211

První ruská revoluce (1905–1907) Po smrti cara Alexandra III. se roku 1894 ujal vlády jeho syn Mikuláš

II. (vládl v letech 1894–1917). Rusko bylo stále zaostalým převážně

zemědělským státem, ve druhé polovině 19. století však zasáhla Rusko vlna

industrializace, doprovázená růstem počtu městských obyvatel, především

továrních dělníků. V roce 1905 žilo v Rusku téměř 150 milionů lidí, jejich

otřesné životní podmínky se na rozdíl od ostatních evropských států nijak

nezlepšily. Rolníci na venkově stejně jako dělníci ve městech žili v bídě,

sužovala je dlouhá pracovní doba, bydleli v hygienicky nevyhovujícím

prostředí, měli minimální přístup ke vzdělání.

Rostoucímu sociálnímu a politickému napětí ve společnosti se místo

potřebných reforem snažil Mikuláš II. čelit výbojnou zahraniční politikou

Internacionála – slavná dělnická

hymna vznikla v roce 1871 Zjistěte, ve které zemi sloužila tato píseň jako státní hymna.

Karel Marx (1818–1883)

212

v oblasti Dálného východu. Válka s Japonskem se však pro špatně

připravené, nedostatečně vyzbrojené a vojensky zaostalé carské Rusko stala

katastrofou. Nečekaná porážka v rusko-japonské válce (1904–1905) měla

pro Rusko dalekosáhlé negativní důsledky. Válečné výdaje a nedostatek

potravin vyostřily napětí v zemi, které v lednu 1905 přerostlo v první ruskou

revoluci.

Podnětem k revoluci se stala tzv. krvavá neděle 22. ledna 1905. Pokojné dvousettisí-

cové procesí směřovalo k Zimnímu paláci v Petrohradě, aby caru Mikuláši II. pře-

dalo petici, v níž žádalo zlepšení pracovních podmínek, svobodu tisku a svolání

ústavodárného shromáždění. Na pokojné demonstranty zaútočilo vojsko, střežící

carské sídlo. Výsledkem bylo krveprolití, při němž přišlo o život několik set osob.

Mikuláš II. v době masakru sice v Zimním paláci nebyl, v očích většiny Rusů byl

„báťuška car“ jako „gosudar“ za tragédii jednoznačně zodpovědný.

Po masakru v Petrohradě propukly na mnoha místech Ruska stávky,

demonstrace a rolnické nepokoje. Situaci neuklidnily ani carovy

sliby, že svolá parlament. Vzpoury propukly dokonce i v samotné ar-

mádě, největší ohlas mělo vzbouření námořníků na křižníku Po-

těmkin. Na podzim roku 1905 dosáhla revoluce vrcholu, když byla

v zemi vyhlášena generální (všeobecná) stávka. Car Mikuláš II. byl

nucen vydat tzv. říjnový manifest, jímž přislíbil zavedení občanských

svobod a svolání celoruského zákonodárného orgánu, tzv. dumy, na

základě voleb. Slib ústavy velkou část liberální opozice uspokojil, akce

radikálů byly postupně vojensky potlačeny. Car Mikuláš II. sice svolal

státní dumu, ale již roku 1907 ji rozpustil a vládl stejně jako jeho před-

chůdci absolutisticky. Pouze v případě rolníků se vláda odhodlala

k významnější reformě.

O zmírnění sociálního napětí se pokusil předseda vlády Pjotr Stolypin (1862–1911).

Snažil se svými agrárními reformami posílit malé a střední rolníky, kteří se měli

stát hlavní oporou carského režimu. Rolníci mohli začít vystupovat z občin a začít

svobodně obchodovat s obilím, byli dokonce osvobozeni od placení poplatků za

vykoupenou půdu. Vláda se snažila podporovat i osidlování odlehlých oblastí. Sto-

lypinova snaha však nepřinesla očekávaný efekt a sám premiér se stal v roce 1911

obětí atentátu, čímž jakékoliv pokusy o změny v Rusku ustaly.

Přestože došlo v Rusku v letech 1905–1914 k výraznému prů-

myslovému rozvoji a dokonce zavedení povinné čtyřleté školní do-

cházky, patřila tato země i nadále vzhledem k malé míře gramot-

nosti a nízké životní úrovni obyvatel k nejzaostalejším státům Ev-

ropy. Hospodářská a politická slabost Ruska se naplno projevila v

první světové válce, jež urychlila definitivní zhroucení zaostalého

carského režimu.

Mikuláš II. (1868–1918) – poslední

ruský car s manželkou Alexandrou Fjodorovnou (v historických kostýmech na plesu v roce 1903). Zjistěte, jaký byl osud carské rodiny po druhé ruské revoluci v roce 1917.

O vzpouře námořníků na křižníku Potěmkin byl natočen i stejno-jmenný film Sergeje Michailoviče Ejzenštejna (1898–1948).

Carský pár „jako loutky“ v rukách Rasputina (dobová

karikatura). Zásluhou čeho získal Rasputin na cara Mikuláše II. takový vliv?

O popularitě Rasputina svědčí i úspěšný singl skupiny Boney M. z roku 1978 (viz obr. dole)

◄ Krvavá neděle

– střelba do

dělníků před

Zimním palácem v

Petrohradu

213

Úpadek Číny a vzestup Japonska

Při pronikání na Dálný východ museli Evropané násilně překonat

politiku izolace, kterou po několik století uplatňovaly Čína a

Japonsko. V čele Číny stála i nadále mandžuská dynastie, jež svou

izolacionistickou politikou přivedla zemi k hospodářskému a

mocenskému úpadku. Velká technická zaostalost se projevila v tzv.

opiových válkách, probíhajících ve 40. a 50. letech 19. století, v

nichž byla více než 300 milionová Čína Brity poražena.

▲ Záminkou k rozpoutání opiových válek byl zákaz čínského císaře dovážet

opium, které do země pašovala britská Východoindická společnost z Bengálska (na obr. vlevo pašování opia přes městské zdi). Během první opiové války (1839–1842) neměly čínské dřevěné džunky v boji s dobře vyzbrojeným britským válečným loďstvem (na obr. vpravo) žádnou šanci. Jaké negativní následky měl pro Čínu britský dovoz opia?

Pekingský císař musel otevřít Evropanům nejdůležitější čínské pří-

stavy (britskou kolonií se v této době stal např. Hongkong) a zrušit

dovozní cla, díky tomu čínský trh zcela ovládl import evropského a

amerického zboží.

K dalšímu poklesu prestiže vládnoucí mandžuské dynastie přispěla i

zdrcující porážka ve válce s Japonskem o Koreu a Taiwan, patřící

dosud pod čínskou sféru vlivu. Čínsko-japonská válka (1894–1895)

jasně ukázala, že kdysi mocná „Říše středu“ je na konci 19. století jen

„obrem na hliněných nohou“. Japonská moderně vyzbrojená a disci-

plinovaná armáda slavila velké úspěchy. Dobyla Koreu i důležitý

strategický přístav Port Arthur, pronikla do Mandžuska a ohrožovala

samotný Peking. Tehdy však zasáhly evropské mocnosti, hlavně

Rusko, které tu mělo vlastní zájmy, a donutily Japonsko většinu do-

bytých území vrátit.

Porážka od Japonska prokázala neschopnost vlády. Na prohlubující

se krizi v Číně se podepsali i zkorumpovaní císařští úředníci, kteří za

úplatky udělovali Evropanům další výhody. Rostoucí nenávist vůči

cizincům vyvrcholila roku 1900 v tzv. povstání boxerů, které však

bylo evropskými vojsky krvavě potlačeno. Čína se fakticky přeměnila

v polokolonii evropských států. Nespokojenost obyvatel vedla roku

1911 k revoluci, která svrhla dynastii Čching a vyhlásila Čínskou

republiku.

Japonsko prošlo v 19. století zásadní změnou. Během několika de-

setiletí se ze zaostalé feudální země, uzavřené vůči jakémukoliv vlivu

okolního světa, stala moderní světová průmyslová velmoc. Japonci

pochopili, že pokud si chtějí udržet nezávislost, musí stát i hospodářství

od základů zmodernizovat. Stoupenci reforem svrhli roku 1868 zastaralý

šógunát a do čela země znovu postavili císaře. Za vlády císaře

Mucuhita (vládl v letech 1867–1912) byla odstraněna stará privilegia a

zahájena rychlá modernizaci země podle evropského vzoru. Inspiraci

ke změnám hledali Japonci v řadě států, v politických a vojenských

reformách jim bylo vzorem především Německo. Japonsko se pře-

Světová veřejnost, pobouřená krutým zacházením s domorodci, donutila roku 1908 Leopolda II. předat konžskou kolonii do správy státu. Svou rozlohou představovalo Belgické Kongo téměř osmdesátinásobek plochy vlastní Belgie.

Poznejte z karikatury, které státy měly zájem na úpadku „říše středu“ a rozdělení jejího území.

► Ve kterém roce přešel

Hongkong zpět do správy

čínského státu a za jakých

podmínek?

Na povstání boxerů se podílela

především společnost I-che-tchuan, což znamená „Pěst ve jménu míru a spravedlnosti“, odtud název boxeři. Povstání proti „mořským ďáblům“ (cizincům) se rozhořelo po celé severovýchodní Číně, pod tlakem povstalců vyhlásila cizincům válku samotná císařovna. Cizinecká čtvrť v Pekingu byla obklíčena, smrt německého vyslance se stala záminkou pro mezinárodní vojenskou expedici Velké Británie, Japonska, Francie, Německa, Ruska, Rakousko-Uherska, USA a Itálie. Po porážce povstání musela čínská vláda zaplatit náhradu ve výši 150 milionů liber a povolit pobyt cizích vojsk v Pekingu.

214

měnilo v konstituční monarchii, která se již koncem 19. století stala

významnou průmyslovou velmocí, schopnou konkurovat i Velké Bri-

tánii a Francii. Chybějící nerostné suroviny vedly Japonsko k expanzivní

zahraniční politice. Moderně vyzbrojená japonská armáda porazila

nejen Čínu (1894–1895), ale v letech 1904–1905 zvítězila i nad ruským

impériem. Na základě míru uzavřeného v roce 1905 v Portsmouthu

[portsmusu] získalo Japonsko Koreu, jižní Sachalin a vliv v Man-

džusku.

S podporou Velké Británie napadlo Japonsko v únoru 1904 bez vyhlášení války

ruskou tichomořskou flotilu, kotvící v pevnosti Port Arthur. Rusové přístav dobře

opevnili, přesile nepřítele čelili téměř sedm měsíců. Uvězněním většiny lodí ruské

asijské flotily v přístavu však získali Japonci převahu na moři a mohli nerušeně

přivážet vojenské posily na souš, do Mandžuska. Porážka pozemní armády u

Mukdenu v březnu 1905 a zničení ruského válečného loďstva o dva měsíce

později u ostrova Cušimy vedly k překvapivému vítězství Japonska.

V bitvě u Mukdenu se poprvé v dějinách boj změnil ve vleklou zákopovou

válku. Zjistěte, co je pro tento způsob válčení typické.

Dobytí severního a jižního pólu

Odlehlost polárních oblastí a drsnost zdejších přírodních podmí-

nek dlouho bránily jejich zeměpisnému poznání. První lidé stanuli

na obou zeměpisných pólech až na počátku 20. století.

Do Arktidy se první Evropané dostali již na počátku 17. století, badatelské výpravy

však do „oblasti věčného ledu“ zamířily až ve druhé polovině 19. století. Jako první

proplul v roce 1879 severovýchodní cestou mezi Atlantským a Tichým oceánem

podél severního pobřeží Ruska švédský badatel Adolf Nordenskjöld [nordnskjélt]

(1832–1901). Tato námořní cesta je s pomocí ledoborců využívána i v současnosti,

na rozdíl od tzv. severozápadní průjezdu, který v letech 1903–1906 objevil norský

polárník Roald Amundsen. O plavbě do ledových jižních moří dlouho platilo, co si

poznamenal James Cook, jenž se za jižní polární kruh dostal jako první: „Směle

tvrdím: žádný člověk se nikdy neodváží dál, než jsem se odvážil já, a země kolem

jižního pólu zůstanou navždy neobjeveny a nezbádány.“ První výzkumné expedice se

k břehům Antarktidy vydaly v první polovině 19. století. Jednou z prvních byla ruská

výprava vedená Fabianem Bellinghausenem (1778–1852), který s loděmi Vostok a

Mirnyj obeplul v letech 1820–1821 Antarktidu po jiné trase než Cook a přinesl o této

oblasti nové poznatky. V následujících letech se na jih vydaly tři výpravy –

francouzská, americká a britská – s úkolem nalézt jižní magnetický pól. Britská vý-

prava Jamese Clarka Rosse [džejmse klarka rose] (1800–1862) poměrně přesně

stanovila polohu hledaného pólu již v roce 1840.

Severní pól dobyl roku 1909 Američan Robert Edwin Peary [robrt

píri] (1856–1920), o dosažení jižního pólu spolu svedly dramatický souboj

dva badatelské týmy. Jako první dosáhl vytčeného cíle lépe připravený

norský badatel Roald Amundsen (1872–1928), jenž se saněmi taženými

psy stanul na jižním pólu 14. prosince 1911. O několik dní později

dorazila ke stejnému cíli i výprava britského kapitána Roberta Scotta

[robrta skota] (1868–1912), jejíž všichni členové však na zpáteční cestě

zahynuli.

Mucuhito (1852–1912), jeho vláda je známá jako období Meidži

(česky „osvícená vláda“). Během této éry se díky reformám přetvořilo Japonsko v moderní stát. V nově sjednoceném japonském císařství byla zavedena všeobecná branná povinnost a vytvořena pravidelná armáda podle německého vzoru. Vláda podporovala industrializaci země, vznikly první železnice a banky. Povstání samurajů v roce 1877, vyvolané omezováním jejich privilegií, bylo tvrdě potlačeno. Ústava z roku 1889 zajistila císaři rozsáhlé pravomoci. Podpis spojenecké smlouvy s Velkou Británií v roce 1902 znamenal definitivní přijetí Japonska mezi světové velmoci.

Severozápadní (SZP) a severovýchodní průjezd (SVP)

přes Arktidu

Jak může ovlivnit hospodářské

využití Arktidy současné globální

oteplování?

Současná americká výzkumná stanice Amundsen-Scott na jižním

pólu

◄ Lodě Terror (Hrůza) a Erebus (Podsvětí),

na nichž James Ross objevil roku 1840 hluboký záliv, kde vniká moře podél 180. poledníku do antarktické pevniny nejhlouběji. Tato oblast byla po něm pojmenována Rossovo moře.

215

Vznik znepřátelených koalic Francie ztratila po porážce ve válce s Pruskem postavení nej-

mocnějšího státu na evropském kontinentu. V jeho čele po roce

1871 nově stanulo Německé císařství, jehož kancléři Bismarckovi

se téměř dvacet let dařilo držet třetí Francouzskou republiku v izo-

laci. Nejbližším spojencem Německa bylo Rakousko-Uhersko,

s nímž neměli Němci už žádné spory. V roce 1872 vznikla zásluhou

Bismarcka koalice tří konzervativních monarchií, Německa, Ra-

kousko-Uherska a Ruska, tzv. spolek tří císařů.

Po roce 1871 se válčilo pouze na Balkáně či v zámoří, pro většinu

Evropanů nastalo dlouhé období bez válek. Nepřátelství mezi

evropskými zeměmi se vybíjelo v hospodářském soutěžení

a soupeření o ovládnutí dosud nekolonizovaných území

v Africe, Asii a v Tichomoří. Trvalým zdrojem napětí v Evropě byl

Balkán, kde pokračoval rozklad kdysi mocné Osmanské říše.

Z evropských velmocí se o Balkánský poloostrov nejvíce zajímaly

Rakousko-Uhersko a Rusko. Rusové doufali, že se jim podaří dostat

většinu balkánských států pod svůj vliv. Podporovali proto

protiturecký boj zdejších národů a zdůrazňovali svou slovanskou či

náboženskou příbuznost. Během 19. století svedlo Rusko s Tureckem

několik válek, k poslední z nich došlo v letech 1877–1878. Rakousko-

Uhersko se snažilo, aby na Balkáně nevznikl silný balkánský stát,

přitažlivý pro slovanské menšiny, žijící v habsburském soustátí. Spolu

s Velkou Británií chtěly na Balkáně zabránit jakýmkoliv změnám a

omezit pronikání ruského vlivu do východního Středomoří. Naproti

tomu balkánské národy již od 20. let 19. století vedly urputný boj za

nezávislost. Vzorem jim bylo Řecko, které se z osmanské nadvlády

vymanilo již v roce 1830. K největšímu protitureckému povstání

došlo v roce 1875 na území dnešní Bosny a Hercegoviny a Bulharska.

Proti povstalcům zakročila turecká armáda velmi tvrdě. Na obranu

terorizovaných civilistů vstoupilo roku 1877 do války proti Turecku

i Rusko, jemuž se podařilo vytlačit Turky z téměř celého Balkánu.

Mírem v San Stefanu, uzavřeným na jaře 1878 pouhých deset kilometrů od Istan-

bulu, byli Turci nuceni uznat nezávislost Rumunska, Srbska a Černé Hory a

souhlasit s vytvořením Bulharska, pouze formálně podřízenému osmanskému

sultánovi, sahajícího až k Egejskému moři (mluví se o tzv. „velkém“ Bulharsku).

Ruský úspěch na Balkáně ohrožoval zájmy Velké Británie i

Rakousko-Uherska. Z podnětu německého kancléře Bismarcka se

proto roku 1878 sešel v Berlíně mezinárodní kongres s cílem jednat o

novém uspořádání na Balkáně po skončené rusko-turecké válce.

Otto von Bismarck přesně

definoval zahraniční politiku Německa: „Pokud Francie nemá spojence, není pro nás nebezpečná. Pokud se velké monarchie Evropy budou držet pohromadě, žádná republika nás neohrozí.“ Které válka definitivně ukončila vzájemné spory mezi Pruskem a Rakouskem?

Balkán jako „vroucí kotel problémů“ (na dobové karikatuře

z roku 1912) Na rozdělení „tureckého dědictví“ v

severní Africe se evropské velmoci dokázaly shodnout: Francie se zmocnila Alžíru a Tuniska, Velká Británie Egypta a Itálie Libye. Na Balkáně byla však situace komplikovanější. Balkánský poloostrov byl od nepaměti pestrou směsicí národů, jazyků a náboženství, evropské velmocemi nebyly schopné se shodnout na budoucím politickém uspořádání této problematické oblasti.

◄ Berlínský kongres patřil po kongresu ve Vídni (1815)

k nejdůležitějším mezinárodním jednáním evropských států v 19. století. Výsledkem bylo rozdělení Bulharska na dvě části, formálně podřízené sultánovi v Cařihradu, uznání úplné nezávislosti Rumunska, Srbska a Černé Hory a souhlas s vojenským obsazením Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem. Rusko získalo od Rumunska tzv. Besarábii, část tureckého území získaly i Srbsko, Černá Hora a Řecko. Bosnu a Hercegovinu, která zůstala formálně součástí Turecka, připojili Rakušané ke svému území roku 1908. Po anexi v říjnu 1908 se Bosna a Hercegovina nestala součástí ani Předlitavska, ani Zalitavska, ale podržela si zvláštní postavení.

216

Rusko se na berlínském kongresu ocitlo v mezinárodní izolaci a bylo

diplomaticky poraženo. Jeho konečné válečné zisky byly minimální a

plán na vytvoření „velkého“ Bulharska byl zamítnut. Na kongresu se

Německo a Rakousko-Uhersko postavily společně proti Rusku a spo-

lek tří císařů tím zanikl. V roce 1879 uzavřeli Němci s Rakušany tzv.

Dvojspolek, spojeneckou smlouvu namířenou zpočátku především

proti Rusku. O tři roky později (1882) se Dvojspolek rozšířil vstupem

Itálie na Trojspolek. Italové v něm hledali spojence pro svou koloni-

ální politiku, která nutně vedla ke sporům s Velkou Británií a Francií.

Hlavní osou evropské politiky bylo až do vypuknutí první světové

války vedle rakousko-ruských sporů v jihovýchodní Evropě francouz-

sko-německé nepřátelství. Tradičně napjaté vztahy Francouzů a

Němců dále zhoršilo hlavně připojení Alsaska a Lotrinska k Německu.

Obě znepřátelené strany byly přesvědčeny o nevyhnutelnosti další

války. V hledání vhodných spojenců bylo zpočátku úspěšnější Ně-

mecko. Francie nakonec nalezla spojence v carském Rusku, které se

stejně jako ona ocitlo zásluhou Německa v mezinárodní izolaci a mělo

oprávněné obavy z agresivní německé zahraniční politiky císaře Vi-

léma II. (vládl v letech 1888–1918). Francie poskytla Rusku velkorysé

půjčky na vyzbrojení armády a na stavbu transsibiřské magistrály.

Koloniální ambice vilémovského Německa, podpořené námořním

zbrojením, přiměly Velkou Británii připojit se k rusko-francouzské

alianci.

Velkou Británii znepokojil německý plán na výstavbu tzv. bagdádské dráhy, která

měla spojit Berlín přes Istanbul a Bagdád s Perským zálivem. Londýnská vláda proto

raději urovnala své koloniální spory s Francií v Africe. Po porážce Ruska v rusko-

japonské válce Velká Británie pochopila, že hospodářsky zaostalé Rusko ji v oblasti

Středního východu a jižní Asie nemůže ohrozit. Po dohodě s Francií z roku 1904 po-

depsala o tři roky později podobnou spojeneckou smlouvu i s Ruskem.

Na počátku 20. století Evropu ovládly dva znepřátelené mocenské

bloky – Trojspolek tvořený Německem, Rakousko-Uherskem a Itálií

na jedné straně a Trojdohoda, spojenectví mezi Velkou Británií,

Francií a Ruskem na straně druhé. Obě mocenská uskupení, na něž

byly spojeneckými smlouvami navázány další státy, se utkala na bo-

jištích první světové války.

Balkánské války

Nově vytvořené balkánské státy chtěly Turecko zcela vytlačit

z Evropy a jeho zbývající území na Balkáně si mezi sebe rozdělit.

V roce 1912 vyhlásil tzv. balkánský blok (Bulharsko, Srbsko, Řecko

a Černá Hora) Turecku válku, chtěl využít zaneprázdnění Turků,

bojujících v té době s Italy v severní Africe o Tripolsko. Turecká moc

se na Balkánu zhroutila během měsíce. Porážkou v tzv. první

balkánské válce (1912–1913) přišli Turci definitivně o vliv

v jihovýchodní Evropě.

Krátce po vítězství nad Tureckem došlo mezi vítězi ke sporu o

kořist. Bulharsko, nespokojené s výsledkem dělení dobytého území,

zaútočilo v létě 1913 na své bývalé spojence, Srby a Řeky. Vypukla

tzv. druhá balkánská válka (1913), v níž se na stranu Srbska a

Řecka vedle Rumunska a Černé Hory přidalo i Turecko. Osamocené

Bulharsko bylo poraženo a mírem v Bukurešti ztratilo nejen všechny

zisky z předešlé války, ale přišlo i o část vlastního území.

Balkán po berlínském kongresu (1878) Jakou zahraniční politiku v této době uplatňovaly Spojené státy americké?

Co lze o vztahu evropských velmocí vyčíst z této dobové karikatury? Na které mocenské bloky se orientovaly Turecko a Japonsko a proč?

V průběhu první balkánské války

vznikla v listopadu 1912 jako

nezávislé muslimské knížectví

Albánie. Vznik nového státu na

Balkáně podporovalo Rakousko-

Uhersko, které tím chtělo zabránit

Srbsku v územní expanzi

k Jaderskému moři.

Vznik nezávislých států na

Balkáně:

1830 Řecko

1878 Rumunsko, Srbsko a

Černá Hora

1908 Bulharsko

1912 Albánie

217

.

Balkánské války napětí v jihovýchodní Evropě ještě více vyostřily. Bal-

kán i nadále zůstal oním pověstným „sudem střelného prachu“, který

nakonec posloužil jako záminka pro rozpoutání ničivé první světové

války.

Bulharsko a Turecko, které během balkánských válek ztratily nemalou část svého

území, se připravovaly na odvetu. Podporu našly u mocností Trojspolku, zejména

u Rakousko-Uherska. S výsledkem válek však nebyli spokojeni ani Srbové, kteří

kvůli vzniku Albánie nezískali vytoužený přístup k moři. Situaci na Balkáně

vyhrotila i rakouská anexe Bosny a Hercegoviny. Srbsko se spolu se zbývajícími

balkánskými státy orientovalo na státy Trojdohody.

▲ Dobová karikatura popisující mocenské vztahy v Evropě v předvečer první svě-

tové války

1. K jakým změnám v evropské společnosti došlo na přelomu 19. a

20. století?

2. Co je typické pro hospodářský monopol a kartely?

3. Jakou podobu mělo socialistické hnutí ve druhé polovině 19.

století a co bylo jeho cílem?

4. Jak se změnilo postavení ženy na přelomu století a za co ženy

bojovaly?

5. O co usilovalo sionistického hnutí na počátku 20. století a co bylo

příčinou jeho vzniku?

6. Které důvody vedly k vypuknutí první ruské revoluce v roce

1905?

7. Co vedlo evropské mocnosti ke koloniálním výbojům?

8. Jaký byl rozdíl mezi Čínou a Japonskem na přelomu 19. a 20.

století?

9. O čem jednal berlínský kongres a jaké byly jeho výsledky?

10. Ve kterých oblastech v zámoří i v Evropě došlo před rokem

1914 k válečným konfliktům, co bylo jejich příčinou a jaké byly

jejich důsledky?

11. Kteří významní polárníci se zasloužili o zmapování jižního a

severního pólu?

Nepřátelské bloky v Evropě před první světovou válkou

František Běhounek – Na sever od

Zambezi

Gisela Bocková – Ženy v

evropských dějinách: od

středověku do současnosti

Milan Hlavačka, Marek Pečenka –

Trojspolek Petr Křivský, Aleš Skřivan –

Století odchází; Do nitra

kontinentů

Miloslav Martínek – Čeští

cestovatelé a mořeplavci Vladimír Nálevka – Koncert

velmocí

Michael Rapport – Evropa

devatenáctého století

Vladimír Rozhoň – Čeští

cestovatelé a obraz zámoří v

české společnosti

Henryk Sienkiewicz – Pouští a

pralesem

Aleš Skřivan – Opožděná

expanze; Cestou samurajů

Jules Verne – Patnáctiletý

kapitán

Bitva u Cušimy [Nihonkai

daikaisen: Umi yukaba], režie:

Toshio Masuda (1983)

Dreyfusova aféra [L´affaire

Dreyfus], režie: Yves Boiset

(1994)

Zlá krev (TV seriál), režie:

František Filip (1986)