Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Starší česká literatura v PlzniAuthor(s): Zdeňka TicháSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 89, Čís. 2 (1966), pp. 217-218Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23465052 .

Accessed: 16/06/2014 03:46

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.44.79.149 on Mon, 16 Jun 2014 03:46:04 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

REFERÁTY

stručnou poznámku o počtu písařských rukou a označeni užitého druhu písma (písem). Cenná je řádka, věnovaná skladbě kodexu, avšak u některých středověkých kodexů jsou tyto údaje bez vysvětlení vy puštěny (např. u sign. 20 Ε 33, 20 G 13 atd.). Informace o umělecké výzdobě ko dexů jsou řazeny až do poznámek za jed notlivými částmi textu; tento způsob má své oprávnění, neboť ponechává neome zeně místa к popisu, avšak přesto by uži vatel uvítal krátké upozornění v úvodním kursivním odstavci. Vlastní popisy posky tují dostatečně dlouhé incipity a expli city; v poznámkách jsou sneseny základní údaje o edicích a literatuře a autor upo zorňuje i na některé problémy autorské; ve zvláštním odstavci jsou registrovány významnější jevy formální, umělecké a grafické úpravy textů. V poznámkách po skytuje autor dostatečně informací; do

datky, které lze doplnit, jsou jen ojedinělé (srov. např. poznámku к Rokycanově listu Janu Kapistránovi z 11. 9. 1451 v rkp. 20 Η 5, ff 230b—231a: к ed. je třeba při pojit vydání Waddingovo v Annales Minorum 122, Romae 1740. 92 a v lit. chybí odkaz na stať R. Ryšavého ve Franc. Studien 19, 1932, 248). V typografické úpravě soupisu ruší užívání stejného písma pro vlastní text a autorskou poznámku. I když se autor snažil odlišit své poznám ky od popisu textu zvláštním grafickým znaménkem (hvězdičkou), přehlednost saz

by nebyla zvýšena; daleko lépe by půso bilo užití kursivy nebo petitu.

Soupis doplňuje řada příloh (v podstatě speciálních rejstříků), které usnadňují orientaci v knize. V soupisu incipitů se autor přísně omezil jen na pravé incipity; vzhledem к tomu, že některé kusy, zvláště

listy, bývají v literatuře (nebo v soupisech rukopisů) citovány jen podle předcházejí cích formulí (např. pozdravné řádky), ne

bylo by neúčelné uváděti i tyto nepravé začátky. List Borotínův Kapistránovi bývá např. v literatuře uváděn pod nepravým incipitem „Salutem et salutis opere facere" a neznáme-li pravý incipit „Obsecro te" budeme se — podle rejstříku incipitů —

mylně domnívat, že list není v kynžvart ských rukopisech zachován. Závěr knihy tvoří spolehlivý rejstřík a osm křídových reprodukcí z rukopisů; pro paleografické účely je důležitá poslední tabulka, repro dukující některé písařské explicity.

Pavel Spunar

Starší česká literatura v Plzni

Chci si povšimnout kapitol kolektivního díla Dějiny Plzně (Plzeň 1965, str. 355;

dílo zahrnuje látku od nejstarších dob až do počátků obrození), které líčí literární život; jejich autorem je Miloslav S v á b. Jde o kapitolu V. (První projevy literární

kultury v latinském jazyce, str. 69—71), VII. (Husitské a protihusitské literární

boje, str. 87—92), XII. (Literární aktivita měšťanské inteligence v humanistické a renesanční Plzni, str. 178—196) а XVIII.

(Literatura za tlaku protireformace a v ba rokním stylu, str. 292—300).

Švábovi se podařilo šťastně skloubit běžně známá fakta s místními specifiky a nejen to: přes množství nového archiv ního materiálu, který objevil při své práci, neutonul v něm, ale dovedl jej účelně včlenit do stručných syntetických výkladů. V každé kapitole Sváb sleduje všechny větve literárního dění včetně tvorby lidové a pololidové. Zvláště je třeba uvítat to, že si nevšímá literárního života ve vzducho

prázdnu, ale sleduje i osudy knihoven. To je určité novum ve způsobu literárních

výkladů a je to novum užitečné, neboť

nejen to, co se právě v určité době produ kuje, ale i to, co je uloženo v knihovnách kulturních lidí, je významnou součástí lite rárního života. Tak se před našima očima

rozvíjí literární život Plzně od nejstarších dob, kdy téměř není stop po souvislé lite rární činnosti, přes husitské období, kdy se literatura v Plzni prudce rozvíjí v obou

směrech, husitském i protihusitském (Švá bovi se podařilo dobře ukázat onu proti kladnost na dvou významných postavách, Václavovi Korandovi a Prokopovi z Plzně) a nadále je určována postojem Hilaria Litoměřického působícího v Plzni v šede

sátých letech 15. století, přes literárně

nejbarvitější období humanismu a refor mace až do doby protireformační. Zvláštní

pozornost jistě vzbudí velký přínos Plzně do kulturní pokladnice českých zemí v do bě renesanční, jejž umožnil počátek a roz

voj knihtisku spjatého s Plzní (Kronika trojánská, Podkoní a žák, Život Adama a Evy, překlady Viktorina Kornela ze Vše hrd a Řehoře Hrubého z Jelení, Vespuceiho Spis o nových zemích a o novém světě

atd.). Poukaz na kulturní úlohu Plzně je dů

ležitý nejen proto, že určitým způsobem modifikuje dosavadní pohled na úlohu

Prahy jako kulturního centra, ale i proto, že prudký kulturní rozvoj Plzně v 16. sto letí měl jistě vliv jak na místní, tak i na

krajovou produkci i v době protirefor mační. Mám na mysli především dvě velké básnické skladby svědčící o značně vysoké kultuře městských vrstev v západních Ce chách ještě po Bílé Hoře, Satiru na čtyři stavy a Verše o pernikářství. Kulturní úloha Plzně byla nepochybně posilována tím, že jako první větší město na západě

217

This content downloaded from 185.44.79.149 on Mon, 16 Jun 2014 03:46:04 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

REFERÁTY

našeho území přicházela ve svých četných stycích s německým a italským světem dříve do styku s novými myšlenkovými proudy než ostatní území našeho státu a že se v ní také tyto novoty leckdy i více

rozvinuly (viz např. počátek knihtisku). Z renesanční literatury vzniklé v Plzni

je jednou z nejzajímavějších a nejdůleži tějších památek spis Frantova práva. Při rozboru tohoto díla došel Šváb к pozoru hodnému závěru, že se „celá výstavba Frantových práv jeví jako parodie velkého kázání s biblickými citáty, ale také s vklá

danými příklady ze života (tzv. exemply), podávanými ve svěží rozmanitosti" (str. 188]. Větší opatrnosti bude však myslím třeba při shledávání vlivu Frantových práv na lidovou tvorbu. I když se nepochybně řada motivů a úsloví dostala do lidové slo vesnosti zásluhou Frantových práv, je třeba si klást také otázku, zda naopak lidová slovesnost sama neovlivnila_ tuto skladbu. Za zvlášť zdařilý pokládám Švábův výklad, proč Frantova práva mohla vzniknout

právě v Plzni. Autor ukazuje, že jde o „projev rozpornosti vyvřelý ve strnulé a jednoznačné katolické Plzni ovládané vrstvou patricijů, často bigotních a hamiž

ných" (str. 190). — Z protireformační lite

ratury vzniklé v Plzni upozorňuje Šváb hlavně na rozvíjení historicko-písmácké tradice, na sběratelskou činnost, která do chovala i opisy našich nejstarších pamá tek (Stehlík) a na projevy, které straní české národnosti a jazyku (Balbínovy styky s Tannerem, Frozín, Fiklsciher).

Už z uvedených poznámek je patrno, že Šváb udělal kus užitečné práce nejen pro poznání literárního vývoje Plzně, ale pro literární historii vůbec. Jeho přínos je o to

větší, že ke všem jevům literárního života Plzně přistupuje s velkou kritičností, takže vidí ostře i zápory (hlavně v souvislosti s časným přikloněním Plzně ke katolictví).

Je ovšem otázka (a to se netýká už jen práce Švábovy, ale celé knihy), zda ne

měly být výklady o různých jevech so

ciálního, politického a kulturního života Plzně uspořádány tak, aby se dostalo jed notlivému jevu vždy plynulého výkladu (tj. aby v jedné kapitole byl vyložen např. celý politický vývoj, v jiné celý vývoj literární ap.). Přispělo by to i к větší plas tičnosti výkladu. Je také škoda, že se na

publikaci nenašel lepší papír. Zdeňka Tichá

Eugen Pauliny, Slovesnosť a kultúrny jazyk Velkej Moravy. Bratislava, SVKL, 1964, 243 s.

Žeň vědeckých publikací s velkomorav skou tematikou, vyvolaná 1100. výročím

příchodu byzantské mise cyrilometodějské na Velkou Moravu, neustala ani po jubilej ním. roce. Brněnská filosoíická fakulta vy dala např. sborník studií z oboru archeo

logie, historie, filologie, dějin výtvarného umění a dějin hudby (Magna Moravla, 1965), Moravské muzeum v Brně obrázkový almanach s popularizujícím zaměřením

[Velká Morava, 1965), ČSAV sborník mate riálů z vědecké konference pořádané v r. 1963 Archeologickým ústavem [Grofi mahren, 1966) atp. V souboru této pro dukce osvětlující problematiku Velké Mo

ravy z hlediska různých vědních oborů a disciplín má významné místo kniha E. Paulinyho, Slovesnosf a kultúrny jazyk Vel'kej Moravy (vyšla počátkem r. 1965 s vročením 1964), která přináší souhrnný pohled filologa na naše 9. století.

Dílo je rozvrženo do tří částí, v nichž

jsou v chronologickém sledu předvedeny hlavní vývojové etapy velkomoravské kul turní aktivity: období předcyrilometoděj ské, období cyrilometodějské a období doznívání cyrilometodějského kulturního dění po smrti Metodějově.

V první části sleduje autor stopy raně feudálních vztahů v jazyce (hlavně na zá kladě toponymie), načrtává živý obraz

předkřesťanských kulturních jazykových stylů (obřadních projevů a formulí, zaří

kání, jednacího stylu, veršovaných útvarů

lidových i feudální poezie profesionálních zpěváků „igriců"), jejichž odraz, dozvuky, nebo ohlasy nachází v starých textech

církevněslovanských (Euchologium sinaj ské, Život Konstantinův) i jiných (stč. u Dalimila, arabské u ibn Růsty, řecké u Konstantina Porphyrogeneta apod.), a

pojednává konečně o předcyrilometoděj ském moravském křesťanství a o jeho ja zykových a textových projevech (v Civi dalském evangeliu, v I. a III. Frizinském zlomku, ve starém znění otčenáše, v ně

kterých lexikálních zvláštnostech nejstar ších stsl. textů atd.).

V pojednání o vlastním cyrilometoděj ském období charakterizuje Pauliny po obecném historickém úvodu nejprve sám

spisovný jazyk na Velké Moravě, staro slověnštinu velkomoravské redakce (pro niž správně odmítá jako anachronismus označení „česká" nebo „moravská" re

dakce). Vyznačovala se podle něho v hlás kosloví a tvarosloví zachováváním a rozli šováním jerů a nosovek, střídnicemi šč za

psi. st) a skj, с a z za psi. tj [kt) a dj, zachováváním starého dl a zakončením 7. sg. o-kmenů na -ъть. Autorovy vývody by bylo možno ještě dále specifikovat v tom smyslu, že ve frekvenci uvedených znaků byly patrně jisté rozdíly: ponechá me-lí stranou nosovky a jery jako (ar chaický) jev obecně slovanský (s mož

218

This content downloaded from 185.44.79.149 on Mon, 16 Jun 2014 03:46:04 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions