nalezneme zmínky o alternacích jak
v oddílech hláskoslovných, tak morfologických. V Pří uční mluvnici češ iny se
obsáhlejšího zpracování alternací dostalo v oddíle Fonetika a fonologie, ale
poznámky o jejich funkci nalezneme i v částech o morfologii a slovotvorbě.
14
2 MORFONOLOGICKÉ ALTERNACE
Při tvoření slov a slovních tvarů dochází ke střídání fonémů v témže
morfému. Tato obměna je podmíněna sousedními morfy ve struktuře slovního
tvaru, nikoli fonologicky. Původ a příčiny těchto změn je nutné hledat ve starších
vývojových fázích českého jazyka.
Ve změně morfému můžeme určit konkrétní fonémy, které jsou účastné
morfonologické alternace, ty označujeme jako alternanty. Tyto alternanty jsou tedy
úhrnem fonémů, které tvoří jeden morfoném. S pomocí morfonému tedy
zachycujeme uplatnění fonémů ve stavbě morfému.
Každý morfoném zahrnuje alternantu základní, výchozí, z níž pak alternací
vzniká druhá alternanta, kterou tedy chápeme jako odvozenou od té základní.
V souvislosti s tímto určujeme směr průběhu alternace a fonémy, které se jí účastní,
uspořádáváme do alternační řady.
Alternační řady pak mohou být tvořeny na základě různých principů, jak
uvádí Miloš Dokulil v Mluvnici češ iny I. Ve slovotvorbě je možné z hlediska
fonologického postupovat v souladu s dělením hlásek podle artikulačního místa.
V tomto případě jsou tedy v alternacích d/ɟ, t/c, n/ɲ považovány za základní
alternanty konsonanty zubné a alternanty odvozené jsou pak palatály. Je ale
důležité zachytit funkci dané alternace, z čehož vychází hledisko morfonologické,
v němž je za základní alternantu považována ta, která je obsažena ve slově
základovém, fundujícím. Alternanta odvozená je ta ve slově odvozeném,
fundovaném. Díky průběhu slovotvorného procesu můžeme tedy přesněji určit směr
alternace. Z alternační řady d/ɟ určené podle fonologického přístupu vznikne vlivem
derivačního postupu například u slov chodit – chodec řada ɟ/d. V tvarosloví je možné
považovat za výchozí alternantu ve slovním tvaru základovém, bezpříznakovém,
avšak ostatní tvary v paradigmatu slova nemůžeme vždy považovat za odvozené
z toho základového, proto je výhodnější postupovat podle kritéria distribučního,
v němž je základní alternanta v paradigmatu slova většinová, převládající.
Podle toho, jak jsou si alternanty daného morfonému blízké, můžeme rozlišit
alternace korelativní a disjunktivní. Členy alternací korelativních se liší pouze
15
v jednom fonologickém rysu, zatímco členy disjunktivních alternací netvoří
korelativní dvojice.
Od morfonologických alternací, které probíhají na jednom morfému, musíme
odlišit tzv. supletivní morfy. Jsou to sice morfy se stejným významem, ale
s rozličným výrazem a patří k různým morfémům. Supletivismus znamená existenci
více než jednoho základu, z něhož jsou tvořeny tvary v paradigmatu slova. Některé
tvary slova jsou tedy odvozeny od zcela jiného základu než ostatní tvary téhož slova.
Supletivismus se projevuje například u substantiv, která mají různé kořeny
v singuláru a plurálu (člově – lidé), v konjugaci verb (byl – jsem – budu, jde – šel,
hná – ženu), u vidových dvojic (vzí – b á ), ve skloňování osobních zájmen (já – mě,
on – ho, ona – ji, my – ná , oni – je), ve stupňování adjektiv (dob ý – lepší) a také
u adverbií, která je možno stupňovat, protože byla odvozena od adjektiv (zle –
hůře).
V následujících podkapitolách se pokusíme o výčet morfonologických
alternací v českém jazyce. Pro uspořádání alternačních řad volíme ve flexi princip
distribuční a ve slovotvorbě postup dle průběhu slovotvorného procesu, ačkoli ne
vždy lze směr alternace určit zcela jednoznačně. Pro zápis alternant i příkladových
slov bude užito značek transkripčního systému IPA, aby byla zřejmá zvuková
podoba, v níž dochází také k asimilacím znělosti. Ke každému typu alternace se
pokusíme uvést příklady jak z tvarosloví, tak ze slovotvorby, jestliže je v těchto
funkcích zastoupena.
2. 1 Alternace vokálů
Vokalické alternace můžeme dle účastných alternant roztřídit do jedenácti
skupin. Korelativními alternacemi jsou pouze ty, v nichž dochází ke změně v kvantitě
vokálů. Korelační opozice založená na alternaci existuje mezi a/a:, ɛ/ɛ:, i/i:, u/u:.
Žádnou funkční alternaci však nenalezneme mezi o/o:, ale mezi o/o ano. Jestliže
tedy [o:] nealternuje s [o] a ani se nevyskytuje ve slovech domácích, pak je zřejmé,
že kvantitativním protějškem k [o] je [o ] (Šefčík, 2003).
16
Alternace, jejímž členem je v grafickém záznamu ě, zařazujeme podle dané
zvukové podoby. Změny, v nichž je vpravdě vysloveno [ɛ] (po [ɟ], [c], [ɲ]), jsou
zahrnuty pod alternace s vokálem [ɛ]. Ostatní alternace, v nichž se k [ɛ] připojuje
konsonant ([jɛ] po [b], [p], [v], [f] a [ɲɛ] po [m]) jsou vyčleněny samostatně.
2. 1. 1 Dloužení
a/a:
kamɛnɛ/ka:mɛn, ɦraxu/ɦra:x, kladu/kla:st, kradu/kra:st;
ɦra/ɦra:t, saɲɛ/sa:ɲki, mladi:/mla:ɟi:, dar/da:rɛ, ɦlas/ɦla:sɛk;
ɛ/ɛ:
tɛ ʃɛ/tɛ: i, pɛ ʃɛ/pɛ: t, smɛtu/smɛ:st, nɛsɛ/nɛ:st, plɛtɛ/plɛ:st;
ka:mɛn/kamɛ:nɛk, jmɛnovat/jmɛ:no, pɛ /pɛ: t;
i/i:
lijɛ/li:t, mijɛ/mi:t, vinosit/vi:nos, krijɛ/kri:t, liɦu/li:ɦ;
list/li:stɛk, jɛlito/jɛli:tko, kopito/kopi:tko, b ixo/b i:ʃko;
u/u:
- uɦi:bat/u:ɦip, uloʒit/u:loɦa, u pati/u:paci:, ubi:t/u:bicɛ, udɛ it/u:dɛr;
o/o
- ʃɛrnox/ ʃɛrno ʃɛk, bo it/bo rat, starox/staro ʃɛk.
Tabulka 1 ‒ Korelativní alternace vokálů, dloužení
2. 1. 2 Krácení
a:/a tra:va/traf, xra:ɲit/xraɲ, ska:la/skal, pa:ra/para:x;
kra:l/kralovat, spa:t/spaɲi:, ka:pnout/kapka, ɦa:j/ɦajni:, ka:zat/kazatɛl;
ɛ:/ɛ lɛ:to/lɛt, lɛ: ʃit/lɛ ʃ, jmɛ:no/jmɛn;
lɛ:tat/lɛt, smɛ:st/smɛti:, plɛ:st/plɛtɛni:;
i:/i mi:lit sɛ/miltɛ sɛ, i:cit/ ic, pi:ʃu/piʃ, li: ʃit/li ʃ, li:pa/lipo , si:la/silami;
komi:n/komini:k, mi:lit sɛ/omil, obi:vat/obivatɛl, pi:lɛ/pilni:, xvi:lɛ/xvilka;
u:/u u:ʒit/uʃ, rospu:lit/rospul;
u: ta/u tivi:.
o /o - -
Tabulka 2 ‒ Korelativní alternace vokálů, krácení
2. 1. 3 Disjunktivní alternace vokálů krátkých
a/ɛ - ʃcastni:/ʃcɛsci:, scat/scɛci:;
a/o - ɦrabat/ɦrop;
ɛ/a vɛj ɛ/vajɛ ;
sɛɟɛt/posaɟit;
17
ɛ/o - nɛsɛ/nosi:, lɛʒɛt/poloʒit;
o/ɛ - loʒɛ/lɛʒɛt.
Tabulka 3 ‒ Disjunktivní alternace vokálů krátkých
2. 1. 4 Disjunktivní alternace vokálů dlouhých
a:/i: - p a:t/p i:zɛɲ, sma:t sɛ/usmi:vat sɛ;
ɛ:/i: - polɛ:fka/poli:fka, pɛ /pi: ka, svjɛtɛ:lko/svjɛti:lko.
Tabulka 4 ‒ Disjunktivní alternace vokálů dlouhých
2. 1. 5 Disjunktivní alternace vokálu dlouhého na krátký
a:/i - ɟa:bɛl/ɟibli:k;
a:/ɛ - t a:st/ot ɛs;
i:/a - ʒi:t/ʒatva;
i:/ɛ z i:t/z ɛl, ɟi:lo/ɟɛl, ɟi:ra/ɟɛr;
si:t/sɛtba, ɦ i:x/ɦ ɛʃit, zaji: /zajɛ ʃi:;
u:/o - ku:zlɛ/kozlɛ ʃi:, ku:ɲ/koɲi:, ku:ʒɛ/pokoʃka;
o /u kro ci:m/kruc, ko pi:m/kuptɛ, kro pa/krup, ɦo ba/ɦup, lo ka/luk;
ko it/ku a:k, bo it/bu i ʃ, so t/suɟi:, bo da/butka, kro pa/krupka.
Tabulka 5 ‒ Disjunktivní alternace vokálu dlouhého na krátký
2. 1. 6 Disjunktivní alternace vokálu krátkého na dlouhý
ɛ/i: p ɛdɛ/p i:st, ɦɲɛtu/ɦɲi:st, klɛjɛ/kli:t, lɛjɛ/li:t;
jɛzɛro/jɛzi:rko, postɛl/posti:lka, fspomɛno t/fspomi:nat, ɟɛlit/ɟi:l;
ɛ/a: t ɛsu/t a:st, bɛru/bra:t;
ʃɛlɛɟ/ ʃɛla:tka, sɛɟɛt/posa:tka;
o/a: - ɦoɟit/ɦa:zɛt, skloɲit/skla:ɲɛt;
o/u: stoji:/stu:j, domu/du:m, soli/su:l, koɲɛ/ku:ɲ, vola/vu:l;
rox/ru:ʒɛk, koza/ku:zlɛ, proɦli:ʒɛt/pru:ɦlɛt, voɟit/vu:tcɛ;
u/o dujɛ/do t, plujɛ/plo t, tlu ʃu/tlo t;
zup/zo bɛk, dup/do bɛk, sut/so dɛk, xlup/xlo pɛk.
Tabulka 6 ‒ Disjunktivní alternace vokálu krátkého na dlouhý
18
2. 1. 7 Změna vokálu na skupinu vokál + konsonant
i/i:/oj - bijɛ/bi:t/boj;
i/i:/of - kril/kri:t/krof;
i:/ ɛj sa:zi:/sa:zɛji:;
- a:/af/av -
sta:t/staf/postavit;
a:/oj sta:t/stoji:, ba:t sɛ/boji: sɛ;
- Tabulka 7 ‒ Disjunktivní alternace vokálu na skupinu vokál + konsonant
2. 1. 8 Změna vokálu na skupinu konsonant + vokál (vokál → ě)
a/jɛ - svati:/svjɛci ɛ;
a/ɲɛ - pamatovat/pamɲɛc, zmatɛk/zmɲɛc;
a:/jɛ - zava:t/za:vjɛj;
a:/ɲɛ ma:m/mɲɛl;
- i/jɛ -
vino t/vjɛnɛ , visɛt/povjɛsit;
i:/jɛ pospi:ʃit/pospjɛʃ, bi:da/bjɛt;
sbi:hat/sbjɛx, bi:la:/bjɛloba, svi:tit/svjɛtlo, vizvi:dat/vizvjɛda ʃ;
spi:vat/opjɛvovat; i:/ ɲɛ mi:ra/mɲɛro ;
mi:ra/mɲɛ it.
Tabulka 8 ‒ Disjunktivní alternace vokálu na skupinu konsonant + vokál
2. 1. 9 Změna skupiny vokál + konsonant na vokál (ě → vokál)
Tabulka 9 ‒ Disjunktivní alternace skupiny konsonant + vokál na vokál
jɛ/a: vjɛjɛ/va:t;
pjɛt/pa:ti:;
ɲɛ/a: - pamɲɛc/pama:tka;
jɛ/i: vjɛtru/vi:t ;
kvjɛt/kvi:tɛk, vibjɛɦno t/vibi:ɦat, vjɛ it/vi:ra, xvjɛt/zaxvi:vat sɛ, vjɛʃ/vi:ʃka;
ɲɛ/i: smɲɛl/smi:m;
mɲɛ it/mi:ra.
19
2. 1. 10 Zánikové alternace
Tabulka 10 ‒ Zánikové alternace vokálů
2. 1. 11 Vznikové alternace
0/ɛ sluʒba/sluʒɛp, sklo/skɛl, druʃstvo/druʃstɛv, pi:smo/pi:sɛm, skalisk/skalisɛk;
sluʒba/sluʒɛbni:, ɦra:t/ɦɛrna, ji:dlo/ji:dɛlna;
0/o - ɦ mi:t/ɦrom, st mɲɛl/strom;
0/i psal/piʃ;
napsal/na:pis, sɛpsat/sɛpisovat, zamkno t/zamikat, dotkno t/dotik;
0/i: psal/pi:ʃ;
ɦ mi:t/ɦ i:mat, poslat/posi:lat, okno/oki:ŋko, vizvat/vizi:vat.
Tabulka 11 ‒ Vznikové alternace vokálů
2. 2 Alternace konsonantů
Hláskové změny konsonantické můžeme opět seřadit, a to do skupin, z nichž
celkem pět můžeme považovat za alternace korelativní. Jedná se o palatalizaci
a depalatalizaci mezi [d] ‒ [ɟ], [t] ‒ [c] a [n] ‒ [ɲ], obousměrné alternace mezi [r] ‒ [r ]
a změnu sykavek tupých na ostré: [s] ‒ [ʃ], [z] ‒ [ʒ], [t s] ‒ [t ʃ]. Ostatní jsou alternace
disjunktivní. Zařazujeme zde také skupinu alternací, které jsou považovány za
okrajové.
2. 2. 1 Změna z konsonantu zubního na předopatrový (palatalizace)
d/ɟ kladu/klaɟ, mladi:/mlaɟi:, zaɦrada/zaɦraɟɛ, ɦrad/ɦraɟɛ, jɛdu/jɛɟ;
mladi:/mlaɟɛ, ɦad/ɦaɟi:, voda/voɟi ʃka, vɛlblo t/vɛlblo ɟi ɛ;
t/c plɛtu/plɛc, ʃisti:/ ʃisci:, kruti:/kruci:, xata/xacɛ, ɦost/ɦosci, mast/mascɛ;
kruti:/krucɛ, koɦo t/koɦo ci: , list/lisci:, ʃɛ ʃɛrcisko,
momɛnt/momɛnci: ʃɛk; n/ɲ poɦana/poɦaɲɛ, ʒɛnu/ʒɛɲ, mi:rni:/mi:rɲi:, ʒɛna/ʒɛɲɛ, prominu/promiɲ,
ino iňɛ;
mi:rni:/mi:rɲɛ, ɦavran/ɦavraɲi:, ka:mɛn/kamɛɲi:, slun ɛ/sluɲi: ʃko,
otborni:/otborɲi:k, bɛran/bɛraɲi ɛ, baɦno/baɦɲisko, ɟi:lna/ɟi:lɲi ʃka.
Tabulka 12 ‒ Korelativní alternace konsonantů, palatalizace konsonantu zubného na předopatrový
ɛ/0 pi:sɛɲ/pi:sɲi, vɛʃ/vʃi, domɛk/domku, lovɛ /lof ɛ, ʒɛru/ʒr:t, bɛru/bra:t;
ʃɛkat/po ʃkat, lɛv/lvi ɛ;
u/0 - suxi:/sxno t.
20
2. 2. 2 Změna z konsonantu předopatrového na zubní (depalatalizace)
ɟ/d - xoɟit/xodɛ , ɦruɟ/ɦrudni:;
c/t pjɛsci/pjɛst, kosci/kostɛm;
lɛcɛt/lɛtɛ ;
ɲ/n - ɦoɲit/ɦonɛ , sklɛɲi ɛ/sklɛŋka.
Tabulka 13 ‒ Korelativní alternace konsonantů, depalatalizace konsonantu předopatrového na
zubný
2. 2. 3 Změna zubodásňového kmitavého r na
r/ oral/o u, star i/sta ɛ , po zdro/po zd ɛ, ɦora/ɦo ɛ, mi:ra/mi: ɛ;
dobri:/dob ɛ, brat /brat it, stari:/sta i:k, jiskra/jisk i ʃka, bob /bob i:k.
Tabulka 14 ‒ Korelativní alternace konsonantu r na ř
2. 2. 4 Inverzní alternace →
/r - truɦla: /truɦla:rna, poɦo i:/poɦorski:, pono it/ponor, smɲɛ ovat/smɲɛr,
du:vjɛ ovat/du:vjɛra.
Tabulka 15 ‒ Korelativní alternace konsonantu ř na r
2. 2. 5 Změna ze sykavky ostré na sykavku tupou
s/ʃ prosi:m/proʃɛn, tɛsa:m/tɛʃu, ko sat/ko ʃu, ʃɛ a ʃɛʃu;
nosit/noʃɛɲi:, ɦoscit/ɦoʃcɛɲi:, rdo sit/rdo ʃɛɲi:;
z/ʒ vozit/voʒɛn, mazat/maʒu;
vozit/p iva:ʒɛt;
ʃ xlapɛ lap ʃɛ, pɛ: i/pɛ ʃɛ;
of ɛ/of ʃi:, tanɛ /tanɛ ʃni:, palɛ /palɛ ʃɛk, svi: ɛ vi: ʃka, zaji: zaji: ʃɛk.
Tabulka 16 ‒ Korelativní alternace konsonantů, palatalizace sykavky ostré na sykavku tupou
2. 2. 6 Změna z hrdelnice na sykavku tupou (palatalizace)
ɦ/ʒ - noɦa/noʒi ʃka, roɦi/roʒɛk, luɦi/luʒni:, kruɦi/kruʒi:tko, vraɦovɛ:/vraʒɛtkiɲɛ;
g/ʒ - Olga/Olʒin;
x/ʃ pun ʃo a pun ʃoʃɛ, ʒivo ʃix/ʒivo ʃiʃi:x, poruxa/poruʃɛ, ɦluxi/ɦluʃi:;
suxi:/suʃɛ, mo xa/muʃka, ropuxa/ropuʃi:, ɦrox/ɦroʃi:, rux/ruʃni:, ɦra:x/ɦra:ʃɛk;
ʃ - pla a pla: ʃ, u a u ʃka, o o ʃɲi:, nofli: nofli: ʃɛk, lu lu ʃi:k.
Tabulka 17 ‒ Disjunktivní alternace konsonantů, palatalizace hrdelnice na sykavku tupou
21
2. 2. 7 Změna ze sykavky tupé na hrdelnici (depalatalizace)
ʒ/ɦ lʒu/lɦal, mu:ʒu/moɦu;
bjɛʒɛt/bjɛɦat, ɲɛʒni:/ ɲɛɦa;
ʃ/x - prʃɛt/pop xat, ucɛʃit/u:cɛxa, papo ʃɛk/papo x;
ʃ/k pɛ ʃu/pɛkl , pla: ʃu/plakal;
o ʃit/ska:kat, ml ʃɛt/poml ka, st ʃit/st kat, klɛ ʃɛt/klɛkno t, kro ʃit/krok.
Tabulka 18 ‒ Disjunktivní alternace konsonantů, depalatalizace sykavky tupé na hrdelnici
2. 2. 8 Změna z hrdelnice na ostrou sykavku
k/ pɛkl /pɛ: t, babi ʃ a babi ʃ ɛ, ruka/ru ɛ, rak/ra i;
t pki:/t p ɛ, tɛŋki:/tɛn ɛ;
g/z Olga/Olzɛ, filologovɛ:/filolozi:x, doga/dozɛ, songi/sonzi:x, liga/lizɛ;
- ɦ/z tuɦa/tuzɛ, vraɦovɛ:/vrazi, lo ɦi/lo zi:x;
tuɦi:/tuzɛ.
Tabulka 19 ‒ Disjunktivní alternace konsonantů, změna hrdelnice na sykavku ostrou
2. 2. 9 Změna ze zubnic na předopatrové ostré sykavky
d/z - tv di:/tv zɛ;
t/ - tɛlɛtɛ/tɛlɛ i:;
ɟ/z so ɟit/so zɛn, naroɟit sɛ/narozɛn;
ɦoɟit/ɦa:zɛt;
c/ xcɛl/x i, placit/pla ɛn;
svi:cit/svi: ɛ.
Tabulka 20 ‒ Disjunktivní alternace konsonantů, změna zubnic a palatál na předopatrové ostré
sykavky
2. 2. 10 Zánikové alternace konsonantů
k/0 - ɦamburk/ɦambursk:, brandɛnburk/brandɛnburski:;
p/0 - topit/tono t;
b/0 - ɦi:bat/ɦno t;
v/0 - ki:vat/kyno t.
Tabulka 21 ‒ Zánikové alternace konsonantů
22
2. 2. 11 Okrajové alternace konsonantů
ɦ/ moɦu/mo i;
moɦl /mo ;
t/s ma:tl /ma:st;
- d/s jɛdl /ji:st, vɛdl /vɛ:st, kradl /kra:st;
- ɟ/s viɟɛt/vis.
- Tabulka 22 ‒ Disjunktivní alternace konsonantů, okrajové
2. 3 Alternace konsonantických skupin
Samohlásky mohou alternovat také ve skupinách o dvou členech. I tyto
alternace můžeme rozdělit na korelativní a disjunktivní. V alternacích korelativních
dochází k palatalizaci jedné, nebo obou hlásek ve skupině. V alternacích
disjunktivních je vždy jeden z členů výchozí alternanty hláska [k], která alternuje
v [c], a druhým členem skupiny je sykavka ostrá, která je palatalizována na sykavku
tupou, nebo přímo sykavka tupá, která se nemění.
2. 3. 1 Korelativní alternace souhláskových skupin
sc/ʃc ɦoscit/ɦoʃcɛn, ɦuscit/ɦuʃcɛn, viproscit/viproʃcɛn;
ʃiscit/ ʃiʃcɛɲi:, dopuscit/dopuʃcɛɲi:, jiscit/jiʃcɛɲi:;
st/ʃc - mɲɛsto/mɲɛʃcan, tlusti:/tlo ʃci:k;
zɟ/ʒɟ b zɟit/b ʒɟɛn, ɦizɟit/ɦiʒɟɛn;
spozɟit/spoʒɟɲi:, b zɟit/b ʒɟɛɲi:;
sl/ʃl mislɛt/miʃlɛn;
mislɛt/rosmi:ʃlɛt.
Tabulka 23 ‒ Korelativní alternace souhláskových skupin
2. 3. 2 Disjunktivní alternace souhláskových skupin
sk/sc - dɛska/dɛsci ʃka, ɦo ska/ɦo sci ʃka, p ɛska/p ɛsci ʃka;
sk/ʃc m no t/m ʃcɛn, sɛvɛrski:/sɛvɛrʃci:;
pozɛmski:/pozɛmʃcan, bli:skat/bliʃcɛt, nɛbɛski:/nɛbɛʃcan;
ʃk/ʃc - taʃka/taʃci ʃka, liʃka/liʃci ʃka, tuʃka/tuʃci ʃka, sluʃka/sluʃci ʃka;
komi i: omi ʃci:, lovɛ ki:/lovɛ ʃci:;
23
ʃc ɛ ki:/ ɛ ʃcina;
ʃ
ʃc
- pla ʃki/pla ʃcivi:.
Tabulka 24 ‒ Disjunktivní alternace souhláskových skupin
24
3 VÝVOJ MORFONOLOGICKÝCH ALTERNACÍ PODLE ČESKÉHO
NÁRODNÍHO KORPUSU
V této kapitole se pokusíme vysledovat vývojové tendence
morfonologických alternací na konkrétních případech. Reprezentativním vzorkem
bude třída slov, v jejichž paradigmatu existují dubletní tvary, které se odlišují právě
hláskovou změnou v základu slova. Porovnávány tedy budou dvojtvary, z nichž
jeden člen si zachovává základní alternantu, která se opakuje i v ostatních tvarech
slova, a druhý člen pak obsahuje alternantu odvozenou. Zaměříme se tedy
především na alternace s funkcí morfologickou.
U jednotlivých dvojtvarů pak budeme sledovat frekvenci jejich užití, a to
i v průběhu času, také podmínky výskytu a další související faktory. Četnost výskytu
budeme uvádět v absolutních hodnotách.
Pro výzkum byly vybrány celkem čtyři korpusy, SYN2000, SYN2005, SYN2010
a ORAL2013. Korpusy SYN2000, SYN2005 i SYN2010 jsou korpusy psaného jazyka,
jsou referenční, což znamená, že se jejich obsahy od data zveřejnění korpusu
nemění, jsou tedy pro výzkum spolehlivé. Každý z těchto tří korpusů obsahuje 100
milionů slov, jsou žánrově vyrovnané a společně tvoří řadu synchronních
reprezentativních korpusů, které pokrývají tři po sobě následující časová období.
Korpus SYN2000 obsahuje převážně texty, které vznikly v letech 1900‒1999, texty
z let 2000‒2004 zahrnuje korpus SYN2005 a texty z let 2005‒2010 korpus SYN2010.
Korpus ORAL2013 je korpusem mluveného jazyka, obsahuje 2,79 milionu slov a je
rovněž referenční. Obsahuje texty mluvené, pořízené v nepřipravených,
spontánních konverzacích, které probíhaly v neoficiální komunikační situaci.
Zahrnuje nahrávky, které byly pořízeny v letech 2008‒2011 na území Čech, Moravy
i Slezska.
Pomocí těchto korpusů tedy můžeme porovnat jednak rozdíly v užívání
slovních tvarů v psaných textech v různých obdobích, jednak rozdíl v užívání těchto
tvarů v psané a mluvené podobě jazyka.
25
V závěrečné části této kapitoly se zaměříme na alternace s funkcí
slovotvornou. Věnovat se budeme palatalizačním alternacím, ke kterým dochází při
odvozování deminutiv. V každém rodě prozkoumáme tvoření deminutiv pomocí
konkrétních sufixů v souvislosti s alternacemi, které při tom nastávají. Vedle
palatalizace se pokusíme postihnout pravidelnosti v alternacích vokálů, které
nastávají souběžně. Dále se zaměříme na vokalické alternace probíhající při derivaci
deminutiv 1. stupně u feminin a neuter. Existence těchto slov bude doložena
v textech korpusu SYN2010.
3. 1 Krácení
3. 1. 1 Alternace a:/a
V deklinaci některých dvojslabičných substantiv, která mají v kořeni dlouhý
vokál [a:], dochází ke kvantitativní alternaci tohoto vokálu, bývá odvozena
alternanta [a]. V některých z těchto substantiv se již ustálila podoba s krátkým
vokálem v genitivu plurálu, avšak existují výjimky. Například ve slově ála fungují
dublety skal a ál. Tvary s krátkým [a] se ale u těchto substantiv obvykle objevují
jako jedna z dublet v instrumentálu singuláru a v genitivu, dativu, lokálu
a instrumentálu plurálu.
V následující části zjistíme v korpusech četnost výskytu dubletních tvarů
u několika substantiv právě v těchto pádech.
Isg. párou parou čárou čarou
SYN2000 113 128 153 448
SYN2005 203 186 157 454
SYN2010 137 144 203 475
ORAL2013 0 2 1 6
Tabulka 25 ‒ Dublety v instrumentálu singuláru substantiv pá a a čá a
Z jednotlivých počtů výskytu dublet pá ou a parou je zřejmé, že je zde
situace stále neustálená a užívání dost rozkolísané. Předložky s a nad byly častěji
spojovány s tvarem pá ou. S předložkou pod, a to i v ustáleném spojení bý pod
parou, byly hojně používány oba tvary. Avšak ve frazému plnou parou (vpřed) byl
26
vždy použit tvar s krátkým [a]. Co se týče syntaktických funkcí, oba tvary nejčastěji
stojí ve funkci příslovečného určení.
U dublet čá ou a ča ou jednoznačně převažuje užívání tvaru s krátkým [a].
Rozdíl je zde do velké míry určován kontextem. V publicistických textech, které se
věnují sportovním událostem, je častěji užíván tvar čá ou, ten je pak rozvíjen
adjektivy autovou, bílou, modrou, brankovou, cílovou apod. Naopak v ustáleném
spojení vzdušnou ča ou se téměř vždy vyskytuje tvar s krátkým [a]. Zatímco ve
spojení s předložkou nad jsou počty výskytů obou tvarů přibližně vyrovnané,
s předložkou pod se mnohokrát častěji užívá tvar ča ou, a to hlavně vlivem spojení
poznám a pod ča ou. Oba tvary jsou nejčastěji užity ve funkci příslovečného určení
místa a způsobu.
Dpl. skálám skalám bránám branám dráhám drahám
SYN2000 2 38 1 43 13 223
SYN2005 5 75 6 82 11 105
SYN2010 0 59 10 105 3 106
ORAL2013 0 0 0 0 0 0
Tabulka 26 ‒ Dublety v dativu plurálu substantiv t áva, b ána a d áha
U dvojtvarů slova ála dominuje tvar alám. Tento tvar je ustálen ve
všech vlastních názvech skal, které se v korpusech nacházejí (Dowe ým, Suchým,
Deví i, P achov ým atd.). Nejčastěji je tento tvar užíván s předložkou k, ke. Plnil
funkci nejen příslovečného určení místa, ale také předmětu.
Z výskytů tvarů slova b ána vyplývá, že mnohem častěji je užíván tvar
b anám, v němž k alternaci dochází. U obou tvarů je nejčastěji používanou
předložkou k a oba také plní především funkci příslovečného určení místa.
Tendence k proběhnutí alternace se projevuje i u dvojtvarů d áhám
a d ahám. U obou převažuje užití v kontextu železniční přepravy, což dokazuje velmi
časté spojení s adjektivem Če ým. V tomto případě se tedy jedná o deklinaci
vlastního jména, názvu podniku Če é d áhy, avšak ani v něm není podoba slova
27
d áha v dativu plurálu užívána shodně, jelikož v korpusech nalezneme oba dvojtvary
v tomto sousloví.
Lpl. bránách branách skálách skalách dráhách drahách
SYN2000 1 18 4 303 87 370
SYN2005 2 40 7 477 43 204
SYN2010 6 59 13 483 22 196
ORAL2013 0 0 2 3 0 1
Tabulka 27 ‒ Dublety v lokálu plurálu substantiv b ána, skála a d áha
Dublety b ánách i b anách jsou používány stejně. Nejčastěji s předložkou v,
ve funkci příslovečného určení místa a ve významu vchodu, vstupu. Počtem
převažuje tvar b anách.
Podle počtu výskytů dvojtvarů álách a alách je zřejmé, že je ve velké
míře upřednostňován tvar s proběhnutou alternací a jeho dominantní postavení
v čase narůstá. Avšak u obou nalézáme stejné podmínky výskytu ‒ předložky v, ve,
na, po a funkce příslovečného určení místa.
Tvar s kratší alternantou jednoznačně převládá i u dublet d áhách a d ahách.
Zatímco v dativu plurálu bylo slovo d áhy užíváno převážně ve smyslu železnice, zde
se kontext víc obměňuje. Tvar d áhách má největší zastoupení v odborné literatuře,
poté v publicistických textech. Žánrové zastoupení tvaru d ahách je proměnlivější,
zatímco v korpusu SYN2000 se více než z poloviny vyskytl v textech publicistických
a ve zbytku pak především v odborné literatuře, v dalších psaných korpusech je jeho
výskyt rovnoměrněji zastoupen v beletrii, publicistice i odborné literatuře.
Ipl. bránami branami párami parami skálami skalami
SYN2000 8 311 6 24 9 113
SYN2005 15 443 2 59 10 242
SYN2010 26 430 5 34 14 232
ORAL2013 0 0 0 0 0 0
28
Tabulka 28 ‒ Dublety v instrumentálu plurálu substantiv b ána, pá a a skála
V počtu výskytů slova b ána v instrumentálu plurálu jednoznačně dominuje
tvar branami. U tvaru b ánami můžeme sledovat, že v čase narůstá jeho užití bez
předložky. Tvar branami je bez předložky bohatě zastoupen ve všech třech psaných
korpusech. Žánrové obsazení je proměnlivé v čase, v korpusu SYN2000 byl tvar
branami nejčastěji užit v beletrii, v korpusu SYN2005 markantně vzrostl jeho výskyt
v textech publicistických a v korpusu SYN2010 překvapivě narostlo jeho užívání ve
vědecko-naučné literatuře.
Z dvojtvarů pá ami a parami je jednoznačně četnější tvar, v němž alternace
proběhla. Ve všech psaných korpusech byl tvar parami nejvíce zastoupen v textech
odborných.
Jednoznačně větší zastoupení z dublet álami a skalami má tvar, v němž
proběhla alternace. Oba tvary se často vyskytují s předložkami s, se, pod a mezi.
Tvar skalami se ve spojení s předložkou mezi stává užívanějším, jeho zastoupení
v korpusu SYN2010 je větší než v korpusu SYN2000. Nejčastěji plní funkci
příslovečného určení místa.
3. 1. 2 Alternace i:/i
Tato alternace probíhá stejně jako alternace a:/a v předchozí podkapitole.
Týká se zejména dvojslabičných substantiv, která mají v kořeni dlouhé [i:]. Alternace
probíhá v instrumentálu singuláru a genitivu, dativu, lokálu a instrumentálu plurálu.
Tvar s odvozenou alternantou [i] se definitivně ustálil pouze v genitivu plurálu (ale
existují výjimky, např. mí i mis), v ostatních pádech doposud fungují dublety, které
podrobíme srovnání.
Isg. lípou lipou sílou silou
SYN2000 128 77 54 3247
SYN2005 80 94 47 3910
SYN2010 71 208 76 3684
ORAL2013 1 0 0 7
Tabulka 29 ‒ Dublety v instrumentálu singuláru substantiv lípa a síla
29
Mezi dvojtvary lípou a lipou je zřejmý rozdíl v tom, s jakými předložkami se
pojí. Méně užívaný tvar s odvozenou alternantou [i] byl vždy uplatněn s předložkou
pod a také vždy plnil funkci příslovečného určení místa. Oproti tomu tvar původní,
lípou, byl kromě předložky pod spojován i s dalšími ‒ s, před, za. Pouze výjimečně
byl tento tvar užit bezpředložkově. Kromě příslovečného určení místa, v jehož funkci
se tento tvar vyskytoval nejčastěji, se zhusta objevoval i jako přívlastek neshodný.
Velký počet výskytů tvaru lípou byl součástí názvu města Če á Lípa, v jehož
deklinaci se tento tvar pevně ustálil. Ve výskytu tvaru s proběhnutou alternací byl
četný název města Kamenice nad Lipou, v tomto názvu se tvar s dlouhým [i:]
nevyskytl ani jednou.
Tvar silou počtem výskytů ve všech třech psaných korpusech
několikanásobně převyšuje tvar ílou. Pro oba tvary je nejtypičtější spojení
s předložkou s. Oba dublety se také pojily s adjektivy p acovní, hybnou, velkou.
Avšak v sousloví ilou vůle se ve všech případech vyskytl pouze tvar s krátkým [i].
Dpl. lípám lipám sílám silám
SYN2000 4 2 1 592
SYN2005 4 8 2 428
SYN2010 5 1 1 293
ORAL2013 0 0 0 0
Tabulka 30 ‒ Dublety v dativu plurálu substantiv lípa a síla
Z malého počtu výskytů obou tvarů lípám a lipám a totožného užití
(s předložkou i bez ní, v nevyhraněné syntaktické funkci a v různorodých žánrech)
nelze vyvodit platnou tendenci.
U dublet slova íla v dativu plurálu je tendence k proběhnutí alternace zcela
zřetelná. Výskyt tvaru ílám je marginální. Kolokace ukazuje nejčastější spojení tvaru
ilám s předložkami proti, k a vůči.
Lpl. lípách lipách sílách silách
SYN2000 11 0 1 1048
30
SYN2005 4 4 1 900
SYN2010 9 4 2 896
ORAL2013 0 0 0 0
Tabulka 31 ‒ Dublety v lokálu plurálu substantiv lípa a síla
Velmi malou frekvenci i podobné užití zjišťujeme u dublet lípách a lipách.
Oba tvary se nejčastěji pojily s předložkami na a v, ve a obvykle plnily funkci
příslovečného určení místa. Rozdíl byl pouze v žánrovém obsazení, tvar lípách se
objevil z větší části případů v publicistice a poté v prozaické beletrii a tvar lipách se
zhusta vyskytoval v básních.
Hodnoty frekvence dublet ílách a ilách hovoří ve prospěch tvaru
s proběhnutou alternací. Z velké části případů je tvar ilách užit s předložkou v.
Velmi časté je také spojení s přivlastňovacími zájmeny (našich, jeho, mých, jejích,
jejich), které toto substantivum rozvíjejí jako přívlastek shodný. Tvar ilách se
v korpusech vyskytuje v různých významech, např. jako schopnost či možnost,
energie, moc.
Ipl. lípami lipami sílami silami
SYN2000 7 46 2 1521
SYN2005 18 52 4 1334
SYN2010 17 46 2 1181
ORAL2013 0 0 0 2
Tabulka 32 ‒ Dublety v instrumentálu plurálu substantiv lípa a síla
Dvojtvary lípami a lipami se v korpusech nevyskytují příliš často, přesto je
znatelné, že tvar s realizovanou alternací byl užíván častěji. Oba se nejčastěji pojily
s předložkou pod a také s předložkou mezi. Tvar lipami byl oproti tvaru základnímu
hojněji zastoupen v beletristických textech.
Tvar silami v počtu výskytů výrazně převyšuje tvar ílami. Je užíván v různých
významech, kontextech a i jeho zastoupení v žánrech je rozmanité. Zatímco
v korpusu SYN2000 znatelně převažuje jeho zastoupení v publicistických textech,
31
v následujících psaných korpusech je jeho výskyt častější v beletrii a odborné
literatuře. Silami se nejčastěji pojil s adjektivy vla ními, polečnými a ozb ojenými.
Podoba slova íla v instrumentálu plurálu je tedy ustálena už od 90. let, a to bez
rozdílu významu.
3. 1. 3 Alternace i:/ɲɛ
Alternaci dlouhého [i:] jsme prošli v předcházející kapitole, kde jsme
sledovali změnu na [i]. Avšak u některých dvojslabičných substantiv může docházet
také ke změně na [ɲɛ] (popř. [jɛ]). Dochází tedy k alternaci v kvantitě i kvalitě.
Kořeny s alternovanými fonémy se již ustálily v genitivu plurálu, např. ví a ‒ vě ,
mí a ‒ mě . V instrumentálu singuláru, dativu a lokálu plurálu fungují u slova mí a
dublety.
Isg. mírou měrou
SYN2000 1192 1407
SYN2005 1032 1261
SYN2010 878 999
ORAL2013 8 1
Tabulka 33 ‒ Dublety v instrumentálu singuláru substantiva mí a
Zastoupení obou dvojtvarů v korpusech je hojné a i kontextově variabilní.
Velké odlišnosti v jejich užívání nalezneme v konkrétních spojeních s adjektivy.
V sousloví s adjektivy ú o ovou a výno ovou, s nimiž tvoří odborné pojmenování, je
častější u každého z nich jiný tvar. Zatímco ú o ovou mí ou zřetelně převažuje, ve
spojení s adjektivem výno ovou převládá tvar mě ou. Kolokace u obou tvarů ukazuje
přibližně stejný počet spojení s adjektivem ůznou, v dalších adjektivních souslovích
však vždy dominuje tvar mě ou, a to s adjektivy ozhodující, značnou, zvýšenou,
velkou, vě ší i nejvě ší. U předložkových spojení jednoznačně převládá užití se
spojkou s. V korpusech nebyl nalezen žádný doklad užití spojení mě ou bez
přítomnosti adjektiva v prepozici k substantivu. Vždy mělo takovéto spojení podobu
s mí ou. Právě toto předložkové spojení se objevilo ve všech nalezených dokladech
mluveného korpusu, kde je zmiňováno převážně v souvislosti s pitím.
32
Dpl. mírám měrám
SYN2000 24 2
SYN2005 13 1
SYN2010 6 0
ORAL2013 0 0
Tabulka 34 ‒ Dublety v dativu plurálu substantiva mí a
Počet výskytů jednoznačně hovoří ve prospěch tvaru základního, bez
proběhnuté alternace. Tvar mě ám byl užit v příliš malém počtu na to, abychom
u něj mohli stanovit nějakou tendenci. Avšak zajímavostí je, že byl vždy užit
v kontextu financí. Oproti tomu tvar mí ám byl užíván variabilněji, jednak v již
zmiňovaném kontextu financí (nejčastěji ve spojení ú o ovým mí ám), jednak ve
smyslu rozměru, rozsahu.
Lpl. mírách měrách
SYN2000 16 1
SYN2005 25 13
SYN2010 18 1
ORAL2013 0 0
Tabulka 35 ‒ Dublety v instrumentálu plurálu substantiva mí a
V lokálu se opakují výsledky jako v dativu plurálu. Opět je daleko méně
dokladů tvaru mě ách a vždy je uplatňován v souvislosti s financemi. Oba tvary mají
zastoupení v odborné literatuře týkající se ekonomie, jejich podoba a užívání tedy
nejsou ustáleny ani v rámci odborné terminologie.
3. 1. 4 Alternace 0/ɛ
Tato vokalická alternace, při níž se do kmene slova vkládá [ɛ], je obvyklá
v genitivu plurálu substantiv jednoslabičných (sklo/skel, clo/cel, msta/mest) a také u
neuter, která mají dvě či tři souhlásky před koncovým -o. To jsou například slova
33
tvořená příponami -stvo (vodstvo/vodstev), -tko (p aví o p aví e ), -č o
(vajíč o vajíče ) a -dlo (zrcadlo/zrcadel) [17]. Tato alternace probíhá také u neuter
zakončených příponou -sko, avšak stále u těchto slov funguje dubleta, v níž
alternace není uskutečněna. Vývojovou tendenci této alternace se pokusíme
postihnout na dvojtvarech v genitivu plurálu slov hledisko a skalisko.
Gpl. hledisk hledisek skalisk skalisek
SYN2000 1 554 1 17
SYN2005 3 578 2 60
SYN2010 1 503 1 82
ORAL2013 0 1 0 0
Tabulka 36 ‒ Dublety v genitivu plurálu substantiv hledisko a skalisko
Na výsledcích v tabulce je patrné, že tendence k proběhnutí alternace je silná
a tvary obou slov bez vkladného [ɛ] jsou svými výskyty pouze okrajové. Hláska [ɛ] je
vkládána do artikulačně problematických konsonantických trsů, čímž dochází ke
zjednodušení výslovnosti, proto jsou tvary, v nichž tato alternace proběhla, pro
jazykové uživatele výhodnější a tím i oblíbenější.
3. 2 Palatalizace
V následující části práce se zaměříme na alternace, v nichž dochází
k palatalizaci hlásek. Jsou to alternace korelativní (n/ɲ, t/ɟ, r/ , ɟ/t, ʃ/s) i disjunktivní
(x/ʃ, k/ , ɦ/z, ʒ/ɦ, ʃ/k), k nimž dochází v deklinaci substantiv i v konjugaci sloves.
3. 2. 1 Alternace n/ɲ
V českém jazyce existuje skupina neuter, která jsou deklinována podle vzoru
město a která mají v lokálu singuláru dvě koncovky, a to -e a -u. Výběr koncovky se
řídí zakončením slov, slovotvorným typem, syntaktickou funkcí slova ve větě
a regionálními odlišnostmi [19].
Neutra s dvojími koncovkami v lokálu singuláru, u nichž můžeme zkoumat
dvojtvary s alternací n/ɲ, musejí mít v nominativu singuláru zakončení -no.
34
V korpusech jsme tedy hledali slova kino, jméno a plá no. Protože jsou tvary
s koncovkou -u shodné s tvary v dativu singuláru, je třeba je od sebe oddělit, čehož
dosáhneme konkrétním zadáním gramatických kategorií. Dotaz pak vypadá
například takto: [(tag="NNNS6.*") & (lemma="kino")].
Lsg. kinu kině jménu jméně plátnu plátně
SYN2000 28 965 1338 129 6 921
SYN2005 58 845 1314 139 12 929
SYN2010 14 1033 1299 110 12 826
ORAL2013 1 30 0 0 0 2
Tabulka 37 ‒ Dublety v lokálu singuláru neuter kino, jméno, plátno
Tvary kinu i ině se shodně nejčastěji pojily s předložkou v, ve. S ostatními
předložkami (po, na, o) se vyskytovaly jen velmi okrajově. Oba také nejčastěji plnily
funkci příslovečného určení místa. Dokonce i v případech, kdy je slovo kino součástí
názvu, jsou užívány oba tvary, například v publicistických textech korpusu SYN2010
nalezneme spojení v kinu Ponrepo i v ině Pon epo. Kolísání v jejich užívání můžeme
sledovat v souvislosti s typy textů. Zatímco tvar kinu má poměrově mnohem větší
zastoupení v textech odborných v korpusu SYN2005, v korpusu SYN2010 se situace
obrací a ve všech odborných textech je zastoupen pouze tvar ině. Stabilně má
tento tvar největší zastoupení v textech publicistických.
U tvarů jménu a jméně je tendence opačná, mnohem větší zastoupení má
tvar jménu. U tohoto slova můžeme sledovat zastoupení tvarů v různých
významech. Jméně nejčastěji znamenalo označení bytosti či jiné substance, v menší
míře se pak vyskytovalo ve smyslu pověsti či proslulosti a také v zastoupení nebo
pověření někoho. V několika případech se tvar objevil jako zástupný pro osobu
( hodnou e na jméně p emié a, mluví e o jméně), a to většinou v politickém
kontextu. Oproti tomu tvar jménu byl v naprosté většině případů užit ve významu
pověření, zastoupení, jako činit něco ve jménu (ví y, svobody aj.). S tímto tvarem
jsou také ustáleny náboženské formule, např. ve jménu Boha, ve jménu Páně, ve
jménu Ježíše K i a, ve jménu O ce, yna i ducha va ého. V žádném z těchto spojení
nebyl ani jednou užit tvar jméně. Oba tvary se shodně nejčastěji pojily s předložkou
35
v, ve. Oba tvary mají žánrové zastoupené shodné, v publicistice dominovaly
v korpusu SYN2000, v dalších psaných korpusech pak byly nejčastěji užity v beletrii.
V užívání slova plá no v lokálu singuláru jednoznačně dominuje tvar plá ně.
Na několika málo výskytech tvaru plá nu můžeme posoudit, že jejich podmínky
výskytu se ničím neliší, oba tvary se nejčastěji pojily s předložkou na, druhou
nejčastější byla předložka v, ve. Oba tvary také z větší části případů plnily funkci
příslovečného určení místa, ovšem ve funkci přívlastku neshodného se vyskytly také
dost často.
3. 2. 2 Alternace t/c
U některých maskulin, která jsou deklinována podle vzorů pán, muž,
předseda a soudce, existuje více koncovek, které je možné užít v některých pádech
plurálu. Volba koncovky v daném pádě pak zapříčiní, zda alternace proběhne, či
nikoli. Takový případ nastává například ve slovech bratr (v genitivu, dativu,
akuzativu, lokálu a instrumentálu plurálu), soused (v nominativu a vokativu plurálu)
a host (v nominativu, genitivu a vokativu plurálu).
Volba koncovky může souviset se stylem textu a také s rozdíly regionálními,
jak uvádí v obecném poučení In e ne ová jazy ová pří uč a, např. v Čechách je
používanější koncovka -ové a na Moravě koncovka -i [18].
Podmínky a rozdíly v užívání koncovek otestujeme na slově host
v nominativu a genitivu plurálu. Tvary vokativu plurálu jsou sice také dvojí, ale
v korpusech se nevyskytují v reprezentativním počtu.
hosté (Npl.) hosti (Npl.) hostů (Gpl.) hostí (Gpl.)1
SYN2000 5365 60 2236 1154
SYN2005 3454 122 1979 402
SYN2010 5860 66 2853 611
1 Vlivem automatického tagování se ve výsledcích hledaného substantiva ve tvaru ho í nacházejí
i tvary slovesa hostit ve 3. osobě singuláru indikativu prézentu. Tvary slovesné byly z výsledků
odstraněny, tabulka tedy uvádí skutečné hodnoty substantiva host v genitivu plurálu.
36
ORAL2013 4 4 6 2
Tabulka 38 ‒ Dublety v nominativu a genitivu plurálu substantiva host
V nominativu plurálu dominuje tvar ho é. Tvar hosti se ve všech psaných
korpusech vyskytoval z většiny v textech beletristických. Tento tvar byl vždy použit
ve smyslu návštěvníka a zákazníka restaurací apod. Je pevně ustálen ve spojení to
jsou k nám ho i. Oproti tomu tvar ho é byl navíc užit ve velké míře i ve smyslu
protihráče „domácích“ ve sportovním utkání, avšak pouze v textech publicistických,
v nichž byl jeho počet výskytů největší. Právem se tedy můžeme domnívat, že tento
význam navýšil počet výskytů tvaru ho é. Oba tvary, jak napovídá pád, plnily
nejčastěji funkci podmětu.
V genitivu plurálu slova host můžeme sledovat vývoj v užívání dvojtvarů na
počtech výskytů v jednotlivých korpusech. Zatímco v korpusu SYN2000 byly jejich
počty přibližně v poměru 2:1, v následujících psaných korpusech ještě s větším
rozdílem dominuje tvar ho ů, v němž neprobíhá alternace. Rozdíl v jejich užívání
souvisí s kontextem a konkrétním významem slova. Jestliže je slovem host myšlen
návštěvník, pak vždy dominuje tvar ho ů, a to ve všech třech psaných korpusech.
Pokud se však tímto slovem označuje protihráč „domácích“ ve sportovním utkání,
pak v korpusu SYN2000 je častěji užíván tvar ho í. S dalšími psanými korpusy se
však tato situace proměňuje a tvar ho ů se v tomto významu užívá častěji
a postupně tvar ho í nahrazuje, čímž si získává vyšší počty výskytů. Tvar
s proběhnutou alternací je tedy na ústupu. Oba tvary plnily ve většině případů
funkci přívlastku neshodného.
Dvojtvary, z nichž jeden má proběhnutou alternaci t/c, můžeme zkoumat
také na neutrech, která mají dvě koncovky v lokálu singuláru. Jedná se o stejný jev,
který jsme popsali u neuter s alternací n/ɲ. Motivy pro výběr konkrétní koncovky
jsou stejné.
Ke zkoumání koncovek -e a -u v lokálu singuláru u neuter se zakončením -to
v nominativu singuláru jsme zvolili slova konto a koryto.
37
Lsg. kontu kontě korytu korytě
SYN2000 57 1022 33 84
SYN2005 30 802 51 115
SYN2010 19 973 45 152
ORAL2013 0 2 0 1
Tabulka 39 ‒ Dublety v lokálu singuláru substantiv konto a koryto
Z výsledků použití slova konto v lokálu plurálu jednoznačně vyplývá, že tvar
on ě má mnohem vyšší frekvenci než tvar kontu, jehož výskyt v psaných korpusech
v čase ubývá. Tvar on ě se téměř ve všech případech pojil s přeložkou na, zatímco
s tvarem kontu se kromě na ve větší míře pojila také předložka o. Značný rozdíl
představuje sémantická rovina, protože tvar kontu v naprosté většině případů
označoval finanční konto, účet. V tomto významu byl užíván i tvar on ě, avšak ten
byl navíc uplatňován i ve významu „osobního účtu“ (souhrnu jednání, kterého se
člověk dopustil), a to ve velkém množství případů.
Z dvojtvarů slova koryto v lokálu plurálu má větší zastoupení tvar o y ě.
Rozdíly v jejich užívání na výsledcích psaných korpusů však nejsou patrné. Oba tvary
se v naprosté většině pojily s předložkou v, ve a oba byly také nejčastěji používány
ve smyslu vodního toku. Pozice tvaru o y ě se začíná ustalovat zejména v textech
odborné literatury, což dokazují výsledky v korpusu SYN2010. Jednoznačná převaha
tohoto tvaru je patrná i v publicistice. V beletrii je uplatňování obou tvarů
proměnlivé.
3. 2. 3 Alternace r/
U této alternace se zaměříme opět na dublety fungující v lokálu singuláru
neuter. Pro bližší zkoumání jsme zvolili slova pouzdro, jád o a jaro. Na nich si
ověříme, jakou tendenci k proběhnutí alternace tato slova mají a zda je u všech
shodná.
38
Lsg. pouzdru pouzdře jádru jádře jaru jaře
SYN2000 69 1502 323 155 182 5064
SYN2005 79 207 397 225 138 4367
SYN2010 82 159 404 172 179 5013
ORAL2013 0 0 1 1 3 80
Tabulka 40 ‒ Dublety v lokálu singuláru substantiv pouzdro, jád o a jaro
U dvojtvarů slova pouzdro v lokálu singuláru dominuje počtem výskytů tvar
pouzdře. Ten se téměř ve všech případech pojil s předložkou v, ve. Předložková
spojení s tvarem pouzdru byla variabilnější, nejčastěji se také pojil s předložkou
v, ve, pak také s předložkou na a téměř vždy byl užit ve spojení áhnou (šmá a ,
hmá nou ) po pouzdru. Oba tvary plnily především funkci příslovečného určení
místa.
U slova jád o je situace opačná, většího počtu výskytů dosahuje tvar jád u,
v němž k alternaci nedochází. Jeho rozložení v typech textů je různorodé v každém
korpusu, ale vesměs rovnoměrné. Byl použit ve všech případech ustáleného spojení
hi o ic ém jád u, je obvyklý i ve spojení v jád u věci a v sousloví buněčném jád u
dosahuje přibližně stejného počtu výskytů jako buněčném jádře. Tvar jádře měl ve
všech psaných korpusech největší zastoupení v textech odborných, v nichž byl užit
především v kontextu jádra procesoru, cívky, atomu a buňky. Nejčastějšími
spojeními jsou buněčném jádře a a omovém jádře. Oba tvary se shodně nejčastěji
pojily s přeložkou v, ve, s ostatními předložkami se pojily pouze okrajově.
U dublet v lokálu singuláru slova jaro jednoznačně převládá tvar jaře. Je to
dáno užitím tohoto tvaru ve spojení na jaře, které funguje jako příslovečné určení
času. Tvar jaru je pevně ustálen v deklinaci názvu P až é ja o, v tomto spojení se
objevil téměř v polovině případů.
2 Tvar pouzdře je v korpusu SYN2000 chybně tagován jako přechodník slovesa (tag=VeYS------A----),
proto je nutné zadávat konkrétní tvar bez pomoci tagů. O chybném označení svědčí i fakt, že je tvar
slova ve všech nalezených případech v předložkovém spojení.
39
3. 2. 4 Alternace x/ʃ
Jedna z dublet, v jejímž kmeni dochází k alternaci x/ʃ, funguje v lokálu
singuláru neuter. Konkrétní tendence této hláskové změny se pokusíme postihnout
na slovech břicho a roucho. Tato alternace se samozřejmě vyskytuje i v jiných
gramatických významech, např. v lokálu plurálu neživotných maskulin vrch a duch.
Ta však nebyla v korpusu zastoupena v reprezentativním počtu, proto vybíráme
opět neutra.
Lsg. břichu břiše rouchu rouše
SYN2000 583 696 59 83
SYN2005 64 1161 146 133
SYN2010 64 1107 115 106
ORAL2013 3 10 0 3
Tabulka 41 ‒ Dublety v lokálu singuláru substantiv břicho a roucho
Jednoznačně vyšší frekvence u dublet v lokálu singuláru slova břicho
dosahuje tvar, v němž alternace probíhá. Oba tvary jsou si však podmínkami výskytu
velmi podobné. Oba byly z většiny použity v textech beletristických a přibližně
stejné jsou i jejich počty výskytů s jednotlivými předložkami. Ve více než polovině
případů se pojily s předložkou na a často také s předložkami v, ve a po.
Celkový stav u dublet rouchu a ouše je v čase proměnlivý. Zatímco v korpusu
SYN2000 byl více zastoupen tvar ouše, v následujících psaných korpusech jej tvar
rouchu převýšil. Oba tvary se nejvíce vyskytují v beletrii, tvar ouše má poměrně
velké zastoupení i v textech publicistických. Oba tvary se také z naprosté většiny
případů pojí s předložkou v, ve. S předložkami na a po, o se pojí spíše tvar rouchu.
Tvar ouše je ustálen ve frazémech v Adamově ouše, v Evině ouše a vlk v ouše
be ánčím. Je tedy obvyklý ve významech přenesených. Oproti tomu tvar rouchu se
užívá pouze ve významu oděvu a téměř vždy je rozvíjen adjektivem, které je ve
funkci shodného přívlastku v prepozici.
3 Ve výsledcích korpusu SYN2000 se opět vyskytly chybně zařazené tvary slova břicho v dativu
singuláru. Ty do výsledků v tabulce samozřejmě nezapočítáváme.
40
3. 2. 5 Alternace k/
Stejně jako hláskové změny t/c, n/ɲ a r/ i tato probíhá v lokálu singuláru
substantiv. Oproti předchozím jmenovaným, které jsme zkoumali u neuter, se
tentokrát zaměříme na neživotná maskulina, která jsou deklinována podle vzoru
hrad. U těch při volbě koncovky rozhoduje syntaktická funkce, kterou slovo ve větě
plní, předložka a zázemí regionální mluvy. V některých případech může změna
koncovky znamenat také obměnu významu.
Lsg. rybníku rybníce potoku potoce
SYN2000 2174 134 50 170
SYN2005 220 142 50 253
SYN2010 297 152 62 310
ORAL2013 6 1 2 2
Tabulka 42 ‒ Dublety v lokálu singuláru substantiv ybník a potok
U dublet ybní u a ybníce nalézáme velmi podobné podmínky výskytu. Oba
tvary mají nejčastěji platnost příslovečného určení místa a oba se nejčastěji pojí
s předložkou v, ve. Tvar ybní u, jehož frekvence je vyšší, se mnohem častěji než
tvar ybníce pojí s předložkou na. V tomto případě se tedy pozvolna projevuje
tendence k vyrovnání podoby tvarotvorného základu slova, přesto si tvar ybníce
zachovává stabilní postavení.
Ve slově potok je ve tvaru lokálu singuláru situace opačná, větší počet
výskytů má tvar potoce. Oba tvary se nejčastěji vyskytují ve funkci příslovečného
určení místa a oba se také nejčastěji pojí s předložkou v, ve. Velmi často se s tvarem
potoce pojí i předložka na, avšak u tvaru potoku toto spojení moc časté není.
Podoba tohoto tvaru není jednoznačná a ustálená ani ve vlastních názvech. Oba
tvary byly užity v názvech potoků Bílého, Če veného, Bla ného a S udeného.
V některých názvech byl užit pouze jeden z tvarů, např. Tichém po o u a Zla ém
potoce.
4 I při konkrétním zadání tagu tvaru ybní u ([(tag="NNIS6.*") & (lemma="rybník")]) v korpusu
SYN2000 se ve výsledcích objeví několik případů slova v dativu singuláru. Ty samozřejmě do hodnoty
uvedené v tabulce zahrnuty nejsou.
41
Alternace k/ probíhá také v lokálu plurálu u neuter zakončených na -ko.
Tato substantiva nemají v tomto pádě koncovku -ech, ale dvojí koncovky -ách a -ích.
Právě s koncovkou -ích dochází k hláskové změně, která je však v paradigmatu
těchto slov obvykle jedinou, proto je vlivem analogického vyrovnávání tvaru kmene
považována za ustupující (Krčmová, 2012). Tuto tendenci, popisovanou v literatuře,
se pokusíme ověřit na slovech loži o a jablko.
Lpl. ložiskách ložiscích jablkách jablcích skaliskách skaliscích
SYN2000 18 47 16 0 5 2
SYN2005 39 38 36 12 15 9
SYN2010 40 35 25 6 16 12
ORAL2013 0 0 0 0 0 0
Tabulka 43 ‒ Dublety v lokálu plurálu substantiv ložisko, jablko a skalisko
Na výsledcích uvedených v tabulce je znát, že v lokálu plurálu slova loži o
působí tendence k neproběhnutí alternace k/ , ale není příliš progresivní, proto
jsou počty výskytů obou tvarů v korpusech SYN2005 a SYN2010 přibližně vyrovnané.
Oba tvary jsou nejvíce zastoupeny v textech odborných a především v nich nastala
změna a začal být upřednostňován tvar loži ách. Oproti tomu publicistika ve všech
psaných korpusech více užívala tvar loži cích. V beletrii jsou pak počty výskytů obou
tvarů vyrovnané. Tvar loži ách byl užit pouze ve významech nerostného ložiska
a součásti sloužící k otočnému uložení strojních částí. Tvar loži cích byl navíc užit i ve
významu části tkáně, odkud se šíří nákaza.
Ve tvarech lokálu plurálu slova jablko se tendence k neprovedení alternace
k/ projevuje silněji a dříve než u slova loži o, je zde tedy patrná tendence
k neměnnosti kmene.
Ve slově skalisko je ve všech psaných korpusech více zastoupen tvar
ali ách, avšak tvar ali cích postupem času nabývá vyššího počtu výskytů,
přestože tvar bez alternace nepřekoná. Podmínky jejich výskytu jsou shodné.
42
3. 2. 6 Alternace ɦ/z
V rámci této alternace se pokusíme probádat rozdíly mezi dvojtvary v ahové
a vrazi, a to konkrétně v nominativu, jelikož ve vokativu se tyto tvary v korpusech
nevyskytují. Jedná se o dublety, které mají některá maskulina skloňovaná podle
vzoru pán. Několik slov a možné faktory působící při výběru koncovky jsme probrali
již u alternace t/c.
Npl. vrahové vrazi
SYN2000 119 342
SYN2005 128 358
SYN2010 126 371
ORAL2013 0 1
Tabulka 44 ‒ Dublety v nominativu plurálu substantiva vrah
U dublet slova vrah v nominativu plurálu jednoznačně dominuje tvar vrazi.
Jeho počty výskytů jsou významně navyšovány zejména ze strany textů
publicistických, v nichž mu tvar v ahové nemůže konkurovat. Jejich významové užití
i kontexty jsou stejné, především označují osoby, které spáchaly vraždu, zřídka také
ničitele (např. v ahové mý ů). Výběr daného tvaru tedy patrně tkví v tom, jak jsou
hodnoceny koncovky, což je popsáno v In e ne ové jazy ové pří učce. Koncovka -ové
je pociťována jako stylově vyšší, tudíž nemusí být pro každý kontext i typ textu
vhodná. Oproti tomu koncovka -i působí více neutrálně a může mít také příznak
negativního hodnocení, což se v tomto slově nabízí.
3. 3 Depalatalizace
3. 3. 1 Alternace ʃ/s
Tato hlásková změna je obvyklá u sloves, která se v konjugaci řídí vzorem
maže první slovesné třídy, ale zároveň jejich tvary odvozené od kmene minulého
pronikají i do tvarů přítomných. Tímto způsobem vznikají dublety, které se kromě
intersegmentu a případně i osobních koncovek liší také proběhnutím alternace
v kořeni slova.
43
Tento jev můžeme zaznamenat například u sloves če a , kousat a tesat, která
mají ve všech osobách obou čísel v indikativu présentu dvojí tvary, jedny odvozené
od kmene přítomného, podle vzoru maže, druhé odvozené od kmene
minulého, podle vzoru dělá. Nejvíce zastoupeny jsou v korpusech tvary třetí osoby
v singuláru i plurálu, ty tedy podrobíme bližšímu zkoumání, do něhož zahrneme
i tvary negované předponou ne-. Tvary v ostatních osobách nejsou počtem výskytů
reprezentativní.
3. os. sg. češe česá kouše kousá teše tesá
SYN2000 48 2 107 2 6 14
SYN2005 58 2 168 5 7 21
SYN2010 41 0 161 4 2 7
ORAL2013 2 0 9 0 0 0
Tabulka 45 ‒ Dublety ve 3. osobě singuláru indikativu prézentu sloves česat, kousat, tesat
Výsledky slovesa če a jednoznačně hovoří ve prospěch tvaru češe. Při
porovnání těch několika málo výskytů tvaru če á zjišťujeme, že byl tento tvar vždy
užit v beletrii a ve významu česání vlasů i sklízení ovoce. V těchto významech se
uplatňoval i tvar češe, který se však vyskytoval ve všech typech textů, ale v beletrii
byl zastoupen zdaleka nejvíce. Podmínky výskytu u dublet se tedy shodují, takže tvar
če á můžeme považovat za ustupující.
Sloveso kousat ve 3. osobě singuláru indikativu prézentu se nejčastěji
vyskytlo v textech beletristických. Mezi dublety jasně převažují počty výskytů tvaru
ouše. Ten je ustálen ve frazému pes, e ý š ě á, ne ouše. Právě ve významu
napadání pomocí zubů či kusadel byl tento tvar uplatňován, oproti tomu tvar ou á
v tomto významu a také ve smyslu působení svědivého pocitu (např. vlna ouše)
nebyl vůbec užit. Tvar s neproběhnutou alternací byl užit ve všech možných
významech slovesa kousat a nejčastěji se pojil v souslovích ouše i neh y a ouše
ret (rty). Jeho dominantní postavení dokazuje i výsledek v mluveném korpusu.
Přestože počty výskytů u dublet eše a e á nejsou příliš reprezentativní,
můžeme i na tomto skromném vzorku posoudit jisté tendence. Tvar e á byl užit
44
častěji, má zastoupení ve všech typech textů a uplatňován byl především ve
významu doslovném, tzn. tesáním opracovávat, vyrábět, vyhlubovat a zobákem
dlabat. Oproti tomu tvar eše měl největší zastoupení v beletrii, kde působil mimo
jiné jako básnický prostředek a uplatňován byl hlavně v metaforických významech
(např. propadl strachu, který ná hně e a eše a odlévá bole í).
3. os. pl. češou česají koušou kousají tešou tesají
SYN2000 14 1 31 2 0 2
SYN2005 24 3 56 4 0 5
SYN2010 19 2 52 8 0 4
ORAL2013 2 0 3 1 0 0
Tabulka 46 ‒ Dublety ve 3. osobě plurálu indikativu prézentu sloves česat, kousat, tesat
Podle výskytů dublet če ají a češou můžeme potvrdit tutéž tendenci, kterou
jsme určili u tvarů če á a češe. Tvar s proběhnutou alternací je zastoupen méně,
přestože se objevil ve všech typech textů a plnil významy jak česání vlasů, tak
sklízení plodů. V obou těchto významech byl užit i tvar češou a i ve smyslu sklízení
plodů měl větší zastoupení než tvar če ají. Tvar češou je v obou významech doložen
i v mluveném korpusu.
U dublet ou ají a oušou je zřetelná převaha tvaru s neproběhnutou
alternací, stejně jako tomu bylo ve 3. osobě singuláru indikativu prézentu slovesa
kousat. Oba tvary byly z většiny případů zastoupeny v textech beletristických.
V rovině sémantické je mezi těmito tvary stejný rozdíl, jaký byl popsán u dublet
ouše a ou á.
Ačkoli výskyt tvaru e ají je hodně malý, tvar ešou v korpusech zcela chybí.
Te ají má přibližně rovnoměrné zastoupení v beletrii, odborných textech
i publicistice a je užíváno jak ve významu doslovném, tak v přeneseném smyslu.
45
3. 3. 2 Alternace ʒ/ɦ
Tato hlásková změna probíhá v konjugaci slovesa moci. Ve tvarech 1. osoby
singuláru a 3. osoby plurálu indikativu prézentu dochází ke vzniku tvarů můžu
a můžou vedle původních mohu a mohou. Tvary s proběhnutou alternací byly
kodifikovány pravopisnou reformou v roce 1993, přesto Slovník spisovné češtiny
označuje tyto tvary za hovorové, tedy náležité pro mluvený spisovný projev. Tyto
dvojtvary se pokusíme prozkoumat a popsat podmínky jejich výskytu. Do zkoumání
zahrnujeme také jejich tvary negované předponou ne-.
mohu můžu můžou mohou
SYN2000 11 015 5 250 1 301 48 402
SYN2005 13 099 10 076 2 360 46 018
SYN2010 11 254 13 802 3 564 48 227
ORAL2013 10 1 106 444 9
Tabulka 47 ‒ Dublety v 1. osobě singuláru a 3. osobě plurálu indikativu prézentu slovesa moct
U dvojtvarů mohu a můžu je podle počtu výskytů uvedených v tabulce patrný
vývoj, v němž dochází k progresi u tvaru můžu. Jelikož je tento tvar považován za
hovorový, zaměřili jsme se především na jeho rozložení v jednotlivých typech textů
a srovnali jej s rozložením u druhého tvaru. V korpusu SYN2000 jsou si oba tvary
počtem výskytů velmi blízko v textech beletristických, avšak v publicistice
a odborných textech tvar můžu ani zdaleka nedosahuje takové frekvence, jakou má
tvar mohu. Velké množství výskytů můžu v beletrii je patrně dáno užíváním přímé
řeči, která využívá prostředků mluveného projevu, a také stylem vyprávění.
V korpusu SYN2005 se celkový počet výskytů u tvaru můžu navýšil, avšak v žádném
z jednotlivých typů textu nepřekonal frekvenci tvaru mohu. Nejvyrovnanější
frekvence byla opět v textech beletristických. V korpusu SYN2010 je v beletrii
zřetelně více zastoupen tvar můžu a v dalších typech textů se tvaru mohu frekvencí
vyrovnává. Nejprogresivnější byl tedy tvar můžu v beletrii, naopak v textech
odborných u něj zaznamenáváme vyšší frekvenci až v posledním psaném korpusu.
V mluveném korpusu ORAL2013 jsou výsledky jednoznačné, což dokazuje hovorový
příznak tvaru můžu.
46
Na výsledcích dvojtvarů mohou a můžou je zřetelné, že tvar můžou se
v psaných korpusech prosazuje mnohem hůře než tvar 1. osoby singuláru indikativu
prézentu můžu. Ve všech psaných korpusech dosáhl tvar můžou nevyššího počtu
výskytů v beletrii. V každém v čase následujícím psaném korpusu se frekvence
tohoto tvaru pozvolna navyšuje, a to ve všech typech textů. V mluveném korpusu
ORAL2013 je situace zcela opačná. Výskyt tvaru mohou je zde pouze okrajový,
mnohonásobně užívanější je zde tvar můžou, čímž se dokazuje jeho hovorovost.
3. 3. 3 Alternace c/t
Tvar substantiva, který funguje jako dubleta a v němž se realizuje alternace
c/t, existuje u feminin, která mají tvarotvorný základ zakončený hláskou [t]
a deklinují se podle vzorů kost a píseň. Jedná se o dlouhodobý vývoj ve skloňování
těchto slov, která přecházejí od staršího vzoru kost k novějšímu vzoru píseň
a v některých pádech mají koncovky buďto dvojí, nebo mají v některých pádech
koncovky podle jednoho vzoru a v jiných pádech zase podle druhého vzoru (např.
noci, nocemi) [20]. Tento jev spojený s hláskovou změnou se pokusíme postihnout
na slovech pě a past v lokálu plurálu. Přestože mají tato substantiva dublety i
v dativu plurálu, v korpusech nejsou tyto tvary zastoupeny v dostatečném množství,
proto se jimi zabývat nebudeme.
Lpl. pěstích pěstech pastích pastech
SYN2000 10 0 0 7
SYN2005 17 8 10 3
SYN2010 9 4 2 15
ORAL2013 0 0 0 0
Tabulka 48 ‒ Dublety v lokálu plurálu substantiv pěst a past
U dvojtvarů slova pě v lokálu plurálu má v psaných korpusech větší
zastoupení tvar pě ích, který vzniká podle vzoru píseň. Téměř ve všech případech
byl tento tvar použit v textech beletristických a ve spojení s předložkou v. Tvar
pě ech, tvořený podle vzoru kost, se v psaných korpusech vyskytuje méně, ale
podmínkami výskytu se od tvaru pě ím neliší.
47
Užívání dublet pa ích a pastech je v psaných korpusech značně rozkolísané.
Celkově větší zastoupení má tvar pastech, který byl užit zejména v textech
odborných. Tvar pa ích dosáhl většího výskytu pouze v korpusu SYN2005, kde byl
zastoupen především v beletrii. Oba tvary se nejčastěji pojily s předložkou v, ve.
Tvar pastech se také ve třetině z celkového počtu případů pojil s předložkou o.
3. 3. 4 Alternace t ʃ/k
Tvoření slovesných tvarů v indikativu prézentu podle kmene minulého, které
jsme popsali na slovesech kousat, če a a tesat, souvisí i s alternací ʃ/k. Pronikání
tvarů tvořených podle vzoru dělá do konjugace sloves podle vzoru maže neprobíhá
pouze v indikativu prézentu. Existuje skupina sloves, u nichž pronikání tvarů
5. slovesné třídy probíhá nerovnoměrně. V indikativu prézentu si tato slovesa
ponechávají tvary tradiční a tvary vzoru dělá se mohou uplatnit pouze v imperativu.
Takovým slovesem, které má dubletní tvary pouze v imperativu, je sloveso
plakat. Volba vzoru způsobí, zda alternace proběhne, či nikoli. Tendence v tomto
výběru se pokusíme popsat na tvarech 2. osoby singuláru i plurálu imperativu
slovesa plakat. Vzhledem k jeho významu považujeme za vhodné zahrnout i tvary
doplněné předponou ne-.
2. os.
Imperativ
plač (sg.) plakej (sg.) plačte (pl.) plakejte (pl.)
SYN2000 117 8 73 0
SYN2005 206 17 71 3
SYN2010 137 18 38 0
ORAL2013 1 0 0 0
Tabulka 49 ‒ Dublety ve 2. osobě singuláru a plurálu imperativu slovesa plakat
Z výsledků v tabulce je zřejmé, že mnohem víc užívané jsou tvary plač
a plač e. Tvary 5. slovesné třídy tedy pronikají do imperativu 2. osoby singuláru
i plurálu slovesa plakat jen velmi zřídka. Vyšší frekvenci tvarů plač a plač e zřejmě
způsobuje nejen to, že v nich alternace není nutná, ale také to, že jsou tyto tvary
kratší. Tvar plakej je v korpusu SYN2000 užíván zejména v písních, v nichž se lépe
48
uplatňuje z hlediska prozódie. V následujících psaných korpusech je zastoupen ve
všech typech textů, avšak v beletrii zůstává jeho výskyt nejvyšší.
3. 4 Morfonologické alternace s funkcí slovotvornou
V této části práce se zaměříme na morfonologické alternace, které probíhají
při tvoření deminutiv. Budeme tedy zkoumat substantiva ve všech třech rodech,
která jsou tvořena tím, že je ke slovu základovému připojen emocionální příznak či
je pozměněn jeho kvantitativní význam.
Na textech z korpusu SYN2010, který je žánrově vyrovnaný a zároveň
nejmladší, se pokusíme zjistit míru produkce zdrobnělin, v nichž při odvození
deminutivními sufixy proběhne alternace palatalizační. Zaměříme se na ty sufixy,
které jsou v daném rodě nejproduktivnější. Vedle alternací palatalizačních
samozřejmě dochází i k alternacím vokalickým, a to kvantitativním i kvalitativním,
v nichž se také pokusíme nalézt pravidelnosti.
Abychom postihli změny vokálů i u feminin a neuter, pokusíme se vyhledat
deminutiva odvozená sufixy -ka a -ko.
Při hodnocení hledaných substantiv jako deminutiv budeme samozřejmě
uvažovat i proces lexikalizace. Do vzorku zkoumaných slov budou tedy zařazována
pouze ta, jejichž funkcí je vyjádření menší míry (velikosti, váhy atp.) předmětu
náležícího třídě skutečností svého druhu než je obvyklá, běžná či charakteristická
velikost členů této třídy a jejichž primární vyjadřovací funkcí je expresivní příznak.
V hledaných slovech musíme odlišit (kromě jiných jednotek s homonymními sufixy)
deminutiva nelexikalizovaná, která náleží do kategorie modifikační, a deminutiva
lexikalizovaná, která mají funkci pojmenovávací. Lexikalizace je obvyklá především
u deminutiv 1. stupně (např. hrnek), ale je možná i u deminutiv 2. stupně (např.
lavič a). V odlišení těchto slov se budeme řídit především tím, zda u nich došlo
k významovému posunu (přenesení, specifikace) (Štícha, 1978). Přesto je zařazení
některých slov obtížné, proto využijeme také Slovní pi ovné češ iny, který
deminutiva zaznamenává.
49
3. 4. 1 Deminutivní maskulina tvořená pomocí sufixu -ek
U maskulin je jednoznačně nejproduktivnější sufix -ek, kterým jsou tvořena
deminutiva 1. stupně. Z hlediska genetického tento sufix působí znovu i při tvoření
deminutiv 2. stupně (da ‒ dá e ‒ dá eče ), avšak ze synchronního pohledu je sufix
-eče hodnocen jako samostatný, přestože původně složený a sekundární (Dokulil,
1985).
Protože je zřejmé, že při odvození deminutiva 2. stupně dochází k pravidelné
alternaci k/ ʃ vlivem přípon -ek a -í , nebudeme se těmito případy zabývat
a soustředíme se pouze na deminutiva 1. stupně. Do zkoumaného vzorku
nebudeme také zahrnovat pojmenování rostlin, zvířat, vlastní jména osob, měst atp.
a také slova s předponami, v nichž by se opakoval tentýž kmen (p a ýče ,
předš oláče , ojháče atd.).
Výsledná deminutiva hledáme pomocí dotazu [lemma=".*žek"] a dalších
variant s ostatními alternantami. Ve výsledcích je nutné dále provést ruční selekci,
protože v nalezených slovech se vyskytují i taková, která mají homonymní sufix
a deminutivy nejsou, nebo v nich daná alternace neproběhla.
V korpusu SYN2010 se vyskytují tato deminutiva maskulin, v nichž došlo při
tvoření k alternaci palatalizační:
ɦ/ʒ: ba oh ba ůže , bůh bůže , dluh dlouže , oblih oblíže , uh ouže ,
pa oh pa ůže , pi oh pi ůže , p uh p ouže , p uh p ouže , oh ože i ůže ,
níh níže ;
x/ʃ: če noch če nouše , hoch hoše , h ách h áše , hřích hříše , alich alíše ,
olouch olouše , ožich ožíše , ulich ulíše , měch míše , mnich mníše ,
ořech oříše , pelech pelíše , plech plíše , p ach p áše , a ach a áše ,
a och a ouše , lu ťoch lu ťouše , valach valáše , v ch v še ,
vzduch vzdouše ;
k/ ʃ: auťá auťáče , balí balíče , ba á ba áče , bý býče , blo bloče ,
blonďá blonďáče , bochní bochníče , b ambo á b ambo áče , brou b ouče ,
b yndá b yndáče , bubení bubeníče , budí budíče , cední cedníče ,
50
činžá činžáče , článe článeče , člově človíče , čmelá čmeláče ,
čumá čumáče , da ebá da ebáče , dení deníče , deš ní deš níče ,
dob á dob áče , dou ní dou níče , d a d áče , d žá d žáče , dřevá dřeváče ,
dudlí dudlíče , dů ojní dů ojníče , e ébá e ébáče , fle flíče , foťá foťáče ,
f a f áče , há háče , hlupá hlupáče , hořá hořáče , h udní h udníče ,
chalupní chalupníče , chcípá chcípáče , chodní chodníče , chudá chudáče ,
chy á chy áče , jazy jazýče , ježe ježeče , am lí am líče ,
ape ník ape níče , azeťá azeťáče , lobou lobouče , lu louče ,
nedlí nedlíče , noflí noflíče , olední oledníče , olí olíče ,
kominí ominíče , oňá oňáče , o ní o níče , ouzelní ouzelníče ,
ozá ozáče , álí álíče , če , e eče , o ůče , lalo lalůče ,
le á le áče , lišá lišáče , loupá loupáče , majá majáče , maje e maje eče ,
mladí mladíče , moto á mo o áče , moze mozeče , m a m áče ,
m zá m záče , myšá myšáče , náby e náby eče , ná laďá ná laďáče ,
námořní námořníče , ná ělní ná ělníče , nebožá nebožáče ,
nebož í nebož íče , noční nočníče , obdélní obdélníče , obchodní obchodníče ,
obla obláče , oble obleče , oblou oblouče , obývá obýváče ,
odzna odznáče , o amži o amžíče , o obá o obáče , o azní o azníče ,
o o o ůče , ovčá ovčáče , padá padáče , palou palouče ,
pamá ní pamá níče , paná panáče , panelá paneláče , pa ní pa níče ,
pa á pa áče , pá e pá eče , pavou pavouče , pe ní pe níče , pěšá pěšáče ,
pilní pilníče , pí e pí eče , plová plováče , plyšá plyšáče , podni poniče ,
podvodní podvodníče , podv aťá podv aťáče , pomní pomníče ,
pomocní pomocníček, poní poníče , popelní popelníče , po o po ůče ,
pou ní pou níče , povla povláče , p šá p šáče , p vňá p vňáče ,
přá elá přá eláče , p á p áče , a áče , endlí endlíče , ohlí ohlíče ,
olá oláče , uční učníče , u ávní u ávníče , u a u áče ,
ybní ybníče , yne yneče , ypá ypáče , řáde řádeče , říze řízeče ,
bo ní bo níče , edlá edláče , i o e i o eče , lení leníče ,
laďá laďáče , lamá lamáče , laví lavíče , limá limáče ,
lovní lovníče , lužební lužebníče , me á me áče , m m če ,
níme nímeče , o á o áče , pacá pacáče , po á po áče ,
51
po ťá po ťáče , a e a eče , ážní ážníče , v chní v chníče ,
šále šáleče , šá e šá eče , še á še áče , še e á še e áče , š olá š oláče ,
šlofí šlofíče , šne šneče , špale špalíče , špendlí špendlíče , špe špíče ,
šuplí šuplíče , švihá šviháče , abá abáče , ábo á ábo áče ,
anzi o á anzi o áče , ávní ávníče , pa lí pa líče , ulá uláček,
ubožá ubožáče , učední učedníče , úlome úlomeče , up chlí up chlíče ,
úřední úředníče , ušá ušáče , úvodní úvodníče , va váče , valčí valčíče ,
valní valníče , vdole vdoleče , věšá věšáče , vě á vě áče , vě ní vě níče ,
vidlá vidláče , vla vláče , vl vlče , vlňá vlňáče , vnu vnouče ,
vodní vodníče , vojá vojáče , v abčá v abčáče , v aní v aníče , v á v áče ,
v ulní v ulníče , všivá všiváče , výhone výhoneče , výpe výpeče ,
vý obe vý obeče , zabijá zabijáče , zadek/zadeče , záme zámeče ,
zápi ní zápi níče , zá obní zá obníče , zbojní zbojníče , zby e zby eče ,
zeťá ze áče , zimá zimáče , zlepšová zlepšováče , zlome zlomeče ,
zna znáče , zobá zobáče , zpěvá zpěváče , zpěvní zpěvníče , z ze z zeče ,
žá žáček, žalobní žalobníče , žalude žaludeče , ždibe ždibíče ,
žeb á žeb áče , žebří žebříče , žebřiňá žebřiňáče , židá židáče ,
živno ní živno níče , ž alo ž aloče ;
ʃ: blbec blbeče , čepec čepeče , č ve ec č ve eče , hřebec hřebeče ,
hudec/hudeče , chlapec chlapeče , chuchvalec chuchvaleče , anec aneče ,
obe ec obe eče , onec oneče , opec opeče , ajíc ajíče ,
a avec a aveče , límec límeče , lívanec lívaneče , mazanec mazaneče ,
mě íc mě íče , mládenec mládeneče , mravenec/mraveneče , my livec my liveče ,
od avec od aveče , palec paleče , pi omec pi omeče , pod avec pod aveče ,
p apo ec p apo eče , anec aneče , amec ameče , nec neče ,
ařec ařeče , ýc ýče , řapec řapeče , řevíc řevíče , umec umeče ,
ynovec ynoveče , š ábanec š ábaneče , š ě ec š ě eče , anec aneče ,
válec váleče , věnec věneče , v abec v abeče , vzo ec vzo eče , zajíc zajíče ,
žvanec žvaneče .
V korpusu SYN2010 se vyskytlo celkem 12 případů deminutiv maskulin,
v nichž při odvození došlo k alternaci ɦ/ʒ. U těchto zdrobnělin můžeme pozorovat
52
pravidelné alternace vokalické, které palatalizaci doprovázejí. Jestliže je slovo
základové jednoslabičné a má v kořeni slova krátký vokál, pak dochází pravidelně
k jeho dloužení (výjimkou je pouze ože , vedle nějž však existuje i varianta ůže ).
V případě jednoslabičných slov se nejčastěji jednalo o alternaci u/o , ve slově roh
proběhla alternace o/u:. U slov dvojslabičných dochází k alternaci, jestliže je ve
druhé slabice kořene základového slova krátký vokál. Zde byla realizována
především alternace o/u: a v jednom případě i korelativní alternace i/i:.
U alternací x/ʃ platí u těchto deminutiv stejná pravidelnost v alternacích
vokálů jako u deminutiv s alternací ɦ/ʒ. Výjimku z pravidelného dloužení v této
skupině maskulin představuje deminutivum hoše . O poznání častěji než v předchozí
skupině deminutiv docházelo zde k alternacím korelativním, kdy byly dlouženy
vokály [a], [i] v alternacích a/a:, i/i:. Pravidelná hlásková změna nastává také u slov
zakončených -och, které se mění na -ouše , a u slov se zakončením -ech, které pak
alternuje na -íše . Ojedinělá hlásková změna proběhla ve slově měch, kde skupina
[ɲɛ] alternovala v [i:], čímž se však toto slovo nevymyká pravidelnému dloužení
vokálů.
Absolutně největší zastoupení u deminutivních maskulin odvozených
sufixem -ek mají slova s alternací k/ ʃ. Tento stav je vysvětlitelný tím, jaké přípony
v kategorii maskulin fungují už při derivaci slova, z něhož je pak deminutivum
odvozováno. Jsou to například sufix názvů činitelských -ní (pomocní ), za názvy
konatelské a prostředků sufixy -á (ovčá , padá ) a -ní (vodní , cední ), za názvy
nositelů vlastností přípony -í (mladí ), -á (chy á ) a za názvy výsledků děje
přípona -ek (úlome ) atd. V našem vzorku se rovněž nacházejí slova značková,
nemotivovaná, u nichž dochází k alternaci jednoduše proto, že je jejich kmen
zakončen konsonantem [k]. Dalšími slovy, která v této skupině působí jako
základová, jsou ta, která vznikla univerbizací, tedy sémantickým zkrácením
víceslovného pojmenování na jednoslovné (ná laďá , mo o á ).
V této skupině deminutiv dochází k alternacím vokálů souběžně s alternací
k/ ʃ přibližně ve čtvrtině případů. Většina základových slov totiž už v pozici vokálu,
který by byl při odvození dloužen, má samohlásku dlouhou, tudíž této změny již není
potřeba. K pravidelné korelativní alternaci dochází v případech, kdy je v kmeni slova
53
základového samohláska [a], ta je vždy změněna na dlouhé [a:] (jedinou výjimkou je
slovo a eče odvozené od slova statek, v němž dloužící alternace nemůže
proběhnout, protože by došlo ke změně významu slova). Další korelativní alternací,
která v této skupině slov probíhala, je dloužení i/i: (výjimkou je slovo podniče ). Jiné
korelativní alternace se již v těchto deminutivech nerealizovaly. K disjunktivním
vokalickým alternacím v této skupině patří alternace u/o v kmeni jednoslabičných
slov a alternace o/u:, která neproběhla pouze ve slově bloče . Alternacím téměř
nepodléhá samohláska [ɛ], která se nemění v základových slovech se zakončením
-ek. K dloužení vokálu [ɛ] nedochází v některých slovech jednoslabičných (šne ),
dvojslabičných (zlomek) i trojslabičných (žalude ). Pouze ve čtyřech případech
odvození deminutiva došlo k disjunktivní alternaci ɛ/i: (flíče , špíče , špalíče ,
ždibíče ).
Ve skupině deminutivních maskulin s alternací ʃ nedochází k žádným
dalším alternacím. Většina základových slov má zakončení -ec, v němž stejně jako
u předchozího -ek ke změně vokálu [ɛ] nedochází. Zbylá slova jsou zakončena
hláskami -íc, takže u nich už dloužení proběhnout nemůže.
3. 4. 2 Deminutivní feminina tvořená pomocí sufixu -ička
U feminin jsou deminutiva nejčastěji tvořena pomocí původně složeného
sufixu -ič a. Jsou jím odvozována deminutiva 2. stupně, a to buďto z kmene
primárního (např. nožič a), nebo z kmene sekundárního (např. budeč a) (Dokulil,
1985). Existují také případy, kdy v deminutivní řadě slova není možné vytvořit
deminutivum 1. stupně pomocí sufixu -ka, proto zdrobnělina vytvořená sufixem
-ič a přejímá jeho význam. Ve zkoumání alternací, které probíhají při tvoření
deminutiv sufixem -ič a, se zaměříme na ta slova, která jsou tvořena od kmene
primárního, abychom mohli postihnout i vokalické alternace. Ze zkoumaného
vzorku také vynecháme ta slova, která vznikla odvozením od deminutiva 1. stupně
zakončeného sufixem -ka, v nichž je alternace ʃ jednoznačná.
Tato deminutiva hledáme pomocí dotazu složeného z tagu, jímž jsou vybrána
substantiva rodu ženského, a lemmatu se zástupnými znaky, jednotlivými
alternantami [ʒ], [ʃ], [t ʃ], [ɟ], [c], [ɲ], [r ] a sufixem -ič a. Dotaz vypadá například
takto: [(tag="NNF.*") & (lemma=".*dička")]. Ve výsledcích je pak opět nutné další
54
ruční třídění, jelikož ne všechna nalezená slova jsou skutečně deminutivy. Zejména
slova s homonymním sufixem -ič a, kterým dochází k přechylování, je nutné odlišit.
V korpusu SYN2010 se nacházejí tato deminutiva feminin, v nichž došlo
k alternaci palatalizační:
ɦ/ʒ: noha nožič a, mlha mlžič a;
x/ʃ: ocha ošič a;
k/ ʃ: dým a dýmčič a, fajf a fajfčič a, hol a holčič a, obál a obálčič a,
o u a o u čič a, polív a polívčič a, u a učič a, bí a bí čič a, op a opčič a,
šun a šunčič a, vál a válčič a, žá ov a žá ovčič a;
ʃ: více víčič a, špice špičička;
d/ɟ: bouda boudič a, b ada b adič a, b ázda b ázdič a, bunda bundič a,
čo oláda čo oládič a, h azda h azdič a, hvězda hvězdič a,
man a da man a dič a, náhoda náhodič a, nálada náladič a, o uda o udič a,
pa áda pa ádič a, pohoda pohodič a, půda půdič a, anda andič a,
uzda uzdič a, vada vadič a, veranda ve andič a, voda vodič a, v ažda v aždič a,
záhada záhadič a, z ůda z ůdič a;
t/c: bo a bo ič a, buch a buch ič a, ce a ce ič a, fin a fin ič a, flin a flin ič a,
f on a f on ič a, h h ič a, cha a cha ič a, apu a apu ič a, a a a ič a,
o o ič a, lopa a lopa ič a, ma ma ič a, no a no ič a, pa a pa ič a,
pa pa ič a, pa a pa ič a, pě pě ič a, po u a po u ič a, poli i a poli ič a,
poš a poš ič a, m m ič a, šach a šach ič a, špe a špe ič a, š ě a š ě ič a,
e a e ič a, va a va ič a, ve a ve ič a, vě a vě ič a, zla a zla ič a;
n/ɲ: almužna almužnič a, bedna bednič a, b ašna b ašnič a,
cu á na cu á nič a, če á na če á nič a, dílna dílnič a, ele á na ele á nič a,
flé na flé nič a, fošna fošnič a, jídelna jídelnič a, achna achnič a,
ašna ašnič a, avá na avá nič a, klisna li nič a, nihovna nihovnič a,
oupelna oupelnič a, álovna álovnič a, o na o nič a, ůlna ůlnič a,
luce na luce nič a, lumpá na lumpá nič a, mošna mošnič a, p a á na p a á nič a,
p incezna p inceznič a, piží na piží nič a, udna udnič a, ví ilna ví ilnič a,
55
ša na ša nič a, i á na i á nič a, ová na ová nič a, u na u nič a,
vana vanič a, viná na viná nič a, zá obá na zá obá nič a, žena ženič a;
r/ : cim a cimřič a, ješ ě a ješ ěřič a, ji a ji řič a, mo a mo řič a,
o a o řič a, e a e řič a, veve a veveřič a, zeb a zebřič a.
Deminutiva feminin odvozená pomocí sufixu -ič a se v naprosté většině tvoří
od substantiv, která jsou deklinována podle vzoru žena. Pouze slova s alternací ʃ
náleží ke vzoru růže a několik slov s alternací t/c, která jsou zakončena
konsonantem [t], jsou deklinována podle vzoru kost. Díky počátečnímu vokálu
[i] v sufixu -ič a jsou palatalizovány i dentály [d], [t], [n] vyskytující se na konci
kmene základového slova a právě alternace těchto konsonantů jsou v našem
zkoumaném vzorku slov zastoupeny nejvíce. Další hláskovou změnou, která na
rozdíl od maskulin ve femininech při odvozování sufixem -ič a nastává, je r/ .
Oproti maskulinům, v nichž bylo možné nalézt pravidelnosti ve vokalických
alternacích, které nastávaly společně s palatalizačními, ve femininech v případě
odvozování se sufixem -ič a k žádným takovým alternacím nedochází. Palatalizace
při odvození deminutiva je tedy jedinou hláskovou změnou, vokály zůstávají
nezměněny.
3. 4. 3 Deminutivní neutra tvořená pomocí sufixu -íčko
Tvoření deminutiv u neuter je nejméně produktivní ze všech tří rodů.
O zkoumání alternací při odvozování deminutiv středního rodu se pokusíme na těch
zdrobnělinách, které byly odvozeny pomocí sufixu -íč o. Tím jsou obvykle tvořena
jediná deminutiva daného slova, nepředchází mu deminutivum se sufixem -ko.
Tato slova vyhledáme pomocí dotazu [(tag="NNN.*") & (lemma=".*tíčko")],
v němž variujeme jednotlivé alternanty.
V korpusu SYN2010 se nacházejí tato deminutiva neuter, v nichž došlo
k alternaci palatalizační:
k/ ʃ: oko/očíč o;
d/ɟ: ande andíč o, dce díč o;
56
t/c: au o au íč o, blá o blá íč o, on o on íč o, p ocen o p ocen íč o,
ou o ou íč o, ě o ě íč o, zla o zla íč o;
n/ɲ: áno aníč o, lunce luníč o.
Deminutiva neuter odvozená sufixem -íč o mají palatalizační alternace
především u dentál [d], [t], [n], jako tomu bylo u zkoumaného vzorku feminin.
Nejčastěji jsou tato deminutiva odvozována od substantiv, která se deklinují podle
vzoru město, dvě z nalezených slov náleží ke vzoru moře a slovo rande je nesklonné.
Palatalizační alternace u neuter ostatních vzorů jsou nemožné, jelikož deminutiva
vzoru kuře jsou odvozována výhradně sufixem -á o a neutra náležící ke vzoru
stavení mají již v kmeni základového slova konsonanty změkčené. Vokalické
alternace, které by doprovázely změnu palatalizační, u neuter při odvozování
sufixem -íč o neprobíhají. Výjimkou je pouze slovo aníč o, v němž došlo ke zkrácení
vokálu [a:].
3. 4. 4 Deminutivní feminina tvořená pomocí sufixu -ka
Jelikož při odvozování deminutiv 2. stupně v ženském rodě nenastávají
alternace vokalické souběžně s palatalizačními, zaměříme se pouze na samotné
změny vokálů, a to u deminutiv 1. stupně, která jsou derivována sufixem -ka od
kmene základového slova, které nemá deminutivní příznak.
Do zkoumaného vzorku slov nebudeme zahrnovat vlastní jména (Rená a),
názvy zvířat a rostlin (číž a) a substantiva s prefixem, v nichž by se opakoval kmen
slova již zařazeného (předzah ád a).
V korpusu SYN2010 se nacházejí tato deminutiva feminin, v nichž došlo
k alternaci vokalické:
a/a: alma a almá a, h omada h omád a, leg ace leg ác a, pavlač pavláč a,
te a a e á a, zah ada zah ád a;
ɛ/ɛ: konev onév a, lepice lép a, vě ev vě év a;
57
ɛ/i: lec líc a, onev onýv a, meze a mezí a, pec píc a, plena plín a,
po el po ýl a, ře a říč a, lenice lín a, lepice líp a, řecha říš a,
ve ví a, zeď zíd a;
o/u: bač o a bač ů a, dob o a dob ůtka, hole hůl a, ho poda ho půd a,
jahoda jahůd a, omo a omů a, obo a obů a, o oba o ůb a, ozdoba ozdůb a,
podkova/pod ův a, po vo a po vů a, odola odůl a;
u/o chalupa/chaloupka;
0/ɛ: ji a ji é a, u ně u én a;
a:/a jáma jam a, áva av a, ána an a, žába žab a;
i:/i chvíle chvil a, lípa lip a, špína špin a.
Na textech korpusu SYN2010 se ukázalo, že v kategorii feminin nejsou
vokalické alternace při odvozování deminutiv 1. stupně příliš běžné. Oproti výše
popsaným deminutivům s příponou -ič a jsou tato deminutiva 1. stupně ve větší
míře tvořena i z feminin, která jsou deklinována podle vzorů píseň a růže.
Nalezená slova dokládají, že dloužení probíhá o něco častěji než krácení.
Korelativní alternace nastávají pouze u vokálů [a], [a:] (jako dloužení i krácení), [ɛ],
[ɛ:] (jako dloužení) a [i], [i:] (jako krácení). Největší zastoupení mají deminutiva,
v nichž proběhly disjunktivní alternace ɛ/i: a o/u:. Při vokalické alternaci ɛ/i: nastává
zároveň několik dalších konsonantických alternací, např. palatalizace k/ ʃ (říč a), x/ʃ
( říš a) a depalatalizace ɲ/n ( lín a). Počet deminutiv, v nichž došlo ke zkrácení
vokálu, je velmi malý. Je to dáno mimo jiné i tím, že tato slova podléhají lexikalizaci
(např. branka, miska).
Připojením sufixu -ka nastává také znělostní změna posledního konsonantu
kmene slova, a to vlivem regresivní asimilace znělosti, a také dochází k přechodu
substantiv k deklinaci podle vzoru žena.
3. 4. 5 Deminutivní neutra tvořená pomocí sufixu -ko
Deminutiva rodu středního jsou nejméně početnou skupinou. K vokalickým
alternacím při odvozování deminutiv 2. stupně nedocházelo, proto otestujeme na
58
textech korpusu SYN2010, do jaké míry vokály alternují při derivaci deminutiv
1. stupně s příponou -ko.
V korpusu SYN2010 se nacházejí tato deminutiva neuter, v nichž došlo
k alternaci vokalické:
a/a: hovado hovád o, pyžamo pyžám o, a o áč o;
i/i: jeli o jelí o, břicho bříš o, ladivo ladív o, opy o opý o, o y o o ý o;
ɛ/i: lepe o lepí o, lepý o, jeze o jezí o, čelo číl o, dřevo dřív o, š ě í š í o;
o/u: lovo lův o;
u/o ucho ouš o.
Deminutiva 1. stupně neuter, v nichž dochází k alternaci vokalické, jsou
zastoupena v korpusu SYN2010 ve velmi malém počtu. To opět souvisí s lexikalizací
těchto slov (např. slova pírko a řív o). Stejně jako předchozí zkoumaná skupina
neuter jsou i tato odvozována nejčastěji od substantiv deklinovaných podle vzoru
město, jedinou výjimkou je slovo š ě í, které však po derivaci sufixem -ko ke vzoru
město přechází.
Nalezený vzorek deminutiv neuter 1. stupně dokládá, že při derivaci těchto
slov dochází u vokálů pouze k dloužení. Korelativní alternace probíhají u fonémů [a],
[a:] a [i], [i:]. Nejpočetněji zastoupenou hláskovou změnou je disjunktivní alternace
ɛ/i:, jako tomu bylo u feminin, ale alternace o/u: tak velké zastoupení nemá. Při
vokalických alternacích v této skupině nastávají také některé změny konsonantické,
např. palatalizace x/ʃ (bříš o) a depalatalizace t/c (š í o).
Připojením sufixu -ko nastává také regresivní asimilace znělosti, znělé
závěrečné konsonanty kmene se tedy mění na neznělé.
59
ZÁVĚR
Vyhodnocení české lingvistické literatury, které bylo provedeno v první
kapitole této práce, ukázalo, že morfonologie a morfonologické alternace nejsou
doposud uspokojivě popsány. V pracích, které byly podrobeny zkoumání, byly
zjištěny nedostatky, které narušují jejich účelnost.
Zvolený způsob zápisu, tedy grafický systém, se ukázal ve všech pracích jako
nezpůsobilý pro popis alternací. Právě z jeho užití vyplývaly nevhodné zápisy, které
musí (ale ne vždy jsou) být doplněny informací o fonému skutečně účastném
hláskové změny. Z grafického značení rovněž plynuly rozpory v popisu a nepatřičné
třídění alternací.
Funkčnost popisu morfonologických alternací je také nejistá tehdy, pokud
v něm není určen směr průběhu alternací. Jestliže autor zanedbá uspořádání
alternačních řad a neurčí, jaký princip zvolil při svém popisu hláskových změn, pak
nemusí být jeho výklad rozklíčován správně.
Problémem některých popisů morfonologických alternací byla také jejich
roztříštěnost a zlomkovitost. Poznatky z morfonologie jsou obvykle kvůli přesahům
do jiných lingvistických disciplín začleňovány do výkladů z fonologie, morfologie
a slovotvorby. Takové zpracování je však bez dostatečné kontinuity a neúplné,
využívané jen pro cíle nadřazené disciplíny.
V morfonologii je tedy potřeba úplného a samostatného popisu zaměřeného
pouze na problematiku této disciplíny, postihnutí jejích přesahů a působení ve sféře
jiných částí lingvistiky. Ve výkladu morfonologických alternací je nezbytné zvolit
takový zápis, který povede k práci s fonémy, nikoli grafémy, a směr alternace, který
zjednoznační průběh jednotlivých hláskových změn.
Literatura, kterou jsme prostudovali v první kapitole této práce, nám dále
posloužila jako východisko. Nedokonalostem, které jsme popsali výše, jsme se
pokusili vyvarovat v popsání a utřídění morfonologických alternací v kapitole druhé.
Jednoznačně jsme určili, jakými kritérii se řídí uspořádání alternačních řad
v našem popisu, a zdůvodnili, proč byl zrovna tento způsob vybrán, v čem je
60
vhodnější než postup dle hlediska fonologického ve slovotvorbě a směřování od
slova základového v tvarosloví.
Pro zápis alternací i příkladových slov byl využit systém znaků IPA, jímž jsou
zaznamenávány fonémy. Díky tomu byla vybrána taková slova, v nichž skutečně
alternuje foném, který odpovídá dané alternaci. Na zřetel tedy byly brány
nesrovnalosti mezi grafickou a zvukovou stránkou slov. Tímto jsme se například
vyhnuli chybám, které plynou z asimilací znělosti, a nevhodnému třídění alternací,
v nichž se účastní grafém ě. Alternace s tímto členem byly tedy ve výsledku
uspořádány zcela jinak než v publikacích, které jsme probrali výše. Vzhledem k trojí
responzi grafému byl účasten v alternacích a/ɛ, ɛ/a, i:/ɛ, ɛ/i: jako ([ɟ], [c], [ɲ]) [ɛ],
dále v alternacích a/jɛ, a:/jɛ, i/jɛ, i:/jɛ, jɛ/a:, jɛ/i: jako ([b], [f], [v], [p]) [jɛ]
a v alternacích a/ɲɛ, a:/ɲɛ, i:/ɲɛ, ɲɛ/a:, ɲɛ/i: jako ([m]) [ɲɛ].
V hláskových změnách vokálů jsme také upravili korelativní alternace.
V lingvistické literatuře, kterou jsme zkoumali v rámci první kapitoly, byly korelativní
alternace popsány mezi členy [a] ‒ [a:], [ɛ] ‒ [ɛ:], [i] ‒ [i:], [o] ‒ [o:], [u] ‒ [u:]. Avšak
mezi [o] a [o:] neexistuje korelační opozice a netvoří spolu žádnou funkční alternaci.
V příkladu z Mluvnice češ iny I. telefon ‒ elefóne je mezi těmito vokály prostá
opozice, ne korelace. Ve funkční korelaci s krátkým vokálem [o] je [o ], s nímž tvoří
funkční alternace.
V kapitole následující jsme testovali některé alternace v dubletních tvarech
slov. Jednotlivé dvojtvary jsme vyhledávali v psaných korpusech SYN2000, SYN2005,
SYN2010 a mluveném korpusu ORAL2013. Na výsledcích pak byly pozorovány
frekvence a podmínky výskytu obou dvojtvarů, z nichž můžeme vyvodit jisté
tendence.
Ačkoli se zpočátku nabízelo srovnání výskytů dublet v psaných a mluveném
korpusu, výsledky hledaných výrazů v korpusu ORAL2013 jsou většinou málo
početné či nulové. Jen v několika případech, především u slov obvyklých v hovoru,
nám tento korpus může posloužit ke srovnání.
První zkoumanou skupinou slov byla feminina, která mají dubletní tvary
v instrumentálu singuláru a dativu, lokálu a instrumentálu plurálu. V jejich dubletách
61
dochází k vokalické alternaci, přesněji krácení. Testovali jsme tedy dvojtvary, v nichž
probíhají alternace a:/a, i:/i, i:/ɲɛ.
V instrumentálu singuláru nám zkoumaná slova pá a, čá a, lípa, íla a mí a
nabídla různorodé výsledky. Ve slovech čá a a íla zcela jednoznačně převažují tvary
s proběhnutou alternací. Převaha tvaru s krátkým vokálem je patrná i u substantiva
mí a, avšak není velká. Vyrovnané počty výskytů mají dvojtvary slova pá a, oba byly
používány ve shodných podmínkách, ale tvar s krátkým vokálem je ustálen ve
spojení plnou pa ou vpřed. U slova lípa dominuje frekvencí tvar s dlouhým vokálem,
který se vyskytuje v různorodých podmínkách oproti tvaru druhému, který je vždy
užit s předložkou pod a ve funkci příslovečného určení místa.
U slov, která jsme testovali ve dvojtvarech dativu plurálu, se projevila
tendence k proběhnutí alternace. V užívání slov ála, b ána, d áha a íla v dativu
plurálu zaznamenáváme zřetelnou dominanci tvarů s krátkým vokálem. Z užívání
tvarů lípou a lipou nemůžeme vyvodit platnou tendenci, jelikož se oba vyskytují
v korpusech jen ve velmi malém počtu a oba v přibližně stejném. Pouze
u substantiva mí a je upřednostňován tvar s neproběhnutou alternací, tedy mí ám.
V lokálu plurálu je situace velmi podobná jako v dativu, u dublet slov b ána,
ála, d áha a íla je zřetelné upřednostňování tvaru s krátkým vokálem. Výskyt
tvarů slova lípa je příliš nízký, abychom mohli nepochybně určit převahu jednoho
z nich. Ve slově mí a je častěji užívaný tvar mí ou, což je dáno především
sémantickou stránkou slova. Tvar mě ou je používán pouze v kontextu financí, např.
ú o ovou mě ou, a tak je u tvaru s neproběhnutou alternací jeho frekvence
navyšována vlivem bohatšího významového uplatnění.
Ve tvarech slov b ána, pá a, ála, lípa a íla v instrumentálu plurálu je vždy
převažujícím tvarem ten s proběhnutou alternací. Směřování v užívání těchto tvarů
je tedy jasné.
Ze zkoumání vokalických alternací, při nichž dochází ke krácení, tedy vyplývá,
že ve většině slov, která jsme testovali, směřuje vývoj k tvarům alternovaným.
Nejsilněji se tendence k proběhnutí alternace projevuje u typu a:/a. U dublet
s alternací i:/i se tato vývojová tendence projevuje nejsilněji v instrumentálu
62
plurálu. Původní tvary si uchovává především slovo mí a, a to kvůli významovému
„ustrnutí“ tvaru mě ou.
Další testovanou skupinou slov byly dublety neuter v lokálu singuláru, v nichž
mohou proběhnout alternace n/ɲ, t/c, r/ , x/ʃ, k/ .
Tendence k proběhnutí alternace se nejsilněji projevila u slov konto a koryto,
v nichž dochází k palatalizaci [t] na [c]. Počet výskytů tvaru o y ě v čase narůstá,
avšak jeho podmínky výskytu jsou shodné s tvarem druhým. Tvar on ě má výrazně
vyšší zastoupení, které je z části ovlivněno i sémantikou slova, protože oproti
druhému tvaru, který se vyskytuje pouze ve významu finančního účtu, je navíc
užíván i ve významu jednání člověka (např. mí na on ě v aždu).
Palatalizační alternace také častěji probíhá ve tvarech slov kino a plá no, ale
ve slově jméno je upřednostňován tvar jménu, který je pevně ustálen ve spojení
čini něco ve jménu… Ovšem tvar jméně nemůžeme považovat za ustupující, protože
ačkoli je jeho frekvence podstatně nižší, je užíván v různorodých významech
a kontextech, ve kterých se tvar jménu příliš nevyskytuje. Proto můžeme jeho
existenci nadále očekávat.
Tvar, v němž proběhla alternace r/ , má velkou převahu u slova jaro, což je
dáno ustáleným spojením na jaře, které plní funkci příslovečného určení času.
Tendence k proběhnutí alternace se také projevuje u slova pouzdro, avšak druhý
tvar pouzdru má v úzu stabilní pozici, zejména ve spojeních áhnou po pouzd u.
Opačná situace nastává u slova jád o, kde má dominantní postavení tvar jád u,
který je ustálen ve spojení jád u věci a ve významu centra města. Ale i tvar jádře je
v úzu vžit a především v kontextech odborných textů má své postavení.
Dublety neuter v lokálu singuláru byly dále testovány s alternací x/ʃ na
slovech břicho a roucho. Výsledky u těchto slov jsou různé. Zatímco u slova břicho
alternace probíhá častěji, u slova roucho jsou počty výskytů obou tvarů přibližně
vyrovnané v korpusech SYN2005 a SYN2010, ačkoli alternovaný tvar původně
v korpusu SYN2000 dominoval. Ani u jednoho nelze předpokládat, že bude z úzu
vytlačen.
63
Ve většině zkoumaných neuter byla tedy potvrzena tendence k proběhnutí
alternace, konkrétně palatalizace. Výjimky, ve kterých jsou častější tvary, v nichž
alternace neprobíhá, jsou dány především sémantikou slov a kontexty, v nichž je
jejich užívání zakořeněno.
Ve tvarech lokálu singuláru fungují také dubletní tvary u některých
neživotných maskulin. Z této kategorie byla testována slova rybní a potok, v nichž
může nastat alternace k/ . U dvojtvarů slova ybní je zřejmá převaha tvaru
ybní u, v němž alternace neprobíhá. Přesto byly zaznamenány velmi podobné
podmínky výskytů obou tvarů pouze s tím rozdílem, že dominující tvar se ve větší
míře pojí s předložkou na, což jeho počty navyšuje. Převahu tohoto tvaru
potvrzují i hodnoty z mluveného korpusu ORAL2013. Z výsledků tedy můžeme
vyvodit, že u slova ybní probíhá v lokálu singuláru pozvolná tendence
k neměnnosti kmene. Ve slově potok je stav protikladný. Jednoznačnou převahu má
tvar potoce, jeho počty jsou navyšovány tím, že se častěji pojí s přeložkou na, je
v tomto spojení vžit. Jinak jsou podmínky výskytu u dublet shodné. V kategorii
neživotných maskulin tedy probíhá tendence vyrovnání tvarů kmene různorodě, a
to i u slov se stejnými alternujícími fonémy. Převaha tvarů slov, které jsme testovali,
je dána jejich upevňovanou pozicí v jazykovém úzu, avšak druhý, méně častý tvar
prozatím nemizí.
Dublety, které se také liší v alternaci k/ , existují v lokálu plurálu slov loži o
a jablko. Přestože ve tvaru slova loži o dříve spíše alternace probíhala, postupem
času se počty výskytů obou tvarů vyrovnaly. U slova jablko probíhal vývoj
rovnoměrně, ve všech psaných korpusech je užívanější tvar bez proběhnuté
alternace. U těchto slov s alternací k/ se tedy projevuje tendence k neměnnosti
kmene. Upřednostňují se tedy tvary, které se fonémy v kmeni slova neliší od
ostatních v paradigmatu slov.
V kategorii sloves byla testována slova če a , mazat a tesat, u nichž je možné
ve všech osobách singuláru a plurálu indikativu prézentu tvořit tvary podle vzoru
maže i podle vzoru dělá. Reprezentativních počtů v korpusech dosahují pouze
výskyty tvarů ve třetí osobě singuláru a plurálu, ty byly tedy podrobeny zkoumání.
U slovesa če a jednoznačně převažují tvary češe a češou. Žádný rozdíl
64
v podmínkách výskytu oproti tvaru druhému neexistuje. Rozdíl nepředstavuje ani
sémantika slova, oba tvary jsou používány ve smyslu česání vlasů i sklízení ovoce.
U slovesa kousat rovněž dominují tvary odvozené od vzoru maže. V tomto případě
však působí na frekvenci i význam, v němž jsou tvary užívány. Zatímco tvary ouše
a oušou jsou zastoupeny ve všech možných významech, ou á a ou ají nikoli. Tvar
ouše je navíc ustálen ve významu svědivého pocitu (např. ve ouše) a ve frazému
pes, e ý š ě á, ne ouše. Sloveso tesat se od obou předchozích odlišuje,
upřednostňovány jsou tvary podle vzoru dělá. V tomto případě patrně působí
stylistický příznak tvarů eše a ešou. Tvar eše byl totiž uplatňován především
v beletrii, jako prostředek básnického jazyka a ve významech metaforických. Oproti
tomu tvary e á a e ají mají zastoupení ve všech typech textů a jsou užívány
v doslovném významu, jsou tedy stylisticky neutrální a vhodné ve většině typů textů.
Stylistický příznak určuje rozdíly v užívání také u dublet slovesa moci v 1.
osobě singuláru a 3. osobě plurálu indikativu prézentu. Příznak hovorovosti u tvarů
můžu a můžou dokazují jednoznačné výsledky mluveného korpusu ORAL2013,
v němž jsou výskyty tvarů mohu a mohou marginální. V psaných korpusech se však
frekvence hovorových tvarů liší. Zatímco tvar můžu nabývá skrze uplatnění v beletrii
vyššího zastoupení i v ostatních typech textů a v korpusu SYN2010 již tvar mohu
převyšuje, tvar můžou se prosazuje ve větší míře pouze v beletrii a do ostatních
textů proniká jen pozvolna a frekvence tvaru mohou nedosahuje ani zdaleka.
Pronikání tvarů vzoru dělá se projevuje také u slovesa plakat, avšak pouze ve
2. osobě singuláru a plurálu imperativu. Zkoumání dublet v těchto kategoriích
ukázalo, že tvary podle vzoru maže, plač a plač e, mají zřetelnou převahu. Kmen
slovesa se tedy v závěrečném konsonantu nemění.
Ve zkoumání alternací ve funkci morfologické jsme dospěli k několika
obecným závěrům týkajícím se morfonologických alternací a aspektů s nimi
souvisejících. Skupiny slov, v nichž alternované členy dominují, jsou zejména
feminina, v jejichž kmeni dochází ke krácení vokálů, a neutra, u nichž dochází
k palatalizaci závěrečného konsonantu v kmeni slova. Výjimky z těchto skupin,
u nichž je prokazatelná tendence upřednostnění členu nealternovaného, jsou tvary
slov, které dominují kvůli významům, v nichž jsou vžity, a ustáleným spojením, ve
65
kterých figurují. Slova, která upřednostňují členy bez proběhnuté alternace, jsou
zejména neutra v lokálu plurálu a individuálně také některá maskulina neživotná
v lokálu singuláru, v nichž působí tendence k neměnnosti kmene.
Při testování jednotlivých dubletních tvarů bylo zjištěno, že to, jaký dvojtvar
bude v korpusech dominovat a zda alternace proběhne, či ne, závisí na sémantice
a kontextu, ve kterém je daný tvar užíván, na jeho ustálené pozici v jazykovém úzu,
a to i v konkrétních spojeních s předložkami, na stylistickém příznaku, který může
mít, jeho působení ve frazémech, jednodušší výslovnosti a také unifikační tendenci,
při níž se sjednocují kmeny slov do stejné podoby.
Ve zkoumání morfonologických alternací ve funkci slovotvorné jsme se
zaměřili na tvoření deminutiv, a to sufixem -ek u maskulin, sufixy -ič a a -ka
u feminin a sufixy -íč o a -ko u neuter. Jejich existence byla ověřena v textech
korpusu SYN2010.
U deminutivních maskulin odvozených sufixem -ek probíhají alternace ɦ/ʒ,
x/ʃ, k/ ʃ a ʃ. Zároveň s těmito palatalizačními alternacemi probíhá i dloužení
vokálů, a to jako alternace korelativní i disjunktivní. Toto dloužení nastává v kořeni
slov jednoslabičných i u slov dvouslabičných, konkrétně ve druhé slabice. Jedinou
výjimku z této pravidelnosti představuje vokál [ɛ], který se v zakončeních
základových slov -ec a -ek měnil spíše vzácně a jedině v alternaci disjunktivní ɛ/i:.
U deminutivních feminin odvozených sufixem -ič a probíhají alternace ɦ/ʒ,
x/ʃ, k/ ʃ, ʃ, d/ɟ, t/c, n/ɲ a r/ . Téměř ve všech případech byla tvořena deminutiva
z feminin, která jsou deklinována podle vzoru žena. Nejpočetněji jsou zastoupeny
alternace d/ɟ, t/c, n/ɲ. Při změně palatalizační již nenastávají žádné změny na
vokálech v základu slov, dloužení, které bylo popsánu u maskulin, zde nefunguje.
U deminutivních neuter odvozených sufixem -íč o probíhají alternace k/ ʃ,
d/ɟ, t/c, n/ɲ. Tvoření deminutiv je soustředěno především na slova deklinovaná
podle vzoru město. Vokalické alternace v odvozování deminutivních neuter
neprobíhají, jedinou výjimkou je slovo raníč o derivované ze slova áno.
66
Deminutiva 1. stupně v kategorii feminin, u nichž probíhají vokalické
alternace, nejsou velkou skupinou, avšak oproti deminutivům 2. stupně s příponou
-ič a se tvoří také od substantiv skloňovaných podle vzoru píseň a růže. V jejich
derivaci dochází k dloužení i krácení vokálů, ale dloužení je častější. To je
zastoupeno alternacemi korelativními (a/a:, ɛ/ɛ:) a ve větší míře i disjunktivními
(ɛ/i:, o/u:, u/o ). Při alternaci ɛ/i: dochází také k alternacím konsonantickým, a to
nejen palatalizačním (k/ ʃ, x/ʃ), ale i depalatalizačním (ɲ/n).
Při tvoření deminutiv 1. stupně v kategorii neuter pomocí sufixu -ko dochází
pouze k dloužení vokálů. Stejně jako v předchozí skupině neuter, která byla
derivována příponou -ič o, se i tato deminutiva tvoří převážně od slov
deklinovaných podle vzoru město. Jedinou výjimkou je slovo š ě í. Zastoupeny jsou
zde alternace korelativní u fonémů [a], [a:] a [i], [i:] a také alternace disjunktivní ɛ/i:,
o/u:, u/o . Při alternaci i/i: došlo také k palatalizaci koncového konsonantu (x/ʃ)
a při alternaci ɛ/i: naopak k depalatalizaci (c/t).
67
SEZNAM TABULEK
Tabulka 1 ‒ Korelativní alternace vokálů, dloužení ................................................... 16 Tabulka 2 ‒ Korelativní alternace vokálů, krácení ..................................................... 16 Tabulka 3 ‒ Disjunktivní alternace vokálů krátkých ................................................... 17 Tabulka 4 ‒ Disjunktivní alternace vokálů dlouhých .................................................. 17 Tabulka 5 ‒ Disjunktivní alternace vokálu dlouhého na krátký ................................. 17 Tabulka 6 ‒ Disjunktivní alternace vokálu krátkého na dlouhý ................................. 17 Tabulka 7 ‒ Disjunktivní alternace vokálu na skupinu vokál + konsonant................. 18 Tabulka 8 ‒ Disjunktivní alternace vokálu na skupinu konsonant + vokál................. 18 Tabulka 9 ‒ Disjunktivní alternace skupiny konsonant + vokál na vokál ................... 18 Tabulka 10 ‒ Zánikové alternace vokálů .................................................................... 19 Tabulka 11 ‒ Vznikové alternace vokálů .................................................................... 19 Tabulka 12 ‒ Korelativní alternace konsonantů, palatalizace konsonantu zubného na
předopatrový ...................................................................................................... 19 Tabulka 13 ‒ Korelativní alternace konsonantů, depalatalizace konsonantu
předopatrového na zubný .................................................................................. 20 Tabulka 14 ‒ Korelativní alternace konsonantu r na ř ............................................... 20 Tabulka 15 ‒ Korelativní alternace konsonantu ř na r ............................................... 20 Tabulka 16 ‒ Korelativní alternace konsonantů, palatalizace sykavky ostré na
sykavku tupou ..................................................................................................... 20 Tabulka 17 ‒ Disjunktivní alternace konsonantů, palatalizace hrdelnice na sykavku
tupou ................................................................................................................... 20 Tabulka 18 ‒ Disjunktivní alternace konsonantů, depalatalizace sykavky tupé na
hrdelnici .............................................................................................................. 21 Tabulka 19 ‒ Disjunktivní alternace konsonantů, změna hrdelnice na sykavku ostrou
............................................................................................................................ 21 Tabulka 20 ‒ Disjunktivní alternace konsonantů, změna zubnic a palatál na
předopatrové ostré sykavky ............................................................................... 21 Tabulka 21 ‒ Zánikové alternace konsonantů ........................................................... 21 Tabulka 22 ‒ Disjunktivní alternace konsonantů, okrajové ....................................... 22 Tabulka 23 ‒ Korelativní alternace souhláskových skupin......................................... 22 Tabulka 24 ‒ Disjunktivní alternace souhláskových skupin ....................................... 23 Tabulka 25 ‒ Dublety v instrumentálu singuláru substantiv pá a a čá a .................. 25 Tabulka 26 ‒ Dublety v dativu plurálu substantiv áva, b ána a d áha ................... 26 Tabulka 27 ‒ Dublety v lokálu plurálu substantiv b ána, ála a d áha .................... 27 Tabulka 28 ‒ Dublety v instrumentálu plurálu substantiv b ána, pá a a s ála ......... 28 Tabulka 29 ‒ Dublety v instrumentálu singuláru substantiv lípa a íla ..................... 28 Tabulka 30 ‒ Dublety v dativu plurálu substantiv lípa a íla ...................................... 29 Tabulka 31 ‒ Dublety v lokálu plurálu substantiv lípa a íla ...................................... 30 Tabulka 32 ‒ Dublety v instrumentálu plurálu substantiv lípa a íla ......................... 30
68
Tabulka 33 ‒ Dublety v instrumentálu singuláru substantiva mí a ........................... 31 Tabulka 34 ‒ Dublety v dativu plurálu substantiva mí a ........................................... 32 Tabulka 35 ‒ Dublety v instrumentálu plurálu substantiva mí a............................... 32 Tabulka 36 ‒ Dublety v genitivu plurálu substantiv hledisko a skalisko .................... 33 Tabulka 37 ‒ Dublety v lokálu singuláru neuter kino, jméno, plá no ........................ 34 Tabulka 38 ‒ Dublety v nominativu a genitivu plurálu substantiva host ................... 36 Tabulka 39 ‒ Dublety v lokálu singuláru substantiv konto a koryto .......................... 37 Tabulka 40 ‒ Dublety v lokálu singuláru substantiv pouzdro, jád o a jaro ................ 38 Tabulka 41 ‒ Dublety v lokálu singuláru substantiv břicho a roucho ......................... 39 Tabulka 42 ‒ Dublety v lokálu singuláru substantiv ybní a potok ........................... 40 Tabulka 43 ‒ Dublety v lokálu plurálu substantiv loži o, jablko a skalisko .............. 41 Tabulka 44 ‒ Dublety v nominativu plurálu substantiva vrah ................................... 42 Tabulka 45 ‒ Dublety ve 3. osobě singuláru indikativu prézentu sloves če a , kousat,
tesat .................................................................................................................... 43 Tabulka 46 ‒ Dublety ve 3. osobě plurálu indikativu prézentu sloves če a , kousat,
tesat .................................................................................................................... 44 Tabulka 47 ‒ Dublety v 1. osobě singuláru a 3. osobě plurálu indikativu prézentu
slovesa moct ....................................................................................................... 45 Tabulka 48 ‒ Dublety v lokálu plurálu substantiv pě a past .................................... 46 Tabulka 49 ‒ Dublety ve 2. osobě singuláru a plurálu imperativu slovesa plakat ..... 47
69
ANOTACE
Jméno a příjmení: Pavlína Kašpárková
Fakulta, katedra: Fakulta filozofická, Katedra bohemistiky
Vedoucí práce: PhDr. Ondřej Bláha, Ph.D.
Rok obhajoby: 2014
Název práce: Vývojové tendence v morfonologii češtiny
Název v angličtině: Trends in the Morphonology of the Czech Language
Anotace práce: Diplomová práce se zabývá morfonologickými alternacemi.
Předmětem zájmu je jejich zpracování v základní české lingvistické literatuře a jejich
přepracování pomocí zápisu znaky IPA. Vývojové tendence morfonologických
alternací, které jsou ve funkci tvaroslovné, jsou odvozovány ze zkoumání souboru
dubletních tvarů, jejichž existence, frekvence a podmínky výskytu jsou hledány
v korpusech SYN2000, SYN2005, SYN2010 a ORAL2013. Vývojové tendence
morfonologických alternací ve funkci slovotvorné jsou zkoumány na vzorku
deminutiv, která byla odvozena sufixy -ek, -ič a, -íče , -ka, -ko, a to na textech
korpusu SYN2010.
Klíčová slova: morfonologie, morfonologické alternace, IPA, dublety, deminutiva
Anotace v angličtině: This thesis deals with morphonological alternations. Subject of
interest is their processing in basic Czech linguistic literature and conversion by
writing symbols of IPA. Trends in morphonological alternations, which are in the
morphological function, are deduced from research of doublets, the existence,
frequency and conditions of occurrence are searched in corpuses SYN2000,
SYN2005, and SYN2010 ORAL2013. Trends in morphonological alternations in the
word-formation function are investigated on a sample of diminutives, which were
derived by suffixes -ek,-ič a, íče -, -ka,-ko, in texts of the corpus SYN2010.
Klíčová slova v angličtině: morphonology, morphonological alternations, IPA,
doublets, deminutives
Počet příloh: 0
Počet titulů použité literatury: 16
Rozsah práce: 108 458 znaků
70
Jazyk práce: český
71
RESUMÉ
The aim of the thesis Trends in the Morphonology of the Czech Language is
the arrangement and description of morphonological alternations with using
symbols of phonological system and examining trends of chosen alternations.
The theoretical part of the thesis is focused on some of individual
elaborations of morphonology in Czech linguistic literature, especially on
problematic points of descriptions. The following is a list of morphonological
alternations and exemplary words which are written using the IPA symbols and
grouped according to the phonological form of the word.
Investigation of Czech linguistic literature showed that morphonology and
morphonological alternations not yet been satisfactorily described. In works that
have been undergone examining were identified deficiencies that compromise
effectiveness of these works. Weaknesses were found mainly in the fragmentation
of descriptions, in an unspecified direction during alternations and in enrolling using
graphemes. In the second chapter we coped with these weaknesses by specifying
the direction of alternations and enrolling using IPA symbols. In our arrangement,
main changes occured in alternations with member ě (grapheme) and then in
alternations with vocals [o] and [o ] with correlation between them.
The practical section tries to determine trends of morphonological
alternations in concrete words.
Alternations in morphology are examined on doublets that operate in
standard language through their frequency and conditions of their appearance in
written corpuses (SYN2000, SYN2005, SYN2010) and in the spoken corpus
(ORAL2013). By testing doublets, it was found that dominant position of one of the
forms is influenced by several factors. These are the semantics, context, stability of
position in linguistic usage, specific combinations with prepositions, stylistic
symptom that the form can have, his representation in idioms, easier pronunciation
and unification tendency in which the forms get the same radix.
Alternations in word-formation are focused on those that occures during
72
derivation of diminutives. In derivations by suffixes -ek,-ič a,-íč o were searched
palatalizations and accompanying vocalic alternations. Only alternations of vocals
were studied in derivation by suffixes -ka and -ko. Existence of diminutives was
demonstrated through the written corpus SYN2010. In the derivations of
diminutives by suffix -ek occured these alternations: ɦ/ʒ, x/ʃ, ʃ, ʃ. In parallel,
vocalic alternations with short vocals varying in long ones occured. In derivation of
diminutives by suffix -ič a occured these alternations: ɦ/ʒ, x/ʃ, ʃ, ʃ, d/ɟ, t/c,
n/ɲ, .
The thesis Trends in the Morphonology of the Czech Language has fulfilled
the targets set, the thesis brought innovative description of alternations and shows
trends in morphonological alternations.
73
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
[1] ČERMÁK, František. Mo féma i a a lovo vo ba češ iny. Praha: Nakladatelství
Lidové noviny, 2012.
[2] HAVRÁNEK, Bohuslav et al. Slovní pi ovného jazy a če ého. I, A-M. Praha:
Nakladatelství Československé akademie věd, 1960.
[3] HAVRÁNEK, Bohuslav et al. Slovní pi ovného jazy a če ého. II, N-Q. Praha:
Nakladatelství Československé akademie věd, 1964.
[4] HAVRÁNEK, Bohuslav et al. Slovní pi ovného jazy a če ého. III, R-U. Praha:
Nakladatelství Československé akademie věd, 1966.
[5] HAVRÁNEK, Bohuslav et al. Slovní pi ovného jazy a če ého. IV, V-Ž. Praha:
Nakladatelství Československé akademie věd, 1971.
[6] HAVRÁNEK, Bohuslav, JEDLIČKA, Alois. S učná mluvnice če á. Praha:
Fortuna, 1998.
[7] KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, RUSÍNOVÁ, Zdenka (eds.). Pří uční mluvnice
češ iny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012.
[8] KOMÁREK, Miroslav. Pří pěv y če é mo fologii. Olomouc: Periplum, 2006
(zejm. s. 108–117).
[9] MEJSTŘÍK, Vladimír et al. Slovní pi ovné češ iny p o š olu a veřejno . Praha:
Academia, 1994.
[10] Mluvnice češ iny 1: Fone i a. Fonologie. Mo fonologie a mo femi a. Tvoření
slov. Praha: Academia, 1986.
[11] PALKOVÁ, Zdena. Fone i a a fonologie češ iny: obecným úvodem do
problematiky oboru. Praha: Karolinum, 1997.
[12] SABOL, Ján. Neutralizácia fonologických protikladov a alternácie v slovenčine a
češtine. Slavica Slovaca. 1993, roč. 28, s. 138-142.
[13] SABOL, Ján. Fonetický, fonologický a morfonologický štatút zvukových javov v
slovenčine a češtine. In: 12. medziná odný zjazd lavi ov v K a ove. P í pev y
loven ých lavi ov. Bratislava: Slovenský komitét slavistov, 1998, s. 109–
118.
74
[14] ŠEFČÍK, Ondřej. Popis alternací jako prostředek modelace vokalického
subsystému češtiny. In: Sbo ní p ací Filozofic é fa ul y b něn é unive zi y
52, 2003, č. A 51, s. 99–111.
[15] ŠEFČÍK, Ondřej. Alternace konsonantů v češtině – fonotaktické a
morfonologické modelování systému. In: Češ ina – unive zália a pecifi a 5.
Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, s. 441–447.
[16] ŠTÍCHA, František. Sub an iva deminu ivní fo my le i alizovaným
významem. Naše řeč, 1978, roč. 61, s. 113-127.
[17] Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český AV ČR,
http://prirucka.ujc.cas.cz/, heslo „Skloňování jmen středního rodu podle vzoru
město ‒ 2. p. mn. č.“ [cit. 28. 3. 2014].
[18] Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český AV ČR,
http://prirucka.ujc.cas.cz/, heslo „Skloňování mužských životných jmen ‒ 1. p.
mn. č.“ [cit. 29. 3. 2014].
[19] Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český AV ČR,
http://prirucka.ujc.cas.cz/, heslo „Skloňování jmen středního rodu podle vzoru
město ‒ 6. p. j. č.“ [cit. 28. 3. 2014].
[20] Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český AV ČR,
http://prirucka.ujc.cas.cz/, heslo „Skloňování ženských jmen kolísajících mezi
vzorem píseň a kost“ [cit. 3. 4. 2014].
