Swami Vivekananda

Bhakti jóga

Podle francouzského překladu vydaného roku 1937 Lizelle Reymondovou aJeanem Herbertem v roce 1939 přeložil Karel Makoň

O b s a h

název kapitoly stránka

Definice bhakti............................................................. 4 Filosofie išvárská......................................................... 7 Cíl bhakti: uskutečnění duchovní............................. 10 Potřebnost gurua....................................................... 11 Vlastnosti potřebné žáku a učiteli............................. 13 Inkarnace a mistři, kteří jsou božskými vtěleními..... 15 Mantra Óm - slovo a moudrost.................................. 17 Vzývání obrazů a předmětů zastupujících Boha..... 19 Vybraný ideál............................................................. 20 Metoda a prostředky.................................................. 22 Pará bhakti čili nejvyšší láska k Bohu...................... 25 Odříkání bhaktovo má původ v lásce....................... 27 Jednoduchost bhakti jógy a její hlavní tajemství..... 29 Způsoby projevu lásky.............................................. 30 Všeláska a jak vede k odevzdanosti......................... 31 Pro milujícího je nejvyšší poznání a nejvyšší láska tímtéž......................................................................... 34 Trojúhelník lásky...................................................... 35 Bůh lásky sám sebe dokazuje................................. 37 Lidské představy o božském ideálu lásky............... 38 Závěr................................................................ ......... 41

On je Duše všehomíra, je nesmrtelný. Jeho je všechna moc. Je vševědoucí. Proniká vše, chrání vesmír, věčně jím vládne. Nikdo mimo Něho není schopen věčně vládnouti světu. On na počátku stvoření promítl Brahmana - kosmické vědomí - a předal mu Védy - a v tomto Jediném Světle zářivém, hledám osvobození, neboť Jeho světlo vede k poznání Atmana.

Švetašvatara Upanišad, VI, 17-18.

Definice bhakti

Bhakti joga je opravdové a upřímné hledání Pána, hledání, kterézačíná, pokračuje a končí v lásce.

Jediný okamžik šílené, nejzazší lásky k Bohu, přinese nám věčnousvobodu. Ve svém výkladu o bhakti Narada praví: "Bhakti je intensivníláska k Bohu." Dosáhne-li ji někdo, miluje všechny bytosti a k žádnénechová nenávist, jeho potřeby jsou navždy ukojeny. Tato láska nemůžemyslet na jakýkoliv světský prospěch, neboť dokud trvají světské žádosti,nemůže se v nás zrodit tento druh lásky.

"Bhakti joga je větší než karma joga, větší než radža joga, neboť tytosi vytkly hledání určitého cíle, kdežto bhakti joga je sama sobě ovocem,prostředkem a cílem."

To je základní myšlenka našich mudrců, jíž se vždy obírali. Mimonašich spisovatelů, kteří se věnovali bhakti (jako Šandilja nebo Narada) takévelcí vykladatelé Vjása Súter, ač zřejmě přívrženci cesty poznání (džňana),rovněž našli mnoho výmluvných slov o Lásce. Zvláště, chce-li vykladačvykládati mnohé texty, nebo dokonce všechny a to tak, že by v nich nalezl jensuchou vědu, nedají se sútry tak lehce ohnouti, zvláště s nimi tak nemůžezacházeti v kapitole o zbožňování.

Mezi Poznáním (džňana) a Láskou není ve skutečnosti tak velkéhorozdílu, jak se často za to má. Uvidíme, že se na konec sbližují a setkávají vtémže bodě. Tak je tomu rovněž s radža jogou, když slouží jako prostředek kdosažení osvobození a nikoliv jako nástroj ke klamání příliš důvěřivých lidí(jako se často stává u šarlatánů a divotvorců), dovede nás rovněž k témužcíli.

Největší výhodou bhakti je, že je to cesta nejlehčí a nejpřirozenější k dosažení božského cíle, který jsme si předsevzali. Její největší nevýhodouje, že ve svých méně vyvinutých formách, se často zvrhává v hnusnýfanatismus. Tlupy fanatiků v hinduismu, islamu a křesťanství - vždy serekrutovaly téměř výhradně z řad zbožňovatelů, kteří se ještě nacházeli nanižších úrovních bhakti. Tato výlučnost připoutanosti (ništhá) k jedinémumilovanému objektu, bez níž se nemůže vyvinout žádná pravá láska, vedetaké velmi často k tomu, že se odsoudí všechno, co není tímto předmětem.Všichni slabí a málo vyvinutí duchové - ve všech náboženstvích a ve všechzemích - neumí jinak milovat vlastní ideál, než že nenávidí ostatní.

To nám vysvětluje, proč člověk, který je tak nábožně oddán svémuideálu Boha, stává se zuřivým fanatikem, jakmile vidí nebo slyší něco, cosouvisí s jiným ideálem. Tento druh lásky je poněkud podoben instinktu psa,který chrání vlastnictví svého pána proti vetřelcům. Jenomže instinkt psa jelepší než rozum člověka, neboť pes nikdy nepovažuje svého pána zanepřítele, ať se jeho pán před ním objeví v jakémkoliv oděvu. Fanatik všakztrácí všechnu schopnost odsuzovací. Jeho osobní úvaha má v jeho případětakovou pohlcující důležitost, že se neptá, zda to, co bylo řečeno, je správné,či nikoliv, jediné rozhodující je, kdo to řekl. Tentýž člověk, který je jemný,dobrý a spravedlivý a srdečný k těm, kdož sdílejí jeho názor, neváhá sedopustit nejpodlejšího zločinu vůči lidem, kteří nenáležejí k téže náboženskéskupině jako on.

Toto nebezpečí neexistuje jinde než v oné části bhakti, jež se nazývápřípravná. Když bhakti dozraje, když přejde k onomu stupni, který se nazývánejvyšší, není se již třeba bát nějakých hnusných projevů fanatismu. Duše,která je uchvácená touto vyšší formou bhakti, je příliš blízká Lásce boží, nežaby pomáhala rozsévat nenávist.

Není každému z nás dáno, abychom náš charakter v tomto životěutvořili harmonicky, přece však víme, že nejušlechtilejší typ je ten, v němž seharmonicky slučují tři prvky: Poznání - Láska - Joga (ovládnutí vnitřnípřirozenosti). Pták, aby mohl létat, potřebuje tří věcí: dvou křídel a ocasu, jakosměrového kormidla. Džňana (poznání) je jedno z křídel, bhakti (láska) jedruhým a joga (zde se myslí radža joga) je ocas, který udržuje rovnováhu. Ti,kdož se nemohou harmonicky a zároveň věnovati těmto třem formámzbožňování a kteří se následkem toho chopili bhakti, jako jediné cesty, musísi být neustále vědomi, že formy a obřady - jakékoliv, jsou naprosto nutné produši, která chce pokračovati - nemají jiné ceny, než aby nás dovedly doonoho stavu, v němž zakoušíme nejintimnější lásku k Bohu. Jest jakýsi malý rozdíl názorový mezi mistry Poznání a mistry Lásky,ačkoliv jedni i druzí uznávají sílu bhakti. Džňániové považují bhakti zaprostředek a za cíl, který se má dosáhnouti. Podle mého názoru není tentotak veliký. Ve skutečnosti, používá-li se bhakti jako prostředek, znamenávlastně nižší způsob zbožňování. Pokud se týče vyvinutější formy, stává sepozději neodlučitelnou od nižšího způsobu uskutečňování. Každý z nás, jakse zdá, velmi lpí na vlastním způsobu zbožňování a zapomíná, že sdokonalou láskou rovněž nutně přichází pravé poznání, aniž bychom jehledali, a že pravá láska je neodlučitelná od pravého poznání.

Snažme se na základě těchto poznatků porozumět tomu, co nám velcívykladači védantští říkají o tomto předmětu. Bhagavan Šankaračárjavykládaje sútru Avrittirasakritupadeskát (Védánta Sutra IV,1) píše toto: Říkáse - "Je zasvěcen králi - Je zasvěcen guruovi." To se praví o tom, kdonásleduje svého gurua a poslouchá jej a kdo si stanoví tuto poslušnost jakojeden cíl. Podobně se praví: "Milující žena stále myslí na svého milujícíhomanžela" - zde se rovněž mluví o jednom druhu vzpomínky, která je vroucí astálá. To je podle Šankaračárji zbožňování.

Rovněž meditace je neustálá vzpomínka (na předmět, k němuž jekoncentrace řízena) přitékající jako nepřetržitá nitka oleje, jenž proudí z jednénádoby do druhé. Jestliže se dosáhne této vzpomínky (na Boha), všechnapouta se trhají. Tak se mluví o meditaci v písmech, když se jí myslí stálávzpomínka jakožto prostředek k osvobození. Tato vzpomínka má ostatnětutéž formu jako zření, protože má tentýž význam jako v pasáži následující:"Když ten, kdo je daleko a blízko, byl viděn, řetězy srdce se lámou, všechnapochybnost mizí a všechen účinek činu se ztrácí." Ten, kdo je blízko, můžebýt viděn, ale co říci o tom kdo je daleko, můžeme mít je vzpomínku. Písmonám však praví, že musíme viděti Toho, kdo je blízko, právě tak jako Toho,kdo je daleko a tím nás poučuje, že tento způsob vzpomínky má tutéžhodnotu jako zření. Tato vzpomínka jedenkráte roznícená, nabývá tutéžhodnotu jako vidění... Zbožňování je stálá vzpomínka, jak se o tom možnopřesvědčitiv hlavních textech Písma. Skutečnost poznání, která je totéž jako zbožňovánístále opakované, byla popsána jako ustavičná vzpomínka. Také paměť, která

se pozdvihla až do výše, kde se rovná přímému vnímání, je označována v Sutrách jako prostředek k osvobození.

"Tento Atman nemůže býti dosažen různými vědami, ani rozumem,dokonce ani studiem Véd. Po kom Atman touží, toho Atman dosahuje, tomuse Atman zjeví." Zde, když bylo řečeno, že pouhé poslouchání, myšlení ameditování není prostředkem k dosažení Atmana, text připojuje: "Kdo toužípo tomto Atmanovi, ten tohoto Atmana dosahuje." Kdo je intensivně milována vyhledáván - kdokoliv je tímto Atmanem milován intensivně, stane seAtmanovým miláčkem. A protože milovaný má dosáhnouti Atmana, sám Pánmu přichází na pomoc. Neboť Pán řekl: "Pokud se týče těch, jež jsou Mineustále oddáni a kteří Mě zbožňují s láskou, dám jejich vůli směr, jímždojdou ke Mně!" Tím je též řečeno, že ten, jemuž tato vzpomínka, která má tutéž formujako přímé vnímání - je drahá (neboť On je drahý předmětu tohoto vnímání,vzpomínky) je milován Nejvyšším - Atmanem, ten dosahuje NejvyššíhoAtmana. Tato neustálá vzpomínka je vyjádřena slovem Bhakti. To pravíBhagavan Rámanudža ve svém komentáři k sutře Atháto Brahmadžidžnana(Védanta Sutra I,1).

V komentáři sútry Patandžaliho: "Nebo zbožňováním NejvyššíhoPána" - Bhodža praví - "pranidhána je ten druh bhakti, v němž bez hledánívýsledku jako jsou smyslové požitky atd. - všechny činy jsou věnovány tomutoMistru mistrů." Bhagaván Vjása, vysvětlujíc tutéž sutru, definuje pranidhánurovněž jako "formu bhakti, v níž se milost Nejvyššího Pána dotkne jogina aposvětí jej tím, že vyslyší jeho přání." Podle Šandilji: "Bhakti je intensivníláska k Bohu." Leč nejlepší definici podal král bhakti, Prahláda: "Tato láskabez konce, kterou nevědomý věnuje prchavým předmětům smyslů,způsobuje, že meditací na Tebe (tento stav intensivní lásky v Tobě) nezmizí zmého srdce!" Láska! Ke komu? K nejvyššímu Pánu, Išvarovi. Láska kjakémukoliv stvoření, ať jakkoliv velká, nemůže býti bhakti. O tom mluví ve ŠríBhášja, citujíc starého Ačarju, tj. velkého učitele: "Od Brahmy až po chomáčtrávy, všechny věci, které žijí ve světě, jsou otroky zrození a smrti, způsobenékarmou, nemohou se tudíž hoditi jako předmět meditace, neboť jsouponořeny v nevědomost a podrobeny změnám." Komentátor Svapnešvara,vykládaje slovo "anurakti", užívané Šandiljou, praví, že znamená "po" (anu)"oddanost" (rakti). Je to oddanost, která přichází po poznání podstaty a slávyboží a nikoliv jakákoliv slepá oddanost k někomu, jako např. k manželce nebodětem by nebyla bhakti.

Vidíme tedy jasně, že bhakti je nepřetržité úsilí mentální o dosaženínáboženského uskutečnění a začíná obyčejným zbožňováním a končí v nejvyšší lásce k Išvarovi.

Filosofie išvárská Kdo je Išvara?

Od koho pochází vznik, trvání a zánik vesmíru? Išvara je Věčný,Čistý, Ustavičně svobodný, Vševědoucí, Nejvýš Milostivý, Mistr mistrů. A nadto: On, Pán svou pravou podstatou, je láskou nevýslovnou.

To jsou definice osobního Boha. Existují tedy dva bohové? Onen Sat-čit-ananda - Jsoucnost-Poznání-Blaženost filosofů a onen Bůh bhaktů? Ne,tentýž Sat-čit-ananda je bohem lásky, neosobní i osobní - jedním je. Je třebavždy míti na vědomí, že osobní Bůh, zbožňovaný bhaktou není ani oddělenod Brahmy, ani se od něho neliší. Vše je Brahman, Jediný, který nemádvojníka. Ale Brahman, jakožto jediný a absolutní, je příliš abstraktní, než abymohl býti milován a zbožňován, takže bhakta si vybírá relativní aspektBrahmův, to jest Išvara, Nejvyšší Pán. Použijeme přirovnání: Brahman je jakohlína, z níž je uděláno nekonečné množství věcí. Díváme-li se na ně jako nahlínu, jsou všechny tímtéž, ale jejich tvar a jejich projev je od sebe liší. Dřívenež byly utvářeny, existovaly všechny v postatě hlíny a jsou, pokud se týčelátky, totožné. Ale od chvíle, kdy byly zformovány a pokud jejich tvar trvá, jsouodděleny a liší se. Myš-hlína, se nikdy nemůže státi slon-hlína, neboť pokudse týče projevu, jedině tvar z nich dělá to, čím jsou. Nicméně, jakožto hlínanezmodelovaná, jsou jednou a toutéž věcí. Išvara je nejvyšší projev Absolutnískutečnosti, nebo jinými slovy, nejvyšší výklad, jaký duch lidský může dáti oAbsolutnu. A stvoření je věčné a právě tak Išvara.

Vjása, vylíčiv téměř nekonečnou moc a poznání, které nabude duše,když dosáhne mókši, činí v jednom aforismu ve čtvrtém dílu svých Suter tutopoznámku: Žádná bytost však nezíská moc tvořiti, vládnouti a bořiti vesmír,protože to náleží jedině Bohu." Není těžké, aby dualističtí vykladači ve svýchvýkladech této sútry ukázali, jak zůstane vždy nemožné podřízené duši(dživě), aby dosáhla nekonečnou moc a úplnou neodvislost od Boha.Vykladač přísně dualistický, jako je Madhváčarja, pojednává o tom svouobvyklou lakonickou methodou citováním verše z Varhá-Purány. Rámanudža,při vysvětlování tohoto aforismu, píše: "Byla dána otázka, zda je také v mociosvobozené duše zahrnuta moc Nejvyššího Jsoucna, tvořiti atd......a dokoncevláda nad vším, anebo zda sláva svobodných neobsahuje tuto moc a záležíjen v přímém vnímání Nejvyššího jsoucna.

Předkládal se tento důkaz: Je rozumno mysleti, že osvobozenýdostane vládu nad vesmírem, neboť Písma praví: "Dosáhne naprostéhoztotožnění s Nejvyšším Jsoucnem a všechna jeho přání budou vyslyšena." Tedynaprosté ztotožnění a uskutečnění všech přání nemůže býti dosaženo beznekonečné moci nejvyššího Pána a to jest moc vládnouti vesmírem.Následkem toho, aby se dosáhlo uskutečnění všech přání a naprostésjednocení s Nejvyšším Pánem, musíme připustiti, že osvobození dostanoumoc vládnouti vesmírem.

Na to odpovídáme, že osvobození dosáhnou veškerou moc svýjimkou oné, aby mohli vládnouti vesmíru. Říditi vesmír znamená určovatitvar a život a přání všech bytostí cítících a necitelných. Osvobození, přednimiž byly strženy všechny závoje, jež zakrývaly jeho pravou podstatu, těší sez vnímání Brahmana, vyproštění ze všech překážek, ale nevlastní mocvládnouti vesmíru. To dokazuje následující text písem: "Ten, z něhož sevšechno rodí,z něhož se vše zrodilo, žije a do Něhož se všichni vrátí, když zemřou - ptátese po Něm?" To je Bráhman. Kdyby tento přívlastek vládnouti vesmíremnáležel také všem osvobozeným, neshodoval by se více tento text a definiceBrahmy, jelikož jej definuje jako vládce vesmíru. Jedině zvláštní přívlastky

mohou definovat vše. V textech, jako je následující Šrutis mluví se o NejvyššíBytosti, o Jediném, který je příčinou práce, jejímž obsahem je řízení vesmíru.

"Můj milovaný synu, na začátku byl Jeden a neměl druhého. Tovnímal a uznával: - Dám život mnohosti. - To způsobilo teplo. Brahman,vskutku jediný, existoval na počátku. Tento jediný se rozvíjel. Tak vzniklposvěcený tvar - kšatra. Všichni bohové jako tito jsou kšatra: Varuna, Soma,Rudra, Padžanja, Jama, Mritju, Išára.- Atman ve skutečnosti na začátkuexistoval jediný, nic jiného se nehnulo. Pojal myšlenku stvořiti svět, konečněsvět stvořil. Narajána jediný existoval, ani Brahma ne, ani Soma, ani Išaradjáva-prithivi, ani hvězdy, ani voda, ani oheň, ani Slunce. Nechtěl zůstati sámve své meditaci, měl dceru, deset orgánů atd." - A ještě text podobný tomuto:"Ten, jenž jsa živ na zemi, je oddělen od země, jsa živ v Atmanu atd....."

V těchto popisech řízení vesmíru není pro osvobozenou duši situace, v níž by tato duše mohla vidět, jak se podílí na řízení vesmíru. Vysvětlujenásledující sútra. Rámanudža praví: "Jestliže pravíte, že tomu tak není,protože existují texty přímo vyňaté z Véd a dokazující opak, tyto texty sevztahují na slávu osvobozených ve sférách nižších božstev." - Tím je tatonesnáz snadno rozřešena. Ačkoliv systém Rámanudžův připouští jednotuvšeho uvnitř této jsoucnosti, podle něho, jsou věčné rozdíly. Také v praxi,jelikož tento systém je stejně dualistický, bylo snadné, aby Rámanudžapodržel velmi zřetelné rozlišení mezi duší osobní a Bohem Osobním. Nyní se budeme snažit pochopit, co si o tomto předmětě myslí velikýreprezentant advaitistické školy. Uvidíme, jak systém advaity zachováváneporušeny všechny naděje, všechna přání dualistů a zároveň předkládávlastní řešení problému, řešení hodné velkého údělu božského lidství. Ti, kdotouží, aby mohli po osvobození si uchovati individuálního ducha a kdo chtějízůstati rozdílní, mají možnost, aby uskutečnili svá přání a těšili se zpožehnání Brahmana s přívlastky. To jsou ti, o nichž se mluví v Bhagavad-Puraně: "Ó, králi! To jsou slavné vlastnosti Pána, kterého mudrci, jejichžjediná radost je ve Mně, jejichž všechny řetězy padly, zbožňují jakoVšudypřítomného s láskou, která je sama cílem. Jsou to ti, o nichž sánkhyapraví, že v tomto cyklu se rozpouštějí v přírodě tím způsobem, že když bylidosáhli dokonalosti, přicházejí v následujícím cyklu ve stavu Vládců různýchsvětů. Ale žádný z nich se nikdy nestane rovným Bohu (Išvara). Ti, kdož dosáhnou tohotostavu, v němž není více stvoření, stvořeného, ani stvořitele, kde není vícepoznávajícího, poznávaného ani poznání, kde není více "Já", ani "ty", ani"on", kde není ani příčiny ani účelu ani ve vztahu, něco, co by mohl někdovidět, ti se ocitají na straně všech věcí, tam "kam ani slova, ani inteligencenemohou dojíti", dosahují toho, co šrutis popisují jako "ne toto". Ale pro ty,kteří nemohou, anebo nechtějí dosáhnouti tohoto stavu, trvá nevyhnutelnětrojnásobná nerozlišená vize Brahmy. Příroda, duše a to, co oplodňuje obojí -Išvara. Pak, když Prahláda zapomněl sama sebe, nenašel ani vesmír, anipříčinu, všechno pro něho bylo nekonečnem, bez rozlišení jména a tvaru, alejakmile si vzpomněl, že je Prahládou, byl před ním vesmír a také Pánvesmíru. - "Skladiště nekonečného počtu požehnaných vlastností". Totéž sestalo osvíceným gopis. Jakmile ztratily pocit vlastní osobnosti a osobníindividuality, staly se všechny Krišnou, ale jakmile myslely na Něho, jako naJediného, který má být zbožňován, opět shledaly, že jsou gopis a okamžitě se

jim zjevil Krišna s úsměvem na lotosové tváři, oblečen žlutě, ozdobengirlandami jako vtělení přemožitele (v kráse) boha lásky. (Bhagavata- Purana)

Vraťme se nyní k našemu Ačárju Šankarovi." Ti, kdo zbožňujíceBrahmu s přívlastky," praví Šankara, " dospějí ku splynutí s NejvyššímMistrem a uchovají si vlastního ducha" - je jejich sláva omezená čineomezená? Naskýtá se pochybnost a dostává se nám důvodu: Jejich slávamusí být neomezená, jelikož texty Písma nám praví: "Dosáhnou vlastníhokrálovství." Všichni bohové přicházejí, aby jej zbožňovali. Jejich přání jsouvyslyšena ve všech světech. V odpovědi na to píše Vjása: "Bez mocivládnouti vesmírem. Jestliže ponecháváme stranou moc stvořiti vesmír,ostatní moc, jako animá atd., je dána všem, kdo se osvobodili. Pokud se týčevlády nad vesmírem, patří věčně dokonalému Išvarovi. Proč? Protože jepředmětem všech textů Písem, které pojednávaly o stvoření, zatímco tamnení zmínky ani při jedné příležitosti o osvobozených duších. Skutečně jedinýnejvyšší Pán se zabývá řízením vesmíru. Dosvědčují to všechny texty, kterémluví o stvoření atd. Dává se mu především přívlastek "vždy dokonalý".Písma také praví, že moc animá atd., osvobozených duší, vyplývá z dlouhéhohledání Boha a ze zbožňování Boha. Tyto duše nemají žádnou roli při řízenívesmíru. Mimo to, jelikož si zachovali individuálního ducha, je možné, že sejejich vůle liší a že jedna chce tvořit a druhá bořit. Jediný prostředek, jakzabránit tomuto konfliktu je, že se všechny tyto vůle podřídí jediné vůli. Z tohovyplývá, že všechny duše osvobozených jsou závislé na vůli NejvyššíhoMistra." Bhakti nemůže se vésti k Brahmovi, než k jeho osobnímu aspektu."Cesta je krušnější pro ty, jejichž duch je upnut k Absolutnímu!" Bhakti semusí nechat klidně nést po proudu naší přirozenosti. Je pravda, že sinemůžeme udělat představu Brahmy, která by nebyla antropomorfní (je tomyšlení představující si Boha nebo věci podle obdoby člověka. Tedypředstava Boha jako člověka, ovšem s nejideálnějšími přívlastky - pozn.překladatele), ale není tomu tak právě se vším, co poznáváme? Největšípsycholog, jakého kdy svět poznal, Bhagaván Kapila (viz o něm veVivekanandově Džňana józe, pozn. překladatele.), ukázal již před stoletími,že vědomí lidské je jeden z prvků tvoření vnitřních a zevních předmětů, kterémůžeme vnímati a chápati. Začínajíce vlastním tělem a ubírajíce se kIšvarovi, pozorujeme, že každý předmět našeho vnímání je tímto vědomím ana víc onou věcí, ačkoliv může býti touto nějakou věcí. Tato nevyhnutelnámíchanice je obyčejně tím, co považujeme obvykle za skutečnost. Veskutečnosti to je a bude vždy to, co lidský duch bude kdy moci poznati zeskutečnosti. Tudíž - prohlašovati, že Išvara je neskutečný, jelikož jeantropomorfní, je hloupost.

To se podobá západním sporům o idealismu a realismu, kteréspočívají jedině v přetřásání slov okolo slova "skutečný". Idea Išvara zastírávše, co kdy označovalo přímo či nepřímo slovo "skutečný" - a Išvara je takskutečný, jako nic jiného ve vesmíru. Především slovo skutečný neznamenánic víc, než to, co má být ukázáno. To je naše filosofické pojetí Išvary.

Cíl bhakti - uskutečnění duchovní

Pro bhaktu tyto suché detaily nejsou potřebné, ledaže posilují jehovůli. Vyjma toho nejsou užitečné. On se dal přece na cestu, která ho můževelmi rychle vyvésti z pochmurných a bouřlivých oblastí rozumu do královstvíuskutečnění. Milostí Páně dosáhne brzy úrovně, kde daleko předstihnebezmocný rozum, intelektuální tápání v temnotách ustoupí přede dnempřímého vnímání. Nerozuměje více, ani nevěří, je to téměř vjem. Nepře se -cítí. Není-li toto vidění Boha, styk s Bohem, požívání Boha větší než všechnoostatní? Ve skutečnosti nechybí bhaktové, kteří praví, že je to vyšší nežsamotná mókša - osvobození. A není to též nejvýš užitečné? Jsou lidé nasvětě - a takových je mnoho, kteří jsou přesvědčeni, že je užitečné a výhodnéjedině to, co přináší pohodlí lidskému stvoření. Náboženství, Bůh, věčnost,duše, nic z toho jim není užitečné, poněvadž z toho nemohou vytěžit anipeníze ani hmotný blahobyt. Pro ně má užitečnost jen to, co lahodí smyslůma ukájí chtíče. V každém duchu se však různí pojetí užitečnosti podleosobních přání. Následkem toho, pro lidi, kteří se nikdy nepozdvihli nad jídlo,pití, plození a smrt, jediný možný užitek tkví v požitcích smyslových. Musíještě dosáhnouti a projíti mnohými zrozeními a reinkarnacemi, než se naučípociťovati aspoň slabou touhu po nějaké vyšší věci. Pokud se týče těch, proněž věčné zájmy o duši mají daleko větší význam než pomíjející zájmysvětského života, pro něž radosti smyslové jsou jen bezstarostnými hramimalých dětí, pro ty Bůh a láska k Bohu jsou nejvýš a jedině užitečné prolidskou existenci. Vzdejme díky Bohu, že ponechává ještě takové lidi v tomtomalicherném světě!

Jak jsme viděli, bhakti joga se rozděluje: 1. forma přípravní - gauní 2. forma nejvyšší - pará

Uvidíme postupně, jak v tomto přípravném stadiu máme zapotřebíhodně konkrétní potřeby, abychom pokračovali. Vskutku mythologie asymbolismus jsou ve všech náboženstvích přirozeným vývojovýmprostředkem vytvářejícím rychle pro hledající duši prostředí a pomáhajícím jípři výstupu k Bohu. Je především významné, že duchovní obrové pocházejívýlučně z náboženských systému, v nichž existovala mythologie a bujelritualismus. Náboženské formy vyschlé a fanatické, které se snaží vyhladitivšechnu poesii, všechno, co je vznešené a velkolepé - vše, co můžeposkytnouti spolehlivé těžiště duchu při jeho prvních váhavých a nejistýchkrocích na cestě, která vede k Bohu, formy, které se snaží rozlámati hlavnítrámy našeho duchovního útočiště, a které svými nevědomými a pověrčivýmimyšlenkami o pravdě snaží se zavrhnouti všechno, co je oživující, coposkytuje výživnou potravu duchovní rostlině, která roste v lidské duši -všechny tyto náboženské formy prozrazují, že jim zbyla jen mrtvá skořápka,rámec slov a sofismat, zbavený obsahu nebo obsahující snad ztuchloupříchuť sociálního mísení tak zvaného ducha reformy. Velká masa těch, kdose připoutávají k tomuto druhu náboženství, jsou vědomě či nevědoměmaterialisty, protože účel a cíl jejich života zde i po smrti je požitek, pro ně veskutečnosti alfa a omega lidského života. Uklízení a metení ulic (ištapurta),jež působí na pohled člověku hmotné nepohodlí, jsou podle nich celouskutečností a celým cílem existence. Čím dříve se adepti této podivné směsinevědomosti a fanatismu ukáží v pravém světle a dosáhnou, jak si tohozaslouží, řádu materialistů a atheistů, tím lépe bude pro svět. Špetkaspravedlnosti a duchovního uskutečnění já, opravdu uplatněných, více platí

než tuny slovíčkářských a nesmyslných citů. Ukažte nám jedinéhoduchovního velikána, jediného, který vyšel z tohoto zaschlého prachunevědomosti a fanatismu! Jestliže nemůžete, mlčte, otevřete okna svéhosrdce skvělému světlu pravdy a posaďte se, jako děti k nohám těch, co mluví- mudrcové indičtí. Poslyšte tedy pozorně, co nám praví.

Potřebnost gurua

Každá duše je určena k dokonalosti a každá bytost dosáhne konečněstavu dokonalosti. Vše, co jsme v této chvíli, je výsledkem našich minulýchčinů a myšlenek. Vše, co budeme v budoucnosti, bude výsledkem toho, na comyslíme a co děláme nyní, ale fakt, že si sami tvoříme svůj příští osud - námnezabraňuje - abychom hledali zevní pomoc a dokonce, ve velké většiněpřípadů, taková pomoc je úplně nutná. Když přijde, podnítí nejvyššíschopnosti a možnosti duše, probudí duchovní život, oživí vzrůst, takže sečlověk na konec stane svatým a dokonalým.

Tento podněcující popud se nemůže načerpati z knih. Duše nemůžeobdržeti podnět od nikoho jiného, než od jiné duše. Můžeme studovati knihycelý život, můžeme se státi velmi intelektuálními, ale nakonec shledáme, žejsme se duchovně vůbec nevyvinuli. Není přesné, že vývoj intelektuálníhovyššího řádu jde vždy po boku jemu odpovídajícímu vývoji duchovního životačlověka. Když čteme knihy, jsme často v pokušení věřiti, že toto studiummůže zastati duchovní pomoc. Rozebíráme-li však výsledek jeho na sobě,uvidíme, že z takových studií získal jen náš intelekt a nikoliv náš vnitřní duch.Tato nezpůsobilost knih k podnícení duchovního vzrůstu se jeví hlavně v tom,že se cítíme úplně odzbrojeni, jedná-li se o to, abychom žili opravdovýmduchovním životem, ačkoliv téměř každý z nás umí skvěle mluvit o věcechduchovních. Aby se podnítil duch, k tomu je třeba podnětu z jiné duše.

Ten, jehož duše dává tento podnět, se nazývá guru - učitel. Ten,jehož duše přijímá tento podnět, se nazývá šišja - žák. Aby se tento podnětmohl dostati duši, je v první řadě třeba, aby duše, z níž pochází, měla moc jejpřenést na druhého. Pak je třeba, aby duše, na níž se přenáší, bylapřipravena jej přijmouti. Zrno musí být již zrnem živým a pole musí být jižobděláno. Když se tyto dvě podmínky splní, zplodí se skvělý výkvět pravéhonáboženství.

Pravý náboženský učitel musí býti úžasně nadaný, a kdo jejposlouchá, musí býti velmi schopný. Když oba jsou skvělí a mimořádní, jevýsledek skvělé duchovní probuzení - ale nic více! Z těchto lidí jedině pravíučitelé a jedině praví žáci jsou ti, kteří si opravdově přejí dosáhnouti cíle.Ostatní si pouze hrají s duchovností. Jistě se u nich jedná o roznícenouzvědavost, anebo o podnícení intelektuální, nadšení - ale pouze se přidržujínejzazšího konce náboženství. Není pochyb, že to má nějakou cenu, jelikožmožná během doby se z toho vyvine probuzení pravé žízně náboženské.Neboť to je tajemný zákon přírody, že kdykoliv je pole připraveno, že semenomusí přijíti a přijde... Má-li duše žhavou touhu po náboženství, vždy se musíobjeviti a objeví se ten, kdo přenese sílu náboženskou, aby takové dušipomohl. Jestliže v duši, která chce přijmouti, je síla, přitahující světlo

náboženství, značně silná - síla, která odpovídá tomuto přitahování a vysílásvětlo, zcela pravidelně přichází.

Přece však se vyskytují na cestě některá velká nebezpečí. Tak např.,že přijímající duše považuje pomíjivé city za pravou touhu náboženskou. Tomůžeme studovati sami na sobě. Mnohokráte během našeho života zemřeněkdo, koho máme rádi, dá nám to ránu, cítíme, jak nám život uniká meziprsty a přejeme si něco jistějšího a vyššího a cítíme, že musíme se obrátit k náboženství. Za několik dnů později se tato vlna citu smyje a nacházíme setam kde jsme byli před tím. Všichni se dopouštíme tohoto omylu, žepovažujeme popudy za pravou náboženskou žízeň.

Ale jak dlouho se mýlíme v těchto chvilkových pohnutkách, žhavá,stálá a upřímná touha duše po náboženství nepřichází. Nenajdeme nikoho,kdo by měl do naší přirozenosti opravdu vlíti vnitřní duševní život. Jsme-li vpokušení, abychom naříkali, že naše hledání pravdy - tak toužebné, zůstáváneplodné, místo úpění máme první povinnost hledati v duši a přestopřesvědčiti se, zda tato žhavá touha opravdu existuje v našem srdci. Vevelkém počtu případů shledáme, že nejsme připraveni k přijetí pravdy, že vnás neexistuje pravá žízeň po duchovnu. Jsou ještě větší nebezpečí, např. pokud se týče gurua, tj. toho, jenžpřenáší. Mnoho lidí, ponořených do nevědomosti a pýchy svého srdce, myslísi, že všechno ví, nabízejí své vedení jiným. "A tak, vede-li slepý slepého, obapadnou do jámy. Blázni, kteří přebývají v temnotách, moudří ve své marnosti,nadutí svými zbytečnými vědomostmi, točí se dokola, klopýtaje sem a tam,jako slepí vedeni slepými!" (Mundaka Upanišad I, 2-8) Svět je jimi naplněn.Každý chce býti mistrem, každý žebrák chce dáti milion! Právě tak jako jsousměšní tito žebráci, tak jsou směšní tito učitelé.

Vlastnosti potřebné žáku a učiteli Jak tedy poznáme mistra? Slunce, aby bylo viditelné, nepotřebuje

pochodeň, abychom je viděli, nepotřebujeme svítilny! Když slunce vyjde,uvědomujeme si to instinktivně a když nám přijde učitel pomoci, pozná dušeinstinktivně, že již pro ni začala zářiti pravda. Pravda je jí pravým důkazem,nemá zapotřebí jiného svědectví, aby vyzkoušela pravdivost, ona září samaze sebe. Vniká do nejvnitřnějších zákoutí naší přirozenosti a v její přítomnosticelý vesmír se zdvíhá a praví: "Hle, Pravda! " Učitelé, jejichž moudrost apravda zářily jako sluneční světlo, jsou největší, jaké kdy svět znal a jsouuctíváni jako Bůh většinou lidstva. Ale nám se může dostati pomoci též odpoměrně menších, jenomže nemáme dosti intuice, abychom poznali člověka,který nás má vésti a vyučovati. Jsou zas jistá kritéria, podmínky, které musíučitel splniti, jsou určité požadavky, kladené na žáka.

Podmínky nutné pro žáka jsou čistota, pravá žízeň po poznání avytrvalost. Žádná nečistota duše nemůže být opravdu nábožná. Čistota myšlenek,slova a skutků je naprosto nutná každému, kdo chce žíti nábožně. Pokud setýče touhy po poznání, Starý zákon nám praví, že každý dostane, co si žádá.Nikdo z nás nedostane jinou věc, než kterou si srdce vybralo. Býti žízniv ponáboženství je věcí opravdu těžkou, aspoň to není tak lehké, jak sipředstavujeme. Poslouchati kázání, čísti náboženské knihy - nedokazuje

ještě, že srdce živě pociťuje jejich potřebu. Musí tu být neustálý zápas,neustávající boj bez odkladu s naší nižší přirozeností, dokud se nezakusítouha nejvyšší a dokud se nedosáhne vítězství. To není otázkou jednohonebo dvou životů. Úspěch může být dosažen někdy ihned, ale musíme býthotovi čekati na nějs trpělivostí, třebaže po dobu, která se nám může zdáti nekonečná. Žák, kterýse dá na cestu s tímto duchem vytrvalosti, skončí jistě dosažením úspěchu auskutečněním.

Pokud se týče učitele, musíme se přesvědčiti, zná-li ducha Písem.Celý svět čte Bibli, Védy, Korán, ale to jsou jen slova, syntese, etymologie,filologie, hromada vysušených kostí náboženství. Učitel, který se příliš zabýváslovy a dovolí duchu, aby se dal uchvátit silou slov, ztratí ducha textu. Jedinépoznání ducha Písem, vytváří pravého náboženského učitele. Síť slov vPísmech je jako obrovský les, v němž duch lidský bloudí a z něhož nemůževyjít. Síť slov je hluboký les, je příčinou všetečných zacházek ducha. Různémethody spojování slov, způsoby zchytralé řeči, vysvětlování výslovnostipísem mají význam jen pro duchovní zápasy a zábavu učenců. Nemají podílna vývoji vnímání duchovního. Ti, kdo používají těchto metod k tomu, abyjiným dali náboženství, netouží po ničem jiném, než aby se pochlubili svýmvěděním, aby svět je uctíval jako velké vědce. Všimněme si, že žádný zvelkých učitelů světa se nikdy nezabýval těmi různými vysvětlováními textů,nesnaží se otočiti texty - neoddávají se těmto nekonečným hrám s výrazemslov a s jejich kořeny. Podali však ušlechtilé učení, zatímco ti, kdo neměličemu by vyučovali, občas se zmocnili jednoho slova a napsali tři svazky ojeho původu, o člověku, který toto slovo učil poprvé, o způsobu, jakým tentočlověk jedl, spal atd.

Bhagvan Šrí Ramakrišna nám rád vypravoval historii o lidech, kteřípřišli do ovocného sadu osazeného mandlovníky. Dali se do sčítání listů,ratolestí a větví, zkoušeli jejich barvu, srovnávali jejich velikost,zaznamenávajíce si co nejpečlivěji každé zjištění. Na konec měli o každé z těchto věcí učenou diskusi a zřejmě je všechny tyto věci nejvýše zajímaly.Ale jeden z nich, který měl lepší rozum než ostatní, nezajímal se o všechnytyto věci, a místo všeho toho se dal do jedení mangových plodů. Nebyl tomudřec? Nechte pro druhé starosti s počítáním listů a větví i se záznamy otom všem. Tento druh práce má také své místo, ale nikoliv v oblasti duchovní.Neobjevíte nikdy velkého duchovního člověka mezi těmito "sčítači listů".Náboženství, nejvyšší cíl, nejvyšší sláva člověka, nežádá tolik namáhavépráce. Jestliže si přejete býti bhaktou, vůbec nemusíte vědět, zda se Krišnanarodil v Mathuře nebo Vradže ani přesné datum, kdy se dostalo na svět jehoučení. Stačí vám, vyzkoušíte-li nenasytnou touhu po skvělých cvičeních Gítyna povinnosti a lásce. Všechny ostatní detaily o textu a o jeho původci sloužíjen k pobavení učenců. Nechť mají, co chtějí! Říkejme "Šanti-Šanti" k jejichkontraversím a jezme mangové ovoce.

Druhá podmínka pro učitele je, aby byl bez hříchu. Často přicházíotázka: "Proč se zabýváme povahou a osobností učitelovou?" Máme souditijen to, co nám říká a chopiti se toho (a říditi se tím). To je chyba. Jestliže námněkdo chce dát poučení v mechanice nebo v chemii nebo v kterémkolivhmotném oboru vědy, může býti jaký chce, neboť co se žádá při hmotnýchvědách, to jsou především kvality intelektuální. Ale od začátku až do koncepostupu při vědách duchovních, není možno, aby se nacházelo duchovní

světlo v duši, která je nečistá. Které náboženství může vyučovati nečistýčlověk? Podmínka k získání duchovní pravdy pro sebe, a abychom ji mohlidáti jiným, je čistota srdce a duše. Vidění Boha, nebo přehled zásvětí senikdy neobdrží dříve, než je duše čistá. Také, pokud se týče náboženskéhoučitele, máme se napřed přesvědčiti, jaký je. Má býti dokonale čistý, protožejedině tehdy působí hodnota jeho slov, protože jedině tehdy je pravýmpřenášečem! Co může přenésti, není-li v něm duchovní síly? Úloha je, abyněco přenášel a ne, aby jen podněcoval intelektuální a jiné vlastnosti žákovy.Aby se to mohlo přenášet působením na ducha žákova, záchvěv duchovnímusí být částečně zastoupen v duchu učitelově. Něco skutečného avažitelného přetéká z učitele na žáka. Proto musí býti učitel čistý. Třetí podmínka se vztahuje na pohnutky, které vedou k učitelství. Ten,kdo má vyučovati, má tak činiti bez jakéhokoliv důvodu egoistického, ani propeníze, ani pro slávu, ani pro získání jména, jeho práce má býti vykonávánajen láskou k celému lidstvu. Jediný prostředek, jímž může býti přenášenaduchovní síla, je láska. Každá sobecká pohnutka jako je např. touha po zisku,po získání pověsti, rozbíjí tento prostředek.

Z toho, co předcházelo, vyplývá, že se nemůžeme od kohokoliv akdekoliv učit milovati, oceňovati a zpodobovati si náboženství. „Kázání v kamenech, knihy v proudu bystřin, všudypřítomné dobro" - všechno to mácenu pouhé básnické metafory. Ale nemůže dáti jediné zrnko pravdy člověku,který již z ní nemá v sobě první zárodky. Komu káží kameny a bystřiny?Lidské duši, jejíž vnitřní a posvěcená svatyně obsahuje lotos, chvějící se jižživotem. A světlo, které způsobuje toto podivuhodné rozvití lotosu pocházívždy od dobrého a moudrého mistra. Když se srdce takto otevře, je schopnopřijmouti vyučování kamení a bystřin, hvězd a slunce, luny a všeho, coexistuje v našem božím vesmíru. Ale srdce, dosud uzavřené, nevidí v něm nicnež kameny a bystřiny. Slepý může navštíviti museum, ale nebude z toho mítižádný užitek, je třeba mu napřed vrátiti zrak, jedině tehdy bude schopenporozuměti tomu, co jej musejní sbírky mohou naučiti.

Tedy učitel je ten, kdo otvírá oči žáka, jenž touží po pokroku v náboženství. Ke svému mistru máme totiž stejné vztahy jako jsou mezipředkem a jeho potomkem. Jestliže není naše srdce naplněno důvěrou,pokorou, odevzdaností a úctou k našemu náboženskému vůdci, nemůže vnás povstati nějaký vzrůst náboženský. Je pozoruhodné, že jedině zde(rozuměj v Indii), se uplatňuje tento vztah mezi učitelem a žákem a zde vidíme sezjevovati velikány duchovní, kdežto v zemích, kde zanedbali zachování tohotodruhu vztahu, učitel náboženský se stane pouhým profesorem, který očekávápětidolarový honorář, ten, kdo poslouchá, naplní svůj mozek učitelovýmislovy, načež oba odejdou svou vlastní cestou. Za těchto okolností duchovnostse stala téměř neznámou veličinou. Není nikoho, kdo by ji přenášel a nikoho,kdo by ji přijímal. S takovými lidmi se náboženství stane pravým obchodem,pomýšlejí, jak koupit za dolary moc! Líbilo by se bohu, kdyby se náboženstvízískalo tak snadno? Ale, bohužel, to není možné.

Náboženství, které je nejvyšší moudrost a nejvyšší poznání nemůžese koupit a nemůže se získat z knih. Můžete prohlédnouti všechny koutyzemě, prozkoumati Himaláje, Alpy a Kavkaz, každý kout Tibetu a pouštěGobi, dokud nenajdete víru, dokud vaše srdce nebude ochotno ji přijmouti adokud váš učitel nepřijde. Jakmile však přijde učitel vyvolený Bohem, služte

mu s důvěrou a s prostotou dítěte, otevřete široce své srdce jeho vlivu a vizte v něm projeveného Boha.

Těm, kteří hledají pravdu s takovým duchem lásky a úcty, zjeví PánPravdy nejpodivuhodnější tvář Pravdy, Dobroty a Krásy.

Inkarnace a Mistři, kteří jsou božskými vtěleními Kdykoliv je Jeho jméno vysloveno, posvěcuje se Jím takové místo. O

co světlejší je pak ten, kdo zvěstuje Jeho jméno. S jakou rozkošnou úctou setedy musíme přibližovati k těm, od nichž pochází duchovní pravda. Je pravda,že tito velcí duchovní učitelé se zřídka kdy vyskytují na zemi, ale svět jich přesto nikdy není prost. Stále jsou to nejkrásnější květy lidského života, oceánsoucitu bez jakékoliv pohnutky. "Věz, že guru jsem Já", praví Šrí Krišnav Bhagavad-Gítě. Kdyby svět úplně postrádal tyto učitele, stal by se hroznýmpeklem a řítil by se do vlastní zkázy.

Nad všemi učiteli a vznešenější než oni jsou avataři Išvarovi. Mohoupřenášeti duchovnost dotykem a dokonce pouhým přáním. Na jejich rozkaznejnižší a nejzkáznější lidé se stávají okamžitě světci. Jsou to mistři všechMistrů, největší projevy Boha v člověku. Nemůžeme viděti Boha než jimi.Nemůžeme je nezbožňovati a vskutku oni jsou jediní, jež jsme povinnizbožňovati.

Nikdo nemůže viděti Boha než prostřednictvím těchto velikýchprojevů. Kdybychom se snažili viděti Boha jinak, učinili bychom z něhostrašnou karikaturu a věřili bychom, že není horší než originál.

Vypravuje se historka o jednom nepoznalém člověku, jehož požádali,aby udělal sochu Boha Šivy a on, po dnech zuřivé práce vytvořil pouze sochuopice. Také my, kdybychom se snažili vytvořit si představami Boha, - tak, jakje ve své absolutní dokonalosti, skončíme s nejžalostnější pohromou. Jelikožjsme lidé, nemůžeme ho pochopit jakožto většího než člověk. Přijde den, kdypřesáhneme svou lidskou přirozenost a kdy jej poznáme takového, jaký jest,ale dokud jsme lidé, musíme Jej zbožňovati v člověku a jako člověka. Mohlibyste jakkoliv diskutovat a poctivě se snažit, Boha nemůžete jinak pochopit,než jako člověka.

Můžeme vésti učené řeči o Bohu, a o všem co je pod sluncem,můžete se státi velkými racionalisty a dokazovat způsobem, který se vám zdávhodný, že všechny výroky avatarů Boha o člověku jsou pověstmi, pozastavtese však na chvíli bez předsudku nad praktickou cenou toho všeho. Jakouznamenitostí vyniká tato intelektuálnost? Je to nula, nic než vítr! Příště, ažuslyšíte nějakého člověka vésti velkou debatu proti zbožňování avatarůbožích, nechte jej mluvit a zeptejte se jej, jaká je jeho představa (názor) oBohu, co ví o všemohoucnosti, všudypřítomnosti a o všech obdobnýchpojmech, pokud se týče jejich pravopisu. Pro něho tato slova neznamenajíopravdu nic, nemůže pochopiti jiný jejich smysl, než který mají pro jeholidskou přirozenost. V tomto ohledu není lépe vybaven než první příchozí,který nepřečetl ani jednu knihu. Ale člověk z ulice zůstává klidný a neruší mírsvěta, zatímco tento velký mluvka vytváří zmatek a ubohost v lidstvu.náboženství je především uskutečňováním a musíme tedy činiti nejpřísnějšírozdíl mezi mluvením a intuitivní zkušeností. Uskutečnění je to, o čem se

přesvědčujeme v nitru své duše. Nic není tak řídké, jako opravdovéporozumění v tomto smyslu. V dnešním svém složení jsme omezeni a nuceni viděti Boha v podoběčlověka. Kdyby buvolové chtěli například zbožňovati Boha, viděli by ho veshodě se svou přirozeností jako obrovského buvola. Když by nějaká rybachtěla zbožňovati Boha, musela by si o něm učiniti představu velké ryby.Právě tak člověk musí na něho mysliti ve formě člověka. Různá tato pojetínepocházejí z chorobně činné představivosti. Člověk, buvol a ryba - tytomožno považovati, abychom tak řekli, za různé nádoby. Všechny tyto nádobyse ponořují do oceánu Božství, aby tam byly naplněny vodou, každá podlesvého tvaru a obsahu. U člověka voda přijímá tvar člověka, u buvola tvarbuvola a u ryby tvar ryby. V každé z těchto nádob je tatáž voda z oceánubožího. Když lidé vidí Boha, vidí jej jako člověka a zvířata, kdyby mělanějakou představu o Bohu, musela by Jej viděti jako zvíře, každý podle svéhovlastního ideálu. A tak nemůžeme zabrániti, abychom viděli Boha jakočlověka a následkem toho Jej musíme zbožňovati jako člověka. Jiné cestynení.

Dva druhy lidí neklaní se Bohu ve formě člověka. Jsou to nevyvinutílidé, kteří nemají náboženství a Paramahansa, který se pozdvihl nad všechnyslabosti lidské a překročil hranici své lidské přirozenosti. Takovému se stalacelá příroda vlastním Já. Jedině on se může obraceti k Bohu tak, jak jest.Zde, jako v jiných případech protivy se stýkají. Nejhlubší nepoznalost anejvyšší poznání nepřicházejí vnější formou zbožnění. Nízký člověk taknečiní, protože je nevědomý a džívanmukta (osvobozená duše), protoženašel Boha v sobě. My se nacházíme mezi těmito dvěma póly a jestliže vámněkdo řekne, že nevzývá Boha v podobě lidské, mějte se před ním na pozoru,neboť je to, abych neužil tvrdšího výrazu, nezodpovědný tlachal, jehožnáboženství se hodí před prázdné duchy a blázny.

"Bůh zná lidské slabosti a přijímá lidskou podobu, aby mohl prospětilidstvu. Vždycky, když se dobro zmenšuje a převažuje zlo, znovu se projevím,abych posílil dobro a zničil zlo. Tak povstávám v každé juze (yuga). Blázni seposmívají Mně, který vzal na sebe podobu lidskou a neznají Mou pravoupodstatu, jakožto Pána vesmíru." Tak se vyslovuje Šrí Krišna o inkarnaci vesvé Gítě.

Přijde-li velká příbojová vlna všechny malé potůčky a příkopy se naplníaž po okraj, bez jakéhokoliv úsilí z jejich strany a aniž si toho byly vědomy.Právě tak, když se objeví vtělení boží, zdvihne se na světě velká vlnaduchovnosti a lidé cítí, že vzduch je přeplněn duchovností.

Mantra Óm - slovo a moudrost Nemíníme zde mluviti o velkých vtěleních (mahápuruša), nýbrž pouzeo velkých siddhis-guruech (učitelé, kteří dosáhli cíle). Obyčejně musípřenášeti na žáka zárodky duchovní moudrosti pomocí slov (mantras)určených k meditování.

Co jsou ty mantry? Podle indické filosofie vše ve vesmíru má jméno atvar, což jsou podmínky projevu. V mikrokosmu lidském nemůže existovati anijedna vlna čittavritti (podstata myšlení), která by nebyla podmíněna jménem atvarem. Jestliže je pravda, že příroda je úplně postavena na téže úrovni, musítato podmíněnost jménem a tvarem býti základnou, na níž spočívá celývesmír. "Je-li známa podstata kousku hlíny, je též známa podstata všeho, coje z hlíny!" A tak poznání mikrokosmu musí vésti k poznání makrokosmu.Tedy tvar je vnější slupka, jejíž vnitřní podstatou, jejímž jádrem je jméno neboidea. Tělo je tvar, duch čili antahkarana je jméno. Zvukové symboly se spojujívšudy bez výjimky se jménem (nása) u všech bytostí, které používají mluvy. Ujednotlivého člověka musí se projevovati myšlenkové vlny, které vznikajív omezeném mahatu čili čittě (podstata myšlení), především slovy a pakkonkrétněji tvary. Ve vesmíru se projevuje Brahma neboli Hiranjagarbha, čivesmírový mahat napřed jako jméno, pak ve tvaru, tj. jako tento vesmír. Celýtento vyjádřený a vnímatelný vesmír je tvarem, za nímž se nachází věčné anevyjádřitelné Sphota. Ten, jenž se projevuje, jest Logos čili Slovo. To věčnéSphota, podstatná a věčná látka všech myšlenek a jmen, je silou, jíž Pánstvořil Vesmír. Pán se dokonce napřed stal podobný Sphotu a pak se rozvíjeldo tvaru ještě konkrétnějšího a ještě vnímatelnějšího, tj. do vesmíru. Sphotamá jedině možný symbol ve jménu Óm.

Žádnou analysou nedokážeme odděliti slovo od ideje Óm a věčnáSphota jsou neoddělitelná. Můžeme tedy míti za to, že z tohoto nejsvětějšíhoze všech svatých slov, z této matky všech jmen a tvarů, zvěčnělým Óm bylstvořen celý vesmír. Na to se může odpověděti, že třeba jsou jména amyšlenky neoddělitelny, přece různé slovní symboly mohou odpovídati téžemyšlence a že toto zvláštní jméno Óm nemusí nutně představovati myšlenku,z níž se projevil celý vesmír, neboť mohou různé slovní symboly odpovídatitéže myšlence. Na tuto námitku odpovídáme, že Óm je jedině možný symbol,který v sobě obsahuje všechno - není jiného, jenž by mu byl roven. Sphota jelátka, z níž jsou všechna slova a přece to není žádné určité slovo ve svémtvaru úplně vyvinutém. To znamená, že kdyby se vyloučily všechnyzvláštnosti, které rozlišují jedna slova od druhých, co by zbylo, byla bySphota, proto je Sphota nazývána Náda-Brahma, zvuk Brahmův. Jelikožkaždý symbol, určený k vyjádření nevyslovitelného, určuje Sphota takovýmzpůsobem, že už není Sphota, je nejvěrnější symbol ten, který Sphotunejméně určuje a vyjadřuje zároveň jeho podstatu pokud možno nejpřesněji.A to je Óm - jedině Óm.

Tři písmena: A - U - M vyslovená dohromady Óm, mohou býtsouhrnným symbolem všech možných zvuků. Písmeno A je nejménědiferencovaný zvuk ze všech zvuků, proto Krišna v Gítě praví: "Mezi písmenyjsem "A"!" Všechny artikulované zvuky se vytvářejí v dutině ústní, mezikořenem jazyka a rty. "A" je hrdelní zvuk a "M" je poslední zvuk retný. "U"představuje přesně pohyb síly kupředu, která začíná na kořeni jazyka a končína rtech. Je-li vyslovováno přesně, představuje Óm postup celého tvořenízvuku, což nemůže učiniti žádné jiné slovo.

Óm jest proto nejlepším symbolem Sphota, které je pravým výrazemtohoto Óm. A jako symbol nemůže být nikdy oddělen od věci, kteroupředstavuje, tak také Óm a Sphota tvoří jedno. A protože Sphota jenejjemnějším projevem projeveného světa, nejbližším Bohu a vskutku prvýmprojevem božské Moudrosti, je skutečně symbolem Boha. A konečně, právě

jako Brahman "Sám a Jediný", Akhanda-Satčit-ananda, Bytí-Poznání-Blaženost nerozdělené, může býti schopen nedokonalými lidskými dušemi jenz určitého hlediska a se zvláštními vlastnostmi, tak také vesmír - Jeho tělo -může být pochopen jen prostřednictvím myslícího ducha.

Duševní postoj zbožňovatelův se řídí převládajícími prvky čili tattvas.To má za následek, že se projevuje tentýž jediný Bůh v různých projevech,jakožto vlastník různých převládajících vlastností, a že tentýž vesmír se zdánaplněn mnohými tvary. Právě jako Óm - myšlenka a zvukový symbol jsouviditelně nerozlučně svázány jeden s druhým, tak se dá tentýž zákon jejichneoddělitelnosti užíti též pro různé projevy Boha a vesmíru. Následkem tohokaždý z těchto projevů musí míti své vyjádření ve zvláštním symbolu. Tytoslovní symboly, které pocházejí z nejhlubšího duchovního poznání mudrců,symbolisují a vyjadřují tak přesně, jak jen možno, zvláštní aspekty Boha avesmíru. A jako Óm představuje nediferencovaného Brahmu (akhanda),ostatní mantras zastupují projevy rozlišené (diferencované = khanda) téžePodstaty. Všechny přinášejí účinnou pomoc při meditaci na Boha a přihledání pravého poznání.

Vzývání obrazů a předmětů zastupujících Boha V dalším budeme studovati zbožňování pratikas, tj. předmětů, které

mohou více nebo méně uspokojivě zastoupit kult Boha a zbožňovánípratimás čili obrazů.

"Je to," praví Bhagaván Rámánudža, "zbožné přimknutí se ducha kněčemu, co není Brahman, co však může býti za něho považováno. "Vzývejducha jako Brahmana, to je vnitřní postup. A akáša je Brahman - to sevztahuje na dévy." Duch je vnitřní pratika, akáša je vnější pratika: oba mohoubýti zbožňovány jako zástupci Boha. Když se praví: "Slunce je Brahman - toje příkaz. Ten, kdo zbožňuje jméno jako Brahmu atd. je tím odstraněnapochybnost ohledně pratikas," praví Šankaračarja.

Slovo "pratika" znamená jíti směrem k někomu. Zbožňovati pratikuznamená vzývati něco, co zastupuje a co je v některém anebo ve víceohledech - stále podobnější Brahmovi- co však není Brahman. Jinak vedlepratik označených v Sutrách, nacházíme jich určitý počet v Puranách a v Tantrách. Do toho druhu zbožňování pratik můžeme ještě zahrnouti různédruhy vzývání pitriů a dévů. Bhakti je vzývání pouze a jedině Išvary. Zbožňování čehokoliv jiného,ať je to déva nebo jakákoliv jiná bytost, není bhakti. Rozličné druhyzbožňování různých dévů nemohou býti považovány za nic jiného než zarituální Karmu, která vzývateli poskytuje jen jakési nebeské radosti, nemůževšak nikdy vytvořiti bhakti, ani dovésti k mukti. Jednu věc je třeba míti dobřena paměti. Někdy v určitých případech se může státi, že ideál vysocefilosofický, nejvyšší Brahman, se strhne vzýváním pratik, až na úroveň pratiky,nebo se pratika považuje za Atmana vzývatelova nebo za jeho antarjamin,vnitřního učitele a zbožňovatel se ocitne úplně na scestí, neboť žádná pratikanemůže doopravdy býti jeho Atmanem.

Když však Brahman je cílem zbožnění a pratika ho pouze zastupuje anaznačuje, když pratikou je zbožňován nejvyšší Brahman, když se pratikazidealisuje v příčinu všech věcí v Brahmanu, tu je takové vzývání skutečně

spásonosné. Ba, je dokonce pro celé lidské pokolení nutné, dokud toto vesvém zbožňování nepřekročilo první, přípravný stupeň duchovního vývoje.

Zbožňují-li se bohové a jiné bytosti kvůli nim samým, je takové vzývánírituální Karmou. Jakožto poznání - vědomost (vidja) dává nám ovoce, kterénáleží této zvláštní vědě. Když se však dévové a jiné bytosti považují zaBrahmu, a jako takoví se zbožňují, dosáhne se téhož výsledku - jakozbožňování Išvary. To nám vysvětluje, proč v mnohých případech, ve Srutis aSmritis, nějaký bůh, mudrc nebo nějaká jiná mimořádná bytost byla vzata,pozdvižena nad svou přirozenost, zidealisovaná v Brahmana a pakzbožňována. Přívrženec advaity praví: "Není všechno Brahmanem, čemu sevezme jméno a tvar?" Vaišištadvaitista praví: "Není On, Pán, nejvnitřnější Jákaždého? Sám Brahman oplodňuje dokonce vzývání áditjů, neboť jest Pánemvšeho!"

Šankaračárja praví v Brahma-Sutra Bhášje: "Tímto způsobem se zdestává Brahman předmětem zbožňování, neboť jako Brahman je nadřízenpratikum, jako Višnu atd. božským obrazům."

Tentýž myšlenkový postup jako při pratikách se dá použíti přizbožňování pratimás. To znamená, jestliže obraz představuje boha nebosvětce, vzývání není výsledek bhakti a nevede k osvobození. Když všakzastupuje Boha jediného, vede takové zbožnění k bhakti a mukti. Mezihlavními náboženstvími vidíme vedantismus, buddhismus a některé druhykřesťanství, které hodně používají obrazů. Pouze islám a protestantství jeodmítají jako pomocný prostředek. Mohamedáni však používají hrobů svýchsvětců a mučedníků téměř jako obrazů. Protestanti, kteří zavrhují veškerounáboženskou pomoc, vzdalují se každým krokem vlastnímu náboženství anení téměř rozdílu mezi nejpokročilejšími protestanty a žáky Augusta Comtači agnostiky, kteří hlásají pouhou morálku. Nyní v křesťanství a v islámuvšechno zbožňování obrazů patří do kategorie, kde pratika nebo pratima jsouzbožňovány kvůli nim samým a nikoliv jako prostředek k vidění Boha. Je totedy při nejlepším druh rituální Karmy, který nemůže vésti ani k bhakti anik mukti. Při tomto způsobu používání obrazů zbožňuje duše něco jiného nežIšvaru a proto takové používání obrazu, hrobu není samo o sobě ani hříšnéani zlé, je to ritus, Karma a ti, kdo takovýmto způsobem zbožňují, sklidí z tohoovoce.

Vybraný ideál

Dále se budeme zabývati tím, co se nazývá ištaništhá. Kdo se chcestáti bhaktou, musí vědět, že "Kolik názorů, tolik cest." Musí věděti, ževšechny různé sekty různých náboženství jsou rozličné projevy slávy téhožBoha. Nazývají Tě různými jmény, rozdělují Tě, možno říci, těmito rozličnýmijmény a přece v každém z nich můžeme nalézti tvou všemohoucnost.....Všemi těmito jmény přijímáš zbožňovatele: není též zvláštní určené chvíle,jestliže duše zakouší prudkou lásku k Tobě. Tak snadno se lze k Toběpřiblížiti, škoda, že Tě neumím zbožňovati. Více ještě se musí bhakta snažiti, aby neměl v nenávisti, ba dokonce,aby ani nekritisoval zářící syny Světla, kteří založili různé sekty. nesmí aninaslouchati, když se o nich špatně mluví. Málo je těch, kdo mají obsáhlý

soucit, uznání pro druhé a silnou lásku. Lze pozorovat, že obvyklé sekty,které mají liberální a široké sympatie, ztrácí intensitu svých náboženskýchcitů a náboženství má sklon se zvrhnouti v jejich rukou v jakýsi druh politicko-sociálního klubového života. Na druhé straně jsou nejvýš úzkoprsí sektáři,kteří sice lnou ke svému ideálu s uznáníhodnou láskou, každou z těchto částílásky získali tím, že nenávidí každého, kdo nemá právě tentýž názor jako oni.Líbilo by se Bohu, aby svět byl pln lidí stejně zanícených ve své lásce jakovšestranných ve svých sympatiích. Ale takoví lidé jsou řídcí! Víme přece, žeby bylo dobře možné vychovati skupiny četných lidských bytostí k ideálupodivuhodného spojení těchto dvou vlastností: šíře a vroucnosti lásky a cesty,která k tomu vede je ištha-ništhá čili "vybraný ideál".

Každá sekta každého náboženství předkládá lidstvu pouze jedinýideál a to svůj, ale věčné náboženství védantické otevírá lidstvu nekonečnýpočet dveří, jimiž lze vstoupiti do svatostánku božství. Nabízí lidstvu téměřnevyčerpatelný soubor ideálů, z nichž každý uzavírá v sobě projev Věčného-Jediného. S dojemnou starostlivostí ukazuje Védánta těm, kdo hledají,rozličné cesty, které vytesali do skály skutečnosti lidského života v minulosti i v přítomnosti synové lásky čili lidské projevy Boha. Rozevírá náruč, aby přijalavšechny a dokonce i ty, kteří přijdou - v tomto Domu pravdy, v tomto oceánublaženosti, kde lidská duše, osvobozená ze sítí májiných, může se těšitidokonalé svobodě ve věčné radosti.

Následkem toho nám bhakti jóga přikazuje, abychom nechovalinenávist a neodsuzovali žádnou z cest vedoucích ke spáse. Přece však semusí mladý výhonek ohradit a chránit, dokud se nestane stromem. Křehkárostlinka duchovnosti zahyne, jestliže je předčasně vystavena trvalémuměnění myšlenek a ideálu. Vidíme mnohé lidi, kteří, pod pojmem liberálních náboženství, ukájejízahálčivou zvědavost ustavičným měněním svých ideálů. Odkrývání novýchvěcí stává se u nich druhem nemoci, jakýmsi druhem náboženského opojení.Chtějí slyšeti nové věci, jen aby v nich nalezli přechodné nervové podráždění,a když přejde účinek takového vydražďovacího prostředku, jsou hotovi hledatijiný. Pro takové lidi je náboženství druh intelektuálního opiového opojení, nicvíc. "Je však jiný druh lidí," praví Ramakrišna, "podobných legendárníperlorodce. Perlorodka opustí mořské dno a vystoupí na povrch, aby zachytiladešťovou kapku, zatímco vystupuje hvězda Sváti. Pluje po mořském povrchuse široce otevřenými škeblemi, až se jí podaří zachytit dešťovou kapku. Pakse ponořuje hluboko na dno mořské a zůstává tam nehnutě tak dlouho, až sejí podaří vytvořit z dešťové kapky nádhernou perlu! Je to věru nejpoetičtější a nejúchvatnější způsob, jakým se kdyvyjádřila teorie ištha-ništha. Ekaništhá - čili zbožňování jediného ideálu, je prozačátečníka v náboženských cvičeních naprosto nutné.

Musí opakovati s Hanumánem v Ramajáně: "Vím, že Bůh ze Šri a Bůhze Džanáki jsou dva projevy téže nejvyšší bytosti, avšak můj jediný a vše jeRáma s lotosovýma očima." Nebo musí opakovati, co řekl mudrc Tulsidás:"Sbírej sladkost ze všeho, poseď s každým, říkej ano, ano, ale zůstaň pevněve svém!" Je-li pak žák upřímný v žízni zbožňování, vzroste z mladéhosemene obrovský strom, podobný indickému posvátnému banyanovémustromu, který větev za větví, kořen za kořenem se řídí na všechny strany, ažpokryje celé náboženské pole. A pak opravdu zbožný pozná, že ten, který je

ideálem jeho života, je zbožňován ve všech ideálech, všemi sektami, podvšemi jmény a tvary.

Metoda a prostředky

O metodě a prostředcích bhakti jógy čteme ve vysvětlivkáchBhagavána Rámanudži k Védanta Sútrám: "To dosahujeme rozeznáváním,ovládáním vášní, cvičením, obětavou prací, čistotou, silou a potlačovánímpřílišných radostí!"

Rozeznávání - čili viveka - je podle Rámanudži mezi jiným schopnostrozeznávati čistou potravu od nečisté. Podle něho se potrava stává nečistou ztrojího důvodu: a) povahou potravy samé, jako např. v případě česneku atd. b) tím, že pochází od špatných a proklatých lidí c) tělesnou nečistotou jako špína, vlasy atd. V Sutrách se praví: "Jestliže je potrava čistá, sattvický prvek se očišťuje apaměť se ustaluje!" Rámanudža citoval tuto pasáž z Chándogja Upanišad.

Otázka potravy byla pro bhakti vždy velmi důležitá. Nehledíme-li k přehnanostem, jichž se dopustily některé bhaktické sekty, je mnohosprávného na této otázce potravy. Nutno si připomenout, že podle filosofiesánkhya - sattva, radžas a tamas, které ve stavu sourodé rovnováhy tvoříprakriti, a které ve stavu nesourodém a porušeném tvoří vesmír - jsouzároveň podstatou i vlastnostmi prakriti. Jako takové jsou látkou, z níž jevytvořen lidský tvar a převaha sattvy je naprosto k duchovnímu vývoji. Prvky,které potravou procházejí do našeho těla velmi mnoho se podílejí na určenínašeho duchovního založení. Potrava by se měla státi předmětem našízvláštní pozornosti. Avšak zde - jako v jiných případech - nesmí se činitiučitelé zodpovědnými za žáky, kteří upadají do bezuzdného fanatismu.

Konec konců výběr potravy je podružné důležitosti. Tutéž část, kteroujsem citoval, vysvětluje Šankaračárja ve své Bhášjá (komentáři) kUpanišadám jinak. Šankaračárja přikládá slovu "ahara", které se obyčejněpřekládá "potrava" úplně jiný význam. Podle něho: "Všechno, co se sbírá je"ahara". Znalost pocitu jako je zvuk atd. se sbírá pro radost toho, kdo se znich raduje (já), očištění poznávání, které se nahromaďuje ve smyslovémvnímání je zároveň očišťováním potravy "ahara". Slovo "očištění potravy"znamená získání znalosti postřehů smyslových, zbavených nedokonalosti,připoutanosti, odporu a změn, to jest pravý smysl. A tak, když se očistí takovépoznání čili ahara - očistí se též sattvický prvek dotyčného člověka, čili vnitřníústrojí a z toho vznikne neustálá vzpomínka na Jediného Nekonečného, jehož pravápodstata je vyložena v Písmech.

Zdá se, že si tyto dva výklady odporují. Ale oba jsou pravdivé a nutné.Ovládání a zacházení s tím, co nazýváme jemnějším tělem, tj. duchem, jsounepochybně vyšší úkoly, než ovládání hrubého těla z masa a kostí. Aleovládání hmotného těla je naprosto nutné, chceme-li dosáhnouti ovládnutíjemnějšího těla. Začátečník musí tedy věnovati předpisům dlouhé řady

opravdových učitelů náležitou pozornost. Avšak přehnaný a nesmyslný jefanatismus, jenž náboženství poslal úplně do kuchyně (jak lze pozorovat umnohých našich sekt), aniž by byla naděje, že za tímto náboženstvím ležícípravda by se kdy ocitla v jasu ducha. Takový fanatismus je zvláštní druhčistého a jednoduchého materialismu. To už není ani Džňana, ani Bhakti, aniKarma. Je to zvláštní druh šílenství a ti, kdo se mu oddávají, mají větší naději,že se ocitnou v blázinci než v brahmaloce. Je však rozumné se domnívati, ževýběr potravy je nutný, aby se dosáhlo onoho vysokého stavu duchovníchschopností, kterého by bylo jinak těžko dosáhnouti.

Ovládání vášní je další věc, jíž si musíme všimnouti. Bráněnísmyslových orgánů (indryas), aby se neubíraly za smyslovými předměty apodrobení jejich vedení vůli je základní zisk náboženské výchovy. Pakpřichází cvičení v sebeovládání a v sebezáporu. Nesmírné možnostibožského uskutečnění v duši nemohou se uskutečniti bez boje a beztakových cvičení: "Duch (myšlenka) se musí neustále zabývati Bohem." Zpočátku je těžko donutit ducha, tj. sebe, abychom pořád mysleli naBoha, ale s každým úsilím roste schopnost tak činiti. "Cvičením, ó, synu Kuntia nepřipoutaností, se toho dosahuje," praví Krišna v Gítě. Pokud se týčeobětí, je samozřejmé, že pět hlavních obětí nutno vykonat jako obvykle.

Čistota, o tom není pochyby, je základní prací, skalou, na níž spočívácelá stavba bhakti. Očišťování těla zevně a se soudností vybírati potravu jsousnadné věci, ale bez vnitřní čistoty a neposkvrněnosti nemá dodržovánízevních příkazů žádné ceny.

V seznamu vlastností, které vedou k čistotě, tak jak je uvádíRámanudža, nacházíme: satja (pravda) ardžáva (upřímnost) dájá (činiti dobro jiným bez vlastního užitku) ahimsa (neškoditi jinému v myšlenkách, slovem a skutkem) abhidhja (nedychtiti po majetku druhého, nemíti bezcenné myš- lenky, nespláceti urážky nenávistí)

Z tohoto seznamu zasluhuje zvláštní místo pozornosti ahimsa -neškodění. Tato povinnost neškodit je, abych tak řekl, příkazem pro naševztahy ke všem bytostem. To neznamená pouze, jak tomu někteří rozumějí,neškoditi lidem a býti milosrdný k nižším tvorům. Tím méně to znamená, jakzase druzí věří, ochraňovati psy a kočky, krmiti mravence cukrem aponechávati svobodu si v poškozování lidských bratří nejkrutějším způsobem.Je pozoruhodné, že v tomto světě téměř každá myšlenka se může zvrhnouti v odpornou přemrštělost a zvrácenost. Skvělý zvyk, je-li přehnán a vykonánpouze podle litery zákona, stává se pravým bičem.

V některých náboženských sektách smrdutí mnichové, kteří se nemyjí,aby neusmrtili hmyz, který pokrývá jejich tělo, nikdy nepomyslí na nevolnost anemoce, které přinášejí svým lidským bratřím. Ti ostatně nepatří k védantickému náboženství.

Zkušebním kamenem ahimsy je nepřítomnost závisti. Někdo můževykonávati dobrý skutek nebo něco darovati z chvilkového popudu - podtlakem pověry nebo z vypočítavosti, ale jedině ten opravdu miluje lidstvo, kdo

nikomu nezávidí, kdo na nikoho nežárlí. Všimněme si tak zvaných "velkých"tohoto světa, jak jeden druhému závidí pro trochu proslulosti a slávy a protrochu zlata. Dokud tato závist sídlí v srdci, nelze mluvit o nějaké dokonalostiv ahimse. Kráva nejí maso a ovce také ne, jsou proto velkými jóginy? Velkýmiahimsákas (nikomu neškodícími) ? Každý blázen se může zdržovati toho nebonoho pokrmu, avšak nemá z toho většího užitku než býložravé zvíře. Člověk,který nemilosrdně klame vdovy a sirotky a je schopen nejnižších činů zapeníze, je špatnější než zvíře, třebas jedl pouze zeleninu. Člověk, jehož srdceani na okamžik nepomyslí na to, aby někomu škodil a který se těší i z blahobytu svých velkých nepřátel, je bhakta, je jógin, je vůdce všech, i kdyžse denně živí vepřovým masem. Musíme si býti stále vědomi toho, že zevnícvičení mají jen ten význam, vedou-li k vnitřní čistotě. Lépe je míti vnitřníčistotu, když je přesné dodržování zevních předpisů neproveditelné. Avšakběda lidem, kteří zapomínají, co je opravdovou vnitřní duchovní podstatounáboženství a drží se se smrtelnou křečovitostí všech zevních forem a nikdyje neopouštějí. Formy jsou do té míry cenné, do jaké jsou projevem vnitřníhoživota. Jestliže již přestaly vyjadřovat život, zničte je nemilosrdně!

Dalším prostředkem k dosažení bhakti je síla (anavasáda)."Tohoto Atmana nemůže dosáhnouti slabý," praví se v Sútrách. zde se míníjak slabost tělesná tak i duševní. "Silní a odvážní" jsou jedině schopní žáci.Co mohou slabé, ubohé a vetché bytosti? Budou zničeny, jakmile se probudítřebas jen poněkud tajemné síly těla a ducha cvičením kteréhokoliv z jóg."Mladí, zdraví, silní" mohou dosáhnouti úspěchu. Hmotná síla je tedynaprosto nutná. Jenom zdatná těla mohou snésti náraz reakce, která vzniknepři pokusu zvládnouti ústrojí. Kdo se chce státi bhaktou, musí být silný a musímíti dobré zdraví. Když se nějaký žalostně slabý člověk pokouší o některou zjóg, vydává se v nebezpečí, že si přivodí nevyléčitelnou nemoc, anebo oslabísvého ducha. Dobrovolným oslabováním těla se nedosáhne duchovníhoosvícení.

Duševně slabému se nemůže podařiti dosáhnouti Atmana. Člověk,který se chce státi BHAKTOU, musí být VESELÝ. Na Západě vládne mínění, že náboženský člověk se nesmí nikdyzasmát, jeho obličej musí být zachmuřený a přísného výrazu. Lidé s vyhublýmtělem a se zasmušilým obličejem jsou zralí pro doktora, ale nikoliv pro jógu.Jen veselá mysl je vytrvalá, jedině bujarý duch se proseká cestou tisícepřekážek. A nejtěžší úkol ze všech, proražení cesty ze sítě máji, je vyhraženvůlím zvláště silným. A přece se musíme vystříhati přílišné veselosti (anuddharša) -protože bychom byli neschopnými vážných myšlenek. Promrhá se tím užitekduchovních cvičení. Čím silnější vůle, tím tíže nás překonávají city. Bujnéveselí je právě tak nežádoucí jako smutná drsnost. Žádné náboženství, kterése uskutečňuje, není možné, nenachází-li se duch v tichém a klidném stavuharmonické vyrovnanosti.

V tomto stavu se můžeme začít učit jak milovat Boha.

PARÁ BHAKTI čili NEJVYŠŠÍ LÁSKA K BOHU Přípravné odříkání

Skončili jsme studii, kterou lze nazvat přípravnou bhakti apřistupujeme k pará bhakti čili nejvyšší lásce k Bohu. Napřed si musímevšimnout příprav ke cvičení pará bhakti. Jediným účelem přípravných cvičeníje očista duše. Opakování svatých jmen, rituály, formy a symboly - všechnytyto prostředky slouží k očistě duše.

Nejúčinnější prostředek ze všech, bez něhož nikdo nemůže vstoupitido oblasti nejvyšší lásky (pará bhakti), je odříkání (sebezápor). Mnohéodstrašuje - bez něho však by nebylo žádného duchovního vzrůstu. Odříkáníje nutné ve všech jógách. Odříkání je výpadní (výpadový) můstek, pravýstřed, pravé srdce všeho duchovního školení. Náboženství je odříkání! Kdyžse lidská duše vzdaluje věcí tohoto světa a snaží se vniknouti do hlubšíchvěcí, když člověk spěje ku zkáze a k omezenosti v pouhé hmotě, pak začínás odříkáním a s pravým duchovním vzrůstem. Odříkání - karma - jóginovospočívá v tom, že se vzdává ovoce svých skutků, že není poután na výsledeksvé práce a nehledá odměnu ani v tomto ani na onom světě. Radža jógin ví,že účelem celé přírody je, aby dopomohla duši k získání zkušeností, čilivýsledek všech zkušeností duše je, že si uvědomí, že je věčně oddělená odpřírody. Duše musí pochopiti a uvědomiti si, že je od věčnosti duchem anikoliv hmotou a že její spojení s hmotou má a může trvati jen dočasně.

Radža jógin se naučí odříkati nabytím zkušeností s přírodou. Džňanajógin musí projíti odříkáním a sebezáporem těžším než jsou ostatní, neboť simusí od počátku uvědomovati, že celá příroda, která vypadá tak skutečně, jepouhé zdání. Musí pochopiti, že jakýkoliv projev síly v přírodě náleží dušinikoliv přírodě. Musí od začátku věděti, že všechno poznání a zkušenost jev duši a nikoliv v přírodě. Musí tedy okamžitě a to, pouhou silou rozumovéhopřesvědčení, vytrhnouti se ze všech pout přírody. Opustí přírodu a vše, co sní souvisí, nechá to rozpustit a snaží se zůstat sám.

Lze říci, že ze všech forem odříkání jest bhakti joginskánejpřirozenější. Zde se neděje žádné násilí, od ničeho se nemusímeodtrhávat, od ničeho se nemusíme násilně odlučovat. Odříkání bhaktovo jenepozorovatelné, ponenáhlé (pozvolné) a tak přirozené, jako všechny věci, conás obklopují. Denně se setkáváme kolem sebe s tímto druhem odříkání veformě více méně znetvořené. Nějaký muž například vzplane láskou k nějakéženě, po čase se zamiluje do jiné a opustí tu prvou. Tato první se vytratí zjeho mysli sladce, klidně, aniž by ji nějak postrádal. Nějaká žena se zamilujedo muže, ale pak si zalíbí jiného, a první se vytratí z její mysli úplně beznámahy. Nějaký člověk, který miluje své město, naučí se milovati celou zem,tu láska k jeho malému městu se přirozeně postupně ztratí. Jiný člověk senaučí milovati celý svět a tu jeho láska k vlasti, jeho silný fanatickýpatriotismus zmizí, aniž by tím trpěl, bez nějakého projevu násilí. Nekulturníčlověk zbožňuje smyslové rozkoše, získá-li kulturu, naučí se oceňovati požitkyintelektuální a uspokojení, které mu přinášely smysly se postupně zmenšují.Nikdo si nemůže na svém jídle pochutnávat s takovou radostí a chtivostí jakopes nebo vlk, ale pes přece nemůže pociťovati požitek, který člověku přinášíduševní zkušenosti a výkony. Na počátku se požitek sdružuje s nejnižšímismysly, ale do té míry, jak zvíře dosahuje vyšší úrovně existenční, nižšípožitky se stávají slabšími. V lidské společnosti je smyslový požitek člověkatím větší, čím více člověk se blíží zvířeti. Čím však člověk stojí výše a čím jekultivovanější, tím větší má radost

z duchovních a podobně zjemnělých výkonů. Přirozeně, když člověk překročíúroveň rozumovou a myšlenkovou a ocitne se na úrovni duchovní a božskélásky, blednou všechny hvězdy, zazáří-li slunce, vybledne sám měsíc.Odříkání, nutné pro dosažení bhakti se nedostavuje nějakým umrtvováním,nýbrž vyvíjí se úplně přirozeně, asi tak, jako v přítomnosti stále sezvětšujícího světla, světla méně silná blednou, až úplně zmizí. Tak se stáváláska ke smyslovým radostem a k radostem intelektuálním stále slabší,ustupuje stranou a staví se do stínu před láskou boží. Tato láska k Bohu rostea přijímá podobu, jíž nazýváme pará bhakti, nejvyšší láska k Bohu. Formy aobřady mizí, knihy jsou opouštěny, obrazy, chrámy, kostely, náboženství asekty, vlasti a národnosti, všechna tato malá omezení a pouta sama s seboupadají u toho, kdo zná lásku k Bohu.

Nezůstane nic, co by jej poutalo a zbavovalo svobody. Když se loďnáhle přiblíží k magnetické hoře, všechny nýty se uvolní a železná zábradlíjsou její přitažlivostí vyrvána a tak se uvolní všechny fošny a volně plují pomoři. Právě tak božská milost uvolní všechny nýty a zábradlí duše a ta sestává svobodnou. V odříkání, jež pomáhá nejvyšší lásce, není žádná tvrdost,násilí, suchost, boj, převrat a potlačování. Bhakta nemusí žádné z těchtohnutí potlačovat, snaží se pouze, aby zmohutněla a vedla k Bohu.

Odříkání bhaktovo má původ v lásce

Setkáváme se s láskou všude v přírodě. Vše, co je ve společnostidobré, velké a vznešené je výsledkem lásky. Všechno, co je ve společnostišpatné, nebo dokonce ďábelské, má svůj původ v tomtéž citu lásky, alešpatně řízeném. Totéž pohnutí, které vede k čistotě svaté manželské láskymezi mužem a ženou, vede též k ukájení forem živočišné vášně. Jedná se otentýž cit, ale jeho projev v různých případech je rozdílný. A tentýž cit lásky,dobře či špatně vedený, ukládá jednomu člověku, aby všechno rozdalchudým, zatímco jinému člověku velí, aby bližním páral hrdla a olupoval je ojejich majetek. První miluje bližního do té míry, jako druhý miluje sebe.

Směr daný lásce v posledním případě je špatný, kdežto v prvnímpřípadě je dobrý a správný. Tentýž oheň, na němž vaříme svoje jídla můžepáliti a popáliti dítě, které se k němu přiblíží a není to vinou ohně, že se takstalo, nýbrž rozdílným způsobem, jakým se používá.

Právě tak láska. Tato silná touha po spojení, tato mocná touha dvoubytostí státi se jednou a snad dokonce touha všech spojiti se v jedno -projevuje se vždy ve formě vyšší či nižší, podle případu.

Bhakti jóga je věda nejvyšší lásky, učí nás, jak si vésti, ukazuje nám,jak ji říditi, jak ji používati, jak jí dáti nový cíl a jak skrze ni dosáhnoutinejvznešenější cíle, to znamená, jak způsobit, aby nás mohla dovéstk duchovní blaženosti. Bhakti jóga nepřikazuje "opusť", praví pouze "miluj" -miluj Nejvyššího. Vše nízké odpadne samočinně od toho, kdo si vybral zapředmět lásky Nejvyššího.

"Nemohu nic o tobě říci, než že jsi moje láska. Jak jsi krásný! Jsi krásasama!" Co se v této józe celkem od nás opravdu chce, je, aby naše žízeň po

kráse byla řízena směrem k Bohu. Co je krása lidské tváře, nebes, hvězd aměsíce? Je to pouhý odlesk božské všeobsahující lásky boží. "Když On září,všechno září! Jeho světlem všechno září!" Jakmile stojíme na tomto vysokémstupni lásky, tu zapomeneme na svoje malé já. Neuzavírejte se domalicherné připoutanosti k tomuto světu. Nehleďte na lidstvo jako na středvašich lidských a vyšších zájmů. Zůstaňte pouhým svědkem, pozorovatelem,který studuje přírodní zjevy. Uchovejte si pocit osobní nepřipoutanosti kčlověku a pozorujte, jak si tento mocný proud lásky razí cestu světem. Někdykolečka trochu zaskřípou, ale to se děje pouze mezi bojem za dosaženínejvyšší pravé lásky. Někdy se strhne bitva, anebo dokonce nastane pád, aleto je vždy jen místní událost na cestě.

Stůjte stranou toho všeho a nechte to skřípat. Skřípat uslyšíte jenomkdyž se budete nacházet v proudu tohoto světa. Budete-li se však držetstranou něho, jako svědek nebo jako pozorovatel, budete moci viděti, žeexistují miliony a miliony způsobů jiných, jimiž se Bůh projevuje jako láska.

"Všude, kde je blaženost, ať už ve věcech nejsmyslnějších, nacházíse jiskra Věčné blaženosti, která je Pánem samým." Dokonce v nejvyššíchformách vzájemného přitahování je zárodek božské lásky. Jedno zesanskrtských jmen Páně je Hari, což znamená, že všechno přitahuje k sobě.On je ve skutečnosti jediným přitažlivým bodem, hodným aby přitahoval lidskésrdce. Kdo může ve skutečnosti přitahovati duši? Jen On! Myslíte, že bymrtvá hmota opravdu přitahovala duši? Nikdy se to nestalo a nestane! Vidíte-li muže utíkat za hezkou tváří, myslíte, že je to opravdu hrst hmotnýchmolekul, jež jej přitahuje? Vůbec ne! Za částečkami hmoty se odehrává hrabožského vlivu a božské lásky. Nevědomý člověk o tom neví, přece však jetím přitahován a jedině tím. A tak i nejmenší forma přitahování má svou sílujedině z Boha. "Ani jediná žena, ó, Milovaný, nemilovala svého manžela kvůliněmu, nýbrž kvůli lásce Atmana, Pána, jenž je ve všem, miluje manžela."Milující manželé to mohou vědět nebo nevědět, je to však pravda. "Ani jedenmanžel nemiloval manželku kvůli ní, ó, Milovaný. Ve své manželce vidělMne." Právě tak nikdo nemiluje dítě, anebo cokoliv na světě, než kvůli Tomu,jenž se nachází uvnitř milovaných. Pán je velký magnet a my všichni sepodobáme železným pilinám, jsme Jím stále přitahováni a každý z nás bojuje,aby jej dosáhl. Celý náš boj v tomto světě není určen k tomu, aby ukojilsobecké choutky. Blázni nevědí, co činí, práce jejich života slouží především ktomu, aby se přiblížili k velkému magnetu. Všechny urputné životní boje a bitvy nemají jiného účelu,než aby na konec vedly k němu a způsobily, abychom se s Ním sjednotili.

Bhakti jógin však zná význam životního boje, rozumí mu. prodělaldlouhou řadu těchto bojů a ví, jakou mají cenu. Živě si přeje, aby se vymanil z nepokojů, jež z nich vyplývají, snaží se vyhnouti nárazům a dává se rovnouke středu veškeré přitažlivosti, k velkému "Hari". V tom tkví bhaktovo odříkání,z něho pochází mocná přitažlivá síla, vycházející z Boha. Ta způsobuje, žemu ostatní přitahování připadají klamná. Mocný proud lásky boží, který vnikádo jeho srdce, nenechává místo pro jinou lásku. Jak jinak by tomu mohlo být?Bhakti naplňuje srdce božskými vlnami oceánu lásky, který je Bohem samým.Není tam místa pro malé lásky. To znamená, že odříkání bhaktovo je nelpěnína všem, co není Bohem a povstává z velké oddanosti k Bohu.

To je ideální příprava k dosažení nejvyšší bhakti. Přijde-li totoodříkání, otevřou se dveře, jimiž může projíti a dosáhnouti nejvznešenějších

oblastí nejvyšší lásky čili para-bhakti. Tehdy začínáme chápati, co vlastně jepará-bhakti. Jedině člověk, který vnikl do vnitřního chrámu pará-bhakti, máprávo říci, že pro něho nemají cenu formy a symboly, jakožto prostředky k náboženskému uskutečnění. Jediný on dosahuje onoho vysokého stavu,jenž se obyčejně nazývá bratrství lidí. Ostatní lidé jen o tom tlachají. Pro něhojiž více neexistují rozdíly. Vnikl do něho mocný proud lásky a on již více nevidív lidech lidi, nýbrž zří ve všem svého Milovaného. Z každé tváře září mu vstřícHari. Sluneční světlo, svit luny jsou mu projevy Hari. Všude, kde se projevujeláska a vznešenost, objevuje se jeho Hari. Jsou ještě takoví bhaktové, světnikdy není bez nich. Kousne-li takové lidi had, řeknou pouze, že k nim přišelposel Milovaného. Jedině takoví lidé mají právo mluviti o světovém bratrství.Nemají zášti, jejich mysl nikdy nereaguje v podobě nenávisti nebo závisti. Unich zmizelo všechno, co je zevní a smyslové. Jak se mohou rozčilovati, když- dík své lásce - mohou vždycky vidět Skutečnost za každou maskou?

Jednoduchost Bhakti jógy a její hlavní tajemství

"Kdo jsou největší jóginové," ptá se Ardžuna. "Ti, kteří Tě vzývají sneustálou pozorností nebo ti, kdo Tě vzývají jako Beztvárného -Absolutního?" A Šrí Krišna odpověděl: "Ti, kdo soustřeďují svou mysl na Mnes věčnou stálostí a kdož mají nejvyšší víru - jsou moji nejvěrnější, jsounejvětší jóginové. Kdo se obracejí k Absolutnu - Nepopsatelnému,Beztvárnému, Všudypřítomnému, Vševědoucímu, Neproměnnému aVěčnému - ovládajíce hru orgánů a jsouce přesvědčeni o totožnosti všechvěcí, činíce dobro všem bytostem, také tito dosáhnou Mně. Ale ti, jejichž myslse upnula na Neprojevené Absolutno, musí na cestě prodělati mnohem většíboje. Stezka neprojeveného Absolutna, může býti slezena pozemskou bytostíjen s velikou obtíží. Ti, kdo mají plnou důvěru ve Mně, kdo Mi zasvětiliveškerou námahu, aby o Mně meditovali a kdo Mně zbožňují, aniž by byli kněčemu jinému připoutáni, ty vyzdvihuji záhy z oceánu se opakujících zrozenía smrti, jelikož jejich mysl je Mně dokonale oddána." Zde je narážka zároveňna džňána jógu a bhakti jógu. Lze říci, že citovaná část je obě definuje.Džňána jóga je podivuhodná, je to vysoká filosofie. Je dosti zajímavé, žetéměř každý člověk si myslí, že může učiniti všechno, co od něho žádáfilosofie, ale ve skutečnosti lze velmi těžko skutečně žít podle filosofickýchzásad. Vydáváme se velikému nebezpečí, snažíme-li se, aby náš život vedlajen filosofie. Lze říci, že se lidé na světě dělí jednak na bytosti démonicképřirozenosti, kteří věří, žev uchování těla spočívá celá jejich existence a jediný cíl jejich života a jednakna bytosti božské přirozenosti, které si uvědomují, že tělo je pouhý prostředekk dosažení cíle, nástroj, stvořený pro vývoj duše. Ďábel může vykládati svatáPísma, jak se mu to hodí k jeho účelům, a také to činí a tak cesta poznáníposkytuje ospravedlnění jak tomu, kdo činí špatně, tak i tomu, kdo činí dobře. V tom tkví velké nebezpečí džňana jógy. Bhakti jóga naproti tomu jepřirozená, mírná a jemná. Bhakta nezná tak velkých rozletů jako džňanajógin, a proto je též ušetřen tak velkých pádů. Pokud se týče duše, pokud senezbaví otrockých pout, dotud samozřejmě nemůže být svobodná, ať sepřitom člověk ubírá kteroukoliv z náboženských cest.

Následující příklad ukazuje, jak se zlámaly řetězy duše, tj. připisovánísi zásluh anebo provinění, jež obě spoutávají duši u jedné z blahoslavenýchgopis. "Veliká radost z meditace o Bohu odstranila zotročující výsledek jejíchdobrých činů a její veliká bolest, že Jej nemůže dosáhnouti, smyla jejínáklonnosti ke hříchu. Takže se stala osvobozenou." Hlavní tajemství bhaktijógy, které je třeba znát, je, že různé vášně, pocity a vzněty v lidském srdcinezasluhují výtky. Pouze je třeba, abychom je pečlivě ovládli a dávali jimsměr stále vyšší, až by dosáhly nejvyšší stupeň dokonalosti. Nejvyšší směr jeten, který nás vede k Bohu, všechny ostatní jsou nižší. Vidíme, že radost azármutek jsou v našem životě nejběžnější a nejčastější pocity. Trpí-li někdo,že není bohatý, anebo že postrádá jiný časný statek, dává svým citům špatnýsměr. Utrpení však přece může býti užitečné. Zakouší-li člověk bolest, ženedosáhl Nejvyššího, že nedosáhl Boha, tu mu taková bolest přináší spásu.Radujete-li se z toho, že máte plnou hrst stříbrňáků, dali jste špatný směrschopnosti radovati se, je třeba, abyste jí dali vyšší směr, abyste ji dali doslužeb Nejvyššího Ideálu.

Radost, kterou můžete míti z tohoto druhu ideálu, musí býti jistěnejvětší radostí. Stejně se to má s našimi ostatními smysly, bhakta praví, žežádný z nich nelze odsuzovat, zmocní se všech a řídí je neomylně k Bohu.

Způsoby projevu lásky

Několik podob, v nichž se láska projevuje. V první řadě je to úcta,kterou pociťujeme. Proč projevujeme úctu před chrámy a svatými místy?Protože On je tam vzýván a myšlenka Jeho přítomnosti je spojena s těmitomísty. Proč se ve všech zemích náboženským učitelům prokazuje úcta?Takové počínání je lidskému srdci přirozené, neboť tito hlásají Boha. Úcta je v podstatě ovocem lásky, nemůžeme ctíti nikoho, koho nemilujeme.

Pak přichází priti - zalíbení v Bohu. Jaké obrovské zalíbení mají lidéve smyslových předmětech! Hledají všude, vydávají se kdovíjakémunebezpečí, aby našli, co milují a co uspokojuje jejich smyslnost. Od bhakty seprávě žádá tento druh lásky, ale řízený k Bohu.

Následuje nejsladší z utrpení - víraha - prudká bolest, vyvolanánepřítomností Milovaného. Když člověk pociťuje hlubokou bolest, protoženedosáhl Boha, že nenašel jediné, co stojí za námahu, aby bylo poznáno,když je kvůli tomu prudce zklamán a téměř šílený, pak je to víraha. V tomtostavu mysli jej činí nešťastným přítomnost čehokoliv jiného, co není jehoZbožňovaný. Při pozemské lásce se setkáme velmi často s víraha. Je-linějaký muž skutečně a upřímně zamilován do ženy nebo žena do muže,pociťují přirozenou nelibost z přítomnosti kohokoliv, kdo není předmětemjejich lásky. V tomto stavu, když vládne pará-bhakti, duše se trápínetrpělivostí vůči všem, jež nemiluje, dokonce se jí stává nepříjemný rozhovoro něčem jiném než o Bohu. Mysli na Něho, mysli pouze na Něho a vzdej se každého prázdnéhoslova! Bhakta shledává, že k těm, kteří mluví pouze o Něm, jej váže slovopřátelství, kdežto ostatní, kteří mluví o jiných věcech, považuje za nevlídné.

Ještě vyššího stádia lásky se dosahuje, když se zachovává život kvůlijedinému ideálu lásky, když se považuje život za skvělý a hodný, aby byl žit,jen kvůli této lásce. Bez ní by takový život netrval ani chvíli. Život je sladký,poněvadž je celý nasáknut myšlenkou na Milovaného. Tadijáta - chtění Jemunáležeti, se uskutečňuje, když člověk se stane dokonalým v bhakti, kdyždosáhl blaženost Boha, když se zároveň dotkl nohou božích. Tehdy se celá jeho přirozenost očistí a úplně přemění. Pak dosáhlúčelu svého života. Četní z těchto bhaktů pak žijí jen kvůli tomu, aby Jejzbožňovali. Je to blaženost, jediná životní radost, jíž se nechtějí vzdát. Ó,králi, to je blaživá vlastnost Hariho, že ti, kdo jsou již vším nasycení, jejichžvšechna pouta srdce jsou přeťata, zbožňují Pána kvůli zalíbení v lásce, tohotoPána, kterého zbožňují všichni bohové, všichni, kdo hledají osvobození, kdoznají Bráhmana. Zapomene-li člověk úplně na sebe a necítí, že by mu něconáleželo, dosáhl stavu tadijáta. Všechno je mu posvátné, neboť všechnonáleží Milovanému. S tím se shledáváme i v pozemské lásce, neboťmilujícímu je všechno posvátné a drahé, co náleží Milovanému. Milujedokonce i kus oděvu, jež náleží klenotu jeho srdce. A zrovna tak, když člověkmiluje Pána, celý vesmír se mu stane dražší, neboť náleží Milovanému.

Všeláska a jak vede k odevzdanosti Jak můžeme milovati jednotlivé - vjašti - aniž bychom napřed milovali -samašti - všechno dohromady - všeobecné. Bůh je samašti - všeobecný,vše obsahující celek. Vesmír, který vidíme, je vjašti, věc zvláštní, odloučená.Milovati celý vesmír je jen tehdy možné, když milujeme samašti - všeobecné,které je jistým způsobem jediná jednotka, v níž lze zříti miliony a milionyjednotek menších.

Indičtí filosofové se nezastavují u jednotlivostí, věnují jim běžný pohleda hned spěchají dále a okamžitě hledají všeobecné formy, které obsahujívšechny jednotlivosti. Všechna indická filosofie a náboženství je hledánívšeobecného. Džňanin se snaží, aby poznal úhrnnost věcí, absolutní, všeobsahující bytí, které stačí znát, aby se znalo vše. Bhakta chce tutovšeobecnou a abstraktní bytost zkonkretisovat a tím, že miluje ji, miluje vše.Jógin si přeje vlastniti onu vše obsahující sílu, jejímž zvládnutím zvládne celývesmír. Hinduistický duch během celých svých dějin byl přitahován k tomutozvláštnímu hledání všeobecného ve všech věcech, ve vědě, v psychologii,lásce i ve filosofii.

Z toho činí bhakta závěr, že milujeme-li jednoho člověka po druhém,můžeme tak pokračovati v lásce po nekonečně dlouhou dobu, aniž sestaneme dost málo schopni, abychom milovali svět jako celek. Nicméně,dojdeme-li nakonec k ústřední myšlence, že celkový souhrn veškeré lásky jeBůh, že souhrn tužeb všech duší vesmíru, ať už jsou svobodné nebospoutané nebo bojující za osvobození, je Bůh, tehdy jedině se nám můžepodařiti, abychom projevili všelásku. Bůh je samašti a viditelný vesmír jediferencovaný a projevený Bůh. Milujeme-li takto souhrn všeho, milujemezároveň vše. Milovati svět a činiti mu dobře je pak pro nás velmi snadné.Musíme však tuto schopnost získati především láskou k Bohu, jinak pro násnebude snadné, abychom činili dobře světu.

Vše náleží Jemu, je můj Milovaný, miluji Jej," praví bhakta. Tak sestane bhaktovi všechno svaté, neboť to náleží Bohu. Všichni jsou Jeho dětmi,Jeho tělem, Jeho projevem. Jak bychom pak mohli k někomu pociťovati něcojiného než lásku? S láskou k Bohu přichází, jako nevyhnutelné její působení,láska ke všem bytostem v celém vesmíru. Čím více se přibližujeme k Bohu,tím lépe vidíme, že všechny věci jsou v něm. Když se duši podaří osvojiti siblaženost této nejvyšší lásky, začíná Jej též viděti ve všem. Tím se našesrdce stane nevyčerpatelným pramenem lásky.

Po dosažení ještě vyššího stupně lásky se úplně smažou všechnymalé rozdíly mezi věcmi tohoto světa. Člověk se nám přestane jevit jakotakový, nýbrž jedině jako Bůh. Zvíře se nám nezdá býti více zvířetem, nýbržBohem, dokonce tygr není více tygrem, nýbrž projevem Boha. V tomto stadiusilné bhakti všechno je předmětem naší lásky, co žije a je. "Věda, že Hari,Pán je v každé bytosti, musí moudrý projevovati ku všem bytostem pevnoulásku."

Tato prudká, všeobjímající láska má za následek pocit dokonaléodevzdanosti a přesvědčení, že nic co se děje, neděje se proti nám -aprátikulja. Může tudíž milující duše, přijde-li bolest, říci: "Bolesti, buďvítána." A přijde-li neštěstí, může říci: "Neštěstí, budiž vítáno, i ty přicházíš odMilovaného!" Jestliže ji ohrožuje had, řekne: "Buď vítán, hade." Blíží-li sesmrt, přijme ji takový bhakta s úsměvem: "Jsem blažený, že všichni ke mněpřicházíte, buďte vítáni!" V tomto stavu odevzdanosti dokonale vzniklé z velkélásky k Bohu a ke všemu, co mu náleží, přestává bhakta rozeznávati meziradostí a zármutkem, ať přijdou jakkoliv. Neví, co to je, naříkati si na bolestnebo neštěstí. Takovýto druh odevzdanosti, bez nářku, do vůle boží a jeholásky, představuje úctyhodnější vymoženost, než veškerá sláva vznikláz hrdinských a velkých činů.

Pro velkou většinu lidí je tělo vším. Tělo je pro ně celý vesmír, hmotnéradosti jsou jejich jedinou radostí a cílem. My všichni jsme posedlí tímtodémonem lásky k tělu a ke všemu tělesnému. Můžeme vésti, kdo ví jakvysoké řeči, můžeme míti, kdo ví jak vysoké vzlety, přece zůstáváme podobnisupům. Náš duch se nepřestane zabývati kouskem zdechliny, jíž je na zemi.Proč by např. naše tělo mělo být vysvobozeno ze spárů tygra? Proč senemůžeme odevzdati tygrovi? Tygrovi bychom udělali potěšení a my bychompři tom nebyli daleko od sebeobětování a zbožnění. Můžete dosáhnoutuskutečnění takové myšlenky, v níž by se pocit já úplně ztratil? Na vrcholkunáboženství lásky nacházíme se v závratné výši a málokteří lidé, žijící v tomtosvětě, ji dosáhli. Ale dokud člověk nedosáhl tohoto nejvyššího bodu, kdy jestále připraven k obětování svého já, potud není dokonalým bhaktou.

Může se nám podařiti zachovati tělo ve více méně dobrém stavu podelší dobu. Přesto však naše tělo musí zajít, není v něm nic stálého.Blahoslavení jsou ti, jejichž těla se zničí ve službě bližnímu. Bohatství adokonce život má moudrý připravený neustále k pomoci bližnímu. v tomto světě je smrt jediná jistá věc, je rozhodně lepší, aby tělo zahynuloraději pro dobrou věc než pro špatnou.

Můžeme svůj život prodloužiti na padesát, sto let, ale co se pakstane? Všechno, co vzniklo složením, musí se rozložit a zahynout. Musí přijíta přijde chvíle, kdy se tělo rozloží. Ježíš, Buddha, Mohamed zemřeli, všichnivelcí proroci a učitelé jsou mrtví. "V tomto světě, kde se všechno rozpadá,

musíme užíti čas co nejlépe," praví bhakta. A nejlépe je mít užitek, kterýmůže dát náš život - že se dáme do služeb všech bytostí. Hrozná myšlenkatělesnosti krmí všechen egoismus světa, je to klam, že jsme pouze tělo, kterévlastníme a že musíme se snažit všemi prostředky, abychom je udrželi aukojili.

Víte-li, že jste skutečně něco jiného než tělo, nemáte s kým bystebojovali a zápasili, jste mrtví pro každou sobeckou myšlenku. Proto námbhakta vysvětluje, že se máme považovati za mrtvé pro všechny věci tohotosvěta, to je odevzdanost. Ponechte věcem svůj běh. Takový význam má:"Tvá vůle se staň!" A nikoliv, abychom pořád zápasili a vzpírali se,domnívajíce se, že si Bůh přeje naše všechny slabosti a všechnu světskouctižádost. Může se stát, že dokonce z našich sobeckých zápasů vyplynedobro, ale to je věcí boží. Dokonalý bhakta nikdy nesmí pomysleti na to, abyněco konal nebo něco chtěl pro sebe. "Pane, stavím ve Tvém jménu chrámy,přináším ve Tvém jménu velké dary, ve Tvém jménu - já jsem chudý anemám nic, ale zde odevzdávám své tělo a skládám je k Tvým nohám.Neopusť mne, ó, Pane!" Tak vypadá bhaktova modlitba, která vychází zzhloubi srdce. Kdo to zkusil, pro toho je taková oběť já milovanému Pánudaleko vyšší než všechno bohatství a moc a dokonce než všechny okřídlenémyšlenky na slávu a blaho. Mír klidné odevzdanosti bhaktovi je mír, který přesahuje veškeré pojetía jeho cena se nedá s ničím srovnat. Jeho aprátikulja je stav mysli, v němžjiž nemá žádného zájmu a také ovšem neví již o ničem, co by se stavělo protiněmu. V tomto stavu vznešené odevzdanosti odpadne všechno, co poutá, s výjimkou oné všesžírající lásky k němu, v níž žije, hýbe se a existuje. Tatoláska táhnoucí k Bohu, však ve skutečnosti duši nepoutá, nýbrž účinně lámevšechna pouta.

Pro milujícího je nejvyšší poznání a nejvyšší láska tímtéž Upanišady rozlišují poznání vyšší a poznání nižší. Bhakta nezná

rozdílu mezi tímto vyšším poznáním a svou nejvyšší láskou (pará bhakti).Mundaka Upanišada praví: "Ti, kdo znají Brahmu, tvrdí, že jsou dva druhypoznání, jež stojí za to, aby byly dosaženy. Jsou to vyšší (pará) a nižší(apará). Nižší poznání obsahuje Rigvédu, Jadžurvédu, Samavédu,Atharvavédu, Šikšu (věda, jež pojednává o výslovnosti a přízvuku), Kalpu(obětní liturgie), mluvnici-nirukta (věda, jež pojednává o etymologii a významuslov), prosodii a astronomii. Vyšší poznání je takové, jímž se poznáNeproměnný.

Z toho jasně vyplývá, že vyšší poznání je poznání Brahmy. Devi-Bhagavata nám tuto definici vyšší lásky (pará bhakti) podává takto: "Jakoolej, který přetéká z jedné nádoby do druhé v podobě nepřetržitého vlákna,právě tak, když náš duch myslí v nepřetržitém proudu na Pána, tu senacházíme v tom, co nazýváme pará bhakti čili nejvyšší láska. „Toto ustavičné a nikdynerušené řízení se ducha a ostatní podoby bhakti jsou jen přípravná stadia k této nejvyšší formě pará bhakti, o níž se též praví, že to je láska, která seprojevuje po oddanosti (ragánugá). Jakmile tato nejvyšší láska jednou vešlado srdce lidského, myslí duch ustavičně na Boha a nevzpomene si na nic

jiného. Nezbývá v něm místa pro myšlenky, jež by se nezabývaly Bohem.Jeho duše se stane nepřemožitelně čistá, zláme všechna pouta ducha a tělaa stane se šťastná a svobodná.

Jedině tento člověk dokáže zbožňovati Pána ve svém vlastním srdci:formy, symboly, knihy a doktriny jsou pro něho neužitečné a neschopné, abymu poskytly nějakou službu. Není snadné zbožňovati Pána tímto způsobem.Ponejvíce kvete lidská láska jen tam, kde je opětována, tam, kde láskanevzbudí lásku, vládne obyčejně jen chladná lhostejnost. Přece však seshledáváme s několika řídkými případy, že se projevuje láska i tam, kdenenachází ohlas. Chceme-li použíti symbolu, můžeme srovnati takovou láskus láskou motýla k ohni. Motýl miluje oheň, padne do něho a zahyne. Je to užv přirozenosti tohoto hmyzu tak milovati. Milovati, protože je to přirozenápodstata lásky, to jest nejvyšší a nejméně sobecký druh lásky, jaký lze najít v tomto světě. Taková láska, vyvinuvší se na úrovni duchovní, vede k uskutečnění pará bhakti.

Trojúhelník lásky

Lásku si můžeme představiti jako trojúhelník, jehož každý vrcholodpovídá jednomu z jejích neoddělitelných příznaků. Neexistuje trojúhelníkbez tří vrcholů a též neexistuje žádná pravá láska, která by nemělanásledující tři příznaky: První vrchol našeho trojúhelníku lásky je, že láska nepřipustí žádnéhosmlouvání. Dokud chceme dostati nějakou odplatu, dotud se nejedná opravou lásku, nýbrž je to otázka: Má dáti - Dal. Dokud si myslíme, že bychommohli to, nebo ono dobrodiní dostati od Boha na oplátku za svou hlubokouúctu, věrnost, dotud nemůže v našem srdci vzrůstati žádná opravdová láska.Kdo Boha zbožňuje proto, že doufá, že se mu za to od Něho dostanenějakého dobrodiní, jistě by jej nezbožňoval, kdyby věděl, že se mu nicnedostane. Bhakta zbožňuje Pána, protože je hodný zbožnění. Tento božskýcit opravdu nábožného člověka není vyvolán ani řízen jinou pohnutkou.

Žil jednou velký král, který šel lesem a potkal tam mudrce. Pozastavilse s ním na chvíli a byl jat jeho velkou čistotou a moudrostí. Chtěl se muzalíbiti a uděliti mu dar. Mudrc odmítl a pravil: "Lesní ovoce mi poskytuje dostijídla, čisté potoky, jež stékají z hor a horská jeskyně je mým domovem. Pročbych měl přijímati od tebe nebo kohokoliv jiného nějaký dar!" Král odpověděl:"Pro moji radost přijmi něco ode mne a prosím tě, pojď se mnou do města domého paláce." Konečně po dlouhém přemlouvání mudrc povolil králověpřemlouvání a doprovodil jej do jeho paláce. Než však král předal mudrci dar,pronesl svou modlitbu a pravil: "Bože, daruj mi více dětí, Bože, dej mi většíbohatství, Bože, dej větší zem, Bože, daruj mi lepší zdraví atd." Dříve však,než král dokončil svou modlitbu, mudrc povstal a klidně opustil místnost. Jakto král zpozoroval, utíkal za ním a volal: "Pane, odcházíte, aniž jste přijal médary!" Mudrc se obrátil a pravil: "Nežádám almužny od žebráka! Ty nejsi nicjiného než žebrák, jak mi můžeš něco darovati? Nejsem blázen, abych přijalněco od žebráka, jako jsi ty. Odejdi a nechoď za mnou více."

Tato historka dobře ukazuje rozdíl mezi žebráky a pravýmizbožňovateli Boha. Žebrání není řeč lásky. Je to nečestné milovati kvůli

získání spásy nebo jakékoliv odměny. Láska si nežádá mzdy. Není jiné láskynež lásky pro lásku. Bhakta miluje, jelikož nedokáže, aby nemiloval. Vidíte-linějakou krásnou krajinu a zalíbí-li se vám, nechcete od ní dobrodiní, ani onaod vás nic nežádá. A přece pohled na ni zaseje do vaší duše blaho, utišívšechny duševní nepokoje a dá vám klid.

Téměř vás na chvíli vyzdvihne nad vaši smrtelnou přirozenost dostavu opravdové božské extáse. Tato podstata pravé lásky je prvnímvrcholem našeho trojúhelníku. Nežádejte nic nazpět za svou lásku, vždyckymějte roli dávajícího. Dejte Bohu svou lásku, ale neočekávejte, že něcodostanete nazpět (ani Jeho). Druhý vrchol lásky je, že láska nezná bázlivost. Kde zbožňují Boha zestrachu, náležejí k nižším vývojovým stupním, jakožto lidské bytosti jsou úplněnevyvinuté. Zbožňují Boha ze strachu před trestem. Pro ně je mocnou bytostíozbrojenou bičem v jedné ruce a žezlem v druhé. A když Jej neposlechli, bojíse, že budou zbičováni. Zbožňovati Boha ze strachu před trestem je hanbou.Takové zbožňování, smíme-li zde vůbec použíti tohoto jména, je nejnižšíforma zbožňování z lásky. Jak může býti v srdci, v němž trvá strach, takéláska? Láska sama překonává veškerý strach. Představte si mladou matku,která jde po ulici a za ní jde štěkající pes. Má strach a uteče do nejbližšíhodomu. Předpokládejte však, že příští den jde se svým děťátkem po ulici a že jinapadne lev. Kam myslíte, že se postaví? Přirozeně právě před tlamu lva,aby chránila dítě. Láska přemáhá veškerou bázeň.

Bázeň se rodí ze sobecké myšlenky, chtící se odděliti od všehoostatního. Čím více se zmenšuji a čím více se uzavírám ve svém egoismu,tím více roste moje bázeň. Myslí-li si člověk, že je malé nic, jistě se ho zmocnístrach. Čím méně však sebe považujete za bezvýznamného člověka, tímméně budete mít strach. Dokud jsou ve vás ještě zbytky strachu, nemůže vevás přebývati žádná láska. Láska se strachem se nesnese. Ti, kdo Bohamilují, nesmí se Jej báti. Pravý zbožňovatel Boha se usmívá příkazu:"Nevezmeš jména božího nadarmo!" Jak se může v náboženství láskyvyskytnout rouhání se Bohu? Čím častěji vyslovujeme jméno Boží, ať užjakýmkoliv způsobem, tím lépe pro nás. Opakujete přece Jeho jméno jenproto, že Jej milujete.

Třetí vrcholek trojúhelníka je, že láska vůbec nezná soupeře, neboť v sobě ztělesňuje nejvznešenější ideál milujícího. Pravá láska se v násnevyvine nikdy dříve, než se cíl naší lásky stane pro nás nejvyšší. Může sestát v mnohých případech, že se lidská láska špatně vede a umisťuje, ale promilujícího je předmět jeho lásky vždy nejvyšší. Někdo může spatřovati svůjideál v nejnižších bytostech, jiný zas v nejvyvinutějších, ale v každém případějedině zvolený ideál může býti upřímně a opravdově milován. Nejvyšší ideálkaždého člověka se nazývá Bůh. Nevědomec, nebo mudřec, nebo hříšník,muž či žena, vzdělanec či nevzdělanec, kultivovaný či nekultivovaný - prokaždého člověka je nejvyšším ideálem Bůh. Souhrn všech nejvyšších ideálůkrásy, vznešenosti, moci nám poskytuje nejúplnější pojetí milujícího a láskyhodného boha. Tyto ideály jsou v té či oné formě živě přítomny v každémvědomí, jsou viditelny od veškerých našich vědomí. Všechny činné projevylidské přirozenosti - jsou bojem za uskutečnění těchto ideálů v praktickémživotě. Všechna různá hnutí, která pozorujeme ve společnosti, povstávajíproto, že různé ideály v jednotlivých duších usilují o to, aby se uskutečnily azhmotnily, co je uvnitř snaží se dostat navenek.

Tento věčně vládnoucí vliv ideálu je jedinou silou, jedinou hybnousilou, kterou lze v lidstvu pozorovati při díle. Teprve po stech vtěleních, pobojích, které trvají tisíce let, člověk pozná, že je marné chtít, aby se vnitřníideál úplně shodl se zevními podmínkami a je určoval. Teprve, když topochopil, přestane se snažit, aby promítl svůj osobní ideál do zevního světa.Sbližuje svůj ideál jako takový, stává se na nejvyšší stanovisko lásky tentoideál, ideálně dokonalý, obsahuje všechny nižší. Každý ví, že zamilovanýdokáže viděti krásu nymfy na masce rozšklebené tváře šeredy. Člověk, kterýpřitom zůstane pouhým divákem, usoudí, že tato láska není na pravém místě,ale zamilovaný i nadále vidí vílu a nikoliv šeredu. Ať je to nymfa nebo šereda,předmět naší lásky zůstane opravdu jádrem, kolem něhož krystalisují ideály.

Co vlastně náš svět zbožňuje? Zajisté ne tento vznešený, dokonalý,všeobsahující ideál opravdu věřícího a nanejvýš milujícího. Ideál, který muži aženy obvykle zbožňují, je ten, který nosí v sobě. Každý promítá svůj ideál dosvěta a pak před ním padá na kolena. Proto hrubí a krvežízniví lidé věřív krvežíznivého Boha, neboť nemohou milovati nic jiného, než co je jejichnejvyšším osobním ideálem. Proto též dobří lidé mají vznešenou představuBoha a jejich ideál se hodně liší od ideálu ostatních.

Bůh lásky sám sebe dokazuje Jaký je ideál milujícího, který již překonal všechny sobecké, obchodní asmlouvačné myšlenky a který již nemá bázně? Takový člověk řekne dokoncevšemohoucímu Bohu: "Dávám Ti všechno a nechci na Tobě nic, není vskutkunic, co bych mohl považovati za svůj majetek." Když člověk získal totopřesvědčení, stane se jeho ideálem ideál dokonalé lásky a dokonaléneohroženosti v lásce. Nejvyšší ideál takového člověka nedá se zúžitivymezením svého předmětu. Je to všeobsahující láska, bez mezí a hranic,láska sama absolutní. Tento velký ideál náboženství lásky je zbožňován amilován pouze tak, jak jest bez pomoci nějakého symbolu nebo podnětu. Toje nejvznešenější forma pará bhakti, zbožňování ideálu jako takového, kterýobsahuje vše. Ostatní formy lásky jsou na cestě dosažení tohoto ideálu. Natéto cestě za uskutečněním náboženství lásky shledáváme se se všemineúspěchy a úspěchy. Vybíráme jeden předmět po druhém a vnitřní ideálpromítáme postupně do každého z nich. Ukáže se, že všechny tyto zevnípředměty nedostačují k zprostředkování vnitřního ideálu, jenž se pořádrozšiřuje, a proto je odhazujeme jeden po druhém. Konečně dojde žák k tomuzávěru, že by bylo marné, kdyby chtěl uskutečnit svůj ideál v zevníchpředmětech a že všechny tyto předměty vůbec nelze srovnat se samotnýmideálem. Během času získá sílu poznávati nejvyšší, nejobsažnější ideál, kterýzří dokonale živě a skutečně, přes to, že pro něho zůstává výhradněabstrakcí.

Dosáhl-li věřící tohoto bodu, netáže se více, zda je Bůh dokazatelný činikoliv, zda je všemohoucí či vševědoucí. Pro něho je jedině Bohem lásky,nejvyšším ideálem lásky a to je vše, co si přeje. On, jakožto láska, dokazujesám sebe. Jediného důkazu není třeba k tomu, aby milující byl přesvědčen oexistenci milovaného. Bohové-soudci jiných náboženství potřebovali by třebasmnoho důkazů o své existenci, ale bhakti nemyslí a nemůže mysleti natakové bohy. Pro něho je Duch úplně a zcela jen láskou. "Nikdo, ó, Milovaný,nemiluje manžela k vůli lásce k manželu, ale miluje jej k vůli lásce ke Mně.

Nikdo, ó, Milovaný, nemiluje manželku z lásky k ní, nýbrž z lásky ke Mně,která jest v ní, způsobuji lásku k ní."

Někteří tvrdí, že sobectví je jediná hnací síla všech lidských činností.Též sobectví je láska, ale láska zhanobená tím, že se osamostatnila, omezilana jednotlivce. Myslím-li na sebe jako na vše obsahující celek, nemůže vemne při tom být žádné sobectví. Jestliže však si mylně myslím, že jsem něcobezvýznamného, tu se moje láska osamocuje a zužuje. Smysl je v tom, žezužujeme a zmenšujeme sféru lásky. Vše, co je ve vesmíru, je původubožského a zasluhuje, aby bylo milováno. Nutno si připomenouti, že láskak celku zahrnuje v sobě lásku každé části. Tento celek je Bůh bhaktův,všichni ostatní bohové - Otec, který je na nebesích, Matka - Stvořitel -všechny teorie, nauky a knihy nemají pro něho ani účel ani význam, neboťsvou nejvyšší láskou a odevzdaností se pozdvihl nad všechny tyto věci.

Když se srdce vytříbí, vyčistí a naplní až po okraj nektarem božskélásky, všechny ostatní představy o Bohu se zdají být dětinské a jsou zavrženyjako nepatřičné a bezcenné. Taková je vskutku moc pará bhakti - čili nejvyššílásky.

Dokonalý bhakta nehledá již Boha v chrámech a kostelích, není místa,kde by Jej nenalezl. Nalézá Jej stejně dobře v chrámu jako mimo něj, nacházíJej ve svatosti svatých právě tak dobře jako ve zvrhlosti ve zvrhlých, protožeOn již vládne v jeho srdci s veškerou slávou, jakožto všemohoucí aneshasitelné světlo lásky, které září vždy a je vždy přítomné.

Lidské představy o božském ideálu lásky Je nemožné, vyjádřiti lidským jazykem podstatu ideálu nejvyšší a

absolutní lásky. Ani nejvyšší vzlet lidské představy není schopen obsáhnouticelou její dokonalost a nekonečnou krásu. A přece žáci náboženství láskymusí všude, ať už ve formě nižší, či vyšší, používati nedostačujícího lidskéhojazyka, aby pochytili a definovali ideál lásky. Dokonce lidská láska, ve všechsvých formách, byla stvořena k tomu, aby představovala určitým způsobemnevýslovnou, božskou lásku. Člověk může myslet na božské věci jen svýmlidským způsobem. Absolutno vyjadřuje jen relativní řečí. Celý vesmír je pronás textem. Textem Nekonečna psaným jazykem konečna. Proto bhaktapoužívá o Bohu a o jeho kultu lásky všechny výrazy, které se obvykle sdružujís obyčejnou lidskou láskou. Velcí spisovatelé, kteří psali o pará bhakti sepokoušeli pochopiti a zakusiti tuto božskou lásku mnohými různými způsoby.Nejnižší způsob, jakým je může chápati láska, nazývají mírný - šanta. Když člověk miluje Boha, aniž by v něm hořel oheň lásky, aniž by sejeho mysli zmocnila šílenost lásky, když je jeho láska úplně mírná a normální,poněkud povznesená nad pouhé formy, ceremonie a symboly, když se všaknevyznačuje ani trochu šílenstvím prudce činné lásky, je to stav šanta.

Ve světě se setkáváme s lidmi, kteří se rádi pohybují pomalu a sjinými, kteří jdou a přicházejí jako vítr. Šanta-bhakta je tichý, mírný a jemný. Další vyšší způsob je dásja - postoj služebníka. Při něm se člověk cítíslužebníkem Páně. Jeho ideálem je oddanost věrného služebníka Pánu.

Dále stojí způsob sakhja - přátelství. "Ty jsi můj milovaný přítel."Zrovna tak, jako člověk otvírá své srdce příteli, vědě, že jej přítel nikdy

nevyplísní pro jeho chyby, nýbrž se bude snažiti, aby mu pomohl, právě takjako je pocit rovnosti mezi člověkem a jeho přítelem - také tak láska mezizbožňovatelem a jeho přítelem-Bohem je prodchnuta stejným duchemrovnosti. Bůh se stane naším přítelem, který je blízkým, jemuž se můžeme sevším volně svěřiti, jemuž můžeme odevzdati všechna nejtajnější tajemstvísvého srdce s dokonalou jistotou, že nám pomůže a nás podpoří. Je přítelem,jejž věřící přijímá jako sobě rovného. Bůh se při tom stává naším soudruhemve hře. Můžeme klidně říci, že my všichni v tomto vesmíru si hrajeme. Jakoděti provozující svou vlastní hru, tak i milovaný - Pán - si hraje s tímtovesmírem. Je dokonalý, nezná žádné přání. Proč tedy něco stvořil? Činnost v nás vždy se projevuje, když chceme dosáhnouti nějakých cílů. Čili tato přánívždy předpokládají nedokonalost. Bůh je dokonalý, nemá žádných přání. Pročpokračuje do nekonečna se stvořitelskou, stále činnou prací? Co tím zamýšlí?Všechny historie o Bohu, který stvořil svět z toho nebo onoho důvodu, jež mupřikládáme, jsou pouze hezké legendy, ale nic více. Bůh je s námi a neustálesi s námi hraje a my si hrajeme s ním. Bůh je náš věčný přítel ve hře. Jakkrásně si umí hrát.

Hra se končí, když je cyklus ukončen. Pak nastane velké ticho, kterétrvá kratší či delší dobu, až zase všechno povstane a hra se začíná znova. Ajedině tehdy, když zapomenete, že všechno je hra, v níž i vy máte úlohu,přichází na vás bída a zármutek. Srdce se stává těžké a svět vás tíží celousvou vahou. Jakmile se však vzdáte myšlenky o běžné skutečnosti tétopohnuté tříminutové peripetie, které říkáme život, jakmile víte, že život jedivadlo, kde vy hrajete, kde pomáháte Bohu v jeho hře, hned přestanouvšechny vaše bědy. Hraje si v každém atomu. Hraje si, když tvoří světy,slunce a měsíce. Hraje si s lidským srdcem, se zvířaty. Jsme figurami naJeho šachovnici. Staví figury na šachovnici a promíchává je. Napřed náspostaví tak, pak onak a my mu vědomě či nevědomě pomáháme v Jeho hře.Ó, jaká blaženost, jsme jeho druhy ve hře! Následuje způsob, který se nazývá vátsalja, že totiž milujeme Bohanikoliv jako svého otce, nýbrž jako své dítě. Zprvu se nám to zdá asi bizarní,ale vychovává nás k tomu, že zbavujeme pojem Boha od veškeré představymoci. Myšlenka moci přináší s sebou bázeň. Láska však nesmí znáti strach.Známky hluboké úcty a poslušnosti jsou nutné k vytváření charakteru, alekdyž je charakter vytvořen, když zbožňovatel ochutnal mírnou a tichou lásku ataké trochu prudké šílenství, není třeba mluviti o ethice a disciplině. ChápatiBoha jako mocného, majestátního a slavného, jako vládce všehomíra neboBoha bohů, bhaktu nezajímá. Abychom Boha nespojovali se strašlivoupředstavou moci, milujeme Jej jako vlastní dítě. Otec a matka nepociťují vůčidítěti žádný strach, nechovají se před dítětem uctivě. Ani jim nenapadnevyprošovati si od něho nějaké dobrodiní. Dítě je vždy v situaci toho, kdopřijímá a z lásky k dítěti by rodičové stokráte obětovali svůj život. Tisíc životůby obětovali pro své dítě. Proto může být Bůh milován jako dítě.

Tato myšlenka, zbožňovat Boha v podobě dítěte, se přirozeně zrodilaa vyvíjela v náboženských sektách, které věří ve vtělování boží.Mohamedánovi je nemožné, aby si představoval Boha jako dítě, podobnámyšlenka by ho úplně zastrašila. Křesťané a hinduové mohou si jej tak dobřepředstaviti, neboť mají dítě Ježíše a dítě Krišnu. Indické ženy se považujíčasto za matky Krišnovy. Též křesťanské matky měly by si představovati, žejsou matkami Kristovými, a to by přineslo Západu poznání, kterého má tolik

zapotřebí, o božském mateřství od Boha. Pověrečná bázeň a uctivost vůčiBohu jsou hluboko zakořeněny v hloubi našeho srdce a je třeba dlouhých let,abychom láskou zničili své pojmy o uctivosti, poctě, bázni, majestátu a slávě,jež se vztahují na Boha.. Je ještě jiná představa božského ideálu lásky. Nazýváme ji madhura(sladká). Je nejvyšší ze všech. Pozůstává věru v nejvyšším projevu lásky v tomto světě, v lásce, která je též nejsilnější, jakou člověk zná. Která láskatak otřese celou lidskou přirozeností, která láska tak prodchne každý atomjeho bytosti, tak jej poblázní, tak způsobí, že sám sebe zapomene, tolik jejzmučí, učiní z něho Boha nebo démona - jako dokáže láska mezi mužem aženou?

V madhuře - tedy v této nejsladší formě božské lásky, je Bůh našímmanželem. Všichni jsme ženami, neexistuje v tomto světě žádný muž, mimojediného muže a tím jest On, náš Milovaný! Všechna láska, kterou muž dáváženě, nebo žena muži, je zde přinášena Bohu. Všechny druhy lásky, s nimižse setkáváme zde na zemi a s nimiž si celkem pouze hrajeme, mají jediný cíl- Boha! Člověk, bohužel, nezná moře, do něhož ustavičně proudí mocná řekalásky, a proto ji často pošetile obrací a dává lidským loutkám. Velká láska k dítěti, která žhne v lidské přirozenosti, není určena pro malou loutku - dítě.Je-li slepě a výlučně věnována pouze dítěti, je výsledkem utrpení. Takovábolest však přinese pochopení, že láska, která se věnuje nějakému člověku,musí způsobiti dříve nebo později bolest a zármutek. Naše láska musí se tedydávat Nejvyššímu, který nikdy neumírá a nikdy se nemění. Jemu je oceánemlásky, v němž není přílivu ani odlivu. Láska musí dojíti do pravého místaurčení, k Tomu, jenž jest opravdu nekonečný oceán lásky. Všechny řeky ústído tohoto moře. Ani kapka vody, která klouže po boku hory, nemůže sezastaviti ve svém běhu, padla-li do potoka, nebo do řeky. Dokonce i kapka sinajde konečnou cestu do oceánu. Bůh je jediný cíl našich vášní a citů.Chcete-li dáti volný průchod své zlosti, hádejte se s Ním. Vyplísněte svémuMilovanému, zlobte se na svého Přítele. Komu byste mohli tak klidně vyčinit?Který smrtelník by tak trpělivě snášel váš hněv? Jistě by prudce reagoval.Zlobte se na mne, jistě bych se hned vzepřel, protože bych tak lehce nesneslváš hněv. Řekněte Milovanému: "Proč nepřicházíš ke mně? Proč měnecháváš tak samotného?"

Kde naleznu větší radost než v Něm? Jakou radost můžeme najíti v malých, hliněných hroudách? Musíme hledati vznešenou podstatunekonečné radosti a ta je v Bohu. Všechny naše vášně a vzněty mají se nésti

k Němu, Jsou určeny Jemu, neboť minou-li svůj cíl a padnou-li, zkazí se.Směřují-li přímo k Pánu, dokonce nejnižší z nich se přetvoří. Všechny sílylidského těla a ducha, ať už se projevují jakkoliv, mají jediný cíl u Boha, jakosvého ekájana. Všechna láska i vášeň lidského srdce má směřovati k Bohu.On je Milovaný, koho jiného by mělo naše srdce milovati? Je nejskvělejší, jenejvznešenější. Je krása a vznešenost sama. Kdo by byl na tomto světěkrásnější než On? Kdo ve vesmíru je nadán lepšími vlastnostmi než On, abyse mohl státi manželem? Kdo ve vesmíru je hodnější lásky? Nechť je tedyvaším manželem, nechť je vaším Miláčkem.

Často se stává, že zbožňovatelé Boha, kteří opěvují božskou lásku,používají řeči lidské lásky ve všech jejích formách, jakožto přiměřenéhoprostředku, aby ji popsali. Blázni tomu nerozumí a nikdy neporozumí. A

pohlíží na to světskýma očima. Neví nic o šíleném zanícení této duchovnílásky. Jak by také mohli?" Pro jediný polibek Tvých rtů, ó, Milovaný! Kohos Tyjednou políbil, toho žízeň po Tobě vždy a věčně vzrůstá, všechny jeho starostimizí, zapomíná na vše, vyjma na Tebe!" Usilujte o tento polibek Milovaného,po doteku Jeho rtů, který činí bhaktu šíleným a činí z člověka Boha. Pro toho,kdo byl omilostněn tímto polibkem, mění se celá příroda, zapadající světy,mizí slunce, dokonce vesmír se rozpouští v nekonečném oceánu lásky. To jedokonalé šílenství z lásky. Pravý duchovní milovník však nezůstává pouze při tom. Ani láska mezimanželi není pro něho dosti šílená. Bhaktové používají též pojmumimomanželské lásky, protože tato je zvlášť silná. Nemyslí ovšem na to, coby tato láska mohla v sobě mít neslušného. Tato láska je toho druhu, že jetím vášnivější, čím více překážek se jí klade v cestu, aby bránily jejímuvolnému průchodu. Manželská láska však je mírná a bez překážek. Bhaktovési představují mladou ženu, která vášnivě miluje svého milence, ale brání jí vtom otec, matka nebo manžel. Čím více překážek se staví její lásce v cestu,tím více sílí. Lidská řeč není schopna vyjádřiti, jak vášnivě byl milován Krišnav lesích Vrindá, jak při zaznění jeho hlasu věčně blažené gopis mupřispěchaly vstříc, zapomínajíce světa a jeho pout, svých povinností, radostí abolestí. Lidé! Lidé! Jak můžete mluvit o lásce boží a zároveň se při tomzaměstnávati všemi marnostmi tohoto světa, jste upřímní? "Kde je Ráma, tamjiž není místa pro nějaké přání, tam není místa pro Rámu - kde je přání -nemohou existovati pohromadě, jako světlo a tma nikdy nejsou pohromadě."

Závěr Dosáhne-li se tento vznešený ideál lásky, odhodí se všechna filosofie.

Kdo by se pak ještě o ni staral? Svoboda, nirvána, spása - všechno se hodípřes palubu. Kdo může toužiti po svobodě, když požívá božskou lásku?"Pane, nežádám ani bohatství, ani přátele, ani krásu, ani vědění, dokonce anisvobodu - dovol, abych se stále zrozoval a ty, abys byl vždy mojí láskou. Buďpo staletí mojí láskou."

"Kdo by se chtěl státi cukrem?" praví bhakta. „Chtěl bych jísti cukr!"Kdo by si tedy mohl přát, aby se stal svobodný a sjednotil se s Bohem? - "Ikdyž vím, že jsem Jím, přece chci zůstat od Něho oddělen a rozrůzněn,abych mohl se těšiti z lásky k Milovanému," praví bhakta.

Láska k vůli lásce je největší radost. Kdo by si nenechal tisíckrátspoutat ruce a nohy, aby se mohl těšiti z Milovaného? Bhakta se nezajímá onic jiného než o lásku, aby miloval a byl milován. Jeho láska, která neníz tohoto světa, se podobá přílivu, který stoupá proti řece, tentýž milující plujeproti řece, proti proudu. Svět jej považuje za blázna. A znal jsem jednohotakového člověka, kterého svět považoval za blázna a on na to odpovídaltakto: "Přátelé, celý svět je blázinec - jedni jsou posedlí pozemskou láskou,jiní pověstí, jiní slávou, jedni myšlenkou na peníze, jiní myšlenkou na svouspásu a nebe. Jsem také bláznem v tomto velkém blázinci, jsem posedlýBohem. Jestli vy jste pomatení, ať je to k vůli Bohu. Myslím však, že můj stavje přece jen nejlepší."

Bláznovství pravého bhakty je stravující, všechno ostatní před nímmizí. Celý vesmír se mu zdá být plný lásky a jedině lásky. Když je tedy člověk

láskou naplněn, znamená to, že je blahoslaven na vždy, věčně šťasten.Jedině toto svaté bláznovství božské lásky nás může navždy uzdraviti znemoci tohoto světa. U bhakty sobectví mizí zároveň s žádostivostí. Přiblížilse k Bohu a odhodil všechna marná přání, jimiž byl až dosud naplněn.

V náboženství lásky musíme začít s dualismem. Bůh je pro násoddělená bytost a my se cítíme též oddělenými bytostmi. Pak mezi oběmazprostředkuje láska, člověk se začíná přibližovati k Bohu a Bůh též sepostupně blíží k člověku. Člověk se chápe všech různých lidských životníchvztahů, jako jsou otcovský, mateřský, přátelský, učitelský, milovnický apromítá je na svůj ideál lásky, na Boha.

Bůh je pro něho tím vším a konečný bod svého postupu dosahuje,když se úplně ztratil v předmětu své lásky. Každý z nás začíná s láskou ksobě a nespravedlivé požadavky, které klade jeho malé já činí láskusobeckou. Konečně ovšem vyjde světlo a v něm poznáme, že se naše maléjá sjednotilo s Nekonečnem.

Sám člověk se přetvoří v přítomnosti tohoto světla Lásky a konečněpozná tuto pravdu plnou inspirace a krásy:

Láska, milující a milovaný jsou jedno.

***** *** *