Savci

Savci jsou charakterističtí svými mléčnými žlázami, které vylučují mléko pro výživu mláďat. Ta

ho sají, proto název savci. Zárodky savců se vyvíjejí v děloze matky, kde se pro tento účel dočasně

vytváří orgán, zvaný placenta, který prostřednictvím pupeční šňůry plod v těle matky vyživuje do

doby, než se narodí. Mláďata se rodí se živá a při porodu opouští tělo matky následně i placenta.

U některých druhů savců (srnec, medvěd, jezevec, kuna, norek, lasice) je známa tzv. utajená březost.

Tedy jev, kdy krátce po oplození je vývoj zárodku pozastaven a po odmlce pokračuje tak, aby

se mládě narodilo v klimaticky příznivém a na potravu bohatém období.

Typická je pro savce také srst, vyrůstající z kůže,

tvořená kratšími a jemnějšími chlupy, vlníky a osiníky, tvořícími

izolační podsadu a delšími tužšími chlupy, pesíky, které

podsadu kryjí, a tak se z velké části podílejí na zbarvení

a celkovém vzhledu jedince. Charakter srsti se sezónně mění.

Proces její obměny se nazývá línání nebo také přebarvování.

Přebarvování proto, že třeba taková lasice hranostaj má v létě

srst hnědou, ale v zimě je celá bílá s výjimkou černé špičky

ocasu. Taková změna zbarvení umožňuje její splynutí

s prostředím po celý rok. Kromě chlupů mají v kůži různých

druhů savců původ také drápy, nehty, kopyta a rohy, nikoliv však parohy. Ty jsou kostěného původu

(více viz sudokopytníci). Pod kůží se nachází velké množství rozmanitých svalů. Svalem, který mají

všichni savci a který je odlišuje od ostatních živočichů, je bránice.

To je tenký plochý sval oddělující dutinu břišní od dutiny hrudní,

který se významně podílí na dýchání – svou pružností se uplatňuje

při nádechu a výdechu. Dýchací plyny přenáší červené krvinky, které

jsou u savců bezjaderné. Nervová soustava savců vyniká rozvojem

koncového mozku, jehož povrch je u odvozenějších savců víc a víc

brázděn. Smyslová soustava se v případě sluchu vyznačuje evoluční

novinkou v podobě ušního boltce. Ušní boltec je vyvinut u většiny

savců a zajišťuje lepší zachycení zvukových vln, které se ve vzduchu šíří obtížněji než ve vodě.

Trávicí soustava je zajímavá především přítomností rozlišeného chrupu. Chrup většiny savců

se skládá z různého počtu čtyř typů zubů: řezáků, špičáků, třenových zubů a stoliček. Schematicky se

počet zubů vyjadřuje pomocí zubního vzorce ve tvaru zlomku, jehož horní řádek odpovídá polovině

počtu jednotlivých zubů v horní čelisti v pořadí: řezáky, špičáky, třenové zuby a stoličky. Dolní řádek

odpovídá stejným způsobem dolní čelisti (viz obrázek).

Zastoupení jednotlivých typů zubů se mezi druhy liší. Mláďatům

narůstá chrup mléčný, v němž scházejí stoličky. Během dospívání

je mléčný chrup nahrazen chrupem trvalým. Neplatí to ale vždy.

Řezáky hlodavců (hlodáky) nevypadávají, naopak, neustále

dorůstají. Špičáky a třenové zuby hlodavcům chybějí, vzniklá

mezera se nazývá diastema (obrázek 1). Jejich stoličky jsou

charakteristické velkou třecí plochou. Charakter chrupu jednoduše odpovídá potravní specializaci

jednotlivých skupin savců a lze je proto na základě rozdílů v chrupu rozlišit. Divoké prase (obrázek 2)

má špičáky naopak mohutné a ne náhodou se jim říká zbraně. Šelmy (obrázek 3) mají špičáky také

mohutně vyvinuté, protože potřebují usmrtit kořist. Pro její naporcování (trhání) mají ostré stoličky

a především tzv. trháky tvořené posledním horním třenovým zubem a první dolní stoličkou.

Přežvýkavci jako jelen nebo srnec postrádají pro změnu horní řezáky. Horní špičáky, tzv. kelce, jsou

typické pro jelena evropského (obrázek 4), u srnce obecného jsou výjimkou. Pro drcení rostlinné

potravy jsou pro ně klíčové stoličky, které jsou ploché.

Sudokopytníci Sudokopytníci proto, že mají končetiny se sudým počtem prstů, konkrétně se jedná o prsty

druhý až pátý. Druhé a páté prsty jsou kratší, prsty třetí a čtvrté jsou zakončeny kopyty.

Sudokopytníci naší fauny zahrnují přežvýkavce a nepřežvýkavce. Nepřežvýkavci nepřežvykují, mají

úplný chrup s mohutnými špičáky. Druhé a páté prsty bývají dobře vyvinuty a při chůzi se dotýkají

země. Z naší fauny se sem řadí prasatovití. Přežvýkavci

(z naší fauny jelenovití a turovití) jsou typicky spásači

trávy. Horní řezáky mají redukovány a jejich žaludek

se skládá ze čtyř částí. Největší částí je bachor

se symbiotickými nálevníky trávícími rostlinnou potravu.

Dalšími částmi žaludku jsou čepec, kniha, slez. Směr

průchodu potravy je naznačen na obrázku.

Přežvýkavci jsou největšími tvory naší fauny.

Málokdo ví, že tím největším zástupcem naší fauny

je los evropský. Tento až půltunový velikán se na

našem území vyskytuje ojediněle, ale vyskytuje.

Známa je populace na Šumavě a tu a tam jsou i jinde

zaznamenáni migrující jedinci.

los evropský

1

jelen evropský

2

jelen evropský

3

4

jelen evropský

Za krále našich lesů je ale bezesporu považován jelen evropský. O jeho hojnosti svědčí škody

na lesních porostech v podobě ohryzu a loupání kůry stromů. Období rozmnožování se říká říje, která

v případě jelena vrcholí opravdu v říjnu. Na říjištích, místech, kam za laněmi jeleni ozývající

se troubením přicházejí, svádějí boje, aby si vydobyli své postavení. K tomu jim slouží paroží,

charakteristický znak jelenovitých. Paroží je kostní útvar vyrůstající každý rok na výčnělcích čelní

kosti, tzv. pučnicích. Během růstu je kryto osrstěnou kůží, tzv. lýčím, kterého se po dotvoření paroží

zvěř zbavuje odíráním (vytloukáním) o kmínky stromů. Spatřit jedince se zakrváceným parožím je

v tuto dobu přirozené, vytloukáním jsou přerušeny cévy, které paroh vyživovaly. Známky jejich

přítomnosti dokládají i rýhy (jejich otisky) na vyzrálém parohu. Období shazování paroží závisí na

druhu. Plocha, kterou paroh přisedal k pučnici, se nazývá pečeť. Základ parohu tvoří lodyha různě

hustě poseta drobnými výrůstky, tzv. perlením a větvící se v tzv. výsady, které mají speciální názvy dle

umístění na parohu (viz obrázek). Náznak výsady se označuje jako puk.

Počet výsad rozhodně neudává věk jedince, ale do jisté míry lze z celkového charakteru paroží věk,

či fyzickou kondici jedince, odhadnout. To z rohu, lze vyčíst věk jedince přesně. Roh, znak turovitých,

tedy to na hlavách koz, ovcí a tedy stejně tak i muflona, je totiž něco naprosto jiného. Roh je

derivátem pokožky stejně jako třeba nehet. Jak je vidět na obrázku, je tvořen kostěným násadcem

a rohovinovým obalem (toulcem).

Roh není shazován, z pokožky dorůstá po celý život jedince.

Na svém vrcholu je tedy nejstarší a v dolní části nejbližší hlavě je

nejmladší. V zimním období, kdy se zhoršují životní podmínky,

se růst rohu zpomaluje a ve vegetačním období opět zrychluje

a podle těchto „letokruhů“ lze odečíst přesné stáří jedince.

JELENOVITÍ:

jelen evropský

- samec se nazývá jelen, samice laň, mládě kolouch

-mimo říji žijí jeleni v oddělených tlupách, staří osaměle,

laně s kolouchy a mladými jedinci mohou vytvářet

početné tlupy, v jejichž čele stojí laň

- pokud jsou na konci lodyhy jeho paroží alespoň tři

výsady, hovoří se o koruně

- bohužel se u nás kříží s nepůvodním jelenem sikou

pocházejícím z východu

daněk evropský

- převážně oborní zvěř

- původem z východního středomoří, ale na některých místech u nás žije

úspěšně i ve volnosti

- zvěř značně společenská

- parohy se nazývají lopaty, prstovité výběžky na jejich okraji se označují

jako tzv. krajkování

srnec obecný

- samec je srnec, samice srna, mládě se nazývá srnče

- po celém našem území velmi hojná zvěř

- je teritoriální

- utajená březost (krátce po oplození je vývoj zárodku

pozastaven až do prosince)

- v zimě se seskupuje do větších tlup

TUROVITÍ:

muflon

- původem z Korsiky a Sardinie, proto mu vyhovuje spíše

sušší skalnatý terén, ale daří se mu i v našich lesích

- příbuzný ovcím

- žije v tlupách, které vodí stará muflonka

- staří mufloni jsou samotáři nebo vytváří tzv. pánské

tlupy

- bílá skvrna na hřbetě se nazývá sedlo (čabraka)

kamzík horský

- u nás známý z oblasti Jeseníků a Lužických hor

- růžky mají vždy samci i samice

- v době říje se kamzíkům zvětšují pachové žlázy,

tzv. fíky vylučující páchnoucí maz

PRASATOVITÍ

prase divoké

- samec se označuje jako kňour, samice bachyně,

mládě jako sele nebo markazín

- hojná zvěř na celém našem území, žijí v tlupách,

kus, který běží v tlupě jako první, bývá zpravidla

vedoucí bachyně, staří kňouři jsou samotáři

- rádi se bahní (kaliští)

--způsobují značné škody na zemědělských

plodinách

Zajícovci V naší fauně se vyskytuje zajíc polní a králík divoký, který pochází ze severní Afriky. Zajíc je

oproti králíkovi větší s výrazně delšíma ušima a nežije v norách.

Šelmy

Největší šelmou, která ojediněle přichází na území Beskyd ze Slovenska je medvěd hnědý.

Největší naší psovitou šelmou je vlk obecný, jehož počty se dnes rapidně zvyšují a působí značné

škody v chovech ovcí a na mufloní zvěři. Nejpočetnější psovitou šelmou je ale liška obecná

charakteristická svým rezavým zbarvením a mohutnou oháňkou s bílým zakončením označovaným

jako kvítek. Tak ji lze jednoduše odlišit od šakala obecného, který na naše území začíná přicházet

z jihu. Na přítomnost lišky nás může upozornit i její charakteristický pach vylučovaný z pachové žlázy

nazývané fialka. Nejčastěji loví hlodavce, zajíce nebo bažanty. Podle hojnosti potravy dokáže z vrhu

zajíc polní

králík divoký

vychovat tři až deset liščat. Lišky jsou často obávaní přenašeči vztekliny, ale díky plošnému očkování

se tato choroba na našem území dnes už nevyskytuje.

kvítek

Nepůvodní psovitou šelmou z jihovýchodní Asie je psík mývalovitý, který se svým vzhledem

i způsobem života podobá jezevci (lasicovitá šelma).

Případně bývá zaměňován s mývalem severním

pocházejícím ze Severní Ameriky. Mýval je šelmou

medvídkovitou, oproti psíkovi a jezevci má dlouhý

pruhovaný ocas. Je schopný šplhat po stromech, a tak

značně decimovat na nich hnízdící ptáky.

Z kočkovitých šelem se v příhraničních horách

vyskytuje plachý rys ostrovid charakteristický svou skvrnitou srstí, licousy (delší srst po stranách lící)

a krátkou oháňkou. Jeho častou kořistí je srnčí zvěř, kterou loví ve velkých okrscích. Druhou

kočkovitou šelmou naší fauny je kočka divoká lišící se od kočky domácí huňatější oháňkou se třemi

nebo čtyřmi výraznými tmavými prstenci. Společným znakem kočkovitých šelem jsou zatažitelné

drápy pro zachování jejich ostrosti a tichý pohyb.

Z lasicovitých šelem je nejčastější kuna skalní hojná i v blízkosti lidských obydlí. Od kuny lesní

se liší barvou náprsenky. Kuna skalní má náprsenku bílou, zatímco kuna lesní má náprsenku

zbarvenou žlutě. Podobný tchoř tmavý náprsenku nemá.

Podobně jako norek americký. To je nepůvodní druh žijící poblíž vodních toků, který má pro

snažší lov ryb náznak plovacích blán. Od původního, dnes vzácného norka evropského, se nepatrně

liší postavením bílých znaků v oblasti úst. V případě norka evropského bílé znaky zasahují od brady na

horní ret až k nosu. Norek americký má bílé znaky méně rozsáhlé, omezené jen na bradu

(viz obrázky).

psík mývalovitý

šakal obecný

liška obecná

tchoř tmavý

kuna lesní

kuna skalní

Menším zástupcem lasicovitých je lasice hranostaj typická svým černým koncem ocasu a nejmenší

naší lasicovitou šelmou je lasice kolčava, která dorůstá okolo pouhých 20 cm. Naopak tou největší je

jezevec lesní nezaměnitelný svým bíločerným pruhováním na hlavě a zavalitým tělem, které před

zimou díky mohutné vrstvě sádla dosahuje i 20 kg, aby se mohl uložit k zimnímu spánku v hluboké

noře označované jako hrad. Živý se prakticky vším co najde, od kořínků, různé plody, žížaly až po malé

zajíčky. Mezi lasicovité patří i vydra říční přizpůsobená životu ve vodě (plovací blány mezi prsty). Živí

se měkkýši, raky a také rybami. Jelikož její počty v naší přírodě dnes stoupají, stoupají i škody, které

způsobuje rybářům.

Hlodavci S vydrou je často zaměňována ondatra pižmová, ta má ale přibližně třetinovou velikost a je

až desetkrát lehčí. Má téměř lysí ze strany zploštělý ocas a škody na rybách nepůsobí. Navíc patří

mezi hlodavce stejně jako nepůvodní nutrie říční, se kterou může být také zaměňována. Ta je ale

typická svými oranžovými zuby stejně jako bobr. Bobr

evropský je nezaměnitelný svým plochým šupinami

pokrytým ocasem, kvůli kterému dříve pojídán jako postní

jídlo, protože připomínal rybu, což vedlo až k jeho vyhubení.

Dnes jsou jeho stavy na vzestupu a na mnoha místech

můžeme pozorovat výsledek dřevorubecké činnosti jeho

mohutných oranžových hlodáků. Jimi je totiž schopný kácet i

vzrostlé stromy, které používá ke stavbě hrází.

Na polích se můžeme setkat například s pestrobarevným křečkem polním, který dorůstá

okolo 30 cm, ale z jeho agresivity jde respekt. Křečci jsou známí tím, že si na zimu dělají velké zásoby

zrní. Ze spižíren několika křečků by nebyl problém naplnit obilím celý pytel. Vzhledem k jeho nízkým

počtům nepůsobí v zemědělství oproti mnohem drobnějšímu, ale hojnějšímu hraboši polnímu zvlášť

velké škody. Ten velikostí odpovídá myši domácí, ale oproti ní má drobné uši nevyčnívající z okolní

srsti a krátký ocas.

bobr evropský

hraboš polní

norek americký

norek evropský

křeček polní

Hmyzožravci Hmyzožravci jsou poměrně drobní savci s velmi špičatými zuby, jejichž potravu tvoří

především bezobratlí (zejména hmyz, ale i třeba žížaly). Vzhledem ke své často noční aktivitě mají

slabě vyvinutý zrak. Orientují se tedy převážně pomocí čichu a hmatu. V naší fauně se vyskytují

zástupci ze tří čeledí: ježkovití, rejskovití a krtkovití. Z ježkovitých jsou to ježek východní a ježek

západní typičtí svými pesíky přeměněnými v bodliny (ostny), které spolu se schopností svinout své

tělo využívají jako ochranu před predátory. Bodliny tedy ježkům neslouží k napichování ovoce, jak je

vyobrazováno v pohádkách (platí pouze to, že se ukládají k zimnímu spánku). Nejčastěji se živí

bezobratlými, případně vajíčky ptáků. Podle vzhledu ostnů lze tyto dva druhy také odlišit. Ježek

východní má na ostnech nepravidelný vzor a postavením svých ostnů působí rozcuchaně. Ježek

západní působí uhlazeně, má ostny s pravidelným vzorem. Na břiše má tmavší srst a stejně tak

v obličeji má tmavou skvrnu („brýle“).

Naopak tělo pokryté sametovou srstí má krtek obecný (krtkovití). Je přizpůsoben životu pod zemí. Je

prakticky slepý a pro hrabání podzemních chodeb vyúsťujících na povrch v podobě krtin má mohutné

přední lopatovité končetiny. Našimi nejmenšími hmyzožravci jsou rejskovití typičtí svým rychlým

metabolismem, a tedy prakticky nepřetržitým příjmem potravy během dne, noci i roku. Rejskovití

se tedy stejně jako krtek k zimnímu spánku neukládají. Rejsek malý je náš nejmenší savec, váží

v dospělosti asi 5 g. Kromě rodu rejsek se u nás vyskytuje ještě rod bělozubka a rejsec. Všechny tři

rody si jsou na první pohled velmi podobné. Liší se v charakteru zubů a vzhledem ocasu. Některé

druhy mají vyvinuté podčelistní jedové žlázy, jejichž jed využívají k ochromení kořisti. Pro člověka

však nebezpečný není. Rejsec vodní výborně plave a loví drobné rybky.

křeček polní

bělozubka šedá

rejsec vodní rejsek malý

ježek východní ježek západní

Letouni Ptáci nejsou jedinými obratlovci, kterým patří výsada letu. Na obloze můžeme spatřit i savce,

konkrétně letouny, a to v podvečer nebo v noci. Stavba jejich křídla se ale od stavby křídla ptáků liší.

Křídlo letounů tvoří kožní blána natažená mezi

předními a zadními končetinami (a ocasem).

Vyztužená je protaženými články prstů přední

končetiny. K lovu a orientaci využívají princip

echolokace, na kterém fungují například sonarové

přístroje. Vysílají ultrazvuk a z jeho zpětných odrazů

mapují okolní prostředí. Tímto způsobem dokáží

efektivně lovit obrovské množství hmyzu. Upíři sající

krev živočichům existují, ale obavy, že nás mohou připravit o život, jsou nesmysl. Navíc upír obecný

nežije u nás, ale ve Střední a Jižní Americe. U nás žije například netopýr večerní, netopýr hvízdavý

nebo vrápenec velký, který má na rozdíl od netopýrů výrůstky na čenichu.

netopýr večerní

vrápenec velký

Zdroje:

Penzum myslivosti XIII. vydání, duben 2014 Jelínek, Zicháček – Biologie pro gymnázia

Zdroje obrázků:

https://fineartamerica.com/featured/two-bull-moose-alces-alces-facing-off-james-hager--robertharding.html

https://pixers.cz/nalepky/lebka-z-muflona-ovis-orientalis-20293252

https://www.slideserve.com/shaw/vy-32-inovace-pr

http://www.jiriliscak.cz/galerie/savci/danek-evropsky-cervus-dama--8801.html

http://www.obcan-lomnice.cz/srstnata-zver-z-naseho-a-okolnich-reviru/srnec-se-srnou/

https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/muflon-rozeny-valecnik

http://ottohauck.blog.cz/1011/za-kamziky-do-vysokych-tater

https://www.ireceptar.cz/zvirata/pruhovana-selatka-divocaka-maji-chytre-a-starostlive-matky.html

https://zoomagazin.cz/neni-kralik-jako-zajic/

http://www.chovzvirat.cz/zvire/2873-sakal-obecny/

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/v-cesku-radi-nebezepecny-vetrelec-psik-

myvalovity.A110225_101608_domaci_taj

http://absolventi.gymcheb.cz/2009/dakolou/bobr%20evropsky.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%99e%C4%8Dek_poln%C3%AD

https://www.vurv.cz/index.php?p=aktuality&id=809&site=instituce

https://cs.wikipedia.org/wiki/Netop%C3%BDr_ve%C4%8Dern%C3%AD

http://pejsci-02.blog.cz/0903/hlodavci

http://files.jakub-vrana.webnode.cz/200000023-

68d0f69caa/P%C5%99ehled%20sav%C5%A1%C3%ADch%20typ%C5%AF%20a%20druh%C5%AF%20zub%C5%AF

%20a%20lebek.pdf

https://www.calacademy.org/blogs/from-the-stacks/wild-pig-smackdown

https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Soubor:Sorex_minutus_palm.jpg

https://www.crsmsodry.cz/savci/rejsec-vodni/

http://www.hlasek.com/crocidura_suaveolens_ag6615.html

https://www.naturfoto.cz/jezek-vychodni-fotografie-18656.html

https://cz.pinterest.com/pin/530298924870928999/

http://www.chovzvirat.cz/zvire/2849-tchor-tmavy/

https://www.fotoaparat.cz/fotogalerie/fotografie/321065/