Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Ústav pedagogických věd

Pedagogika

Romana Hladká

Role rodičů ve vztahu prarodičů s vnoučaty

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: prof. PhDr. Milada Rabušicová, Dr.

2015

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala

samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

……………………………………………..

Podpis

Chtěla bych poděkovat především vedoucí práce, prof. PhDr. Miladě Rabušicové, Dr., za její

odborné vedení, trpělivost, vstřícnost a rady, díky kterým jsem se mohla v psaní práce

posunout dopředu. Také bych chtěla poděkovat respondentům, kteří byli ochotní zodpovědět

mé otázky a podělit se tak se mnou o část svého soukromí.

OBSAH

Úvod ...................................................................................................................... 6

TEORETICKÁ ČÁST ........................................................................................ 8

1 Rodina ................................................................................................................ 8

1.1 Role v rodině .............................................................................................. 13

1.2 Atmosféra v rodině ..................................................................................... 14

2 Prarodičovství ................................................................................................. 16

2.1 Zralost pro prarodičovství .......................................................................... 18

2.2 Typologie prarodičů ................................................................................... 20

3 Mezigenerační vztahy prarodičů, vnoučat a rodičů ................................... 22

3.1 Vztah prarodič – vnouče ............................................................................ 22

3.2 Vztah rodič – dítě ....................................................................................... 27

3.3 Role rodičů ve vztahu prarodičů s vnoučaty .............................................. 29

Shrnutí teoretické části ..................................................................................... 33

EMPIRICKÁ ČÁST ......................................................................................... 35

4 Výzkumný záměr ............................................................................................ 35

4.1 Cíl výzkumu ............................................................................................... 35

4.2 Výzkumná otázka ....................................................................................... 35

4.3 Výzkumná metoda ..................................................................................... 36

5 Sběr dat ........................................................................................................... 37

5.1 Výběr vzorku .............................................................................................. 37

5.2 Metodologie sběru dat ................................................................................ 37

5.3 Charakteristika respondentů ....................................................................... 37

6 Výsledky výzkumu ......................................................................................... 40

6.1 Analýza dat ................................................................................................. 40

6.2 Mezigenerační vztahy ................................................................................ 41

6.2.1 Kvalita vztahů prarodičů s rodiči ............................................................................. 41

6.2.2 Mezigenerační neshody ............................................................................................ 41

6.2.3 Potřeba prarodičovské péče ..................................................................................... 42

6.3 Participace prarodičů v ţivotě vnoučat ...................................................... 43

6.3.1 Frekvence návštěv .................................................................................................... 43

6.3.2 Společné aktivity ...................................................................................................... 44

6.3.3 Účast prarodičů na výchově ..................................................................................... 44

6.4 Komunikace v rodině ................................................................................. 45

6.4.1 Vzájemná komunikace ............................................................................................. 45

6.4.2 Stanovení pravidel .................................................................................................... 46

6.5 Shrnutí a diskuze ........................................................................................ 47

Závěr ................................................................................................................... 53

Seznam literatury .............................................................................................. 55

Přílohy ................................................................................................................ 58

Příloha 1 – Tazatelské otázky pouţité při polostrukturovaných rozhovorech . 58

Příloha 2 – Polostrukturovaný rozhovor .......................................................... 59

6

Úvod

Téma mé bakalářské práce, role rodičů ve vztahu prarodičů s vnoučaty, jsem si vybrala

záměrně a to z několika důvodů. Jedním z nich je skutečnost, ţe se dle mého názoru této

problematice nevěnuje dostatečná pozornost. Navíc je toto téma pro mě osobně zajímavé.

Prarodiče mají v rodině své nenahraditelné místo a zastávají roli, která je stejně unikátní

a významná jako role matky nebo otce. Do ţivota svých vnoučat vnášejí kvality, kterými

disponují pouze oni a které nikdo jiný nenahradí. Přesto právě oni mohou být přehlíţeni

a jejich role v rodině nedoceňována.

Výzkumným cílem mé práce je analyzovat a popsat roli rodičů ve vztahu prarodičů

s vnoučaty. Zároveň se tomuto vztahovému vzorci snaţím porozumět a pochopit tak rodinnou

dynamiku spojenou s těmito vztahy. Do této problematiky se snaţím proniknout s pomocí

kvalitativní metodologie, konkrétně polostrukturovaných rozhovorů, které vedu

s jednotlivými vybranými respondenty. Tito respondenti splňují stanovená kritéria – jsou to

rodiče a prarodiče z rodin, ve kterých alespoň jedno z dětí navštěvovalo maximálně první

stupeň základní školy, takţe nebylo starší jedenácti let. Spodní hranice nebyla pevně

stanovena, ale všechny děti byly starší více neţ rok.

Samotná práce je rozdělena na dvě části. Teoretická část čtenáře nejen seznamuje

s teoretickým základem mnou zvolené problematiky, ale také ji začleňuje do celkového

kontextu. Při psaní této části bylo čerpáno z dostupných pramenů k této problematice.

Téma rodiny je samo o sobě tématem rozsáhlým a lze jej interpretovat mnoha různými

způsoby. Právě proto je potřeba vyuţít několika pohledů různých autorů, aby byl tento pojem

osvětlen a v co největší míře bylo plně postihnuto vše, co v sobě toto téma zastřešuje. Tím

mám na mysli především jednotlivé role v rodině a atmosféru, která v ní vládne a která

v mnoha ohledech ovlivňuje fungování rodiny jako celku.

Prarodičovství je obdobím v ţivotě člověka, které s sebou nese svá vlastní specifická

úskalí a nároky spojené s touto rolí. Aby kaţdý z nás mohl v budoucnu zastávat tuto roli

v celé její šíři a v odpovídající kvalitě, musíme být pro tuto roli dostatečně zralí, jak je tomu

ostatně i se všemi ostatními rolemi v ţivotě. Pokud prarodič není na novou roli připravený,

můţe vzniknout celá řada problémů a konfliktních situací. Kaţdý prarodič má své vlastní

originální charakteristiky, postoje a projevy, které ovlivňují jejich vztah k nově vzniklé rodině

jejich dětí. Tyto osobnostní rysy prarodičů se dají shrnout do určité typologie, která nám můţe

pomoci jednotlivé typy prarodičů a jejich chování osvětlit.

7

V souţití rodiny jsou klíčové mezigenerační vztahy. Kvalita těchto vztahů určuje

celkovou funkčnost rodin a jejich členů navzájem, ať uţ hovoříme o vztahu prarodičů

s vnoučaty nebo vztahu rodičů s dětmi, a to jak s dětmi malými, tak i těmi dospělými, které uţ

mají své vlastní rodiny. Pro tuto práci je ovšem nejvýznamnější téma role rodičů, kterou

sehrávají ve vztahu prarodičů s vnoučaty.

Empirická část práce navazuje na poznatky z části teoretické a věnuje se samotnému

výzkumu zvolené oblasti mezigeneračních vztahů. Čtenář má moţnost seznámit se v této části

s výzkumným problémem, stejně jako s formulací výzkumné otázky a výzkumnou metodou.

Hlavní výzkumná otázka byla formulována v tomto znění: Jakou roli hrají rodiče ve vztahu

mezi prarodiči a vnoučaty, v jejich vzájemném styku a v míře pomoci prarodičů při výchově

vnoučat? Pro lepší postihnutí problematiky jsem tuto otázku dále rozloţila na pět otázek

specifických, a to v tomto pořadí: V čem se odlišuje role prarodičů od role rodičů? Ovlivňují

rodiče frekvenci, se kterou se prarodiče s vnoučaty vídají? Jaký vliv mají rodiče na aktivity,

kterým se prarodiče s vnoučaty věnují? Respektují prarodiče přání rodičů, nebo spíše udělají

to, co je podle nich pro dítě nejlepší? Kdo má rozhodující slovo v záleţitostech týkajících se

vnoučat a jejich výchovy?

Samotný sběr dat proběhl v předem vybraném výzkumném vzorku, coţ v mém

případě byly rodiny, které splňovaly předem vybraná kritéria, jak bylo uvedeno jiţ výše. Tato

kritéria jsou spolu s metodologií sběru dat více charakterizována v samotném textu práce.

Sebraná data byla následně analyzována a konečné výsledky výzkumu jsou prezentovány

v kategoriích, které vznikly při otevřeném kódování dat. Tato zjištění jsou nakonec

konfrontována s teoretickou částí práce a na jejich základě jsou také zodpovězeny výzkumné

otázky. Na konci práce nechybí ani seznam pouţité literatury a přílohy v podobě pouţitých

tazatelských otázek a přepsaných rozhovorů s jednou z rodin.

8

TEORETICKÁ ČÁST

1 Rodina

Není překvapením, ţe rodina je nejstarší společenskou institucí (Matějček, 1994).

Je pravděpodobně jedinou společenskou skupinou, která existuje na celé planetě bez ohledu

na společenské zřízení či geografickou oblast. Liší se sice růzností svých forem a vnitřních

zákonitostí, ale některé její hlavní rysy z ní činí jednotku, která je všudypřítomná (Matějček,

Dytrych, 1997). Existuje v kaţdém kulturním prostředí a je v něm také sociálně uznávána.

Liší se sice růzností svých forem a vnitřních zákonitostí, ale některé její hlavní rysy z ní činí

jednotku, která je všudypřítomná. Některé její konkrétní znaky rodiny povaţované za její

nezbytné charakteristiky jsou variabilní v závislosti na sociokulturním prostředí a na

konkrétních formách rodinného souţití přítomných v čase a prostředí (Národní zpráva

o rodině, 2004).

Stanislav Střelec (1998) popisuje rodinu jako malou skupinu lidí, která vzniká

manţelstvím a umoţňuje vzájemné souţití mezi oběma manţelskými partnery, popřípadě

můţe jít o souţití rodičů a jejich dětí, utváření vztahů mezi příbuznými a vztahů mezi rodinou

a společností.

Podle Hargašové (in Sobotková, 2012) lze rodinu charakterizovat jako sloţitý

a vzájemně se ovlivňující vztahový a komunikační systém s postupným vývojem. Struktura

rodiny obsahuje síť vztahů, které mají mezi sebou propustnou hranici. Tato struktura se

během času mění podle potřeb a vývojových stádií rodinného systému.

Matějček a Dytrych (1997) charakterizují rodinu v evropských podmínkách šířeji, a to

jako zvláštní instituci, které společnost ukládá určité konkrétní úkoly a na jejich plnění jí

poskytuje právní ochranu. Zároveň je i malou společenskou skupinou, která má všechny

znaky takových skupin, ale v některých podstatných rysech se od všech malých skupin liší,

například uţ v tom, ţe se jedná o institucionalizovanou biosociální skupinu, která je tvořená

přinejmenším ze dvou členů odlišného pohlaví, mezi nimiţ neexistují krevní pouta, a z jejich

dětí. Rodinu povaţují za skupinu primární, která je charakterizována intimním spojením všech

jejích členů, a také za skupinu referenční, se kterou se jedinec silně identifikuje a její normy

a hodnoty přijímá za své.

I přesto, ţe došlo ke změnám v rodinném souţití, můţeme vidět, ţe došlo k přenosu

určité soudrţnosti rodiny z minulosti, a to hlavně ve zlých dobách. Existuje také vzájemná

9

citová vázanost rodičů a dětí i prarodičů, přičemţ silnější je obvykle vazba mezi rodiči

a dětmi, ale při oslabení středního článku zesiluje vazba prarodičů a vnoučat (Matějček,

Dytrych, 1997). Mnohem zásadnější jsou ale změny v nejzákladnějších charakteristikách

rodiny, ke kterým postupně docházelo nebo stále ještě dochází. Těmito změnami má Moţný

(2002) na mysli pád monopolu rodiny na legitimní sex, ztrátu monopolu na plození

a socializaci dětí, ztrátu práva rodičů na výběr budoucího partnera dítěte, změna pojetí

manţelství z doţivotního na jakousi občanskou smlouvu, která je zaloţena na lásce a sexuální

přitaţlivosti, oslabení produkční funkce rodiny (tuto funkci převzala škola, masmédia

a nemocniční zařízení, rodině tak zůstal pouze konzum, zábava a citové bezpečí), stoupání

počtu dobrovolně bezdětných rodin a nakonec také změna muţské a především ţenské role.

Rodina v nejširším pojetí je chápána jako celek různých konstelací takové formy

ţivota, která obsahuje minimálně dvougenerační souţití dětí a rodičů, má trvalý charakter

a vykazuje pevné vazby mezigenerační a vnitrogenerační solidarity. Objevují se také snahy

o co nejširší vymezení pojmu rodiny tak, aby se stal relevantním pro jakoukoli formu souţití

dvou či více lidí bez závislosti na mezigeneračním elementu, na přítomnosti dětí či na

institucionální vazbě. Rodina v nejširším smyslu můţe být chápána jako sociální jednotka,

jejímţ hlavním znakem je souţití minimálně dvou generací v přímé příbuzenské linii (rodič-

dítě), vedlejšími znaky pak plnění základních rodinných funkcí a ţádoucí, ale ne nezbytné,

právněinstitucionální zakotvení ve společnosti. V uţším pojetí je poté moţné za přirozenou

nukleární rodinu povaţovat institucionálně strukturované sociální společenství, které je

zaloţené na rodičovském a manţelském vztahu, které jsou jeho základními vztahovými

liniemi, a vychází z úpravy rodinného práva (Národní zpráva o rodině, 2004).

Moţný (2002) popisuje rodinu jako morfostatickou instituci, coţ je sociální zařízení,

jehoţ primárním účelem je vytvářet soukromý prostor, který chrání před světem veřejným.

Svou stabilitou umoţňuje dynamiku a v jistém smyslu ji i podporuje, protoţe brání

společenský systém před chaosem a zhroucením. Je také univerzální lidskou institucí, zároveň

však i základním kamenem sociálních nerovností, a to v reprodukčním chování, v rozdílné

péči o děti, ale i povahou výbavy v podobě kulturního a sociálního kapitálu. Rodina tak

přenáší nerovnost z generace na generaci a přispívá ke stabilitě a nespravedlivosti lidského

údělu.

Cibulec (1980) vymezuje rodinu jako malou primární, neformální, intimní skupinu,

která je tvořena lidmi spojenými příbuzenskými, ať uţ manţelskými nebo pokrevními, pouty

a která plní funkci sexuální, ekonomickou, reprodukční a výchovnou. Pro rodinu je typické,

ţe má stejné charakteristiky jako jiné malé skupiny, ale má i jiná poslání a funkce, které

10

v ostatních malých skupinách mohou chybět. Rodina je malou intimní skupinou s jistými

sociologicko-psychologickými ukazateli, mezi které patří role a normy, celková atmosféra,

angaţovanost, šíře zájmů a hodnot a celkový charakter rodiny.

Typické je intimní souţití ve společné domácnosti a uplatňování stálých vzorů chování

ze strany členů rodiny. Dle jeho názoru měly také dříve vztahy mezi generacemi celkem

neměnný charakter a řídily se normami a zákony rodu či společenství, ve kterém tyto

generace ţily. V minulosti docházelo jen k pozvolnému uvolňování těchto vztahů, definitivní

změna nastala aţ v minulém století (Matějček, 1994). Šulová (2010) uvádí, ţe v dnešní době

jsou přímé kontakty udrţovány spíše jen mezi generacemi rodičů a dětí, souţití širší rodiny je

nyní spíše vzácnější.

Současnou rodinu lze podle Heluse (2007) popsat pomocí pěti znaků. Jedná se

o rodinu nukleární, manţelskou, dvougenerační, intimně vztahovou a s funkcí privátní

industrializace. Rodina nukleární je tvořena pouze pár lidmi, kteří tvoří její centrum a sdílejí

intimní souţití. Pojem manţelská rodina označuje manţelskou či partnerskou dvojici, která

tvoří jádro rodiny a která je sloţena z rodičů dětí. Rodinu dvougenerační tvoří pouze generace

otce a matky a generace dětí. Především tyto tři znaky odlišují současnou rodinu od rodiny

vícegenerační. Rodina také naplňuje funkci intimně vztahovou, která je specifická především

citovou blízkostí mezi manţeli, vzájemným vcítěním členů rodiny a poskytováním si

vzájemné citové opory. Posledním znakem je funkce privátní industrializace. Členové rodiny

díky ní mají moţnost i nutnost rozhodovat se, volit a nést odpovědnost za své volby. Pomáhá

jedinci vyvinout se jako svébytná osobnost. Tato funkce se ale můţe projevit také jako

nebezpečí, protoţe můţe v jedinci vyvolat bezohlednost a egocentrismus. Jako prevence pak

slouţí společenská kontrola, která upravuje špatně vţité modely chování a pomáhá vytyčit

zásady náleţitého ţivota v podobě například formulace zákonů.

Jedním ze znaků rodiny je i trvalost a hloubka citových vztahů mezi dětmi a rodiči

nebo těmi, kdo jsou na jejich místě. Nezanedbatelnou roli v citovém a sociálním vývoji dítěte

mají kromě rodičů i prarodiče, protoţe styk dítěte s prarodiči vede k rozvoji sociálního cítění

a pro-sociálních postojů (Matějček, 1994). Rodina má v ţivotě jedince své výsadní postavení,

a to z několika důvodů – můţe ovlivňovat vývoj dítěte v jeho nejcitlivějších fázích, nejlepším

způsobem můţe uspokojovat základní psychické potřeby dítěte a je pro něj modelem

mezilidských vztahů, který si dítě ponese dál do ţivota a se kterým bude poměřovat všechny

další vztahy, do kterých bude vstupovat. Zároveň u dítěte naplňuje i jeho potřebu ţivotní

jistoty.

Rodina je také primárním nositelem kultury, a jako taková poskytuje základ norem

11

a hodnot společnosti, vede dítě ke společenskému ţivotu v prostředí, ve kterém vyrůstá, učí

ho orientovat se ve světě symbolů a v neposlední řadě také seznamuje dítě s kulturními vzorci

tím, ţe se dítě učí respektovat poţadavky rodičů na jeho osobu a je trestané za jejich

nesplnění. Kaţdé dítě v sobě nese potenciál rozvíjet vztah zaloţený na bezpečí s jedním nebo

několika důleţitými pečovateli v jeho ţivotě. Tuto tendenci můţeme nazývat také jako teorii

připoutání. Zkušenost s těmito vztahy se poté promítá do organizace chování dítěte, do jeho

poznávání a emocí v blízkých vztazích, do jeho vědomí sebe sama i do jeho budoucího

rodičovství (Výrost, Slaměník, 2008).

Rodina je místem, kde dochází také k naplnění základních duševních potřeb dítěte.

První z těchto potřeb je potřeba podnětů zvenčí, aby mohlo dojít k rozvoji centrální nervové

soustavy. Dále dítě musí pochopit smysluplnost světa (musí získat řád a smysl v podnětech,

aby z nich mohly vzniknout poznatky a zkušenosti, vyvíjí se tak základy učení), musí být

naplněna jiţ zmíněná potřeba ţivotní jistoty (naplnění v citových vztazích k lidem, kteří se

vyskytují kolem dítěte a kteří k němu patří), stejně jako potřeba vlastní společenské hodnoty

(potřeba být uznáván, oceňován a přijímán), a také potřeba otevřené budoucnosti, nebo také

ţivotní perspektivy (její uspokojení umoţňuje ţít v čase, pohybovat se od minulosti

k budoucnosti, někam směřovat a o něco se snaţit). V rodině ovšem nedochází pouze

k naplňování potřeb dítěte, ale i k tzv. rodinné vzájemnosti. Touto rodinnou vzájemností se

označuje oboustranné uspokojování duševních potřeb, vzájemný pocit jistoty, uvolnění,

spokojenosti a radosti (Matějček, 1994).

Rodiny můţeme také rozdělit podle toho, do jaké míry jsou funkční a splňují

poţadavky, které jsou na ně společností kladeny. Nejideálnější uspořádání mají rodiny

stabilizovaně funkční, které ve všech oblastech spolehlivě zajišťují dětem kvalitní socializační

podmínky. Funkční rodiny s přechodnými, více či méně závaţnými problémy jsou

nejrozšířenějším typem rodin. V případě vyskytnutí se problému v rodině dokáţou situaci

vyřešit a díky ní se také dále pozitivně rozvíjet. Hodnota rodiny je pro její členy vţdy

v popředí v jejich ţebříčku hodnot a tito členové jsou schopni řešit tyto problémy sami.

V případě těchto rodin nejde o traumatizující problémy, přesto se jejich řešením členové

zocelují do budoucna. V rodinách problémových je zproblematizováno plnění funkcí rodiny,

které díky nim hrozí krize a rozpad. Členové rodiny mají snahu dát věci do pořádku, hledají

i pomoc, která ale funguje pouze dočasně. Častým řešením situace je rozchod rodičů

a následná snaha zmírnit dopadu rozchodu na děti. Rodiny dysfunkční charakterizuje váţné

a dlouhodobé narušení některé z funkcí rodiny, které ohroţuje především děti. V těchto

rodinách uţ je nutný zásah vnějších orgánů, protoţe rodina samotná není schopna tuto situaci

12

zvládnout, má ale zároveň problémy dodrţovat rady a opatření těchto institucí. Rozchod zde

také není řešením, protoţe spíše způsobuje dlouhodobé a traumatické následky. Posledním

typem jsou rodiny afunkční, které vůči dítěti neplní vůbec ţádnou funkci, naopak jej svým

chováním ohroţuje. Členové rodiny nemají o dítě zájem, často k němu vykazují aţ nenávistný

postoj. U těchto rodin nemá význam hledat nápravu uvnitř jich samotných, protoţe by tato

náprava neměla naději na úspěch. Je naopak nutné hledat nápravu mimo rodinu, často přímo

u soudu (Helus, 2007).

Robin Skynner (in Sobotková, 2012) uvádí několik znaků podle něj zdravě fungující

rodiny. Jsou jimi schopnost vyváţit blízkost a autonomii jejích členů, schopnost adaptace

a zvládání změn a ztrát, schopnost kooperace, jasná komunikace, vysoká úroveň humoru

a radosti v rodině, věrnost jako vědomá osobní volba, nikoli obecný morální princip a také

afiliativní postoj k druhým a k sociálnímu okolí.

To, ţe je rodina dysfunkční, ještě nemusí nutně znamenat, ţe si z ní jedinci musí

odnést následky do svého budoucího ţivota. Podle Matějčka jsou odolní ti jedinci, kteří

disponují určitými povahovými rysy, které jim pomáhají situaci zvládat. Mezi tyto rysy patří

jejich zvídavost, svědomitost, neuzavírání se do sebe, přívětivost a povahová stabilita. Tyto

prvky mohou být výchovou upevněny, ale jejich základ si dítě nese uţ

v genech (Benešová, 2004).

Rodina zastává řadu funkcí. Národní zpráva o rodině (2004) uvádí čtyři hlavní funkce

rodiny, a to funkci biologickoreprodukční, socializační, sociálně-ekonomickou a regenerační

a podpůrnou. Podle Pattersnové (in Sobotková, 2012) můţe rodina fungovat tehdy, pokud se jí

podaří naplnit všechny tyto funkce: začlenit jedince do rodinné struktury, poskytnout mu

ekonomickou podporu a péči, stejně jako výchov u a socializaci spolu s ochranou zranitelných

členů rodiny, a to jak dětí, tak i prarodičů nebo jinak závislých jedinců.

Výchova dítěte by měla být nenásilná a její kořeny by měly být především

v rodičovských postojích. Jedná se o věci, které jsme si přenesli od svých rodičů a předáváme

je dál, aniţ bychom si to uvědomovali. Největší část výchovy tak probíhá, právě kdyţ si

rodiče myslí, ţe vůbec nevychovávají (Benešová, 2004). Rodina by měla skrze pozitivní

výchovný styl dítěti pomoci rozvinout jeho potenciál a osobnost. Měla by dítě naučit, jak

převzít odpovědnost za vytyčení a plnění jeho cílů, ukázat mu hodnotu mezilidských vztahů,

upevnit a rozvíjet jeho zdravé sebevědomí, posilovat jeho schopnost tvořivě myslet a jednat

a vést dítě k zodpovědnosti a k plnění povinností vůči rodině (Helus, 2007).

13

1.1 Role v rodině

Jedinec nezaujímá nějakou roli pouze v prostředí rodiny, ale i mimo ni. Rolí zde máme

na mysli takové jednání, které naplňuje to, co okolí očekává od člověka v dané pozici

(Cibulec, 1980). Plaňava (2000) definoval roli jako kulturou definovaná očekávání či normy

vhodných a ţádoucích postojů a chování pro muţe i ţeny. Můţe ale jít i o nevhodné,

neţádoucí a v některých případech i zakazované chování. Pro roli muţe a ţeny byly

vytvořeny určité role a normy, které vyplývají z naší kultury. Od ţen se tak očekává, ţe budou

především orientovány na domov, budou laskavé, něţné, ohleduplné, emocionální, křehké

a závislé, zatímco od muţů se očekává orientace na svět, ambicióznost, soutěţivost,

agresivita, dominance, soutěţivost a neemotivnost.

Celý ţivot hraje jedinec vţdy nějakou roli, která vyplývá z dané situace, osobnosti

jedince, jeho pozici ve společnosti a na charakteru skupiny, ve které ţije. Problém tak nastává

ve chvíli, kdy jedinec není schopen, nemůţe nebo nechce plnit určitou roli, která mu v rodině

podle jeho pozice náleţí. V rodině se kromě toho můţeme také setkat se záměnou rolí. Tato

situace nastává, kdyţ ţena získá dominantnější postavení, vydělává více nebo je aktivnější

a začíná tak nahrazovat roli muţe. Můţe dojít také k tomu, ţe se děti ocitnou v roli rodičů

nebo dokonce prarodičů. Častým problémem je nepochopení přirozených změn rolí v rodině,

jako je změna role dítěte v dospělého jedince, kdy se buď mohou jiţ dospělí jedinci stále

chovat a jednat jako děti, nebo můţe dojít k nepochopení a nepřijetí změny ze strany rodičů.

Další změnou role je přechod do role rodiče, kdy problém nastává ve chvíli, kdy se nyní jiţ

rodiče stále chovají jako bezdětní a díky tomuto chování se setkávají s nelibostí ze strany

dalších členů rodiny. Jednou z nejproblematičtějších změn role je ale přechod z role rodiče do

role prarodiče, které se blíţe věnuji v další kapitole. Při jakékoli změně role můţe docházet

ke komplikacím, konfliktům, těţkým nedorozuměním, která mohou nakonec vést i k rozpadu

širší rodiny a k nastolení nepřátelství mezi mladými a staršími členy rodiny (Cibulec, 1980).

Stejný problém popisuje i Lovasová (2006), podle které pramení problémy

s identifikací jednotlivce do nové role v rodině často z toho, ţe dospělý není schopný nebo

ochotný přijmout svou roli rodiče či prarodiče. Pokud tuto roli nepřijme, nemůţe se s ní ani

ztotoţnit. V tomto případě pak dochází ke konfliktu rolí a jedinec není schopný zvládat stále

rostoucí počet různých ţivotních rolí. Tento problém vyúsťuje aţ ve frustraci a negativně

ovlivňuje fungování celé rodiny. Od kaţdého člena rodiny se očekává plnění jeho role.

V případě dítěte se očekává, ţe bude aţ do určitého věku závislé na rodičích či ostatních

členech rodiny a bude přijímat jejich péči. Od rodičů se pak očekává, ţe dítěti onu péči

poskytnou a ţe budou alespoň emočně a sociálně zralí a finančně nezávislí. Prarodiče stojí

14

v naplňování potřeb dítěte hned za rodiči a svou roli vůči vnoučeti naplňují s větším klidem

a vyrovnaností neţ rodiče.

Můţeme se setkat s tím, ţe bývá vyzdvihována role matky, a to jak v ţivotě dítěte, tak

i v ţivotě rodiny jako takové. Zapomíná se ale na roli otce, která není tak úplně zanedbatelná.

Šulová (2010) vyjadřuje přesvědčení, ţe role otce je naprosto specifická a doplňuje roli

matky. Oba rodiče vnášejí do ţivota dítěte v kaţdém období jeho vývoje důleţité příklady

chování a interakcí s okolním světem a mezi sebou navzájem. Zatímco u matky převládá ve

vztahu s dítětem hlavně péče o jeho komfort, blízký kontakt a vzájemná blízkost, u otce

převaţuje experimentování a objevování světa s dítětem, podněcuje jeho aktivitu, převaţují

mezi nimi ţivé interakce, které mohou být i riskantní a pro dítě náročné. Skrze kontakt

s otcem se dítě setkává s náročnějšími úkoly a jsou tak připravováni na zvýšené nároky

prostředí mimo rodinu a je mu i usnadněn vstup do okolního světa a společnosti.

Existuje několik přístupů k přijetí vymezené role v rodině – můţe být přijímána beze

zbytku a plněna se vší důsledností a zájmem, přijímána s výhradami, ale přesto je tu snaha

tuto úlohu řádně plnit, role také nemusí splňovat představy jedince, ale je plněna z důvodů

rozumových nebo prospěchových, není akceptována vůbec a musí být vyvíjen nátlak

ostatními členy rodiny, aby plněna byla, nebo je zásadně odmítána. Míra plnění role můţe

záviset i na typu osobnosti, která se v nové roli ocitne. Mohou to být jedinci, kteří důrazně

a energicky prosazují a brání svá práva, dovedou se v rodině prosadit, jsou sebejistí, mají

vlastnosti rozených vůdců, jsou společensky aktivní a převládají u nich rysy dominance.

Jejich opakem jsou lidé, kteří se raději podrobují ostatním členům rodiny, snaţí se být

nenápadní a neusilují o moc. Mezi těmito póly se pak nacházejí to jedinci, kteří mají buď

blíţe k jednomu nebo k druhému pólu, nebo stojí uprostřed a vyvaţují tak extrémy z obou

stran (Cibulec, 1980).

1.2 Atmosféra v rodině

Atmosféra v rodině je výsledkem dlouhodobého vývoje a působení mnoha činitelů. Je

závislá na jedincích, kteří rodinu tvoří, a ovlivňuje vztahy mezi generacemi. Schopnost

vnímat atmosféru v rodině mají uţ velmi malé děti. Dochází k tomu skrze chování matky, se

kterou má dítě velmi silné pouto. Dítě zdroj napětí v rodinné atmosféře nechápe. Jenom to, ţe

je schopné ho vnímat, narušuje jeho pocit jistoty a bezpečí, který mu má rodina přirozeně

poskytovat (Matějček, Dytrych, 2002). Pro dítě je jeho vztah s matkou příleţitost vytvořit si

alespoň k jedné kompetentní a emocionálně stabilní osobě úzký vztah, skrze nějţ se u dítěte

15

vytvoří základní pocit důvěry a bezpečí. Klíčovým prvkem, který vytváří celkovou rodinnou

atmosféru, je rodinná komunikace. Právě efektivní komunikace pomáhá řešit problémy

a plánovat případné změny, které v rodině mohou nastat (Sobotková, 2012).

Moos (in Jeţek, 2003) se zabýval studií několika různých prostředí, a to včetně

prostředí rodinného. Stanovil tři hlavní oblasti, které pomáhají utvářet klima v rodině. Jsou to

vztahové aspekty (mnoţství a intenzita vztahů v prostředí, poskytování vzájemné opory),

aspekty osobního růstu a hodnotového zaměření (formují výkonové a hodnotové zaměření

jedince) a aspekty údrţby a změny systému (formální vlastnosti prostředí – strukturovanost,

otevřenost, apod.). Všechny tyto oblasti mají své vlastní specifické charakteristiky, které

utváří celkové prostředí v rodině. Oblast vztahová je typická svou soudrţností, projevováním

emocí, ale i konflikty s tím spojenými. V oblasti hodnotové je pro rodinu typická nezávislost,

výkon ve všech společností ţádaných oblastech. V oblasti systémové je důraz kladen zejména

na organizaci a řízení rodiny.

Charakter atmosféry, která v rodině vládne, závisí především na komunikaci

mezi jednotlivými členy rodiny. Atmosféru ovlivňuje i angaţovanost v rodině. Angaţovaností

se tu rozumí ochota, snaha i schopnost členů rodiny vytvářet co nejlepší vztahy v rodině

a posilovat stabilitu rodiny a manţelství. Není moţné, aby některý z členů rodiny pouze

vyuţíval výhod rodiny a přitom nepřispíval k její dobré funkci a stabilitě. V tom případě by

nešlo o angaţovanost a rodině by mohl hrozit rozpad nebo přeţívání s častými konflikty

a krizovými situacemi. Můţeme zde také sledovat přímou úměru mezi stabilitou rodiny

a vztahy v ní – čím větší je totiţ stabilita rodiny, tím pevnější jsou vztahy mezi jejími členy.

Není to ale nic předem určeného a neměnného, je to dynamický přístup, který umoţňuje plné

rozvinutí kaţdého člena rodiny a tvoří pevnou jednotu vztahů a dobrou atmosféru v rodině.

Projevuje se i v situaci, kdy členové ţijí daleko od sebe a kaţdý z nich má svou rodinu,

protoţe stabilita rodiny není vázána na jejich společné bydlení.

Posledním ukazatelem je šíře zájmů a hodnot a celkový charakter rodiny. Zájmy jsou

pro fungování rodiny nezbytným prvkem, protoţe rodina bez hlubších zájmů je z hlediska

hodnot prázdným organismem, který nic nepřináší osobnostnímu rozvoji svých členů a je více

náchylný k vytváření konfliktních a negativních situací (Cibulec, 1980).

16

2 Prarodičovství

Prarodičovství, ačkoli to tak nemusí na první pohled vypadat, je důleţitou rolí v ţivotě

člověka, a to především jak pro něj samotného, tak i pro členy jeho rodiny. Je jedinou z rolí,

do kterých se starší člověk obvykle dostává, a která nebývá spojena s pocity ochuzení

a zhoršení ţivotního postavení. Pro mnoho z nich tak prarodičovství znamená jasnou

skupinovou, tedy rodinnou příslušnost, zároveň slouţí jako nástroj k potvrzení osobní

a sociální identity, uspokojuje potřebu vlastní tvořivosti, sebenaplnění a kompetence,

strukturuje čas a poskytuje stabilitu v ţivotě. Můţe mít také kompenzační funkci, především

pro ty, kteří díky svému zaměstnání neměli dost času na naplňování svého rodičovství.

Prarodičovství samo o sobě mění vztahy v rodině. Pozitivně přispívá k vymezení

rodinné identity a také potvrzuje normalitu rodiny tím, ţe naplňuje určitá sociální očekávání.

Zajišťuje také rodinnou kontinuitu, protoţe odpadá strach ze zániku rodu. Při oslabení rodiny

z nějaké vnitřní nebo vnější příčiny nabývá prarodičovství na významu, protoţe můţe

poskytovat zdroje, jichţ se v rodině v určité situaci nedostává. Stejně tak i v nečekaných

a náročných situacích, například v případě rozvodu, můţe fungovat jako určitý prvek stability,

jako pojistka v měnících se rodinných poměrech, jako zázemí a spojení s ostatními nebo také

jako náhrada za rodiče či ekonomický zdroj. Prarodičovskou roli můţeme nazývat jako

určitou roli bez role, protoţe je rolí, která nemá jasně definovaný obsah, funkce ani styl.

Naopak je variabilní a do určité míry naplňována tak různorodě, ţe její realizace je hodně

individuální. Do této role se promítají jak celoţivotní zkušenosti prarodičů, tak i jejich vlastní

definice role, věk, vzdělání, případné vdovství, pracovní status a ţivotní styl, aktuální situace

rodiny a akceptace vnoučaty i rodičovskou generací.

Obsahy a význam prarodičovství jsou tvarovány pěti dimenzemi: vymezováním

smyslu, oceňováním stáří, nesmrtelností prostřednictvím udrţování rodinného klanu, novým

spojením s osobní minulostí a shovívavostí vůči vnoučatům. Tyto dimenze se označují jako

multidimenzionální podstata prarodičovství. Existují také psychologické významy tohoto

období, kterými jsou biologická obnova, emocionální naplnění, zástupné naplnění skrze

vnoučata, uspokojení z toho být zdrojovou osobou a vzdálenost. To vše je ovlivněno kvalitou

vztahů s jedním nebo více vnoučaty (Rabušicová, Kamanová, Pevná, 2011).

Prarodičovství se proměňuje spolu s měnícími se historickými, společenskými,

politickými a ekonomickými podmínkami, které tvarují i rodinu. V minulém století, konkrétně

v době socialismu nastupovaly ţeny do práce, takţe začaly zastávat dvě role, a to ţenu

17

v zaměstnání a ţenu v domácnosti. Tato situace často vedla k jejich přetíţenosti, a tak bylo

nutné najít řešení této situace. Ţeny měly nakonec dvě moţnosti, a to buď angaţování

prarodičů, nebo umístění dětí do předškolních zařízení. Aby tedy mohla matka chodit do

zaměstnání, prarodiče často odcházeli brzy do důchodu, aby mohli převzít péči a vnouče. Tato

péče o vnouče byla očekávaná a stala se součástí role seniorek, často pokračovala i v době

školní docházky vnoučete. V současné společnosti je trendem zvýšení věku při vstupu do

manţelství a v době prvního porodu, nárůst nesezdaných souţití, dobrovolná bezdětnost a tzv.

single life, kdy často ekonomicky úspěšní mladí lidé ţijí samostatně a svobodně. V současné

době odcházejí prarodiče do důchodu v době, kdy se uţ nemohou o svá vnoučata plně starat,

často také chtějí pracovat i v důchodu nebo si uţívat svou nově nabytou svobodu

(Haškovcová, 2010). Podle studie Hasmanové Marhánkové (in Hasmanová Marhánková,

Štípková, 2014) se nemalá část seniorek, které ţijí aktivním ţivotem, odmítá plně podvolit

roli ,,hlídajících babiček“, ale naopak si chtějí svoje důchodové období ţivota naplnit koníčky

a osobními zájmy. To se stává komplikací pro mladé rodiny, ve kterých chtějí ţeny pracovat

a potenciálně hlídající babičky buď pracovat musejí či chtějí, nebo se chtějí věnovat vlastním

aktivitám. I tak ale zhruba třetina seniorů a seniorek ve věku nad 65 let pomáhá s péčí

o vnoučata (Haškovcová, 2010). Rabušicová, Kamanová a Pevná (2011) uvádí, ţe při péči

o vnoučata pomáhá třetina prarodičů vţdy, kdyţ je potřeba, třetina pomáhá občas a třetina jen

výjimečně nebo vůbec, i kdyţ se nyní do prarodičovské role dostávají relativně mladé věkové

skupiny, které jsou aktivní a často ještě pořád pracují. Tím pádem pro ně můţe být

problematické zapojit se do péče o vnoučata. Lze se shodnout na tom, ţe péči o vnoučata se

věnují spíše babičky neţ dědečkové. Babičky v České republice stráví péčí o vnoučata

průměrně devět hodin týdně, zatímco dědečkové pouze pět. Babičky také častěji pečují

o vnoučata samostatně, tj. bez přítomnosti rodičů. Právě ţeny jsou těmi jednotkami v rodině,

které se nejvíce podílí na organizaci péče o členy o rodiny a jsou nejvíce asociovány

s aktivitami, které souvisí s prarodičovstvím. Je důleţité ale říct, ţe ne všichni prarodiče mají

stejnou moţnost se o svá vnoučata starat. Největšími překáţkami jsou pro ně v tomto směru

zejména velká vzdálenost jejich bydliště od bydliště nukleární rodiny a kvalita vztahů s jejími

členy (Hasmanová Marhánková, Štípková, 2014).

Prarodiče mají v mnoha směrech na vnoučata kladný vliv. V první řadě jsou zdrojem

ţivotních zkušeností, poznatků a také nositeli tradic (Rabušicová, Kamanová, Pevná, 2012).

Kontakt s prarodičemi bývá prvním rozšířením okruhu blízkých známých pro malé dítě a tím

napomáhá jeho socializaci. V kontaktu s nimi se také učí poznávat a respektovat generaci

starších lidí. Mohou také vhodně doplňovat citové a intelektuální potřeby dítěte, nutné pro

18

jeho další rozvoj. Mohou v tomto směru vypomáhat svým dětem, která nemusí mít na

vnoučata tolik času. Mohou také pomáhat v pozdější přípravě dětí do školy, tohoto úkolu se

někdy mohou také zhostit lépe neţ rodiče, kteří nemusí být tak trpěliví, nebo mají na dítě

nepřiměřené nároky. V době dospívání pak mohou pomoci jak straně dětí, tak i straně rodičů.

Pomáhají jim vidět správnou perspektivu a zbavit problémy jejich dramatičnosti. Mohou ale

i vnoučata rozmazlovat či se stavět negativně k poţadavkům rodičů. Problémy mohou

nakonec vyústit v ,,uplácení“ dětí a ve snahu prarodičů získat je na svou stranu v konfliktu

s rodiči. Nesmějí ale zapomínat, ţe právě rodiče jsou ti, kteří nesou odpovědnost za výchovu

svých dětí. Konflikty mezi sebou by si generace měli řešit mimo přítomnost dětí (Langmeier,

Krejčířová, 2006). Stejného názoru je i Matějček, podle kterého by prarodiče neměli svým

dětem nadávat a kritizovat je před vnoučaty, protoţe tímto rozhodně ničemu nepomohou

(Benešová, 2004).

Hasmanová Marhánková spolu se Štípkovou (2014) vytvořily typologii zapojení

prarodičů do péče o vnoučata, která vyplývá z poměru mezi vzdáleností prarodičů od

nukleární rodiny a frekvencí kontaktu prarodiče s vnoučetem. První typ byl označen jako

intenzivní pečovatelé. Tito prarodiče si najdou způsob, jak o svá vnoučata pečovat bez ohledu

na to, jak daleko od nich bydlí, a to i s denní nebo týdenní pravidelností. Do druhé kategorie

byli zahrnuti prarodiče, kteří ţijí blízko svých vnoučat, takţe by se o ně mohli intenzivně

starat, ale z nějakého důvodu tak mohou činit pouze občas. Můţe tomu tak být například kvůli

jejich zdravotnímu stavu, jejich vlastním aktivitám, nebo i kvůli nevyhledávání pomoci ze

strany rodičů vnoučat. Občasně pečujícím prarodičům brání v častější péči o vnoučata kromě

jiného především fyzická vzdálenost. Poslední dvě kategorie o vnoučata nikdy nepečují

samostatně. Ti se dají rozdělit podle toho, jestli s rodiči dítěte udrţují častý kontakt bez

ohledu na bydliště nebo ne. Nepečující, ale přítomní prarodiče se o vnoučata nikdy nestarají

bez přítomnosti jejich rodičů, ale s rodinou se kontaktují alespoň jednou týdně, takţe jsou

v jejich ţivotě přítomni alespoň symbolicky, pokud to fyzicky není moţné. Poslední skupinou

jsou prarodiče, kteří o vnoučata samostatně nepečují a nejsou ani v častém kontaktu s rodiči.

V ţivotě mladé rodiny tak tito prarodiče hrají spíše pouze okrajovou roli.

2.1 Zralost pro prarodičovství

Pozitivní vliv prarodičů závisí z velké části na tom, jak sami přijímají svůj vývoj

a zrání. V době přechodu od rodičovství k prarodičovství dochází ke ztrátě dosavadní

rodičovské nadřazenosti. Reakce na tuto skutečnost jsou nevědomé a liší se dle dvou

19

základních okolností, a to podle pohlaví a podle příbuzenských vztahů. Problémy nastávají,

vstupují-li obě strany, jak rodiče, tak i jejich děti, do nové ţivotní fáze nezralí, nepřipravení,

s nedořešenými konflikty a zátěţemi na vlastním svědomí (Matějček, Dytrych, 1997). Cibulec

(1980) k tomu dodává, ţe výraznější problém nastává především u mladších lidí, kteří ještě

nejsou pro svou novou roli socializovaní. Stejný názor můţeme najít i v publikaci

Rabušicové, Kamanové a Pevné (2011), které také uvádí, ţe prarodičovství musí přijít ve

správnou chvíli, protoţe jen tak se na něj můţe jedinec dobře připravit, přehodnotit své

priority a očekávání, můţe se socializovat na svou novou identitu, takţe pravděpodobnost, ţe

se dostane do konfliktu s jinými rolemi, klesá. Celá rodina tak navíc můţe prarodiči

poskytovat větší podporu a současně ocenění za jeho vklad do péče o vnoučata a do celého

rodinného systému.

Prarodiče svá vnoučata často aţ úzkostně sledují, coţ můţe být i pozitivní, protoţe si

mohou všimnout toho, co rodiče přehlédnou, na druhou stranu ale mohou rodinu svými

obavami zbytečně plašit a otravovat. Jsou to často především babičky, kdo dá podnět k tomu,

aby rodiče hledali pro dítě odbornou pomoc. Je to tím, ţe mají více zkušeností, dobré

pozorovací schopnosti, sledují dítě trochu jinak neţ rodiče a pracují u nich jiné obranné

mechanismy, i kdyţ nic z toho nemusí platit vţdy. Měli by se však vyvarovat nadměrné

a nepatřičné iniciativě. Pokud mají pravdu a u dítěte se nějaký problém opravdu najde, mohou

prarodiče svou podporou a pomocí být činitelem, který nakonec rozhodne, jak se s tím celá

rodina vyrovná a jak se jí bude vnitřně dařit. Někdy se ale prarodiče mohou vzpírat přijmout

fakt o postiţení vnoučete více neţ rodiče (Matějček, Dytrych, 1997). Stejně tak je prarodičům

tradičně přičítáno také rozmazlování dětí. Často se stává, ţe prarodiče, kteří byli přísní ke

svým dětem, rozmazlují svá vnoučata, a to často proti vůli rodičů nebo za jejich zády. Častým

zdrojem konfliktů jsou rozdílné pohledy na mnoţství času, které dítě tráví učením. Prarodiče

mají často pocit, ţe je jejich vnouče přetěţováno, zatímco rodiče si myslí, ţe čas, který dítě

věnuje učení, je nedostatečný (Cibulec, 1980). Problém vzniká ve chvíli, kdy se prarodiče

snaţí napravit svoje výchovné chyby skrze svá vnoučata a stylizují se tak do role rodičů. Tuto

situaci mohou ještě zhoršit rodiče, kteří je v tom podporují a přesouvají na ně ty povinnosti,

které sami nezvládají nebo zvládat nechtějí. Pozice rodičů a prarodičů by neměly být za

normálních okolností směšovány. Výjimkou jsou pouze zcela výjimečné události, jako

například nemoc nebo ztráta rodičů. Prarodiče a vnoučata by měli být jeden druhému

především k potěše a radosti (Plaňava, 1998). Prarodiče na rozdíl od rodičů totiţ nenesou

přímou odpovědnost za výchovu svých vnoučat, a proto mohou s odstupem vnímat,

naslouchat a vidět, jaká jejich vnoučata doopravdy jsou. Snaţí se spíše vytvořit prostředí,

20

které dětem poskytne volný prostor k tomu, aby byly sami sebou. Prarodiče by se neměli

vměšovat do výchovy a nesnaţit se vázat si na sebe svá vnoučata tím, ţe jim všechno

prominou, nevymezí jim ţádné hranice ani meze. Neměli by také vyuţívat vnoučata k tomu,

aby skrze ně vytvářeli nátlak na své vlastní děti. Pokud se mezi nimi objeví konflikt, měla by

vnoučata stát mimo něj. Prarodiče se často stávají prostředníky při urovnávání konfliktů

v uţší rodině, musí být ovšem nestranní – pokud je vztah mezi prarodiči a jejich dětmi

narušený, prarodič můţe jen těţko být nestranný a situace můţe naopak ještě zhoršit

(Hauser-Schöner, 1996).

Jak uţ bylo řečeno na začátku této kapitoly, role prarodičů prošla během let asi

největšími změnami. Tyto změny nejvíce zkomplikovaly vztahy mezi generacemi, došlo také

ke změně jejich práv a povinností – radikální změny z hlediska časových, ekonomických

a sociálních faktorů, které posilují postavení prarodičů v rodině, někdy i na úkor ostatních

členů rodiny. Došlo k posunutí hranice jejich věku, takţe jim nezbývá čas na plnění dříve

poţadovaných činností spojených s rolí dědečka a babičky, často se nehodlají angaţovat tak,

ţe velkou část svého volného času stráví výchovou či opatrováním vnoučat. Došlo k zeslabení

jejich autority v rodině, vědomosti a znalosti mladé a střední generace často převyšují

zkušenosti generace starší, coţ vede k zlehčování jejich názorů na ţivot a ţivotní hodnoty

a zásady a prarodiče se často nedokáţí s ubývající autoritou vyrovnat. Měli by zastávat roli

poradců, kteří pomáhají upevňovat rodinné svazky a zlepšovat celkovou rodinnou atmosféru.

Čím větší bude nezávislost a samostatnost prarodičů na rodinách svých dětí či vnuků, tím

pevnější a kvalitnější pouto se mezi nimi vytvoří, ale to neznamená, ţe rodiny s minimální

prostorovou vzdáleností nemohou vytvořit bezkonfliktní prostředí a harmonické souţití,

jestliţe je tvoří zralé osobnosti, rozumově a citově vyspělé a s vlastnostmi spolu dobře

vycházet a jednat s ostatními lidmi (Cibulec, 1980).

2.2 Typologie prarodičů

Matějček a Dytrych (1997) dělí prarodiče do několika skupin. První skupinu označují

jako vládce rodiny. Tito prarodiče si udrţují respekt svých dětí i vnoučat, vyznačují se

autokratickým chováním, ve své rodině jsou uznávanými autoritami, kterým se nikdo

neodvaţuje odporovat a vše se řídí tím, co chtějí oni, vzbuzují ale nejen úctu a respekt, ale

i určité obavy z jejich potenciálního hněvu. Oni sami očekávají, ţe jejich rozhodnutí budou

přijímána bez diskuze, málo přihlíţí k přáním ostatních členů rodiny.

Druhou skupinou jsou protektoři, jejichţ ţivotním cílem se stala neustálá ochrana

21

a starost o vnoučata. Chtějí pro ně to nejlepší, obviňují rodiče, ţe neumí s dětmi zacházet

a touţí, aby se vnoučata chovala pouze podle jejich představ. Děti chrání před ostatními,

rozhodují, s kým si smí hrát a bojí se, ţe jejich vnoučata někdo zkazí.

Další skupinou prarodičů jsou obětavci. Ti jsou ochotni udělat pro svá vnoučata

cokoli. Nesnaţí se přitom zasahovat do chodu rodiny svých dětí, ale chtějí jenom přispět

k tomu, aby se rodina, především ovšem vnoučata, měla co nejlépe. Někteří se ale „obětují“

jenom proto, aby to kaţdý viděl, chválil nebo je dokonce litoval. V tomto případě jde

o psychologický manévr jak upozornit na svou osobu, přitáhnout na sebe pozornost, získat

lásku a zájem ze strany dětí a vnoučat a opakované uznání.

Do čtvrté skupiny spadají prarodiče, kteří ţijí nový ţivot. Vnoučata jimi mohou být

z určitého pohledu povaţována za brzdu, která zdrţuje a omezuje jejich ţivot a poslání,

kterému se věnují. Často se jedná především o prarodiče podnikatele, ale obvykle je to pouze

přechodný problém.

Další skupinou jsou tzv. opuštění prarodiče, o které jejich děti a vnoučata zpravidla

nestojí, ţijí v jiném městě, čímţ i omlouvají to, ţe se s nimi příliš nestýkají. Těţko se smiřují

s pocitem nevděku a křivdy ze strany svých dětí a vnoučat. Často jsou nuceni si vymýšlet lţi,

pokud se jich někdo z jejich okolí na jejich děti a vnoučata ptá.

Do poslední skupiny se zařazují všichni ostatní prarodiče, kteří se nemohou zařadit ani

do jedné z uvedených skupin. Tito prarodiče berou krize a konflikty jako součást ţivota.

Došlo u nich ke změně významu příbuzenstva a k uvolnění vazeb – jejich děti s nimi udrţují

vztah, ale utváření jejich identity je na těchto vztazích méně závislé. Členové rodiny nechtějí

zasahovat do záleţitostí druhých, naopak zdůrazňují poţadavek individuální autonomie

a ukazují na sníţení významu mezigenerační závislosti (Singly, 1999).

Můţeme se také setkat s typologií dle aktivity prarodičů. Dle této typologie se

prarodiče dělí na aktivní, kteří jsou podporující, autoritativní a vlivné osoby, a na neaktivní,

kteří jsou izolovaní a pasivní.

V neposlední řadě můţeme prarodiče rozdělit i dle jejich uspokojení z role prarodiče.

Na základě této typologie pak můţeme mluvit o typu rovnováţném (naplňuje svou roli

rovným dílem podle toho, co třeba udělat pro vnouče a tím, jak je osobně spokojený s tím co

dělá), typu symbolickém (klade menší důraz na osobní rozměr vztahů, ale i tak je pro něj

důleţitá skutečnost, ţe je zdrojem uspokojení potřeb vnoučete), typu individualizovaném

(nezajímá se o formální očekávání, která se vztahují k jeho roli, ale chápe prarodičovství jako

zdroj své osobní satisfakce) a typu jen vzácně se angaţujícím ve vztahu k vnoučatům

(Rabušicová, Kamanová, Pevná, 2011).

22

3 Mezigenerační vztahy prarodičů, vnoučat a rodičů

3.1 Vztah prarodič – vnouče

Prarodiče sehrávají roli v ţivotě dítěte v podstatě od jeho narození

(Matějček, Dytrych, 1997). Druhotný je tento vztah pouze z biologického hlediska, ve

skutečnosti totiţ poskytuje opěrný bod k rodinné integritě. Role prarodičů se ale mění

v souvislosti s proměnami společenskými, a to zejména s rodinnými ţivotními cykly,

s přístupem ke stárnutí a především s konceptem tzv. aktivního stárnutí, který je v rozporu

s klasickým pojetím role babičky a dědečka, kteří jsou k dispozici vţdy, kdyţ rodina

a vnoučata potřebují. Tyto změny mají také souvislost i se současným uspořádáním rodiny,

v němţ je souţití vícegeneračních rodin pod jednou střechou méně časté. V tomto případě je

více neţ fyzická blízkost důleţitější blízkost sociální a emocionální (Rabušicová, Kamanová,

Pevná 2011). Jejich zralost vztahu k vnoučeti je dána mnoha faktory - věkem, celkovým

postavením rodiny a ideovými obecnými postoji. Prarodičovství se pro ně ale také můţe

ukázat jako rizikové, protoţe v jeho průběhu můţe dojít ke krizi biologické, zdravotní nebo

sociální. Právě tyto krize jsou pro ně zkouškami jejich emoční zralosti a připravenosti pro tuto

roli.

Samotný vztah k vnoučeti je utvářen mnoha okolnostmi, například o kolikáté vnouče

se jedná, kolik měli oni sami dětí a kterému z nich se vnouče narodilo, zda se narodilo do

úplné nebo neúplné rodiny nebo jaký je jejich vztah s partnerem jejich dítěte. Matějček

s Dytrychem (1997) popisují vývoj vztahu prarodičů s vnoučaty z pohledu vývojové

psychologie dle jednotlivých fází vývoje dítěte. Prvním obdobím je doba od narození po první

rok dítěte. V babičkách v tomto období „oţívají mateřské city“ a vrací se jim proţitky

a poznatky z jejich vlastního mateřství, na rozdíl od dědečků, kterým trvá delší dobu, neţ si

k dítěti najdou instinktivní cestu. Můţe tak mezi prarodiči dojít ke konfliktu, protoţe se

přesouvá oblast jejich zájmu a starší lidé jsou k těmto změnám méně přizpůsobiví. V ţádném

případě se dědeček nesmí cítit díky nově narozenému dítěti ublíţený a odstrčený. Jeho funkce

v tomto období spočívá spíše v oblasti psychologické, duchovní a morální, stává se oporou

pro ostatní členy rodiny. To jen potvrzuje, ţe pro prarodičovské vztahy jsou podstatné

i genderové rozdíly, například větší angaţovanost babiček, častější kontakt s rodinnou

z matčiny strany nebo fakt, ţe babičky si jsou bliţší s vnučkami, zatímco dědečci s vnuky

(Rabušicová, Kamanová, Pevná, 2011).

V batolecím období se často začíná objevovat rozmazlování dítěte ze strany prarodičů.

23

Můţe tak docházet ke konfliktům mezi prarodiči a rodiči. Všichni členové rodiny by v tomto

období měli zaujmout jednotný přístup k výchově. Prarodiče si musí uvědomit, ţe hlavními

vychovateli jsou rodiče a měli by udrţovat soudrţnost mladé rodiny, i kdyţ se jim některé

věci nemusí líbit. Prarodičům často v tomto období připadá funkce nastavování

tzv. biologického zrcadla dítěti – to znamená, ţe dělají s dětmi a po dětech to, co děti dělají

samy. Právě prarodiče jsou ochotni toto zrcadlo nastavovat více neţ rodiče. Právě nastavování

biologického zrcadla slouţí k vývojové stimulaci obou stran, nesmí se ale přehánět, protoţe

by mohlo vést k přetíţení a vyčerpání dětí. Kolem dvou let pak dítě přijímá tzv. rodinnou

identitu, coţ je vědomí vlastního já vzhledem k ostatním členům nejuţšího rodinného kruhu,

orientuje se ve vztazích v rodině a zjišťuje funkci jednotlivých členů i sebe samého.

V předškolním věku se stává problémem velká sugestibilita dětí, kdy děti bez odporu

a kritiky přijímají to, co se jim s dostatečnou autoritou předkládá, napodobují cokoli a svou

řečí a chováním odráţí prostředí, ve kterém vyrůstají. Dalším problémem je i konformismus

dětí, díky kterému vědomě chtějí být takovými, jako jsou druzí, dbají na určitý řád ve věcech,

rozlišují, co se má a nemá dělat a velmi dobře si osvojují návyky. Uţ nikdy v budoucnu

nebude konformismus stejně nebo více silný neţ právě v předškolním věku. Z tohoto důvodu

je důleţité, aby se pro něj lidé v jeho blízkém okolí stali jeho vzorem.

Po nástupu dítěte do školy chrání prarodiče dítě před přetíţením a jsou k němu

shovívavější neţ rodiče, a to ze dvou moţných důvodů: prarodiče jsou ve věku, kdy se dívají

více dozadu neţ dopředu, takţe si více připomínají vlastní dětství a ví více o hodnotách, které

nejsou závislé na známkách; druhým důvodem můţe být pravidlo více dětí, kdy dochází

k rozloţení poţadavků na jejich nadání a výkony, takţe nejsou jednotlivé děti tolik

zatěţovány. V kaţdém případě si ale musí dát pozor na nadměrný protekcionismus.

Kdyţ děti dospějí do období puberty a dospívání, začnou mezi nimi a prarodiči vznikat

konflikty. Obě generace mají rozdílné postoje k ţivotu a hodnotám a jsou od sebe příliš

vzdálené na to, aby mohli prarodiče ztotoţnit své mládí se současnou generací

(Matějček, Dytrych, 1997).

Během těchto období můţeme nalézt dva odlišné vrcholy ve vztahu prarodiče

s vnoučetem. První vrchol se nachází v době předškolního věku dítěte (akceptace především

emocionální, jaksi automatická a spojená s přirozeným pečovatelským vlivem prarodiče,

který je intenzivní a oboustranně vyhledávaný), druhý pak v období mladé dospělosti

(k emocionálním vazbám, pokud byly dostatečně rozvinuty v raném dětství, přidává

i racionálně zpracovaná akceptace; prarodič někdo, od koho se sice ještě můţe očekávat

podpora a péče, ale který ji uţ také začíná vyţadovat) (Rabušicová, Kamanová, Pevná, 2011).

24

Kontakt prarodičů s vnoučaty s sebou nese přínosy pro obě strany. U prarodičů

dochází ke změnám pramenícím v obecné rovině procesů stárnutí (jak fyzické, tak i psychické

změny) a k nově se objevujícím potřebám (potřeba jistoty, podpory, bezpečí, soukromí,

komunikace). Zdrojem uspokojování právě těchto nových potřeb se pro ně stává především

rodina a její mladší členové. Jiţ zmíněný koncept aktivního prarodičovství je jednou z cest,

jak skrze potomky udrţovat a rozvíjet smysluplnou perspektivu starších osob, protoţe

vnoučata uspokojují jejich potřebu stimulace (poskytují jim nové podněty), potřebu orientace

(poznají novou ţivotní roli), potřebu citového vztahu (jsou zdrojem silných emočních

proţitků), potřebu seberealizace (poskytují jim moţnosti uplatnění vlastních schopností)

a potřebu otevřené budoucnosti (jsou pro ně pokračováním a přesahem jich samých).

Vnoučata se tak ukazují jako určitá kotva v sociální struktuře, ze které by se mohli starší

dospělí ztrácet. Na straně vnoučat je přínosem zejména akceptace prarodiče, která se

proměňuje v souvislosti s věkem a souvisí i s tím, jak se prarodiče ve vztahu s vnoučetem

angaţují. Kromě všech těchto přínosů dochází mezi prarodiči a vnoučaty k obousměrné

výměně. Zatímco prarodiče podporují zejména jazykové, kulturní a vědecké znalosti dětí

a hrají tak důleţitou roli v předávání kulturního a jazykového dědictví a rodinné historie, která

u dětí posiluje sebeúctu a vědomí vlastní identity (jsou to základní atributy socializační funkce

rodiny), děti učí prarodiče jazyky a ICT dovednosti. Prarodiče pro ně mohou být modelem,

jak zvládat úkoly v pozdním věku, případně i mediátorem ve vztahu k rodičům. Pro mladší

generaci nesou i důleţitý symbolický význam vyjadřující změnu a současně kontinuitu mezi

minulostí a budoucností (Rabušicová, Kamanová, Pevná, 2011).

Jak uţ bylo zmíněno výše, mezi generacemi dochází také k vzájemnému předávání

informací, které je v současné době označováno také jako proces mezigeneračního učení.

Fischer (in Rabušicová, Kamanová, Pevná, 2012) vysvětluje tento pojem jako postup, jehoţ

cílem je přivést lidi dohromady, a to cílevědomými a vzájemně prospěšnými aktivitami, které

podporují porozumění a respekt mezi generacemi a přispívají k soudrţnosti komunit. To

probíhá mezi jednotlivými generacemi v rodině a kaţdá ze stran v něm můţe plnit dvě role –

učitele i učícího se jedince. K tomuto učení dochází, i kdyţ prarodiče nejsou v naprosto

úzkém kontaktu s nukleární rodinou, tj. neţijí s nimi v jedné domácnosti. Záleţí ovšem na

všech členech rodiny, v jaké míře se nakonec mezigenerační učení odehrává. Ve chvíli, kdy

vnoučata tráví čas se svými prarodiči, získávají záţitky a informace, které je následně

vzdělávají. Většinou tráví čas chozením na procházky, výlety do zoo nebo muzeí či vařením

(Kamanová, 2011).

Prarodiče jsou těmi lidmi, kteří dítěti poskytují důleţitou alternativu v chápání dospělé

25

autority. Poskytují jim totiţ jiné modely chování, jejich přítomnost v rodině je častá a jsou

respektováni, nebo alespoň tolerováni, rodiči dítěte. Mohou mít také tolerantnější postoje vůči

dítěti, coţ je moţné i proto, ţe výchova dítěte není primárním úkolem pro ně, ale pro rodiče.

Ti do kontaktu s dítětem vnášejí tvořivost, uvolněnost a cit, který není ovlivněn právě takovou

zodpovědností za dítě, jakou mají rodiče. Jejich role se nejvíce projevuje hlavně asi

v některých obdobích vývoje dítěte, a to na konci batolecího období a v době předškolního

věku. Mohou být také významným prvkem ve vývoji kvality řeči dítěte a nabízejí mu

k pozorování další ţivotní role. Pokud se jedná o rodinu dysfunkční, nebo rodinu

s rozvedenými rodiči, mohou slouţit také jako náhradní identifikační vzor pro vnouče. Dítě

zase na oplátku poskytuje prarodičům pocit sounáleţitosti a smysluplnosti ţivota. Umoţňuje

jim vzpomínat na jejich vlastní dětství a je také jejich posluchačem, který má o jejich

vyprávění zájem. Naplňují tak vzájemně své důleţité ţivotní potřeby, které v dané ţivotní

etapě, ve které se vyskytují, obě strany mají (Šulová, 2010).

Díky svému výzkumu mezigeneračních vztahů v rodinách byla Margaret Muellerová

(in Dopita, 2005) schopna vytvořit typologii prarodičů. Prarodiče rozdělila na pět typů, které

následně charakterizovala. První typ pojmenovala jako ovlivňující prarodiče. Ti ţijí

v uzavřeném rodinném systému, setkávají se často se svými vnoučaty, se kterými mají

společné zájmy a spolupracují s nimi při jejich různých aktivitách. Pomáhají jim tak rozvíjet

jejich talent. Existuje mezi nimi důvěrný vztah a věří, ţe jsou pro svá vnoučata zdrojem

moudrosti a jejich poradci. Probírají s nimi problémy a řeší s nimi jejich budoucnost. Mohou

jim i pomáhat finančně, popřípadě i s hledáním zaměstnání. Jejich prarodičovská role

zahrnuje především autoritu a disciplínu. Jinak přistupují ke vztahu s vnoučaty prarodiče

podporující. Ti se neprojevují jako autorita, ani nevyţadují disciplínu, moţná i proto, ţe se

s dětmi vídají méně a méně se podílejí na jejich aktivitách. Nemají takovou příleţitost na

těchto činnostech participovat, přesto mají i od nich vnoučata šanci se naučit novým

dovednostem a rozvíjet svoje schopnosti, ale uţ ne v takové míře, jako tomu bylo u prvního

typu. Další typ byl Muellerovou označen jako pasivní prarodiče. V ţivotě svých vnoučat jsou

tito prarodiče málo aktivní, vidí se asi jednou měsíčně. Šance vnoučat, ţe by se od těchto

prarodičů něčemu naučili, je nízká. Mohou být označeni spíše jako určití přátelé vnoučete.

Typ prarodiče orientovaného na autoritu sám sebe definuje jako autoritu pro vnoučata.

S vnoučaty se stýká v podstatě stejně často, jako pasivní typ a tento styk probíhá výhradně

v direktivním stylu. Fungují jako určitý podpůrný zdroj pro vnoučata. Často se cítí jako zdroj

informací, moudrosti a rad pro vnoučata. Diskutují s nimi o budoucnosti, jsou ochotni jim

pomoci dosáhnout jejich cílů a mohou jim poskytnout i instrumentální pomoc, ale méně ne

26

ovlivňující nebo podporující prarodiče. Posledním typem jsou odloučení prarodiče. Ti jsou

nejméně zapojeni do ţivotů svých vnoučat, ze všech typů je vídají nejméně. Jsou tak nejméně

zapojeni i do aktivit vnoučat. Dalo by se říci, ţe téměř naprosto zůstávají mimo ţivot svých

vnoučat.

Anne Gauthier (in Dopita, 2005) na základě působení faktorů sociokulturního

prostředí, rodinných hodnot, času a energie věnovaného rodině a percepci mládí stanovila tři

typy prarodičů. Prvními jsou prarodiče v roli subdodavatele vzdělání. Ti mívají tendenci

nahrazovat rodiče. Často jsou z pracující nebo střední sociální třídy a zastávají názor, ţe jsou

v rolích seniorů neuplatnitelní. S vnoučaty se setkávají několikrát týdně, za coţ můţe

i skutečnost, ţe jejich bydliště nebývá od nukleární rodiny příliš vzdálené. Mají tendence

zasahovat do aktivit vnoučat jak doma, tak i v jejich volném čase. Jejich hlavním zájmem je

právě rodina. Tímto typem jsou hlavně babičky z matčiny strany, které jsou aktivnější a častěji

se s rodinou vidí a berou to jako součást své role. Mohou tak začít zasahovat i do role rodičů.

Očekávají, ţe vnoučata k nim budou chovat respekt, budou k nim zdvořilí, poctiví a budou

jim naslouchat. Uvědomují si nástrahy, kterým musí jejich vnoučata čelit a svým vzděláváním

je chtějí od nich uchránit. Jinak se chovají prarodiče označení jako specialisté. Ti většinou

spadají do střední a horní společenské třídy. S vnoučaty se tolik nevídají, ale v mnoha

případech organizují jejich čas skrze jejich integraci do různých sdruţení. Samotné specialisty

jde rozdělit do dalších dvou skupin. První z nich jsou spolkoví specialisté. Ti se zaměřují

především na pomoc vnoučatům s domácími úkoly a organizují jejich volnočasové aktivity. Je

pro ně důleţitý rozvoj silné sociální integrace stejně jako silné sociální participace jejich

vnoučat. Druhým podtypem jsou specialisté na původ. Mají vztah ke svým kořenům a svému

původu, především pokud jejich děti a vnoučata ţijí mimo stát. Často jsou to i prarodiče, kteří

jsou jiţ sami bez partnera. Posledním typem Gauthierové jsou pasivní prarodiče. Ti navštěvují

vnoučata zhruba dvakrát ročně. I tento typ můţeme rozčlenit na dva podtypy. Prvním jsou

Quasi absentující prarodiče, kteří mají velký počet vnoučat, ale nenavštěvují nikoho, aby

neupřednostňovali vztahy pouze s některými z nich. Bývají ovšem aktivní, pokud se například

v rodině jejich dětí něco přihodí. Na rozdíl od nich absentující prarodiče se se svými vnoučaty

nevidí delší čas a mívají tendenci rozvracet vztahy se svými dětmi, případně s dětmi ze strany

partnera. Mají problémy srovnat se s problémy ve vztazích v rodině jinak, neţ skrze konflikty.

27

3.2 Vztah rodič – dítě

Role rodiče je jednou z nejzásadnějších rolí, kterou jedinec ve svém ţivotě získá. Tato

role je nevratná, člověk nemůţe najednou přestat být rodičem (Vágnerová, 2005). Spolu

s měnícími se vývojovými obdobími dítěte se mění i úkoly rodičů ve vztahu k dítěti. Po celou

dobu musí být uspokojovány jak jeho biologické potřeby, tak i potřeby psychické, v čemţ

mají právě rodiče nenahraditelnou roli. Vztah rodičů k dítěti vzniká uţ před jeho porodem. Od

narození si pak dítě vytváří intenzivní kontakt s matkou, který se projevuje hlavně ve

zrakovém kontaktu. V kojeneckém období pak musí vzniknout pocit důvěry, k čemuţ opět

pomáhá zejména osoba matky (Hort a kol., 2008). Dítě si hned na začátku svého ţivota

vytváří specifický citový vztah k mateřské osobě, který se následně dále rozvíjí. Mateřskou

osobou ale nemusí být jenom matka, ale i osoba, která dítěti poskytuje pocit jistoty. Dítě

přijímá toho, u koho se cítí jistě a bezpečně. Tyto vztahy později pomáhají dítěti vytvářet si

rodinnou identitu (Benešová, 2004). Instinktivní základ rodičovského chování je v nás

vrozený, ale rodičovská kompetence můţe být ovlivněna například vrozenou povahou nebo

deprivací v původní rodině. Rodiče mají tendenci věnovat více pozornosti dítěti stejného

pohlaví. Kolem jednoho roku vzniká i u dítěte preference rodiče stejného pohlaví. Během

raných interakcí vzniká pevná emoční vazba mezi dítětem a matkou, vazba k otci se vytváří

aţ později. Důsledkem této silné vazby můţe být separační úzkost, během které dítě špatně

snáší odloučení od rodiče, se kterým má právě tuto pevnou vazbu (Vágnerová, 2005).

Langmeier a Krejčířová (2006) upozorňují na důleţitost osobnosti otce v tomto období,

zejména v oblasti her. Otcové totiţ, na rozdíl od matek, volí hry více dynamické s více

nečekanými změnami a zvraty, zatímco matky jsou v oblasti her více konzervativní, vyuţívají

více hraček a slov a jsou plynulejší. Děti jsou k hrám otců více responzivní, také v nich

evokují více pozitivních emocí.

Během batolecího období musí rodiče pomoci dítěti vytvořit bezpečné hranice,

vytvořit jeho zkušenost s vnějším světem a vytvořit podmínky pro rozvoj jeho autonomie.

Stejně tak by měli respektovat rozvíjející se sebevědomí dítěte (Hort a kol., 2008). Batole si

uţ začíná uvědomovat svou roli v rodině, takţe uţ začíná jednat podle očekávání druhých

a očekávat určitou reakci na své projevy a ţádosti. V tomto období je důleţité jednotné

výchovné působení všech členů rodiny. Rozpory v poţadavcích vytvářejí v dítěti zbytečný

zmatek (Langmeier, Krejčířová, 2006).

V předškolním období pak uţ nabírají na významu rodiče jako pár, významnou osobou

uţ není pouze matka (Hort a kol., 2008). Dítě se začíná pomalu uvolňovat z dominantního

vztahu s rodinnou a začíná navazovat kontakt i s osobami mimo ni (Langmeier,

28

Krejčířová, 2006).

Kdyţ dítě nastoupí do školy, začne ovlivňovat atmosféru v rodině jeho školní výkon.

Děti začínají trávit stále více času se svými vrstevníky a pomalu se tak vymaňují z výhradního

vlivu rodiny. Rodiče by měli s dětmi v tomto období trávit alespoň nějaký volný čas

společnými činnostmi (Vágnerová, 2005). Také by měli být schopní pomáhat dítěti se

školními povinnostmi, akceptovat jeho nově vznikající vztahy s vrstevníky a být realističtí

v oblasti jeho výkonu a moţností ve škole (Hort a kol., 2008). S postupným dospíváním dětí

se ale zvyšuje napětí v rodině. V adolescenci se referenční skupinou dítěte stává vrstevnická

skupina a rodina ustupuje do pozadí, pro dítě se můţe stát překáţkou při hledání jeho

totoţnosti (Vágnerová, 2005). V období adolescence se kromě jiného mění i vztahy mezi

rodiči a dítětem. To se začíná během dospívání z primární rodiny uvolňovat. Průběh této

separace neprobíhá ovšem ve všech rodinách stejně, ovlivňuje ji totiţ řada faktorů, zejména

předchozí vztah k rodičům, typ rodiny (například v rodině s jedním rodičem můţe separace

probíhat odlišně, neţ v rodině s oběma rodiči) a způsob reakce rodičů na separační projevy

dítěte. Celkově se ale rodiče těmto změnám jen těţko přizpůsobují a činí jim problémy

vycházet vstříc novým potřebám dítěte. Někdy se mohou rodiče snaţit této separaci dokonce

bránit, nebo ji v opačném případě nadměrně a předčasně podporovat. Záleţí především na

tom, jak oni sami proţili jejich adolescenci (Hort a kol., 2008). Děti zaujímají kritický postoj

ke svým rodičům, ale ne ve všech rodinách je toto období bouřlivé – některé druhy konfliktů

jsou sice nevyhnutelné, ale ve většině rodin nedojde k váţnějším roztrţkám a v některých

můţe být toto období celkem nenápadné. Jen výjimečně se stává, ţe dospívání dětí naruší

pouta mezi generacemi (Vágnerová, 2005).

Vztah mezi dospělými dětmi a jejich rodiči přechází do nové roviny, a ne vţdy je tento

přechod pro zúčastněné strany jednoduchý. Rodiče se nemusejí smířit s tím, ţe je jejich dítě

dospělé, coţ můţe vést k tomu, ţe se snaţí prodluţovat jejich dětství a přebírají na sebe jejich

problémy a povinnosti. Tím ale u svých dětí upevňují vlastnosti jako například nerozhodnost

nebo nesamostatnost, které jim nebudou v budoucím ţivotě k prospěchu. Ovšem rodiče by

neměli být vůči svým dětem ani nevšímaví a necitliví, protoţe tento postoj s sebou přináší jiná

negativa. Měli by najít určitou rovnováhu, kdy svým dětem ukazují dostatek své lásky

a zájmu o ně, ale zároveň se nesnaţili řešit za ně jejich ţivotní situace a běţné povinnosti.

Děti se v dospělosti začínají osamostatňovat, nejprve odstěhováním se od rodičů

a nakonec sňatkem s partnerem. Mezi partnerem dítěte a jeho rodiči vzniká úplně nový vztah.

Všechny strany se musí s tímto vztahem vyrovnat. Po svatbě se děti svým rodičům odcizují,

protoţe uţ jsou plně samostatní a zakládají si vlastní rodinu. Rodiče by do této nově vzniklé

29

rodiny neměli zasahovat. Jejich zásahy nemusí být vţdy oprávněné nebo zaloţené na reálném

stavu věcí a v konečném důsledku by se mohly obrátit proti nim. Stává se, ţe po odchodu dětí

se u rodičů projeví tzv. syndrom prázdného hnízda. Mohou mít pocit, ţe uţ je nikdo

nepotřebuje. Pro některé to ale můţe být chvíle, kdy konečně získají čas sami pro sebe,

nemusejí nikoho vychovávat a mohou se konečně věnovat svým koníčkům. Podobně novou

situací je narození vnoučat do rodiny. Malé dítě je v rodině zdrojem nové radosti, ale i nových

konfliktů. Jedním z typických zdrojů konfliktů můţe být například rozmazlování dětí, ke

kterému můţe docházet nevědomě, a které má negativní dopad na formování charakteru

a postojů dítěte. Stejně tak se mohou názory dospělých dětí a jejich rodičů rozcházet u tématu

učení vnoučat, protoţe kaţdá strana má svůj názor na to, co je pro dítě optimální a co uţ je

jeho přetěţování (Krejčířová, Langmeier, 2006).

Dospělé děti mají problém trávit se svými rodiči volný čas. Čím více volného času

spolu tráví, tím si mohou být protivnější. Pokud se do toho zapojí i prarodiče, jsou konflikty

prakticky nevyhnutelné. Krejčířová s Langmeierem (2006) tvrdí, ţe i přes moţné konflikty

mají obě strany zájem o vzájemný kontakt a udrţení vzájemných pout. Jako určité řešení

navrhli ,,intimitu na vzdálenost,“ kdy by si obě strany zachovaly citovou blízkost i při

odděleném bydlení, které by bylo dost blízko na to, aby rodiče mohli navštěvovat, popřípadě

jim pomoci. Přitom ale musí existovat určité hranice, které budou poskytovat nové rodině

autonomii. Vztah by měl být rovnocenný a hranice pruţné pro případ změněných potřeb obou

stran. Postupně začínají být rodiče závislí na pomoci svých dětí, přitom se ale mladé rodině

snaţí pomáhat, jak jenom mohou.

3.3 Role rodičů ve vztahu prarodičů s vnoučaty

Ve vztahu prarodičů s vnoučaty hraje neopominutelnou roli také rodičovská generace,

která definuje podmínky, strukturu a hranice těchto vztahů. Margaret Muellerová

(in Dopita, 2005) pojmenovala vnější proměnné, které zasahují do vztahů prarodičů

s vnoučaty a jako klíčový faktor byla označena právě kvalita a povaha vztahů prarodičů

s rodiči. Dalšími faktory byla geografická blízkost, která ovlivňuje kontakt mezi generacemi,

tendence mezigeneračních vztahů ubírat se směrem k mateřské linii v rodině a větší blízkost

babiček k vnoučatům, neţ je tomu u dědečků, věk prarodičů a vnoučat a nakonec počet

vnoučat prarodičů.

Záleţí na tom, jaký význam v rodině přikládá rodičovská generace generaci prarodičů, jak

potřebuje a současně oceňuje jejich přínosy, jak hodnotí jejich chování vůči vnoučatům ve

30

smyslu respektování principu „nevměšování“ se do rodičovské výchovy. Prarodičovská role

tak bývá podřízena hlavně představě rodičů o tom, jak má prarodič vystupovat v socializaci

vnoučat. Díky této představě můţe dojít aţ k emocionálnímu odpojení či odcizení mezi

jednotlivými generacemi v rodině (Rabušicová, Kamanová, Pevná, 2011). Stále častěji

dochází k situaci, kdy jsou děti vychovávány dvěma generacemi, rodiči a prarodiči. Výchovu

ovlivňují různí činitelé a záleţí jen na členech rodiny, jak se s nimi vyrovnají. Prvním z těchto

činitelů je autorita. Cibulec (1980) povaţuje za nejlepší formu dosahování autority formu

demokratickou, díky které je autorita budována na základě osobního příkladu rodičů

a prarodičů, jejich skutečných pozitivních charakterových vlastností, schopností zvládat i těţší

situace bez větších konfliktů a potíţí a umění jednat s lidmi. Tato forma je nejúčinnější a jejím

výsledkem je trvalá autorita rodičů i prarodičů. Děti si jich tak dovedou i v dospělosti váţit

a obracejí se na ně, jsou pro ně příkladem a přátelskými rádci. Vytváří se tak hezký vztah

nejen mezi rodiči a dětmi nebo prarodiči a dětmi, ale i mezi prarodiči, rodiči a dětmi. Autorita

prarodičů se díky tomu nevytrácí ani v pozdním věku, kdy uţ klesá jejich upotřebitelnost

a uţitečnost v rodině.

Pokud v rodině fungují smíšené formy výchovy, dochází často k dezorientaci

vychovávaných. Manţelské souţití rodičů i prarodičů je pro dítě vzorem, a není výjimkou, ţe

často můţe jít o špatný příklad fungování souţití – pokud se hádají, podezírají, osočují,

poniţují nebo k sobě chovají zjevné i skryté nepřátelství, neurotizují tak své děti, které

následky tohoto chování nesou do budoucího ţivota a často podvědomě přebírají to nejhorší,

co u svých rodičů nebo prarodičů viděli.

Jak uţ bylo zmíněno, přechod rodiče do role prarodiče není pro jedince lehký, a to jak

pro ţenu, tak i pro muţe. Ne všichni otcové jsou totiţ schopni zastávat roli dědečka, často se

nechtějí vzdát svého dřívějšího postavení otce a zhoršují tak celkové rodinné vztahy. Jindy ale

můţe naopak dojít ke změně „zlého“ otce v hodného dědečka (Cibulec, 1980).

Rozpory mezi generacemi mohou vzniknout ještě dlouho před tím, neţ se v rodině

objeví malé dítě. Především páry, které ţijí ve společné domácnosti s prarodiči, se konfliktům

jen těţko vyhýbají. Kdyţ se pak ještě prarodiče začnou plést do výchovy vnoučat, začne

docházet k dost často neřešitelným sporům o to, která strana ví lépe, co je pro děti dobré – zda

starší nebo mladá generace. Konflikty mezi generacemi se pak v důsledku mohou přenést i do

vztahu páru, kdy na sebe muţ a ţena vzájemně začnou útočit, a to právě kvůli těmto zásahům

prarodičů do ţivota rodiny. Tato situace se v rodinách řeší těţko, někdy můţe přerůst aţ

v reálnou hrozbu pro souţití mladého páru (Matějček, Dytrych, 2002).

Vztahy v rodině se mění na základě toho, v jakém stupni vývoje dítě je. První rozpory

31

vznikají v předškolním věku, kdy se mladým rodičům zdá výchova jejich rodičů zastaralá,

nemoderní a neodpovídá poznatkům doby, zatímco jejich rodiče si myslí, ţe mladí rodiče kazí

děti velkou volností, neudrţováním doby spánku, atd. Rodiče nemívají na děti čas a prarodiče

nevědí, jak k nim přistupovat. Prarodiče mají z různých důvodů tendenci nakupovat velké

mnoţství hraček, často nákladných. Pokud si dítě jejich hraček nevšímá, prarodiče jsou

rozmrzelí. Problémem také domněnky rodičů, ţe hračka nebo oblečení, které prarodiče

koupili, z praktických nebo estetických důvodů neodpovídá potřebám dítěte. Přesto je ale

právě toto období hodnoceno jako nejméně konfliktní období pro vztahy mezi rodiči

a prarodiči. Dítě je totiţ jakýmsi pomyslným pojítkem mezi nimi, samo do vztahů ještě

nezasahuje a nepřiklání se ani k jedné straně. Prarodiče se často snaţí různými způsoby si dítě

získat, vidí v něm totiţ pokračování své osobnosti a vštěpují mu dobré zásady a kladné ţivotní

hodnoty, v negativním případě se snaţí „kupovat“ si přízeň vnoučat nebo mu dovolí to, co mu

rodiče zakazují, takţe silně narušují výchovný proces. Nestává se tak často, ţe by rodiče

vytvářeli u dětí negativní vztah k prarodičům.

Váţnější problémy mezi generacemi vznikají v době, kdy je dítě v mladším školním

věku. Problémy vznikají díky různým přístupům a výchovným metodám rodičů a prarodičů.

Tyto rozpory se týkají učení, osobního volna, zájmů, hodnot i prvních přátelství dětí. Dítě se

rádo předvádí, díky čemuţ zjišťuje, ţe se liší názory rodičů a prarodičů na jeho výkony, coţ

můţe ovlivnit zaujímání pozitivních nebo negativních postojů dítěte dle sympatií, které mu

byly vysloveny nebo naznačeny. I tohle bohuţel vede k rozporům mezi rodiči a prarodiči

a zpětně se promítá do celkového vztahu dítěte k nim. Problémy dětí v tomto věku se rodičům

mohou zdát malicherné a podceňují je. Následkem je oslabení vztahu dítěte k nim, protoţe u

nich hledalo a nenalezlo oporu a obrací se tak na další nejbliţší členy rodiny, prarodiče. Pokud

ti najdou pro dítě pochopení, jeho citová vazba směřuje k nim, coţ se můţe setkat s nepřízní

rodičů.

V období puberty a adolescence dochází k vyhrocení vztahů mezi dítětem a rodiči.

Jedinec se z části osamostatňuje, začíná více bránit svou osobnostní individualitu, poţaduje

právo na soukromí a vlastní rozhodování o věcech, o kterých do té doby rozhodovali hlavně

rodiče. Zároveň se také zmenšuje vazba na prarodiče. V tomto období je nutné porozumět

a vţít se do jejich problémů. Právě toto porozumění dovedou ocenit, a to hlavně svým

chováním a jednáním, pomocí a sebeobětováním. Porozumění rodičů a prarodičů je jednou

z nejdůleţitějších věcí v rodinných vztazích (Cibulec, 1980).

Osobnostní charakteristiky jednotlivců v rodině mohou ovlivňovat jejich vzájemné

vztahy. Například autoritativní rodiče budou s největší pravděpodobností po prarodičích

32

vyţadovat, aby jimi nastavená pravidla byla dodrţována bez výjimek. Problém můţe nastat,

střetnou-li se dvě strany s autoritativními tendencemi. Pokud bude jak strana prarodičů, tak

i strana rodičů prosazovat své názory jako jediné správné, přirozeně se konfliktům nevyhnou.

Těmito jejich problémy ale budou v konečném důsledku nejvíce trpět vnoučata. Pokud rodiče

dětí mají problémy se starší generací jako takovou, mohou komplikovat, nebo dokonce bránit

styku vnoučat s prarodiči. Rodiče by měli být ke styku jednotlivých generací otevření, chápat

důleţitost tohoto kontaktu pro obě strany a nebránit mu.

33

Shrnutí teoretické části

Prarodiče mají v ţivotě svých vnoučat unikátní roli. Jsou nenahraditelnou součástí

nejen ţivota svých vnuček a vnuků, ale i ţivota rodiny jako takové. Díky tomu, ţe uţ sami

byli v minulosti rodiči, mohou mít tendenci zapomínat, ţe výchova dětí je prvotním úkolem

rodičů, nikoli prarodičů. Jako důsledek tohoto chování pak mohou vznikat problémy v rodině

a konflikty obou stran. Na druhou stranu ale mohou prarodiče také rodinu podporovat, a to

nejen finančně, ale i třeba tím, ţe dítě pohlídají ve chvílích, kdy si rodiče potřebují něco

vyřídit.

Rodina jako celek by měla plnit funkce, které jí náleţejí, v co největší moţné míře.

Právě tímto plněním nejlépe zajistí budoucí pozitivní rozvoj dítěte. Kaţdý člen rodiny má

svou nezaměnitelnou roli, skrze kterou přispívá do ţivota rodiny. Někdy ale není jednoduché

převzít na sebe roli novou, kterou ještě daný člen rodiny nezná a na kterou se nemusí cítit

připravený. Tato situace můţe nastat u prarodičů, kteří svůj vývoj a změnu statusu z rodiče na

prarodiče nemusí přijmout nebo zvládat. Právě zralost pro prarodičovství je určitým

stavebním kamenem pro zdravý a kvalitní budoucí vztah s rodinou.

Vztah prarodičů s vnoučaty prochází během vývoje dítěte mnoha změnami. V kaţdém

období vývoje s sebou tento vztah nese výhody pro obě strany, které skrze něj uspokojují

svoje potřeby. Role rodičů je v tomto vztahu neopomenutelná. To oni stanovují, jak bude tento

vztah vypadat. Právě těmto představám o jejich vztahu je z velké části podřízena

prarodičovská role. Obě strany mohou mít jiné pohledy na to, jak by dítě mělo být

vychováváno a jaké výchovné postupy praktikovat. Spolu s vývojem dítěte se mění

i problémy, kterým musí rodina čelit a které se mohou stát zdrojem konfliktů. Dle literatury je

jako nejméně konfliktní období hodnocen oběma generacemi předškolní věk. Můţe tak být

i díky tomu, ţe samotné dítě ještě nemá tendenci přiklánět se k té či oné straně, i kdyţ se

některá ze stran můţe snaţit si přízeň dítěte „kupovat“. V pozdějším věku se oblastí

produkující problémy stává učení dětí a trávení jejich volného času. Od období puberty se děti

začínají osamostatňovat. Hledání jejich individuality ovlivní vztahy s oběma generacemi. Jak

rodiče, tak i prarodiče si musí uvědomit, ţe dítěti musí dopřát prostor, který je pro jeho další

rozvoj klíčový. Rodiče se později sami stávají prarodiči a s touto novou rolí se musí vyrovnat

stejně, jako se s ní dříve museli vyrovnat jejich rodiče.

Jak uţ bylo řečeno, právě rodiče jsou těmi, kdo ve vztahu prarodičů a vnoučat

stanovují hranice a formují jeho strukturu. V tom, jaký postoj vůči starší generaci rodiče

34

zaujmou, hraje velkou roli to, jak velký význam jim přikládají a jak moc jsou schopni ocenit

jejich přínos a jejich zkušenosti. V ţádném případě by ale neměli zaujmout čistě negativní

postoj, protoţe děti mají tendenci jejich chování přebírat. Toto můţe být problémem zejména

v případech, kdy se rodiče nedokáţí, nechtějí nebo nemohou odpoutat od křivd a konfliktů,

které se udály v minulosti. Ovšem budoucím konfliktům se nevyhne zřejmě ţádná rodina, a to

ani ta, která jinak funguje perfektně a ve které se obě strany snaţí konfliktům vyhnout.

V kaţdém případě by cílem všech členů rodiny mělo být to, aby se pro děti stali vzorem

hodným následování a byli někým, koho si děti mohou váţit.

35

EMPIRICKÁ ČÁST

Tato část je rozdělena do tří kapitol. V první kapitole jsem formulovala výzkumný

záměr této práce. Jeho součástí je cíl výzkumu, výzkumná otázka a mnou zvolená výzkumná

metoda. V druhé kapitole se zabývám sběrem dat. Popisuji zde zvolenou metodu výběru

výzkumného vzorku, metodologii sběru dat a charakteristikou jednotlivých respondentů.

Poslední kapitola je věnována samotným výsledkům celého mého výzkumu. Věnuji se v ní

především analýze dat získaných polostrukturovanými rozhovory s respondenty. Na závěr této

části výsledky shrnuji a také diskutuji.

4 Výzkumný záměr

4.1 Cíl výzkumu

Cílem mého výzkumu je popsat a analyzovat roli rodičů ve vztahu prarodičů

s vnoučaty. Pomocí rozhovorů jak s rodiči, tak i s prarodiči, se snaţím zjistit, jakou roli můţe

prarodič v ţivotě vnoučete zaujímat a jaké faktory mohou tento vztah ovlivňovat. Proto se

věnuji také chování rodičů dětí k prarodičům, které je nezanedbatelným faktorem v těchto

vztazích. Jedná se o rozsáhlé téma, takţe se snaţím postihnout alespoň základní rovinu těchto

vztahů, která můţe být později rozšířena dalším výzkumem této problematiky.

4.2 Výzkumná otázka

Vzhledem k tématu a cíli mé práce jsem si jako základní výzkumnou otázku (ZVO)

zvolila tuto otázku:

Jakou roli hrají rodiče ve vztahu mezi prarodiči a vnoučaty, v jejich vzájemném

styku a v míře pomoci prarodičů při výchově vnoučat?

Abych svým výzkumem postihla danou problematiku v co největší míře, rozloţila

jsem si tuto základní výzkumnou otázku na pět otázek specifických (SVO):

V čem se odlišuje role prarodičů od role rodičů?

Ovlivňují rodiče frekvenci, se kterou se prarodiče s vnoučaty vídají?

Jaký vliv mají rodiče na aktivity, kterým se prarodiče s vnoučaty věnují?

Respektují prarodiče přání rodičů, nebo spíše udělají to, co je podle nich pro dítě

nejlepší?

Kdo má rozhodující slovo v záležitostech týkajících se vnoučat a jejich výchovy?

36

4.3 Výzkumná metoda

Pro svůj výzkum jsem si zvolila kvalitativní metodologii. Právě tuto metodologii jsem

si zvolila především kvůli její komplexnosti, díky které budu schopna nejlépe postihnout

danou problematiku v takové míře, která je nezbytná pro mou práci.

Ve své práci jsem se inspirovala designem zakotvené teorie. Nevyuţila jsem jej v jeho

plném rozsahu, ale vyuţívám některé jeho postupy při práci s daty, která jsem získala skrze

polostrukturované rozhovory, které jsem vedla s rodinami. Především vyuţívám metodu

otevřeného kódování, kterou jsem zpracovávala získaná data. Data jsem nezpracovávala

najednou, ale postupně. Díky tomu jsem v budoucích rozhovorech věděla, na jakou oblast se

zaměřit a jaké údaje mám přesně v odpovědích respondentů hledat.

37

5 Sběr dat

5.1 Výběr vzorku

Pro účely svého výzkumu jsem si zvolila jako výzkumný vzorek prarodiče a rodiče.

Důleţitým faktorem při výběru rodin byl věk dětí, na které se výzkum vztahoval. Vybrány

byly ty rodiny, v nichţ dítě navštěvovalo maximálně první stupeň základní školy – nebylo

tedy starší jedenácti let. Spodní věková hranice dětí stanovena nebyla, všem ale bylo více neţ

jeden rok. Celkem se rozhovorů zúčastnilo šest rodin. Rozhovory byly vedeny jak s generací

rodičů, tak i generací prarodičů.

5.2 Metodologie sběru dat

Vzhledem ke svému výzkumnému cíli jsem si jako metodologii sběru dat zvolila

polostrukturovaný rozhovor, který umoţňuje respondentům díky svým otevřeným otázkám

vyjádřit svůj názor na dané téma.

Přípravu rozhovoru jsem zahájila tím, ţe jsem si nejprve v závislosti na základní

výzkumné otázce stanovila specifické výzkumné otázky, na jejichţ základě jsem vytvářela

jednotlivé otázky pouţité v rozhovoru. Jelikoţ se jednalo o polostrukturovaný rozhovor,

mohla jsem strukturu těchto otázek ve vhodné chvíli narušit a rozhovor rozšířit novou

otázkou, která zapadala do kontextu rozhovoru a pomohla doplnit a rozšířit odpovědi

respondentů na danou otázku.

Rozhovor se konal v domácím prostředí rodin, tedy v jim známém prostředí. V tomto

prostředí se mohli lépe uvolnit a alespoň část nervozity je opustila. Navíc pomohlo i to, ţe

některé z respondentů jsem znala osobně, coţ dle mého názoru vedlo k většímu získání

důvěry respondentů vůči mé osobě.

Se všemi respondenty jsem se nejprve osobně setkala a seznámila je s tématem mé

práce a s okolnostmi, za kterých bude rozhovor probíhat. Díky tomu o něm byli plně

informováni, a to včetně skutečnosti, ţe bude rozhovor nahráván. Také jsem jim zaručila

plnou anonymitu, takţe se nemuseli bát, ţe se někde objeví jejich osobní informace. Aţ poté

se uskutečnil samotný rozhovor.

5.3 Charakteristika respondentů

Charakteristika respondentů je důleţitou částí výzkumu, protoţe pomáhá vykreslit

alespoň hrubý obraz rodin participujících ve výzkumu. Všem respondentům byla zaručena

38

důvěrnost dat, která jsem během výzkumu získala a která se jich týkala. Právě z toho důvodu

jsou jména rodin a jejích členů smyšlená a ţádná z informací v této práci nemůţe prozradit

jejich pravou identitu.

Tabulka č. 1: Charakteristika rodin

Rodina

Účastníci

rozhovorů

Vzdálenost

od

prarodičů

Četnost

kontaktu Stav rodiny

Počet

vnoučat

Zaměstnanos

t prarodičů

Novotní

- matka

(dále MNt)

- babička

(BNt)

asi 20 km

častý,

nejméně

jednou týdně

Babička s partnerem

vypomáhají s péčí o děti

kdykoli můţou.

Nemohou být ale kvůli

pracovnímu vytíţení

k dispozici neustále.

3 (do

výzkumu

zahrnuta 2)

ano, babička

pracuje na

směny

Novákovi

- matka

(MNo)

- babička

(BNo)

bydlí ve

stejné ulici

intenzivní,

dle potřeby

mladé rodiny

Díky tomu, ţe generace

nedělí v podstatě ţádná

vzdálenost, mohou se

prarodiče mladé rodině

vypomáhat celkem bez

problému.

3 (do

výzkumu

zahrnuto

pouze 1)

ano, babička

pracuje na

směny

Kroupovi

- matka

(MKr)

- babička

(BKr)

asi 20 minut

cesty

zejména o

víkendech

Babička je rozvedená,

takţe se o vnučku stará

sama, navíc díky svému

zaměstnání se můţe

s vnučkou vídat jen

o víkendech.

1

ano, babička

pracuje na

směny

Bendovi

- matka

(MB)

- babička

(BB)

bydlí

v blízkém

městě

nepravidelný

Prarodiče jsou rozvedení,

kaţdý bydlí jinde

a kontakt s dítětem je

nepravidelný. Babička se

s ním ale vídá častěji neţ

dědeček.

1

ano, babička

pracuje na

směny

Páralovi

- matka

(MP)

- babička

(BP)

společná

domácnost denně

Matka ţije sama

s babičkou. Jejich

společné souţití

způsobuje

problémy, které často

vyústí v hádku.

1 ne, babička je

uţ v důchodu

Karasovi

- matka

(MKa)

- babička

(BKa)

bydlí ve

stejném

městě

příleţitostný

Matka nevychází

s babičkou vnoučat. Díky

této bariéře se moc

nevídají a rodina

prarodiče ani

nevyhledává.

2

ne, prarodiče

jsou

v důchodu

39

Respondentů bylo celkem dvanáct, vţdy se jednalo o matky dětí a babičky. Otcům

i dědečkům byla účast na rozhovorech také nabídnuta. Bohuţel ţádný z muţských členů

rodiny neprojevil zájem o participaci na výzkumné práci. V další části práce budou

respondenti pro lepší orientaci v textu označováni zkratkami, které jsou uvedeny v tabulce

výše.

40

6 Výsledky výzkumu

6.1 Analýza dat

Analýzu dat jsem zahájila přepisem jednotlivých rozhovorů. Během přepisu

a poslouchání nahrávek jsem se snaţila zachycovat určité podobnosti nebo odlišnosti

v odpovědích respondentů. Ulehčilo mi to také následnou orientaci v rozhovorech.

Přepsaná data jsem následně analyzovala pomocí metody otevřeného kódování.

Během otevřeného kódování se text rozdělí na jednotky, přičemţ jednotkou můţe být slovo,

věta či odstavec. Kaţdé vzniklé jednotce se poté přidělí kód, coţ je slovo nebo fráze, která

nějak vystihuje určitý typ a odlišuje jej od ostatních. (Švaříček, Šeďová, 2007)

Při otevřeném kódování jsem pracovala ručně, nevyuţívala jsem ţádné počítačové

programy. Po analýze textu nakonec vzniklo 8 kategorií: frekvence návštěv, kvalita vztahu

rodičů s prarodiči, potřeba prarodičovské péče, vzájemná komunikace, společné aktivity,

stanovení pravidel, účast prarodičů na výchově a vzájemné vztahy.

Tyto kategorie lze dále rozdělit do tří hlavních skupin, a to do skupiny mezigenerační

vztahy, participace prarodičů v ţivotě vnoučat a komunikace v rodině. Do skupiny

mezigeneračních vztahů spadají kategorie kvalita vztahů rodičů s prarodiči, vzájemné vztahy

a potřeba prarodičovské péče, do skupiny zabývající se participací prarodičů v ţivotě vnoučat

pak spadají kategorie frekvence návštěv, společné aktivity a účast prarodičů na výchově. Do

poslední skupiny, tj. do skupiny zahrnující komunikaci v rodině, jsem zařadila následující

kategorie: vzájemná komunikace a stanovení pravidel. Tyto tři skupiny spolu úzce souvisí

a navzájem se ovlivňují – problém v jedné z těchto skupin bude mít dopad i na skupiny

ostatní, jak ukazuje i kauzální model níţe.

Schéma č. 1: Kauzální model jednotlivých kategorií a jejich vzájemných vztahů

Příčinné

podmínky

Jev

Kontext

Intervenující

podmínky

Strategie jednání a interakce

Následky

Potřeba

prarodičovské péče

Participace prarodičů v životě vnoučat

Vzájemná

komunikace rodičů

s prarodiči; jejich

vzájemné vztahy

Frekvence

návštěv vnoučat; společné aktivity

prarodičů a dětí

Stanovení pravidel ze

strany rodičů

Kvalita vztahů

prarodičů s vnoučaty

41

6.2 Mezigenerační vztahy

Pojem mezigenerační vztahy označuje vztahy mezi rodiči a prarodiči, rodiči a dětmi

a v neposlední řadě také vztahy mezi prarodiči a vnoučaty. Všechny tyto vzájemné vztahy

mohou být ovlivněny kvalitou vztahů prarodičů s rodiči vnoučat a jejich vzájemnými rozpory.

6.2.1 Kvalita vztahů prarodičů s rodiči

Vztahy prarodičů s rodiči se formují dlouho předtím, neţ se do rodiny narodí malé

dítě. Zejména pak vztah, ve kterém jsou aktéři v přímém příbuzenském vztahu (například

vztah matky s dcerou), můţe být zatíţen břemeny, které vznikly uţ v minulosti a od kterých

se jednotlivé strany nejsou schopny oprostit.

Ve většině případů byli respondenti s kvalitou jejich vzájemných vztahů spokojeni

a uváděli, ţe spolu navzájem vycházejí bez problémů. Obě generace se v odpovědích na tuto

otázku vţdy shodly. Nenastala situace, ţe by jedna ze stran měla pocit, ţe je jejich vztah

bezproblémový, zatímco druhá strana by uvedla naprostý opak. Pokud se v rodině objevily

problémy, uvědomovaly si je stejnou mírou obě dvě strany a této skutečnosti odpovídaly

i jejich odpovědi. Například BNo odpověděla na dotaz o vzájemných vztazích takto: ,, Já

myslím, že jsou dobrý. Nemáme spolu problémy.“ Její tvrzení potvrdila i matka jejích vnoučat:

,,Vycházíme s nimi výborně. Nemáme problém spolu vyjít.“ Opačná situace byla v rodině

Karasových. Odpověď MKa byla jednoznačná: ,,No, moc dobře spolu nevycházíme. Hlavně

s matkou jsou ty vztahy špatné.“ BKa s ní v této záleţitosti souhlasila: ,,No, tak ty (vztahy) by

určitě mohly být lepší.“

6.2.2 Mezigenerační neshody

K rozporům můţe v rodině dojít z mnoha důvodů. Za účelem mé práce mě v první

řadě zajímaly problémy spojené s rozdílnými pohledy na to, jak má, nebo by měla vypadat

výchova dětí a potencionálně rozdílné představy jednotlivých generací o aktivitách, kterým se

prarodiče spolu s vnoučaty věnují.

Činnosti, kterými prarodiče tráví svůj čas s dětmi, popřípadě výchovné postupy, které

během nich pouţívají, se u respondentů jen málokdy stávají zdrojem rozporů mezi prarodiči

a rodiči. Rodičům většinou vyhovuje, jak se prarodiče o děti starají a jak s nimi tráví čas.

Pouze jedenkrát se objevilo opačné tvrzení, a to v rodině Páralových, kde si matka myslí, ţe

by babička rozhodně měla změnit své postupy. To se odrazilo i v její odpovědi: ,,Ano, to

rozhodně. Myslím si, že by plno věcí měla dělat jinak než dělá.“ I kdyţ se o této věci snaţí

s babičkou komunikovat, jejich rozhovory dle jejího názoru nikam nevedou a babička stejně

42

i nadále dělá vše tak, jak doposud, a to i přes matčiny výhrady: ,,Jo, mluvila jsem s ní o tom

několikrát, ale nikdy to nikam nevede. Je to jako mluvit do zdi.“ Všichni dotazovaní rodiče

dětí se shodli na tom, ţe pokud se nějaké problémy objeví, nebo uţ v minulosti objevily, vţdy

se snaţí s druhou stranou nějak dohodnout a záleţitost si vyříkat.

Rozdílné názory na výchovu se u dotazovaných objevují, prarodiče se ale ve většině

názorově shodli v tom, ţe tyto neshody neřeší. BNt má na tuto záleţitost jasný názor: ,,No tak

určitě. Objevují se, ale neřeším je (smích).“ V pěti případech ze šesti, prarodiče vyjádřili

názor, ţe rozpory s rodiči vnoučat přejdou, protoţe výchova dětí není na nich, ale na rodičích.

Svůj názor si tak nechávají pro sebe a jsou ochotni se podvolit přáním rodičů. Příkladem za

všechny tyto prarodiče je výrok BB: ,,No, takhle, do výchovy dětí já už nezasahuju, protože to

už jsem si odbyla, takže já už si to spíš už užívám. A když bych třeba náhodou viděla, že se jí

něco nelíbí, tak uhnu, protože ona, ona je rodič, že.“ Pouze BP měla na tuto věc jiný názor:

,,No, snažím se jí dokázat, že mám pravdu. Přece sem sama už děti vychovala, tak snad vo

tom něco vím, ne? To ale neznamená, že mě musí poslechnout, že…“

6.2.3 Potřeba prarodičovské péče

Prarodičovská péče je ve většině případů vyhledávána ze strany rodičů zejména kvůli

potřebě hlídání dítěte, zejména kdyţ rodiče dítěte uţ musí pracovat. Taková situace byla

vyjádřena například v odpovědi BNo: ,,No, tak děcka jim pohlídám, když to potřebujou. To si

myslím, že je tak všecko, co můžu udělat.“ Rodičům se snaţí vyjít vstříc i BKr: ,,Když má

dcera potřebuje, tak jí pomůžu.“ V rodině Bendových je ale situace trochu odlišná. Prarodiče

z matčiny strany bydlí od rodiny daleko, takţe se s vnoučetem příliš často nevídají, jak

vyjádřila i MB: ,,No tak s prarodiči z mý strany…S mamkou se vidí jednou za měsíc,

s dědou…(smích)…toho moc nevídá. Děda viděl svého vnuka na Vánoce, takže 4 měsíce ho

neviděl a teď se tam chystáme jet. Děda je v tomhletom trošku línej sem přijet.“ Prarodiče ze

strany jejího manţela mají bydliště relativně blízko mladé rodiny, ale mezi matkou a babičkou

se někdy vyskytují konflikty, jak uvedla BB: ,,No takhle, je to takový, že…že se třeba s nimi

nevídám třeba tři měsíce a pak se zase vídáváme každej týden. Snacha je třeba naštvaná nebo

má svý vlastní problémy, tak se spolu nevídáme a pak je zase všechno v pořádku. Asi tak bych

to řekla…(smích).“ Na základě informací lze tedy usoudit, ţe se matka po dobu, kdy není

v kontaktu s prarodiči, musí obejít bez prarodičovské péče a musí si zařídit čas a povinnosti

tak, aby se o dítě mohla postarat sama bez pomoci. Specifická situace nastává i v rodině

Páralových, kde spolu babička s matkou a vnučkou bydlí v jedné domácnosti, takţe dynamika

těchto vztahů je trochu odlišná, neţ u ostatních rodin. Babička této rodiny je jiţ v důchodu,

43

takţe vnučka tráví čas mimo školu z velké části s ní, protoţe matka chodí do práce. To, ţe ţije

s babičkou v jedné domácnosti, se tak pro ni ukazuje v tomto ohledu jako výhoda, protoţe

nemusí řešit problémy s hlídáním dcery. Rodina Karasových jako jediná pomoc prarodičů

vůbec nevyhledává, a to díky nefungujícím vztahům mezi rodiči a prarodiči. Matka by své

děti prarodičům ani nesvěřila. Pokud se při nějaké příleţitosti setkají, tak je u toho přítomna

i matka: ,,…většinou ten čas trávíme spolu s nimi, takže mám naprostý přehled o tom, co

dělají.“ Na hlídání se rodiny domlouvají společně, nejde vyloţeně pouze o rodičovskou

iniciaci, ale jejich potřeba pomoci od prarodičů v tomto směru samozřejmě hraje značnou roli.

V čase, který pak prarodiče tráví hlídáním vnoučat, se s nimi věnují různým aktivitám – více

se tomuto samostatnému tématu věnuji v kapitole 6.3.2.

6.3 Participace prarodičů v životě vnoučat

Prarodiče se do ţivota svých vnoučat zapisují skrze aktivity, kterým se s nimi věnují

během jejich společně stráveného času a také mírou jejich výchovného působení, které na děti

mají. Nic z toho ale nemůţe fungovat, pokud nejsou prarodiče s vnoučaty v kontaktu. Právě

z toho důvodu mě také zajímalo, jak často se prarodiče s vnoučaty vídají a jak aktivity, kterým

se spolu s vnoučaty věnují, vypadají.

6.3.1 Frekvence návštěv

Aby mohli prarodiče aktivně participovat v ţivotě svých vnoučat, musí se s nimi vídat.

Ve většině mnou oslovených rodin se prarodiče s vnoučaty vídají nejméně jednou týdně.

K největšímu kontaktu dochází v rodině Páralových, kde matka se svou dcerou ţije spolu

s babičkou v jednom domě. Vzájemný styk prarodičů s vnoučaty je ale ve velké části rodin

ovlivněný skutečností, ţe sami prarodiče stále pracují, takţe je mnoţství jejich volného času

omezené a nemohou s vnoučaty trávit tolik času, kolik by chtěli. Takovou rodinou je

například rodina Novotných, jak dokládá i odpověď BNt: ,,No, tak dá se říct, že se vidíme

obden. Záleží ale na tom, jak jsem v práci. Takže to nakonec dopadá tak, že je třeba jeden

týden vidím několikrát, ale když mám noční, tak je nevidím v podstatě vůbec.“ Pouze

u rodiny Novotných hrála roli ve styku s prarodiči i větší vzdálenost mezi jejich bydlišti.

Vzdálenost ale neměla vliv na to, zda jsou prarodiče spokojeni s intenzitou jejich kontaktu

s vnoučaty. Na tento aspekt měly vliv především vztahy s rodiči vnoučat. Například rodina

Karasových bydlí pouze pár minut od prarodičů a vnoučata s nimi nejsou prakticky

v kontaktu, právě kvůli špatným vztahům mezi matkou a babičkou. Dokazuje to i odpověď

44

BKa: ,,No, chtěla bych je (vnoučata) vídat častěji, ale to nezáleží jenom na mně, že.“ Naopak

rodina Novotných bydlí dvacet kilometrů od prarodičů a vnoučata se s nimi i přes tuto větší

vzdálenost vídají i několikrát týdně, jak dokazuje i výše citovaná odpověď babičky, a kontakt

rodiny s prarodiči funguje bezproblémově.

6.3.2 Společné aktivity

Prarodiče se ve společném čase se svými vnoučaty věnují aktivitám přiměřeným jejich

věku. U těch mladších jde zejména o hlídání, později i o aktivity jako malování, hraní si

s hračkami nebo chození na hřiště. Pokud uţ děti nastoupí do školy, jsou prarodiče ochotní

jim pomoci s úkoly. Dotazovaní rodiče mají vţdy přehled o tom, co mají prarodiče s vnoučaty

v plánu. V rodině Kroupových informují o aktivitách podle slov MKr dokonce sami

prarodiče: ,,Ano, protože mi to furt volaj, neustále (smích). Díky tomu pořád vím, co plánujou

a co se chystají dělat. Nebojím se, že by mi to někdy zapomněli říct (smích).“ V této rodině se

díky odpovědi BKr také ukázalo, ţe tyto aktivity také mohou podléhat genderovým

stereotypům: ,,No, když jsme spolu, tak s ní třeba chodím na pískoviště, maluju si s ní, tvoříme

obrázky nebo mi pomáhá vařit. Už jsem ju do toho vaření začala zapojovat, protože je

holčička. Děláme třeba cukroví a tak. Prostě takový ty normální aktivity, no.“

6.3.3 Účast prarodičů na výchově

Jak vyplynulo z analyzovaných dat, velká část prarodičů nechce nijak výrazně

participovat ve výchově svých vnoučat. Často se objevoval názor, ţe oni jsou pouze prarodiče

a jako takoví nemají primární zájem na tom, aby děti vychovávali, ale aby si je spíše uţili.

Překvapivě se téma rozmazlování dětí ze strany prarodičů objevilo jen ve dvou případech, a to

v rodině Bendových a Novotných. U Novotných, kteří mají starší dítě, se uţ rozmazlování dle

slov MNt objevilo: „Babičky akorát někdy moc rozmazlujou. To je tak jediný problém, který

se zatím objevil…Chci, aby to nebylo jenom o tom rozmazlování, ale aby děti měly taky

nějakej režim, třeba aby nejdřív snědly jídlo, než jim dají nějakou tu odměnu a tak…Většinou

to dodržujou, nějaký výjimky se taky najdou, ale většinou to dodržujou. Nebo si to aspoň

myslím.“ V rodině Bendových, kde je dítě ještě malé, není rozmazlování aktuálním

problémem, ale v budoucnu s ním MB dle jejích vlastních slov počítá: „…když jim řeknu

třeba, že nechci, aby malýmu dávali pořád sladký nebo aby prvně jedl hlavní jídlo tak vím, že

tady v tomhle nepochodím. Že prostě už teď se k tomu staví tak, že ho vidí málo, takže ho

budou rozmazlovat. Tak to vidím i u sestry. Její dcera je taky vídá málo, takže se ji snaží

rozmazlovat, aby je ona měla zafixovaný jako ty hodný, co u nich může všechno, což mně se

45

nelíbí. Ráda bych v tomhle měla nějakej ten respekt.“

6.4 Komunikace v rodině

Komunikace je v případě rodinných vztahů nezbytným prvkem. V podstatě se jí nelze

vyhnout a záleţí především na jednotlivých členech rodiny, jak tato komunikace v konečných

důsledcích vypadá. Právě proto se v části mého výzkumu věnuji právě tomu, jak vypadá

vzájemná komunikace mezi generacemi prarodičů a rodičů. Komunikace mezi těmito dvěma

generacemi často zahrnuje právě téma vnoučat. Rodiče mohou po prarodičích poţadovat, aby

ve chvílích, které tráví s vnoučaty, nenarušovali jejich výchovný styl. V tenhle moment

nastavují určitá pravidla, podle kterých by se prarodiče měli řídit. V konečném důsledku ale

závisí pouze na prarodičích, do jaké míry, nebo zda vůbec pravidla dodrţují a respektují tak

přání rodičů.

6.4.1 Vzájemná komunikace

Vzájemná komunikace mezi generacemi je určitým pilířem, na kterém obě strany

budují své vztahy. Pokud nebydlí prarodiče s rodiči ve společném domě, podléhá jejich

kontakt vzájemné komunikaci a domluvě. Respondenti z většiny uváděli, ţe jejich vzájemná

komunikace je oboustranná, takţe iniciace vzájemného kontaktu nepřipadá pouze na jednu ze

stran. Mírně se odlišuje rodina Bendových. Pokud má v této rodině matka problémy nebo se

dostane do konfliktu s babičkou, je schopná se vzájemnému kontaktu vyhýbat i několik

měsíců. Poté je ale ona právě tou, která iniciuje opětovné navázání kontaktu a vzájemného

styku a situace v rodině se tak vrací opět do normálu aţ do chvíle, kdy se situace opět

opakuje. Náhled na tuto situaci v rozhovoru poskytla BB: ,,Takhle, jedna nebo druhá. To jak

kdy. Buď jedna nebo druhá, nebo…Takhle, myslím si, že má snacha, když to beru jako základ,

tak že mě má ráda, takže se mě snaží kontaktovat. Když jsou třeba někdy ty nálady nebo tak,

když jsou starosti.“ V rodině Karasových vypadá situace naprosto jinak, neţ v ostatních mnou

oslovených rodinách. Prarodiče se s vnoučaty dostávají do kontaktu pouze v případě, kdyţ si

to přejí jejich rodiče – právě oni jsou výhradními iniciátory vzájemného kontaktu. Tuto situaci

popsala BKr: ,,Já je vidím jenom, když to chtějí jejich rodiče. Jinak ne.“

Ve chvíli, kdy by prarodiče zvolili nějakou činnost nebo výchovný postup, který by

rodičům nevyhovoval, řešili by to rodiče dvěma způsoby. Prvním z nich je pokus se

s prarodiči navzájem domluvit na změně toho chování, které jim nevyhovuje. Tento přístup by

například pouţila MNo: ,,Jo, rozhodně bych o tom s nimi mluvila, jinak by se ani nedalo

46

řešit.“ Někteří rodiče by se ale naopak snaţili dokázat, ţe právě mají pravdu a pouze jejich

postupy jsou ty správné. Takovou rodinou jsou například Karasovi, konkrétně MKa: ,,Ano,

určitě chci mít poslední slovo v tom, jak se k dětem chovají. A chci, aby to respektovali a řídili

se tím.“

6.4.2 Stanovení pravidel

Rodiče se v podstatě nemohou vyhnout situaci, kdy budou muset stanovit alespoň

nějaká základní pravidla, která by odpovídala jejich vizi o výchově jejich dětí. Můţe tak dojít

i k zásahům do aktivit, kterým se prarodiče s dětmi s dětmi věnují a které nemusí vţdy

odpovídat představám rodičů. Přesto na tuto skutečnost poukázaly pouze dvě z šesti

dotazovaných babiček. První z nich byla BPa: ,,To rozhodně. Dcera mi pořád říká, co a jak

mám dělat.“ Tou druhou byla BKa: ,,No ano, pořád mi říkají, co mám dělat, hlavně dcera.“

Jinak nechávají rodiče prarodičům „volnou ruku“. Přímo tento termín pouţila v této

souvislosti BNo: ,,Ne, ne. Mám volnou ruku. Nechávají to na mně.“ Zajímavým kontrastem je

skutečnost, ţe všichni rodiče byli toho názoru, ţe se snaţí nezasahovat do počínání prarodičů

a to i v rodinách, kde prarodiče cítili ze strany rodičů jistá omezení. Někteří ale později uznali,

ţe se někdy napomenutí prarodičů nevyhnou, a to především ve chvílích, kdy se jim něco

opravdu nelíbí nebo kdyţ chování prarodičů překročí určitou hranici.

Jak uţ bylo řečeno na začátku, rodiče se stanovení alespoň základních pravidel

nevyhnou. Tomu odpovídají i odpovědi respondentů, z nichţ většina uvedla, ţe dává

prarodičům alespoň základní pokyny týkající se toho, jak si přejí, aby byly jejich děti vedeny.

Pouze MKr uvedla, ţe nechává prarodičům v tomhle ohledu volnou ruku: „Hmm...ne, ne,

neříkám. Fakt je to všechno takový přirozený, takže v podstatě ani nemusím...Možná jsme si

na začátku dali nějaký pravidla, ale já si to už nepamatuju. Já si myslím, že to tak všechno

vyplyne tak nějak pozvolna. Jsem stejně vychovaná, jak vychovávali oni mě, tak já

vychovávám zase svou dceru, takže si myslím, že to je opravdu všechno takový přirozený.“

Jakmile jsou pravidla stanovena, nemají dle rodičů prarodiče problém jejich pokyny

dodrţovat, nebo se o to alespoň snaţit. Pouze v rodině Páralových se podle MP babička

odmítá jejími ţádostmi řídit: „Vůbec nic z toho, co jí řeknu, nedodržuje. Jak jsem řekla, udělá

si to po svém a je jí to jedno. Jako bych jí nic ani neřekla.“

47

6.5 Shrnutí a diskuze

Na rozvoji a kvalitě vztahů v rodině se stejnou měrou podílejí všichni členové rodiny.

Pro dítě je rodina určitým odrazovým můstkem do dalšího ţivota. Právě v rodině přebírá

vzorce chování, které později uplatní a dále rozvine ve škole a v kontaktu s vrstevníky. Tyto

hodnoty a pravidla si osvojuje nejen s pomocí členů nukleární rodiny, ale i díky generaci

prarodičů, jejíţ zkušenosti jsou ještě bohatší.

Na základě analýzy odpovědí respondentů na otázky, které jsem jim poloţila během

polostrukturovaných rozhovorů, jsem získala odpovědi na specifické výzkumné otázky, které

jsem si stanovila na začátku empirické části práce. První zásadní otázkou, která vyţaduje

zodpovězení, je odlišnost role prarodiče od role rodiče. Z uskutečněných rozhovorů lze

vyvodit, ţe se role prarodičů se odlišuje zejména v tom, ţe nemají a ani nechtějí mít

zodpovědnost za výchovu dítěte. Tato zodpovědnost je na straně rodičů. Oni si uţ chtějí dle

jejich slov vnouče pouze uţít. Vychovávat museli své vlastní děti, vnoučata jsou pro ně spíše

zdrojem potěšení. Naprostá většina dotazovaných prarodičů se odmítala svým dětem do

výchovy nějak míchat. Právě díky této skutečnosti můţeme souhlasit s tvrzením Lovasové

(2006), ţe prarodiče naplňují svou roli vůči vnoučeti s větším klidem a vyrovnaností neţ

rodiče. Rodiče svými odpověďmi s tímto výrokem také souhlasili, i kdyţ se našly výtky na

určité chování ze strany prarodičů. Nikdy ale nešlo o nijak závaţný problém, který by nějak

výrazně ohroţoval dítě.

Další otázka byla zaměřena na vliv rodičů na frekvenci styku prarodičů s vnoučaty.

Jak se ukázalo, ve většině rodin, se kterými jsem se setkala, se obě strany na kontaktu

domlouvaly navzájem, a to podle potřeb a moţností obou generací – jak prarodičů, tak

i rodičů. Vzdálenost bydliště nukleární rodiny od prarodičů není v kontaktu prarodičů

s vnoučaty zásadním faktorem, který by jim kontakt znemoţňoval. Tato skutečnost

neodpovídá zjištění Hasmanové Marhánkové se Štípkovou (2014). Ty označily právě

vzdálenost prarodičů od nukleární rodiny jako jednu z největších překáţek, kterou musí

prarodiče překonat, aby mohli být s vnoučaty. Z celého výzkumného vzorku pouze jedna

rodina sdílela společnou domácnost, ve které ţily všechny tři generace společně. Tento poměr

odpovídá tvrzení Šulové (2010), podle které je souţití širší rodiny v dnešní době vzácnější.

Mnohem častěji spolu nyní v jedné domácnosti ţije pouze nukleární rodina. Stejný názor mají

i autorky Rabušicová, Kamanová a Pevná (2011), podle kterých je v současnosti souţití

vícegeneračních rodin v jednom domě méně časté, neţ tomu bylo dříve. Mění se i celkové

pojetí role prarodičů, která oproti minulosti nyní více odpovídá konceptu aktivního stárnutí

a rozchází se tak s klasickým pojetím role babičky a dědečka. Současné babičky často ţijí

48

aktivním stylem ţivota a odmítají se plně věnovat pouze roli ,,hlídacích babiček“. Naopak,

jejich ideální vizí důchodu je čas trávený jejich oblíbenými koníčky a osobními zájmy

(Hasmanová Marhánková, Štípková, 2014). Díky tomu uţ prarodiče nemohou být k dispozici

vţdy, kdy je to potřeba a kdy by se to mladé rodině hodilo. Aktivní ţivotní styl starší generace

ale není jedinou překáţkou v plnění prarodičovské role. Není výjimkou, ţe jsou prarodiče

ještě stále v produktivním věku a docházejí do zaměstnání, takţe nemají tak velký prostor pro

plnění své nové role. Respondenti z generace prarodičů v naprosté většině stále docházeli do

práce, v mnoha případech i na směny. Přesto nemají problém vyhradit si čas a vídat se

s vnoučaty alespoň jednou týdně. V konečném důsledku můţeme z těchto informací vyvodit

závěr, ţe ani vzdálenost, ani pracovní vytíţení nemusí mít významný podíl na tom, zda se

prarodiče s vnoučaty vídají. Pro prarodiče není problém si alespoň o víkendu na vnoučata

vyhradit čas. Tento závěr odporuje názoru Rabušicové, Kamanové a Pevné (2011), ţe pro

generace prarodičů můţe být problematické se do péče o vnoučata zapojit. Je ale nutné

zmínit, ţe tento závěr je vyvozen pouze z odpovědí babiček. Je moţné, ţe by se odpovědi

mohly lišit, pokud by se rozhovorů účastnili i muţští členové rodiny. Důvodem absence

muţské části rodiny ve výzkumu není skutečnost, ţe by nebyli mnou osloveni. Muţi pouze,

na rozdíl od ţen, neprojevili o účast na rozhovorech zájem. Pouze odpovědi některých nám

mohou naznačit, ţe dědečkové přistupují ke své roli odlišně a do ţivota vnoučat se nezapojují

v takové míře, jako babičky. V tomto směru je pravdivý výrok Hasmanové Marhánkové

a Štípkové (2014), ţe je prarodičovská role spojena především s babičkami. Nejen babičky,

ale ţeny obecně bývají v rodině tím prvkem, který organizuje péči o členy rodiny.

Rodiče přenechávají volbu aktivit, kterým se prarodiče věnují spolu s vnoučaty

v čase, který tráví společně, výhradně na prarodičích. Důvěřují úsudku prarodičů a ví, ţe by se

s dětmi nevěnovali ţádné aktivitě, která by neodpovídala schopnostem dětí, nebo která by je

mohla přímo ohroţovat. I prarodiče si jsou vědomi zodpovědnosti, kterou za vnoučata nesou

a sami volí aktivity, které odpovídají věku dětí. Zpočátku tak jde pouze spíše hlídání, později

přibývají i aktivity podporující učení dětí a různé hry, například malování nebo společenské

hry. Tyto náročnější aktivity uţ mohou podléhat také genderovým stereotypům. Na tento jev

upozorňuje Helus (2007), podle kterého rodina výrazně určuje počátek proţitku dítěte jako

chlapce či dívky, k čemuţ mu jako vzor pomáhají právě role rodičů a prarodičů. Aktivity

s vnoučaty jsou naprosto pod kontrolou prarodičů, kaţdý z nich je můţe pojmout svým

vlastním osobitým stylem. Proto se i v odpovědích respondentů objevovala celá škála různých

činností, od obyčejného malování aţ po takové aktivity, jako je vaření nebo péče o rostliny

na zahradě. Ke stejnému výsledku došly i Rabušicová, Kamanová a Pevná (2011) Způsob

49

trávení volného času prarodičů s vnoučaty je dle jejich názoru plně variabilní, stejně jako

samotná role prarodiče. Kaţdý prarodič tak můţe trávit čas s vnoučaty trochu jiným

způsobem.

Další analýzou odpovědí respondentů se podařilo odpovědět i na otázku, zda

prarodiče respektují přání rodičů, nebo spíše udělají to, co je podle nich pro dítě nejlepší.

Prarodiče se většinou podřizují přáním rodičů, která souvisí s výchovou dětí, nebo se o to

alespoň snaţí. Dochází ale i k situacím, kdy toto pravidlo neplatí. Analýzou rozhovorů se

ukázalo, ţe prarodiče mohou mít sklony přání rodičů porušovat, i kdyţ ne v nijak velké míře

a pouze v situacích, kdy ví, ţe se to rodiče nedozví. Neznamená to, ţe by nerespektovali

rodiče dětí, ani se nejedná o útoky vůči nim. Většinou se totiţ jedná o případy, kdy chtějí

dětem pomoci například s obouváním, nebo mu dají sladkost, i kdyţ to mají od rodičů

zakázané. Toto chování pak bývá ze strany rodičů označováno jako rozmazlování dětí.

Rodiče se většinově shodli na tom, ţe se snaţí prarodičům během jejich času

s vnoučaty nechávat volnou ruku. Pokud se ale vyskytnou problémy, nebo je pro rodiče určitý

aspekt chování prarodičů nepřijatelný, jsou rodiče nuceni zasáhnout. Někdy tento zásah sice

probíhá k nelibosti prarodičů, ale rodiče nevidí jiný způsob řešení situace. Přes počáteční

nelibost ale nemívají prarodiče problém nově stanovená pravidla v dlouhodobém měřítku

dodrţovat. I autorky Rabušicová, Kamanová a Pevná (2011) jsou toho názoru, ţe by se

prarodiče měli podřídit představě rodičů. Stejně tak i Matějček s Dytrychem (1997), kteří

navrhují jednotný přístup k výchově, a to zejména v raném věku dítěte. Prarodiče by měli

dodrţovat rodiči stanovená pravidla, i kdyţ se jim nemusí líbit a nenarušovat tak rodinu jako

takovou. Ne všude tomu tak je, jak uţ bylo zmíněno výše v souvislosti s rodinou Páralových.

Rozpor ale vzniká v tvrzení respondentů, konkrétně rodičů, kteří tvrdí, ţe ponechávají

prarodičům volnou ruku, ale později přiznají, ţe určité vedení prarodičů směrem, kterým

chtějí oni, přece jen probíhá. Otázkou je, v jaké míře rodiče svoje chování vnímají právě jako

vedení. Určitým vysvětlením můţe být skutečnost, ţe některá jimi stanovená pravidla nemusí

brát jako stanovování určitých hranic, ale jako něco, co se děje přirozeně a co si ani nemusí

moc uvědomovat jako nějaký výrazný vzorec v chování nebo si svou roli v tomto směru ani

nijak silně neuvědomují. Nevnímají fakt, ţe právě oni pomáhají budovat vztah nejen mezi

prarodiči a vnoučaty, ale i upevňovat vztah, který mají s prarodiči oni sami. Je také moţné, ţe

vnímání prarodičů je vůči kritice a pravidlům ze strany rodičů citlivější. Přesto si ale ani oni

z velké části neuvědomují svou roli v ţivotě vnoučat a jejich přínos do budoucího ţivota dětí,

coţ se ukázalo právě při mém dotazu na toto téma. Ani jedna ze stran si většinou nedokázala

představit, co vlastně prarodiče vnáší do ţivota dětí. To samo o sobě nejvíce nasvědčuje faktu,

50

ţe si strany buď neuvědomují, nebo nedokáţí přesně postihnout roli, kterou mají prarodiče

v rodině a jejím ţivotě. Pokud na tuto otázku dokázali odpovědět, uváděli věci jako finanční

pomoc, zkušenosti nebo fyzický kontakt s dítětem či pomoc se školou. Z těchto údajů

vyplývá, ţe prarodiče pomáhají rodině naplňovat řadu funkcí rodiny tak, jak byly definovány

například v Národní zprávě o rodině (2004). Tyto funkce naplňují trochu jinak, neţ sami

rodiče, coţ by právě mohl být jejich přínos do mladé rodiny. Respondentům ovšem trvalo, neţ

vůbec zmíněné odpovědi zformovali. Můţe ovšem z jejich strany také jít i o určitou

přirozenost – mohou si myslet, ţe určité chování je prostě přirozené a nějak vyplývá

z okolností. Nijak si ho nespojují s rolí, kterou člověk v rodině zaujímá. Proto si také

neuvědomují přínosy těchto rolí do jejich vlastního ţivota a do ţivota jejich dětí a vnoučat.

Můţe tak jít o stejný mechanismus, jaký popisuje Benešová (2004) v souvislosti s výchovou –

tvrdí, ţe největší část výchovy se odehrává, kdyţ si rodiče myslí, ţe nevychovávají. Moţná

tedy respondenti vnášejí do ţivota svých vnoučat mnohem více, neţ si sami uvědomují a neţ

je jim přisuzováno ze strany rodičů.

Odpověď na poslední výzkumnou otázku, která se ptá na to, kdo má rozhodující slovo

ve výchově vnoučat, je na základě rozhovorů vcelku jednoznačná. Rozhodující slovo mají

v naprosté většině rodiče. Prarodiče z velké většiny chápou, ţe rodiče jsou ti, kteří by měli

rozhodovat o svém dítěti. Pokud mají odlišný názor, nechávají si ho pro sebe a nepouštějí se

zbytečně do hádek a konfliktů s rodiči. Rodiče dětí nemívají problém sdělit prarodičům, co

přesně se jim nelíbí, nebo o čem si myslí, ţe není ze strany prarodičů správné. Pouze

výjimečně vyústily odlišné názory členů rodiny aţ v otevřený konflikt.

Sami prarodiče neprojevují nijak silný zájem zasahovat do výchovy svých vnoučat.

Výchova je podle jejich názoru úkolem především rodičů, oni si uţ chtějí vnouče spíše uţívat,

neţ ho vychovávat. Rodiny se nevědomě řídí radou Plaňavy (1998), podle kterého by se role

rodiče a prarodiče neměla směšovat, protoţe prarodiče, na rozdíl od rodičů, nenesou přímou

odpovědnost za výchovu vnoučat. Jejich úkolem je spíše vytvoření vhodného prostředí pro

růst a rozvoj dítěte. Proto by se také v případě konfliktu měly obě strany snaţit, aby rozpory

udrţely mimo dítě a v ţádném případě ho do něj nezatahovaly. To se bohuţel neděje v rodině

Páralových, kde babička s matkou ţijí v jedné domácnosti, takţe se jejich konflikty odehrávají

přímo před vnučkou. Jejich chování tak odporuje i názoru Langmeiera s Krejčířovou (2006),

podle kterých by si generace měly své vzájemné konflikty řešit mimo přítomnost dětí, s čímţ

souhlasí i Matějček (Benešová, 2004), podle kterého prarodiče ničemu nepomohou, pokud

před dětmi kritizují jejich rodiče. Pokud v některých situacích k výchovnému působení ze

strany prarodičů přece jenom dochází, mělo by v kaţdém případě být jednotné s výchovou

51

rodičů. Jinak by podle Langmeiera a Krejčířové (2006) v dítěti pouze vytvářeli zbytečný

zmatek. Dítě by se totiţ mohlo přestat orientovat v tom, které jeho chování je správné

a ţádoucí. Je zajímavé, ţe respondenti neprojevili nijak silné obavy z rozmazlování svých

dětí, i kdyţ je tento jev právě s prarodiči obvykle spojován. Ovšem skutečnost, ţe respondenti

na toto chování neupozorňují, nemusí znamenat, ţe k němu nedochází. Můţe totiţ docházet

k situaci, kterou popisuje Cibulec (1980), při které reálně k rozmazlování dětí dochází, děje se

tak ale za zády rodičů, kteří o ničem nemusí mít tušení. Na téma probíhajícího rozmazlování

jsem při rozhovoru narazila pouze v rodině Novotných. Matka se snaţí toto chování prarodičů

regulovat, ale dle jejích vlastních slov se jí to moc nedaří. V rodině Bendových matka pouze

vyjádřila obavy z budoucího moţného rozmazlování, a to na základě zkušeností, které má

s tímto chováním ze strany prarodičů její sestra. Matka je připravena na situaci, ţe k tomuto

chování reálně dojde a chystá se v případě nutnosti tuto potencionální situaci s prarodiči

v budoucnu řešit.

Komunikace mezi generacemi v záleţitostech výchovy vnoučat probíhá více méně bez

problémů. Strany se umí dohodnout, kdyţ je to potřeba a jsou schopny se domluvit na

jednotném postupu při péči o vnoučata. Na důleţitost efektivní komunikace

v mezigeneračních vztazích upozorňuje Sobotková (2012). Dle jejího názoru se členové

rodiny nejsou schopni bez efektivní komunikace domluvit ani na základních záleţitostech.

Není tedy překvapením, ţe v případě problémů nejsou rodiny, ve kterých se vyskytují potíţe

s komunikací, schopny tyto problémy řešit. V případě respondentů se komunikační problémy

objevily pouze u silně poznamenaných vztahů, které si nesly nějaké břímě z minulosti. Ve

většině rodin jsou v momentě, kdy by se v rodinných vztazích objevil problém, rodiče

připraveni zasáhnout a s prarodiči se domluvit na nějakém řešení, nebo jim ukázat, ţe právě

jejich postup nebo řešení situace jsou tím správným. Prarodiče jsou obvykle schopni názor

rodičů respektovat a snaţí se jejich výtky zohlednit ve svém chování. Jedinou výjimkou byla

babička z rodiny Páralových, která v podstatě odmítá jakékoli dceřiny připomínky a dělá to,

co je podle ní pro vnučku nejlepší.

Uţ výše v textu jsem místy naznačovala, ţe se ve výzkumném vzorku vyskytly

i rodiny, ve kterých vztahy mezi rodiči a prarodiči nefungovaly. Členové těchto rodin měli

problém spolu vycházet, coţ ve výsledku ovlivňovalo veškeré mezigenerační vztahy v rodině.

Jednalo se o vztahy, které byly v minulosti nějak problematické. Jedná se především o vztahy

matek a dcer, které si své neshody z minulosti přenesly i do přítomnosti. V mém případě se

jednalo o dvě rodiny, u kterých se tento problém objevil ve velké míře a které měly problém

spolu fungovat. U rodiny Páralových problémy mezi matkou a babičkou nijak neovlivnily

52

kontakt babičky s vnučkou, protoţe spolu bydlí v jednom domě. Zato u rodiny Karasových se

problémy matky s babičkou staly určitou bariérou, která brání kontaktu prarodičů s vnoučaty.

Přitom se jedná o jediné prarodiče, které děti mají, prarodiče ze strany otce uţ neţijí. Podle

Šulové (2010) je toto chování pro vnoučata nevhodné z několika důvodů. Například nemají

příleţitost sledovat i jiné ţivotní role, neţ jsou role matky a otce, nebo nemají velkou znalost

svých kořenů, protoţe prarodiče nemají příleţitost jim o minulosti vyprávět, čímţ by

potencionálně naplňovaly i oni své vlastní ţivotní potřeby. Prarodiče by se rádi s vnoučaty

vídali častěji, ale jejich kontakt je řízen rodiči. Jedním z moţných řešení této situace by bylo,

kdyby se jednotlivé strany pokusily z těchto břemen vymanit, coţ by ovšem nebylo nijak

jednoduché a musely by to chtít obě strany, kterých se tato situace týká. V obou

problémových rodinách si obě strany konfliktu myslí, ţe jejich názory a postupy jsou právě ty

správné a odmítají ustoupit. Rozhodující slovo ve výchově si nárokují obě strany. Prarodiče se

svým chováním v podstatě snaţí odbourat rozdíly mezi jejich rolí a rolí rodičů a částečně si

roli rodičů nárokují. Snaţí se zasahovat do výchovy vnoučat a dělají vše tak, jak si oni myslí,

ţe je pro dítě nejlepší. S tím se ale rodiče nesmíří, coţ opět vyústí v hádku a v podstatě

spouští cyklus, který se neustále opakuje a ze kterého se rodiny nikdy nemohou vymanit.

Téma fungování mezigeneračních vztahů v těchto konflikty zatíţených rodinách by se mohlo

stát námětem pro další výzkumné práce.

53

Závěr

Rodina je specifickou skupinou se svou vlastní dynamikou. I kdyţ se můţe zdát, ţe

princip fungování rodin je ve všech případech stejný, opak je pravdou. Kaţdá rodina má svá

individuální pravidla a tradice, které z ní činí originální společenství. Přesto mohou určité

mechanismy fungovat stejně, nebo alespoň podobně. Jedním z nich je i vnímání významu

prarodičů v ţivotě jejich rodiny, konkrétně v ţivotě vnoučat. Právě prarodiče jsou spojením

s tradicí a hodnotami, které v budoucnu pomohou formovat hodnoty dítěte. Je ale na rodičích,

do jaké míry nechají prarodiče na děti působit a jaké pravomoci jim poskytnou.

Ve své bakalářské práci jsem se věnovala právě roli rodičů ve vztahu prarodičů

s vnoučaty. Zaměřila jsem se především na to, jak moc podléhá tento vztah právě vlivu rodičů

a do jaké míry jej ovlivňuje vztah, který mezi sebou mají tyto generace navzájem.

Jak uţ jsem uvedla dříve, práci jsem rozdělila na část teoretickou a empirickou. V části

teoretické jsem se zabývala jednotlivými součástmi této problematiky, které mi poslouţily

jako zdroj informací k danému tématu, ale především i jako podklad pro část empirickou.

Nejprve jsem definovala samotný pojem rodina, jednotlivé role v rodině a stručně jsem se

zabývala i atmosférou, která v rodině vládne. Další podstatnou částí byla definice samotného

prarodičovství spolu tématem zralosti pro tuto roli a typologií jednotlivých prarodičů.

Poslední kapitola je zdrojem stěţejních informací pro celou práci. Můţeme v ní najít popis

jednotlivých mezigeneračních vztahů v rodině. Prvním zásadním vztahem je vztah mezi

prarodičem a vnoučetem. Poté jsem rozebrala problematiku ve vztahu rodiče s dítětem, a to

nejen v dětství, ale i v době jeho dospělosti. Celou tuto část jsem zakončila teoretickým

postihnutím tématu role rodičů ve vztahu prarodičů s vnoučaty. Empirická část je členěna do

tří částí, ve kterých jsem se postupně věnovala nejprve výzkumnému záměru, následně sběru

dat a nakonec samotné analýze získaných informací.

Na základě polostrukturovaných rozhovorů vedených jak s prarodiči, tak i s rodiči

jsem zjistila, ţe role rodiče v rodinných vztazích je tématem rozsáhlým a poněkud sloţitým,

protoţe jak vyplynulo z výzkumu, je tato role z velké části neuvědomovaná, stejně jako

význam a přínos prarodičů v ţivotě jejich vnoučat. Mezigenerační vztahy jsou jedním z pilířů,

na kterém se budují rodinné vztahy. To, jak jsou generace schopné spolu vycházet, ovlivňuje

zejména kvalita vztahů mezi rodiči a prarodiči a s tím související rozpory, které se v rodině

pochopitelně objevují, i kdyţ spolu strany jinak bez problému vycházejí. Jak se ukázalo,

právě tyto neshody významně ovlivňují vztah prarodičů s vnoučetem. Pokud nefunguje vztah,

54

který mají rodiče s prarodiči, nefunguje ani vztah prarodičů s vnoučaty. Participace prarodičů

v ţivotě vnoučat podléhá tomu, jak často se prarodiče s vnoučaty vídají. V tomto čase se spolu

s dětmi věnují společným aktivitám, skrze které se také do jisté míry podílí na výchově svých

vnoučat. Veškerý kontakt v rodině podléhá vzájemné komunikaci. Bez fungující komunikace

by se strany nemohly domluvit ani na tak základních věcech, jako je například čas, kdy si

mají prarodiče děti vyzvednout na hlídání. Stejně tak slouţí komunikace i ke stanovení

pravidel, skrze která rodiče vyjadřují svůj názor na to, co se jim ze strany prarodičů zdá

správné a co naopak nechtějí, aby u jejich dětí povolovali nebo podporovali.

Na začátku empirické části práce jsem si stanovila základní výzkumnou otázku, která

zní takto: „Jakou roli hrají rodiče ve vztahu mezi prarodiči a vnoučaty, v jejich

vzájemném styku a v míře pomoci prarodičů při výchově vnoučat?“ Na základě analýzy

dat můţeme říct, ţe tato role je zásadní a rodiče ji zastávají v podstatě nevědomě. Je naprosto

zjevné, hlavně při porovnání ,,normálně“ fungujících rodin s rodinami problematickými, ţe

role rodičů v mezigeneračních vztazích dětí s prarodiči je mnohem významnější, neţ by se

mohlo na první pohled zdát. Jak uţ jsem zmínila, rodiče si tuto svoji roli sami příliš

neuvědomují, coţ v konečném důsledku ovlivňuje i jejich odpovědi na mnou poloţené otázky.

Téma rolí v rodině je bezpochyby zajímavé, ale je také poměrně sloţité ho plně obsáhnout.

Proto také není cílem mé bakalářské práce co nejširší rozkrytí této problematiky, ale spíše

podnícení zájmu, který by vedl k dalšímu zkoumání této oblasti rodinných vztahů.

55

Seznam literatury

Benešová, H. (2004). Výchova je umělecké dílo. Reflex, s. 20. Dostupné

z http://www.jedinak.cz/stranky/txtmatejicek.html

Cibulec, J. (1980). Soužití tří generací. Praha: Práce

Čáp, J. (1996). Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. Praha: ISV

Dopita, M. (2005). Věk: Stáří – Role: Prarodič. Sociologica – Andragogica: Třetí věk trojí

optikou. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 33 – 42. Dostupné z:

http://www.upol.cz/fileadmin/user_upload/Veda/AUPO/AUPO_Sociologica-

Andragogica_2005.pdf

Hasmanová Marhánková, J., Štípková, M. (2014). Typologie prarodičovství v české

společnosti – faktory ovlivňující zapojení prarodičů do péče o vnoučata. Naše

společnost 12 (1), 15-26. Dostupné z: http://cvvm.soc.cas.cz/component/content/article/5841

Haškovcová, H. (2010). Fenomén stáří. Praha: Havlíček Brain Team

Hauser-Schöner, I. (1996). Děti potřebují prarodiče. Praha: Portál

Helus, Z. (2007). Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada

Hort, V. a kol. (2008). Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha: Portál

Jeţek, S. (2003). Psychosociální klima školy. Brno: Masarykova univerzita

Kamanová, L. (2011). Mezigenerační učení mezi matkou a dcerou. Studia Paedagogica, 15(1),

177 – 188. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/journals/index.php/studia-

paedagogica/article/view/103/206

Langmeier, J., Krejčířová, D. (2006). Vývojová psychologie. Praha: Grada

56

Matějček, Z. (1994). O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál

Matějček, Z., Dytrych, Z. (2002). Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada

Matějček, Z., Dytrych, Z. (1997). Radosti a strasti prarodičů, aneb, Když máte vnoučata.

Praha: Grada

Moţný, I. (2002). Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství

Národní zpráva o rodině (2004). Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí. Dostupné

z http://www.mpsv.cz/files/clanky/899/zprava_b.pdf

Plaňava, I. (1998). Spolu každý sám: v manželství a rodině. Praha: Nakladatelství Lidové

noviny

Plaňava, I. (2000). Manželství a rodiny: struktura, dynamika, komunikace. Brno: Doplněk

Rabušicová, M., Kamanová, L., Pevná, K. (2011). O mezigeneračním učení.

Brno: Masarykova univerzita

Rabušicová, M., Kamanová, L., Pevná, K. (2012). Mezigenerační učení: učit se mezi sebou

v rodině. Studia Paedagogica, 17(1), 163 – 182. Dostupné z:

http://www.phil.muni.cz/journals/index.php/studia-paedagogica/article/view/311

Singly, F. (1999). Sociologie současné rodiny. Praha: Portál

Sobotková, I. (2012). Psychologie rodiny. Praha: Portál

Střelec, S. (1998). Kapitoly z teorie a metodiky výchovy I. Brno: Paido

Šulová, L. (2010). Raný psychický vývoj dítěte. Praha: Karolinum

Švaříček, R., Šeďová, K. (2007) Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál

57

Vágnerová, M. (2005). Vývojová psychologie I.: dětství a dospívání. Praha: Karolinum

Výrost, J., Slaměník, I. (2008). Sociální psychologie. Praha: Grada

58

Přílohy

Příloha 1 – Tazatelské otázky použité při polostrukturovaných rozhovorech

Část I.: Rodiče

1. Jak daleko od prarodičů bydlíte?

2. Jak s prarodiči vycházíte?

3. Jak často se Vaše dítě/děti s prarodiči vídají?

4. Na kontaktu se domlouváte společně, nebo vychází podnět pouze z Vaší strany?

5. Víte, co dělají prarodiče během svého času s dětmi, jaké mají plány?

6. Odpovídají tyto aktivity Vašim představám?

7. Zasahujete nějak do těchto aktivit a plánovaných činností prarodičů s vnoučaty?

8. Jaký přínos mají dle vás prarodiče ve výchově vašich dětí?

9. Říkáte prarodičům, jak chcete, aby Vaše děti vedli?

10. A dodrţují to?

11. Myslíte, ţe by prarodiče měli některé činnosti nebo postupy dělat jinak?

12. Pokud ano, mluvili jste o tom s nimi?

Část II.: Prarodiče

1. Jak často se s vnoučaty vídáte?

2. Je to pro Vás dostatečné, nebo by mohl být Váš kontakt intenzivnější?

3. Jaké jsou Vaše vztahy s rodiči vnoučat?

4. Domlouváte se spolu s rodiči na kontaktu s vnoučaty, nebo jej iniciuje pouze jedna ze

stran?

5. Jakým aktivitám se s vnoučaty věnujete?

6. Snaţí se rodiče do těchto činností nějak zasahovat, regulovat je nebo jim nastavovat

pravidla?

7. Jaký je, dle Vašeho názoru, Váš přínos do výchovy vnoučat?

8. Jak se podílíte na péči o vnoučata a na jejich výchově?

9. Objevují se mezi Vámi a rodiči rozdílné názory na výchovu dětí?

10. Jak tyto situace řešíte?

59

Příloha 2 – Polostrukturovaný rozhovor

Rodina Kroupových

Rozhovor s babičkou

Jak často se s vnoučaty vídáte?

O: No takhle, je to takový, ţe…ţe se třeba s nimi nevídám třeba tři měsíce a pak se zase

vídáváme kaţdej týden. Snacha je třeba naštvaná nebo má svý vlastní problémy, tak se spolu

nevídáme a pak je zase všechno v pořádku. Asi tak bych to řekla…(smích).

A je to pro Vás tak dostatečné, nebo by mohl být Váš kontakt intenzivnější?

O: Ne, není to pro mě bolest. Není to pro mě bolest, protoţe...protoţe vţdycky v tom čase,

jako v tom mrtvým bodě nebo tak, tak si ţiju jako po svým a pak po čase zase snacha přijde

a je příjemná a dobrá a všechno se zase vrací do starých kolejí. Takhle se to jakoby opakuje,

vţdycky po obdobích. Uţ sem si na to ale za tu dobu zvykla (smích).

Dobře. Jaké jsou Vaše vztahy s rodiči vnoučat?

O: V základu jsou dobrý. Jako pohádáme se, to se někdy pohádáme, kdy se třeba nemusíme

vidět dva nebo tři měsíce, ale potom jsou zase dobrý. Pak to jakoby vyšumí pryč a jsou dobrý.

Myslím si, ţe v základu jsou dobrý, proto se taky vţdycky tak nějak ty neshody po čase

vytratí..

Domlouváte se spolu s rodiči na kontaktu s vnoučaty, nebo jej iniciuje pouze jedna ze

stran?

O: Takhle, jedna nebo druhá. To jak kdy. Buď jedna nebo druhá, nebo…Takhle, myslím si, ţe

má snacha, kdyţ to beru jako základ, tak ţe mě má ráda, takţe se mě snaţí kontaktovat. Kdyţ

jsou třeba někdy ty nálady nebo tak, kdyţ jsou starosti.

Hm…Jakým aktivitám se spolu s vnoučaty věnujete?

O: No, on je ještě malinkej, takţe se mu zatím věnuju tak, ţe ho chovám a tak. Ale je od

snachy pěkný, ţe kdyţ tam přijdu, tak mi ho dává k dispozici, ţe ho chovám, ţe mě nechá se

s ním mazlit, jako je tolerantní. Nedívá se, jestli ho rozmazluju nebo ne, v podstatě si chodím

k postýlce, jak chcu. Jako je to dobrý. Nijak mě v tomhle neomezuje.

60

A snaží se Vám rodiče do těchto činností nějak zasahovat, regulovat je nebo jim

nastavovat pravidla?

O: Ne, to vůbec jako ne. Ona je třeba spíš ráda, kdyţ se mu věnuju, je na ní vidět, ţe je ráda,

ţe tam jsem a ţe se mu věnuju. Za to jsem ráda, ţe mě s ním nechává…

Dobře… Jaký si myslíte, že je Váš přínos do výchovy vnoučat?

O: No, hm...Do výchovy...Já jsem babička, já jsem babička, takţe co se týče

výchovy...Snaţím se jim věnovat, dělat s nimi aktivity, číst jim, malovat s nimi. To jako

nemůţu takhle říct ten přínos.

Hmm…Jak se podílíte na péči o vnoučata a na jejich výchově?

O: Tak jako chovám ho, mazlím se s ním, a tak...Myslím si, ţe ten můj přínos je hlavně

v tomhle. Snaţím se mu co nejvíce věnovat. To si myslím, ţe je to hlavní, co jako babička

můţu udělat, ţe. Jinak nevím…Zatím je to hlavně o tom fyzickým kontaktu, no.

Dobře, ještě poslední dotaz. Objevují se mezi Vámi a rodiči rozdílné názory na výchovu

dětí?

O: No, takhle, do výchovy dětí já uţ nezasahuju, protoţe to uţ jsem si odbyla, takţe já uţ si to

spíš uţ uţívám. A kdyţ bych třeba náhodou viděla, ţe se jí něco nelíbí, tak uhnu, protoţe ona,

ona je rodič, ţe.

61

Rozhovor s matkou

Takže, jak daleko od prarodičů bydlíte?

O: Od mých rodičů asi 120 km. Od druhé babičky jenom kousek, v podstatě přes pár vesnic.

Tu máme blíţ, takţe se s ní i vídáme častěji. S mými rodiči to není zas tak jednoduchý

(smích).

A jak s prarodiči vycházíte?

O: Ehh...dobře. Myslím si, ţe celkem dobře.

Jak často se Vaše dítě/děti s prarodiči vídají?

O: No tak s prarodiči z mý strany…S mamkou se vidí jednou za měsíc,

s dědou…(smích)…toho moc nevídá. Děda viděl svého vnuka na Vánoce, takţe 4 měsíce ho

neviděl a teď se tam chystáme jet. Děda je v tomhletom trošku línej sem přijet.

A na kontaktu se domlouváte společně, nebo vychází podnět pouze z Vaší strany?

O: Ehh...spíše je to oboustraný, no. Snaţíme se spíš vţdycky nějak domluvit.

Víte, co dělají prarodiče během svého času s dětmi, jaké mají plány?

O: Jo, to vím. On je ještě malej, takţe jsem vţdycky někde poblíţ, takţe vím, co se děje.

A pokud se nějaké aktivity odehrávají, odpovídají Vašim představám?

O: No, to je těţký, on je ještě zatím moc malý, ţe bych ho nechala mamce nebo taťkovi

samotnýho, to bych neudělala, ale co třeba vím od sestry, která má starší dceru tak vím, ţe ta

mamka s ňou je, ţe se jí věnuje, takţe si myslím, ţe jo, ţe to odpovídat bude. Ţe tak nějak se

v tomhle sejdeme.

Dobře. Jaký přínos dle vás budou mít prarodiče ve výchově vašich dětí?

O: Hmm, přínos? Tak určitě to, ţe nějakou zkušenost mají, ţe. Vychovali mě a ségru, jo, ale

myslím si, ţe...ţe přínos pro ně bude to, ţe oni bydlí na venkově. Jo, myslím si, ţe ten venkov,

ta zvířata, ţe uvidí jinou...jinou stránku toho ţivota neţ vidí v tom městě. Tam pro ně bude

jako by větší volnost, sama jsem si to zaţila, jsem z venkova, takţe vím, ţe prostě budou mít

takový jako v tomlectom třeba bohatší a zajímavější prázdniny neţ by měli ve městě. Budou

je moct strávit někde jinde a uvidí taky trochu něco jinýho, neţ vidí tady.

62

Říkáte prarodičům, eventuálně budete jim říkat, jak chcete, aby Vaše děti vedli?

O: Budu, určitě budu. To si myslím, ţe by to jinak ani řešit nešlo, někdy to určitě bude

potřeba. To je mi jasný uţ teď.

A myslíte si, že to budou dodržovat?

O: Částečně. Ne asi všechno, třeba je mi jasný, ţe kdyţ jim jako řeknu třeba, ţe nechci, aby

malýmu dávali pořád sladký nebo aby prvně jedl hlavní jídlo tak vím, ţe tady v tomhle

nepochodím. Ţe prostě uţ teď se k tomu staví tak, ţe ho vidí málo, takţe ho budou

rozmazlovat. Tak to vidím i u sestry. Její dcera je taky vídá málo, takţe se ji snaţí

rozmazlovat, aby je ona měla zafixovaný jako ty hodný, co u nich můţe všechno, coţ mně se

nelíbí. Ráda bych v tomhle měla nějakej ten respekt.

Hm… S tím souvisí... Myslíte, že by prarodiče měli některé činnosti nebo postupy dělat

jinak?

O: Jo, určitě. To by určitě měli, jak uţ jsem řekla, některý věci se mi z jejich strany nelíbí

a nechci, aby je dělali.

A chystáte se s nimi o tom v budoucnu mluvit?

O: Jo, budu s nimi o tom mluvit. Budu to určitě, i kdyţ teda, ehh, jsou paličatí, takţe to asi

nebude jen tak, ale já si budu stejně trvat na svým. To určitě. Jinak by se to asi ani nedalo

řešit, ţe.